Osobnost Augustina Bartoše

KULTURA Strana 2
HISTORIE Strana 6
Ohlasy na výstavu
Postiženi normalitou
Unikátní
WÜrtzova
sbírka
JEDLOVÉ NOVINY
LET V DOBRÉ
SPOLEČNOSTI
PONDĚLÍ 16. PROSINCE 2013
CENA NEVYČÍSLITELNÁ
ZÁVISLÝ VÝJIMEČNÍK – DALŠÍ ČÍSLO NEČEKEJTE
Osobnost Augustina Bartoše
PETR KOLÁŘ
VYŠEHRAD Augustin Bartoš
(1888–1969) byl přední český
pokusný učitel, speciální pedagog
a spisovatel. Narodil se v chudé
rodině v Červeném Kostelci
a po absolvování místní obecné
a měšťanské školy vystudoval
učitelský ústav v Hradci Králové.
Po maturitě působil na školách
v okol a nakonec se stal učitelem
v hradecké chlapecké výchovně.
V roce 1920 přesídlil do Prahy,
kde po čtvrt století, jakožto
vrchní ředitel Jedličkova ústavu,
určoval jeho další směřování
a rozvoj. Po skončení druhé
světové války odešel z Jedličkova
ústavu a byl jmenován pražským
městským inspektorem. Na
přelomu čtyřicátých a padesátých
let pomáhal vyučovat nápravnou
pedagogiku,
předchůdkyni
pedagogiky speciální, na nově
založené Pedagogické fakultě
Univerzity Karlovy.
Za svůj život vydal skoro
20 knižních publikací a napsal
2 filmové scénáře. V odborných
i populárních
časopisech
uveřejnil na 200 příspěvků, ať
už u nás, nebo v zahraničí. Jejich přesný počet nebyl nikdy
spočítán. U mnoha dalších prací
mu bylo po roce 1948 odmítnuto jejich vydání. Bartošovo
jméno upadlo za komunismu
v zapomnění a dodnes se z něj
zcela nevynořilo
První inovace
Poprvé se zapsal do dějin pedagogiky krátce po svých studiích
díky působení na obecných
školách v okolí Hradce Králové.
Zde prosadil a pokusně zavedl
nový výchovný koncept – ruční
práce. Organicky je začlenil do
běžné výuky, ba co víc, učinil je jejím středobodem. Ruční práce dle
něj měly být základem veškerého
vyučování. Na nich se mělo stavět,
z nich se mělo vycházet. Měly
být základem všech předmětů
a přitom neměly být předmětem
jen samy o sobě, bez smysluplné
náplně. Tyto ruční práce totiž
měly stát na tvořivé práci dětí,
na jejich hře. Práce, která není
prací tvůrčí, byla podle Bartoše
prací neradostnou. Navíc ruční
práce mají mnoho vedlejších
pozitivních efektů. Zlepšují
tělesnou koordinaci, pěstují
trpělivost a zvyšují schopnosti
soustředění. Podněcují tvorbu
technických dovedností jako takových, ale také probouzejí u dítěte
umělecké schopnosti a nadání.
Augustin Bartoš ovšem nebyl jen
teoretikem. Praktickým pokus-
ným vyučováním na školách, zejména v malotřídce v obci Suchá,
dokázal tento koncept uvést
v život, a to s výbornými výsledky.
V Jedličkově ústavu
Dvacátá léta přinesla další
významné výsledky, díky nimž se
stal Bartoš známým i za hranicemi Československa. V knize
Dětská organizace (1926) plasticky
líčí počátky, vznik i fungování tzv.
Samosprávy v Jedličkově ústavu.
Dětem byla přiznána vpravdě
nemalá míra autonomie, zvláště
pak ve finanční rovině, která s sebou ale rovněž přinášela nemalé
závazky a velkou odpovědnost. Na
konci popisovaného procesu pak
existovala velká funkční organizace, která provozovala široké
spektrum převážně kulturních
aktivit, které jí přinášely nemalý
peněžení zisk. Pedagogové stáli
stranou.
Ve
svém
nejvýznamnějším
díle Automobil vychovatelem
(1931) Bartoš popisuje, jak se
podařilo zařídit pravidelné
jízdy automobilem mimo prostory ústavu. Děti se na jízdu
připravovaly s předstihem ve
všech předmětech. Např. počítaly
vzdálenost, spotřebu benzinu,
studovaly historii míst, která
měly navštívit, atd. Při jízdě
poznávaly okolí a na vybraných
místech probíhala další výuka.
Byla to svým způsobem první pojízdná škola v přírodě. Zájezdy
byly i vícedenní. Přespávalo
se v přírodě. Automobil se
tak stal přímým prostředkem
výchovy a vzdělávání. Bartoše
lze považovat za jednoho
z průkopníků něčeho, co
dnes nazýváme projektovým
vyučováním.
Pokračování na straně 4
Anketa
mezi zaměstnanci
DOX postižen
normalitou strana 2
Žít a neužívat si umění by
bylo pro společnost velikou
ztrátou. A dělat umění ve spojení s fenoménem postižení
je rozhodně odvážný krok.
Kdo jiný by se měl tohoto společenského úkolu
chopit než ten, kdo zastupuje vzdělávání, kulturu
a společenský život mladých
lidí s postižením již déle než
100 let, tedy Jedličkův ústav.
Již před nějakým časem
jsem si říkala, že až bude
„Jedličkárna“ opět slavit
něco významného, určitě
to musí uspořádat v Centru
současného umění DOX,
tak jako Václav Havel své
poslední narozeniny, Karel
Schwarzenberg prezidentskou kampaň a řada umělců
či studentů své individuální
projekty.
Andrea Hutková
Kam by měla podle vás Jedle
směřovat? Zeptali jsme se
několika zaměstnanců.
strana 4
Dokument v České
televizi
Unikátní sbírka
Mezi světovými válkami vznikla
v Německu ojedinělá umělecká
kolekce s tematikou postižení.
Část tzv. Würtzovy sbírky je už
desítky let v Jedli.
strana 6
Od jara do podzimu 2013
vznikal v produkci České
televize dokumentární film
o Jedli. Jmenuje se Lásky
s vůní Jedle a premiéru
měl na obrazovkách ČT2
v pondělí 2. prosince.
Režisérem je Karel Koula
a podle reakcí diváků
lze říci, že v ytvořil dílo,
které má pozitivní ohlas.
Přestože tedy občas nepřálo
počasí a pan režisér nebyl
zrovna z nejdochvilnějších,
dokázal se sv ým štábem
v ytvořit pestrý a pravdiv ý
obraz o životě lidí z Jedle.
Poslední slovo
Jana Pičmana
Ředitel JÚŠ se ohlíží za dvaceti lety svého působení, ale
zároveň se zabývá otázkou
budoucnosti Jedle a jejího
významu.
strana 7
FOTO: PETR HRUBÝ
Na úsvitu
nové techniky
Nekatastrofická zpráva
RADKA
KVAČKOVÁ
novinářka
Lidových novin
Když se chystám psát jakousi
situační zprávu o Jedličkově ústavu, tuším, že se očekává zpráva
katastrofická. Katastrofy dělají
totiž noviny atraktivnějšími. Zatímco před listopadem 1989 po
mně chtěli moji nadřízení ve Svobodném Slově, kde jsem pracovala, jenom pozitivní zprávy a velice
nelibě nesli, když jsem něco kritizovala, po Listopadu se situace
obrátila. Nekritizovat znamená
nudit, nudit znamená neprodat.
Vědecký pokrok a moderní
technologie slibují výraznou
pomoc pro lidi s postižením.
O vynálezech dneška
i budoucnosti.
strana 8
Radek Musílek
Britský princ Edward s manželkou Sophií navštívili 14. března 2013 Jedli
Jsem ale ve věku, kdy už
člověk nevidí věci černobíle,
a s jednoznačnými soudy mám
trochu potíže. Proto mohu jen
těžko napsat to, s čím například
Miloš Zeman kdysi prorazil do
JEDLOVÉ NOVINY
ROČNÍK I — ČÍSLO 2 (2)
politiky: že české školství nestojí
za zlámanou grešli a lépe jsou
na tom se vzděláváním i v Afganistánu. Něco podobného znělo
zajímavě, ale nebyla to pravda
ani tenkrát.
Školství u nás
České školství není špatné. Ve
skutečnosti jde přibližně po stejné cestě jako ostatní vyspělé
země, jen s určitým zpožděním,
které už ale prakticky dohonilo.
Mám na mysli počet vysokoškolsky
vzdělaných lidí.
V západních zemích došlo k masifikaci vysokoškolského vzdělávání
už někdy koncem šedesátých let,
u nás o třicet let později. Na
vysokou školu dnes odchází téměř
polovina populačního ročníku, což
je v zásadě dobře, i když to, jako
všechno na světě, přináší i některá
negativa. Vysokoškolský diplom už
neznamená totéž, co znamenal
kdysi, a i zaměstnavatelé to vědí.
Tak jako jinde, i u nás dostaly
školy víc volnosti, aby mohly uplatnit svoje vlastní recepty na
úspěch. I to má svoje negativa,
ale v zásadě je to nejspíš správně.
Žák už také není jenom materiál
určený ke zpracování, ale aspoň
v proklamativní rovině někdo, kdo
si zaslouží individuální přístup.
Zaplať pánbůh za to. Když nic jiného, je na co se odvolávat.
Přístup k handicapovaným
Poměrně výrazně se změnil
přístup k handicapovaným, kteří
už nejsou vykazováni do specializovaných zařízení, ale prostě
jenom zváni s tím, že v těchto
zařízeních dostanou v určitém
směru víc než jinde. Rozhodnutí,
jestli nastoupí do školy za rohem, nebo do Jedličkova ústavu,
je na nich. Jistě, někteří nadávají
na státní maturity, které se ale
teprve vyvíjejí. Mají však jednu
NAVŠTIVTE NÁŠ FACEBOOK
Jedličkův-ústav-a-školy/187536640755
nezpochybnitelnou výhodu: už nikdo nemůže říkat, že maturita z té
či oné školy má nulovou cenu. Je
tu prostě určitá nepodkročitelná
laťka a taky srovnání.
nadané a méně nadané. Už proto,
že něco takového nemůže být v tak
nízkém věku zřejmé. A i v té první
republice se vážně uvažovalo
o jednotném školství.
Udělali jsme tedy v oblasti
vzdělávání nějakou zásadní
chybu? Osobně se domnívám,
že ano, a to už v prvních dnech devadesátého roku, když
tehdejší ministr školství Milan
Adam vrátil do života víceletá
gymnázia. Myslel to dobře. Do
primy odcházeli jedenáctiletí
za první republiky. První republika byla demokratická, tož to
rychle vraťme. Přesně to byl ale
ten moment, kdy jsme se vydali
zpátky namísto dopředu. Dodnes
nás mezinárodní experti na
vzdělávání plísní, že praktikujeme segregaci neboli oddělené
vzdělávání. V civilizovaném světě
se totiž nepovažuje za správné,
aby se už v páté třídě dělily děti na
Našly by se i další problémy,
jako je pořád málo efektivní
způsob výuky angličtiny a cizích
jazyků vůbec (proč tak málo škol
využívá učebnice, které přinášejí
angličtinu i do předmětů, jako je
zeměpis nebo matematika?). Proč
nemůže ten, kdo na studijním oboru středního odborného učiliště
vypadl u maturity, získat aspoň
výuční list? Nebo proč se žádná
naše univerzita ještě neprobojovala v mezinárodních žebříčcích
kvality aspoň do první stovky?
WWW.NADACEJU.CZ
Přesto je třeba říct: školství
v Česku je na slušné úrovni a je
tu i nemálo pozoruhodných škol,
jako například Jedličkův ústav.
Ať žije!
PŘEDPLATNÉ 241 083 100
Německo, Rakousko 1,80 € | Slovensko 1 €
KULTURA
2
SPOLUPRÁCE
Pondělí 16. prosince 2013
JEDLOVÉ NOVINY
UMĚNÍ
DOX postižen normalitou
Tranzitní program
Dokončení ze strany 1
J
iž od roku 1995 realizují v úzké spolupráci občanské sdružení
Asistence a Jedličkův ústav a školy Tranzitní program. Tento
program vnikl z potřeby pomoci studentům střední Praktické
školy JÚŠ při přechodu ze školy do dalšího života, aby mohli pracovat
a žít aktivním životem ve společnosti, a byl také podnětem ke vzniku
sdružení Asistence. Nyní je Tranzitní program otevřen i studentům
dalších středních škol JÚŠ, stejně jako jeho absolventům, kteří
pokračují ve studiu na dalších speciálních středních školách. Sdružení
Asistence reagovalo především na potřeby studentů JÚŠ i vznikem
dalších služeb. Dnes nabízí také službu Podporované zaměstnávání
a službu Osobní asistence, a to nejen studentům či absolventům
JÚŠ, ale také dalším lidem s tělesným a kombinovaným postižením.
Tranzitní program se nejvíce věnuje budoucímu uplatnění studentů.
S tím jsou spojeny praxe, nejlépe na běžných pracovištích. Dále sleduje
oblast samostatnosti studentů a využívání vhodných služeb, podpory
v komunitě a také vztahů ve společnosti, aktivní trávení volného času
a oblast bydlení.
V současné době je Tranzitní program realizován v rámci projektu
Moje kariéra, který je zacílen na zavedení metod „plánování zaměřené
na člověka“, jež vychází z metody Myšlení zaměřené na člověka. Projekt Moje kariéra je financovaný z prostředků ESF prostřednictvím
Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního
rozpočtu ČR.
Jana Anderlová
Grafické studio Maturus
V
ANDREA
HUTKOVÁ
externí pracovnice PR
V
iděla jsem určitou podobnost pražské
Jedle a pražské moderní galerie DOX.
Oba velké subjekty s odvahou ukazovaly vedle sebe mnohdy neslučitelné světy.
Kolem roku 2012 se mi splnil sen. S Janem
Pičmanem jsme absolvovali první schůzku
s ředitelem DOXu a sdělili mu celý nápad
i s konceptem, který on se svými lidmi
nadšeně přivítal.
Nastala nekonečná euforie. Začala usilovná práce dlouhé fronty lidí, kteří se nechali unést nápadem, že Jedle a její díla
budou viset, stát, ležet i popojíždět právě
v moderním DOXu, vedle děl jiných zajímavých umělců s postižením i bez. Třásli
jsme se, aby ta společná výstava nevzbudila příliš emocí kvůli nějakému kontroverznímu dílu. Těšili jsme se na slíbené české
i zahraniční umělce. Bylo jasné, že v určité
chvíli budeme muset ponechat práci na
výstavě kurátorům, pracovníkům public relations a kreativcům z DOXu. Protože jsme
si nepřáli jen použít ten velkolepý prostor
galerie, ale také prolnout, otevřít se jejich
zkušenostem, učit se od nich.
září do Maturu nastoupili čtyři noví kolegové. Pobudou
s námi půl roku a poté se rozletí do světa, aby se proslavili
jako grafici, sazeči, typografové nebo weboví designéři.
Co je vlastně tahle společnost zač? Maturus je především grafické
studio. Živíme se zakázkovou grafikou, prodejem novoročních přání
a kalendářů. Každý půlrok přijmeme čtyři nové kolegy do tranzitního programu, vyučíme je v grafickém řemesle, seznámíme se
všemi důležitými programy, zasvětíme do tajů tisku a pootevřeme
jim dveře do světa grafického designu. Noví kolegové se už od
samého začátku angažují v grafických zakázkách, protože praxí
se nejlíp učí.
Maturus vznikl ve spolupráci s Nadací Jedličkova ústavu a projektem Rok jinak. Cílem společnosti je především zlepšit postavení
handicapovaných na trhu práce. Držte nám palce a objednejte si
letošní krásné novoročenky z našeho katalogu.
Více na www.maturus.cz.
Krystína Plíhalová
Mateřská školka
J
edle si prošla období, kdy mateřskou školu měla, i roky
bez ní. Momentálně k nám opět patří, i když tak trochu
jinak. A mnozí možná ani nevíme, kde ji hledat. Poměrně
nedávno, v roce 2007, jsme získali jakési exteritoriální území
v podobě speciální mateřské školy v ulici Sevřená. Není však na
rozdíl od zbytku Jedle určena dětem s tělesným postižením. Ani
by to nešlo, protože není bezbariérová. Chodí sem především děti
s logopedickými vadami, poruchami pozornosti a Aspergerovým
syndromem. Tvoří ji tři dřevěné pavilony z počátku třicátých let
20. století. Navenek hodně podobné těm, ve kterých se odehrává děj
filmu Obecná škola. Školka má tři třídy po deseti dětech, které ale
přímo v Jedli můžete někdy také potkat. Třeba když jdou do bazénu.
Radek Musílek
Sdružení PROTEBE
K
olem Jedličkova ústavu a škol vzniklo neformální uskupení
neziskových organizací, zvané Centrum služeb Vyšehrad.
Jeho součástí je i občanské sdružení PROTEBE. Bylo
založeno v roce 1994 s cílem pomáhat tělesně, mentálně a sociálně
handicapovaným dětem a mládeži v integraci do společnosti. Nabízíme dětem prostřednictvím mnoha aktivit smysluplné využití
volného času, rozvíjíme a prohlubujeme jejich zájmy. Naše práce má
charakter pravidelné klubové činnosti i jednorázových akcí (tábory,
víkendové pobyty pro děti i rodinné příslušníky s tematickým
zaměřením, např. cvičení jógy nebo zumby, organizace šachových
turnajů a mezinárodních setkání, včelařský kroužek, přednášková
činnost o včelách a integrační ples). Každoročním vyvrcholením
naší činnosti jsou letní integrační a šachové pobytové tábory a podzimní týdenní setkání mládeže integračního zaměření z několika
evropských zemí (Nizozemsko, Belgie, Maďarsko, Polsko, Slovensko
Zdena Kapicová
O DOXu na Facebooku
S
ociální sítě přinesly ohlasy především na fotografie ze slavnostní vernisáže výstavy Postiženi normalitou. Kromě osobních
vzkazů a pochval vizáže jednotlivých účastníků se daly vyčíst
i první reakce na vystavená díla. Přestože čtrnáct lidí zprávu „lajkovalo“ palcem nahoru a osm informace sdílelo dál na svých profilech,
objevily se i komentáře typu: „Hnusný exponáty …“, „ … co to má být
za hnus?“ nebo „ … nelíbí, … hnus!!!“ Některá díla byla kontroverzní
a někomu jen těžko dávalo smysl, proč byla do výstavy zařazena.
Radek Musílek
V polovině září po sto dnech výstava pomalu
končí. Sedím s ředitelem Jedličkova ústavu
v lehce pochmurné náladě a vzpomínáme.
DOX ukázal ve svých prostorách dosud
nezveřejněná díla ze sbírky Jedličkova
ústavu. Malby Lhotákovy schovanky bez
ruky, obrazy profesora Jedličky, unikátní
sbírku sběratele Würtze, pár literárních
děl Jedličkova ústavu. Nemalý prostor k tématu handicapovaných dostali zahraniční
umělci, kteří patří v Evropě mezi ty
vkusnější a jež DOX je přizval ke spolupráci.
Mnozí z nich se orientovali pouze na díla
o lidech s postižením. Stejně jako kdysi
Würtz, který svou sbírku za války v Jedli
ukryl před nacisty. DOX připravil vernisáž
s doprovodným programem, přiměl hosty
k interaktivitě i pohledu do kybersvěta.
V Evropě pravděpodobně nikdy nebyla tak
rozsáhlá výstava k tematice postižení.
Na první pohled vše působí velmi uspokojivě.
Ovšem „to“, co potencionální návštěvník
čte z pozvánky na výstavu, možná není
„to“, co od výstavy očekává. Třeba si přeje
vidět a cítit volnost umění, touží hlouběji
pochopit díla, být šokován, měnit názor,
potřebuje se identifikovat, nechat se inspirovat a hlavně prožít emoce. A až půjde
domů, tak si výstavu dokola přehrávat. Na
této výstavě, která nakonec nesla název
Postiženi normalitou, ono „to“ ale nejspíš
nenajde. Kam se všechno „to“ podělo? Proč
je výsledek finálně tak průměrný? Nemohu
se, především jako kurátorka za Jedličkův
ústav, oprostit od děl, která tam zákonitě
patřila, ale z nevysvětlitelných důvodů bez
varování vypadla z konečné verze výstavy.
Naše připravené sociální spoty, černý
humor lidí s postižením, kreslené stripy
na téma bariér mezi lidmi, série dokumentárních fotografií a filmů bývalých
i současných studentů Jedličkova ústavu,
sbírka unikátních starých fotografií od
počátků JÚ, články plné velmi silných osudů
lidí s postižením, které dal dohromady
Radek Musílek, to vše zapadlo.
Energie, nadšení, finance, stres a velké
očekávání se rozplynuly vernisáží, kde
jsme jako partneři a hlavně autoři projektu nedostali adekvátní prostor. Pan
Anděl, dramaturg DOXu, rozhodl bez nás
finální podobu výstavy dávno před posledními schůzkami. Konkrétně u našich děl se
bál, abychom někoho neurazili nebo nevnucovali návštěvníkům svůj názor. Tak je
tam zkrátka nedal. Byl to šok. A já si tolik
přála, společně s kolegy, ukázat právě opak.
Zveřejnit názor lidí z Jedličkova ústavu,
respektovat umění života s postižením
a přiblížit fenomén postižení odvážněji.
V DOXu se nám to nepodařilo, možná jsou
v něm lidé příliš postiženi normalitou.
UMĚNÍ
Výstava očima Jana Pičmana
když zlobí, že nejsou normální, po lidi
odmítající cokoliv neznámého jako nenormální.
JAN
PIČMAN
ředitel JÚŠ
V
nímám různé reakce, to je dobře.
Kdyby to všichni viděli stejně či
papouškovali stejné, něco by tu
smrdělo. Vím, že jsme zpočátku chtěli udělat
výstavu o Jedli. Šli jsme s tím nápadem do
Národního muzea. Mohli to tam uskutečnit.
Ale jednání s vedením NM bylo těžkopádné.
Půl roku nikdo neodpovídal, nikdo nechtěl
rozhodnout, a přitom jsme viděli, jak čas
běží. Zkusili jsme DOX. Tam bylo přijetí
zcela opačné. Šéfové byli nadšeni, téma se
jim zjevně líbilo. Začali jsme spolupracovat
s nimi. Ač nás hned na začátku upozornili,
že výstava o Jedli by bylo na DOX málo, že
je potřeba najít širší zarámování, trochu
jsme to „přeslechli“. Zůstala v nás více či
méně představa, že v DOXu bude výstava
o Jedli. Možná jsme to i někomu takto řekli.
Ten, kdo šel do DOXu na výstavu o JÚŠ, byl
trošku rozpačitý. Cizí a nezasvěcení, kteří šli
do DOXu na výstavu o postižení, a navíc byli
zvědavi, jak lze téma uchopit, byli možná
nadšeni.
V Prague Post se pod názvem Tyranie normality objevila začátkem června pěkná recenze od Mimi Fronczak Rogers:
„Průlomová výstava zkoumá stigmatizaci
postižení. Existuje snad relativnější pojem,
než je slovo normální? V české společnosti je
tohle slovo používáno k označení čehokoliv
neobvyklého. Od rodičů, kteří říkají dětem,
Být normální je považováno za pozitivní
a zbožštění této kvality odsouvá stranou
každého stojícího mimo hlavní proud. Ať již
z důvodu jeho fyzického postižení, etnického
původu, nebo nekonformních postojů.
Výstava Postiženi normalitou v centru DOX
je první výstavou současného umění v České
republice, která vychází z tohoto konceptu,
tak hluboce zakotveného v místním jazyce,
a zkoumá ho ve vztahu k postižení.
Impulzem ke vzniku výstavy bylo 100. výročí
Jedličkova ústavu a škol v Praze, nejstarší
české organizace poskytující vzdělání,
lékařskou péči, fyzioterapii, odborný výcvik
a další služby pro děti a mládež s tělesným
postižením…“
Nedalo mi to a po skončení výstavy, po
předání všech exponátů, jsem zavítal do
DOXu na „poslední popovídání“. Trošku jsem
lidi z DOXu vytrhnul z práce na jiných projektech, bylo těsně před další vernisáží. Ale
našla se chvilka v kavárně. A tak jsem se
ředitele DOXu Leoše Války zeptal, jak vnímal
výstavu a co pro něj znamenala.
„Pro mě výstava Postiženi normalitou
představuje jednoznačně jednu z největších
věcí, co se tady vůbec staly. Tečka. Myslím
to naprosto vážně. Je v první pětici pro mě
nejzásadnějších výstav. Výstava tak závažná
svým přesahem, filozofickým pojetím, rovi-
nami komunikace a společenským dopadem. Takových výstav je málo. Já teda
neznám jinou, která by měla téma postižení
takto zarámované, v tolika rovinách, v tolika souvislostech. To je přesně důvod, proč
se takové výstavy nedějí. Je to složité na
pojetí, na produkci, na to zarámování, na
filozofii výstavy. Musí se hledat, co už je moc,
co tam nepatří. Podobné téma svádí stále
k dalšímu rozšiřování, protože pořád jsou
další a další relevantní věci. Ale je tady limit
fyzický a taky to, co divák unese. Jsem rád,
že právě DOX mohl dělat takovou výstavu.
Pro nás to byla úžasná příležitost tím, že
jsme se sešli a bavili jsme se o stoletém
výročí Jedle. My jsme pochopitelně zvyklí
snažit se to nahlédnout ještě v jiných souvislostech, a protože jsme galerie a centrum současného umění, tak tam ještě
dostat pohled umělců, tu uměleckou reflexi. A celkové vyznění té výstavy? Bylo tady
hodně lidí ze zahraničí. Jejich komentář byl
jednoznačný – mimořádná výstava.“
Klidně bych se pod slova pana ředitele Války
podepsal. Nebylo to tolik o Jedli, pravda, ale
bylo to moc důležité a potřebné. Nakonec
není to poprvé, co Jedle ostatní inspiruje,
nabízí témata a ukazuje, že se může spolu
s ostatními subjekty podílet na hledání
odpovědí, může se ozývat ve veřejném prostoru.
Do DOXu určitě nemáme dveře zavřené.
Třeba se brzy povede uspořádat menší, ale
hutnější výstavu o tom specifickém drsném
a životadárném humoru. Ten jsme v DOXu
postrádali letos asi nejvíc.
UMĚNÍ
Kustodi na vozíku
PETR BURDA
A JIŘÍ HOLZMANN
absolventi JÚŠ,
členové skupiny The Tap Tap
J
elikož už dva rok bydlíme samostatně
mimo Jedličkův ústav, je pro nás
každá pracovní příležitost velmi zajímavá. Na facebookovém profilu Jedličkova
ústavu jsme se dočetli o zajímavé pracovní
nabídce v Centru současného umění DOX,
kde probíhala několikaměsíční výstava
Postiženi normalitou. Brigádně jsme na této
výstavě působili během celého července. Měli
jsme třikrát týdně směny po čtyřech hodinách. Střídali jsme se s naší kamarádkou
Sárou Hoťkovou. Na první pracovní schůzku
jsme dorazili s mírnou kocovinou a pozdě,
protože jsme žili v domnění, že schůzka je
od 13.30, ovšem byla to opravdu jen naše
domněnka. Začátek byl v 13.00. Na schůzce
nám bylo řečeno vše potřebné k výstavě
Postiženi normalitou. Dozvěděli jsme se informace, kde všude v galerii se tato výstava
rozkládá, a o jednotlivých částech výstavy.
Ze začátku u nás převládala rozpačitost
z výstavy a z toho, jak vše budeme zvládat.
Díky skvělému a přátelskému kolektivu
ostatních kustodů jsme onu rozpačitost
brzy překonali a brigáda se pro nás stala
příjemným přivýdělkem. A samotná galerie
DOX pak místem, kde poznáváme spoustu
nových lidí i své nadřízené Honzu a Romanu. Byla radost pro takto bezproblémové
šéfy pracovat.
První dny brigády byly zajímavé, vůbec jsme
si nedovedli představit, jaká bude naše
pracovní náplň. Po prvních dnech nám ale
bylo vše hned jasnější. V nejistých situacích jsme se zeptali zkušenějších. Jirka
byl akčnější a zasahoval při útoku turistů
na exponáty, kdy jim anglicky vysvětloval,
co se smí a co už je za hranicí únosnosti. Petr dělal mrtvého brouka a čekal, až
to vyřeší nějaký z našich kolegů. Výstava
jako celek se nám spíše nelíbila, některé
předměty či části výstavy nechápeme dosud. A asi už je nikdy nepochopíme, ale
zdárně jsme zvládli předstírat, že nám
je vše jasné a s ničím nemáme problém.
K našim srdcím měl nejblíže koutek týkající se Jedličkova ústavu a Mengeleho pracovna. Zbytek výstavy byl na náš vkus až
moc dekadentní. V současnosti jsme stále
v kontaktu s bývalým nadřízeným Honzou,
který dá echo, když je potřeba za někoho
v DOXu zaskočit. A my jeho nabídky rádi
přijímáme.
JEDLOVÉ NOVINY
Pondělí 16. prosince 2013
SOUČASNOST
KULTURA
3
INZERCE
Film Století Jedle JUŠ dnes
můžete mít doma i Vy!
D
okumentární film tvůrců Tomáše Škrdlanta, Erika Čipery
a Michala Turka Století Jedle je nyní k zakoupení v obchůdku
Borůvka, který najdete hnedle vedle Jedle. Snímek získáte
na DVD za sumu odpovídající úctyhodnému věku Jedličkova ústavu.
Tomáš Škrdlant a jeho filmařský kolektiv vám v něm ukážou
svědectví o Jedličkově ústavu přímo skrze příběhy těch, kteří
v něm strávili značnou část svého života. Dokumentární počin
odbourává svým upřímným pojetím předsudky vůči Jedličkově
ústavu, které jsou občas slyšet v širší společnosti a zůstávají v ní
tak trochu jako špína za nehtem Jiřího Paroubka, vůči jehož dehonestujícím výrazům se musela Jedle v minulosti bránit. Škrdlant
odkrývá Jedli, jak se zrcadlila v jednotlivých etapách dějin České
republiky a bývalého Československa. V dokumentu lze vidět skok
Jedle zejména za posledních dvacet let a neuvěřitelně sebevědomé
výpovědi současných studentů v porovnání s pamětníky, kteří zažili
Jedličkárnu za komunistické éry. Těšte se všichni, ať už máte
rádi Jedličkárnu, nebo byste do ní nikdy nechodili ani nejezdili.
Dokument má svou jedinečnou hodnotu i v tom, že je povedeně
nezaujatý vůči tématu postižení i ústavu, a zároveň jako by si ho
aktéři z Jedle tak trochu točili sami. Zajímavé dílo, šup pod Jedli
nebo každopádně pod váš stromeček!
Andrea Hutková
OHLÉDNUTÍ
FOTO: PETR HRUBÝ
Premiéra filmového dokumentu Století Jedle v Centru současného umění DOX 21. března 2013 – autor Tomáš Škrdlant (s mikrofonem)
představil výpověď o současnosti i historii Jedle. Do besedy s diváky se zapojili i někteří aktéři filmu.
REAKCE
Dopis bývalého ředitele
P
o veřejné premiéře filmu Století Jedle se
26. března odehrála plánovaná debata
mezi diváky a tvůrci. Jedním z diskutujících byl i bývalý ředitel Jedličkova ústavu Jan
Miklánek. Několik dní po tomto slavnostním
večeru od něj přišel do JÚŠ následující dopis,
který otiskujeme ve zkrácené podobě, ovšem
bez úprav:
Jmenuji se Jan Miklánek,
prožil jsem v Jedličkově ústavu celkem 21 let
svého mladistvého života, od r. 1950 do roku
1970, učil jsem se tam nejprve ortopedickým
obuvníkem, potom jsem udělat s maturitou
střední zdravotní školu, obor zdravotní laborant, a dotud jsem šel studovat medicínu, FVL
KU, kterou jsem skončil v roce 1970. Pracuji již
43 let jako rehabilitační lékař, primař oddělení
v Praze. Z toho po necelé dva roky a to v létech
1992 až 4 jsem byl dokonce asi jako jediný
bývalý svěřenec ředitelem Jedličkova ústavu a byl jsem prvním ředitelem sloučeného
Jedličkova ústavu a škol v Praze. Jistě pan
Dr Tytz (autor má na mysli doc. Borise Titzla, pozn. redakce) má vše podrobně zaznamenáno ve svém hobby písemností a záznamů
o Jedličkově ústavu. Chci Vám bez zášti a kritiky napsat své upřímné dojmy a připomínky
a to a jak moje tak dalších lidí zde přítomných
na této ojedinělé a docela pěkně uspořádané
akci. Byli jsme přítomni od začátku až do
konce na filmu…
… Vůbec tam nebyla zmínka o létech 1950 až
1989 (chyběly tam zmínky o meziústavních
hrách tělesně postižené mládeže, měli jsme
svůj ústavní orchestr, který fungoval bez
vychovatelů!, vydávali jsme si sami časopis
Nežárka volá,který jsme vyráběli na koleni ve 4
exemlářích, psali na psacím stroji v kopírákových kopiích, vše sami pérem kreslili, nebyly tehdy xeroxy!, kompjutry!, nebylo uvedeno ocenění kreseb a vypalování na dřevo
v zahraničí, kdy jsme získalii opakovaně
i celosvětové ceny ve Stockholmu, v létě jsme
jezdili s dr. Pfeiffrem pod stany, v letech 1964
až 1970 studovalo celkem 11 svěřenců vysokou
školu, 10 jich ji dokončilo s vysokoškolským
titulem, byly tehdy i spáchány 2 sebevraždy
těžce postižených jedinců, byla k dispozici
celá řada učebních oborů: radiomechanik,
vyšívárna, kobercovna, ortop. obuvník, studenti střední školy integrováni mezi zdravými
dětmi po Praze. (...)
Chybí mi zde integrace soudobých dětí,
které vyjdou z JÚŚ do společnosti, Já osobně
jsem byl v nemocnici Jedličkova ústavu
dr. Křivánkem celkem 7krát operován a díky
tomu chodím, tam se i operovalo, proč nebyla
uvedena tato důležitá zmínka o tehdejším
ústavu v létech 1955 až 1968?
Co společnost, včetně MPSV, dělá pro to,
aby se děti vycházející z ústavu zařadili do
společnosti a neskončili jenom na plném invalidním důchodu, nebo v jiném důchodovém
zařízení v ČR ? (...)
Chyběla nám statistika, z dob prof. dr.
Jedličky, z doby válečné, z doby komunistické
éry ústavu a z doby od roku 1990 ( po revoluci), kolik svěřenců se ve společnosti uplatnilo a v jakém postavení, kolik jich bezvládně
zůstává doma, kolik jich končí sebevraždou?
Kolik jich je v dalších ústavech a v jakých?(...)
Vůbec tam neuváděl či nekončil film ředitel
Jedličkova ústavu, což je jeho povinnost
a také podepsání vlastní vizitky, že tomu
tak skutečně je. (...)
Mám pocit, že děti jsou tam dnes až rozmazlovány, minimálně vedeni k samostatnosti
a soběstačnosti, že spoléhají, že vše za ně
vyřeší někdo jiný, a vůbec u celé řady dětí
hodně chybí motivace se co nejvíce bojovně
dostat z patrného pohybového onemocnění,
protože všechno mají co nejrychleji „na
talíři“ od okolního personálu. (...)
Dostal jsem pocit, že prohlubující se
skutečnou integrací tělesně postižených
dětí do naší společnosti má naději Jedl.
ústav při soudobém trendu vznikajících
onemocnění u dětí do 20 let do roku 2035
zcela zaniknout. Budu moc rád, když mi
to vyvrátíte a vlastně takto nezanikne můj
domov! A nejsem sám! Pro kolik svěřenců
dnešní doby je Jedličkův ústav jejich
domovem?
Z tohoto předvedeného filmu jsem nevypozoroval, že by některé dítě mohlo říci
některému vychovateli „moje mámo“, nebo
“ můj táto”?! Jak to bylo v mých časech, když
jsem byl v JÚ po dobu 21 let. Nejenom já jsem
tehdy tam našel svého doslova adoptivního
otce i svou matku. (...)
Vždy mi zaleželo na tom, aby Jedličkův
ústav a školy měl tu objektivní dobrou
pověst a vše bylo po pravdě i v ústavu, jak
se nyní prezentuje …
AKCE
Stoletý mejdan
JIŘÍ
ŠVÁB
zástupce ředitele škol
M
ejdan století bez alkoholu,
omamných látek, Karla Gotta
a nahých žen, to musí být buď
super, nebo totální krach. Ale je tu ještě
třetí možnost. Důstojná oslava důstojného
výročí.
Místo sledování okoukaných hvězdiček
televizních a jiných kanálů z pohodlného
vězení křesla se objevila nabídka na aktivní
zábavu lidí spojených s Jedlí. Přišlo pár lidí
i zvenku. Klaun, který by bez spolupráce
s našimi dětmi nepředvedl ani jeden vtipný
skeč, herci ze znovuobnovené „Dočasné
šejkspírovské“ s nově nastudovanou hrou
Romeo a Julie (která ovšem také vznikla
kolem Jedle) a pár dokumentaristů
z televize (kteří právě Jedli objevili). Ostatní
byli jen a jen ústavně právoplatní členové
rodiny u Jedličků.
Zákaz vyučování
Neučilo se. Oficiálně. Byl vydán zákaz
vyučování. To ty největší záškoláky táhne,
aby alespoň jednou za sto let hltali školu
plnými doušky. A tak se jim dařilo prožít
v Orientu setkání Šeherezády se sultánem
za přispění absolventů Jedle nebo zažít
atmosféru Tylovy hospody v nastudování
Čarodějného divadla složeného z praktiků
zdejší střední školy. Ti nejzvídavější pak
nad Táborskou bránou Vyšehradu objevili
pro tento den nově zbudovanou lanovku,
která spojovala školu v Nové budově se
Školou ve zdi u Staré budovy. Za vrchol
celé akce lze považovat dar od rodičů
současných žáků, ohromný dort pro všechny
lidičky ze stoletého zařízení Jedličky.
Pozadu nezůstala ani Nadace JÚ, která
se jako obvykle rozhodla tento velkolepý
čin jistit. Aby opravdu zbylo na všechny,
dodala k tomu ohromnému dortu několik
dalších. A pro ty, kteří nikdy nemají všeho
dost, byla připravena pověstná grilovačka
v prostorách atria Školy ve zdi, ergosoutěže
u šneku (rampa místo schodiště) na Topolce
a jam session v tělocvičně, který některé
i roztančil.
Dožít se stovky
Žáci, studenti, pedagogové i nepedagogové
z Jedle slavili stovku. Někteří bojují se
zdravím mnoho let, přesto měli tu výsadu
se stovky dožít. Z toho plyne poučení: Věk je
zásluha, pokud jsi na pravém místě v pravý
čas a děláš ty pravé věci. Důstojná oslava je
jedna z nich a svátek kulatého výročí zas
taková dřina není, pokud je na co dobrého
navázat. A že se nám pařba zalíbila, už teď
chystáme velkolepý (prakticky tisíciletý)
mejdan nazvaný „XIII?“. Pozvání už přijal
pan František Bakule, František Spáčil,
Eduard Štorch, Augustin Bartoš a mnozí
další. Bohužel, nevím, jestli pan Rudolf
Jedlička bude mít zrovna čas. To bychom
pak museli akci ještě jednou zopakovat.
Dvanáctá abilympiáda pro
děti a mládež
P
od každoroční záštitou Jedličkova ústavu a škol se 18. května
2013 uskutečnila už 12. abilympiáda pro děti a mládež. Tentokrát se navíc nesla ve slavnostním duchu oslav stého výročí.
Přibližně 130 soutěžících startovalo v těchto disciplínách: lego, puzzle, modelování, práce se dřevem, počítačové hry, studená kuchyně,
cukrářství, vyšívání, tkaní, malování, malování na sklo, aranžování
květin, košíkářství, batikování a korálkování.
Jde o soutěž zručnosti dětí a mládeže s handicapem v rukodělných
činnostech, ve kterých by se mohli mladí lidé v budoucnosti
i profesně uplatnit. Abilympijské hnutí je účinný prostředek k integraci lidí s postižením do běžné společnosti v oblasti práce. Skýtá
však také příležitost pro setkání a výměnu zkušeností pracovníků
v pomáhajících profesích, rodičů i pedagogů. Navazují se nová
přátelství, vzniká spolupráce. Stalo se již tradicí, že soutěže se
konají ve stejné době jako Trhy chráněných dílen, na které zve
O. s. Borůvka dílny z celé republiky. Soutěžící vidí, co v budoucnu
mohou dělat, a mohou se na soutěži setkat se zástupci těchto dílen.
Návštěvníci abilympiády vidí, že při poskytnutí adekvátních podmínek mohou handicapovaní odvádět pracovní výkony srovnatelné
s výkony lidí bez postižení. Hlavně ale chceme, aby si děti „užily
svůj hezký den“.
Jiří Janoušek
Den pro bývalé i současné
P
ro příchozí byla 3. května připravena komentovaná prohlídka všech prostor. Někteří bývalí svěřenci litovali, že naši
instituci nenavštěvují dnes. V jejich době zde nebyl tak
luxusní bazén, neměli možnost vyzkoušet samostatné bydlení
v garsonkách, o cílené ergoterapii se jim v dobách před 30 lety ani
nesnilo, o střední škole s maturitou rovněž ne.
Umění, jídlo a vzpomínání
V TAKAVÁRNĚ byla připravena výstava didaktického komiksu
Stejně jako Ty (o integraci žáků v běžné škole), na zahradě se
sázela stá jedlička. Šlo o závěr akce 100 jedlí pro Jedli. Sázel
primátor Bohuslav Svoboda, ředitelka Konta Bariéry Božena Jirků
a ředitelka nadace JÚ Alena Peštová. Promítal se film Tomáše
Škrdlanta Století Jedle, v divadelním sále vystoupila herečka
Zora Jandová s několika šansony, později se zde promítaly starší
i novější dokumenty o JÚŠ. Paní Popelková (do JÚ přišla v roce
1934 se svou sestrou) zde vystavila a darovala krásně zdobené
perníčky, v knihovně se prohlížely a skenovaly historické fotky,
skupina spolužaček (byly zde kolem r. 1969) pozvala zpěváka
Václava Neckáře, který přišel zahrát se svým bratrem jako tehdy.
Ve Staré budově byla instalována výstava zvířat, která vyrobili
současní žáci škol v pracovněterapeutických dílnách, zároveň zde
bylo nabídnuto občerstvení od žáků praktické školy. Ve Škole ve zdi
(navržené architektem Davidem Vávrou), na místě bývalých chlívků
a kůlen, se grilovaly buřtíky na pivě, povídalo se a vzpomínalo.
Skupinky hostů v různých prostorách litovaly, že počasí neumožnilo
posedět v zahradě. Přespolní by přivítali nocleh, aby mohli se
spolužáky a bývalými zaměstnanci strávit delší čas a další den
završit setkání účastí na festivalu skupiny The Tap Tap.
Antonín Herrmann
INZERCE
Otevřená Jedle
Už jste řekli svým známým, že Jedle organizuje zimní Otevřené
dveře? Všichni jsou zváni první středu v únoru, tedy 5. 2. 2014. Lze
si prohlédnout prostory školy, bydlení, prostory školního klubu,
rehabilitace, řemeslných dílen, bazénu, tělocvičny i TA KAVÁRNY.
Získáte přehled o nabízených službách: vzdělávání ve středních
školách a na základní škole, ubytování pro mimopražské, tréninkovém bydlení na jeden rok v našich garsonkách a krátkodobých pobytech pro rodiny s dítětem s postižením.
PŘÍBĚHY
4
HISTORIE
Pondělí 16. prosince 2013
JEDLOVÉ NOVINY
ANKETA
Osobnost
Augustina Bartoše
Kam by měla podle vás Jedle směřovat?
Dokončení ze strany 1
Tak to mě trochu zaskočilo, protože já si
myslím, že Jedle už směřuje, a to velmi
dobrým směrem. Podle mne se přirozeně
propojuje svět postižených dětí a studentů
s jejich vrstevníky z běžných škol. To vnímám
velmi pozitivně. Bohužel u starší generace
Jedle ještě stále představuje „ten ústav pro
chudáčky děti“, ale i tady osvěta začíná
působit. Jedle je otevřená pro všechny, což
je moc dobře. Takže jen tak dál.
Jedle směřuje a měla by směřovat stále více
do běžného života (např. umožnit žákům
ještě více nahlížet na různá pracoviště
během jejich studia) a ke každodennímu
pozitivnímu přístupu s důrazem na studentovy silné stránky. Zároveň možná kráčí
i k rozhodnutí, zda pozmění nabídku svých
studijních oborů, což by následně mohlo
zvýšit šance absolventů získat zaměstnání.““
Směr má, myslím, dobrý. Měla by snad víc
svým klientům zprostředkovávat reálný svět
tam za branami. Řada z nich si u nás hoví
v klídku, žádný spěch... Děláme dost akcí,
kdy zveme okolí do Jedle. Velmi užitečné
jsou však akce ven. Cestování, monoski
nebo třeba vodácký tábor anebo jak to dělá
Šimon (Ornest – kapelník The Tap Tap, pozn.
redakce). To může inspirovat, pomoct zdolat
vlastní lenost i strach. A také bych Jedli přál
jednu školu s motivovanými studenty.
Jak řekla jedna naše kolegyně tady z Jedle – všichni pracujeme na společném cíli,
směřujeme k němu, ale nikdo vlastně neví,
jak přesně vypadá. Také si myslím, že bychom k němu měli směřovat. A můžeme se
jen dohadovat, co přesně tím cílem je… Asi
nejvíc je to všechno o hledání svého místa
v tomhle světě.
FOTO: ARCHIV
Automobil vychovatelem - těžké začátky se starým, neupraveným vozidlem.
Bartošův fenomén
V roce 1944 Augustin Bartoš v zahraničí publikuje svoji převratnou
studii o dermatoglyfech. Jedná se o vytvoření papilárních linií
(„otisků“) na kůži amputačních pahýlů končetin. Ty mohou vzniknout, respektive se reprofilovat při soustavném uchopování
předmětů, trvalém tlaku či opakované pracovní činnosti stejného
druhu. Zároveň se díky iniciaci nervových zakončení zvyšuje jejich
citlivost. Tento jev začal být následně označován jako tzv. Bartošův
fenomén.
Popisovat veškerý přínos Augustina Bartoše pro Jedličkův ústav by
bylo nošením dříví do lesa. Proto jen ve stručnosti: za jeho vedení
byla v Jedličkově ústavu otevřena vlastní nemocnice, postavena Nová
budova (pro účely školní i ubytovací), vznikla trojtřídní smíšená
obecná škola, byly reorganizovány ústavní dílny a získán zámeček
v Lochovicích pro letní pobyty či školy v přírodě. Bylo založeno
vlastní nakladatelství a v něm publikováno množství literatury,
Jedličkův ústav se stal místem odborných návštěv a exkurzí z domova i zahraničí, v jeho prostorách bylo zřízeno muzeum. O JÚ referují
novináři a takřka denně se objevuje na stránkách tisku. Podobným
způsobem se dá dlouho pokračovat.
Manažerské působení
Skrytější je Bartošovo působení v „manažerské“ rovině. Především
díky jeho píli a buldočí vytrvalosti překonal Jedličkův ústav tři velmi
těžká období. První období nastalo bezprostředně po roce 1920.
Ústav byl tehdy v mnoha ohledech zkostnatělou a přezaměstnanou
institucí. Bylo potřeba přeorientovat se z výroby ortopedických
pomůcek ve válečných letech na moderní specializované zařízení
cílené na léčbu, výchovu a vzdělávání.
Druhé nelehké období nastalo při nedostatku financí za velké
hospodářské krize na počátku třicátých let. A potřetí Bartoš udržel
zařízení funkčně prakticky nedotčené během II. světové války,
přestože se musel vzdát Nové budovy i Nemocnice (dnešní „Tapky“).
Ve svém jednání musel být Bartoš mnohdy dost tvrdý. Kvůli rovnému
postupu si nadělal mnoho nepřátel. V Jedličkově ústavu i mimo něj.
Tlak se nakonec stal neúnosným, a tak na konci května 1945 odchází.
Další jeho působení na městském školním inspektorátu či na nově
založené Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy je tématem pro
jiný příspěvek. Výsledky jeho usilovné práce výrazně vidíme v Jedli
i dnes. Neměli bychom na něj proto zapomínat.
STRIP
CO PRO VÁS
MOHU UDĚLAT?
MĚL BYCH TU JEDNU
URGENTNÍ ŽÁDOST…
FOTO: JAN ŠILPOCH
FOTO: JAN ŠILPOCH
Bez dětí si připadám poloviční
rychle a včas, a najednou jsme se pohybovali
hrozně pomalu.
LUCIE
HNILIČKOVÁ
Zazvoním, z reproduktoru se ozve dětský
hlásek, strašně rychle cosi brebentí. Nevím co,
ale domovní dveře se otvírají, tak vcházím. Jdu
„po hlásku“ – v prvním patře je u jednoho z bytů
rušno. Malá Eliška komanduje ještě menšího
Frantu, pusu nezavře. Přemýšlím, kdy dýchá.
Doma je zatím jenom tatínek Jirka, maminka
Pavla prý skočila něco nakoupit. Začíná mě to
zajímat, protože podle mých informací by měla
být odkázána na invalidní vozík. Jen si v zabydleném 2 + kk odložím, Pavla je tu. Temně
kaštanové vlasy do culíku, hezké hnědé oči,
bez vozíku, který nechala v předsíni, ťapká
do obýváku. Její diagnóza je DMO. Před 29
lety se na svět chystala jako zdravé miminko,
ale porod byl těžký a nedostatek kyslíku se
neobešel bez následků. Jirka má taky culík,
přesněji: zapletený cop. Jak se za chvíli dozvídám, právě dlouhé vlasy se na něm Pavle před
deseti lety líbily.
Jak jste se seznámili?
Vyrůstala jsem v Jedličkově ústavu, ale
na střední školu, evangelickou akademii,
už jsem chodila mimo Jedli,“ vysvětluje
Pavla. „V Jedličkárně jsem měla kamarády,
své bývalé spolužáky, kteří tam studovali
gymnázium. Dojížděla jsem za nimi a Jirka
tam v roce 2000 nastoupil na civilku.
H rb
o hla
v
V čem bylo jiné chodit s handicapovanou dívkou?
V době, kdy jsme se seznámili, manželka
neměla vozík, chodila s jednou berlí.
(Po letech zjistili, že si tím Pavla asi úplně
zničila záda, že měla na vozíku jezdit daleko dřív.) Třeba když jsme dobíhali noční
metro, nesl jsem ji v náručí, abychom to
stihli. Já byl zvyklý chodit všude strašně
Když jste, Pavlo, snila, představovala jste si spíš
zdravého člověka, nebo někoho s handicapem,
abyste mohli tento osud sdílet spolu?
Mně by nevadilo, kdyby měl taky handicap, důležité je si s tím člověkem sednout,
zamilovat se do něj. I kdybych se tenkrát
rozhodla pro člověka na vozíku, tak bych
do toho skoro určitě šla. I když nevím, jaké
by to mělo následky.
Měl jste strach z intimního sblížení?
Já myslím, že každý vidí, že Pavla je pěkná
holka, tam se nebylo čeho bát. Navíc ona
není čistý vozíčkář, že by se na ni člověk
koukl a přemýšlel o tom, jestli je od pasu
dolů ochrnutá. Ona chodí, ale hůř. Hýbe se,
ale hůř. Myslím, že jsem se nebál, prostě to
byla normální zvědavost na ženskou.
A vy jste neměla obavy z intimního sblížení?
Asi trochu jo, já jsem spíš stydlivý a introvertní člověk, takže se bojím všeho nového.
Ale zase na druhou stranu jsem do toho
chtěla jít. Začátek byl takový pozvolný,
pusa nebo tak, nebylo to úplně jednoduché.
Nejdřív jsem si myslela, že má Jirka o mně
nějaký pochybnosti. Nechtěla jsem tlačit
na pilu; nevím, jak to mám vysvětlit. Prostě
jsem na něj nechtěla naléhat.
Řekněte mi, kdo je u vás v sexu aktivnější?
Pavla: Záleží na situaci, ale řekla bych,
že spíš já, akorát se vám to trošku bojím
přiznat, protože se strašně stydím.
Proč? To je přece štěstí, že jste vášnivá.
Já jsem taková tichá voda. A pak překvapím.
Překvapila vás Pavla, Jirko?
Takhle to dělá hodně holek, tváří se jako
nesmělé, a v soukromí jsou dračice. Moje
žena je dračice.“
Neměla jste v těhotenství obavy, když na vlastní
kůži zažíváte, jaké mohou být následky těžkého
porodu?
Obavy tam byly, a docela velké. A ještě
k tomu když mi asi tak ve dvacátém týdnu těhotenství dělali testy, přišli na to,
že by Eliška mohla mít Downův syndrom.
Možnost, že miminko bude postižené, nebyla velká, ale bohužel existovala. Byla
jsem z toho úplně zdrcená, proto jsem
šla raději na amniocentézu. Hrozně jsem
se bála. Ty tři týdny čekání na výsledky
po odběru plodové vody, ty byly dlouhé.
Když se nebezpečí nepotvrdilo, byla to
obrovská úleva.
Kdybyste měla něco vzkázat ženám, které jsou
na tom podobně jako vy – mít děti, nebo ne?
Je to velké plus, ale můžu mluvit jenom
sama za sebe. Já jsem se bála, že se o to
miminko nezvládnu postarat. Říkala
jsem si, že na mně bude 24 hodin závislé
a jestli o ně budu umět pečovat. Ale byla
to jenom moje hloupá obava. Nakonec
jsem si nacvičila přebalování, nošení, krmení atd. Péči o děti zvládám, i když mi
spousta věcí jde mnohem pomaleji než
zdravým maminkám. Myslím si, že jde
také o oboustrannou trpělivost a velkou
vůli a snahu. Hodně mi v tomto ohledu
pomáhá můj elektrický vozík, se kterým
jsem všude o dost rychleji. Můžu děti
vozit na klíně, protože nošení Františka
je náročné kvůli mé špatné a nestabilní
chůzi a bolesti v zádech a kyčlích. Je to
zkrátka moje kompenzační pomůcka.
Někdy jsem naštvaná nebo bych nejradši
na pár dnů někam odjela do hlubokých
lesů. Ale jakmile se někam vydám sama,
tak mi ty děti hrozně chybí. Připadám si
taková poloviční.“
Převzato z časopisu Můžeš (5/2011).
JEDLOVÉ NOVINY
Pondělí 16. prosince 2013
NÁZORY
5
REKLAMA
Věrní čtenáři se opět
dočkají!
Jak mi internet pomáhá
LUCIE
ŠPAČKOVÁ
absolventka JÚŠ
V
dubnu 2004 mi byl přidělen magistrátem hlavního města Prahy bezbariérový byt na Černém Mostě.
Do garsonky jsem se však přestěhovala
až v září téhož roku, kdy jsem měla byt
kompletně vybavený. Bydlím zde sama. Jsem
malého vzrůstu a pohybuji se na elektrickém invalidním vozíku, nyní studuji dálkově
vysokou školu - Metropolitní univerzitu.
Snažím se být co nejvíce samostatná, to byl
také důvod, proč jsem si byt pořídila. Jsou
však úkony, které sama zcela nedovedu.
V září, když jsem se do bytu nastěhovala,
jsem prožívala velice těžká období. Nikdy
jsem nebyla zvyklá na samotu a na to, že
zde nemám nikoho, kdo by mi s čímkoliv, co
se namane, pomohl. Už jenom to ticho mě
velice stresovalo. Plně jsem si uvědomovala,
že jsem tam úplně sama a jediný člověk,
na kterého se můžu spolehnout, jsem já
sama. Byt jsem měla vybavený vším, co
jsem potřebovala. Mám udělané speciální
toaletní prkénko (funguje to jako bidet).
To bylo to jediné a nejdůležitější, bez čeho
bych nemohla být vůbec sama. Nikdo si
přece nemůžeme naplánovat svoji potřebu.
Pomineme-li, že někdy je potřeba použití
toalety častější než obvykle. V bytě byla však
ještě jedna z nejdůležitějších věcí, která mi
tam scházela. Byl to počítač s připojením
k internetu, který se stal mým největším
přítelem.
Už když jsem si byt pořizovala, plánovala
jsem, že si musím pořídit počítač a internet. V té době už internet začal být pro
člověka nepostradatelnou záležitostí. Ještě
však nebylo úplně standardní, aby ho měla
každá domácnost. Pravda je však taková, že
už se internet začal hodně rychle rozšiřovat.
Já jsem se moc snažila o to, abych ho měla
co nejrychleji. Uvědomovala jsem si, že je to
pro mne věc nepostradatelná. Zvykla jsem
si na něj velice rychle a až tehdy, asi po
půl roce bydlení, jsem si uvědomila, jak mi
internet moc scházel a jak jsem měla bez
něho smutné večery a vše bylo složitější.
Zjistila jsem, že je pro mě internet velice
důležitý a že bez něho už bych si jen těžko
dovedla život sama v garsonce představit.
Uvědomím-li si, v čem všem mi internet
pomáhá, je toho opravdu hodně. Internet
využívám jako prostředek k domlouvání
si asistence na pomoc s hygienou, úklidem, nakupováním atd. Večery si krátím
povídáním si s přáteli přes ICQ, Skype
a Facebook. Internet také plně využívám
ke studiu, neboť všechny informace jsou
podávány skrze Extranet či SIS. Komunikace s každým je díky elektronické poště
pružnější. V oblasti cestování je pro mě
v současné době nepostradatelný. Praha
není město, kde by se člověk na bezbariérovou dopravu mohl spolehnout. Díky internetu si mohu vyhledat různé varianty
dopravy, které jsou možné. Také skrze
internet se poohlížím po zaměstnání,
které je pro člověka s handicapem neméně
důležitou záležitostí, aby se v tomto světě
stal plnohodnotným pro společnost a tak
eliminoval pocit handicapovaného. Internet je v oblasti zaměstnání velice nápomocen. Pominu-li všechny tyto povinnosti, jako je škola, domlouvání asistence
a vyřizování důležitých e-mailů, je pro mě
internet důležitý i v oblasti nakupování
dárků, zjišťování různých informací (kdo
vydal jaké CD, kde se prodává kniha, kterou
sháním, atd.), sledování kultury a mnoho
dalších věcí...
Závěrem bych chtěla říci, že díky internetu se s mým handicapem cítím daleko
lépe a svobodněji. Je to věc nepostradatelná pro člověka bez handicapu, ale ještě
nepostradatelnější pro člověka s handicapem. Uvědomuji si, jak jsem s internetem
propojená se světem a mohu se tak i sama
vzdělávat a krátit si dlouhé večery, kdy jsem
sama doma. Internet dodává sílu a člověk
tak někdy zapomíná na různá omezení.
Internete, jsi nejlepší vynález pro můj bezbariérový byt!
VTIP
Wheelchair accessible suicide
JANA STÁRKOVÁ
Počasí
Občasné sněžení budou provázet specifické
jevy. Na příjezdových komunikacích se bude
možné setkat s námrazou a s Mácou,
která ji bude odstraňovat.
V období Vánoc očekáváme sílení tlaku, který
bude na přelomu roku slábnout. Připravme
se na ochlazení, které k nám postupuje přes
Rusko z východu.
Dlouhodobá předpověď na jaro očekává
v období maturit horko a dusno, následně
vystřídané jasným a slunečným počasím,
které pro daný okamžik zaplaví celý svět.
N
ení tajemstvím, že mezi bezkonkurenčně nejlepší bestselery posledního století patří almanachy Jedličkova ústavu,
vycházející z časopisu Mezi palácem a chrámem. První
díly knih byly beznadějně vyprodány. Právě vycházející III. vydání
almanachu dozajista čtenářům odhalí další tajemství osobností
Jedličkova ústavu, která doposud nebyla zveřejněna. Próza a poezie v díle má odkrýt skandály, milostné aféry, anarchii studentů
a pedagogů škol i další informace z Jedle, které jsou po léta tajně
zaznamenávány autory, již budou s dalším vydáním konečně
odhaleni! Unikátní díla z Jedle zatím nemají ve světě žádnou
konkurenci. Proto je jasné, že nový první výtisk bude předán
řediteli Janu Pičmanovi za přísných bezpečnostních podmínek,
jak nám sdělil tajný zdroj. Ke čtenářům by se měl dostat již brzy
a Jedlové noviny budou u toho!
Andrea Hutková
Pracují tu
K dubnu 2013 v Jedli pracovali tito lidé:
Aksamitová Irena Balaštíková Dagmar Balaž Peter Bednářová
Kateřina Bedřich Jan Běhalíková Hana Bělostíková Eva Beneš Karel Benoniová Markéta Beránek Jindřich Berchová Adéla Berková
Alla Bernard Václav Bican Stanislav Bicanová Gabriela Bílková
Klára Bochin Jakub Bolardtová Markéta Borz Vladislav Brabec
Vladimír Broukalová Běla Buckiová Daniela Bučková Michaela
Budayová Monika Cafourková Eva Cieslarová Eva Čadová Agneša
Částková Martina Červenková Kateřina Datinský Jan Davidová Věra
Denková Veronika Diviš Petr Dobruská Alena Dolejšková Dagmar
Domanská Alice Drahorád Jana Drastilová Iveta Draxlerová Marie
Dvořák Radek Ferencová Kateřina Ficaj Petr Filipová Vladimíra
Frausová Pavla Gálová Zdena Geberle Pavel Gerža Daniel Geržová
Radka Grande Anna Gruberová Klára Hamříková Lucie Havlíčková
Marta Hejzlar Tomáš Herrmann Antonín Holešová Lenka Horáková
Věra Horská Pavla Horský Luděk Hosnédlová Renata Hošek Dušan
Hrubý Petr Hruška Matěj Huseinová Božena Hutková Andrea
Chovanová Marcela Chroboková Kamila Chrzová Dušana Jančiová
Anna Janoušek Jiří Janyška Břetislav Janyška Jan Jedlička Adam
Dennis Jelínek Václav Jelínková Monika Jícha Libor Jinderlová
Dana Jindová Jitka Jokeš Michal Kadlec Emil Kárová Helena Kárová
Lydie Kaštánková Marta Kendeová Katarína Klausnerová Ivona
Knapp Martin Knaust Vladimír Knechtová Radoslava Knězů Zuzana Kolář Petr Kolaříková Jana Kottová Soňa Kováčová Martina
Kovaříková Markéta Kraitlová Irena Králíček Jan Krečková Yvona
Kropík Lukáš Krpačová Jana Krulová Anna Krušinová Patricie
Kubiče Petr Kučera Jiří Kukhar Olena Kula Rostislav Kulhánek
Michal Kůnová Marta Kuželka Roman Kužílková Šárka Kyliánová
Marta Landová Helena Lebedová Hana Lokvenc Jan Lomáková Iveta
Londinová Jana Loula Emanuel Machálková Romana Majerová
Jana Majerová Radka Maňaska Karel Maratová Magda Marešová
Martina Marešová Terezie Marková Tereza Marksová Michaela
Marušková Marie Masný Petr Mašek Jan Mašková Eva Mašková Eva
Matějíčková Irena Matouš Ondřej Mauerová Josefa Mejsnar Jan
Mika Jozef Miščíková Zuzana Mitasová Jana Morávková Kateřina
Mošovský Evžen Moudrá Anna Mrázková Andrea Musílek Radek
Nácar Evžen Němcová Alena Nová Kateřina Nováček Josef Novotná Marcela Nyčová Zuzana Ornest Šimon Pakostová Hana
Palivcová Dana Patkaňová Helena Patočková Alena Pešková Iva
Petrus Lukáš Pfeiffer Jan Picková Martina Pičman Jan Podoláková Zuzana Pokorný Miroslav Polnický Ladislav Preisler Ivan
Ptáčková Helena Racková Štěpánka Reichlová Veronika Richterová
Helena Romanová Lenka Řeháková Milena Řehoř Jiří Savarová
Lada Sedláček Radomír Sekyrová Jitka Sivák Vojtěch Skokanová
Michaela Skružná Pavla Slámová Ivana Sommerová Marcela Spilka
Jan Stachová Ilona Stará Magda Strejčková Erika Studeníková
Lenka Stupková Vlasta Suchánková Lucie Süssová Jana Sušický
Tomáš Svoboda Petr Svobodová Bohumila Svobodová Eva Syručková
Kateřina Šafránková Petra Šallyová Jiřina Šebestová Barbora
Šedivá Eva Šedivá Kristýna Šeknkýřová Kateřina Šestáková Eva
Šimanová Jaroslava Šímová Pavla Šimsová Alena Šormová Marie
Šrámek Ondřej Štička Zdeněk Štumpfová Libuše Šváb Jiří Švábová
Marie Táborská Miroslava Tošnerová Anna Trsková Dana Turnerová
Dáša Uriová Václava Vacková Zuzana Vaculíková Kateřina Vágnerová Michaela Váchalová Alena Vajrauchová Jitka Vaníková Lenka
Beata Vanoušková Iva Váňová Martina Velebilová Oksana Verner
Jaroslav Vlčková Soňa Vocásek Dominik Völflová Eva Vondráčková
Alena Vondráková Jana Vondrášková Dana Voráčová Helena Vostrá
Helena Vránová Tamara Vrbová Pavla Vyhnálková Sylva Waltrová
Taťána Zapletal Michal Zavoralová Jaroslava Zvěřinová Milena
INZERCE
HISTORIE
6
SLOUPEK
Nad výstřižky z novin od 20. let 20. století
J
edličkův ústav a školy
let os oslav i l st olet é
v ýročí. Jeho cesta tímto obdobím nebyla vždycky
přímá , ovliv ňoval ji nejen
historický a společenský kontext, ale také sami lidé a jejich myšlení. I ve 20. letech
20. století se na ut váření
tohoto
„společenského
n á zor u“ p o d í lely nej v íc
nov iny. Ubožák, invalidní,
handicapovaný, nejčastěji
p o u ž í v a n á p oj m e n o v á n í
v novinách, spojuje většinově
sdílená konotace žebráka
s nastavenou dlaní, kter ý
společnosti nemá co nabídnout, nemá „zboží“. Přitom
hlavním úkolem Jedličkova
ústav u bylo už v době jeho
založení „zmrzačelým, potácejícím se v bídě, poskytnout léčbu, výchovu a zároveň
je připravit na plnohodnotnou práci v každodenním pracovním životě“. S v ýjimkou
komunistického čtyřicetiletí
je tato idea základním stavebním kamenem ústav u a vrcholí v koncepci dnešního
Jedličkova ústavu a škol.
JEDLOVÉ NOVINY
HISTORIE
Má, nebo nemá Jedličkův
ústav „zboží“?
PETRA
KLIMEŠOVÁ
jazykovědkyně
Pondělí 16. prosince 2013
Změna poměrů
ve společnosti
90. let znamená
i změnu
v koncepci
ústavu, jež klade
důraz
na vzdělání
”
Würtzova sbírka
PETR
KOLÁŘ
vychovatel a archivář
Jedličkova ústavu a škol
A
rchiv Jedličkova ústavu skrývá nejednu zajímavost. Patří mezi ně i část
unikátní sbírky uměleckých artefaktů
s tematikou lidí s postižením. Až do výstavy
v DOXu o ní věděla jen hrstka zasvěcených.
Autorem kolekce je Hans Würtz.
Život a dílo
Hans Würtz se narodil 18. května 1875 na severu Německa. Byl jedním z nejvýznamnějších
představitelů
tzv.
„Krüppelpädagogik”
(doslova „pedagogiky mrzáků“) v období
německé výmarské republiky. Slovo mrzák
bylo tehdy vědecký terminus technicus.
Würtzovi rodiče zemřeli v jeho raném
dětství, takže vyrůstal u strýce. Ke svým
pěstounům měl špatný vztah. Původně měl
pracovat v obchodě svého strýce, ale místo toho se rozhodl být učitelem a pečovat
o nezaopatřené děti.
Po úspěšném zakončení studia v roce 1902
působil jako učitel v malé vesničce Uk. Říkalo
se, že Würtz byl výchovnou prací téměř posedlý. V roce 1910 ho nalézáme již jako učitele
na chlapecké škole v Berlíně--Tegelu. Nakonec je další rok zaměstnán v Ústavu pro
léčbu a výchovu mrzáků pro Berlín a Braniborsko, ze kterého později (1914) vznikl
známý Oskar-Helene-Heim. V berlínském
Zehlendorfu pracuje Würtz jako vychovatel
(„výchovný dozorce“).
Společně s lékařem Konradem Biesalským
z Oskar-Helene-Heimu vybudovali jedno
z největších soukromých ortopedických
zařízení pro děti a dospívající mládež
vůbec. Pod jejich vedením se v první třetině
20. století stalo centrem péče o tělesně
postižené v Německu a získalo si mezinárodní reputaci. Od roku 1915 byl ředitelem OskarHelene-Heimu a angažoval se ve spolcích
jak pro mrzáky, tak pro sirotky. V roce 1930
zemřel ortoped Biesalski. Würtz se stává
nejdůležitějším reprezentantem OskarHelene-Heimu.
Útěk do Československa
Po nástupu nacismu v roce 1933 byl Würtz
označen za nepřítele lidu, komunistu, svobodného zednáře, milovníka Židů a pacifistu. Byl mu odňat jeho úřad a musel čelit
obviněním za hanění Goebbelse. Uvedl
ho totiž kvůli jeho znetvořené noze hned
dvakrát ve výčtu známých mrzáků. V roce
1933 byl okamžitě bez penze propuštěn. Na
základě varování utekl do Československa,
kde se uchýlil ke kolegovi Augustinu
Bartošovi. Mezi lety 1935–1938 několikrát
změnil bydliště, až nakonec odešel do Vídně.
Po válce nastoupil na post kurátora Oskar-Helene-Heimu. Umírá roku 1958.
V oblasti teorie se Würtz názorově vyhranil
vůči myšlenkám sociálního darwinismu, rasové hygieny a eugeniky – a postavil proti
nim ideu speciální pedagogiky, cílenou na
péči o tělesně postižené jedince.
Příběh sbírky
Během svého působení v berlínském ústavu
začal Würtz shromažďovat unikátní kolekci výtvarného umění týkající se tělesného
postižení. Počátky můžeme datovat do
poloviny 20. let, kdy byla součástí souběžně
zřizovaného ústavního muzea (tou dobou
zakládá Augustin Bartoš obdobné muzeum v JÚ). Součástí sbírky byly olejomalby, akvarely, kresby, rytiny, sošky či busty,
náčrty, grafiky a pasparty; odborná literatura i beletrie – vše týkající se (i velmi
vzdáleně) problematiky tělesného postižení.
Veškeré předměty získával Würtz osobně
v obchodech s uměleckými předměty, na
aukcích či v antikvariátě. Pomocí paspart
a výstřižkového archivu je i sám vytvářel.
Své největší šíře dosáhla sbírka v první
polovině 30. let. Würtz ji později legálně
vyvezl do Československa. Zde ji ve finanční
tísni odprodal Zemskému spolku pro léčbu
a výchovu mrzáků – tehdejšímu zřizovateli
Jedličkova ústavu. Po dobu deseti let mohl
u sbírky využít předkupního práva. Ta
zůstala během II. světové války v Praze (její
malá část se ještě v roce 1938 vrátila panu
Würtzovi). K dohodě o zpětném odkupu nakonec asi kvůli financím nedošlo. Po roce
1948 se osud Würtzovy sbírky zahalil temnotou.
Teprve nedávno se jej podařilo alespoň trochu osvětlit. Část sbírky vrácená panu Würtzovi byla doplněna o zbytky z Oskar-Helen-Heimu a přesunuta do archivu Humboldtovy
univerzity. Druhá část, tvořená zejména
rozličnými soškami, přečkala v depozitářích
Zdravotnického muzea v Praze. Třetí část,
již tvoří zejména pasparty a část obrazů, se
uchovala od roku 1938 v Jedličkově ústavu.
Sbírka už nikdy nebude kompletní. Část
položek lze pokládat za ztracenou. Přesto
měla letos veřejnost možnost zhlédnout po
více jak osmdesáti letech alespoň část sbírky
na výstavě Postiženi normalitou.
Svět dětí životu navrácených
Počátek cesty JÚ ve 20. letech je dobou paradoxů. Na jedné straně jej veřejnost oceňuje jako potřebný, konající pro
společnost dobro (jak o tom svědčí i titulek Národní politiky
Svět dětí životu navrácených z roku 1931), ale na straně druhé
se ztotožňuje s hesly a nezná podstatu, která spočívala ve
v ýchově, vzdělání, lékařské péči, jež přesahovala tehdejší
úroveň, a hlavně v práci. Děti v JÚ pracovaly v dílnách (strojní
truhlářství, krejčovství, zahradnictví, výroba ručně vázaných
koberců, v yšívání praporů a stuh, šití prádla a dílny ortopedické), účastnily se s nimi v ýstav (získaly např. cenu
Grand Prix). Avšak: „... jenom kdyby ta nedůvěřivá veřejnost
je hodnotila podle práce, a ne podle té smutné tradice, která
si zv ykla viděti zmrzačelého při pohodlném a v ýnosném,
ale málo mravném povolání v žebrotě ...“ (ředitel Augustin
Bartoš, 1928).
Změna poměrů ve společnosti 90. let znamená i změnu v koncepci ústavu, jež klade důraz na vzdělání (název Jedličkův
ústav a školy), na integraci dětí s postižením do běžné
společnosti, resp. do běžných typů škol a na otevřenost ústavu.
A nezapomíná ani na „zboží“. JÚŠ funguje jako kulturní subjekt, připravuje divadelní představení, koncerty, organizuje
společenské akce otevřené nejširší veřejnosti, veletrhy se
zbožím, které v ytvořili jeho žáci a studenti a jež je nabízeno
k prodeji, sportovní klání pro všechny, festivaly (např. Festival
pro doktora Jedličku s mottem Aby si zdraví lidé našli cestu
k postiženým dětem aneb integrace naruby).
Jedle tedy má a vždy měla společnosti co nabídnout.
JEDLOVÉ NOVINY
Vydavatel: Jedličkův ústav a školy, V Pevnosti 4, Praha 2
IČ 70873160
Šéfredaktor: Radek Musílek, [email protected]
Zástupci šéfredaktora: Andrea Hutková, Jan Pičman
Jazykový redaktor: Alena Dobruská, [email protected]
Korektor: Petra Klimešová
Grafické zpracování: MATURUS, o. p. s.
Tisk: Flora, a. s. Rozšiřují dobrovolníci a nadšenci z řad příznivců Jedlovek.
Četnost: Jedlovky vychází jen dvakrát, a to 5. 12. 2013 a 16. 12. 2013.
Jedlovky vychází díky grantu pana Jiřího Michala.
Jakékoliv užití a šíření části nebo celku obsahu Jedlových novin
(včetně jejich překladu) je žádoucí a povolené.
PODĚKOVÁNÍ
Velmi si vážíme vstřícnosti bývalého šéfredaktora a ředitele Lidových
novin pana Dalibora Balšínka, který souhlasil s využitím layoutu Lidovek.
Naše velké díky patří pracovnici redakce Lidových novin
Petře Klimešové za korektur u Jedlovek.
V neposlední řadě děkujeme panu Jiřímu Michalovi za finanční podporu projektu.
FOTO: ARCHIV
Konferenci v Lékařském domě zahájily za pořádající ČLS JEP docentka Olga Švestková, přednostka Kliniky rehabilitačního lékařství, a docentka
Jana Süssová, vedoucí sekce neurorehabilitace
Výroční konference
RADEK
MUSÍLEK
šéfredaktor
O
slavy sta let symbolicky ohraničily
dvě konference. Měly připomenout,
že Jedličkův ústav a školy spolupracuje s předními vědeckými pracovišti.
Je místem, kde se potkává teorie s praxí,
vznikají zde odborné studie a připravují
se noví odborníci. Pomyslným začátkem
oslav tak byla už 27. listopadu 2012 konference 100 let Jedličkova ústavu a škol
a moderní neurorehabilitace v pražském
Lékařském domě. Pořadatelem byla
Neurorehabilitační sekce Společnosti
rehabilitační a fyzikální medicíny České
lékařské společnosti J. E. Purkyně ve spolupráci s Klinikou rehabilitačního lékařství
1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice
v Praze. Na půldenním setkání vystoupili
vedle současných pracovníků JÚŠ v čele
s profesorem Janem Pfeifferem také
speciální pedagog doc. Boris Titzl nebo
prasynovec zakladatele JÚ Jiří Jedlička,
lékař a spoluzakladatel České lékařské
komory. Téměř o rok později, 11. října
2013, uspořádala Pedagogická fakulta UK
ve spolupráci s JÚŠ a Somatopedickou
společností konferenci Cestou inspirace
a partnerství. Byly zde prezentovány praktické výstupy např. v oblasti speciální pedagogiky, ale i reflexe práce Jedličkova ústavu
či fenoménu postižení jako takového. Velký
podíl na přípravě konference měla klinická lingvistka JÚŠ Radka Majerová, která
rovněž přednesla příspěvek o unikátní práci s dysfatickými a anartrickými klienty.
Půldenní program v aule přilákal výrazně
větší publikum než lékařská konference.
Vedle odborníků z oblasti péče o žáky
s tělesným postižením zasedla v auditoriu
i řada současných studentů.
Historický kvíz
1. Profesor Rudolf Jedlička se narodil:
a) v Praze
b) v Kutné Hoře
c) v Lysé nad Labem
d) v Harrachově
2. Nová budova škol byla otevřena
v roce:
a) 1913
b) 1926
c) 1937
d) 1945
3. Jako přechodný azyl během 2. světové
války sloužil JÚ:
a) zámeček Lochovice
b) statek Buková
c) letohrádek Vendula
d) areál Thomayerovy nemocnice
4. Jedličků ústav v Liberci byl:
a) shodou okolností pojmenován stejně,
ovšem nikoliv podle Rudolfa Jedličky, ale
podle Aloise Jedličky, bohatého mecenáše,
který tamní zařízení podporoval za první
republiky.
b) po 2. světové válce dočasně sloučen s JÚ
v Praze, ovšem i po následné odluce mu
zůstalo zachováno jméno Jedličkův ústav.
c) po vzniku samostatné Československé
republiky v roce 1918 zbaven německy
znějícího názvu a pojmenován po
pražském ústavu, který si už v té době
vydobyl uznání a respekt.
d) paralelně založen bratrem Rudolfa
Jedličky. Společně provozovali i Podolské
sanatorium. Cílem bylo vybudovat po republice síť podobných zařízení a Liberec
měl být první mimopražskou vlaštovkou.
Správné odpovědi: 1)c; 2)b; 3)a; 4)b
Děti z Jedličkova ústavu a škol nacházejí větší uplatnění
Za 2. světové války žily děti JÚ na zámečku v Lochovicích. I tam
se věnovaly každodenní práci, zatímco v budově na Vyšehradě
byl Němci zřízen SS lazaret. Doba komunismu pak znamená
ve v ý voji ústavu krok zpět. Jeho otevřenost, budovaná ve
20. a 30. letech, byla modifikována v tendenci odsunout
děti z JÚ na periferii, a to jak konkrétně, tak metaforicky:
„... sebemenší postižení znamenalo umístění do speciální
školy. Základní školy tak byly ‚čisté‘ a zdraví žáci nepřišli do
kontaktu s postiženými vrstevníky.“
JEDLOVÉ NOVINY
Pondělí 16. prosince 2013
NÁZORY
OHLÉDNUTÍ
7
KULTURA
Poslední slovo Jana Pičmana
poslední budovu s garážemi v přízemí
a s hudební školou ve vyšších patrech.
Projekt je. Peníze a dostat se mezi priority města, to je problém. Hudební škola
by mohla i docela dobře doplnit nabídku
služeb o jiný typ vzdělávání, o vysoce individualizované, šité na míru. Rád bych to
podporoval.
P
řed deseti lety pro výstavu o Jedli
v Křížové chodbě Staroměstské radnice naše kolegyně PhDr. Vendula Neumannová připravila parafrázi známého proroctví. „Na hřebeni tereziánského opevnění
Vyšehradu sedí vozíčkářka Libuše Kroková
a jata věšteckým duchem zvolá: Ha, vidím
o devadesát let dále. V parkové úpravě celého
prostoru před vyšehradským opevněním se
rozprostírají barevné, přívětivé domky nově
postaveného Jedličkova zařízení. Není to
již ani vzdáleně ústav, ale životem kypící
integrované společenství, kde se vzdělávají
a vyrůstají mladí lidé s vadami i bez nich.
Je zde dokonce speciální škola zabývající se
vším, co souvisí s integrací.“ Letos jsem byl
často tázán, kam Jedle směřuje. Odpovědi
jsem se vyhýbal a mluvil jsem hodně obecně.
A jednak se mi vždy vyplatilo nejdřív něco
dokázat, zavést, uskutečnit a teprve pak
o tom víc mluvit, případně pro to zpětně hledat podporu. Jednak si sám nejsem jist, kam
Jedle půjde a kde za deset dvacet let bude.
Dokázali jsme, že podobné zařízení má své
místo. Nemusí se ani stydět, ani se cudně
schovávat. Pro mladé lidi s výraznějším
tělesným postižením, kteří sice mohou studovat na běžných školách, ale budou tam
vždy stát na okraji, budou dohánět, budou
potřebovat pomoc od spolužáků, je Jedle
smysluplnou alternativou místa, kde se
mohou vzdělávat, ale i rozvíjet a hledat své
místo mezi lidmi sobě podobnými a získávat
ostruhy a sebevědomí pro život mezi tou
zbylou a dravější částí populace.
Jedle je zakotvena v hlavním městě Praze,
Praha si vzala historický majetek – pozemky i budovy. Na druhou stranu do areálu
hodně investovala, věřím, že to tak zůstane.
Přál bych Jedli moudré konšely a vedoucí
úředníky, kteří věcem rozumí, ptají se, zajímají se a nepřichází s různými hloupostmi.
Pamatuji na nemoudré nápady některých:
udělat z JÚŠ akciovku nebo naopak rozdělit
organizaci na menší celky, případně spojit
péči o děti s péčí o bezdomovce. Bůh Jedli
ochraňuj před hloupými mocnými.
Přál bych Jedli, aby si ubránila své pěkné
a zajímavé místo na Vyšehradě i před
pokušiteli kolem, kteří každou chvíli mají
chuť kousek uloupnout pro sebe. Asi se Jedle nevyhne dohadům s fotbalisty o jejich
tribuně. Nakonec proč ne, nebudou-li svojí
stavbou stínit školu a bude-li jejich tribuna
uměřená. Jedle by zároveň měla dostavět
A stávající základní škola a střední školy?
Vnímám různé názory a pohledy kolegů na
to, komu služby nabízet, koho sem přijímat.
Před lety se nám na začátku koncepčních
úvah vyplatilo říci si, pro koho tu Jedle je,
kdo ji nejvíc potřebuje. Tento pohled bych
neopouštěl. Jsem přesvědčen, že Jedli nejvíc potřebují mladí lidé, kteří jsou schopni
studovat na středních školách a třeba i na
vysokých, ale musí se něco naučit, zpevnit,
dozrát. Ti nemají jinde podobné zařízení.
Asi nezaplní celou kapacitu. Doplnit je
jistě mohou děti s těžším i kombinovaným
postižením. Ale nezapomeňme, že ta druhá
skupina má dost jiných zařízení. V Praze
i okolí. Mít tu bystré mladé studenty a být
pro ně užitečným zařízením klade hodně
vysoké nároky na odbornost zaměstnanců.
Nejen učitelů. Vždy tu budou také ti, co na
to nemají, co hledají jednodušší práci. Jen by
neměli překážet a ostatní překřičet.
Jedle je velká. Ale zase ne tolik, aby nebyla
fungující. Týmy kolem dětí dovolují, aby
se dítě i jeho rodiče stýkali pravidelně jen
s několika „vlastními“ pracovníky. Ve velké
Jedli je také hodně šikovných lidí. Někteří
mají potřebu dělat víc, předávat svoje
zkušenosti. Tady vidím výzvu pro příštích
několik let. Předávat zkušenosti jiným.
Jedle má kolem sebe několik spolupracujících menších subjektů. Menších počtem
lidí, ne významem. Doufám, že si jich každý
ředitel bude vážit, protože Jedli doplňují,
ozvláštňují a dělají z ní jedinečnou a skvělou
korporaci.
Psalo se o Jedli
Jako pohádkové pásmo pojal Aug. Bartoš
řadu humorných a poutavých příběhů ze
života domácích zvířat Tuláci, aby na nich
zdůraznil výchovnou myšlenku o hřejivé
síle domova. Některá ze zvířat odcházejí
z rodného prostředí, aby se již nevrátila,
jiná opět po zkušené tím více přilnou
k bývalému domovu. Způsob, jímž autor
živě a názorně zachytil jednotlivé příhody
psa, vepříka, krocana, kohouta aj., setrvává
v okruhu popisného realismu, má však jemné pochopení pro dětskou představivost
a využívá pohádkové uvolněnosti k různým
dějovým proměnám i situačním obměnám,
jež vhodně zvyšují dramatičnost příběhu.
Mnohdy je záměrně uchována tradice
lidové pohádky i vypravování z autorova
rodného Podkrkonoší a kouzlo původnosti
krajové i námětové. Náměty se často prostupují, sociální doplňuje mravní, humorný
doprovází společenský aj. Vše je viděno
prostě a vyjádřeno nehledaně v domově
bezprostřednosti i v pohádkové barvitosti,
kterou vhodně doplňuje výpravně poučená
a osobitě pojatá kresba Jarmily Bartošové.
Vydal Jedličkův ústav v Praze v listopadu t. r.
Pracovní jubileum ředitele Augustina Bartoše
Národní politika, 31. 12. 1944
V těchto dnech dovršuje 25 let své činnosti
v Jedličkově ústavu pro zmrzačelé na
Vyšehradě p. vrch. ředitel Augustin Bartoš,
známý průkopník pedagogický. Jeho práce
v Jedličkově ústavu, četné odborné spisy
a činná účast na mezinárodních kongresech
v péči o zmrzačelé zjednala mu jméno odborníka evropského formátu. Četná vyznamenání i z ciziny jsou toho dokladem. Při
své činnosti vychovatelské i vědecké našel si
ještě čas ku psaní pohádek, které vzbudily
pozornost čtenářů. Jeho vlastní působiště,
Jedličkův ústav pro zmrzačelé, vzpomíná
25. Výročí činnosti s opravdovým uznáním
a upřímným oceněním jeho významné
a blahodárné práce, s jejímiž výsledky se
setkáváme na každém kroku.
Rozhovor s Vladem Miluničem
15. 5. 1995, časopis LIDÉ
Jak si vlastně představujete přeměnu
tohoto ústavu? Je to zakleté území. Magistrát tvrdí, že je třeba děti integrovat
do normálních škol, což je naprosto iluzorní. To je práce pro několik generací
bohatého státu, aby dokázal u veškerých
škol odstranit všechny bariéry včetně psychických. Má představa spočívala v tom, že
by byla na Vyšehradě postavena bezbariérová škola pro zdravé i postižené děti.
Souběžně vznikly dva projekty, z nichž
jeden zamýšlel poslat ústav na sídliště
Košík, protože vedení Paláce kultury si
nepřálo, aby v jejich blízkosti podobný
ústav sídlil. Chtěli jej tedy vystěhovat
na okraj Prahy, což by bylo nejhorší,
co by se postiženým dětem mohlo stát.
Sídliště totiž není stravitelné pro zdravé
lidi a děti potřebují kulturní prostředí,
které právě na Vyšehradě existuje. Navíc
si myslím, že dobrá tradice by se měla
rozvíjet tam, kde vznikla. Mám za to, že
Jedličkova myšlenka ústavu byla světová
a bylo by škoda na ni nenavázat. Tehdejší
ředitelka však projekt v roce 1990 odmítla,
přestože na magistrátu leželo 400 milionů
na jeho realizaci. Myslím, že projekt měl
hlavu i patu, a bohužel skončil v šuplíku
a asi tam zůstane. Momentálně se však do
podivného provizoria investuje 70 milionů
korun.
N
ení snadné psát o životě
a smrti, aniž by slova
nezněla banálně. Ať už RADEK
jde o zármutek z nenávratné MUSÍLEK
ztráty, nebo o radost z narození šefredaktor
nového života, vždy se jedná
o navýsost niterný prožitek.
Snad každý se s obojím někdy
setkáme a nějak nás to ovlivní.
Bytí už je takové a ve své
celistvosti se nevyhýbá ani Jedli.
Skoro každý rok se stane, že nás
někdo opustí, aniž by se mohl
kdy ještě vrátit. Nejinak tomu
bylo i v roce 2013. Zároveň se
však také rozesmály naše tváře
nad novými malými lidmi, které
nám přinesli ukázat lidé s Jedlí
spojení.
V široké
rodině žáků
a zaměstnanců
naštěstí
převládly zprávy
dobré
Hned z počátku roku krátce po
sobě přišly dvě smutné zprávy. 16.
února zemřela naše absolventka
Lucie Špačková. Než jsme stačili
tuto zprávu vůbec vstřebat, po
návratu z jarních prázdnin nás
čekal další šok. 18. února zemřel
student 2. ročníku gymnázia
Denis Farkaš.
”
Lucka chodila do Jedle od tří let a stala se nezapomenutelnou
osobností. Malá postavou a obří představivostí, vůdčími
schopnostmi i všestranným nadáním – verbálním, literárním
i sportovním. Získala přezdívku „Sissi“ (podle herečky Sissy
Spacek). Letos dokončila bakalářské studium oboru Právní
specializace ve veřejné správě na Metropolitní univerzitě.
Chtěla pomáhat mladým lidem s postižením při hledání
bydlení i práce a podporovat matky s postižením na mateřské.
Ostatně závěrečnou práci na škole nazvala: Vnímání
ženy s tělesným postižením jako matky ve společnosti.
Pečlivý čtenář, který došel až sem, se asi moc
nového nedozvěděl. Zato mu neuniklo, že
používám velmi často podmiňovací způsob.
Před dvaceti lety, kdy jsem sem nastoupil
a spolu s mnoha velmi sympatickými spolupracovníky se pustil do práce, jsem kondicionál nepoužíval. Za příležitost pracovat
pro Jedli a s lidmi, kteří v ní pracují také,
jsem velmi rád. Čas ale běží. Proto jsem
požádal šéfredaktora o poslední slovo.
Skutečně poslední. Ať se daří.
Z TISKU
Tuláci
Národní politika, 6. 12. 1943
Zemřeli a narodili se
Úvahy postdivadelní, bez grantu a bez věna
Literární noviny, 25. 6. 1997
Opravdu jsem v této „romeovské“ sezoně
netušil, že se mi nakonec dostane nejen
vrchovaté katarze (tragické i komické), ale
i nádherné satisfakce za všechny ty veronské
milence, zbloudilé v tuto chvíli na česká profesionální jeviště – u ochotníků. V inscenaci
Dočasné šejkspírovské společnosti Jedličkova
ústavu ROMEO A JULIE + HAMLET (režie
a textová variace: Eva Slámová) hrají jak studenti, tak pedagogové tohoto ústavu. Dá se
říci, že „postižení“ jsou bez rozdílu všichni
– a to tím nejlepším z možných způsobů: divadlem. Sami, bez ministerského grantu, si
opatřovali veškerý fundus, malovali, kreslili,
šili, vyřezávali výpravu, plakáty, kostýmy.
Nepochybně byli všichni i u vymýšlení replik,
situací, gagů, jichž je nepočítaně. Tak jarý
kolektivní duch radosti z divadla, z herního
principu, z diváků (v Minoru, i při minimální
reklamě, bylo nabito k prasknutí) jsem zažil
naposled snad někdy v rané Ypsilonce. Byla
tu radost z možnosti udělat si ze sebe drsnou
i něžnou legraci, obrátit naruby letitý význam,
vystoupit kdykoli z role a glosovat situaci.
I vzdor odzbrojující kolektivitě nad jiné vynikl
představitel Romea i Hamleta, jemuž sice
scházely ruce, nikoli však herecká inteligence
a mimic-ký talent: před začátkem si stoupne
před oponu a metodou vyskočilovského
„kuchyňského převyprávění“ v groteskní
zkratce předvede, zamimuje i okomentuje
celou tragédii. Neherecká Julie (a Ofélie) na
vozíčku se upřímně bavila situacemi, jimž ji
Shakespeare se Slámovou vystavili. Přestože
šlo o parodii, bylo v tom nakonec víc Shakespeara než ve většině profesionálních pokusů
o něj.
(Jedná se o autentický přepis, ve kterém byly
ponechány i chyby)
Od roku 2005 žila v bezbariérovém bytě se svým přítelem,
moderátorem kapely The Tap Tap. Chtěla dokončit školu a měla
spoustu dalších plánů. Bohužel nenaplněných. V dubnu, kdy
Jedle slavila stovku, by měla třicáté narozeniny.
Devatenácté narozeniny by za pouhých devět dní po své smrti
slavil Denis. Byl to pilný student, který měl smysl pro humor. Asi
nikdy nezapomenu na poslední společnou vyučovací hodinu. Při
jeho referátu jsem si, jak už se někdy stává, ukousl kus učitelské
ostudy, když jsem opravil špatně i/y v jednom slově, které měl
Denis správně. Společně jsme se tomu zasmáli a já si myslel, že
mi tenhle okamžik zůstane v paměti jako jeden z trapasů, který
si asi každý učitel někdy zažil. Netušil jsem, že nakonec půjde
o moji poslední vzpomínku na Denise. Zpráva o jeho smrti byla
nejen pro mě blesk z čistého nebe. Únorový nečas a nemoci si
vybraly svou krutou daň na jeho drobném a slabém těle.
V naší široké rodině žáků a zaměstnanců však naštěstí
převládly zprávy dobré. Ergoterapeutce Ivaně Pumprové se
narodila 6. ledna Rozálie. A následně v onom smutném únoru
se narodila hned tři miminka. 6. února přišla na svět Anna, dcera
předsedy sportovního klubu a učitele tělocviku v jedné osobě
Pavla Martínka. 8. února to byla Ema naší sociální pracovnice
Ivany Drdové a 16. února další holčička jménem Maya klinické
logopedky Marcely Kottnauer-Trávníčkové. Mezitím nás náhle
opustila z důvodů mateřské dovolené sociální pracovnice Marta
Kůnová.
Prvním přírůstkem mužského rodu byl 30. května Antonín, syn
učitele a mediálního koordinátora Radka Musílka, tedy můj.
A tím začala série kluků. 15. června se narodil Vojtěch, potomek
Lucie a Šimona Ornestových. Lucie pracovala v našem Speciálně
pedagogickém centru, Šimon je vychovatelem a kapelníkem
skupiny The Tap Tap. Další pár, který se dal v Jedli dohromady,
je Eva Pilátová a Ladislav Polnický. Eva dělala v Asistenci na
tranzitním programu, Láďa je asistent pedagoga ve škole.
Od 29. června mají syna Šimona. O prázdninách nikdo další
nepřibyl, ale hned po nich 4. září přišel na svět Adam. Jeho rodiče
Pavla a Jan Vrzalovi sice už v Jedli nepracují, ale ještě nedávno
tu oba působili jako pedagogové. Navíc sestra Pavly Vrzalové
Alena Němcová u nás stále učí a je v radostném očekávání. Jak
vidno, v Jedli se lidé nezřídka dávají dohromady a pak spolu
mají děti. A našli bychom i dost příkladů, kdy děti přijdou
do Jedle pracovat po boku svých rodičů. Vzpomeňme třeba
rodiny Herrmannových, Janyškových nebo Kárových. Posledním
přírůstkem před uzávěrkou tohoto vydání je holčička Izabela
Lu, která se narodila 19. září naší studentce švadlence Li Lu.
Gratulujeme!
VĚDA A TECHNIKA
8
Pondělí 16. prosince 2013
JEDLOVÉ NOVINY
BUDOUCNOST
Na úsvitu nové techniky
Budoucnost techniky pro handicapované slibuje opatrný optimismus
T
echni ka je všude a už
dnes pomáhá kompenzovat fyzické i mentální
handicapy. Nejde přitom jen
o moder nější i nva l id n í
vozíky. Stačí si uvědomit,
co pro život ha nd icapovaných znamená
r oz m a ch p o čít a č ů
a internetu. Že by
však samotná moc
techniky za pár let
smazala všechny
n e d u h y, u r č i t ě
ř íci nemů žeme.
Vět ši n a f i r em ,
k teré by s v ý m
know-how i technickou kapacitou dokáza la
lusknutím prstu
překlenout bariér u mezi nor málem a handicapem, se logicky
prvotně zaměřuje
na běžný otevřený
trh. Pokud se produkt
pro masy prosadí, pomůže financovat
v ý voj techniky pro malé specifické
skupiny. A právě takov ých případů
začíná přibý vat.
Na kolech i po svých
Jedním z velkých problémů je mobilita handicapovaných i seniorů. Futuristických studií různých vozítek
se dá na internetu najít nepočítaně.
Všechny mohou svou měrou přispět
k tomu, že někter ý z odvážných
nápadů uvidíme za pár let i v běžné
produkci. Momentálně je například
prezentován koncept U3-X japonského
gigantu Honda. Miniaturní vozítko
s jedním kolečkem a sedačkou, které
se dá složit do velikosti osobního zavazadla. Při rozložení si na ně lze
sednout a jemnými pohyby v osách
těla dávat pokyny k samostatné jízdě
všemi směry. Ve vzpřímené poloze se
udržuje pomocí g yroskopu, podobně
jako známý segway. I tak by v budoucnu mohl v ypadat invalidní vozík.
Kola jsou sice logickým prostředkem
k pohybu, člověk byl ale evolučně
stvořen hlavně k chůzi. K náhradě
chůze slouží různé exoskelety neboli
vnější robotické „kostry“, fungující
jako opora a podpora svalové síly.
Nejblíže reálnému využití má exoskelet s názvem Ekso od společnosti Ekso
Bionics. Konstrukce přesně kopíruje
hybnost dolních končetin a je sestrojena tak, aby dokázala silou svého
elektrohydraulického systému chůzi
buďto nahradit (a tím umožnit chůzi
vozíčkářům po úraze míchy), nebo
ji podpořit náhradou chybějící svalové síly. Výhody není potřeba popisovat. Kromě návratu sebevědomí jde
hlavně o zdravotní benefity a rehabilitaci. Svalové skupiny nezakrní,
zlepšují se i přidružené potíže trvale
sedících, například s trávicím systémem. Ekso má už nyní k dispozici
30 nemocnic v USA i Evropě, v yužívají
jej k rehabilitaci pacientů. Nemusí
trvat dlouho a podobné zařízení bude
dostupné i ke koupi či na předpis
stejně jednoduše jako dnes berle či
invalidní vozík.
Pomysli a stane se
Rozsáhlé pohybové handicapy lze
kompenzovat ovládán ím pomocí
myšlenek. Princip EEG skenu, tedy
sledování mozkové aktiv it y a její
přiřazení k určitým akcím, byl již
v minulosti experimentálně v yužit
při počítačové komunikaci s pacienty
s tzv. locked-in syndromem (paralýza všech volně ovládaných svalů).
Dnes už je technologie o velký krok
dostupnější, na trhu se volně objevuje
zařízení společnosti Emotiv. Se systémem experimentují hlavně vý vojáři
počítačov ých systémů. K vidění byl
už ale i elektrický vozík ovládaný
čistě myšlenkami. Kdykoli řidič pomyslí na „kupředu“, vozík se dá do
pohybu určeným směrem. Chce to
samozřejmě trochu cviku.
Na trh pronikají i nejmodernější
náhrady horních končetin, sofistikované robotické systémy, které
se připojují na nervová zakončení
původního pahýlu. Hýbat prsty na
umělé ruce lze pak stejně, jako by
byla zdravá, tedy v ysíláním impulzů
z mozku nervovou soustavou k řídicí
jednotce protézy. Experimentuje se
již i s opačným směrem. Pacient by
mohl i „cítit“, že v umělé ruce něco
drží.
Velká data
Revoluci slibují přinést také tzv.
velká data (Big Data). Jde o fenomén
dat získaných ve velkém množství ze
všudypřítomných senzorů. Příklad za
všechny. Každý si dnes do chytrého
mobilu může stáhnout aplikaci monitorující spánkov ý rytmus. Udělá-li to
sto tisíc lidí, lze získat během chvíle
spoustu dat, která by se jinak musela
dolovat nákladným v ýzkumem. Senzory, které budou neustále monitorovat své okolí, mají potenciál změnit
například lékařskou diagnostiku. Už
teď lze koupit senzory pod šaty, které
samy při infarktu volají záchranku.
Nositelé chytrých brýlí Google Glass
by mohli zmapovat bezbariérovost ve
městě během pouhých několika dní.
Brýle mohou pomocí mapy zvukově
navádět nev idomé atd. Technické
prostředky tedy existují. Záleží jen,
jak s nimi naložíme.
ŠTĚPÁN
BENEŠ
absolvent JÚŠ, novinář
NÁZOR
Klíčová je motivace
Z
dá se, že počítačům přisuzujeme až magickou moc v pomoci
lidem s postižením. Moderní technologie však samy o sobě nejsou všeobjímající spásou. Představují jen užitečný nástroj. Bez
určitých schopností a motivace uživatele nemůžeme čekat zázraky.
To je zkušenost učitele výpočetní techniky Jana Vrzala.
V Jedličkově ústavu a školách učí už deset let žáky s různými druhy
tělesného postižení i rozličného věku. Za tu dobu si utvořil názor, který
se nemusí každému dobře poslouchat, ale opírá se o realitu. „Aby
někomu počítač skutečně k něčemu byl, vyžaduje to jisté intelektové
předpoklady a alespoň jednu část těla, kterou uživatel stoprocentně
ovládá. Dnes už to mohou být třeba jen oči,“ tvrdí Jan Vrzal. Rovnice
počítač plus jakýkoliv vozíčkář rovná se vyřešený problém rozhodně
neplatí. Představa, že jsme zakoupením notebooku s internetem
vyřešili komunikaci se světem i budoucí pracovní uplatnění pro mladého člověka s postižením, je pouhá iluze.
Není to pro každého
„Pro lidi s nízkým intelektovým potenciálem bude počítač vždy jen
zábava. Stejně jako pro ty, kteří nemají zájem své schopnosti rozvíjet.
To nezmění sebelepší stroj. Nic proti tomu – život by měl člověka
bavit,“ říká Jan Vrzal. Zároveň však dodává, že se často vynakládá
zbytečná energie a prostředky, když si tohle neumíme přiznat. Různé
kurzy a úžasně nadupané mašinky nemají pro každého smysl. Ať už
z důvodu limitů jednotlivce, nebo kvůli absenci jeho motivace. Těžko
se to ale říká nahlas.
Nejsou ojedinělé případy, kdy žák žádá u nějaké nadace o příspěvek
na zakoupení počítače v naprosto nadsazené výši. Reálně používá
e-mail, trochu edituje fotky, komunikuje na Facebooku a pouští si
hudbu či filmy, ale chce hardware, který by svými výkony uspokojil
profesionálního grafika. „Je to jasné. Chce na tom pařit hry, které
jsou graficky náročné. Tak mu pořiďme levnější počítač a herní konzoli. On si zahraje, nadace ušetří a všichni budou spokojeni. A někdy
by stačila dokonce sama konzole, která už je také připojitelná k internetu.“ Bohužel za nadsazenými požadavky často stojí i rodina
dotyčného dítěte. Přitom není problém vyzkoušet předem, jaké jsou
reálné schopnosti žadatele.
FOTO: PETR HRUBÝ
Po všech sítích Jedle
TOMÁŠ
SUŠICKÝ
rehabilitační inženýr
D
„Základním předpokladem ke zvládnutí práce s počítačem je schopnost vyznat se ve struktuře. Umět nakládat s informacemi. To je něco
jiného než jen klikat na videa a klábosit s přáteli. I když i to je pro
někoho dostatečný přínos,“ říká učitel, z jehož výukových požadavků
mají trochu obavy někteří žáci i učitelé. „Stává se, že humanitně
vzdělaní kolegové občas nevnímají reálné limity a počítač staví pro
děti s postižením na piedestal. V mých hodinách pak dochází ke
srážce s realitou.“
ovolte mi, abych vás vzal na
procházku po naší počítačové Jedli.
Všechny objekty Jedle jsou propojeny optickými kabely do počítačové sítě.
Počítače připojené na naši síť získávají
nastavení (konfiguraci) z našich serverů.
Tím je zajištěna jejich neustálá aktualizace, antivirová ochrana, případné instalace programů a bezpečné fungování.
Serverů máme několik, pracují například
s databázemi (studentů či stravování) nebo
se starají o bezpečnost sítě jako celku (firewall) před napadením z internetu. K internetu jsme připojeni pomocí optické linky.
Všechna data jdou přes server, který se
snaží dohlédnout na nezávadnost obsahu.
Jiný typ připojení k internetu zatím v Jedli
není podporovaný.
Srážka s realitou
Jan Vrzal se však také srazil s realitou na úplně jiné frontě. Pokusil
se vybudovat sociální zahradnickou firmu. Vystudoval Českou
zemědělskou univerzitu a najal si zaměstnance s lehkým mentálním postižením. Žalostně se jim však nedostávalo zakázek, takže
projekt skončil velmi záhy. „Potenciální zákazníci mají úplně jiné
motivace, než je společenská odpovědnost. Daleko raději pomáhají
lidem s postižením skrze mediálně zajímavé výstupy v podobě tučných
šeků v televizi.“ Pokud vůbec nějakou zakázku získal, vždy od sociálně
citlivého člověka s nějakou osobní zkušeností. Po roce marných pokusů
firma ukončila činnost. „Jednosměrná snaha nestačí, musí chtít obě
strany. To platí jak při výuce, tak při zaměstnávání lidí s postižením.“
(Převzato z časopisu Můžeš 3/2012)
Radek Musílek
Výukové programy
okud jste přihlášeni do naší sítě, můžete
se dostat i k různým výukovým programům.
Jedním z nich je červenomodré psaní
uložené na disku Výuka. Program je jednoduchý textový editor. Software byl vytvořen
podle požadavků klinické lingvistiky pro
klienty, kterým nefunguje dobře vnitřní
řeč. Barevně rozlišuje souhlásky (modré)
a samohlásky (červené), pomáhá k zapamatování slova. Spolu s programem se spustí
softwarová klávesnice, která umožnuje
upravovat a definovat klávesnice libovolného vzhledu a velikost. Tlačítka mohou
obsahovat znak(y), při jejichž stisku je
přehrán zvukový záznam (může obsahovat cokoliv). Osobně jsem si program
přinesl domů a používám jej se synem
místo vystříhaných písmenek a skládání
slov pomocí výstřižků. Už v mé první třídě
jsem to nenáviděl, písmenka se nedala do
těch fóliových chlívečků pořádně zastrčit.
Postupem času, se spoustou vystříhaných
kombinací, se ani nevešla do desek. S tímto
programem si vytváříme klávesnice podle
potřeby a pracujeme v klídku.
Na disku Výuka je další spousta výukových programů. Byla tam třeba i „Brána
vědění“, úžasný balík výukových CD, která
přestala pracovat s přechodem serveru
na vyšší verzi. To se stává poměrně často.
V počítačovém světě je průměrná doby
obměny počítače asi 4,5 roku, u softwaru
je to ještě míň. Naše počítačová síť začínala
na počítačích s Windows 2000, XP jsme
přeskočili, stejně tak Visty, v současné době
používáme Windows 7 a osmičkám se opět
vyhneme.
Proto jsme prográmky na procvičování
u různých dysfunkcí vytvořili jako webovou
aplikaci. Doufáme, že takto zůstanou déle
využitelné. Tyto úlohy jsou na stránkách
http://nit.felk.cvut.cz/~dark/webappsfiles/jus.html. Úlohy byly upraveny podle
připomínek našich ergoterapeutek a stále,
i když pomalu, jsou dodávány další.
Cvičné počítačové pracoviště
Zároveň na ergoterapii ve cvičném bytě je
zřízeno počítačové pracoviště s několika
různými vstupními periferiemi. Po dohodě
si je každý může vyzkoušet, pokud mu
nestačí rozličné klávesnice a trackbally,
které jsou umístěny různě po třídách. Ve
cvičném bytě je též zařízení I4Control
(Eye for control), což je ovládání počítače
zrakem, na jehož vývoji jsme spolupracovali
s Katedrou kybernetiky ČVUT FEL Praha.
Cílem spolupráce bylo navrhnout a sestrojit alternativu k počítačové myši. Sledování pohybu oka je prováděno miniaturní
kamerkou umístěnou na brýlové obroučce.
Snímané pohyby jsou převáděny speciálním
softwarem do počítače. Ten by měl kromě
ovládání počítače pomocí pohybu oka též
umožnit ovládat počítač pomocí dalších
speciálních vstupních zařízení, jako jsou
tlačítka (jedno až několik), joystick, tlakové snímače nebo gyroskop. Po několika
letech se povedlo zařízení s programovým
prostředím dotáhnout do konce. V současné
době je I4Control v prodeji. Vlastním tempem se též pokračuje ve vytváření dalších
vstupních periferií a jejich implementaci
do ovládacího softwaru I4Control.
Tablety
V poslední době se na nás valí ze všech
stran „TA-BLE-TY“. Jednou z aplikací,
která je přínosem pro některé naše žáky,
je Grid Player od společnosti www.sensorysoftware.com v české lokalizaci. Aplikace je funkční bohužel jen na zařízení
iPad. Nejuniverzálnější se jeví tablety
s operačním systémem Windows 8. Tablety
s Androidem jsou cenově nejatraktivnější,
slabinou u nich je nedostatek vhodných
českých aplikací. S nasazením tabletů
vystupuje do popředí též otázka případné
dostupnosti wi-fi internetu u nás v Jedli.
Co dodat závěrem? Snad jen ať nám to
i v dalším století sviští.