Text článku "Koukněte se jim do očí"

Chov
Koukněte se jim do očí…
Koukněte se jim do očí…
Je tam tolik něhy a lásky… Jsou tak dobří, oddaní, věrní, někdy si myslím, že jsou lepší než my, lidé…
A myslím, že bychom se měli nad tím zamyslet…
Laparata Regal Emperor
Na své kynologické začátky vzpomíná Hana Kolská, chovatelka pekingských palácových psíků, kteří
ji provází životem už přes třicet let.
První byla kolie
K lásce ke zvířatům mě vedla moje maminka,
která byla z rodiny, kde měli ke zvířatům velmi
blízko. Od mého dětství jsme měli doma kočičky, dokázala jsem sedět hodiny a koukat, jak
se kočka stará o mláďata, fascinovalo mě, jak
vše v pohodě zvládá a je vůči nim velmi citlivá.
Když mi bylo deset let, konečně jsem dostala
od rodičů vysněného psa kolii jménem Lady,
černou s nádhernou bílou hřívou. Byla sice bez
průkazu původu, ale pro mě to byl nejkrásnější
pes na světě. Pomalu jsem se začínala dostávat
do tajů péče o psa. Chodila jsem s ní na cvi-
čák, podnikaly jsme dlouhé procházky, snažila
jsem se o ni co nejlépe pečovat samozřejmě
za pomocí mojí maminky. Někdy v tomto raném věku jsem šla okolo papírnictví, kde jsem
viděla prodávat kalendář se psy. Byli v něm jen
černobílé fotky, ale byli to hafani! V kalendáři mě zaujal malý pes s placatým čumáčkem
a krásnou srstí, byl nízký, malý, nikdy jsem toto
plemeno neviděla. Stále jsem se k té fotce vracela, něčím mě přitahoval. To jsem ještě netušila, že toto plemeno významným způsobem
ovlivní můj život.
Prvního vysněného pekinéze jsem
dostala…
Bylo to dárek od mého přítele Romana v roce
1982, mně bylo jedenadvacet let a počítala
jsem dny, kdy si ponesu domů štěňátko. Byla to
fenka z chovu paní Šrajerové z Turnova, jmenovala se Ditta Ranní úsvit. Říkala jsem jí Jessie.
Měla průkaz původu a já jsem byla pyšná majitelka. Byla to kouzelná bytost, se zlatou duší,
která neustále vyžadovala pozornost. Vnímala
jsem ji též jako velikou ozdobu mého bytu.
50
www.pespritelcloveka.cz
Koukněte se jim do očí…
sek a fenka, budoucí moje první interšampionka
Fantazie Regal Svámí. Byla to fenka všech snů,
byla nejen krásná, ale výborně se předváděla, takže vyhrávala jednu výstavu za druhou.
Ve dvou a půl letech měla splněného interšampiona. Fantazie byla za život třikrát nakryta
a odchovala dvanáct štěňátek. Začala jsem si
psát s paní Snook, majitelkou anglického chovu
Laparata, díky které jsem dostala doporučení
stát se členem Anglického klubu. Začaly mi chodit katalogy z Anglie plné krásných pejsků a já
snila o tom, že si jednou také takového pejska
koupím. S paní Brendou Sheppard, majitelkou
stanice Nowai, jsem dlouho jednala o koupi
pejska, ale bohužel paní Brendě zemřel manžel
a s chovem skončila a z koupě sešlo.
Anglická krev byla největším přínosem pro můj chov
Na výstavu jsme jeli jen jednou, vyhráli jsme třídu dorostu, ale já jsem měla pocit, jak kdybych si
odvážela CACIBa. Protože jsme bohužel neměli
auto, dál jsme na výstavy nejezdili. Jessie jsem
měla celých patnáct let, až mi jednoho dne zemřela v náručí. Měla jsem pocit, že zemřelo kus
mého života, kus mého já. Když bylo Jessince pět
let, pořídila jsem si další dvě fenky, se kterými
V katalogu jsem ale objevila italskou chovatelskou stanici paní Irmu Barducci, která měla
přivezeného pejska z Anglie. Z tohoto chovu
jsem přivezla fenku s anglickou krví Glamourgirl. Z Anglie jsem si objednala Knihu šampionů,
ve které jsou vyfoceni všichni angličtí šampioni
a já začala studovat po večerech jejich rodokmeny. Začalo se mi dařit na výstavách. Glamourgirl
jsem nakryla psem anglické krve, narodila se
čtyři překrásná štěňátka. Pes Tomdor Sanja of
Svámí byl třetí v obrovské konkurenci na svě-
Chov
Kiss of The Dragon del Palazzo Imperiale
vé kvality. Z prvního je nejúspěšnější fenka Zaira-Verdasco Svámí, z druhého vrhu pes Angel-Eyes of Tiago Svámí, který má vzhledem k věku
budoucí karieru teprve před sebou. Dnes mám
odchováno čtrnáct interšampionů, spoustu šampionů, grandšampionů a jsme na tituly náležitě
pyšní. Každou výstavu si užíváme. Během těchto spousty let jsem s pejsky prožila moc a moc
Zaira-Verdasco Svámí
krásného, nádherná vítězství na výstavách,
nádherné ranní procházky po louce u řeky, kam
chodíme vždy, jak je trochu času. Cítím, jak jsou
šťastní ve volném pohybu, cítím souznění našich
duší. A to je pro mě velmi důležité. Je mi s nimi
dobře, naplňuje to můj život.
Prožila jsem i bolestné chvíle
Dnes mám chov, jaký jsem vždy chtěla mít
V září před šesti lety mi tři hodiny po císařském
řezu zemřela fena Sissi-Queen of Svámí a zanechala po sobě tři štěňátka, fenku a dva pejsky. Bylo mi strašně. Jeden pejsek zemřel druhý
den po mamince, vůbec se neprobral z narkózy,
další dva odmítali umělé mléko. Byla to otázka
času… Těchto dvou štěňátek se ujali manželé
Kracíkovi z Nové Paky, kteří měli doma fenku
s třítýdenními štěňátky. Jelikož moje štěňátka
byla velmi zesláblá a dehydratovaná, dalo obrovskou práci, aby vůbec něco vypila. Pejsek
se chytil brzy, ale fenka byla slabounká, nebyla
schopná sát. Ovšem díky dokonalé péči Aničky
a Ládi oba přežili. Znovu jim touto cestou děkuji.
Xillinka žije dnes v mém chovu, je interšampion-
Před devíti lety jsem přivezla z Ruska pejska
jménem Deklarus Golden Lady Sliper Monomah
a z Itálie dva anglické plnokrevníky Christmas
Gift del Palazzo Imperiale, který se stal nejúspěšnějším psem v mém majetku, a Kiss of
The Dragon del Palazzo Imperiale. Všichni měli
v sobě nejlepší chovy Anglie, čili přesně to, co
jsem vždy chtěla v chovu mít. Za další tři roky
jsem ještě přivezla z Itálie fenu anglické krve
Bettyboop del Palazzo Imperiale. Nakryla jsem ji
dvakrát importem z Anglie, oba vrhy byly špičko-
Angel-Eyes of Tiago Svámí
Tessie-Girl of Svámí
Ditta Ranní úsvit
jsem již začala plánovat výstavy i chov. Koupili
jsme rodinný domek, neboť se třemi pekinézi už
bylo v centru Prahy dost problémů a také jsem
chtěla, aby žili volně na zahradě. Začala jsem
prožívat první krytí mých fen a první porody.
Někdy se dařilo více, někdy méně… Na výstavách jsme byli tak nějak občas druzí, třetí, někdy
první…
Stále mě přitahovali angličtí pekinézové a chovy v Anglii. Byli nádherní,
byli jiní…
Tři roky po revoluci jsem na mezinárodní výstavě
v Brně uviděla v kruhu úplně jiného pekinéze,
který mě velmi upoutal svým vzhledem. Měl
velmi širokou, nádhernou hlavu, byl obrovský,
chlupatý, nizoučký a krátký. Dala jsem se do řeči
s majiteli pejska. Byl to import z Anglie jménem
Laparata Regal Emperor, roční pejsek. V listopadu téhož roku jsem se rozjela vlakem za tímto
psíkem do Košic na krytí a zadařilo se! V lednu
se z tohoto spojení narodila dvě štěňátka, pejwww.pespritelcloveka.cz
tové výstavě v Dortmundu a druhý na Evropské
výstavě v Bratislavě. Z tohoto spojení se též narodila špičková fena Tessie-Girl of Svámí, která
byla ve svých dvou letech ověnčena jedenácti
CACIBy a šesti tituly BOB. Bohužel čtyři týdny
po krytí, i přes každodenní ježdění na veterinu,
zemřela. Byla to pro mě hrozná chvíle, chtěla
jsem skončit s chovem. Byla nádherná vzhledem
a měla i krásnou psí povahu.
51
Chov
Koukněte se jim do očí…
ka a stala se i matkou, Xiteček žije u Kracíků, má
hodné pány a šťastný psí život. Po úmrtí Sissinky
jsem změnila veterinárního lékaře, již několik let
se o mé pejsky stará MVDr. Láznička z Poříčí nad
Sázavou. Je to velmi chytrý člověk a vynikající
odborník a již mi nesčetněkrát vyléčil těžce nemocného psa. Je to pro můj chov velmi důležité.
Dokonce i malá štěňátka, která mi dříve občas
zemřela, pan doktor dokáže vyléčit a vrátit
k mamince. I touto cestou mu děkuji.
Xilli-Queen of Svámí
Je důležité žít dál
Před čtyřmi lety mi zemřela celá rodina, bylo to
hrozné období, ani nevím, jak jsem vše přežila.
Možná i díky mým pejskům, o které jsem se musela postarat, nakrmit, učesat, prostě jsem tady
pro ně musela zůstat a starat se o ně. Je to vždy
v životě moc důležité, nepoddat se problémům
a žít dál. Jsem přesvědčená, že můj život dál
plyne i díky mým věrným psím přátelům. Chtěla
bych i touto cestou poděkovat manželům Eliášovým, kteří mi od roku od tohoto nejtěžšího období v mém chovu pomáhají, jezdíme společně
po výstavách a Maruška mi hlídá pejsky v době,
kdy jsem v práci. Pejsci nejsou sami.
„Nemáš to ve skříni?“
Ale abych nepsala stále smutně. Zachráněné
fence Xillince se v prosinci téhož roku narodila
tři krásná štěňátka. Nechala jsem si fenečku Yollinku, byla to pěkná nezbednice a divoká holčička. Jednoho večera v únoru, když bylo venku asi
pět stupňů pod nulou, jsem si chtěla jít lehnout,
no Yollinka nikde. Prohledala jsem celý dům, nenašla. Nervozita stoupala. Tak jsem vzala baterku a běhala po zahradě, volala, hledala, marně.
Samozřejmě jsem se bála, že zmrzne a umře.
Zavolala jsem v deset večer Eliášům a řekla, co
se stalo. Celá jejich rodina přijela vyzbrojena
baterkami, všichni běhali a volali, hledali… Nic.
Přenosili jsme boudu prken, zda štěňátko někam nezalezlo… Nic. Po hodině hledání, volání
a mlaskání asi v jedenáct jsme si šli už sednout
do pokoje, já uřvaná, všichni zmrzlí… Najednou
se ozvalo zakňourání. Otevřeli jsme skříň a tam
se protáhla a zívla si moje malá Yollinka… Byla
nádherně vyhajaná, odpočatá, vrtěla na nás
ocáskem a ve finále udělala krásnou louži. Od té
doby vždy, když něco hledám, tak se mě pan
Eliáš ptá, jestli to nemám ve skříni. No jo, chlapi!
52
I zkažený pejsek se dá napravit
A ještě jeden velmi zajímavý příběh starý deset
let. Jednoho odpoledne mi zazvonil telefon a jistý pán mi oznámil, že jsem asi před osmi lety
prodala jeho rodičům pejska, oni zemřeli a on ho
nechce. „Pokud si ho nevezmete, tak ho dovezu
uspat, kouše, do klece mu strkáme žrádlo tyčí.“
Ptala jsem se, jestli je nemocný, prý ne. Druhý
den mi ho pán přivezl. V životě jsem neviděla tak
zanedbaného pekinéze! Po těle měl boule spečených chlupů. Ptala jsem se, proč ho nečesali
a on mi řekl, že jednou za dva roky mu veterinář
dal narkózu a psa oholil, protože na sebe nedal
sáhnout.
Pejska jsem oddělila od mých psů a dala mu najíst, to přijal velmi rád, a nechala jsem ho v klidu.
Druhého dne jsem ho postavila do vany s tím, že
mu osprchuji břicho, avšak okamžitě bez varování mě kousnul do krve. Pochopila jsem, že to
bude muset být trochu jinak. Vyzbrojena kartáči,
rozčesávačem a srolovanými novinami jsem se
pustila do rozčesávání. Samozřejmě okamžitě
po mně vystartoval, já s náležitým ječením jsem
ho plácla novinami. A stále dokola, on po mně
vyjel, já ho plácla. Denně jsem rozčesala asi pět
centimetrů čtverečních, nechtěla jsem ho zase
tolik trápit. Na konci česání dostal odměnu. Asi
po čtrnácti dnech mě začínal respektovat, už nebyl tak agresivní, určitě se mu začalo ulevovat,
co se srsti týče.
Asi po měsíci česání se Mareček proměnil v krásného červeného pekinéze, který mě poslouchal
a respektoval i moji maminku. Tu měl obzvláště
rád, asi mu připomínala jeho bývalou paničku.
Horší byl další jeho zlozvyk, neustále mi napadal
moje psy. Jak nějakého uviděl, okamžitě mu šel
po krku. Moje smečka byla rozhozená. V té době
jsem měla slepého pejska, který přítomností Marečka velmi trpěl. Ztratil svůj klid a bál se. Marek
jak mohl, tak ho napadnul. Věděla jsem, že pro
něj budu muset sehnat nové majitele bez pejska.
Dlouholetá výborná chovatelka Míša Helingerová znala lidi, kterým zemřel pekinéz, a chtěli
nového. Byl tam jen pro mě problém, měli desetiletého chlapce a toho jsem se bála, aby ho
nepokousal. Mareček byl sice po třech měsících
úplně jiný pes, ale dítě je dítě. Když si Marečka
odváželi, byl to pes, který respektoval své pány,
nechal se učesat, vyčistit oči, uši a další hygienické konání kolem něj. Stejně jsem si říkala:
za týden ho mám zpátky. Uplynulo čtrnáct dní,
nic se nedělo. Tak jsem zavolala k novým majitelům – prý všechno v pohodě, jedině na procházce nesměl potkat psa. Z rváče se stal příjemný
pes, který ve svém novém domově žil ještě dalších sedm let a dokonce byl velký mazel. Pouze
chtěl vždy sežrat veterináře při stříhání drápů
a na procházkách musel být pouze na vodítku,
jinak chtěl zardousit i ovčáka. I zkažený pejsek
se dá napravit. Dala jsem mu najevo, že se ho
nebojím a zvládla jsem ho… prťouse malýho…
Když se zamyslím nad svým životem,
tak se ptám, co mi život s pejsky dal a naopak
vzal. Vzal mi asi volnost, volnost sebrat se a od-
jet na dovolenou. Asi nemám tak čistou domácnost, i kdybych uklízela stále dokola, tak nikdy
nebudu mít tak čisto, jako ti, co zvíře doma
nemají. No, trávník by byl asi taky zelenější
a uklízet zahradu bych taky nemusela. Asi bych
ráno mohla déle spát a nevstávala bych v neděli v jednu v noci a nejela dálku na výstavu…
Možná bych měla i více času na sebe... A co mi
dal? Souznění našich duší, radost z výstav, radost z návratu domů a soužití člověka se psem
se popsat nedá. Pes zavrtí ocáskem a hned je nálada lepší. Kdybych se měla znova rozhodnout,
rozhodla bych se stejně.
V listopadu loňského roku jsem byla
zvolena prezidentem Pekinéz klubu
Velice si toho vážím. Začala jsem přemýšlet,
co se mi nelíbí a co bych chtěla zlepšit. Chtěla
bych zlepšit vztah lidí ke psům. Samozřejmě ne
u všech, ale již delší dobu mám pocit, že pes
jako takový začíná ustupovat byznysu, penězům a ta naše láska se někam vytrácí. V některých chovech jsou malá plemena oddělena
od lidí do klecí neboli kotců, zvířata jsou ostříhána, feny rodí, jak jen to chovatelské řády dovolí, starých zvířat se zbavujeme. To samé platí
o vyčerpaných fenách a nemocných zvířatech.
Kam se poděla ta naše láska? Mezi chovy jsou
vyměňováni psi, aniž by se bral zřetel na psa.
Pes má rád svého pána a prostředí, na které je zvyklý, tímto chováním mu ubližujeme.
Nemějme psa pouze za genetický materiál či
za výstavní ikonu. Na prvním místě by měl být
vždy nejprve pes jako takový a láska k němu.
Každý člověk by měl mít tolik psů, aby jim mohl
dopřát šťastný a spokojený život vedle svého
pána. Jsem chovatelka pekinézů a vím, že toto
plemeno vyloženě potřebuje lásku svého pána,
potřebuje být s ním, žít s ním, pak je teprve
šťastný.
Život s pejsky je souznění duší
Mým životem prošlo hodně pejsků, ať to byli
výstavní šampioni nebo to byli pejsci bez titulů,
vždy měli volný život po mém domě, volný pohyb po zahradě. Každý den se snažím každého
z nich pohladit a pomuchlovat, abych i já cítila radost z našeho soužití. Pokaždé, když jsem
si pejska pořídila, tak u mě dožil. Měla jsem
mnoho pejsků, mnohokrát jsem zažila krásu
zrození nového života, mnohokrát mi zemřel
psík v mém náručí a na žádného z nich jsem
nikdy nezapomněla. Každý byl jiný, každý byl
svým způsobem krásný… Mám je stále v sobě,
ve svém srdci a jednou se potkáme… Nikdy
jsem nevzala pejskovi jeho domov, jeho jistotu.
Pekinézové nejsou pejsci pro výcvik nebo jinou
pracovní psí činnost. Jsou to pejsci s obrovským
srdcem. Pokud jim lásku dáte, mnohonásobně
vám ji vrátí zpět… Chvíli se zastavte v této
uspěchané době a koukněte se jim do očí, je
tam tolik něhy a lásky…
Hana Kolská ■
Foto: R. Hoffman, J. Antoš,
archiv autorky
www.pespritelcloveka.cz