docListy ODS 3/2012
download 
Stížnost Transkript
Listy ODS 3/2012
Informační bulletin Občanské demokratické strany 3 / 2012 Ideová konference: Adresné dávky a podpora rodiny str. 5–8 EDITORIAL Z obsahu Vážení čtenáři, Evropský „sociální stát“ narazil na své limity Petr Nečas Není tajemstvím, že model „sociálního státu“ je v řadě evropských zemí v hluboké krizi. Často přináší propad do chudoby širokých vrstev obyvatel, kteří pociťují ztrátu navyklých jistot. strana 4 Ideová konference: sociální otázky Sociální politika je součástí konzervativního smýšlení, což ODS dlouhodobě prokazuje. V Olomouci se diskutovalo o konkrétních legislativních postupech, jejich překážkách a dalších úkolech. strana 5–8 ODS bojovala v Americe Jan Zahradil, Petr Sokol Aliance evropských konzervativců a reformistů se pod vedením svého předsedy Jana Zahradila prezentovala ve Washingtonu, kde představila své vize a politické i ekonomické směřování. strana 10–11 Poslance Vilímce provází hudba i ekonomie V rubrice „Naši politici v civilu“ vypráví Vladislav Vilímec o tom, jak se dostal nejen k politice, ale hlavně ke své původní profesi i celoživotnímu koníčku, kterým je hudba. Klavír a housle ho provázejí po celý život. Samozřejmě se zmínil i o tom, co ho nyní nejvíc pálí ve Sněmovně. strana 14 Mitt Romney? Roman Joch Zasvěcený pohled na průběh amerických „primárek“ a na to, s kým se o prezidentskou funkci v Bílém domě utká Barack Obama. Zdá se, že republikánský kandidát Mitt Romney bude mít nečekaně velkou podporu. strana 20–21 Co v kultuře stojí za pozornost Michala Komrsková Mnohé novinky v oblasti filmu, divadla i literatury mají velký náboj pro každého, kdo se chce vzdělávat nebo i jen pobavit. strana 24–25, 30 Pan učitel Igor Hnízdo by jen zíral... Jindřich Marek Titulek připomíná slavný český film Obecná škola. Skutečné hrdinství českých vojáků ale bývalo dramatičtější, než jakým se pyšní učitel Hnízdo. strana 26–28 3/2012 informační bulletin Občanské demokratické strany Vydává ODS Publishing, s.r.o. Adresa vydavatelství a redakce: Doudlebská 1699/5, 140 00 Praha 4 Tel.: 234 707 160, 161, 164 E-mail: [email protected], http: www.ods.cz Hlavní editorka: Vlasta Lajčaková Redaktorka: Ivana Vajnerová Grafika a foto: Ingrid Valentinová, Luděk Krušinský Foto v čísle: Luděk Krušinský, archiv ODS a archivy autorů Registrace u MK ČR E 12908 Redakční uzávěrka: 20. 3. 2012 Inzerci přijímá: e-mail: [email protected] ekonomická krize má dopad na vše, co se momentálně v politice i ekonomice odehrává – nejen u nás, ale v celém světě. Týká se to mimo jiné – a možná úplně nejvíc – toho, jakým způsobem funguje solidarita s těmi, kteří se ocitli v extrémní nouzi. Přesněji řečeno, sociální politika, byť vždy byla „prubířským volebním kamenem“, navíc s fatálními ekonomickými souvislostmi a dopady, je nyní ještě ožehavějším tématem než v minulosti. Samozřejmě tyto okolnosti nahrávají levicovému populismu, ale tradiční konzervativní hodnoty a jejich historické uplatňování jsou důkazem toho, že pravicové strany se dokážou o skutečně potřebné postarat lépe. ODS se snaží na tuto tradici navazovat a v mnoha ohledech lze doložit, že úspěšně. Právě o tom se diskutovalo na ideové konferenci v Olomouci. Její přínos ale spočíval nejen v inventuře zákonů a opatření, která nesou rukopis ODS, ale i v prostoru nad vyjasněním překážek, s nimiž se kýžená efektivita a spravedlnost sociálního systému stále potýká. Ideové konferenci na téma sociálních otázek věnujeme v tomto čísle Listů značný prostor a vyjadřuje se k němu i předseda Petr Nečas. Zároveň ovšem nelze pominout zahraniční události. Především primární volby v USA jsou bezesporu předzvěstí nového obsazení role prezidenta v Bílém domě a jeho vlivu na celosvětové dění. Tentokrát, jak se můžete přesvědčit v našem článku, jsou primární volby Republikánské strany mimořádně napínavé, i když hlavní soupeř Baracka Obamy je v zásadě jistý – Mitt Romney. Představení jeho osobnosti i výsledky současného „primárního klání“ popisuje ředitel Občanského institutu Roman Joch. Neméně zajímavé je soupeření na české politické scéně, například o podobu církevních restitucí, k nimž nám poskytl rozhovor poslanec Marek Benda. Ale abychom nezůstávali jen u jakkoli zásadních a vyostřených aktualit, ani tentokrát samozřejmě neschází přehled kulturních zajímavostí, návštěva u starosty za ODS nebo exkurze do dějin. Ta může kromě doplnění dějepisných znalostí sloužit i jako povzbuzení lidské statečnosti a morálky. Jindřich Marek ve své pravidelné rubrice připomíná Čechy, kteří bojovali v nejrozmanitějších koutech světa, mnozí z nich skončili v nacistických lágrech nebo prožili hrůzu stalinských gulagů… Každopádně doufáme, že Vám přinášíme podnětné, informativní i příjemné počtení. Vaše redakce 3 SLOVO PŘEDSEDY Evropský „sociální stát“ narazil na své limity olidarita s potřebnými a sociální soudržnost jsou tradiční konzervativní a pravicové hodnoty. Sociální cítění není výsadou pouze levice, která by si ráda tuto oblast před veřejností přivlastnila. V hlubokém omylu setrvává ten, kdo si myslí, že pravicová strana nemá se sociálními aspekty politiky nic společného. Pravý opak je pravdou. Občanští demokraté však odjakživa říkají, že stát se sociální dimenzí není totéž, co stát socialistický. Nejsme stranou „asociálů“, jak se nás snaží nálepkovat levice. O tom mimo jiné svědčí i mezinárodní porovnání v míře chudoby, která je v České republice v posledních třech letech nejnižší v Evropské unii. Tedy v době, kdy začaly platit reformy, včetně reformy sociálního systému. Občanští demokraté nebudou uplácet občany slibováním ekonomicky neúnosného sociálního zabezpečení, které vede k obrovským dluhům. Toto obelhávání voličů by vedlo k rychlému prohlubování zadlužení nad už těžko zvladatelných 100 procent HDP. Sociální zabezpečení musí odpovídat ekonomickým možnostem státu, jinak se dostaneme na trajektorii řecké, ale nejen řecké cesty. S Sociální stát je v řadě zemí Unie v krizi 4 Není žádným tajemstvím, že model „sociálního státu“ je dnes v řadě evropských zemí v hluboké krizi. Právě vysoké sociální transfery v kombinaci se ztrátou konkurenceschopnosti Evropy v rámci světové soutěže nastavily nemilosrdné zrcadlo evropskému sociálnímu inženýrství. To sice bylo vedeno v lepších případech dobrou vírou zajistit lidem nadstandardní životní úroveň, v horších případech ryzím populismem. Ale společným výsledkem je propad do chudoby širokých vrstev obyvatel v některých evropských zemích. Obyvatelé řady evropských zemí dnes na vlastní kůži pociťují rozpad tradičních „jistot“ ve velmi syrové podobě. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Stačí připomenout mimořádná privilegia, kterých se dostávalo a ještě dostává v Řecku státním úředníkům. Výdaje na platy zaměstnanců veřejného sektoru a sociální dávky pohlcovaly podle MMF tři čtvrtiny vládních výdajů. Lze připomenout mimořádné benefity státních úředníků například za včasný příchod do práce nebo odchody do předčasného důchodu v 50 letech. V rámci posledního úsporného balíčku před schvalováním poslední půjčky MMF přistoupilo Řecko k výrazným úsporám v penzijním systému – důchody bývalých zaměstnanců polostátních firem se sníží o 7 až 15 %. A další snižování je plánováno. To jsou důsledky prudkého nárůstu zadlužování, které eskalovalo v 80. letech za vlády řeckých socialistů. Dalším příkladem je Španělsko, které má dnes nejvyšší míru nezaměstnanosti v rámci Evropské unie ve výši 23 %. Tento obrovský problém způsobil rigidní pracovní trh. Jen v letech 1975–1985 zde vzrostla efektivní daňová zátěž práce o polovinu, neboť začal být budován rozsáhlý sociální stát se silnými právy zaměstnanců. Odboráři se stali nedotknutelnými a vymohli si různé sociální výhody jako, je faktická nepropustitelnost nebo garantované navyšování mezd. Propuštěný španělský zaměstnanec obdržel částku ve výši 56 týdenních platů (tedy více než roční plat). Reforma pracovního trhu, kterou předchozí španělská vláda provedla, nebyla dostatečná. Zavedla pružnější úvazky, ale na druhou stranu nezrušila definitivy a jistoty podstatné části privilegovaných zaměstnanců. Trh byl tím zablokován. Důsledkem je nezaměstnanost téměř 50 % mladých lidí a zhruba 30 % španělských pracujících nemá stálou smlouvu, žádná privilegia a má nízké platy. Ti paradoxně neprotestují, aby byla ochrana odejmuta těm privilegovaným, ale naopak chtějí ochranu také. V Itálii se paradoxy pojí především s rozsahem státu. Podpora v nezaměstnanosti dosahovala v letech 2009 a 2010 v některých oblastech až 155 % předchozí mzdy. Program ČSSD je neslučitelný s fiskálním kompaktem Mohli bychom pokračovat, protože v řadě zemí dochází ke snižování sociálních dávek, důchodů a platů ve veřejné sféře. Mění se důchodové systémy, prodlužuje se věk odchodu do důchodu. Evropa bude v nejbližších letech stagnovat nebo jen mírně růst a z toho vyplývá nutnost adaptace na nové ekonomické podmínky. Není přitom většího rozporu slov a činů, než v současné době předvádějí někteří představitelé ČSSD. Agresivně prosazují přijetí smlouvy o fiskální odpovědnosti, tedy kromě ztráty části národní suverenity přísný dozor nad hospodařením státu. Svým voličům však zatajují, že s přísnými fiskálními pravidly, například zavedením tzv. „dluhové brzdy“ na evropské úrovni, je program socialistů neslučitelný. Nelze však lidem lhát. Nelze doma slibovat zvyšování sociálních výdajů a jít tak v Evropě proti proudu a zároveň se tvářit jako nejhorlivější stoupenci bruselské politiky. Přísnou rozpočtovou politiku, která vyžaduje reformy, ČSSD na evropské úrovni verbálně vehementně podporuje. Na domácí půdě však reformy neméně vehementně zatracuje, napadá u Ústavního soudu, obstruuje, hraje divadélka v Senátu a vyhrožuje, že reformy po volbách zruší. Anebo už dopředu počítá s tím, že se tato dohodnutá evropská pravidla stejně dodržovat nebudou a budou se časem měnit, což by bylo ovšem politikaření na nejnižší úrovni. V lepším případě, když ne neznalost nebo politikaření, je tady možná další důvod tohoto nekonzistentního chování sociální demokracie. Možná chápe, že bez šetření to ani ona nezvládne (i když by ho řešila především masivním zvyšováním přímých daní, což by samo o sobě nestačilo) a počítá s tím, že odpovědnost za nepopulární kroky přenese na požadavky Evropské unie. Podobný alibismus by u ní nepřekvapil, ale její voliči by s tím měli být včas srozuměni. Petr Nečas předseda ODS, předseda vlády ČR IDEOVÁ KONFERENCE Sociální otázky patří ke konzervativní politice, k níž se ODS hlásí Přínosy a podněty ideové konference ODS na téma Adresné dávky a podpora rodiny Občanští demokraté dlouhodobě usilují o spravedlivou sociální politiku, která patří k jejich prioritám. Svědčí o tom legislativní výsledky, nové návrhy, zkušenosti a fundovaná znalost problematiky jak poslanců, tak komunálních politiků i nezávislých odborníků. Tak lze shrnout výsledný dojem z olomouckého setkání. Sociální témata jsou nyní o to důležitější, že je třeba je pojímat v kontextu nepříliš příznivé rozpočtové situace. ODS dělá vše pro to, aby sociální systém byl velkorysý k těm, kteří pomoc skutečně potřebují. Což znamená, že musí být adresný a vycházet z jasných kritérií, být přísný k těm, kteří ho zneužívají., protože zneužívání sociální pomoci je parazitem na lidech v nouzi, na těch, kteří do systému svými daňovými odvody přispívají, i na výsledné podobě státního rozpočtu. icméně stále tu zůstávají nové nebo staronové výzvy: Mnohé legislativní normy narážejí na odpor opozice, mnohé jsou sice schváleny, ale jejich uplatňování v praxi je blokováno nedostatečnou připraveností zainteresovaných institucí. Na konferenci vystoupili ti, kteří mají k této problematice nejvíc co říct, ať už z legislativního, nebo praktického hlediska. Nikdo nešetřil ani uznáním, kolik pokroku se v této oblasti podařilo, ani věcnou kritikou přetrvávajících problémů. Právě setkání širokého spektra členů ODS na ideových konferencích slouží k tomu, aby se precizovaly konkrétní postupy, a jak zdůraznil Petr Nečas, obecně i obsah politiky. „Jsme na české politické scéně jediní, kdo se obsahem politiky a jednotlivých programových bodů zabývá. Jinak máme obavu, že se obsah politiky vytrácí a mění v jakousi neurvalou mocenskou rvačku. Proto chceme dál zdokonalovat náš program, a to za co nejširší účasti členské základ- N ny, nikoli jen v rámci takzvané stranické špičky,“ uvedl premiér. Průběh konference potvrdil, že výměna informací touto formou je vítána. Živá diskuse nastala i v závěru konference, kdy mnozí účastníci kladli i „nevybíravé dotazy“, ventilovali podrobné problémy z hlediska neziskových organizací, obcí, … Jak k tomu konstatoval v roli moderátora Zbyněk Stanjura, právě vyjasnění názorů a výměna informací je důkazem, že takováto setkání mají smysl. Ostatně i místo konání – Olomouc – mělo v souvislosti se sociální politikou svůj symbolický význam. Jak se jen tak na okraj zmínil hostitel akce, primátor Martin Novotný, osobně přebíral mezinárodní ceny za následováníhodný systém sociálních služeb, které město pod jeho vedením poskytuje. Sociální politika a její ekonomický kontext Premiér a předseda ODS Petr Nečas shrnul přístup ODS zhruba následovně: Sociální problémy vždy patřily k politice 5 IDEOVÁ KONFERENCE 6 konzervativních stran a právě jejich koncepce se historicky osvědčily. ODS se k tomuto úkolu hlásí. Podařilo se jí prosadit celou řadu principů, které vedou nebo by mohly vést ke zlepšení situace lidí v nouzi, rodin s dětmi, handicapovaných spoluobčanů. „Solidarita a sociální soudržnost je dlouhodobě zakotvená v programu ODS. Je ale nutné rozlišovat politiku sociální a socialistickou,“ upozornil Petr Nečas na trendy, které jsou nebezpečné pro budoucnost jak České republiky, tak celé EU. Premiér v této souvislosti zdůraznil mimo jiné do očí bijící pokrytectví ČSSD, která populisticky slibuje nesplnitelné, brání racionálním návrhům a i vzhledem k politice EU nepokrytě předkládá jednoznačné protimluvy. Jak předseda ODS připomněl, v současnosti jsou všechny evropské vlády, levicové i pravicové, nuceny přehodnotit svoji rozpočtovou politiku. Proto je mimořádně absurdní, když se ČSSD například vehementně zasazuje o jednotnou fiskální politiku EU, která předpokládá velmi úsporná rozpočtová opatření, což je v příkrém rozporu s programem ČSSD. „Sociální demokraté by měli ustoupit od svého programu co nejdříve, protože jejich evropská politika nejde skloubit s tím, co prosazují v Česku. Stále se tváří, že svůj program hodlají dodržovat, ale ten je v rozporu s požadavky EU,“ uvedl Petr Nečas. Jak dodal, česká vláda k tomu, aby věděla, jak se chovat racionálně, pokyn EU k založení fiskální unie nepotřebuje. Sama našla opatření, vesměs s rukopisem ODS, která pomáhají ekonomiku země zachránit. O to víc je zarážející nechuť ČSSD k příslušným opatřením v kombinaci s povrchně laciným souzněním s tím, co vychází z Evropské unie. I někteří další řečníci pak na relevantních propočtech dokládali, jak je důležité nedopustit populistická řešení, která škodí jak těm, kteří si pomoc zaslouží, tak těm, kteří na ni prostřed- nictvím daní přispívají, a v neposlední řadě celé ekonomice státu. V obdobném duchu se v rámci svého příspěvku vyjádřil předseda poslaneckého klubu ODS – a zároveň spolu s poslankyní Lenkou Kohoutovou moderátor konference – Zbyněk Stanjura: „Musíme jasně říkat, jaký je rozdíl mezi sociální a socialistickou politikou: Ta sociální je naše téma. Směřuje k tomu, jak co nejlépe pomáhat těm, kteří to skutečně potřebují. Ta socialistická vede k finanční závislosti jednotlivců, rodin a celých skupin na státu,“ konstatoval předseda klubu. „Ve své podstatě se jedná o skrytou korupci, protože ti, kteří jsou závislí na sociálních dávkách a podpoře státu, pak ve volbách dávají hlas těm, kdo jim je přislíbí.“ Také ministr životního prostředí Tomáš Chalupa poukázal s odkazem na dávnější i současné odborné analýzy na nebezpečné tendence dovádět solidaritu s chudými ad absurdum. „Takové trendy vedou k tomu, že chudnou všichni, zvyšuje se závislost na státu, roste byrokracie a s ní korupce. Čím je systém plošnější a méně adresný, tím víc vyvolává problémy, které chtěl eliminovat. Roste počet těch ‚pobíratelů‘ sociální pomoci, kteří ji nepotřebují, na úkor těch, kteří ji potřebují,“ konstatoval Tomáš Chalupa. ODS má odborníky, kteří ostatním stranám scházejí V průběhu konference opakovaně zaznělo, že sociální politika ODS není jen reakcí na aktuální situaci, ale pokračováním dlouhodobé koncepce. Její postupné prosazování bylo přerušeno pádem vlády Mirka Topolánka, současné koaliční vládě se díky ODS daří na tuto linii navazovat. Jak zmínila poslankyně Jaroslava Wenigerová, v této oblasti zůstává i pro zasvěcené odborníky východiskem zejména návrh systému podpory rodiny, jak ho prosadil Petr Nečas ve své dřívější funkci ministra práce a sociálních věcí. „Tento materiál je stále aktuální, podnětný, pracujeme s ním, je doplňován,“ uvedla poslankyně. Podle statistických parametrů patří ČR k zemím, kde jsou díky daňovému systému na tom rodiny s dětmi ve srovnání s jinými skupinami obyvatelstva nejlépe. „Zavedení rovné daně s daňovými bonusy a slevami bylo výhodné především pro nízkopříjmové rodiny s dětmi. Čili nikoli pro bohaté, jak demagogicky tvrdí levice,“ zdůraznil Petr Nečas. Za detailně propracovanou strategií ODS v oblasti sociální politiky samozřejmě stojí v úctyhodné míře představitelé strany v Parlamentu. Jejich zásluhy vyzdvihla i místopředsedkyně ODS a předsedkyně Sněmovny Miroslava Němcová. Poukázala na fundovanost, pracovní nasazení a hlavně odborné kvality relativně nových kolegů ve Sněmovně, kteří byli zvoleni v roce 2010. Je mezi nimi řada lidí, kteří odborně nemají v ostatních politických stranách konkurenci. „Sociální demokraté se snaží si sociální problematiku přisvojovat, ale nejsou schopni předkládat natolik podložené a zasvěcené argumenty,“ uvedla Miroslava Němcová. Nicméně boj na parlamentní půdě bývá velmi tvrdý a náročný. Podobně jako někteří další „řečníci a řečnice“ poukázala Miroslava Němcová na absurditu postojů ostatních stran. Některé debaty s těmi, kteří se snaží přisvojit si roli ochránců sociálně slabých, aniž by respektovali osvědčené i naopak ztroskotané principy sociální péče, jsou občas podle jejích slov naprosto demagogické. Občanští demokraté v těchto leckdy vyčerpávajících diskusích mají nejen výhodu odborné zasvěcenosti do dané problematiky, ale také zmíněné kontinuity svého směřování. Vyplácení dávek vázne, ale nikoli vinou nových zákonů Poslankyně Lenka Kohoutová, Jaroslava Wenigerová či předseda poslaneckého klubu Zbyněk Stanjura a Jan Čechlovský i další pak konkrétně rozváděli jednotlivé normy, které díky ODS směřují k naplňování její vize v sociální oblasti. Leccos se zcela nedaří, a ani tomu se debata nevyhýbala. Například Jan Čechlovský označil za „hanebně připravenou“ novelu zákona o ústavní výchově. Proto bude v nejbližší době ve Sněmovně předkládat a obhajovat řadu pozměňovacích návrhů. Z programu a propracovaných koncepcí ODS vzešel mimo jiné nový systém vyplácení sociálních dávek. Má své opodstatnění, přináší výhody, znevýhodňuje pouze ty, kteří systém zneužívají. I když jsou média občas zahlcena informacemi, jak tento nový systém „hapruje“, na jeho principech není co měnit. Problém je spíš to, s jakou těžkopádností ho uvádí do praxe Ministerstvo práce a sociálních věcí. Na jeho adresu nešetřila kritikou zejména poslankyně Lenka Kohoutová. Jak předeslala, svůj příspěvek doplňovala na poslední chvíli pod zdrcujícím dojmem z poznatků, které získala na úřadech práce a v obcích. Téměř všude se jí potvrdilo neblahé tušení: Dávky se sice „jakž takž“ vyplácejí (byť média s gustem referují o kolapsu), ale podle starého systému, tedy s chybami, které k němu patří. Některé dávky jsou vypláceny duplicitně i víceronásobně, tyto chyby jsou zpětně nedohledatelné. Jsou zmatené typy sociálních příspěvků, jejich přiznání, veškerá příslušná dokumentace má podobu, jako by vznikala v předminulém století – neexistují transparentní počítačové databáze, natož aby obsahovaly to, co zákon ukládá. Podle Lenky Kohoutové se podle nového systému pracuje jen zhruba v deseti procentech. A co je neméně horší, téměř vůbec neprobíhají šetření, která mají podle zákona potvrdit, nebo vyvrátit oprávněnost nároku na jednotlivé státní příspěvky. V důsledku to vše znamená zbytečné plýtvání penězi na ty, kteří systému zneužívají, a poškození těch, kteří kvůli zahlcené a neproškolené byrokracii nezískají tolik, na kolik by měli právo. Podle Lenky Kohoutové bohužel nelze v brzké době očekávat nápravu. Ačkoli je totiž správně, že se z úřadů práce stalo jednotné výplatní místo a odlehčilo se tak obcím, pracovníci úřadů práce nebyli početně posíleni vzhledem k nárůstu agendy, nedostalo 7 IDEOVÁ KONFERENCE krátkodobé smlouvy, poskytlo větší finanční jistotu a kontinuitu práce. Přesvědčovat veřejnost o nutnosti reforem Pokračující boj o efektivní a spravedlivý sociální systém se ale nesvádí jen na parlamentní půdě – nutnost a přínos reforem je potřeba dál vysvětlovat i veřejnosti. K tomuto tématu se vyjádřil Petr v nouzi, měl postarat stát. Pouze 13 % občanů je přesvědčeno, že by se v první řadě měl postarat každý sám o sebe. Obdobně většina obyvatel ČR se domnívá, že by se finance na sociální zabezpečení měly zvýšit – jen 11 % z nich souhlasí s tím, že by se měly naopak snížit. Většinový souhlas panuje s tvrzením, že sociální dávky jsou ve valné míře zneužívány a tomuto nešvaru je třeba učinit Hlavní východiska a principy ODS pro sociální politiku se jim školení na nový systém, který obnáší i zacházení s jiným softwarem. Ekonomické důkazy nutnosti důchodové reformy 8 Péče o seniory a sociální služby obecně byly tématem vystoupení předsedy poslaneckého klubu Zbyňka Stanjury. Jak doložil, záporné saldo takzvaného důchodového účtu se podílelo před třemi lety na celkovém schodku státního rozpočtu šestnácti procenty, předloni to bylo téměř dvacet procent, pak skoro třicet procent, nyní se blíží čtyřiceti procentům. „Je to důkaz, že důchodová reforma je nutná, a to co nejrychleji. Ti, kdo tvrdí, že současný stav je udržitelný, tak neznají tato čísla, nebo je nechtějí znát,“ prohlásil Zbyněk Stanjura. V souvislosti s financováním sociálních služeb je přesvědčen o tom, že problém není nedostatek financí, ale jejich špatné rozdělování a posuzování konkrétních požadavků jednotlivých uživatelů této péče. V důsledku toho jsou například některé služby zbytečně zdvojovány, aniž by z toho měl kdokoli užitek. Východiskem, o které bude ODS usilovat, je mimo jiné rozumný systém, do něhož by byly zapojeny i kraje, obce, neziskové organizace. Za důležité považuje předseda poslaneckého klubu také vytvářet takzvané mapy poskytovatelů, tedy získávat přehled o možnostech a podmínkách poskytování sociální péče. Zároveň považuje za nutné, aby poskytovatelé těchto služeb měly smlouvy na období tří až pěti let, což by jim ve srovnání se současností, kdy mají jen • Sociální politika, zejména solidarita se sociálně potřebnými, patří tradičně ke stěžejním tématům konzervativních stran. ODS se k tomuto úkolu dlouhodobě hlásí a objektivně vykazuje, že právě díky jejím návrhům se zlepšilo například postavení rodin s dětmi. • ODS vychází z historicky ověřených zkušeností, podle nichž marnotratně populistická politika založená na nesplnitelných slibech odtržených od ekonomické reality bývá předzvěstí celkového kolapsu. • Rozpočtová a ekonomická krize vybízí ve zvýšené míře k tomu, aby bylo účinně postaráno o ty, kteří pomoc skutečně potřebují. Což předpokládá eliminovat ty, kteří solidarity zbytku společnosti zneužívají. • Jakákoli podpora potřebných musí být adresná, přiznávána a přidělována podle jasných kritérií a pravidel. • ODS prosadila a prosazuje legislativní kroky zejména v rámci zákona o hmotné nouzi, o zaměstnanosti, o sociálních službách. • Pomoc rodině spočívá v uznání její nenahraditelné role, tudíž by měla být preferována před například rozvíjením ústavní péče pro děti i seniory. To se promítá mimo jiné do zákona o ústavní péči. • Zneužívání sociální podpory musí podléhat sankcím. Úpravy sociálního systému se týkají celé řady novinek, z nichž mnohé budou na pořadu jednání Sněmovny. O jejich průběhu a výsledcích vás budeme informovat v příštím čísle. Jedná se například o novelu zákona osociálněprávní ochraně dětí, které se za poslance ODS věnuje Jan Čechlovský. V této souvislosti ale hodláme přinést i přehled všech kroků, které v sociální sféře ODS učinila nebo prosazuje. Už teď víme, že mnoho nich se účinně osvědčuje, některé váznou na překážkách v praktickém uplatňování. Sokol, místopředseda Regionálního sdružení ODS Olomouckého kraje. Poukázal na výzkumy veřejného mínění, podle nichž například 58 % Čechů míní, že o lidi, kteří se ať už vlastním zaviněním ,nebo v důsledku nepříznivých okolností ocitnou přítrž. Na toto téma měla vystoupení poslankyně Ivana Řápková, která patří k protagonistům nového znění zákona o hmotné nouzi, který definuje kritéria a podmínky přidělování dávek. –red– PŘÍMÁ VOLBA PREZIDENTA Prezidentského kandidáta ODS určí primárky Poslední dubnový den odstartují občanští demokraté devítitýdenní prezidentské primárky, ve kterých vyberou svého kandidáta do přímé volby hlavy státu. Kandidáti budou získávat podporu na desítkách volebních shromáždění ve všech krajích České republiky. Hlas může v primárkách odevzdat každý člen ODS. Návrh grémia, aby kandidát ODS do přímé volby prezidenta vzešel z celostranických primárních voleb, schválila výkonná rada 19. března. Stranické primárky nejsou pro občanské demokraty ničím překvapivým, protože tímto způsobem vybírají své kandidáty do všech typů voleb. ských demokratů a dlouhodobě s nimi spolupracuje. Pořadí, ve kterém budou uchazeči uvedeni na volebních lístcích, vylosuje týden před zahájením primárek výkonná rada. Kandidát musí splňovat podmínky volitelnosti do úřadu prezidenta republiky, předložit negativní lustrační osvědčení a výpis z rejstříku trestů. Podmínkou je i jeho souhlas s Prohlášením o kandidatuře, kterým se mimo jiné zaváže k respektování pravidel i výsledku primárních voleb. Prezidentské primárky ODS proběhnou v devíti volebních regionech od 30. dubna do 30. června. Vítězem primárních voleb se stane kandidát, který Termíny voleb ve volebních regionech 30. 4. – 5. 5. 2012 1. týden volby – RS Královéhradecký a Pardubický – „Východ“ 7. 5. – 12. 5. 2012 2. týden volby – RS Olomoucký a Zlínský – „Střed“ 14. 5. – 19. 5. 2012 3. týden volby – RS Vysočina Jihočeský – „Jih“ 21. 5. – 26. 5. 2012 4. týden volby – RS Plzeňský a Karlovarský – „Západ“ 28. 5. – 2. 6. 2012 5. týden volby – RS Ústecký a Liberecký – „Sever“ 4. 6. – 9. 6. 2012 6. týden volby – RS Moravskoslezský 11. 6. – 16. 6. 2012 7. týden volby – RS Středočeský 18. 6. – 23. 6. 2012 8. týden volby – RS Pražský 25. 6. – 30. 6. 2012 9. týden volby – RS Jihomoravský V současnosti již běží nominační proces, v němž mohou až do 22. dubna navrhovat kandidáty do primárních voleb orgány regionálních sdružení ODS (regionální sněm a regionální rada), dále výkonná rada a grémium. Kromě členů ODS může nominaci získat i nečlen, pokud zastává postoje blízké politice občan- obdrží nejvyšší počet platných odevzdaných hlasů. Oficiální prezidentský kandidát ODS bude znám nejpozději 1. července letošního roku. Kandidáti budou představovat své priority a program na veřejných volebních shromážděních, která proběhnou naúrovni oblastních sdružení. Zde také budou Tomáš Bartovský moci členové ODS vhodit svůj hlasovací lístek do volební urny. Pokud se volebního shromáždění nezúčastní, budou mít příležitost hlasovat během dvou dnů v oblastních kancelářích ODS. Ve všední den od 16.00 do 20.00 hod, v sobotu pak od 10.00 do 14.00 hod. Právo volit v prezidentských primárkách mají všichni členové ODS, kteří jsou členy strany k datu volby a zároveň nepřetržitě po dobu 60 dní před zahájením primárek, tj. od 1. 3. 2012. Na volebním lístku vyznačí vždy jen jednoho kandidáta. Volba je tajná a na její regulérní průběh bude dohlížet volební komise, která následně sečte hlasy, výsledek zaprotokoluje a nahlásí centrální volební komisi. O výsledcích voleb v jednotlivých regionech budou členové ODS a veřejnost průběžně informováni. ■ autor je vedoucí mediální sekce a tiskový mluvčí ODS K prezidentským primárkám s členskou kartou Dvouměsíční prezidentské primárky znamenají značné nároky na bezchybné organizační zajištění, hladký průběh desítek volebních shromáždění a důstojné podmínky pro hlasování všech členů ODS. Proto se intenzivní přípravy rozběhly bezprostředně po oznámení termínu primárek. Pro účast v prezidentských primárkách bude mít klíčovou roli také nová členská karta, která umožní všem členům ODS snadnou identifikaci před hlasováním na volebních shromážděních a v oblastních kancelářích. Novou členskou kartu s platností rozšířenou do roku 2015 v těchto dnech rozesílá Hlavní kancelář ODS poštou všem členům, kteří si tento způsob doručení zvolili v intranetu MojeODS. Pokud kartu neobdržíte do konce března, kontaktujte, prosím, příslušného manažera, který doručení nové karty zajistí. Členské karty nebudou sloužit pouze během prezidentských primárek. Pomocí průkazů vybavených čárovým kódem probíhá v současnosti registrace například na ideových konferencích ODS, místních či oblastních sněmech, ale i na dalších oblastních a regionálních akcích. –red– 9 ZAHRANIČÍ Zasedání CPAC ve Washingtonu ODS bojovala v Americe Aliance evropských konzervativců a reformistů (AECR) se pod vedením svého předsedy Jana Zahradila na počátku února představila v americké metropoli Washington na Konzervativní politické akční konferenci, známé pod anglickou zkratkou CPAC. Pořadatelem setkání, které nemá na starém kontinentu v mnoha ohledech obdoby, se stala Americká konzervativní unie (ACU). Vlivná organizace konzervativců uvnitř Republikánské strany pořádá každoročně CPAC jako setkání tisíců příznivců konzervativní politiky. Letos se odhady počtu účastníků na třídenní akci pohybovaly dokonce kolem deseti tisíc. Konzervativní festival 10 CPAC tvoří kombinace sjezdu strany, programové konference a politického veletrhu konzervativních organizací a iniciativ, kde dokonce nechybí burza volných míst v pravicových institucích nebo seznamovací akce pro nezadané konzervativce. CPAC je jednou z nejlepších možností, jak poznat odlišný postoj Američanů k politice. Lidé zde vstávají a aplaudují při projevech, čekají třeba dvě hodiny ve frontě na setkání s oblíbeným politikem a vášnivě spolu diskutují. I zde jsou lidé naštvaní na politiku, ale nespojují to s odmítáním politiky jako takové. Do ní se naopak zapojují s entuziazmem, který v Evropě najdete jen velmi výjimečně. Ve „veletržní“ části konferenčního centra se po celou dobu konference na- ale ani organizace nabízející různé činnosti, které mohou pomáhat ve volebních kampaních. chází desítky propagačních stánků představujících konzervativní organizace všech odstínů. I zde bylo letos velmi výrazně znát, jak silně touží republikáni vystěhovat na podzim z Bílého domu prezidenta Obamu. Kromě toho setkání vévodila témata, která jsou typická pro konzervativní republikány: malý a levný stát, nízké daně, podpora demokracie v zámoří a konzervativní pohled na uspořádání společnosti. Nechyběly zde vativních proudů uvnitř strany, zejména vlivné Tea Party. M. Romney se snažil představit jako opravdový konzervativec, R. Santorum se prezentoval jako kandidát morálních hodnot a N. Gingrich jako bojovník proti stranickému establishmentu. Na pódiu kromě nich defilovala celá plejáda hvězd repub-likánské strany v čele s předsedou Sněmovny reprezentantů Johnem Boehnerem, bývalými guvernéry Sarah Ve znamení prezidentských voleb I na CPAC se pochopitelně odrazil letošní vyrovnaný souboj o republikánského kandidáta na prezidenta. Všichni hlavní kandidáti na prezidenta zde chtěli v projevech získat srdce i hlasy konzer- Palinovou a Mikem Huckabeem nebo vycházející hvězdou strany a horkým kandidátem na viceprezidentskou nominaci floridským senátorem Marcem Rubiem. K podobné akci v USA tradičně patří také tzv. straw poll – volby na zkoušku. Každý účastník mohl proto i na CPAC volit svého oblíbeného prezidentského a viceprezidentského kandidáta. Mimochodem letos zde vyhrála pragmatická volba, protože Romneyeho volilo 38 % a skalního konzervativce Santoruma 31%. potvrdila masivní návštěva obou prezentací, kdy sál praskal ve švech a mnozí zájemci o evropské konzervativce se do sálu ani nedostali. Vedení AECR také jednalo s Reince Priebusem, předsedou Republican National Committee (RNC), což je de facto šéf hlavní kanceláře Republikánské strany (jak známo, politické strany v USA nemají klasické politické předsednictvo jako v Evropě a jsou daleko více decentralizovány). I tady se podařilo domluvit Jediný evropský partner Poctou pro Alianci evropských konzervativců a reformistů (AECR), v níž hraje ODS klíčovou roli, se stal fakt, že byla jedinou neamerickou organizací, která se na CPAC díky pozvání amerických konzervativců prezentovala. V propagačním stánku se po celé tři dny představovala nejenom AECR a její odnož, frakce ECR v Evropském parlamentu, ale také spřízněná nadace New Direction a blízká mládežnická organizace Evropští mladí konzervativci (EYC), jejímž členem jsou z České republiky Mladí konzervativci. Mnoho amerických účastníků konference neskrývalo při diskuzích u propagačního místa AECR překvapení, že v Evropě vůbec existuje organizace s jasně pravicovým programem, která nedělá kompromisy s levicí jako evropští lidovci a pravicové strany v Německu nebo ve Francii. AECR i New Direction také během konference CPAC uspořádaly doprovodný program – dva tzv. fringe meetings. Zájem amerických republikánů o sesterskou organizaci z druhé strany Atlantiku konkrétní obrysy budoucí spolupráce, což lze opět považovat za úspěch, protože RNC zpravidla se zahraničními politickými stranami nespolupracuje přímo, ale prostřednictvím dalších organizací. Určitou kuriozitou CPAC se stalo udělení ceny za obranu svobody ve světě, kterou obdržel in memoriam Václav Havel a převzal ji český velvyslanec Petr Gandalovič. Názorům pravicových amerických konzervativců by byl Václav Havel přitom nepochybně v mnoha ohledech více než vzdálen. Nicméně jako „promo“ České republiky to zafungovalo. Jak nám někteří naznačili, stál za tímto krokem především předseda ACU Al Cardenas, který je kubánského původu a chtěl tak ocenit dlouholetou Havlovu starost o kubánský disent. Obama a evropští federalisté K vrcholům prezentace Aliance na konferenci patřilo vystoupení generálního sekretáře AECR Daniela Hannana v rámci závěrečného dne konference. Hannan, jediný neamerický řečník v hlavním programu konference, ve své řeči našel paralelu mezi tím, co činí v USA Obamova administrativa, a snahou federalistického proudu v EU. Republikánské publikum názorům svých evropských konzervativních kolegů více než rozumělo, což potvrdil opakovaný aplaus. Již dnes AECR a její spřízněné organizace plánují svoji další výraznou prezentaci na celostátní republikánské konvenci, pořádané v srpnu na Floridě, která definitivně potvrdí republikánského kandidáta do prezidentských voleb. Tam bude příležitost navázat kontakty s bezprostředním okolím budoucího možného prezidenta USA. ■ Jan Zahradil, předseda AECR Petr Sokol, předseda EYC Petr Nečas v Londýně a přelomu února a března navštívil premiér Petr Nečas Velkou Británii a zúčastnil se několika významných akcí. Hlavními body cesty byla přednáška na prestižní London School of Economics and Political Science, kde vystoupil s projevem k potřebným změnám ve fungování EU. Společně s princem Charlesem a desítkami dalších významných hostů se zúčastnil vzpomínkového večera na počest Václava Havla a závěrem cesty jednal s britským premiérem a předsedou partnerské Konzervativní strany Davidem Cameronem, se kterým následně odcestoval vlakem na jednání Evropské rady do Bruselu. Výsledkem intenzivní spolupráce jsou závěry Evropské rady, ve kterých je patrný obnovený důraz na dokončování vnitřního trhu EU, tedy prostoru svobodného podnikání, který je hlavním motorem ekonomiky členských států. –red– N 11 NÁVŠTĚVA U STAROSTY Ondřej Lněnička vyrostl na „periférii“ Prahy, zná problémy měst i obcí Letňany jsou okrajová část Prahy. Sice pohodlně spojená s centrem města metrem, je tu letiště, rozsáhlý veletržní areál a spousta nákupních možností, ale mnoho lidí jinak tuto lokalitu považuje za jakousi „připojenou vesnici“. Pravdu mají v tom, že Letňany byly skutečně k Praze přičleněny relativně nedávno – v 60. letech minulého století. To ovšem nic nemění na zajímavosti jejich předchozí i nedávné historie, o současném vývoji nemluvě. Místní starosta Ondřej Lněnička, letňanský rodák a představitel ODS, je s tím vším spjat a zdá se, že by neměnil. Zároveň zejména v aktuální otázce rozpočtového určení daní se angažuje proti finančnímu omezení velkých měst, zejména Prahy. K tomu předkládá věcné argumenty, což je mu ostatně jakožto právníkovi a advokátovi zjevně dáno. 12 K přiblížení Letňan stojí za zmínku, že tu kdysi, uprostřed luk a polí, bývala celá řada poměrně velkých statků, z nichž většina v důsledku komunistických „manýrů“ vzala za své. O to víc tu v návaznosti na prvorepublikovou tradici i za socialismu vzkvétala tovární velkovýroba. Hlavně letecký průmysl pod hlavičkou Rudý Letov či Avia Letňany měl vliv na rozvoj celé oblasti. Právě za prací a volnými pozemky k bydlení sem přišli i předkové Ondřeje Lněničky. „Samozřejmě to nikdy nebyla čtvrť pro bohatou smetánku, kde by se stavěly honosné vily. Ale i relativně skromné domkařské lokality obklopené dostatkem přírody mají svůj půvab i pro dnešní bydlení. Takže místní k nim mají vztah, nových sídlišť není tolik, aby nějak dra- maticky hyzdila ráz celkové atmosféry. Staré statky vymizely, ale matně si z dětství pamatuji ještě na doby, kdy si tam moje máma chodila pro koňský hnůj na kytky,“ vzpomíná starosta městské části čítající zhruba 20 tisíc obyvatel. Jako místnímu patriotovi i čelnímu komunálnímu představiteli mu vadí spíš to, že Letňany nemají přirozené centrum – náměstí, kostel, místo, kde by se mohli lidé scházet. Také drobné podnikání tady příliš nebují. „Na jednu stranu uznávám, že přítomnost velkého obchodního centra má své výhody, ale v podstatě likviduje šance malých prodejců a živnostníků.“ Pravicová politika ODS se osvědčila, voliči to ocenili Z historie i ze současných podmínek Letňan je zřejmé, že tady asi nebude zrovna „bašta“ pravice. Však tady do roku 2006 vládla ČSSD. V kontextu celopražských politických preferencí to byla pro ODS nevídaná propast. Pak voliči tohoto volebního obvodu zřejmě začali více naslouchat idejím občanských demokratů a jejich preference výrazně vzrostly. „Od roku 2006, kdy jsme nad ČSSD zvítězili, do roku 2010 jsme dokázali přesvědčit své spoluobčany, že společně jdeme správnou cestou. V komunálních volbách v roce 2010 jsme se zařadili k těm okrskům, které se osvědčily. Výsledek 37,5 % patřil k těm nejlepším i v celorepublikovém srovnání.“ Jak starosta dodává, vynikající výsledek zaznamenala v Letňanech ODS také v posledních volbách do Poslanecké sněmovny i na pražský magistrát. O tom svědčí, že předchůdce Ondřeje Lněničky na postu letňanského starosty Ivan Kabický je nyní náměstkem pražského primátora Bohuslava Svobody. Z konkrétních kroků, které radnice v posledních letech uskutečnila nebo plánuje, stojí za zmínku privatizace velké části bytového fondu v kombinaci s připravovanou revitalizací sídliště a výstavbou bytů pro sociální potřeby, k příjemnému bydlení přispívá poměrně vyhlášený lesopark, s nímž má vedení městské části další záměry. „Není to kvůli tomu, že jsem sám milovníkem sportu, ale vedle vyřešení dopravní obslužnosti Letňan chceme v první řadě poskytnout především rodinám s dětmi a mladým lidem co nejširší možnosti využívání volného času. Například i když tady máme jen malý kopeček, rád bych ho nechal upravit tak, aby si ho v zimě užily děti na sáňkách nebo lyžičkách. Na léto chceme zdokonalit možnosti kolečkového bruslení a vůbec zpříjemnit pobyt, což je důležité pro místní obyvatele a mohlo by to přilákat i lidi z jiných částí Prahy a přilehlých míst. Dokončení sportovně-volnočasové části našeho lesoparku i jeho rozšiřování směrem ke Kbelům až po Vinoř patří mezi naše priority,“ konstatuje starosta. Nepatří k těm, kteří by si plačtivě stěžovali na nedostatek financí, nicméně přiznává, že zřízení nové nebo alespoň rozšíření některé ze stávajících mateřských školek je problém. Řešení vidí v lepším nastavení rozpočtového určení daní, z něhož by podle něj měly obce a městské části pobírat na potřeby svých obyvatel víc. Zároveň nesouhlasí s názorem, podle kterého si statutární města a hlavně Praha žijí nad poměry na úkor těch menších. „Pokud vezmeme v úvahu už jen počet lidí, kteří do Prahy dojíždějí za prací, což je denně více než půl milionu, využívají tady dopravu, parkovací místa, ostatní služby, jezdí sem za kulturou, vzděláním, tak nemůžeme souhlasit s tím, že finanční omezení české metropole komukoli pomůže. Podobně jsou na tom i jiná statu- ONDŘEJ LNĚNIČKA • Věk: 39 let. • Místo narození a celoživotního působení: Letňany, Praha 9. • Předkové: jedna větev pochází z Litoměřic, kde rodina prošla komunistickými zásahy včetně zabavování majetku. • Profese: právník, advokát. • Členství v ODS: od roku 2005 (jak neopomene připomenout, vstupoval do místního sdružení ve Starém Proseku stejně jako Václav Klaus). • Komunální politika: od roku 2006 byl radním městské části Praha 18 (Letňany), od roku je 2010 starostou Letňan. • Rodina: ženatý, tři děti. NÁVŠTĚVA U PODNIKATELE tární města, která plní více úkolů než menší obce a potřebují adekvátní finance,“ tvrdí Ondřej Lněnička. Na konkrétních tabulkách a výpočtech pak dokazuje, jak mylné jsou argumenty některých představitelů obcí. „Stěžují si zejména na příjem peněz ‚na hlavu‘. Ve skutečnosti ale neberou v úvahu třeba své příjmy z krajů, zjednodušeně řečeno, v některých ohledech my, jako pražská městská část, máme z hlediska financí na obyvatele mnohem méně peněz než oni.“ Hodlám se držet povinností v politice i vůči rodině Nabízí se otázka, jak původně on sám přišel ke svému pravicovému zaměření a vůbec veřejné angažovanosti. Někteří jeho předkové jako třeba pradědeček (řezník v Litoměřicích) si prošel spolu se svou rodinou po roce 1948 obtížným obdobím, kdy přicházeli o všechno, co po léta budovali. Ale byli mezi nimi i špičkoví právníci – jeden z nich například kromě toho překládal antické texty. To sice Ondřej Lněnička neumí, ale studium práva a advokacie se mu stalo osudem. Stejně jako odpor k mechanizmům, které vedou k omezování práv jednotlivce. Už od dětství byl i podle vlastního přiznání dosti průbojným jedincem, v roce 1989 se ještě jako gymnazista stal na škole jedním z vůdčích představitelů stávkového výboru, který se zapojil do dramatického celospolečenského dění. Jako právník se pak pouštěl do řešení složitých problémů, mimo jiné i takových, které souvisely s jeho angažmá v rámci fotbalového svazu. V této souvislosti ho dodnes očividně popuzuje vzpomínka na to, jak sociální demokraté porušili jedno z nepsaných pravidel, do té doby všemi respektovaného: „Na fotbalových stadionech nikdy nebyla politická reklama. I když je to vcelku vhodné místo, nikdo ho do té doby k vlastní prezentaci nezneužil. Až sociální demokraté v roce 2010 prezentovali na dějištích sportovních utkání své kandidáty – konkrétně si pamatuji Jiřího Dienstbiera ml. To mě rozčílilo,“ rozhořčuje se Ondřej Lněnička. Právě proti J. Dienstbierovi tehdy do Poslanecké sněmovny neúspěšně kandidoval. Nový pokus nevylučuje. „Nikdy jsem nebyl typ ‚sedávej v koutě, najdou tě‘. Ale v první řadě se dál hodlám držet svých principů, plnění svých povinností v politice i vůči svým bližním,“ uzavírá náš rozhovor starosta Letňan. –red– Dobří pekaři nemají na růžích ustláno ěkteří lidé tvrdí, že tak dobrý chleba jako z pekařství Miroslava Oheima nikdy nejedli. Obdobné uznání sklízejí také jeho slané i sladké speciality, pro něž se vyplatí si zajet do malé pekárny v pražských Letňanech. Tam je ostatně v kontaktu s radnicí – občas jako dodavatel svých pochutin pro oficiální i kulturní akce, ale i jako příznivec ODS. Zažil dobu „v pekařině“ vskutku průkopnickou, protože se začal zajímat o malé pekárny v době, kdy je těsně po pádu komunismu u nás lidé znali leda tak z filmů a knížek. Nikdo neměl zkušenosti s jejich zařízením, provozem… O to větší pak bylo nadšení z možnosti koupit si kvalitní, čerstvé pečivo, natož třeba neobvyklé zákusky. Nyní „hypermarketové velmoci“ i v tomto oboru menší provozovatele likvidují. Na Miroslava Oheima to rovněž doléhá, ale úspěšně odolává. Zaměstnává patnáct pracovníků, přináší nové receptury, dbá o to, aby jeho produkty byly skutečně čerstvé a z kvalitních surovin. Asi i proto si jeho zboží často objednávají také cateringové firmy. N Malé pekárny slavily úspěch, teď zanikají „Před deseti lety bylo v Praze kolem stovky pekáren, teď zanikají jedna po druhé. Vzpomínám třeba, jak jsme v prvních letech, kdy jsem tohle pekařství začal provozovat, vyráběli a prodávali tisíce vánoček pro celé Letňany. Ani teď nejsou mé vánočky jen tak ledajaké, ale přibývá lidí, kteří si je nakoupí v hypermarketech,“ vypráví Miroslav Oheim. „Jistě, vždycky lze vyrábět úsporně a prodávat snadněji. Běžně se třeba do ovocných moučníků dává kompotované ovoce, protože mražené je dražší a práce s ním náročnější, i když z hlediska výsledné chuti i zdravotní hodnoty je nesrovnatelně lepší. Obtíž je také sehnat kvalitní suroviny,“ dodává. Sám zjevně nehodlá ustupovat ze svého přístupu. Je pyšný na podíl ruční práce, která výrobkům dodává jak na půvabu, tak výsledné chuti. Je samozřejmostí, že v pekárně Oheim koupíte čerstvé produkty. „V hypermarketech se předem zmražené pečivo běžně v pecích jen rozmrazuje. Ale vůně z pece lidi láká, i když je to ve skutečnosti třeba půl roku starý chleba.“ Od strojařiny k výrobě pečiva Poněkud paradoxně může působit fakt, že původní profesí je strojař-projektant. Nyní přemýšlí spíš o kolísání cen kmínu a máku. Ve skutečnosti neměl k pekařině tak daleko, jak se na první pohled zdá. „Vystudoval jsem obor chemicko-potravinářské stroje, pak jsem patnáct let projektoval různé potravinářské provozovny.“ Po pádu komunismu se shodou okolností setkal se švýcarským podnikatelem, který měl zájem na budování malých pekáren. Miroslav Oheim se do tohoto konceptu zapojil. Později začal jednu z nich sám provozovat, a aby ji vedl dostatečně fundovaně, doplnil si vzdělání a získal výuční list v oboru pekař. Sám si postupně osvojoval receptury, a to i ze svých zahraničních cest. „Všude ochutnávám a zkouším, co mě zaujme. Recept mi samozřejmě nikdo nedá, ale umím odhadnout ingredience a pak mě stejně baví si složení a postup upravit podle svého,“ popisuje vznik některých svých produktů Miroslav Oheim. Pokud byste do jeho prodejny zavítali, on sám nejvíc doporučuje například staročeské boží milosti, chodské koláče (které paradoxně dodává z Prahy až na tradiční chodské slavnosti do Domažlic) a nedá dopustit na různé druhy svého celozrnného pečiva. –red– 13 NAŠI POLITICI V CIVILU Vladislav Vilímec: Hudba i ekonomie ho provází po všech životních cestách co jsem nejvíc obdivoval, pochytil. Máma ale ovlivňovala atmosféru rodiny a mé i bratrovo dětství stejně výrazně, i když z úplně jiného pohledu. Byla vynikající hudebnice a díky ní byl náš domov vždycky plný hudby,“ vzpomíná na své dětství Vladislav Vilímec. Otcův vzor – ekonomie. Hudba zůstala jako koníček oslanec Vilímec je jako ekonom určitě na svém místě a v Rozpočtovém výboru bezesporu umí velmi fundovaně hájit návrhy ODS. Rozhodně nepatří k těm, kteří předstírají, že ekonomickým mechanismům rozumějí, ale k těm, kteří jim rozumějí doopravdy. Ale jako by ho nebavilo tato témata rozvádět. Ne, že by o nich neuměl i vzhledem ke svým zkušenostem z komunální, krajské a parlamentní politiky zasvěceně mluvit, ale když už jsme se dohodli na přátelském posezení do rubriky „Politik v civilu“, raději si povídá o své vášni: o hudbě. „Muzicíruje“ od dětství, klavír i housle patří neodmyslitelně k jeho životu. Když už mluvíme o skloubení ekonomických a uměleckých předpokladů pana poslance, stojí za to připomenout, že podle četných výzkumů se právě hudební předpoklady velmi často snoubí s matematickými, potažmo ekonomickými obory, které vyžadují logické myšlení. V tomto případě bylo ono „snoubení“ podpořeno i rodinným zázemím. „Když mluvím o tom, co a kdo mě nejvíc ovlivnil, asi to byl táta a jeho vzor. Byl středoškolským profesorem ekonomického zaměření, velmi tolerantní, ale zároveň zásadový člověk. Doufám, že jsem od něj to, P 14 Dodnes hraje soukromě i veřejně koncertuje, podílí se na organizaci hudebních akcí hlavně ve svém rodném Plzeňském kraji, konkrétně především na Klatovsku a Domažlicku. A samozřejmě se snaží nevynechat návštěvu koncertů, na nichž si užívá špičkové výkony jiných umělců, kvalitu podání i nástrojů… Když o tom všem začne vyprávět, není k zastavení. Rozumí každému detailu, který ve výsledku vytváří hodnotnou hudbu. „Já vím, že spousta lidí to těžko pozná, ale už zvuk některých starých nástrojů je pro uši zasvěceného posluchače obrovským zážitkem. A samozřejmě samotné podání té které skladby vždycky člověka fascinuje ve spojení s osobností, která jí vtiskne svůj specifický přednes,“ vypráví s neskrývaným zanícením poslanec Vilímec. Jak dodává jen jakoby na okraj, když ho povinnosti zanesou kamkoliv do světa, dobrý koncert nebo ukázku jakékoli hudební produkce, ať už vážné hudby, nebo místního „folklóru“, si nenechá ujít. Nabízí se otázka, proč při své očividné muzikantské vášni nezvolil tuto dráhu i profesionálně. Vladislav Vilímec odpovídá bez zaváhání: „Tuhle roli v naší rodině zaujal bratr. Je skvělý filharmonik, což mu přeji a těší mě to. Zároveň pro mě bylo jasné poslání: Ekonomie.“ Nynější poslanec a člen Rozpočtového výboru ovšem nepatřil k typu dětí, které chtějí své rodiče uspokojit pouhým diplomem. Do tajů ekonomie pronikl a porozuměl jim. Osvědčil to v praxi během práce v podniku Elitex, v samosprávě a pak i ve Sněmovně. Patří k těm politikům, kteří dokáží argumentovat věcně, se znalostí věci. Zkušenosti z ekonomické praxe a pak z komunální a krajské politiky ho „vynesly“ k těm, kteří v rámci ODS i parlamentního Rozpočtového výboru také nejlépe rozumějí složitostem rozpočtového určení daní, což je nejen aktuální „politikum“, ale stěžejní otázka pro hospodaření obcí všech velikostí. „Nepatřím k těm, kdo skuhrají nad nevýhodností systému pro malé nebo střední obce, ani k těm, kteří se zastávají velkých měst. Chápu to jako zásadní nástroj pro životaschopnost regionů a chci podpořit optimální model, který bude funkční a přínosný pro všechny,“ zdůrazňuje. Přitom nezastírá, že prosperita rodné Kdyně mu stále leží na srdci – nejen jako městskému zastupiteli, ale i člověku, který tento kraj zná, nehodlá opouštět a chce mu být prospěšný. „Máme tu spoustu pamětihodností, zajímavostí, historických rarit. Bohužel zároveň patříme k příhraničním regionům, kde do značné míry zmizeli potomci původního obyvatelstva a začaly převládat takzvané ‚naplaveniny‘. Ale vrací se tradice, úcta k historickým odkazům, rád se setkávám s lidmi, kteří tomu napomáhají. To nemluvím jenom o Kdyni nebo Klatovsku a Domažlicku, ale celém Plzeňském kraji. Jako náměstek hejtmana jsem poznal mnohé jeho rozmanité problémy, zvláštnosti, přednosti.“ VLADISLAV VILÍMEC • Narozen 5. 7. 1963 v Klatovech, odmalička žije ve Kdyni. • Vystudoval: střední ekonomickou školu v Klatovech, pak VŠE v Praze. • Původní profese: do roku 1990 pracoval jako ekonom v podniku Elitex Kdyně. • Členství v ODS: v roce 1991 se stal spoluzakladatelem ODS na Domažlicku. • Komunální a krajská politika: je dlouhodobým místostarostou Kdyně a členem Zastupitelstva Plzeňského kraje. • Rodinné poměry: šťastně ženatý. Když začne rozvádět turistická a historická lákadla Kdyně a okolí, je těžké odolat. Spíše je na místě doporučit jim neodolat a tento kraj s tak trochu drsným podnebím a svéráznou mentalitou navštívit. –red– VÝROČÍ Karla Poláčka ani výjimečné nadání před neblahým osudem nezachránilo Karel Poláček v sobě spojuje mnohé, co často patří k typickým kořenům moderní české kultury: multikulturní vlivy, smysl pro absurditu, osobní peripetie v dobách historických zvratů i ty, které si svým bohémským přístupem k životu způsobil sám… Tento novinář a jeden z předních českých spisovatelů 20. století se narodil 22. března 1892, tedy před 120 lety. Poláčkových děl, nemluvě o jeho vášnivém sbírání posléze zveřejněných židovských anekdot. Ale nasávat z tohoto hlediska atmosféru Haliče a jeho obyvatel mu okolnosti příliš neumožnily. Ruská ofenzíva tu předznamenala kapitulaci Rakousko-Uherska. Pak Poláček skončil v srbském zajetí, do kterého společně s kamarádem dobrovolně utekl. Vzestup, pak „koncentrák“ Pocházel z Rychnova nad Kněžnou z židovské rodiny a prostředí maloměsta se promítlo do řady jeho děl, každopádně většinu života prožil v Praze, kde býval vítaným společníkem nejen v některých putykách včetně těch, kde se holdovalo karetním hrám, ale i mezi intelektuálními špičkami národa: Byl přítelem bratří Čapků, stal se jedním ze skupiny pátečníků, kteří se pravidelně scházeli k debatám o politickém a společenském vývoji s prezidentem T. G. Masarykem. Své novinářské a literární schopnosti prokázal jako redaktor Lidových novin i jako spisovatel. Obojímu učinila přítrž nejprve první světová válka a potom, definitivně, nacistický koncentrační tábor. Osud se s výtržníkem nemazlil Rodiče Poláčkovi se svému početnému potomstvu (Karel měl čtyři bratry, z otcova druhého manželství pak další dva sourozence) snažili poskytnout slušné vzdělání, ale Karel nebyl zrovna nejvzornějším dítkem, byť tvůrčí ambice projevoval už záhy. Vedl v Rychnově studentské loutkové divadlo, pro které i sám psal a překládal hry, ale gymnázium tam nedokončil – kvůli nepatřičnému chování a slabému prospěchu byl vyloučen. Maturitu pak složil v Praze. Následné studium práv se sice vyvíjelo slibně, hůř dopadaly pokusy si paralelně udržet práci k obživě. Obojí přerušila 1. světová válka. Po narukování do armády se opět potvrdilo, že není vhodný typ pro poslušnost vůči autoritám a činnosti, které jeho „naturelu“ nevyhovovaly. Absolvoval důstojnickou školu, ale nedotáhl to dál než na četaře. Pak byl odvelen do Haliče. Dlužno připomenout, že samotný Halič je spojen s velkou židovskou komunitou, jejíž mentalita a tradice prostupují řadou Po návratu se začal věnovat tomu, k čemu očividně nebyl předurčen: roli úředníka. Ale z hlediska jeho další literární tvorby to nebylo marné, protože své zkušenosti s patřičnou nadsázkou vnesl do některých povídek. Mimo jiné přátelství s bratry Čapkovými, ale samozřejmě i narůstající veřejná obliba mu otevřely prostor v Lidových novinách. Za jeho sloupky a fejetony, které vystihují nadčasové absurdity společnosti mu patří obdiv dodnes. Publikoval i v jiných médiích. Zpočátku byl často placen jako redaktor-soudničkář. Poláček vzhledem ke svému právnickému „nedovzdělání“ byl tímto typem žurnalistiky nejprve často pověřen. Brzy ovšem prokázal, že své schopnosti umí uplatnit i v jiných literárních sférách. Ale přišla německá okupace a související rasové perzekuce ho zbavily většiny práv, samozřejmě v první řadě možnosti veřejně publikovat. Ne, že by ho v přechodném období, než nastoupil do transportu s cílem Terezín, zákazy zcela umlčely. Publikoval pod cizími jmény. Zároveň už tušil, že budoucnost nebude růžová, takže své dceři Jiřině zařídil emigraci. S otcem se pak už nikdy nesetkala. Karel Poláček byl z Terezína poslán do Osvětimi, kde podle starších pramenů zahynul. Později se ukázalo, že Osvětim přežil. Smrt ho čekala až v dalším koncentračním táboře Gleiwitz. Dceři zůstaly jen vzpomínky, které ovšem stojí za pozornost. Nikdy nevyšly knižně, pouze koncem 90. let ve sborníku s názvem Lidové noviny a Karel Poláček. Otcovy přednosti i slabosti Jiřina Jelinovitzová poznala svého slavného otce z jeho světlých i stinných stránek. Jak z jejích pamětí vyplývá, rodinný život nebyl pro Poláčka to pravé. Prchal do hospod hrát karty nebo „vést řeči“ a dát si jinou večeři, než doma chystala manželka. Nicméně s dcerou postupně našli blízký vztah. Navíc byla Jiřina svědkem jeho „proutnictví“, které mu odpouštěla, i když matka nutně musela po boku nevěrného manžela trpět. Ostatně Poláčkův výrok „Rodina je základem státu a otravy“ svědčí o lecčems. V širší rodině měl model svérázného muže a obětavé manželky své kořeny. Jak Poláčkova dcera píše, i dědeček z matčiny strany, u něhož Poláčkovi jednu dobu bydleli, nebyl zrovna ukázkový otec rodiny. Prošustroval jmění, k valné práci se neměl, v oblibě měl hlavně mariášové večírky. O to víc musela fungovat babička. Část nuzného bytu pronajímala ponejvíce studentům, o které se babička starala, dalšími zákazníky byli vesměs obchodní příručí, o kterých tvrdila, že také mají „vysoko do žlabu“. Proto se jim snažila poskytnout to nejlepší. Ale u svého zetě moc nepochodila. „Omáčky, kterými babička polévala knedlíky, nazýval táta ‚huhňavý nos‘. Moučníky pak dělala dva, které rovněž dostaly přezdívku: prkenný a papírový dort,“ stojí v zápiscích spisovatelovy dcery. Některé peripetie Poláčkovy rodiny jsou poutavě popsány také v jeho románu Dům na předměstí. Samozřejmě mnohem slavnější jsou Muži v offsidu nebo Bylo nás pět, mimo jiné i díky svým filmovým verzím. Ale i ostatní povídky a romány stojí dodnes za přečtení. –red– 15 VÝROČÍ Impérium vrací úder ruhého dubna tohoto roku si připomeneme v pořadí již třicáté výročí od vypuknutí války o Falklandy – války, která má své nezastupitelné místo ve světových, argentinských, ale především britských dějinách; války, která byla svedena ve jménu obrany principů, hodnot a suverenity Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. V roce 1982 v době, kdy se Helmut Kohl stává novým německým kancléřem, kdy Izrael zahájil operaci „Mír pro Galileu“, v době, kdy v Afghánistánu zuří již tři roky válka, musí se i vláda Jejího Veličenstva královny Alžběty II. postavit jedné ze svých největších výzev od konce druhé světové války. V čele této vlády stojí dnes již legendární první britská premiérka Margaret Thatcherová, která musí rozhodnout jedno z nejtěžších dilemat nejen své kariéry, ale i života. Buď ponechat bohem zapomenuté ostrovy v jižním Atlantiku svému osudu v moci argentinských agresorů, anebo bránit britskou územní suverenitu, ať to stojí cokoliv. D Falklandské ostrovy 16 Falklandy tvoří skupina ostrovů nalézajících se v nezměrných prostorách jižního Atlantiku, na mapě vzdálených na dohled od břehů Jižní Ameriky, resp. od argentinských břehů Ohňové země. Hlavní souostroví je tvořeno dvěma velkými ostrovy (Východním a Západním ostrovem) a dalšími 778 menšími ostrovy o celkové rozloze cca 12 tisíc kilometrů čtverečních, což je zhruba rozloha britského Severního Irska. Dnešní počet obyvatel čítá něco okolo čtyř tisíc (včetně vojenské posádky). Hlavním městem a správním a ekonomickým centrem ostrovů je městečko Stanley ležící na okraji Východního ostrova. Na obou ostrovech nalezneme hned několik kopců dosahujících výše 700 metrů nad mořem. Přírodní prostředí má poměrně drsný charakter, když se převážně skládá z travnatých porostů a kamenných polí. Nejpočetnějšími obyvateli ostrovů jsou pak namísto lidí ovce, kterých zde najdeme na 500 tisíc. Mezi neopomenutelné obyvatele ostrovů pak patří také tučňáci magellanovi. Historie ostrovů a předzvěst války se Spojeným královstvím Objev těchto ostrovů sahá hluboko do 16. století, když byly v roce 1592 poprvé spatřeny britským navigátorem Johnem Davisem. Později byly ještě popsány dalšími britskými a holandskými mořeplavci. Prvním návštěvníkem ostrovů se tak stal až v roce 1690 britský mořeplavec John Strong, který pojmenoval průliv mezi Západním a Východ- Jakub Čermák ním ostrovem po lordu Falklandovi. Celé souostroví bylo pojmenováno jako Falklandy kapitánem Woodem Rogersem až později v roce 1708. V průběhu následujícího století došlo k prvnímu osídlení francouzskými přistěhovalci, kteří však museli odejít po mezinárodním tlaku Španělska, jež si ostrovy nárokovalo podle smlouvy z Tordesillas, tj. smlouvy o rozdělení světa mezi Španělsko a Portugalsko. Následně byly ostrovy v roce 1765 prohlášeny za území britské koruny a byla zde založena první osada Port Egmont. Poté se ostrovy dostaly opět pod správu Španělska, respektive v roce 1820 pod správu bývalé španělské kolonie Argentiny. Až v roce 1841 britská vláda rozhodla o kolonizaci Falklandských ostrovů a o založení jejich dnešního správního střediska Stanley. Od této chvíle až dodnes jsou ostrovy trvale osídleny obyvatelstvem britského původu. Avšak Argentina od roku 1820 nikdy nepřestala Falklandské ostrovy považovat za své teritorium (Argentinci nazývají tyto ostrovy jako Malvíny). Významnou roli sehrály ostrovy v průběhu druhé světové války, když se v roce 1941 v jejich blízkosti odehrála jedna z klíčových námořních bitev mezi britskou a německou námořní eskadrou. Britskému admirálovi Sturdeemu se podařilo porazit jednotky německého admirála von Spee a eliminovat tak nacistickou námořní hrozbu na jižní polokouli. Dalším významným momentem v existenci ostrova byla rezoluce 1514 vydaná Organizací spojených národů v roce 1960, která vyzývala k rychlému a bezpodmínečnému skoncování s kolonialismem. Kolonie a jejich obyvatelé tak měli na základě této rezoluce dostat právo na své sebeurčení. Na základě přijaté rezoluce začalo diplomatické vyjednávání mezi Argentinou a Velkou Británií o budoucnosti Falklandských ostrovů. Zde je nutné podotknout, že tehdejší obyvatelé ostrovů měli nepoměrně blíže k Velké Británii než k Argentině, ať již to bylo kulturou, zvyky či původem, a jednoznačně vyjadřovali svou vůli zůstat poddanými Jejího Veličenstva královny Alžběty II. Důvod, proč nakonec tyto rozhovory mezi Velkou Británií a Argentinou nedošly naplnění, je možné si ukázat na vnitropolitické scéně obou výše zmíněných států. Začněme Argentinou. Po druhé světové válce se hlavním představitelem Argentiny stal Juan Domingo Perón, který přinesl do argentinské politiky autoritativní prvky vlády inklinující k fašismu a hospodářský populismus. Zároveň jako první opět přišel s tématem statusu Falkland. Následně si Argentina prošla několika vojenskými puči, které mají v Latinské Americe dlouhou tradici. A právě jeden z těchto pučů vynesl v roce 1976 k moci vojenskou juntu, která zahájila tzv. špinavou válku proti svým odpůrcům. Politickému teroru junty padlo nakonec za oběť 20 tisíc Argentinců. Vlivem sílící vnitropolitické a také ekonomické krize se vojenská junta dostávala do situace, kdy potřebovala posílit své postavení a odvrátit pozornost k jinému tématu, jímž se staly Falklandské ostrovy. Na opačné straně sporu se ve Velké Británii v roce 1979 stala první britskou premiérkou Margaret Thatcherová z Konzervativní strany a zahájila dalekosáhlé ekonomické reformy své země. Hlavním bodem jejích ekonomických opatření byla zejména privatizace veřejného majetku a posílení role živnostníků a střední třídy ve společnosti. V zahraničněpolitických otázkách se baronka Thatcherová orientovala zejména na spolupráci se Spojenými státy americkými v čele s Ronaldem Reaganem. Falklandská válka Dne 2. dubna 1982 ve 4 hodiny ráno londýnského času se s nebývalou silou rozhořel válečný konflikt mezi Spojeným královstvím a Argentinou, když argentinský operační svaz započal operaci, jejímž cílem měla být anexe ostrovů a jejich připojení k Argentině. Obranu ostrova v té době zajišťovalo pouhých 80 mužů britské námořní pěchoty. Přesto se tito muži rozhodli čelit několikanásobné převaze útočníků, nicméně i přes svou heroickou snahu byli nakonec donuceni kapitulovat. Ještě téhož dne rozhodla „železná lady“ Margaret Thatcherová v Londýně o vyslání britského expedičního sboru, o síle devíti válečných lodí včetně dvou letadlových, do války proti Argentině s cílem bránit suverenitu a nedotknutelnost teritoriálního území Spojeného království. Argentinská vojenská junta se domnívala, že Velké Británii nebude stát za to bránit 2000 km vzdálené téměř bezvýznamné souostroví v jižním Atlantiku s rizikem obrovských ekonomických a lidských ztrát, ale opak se stal pravdou. Argentina soustředila na ostrovech vojsko o počtu 10 tisíc mužů, kteří byli sice špatně vybaveni a zásobováni, přesto byli připraveni bránit ostrovy před britskou odvetou. Ta přišla 25. dubna 1982, když speciální komando znovu obsadilo ostrov Jižní Georgie náležející k Falklandským ostrovům. Následně začala několik týdnů trvající letecká a námořní válka mezi oběma státy, která skončila 14. června 1982 po úspěšném závěrečném pozemním útoku britské armády na pozice Argentinců. Argentinský velitel ještě téhož dne podepsal kapitulaci. Výsledkem války, která trvala 72 dní, bylo 649 mrtvých Argentinců, 258 mrtvých Britů a obrovské materiální škody na obou stranách. Po skončení války měli Britové na 11 tisíc argentinských zajatců, kteří byli postupně repatriováni nazpět do své země. Po zrušení válečné zóny okolo ostrovů, která čítala 200 mil, si Velká Británie vyhradila právo na ochrannou zónu o poloměru 150 mil okolo ostrovů. Pro vojenskou juntu v Argentině měla válka fatální následky, neboť junta padla a v Argentině byl obnoven občanský zastupitelský systém. Na druhé straně válka přinesla posílení pozice a popularity kabinetu Margaret Thatcherové a jí samotné pomohla k pozici jedné z nejvýznačnějších političek celé britské historie. Vzájemné vztahy mezi oběma zeměmi se urovnaly až v roce 1990, když se argentinská vláda zřekla svého nároku na sporné ostrovy. a zdravotní péče je dostupná všem jejich obyvatelům. Elektrickou energii pro obyvatele zajišťuje větrná farma poblíž města Stanley. Doprava a spojení s pevninou jsou pravidelně zajišťovány. Nalezneme zde fungující poštovní úřad i zvolenou samosprávu. Samospráva je reprezentována osmičlenným legislativním orgánem, z jehož středu je každý rok volen tříčlenný exekutivní orgán. Oficiálním zástupcem britské koruny na ostrovech je Jeho Excelence guvernér Nigel Haywood. Reprezentantem ostrovů ve Velké Británii je Falklandský úřad v Londýně, který zprostředkovává kontakt Falklanďanů s členy westminsterského parlamentu, s vládou, médii i s veřejností. Základem ekonomiky ostrova je zemědělství, rybolov a turismus. Poklidný život na ostrovech v současné době narušil nanejvýš příjezd prince Williama, který zde má odsloužit 6týdenní turnus jako pilot záchranného vrtulníku. Zároveň s blížícím se 30. výročím konce války začínají opět planout vášně na argentinské straně, a tak příjezd britského prince a početná přítomnost britských ozbrojených sil v oblasti demonstruje neutuchající britské odhodlání neponechat obyvatele Falklandských ostrovů napospas svému osudu a bránit své suverénní území. ■ Falklandy dnes Dnešní Falklandy jsou jedním z nejdynamičtěji se vyvíjejících zámořských území Spojeného království. Vzdělání autor je analytik politické sekce ODS 17 VÝROČÍ Zkáza Titanicu: zlovůle přírody, nebo trest za lidskou lehkovážnost a pýchu? byl v tom, že před sto lety se vedení Titanicu chovalo vesměs tak, aby i za cenu vlastních životů zachránilo co nejvíc cestujících. Kapitán Concordie Francesco Schettini se naopak stal zosobněním zbabělosti, když sám prchal od katastrofy bez ohledu na to, že na palubě zůstávají lidé, pravděpodobně odsouzení k smrti. Luxus jako doplněk obchodních zájmů Málokterá katastrofa v dobách takzvané moderní civilizace způsobila tolik pozdvižení a získala si tolik zájmu. Dodnes je Titanic symbolem hned několika aspektů, které odrážejí naděje i prohřešky a selhání lidstva, jeho snahu technickými vymoženostmi dosahovat nemožného, vzdorovat přírodě a rádoby si potvrzovat roli pána tvorstva. Ztroskotal při své první, velikášsky avizované zaoceánské plavbě 14. dubna 1912, tedy zhruba před sto lety. Ani špičkoví vědci a průzkumníci včetně dobrodruhů, kteří jsou posedlí prohledáváním vraku legendárního plavidla, nezodpověděli zdaleka všechny otázky, kvůli nimž je svět dodnes touto událostí fascinován. 18 Ona fascinace není dána jen tím, jak bylo zanedbáno zabezpečení lodi. Okolnosti zkázy obří lodi nabídly a nabízejí rovněž mnoho podnětů k přemýšlení, jak se vlastně lidé v katastrofálních situacích chovají, jaká je role kapitána, nakolik se v okamžicích „za pět minut dvanáct“ jednotlivci snaží „urvat si“ kousek bohatství, nebo si užít poslední doušek života, nebo se obětovat tak, aby se zachránili ostatní. To vše se na Titanicu odehrávalo, jen se liší interpretace, zda převládala chamtivost a sobectví, nebo gentlemanství. Nabízí se srovnání s oběťmi podstatně nedávnějšího ztroskotání Concordie, které přineslo nemenší pozornost a „pouhé“ desítky obětí. Nezanedbatelný rozdíl Jistě, jak známo, většina významných událostí má své ekonomické důvody, a tak tomu bylo i v případě Titanicu. Konkurence v námořní plavbě byla počátkem minulého století neúprosná a společnost White Star se rozhodla posílit svoji prestiž monumentálními zaoceánskými parníky. Titanic byl na první příčce. Přesto (nebo právě proto) byl už v dobách své stavby a pak přípravy na vyplutí obestřen pověstmi, pověrami, obdivem i strachem. Kvůli tomu někteří zájemci o komfort první třídy raději Titanic odřekli. Nicméně osazenstvo první plavby zůstalo vskutku reprezentativní. Velká část z něj nepřežila stejně jako ti, kteří byli odkázáni na nevalnou péči ve druhé a třetí třídě, nemluvě o stovkách pracovníků. Dodnes se množí teorie o chybách, které k neštěstí přispěly: špatná komunikace, nedostatečná příprava posádky, nízký počet záchranných člunů … Nesporným faktem je, že situaci před prvním vyplutím Titanicu zkomplikovala i stávka horníků, kvůli níž byl problém zajistit potřebné množství uhlí. Obří plavidlo spotřebovalo 650 tun denně, takže do poslední chvíle se shánělo palivo. Gentlemani, zloději, milionáři, lodníci … Zajímavé jsou i úvahy, co lze z obdobných krajních situací vyvozovat ohledně psychologie lidí. Například se střetávají tvrzení, podle nichž i v takto vyhrocených momentech lidé myslí na pomíjivý mamon a pár okamžiků před očekávanou smrtí okrádají své blízké. Nebo vítězí gentlemanství, velkorysost a obětavost? Pro obě varianty existují z Titanicu důkazy. Tím spíš, že se v krajních okamžicích setkávali lidé bohatí, chudí, slavní, bezvýznamní… Všem šlo o život, ne všichni měli stejné šance a leckdo si takovou šanci musel vydobýt bez ohledu na druhé. Velkorysost podle odborných zdrojů projevovali Britové, kteří v duchu svého pověstného gentlemanství spořádaně čekali na své místo v záchranných člunech, muži dávali přednost ženám a dětem. Pokud zjistili, že by jejich záchrana byla na úkor někoho jiného, vrátili se do kajuty pro nóbl oblek a pak při posledním doutníku na palubě čekali na smrt. Američané údajně předbíhali a starali se sobecky každý o vlastní záchranu, případně svých nejbližších, bez ohledu na celkovou situaci. Není ovšem potvrzeno, jestli kapela, jak tvrdí některé prameny, vzdala své šance na únik a hrála do poslední chvíle – těm, kteří loď opouštěli, i těm, kteří na ní společně s hudebníky zahynuli. Bez zajímavosti také není psychologický aspekt, který lze zjednodušeně nazvat fascinace tragédií. Zkáza Titanicu totiž údajně nepřinesla pokles zájmu o zaoceánské plavby, ale naopak touhu takové dobrodružství – pokud možno se šťastnějším koncem – prožít. Někteří odborníci tvrdí, že hlavně po cenami ověnčeném filmu se klientela na zaoceánské i jiné dálkové plavby jen hrnula. Kapitán ne vždy opouští palubu jako poslední Už z dětských knížek víme, že „kapitán opouští potápějící se loď jako poslední“. Ne vždy to platí. Kapitán Titanicu měl zřejmě tuto povinnost hluboce vštěpenou a do poslední chvíle se snažil přimět i početnou posádku, aby v první řadě dbala na záchranu pasažérů. Jméno kapitána Concordie Francesca Schettiniho se naopak stalo symbolem zbabělosti, pokrytectví. Když sám od potápějící se lodi odjížděl, měl nezáviděníhodný výhled na ty, kteří neměli šanci opustit palubu a byli vystaveni riziku smrti. Schettini dokonce opakovaně neuposlechl ani výzvy svých kolegů, kteří v sobě měli více profesní cti a odpovědnosti, takže byli kapitánovým chováním šokováni a pobouřeni. Nezbývá než doufat, že pokud se někdo z nás na takovou plavbu dostane, bude mít v případě havárie alespoň štěstí na opravdového kapitána. –red– ROZHOVOR Stát se s církvemi vyrovnat musí. Z právních i morálních důvodů Kateřina Jurigová Podle zákona o vyrovnání s církvemi, který leží v Poslanecké sněmovně, se církvím v příštích pěti letech vrátí lesy, pole a nemovitý majetek v hodnotě 75 miliard korun. Církvím bude současně v průběhu příštích třiceti let vyplacena náhrada ve výši 59 miliard korun. Podle předsedy Ústavněprávního výboru Marka Bendy tak dojde k definitivnímu vyřešení vztahu státu a církví. Po mnoha letech přešlapování se zároveň vyjasní majetkoprávní vztahy, které blokují rozvoj řady českých obcí. Církevní restituce vyvolaly bouřlivou debatu. Co říkáte argumentu, že církev na majetek zabavený komunisty nemá právo, protože ho pouze spravovala, ale nevlastnila? Zásadně s ním nesouhlasím. Vždy se jednalo o názor okrajový, zastával ho za první republiky například prof. Antonín Hobza, který později figuroval v proticírkevních procesech. V roce 2008 byly sněmovní komisi k majetkovému narovnání předloženy odborné posudky tří právnických fakult a v žádném z nich nebylo vlastnictví církevních subjektů zpochybněno. Historické vlastnictví církví opakovaně potvrdil také ústavní soud, který v některých případech dokonce rozhodl o vydání majetku. Jedná se například o majetek řádu premonstrátů či farnost Heřmanovice. Nepochybovala první republika a dokonce ani socialistické Československo, které majetek církevních subjektů vyvlastňovalo a uzavíralo s nimi darovací a kupní smlouvy. Církev byla ale podle kritiků restitucí v nakládání s majetkem vždy omezena… Veřejnoprávní omezení daná zákonem existují dodnes a vztahují se na řadu majetků, typově například na pozemky v chráněných krajinných oblastech nebo objekty v památkových rezervacích. Nijak to ale nezpochybňuje vlastnické právo vlastníka. Všichni, kdo dnes nároky církve zpochybňují, by si měli přečíst nálezy ústavního soudu. Ty jednoznačně potvrzují, že bez přijetí příslušného zákona bude trvat protiústavní stav, který je v rozporu s mezinárodními závazky k ochraně majetku. Pokud zákon o majetkovém vyrovnání nepřijmeme, budou hrozit žaloby, které by církve jistě vyhrávaly. Možná i v důsledku rozpačité argumentace ministryně kultury vyvolává otazníky stanovená hodnota odebraného majetku. Můžete připomenout, jak se k ní došlo? Tato hodnota byla stanovena vládní komisí již v roce 2007 na základě detailních podkladů od církví a náboženských společností a zároveň státních orgánů, jako je Pozemkový fond nebo Lesy ČR. Současná koalice pouze tento výpočet přijala a zvolenou metodu výpočtu potvrdila jako vyhovující i renomovaná auditorská společnost Ernst&Young. Je logické, že stanovená suma u nevydaného majetku je pouze kvalifikovaným odhadem. Pokud bychom ale měli odhadovat cenu každé nemovitosti či pozemku, které nemohou být z různých důvodů navráceny, byla by výsledná částka pro stát jednoznačně méně výhodná. Zmíním i nejvíce napadanou položku údajně „nadceněných“ lesů a polí. Ty budou vydány, takže se za ně finanční kompenzace platit nebude! Tak možná dostanou církve majetek za méně než 75 miliard, ale to je státu de facto jedno. Navíc férovost původního odhadu potvrdilo, že církve převezmou raději pole a lesy než finanční kompenzaci. Budou mít církve dostatečné kapacity na to, aby majetek, který často už roky chátrá, dobře spravovaly? Jsem přesvědčen, že ano. Od původních restitucí uplynulo více než 20 let a církve se za tu dobu správu majetku naučily a také ji dnes a denně v praxi ukazují. Navrácení majetku do rukou církve a související finanční vyrovnání naopak umožní nastartovat rozvoj mnoha českých obcí. Téměř pětina z nich má dnes na svém území pozemky fakticky nevyužitelné kvůli blokačnímu paragrafu ze zákona o půdě. Na místě navrácených chátrajících budov pak budou moci vznikat například hospice či jiná sociální zařízení, která církev tradičně provozuje. Zákon o vyrovnání s církvemi proto podporují starostové i Svaz měst a obcí ČR. Proč by nemohl dotyčný majetek spravovat veřejnoprávní fond, který by zároveň činnost církví financoval, jak navrhují sociální demokraté? Ten by pouze konzervoval nynější stav, v němž jsou církvím protiústavně upírána vlastnická práva, a jde proti principu nezávislosti církví a státu. Vždy jej prosazovaly dvě skupiny: Ti, co se už těšili, jak budou takový fond spravovat a postupně tunelovat, a ti, kteří chtějí zachovat moc státu i nad církvemi. Účelem zákona není pouze narovnání minulých křivd, ale především zrušení zákona o hospodářském zabezpečení církví z roku 1949. Proto také došlo uvnitř církví a náboženských společností k dohodě o rozdělení finanční náhrady, která jim umožní fungovat. Katolická církev se tak de facto vzdala značné části svého majetku ve prospěch ostatních. Změnu financování církví prosadila mimochodem právě ODS, která na ní trvala od samého začátku. Církevní restituce nemají ovšem podporu veřejnosti, navíc k nim dochází v ekonomicky obtížné době. Samozřejmě vnímám, že nálada ve společnosti není příznivá. Je to také důsledkem dvaceti let přešlapování na místě. Vyrovnání s církvemi ale představuje dlouhodobý problém, s jehož řešením už není možné z právních i morálních důvodů vyčkávat. V důsledku tento krok státu uleví, protože umožní ukončení vyplácení platů duchovních ze státního rozpočtu, a v praktické rovině přinese prospěch řadě obcí a jejich obyvatelům. Procházíme tímto procesem jako poslední země bývalého východního bloku. Všechny ostatní státy již restituci církevního majetku provedly, a to dokonce i země, které jinak obecné restituční principy neuplatnily, nebo je uplatnily jen ve velmi omezené míře. autorka je tisková tajemnice poslaneckého a senátního klubu ODS 19 AMERICKÉ VOLBY Mitt Romney? Zřejmě bude hlavním protivníkem Baracka Obamy Roman Joch Prezidentské volby v USA bezesporu ovlivní budoucnost celého světa. Proto je zajímavé sledovat i takzvané „primárky“, z nichž vzejdou přední kandidáti na čelní post v Bílém domě. Tentokrát jsou primární volby Republikánské strany strhující samy o sobě, navíc z nich plyne rozhodnutí, kdo bude protikandidátem Baracka Obamy. Dosavadní výsledky svědčí o tom, že se Obama utká s Mittem Romneym. Konečný verdikt by byl snáze předpovídatelný nebýt hospodářské krize a narůstající nezaměstnanosti, která ve Spojených státech ovlivňuje jak každodenní život, tak volební preference. Jak v této souvislosti míní autor tohoto článku, právě ekonomika bude hlavním faktorem, který určí výsledky voleb: Nebude-li se ekonomická situace zlepšovat a nezaměstnanost zůstane vysoká, jeho republikánský konkurent uspěje. Že jím bude Romney, je víc než pravděpodobné. 20 Mitt Romney a republikánští voliči v USA zřejmě už uzavírají sňatek – sňatek více z rozumu než z lásky. Ale zdá se, že Romney na cestě k definitivnímu získání republikánské nominace na prezidenta už je – a že z této cesty už ho žádný protikandidát neodsune stranou. Jak k tomu došlo? Republikánské primárky připomínaly galaxii: Vždy v nich byla jedna stálice – Romney – a několik komet, jež zazářily a pak zase odputovaly do ztracena. Romney, bývalý guvernér Massachusetts, je mormon, kompetentní manažer, schází mu však osobní charisma. Vystupuje profesionálně, nemá ale schopnost navázat citové pouto s voliči. A pak tady byla soutěž o to, kdo bude oním ne-Romneym – tím, kdo tohoto favorita v primárkách porazí. V průběhu loňského roku to bylo postupně několik kandidátů (Michele Bachmannová, Rick Perry, Herman Cain), kteří v průzkumech zazářili a pak stejně rychle pohasli. Až v primárkách zůstali čtyři – kromě Romneyho jsou to kongresman Ron Paul, bývalý spíkr Sněmovny reprezentantů Newt Gingrich a bývalý senátor Rick Santorum. Paul je radikální libertarián a v zahraniční politice izolacionista: Má velice oddané stoupence, ale jeho podpora v Republikánské straně nepřesahuje 15 %. Gingrich je brilantní řečník a debatér, ale co se týká temperamentu i nápadů, je poněkud nestabilní. Navíc má na sobě mnohé „skvrny“ z minulosti – jak morální, tak i politické. Santorum vystupuje jako morální konzervativec, ale na americkou veřejnost jako celek je asi až příliš radikální. Navíc v roce, kdy u voličů hrají prim otázky ekonomické, je Santorumovo stavění kampaně na otázkách morálních neshledáváno jako prioritní. Santorum však začátkem ledna překvapivě vyhrál volební shromáždění ve státě Iowa na středozápadě USA, v němž žije hodně náboženských konzervativců, a to z něho učinilo vážného Romneyho protikandidáta. Vzápětí Romney vyhrál primárky v New Hampshire, ale Gingrich ve státě Jižní Karolína. Proto všichni sledovali primárky v lidnatém a velice důležitém státě Florida, kterou republikáni musí získat na svou stranu, mají-li v listopadu porazit presidenta Obamu. Zde suverénně vyhrál Romney a zdálo se, že už ho nic nezastaví. Jenže v průběhu února na volebních shromážděních ve třech státech západu a středozápadu překvapivě uspěl Santorum. Čekalo se na primárky ve státě Michigan na konci února, neboť to je stát, v němž se Romney narodil a vyrůstal a který proto „musel“ vyhrát, neboť jinak by jeho kampaň utržila velkou ránu. V Michiganu ho však podle průzkumů porážel právě Santorum. Nakonec Romney vyhrál – a teď se čekalo, zda v tzv. „superúterý“ 6. března, kdy se primárky odehrávaly v 10 státech, Romney porazí Santoruma i v jiném důležitém státě – v Ohiu. Stalo se tak, leč těsně. Proto lze nyní konstatovat, že Mitt Romney nejen byl, ale zůstává favoritem. Má objektivně největší šanci být nejsilnějším soupeřem prezidenta Baracka Obamy v listopadu; když v klíčových státech musel vyhrát, aby si status favorita zachoval, vždy se mu to povedlo. A konečně, pokud se nepovedlo jeho hlavnímu soupeři v republikánských primárkách Ricku Santorumovi porazit jej v průmyslových státech Michigan a Ohio, kde měl Santorum největší podporu, je jen těžko myslitelné nyní po „superúterý“ 6. března, v němž Romney uspěl ze všech nejvíce, že by Santorum měl ještě šanci Romneyho porazit. Zajisté, Santorum i Gingrich mají šanci ještě mnohé následující primárky vyhrát, především na jihu USA. To však nic nemění na tom, že Romney ve většině států ostatních, a tedy i v rámci USA jako celku, vede v průzkumech i v počtu získaných delegátů republikánského nominačního sjezdu. Je možné, že potrvá ještě dlouho, než získá nadpoloviční většinu delegátů – možná se tak stane až v červnu, po primárkách v nejlidnatějším státě Kalifornie, ale je možné, že k tomu dojde už dříve, už koncem dubna. Nicméně těžko je teď možné vidět realistický scénář, jak by Romneyho rozjetý vlak k získání nominace mohl ještě někdo vykolejit. Leda že by Gingrich z primárek odstoupil a své stoupence a delegáty vyzval, aby podporovali Santoruma. To je však nepravděpodobné; jak Gingrich, tak i Paul chtějí v primárkách zůstat do konce, stejně jako Santorum, a tak dohromady tříští antiromneyovský hlas. Takže Romney pluje k získání nominace své strany na prezidenta a republikánští aktivisté čím dále tím více akceptují, že „toto je Romneyho rok“, „Romney je další v pořadí“ a „má dostat šanci“ utkat se s Obamou v listopadu. A taky se kloní k názoru, že jeho zdůrazňování ekonomických témat a své minulosti úspěšného manažera je přesně tím, co v letošním roce může být nejsilnější kartou proti prezidentu Obamovi. Přesto pochybnosti a neschopnosti Romneyho budit nadšení republikánů zůstávají. Vnímají ho jako schopného profesionála, ale nemilují ho. Když manželství, tak z rozumu, nikoli lásky. Ale hlavně mnozí už chtějí, aby primárky de facto skončily a jeden kandidát už získal většinu. Republikánská strana však rozhodla, že letos (na rozdíl od primárek v roce 2008) delegáti ve státech, v nichž primárky probíhají dříve, se budou přidělovat jednotlivým kandidátům proporčně, a ve státech, v nichž budou později, podle principu „vítěz bere vše“. V důsledku toho letos trvá déle, než nějaký kandidát získá většinu delegátů. To podle některých už začíná republikány poškozovat, neboť zatímco jejich kandidáti bojují mezi WILLARD MITT ROMNEY • Narozen 12. 3. 1947 v Detroitu. • Bývalý guvernér státu Massachusetts. • Byl jedním z kandidátů na nominaci za Republikánskou stranu pro prezidentské volby v roce 2008, zastavil kampaň a v únoru 2008 podpořil Johna McCaina. • Náboženským vyznáním je mormon. • Vystudoval práva a ekonomii na Harvardově univerzitě. Pracoval jako obchodník v konzultačních firmách, podílel se na založení investiční společnosti Bain Capital. V roce 2002 vedl organizační výbor olympijských her v Salt Lake City. • Se svou manželkou Ann má pět synů a jedenáct vnoučat. sebou a své peníze utrácejí na kampaně proti sobě, prezident Obama se může usmívat a soustředit své peníze až na boj proti republikánům na podzim. Proto se začínají ozývat hlasy, aby si Republikánská strana už vybrala svého prezidentského kandidáta a sjednotila se za ním. A hlavně ať peníze neutrácí republikáni proti republikánům, ale ať si je ušetří na boj proti Obamovi. Tvrdit, jak už u některých zaznělo, že republikáni propásli svou šanci a Obamovi, který ještě koncem loňského roku působil „nevolitelně“, zajistili pohodlné znovuzvolení, je však předčasné. Stávající prezident usilující o znovuzvolení má proti svému vyzyvateli vždy výhodu, a pokud ostatní podmínky jsou vyrovnané, je i znovu zvolen. To je evidentní výhoda Obamy, ať už je jeho protikandidátem kdokoli. Neplatí to ovšem, když je země v hospodářské krizi, oživení ekonomiky se nedaří a nezaměstnanost je vysoká. Tato fakta svědčí proti Obamovi, který zůstává populární jen u méně než 50 % obyvatel, i když může argumentovat, že v letošním roce už k onomu oživení ekonomiky začalo docházet. Já odhaduji, že o vítězi prezidentských voleb rozhodne stav ekonomiky na podzim, v září a říjnu. Bude-li ekonomika růst a nezaměstnanost klesat, prezident bude znovuzvolen. Bude-li ekonomika na tom špatně a nezaměstnanost vysoká, jeho vyzyvatel uspěje. Ale na to, že tím vyzyvatelem bude Romney, to už bych si celkem vsadil. ■ autor je ředitel Občanského institutu 21 AKTUALITY XXI. kongres Mladých konzervativců íce než 130 delegátů z celé země se sešlo 3. března v Praze. Na programu jednání byly volby vrcholných orgánů sdružení a politická diskuse. Funkci předsedy pro další dvouleté funkční období obhájil Jiří Fremr, který v tajné volbě obdržel 120 hlasů. Prvním místopředsedou se nově stal Matěj Trávníček. V grémiu je doplní stávající místopředsedové Tomáš Kroupa, Martin Dytrych, Roman Štěpánek a Filip Klouda, ke kterým nově přibyl Ondřej Pavelek. „V novém volebním období bychom se chtěli primárně zaměřit na další prohloubení spolupráce s ODS a na zvýšení efektivity fundraisingu, který je pro nás klíčový stejně jako pro jakoukoli jinou neziskovku,“ představil priority nového vedení staronový předseda Jiří Fremr. V jak se celá debata okolo reformy vysokého školství radikalizuje a jak se jí některé skupiny snaží pod maskou údajného boje za práva studentů zneužít pouze k vlastnímu zviditelnění. Myslíme si, že reforma vysokého školství potřebuje diskusi, a ne hysterii.“ Předseda Jiří Fremr pak nastínil strategii Mladých konzervativců, která by měla vést ke zlepšení úrovně vysokého školství. „Budeme mu věnovat pozornost a chceme usilovat o roli jakéhosi moderátora diskuse mezi studenty a navrhovateli reforem,“ zdůraznil Jiří Fremr. Diskutujme o reformě vysokého školství 22 V politické diskusi pak Mladí konzervativci podpořili a ocenili reformní úsilí premiéra Petra Nečase a jeho kabinetu. Diskutována byla i aktuální situace v českém vysokém školství. Stanovisko MK představil 1. místopředseda Matěj Trávníček: „Vadí nám, Orgány MK pro funkční období 2012–2014: Předseda: Jiří Fremr (třetí zleva); 1. místopředseda: Matěj Trávníček (uprostřed;, místopředsedové: (zleva) Ondřej Pavelek, Roman Štěpánek, Filip Klouda, Martin Dytrych a Tomáš Kroupa; členové republikové rady MK: Lucie Litomiská (předsedkyně), Milan Vyskočil, Vendula Rechová, Radim Kašpar, Markéta Buryová, Kristýna Dudková a Lucie Pichlerová; smírčí komise: Luboš Jemelka (předseda), Lukáš Nezpěvák, Eva Krieglsteinová, Patrik Vodák a Marcela Kropáčov;. kontrolní a revizní komise: Pavel Malatinský (předseda), Vojtěch Kilián, Lucie Neuvirtová Hostem primátor Svoboda Delegáty kongresu pozdravil pražský primátor Bohuslav Svoboda, který varoval před módním neideologickým vnímáním politiky a požádal Mladé konzervativce o pomoc v předvolební kampani ODS. „ODS vás potřebuje, my všichni vás potřebujeme. Potřebujeme vaše mozky nezatížené schématy minulosti. Potřebujeme vaše znalosti moderních technologií, potřebujeme vaši energii a váš zápal. Pojďme společně do toho a pomožme ODS,“ prohlásil Bohuslav Svoboda. Dalšími z hostů XXI. kongresu MK byli například předseda Občiansko-demokratické mládeže, slovenských partnerů MK, Ján Bučkuliak či Jan Málek zastupující Mladé křesťanské demokraty. –red– Důstojné prostory propůjčil setkání Hotel Ambassador USNESENÍ Z POLITICKÉ DISKUSE Pražský primátor Bohuslav Svoboda se staronovým předsedou MK Jiřím Fremrem Mladí konzervativci: 1. konstatují, že o reformě vysokého školství je nezbytné vést seriózní a věcnou diskuzi, nikoli pořádat nátlakové akce a šířit hysterii, 2. litují, že na protestech se aktivně podílí i oficiální orgány vysokých škol, které tímto svým postojem rezignují na roli reprezentantů zájmů všech studentů, 3. vyzývají všechny zúčastněné k seriózní a věcné diskusi o podobě reformy vysokého školství, 4. vyjadřují podporu reformnímu úsilí vlády v čele s premiérem Petrem Nečasem. MLADÍ KONZERVATIVCI jsou občanské sdružení mladých lidí pravicového smýšlení ve věku 15 až 35 let. V minulosti byli členy MK například Jiří Pospíšil, Petr Gandalovič či Ivan Langer. MK byli založeni v roce 1991. Úzce spolupracují s ODS. Mladí konzervativci jsou členem mezinárodních organizací European Young Conservatives (EYC), International Young Democrat Union (IYDU) a European Democrat Students (EDS). Volební komise v akci 23 KULTURA Co v kultuře stojí za pozornost Nabízíme zajímavé podněty ke zhlédnutí, poslechu... Michala Komrsková Alfréd ve dvoře, Bez země Décalages – divadlo v pohybu 31. března 2012 Taneční představení Bez země vypráví příběh inspirovaný pohádkou Jamese Matthewa Barrieho o malém chlapci, Peteru Panovi, který nechce vyrůst, protože svět dětský, který si sám vytváří, mu jednoduše přijde lepší. Obrazotvorná emotivní inscenace kombinuje loutkoherectví s vzdušnou akrobacií a činohrou. V režii Véronic Joly uvidíte dva tanečníky, Salviho Salvatorea a Seiline Vallée, z jejichž pohybových a tanečních kreací se jednoduše tají dech. Představení francouzského tanečního divadla Décalages, jehož jméno v překladu znamená posun v prostoru nebo čase, je fascinující výpravou do fantazie, v níž neplatí žádné fyzikální zákony. Vezměte do Alfréda ve dvoře děti, ale nebojte se vydat na výlet do pohádky, i když už jste úplně velcí a dospělí. Ucpanej systém Dejvické divadlo 5. dubna 2012 Inscenaci inspirovanou knihou Acid House spisovatele Irvina Welshe uvedlo Dejvické divadlo v premiéře minulý měsíc. Coby nejsprostší hra v dějinách DD se dočkala zasloužené pozornosti, ovšem nejen proto, že je inzerována jakoby nevhodná pro diváky do 15 let. Kritika shodně vyzdvihuje nejen brutální humor, který ovšem nepůsobí samoúčelně, pochvalně se zmiňuje i o dramatizaci hostujícího slovenského autora Daniela Majlinga. Režisér divadelní adaptace Michal Vajdička do povídek z knihy skotského autora, mimo jiné scénáristy a režiséra kultovního filmu Trainspotting, obsadil hvězdnou základnu Dejvic: Ivana Trojana, Miroslava Krobota, Martina Myšičku nebo Lenku Krobotovou. Vstupenky budou v prodeji od 20. března na stránkách www.dejvickedivadlo.cz. Midi Lidi Švandovo divadlo 10. dubna 2012 24 Zřejmě nejsledovanější elektronická skupina současnosti se po tříměsíční pauze k nemalé radosti fanoušků vrací na koncertní pódia. Na druhou část turné, které odstartovali po loňském vydání zábavné desky Operace „Kindigo!“, vyrazili v březnu, Švandovo divadlo bude druhou pražskou zastávkou. Poetické poudačky v rytmu diska v režii držitelů Českého lva za hudbu k filmu Protektor vás sice nevynesou do osudově intelektuálních výšin, zato z jejich koncertu budete odcházet roztančeni a s úsměvem na tváři. Roy Hargrove Q Jazz na Hradě 10. dubna 2012 Tohle bude pro všechny fanoušky jazzu událostí sezóny: V rámci koncertní série Jazz na Hradě vystoupí ve Španělském sále Pražského hradu kvintet trumpetisty Roye Hargrovea. Společně se saxofonistou Justinem Robinsonem, klavíristou Sullivanem Fortnerem, kontrabasistou Ameenem Saleemem a bubeníkem Quincym Phillipsem tu předvedou svou hudební show zasvěcenou současnému modernímu jazzu. Dvojnásobný držitel Grammy a absolvent prestižní Berklee College of Music, dvaačtyřicetiletý Roy Hargrove, vydal svou první nahrávku už v roce 1989 a první Grammy získal už o čtyři roky později. Mimo to úzce spolupracoval s takovými esy světové soulové hudby, jako jsou Macy Gray, Erykah Badu nebo D'Angelo. Jeho vystoupení v Praze je mimořádnou událostí, která nesmí utéci nikomu, kdo se počítá mezi milovníky skutečně špičkového jazzu, a nejen proto, že Hargrove se na koncertní turné příliš často nevydává. Já, Francois Villon Divadlo na Jezerce 15. dubna 2012 Na konci března uvede Divadlo na Jezerce premiéru svého prvního muzikálu s názvem Já, Francois Villon. Je věnován dvěma významným českým autorům, kteří se na jeho vzniku zásadně podíleli, bohužel se ale nedožili jeho uvedení: skvostnému textaři Pavlu Vrbovi a vynikajícímu dramaturgovi Jiřímu Hubačovi. Autorem hudby je Ondřej Brzobohatý, který tu znovu dokazuje, jak velký talent se v něm skrývá. Komorní muzikál vypráví příběh života francouzského básníka, jehož ztvární Martin Písařík, v dalších rolích uvidíte Janu Malou, Petra Kostku, Petra Vacka nebo Petru Vraspírovou. Vstupenky jsou v prodeji v pokladně Divadla na Jezerce. Zlatovláska Stavovské divadlo 21. dubna 2012 14.00 a 18.00 Baletní soubor Národního divadla tančí v trochu bláznivé variantě představení na motivy klasické pohádky Karla Jaromíra Erbena o Jiříkovi, který chtěl porozumět řeči zvířat, a nakonec získal princeznu Zlatovlásku. K dlouhodobému trháku na scéně Stavovského divadla složil neuvěřitelně krásnou hudbu skladatel Vladimír Franz, choreografie pochází z autorského pera Jana Kodeta. V představení režiséra Ondřeje Havelky tančí Petr Strnad v roli Jiříka, Klára Kutilová v roli Zlatovlásky, skvělý je i Martin Zbrožek coby Kejklíř nebo dětský baletní soubor. pokračování na str. 30 25 HISTORIE MÍSTO KOMPASU Pan učitel Hnízdo by jen zíral... Jindřich Marek Jmenuji se Igor Hnízdo! Co si tento fanfarón dokázal vymyslet, to jiní prožili na vlastní kůži... Ve skvělém filmu otce a syna Svěrákových „Obecná škola“ ztvárnil herec Jan Tříska nezapomenutelnou postavu učitele Igora Hnízda, který své žáky ohromuje historkami, jak za války bojoval v Africe i ve slovenských horách, trpěl v koncentračním táboře a bránil v květnu 1945 Prahu na barikádách. Část žáků a především jejich rodičů je na pochybách, jak to pan učitel vše mohl stihnout. Nakonec jednomu z rodičů naznačí, že svou fantazii zapojil proto, že „chce být žákům příkladem“... Kdo má však jenom trochu zájem o českou novodobou historii, snadno zjistí, že bujnou fantazii Igora Hnízda dokázalo velké množství českých vojáků svou skutečnou válečnou anabází často zcela trumfnout. v květnu 1945 bojovat na pražských barikádách. Další prožili hrůzu Stalinových sibiřských gulagů a potom i peklo na dukelském bojišti. České mládence najdeme mezi jugoslávskými, italskými, a dokonce i řeckými partyzány, sestřelené letce na útěku přes Pyreneje a frankistické Španělsko. Všechny hnala do boje výchova v Masarykově republice, nezištná láska k vlasti i rovná chlapská páteř, zocelená v Sokolu či v Junáku. Bojovali i v Somálsku, Etiopii, Malajsii, bránili Singapur, Hong Kong i Filipíny, létali nad barmskou džunglí a sloužili i na spojeneckých lodích, umírali ve studených vodách Atlantiku i Severního moře. Nebylo bojiště v letech 1939–1945, kde bychom nenašli českého vojáka. Dělil je jen věk a zkušenosti. Jedni prošli Masarykovými legiemi, druzí před útěkem dozrávali třeba na díle Jaroslava Foglara. Ti byli také schopni i těch nejztřeštěnějších činů – utéci k československé zahraniční armádě přes hitlerovské Německo v krátkých kalhotech či to vzít přes Balkán, přidat se tam k partyzánům, zachránit několik sestřelených amerických letců a za odměnu být Američany vzat na palubu jejich letounu do Itálie a odtud se lodí dostat do Anglie a zde být přijat k Royal Air Force. Ne, to není fantazie naivních romanopisců a hollywoodských scénáristů, to byla tehdy i česká realita... Pan učitel Mastný to skutečně prožil! V československých zahraničních jednotkách za 1. i 2. světové války bojoval samozřejmě také nejeden učitel, protože vlastenectví a odvaha i bezmezná obětavost či malý plat bývaly kdysi pro tento stav samozřejmostí. Autor článku ví, o čem píše, protože jeho otec i dědeček si od dob senilního habsburského mocnáře přes Adolfa Hitlera až po Gustáva Husáka jako učitelé a sokolové Putovali a bojovali po celém světě... 26 Nejeden z nich bojoval ve Francii, v Africe i na východní frontě, na lodích obepluli půl světa, jako letci se cvičili v Kanadě i na Bahamských ostrovech, učili se bojovat ve skotských horách a jako parašutisté byli někteří v okupované vlasti zradou zajati nacisty, aby mohli Češi v britských uniformách při bojovém cvičení v Rusku – jeden ze symbolů složité české vojenské reality za 2. světové války s dotyčnými (a především jejich poskoky) leccos prožili... Mezi vojáky-učiteli byl například také Stanislav Kraus, který zažil napadení Polska, sovětskou internaci v Suzdalu a Orankách, boje v Sýrii i obranu obleženého libyjského přístavu Tobruk, cestu lodí kolem Afriky do Velké Británie, kde se učil skákat padákem, i boje o francouzský přístav Dunkerque, aby se 1. května 1945 v hodnosti kapitána vrátil do vlasti u Chebu po boku americké armády. Ještě pestřejší válečnou cestu měl jiný učitel, brněnský rodák František Mastný. Spolu s dalším brněnským kolegou Antonínem Staňkem při ústupových bojích čs. pěchoty na Marně, Seině a Loiře ve všeobecném zmatku rozkládající se francouzské fronty nestihli v červnu 1940 transport čs. vojáků do Anglie a francouzskou policií byli odesláni do demobilizačního střediska v Agde, odkud však František Mastný uprchli a přes Marseille se dostali do Casablanky v Maroku. Zde se spolu s dalšími Čechoslováky vydali na několikaměsíční anabázi s cílem dosáhnout Anglie. Jediná „volná cesta“ vedla zatím přes karibický Martinique, odkud se až po čase dostali s pomocí pašeráků a jejich loděk na britský ostrov Santa Lucia a teprve potom se mohli přes Bahamy vydat do Anglie, kam se dostali až na počátku března 1941… Oba učitelé jako záložní důstojníci prošli ve Velké Británii parašutistickým a speciálním bojovým výcvikem, přihlásili se na východní frontu a přes moře, Střední východ a Írán se dostali do Sovětského svazu, kde byl Staněk na Dukle těžce zraněn, zatímco Mastný zažil krvavé boje 2. čs. paradesantní brigády u polského Beska: „...a již jsem opět skákal od okopu k okopu, až mne zastavil poručík Naši vojáci na frontě u francouzského přístavu Dunkerque v roce 1944 – přišli sem přes Velkou Británii často těmi nejsložitějšími cestami přes všechny kouty světa Geisler, s kterým jsem přijel z Anglie dvouměsíční cestou přes Střední východ. Vzrušeně mi vylíčil, jak časně ráno s četou samopalníků dostal rozkaz k zničení nepřátelského odporu. Šťastně přelezli drátěné překážky i minové pole a pak, k překvapení Němců, proběhli v palbě kulometů. Jejich vlastních pětadvacet samopalů pálilo téměř bez přestání a znemožnilo Němcům přesně mířit. Většina zásobníků byla již prázdná a při boji zblízka došlo na granáty, těžké pažby samopalů a útočné nože. ‚Naši Rusíni s noži byli jedineční a byl jsem nadšen statečností Slováků. Člověče, ani bys nevěřil, že jsem neměl takřka ztráty,‘ vypravoval vzrušeně a pokračoval: ‚Jestli přijdeš ještě jednou, zaskoč, moje rota je támhle vlevo...‘ Můj mladý přítel netušil, že až příští ráno povede svou rotu do útoku v klidném ránu teplého karpatského podzimu, padne jen jedna rána a prostřelí mu hlavu přesně mezi očima... O něco dále, když jsem skákal přes poslední zákop, mne kdosi strhl dolů. ‚Kryj se, miny!‘ zařval můj jiný přítel z Anglie a už na nás výbuchy sypaly hrsti hlíny. ‚Člověče, to jsem rád, že tě vidím. Prosím tě, mluv na mne, nebo se zblázním!‘ Byl menší, obtloustlý, bledší tváře a nervózně si posunoval brýle. Doktor, měl tu polní obvaziště. Chytil mě za obě ruce a rozčíleně pokračoval: ‚Představ si, před třemi měsíci jsem v Anglii dokončil medicínu. A včera jsem tu na louce uřezal dvaadvacet roztrhaných nohou...‘“ Tím pro lékaře i učitele válečná jatka nekončila, oba byli letecky přepraveni na povstalecké Slovensko, kde se poručík František Mastný po porážce povstání a ústupu parabrigády do hor stal pod krycím jménem Bohuš Štefan velitelem 2. pluku IV. partyzánské brigády. Z německého týlu vyšel jako patrně poslední z českých důstojníků parabrigády až v prvních dnech dubna 1945! Asi mnohého čtenáře napadne, zda tento hrdina nemusel po únoru 1948 opustit komunisty znásilněnou vlast? Ano, musel... 27 Z Maroka do Anglie se musela Mastného skupina dostat až přes exotický Martinique... ➤ HISTORIE MÍSTO KOMPASU Válku ukončil František Mastný jako velitel partyzánů ve slovenské Klačanské dolině Velitel černochů a Bokassův žalářník 28 Další z dlouhé řady „Igorů Hnízdů v reálné praxi“, kterého komunismus „vystrnadil“ po válce z vlasti, byl i absolvent Vojenské akademie v Hranicích a předválečný poručík 10. pěšího pluku v Brně a rodák z Ivančic Otto Šacher. Ten ukončil válku v hodnosti štábního kapitána a za prokázané hrdinství obdržel francouzský Řád rytíře čestné legie, sovětský Řád rudého praporu, Čs. válečný kříž 1939–1945 a řadu dalších vyznamenání. Jako dvaadvacetiletý poručík odešel Šacher z Němci obsazeného Československa do Polska a odtud do Francie. Tam vstoupil do cizinecké legie, s níž prodělal nesmírně tvrdý výcvik na jihu Francie a v alžírském Sidi Bel Abbesu. Po porážce Francie se mu podařilo uprchnout do Anglie, ale to byl stále zatím jen začátek jeho pouti. Jeho obdivovatel novinář Edvard Cenek zpracoval Šacherovy vzpomínky do dvou knih, z nichž se jedna jmenuje vzhledem k našemu dnešnímu tématu příznačně „75 000 km za svobodou“. Šacher se za války stal ve Velké Británii se souhlasem prezidenta Beneše příslušníkem de Gaullových FFL – „svobodných Francouzů“, u kterých sloužil od 16. dubna 1941 do 16. srpna 1944 a dosáhl při tom hodnosti kapitána francouzské armády. Sloužil na území rovníkové a severní Afriky, na Madagaskaru a na Středním východě. Ve funkci velitele čety a roty, kterou tvořili černí vojáci z Čadu a oblasti Ubangi–Šari, se zúčastnil válečného tažení v Libyi a především obrany legendární pouštní „pevnosti“ Bir Hakeim, což však ve skutečnosti byla kdysi dávno pouštní studna a křižovatka obchodních karavan. Pro její ochranu tam Italové kdysi postavili domek obehnaný nízkou kamennou zdí – strážnici pro meharisty (pouštní policisty na velbloudech). Časem studna vyschla, meharisté odešli a jediné, co po nich zbylo, byly rozvaliny domku a dvě cisterny zaváté pískem. Ve dnech 26. května – 11. června 1942 zde jednotky FFL urputně držely tento bod před německo-italskou přesilou, aby umožnily britským jednotkám spořádaný ústup do Egypta a zaujetí obranné linie u El Alameinu. Otto Šacher Z rovníkové Afriky si však přivezl Šacher malárii. Na léčení byl poslán do Bejrútu v Libanonu. Ozdravovnu tehdy navštívil sám generál de Gaulle a osobně odevzdal Šacherovi válečný kříž. Další služba vedla českého důstojníka na Madagaskar a odtud po půl roce po cestě napříč Afrikou se dostal zpět k československé armádě ve Velké Británii. Zde jej poslali na východní frontu. Lodí se s dalšími krajany důstojníky dostal přes Gibraltar do Haify a potom pokračovali po pevnině přes Bagdád, Basru, Teherán, Baku a Kyjev k 1. čs. armádnímu sboru, kde Šacher převzal velení pra- poru. S ním se podílel od prosince 1944 do března 1945 na osvobozování Slovenska. Poté byl vyslán do Košic k jednotce ochraňující prezidenta Beneše... I život tohoto českého vojáka by vydal na několik dobrodružných akčních filmů, a to i po válce, kdy jej osud zavál zpět do Ubangi–Šari (dnes Středoafrická republika), kde to zkoušel v kraji Lobaye jižně od Bangui s farmařením, načež se dal najmout na stavbu národního parku Saint Floris na súdánské hranici a nakonec využil známosti s prvním prezidentem země Davidem Dackem a vstoupil do státních služeb a v roce 1960 se stal prvním správcem Ngaragba – největší věznice právě vzniklé Středoafrické republiky. Když zde v lednu 1965 provedl státní převrat budoucí „císař lidojed“ Jean-Bedel Bokassa, byl Šacher donucen zůstat ve své funkci, poté uvězněn a poté uveden do funkce poradce neschopného ředitele atd. Až do Bokassova pádu v roce 1979 zde ivančický rodák prožíval absurdní a ještě horší divadlo než mladý britský lékař ve filmu „Poslední skotský král“ o ugandském diktátorovi Idi Aminovi. Bylo by dnes snadné soudit Šachera za to, že se šílenému Bokassovi staral o věznici. Vězňové, kteří přežili strašný režim, totiž vesměs potvrzovali, že v rámci možností se „mesijé Sašé“ snažil zmenšit jejich utrpení. Po Bokassově pádu vedle tohoto faktu Šacherovi zachránilo život i jeho francouzské občanství a především Řád čestné legie. Mohl odjet do Francie a dožít zde svůj neuvěřitelně pestrý život. Zatímco pan učitel Igor Hnízdo možná zbytek života ve škole musel špendlit nesmyslné nástěnky, oslavující absurdní komunistický režim s jeho tajemníky, pětiletkami a úspěchy sovětské vědy a kultury, obdivuhodní muži, kteří svými životy dokázali porážet i tu nejbujnější fantazii, bohužel mizeli k naší škodě v zapomnění... autor je historik a publicista Krvavý středoafrický císař Bokassa I. zasáhl tvrdě i do života českého vojáka... KULTURA Krištof Kintera – Výsledky analýzy Městská knihovna, Galerie hlavního města Prahy Krištof Kintera, jeden z nejvýznamnějších domácích umělců mladé generace, za své výtvarné počiny třikrát nominovaný na Cenu Jindřicha Chalupeckého, právě vystavuje v pražské Městské knihovně. Vůdčí osobnost skupiny Jednotka se do širšího povědomí zapsal pravděpodobně instalací devítimetrové sochy z pytlů s cementem, která byla postavena na pardubickém Perštýnském náměstí vedle morového sloupu, případně pohyblivou instalací Revolution, sochou malého chlapce, který v nepravidelných intervalech tluče hlavou do zdi. Je rovněž spoluautorem plastiky Entropa vystavené v bruselském Evropském parlamentu. V prostoru Městské knihovny, kde právě probíhá jeho samostatná výstava Výsledky analýzy, „zmate“ návštěvníky hned u vchodu: Vstupní místnost totiž osadil večerkou s typickými regály se zbožím. V dalších místnostech výstavního prostoru už ale najdete Kinteru, který je tak sledovaný: „Spotřebiče“ kromě spotřeby proudu nevykonávají nic užitečného, „Mluviči“ jen láteří, zábavná je i instalace „Bad news“ v podobě čerta naslouchajícího toku katastrofických zpráv linoucích se z rádia. Kinterova výstava vám ještě dlouho po zhlédnutí nezmizí z hlavy – a rozhodně ne proto, že by to byla pouze libá podívaná. Výběr z Besídek Divadla Sklep Divadlo Dobeška 24. dubna 2012 Legendární pražské Divadlo Sklep již více než dvacet let každoročně uvádí sklepovské Besídky, přehlídku toho nejbláznivějšího humoru, improvizace a zpěvu. Divadelní soubor, který vznikl v sedmdesátých letech na pražské Dobešce, dal světu umělce mnoha oborů, za všechny jmenujme například architekta Davida Vávru, grafika Aleše Najbrta, herce Jiřího Macháčka, Tomáše Hanáka, Lenku Vychodilovou, režiséry Milana Šteindlera, Ondřeje Trojana, Václava Marhoula, tanečnici a kostýmní návrhářku Terezu Kučerovou nebo zpěvačku Moniku Načevu. Část z nich tu uvidíte v úterý 24. dubna ve výběru toho nejlepšího, co na Besídkách v posledních letech vzniklo a je prověřeno časem i diváky. Vstupenky za 240 a 300 Kč si rezervujte na www.divadlodobeska.cz. Edvard Hollis, Skrytý život budov Slovart www.slovart.cz 30 Jakkoli může něco tak trvalého jako stavba působit neměnně, žijí budovy svým vlastním životem a procházejí během staletí mnoha proměnami. Autor knihy Edvard Hollis, který vystudoval architekturu na Univerzitě Cambridge, se ve své knize zabývá cestou, kterou prošly takové solitéry, jako jsou Parthenón, nejslavnější rozvaliny někdejšího „chrámu panen“ z antického Říma, pařížská katedrála Notre Dame, kterou by po mnoha rekonstrukcích nepoznal nikdo z jejích původních autorů, zabývá se ale i zbytky Berlínské zdi, která byla ve velké vášni zničena, aby se později stala vyhledávanou sběratelskou relikvií. Knihu Edvarda Hollise seženete v e-shopu vydavatelství Slovart. autorka je spolupracovnicí redakce Foto: Dejvické divadlo / Hynek Glos, Krištof Kintera, Hana Holcmanová, Groovin' High Records, Slovart, Alfréd ve dvoře, balet Národního divadla, Václav Peták, Ivan Kahůn do 13. května 2012
Podobné dokumenty
3,8 MB - Magazín ProRock
někdo v České republice inspiroval právě
Chorvatskem, které se nachází v úplně
jiné ekonomické situaci, než jsme my.
Proto tvrdím, je to špatně, neboť ani
v Chorvatsku tenhle systém nefunguje,
ales...
Presskit CZ - Total HelpArt T.H.A.
Náš vztah se vlastně nijak nevyvíjel. Často jsem si říkala, jak je úžasný, že jsme se
znali jenom „jako filmové postavy“. Ačkoliv jsme se neviděli např. půl roku nebo
třeba tři měsíce mezi natáčení...
Střípky z Jihlavy
sezení s PhDr. Danou Markovou, na které jsme se
všichni těšili. Dana si pro nás připravila kvíz o tom, co si
pamatujeme o Poděbradech. Bylo toho sice dost, ale
naše skupina měla zelenou barvu útěch...
Seznam dostupných diplomových prací FAST Rok
Schrottová Jana
Stloukalová Martina
Šklíba Martin
Štěpánek Jan
Tkadlčíková Blanka
Vlach Ondřej
Benc Radek
Kahánková Jana
Krásný Otakar
Kudláčková Pavla
Nováková Dana
SMĚLE, SLUŠNĚ A TRPĚLIVĚ VPŘED!, SKY-Production, Česká republika, Ostrava
