Ke stažení - Národní památkový ústav

Metodika preventivní péče o
historické knihovní fondy
v specifických podmínkách památkových objektů ve správě
NPÚ
Ludmila Ourodová – Petra Vávrová – Jitka Neoralová
– Pavel Hájek
I.1 Metodika preventivní péče o historické knihovní fondy ve specifických
podmínkách památkových objektů ve správě NPÚ byla vytvořena
s finanční podporou projektu NAKI: Tisky 16. století v zámeckých
knihovnách České republiky – DF12P01OVV024
I.2 Jména oponentů :
I.3 Návrh uživatelů, pro které by měl být výsledek výzkumu
poskytovatelem stanoven jako doporučený k využití v praxi: předložená
metodika je univerzální a nadčasová a je určena pro všechny vlastníky a správce
historických knihovních fondů v České Republice. Svým zaměřením je určena prioritně
pro správce a vlastníky interiérových knihoven ve veřejně přístupných památkových
objektech. Velmi důležitou cílovou skupinou jsou vlastníci knihovních fondů, kterým
byly po roce 1989 knihovny restituovány. Neméně důležitou cílovou skupinou jsou
církevní instituce, spravující stovky mnohdy dosud blíže nepoznaných farních knihoven
uložených nezřídka v nevhodných podmínkách far či sakristií.
Copyright ©2015, Národní památkový ústav
Text: ©2015, Ludmila Ourodová, Petra Vávrová, Jitka Neoralová, Pavel Hájek
Perokresby: ©2015, Zdeňka Kočková
ISBN 978-80-85033-57-1
2
Obsah
1.
Úvod .......................................................................................................................... 5
2.
Význam zámeckých historických interiérových knihoven v českých zemích .... 7
3.
Materiály a konstrukce knih ................................................................................ 12
4.
Papír, karton, lepenka a jejich chemické složení ............................................... 20
4.1.
Degradace papíru ............................................................................................. 22
5. Rizika dlouhodobého zachování historických knihovních fondů v zámeckých
interiérových knihovnách - příčiny poškozování a degradace knih, preventivní
konzervace ...................................................................................................................... 22
5.1. Stavební a technické dispozice prostor NPÚ a z nich plynoucí rizika pro
knihovní fondy ............................................................................................................ 24
5.2.
Lidský faktor .................................................................................................... 26
6. Podmínky pro dlouhodobé zachování historických knihovních fondů
v zámeckých interiérových knihovnách ..................................................................... 27
6.1.
Klimatické parametry prostředí ....................................................................... 27
6.1.1.
Voda, relativní vlhkost vzduchu ............................................................... 29
6.1.2.
Teplota ...................................................................................................... 32
6.1.3.
Světlo ........................................................................................................ 34
6.1.4.
Pevné částice v atmosféře (prach, saze) .................................................. 36
6.1.5.
Vzdušné polutanty .................................................................................... 38
6.1.5.1.
Vnější polutanty........................................................................................ 39
6.1.6.
Biologičtí škůdci ...................................................................................... 41
6.1.6.1.
Hmyz ........................................................................................................ 41
6.1.7.
Houby, plísně a bakterie ........................................................................... 44
6.2.
Fyzikální činitelé .............................................................................................. 46
6.2.1.
Manipulace s knihami ............................................................................... 46
6.2.2.
Stěhování, přenášení knih ......................................................................... 52
6.3.
Prezentace knih ................................................................................................ 54
3
7.
8.
6.3.1.
Výstavy ..................................................................................................... 54
6.3.2.
Prezentace v autentických interiérech a interiérových instalacích ........... 56
6.3.3.
Užívání knih, čtení, dokumentace ............................................................ 57
Transport ............................................................................................................... 58
7.1.
Kontrola před zabalením a transportem ........................................................... 58
7.2.
Volba vhodného přepravního obalu a dopravního prostředku ......................... 59
7.2.1.
Vlastní balení................................................................................................ 59
7.2.2.
Převážení knih .............................................................................................. 59
Uložení knih v depozitáři ...................................................................................... 60
8.1. Nábytek a vybavení ............................................................................................ 60
8.1.1.
8.2.
9.
Dočasné uložení knih mimo depozitář ..................................................... 62
Ochranné obaly ................................................................................................ 63
8.2.1.
Výhody a nevýhody papírových obalů ..................................................... 64
8.2.2.
Výhody a nevýhody obalů z plastů........................................................... 65
Pravidelná kontrola............................................................................................... 65
9.1.
Monitorování klimatických parametrů ............................................................ 66
9.2.
Průzkum a zaznamenávání fyzického stavu .................................................... 66
10. Pravidelný úklid a údržba .................................................................................... 68
10.1.
Kvalifikovaná/kvalitní péče ......................................................................... 68
10.2. Úklid prostor ..................................................................................................... 69
10.3. Očista knih ....................................................................................................... 70
10.4.
První pomoc při rozlití tekutiny na knihu ....................................................... 71
11. Bezpečnost historických knihoven a knihovních fondů ..................................... 72
11.1.
Zabezpečení depozitáře ................................................................................ 72
11.2.
Zabezpečení knihovny v prohlídkové trase .................................................. 73
12. Závěr ....................................................................................................................... 75
13. Vybraná literatura: ............................................................................................... 76
4
1.
Úvod
Národní památkový ústav je v současné době největší správce památkových objektů
v České republice. Spravuje celkem 113 hradů, zámků, klášterů a dalších objektů jako
jsou kostely, památky lidové architektury či technické stavby. Mimořádnost tohoto
souboru je vyjádřena mimo jiné tím, že většina objektů je zařazena na seznam národních
kulturních památek, řadí se tak mezi nejhodnotnější památky České republiky. Význam
památkových objektů spravovaných NPÚ však má mnohem širší rozměr a lze bez
nadsázky hovořit o významu evropském i světovém, jak dokládá zápis šesti areálů na
Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO1.
Hodnotu, význam a unikátnost celého souboru hradů a zámků spravovaných NPÚ tvoří
nejen stavby samotné, ale především mimořádná autenticita jejich interiérů
s dochovaným mobiliárním vybavením. Stejně jako jednotlivé stavby představují
vrcholná architektonická díla vznikající od raného středověku až do 20. století, tak i
mobiliáře v sobě ukrývají mistrovská díla z okruhu malířství, truhlářství, sklářství,
nábytkářství, výroby zbraní, porcelánu, textilní výroby, zpracování kovů a řady dalších.
Dochování jejich vazby na původní interiéry však jejich hodnotu mimořádně umocňuje.
Jednotlivé předměty nejsou pouze dokladem zručnosti umělců a řemeslníků dob
minulých. Jsou součástí vývoje celého objektu, vypovídají o slohových proměnách
interiéru, vypovídají ale především o příslušnících jednotlivých rodů, kteří se na vývoji
objektů podíleli, vypovídají o jejich zájmech, společenském postavení, uměleckém
cítění, ale i podnikatelských aktivitách a schopnostech. Přibližují dnešnímu
návštěvníkovi životní styl minulých staletí, ukazují jak jeho reprezentační stránku tak i
tu nejintimnější podobu promítající se do charakteru soukromých pokojů, pracoven,
ložnic, kuchyní, převlékáren, koupelen apod. Přiblížit a ukázat život v minulých dobách
do těchto podrobností však umožňuje právě jen unikátní rozsah a celistvost
dochovaných mobiliárních fondů. Vedle zmíněných vrcholných uměleckých děl, jsou to
1
V roce 1992 byl na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO zapsán hrad a zámek
v Českém Krumlově a zámek v Litomyšli, v roce 1994 areál poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na
Zelené Hoře, v roce 1996a Lednicko-valtický areál, v roce 1998 areál zámku a zahrad v Kroměříži a v roce
1999 zámek v Litomyšli.
5
běžné předměty denní potřeby, osobní předměty, dopisy, listiny a knihy, které přinášejí
do interiérů život a naopak iluzi o zastavení času, pro kterou návštěvníci na památkové
objekty přicházejí.
Zachování tohoto nesmírného bohatství v celém kontextu je jedním z hlavních úkolů a
poslání NPÚ. K dosažení tohoto cíle využívá NPÚ zkušeností předních odborníků jak
z řad vlastních zaměstnanců, tak z řad restaurátorů, konzervátorů, klimatologů a dalších
profesí. Nezanedbatelnou skutečností je čerpání zkušeností ze zahraničí a hledání
inspirace v podobném prostředí, např. na objektech provozovaných organizací National
Trust ve Velké Británii.2
Součástí systematické péče o mobiliární fondy jsou také metodické předpisy, které
usměrňují zejména běžnou každodenní péči o mobiliární fondy a interiéry jako celek.
Dosud poněkud opomíjenou oblastí byla péče o historické knihovní fondy, které jsou
nedílnou součástí vývoje hradních a zámeckých interiérů. Díky materiálu, ze kterého
jsou knihovní fondy vytvořeny – pergamen, papír, kůže, textil, atd. - je péče o jednotlivé
svazky, ale i o celý fond mimořádně důležitá. Klimatické podmínky, návštěvnický
provoz, zpřístupňování fondů a přirozené vlastnosti a stárnutí materiálu vytvářejí řadu
rizikových faktorů, kterým je nezbytné předcházet základní každodenní péčí. Metodika
preventivní péče o historické knihovní fondy v specifických podmínkách památkových
objektů ve správě NPÚ je malým příspěvkem k definování základních principů a zásad
každodenní péče o knihovní fondy, které zajišťují jednotlivé správy objektů. Není tedy
nástrojem pro odborné restaurování a konzervaci knih. Naopak je nástrojem pro
prevenci škod, které mohou vznikat v souvislosti s provozem objektu.
2
Více: SANDWITH, Hermione. The National Trust Manual of Housekeeping,1993;
Manual of Housekeeping : the care of collections in historic houses open to the public,
2006.
6
2.
Význam zámeckých historických interiérových knihoven
v českých zemích
Zámecké knihovny ve správě Národního památkového ústavu představují dosud ne
zcela doceněný segment národního kulturního bohatství. Jejich hodnota je zcela
výjimečná i v evropském a světovém kontextu. 3
V průběhu posledních staletí byly knihovny budovány šlechtou, měšťanstvem i církví,
aby byly následně během válečných
konfliktů,
revolucí
konfiskacemi,
i
špatného
následkem
hospodaření
samotného vlastníka rozchváceny a
rozprodány. Přestože dosáhly některé
knihovny v Čechách a na Moravě v 16.
století
evropské
úrovně,
ve
své
celistvosti se většinou nedochovaly.
Mezi ně patřila zejména rožmberská
knihovna Petra Voka z Rožmberka.
Více než 11 000 svazků nechal poslední
Rožmberk
deponovat
v nově
vybudované knihovně v Třeboni, ve
speciálních zeleně natřených regálech,
označených rožmberskou růží. Po smrti
Petra Voka v roce 1611 knihovnu duchu
Ex libris Petra Voka z Rožmberka z roku 1609 (foto
P.Hájek)
Vokovy
závěti
spravovali
Švamberkové. Po bitvě na Bílé hoře
byl majetek Švamberků zkonfiskován a knihovna Petra Voka byla na příkaz císaře
Ferdinanda III. uložena do beden a na vorech dopravena na Pražský hrad. Zde se
posléze stala kořistí švédských vojsk a byla odvezena do Švédska. O původním
vzhledu, vybavení a uspořádání této knihovny máme dnes informace pouze
3
Dějinami knihven se zabývá např. Jiří CEJPEK a kolektiv, Dějiny knihoven a knihovnictví, Praha 2008, s.
147.
7
z písemných archivních dokumentů a především z dochovaného katalogu knihovny,
jehož autorem byl rožmberský kronikář Václav Březan.4 Vzácnou knihovnu vlastnili
páni ze Žerotína na zámku Náměšť nad Oslavou, obsahující řadu bratrských tisků.5
Zcela výjimečnou byla lobkovická roudnická knihovna, která postupně dosáhla 100.000
svazků. Ani ona však po roce 1948 nezůstala v původních interiérech6.
Náměšť nad Oslavou – zámecká knihovna (foto P.Hájek)
Z interiérů renesančních zámeckých knihoven se zachovala pouze knihovna na zámku
Březnice. Na stěnách knihovny se dochoval renesanční malovaný strop, renesanční
výmalba stěn, která koresponduje s výmalbou zachovalých renesančních knihovních
skříní. Na železných dveřích je datována rokem 1558. Samotný knihovní fond je však
uložen v knihovně Národního muzea. Také v zámku ve Velkých Losinách se zachovaly
dvě renesanční nízké knihovní skříně.
4
Více: Veselá Lenka, Knihy na dvoře Rožmberků, Praha 2005.
Původní žerotínskou knihovnu si roku 1629 odvezl Karel st. ze Žerotína do exilu ve Vratislavi. Současná
knihovna uložená na zámku v Náměšti nad Oslavou je spojena až s pozdějšími vlastníky – Haugvici z
Biskupic
6
Po roce 1989 byla knihovna vrácena původním majitelům a je dnes umístěna na zámku Nelahozeves
5
8
Ve větším počtu se zachovaly klášterní a zámecké barokní knihovny. Jde o tzv. sálové
v nichž
knihovny,
koresponduje
výmalby
vědění
téma
s tématem
(např.
svízelná
cesta lidského ducha za
nejvyšší
Pravdou
v knihovně strahovského
kláštera)
a
zdobí
je
vysoké knihovní skříně,
často s galerií po celém
Mnichovo Hradiště – zámecká knihovna (foto L.Stibůrek)
obvodu
sálu,
zdobené
řezaným
a
zlaceným
dekorem, s plastikami i
obrazy. Sálové knihovny jsou často doplněny vzácnými dobovými globy.
K nejstarším celistvě zachovalým barokním zámeckým knihovnám patří knihovna na
hradě Buchlov. Více než 5 tisíc svazků je uloženo v barokních skříních v gotickém,
renesančně přestavěném hradním paláci. Zcela mimořádnou je dochovaná barokní
interiérová zámecká knihovna olomouckého arcibiskupství v Kroměříži. Zámecká
knihovna ve Frýdlantu vznikala od roku 1674 a je umístěna v přízemí renesančně
upraveného gotického
hradu,
v
klenutém
sále
se
štukem
zdobeným
stropem.
Obsahuje
13 000
svazků.
V průběhu 17. a 18.
století
vzniklo
na
našem území množství
dalších
Hrádek u Nechanic – zámecká knihovna (foto P.Omelka)
knihovních
fondů dochovaných v původních interiérech dodnes. Za mnohé uveďme zámeckou
knihovnu Milotice, Rájec nad Svitavou, Opočno či knihovnu na zámku Mnichovo
9
Hradiště7. V Čechách ojedinělou koncepci empírové knihovny jako chrámu rozumu a
věd uplatnil na zámku Kačina Jan Rudolf Chotek (1749-1824). Empírový charakter si
zachovala i knihovna na zámku Boskovice a metternichovská knihovna na zámku
Kynžvart. V průběhu 19. století pronikly i do interiérů zámeckých knihoven historické
slohy. Na zámku Žleby jsou knihy uloženy v novogotické knihovně, v místnosti
s neogotickým obložením, v knižních regálech s cimbuřím. Podobně novogoticky
laděné jsou interiéry na zámku Sychrov či na zámku Hrádek u Nechanic. Impozantní
Hluboká – zámecká knihovna (foto H. Moc)
knihovní sál na zámku Hluboká, vytvořený knížetem Janem Adolfem II. ze
Schwarzenbergu
v souvislosti
s monumentální
romantickou
přestavbou
zámku
v polovině 19. století, v sobě spojuje původní renesanční a barokní historické prvky
dotvořené podle romantických představ. Interiér hlubocké knihovny se jednoznačně
hlásí k tradici barokních sálových knihoven8. Vývoj interiérů zámeckých knihoven
7
Na zámku Mnichovo Hradiště je umístěn starší valdštejnský fond převezený ze zámku Duchcov
Barokní regály pochází ze zrušeného kláštera v Řezně a renesanční strop byl převezen z rodového
zámku Schawrzenberg
8
10
pokračoval až do 1. poloviny 20. století. Za všechny připomeňme velkou knihovnu
v Dačicích, kterou Dahlberkové nechali v pozdně secesním stylu zřídit v roce 1909.9
V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se do současnosti zachovalo 341 zámeckých
knihovních
fondů.
Pouze
padesát
z nich
se
zachovalo v původních historických interiérech,
v původních regálech, skříních, vyrobených „na
míru“ konkrétnímu zámeckému prostoru. Tyto
knihovny
jsou
nyní
většinou
začleněny
do
prohlídkových tras. Představují mimořádně cenný,
z hlediska památkové péče, „nedílný“ soubor,
tvořený
knihovním
fondem
a
historickým
interiérem, který prezentuje rozsah zájmů, vzdělání,
finanční i kulturní zázemí, postavení i osobní vkus
místní aristokracie v konkrétní době.
Menší štěstí mělo zbývajících téměř tři sta zámků,
Ukázka typografické úpravy
prvotisku z roku 1485
které byly po II. světové válce zestátněny a nebyly
určeny ke kulturnímu využití. Fondy těchto
zámeckých knihoven byly sice zčásti zachovány a deponovány v depozitářích jako tzv.
knihovny svozové, ale vybavení původních zámeckých knihoven se dodnes většinou
nedochovalo. Takzvané svozové knihovny, byly
v některých
případech
samostatné
knihovní
prezentovány
i
deponovány
fondy
v později
jsou
a
jako
ojediněle
rekonstruovaných
interiérových instalacích.10
V
zámeckých knihovnách soustředili jejich
bývalí majitelé vzácné středověké rukopisy,
prvotisky, staré tisky, knihy s tématikou právní,
historickou,
filosofickou,
uměleckou,
náboženskou, teatrálie, poezii, beletrii, ale i
Pergamenová vazba tisku z konce 17.
století se zlaceným supralibros
9
J.Bisová, Zámecká knihovna v Dačicích In: Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní
knihovny v Praze, 14/1997, s. 131-140.
1010
Jedná se například o apartmán F.E.Dalberga na státním zámku Dačice
11
svazky dobových encyklopedií a literaturu čistě praktickou, zaměřenou na chov
hospodářských zvířat a pěstování hospodářských plodin. Některé knihovny dospěly
v průběhu svých dějin k nejvyššímu rozkvětu a staly se „takřka úplnými soubory
lidského vědění a kultury několika minulých století….“11
Význam zámeckých knihoven netkví jen v hodnotě knižního fondu jako takového.
Sbírka knih v historických domech je velmi důležitým zdrojem informací o historii
vlastnictví knihy. V historických knihách nalezneme vlastnický zápis, exlibris nebo
supralibros, i darovací nápisy. V knihách jsou vepsané poznámky i různé vsuvky,
napsané samotným vlastníkem knihy, často velmi významné pro pochopení myšlení
konkrétní historické osobnosti. Součástí knihoven jsou i inventární seznamy, účetní
knihy, katalogy, které se opět vztahují k určitému konkrétnímu historickému domu či
panství. V zámeckých knihovnách nalezneme i některé dokumenty archivní povahy,
alba fotografií, pohlednic, kresby, akvarely, do knih vložené květiny, novinové
výstřižky a podobně. V knihovnách jsou často zařazené i soubory grafických listů,
módních časopisů či plakátů, mnohdy zcela unikátních.
Archivní dokumenty, rodinné archivy byly většinou přesunuty do oblastních archivů a
zpřístupněny širší veřejnosti. V historických zámeckých knihovnách tak většinou
zůstávají archiválie spíš výjimečně. Do oblastních archivů byla ze zámeckých knihoven
a archivů předána i celá řada vázaných deníků, diářů, památníků a vázaných alb
s fotografiemi, akvarely, pohlednicemi, sušenými květinami a dalšími osobními
památkami.
3.
Materiály a konstrukce knih
Nejstarší vázané rukopisy nebo torza rukopisů existují více jak 2000 let. Vznik
kodexového typu knihy je předpokládán v 1. století n. l. Teorie geografické oblasti
vzniku se různí, od Přední Asie po Egypt. V této době byl používán souběžně papyrus i
pergamen. Lze předpokládat, že nejstarší kodexy mohly být z obou jmenovaných
11
Jiří CEJPEK a kolektiv, s. 147.
12
materiálů.12 Nejstarší z dochovaných vázaných knih kodexového typu pochází z Egypta
z období kolem 4. století n. l. Jednotlivé složky byly svázány nití, řetízkovým stehem,
bez vazů. Obdobnou formu vazby známe z dochovaných tradičních vazeb etiopských,
řeckých a islámských. Řetízkový steh byl použit i u západoevropského kodexu z konce
7. století n. l., a u vazeb byzantských. Pravděpodobně od 8. stol. n. l. byly do vazební
struktury začleněny knižní vazy, které měly zabránit deformacím hřbetu a namáhání
nití. Původně byly vazy tvořeny lněnými či
konopnými motouzy, od 9. století n. l. byly
používány kožené řemínky. Až do 19.
století lze jen obecně určit typologii
knižních
vazeb,
vzhledem
k jejich
individuální ruční výrobě. Románské vazby
od poloviny
11.
stol.
tvořily
složky
pergamenových folií, obvykle ze čtyř
dvoulistů. Vazba byla šita stehem „rybí
kost“ na kožené řemínky (vazy). Hřbet
nebyl
klížen
(horký
pergamen). Důležitým
klíh
by
prvkem
zvlnil
vazební
struktury byl kapitálkový vaz zpevňující a
posléze i dekorující hlavu a patu hřbetu.
Liber Viaticus Jana ze Středy z doby kolem
roku 1360 (foto Manuscriptorium)
Hlava i pata hřbetu byla dále chráněna
pruhem usně přesahující na blok, po spojení
s pokryvovou usní tvořící charakteristické „uši“. Desky románských vazeb byly ze
dřeva, mírně v hranách zaoblené a se sraženými rohy u hlavy a paty na straně u hřbetu.
Vazy byly protaženy otvory z boku desek, skrz kanálky a upevněny v dalších otvorech
na vnější straně desky. Pokryv zpravidla tvořily bílé usně. Typické pro románskou
vazbu byly sešité záložky v rozích. Přídeští nebývalo vylepené, případně byly vylepené
listem první složky.
12
HAMANOVÁ, Pavlína. Z dějin knižní vazby od nejstarších dob do konce XIX. stol. Orbis Praha: Praha,
1959. S. 12-13.
13
Předsádky se staly součástí knižní vazby až později. Knihy byly uzavírány převážně
deskovými dírkovými sponami, zapínanými na trny na přední knižní desce. Spony byly
zpočátku jednoduché později rozmanitých tvarů. Používala se i varianta hranové
dírkové spony. Do současnosti se zachovaly převážně vazby bohatě zdobených kodexů,
méně zdobné rukopisy se velmi často dochovaly pouze převázané. Výzdoba
liturgických kodexů byla bohatá.
Tvořily ji tepané kovové plotny,
slonovinové
destičky,
polodrahokamy, emailové terčíky,
filigrány, gemy apod. Některé
zdobné prvky desek byly použity
druhotně
(gemy,
slonovinové
řezby apod.) ze starších, například
antických,
předmětů.
Gotická
vazba je obecně datovaná od 13.
století. V tomto období narostla
produkce knih spolu se stoupající
poptávkou,
hlavně
vznikajících
ze
stran
univerzit
a
rozvíjejících se úřadů. Vznikly
cechy
úzce
spojené
s knižní
vazbou jako malířský cech, pod
který
Kožená gotická vazba z konce 15. století (foto JčVK
Č.Budějovice)
patřili
i
knihvazači
a
pergameníci. Na množství knih
měl vliv i počátek používání
papíru, který byl lacinější a dostupnější než pergamen. Až do vynálezu knihtisku byly
souběžně používány oba materiály, papír na méně cenné vazby a pergamen pro
honosnější. Gotické vazby byly robustní s rovným nebo zaobleným hřbetem. Blok byl
šitý na vazy, které mohly být z kožených proužků i motouzu. Předsádky se často
nevyskytovaly. První a poslední složka mohla být obtočena proužkem pergamenu,
prošitým spolu se složkou. Blok byl neoříznutý, výjimečně byla barvená ořízka nebo
byl název knihy napsaný inkoustem na přední ořízce. Blok byl po ušití klížen a
14
mezivazní pole byla vylepena pergamenovými proužky. Desky byly dřevěné, v přední
části bez přesahujících okrajů, nejčastěji bukové. Desky byly u hřbetu ztenčeny. Vazy
byly upevňovány obdobně jako v románském období, později byly vazy uchyceny
kolíčky do mělkého žlábku v
desce. Přídeští nebylo vylepeno.
Pokryv nejčastěji tvořila useň, ve
hřbetní části nalepená přímo na
hřbet.
V případě
kapitálkového
založena
obšívaného
vazu
useň
pod
byla
něj,
v ostatních případech byla useň
přetažena
na
úroveň
ořízky.
Záložky nebyly tenčeny a jinak
upravovány. Rohy mohly být
nastřihávány i nastavovány. Byly
založeny tak, že okraje usně
přiléhají těsně k sobě (na styk).
Byly
používány
především
třísločiněné hověziny různých
barev od přírodních světlých i
tmavých hnědých, modrošedých,
Kožená renesanční vazba z 1.poloviny 16. století (foto
archiv NPÚ)
zelených až po červené (koziny,
teletiny
činěné
kamencem).
Vyskytovaly se i textilní pokryvy. Desky byly zdobeny slepotiskem, linkami s kolky.
Vzory se stávaly v průběhu doby od rané do pozdní gotiky složitější a propracovanější.
Od 15. století se objevovaly zlacené nápisy, používaly se rolny na vytváření souvislých
ornamentálních pásů a pro českou produkci jedinečná řezba do kůže v kombinaci s
tepáním. Kovové prvky byly pro gotickou vazbu typické. Od konce 14. století se
začínaly, vedle převládajících dírkových spon, objevovat háčkové spony. Na ochranu
pokryvu byly desky opatřeny kovovými puklami, nárožnicemi. Velké vazby byly vybaveny
15
středovým kováním. Dalším typem kování byly podpůrné lišty, hranové kování a
kovové pásy, obvykle dekorované perforací.13
Dalším typem gotické vazby byly měkké pergamenové vazby bez vyztužených desek.
Hřbet tohoto typu vazby byl rovný. Blok byl ušit s pergamenovou obálkou.
Pergamenová vazba se vyskytovala ve variantě s hřbetem vyztuženým silnou usní,
dřevěnou nebo rohovinovou destičkou. Šití na těchto destičkách často vytvářelo
dekorativní vzory. V tomto případě se mohla pergamenová obálka skládat ze dvou částí
obtáčených kolem první a poslední složky. Z období gotiky se dochovaly i speciální
funkční vazby jako například nožičková
s opěrnými nožkami na nárožnicích,
řetězová
(libri
catenati)
opatřená
řetězem proti zcizení aj. Další speciální
vazbou byla obalová, potažena dvěma
vrstvami usně, kdy vnější pokryv nebyl
založen na desky, a volné okraje byly
přehnuty přes ořízku. Z obalové vazby
vychází vazba sáčková, u které dlouhý
volný okraj usně na spodní straně knihy
byl svázán do uzlu, sloužící k zavěšení
knihy za pas.
V estetice renesanční vazby se odrážel
arabský vliv ovlivňující od 16. století i
knižní produkci na českém území. Díky
Kožená slepotisková vazba z konce 16. století
(foto archiv NPÚ)
vynálezu knihtisku v polovině 15. století
se staly knihy levnější a dostupnější, což
se projevilo na větším množství vyrobených knih. Knihy byl méně robustní,
elegantnější a lehčí. Blok byl šitý na pravé vazy, které mohly být i částečně zapuštěné.
Renesanční vazby měly předsádky z prošitého dvoulistu, později ze zdvojených
prošitých dvoulistů s posledním listem (lze se setkat i s křidélkem) nalepeným na
13
SOJKOVÁ, Karin. Kovové prky v knižní vazbě : jejich vývoj, výroba, restaurování a konzervace. Pardubice
: Univerzita Pardubice, Fakulta restaurování, Ateliér restaurování papíru, knižní vzby a dokumentů, 2010,
162 s. Diplomová práce. Vedoucí práce doc. PhDr. Petr Voit, CSc.
16
přídeští. Mezivazní pole byla přelepena pergamenovými proužky. Hřbet byl oblý,
začínala se vytvářet drážka, od poloviny 16. století i vyklepávaná. Kapitálek již netvořil
funkční vaz, ale měl funkci více dekorativní. Na rozdíl od moderních kapitálků byl
nosný materiál (jádro) upevněn do desek. Ořízka byla do hladka ořezávaná hoblíkem a
následně barvena nebo zlacena. Ořízka zlacená byla v pozdějších letech i cizelovaná.
Pokryv dřevěných desek tvořily světlé usně, zdobené bohatými slepotiskovými vzory,
převážně rámové kompozice.
Od poloviny 16. století se prosazovala tzv. zlacená vazba, kdy byly dřevěné desky
potaženy hnědou nebo červenohnědou usní, zdobenou zlacením, obvykle dominantové
kompozice. Od konce 16. století byly u
zlacené vazby dřevěné desky nahrazeny
lepenkovými, které byly zavírány na
tkanice. Objevovaly se i desky dýhové,
vylepené papírem. Desky byly větší než
blok, především na přední straně, u hřbetu
byly zbroušeny. Dřevěné desky byly
výrazně
hraněny
z vnější
strany.
Ustupovalo masivní kování a kovové
funkční
prvky.
Kniha
s dřevěnými
deskami byla zavírána na háčkové spony
(existovala i varianta kloubová háčková
spona) a na deskách se stále vyskytovaly
pukly i nárožnice. Provedení kování bylo
velmi dekorativní. Kování gotického typu
Celopergamenová vazba z roku 1676
bylo stále využíváno u rukopisných
liturgických vazeb velkých rozměrů. Pergamenové vazby z tohoto období měly
lepenkové desky. Byly šity na pergamenové proužky s plochým hřbetem. Přední kanty
byly delší a zahnuté, kryjící přední ořízku. Pergamenové vazby byly zavírány na tkanice
a zdobeny zlacením. Na pokryv desek se používal i již popsaný pergamen. Vyskytovaly
se polokožené vazby, zpočátku s nepotaženými deskami dřevěnými, později
lepenkovými s papírovým nebo pergamenovým pokryvem. Ke konci 16. století bylo pro
menší a více efemérní kusy způsobem vazby knih sestehování jejich stránek za vnitřní
okraj, obvykle s papírovou nebo koženou vazbou.
17
Česká raná barokní vazba nesla řadu prvků pozdně renesanční vazby. Bylo to
způsobenou nižší produkcí knih v 1. polovině 17. století jako důsledek politických změn
po 30leté válce a následného odlivu šlechty, měšťanů a části obyvatel do ciziny.
Koncem 18. století byly knihy s lepenkovými deskami šité na zapuštěné vazy nebo
roztřepený motouz, aby na hřbetě nebyly znatelné vazy. Předsádky tvořil dvoulist
obtočený křidélkem a prošitý, nebo dva listy prodloužené o křidélko a prošité.
Předsádky byly vyráběny z mramorovaných, škrobových a jiných zdobných papírů.
Celopergamenové vazby byly šité na pergamenové proužky. Hřbet byl většinou oblý a
s vyklepanou drážkou. Kapitálky byly v šíři hřbetu šité i vícepatrové, výjimečně bylo
jádro nalepeno pod předsádku na přídeští. Ořízky byly barevné, natírané i stříkané,
nejčastěji červené, leštěné achátem i zlacené. Od 18. století se objevovaly mramorované
ořízky. Vazby typu slepotiskové byly s dřevěnými deskami, později lepenkovými.
Okraje desek byly menší než v renesanci, lepenkové desky měly výrazně delší přední
okraj. Jako pokryv slepotiskových vazeb se uplatňovala bílá nebo křídovaná vepřovice,
později přírodní teletiny a skopovice. Slepotiskové vazby byly zavírány na spony, vazby
s lepenkovými deskami na tkanice. Hnědě a červeně mořené teletiny a koziny byly
používané na zlacené vazby. Kování dále ustupovalo, ale u mohutnějších vazeb byly
nadále používány spony. Dírkové spony, s trnem v hraně desky, vytlačily spony
háčkové v 18. století. Spony měly více dekorativní funkci, byly stříbrné či zlacené
doplněné sklem, polodrahokamy, perlami nebo emailem. Používaly se netradiční
materiály na pokryv, bohaté zlacení, textilní a papírové záložky a vyčnívající čtenářská
znaménka. Provedení vazby bylo inspirováno francouzskými vzory. Oblíbené byly
vizuálně jednotné řady hřbetů v knihovnách, v případě klášterních knihoven byly hřbety
sjednoceny nátěrem fermežovou barvou, opatřeny jednotnými nápisy a signaturami
v kartuši dolní části hřbetů.14 Pergamenové vazby a polopergamenové vazby s potahem
desek z mramorovaného papíru měly skryté vazy a prodloužené přední kanty. Levné
vazby byly z druhotně použitého materiálu (pokryv z popsaného pergamenu). Majitelé
běžně kupovali knihy jako nesešité tištěné listy nebo v nenákladné provizorní vazbě
14
Jiří CEJPEK a kolektiv, s. 144.
18
z pergamenu nebo papíru. Desky byly potahované mramorovanými, katunovými nebo
škrobovými papíry.15
V baroku byly vytvářeny knihovní celky, které byly i součástí architektury například
zámeckých a palácových interiérů. Na konci 18. století se objevil nový typ vazby tzv.
vazba Nebeklíčů. Byly typické pro knižní produkci v oblasti jižní Čechy. Desky
celokožené vazby byly včetně hřbetu pokryty kovovými pláty spojenými klouby v místě
drážky. Na přední straně desek byly háčkové spony. Plech byl zdoben tepáním, rytím a
do jednoduchých lůžek byla vsazena barevná sklíčka. Někdy byl vložen i tištěný nebo
malovaný obraz s křesťanskou tématikou.
V 19. století se v knižní vazbě projevoval historismus, zahrnující pseudoslohy jako
neogotika, neorenesance,
neobaroko apod. Nakladatelské levné vazby výrazně
zvyšovaly produkci knižních vazeb, které byly v tomto období dostupné širokému
kruhu čtenářů. Ruční vazba ustoupila strojové výrobě a její doménou zůstaly
individuální
umělecké
vazby.
K úplnému oddělení ruční a strojové
výroby knih došlo na počátku 20.
století. Vzhledem ke zvýšené produkci
byly vyhledávané levnější materiály a
jednodušší postup výroby knih. Objevil
se
typ
vazby
jednoduchými
naklíženým
brožura,
stehy
hřbetem,
šitá
s lehce
s měkkou
obálkou z papíru. Běžně byly vyráběny
celopapírové
vazby
s pokryvem
Nebeklíč z roku 1839, sig. 54K9699 (foto archiv
NPÚNKČR)
z kvalitních zdobných papírů. Hřbet
bez vystupujících vazů byl opatřen lepeným štítkem s titulem. Nedostatek usní způsobil
vyšší produkci polokožených vazeb. Blok byl šitý na zapuštěné vazy. Do struktury
knižní vazby přibyl hřbetník, na který byly případně nalepeny falešné vazy. Kapitálky
byly šité i lepené, strojově tkané. Předsádky byly obtáčené kolem první a poslední
složky nebo je tvořil nalepený dvoulist. Usňové pokryvy byly nadále zdobeny zlacením
15
ĎUROVIČ, Michal a kol. Restaurování a konzervování archiválií a knih. Litomyšl : Paseka, 2002, s.348399. ISBN 80-7185-383-6.
19
nebo slepotiskem. Kování jako dekorativní prvek byl aplikován pouze na
reprezentativní vazby, posléze například na fotografická alba. Jako potahový materiál se
masivně uplatnilo plátno, hlavně v průmyslové vazbě. Na vazbách bylo plátno
kombinované
s papírem,
zdobené
zlacením
a
slepotiskem. Papírové pokryvy s potiskem měly
funkci dekorativní i informační (titul, autor).
V průmyslové vazbě byly desky vyráběny strojově
zvlášť a následně zavěšovány na blok. Materiálem
knižního bloku se stal strojní papír. Nosným
materiálem pro šití průmyslových vazeb byla gáza,
složky k ní byly přichyceny kovovými sponkami,
později nitěmi. Hřbet byl klížen a větší vazby měly
nalepenou dutinku. Předsádky byly obtáčené nebo je
tvořil nalepený dvoulist. Nevyklepávala se drážka.
Pokud byly na vazbě kapitálky, tak strojově tkané.
Ukázka knihkupecké vazby
z počátku 20. století (foto archiv
NPÚ)
Vazby často měly záložkovou stužku. Používání
kaučukového lepidla bylo zavedeno v roce 1839,
třebaže tento způsob knižní vazby se stal běžný až
v polovině 20. století. Posílení ruční výroby knih dochází během secese.
4.
Papír, karton, lepenka a jejich chemické složení
Hlavními složkami papíru, kartonu nebo
lepenky jsou makromolekulární látky –
polymery, které formují strukturu papíru.
Makromolekulárními
látkami
jsou
zde
polysacharidy (celulóza a hemicelulózy) a
lignin. Kromě těchto hlavních složek jsou v
papíru přítomné i tzv. vedlejší složky:
anorganické
i
organické
i nízkomolekulární látky.
–
polymerní
Mikrosnímek vláken papíru v polarizovaném
světle (foto archiv NKČR)
20
Nejvíce zastoupenou složkou vlákna a nositelem pevnosti papíru je celulóza. Je to
lineární makromolekula (homopolysacharid) tvořená anhydro--D-glukopyranózovými
jednotkami propojenými v polohách uhlíkových atomů č. 1 a 4 -D-glykosidickou
vazbou, sousední jednotky jsou pootočené o 180°. Ze stérického hlediska je opakující se
jednotkou dvojice anhydroglukózových jednotek, která se nazývá cellobióza.
Hemicelulózy tvoří skupina heteropolysacharidů, které na rozdíl od celulózy mají nižší
relativní molekulovou hmotnost, jsou méně chemicky odolné a lze je snadněji
hydrolyzovat zředěnými kyselinami nebo extrahovat zředěnými zásadami. Polymerní
řetězce mohou být lineární i rozvětvené. Makromolekuly hemicelulóz se skládají
z omezeného počtu sacharidů: D-glukózy, D-manózy, D-galaktózy, D-xylózy, Larabinózy, kyselin D-galakturonové, D-glukuronové a 4-O-metyl-D-glukuronové,
v menší míře se na stavbě hemicelulóz podílí L-ramnóza a L-fukóza.
Lignin je makromolekulární amorfní látka necukerné povahy, jejíž základní stavební
jednotkou je fenylpropanový skelet, označovaný C9. Jde o amorfní polymer
trojrozměrné struktury, který je velmi citlivý k oxidaci. Uhlíkové atomy propanové
skupiny mohou být substituovány hydroxylovými a metoxylovými skupinami nebo
vystupovat jako karbonyl. Fenylová skupina je obvykle substituována v polohách 3 a 5
hydroxylovou nebo metoxylovou skupinou a v poloze 4 je nejčastěji vázána přes
kyslíkový můstek na některý uhlík propylové skupiny následující jednotky.
Papír dále obsahuje látky, které mohou sloužit také jako zdroj degradace (pektiny,
vosky, proteiny, plniva, barviva apod.). Až do začátku 18. století byly papíry klíženy
škrobem nebo klihem. Do ručních papírů nebyla přidávána aditiva, bělení bylo
prováděno na slunci. Takto upravený papír má dlouhou životnost a nízkou lámavost
vláken. Není odolný vůči mikrobiologickému napadení. Na počátku 19. století je
klihové klížení postupně nahrazováno kyselým pryskyřičným klížením (na bázi
kalafuny a kamence). Přidáním dalších surovin do papíroviny v polovině 19. století
(zejména dřevoviny, později buničiny) umožňuje zvětšení objemu již plně
mechanizované výroby papíru a jeho masové rozšíření ve společnosti. Tyto změny však
způsobily i prudký pokles kvality a životnosti papíru, respektive ke zvýšení kyselosti
papíru urychlující degradaci celulózových vláken.
21
4.1. Degradace papíru
Papír jako organický materiál podléhá degradaci vlivem vnějších i vnitřních
degradačních faktorů. Odolnost a životnost papíru ovlivňuje jeho kvalita (vnitřní
degradační faktor), která závisí na výchozích surovinách a na způsobu výroby.
Středověký ruční papír vyráběný z lněných, konopných a bavlněných hadrů je dodnes
velmi zachovalý, naopak papír novodobý (vyráběný po roce 1850) s vysokým obsahem
dřevoviny má krátkodobou životnost. Degradace papíru je složitý proces a jednotlivé
faktory se navzájem kombinují a podporují. Kvalita a vlastnosti papíru závisí na kvalitě
celulózových vláken. Základními chemickými mechanizmy degradace papíru jsou
hydrolýza, oxidace a síťování.
Největším nebezpečím pro celulózu je napadení amorfních oblastí polymeru. V těchto
oblastech jsou jednotlivé makromolekuly přístupné působení enzymů (například
vylučované mikroorganismy) a chemikálií (například aerosol oxidu síry). Papír po roce
1850 obsahuje lignin, který je jednou ze základních složek dřeva. Lignin je méně
náchylný k mikrobiálnímu napadení, ale iniciuje zrychlenou degradaci papíru,
především účinky světelné energie a zvýšené relativní vlhkosti vzduchu. 16
5.
Rizika dlouhodobého zachování historických knihovních
fondů v zámeckých interiérových knihovnách - příčiny
poškozování a degradace knih, preventivní konzervace
Zámecké knihovny jsou většinou umístěny v objektech, kde je velmi odlišná klimatická
situace – klimatické parametry nejsou aktivně regulovány - od relativně stabilních
klimatických podmínek v muzeích a galeriích. Padesát tři procent z hradů a zámků
nemá v žádné ze svých prostor možnost vytápění ani temperování a u poloviny z nich
klesá v zimním období teplota pod bod mrazu.
16
J.Zelinger,V Heidingsfeld,P.Kotlík,E.Šimůnková,Chemie v práci konzervátora a restaurátora,, Praha
1987, s. 166-170.
22
Knihovny jsou většinou součástí zpřístupněných prohlídkových tras hradů a zámků. Ve
veřejně přístupných interiérech se zvyšuje prašnost a znečištění vnitřní atmosféry, tím
roste větší riziko mikrobiálního napadení, kolísá relativní vlhkost vzduchu i teplota a
zvyšuje se riziko krádeží a poškozování knih. Také parametry osvětlení interiérů
knihoven jsou mnohdy přizpůsobovány návštěvníkům bez ohledu na důsledky pro
sbírky knih a dokumentů. Knihy a dokumenty jsou vyrobené převážně z organických
materiálů (papír, kůže, pergamen, dřevo, textil), které jsou velmi citlivé vůči působení
degradačních faktorů jmenovaných výše. Nezanedbatelným ohrožením může být i
Milotice – zámecká knihovna
nevhodná manipulace a čištění.
Realizace preventivní konzervace představuje stanovení, dodržování a informovanost o
optimálních podmínkách ochrany knihovních fondů a mobilií knihoven. Je prováděna
kontrola, zaznamenávání a monitorování specifických klimatických parametrů, úprava
klimatu jako odvlhčování, zvlhčování, případné temperování interiérů knihoven.
Zvolený typ technologie monitorování a úpravy klimatických parametrů vždy závisí na
vybavenosti a finančních možnostech instituce. Neopomenutelnou částí preventivní
péče je také kontrola napadení mikrobiologickými škůdci (plísně, bakterie) a
monitorování výskytu dalších biologických škůdců (hlodavci, ptáci, hmyz - červotoč,
rybenky, moli, tesařík, mravenci, kožojed, aj.). Dále je nezbytné minimalizovat
23
koncentraci vzdušných polutantů, vznikajících v interiéru i pronikajících z exteriéru.
Důležitým aspektem preventivní ochrany zámeckých sbírek je jejich bezpečné uložení
v knihovních regálech v zámeckých interiérových knihovnách, případně v depozitářích,
i jejich vhodná prezentace a užívání pro badatelské účely.
V případě, že je knihovní fond umístěn v původní historické interiérové knihovně, je
nutné dbát i na ochranu původního historického nábytku, knihovních regálů, pultů, stolů
a sedacího nábytku, výmalby a interiéru knihovny jako celku. Dřevo, ze kterého jsou
mobilie většinou vyrobené, může být napadeno červotočem. V případě, že není dřevo
včas ošetřeno, může červotoč ohrozit nejen vybavení knihovny, ale i samotný knihovní
fond. Pozornost je nutné věnovat opatrnosti a šetrnosti při čištění ploch dřevěného
nábytku tak, aby nedošlo k poškození či zaprášení knihovního fondu. Výběr čisticích
prostředků je podmíněn ochranou mobiliáře i knihovního fondu, který je na čištěnou
plochu následně umístěn.
Základním předpokladem kvalitní a účinné preventivní ochrany historického
knihovního fondu a interiérových zámeckých knihoven, je zjištění klimatických
podmínek v průběhu celého roku, konkrétního prostředí knihovny či depozitáře, v němž
se fond nalézá – kontinuální měření klimatických parametrů. Monitoring klimatického
prostředí a preventivní ochrana historických knihovních fondů a zámeckých
interiérových knihoven je systematicky řešená na všech objektech a liší se podle
specifických místních podmínek.
Cílem památkové péče je uchovat zámecké interiérové knihovny a historické knihovní
fondy pro příští generace v nezměněné podobě, při zachování co největší autenticity a
v dobrém fyzickém stavu. Pro dlouhodobé uchování těchto kulturních a památkových
hodnot je důležité nastavení systému preventivní ochrany, která je ve výsledku mnohem
levnější a ke sbírkám šetrnější, než opakované konzervátorské a restaurátorské zásahy.
5.1. Stavební a technické dispozice prostor NPÚ a z nich plynoucí rizika
pro knihovní fondy
Uložení cenného knihovního fondu v původních historických budovách a v původních
historických interiérech má svá specifika a úskalí.
Historické stavby jsou obvykle (pokud nedošlo v současnosti ke stavebním úpravám,
které by do struktury stavby vnesly novodobé materiály různého chemického složení,
24
mnohdy z dlouhodobého hlediska chemicky nestabilní) tvořené tradičními stavebními
materiály, jako je kámen, cihla, dřevo. I při rekonstrukcích v předchozích desetiletích
byla snaha nevnášet do staveb moderní materiály, pokud stavby nesloužily k jiným než
památkovým a kulturním účelům (školky, ubytovací a školící zařízení aj.). Tyto úpravy
byly ve většině případů již z budov odstraněny v rámci památkové obnovy. V dnešní
době je při rekonstrukcích a opravách zvlášť kladen důraz na výběr materiálů a
technologií odpovídající historickému zařazení nemovité památky. Sledované památky
mají obvykle rozvody elektřiny, vody (alespoň do některých místností), kanalizaci.
Méně než polovinu zámků a hradů lze v zimním období temperovat a v letním je
naopak ochlazovat. Z tohoto důvodu není velký počet celoročně přístupných památek
pro návštěvníky17.
Díky použitým materiálům a mnohdy robustnímu zdivu jsou historické stavby
klimaticky poměrně stabilní a nedochází v nich k prudkým výkyvům teploty a relativní
vlhkosti vzduchu. Tepelná setrvačnost budov výrazně zpomaluje změny vnitřního
klimatu, které jsou víceméně pozvolné. O klimatické stabilitě významně rozhoduje
orientace místnosti knihovny podle světových stran, stínění a doba osvitu části budovy.
Místnosti u vnějšího pláště budovy, orientované na jih či jihovýchod nelze považovat za
klimaticky stabilní18. Historické budovy mají nezřídka problémy s pronikající vlhkostí
z podloží. V době vzniku nebyly budovy izolovány a historická hodnota stavby
nedovoluje stavební úpravy vedoucí k nápravě (podříznutí, izolace, stacionární
klimatizace apod.). Střechy zámků a hradů v minulosti nebyly a ani v současnosti
nebývají vždy osazeny okapy. Stékající voda ze střechy je dalším zdrojem zavlhčení
stěn.
V místnostech jsou nejvýznamnějším tepelným mostem okna, v historických budovách
často rozměrná. Okna jsou nejčastěji v dřevěných rámech, jednoduchá i špaletová.
Leckdy z vnější strany opatřena okenicemi. V některých expozicích jsou zakrytá
textiliemi, ale mnohdy jsou úplně odkrytá z důvodu volného výhledu do zahrad. Kromě
podpory extrémních klimatických podmínek, dovolují nezakrytá okna přístup denního
17
Kopecká, Ivana a kol. Preventivní péče o historické objekty a sbírky v nich uložené. Příloha časopisu
Zprávy památkové péče, roč. 62. Praha, Státní ústav památkové péče, 2002. s. 5. ISSN 1210-5538, ISBN
80-86234-28-2.
18
Šefců, Ondřej. Několik poznámek k problematice depozitářů v historických budovách. In.: Depozitářeobecné zásady. Sborník semináře STOP. Praha : Společnost pro ochranu památek STOP, 2006. s. 5.
25
světla, které je pro knižní fondy devastující. V případě kontaminace prostředí hmyzími
škůdci, jsou právě okna nejpřístupnější pro jejich průnik z exteriéru budovy.
Podlahové krytiny jsou nezřídka ve formě dřevěných parket nebo dlažby (kamenné i
keramické). V některých památkových objektech je podlaha zakryta kobercem.
Historické či historizující koberce vizuálně doplňují interiér. Moderní koberce, většinou
zátěžové s podílem syntetických vláken a zátěrů, vymezují trasu pro návštěvníky. Tyto
koberce bývají k podlaze přichyceny pomocí lišt. Pokud jsou k podlaze přilepeny,
lepidla se stávají zdrojem odpařovaných rozpouštědel a dalších aditiv. Koberce, pokud
nejsou pravidelně důkladně čištěny, jsou podstatným zdrojem prachu, roztočů,
mikroorganismů a v případě syntetických či vlněných koberců i plynných polutantů.
Naprosto nevhodná podlahová krytina je linoleum, které je zdrojem hned několika
plynných látek ohrožujících mobiliář i v něm uložené fondy.
Obvykle se na památkových objektech setkáváme s místnostmi s omítnutým zdivem.
Používané vápenné omítky a minerální barvy jsou sice nejvíce autentické pro historické
interiéry, ale i zdrojem prachu. Naproti tomu moderní výmalba barvami obsahující
disperzi nesprašuje, ale je náchylná k mikrobiálnímu napadení a zabraňuje přirozenému
odpařování vody ze zdiva. Důsledkem může být hromadění kapilární vlhkosti ve zdivu
nebo migrace volné vody (včetně rozpustných látek ze zdiva) do míst, kde se může
odpařovat. Dochází k vysolování zdiva, vznik skvrn a odlupování malby nebo omítky.
5.2.
Lidský faktor
Zámecké knihovny jsou součástí prohlídkové trasy téměř každého zpřístupněného
zámku či hradu v České republice. Celkový počet návštěvníků památek se každoročně
blíží závratnému číslu 10 milionů.19 Pro zvýšení návštěvnosti bývají v těchto objektech
organizovány různé doprovodné kulturní akce a počty návštěvníků se v posledních
dvou desetiletích stále zvyšují.
19
Např. za rok 2013 navštívilo památkové objekty 9 884 tisíc návštěvníků, viz Vybraná data v kultuře.
NIPOS. [online]. Praha : Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, 2014. [cit.: 2014-09-14].
Dostupný z WWW: < http://www.nipos-mk.cz/wp-content/uploads/2013/05/Kultura-vcislech_2014_web.pdf.>
26
Návštěvnický element je zdrojem výkyvů klimatických podmínek, zvýšení koncentrace
prachových částic a vzdušných polutantů, ohrožení památek mechanickým poškozením
i rizika zcizení exponátů. Vliv návštěvníků na vnitřní mikroklima úměrně stoupá s jejich
počtem. Lidský organismus produkuje fyziologické teplo a vlhkost20. Systém provádění
skupin po expozici vede ke skokovým změnám klimatu i častým otevíráním dveří při
průchodu skupiny.
Selhání lidského faktoru, v případě zaměstnanců organizace, patří mezi důležité faktory
ovlivňující životnost uchovávaných fondů. Řada poškození je způsobena nešetrným
zacházením, či neodbornou manipulací a zásahy (například čištění nebo opravy).
Nenahraditelné škody působí krádeže, které provedené vlastními zaměstnanci mají
mnohdy citelnější dopad pro fondy než od lidí mimo organizaci spravující památku.
6.
6.1.
Podmínky pro dlouhodobé zachování historických
knihovních fondů v zámeckých interiérových knihovnách
Klimatické parametry prostředí
Zpomalení degradace (přirozeného stárnutí) knihovních fondů je úkolem preventivní
konzervace, tzn. zavedením konkrétních opatření můžeme některé degradační faktory
(teplota, relativní vlhkost vzduchu, světlo) ovlivnit, popř. vytvořit takové podmínky,
aby se degradace zpomalila či k degradaci vůbec nedocházelo. Vytvoření optimálních
podmínek pro uložení a vystavování knihovních fondů ovlivňuje jejich životnost. Mezi
základní klimatické parametry pro vhodné uložení papírových materiálů patří teplota,
relativní vlhkost vzduchu, světlo, vzdušné polutanty, biologická aktivita a konečně
činnost člověka.
20
Černý, Miroslav. Mikroklima památkových interiérů a jeho vazba na okolní ovzduší. Praha : Národní
památkový ústav, Územní odborné pracoviště středních Čech v Praze, 2009. s. 5.
27
Papír patří mezi materiály velmi citlivě reagující na prostředí uložení. Základním a
nejdůležitějším předpokladem pro uchování nebo naopak destrukci papíru jsou
konkrétní podmínky uložení. Jestliže jsou papírové předměty uloženy v prostředí se
zvýšenou
vlhkostí,
jejich
zachování je ohroženo. Pokud je
papír vystaven světlu, zvýšené
teplotě,
nedostatečné
vlhkosti,
papír - žloutne, křehne, ztrácí
mechanickou pružnost a rozpadá
se.
Historické knižní vazby ohrožují
především
klimatu.
výrazné
změny
Materiály
použité
v historických knižních vazbách,
jako je papír, pergamen, inkoust,
pigmenty, kůže, textil, dřevo, kov,
reagují na vyšší či nižší teplotu a
vlhkost
rozdílným
způsobem.
V případě
pergamenu
důsledkem
výkyvů
je
klimatu
praskání, deformace, popraskání a
odlupování iluminací až ztráty
barevné vrstvy, koroze kování a
Zřetelné zahnědnutí kožené slepotiskové vazby z konce
16. století (foto archiv NPÚ)
trvalé poškození vazebních materiálů. Deformace a praskání dřevěných desek a
dekorativních prvků vazby z přírodnin (kost, slonovina, perleť aj).
Historické knižní vazby by měly být uchovávány za klimatických podmínek, které jsou
kompromisem z hlediska použitých materiálů – relativní vlhkost (dále jen RV) 50±5%
při doporučené maximální teplotě 18°C. V případě stabilního klimatu je přípustný i širší
rozsah hodnot vlhkosti i teploty. Nesmí však být překročeny minimální a maximální
hodnoty pro knihovní fondy.21
21
ČSN/ISO 11799 : Informace a dokumenty. Požadavky na ukládání archivních a knihovních dokumentů.
28
6.1.1. Voda, relativní vlhkost vzduchu
Doporučená hodnota relativní vlhkosti vzduchu pro papír je RV 50±5 % - je však nutné
ale zohlednit materiálovou různorodost sbírek a četnost badatelského využívání, výstav
apod. (definice hodnoty relativní vlhkosti
vzduchu
pro
všechny
přítomné
druhy
dokumentů). Vysoká hodnota RV způsobuje
degradaci
celulózy
mechanizmem
hydrolytických reakcí v kyselém prostředí
„kyselé hydrolýzy“ a při hodnotě RV vyšší
než 65 % hrozí nebezpečí napadení plísněmi.
Změny vlhkosti musí být pozvolné, a pokud
k nim dochází, mají probíhat v delších
časových
intervalech
(zabránit
zejména
náhlým výkyvům během dne). Při transportu
předmětů musí být také zajištěna pozvolná
aklimatizace, aby nedocházelo k prudkým
Poškození celopergamenové vazby
nadměrnou vlhkostí (foto archiv NPÚ)
změnám klimatických podmínek a následné
kondenzaci vody na povrchu materiálů.22
22
ČSN EN 15757: Ochrana kulturního dědictví- Požadavky na teplotu a relativní vlhkost prostředís cílem
zamezit mechanickému poškozování organických hydroskopckých materiálů, k němuž dochází v
důsledku klimatu, Úřad pro technickou normalizacimeterologii a státní zkušwbnictví, 2011.
29
Optimální RV pro dlouhodobé uchování knih je 55 %. Tolerovány jsou hodnoty RV
mezi 45-60 %. Při vyšších hodnotách relativní vlhkosti se zvyšuje pravděpodobnost
mikrobiálního napadení plísněmi a bakteriemi, a hrozí hydrolytický rozklad papíru. Při
nižších hodnotách relativní vlhkosti pod
40 % se snižují mechanické vlastnosti
papíru, křehne, láme se a rozpadá se23.
Voda v kapalném skupenství způsobuje
v krátké době rozsáhlá poškození
knihovních fondů, z nichž některá jsou
již nevratná. Pokud se knihy dostanou
do kontaktu s vodou, začne voda
Typické skvrny na papíře způsobené
mikroorganismy (foto archiv NKČR)
pronikat do materiálů knižní vazby
(papír,
textil,
kolagenní
materiály,
dřevo). Vodorozpustné látky, včetně barviv, v těchto materiálech jsou rozpuštěny a
prostupují spolu s vodou knihou. Hygroskopické materiály vlivem vody bobtnají,
deformují se (kroutí a vlní se) nebo se rozpouštějí. V důsledku tak dochází ke zvlnění
papíru a pergamenu, kroucení dřevěných desek a rozpuštění lepidel, tedy uvolnění
pokryvu desek, vazby a v případě zavřeného bloku knihy i ke slepení stránek. Při
vhodné teplotě začne do 48 hod růst na mokrých fondech plíseň. Plíseň a bakterie,
kromě neodstranitelných skvrn, významně narušují organické části knih. Vodou
poškozené kožené vazby ztmavnou a při příliš rychlém vyschnutí dochází k jejich
smrštění, deformacím a ztuhnutí.
Useň se stane málo odolnou vůči
mechanickému namáhání, odírá se
a láme. Pergamen je vysoce
hygroskopický
materiál
a
v kontaktu s vodou, ale i při
relativní vzdušné vlhkosti nad 65
%,
dochází
k hydrolýze
pergamenu. Pergamen želatinuje,
Napadení červotočem a plísní (foto archiv NKČR)
23
Nižší hodnoty RV než 50% ohrožuje kromě papíru také useň a dřevo přesušením = deformace,
křehnutí, praskání.
30
což se po vyschnutí projevuje ztvrdnutím, zprůsvitněním, změnou odstínu a zkřehnutím.
Změna je nevratná a doprovází ji nerovnoměrná deformace a smrštění. Při kontaktu
s vodou se rozpouští rozpustné barvy z kolorovaných částí textu v knize, inkoustu nebo
barviv materiálů knižní vazby. Vysoká RV může způsobit aktivaci barviv a jejich
krvácení, migraci do okolního materiálu. Kovové aplikace při zvýšené relativní vlhkosti
vzduchu korodují. U některých typů skla dochází vlivem vysoké RV nad 70 %
k devitrifikaci (například na skleněných ozdobách desek). V delším časovém úseku
způsobuje vysoká RV na knihách ještě významnější škody. Pokud lepidlo, aktivované
vysokou RV, následně zaschne, materiály mají tendenci ztuhnout a praskat při
namáhání. Vlivem narušeného lepidla mohou odpadávat hřbetní štítky. Dlouhodobě
vysoká RV aktivuje plísně a bakterie na i uvnitř vazeb knih. Obvykle se plíseň objevuje
v podobě malých chomáčků a skvrnek na povrchu materiálů, ale po delší době pokryjí
porosty plísní i celé plochy. Napadení mikroorganismy se projevuje i skvrnami, bez
porostů hyf. Tyto skvrny by neměly být zaměňovány s dekorativním barvením
například usní. Mikroorganismy se mohou rozvíjet i uvnitř knih, kde se dlouho
nepozorovaně mohou rozvíjet a prorůstat blokem. Vysoká RV uvnitř mobiliáře bývá
často důsledkem umístění regálu s knihami v těsné blízkosti chladné a vlhké zdi. Vlhké
mikroklima zůstává v uzavřených koutech mobiliáře, kde neprobíhá přirozené proudění
vzduchu, například na konci police.
Příliš nízká RV způsobuje nedostatečnou pružnost vláken, jak v materiálu papíru,
textilu, dřeva i usně a pergamenu. Následkem dlouhodobé nedostatečné RV (pod 40 %)
je
zkřehnutí
a
následný
rozpad
organických
materiálů.
Voda
obsažená
v hygroskopických materiálech v kapilárách se odpařuje do vzduchu a materiály se
deformují a praskají.24
Doporučení:

Struktura knižní vazby se skládá z různých materiálů, reagujících odlišně na
kolísající, nízké či vysoké RV. Vhodným řešením je kompromis mezi hladinami RV
v rozsahu asi 45 až 50 procent, pokud možno bez extrémních výkyvů během 24
hodin.
24
ŠTEFCOVÁ, Petra, ed. a kol., s.11-13.
31

Přemísťování knih z vlhkého do suchého prostředí a naopak, může způsobit
deformaci materiálů knižní vazby.

Vysoká RV může být snížena umístěním odvlhčovací technologie, pasivních
absorbérů vody (silikagel). Především je nezbytné identifikovat zdroj vysoké
vlhkosti a provést opatření k nápravě. V případě, že nelze klima v místnosti upravit,
knihovní fond odstěhovat a v expozici ho nahradit kopiemi.

Regály by měly ideálně stát minimálně 20 cm od zdi z důvodu zajištění proudění a
cirkulace vzduchu. U vestavěných mobilií toto opatření nelze provést a je nezbytné
pravidelně kontrolovat, zda zadní stěna není vlhká (stavební vlhkoměr). V regálech,
kde to dostatek místa dovolí, je vhodné ponechat 3 cm široký volný prostor za
knihami ze zadní strany každé police, V případě, že knihy jsou uloženy v
uzavíratelných skříních lze tento prostor využít pro umístění kazet s pasivním
odvlhčováním.

V případě nízkých hodnot RV vzduchu lze hodnoty zvýšit umístěním zvlhčovací
technologie, mobilních zvlhčovačů.
6.1.2. Teplota
Úroveň teploty a vlhkosti se vzájemně ovlivňují. Také teplota by neměla kolísat.
Rychlost všech chemických reakcí stoupá se vzrůstající teplotou. Teplota nad 24 °C
v kombinaci s vysokou vlhkostí vytváří podmínky pro biologické poškození. Vyšší
teplota urychluje vývoj některých typů hmyzu, například červotoče. Zvýšená teplota
způsobuje ztrátu pružnosti vláken papíroviny, jejich křehnutí, žloutnutí a rozpad.
Rychlý pokles teploty v uzavřeném prostoru může vést k dosažení teploty rosného
bodu, kdy vzdušná vlhkost začne kondenzovat na chladnějších površích (kovy, zdi, sklo
aj.).
Doporučení:

Doporučené hodnoty teploty vzduchu pro knihovní fondy jsou teplota 18±2 °C

Pro historické fondy a sbírky, obsahující kromě knižních vazeb také
pergamenové listiny s pečetěmi, aktový materiál a všechny ostatní papírové
32
dokumenty, jsou stanoveny optimální hodnoty uložení 15±2 °C. Akceptovány
jsou dlouhodobější pozvolné změny teploty v rozmezí 13-21 °C.

Nižší hodnoty teploty v depozitáři zaručují bezpečné uložení, jsou proto
doporučovány zvláště pro vzácné nebo málo využívané fondy a sbírky. Uvádí
se, že rychlost chemických reakcí se zvýší přibližně dvojnásobně na každých
10 °C.

Změny teploty musí být pozvolné, a pokud k nim dochází, mají probíhat v
delších časových intervalech (zabránit zejména náhlým výkyvům během dne).
Při transportu předmětů musí být také zajištěna pozvolná aklimatizace, aby
nedocházelo k prudkým změnám klimatu. Ideální teplota pro uchování
papírových sbírkových předmětů je udávána 18 °C při RV 55%.
Kombinace působení nevhodné teploty a relativní vlhkosti vzduchu je velmi
nebezpečná, především pokud obě veličiny kolísají.
Teplota °C
Relativní vlhkost vzduchu %
Materiál
minimální maximální akceptovatelné minimální maximální akceptovatelné
papír
-
optimální
podmínky pro uložení
papír - podmínky při
pravidelném užívání
hodnota
hodnota
změny
hodnota
hodnota
změny
2
18
±1
30
50
±5
14
18
±1
30
50
±5
Tabulka č. 1: Doporučené hodnoty teploty a relativní vlhkosti vzduchu pro uložení archivních a
knihovních materiálů. (podle normy ISO/DIS 11799).
33
6.1.3. Světlo
Škody způsobené světlem jsou kumulativní. Intenzita, doba trvání a spektrální rozložení
jakéhokoli osvětlení v depozitáři mají být v zájmu minimalizace škod řízeny.
Místnost depozitáře nesmí být osvětlena více, než je nezbytné pro vyhledávání a
vracení dokumentů na původní místo, kontrolu místnosti a úklid. Pro poslední dva
zmíněné účely se navrhuje osvětlení o intenzitě okolo 200 lx na úrovni podlahy. Přímé
denní světlo by mělo být vyloučeno! V budově, která nebyla původně projektována
jako depozitář, ale byla pro tento účel upravena, musí být v ideálním případě okna
utěsněna nebo přinejmenším zacloněna závěsy nebo roletami, vhodné je použití a/nebo
UV filtrů na okenních sklech.
Podobné zaclonění se doporučuje i pro kanceláře, veřejné čítárny a všechny ostatní
místnosti, ve kterých se dokumenty studují.
Světlo ovlivňuje stabilitu všech sbírek. Ultrafialová část světelného spektra působí jako
katalyzátor všech oxidačních reakcí. Organickým materiálům jako je papír a fotografie
světlo způsobuje ztrátu pružnosti vláken papíroviny,
jejich křehnutí, žloutnutí a rozpad, blednutí pigmentů.
Mělo by být odfiltrováno UV záření, které vyvolává
degradaci papíru (fotooxidaci) a dochází ke štěpení
makromolekul celulózy a dojde ke žloutnutí a křehnutí
papíru. Světlem bývají zasaženy především ty knihy,
které jsou na policích světlu přímo vystaveny.
Následkem
je
pergamenových
vyblednutí
vazeb,
a
kožené
postupné
drolení
vazby
obvykle
ztmavnou a také se rozpadnou, papír vybledne nebo
zhnědne a také se postupně rozpadne. Pokud jsou
otevřené knihy dlouho vystaveny přímému světlu,
Fotooxidace papíru grafiky (foto
soukromý archiv J. Neoralové)
obrázky i text bledne a jejich kvalita se zhoršuje.
Na působení světla jsou zvlášť citlivé malby např.
34
akvarely, pastely, kresby sépií nebo bistrem, kolorované a japonské tisky a všechna díla
na papíru špatné kvality nebo díla již vybledlá. Intenzita osvětlení těchto materiálů by
neměla přesáhnout 50 luxů za hodinu. 25
Doporučení:
 Z hlediska citlivosti papíru ke světlu je vhodně uložení knihovních fondů v
úplné tmě ve skříních nebo v deskách, krabicích, obálkách.
 Pokud má být kniha vystavena, je potřeba udržovat intenzitu dopadajícího světla
(osvětlenost) na hodnotě 50 luxů, popř. i nižší. Měla by být také kontrolována
délka osvětlování, zaznamenán typ světelného zdroje – to vše do tzv. světelného
životopisu díla. U knih ze zámeckých knihoven není možné plnou ochranu před
světelným zářením zaručit. Přesto by měla být úroveň světelného a UV záření
snižována. Doporučený limit maximální roční expozice těchto materiálů se liší
podle citlivosti na světlo od 4 do 24 týdnů ročně. Ochrana papíru před účinky
UV záření spočívá v použití UV filtrů, rolet, závěsů.
 Infračervená složka záření vyvolává lokální zvýšení teploty, což vede
k vysychání materiálu. Každá kniha by měla mít vedený svůj „světelný
životopis“, kde by měla být zaznamenávána energie dopadající na papír a doba
ozařování, resp. osvětlování, dále typ světelného zdroje apod. Osvětlení musí
být zajištěno jedním z těchto zařízení;

fluorescenčními lampami opatřenými rozptylovacími stínítky. Jestliže
vyzařované světlo obsahuje relativní složku ultrafialového záření vyšší než 75
μW/lm, musí být každá lampa vybavena ultrafialovým filtrem, který snižuje
relativní složku ultrafialového záření (o vlnové délce nižší než 400 nm) pod
tuto úroveň;

žárovkovým
osvětlením
vybaveným
filtry
absorbujícími
teplo.
Minimální vzdálenost mezi lampou a předmětem na regále musí být 500
mm;
25
ŠTEFCOVÁ, Petra, ed. a kol.,s. 15-18.
35

osvětlovacími systémy s optickými vlákny, se světelným zdrojem
umístěným v dostatečné vzdálenosti od osvětlovaného objektu.
 Poměr mezi tokem záření o vlnové délce kratší než 400 nm (tj. ultrafialové
záření) a celkovým světelným tokem se měří v mikrowattech na lumen
(μW/lm). S ohledem na ochranu dokumentů je přijatelnou maximální hranici
pro ultrafialové záření 75 μW/lm.
 Dává se přednost osvětlení fluorescenčními lampami s rozptylovacími stínítky
nebo optickými světelnými vlákny. V současné době je osvětlení optickými
vlákny přijatelné pouze pro výstavní účely.
 Osvětlení každé sekce, na které je depozitář přirozeně rozdělen, musí mít
vlastní vypínač.
 Na snadno přístupném místě vně depozitáře má být centrální vypínač, který
signalizuje, zda jsou všechna světla a další elektrické obvody v depozitáři
vypnuty.
6.1.4. Pevné částice v atmosféře (prach, saze)
Prach a prašnost v depozitářích i v instalovaných interiérech památkových objektů je
často velmi podceňována. Prach není vidět na první pohled, až při vyšším nánosu na
exponátech. Právě prach může časem způsobit degradaci papírové hmoty. Prach jsou
pevné částice rozptýlené ve vzduchu – tzv. aerosoly. Prach je tvořen hlavně sazemi a
popílkem. Prach působí jako abrazivo. U organických materiálů tak dochází
k mikroskopickému poškození povrchu předmětu. Při zvýšené prašnosti dochází k větší
pravděpodobnosti výskytu hmyzu a napadení papíru bakteriemi či plísněmi.
Prach dobře absorbuje vlhkost a může napomáhat k aktivaci mikroorganismů na
povrchu papíru. Na prach jsou vázány polutanty – mezi nejškodlivější patří oxidy síry a
dusíku, sirovodík, organické kyseliny, formaldehyd, které mohou se vázat na prachem
poškozený povrch předmětu.
Prach je složitá směs látek, charakteristická pro danou lokalitu a místní zdroje
znečištění. Při hledání ochrany před polutanty je nutné zjistit, zda jde o „znečištění“
36
vnější nebo vnitřní a podle toho přijmout nápravu. Jistým regulačním prvkem znečištění
může být například vzrostlá zeleň v určité vzdálenosti od budovy a působit jako přírodní
filtr.
Mechanické poškození předmětů může způsobovat například stavební prach obsahující
tvrdé částice. Prašnost prostředí by měla být v maximální míře snížena.
Prach, saze a popílek vznikají spalováním fosilních paliv v průmyslových a lokálních
topeništích a ve spalovacích motorech. Pevné částice rozptýlené ve vzduchu jsou
unášeny větrem do velkých vzdáleností od zdroje.26
Křivoklát – hradní knihovna – ochrana fondu užitím prosklených regálů (foto správa SH Křivoklát)
Doporučení:
 Pravidelná mechanická očista jak regálů a celého interiéru, tak i mechanická
očista povrchu knih.
26
ŠTEFCOVÁ, Petra, ed. a kol., 19- 21.
37
 Pokud je v prostoru klimatizační zařízení, vyměňovat filtry a sledovat jejich
účinnost a především sledovat velikost částic, které jsou schopny filtry
z prostředí odfiltrovat – právě umístěním kvalitnějších filtrů lze odstranit i
jemnější částice.
 Monitorovat případné zdroje prachových částic a případně je eliminovat.
6.1.5. Vzdušné polutanty
Kvalita vnitřního ovzduší prostoru ovlivňuje celkovou fyzickou kondici předmětů
dlouhodobě uložených v interiérech hradů a zámků.
Polutanty jsou obecně nečistoty v prostředí, které pocházejí z přírodních nebo člověkem
vytvořených zdrojů. Lze je definovat jako reaktivní chemické sloučeniny v plynném,
kapalném nebo pevném stavu (částice), které se nacházejí v životním prostředí.
Polutanty jsou vytvářeny jak vnějšími, tak vnitřními zdroji.
Vnější polutanty jsou funkcí klimatu, zeměpisné polohy, typu průmyslu a dopravních
prostředků, užívaných pohonných látek a podobně. Mezi vnější polutanty s nejvyšším
degradačním účinkem na knihovní materiály patří oxid siřičitý a další sloučeniny síry,
oxidy dusíku a ozón. Vnější polutanty také obsahují malé částečky: prach a aerosoly.
Některé z těchto polutantů pocházejí také z vnitřních zdrojů: oxid dusičitý z plynových
kamen, sulfan jako bioodpad z lidí a některých užitkových materiálů, ozón může být
produkován činností fotokopírek nebo starších modelů laserových tiskáren. Prach a
aerosoly mohou pocházet z kouření, vaření, úklidu, některých topidel a kopírek a jejich
zdrojem mohou být i zaměstnanci a návštěvníci.
Z vnitřních polutantů na knihovní materiály nejvíce působí kyselina octová, mravenčí,
acetaldehyd a formaldehyd. Jsou uvolňovány ze dřeva, některých lepidel, barev a i
z vlastních knihovních i archivních materiálů (vlivem degradace papíru, acetátových
materiálů atd.)
Norma ISO/DIS 11799 řeší také limity koncentrací vzdušných polutantů, které jsou ale
nezávazné (viz. tabulka č. 2). Mělo by být co nejvíce zamezeno přístupu prachu a
vzdušných polutantů. Ve vzduchu obsažené oxidy přechází vzdušnou vlhkostí na
kyseliny, které následně vyvolají degradaci mechanizmem kyselé hydrolýzy, např. SO 2
38
přechází na H2SO4, tato reakce může probíhat na povrchu materiálů a může být
katalyzována složkami inkoustů, částicemi prachu obsahujícími kovy, atd. Působením
ozonu na papír se zhoršují jeho mechanické vlastnosti.
Druh vzdušného polutantu
Přípustná koncentrace µg.m-3
SO2
1
NOx
5
O3
 25
CO2
 4,5
HCl, CH3COOH, HCHO
nutnost pravidelné kontroly
jemné prachové částice
 75
Tabulka č. 2: Doporučené koncentrace vzdušných
polutantů pro uložení dokumentů na papírové podložce
(podle normy ISO/DIS 11799 „Informace a dokumentace
-Požadavky na ukládání archivních a knihovních
dokumentů“).
6.1.5.1. Vnější polutanty
Oxidy síry, zejména oxid siřičitý (SO2), aerosol kyseliny sírové (tzv. kyselý déšť)
působí velmi korozivně na většinu sbírkových materiálů. Nevratně rozkládá a poškozuje
bílkovinný materiál (kůže, pergamen, vlna aj.), celulózu (papír, rostlinná vlákna) a
ostatní organické materiály. Na exponáty organického původu mimo jiné i na papír a
useň působí negativně ozón. Ozón je velmi silným oxidačním činidlem, které napadá
většinu materiálů, jehož vznik je závislý na silném automobilovém provozu za teplého
počasí.
Mezi chemické látky, které jsou považovány za nejsilnější degradační faktory
sbírkových předmětů, patří plynné polutanty: oxidy síry, oxidy dusíku, kyselina octová
39
a mravenčí (obecně kysele reagující látky), ozon, formaldehyd, sirovodík, amoniak
(obecně zásadité látky) nebo jejich směsi.
Takzvaný kyselý déšť (aerosol) obsahuje saze a dehtové látky, nevratně poškozuje a
rozkládá materiály organického charakteru s obsahem bílkovin nebo celulózy.
6.1.5.2. Vnitřní polutanty
Zdroje, nacházející se uvnitř budov jsou např. lepidla, barvy, laky, exponáty,
návštěvníci, tvrdé dřevo (zdroj kyseliny octové), kopírky, desinfekce, čisticí prostředky
apod. Volbou vhodných materiálů úložného mobiliáře, zvýšením cirkulace vzduchu a
jeho filtrací, můžeme koncentraci a působení „vnitřních polutantů“ omezit.
Vnitřní plynné polutanty mají zdroj uvnitř budovy. Jsou to kyselé druhy dřeva,
dřevotřískové desky, kyselý papír nebo lepenky, lepidla, nátěry, některé plasty.
Koncentrované škodliviny v ovzduší mohou urychlit degradaci materiálu. Původcem
vnitřních polutantů může být činnost přístrojů a zařízení jako jsou rtuťové výbojky,
kopírky, laserové tiskárny a elektrostatické prachové filtry nebo též ochranné a
dezinfekční látky, kterými se v minulosti předměty ošetřovaly.27
Doporučení:
 Monitorovat koncentrace vzdušných polutantů v depozitářích, přičemž analýza
vzduchu může probíhat buď přímo nebo se mohou analyzovat odebrané vzorky.
Toto monitorování je v současné době ale finančně velmi nákladné. Po zjištění
přítomnosti vzdušných polutantů a jejich koncentrací následuje návrh opatření
pro zlepšení kvality vnitřního ovzduší a snížení pravděpodobnosti poškození
knihovních fondů.
 Zvýšit kvalitu vzduchu přicházejícího zvenku lze ovlivnit změnou rychlosti
výměny vzduchu, zavedením klimatizace, užitím účinnějších filtrů nebo
použitím čističek vzduchu, změnou materiálů vnitřního vybavení (např. v
kancelářích a badatelnách lze nahradit dřevěný nábytek kovovým, změnit druh
textilu a typ čisticích prostředků, apod.), použití speciálních adsorpčních
materiálů na pohlcování polutantů.
27
Tamtéž, s. 21.
40
 Pokud pocházejí škodliviny z vnitřních zdrojů, je nutné zdroj identifikovat a
případně odstranit nebo nahradit inertním materiálem.
 Je vhodné zajistit dostatečnou filtraci a cirkulaci vzduchu. Uložení knihovních a
archivních materiálů do uzavřených regálů, skříní, vitrín nebo obalů sice sníží
poškození polutanty z okolního prostředí – vstup polutantů z místnosti bude
omezen nízkou rychlostí výměny vzduchu a část polutantů se může adsorbovat
na materiály regálů, skříní, obalů, ale zároveň zvýší riziko poškození knihovních
a archivních materiálů vnitřními polutanty uvolňovanými z materiálů vnitřního
vybavení
6.1.6. Biologičtí škůdci
6.1.6.1. Hmyz
Velkým nebezpečím pro papír je hmyz, kterému se daří při zvýšené teplotě a RV,
prašnosti a nečistotě. Mezi hmyz, který
napadá knihy, patří červotoči, rybenka
domácí, veš knižní. Textilní pokryvy
napadá mol šatní, usně nebo vlnu rušník.
Mezi listy knih lze nalézt i pisivky.
Každý ze jmenovaných škůdců preferuje
jiný materiál, ale mohou poškozovat i
přilehlé části knihy. Podoba poškození je
pro některé druhy hmyzu typická. Larvy
červotočů vytvářejí cca 2 mm široké
Poškození vazby červotočem (foto archiv NPÚ)
chodbičky skrz knižní blok, včetně desek. Na
deskách z vnější strany jsou pak znatelné kruhové
výletové otvůrky brouka. Pod knihou jsou drobné
hromádky – požerky larev červotoče. Larvy molů
napadají výhradně živočišné materiály jako je vlna,
kožešiny nebo peří. Jejich působení je poznatelné
Poškození papíru rybenkou (foto
soukromý archiv J. Neoralové)
41
podle pavučinek a zámotků, leckdy zaměňované za pavoučí. Rybenky se vyskytují ve
vlhkém prostředí. Rybenky se živí převážně organickými látkami rostlinného původu s
obsahem sacharidů a proteinů. Součástí jejich jídelníčku tak jsou listy papíru, lepidlo,
fotografie, textilie. Poškození rybenkami vypadá jako lokální probroušení papíru, má
obvykle nepravidelný, ostře obtažený okraj. Kožojed napadá kůži, useň, kožešiny,
vlněné textilie, rohovinu, ale i další textilní materiály. Nebezpečné jsou i muší
exkrementy.
Ideální podmínky pro vývoj hmyzu je relativní vlhkost, stabilní teplotní podmínky,
bohatý zdroj potravy a malá lidská aktivita.
Doporučení:
 Proti vniknutí hmyzu do interiéru budovy se lze zabránit instalováním
ochranných sítí, těsnění dveří a oken, repelentních pásek s vrstvou lepu u všech
průduchů a větracích otvorů, které je nutné pravidelně kontrolovat. Přítomnost
hmyzu musí být stále monitorována a doporučuje se každý rok jednou až
dvakrát provést dezinsekci plynováním v období výletů - rozmnožování hmyzu.
Toto období je na jaře od března do dubna a na podzim od srpna do října.
 K identifikaci hmyzu a kontrole jeho výskytu je možné použít různé druhy pastí,
díky kterým je hmyz přilákán a usmrcen.
 V případě napadení dřevokazným hmyzem (nejčastěji červotočem) je nutné
předměty okamžitě izolovat.
 K hubení hmyzu jsou používány neinvazivní metody, zejména gama záření a
bezkyslíková atmosféra (např. atmosféra dusíku a vymrazování). Aplikace
chemického insekticidu na dřevěné části knihovních regálů může provádět
pouze odborný pracovník.
 Zanesení hmyzu (nový sbírkový předmět, zapůjčený a vracející se z výstavy) do
sledovaného prostoru lze zamezit jen důslednou kontrolou, případně biocidním
ošetřením před umístěním do depozitáře nebo expozice. Efektivním způsobem
hubení hmyzu je i plynování na bázi pyretroidů nebo postřiky tekutými
insekticidy, ale je potřeba zvážit možná rizika reakce použité látky například s
kovy nebo prach z dýmovnic.
42
 Všechny sanační metody mají význam pouze v případě, že se předmět vrátí do
čistého prostředí.
 Rizikové předměty s podezřením na napadení hmyzem, by měly být ponechány
v karanténě do provedení dezinsekce. Podle vysypaných pilin, požerků a
pozorováním stavu organických materiálů je možné identifikovat škůdce a
stanovit postup sanace materiálu, která by měla být zásadně neinvazivní.
Všechny sanační metody mají význam pouze v případě, že se předmět vrátí do
čistého prostředí. Nefungují tedy jako prevence dalšího napadení hmyzem.
6.1.6.2. Hlodavci, ptáci atd.
Vedle hmyzu ohrožují knihovní fondy i živočišní škůdci jako jsou potkani, krysy a
myši, ptáci, případně i kuny.
Vniknutí hlodavců a ptáků
do interiéru budov svědčí o
hrubém
zanedbání
péče.
Pokud
se
tak
stane,
jsou
velmi
poškození
rozsáhlá a nevratná. Proto je
nezbytnou
nutností
kontrolovat zatěsnění otvorů,
případně stav pastí a návnad.
Poškození knihy hlodavci (foto archiv NPÚ)
Velmi
nebezpeční
pro
papírové, archivní, knihovní i sbírkové materiály jsou hlodavci. Pokud se hlodavci
dostanou do historické knihovny, způsobí tam nenapravitelné někdy až fatální škody.
Doporučení:
 U obratlovců stačí většinou zjistit, kudy pronikají do sledovaných prostor a
následně zabezpečit jejich nedostupnost.
 Dále je nezbytné kontrolovat zatěsnění otvorů, případně stav pastí a návnad.
43
6.1.7. Houby, plísně a bakterie
Papír jako organický materiál je velmi často napadán mikroorganizmy (plísněmi neboli
mikroskopickými houbami, bakteriemi), přičemž intenzita poškození je závislá na
složení papíru Optimálním prostředím pro rozvoj plísní v našich zeměpisných
podmínkách je RV 70 % a teploty nad 15 °C. (Optimální teplota pro růst hub je 20-25
°C a pro růst plísní 24-29 °C, při teplotě nad 55 °C odumírají). Pro potlačení biologické
aktivity je důležité udržovat hodnotu relativní vlhkosti pod hranicí 65 %. Živnou půdou
pro bakterie a plísně mohou být i materiály z předchozích konzervačních zásahů.
Dřevokazné houby a plísně napadají nejčastěji dřevěné části historických budov v
důsledku špatné stavební údržby nebo neodborného stavebního zásahu i zavlečení
infekce napadeným předmětem. Základním faktorem pro rozvoj hub je relativní vlhkost.
Houby se často vyskytují v nevětraném prostoru, který umožňuje vznik mikroklimatu.
Plísně, houby a bakterie lze monitorovat kontrolními spady a stěry. Na základě těchto
kontrol je možné zjistit, jaké druhy mikrobiologických škůdců se v depozitáři/ expozici
vyskytují a v jakém množství.
Plísně jsou velmi odolné vůči sanačním postupům. Jejich spory se šíří vzduchem. Vedle
destrukčního vlivu na uložené předměty mají také významný hygienický aspekt.
Produkují nebezpečné látky, které mohou mít na lidský organismus karcinogenní
účinky. 28
Velmi silné napadení pergamenové vazby a papíru plísněmi v důsledku nadměrné vlhkosti a
vysoké teploty (foto archiv NPÚ)
28
Tamtéž , s. 22- 24.
44
Velmi silně znečištěná kniha plísněmi (foto archiv NKČR)
Doporučení:
Pokud se v prostorách historické budovy plíseň objeví, je nezbytné
vydezinfikovat napadený interiér, úložný mobiliář i samotné předměty.
Následně zajistit proudění a filtraci vzduchu, které zabraňují růstu plísní, řízené
větrání vedoucí ke snížení relativní vlhkosti a teploty, provádět pravidelný úklid.
 Ochrana před biologickým napadením je hlavně dodržování čistoty, zřizování
karanténních prostor pro přírůstky, časté kontroly v expozicích a preventivní
zásahy.
 U mikrobiologického napadení musí proběhnout okamžitá separace napadeného
fondu a následně identifikace plísní a dezinfekce včetně mechanického
odstranění porostů.
 Nejlepší výsledky má dezinfekce parami alkoholu a plynování etylenoxidem.
45
6.2.
Fyzikální činitelé
6.2.1. Manipulace s knihami
Jedním z hlavních důvodů poškozování knih je chybná manipulace.29 K poškození
obvykle dochází při jejich přemisťování, přesouvání nebo v případě špatného uložení.
Nejčastějším mechanickým poškozením na knize je poškození hřbetu. Důsledkem
chybného způsobu vytahování z regálů jsou odtržené hlavice vazeb, někdy i celá hřbetní
část. Poškozením hřbetníku může dojít k obnažení hřbetu a rozsáhlým poškozením
systému šití. Nevhodným třením vazeb o sebe v regálu a nešetrnou manipulací dochází
k odření hřbetu i desek vazby, trpí zejména rohy a hrany. Časté je prodření, rozvrstvení i
ztráta materiálu desek i pokryvu na deskách i na hřbetu. Dalším častým poškozením je
prasklá drážka z vnější strany i ze strany předsádek. Toto poškození může dalším
používáním vyústit až k uvolnění či upadnutí desek. Bez desek je knižní blok
nechráněný a dále mechanicky poškozován.
Nevhodný způsob kladení knih na sebe vzhledem k existenci kovových prvků na
jedné z nich – vysoké nebezpečí mechanického poškození obou knih
29
SANDWITH, Hermione. The National Trust Manual of Housekeeping, London Penguin Books in
association with the National Trust, 1993. 351 s. ISBN 0-14-012344-X, s. 39.
46
Pokud má kniha kování, jsou kovové prvky a přilehlé materiály obvykle zasaženy
korozí daného kovu. Kování z vnější strany knihy se v regálu opírá o ostatní knihy,
čímž jsou poškozovány desky sousedních knih i vlastní kování.
V knižním bloku vznikají listováním, nedbalým zavíráním či jinou nešetrnou
manipulací ohyby listů a trhliny, místy i ztráty materiálu. Spodní roh listů bývá
znečištěn a zeslaben od listování. Pokud předsádku tvoří tužší papír, než blok dochází
k prasknutí v první a poslední složce.
Samostatná kapitola jsou nehody, jako pády knih, smýknutí během manipulace
(vozíkem, posuvným regálem, výtahem), nevhodné uložení. Poškození obvykle zasáhne
vnitřní strukturu vazby a opravu by měl provádět pouze restaurátor. Knihy v regálu by
měly stát buď kolmo k polici, nebo být vloženy horizontálně. Postavení knižního bloku
na šikmo je pro knižní vazbu devastující s trvalými následky deformace desek i vazby,
případně přetržení šití. Délka životnosti knihy poškozené např. upuštěním, záleží na
tom, jak opatrně se dále s knihou zachází. Svazky s upadlými nebo odtrženými tvrdými
deskami a ty s poškozenou nebo uvolněnou vazbou, zabalte do hedvábného papíru bez
obsahu kyselin nebo do silného papíru, nebo se mohou uložit do systému fázových
krabic.
Vložte jakékoliv oddělené kusy vazby nebo odtržené kousky nápisů do určitého čistého,
označeného prostoru, aby mohly být později znovu připojeny odborníkem.
Doporučení:
Při manipulaci, prohlížení, vystavování a studiu knihovních fondů by měly být
dodržovány následující pravidla, aby bylo zabráněno poškození knih, či zpomalena
jejich degradace:

Práce v bavlněných nebo syntetických nepudrovaných (latex, nitril, vinyl aj.)
rukavicích je doporučena při jakékoli manipulaci s knihou. V případě, že není
možné pracovat v rukavicích nebo nejsou právě dostupné, musí být ruce čisté a
suché; nepoužívat krém na ruce, lak na nehty nebo prsteny s kamínky. Pokud je
to možné, dotýkat se vazeb holou rukou co nejméně. Při manipulaci s listy
iluminovaných rukopisů, cenných vazeb, vázaných knih nebo textilních vazeb se
stříbrnou nití je nepřípustné pracovat bez rukavic.
47

V místnosti, kde se pracuje s historickými knihami, se zásadně nesmí jíst, pít,
kouřit a užívat otevřený oheň. V místnosti musí být monitorovány klimatické
parametry (především teplota, RV vzduchu, světlo aj.).
 S knihou se pracuje na čisté podložce s vědomím, aby nedošlo k biologickému
poškození (např. možnost kontaminace materiálu z kontaminovaného ovzduší
místnosti).
 Popsat poškození – mechanické (praskliny, rýhy, úlomky, apod.) a chemické
(skvrny, změna barvy, rozpad materiálu, koroze). Především si všímat poškození
a začít něco konat!
 V případě zjištění vyššího, resp. pokročilejšího stupně poškození (např. rozpad
materiálů nebo vazby, koroze inkoustu apod.) kontaktovat konzervátora nebo
technologa, který může řešit složitější zásahy.

Zjistit podmínky, v nichž je sbírka uložena, v případě zjištění nevyhovujícího
stavu se pokusit o nápravu – preventivní konzervace. Tento přístup ke
knihovním fondům se nyní ve světě prosazuje prioritně, jde o snahu zpomalit
nebo ideálně zastavit degradační reakce a prodloužit tak životnost knihovních
fondů. Na základě průzkumu stavu sbírky, podmínek a materiálů, ve kterých
jsou knihovních fondů uloženy, lze rozhodnout o další péči a přístupu ke sbírce.

Nepoužívejte k lepení různé izolepy a lepidla neznámého složení. Pokuste se
uložit knihovní fondy do materiálů vhodných pro dlouhodobé uložení
knihovních fondů a hlavně bez použití lepidel. (viz. Prostředky adjustace)

Jestliže je nutné psát na knihovní fondy, pak k popisu používejte pouze tužku
(nejlépe číslo 2A), psát mimo textovou část a netlačit. Nepsat poznámky na
knize, nepoužívat kuličková pera, fixy apod.

Vytvářet kopie, digitalizovat knihovní fondy a půjčovat pouze tyto kopie a
originály
nechat
uložené
v depozitářích
a
ve stabilních
klimatických
podmínkách. Nejohroženější vazby nahradit v expozici maketami nebo
faksimiliemi.
48

Nepokoušejte se rovnat srolované předměty, kontaktujte konzervátora nebo
restaurátora.
 Bezpečnostní náčiní, jako jsou např. vlasce, musí být odstraňovány pečlivě, aby
nedošlo k poškrábání knihy. K fixaci knih preferovat Melinexové/ Mylarové
pásky před vlasci, které vytlačují do knižního bloku drážky. Opatrnosti je třeba
dbát při kontaktu knih např. se šrouby, kovovými závěsy dvířek knihovny,
případně hřebíčky.
 Při vyjímání knih z polic by měli spolupracovat dva lidé. Jeden z nich bude
knihu vyjímat, druhý přidržovat ostatní knihy v řadě a dbát při tom i na to, aby
prach z vyjímané knihy nepadal na dolní knihy. Při vyndávání zvlášť
rozměrných a těžkých knih či desek jsou zapotřebí tři lidé. První knihu vyjme
z police, předá ji druhému, při čemž třetí přidržuje ty knihy, které zůstávají v
polici.
Poškození
Poškozeníhřbetu
hřbetunevhodnou
nevhodnoumanipulací
manipulací
 Při vyjímání knih z polic dochází nejčastěji k poškození hřbetů, jsou proto
navrhovány tři způsoby, jak knihy při vyjímání z regálu plných knih nepoškodit:

Pokud máte dostatek místa v polici nad knihami, vložte jednu ruku přes
horní okraj knih a druhou dolů před přední hranu a opatrně knihu vysuňte
dopředu a vyndejte z police.
49
Správná manipulace s knihou při vytahování z regálu

Knihu z plné police vytahujeme úchopem, kdy hřbet je opřen o dlaňovou
část jedné ruky tak, aby prsty a palec spočívaly z obou stran na deskách
knihy, nikoli na drážce nebo hřbetu. Ideálně lze knihu mírně vysunout
zatlačením na přední část (ořízku) knihy v případě dostatečně volného místa
nad knihami pro protažení ruky za knihy. Knihu mírně povytáhneme z řady a
druhou volnou rukou podepřeme spodní část svazku, aniž bychom se
namáhali spodní hlavici. Takto opatrně vytáhneme celou knihu.30

Pokud ani tato metoda není možná, umístěte polštářky prstů na horní část
textového bloku knihy – 3 cm za vrškem hřbetu a lehce na ní zatlačte
směrem dolů, tím vytáhnete knihu s pomocí lehkého naklopení, takže ji lze
potom pevně uchopit a vyndat. Jelikož tato metoda vyvíjí značný tlak na
knižní spoje, použijte ji jen jako poslední možnost.
30
Manual of Housekeeping : the care of collections in historic houses open to the public / National Trust.
- 1. ed. Amsterdam ; Heidelberg : Elsevier Butterworth Heinemann, 2006. 941 s. ISBN 0-7506-55291.481.
50
Přípustný způsob manipulace s knihou při vytahování z regálu
Zcela nevhodný způsob manipulace s knihou při vytahování z regálu
 Pokud je kniha uložena v ochranném obalu vyjímá se z regálu v tomto obalu.
 Je-li kniha dočasně vyjmuta za účelem vystavení nebo péče, nechte na polici
proužek tvrdého papíru s poznámkou o umístění knihy v polici, se jménem
autora a názvem knihy, datem vyjmutí knihy z police a očekávaným měsícem
návratu.
 Při otevření knihy by úhel otevření neměl překročit 90 stupňů. V opačném
případě je příliš namáhána konstrukce i povrchové materiály knihy a může dojít
k nevratnému poškození. Při čtení, katalogizaci nebo čištění vnitřku svazku je
51
nutné používat pěnové (molitanové podpěry knih). Při vkládání knihy do police
je nutné dát pozor, aby se nepoškodily rohy knihy o polici.
Nevhodný způsob uložení knih na regále
6.2.2. Stěhování, přenášení knih
Stěhování a přenášení knih představuje jeden z nejrizikovějších faktorů ovlivňujících
fyzické, a mnohdy velmi obtížně odstranitelné, poškození knihy. Přenášení knih je tak
nezbytné omezit na minimum. Pokud je přenášení a stěhování knih nevyhnutné, musíme
dbát maximální opatrnosti a dodržovat následující pravidla.
Doporučení:
 Při přenášení knih je třeba dodržovat i všechny zdravotnická a bezpečnostní
doporučení
 Platí pravidlo nepřenášet, nestěhovat knihy dál, než je nezbytně nutné.
 Aby se zamezilo případným nárazům, které mohou poškodit spoje, neměly by
knihy být přenášeny ve vzpřímené poloze, a to ani na krátké vzdálenosti. Ideální
uložení v přepravce je na naplocho nebo hřbetem dolů. Přepravka musí být
vypodložena čistým měkkým materiálem (bublinková, pěnová folie, netkaná
textilie, TYVEK apod.) chránícím knihy proti oděru, současně sloužící jako
fixace proti pohybu knih uvnitř přepravky.
 Pokud se mají knihy přesouvat jen v rámci místnosti, držte je naplocho mezi
palcem a ve sloupci ne vyšším, než je rozpětí prstů rukou. Vyvarovat se situace
uvedené na obrázku
52
 Největší kniha by měla být vespod a menší knihy pak postupně vrstveny na ní
podle velikosti, nejmenší kniha nahoře.
 Při stěhování většího počtu knih do vzdálenějších místností v rámci historické
budovy je optimální používat speciálně přizpůsobené vozíky a uzavíratelné
přepravky.
 Velké vazby by měly být přenášeny hřbetem dolů, podepírané oběma rukama a
drženy blízko k bočním stranám knihy, aby se zabránilo poškození vazby. Pokud
je vazební struktura jakýmkoliv způsobem poškozená, je nutné listy, případně
desky, vložit do hedvábného papíru s neutrální hodnotou pH, aby se zabránilo
odření například o oblečení osoby, která jej nese.31
Nevhodný způsob kladení knih na sebe jak při přenášení tak při dočasném uložení
31
SANDWITH, Hermione. The National Trust Manual of Housekeeping, s. 38-40.
53
6.3. Prezentace knih
Prohlubující se poznání historických knihovních fondů vede zákonitě ke zvyšující se
potřebě prezentace těchto hodnot jak v rámci samotných prohlídkových tras, tak formou
samostatných specializovaných výstav.
6.3.1. Výstavy
Transport knih, ale zejména adjustace a podmínky výstavní místnosti představují pro
každý titul výrazné riziko. Přenesení knihy z historického interiéru či depozitáře do
jiných klimatických a světelných podmínek může mít pro vazby, papír, ilustrace a další
součásti knihy nedozírné následky. Při výběru knih určených k vystavení je tam
nezbytné vzít do úvahy jak fyzický stav exponátu, tak zejména správně vyhodnotit
vhodnost podmínek výstavní prostory.
Doporučení:

Doporučuje se vystavovat kopie originálů, v případě, že se vystavuje originál,
dodržovat klimatické parametry pro daný typ materiálu i bezpečnostní opatření
proti zcizení a poškození.

Knihovní fondy nesmí být vystaveny přímému slunečnímu světlu a vlastnosti
použitých světlených zdrojů by měly být známy, proměřeny a sledovány. Pro
vzácné a nejstarší knihovní fondy by mělo být zvoleno vystavení při intenzitě
maximálně 50 lx a musí být zcela odfiltrována UV složka světelného záření.

Knihovní fondy by neměly být vystaveny v prostorech, kde hrozí nebezpečí
vzniku požáru. Ve výstavních prostorách se nesmí kouřit.

Knihovní fondy by neměly být upevňovány kovovými sponkami, lepeny
samolepícími páskami, izolepami apod., ani by neměly přijít do kontaktu
s těmito materiály. Při používání silonu podkládat v hranách silon inertní folií
Melinex/ Mylar, aby se silon nevtlačoval do stránek či desek.

Při rámování a paspartování knihovních fondů by se měl klást důraz na dodržení
tzv. conservation standards, toto je sice dražší, ale vhodnější pro knihovní fondy.
54
V České republice tento standard bohužel dosud není v běžných rámařstvích
zaveden

Vystavování obalů nebo zavřené knihy představuje menší zátěž na vazbu knihy
než vystavení knihy otevřené. Vždy je nezbytné používat vhodné stojánky a
podložky z inertních materiálů.

Aby se zabránilo prověšení knižních bloků, měly by být zavřené vystavované
knihy nakloněny nejvíce 15 stupňů od vodorovné roviny.

Pokud jsou knihy vystavovány otevřené, měly být podepřeny stojanem
z molitanu, nebo z plexiskla Perspex® nejlépe vyrobeným na zakázku. Otevřené
listy by měly být uchyceny průhlednými nehybnými páskami z Melinexové/
Mylarové fólie, aby se zabránilo jejich zavírání.

Úhel otevření, při kterém bude kniha potřebovat stojánek, je takový, při kterém
kniha může být otevřena bez odporu, měl by být menší než 90 stupňů, vitríny,
kde se knihy vystavují, by měly být dostatečně hluboké, aby to bylo
umožněno.32
Přípustné výstavní vitríny a způsob prezentace
32
ŠTEFCOVÁ, Petra, ed. a kol., 46-47.
55
6.3.2. Prezentace v autentických interiérech a interiérových instalacích
Při prezentaci v autentických interiérech a interiérových instalacích dbáme na:

Zachování knihovních fondů, které existují „in situ“ v původních regálech v
historických interiérech českých a moravských zámků, v místech jejich vzniku
po dobu mnoha desítek či několik stovek let

Neinstalovat knihy do expozice dříve než proběhne odborná kontrola jejich
fyzického stavu (tzv. condition report), případně restaurování a konzervace.
Zvláštní důraz je kladen na zachycení knih infikovaných mikroorganismy a
napadených hmyzem. Knihovní fondy umisťovat do expozice po očištění.

Zachování původních historických regálů a původního řazení knih v souladu
s katalogem a původní podobou

Dodržování počtu návštěvníků tak, aby nedocházelo k výrazným výkyvům RV a
teploty
a
zvýšení
prašnosti.
K tomu
využíváme
inovativních
forem
monitorovacích systémů, napojených přímo na zajištění nápravných opatření

Zastínění oken původních knihoven pomocí závěsů a rolet (vhodným druhem
stínících textilií respektujících historický interiér - UV fólií do oken) tak, aby
nedocházelo ke zvýšenému osvitu knih, který by však neměl být pod hranicí
bezpečné viditelnosti pro návštěvníka.

Zatemnění samotné prohlídkové trasy po skončení sezony. U extrémně citlivých
materiálů (rukopisy, prvotisky) v odůvodněných případech originály přesunout z
permanentní expozice do depozitáře a nahradit je kopií.

V případě vystavování rozevřených knih, případně volných grafických listů, map
apod. dbáme, aby nebyla díla vystavena celou návštěvnickou sezónu (Viz
Doporučení pro výstavy).

Zajistit maximální bezpečnost knihovních proti spontánní i plánované trestné
činnosti.
56

Citlivost papíru vůči vnějším vlivům, jako je světlo, UV záření, nízká RV,
vysoká RV, prach, plynné polutanty a časté změny klimatu je vysoká. Je potřeba
i na prohlídkové trase monitorovat hodnoty těchto rizikových faktorů a vytvořit i
zde optimální klimatické podmínky.

Jednotlivé tituly mimo regály či jiné původní ukládací zařízení prezentovat
pouze ve vitrínách s udržováním potřebné teploty a dostatečné vlhkosti, bez
přímého slunečního osvitu, přímého světla horkých reflektorů, ne v blízkosti
tepelných zdrojů.
Český Krumlov - zámecká knihovna (foto Pavel Hájek)
6.3.3. Užívání knih, čtení, dokumentace
Historické knihovní fondy ve správě NPÚ nejsou součástí systému veřejného
knihovnictví a jejich využívání se proto řídí specifickými pravidly. Rostoucí zájem
badatelské veřejnosti s sebou nese zvyšující se nároky na odpovídající způsoby užívání
knih a dodržování některých zásad.
57
Doporučení:
 Mnohá poškození a vznikají například při nesprávné manipulaci, při vyjímání
knih z polic nebo následkem olizování prstu za účelem otočení stránky.
Povědomí o struktuře a slabých stránkách knihy by měla přimět k šetrnému
zacházení a snížit míru rychlosti rozkladu knihy.
 Studium knih zajistit zásadně jen ve studovně či jiné k tomu určené prostoře,
která má vhodné klimatické, světelné a bezpečností podmínky.
 Zachování monitoringu a bezpečnosti při studiu, případně dokumentaci knihy.
 Striktně dodržovat zákaz konzumace jídla, pití, kouření a manipulace
s otevřeným ohněm v určené studijní místnosti.
 Při studiu a dokumentaci používat rukavice.
 Při studiu a dokumentaci užívat molitanové podpěry knih - viz kapitola
Manipulace s knihami.33
7. Transport
Pro transport sbírkových předmětů z papíru platí v zásadě totéž jako pro jiné sbírkové
předměty a movité památky. K přípravě transportu je nutné přistupovat s vědomím, že
jde o materiál s vysokou či nejvyšší citlivostí na klimatické a světelné podmínky.
7.1. Kontrola před zabalením a transportem
Knihy transportujeme ve vhodném přepravním obalu. Před jejich zabalením provedeme
následující základní kontrolu a opatření:
 Kontrola stavu papíru, výskytu plísní či hmyzu
 Podle možností pořízení obrazové dokumentace stavu knihy
33
Manual of Housekeeping, s..481.
58
 V případě poškození nutný restaurátorský zásah před transportem a vystavením
 Zpracování protokolu o stavu díla
Výsledky kontroly, včetně dokumentace aktuálního stavu knihy (je-li to technicky
proveditelné) zaznamenáme před výpůjčkou a převozem na transportní kartu, tzv.
condition report (restaurátorem/pověřeným specialistou) Fotografická dokumentace
včetně zakreslení detailního poškození knihy je přílohou této zprávy.34
7.2.
Volba vhodného přepravního obalu a dopravního prostředku
Samotný transport by měl provádět autodopravce, specializovaný na převážení
uměleckých předmětů. Dopravní prostředek by měl být vybaven pokud možno
klimatizací a možností regulace teploty
7.2.1. Vlastní balení

Je prováděno ručně, šetrně.

Bedny ve standardním, případně klimaticky stabilním provedení, budou
doplněny seznamem přepravovaných knih, případně grafických listů atd.

Nezarámované grafické listy je možné převážet ve vodorovné poloze položené
na pevné podložce z nekyselého kartonu, zabalené do nekyseleného hedvábného
papíru, vložené do krabic z nekyselého kartonu.

Knihy musí být zřetelně označeny inventárním číslem
7.2.2. Převážení knih

Samotný transport předmětů musí být realizován za optimálních klimatických
podmínek nebo v klimatizovaných dopravních prostředcích, aby nedocházelo
k teplotním šokům
34
ŠTEFCOVÁ, Petra, ed. a kol., 46-47
59

S přepravovaným předmětem by měl putovat písemný protokol o klimatických a
bezpečnostních poměrech instituce, která si chce předmět vypůjčit, tzv. facility
report.

Při převážení více kusů knih je nutné připojit seznam na víku transportní bedny
(z kartonu).

V průběhu trvání výstavy je nutno prázdné bedny i měkké balící materiály
skladovat ve vhodných prostorách, aby nedošlo k jejich poničení
8.
Uložení knih v depozitáři
Významnou součástí preventivní konzervace je volba vhodného ukládacího systému
(ukládacího zařízení a ochranných obalů). Tato opatření mohou zabránit zejména
mechanickému poškození např. při manipulaci a využívání písemných památek
(natržení hlavic knižních vazeb, poškrábání pokryvu kováním sousedních knih, vytržení
listů, apod.). Výběr ukládacího systému závisí na druhu písemné památky, jeho
fyzickém stavu, ale i finančních a prostorových možnostech správce.
8.1. Nábytek a vybavení
 V depozitáři nesmí být žádný jiný nábytek než ten, který se užívá ke
skladování dokumentů a zacházení s nimi. Užívaný nábytek nebo vybavení
nesmí mít žádné ostré okraje nebo rohy ani výčnělky na straně přiléhající k
uloženým předmětům, a při kontaktu nesmí poškozovat dokumenty. Měl by být
variabilní a nastavitelný pro ukládání různých formátů.
 Materiály používané na nábytek nebo vybavení musí být nehořlavé a nesmí
uvolňovat, přitahovat nebo zadržovat prach. Rovněž nesmí v případě požáru nebo z
jiných důvodů, např. přirozeného stárnutí, uvolňovat látky škodlivé pro uložené
materiály, např. kyselé plyny. Výběr materiálů musí být takový, aby se v případě
požáru minimalizovalo uvolňování škodlivých látek, kouře a sazí.
 Vhodné jsou buď kovové, nebo dřevěné police s dostatečnou nosností: abychom
se vyhnuli prohýbání dřevěných polic o tloušťce 2 cm, délka polic by měla být
60
nejvýše 80 cm nebo méně. Regály pro běžné skladování, např. knih, musí být
uzpůsobeny tak, aby materiály stály vzpřímeně. Předměty musí být možné ukládat
blízko sebe, ale ne tak těsně, aby jednotlivý předmět nebylo možné snadno vyjmout.
Vybavení musí být z tohoto důvodu snadno nastavitelné. U knih a papírových
dokumentů nemá vodorovné a vertikální zatížení jednotlivého předmětu
přesáhnout 350 Pa u běžných předmětů a 150 Pa u elektrostatických kopií35.
 Povrchy, které přijdou do kontaktu s knihami, musí být jemné, nesmí na nich být
žádné prohlubně, výklenky, hrbolky nebo vystupující latě, čepy, šrouby nebo
okraje. Pokud knihy již nejsou zabaleny v hedvábném papíře bez obsahu
kyselin, položte přes ně pruhy hedvábného papíru kvůli ochraně od prachu;
nemělo by se používat silnějších materiálů, aby se zbytečně nezabraňovalo
důležité cirkulaci vzduchu. Jelikož jsou knihy tak náchylné ke změnám
klimatických parametrů a biologickému poškození, je ideální kontrolovat jejich
stav a podmínky a monitorovat prostředí kolem nich každé tři měsíce.
 Výběr ukládacího systému závisí na druhu písemném památky, jeho fyzickém
stavu, ale i finančních a prostorových možnostech správce.
 Aby byl umožněn snadný přístup při běžném a nouzovém užívání a aby mohly
správně fungovat zásady klimatické stability (tedy aby byla umožněna dostatečná
cirkulace vzduchu), má být mezi regály (nebo bloky regálů) navzájem a mezi
regály (nebo bloky regálů) a stěnami ponechán dostatečný prostor. Mezi předměty
a zdí musí být vzdálenost minimálně 200 mm. Je-li z bezpečnostních důvodů
přístup k regálům omezen, má se toho dosáhnout pomocí materiálů umožňujících
cirkulaci vzduchu, jako např. mřížemi nebo perforovanými deskami. Kvůli ochraně
materiálů, usnadnění jejich využívání a minimalizaci nebezpečí v krizových
situacích nemají být regály nikdy vyšší než 215 cm.
 Za normálních okolností jsou knihy bezpečně uloženy v policích knihovny, ale
někdy je třeba skladovat je jinde, např. během stavebních prací, nebo když se
35
Tlak 350 Pa zhruba odpovídá tlaku, kterým působí na vodorovně položenou knihu kniha podobného
formátu o tloušťce 45 mm.
61
knihy přeskupují. Protože stěhování knih je časové náročné a vyžaduje, aby se
vše zapisovalo do seznamů podle názvu knihy nebo čísla police, aby mohly být
knihy poté vráceny na své původní místo, během menších stavebních prací je
možné knihy chránit na místě pomocí netkaného polyesteru (např. Tyvek®)
nebo v závislosti na typu prací, které se budou vykonávat, pomocí dřevěného či
ohnivzdorného materiálu vyráběného ve tvaru plátů, desek, fólií. Může zde
však být nebezpečí vysokého RV nebo vysokého stupně znečištění. Pokud půjde
o práce trvající déle než 6 měsíců, knihy je třeba přestěhovat do skladu.
 Pokud je v depozitářích nainstalovaná klimatizace je možné používat prachové
filtry.
8.1.1. Dočasné uložení knih mimo depozitář
 Pokud je nutné přemístit dočasně velké množství knih do skladu, nejdříve je
třeba zkontrolovat nosnost podlahy v daném skladu. Knihy mohou být uloženy
v bednách po dobu až 6 měsíců: potom je ale nutné zajistit ke knihám dobrý
přístup z důvodu revize knih a je třeba zvýšit cirkulaci vzduchu. Také může být
problém skladování knih s nepravidelným vzhledem nebo těch, které se skladují
naplocho. Vyberte pevné bedny s víkem a s plochým dnem, které jsou
dostatečně silné pro stohování a jsou vodotěsné; papírové krabice jsou pro
skladování knih nevhodné. Je lepší použít menší bedýnky naplněné po okraj než
větší, které se po naplnění knihami stanou příliš těžkými, než abychom je mohli
uzvednout. Vyložte bedny bublinkovou fólií, a každou jednotlivou knihu obalte
hedvábným papírem bez obsahu kyselin. Pokud jsou bedny právě používány
k přemisťování knih do jiných polic po budově, balení nebo prokládání knih
papírem je nutné pouze pro křehké svazky.
 Zabalte knihy naplocho - jednu a navrch další, od hřbetu knihy po přední hranu.
Na alba by se nemělo pokládat nic, aby se nepomačkal žádný jejich křehký
obsah. Jakýkoliv prázdný prostor mezi knihami vyplňte bublinkovou fólií.
 Jako bezpečnostní opatření, až budou později knihy dávány zpět na původní
místo v rozumném sledu, je očíslujte a sepište seznam, jaké knihy bedna
62
obsahuje, označte ji číslem police (viz kapitola 7. Transport), pokud máte přesný
seznam, nebo podle autora, názvu a data. Když jsou bedny s knihami ve skladu,
nepokládejte je na podlahu, kde by mohlo být vlhko.
 Pokud je vyžadováno dlouhodobější uskladnění, knihy by měly být vyndány
z beden a umístěny do polic. Pokud to není možné, je důležité provádět
pravidelné kontroly škůdců, plísně nebo mechanického poškození. Volba
vhodného ukládacího systému je jednou ze základních podmínek jejich
zachování a významnou součástí preventivní konzervace.
8.2.
Ochranné obaly
Ochranné obaly užíváme jako doplňující ochranná opatření zejména u knih vážně
poškozených (chybějící či poškozená vazba, potrhané listy) nebo u titulů mimořádné
hodnoty.
 Ochranné obaly musí splňovat také řadu podmínek, např. musí být chemicky
inertní vůči papíru i psacím látkám, mělo by se s nimi snadno manipulovat, měly
by být dostatečně tuhé a pevné, musí být řádně označeny a měly by umožňovat
snadnou kontrolu knihovního dokumentu. Lepenka určená k prokladům, obalení,
vypodložení a zhotovení krabic,
vík, obálek, paspartování apod.
musí
splňovat
požadavky:
měla
následující
by
být
z
bavlny, lnu nebo plně bělené
chemické
buničiny
či
jejich
směsi, neměla by obsahovat
dřevovinu, k výrobě musí být
použito alkalické klížení bez
opticky zjasňujících prostředků,
má obsahovat minimálně 3 %
uhličitanu
vápenatého
nebo
Poškozené knihy vkládáme do ochranných obalů
horečnatého či jejich směs jako
tzv. alkalickou rezervu, nesmí obsahovat částečky kovů, vosků, plastických
63
hmot a jiných nečistot, povrch nesmí obsahovat drsné částice, uzlíky ani třísky,
obsah redukovatelné síry má být nižší než 8.10-4, obsah chloridů 0,3 % a síranů
maximálně 0,1 %, hodnota pH studeného výluhu (extraktu) lepenky se má
pohybovat mezi hodnotami 8-10, použitá barviva nesmí krvácet a mají být
světlo stálá, lepidla musí být prostá plastifikátorů, nekyselá (hodnota pH = 7),
odolná proti vodě a stárnutí. Pokud je obal vyroben z polymerního materiálu, má
být tvořen chemicky stabilním materiálem, neuvolňujícím reaktivní a škodlivé
látky, používají např. stabilní polyetylenglykoltereftalát nebo polykarbonáty ve
formě fólií.
 Při přípravě ochranných pouzder, obalů a krabic má být co nejméně používáno
lepidlo, proto jsou doporučována pouzdra vysekávaná s předtlačenými ohyby.
 Knihovní fondy se nejčastěji ukládají v krabicích, případně obálkách z papíru
nebo fólie, v papírových skládačkách, v pořadačích. Obálky se vkládají
výhradně ve svislé poloze do lepenkových, plastových a kovových krabic nebo
do speciálně konstrukčně řešených zásuvkových skříní. Horizontální uložení je
dovoleno pouze tehdy, nevznikne-li jejich navršením na sebe přílišný tlak.
8.2.1. Výhody a nevýhody papírových obalů

Papír je neprůhledný, ochraňuje před působením světla, nevidíme obsah obálky,
krabice. Musíme objekt vytáhnout k prohlédnutí.

Otevírání je většinou jednoduché, nehrozí nebezpečí
poškození
při
vyndávání
materiálu
z obálky,
krabice. Je lehký.

Papír je porézní materiál a umožňuje tak výměnu
vlhkosti ale i uvolněných plynných látek s okolím,
nehrozí
kondenzace
vodní
páry na
povrchu
materiálu. Ale naopak papírové obaly nechrání
knihu před působením vlivů z vnějšího okolí, hlavně
ohněm a vodou.
Individuální papírové
obaly vyráběné v NK ČR

Většinou jsou papírové obaly levnější než výrobky z plastů.

Papírový obal lze snadno popisovat.
64
8.2.2. Výhody a nevýhody obalů z plastů

Obaly z plastů jsou průhledné, neochraňují před působením světla, vidíme obsah
obálky, krabice. Nemusíme objekt vytáhnout k prohlédnutí, proto je menší
pravděpodobnost výskytu mechanické poškození, otisky prstů, aj.

V dobře těsných obalech lze udržovat specifické klimatické podmínky – úprava
RV pomocí absorbentů vlhkosti. Přes průhledné stěny lze sledovat například
detekční karty na vlhkost.

Otevírání je většinou jednoduché, ale při vyndávání z obalu z plastu hrozí díky
vyšší tvrdosti nebezpečí mechanického poškození. Krabice jsou těžší.

Plastové obaly nejsou tolik porézní materiály a neumožňují tak výměnu vlhkosti
ale i uvolněných plynných látek s okolím, hrozí akumulace polutantů uvolňující
se z uloženého předmětu, kondenzace vodní páry apod.

Plastové obaly nelze snadno popisovat tužkou.

Do určité míry chrání předmět před vodou.

Nevýhodou plastových obalů (především vyrobených z polyetylenu) je jejich
nízká teplota tání a např. při požáru tavenina plastu přilne k uloženému
materiálu a plast po ochlazení je pak obtížně odstranitelný z materiálu.

U plastových obalů je ještě nutné hlídat obsah aditiv a změkčovadel, tyto látky
by mohly vyvolat změny vlastností nebo degradační reakce materiálů knih.
9.
Pravidelná kontrola
Základním principem preventivní péče o historické knihovní fondy je pravidelná
kontrola knihovních a depozitních prostor i knih samotných. Pravidelná kontrola se
musí zaměřit zejména na monitoring klimatických parametrů a na fyzický stav knih
65
9.1.
Monitorování klimatických parametrů
Teplota a vlhkost by měla být v depozitních, výstavních a expozičních prostorách
průběžně monitorována, například radiovým systémem čidel s dálkovým přístupem přes
počítač. Běžně jsou prostory osazeny klasickými měřicími přístroji, jako jsou vlasové
vlhkoměry
a
rtuťové/
lihové
teploměry,
indikačními
kartami,
záznamy
z termohygrografů, data loggery. Odpovědný pracovník na základě zjištěných údajů a
ve spolupráci s konzervátorem reguluje klima pomocí topení, centrální klimatizace nebo
mobilních odvlhčovačů či zvlhčovačů.
Některá kombinovaná čidla telemetrických systémů dokážou měřit i intenzitu viditelné
části a UV složky světelného záření. Jinak jsou používány luxmetry nebo data loggery
s funkcí měření intenzity světla a UV i IR složky záření. Existují i čidla detekující
zvýšené množství prachu, určené pro expozice v kulturních institucích. Některé plynné
polutanty jsou detekovány zařízeními s kovovými kupóny.
Biologické napadení je obecně monitorováno prostou kontrolou objektu, vnitřních
prostor a samotných exponátů pověřeným pracovníkem. Jak bylo uvedeno výše,
používají se spadové a stěrové (kvantitativní i kvalitativní) zkoušky pro monitoring
mikroorganismů, které mohou být doplněny použitím aeroskopu pro přesnou analýzu
množství spor ve vzduchu. Hmyz, jeho množství a druhové zastoupení, je kontrolován
pomocí lapačů, pastí a polepových pásek.
9.2.
Průzkum a zaznamenávání fyzického stavu
Pro zachování knihovních fondů v jejich dobrém fyzickém stavu je třeba tento stav
zaznamenat a popsat. Proto byla v Národní knihovně ČR vytvořena metodika průzkumu
fondů36 a využití databáze „Centrální znalostní báze RD“ a statistických údajů v praxi.
Databáze je popsána z hlediska funkce, detailně jsou uvedeny parametry, které se
doplňují do formuláře při průzkumu dokumentu, i aplikace výsledků průzkumu pro
36
https://www.nkp.cz/soubory/ostatni/Metodika_Pruzkum_novodobych_knihovnich_fondu_Vavrova_a
_kol_2013.pdf
66
praktické využití, jak správcům fondů, pracovníkům ochrany knihovních fondů,
pracovníkům digitalizace fondů či managementu institucí spravujících knihovní fondy.
„Metodika průzkumu fyzického stavu novodobých knihovních fondů“ je určena pro
instituce v České republice, které shromažďují a uchovávají tzv. novodobé knihovní
fondy, tedy knihovní fondy vzniklé od roku 1801 do současnosti. Průzkum fondů
doporučujeme pro zjištění fyzického stavu obrovského množství knihovních fondů
v relativně krátkém čase, s minimálním přístrojovým vybavením tak, aby byla zjištěna
základní poškození a mohly být navrženy postupy konzervace a záchrany novodobých
knihovních fondů. K průzkumu fyzického stavu knihovních fondů byla vyvinuta
databáze, která umožňuje zaznamenat vybrané parametry a dále s nimi pracovat a
využívat je ke zlepšení péče o knihovní fondy.
Znalostní databáze slouží k podrobnému průzkumu knihovních fondů, jehož výsledkem
je podrobný přehled opravdového, neboli skutečného fyzického stavu jednotlivých
exemplářů. Z výsledků takového podrobného průzkumu je pak možné vyhodnocení
typů poškození, diagnostika jejich příčin a návrhy možných řešení (opravy,
konzervátorské a restaurátorské zásahy na novodobém fondu, uložení do ochranných
obalů, odkyselování, reformátování).
Cílem metodiky je vytvořit praktický a standardizovaný návod pro zjištění fyzického
stavu knihovních fondů a podrobný způsob jednotlivých kroků průzkumu fyzického
stavu knih a písemných dokumentů tak, aby byly výsledky průzkumu fondů srovnatelné
a statisticky vyhodnotitelné. Proto byl také zvolen takto relativně povrchní a rychlý
průzkum oproti detailnímu průzkumu např. historických rukopisů apod., kde je třeba
naopak se zabývat mnoha detaily a přístup k historickým fondům je odlišný.
V rámci průzkumu je řešena otázka vytvoření znalostní báze, která obsahuje výsledky
průzkumu, měření a testů, jejich interpretaci, kvantifikaci, odkazy na odbornou
literaturu, vzniklé postupy a metodiky. Báze, která prozatím obsahuje výsledky
průzkumů fondů Národní knihovny České republiky, Moravské zemské knihovny a
Vědecké knihovny v Olomouci za posledních cca 15 let, musí být propojena
s knihovnickými evidencemi. V budoucnu ji mohou využívat ostatní knihovny v České
republice, pokud budou mít tuto potřebu. Tak bude umožněno využití databáze při
rozhodování o prioritách v oblasti konzervace novodobých dokumentů nejen Národní
knihovny České republiky, Moravské zemské knihovny a Vědecké knihovny
v Olomouci, ale i ostatních knihoven, o limitech další manipulace s poškozenými
67
vzácnými dokumenty a způsobu jejich zpřístupnění a manipulace, případně pro další
výzkum a vývoj. 37
10. Pravidelný úklid a údržba
Pravidelný úklid a údržba v knihovních prostorách je elementární prvek preventivní
péče o historické knihovní fondy. Relativně jednoduché úkony musí být otázkou
každodenní praxe na jednotlivém památkovém objektu. Přes relativní jednoduchost
však musíme neustále mít na zřeteli charakter ošetřovaných prostor a jednotlivých knih,
jejich citlivost a choulostivost. Proto i při pravidelném úklidu a údržbě musíme
dodržovat některá pravidla.
10.1. Kvalifikovaná/kvalitní péče
V případě kvalifikované péče - čištění, konzervace papírových sbírkových předmětů se
jednoznačně musíme vyvarovat jakéhokoliv laického „restaurátorského zásahu“ a to i za
cenu, že předmět poškozený. Laický, neodborný „restaurátorský nebo konzervátorský“
zásah může papír nenávratně poškodit. Vždy je nezbytné, v co nejkratším čase zajistit
prohlídku odborníkem.
Zásady:

Pokud na knihu, papír, grafický list zateče voda, je napaden plísní nebo
biologickými škůdci, položíme jej na čistý papír lícem nahoru a necháme
pomalu vyschnout. Nikdy jej nesušíme na přímém slunci nebo u topného tělesa

Po vyschnutí skladujeme tyto předměty odděleně od ostatních a v rámci
možností necháme prohlédnout odborným konzervátorem či restaurátorem

Lehké stopy plísní s povrchu knižních vazeb nikdy neoprašujeme suchým
hadrem! Spóry plísně se tak šíří, ohrožují předměty, okolí i samotného
pracovníka, který s knihou manipuluje!!!
37
http://text.nkp.cz/o-knihovne/projekty-a-programy/vyzkum-a-vyvoj-naki/virtualni-depozitniknihovna/jednotlive-cinnosti-v-projektu-vdk/certifikovane-metodiky/metodika-pruzkumu-fyzickehostavu-novodobych-knihovnich-fondu
68

Vazbu lze dezinfikovat opatrným otřením roztokem etanolu (lihu) nebo
isopropanolu (usňové pokryvy) za dodržení bezpečnostních zásad (brýle,
rukavice, rouška). Butanol se aplikuje pouze formou výparů v laboratorní
digestoři. Butanol se kromě inhalace vstřebává kůží, může způsobit poškození
zdraví pracovníka (poškození nervového systému, jater, ledvin).
10.2. Úklid prostor
 V prostorách knihovny je podle provozu i denně prováděn běžný úklid (luxování
a odstraňování prachu). Vysavač by měl být opatřen HEPA filtry, uhlíkovými
filtry, aby se drobné částice prachu nedostávaly z vysavače zpět do místnosti.
 Jednotlivé předměty jsou zhruba 1x měsíčně kontrolovány a ošetřovány. Stav
nábytku a konstrukcí ze dřeva je sledován a v případě napadení červotočem je
nábytek deponován a ošetřen. Je vedena kniha vlastních zásahů.
 Při větším počtu knih není reálné provádět inventuru častěji než cca jedenkrát za
tři roky.
 Důkladný úklid je prvním předpokladem k udržení sbírkových předmětů
z papíru v dobrém stavu. Prostředky na čištění jsou vybírány z řad přípravků
speciálně určené pro použití na historické materiály.
 Pravidelné větrání v expozici sice zabraňuje růstu plísní, ale je potřeba větrat
„opatrně“ na základě přesných aktuálních dat a znalosti psychrometrické
tabulky (vztah teploty a vlhkosti)! Pokud je venkovní vzduch teplejší, než je
teplota vnitřních prostor, pokud je absolutní vlhkost v exteriéru vyšší než
interiéru, dochází ke kondenzaci vlhkosti na stěnách a předmětech. Pro papír se
vytváří nebezpečná situace, neboť papír vlhkost rychle absorbuje a vytváří se
situace pro vznik plísní a nežádoucí rekce s polutanty. Při větrání je potřeba
zabránit průniku většího množství (např. stavebního) prachu do budovy.
 Zasklené grafické listy utíráme na sucho od prachu. Pro tuto činnost je nejlépe
použít kartáč z koňských žíní, vysavač prachu, suchou, měkkou prachovku,
případně zvlhčenou lihem a jelenici (pozor na čištění zlacených rámů)!!! Při
čištění rámu nesmí špína a prach z rámů padat na sklo. K čištění skla
69
zarámované grafiky nepoužíváme čisticí prostředek na čištění oken nebo jiné
prostředky ředěné vodou (OKENA, atd.)
 Zvláštní pozornost musíme věnovat čištění knih. Abychom nezatřeli prach do
papíru, případně ořízek a vazby, neužíváme na otření prachu nikdy prachovku,
ale elektrický vysavač, štětce a smetáčky z kozích chlupů, případně speciální
houby a gumy určené pro čištění papíru (Wishab, Wallmaster). Nikdy
nepoužíváme na žádnou část knižní vazby mokrou textilii, takto zatřená
nečistota je neodstranitelná.
 Pokud dojde k poškození, je nutné položit na pevnou podložku z nekyselého
kartonu grafický list lícem nahoru, přikrýt jej čistým (nekyselým) papírem a
zajistit odborný restaurátorský zásah.
10.3. Očista knih
 Odstranění prachu by se mělo po zkontrolování stavu knih provádět na čistých
plastových stolech.
 Odstranění hrubých nečistot např. ofuk (balónek, stlačený vzduch ve spreji) lze
provést okamžitě na nepoškozené knize, ale složitější kroky by měly být svěřeny
konzervátorovi či restaurátorovi.
 Při čištění knih je potřeba dbát na to, aby nedošlo k oděru knihy.
 Prach z knih může být vymetán malým štětcem s přírodními chlupy, smetáčkem
z kozích chlupů nebo koňských žíní s přídavkem syntetických vláken nebo do
vysavače hubicí přikrytou tylem.
 Při oprašování není vhodné používat prachovky (ve smyslu textilie). Prach by
mohl být zatřen, uvolněné detaily vazby poškozeny. Oprašováky z přírodních
vláken, chlupů i peří jsou vhodné v kombinaci s vysavačem, který brání víření
prahu po místnosti.
70
 Postup při čištění: knihy jsou pevně zavřené, nejprve budou oprášeny ořízky
knihy od hřbetu k přednímu okraji, potom podél bočního okraje. Po otočení
bude druhá strana očištěna směrem od hřbetu k přední hraně. Nakonec bude
očištěn povrch desek, od středu směrem ven.
 Používané štětečky musí být přesně označeny podle používání
 Předtím, než vrátíte knihu na své místo, je potřeba očistit police. Pokud byly
police čištěné namokro, je nutné je nechal nejméně hodinu uschnout, než do
nich knihy vrátíte.
10.4. První pomoc při rozlití tekutiny na knihu
Při pravidelném úklidu a údržbě knihovních prostor může přes veškerou opatrnost a
dodržování zásad dojít k nehodě, která může mít nenapravitelné následky. Vedle nehod
majících za následek fyzické poškození knihy pádem, lze předpokládat zejména
možnost přímého styku knihy s tekutinou K tomu může samozřejmě dojít nejen
nešťastnou náhodou při úklidu a údržbě knih, ale také v důsledku nepředvídatelné
havárie objektu či přírodní katastrofy. Přestože přímý styk knihy s vodou či jinou
tekutinou obvykle způsobí nevratné škody, přesto je nezbytné podniknout nezbytné
kroky k maximální eliminaci škod.
 Pokud se stane, že je kniha polita nebo postříkána nějakou tekutinou, je nutné
okamžitě jednat. V případě, že tekutina ještě nepronikla do obalového materiálu
71
knihy, umístěte roh kusu bílého savého papíru do rozlité skvrny a nechte
tekutinu odsát, aniž byste na papír tlačili. Pokud se již menší politá skvrna
vsákla do desek, položte savý papír svrchu na desku a mírně na papír zatlačte.
Jsou-li namočeny i papírové stránky, je možné, že nepůjdou od sebe odlepit.
 Pokud se dostala tekutina pouze částečně do listů, proložte blok listů savým
papírem po půl centimetru a postavte knihu ve vzpřímené poloze se stránkami
rozprostřenými v chladné, dobře větrané místnosti. Vyměňujte savý papír
v pravidelných intervalech až do té doby, než je kniha téměř vysušená. Pak
položte knihu na rovnou plochu mezi savý papír, položte na ní desku a lehké
závaží a nechte zcela vyschnout. Knihy, které jsou silně nasáklé a ty, jejichž
namočený papír je příliš slabý, NIKDY NEOTVÍRÁME! Tyto knihy se musí
zabalit do polyethylenové fólie a co nejrychleji zmrazit. Záchrana takto
poškozené knihy je možná pouze prostřednictvím restaurátorského zásahu.38
11. Bezpečnost historických knihoven a knihovních fondů
Součástí preventivní péče o historické knihovní fondy je bezesporu také zajištění
bezpečnosti knižních depozitářů, interiérových knihoven i jednotlivých svazků
z hlediska požární ochrany, z hlediska ochrany před krádeží a před přímým stykem
s návštěvníkem.
11.1. Zabezpečení depozitáře
 Depozitář by měl být zabezpečen mechanicky i elektronickým zařízením (EPS,
EZS, mechanické zábrany, osobní dozor). Zvláštní pozornost by měla být
věnována požární bezpečnosti a zabezpečení proti poškození vodou.
 Vnitřní vybavení by mělo být z nehořlavého materiálu.
38
SANDWITH, Hermione. The National Trust Manual of Housekeeping, s. 41
72
 Nosnost podlah musí být optimální pro depozitář, kde se očekává plná
obsazenost regálů knihami.
11.2. Zabezpečení knihovny v prohlídkové trase
 Při přípravě a provozování prohlídkových tras je nutné počítat i s nebezpečím
zcizení a je nutné toto nebezpečí eliminovat na minimum. Je nutné volit
mechanické a elektronické formy zabezpečení, které však nebudou v historické
interiérové instalaci rušit a budou akceptovat historickou podobu interiéru (ať už
plně autentickém, nebo v rekonstruované instalaci) jako specifické formy
uložení a prezentace mobiliáře (EPS, EZS, mechanické zábrany, osobní dozor).
 EPS: elektronický protipožární systém: Čidla detekující požár reagují na teplotu,
částice ve vzduchu (dým), infrapaprsek.
 EZS: elektronický zabezpečovací systém: Tvoří jej kamerový systém a čidla
detekující pohyb, tříštění skla, změna váhy, tlaková, vibrace. Může být zapojena
i infrazávora.
 Mechanické zábrany představují ploty, mříže, zámky, bezpečnostní dveře,
bezpečnostní skla, bezpečnostní vitríny i trezorové místnosti.
 Personál musí být řádně proškolen dle „Krizového plánu instituce“, jak má
postupovat v krizových situacích se skupinou návštěvníků – požár, vichřice,
zaplavení vodou, krádež. Aktivní odpovědnost celého personálu památky při
jejím zabezpečení.
 Vstupní prostor by měl být vybaven plochou pro očistu obuvi, eventuálně nazutí
pantoflů nebo návleků. Šatna pro odložení zavazadel.
 Programy pro návštěvníky pokud možno situovat mimo expozici, zvlášť pokud
se při nich konzumuje jídlo a pití (vernisáže, ukázka tradičních jídel a řemesel
apod.). Ani při vernisáži není vhodné povolovat vstup do expozice se skleničkou
či s jídlem.
73
 Je vhodné na prohlídkové trase umístit židle pro odpočinek, jinak při delších
prohlídkách mají někteří návštěvníci tendenci se opírat o mobiliář či si sedat na
přístupné židle-exponáty.
 Mobilní klimatizace a ovladače centrální klimatizace umisťovat mimo dosah
návštěvníků, aby nedocházelo k nežádoucí manipulaci.
 Zvláštní pozornost by měla být věnována požární bezpečnosti a zabezpečení
proti poškození vodou (přívalové deště, povodně, okna).
 Pohyb návštěvníků na prohlídkových trasách je většinou vymezen šňůrami.
Prostor po pohyb návštěvníků by měl být dostatečně široký, aby i fyzicky
hendikepovaní se zde mohli pohybovat bez nebezpečí poškození exponátů.
 Znemožnit návštěvníkovi dotýkat se mobiliáře v prohlídkové instalaci obecně.
Dvojnásob to platí o památkách z papíru. Mělo by být zamezeno tomu, aby se
při zvýšeném provozu návštěvníci knihovny a „knih“ mohli dotýkat, případně
doslova otírat svými zády. Podle možností využít k zamezení přímého styku
návštěvníka s knihami pletivo, plexisklo, kovové mřížky, dřevěné mřížky.
 Zaměřit se na zabezpečení jednotlivých knih v prohlídkové trase. Mechanicky je
možné zabezpečit knihy pomocí provázání vlascem. Navázání vlascem může
zanechat na knize neodstranitelné linky, je bezpečnější v hranách nebo pod celý
vlasec vložit proužek folie Melinex/Mylar, který tlak vlasce roznese.
 Při zabezpečení jednotlivých svazků využít moderních technologií pasivní
ochrany
např.
pomocí
mikroteček
či
prvků
aktivní
ochrany,
např.
programovatelných RFID čipů, vkládaných do vybraných titulů39
39
Podrobněji Bobek, Karel, Využití technických a elektronických prvků k identifikaci movitého kulturního
majetku při jeho správě a zabezpečení In: Zprávy památkové péče, 2010, č.2, s.101-103
74
12. Závěr
Metodika preventivní péče o historické knihovní fondy v specifických podmínkách
památkových objektů ve správě NPÚ přináší základní principy a zásady každodenní
péče o knihovní fondy, které zajišťují jednotlivé správy objektů. Není tedy nástrojem
pro odborné restaurování a konzervaci knih. Naopak je nástrojem pro prevenci škod,
které mohou vznikat v souvislosti s provozem objektu. Definované principy a zásady je
nutné aplikovat zejména při každodenním úklidu prostor knihoven po skončení
návštěvnické doby a při celkovém úklidu objektu po ukončení návštěvnické sezony. Pro
hlubší kontrolu stavu knihovního fondu a zřízení případné nápravy je zcela nezbytné
využít průběh periodických inventur a revizí, probíhajících podle vnitřních předpisů
NPÚ.
Postupující odborné zpracování historických knihovních fondů ve správě NPÚ a jejich
zpřístupnění odborné veřejnosti prostřednictvím webového katalogu, webového portálu
i tištěných katalogů bude do budoucna bezesporu vytvářet zvyšující se tlak na
badatelskou a výstavní činnost. S tím budou narůstat i nároky na péči o dobrý fyzický
stav knihovních fondů a zvýšení jejich bezpečnosti ať s využitím pasivních prvků či
prvků aktivní ochrany. Nevratným škodám přitom lze v řadě případů zabránit
jednoduchými kroky, které jsou v možnostech všech správ památkových objektů.
Zásady uvedené v Metodice preventivní péče o historické knihovní fondy v
specifických podmínkách památkových objektů ve správě NPÚ zpravidla představují
relativně jednoduché úkony, které nevyžadují složitá a finančně náročná technická
zařízení. Jsou určeny pro péči o knihy uložené jak v historických interiérech, tak
v depozitářích. Z tohoto pohledu je předložená metodika univerzální a nadčasová a je
určena pro všechny vlastníky a správce historických knihovních fondů. Za velmi
důležitou cílovou skupinu považujeme soubor knihovních fondů, které byly po roce
1989 restituovány původním vlastníkům. Neméně důležitou cílovou skupinou jsou
církevní instituce, spravující stovky mnohdy dosud blíže nepoznaných farních knihoven
uložených nezřídka v nevhodných podmínkách far či sakristií.
Metodika samotná nemůže zajistit zvýšení odborné péče o historické knihovní fondy.
Její obsah však může být účinným nástrojem pro organizaci práce na památkových
75
objektech, směřující k naplňování základního poslání památkové péče – zachování
památkových hodnot v dobrém fyzickém stavu pro příští generace.
13. Vybraná literatura:
BARTL, Benjamin; PAULUSOVÁ, Hana; STRAKA, Roman. Ochrana archivních
fondů a sbírek, In: BENEŠOVÁ, Emilie. Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto : k
jubileu ústředního archivu českého státu 1954-2004. Praha : Státní ústřední archiv v
Praze, 2004, s. 219-236. ISBN 80-86712-11-7.
BULLOCK, L. Environmental controls in National Trust properties. Journal of
Architectural Conservation. 2009, 15 (1), s. 83-98. ISSN 1355-6207
ČERNÝ, Miroslav; NĚMEČEK, Miloslav. Mikroklima v historických interiérech.
Praha: Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2011. 68 s. ISBN 978-80-8710482-8.
ČERNÝ, Miroslav. Mikroklima památkových interiérů a jeho vazba na okolní ovzduší.
Praha : Národní památkový ústav, Územní odborné pracoviště středních Čech v Praze,
2009. 25 s. Dostupné též:
http://www.muzeologie.net/downloads/mat_lit/mikroklima.doc
ČSN/ISO 11799 : Informace a dokumenty. Požadavky na ukládání archivních a
knihovních dokumentů. Český normalizační institut, 2006. 18 s.
ČSN EN 15757: Ochrana kulturního dědictví- Požadavky na teplotu a relativní vlhkost
prostředí s cílem zamezit mechanickému poškozování organických hydroskopických
materiálů, k němuž dochází v důsledku klimatu. Úřad pro technickou normalizaci,
metrologii a státní zkušebnictví, 2011. 16 s.
ĎUROVIČ, Michal a kol. Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha:
Paseka, 2002. 517 s. ISBN 80-7185-383-6.
EDSON, Gary; DEAN, David. The handbook for museums. London: Routledge, ©1996.
302 s. ISBN 0-415-09953-6
GOLDMAN, Paul. Looking at Prints, Drawings and Watercolours : A Guide to
Technical Terms. London : British Museum Press, 1988. 64 s. ISBN 0714116386
JOSEF, Jan. Úvod do preventivní konzervace. IN BURIÁNKOVÁ, Michaela; ed.,
KOMÁRKOVÁ, Anna, ed.; ŠEBEK, František, ed. Úvod do muzejní praxe: učební
texty základního kurzu Školy muzejní propedeutiky Asociace muzeí a galerií České
republiky. Praha: Asociace muzeí a galerií České republiky, 2010. s. 161-244. ISBN
978-80-86611-40-2.
76
JORDANOVA, Ludmilla. The looking oft he past. Visual and Material Evidence in
Historical Practice. Cambridge : Cambridge University Press, 2012. 263 s. ISBN 9780-521-8822-2.
KOPECKÁ, Ivana. Preventivní péče o historické objekty a sbírky v nich uložené. Praha:
Laurus press servis, 2002. 106 s. ISBN 80-86234-28-2.
Muzejních sbírek hubitelé lítí - plesnivina, moli... : sborník příspěvků z muzeologického
semináře. Hodonín: Masarykovo muzeum, 1999. 91 s. ISBN 80-238-4568-3.
Manual of Housekeeping : the care of collections in historic houses open to the public.
Amsterdam ; Heidelberg : Elsevier Butterworth Heinemann, 2006. 941 s. ISBN 07506-5529-1.
New Tools for Preservation, Assessing Long – Term Enviromental Effects on Library
and Archives Collectins. Washington : The Commission on Preservation &Access,
1995. 35 s. ISBN 1-887334-46-7. Dostupné též:
http://www.clir.org/pubs/reports/pub59/pub59.pdf
Pas 198:2012, Specification for managing enviromental conditions for cultural
collections. London : the British Standards Institution, 2012, s. 6-8. ISBN 978-0-580
71315-6.
SELUCKÁ, Alena; GROSSMANNOVÁ, Hana; MAZÍK, Michal. Preventivní
konzervace: moderní postupy a technologie. Brno: Jihomoravský kraj, 2014. 57 s. ISBN
978-80-87896-05-1.
ŠTEFCOVÁ, Petra. Preventivní ochrana sbírkových předmětů. Praha: Národní
muzeum, 2001. 62 s. ISBN 80-7036-129-8.
SANDWITH, Hermione. The National Trust Manual of Housekeeping, London Penguin
Books in association with the National Trust, 1993. 351 s. ISBN 0-14-012344-X.
ŠEFCŮ, Ondřej. Několik poznámek k problematice depozitářů v historických
budovách. In.: Depozitáře - obecné zásady: Společnost pro technologie ochrany
památek: odborný seminář: 13. dubna 2006 Národní muzeum. [Praha]: Společnost pro
technologie ochrany památek, 2006, s. 5.
RICKARDS, Maurice. Encyclopedia of Ephemera : A Guide to the Fragmentary
Documents of Everyday Life for the Collector, Curator and Historian. London : British
Library, 2002. 416 s. ISBN 0712347577
The National Trust Manual of Housekeeping: Care and Conservation of Collections in
Historic Houses. Aylesbury : National Trust, 2011. 928 s. ISBN 9781907892189
VÁCHA, Zdeněk. Příručka pro správce a personál památkových objektů. Brno:
Památkový ústav v Brně, 1998. 106 s.
77
ZELINGER, Jiří. Chemie v práci konzervátora a restaurátora. Praha: Academia, 1987.
253 s.
ŽALMAN, Jiří. Příručka muzejníkova I : tvorba, evidence, inventarizace a bezpečnost
sbírek v muzeích a galeriích. Praha : Asociace muzeí a galerií České republiky, 2002.
75 s. ISBN 80-7028-179-0.
ŽALMAN, Jiří. Příručka muzejníkova II : metodické pokyny pro správu sbírek muzejní
povahy, vývoz sbírkových předmětů mimo celní území Evropských společenství,
realizaci výpůjček a zápůjček sbírkových předmětů pro výstavní účely : metodické texty,
právní normy. Praha : Asociace muzeí a galerií České republiky, 2006. 135 s. ISBN 8086611-19-1
Metodika preventivní péče o
historické knihovní fondy
78
v specifických podmínkách památkových objektů ve
správě NPÚ
Vydal jako elektronickou knihu
Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště České Budějovice
Senovážné náměstí 6, 370 01 České Budějovice ve spolupráci s Národní knihovnou
Praha
Autoři textu: Ludmila Ourodová, Petra Vávrová, Jitka Neoralová, Pavel Hájek
Perokresby: Zdeňka Kočková
1.vydání, České Budějovice 2015
ISBN 978-80-85033-57-1
79