recensored - Lžička v šuplíku
Transkript
recensored - Lžička v šuplíku
l 0 LŽIČKA v šUplíku Občasník pro literárně-kulturní degustátory zakoření poezie|daniela długosz penca|dana malá|tomáš jireček václav boček|dušan šutarík|vladimír václavek recenze|čtěte ušima michal přes noc|o to dřív v sobě rozsvítit světloplaší tygře, tygře, žhavě žhneš … a za tracym tygr gerta je boží, ale bohyně vám učarují žítkovské bohyně dekadentní mýtus rota fortunae|klid krájí kieslowski na nože rozhovory|jaromír typlt|radek pěnička|maok|sylva fischerová próza|radek dyma|rené vaněk 4/2012 LŽIČKA V ŠUPLÍKU obsah o l o l U U editorial mezi smysly čtěte ušima (recenze na audioknihu michal přes noc)2 Milí lžičkomilci, na kávě s... jaromír typlt|co musí „vymizet“ v minulém čísle jsme se roztříštili na molekuly, atomy a elektrony. Svět se náhle skládal z útržků poslepovaných k sobě často nazdařbůh. Když jsme pak, roztříštění a unavení z existence v prostoru mezi částicemi, odpočívali u kávy, začaly se ve zdánlivém vzduchoprázdnu vynořovat věci. Na každém atomu nalepené útržky paměti, příběhy, kapička vody, co byla dříve mrakem, pak vzduchem, půdou, člověkem a znovu mrakem. Rozhodli jsme se tak dát prostor příběhům času, kontinuity a spojitosti. Procházet se po cestách našich kořenů. 4 na světlo světa zveršovaná věta daniela długosz penca|widzi swój medalion6 dana malá|ujišťuji minuty 8 tomáš jireček|probublávám 12 václav boček|až do průdušek 14 dušan šutarík|chrasta lietajúcich ponožiek 17 vladimír václavek|havran a dům 19 etudy z kredence o to dřív v sobě rozsvítit (recenze na básnickou sbírku světloplaší)22 divnodění eva johnová|s okny dokořán 24 zjevení z jeviště tygře, tygře, žhavě žhneš (recenze na divadelní představení ... a za tracym tygr) je to prozaické, přátelé radek dyma|obouruč trhané milostné psaníčko|přespolní běh rené vaněk|železný lotos plevelení gerta je boží, ale bohyně vám učarují (recenze na knihu žítkovské bohyně) 25 28 30 34 38 lžičkultura (pozvánka na výstavu od tiziana po warhola) 40 na čaji s... maok|kontinuita ako zdroj zotrvačnej sily 42 gramozaika|dekadentní mýtus|klid krájí kieslowski (recenze na alba rota fortunae a na nože) 45 pět otázek pro... sylva fischerová|v zákrutu životního příběhu příborník|redakce doporučuje příloha|obrazy radka pěničky 46 48 A tak vás zveme na procházku. Mezi tím, co roste ze snu, loupáním jablek, havrany, hudbou vtělenou do obrazů, mezi světly uvnitř a černými tygry posedávajícími na olomouckých křižovatkách. V našem světě, který je ladný jako židle Thonet a nepřetržitý jako cesta od Tiziana k Warholovi, se toho také hodně změnilo. Můžete se těšit na dvě nové rubriky, rozhovory s lidmi nám blízkými a také až do krve se zařezávající ilustrace, krví malované. Kořeny, zanoření, zakoření. Přejeme si, aby Lžička líbila se. To přejeme spíš sobě. A vám krásné svátky, nové roky a pro každého jednoho velikánského tygra pana Tracyho. A novoroční přání? Vypůjčené od slovenského hudebníka Maoka: „chcem sa naučiť ŽIŤ… žiť v súlade so svojim srdcom.“ Za redakci Lžičky Eva Johnová http://lzicka.wbs.cz editorial na pivu s... radek pěnička|snový, neskutečný svět – od propisky k oleji a digitální filtraci 1 Jaromír Typlt|Michal přes noc „Film, který protrhne plátno. Film do sebe. A mimo film. Podprahový, tajně se přeostřující, možná i úplně neviditelný film. Proud nepostřehnutelných obrazů, který se prosmekne mezi jednotlivými záběry a bude je přímo před očima rozežírat a vymývat, až se zjeví něco, co se nedá natočit a co je k neuvěření.“ O E audiokniha, vydaloRTympanum 2012 čte|Martin Finger, verše v textu čte Jaromír Typlt režie|Dimitrij Dudík zvukový design|Ladislav Železný R E RECE D NSOR Lžičk a v š ED „Běžné“ slovo čtenář jen přelétne očima, ale nedohlédne pod ně. Do hloubky nepronikne. Pusťte si však Michala přes noc blíže k tělu. Ne jen na kůži, ale dovnitř, do tepajícího mozku. Vyděsí vás ostré hrany slov. Ukolíbají svou opracovaností – a náhle zas bodnou svým hrotem. Slova jako alchymie, babrat, abrakadabra nebo chumelenice vám pak budou jinak chutnat. V některých pasážích se vám písmenka zabodnou do kůže – „nepříjemně se připomínajícím přehmatem“. Typlt pracuje s asociací významů i zvuků slov. Nad některými verši se však myšlenková sounáležitost může divoce rozeběhnout: uplík u mezi smysly Čtěte ušima 2 je heslo vydavatelství Tympanum, které v únoru letošního roku nahrálo také novelu Jaromíra Typlta Michal přes noc. Její literární předloha vznikala v letech 1995–2007. Michal přes noc byl pak vydán jako součást Typltovy sbírky textů Stisk v roce 2007. Michala přes noc lze teď prožít se zavřenýma očima. Podmanivý hlas Martina Fingera kreslí příběh černou tuší. Příběh člověka utápěného v nejistotě, člověka, jehož myšlenky jsou spoutané a jehož nitro je zraněné. Michala ovládl Měšek. Filmový režisér, který jej niterně zradil, když mu nedal hlavní roli ve svém filmu. Michal mu proto dává jméno Měšek: „… všechno směšuje a je mu to jedno. To jméno je královské, ale ze sousední země, takže jeho moc naštěstí není neodvolatelná. V češtině zní cize. Úsměšek, smíšení, zmeškat něco, měch. Když to tak poslouchám, jednotlivé hlásky se dají popřeházet s podobným výsledkem, jako když se popřehází jméno Michal. Alchymie ale není ani Měšek, ani Michal. To jen Michal dává jméno Měškovi a Měšek Michalovi. Nic víc.“ Jméno Michala však také není náhodné. Skýtá v sobě anagram k jednomu z nejsilnějších motivů novely – alchymii. Příběh Michala a jeho zklamání je pouze jednou linkou z tlustého šmodrchance. Když nakloníte papír jinak, tuš se zaleskne, zkrabatí se, uhne před dychtivýma očima. Otevře vám dveře k dalším vrstvám textu. Typltův text, to jsou pečlivé, dobře promyšlené tahy. Skládá slova vedle sebe tak, aby každé bylo jedinečné, a přesto dalo vyniknout druhému. Skřípají, bojují se sebou, nejraději by utekla z ucha pryč; když ale dotančíte ten podivně neobvyklý tanec, sednete na židli s oddechem a za chvíli vás přepadne ponuré prázdno. Chcete znovu ta slova slyšet žít a rachotit, třít se o sebe, vzdouvat se. A tak se z obyčejného ticha může stát například „takové to přitřísknuté ticho“. Audiokniha dává slovům vyvstat. Slovo se stává zvukem. Zvuk se zas může proměňovat dále, třeba v obraz: „vyprahlé kostry odumřelého dřeva“. A z propojení slova, LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření „Pod nánosy všech slibů poslední plachta na autě není ruch v odposlechu a ruch v odposlechu není ani chlup pravdy chlup pravdy není zachrchlání zachrchlání není deset schodů deset schodů není devět schodů Jak říká Typlt v rozhovoru s Jonášem Hájkem (v internetové A tempo revue): „Ke slovu je potřeba se doposlouchat. Dostat se až k té hranici, kde se stává slovem z nějakého cizího jazyka, a znovu se ho začít učit. A slyšet, jak přichází z té druhé strany. Pro mě jsou slova znamení." Kromě motivu alchymie v jejích nejrůznějších podobách se tu objevuje také silný motiv žáka a učitele, Michal dostává životní lekci od svého mistra, který jej zavrhuje, nedává mu šanci, Michal podstupuje zkoušku. Čeká. Čeká na místě, kam ho zavedl Měšek, v zajetí za dveřmi. Tento motiv zajetí se objevuje ještě dvakrát, v myšlence, že uvnitř jedné z postav – černocha – se skrývá mouřenín, který nemůže ven. Typltův text mimo jiné také prodchává jemná linka ironie. Je jako delfín, jehož obrysy zahlédnete až těsně pod hladinou. Typltova novela je krátká, v audio podobě nezabere ani hodinu. K literárnímu a jazykovému opojení však bohatě stačí. K nakouknutí do dveří alchymie. Alchymie slova. nános zpopelnění.“ J. Typlt [email protected] kateřina ráchel valášková C ENS obrazu a zvuku vzniká film, kolem kteréhož se to v Michalovi přes noc všechno točí. Samotné názvy jednotlivých částí Typlt pojmenovává Režie, Střih, Scénář… Některé scény jako by Fingerův hlas přenesl z bílých stránek knížky přímo do zvlněné krajiny trochu fantaskního filmu. 3 foto|sdružení Literis JAROMÍR TYPLT|(*1973) narozen v Nové Pace, žije tamtéž a v Praze. Spisovatel a performer, jehož zájmy přesahují také do hudby, divadla a nových způsobů uvádění literárních textů (takzvané „zmutované autorské čtení“). Své texty zpracovává i formou radiofonických nahrávek nebo živých zvukových improvizací (Škrábanice, spolu s hudebníkem Michalem Ratajem). Je autorem řady odborných studií, působí jako kurátor výstav a editor. Knižně naposledy vydal soubor textů Stisk (2007). K jeho nejnovějším dílům patří například audiokniha Michal přes noc (2012), příběh ve verších Zlomek B101 (2011) nebo krátká filmová báseň ve 3D Vinice (2012, spoluautor Viktor Kopasz). Provozuje stránky www.typlt.cz. na kávě s… Co musí „vymizet“ 4 Text Michala přes noc vznikal v rozmezí dvanácti let. Jaký byl Michal v roce 1995 a jaký by byl dnes? Jedna změna je zásadní: Michal v roce 1995 rozhodně netušil a ani nemohl tušit, že patří k poslední generaci, která ještě dokázala propadnout starým filmovým snům. Ten, kdo už vyrostl mezi digitálními přehrávači a k filmům se proklikává přes YouTube, těžko uvěří té „proměně ve světlo“, k níž se Michal tolik upínal. Pro něj film byla ještě vzácnost krytá stříbrem, zvláštní rovina skutečnosti, které běžný smrtelník sice může zdáli přihlížet, ale přístup do ní je mu uzavřen. Proto ho setkání s režisérem Měškem tak zasáhlo. Čím dál víc mi dochází, že jsem těch dvanáct let upřesňoval zprávu o světě, který se mezitím vytrácel. Znáš ty pohádky o vynesených pokladech: co se včera neodolatelně třpytilo, z toho dnes zůstalo jen prachobyčejné šedé zrnění. Vypadá to, že Měšek s Michalem se tenkrát setkali na poslední chvíli, aby spolu ještě mohli zahlédnout, jak se filmy třpytí. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření Nás dva spojuje Nová Paka, podle tvých slov „město, které se zalklo vlastním přeludem“. Jak ho vnímáš teď? Rád bych tu připomněl jeden postřeh Jana Opolského, dlouho považovaného za beznadějně zapomenutého básníka – naštěstí už to přestává platit, hlavně Václav Cílek udělal hodně pro to, aby toto jméno vrátil do živého povědomí. V eseji Básník a jeho kraj Opolský napsal, že se po celý život pokoušel „naladit“ svoje verše tak, aby se v nich přiblížil určitým jedinečným zvukovým zážitkům, které se do něj vtiskly v Nové Pace: rozeznělým lesům, kostelním zvonům, vanoucímu větru… Někomu to může připadat jako pouhá metafora, ale mně se to potvrzuje, kdykoliv se hlouběji začtu nejen do Opolského, ale i do Josefa K. Šlejhara, Josefa Kocourka nebo třeba do posledních próz málo známého Eduarda Kučery. Už jenom z rytmu jejich vět, z jakéhosi zvláštního přídechu mezi slovy se na mě přenáší něco, co prozrazuje společné „prazážitky“. Těžko říct, jestli by se to „Dej svedenému pít. dalo i dokázat nějakou stylistickou analýzou, ale rád si s tou představou pohrávám. Terénní výzkum krajiny prostřednictvím textů… Novou Paku zkrátka vnímám jako rozepsaný rukopis. A na tom se nic nezměnilo. Paka je také „město bláznů“, blouznivců a spiritistů. Soukromě si myslím, že tvoje tvorba je tímto silně ovlivněná. Jak by vypadala, kdybys dětství prožil třeba v Praze nebo Liberci? O tom se mi nechce moc spekulovat. Každopádně ses tu dotkla věcí, ke kterým je záhodno přistupovat s určitou obezřetností. Možná až zdrženlivostí. Stává se mi, že musím něco nechat ze svých textů úplně „vymizet“. Můžeme znovu vzít třeba Michala přes noc. Není asi těžké rozpoznat, že některé scény do tohoto textu přešly přímo ze snů. A ten vůbec nejdůležitější se původně odehrával v okolí Štikovského rybníka. Tedy nedaleko od Štikovské rokle, proslulého autokrosového závodiště, ale taky nedaleko od stavení, kterému se po celém kraji neřekne jinak než Duchárna. Jeden ze zakladatelů českého spiritismu, Karel Sezemský, měl s tím domem kdysi velké plány. A dodnes je to obávané místo. Na to jsem ale v Michalovi přes noc nikde nenarazila… Právě. Aby tohle duchařské pozadí bylo vůbec nějak sdělitelné, musel bych do textu vtáhnout spoustu dalších souvislostí, takže by byl nakonec zřejmě skrznaskrz prostoupený Novou Pakou a jejími blouznivci. A to jsem nechtěl. Proto jsem v určité chvíli udělal s dějištěm snu to, co dělají hudebníci s tóninami: „transponoval“ jsem ho do jiné úrovně. Do jiné nadmořské výšky. Mimochodem, myslel jsem při tom trochu i na Máchovu Pouť krkonošskou, která taky vyrostla ze snu. „Alchymie není míchanice,“ jak říká první věta Michala přes noc, a tak jsem dal pozor, aby se alchymie jen tak zbůhdarma nemíchala se spiritismem. Zároveň ale věřím na přesnost snů, takže vím, že o okolí Duchárny se mi tenkrát rozhodně nezdálo jen náhodou. Ale bylo by to na jiný příběh. Ptala se Kateřina Ráchel Valášková foto|sdružení Literis Pěst na oko okem vsákne.“ J. Typlt http://lzicka.wbs.cz kateřina ráchel valášková s jaromírem typltem Jaromír Typlt 5 na světlo světa zveršovaná věta Básně z polštiny přeložil František Všetička. 6 Básník čeká Poeta czeka Je pahorek v Dębowci kde Joseph von Eichendorff o samotě promýšlí své básně Jest pagórek w Dębowcu gdzie Joseph von Eichendorff rozważa w samotności swoje poematy Na jaře ptáci přinesou dobré zprávy ze stran vonících domem v létě naslouchá písním podzim jej ovine listím stříbrných buků a jasanů v zimě v Žabím očku jak v zrcadle vidí svůj medailón Wiosną ptaki przynoszą dobre wieści ze stron pachnących domem w lecie słucha pieśni jesień otula go liśćmi srebrnych buków i jesionów zimą w Żabim Oczku jak w lustrze widzi swój medalion Když slunce prosvětlí větve zazáří sláva básníka který spojil časy a národy Gdy słońce prześwietli gałęzie zalśni chwała poety który połączył czasy i narody LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření Matce Matce Od tebe mámo jsem se naučila chuti mléka písni dětství dnům naplněných prací a pecnem chleba Od ciebie mamo nauczyłam się smaku mleka pieśni dzieciństwa dni wypełnionych pracą i bochnem chleba nenaučilas mne však jak zadržet vítr života co hasí plamen v očích a let zraněného ptáka nie nauczyłaś mnie tylko jak zatrzymać życia wiatr co gasi płomień w oczach i lot zranionego ptaka Vysněná krajina Krajobraz wyśniony Na mělčině krajiny parník bílé flotily čeká na hlubokost vody Život jenž schne jako písek jak Poláků slzy rozrušení za otčinu známou řeč a modlitbu za mládí jež míjí kalnými vodami Němenu bez naděje a významu bez klidu a přátelství pouze echo písně volá „Za Němen“… Na mieliźnie krajobrazu Statek białej floty Czeka na głębokość wody Życie co wysycha piaskiem Jak Polaków łzy wzruszenia Za ojczyzną Mową znaną i modlitwą Za młodością co przemija Brudną szarą wodą Niemna Bez nadziei i znaczenia Bez spokoju i przyjaźni Tylko echo pieśni wzywa „Za Niemen”… [email protected] daniela długosz penca DANIELA DŁUGOSZ PENCA|widzi swój medalion|poezie Daniely Długosz Penci je tematicky pestrá, avšak i v její námětové šíři lze vysledovat určité tematické konstanty. Jednou z těchto konstant, pro polskou literaturu až příznačnou, je nostalgie po východních územích, jež před válkou patřily Polsku – u básnířky viz např. básně Vysněná krajina (Krajobraz wyśniony) a Nad Němenem (Nad Niemnem) ze sbírky Vitráže (Witraże). Nejsou to u ní básně osamocené, jsou to však verše, k nimž hledá a nachází inspiraci v kultuře a krajině, jež Polsko po krvavé válce vyzískalo – toto opositum se kupř. nachází v její básni Básník čeká (Poeta czeka, ze sbírky Toť chvíle, Oto chwila), inspirované pomníkem Josepha von Eichendorffa u vsi Dębowiec v blízkosti města Prudnik (kde Długosz Penca žije). Tento podvojný svár mezi byvším a nynějším, tak typickým, jako by se bezprostředně obrážel v autorčině jméně, které je rovněž dvojdomé. Jeho první složka (Długosz) jako by přitom bezděčně ukazovala k tomu, co dávno, dlouho dávno bylo, ukazovala tedy do sféry Němenu (a zcela náhodně také ke jménu a odkazu největšího polského středověkého kronikáře). 7 DANA MALÁ|ujišťuji minuty|publikovala básně ve Welesu (2011, 2012), časopise A2 (2012), ve Wagonu (2011), Hostu (Hostinec 2010) a Tvaru (Továrna na absolutno 2010). Skladba drobných hlasů Z dopisu Zahrada stoupla do domu. Léta prší. Vypráví se, že obývali ho jiní, prý se báli za sucha. Ujišťuji minuty, kusé odpovědi s pečetí. Nemohlo se víc, než vymezilo. Prochází tu voda, srdce vyndaná na zkoušku. (ona cítila pouze vlastní bolest, rituální tanec, vzkříšení, rozpravu proti metodě, možnost přecházení. Mila H. jí psala: „Něstavaj na mostě dom ani v zimnom haiku.“) Po deštích přijel vůz. Vynášeli z pater křídla, ze všech. Toho dne my seděli před domem. Obličeje přikládali do ohně, maminka šeptla: „Signály stejné, stejné nepřivábí.“ Myslela Holana? „Ne čas, ale prostor je v pohybu.“ na světlo světa zveršovaná věta Míjeli jsme zdi, trhali se v lístky, cípy šatů děti v rukách to zakrývaly 8 Na trati stanice. Zřetelně je vyslovuješ, holčička v dlani. Jméno trati, nám ale nikde nenapsali. Stejné je to se zvuky. V patrech, kde budují domov do stěn. Nájemníci noví, staří, kupci prostorového formátu. Chtěla bych to přeložit jako životy ze skladišť nesrozumitelných jazyků, zběhů, do správné utilitárně-estetické gradace uměleckého dosahu sdělení, zářečí, co plave i ve sklenici piva z minulého týdne, kdy jsme pozorovaly vyhlídkovou klec supů, jejich bílé hlavičky působily jemně, schované v jednom z typů zahrad dětem, činnosti, na níž se musíme shodnout v rámci, též mimo rámec výchovy se usmívám na nepřítele, vysekávám z každého slova (vážně jsem toho schopna). Stojíme na trati jako jména stanic, vývěsky prostorů. Důležité je vymést ohniště, to mi dáváš za pravdu, dítě, co už to ví: rozděláváme ohně na mnoha místech dana malá Je ti teprve sedm Na mnoho věcí nedokážu odpovědět LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření http://lzicka.wbs.cz 9 Děti za ruku I. Ví přesně co si přeje proto ví, že se to nestane V minulosti ale nevěděla pouze věřila že nastane holčička jako stavebnice Skutečná jinde na světlo světa zveršovaná věta III. Jsme jak píšeme neschováme se za transporty, odsuny Ani dny 10 Po tabulce čokolády Loupání jablek dokola prvních, panenský každý rok přisedám k úrodě, připomíná mi ulomený lesk stolu maminka je cukr přisedám k radosti na list, zdá se mi, že ženy opadávají už s květy Slyším ji: „Nemodlila ses dost, co chceš teď pro klid duše. Už máš, cos nevěděla?“ zástěra vzpomínek je plná skvrn v hlase dítěte běhají slova „odejdeme, kdo si bude hrát, postaví stěny“ dohromady nic se už od sebe neoddělí na domovním znamení uprostřed stůl M. Pozdravuji, už vím, ani není nutné čekat na zelenou pro ozvláštnění rána, když stůl je klidný. Stačí uhodit mezi hrnky, mezi květiny, uvnitř židlí bude příští večer, dotek úst vzájemnost za stěny oči schovají v lůna vzpomínky houf dětí bude trhat hlavičkami, líbí se mi malují bravy, suší se do sucha, jsou jako odřeniny a kolena a matky, dospělé ženy volám sebe, ozvěna jeskyně, skladu nejistota vchodu; ležím tam, otvírací doba, tělo křídlo lodi maminko, chlapec to byl, vrostl mezi kořeny, pojídal vnitřnosti D. dana malá II. Chci najít správnou část na místo, nechybit protože tam je maminka s tatínkem Má tvoji tvář a naše Děti jsou to já jedno z nich Má milá, plody léto přivábí ostatní spláchne déšť, cesta steče do sadu včera přivezli broskve, myslela jsem na tebe a chtěla moře Vezmu tvou hlavu až přijedeš do dlaní, vezmu tu pěnu z úst. Bude skutečná přítomnost přidali jsme mísu jablek, spečenou vůni, vanilku a oči LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření [email protected] 11 TOMÁŠ JIREČEK|probublávám|(1985) nekonečný cestující mezi Litomyšlí, Českou Třebovou, Chrudimí, Pardubicemi a svými sny občas expanduje do Olomouce – teď s touhou po jedinečným vánočním punču. Má rozbitý sluchátka, zohýbaný knihy v báglu a vůbec celej svět je pruhovanej. Věšák na prádlo Bez pointy Otiskl svůj pohled Do rozvalené krajiny Krajina kolem očí se zvrásnila Naposled potáhl z poslední cigarety Na sušák, Cos nám koupila do bytu, Kterej nikdy nebudeme mít Věším vzpomínky Jak schnoucí fotky Doprovázení Zapomeň už na mé dlaně Byly ti propůjčeny Jen na tu chvíli Kdy byl ukřižován Ježíš Radost I řeka se začala radovat Když cítila přicházet Dívku v modré sukni Břitkost Jak ve spirálách Topných těles Probublávám Žilkovím listu bloudím Když ohmatávám tvary Významů slov Která mlčíš na světlo světa zveršovaná věta Obzor Baletka Obzor je dneska těžký a nebe nízko. Kafe rozemleté na prach Rozsypalo se po stole i po podlaze. Dlouhý pískot konvice naplnil malý byt, Když dozvěděl se o své smrtelnosti, Která byla najednou blíž, Než mohl si připustit Baletka po pokoji Tančí a piškoty jí mléko prší na parkety a mezi těmi hvězdami přidržuje ozvěny doznělých skladeb LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření http://lzicka.wbs.cz tomáš jireček Životní spirála (Jen nejsem tolik vroucí) 12 Abys na to nebyl sám 13 Václav Boček|až do průdušek|(1988) narozen v Písku. Za rok snad neurolog, možná internista, případně v psychiatrické péči. Pozounista. Několik básní publikoval v listopadu 2011 v Hostu. Literárního života se nestraní, spíše nestíhá. Košile Už mi to začíná chybět a ruka muchlá papírovou střechu. Kam padnu? Kam? K jakým nohám? Kolik listí ještě? Akt dívky z předminulého století Škrob na krku mě příšerně škrábe. Tramvaj číslo 25 Poslepu hledají se. Ona má vlasy napuštěné neurózou a ta jí vzlíná do prstýnků. Knihovna, vzduch promaštěný papírem. Debussy potápí katedrálu. A ještě motýlka svědí to. Voda až po strop, třepí se okraje, zvlněné hřbety knih, malachit na poličce. na podobence i po stu letech. Světlo jí žlukne na kůži. Bojíš se, nevíš, kde končí a začíná. Ruka v tu chvíli seškubla papírovou střechu tramvaje. Z poličky sklouznul malachit a klouže dál a klesá. Už mi to začíná chybět. Listí pěchuje vzduch až do průdušek. Zvlněné hřbety knih. na světlo světa zveršovaná věta Palmy a tovární haly, žebra a slunce jedno jsou. Cihelná jistota holešovická; fasády se začnou řítit, jakmile sem večer namrholí. 14 A bude to padat – – do piva, kterým vyháníme zimu. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření Poslední úryvek z Brokátové sbírky V šerém atelieru pianino hasne. Celá se odívá jen do mosazné. Světlo usíná na závěsech, opřeno o stěnu hasne. václav boček Holešovice [email protected] 15 DUŠAN ŠUTARÍK|chrasta lietajúcich ponožiek|(1989) milovník pošahaností všetkého druhu. Sprostý dadaista. Grafomanský blázon. Blábolista. Naivný anarchista. Nonsensový filozof. Proti zmechanizovanej logike. S averziou voči reálnemu svetu. Píše stále, občas publikuje časopisecky. Keď vyrastie, chcel by byť nadrealistom. Dívka s dlouhou sukní Jasně jsem slyšel a zeleně halucinoval … jsi jako krásná loď, když brázdí širé moře… Malachit padá až na dno ve tmě až na dno na dno na světlo světa zveršovaná věta Ve vlasech rozpouštíš své cukry, nápoj sládne, a jdeš a ztrácíš se a zapomínáš na mě, svou jiskrou objala jsi moje zášeří a to se zdráhá ti a světlu uvěřit. 16 Ráno jsem chtěl psát básně o aktu z dnes již předminulého století a tys mi rozšlapala desky svým něžným malachitem LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření Kosmos Astronaut v podobe celeru. Vznáša sa nad panelákmi. Astronauti na strechách sa hrajú na vrabce. Majú to predpísané. Astronaut a vrabec. Poštár a umývačka riadu. Fotograf zametá ulice. Na dvore Na dvore sa sušia vypitvané izby. Stacionárne bicykle. Zasnežené. Draky zamrzli. Spia v nich čajníky. Žalúdky – plné snehu. Žalúdky – plné nestrávených ľudí. Vracajú sa stopy cigariet. Stopy ich tenisiek. Tenisky krematórií. Fialové pery. Fialové dážďovky nemých hláv kominárov. Žalúdky – status: po explózii. Žalúdky – status: snehy dopitvali izby. [email protected] václav boček | dušan šutarík Dnes již předminulé století viděl jsem procházet okolo sebe 17 VLADIMÍR VÁCLAVEK|havran a dům|hudebník a instrumentalista, který působí v mnoha uskupeních představujících alternativní scénu, je znám nejen spoluprácí s těmi nejvýznamnějšími osobnostmi hudebního světa, jako je například Iva Bittová nebo legendární brněnská skupina Dunaj, ale je rovněž autorem poezie, kterou zhudebňuje nebo vydává. Soubor textů je zahrnut do připravované knihy Neviditelný svět s podtitulem Šamanská pohádka, která by měla vyjít v příštím roce. Stolička stolička pretretá hromom z tváre jej opadáva uschnutá malta oči sa požierajú navzájom obúva si topánky šnúrky vedia lietať v rukách skalpel z rozrezaného slnka tečie plodová voda Pravidla, která pomáhají růstu vědomí Havran a dům jsou skuteční Padá chmýří havranů, kdo ví o jejich vědomí za tiché noci, kdy v kapkách rosy sní svůj sen. Havraní oko se zaleskne, nikdy nespí, kdo se jím dívá a bdí ve snech havranů, kdo jejich srdce hlídá a čechrá peří jejich snů. odseknuté hlavy mraziarní v ktorých horeli lustre na světlo světa zveršovaná věta odseknuté hlavy pilníkov na nechty vzlietajúce z hrotu zapálených kĺbov 18 spievajúca chrasta lietajúcich ponožiek v ďasnách zašitý poldecák mŕtvych tiel v ďasnách hrkotajúce tašky kožených životov LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření Můj smutek na křídlech se pozměnil, je to jen pel dávných chvil, zrnka prachu na křídlech motýla, co za nocí poznání posbírá a v jedné vteřině ticha mi přinese, všechny ty chvíle ztracené po lese zakuje do vln mých nocí a dní, co bylo první, to není už poslední. V tom letu zbavím se všech svých vin v tom letu se dozvím, co dávno už vím. [email protected] dušan šutarík | vladimír václavek rázporky gitár 19 V kostech svítí travina, v kostech všechno začíná, v kostech vede pěšina. V kostech domu, vedou cesty nahoru a dolů. Kdo kosti domu pozná, ten pravidla rozdá, kdo pozná kosti domu, pravidla přinese domů. Pravidla, podle kterých dýchá svět, kdo pozná pravidla přinese světu překrásný květ a vrátí se zpět domů. Ten dům žije, ten dům dýchá a nese do ticha v tom peří havraním dříme síla a ta síla je mocnější než víra, že nějak bylo a nějak bude, ta řeč nevede ke svobodě a podle síly se každému dostane, podle ducha té síly, ne podle víry, vždyť víra síle podléhá a silou je živená. na světlo světa zveršovaná věta Havran se dívá. V kostech králíka svítí měsíc, to rub nastavuje líc, té kosti co vzniká, ve snu králíka je život i něco víc. Vítr rozfoukal kosti po nebi 20 LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření Pravidla jsou pečeť, ve zdech toho domu, v něm lidé unesou se a donesou se k tomu místu, kde život kosti láme… A z těch útesů se vrhnou s křídly havranů, pokojní a tiší bojovníci proplují nocí a svým světlem ozdobí tu tmu http://lzicka.wbs.cz vladimír václavek Tak děje se podle pravidla, ve snech havranů, co sní o domu, kde čarodějové mají křídla a síla už nedřímá. Letí domů. 21 RECE R ENS EC O R světloplaší a v š D Lžičk E NSOR rozsvítit O to dřív v sobě ED Host edice ReX sv. 14 básníka, překladatele a autora knih pro děti ho (nar. 1977) je záměrným a riskantním z dosavadní linie autorovy tvorby. Nepřináší í „kapesní apokalypsy“ předchozí sbírky le intimní, místy až sentimentální výzvu u, aniž by se vytrácela břitkost, naléhavost veršů. Snaha vystrčit růžky na světlo však — o nezodpověditelných otázek — vítězí. radek malý světloplaší uplík u RADEK MALÝ|(1977) na Univerzitě Palackého vystudoval obor germanistika a bohemistika. Žije v Olomouci, kde působí jako odborný asistent na Katedře bohemistiky FF UP, překladatel z němčiny a redaktor. Přeložil poezii Georga Trakla, Rainera Marii Rilka, Paula Celana, Hugo Sonnenscheina a dalších. Připravil také antologii německé expresionistické poezie Držíce v drzých držkách cigarety (BB Art 2007). Píše příběhy a básně pro děti, z posledních Listonoš vítr (Albatros, 2011, ilustrace Pavel Čech) a Poetický slovníček dětem v příkladech (Meander, 2012, ilustrace Daniel Michalík). Malý, Radek: Světloplaší. Host, Brno 2012. etudy z kredence Sebe si neodpářem, říká ve své páté sbírce olomoucký básník, překladatel a autor knih pro děti Radek Malý. A skutečně si neodpáře ani motiv luny ze své prvotiny Lunovis (2001), havrany z Vraních zpěvů (2002), ani svou Malou tmu (2010). Přeci je zde něco nového a nečekaného. Něco, co poezii Radka Malého posouvá k jiným souzněním. K otázkám, které jsou samy odpovědí. 22 a tahle cesta? tak ona vede? kam? Prostor se v této sbírce překvapivě stahuje. Tvoří ji oproti předchozím nečekaně krátké básně. Čtyřverší i texty z oddílu Jiné básně jsou oproštěny od všeho, co není nezbytné. Skládají se z útržků, jednočlenných vět, přerývavých prohlášení, jejichž prostor je ještě ohraničen interpunkcí. Básně, většinou zapsány malými písmeny, tak do svého středu pouštějí ticho, okamžik zamyšlení mezi slovy a pocit definitivnosti: pršelo, neprší. jenom se leskne. / pozouny v mlze. zlaté, břeskné. / pršelo, neprší. jenom se třpytí. / žije se. žije. když není zbytí. Ticho je základním pocitem celé sbírky. Díky němu pak jakýkoliv zvuk, který se ozve, rozezní prostor šokující silou (například výše zmiňované pozouny v mlze). Kromě ticha a zvuku se v básních odráží také protiklad světla a tmy. Tma zde představuje svět zúžený a nehostinný, den a světlo je také jen úzkým výsekem, který vzbuzuje až klaustrofobní úzkost. Nejpřirozenější je pak člověku prostor soumraku, stínu, malé tmy. Je místem přechodu, místem, kde se skutečLŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření „Celý svět je plný zázraků, na které jsme si však tak zvykli, nost trhá: odejít do ticha trhlinou v ohradě. / v ohradě bez koní, v ohradě šera. / a chvíli nevědět – to v každým případě. / odejít trhlinou, octnout se včera. Radek Malý mistrně pracuje s trhlinami, bílými místy mezi slovy. Díky nim pak více vynikne skrytý význam i slovní hra, jež je zde jedním ze základních kamenů. Každé slovo či hláska má své přesné místo a přesný cíl: báseň je / když slova spolu nemluví / a přece. Báseň je, podzim je, luna je. Toto je (existuje) představuje stvoření a ustavení světa pojmenováním, jeho uskutečněním. Především v oddílu Jiné básně je tak svět znovu tvořen a popisován. Jako kdyby v prvním oddílu, kde převládá expresivita, protiklady a objevují se pijácké motivy a beznaděj, byl svět zpochybněn, aby v další části mohl být znovu vystavěn od základů, znovu definován. Jeho novost, ale také dosud nepojmenovaná konkrétnost a opravdovost, se projevují častým odkazováním, neurčitým, a přesto konkrétním jako ukázáním prstem na blízkou věc: Ne, ještě ne. Ne, až tam. / Až támhle pod tím stromem. Ne, že by se v druhém oddílu expresivita neobjevovala, je však zároveň nesmělá a šokující, jako ozvěna něčeho cizího, jako vzpomínka na minulé: bobulky pámelníku / bílé a měkké / jak, co já vím, jak bříška mrtvých miminek. Prozradíš, pošeptám? Snaha po sdělování a sdílení se básněmi proplétá. S druhým člověkem, věcmi, zemí, živly. Svíravá potřeba vykřičet se do světa slábne, s tichem přišel i šepot. Básně jsou stále výrazně dialogické, jen rozhovor se přesouvá do intimnější pozice, než bylo obvyklé v předchozích sbírkách. Je veden v skrytu, šeptem, na kolenou. Pokora prosakuje nejistotou a pochybností lyrického subjektu do gesta modlitby, pokleknutí a sepnutých dlaní, do rozhovorů o smrti: babičky odcházejí, moc po nich nezůstává / jen trochu vody v očích, v košíku seschlá tráva. / babičky odcházejí, věchýtky nachýlené. od země nezebe je. nás ještě, ale je ne. Ukazuje se zde vnitřní svět, smířený a klidný. Radek Malý, ačkoliv text na přebalu knihy hovoří trochu jinak, rozhodně neopouští svou předchozí poetiku. Spíše ji uhlazuje, pouští do hlubších vod. A tak škvírami ve fialové obálce vstupujeme do oranžového světa teplého světla, světla vnitřního. Takového, které světloplaché neděsí, které pramení z klidu, z vědomí vzácnosti obyčejné chvíle: hrstička čaje, zima zimomřivá čaj do misek, a jestli dřív se stmívá o to dřív v sobě rozsvítit a nereptat, zda zítra vyjde slunce a nereptat, když ne světlo je hamižné tma tančí na napjaté strunce na strunce C jak luna, která couvá že je nazýváme všedními věcmi.“ H. Ch. Andersen [email protected] eva johnová Radek Malý|Světloplaší 23 Radek pěnička divnodění divnodění | eva johnová S OKNY DOKOŘÁN 24 Vím, že jsem si vybrala to místo kvůli příslibu přírodního stavitelství, kvůli józe, kvůli obrazu slunce nad vchodem do domu. A naučila se míchat beton, zpívat s větrem a ohněm, pít čaje, které člověku kvetou vstříc. Skrze desítky oken naslouchat srdci domu. Už nezáleží na tom, co mě přivedlo. Zůstala jsem, vracím se a vracet budu. Kousek duše jsem utopila v tamní studni. Honza se v osmdesátých letech vzdal života v Praze. Odešel do vesnice kousek od Hlinska v Čechách, aby zde v napůl zborcené budově hostince vytvořil místo klidu a meditace, útočiště. Vesnice je malinká, dvě stě obyvatel, koloniál a hostinec v bývalé kapli. Zvláštní, jak se role prohodily. Z hostince se stalo místo ducha, z kaple hostinec. Trvalo téměř deset let, než byl dům alespoň trochu obyvatelný, ale s pomocí dobrovolníků a finančních darů, které se objevovaly vždy ve chvíli, kdy začínala být situace zoufalá, se podařilo centrum zprovoznit. Přicházeli kluci na civilku, přátelé i úplně cizí lidi, kteří prostě zaklepali na dveře a vstoupili. Podobně se objevují i nápady, vstupují během meditace a Honza je s nadšením přivádí k životu. Zateplení pomocí desítek okenních rámů přibitých na omítku, díky nimž zadní strana domu pomrkává do krajiny, kdykoliv vysvitne slunce. Poustevna pro terapii tmou. Honza pořádá kurzy vaření, dětské tábory, semináře, několikatýdenní workcampy zahraničních i českých dobrovolníků, víkendy s jógou a meditacemi. Jednou na podzim nás požádal, abychom se ujaly vaření na víkendové akci. Uvítal nás v kuchyni slovy: „Tak jsem vám sehnal ty banány.“ Banány na předem sestaveném jídelníčku chyběly úplně, náš udivený výraz Honzu ale nerozházel. S pyšným úsměvem ukázal na tři krabice v rohu místnosti. „Byly zadarmo, jsou krapet černý, ale aspoň budou pořádně zralý.“ Byly krapet černé, krapet taky fialové a oranžové, podle stupně plísně. Honza, ačkoliv autor knih o nutnosti jíst co nejčerstvější potraviny, které v sobě ještě mají dostatek životní energie, kupodivu orientální zbarvení nějak neřešil. S obrovskou radostí vyhazoval tu oranžovou a fialovou nádheru, ze zbylých dvou beden použitelných banánů organizoval výrobu marmelády a pečení chleba v improvizované pícce (pod obrovským hrncem na sporáku) a ty nejvíc podobné obecné představě o banánu neustále všem nutil. Věta „Nechceš banán?“ se stala legendou. Během programu, večerního a nočního bubnování, po obřadu v týpí, kdykoliv do něho člověk vrazil. A ačkoliv každý účastník během soboty snědl tak patnáct banánů, pochvaloval si Honza v neděli, že mu ještě jedna bedna zbyla na další marmeládu (z první várky vzniklo jakési prapodivné pyré). Loučil se s námi v kuchyni, vysoký, s vlasy zaplétajícími se do svazků bylin zavěšených u stropu, v náručí kocoura Hrdinu. Na cestu jsme dostaly banány a požehnání slunce nad vchodem. Pocit, že kus místa si neseme s sebou. Uzavřený v banánových slupkách. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření Ztracená panenka, 1986 radek pěnička radek pěnička Kosmos chaos, 2011 Radek pěnička Radek Pěnička Snový, neskutečný svět – od propisky k oleji a digitální filtraci RADEK PĚNIČKA|(1963) FacePunkový DigiOne. Pošťák, který nosí zprávy ze světa za zrcadlem. Do svých vidění vstupuje zásadně pod vlivem intenzivní hudby, naprosté střízlivosti a svitu tří stolních lamp a bateriových svítilen. Samostatně vystavoval v letech 1987 a 1988 Sonitus v olomouckém S-klubu, kde pracoval od roku 1984 jako topič a vrátný. V tomtéž městě, v restauraci Garnet v roce 2011 se uskutečnila komponovaná výtvarně-hudební jednovečerní výstava Radek Pěnička fantasy obrazy 1981–2011. foto|Radek Pěnička Pamatuješ na svoje malířské začátky? Co jsi prvně maloval? Snažil ses své kresby už tenkrát nějak stylizovat? Na paloučku, 1989 Když nepočítám první sluníčka a kytičky ve školce, tak první, co jsem maloval, bylo přímo okolí místa, kde jsem bydlel. Chodíval jsem jako prcek na procházky se svojí babičkou a snažil se zapamatovat určité momenty reality. Třeba jak se zavírají závory na přejezdu, jak se kouří z komínů a podobně. Snažil jsem se nakreslit střechu i s taškama, tak, aby byla jedna vedle druhé naprosto stejná a dokonalá. Kreslil jsem obyčejnou propiskou na čtvrtku. Některé ty obrázky měly dost vymakaný detaily, ale schválně jsem to nestylizoval do nějakýho umění. Šlo mi o zachycení reality. Potom jsem, už ve vyšších ročnících, dělal takový kartičky zabalený v celofánu. Tam jsem kombinoval tuš s obyčejnýma fixama. Byly to jakoby série pěti kartiček, který spolu nějak souvisely. Stylizovat obrázky jsem začal až s příchodem mojí fascinace hudbou. Fascinace hudbou? Hudba tě hodně motivuje? Ano. Na střední jsem začal poslouchat art-rock. Všechny ty Yes, Genesis, Pink Floyd a naše Futurum, Progres 2 nebo Synkopy, to všechno mě vedlo k tomu, nějak ten reálný svět transformovat do něčeho, co http://lzicka.wbs.cz lukáš sedláček s radkem pěničkou Stává se, že vedle své femme fatale hledá chlap-snílek celý život také svůj osudový svět. Kořeny, kam může zapustit svoje odnože a čerpat z čistého zdroje. Svět, který sám modeluje svou fantazií, touhami i depresemi. Zvlášť pokud se jedná o člověka s výtvarným nadáním. S Radkem Pěničkou jsem se setkal u piva. Není příhodnějšího místa na rozhovor než právě kulisa olomoucké hospody U Zlaté koule, kam i také mezi jinými Radkův osudový svět právem patří. Jeho obrazy znám od dětství. Doma, v obývacím pokoji nad sedačkou, kde můj táta četl po práci noviny, visíval širokoúhlý obraz s perspektivou šachovnice a s názvem Hej! Blondie! kde jsi?. Obraz malovaný olejem plný slunečních koulí a imaginace snového světa, popsaný precizním rukopisem, je zároveň oknem, které ukazuje umělcův svět, jaký opravdu je. LUKÁŠ SEDLÁČEK 25 Všiml jsem si, že tě šachovnice provází pořád… Ano… šachovnice malovaná v perspektivě. Beru to jako jakýsi podvědomý rastr nebo řád, ve kterém je uloženo všechno to ostatní. Střídání barev, přesně vymezené hranice, preciznost. Kromě toho, šach je královská hra. Je to především symbol absolutního systému, takže se šachovnice objevuje často v obrazech jako leitmotiv. Jedny z prvních šachovnic jsou právě v obrazech Hej! Blondie! kde jsi? a Ztracená panenka z roku 1986. Poslední můj obraz je z roku 2011 a jmenuje se Drama větrníkové šachovnice. na pivu s… Zpátky k malování pod vlivem hudby. Co bylo dál? 26 Dál jsem na sklonku socialismu po vojně začal poslouchat kytarovky a punk. To už jsem nějakou dobu pracoval v S-klubu jako topič a vrátnej. To bylo asi od roku 1984. Tam byl tehdy úplně jinej svět, k hudbě bylo blízko, tak se to samozřejmě projevilo v malování. Někdy v devadesátých letech jsem art-rock pomalu opouštěl a začal se věnovat mladejm kapelám, který tu do té doby vůbec nebyly. Všechny ty indie a indie-punkový ostrovní kytarovky. To je prostě úžasný, kam se hudba dostává a je úžasný, jak to mladí dělaj. To mě přitahuje. Je jasný, že pak maluju pod vlivem té vlny, na který zrovna jedu. Od téhle hudby jsem se dostal až k elektronice a DJs. Momentálně nejvíc u malování poslouchám trance. Na obrazech je ten vývoj hodně poznat. Každý to období má svoje určitý znaky. Jiný formát, jiná technika, jiné základní motivy a vlastně i jiný prostor. Ze začátku ten prostor byl u obrazů malovaných olejem nebo temperou hodně volný, pak se pomalu zahušťoval a teď u elektronické hudby se zase postupně uvolňuje. Taky formátu, na který teď maluju a který je v poměru 16 : 9 to sluší. Ale vše závisí na tom rozpoložení, v jakým je člověk, jak moc je člověk nasranej nebo ne. Jestli LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření zrovna maluju punk a potřebuju vyjádřit protest nebo jsem prostě v pohodě a chci to dát najevo. Všechno je na tom sololitu, na kterej maluju, vidět. Ne vždy se teda původní záměr podaří, ale pak si řeknu: „Vždyť ono to tak vlastně je“. Je to přirozenej proces. Jaké jsou tvoje oblíbené techniky? Jednoznačně olejomalba, tempery a tužka. Dřív jsem dělal i tuší, ale ten olej u mě nejvíc převládá. Olej, to je královská technika. Je teda příšerně pracná, dlouho to schne. Vlastně každej odstín schne jinak dlouho, a já ještě používám různý vystřihovánky ze samolepek, a teď musíš strašně dlouho čekat, až vrstva zaschne, a to trvá třeba týden. Takovej obraz Kosmos Chaos, to je dvouměsíční práce se vším všudy. To třeba tempera jde rychlejc, protože ti schne pod rukama, ale zase tam nesmíš udělat chybu. U oleje když se nedejbože něco pokazí, tak se to dá ještě přinejhorším nějak opravit, u tempery to nejde. U tuše a tužky to samozřejmě platí taky, tam se prostě gumovat nemůže. Tam si to musíš rozvrhnout a na jedné straně čtvrtky začít kreslit a na druhé skončit. Neexistuje prostor pro zaváhání a chybu. Zkoušel si někdy i nějakou jinou techniku? Zkoušel jsem akvarel, ale to mě moc neoslovilo. Podle mě to jsou vybledlý odstíny, který se do mého fantasy světa moc nehodí. Jsou samozřejmě borci, kteří to umí. On zřejmě akvarel časem světlá a tempera tmavne a já mám asi porušenej barvocit, protože třeba v Ishiharově testu strašně těžko něco rozpoznám. Potřebuju čistý a jasně definovaný odstíny, takže ani moc barvy nemíchám. To je asi problém toho akvarelu, protože tam se to všechno sleje a já už tam ty rozdíly prostě nevidím. Zkoušel jsem i akryl, ale to už je spíš taková pasta, rychle to zasychá a musí se to vrstvit na sebe. Tam už ty moje techniky, kdy používám modelářský tenký štětce, nejdou použít vůbec. Moje obrazy jsou právě hodně o detailech. Vždy, když vidím tvůj obraz Na paloučku, připadá mi, že to je ten mýtus, který hledáme. Imaginace reálným momentem a zároveň plastickou krajinou až na hranici personifikace a kontinuity našeho reálného světa. Co pro tebe znamená sám obraz a jak by si ho mohl divák interpretovat? Co pro tebe znamenají kořeny? Tam, v tom obrázku, je bytost, která padá do vodopádu a snaží se zachránit před pádem do propasti. Má tam nahoře pomocníka, který jí v tom pomáhá. On je to vlastně takovej zoufalej výkřik, nebo forma volání o pomoc. Ten obraz je z roku osmdesát devět, všechno se tady mlelo, končilo jedno společenské období a začínalo druhé, v rodinném životě jsem to měl podobné. Ten přerod se v tom obraze projevil. U mě je to všechno odrazem psychiky. A ty kořeny… vždyť já jsem vlastně tíhl k těm kořenům už od začátku tím, že jsem si kreslil tou propiskou na čtvrtku okolní momenty. Později jsem začínal stromečkama, kde místo korun a listí byly koule a ty kořeny tam byly vždycky vidět. Je to tak i v reálu. Vše to má smysl, i třeba tahle hospoda, kde sedíme, patří mezi jinými k mým kořenům. Tady v okolí jsem přece vyrůstal. A tak sem chodím na pivo. Občas tu člověk dá do hlavy nějaké ty pivní ampéry, ale to k té kontinuitě a tvorbě prostě patří. (smích) Což samozřejmě takový digitál mám. Nebo Smrt sklenice. Rozbije se ti oblíbená sklenička a tak ten konec sklenice na protest vyfotím a udělám jej důstojným. To je punk, asi. Punk je protest proti těm hnusnejm šedomodrejm kachličkám, proti tomu, že už se nenapiješ ze svý oblíbený sklínky. Prostě punk beru třeba jako protest proti skutečnosti, která se stala. A nenapadlo tě někdy vzít nějaký tvůj digitál a přemalovat ho svou technikou? Určitě mě to už napadlo a chystám se na to. Nevím sice, jak to dopadne, je možný, že tam spousta věcí přibyde nebo tam hodně věcí nenamaluju, ale o tom ta cesta je. Chystám se teď přes zimu na dvě větší věci do projektu s názvem Punkový vesmír. Tam určitě svoje digitály použiju jako jednu z předloh. Hmm, digitál… jsme u dalšího mýtu. Co facebook? Má na tebe vliv to, že můžeš zkoumat tvorbu svých kolegů z celého světa? Máš nějaká dílka, která jsou ovlivněna přímo punkovou subkulturou? Facebook je v tomto úžasnej. Je to taková obrovská galerie, kde se vystavují grafiky a tvorba umělců z celýho světa. Koukáš tam na jednu stranu na úžasný věci třeba od Angličanky Danielle Tunstall, ale na druhou stranu tam je taky spousta vaty a balastu. Štve mě i takovej ten českej švejkismus, že si naši někteří umělci a rádoby kritici, zaprdění ve svejch galerijních mikrosvětech, říkají: „co je tady, to je nejlepší“, ale to vůbec není pravda. Grafika, fotografie a malba jde neskutečně rychle dopředu, jako celý soudobý umění. Virtuální prostor tomu hodně pomáhá. Všechno to sdílení je jen skvělá FacePunková akcelerace. Je to protest proti starým a zaběhaným pravidlům ve vlastních ateliérech. Je to FacePunk… Jasně. Posledních pár let se věnuju i digitální grafice. Občas se podaří vyfotit nějakou obyčejnou věc, kterou potom v editoru softwarově přetvářím a upravuju. Vyfotím třeba kachličky tady na záchodě u Koule a použiju z toho nějaký výřez, který digitálně upravím, a z obyčejný kachlový zdi se zašlou šedou cementovou spárou ti vznikne digi grafika, kterou třeba nazveš Barevný WC moment. Všechny zde zmíněné obrazy a mnoho dalších děl můžete nalézt v digitální podobě na umělcově webu www.penickapictures.com. A který obraz bys řekl, že je tvým kořenům nejblíže? Je tu nějaký genius loci, který tě provází celou tu dobu? No tak samozřejmě to začalo tou Ztracenou panenkou, a pak ty malé tužkokresby. Náměstí Ptačího monumentu, Na okraji, Až přijde drkotání na schodech…, a samozřejmě i obraz Na paloučku. [email protected] lukáš sedláček s radkem pěničkou by odpovídalo mým představám o progresi a organickém zachytávání momentů v krajině. Najednou zde byly fantaskní stromy, koule, bytosti v cylindrech a taky moje šachovnice. 27 Tygře, tygře, žhavě žhneš O představení|… a za Tracym tygr autor předlohy|William Saroyan režie|Vladislav Kracík ENS dramaturgie|Lenka Jorníčková EC R scéna a kostýmy|Markéta Rosendorfová Dagmar Maturová hlas vypravěče|Miroslav Hruška j. h. animace|Sandra Hrachová Petra Heleninová|Andy Lžičk Fehu a v š uplík Mareček hudba|Martin Peřina|Lukáš u hrají|Tomáš David Marek Zahradníček|Zuzana Zapletalová Jana Posníková|Barbora Šebestíková Veronika Löflerová|Marek Hajžman j. h. R E RECE D zjevení z jeviště NSOR 28 ED foto|Michal Hancovský Tygr dokázal v literárním i hudebním světě svým působivým uajíí okouzlit již mnohé. Rudyard Kipling, William Blake, Plastic People of the Universe, William Saroyan i Radůza poslechli jeho volání, ačkoliv někdy se na opačné straně ukázal spíš černý panter převlečený za tygra. Od března letošního roku se tato kočkovitá potvora skrývá také v olomouckém Divadle Tramtárie, a to v inscenaci Vladislava Kracíka … a za Tracym tygr. Pro mnohé z nás „srdeční záležitost“, Tracyho tygr Williama Saroyana, není na divadle viděna dvakrát často. Uveďme například muzikálová zpracování ostravského Divadla Petra Bezruče a Východočeského divadla Pardubice, činohru Klicperova divadla či loutkové podání Tracyho tygra Divadla Nablízko Praha. O to větší výzva to jistě byla pro tým z Tramtárie – a samozřejmě o to větším lákadlem je inscenace … a za Tracym tygr pro zdejšího nenasytného diváka. Znalce Saroyanova díla obejme v Tramtárii trochu poupravený příběh. Chybí tu postava doktora Pingitzera, sympatického, nezapomenutelného a srdečného člověka, který „rád zábavu, hru, fantazii, kouzla a čárymáry“. Právě jemu Thomas Tracy recituje legendární báseň Williama Blakea. Thomas Tracy a doktor Pingitzer si rozumí. Jsou jako stařec a dítě. Jejich svět je jiný, je to svět vanilkové zmrzliny, kávy a tygrů, co jsou ve skutečnosti černými pantery. Větší prostor je v inscenaci věnován Pingitzerovu protipólu, doktorovi, který je mu „ve všem všudy nepodobný“, doktoru Scatterovi, jehož škrobené a studené srdce postupně pookřává. Ukazuje nám svůj život a jeho slabiny, nešťastné manželství LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření „‚Když je v sázce lidská bytost‘, povídal, ‚pak člověk musí být trpělivý a pokušení oděné do jeho půvabné sekretářky. Překvapivě nacházíme paralely mezi ním a Thomasem Tracym. Doktorovo kamenné srdce se omílá právě díky Thomasovi a jeho nevšednímu příběhu. Přátelství s tygrem, záda otlačená od žoků kávy, neodolatelná vůně a chuť oblíbeného nápoje a hlavně ona, Laura, Laura Luthyová, a její tygřice. Na první pohled diváka jistě zaujme scéna, která je složená z několika dřevěných desek, jež se na zadním prospektu dají využít jako stěna i jako posuvné dveře. Dřevěné desky navíc vytváří i jakési horní patro, kam se dá po žebřících vylézt. A tak tam nahoře mohou Nimmo, Peberdy a Ringert pohodlně ochutnávat kávu a spokojeně u toho pohupovat nohama. V průběhu představení se scéna svižně mění na pracovnu doktora Scattera, ulici či Lauřin domov. Herci také funkčně využívají jezdící židle na kolečkách či právě ony žebříky vedoucí do patra. Kostýmy byly zvoleny přirozeně, ochutnávačům nechybí knírky a velká břicha, Thomas Tracy je sympatický mladík a Laura Luthyová je jako slunce, ve žlutých šatech celá září a mění tak Thomasův život i nádech této inscenace. Laura, Tracy i ochutnávači se svými veselými a nápadnými kostýmy tak tvoří protipóly k běžnému oděvu doktora i policistů. Thomas Tracy v psychiatrické léčebně vypráví retrospektivně svůj příběh, místy je doplňován hlasem vypravěče. Představení příjemně dokresluje hudba, její tóny ladí s rázem a celkovým naladěním, ve kterém pak divák odchází domů. Vše klape jako tygří drápy na dlažbě, scény svižně navazují. Do kůže se žádný dráp bolestivě nezatne. Tracy je lehce uťáplý mladík s netradičním pohledem na svět a jeho ještě netradičnějším vnímáním. Nejlépe jej snad definují tyto citace z knihy Williama Saroyana: „Když mu byly tři roky a začal poslouchat, jak co zní, tu kdosi řekl tygr! Ať už tygr! bylo cokoli, Tracy to chtěl.“ a „Ničemu nerozumím. Ale ta básnička se mi líbí.“ (poté, co dorecitoval Pingitzerovi báseň a on se ho zeptal, zda jí rozumí). V Tramtárii se této role ujal hostující Tomáš David, herec brněnské Husy na provázku. Jeho Tracy byl opravdový, živý, naivně roztomilý i mučivě smutný, dokázal diváky strhnout. Stejně energická a reálná byla i Laura v podání Zuzany Zapletalové. Třetí nejvýraznější postavu, doktora Scattera, ztvárnil Marek Zahradníček, který ke konci už „roztává“ a polidšťuje se. Diváci spatří dokonce i samotného tygra, byť jen na malý okamžik, a to díky animaci tygra promítnuté na stěnu. Takto zhmotněný tygr se však objevuje jen krátce, tak trochu naštěstí, neboť jak můžete vlastně ztvárnit takovou abstrakci, jako je Tracyho tygr? Kolik lidí, potažmo diváků, tolik významů; tygr může být láskou, odvahou, životní silou, sebevědomím, vášní… V Tramtárii se tygr nakonec stal láskou. Pro diváka je však tramtárijská inscenace něco jako nádoba, její tvar či obrys: režisér, výtvarníci a herci vám s hravostí, radostí a dravostí dají základ, svoji vlastní esenci si již musíte dodat sami. Ať už máte bručícího tygra, mňoukající rybičku nebo mečícího dinosaura. a ochotný se ještě učit, protože stát se může cokoli, navíc když je ve hře ještě láska.‘“ W. Saroyan http://lzicka.wbs.cz kateřina ráchel valášková Divadlo Tramtarie|… a za Tracym tygr 29 Radek Dyma Obouruč trhané milostné psaníčko 1. část (levice) Milá slečno, samozřejmě, že to, co Vám posílám, JE špatná báseň, protože JSEM špatný básník (v budoucnu se snad vypracuji na nejlepšího špatného básníka vůbec, budu-li pilný) – a jsem na to docela hrdý, neboť kolik nás je takových, ještě horších než nejhorších (i nepravidelné stupňování přídavných jmen má svá omezení, jak vidno, natož Vaše přelíbezné jméno, původem, soudím, odněkud z dětství), mezi lidmi, neřkuli mezi básníky, když každý dnes usiluje být co nejlepší, jako by zítřek nebyl za dva dny včerejškem. Mezi špatnými básníky si tedy troufám snáze vydobýt prvenství a doufám, že vzhledem k mé vrozené nedokonalosti to bude maličkost. Ostatně přesvědčte se sama. Vím, že zřejmě zdaleka nejsem (nejsem zdaleka, bydlím poblíž) jednoduchý tak jednoduše, jak si představujete, nýbrž daleko (žiju nedaleko) složitěji, což je ovšem něco jako jednoduchost na druhou – když mě rozložíte na prvočísla, zjistíte, že celek je zanedbatelná veličina (S penisem to nesouvisí… doufám – nebo bych měl raději doufat, že ano? Jak se k tomu stavíte vy? – Zezadu, zepředu? – Můj penis určitě nějak souvisí s vagínou, ale v tomto ohledu si nepříliš namáhám představivost, jsa bičován krásou skutečnosti)… V neposlední řadě (ač skoro v poslední, jak vidno, řádce) pozdravujte drahou paní matku, matku, matku (téměř v poslední řádce, leč jistě ne naposledy)! Raději jí to vyřiďte tak, jak jsem to napsal, třikrát – ať má do zásoby (do zásoby srdce) – co kdybychom se dlouho neviděli. V duchu Vás (duchem) líbám nastokrát! (Jak snadné je se loučit… ani na to nemusí být člověk literát. Což potom, když je! Jaká nečekaná sláva! Neboť souložit umí každý – psát básně ne.) 30 Antonín Pičič, rozený Květnatý radek dyma je to prozaické, přátelé Zcela Vám oddaný (to jest JAKO daný darem), a doufaje, že časem i tak přijímaný Vašimi něžnými dlaněmi a rtíky, znamenám se (neznamenaje zhola nic) LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření [email protected] 31 2. část (pravice) Milá slečno, žel, je pravdou, tísnící Vaše nezkušené srdce, že jsem – doprovázen ozbrojenou policejní hlídkou, abych v cizině při koupání v moři nebyl snad přepaden – narychlo odjel na dovolenou, vypůjčiv si Vaše panenství. Jistě víte (a nevíte-li, zeptejte se sousedek), jak špatně si v nynější hospodářské krizi stojí světová burza – věřte, tak obtížně se na ní zúročuje cokoliv, nejenom pel již použité nevinnosti. Leč nezoufejte – závoj Vám z ní ještě zbyl… snad jej upotřebíte, až se budete vdávat. Ohledně Vašeho dotazu, jak mohu být rozený Květnatý, mám-li příjmení Pičič, dovolil bych si – vzhledem k našemu předpokládanému delšímu odloučení – neodpovědět. Snad díky tomuto nepoodhalenému tajemství zůstane ve Vašem srdci odhaleno to, co jste mi svěřila svým klínem. Vždy jen Váš a věrně Váš Antonín Pičič, rozený Květnatý P. S. (neboli douška): Dítě, bude-li chlapcem, pojmenujte Rostislav. I děvče tomu jménu přivykne, vytrváte-li a nedáte-li se zviklat. Buďte statečná. Na konečné jsem vystoupil a vydal se k lesu – již zdálky jsem rozeznával houf nadšenců dosti mně podobných; jakási neviditelná metafyzická síla zřejmě opracovává podobně smýšlející jedince, aby se co nejvíce sjednotili v jediném tvaru transcedence. Sotva jsem k nim dorazil, běželo se. Pořadové číslo neměl přidělené nikdo, jak se zdálo, a cíl… kde byl cíl? Nikdo mi o tom neřekl ani zbla. Oslovil jsem tedy dýchavičného pána s ježatým knírem a vodovýma očima (to měl z toho, že jedl mnoho hovězí polévky, znám ty případy!), klusajícího vytrvale po mém boku, ale ten si jen odplivl. Předběhl jsem ho a přidal se k atletickému černovlasému krasavci v běžeckém trikotu. Do rytmického odfukování jeho zdravých a bezchybně fungujících plic jsem vykřikoval své otázky, dbaje na to, aby mi ani jeden otazník na jejich koncích nevypadl z úst (otazník je jako srp, vypadne-li, a což teprve vykřičník!). „Kde je cílová páska? He?!“ křičel jsem. „A jaká je hlavní výhra, což?! Unesu ji?! Jsem tady městskou hromadnou dopravou, tam to bývá stísněné!“ „Očeňuje še použe první míšto a odměnou je šmrt,“ odvětil krasavec huhňavě. „Tady še neběží jako o život, ale o život. Tady ši na nič nehrajeme.“ „Ó,“ zvolal jsem vystrašen úžasem, který se mne zmocnil od pat až po kořínky vlasů. „A vám to nevadí?“ „Umžít, pane, umžít muší každej! Ale být jednička, být ašpoň jednou jedinkrát v něčem nejlepší – to še vám leckdy nepovede i kdybyšte žil što let!“ V duchu jsem mu dal za pravdu a přidal na rychlosti. 32 Dopisy nečtu, natož abych je otvíral – tato archaická forma komunikace sice stále ještě plní jakousi funkci, třebaže se zdá, že snad pouze to je její hlavní náplní, jediným účelem. Obzvlášť pak nečtu dopisy dávající okázale najevo svou důležitost. Ovšem dopisy umolousané, jejichž sdělení je očividně diktováno duševně poškozeným pisatelem (obálka obvykle žhne špatně skrývanou pomateností), nevyhazuji a občas jim věnuji pozornost až takovou, že je nejenže odložím stranou, ale i zjišťuji, co obsahují. Právě takto jsem přišel k oné pozvánce na „netradiční přespolní běh“. Přísahal bych, že černé tečky na zažloutlém křídovém papíře, na němž byla vytištěna, jsou mušince. Rožky obdélníku byly špinavé a pozohýbané a pod nečitelným podpisem garanta celé akce se skvěla úctyhodná, důstojná mastná skvrna, hodna opravdu velkolepé osobnosti, na kterou bylo zjevně nemožno jakkoliv se spolehnout. Zajásal jsem a vyhodil z okna porcelánovou konvičku na čaj – i s víčkem (mám dvě, téměř k nerozeznání krásné). Okno bylo zavřené, ale sklo se roztříštilo natotata a porcelán, omyt volným pádem, jásavě dopadl na chodník. Bydlím ve druhém patře, můj čin proto nevzbudil tolik zájmu, kolik jsem očekával, k čemuž možná přispělo i to, že nikdo nebyl zraněn – jak dovedně ti lidé, vycvičeni uskakováním před šrapnely, dnes svedou uhýbat! Popadl jsem pozvánku a řítil se po schodech dolů, abych se od nějakého sroceného hloučku nechal alespoň poplivat, když ne ztlouci, ale vše marno, čili nic. Měli to za malichernost a dřív, než jsem k nim dorazil, pokojně se rozešli. Když už jsem se z bytu vystrnadil na ulici, přečetl jsem si datum konání běhu – věru, měl jsem co dělat, za chvíli se začínalo! Několik zastávek k tomu místu za městem jsem běžel, abych měl natrénováno, a několik zastávek jsem se svezl autobusem, zpívaje si za jízdy lidové písně, doprovázen – jako němými hudebními nástroji – nevlídnými pohledy zasmušilých cestujících. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření RADEK DYMA|(1970) obuvník, vegetarián, tvůrce kamenných zahrad, prodavač vánočních stromků, montér LCD obrazovek, zakladatel vydavatelství Ústa hlasu, povídkář, básník, festivalový ospalec… (Igor „Fido“ Látal) http://lzicka.wbs.cz radek dyma je to prozaické, přátelé Přespolní běh 33 René Vaněk ŽELEZNÝ LOTOS 34 V tohle roční období jsou ulice po šesté hodině jako vymetené. Jdu po Náměstí bratří Čapkových a potkávám pouze shrbené podlidi v dlouhých špinavých pláštích, spěchající s nákupními taškami plnými jídla do domovů svých majitelů. Z kanálů stoupá pára, žulová dlažba se slizce leskne v záři neonových reklam. Nad supergotickými domy pomalu plují sazové tankery a vulgárně prozpěvující reklamní kostky, které jednu chvíli do nebe vychvalují tablety na čištění zubních protéz, aby se vzápětí vytasily s revolučním čističem ucpaných výlevek nebo gumovými medvídky herbivor. Ve stínu potemnělé trafiky zahlédnu siluetu štíhlého kočičího těla. Zvíře zaslechne moje kroky, otočí se mým směrem, tmou zableskne pár zeleně zářících očí. Chvilku si hledíme z tváře do tváře, pak se kočka vymrští a rozplyne se v křoví za kontejnerem na odpadky. Pár metrů a jsem u Olověné ústřice. Nad železnými vraty svítí fóliový displej, na něm vidím mladou Asiatku tančit s ohromnou sépií. Zpoza vrat slyším dunět decibely industriálního techna. Vstoupím. Ústřice je plná kouře. Připomíná peklo, jemuž přestaly táhnout sopouchy. V pološeru, které se marně snaží rozřezat na kusy několik paprsků zelených laserů, vidím svítit desítky konců hořících cigaret. Okamžitě dostávám chuť na tabák a taky si zapálím. V Ústřici nenajdete nekuřáka. Mají sem totiž zakázaný vstup. Je to značně výhodné jak pro ně, tak pro milovníky dehtu a nikotinu. Prodírám se horkou masou lidských těl a postupně se propracovávám k Salonku číslo pět, kde máme dnes se Sárou domluvenou rezervaci. U jeho dveří stojí drobná japonská stařenka s ohromným doutníkem mezi dokonale bílými umělými zuby. „Pánešek šíslo?“ zaskřehotá jako skřet z večerníčku O lidožravém tulipánu. „Šest set třináct,“ odpovím a vtisknu jí do studené dlaně pět tyfských marek. Stařena otevře skleněné dveře a s úlisným šklebem na tváři mi pokyne, abych vstoupil dovnitř. Sára sedí na polštářku v rohu stinného salonku. Je krásná, až z toho bodá u srdce a plicím se chce přestat dýchat. Opatrně se vedle ní posadím. „Jdeš pozdě,“ řekne a odklepne popel z cigarety, kterou má usazenou ve stříbrné špičce. Chci říct, že se omlouvám, ale přiloží mi na rty prst a políbí mě. Vzápětí uhne pohledem a strčí mi před oči želví krunýř připevněný k bronzovému podstavci. „Mají tu hrozně krásný popelníky, co?“ usměje se. „A taky tu mají krásný šero,“ povídám jí. „Šero a všude ten kouř. Nic není vidět a ty si musíš skoro všechno jenom představovat.“ Sára se usmívá a nic neříká. Pohladím ji po jejích světlých vlasech, jejichž konečky se dnes pohybují, jako kdyby je pročesával neviditelný hřeben. „Koupila jsem si takovej novej lak. Jsou v něm nějaký speciální nanočástice, víš? Líbí se ti to?“ vysvětluje, očividně šťastná, že mi neunikl její nový kosmetický objev. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření rené vaněk je to prozaické, přátelé (ukázka z připravované knihy) [email protected] 35 36 „Dnes tu má vystupovat Železný Lotos, víš o tom?“ řekne potichu dívka a vytrhne mě ze zamyšlení. „Znáš ji?“ „Něco jsem o něm zaslechl. Ona je to ženská?“ „Tak napůl.“ „Myslel jsem si, že je to chlap.“ Sára mi podá sklenici hořícího absintu. Netuším, kde ji vzala, nepřemýšlím nad tím, pomalu piju a ohřívám tou jedovatou sračkou svůj zažívací trakt. Lotos ještě chvíli předvádí svoje odulé tělo, ten zdánlivý strašlivý omyl Podsvětí, pak se objeví dvě shrbené liliputky. Nesou nejméně dvacetikilového, čerstvě zabitého tuňáka. S námahou ho vyhodí na podium. Mastně to mlaskne. Lidská prasnice si rybu prohlíží očima dokonale ukrytýma pod latexovou maskou, pak ji jedinou rukou zvedne ze země a vyhodí do vzduchu. V tu chvíli se čas zpomalí a protáhne jako kapka, co se právě oddělila od hubice netěsnícího vodovodního kohoutku. Tuňák pluje vzduchem, od jeho ploutví odletují krůpěje slizu, povrch těla odráží zpomalené záblesky stroboskopů. Ryba se obrátí břichem vzhůru a zvolna klesne mezi čepele dvou ohromných vějířů. Železný Lotos mění rybu na stejně velké filety. S každým mávnutím těch půlměsíčitých břitev se z těla tuňáka oddělí kus masa, snese se na podlahu, ze které je odkopnut vepřovou nohou mezi lidi v kotli. Trvá to zdánlivě celá století, než je ryba rozporcovaná a Lotosu zůstane na jednom z vějířů její stoická, trpělivě působící hlava. Publikum šílí. Rve se o filety a rybí vnitřnosti jako smečka hladových psů. Je mi zle. Všechno to, co jsem snědl, ve mně kyne. Chce to ven. Lotos zasekne vějíře do kamenného pódia, rozdrtí dlaněmi rybí hlavu, vyrve z ní krvavé žábry a nacpe si je do chřtánu pod latexovou maskou. Chci pryč. „Je ti špatně?“ slyším Sářin hlas. Realita se propadá sama do sebe, svět kolem mě se rozpouští, jako kdyby byl z vosku a někdo ho strčil do elektrické trouby. Kontury věcí se rozpíjejí, ze světel stroboskopů je ohavná galaktická mlha. Všechno mizí a znovu vzniká. Je to nesnesitelné. „Jdeme domů, pojď,“ říká Sára. V hlavě mi hučí. Vidím, jak zvracím na černé kočičí hlavy, vnímám Sáru, která se mě snaží podpírat, abych se neskácel na zem. Chvílemi je kolem mě střídavě světlo a naprostá temnota. Zdá se mi, že někdo škodolibě tahá za elektrickou šňůru mého těla. Vytahuje ji ze zdi a zase ji tam vrací. Blik, blik. Žiju, jsem mrtvý a zase žiju. Zasraný absint. Snad to přežiju. Jedeme tramvají. Je skoro prázdná. Schodiště našeho domu. Sára mě klade do postele. Tma. O dvacet minut později už se spolu tísníme v temném davu před podiem v koncertním sálu Ústřice. Vnímám kolem sebe desítky dechů, desítky agonických srdcí. Příjemně se mi motá hlava. Trvá to snad celou věčnost, než se podium zalije oranžovou září propanbutanového ohně, který šlehá ze dvou zamřížovaných otvorů v kamenné podlaze. Do prázdného prostoru je na několika řetězech spuštěna neskutečně obézní žena s ohromnými prsy, jež jí sahají téměř do poloviny stehen. Na hlavě má navlečenou velice realistickou masku prasete, v rukách, připomínajících tlapy medvěda, drží pár velikých železných vějířů. Jejich konce se stříbřitě lesknou. Musí být ostré jako břitva. Rozezní se třeskutá hudební kakofonie, stroboskopy začnou řezat oslepující bílou záři. Několik lidí v kotli se okamžitě zhroutí v křečích epileptického záchvatu. Nikdo si jich nevšímá… Lotos začíná tančit. Pot stříká, tukové záhyby se vlní, otevírají a zavírají jako vulkány, pod vrstvami sádla se stahují svaly. Není mi dost dobře jasné, jak se může něco takového vůbec udržet na nohou. Žena hroch, žena prasnice. Bůh vulgárnosti a obezity. Všechno se třese, lidi řvou, ale je to jenom vidět, slyšet to nejde, obrovské reproduktory to prostě nedovolí. Ohromné vějíře se míhají vzduchem, jejich zvuk připomíná svistot katan ve starých filmech, výkřiky mučených duší v očistci. RENÉ VANĚK|(1983) se narodil v Turnově. Roku 2003 maturoval na Gymnáziu Ivana Olbrachta v Semilech, v letech 2003–2008 studoval biologii na České zemědělské univerzitě. Pracuje jako počítačový grafik a designér. V roce 2008 debutoval knihou Nezahrada, na její úspěch navázal o tři roky později knihou Soma Secundarium. Ve volném čase se kromě psaní věnuje chovu pavouků a vaření. Má rád kočky, temné místnosti bez oken, obklopuje se podivnými starými předměty a vyloženě zbožňuje gumové medvídky. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření http://lzicka.wbs.cz rené vaněk je to prozaické, přátelé „Je to, jako kdybys byla ponořená pod vodou.“ Sára se usměje a odklepne do krunýře popel z cigarety. „Dáme si dneska chobotničky?“ „Dáme si všechno, na co budeme mít chuť,“ odpovím. Za deset minut nám čtyři japonské liliputky přináší jídelní servis, skleněný stolek, luxusní chirurgické příbory z dokonale průzračného horského křišťálu a talíře z nefritu. Sedneme si se Sárou proti sobě a obsluha před nás postaví akvárium plné malinkých albinotických chobotnic. Chutnají skvěle, jsou dokonale čerstvé. Kousíčky chapadel se pohybují ještě několik desítek vteřin po spolknutí, příjemně to lechtá a já se musím přemáhat, abych se přiblble nesmál. K pití si objednáme saké. Netrápí nás, že se k tradičnímu živému sashimi příliš nehodí. Po jídle si spolu ještě dlouho povídáme. Řešíme vesměs blbosti, protože ničím jiným nemá smysl se v Ústřici zabývat. Ústřice je místo povrchnosti, šera, luxusu, bizarnosti a plýtvání. Splní všechna vaše přání, ukojí všechny zvrhlé choutky a téměř nic si za to nenaúčtuje. Ačkoliv to není bordel, na přání vám dodá ty nejprasáčtější štětky, masochistickou trpaslici s dildem na čele i páchnoucího tlustého imbecila v převleku Včelky Máji. Stačí utrousit půl slova. Nestydět se. Se Sárou jsme se poznali právě tady. Už to jsou víc jak dva roky. Ne, nepracovala tady jako prostitutka. Chodila sem každou středu v sedm večer na mořské plody. Sama. Sedávala ponořená sama do sebe u stolku pro jednoho a ládovala se pohybujícími se částmi těl mořských živočichů. Jednoho dne jsem to nevydržel a zeptal se, jestli bych se k ní nemohl připojit, že mořské plody chovám v ohromné oblibě, zvlášť když se vám snaží při konzumaci utéct z úst. Chvíli jsme si povídali o astrologii, které ani trochu nerozumím, pak jsem jí zarecitoval pár veršů z Návratu učitele a byla moje. Složitější to není. Jestli ji miluju? Spíš ano než ne. Ona mě miluje hrozně, nikdy mi to vlastně sama neřekla, ale já to vím moc dobře. Je příjemné být milován. Ale příjemnější než sex to není. 37 R E NSOR D RECE O Kateřina tučková|(1980) je doktorandkou Ústavu pro dějiny umění FF UK v Praze, kurátorkou a spisovatelkou. Po novele Montespaniáda, kterou debutovala v roce 2006, zaujala o tři roky později románem Vyhnání Gerty Schnirch, za nějž obdržela čtenářskou cenu Magnesia Litera. Kromě ENS toho napsala také knihu o malíři Kamilu Lhotákovi – Můj EC R otec Kamil Lhoták nebo monografii o spisovatelce Věře Sládkové – Věra Sládková, prozaické dílo. Lžičk 38 a v š uplík u Když mladá spisovatelka uspěje prvním románem natolik, že je z toho několik nominací na literární ceny a získaná Magnesia Litera k tomu, očekává se tak nějak automaticky, že i další próza bude něco velkého. Zároveň někteří mohou pochybovat, zda si autorka dokáže úroveň udržet a potvrdit tak své místo v literatuře. A do třetice, recenzenti se jen těžko odpoutávají od srovnávání obou děl. Rozeberme si tyto tři úvodní body postupně. Po Gertě člověk otevírá Žítkovské bohyně s jasnou představou, že to zkrátka bude bomba. Proč hned na začátku nepřiznat, že ho Tučková nezklame. Kniha je čtivá, plná očekávání, poznávání neznámého a jakéhosi, troufnu si říct, až detektivního závěru, kdy pozorný čtenář ví, jak to vlastně všechno dopadlo. Ten méně pozorný netrpělivě začne listovat zpět a hledat. Klidně si knihu může přečíst znova. Jsem přesvědčená, že by ho bavila stejně a našel by v ní další drobné náznaky a doplnění, které v předchozím hltání příběhu nestihl zaznamenat. Román je totiž plný jmen, odboček od hlavní linie (u některých v druhé polovině knihy se mi zdálo, že až zbytečných) a událostí, jež jsou pro vývoj příběhu důležité, ale občas lehce matoucí. O to víc čtenáře autorka nutí vžít se do příběhu naplno. Daří se jí to výborně, kniha se jen těžko odkládá a i přes úctyhodnou tloušťku stránky ubývají samy. Tučková v Žítkovských bohyních rozehrává hru, v níž propojuje fakta a fikci, a jak sama uvádí, inspirovala se skutečnými událostmi a reálnými postavami. Bohyně, které na Kopanicích díky znalosti lidového léčitelství a lidských duší pomáhaly uzdravovat lépe než kdejaký doktor po celá staletí, musely své nadání nejednou těžko obhajovat před závistivci i státním aparátem. Autorka prostřednictvím hlavní protagonistky Dory Idesové čtenáři předkládá historii žítkovských bohyní na osudech několika z nich, především Dořiny tety Surmeny. Její život se Doře díky práci na odborné studii rozplétá mezi prsty v archivech, z vyprávění dosud žijících bohyní i z vlastních zážitků a zkušeností. Postupně už její pátrání není jen snahou očistit tetino jméno, LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření „Minulost není třeba milovat, stačí jí rozumět l plevelení Tučková, Kateřina: Žítkovské bohyně. Host, Brno 2012. ED Nech svá slova zářit ve Lžičce! Pošli n ám s vou t vorbu ! „Jsou malíři, kteří dělají ze slunce žlutou skvrnu, ale jsou jiní, kteří díky svému umění a moudrosti dělají ze žluté barvy slunce.“ Pablo Picasso a nezapomenout, že končí v budoucnosti.“ M. Ivanov [email protected] petra plevová Gerta je boží, ale bohyně vám učarují ale především snahou najít sebe samu, poznat svou rodinu a vypátrat vlastní kořeny. „Vy si myslíte, že by bylo lepší, kdybych do toho neviděla. Ale umíte si představit, jaké to je žít na troskách rodiny a vůbec nic o ní nevědět? Je to k zbláznění. Jako by vám někdo vyprávěl příběh, ale řekl vám jen každou pátou větu a na závěr odmítl prozradit konec.“ Až nalezení toho, co Dora ve svém životě hledá, jí přinese klid. Klid na straně jedné, strach z utajované rodinné kletby jako černý puntík na straně druhé. „Ty ses neměla nic z toho, co jsem teď řekla, dozvědět. Surmena tě nechala žít v nevědomosti, aby tě ušetřila strachu, který jí samotné zničil život, a hlídala i ostatní, aby se před tebou neprořekli.“ A dlouho se hlídá i autorka, aby svému čtenáři nevyzradila příliš brzy příliš mnoho. K tomu mu nabízí propojení faktických úředních záznamů se samotným vyprávěním, originální téma a vůbec kompletní čtenářský zážitek s dávkou tajemna k zamyšlení navíc. Je více než jasné, že Kateřina Tučková dokázala svým druhým velkým románem obhájit své místo na výsluní české literatury a řekla si tak o další literární ceny (čerstvou Cenou Josefa Škvoreckého počínaje). Dokázala to nejen díky svému vypravěčskému talentu, ale i díky neobvyklému tématu, pro jehož dokonalé zvládnutí (vlastně stejně jako v případě předchozího románu) si dala tu práci nastudovat odbornou literaturu a setkat se s těmi, kdo vyprávěné příběhy sami zažili. To všechno jejím prózám dodává punc důvěryhodnosti. A na závěr slibované srovnání s Gertou Schnirch. Na první pohled můžeme vidět zcela patrné podobnosti, ať už v osobě silné hlavní hrdinky, výrazném ženském prvku a relativně utlačované pozici mužů, faktickém základu vyprávěného a čtivosti, tak i důležitém sepětí hrdinů s rodným krajem, přesto je ale každá kniha jiná. Pro Gertu hraje její prvenství a vděčné téma druhé světové války nahlížené neobvyklým pohledem. Bohyně okouzlí svými tajemstvími a hlavně tématem netradičním už ve své podstatě. Učarují čtenáři něčím nehmatatelným, nepopsatelným, ale silným. A pokud to srovnání obou knih chcete dovést až do konce (a jakože jsem je srovnávat nechtěla), u mě vyhrály Bohyně. Omlouvám se, Gerto. O Kateřina Tučková|Žítkovské bohyně 39 K Muzeum moderního umění / Arcidiecézní muzeum Olomouc lžičkultura UMĚNÍ ----------- SE LINE ------ JAKO NIT OD TIZIANA AŽ PO WARHOLA 40 Výstava Od Tiziana po Warhola je jako klubko nitě, linoucí se od šestnáctého století přes umělecké směry a proudy. Představuje snahu člověka sbírat ono krásné, co obohacuje duševní rozhled. Dříve měla zásadní podíl na shromažďování děl církev, později se k ní přidružují další instituce. V tomto případě je idea kolekce uměleckých děl vznikajících napříč stoletími přisouzena hlavnímu patronu výstavy – Muzeu umění Olomouc. Návštěvník zde může propadnout staletími, nahlédnout na svět minulý i přítomný (a možná i ten budoucí) očima druhých, umělců, kteří ho sami interpretují – nit naší kultury se začíná pozvolna odvíjet… Šestnácté století reprezentuje Tizianův obraz Apollón a Marsyas (1550–1576) – od tohoto momentu se začíná v prostorách Muzea moderního umění a Arcidiecézního muzea Olomouc odvíjet nit historie, umění a uměleckých mýtů. Základ zde tvoří především církevní sbírky (patřící olomouckému arcibiskupství). Návštěvník překračuje čas, hranice i prostor. Zásadní pro tuto část sbírky je nizozemské barokní malířství, které zaobluje náš pohled na svět i vše v něm se vyskytující. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření „Stali se malíři, protože věděli, LUCIE ŠEBESTOVÁ|stále studující, přemýšlející, hledající a cestující osoba, která chce hlavně poznávat. Narozena v Brně, momentálně žijící (mentálně i fyzicky) někde mezi Brnem – Olomoucí (případně Anglií). Ráda fotí a jinak se kreativně projevuje… V současné době studuje snad poslední ročník vysoké školy a tuší, že jí jednou bude Olomouc moc chybět! Až dostuduje, „bude dospělá“ a zase se „vrtne“ někam jinam… že existuje tolik věcí, které nikdo nedokáže vyjádřit slovy.“ R. M. Rilke [email protected] lucie šebestová OD TIZIANA PO WARHOLA a ltur u 25. 10. 2012 – 31. 3. 2013 č Lži … nit se vine dále a protéká devatenáctým stoletím, kdy je člověk ponořen do zahrad a přírody (grafické listy o zahradní kultuře) za tónů Mozartových a Beethovenových symfonií (hudební sbírka notových zápisů). Vše je orámováno sbírkou děl představitele barbizonské školy – Gustava Courbeta. … dalším uzlíkem nitě je rozmezí let 1890 a 1947. Zde jsou představeny i ideje trojrozměrné – české sochařství, užité umění a kniha. Divák může sledovat, jak se mění podoby a tvary umění pod taktovkou přelomu uměleckých epoch jako byly secese, symbolismus, kubismus a expresionismus. Etapa vrcholí klasickou modernou dvacátých až čtyřicátých let (Jan Štursa, Josef Čapek, Toyen). … nit již místy roztřepená, jak si ji s vervou předávali umělci (a částečně je při tom utlačoval režim), nabaluje na sebe moderní ideály a touhy i v letech 1948–2011. Nejdříve si umění prochází normalizací, přestože se snaží olomoucké sbírky otevírat světu. Po roce 1989 se ale opět nadechuje a kompenzuje vše, čím se nemohlo zcela tak zabývat v letech pošmourných, předešlých. Nit se točí ve víru art brutu a akčního umění – Mikuláš Medek, Hugo Demartini, Milan Knížák, František Skála, Magdalena Abakanowicz. … nit se zatáčí opět do pomyslného klubka (a snad čeká na další rozvinutí, na budoucí výstavy). Představiteli závěrečné etapy sbírek jsou například Andy Warhol Brillo nebo kontroverzní David Černý. Návštěvník zde téměř nahlíží za okraj přítomnosti, někam do budoucnosti. Kdy se může vše zdát lehce relativní, i umění samotné… 41 Kontinuita ako zdroj zotrvačnej sily Maok|slovenský hudebník s laskavýma očima, jenž rád putuje Zemí. Vytváří hudbu, která v sobě nese duše krajin i samotné ticho, ale hlavně lásku k Životu. S Maokem si povídala Hana Slunská. na čaji s… foto|cez-okno.net 42 Podzim je období v roce, kdy se krajina usebírá do sebe. I člověk má občas chuť se usebrat. Jak vnímáš toto období? Projevuje se i v hudbě, kterou prožíváš? Jeseň je pre mňa jedno z najinšpiratívnejších období. Hlavne skorá jeseň, ktorá prichádza hneď po búrlivom lete, plnom života a vzruchov. Na jeseň sa začne všetko upokojovať a zo dňa na deň cítievam, ako sa začína upokojovať aj moje vnútro. Pocity sa, tak ako listy, oblečú do krásnych meditatívnych jesenných farieb. Album Pokojné ráno je inšpirovaný jeseňou, obrazmi a pocitmi, ktoré vo mne jeseň vyvoláva. Mojim obľúbeným jesenným obrazom je obraz pokojnej hladiny jazera uprostred lesa, ktorý sa už vyfarbil do odtieňov žltej, oranžovej a červenej, padajúce listy, trblietajúce sa vo vetre a líhajúce na hladinu, a nad tým všetkým sa vznáša pokojný opar hmly… Před pár týdny vznikl na Slovensku unikátní projekt „Život“, u jehož zrodu jsi stál, jaké je jeho poslání? Rozumiem tomu tak, že projekt „Život“ sa snaží ukázať, že každý má čím prispieť do celkového obrazu Sveta. Že to nemusia byť len populárne osobnosti alebo ľudia so špeciálnymi nadaniami. Môže to byť každý, kto si uvedomí dôležité miesto Lásky v bežnom živote. Život sa skladá z každodenných okamihov. Alebo presnejšie, z jedného nekonečného okamihu. Keď necháme tento „náš“ okamih presiaknuť Láskou, môžeme zmeniť svet. Je to povedané jednoducho a možno trochu prihlúplo, ale to je môj spôsob vyjaLŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření drovania, ktorým ponúkam svetu svoje obrazy a pohľad na život, vychádzajúci čisto z osobných zážitkov, z vlastných kotrmelcov, bolesti, radosti a výskokov k Slnku. Verím, že keď každý bude prispievať do celkového obrazu sveta tým, čo cíti v sebe, ako Pravdivosť, alebo Lásku, budeme mať čoskoro na Zemi Raj… Je jasné, že sa to nedá hneď, lusknutím prsta, že je to silný proces postupnej vnútornej premeny, kedy prechádzame rôznymi príjemnými a nepríjemnými skúsenosťami, ktoré v našom vnútri pomaly menia olovo na zlato… a každý má nejaké to zlato, ktoré môže zdieľať s ostatnými… a v tom vidím zmysel aj tohto projektu aj samého Života… Tvoje hudba zdá se jemná, klidná, léčivá i meditační, co nejraději hudbou sdílíš? Lásku… Lásku Vesmírnu… Lásku Všemocnú… Co tě inspiruje při vytváření hudby? Láska… Lásku vidím v listoch na stromoch, lásku vidím vo vlnkách na jazere, v zapadajúcom slnku, v zasneženom vrchole skalnatých hôr, v preletujúcom vtáčikovi, oblakoch, v horiacej piecke a v Žene… Cesta, kterou jsi hudebně prošel, byla velmi dlouhá a pestrá. Kde vnímáš své hudební kořeny? Moje hudobné korene siahajú hlboko do minulosti. Aspoň, čo som sa dozvedel od mojich starých rodičov, v každej generácii bol nejaký hudobník… cesty spať ma zaviedli až k dvornému skladateľovi jedného grófa, alebo k Jurovi Tesákovi Mošovskému… túto dlhú líniu hudobných predkov vnímam ako obrovskú podporu… podobný pocit, akoby som kormidloval veľký ľadoborec, ktorého dynamická sila je práve sila vyvierajúca z týchto koreňov… v tejto generácii sme piati bratia a každého z nás Hudba postihla… niekoho viac, niekoho jemnejšie, ale keď sa stretneme, tak je cítiť, že sme jednej krvi… čo sa týka inklinácie k nejakej konkrétnej hudbe, tak samozrejme cítim, že som sa narodil na Slovensku… podvedome používam harmónie a melódie lahodiace slovenským ušiam… ale vo vnútri cítim vplyvy všetkej hudby sveta. Je mi jedno, na akú hudbu sa naladím. To je len povrch. Nevnímam to ako niečo dôležité. V praxi to vyzerá asi tak, že po slovenskej ľudovke si zahrám niečo so silným orientálnym nádychom, alebo sa prenesiem do Tibetu, alebo Indie, alebo aj na nejaké „vzdialenejšie miesto“ a hrám odtiaľ… to je jedno… ide len o to, ako ma to práve baví… to, akú formu vytvorím pre obsah, ktorý vyviera „odniekiaľ“, nie je pre mňa vôbec dôležité… možno keď to celé zhrniem, tak moje hudobné korene vychádzajú z Hudby… Co Ti dělá v životě a hudbě radost? V oboch prípadoch mi robí najväčšiu radosť to, keď mám dobre naladený nástroj… keď viem počúvať… a keď viem vyjadriť, čo počujem… a keď niekto naozaj vo vnútri počuje, čo vyjadrujem… Mezi mentalitou člověka a krajinou, ve které žije, existuje úzký vztah. Jak hluboké je tvé spojení s krajinou? Veľmi silno vnímam moje prepojenie s krajinou, kde žijem… najviac s najbližšou krajinou. Stovky metrov okolo mňa… keď trochu preženiem, tak poznám po hlase, či spieva práve sýkorka Vierka, alebo Žofka… samozrejme preháňam… Žofku si totiž http://lzicka.wbs.cz hana slunská s maokem Maok 43 Olomoucká Ponorka. Undergroundová mekka s geniem loci. Zde jsem pil první pivo, zde jsem C ENS poprvé slyšelE postpunR kovou kapelu Srevny Vaštar. V proudu řeky jsou jako dvě peřeje, dobíhají se, doplňují a zase opouštějí, aby mohli v následující písni společně překonat další kámen, který potkají. RECE Lžičk a v šup bení a v roce 2006 vydala své třetí studiové líku album s názvem Rota Fortunae. Mluvíme-li o epice folku, zádumčivosti, tajemné romantice, něžné syrovosti města, stručně charakterizujeme tento počin. Nahrávka obsahuje sedm skladeb s promyšlenou a vtipně rozplánovanou strukturou. Počáteční dvě skladby Intro a Proroci, jsou zhudebněné výkřiky z novely Ohyzdný duch W. S. Burroughse. Nádechy burroughsovské dekadence (nechť tvá láská šplíchá / jak stříkačka melasy / věnuj mu svůj polibek života / prostrč mu jazyk hluboko do hrdla / a ochutnej co sněd / a blahořeč jeho trávení), doprovázené punkovou rytmizací a jednoduchými vokály, naznačují, že album bude více o textech a jejich sděleních než o virtuozním přednesu hudebníků. Burroughsův text se objeví ještě v poslední skladbě Hmyzí pohřeb. Ostatní skladby otextovali kapelník Jiří Bajer a Dana Jevická. Zde představují zádumčivou Konradinovu stálou depresi za záclonou jako entrée k ústřednímu leitmotivu kapely Sredni Vaštar. Epická mytizace tajemného tvora Sredniho Vaštara, uctívaného sirotkem Konradinem ve staré kůlně. Naproti tomu skladba Feromony slouží jako slavobrána ke vstupu do kapitalistického zjevení přítomna. Vzdor a punkový protest nacházíme ve skladbě Město, která je lokalizovaná do Olomouce. Ruchy ulice, orloj nebo dopravní prostředky ukazují kontinuitu kapely k městu, hudbě a k tolik potřebné big-beatové katarzi. „Hudba je univerzální řeč lidstva.“ H. W. Longfellow to není hudba na první poslech. Když klavíristka Marie klidným hlasem něžně popisuje, jak svého partnera v noci udusí, člověk jako by nechápal metaforu. Ale v kontextu celého nového alba Na nože to není nic neobvyklého. Na pozadí laskavých klavírních a kytarových melodií zde probíhá bouřlivý, ale přesto smířlivý boj na život a na smrt. Nejistota prostupuje v podstatě celým albem. Ne snad proto, aby děsila, ale aby dokázala křehkost našich vztahů. Kieslowski zpívají, aby mohli mlčet. Možná pijí dál a pijí víc, jak zní v písni Špinavý dny, a možná mají opravdu chuť se někdy zabít. Přesto se shodují: „Budeme spolu, i když to bolí…“ – a to je ono. Snaha hledat kompromis, která ale není patetická nebo rezignovaná. Kieslowski totiž nepláčou! Balancují na ostří nože, a jak se zdá, daří se jim více než dobře. Duo, tvořené hudebníkem DKP, který působil v kapelách Bez peří, Houpací koně a je členem doprovodné kapely Xaviera Baumaxy, a pianistkou Kieslowski, o sobě dalo vědět už prvním albem Tiché lásky. Možná nečekaně v něm kloubí rockovou a folkovou část svých já do osobně laděné poezie, která proplouvá čistými zvuky jejich hudby. Stejně tak nové album Na nože přináší do našich hudebních vod něco nového, nezvykle něžně surovou otevřenost. Jejich umění spočívá v intimitě a syrovosti akustického zvuku kytary a piana, který vyniká v kontrastu s jejich dvěma barevnými hlasy. MAGDALENA BRAUNEROVÁ http://lzicka.wbs.cz gramozaika NSOR Klid krájí Kieslowski ED Písničkářské duo Kieslowski, Kapela má za sebou víc jak dvacetileté půso- Dekadentní mýtus LUKÁŠ SEDLÁČEK LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření D na čaji s… Na nože (2012) E 44 Kieslowski Rota Fortunae (2006) R Děkuji za krásná slova. Srevny Vaštar O často mýlim s Klárkou… je mi úplne jasné, že keby som sa napríklad presťahoval do Kazachstanu, tak by moja hudba dostala iný odtlačok… krajina by sa na nej podpísala… ale keď rozšírim vnímanie krajiny na to, že vlastne mojou krajinou je Zem, tak to má tiež svoj odtlačok v Hudbe… takisto, keď sa uvedomím v pocite, že mojim domovom je Vesmír, zasa je to trochu iná úroveň vplyvu… no a o uvedomení sa vo Všehomíre, ani nevraviac… Projevují se ve tvé hudbě odrazy přírody? Veľmi silno… od obrazu stromov vo vetre až po prelet kométy galaxiou, alebo trblietanie hviezd… Jakou krajinou nejraději putuješ? Vnútornou… ale každá krajina je pre mňa zdrojom inšpirácie… je to otázka rovín vnímania… môžem povedať, že rovnako mám rád zasnežený zimný les, kde je počuť len dalekú ozvenu štekajúceho psa premiešanú so zvukom kvapiek padajúcich z konárov na zem, ktoré boli ešte pred chvíľou vločkami… po tom, ako sa ich dotklo laskavé zimné Slnko… Jaký má pro tebe význam kontinuita ve světle vývoje a lidského života? Kontinuitu vnímam ako zdroj zotrvačnej sily… čím je dlhšia, tým je väčšia zotrvačnosť… keď túto zotrvačnosť využijeme ako podporu pre ďalší rozvoj, namiesto konzervovania dosiahnutého, zachovávame v tom Život… udržujeme kontinuitu… myslím si, že napríklad v hudbe a v kultúre je možné kontinuitu prerušiť… môže vzniknúť diera… priepasť… buď tým, že sa konzervuje niečo staré, bez toho, aby sa do toho vkladal nový život a špecifická energia ďalších generácii, alebo prostým zabudnutím… a potom sa musí rôzne nadväzovať… aspoň tak to vnímam ja… môžu byť rôzne pohľady… Kontinuitu v kultuře můžeme nazvat také určitou tradicí. Na Slovensku lidé daleko intenzivněji žijí folklorní tradicí než v České republice. Čím to, že je zde tak živá? Myslím si, že práve tým, že sa ľudovej hudbe začalo venovať veľa mladých ľudí s tým, že do toho vnášajú dnešného ducha… tak sa hudba a kultúra udržuje nažive. Jedno obdobie tu bola celkom slušná diera… len sa udržovali akési kultúrne múmie… ale samozrejme vďaka tomu to úplne neumrelo a teraz je na co nadviazať… a naberá naozaj silné obrátky… páči sa mi to… napríklad ako oživla fujara za posledných pár rôčkov, to naozaj len čumím… keď som pred dvanástimi rokmi začal na fujare hrávať niečo iné než ľudovky, tak som bol tak trochu podivín… teraz je to už bežné… a z toho mám radosť… vyvíja sa to dopredu… Máš nějaké přání? Och, mám jedno silné prianie… chcem sa naučiť ŽIŤ… žiť v súlade so svojim srdcom a so srdcom Všehomíru… 45 V zákrutu životního příběhu foto|Karel Cudlín Sylva Fischerová|(1963) česká básnířka, prozaička a filozofka. Na Univerzitě Karlově začala studovat dva výrazně odlišné obory, filozofii a fyziku, nakonec absolvovala klasickou filologii. Jejím debutem byly příspěvky v almanaších mladé poezie Zvláštní znamení a Klíčení. Nyní se věnuje nejen poezii, ale i próze (Zázrak: Pasáž). Píše také pro děti (Júla a Hmýza aneb Cesta do Juliiny země: Egbérie a Olténie). Její knihy jsou překládány do mnoha jazyků, sama se podílela na anglickém překladu sbírky The Swing in the Middle of Chaos: Selected Poems. Její zatím nejnovější knihou je Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel (2012). pět otázek pro… Se Sylvou Fischerovou si povídala Lucie Šebestová. 46 Jaký druh literatury ráda čtete, co jste četla v poslední době? Popřípadě, je nějaká konkrétní kniha, kterou byste doporučila čtenářům? Čtu už od dětství vlastně všechno, od řeckých mýtů přes pohádky, Karla Maye a Julesa Verna až k naučné a posléze filozofické literatuře. S léty se to přirozeně mění. To hltavé čtení, které praktikujete v mládí, potom zmizí. Navíc řadu knih už jenom z popisu své práce číst prostě musím. Čili pořád něco čtu, většinou v nějakém cizím jazyce. Pokud je ale řeč o tom, jakou beletrii mám zrovna rozečtenou, tak jsou to Zábranovy povídky v novém vydání v Torstu a antologie současné polské poezie vydané ve Fra. A co se týče doporučení čtenářům, mám hned dva kandidáty. Prvním je kniha Byly jsme tam taky Dagmar Šimkové, nesmírně staLŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření tečné ženy, která strávila kvůli prkotině šestnáct let v komunistických kriminálech. Je to úžasně napsané, jsou tam scény, které člověk nedostane z mysli. To by si měl přečíst každý občan tohoto státu. Druhá je kniha nedávno zemřelého profesora Petruska Společnosti pozdní doby. On se tím názvem snaží vyhnout pořád skloňované době postmoderní, ale má na mysli právě ji, tedy dobu, kterou žijeme. Kniha nesmírně živá, vtipná, a zároveň fundovaná. V čem nacházíte svou inspiraci? On vám asi každý řekne, že inspirovat může člověka v podstatě cokoli – slovo, které uslyšíte v autobuse, pohled z okna, sen a samozřejmě všechno, co prožíváte a čím žijete. Takže paušálně na to neumím odpovědět. Pravdou ale je, že jsem zjistila, že obzvlášť staří autoři, ať už filo- zofové nebo teologové, mají tu vlastnost, že mě nad jejich myšlenkami začíná něco napadat, že mě nějak vedou. Čím byste chtěla být, kdybyste nebyla spisovatelkou? Inu, co chcete slyšet: těžítkem? Nebo lžičkou v šuplíku? To nejsou špatné scénáře. Ale vážně: to, že se člověku podaří napsat něco dobrého, co může s nejlepším svědomím „dát ven“, je věc natolik nejistá, že já o sobě v kategoriích spisovatel/spisovatelka neuvažuju. Prostě píšu, a někdy se to povede. A živím se jinak, nejsem na tom závislá. V takové pozici bych se octnout nechtěla. Je nějaké konkrétní téma, o kterém byste ráda napsala knihu (sbírku), ale zatím k tomu nedošlo? A proč? Sbírky vůbec nepíšu tematicky, byť se to tak může jevit. Vždycky se octnu jakoby v nějakém zákrutu životního příběhu. Ten má nějaké kontury a postupně se mi to složí do nějakého (snad) dramatického oblouku. Často tam taky zapracuju nějaké starší věci, o kterých zjistím, že tam patří. S prózou je to jiné, tam musí být značná rozvaha už dopředu. Mám v hlavě nějaká témata, ale je to ve stadiu rozmýšlení a rozpracování, tudíž o tom nechci mluvit – jak jsem řekla, nemáte žádnou záruku, že se to povede. Kromě toho se může stát, že se kniha zrodí úplně neplánovaně, jako má poslední próza Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel. Ta spadla z nebe, skoro doslova, bez jakéhokoli předchozího záměru. Goethe jednou řekl, že ta nejlepší díla jsou díla příležitostná. Jestli je „thonetka“, jak knize říká Martin Reiner, nejlepší, nevím. Ale „příležitostnost“ mi připadá jako dobrý princip. Jak se vám překládaly vaše básně do angličtiny? Chystáte se překládat i dále? V angličtině vám vyšly dvě sbírky. První jste nepřekládala, druhou již ano. Bylo to z nějakého konkrétního důvodu autorské přesnosti? Kdepak, to je zase situační záležitost. Může za to Stuart Friebert, americký básník a překladatel, se kterým mě seznámil Miroslav Holub. Když jsem na počátku nového tisíciletí našla Stuarta na síti a začala si s ním po síti dopisovat, jeho návrh – asi hned ve druhém nebo třetím mailu – zněl: co takhle zkusit přeložit tvoje básně do angličtiny? Přitom on sám má sice kořeny v Čechách a na Slovensku, ale česky vůbec neumí. A já angličtinu nikdy speciálně nestudovala. Mám sice ten jazyk ráda, ale prostě nemůžu říct, že bych uměla dobře anglicky. Tak jsem hned odepsala, že to je hloupost, že to nemůžeme zvládnout. On odepsal, že to můžeme přinejmenším zkusit. No, a udělali jsme knihu, dokonce ji pak ve Státech navrhli na překladatelskou cenu a teď máme hotovou další. Pro mě osobně byl celý ten proces školou tvůrčího psaní nebo jak to nazvat, jelikož Stuart je hrozně kritický a vlastně mě přiměl přepsat některé básně. Zpětně musím říct, že právem. A ještě něco: když jsem zjistila, že v textu jsou nějaké hříčky nebo výrazy, které se prostě nedají přeložit, tak jsem se vůbec nesnažila o překlad. Napsala jsem to – jinak – v angličtině. Dokonce se mi, úplně mysteriózně, podařilo dopsat anglicky báseň, o které jsem celé ty roky cítila, že potřebuje jiný konec. A v angličtině za mnou ty verše přišly. Zpátky do češtiny se mi je přeložit nepodařilo – prostě to vůbec nezní. [email protected] lucie šebestová se sylvou fischerovou Sylva Fischerová 47 LITERATURA Slečny (wo-men, 2012)|knižní dokument o osudech osmi neprovdaných žen. Rozhovory vedla novinářka Barbora Baronová, fotografie pořídila Dita Pepe. Kniha vyšla díky finanční podpoře lidí zapojených v projektu kreativcisobe.cz, který funguje na jednoduchém principu: „když se ti něco líbí, přispěj na to!“ VÝSTAVY Možnosti dialogu|mezi filmem a volnou tvorbou, Jan Švankmajer, pro něhož je surrealismus životním postojem, 26. 10. 2012 – 3. 2. 2013 v Galerii hlavního města Prahy DIVADLO Já, hrdina|Divadlo DISK|inscenace, která není divadlo. Autorský projekt je rekonstrukcí činů bratří Mašínů a poskytuje maximálně objektivní prostředí pro rozřešení jednoduché, ale vyhrocené otázky: VRAH nebo HRDINA? Udělej si názor. A pak ho změň. Přelet nad kukaččím hnízdem|Horácké divadlo Jihlava|divadelní dramatizace ve své době skandálního románu, který se stal i předlohou slavného oscarového filmu Miloše Formana. příborník FILM 48 Nezvaný host (2007)|africké bubny mohou změnit život k nepoznání. Stačí potkat správného člověka na nesprávném místě a nebudete si ničím jisti. Skafandr a motýl (2007)|něžný příběh člověka, jehož veškerá komunikace s ostatním světem spočívá v mrkání jedním okem. Natočeno podle skutečného příběhu. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření U LŽIČKA V ŠUPLÍKU čtvrté číslo|druhý ročník 2012 šéfredaktorka|renáta judita svobodová zástupkyně šéfredaktorky|eva johnová redaktorky a redaktor|vendula drozdová|petra plevová|lucie šebestová magdalena braunerová|zuzana kohoutová|lukáš sedláček externí redaktoři|světlana kopřivová|anna bobreková kateřina ráchel valášková|hana slunská korektury|zuzana kohoutová ilustrátorka|pavla kopřivová obálka|pavla kopřivová kalendář|radek pěnička sazba a typografie|renáta judita svobodová mezi smysly kateřina ráchel valášková|na kávě s… kateřina ráchel valášková na světlo světa zveršovaná věta renáta judita svobodová zuzana kohoutová|eva johnová|etudy z kredence eva johnová divnodění eva johnová|na pivu s… lukáš sedláček zjevení z jeviště kateřina ráchel valášková|na čaji s… hana slunská gramozaika lukáš sedláček a magdalena braunerová plevelení petra plevová|je to prozaické, přátelé vendula drozdová a petra plevová pět otázek pro… lucie šebestová|lžičkultura lucie šebestová telefon|736 275 409 e-mail|[email protected] web|http://lzicka.wbs.cz časopis je dostupný v olomouci na těchto místech do doby jeho rozebrání: univerzita palackého|ff up (katedra bohemistiky, katedra sociologie, katedra filosofie), konvikt, cyrilometodějská teologická fakulta knihovny|zbrojnice (knihovna up), vědecká knihovna v olomouci kavárny|café betánie, café 87, kavárna õde, café sant' angelo, café m čajovny|té & café kratochvíle, čajovna wabi, dobrá čajovna, galerie u mloka hospody|ponorka (hospoda u musea), hospoda u kuděje knihkupectví|knihkupectví studentcentrum a v brně v místogalerii a čajovně na skleněné louce časopis vychází za podpory evropského sociálního fondu a katedry bohemistiky ff up vytisklo vydavatelství univerzity palackého v olomouci, biskupské náměstí 1, 771 11 olomouc vyšlo v prosinci 2012 v nákladu 350 ks časopis je neprodejný uzávěrka zasílání příspěvků do dalšího čísla je 13. ledna 2013 „Čtení textu znamená trvání kontinuity, dokud text světa čteme, nenastane jeho konec a zhroucení do naprostého chaosu." Josef Vojvodík redakce doporučuje Angus & Julia Stone|australští sourozenci, jejichž hudba spojuje a povznáší… Paper Aeroplane, Devil’s Tears, Draw Your Swords, The Wedding Song… Bebe|španělská hudební delikatesa Dulce Pontes|nechat se unést Mořem v portugalském rytmu Hope Astronaut|folk-rocková pětičlenná kapela založená r. 2009, v loňském roce vydala debutové CD Songs for Mirrors, vystupuje s českými i zahraničními kapelami Iyeoka|Simply falling… for her voice Model Bazaar|pětičlenná brněnská akustik-alternativní kapela s něžnými melodiemi Nouvelle Vague|Dance with me… in my world of fantasy… Střídmí klusáci v kulisách višní|navraťme vkus cočechovi tomuzikantovi! Touch & Go|7 – hold it! – let‘s go Straight To Number One Zrní|soundtrack ke konci světa – jeden z mnoha konců jednoho z mnoha světů… příborník HUDBA o l tiráž Časopis vzniká v rámci projektu Inovace filologických studijních oborů v souladu s potřebami na trhu práce, CZ.1.07/2.2.00/15.0291 l 0 LŽIČKA v šUplíku Dotazy, připomínky a příspěvky zasílejte na e-mailovou adresu [email protected] sázej básně do úrodné půdy ať zakoření vyklíčí rozkvetou a otevřou oči