Bozsky nosac - Machart nakladatelství

Simon J. Crashberry
Simon J. Crashberry
Vydalo nakladatelství Machart v roce 2011 jako svoji 33. publikaci
www. machart-books.cz
Grafická úprava: Kameel Machart
text © Simon J. Crashberry
ISBN: 978-80-87517-11-6
KAPITOLA PRVNÍ
i.
N
a sta je způsobů lásky, napsal před více než dvěma tisíci lety
božský Nosáč v knize Umění milovati. Za tu dobu se na světě
změnilo mnoho věcí. Zmizely desítky lidských generací a do zapomnění upadla většina jmen všemocných vládců. Rozpadly se krásné
chrámy, ztratila se slavná města i celé rozsáhlé říše. Ztratila se také
krásná slova a mezi ta, co přežila, patří láska. Psychologický jev
obsahující citové, sexuální, rozumové, volní a záhadné stránky lidské osobnosti. Jev, díky kterému se obnovuje a přežívá lidský rod.
V nezměněné podobě přežila láska a také básně o ní od božského
básníka Ovidia. Proč se čtou dodnes po celém světě, je záhada podobná té, za co ho vlastně císař Augustus potrestal vyhnanstvím.
20. března roku 43 před naším letopočtem probíhal v italském
městě Sulmó gladiátorský zápas na život a na smrt. Zápas dohasínající zimy s nastupujícím jarem. Venku se rodilo jaro a uvnitř
jednoho sulmóského domu dítě. Hospodářské stavení zámožného
příslušníka jezdeckého stavu bylo od večera vzhůru nohama. Kolem rodičky pobíhalo několik služebných, utíraly jí zpocené čelo,
nahřívaly vodu, připravovaly ručníky a hlídaly svit olejových kahanů. U lůžka dřepěla v pohodě porodní bába, několika viklavými
zuby chroupala sladké pečivo a zapíjela ho teplým vínem s vodou.
Pomlaskávala a čekala, až dozraje porodní čas.
KAPITOLA PRVNÍ
4
K ránu se ozval do ticha noci křik a na svět se hlásil nový občánek Římské říše. Po omytí ho jedna ze služebných položila na podlahu k nohám otce a všechny přítomné oči se k němu upřely. Podivné
napětí se usadilo v tmavé místnosti a největší strach v unavených
očích matky. Výhružné mlčení opadlo, až když se otec k dítěti shýbl
a zdvihl ho do náruče. Chlapeček začal čurat velkým obloukem na
jednu služebnou a místnost zalil smích. Také se mohlo stát, že by
se otec otočil a dítě odmítl. Šťastná matka zavřela oči a spokojeně
usnula.
Služebné dítě zabalily a položily do kolébky. A sotva na něm
urovnaly peřinku, už se nad ním nakláněly tři babizny. Sudičky
Klóto, Lachesis a Atropos začaly spřádat zlaté nitky osudu.
„Zrozenci ve znamení ryb milují život, pohyb a svobodu,“ promluvila Klóto. „Budeš se podobat ptákům, kteří v kleci jen málokdy
zpívají.“ Vzala něžně nemluvně za nosík, trochu ho povytáhla a pokračovala: „Budeš zpívat o lásce a nikdo to nebude umět líp než ty.
Staneš se snílkem s mimořádnou představivostí a všechno krásné,
zejména ženy, tě okouzlí. Překonáš vysoké vysněné cíle s pomocí
silné a prozíravé intuice.“
„Láska a štěstí tě budou provázet na pouti životem,“ navázala
zlatou nit na tu první sudička Lachesis. „Staneš se slavným už za
života a mnoho lidí, především ženy, tě budou zbožňovat. Vytvoříš
něco neobyčejného, co potěší tisíce spřízněných duší.“
„Už dost!“ přerušila ji Atropos. „Dost bylo těch medových řečí!
Celý život ti neproběhne lehce. Žádný ze životů se nepodobá milostnému zpěvu slavíka. Obloha nebývá bez mráčků a ani zlaté
slunce stále nezáří. Jednou i tebe štěstí opustí. V té nejhezčí chvíli,
kdy dosáhneš všeho, po čem jsi toužil, skončí tvůj sladký čas. Slunné dny zaskočí bouře a vichr odnese tvé štěstí.“
Poslední slova zaslechl Apollón, který se v podobě slunečního proužku přišel podívat na své dítě, na novorozeného básníka.
KAPITOLA PRVNÍ
5
Syn Dia a bohyně Léty, bůh slunce a světla, bůh umění věšteckého,
básnického, hudby a lékařství, zaslechl slova sudičky a posmutněl.
Vyřčená slova sudičky neovlivní. Svým jasem ozáří rozlet a zpěv
básníka, ale osudu v cestě nezabrání.
Po chlapcově narození proběhla v domě, v kruhu přátel a sousedů, oslavná hostina a osmého dne dostal malý nosáček jméno.
Podle práva, jaké příslušelo každému římskému občánkovi, dostal
vlastně jména tři: Publius Ovidius Naso. První jméno bylo osobní,
druhé rodové a třetí příjmení.
Začátek předpovědi sudičkám vyšel. Dítě mělo od počátku
štěstí. Narodilo se zdravé, ve středně bohaté spořádané rodině a ne
malomocné v nuzné rodině otroků. Nosáček měl štěstí, že přišel na
svět jako občan největší světové říše a právě v době jejího rozkvětu.
V čase míru, kdy zpívají Múzy, a ne v době války, kdy mlčí a je slyšet jen kvílení raněných. K jeho bezstarostnému zpěvu a nádherné
tvorbě ho nedohnala nouze ani nuda. Básně měla na svědomí vrozená genialita, božské nadání a také k tomu přispělo tvořivé prostředí doby, v níž vyrůstal.
Sedm měsíců po Ovidiově narození se blízko Bologně sešli tři
vojenští a političtí vůdci. Antonius, Octavianus a Lepidus. Po zavraždění Caesara se dostali svým postavením a shodou náhod do
popředí. Společně chtěli dojednat budoucnost říše a potrestat císařovy vrahy.
Nejmladší z nich, dvacetiletý Gaius Octavianus, pocházel podobně jako Ovidius z rodiny jezdeckého stavu. Jeho otec se však
na rozdíl od Ovidiova vyšvihl mnohem výš. Dostal se až do senátu
a zařadil se mezi vedoucí vrstvu. K Octavianově strmé cestě přispěl
příbuzenský vztah s Caesarem. Ten ho jako prastrýc nejen adoptoval, ale odkázal mu tři čtvrtiny svého majetku.
Gaius Octavianus se narodil 23. září roku 63 před n. l. ve Velletrii na úpatí Albánských hor, asi 30 km jihovýchodně od Říma.
KAPITOLA PRVNÍ
6
Devět měsíců před tím se udála záhadná příhoda a po ní se objevila
další znamení. Všechna předpovídala boží vyvolenost jeho osoby.
Atie, budoucí Octavianova matka, se odebrala o půlnoci k slavnostní oběti Apollónovi. V nosítkách ji přinesli do chrámu, kde na
nich usnula a zdál se jí tam zvláštní sen. Zdálo se jí, jak k ní vklouzl
silný zlatý had. Na vnitřní straně stehen cítila jeho šupinky, když se
jí vsouval mezi nohy. Cítila, jak leze do vagíny a celý se do ní nacpal.
Po chvíli zase zmizel. Atie se probudila a očistila se podobně jako po
souloži s manželem. Vzápětí se jí na těle objevila skvrna v podobě
hada a nedala se smýt. Chlapec, který se jí po devíti měsících narodil, byl proto pokládán za syna Apollónova. V noci před porodem
měla další sen. Viděla v něm, že se její útroby vznášejí ke hvězdám
a rozprostírají se po celém nebi i zemi. Také Octavianovu otci se
zdálo, že se z manželčina lůna rozlévá sluneční záře. A následující
noci viděl syna v nadlidské podobě s bleskem, žezlem, ve slavnostním rouchu Jova Nejlepšího Největšího, s čelenkou ze slunečních
paprsků, jak ho na voze ověnčeném vavřínem veze tucet zářících
běloušů.
Zvláštní přírodní úkaz, který se objevil v malé světničce dědova
statku, kde se Octavianus narodil, vyděsil senát. Ustrašení senátoři
se usnesli, že žádný chlapec narozený tohoto roku nesmí zůstat naživu. Jenže do chodu dějin zasáhly ženy. Těhotné manželky z bohatých rodin zařídily, aby příkaz nikdy nenabyl právní moci.
Tři vojenští vůdci, Antonius, Octavianus a Lepidus, uzavřeli
trojdohodu a rozdělili si správu říše. Lepidus dostal Afriku, Octavianus zůstal v Římě a třetí, v té době nejslavnější Antonius, se
usídlil ve městě Tarsos naproti Kypru. Vymyslel plán na připojení
Egypta pod svou správu a pozval si k sobě Kleopatru. Jenže královnina krása a jeho posedlost po ženách všechno změnila a dopadlo
to jinak. Antonius se s Kleopatrou oženil, daroval jí římské území
a nechal ho připojit k Egyptu.
KAPITOLA PRVNÍ
7
V Římě se mluvilo o jeho zradě a šířily se dohady, čím ho Kleopatra očarovala. Povídalo se o nádherně zlatem vyzdobených palácích, ale hlavně o její výjimečné milostné dovednosti. Šuškalo se
něco o tajné sexuální zbrani označované jako Kleopatřin stisk, která dokáže zasáhnout každého muže. Uzavřená trojdohoda přestala
brzy platit a mezi spojenci došlo k vzájemným a nesmlouvavým
bojům o prvenství.
Malý nosáček Ovidius a jeho o rok starší bratr spolu prožívali
radostné a bezstarostné dětství. Celé dny trávili v krásné přírodě
a proháněli se na otcových pastvinách. Pod rozkvetlými akáty, mezi
koberečky voňavé mateřídoušky poslouchali zpívající cikády a táhlé
šalmaje pastýřů. Hladili bezbranná jehňátka a na potocích crčících
ze strání stavěli hráze a dělali na nich mlýnky. V ovocných sadech
lezli na stromy, trhali jablka, pomeranče a na vinicích sladké hrozny.
Ve stáji se dívali, jak se krmí a čistí dobytek, vynáší se hnůj a jak se
koně oblékají do postrojů. Často pozorovali v kovárně kováře a moc
se jim líbilo, když se z rozžhaveného kusu železa pod pravidelnými
údery kladiva začala rodit podkova nebo nějaký hospodářský nástroj. Při špatném počasí trávili hodně času v kuchyni. Motali se
mezi služebnými a pod tlustýma nohama kuchařky. Jednou, když
byla v kuchyni sama a v kouři u ohniště míchala něco v kotlíku,
seděli kousek od ní na udusané podlaze a skládali polínka.
„Pojď se na něco podívat,“ zašeptal do ucha Publiovi bratr a lezl
po čtyřech k rozkročené kuchařce. Pak jí oba strčili hlavy pod šaty
a dívali se jí nahoru do zpoceného tmavého rozkroku. Najednou
vešla dovnitř služebná s hliněnou nádobou plnou vody, rozesmála
se a povídá:
„Podívejte se na to tajemství!“ a zdvihla krátkou tógu až nad
břicho.
Taky se chodili tajně dívat na služebné, když se koupaly v dřevěné vaně domácích lázní. Jednou procházeli kolem otevřeného chléva a zaslechli zevnitř podivné vzdechy. Opatrně se vplížili dovnitř
KAPITOLA PRVNÍ
8
a rozhlíželi se, jestli se nedusí nějaká kráva. A pak spatřili nahou
dvojici na hromadě slámy. Mladá otrokyně klečela opřená o ruce se
skloněnou hlavou, za ní klečel otrok, narážel jí břichem na zadek
a velkýma rukama jí mačkal prsa.
Bratři si hráli také s dětmi služebných a otroků a bylo jim divné,
že nemusí jako oni pracovat a pomáhat na polích. Matka nad jejich
hrami přivírala oči, ale otec je s dětmi otroků nerad viděl. Kluci si
nejradši hráli s malou Korinou. Okatou kudrnatou holčičkou jedné
jejich služebné. Oběma se moc líbila a oba usilovali o její přízeň.
Hráli si na obchodníky, na rodinu a taky na doktora. Proklepávali si
vzájemně záda a prohlíželi se od hlavy až k patě. Bylo jim divné, že
Korina nemá ptáčka, a roztahovali jí dírku a dívali se, jestli se tam
neschoval.
Malý Publius poprvé onemocněl podivnou nemocí. Zamiloval
se do Koriny a prožíval neznámé slasti a muka lásky. Od téhle doby
ho tahle nemoc postihovala v krátkých i delších časových úsecích
téměř celý život.
Tak jako ve všech římských rodinách vychovávala kluky do sedmi let matka a pak výchovu převzal otec. Bývalý vojenský jezdec
se snažil synům předat všechny své znalosti a vojenské vůdcovské
dovednosti. Učil je nejen jezdit na koni, ale také zacházet se zbraněmi. Přitom však nezapomínal ani na všeobecné vzdělání. Chtěl,
aby v životě dosáhli vyššího postavení a většího bohatství, než bylo
to jeho. Záhy však rozpoznal, že ani jeden z nich nemá pro vojenské
povolání velké sklony, a najal pro ně domácího učitele. Propuštěného otroka, vzdělaného Řeka, a ten je učil základům čtení, psaní,
počtům a také řečtině. Seznamoval je s řeckými a římskými bohy
a vyprávěl jim o nich úžasné báje. Publius při vyprávění zavíral oči
a živě si představoval všechny výjevy. Prožíval zvláštní slast a vydržel by je poslouchat celé hodiny a dlouhé dny. Jenom ho mrzelo,
že báje nemůže poslouchat společně s malou Korinou a držet ji při
tom za ruku.
KAPITOLA PRVNÍ
9
Pověst o založení Říma, o Romulovi a Removi, už znali bratři
nazpaměť. Vyprávěla jim ji nejen matka, ale i otec, učitel a taky babička. Každý z nich vyprávěl příběh trochu jinak, konec však měli
všichni stejný a bratři ho neměli rádi. Pokaždé, když báje dospěla
k místu, kdy Romulus s Remem pozorují nebe a čekají na věštné
znamení, které má určit, po kom z nich má být město pojmenováno, se ustrašeně přikrčili a zacpávali si uši. Na samém konci vyprávění Romulus Rema zabil a o jménu Roma, Řím, bylo rozhodnuto.
V deseti letech je otec začal posílat do školy, aby přivykli cizímu prostředí a pobytu mezi dalšími dětmi. Nosili dětskou tógu
s širokou červenou obrubou a na řetízku zlaté pouzdro. Někdy je
doprovázel kapsarius, otrok, který jim nosil tašky. Ve škole se učili
číst nahlas a také počítat na římském počitadle abakusu. Učili se,
že denár má čtyři sestercie a nebo šestnáct assů. Na psaní dostal
každý dřevěné destičky pokryté voskem a rýtko. Na rozdíl od dospělých dostali z bezpečnostních důvodů rýtka ze slonové kosti.
Cestou ze školy nosili kluci mámě domů svazečky kytek natrhaných podél cesty, petrklíče, fialky, ale taky umazané a roztrhané
šaty.
Čas ubíhal jako voda v potůčcích po stráních a právě tak rychle
rostli bratři Nasové. Když bylo Publiovi čtrnáct let, poslal je otec
oba na studia do bájného Říma. Starý známý jejich rodiny se nabídl, že jim pomůže najít vhodné ubytování, dobrou rétorskou školu
a seznámí je s velkým městem. Otec si přál mít ze synů právníky,
což byl předpoklad pro vyšší politické postavení.
Bratři se těšili na samostatný život, na radovánky ve velkém
městě a ze všeho nejvíc na hampejzy a děvky. O uličkách lásky slyšeli z vypravování vozků, kteří do města dováželi potraviny.
Na nejlepším otcově cestovním voze dorazili po několika dnech
na okraj Říma. Přijeli právě v čase, kdy se tu konala největší sláva.
KAPITOLA PRVNÍ
10
Před vjezdem na Svatou ulici museli koně zastavit. Cestu jim zatarasila hradba barevného jásajícího davu.
„Sláva! Sláva! Triumf! Triumf!“ řvali a běsnili přihlížející Římané.
Užaslí bratři s vyjeveným vozkou se postavili na sedátko vozu,
aby viděli přes hlavy šílejících, poskakujících postav, co se děje. Takový bombastický průvod, takovou neskutečnou podívanou a slávu ohromení diváci nikdy neviděli a nezažil ji ani Řím.
Vítězný Octavianus slavil trojnásobný triumf. Vítězství v Iliriku, u Aktia a před Alexandrií. V čele nekonečného průvodu, tekoucího z Martova pole, kráčeli ctihodní prošedivělí senátoři v tunikách s širokými nachovými pruhy. Hrdě a přezíravě zvedali nohy
v červených střevících a ledabyle pohybovali rukama tak, aby byly
vidět masivní zlaté prsteny, třpytící se pronikavě na prudkém slunci. Za nimi pochodovala hudba, pištci a trubači v barevných tunikách. Pak šel dlouhý průvod s válečnou kořistí. Tohle všechno patří
vám, Římané! hlásaly stovky vozů plné beden s poklady. Zdobené
nádoby, zlaté umělecké výrobky ptolemaiovské dynastie a vzácné
skvosty a klenoty z Egypta, zabavené v palácích královny Kleopatry. Jiné vozy vezly ukořistěné zbraně, pozlacené štíty, meče, kopí,
pancíře, přilbice a nádherné koňské postroje. Za vozy kráčeli muži,
kteří nesli nádoby plné zlatých a stříbrných mincí. Najednou přihlížející dav na chvilku ztichl. Za bohatou kořistí se objevila rozsáhlá
skupina malátně se pohybujících duchů. Strhaní a unavení zajatci,
význační velitelé spoutaní řetězy se sunuli jako přízraky z podsvětí.
Zašpiněné, nepřítomné tváře, zarostlé a plné šrámů, s vyhaslými
pohledy se pohybovaly jako polámané soukolí. Všichni věděli, že
tahle potupná, úmorná cesta je jejich poslední cestou na světě. Na
jejím konci v Mamertinském vězení je čekala poprava.
Nikdo z přihlížejících diváků netušil, že mezi zajatci měl být
veden i Antonius a jeho milá, egyptská královna Kleopatra. Jediný
kdo o tom věděl a kdo si to naplánoval, byl vítěz Octavianus, strůjce
KAPITOLA PRVNÍ
11
dnešního průvodu. Antonius s Kleopatrou mu však překazili nejen
plány, ale i radost. Oba mu upláchli. Antonius spáchal sebevraždu
a Kleopatru nechal Octavianus ze strachu před podobným činem
přísně střežit. Přesto ji našli oblečenou v překrásném rouchu v její
ložnici mrtvou a spolu s ní dvě otrokyně. Jeden z jejích věrných
otroků prý jí přinesl v koši s květinami jedovatého hada.
Nekonečný průvod stále pokračoval a najednou se dav ztichlý
podívanou na zajatce divoce rozkřičel. Všichni začali jásat, mávali
rukama, tleskali, vyskakovali do výšky a provolávali slávu:
„Ave císař! Ave císař! Triumf! Triumf!“
Za zajatci se zařadil osamělý otrok. Kráčel bos a prostě oblečen
a hned za ním vzplanula oslnivá záře. Po dláždění kodrcal zlatem
zdobený vozík tažený čtyřmi krásnými bělouši a svítil jako slunce,
jehož paprsky se od něj odrážely. A na voze – na voze seděl samotný
bůh. Triumfátor Octavianus. Vítěz s tváří podobnou mramorové
soše, v nádherné zlatem vyšívané tunice a v nachové tóze. Na hlavě
měl vavřínový věnec, v jedné ruce držel vavřínovou větev a v druhé
třímal žezlo. Žezlo ze slonové kosti ukončené zlatou soškou orla.
„Podívejte! To je on!“ otáčely se k sobě hlavy v davu. „To je náš
hrdina!“
„Je nádherný! Úchvatný!“ vzdychaly přihlížející ženy. „Vypadá
jako bůh!“
„Nevypadá. Je to skutečný bůh!“
Za Octavianem jeli na koních a na vozech všichni jeho příbuzní
a členové rodiny. Pak důstojníci na koních, v přilbách s chocholy,
s pancíři na prsou, se štíty, meči a krátkými kopími.
Nakonec se táhl dlouhý halasný průvod vítězného vojska. Vojáci, kteří zpití vítězstvím zapomněli na únavu. Řvali ze všech posledních sil, mávali vavřínovými větvičkami, koženými helmami,
kulatými štíty a kopími. Ječeli, zpívali a řičeli na celé město. Vyřvá-
KAPITOLA PRVNÍ
12
vali oslavná, ale i posměšná hesla a poznámky na velitele, mlaskali
na ženy a dělali na ně nemravné posuňky.
Ovidius spatřil poprvé na vlastní oči, jak vypadá nebetyčná
sláva přesahující lidská měřítka. Sám o slávě tajně snil, ale tohle
představení daleko přesáhlo všechny jeho představy. Poprvé se setkal se svým osudovým vládcem, který naopak o budoucím geniálním básníkovi nic nevěděl. Ovidius byl bezejmenný, tak jako každý
v několikatisícovém davu. Nehybně stál na sedátku vozu, omráčený velkolepou podívanou, a přesto se v něm probudilo sebevědomí
a přesvědčení o svých schopnostech. Položil ruku pod plášť na tajnou kapsičku, nahmátl talisman od babičky a šeptal si pro sebe:
„Jednou budu také tak slavný. Budu slavnější než ty. Tys toho
dosáhl lstí a mečem, já toho dosáhnu uměním.“
Octavianus skoncoval se svými protivníky, triumfálním průvodem ukončil dvacetiletou občanskou válku a začal novou epochu.
Změnil své chování a přinesl do Říma mír. Jeho jméno, jméno mírotvorce se stalo součástí všech modliteb a všeho dalšího dění. Den jeho
narození a výročí vítězství u Aktia byly prohlášeny za svátky. Mocný
senát, kterému nechal prozíravě, i když pod svým vlivem všechny
pravomoci, mu na oplátku nechal vymyslet jedinečné přízvisko. Propůjčil mu jméno Augustus s významem vznešený či božský.
KAPITOLA PRVNÍ
13
KAPITOLA DRUHÁ
ii.
D
robný zamračený stařík s nacpanou plátěnou brašnou přes
shrbené rameno vykulhal ze dveří římského magistrátu. V závěsu za ním vyběhl hezký, urostlý mladík. Starý poštovní posel
a jeho nástupce. Po několika krocích se stařík zastavil a rovnal si
shrbená záda. Zvedl při tom počasím ošlehanou tvář, zbrázděnou
jako vysušené pole, k obloze a pomyslel si: S počasím to dneska půjde, ale jinak to stojí za hovno. Srovnal brašnu a popruh na rameni
a pokračoval v cestě. Ze svého doprovodu neměl žádnou radost.
Pohledný mladík, který by jistě potěšil kdejakou dívku či matronu,
mu vzal poslední zbytek chuti k mizernému životu.
Ráno před něj liktor v kanceláři, kde přebírá poštu, postavil
mladého kluka a oznámil mu, že to je jeho nástupce. Má ho zaučit
a seznámit ho s městem, ulicemi a všemi místy, kam se nosí zásilky. A o tom, co bude s ním, nepadlo ani slovíčko. Několik let dělal
spolehlivě tuhle práci, a nebýt plíživé staroby, jistě by ji dělal dál.
Jenže v poslední době roznášku nestíhal. Bolela ho záda, noha ho
nechtěla poslouchat a musel často odpočívat. Pochůzky, které dřív
stihl za půl dne, mu teď trvaly do pozdního večera. A někdy všechno ani nestihl.
„Kam půjdeme nejdřív?“ zeptal se mladík.
KAPITOLA DRUHÁ
14
Stařík nic. Zarytě mlčel a začal pokulhávat k úzké smrduté uličce.
Proplétal se s brašnou mezi služkami s nákupem a vyhýbal se obchodníkům, kteří vyndávali na odřené pultíky zboží. Zeleninu, ovoce, víno, květiny, ryby a koření. Šlapal tenkou prošlapanou podrážkou sandálů na včerejší shnilé zbytky a bručel si pro sebe:
„Co je ti do toho, parchante? Co je ti do toho, kam jdeme?“ Měl
vztek na celou římskou říši a kluka by nejradši zabil.
Mlčky prošli hlučící uličkou a na konci se stařík přestával jako
zázrakem mračit. Vzpomínal, jak před lety nastoupil na tohle místo
a co se mu při tom honilo hlavou. Přišel podobně jako tenhle kluk,
který za jeho stáří přece nemůže. Nemůže za to, že je z něj mrzák.
Otočil se k němu a řekl:
„Mladej, dneska se nachodíme moc. Dneska je toho pro vola.
Všem zmetkům musíme roznést pozvání na slavnostní otevření
nový knihovny.“
„Jakým zmetkům?“ zeptal se kluk.
„No všem boháčům, senátorům, konzulům, jezdcům, právníkům, umělcům a dalším význačným lidem. Ale nejdřív musíme zajít,
jako vždycky, k Ovidiovi. Dneska mám pro něj jen dvě zásilky. Jedna
je pro něj a druhá pro jeho manželku. Ale jindy toho mívá nejvíc.“
„To je ten slavnej básník?“ zeptal se kluk.
„Jo, zrovna ten. Už jsi od něj něco četl?“
„Nečetl,“ vrtěl hlavou kluk. „Jen jsem slyšel, že píše nějaký sprosťárny.“
„A umíš vůbec číst?“ zastavil se stařík, aby si odpočinul, a sám si
odpověděl: „Že se vůbec ptám. To dá rozum, že umíš číst, jinak bys
nemohl dělat posla. Až si ušetříš pár sesterciů, tak si můžeš v knihovně půjčit nějakou jeho knížku. Doporučil bych ti Umění milovati. To
se ti bude líbit nejvíc. To je počteníčko. Tam se dozvíš, jak se to má
dělat s holkama.“
KAPITOLA DRUHÁ
15
„Já to dovedu,“ smál se kluk.
„Jen aby, mladej.“
„A už jsi Ovidia někdy viděl?“ obrátil se k němu kluk.
„No mockrát. Ty ho časem taky uvidíš, neboj se. Častěji teď vídám jeho manželku, to je pravda. V poslední době jí nosím skoro každej den nějakej vzkaz. Ale jeho taky vídám a podle mě to není žádnej
náfuka. Je to velký kamarád s naším Cicerem.“
„A to je kdo? Kdo je Cicero?“
„Prefekt magistrátu. Julius Antistius Labeo. Můj a bude to taky
tvůj nejvyšší šéf. Právní poradce císařovny Livie. Všichni, co ho dobře
znají, mu neřeknou jinak než Cicero. Ale proč, tak to nevím. Na to
mám malou hlavu.“
Stařík s mladíkem vyšli na Caesarovo forum a najednou se někde
za nimi ozval podivný šum. Překvapený jekot mnoha hlasů a halasný smích. Chodci se zastavovali a všichni někam ukazovali. Na druhém konci náměstí běžel vyděšený chlapík a strašně řval. Utíkal bos
v krátké košili sotva do pasu s holým zadkem a řičel, jako když ho
bodá včelí roj. Ruce měl za zády svázané provazem, zadek mu svítil
jako měsíc v úplňku a do půlek ho pleskal rybí ocas.
„Jestlipak ti to za to stálo?“ díval se za ním stařík a pokyvoval
hlavou. „Kvůli nějaký zvadlý čúze.“ Pak se otočil na kluka: „Na tohle
si dávej při roznášce pozor. Jsi kus chlapa, vypadáš dobře a ženský
na tebe poletí. Naskytne se ti spousta příležitostí, tak si dávej majzla.
Vím o čem mluvím. Já nebyl nikdy žádnej krasavec, ale příležitostí
jsem měl dost. Nenech se zlákat žádnou vdanou čubkou, kdyby ti slibovala hory doly, a nešoustej, co ti nepatří. Hlavně nešoustej vdaný
bohatý matrony, nebo takhle dopadneš.
Klidně by ti za to mohli vrazit do prdele pálivou ředkev nebo
rybu s ostnatou hřbetní ploutví.“
„Jéé! To bych nechtěl,“ přikrčil se kluk a chytil se za zadek.
KAPITOLA DRUHÁ
16
„Kdo by to taky chtěl? Leda magor,“ rozběhl se stařík, jako když
ho někdo postrčí, a povídá: „Teď jdeme na jeden ze sedmi pahorků,
na kterých se rozkládá Řím. Na ten nejznámější, na Kapitol. Uvidíš
z něj až na Tiber a ostrov, kterej řeku rozděluje na dvě ramena. V těch
místech se dá snadno přebrodit. Při roznášce poznáš taky ostatní pahorky. Viminal, Eskvilin, Palatin, Velii, Caelin, Aventin a Janikulus.“
Mladík si je počítal na prstech a vrtěl hlavou: „Říkáš, že město
stojí na sedmi pahorcích, a ten poslední, co jsi jmenoval, je osmý.“
„Máš pravdu. Ten sopka zvedla na druhým břehu řeky. Ale poštovní posel ho musí taky znát. A všechna náměstí, ulice, chrámy, divadla, lázně a spoustu domů.“
Kolem prošlo osm otroků, zpocených jako zmoklé myši, s uzavřenými nosítky.
„Lepší by bylo, kdyby nás takhle nesli,“ řekl mladík.
„To jo. Jenže o moc horší, kdybys musel tahat někoho ty,“ odpověděl stařík. „Buď rád, že ti slouží nohy a že máš takovouhle práci.
Z první vejplaty za to dej oběť bohům. Co by za to jiný dal. Já za mlada nosil taky nosítka a nedovedeš si představit tu dřinu. Dokud nikoho neneseš, neumíš si představit, jak jsou ti boháči těžký. Když si na
to vzpomenu, je mi z toho pořád na blití. Roznášet poštu není taky
žádnej med, to je pravda. Lítat venku za každýho počasí, ať je zima
nebo leje, v horku a větru není dvakrát příjemný, ale proti tahání nosítek je to paráda. Večer sice necítím nohy, mám je jako z dubovýho
dřeva, ale do rána se to zase jakž takž srovná.“
Došlapali na kraj Kapitolu a stařík ukazoval: „Támhle ten chrám
je zasvěcený Junoně, vedle je Jova Kapitolského a třetí za ním je zasvěcen Minervě.“
„Jak do něj táhnou to kvičící prase?“ zeptal se mladík.
Stařík přikývl: „Obětují ho tam.“
KAPITOLA DRUHÁ
17
„Já se u těch chrámů necítím dobře,“ řekl kluk. „Když se koukám
na ty vysoký sloupy, tak na mě padá tíseň. Cítím se jako mravenec
a mám strach, že mě někdo zašlápne.“
„Já z toho míval v mládí taky divný pocity,“ odpověděl stařík,
„ale teď už mě to tak nebere. Teď už nemám strach z ničeho, ani
ze smrti. Nikdy jsem nebyl žádnej gladiátor, nikdy jsem smrt nevyhledával, ale strach z ní nemám. Každej jednou přijde do Cháronovy
říše. Otrok nebo císař. A to je na světě jediná spravedlnost.“
Mladík ho mlčky poslouchal a stařík povídá: „A jsme tady.“
Z chodníku dlážděného travertinem zabočil k bílému domu
a klepadlem zabušil na dveře. Po chvíli čekání zaskřípala závora a ze
dveří vykoukl sluha.
„Skoč pro paní domu,“ řekl mu stařík. Od prefekta měl přikázáno
pod pohrůžkou utopení v pytli, aby vzkazy určené Ovidiově manželce předával výhradně do jejích rukou. V případě, že by nebyla doma,
měl destičky přinést nazpátek. Tohle stařík rád dodržoval – a nejen
ze strachu z potrestání.
Ve dveřích se objevila krásná, vkusně nalíčená, načesaná a upravená čerstvě zralá žena. Stařík jí předal svitek papyru pro manžela
a dřevěné destičky pro ni. Na oplátku, tak jako pokaždé, od ní něco
dostal. Dneska to nebyl žádný penízek, ale hrst ještě teplých koláčků.
Paní nedočkavě otevřela destičky a četla si vzkaz vyrytý do vosku. Z jasné, usměvavé tváře bylo vidět, jak ji potěšil. Před oběma
posly uhladila vosk, rýtkem, které jí půjčil stařík, napsala krátkou
odpověď a vrátila mu destičky.
„To je tvůj syn?“ teprve teď si prohlížela mladíka.
„Nemám děti,“ odpověděl stařík. „To je můj nástupce.“
„Škoda,“ řekla paní, „už jsem si na tebe zvykla,“ zašla do domu
a sluha zabouchl dveře.
KAPITOLA DRUHÁ
18
„Mladej, tak jak se ti líbila?“ zeptal se po několika krocích stařík.
„Moc,“ vydechl mladík, „vypadala jako bohyně. A voněla jako
růže. Kdo to byl?“
„Manželka Ovidia.“
„Ten se má,“ zasnil se mladík. „Taky bych chtěl být básníkem.“
„Tak se do toho pusť,“ nabádal ho stařík, „co ti brání? Koupíš si
rákos na psaní, papyrus, načmáráš pár veršíků a je z tebe slavnej básník.“
„Asi bych to neuměl,“ posmutněl kluk. „Nemám na to vlohy.“
„To nevíš,“ namítal stařík. „Nejdřív to musíš zkusit a teprve pak
mluv. Ale teď, než se do toho dáš, si na chvíli odfrkneme. Támhle u té
kašny. Potom ti ukážu další místa ve městě.“
Oba se napili studené vody tekoucí z otevřené pusy fauna,
opláchli si obličej a posadili se na schůdky pod kašnou. Stařík vyndal
z tašky koláčky, podělil se s klukem a pustili se do jídla.
„Ta paní byla nejen hezká, ale i hodná,“ pochutnával si mladík na
sladkém makovém pečivu.
„Máš pravdu,“ přikývl stařík. „Každý, komu přineseš poštu, takovej není. Naopak, většinou ti vynadají. Musíš si zvyknout na to,
že lidi, kterým přineseš poštu, tě moc rádi nevidí. Převážná část těch
zpráv pro ně není dobrá. Jsou to samý soudní rozhodnutí a různý
edikty. Nejhorší jsou trestní obsílky. Teď za Augusta se to trochu
zmírnilo, ale jen o fous. Už nehrozí trest smrti stětím, zardoušením
nebo přibitím na kříž, ale nový tresty nejsou o moc lepší. Zápasy
s gladiátory nebo s dravou zvěří končí většinou stejně. Smrtí. Jediný,
co se dá někdy přežít, to je práce v lomech nebo v dolech. No a z těch
příjemnějších zásilek se nosí jedině milostný vzkazy a pozvánky. Na
různý slavnosti, hostiny, svatby, křtiny a svátky.“
KAPITOLA DRUHÁ
19
Stařík se soustředil a s velikým přemáháním se postavil na nohy:
„Teď ti ukážu moc důležitý místo,“ a vedl kluka ke kamenné ohradě.
„Někde se můžeš vychcat, kde tě napadne, ale všude to nejde. Jsou
místa, kde musíš vědět o záchodě.“
Pak oba močili do stružky v hliněné podlaze. Stařík se skloněnou
hlavou sledoval úkon a kluk se rozhlížel a četl nápisy na zdi: „Kdo to
čte, ať nastaví prdel.... Život je prd až na ten mrd. Pak přijde smrt a je
zase prd... Kdo nemá díru, musí mít šukavou ruku.“
Vyšli z ohrady a stařík se zeptal: „Mladej, už jsi někdy viděl Otce
vlasti?“
„Myslíš císaře Augusta?“
„Jo, zrovna toho.“
„Nikdy. Vlastně počkej…“ přemýšlel kluk. „Jo, viděl jsem ho, na
sesterciu.“
„No vidíš, a chtěl bys ho vidět většího?“
„Chtěl. Kdo by ho nechtěl vidět?“
„Tak se na něj jdeme podívat,“ popoběhl stařík. „Šlapeme na Palatin.“
„Copak to jde? Copak nás k němu stráže pustí?“ divil se kluk.
„Jen pojď a nemudruj!“ dopadal na nohu stařík a vykračovali
přes sluncem rozpálené Forum Romanum. Prošli podél dlouhé budovy vězení, pak kolem chrámu Svornosti a chrámu Julia Caesara
a nakonec kolem senátu.
Tady se stařík zastavil a ukazoval rukou:
„Vidíš tu kulatou střechu? To je Vestin chrám. Svatyně s věčným
ohněm. Dohlíží na něj nejvyšší kněžka, samotná císařovna Livie. Za
chvilku uvidíš i její palác.“
KAPITOLA DRUHÁ
20
Po chvilce chůze se stařík znovu zastavil: „To, co vidíš před náma,
je palác císaře a císařovny Livie.“
Mladík se díval na blok poslepovaných domů, dlouhý jako celé
náměstí.
„Ta brána kousek od paláce se jmenuje Prima Porta,“ vysvětloval
stařík. „No a panák pod ní, na tom podstavci, je císař Augustus.“
„Takhle doopravdy vypadá?“ obcházel a obdivoval bronzovou sochu kluk. „A proč je bos? Proč nemá sandály, když je císař?“
„Mladej, tak to nevím. Ale určitě to nebude tím, že by neměl na
boty. Má jich doma určitě stovky a z tý nejdražší kůže. A jak jsem slyšel, většina z nich má vysoký podpatky, jako nosí herci, aby vypadal
urostlejší. Je to totiž prcek.“
Kluk si prohlížel sochu s pravidelnou, vznešenou tváří, postavu
v krátké tunice, s pláštěm volně přehozeným přes ruku s konzulským žezlem.
„Krunýř má nádherný a je bos jako obyčejný pastevec,“ vrtěl hlavou. „To je divný. A nevíš, co je to za lidičky, jak má na tom krunýři?“
otočil se na staříka.
„No, jestli jsem to nezapomněl, tak jsem o tom něco věděl. Jednou jsem se tu zastavil za hloučkem studentů a poslouchal jsem, co
jim vykládal nějakej učitel. Ten vousatej dědek,“ ukazoval nataženou
rukou císaři pod krk, „ten jak drží nad hlavou stuhu, je Hélios. Bůh
slunce. Kousek nad tím pupínkem, nad tou prsní bradavkou, má sluneční vůz tažený dvojspřežím. Pod vozem, na císařově břiše, stojí
portský vládce a předává císařovým zástupcům odznaky římských
legií. Ta ženská dole, někde v místě císařova pupíku, s tím rohem
hojnosti a dětmi má znázorňovat naši sladkou dobu. Náš úžasnej
zlatej věk.“
„Ty si myslíš, že žijeme ve zlatém věku?“ otočil se k němu udivený kluk. „Mně to moc zlatý nepřipadá.“
KAPITOLA DRUHÁ
21
„Doba je zlatá jen pro někoho,“ odpověděl stařík, „pro nás je to
spíš doba hnoje a do smrti se z něj nevyhrabeme. Ale pro ty, kterejým
patří mramorový paláce, co vidíš kolem, to zlatá doba je.“
„Nojo,“ vzdychl kluk a ještě ukázal k nohám sochy: „A proč je tam
ta ryba s dítětem?“
„To je Venušin delfín a má Amorka na hřbetě. Podle císařského
rodokmenu je to potomek Aenea. Ale kdo to byl, to nevím.“
„Takovouhle sochu bych taky neuměl udělat,“ povzdechl si kluk.
„Je to všechno jako živé.“
„Každý nemůže dělat všecko,“ řekl stařík. „Posel je taky důležitej a je od toho, aby nosil poštu. Romulus byl nějaký hrdina a taky
nedělal sochy. Ale někde tady na Palatinu prý založil město. A teď
zajdeme k domu božského Augusta.“
Kluka překvapilo, že dům císaře je méně honosný než jiné domy.
Na rozdíl od nich měl však zvláštní výzdobu. Po stranách vchodu byly
na zdech reliéfy vavřínů a nad dveřmi občanský věnec. Před domem
stála ozbrojená stráž.
„Myslíš, že je doma?“ zeptal se kluk.
„Císař?“
Mladík přikývl. Stařík pokrčil rameny: „Kdo ví. Stráže tu stojí
pořád. Ve dne v noci. Ale jestli to potřebuješ vědět nutně, tak se jich
zeptej.“
„Ani náhodou,“ rozhlížel se ustrašený kluk. Pak se zarazil a zůstal udiveně koukat na krásný chrám.
„Krása, co?“ řekl stařík. „To je Apollonův chrám. Ten tu císař nechal postavit celej z kararskýho mramoru. Stojí na místě domu, kterej
vyhořel po úderu blesku. Od Augustova vítěznýho triumfu, kdy vjel
pyšně do Říma a prohlásil – Přišel jsem do města z hlíny a udělám
z něj město z mramoru – se všude staví. Paláce, chrámy, sloupořadí,
KAPITOLA DRUHÁ
22
památníky, vítězné brány, cesty, vodovody, viadukty, hrobky a mauzolea rostou jako houby po dešti.“
„A odkud na to berou ten mramor? To musí být hory mramoru,“
divil se mladík.
„Ze všech možnejch koutů světa,“ vysvětloval stařík. Stovky lodí
dováží mramor až z Egypta a Afriky. V lomech v Lunii a Etrurii ho
lámou otroci a odsouzenci a nový lomy se otevírají taky u nás.“
Najednou jejich rozhovor přerušil hrubý hlas: „Co tady pohledáváte?!“
„Roznášíme zásilky,“ otočil se stařík k ozbrojené městské kohortě a poklepal si na brašnu.
„Tak tu nestůjte a roznášejte! Tady se nesmí dlouho stát!“
„Nech je!“ okřikl kolegu další strážný. „Já dědka znám. To je poštovní posel z našeho magistrátu.“
„No dobře, dobře,“ vrčel nevraživě strážný, „ale stát tady stejně
nemusí.“
Sotva kohorta odešla, začal stařík plivat: „Hajzlové! Hulváti! Ty
se člověka něco naotravujou. Co si, darebáci, vůbec myslí?! Místo
aby hlídali, kde mají, a kontrolovali podezřelý přivandrovalce, tak
otravujou slušný lidi. Zrovna včera večer přepadli v Rybářský uličce
služebnou. Rozmlátili jí hlavu napadrť, ukradli nákup, všecky peníze
a tihle dobytkové nikde. Kdepak asi byli? Místo hlídání na nebezpečných místech se poflakujou po náměstích, obtěžujou holky, a ještě za
to berou žold. Pěkná verbež!“ zvedl hlavu k slunečním hodinám na
domě císařovny a povídá: „Dneska už to asi zabalíme. Už vůbec necejtim nohy a ještě se musíme vrátit na magistrát a předat odpověď
od Ovidiovy matrony.“
Otevřel brašnu, nakoukl do ní a chytil se za hlavu: „Mladej, to by
byl malér! Úplně jsem zapomněl na pozvánku pro Maecenase.“
KAPITOLA DRUHÁ
23
„Kdo to je?“
„To je na dlouhý povídání. Maecenas je velkej boháč, milovník
umění, ochránce básníků, zkušenej diplomat a hlavně osobní přítel
císaře.“ Stařík se otočil a rychle pokulhával na Esqvilin: „Aspoň uvidíš
další z pahorků. Dole pod kopcem jsou na sobě namačkaný domečky
chudiny a na konci trčí prostorný vily boháčů.“ Na nějakou dobu zmlkl a pospíchal až před úchvatnou vilu.
Kluk se zastavil a díval se jako na zjevení: „To je nádhera! Takový
dům nemá ani císař.“
„Máš pravdu. Stojíš před nejhezčím domem v Římě. Uvnitř jsem
nikdy nebyl, ale slyšel jsem, že je to velikej šperk. Říká se mu zlatý
dům. Má freskami vymalovanou letní jídelnu, mozaikou vylepenej
bazén, stropy ze slonoviny a koupelnu s mořskou a sirnou vodou.
A snad ještě krásnější než vila jsou rozlehlý zahrady za ní. Zahrady
s vysokou věží, odkud prej je vidět celý město, jsou plný květin – růží,
chryzantém, citroníků, altánů, soch, cestiček a vodotrysků.“
Posel předal černému eunuchovi zásilku a vraceli se na magistrát.
„Mladej, kdybych ráno nepřišel, tak jsem umřel. Dneska jsme
toho naběhali tolik, že se mi z toho nohy asi nikdy neproberou.“
KAPITOLA DRUHÁ
24
KAPITOLA TŘETÍ
iii.
N
oční obloha nad středem světové říše bledla před očima bohyně ranních červánků Aurory. Přicházel nový, nepoznaný den,
ale uctívaná božstva ještě spokojeně vyspávala. Bůh vína Liber se
chlípně usmíval a rozvaloval na voňavém lůžku, ale milionový Řím
se začal probouzet do zlatavého dne. Probudila se i múza krásných
umění Thalia a v podobě drobného ptáčka, samečka pěnkavy, se
rozlétla k zahradě bílého domu. Ptáček usedl na mladý stromek,
dlouho si rovnal a pročesával zobáčkem peříčka a pak začal radostně zpívat. Milostný zpěv se vznášel nad zahradou a po chvíli přivábil zvědavou samičku.
Zahrada patřila k prostornému domu na okraji jednoho ze sedmi
pahorků blízko Kapitolia. Hlavní vchod se dvěma ozdobnými sloupky
a mozaikovou podlahou ústil do městské ulice a zadní, užší, vedl do
zahrady. Uvnitř po stranách otevřeného atria s nádrží na dešťovou
vodu bylo několik menších místností. Kuchyně, koupelna, komory
na zásoby a malý záchod. Uprostřed ve vyvýšeném úzkém podkroví
a malých místnůstkách spalo služebnictvo. Za tím následoval dvůr se
sloupořadím a záhony barevných květin s několika kopiemi zmenšených ženských soch od řeckých umělců, vodotrysk a nádržka s vodou
z městského vodovodu. Kolem dvora byla řada dalších místností. Jídelna, společná místnost, ložnice, místnost pro hosty a pracovna.
KAPITOLA TŘETÍ
25
Zadními dveřmi vyšel z domu na jarní zahradu muž v krátké plátěné tóze. Podle stříbrných nitek v černých, dopředu sčesaných krátkých vlasech mu mohlo být tak kolem padesátky. Zhluboka se nadýchl svěžího vzduchu a zaposlouchal se do milostného zpěvu ptáčka.
Rozhlížel se po jasné, pomněnkově modré obloze a díval se na střechy
města. Pak sklonil hlavu a přelétl očima část řeky Tiber s přístavem.
Nasával nový den a v hlavě mu zrálo pokračování rozepsaného Kalendáře. Z pravidelné tváře s poněkud delším nosem vyzařovala spokojenost a pocit štěstí. Co si mohl víc přát? Měl všechno a dosáhl mnohem větší slávy, než o jaké snil a jakou si s mladickým sebevědomím
a jistotou sám předpověděl. Jeho jméno letělo světem. Jméno Publius
Ovidius Naso znal celý Řím, a nejen Řím. Znala ho většina lidí v celé
rozsáhlé říši. V Dalmácii, Makedonii, Sýrii, Řecku, Hispánii, Egyptě
a v mnoha dalších dobytých a porobených zemích. Jeho verše o lásce
četla nebo slyšela recitovat každá patricijská rodina, ale znali je i lidé
z řad plebejců a někteří otroci. Na rozdíl od jiných slavných básníků
s díly pro vyšší stav pronikl a vzbudil obdiv snad ve všech společenských vrstvách. Každý, kdo se naučil číst, ženy, muži, mladí, staří,
krásní i ošklivci si půjčovali zábavnou knihu Umění milovati. Mnoho
čtenářů si verše opisovalo a negramotní si je předávali vyprávěním.
Majetné obdivovatelky se chlubily stříbrnými prsteny s jeho podobou. Každý chtěl znát návod na tajemnou věc, jakou je láska. Každý
toužil vědět, jak získat jednu z největších rozkoší. Kde a jak hledat
ženy, jak je získat a pak si jejich lásku udržet. Muži chtěli znát návod,
jak ženu dostat, a ženy zase jak muže lapit.
Jen drobný mráček občas zšeřil básníkův život na výsluní - tím
byl přibývající věk. Někdy se přistihl, že už tak rychle nevzplane jako
v jinošském věku a nevzruší ho žádná neobvyklá krása ani podněty
z pestrého městského života. Stále se však cítil plný síly a měl spoustu nových nápadů. V hlavě měl pohodu, nesoužila ho žádná nemoc
a psaní se mu dařilo. Jeho verše zněly pořád lehce a připomínaly milostný zpěv ptáků. Nedočkavě čekali čtenáři, zejména ženy, co nového
pro ně vytvoří. Obýval vlastní dům ve významné části města, ne sice
KAPITOLA TŘETÍ
26
tak okázalý, jako měli konzulové, senátoři a nejvyšší vrstva, ale přesto
krásný. Jeho poslední manželství se konečně, do třetice všeho dobrého, povedlo. Dům mu spravovala mladá, krásná, milující manželka
Fabia. Žena z velmi starého, urozeného a bohatého rodu. Jednou za
čas ho přišla navštívit dcera z druhého manželství a přivedla na hlídání roztomilou vnučku Filomélku. Její hlásek vždycky prozářil a rozezněl celý dům.
Básník byl hmotně zabezpečen dědictvím a bohatými ochránci
umění, měl služebnictvo a v hlavě knihovnu nenapsaných knih.
Ptáček dozpíval a Ovidius se vrátil do atria, kde do kovové nádoby nabral vodu na zalévání stromků. Každý den chodil zalévat mladé
stromky, jabloně a pomerančovníky, které si tu sám zasadil. Něžně
bral do prstů nové výhonky, prohlížel naběhlé pupeny a první rozvité
květy. Těšil se z jara, z jejich růstu a zlobily ho mšice a mravenci, kteří
si je pěstovali na sladkou šťávu.
„Dobrý den, pane!“ prolétla kolem něho služebná Aigína.
„Dobré jitro!“ otočil se za živočišnou vůní divoké jalůvky. Sledoval bosé nohy a pružná lýtka, tančící orosenou trávou. Mladá služebná přiběhla natrhat květiny do vázy, ale to byl jen zástupný důvod.
Přiběhla, protože chtěla být nablízku svému pánovi. Své tajné touze.
V noci se jí o něm zdálo. Básník tušil, že je do něj zamilovaná, a nemohl popřít, že mu také není lhostejná. Jako magnet ho přitahovalo
zralé, krásně modelované tělo a teď, když se před ním předklonila,
nemohl od ní odtrhnout oči. Přilepily se mu na průsvitnou látku napnutou přes pevné půlky zadku. Už už na ni chtěl kývnout prstem
a přivolat ji k sobě. Položit jí ruce na teplá stehna a sunout je nahoru
po jemné kůži, vyhrnout zřasenou látku až nad zlatavý chomáček klína a… a místo toho zavolal:
„Jak jsi se vyspala?“
„Zdál se mi krásný sen, pane,“ otočila se k němu a sklopila oči.
„Ale o čem byl, to vám neřeknu.“ Ani kdyby ji mučili, nepřiznala by,
KAPITOLA TŘETÍ
27
že byl o něm. O idolu, který se k ní choval přívětivě, nejlíp v domě,
a při různých příležitostech jí dával drobné dárky. Teď se na ni aspoň
usmál a pokračoval v zalévání. Ženy se mu nikdy nepřestaly líbit, ale
už mu nezabíraly tolik času jako v mládí. Od posledního sňatku věnoval svůj čas své největší lásce, psaní a zbytek manželce Fabii.
Aigína pobíhala po zahradě, trhala květy a myslela na svého pána.
Proč jí někdy neporučí, jako to dělali jiní páni se svými služebnými,
jak od nich často slyšela, aby zvedla šaty, ohnula se a byla mu po vůli.
Jak ráda by to pro něj udělala. A najednou se otřásla, jako když se k ní
spouští pavouk. Vzpomněla si na dobu před dvěma roky a pokoušela
se nepříjemnou vzpomínku setřást. Tenkrát stála v hloučku otrokyň
na prudkém slunci v dřevěné ohradě na Martově poli. Tady se konaly
pravidelné trhy s otroky. Tmavá Řekyně Aigína měla na krku destičku
s popisem, tak jako ostatní otrokyně. Soucitně se dívala na skupinu
zajatých bojovníků, kteří na tom byli mnohem hůř. Na nohou měli
okovy a na hlavě věnce ze suché trávy a jen někteří plstěné klobouky.
To bylo znamení špatné kvality. Prodávající u nich nezaručovali zdravotní stav ani druh chování. Ustrašenou Aigínu, unavenou vedrem
a dlouhým cestováním, poslal majitel ještě se třemi staršími ženami
na dřevěnou plošinu, položenou na lešení. Dostaly příkaz, aby se pomalu procházely a otáčely. Zájemci si je chtěli dobře prohlédnout ze
všech stran. Aigíně strachem zdřevěněly nohy a prodávající ji musel
postrkovat. Od starších otrokyň slyšela, co všechno musely vytrpět
a prožít. Nekončící dřinu, málo špatného jídla, sexuální poslušnost
a k tomu přísné tresty. Na některých byly vidět i po několika letech
stopy po bičování. Aigína se obávala budoucnosti – a pak přišel na
plošinu tenhle Nosáč, přečetl si její údaje na destičce a koupil ji. S ní
koupil ještě jednu služebnou a kuchaře.
Ovidius zalil poslední jabloňku a postavil do trávy nádobu. Rozhlédl se, jestli je tu ještě Aigína, a chystal se ji přivolat.
„Dědo! Dědečku!“ ozval se dětský hlásek. „Koukej, jak umím utíkat! Koukej, jak předběhnu pejska!“
KAPITOLA TŘETÍ
28
Z mírného svahu od domu utíkalo děvčátko s vlasy jako andílek
a za ním pisklavě štěkal a na krátkých nožkách skákal bílý dlouhosrstý
psíček. Najednou bác! Děvčátko upadlo. Psíček k němu skočil a myslel
si, že si s ním chce hrát. Ale děvčátko se hned zdvihlo a běželo dál.
Děda rozpřáhl náruč, chytil ji a zdvihl do vzduchu.
„Dědo, to umím utíkat, viď?“ připlácla mu nosík na jeho delší
nos.
„Jako závodní kůň, ty má roztomilá Najádko!“ přitiskl ji k sobě
a líbal ji na tvářičku.
„Dědo,“ zamračila se, „já nejsem Najádka!“
„A co jsi?“
„Přece tvoje Filomélka!“
„To víš, že jsi moje Filomélka,“ smál se Ovidius a pejsek na něj
začal skákat a štěkal, až chraptěl.
„Okřikni to zvíře, nebo mě sežere,“ řekl jí Ovidius.
„Nesežere, dědo,“ smála se holčička, „podívej, jak je prťavej.“
A pak ji něco napadlo. „Dědo, jestli se mnou nepůjdeš na procházku,
tak tě sežere.“
„Dneska nemám čas, holčičko. Ale příště s tebou určitě půjdu.“
„To je škoda,“ posmutněla Filomélka, „tak já půjdu jen se služkou.“
Ovidius přikývl: „A cestou se kolem sebe pozorně dívej, všecko si
zapamatuj a až se vrátíš, povíš mi, jak vypadá jaro.“
„Povím,“ řekla holčička. „Já totiž všecko vidím,“ a upřela na něj
oči jako studánky. „Ale nejdřív ti povím básničku, chceš?“
„To se ví, že chci.“
KAPITOLA TŘETÍ
29
„Tak poslouchej, dědo,“ nadýchla se a spustila: „Běda mi, svému
daru málem závidím sám. Kéž bych se z ničeho nic moh ve svůj dáreček změnit. Jé!“ chytila se za hlavu. „Já jsem to zkazila. Zapomněla jsem začátek.“ A začala znovu: „Šťastný prstýnku můj, má paní tě
bude nosit. Běda mi, svému daru málem závidím sám. Kéž bych se
z ničeho nic moh ve svůj dáreček změnit.“
„Kdo tě to naučil?“ rozesmál se udivený básník.
„Maminka. A víš, kdo to napsal?“
„Nevím,“ vrtěl hlavou.
„Ty!“ strčila do něj prstíkem vnučka. „To jsi napsal přece ty! Ty už
si to nepamatuješ?“
„Už jsem na to málem zapomněl,“ divil se básník. Vzal ji za ruku
a společně se služebnou a pejskem se vraceli do domu.
Na chodbě s mramorovou podlahou se s ní rozloučil a zamířil do
atria s několika sloupy a drobnými plastikami na podstavcích. Tam
odhrnul závěs z ovčí vlny a vešel do své pracovny, poměrně světlé
místnosti, kde trávil většinu času. Ze stěny mezi policemi plnými
knih a svitků svítila barevná freska. Znázorňovala Múzu Thalis
a byla rámována pásy přírodních motivů. Před oknem stál pracovní
stůl s pohodlnou židlí a za ním lůžko k odpočinku a snění. V jedné
části knihovny byly skříňky s díly obdivovaných básníků, rétorů
a filozofů. Vedle Homéra, Sokrata a Platóna byly verše básnířky
Sapfó, byl tu Hérodotos, Hérakleitos, Aristoteles, Epikuros a další.
Hned vedle nich byli současníci a básníkovi přátelé a kolegové:
Tibullus, Vergillius, Horatius a Propertus. Druhá polovina patřila
jeho knihám v různých podobách a opisech. Několik různě
upravených knih s názvem Milostné básně, Listy heroin, Umění
milovati a Léky proti lásce. Mezi tím byla poezie s látkami epickými
a také jeho zatím největší dílo – Proměny. Naproti dveřím visel
na stěně na krátkých bambusových dřívkách papyrus s úryvkem
z Proměn:
KAPITOLA TŘETÍ
30
Již jsem dokončil dílo, jež nemůže vyhladit oheň,
Jovovy blesky ni meč, ni stáří svým hlodavým zubem.
Až bude chtít ten den, jenž moc má jen nad tímto tělem,
nejistý života běh nechť ukončí: na věčné časy
přec jen se lepší částí své bytosti vysoko vznesu
nad hvězdy, takže bude mé jméno nezničitelné.
Všude, kam římská moc se po zemích dobytých šíří,
národ bude mě číst, a jsou-li předtuchy pěvců
pravdivé, budu já žít svou pověstí po všechny věky.
Básník usedl ke stolu a začal se probírat hromadou svitků a pročítal došlou poštu. V poslední době přinášeli různí poslové každý den
desítky svitků a několik dřevěných destiček a jejich množství pořád
narůstalo. Manželka mu s nimi pomáhala, pročítala a třídila dopisy
přátel, čtenářů z různých koutů světa, pozdravy, milostná vyznání
obdivovatelek a různá pozvání. Pozvánky na besedy v knihovnách, na
hostiny, na předčítání a recitace, na přednášky o literatuře a nabídky ctitelek. Na všechny dopisy nestačil odpovídat, natož aby vyhověl
všem pozváním. Se slávou přibývalo známých, připomínali se přátelé
a hlásili se vysoce postavení lidé, kteří ho zvali na všechno, protože to
patřilo k mravům a zvykům vybrané společnosti. Básník si musel vybírat a chránit si čas pro tvorbu. Scházel se pravidelně jen s několika
nejbližšími přáteli, a přesto se s časem stále potýkal. I když se o tom
před manželkou nikdy nezmiňoval, byl si dobře vědom, že ji odsouvá
na druhé místo. Tušil, že tím trpí a z lásky k němu to mlčky snáší.
Ovidius pročítal svitky, některé si nechával na stole a z jiných si
zapisoval data na voskovou destičku. Na příští den mu přišlo hned několik pozvánek. Na hostinu ke konzulovi, který vdával jedinou dceru.
Na premiéru nové hry do Pompeiova divadla, na setkání se studenty
a také pozvání od přítele Cicerona, na otevření nové knihovny. Tohle
nemohl odmítnout. Nejbližší přítel a nová knihovna. Knihovny byly
KAPITOLA TŘETÍ
31
jeho druhým domovem. Právě teď potřeboval vyhledat do rozepsaného Kalendáře některé neznámé informace.
Letmo a s úsměvem prolétl milostná vyznání, která ho těšila
a přilévala mu po kapkách chuť do života. Při pomyšlení, se kterou
z neznámých žen by se chtěl setkat, se musel smát.
Probral poštu a ještě se šel potěšit svými sbírkami. Při cestách
sbíral drobné plastiky a korintské vázy zdobené pásy se zvířecími motivy a měl také několik amfor s černými obrázky figur. Otevřel dvířka
skříňky a chvíli studoval svůj portrét, bronzovou hlavu, kterou před
návštěvami tajil a schovával. Busty a portréty byly výsadou jen těch
nejvyšších: senátorů, konzulů a především celé císařské rodiny. Jiným osobám, i těm nejslavnějším, byly zapovězeny. A zákaz byl doplněn nebezpečnou výhrůžkou, životním prokletím. Ovidius si na to
pokaždé při pohledu na svůj portrét vzpomněl, ale mávnutím ruky
výhrůžku odhodil.
Také teď vzpomínku na prokletí zapudil a vytáhl jedno ze tří širokých šuplat nízké skříně. Bylo plné čistých, bílých srolovaných papyrových svitků. V době studií mu papyrus často chyběl a musel si ho
půjčovat. Později, když byl hmotně zajištěn, si ho kupoval do zásoby.
Měl tady několik druhů různé šíře a délky té nejlepší kvality. Nejbělejší papyry z nilské delty v Egyptě a také italské z Apulli a Sicílie.
Opatrně a s posvátnou úctou vzal jeden ze svitků, čistých jak
ženské panenské tělo, a jako když drží ženu ho položil na desku stolu, narovnal ho a uhladil. Posadil se ke stolu, odstrčil ke kraji štůsek
dřevěných povoskovaných tabulek a začal přebírat svazek rákosových
per. Namočil seříznutý rákos do inkoustu a nechal ho rozběhnout po
papyru. Černá písmena se za sebou rovnala odprava doleva do pravidelných řádek, pokrývala bílý papyrus a skládala se do veršů.
Pod názvem Jaro, doba plodnosti se zrodila báseň o jaru:
KAPITOLA TŘETÍ
32
Konečně odchází tehdy i zima oděná ledem,
teplými paprsky slunce mizí a roztává sníh,
stromům se navrací listí, jež mráz jim ostříhal z větví,
na útlých révách to raší, pupenec vyráží z nich,
rovněž i bujná tráva, jež dlouho se tajila v zemi,
skrytou si cestičku najde, jíž se teď prodírá ven.
Básník ponořený do vřídla lahodných slov nevnímal přítomnost,
nevnímal okolí a neslyšel žádný zvuk. Neslyšel tiché myší krůčky,
když do pracovny vešla po špičkách Venuše v podobě manželky. Po
špičkách došla až za jeho sehnutá záda a položila mu hlavu na rameno. Štíhlými pažemi ho ovinula, přitiskla mu voňavé rty na krk
a s přivřenýma očima se o něj hladila jako kočka. Chvíli se s ním mazlila, a když nepřestával psát, spustila se dolů na zem. Poklekla před
ním na mramorovou mozaiku podlahy a zdvihla mu tógu nad kolena.
Hlavou s rozpuštěnými vlasy mu roztáhla nohy a vsunula obličej do
slabin. Jednou rukou jemně stiskla varlata, do druhé vzala pohlaví
a jazykem něžně přejížděla předkožku. Olizovala žalud, a když úd obživl, zvětšil se a ztvrdl, vtáhla si ho do úst a sála.
Ovidius pustil rákosové péro na stůl a položil jí ruce na hlavu. Prsty jí prohrábl vlasy, zabořil se do nich a přitiskl ji k sobě. Přitahoval
a povoloval její hlavu, udával rytmus rozkoši a zapomněl na verše.
Fabia se zdvihla v očekávání, že přejdou k lůžku a tam se jí bude
věnovat.
„Nezlob se, miláčku, ještě musím psát,“ políbil ji něžně manžel
a znovu zvedl rákosové pero.
KAPITOLA TŘETÍ
33
KAPITOLA ČTVRTÁ
iv.
O
dpolední slunce rozpálilo město jako vítr měchu uhlíky ve
výhni. Na sálající kamenné dlažbě před novou budovou městské knihovny postávaly hloučky lidí. Podle oblečení příslušníci bohatých a politicky vlivných rodin. Čekali tu bývalí kvestoři a jezdci
se svými matronami. Synové a dcery senátorů, právníci, majetní
obchodníci, učitelé, studenti řečnických škol a také umělci. Klenotníci, sochaři, stavitelé, keramici, literáti a mladí básníci. Někteří se
vzájemně zdravili a bavili se mezi sebou. Při řeči se nezapomínali otáčet kolem sebe a zjišťovat, jací známí a slavní jsou přítomni
a kdo všechno byl pozván.
Ženy poutalo především oblečení a hodnotily, jak to které sluší
a také jakou v tom mají ránu. Pomlouvaly jedna druhou a předávaly
si nejnovější drby. Kdo s kterou peče, která s kým zanáší a taky který s kterým, kdo je na chlapečky a kdo má rád všechno. Ale všichni
se těšili na jedno: na konec zahajovacích řečí a na osvěžující stín.
Před vchodem s květinovou výzdobou na dřevěném pódiu hrálo
několik hudebníků a otroci přinášeli na nosítkách hosty. Pro nejvýznamnější a přestárlé bylo vpředu přichystáno několik dřevěných
lavic a nad nimi byla natažena plachta.
Najednou čekající zmlkli a objevili se otroci s nosítky na první
pohled určenými císaři. Krásná vyřezávaná a pomalovaná nosít-
KAPITOLA ČTVRTÁ
34
ka doprovázená dvěma eunuchy, kteří se nakrucovali jako hetéry.
Z nosítek vystoupil starý muž, vyhlížející jako hlavní hrdina nějaké
divadelní hry. Upravený a oblečený s vybraným vkusem. Měl nakadeřené vlasy, nádhernou tógu z té nejlepší látky, zlatý náramek
a masivní prsten na ruce a k tomu zdobené sandály z nejjemnější
kůže. Působil vznešeně a přitom výstředně. Byl to vynikající diplomat, spolupracovník a vyjednávač císaře Augusta, literát a ochránce současných básníků. Gaius Cilnius Maecenas. Jeho rozsáhlé zahrady na Esguilinu byly vyhlášené svou nádherou; vyčnívala z nich
vysoká, z různých stran viditelná věž a znal je každý Říman.
Přicházeli další a další významní hosté. Majitelé mořských korábů, pekáren, velkých řeznictví a mnohých obchodů.
A znovu nastal mezi návštěvníky tichý rozruch. Objevil se prefekt magistrátu v doprovodu Ovidia. Ženy se přestaly věnovat pomluvám svých sokyní a všechny upřely oči k přicházející dvojici.
„Podívej! To je on!“ strkala do kamarádky černovlasá krasavice.
„Božský básník,“ šeptaly a nakláněly k sobě načesané hlavy.
„A proč se mu říká Nosáč, nevíš? Vždyť nemá ten nos tak velký.“
„Kolik myslíš, že mu může být let?“
„Něco málo přes čtyřicet. A ty vlasy protkané bílými nitkami
mu moc sluší.“
Prefekta, i když měl mezi přítomnými jedno z nejvyšších postavení, si příliš nevšímaly. Když hudebníci přestali hrát, vystoupil
s direktorem knihovny na pódium a návštěvníci zpozorněli.
Prefekt přivítal jmenovitě nejvýznamnější přítomné osobnosti
a pak pronesl slavnostní řeč. Už na studiích patřil v téhle oblasti
mezi nejlepší studenty. Připomněl důležitost vzdělání pro římský
lid, předurčený k vedoucí úloze při správě světa. Zmínil potřebu
znalosti římské historie a důležitou roli umění.
KAPITOLA ČTVRTÁ
35
„Všichni vzdělaní Římané by si měli uvědomit,“ otočil se k několika ženám v přední řadě, „měli by si uvědomit, že požitek z umění
pomáhá žít a je důležitý pro šťastný a harmonický život. A mnohé
z toho, netvrdím, že všechno, mohou nalézt v literárních pokladech této knihovny.“ Pak jmenoval dárce, kteří přispěli na stavbu
budovy a na nákup a pořízení písemností.
„To, že žijeme ve zlatém věku římské literatury a dalších forem
umění, není dáno pouze nadpozemskými bohy. Je to také zásluha
a moudrá snaha císaře Augusta, který dbá především o blaho římského lidu. V závěru musím zmínit také nesmírný přínos císařovny,
bez jejíhož úsilí by se dnešní otevření knihovny nikdy nekonalo.“
„Sláva císaři! Ať žije císař Augustus! Sláva císařovně! Ať žije císařovna!“ ozývalo se do bouřlivého potlesku. Poté přítomné hosty
pozdravil direktor knihovny a pozval je k její prohlídce. Na tenhle
okamžik, na chládek uvnitř budovy, se celou dobu všichni těšili. Vedro bylo úmorné a nepřidávalo náladu ani bývalým vojákům, prošlým těžkými bitvami. Některé silnější matrony se začínaly potit na
nejskrytějších částech tučných těl a měly strach, aby síla čpavého
potu nepřehlušila silné voňavky.
Direktor prováděl hosty po místnostech, kde bylo cítit ještě
čerstvé vápno a jeho pach se mísil s pachem klihu ze slepených
papyrů, s květinovými vůněmi a živočišným pachem návštěvnic.
Ukazoval jim regály plné knih a vysvětloval, jak jsou písemnosti
uspořádány a jak se v uložených knihách vyznat. Procházeli částí
prostor věnovaných řecké literatuře a rozsáhlejší částí římské literatury. V regálech a policích byly ve třech řadách na sobě naskládány srolované papyry s díly slavných jmen. Každý svitek byl opatřen
cedulkou s titulem a jménem autora. V dřevěných krabicích a ve
skříních byly uloženy také pergamenové listy a ta nejvzácnější díla
byla v oblých pouzdrech a dřevěných schránkách.
„Celá tahle stěna a všechny regály jsou věnovány dílu básníka,
kterého všichni jistě dobře znáte. A já mám tu čest přivítat ho mezi
KAPITOLA ČTVRTÁ
36
námi. Přátelé, tady vidíte,“ ukázal na básníka, „a říkám to bez přehánění, nejslavnějšího pěvce, nejznámějšího římského učitele lásky, Publia Ovidia Nasona.“
Po potlesku direktor pokračoval: „Kdo z vás ještě nezná všechny jeho knihy, může si je u nás přečíst a nebo za velmi nízký poplatek vypůjčit. Po prohlídce mohou zájemci požádat o jeho podpis.
Pro každého tu máme připravený kousek papyru. A na úplný závěr
si vás dovoluji pozvat do přednáškového a studijního sálu, kde je
pro vás nachystána menší hostina.“
Ovidius usedl ke stolku, namočil rákosové pero a začal se podepisovat. Kolem se jako na povel seskupila hradba těl a spousta
zájemců, především žen, ale i mladých studentů, se začala strkat
a tlačit jako děti.
„Ale ale! Milé krasavice,“ ozval se hlas ředitele. „Nechovejte se
jako na tržišti, na všechny se dostane.“
Jenže obdivovatelky jako omámené se předbíhaly a mačkaly
dál a strkaly před básníka dlouhé ruce s prsteny a papírky. Některé
se mu pokoušely ukázat celé a nebo se snažily procpat před něj aspoň svou hlavu. Ať vidí, jak jsou hezké a přitažlivé. Všechny se na
něj usmívaly a proměnily se v herečky. Některé se tvářily koketně,
jiné obdivně a menší část se rděla a klopila cudně oči.
„Už potřetí čtu vaše Proměny,“ pohladila ho očima modrýma
jako letní nebe mladičká dívka.
„Vaši knihu Umění milovati si celou opisuji,“ svěřovala se další
obdivovatelka.
„To nestačí,“ usmál se na ni básník, „recepty se musí také prověřit a vyzkoušet.“
„Také to zkouším,“ přikývla.
„Já s vaší knihou často usínám,“ přivírala víčka s dlouhými řasami maličká černovláska.
KAPITOLA ČTVRTÁ
37
„Jsem Aplónaria, manželka nejbohatšího římského řezníka,“
zhouply se mu nad hlavou dva obrovské prsy, „a moc ráda bych vás
k nám pozvala na hostinu. Záleží jen na vás, kdy se vám to bude
hodit,“ objevila se mu u nosu naducaná tvář statné matrony s korály v údolí mezi kopci prsů a s několika zlatými prsteny na tlustých
prstech.
„Můžeme uspořádat hostinu kdykoliv a budou na ní všechny
druhy masa. I pštrosí a gazelí.“
Prefekt, který se bavil s direktorem knihovny a několika právníky, po kamarádovi nenápadně pokukoval. Ve škole mu nikdy nezáviděl. Naopak, jeho nadání seslané bohy obdivoval a podporoval
jeho rozkvět. Teprve když přišla Ovidiova sláva a rozletěla se po
Římě jako nenadálá vichřice, teprve když začala přerůstat hranice,
přistihl se, že v něm klíčí semínko závisti. Vlastnost, kterou předtím neznal a při svém právnickém nadání, společenském postavení
a množství majetku neměl zapotřebí.
„No konečně,“ přišel za Ovidiem, když viděl, že podepsal poslední papírek a odložil pero. „Já se těším, jak si spolu popovídáme,
a málem bych se k tobě nedostal.“
„Cicero, dobře víš, že bych si tě našel,“ usmíval se básník. Zvedl se od stolku a šli spolu do direktorské pracovny. Tady bylo přichystáno další pohoštění pro užší okruh vybraných hostů. Někteří
z nich, z velké části Ovidiovi přátelé a známí, už tu hodovali a popíjeli.
Maxim Kotta rozprávěl s básníkem Macerem Amiliem a se spisovatelem Messallou Corvinem, vojevůdcem, konsulem, řečníkem
a ochráncem mladých básníků. Tomu Ovidius vděčil za mnoho a při
každé příležitosti se k němu hlásil.
Podali si ruce a společně si přiťukli na zdraví, úspěchy v životě
a na nová krásná díla.
KAPITOLA ČTVRTÁ
38
„Víno je báječné,“ napil se znovu Messalla, „na rozdíl od žen, je
nejspíš hodně staré a uleželé.“ A měl pravdu. Cicero zařídil, že tu
otroci nalévali a roznášeli staré a dobré víno. Všichni si ho pochvalovali, a protože si do něj nepřilévali vodu, brzy jim začalo stoupat
do hlav.
„Knihovna je pěkná,“ ozval se Macer, „ale, přátelé, víte, co tu
chybí? Víte, co patří k umění a vínu?“ díval se kolem plovoucíma
očima.
„Pěkný ženský,“ odpověděl Cicero.
„Správně, prefekte,“ zaradoval se Macer a ukázal na něj nataženým prstem. „Prefekte, je vidět, že si svoje místo zasloužíš. K dobrý
knížce patří dobrá… no ani ne tak dobrá, jako pěkná, živá a přítulná ženská. Co vy na to? Co s tím uděláme? Co na to odborník přes
lásku?“ otočil se na Ovidia.
„Já si myslím, že k pěkné ženské patří pořádný chlap a není
k tomu potřeba žádná knížka,“ odpověděl Ovidius.
„Správně, Nosáčku,“ chytil ho za nos Macer. „Tomu říkám slovo odborníka. A protože tady žádná taková ženská není, půjdeme
kam? No někam, kde se správný holky vyskytují.“
Cicero, Ovidius a Macer vyšli z knihovny do příjemného večera.
Z potemnělých ulic ještě dýchalo teplo, ale mísilo se s chladem černých koutů na lahodný nápoj pro prostopášný noční život.
„Tak chlapci, kam zapadneme?“ zeptal se Cicero. „Navštívíme
nějakou smradlavou krčmu s děvkama v Subuře, a nebo půjdeme
do nějakého lepšího podniku s nóbl kurvama?“
„Mně,“ mávl rukou Macer, „mně je to jedno. Hlavně aby tam
byla nějaká slušná cumlalka. Jinak mi to dneska nepůjde. A nesmí
být bezzubá, kulhavá, no trochu kulhat může, ale neměla by se jmenovat Tasúkis.“
„A proč?“ zeptal se Cicero.
KAPITOLA ČTVRTÁ
39
„Jednou jsem měl děvku Tasúkis, a kdybych ti to řekl dál, tak se
obrátíš a nikam nejdeš.“
„A co se podívat do naší studentské hospůdky?“ ozval se Ovidius.
„Tam už jsem nebyl dobrých dvacet let,“ řekl Cicero. „Kdoví
jestli tam ještě je. Ale podívat se tam můžeme.“
Došli k domu s matně svítící olejovou lampou ve tvaru falu nad
vchodem. V šeru přešlapovaly dvě nevěstky, na kterých se nedalo
nic rozeznat. Vzhled ani věk, ale jedna hned spustila:
„Milánci, jsem ta nejlepší. Žádná neumí to co já. Za pár sesterciů prožijete rozkoš, jakou jste nikdy nezažili. Všechny díry vás
oblaží.“
„Mesalino, postav se pod lampu, ať vidím, jestli nejsi chlap,
a ukaž, kolik máš zubů!“ spustil na ni Macer. „Chlapci, má jich akorát! To je ta pravá, co hledám. Mějte se!“ a zmizel s holkou v černé
chodbě domu.
„Snad to přežije,“ řekl Cicero. „Snad se s ním ještě někdy setkáme.“
Jejich stará hospoda U chlupatý kočičky stála na svém místě,
tak jako před lety. Uvnitř v pološeru v čoudu kahanů to silně hučelo.
„Všechno až na toho muzikanta s píšťalou je tu při starém,“ rozhlížel se po místnosti Ovidius, když si přisedli k volnějšímu stolu.
„Poznávám dokonce i majitele,“ otočil se po malém seschlém mužíkovi, který stárnul se svým podnikem.
„Ale něco se tu přece změnilo,“ řekl Cicero a mlsně se podíval
na obsluhující holky. „Takhle šťavnatý kobylky tu za nás nebyly.
A nebo byly?“
„Byly jiné, ale vypadaly jako tyhle,“ odpověděl Ovidius.
KAPITOLA ČTVRTÁ
40
Cicero plácl přes pevný zadek okatou Syřanku, nebo možná Řekyni, pobíhající kolem stolů. Ta se na něj usmála a našpulila široké
rty. Kromě ní tu obsluhovaly také orientálky a mulatky a stolovníci
si občas některou z nich přitáhli na klín.
„Na naše přátelství!“ zvedl pohár Cicero.
„A na naši šťastnou budoucnost,“ přiťukl si s ním Ovidius a obraceli na jazyku víno. Ochutnávali, čichali k němu a srovnávali ho
s tím, jaké tu pili před lety.
„Docela ujde,“ řekl Ovidius, „ale v knihovně měli lepší.“
„Moje zásluha,“ nezapomněl se pochválit Cicero. „Jen ty holky
jsem opomněl. Na všechno člověk nemůže myslet.“
„Já už se bez nich obejdu,“ řekl Ovidius. „Rád se na hezkou holku podívám a to mi stačí.“
„Neříkej, dědku, že ti stačí Fabie? A kdes ji vlastně nechal? Proč
jsi ji nepřivedl s sebou?“ zeptal se Cicero.
„Nechtělo se jí. Už je také usedlejší a v poslední době se zdržuje
nejradši doma jako já.“
„Tak ji nezapomeň pozdravovat. Už jsem ji dlouho neviděl.“
„Rád jí to vyřídím. A ty vyřiď pozdravení své ženě.“
„Radši mi ji vůbec nepřipomínej,“ kroutil pusou Cicero, jako
když cucá trpkou olivu. „Už mě to s tou bečkou vůbec nebaví spát.
Ztloustla jako prase a je to pro mě utrpení. Tebe to doma pořád
baví?“
Ovidius přikývl a pokračoval: „Já mám zase jiný problém. Díky
svému psaní ji dost zanedbávám. Tuším, že ji to mrzí, mě to také
mrzí, jenže s tím nemůžu nic dělat. Psaní je silnější než já. Ještě že
je tak úžasná a nic mi nevyčítá a nedává mi to ničím najevo.“
KAPITOLA ČTVRTÁ
41
„Ta moje je taky úžasná. Troufám si odhadnout, že je to jedna
z nejtěžších matron v Římě.“
„Myslím, že to přeháníš,“ řekl Ovidius. „Mně se vždycky silnější
holky líbily.“
„Tak si to pojď vyměnit,“ uchechtl se Cicero.
„Na to zapomeň,“ zarazil ho Ovidius, „a pověz mi radši, co je
nového v císařské rodině. Jestli mají taky podobné problémy.“
„O tom, jak Augustus vychází s Livií v posteli, nic nevím,“ ztišil hlas Cicero, aby ho neslyšelo okolí. „Něco sice tuším, ale o tom
nebudu mluvit. Domněnka není u právníka rozhodující. Ale teď
jsem si na něco vzpomněl, když jsem viděl, jak přinesli Maecenata.
O tom se císař rád posměšně zmiňuje. Sám má rád drsné vojáky
a zženštilostí opovrhuje. Umělče, ty se chováš, maluješ a šatíš jako
prodejná ženská, dobírá si ho císař. A jen těžce snáší jeho upovídanost. Maecenas se rád poslouchá, neumí držet jazyk za zuby a vynáší z císařského paláce i to, co by mělo zůstat utajeno.“
„Mně to u něj nevadí,“ řekl Ovidius, „ale sám přehnanou péči
o vzhled u mužů taky neuznávám. A za to, co udělal a dělá pro umění, ho mám moc rád.“
„Já s ním mám taky velmi dobré osobní zkušenosti,“ odpověděl
Cicero, „a císař i přes tu jeho mnohomluvnost ho má rád taky. Oba
víme, že pro jeho postavení a popularitu udělal moc.“
„Zaslechl jsem,“ přerušil ho Ovidius, „že se teď v císařském
paláci trvale řeší problém nástupnictví. Augustus prý stále marně
hledá za sebe vhodného nástupce.“
„To nejsou výmysly, to je pravda. Livie na něj tlačí a já jí při
tom radím, aby za nástupce vybral jejího syna Tiberia. Jenže císař
se k tomu nemá. Dokud nějaký plán neuzraje v jeho hlavě, nikdo
s ním ani párem koní nehne. A ošklivý, tlustý, nemluvný, zahořklý
Tiberius s nosem zahnutým jako klepadlo u nevěstince mu nikdy
KAPITOLA ČTVRTÁ
42
k srdci nepřirostl. Jednou dokonce prohlásil, že lituje dopředu lidí,
kterým by měl Tiberius jednou vládnout.“
„A slyšel jsi, co se šušká mezi lidmi o císaři a jeho dceři?“ zeptal
se Ovidius.
„To ví přece celý Řím, jakou mu udělala ostudu. A jak ji za to
s posvěcením senátu vykázal z města. Tys byl snad tenkrát dokonce u toho.“
„Tohle nemyslím,“ napil se Ovidius. „Ale šeptá se ještě o daleko
závažnější věci.“
„O ničem jiném jsem nic neslyšel,“ vrtěl hlavou Cicero.
„Tak bych ti to snad neměl ani říkat.“
„Jen mi to pověz. Když už jsi to nakousl, tak povídej. Dobře víš,
že všechno, co mi řekneš, je jako kdybys to hodil do moře.“
„Augustus prý má s vlastní dcerou dceru. V opilosti s ní krvesmilnil. A do vyhnanství ji neměl poslat kvůli ostudě, jakou mu
způsobila, ale ze žárlivosti.“
Cicero při slovech přítele málem vystřízlivěl. Chvíli mlčel a pak
povídá: „Připouštím, že si císař občas nějakou radost dopřeje. Teď
se zase chystá uspořádat „stůl dvanácti bohů“, ale že by měl něco
s vlastní dcerou, tomu nevěřím. O tom pochybuji. Ten, kdo takovouhle pomluvu vypustil první z huby, ten by měl přijít o hlavu.“
Otočil se k obsluhující holce procházející kolem a za vysazenou
prdelku si ji přitáhl na klín.
„Puso, cítíš, jak mi tuhne?“ šeptal jí do ucha a štípl ji při tom do
ňadra. Děvče se hlasitě rozesmálo:
„Umím z něj udělat beránka.“
„Tak se připrav,“ pleskl ji Cicero, „za chvilku mi to předvedeš,“
a podíval se na přítele: „Tobě se tu žádná nelíbí?“
KAPITOLA ČTVRTÁ
43
„Všechny,“ smál se básník. „Ale doma na mě čeká ta nejlepší.“
Cicero se zatvářil, jako když chce říci: v tomhle máš naprostou
pravdu, ale mlčel. Něco úžasného si vybavoval, pak trhl polekaně
hlavou, jako by přítel mohl být svědkem jeho myšlenek, a povídá:
„Tak ji ode mne pozdravuj. Já se ještě chvíli zdržím.“
KAPITOLA ČTVRTÁ
44
KAPITOLA PÁTÁ
v.
C
ísařovna Livie měla v noci hrůzný sen. Ještě teď se celá třásla
a nemohla se zbavit nepříjemného pocitu, který v ní zanechal.
Zdálo se jí, že ji něco někde drží. Seděla přikrčená potmě v nějakém
spletitém, trnitém křoví a držel ji tu strach. Naproti světlejší obloze
viděla, jak ze tmy vystupují dlouhé postavy a stahují se v kruhu
kolem kamenného venkovského domku. Pak záhadní zakuklenci
s příšerným řevem rozrazili dveře a vtrhli dovnitř. Viděla, jak někoho vlečou za nohy ven na kamenné zápraží. Ten člověk byl její syn,
měl vytřeštěné oči a hlava mu klepala po kamenech. Táhli ho po
kamenné zídce a tam mu mečem usekli hlavu. Nejvyšší černý stín ji
zvedl za vlasy do vzduchu, pustil ji a hlava padala, padala a… a pak
se celá zpocená probudila. Posadila se na lůžku a slyšela, jak venku
řádí bouřka.
Císařovna myslela na syna skoro pořád. Měla o něj strach a vymýšlela, co by měla podniknout pro to, aby se jí vrátil brzy domů, do
Říma. Od jeho narození, od chvíle, kdy zaslechla jeho pláč, si přála,
aby dosáhl vysokého postavení. A když astrolog Sccibonius věštil
jejímu chlapečkovi slavnou budoucnost a předpověděl, že bude jednou králem, tomu také věřila. A nikdy tomu věřit nepřestala, ani
teď přes nepřízeň osudu a dělala všechno pro to, aby osud změnila.
Nikdy se nesmířila s jeho dobrovolným odchodem na ostrov Rhodos a nechtěla si připustit, kam až a jak hluboko její dítě spadlo.
KAPITOLA PÁTÁ
45
Tiberius byl šťastně ženatý s Agrippinou, dcerou Marka Agrippy, vnučkou římského jezdce Caecilia Attica, a měli spolu syna Drusa. Jenže do jejich života vstoupil Augustus, který neustále spřádal
různé možnosti, aby si zajistil nejlepšího nástupce spřízněného
rodem. Na jeho přání se musel Tiberius vzdát milované manželky
a oženit se s císařovou dcerou Julií. Začátek manželství se vyvíjel
slibně, ale společná souhra dlouho netrvala. Po smrti novorozeného syna se manželství rozpadlo. Spali v oddělených ložnicích a Julie
začala měnit muže častěji než spodní prádlo. Kdoví po kom podědila velmi volné mravy, jako včelu nektar ji přitahovali pěkní muži
bez rozdílu společenského postavení, nevyhýbala se ani urostlým
otrokům a pořádala sexuální orgie. Její chování Tiberius těžce snášel, ale nevěděl si s ním rady. S dcerou císaře se nemohl z vlastní
vůle rozvést, a tak volil nejschůdnější cestu, jaká ho napadla. V té
samé době dorůstali také císařovi adoptivní synové, Gaius a Lucius
Caesar, a Augustus jim dával před Tiberiem přednost. Tiberius jim
nechtěl stát v cestě k nástupnictví a raději se stáhl z veřejného života. Dobrovolně odešel do vyhnanství na ostrov Rhodos, který znal
z minulosti. Poprvé u něj přistál při návratu z Arménie a moc se mu
líbil. Obdivoval na něm krásnou přírodu a zdravé podnebí.
Po lehké snídani se Livie odebrala do svého krásně malovaného
pokoje, kde přijímala hosty. Na lehátku potaženém jemnou zlatavou látkou čekala na příchod svého poradce, právníka Antistia Labea, prefekta Římského magistrátu. Ležela na boku na červených
polštářcích s podepřenou hlavou a rozhlížela se po stěnách. Tenhle
pokoj měla nejradši, chodila sem sama odpočívat a snít. Se zalíbením se dívala na barevnou zahradu na jedné stěně, na dlouhé listy
palem a na zelené cypřiše. Zkoumavě prohlížela citroníky a pomerančovníky se žlutými a oranžovými plody a také malé lístky a lupínky různých tvarů. Dívala se na keře s růžovými, žlutými a modrými květy na záhonech před velkými stromy a prohlížela ptáky na
větvích. Čekala, jestli některý nerozevře křídla a neodletí a nebo
nezačnou zpívat. Všichni však seděli tiše a nehybně jako zakletí.
KAPITOLA PÁTÁ
46
Poznala drozda, hrdličku a proužkem na krku, sojku s modrými peříčky, ale ty další ptáčky, žluté, modré a hnědé, neznala. Kolem zahrady byl namalovaný bílý ozdobný plot, u něj trsy šťavnatě zelené
trávy, modrá pěšina a z druhé strany další žlutý plůtek.
Livie upírala oči na malovanou zahradu a vzpomínala na dobu,
kdy ještě nosila Tiberia pod širokou tunikou, zvednutou vypouklým břichem. Vzpomínala, jak ji překvapilo první kopnutí nožičkou, a pamatovala si ten pocit, jako kdyby se to stalo včera. Byla
zvědavá, kdo to tam kope. Jestli je to holčička, a nebo kluk. Na kluky byli drsní otcové pyšnější a jejich spokojenost se přenášela také
na matky.
Zvědavost ji pronásledovala a zkoušela všechny rady a čáry,
aby se to dozvěděla ještě před porodem. Zkušená porodní bába jí
podle špičatého břicha slibovala kluka jako buka, ale jí se zdálo, že
má břicho kulaté. Na radu jednooké vědmy sebrala tenkrát zpod
kvočny nasezené vajíčko a spolu se služebnými je střídavě zahřívala
v rukou. Bála se, aby ho nerozmáčkla, a zahřívala ho tak dlouho, až
se z něj vyklubal kohoutek s náznakem červeného hřebínku.
Tenkrát jsem toho o životě ještě moc nevěděla, vzdychla si císařovna, ale byla jsem mladší a mnohem hezčí. Tenkrát jsem viděla
svět jen v těch nejhezčích barvách. To špatné mě míjelo. Natáhla
se pro kulaté zrcátko s držátkem na stolku a chvíli se prohlížela.
Špulila namalovanou pusu, prstem si natahovala vrásky pod očima,
natáčela pěstěnou tvář z obou stran a pak zrcátko otočila. Prohlížela si zadní stranu s tepaným výjevem propletené nahé dvojice. Neměla jsem tenkrát takhle krásné zrcátko, napadlo ji, ale ani náznak
vrásek na krku. Byla jsem tak hezká, že se do mě zamiloval císař
Augustus. Na první pohled, při prvním setkání. Její tehdejší manžel a otec Tiberia, Tiberius Nero, byl za vlády Caesara kvestorem.
Za alexandrijské války přispěl jako velitel loďstva k vítězství. Livie
celkem spokojeně a v líbánkách žila na jeho výsluní, ale to se ze dne
KAPITOLA PÁTÁ
47
na den změnilo. Jako mávnutím kouzelného proutku se slunné dny
proměnily na vlhkou, chladnou noc.
Po zavraždění Caesara se musela s mužem a s malým Tiberiem
schovávat. Jako psanci museli společně prchat před řadou nepřátel. Utíkali přes Neapol na Sicílii a do Acháji. Cestou zažili mnoho
krušných chvil, strach, hlad a žízeň. Dokonce se jí pokoušeli ukrást
dítě a jednou s ním málem při lesním požáru uhořela. Chytily na
ní šaty, ohořely vlasy, ale malého chlapečka uchránila bez jediného
šrámu. Do dneška má v kovové truhličce schované dárky, které její
chlapeček dostal na Sicílii od sestry konzula Sexta Pompeia. Červený pláštík, zlatou sponu a zlaté puklice.
Čas v cizím prostředí a pod stálou hrozbou se strašně vlekl, až
konečně došlo k obratu. Po uzavření všeobecného míru se manžel
mohl zase vrátit do Říma. Ale z vytouženého návratu se společně radovali jen chvíli a potkala je další, zvláště pro jednoho z nich
zvláštní a nemilá věc. Společně, celá rodina, se setkali s tehdejším
vítězem Augustem a ten se do Livie na první pohled zakoukal. Využil své vzrůstající neomezené moci a požádal Nerona, aby mu ji
přenechal. A i když byla v té době znovu těhotná, vzal si ji za manželku a stala se z ní císařovna. Tehdy by jí císař splnil všechna přání
a snesl modré z nebe. Jenže teď po letech vášeň vyprchala a manžel
dělal jenom to, co uznal za vhodné.
Do přijímací místnosti vstoupil dveřník: „Císařovno, přišel za
vámi prefekt.“
Livie se na lehátku posadila a upravila si tuniku na kolenou.
„Uveď ho dál a dohlídni, ať nás nikdo nevyrušuje!“
„Buď zdráva, má císařovno!“ uklonil se hluboce prefekt Labeo.
„Posaď se,“ ukázala Livie na židli s polštářkem kousek před lehátkem. „Chci se s tebou poradit o něčem, co mi tíží srdce i mysl.“
KAPITOLA PÁTÁ
48
Labeo tušil, o čem chce mluvit, ale mlčel. V posledních dnech
šlo při jejich rozhovoru vždy jen o jedno. O syna Tiberia a jeho bědné postavení.
Císařovna si byla jista, že z jejích důvěrných slov neunikne na
veřejnost ani hláska. Přesně dovedla odhadnout povahu lidí a věděla, že tenhle oddaný mazaný lišák se hrozně bojí o svůj život.
Za tu dobu, co jí dělal poradce, ho prokoukla skrz naskrz. Tenhle
práskač, co před ní sedí, je posera a bojí se nejen o život, ale také
o dobré živobytí.
„Chci se s tebou poradit o dalších krocích, jaké udělat pro dobro
mého syna. Při nedávné rozmluvě mi císař slíbil, že má s Tiberiem
jisté úmysly, ale zatím se nic nestalo. Dělá, jako když na to zapomněl, a syn dál strádá na Rhodu. Žije tam hůř než vyhnanec a podle
posledních zpráv, které se mi donesly, je to s ním čím dál horší.
Chřadne, ztratil chuť k životu, a dokonce prý se přestal oblékat jako
urozený Říman. Chodí po ostrově se svěšenou hlavou v hadrech,
v pálliu a opánkách jako ten nejbědnější Řek. Zařídila jsem mu, aby
na ostrově mohl vystupovat aspoň jako císařův legát, a on se chová
takhle. Asi mu to tam začíná všecko lézt na hlavu a brzy se z toho
může ještě zbláznit.“
Císařovna zmlkla a podívala se na poradce.
„Nezbývá, než to císaři stále a stále připomínat. I když o tom
nebude chtít mluvit, musíte mluvit vy. Také se mu snažte opatrně
naznačit, že by mohl přijít o jednoho z posledních příbuzných nástupců. Oba dobře víme, že po smrti adoptivních synů Gaia a Lucia za ně nenašel zatím žádnou náhradu. Jejich smrt ho zarmoutila, překazila mu plány, ale nástupce tak jako tak potřebuje najít.
A podle jeho činů v poslední době žádného, o kom bychom nevěděli, nemá a nikoho na podobnou dráhu ani náznakem nepřipravuje. Marně jsem si lámal hlavu, prošel jsem celou císařskou rodinu,
všechno příbuzenstvo a všechny nejbližší, o nichž vím, a nenašel
jsem mimo Tiberia nikoho vhodného. A jestli se nemýlím, o nikom
KAPITOLA PÁTÁ
49
takovém neví ani císař. Teď mu zůstal jediný, kdo přichází v úvahu.
A tím je váš syn.“
„Já o tom nepochybuji,“ promluvila císařovna, „ale znepokojuje mě jeho nečinnost a otálení.“
„Všechno dobré musí uzrát,“ odpověděl prefekt, „tak jako výborné ovoce. Napomáhá tomu přiměřená vláha, dobrá půda a přiměřené slunce. Právě tak mohou vaší věci pomoci stálé, ale přiměřené připomínky. Pokud nepřerostou míru a nezmění se v pravý
opak, dostaví se jistě úspěch. Taky si myslím, že můžete císaři bez
zábran, podobně jako mně, svěřit své obavy o budoucnost a zdraví
Tiberia.“
„Také to tak vidím,“ řekla císařovna. „Chtěla jsem se v tom jen
ubezpečit. Pro dnešek končíme a děkuji ti za konzultaci.“
Prefekt se zvedl, uklonil se a pozpátku odcházel z místnosti.
„Počkej!“ zastavila ho před dveřmi císařovna. „Dneska pro mě
nic nemáš?“
Prefekt se na ni nechápavě podíval.
„A co Nosáč? Dneska jsem se o něm nic nedozvěděla.“
„Ten si píše svoje básničky o lásce a rozšiřuje pomluvy o císařově mládí,“ pokročil k ní prefekt.
„Copak si vymýšlí?“ zpozorněla Livie.
„Má císařovno, to se nedá ani opakovat.“
„Jen povídej! Víš, že mě můžeš svěřit všechno, jako já tobě.“
„Roztrušuje o císaři, že se v jinošském věku choval jako prodejná děvka. Dělal prý Caesarovi milenku a za to získal jeho přízeň
a také peníze, které mu odkázal.“
„Nosáč přeceňuje dosah své slávy,“ usmála se císařovna, „a zahrává si s ohněm.“
KAPITOLA PÁTÁ
50
„To není ještě všechno,“ pokračoval prefekt, „pouští o císaři na
veřejnost mnohem horší a jedovatější lži. Prý se s vlastní dcerou
dopustil krvesmilstva a má s ní dceru. Prý ji miloval a ke styku došlo, když byli oba opilí do němoty.“
„Troufá si, zpěváček, až moc,“ zamračila se císařovna. „Co si ten
Nosáč o sobě vůbec myslí?“ a začala přemýšlet, kdo by mohla být ta
Augustova dcera. Jeho vnuci Gaius, Lucius ani Agrippa mu podobní nebyli a vnučky Julie a Agrippina taky ne. A nikdo jiný, kdo by
mohl přicházet v úvahu, ji nenapadal.
Když prefekt viděl, že už ho nevnímá, znovu se uklonil, odhrnul závěs a vyšel na chodbu.
Císařovna zůstala ležet na lehátku a přemýšlela, kolik pravdy může být na manželově nařčení. Schopný krvesmilstva by byl,
o jeho choutkách a sexuálních hrátkách toho věděla víc než kdokoliv jiný. Sama mu opatřovala mladá děvčata, aby mu pomohla
zlepšit náladu. Dokonce mu tím jednou zachránila život. Stalo se
to po těžké, skoro beznadějné nemoci jater, kdy ztratil zcela chuť
k životu. Našla mu krásnou patnáctiletou Syřanku a ta mu chuť žít
zase vrátila. To, co o něm věděla, nasvědčovalo tomu, že v jinošském věku mohl Caesarovi úspěšně milenku dělat. I teď se na něm
daly najít některé ženské rysy a v útlém věku mohl vypadat jako
žádoucí děvče. Její manžel nebyl typem drsného Římana od narození, který by hrál při styku s muži výhradně mužskou roli, ale spíš
naopak. Sám dominantní roli samce uznával, podobně jako všichni
opravdoví Římané, a z těch druhých, z těch, co pouze drželi, si dělal
posměšky. Skutečnost však byla jiná a znal ji pouze on.
Od přemýšlení o pomluvách slavného básníka o Augustovi, které Livie vyslechla od prefekta, se dostala až k hodnocení jejich soužití. Vybavovala si, jak to mezi nimi vypadalo od svatby až k dnešku. Ze začátku, i když byla z předešlého manželství v pokročilém
stavu těhotenství, to spolu dělali každý den a někdy i několikrát. Ze
všech možných poloh jí nejvíc vyhovovala ta na boku zezadu. Hod-
KAPITOLA PÁTÁ
51
ně se mu věnovala pusou a on do ní vstupoval všemi otvory. Vlastní děti spolu neměli a jediné početí, které se jim zdařilo, potratila.
Další už se jim po několikaletém marném snažení nepovedlo. Byla
to nejspíš její vina, ale manžela šlechtilo, že jí to nikdy ani slůvkem
nevyčítal. Teď už spolu na společném lůžku několik let nespali, ale
čas od času mezi nimi ke styku docházelo a dochází. S přibývajícím
věkem ji to přestávalo bavit, podobně jako jeho, ale nezapomínala
předstírat, jakou jí způsobuje slast a požitek. Pokaždé když věděla,
kdy k tomu dojde, zašla předtím do kuchyně a nechala mu do jídla zamíchat ohnici, saturejku a vstavač obecný. Někdy mu do vína
sama přisypala na povzbuzení špetku rozemletých mušek. Pečovala o své tělo a dbala na to, aby se mu ničím nezprotivila. Věnovala
tělu čím dál delší čas, a přece se na ní začaly projevovat znamky stáří. Pozvolna se měnil její vzhled, ale opouštěla ji i sexuální potřeba.
Pozorovala na sobě, že touží víc po hlazení a něžnostech, což bylo
v rozporu s potřebou manžela. A tak, podobně jako on, si nacházela
uspokojení jinde.
Najednou se sama sobě podivila. Co to tu probírám? – zavrtěla hlavou. Místo abych přemýšlela, jak pomoci Tiberiovi, zaobírám
se tu císařským životem. Kvůli nějakému Nosáčovi, kvůli něčemu,
co možná ani neřekl, se hrabu v něčem, co se nedá změnit. A proč
vlastně na něj ten prefekt donáší? Jsou spolu prý kamarádi. Že by
mu záviděl jeho slávu? To snad nemá jako šéf Římského magistrátu
zapotřebí.
Kdyby nebylo práskače prefekta, nikdy by žádnou osobní zášť
vůči Ovidiovi neměla. Naopak, někdy si v ústraní, právě v téhle
místnosti, četla jeho verše. Shledávala v nich zvláštní potěšení, obdivovala krásu slovních obrazů a nacházela v nich shodné názory,
prožitky a podobné životní zkušenosti. Vztah k básníkovi změnila
až po odchodu Tiberia z Říma do vzdáleného ústraní. Důvody, které k tomu vedly, dobře znala, i když se jí s nimi syn nesvěřil. Trpěla
s ním a těžce nesla, když ho Augustus začal přehlížet. Všechnu pozornost věnoval adoptivním synům a připravoval jim nástupnictví.
KAPITOLA PÁTÁ
52
Ale nejvíc se na Tiberiově duševním stavu podepsala Augustem
vnucená manželka Julie. Ta ho svým nevázaným a prostopášným
jednáním srazila na kolena.
A byl to prefekt, kdo ji přivedl na myšlenku, že chování Julie
velkým dílem ovlivnily Ovidiovy básně o milování. Od té doby na
něj přenášela všechnu utajovanou zlobu a vše, co se na něj dozvěděla, při každé vhodné příležitosti tlumočila císaři.
„Císařovno,“ zašeptala zpod závěsu ve dveřích první služebná,
„máte připravenou koupel. A už dlouhou dobu.“
„Úplně jsem na to zapomněla,“ trhla sebou Livie a zvedla se
z lehátka. „To má na svědomí ten prohnaný prefekt,“ mluvila nahlas. „Místo aby mi poradil, jak pomoci Tiberiovi, nablafe spoustu
nesmyslů a nacpe mi tím hlavu.“
Ve velké, mramorem vykládané koupelně jí služebné pomohly
svléknout tógu. Nějakou dobu se otáčela před zrcadlem a pak se
celá ponořila do vlažné vody. Do příjemné lázně provoněné výtažky
z osvěžujících bylin. Ve vaně z ní spadly císařské starosti a blaženě
přivírala oči.
„Jakou jste mi dneska připravily pleťovou masku?“ zeptala se
služebných stojících za vanou.
„Tu, co máte nejradši. Ze sušených vajec, tří druhů jemně umleté mouky, z rozmačkaných cibulek žlutých narcisků, vinného kamene a lučního medu.“
„A co vlasy?“ zeptala se Livie.
„Právě si je prohlížím,“ odpověděla další služebná. „Nad uchem
máte šedivý pramínek a ten obarvíme bezinkovou šťávou.“
„A co chloupky?“ zvedla dlouhé paže Livie.
„Žádné tam nejsou.“
KAPITOLA PÁTÁ
53
„Dobře. A po masáži bych chtěla natřít tím olejem z Egypta,“
třepala nohama císařovna.
Prefekt Labeo měl v nosítkách cestou na magistrát úplně jiné
starosti. Všechno, co císařovně řekl, si několikrát pro jistotu opakoval. Známost s ní mu dělala dobře a každou chvíli se s ní před
někým blýskl. Teď v poslední době o ní nejčastěji mluvil před svojí novou láskou. Byl si však vědom i druhé strany a strach mu to
stále připomínal. Myslel na to, že je to krásná role, ale nevděčná
a nebezpečná. Stačila by nějaká maličkost, uřeknutí, špatná rada
s nepříznivými důsledky pro císařovnu a bylo by zle. Mohl by přijít
nejen o vysoké postavení, ale i o hlavu. Před každou návštěvou u císařovny si promýšlel každé slovo, které řekne, několikrát ho obracel
v hubě a cestou od ní si všechno znovu opakoval.
KAPITOLA PÁTÁ
54
KAPITOLA ŠESTÁ
vi.
D
vanáct bájných žen, dvanáct bohyň se sešlo na hostině pořádané
císařem Augustem. Dvanáct vyvolených v překrásných, pracných
kostýmech se přišlo královsky veselit. Vedle sličné bohyně lásky Afrodité, ležící vnadně na červeném lehátku, se rozvalovala jako bachyně
bohyně blaha Salus. Po jejím kyprém boku seděla se vztyčenými ňadry a lukem přes rameno dlouhonohá bohyně lovu Diana. Naproti ní
polehávala půvabná Grácie a také široko rozložená kvetoucí bohyně
úrody, macatá Pomona. Seděly a polehávaly tu i další vznešené bytosti. Bohyně domácího krbu Vesta, mořská bohyně Psamathé, celá
v modrém, rozvážná bohyně osudu Parka, bohyně s vysoko vyčesanou hlavou, věžovou korunou Kybelé, bohyně žen Iuno, bohyně mládí Hébé a dvanáctá Minerva, bohyně moudrosti, umění a řemesel.
V rozjařené jídelně, dýchající voňavkami a pečeným masem, zněly struny harfy doprovázené drnkáním několika kithar, podobným
cvrkání cikád. Uprostřed se prohýbal dlouhý stůl plný rozmanitého
jídla a pití.
Všechny bohyně svorně ochutnávaly, cpaly se mořskými lahůdkami a zapíjely je sladkými víny. Otroci a sloužící s tácy a džbány nestačili roznášet mušličky, langusty, rybičky a dolévat víno. Jiní obcházeli
hosty s mísami vody a útěrkami a pozorně sledovali, která z bohyň
na ně kývne a nebo začne zvracet. Božské starosti byly tytam a jejich
KAPITOLA ŠESTÁ
55
upovídané nositelky se dostávaly do parády. Některé z nich začaly zpívat a ječící Grácie si zvrhla do bílého klína červené víno.
Nekonečné čekání na příchod Phoeba, který si dával na čas, se
protahovalo a napětí narůstalo. Bohyně si krátily čas a tišily neklid
dalšími a dalšími chody a poháry vína.
A najednou se ozvaly fanfáry píšťal a všechny hlavy se otočily ke
dveřím. Do jídelny vešel v třpytivém oslňujícím kostýmu bůh Apollón. Bohyně se zvedly, některé z nich už na vratkých nohách a se strachem, aby neupadly, se ukláněly.
Výborně jsem to vymyslel, usmíval se pod maskou císař a pokynul rukou, aby se vrátily na lehátka. Sám zůstal stát a zkoumal všechny přítomné. Dvanáct bohyň se společně nesešlo v žádné řecké ani
římské báji, říkal si. Stůl dvanácti bohů nemá ani Nosáč v Proměnách.
Pak se položil na čestné nejhezčí lehátko. Uzobl si z několika podávaných táců a usrkl trochu čistého lesboského vína. S jídlem a pitím zacházel vždycky střídmě. Utřel si ruce a ústa a znovu si prohlížel jednu
bohyni za druhou. Hodnotil bohaté kostýmy, které jim ušila nejlepší
návrhářka Mallia, a hádal, co se pod nimi doopravdy skrývá. Pak zvedl
ruku, a když bohyně ztichly, tiše promluvil:
„Apollón vás všechny vítá, velmi se těší z vaší návštěvy a také
z toho, že vám u něj chutná. Jezte a pijte, co se do vás vejde, milé
bohyně. Je unešen z vašich kostýmů, ale taky by rád poznal, zda jsou
všechny pravé a co se pod nimi skrývá. Spiklenci, kteří usilují o jeho
život, se pohybují v převlečení všude. Každá z vás, vznešené bohyně, si hodí touhle kostkou,“ nadhodil si v ruce podlouhlou jantarovou
kostkou, „a podle toho, kolik jí padne, odloží části oděvu.“
První házela Kybelé. Opatrně se shýbla, aby jí nespadla koruna,
ustrašeně zvedla kostku a potom celá šťastná ukazovala, že jí padla
jednička. Mohla odložit jen jednu věc a odhodila pracně vyrobenou
věžičku z hlavy. Po ní přišla na řadu bohyně mládí Hébé a té padla
šestka. Bohyně odhodila masku a naducané tváře jí začaly rudnout
KAPITOLA ŠESTÁ
56
jako dozrávající maliny. Pak odhodila barevný přehoz z ramene, tógu
a rudlo jí celé tělo. Styděla se za břicho jako buben a za faldy podobné
mořským vlnám nad ním. Z bohyně mládí se vyklubala macatá matrona staršího jezdce.
Apollón se rozchechtal jako zpitý faun:
„Jen dál! Dál! Pokračuj!“ tleskal jako malý dareba a bavil se ženinými rozpaky. Nahá, tlustá matrona křížila ruce sem tam a pokoušela
se zakrýt různé části těla. Spadlé pytle prsů, ohromné břicho a zapadlý, tmavý klín pod ním. Z bohyně Diany se vyklubal starý, seschlý
senátor a z půvabné Grácie konzul, chlupatý a šlachovitý jako vyskákaný kozel.
„Stačí! Všechny už poznávám,“ chechtal se Apollón, až slzel. „Dál
už budou pokračovat v házení kostkou jen bohyně, aby nás přesvědčily o tom, že si svá přestrojení zaslouží. Bohové se mohou zase obléknout.“
Bohyně pokračovaly v házení kostkou a odkládaly oděvy. Nakonec zůstalo na lehátkách pět nahých, stydlivých žen.
„Holky, vztyk!“ zavelel Augustus.
Postavily se jen tři.
„Platí to pro všechny! Vztyk! Tak a teď se projděte několikrát kolem jídelny jako pravé bohyně.“
Nahé bohyně, tři postarší, z toho jedna tlustá a jedna hubená,
potažená bílou kůží, a tři mladičké dívky vykročily kolem lehátek.
„Holky, hlavu vzhůru!“ křikl Augustus. „A vypněte se, lezete jako
zajatci při triumfu. Chci vidět bohyně! Neschovávejte si nejhezčí místa na těle. A vy nečumte!“ obořil se na obsluhu, „a pokračujte ve své
práci!“ Otáčel hlavu a spokojeně sledoval nahé ženy podobné předváděným klisnám na trhu. Po několika kolečkách vstal z lehátka a čekal,
až k němu dojde nejmladší a nejhezčí, manželka jednoho z přítomných, praetora přes stavbu vodovodů a mostů.
KAPITOLA ŠESTÁ
57
Vzal dívku za ruku a odváděl si ji do ložnice. Ve dveřích jídelny se
ještě otočil:
„Pokračujte v hostině! Bumbejte a papejte dál. Ať se to nezkazí
a nemusí se to vyhodit.“
Po nějaké době se ruměná manželka praetora vrátila zpátky sama.
Měla celé červené uši a urovnávala si rozcuchané dlouhé vlasy.
Císař Augustus zůstal ležet v ložnici na lehátku. Přivíral slastně
oči a spokojeně se protahoval. Uvolněné tělo nemělo už žádnou potřebu a také hlava byla čistá a lehká. Augustus byl nadmíru spokojený
se svými nápady. Řekl si, že jsou právě tak dobré jako zákony, které
vydal pro Římany. Aby posílil stát, vydal řadu zákonů postihujících
pokleslou morálku a úpadek mravnosti. Zákon o cizoložství a porušení cudnosti a zákon podporující senátorské sňatky. Senátorům
a vysoce postaveným úředníkům zkrátil také dobu zásnub a omezil
možnost rozvodů.
Všechny zákony a nařízení nepocházely jen z jeho hlavy. Dobře
se znal s největším filozofem doby, Marcusem Tulliusem Ciceronem.
A nejen že se znal s ním, ale studoval a četl také jeho knihy, hlavně
tu o povinnostech. Od Cicera se učil všemu, co může být prospěšné
vladaři. Věděl od něj, že se žádná doba lidského života, občanského,
osobního, veřejného či soukromého, ve vztahu k sobě nebo jiným nemůže obejít bez nějaké povinnosti. Všechno spočívá v čestném nebo
nečestném jednání a stát musí mít zákony na rozlišení. U Cicerona se
dočetl, že význačnou vlastností člověka je především hledání a zkoumání pravdy. Věděl, že jako císař musí dbát určité míry a řádu a tím
si zachová důstojnost a čest. Byl si vědom toho, že lidé, kteří propadnou touze po moci, penězích a slávě, zapomínají na spravedlnost. On
všechny tři věci měl a snažil se vládnout spravedlivě. Vzpomněl si, co
říká filozof o dobách šťastných, když se nám všechno daří. V takovém
postavení se musíme vystříhat toho, abychom nedopřávali sluchu
pochlebníkům a netrpěli lichocení, jímž se člověk dává snadno klamat. Sami o sobě si rádi myslíváme, že si zasloužíme pochvalu a slávu.
KAPITOLA ŠESTÁ
58
Také majetek se má získávat poctivě a ne ze špinavého a mrzkého zisku. Má být rozmnožován důmyslem, pílí a šetrností. A protože jsou
lidé lidmi a samo od sebe se tak neděje, musí být poctivost chráněna
zákonem.
Tohle císaři probíhalo hlavou, když přemýšlel, jaký potřebný zákon by měl ještě vydat. Skoro všechno konání se mu dařilo a štěstěna
se ho držela. Jediné, v čem štěstí neměl, bylo jeho chabé potomstvo.
Měl jedinou vlastní dceru Julii a ta mu málem zničila život. Císař posmutněl a v duchu si říkal jako před lety: Měl jsem neženat být a bezdětek ze světa sejít. Jako malou holčičku ji miloval ze všeho nejvíc na
světě a sám se ji snažil vychovávat. V dospělosti jí mnohokrát zasáhl
do života, to je pravda, ale měla pochopit, že to dělal ve vyšším zájmu. Mohla pochopit, že jeho rozhodnutí o jejím životě je rozhodnutí
o celé Římské říši. Jenže jeho dcera myslela tím, čím myslí většina
žen, a ne hlavou vladaře. Právě v době, kdy vydal řadu nařízení a pokoušel se obnovit upadající mravnost svého lidu, ranila ho Julie jako
blesk z čistého nebe. Na veřejnost se provalilo její nevázané sexuální
chování a v plném světle se ukázala jako nejzkaženější hetéra. Ani nedávná smrt adoptivních synů, Gaia a Lucia, s nimiž počítal ve svém
nástupnictví, se ho nedotkla tolik jako chování dcery. Tehdy dokonce
uvažoval, jestli by ji neměl dát zabít. A když se její důvěrnice Foibé po
aféře oběsila, prohlásil, že by chtěl být radši jejím otcem. Tyhle vzpomínky mu také pokaždé připomněly Nosáče a jeho milostné básně.
Napadalo ho, jestli jeho básničky nemají nějaký vliv na nemravný život, ale pokaždé to zapudil jako nesmysl. Je to velký básník, mluví
jen pravdu a ví toho o životě, i když je mladší, skoro tolik jako já. A na
rozdíl ode mne nesmí skutečný básník pravdu nikdy smlčet.
Císaři se zavírala víčka a chtělo se mu po hrdinském výkonu
spát. Vtom se ozvaly kroky a do ložnice strčil hlavu jeden z osobních strážců:
„Přišla za vámi císařovna.“
KAPITOLA ŠESTÁ
59
„Řekni jí, že teď nemám čas,“ zívl Augustus. „A nebo počkej, vrať
se. Řekni jí, ať jde dál,“ převalil se na lehátku na břicho.
Zavlnil se závěs a vstoupila manželka Livie v dlouhých bílých šatech a se zlatou čelenkou ve vlasech.
„Livie, posaď se,“ pošoupl se císař a ukázal vedle sebe. „Povídej,
co máš na srdci. Jistě jsi přišla zase orodovat za synáčka Tiberia?“ Za
toho pokřiveného psa bez citu, pokračoval v duchu pro sebe.
Livie přikývla.
„A taky mi zase určitě neseš nějakou novou pomluvu na Nosáče?
To mi vysvětli, proč na něj ten právnický parchant pořád žaluje? Co
tím sleduje? A jestli se nemýlím, tak to má být jeho nejlepší kamarád.
To je tedy pěkný kamarád.“ A v duchu si říkal, že ho nechá sledovat,
aby vyzvěděl, proč na Ovidia donáší.
„Nevím,“ zavrtěla bohatým účesem Livie. „Sama se tomu divím.“
„Tak začni nejdřív tím, co jsi se zase na Nosáče dozvěděla,“ vyzval
ji Augustus.
„Roznáší o tobě nechutné řeči.“
„Tak ven s tím.“
„Říká, že jsi se v jinošském věku choval jako prodejná ženská a že
jsi dělal Caesarovi milenku.“
„To už jsem o sobě také slyšel a není to z jeho hlavy. Tyhle bludy
o mě šířil sám velký Antonius. Když tušil, že se blíží jeho konec, a očekával, že ho vojensky porazím, pouštěl do světa tyhle nesmysly. Ležel
na Kleopatře v posteli a třásl se strachy. Před zničujícím strachem ho
nedokázalo ochránit nic. Ani její vyhlášené šoustací kouzlo. Tajemný
Kleopatřin stisk.“ Na chvíli zmlkl a v duchu vzpomínal, jak si tenkrát
také dělal slastné naděje. Plánoval si, že až Kleopatru zajme, povede
ji nejen v triumfálním průvodu přes Řím, ale snil také o souloži. Před-
KAPITOLA ŠESTÁ
60
stavoval si, že mu předvede své milostné umění, a on se teprve pak
rozhodne, jak s ní naloží. Jenže všechno dopadlo jinak.
„Bereš to na lehkou váhu, císaři,“ ozvala se Livie, „ale stejně by sis
měl dát na básníka pozor.“
Pozor si dám spíš na toho tvého povedeného poradce. Tihle vzdělaní podrazáci jsou nebezpeční. Tohle by moudrý Cicero, po němž má
prefekt neprávem přezdívku, nikdy neudělal, pomyslel si.
„Tak a teď mi pověz, jaká záležitost tě přivedla. Nosáče jsme probrali a teď to hlavní. A jestli se chceš zase přimlouvat za svého mazánka Tiberia, tak už nemusíš. Nemusíš mít obavy, že se ti nikdy nevrátí.
Mám s ním jisté plány a brzy se je dozvíš.“
„Jaké?“ rozzářila se Livie. „Pověz, jaké máš plány,“ žadonila a položila se na něj. Začala ho divoce líbat a šeptala mu do ucha: „Pověz
mi to hned, pověz. Já to nevydržím,“ zvedla si dlouhé šaty a chtěla si
na něj nasednout.
„Ne! Teď ne!“ bránil se Augustus a jemně ji od sebe odstrkoval.
„Jsem tak unaven, že bys ho svým umem ani ničím jiným nevzkřísila. Teď na to není vhodná doba. Všechno chce svůj čas. Necítím se
moc dobře, jako když na mě jde nějaká nemoc. A ještě musím vyřídit
spoustu neodkladných záležitostí.“
Naoko zklamaná Livie ho políbila na čelo a mlčky, trochu uraženě opustila ložnici. Na sex neměla také ani pomyšlení a s odpovědí
k Tiberiovi byla docela spokojena. Škoda, že jí neřekl o svých plánech
všechno.
Augustus si dal ruce pod hlavu, díval se na strop a vzdychl: Se
svým nástupcem mám větší starosti než s celou říší. Smůla při předání křesla do rukou, které by mi byly blízké, se za mnou táhne jako
jedovatý had. A teď mi nezbývá nic jiného, než udělat to, co jsem nikdy nechtěl a čemu jsem se bránil. Nikoho vhodného v rodině nemám
KAPITOLA ŠESTÁ
61
a budu se muset zaměřit na Tiberia. Na někoho, kdo mi nikdy nepřirostl k srdci.
A začal vzpomínat na samé začátky, na všechno, co už podnikl
a co mu osud pokaždé zhatil.
Začalo to už před několika lety, za pobytu v čele vojska v Hispánii,
když provdal dceru Julii za sedmnáctiletého synovce Marcella, syna
své sestry Octavie. Doufal, že vedle něj sehraje důležitou státnickou
roli. Jenže to netrvalo ani dva roky a naděje Marcellus zemřel. Za
svého nejbližšího spojence v té době považoval římského vojevůdce
Agrippu. Byl sice ženatý, ale Augustus přemluvil jeho ženu, aby se ho
vzdala, a také jeho přesvědčil, aby se oženil s ovdovělou Julií. Měli
spolu dva krásné, bystré syny, Gaia a Lucia Caesara. Augustus je adoptoval, silně k nim přilnul a dokonce sám pečoval o jejich výchovu. Jenže osud ho zlobil a pronásledoval dál a Agrippa zemřel. Chlapci byli
ještě příliš mladí pro vládní účely, a tak hledal kolem sebe dál. Manželka Livie si přivedla do manželství z toho předešlého dva syny. Tiberia a Drusa. Drusus byl ženatý s Augustovou neteří Antonií, a proto
do jejich vztahu nechtěl zasahovat. Na rozdíl od bratra žil Tiberius
na hromádce s Vispánií, dcerou z prvního manželství Agrippy. Jejich
soužití bylo šťastné, ale Augustus zařídil, aby se od ní odloučil a oženil se s jeho dcerou Julií. Po svatbě Tiberia brzy povýšil, stal se z něj
tribun. V té době byla Julie už podruhé vdovou a jejich manželství,
tak jako předešlá, nedopadlo dobře. Julie podědila po matce Scribonii snad všechno. Augustus na svou druhou ženu raději nevzpomínal.
Dcera po ní podědila nejen živočišnou krásu, ale také velmi volné až
zvrhlé mravy. Jakmile se Tiberius vzdálil z domova, býval často na
cestách a válečných výpravách, zahýbala mu s kdekým. S urozenými
muži i se svalnatými otroky. Augustus do dění zprvu nijak nezasahoval, a ač nerad, Juliii v duchu trochu obhajoval.
Radost mi, dcero, neděláš právě tak, jako mi ji nedělala tvá prostopášná matka, říkal si, ale být ženou Tiberia není asi žádný med.
Mít vedle sebe ošklivce s divnou povahou, to je hrůza. Tiberius byl
KAPITOLA ŠESTÁ
62
mohutný tlusťoch, zahořklý, málomluvný, s nosem jako klepadlo od
dveří.
Tiberius nevěru manželky těžce nesl, nevěděl si s tím rady a nakonec od všeho utekl. Nesnesitelnou situaci vyřešil dobrovolným
vyhnanstvím na ostrov Rhodos. Augustus jeho rozhodnutí mlčky
přešel, protože mu v té době byli mnohem milejší oba vnuci. Dával
jim přednost ve svém nástupnictví a rozhodl, že se Gaius stane nejmladším konzulem. Za několik let získal stejné postavení i jeho mladší bratr Lucius.
Jenže osud nespal, protože osud podobně jako čert nikdy nespí,
a znovu mu zamotal plány. Nadějný Lucius zemřel u vojska v jižní Galii, kam ho poslal, aby si vydobyl slávu. A aby nebylo pro císařskou
hlavu neštěstí málo, krátce na to skonal po zranění u Artagiry také
Gaius.
Zdrcený Augustus uložil jejich popel do svého mauzolea na Martově poli a rozloučil se s připravovanými nástupci. S hledáním byl zase
na začátku a výběr vhodných osob se mu stále tenčil. Chtě nechtě si
musel připustit, že mu zbyl už jen jeden. Tupec Tiberius, který utekl
před starostmi dobrovolně z Říma.
Augustus se převracel na lehátku a vzdychal: Ach jo. Lituji tě,
římský lide. Lituji tě, že ti jednou, a nebude to asi trvat dlouho, bude
vládnout Tiberius.
KAPITOLA ŠESTÁ
63
KAPITOLA SEDMÁ
vii.
S
lunce pálilo od chvíle, kdy se vyhouplo na čistou oblohu. Přeskočilo pahorky, pak střechy domů a zalilo náměstí, po kterém
se začali trousit lidé. Z Římského magistrátu vykulhal starý poštovní posel a za ním vyšel jeho nástupce s brašnou přes rameno.
„Mladej, dneska se zase ohřejem. Obloha je jako vymetená.“
„Kam se vydáme nejdřív?“ zeptal se mladík.
„Nejdřív musíme zajít s tabulkou k Nosáčovi,“ odkašlal si stařík
a chtěl si srovnat popruh brašny. „Člověče, mladej, bez tý tašky se cítím
divně. Bez tašky nejsem ve svý kůži. Už jsem si na ni tak zvykl, že bez
ní nemůžu ani usnout. Dával jsem si ji k posteli a co si tam budu dávat
teď, to nevím. Ale jinak se mi šlape dobře. Až rozneseme obsílky, zajdu
ti ukázat Martovo pole.“
„Tak jo, chtěl bych vidět Oltář Míru,“ odpověděl mladík, „to prý je
krásná stavba.“
„Ten si taky prohlídneš, neboj se,“ řekl stařík. „Ale já tam viděl větší krásu. Ohromnou námořní bitvu. Na umělým jezeru se řezalo třicet
zobcovejch trojveslic a stovky menších lodí. Když nepočítám veslaře,
tak se tam mydlilo tři tisíce lidí. Dovedeš si to představit?“ zastavil se
stařík. „Tři tisíce po zuby ozbrojenejch bojovníků a kolem čumilové
KAPITOLA SEDMÁ
64
z celýho města a ze všech okolních koutů. Na tuhle podívanou nemohli lidi dlouho zapomenout.“
„Hm, to bych chtěl taky vidět,“ řekl mladík.
„A poslouchej,“ otočil se na něj posel, „mezi tím, co se celé město dívalo na bitvu, vykradli asi třicet domů. Císař sice nechal v městě hlídky, ale všechno neuhlídali. A taky se říkalo, že možná něco
ukradli sami.“
U bílého Ovidiova domu jim otevřel dveřník a hned přivedl paní
domu. Nedočkavá Fabia otevřela destičky a s blaženým výrazem četla
nápis vyrytý do vosku: Moc tě miluji. Nevím, jak to bez tebe vydržím.
Fabia uhladila vosk a napsala odpověď: Miláčku, zítra mě čekej. Zavřela destičky, vrátila je poslovi a každému dala několik drobných mincí.
Stařík s nástupcem poděkovali a pokračovali v roznášce.
Etruskou ulicí po kraji palatinského pahorku s domy majetných
patriciů sešli k Tiberu. Většina krámků byla ještě zavřena a jen některé
s potravinami začali prodavači otevírat.
„Musíme si koupit něco do huby,“ rozhlížel se stařík. „Na Martově poli toho dneska moc neseženeme. Když se tam nic nekoná, žádný
trhy nebo nějaká sláva, je tam mrtvo.“ Pak viděl, že se otevírá krámek
s pečivem a zamířil k němu.
Každý si koupil dvě placky a stařík povídá:
„Mladej, dej mi to do brašny, sníme si to někde v chládku.“
Nějakou dobu šlapali kolem řeky Tiber a za hradbami města se stařík zastavil. Přenesl váhu na zdravou nohu a ukazoval: „Tady už začíná
Martovo pole. Tahle pláň bejvala původně vojenský cvičiště. Až když
se začalo rozšiřovat město, začali se sem přesouvat různý události, kterých se účastnilo velký množství lidí. A taky se tu začalo stavět.“ Stařík
se zas šoural dál. Kolem obytných domů ušli kus cesty a najednou před
nimi vyrostla vysoká, tříposchoďová budova z tufových kvádrů, postavená do velkého půlkruhu.
KAPITOLA SEDMÁ
65
Stařík se znovu zastavil a narovnal si shrbená záda: „To je Marcelovo divadlo. Jedno z největších divadel v Římě. Má se do něj vejít až
20 000 diváků.“
„Teda,“ divil se kluk. „Tolik lidí pohromadě jsem nikdy neviděl. To
je víc, než má naše městečko. A ta budova je veliká. To muselo dát práce. Podívej těch kamenů,“ obdivoval stavbu a očima přejížděl nekonečnou řadu otevřených obloukových oken v druhém poschodí. V každém
z otvorů stála nějaká socha.
„To víš,“ přikývl stařík, „na tom se udřela spousta lidí.“
„A co je to za sochy?“ zeptal se kluk.
„Kdo ví. Všecky snad ani nikdo nezná,“ odpověděl stařík, „jedině
sochaři, co je dělali. Ale někde mezi nimi má stát Apollón, Artemida,
Latona a taky nějaký Amazonky.“
Slunce jim spalovalo hlavy a pomalu pokračovali v cestě kolem dalších staveb a svatyní. Prošli kolem Balbova a Pompeiova divadla a pak
se před nimi objevila další obrovská budova.
„A co je tohle za divadlo?“ zeptal se mladík.
„To jsou Agrippovy lázně.“
„V žádném divadle ani v lázních jsem ještě nebyl,“ posteskl si
kluk.
„Taky se tam podíváš,“ odpověděl stařík. „Až si něco našetříš, tak
se tam podíváš.“ Zvedl hlavu a ukázal rukou: „A támhle je to, co chceš
vidět teď. Ta mramorová krabice se schodištěm, to je Oltář Míru.“
„Představoval jsem si, že je to větší stavba,“ zarazil se mladík.
„Máš pravdu, není to žádnej chrám. Je to zkrátka památník s obětištěm. A ta kruhová homole za ním, to je císařský mauzoleum. Na
špičce stojí socha Augusta.“
„Zase další socha?“ divil se mladík. „To je císařů víc než lidí.“
KAPITOLA SEDMÁ
66
„Co se divíš. V Římě je něco kolem sedmdesáti mramorovejch
a bronzovejch Augustů.“
„Tolik, jo? A proč je jich tolik?“
„Protože císař není obyčejnej člověk, ale bůh. Až si přečteš jeho
životopis, tak se přestaneš divit.“
„A kde si ho přečtu?“
„Brzy uvidíš. Ale teď si musím na chvíli odpočinout,“ posadil se
vedle cesty na kamennou zídku stařík.
Potom pomalu došli až k památníku s překrásnou výzdobou na
stěnách. Mladík se s úžasem díval na vytesané obrazy postav, které
vypadaly jako živé. Všechny stěny kolem dokola a podél dvou vchodů
k vyvýšenému obětnímu oltáři měly sochařskou výzdobu. Dvě řady
reliéfů a dvě řady zkamenělých postav a rostlin. Spodní pás zdobily
přírodní motivy, úponky a akantové listy a horní byl plný postav v nařasených šatech.
Mladý posel si pošoupl brašnu z boku na záda a prohlížel si u jednoho z vchodů výjev, připomínající založení Říma. Rozpoznal pastevce,
který našel Romula a Rema odkojené vlčicí. Pak obešel památník a na
obrazech u druhého vchodu poznal město, ale že je na něm znázorněn
také symbol země, vzduchu a vody, to neuhádl.
„Vidíš ty postavy, jak kráčí v tom průvodu?“ zeptal se staříka. „Nevíš, kdo to je?“
„Zkus to poznat sám.“
„Nevím, nevím,“ kroutil hlavou. „Támhle ten s věncem na hlavě,“
ukazoval prstem, „to by mohl být císař. Vedle něj třeba císařovna, ale
ty další postavy…“ kroutil hlavou… „nic mě nenapadá.“
„Ještě je tam Agrippa, Julie, Tiberius a Drusus s Antonií. To je ta,
jak drží za ruku malýho Germanika. A ta dlouhá řada za nima, to jsou
senátoři.“
KAPITOLA SEDMÁ
67
„Je to krásně udělané. Jsou fakt jako živí,“ pochvaloval reliéf mladík. „Ale mně se ještě víc líbí ty ornamenty z kvítků, listů a ptáků,“
a popošel k nim blíž. Pak s ostychem vyběhl několik schodů dovnitř
k oltáři. Také tady měly stěny výzdobu. Silné girlandy z vavřínových
listů se prohýbaly k obětním miskám a býčím lebkám.
Mladý posel si prohlédl památník uvnitř, seběhl schůdky a znovu
se k němu otočil.
„Některý náměty prej sochaři vytesali podle Horatiovy stoletní
písně,“ řekl mu stařík a vedl ho k mauzoleu.
„Tady na těch bronzových deskách,“ vysvětloval u Mauzolea, je
Augustův životopis, kterej si sám sepsal. Já se tu natáhnu,“ lehl si
do polosuché trávy, „a ty mi ho můžeš nahlas číst. Už jsem to dlouho neslyšel.“
„Tak dobře,“ přetáhl si řemen brašny přes hlavu mladík, „a ty mi
pohlídej brašnu.“ Popošel k deskám a začal číst:
„Maje devatenáct let věku, sebral jsem z vlastního popudu a na
vlastní náklad vojsko, s jehož pomocí jsem stát ujařmený samovládou
Antoniovy strany osvobodil. Vrahy svého otce jsem vypudil do vyhnanství, ztrestav jejich zločin zákonnými soudy, a když potom zvedli
válku proti státu, dvakrát jsem je porazil v bitvě.
Války pozemní i námořní, občanské i zahraniční po všem okrsku
zemském jsem často vedl a zvítěziv, ušetřil jsem všech občanů, kteří
prosili o milost.“
„O porážkách nemluví,“ ozval se starý posel, „na ty nějak zapomněl. O lolliovské a varovské porážce v Germánii, kde to projel na celý
čáře, ani muk. Varovská porážka se stala skoro jeho zkázou. Byly v ní
pobity tři legie s vůdcem i legáty a se všema pomocnejma sborama. Ale
čti klidně dál.“
„Cizí národy, jimž bylo možno odpustit,“ pokračoval mladík, „jsem
hleděl raději zachovat než zahubit. Občanů římských, kteří přísahali
KAPITOLA SEDMÁ
68
na moje prapory, bylo asi 500 000. Z nich, když odsloužili, jsem usídlil
v koloniích nebo poslal domů do jejich municipií něco přes 300 000
a těm všem jsem přidělil pozemky nebo daroval peníze jako odměnu
za vojenskou službu. Lodí jsem ukořistil 600, nehledě k těm, které byly
menší než trojveslice.
Dvakrát jsem slavil ovaci, třikrát jsem jel v kurulském triumfu
a jedenadvacetkrát jsem byl provolán imperátorem. Když mi senát
nabízel víc triumfů, všech jsem se vzdal. Vavřín z prutů jsem složil na
Capitoliu, splniv sliby, které jsem v té oné válce vyhlásil. Za činy, které byly mnou nebo mými legáty pod mým vrchním velením na zemi
i na moři šťastně vykonány, nařídil senát pětapadesátkrát děkovné
slavnosti nesmrtelným bohům. Dnů pak, po které se podle usnesení
senátu slavnosti konaly, bylo 890. O mých triumfech bylo vedeno před
mým vozem devět králů nebo jejich dětí. Prvním mužem senátu jsem
byl nepřetržitě až do dne, kdy jsem toto psal.
Moje jméno bylo z usnesení senátu zařazeno do písně Saliů a zákonem bylo stanoveno, že budu provždy nedotknutelný a že budu mít
tribunskou moc, dokud budu živ,“ udělal mladík pauzu.
„To se tak někdo umí narodit, viď?“ otočil se na starého posla. Jenže ten neodpovídal. Spal a spokojeně odfukoval.
Mladík zapomněl, kde přestal. Chvíli hledal poslední slova a pokračoval ve čtení potichu pro sebe.
„Oltář Štěstěny Navratitelky, abych se šťastně vrátil, zasvětil senát před chrámem Cti a Ctnosti u brány Capenské a stanovil, aby
na něm nejvyšší velekněží a panny vestálské konali každoročně oběť
toho dne, kterého jsem se za konsulátu Quinta Lucretia a Marka
Vinicia vrátil ze Sýrie do města, a svátek pojmenoval podle našeho
příjmení Augustálie.
Čtyřikrát jsem z vlastních peněz pomohl státní pokladně, takže
jsem odevzdal těm, kdo spravovali aerarium, 150 miliónů sesterciů. Za
konsulátu Marka Lepida a Mucia Arruntia jsem odevzdal do vojenské
KAPITOLA SEDMÁ
69
pokladny, která byla zřízena na mou radu, aby se z ní dávaly odměny
vojákům po 20 nebo více letech služby, z vlastního jmění 170 miliónů
sesterciů. Po tomto roce, co byli konsuly Gnaeus a Publius Lentulové,
když nepostačovaly státní důchody, dával jsem někdy 100 000 lidem,
jindy mnohem většímu počtu obilní i peněžní příděly z vlastní sýpky
a z vlastního jmění.
Postavil jsem radnici a k ní přilehlé chalcidicum i okrsek Apollónův
se sloupořadím na Palattiu, chrám božského Iulia, Lupercal kolonádu
u cirkusu Flaminiova, tu jsem dovolil pojmenovat podle toho, kdo na
témž pozemku postavil onu starší kolonádu Octaviovou, lóži u Velikého cirku, na Capitoliu chrámy Iova Ferertia a Iova Hřímatele, chrám
Quirinův, na Aventinu chrámy Minervy a Iunony Královny a Iova Svobody, chrámek Larů na horní Svaté cestě, chrámek bohů Penátů na
Velii, chrámek Mladosti, chrám Veliké Matky na Palatiu.
Capitolium i Pompeiovo divadlo jsem opravil, obě stavby velikým
nákladem a bez jakéhokoliv nadepsání svého jména. Vodovody na
mnoha místech stářím zvetšelé jsem opravil a tzv. vodu Marciovu jsem
zdvojil, vpustiv do jejího potrubí nový pramen.
Na soukromém pozemku jsem postavil z výnosu kořisti chrám
Marta Mstitele a forum Augustovo. Divadlo při chrámu Apollónově
jsem vystavěl na pozemcích skoupených většinou od soukromých
vlastníků s tím, že ponesou jméno mého zetě Marka Marcella.
Třikrát jsem uspořádal gladiátorské hry svým jménem a pětkrát
jménem svých synů nebo vnuků. Na hrách zápasilo asi deset tisíc lidí.
Štvanice na africké šelmy jsem pořádal pro lid v cirku nebo na foru
nebo v amfiteátrech jménem svým, nebo svých synů a vnuků, šestadvacetkrát a bylo na nich pobito zvířat asi tři tisíce pět set.
Moře jsem vyčistil od lupičů. Za té války jsem zajal téměř 30 000
otroků, kteří uprchli svým pánům a chopili se zbraně proti státu, a předal jsem je pánům k potrestání.
KAPITOLA SEDMÁ
70
Rozšířil jsem území všech provincií lidu římského, s nimiž sousedily kmeny nepodléhající naší svrchovanosti. Provincie galské i hispánské jsem donutil k míru, rovněž Germánii, tam kde je ohraničuje oceán
od Gad až k ústí řeky Labe. Egypt jsem připojil k říši lidu římského.
Vojenské kolonie jsem založil v Africe, na Sicílii, v Makedonii, v obou
Hispániích, v Acháji, v Asii, v Sýrii, v Narbonské Gallii, v Pisídii. Itálie
pak má 28 kolonií, které byly za mého života velmi lidnaté a rušné,
založených pod mým vedením.
Z Indie ke mně byla často vyslána poselstva králů, jaká do té
doby nebyla vídána u žádného římského vojevůdce. O naše přátelství
se ucházeli ústy vyslanců Bastarnové i Skythové a knížata Sarmatů,
kteří sídlí na naší i na oné straně řeky Donu, a král Albánů i Hibérů
a Médů.
Za svého šestého a sedmého konsulátu, jakmile jsem odstranil
občanské války a se souhlasem všech jsem ve svých rukou soustředil
moc nade vším, předal jsem stát pod panství senátu a lidu římského.
Za tuto zásluhu jsem byl z usnesení senátu nazván Augustus, veřeje
mého domu byly jménem státu ověnčeny vavřínem, nad mé dveře byl
zavěšen občanský věnec a v Iuliově radnici byl vystaven zlatý štít, který mi věnoval senát a lid římský za mou ctnost, dobrotivost, spravedlnost a zbožnost, jak dosvědčuje nápis na tom štítě.
Když jsem zastával třináctý konsulát, senát i jezdecký stav a veškerý lid římský mne nazvali otcem vlasti a dali to napsat nade vchod
mého domu a na Iuliovu radnici a na Augustovo forum pod čtverospřeží, které mi bylo postaveno z usnesení senátu. Když jsem to psal,
šlo mi na sedmdesátý šestý rok.“
„Tak kam až jsi to dočetl?“ zívl stařík, posadil se a mnul si oči.
„Až na konec.“
„A píše tam taky něco o tom, jak trestal vojáky, kteří utíkali
z boje?“
KAPITOLA SEDMÁ
71
„Nic takového tam nebylo.“
„Tak já ti to povím. Trestal je smrtí a bylo jich dost. Při menším
provinění je dával stát na hanbu před velitelským stanem, krmil je ječmenem a museli tu stát celý den jen v košili a v ruce držet tyče nebo
drny. Taky tam určitě nepíše, že dal jednou před očima všech probodnout římského jezdce Pinaria. Když si při vojenské promluvě dělal nějaké poznámky, myslel si o něm, že je to špeh. Prétora Quintina Gallia
nechal zase mučit jako otroka, sám mu vypíchl oči a pak ho nechal
zabít. Jen proto, že při ranní pozdravné návštěvě držel pod tógou
destičky a Augustus se bál, že tam drží meč. Jednoho ze svých nejoblíbenějších propuštěnců Póla donutil k sebevraždě, když byl usvědčen z cizoložství s vdanými paními. Proto ti, mladej, radím, aby sis na
ženský dával pozor,“ zvedl suchý prst stařík a pokračoval: „Tajemníku
Thallovi dal Augustus zlámat nohy, protože prozradil jeden z jeho listů
za úplatek pěti set denárů. Na to taky pamatuj. Všecko, co nosíš, není
tvoje a nikdy do dopisů nekoukej. A kdyby ses někdy o něčem náhodou dověděl, nikde se o tom nesmíš zmínit. Ani před svou holkou. To
je úplně nejhorší. A teď jsem si ještě vzpomněl na jeden císařův trest.
Vychovatele a služebníky syna Gaia, kteří v době jeho nemoci zle řádili
v provincii, dal shodit do řeky. Ale nejdřív jim nechal na krk pověsit
těžké balvany.“
„Teď už vím, proč má v Římě tolik pomníků,“ řekl mladík.
„Vidíš a já to pořád nevím,“ zvedl se stařík a podal mu brašnu.
„A teď musíme zpátky na magistrát. Předat tam odpověď od Ovidiovy
manželky.“
KAPITOLA SEDMÁ
72
Erotika, umění a politické
intriky. Kniha ze života
nejslavnějšího básníka veršů
o lásce a milování Ovidia
a vládce římské říše Oktaviána,
zvaného Augustus. Kniha
přibližuje zlatou dobu před
dvěma tisíci lety, rozkvět
umění a život města Říma.
Jisté části v knize nám
připomínají něco známého,
s čím se setkáváme i dnes...
KAPITOLA DVAADVACÁTÁ
213