jan bukvic čištění a konzervace mincí

JAN BUKVIC
ČIŠTĚNÍ
A KONZERVACE
MINCÍ
ČESKÁ NUMISMATICKÁ SPOLEČNOST
POBOČKA V HRADCI KRÁLOVÉ
1992
JAN BUKVIC – JAN ZIKMUND
ČIŠTĚNÍ A KONZERVACE
MINCÍ A MEDAILÍ
Česká numismatická společnost
pobočka v Hradci Králové
ÚVOD
Denně přibývá informací o zhoršujícím se životním prostředí, ekologickými
problémy se začíná lidstvo zabývat stále intenzivněji. Snahou je zajistit pokud možno
zdravé prostředí pro člověka, pro živou přírodu.
Bohužel i numismatik stále častěji zjišťuje, že ani jeho sbírka nezůstane před
škodlivými vlivy prostředí uchráněna, pokud pro to něco neudělá. K čemu bylo dříve
zapotřebí celých staletí, dnes postačí desítky let, někdy ještě méně. Stačí prohlédnout si
muzejní expozice mincí. Vystavené stříbrné mince často připomínají spíše cín, nebo
olovo.
Nově vydávané stříbrné jubilejní mince vypadají nově nejdéle rok. Stále častěji
vznikají oxydační skvrny, zejména na mincích z méněhodnotného stříbra, jsou zcela
běžné. Mince z obecných kovů na tom samozřejmě nejsou lépe.
Dříve zůstávaly mince desítky let, ať už byly v depositáři, nebo vystaveny, prakticky
bez viditelných změn. Dnes jedině snad zlaté mince mohou s úspěchem zhoršujícímu se
prostředí čelit. Ty však většinou představují, co do počtu kusů, nepodstatnou část
sbírky.
A tak po čase zpravidla každý sběratel mincí i medailí nutně dospěje k rozhodnutí,
že svůj sběratelský materiál bude čistit a konzervovat. Protože se jedná často o cenné
položky, které by neodborným zásahem mohl poškodit nebo i znehodnotit, hledá
poučení v odborné literatuře. Té však je v současné době velmi málo, na trhu prakticky
žádná. A právě tuto mezeru bychom chtěli naší příručkou zaplnit.
Za posledních 15 až 20 let pokročila chemie výrazně kupředu a i znalosti a zkušenosti
numismatiků se prohloubily. To všechno jsme se snažili do jednotlivých kapitol
promítnout. Seznámíme se tedy s metodami nejen klasickými, ale i moderními, dosud
nepublikovanými.
Je třeba však hned v úvodu připomenout, že názor na některé používané metody
není ani mezi odborníky jednotný. I E. Nohejlová v Základech numismatiky mimo jiné
uvádí, že „na jednom místě se dosud používá způsobu, který je na jiném místě
odsuzován“.
V příručce uvádíme pouze ty metody, které jsme sami s úspěchem odzkoušeli. Pokud
vede k cíli více cest, dali jsme přednost té, která je schůdnější i pro laika a nechemika
pokud možno vlastními silami a dostupnými prostředky.
Je samozřejmé, že veškeré určovací, čistící a konzervační práce bude každý provádět
na vlastní nebezpečí, ale pokud stanovené postupy dodrží, žádné nebezpečí
numismatickému materiálu ani jemu nehrozí.
Snažili jsme se nezabíhat do odborných detailů, nejnutnější teorie je pouze tam, kde
je to nezbytné k objasnění některých změn na mincích, případně k zdůvodnění určitého
postupu apod.
V příručce uváděné metody se vedle mincí vztahují v plném rozsahu i na medaile a
další numismatický materiál, jako jsou žetony, různé kovové známky apod., a to jak
ražené, tak lité.
Bezpodmínečně nutné však je před zahájením práce znát složení kovu, ze kterého je
předmět zhotoven. U mincí získáme zpravidla potřebnou informaci v katalogu, u
medailí nám bude často vodítkem zkušenost a cit pro materiál. Přesto se nám občas
stane, že budeme na pochybách, o jaký kov či slitinu se jedná. Nezbude, než se pokusit
o jeho určení.
3
U numismatického materiálu však musíme předem vyloučit metody běžně v
klenotnictví, které zpravidla spočívají v napilování předmětu a následném zkoušení
kyselinami či jinými látkami.
Proto v kapitole o hustotě uvádíme jednoduchou, i když dosud málo používanou
metodu, tzv. vážkovou analýzu, pomocí které se nám ve většině případů podaří
příslušný kov určit a která nezanechá na zkoumaném předmětu žádnou stopu.
Medaile z drahých kovů bývají zpravidla puncovány. Abychom dokázali správně
určit ryzost, je příručka doplněna i puncovními značkami, a to nejen československými
a rakousko-uherskými, ale i puncovními značkami některých sousedních států, s jejichž
numismatickými památkami se i československý sběratel může setkat.
A protože se může stát, že se nám přes veškerou snahu nepodaří zkoumaný předmět
blíže určit a budeme tak případně odkázáni na odbornou expertizu někoho
zkušenějšího, či přímo některého profesionálního pracoviště, připojujeme i nový
jednoduchý návod na rychlé a snadné zhotovení dokonalého otisku, přestože tato
problematika souvisí se zaměřením příručky jen okrajově. Ale je vždy nesrovnatelně
výhodnější riskovat poškození nebo i ztrátu prakticky bezcenného otisku, než případné
numismatické vzácnosti.
Nezanedbatelný význam pro numismatický materiál má i způsob jeho uložení, proto
i tuto okolnost stručně popíšeme.
A než se pustíme do práce, mějme na paměti, že většinou nestačí pouhé přečtení
návodu, postupy je třeba si osvojit a do problematiky vniknout. Jen tak nás výsledek
našeho snažení plně uspokojí.
4
TVRDOST MINCOVNÍHO MATERIÁLU
Důležitou vlastností mincovních kovů je i jejich tvrdost. Čím je vyšší, tím menší je
opotřebení mincí oběhem.
Ale i při čištění mincí je tvrdost důležitá, neboť ovlivňuje výběr mechanických
čistících pomůcek. Tvrdost kovů lze zkoušet několika různými způsoby, každému z
nich pak odpovídá určitá stupnice.
Pro naši potřebu je však údaj o tvrdosti jednotlivých čistých kovů nedostačující, a to
ze dvou důvodů. Jednak v mincovnictví převažují slitiny, u kterých je obtížné tvrdost
vyjádřit, a tak ji příslušné tabulky ani zpravidla neuvádějí, jednak i v případě použitého
čistého kovu se obecný údaj o tvrdosti většinou liší od skutečné tvrdosti mince z něho
ražené.
Rozdíl si vysvětlujeme tak, že při ražbě dochází k výraznému zhutnění materiálu,
takže vyražená mince je tvrdší než střížek před ražbou. Zanedbatelná není ani
skutečnost, že ke změně tvrdosti dochází i v důsledku tepelné úpravy střížku při ražbě.
Zahřátím střížek změkne, ražba je snazší a dokonalejší, po vychladnutí se původní
tvrdost vrací, postupem času ji dokonce u některých materiálů předčí.
A tak se ukazuje z hlediska numismatiky jako nejpraktičtější znát tvrdosti
jednotlivých reálných mincí.
Podařilo se to modifikací Brinellovy metody. Použili jsme ocelovou kuličku, kterou
jsme lisovací silou 4000 N vtlačovali do mincovního pole jednotlivých mincí. Velikost
ocelové kuličky i lisovací síla zůstaly po celou dobu zkoušek konstantní.
Výsledkem jsou různě velké jamky, geometricky nazývané kulové úseče, vytlačené
do zkoušených mincí. Čím větší jamka, tím měkčí kov. Průměry jednotlivých kulových
úsečí jsme změřili Brinellovou lupou, dosadili do příslušného vzorce a vypočetli objem
vytlačených jamek u jednotlivých mincí v mm3.
Ve všech případech jsme použili reálné mince a to zejména kompletní korunovou
měnu od r. 1892 po současnost. Pouze v případě platiny jsme z pochopitelných důvodů
zkoušeli místo mince ryzí platinový plech síly 1,5 mm a v případě cínu a olova nám pak
posloužily medaile.
Pro naši potřebu je z praktického hlediska velice důležitě znát i tvrdost mosazi, ze
které jsou zhotoveny drátky mosazných kartáčů, numismatiky občas používaných. V
návaznosti na mince jsme proto provedli stejným postupem i zkoušku tvrdosti tohoto
materiálu.
Z výsledků sestavená tabulka nám dává přehled relativní tvrdosti jednotlivých
mincovních kovů. Možná budeme i překvapeni, když se s touto tabulkou blíže
seznámíme, pro některé případy budeme i těžko hledat teoretické vysvětlení. Zarazí
nás například, že stříbrné mince stejné ryzosti mají různou tvrdost. Tady se musíme
spokojit s konstatováním, že se jedná o mince z různých období i mincoven, kdy každá
mincovní huť má svoji technologii, lišící se třeba jen zlomky procent použitých příměsí i
způsobem tepelného zpracování, které však ve svých důsledcích konečnou tvrdost
mince ovlivňují.
Rozhodující jsou však experimentální zkoušky, které opakovaně umístění každé
mince v tabulce potvrdily.
Naopak nás asi nepřekvapí, že tabulka začíná platinou, která je nejtvrdší, a že ji
uzavírá olovo, které je bezkonkurenčně nejměkčí.
5
Vedle všeobecné orientace, která je pro každého numismatika nepochybně důležitá,
nám tedy tabulka tvrdosti mincovních kovů napoví, kdy můžeme uvažovat o použití
mosazného kartáčku při čištění mincí.
I když kovů tvrdších než mosaz je v tabulce uvedeno hodně, neznamená to v žádném
případě, že značneme mosazným kartáčem čistit bezhlavě jednu minci po druhé.
Je totiž jedna důležitá okolnost, kterou musíme nejprve uvážit. Prakticky na každé
minci je patina, i když třeba někdy téměř neznatelná, jen jakoby nádech, který si ani
neuvědomujeme. A právě na patině se může použití mosazného kartáčku projevit
nepříjemným poškrábáním, protože patina je zpravidla měkčí než základní kov, na
kterém neulpívá dostatečně pevně, a hlavně má jinou, většinou tmavší barvu. A tak i
když mosazné drátky základní kov nepoškodí, mince může vyhlížet jako poškrábaná.
Budeme proto vždycky dobře rozvažovat, než se pro použití mosazného kartáčku
rozhodneme. Zpravidla to bude až po vyčerpání všech ostatních možností a čištěné
mince budou patřit k těm běžnějším, převážně tedy ze železa, zinku, mědi, mědiniklu a
niklu.
Panický strach však z použití mosazného kartáčku přesto mít nemusíme. Stačí,
budeme-li se řídit citem a postupovat rozumně, a brzy poznáme, že varovné
vykřičníky, které použití kovového kartáčku často provázejí, bývají přehnané.
Jiná je samozřejmě situace, pokud se týče kartáče ocelového, tomu se v numismatice
velikým obloukem vyhneme. Vznikly by škody skutečně nenapravitelné. Věřme však,
že i začátečník je v tomto směru již poučen.
Ale pokud jde o kartáček mosazný, brzy zjistíme, že jsou případy, kdy je
nenahraditelný. A většinou budeme příjemně překvapeni výsledkem.
Snad ještě dodejme, že mosazné kartáčky mají průměr použitých drátků buď 0,15
mm, nebo 0,2 mm. Máme-li možnost, rozhodneme se pro drátky slabší, jemnější.
6
Tabulka tvrdosti mincovních kovů.
mm3
Pt ryzí
0,5
10 h Cu-Ni-Zn (1915)
0,6
2 h Fe, 20 h Fe (1916)
0,7
5 Kč Ag (1928)
0,8
1 h Cu, 2 h Cu (1895), 10 h Ni, 20 h Ni (1894), 5 Kč Ni (1938)
0,9
1 K Ag, 2 K Ag (1913)
1,0
5 Kč Cu-Ni (1925)
1,1
10 Kč Ag, 20 Kč Ag, zlatník
1,3
50 h Cu-Zn (1970)
1,5
5 K Ag (1900), 20 h Cu-Zn-Ni (1989), 1 Kčs Cu-Al-Mn (1989)
1,7
20 h Cu-Ni, 1 Kč Cu-Ni (1922), 25 h Cu-Ni (1933)
1,8
1 Kčs Cu-Ni, 2 Kčs Cu-Ni (1947), 3 Kčs Cu-Ni (1969), 50 h Cu-Ni, 2 Kčs Cu-Ni,
5 Kčs Cu-Ni (1989)
1,9
5 M Ag (1936)
2,0
5 h Cu-Zn, 10 h Cu-Zn (1938), 20 h Cu-Zn, 50 h Cu-Zn (1948)
2,1
2 h Zn (1924)
2,2
10 h Zn, 20 h Zn, 50 h Zn, 1 K Zn (1942)
2,3
Mosaz
2,4
20 h Al, 50 h Al, 1 Kčs Al (1952)
2,8
10 K Au, 20 K Au (1897)
3,6
5 h Al-Mg, 10 h Al-Mg (1989)
3,8
1 h Al, 3 h Al, 5 h Al, 25 h Al (1953)
4,0
Dukát
4,8
Cín
24,4
Olovo
375,9
7
HUSTOTA MINCOVNÍCH KOVŮ
Hustota je důležitá fyzikální veličina, které nám udává hmotnost objemu 1 m 3 dané
látky v kilogramech, jednotka kg/m3.
V literatuře, zejména starší, se setkáme s ekvivalentními výrazy, jako např. specifická
váha, měrná hmotnost apod., většinou vyjádřenými pohodnějšími jednotkami, (g/cm3,
případně kg/dm3), které takto vyjádřeny, avšak bezrozměrně, udávají zároveň tzv.
relativní hmotnost, vyjadřující, kolikrát je větší nebo menší hmotnost určité látky než
hmotnost stejného objemu destilované vody při 4° C, (při této teplotě je hustota vody
maximální a je rovna přesně 1 kg/dm3).
Hustota je jedna z vlastností, charakterizujících čisté látky, tj. chemicky jednoznačně
definované prvky nebo sloučeniny.
Určitá hodnota hustoty tedy odpovídá např. i jednotlivým čistým kovům. Avšak u
slitin nelze hustotu předem přesně stanovit, ani když známe přesně složení i hustoty
jednotlivých složek, proto bývají hodnoty hustot technicky důležitých látek i
chemických individuí tabelovány.
Z hlediska numismatiky je pro nás důležité znát hodnoty hustot mincovních kovů,
proto je v této kapitole uvádíme v tabulkách. Tyto údaje nám totiž usnadní naše
rozhodování, zda např. zkoumaná medaile je zlatá, nebo jen pozlacená, zda novoražba
čtyřdukátu Františka Josefa I. je skutečně ryzosti 986/1000 a ne 900, 750, či dokonce
585/1000, nebo i méně, a tak podobně. Bezpečně tedy rozlišíme drahý kov od obecného,
a to nejen u ražeb ze zlata.
Metoda, kterou použijeme a s níž se dále seznámíme, je jednoduchá, spolehlivá a
nedestruktivní, což je zejména v numismatice nesmírně důležité. Této hydrostatické
metodě říkáme také vážková analýza, nebo metoda dvojího vážení.
Obr. č. 1 Závěs pro hydrostatické vážení
8
A jak už název napovídá, neobejdeme se bez vah s přesností vážení min. 0,1 g, které
ostatně vedle lupy a posuvného měřítka patří mezi základní pomůcky vyspělejšího
numismatika.
Dále budeme potřebovat tenký silonový rybářský vlasec pro navázání mincí, nejlépe
o  0,1 mm, a vhodnou skleněnou nebo jinou průhlednou nádobku, umožňující svými
rozměry umístění nad misku vah, jak ukazuje obrázek č. 3.
Nejprve zkoumanou minci opatříme závěsem ze zmíněného silonového vlákna podle
obrázku č. 1. Je možný samozřejmě i jiný způsob navázání, na výsledek vážení to nemá
vliv. Poté minci zavěsíme na jedno rameno vah a zvážíme, jak znázorňuje obr. č. 2.
Zjištěnou hmotnost označíme M1 a poznamenáme si ji. Minci necháme zavěšenou, ale
podstrčíme pod ní průhlednou nádobku s vodou a to tak, aby byla celá mince bezpečně
ponořena ve vodě a nedotýkala se stěn ani dna nádobky, jak znázorňuje obr. č. 3.
Nádobku s vodou můžeme držet rukou, v případě častějšího vážení si zhotovíme
vhodný můstek, na který nádobku postavíme. Minci ponořenou ve vodě opět zvážíme.
Zjištěná hmotnost, kterou si označíme M2, bude menší než při vážení na vzduchu.
Rozdíl obou hmotností je síla, kterou je těleso ponořené v kapalině podle
Archimedova zákona nadlehčováno. Pro naše účely můžeme zanedbat korekci na
teplotu vody i hmotnost silonového vlákna a považovat rozdíl hmotností mince vážené
na vzduchu a ve vodě přímo za její objem.
Hustotu pak vypočteme podle vzorce:
h=
M1
M1-M2
Pro názornost si uveďme konkrétní případ v reálných číslech. Poslouží nám běžná
stříbrná pětikoruna z období vlády Františka Josefa I.
Obr. č. 2 Vážení na vzduchu
9
Obr. č. 3 Vážení ve vodě
Zvážením na vzduchu zjistíme její hmotnost M1, která je 23,9 g. Hmotnost zjištěná
vážením ve vodě M2 je 21,6 g. Hustotu uvedené pětikoruny zjistíme, když vyšší
hmotnost, v našem případě 23,9 g, dělíme rozdílem obou hmotností, tedy číslem 2,3.
Výsledkem je hustota zkoumané mince, v tomto případě tedy h=10,3.
Nahlédnutím do tabulky č. IV. zjistíme, že se jedná bezpečně o minci stříbrnou,
minimální ryzosti 900/1000. Záměnu s olovem, které v tabulce hustot č. I. se stříbrem
sousedí, jistě i při minimálních zkušenostech dokážeme vyloučit.
TABULKA I. Hustoty čistých kovů, které přicházejí v úvahu při ražbách mincí nebo
medailí, ať již ve stavu ryzím, nebo ve slitinách.
kov
chem. zn.
hustota
kov
chem. zn.
hustota
platina
Pt
21,50
nikl
Ni
8,90
zlato
Au
19,43
železo
Fe
7,86
olovo
Pb
11,37
cín
Sn
7,29
stříbro
Ag
10,48
zinek
Zn
7,15
měd
Cu
8,94
hliník
Al
2,60
10
TABULKA II. Hustoty některých mincí a medailí.
položka č.
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
popis mince
25 h 1962
10 h 1978
50 pf 1922 G
1 K 1941
1 pf 1943 B
10 pf 1942 E
1 K 1943
1 Kčs 1989
10 rpf 1924 E
20 h 1989
10 h 1937
30 kr 1807 A
1 h 1901 bz
1 kop. 1916
cínová med.
2 h 1911 bz
5 Kčs 1979
1 Kčs 1946
50 h 1984
2 Kčs 1981
100 Kčs 1981 Španiel
50 Kčs 1986 Levoča
5 KČ 1929
5 Kč 1930
2 M 1937 F
1 Sch 1926
1 K 1899 bz
1 Fl 1879 bz
5 M 1935 A
1 Fl 1879 KB
med. TGM in memor.  50
olověná med.
4 dukát FJI 1915 bz
10 K 1910 KB
20 K 1894 bz
4 dukát FJI 1915 bz
4 duk. med. k 10. výr. ČSR
11
kov/ryzost
Al
Al
Al
Zn
Zn
Zn
Zn
91 Cu, 8 Al, 1 Mn
Cu, Al
79 Cu, 20 Zn, 1 Ni
92 Cu, 8 Zn
Cu
Cu, Sn
Cu
Sn, Pb
Cu, Sn
80 Cu, 20 Ni
80 Cu, 20 Ni
80 Cu, 20 Ni
80 Cu, 20 Ni
Ag 500/1000
Ag 500/1000
Ag 500/1000
Ag 500/1000
Ag 640/1000
Ag 640/1000
Ag 835/1000
Ag 900/1000
Ag 900/1000
Ag 900/1000
Ag 987/1000
Pb
Au pod 400/1000
Au 900/1000
Au 900/1000
Au 980/1000
Au 986 1/9 /1000
hustota
2,672
2,677
2,714
7,097
7,110
7,134
7,146
7,729
7,792
8,732
8,854
8,880
8,897
8,936
8,936
8,939
8,974
8,975
8,975
8,980
9,526
9,585
9,632
9,640
9,848
9,878
10,163
10,299
10,319
10,321
10,487
11,352
12,028
17,088
17,158
18,911
18,913
Pro zajímavost uvádíme v tabulce č II. hustoty náhodně vybraného numismatického
materiálu, zjištěné popsanou metodou, kde byla vzata v úvahu korekce na teplotu i
hmotnost závěsu a váženo s přesnosti na čtyři desetinná místa.
Díky vysokým hustotám drahých kovů, jako je platina, zlato a stříbro, poskytuje
uvedená metoda nejspolehlivější výsledky právě v těchto případech. Tak například
zejména u binárních slitin zlato - měď lze určením hustoty materiálu zjistit ryzost s
vysokou přesností a bezpečně tak rozeznat např. pravost zlatých mincí, (viz např.
tabulku II. položky č. 33 a 36) a to bez jakéhokoliv sebemenšího poškození mince
porovnáním zjištěné hustoty s údaji v tabulce III.
TABULKA III. Hustoty některých slitin zlata.
obsah zlata
(ryz. v tisícinách)
250
250
400
400
585
585
585
750
750
750
750
900 (mincovní slitina)
986 (dukátové zlato)
obsah
stříbra
500
250
400
200
300
200
100
200
150
100
50
obsah
mědi
250
500
200
400
115
215
315
50
100
150
200
100
14
hustota
11,188
10,690
12,242
11,707
13,784
13,570
13,226
15,719
15,525
15,273
15,021
17,391
18,965
Slitiny zlata s jinými kovy, např. zlato - nikl, zlato - palladium a další nejsou v
mincovnictví obvyklé, proto jejich hustoty neuvádíme.
Při pečlivé práci můžeme rozlišit i ryzosti stříbrných slitin, uvádíme proto v tabulce
IV. přehled hustot binárních slitin stříbro - měď, jakožto nejběžnějšího mincovního
kovu.
Rozdíly hustot mezi raženým a litým materiálem jsou menší než 1 %‚ což je
zanedbatelné. Popsanou metodou můžeme tedy rozpoznat mince i jiné předměty
zhotovené z obecných kovů, jakož i předměty postříbřené nebo pozlacené (doublé,
plaqué), neboť jejich hustota je vždy nižší než 9.
Při stanovení hustoty popsanou hydrostatickou metodou je však třeba vyloučit
předměty duté nebo takové, jejichž členitost vylučuje dokonalé odstranění uzavřených
vzduchových bublin na ponořeném předmětu.
12
TABULKA IV. Hustoty některých slitin stříbra.
obsah stříbra (ryzost v tisícinách)
300
500
650
750
800
850
900 lito
900 raženo
920
950
obsah mědi
700
500
350
250
200
150
100
100
80
50
hustota
9,313
9,514
9,873
10,061
10,058
10,171
10,243
10,316
10,303
10,390
Pokud máme k dispozici srovnávací numismatický materiál, což je v numismatice
dosti časté, zvýší se podstatně pravděpodobnost určení např. falz nebo jiných
napodobenin, lišících se ryzostí.
Závěrem této kapitoly zbývá vyslovit přesvědčení, že nám popsaná metoda může
ušetřit mnohá zklamání, někdy i finanční prostředky, a to i v souvislosti s předměty
nenumismatickými.
13
PUNCOVNICTVÍ
Ve většině vyspělých států podléhají výrobky z drahých kovů povinné puncovní
kontrole. I náš stát má příslušný puncovní zákon, a protože se dotýká i numismatiky,
řekněme si o něm pár slov.
Veškeré mince z drahých kovů zákon výslovně osvobozuje od povinného
označování. To ovšem neznamená, že jsou osvobozeny od povinných zkoušek. Naopak,
v příslušném odstavci se doslova praví, že dokud neobdrží státní mincovna zprávu o
příznivém výsledku zkoušek, nesmí mince příslušné ražby rozeslat. Jiná je ovšem
situace u medailí, které jsou z hlediska puncovního zákona zbožím z drahých kovů, a
podléhají tedy povinnému puncování.
Není to nařízení nové, s menšími úpravami platí od dob rakousko-uherské
monarchie.
Numismatik tedy snadno například rozpozná medaili stříbrnou od postříbřené a
dokáže i určit její ryzost.
U zlatých medailí je situace obdobná, jen je zde navíc obvyklé u medailí pozlacených
uvádět tuto okolnost na hraně.
Naše puncovní značky současné i starší uvádíme v závěru této kapitoly, kde se též
seznámíme se staršími puncovními značkami některých sousedních států.
K samotné problematice puncovnictví ještě pár praktických informací. Tak na
medailích bývá puncovní značka umístěna někdy v poli, jindy na hraně, zpravidla však
v dolní části medaile.
V současné době nalezneme na stříbrných medailích vedle samotné puncovní značky
ještě další dvě drobné značky, které tam umisťuje výrobce, a sice číselný údaj o ryzosti a
výrobní značku výrobce.
Tak například stříbrná medaile od M. Knoblocha k jubileu Karla IV. ražená v
kremnické mincovně je označena písmeny MK v kruhu, dále číslicí 750 a konečně
puncovní značkou, v tomto případě hlavou zajíce s číslicí 6.
Medaile z drahých kovů ražené v kremnické mincovně za první republiky mají
pouze číselné označení ryzosti a značku mincovny. Například zlatá výtěžková
čtyřdukátová medaile k 10. výročí ČSR od O. Španiela je označena číslicí 986 1/9 a
písmenem K v osmiúhelníku. Je tomu tak proto, že v té době měla kremnická mincovna
puncovní právo, a proto má uvedené označení účinnost puncu. Podobně se můžeme
setkat např. s medailemi z období habsburské monarchie raženými ve Vídni, které jsou
označeny písmenem A.
Protože puncovní značky jsou velmi drobné a často i s lupou špatně čitelné, stanovil
zákonodárce pro každou ryzost jiný vnější tvar puncovní značky, různý počet a tvar
obloučků a různý počet rovných stran. Tak se dokáže mezi puncovními značkami
správně orientovat zpravidla i laik.
Pokud jsou v tabulkách u určité ryzosti uvedeny dvě různé puncovní značky, je větší
z nich určena na zboží větší, menší pak na předměty drobnější.
14
PUNCOVNÍ ZNAČKY RAKOUSKO-UHERSKA
pro zlaté a stříbrné zboží platné od r.1866.
Po rozpadu monarchie platné v ČSR do r.1921,
v Rakousku do r.1920 a v Maďarsku do r.1936.
ZLATO
ryzost
STŘÍBRO
ryzost
920/1000
950/1000
800/1000
900/1000
750/1000
800/1000
750/1000
800/1000
580/1000
750/1000
580/1000
750/1000
15
ČESKOSLOVENSKÉ PUNCOVNÍ ZNAČKY
pro zlaté a stříbrné zboží platné od r.1921
ZLATO
ryzost
STŘÍBRO
ryzost
920/1000
950/1000
840/1000
900/1000
750/1000
900/1000
750/1000
800/1000
580/1000
800/1000
580/1000
750/1000
250/1000
750/1000
16
ČESKOSLOVENSKÉ PUNCOVNÍ ZNAČKY
pro zlaté a stříbrné zboží platné od r.1929
ZLATO
ryzost
STŘÍBRO
ryzost
986/1000
959/1000
986/1000
925/1000
900/1000
900/1000
900/1000
835/1000
750/1000
800/1000
750/1000
585/1000
585/1000
17
PUNCOVNÍ ZNAČKY ZA PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA
pro zlaté a stříbrné zboží platné od r.1942
ZLATO
ryzost
STŘÍBRO
ryzost
986/1000
959/1000
986/1000
900/1000
925/1000
900/1000
750/1000
900/1000
750/1000
565/1000
835/1000
585/1000
800/1000
18
SLOVENSKÉ PUNCOVNÍ ZNAČKY
pro zlaté a stříbrné zboží platné od r.1944
ZLATO
ryzost
STŘÍBRO
ryzost
986/1000
959/1000
986/1000
959/1000
900/1000
925/1000
900/1000
925/1000
750/1000
900/1000
750/1000
900/1000
585/1000
835/1000
585/1000
835/1000
800/1000
800/1000
19
ČESKOSLOVENSKÉ ÚŘEDNÍ ZNAČKY
pro zlaté a stříbrné zboží platné od r.1949
ZLATO
ryzost
STŘÍBRO
ryzost
986/1000
959/1000
986/1000
959/1000
900/1000
925/1000
900/1000
925/1000
750/1000
900/1000
750/1000
900/1000
585/1000
835/1000
585/1000
835/1000
800/1000
800/1000
20
ČESKOSLOVENSKÉ ÚŘEDNÍ ZNAČKY
pro zlaté a stříbrné zboží platné od r.1957
ZLATO
ryzost
STŘÍBRO
ryzost
986/1000
959/1000
986/1000
959/1000
900/1000
925/1000
900/1000
925/1000
750/1000
900/1000
750/1000
900/1000
585/1000
835/1000
585/1000
835/1000
800/1000
800/1000
21
ČESKOSLOVENSKÉ ÚŘEDNÍ ZNAČKY
pro zlaté a stříbrné zboží platné od r.1967
ZLATO
ryzost
STŘÍBRO
ryzost
986/1000
959/1000
900/1000
925/1000
750/1000
900/1000
585/1000
835/1000
375/1000
/Platné od r.1968/
800/1000
750/1000
22
MAĎARSKÉ PUNCOVNÍ ZNAČKY
pro zlaté a stříbrné zboží platné od r.1937
ZLATO
ryzost
STŘÍBRO
ryzost
986/1000
935/1000
986/1000
935/1000
900/1000
900/1000
900/1000
900/1000
750/1000
800/1000
750/1000
800/1000
585/1000
585/1000
23
RAKOUSKÉ PUNCOVNÍ ZNAČKY
pro zlaté a stříbrné zboží platné od r.1925
ZLATO
ryzost
STŘÍBRO
ryzost
986/1000
935/1000
900/1000
900/1000
750/1000
835/1000
585/1000
800/1000
RAKOUSKÉ PUNCOVNÍ ZNAČKY
pro zlaté a stříbrné zboží platné od r.1884
ZLATO
STŘÍBRO
Ryzost se uvádí ryzostní číslicí v tisícinách.
24
POLSKÉ PUNCOVNÍ ZNAČKY
pro zlaté a stříbrné zboží platné od r.1921
ZLATO
ryzost
STŘÍBRO
ryzost
960/1000
940/1000
960/1000
940/1000
750/1000
875/l000
750/1000
875/l000
583/1000
800/1000
583/1000
800/1000
POLSKÉ PUNCOVNÍ ZNAČKY
pro zlaté a stříbrné zboží platné od r.1932
ZLATO
ryzost
STŘÍBRO
ryzost
960/1000
940/1000
740/1000
875/1000
583/1000
800/1000
25
ČIŠTĚNÍ A PATINOVÁNÍ MINCÍ A MEDAILÍ PODLE JEDNOTLIVÝCH KOVŮ
Je zásluhou zkušených sběratelů, kteří bývají radou nápomocni těm začínajícím, i
zásluhou toho mála odborné literatury, která je k dispozici, a v neposlední řadě i
zásluhou prohlubujícího se estetického cítění, že již ani u začátečníků nenacházíme
mince vyleštěně až na obnažený kov.
Snaha po absolutním vyčištění mincí napáchala v minulosti mnoho nenapravitelných
škod.
Nejprve si tedy ujasněme, proč je třeba mince čistit.
1) Prvním a nejdůležitějším důvodem je nutnost zbavit mince všech škodlivě
působících nečistot.
2) Dalším důvodem je zlepšení vzhledu, výraznosti a čitelnosti mincí odstraněním
všeho, co zakrývá jejich skutečný ráz.
A hned si také povězme, co nikdy čistit nebudeme. Je to pravá, ušlechtilá patina,
latinsky aerugo nobilis, německy Edelpatina, ta krásná souvislá vrstvička okysličeného
kovu, která vypovídá o stáří mince a která vznikala dlouhé desítky let, někdy i staletí.
Pěkná patina zpravidla zvyšuje cenu mincí, zejména u starých ražeb a bylo by
neodpustitelnou chybou chtít tuto patinu odstranit.
A ještě pro úplnost dodejme, že nikdy nebudeme čistit mince v ražebním lesku a
mince v kvalitě PROOF.
Nejjednodušší čistící metodou, kterou lze každému bez výhrad doporučit a která je
vhodná pro všechny mincovní kovy bez rozdílu, je umytí mincí v teplé vodě za pomoci
měkkého kartáčku a saponátu. Z mincí se odstraní pouze špína a mincím samotným to
nijak neuškodí.
Velice brzy však zjistíme, že s touto jednoduchou a zcela neškodnou čistící metodou
vystačíme jen u menší části mincí, zatímco pro většinu to bude nedostačující. Pak
nezbude, než použít některý z dalších čistících postupů.
Úvodem však ještě několik všeobecných informaci, rad, pokynů a doporučení.
1. Dřív než se rozhodneme pro některou z čistících metod, musíme bezpečně vědět, z
jakého kovu či slitiny mince je. Moderní doba nám přináší i některé komplikace v
podobě tzv. dvojkovů, kdy je mince zhotovena ze dvou různých mincovních kovů,
na první pohled zřetelně rozlišitelných, např. italská pětisetlira.
Další zvláštností jsou mince plátované, kdy je jádro mince zhotoveno z jednoho
kovu a samotné plátování pak z kovu jiného, zpravidla ušlechtilejšího než jádro.
Samotné plátování vzniká v průběhu ražby, není tedy zhotoveno galvanickou
cestou a je zjistitelné pouze na hraně mince, např. u drobných mincí SRN.
Ve všech těchto případech se však jedná relativně o nové, moderní mince, takže
pro sběratele není obtížné získat takové mince v bezvadné kvalitě, která čištění
nevyžaduje. Přesto se dá v krajním případě vybrat způsob čištění, účinný pro oba
kovy, aniž by se některý z nich poškodil.
2. Ověřujeme-li si nějaký postup, začněme mincí běžnou, nejlevnější.
26
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
Před započetím práce musíme numismatický materiál odkonzervovat. Postup je
uveden v kapitole o konzervaci. Pokud konzervován nebyl, postačí odmaštění
pomocí teplé vody, měkkého kartáčku a saponátu.
Čištění si můžeme rozdělit na chemické a mechanické, ale pokud máme možnost
výběru, dáme přednost čištění chemickému před mechanickým. V praxi tomu bývá
často naopak, pro neznalost chemických postupů převládá čištění mechanické.
Chemická lázeň někdy produkt koroze zcela nerozpustí, ale pouze jej oddělí
nebo rozruší a vlastní odstranění se pak děje mechanicky. V takovém případě se
tedy jedná o kombinaci obou postupů, chemického i mechanického.
Při čištění se nesnažme práci urychlit větší koncentraci čistících roztoků, spíše opak
zpravidla numismatickému materiálu prospěje.
Rozhodneme-li se pro chemické čištění, dbejme, aby společně čištěné mince měly
zásadně stejné složení kovů, stejnou ryzost apod. V opačném případě se stane čisticí
roztok elektrolytem a mezi mincemi nestejného složení začne probíhat elektrolýza,
při které méně ušlechtilý kov začne korodovat.
K přípravě čistících roztoků zásadně nepoužíváme kovové nádobky. Použít
můžeme porcelánové nebo umělohmotné, nejlépe však skleněné, z nichž
nejvhodnější jsou tzv. kádinky používané v chemických laboratořích, ve kterých
můžeme připravované roztoky i zahřívat. Pokud se pro zahřívání rozhodneme,
dáme z bezpečnostních důvodů přednost elektrickému vařiči před otevřeným
plamenem. Při zahřívání na plynovém hořáku musíme nádobku podložit
rozptylnou síťkou.
Z čistících prostředků předem vyloučíme Sidol, Silichrom a jim podobné přípravky,
protože ošetřovaný materiál by získat nežádoucí lesk.
Na čištěném materiálu mohou být vedle běžné nečistoty i skvrny organického
původu, např. od dehtu, lepidla, potravin apod. Ty odstraníme měkkou látkou,
namočenou do některého organického rozpouštědla, např. lihu, benzínu,
trichloretylenu, toluenu, terpentýnu, syntetického ředila nebo acetonu, případně
minci do rozpouštědla namočíme celou.
Vyčištěnou minci musíme dokonale několikanásobně opláchnout vodou a následně
vyvařit ve vodě destilované, abychom i z mikroskopických dutinek odstranili
zbytek čistícího roztoku, který by později mohl sám působit škodlivě. Potom minci
dokonale vysušíme.
Přestože jsme zatím stále v úvodu k samotnému čistění podle jednotlivých kovů,
řekněme si něco i o čištění numismatického materiálu ultrazvukem, protože tato
metoda je jako jediná zcela universální, tj. použitelná pro všechny mincovní kovy
bez rozdílu.
Zařízení pro čištění ultrazvukem říkáme ultrazvuková čistička, nebo také pračka.
Skládá se zpravidla z plechové skříňky, v které je zapuštěna vanička. V jejím dně je
piezoelektrický měnič, který převádí elektrickou energii na mechanické kmity
kapaliny. Pod ním je pak generátor vysokofrekvenčního proudu, kterým se tento
měnič napájí.
27
Čistícího účinku se v této čističce dosahuje ultrazvukovým kmitáním kapaliny,
nalité do zmíněné vaničky. Účinnost čištění stoupá úměrně se zvyšující se pracovní
frekvencí. Homogennímu numismatickému materiálu nehrozí poškození ani při
vysokých frekvencích, avšak u materiálu značně porézního nebo neúnosně
poškozeného, případně u materiálu s rozsáhlou hloubkovou korozí, které pevnost
střížku narušuje, nelze při vyšších frekvencích destrukci vyloučit.
Čistícím roztokem mohou být různá organická rozpouštědla, saponáty, případně
i jiné kapaliny.
Čističek se v našem státě vyrábí několik druhů, ne všechny jsou však pro naše
účely vhodné.
Čistička musí mít určitou frekvenci kmitů, přijatelné rozměry a nakonec i cenu.
Tak například výrobek Tesly s frekvencí jen 15 kHz je pro naši potřebu
nedostačující. Čističky používané pří výrobě šperků jsou zase nevhodné svými
rozměry, připomínajícími stůl.
Za jednu z vhodných ultrazvukových čističek můžeme označit např. výrobek
Chirany Ergostar 90 UC 005 AJ1 s objemem roztoku 1 litr, viz obrázek č. 4. Cyklus
čištění je programovatelný s automatickým ohřevem lázně. Ve vybavení čističky je
ponorný košík z antikorozní ocele. Čistička se připojuje na napětí 220 V, má
frekvenci 50 kHz, hmotnost 5 kg a překvapivě malé rozměry, 20 x17 x 21 cm.
Obr. č. 4 Ultrazvuková čistička
28
A i když cena zařízení není závratná, protože je srovnatelná s cenou lepšího tolaru,
tak bude přece jen tato metoda připadat v úvahu spíše na profesionálním
pracovišti, protože se k této investici rozhodne len málokterý řadový sběratel.
12. Pokud žádný z čistících postupů nevedl k žádoucímu výsledku a na minci např.
stále ulpívá skvrnka neznámého původu a složení, zkusíme ji odstranit jedním
primitivním způsobem a sice měkkou kancelářskou gumou. Budeme většinou
překvapeni, jak snadno to půjde, jen nezapomeňme, že guma musí být skutečně
měkká, jinak hrozí nebezpečí poškrábání mince.
13. Léty se mezi sběrateli ustálilo hledisko, jaký by měl být vzhled mincí s ohledem na
jejich stáří.
Tak mince nové, tedy ne starší než 50 let, mají být pokud možno v ražebním
lesku, mají vyhlížet nově, zářivě.
Mince ve stáří 50—100 let mohou být slabě zašlé, tedy s nádechem patiny. Mince
starší než 100 let mívají již silnější ztmavnutí, patina je již obvyklou součásti takové
mince.
I když individuální názor každého sběratele může být odlišný, přece jenom by
nám ustálené a vžité hledisko mělo být při čištění mincí určitým, vodítkem.
Tolik tedy úvodem k samotnému čištění. Jen snad ještě dodejme, že pro úplnost
popíšeme i čištění nálezů, často napadených silnou korozí a spojených tzv. krustou,
přestože se s nimi řadový sběratel prakticky nesetká. Seznámíme se i s metodou čištění
pomocí kyanidu draselného nebo sodného, která je velmi účinná, ale pro prudkou
jedovatost použitého kyanidu, tzv. cyankali, sběrateli málo používaná.
Naopak zcela pomíjíme metody archaické, například čištění na zinkovém sítě,
elektrolytické odrezování apod. a metody drastické, kdy čištěné minci hrozí poškození,
například čištění kuchyňskou solí, špičatou kostí, říčním pískem apod., které starší
odborná literatura doporučovala.
29
ZLATO
Chemicky čisté zlato Au je ušlechtilý, silně lesklý měkký kov, hustoty 19,3 a tvrdosti
2,5 podle Mohsovy stupnice. Taje při 1063° C, při teplotách nad 1000° C velmi zřetelně
těká, přestože bod varu je už 2800° C. Na vzduchu je velmi stálé, odolává většině
kyselin i louhům. Rozpouští se v lučavce královské, což je směs 1 dílu kyseliny dusičné
a 3 dílů kyseliny chlorovodíkové.
Je velmi tažné a kujné a to i za studena. Dá se z něho vytepat folie o síle 0,001 mm, z 1
cm3 se vytáhne drát až 3000 m dlouhý.
Pro tyto vlastnosti bylo nejhledanějším kovem již v nejstarších dobách, na starých
římských mincích čteme, „Per me omnia“, tj. „mou pomocí lze dosáhnout všeho na
světě“.
Protože zlato je v našem podvědomí zafixováno téměř jako symbol stálosti,
neměnnosti a chemické stability, připomeňme si některé momenty, kdy k poškození
povrchu zlata může celkem snadno dojít v běžném životě, což potvrzují i tradující se
historky o těchto „radostných“ událostech.
Především je zlato napadáno rtutí (například z rozbitého teploměru). Rtuť tvoří se
zlatem velice „dychtivě“ tzv. amalgám. Nejde o chemickou sloučeninu, ale o roztok
zlata ve rtuti, asi tak, jako když se ve vodě rozpouští cukr. Pokud by bylo rtuti více,
většinou bychom už minci ze zlata nezachránili, samotné zlato ovšem ano.
Dále zlato poškozují vodné roztoky volných halogenů — chlorová nebo bromová
voda. Vodovodní vody se již obávat nemusíme, její agresivitu otupí kovové vodovodní
potrubí, ale pozor na všelijaká chlorová vápna, chloraminy a podobné desinfekční
prostředky, které se v domácnostech mohou vyskytovat. Možností rozpouštění či jiného
poškození předmětů ze zlata ve zdánlivě nevinném domácím prostředí je více, ale jako
varující informace toto jistě postačí.
Dnes je nejvíce zlata uloženo v trezorech bank ve formě zlatých cihel, prutů,
případně obchodních zlatých mincí. Oběžné zlaté mince se ve světě již běžně neužívají.
Obsah drahého kovu ve zlaté slitině se vyznačuje v tisícinách a nazývá se ryzostí
slitiny. Chemicky čisté zlato má ryzost 1000/1000. Ryzosti zlatých slitin se dříve
udávaly v karátech, ryzí zlato se označovalo jako 24karátové, jeden karát se rovná
41,667 tisícinám.
Vzhledem k tomu, že se i dnes občas s karáty označujícími ryzost setkáme, uvádíme
na str. 31 tabulku přepočtu karátů na tisíciny.
Protože je zlato velmi měkké a málo otěruvzdorné, přidávají se do slitiny se zlatem k
potlačení těchto vlastností příměsi. V případě mincovního zlata je to prakticky
výhradně měď, protože ta zlato nejméně odbarvuje, v klenotnictví je to vedle mědi ještě
stříbro a nikl.
U zlatých mincí se nejčastěji setkáme s ryzostí 900/1000 a s dukátovým zlatem
ryzosti 986/1000. V klenotnictví je nejběžnější zlato čtrnáctikarátové, zaokrouhlená
ryzosti 585/1000. V zubolékařství pak zlato l8karátové, tj. ryzosti 750/1000.
Jak jsme si již řekli, je zlato kov velmi stálý, vůči nepříznivým vlivům prostředí
resistentní. Čištění zlatých mincí pro nás proto nebude zpravidla problémem, protože
se bude jednat většinou jen o odstranění různých nánosů nečistot, mastnoty apod. V
takovém případě nám dobře poslouží teplá voda, saponát a měkký kartáček, kterým
minci vyčistíme.
30
Podstatně složitější čištění nás však bude čekat, zjistíme-li, že se na zlatých mincích
objevila tzv. červená rez, která se vyskytuje, i když velmi zřídka, jak na mincích ryzosti
900/1000, tak i na dukátech.
1 karát
2 karáty
3 karáty
4 karáty
5 karátů
8 karátů
7 karátů
8 karátů
9 karátů
10 karátů
11 karátů
12 karátů
41,66 tisícin
83,33 tisícin
125,00 tisícin
186,66 tisícin
208,33 tisícin
250,00 tisícin
291,66 tisícin
333,33 tisícin
375,00 tisícin
416,66 tisícin
458,33 tisícin
500,00 tisícin
13 karátů
14 karátů
15 karátů
16 karátů
17 karátů
18 karátů
19 karátů
20 karátů
21 karátů
22 karátů
23 karátů
24 karátů
541,06 tisícin
583,33 tisícin
625,00 tisícin
666,66 tisícin
708,33 tisícin
750,00 tisícin
791,66 tisícin
833,33 tisícin
875,00 tisícin
916,66 tisícin
958,33 tisícin
1000,00 tisícin
Tato rez může mít různé odstíny červené barvy i různou sytost, od narůžovělé, až po
sytě purpurovou a červenofialovou. Vzniká oxidací mědi, kterou jsou všechny zlaté
mince legovány, na červený, poměrně stálý, kysličník měďný Cu2O, často jako důsledek
krajně nevhodného uložení mincí.
Červená rez se na mincích vyskytuje někdy v podobě paprskovitých červenavých
nitek, většinou však jako různě velké ostrůvky.
Proč nepokrývá rovnoměrně celou plochu si vysvětlujeme tak, že různá místa na
minci mají i různou aktivitu povrchu, způsobenou jeho nestejnou hladkostí (odřená
místa bez ražebního lesku bývají napadána jako první) nebo nestejnou homogenitu
materiálu.
Pokud se jedná jen o slabý, nevýrazný nádech rzi, použijeme čistící lázeň č. 8. Mince
do roztoku na několik hodin, případně i dní ponoříme a průběžně působení lázně
kontrolujeme. Občas je vyjmeme a měkkým kartáčkem v teplé vodě přečistíme.
Bude-li rez sytější, výraznější, použijeme lázeň č. 10. Jedná-li se o ojedinělý rezavý
ostrůvek, minci do lázně nevkládáme, ale roztok nanášíme pouze na rezavá místa, a to
například otavenou skleněnou tyčinkou, kapátkem, nejlépe však tyčinkou z umělé
hmoty, u které nehrozí poškrábání mince. Čištění popsaným způsobem vyžaduje již
značnou trpělivost. Pokud jsou skvrny rozsáhlejší, minci můžeme do uvedené čistící
lázně ponořit celou, průběh čištění však musíme častěji kontrolovat vyjmutím mince z
roztoku, protože manganistanová lázeň není transparentní. Tuto lázeň si nebudeme
připravovat do zásoby, ale před započetím práce si připravíme čerstvou, protože časem
mění svoje složení. Rovněž v tomto případě minci občas přečistíme pomocí teplé vody a
měkkého kartáčku. S výsledkem však budeme zpravidla spokojeni.
31
Pokud přesto zůstaly na minci nerozpuštěné skvrnky, nezbude než použít lázeň č.
16, tedy prudce jedovatý kyanid draselný, tzv. cyankali, který rozpouští prakticky
všechny sloučeniny zlata. Roztok naneseme opět jenom na místa potažená rzí, podobně
jako u předchozí lázně. Zvýšeně opatrnost při práci s prudkým jedem je zde
samozřejmě namístě. Ale ani zásobní roztok, kterého si připravíme jen nezbytné
množství, nesmí zůstat v dosahu nikoho nepovolaného. Naštěstí zlatých mincí
nemíváme ve sbírce mnoho, a tak mince napadené rzí budou spíše výjimkou.
Dokonalý, mnohonásobný oplach mincí po jejich vyjmutí z kterékoliv čistící lázně
musí být samozřejmostí. Následné osušení provedeme s citem, na látku nebudeme
tlačit, aby mince nezískala nežádoucí lesk.
Patinovat zlaté mince nebudeme, jak jsme si již řekli, není patina pro značnou
odolnost zlata vůči ovzduší její přirozenou součástí. Rovněž konzervace zlatých mincí
není nutná, pokud jsou uloženy alespoň v trochu přijatelných podmínkách.
32
STŘÍBRO
Chemicky čisté stříbro Ag je ušlechtilý kov krásného stříbrobílého vzhledu a lesku,
hustoty 10,5, bodu tání 961° C a tvrdosti 2,8 podle Mohsovy stupnice. Je tažné a tvárné i
za studena a nejlepším vodičem tepla a elektřiny.
V roztaveném stavu absorbuje značná množství kyslíku, avšak chemicky s ním
nereaguje. Při tuhnutí se tento plyn opět uvolňuje, přičemž se tuhnoucí povrch kovu
trhá a tavenina se rozstřikuje (tzv. prskání stříbra).
Z chemického hlediska jde o kov poměrně odolný, snadno se však rozpouští v
kyselině dusičné a koncentrované kyselině sírové, zejména za tepla. Velkou afinitu však
vykazuje stříbro zejména k síře a většině jejích sloučenin, o něž není v současné době v
atmosféře nouze, díky např. spalování nekvalitního uhlí.
Se stejným efektem probíhá také reakce stříbra s ozónem, který za jistých okolností
může být ve vzduchu přítomen (např. při bouřce nebo při provozu výbojek pro UV
světlo), a tvorba černého oxidu stříbrnatého může také vzhledem k citlivosti stříbra i ke
stopovým koncentracím ozónu v ovzduší sloužit i k jeho důkazu.
V neposlední řadě jsou to i chloridy, zejména chlorid sodný, které při styku se
stříbrem vytvářejí na mincích povlak chloridu stříbrného. Ten je v chemicky čistém
stavu sice bezbarvý, na světle však dochází k jeho rozkladu, a tím zároveň i k změně
barvy od světle fialové až po tmavě šedou. Chloridy se vyskytují zejména v zemině, do
které se dostávají například s močí, bývají jimi tedy napadeny především stříbrné
mince, které byly ukryty v zemi.
Existuje samozřejmě i celá řada jiných možností, jak může k poškození povrchu
stříbra vlivem chemických reakcí dojít, ale pro numismatika je nutné respektovat z
hlediska uložení, čištění a konzervace stříbrných mincí zejména tyto tři uvedené
případy.
V numismatice je stříbro nejrozšířenějším a nejoblíbenějším kovem pro ražbu mincí
již od nepaměti. Pro tyto účely se téměř vždy používalo a používá stříbro ve slitině s
mědí, ke které se v poslední době, zejména jde-li o nižší ryzost, přidávají další legující
kovy — nikl a zinek, které zvyšují v tomto případě stabilitu a vzhled povrchu.
Ryzost, neboli obsah stříbra ve slitině, se udává v tisícinách podobně jako u zlata,
rovněž pro stříbro však existuje starší jednotka pro udávání kvality stříbrných slitin a
sice tzv. lot. Ryzí stříbro má 16 lotů, 1 lot=62,5 tisíciny a ryzost slitiny je pak vyjádřena
zlomkem, například 13ti lotové stříbro má ryzost 13/l6=812,5 tisícin. Přestože se s touto
starší jednotkou setkáme již velmi zřídka, převodní tabulku pro informaci na str. 34
uvádíme.
Pokud obsah stříbra ve slitině není nižší než 500/1000, přítomnost mědi se barevně
zřetelně neprojeví, při nižším obsahu stříbra, např. u tzv. bilionu, kde je obsah stříbra
pod 40 %‚ se již tyto slitiny jak vzhledem, tak chemickou odolností přibližují mědi. Z
těchto slitin bývaly dříve raženy drobné oběhové nominály, případně v období
válečných událostí i nominály vyšší, například tolary ze 4 lotového stříbra (tj. 250/1000)
z počátků třicetileté války. Tyto případy musíme pří čištění mincí rozlišit a zacházet s
takovýmto materiálem ohleduplněji.
Nejčastěji doporučovaným prostředkem pro čištění stříbrných mincí je roztok
kyseliny citronové. Tato metoda je výhodná zejména pro nálezový
33
1 lot
2 loty
3 loty
4 loty
5 lotů
6 lotů
7 lotů
8 lotů
62,50 tisícin
125,00 tisícin
187,50 tisícin
250,00 tisícin
312,50 tisícin
375,00 tisícin
437,50 tisícin
500,00 tisícin
9 lotů
10 lotů
11 lotů
12 lotů
13 lotů
14 lotů
15 lotů
16 lotů
562,50 tisícin
625,00 tisícin
687,50 tisícin
750,00 tisícin
812,50 tisícin
875,00 tisícin
937,50 tisícin
1000,00 tisícin
materiál, který odpočíval nějaké to století v zemi. Působíme-li na nevzhledné slepence
mincí roztokem uvedené kyseliny, tedy lázní č. 8, dochází postupně k rozpouštění
všech korozních zplodin. V průběhu mnoha dnů a často i týdnů, kdy je nutno občas
čistící roztok vyměnit za nový, se uvolňují jednotlivé kusy s krásnou starobylou
patinou. Jinak postupujeme podobně jako při čištění slepené krusty měděných mincí,
kde je postup podrobněji popsán.
Nejlepšího výsledku dosáhneme, je-li mince dobrého zrna, tj. ryzosti minimálně
800/1000. Protože roztok kyseliny citronové rozpouští měď a její korozní zplodiny
přednostně před stříbrem, může při nižších ryzostech dojít k extrakci mědi a tím i k
určitému „poleptání“ mince. K rozpuštění stříbra při této metodě dochází také, ale
jedině za spolupůsobení vzdušného kyslíku, který je rozpuštěn v čistícím roztoku. Jeho
množství, které rychlost rozpouštění stříbra ovlivňuje, je ovšem velmi malé, a tak i
množství rozpouštěného stříbra je zanedbatelné.
Uvedeným postupem můžeme čistit samozřejmě i jednotlivé staré stříbrné mince
nenálezové, s výsledkem budeme většinou spokojeni. I v takovém případě čistícímu
postupu napomůžeme občasným vyjmutím mince z lázně a přečištěním měkkým
kartáčkem ve vodě.
I pro čištění moderních stříbrných mincí můžeme roztok kyseliny citronové, který je
pod č. 8 uveden, použít, i zde je vhodné tento postup kombinovat s mechanickým
čištěním pomocí vody a měkkého kartáčku. Dobu působení čistícího roztoku na
moderní mince však bezdůvodně neprodlužujeme. „Patina“ vytvořená např.
několikaměsíčním působením této lázně na moderní mince, která mnohdy příjemně
vyrovnává vzhled, stopy koroze a šrámy na mincích starých stovky let a která není
vlastně nic jiného než jemně oleptaný povrch, působí na mincích moderních přímo
rušivě a je nutno ji považovat spíše za poškození mince, které by se mělo promítnout i
do hodnocení kvality. Nevýhodou tohoto způsobu čištění je skutečnost, že se nám
většinou nepodaří pomocí kyseliny citronové odstranit černou, nevzhlednou patinu
tvořenou sulfidickými vrstvami, převážně sirníkem stříbrným.
V tom případě musíme proto použít další čistící lázeň, a sice č. 9, tedy roztok
manganistanu draselného, tzv. hypermanganu. Minci do lázně ponoříme asi na půl
hodiny, načež ji z roztoku vyjmeme, opláchneme vodou a zkontrolujeme působení
lázně. Roztok po této době zpravidla změnil svoje zabarvení z temně fialové na
karmínově červenou. Pokud je třeba v čištění pokračovat, použijeme roztok nový,
nepoužitý. Postup opakujeme tak dlouho, až jsme s povrchem mince spokojeni. Na
závěr je opět samozřejmostí dokonalý oplach ve vodě za pomoci měkkého kartáčku.
34
Pokud není vrstva černého sirníku stříbrného příliš silná, zejména jedná-li se jen o
šedočerný nádech, bude čištění úspěšné zpravidla již za 1—2 hodiny, v opačném
případě se musíme vyzbrojit trpělivostí, zejména je-li na minci vrstva sirníku stříbrného
v kombinaci s dalšími těžko definovatelnými zplodinami.
Jednou z nejúčinnějších metod čištění stříbrných mincí je čištění pomocí vodných
roztoků alkalických kyanidů, tedy lázně č. 16. Bohužel hned na tomto místě musíme
připomenout prudkou jedovatost této čistící lázně, která činí tuto metodu pro řadového
sběratele do značné míry nedostupnou. Nicméně je to postup v celém numismatickém
světě doporučovaný a používaný, není za něj rovnocená náhrada, a tak se mu ani my
nemůžeme dost dobře vyhnout. A protože opatrnosti nikdy nezbývá, připomínáme
ještě jednou prudkou jedovatost této lázně, tzv. cyankali, a bezpodmínečnou nutnost
dodržovat všechna bezpečnostní opatření při práci s prudkými jedy i při jejich
uchovávání. Že při práci nebudeme jíst, pít ani kouřit je požadavek základní. Tímto
roztokem nejenže odstraníme korozní vrstvy mědi i stříbra, ale i jinak poměrně obtížně
odstranitelnou černou sirníkovou patinu. Je to umožněno silnou komplexotvornou
afinitou této lázně nejen ke stříbru, ale i k síře.
Čištění probíhá rychle a účinně, dlouhodobé působení však může vést k určitému
narušení povrchu, připomínající poleptání, protože vodné roztoky alkalických kyanidů
rozpouští i kovovou měď, a to i bez přístupu vzdušného kyslíku, kovové stříbro pak za
spolupůsobení zmíněného kyslíku. Většinou dosáhneme výborných výsledků již po
několikaminutovém, maximálně několikahodinovém působení této čistící lázně.
Průběžná kontrola mince během čištění je i v tomto případě nutná, dokonalý oplach
nakonec, pokud možno ještě delší a účinnější než v ostatních případech, je nezbytný. Při
manipulaci s uvedeným roztokem je vhodné používat gumové ochranné rukavice.
Není-li povrch stříbrné mince potažen černým sirníkovým povlakem, většinou se
nám podaří úspěšně materiál vyčistit působením lázně č. 6, tedy vodným roztokem
amoniaku (čpavku). Amoniak tvoří velice snadno stabilní amokomplexy jak se stříbrem
a mědí, tak s některými dalšími kovy. Soli těchto komplexních kationtů jsou na rozdíl
od oxidů, či jiných sloučenin dobře rozpustné ve vodě a snadno se tedy odloučí od
povrchu čistého kovu. Rovněž zde platí, že průběžně během čištění mince kontrolujeme
a čistíme vodou a měkkým kartáčkem, na závěr pak zvlášť důkladně.
Velice účinná je i lázeň č. 1, tedy neutrální roztok chelatonu. Dokáže vyčistit i velmi
nevzhledné, tlusté vrstvy různých zplodin, lpících pevně na povrchu mincí, včetně
oxidačních vrstev vzniklých stykem s jinými kovy, např. i silné vrstvy železné rzi. Je
zajímavé, že chelaton za těchto podmínek vytváří vysoce stabilní, rozpustné komplexy
prakticky se všemi kovy, avšak právě u stříbra se projeví spíše jeho redukční vlastnosti,
jakožto organické látky. Pokud tedy dojde k vytvoření komplexu se stříbrem, nastává
po několika sekundách jeho rozklad na kovové stříbro. Na čištění stříbrných mincí však
tato vlastnost nemá záporný vliv, spíše naopak. Tyto jevy ale nemůžeme samozřejmě v
měřítku povrchových vrstev na minci pozorovat.
Při opakovaném čištění uvedenou lázní v kombinaci s mechanickým čištěním
pomocí měkkého kartáčku a vody však často dosáhneme dobrých výsledků i při
odstraňování resistentních černých sirníkových vrstev.
Doba čištění jednotlivých mincí bude samozřejmě různá, orientačně můžeme říci, že
v nejjednodušším případě to bude asi jedna hodina, v náročnějších případech i několik
dnů.
35
Poškození mincí při dlouhodobém působení lázně se nemusíme obávat,
nezapomeneme však občas vyměnit lázeň, čištěním zbarvenou do modrozelena, za
novou. Čištění i v tomto případě zakončíme dokonalým oplachem vodou za pomoci
měkkého kartáčku.
Mince moderní, které jsou spíše než patinou potaženy vrstvou špíny, můžeme s
úspěchem čistit velice účinně pomocí bikarbonátu sodného, tzv. jedlé sody, která se
prodává v drogerii pod názvem soda bicarbona.
Postup čištění je velmi jednoduchý. Sodu smísíme s vodou na jemnou kašičku, kterou
mince mnutím mezi prsty vyčistíme. Můžeme použít též měkkou látku, kterou mince
pomocí zmíněné kašičky vyčistíme. Místo vody můžeme k přípravě kašičky použít
některý lihový přípravek určený k mytí oken, například iron, okenu apod., čištění je
pak účinnější.
Čištění můžeme dále vylepšit použitím měkkého kartáčku. Postupujeme tak, že
minci položíme na kousek měkké látky, přidržíme ji dvěma prsty a kartáčkem
namočeným v připravené kašičce minci lehce přejíždíme. Vyčistíme tak i nejdrobnější
mezery a jamky mezi písmeny, které by při mnutí mezi prsty mohly odolat.
Ale pozor, i při čištění pomocí jedlé sody musíme zachovávat určitou opatrnost.
Předně použitý prášek musí být co nejjemnější, pokud obsahuje větší zrnka, musíme jej
před namočením přesát na hustém sítku, případně v třecí misce rozetřít.
Stejně důležité je, abychom zbytek kašičky, které po několika dnech vyschne, již
znovu nerozpouštěli, protože při vysychání se vytvářejí hůře rozpustná krystalická
zrnka, která jsou velmi tvrdá a ostrá a čištěnou minci by mohla nepříjemně poškrábat.
Namočíme si tedy jen tolik sody, kolik jí můžeme během jednoho dne spotřebovat.
Stříbrné mince, ať byly čištěny jakýmkoliv postupem, budou až na výjimky zpravidla
zbaveny patiny, tedy vyčištěny až na samotný kov. U mincí novějších, moderních, to
většinou nebude vadit, ale bude-li například tolar zářit, jako by právě vyšel z
mincovny, samí poznáme, že je to nepřirozené, i když se i s takovými mincemi občas
setkáme.
Musíme proto nechat povrch mince uměle zestárnout, tedy opatřit ji dodatečně
patinou. Nebude to příliš obtížné, ale dokonce snazší, než u mědi, kde je patinování
pomocí lázně č. 17 podrobně popsáno. Tento postup tedy uplatníme v plném rozsahu i
u stříbrných mincí, ovšem s výjimkou mosazného kartáčku, který nahradíme kartáčkem
měkkým pod tekoucí vodou. Budeme snad jen trochu opatrnější, protože stříbro
tmavne daleko snadněji než měď. Se sytostí patiny to nesmíme přehnat, působila by
nepřirozeně, stačí slabý, žlutohnědý nádech.
V případě stříbrných mincí můžeme estetický účinek i věrohodnost patiny zvýšit
ještě tím, že patinovanou minci lehce, ale opravdu lehce, po obou stranách přečistíme již
popsanou jedlou sodou. Vystupující opisy i reliefy trochu zesvětlí, v prohlubních
zůstane patina tmavší, i čitelnost značně otřelé mince se tím zlepší a mince bude působit
přirozeným dojmem staré ražby, oběhem trochu otřelé.
Patinování pouze pomocí ohřevu u stříbrných mincí nemůžeme uplatnit, patinu
tímto způsobem na stříbru nelze vytvořit.
Stříbrné mince všech ryzostí musíme konzervovat, ani mince ryzosti 900/1000 již
nedokáží úspěšně odolávat zhoršujícímu se ovzduší.
36
MĚĎ
Chemicky čistá měď Cu je načervenalý, měkký, tažný, na čerstvém řezu lesklý kov.
Má hustotu 8,94, bod tání 1083° C a tvrdost podle Mohsovy stupnice 3.
Pro své vlastnosti je nezastupitelná v elektrotechnice, patří však i k nejvýznamnějším
mincovním kovům. Čistá měď se dnes na mince používá velmi zřídka, častější jsou
slitiny. Z nich v mincovnictví a zejména v medailérství je nejvýznamnější a
nejdůležitější bronz, což je slitina mědi s 4—8 procenty cínu, maximálně však s 8 %‚
protože to je hranice, pod kterou se dá tato slitina válcovat a lisovat, při vyšším obsahu
cínu již jen odlévat.
Další neméně důležitou slitinou je mosaz. Je to slitina 60—90 % mědi se zinkem,
případně ještě s menším množstvím některých dalších kovů. Druhem mosazi je tombak,
což je slitina zinku s 80 a více procenty mědi.
Mince jsou raženy převážně ze slitiny zinku se 79—92 % mědi, medaile pak většinou
z tzv. černého tombaku, což je slitina 90 % mědi a 10 procent zinku.
Dalším, v mincovnictví důležitým kovem, je tzv. hliníkový bronz, což je slitina mědi
s maximálně 10 % hliníku, která má zvýšenou odolnost proti atmosférické korozi. Jedny
z prvních mincí z této slitiny byly raženy například v Německu ve dvacátých létech (50
Rpt), z novějších ražeb je to například československá koruna, ražená od r. 1957 ze
slitiny 91 % Cu + 8 % Al + 1 % Mn. Tyto mince samozřejmě nikdy nenabudou tmavou
patinu, typickou pro čistou měď, ale mají svoje charakteristické světlejší
žlutohnědozelené zbarvení.
Z mědi se razily mince již ve starověku, později mincovnictví zcela ovládlo stříbro. V
našich zemích jsme se k mědi, jako mincovnímu kovu, vrátili za vlády Marie Terezie,
tedy v 18. století, a to ražbou drobných nominálů, abychom se s ní a jejími slitinami pak
celých 200 let setkávali jako s nejdůležitějším obecným mincovním kovem.
Měď se působením ovzduší za normálních podmínek pozvolna pokrývá zejména
vrstvou oxidu měďného, který je v čistém stavu tmavočerveného zbarvení, na rozdíl od
černého oxidu měďnatého vznikajícího energičtější oxidaci. Časem přechází tato
červená patina až do čokoládově hnědých odstínů, případně ještě tmavších zabarvení,
způsobených tvorbou sulfidů. Zejména u mincí ražených z bronzu nebo mosazi se lze
také setkat s přirozenými vrstvami, obsahujícími kromě oxidů a sulfidů ještě bazické
karbonáty se zabarvením i do hnědozelena.
Ražby z tohoto kovu nemají tedy nikdy zářivě červenou barvu mince právě ražené,
ale na jejich povrchu je povlak, kterému říkáme patina, jehož barva, chemické složení,
intenzita a tloušťka je závislá nejen na stáří mince, ale i na podmínkách, za jakých
vznikal.
Patinu ušlechtilou, jejíž nedílnou součástí je i oxid měďný a která vznikala po
dlouhou dobu za optimálních podmínek, která je svědectvím stáří mince a svým
krásným zbarvením mnoha odstíny hnědé a zelené umocňuje estetický účinek a
zpravidla zvyšuje i cenu mince, tak tuto patinu nebudeme nikdy odstraňovat.
Od této pravé, ušlechtilé patiny musíme ovšem odlišit měkkou, porézní,
nevzhlednou měděnku, tvořenou převážně zásaditým uhličitanem měďnatým, která
pokrývá zpravidla jen část mince, a u které je navíc nebezpečí, že se bude šířit na minci
dál, a to hloubkově i plošně.
37
Je pro ni typické, že jakoby vystupuje z mince, udává se, že tato korozivní zplodina
zaujímá 4x větší objem než původní základní kov, ze kterého vznikla. Vyskytuje se
nejenom na mincích z čisté mědi, ale i na většině jejich slitin. Z praktického hlediska
však pro potřebu čištění a patinování jednotlivé druhy nebudeme rozlišovat, eventuální
rozdíly v postupech jsou zanedbatelné. Tuto vrstvu, které také říkáme divoká patina, se
tedy pokusíme odstranit. A hned si také řekněme, že to nebude snadné a že vůbec měď
a její slitiny patří v numismatice v souvislosti s čištěním k nejobtížnějším kovům.
Čistící práce musíme bohužel většinou začít s vědomím, že v místě, které čistíme,
zůstane určitá „vyhlodaná“ prohlubeň po chybějícím materiálu a že to bude vždycky
působit rušivě. Nejedná-li se tedy o minci mimořádně vzácnou, nenahraditelnou, raději
se pokusíme získat do sbírky bezvadný kus.
V opačném případě se musíme pustit do práce. Pokud není místo napadené divokou
patinou příliš rozsáhlé, pokusíme se o jeho vyčištění pomocí epoxydové pryskyřice ChS
1200 a to tak, že kapkou tohoto lepidla pokryjeme ostrůvek měděnky, kterou chceme
odstranit. Druhý den, když epoxyd bezpečně zatuhl, tuto vrstvu opatrně odloupneme.
Většinou zůstane na odloupnuté kapce lepidla přilepena i měděnka. Musíme dát jenom
pozor, abychom při odlupování epoxydu mechanicky nepoškodili minci. Tento postup
bude výhodný zejména tehdy, má-li mince bezvadnou patinu, která by jinak při čištění
celé mince nenávratně zmizela a je-li napadené místo malé, takže jeho vyčištění nebude
působit příliš rušivě. Nebudeme-li s výsledkem zcela spokojeni, můžeme zkusit
napadené místo vyčistit pomocí dřívka a silikonového tuku. Konec dřívka obalíme
smotkem vaty, potřeme tukem a lehce krouživými pohyby zasažené místo přetíráme.
Bude to práce zdlouhavá, ale většinou se nám povede nevzhlednou vrstvu měděnky
odstranit. Práci si usnadníme, když napadenou minci předem povaříme asi 1 hodinu ve
vodě, do které jsme přidali na ¼ l jednu polévkovou lžíci uhličitanu sodného. Měděnka
se sice nerozpustí, ale bude poddajnější, narušenější a její odstranění bude snazší.
Jsou-li na minci pouze tmavé skvrny jako předzvěst počínající koroze, pokusíme se o
zesvětlení těchto skvrn pomoci kyseliny citronové, tedy lázně č. 7. Postupujeme velice
opatrně, roztoku nanášíme na minci pomocí tyčinky nebo kapátka jen nejnutnější
množství, a to pouze na skvrnu, kterou chceme zesvětlit. Při zbytečně velkém množství
roztoku bychom zesvětlili i okolní patinu, což je samozřejmě nežádoucí.
Je-li však různých skvrn, případně ostrůvků divoké patiny na minci větší množství,
nebo když pokrývají převážnou část plochy mince, nebudeme tato nevzhledná místa
čistit jednotlivě, ale takto napadenou minci vyčistíme jako celek, tedy ponořením do
lázně č. 7. Dobu čištění v tomto roztoku přizpůsobíme rozsahu koroze, zpravidla se
bude jednat o hodiny, maximálně však o 1 až 2 dny. Čištění nebudeme bezdůvodně
prodlužovat, protože kyselina citronová napadá i čistou měď, i když ve slabé
koncentraci, což je náš případ, v míře zanedbatelné. V průběhu čištění minci občas z
roztoku vyjmeme a pomocí měkkého kartáčku a teplé vody přečistíme. V uvedené lázni
se nám zpravidla minci podaří vyčistit, produkty koroze se většinou rozpustí. Současně
však celý povrch mince zesvětlá, zmizí i ušlechtilé patina, pokud tam nějaká byla a
vzhled mince působí rušivě, nepřirozeně. V tom případě musíme minci patinovat,
postup je popsán v závěru této kapitoly.
Vzácně se nám může dostat do ruky i nálezový slepenec několika mincí, spojených
měděnkou tak, že drží pevně pohromadě, tedy jakási nevzhledná krusta většinou
nečitelných a těžko určitelných měděných mincí.
38
Pokusíme se nejprve rozhodnout, zda je vůbec zachovalost mincí taková, aby stála
za naši námahu a úsilí. Rozhodneme-li se pro čištění, nebudeme v žádném případě
postupovat tak, že „slepené“ mince začneme od sebe oddělovat násilím. Přednost musí
dostat chemický postup. Nejdříve slepenec loužíme v teplé vodě se saponátem. Pokud
to nepomůže, pokračujeme lázni č. 7, do které celý slepenec ponoříme. V tomto případě
se musíme vyzbrojit značnou trpělivostí, protože k vyčištění nám nebudou stačit již
hodiny a mnohdy ani dny, ale může se jednat o týdny. Prvním cílem bude samozřejmě
oddělení jednotlivých mincí od sebe. V průběhu působení lázně proto probíhající proces
denně kontrolujeme a občas slepenec obrátíme, protože účinek lázně není u dna a těsně
pod hladinou stejný a snažíme se při tom s citem, jemně a opatrně oddělení mincí od
sebe napomoci. Když se nám to povede, pokusíme se o první selekci, při které
vyřadíme kusy, které na první pohled za další čištění nestojí. Ostatní mince přečistíme
pomocí měkkého kartáčku a teplé vody, čistící lázeň vyměníme za čerstvou, nepoužitou
a mince do ní opět ponoříme. V čištění za občasné kontroly pokračujeme, až se nám
povede všechny korozivní zplodiny z mincí odstranit. Čištění můžeme kombinovat i s
vpředu popsaným postupem čištění pomocí epoxydu. Rovněž v tomto případě budeme
nuceni mince po vyčištění patinovat.
Mince z mědi a jejich slitin můžeme také výhodně čistit pomocí lázně č. 3. tedy
roztoku chelatonu, který má schopnost převádět nerozpustné sloučeniny na povrchu
mincí na sloučeniny ve vodě rozpustné, zatímco základní kov prakticky nenapadá.
Pomocí této lázně dosáhneme vyčištění i v případech, kdy ostatní metody selhaly. Čistit
můžeme jak jednotlivé „ostrůvky“ nanesením roztoku pouze na toto místo, tak i
rozsáhlá „napadení“ celých ploch i již zmíněné nálezové slepence, a to ponořením do
uvedené čistící lázně. Již po několika hodinách můžeme pozorovat, jak se roztok barví
do modra, zpočátku jen bleděmodrý nádech přechází v sytější modrou, až
modrozelenou. To je pro nás také znamení, abychom roztok vyměnili za nový, čerstvý. I
zde platí, že mince v průběhu čištění kontrolujeme a občas přečistíme měkkým
kartáčkem a vodou, ale žádné vedlejší agresivity se u této lázně nemusíme obávat. I v
případě, že na mince „zapomeneme“, nedojde k jejich poškození, roztok pouze změní
koncentraci, voda se odpaří, ale mincím samotným to neublíží.
I z této lázně však budou mince zpravidla vyčištěny až na obnažený kov. Opět tedy
nezbude než takové mince patinovat. Je totiž pro tento kov charakteristické, že
prakticky každý čistící zásah, zejména pomocí chemikálií, má za následek současně i
ztrátu patiny.
Známý a občas používaný je ještě způsob čištění měděných mincí pomocí roztoku
amoniaku. Na základě rozsáhlých zkoušek a dlouhodobého testování nemůžeme však
tento postup s dobrým svědomím numismatikům doporučit. I když čistící účinek
amoniaku je nesporný, jeho působení na základní kov se nedá totiž označit jako zcela
neškodné. Obdobné je to i s minerálními kyselinami.
Tím jsme v podstatě vyčerpali chemické postupy čištění tohoto mincovního
materiálu a dostáváme se k čištění mechanickému, které nepochybně vyvolá určitou
polemiku, a sice k čištění pomocí mosazného kartáčku. Něco již o tomto postupu bylo
řečeno v kapitole o tvrdosti, my si jenom připomeneme, že mosazný kartáček
použijeme zpravidla tehdy, když všechny ostatní postupy selhaly, případně v
kombinaci s nimi.
39
Protože čištění pomocí zmíněného kartáčku je snadné a účinné, lehce se nám může
stát, že jej začneme používat i v případech, kdy to není nutné. Toho se musíme
vyvarovat. Že základní kov mosazný kartáček nepoškodí, vyplývá z tabulky v kapitole
o tvrdosti. Avšak při opatrném a citlivém čištění zjistíme, že ani patina nemusí být
nenávratně ztracena, protože je přece jen přilnavější než měkká, houbovitá měděnka,
která proto počne mizet jako první. Mosazný kartáček nám může pomoci například i
při sjednocení vzhledu stejných měděných mincí, lišících se pouze různými ročníky,
tmavší odstíny dokážeme zesvětlit apod.
Stejně však mějme na paměti, že použití mosazného kartáčku bude připadat v úvahu
zpravidla u mincí oběhem již částečně otřelých. Ale např. u starých vzácných měděných
ražeb budeme dlouho váhat, než se k jeho použití odhodláme, i když takový odborník,
jakým byl K. Chaura, doporučoval jeho použití dokonce i na stříbro.
Nakonec nám zůstalo patinování. V podstatě jsou dva způsoby, jak patinu obnovit.
První, jednodušší, vychází z faktu, že měď při zahřátí na 150 stupňů Celsia začíná
oxidovat. Této okolnosti tedy můžeme snadno využít. Suchou minci pomalu zahříváme
(například na elektrickém vařiči) a současně pozorujeme „nabíhání‘ patiny. Optimální
je teplota v rozmezí 200—250° C. Tato práce vyžaduje již určitou zkušenost a zejména
trpělivost. Patinování nelze uspěchat, mohli bychom snadno dosáhnout nevzhledně
tmavého, nestejnoměrně vybarveného povrchu, zatímco při pomalé, pečlivě práci
můžeme získat patinu, která nám bude zpravidla vyhovovat, od světle hnědé, až po
tmavě čokoládovou patinu k nerozeznání od pravé.
Druhá cesta je chemická a to pomocí roztoku sirníku sodného, tedy lázně č. 17. Tento
postup již vyžaduje značné zkušenosti a patří k nejnáročnějším chemickým pracím, se
kterými se v naší příručce seznamujeme.
Nejprve si do čiré skleněné nádobky objemu asi 1 až 2 dl dáme přibližně 0,5 dl
destilované vody. Potom kapátkem nasajeme uvedený patinovací roztok a jednu kapku
přeneseme do připravené vody a důkladně zamícháme. Minci připravenou k
patinování pak do této vody vložíme a pozorujeme účinek. Pokud asi 5 minut zůstává
mince bez viditelných změn, což je v případě jedné kapky pravděpodobné, přidáme
kapku další. Celý postup budeme opakovat tak dlouho, až začne vložená mince
„nabíhat“ tvořící se patinou. Vždy, když přidáme další kapku, musíme roztok
zamíchat, mince při tom musí být vyňata. Přesné množství kapek nelze stanovit,
protože každá mince má jinou reaktivitu povrchu, navíc lázeň č. 17 se za normální
teploty rozkládá, čímž se mění její účinnost (zásobní roztok by se měl uchovávat v
chladničce). Dále se musíme již individuálně rozhodnout, jaká barva patiny nám bude
vyhovovat, a podle toho přizpůsobit i počet kapek a v neposlední řadě bude každému
vyhovovat jiná rychlost „nabíhání“ patiny, tedy opět jiný počet kapek. Na tomto místě
si řekněme, že pomalejší „nabíhání“ patiny je správnější a lépe kontrolovatelné.
Jakmile zjistíme na minci první stopy patiny, další kapky již nepřidáváme, ale
trpělivě čekáme, až patina trochu ztmavne. Minci potom vyjmeme, osušíme, lehce
překartáčujeme mosazným kartáčkem a opět vložíme do nádobky k tvorbě další patiny.
Tento postup opakujeme tak dlouho, až jsme s vybarvením patiny spokojeni.
Náročnějším sběratelům ještě připomeneme, že i tento postup se dá kombinovat se
zahříváním, variant je neomezeně, na což jistě přijde zájemce časem sám. Tímto
opakovaným kartáčováním získává patina na stabilitě a na minci pak dokonale drží. Po
posledním kartáčování minci dokonale očistíme v teplé vodě měkkým kartáčkem.
40
V tuto chvíli nás jistě napadne, proč vůbec o tomto druhém, podstatně náročnějším
patinování mluvíme. Je to proto, že patinováním pomocí lázně č. 17 můžeme dosáhnout
přece jen bohatší škály vybarvení než ohřevem, což pro nás může být někdy důležité.
Vyčištěné a napatinované mince budeme samozřejmě konzervovat, protože měď
patří mezi kovy, na které má zhoršující se ovzduší obzvláště nepříznivý vliv.
41
NIKL
Chemicky čistý nikl Ni je stříbrobílý, silně lesklý kov, hustoty 8,90, bodu tání 1452° C
a tvrdosti 3,8 podle Mohsovy stupnice. Je ferromagnetický, avšak v mnohem menší
míře než železo. Tato vlastnost se projevuje pouze u kompaktního čistého kovu, nikoliv
však u většiny jeho slitin i přes vysoký podíl niklu. Toho můžeme využít například při
rozhodování, zda je mince niklová, mědiniklová, případně z jiné slitiny, protože pouze
na čistý nikl magnet působí.
Z chemického hlediska je nikl kov velice odolný proti působení vody i vzduchu a
přirozeným vzhledem numismatického materiálu raženého z čistého niklu je tedy bílý,
lesklý povrch čistého kovu bez jakékoliv patiny. Prakticky tento vzhled si zachovávají i
mědiniklové mincovní slitiny, pokud obsah niklu neklesne pod cca 25 %. U mincí
ražených ze slitin chudších na nikl, např. nejběžnější slitiny 80 % Cu+20 % Ni, se však
po čase projeví účinky atmosféry vznikem oxidické stříbřité, slabě okrově patiny. Že jde
skutečně o patinu, dokazuje fakt, že toto zbarvení u čerstvě ražených mincí z těchto
slitin chybí.
Protože vzhledově i chemickou stabilitou a reaktivitou s různými čistícími činidly
připomínají tyto mědiniklové slitiny spíše než měď nikl, a to i při jeho často nízkém
obsahu ve slitině, seznámíme se i s tímto materiálem v kapitole o niklu a ne u mědi a
jejích slitin, kde by podle převládajícího obsahu mědi ve slitině byl spíše očekáván.
V technické praxi je známa celá řada důležitých niklových slitin, v numismatice se
však nejčastěji setkáváme kromě čistého niklu s již zmíněnými mědi niklovými
slitinami, charakterizovanými 20—25 % obsahem niklu (zbytek je měď) a výjimečně s
alpakami, zvanými též nové stříbro, či argentan, což jsou slitiny o složení 10—20 %
niklu, 40—70 % mědi a 5—40 procent zinku. V mincovnictví však obsah zinku většinou
nepřekračuje 30 procent, příkladem takové mince je například rakouský 10 h 1915.
Přestože je nikl jako prvek znám teprve od druhé poloviny 18. století, mědiniklové
mince známe již z doby před naším letopočetm, aniž by ovšem tehdy bylo známo
složení mincovního kovu.
Jako mincovní kov našel nikl a jeho slitiny uplatnění až od přelomu 19.—20. století
jako materiál zejména drobných nominálů, později i vyšších (5 Kč, 5 Ks). V současné
době jsou mědiniklové slitiny nejrozšířenějším mincovním materiálem vyšších
oběhových nominálů na celém světě. Jde tedy vesměs o mince moderní, které lze
většinou získat do sbírky v dobré kvalitě bez potřeby radikálnějšího čistícího zásahu.
Pro čištění mincí z čistého niklu se nejlépe osvědčila čistící lázeň č. 2, případně č. 4, a
to vzhledem k vysoké odolnosti niklu v alkalickém prostředí a vysoké účinnosti čištění
v tomto prostředí.
Podle stupně znečištění necháme roztok působit za pokojově teploty od několika
hodin po několik dnů. Následuje oplach pod tekoucí vodou a případně dočištění
kartáčkem. Při silně ulpívajících korozních zplodinách můžeme použít i kartáček
mosazný.
Mince z čistého niklu můžeme čistit i pomocí zažívací sody — bikarbonátu sodného
— způsobem popsaným v kapitole o stříbře, případně můžeme čištění v lázni s tímto
způsobem kombinovat. Obnovíme tak bílý, lesklý niklový povrch mince.
42
Další skupinu představují mědiniklové mince s obsahem minimálně 25 procent niklu.
K čištění tohoto materiálu použijeme lázeň č. 3, ale dobu působení zkrátíme maximálně
na několik hodin, protože spolupůsobením v lázni rozpuštěného vzdušného kyslíku,
přestože je jeho vliv potlačen přídavkem siřičitanu sodného v lázni, by mohlo dojít k
přednostnímu rozpouštění mědi ze slitiny, a tím i k poleptání numismatického
materiálu.
Poslední skupinu mědiniklových ražeb představují mince s obsahem niklu do 20 %
včetně. Ze zkušenosti víme, že mince z těchto slitin nabývají asi po 30—50 létech
stříbřitě okrovou patinu, jejíž intenzita probarvení závisí na podmínkách, za jakých byla
mince uložena, přičemž dochází ke ztrátě zrcadlového ražebního lesku.
Tato patina na povrchu velice dobře ulpívá a v současné době je otázkou, zda je
dobré vrátit povrchu vzhled čerstvě ražené mince, vzhledem k modernímu
mincovnímu kovu, anebo patinu ponechat.
V tomto případě se přikláníme spíše k názoru čistit tyto mince tak, aby k odstranění
patiny nedošlo, neboť jde o přirozený, byť pomalý děj. Tyto numismatické památky, v
současné době moderní, nabudou postupem času stejně svého charakteristického
vzhledu.
Mince z této skupiny je výhodně čistit ultrazvukem, který odstraní pouze
mechanické nečistoty a samotnou patinu nepoškodí.
Použít můžeme i lázeň č. 3. Zde však musíme být již velmi opatrní, nesmí se nám
stát, abychom na minci v lázni pozapomněli, to by byla zmíněná patina nenávratně
pryč. Budeme proto asi v jednohodinových intervalech čištěné mince kontrolovat a pod
tekoucí vodou jemným kartáčkem dočišťovat tak, abychom patinu nepoškodili.
Vyčištěný a dokonale vysušený mincovní materiál z mědiniklu budeme konzervovat.
Konzervace minci z čistého niklu však vzhledem k jeho velké odolnosti proti
nepříznivému působení ovzduší není nutná.
43
ZINEK
Chemicky čistý zinek Zn je modrobílý kov silného lesku, na vzduchu pokrývající se
matnou oxidační vrstvou. Hustota nejčistšího litého kovu je 7,13, válcovaný a ražený
materiál má hustotu poněkud vyšší.
Tvrdost čistého kovu je pouze 2,5 podle Mohsovy stupnice, obsah některých kovů ve
slitině se zinkem však ovlivňuje jeho tvrdost velice podstatně, a to i ve velmi malých
množstvích.
Za normálních teplot je zinek křehký, mezi 100—150° C je tažný a kujný, nad 200° C
stoupne jeho křehkost tak, že jej lze rozetřít na prášek. Taje při 419,5° C.
Pokud se odstraní oxidační vrstva, která do jistě míry chrání kov před další oxidací,
rozpouští se zinek nejen ve zředěných kyselinách a roztocích louhů, ale i ve čpavku,
roztoku sody, potaše a dokonce i v roztoku chloridu amonného, přičemž reaktivita
klesá se stoupající čistotou kovu. Chemicky čistý zinek se prakticky nerozpouští, avšak
v mincovnictví nepřipadá tato okolnost v úvahu.
Zinek představuje nouzový mincovní materiál, kterým se nahrazuji kovy
ušlechtilejší, a to zpravidla při ražbě drobných nominálů.
Jako mincovní kov známe zinek většinou ve formě slitin, a to jednak úmyslně
připravovaných za účelem zlepšení mechanických vlastností, požadovaných při ražbě
mincí a v mincovním oběhu, jako je zlepšení kujnosti, odstranění křehkosti, zvýšení
tvrdosti a odolnosti proti otěru, a jednak slitin technické čistoty s nedefinovaným
obsahem jednotlivých příměsí, především olova, kadmia, mědi, železa, vizmutu nebo
germania (hutní zinek), a proto také s těžko definovatelnými vlastnostmi.
Musíme si uvědomit, že podstatné ovlivnění mechanických i chemických vlastností
způsobí u zinku již obsah pod 0,1 % hmotnostních cizího kovu ve slitině.
Na zinkových ražbách dochází běžně k hloubkové korozi, projevující se po vyčištění
materiálu vypadlými důlky nebo rozrušením větších ploch, což mnohdy není na minci
před čištěním zcela patrné. Tato koroze je způsobena existencí lokálních galvanických
mikročlánků tvořených zrnem vždy přítomné stopové nečistoty cizího kovu a okolním
kompaktním zinkem.
Pro silně elektropositivní charakter zinku vzhledem k většině kovů připadajících v
úvahu pro tento případ nastává za přítomnosti elektrolytu (např. stopy vlhkosti, potu
ap.) k uzavření elektrického obvodu a vybíjení vzniklého článku na úkor zinku, který
přechází do roztoku ve formě svých iontů, a stává se tedy katodou, přičemž na anodě
tvořené mikrozrny příměsného kovu se vylučuje vodík.
Takto se může projevovat přítomnost prakticky všech běžných kovů kromě hliníku a
manganu a dále kovů alkalických zemin (hořčík, vápník, …) a kovů alkalických (sodík,
draslík). Tyto poslední však nepřicházejí z hlediska mincovních ražeb v úvahu.
Přejdeme-li z mikroměřítka do reálných rozměrů, může tento jev nastat i při běžném
vzájemném styku zinkových minci s mincemi z jiných materiálů (železa, mědiniklu,
stříbra, …) ‚ zejména za přítomnosti vlhkosti. U dlouhodobě takto deponovaných mincí
dochází k i úplnému rozpadu zinku.
44
Z toho, co jsme si uvedli zejména o chemických vlastnostech zinku, vyplývá
jednoznačně vysoká rizikovost při čištění tohoto kovu a zároveň to vysvětluje naprostý
nedostatek zinkových mincí ve vysoké kvalitě, zejména v ražebním lesku. Bezvadně
zachovalé zinkově mince pocházejí většinou ze starých numismatických sbírek, když
byly ihned po vydání dokonale konzervovány.
Běžně dostupný mincovní materiál je obvykle šedě až tmavošedě zbarven, přestože v
povrchové vrstvě převládající sulfidy, oxidy a případně uhličitany nebo bazické
uhličitany mají v chemicky čistém stavu barvu bílou. Jeho tmavší zbarvení je způsobeno
sulfidy a jinými sloučeninami v zinku vždy přítomných ostatních kovů, zejména pak
olova.
Tato povrchová vrstva se dá poměrně dobře odstranit různými lázněmi s obsahem
kyselin, zásad i komplexotvorných sloučenin, avšak reakce probíhá často
nekontrolovatelně déle i s čistým kovem, aniž se podaří zcela odstranit oxidační vrstvu.
Výsledkem bývá zcela znehodnocený materiál, je proto nutno před těmito metodami
důrazně varovat.
Poměrně dobré výsledky poskytuje metoda, kterou dále popisujeme. Je však třeba si
uvědomit, že pod šedou oxidační vrstvou mohou být na první pohled neviditelné místa
zasažená hloubkovou korozí, která se po očištění povrchu mince odhalí.
Zinkovou minci nejprve ponoříme za normální teploty na dobu 5—10 minut do lázně
č. 12. Z povrchu mince se zpočátku nepatrně uvolňují bublinky vodíku, jejichž vývoj
většinou za několik minut ustane. Déle již reakce prakticky neprobíhá, přičemž
původně šedý až šedočerný povrch přešel na bílý porézní povlak. Původní sloučeniny
na povrchu mince s nepatrnou vrstvičkou čistého zinku (lázeň nemá hloubkovou
účinnost) přitom přejdou na vrstvu složenou z fosfátů zinku, které zároveň pasivuje
čistý kov před dalším působením lázně a reakce se za tvorby těchto solí zastaví. Po
několikerém opláchnutí vodou a osušení následuje mechanické odstranění této vrstvy
mosazným kartáčkem, čímž vynikne modrobílý lesk čistého kovu. Je zajímavé, že přes
drasticky vyhlížející postup mechanického čištění jsou výsledky téměř nečekaně dobré
a nedochází prakticky ani k poškrábání mince. Vysvětlení je jednoduché, tvrdost
zinkových mincovních slitin je totiž mnohem vyšší než u čistého kovu. Proto můžeme
mosazný kartáček bez obav použít. V případě, že nejsme s výsledkem zcela spokojeni,
můžeme celý postup opakovat. Bezdůvodně však dobu, po kterou máme mince v lázni,
nebudeme prodlužovat.
Protože takto obnažený povrch mince je příliš reaktivní a v krátké době by opět
ztratil lesk a pokryl se znovu nevzhlednou oxidační vrstvou, musíme minci pasivovat a
to v lázni č. 13 s následným několikerým oplachem vodou. Pasivace probíhá za
normální teploty po dobu asi 10 minut. Je nutné, abychom tuto pasivaci provedli
bezprostředně po čištění. Dojde při tom k tvorbě tenké vrstvičky chromanů zinku (tzv.
zinková žluť) s prakticky nepostřehnutelným žlutavým zbarvením a dominantním
modrobílým povrchem. Vzhledem k poměrné stabilitě uvedené sloučeniny poskytuje
tato vrstvička dobrou ochranu proti atmosférickým vlivům. S ohledem však na její
menší mechanickou odolnost je nutná následná konzervace.
Vzhled povrchu takto vyčištěné a pasivované mince neruší, naopak působí
přirozeným dojmem, proto nebudeme zinkové mince patinovat.
45
ŽELEZO
Chemicky čisté železo Fe je stříbrobílý, lesklý, tažný kov, hustoty 7,86 a tvrdosti 4,5
podle Mohsovy stupnice. Je nejdůležitějším a nejrozšířenějším kovem na zemi. Taje při
1528° C.
V tomto vysoce čistém stavu se však se železem zřejmě nikdy nesetkáme. V praxi to
budou spíše slitiny železa, z nichž nejdůležitější pro numismatika je slitina železa s
uhlíkem, kde může ve vzájemně rovnovážných stavech existovat 7 fází se zcela
odlišnými vlastnostmi, z nichž většina je feromagnetických, a dále pak slitina železo —
chrom (případně ještě nikl), kde situace není o mnoho jednodušší.
Tyto obtíže však pomineme, protože stejně nelze přesně definovat mincovní kov
označovaný jako železo, z něhož byly raženy mince ve válečných dobách. Například v
období I. světové války byly raženy v Rakousko-Uhersku a Německu některé drobné
mince z nízkouhlíkaté oceli, které se pokrývaly tzv. sherardizační vrstvou a která do
jisté míry chránila snadno korodující železné mince před nepříznivými vlivy ovzduší.
Proces sherardizace probíhal v rotačních bubnových pecích, kde se mince ve směsi se
zinkovým prachem zahřívaly po dobu několika hodin na teplotě pod bodem tání zinku,
tj. asi 350—400°C. Železo se přitom povléklo vrstvičkou zinku, který zároveň do jisté
míry nadifundoval pod povrch mince a vytvořil tak ochranný povlak.
Přirozený vzhled takovýchto železných mincí je obtížné určit.
U druhé skupiny mincí, kterou zařazujeme pro převládající obsah železa v mincovní
slitině také do této kapitoly, je situace po všech stránkách podstatně jednodušší. Jde o
ušlechtilé, vysoce legované (pro mincovnictví převážně chromem), oceli vysoké tvrdosti
a chemické stability, které v oběhu prakticky nepodléhají změnám a svým stále svěžím,
leskle bílým povrchem spíše připomínají čistý nikl než železo. Nevýhodou, ovšem jen
pro mincovny, je obtížná ražba. Jako příklad si můžeme uvést francouzské 5 centesimes
ročníků 1961—64, 50ti a 100 liry ražené od roku 1972 v republice San Marino, oběhové
100 liry Itálie od roku 1955 a současné italské 500 liry, vydávané od roku 1982 ve velice
působivé kombinaci s hliníkovým bronzem, z něhož je tvořen střed mince (tzv.
dvojkov). Nerezové oceli jsou také součástí tzv. plátovaných mincí (100 lei 1943—44 a 3
lei 1963 a 1966 Rumunska).
Čištění železných mincí můžeme tedy opět rozdělit do dvou skupin. Co se týče mincí
z nerezových chromových ocelí, vidíme sami, že jde o mince velice moderní, které
vyžadují minimum péče. Většinou vystačíme s kartáčkem, vodou a saponátem,
případně použijeme kašičku ze zažívací sody postupem podrobněji popsaným u stříbra.
Jisté opatrnosti je třeba u dvojkovů, kde střed mince není mechanicky, ani chemicky tak
odolný jako ocelový obvod. V podstatě však můžeme při čištění postupovat jako v
případě čistého niklu.
Zda tyto moderní nerezové mince potřebují konzervovat či nikoliv, ukáže čas.
Přikláníme se k názoru, že ano, už proto, že konzervací se nedá nic pokazit a
konzervační vrstvičku můžeme kdykoliv odstranit.
U „válečných“ železných mincí, ražených většinou z nízkouhlíkatých ocelí,
nemůžeme v mnoha případech předem rozhodnout ani o zachovalosti čištěné mince a
vlastně ani nemůžeme, jak jsme se již zmínili, s určitostí říci, jak má takováto dobře
vyčištěná mince vypadat. Přesto můžeme dále popsaným postupem dosáhnout
dobrého výsledku a ze dvou variant konečného vzhledu vyčištěné železné mince se
přiklonit k té, které pro nás bude nejpřijatelnější.
46
Minci nejprve vložíme do fosfátové lázně, v seznamu uvedené pod č. 11. Mince se
pokryje jemnými bublinkami, přičemž povrch získá neurčitou popelavou barvu
tvořícími se fosfáty železa. V průběhu čištění minci občas z lázně vyjmeme a mosazným
kartáčkem dokonale obě strany i hranu překartáčujeme. Tento postup opakujeme, až je
povrch mince čistý, bez stop rzi. Takto zreagují převážně korozní zplodiny, kdežto čistý
kov se vytvořenou tenkou vrstvičkou fosfátů do značně míry pasivuje a přeměna dále
prakticky nepokračuje. Dobu čištění v uvedené lázni přesto zbytečně neprodlužujeme,
ale omezíme jí na nezbytně nutnou. V praxi to budou desítky minut, maximálně 1—2
hodiny, v žádném případě nenecháváme lázeň působit na mince například přes noc.
Nakonec vyjmutou minci opláchneme vodou, vysušíme a ještě jednou dokonale
přečistíme mosazným kartáčkem, až odstraníme fosfátový povlak a začne se objevovat
světle modrošedý povrch čistého kovu.
Po této fázi čištění již lze provést předběžné hodnocení kvality, tj. můžeme bezpečně
zjistit místa, kde došlo k hlubší korozi, vyniknou místa poškození apod.
Dále musíme čistý železný povrch stabilizovat, aby nedošlo k nekontrolovatelným a
nestejnoměrným změnám barvy povrchu. K tomu nám poslouží chromátová lázeň,
uvedená pod č. 13, do které minci na ½ až 1 hodinu ponoříme. Během této doby dojde k
pasivační oxidaci, při které povrch mince poněkud ztmavne. Po dokonalém oplachu
minci vytřeme do sucha, a pokud nám vyhovuje šedý tón patiny, můžeme minci
nakonzervovat.
Rozhodneme-li se pro tmavší, šedočerné vybarvení patiny, můžeme suchou minci
navíc ještě zahřát např. na elektrickém vařiči. V rozmezí teplot 150—250° C mince
postupně ztmavne. Doba zahřívání bude asi 1—3 hodiny a je závislá na naší úvaze, jaký
odstín povrchu si budeme přát. V tom případě minci nakonzervujeme samozřejmě až
na konec, až jsme se vzniklou patinou, která je rovněž stabilní, definitivně spokojeni.
47
HLINÍK
Chemicky čistý hliník Al je měkký, stříbrobílý, na čerstvých řezných plochách slabě
lesklý kov, hustoty 2,69 a tvrdosti 2,9 podle Mohsovy stupnice. Je velmi tvárný, lehko se
zpracovává i válcováním na tenkou folii (alobal). Taje při 660° C.
Z chemického hlediska jde o kov, jehož v mnoha směrech vysoká reaktivita je
potlačena vždy přítomnou, prakticky neviditelnou pasivující vrstvičkou oxidu hlinitého
na jeho povrchu, která je velmi stabilní a poměrně nereaktivní. Tato vrstvička dobře
chrání kov před některými dalšími vlivy, např. atmosférickými, avšak proti působení
běžných kyselin a louhů nikoliv. Jednu z výjimek představuje kyselina dusičná, vůči
které je hliník za běžných podmínek resistentní a to právě díky jejím silným oxidačním
účinkům.
Odstranění pasivující oxidické vrstvy chemickými metodami, například amalgamací,
a nikoliv tedy jejím pouhým mechanickým odloučením, má za následek odhalení
skutečné reaktivity hliníku. Velice bouřlivě pak reaguje s kyselinami, a to i s kyselinou
dusičnou, a louhy, rozkládá i čistou vodu a dokonce i působením běžných
atmosférických podmínek se mohou drobné hliníkové předměty prakticky během
několika minut přeměnit na hromádku nevzhledných reakčních zplodin.
V numismatice je hliník jako mincovní kov poměrně nový. Přestože jsou známy
zkušební odražky již z minulého století, např. z kremnické mincovny z padesátých let
19. století čtvrtzlatník a pětikrejcar, první oběhové mince byly raženy až počátkem 20.
století a to ještě byl hliník volen jako náhradní mincovní materiál (Německo, 1 pf 1916—
1918).
Důvodem pro tak pozdní zařazení hliníku mezi běžné mincovní kovy byla tehdejší
technologická obtížnost jeho výroby. Protože jde o materiál poměrné měkký a
mechanicky málo odolný, nepoužívá se k ražení mincí v čistém stavu (výjimkou je jen
např. Maďarsko), ale potlačuje se tento nedostatek legováním zejména hořčíkem
(zpravidla do obsahu 6 %) a manganem (obsah pod 1 %)‚ případně stopovým obsahem
dalších prvků. Tím se dosahuje kromě zvýšení otěruvzdornosti, stability povrchu a
lesku také celkového lepšího vzhledu ražeb. Od poloviny tohoto století je jedním z
nejběžnějších mincovních kovů drobných nominálů na celém světě.
Jak jsme již uvedli, je povrch hliníkových předmětů (platí to i pro uvedené slitiny),
vždy pokryt pasivující vrstvou oxidu, a to i u nových mincí s ražebním leskem, kdy laik
by na první pohled jistě usoudil, že jde o povrch čistého, nezoxidovaného kovu.
Přirozeným vzhledem hliníkových mincí je tedy hliníkově bílý povrch, případně i s
ražebním leskem, jehož vzhled oxidickou vrstvou není ovlivněn. V praxi však bývají
hliníkově mince často silně poškozeny vlivem hloubková koroze na místech, kde
například došlo k porušení pasivující vrstvičky, nebo kde je odlišné složení kovu
(nehomogenita střížku obdobně jako u zinkových ražeb) s následnou tvorbou
elektrického článku. Tyto články, mající za následek poškození povrchu mince, se také
vytvářejí v případech přechovávání hliníkových ražeb společně ve styku s mincemi z
jiných kovů ve vlhkém prostřed. Takové mince už nikdy nevyčistíme k naší úplné
spokojenosti, a bude proto lepší obstarat si mince jiné, bezvadné.
Jak jsme si již řekli úvodem, může být odstranění pasivující vrstvy oxidu z povrchu
hliníkové mince chemickou cestou pro ni osudové. Mechanickými prostředky a
způsoby k tomu prakticky nemůže dojít, ale jejich výběr je vzhledem k nízké tvrdosti
materiálu omezen. Při chemických postupech čištění se musíme vyvarovat zejména
alkalického prostředí (louhy, mýdlo!), ale raději vyloučíme i lázně kyselé (s výjimkou již
48
zmíněné kyseliny dusičné) a komplexotvorné (s chelatony). Všechny tyto uvedené
prostředky mohou za určitých podmínek, zejména v důsledku ulpělých zbytků činidel
na minci po nedokonalém oplachu, porušit oxydickou pasivující vrstvu a zahájit tak
další nekontrolovatelnou korozi základního kovu. Tyto reakce neprobíhají sice tak
rychle a dokonale jako v případě amalgamace, avšak i tak bychom mohli být
nepříjemně překvapení při pohledu na minci, kterou jsme úspěšně den předtím vyčistili
pomocí teplé vody, mýdla a kartáčku. Tento příklad představuje výjimku z všeobecně
doporučované universální metody čištění, která zaručeně nemůže žádnou minci
poškodit.
Pro čištění hliníkových mincí můžeme tedy doporučit především ultrazvukové
pračky s roztokem neutrálních saponátů bez abrazivních přísad (např. Jar). Tutéž lázeň
můžeme použít i ve spojení s teplou vodou a měkkým kartáčkem.
Selže-li tento způsob, nebo jde-li o minci se sníženou kvalitou, způsobenou oběhem,
případně o minci s nepřirozeně zbarvenými skvrnami, které nelze mechanicky
odstranit, můžeme doporučit lázeň č. 15, tedy roztok s obsahem kyseliny dusičné.
Lázeň necháme působit několik minut i déle, přičemž pozorujeme postupující čištění,
při kterém dochází k vybělování a současnému vytváření umělé pasivující vrstvy. U
mincí nových nelze tento způsob čištění považovat za nejvhodnější, protože dochází ke
snížení ražebního lesku, nové mince však zpravidla čistit nepotřebujeme. Naopak u
starších ročníkových sbírek a ražeb stejného druhu různých mincoven, kde se již
mnohdy musíme spokojit ve snaze po kompletaci i s mincemi částečně oběhem
opotřebovanými, je tato metoda čištění pro sjednocení vzhledu přímo ideální.
Jak jsme se již zmínili, je hliník materiál v mincovnictví poměrně nový, moderní,
tomu odpovídá i vzhled z něho ražených mincí, které mají hliníkově bílý povrch s
nezřetelnou pasivační vrstvičkou oxidu hlinitého, která je po chemické stránce vlastně
patinou, i když její estetický účinek je nevýznamný.
Hliníkové mince tedy dále patinovat na nějaký barevný odstín samozřejmě
nebudeme. Nejenže by to bylo velmi obtížné, ale znamenalo by to potlačení jejich
přirozeného vzhledu
Konzervovat však hliníkové mince musíme vždy, samozřejmě po dostatečném,
několikanásobném oplachu vodou a dokonalém vysušení. Oxidické vrstvy, které
vznikají na povrchu hliníku a jeho slitin, jsou totiž vždy více či méně pórovité podle
podmínek a doby jejich působení, během kterých vznikaly, a mají zpravidla schopnost
absorbovat různé látky ze svého okolí. Tyto pak mohou způsobovat různá záhadná
vybarvení povrchů, anebo jsou příčinou další pomalé koroze, jejíž důsledky můžeme
zjistit třeba až po několika letech, a to i u vhodně uloženého materiálu.
49
CÍN
Chemicky čistý cín Sn je stříbrobílý, velice měkký kov, tvrdosti 1,8 dle Mohsovy
stupnice, je velmi tažný, taje při 231,8° C a má hustotu 7,28. Rozeznáváme tři
modifikace chemicky čistého cínu.
alfa-cín — tzv. šedý cín, je stabilní pod teplotou okolo 13° C, kdy nastává samovolná
rekrystalizace běžné kovové beta-modifikace. Jde o krychlovou strukturu
kovu, který v této formě má vzhled šedého prášku s hustotou 5,75.
Samovolné rekrystalizace cínu na alfa-modifikaci probíhá tedy za zvětšování
objemu a rozpadávání materiálu na prášek a bývá označována za cínový
mor.
beta-cín — běžná modifikace kovového cínu s vlastnostmi popsanými v úvodu. Je
stabilní v rozmezí teplot od okolo 13° C do asi 170° C. Strukturální
krystalografická mřížka beta-cínu je čtverečná.
gama-cín — přeměna na tuto modifikaci nastává při zahřívání běžného cínu (betamodifikace) od teploty 160—170° C až do teploty jeho tání. Jde opět o
modifikaci se čtverečnou krystalografickou mřížkou, avšak s poněkud
změněnými parametry. Fyzikální vlastnosti jsou téměř shodné s beta-cínem,
avšak z několika pro laika nezajímavých výrazných odlišností, je důležité
podstatné zvýšení křehkosti. Předměty zhotovené z čistého cínu zahřáté nad
teplotu 170° C se při pádu z výšky snadno roztříští a lze je i rozetřít na
prášek.
Podrobnější popis jednotlivých modifikací cínu uvádíme s cílem, pokusit se osvětlit
podstatu „hrozby, zvané cínový mor.
Vznik cínového moru se projevuje zpravidla šedavými skvrnami na povrchu
materiálu. Pokud dovolíme, aby pokračoval, můžeme se dočkat i toho, že se materiál
rozpadne až na prášek. Jako ochrana je zde velmi důležitá prevence. Nikdy nesmíme
připustit dlouhodobější uložení cínového materiálu pod teplotou 13° C, tj. v oblasti, kde
je stabilní pouze alfa-modifikace a kde proto dochází samovolně k nežádoucí
modifikační změně. Naštěstí pro soukromého sběratele není zpravidla těžké tuto
podmínku dodržet. Pro některá muzea, zejména pak pro jejich depozitáře, může být
však problematická.
Pokud se nám přesto dostane do rukou materiál částečně již cínovým morem
zasažený, musíme ihned začít s jeho odstraňováním, aby po něm na povrchu nezůstala
ani stopa. I zrnko tohoto alfa-cínu působí totiž jako zárodečné centrum rekrystalizace ve
styku s běžným kovovým cínem, tedy s beta-modifikací.
K tomuto účelu použijeme lázeň č. 14, v níž napadený kus vyvaříme. Postupovat
musíme velmi opatrně, předmět průběžně kontrolujeme, protože lázeň rozpouští nejen
cínový mor, tedy alfa-cín, ale i beta-cín, tedy také i základní kov. Cínový mor však
vzhledem k většímu povrchu a tím i vyšší reaktivitě se rozpouští přednostně.
Několikeré následné vyvaření v destilované vodě by mělo být samozřejmostí. Přesto
takto ošetřenou minci uložíme raději odděleně od ostatních a občas ji kontrolujeme.
Pokud ale došlo k rekrystalizaci, tedy k modifikační změně uvnitř materiálu, což se
projevilo zvětšením objemu (nabobtnání, puchýřky), budeme zcela bezmocní, takový
materiál již nezachráníme. Snad nás trochu uklidní, že se s cínovým morem setkáme
opravdu velmi zřídka, a když, tak spíše již jen s jeho neodstranitelnými následky.
50
Příměsi některých kovů, jako např. zinku, antimonu, nebo olova, které připadají
nečastěji v úvahu, a to i v malých množstvích, výskyt cínového moru prakticky
vylučují. Snad ještě dodejme, že cínový mor nemá s obávanou infekční epidemií z
dřívějších dob souvislost, sběratel sám se tedy nemusí žádné nákazy obávat.
Z chemického hlediska je cín kov poměrně inertní, na vzduchu i v čisté vodě značně
stabilní, a protože je i zdravotně nezávadný, využívá se těchto výhodných vlastností i v
potravinářství (cínování vnitřků plechových konzerv, cínovou fólii pak známe pod
názvem staniol, dnes již ovšem spíše jako záležitost historickou, protože ji nahradila
fólie hliníková).
Cín reaguje s vroucími louhy a silnými kyselinami, avšak za studena probíhají tyto
reakce velmi zvolna. Na vzduchu nabíhá příjemně matně bílou pasivující vrstvou oxidu
ciničitého v různém stupni hydratace, což je také přirozený vzhled numismatického
materiálu z cínu.
Z hlediska numismatického se jedná o kov obtížně čistitelný, s kterým se naštěstí
setkáváme většinou jen okrajově jako s medailérským materiálem ze starších dob
(zejména s církevními ražbami a různými svátoskami).
Řada numismatických památek, označovaných jako cínové, je také zhotovena ze
slitin cínu s olovem (pájky), případně ještě s antimonem (liteřina), zřejmě podle gusta
výrobce, protože v těchto případech většinou nešlo o státem kontrolované ražby či
odlitky. Totéž platí v případě ražeb z olova. Jsme-li postaveni před problém čištění
takového materiálu, je bezpodmínečně nutné tyto případy rozlišit a řídit se pravidly pro
čištění jednotlivých kovů. Oběhové mince nebyly prakticky pro přílišnou měkkost cínu
a značnou vzácnost výskytu cínových rud raženy (vzácné výjimky ovšem existují),
častější jsou zkušební odražky.
Z toho, co jsme si dosud řekli, vyplývá malá mechanická odolnost numismatického
materiálu z cínu nebo jeho slitin. Nejvhodnější bude proto čištění chemické, eventuálně
čištění ultrazvukem. Výjimečně můžeme při oplachu vodou mezi jednotlivými lázněmi
použit i měkký kartáček.
Naším úkolem bude odstranit eventuální oxidační vrstvy, které neodpovídají
přirozenému vzhledu, případně u slitin cínu také šedé, až zčernalé povlaky, způsobené
přítomností olova.
Pokud máme jistotu, že se jedná o čistý cín, dosáhneme uspokojivých výsledků
působením lázně č. 15. Během několika desítek minut většinou dojde k rozpuštění
začernalých vrstev a zároveň k pasivaci podkladního čistého kovu — vytvoření
příjemně matně bílé oxidické vrstvy, která chrání cín před dalším působením kyseliny.
Tato vrstva odpovídá vzhledem přirozené patině. Dále musíme takto čištěný materiál
několikanásobně opláchnout vodou a neutralizovat v lázni č. 5. Po konečném oplachu
vodou a vysušení můžeme předmět nakonzervovat.
Horší situace nastane, půjde-li o slitiny cínu s dalšími kovy, zejména s olovem, které
jsou na působení kyseliny dusičné citlivé. Mohlo by tak dojít k silnému poleptání
povrchu a nenapravitelnému poškození numismatického materiálu.
Se stoupajícím obsahem olova v cínové slitině také vzrůstá naděje na úspěšné čištění
materiálu v lázni č. 1. Čištění samotného cínu v této lázni neposkytuje uspokojivé
výsledky, protože chelaton netvoří se čtyřmocnými ionty cínu rozpustné komplexní
sloučeniny.
51
Při čištění slitin se také musíme spokojit s tím, že nedosáhneme krásného vzhledu
čistého cínu s přírodní patinou, protože původně pěkné povrchy během kratší nebo
delší doby opět nabíhají do tmavších, nevzhlednějších odstínů, způsobených
atmosférickými vlivy na olovo jako jednu ze složek slitiny. Částečně tomu zabráníme
konzervací, provedenou bezprostředně po vyčištění, oplachu a vysušení povrchu.
52
OLOVO
Chemicky čisté olovo Pb je modrobílý, lesklý kov, který se však takto projevuje
pouze například na ploše čerstvého řezu. Na vzduchu rychle oxiduje a nabíhá typickou
matnou namodralou šedí, což je přirozený vzhled tohoto materiálu. Je nejměkčí ze
všech běžných kovů, a to podstatně měkčí než cín. Svou tvrdostí leží na samém prahu
Mohsovy stupnice. Hustotu má 11,34 a taje při 327,4°C. Rozpouští se snadno i ve
zředěné kyselině dusičné, v ostatních anorganických kyselinách se zpravidla
nerozpouští, protože dochází k pasivaci povrchu. Olovo i jeho sloučeniny je nutno
považovat za jedovaté.
V technické praxi je využívána řada jeho slitin jako například pájky, liteřina,
ložiskové kovy a jiné. Přídavkem i malého množství antimonu se podstatně zvýší jeho
tvrdost (,‚tvrdé olovo“) a rovněž tak přídavkem arsenu (slitina olova s 0,3 % arsenu je
využívána na výrobu broků). V numismatice se s olovem prakticky nesetkáme, výjimky
však bývají velmi vzácné. Jsou to především zkušební odražky mincoven a dále různé
regionální medaile zhotovené z různých slitin olova, pro lidovou tvořivost
dostupnějších, nejčastěji z klempířských pájek.
Budeme-li postaveni před problém čištění takovéhoto numismatického materiálu,
musíme se v každém případě vyvarovat mechanickým způsobům čištění. Můžeme v
první fázi použít čištění ultrazvukem, při kterém dojde k odstranění mechanických
nečistot. Pro dosažení jednotného vzhledu a homogenně vybarvené celoplošné patiny
na jednotlivých kusech musíme většinou následně použít chemických metod, kterými
odstraníme nepřirozené zbarvení (např. černé sulfidické vrstvy nebo bílé porézní
sulfátové nebo karbonátové povlaky). Ve většině případů tyto korozní vrstvy
odstraníme v čistící lázni č. 1.
Délka působení lázně závisí na stupni zasažení korozí a chemickém složení těchto
korozních vrstev a pohybuje se od několika minut po řadu hodin i dnů, vždy za
normálních teplot. Jde-li o černé sulfidické vrstvy, pomůže většinou k jejich
dokonalému odstranění, přidáme-li do lázně č. 1 na 100 mililitrů cca 5 ml lékárenského
tříprocentního peroxidu. Konečné patiny u takto čištěného materiálu však docílíme až
po jeho vyjmutí z lázně, oplachu, osušení a opětném působení okolní atmosféry, kdy
světlý povrch čistého kovu začne opět nabíhat typickou olověnou šedí oxidickokarbonátových vrstev.
V tomto stadiu je důležité, abychom na numismatický materiál od okamžiku jeho
vyjímání z čistící lázně a po jeho dokonalé vysušení jemnou tkaninou a uložení
například na papírovou podložku, již nesahali holými prsty. Pomineme-li jedovatost
olovnatých solí, ulpělých na čištěném materiálu, je především snížena reaktivita míst,
kde došlo ke styku kovu s našimi prsty a na původně čistých plochách medaile s
postupující patinou začnou vynikat otisky „pachatele“. Pracujeme tedy zásadně v
jemných gumových rukavicích, protože i pinzeta s měkkými hroty může zanechat
nepříjemné stopy.
V rozporu s tím, co jsme si řekli o snadné poškoditelnosti povrchu olova, lze s jistým
váháním doporučit v případech, kdy např. medaile vyjmutá z čistící lázně se nám nezdá
dokonale čistá, při jejím oplachu pod tekoucí vodou ji tím nejjemnějším kartáčkem,
nejlépe z přírodního materiálu, opatrně očistit.
53
Tuto operaci lze provést s vědomím, že pokud numismatický materiál toto vyčištění
potřebuje, jistě již nějaký ten, byť drobný šrám má, a výsledek v podobě rovnoměrně
vybarvené patiny po okartáčování medaile jistě rozptýlí počáteční obavy z poškození a
poškrabání medaile. Takto čištěný materiál opatříme konzervační vrstvičkou až druhý
nebo třetí den po patinování na vzduchu, kdy je již stav oxidace stabilizován a ke
změnám zabarvení patiny již nedochází.
54
KONZERVACE A ULOŽENÍ NUMISMATICKÉHO MATERIÁLU
Vyčištěním a eventuálně napatinováním jsme dosáhli pěkného, přirozeného vzhledu
mincí, který odpovídá jejich charakteru a stáří. Nyní půjde o to, abychom za čas
nemuseli celý postup opakovat.
Docílíme toho konzervací a vhodným uložením numismatického materiálu.
Nejprve tedy ke konzervaci. Je skutečně nutná, a to zejména u mincí čištěných a u
mincí v ražebním lesku, které jsou k oxidaci mnohem náchylnější než mince z oběhu,
které do jisté míry chrání mastnota získaná dotykem rukou.
Konzervovat nebudeme pouze mince zlaté, protože zlato dobře odolává nepříznivým
vlivům a samozřejmě mince z platiny, která je vůči chemickým vlivům zcela resistentní.
Nemusíme konzervovat ani mince z čistého niklu pokud jsou vhodně uloženy.
Ostatní mince tedy konzervovat budeme, z nich zinkové bezpodmínečně. Oponenti
konzervování mají v podstatě dvě zásadní námitky. První je, že mince má stárnout
úměrně ke svému skutečnému stáří a že je tudíž nežádoucí a nepřirozené toto stárnutí
konzervací uměle zastavit.
Snad ještě před 30. až 40. lety by se tato výhrada dala, i když s určitým váháním,
přijmout.
Dnes i laik velice dobře ví o neustále zhoršujícím se prostředí. Zejména sloučeniny
síry patří k těm škodlivým látkám, kterým naše populace nedokáže úspěšně čelit. A
jsou to právě ony, které mincím škodí nejvíce.
Druhá námitka proti konzervaci je motivována obavou, že konzervaci se nepříznivě
změní vzhled mince, např. nepřirozeným leskem apod. Musíme připustit, že s
takovými mincemi se občas setkáváme. Svědčí to však pouze o neznalosti a
neinformovanosti konzervátora, protože správně provedená konzervace nesmí být
pouhým okem postřehnutelná, rozhodně nesmí vzhled mince zhoršovat.
Dnes používáme v podstatě dvě konzervační metody, obě jsou prakticky
rovnocenné, záleží tedy na nás, pro kterou se rozhodneme.
Starší z metod spočívá v potažení mince ochrannou vrstvičkou transparentního laku.
Používáme výhradně lak určený k ochraně kovů, jehož obchodní název je Lak
nitrocelulózový zaponovaný na kov C 1005. Tento lak však musíme vydatně naředit
ředidlem C 6000. Potřebné množství ředidla nelze přesně stanovit, pro orientaci si
budeme pamatovat, že přibližné množství je na jeden díl laku jeden díl ředidla.
Z praktických důvodů neředíme lak všechen, abychom měli k dispozici lak původní
viskosity pro případnou korekturu ředění.
Protože na správném naředění laku je do značné míry závislý i výsledek, provedeme
zkoušku. Jako zkušební minci použijeme současnou dvoukorunu, kterou smočíme
svisle do zředěného laku tak, aby byla ponořena přibližně do poloviny, a ihned
vytáhneme. Jestliže s mince spadnou dvě kapky laku, je jeho viskosita správná. Pokud
odkápnou kapky tři nebo více, je lak příliš hustý, v důsledku čehož se na minci nabalilo
laku velké množství. V takovém případě jej musíme dále ředit.
Odkápne-li kapka jen jedna, nebo dokonce žádná, je to tím, že se na minci téměř
žádný lak neudržel, protože je příliš řídký. Musíme jej proto zahustit přidáním
původního, neředěného laku. Při opakování zkoušky pomocí dvoukoruny
nepoužíváme minci již jednou lakovanou, protože by došlo ke zkreslení výsledku.
Dvoukorunu buďto omyjeme čistým ředidlem, které původní lak zcela rozpustí, nebo
použijeme dvoukorunu jinou.
55
Správné ředění musíme kontrolovat před každým lakováním, protože viskosita se
odpařováním ředidla mění, lak houstne. Je proto vhodné uchovávat jej v dobře
uzavřených obalech.
Máme-li tedy lak správně naředěn, nalejeme si ho přiměřené množství do čiré
skleněné nádobky a můžeme začít s vlastním lakováním.
Protože budeme zpravidla lakovat více minci najednou, připravíme si potřebné
množství svorek úpravou dřevěných kolíčků na prádlo a to odříznutím jejich zkosené
části, jak znázorňuje obr. č. 5.
ODŘÍZNOUT
Obr. č. 5 Konzervování minci lakováním
Takto upravený kolíček stiskem otevřeme a zasuneme do něho asi jednu třetinu
mince a stisk opatrně uvolníme. Minci sevřenou kolíčkem smočíme svisle do
připraveného laku tak, aby byla ponořena cca 2—3 mm přes polovinu, viz obr. č. 5, a
ihned vytáhneme. Lak necháme odkápnout zpět do nádobky, poslední kapku, která se
na spodní hraně mince utvoří, ale již neodkápne, odstraníme lehkým dotykem této
kapky na sací nebo filtrační papír.
56
Kolíček se sevřenou a z poloviny nalakovanou mincí položíme do vodorovné polohy
a necháme uschnout. Stejným postupem nalakujeme všechny připravené mince. Doba
zaschnutí laku je poměrně krátká, zpravidla nepřesáhne 10 minut.
Po zaschnutí laku minci ve svorce opatrně uvolníme, otočíme o 180°, opět sevřeme a
stejným postupem nalakujeme i druhou část mince.
Při správném ředění není lakový spoj v polovině mince postřehnutelný. Lakování je
vhodné provádět při pokojové teplotě. Výrazně nižší teplota nebo relativně vysoká
vlhkost může mít za následek slabé zažloutnutí nebo zakalení naneseného laku. Rovněž
zvýšená prašnost prostředí není vhodná. A nezapomeňme důsledně dodržovat
bezpečnost práce, jak je uvedena v návodu na obalu laku.
Výhoda této konzervační metody spočívá především v snadném odstranění
naneseného laku ponořením do příslušného ředidla, když potřebujeme z jakéhokoliv
důvodu minci odkonzervovat.
Nevýhodou je omezená mechanická pevnost laku, při častější manipulací s
lakovanou mincí může snadno dojít k otěru laku. Lakování je proto vhodné zejména v
případě, že mince budou trvale uloženy např. na mincovních tabulkách a bude se s
nimi málo pohybovat.
Druhá konzervační metoda spočívá v ochraně mincí použitím silikonů. Silikony jsou
organokřemičité sloučeniny s řetězci, ve kterých se střídají atomy křemíku s atomy
kyslíku a jsou to látky v numismatice poměrně nové.
Hlavní předností silikonů je jejich odolnost vůči změnám teploty od -60° C do +200°
C, a zejména pak značná odolnost vůči chemickým vlivům a vlhkosti, což je právě pro
naši potřebu nesmírně důležité.
Je znám silikonový lak, silikonový tuk a silikonový olej, z nichž posledně jmenovaný
je pro konzervaci mincí nejvhodnější. Tohoto oleje je několik druhů, lišících se
především viskositou, ale je v podstatě jedno, který použijeme. V drogerii můžeme
zakoupit silikonový olej ve spreji, což je pro náš účel zcela vyhovující.
Samotná aplikace oleje na mince je velice jednoduchá. Připravíme si dva kousky
měkké látky, z nichž jeden silikonovým olejem navlhčíme. Stačí skutečně pouze
navlhčení, je nežádoucí, aby látka byla olejem přesycena a ten z ní odkapával. Takto
navlhčenou látkou pak minci lehce promneme mezi prsty, čímž ji nakonzervujeme.
Protože mince nemá působit na omak mastně, vložíme ji do připraveného druhého
kousku látky a lehkým mnutím se snažíme s mince olej setřít.
Nemusíme se obávat, že minci zbavíme celé konzervační vrstvy, nepovede se nám to,
i kdybychom se o to sebevíce snažili, je to jedna z charakteristických vlastností silikonů,
že na podkladu pevně ulpívají a nedají se mechanicky odstranit, vždy tam
mikrovrstvička zůstane. Tuto vlastnost znají dobře automobilisté, když z nepozornosti
potřísní silikonovou leštěnkou čelní sklo automobilu. Není prakticky v lidských silách
sebedokonalejším vytíráním silikon se skla odstranit, lom světla protijedoucího vozu
nás o tom vždy přesvědčí.
Pro konzervaci je však tato vlastnost silikonů výhodná, ochranná vrstvička na minci
je prakticky nezničitelná. Kdybychom však přece jen chtěli minci odkonzervovat,
musíme k tomu použít speciální odstraňovač silikonového oleje, který je v drogeriích
prodáván pod názvem Venedin.
57
Výhodou konzervace pomocí silikonů je tedy velká odolnost konzervační vrstvy
proti mechanickému otěru, nevýhodou pak obtížnější odkonzervování.
Již jsme si řekli, že můžeme použit kteroukoliv z obou popsaných konzervačních
metod, protože jsou prakticky rovnocenné. Snad jen rozměrnější medaile a plakety je
vhodnější konzervovat silikonem než lakem, protože při lakování je s nimi obtížnější
manipulace. A pro úplnost dodejme, že i nedokonale či neodborně provedená
konzervace je přece jen lepší než žádná.
Závěrem si ještě řekněme pár slov o jedné starší konzervační metodě, při které se
používají vosky. Jsou to většinou tuhé, amorfní až mikrokrystalické látky různého
chemického složení, ale podobných fyzikálních vlastností. Na vzduchu jsou stálé, ve
vodě nerozpustné, při zahřátí měknou.
Známe vosky rostlinné, živočišné, minerální a syntetické. V numismatice se setkáme
nejčastěji s voskem karnaubským, který je jedním z vosků rostlinných a s voskem
včelím, tedy živočišným. Použít můžeme i některé z dalších vosků, pro uvedené dva
však mluví tradice.
Pro aplikaci musíme vosk zahřát, aby byl v roztaveném stavu, nebo jej naředit
technickým benzínem, abychom získali vhodný aplikační roztok. Ten můžeme
případně i přefiltrovat. Samotně nanesení ochranné konzervační vrstvičky provedeme
buď štětečkem, nebo smočením. Minci můžeme předem trochu nahřát, konzervační
vrstvička bude pak slabší a méně viditelná.
Vzhledem však k těžko definovatelnému chemickému složení mohou vosky
obsahovat i složky pro mince výslovně škodlivé (např. sloučeniny síry, halogeny ap.).
Konzervaci pomocí vosků můžeme tedy doporučit jen s určitými výhradami a to pouze
jako metodu okrajovou.
A nyní k vhodnému uložení numismatického materiálu. Je skutečností, že většina
sběratelů je odkázána na náš vnitřní trh, kde si však pro tento účel mohou koupit
bohužel zatím jen různé druhy plastikových zásobníků. Tyto zásobníky mají
nezastupitelný význam pro uložení dublet, tedy mincí určených k výměně nebo
prodeji, a to zejména pro snadné přenášení. Avšak pro uložení numismatické sbírky,
zejména starých minci, se nijak zvláště nehodí. A protože tímto konstatováním řadu
sběratelů nepotěšíme, podívejme se na problém hlouběji.
1. Zcela mimo diskusi stojí ukládání brakteátů do zásobníku, to prostě bez poškození
mince nejde.
2. U menších stříbrných nominálů starých ražeb uložených v zásobníku se plastika
jakoby vytrácí, mince jsou ploché a nevýrazně. A je-li mince ve snížené kvalitě, pak se
její uložení do zásobníku stává z hlediska estetického již neúnosné.
3. Všechna políčka na jednom listu jsou stejné velikosti. To nás velmi omezuje při
vzhledovém uspořádání sbírky. Snad jedině ročníková sbírka moderních mincí má v
plastikovém zásobníku své opodstatnění.
Abychom však jen nekritizovali, je třeba objektivně přiznat jednu velkou výhodu,
kterou listy z průhledné fólie přece jen mají, vedle již zmíněného snadného přenášení.
U každé mince si můžeme prohlédnout líc i rub, aniž bychom minci museli brát do
ruky. Stačí nám proto mít ve sbírce od každého typu mince jen jeden kus.
Rozhodneme-li se tedy pro plastikové zásobníky, měli bychom se alespoň snažit, aby
byly z jiného materiálu než z PVC, z kterého bohužel většina zásobníků na našem trhu
je. PVC je obchodní značka pro polyvinylchlorid, a jak už název napovídá, obsahuje
58
sloučeniny chlóru. A právě tento chlór působí na mince škodlivě, protože dochází k
jeho uvolňování.
Často již několik týdnů stačí k tomu, aby na mincích v takovém zásobníku uložených
došlo k patrným změnám. Tak např. stříbrné mince, zejména nižších ryzostí, začnou v
zásobníku z PVC zelenat. Mince z obecných kovů se dokonce občas v průhledné
kapsičce zásobníku přilepí nebo alespoň obtisknou, což všechno svědčí o chemických
změnách, které na povrchu mincí probíhají. Sběratelé mají pro tento nežádoucí jev
dokonce pojmenování, v hantýrce říkají, že mince v zásobníku „hnijí“.
Za příklad nám poslouží sady drobných československých mincí vydávaných od r.
1980, které jsou zataveny v pouzdrech z PVC. Už u nových sad můžeme pozorovat
chemické změny na mincích, jako první bývá napaden mosazný dvacetihaléř.
V této souvislosti nás jistě napadne, a co konzervace? Ano, konzervace může „hnití“
omezit, zpomalit, ale nikdy ho zcela nezastaví. U mincí lakovaných je to patrné nejdříve
na vyvýšených místech reliéfu a na hraně, kde dochází k mechanickému otěru laku. Ale
ani mince konzervované silikonovým olejem nejsou v zásobníku z PVC zcela v bezpečí,
i když pro to nemáme zatím teoretické vysvětlení. Ale praxe ukazuje, že tomu tak je.
Snad se na tom podílí právě ten přímý styk kovu s PVC, kdy je mince dvěma fóliemi
vlastně stisknuta.
Z jakého materiálu by tedy zásobník měl být? Především z polyetylénu, který je
chemicky naprosto stálý a proti nepříznivým vlivům prostředí zcela odolný.
A jak se rozezná PVC od polyetylénu? Bohužel obtížně, laik prakticky nemá šanci.
Přesto se pokusíme nějak si poradit.
Tak předně polyetylén mívá slabě kouřové zbarvení, což je jeho jediný nedostatek.
PVC je naproti tornu zcela čiré. Rozdílné je i chování obou materiálů nad plamenem,
polyetylén se taví a dobře hoří, zatímco PVC hoří špatně a uhelnatí. Rozdílný je i
zápach při hoření, k rozlišení však potřebujeme určitou zkušenost.
Nejspolehlivější a zcela jednoznačná je zkouška chemická, stačí k tomu kapka
cyklohexanonu. PVC se v cyklohexanonu rozpouští, proto jej kapka okamžitě naleptá,
polyetylén zůstane při použití zmíněného rozpouštědla nedotčen. Pokud nemáme k
dispozici cyklohexanon, poslouží nám stejně dobře lepidlo na PVC, prodávané v
drogerii pod názvem Fatracel. Tímto lepidlem PVC snadno slepíme, zatímco u
polyetylénu se nám to nepodaří.
Pro úplnost ještě dodejme, že existují v menší míře i další materiály, ze kterých bývají
zejména zahraniční zásobníky na mince zhotoveny. Jejich vhodnost si musí časem
každý odzkoušet sám, ale obecně můžeme říci, že žádný jiný materiál se nechová tak
zhoubně k mincím jako již zmíněné PVC.
Když jsme tedy označili plastikové zásobníky za nepříliš vhodné pro uložení sbírky,
povězme si, co je naproti tomu ideální. Je to mincovní skříň, dříve také nazývaná
mincovní kabinet. Její jedinou nevýhodou je, že se zatím u nás nevyrábí. Přesto řada
numismatiků mincovní skříň má. Některým se podařilo získat starší výrobek z
dřívějších dob, jiní, a těch je více, si ji nechali zhotovit zručným truhlářem, případně si ji
vyrobili sami.
Mincovní kabinety bývají uměleckého provedení s bohatým zdobením, řezbami,
malbami apod., současné mincovní skříně se zpravidla vyznačují jednoduchostí.
59
Společné je pro ně vnitřní vybavení a uspořádání, které představuje různý počet
mělkých zásuvek, tzv. mincovních tabulek, a to buď v jedné, častěji však ve dvou
řadách.
Jsou-li mincovní tabulky umístěny v ohnivzdorném tresoru, který pak tvoří vlastně
mincovní skříň, je sbírka zabezpečena proti odcizení i požáru. Takové řešení lze označit
za optimální.
Skříň ani mincovní tabulky nesmějí být z dubového dřeva, protože tříslo v něm
obsažené působí na mince nepříznivě, stříbrné např. černají.
Ze stejného důvodu se vyhneme i použití latexových barev a lepidla Chemoprén.
Mincovní tabulky bývají rozděleny na různě velká políčka, není to však
bezpodmínečně nutné, pro uložení medailí je to dokonce nežádoucí.
Sbírka uložená na mincovních tabulkách je přehledná a vlastně jakoby trvale
vystavena.
V poslední době přibývá sběratelů, kteří mají svou sbírku mincí na mincovních
tabulkách, které se dají občas zakoupit od různých soukromých výrobců, případně si je
zhotovují sami z překližky, sololitu, lepenky, různých umělých hmot apod. Společné je
pro ně to, že tabulky nejsou umístěny v mincovní skříni, ale kladou se na sebe. I toto
řešení je přijatelné, s tabulkami je pouze horší manipulace, než když tvoří zásuvky.
Ve všech případech však musíme dát pozor na to, čím je vyloženo dno mincovních
tabulek, tedy na čem mince leží. Nejčastěji to bývá buď samet nebo plsť, zvaná filc, v
síle 2—3 mm. Barva je nepodstatná, protože vzhledem k různorodosti mincovních kovů
jen obtížně nalezneme ideální řešení. Většinou to bude zelená, někdy i červená, modrá
nebo hnědá.
Ze dvou uvedených druhů podkladního textilu dáme přednost sametu. Filc, jak
tuzemský, tak z dovozu, má špatnou barevnou stálost. Občas se o tom můžeme
přesvědčit i v některém muzeu, když je z exposice pro studijní či fotodokumentační
účely některá mince na čas vyjmuta, zůstane po ní zřetelná tmavší stopa.
Experimentálně bylo zjištěno, že jak barvivo, tak zejména pojivo, kterým jsou jednotlivá
vlákna spojena, protože se jedná o netkanou látku, nejsou na mince zcela bez vlivu.
Jako podkladní materiál se v minulosti používal i hedvábný nebo textilní papír. V
současnosti se s ním prakticky již nesetkáváme, není tedy objektivně zhodnocen jeho
vliv na mincovní kovy.
Pro úplnost ještě dodejme, že dosud někteří sběratelé ukládají mince i do různých
sáčků buď papírových nebo umělohmotných a celou sbírku pak mají uloženou na
poměrně malém prostoru v krabici. Ani tento způsob budování sbírky nelze zamítnout,
i když obtížnější přístup k mincím při prohlížení sbírky určitým nedostatkem je.
A ještě několik obecných zásad, které musíme mít na zřeteli, a máme svoji sbírku
uspořádanou jakýmkoliv způsobem.
Předně sbírka má být uložena v suchém a bezprašném prostředí. K tomu přistupuje
další požadavek, aby v místnosti, kde svůj numismatický materiál máme, nedocházelo
k tepelným výkyvům. Nedodržení této zásady má za následek orosování mincí, které
podporuje korozi.
Neméně důležitá je správná manipulace s numismatickým materiálem. Mince
bereme do ruky co nejméně. Když už to musí být, tak minci uchopíme opatrně pouze za
hranu. Mincovního pole se nedotýkáme mimo jiné i proto, že i nepatrné množství potu
obsahuje chlorid sodný, tedy sůl, o jejíž škodlivosti jsme se již zmínili.
60
Výhodné je při manipulaci s mincemi používat hedvábné rukavice. Mezi sběrateli
není toto doporučení příliš rozšířeno, což je ke škodě věci.
Kovovou pinzetu používáme jen v krajním případě, např. při vyjímání mincí z
kapsiček zásobníku. Aby nedošlo k poškození mince, musí být bezpodmínečně konce
pinzety opatřeny bužírkou, případně jinou plastickou hmotou, eventuálně si opatříme
pinzetu nekovovou, umělohmotnou.
Nyní si ještě řekněme pár slov o samotném uspořádání numismatické sbírky, byť to s
posláním této příručky souvisí jen okrajově.
Základním požadavkem je pořádek, přehlednost a systematičnost, které vyjadřují náš
vztah k památkám minulosti. I když samotné uspořádání sbírky není omezeno
žádnými závaznými předpisy nebo pravidly, jsou určité zásady, které se léty osvědčily
a které bychom tedy měli ve vlastním zájmu dodržovat.
Jednou ze zásad je chronologické řazení mincí ve sbírce, tj. podle jejich stáří. Jako
první budou tedy mince antické, dále mince středověké, novověké a nakonec mince
moderní, současné. V jednotlivých starších obdobích pak mince řadíme opět
chronologicky podle posloupnosti panovníků a letopočtů, mince moderní podle
kontinentů a v nich abecedně podle států.
Mince stejného období je pak zvykem řadit v sestupných hodnotách, například
pětikoruna, dvoukoruna, koruna, padesátihaléř, dvacetihaléř atd.
Rovněž u mincovních kovů bývá zvykem zachovat určitou posloupnost, jako první
budou mince zlaté, potom stříbrné. Následuje řada obecných mincovních kovů,
případně jejích slitin, která začíná mědí a bronzem a končí zinkem a železem.
Rovněž u sbírky medailí se budeme snažit o určitou chronologii. Bude to např. řazení
medailí abecedně podle autorů s posloupností kovů stejnou jako u mincí.
Závěrem této kapitoly si ještě připomeňme, že každá numismatická sbírka by měla
být nějak zdokumentována, jednotlivé sbírkové položky popsány. E. Nohejlová v
Základech numismatiky dokonce uvádí, že je to podmínkou, aby soubor mincí mohl
být označen za skutečnou sbírku. Nám nezbývá než s tím vřele souhlasit.
Popisy mincí mohou mít různou formu i obsah, ale i rozličnou funkci. Řekněme si o
těch nejobvyklejších.
Všechny sbírkové přírůstky zaznamenáváme do vázané knihy v pořadí, jak nám
přicházejí do sbírky. Údaje budou stručné, zpravidla jednořádkové, doplněné datem
přírůstku a cenou. Musí z nich však být jednoznačně patrné, o jakou minci se jedná.
Vedle přírůstkové evidence by součástí každé numismatické sbírky měl být řádný
popis jednotlivých položek. Zaznamenáváme všechny dostupné údaje. Zpravidla to
bude jméno země a panovníka, včetně doby jeho vlády, hodnota mince, letopočet,
jméno mincovny a mincmistra, včetně jejich značek, stručný popis líce a rubu mince,
kov včetně ryzosti, průměr a váha, údaj o vzácnosti mince a její zachovalosti, zdroj
nabytí a zaplacená cena a odvolání na příslušnou, zpravidla katalogovou literaturu.
Popis můžeme doplnit i fotodokumentací.
Tyto údaje většinou zapisujeme na samostatné karty, které seřazeny chronologicky,
obdobně jako mince, nám vytvoří tzv. kartotéku. Práci si velice usnadníme, obstarámeli si karty předtištěné, případně alespoň vhodné razítko.
61
Je třeba však popravdě říci, že takto popsanou sbírku má jen málo soukromých
sběratelů. Přírůstková kniha je naopak častější.
Známe však ještě další druhy popisů a evidence mincí, které většinou vyplývají ze
způsobu uspořádání sbírky.
Tak např. sběratelé, kteří ukládají mince do plastikových zásobníků, zaznamenávají
potřebné údaje na tužší papír, vložený za příslušný list s mincemi.
Sběratelé, kteří mají svoji sbírku v papírových sáčcích, zapisují zpravidla příslušné
údaje přímo na sáčky. V případě sáčků z umělých průhledných hmot se často vkládá
lístek s popisem do sáčku.
Máme-li sbírku uloženou na mincovních tabulkách, můžeme lístek s popisem dát
přímo pod příslušnou minci. Ideální to však není, protože na papíru hrozí mincím
daleko více poškrábání než na sametu. Nelze ani pominout zhoršení vzhledu, protože
popisovým lístkem vlastně podkladní látku zakryjeme. A je jistě naší snahou, aby
výsledný estetický dojem při prohlížení sbírky byl co nejlepší.
62
OTISKOVÁNÍ
Existují důvody, pro které budeme potřebovat otisk některé mince nebo medaile.
Bude to např. v souvislosti s požadavkem na určení vzácného numismatického
materiálu některým odborným pracovištěm, zejména budeme-li nuceni zaslat jej
poštou, nebo při jednání o koupi či prodeji zvláště cenné položky ap.
Požadavkem je, aby otisk byl rychlý, levný, snadný i pro laika a pokud možno
dokonalý.
Fotografie nám otisk nemůže v žádném případě nahradit. I když připustíme, že je
rychlá a levná, tak v žádném případě není její zhotovení pro laika snadné, má-li být
dokonalá.
Ani sádrový otisk nesplňuje všechny požadavky bezezbytku, tím spíše pak ne občas
používaný obtah měkkou tužkou přes hedvábný papír.
Seznámíme se proto s velmi jednoduchou metodou, jejímž výsledkem je dokonalý
otisk, který splňuje výše uvedené požadavky. Ukázka otisku je na obr. č. 6.
Obr. č. 6 Otisk
Potřebujeme k tomu dvě destičky z tvrdší gumy tloušťky cca 4—8 mm, rozměrově
asi o 1 cm větší než otiskovaná mince a dvě destičky ocelové, přibližně stejně velké jako
gumové, tloušťky cca 3—5 mm.
Uvedené rozměry budeme chápat jen jako orientační, zájemci o tuto metodu si je
časem jistě přizpůsobí svým požadavkům i možnostem. Destičky nemusí být kruhové,
ale mohou mít i jiný tvar, např. čtverce, nebo obdélníku.
Samotný otisk provedeme do hliníkové fólie, kterou známe pod obchodním názvem
Alobal. Hliníková fólie se vyrábí v několika tloušťkách, pro naši potřebu je vhodná
tloušťka od 0,02 mm do 0,1 mm.
Otisk do slabší fólie je dokonalejší, zřetelné jsou i nejjemnější detaily, avšak na úkor
menší mechanické odolnosti otisku. U silnější fólie je tomu naopak, otisk se tak snadno
nepoškodí, ale drobnější detaily nejsou zcela zřetelné. Optimální tloušťka použité fólie
bude tedy zpravidla někde uprostřed mezi udanými krajními hodnotami.
63
Postup při zhotovení otisku je zřejmý ze schématického nákresu na obr. č. 7.
ALOBAL
GUMA
SVĚRÁK
OCEL
MINCE
Obr. č. 7 Otiskování mince
Zpravidla budeme chtít otisknout obě strany mince najednou. Připravíme si proto
hliníkovou fólii přiměřené velikosti, kterou v polovině opatrně přehneme, až nám z ní
vznikne jakési štíhlé, vysoké písmeno U, do kterého vložíme minci, určenou k otisknutí.
Z každé strany na fólii přiložíme nejprve gumové destičky, potom destičky ocelové a
takto připravený komplet vložíme mezi čelisti svěráku, které vzápětí pevně sevřeme.
Tím provedeme otisk obou stran mince do hliníkové fólie. Po uvolnění svěráku minci
opatrně z fólie vyjmeme a otisk je hotov. Necháme-li otisk obou stran mince spojen,
dokumentuje nám to i eventuální pootočení líce oproti rubu.
Pro snadnější manipulaci je vhodné gumově destičky k ocelovým přilepit, např.
lepidlem Chemoprén. A použijeme-li destičky dostatečně velké, které umožní otiskovat
i mince tolarové velikosti, budeme mít k dispozici univerzální přípravek k okamžitému
použití.
Že nebudeme otiskovat jednostranné duté mince, zvané brakteáty, a mince ražené
válcováním, které mají charakteristické prohnutí, je snad samozřejmé. Rovněž se
vyhneme otiskování numismatického materiálu z cínu, olova, skla a porcelánu. Ve
všech ostatních případech můžeme tuto metodu použít. Zpravidla budeme příjemně
překvapeni jejím výsledkem.
64
SEZNAM A SLOŽENÍ ČISTÍCÍCH LÁZNÍ
Při přípravě roztoků budeme zachovávat nezbytnou opatrnost a hygienu. V
některých závažnějších případech je tato okolnost ještě zdůrazněna přímo u popisu
lázně.
Voda, kterou budeme pro přípravu lázní používat, by měla být destilovaná, voda,
kterou budeme oplachovat čištěné mince, již může být vodovodní.
V textu popisujeme jednotně přípravu jednolitrových objemů roztoků, což znamená,
že k přípravě použijeme tolik vody, aby celkový objem čistící lázně byl jeden litr, tj.
1000 ml. Je to ale jen teoretické množství, protože v praxi budeme připravovat daleko
menší objemy, např. desetkrát, čemuž přizpůsobíme i množství použitých chemikálií i
vody. V případě jedovatých lázní by samozřejmě nebylo ani vhodné mít větší zásobu
tohoto roztoku, v některých případech pak roztoky časem ztrácejí svou účinnost, a tak
se musí každý sám rozhodnout pro optimální množství, které bude připravovat.
1.
Neutrální chelatonová lázeň:
150 g Chelatonu III.
50 ml amoniaku vodného koncentrovaného (cca 25%)
Chelaton odvážíme, nasypeme do cca třetiny potřebné vody a zamícháme. Za
stálého míchání přilijeme amoniak, při čemž se roztok samovolně zahřeje a usnadní
tak úplné rozpuštění a vyčeření lázně. Roztok potom doplníme do jednoho litru
vodou. Nemáme-li k dispozici Chelaton III, můžeme použit i Chelaton II+150 ml
amoniaku nebo Chelaton I plus 170 ml amoniaku. Pokud zůstane část chelatonu
nerozpuštěna, znamená to, že koncentrace amoniaku je výrazně nižší než 25 %‚
tedy než udává výrobce, což je dost časté. V tom případě nám nezbude, než přidat
tolik amoniaku, až se všechen chelaton rozpustí. Pro naši potřebu postačí budeme-li
si pamatovat, že neutrální lázeň je taková, je-li rozpuštěn všechen chelaton a z
roztoku není cítit amoniak. V takovém případě bychom i lakmusovým papírkem
zjistili neutrální oblast, tj. pH 8,5 — 7. Tato poznámka se týká i lázně č. 3.
2.
Alkalická chelatonová lázeň:
150 g Chelatonu III.
50 g hydroxidu sodného
Nejprve nasypeme pecičky hydroxidu do cca třetiny potřebného množství vody a
za občasného zamíchání skleněnou tyčinkou jej rozpustíme. Pak přidáme odvážené
množství Chelatonu III a opět mícháme až do úplného rozpuštění. Obdobně lze
jako u lázně č. 1 použít i Chelaton II plus 150 g hydroxidu sodného nebo Chelaton
I+170 g hydroxidu sodného. Pozor při práci s louhem i samotnou lázní, zejména na
oči (doporučujeme ochranné brýle), louh se velice obtížně vymývá. Při zasažení očí
je nutný okamžitý výplach proudem vody a pak vodou borovou. Po této nezbytné
první pomoci je nutné lékařské ošetření.
3.
Neutrální chelatonová lázeň se siřičitanem:
150 g Chelatonu III
50 ml amoniaku vodného koncentrovaného
10 g siřičitanu sodného
65
Postup přípravy tohoto roztoku je obdobný jako u lázně č. 1, siřičitan rozpustíme
jako poslední. I možnost náhrady účinné látky je stejná jako u lázně č 1.
4.
Alkalická chelatonová lázeň se siřičitanem:
150 g Chelatonu III
50 g hydroxidu sodného
10 g siřičitanu sodného
Postup přípravy tohoto roztoku je obdobný jako u lázně č. 2, včetně náhrady účinné
látky. Siřičitan rozpustíme jako poslední.
5.
Neutralizační lázeň:
100 ml amoniaku vodného koncentrovaného
Uvedené množství amoniaku nalejeme do 900 ml vody a zamícháme. Lázeň je
stabilní, je účinná, pokud je z lázně cítit čpavek.
6.
Koncentrovaná amoniaková lázeň:
1 litr (1000 ml) amoniaku vodného koncentrovaného.
Komerční výrobek je asi 25 % vodný roztok amoniaku. Vodu nepřidáváme, ale
používáme jej neředěný, při zředění nedojde k vytvoření stabilních komplexních
sloučenin. Lázeň intenzivně čpí, pracujeme proto zásadně mimo obytný prostor.
Nádobku s roztokem musíme přikrýt, aby čpavek neunikal.
7.
Desetiprocentní citrátová lázeň:
100g kyseliny citronové (může být i potravinářská)
Odvážené množství kyseliny rozpustíme ve vodě, kterou zamícháme a doplníme
do jednoho litru.
8.
Dvacetiprocentní citrátová lázeň:
200 g kyseliny citronové (může být i potravinářská)
Postup přípravy tohoto roztoku je stejný jako u lázně č. 7.
9.
Lázeň na sirník stříbrný:
1 g manganistanu draselného (hypermanganu)
10 g kyseliny sírové koncentrované (96 %) nebo 25 ml akumulátorové kyseliny
sírové
Nejprve opatrně nalijeme kyselinu do cca 300 ml vody, pak v dalších cca 300 ml
vody rozpustíme manganistan. Oba roztoky slijeme a doplníme vodu na jeden litr.
Roztok je nestabilní, připravujeme jej proto vždy čerstvý.
10. Lázeň na zlatou rez:
10 g manganistanu draselného
20 g kyseliny sírové koncentrované (96%) nebo 50 ml akumulátorové
kyseliny sírové
Postup přípravy tohoto roztoku je stejný jako u lázně č. 9.
66
11. Fosfátovací lázeň na železo:
10 ml kyseliny fosforečné komerční (85%)
Lázeň připravíme vléváním odměřeného množství kyseliny do 990 ml vody.
Ředění kyseliny opačným postupem nedoporučujeme vzhledem k uvolňovanému
zřeďovacímu teplu a nebezpečí vystříknutí kyseliny.
12. Fosfátovací lázeň na zinek:
20 ml kyseliny fosforečné komerční (85 %)
Postup přípravy tohoto roztoku je stejný jako u lázně č. 11, jen množství použité
vody bude 980 ml.
13. Pasivační lázeň na železo a zinek:
30 g dvojchromanu amonného, nebo stejné množství dvojchromanu draselného
Odvážené množství dvojchromanu zalijeme za stálého míchání vodou, kterou
doplníme do jednoho litru. Jedná se o látku zdraví škodlivou, při styku s pokožkou
může způsobovat ekzémy. Je nebezpečný při vdechnutí, prach krystalického
dvojchromanu silně leptá sliznici.
14. Lázeň na cínový mor:
300 ml kyseliny chlorovodíkově komerční (36 %)
Lázeň připravíme opatrným nalitím kyseliny do 700 ml vody, nikdy opačně.
Vysvětlení viz u lázně č. 11.
15. Oxidační lázeň:
500 ml kyseliny dusičné koncentrované komerční (65 %)
Odměřené množství kyseliny pomalu za stálého míchání skleněnou tyčinkou
přilijeme do 500 ml vody, nikdy opačně. Zdůvodnění viz u lázně č. 11.
Koncentrovaná kyselina dusičná je nebezpečná žíravina, na kůži způsobuje
neodstranitelné žlutě zbarvení. Při zasažení očí je nutný okamžitý výplach
jednoprocentním roztokem bikarbonátu sodného (zažívací sody) s následným
vyhledáním lékařské pomoci.
16. Kyanidová lázeň:
25 g kyanidu draselného nebo kyanidu sodného
3 g hydroxidu sodného
Odvážené chemikálie rozpustíme za občasného zamíchání ve vodě a doplníme na
jeden litr. Uvedený kyanid je vysoce jedovatá sloučenina, která uvolňuje působením
všech kyselin, včetně octové, i vzdušného oxidu uhličitého smrtelně jedovatý
plynný kyanovodík. K roztokům kyanidů proto nečicháme a lázeň připravujeme
jen ve skutečně minimálním potřebném množství. Po použití roztok nelze
zlikvidovat vylitím do odpadu, musíme jej předem převést např. manganistanem
draselným nebo peroxidem vodíku na nejedovatý kyanatan. Při práci s touto lázní
je účinná pouze prevence, na první pomoc při otravě je zpravidla již pozdě.
Protože se však jedná podle vyhlášky č. 192 Zákona o jedech o zvláště nebezpečný
jed, řadový sběratel bez příslušné licenční kvalifikace nemá možnost si jej legálně
67
opatřit. Společnost se tím chrání proti eventuálnímu zneužití této smrtelně jedovaté
látky.
17. Patinovací lázeň:
200 g sirníku sodného krystalického
Uvedené množství sirníku rozpustíme za občasného zamíchání ve vodě a doplníme
na jeden litr. Při eventuální nedostupnosti tohoto sirníku můžeme použít i směs
polysulfidů sodných, získaných např. několikaminutovým protavením 2g
hydroxidu sodného s 2g práškové síry na ocelové nebo niklové lžíci. Získaný
produkt rozpustíme ve 20 ml vody a lázeň je hotova.
Alkalické sirníky jsou jedovaté a kyselinami uvolňují jedovatý plynný sirovodík,
který se projeví typickým zápachem po zkažených vejcích. I v tomto případě je
nejúčinnější prevence, pokud dojde k přiotrávení, je třeba přejít na čerstvý vzduch.
Práce s uvedenou lázní nebudeme proto raději provádět v malých, nevětraných
místnostech.
Použitý roztok před vylitím zneškodníme manganistanem draselným.
68
ZÁVĚR
Pokud jsme vydrželi a dočetli příručku až sem, udělali jsme první důležitý krůček k
tomu, abychom dokázali svůj numismatický materiál správně ošetřit.
Někomu budou možná připadat určité statě příliš odborné, pro laika náročné a málo
srozumitelné, odborníkům zase třeba naopak jako příliš triviální, zjednodušené. Snažili
jsme se o rozumný kompromis, tak aby příručka byla svým obsahem přístupná co
nejširšímu okruhu numismatiků.
Možná se setkáme s tím, že některé chemikálie, zejména dovozově, je obtížné získat,
že jsou vyhrazeny např. jen pro podniky, instituce apod. Věřme však, že s rozvojem
tržního hospodářství, kdy si budou všechny formy podnikání rovny, nebude ani
soukromý sběratel diskriminován.
I když samotné postupy jsou výsledkem dlouhého, cílevědomého bádání a mnoha
zkoušek, téma tímto naším příspěvkem není zdaleka vyčerpáno. Budeme rádi, když se
tato příručka stane podnětem k prohloubení zájmu o tuto problematiku, bylo by to Jen
ku prospěchu celé numismatiky.
PŘEHLED ZÁKLADNÍ LITERATURY
F. Michel: Tabelle spezifischer Gewichte der gebräuchlisten Edelmetall — Leglerungen.
Berlín 1927
K. Chaura: Čištění mincí a medailí. Praha 1940
M. Hála: Zkoušení slitin drahých kovů. Praha 1946
K. Komárek: Numismatický sborník III. Praha 1956
K. Komárek: Numismatický sborník VI. Praha 1960
G. Welter: Die Reintgung unci Erhaltung von Münzen unci Medalllen. Hannover 1965
J. Marco: Jak sbírat mince. Praha 1972
H. Remy: Anorganická chemie. Praha 1972
J. Šána: Čištění a ochrana mincí a medailí. Hradec Králové 1974
E. Nohejlová — Prátová: Základy numismatiky. Praha 1975
K. Táubl a kol.: Zlatnictví, stříbrnictví a klenotnictví. Praha 1989
69
70
OBSAH
ÚVOD ......................................................................................................................................... 3
TVRDOST MINCOVNÍHO MATERIÁLU.......................................................................... 5
HUSTOTA MINCOVNÍCH KOVŮ ...................................................................................... 8
PUNCOVNICTVÍ ................................................................................................................... 14
ČIŠTĚNÍ A PATINOVÁNÍ MINCÍ A MEDAILÍ PODLE JEDNOTLIVÝCH KOVŮ . 26
ZLATO ...................................................................................................................................... 30
STŘÍBRO.................................................................................................................................. 33
MĚĎ .......................................................................................................................................... 37
NIKL ......................................................................................................................................... 42
ZINEK ....................................................................................................................................... 44
ŽELEZO .................................................................................................................................... 46
HLINÍK..................................................................................................................................... 48
CÍN ............................................................................................................................................ 50
OLOVO .................................................................................................................................... 53
KONZERVACE A ULOŽENÍ NUMISMATICKÉHO MATERIÁLU ............................ 55
OTISKOVÁNÍ......................................................................................................................... 63
SEZNAM A SLOŽENÍ ČISTÍCÍCH LÁZNÍ ....................................................................... 65
ZÁVĚR...................................................................................................................................... 69
PŘEHLED ZÁKLADNÍ LITERATURY............................................................................... 69
71