č.31

Farní zpravodaj
Farnosti Horažďovice
Leden 2014 (31)
Do nemocnice přivezli mnoho poraněných po hromadné
havárii, ale lékař nejvíce času věnoval malému pětiletému
chlapci, který vběhl pod nákladní auto. Teď po operaci byl na jednotce intenzívní péče,
byl připojen na přístroje, které v něm udržovaly základní životní funkce.
Lékař přemýšlí – co a jak dál. V tu chvíli k němu přichází sestra a hlásí: „máte zde
návštěvu!“ Na chodbě stál menší , zavalitý, ošumělý muž – kněz.
Já jsem zdejší farář a chci Vás o něco poprosit. Byla tu teď babička zraněného
chlapce, a ta se vlastně svou prosbou obrací na Vás. Včera byla s Toníčkem na
procházce, najednou se ji pětiletý klučík vytrhl a vběhl pod auto. Leží tady u Vás a je to
s ním zlé. Babička si dělá obrovské výčitky, že vše zavinila sama. A navíc chlapec
není pokřtěn. Mohl by jste mě k němu na chvíli pustit?“
Bylo to vše v době totality, kdy vše bylo komplikovanější. Lékař podle předpisů, musel
kněze odmítnout. Proto říkal: „Otče to nejde! Šlo by to jen v doprovodu rodičů!“
Jenomže rodiče neměli zájem o křest dítěte.
Kněz však neodcházel, mlčky stál na chodbě a v duchu se modlil. Za chvíli k němu
lékař přistoupil znovu a s úsměvem řekl:
„Když tam nemůžete Vy, snad bych něco mohl udělat i já. Vždyť jsem katolík“. Kněz
mu odpověděl : „Nemusíte být ani katolík, ale umíte křtít?“
„Ano, lít na čelo třikrát vodu a při tom říkat: Antoníne, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i
Ducha svatého.“
„Děkuji Vám!“ řekl kněz, „ale musíte to brát doopravdy, musíte mít úmysl opravdu
pokřtít, jak to činí církev.“
Lékař vešel do resuscitační místnosti. Chlapec byl v bezvědomí a života v něm bylo
maličko. Lékař se soustředěností nabral vodu do dlaně a udělal vše podle návodu
kněze. Byl to zvláštní pocit. Když vše dokončil, přišel na chodbu a spiklenecky se pak
na sebe s knězem podívali a měli radost.
Po několika týdnech se chlapec mohl vrátit zpět ke svým rodičům a lékař si v duchu
říkal: „Dostane se chlapci daru víry?“
Takto se zamýšlí asi každý kněz po každém křtu. Vždyť u nás v Hradci je pokřtěno asi
500 školních dětí a do náboženství jich chodí sotva 50.
O svátku Křtu Páně velmi rádi uvažujeme o křtu a přemýšlíme, co se při každém křtu
děje.
V každém případě se při každém křtu otvírá nebe a milost Boží se dotýká země a Bůh
přijímá pokřtěné za své milované děti.
Při každém křtu na zemi přibude místo, kam se Bůh dívá se zalíbením. A nově
pokřtěný člověk se stává členem katolické církve, tedy univerzální, všeobecné Církve,
ke které se dnes hlásí přes jednu miliardu obyvatel naší planety.
Křtem získává každý člověk právo podílet se na všech darech církve: Může se
zúčastňovat oběti mše svaté a přijímat Tělo a Krev Páně.
Má právo přijmout dary Ducha svatého ve svátosti Biřmování a aktivně se zapojit do
života církve a podílet se na šíření Kristovy pravdy a Kristovy lásky ve světě.
Každý pokřtěný, když klesne do hříchu, získává právo na odpuštění a právo na nový
začátek s čistou duší, díky svátosti smíření.
Každý pokřtěný má právo podílet se na růstu Božího království v tomto světě ve stavu
manželském, kněžském a nebo ve stavu zasvěcení se Bohu.
Každý pokřtěný má právo na všechna žehnání Církve.
Každý pokřtěný má podíl z každé oběti mše svaté, ať se slaví kdekoliv, a zároveň má
podíl na každém dobrém skutku, či utrpení kteréhokoliv křesťana kdekoliv na světě,
neboť vytváříme duchovní společenství přesahující hranice zemí a hranice času.
V těžké nemoci je každý kněz, kdekoliv na světě, poslechnout jeho zavolání, aby mu
udělil svátost nemocných k odpuštění hříchů, k uzdravení duše, k posílení ducha a
chce-li tomu Bůh, tak i k posile na cestu do věčnosti.
V modlitbách církve je každý věřící vzpomínán a to i tehdy, vymizí-li z paměti lidí.
Navíc je každý pokřtěný povolán ke slávě vzkříšení a k věčné radosti ve společenství
s Bohem a všemi spravedlivými od počátku světa a to není málo. (P.Petr Koutský)


ABYCHOM LÉPE ROZUMĚLI LITURGII
Svátosti - Křest
V křesťanství je křest jednou ze svátostí a představuje očištění od hříchů a sjednocení věřícího s
Kristem v jeho smrti a vzkříšení. Počátky křesťanské praxe křtít sahají k osobě Jana Křtitele,
který pokřtil Ježíše v řece Jordánu. Křesťané křtí pokropením, politím nebo plným ponořením
do vody. Liturgie křtu v katolické církvi a pravoslaví odkazuje na víru, že křest není pouze
symbolickým ponořením do Kristovy smrti a vzkříšení, ale skutečnou nadpřirozenou
proměnou. Křest je proto podle této víry nejen očištěním, ale také smrtí a vzkříšením spolu s
Kristem. Křest je iniciační svátost, to znamená, že křtem se člověk stává v pravém slova smyslu
křesťanem. V rámci svátostí je křest jejich branou, to znamená, že ostatní svátosti může
přijmout jen člověk pokřtěný. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti,
stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání:
„Proto se křest správně a vhodně definuje jako svátost znovuzrození skrze vodu ve slově.“
Symboly křtu
Křtitelnice je nádrž či nádoba se svěcenou vodou, užívaná v
křesťanských chrámech ke svátosti křtu. Obsahuje svěcenou
vodu, kterou je člověk pokřtěn a křtem se stává křesťanem.
Křestní voda - voda je symbolem života. Svátost křtu probíhá
buď litím vody na hlavu (dítěte) nebo ponořením obličeje
(dospělého).
Křestní svíce – plamen svíce je znamením přítomnosti Boha a
symbolem neuhasínající víry a naděje. Křestní svíce je také
symbolem světla, kterým ten, kdo je pokřtěn, má zářit, být
ostatním lidem příkladem lásky k bližnímu.
Křestní rouška - křestní bílé roucho je symbolem důstojnosti a
čistoty člověka. Ono symbolické bílé roucho má nově pokřtěný
nosit bez poskvrny celým svým životem.
HISTORIE FARNOSTI


Boží muka – Babín u Horažďovic
Klasický ráz naší české krajiny dotváří kromě
krásné přírody a řada drobných architektonických
artefaktů. Mezi nejvýznamnější krajinotvorné prvky
patři i drobné sakrální (chcete-li církevní) stavy,
tzv. Boží muka. I když většina Božích muk u nás
pochází až z doby barokní, objevují se tato v naší
zemi již v éře středověku – podle některých
odborníků snad již někdy v průběhu 14. století. Jak
si tedy přiblížit ideální tvar Božích muk? Původně
se jednalo o drobnou uměleckou památku ve tvaru
sloupu nebo pilíře, zpravidla se stříškou,
s prostorem, určeným pro plastiku, reliéf či obraz Umučeného Krista. Boží muka
v krajině měla nabídnout poutníkovi možnost rozjímání nebo alespoň hlubokého
zamyšlení, avšak stávala se v přírodě i skvělým orientačním bodem. Proto Boží muka
vyrůstala velmi často (ale ne vždy) při komunikacích – na konci vsí, křižovatkách, pod
osamělými stromy, na návrších (upozorňovaly formany na stoupání nebo klesání – šlo
tedy i o určitou formu dopravního značení), Boží muka však najdeme i na místě, kde
se odehrály šťastné či naopak tragické události atd.
Budeme-li kráčet okresní silnicí (velké množství křížů naznačuje, že kopírujeme starou
poutní cestu z Horažďovic na Svatou Horu, dnes tudy vede značená poutní cesta Via
Nova) z Horažďovic k Babínu, objevíme pod vrcholem hřebene, jež odděluje údolí
Otavy a Březového potoka (přibližně ve výši 550 metrů nad mořem) unikátní Boží
muka chráněná památnou lípou a starou jabloní. Kromě vlastní stavby poutníka
zaujme i nádherný výhled, můžeme obdivovat šumavské i brdské vrcholy v dále, ale i
vlastní vísku Babín s přívětivou okolní jemně modelovanou krajinou.
Kdy babínská Boží muka vznikla, nevíme. Zcela prokazatelně však
drobná církevní stavba existovala na stejném místě již v době, kdy
na našem území probíhalo 1. vojenské mapování, tedy v roce
1764. Z plánu však nevyčteme, zda jde o tutéž stavbu, ale
architektonické tvarosloví a užitý materiál tuto možnost nevylučuje.
V každém případě však tato bělostná Boží muka náleží mezi
unikáty svého druhu. Přízemní část soklu a interiér výklenku v čele
zvýrazňuje modrá barva. Nika kromě porcelánové plastiky Madony
obsahuje i sádrový odlitek plakety s motivem Kristovy hlavy.
Mgr.Roman Vaněk

Křížky, boží muka a kapličky pamatují již mnoho. Jsou tu s námi už řadu let a
mohly jen přihlížet svému uctívání, ale i nenávisti a lhostejnosti. Mnohdy si ani
neuvědomujeme s jakou láskou a oddaností byl ten či onen křížek, nebo boží muka
postavena. Nebyl to jen kus kamenem, kterým je dnes pro většinu kolemjdoucích.
Měl svůj smysl, lidé v něj doufali a modlili se k němu. Ať už šlo o bohatě zdobený
kříž posazený v kamenném soklu, či o dřevěný kříž postavený chudým sedlákem,
lidé v ně věřili. A každá tato stavba měla svůj důvod.
První učedníci Ježíše Krista – apoštol Jakub menší
Svatý Jakub je jedním z dvanácti apoštolů, které si Ježíš vyvolil,
a bývá v Novém zákoně obvykle uváděn s dodatkem syn Alfeův.
Bývá též ztotožňován s Jakubem, jenž je označován dodatkem
Menší či Mladší (řecky HO MIKROS, ο μικρος), a to zřejmě
kvůli svému jmenovci Jakubovi Většímu, který byl buď vyšší
postavy nebo o něco starší věkem. Jakub Menší byl synem Marie
Kleofášové, která stála pod křížem s Ježíšovou matkou. Protože
jméno Kleofáš je zcela řeckého původu (Κλωπας, KLÓPAS, či
Κλεοπας, KLEOPAS, doslova „Slavného otce“), kdežto Alfeus je
v podstatě pořečtělý hebrejský výraz (‫ ַח ְלפִּי‬, CHALPI, doslova
„Zaměněný“), má se za to, že otec svatého Jakuba byl nazýván
oběma jmény. Ti, kdo pokládají svatého Jakuba za prvního
jeruzalémského biskupa, věří, že jeho působištěm byl především
Jeruzalém. Skutky apoštolů zdůrazňují, že tento Jakub měl v
Jeruzalémské církvi vůdčí postavení. Na apoštolském koncilu, který se konal (v letech 49-50)
po smrti Jakuba Většího, spolu s Petrem pomohl překonat nebo lépe integrovat původní
židovskou dimenzi křesťanství spolu s požadavkem nenakládat obráceným pohanům povinnost
podřizovat se veškerým předpisům Mojžíšského zákona (například obřízka). Svatý Pavel, který
mu připisuje zvláštní vidění Vzkříšeného, když mluví o své návštěvě Jeruzaléma, zmiňuje
Jakuba dokonce před Petrem, a označuje za "sloupy církve" oba zároveň. Ještě i z dalších míst
je patrné významné postavení Jakuba, např. když Petr po vysvobození z vězení žádá, aby to
oznámili Jakubovi a bratřím[10]. Je ale pravděpodobné, že tomuto postavení se těšil jiný Jakub,
jenž je znám jako Jakub Spravedlivý. Nejstarší informaci o smrti tohoto Jakuba nám podává
židovský historik Josefus Flavius. Ve svých Ţidovských
staroţitnostech, napsaných v Římě koncem 1. století, vypráví, že o
Jakubově smrti bylo rozhodnuto nezákonnou iniciativou Velekněze
Annáše (syna toho Annáše, kterého zmiňují evangelia), který využil
prodlevy mezi sesazením římského prokurátora Festa a příchodu jeho
nástupce Albina a roku 62 nařídil jeho ukamenování. Křesťanská
tradice vypráví, že se ho po statečném vystoupení v Jeruzalémském
chrámu chopili nepřátelé a shodili ho z cimbuří chrámové hradby a
začali jej kamenovat. Když umíral, modlil se za ty, kdo ho zabíjeli.
Tu někdo z davu vykřikl: "Přestaňte, vždyť on se za vás modlí k
Bohu!" Slyšel to jeden valchář, vzal sochor, jímž se sukno máčí ve
vodě a udeřil jím Jakuba do hlavy tak, že jej usmrtil. Historik
Eusebius napsal o jeho nestranné spravedlnosti i o úctě ke
starozákonní tradici a zbožnosti. Mnoho Židů si jej pro jeho
vlastnosti velmi vážili a mnozí z nich přijímali křesťanství. Byl
nazýván "spravedlivý" a o jeho hluboké zbožnosti se tradovalo, že trávil tolik času na
modlitbách, až se mu zvětšila kolena tak, že měl nohy podobné nohám velblouda.
„Kdo pracuje rukama, je dělník. Kdo pracuje rukama a hlavou, je
řemeslník. Kdo pracuje rukama, hlavou a srdcem, je umělec.“
Stručná kronika křesťanství
Rok 40 před Kristem -- Herodes Veliký králem Judeje.
Rok 9 před Kristem -- Zasvěcení nového chrámu v Jeruzalémě
Okolo roku 4 před Kristem -- Narození Ježíše Nazaretského
6.březen roku 12 - Císař Augustus byl v Římě zvolen nejvyšším knězem (pontifex maximus)
Roku 26-36 -- Pilát Pontský v úřadu římského prokurátora v Judeji a Samaří.
Roku 28-29 -- Jan Křtitel kázal u Jordánu a byl popraven.
Okolo roku 30 -- Vznik prvotního křesťanského společenství v Jeruzalémě po ukřižování Ježíše
Roku 32 (35?) -- Farizej Saul (Pavel) z Tarsu prožil Ježíšovo zjevení a obrátil se
na křesťanskou víru.
Roku 34 (?) -- Helénský žid Štěpán byl ukamenován na základě židovského zákona o rouhání.
Roku 37-38 -- Pavel působil v Jeruzalémě, poté v Sýrii a Kilikii.
Roku 41-44 -- Herodes Agrippa 1. králem v Palestině
Roku 43 -- Pronásledování křesťanů v Jeruzalémě, mučednická smrt Ježíšova učedníka
Jakuba, syna Zebedeova.
Roku 44 -- „Apoštolský koncil“. Setkání apoštolů v Jeruzalémě rozhodlo o tom, že misie
nebude směřovat pouze mezi židy, ale též mezi pohany.
Roku 45 -- První Pavlova misijní cesta do Malé Asie.
Roku 48 -- Pavel cestoval přes Malou Asii až do Řecka. Druhá misijní cesta trvala do roku 51.
Před rokem 50 V Římě byla založena křesťanská obec.
Roku 50 -- Pavel začal v Korintu písemně překládat svoji teologii.
Roku 52-56 -- Pavel uskutečnil svou třetí misijní cestu do Malé Asie a Řecka.
Roku 56 -- Pavel napsal list křesťanské obci v Římě, ve kterém zaujal stanovisko k etickým a
teologickým otázkám.
Roku 56-58 -- Pavel byl v Jeruzalémě zatčen a poté uvězněn v Cézareji.
Roku 58-60 -- Po cestě plné překážek byl Pavel převezen do Říma, kde byl po dvou letech
popraven.
Roku 62 -- „Bratr Páně“ Jakub byl ukamenován a Pavel popraven.
Po roce 62 -- Mučednická smrt apoštola Petra v Římě.
Roku 64 -- Císař Nero označil křesťany za původce požáru města Říma, z jehož založení je
ovšem historiky podezírán sám, a rozpoutal jejich velké pronásledování.
Roku 66 -70 -- Válka mezi židy a Římany v Palestině
Roku 68 -- Římská vojska obsadila a zpustošila Jeruzalém.
Po roce 70 -- Bylo sepsáno evangelium podle Marka.
Roku 73 -- Poslední židovská pevnost Masada u Mrtvého moře byla dobyta Římany.
Roku 80 – 100 -- Byly sepsány evangelia podle Matouše a Lukáše.
Roku 81 – 96 --První velká vlna pronásledování křesťanů v Římě a v některých provinciích
Roku 90 -150 -Vznikly spisy apoštolských otců, obsahující církevní řád pro tehdejší
křesťanské obce.
Roku 95 -- Římská křesťanská obec si poprvé nárokovala vedoucí roli v rámci křesťanstva
Roku 96 - Apoštol Jan sepsal v Malé Asii pod dojmem prvních pronásledování křesťanů
svoji Apokalypsu.
Roku 115 -- Papež Sixtus I. Zavedl v Římě svátky velikonoční v upomínku smrti a
zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Abychom se lépe poznali – aneb malá zpověď.
Mgr. Alena Průchová – ředitelka křesťanské mateřské školky v Horažďovicích.
M gr
Krátký životopis – curriculum vitae
Narodila jsem se v roce 1956 v pošumavské vísce Damíč, kam stále
dojíţdím za svou 88letou maminkou. Zde proţila dětství i dobu
gymnaziálních studií. Po maturitě na SPgŠ v Karlových Varech byla
mým první učitelským působištěm mateřská škola v Soběšicích, později
v Nezamyslicích a nakonec v Horaţďovicích. V posledním působišti jsem
dostudovala bc. studium školského managementu a magisterské studium
andragogiky. Mám dvě dcery, jiţ vdané a jednu vnučku.
1) Co vás přivedlo do prostředí školky zaměřené na křesťanskou výuku
od školky státní nebo soukromé?
Startovací moment byla sametová revoluce a přesycenost a únava nás
„mateřinek“ mnohdy nesmyslnými (ideologickými) příkazy v rámci vzdělávání a výchovy
předškolních dětí. Tehdejší soudrţný kolektiv mých kolegyň (všechny jsme byly z věřících rodin)
byl naladěn na stejnou notu a společně jsme dokázaly zrealizovat to, k čemu tehdejší
ministerstvo školství dalo průchod – moţnost zřídit křesťanskou školu. Takţe lze říci, ţe se
běţná mateřinka transformovala, samozřejmě, za pomoci dalších sympatizujících lidí.
2) Křesťanská mateřská školka má určitě svá specifika. Můžete nám říci jak vnímají rodiče bez
víry výuku u svých dětí na křesťanské zaměření školky?
Výhodou pro nás je, ţe ve městě jsou dvě mateřské školy a rodiče si mohou vybrat. Ti, kteří mají
obavy a přijdou, se nakonec přesvědčí, ţe na děti nepůsobíme nátlakem, ţe se dětem na třídách,
ve škole i na klášteře líbí, a ţe jsou následně chváleny i na ZŠ – dokáţou lépe soucítit a
spolupracovat se svými spoluţáky. Rodiče se mohou všech aktivit mateřinky i osobně účastnit a
zjistit jak celé dění u nás probíhá. Malá vítězství jsou pak křty dětí, také rodičů či církevní
sňatky a účast dětí na náboţenství, čehoţ jsem za trvání školy svědkem a mám upřímnou
radost, ţe zaseté semínko našlo úrodnou půdu a klíčí.
3) Vaše děti se pravidelně zúčastňují tříkrálové sbírky jako koledníčci, je to vlastně veřejné
vystupování před cizími lidmi, nestydí se? Mají z toho radost? Kdo jim připravuje oblečení tří
králů? Uvědomují si už v tomto raném věku, k čemu slouží tato sbírka?
Děti jsou velice bezprostřední a současné děti jsou vychovávány trochu jinak neţ naše generace
či generace našich předků. Na koledování se těší, je to pro ně odměna. Ostatní, kteří nekoledují
je vyprovází do kostela na poţehnání, zde všichni tradičně zpívají u jesliček. Oblečení třem
králům chystáme ve školce, vyuţíváme je také na ztvárnění vánočního příběhu při vánoční
besídce. Děti ví, proč jdou na koledu i pro koho korunky budou slouţit, o tom všem si povídáme.
Ví, co to znamená, je li někdo chudý nebo bezdomovec, nemocný, postiţený, starý a jak jim
můţeme pomoci. Za ně také prosíme při přímluvách v rámci kaţdodenního komunitního kruhu
.
Přeji všem hojnost Boţího
poţehnání, zdraví a stálé
radosti do celého roku 2014.
Děkuji za rozhovor.
Kdo to byl ?
Svatý Tomáš Akvinský
Narodil se kolem roku 1225 jako syn hraběte Landolfa. Tomáš
pocházel ze starého italského šlechtického rodu, v dětství ho
rodiče poslali do blízkého benediktinského kláštera Monte
Cassino. V letech 1239-1244 studoval na univerzitě v Neapoli a
1244 vstoupil proti vůli rodiny do žebravého řádu dominikánů,
který ho vyslal studovat do Říma. Na cestě k dalšímu studiu do
Boloni jej příbuzní zajali a rok drželi na rodném hradě, roku
1245 jej ale propustili. Studoval pak v Paříži u Alberta
Velikého, s nímž 1248 odešel do Kolína nad Rýnem. Tam pak
působil jako jeho asistent, v letech 1252-1259 přednášel
filosofii a teologii v Paříži, v dalších letech patrně v Neapoli, v
Orvietu, v letech 1265-1268 v Římě a v letech 1268-1272 opět
v Paříži, kde vznikla velká část jeho spisů. Od roku 1272
přednášel v Neapoli a roku 1273 měl prý vidění, v němž hovořil
se samým Kristem. Když se probral, řekl svému tajemníkovi, že
už nic psát nebude, protože mu všechno, co napsal, připadá jako
sláma. Zemřel cestou na Druhý lyonský koncil, kam ho vyslal
papež Řehoř X., aby se účastnil disputace s východní (ortodoxní) církví. Cestou na oslu se
uhodil o větev do hlavy, po několika dnech v cestě pokračoval, ale musel se uchýlit do kláštera
Fossanova (asi 100 km JV od Říma), kde po několika dnech zemřel. Jeho ostatky byly roku
1369 přeneseny do Toulouse, do řádového kostela Jakobínů, roku 1789 do chrámu sv.
Saturnina a roku 1974 opět do kostela Jakobínů. Roku 1323 byl prohlášen za svatého a roku
1567 jej papež prohlásil za učitele církve.." Odpovědi na všechny otázky hledal v modlitbě,
která naplňovala jeho život. Přes svou vznešenost zůstal vždy poslušným a pokorným
řeholníkem, který nechtěl nic pro sebe a vše konal z lásky k Bohu.

Oblastní charita v Horažďovicích uspořádá v Horažďovicích již čtrnáctou Tříkrálovou
sbírku v Horažďovicích a okolí ve dnech
4.- 6.ledna. Koledníčci budou rekrutováni
z Křesťanské mateřské školky a jiných školních
zařízení. Charakter celonárodní sbírky, jejímž
hlavním účelem je především na pomoc
nemocným,
handicapovaným,
seniorům,
matkám s dětmi v tísni a dalším sociálně
potřebným skupinám.
Pokračování z rukopisu „Josef, syn Davidův.“
Příchod mudrců od Východu
Klidné období pokojného života v Betlémě však náhle skončilo, když jednoho podzimního
večera byla Josefova rodina překvapena návštěvou neznámých a podle oblečení významných
mužů odněkud z Východu. Josef s Marií se polekali.
Až dosud řízeni Božím úradkem byli vedeni k tomu, aby se nikdo nedověděl, že Mariino Dítě,
narozené v jeskynním chlévě, je Syn Boží, který vzal na sebe lidskou přirozenost. Nelze si
představit, do jakých nesnází by se dostala Josefova rodina, kdyby se o tom dověděla židovská
veřejnost. Josef s Marií věděli, že jsou pod Boží ochranou, netušili však, že za tím účelem jsou
Božím úradkem řízeny všechny dosavadní události. A také ty,které nastanou v nejbližších
dnech. Takovou událostí byl příchod neznámých učenců do Jeruzaléma.
Evangelista Matouš napsal o tom zprávu krátkou, ale významnou:
Když se narodil Ježíš v Betlémě za dnů krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a
pravili: „Kde je ten narozený král židovský? Viděli jsme jeho hvězdu na Východě a přišli jsme se
mu poklonit."
(Matouš 2, 1-12)
Přesné a poněkud krátké vylíčení jejich návštěvy, jak je podává evangelista Matouš, bylo často
odmítáno jako legenda nebo fantasie chtivá zázraků. Nemůžeme s tím souhlasit, snažíme-li se
rozlišit, co Matoušův text opravdu obsahuje, a co z něho udělala lidová zbožnost.
Především je třeba odmítnout názor, že příchod mudrců z Východu do Jeruzaléma byl
vymyšlen. K tomu by se Matouš, bývalý správce celního úřadu, vzdělaný člověk a pozdější
apoštol, nikdy nepropůjčil. Matoušovu zprávu o tom, že za dnů krále Heroda se objevili v
Jeruzalémě mudrci a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme jeho hvězdu na
Východě a přišli jsme se mu poklonit“, je třeba pokládat za věrohodnou, neboť současně nám připomíná události v Jeruzalémě, které
následovaly před koncem krutovlády krále Heroda.
Mágové - viděli hvězdu na Východě - jakou hvězdu? –
(V žádném případě to nebyla kometa. Odedávna byly komety pokládány za zvěstovatelky
nešťastných událostí, jako byly války, zemětřesení, nemoci. Kromě toho podle astronomických
výpočtů v té době žádná kometa na obloze nebyla.
Jaká, to mohla být hvězda, kterou mudrci viděli na Východě, nelze odbýt tvrzením, že za tím
účelem, aby se mudrci vydali na dalekou a obtížnou cestu z daleké Mezopotámie do
Jeruzaléma, stvořil (Všemohoucí) Bůh nějakou zvláštní hvězdu, kterou viděli snad jen oni..
Musel to být nějaký mimořádně vzácný hvězdný úkaz na noční obloze, a současně zde muselo
být také Boží vnuknutí, snad přímo Boží příkaz, který přiměl mudrce k tak daleké cestě.
Nemůžeme vyloučit Boží působení na některé vyvolené osoby také v pohanské zemi. Takovou
osobností byl např. biblický, původně jen nomád (14) Abrahám, dokud žil na území
Mezopotámie, kterého vyzval Hospodin, aby se svým kmenem odešel do země, kterou mu
ukáže.
Nikdo z lidí nemohl tehdy tušit, že podnětem k tak daleké cestě chaldejských učenců do
Jeruzaléma byl – (v souznění s Božím úradkem) – mimořádně vzácný hvězdný úkaz na noční
obloze, pozorovaný v roce 7. před naším letopočtem.
Nelze také zcela vyloučit domněnku, že pro příchod Božího Syna na svět byl Božím úradkem
stanoven čas, kdy na noční obloze bude zářit vzácný a nádherný hvězdný úkaz.
Mágové na cestě do Jeruzaléma
Mágové viděli jeho hvězdu na Východě - Muselo to být něco mimořádného a musela to být
skutečná hvězda. Nemohl to být přelud nebo zrakový sebeklam, který by přiměl k tomu, aby se
vydali na tak dalekou cestu.
Podle názorů chaldejských hvězdopravců byly tehdy důležité pozemské události
předznamenány hvězdnými úkazy na obloze. – Pro věřícího Izraelitu byl takovýto názor cizí a
nepřijatelný. Na hvězdnou oblohu se zbožný Izraelita díval jako na velkolepé dílo Boha
Stvořitele. (Nebesa vypravují slávu Boží a dílo jeho rukou zvěstuje obloha… )
(Není radno ignorovat a znevážit zvláštní úkazy na obloze, jimiž Bůh oznamuje své předpovědi
nebo varování. Takovým úkazem byla silně červená záře po celé obloze, trvající celou noc z 26.
do 27. ledna 1938, viditelná v celé Evropě .
Tento úkaz předpověděla Panna Maria fatimské vizionářce Lucii někdy před koncem dvacátých
let minulého století: „Až uvidíte na noční obloze zvláštní červené světlo,
tak vězte, že hrozná válka je blízko.“ (14)
A už za půl roku, 1. září 1939, začala druhá, hrozná světová válka
Je možno tušit, že - mudrci od Východu - vedle toho, že se přišli poklonit novorozenému králi
židovskému, splnili podle Božího úradku ještě jinou, zvlášť důležitou úlohu, které si nebyli
vědomi. Můžeme se tedy domnívat. že když se naplnil čas a na noční obloze zazářil mimořádný
hvězdný úkaz, vydali se na cestu do Jeruzaléma učení Mágové z hvězdárny Sipar na Eufratu,
kteří ten nádherný hvězdný úkaz sledovali. (Byl zaznamenán na klínopisné tabulce, která se
dochovala spolu se záznamy na dalších tabulkách). (15) Tím mimořádným hvězdným úkazem
na obloze byla trojnásobná konjunkce planet Jupitera se Saturnem v souhvězdí Ryb,
pozorovaná v roce 7 (před naším letopočtem). Trojnásobná konjunkce Jupitera se Saturnem
nastane jednou za 794 let, a v souhvězdí Ryb ještě vzácněji: jednou za 1.200 let.
Učení mágové si tuto vzácnou trojnásobnou konjunkci Jupitera se Saturnem vyložili tak, že
někde se narodil královský syn, který bude mít velký význam nejen pro Židy, ale i pro celé
lidstvo. Už ta první konjunkce Jupitera se Saturnem musela na ně zapůsobit dojmem tak
mocným, že je to přimělo k rozhodnutí, aby se vypravili na dalekou cestu a vyhledali
novorozeného královského syna - A složili mu hold.
Není vyloučeno ani to, že jejich rozhodnutí mohlo mít podobu mise, vyslané vladařem některé
východní země, v jehož službách mudrci pracovali: Mohli mít za úkol zjistit, zda by bylo možné
navázaní diplomatických styků se zemí, v níž bude jednou vládnout hvězdami předpověděný
královský Syn. Svědčilo by o tom bohaté vybavení mudrců s královskými dary a zajisté také
s bezpečným doprovodem. Sami od sebe by se mudrci sotva odvážili vydat na tak dalekou,
obtížnou a nebezpečnou cestu.
Kde však toho novorozeného královského syna měli hledat? Jediné věhlasné království bylo na
západ od Mezopotámie - a to bylo Herodovo království v Palestině. Mudrci ve svém nadšení,
ale také ve své naivitě neměli tušení, jaké nebezpečí svým příchodem do Jeruzaléma způsobí
Svaté rodině. Nevěděli, co se děje v Herodově království.
Mezi pozorováním hvězd a příchodem mudrců do Jeruzaléma mohlo uplynout několik měsíců.
Astrologický výklad neobvyklého jevu na obloze, vzájemná dohoda a příprava na dalekou cestu
k novorozenému králi Židů, vyčkávání na příznivou roční dobu pro bezpečný přechod syrské
pouště a dlouhá cesta - to všechno naznačuje, že v čase jejich příchodu do Jeruzaléma mohlo
být Ježíškovi už víc jak půl roku. To by svědčilo o tom, že Herodes později nařídil pozabíjet
všechny betlémské chlapce do dvou let.
(Převzato z díla Gerhard Kroll: Po stopách Ježíšových)
Na čem záleží
Nezáleží na tom, kolik toho vlastníme, ale na
tom, zda z toho, co máme, dokážeme dávat.
Nezáleží na tom, co děláme, ale na tom, jak to
děláme a proč to děláme.
Nezáleží na tom, zda jsme milováni, ale na
tom, zda milujeme lidi a jsme pro ně
požehnáním.
Nezáleží na tom, co o nás lidé říkají, ale na
tom, jací skutečně jsme a jak věříme sami
sobě.
Nezáleží na tom, zda jsme šťastni, ale na tom,
zda jsme schopni pomáhat ke štěstí jiným.
Nezáleží na tom, zda se nám utrpení vyhne, ale
na tom, zda ho umíme, když přece jen přijde,
přijmout.
Nezáleží na tom, se sami umíme veselit, ale na
tom, zda dokážeme přinášet radost jiným.
Nezáleží na tom, jak dokážeme mluvit, ale na
tom, aby naše slova vyjadřovala pravdu.
Nezáleží na tom, kolik máme škol a jaké máme
znalosti, ale na tom, jak moudře dokážeme
s tím co máme hospodařit.
Nezáleží na tom, zda Bůh plní naší vůli, ale na
tom, zda sami usilujeme uskutečňovat jeho
vůli.
Nezáleží na tom, zda jsme bojácní a máme
strach, ale na tom, zda se chováme tak, jako
kdybychom strach neměli.
Nezáleží na tom, zda dlouho žijeme, ale na
tom, jak jsme naplnili svůj život.
Nezáleží na tom, kdy zemřeme, ale na tom, zda
jsme připraveni setkat se kdykoliv s Bohem.

Informační list farnosti Horažďovice.
Vydává: Jiří Vašků mobil: 728 300 488 E-mail: [email protected]
Náklady na výrobu jednoho čísla jsou 5 Kč, za každý malý příspěvek vhozený do pokladničky u vchodu
do kostela předem děkujeme (není to povinné).
NEPRODEJNÉ