život s psaním k

Transkript

život s psaním k

s>ê
ê>ê?
êW>êêW>ê?
êW>êê5
BUê±êO?B±ê5B±ê5ê
êêê
zêz{|klu{êhnlujêWêOdB·
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: KAM ZMIZELA POEZIE | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
EDITORIAL
Vážené čtenářky a čtenáři. Dnešní doba není
poetická. Naše životy se odehrávají v prozaickém shonu a snivé bytosti v ní nemají naději
na úspěch. Přesto se v mnohých z nás ukrývá
básnické střevo a jsou i tací, co se ke zděšení
svých rodičů i dnes rozhodnou být básníky.
Několik takových osobností vám představujeme v tomto čísle Nového Prostoru. Myslíme si
totiž, že stojí za to pátrat, kde se vlastně poesie
v dnešním světě ukrývá a jakou na sebe bere
podobu. Nikdo z nás si totiž nemůže být jist,
že ji třeba kdesi v temném průjezdu nepotká
nebo že ho v nestřeženém okamžiku neosloví
múza. Je dobré být na podobné situace připraven a nenechat se vyvést z rovnováhy. Vždyť si
stačí splést sál v oblíbeném multikině a místo
akční podívané zhlédnete zfilmovaný Máchův
Máj. I na takovou krizovou situaci vás Nový
Prostor připraví, navíc formou která dokonale
ladí s obsahem.
Já se právě teď, píšíc tyto řádky, také vzpamatovávám z nečekaného střetu s poesií. Unaven
redakční poradou jsem dorazil domů a zastihl
své spolubydlící u hořícího krbu se třetí lahví
vína. Náhle se jeden z nich zvedl a přinesl starou
krabici od bot, naplněnou až po okraj celoživotním dílem. Znám toho člověka přes deset let, ale
nikdy by mě nenapadlo, že píše poesii a dokonce
celkem dobrou! Zbytek noci jsme strávili předčítáním vybraných kousků, vzpomínkami kdy
a jak která báseň asi vznikla a jakým oblíbeným
básníkem byla ovlivněna. Odhalili jsme i několik
plagiátů, ale autor se neurazil a nám to zábavu
nekazilo. Atmosféra byla tak strhující, že jsem
začal přemýšlet, kde asi skončily moje literární
pokusy. Následky oné poetické noci byly tvrdé,
stálo to ale za to. Je to totiž důkaz, že poesie
z našich životů nezmizela, jen se plaše skrývá
pod povrchem všedních událostí a čeká na svou
příležitost.
Přeji vám, aby vstoupila i do vašich životů
a připomněla vám zapomenuté vzněty, vzlety
a pády dospívání, okouzlující dívky a prohýřené noci. Zkrátka všechno, co nutí číst a někdy
i psát poesii i nás, okoralé a stresované lidi
pozdních časů.
OBSAH
fejeton:
VAROVÁNÍ PŘED
IDEOZLOČINEM
/Stern/
KAM ZMIZELA
POEZIE
ŽIVOT S PSANÍM
KRÁTKÝCH ŘÁDKŮ
/Pospíšil/
KAM ZMIZELA
POEZIE
OTÁZKA PRO
FILOZOFA VÁCLAVA
BĚLOHRADSKÉHO
Pošli to dál
KAM ZMIZELA
POEZIE
POHÁDKA
O TOM, JAK SLOVO
ZTRATILO MOC
/Novotná/
4–5
dějiny
přítomnosti:
VYMÝŠLENÍ
ORIENTU
9
6–9
reportáž:
NA ULICI
V MAROKU
referát:
STRAVENKY
JAKO LÉK
/Novák/
/Malík/
10 – 11
rozhovor:
CAP
/Novotná/
/Fiala/
12 – 13
~:
DŮCHODOVÉ
NADĚLENÍ
14 – 15
komiks:
SAMOROST
/Bažant, Novák/
/Cozlová/
16 – 17
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
18 – 20
kultura:
LITERATURA
/Marečková/
/Ptáček/
křížovka
21
22
23
kultura:
HUDBA
kultura:
DIVADLO
kultura:
FILM
/Veselý/
/Šourek/
/Pospíšil/
24
uličníci:
PRODEJCI
NEJSOU ŽEBRÁCI
/Budka/
25
26
Alexandr Budka
Obálka: Step2
SPOJENÍ
VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ
Redakce Nový Prostor
Vyšehradská 27/423,
Praha – Nové Město, 128 00
tel.: 220 199 301 (302)
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Přiblížíme vám, co dnes obnáší studentský život a jaká
je vlastně role univerzit ve společnosti. V rozhovoru vám
představíme právničku ze sdružení Iuridicum Remedium
Helenu Svatošovou, se kterou jsme si povídali o ochraně
soukromí, exekutorech a dalších nástrahách naší
legislativy.
27
28 – 29
3
Autor: Jan Stern
VAROVÁNÍ PŘED IDEOZLOČINEM
Vážení přátelé,
věnujte mi chvilku pozornosti. Stala se nám
taková nepříjemná věc. Nechci to tady roztahovat a nechci z toho taky dělat aféru. Ale
televize Nova znovu uvedla na naše obrazovky
seriál Malý pitaval z velkého města. A já se ptám:
copak ještě nikomu nedošlo, jak obludná propaganda a manipulace to dostává na našich
demokratických obrazovkách prostor? Jako
odborník na tyto i všechny ostatní věci bych
chtěl dnes otevřít vaše oči.
Za nejzhůvěřilejší ideologický útok tohoto
seriálu považuji postavu poručíka Libora Krejcárka. Tento policista je v seriálu vykreslen jako
nesmlouvavý a zarputilý vyšetřovatel, který
dotáhne zdárně ke konci každý případ (!). V čase
boje disidentů za naši svobodu byla ideologická
zvěst Krejcárkovy buldočí povahy jednoznačná:
„Vy, bojovníci proti totalitě, nemáte proti našemu Sboru národní bezpečnosti žádnou šanci,
zapomeňte na odpor.“ A to nemluvím o tom,
že pirát silnic, jehož Krejcárek dopadne v díle
Cyklista, je značně podobný Václavu Havlovi.
Snad ještě ideologicky nebezpečnější je figura
podporučíka Kamila Hamříka. Tu lze považovat
za nástěnku mužského šovinismu a sexismu.
Jeho frajerské kousky v seriálu doslova navádějí: „obtěžujte ženy a hoňte si před nimi
tričko (z Prioru)“. Hamříkův mocný knír, který
na oltář rudé tyranie položil Pavel Zedníček, má
ženám jasně naznačit: „vám takový knír nikdy
nenaroste!“ My všichni přitom dobře víme, že
to vůbec nemusí být pravda.
Už jméno nadporučíka Pekaře (a ještě ke všemu
Rudolfa!) je laciným pokusem těžit z propagandistického úspěchu filmu Císařův pekař,
a skrytě tak paralyzované normalizační mase
připomenout, že hojné osvětlení služebny SNB
zajišťuje jaderná energie.
Děj většiny epizod seriálu je nadmíru průhledný. Už v prvním díle Aranžér se zloděj dostává
do obchodů výlohami. Jakoby tím bylo řečeno:
„zbožím přetékající výlohy západních obchodů
jsou pastí, v níž může uvíznout vaše bdělost,
odtud hrozí nebezpečí.“ Však je dobře známe,
ty Dietly. Běžný občan to ani nevnímá a přitom
podvědomě rudne.
V druhém díle Milenci zase narazíme na makabrózně pozitivní obraz dělnické třídy, jíž se
podkuřuje postavou, kterou ztvárnil tehdy
populární Josef Dvořák. Nejenže je jím představovaný hrdina podezřele inteligentní. Má
se také vetřít do přízně mladých diváků svým
slušivým módním sestřihem.
V díle Benjamínci zase zločinecká banda nosí
kožené bundy. Je zjevné, kam tato denunciace
míří. Zajisté na styl populární západní skupiny
4
Depeche mode, z jejíchž pašovaných písní mladí
lidé tehdy lokali opojné doušky zapovězené
svobody. To, že estetika „depešáků“ je podprahově spojena se zločinem, lze považovat
ze propagandistický majstrštyk normalizační
mašinérie.
V díle Jupiter je nadutým zločincem Jiří Bartoška. Ano, jakoby náhodou právě ten Jiří
Bartoška, který za pár let podepíše Několik
vět. Ten Jiří Bartoška, který ve svobodných
volbách podpoří ODS. Takovýmto „náhodám“
může věřit jen prosťáček. Nemluvě o tom, že Jiří
Bartoška v tomto díle ovládá italštinu, čímž má
být vrženo špatné světlo na celý Západ.
V díle Exoti je zase odhalen zlotřilý člen společnosti chovatelů papoušků. Je evidentní, na
koho se tím útočí: na zárodky občanské společnosti, pochopitelně. Jakoby bylo naznačeno:
„co neřídí přímo KSČ, je podezřelé.“ Naopak
nejpozitivněji je v tomto díle vykreslen – jak
jinak – papoušek kubánec.
V epizodě Včelař je vnucován divákovi obraz
skupiny zlodějů spotřební elektroniky. To už
musí být totalitního režimu člověku skoro líto,
když sleduje, jak se tímto propagandistickým
trikem snaží omluvit nedostatek spotřebního
zboží v obchodech. Toho zboží, kterého měli
za ostnatým drátem habaděj.
Očerňován je v seriálu rovněž jeden z mála
svobodných projevů tehdejší mládeže – její
psychedelické experimenty (v dílu Narkomani). Člověk se vážně diví, že třeba taková Zlata
Adamovská se k takové manipulaci propůjčila.
Svou pediatričkou Bělou Páleníkovou z Ordinace
v růžové zahradě si sice napravila reputaci, ale
skvrnka už přeci jen zůstane.
Zkrátka, naše komerční televize nás bezostyšně
krmí seriálem, který přetéká bolševickou ideologií. „Jakoby náhodou“ není žádný z vyšetřovatelů gay. „Jakoby náhodou“ žádný z nich
neposlouchá hudbu Jaroslava Hutky, ačkoli
Praha tehdy jeho songy potajmu duněla. „Jakoby náhodou“ nosí Jiříček Otradovec vasilku, aby
se nám mládež snad nebouřila proti cvičebnímu
úboru na hodinách tělesné výchovy. A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna.
Jak dlouho se budeme muset ještě dívat na obhajobu normalizace na našich obrazovkách? Co na
to Rada pro rozhlasové a televizní vysílání? Proč
mlčí Jan Rejžek? A co Jan Tleskač?
MLÁDÍ VPŘED!
Komentování parlamentní politiky je většinou marnění času i energie,
ale špionážní aféře Morava je těžké odolat. Názorně totiž vyvrací
oblíbený mýtus o zlých otcích a synech co napraví jejich chyby. Celkem
pravidelně slýcháme proroctví, že dobře bude až tehdy, kdy nastoupí
nová, zdravá a totalitou nezkažená generace. Kritika poměrů bývá
zakončována voláním po změně a nástupu nových tváří. Komu nestačil
Standa Gross, má teď další pěkný příklad nadějného mládí, ztělesňovaného poslancem Moravou. Nezbývá než doufat, že bude po své
rezignaci nahrazen nějakým vetchým, důstojným starcem. Kombinace
mladistvé energie a učenlivosti s ohromující hloupostí a amorálností je
totiž příliš výbušná i na naší otrlou společnost. Zvláště když je slušivě
oblečená do módního trička neonacistické značky Thor Steinar. Morava
se asi poučil u starých a zkušených, že základním pracovním postupem
naší politiky je „někoho umět“ a pokusil se ho obohatit o nový prvek.
Rozhodl se „politicky udělat“ na tom, že „umí“ poslankyni Zubovou
a to přes její dceru. Ve skutečnosti jen recykloval starou známou
otcovskou pravdu, že přes děti se vydírá nejsnáze.
Alexandr Budka
ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA
ROMOVÉ NA POCHODU
„Mám Karlovu univerzitu. V naší rasistické
společnosti nemohu sehnat práci učitele. Chci
žádat o kanadský azyl,“ napsal si se začátkem
školního roku anglicky na ceduli osmapadesátiletý tělocvikář Nikola Štefan a postavil se s ní
na pražské Václavské náměstí. Od února objel
třicet škol. Nikde ho nevzali. On si myslí, že je
proto, že je Rom.
Ať už je skutečnost jakákoliv, i když nejpravděpodobnější je, že se Štefan nemýlí, uchýlil
se k silnému nátlaku. Ještě pětatřicet žádostí
o kanadský azyl a Češi mohou na pohled na Niagárské vodopády bez víza rychle zapomenout,
alespoň ze severní strany! Česká republika se
s Kanadou domluvila na kvótě 500 žadatelů
o azyl ročně a na konci srpna jich bylo již 466.
Do Silvestra zbývají měsíce a lze předpokládat,
že pokud se okamžitě nestane zázrak, bude
limit zdolán. Zvlášť pokud kanadské úřady, které zatím neuzavřely jedinou žádost, začnou jako
dříve azyly českým Romům opravdu dávat. To si
uvědomuje ministr vnitra Ivan Langer i ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková, kteří
všem potenciálním romským útěkářům vzkázali,
že se nechovají zodpovědně a korektně.
Předloňský výzkum, který si objednalo ministerstvo sociálních věcí, rozsáhle zkonstatoval,
že většina Romů u nás propadla za posledních
patnáct let na dno české společnosti a žije
tvrdě segregována fyzicky i sociálně. Musíme
důvěřovat ujišťování vlastních politiků, že po
takovémto zjištění začali hned s nápravou.
A například vicepremiéra Jiřího Čunka, který
je osobně zodpovědný za vystěhování vsetínských Romů, ve vládě trpí jen se skřípěním
zubů. Přesto by bylo za daných okolností lepší,
kdyby ministři místo ostrých slov na adresu
naší jediné menšiny raději potichu ustoupili
pohrůžce pana Štefana a našli mu práci. Dříve,
než žádat o azyl napadne i další.
Martina Křížková
SVOBODA MÍSTO STRACHU – I V PRAZE
Vládnoucím tématem se po 11. září 2001 stala
bezpečnost. Jako každá vládkyně přistupuje
ke svým poddaným, kterými jsme v tomto
případě všichni, zpola mateřsky a zpola
macešsky. Mateřskou péčí je láká, aby byli
poslušní – a poněkud macešsky se chová k jejich
svobodám a právům.
Známe to ostatně i u nás: zaklínadlo jménem
bezpečnost se používá, aby se zdůvodnilo sledování obyvatelstva, ale také třeba
k ospravedlnění represí vůči bezdomovcům.
Nadvládě bezpečnosti, která znamená omezování svobod, napomáhá strach – strach
z odlišnosti. Ať už má tato odlišnost podobu
muslimů (čáry máry fuk a jsou z nich teroristé),
cizinců (abrakadabra a máme tu z nich hořící
předměstí) nebo bezdomovců (ententýky dva
špalíky a jsou z nich přenašeči nebezpečných
chorob). Nejnebezpečnější je pochopitelně
právě toto vyvolávání strachu, které může vést
až k nenávisti mezi lidmi.
Různé skupiny aktivistů z celého světa
došly k závěru, že je nejvyšší čas udělat
malou inventuru, co nám všem atmosféra
strachu po 11. září dala a vzala. Pod hesle
Freedom not Fear (Svoboda místo strachu)
proběhnou v různých městech světa včetně
Prahy protestní akce zaměřené na sledování
obyvatel, cenzuru a monitorování internetu,
shromažďování údajů a další témata. V Česku
budou protesty reagovat rovněž na lokální
témata, včetně navrhovaných změn shromažďovacího zákona a akčního plánu proti
bezdomovcům. „Věříme, že respekt k soukromí
je podmínkou lidské důstojnosti. Svobodná
společnost nemůže existovat bez nedotknutelného prostoru soukromí. Proto vyjdeme 11.
října 2008 do ulic protestovat proti posedlosti
bezpečností a kontrolou,“ píše se mimo jiné
v prohlášení organizátorů.
Andrea Novotná
5
Autor: Petr Pospíšil
ŽIVOT S PSANÍM K
Uhájí klasici své místo v čítankách nebo je nahradí současní autoři? Budoucnost ukáže...
6
KRÁTKÝCH ŘÁDKŮ
BÁSNÍCI NEJSOU ROMANTIČTÍ ROZERVANCI, JAK SI JE MNOHDY PŘEDSTAVUJEME. POEZIE SE ROZVÍJÍ I PŘES KLESAJÍCÍ MNOŽSTVÍ PUBLIKA – NEJEN V LITERÁRNÍCH ČASOPISECH, ALE TŘEBA TAKÉ
V OKRAJOVÝCH SPOLEČENSKÝCH PROSTORECH NEBO V NOVÝCH HUDEBNÍCH PROUDECH.
Božena Správcová a Lubor Kasal
I když poezie takřka zmizela z veřejného
prostoru a otazníky se vznášejí i nad tím,
v jaké podobě bude zachována na středních
školách, knížky básní stále vycházejí. Jejich
náklad se pohybuje řádově ve stovkách výtisků,
ve stovkách ovšem můžeme počítat i jména
autorů, kteří se poezii věnují. Jakou roli hraje
básnění v jejich životě? S jakými profesemi
a životními postoji poezii spojují? Představuje
pro ně životní poslání nebo koníček pro volný
čas? A jaké životy vede s básníky jejich okolí?
Navštívili jsme tři básníky a jednu básnířku
a zeptali se jich.
vidím, že jde o komunitu podivínů, srovnatelnou
s vyvolávači duchů nebo vyznavači hobitů. Poezie přestala fungovat jako literatura a stala se
koníčkem exkluzivní komunity.“
Pro Kasala a Správcovou má ale poezie společenský význam. Snaha omezit její vliv na
středních školách ve prospěch většího zahrnutí
např. filmů je pro ně stěží přijatelná. „Je to
snaha udělat školu zábavnou. Přitom nikdo
nepřemýšlí o tom, že by se děti měly přestat
učit řešit kvadratické rovnice – a to je sakra
nezábavná věc,“ říká Lubor Kasal. „Jsme obklopení slovy, nehledě na to, že na začátku naší
kultury je knížka, slovo – ne obraz.“ I náročná
literatura, která je pro úzký okruh lidí a není
„uživatelsky přátelská“, má dopad. Prozkoumává totiž neprobádaný terén, otevírá možnosti,
které posléze často využívá populární kultura.
„V literatuře je základní zdroj, z kterého pak
čerpají ostatní žánry – a pokud to nedělají,
tak většinou k vlastní škodě,“ dodává Božena
Správcová. „Na literaturu už není tolik vidět, to
ale neznamená, že nepůsobí. Stala se jakousi
šedou eminencí.“
Lubor Kasal i Božena Správcová cítí sounáležitost s cechem básníků. Vadí jim paušální
tvrzení o nezajímavosti současné české poezie
– místo nezajímavosti ji trápí spíš nezájem.
„Například média zcela rezignovala na svou
výchovnou a osvětovou funkci, jediným kritériem
je pro ně ekonomický úspěch,“ říká Kasal. „Ještě v třicátých letech se v novinách běžně tiskly
básně, byť tenkrát také politické komentáře měly
víc čtenářů než poezie,“ dodává. Zároveň si ale
uvědomuje, že ztráta zájmu znamená v jistém smyslu i osvobození – od společenského
a koneckonců i finančního tlaku, takže poezie
je v jistém smyslu nejsvobodnějším uměním.
Zatímco sdílí zájem o poezii se „stejně
postiženými“, oddělují na druhou stranu psaní
básní od svého osobního života. Jejich partneři
a děti se o jejich psaní příliš nezajímají, vlastně
nikdy ho nekomentovali. „Myslím, že to je tak
dobře. V osobních vztazích by měly
ÚČASTNÍCI LITERÁRNÍHO PROVOZU
Lubor Kasal vstoupil do literatury jako mladý
básník na konci sedmdesátých let, první sbírku
básní vydal až o deset let později. V jedné ze
svých knih „přepsal“ Máchův Máj jako příběh
erotického odcizování muže středního věku
a nazval své dílo podle mužského rodu od
slova „jáma“: Jám. Božena Správcová vydala
svou první knížku ve devadesátých letech pod
názvem Guláš z modrý krávy. Nevšední poetikou
zaujala.
Společně pracují v literárním obtýdeníku Tvar,
časopisu, v jehož posledním čísle říká literární
kritik Petr A. Bílek o básnících a jejich čtenářích: „Rád sleduji tuhle komunitu, ale zároveň
Večeře
Božena Správcová
Bratr je manžel a manžel je traktor,
traktor – zabiják.
Mládenec – zabiják.
Občas mu podržím kofilu v krku,
až lapá po dechu,
až seschle šermuje svými pařátovitými větvemi o pomoc.
Hohóu: pomoc.
KDO JE KDO?
To už těžko zjistím.
Složitý radostný mruk vysoukala země.
Rozkozlený angrešt přivádí sám sebe do rozpaků –
inu, takový je večer,
večer samý květ.
Měla jsem veliký hlad a už nemám.
Sežrala jsem měsíc, přestože plakal a nechtěl.
Sežrala jsem dub, přestože byl tvrdý.
7
Bláznův dům
Lubor Kasal
BÁSNÍK NA OKRAJI
Básník Ticho
být důležité jiné věci,“ říká Kasal. „Nedovedu
si teď vzpomenout na případ, kdy by spolu žili
dva básníci. To je myslím vražedná kombinace,“
dodává Správcová.
Vypusť opici
Vladimír518
uuaa – mám v sobě gorilu vidíš ji?
uuaa – řve jak pavián slyšíš ji?
železo je žhavý tak ho kuj
eeej – makak je bratr můj
uuaa – vopice je v tobě cejtíš to?
uuaa – pavián chce řvát pustíš ho?
železo je žhavý tak ho kuj
eeej – makak je i bratr tvůj
vypouštím opici běží ulicí
sleduju jak krade lidem popkorn
prolítá situací hlava strom strom
stoly zákazníků ovládá chaos
říkám jí klidni styl klidni hormon
vona na to – ou ej i ou
he he tohle mě jebe
sem slušnej kluk druhá část tebe
(…)
další situaci se svojí opicí
další kamufláže nudy a neštěstí
drbu se v kožichu přitom vím víc
pěstuju v sobě zvíře a žiju líp
(…)
přicházím jak hurikán kyryl vojna a mír
fans chtěj fotku tak se smějem sýýr
zejtra si pustíš na webu stream
jak tvoje opice skáče po baru vidíš?
každej ji má přitom málokdo využívá
někdo zavírá doma a potom hlídá
ha ha ha ha ha
stejně ti uteče je zatraceně živá
chápeš tím že děláš že ji nemáš
šance jen prosíráš tak na co čekáš
pusť gorilu ven ať si zvyká
eeeeeej – musí bejt svobodná
8
Opuštěnou tovární halou se rozléhá recitace
úvodu ke Klicperově hře Potopa světa. Recitátor
vítá diváky a zároveň improvizuje nevšední
metafory. Má delší černé vlasy a svou roli v kusu
bezdomoveckého divadla Ježek a čížek hraje
přesvědčivě. Před námi je básník vystupující
pod jménem František Frances nebo též Básník
Ticho.
Zatímco při recitaci veršů či hraní divadle působí zaníceně, jako básník-buřič, v osobním rozhovoru vypadá skoro plaše. Jsou to ovšem dvě
tváře jednoho člověka. Pro extroverta-Francese
bylo určujícím zážitkem vyloučení ze střední
školy za protest výročí sovětské okupace roku
1988: „Poezie sama o sobě se mi tehdy zhnusila
a vyhledával jsem poezii jako způsob protestu,
protestní lyriku. A tahle nota se mi bezděčně
vracela i po pádu režimu.“ Introvert Básník
Ticho vzpomíná s nádechem sentimentalizující
ironie: „Určitě nejslavnějším básníkem jsem byl
ve čtyřech letech. Mou nejoblíbenější hračkou byl
psací stroj u babičky v práci. Tam jsem psal své
první verše jako aaa, bbb a ccc. Dělnici chodili
kolem a četli je…“
Z buřiče má Frances nelehký životní příběh:
bezdomovecké epizody, squatting, ale na
přelomu století také osmiměsíční pobyt v psychiatrické léčebně, které dodnes neřekne jinak
než „psychiatrické vězení“. Když z nešťastné
lásky rozbil několik oken, byl totiž podroben
ochranné léčbě. Na přelomu století to vyvolalo pozdvižení, Francesovi přátelé vedli na
jeho podporu kampaň a založili pro ni stránku
Poprava.cz (dnes je na této adrese stránka
o atentátu na Heydricha). Šlo o jeden z mála
případů úspěšného společenského tlaku proti
psychiatrizaci konkrétního lidského osudu. Sám
Frances držel dvě protestní hladovky a nakonec se mu podařilo dosáhnout předčasného
propuštění. Vítězství to je ale pouze částečné.
Byl propuštěn na podmínku, která trvá – a především si uvědomuje, že „věci, které se přihodily
mně, se dějí mnoha dalším dodnes“.
Nevšední byla i publikace Francesových veršů.
První knihu vydal oficiálně až letos – jednalo
se o básnický román Růže pro Miladu, inspirovaný pražským squatem, v němž Básník Ticho
nějakou dobu žil. Nepřítomnost v oficiálních
nakladatelstvích ale neznamená nekomunikaci
se světem. Vedle okrajových publikací a samizdatů od března 1997 „vydával“ skoro tři roky
každý den rukou psané „poetické noviny“
Noc – vydávání přerušil během hospitalizace
po vydání tisícího čísla. Po propuštění Noc
obnovil. Ojedinělý pokus ovšem hodnotí zpětně
sebekriticky, velká část exemplářů se navíc
během let poztrácela…
A jak se projevuje poezie v Tichových osobních
vztazích? „Přítelkyni mé básně příliš nezajímají
– občas přijde na vystoupení, něco si přečte…
Moje partnerka není moje ctitelka, ani bych to
tak nechtěl.“
Dům dým
Popelem polepené spáleniště
z ohořelého trámu
otevírá lví tlamu:
Příště, snad teda příště
zdi budou vyšší a chodby delší
otisky zemřelých zřetelnější v cihlách
zápasy s líticemi lítější
jemnost neodolatelnější hněvu
a záře vylétne ze dveří –
příště se to snad podaří
Spáleniště prostírá se po kraji –
po děvčátku kterému šedivějí vlásky
a tvářičkami táhnou vrásky
Spáleniště a jeho cena
jsou zvířata co byla usmrcena
Děvčátko mrtvé maso rozkrájí
a potom ho klohní
na mírném ohni
tu špetku orla přidá
tam spáry draka mlokem podlije
a špejlí píchne do očí
zda se už sklivcem spekla
zvířata z pekla vzteklá
děvčátko v jídle si ochočí
a dým rozfoukává
Něžně a jistě nastává příště
Podává se bábovka a káva
RAPER
„Řekni Vladimír!“ křičí vysoký muž s krátkými vlasy z pódia a publikum opakuje. „Řekni
bigg boss!“ dodává a diváci reagují stejně.
Bigg boss není přitom jen autostylizace do
rapového hrdiny přicházejícího z podsvětí.
Jde rovněž o název labelu, v němž třicetiletý Vladimír Brož alias Vladimír518 vydává
nahrávky i knížky. Vedle příležitostného
dělání grafiky a scénografie a pochopitelně
vedle koncertů je to jeho jediné zaměstnání.
Label si přitom drží své zaměření a Vladimír
odmítá dělat kompromisy v obsahu toho, co
bude vydávat, i třeba za cenu ztrát. Peníze,
kterých jeho label nemá nazbyt, jsou pro něj
ovšem důležité – nejen proto, že rap hodně
Vladimír518
staví na kultu úspěchu, ale především proto, že „představujou palivo, bez kterýho nic
neuděláš“.
V literární kavárně v centru Prahy je zcela jiná
atmosféra než na koncertě. Vladimír ale patří
i sem – hudební styl rap, z kterého vychází,
zdůraznil význam slova a textů. Klíčový je
rytmus a velmi často také rým, hra se slovem.
Vladimír ale odmítá rap označovat za poezii:
slova fungují až v kombinaci s hudbou a celkovým projevem. Navíc se nechce hlásit k vysoké
kultuře. Vypráví sice o své inspiraci různými
básníky, včetně tajemného Vladimíra Holana.
„Baví mě, když se mi podaří něco vytáhnout
z minulosti a použít to v současným kontextu, aniž
by si někdo vůbec uvědomoval, odkud ta inspirace
pochází.“ Jedním dechem ale dodává: „Zajímá
mě i popkultura a póvlkultura, která je inspirativní
právě tím, jak je primitivní.“ Na významu slov mu
ovšem záleží. „To je i důvod, proč odmítáme hrát
v zahraničí, protože tam to pro nás nemá smysl.
Pokud publikum nerozumí tomu, co říkáš, nemá
smysl ty koncerty vůbec dělat.“
Bouřlivý život není pro Vladimira518 póza.
Poezii spíš četl, než psal, zato od čtrnácti
dělá graffiti a v devatenácti se odstěhoval od
rodičů do squatu Ladronka. Proslul jako člen
kapely Peneři strýčka Homeboye, nedávno
vydal sólovou desku Gorila vs Architekt. Jako
grafik a vydavatel s vlastním labelem o nahrávce může říct: „Já sem ji vlastně udělal od á do
zet.“ Vladimírovy texty trochu připomínají poetismus dvacátých let minulého století, ostatně
i autorskou stylizací: tu do kouzelníka, tu do
exotické gorily, tu do sprejujícího dobrodruha.
„V rapu si hraju s identitami, někdy si změním
hlas a sám si hostuju ve skladbě,“ dodává.
Vedle stylizace je pro Vladimíra důležitá i realita
ve své syrovosti. Graffiti se věnuje doopravdy,
i když, jak přiznává, „už je to spíš nostalgie“.
Do videoklipu k písni na toto téma umístil kopii
platebního příkazu, který mu přišel poté, co ho
policie chytla za psaní po zdech. Rap pro něj
představuje mix reality a stylizace: „Jakejkoli
muzikant na pódiu je vlastně šaman, koncert dnes
představuje rituál. A smyslem šamanství je jít
někam dál a odtud přinést zprávu a sdělit ji.“
Pro Vladimíra je rap významnou součástí života,
kterou nemůže oddělit od osobních vztahů. „Mě
zajímá to, co dělá moje přítelkyně, a ji zajímá,
co dělám já. Čte mý texty a vyjadřuje se k nim,
často kriticky,“ říká.
Otázka pro
filozofa Václava
Bělohradského
OD OKA K UCHU
Že se dnes poesie příliš nečte, je fakt. Možná
se ale o to více poslouchá – a nemusíme ji jen
hledat ve zhudebněných textech nebo v rapu,
kde plní svou funkci pouze v souvislosti s hudbou a těžko ji lze posuzovat odděleně. Živé
podání veršů dokáže stále přitáhnout značnou
pozornost – zejména je-li skutečně živé, spojené s dramatickým podáním a improvizací.
Fenoménem je slam poetry, soutěže v živém
a dramatickém přednesu poezie. Kořeny slamu
sahají k Chicagu osmdesátých let minulého
století, ovlivnily ho jazz i hip-hop, jeho průkopníkem byl stavební dělník a básník Marc
Smith, nazývaný někdy „Slam Papi“.
Při slamu se básník-performer snaží oslovit
publikum různými prostředky, které bychom
asi v dávných „nedělních chvilkách poezie“
hledali marně. Celá akce v sobě má silné prvky
show a zvláště v regionálních kolech je složení
poetů více než pestré, vystoupit totiž může
téměř každý, včetně náhodných kolemjdoucích.
Celostátní vítěz získává odměnu třicet tisíc korun,
takže slam je dnes snad vedle státních cen pro
nejzasloužilejší autory jedinou možností, jak
poezií vydělat peníze. S hvězdou našeho slamu,
Bohdanem Bláhovcem, jste se mohli setkávat i na
stránkách Nového Prostoru. Slamu se svého času
věnoval i nynější ministr školství Ondřej Liška.
Jak si tedy stojí poezie v dnešním Česku? Pro
někoho je jedním z koníčků. Pro další představuje životní poslání. A jiní ji berou jako
svobodný prostor. Básně stále vznikají a stále
jsou mezi námi lidé, kteří žijí poezií. A to je
hlavní.
Malá malabela (výňatek)
básník ticho
Jsem ticho co na display objeví se
když i v telefónku dojde baterka
podivím se když mnou virtuální potok protéká
– pil z něj už pan Kierkaegard!
TO TICHO
S převahou zimě – kdy teprv – vysmátý jaro – odezírá – z lesku – ze rtů na
lavičce v parku – svoji první – jak letí bígo – rozžatou cigaretu
TO TICHO
A jeho vysoký klíny – tam daleko – tam daleko na Pobřeží – mrožoviny
TO TICHO ZOO TICHO
A ty potoky slzí – na sloním chobotu – který v úterý – nevnímáš když máš
– v očích ještě svý – ledový střípky v hledáčku turniketu – a v něm svoji
bleděmodrou – tramvajenku na sex – a nevidíš v tom – důvodu konce – tu
moudrou – sloní hlavu – která ale nepohřbívá – naše děti – malý lidský
cobysmetí – takže zvoňte – vy všechny – tak dobře pohlídané neviditelné
zvonce – pro ty naše všechny – všechny smutný konce – tam – tam – kde
stíny – stíny pozdních králů – kontemplují – kontemplují ve sféře syndromu podzimního vyhoření hladovýho davu
Měla by literatura ztratit své výsadní postavení v českém školství ve prospěch předmětu,
který bude uvádět do umění a jeho historie
jako celku?
Přecenění literatury je v Evropě důsledkem
eurocentrismu, u nás pak národního obrození,
ne nadarmo se stále opakuje floskule o tom,
že český národ si vymysleli spisovatelé. Bojím se, že je to pravda a že podle toho také
vypadáme.
Je třeba vyučovat ne literaturu, ale dramatické
dějiny vyjadřování – ať už vyjadřování ve formě
psané literatury nebo jakékoli jiné formě, od
čárání po zdech jeskyň až po blogy. Rozlišuji
mezi řečí a vyjadřováním. Do řeči jsme neustále
ponořeni, pokud jsme živi; všechno nás nějak
oslovuje, obrací se k nám, chce být vyjádřeno.
Jsme ale zaskočeni tím, co všechno se v řeči
chce „skrze nás“ dostat ke slovu – často neumíme vyjádřit řeč věcí nebo bytostí, které na nás
apelují. Ve škole bychom se měli učit právě toto,
že dějiny života v kosmu jsou dějinami hledání
vyjádření a že všechny formy vyjádření jsou
v určitých kontextech stejně důležité.
Svobodná řeč rozvrací všechny institucionalizované sebeobrazy společnosti a toto je třeba
učit ve škole. „Řeč není žádná uzavřená oblast
vyjádřitelného, kolem níž by byly jiné oblasti
nevyjádřitelného, nýbrž řeč zahrnuje všecko,
není nic, co by se vymykalo možnosti vyjádření,“
napsal Gadamer. Literatura má smysl jen v té
míře, v níž v nás pěstuje smysl pro to, že vše
lze vyjádřit a že nalézt slovo je prvním krokem
k osvobození. Co neumíme vyjádřit nás totiž
zotročuje, to je velké pučení z Freuda.
Institucionalizované dějiny literatury jsou
většinou jen nástrojem nějaké normalizace.
Je třeba učit dějiny boje o vyjádření a připomínat neustále nekonečno forem, které tento
nejdůležitější boj živých bytostí může na sebe
brát. Boj o vyjádření – to nás spojuje se všemi
bytostmi na této planetě.
9
Autorka: Andrea Novotná
POHÁDKA O TOM, JAK SLOVO ZTR
BYLO NEBYLO, BÁSNĚ SE ČETLY TAKŘKA MASOVĚ A MĚLY CELOSPOLEČENSKÝ VÝZNAM. CO SE ZMĚNILO?
KDE SE STALA CHYBA? A BYLA TO VŮBEC CHYBA?
Počátky poezie byly spojené se zpěvem. Členění
slov do veršů mělo praktický význam – umožňovalo snadněji zapamatovat dlouhý text. Pěvci ale
ve většině případů nebyli nezávislými autory,
ovšem opěvateli svých mecenášů. Trubadúři
zpívali na šlechtických dvorech a někdy dokonce dodávali básně „na klíč“, které potom jejich
chlebodárci z prestižních důvodů vydávali za
vlastní díla. Autoři se museli snažit zavděčit.
I z dramat Williama Shakespeara dokážou znalci
poznat, zda vznikly za panování královny Alžběty
I. či jejího nástupce Jakuba I.
Nový význam získala poezie v moderní době. Podle
českého filozofa Martina Škabrahy to souviselo
s industrializací a „odkouzlením světa“: „Když
postupující městská civilizace mýtila lesy a vysoušela
močály, jejich dávné obyvatele – hejkaly, vlkodlaky,
divoženky či bludičky – čekal podobný osud jako
mnohé živočišné druhy: buď vymírali, nebo končili
v ‚zoologických zahradách‘, tj. knihách, operách
a filmech, aby zde v klecích, jež ukuli klasikové
národní kultury, bavili znuděné žactvo.“ Druhým
významným důvodem byl vznik moderních národů.
Básník pozvolna přestával patřit dvoru či svému
mecenáši, financovala si jej zprostředkovaně
celá národní společnost a patřil celému národu.
Prozaickým životům příslušníků středních vrstev dodával povznášející třpyt a navíc patřil ke
správcům a rozmnožitelům klíčového národního
majetku: jazyka. Pro malé národy byli básníci jedním z ukazatelů toho, že se jim daří dohánět velké
a kulturní národy, že jejich jazyk, třeba v českém
případě teprve nedávno pracně zrekonstruovaný,
je dost dobrý i k psaní poezie na úrovni.
KLEC OČEKÁVÁNÍ
Odvrácenou stránkou významu poezie pro společnost byla pochopitelně míra společenské kontroly. Ta se někdy projevovala přímo a obnaženě
– v podobě cenzury. I Karel Hynek Mácha musel
cenzora obelstít, když mu namluvil, že Máj je
výchovná báseň líčící utrpení hříšníka s pedagogickým úmyslem varovat. Jiní tak úspěšní
nebyli. Dokonce i za první republiky byl zabaven
překlad významné básně v próze – Lautréamontových Zpěvů Maldororových. Ódu na zlo a odboj
proti Bohu a lidstvu, která významně ovlivnila
moderní poezii, prohlásily československé úřady
za nepřijatelnou.
Společenské odmítnutí ale nemuselo mít nutně
podobu zákazu. Důležité byla rovněž to, že se
do diskuze o literatuře vměšovala měřítka stojící
mimo ni, což tuto diskusi snižovalo. Cenzora sice
Mácha obelstil, s kritikou se mu to nepodařilo.
Jeho dílo bylo odmítnuto: mimo jiné jako cizí,
nevlastenecké, nečeské a postrádající velkou ideu.
V tomto smyslu může Mácha představovat vzor
básníka, který doplatil nepřízní kritiků na to,
že odmítl kontaminovat své dílo služebnou rolí
vůči „věci národa“. Možná i proto jeho básně
přežily a oslovují dosud a – trochu paradoxně
– jej národ zařadil do svého panteonu aspoň
posmrtně.
KRÁSNÝ NOVÝ ZKAŽENÝ SVĚT
S tím, jak modernita postupovala, došlo
i k rozrůzňování národní společnosti. O slovo
se začínají hlásit různé společenské vrstvy, národ
se rozpadá na různé strany. I básníci postupně
přestávají být „národním majetkem“ a ztotožňují se s jednotlivými proudy. Zejména básnická
avantgarda se hlásí k radikálním představám
o předělání světa. Apollinaire odchází bojovat
do první světové války – a opěvuje její krásu.
Futurista Marinetti hledá budoucnost ve vítězství
fašismu. Většina avantgardních básníků ovšem
následuje spíše jiného futuristu – Majakovského,
který triumf nových estetických názorů spojuje
s představou o triumfu socialismu. Po futuristech
budou následovat poetisté, surrealisté a další:
všichni budou ovšem narážet nejen na to, že diktatury komunistických stran se onomu kýženému
novému světu příliš nepodobaly, ale také na to,
že vůdci těchto diktatur měli velmi konzervativní
vkus. Od poezie čekali to samé, co vládci dříve
– namísto experimentů se slovem a hry volné
představivosti jim byly po chuti kýčovité rýmované ódy. Poezie se marně vzpouzela. Upsala se
hnutí a začala patřit straně.
Snad posledním obdobím, kdy měla v českém
prostředí poezie opravdu celospolečenský
význam, tak byla padesátá léta. Mladí svazáčtí
veršotepci získali se svými ódami na reálný socialismus, Stalina a Gottwalda masové publikum
– ti inteligentnější ovšem z omylů svého mládí
postupně střízlivěli. Z Pavla Kohouta, Milana
Uhdeho či Milana Kundery se stali velcí spisovatelé: poezii ovšem dali vale. Poslední jmenovaný
dokázal rozchod své generace s poezií zobecnit:
zatímco román je podle něj schopen zaznamenat
„prózu života“ věcně, lyrika přikrášluje a vede
k narcistní zahleděnosti do sebe a snaze připodobnit svět sobě samotnému. Tento pohled
STŘÍPKY Z DĚJIN POEZIE
• Podle řecké báje strávil nejvyšší bůh Zeus
při jednom ze svých četných záletů devět nocí
s bohyní paměti Mnémosyné. Narodilo se jí devět
dcer: múz. Ty představovaly mýtický zdroj básnické inspirace. Básník v některých pojetích představuje pouze médium pro vyprávění pocházející
od múz. I múzy ale mohou lhát nebo inspirovat
velmi nevýchovné názory. Tento problém řešil
filozof Platón, kterému vadilo, že různá básnická díla líčí bohy jako lidi s mnoha špatnými
vlastnostmi. Ve svém spisu Ústava navrhuje
zcenzurovat díla největších řeckých básníků:
„Homéra a ostatní básníky poprosíme, aby se
10
nehoršili, jestliže tato a další místa škrtneme; ne
že by to nemělo básnické ceny a že by to lid rád
neposlouchal, nýbrž proto, že čím to jest básnicky
lepší, tím méně to smějí poslouchat chlapci i muži,
kteří mají býti syny svobody a otroctví se báti více
než smrti.“
• Výsadní postavení měli básníci na počátku
středověku v Irsku. Jak uvádí Daniel Samek ve
sborníku Původ poezie, „představa básníka byla
spojena s prestiží, bohatstvím a mocí“. Vstupem
na básnickou školu se mohli adepti poesie dostat
z otroctví. Básníci patřili k panovnickým dvorům,
někteří dokonce krále zastupovali. Obávaná byla
zejména satira – irské pověsti mluví o královnách, které se pomilovaly s básníky, jen aby
zachránily sebe nebo své muže před pomlouvačnou básní. Patronem básníků se stal sv. Kolumba
(zemřel 597), který je podle legendy zachránil,
když měli být vyhnáni ze země, neboť požadovali
nestoudné odměny za chvalozpěvy a vyhrožovali,
že budou proti vladařům psát satiru.
• „Vážený pane, s velikým zármutkem Vám
oznamuji smrt svého drahého pána, lorda Byrona,
který dnes ráno kolem desáté hodiny umřel na
RATILO MOC
vyvolal pochopitelně spory: filozof Martin Hybler
například upozorňuje, že podobné stavění žánrů
proti sobě je ve skutečnosti přežitkem stalinismu
v Kunderově myšlení – skutečná hranice vede
podle kvality a úrovně výkonů v těchto žánrech,
ne podle zvolené formy.
NEČTENÁ – A TEDY SVOBODNÁ
V davu na Staroměstském náměstí v únoru
1948 byl přítomný i mladý stoupenec marxismu
a surrealistický básník Zbyněk Fišer. Na rozdíl
od svých vrstevníků ve svazáckých košilích
pociťoval bolestně rozpor mezi nastolovaným
režimem a hodnotami avantgardního básnictví.
Rozhodl se pro obhajobu svého básnického
kréda, od surrealismu se ovšem odklonil k drsnému, ironickému a poněkud cynickému popisu
neuvěřitelné reality, která se mu odehrávala
před očima. Svá díla, podepisovaná na protest
proti dobovému antisemitismu Egon Bondy,
„vydával“ ve čtyřech kusech v samizdatové
edici Půlnoc. Pro následující generace se stal
legendou, jeho verše zhudebnila skupina The
Plastic People of the Universe a až do své
smrti v loňském roce nepřestával inspirovat
další a další generace k podvratnému způsobu
myšlení.
V jistém smyslu situace Bondyho a dalších
autorů v padesátých letech předznamenala
situaci poezie dnes, kdy sice panují mnohem
klidnější podmínky, ale zároveň poezie ztratila význam: i kvůli kulturní globalizaci, která
stírá význam národů a jejich jazyků a zvětšuje
důležitost kontaktů napříč společnostmi, obrazů
a zvuků. Navzdory represivní diktatuře, která za
sbírky básní posílala i do vězení, se jim právě
pro nepřítomnost čtenářů podařilo dosáhnout
takřka naprosté svobody v básnickém vyjádření.
I dnes má poezie právě pro nezájem čtenářů,
vleklou horečku, zaviněnou starostmi, mořskými
koupelemi, ženami a projížďkami na koni pod žhavým sluncem, vše proti mým radám.“ Tento dopis
napsal svému příteli romantický básník Byron sám
roku 1818 a podepsal jej jménem svého sluhy.
Svou smrt žertem předešel o šest let – zemřel,
když odešel na pomoc řeckým povstalcům proti
turecké nadvládě. I český romantický básník Karel
Hynek Mácha pomáhal revolucionářům utíkajícím
z Polska. Jeho smrt prozměnu obestírá legenda,
že byla způsobena vyčerpáním poté, co pomáhal
hasit požár. Novější máchovské bádání se kloní
k závěru, že zemřel spíše na zkažené jídlo.
• Častá je představa, že básníci tvoří
v záchvatu inspirace, který se podobá vytržení.
Surrealističtí autoři ve dvacátých letech dokonce
Marinetti
společnosti, národa či politických stran svobodu v hledání a experimentování, svobodu
od „potřeb národa“ a „usnesení ústředního
výboru“. Má navíc svobodu od represí a indexů
zakázaných knih. Nepatří totiž nikomu. Jak si
s touto svobodou poradí je na osobnosti každého básníka. Zda o výsledky tohoto svobodného
básnického hledání bude ještě zájem, záleží
na tom, jak silná bude ve společnosti touha
po svobodě.
pracovali s tzv. automatickým psaním, tedy tvorbou bez kontroly vědomím, jejich výsledky ale
nebyly příliš přesvědčivé. Edgar Allan Poe, básník
a průkopník detektivek v první půli 19. století
v USA, razil opačný přístup: v eseji Filozofie básnické skladby (1846) podrobně popsal vznik své
básně Havran (1844) jako promyšlený estetický
kalkul, a to včetně hlavní postavy (původně jí
měl být papoušek) a hlavního motivu: „…tázal
jsem se sám sebe: Kterýpak ze smutných námětů
je podle obecného soudu lidstva nejsmutnější?
Smrt, zněla rovnou odpověď. A kdy, pravil jsem,
je tento nejsmutnější námět nejbásničtější? …
odpověď se také nabízí sama: Když je těsně spjata
s Krásou: smrt krásné ženy je tedy nepochybně
nejbásničtějším námětem na celém světě a je
rovněž nepochybné, že se pro takový námět
nejlépe hodí ústa truchlícího milence.“ Zdá se
však, že „smrt krásné ženy“ pouhý estetický
kalkul nepředstavovala: Poeova vlastní žena
byla v době psaní Havrana už několik let vážně
nemocná a obavy o ni básníka sužovaly. Zemřela
v lednu 1847, pouhý rok po napsání Filozofie
básnické skladby.
• Italský futurista Marinetti se ztotožnil
s Mussoliniho fašismem, který pro něj znamenal hnutí za přeměnu světa, včetně životního
stylu – a to až po stravovací návyky. Roku
1930 zahájil kampaň proti špagetám coby
nemužnému jídlu s tvrzením, že „špagety nejsou stravou bojovníků… nesvědčí tělesnému
nadšení pro ženy… a produkují skepsi, lenost
a pesismus…“
11
Autor: Jaroslav Fiala
VYMÝŠLENÍ ORIENTU
„PŘESNOST V ORIENTU NEZNAMENÁ NIC A KAŽDÝ ANGLIČAN SI TUTO SKUTEČNOST MUSÍ ZAPAMATOVAT.
NENAPLNĚNÁ TOUHA PO PŘESNOSTI TOTIŽ SNADNO VEDE K PROLHANOSTI A PRÁVĚ TA JE HLAVNÍM RYSEM
ORIENTÁLCE.“ TATO SLOVA PRONESL LORD CROMER, BRITSKÝ ZPLNOMOCNĚNEC V EGYPTĚ NA KONCI
19. STOLETÍ. NEMUSÍME VŠAK ANI JÍT DALEKO DO MINULOSTI.
Mnoho lidí dodnes zastává názory, že kolonialismus byl pro africké země obdobím největšího rozkvětu, že valná většina Arabů jsou
potenciální teroristé – divoši, kteří nenávidí
západní civilizaci za to, že nedosáhli na úroveň jejího blahobytu – nebo že Orient je jen
synonymum pro despocii. Těmto stereotypům
nastavil kritické zrcadlo palestinský myslitel
Edward W. Said, jenž pocit nadřazenosti bílého
muže tvrdě odmítl v dnes již legendární knize
Orientalismus.
„Mohamedáni, lautr pohani, kalhoty maj
roztrhaný, plivaj do dlaní,“ zpívá se ve známé
odrhovačce. Tvrdit, že je plná rasistických
předsudků, by asi znělo směšně. Podíváme-li se
však na to, jakým způsobem o „mohamedánech“
psali a uvažovali Evropané i Američané během
posledních dvou, tří staletí, nenajdeme příliš
mnoho těch, kteří by se pokusili negativní stereotypy o obyvatelích Asie či Afriky vyvrátit.
Řada státníků a myslitelů ostatně zastávala
rasistické názory nebo aktivně podporovala
kolonialismus. Autor prohlášení americké
nezávislosti a třetí prezident Spojených států, Thomas Jefferson, vlastnil až do své smrti
otroky, liberální filozofové John Locke a John
12
Stuart Mill byli přesvědčeni, že jejich myšlenky
nelze uskutečnit v zemích jako Indie, neboť
považovali zdejší lidi za bytosti na nižším
vývojovém stadiu. V letech 1815–1960 vzniklo
v Evropě a ve Spojených státech zhruba 60 000
knih, jež se zabývaly Orientem, ale jen velmi
málo z nich si položilo otázku, co se vlastně
pod pojmem Orient myslí a co o jeho kolonizaci
soudí místní obyvatelé.
ORIENT V NÁS
Dnes již zesnulý literární vědec a politický aktivista Edward Wadie Said se narodil roku 1935
v rodině bohatého palestinského obchodníka. Do
vypuknutí války za nezávislost Izraele střídavě
pobýval v Palestině a Egyptě, poté se jeho rodina
přestěhovala do Spojených států. Díky značnému
talentu i majetným rodičům mohl navštěvovat
elitní vzdělávací instituce a pokračovat ve studiu
na Princetonu a Harvardově universitě. Podle
jeho vlastních slov chtěl tuto výhodu náležitě
zužitkovat. A podařilo se mu to. Stal se totiž
jedním z prvních „orientálců“, kteří dostali
příležitost důkladně prozkoumat, jakým způsobem se na něj a na jeho krajany dívají obyvatelé západních zemí. Oživil tak výrok britského
historika Arnolda Toyenbeeho, jenž ve dvacátých
letech minulého století řekl, že „otázka Orientu
je ve skutečnosti otázkou Západu“.
Said prošel úctyhodné množství literatury
a dospěl k jednoznačnému závěru: nic takového
jako Orient neexistuje. Je to pouze literární
výmysl západních autorů, pomocí kterého si
Evropané zaškatulkovali a podmanili obyvatele
Asie a Afriky. Pojem „Orient“ se totiž nejvíce
vžil do povědomí v období kolonialismu, kdy se
vytvořila zakořeněná představa „orientálce“
jako divoké, hloupé, emocionálně založené
a sexuálně nevázané bytosti – jakési opičky,
která musí být zkrocena. Jako by se zapomnělo
na to, kde vznikly šachy, nebo kde byly položeny
základy moderní matematiky a medicíny. Said
pro tento soubor předsudků, představ a mýtů
užil pojem orientalismus. Tento výraz původně
označoval vztah západního světa k Orientu
a vědecké disciplíny, které se věnovaly jeho
zkoumání. Pro Saida měl podobný význam jako
antisemitismus, s tím rozdílem, že nevyjadřuje
pouze xenofobii, ale i naivní a zromantizované
představy o východních kulturách.
Said o tom píše: „Pojem Orient pomohl určit
co je Evropa (nebo Západ) jako kontrastní sym-
bol. Orientalismus není nic víc než soubor lží
a mýtů, které zakrývají pravdu, neboť slouží jako
ospravedlnění euroatlantické dominance nad
zbytkem světa.“ Ačkoli projevy nadřazenosti
Evropanů nad Asijci nachází již v antickém
dramatu Peršané, zaměřuje se především na
autory 19. a 20. století. Kupříkladu francouzský
spisovatel Gustav Flaubert zobrazil orientální
ženy jako bytosti plné vášně, ale bez rozumu,
řídící se hlavně vlastními instinkty, podobně
k orientální kultuře přistupovali lord Byron či
Victor Hugo, nebo badatelé jako Bernard Lewis.
Said se západních orientalistů ptá: Co o nás
vlastně víte? Nachází i odpověď: nic. Váš Orient
je jen velkou říší rasistické fantazie.
tentokrát americký pohled na Araby. A není
to zrovna lichotivý obrázek. Pamatujete si
třeba na filmy Bez dcerky neodejdu nebo Žhavé
výstřely? V hollywoodských filmech jsou Arabové většinou krvelační, hloupí, zákeřní, plní
nenávisti a chtíče. Pokud si zrovna nebrousí
kinžál a neučí se verše z koránu, připravují únos
letadla, chystají se k odpálení sebevražedné
nálože, popřípadě k ovládnutí světa. Nebo vám
to přijde jako příliš přitažené za vlasy? Podle
Shaheena se však jedná o 90 % mainstreamové
filmové produkce.
„Po desetiletí se většina hollywoodských filmů
snažila reprodukovat stereotypy o Arabech. Jsou
to nevyzrálí divoši, lháři, vrazi, teroristé, blázni,
li však Balkán k označení určitých negativních
jevů, vytváří to zároveň jeho negativní obraz
v jiných zemích. Lidé se pak dívají na obyvatele
Balkánu jen jako na násilníky, žijící v chaosu
a válce. Historie této oblasti je skutečně protkána
nestabilitou, ale není možné nahlížet na ni jen
skrze jeden zjednodušující stereotyp,“ říká o své
práci Todorová.
Na závěr se podívejme o trochu blíž. Jak jsme
se v období dělení Československa dívali na
Slováky a oni na nás? Pro kolik Čechů byli a jsou
Slováci příliš emotivní, iracionální, nespokojení, prostě tak trochu nedospělí mladší bratři…
Tehdejší neuhlazené novinové komentáře to
ostatně sem tam zmínily. Podle průzkumů
agentury STEM přitom neměl rozpad státu
nadpoloviční podporu ani na jedné straně.
A dnes? Podle sociologických průzkumů téže
agentury jsme si blíž. Ale jako by se zase ozývaly otázky typu: „Chceme se přidat k Rusku
a Slovensku, nebo k Západu?“ Jinými slovy,
chceme žít v budoucnosti, nebo o pár století
nazpět? V souvislosti s orientalismem se tu
nabízí jiná otázka: Mohou být lidé jednou provždy rozděleni podle ras, etnické příslušnosti,
kulturních tradic či historických zkušeností
a zůstat při tom lidmi?
Autor je historik, působí na Ústavu světových
dějin FF UK.
INZERCE
Největší škody podle Saida napáchal orientalismus v politice. Britští státníci v 19. a 20.
století obhajovali územní zábory v Africe a Asii
tím, že konají dobro zdejším obyvatelům,
jejichž fyzické ani psychické dispozice jim
neumožňují, aby si vládli sami. Mnoho autorů
či publicistů si dodnes myslí, že kolonialismus
byl nejšťastnějším obdobím zemí v Africe či
Asii. Nejčastější argument zní tak, že kolonie
všem přinesly technologický a ekonomický rozvoj. „Jaký však měli z kolonií morální prospěch
například obyčejní Egypťané, už nikde nezazní.
Šlo především o to vymanit tyto země z Orientu,
přiblížit je Západu, aby byly nakonec ponechány
napospas svým problémům. Obhajoba kolonialismu je obhajobou vojenské a politické okupace,
což je jen další projev nadřazenosti člověka nad
člověkem,“ reagoval na své odpůrce Said.
„REAL BAD ARABS“
Real bad Arabs. How Hollywood Vilifies a People (Veskrze špatní Arabové. Jak Hollywood
očerňuje lidi) – tak zní název knihy a filmu
od Jacka G. Shaheena, profesora filmových
studií na univerzitě v Illinois, jenž – podobným způsobem jako Said – podrobil kritice
mají trochu blíž ke zvířatům než k lidem a jsou
obvykle zobrazováni v kontrastu s bělochy, kteří
se vyznačují vyzrálostí, rozumem a vždy vítězí.
Nebezpečí podle mne spočívá v tom, že jestli jste
od dětství vystaveni takovému přílivu stereotypů,
budete jen těžko Araby chápat nebo se s nimi
jakkoli ztotožňovat,“ říká o své knize Shaheen
a dodává: „Americká zkušenost s arabskými
zeměmi byla donedávna téměř nulová. Kdo nebo
co opravňuje tyto tvůrce, aby se na určitou skupinu lidí dívali jen jako na potenciální teroristy
nebo zdroj potíží?“
BALKANISMUS A BRATŘI SLOVÁCI
V devadesátých letech minulého století přišla
bulharská historička Maria Todorova s pojmem
„balkanismus“. Podobně jako byl orientalismus souborem předsudků o obyvatelích Asie
a Afriky, balkanismus označuje negativní
představy, jaké si lidé na Západě dělají o Balkánu. V některých evropských zemích slouží
především k označování politických činitelů,
kteří se chovají nedůstojně, jinými slovy nedosahují západních standardů. Todorová si tento
pojem vypůjčila od publicisty Mishy Glennyho:
„Nechci tím obhajovat žádného politika. Slouží-
13
Autor: Filip Novák
NA ULICI V MAROKU
„NĚJAKEJ DIRHAM BY NEBYL?“ TOHLE BYLO UŽ PŘECI JENOM TROCHU MOC I NA MNĚ. SNAŽÍM SE SICE
RESPEKTOVAT MÍSTNÍ ZVYK ŽÁDAT O BAKŠIŠ KDYKOLIV, KOHOKOLIV A NAVÍC KDEKOLIV, A DIRHAM
JSOU NAVÍC ASI TŘI KORUNY, ALE TAHLE ŽENSKÁ MI TEN SVŮJ PŘÍŠERNÝ UŠMUDLANÝ RANEC BEZOSTYŠNĚ STRČILA AŽ DO TALÍŘE.
VZTEKLÁ SLINA NA ROZLOUČENOU
Sedíme v rohu obřího náměstí Jemaa elFna, v samém srdci rudého pouštního města
Marakeše a snažíme se u stolku před malým
zastrčeným bistrem něco sníst. Před dvěma
hodinami zapadlo slunce a i v téhle oáze konečně začalo být po celodenní výhni trochu
snesitelně. Celý den jsme se především snažili
ukrýt před nemilosrdnými paprsky arabského
slunce, a na jídlo proto doposud nebylo ani
pomyšlení. A když už se konečně vrhnu na
vysněný talíř s hromadou marockého salátu
a kousky grilovaného masa, zjeví se hned vedle tahle přízračná postava a nekompromisně
napřáhne svůj čarodějnický pařát přes celý
stůl.
Když se ale na okamžik zadívám do jejího obličeje, zatrne mi. V černých podmalovaných
očích jí doutná pochmurná směsice zloby,
živočišné smyslnosti, žádosti – a nejspíš i naprostého vyčerpání. Kdybych už nebyl z toho
všudypřítomného žebrání během celého dne
úplně vyčerpaný i já, asi by to mnou pohnulo
a nějakou minci bych nakonec vytáhl. Ale teď
jsem se snažil poslat jí očima zpátky co možná
14
nejpodobnější, opravdu hrůzostrašný výraz
– podobný, jaký ona poslala mě.
Neht, jak později začneme říkat našemu
dnešním průvodci, protože nás za dva dny
docela slušně podrazí, se k ní natáhnul a vyzkoušel osvědčenou arabskou nadávku, kterou
tady všichni odhánějí žebráky. Na ženu to ale
neúčinkuje. Naopak přidává na agresivitě,
jedovatě růžově nalíčenými rty chrčí nějaká
slůvka a vyzáblými prsty s dlouhatánskými
nehty gestikuluje, až mi to jako arabskými
pohádkami očarovanému Evropanovi začíná
připomínat tajemnou kletbu, jež za moji
nevstřícnost nyní zahalí celý můj rod až do
sedmého kolena neštěstím.
Neřešitelnou situaci nakonec prolomí číšník,
který se s čarodějkou pouští do hádky. Žena
se ještě chvíli kymácí na místě, vypustí na
zem vzteklou slinu na rozloučenou a pak si
na zádech nadhodí obří pytel, aby za okamžik
zmizela v křivých uličkách přilehlé mediny.
„Vysloužilá prostitutka,“ pokrčí rameny Neht na
moji otázku. „Stává se často, že se nedokážou
smířit se ztrátou pozornosti. V jeden okamžik je
všichni obletují, jsou krásné, žádané, bohaté,
pak zestárnou a končí na ulici, zavržené rodinou
a bez prostředků. A někdejší hrdost se změní
v nenávist.“
PANE, DEJ MI DIRHAM!
Do té doby jsem ty tisíce žebráků bral jako něco,
čemu se máte v nejlepším případě obloukem
vyhnout, jak vás upozorní snad každý průvodce
Marokem. Ale najednou mě to začalo zajímat.
A v následujících dvou týdnech, během dalšího
putování celou zemí, jsme začal pomalu rozlišovat, že se nejedná o obrovskou monolitickou
a anonymní armádu žebráků. Ať už jsou to
přivandrovalci z chudých horských vesniček,
opuštěné ženy s dětmi, invalidi nebo prostě
jen lidi z nejnižší společenské třídy (dělení na
kasty tu oficiálně neexistuje, pochopitelně),
jde ale o lidi žijící v naprosté mizérii, kteří
kromě žebrání prostě nemají jinou možnost
jak sehnat pár dirhamů na jídlo chudých, harriru
– tedy vývar z vařené cizrny, do něhož nalámeš
ztvrdlý chleba.
Kromě bývalých prostitutek, které ovšem nejsou
tak časté a v pestrobarevných a rušných ulicích
ani snadno rozpoznatelné, přecitlivělému Ev-
ropanovi patrně nejvíc zatrne při pohledu na
žebrající matky s dětmi. Většinou se matka drží
nenápadně stranou a jen sleduje své dítě, jež
obíhá po hlavní třídě s obligátní napřaženou
ručičkou a smutným výrazem: „Bonjour monsieur, donne-moi un dirham!“ Tahle věta (Pane, dej
mi dirham!) je ještě občas zaměněná za prosbu
o pero a nebo prostě jen o dárek.
Lidé, kteří prostě jen žebrají, jsou evidentně
na úplném dně pouličního žebříčku a okolí se
k nim podle toho chová s náležitou přezíravostí – pokud jsou přespříliš dotěrní, nikdo
z blízkého okolí si neodpustí jim dát okamžitě
najevo, kde je jejich místo. Už z toho důvodu se
každý raději snaží stát se „obchodníkem“. A to
je v Maroku opravdu široký pojem. Především
proto, že Maroko je proti Evropě mnohem svobodnější, život tu nesešňerovávájí stovky více
či méně absurdních vyhlášek a navzájem se
popírajících zákonů. Odhlédneme-li od několika
základních pravidel, daných spíš náboženstvím
a samozřejmě i tradicí, můžete si vesměs dělat
co chcete. A proto tu každý prodává všechno, co
ho napadne, a skoro kdekoliv mu to přijde právě
výhodné. Je sice pravda, že sílící turistický ruch
tlačí i na vládu, aby tvář měst co možná nejvíce
„zlidštila“ (rozuměj „poevropštila“) a policisté
tedy stále více začínají dohlížet, aby alespoň
nejturističtější místa měla určitý řád. Přesto
tu pořád panuje neskutečná anarchie, která
každému, kdo se v současné Evropě cítí trochu
jako ve zlaté kleci, okamžitě učaruje. A právě to
je obrovská výhoda pro všechny, kdo se počítají
mezi ty nejchudší – místo potupného žebrání
se spíš snaží prodávat co jde. Zejména to platí
v bohatších a modernějších městech, jakým je
třeba Rabat.
VŠECHNO NA PRODEJ
Nejčastěji vám na ulici chlápek nabídne
vyčištění bot. Pokud ale nemá ani na bednu
s kartáčem a leštidlem, dřepí prostě na chod-
níku s lepenkovou krabicí mezi stehny, na
níž slavnostně trůní jediný otevřený paklík
cigaret a za pár drobných vám ochotně prodá
kusovku. Podobně oblíbeným sortimentem
jsou i balíčky hygienických kapesníčků, které
do jisté míry suplují i tristní počet veřejných
záchodků. A mimochodem – často je prodávají
slepci nebo prostě invalidé.
Ale prodává se všechno – vysloužilé zařízení
bytu nebo cokoliv, co bylo v nedalekém obchodě
zrovna v akci. Stačí přihodit malou přirážku
a člověk nemusí žebrat – je přeci obchodníkem.
Patří sem i pečení všech možných potravin na
těch nejobskurnějších kuchyňských zařízeních:
vezmu starou pětilitrovou plechovku od oleje
a hle, mám gril, a tedy stánek s občerstvením!
V Česku byste patrně skončili za obecné
ohrožení před soudem, v Maroku o vás policista
ani nezavadí pohledem.
A pak jsou tu všudypřítomné děti. Ve městech
je hodně těch, které sem jejich bezradní rodiče
poslali za výdělkem z malých chudých vesnic.
Traduje se, že tak vznikla smutná tradice
dětské prostituce v Marakeši, která později
ještě do plna rozkvetla s příchodem západních
turistů. Děti přes den pomáhaly v obchodech
a po jejich uzavření nocovaly právě na jejich
plochých terasových střechách, kam se za
nimi pod rouškou tmy naučili „docházet“
sami majitelé obchodů a později asi kdekdo. Nutno ale říct, že vzhledem k údajně až
padesátiprocentní negramotnosti Maročanů
se tu skutečně každý musí o obživu starat jak
umí a jak může. Hordy dětí vás tak obklopují
všude, kam se pohnete, jsou drzé, nenechají
se odehnat a nelze je ani tak snadno ignorovat. Bohužel platí, že každého darovaného
dirhamu vzápětí těžce zalitujete – dětí je v tu
ránu dvojnásobek a vám nezbude než vzít
nohy na ramena. Že pak návdavkem možná
přilétne i kámen, je už zasloužený trest za
vaši pitomost.
USTLAT SI NA NÁMĚSTÍ
Odvěkou kulturní tradicí je dáno, že na ulici
tady žijí všichni. Ulice je mnohem víc než kdekoliv jinde místem setkání, místem obchodu,
místem občerstvení, místem zábavy i místem
odpočinku. Při pohledu na všechny prodavače
trávící nejžhavější část dne pospáváním na
rohoži před svým krámkem si stěží dokážu
představit, jak si podobně ustele chlápek
prodávající na Václaváku sluneční brýle. Je-li
proto nuzný Maročan skutečně odkázán k životu
na ulici, dokonale splyne s davem. A navíc – má
pro život pod širým nebem dokonalé podnební
podmínky. Déšť tady patří spíš mezi divy přírody a spousta domů má volně přístupné střechy,
kde je možné se celkem nerušeně vyspat.
Neuvěřitelnou výhodou Maroka je i všeobecně
odmítavý vztah k alkoholu, odvíjející se od silně
náboženského zaměření celé společnosti. Proto
se ani ti nejubožejší lidé neuchylují do alkoholového oparu, aby si zakryli marasmus vlastní
bezvýchodné situace. A tak i lidé s pouhými
pár drobnými v kapse jdou do nejbližší kavárny
a tady tráví dlouhé hodiny u jediného koflíčku
kávy, přehlížejí ruch okolní ulice a čekají na
svou příležitost. Může jí být ztracený turista,
nebo třeba jen rozsypané zboží movitějšího
prodavače opodál. To všechno je šance, jak
získat pár drobných a přežít další den.
V Maroku je tedy na první pohled všechno snazší – a jakoby i ten život na ulici byl nějak víc
v pohodě. Za tuhle větu by se mi patrně spousta
Maročanů vysmála, vždyť spousty jich musejí
vystačit s pár ubohými dirhamy na den. Jenže
– když jsem o pár dnů později přistál v Paříži
na letišti Charles de Gaulle, přišoural se ke
mně první totálně zfetovaný clochard, napřáhl
ruku: „Neměl bys jedno volný euro, kámo?“
A v tu chvíli mi došlo, že tenhle chlápek je mnohem, mnohem smutnější a politováníhodnější,
než kdokoliv, koho jsem potkal během celé své
cesty po Maroku.
FOTO: FILIP NOVÁK
15
2X FOTO: TOMÁŠ MALÍK
STRAVENKY JAKO LÉK?
ČASTO SE MLUVÍ SE O PLÝTVÁNÍ SOCIÁLNÍMI DÁVKAMI A O JEJICH ZNEUŽÍVÁNÍ. V POSLEDNÍ DOBĚ SE
ZDÁ, JAKO KDYBY SE NA SLOŽITÉ PROBLÉMY OBJEVIL ZÁZRAČNÝ RECEPT: STRAVENKY. K PŘECHODU
NA VYPLÁCENÍ V POUKÁZKÁCH NA POTRAVINY ZATÍM DOŠLO V LITVÍNOVĚ. VYDALI JSME SE TAM,
ABYCHOM ZJISTILI, JAK SI PO PŮL ROCE TATO NOVINKA VEDE.
PILOTNÍ PROJEKT LITVÍNOV
16
Zatímco některé obce se stravenkovým systémem nesměle a bez větší publicity experimentují (je jich zhruba čtyřicet), rozhodli se
zastupitelé Litvínova na nic nečekat a spustili
vlastní projekt. Své sympatie jim za to vyjádřil
i ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas, který v dubnu Litvínov navštívil spolu s ministryní
pro lidská práva Džamilou Stehlíkovou.
Zásadním opatřením, od něhož si v Litvínově
slibují přinejmenším ztížení možnosti zneužít
peníze od státu (k tomu podle odhadu radnice
dochází přibližně ve 30 % případů), je plošné
nahrazení 70 % dříve vyplácené hotovosti
potravinovými poukázkami. Nominální hodnota
tzv. stravenek je 30 korun, takže obyčejná čtyřčlenná litvínovská rodina pobírající od státu
částku ve výši 9500 korun už více než půl roku
dostává vedle tří tisíc korun v hotovosti také
objemný balíček dvou set stravenek.
jedna z organizátorek petice proti novému
způsobu vyplácení, mi ukazuje nedávno vniklé
herny. V krátkém sledu kolem nás projíždějí
auta městské i státní policie. „Tohle je bohužel
jediná viditelná věc, kterou pro nás vedení města
v současné době dělá,“ říká paní Kokyová.
Právě Janov je jednou z nejproblematičtějších
litvínovských lokalit. Jde o staré panelové
sídliště, trpící neduhy socialistické výstavby.
Nejsou tu dětská hřiště, parky, restaurace
(kromě heren se zahrádkami), kina ani divadla.
Hned vedle nás si u silnice hrají děti ve výkopu
s obnaženým plynovým potrubím.
Ptám se paní Kokyové, jestli to takhle v Litvínově vypadalo vždycky. Sama se v Janově
narodila a pamatuje i lepší časy. „Ve městě je
velká nezaměstnanost, rozmáhají se tu drogy,
kriminalita a přitom se sem stále se stěhují noví
lidé, se kterými je těžké najít společnou řeč,“
uvažuje paní Kokyová.
SÍDLIŠTĚ JANOV
LESK A BÍDA ŽEBRAČENEK
Litvínovské sídliště Janov působí neutěšeným
dojmem. Má průvodkyně, paní Jitka Kokyová,
Když se místních vyptávám na potravinové poukázky, neslyším na jejich adresu nic dobrého.
Jen málokdo se s žebračenkami, jak se jim tady
přezdívá, v Janově bezprostředně nesetkal.
Krátce po zavedení stravenkové výplaty dávek
se tady rozbujel černý trh. „Není problém směnit
třicetikorunovou stravenku za dvacetikorunu
v mincích, lepší kurz vám ale asi nikdo nedá,“
říká mladá žena na mateřské dovolené.
Opatrně se ptám na lichvu, protože právě
boj s lichvou je častý argument pro nepeněžité vyplácení dávek. Předpokládá se, že
díky tomu, že dlužníci nebudou mít v ruce
hotovost, dojde k jejímu omezení, protože
lichváři bez vidiny stálých příjmů nebudou
mít chuť nejchudším peníze půjčovat. Janovští
mě vyvádějí z omylu. Lichvářům se prý daří
paradoxně spíše lépe, protože sami dokážou
směnit stravenky ve větším objemu v lepším
kurzu, než v jakém je od obyvatel Janova
dostanou.
Můžeme namítnout, že místní jsou sami proti
sobě, když stravenky v nevýhodném kurzu
vyměňují, případně je přímo dávají lichvářům.
Strach z organizovaného zločinu vyžadujícího
vysoké splátky za dřívější půjčky i vtíravost
Autor: Tomáš Malík
všudypřítomných agentů firem nabízejících
rychlou hotovost je ale větší než ekonomický
kalkul lidí na dávkách.
Jedním z dalších argumentů pro zavedení
stravenek byla úspora na poštovní náklady
na výplatu dávek. Každoročně je totiž ve městě
o velikosti Litvínova nutné vynaložit přibližně
půl milionu korun na poštovní peněžní poukázky, které lidem chodí do schránek. Tento
argument ale ztrácí na síle ve chvíli, kdy je 30
% peněžní dávky doručováno stejně jako dřív.
Vyplácet celou částku ve stravenkách je přitom
nereálné – léky a služby za ně nakoupit nelze.
Kdo na obchodu se stravenkami určitě vydělá, je
firma zajišťující jejich tisk a technické zázemí.
Od města sice dostává jen symbolický obnos,
zato z každé stokoruny utracené poukázkami jí
podle neformálního vyjádření jednoho z dealerů
firmy připadne přibližně pětikoruna.
Obchodníci ve snaze omezit náklady vynaložené na vyplácení stravenkové firmy krátce
po zavedení poukázek zvedli ceny svého zboží.
Příjmy stravenkové firmy tak poplynou přímo
z peněženek litvínovských obyvatel, kteří
nakupují u firem přijímajících poukázky.
V této síti navíc překvapivě chybí stánkoví
prodejci a second-handy. Tyto obchody přitom
nabízejí zboží za nejlevnější ceny. Než nakoupit
oblečení a drogerii v předražených obchodech,
je stále výhodnější na černém trhu nevýhodně
směnit stravenky za peníze a utratit je právě
zde.
STRAVENKY? TO PONÍŽENÍ…
Od litvínovské radnice dostává paní Kokyová
pravidelně přes dvě stě stravenek. „Nedokážete
si představit to ponížení, když ten balíček před
pokladnou vytahuji. Vytvoří se dlouhá fronta
čekající na mé odbavení. Všem je naprosto jasné,
že jsem na sociálních dávkách,“ líčí mi své pocity.
Je jí to tak nepříjemné, že se poukázek zbavuje
jedním velkým nákupem. Zvláště pikantní je
prý používat stravenky v místní masně. Stejně
jako jinde v Litvínově, ani tady na stravenky
drobné nevracejí a navážit něco přesně na počet
poukázek je často na hodně dlouho.
Paní Kokyová už dvakrát vyplňovala žádost
o změnu výplaty dávky na čistě peněžní formu.
Ani jednou neuspěla. Přestože si v regionu
s vysokou nezaměstnaností aktivně hledá práci
a dávky nikdy nezneužívala, přistupuje k ní
obec stejně jako k lidem, o nichž se ví, že veškeré peníze nechají v hracích automatech.
KAŽDÝ SYSTÉM JE ZNEUŽITELNÝ
Během rozhovoru s litvínovským místostarostou Martinem Klikou, který má stravenky na
starosti, nemám pocit, že by mu nejchudších
obyvatelích Litvínova nezáleželo.
Vykládá mi o hlavních problémech Janova
a velkých plánech na posílení místní terénní
sociální práce. „Dříve jsme se s případy zneužívání dávek některými narkomany vyrovnávali tzv.
objednávkami zboží, nevyplácely se jim peníze,
jen si chodili pro jídlo a hygienické potřeby,“
vysvětluje mi místostarosta. „Šlo ale o řešení
pro řádově desítky lidí, na víc neměli naši sociální
pracovníci kapacitu,“ dodává.
Bavíme se také o případech zneužívání stravenek v Litvínově. „Víme o nich, v určité míře
k tomu dochází jak ze strany obchodníků, tak
občanů v hmotné nouzi. Každý systém je zneužitelný,“ povzdychne si místostarosta.
Když se ptám, zda město považuje program
za úspěšný, hovoří pan Klika o tříprocentním
úbytku příjemců dávek. Jedním dechem ale
dodává, že byl nejspíš způsoben nabídkou
sezónních prací. Konstatuje, že je ještě brzy
na zhodnocení jeho přínosu.
la odlišnou taktiku. Veřejný ochránce práv,
vědom si svých silných právních argumentů, si
od sporu slibuje zamezení dalšího šíření tohoto
problematického projektu, zatímco litvínovští
zastupitelé se budou zdá se snažit vyústění celé
pře co nejvíce oddálit.
V poslanecké sněmovně se totiž právě projednává
novela, která by měla onu nepříjemnou nutnost
rozlišovat mezi slušnými a dávky zneužívajícími
občany ze zákona odstranit…
Autor působí jako sociální pracovník.
BUDE VÍCE LITVÍNOVŮ?
Když v roce 2007 nový ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas v tiskových prohlášeních
vyhlašoval válku zneužívání sociálních dávek,
šířila se českými médii vlna sympatizujících
ohlasů. Kritických komentářů bylo poskrovnu.
Přeci jen – žurnalistů rozumějících komplikovanému českému systému sociálního zabezpečení
není mnoho.
Snaha ulevit státnímu rozpočtu je jistě chvályhodná, měla by být nicméně podložena hlubší
analýzou, aby nesklouzla k pouhým líbivým
rádoby řešením. Ta mohou v důsledku nadělat
více škody než užitku.
Ministerský plán boje proti zneužívání sociálních dávek předpokládá rozšíření litvínovského modelu na všechny obce v České republice.
Přitom právě případ Litvínova jasně ukazuje,
že jednoduchá řešení složitých problémů příliš nefungují. Bohužel s jasně deklarovanou
ministerskou podporou bude pro zástupce
měst a obcí čím dál tím obtížnější odolat svodům firem obchodujících se stravenkami. Ty
už nyní ve snaze zajistit nová odbytiště pro
své služby systematicky obvolávají a pomocí
líbivých argumentů přesvědčují představitele samospráv o nepostradatelnosti svých
produktů v sociální sféře. Možná i kvůli tomu,
že jejich výnosné obchody se stravenkami pro
zaměstnance možná nebudou mít dlouhého
trvání.
LIDSKÁ PRÁVA ZNOVELIZUJEME
Plánované rozšíření plošného vyplácení sociálních dávek v potravinových poukázkách na
další obce má ovšem jeden podstatný právní
háček, na který před čtvrt rokem upozornila
kancelář veřejného ochránce práv. Podle současného znění zákona o hmotné nouzi nelze
vyplácet dávky jinak než v hotovosti, aniž by
bylo důvodně prokázáno, že je dotyčný v minulosti zneužíval.
Mezi právním oddělením litvínovské radnice
a kanceláří ombudsmana tak nyní probíhá
táhlá pře, která zřejmě rozhodne o dalším
osudu stravenek. Obě strany mají přitom zce-
Dávky hmotné nouze, kterých se změna
týká, jsou jedním z praktických dopadů Listiny základních práv a svobod. Tento zásadní
dokument zajišťuje právo na slušné zacházení
a odpovídající pomoc lidem, kteří se ocitli na
pokraji bídy.
Faktickým smyslem zákona o hmotné nouzi je
odvrátit bezprostřední riziko chudoby a s využitím aktivní sociální práce pomoci člověku zlepšit život. Vyplácené dávky přitom nejsou příliš
vysoké a jsou primárně určeny k přežití a nikoli
ke spokojenému a plnohodnotnému životu.
Představíme-li si běžnou českou rodinu s dvěma
nedospělými dětmi bez dalších příjmů, bude
jejich měsíční příspěvek od státu činit přibližně
9400 Kč. Ačkoli by taková rodina mohla počítat
s určitým přídavkem na bydlení nad rámec výše
uvedené sumy, udržet nad vodou domácnost
čítající čtyři osoby s částkou méně než deset
tisíc korun je při současných cenách úkol takřka
nesplnitelný.
Rozšířený mýtus o hrstech peněz ze sociálky, za
které si romské rodiny jezdí užívat do Karibiku,
se definitivně rozpadá na prach, spočítáme-li
si, že na jednoho člověka a den připadá necelých 80 korun na jídlo, hygienu a ošacení.
Stávající zákon o hmotné nouzi má přitom
dostatečné pojistky, které – pokud by byly
využívány – minimalizují riziko zneužití. Sociální pracovníci jsou však natolik zavaleni prací, že
představa individuálního přístupu ke klientům,
který by zneužívání dávek předcházel, je tak
trochu příběhem z jiného světa.
17
Autorka: Andrea Novotná
GRAFFITI JE SPORT, NE UMĚNÍ
ROZHOVOR SE SKUPINOU CAP
SE SPREJERY Z CAP JSME SE SETKALI PŘI VÝZDOBĚ OKOLÍ SÍDLA NEVLÁDNÍ ORGANIZACE NA POMOC
BEZDOMOVCŮM NADĚJE. ROZHOVOR SE ALE NAKONEC STOČIL NA JINÁ TÉMATA – PŘEDEVŠÍM NA
VÝZNAM GRAFFITI. PRO NĚKOHO JSOU SPREJEŘI VANDALOVÉ, PRO DRUHÉ POULIČNÍ UMĚLCI. CAP
NECHTĚJÍ ANI DO JEDNÉ, ANI DO DRUHÉ ŠKATULKY.
18
HLEDAT NADĚJI POD MOSTEM
Dnes a včera jste malovali okolí nového
sídla Naděje, přičemž jste se do toho
snažili zapojit lidi, kteří tam využívají
sociální služby. Jaký měla ta akce smysl?
Mosd: Tak Naději poněkud symbolicky přesunuli
z jejího původního sídla doslova pod most,
přesněji pod silnici. Není to moc příjemné
prostředí, zejména pro takovou věc. Chtěli to
trochu vylepšit a přes známé oslovili nás, zda
bychom pro tu jednotku nevytvořili barevné
pozadí. Tak jsme nejdřív udělali bledě modré
nebe, ale uvědomili jsme si, že podle pravidel
graffiti komunity čisté pozadí bude pouze
výzvou pro jiné sprejery. A tak jsme oslovili
další lidi, aby to dál vyzdobili. Včera tam byli
taky kluci z diagnostického ústavu, pár rodin
ze Žižkova s dětmi.
Vasil: Dohromady to bylo tak třicet lidí. Nejlepší bylo, že dneska přišel jeden kluk z toho
diagnostického ústavu dodělat svoji nedokončenou věc v rámci osobního volna.
Vy jste jim přímo říkali, co mají
malovat?
Mosd: Ne, ne, my jsme jim jen dali nějaké papíry,
dostali barvy a oni kreslili, vyřezávali a stříkali
skrz šablony. Také něco natírali a malovali, a to
bylo asi tak všechno. Jenom jsme jim třeba
říkali, kde nemají malovat, protože tam chceme
s tím prostorem ještě pracovat.
Blez: Stejně to pak někdy udělali tam, kde jsme
říkali, že ne. (smích)
Ve stejnou dobu, kdy jste tu akci dělali,
probíhal v Praze rozsáhlý festival street
artu a graffiti Names fest. Byla to jen
časová shoda, nebo to mělo souvislost?
Blez: Ne, souvislost to nemělo žádnou.
BÉMOVI DVORNÍ SPREJEŘI
A jaký máte pohled na Names fest a na
ten typ graffiti, který se, řekněme,
prezentuje jako umění?
Mosd: My s tím přístupem nesouhlasíme.
Blez: Nikdy jsme třeba nevystavovali graffiti
v galerii. Je to pro nás skutečně činnost, která
s uměním nemá nic společného.
Věci na Namesfestu se ani neprezentují jako
umění, spíš jako design nebo ilustrace. Výsledkem je zkrotnutí, vytvoření jakéhosi mezistupně, říká se tomu street art, ale prostě je to něco
mezi. Mezipoloha, která asi není úplně šťastná,
nebo alespoň pro nás.
Samotná ta akce je ale spíš přehlídka, společenská událost, na níž účast nikdo neodmítne,
a to ani kvůli politickému pozadí, které nikdo
z účastníků neřeší.
Ostatně, my jsme účast ani nemuseli odmítat, nikdo nás nepozval. Takže je jasné, že
jakákoli kritika z našich úst bude braná jako
projev zhrzenosti. Ale tohle riziko jsme ochotni
podstoupit. (smích)
CAP je graffiti skupina,
působí od
roku 2005, její
členové dělají
graffiti od roku
1996. V roce
2007 vydali
u labelu Bigg
Boss knihu
CAP – Crew
Against People,
dokumentující
jejich sprejerské akce (viz
též recenze
v Novém
Prostoru 297).
Mosd: Co mě na té akci nejvíc odrazuje, je
sponzoring. Vždycky jsem bral graffiti jako
něco nezávislého a nechtěl bych, aby ta věc
byla od někoho dotovaná. Je to moje věc, moje
úchylka, moje tajemství, a aby to sponzoroval
magistrát, tak to pak ztrácí na eleganci a čistotě. Jestliže se kolem umění ulice dělá akce
přibližně za tři miliony, znamená to, že v tom
má prsty někdo, kdo to umí dobře prodat a má
na to na pražské scéně monopol, to znamená
Jan Kaláb aka Point.
Ovšem nejnehoráznější je, když je v tiskovce
napsáno, že se to koná pod záštitou primátora
Béma. Pro koho potom ta akce je?
Vasil: I pro lidi úplně mimo graffiti scénu je
úplně směšné, že se taková věc jako graffiti
nechává sponzorovat městem. I člověk, který
by vůbec neznal souvislosti a pozadí, by se
pozastavoval nad tím, že to vlastně popírá
podstatu graffiti.
Blez: Je jedno, jestli to je město, nebo jestli
třeba Nike pozve sprejery malovat na boty.
Je to opravdu směšné: všichni přijdou, ale ti
nejodvážnější tu botu potrhají a vyzvracejí
se do ní… Jenže jaký je rozdíl mezi pomalovanou botou a potrhanou botou na výstavě
Nike?
Mluvíme o tom z pohledu lidí, co dělají
graffiti, ale zkusme to obráceně: proč si
myslíte, že člověk jako Bém, který proslul spíš likvidací alternativní kultury,
převezme záštitu nad festivalem street
artu? Proč myslíte, že potřebuje „nějaké
hodné sprejery“?
Blez: On ani tak nepotřebuje hodné sprejery,
ale spíš cítí, že je to příležitost. Ta věc je celkem
trendy, tak proč by se na ní nesvézt? Potřebuje
se ukázat před mladými voliči.
Problém je, že alternativní kulturu „podporuje“ způsobem, který zároveň představuje
její kastraci.
Mosd: Osobně nejsem zastáncem žádné politické strany, ale za poslední dva roky se konkrétně
Bém stal v mých očích jedním z největších chameleonů. Je velice zábavné, že stejní lidé, kteří
si od něj vzali peníze, na ploše na Národní třídě,
na ploše vyhrazené městem a přiklepnuté od
Béma, kritizují magistrát v souvislosti s kauzou
Národní knihovny.
Vasil: Je to dost podobné, jako když pseudoaktivistická umělecká skupina Ztohoven udělá
jaderný výbuch v televizi a další stejně laděné
počiny a pak se za to nechá obdarovat cenou
Národní galerie sponzorovanou ČEZem. Je to
prostě absurdní.
Blez: Myslím, že to je hip-hop a rap kultura.
(smích) Zpočátku je to underground a pak se
zjistí, že ti lidé mají naprosto stejný hodnotový
žebříček jako většinová společnost. Lichotí
jim, když je někdo ochoten za jejich práci
platit, ať už je to kdokoliv. Nakonec se z nich
stanou nejagresivnější zastánci ekonomických
pravidel jakožto jediného správného měřítka
všech věcí.
Kluci se chtějí dostat z ghetta… (smích)
POTŘEBA NEBEZPEČÍ
Vraťme se k vašim začátkům. Když
jste vlastně zakládali tu skupinu CAP,
proč jste si vybrali název Crew against
people?
B: Nejdřív nebylo to slovní spojení, ale ta zkratka, jak je to ostatně v graffiti obvyklé. Forma
vždy předchází obsahu. Cap znamená jednak
trysku, tu věc, která se nasazuje na sprej, aby
stříkal barvu na zeď (smích)… a jednak je to
jméno newyorského sprejera, který dělal jednoduché věci a vždycky ničil cizí graffiti, je to
známá postava ze sedmdesátých let.
Mosd: On negoval všechno, dělal jednu stejnou
věc přes graffiti všech ostatních. Je to taková
vtipná náhoda, že jsme se teď sami dostali do
podobné pozice jako on, do pozice
19
těch, které nikdo nemá rád. Ale když jsme CAP
zakládali, tak to byla jenom skupina přátel, co
dělali takové přiblblé graffiti, možná o něco
zábavnější, než dělali ostatní.
Blez: Každopádně pro nás byla inspirací právě
ta původní podoba graffiti z New Yorku sedmdesátých let.
Mosd: Přišlo nám, že graffiti tady je dost konzervativní, ostatně jako většina věcí v Česku,
tak jsme si říkali, že to odlehčíme a jakoby
vrátíme ke kořenům.
Blez: Zpětně vzato mi to, co jsme tehdy dělali,
připadá jako hodně teoreticky konstruované. Ale to je můj pocit, když se na to dívám
s odstupem. Když jsme ty věci dělali, tak to
bylo naprosto spontánní.
Co pro vás znamenají kořeny graffiti,
k nimž jste se chtěli vrátit?
Blez: Graffiti je jméno člověka nebo skupiny,
které se píše buď na zeď, nebo na vlak, nebo na
metro. Buď můžeš jenom psát tag, nebo složitější nápisy, barevné nebo nebarevné, a pak jsou
nějaké historicky dané tvary písmen, které se
už v podstatě nevynalézají, dají se nějak měnit,
ale to tvarosloví, jaké se používá, je dané.
Vasil: Úplně se to liší od umění a v jistém smyslu
to má velmi striktní pravidla, je to vlastně dost
konzervativní žánr.
Blez: S uměním to má společného vlastně
jenom to, že se používá barva. Máte to jako
s horolezectvím: Kdyby se v horolezectví používala barva, tak by se to také dalo porovnávat
s uměním. Platí ale úplně jiná kritéria… Dá se
říct, že graffiti je víc sport než umění.
Jde o počet, o velikost a o umístění, o styl.
Mosd: Někdo se soustředí na počet, někdo na
styl...
Vasil: To krasobruslaři také. Také jde o styl.
(smích)
A co vás přitáhlo k téhle formě sebevyjádření? Ovlivnila vás ta subkultura,
kterou jste viděli kolem toho už
existujícího graffiti, nebo i třeba její
historie?
20
Mosd: V začátcích jsem nic moc nevěděl o žádné
subkultuře s tím spojené, ale z těch věcí byla
z cítit taková svěžest.
Blez: Mimo jiné to byla i potřeba určité bezprostřední zkušenosti, nebezpečí. I když to
zní banálně.
SAMI SOBĚ SPONZORY
Nezůstali jste ale jen u sprejování,
nakonec jste vydali knihu fotek ze svých
akcí. To byl přece v jistém smyslu vstup
na terén umění, nebo ne?
Blez: Ne, to bylo spíš takové zpětné dokumentární shrnutí. Původně jsme s vydáním ničeho
takového vůbec nepočítali.
Vasil: Mimo jiné pro nás bylo důležité, že ta
kniha je vydaná z peněz, které sehnal z poloviny
její nakladatel a že jsme se na ni zčásti složili
sami.
Mosd: Proč to nezmínit – v době, kdy vycházejí knihy o street artu za podpory hlavního
města Prahy, kdy to financuje například
společnost Čepro činná v kauze lehké topné
oleje. (smích)
Blez: Naši aktivitu spojenou s graffiti jde brát
jako určitý experiment, spojený se zkoumáním
tradic a pravidel… Šlo nám o to, co znamenají
pojmy jako styl, respekt, graffiti etika obecně,
originalita a další pojmy a stereotypy, které
tvoří základy graffiti. Hledali jsme hranice,
kam až můžeme dojít.
Mluvili jste o newyorském sprejerovi, po
kterém jste se pojmenovali. Sami jste
pak přemalovávali cizí graffiti obrázky
klád…
Blez: O to ani tak nešlo, graffiti se většinou
přemalovává, ale graffiti-lidem začala vadit
vizuální podoba naších věcí…
Vasil: Je zajímavé, že většina sprejerů je mnohem konzervativnější než lidé, kteří se věnují
umění. V umění například běžně funguje pojem
estetika ošklivosti…
Mosd: My jsme nedělali nic nového v tom
smyslu, že bychom překrývali cizí věci nějak
víc nebo častěji. Lišili jsme se v tom, jak ty
věci vypadaly, kde byly. My jsme nedělali ulice,
nedělali jsme vlaky, metra, dělali jsme vlastně
jenom po starých, opuštěných továrnách, po
„brownfields“.
Blez: Nebo jsme malovali na legální ploše v centru Prahy – na Těšnově. To je místo, na kterém
se lze počítat s okamžitou reakci. A tam jsme
dělali velké plochy, většinou hodně jednoduché, hodně jsme pracovali s válečky, protože to
bylo levné a ty barvy jsme většinou našli v těch
továrnách, ve kterých jsme malovali. Takže jsme
do toho v podstatě skoro nic neinvestovali,
a možná i to těm lidem vadilo.
Po tom, co jste vydali knihu, co jste
tedy dali do kupy nějakou dokumentaci,
znamenalo to pro vás třeba změnu,
že jste třeba graffiti opustili a začali
se věnovat jiným věcem, nebo pořád
pokračujete?
Mosd: Pokračujeme, ale snažíme se unikat svým
vlastním zaběhnutým postupům, a tak některé
věci měníme…
Blez: Říkali jsme si, že toho už bylo dost, že
tady v Praze pro nás mají škatulku, že na každou
naši další věc řeknou „á, CAP zase provokuje“…
Těší nás, že se ty věci nějakým způsobem prosazují na mezinárodní úrovni. I když tam se to
často trochu zaměňuje se street artem, zatím
co v našem chápání jde pořad o čisté graffiti.
A vlastně to graffiti s uměním, ten sport
s uměním stejně nějak kombinujete,
neutekli jste tomu...
Blez: My to děláme jen současně. Ale naprosto
paralelně. To znamená, že samozřejmě se ta
dokumentace stane součásti nějaké kultury
ale doufáme, že ne jako umění. Ty věci mají
dost odlišné obecenstvo.
Mosd: Děláme, to i to, ale nepropojujeme
to. (smích) Já dělám architekturu ale také
to do toho nemíchám. Určitě se to nějakým
podvědomým způsobem propojuje v jakýchsi
inspiračních bodech, ale nikdy ne navenek.
Díky za rozhovor.
ROZHOVOR |
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Autorka: Klára Cozlová
DŮCHODOVÉ NADĚLENÍ
MINISTR PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ VYUŽIL OSPALÝCH LETNÍCH MĚSÍCŮ A ZA NEZÁJMU MÉDIÍ
I ODBORNÉ VEŘEJNOSTI PROSADIL NOVELU ZÁKONA O DŮCHODOVÉM POJIŠTĚNÍ. POZORNOST SI
PŘITOM ROZHODNĚ ZASLUHUJE.
Potřeba reformy důchodů je známým problémem. Vzhledem k trendům stárnutí populace
je více než zřejmé, že stávající solidární systém
průběžného financování není dále udržitelný.
Dosud však chyběla odvaha se tímto problémem
zabývat. Reformu by tak bylo možné chápat
jako krok správným směrem. Při bližším pohledu na její obsah se však optimismus vytratí. Co
můžeme od důchodové změny očekávat?
Předně: mění se podmínky získání důchodu.
Ten je přitom v současné době hlavním zdrojem příjmů většiny seniorů, podoba reformy je
proto klíčová. Nabízí však především motivaci
k co nejdelšímu „přesluhování“ a tvrdě trestá
odchod do předčasného důchodu, který často
nepříliš šťastně volí dlouhodobě nezaměstnaní,
kteří ve vyšším věku obtížně shánějí práci.
DISKRIMINACE SE IGNORUJE
Dalším cílem, ke kterému by měla přijatá opatření směřovat, je vytvoření rovných příležitostí
pro muže i ženy. Zde jsou však navrhovaná
opatření ještě neúprosnější. Reforma důsledky
diskriminace dokonce v mnohém využívá.
Výše důchodu do značné míry odvisí od výše
předchozích příjmů a celkové odpracované doby.
To je celkem známý a logický systém. Známým
faktem je ale i výrazný rozdíl mezi platy, které
u nás za stejnou práci ženy a muži dostávají
(ženy dosahují 80 % platu mužů). I lépe placené,
řídící pozice jsou především v rukou mužů. Navíc
pracovní dráha žen a mužů je přirozeně odlišná.
V našich podmínkách je zatím běžné, že o děti
a později třeba i o stárnoucí rodiče se starají
hlavně ženy, které nakonec v důsledku všech
těchto faktorů odvedou do systému mnohem
méně peněz. Za méně peněz pak „samozřejmě“
mohou očekávat i menší důchod. Koneckonců
menší důchody znamenají přece menší výdaje
pro stát a o ty jde především.
STEJNĚ K ROZDÍLŮM,
ROZDÍLNĚ KE STEJNÝM
Krokem, který by měl ve vztahu k důchodům směřovat ke stejnému postavení mužů a žen, je vyrovnání věku odchodu do důchodu. Podle původních
zákonů odcházely do důchodu dříve ženy, navíc
platilo: čím více dětí vychováš, tím dříve můžeš
jít do důchodu. Nová úprava tento stav mění tak,
že do důchodu budou odcházet ve stejném věku
muži, bezdětné ženy, ale i ženy, které vychovaly
„pouhé“ jedno dítě (za druhé a další dítě se doba
odchodu do důchodu zkracuje vždy o jeden rok).
Porod a výchova jednoho dítěte, všechny těžkosti
a situace s tím spojené, se tak vlastně rovnají
žádnému porodu ženy i muže.
Pokud ale přijmeme tezi, že se nejedná o porod,
ale o péči o děti a rodinu včetně domácích prací
(které stále v 80% českých rodin vykonávají
ženy), o jakousi odměnu za práci, kterou žena
odvádí při tzv. druhé směně v domácnosti, tak
nutně dojdeme k tomu, že ani tady to nevychází. Jsou totiž znevýhodněni např. muži, kteří
se o dítě také starají, kteří jsou emancipovaní
a umějí (či musejí) zastat roli rodiče. Jsou
tím však také znevýhodněni rodiče, kteří se
o výchovu potomků dělí a kteří sdílejí rovnoprávně rodičovské povinnosti. Ministerstvo se
patrně nedokáže rozhodnout, co má reforma
zohlednit – mají-li rodiče alespoň jedno dítě
a otec se na výchově nepodílí, pak je žena
v nároku na odchod do důchodu znevýhodněna.
Pokud mají rodiče dvě a více dětí a otec se na
výchově podílí, je znevýhodněn on.
PENÍZE PŘEDEVŠÍM
Rovné šance ani řešení problémů tak od reformy
očekávat nemůžeme. Hlavní tendencí či dokonce záměrem první fáze reformy je zjevně oddálit
vyplácení důchodů – motivací důchodců/kyň
k zaměstnání, znevýhodněním předčasných
důchodů – a posílení trhu práce o další pracovní sílu. Že půjde o lidi diskriminované a že
jim v předdůchodovém věku bude často činit
problémy sehnat zaměstnání, to už je patrně
mimo obzor připravované reformy.
21
Dokončení citátu Franze Grillparzera „Člověk není nikdy žárlivější, než když sám začíná v lásce ochabovat. Pak už nevěří tomu druhému...“
naleznete v tajence.
Vyluštění tajenky z čísla 312: „...nás méně poučit o tom, co je láska, než dítě, které ztratilo pejska.“ (Billy Wilder)
Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Lubor Hekeš (Praha 6), Jan Matuška (Brno), Kateřina (Ostrava)
Ceny do soutěže – 3x CD Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda – napínavý souboj dvou osobností, které
zápasí o duši jednoho muže – poskytl Radioservis, a.s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový
obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní
prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
22
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Autor: Jiří Ptáček
KDO VYMYSLEL, ŽE KVĚTY ZNAMENAJÍ VÁŠEŇ
SE ZPOŽDĚNÍM DOSAHUJÍCÍM AŽ ČTYŘICETI LET SE DO ČECH DOSTÁVÁ VÝTVARNÁ PRÁCE AMERIČANKY
MARTHY ROSLER. KURÁTOR ZDENĚK FELIX VYBRAL JEJÍ FOTOMONTÁŽE A FOTOGRAFIE A JEJICH PROSTŘEDNICTVÍM PŘEDSTAVIL HLAVNÍ DÍLA TÉTO VÝZNAMNÉ PŘEDSTAVITELKY POLITICKY A FEMINISTICKY
ORIENTOVANÉHO UMĚNÍ.
Martha Rosler se narodila v New Yorku roku
1943, studovala tam i v San Diegu, v New
Yorku žije a v ystavuje po celém světě.
Výstava v Galerii Langhans Praha se odvíjí
od jejího zlomového rozhodnutí ze začátku
druhé poloviny šedesátých let věnovat se
fotomontážím. K jejich sestavování používala
reportážní, erotické a reklamní fotograf ie
a publikovala je v časopisech alternativního
a feministického zaměření. Jejich poselství
byla jednoduchá a srozumitelná, vždyť Rosler
spolu s některými dalšími mladými umělci
rozhodla být didaktická. Ústředními a opakovanými motivy se stala žena, představovaná
tiskem v jejích „adekvátních“ rolích pečlivých
hospodyněk, cudných nevěst, dokonalých
krásek nebo sexuálních objektů, a vedle ženy
rovněž válka, pochopitelně právě ta ve Vietnamu, vmontovaná do úhledných amerických
příbytků. Rosler tehdy odmítla umění bez
politického a sociálního rozměru, zvolila
prostou metodu konfrontací obrazů, které
se objevovaly „vedle sebe“, ale nikdy „jeden
v druhém“. Uvědomila si, že obrazy vznikají
pod vlivem rozličných ideologií, které pak
podsouvají svému okolí. Potvrzují podobu
vztahů ve společnosti, jsou mechanismy
uplatňování představ, jak máme chápat lidi,
věci a jevy kolem nás a co je to „norma“, „normální“ a v důsledku i „jiné“ a „nežádoucí“.
Roslerová jednoduchými zásahy zviditelňovala tyto vlastnosti obrazů a podrývala je.
MEZI PĚSTĚNÝMI TĚLY A ROŠTÍM U CESTY
Člověku třetího tisíciletí musí Roslerové postupy přijít známé. Když si na výstavě všimne, že
se autorka po letech k fotomontážím vrátila
a modelky s pěstěným tělem spojila se snímky
amerických vojáků v Iráku, nejspíše si vzpomene, že současný aktivismus používá tyto strategie zcela běžně. Felixův retrospektivní výběr
ovšem nabízí více než jednu polohu a komunikační strategii. Z rozsáhlého díla Marthy Rosler,
zahrnujícího mimo jiné videa, performance
nebo kolektivní veřejné akce, sice kurátor vybíral výhradně ze souborů spojených s fotografií
(a z nich jenom některé a z každého zase jen
část), přesto vykreslil bohatství autorčiných přístupů. Například fotografie z Kassel
Series (2007) jsou výseky městské zeleně,
stejně typické jako všední, a pouze čtením
doprovodného textu se dostaneme k jejich
historickým a sociálním dimenzím. Jsou průzkumem pozadí všedního životního prostoru
a vizuální přímočarost výše
popsaných fotomontáží
v nich nenajdeme. Že jde
o místa, kde byla situována průmyslová výroba
nacistického Německa,
nezjistíme pouhým sledováním obrazů. Tím lépe si
však můžeme uvědomovat,
že i ta nejmenně nápadná
místa kolem nás mohou
mít skryté roviny, spletence minulých i současných
záměrů, k čemu prostor
využít a jak to udělat.
Podobně k cyklu snímků
z interiérů letištních
komplexů vedl Roslerovou
zájem o námi vytvářené
prostředí a do něj vtělenou
moc kontrolovat a usměrňovat naše jednání
a sociální vztahy. Snímky květin, podle kterých
se výstava jmenuje Vášnivé signály, zase upínají
divákovu pozornost ke kvetoucím rostlinám,
z nichž lidstvo učinilo symboly citu, vášně,
sexuality a krásy. Těmito sériemi se Roslerová
představuje nejen jako kritik předem daných
a společností vynucovaných rolí ženy či válečných mašinérií, ale jako vrstevnatě uvažující
umělkyně, poodhalující přítomnost bezděčných
i vědomých „zadních plánů“ zdánlivě nevinně
utvářeného světa kolem nás.
Martha Rosler: Vášnivé signály. Fotografické
práce 1965-2008. Langhans Galerie Praha,
Vodičkova 37, Praha 1 (www.langhansgalerie.cz).
Výstava potrvá do 9. listopadu.
JOSEF BOLF, MAREK MEDUNA A MARTIN HORÁK
Městská galerie v Blansku se během posledního roku probudila k životu a svým programem začíná patřit k zajímavým místům na Moravě. Na začátek podzimu
vybrala malíře Josefa Bolfa, následovat ho bude jeden z nejzajímavějších představitelů třicátnické generace Marek Meduna a později se v roli kurátora kolektivní
výstavy představí olomoucký umělec Martin Horák. V předchozích měsících zde vystavovali slovenský mladý Erik Šille, ale také umělci o něco profesně starší, Petr
Nikl, Tomáš Smetana, Martin Mainer nebo Tomáš Císařovský. Programově se galerie snaží skloubit kvalitu a diváckou vstřícnost a každý, kdo to zkusil na menším
městě ví, že to je mimořádně složité. Je namístě popřát galerii, aby vydržel zájem návštěvníků i podpora města.
Galerie města Blanska. Dvorská 2, Blansko (www.galeriemestablanska.estranky.cz)
23
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Autor: Tereza Marečková
MUSÍ TO VEN?
„NĚKDY MÁM SEN, ŽE CHCI ZAVŘÍT OČI JEN, A V TU CHVÍLI MI VÍČKA CHYBĚJ.“ KDYŽ UŽ JEDNOMU LEZE
SVĚT I UŠIMA, VYPULZUJE VEN PŘETLAK RAPOVANOU NOVELOU. ZPOČÁTKU SE ZPĚV ČTE VELMI
NELEHCE, NEŽ SE NAUČÍTE JEHO VNITŘNÍ IMPULS SLYŠET. PO JEHO DOČTENÍ SE NAOPAK NĚJAKÝ
ČAS NELZE ZBAVIT VNITŘNÍHO RYTMIZOVÁNÍ FRÁZÍ A VŠEDNÍ SLOVA SE SAMA JAKO MAGNETICKOU
SILOU DO ŠIKU RÝMŮ STAVÍ.
EMOCIONÁLNÍ POLOTOVARY
Fabule Královniny šavle, druhého románu mladičké Polky Doroty Maslowské, je prostá a všední jako předkrájený kousek toustového chleba.
Novodobé prototypy pseudoosobností, jakých
je ve středoevropském prostoru jak máku, se
před čtenářem producírují na varšavském molu.
Jen pro zajímavost – Patricie Cantzová, tupá to
dívka s vizáží hrocha, svírající v podpaždí místo
berly lesklý časopis pro ženy; Stanislav Retro
(kolkolem nějž se celý děj točí) je nepřebernými
návody na život zmatený a na čas štěstěnou
vyvolený průměrný adept popstárové existence;
Kateřina Lapková, chuděrka jako houpací koník
hloupá a každým coulem závistivá prodavačka
loupáků, atd. Všechny propojuje jednak absence schopnosti vlastního úsudku, a pak ještě
především naprostá závislost na jakémkoli
vedení, které se jejich životů chopí. Ano, jednu
z hlavních rolí v tomto hoptrop románu hrají
média. Nad výše popsanými osůbkami s nulovou
schopností citu nebo abstrakce se zamýšlí, jak
sama na sebe prozrazuje, mladá matka Dorota.
Projíždí svou čtvrtí jako obludáriem a detoxem
zároveň. Shlíží ze svého balkónu a je nucena
udílet audienci světu chudinské varšavské
čtvrti, kde opravdu žije.
Mezi lidskými polotovary příběh nezajiskří…
Snad jen se může přiklonit k tomu či onomu
schématu mezilidských vztahů. Stanislav
i Patricie jsou pouze členy týmu na autorčině
hřišti. Jsou esencí některého z nešvarů současné komercí prolezlé a médii manipulované hry.
Však asi by se ani neslušelo v rytmem rozparáděném románu mluvit o příběhu nebo ho čekat.
Důležitá je autentičnost a naléhavost výpovědi,
krutě nadrcená tříšť pocitů a z reality vjemů,
dohromady šikovně stavěná stěna slovních
úchytů, po kterých posluchač-čtenář šplhá do
výšin poznání a nahlédnutí bídy Matrixu.
POSLECHNI STORKU VOSTROU
Stačí ale tato roztančená slovoskladba a slovostavba na formát novely? Koncert se protahuje v celonoční protestsong, jeho triky a slovní
demaskující mžiky, jakkoli zprvu překvapivé
a trefné, se nad ránem samozřejmě oposlouchají. A není tu ani podstatná pointa nebo
dovršená myšlenka, zachycující usmýkanou
pozornost.
Emotivnost textu je ovšem intenzivní. Spolu
s autorkou na člověka padá tíseň trvající jako
exém pod make-upem ironie a cynismu. Jak se
v nesmírném světovém chaosu donutit ráno
vstávat? Proč z balkónu v chudinské čtvrti se
nevrhnout? Rozzlobená slečna Dorota, aniž
by se citově pokládala do popisovaných jevů,
musí je zachytit. Musí to ven. Nejlépe zkratkou.
Poetické postupy, které novelu charakterizují,
pracují jako zkratka k pojmenování, k podstatě,
k zázraku. Verš dá zmatku vnější řád, rým učeše
význam věcí do souvisejících brázd, refrén opakováním přivede pozornost blíže ke sdělení a je
tu náznak jednoty! Už po prvních pomyslných
slokách ale víme všecko, co je později sdělováno
na tak rozsáhlém prostoru.
Fakt, že autorka ve vlastní písni vystupuje, patří
neodmyslitelně k žánru. I odvaha, s jakou tak
činí (zejména v pasážích kritizujících rodnou
zemi) a před kterou je třeba smeknout. Vzni-
kají tak v toku slov časté zcizovací momenty,
naplněné sebeironií a kritikou osobního klišé.
Celkově nejsilnější okamžiky textu vyplouvají na
povrch spolu s udusávaným soucitem k padlému
světu kolem a s přiznáním, že do něj patří a že
v tom mediálním humbuku samosebou jede. Jen
jestli to není přiznání trochu moc okaté a zdůrazňované, když tvoří i myšlenkovou tečku za
tolik opěvovanou Královninou šavlí…
Dorota Maslowska
Královnina šavle
Fra, 2008
NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:
24
Bytosti schopné zemřít
Francouzští prokletí básníci 20. století
Erik Lukavský, Petr Zavadil, Václav Jamek, Fra, 2007
Původ poezie
Poetická inspirace v evropských i mimoevropských kulturách
Sylva Fischerová a Jiří Starý, Argo, 2007
Básníci zahrnutí do této antologie se v mnoha ohledech
pohybují na okraji. Smrt je dostihuje záhy, zvaná nebo
nezvaná. Šílenstvím, nemocí nebo tichou, vše rozežírající
nudou stižené životy vždycky prosvítají ze dna veršů.
Sborník studií se pokouší o zmapování zdrojů básnické
inspirace. Pozornost je věnována i úzce souvisejícím otázkám
společenského postavení a funkce básníků a poezie ve starých
i novějších kulturách.
Autor: Karel Veselý
POUSTEVNICKÉ PÍSNĚ
PÍSNIČKÁŘ JUSTIN VERMON SE UCHÝLIL NA TŘI MĚSÍCE DO HOR, ABY NAŠEL SÁM SEBE. NATOČIL
U TOHO JEŠTĚ BÁJEČNÉ ALBUM VYDANÉ POD JMÉNEM BON IVER.
Na podzim roku 2006 se Justin Vernon ocitl na
dně. Jeho domovská kapela DeYarmond Edison
se rozpadla, ztratil práci a ještě ke všemu se
s ním rozešla jeho přítelkyně. Vernon se situaci rozhodl vyřešit svérázně - od všech svých
potíží utekl do opuštěné horské chaty v severozápadním Wisconsinu daleko od civilizace.
V horách strávil tři měsíce a společnost mu
dělala jen jeho kytara, psací stroj a jednoduchá
nahrávací technika. Nejprve se dlouhé týdny
svého nástroje ani nedotkl, pak k němu přišla
inspirace a napsal a natočil devět skladeb
reflektujících jeho emocionální pochody
a vyrovnávání se s minulostí. Když se vrátil zpět
do civilizace, vydal Vernon své poustevnické
písně pod jménem Bon Iver na albu For Emma,
Forever Ago. Fanoušci současného amerického
folku tak dostali jednu z nejpozoruhodnějších
písňových kolekcí posledních let.
CHLADNÁ KRÁSA JINOTAJŮ
Bon Iver je záměrně chybně zapsaný francouzský výraz přeložitelný jako „dobrá zima“
(správně by mělo být bon hiver) a Vernon si ho
vybral, protože odráží atmosféru jeho zimních
písní. Devět intimních zpovědí věnovaných
jeho první lásce Emmě je plných hádankovitých textů, v nichž Vernon zápasí s démony své
duše. Lump Sum je o útěku z civilizace, Skinny
Love rekapituluje příběh ztracené lásky a The
Wolves (Act I and II) v metaforických jinotajích
podává zprávu o vlcích, kteří vyjí za okny jeho
chaty a kteří jsou možná obrazy šílenství, jež se
skrývá pod povrchem každodenní rutiny.
Snad je to dáno místem jejich vzniku, že písně Justina Vernona mají neopakovatelnou
atmosféru rozplývajících se sněhových vloček.
Jemné melodie jako kdyby postrádaly tíhu,
k čemuž přispívají střídmé aranže - většinu
času jen hlas a akustická kytara. Vernon zpívá
neobvyklým falsetem, ale daří se mu nesklouz-
nout do útrpné, mučednické pózy. Devět kousků
z mozaiky For Emma, Forever Ago má daleko do
dryjáčnických balad, nedávají na odiv melancholické stavy svého autora, jsou spíše hluboce
osobními zprávami o životě po rozchodu utkané
z náznaků a nevyřčených vět.
Justin Vernon desku vydal na podzim loňského roku vlastním nákladem. Pouhých několik
desítek doma vypálených CD nosičů ale našlo
ty správné uši a během několika týdnů už zněly
na desku pochvalné ódy převážně ze stránek
internetových magazínů. Alba se ujalo nezávislé
vydavatelství Jagjaguwar a v únoru desku vydalo znova. Ve dvou skladbách - For Emma a krátké
Team doplňují Vernonovu kytaru další nástroje
a možná naznačují jak bude vypadat budoucnost
Bon Iver, dnes již tříčlenné koncertní skupiny.
U zmíněných skladeb si nelze nevzpomenout na
Sufjana Stevense, dalšího současného folkového
kronikáře americké každodennosti, který nemá
strach obalit své zpovědi do barokních aranží.
Na samotnou kost odřené písně ze zbytku desky
jsou však bližší starší tvorbě Bonnie ‚Prince‘
Billyho, hlavně jeho mistrovskému dílu I See
Darkness, které mimochodem nahrál na konci
devadesátých let na chladném Islandu.
AMERICKÝ POUSTEVEC
Kromě romantických motivů ztracené lásky
a prchajícího času je v podloží debutového
alba Bon Iver silně cítit téma samoty jako
dvousečné zbraně. Osvobozuje nás od společenských konvencí a zároveň nás nechává
napospas nejtemnějším zákoutím naší duše.
Bon Iver se svým poustevnictvím zapojil do
typicky americké myšlenkové tradice, na
jejímž počátku stojí filosof Henry David Thoreau, meditující v polovině 19. století v lesích
v Massachusetts. Zde vzniklé dílo Walden,
aneb Život v lesích pátrá po kořenech člověka
moderní doby a nachází neoddělitelné pouto
k přírodě, jež je vlastně také poutem k němu
samému, které málem přehlušil informační
šum moderní civilizace. Stejně jako Thoreau
nechtěl Vernon jen utéci od civilizace, nýbrž
se podrobit testu samoty a přitom se dozvědět něco o sobě. Báječné album For Emma,
Forever Ago je třebas jen vedlejším produktem
tohoto zápasu. Ani o píď to ale neumenšuje
jeho kvalitu.
For Emma, Forever Ago, Bon Iver,
Jagjaguwar 2008
MELVINS – ROCKOVÝ PARNÍ VÁLEC
Kdyby se v rocku udělovaly ceny za nejvlivnější kapelu posledních dvaceti let, američtí Melvins by rozhodně patřili
mezi laureáty. Jejich ospalé kytarové riffy mohutné valivé síly dorazí do Prahy v posledním zářijovém týdnu. Dva jediní
stálí členové Melvins – kytarista a zpěvák Buzz Osborne a bubeník Dale Crover plují pod vlajkou své vpravdě kultovní
kapely už od roku 1982. U příležitosti posledních dvou alb se Melvins spojili s dvojicí Big Business a vytvořili rockový
parní válec, kterému nelze odolat. Tento stroj pohání bubenický dvojtakt a vidět je naživo je povinností každého
fanouška tvrdého rocku.
Melvins (USA) + Big Business (USA), 23. 9., Palác Akropolis, Praha
25
Autor: Petr Šourek
STARÝ DOBRÝ NOVÝ CIRKUS
MINULÝ ROČNÍK LETNÍ LETNÉ JAKO HLAVNÍ ATRAKCI PŘEDVEDL PODIVUHODNÉHO PROVAZOCHODCE
JOHANNA LE GUILLERMA S JEHO CIRQUE ICI. LETOŠNÍ VRCHOL FESTIVALU, PROVAZOCHODECKÁ SHOW
DRÁT POD SNĚHEM ANSÁMBLU LES COLPORTEURS, ANI ZDALEKA NEDOSAHOVALA JEHO ÚROVNĚ.
MÍSTO NOVÉHO CIRKUSU JSME VIDĚLI STARÉ CIRKUSOVÉ MEDVĚDY NA LANĚ.
Dramaturgie Letní Letné cílevědomě mapuje
francouzskou scénu nového cirkusu. Letos
dovezla dva francouzské soubory a vzbudila očekávání, která umělci nebyli schopni
naplnit.
V obou případech se jednalo o zdatné řemeslníky. Úroveň akrobatických výkonů odpovídala proslulé francouzské škole nového
cirkusu Centre National des Arts du Cirque ve
francouzském Châlons-en-Champagne. Obě
představení byla ale příliš dlouhá a z valné
části působila jako pouhá exhibice obratných
pohybů ve výškách.
UKECANÉ NEVERBÁLNÍ
PŘEDSTAVENÍ
Vysoký, dokonale hladký hranol na něm dvě
provazolezkyně Chloé Moglia a Mélissa Von
Vépy alias Cie Moglice – Von Verx. Při prvním
pohled na hladkou stěnu hranolu očekáváte
velké drama. Provazolezkyně lezou nahoru, pak
dolů, pak nahoru, pak zas dolů… A jejich lezení
postupně ztrácí veškerý směr a smysl. Člověk
si mimoděk připomene osvědčený recept jak
vytvořit napínavý horolezecký film. Nejprve
dva na sebe odkázaní lidé lezou nahoru, aby
dobyli vrchol. Jakkoli je jejich podnik riskantní a bezúčelný, dvěma lidem na kluzké stěně
začnete fandit. Když dosáhnou vrcholu, nebe
se zatáhne. Cesta dolů bude ještě náročnější.
Teď už jde o život! Napětí roste… Naproti
tomu Cie Moglice – Von Verx ve svém I look up,
I look down předvedly jen zmatené lezení po
hranolu. Hezky vypadají dekorativní scény
dvojice akrobatických děl, zbytek svým líným
spádem připomíná proslulé konverzační filmy
francouzské provenience.
STARÝ DOBRÝ CIRKUS
Na začátku I look up, I look down se jeden
divák pokusil po úspěšném slezení hranolu
zatleskat. Podle šapitó usoudil se, že je ve
starém cirkuse. Lépe informovaní diváci
věděli, že je čeká rozprava o hranolu a dvou
tělech. S potleskem čekali až na konec. Diváci
nového cirkusu naproti tomu mohli utrpět
obdobný šok při návštěvě provazochodecké
show ansámblu Les Colporteurs s názvem
Drát pod sněhem. Chvíli trvá, než pochopíte,
že se díváte na starý dobrý cirkus. Chybí tu
jenom vycepovaný medvěd s ohnivou obručí
v zubech. Abychom nebyli nespravedliví,
je třeba uznat, že provazochodecky se Les
Colporteurs předvedli v nejlepším světle
a na lecjaké venkovské pouti by jejich umění
vzbudilo zaslouženou pozornost.
Celé představení bylo zabaleno do jakési
zpovědi provazochodce, který při tréninku
spadl na hlavu a ochrnul. Světe div se, na
konci ale opět přišel k sobě. Mezitím sledujeme život provazochodce, který se, jak jinak,
z větší části odehrává na laně. Takže po laně
leze, chodí, běhá, skáče, metá kozelce, na
laně miluje, vyznává lásku, dostává košem,
nenávidí… Jenom ve výšce neumírá, tato
poslední činnost stále vyžaduje těsnější
kontakt se zemí.
Představení Drát pod sněhem je však velice
dlouhé. Pohyby provazochodců jsou zoufale deformované soustředěním na udržení
rovnováhy. Drát, po kterém se pohybují jim
jistě dává nové možnosti, ale mnoho jich není
a nedokážou kompenzovat to, co jim potřeba
neustálého vyvažování těla bere. Hlavním
poznatkem, který jsem si z přestavení Les
Colporteurs odnesl, byla pro mě zcela nová,
fascinující skutečnost: po laně se dá chodit
i v baletních špičkách a na jehlovém podpatku.
Teď jenom nevím, jestli to mám taky zkoušet,
nebo jestli zůstanu na zemi u obdivu starých
cirkusáků a jejich odvěkého kumštu v polykání
ohně, mečů a hadů.
ŠKOLENÍ O NEBEZPEČNOSTI PRÁCE
Ruští vědci Richmann a Lomonosov si ze střechy do svých laboratoří zavedli neuzemněný drát. 26. července 1753 zasedá Akademie věd. Blíží se letní bouře.
Richmann opouští zasedání a spěchá do laboratoře. S sebou bere oficiálního mědirytce Akademie věd, aby památný experiment zaznamenal. Blesk skutečně
udeří a mědirytec zaznamená tragickou smrt odvážného učence. Naštěstí jen jednoho - Lomonosova odvolaly jeho tři sestry na oběd. V malé vesnici u Znojma žije muž, který ví, proč profesor Richmann zahynul. Náš kutil Prokop Diviš. V neuzemněném dramatu Zlatý Diviš uvidíte vedle šestice dobře uzemněných
herců jeden Van de Graaffův generátor vyrábějící blesky.
Zlatý Diviš má premiéru 24., 25., 26. a 27. září ve 20h v divadle Alfred ve dvoře.
26
Autor: Petr Pospíšil
O MÁJI V ŘEČI VÁZANÉ
O MÁCHOVĚ, VLASTNĚ BRABCOVĚ MÁJI UŽ SE V MÉDIÍCH NAPSALO HODNĚ.
ZFILMOVANÁ BÁSEŇ SI OVŠEM ZASLOUŽÍ RECENZI VE VERŠÍCH.
Byl pozdní večer první máj,
večerní máj, byl lásky čas,
reklamy zval ke kýči hlas
někam, kde popcorn prodávaj.
A aby se tvůrčí štáb nedostal do tenze,
zkoušel na film rozeslat do médií vlastní recenze.
Dívčina krásná, anděl padlý
zde pro jistotu nemluví
co hereckých pouček jí na srdce kladli
jen režisér a pánbu ví.
Víno mezi ňadra hlavní hvězdě teče,
příznak to jedné režisérské křeče.
Otec i syn si ji za milenku vyvolí
a ona každého nechá dělat cokoli.
Ach, tvých ňader se režiséru zlíbilo
– Jarmilo!
WANTED
Jamesovi se změní život během setkání, při němž
se dozví, že jeho otec byl hlavou tajné organizace
nájemných vrahů, která udržuje na světě křehkou
rovnováhu podle pravidla „zabij jednoho, zachráníš
tisíce“.
Wanted (USA, 2008, r.: Timur Beckmambetov, akční)
V severních Čechách zavání bor,
pan režisér natáčí rozhovor
a říká: „To víte, my jsme lidé hraví,
vzali jsme si z Máchy to, co nás z něj baví.
Mnozí kritikové budou jistě zakyslí,
však já jsem opravdový novátor:
když básník nemá příběh, režisér ho domyslí.“
Představivosti byla uvolněna stavidla,
diváky běží děsit směšná strašidla.
a ještě něco skousne divák mírně trpící:
Lupiči jsou zparodovaní hipící.
Zejména přístup k vypravěči má režisér krkavčí
– básníka mu nahradil mistr popravčí.
Co však má dělat, když se casting tak spíská,
že jediný, kdo umí hrát, je Jan Tříska.
Po oudu lámán oud, až celé hvězdy tělo
před kamerou se krásně ještě naposled zaskvělo,
však filmové recenzenty to přece jen rozdráždí:
Strašlivý lesů pán má vyholené podpaždí!
Nevadí ani, že narušitel morálky
má dlouhé vlasy a kolem krku korálky,
ale spíš to, že spousta mladíků v sobě nosí naději,
že hraním na rebela své kariéře prospějí:
Hynku, Viléme, Matěji!
Zborcené harfy tón,
vyžilé hvězdy hlas
zasutý zvrhlý sklon
bleskem vyvrácený jilm
– máchovský je v tento čas
oficiózní český film.
ZOHAN: KRYCÍ JMÉNO KADEŘNÍK
Adam Sandler se představuje v roli Zohana, špičkového izraelského bojovníka proti terorismu,
který předstírá vlastní smrt, aby si mohl splnit
sen – stát se kadeřníkem v New Yorku.
Zohan: Krycí jméno Kadeřník (USA, 2008,
r.: Dennis Dugan, komedie, 113 min.)
27
Autor: Alexandr Budka
PRODEJCI NEJSOU ŽEBRÁCI!
JE VŽDY TROCHU PODEZŘELÉ, KDYŽ MÉDIA PÍŠÍ SAMA O SOBĚ. NOVÝ PROSTOR ALE NENÍ JENOM ČASOPIS
A TAK NENÍ ÚPLNĚ OD VĚCI PŘIPOMENOUT KDO JSME, O CO NÁM JDE A S JAKÝMI PROBLÉMY SE MOMENTÁLNĚ POTÝKÁME. JAK SE ŘÍKÁ, KDYŽ SE NEPOCHVÁLÍME SAMI, NIKDO JINÝ TO ZA NÁS NEUDĚLÁ…
Nový Prostor už lze označit za zavedený, dá
se říci tradiční projekt. Nechceme chybět
v žádném větším českém městě, podobně jako
naše spřátelené streetpapery nechybí v žádné
evropské metropoli. Tento úspěch není náhodný,
protože v dnešním nepřehledném světě vynikáme důležitou předností – naprostou adresností
a průhledností. Žádné podivné sbírky, žádné
charitativní koncerty s náklady vyššími než jsou
výnosy, sloužícími jen k sebepropagaci dobrosrdečných celebrit. Kupujete-li Nový Prostor, máte
jedinečnou, nikde neopakovatelnou příležitost.
Jste v přímém, nezprostředkovaném kontaktu
s příjemcem vašich peněz. Nevstupuje mezi vás
žádný profesionál který přece ví nejlépe, co je pro
jeho klienty správné. Peníze jsou sice důležité
a jde o ně „až na prvním místě“, ale samy o sobě
nestačí. To co v našem projektu nabízíme především je práce. Nedáváme nikomu nic zadarmo,
protože jsme přesvědčeni, že v životě všechno
něco stojí. Věcí, které dostáváme zdarma, si často
nevážíme a takový dar může i ponížit a ublížit.
Lidé, kteří se z různých důvodů dostali na okraj
společnosti a ztratili většinu svých sociálních
vazeb, se tak učí základní pravdu: aby dostávali,
musí také sami dávat. Je to klíčový prvek celého
projektu. Veřejnost, tedy vy, čtenáři a kupující
Nového Prostoru se odměňujete prodejcům za
jejich službu, prodej časopisu, často doplněný
úsměvem a přáním pěkného dne. Náš prodejce tak
Takhle žebrat se už nevylpácí. Zato kdo se schová za náš časopis, má krytí před městskou policií a ještě
skvělou záminku k oslovení kolemjdoucího. Netolerujte žebráky vydávající se za prodejce!
SMS A E-MAILY
Vážená redakce,
hovor
Mily NP, udelejte roz
ych
sk
rom
z
m
ky
ne
s
predstav itelu ohledne
ich
soucasnych emigracn
logu
cio
so
d
hle
Po
tendenc i.
dik y.
y,
av
im
zaj
e
tak
l
by
by
Marijenka
28
Pavel, prodejce č. 201
Prosím o darování rozkládací sedačky, psacího
stolu pro dítě a 2 matrací. Předem děkuji za
ochotu, odvoz zajistím.
tel. 737433860
díky Vám, že Nový Prostor vždy
koupím, když ho vidím. Jste
jediný sociologicky-společenský
časopis který kupujem, dříve jako
že pomůžem, nyní že si počteme
a zamyslíme se.
Ať se Vám daří
Karel Půček
sms: +420 774 789 079 / e-mail: [email protected]
Správný prodejce NP nevzbuzuje soucit a citově nevydírá. Je hrdý na svou práci a stálé zákazníky
přestává být pasivní příjemce pomoci, ale stává
se partnerem, který něco dává a něco jiného za to
dostává.Posilování této role je zásadní pro návrat
do normálního života, přijetí zodpovědnosti za
vlastní osud.
Má-li Nový Prostor poskytovat svým prodejcům
tuto příležitost, musí se uživit. Časopis je nyní
zcela soběstačný, stejně jako komerční média
žije jen z prodeje nákladu a inzerce. Od komerční sféry se lišíme tím, že při naplňování výše
zmíněných cílů zohledňujeme osobní situaci
prodejce – neklademe před něho nedosažitelné cíle, které by ho zlomily, ale snažíme se ho
motivovat k tomu, aby si zlepšil svoji stávající
životní situaci krůček po krůčku, je-li ochoten
tak činit. Ostatní alespoň vedeme k tomu, aby
zastavili svůj osobní propad. Při práci je pro
nás stejně důležité sledovat rozvoj a posuny
prodejců v osobní rovině (anebo alespoň
zastavení jejich propadu) - tedy poskytování
sociálních služeb, jako sledování obchodních
cílů. Z komerčního hlediska se chováme někdy
až sebevražedně. Je pro nás velkým úspěchem,
když nás dobrý prodejce opustí a najde si stálou
práci, ačkoli to znamená nižší prodaný náklad.
Stejně tak při tvorbě časopisu nesledujeme jen
čistě komerční zájmy, nepodbízíme se, ale jde
nám o to, aby obsah a forma Nového Prostoru
byly v souladu s naším cílem.
Tato křehká rovnováha je bohužel často narušována těmi, kteří na projektu NP a jeho
poctivých prodejcích parazitují. Jsou to černí prodejci a ti kteří Nový Prostor zneužívají
jako zástěrku žebroty. Zde jste vy, kupující
Nového Prostoru zcela zásadní. Pytláci – černí
prodejci se často snaží z veřejnosti vymámit
peníze, aniž by prodali časopis. Přemlouvají
vás, abyste jim časopis nechali, případně za
něj zaplatili víc než stanovených 40 korun.
Nic proti spropitnému pro řádného prodejce,
ale takovéto jednání zcela neguje podstatu
projektu. Jsou tací, co s jedním „ukazovacím“
číslem Nového Prostoru dokáží vydělat několik
set korun denně a nemají tudíž zájem skutečně
prodávat. Degradují se tak dobrovolně na pouhé
žebráky a ohrožují celý projekt. Klesající náklad
může ohrozit nejen kvalitu obsahu Nového
Prostoru, ale i jeho samotné přežití. Dobrý
úmysl mnohých z vás – spropitné, tak může
nadělat víc škody než užitku. Vždy si proto od
prodejce vezměte časopis! I tehdy, když už ho
máte nebo si ho sami nechcete přečíst. Je lepší
ho někomu věnovat nebo nechat na veřejném
místě, kde může zaujmout někoho jiného.
Stejně tak všichni platíme za veřejnoprávní
rozhlas a televizi bez ohledu, zda je sledujeme.
Nový Prostor je podobnou součástí veřejného
prostoru a diskuse.
INZERCE
'LDNRQLHý&(
6WĜHGLVNRNĜHVĢDQVNpSRPRFLY3UD]H
'2%52'8â
VOXåEDQiVOHGQpSpþH
MHMtåYê]QDPQRXVRXþiVWtMH
SUDYLGHOQpVHWNiYiQt
'2%52YROQtNDDþORYČND
V'8âHYQtPRQHPRFQČQtP
KOHGiQRYp'2%52YROQp'8âH
VWDUãtOHW«
'REURYROQtFLXQiV]GDUPDDEVROYXMt
YVWXSQtYêFYLN]DPČĜHQêQD
SV\FKRVRFLiOQtGRYHGQRVWLD]QDORVWLY
REODVWLGXãHYQtKR]GUDYtDSRGRKRGČ
SDNY\WYiĜHMtGYRMLFLVNOLHQWHP
'YRMLFHVSROXWUiYtKRGLQ\WêGQČ
UR]YRMRYêPLDNWLYLWDPLNWHUpSĜLVStYDMt
NOHSãtPX]DþOHQČQtGRVSROHþQRVWL
]HMPYROQRþDVRYpDNWLYLW\
'pONDVSROXSUiFHVNOLHQWHPMH
PLQLPiOQČSĤOURNX'REURYROQtFLMVRXY
SUĤEČåQpPNRQWDNWXVNRRUGLQiWRU\
SURMHNWXDSRFHORXGREXPDMtRGERUQp
YHGHQtDVXSHUYL]LWDNpMVRXSUĤEČåQČ
RGERUQČY]GČOiYiQL1HMEOLåãtYVWXSQt
YêFYLN±ĜtMHQ
9SĜtSDGČ]iMPXNRQWDNWXMWH
/XFLL(OLiãRYRXWHO
QHER
HPDLOGREURGXV#GLDNRQLHFFHF]
Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců,
kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou
průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená
fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce,
který kazí pověst skutečných prodejců i samotného
časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou
průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují
a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým
Prostorem pro vykonávání této činnosti.
29
OBJEDNEJTE SI PŘEDPLATNÉ NOVÉHO PROSTORU A STAŇTE SE ČLENY KLUBU PŘÁTEL NP
Neprodává se ve vašem městě Nový Prostor nebo nemáte cestu místy, kde
můžete zastihnout naše prodejce?
www.novyprostor.cz/casopis
nebo na telefonech:
774 150 552; 220 199 302.
Nevadí. Nový Prostor si můžete také objednat v rámci akční nabídky
předplatného.
Výhody , které jsme pro vás připravili:
Polovina částky, kterou při přímém prodeji obdrží naši prodejci, tak
poputuje na sbírkový účet.
Prostředky, které se sem dostanou, využíváme na mimořádné výdaje
našich prodejců, jako například poplatky za léky, ošetření u lékaře
a podobně.
VÝHODY PRO ORGANIZACE
• 20% sleva při zadání inzerce v časopise Nový Prostor
• Zařazení do pravidelného losování o drobné ceny
• 1x za rok zdarma možnost účastnit se benefiční kulturní akce,
kterou pořádá Nový Prostor
Můžete si vybrat z těchto variant předplatného:
• Půlroční předplatné (6 měsíců, čili 12 čísel) za 480,- + první číslo
zdarma (obdržíte od nás tedy 13 čísel)
• Roční předplatné (12 měsíců, čili 24 čísel) za 960,- + první dvě čísla
zdarma (obdržíte od nás tedy 26 čísel)
VÝHODY PRO JEDNOTLIVCE
• Zdarma drobná soukromá inzerce (seznamka, bazar) do 4 řádků
• Přednostní zpracování námětů na články a příspěvků od čtenářů
do klubové rubriky v časopise Nový Prostor
• Zařazení do pravidelného losování o drobné ceny
• 1x za rok zdarma možnost účastnit se benefiční kulturní akce,
kterou pořádá Nový Prostor
Objednávejte e-mailem: [email protected]
Do e-mailu napište: své jméno a příjmení, adresu, kam chcete časopis
zasílat. A samozřejmě také délku předplatného.
Více informací naleznete na našich webových stránkách v části
Předplatné:
VÝHODY PRO DROBNÉ PODNIKATELE (Živnostníky)
• Platí kombinované výhody obou předchozích skupin.
POMOCI MŮŽETE I PŘÍMO:
Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší
a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet:
1061013598/5500
Jak se s Vaším finančním příspěvkem nakládá, můžete sledovat
na www.novyprostor.cz/casopis v rubrice JAK POMOCI.
Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru.
Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis
v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší
kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak
bylo s vašimi penězi naloženo.
SBÍRKA - PŘEHLED
VÝDAJE
měsíc
PŘÍJMY
měsíc
dary
březen
500
duben
3 650
kávomat
1 680
přijatý úrok
ostatní příjem
banka
bankovní
poplatky
celkem
0,17
500,17
březen
25
0,44
5 330,44
duben
93
pokladna
celkem
ostatní
výdaje
12 681*
12 706
93
květen
7 300
0,49
7 300,49
květen
155
červen
1 450
0,48
1 450,48
červen
69
8 640**
748***
69
9 543
červenec
1 950
100
100
5 150,83
červenec
srpen
0
srpen
0
září
0
září
0
říjen
0
říjen
0
listopad
0
listopad
0
prosinec
0
prosinec
0
19 732,41
rok 2008
rok 2008
14 850
3 200
4 880
0,83
2,41
0
442
8 640
13 429
22 511
* pohřeb prodejce Pavla Hlavatého ** 8.640 Kč za užívání sprch v Holešovicích (prodejci NP) *** výdaje spojené s pohřbem prodejce Pavla Hlavatého
30
TIRÁŽ
KODEX PRODEJCE
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor
je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci.
Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní
prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní
práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Vyšehradská 27/423, Praha - Nové Město,
128 00 , tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, e-mail: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Martina
Křížková, Andrea Novotná, Zuzana Brodilová, korektury: Petr Pospíšil,
grafik: Štěpán Bartošek, regiony a distribuce: Kristýna Srpová, tel. 773 153 381,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309,
Martin Hadaščok (koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová
([email protected]), Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová,
tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům
Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]),
Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha,
tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16,
301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt,
tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová,
tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách
700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32,
Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE.
MINISTERSTVO PRÁCE
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu
financujeme například nákup léků pro
prodejce, provoz kuponového obchodu,
ubytování a ošacení některých prodejců
či tréninky fotbalového týmu.
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500
ekolo.cz
elektrokola a ekologická doprava

život s psaním k

Transkript

Podobné dokumenty

pdf Zprávy DILIA Podzim 20122896.79 KB

06-2010 openMagazin 6/2010

Rovné příležitosti vs. promeškaná příležitost?

Komunikace v lékárně

PRáVNICKý GULášEK OBOUSTR.DOC

Bílé - Magaziny.cz

Průvodce hráče MethanCity: Horizont události