PDF verze webu pro tisk zde. - Naučná stezka

Transkript

Naučná stezka - lesopark LITAVKA
o projektu | napište nám | mapa ke stažení
Kde se vzala lada | Lado – významný krajinný prvek | Lazecký mlýn | Pro děti
Lado u Lazeckého mlýna patří mezi jedno z posledních kvalitních lučních
společenstev v celém povodí Litavky. Lokalita však neodvozuje své pojmenování
od ladných tvarů zdejší krajiny, nýbrž od pojmenování neobdělávané, ladem
ležící, půdy.
Dlouhodobé obhospodařování lučních porostů, zejména pravidelné kosení a
využívání pro pastvu, dalo vzniknout cenným, druhově pestrým ekosystémům.
Plocha okolních luk se však v minulých desetiletích zmenšila, dílem byly
odvodněny a s těmito zásahy nenávratně zmizela i společenstva rostlin a
živočichů na ně navázaná. Zdejší lado je jejich posledním útočištěm.
Kde se vzala lada
Systém zemědělství, který ponechával část pozemků nevyužitých jako tzv. přílohu, aby se mohla obnovit jejich
úrodnost, umožnil lidem trvalé usídlení. Také následný trojpolní systém byl založen na tzv. úhoru, tedy nutnosti
ponechat část polí bez osetí. Lada se jim říkalo, pokud půda odpočívala déle než rok.
Úhor z české krajiny postupně mizel od počátku 19. století, kdy se na velkostatcích začalo uplatňovat střídavé
hospodaření. K definitivnímu rozvrácení systému políček členěných remízky a ponechávajícího část půdy ladem
došlo až v 50. letech 20. století v rámci kolektivizace zemědělství. Odvodňování a rozorávání luk v údolních
nivách navíc zlikvidovalo většinu stabilizačních prvků v zemědělské krajině.
Místní názvy však dřívější způsoby obhospodařování připomínají. Také vesnice Lazec, v jejímž katastrálním
území se louka nachází, přišla ke svému jménu obdobným způsobem. „Láz“ je slovo stejného významu jako
„lado“, tedy označuje nezoraný pozemek v místě po vykáceném lese.
Žárové zemědělství poskytovalo vysoké výnosy, ale první pravěcí zemědělci
potřebovali k neustálé migraci za novou půdou velké území. Pole vznikala na
http://lesopark.pribram.eu/lado.php[22.4.2011 12:05:45]
místech, kde lidé pokáceli a spálili stromy. Po vyčerpání půdy zemědělci místo
opouštěli.
Přílohové zemědělství umožnilo v neolitu trvalé usídlení. Po dvou až třech
letech pěstování obilovin na téže ploše se půda ponechávala tři až sedm let
přirozenému zatravnění a využívala se pro pastvu, les se však kvůli orbě
nesměl znovu obnovit.
Trojpolní soustava hospodaření se u nás prosazuje od 12. století. Kromě
zavádění dokonalejšího zemědělského nářadí je založena na jednoduchém
principu – pole, která vydala dvojí úrodu, byla třetím rokem obhospodařována
jako úhor, tedy hnojena, orána a využívána k pastvě. Vyšší efektivita umožnila
zakládání nových osad i vznik měst.
Střídavé hospodaření v 19. století opustilo úhorové systémy a bylo
postaveno na promyšleném střídání plodin na orné půdě. Úhor byl nahrazen
hnojením. Zemědělství se změnilo v odbornou disciplínu, zahrnující produkci
statkových i průmyslových hnojiv, provádění meliorace půdy a zavádění
nových nástrojů a strojů.
Lado – významný krajinný prvek
Vlhké prostředí této lokality svědčí mnoha druhům rostlin, včetně chráněného upolínu nejvyššího a prstnatce
májového. Pozorovat zde můžeme i trsy silně ohroženého kosatce sibiřského. Když se však přestala louka
obhospodařovat, hrozí postupná změna k lužnímu lesu a s ní i vymizení zmíněných rostlin.
Aby byla lokalita i její druhová rozmanitost zachována, nelze s loukou nakládat libovolně. Opětovné zorání by
louku nevratně poškodilo, jak je vidět na ostrůvku porostlém olšemi, kam se po rozorání na počátku
devadesátých let kosatce již nevrátily. Aby se zde louka mohla obnovit, bylo by třeba mladou olšinu vykácet.
Lučnímu porostu prospívá kosení, které brání hromadění živin, růstu náletových dřevin, ale také přílišnému
zamokření luk. Podporuje také druhovou rozmanitost rostlin. Vhodné by bylo provádět střídavou seč. To
znamená, že by vždy část porostu nebyla vůbec kosena nebo by byla pokosena až na podzim, aby se v
ponechaném porostu mohly dokončit vývojové cykly na louce žijícího hmyzu i rostlin.
Lado spolu s lesoparkem tvoří tzv. biocentrum, jehož smyslem je zachovat rozmanitost přírodních ekosystémů
a stabilizačně působit na okolní narušenou krajinu.
Upolín nejvyšší Trollius altissimus
Jeho zářivě žluté hlavičky jsou na mokřadních loukách, kde od května do června kvete,
nepřehlédnutelné. Kvůli nim se na Podbrdsku proto upolínům říkalo „bubliny". Tato
vytrvalá bylina z čeledi pryskyřníkovitých patří k ohroženým druhům naší květeny.
Fotografie RNDr. Rudolf
Hlaváček
Prstnatec májový Dactylorhiza majalis
Na kdysi hojném výskytu této vstavačovité rostliny se negativně projevily meliorace,
rekultivace krajiny a přeměny vlhkých luk na ornou a stavební půdu. Kvete od května do
června a květenství tvoří hustý mnohokvětý klas.
Fotografie RNDr. Rudolf
Hlaváček
Kosatec sibiřský Iris sibirica
Této až jeden metr vysoké bylině se daří na lokalitách střídavě vlhkých luk se silně
kolísající podzemní vodou. Modrofialové květy zdobí její zelené trsy od května do června.
Patří mezi silně ohrožené druhy, a proto je trhání květů či vykopávání oddenků
zakázáno.
Fotografie Mgr. David
Fischer
Lazecký mlýn
Lazec, který je dnes částí Příbrami, je na konci 13. století zmiňován jako Láz. Od roku 1579 se obec nazývá
zdrobněním jména – tedy Lazec. V tomto roce udělil císař Rudolf II. Habsburský Příbrami titul královského
horního města. Toto privilegium se týkalo i Lazce, který byl součástí města, později pátou čtvrtí, spolu s mlýny
a samotami.
Provozování vodních mlýnů na řece Litavce má tradici již od středověku, ale především novověk je obdobím
rozkvětu mlynářského řemesla. V roce 1654 bylo při Litavce prý 11 mlýnů, soupis z roku 1930 uvádí dokonce
53 vodních děl – mlýnů, pil a hamrů. Ani jim se však nevyhnuly změny poměrů v zemědělství po roce 1948,
kdy bylo likvidováno soukromé hospodaření. Mnohé mlýny byly vlastníkům, často provozujícím živnost po
několik generací, zabaveny.
Mlýnům se často říkalo
podle majitelů. K ladu za
silnicí na Lazec přiléhá
parcela s číslem
popisným 42, o kterém
je záznam z roku 1535 v
souvislosti s mlynářem
Janem, který koupil
louku za Březovým
vrchem. Počátkem 17.
století zde mlynářství
provozoval Václav z
Pucherny, po kterém se
mlýnu říká
Puchernovský. Zdejší
mlýn měl jedno kolo na
svrchní vodu.
Mlýny poháněné vodním kolem jsou v Čechách
bezpečně doloženy od počátku 12. století. Mlýn
využívající energii přirozeného vodního toku
využívá kolo zvané lopatník.
Mlýn na svrchní vodu využívá tzv. korečník, tedy
vodní kolo, na které je voda přiváděna zvláštním
náhonem a dopadá na něj shora. K síle toku
přidává i tíha vody a korečník tak využívá energii
vody účinněji.
Vítám tě u prvního panelu. Znám tady kolem říčky Litavky každou rybu, kytku nebo
tůňku. Mohu ti ledacos prozradit i o minulosti lesoparku. Ale budeš si muset taky
trochu lámat hlavu!
Co by tak mohlo být lado?
Vyber, kdo má pravdu.
Co dělat a co nedělat, aby se vzácným rostlinám dařilo na
louce i nadále? Jen tři rady jsou správné.
Vyberte, které to jsou, a písmena popořadě přečtená složí dokončení věty: Louky je třeba...
MÁ Louka je vlhká a potřebuje odvodnit.
CH Louku je třeba pravidelně kosit.
PO Louka se musí zorat a osít.
RÁ Květy chráněných a ohrožených druhů rostlin nesmíme
trhat.
NIT Louce nevadí, když se na ní po pokosení dopásá
dobytek.
RAT Louka se musí nechat zarůst stromy.
Město Příbram, 2010, Ochrana fauny CR
Text a koncepce: Mgr. Klára Smolíková
Ilustrace: Mgr. Jan Smolík, 2009
Odborné korektury: Hornické muzeum Příbram
Design: www.martinandrle.cz
Lokality závislé na vodě | Kvetoucí bažinka | Zelený mokřad | Hmyz a mokřady | Netopýři | Pro děti
Cesta nás vede po levém břehu Litavky, takže pravobřežní louky jen občas zahlédneme mezi stromy. Ani zde
však nenajdeme všechny zajímavé lokality hned u cesty.
Lokality závislé na vodě
Po dávných hledačích zlata zůstaly ve zdejší krajině kromě mohylovitých kopečků i jámy. Ty postupem času
zaplavila voda a některé z nich byly dodatečně zformovány do soustavy rybníčků. Vznikly tak podmínky vhodné
pro mokřadní společenstva.
Nejcennější rostlinou zde je chráněná vachta trojlistá, kterou můžeme najít vpravo pod hrází rybníka pár
desítek metrů vzdáleného od našeho stanoviště ve směru od řeky. Příkré břehy rybníka sice rostlinstvu příliš
nepřejí, ale ve vachtové bažince pod hrází najdeme řadu vlhkomilných rostlin. Vachta trojlistá je zde ale
ohrožena vzrůstajícími dřevinami, které její stanoviště příliš zastiňují.
I jinde v lesoparku se s pestrými mokřadními porosty setkáme spíše v zamokřených sníženinách než na březích
větších nádrží. Na dalších mokřadních plochách upoutá orobinec širokolistý sousedící s ostřicí štíhlou nebo
přeslička poříční. Pro tyto rostliny je typický nejen vysoký vzrůst, ale také rychlé rozrůstání porostu pomocí
oddenků. Mezi zelenou záplavou počátkem léta zasvítí květy kosatce žlutého.
Kvetoucí bažinka
Pro mokřady je důležité, aby byly po většinu roku vodou zaplaveny nebo alespoň vodou nasyceny dostatečně
dlouho. Jinak se zde nevyvine mokřadní rostlinstvo. Jedním z typů sladkovodního mokřadu je bažina, jejíž
vodou prosycená půda může být, navzdory pojmenování, doslova kvetoucí zahradou.
Vachta trojlistá
V dobách, kdy lidé ponechávali mokřady svému osudu a nesnažili se
každý metr čtvereční odvodnit a přeměnit na zemědělskou půdu, byla
vachta rostlinou hojně rozšířenou a využívanou. Známy byly její léčebné
účinky při žaludečních potížích a nechutenství, kvůli hořké chuti se jí
dokonce říkalo hořký jetel.
http://lesopark.pribram.eu/mokrady.php[22.4.2011 12:05:54]
Kdysi se přidávala do piva a do dnešních dnů je nezbytnou přísadou
Becherovky. Zásluhou Hydrobotanického ústavu v Třeboni lze dnes
vachtu trojlistou pěstovat uměle ať už pro okrasné účely nebo kvůli
zmíněnému bylinnému likéru.
Volně rostoucí rostliny je přísně zakázáno trhat. Bílé květy uspořádané v hustém a přímém hroznu můžeme
spatřit od května do června, kdy tato jinak nenápadná mokřadní bylina kvete, příležitostí pro toto pozorování
však mnoho nemáme. Na příbramském a březnickém Podbrdsku byl její výskyt v posledních dvaceti letech
zaznamenán jen na třech lokalitách, v samotných Brdech pouze na jediné.
Blatouch bahenní
Často se již s prvními listy na lodyze objevuje několik květů, které časně,
zpravidla v dubnu, rozkvétají. Blatouch vyžaduje vlhká až mokrá
stanoviště. Než se z mírných otrav mnoha lidí zjistilo, že rostlina je
jedovatá, trhaly se mladé listy blatouchu do jarních zeleninových salátů a
šťáva z květů se užívala k barvení másla.
Pomněnka bahenní
Od května až do začátku podzimu nás v blízkosti vachtové bažinky
přivítají také kvetoucí pomněnky. Květy jsou zprvu růžové, pak světle
modré se žlutým středem. Lidově se jí proto říkalo žabí nebo rybí očko.
Pro pomněnku bahenní je charakteristická čtyřhranná lodyha.
Řeřišnice hořká
Čas bílých květů řeřišnice přichází na přelomu jara a léta. Jak už jméno napovídá,
rostlina chutná mírně nahořkle až pálivě. Dříve lidé zjara vyhledávali její nať, protože
představovala cenný zdroj vitamínu C. Likvidace pramenišť, ale také nadměrný sběr, při
kterém byla navíc rostlina bezohledně trhána i s oddenky, však mnohde její populace
výrazně snížily.
Zelený mokřad
Z plochy zamokřených území lidé neustále ukrajují. Buď se snaží mokřady vysušit, případně zavézt nějakým
materiálem, včetně odpadu, nebo naopak zaplavit. Jenže ani pole ani rybníky nemohou poskytnou útočiště
mokřadním druhům a mizející lokality nezastoupí ani v dalších úkolech. Mokřady jsou totiž po deštných
pralesech a korálových útesech územím s největší biologickou aktivitou, dokáží snížit následky povodní a
účinně vstřebávat znečištění.
V lesoparku se na malých plochách setkáme s několika typickými mokřadními druhy. Není bez zajímavosti, že
přirozené procesy, které v takových společenstvech probíhají, účinně odstraňují organické znečištění i škodlivé
látky z vody, a proto jsou vysazovány do kořenových čističek.
Orobinec širokolistý
Jeho porosty mohou být až dva a půl metru vysoké. Díky typickému tvaru
květenství si vysloužil mnoho názvů – palička, doutník, cigáro, bednářská
stýle. Lidé dříve jeho oddenky hojně využívali v kuchyni, chmýr ze
zralých palic pak sloužil jako náplň peřin nebo polštářů, z listů se pletly
rohože, košíky, klobouky nebo je bečváři používali jako těsnicí materiál při
výrobě sudů.
Ostřice štíhlá
Vytrvalá, vzpřímeně rostoucí bylina dosahuje výšky 30 až 150 centimetrů,
takže tvoří výrazné porosty. Na dotek drsná lodyha je ostře tříhranná.
Ostřice patří do čeledi šáchorovitých, mezi které se řadí také v Egyptě
rostoucí šáchor papírodárný, známý jako surovina k výrobě papyru.
Přeslička poříční
Dává přednost slunným stanovištím a špatně snáší jejich vysoušení. Z její lodyhy
vyrůstají větve, stejně jako tomu bylo u obřích stromových přesliček v období prvohor.
V současnosti může při vhodných podmínkách dosáhnout výšky až 150 centimetrů.
Kosatec žlutý
Na rozdíl od chráněného kosatce sibiřského rostoucího v prostoru lazeckého lada je
výskyt tohoto druhu u nás v současné době hojný. Najdeme ho na březích stojatých a
mírně tekoucích vod nebo na místech zaplavovaných.
Hmyz a mokřady
Na mizení mokřadů se také podepsala lidská nevraživost vůči komárům. Velké množství hmyzu potřebuje ke
svému rozmnožování vodní prostředí. Odvodnění takovýchto stanovišť sice vedlo k poklesu hmyzích populací,
ale s nimi se z krajiny vytratilo i mnoho druhů zvířat. Když z krajiny zmizí mokřady schopné zadržovat vodu,
dochází častěji k povodním a s nimi jde ruku v ruce kalamitní množení komárů.
Komár pisklavý
Živí se sice nektarem, ale samičky potřebují kvůli zdárnému vývoji vajíček
také krev. Vajíčka kladou do vody, kde se díky plovákům vznášejí na
hladině. Také komáří larvy a kukly žijí ve vlhkém prostředí nebo přímo ve
stojaté vodě. Larvy mají na předposledním zadečkovém článku dlouhou
dýchací trubičku, kterou se zavěšují k hladině. Zakuklí se po třech
svlékáních a narozdíl od většiny ostatního hmyzu jsou komáří kukly
pohyblivé.
Pakomár kouřový
Vzhledem připomíná komáry, ale narozdíl od nich dospělí pakomáři nesají krev a ani
žádnou jinou potravu. Samička po nakladení vajíček hyne. Larvy pakomárů se vyvíjejí u
dna rybníků a živí se mikroorganismy, aby dosáhly patřičného vzrůstu a mohly se
zakuklit. Když je kukla plně vyvinutá, začne stoupat k hladině. Nejtěžší je pro ni
překonat povrchové napětí vody. Na vzduchu dospělec protrhne schránku, vyleze, usuší
křídla a vzlétne.
Netopýři v lesoparku
Díky svému životnímu cyklu jsou komáři a pakomáři potravou ryb, obojživelníků, ptáků, ale také netopýrů.
Přestože jsou netopýři po hlodavcích druhou nejpočetnější skupinou našich savců, vzhledem k jejich nočnímu
způsobu života se s nimi většina lidí vůbec nesetká.
Jejich ultrazvukové signály navíc není lidské ucho schopno zachytit a do oblasti slyšitelné i pro člověka se proto
převádějí pomocí zvláštních detektorů. Komára zaznamená netopýr na velkou vzdálenost díky echolokaci. Od
komára se totiž odrazí ultrazvukové signály, které netopýr vytváří chvěním hlasivek v hrtanu.
Netopýr vodní
I když populací netopýrů znepokojivě ubývá, netopýrům vodním se daří a
dnes jsou jedním z nejhojnějších druhů. Loví menší vodní hmyz, zejména
komáry a pakomáry. Za noc jich jeden jedinec spořádá až 200. V létě
využívá k úkrytu dutiny stromů rostoucích v blízkosti vodních ploch. Za
zimoviště si často vybírá opuštěné štoly či jeskyně a to mnohdy ve
vzdálenosti až sto kilometrů od svého letního působiště.
Netopýr rezavý
Netopýr s výrazně rezavou, krátkou a hustou srstí je jedním z našich
největších netopýrů. Přes léto vyhledává stanoviště v blízkosti vod a na lov
se vydává velmi záhy – ještě před setměním. Obratně manévruje jak nad
vodní plochou, tak nad korunami stromů. Na zimu se stahuje do skalních
štěrbin, ale i do skulin, které nalezne na budovách.
Mokřady zadržují a čistí vodu a na čistou vodu si my ledňáčci potrpíme. Tak se pusťte
do úkolů!
Jožin z bažin vám představí oblíbené květinky. Ale pozor! Nedá se mu moc věřit!
Bubliny se Jožinovi pomíchaly. Poznáte, kam která patří?
Životodárná tůň | Areál zdraví | Regulace koryta řeky | Pro děti
Po levé ruce už nás vítá lesopark, takže bychom snadno přehlédli malou tůňku, která přímo pod námi pulzuje
životem, zatímco nešťastnou říčku Litavku za našimi zády svírá betonové koryto.
Životodárná tůň
Tůň v sousedství lučního lada vypadá sice nenápadně, ale pro mnoho živočišných druhů představuje nesmírně
cenné stanoviště nezbytné pro jejich rozmnožování. Čím je tedy tento typ vodní plochy jedinečný? V mělké
nádržce se voda, která je doplňována průsaky a srážkami, snadno prohřívá. Pozvolné břehy porostlé vegetací
poskytují drobným živočichům cenné úkryty a neohrožují je zde ryby, které dominují ostatním rybníkům v
lesoparku. Ryby totiž představují pro obojživelníky a zejména jejich larvy jednak potravní konkurenty a jednak
velmi nebezpečné predátory, kteří požírají nejen jejich vajíčka a larvy, ale zejména v případě čolků i dospělé
jedince. Přikrmování ryb zhoršuje kvalitu vody a velcí kapři a býložravé druhy navíc likvidují litorální porosty,
popřípadě kalí svým rytím ve dně vodu a znemožňují tak rozvoj vodních rostlin.
Obojživelníci
Voda je pro rozmnožování obojživelníků nezbytná , protože vývoj larev těchto živočichů probíhá ve vodním
prostředí. Na souš se mohou vydat teprve tehdy, když se úspěšně završí celý jejich reprodukční cyklus od
vajíčka po dokonalou zmenšeninu dospělého jedince.
Čolci
Čolci k rozmnožování využívají stojaté vody, nejlépe zarostlé litorální
vegetací (a to jak ponořenou = submerzní, tak vynořenou = emerzní).
Vzhledem ke zranitelnosti dospělců a zejména pak jejich larev se s nimi
dnes již prakticky nesetkáme ve větších vodních nádržích, které jsou
vesměs využívány k chovu ryb a zarostlé mělčiny v nich již nemají místo.
Čolci zimují v úkrytech na souši, některé druhy i ve vodě. Páření a kladení
snůšek probíhá zhruba od začátku března do konce dubna a to výhradně ve vodě. Dospělí čolci pak po nějakou
dobu ještě setrvávají ve vodě a poté vyhledávají suchozemské prostředí.
http://lesopark.pribram.eu/tunka.php[22.4.2011 12:05:59]
Samička nakladená vajíčka pečlivě po jednom lepí pomocí zadních nožek do listů vodních rostlin. Vylíhlé larvy
jsou od počátku dravé (stejně jako jejich rodiče) a živí se převážně drobnými bezobratlými živočichy, i když ty
vzrostlejší nepohrdnou ani drobnými obratlovci, včetně svých menších sourozenců. K proměně (metamorfóze)
v malé čolky dochází v závislosti na mnoha faktorech, jakými jsou druh čolka, nadmořská výška, teplota vody,
počasí nebo dostupnost a množství potravy v období zhruba od června do počátku září. Po metamorfóze žijí na
souši. Pohlavně dospívají zhruba po třech letech.
V suchozemské fázi života obývají čolci vlhká stanoviště, kde se živí drobným hmyzem, pavouky, svinkami a
malými červy. Do vody opět vstupují buďto za účelem zimování, popřípadě až brzy na jaře zplodit novou čolčí
generaci.
Na území lesoparku byl zaznamenán výskyt dvou silně ohrožených druhů
– čolka obecného a čolka horského. Samci obou druhů mění v době
rozmnožování velmi výrazně svůj vzhled – zatímco u čolka obecného se
jim vytvoří na hřbetě i ocase vysoký kožní hřeben, samci čolků horských
mají často až jasně modré zbarvení s nízkým, žlutočerným hřebínkem,
táhnoucím se středem zad od zátylku až ke špičce ocasu. Břišní strana
těla je u čolka horského výrazně žlutooranžově až sytě oranžově
zbarvena, u čolka obecného nevýrazně žlutooranžová, někdy se skvrnami.
Samičky obou druhů jsou méně nápadné, bez kožních hřebenů a ani
jejich zbarvení se ve srovnání se suchozemskou fází života příliš nemění.
Ropuchy
V lesoparku byl prozatím potvrzen výskyt ropuchy obecné. Ropuchy
obývají především suchozemské prostředí a to často ve značné
vzdálenosti od vodních nádrží, kde se hromadně soustřeďují pouze v době
páření a kladení snůšek, což bývá nejčastěji v průběhu měsíců března až
dubna. Pokud musejí ropuchy při přesunu k vodním nádržím překonávat
silnice, jsou jejich populace často decimovány projíždějícími automobily.
Samička klade velké množství vajíček, která jsou pospojována do dvou dlouhých šňůrek a zachycována blízko
pod hladinou ve vodní vegetaci či potopených větvích. Tak mohou být snůšky lépe vystaveny slunečním
paprskům a jejich vývoj probíhá v prohřáté vodě úspěšněji a rychleji. Jedna samička může naklást najednou
až několik tisíc vajíček, ze kterých se zhruba za dva týdny vylíhnou pulci, pohybující se po nádržích v
obrovských černých hejnech. Metamorfóza pulců probíhá u ropuchy obecné nejčastěji během června, kdy
miniaturní ropušky v obrovských počtech opouštějí vodu - dospělosti se však dožívá pouze mizivé procento z
nich.
Na souši se ropuchy živí červy, plži, svinkami, pavouky a hmyzem. Na lov se vydávají v noci, přes den jsou
ukryty v děrách či pod kameny.
Skokani
Na území lesoparku se můžeme setkat se třemi druhy skokanů –
skokanem hnědým, skokanem zeleným a v posledních letech se zde
nově objevil i skokan štíhlý. Zatímco skokan hnědý a skokan štíhlý
obývají kromě období kladení snůšek suchozemské prostředí, tráví
skokan zelený většinu svého života ve vodě nebo její bezprostřední
blízkosti. Skokan hnědý a skokan zelený zimují většinou ve vodě, a to
jak v potocích, tak na dně nádrží. V tomto období pokrývají spotřebu
kyslíku pouze tzv. kožním dýcháním, což jim umožňuje tenká a bohatě
prokrvená pokožka.
Specifické hlasové projevy samečků ohlašují dobu páření, která probíhá u
skokanů hnědých a skokanů štíhlých časně na jaře, mnohdy ještě před
úplným roztátím sněhu a ledu. Samice pak kladou do sluncem
prohřátých mělčin vajíčka v kulovitých shlucích, které po nakladení silně
nabobtnají a v průběhu vývoje vyplouvají ode dna k hladině. Zatímco
skokani hnědí kladou snůšky hromadně, a ty pak tvoří na hladině velké
kompaktní „koláče“, přichycují samice skokanů štíhlých snůšky jednotlivě
k vegetaci nebo ponořeným větvím, a ty jsou pak stéblem nebo
větvičkou jakoby propíchnuty.
Jak už jméno napovídá, skokani mají silně vyvinuté zadní nohy, což jim
umožňuje například v případě skokana štíhlého skákat až do vzdálenosti
větší než jeden metr, ale také dobře plavat a potápět se. Kromě mnoha
dalších negativních faktorů jsou skokani v současné době ohrožováni
vysušováním krajiny a zejména pak neustálým úbytkem vhodných
reprodukčních ploch, kde by jejich larvy nebyly ohroženy hlavně
předimenzovanou rybí obsádkou.
Vegetace
Tůňka zarůstá zblochanem vzplývavým, mokřadní travou z čeledi
lipnicovitých. Tato vytrvalá, řídce trsnatá tráva byla lidmi dříve
vyhledávána, protože poskytuje jedlé obilky. Ty se vařily a připravovala
se z nich kaše, také je bylo možno semlít na mouku, ze které se pekl
chleba. Zařazovali je do jídelníčku už
staří Slované a ještě v 19. století
měly velký význam. Protože se přes
polské přístavy dokonce vyvážely,
říkalo se jim polská kaše.
Původně vlhké louky, jakou je zdejší kosatcové lado, zabíraly dříve
podstatně větší území jak směrem k Lazci, tak směrem do prostoru
dnešního lesoparku. Dnes zdejší lado, na jehož okraji tůňka leží,
představuje jeden z posledních kvalitních porostů v nivě Litavky.
Plazi
V prostoru lada se můžeme setkat také s některými druhy plazů. Kromě
ještěrky obecné, slepýše křehkého a užovky obojkévé je zde prokázán i
výskyt kriticky ohrožené zmije obecné. Navzdory obecným představám
o zmijích jako obyvatelích vyprahlých prosluněných strání jim vlhké
prostředí rozhodně nevadí – naopak zdejší luční lado pro ně představuje
ideální stanoviště.
I když je zmije obecná jediným jedovatým hadem žijícím u nás a budí tak
ve většině lidí až panickou hrůzu, je to had velice plachý a před člověkem se vždy raději skryje. Uštknutí tak
hrozí pouze ve výjimečných případech, kdy na hada šlápneme. Pro zdravého dospělého člověka by navíc
uštknutí zmijí nemělo představovat významnější problém. Jiná je ovšem situace u malých dětí, lidí starých
nebo nemocných.
Areál zdraví
Parkové a příměstské lesy kolem Příbrami se začaly intenzivně projednávat koncem roku 1973. Za plánem
vybudovat zelený prstenec kolem města stála především snaha zajistit pracujícím lidem dostupné rekreační
oblasti.
Rozhodnutí o vybudování rekreačních zón ovlivnila také plánovaná rekultivace, tedy ozelenění starých hald a
výsypek patřících Rudným dolům Příbram. Vybudování areálu parkového lesa v údolí Litavky bylo zahrnuto do
první etapy. V roce 1976 bylo vydáno stavební povolení a během následujících tří let byl areál lesoparku
Litavka budován a to z velké části občany v rámci takzvané akce Z.
Z našeho pohledu pravá strana údolí byla zalesněna s využitím stávajícího lesa a vodní plochy upraveny tak,
aby vyhovovaly sportovnímu rybaření. Na protilehlé straně údolí vznikla odpočinková centra s mnoha převážně
dřevěnými prvky, dnes je zachováno pouze dětské hřiště vedle Stadionu Na Litavce.
Používaná je centrální komunikace vedoucí lesoparkem podél Litavky, stále je čitelný původní systém
procházkových chodníků. V sedmdesátých letech postavené mosty a brody přes řeku najdeme dnes (2008)
značně poničené. Ne všechny plánované stavby byly realizovány. Pouze na papíře naštěstí zůstalo koupaliště,
které mělo vzniknout přímo před námi, v prostoru lazeckého lada.
Regulace koryta řeky
Po vybudování rekreačního areálu zdejšího lesoparku se dodatečně přistoupilo k úpravám kolem Stadionu Na
Litavce. Kvůli rozšíření parkoviště a obavám ze zatopení hrací plochy bylo v roce 1980 v tomto úseku koryto
Litavky regulováno a přeloženo dál od hřiště.
Přímo za námi tedy vidíme vodu ženoucí se betonovým korytem. Napřímením toku se rychlost proudu prudce
zvyšuje a roste nebezpečí vzniku povodní. V regulovaném korytě se ztrácí samočisticí schopnost toku a výrazně
se zde snižuje druhová rozmanitosti rostlinných i živočišných druhů. Bez kamenů, kořenů stromů, náplavových
ostrůvků, zákrutů a tůněk se ve vodě ani v její bezprostřední blízkosti pokryté betonovými panely životu
nedaří.
Seřaď obrázky podle toho, jak se obojživelník postupně vyvíjí.
Z písmen vyluštíš jeho název.
Obojživelníci projdou během života několika velmi odlišnými
podobami.
E Před opuštěním vody mizí žábry a k dýchání slouží plíce.
O Z vajíčka se vylíhne larva.
K Čolek se vydává na souš.
Č Vajíčko samička ukryje mezi listy vodních rostlin. Ale na
obrázku je snůška žabích vajíček. Samička čolka snáší vajíčka
jednotlivě.
L Pulec roste, dýchá žábrami a vyvíjejí se mu končetiny.
Text: Mgr. David Fischer, Mgr. Klára Smolíková
Výsadby a nálety | Stromy původní | Stromy nepůvodní | Bohatství ukryté pod zemí | Rekultivace a kulturní
krajina | Ptáci lesní | Pro děti
Co je původní?
Lesopark je prostředí vytvořené člověkem, ale již dávno před jeho založením zde lidé káceli a zase vysazovali
stromy, kosili trávu kolem řeky a vyháněli zvířata na pastvu, horníci přeskupovali tuny vytěženého materiálu.
Má smysl vracet se k původnímu stavu?
Výsadby a nálety
Než se naši předkové vložili do výsadby dřevin, pokrývaly většinu území středních Čech světlé listnaté háje.
Nejběžnějšími stromy byly jednoznačně buky a duby, dále pak habry, lípy nebo javory, ale také jehličnatá
jedle. Každá dřevina byla pro člověka něčím užitečná. Břízu potřebovali koláři, javory truh¬láři, dubové dřevo
sloužilo na výrobu sudů, jedlové na šindele, měkké dřevo lípy zpracovávali řezbáři a jejích květů si cenili
včelaři.
Dřevo se proto ve středověku těžilo tzv. toulavým způsobem, což znamenalo vyhledávání jednotlivých kmenů,
nejlépe v blízkosti cest. Na těchto vytěžených místech se les buď přirozeně obnovil nálety, nebo na jeho místě
vznikla pastvina. Protože však byl neustále hlad po dříví palivovém, nechávaly se v lese pařezy. Když obrazily,
jejich výmladky se setnuly. Z původních druhů tento režim nejlépe snášel habr, což vedlo k jeho většímu
rozšíření.
K převrat¬nému zásahu do skladby našich lesů došlo až ve druhé polovině 18. století. Špatný stav lesů a
nedostatek dřeva vedl ke změnám lesního hospodářství. Původní dřeviny začaly být nahrazovány cizokrajnými
druhy. Dřeviny však nebyly vysazovány pouze z důvodů hospodářských, v této době se přistupuje i k záměrné
výsadbě exotických stromů v parcích.
Stromy původní
Druhy, které se na lokalitě vyskytují přirozeně, nazýváme původní. Pro Středočeských kraj, v rámci kterého
patří okres Příbram k nejlesnatějším, je typický dubovo-bukový lesní vegetační stupeň, který nejvíce vyhovuje
buku lesnímu či dubu zimnímu. Takové dřeviny je zde třeba podporovat výsadbou nebo umožnit jejich obnovu
samovolným náletem.
http://lesopark.pribram.eu/dreviny.php[22.4.2011 12:06:06]
Výjimku tvoří lokality vlhkých lučin, situované především na pravém břehu Litavky. Na těchto místech dřeviny,
ať už vysazené nebo nálety rozšířené, původní či nepůvodní, ničí cennou květenu. Bohatá luční společenstva
zaslouží ochranu a péči, zejména pravidelné sečení. Návrat lesa by znamenal vymizení chráněných a
ohrožených rostlin.
Buk lesní
Tato dřevina přirozeně rostla téměř po celé Evropě
a její současný výskyt je jen zlomkem původního
stavu. Typické bukové porosty byly během
posledních 200 let zásahem člověka vystřídány
smrčinami. Když dnes narazíme na několik buků
uprostřed husté a temné smrčiny, jsme
překvapeni, jak se najednou les prosvětlí a osvěží.
Buk se dožívá až 400 let.
Dub zimní
Dlouhověkého stromu, který je běžný ve střední a jižní Evropě, si lidé
odpradávna cenili kvůli jeho tvrdému a odolnému dřevu. Pražené žaludy se ve
zlých dobách používaly místo kávy nebo se rozemlely na náhražkovou mouku.
Od dubu letního jej rozeznáme podle listů, jejichž čepel klínovitě sbíhá k
dlouhému řapíku, a tak se říká, že má „dlouhé kalhoty“. Listy dubu letního tvoří
podél krátkého řapíku „ouška“, kterým se říká „krátké kalhotky“ nebo též
„pumpky“.
Stromy nepůvodní
V prostoru lesoparku se v současnosti potkáme s množstvím nepůvodních jehličnatých i listnatých stromů
zavlečených sem z jiných lokalit, zemí a dokonce i z jiných kontinentů. Některé exotické dřeviny, kupříkladu
borovice černá nebo dub červený, zde byly vysazeny z důvodu okrasných.
Borovice černá
Do Čech byla dovezena na sklonku 18. století, přirozeně roste v jižní, východní a střední Evropě, nejseverněji
však v Rakousku, vyskytuje se také v severní Africe a Malé Asii. V současnosti je vysazována také kvůli své
odolnosti, protože snáší i takové lokality, jakými jsou území rekultivovaná po těžbě. Strom, který se může
dožít až 1000 let, v českých lesích nahrazuje původní borovici lesní..
Dub červený
Do evropských parků začal být vysazován ve druhé polovině 18. století, původem je tato dřevina ze Severní
Ameriky. Přestože se jedná o exotickou dřevinu, dokáže se ve zdejších podmínkách samostatně šířit. Oproti
původním dubům – dubu letnímu a zimnímu se však listy dubu červeného špatně rozkládají a vrstva opadlého
listí zabraňuje klíčení rostlin.
Bohatství ukryté pod zemí
Na relativně malém příbramském území lidé po staletí dobývali ložiska nerostných surovin a hornická a
hutnická činnost se nesmazatelně podepsala na krajinném rázu i stavu životního prostředí. Přestože těžba
utichla, tempo, kterým lidé krajinu tvarují, nezvolňuje. Ve srovnání s horečnou aktivitou moderních lidí
postupují geologické pochody tempem hlemýždím.
Příbramské doly leží na okraji Barrandienu tvořeného původně mořskými usazeninami. Ty byly deformovány v
období prvohorního hercynského vrásnění, způsobeného srážkou superkontinentů Eurameriky a Gondwany.
Vlivem tohoto horotvorného procesu se v sedimentech objevily strmě ukloněné pukliny, do kterých mohly
vstoupit vyvřelé horniny. Jak do puklin pronikaly horké, silně mineralizované vody rudných roztoků, docházelo
k přeměně okolních hornin a na okrajích puklin krystalizovaly jednotlivé minerály.
Výsledkem těchto procesů je zrudnění. Lesopark leží v rudném pásmu, které obsahuje převážně polymetalické
rudy, což znamená, že se zde vyskytuje více kovů. Z ložisek, která vznikala miliony let, dokázali lidé během
několika málo století jen v oblasti Bohutína a Březových Hor vytěžit 21,5 milionů tun rudniny a získat z ní 450
tisíc tun olova a přes 3 000 tun stříbra. Po období hloubení dolů a vršení hald nyní přichází fáze rekultivace.
Rekultivace a kulturní krajina
Lesopark Litavka nám nechává zapomenout na staletí dobývání nerostného bohatství v této oblasti.
Neprocházíme měsíční krajinou bez života, ale rekreační oblastí, kde se hornická minulost potkává s ostrůvky
původních biotopů i s místy tradičně zemědělsky obhospodařovanými. Další změny přinesly ne vždy šťastné
rekultivační zásahy.
Jsme v krajině s člověkem natolik provázané, že záleží jen na naší péči, zda v ní zůstanou místní rostlinné
živočišné druhy, zda nepřevládnou druhy nepůvodní či dokonce invazní a zda díky pravidelnému kosení bude
zachována bylinná pestrost vlhkých luk.
Na malé ploše se zde setkává kulturní krajina těžební, zemědělská a sídelní. Pátrání po osudech tohoto území
nám může pomoci v rozhodování, jak nalézt nový rovnovážný stav. Nejde jen o to, aby lesopark vypadal jako
„skutečná“ příroda, ale aby jí skutečně byl.
Ptáci lesní
V lesoparku žije na čtyři desítky druhů ptáků. Někteří z nich jsou nepřehlédnutelní, jako třeba výrazně černobíle zbarvená straka s dlouhým ocasem, která se nebojí lovit v otevřené krajině, i když si hnízdo staví ve
větvích. Další druhy, třeba sojku, zase nepřeslechneme. Ptáci a stromy se navzájem potřebují a s druhovou
pestrostí lesa stoupá i počet ptačích druhů v něm žijících.
Sojka obecná
Podobně jako veverky zahrabává do země žaludy, čímž napomáhá šíření dubů,
ale živí se také dalšími lesními plody, hmyzem, červy či drobnými obratlovci. K
hnízdění si vybírá vidlice větších větví. Ostražitý pták umí napodobovat řadu
ptačích a zvířecích zvuků, takže její hlasové projevy zní občas jako mňoukání,
jindy hvízdání nebo skřehotání.
Strakapoud velký
Na tohoto šplhavého ptáka nás obvykle upozorní jeho bubnování. Silným
zobákem hloubí otvory do kmene stromů, kde hledá potravu. V takto
vybudovaných dutinách si ale zároveň staví hnízda. Opuštěné dutiny
strakapoudů potom využívají další zvířata - třeba netopýři. Strakapoud dává
přednost lesům listnatým nebo smíšeným.
Sýkora koňadra
Drobný pták vyhledává k hnízdění malé dutinky. Mimo dobu hnízdění se koňadra
spolu s jinými sýkorami sdružuje v hejna. Běžně ji potkáme nejen v lesích, ale i
v zahradách. Živí se převážně hmyzem, a tak přirozeně snižuje počet
nežádoucích lesních škůdců. Na podzim a v zimě vyhledává semena či pupeny.
Všechno tu vypadá tak přirozeně! Ani se nechce věřit, že krajinu kolem nás
vymodelovaly ruce lidí, které navršily kopečky nebo vysadily stromy. Pojď pátrat, co je
zde původního a co ne! Kdo zasadil tyhle stromy?
Přiřaďte k sazenicím obrázky vzrostlých stromů a složte v tomto pořadí dvojice
písmen. Vyluštíte, jak se říká stromům či keřům, které se bez zásahu člověka rozšířily
na nová stanoviště.
Zelený rybník | Vliv člověka na vodní ekosystém | Vodní rostliny | Invazní druhy rostlin a živočichů | Pro děti
Rybníček před námi vypadá půvabně. Příliš mnoha druhům však takové prostředí nevyhovuje.
Zelený rybník
Soustava rybníků na této straně údolí Litavky byla budována spolu s celým areálem lesoparku zejména s
ohledem na sportovní rybáře. Vodní plochy těchto nádrží, které využívají terénu zvlněného těžbou, dotvářejí
příjemnou kulisu pro návštěvníky parku. Z hlediska druhové rozmanitosti jsou to však stanoviště chudá. Strmé
břehy bez pozvolných mělčin porostlých vegetací nejsou příznivé pro život a rozmnožování vodního hmyzu,
obojživelníků ani ptáků.
Hladinu tak po většinu roku brázdí pouze kachny divoké, které se tu prodírají zeleným pokryvem. Dojem
„hrachové polévky“ způsobují plovoucí vodní rostliny – okřehek menší a závitka mnohokořenná.
Kachna divoká
Tato u nás nejrozšířenější kachna je známá také pod jménem
březňačka, protože v měsíci březnu jako první ze všech našich kachen
začíná hnízdit. Na jaře v době námluv můžeme pozorovat značný rozdíl
ve zbarvení samic a samců, zatímco v létě kačeři přepelichají a od
samiček se liší jen světlejší barvou zobáku. Při námluvách se však
sameček předvede – vynikne jeho bílý obojek, lahvově zelená hlava a
žlutý zobák.
Kačeny březňačky vyhledávají pro umístění hnízda klidná a bezpečná
místa v blízkosti vod, na ostrůvcích nebo přímo v rákosinách, někdy
zvolí i místa neobvyklá – třeba v dutinách stromů. Mláďata, která se z
vajíček vyklubou po měsíci sezení, jsou nekrmivá a samice je pouze
doprovází. I když se mladé kachničky s oblibou potápějí celé, dospělé
kachny pouze zanoří hlavu pod hladinu a zadek zvednou kolmo vzhůru.
Tomu se říká, že „panáčkují“. Kachny mají pestrý jídelníček, ve kterém
je zastoupena rostlinná i živočišná složka – semena, listy, plži, hmyz,
pulci nebo žáby.
http://lesopark.pribram.eu/rybnik.php[22.4.2011 12:06:12]
Naše republika leží na hranici území, odkud se kachny stěhují na zimu
jižněji a kde zůstávají, proto je u nás můžeme spatřit i v zimních
měsících. Snadno si zvyknou na lidi a nechají se krmit suchým pečivem.
Kachnám by se nemělo nikdy dávat pečivo čerstvé, protože jim může
způsobit zažívací potíže.
Vliv člověka na vodní ekosystém
Vody jsou přirozeně obohacovány o živiny výplachem z půdy a rozkladem uhynulých organismů. Problémem je
nadměrná eutrofizace vod způsobená lidskou činností. Obrovský přísun živin způsobují splachy z
přehnojovaných zemědělských ploch, přikrmování rybí obsádky i nevhodně řešená kanalizace.
Pokud jsou obsádky ryb vysoké, nasazené ryby vyžírají zooplankton i další bezobratlé a tím likvidují jednak
přirozenou potravu pro ostatní živočichy a jednak filtrátory drobných řas (ty se pak v nádržích masivně množí a
způsobují známou zelenou barvu vody). Ryby navíc buďto přímo likvidují vodní rostliny (býložravé druhy, jako
je např. amur bílý) nebo při vyhledávání potravy ve dně poškozují oddenky a kořenové systémy rostlin
(zejména kapr). Pozvolné břehy porostlé vegetací může také významně poškodit nevhodné odbahnění nádrže.
Rybniční hospodaření má tak za následek vysoký úbytek vodních a pobřežních rostlin i na nich vázaných
živočichů. Část rostlin, které přežít dokáží, jako třeba vodní mor kanadský, navíc do naši původní květeny
nepatří.
Vhodným ochranářským řešením v areálu lesoparku by proto bylo snížení rybí obsádky a využití nádrží k
chovu v povodí Litavky původních druhů, jakou je třeba střevle potoční. Obecnou zásadou je nehnojit a
nepřikrmovat, aby se nezvyšovala trofie vod. Žádoucím zásahem by bylo dobudování několika menších tůněk.
Vodní rostliny
Okřehek menší
Drobná rostlina se hojně vyskytuje v rybnících, tůních, slepých ramenech
či odvodňovacích kanálech s pomalu tekoucí vodou. Je potravou
býložravých ryb a kachen, ale také útočištěm drobných korýšů a larev. Ve
vodách bohatých na živiny tvoří rozsáhlé kolonie, doslova zelené koberce,
které brání přístupu světla do vody. Okřehek je volně plovoucí rostlinou,
která není přichycená ke dnu. Často tvoří společenstvo se závitkou
mnohokořennou, ve kterém na jaře a na podzim převažuje okřehek
menší, v létě pak závitka mnohokořenná.
Závitka mnohokořenná
Na první pohled je závitka zaměnitelná s okřehkem, který má však pouze
jeden kořínek na listu. Závitka je také nepatrně větší a kulatější, zespoda
tmavě nachová. I tato vodní rostlina je u nás hojně rozšířená na
hladinách stojatých vod od nížin do podhůří.
Vodní mor kanadský
Vytrvalá vodní rostlina koření ve dně nebo se volně vznáší. U nás roste
ve stojatých a mírně tekoucích vodách od nížin do podhůří, ale na rozdíl
od své domoviny se zde rozmnožuje pouze vegetativně. Husté odnože
táhnoucí se ode dna až na hladinu poskytují rybám přirozené úkryty.
Používá se jako akvarijní rostlina a traduje se, že se takto tento invazní
druh dostal i do Evropy – v Británii ho prý někdo v osmdesátých letech
19. století vyhodil z akvária. U nás byl druh poprvé zaznamenán roku
1879 a o sto let později byl této severoamerické vodní rostliny plný
bezmála každý druhý rybník. Pak se její postup zastavil, dnes roste
roztroušeně.
Invazní druhy rostlin a živočichů
Druhy, které vznikly v dané oblasti bez přispění člověka nebo se do ní dostaly nezávisle na činnosti člověka,
označujeme jako druhy původní. Už od dob neolitu je člověk významným činitelem, který úmyslně či
neúmyslně napomáhá rozšiřovat rostliny a živočichy mimo jejich původní oblasti. Takové, na území nepůvodní
druhy, se nazývají druhy zavlečené.
Problém nastává, když se zavlečený druh na novém území aklimatizuje a začne se nekontrolovatelně šířit,
vzrůstá počet jeho lokalit a velikost populací. Takové druhy se označují jako invazní. Jejichž šíření nahrává
například změna péče o krajinu. Invazní druh rozvrací celé ekosystémy, často vytlačuje původní druhy s
podobnou funkcí. To je příklad i zde v lesoparku rostoucí netýkavky malokvěté původem z Asie, která vytlačuje
naši netýkavku nedůtklivou.
Netýkavka malokvětá
Roste roztroušeně po celém lesoparku, nevytváří zde však velké porosty,
které by utlačovaly přirozenou bylinnou vegetaci. Rozmnožuje se
především vystřelováním semen, jejchž šíření napomáhají vodní toky.
Zprvu byl tento druh netýkavky pěstován převážně v botanických
zahradách, ve druhé polovině 19. století ale začal zplaňovat. Ve 30. až
40. letech 20. století začíná invaze druhu do přirozených lesních porostů.
Náprstník červený
Výskyt této statné a prudce jedovaté rostliny byl zaznamenán v lemu Litavky. I
když působí dojmem přirozeného výskytu, na celém našem území je druhem
nepůvodním, který se k nám rozšířil na konci 19. století ze západní Evropy. Šíření
tohoto invazního druhu napomáhá jeho vysazování v zahradách. Dnes ho můžeme
potkat na lesních loučkách, pasekách a světlinách, zejména od června do srpna,
kdy kvete, ho nepřehlédnete.
Norek americký
Tento invazní druh žije prakticky podél celé Litavky a jeho výskyt i v oblasti
lesoparku lze považovat za prakticky jistý. Původně žil pouze na severoamerickém
kontinentu, ale z kožešinových farem se rozšířil na mnoho míst v Evropě včetně
Česka. Norci jsou blízce příbuzní tchořům, kromě zbarvení se od nich liší např.
malými plovacími blánami mezi prsty předních i zadních končetin. Jejich stopy jsou
mnohem menší než stopy vydry, se kterou soupeří o stejnou ekologickou niku a
jsou na nich zřetelně patrné otisky pěti drápků. Tato šelma představuje obrovskou
hrozbu pro naše původní druhy živočichů, ať již se jedná o ryby, raky,
obojživelníky, plazy či drobné savce nebo o ptactvo žijící v okolí rybníků a vodních
toků.
V takovémhle rybníčku já ryby nelovím, vždyť pod hladinu není vůbec vidět! Ale určitě
se tady spolu porozhlédneme. Když se z rybníčka vynoří vodník, je celý zelený. Ale
proč?
Mám to tady zarostlé, že ani sluníčko pod hladinu nepronikne. Brekeke! A ještě k
tomu mi ryby roztrhaly atlas vodních rostlin.
Pomozte vodníkovi opravit atlas
vodních rostlin. Poznáte která je
která? Okřehek menší, vodní mor
kanadský, závitka mnohokořenná.
Text: Mgr. Klára Smolíková, Mgr. David Fischer
Říční niva | Stromy a louky kolem Litavky | Ptáci žijící v blízkosti Litavky | Pro děti
Na tomto zastavení opět obrátíme pozornost k řece, která dala vzniknout nivě, a rozmanitému životu na
březích.
Říční niva
Zatímco při vstupu do lesoparku u stadionu jsme Litavku spoutanou betonovým korytem sotva poznávali, v
jeho jižní části proudí řeka volněji. V zákrutech, tůňkách a tišinách přirozeného toku pulzuje život.
Do úzké nivy Litavky, tedy do té části území, kterou řeka ovlivňuje, sytí vodou a nanáší na ni nánosy, počítáme
nejen samotné koryto, ale též břehový lem rozšiřující se až do podoby lužního lesa či vlhkých luk. Přirozená
říční niva je vodní zásobárnou, pojme větší objem vody při zvýšených průtocích a zároveň v době s nízkými
srážkami zásobuje vodou samotnou řeku.
Vzhledem k charakteru podhorské říčky má Litavka větší sklon k rozvodnění, k němuž dochází buďto na jaře při
tání sněhu nebo při velkých deštích v druhé polovině léta. Udržet co nejvíce vody tam, kam spadla, tedy v říční
nivě je tou nejlepší prevencí před ničivými povodněmi v níže položeném území.
Stromy a louky kolem Litavky
Než se na tomto území usídlil člověk, převládal v říční nivě Litavky lužní les, který vyžaduje vysokou hladinu
podzemní vody a čeká na pravidelné záplavy. Světlomilné byliny v takových lesích rozkvétají časně zjara,
protože po olistění stromů se v bylinném patře daří spíše stínomilným druhům.
Narozdíl od ptáků představoval lužní les pro naše předky území těžko využitelné. Proto neprostupnou džungli
plnou malých močálů a hmyzu lidé odvodňovali a odlesňovali. Pravidelným kosením vznikly druhově bohaté
vlhké louky. Změna nastala až s kolektivním zemědělstvím po 2. světové válce, kdy luční pozemky přestaly být
obhospodařovány a pozvolna se změnily na luční lada. Plochy těchto historických luk lemovaných zejména
olšemi se zachovaly na druhém břehu Litavky.
Porosty olší lepkavých lemují hojně také samotný tok Litavky a účinně zpevňují její břehy. Olše jsou také
zdrojem potravy pro rozmanité ptactvo jemuž poskytují přirozené útočiště. Olšiny tu zpestřují další druhy
dřevin, zejména javor klen a mléč, dub letní a jasan ztepilý, vrba křehká a v křovinném patru bez černý.
http://lesopark.pribram.eu/ricni-lem.php[22.4.2011 12:06:18]
Olše lepkavá
Rychle rostoucí strom z čeledi břízovitých u nás roste hojně a to zejména v
blízkosti vod. Kořenový systém se rozvíjí do plochy, takže olše může růst i na
trvale zamokřených stanovištích. Snadno ji poznáme podle plodenství - jehněd.
Listy se na podzim nezbarvují, ale opadávají zelené.
Javor klen a javor mléč
Křídlaté dvounažky jsou typickým poznávacím znamením javorovitých. Tato
jejich semena mohou doletět poměrně daleko, navíc mají vysokou klíčivost,
takže ve směru po větru od javorového stromu roste vždy mnoho semenáčků.
Zatímco na klenu vyrůstají dvojnažky, které svírají téměř pravý úhel, dvojnažky
javoru mléče jsou semknuté v úhlu tupém. Listové řapíky javoru mléče, který
má poměrně vysoké nároky na vláhu, po utržení roní bílé mléko.
Jasan ztepilý
Strom dává přednost vlhkým, výživným půdám, ale nesnese stojatou vodu.
Vysazuje se na zpevnění břehů vodních ploch i svahů, protože díky bohatě
rozvětveným kořenům netrpí vývraty. Slouží také jako okrasná dřevina. Zatímco
nenápadné květy brzy opadávají, svazky zelených křídlatých nažek jsou jeho
výrazným znakem. Listy se na podzim barví do světle žluta.
Vrba křehká
Častěji než na břehu Litavky se vrby vyskytují v blízkosti starých odvodňovacích
struh v pravobřežní části lesoparku. Rychle rostoucí dřevina je náročná na světlo
a vlhkost půdy, ale odolná vůči mrazu. Vysazuje se ke zpevňování břehů podél
potoků, ale její proutí, jak už jméno „křehká“ napovídá, není příliš hodnotné,
protože se snadno láme.
Ptáci žijící v blízkosti Litavky
V blízkosti vodních toků se daří mnoha druhům ptáků, které přitahuje kombinace dostatku potravy, zejména
hmyzu, a množství úkrytů v břehových porostech. I kolem Litavky můžeme zaslechnout, jak se z keřů ozývá
zpěv pěnic a cvrčilek. S koncem léta však zejména hmyzožraví ptáci odlétají do teplejších krajů.
Budníček menší
Jméno budníček si tento pták vysloužil tím, že se hnízda, která samečci budují
při zemi z trávy a listí, podobají krytým kulatým budkám. Samičky přilétají ze
zimovišť s asi čtrnáctidenním zpožděním. Všechny druhy budníčků jsou tažné.
Budníčci menší odlétají od srpna do října, ale zimují často již ve Středomoří.
Cvrčilka zelená
Drobný hmyzožravý pták hnízdí v mokrých lukách s vrbovým křovím, kde si v
nejhustší rostlinné spleti staví hluboké hnízdo z listů trav. Jednotvárně zvonivé
cvrčení připomínající kobylku vyluzuje sameček schovaný někde v podmáčeném
křoví. Cvrčilka zelená je tažný pták, začátkem září odlétá do severní až tropické
Afriky a ze zimovišť přilétá koncem dubna.
Pěnice hnědokřídlá
Tento tažný pták přilétá z Afriky a Arabského poloostrova poměrně pozdě – na
přelomu dubna a května, protože hnízdo staví ve výšce okolo půl metru,
potřebuje, aby vegetace byla v plném růstu. Živí se hmyzem do velikosti vážky
a bobulemi. Při zpěvu na sebe často upozorní tím, že při něm vyletuje do
vzduchu.
Pěnkava obecná
Svá mláďata krmí výlučně hmyzem, ale dospělí jedinci se živí i semeny rostlin.
Hnízda si pěnkavy staví v hustých křovinách nebo na stromech, u kmene nebo v
rozsoše větví. Zvenku bývá hnízdo maskováno lišejníky, takže na stromové kůře
dokonale splývá s podkladem. Naše pěnkavy jsou převážně tažné, jejich
zimoviště leží v jihozápadní Evropě.
Vyber, u jaké řeky se bude lépe dařit ptákům.
Nezapomeň, co ti radí pěnice!
Řeka Litavka | Litavka v lesoparku | Litavská stezka | Bájný úprk podél Litavky | Ryby v Litavce | Pro děti
Procházíme lesoparkem, který se jmenuje podle řeky Litavky. Je na čase se u říčního toku zastavit a
zaposlouchat se do jeho vyprávění.
Řeka Litavka
V těchto místech vypadá Litavka jako malý a nevýznamný potok, ale řeku nelze poznat z jediného místa,
kterým protéká. Už samo pojmenování odvozené od staročeského L‘utava odkazuje na řeku divokou a lítou.
Novější výklad ztotožňuje slovní základ jména řeky „lit“ se slovesem lít, rozlévat, které odkazují na pravidelné
rozvodnění toku a jeho rozlívání z břehů. Vysoko položená pramenná oblast způsobuje, že má Litavka vodu
velmi nestálou s častými srážkovými přívaly až povodněmi. Rozvodnila se i při povodních v srpnu 2002, kdy
zaplavila nedaleký fotbalový stadion Na Litavce.
Litavka pramení v Brdech severně od Rožmitálu pod Třemšínem v 765 m n.m., v místech kvůli vojenskému
prostoru nepřístupných. Nejprve protéká horskou krajinou s masivem lesů a rozlehlými stráněmi a její čistý tok
napájí vodárenské nádrže. Za Lázem pak řeku obklopuje široce otevřená téměř lužní krajina. Stojíme v
místech, ve kterých se údolí Litavky postupně zužuje a zařezává.
V koridoru Litavského údolí od Bohutína po Bratkovice čeká řeku velmi proměnlivá krajina. Volně meandrující
tok vstupuje do zdejšího lesoparku a těsně míjí rekultivovaný odval pod Vysokopeckým rybníkem i březinu na
odvalu u Kovohutí Příbram. V okolí Příbrami, ale také Berouna je však její povodí značně zasažené stavebními
úpravami především ze 70. a 80. let 20. století. Než se v Berouně vlije Litavka do Berounky, dosáhne její tok
délky 54 kilometrů.
Litavka v lesoparku
Páteří lesoparku je koryto Litavky. Vlevo od nás, v místech od fotbalového stadionu Na Litavce k silnici na
Lazec až po zahrádkářskou kolonii pod Březovými Horami, teče v betonovém korytě s několika nízkými
prahovými stupni. Již v minulosti byla zřejmě trasa vodoteče v této lokalitě napřímena. Samotným lesoparkem
však voda proudí přírodním korytem, dále od nás směrem k hrázi Vysokopeckého rybníka dokonce půvabně
meandrujícím.
Lidskému oku lahodí a mnoha živočichům vyhovují břehy lemované olšinami. Po třiceti letech od zbudování
rekreačního parku však na říčce zbyly místy poškozené mosty a rozvalené brody. Betonové panely, které dno v
http://lesopark.pribram.eu/litavka.php[22.4.2011 12:06:24]
některých místech přechodu zpevňovaly, voda podemlela a dnes brání rybám v migraci.
Na území lesoparku vodu v Litavce obohacuje několik drobných přítoků. Nedaleko od nás je to regulovaný
potok vytékající z Vokačovského rybníka, rychle proudící v napřímeném korytě s lichoběžníkovým profilem ve
kterém chybějí klidnější zóny.
Litavská stezka
Procházet kdysi zalesněnou českou krajinou nebylo jednoduché a říčními údolími
se dařilo proniknout i do zdánlivě neprostupného území. Litavská stezka vedla již
před třemi tisíci lety od míst, kde dnes stojí Beroun, proti proudu Litavky až k
Bohutínu. Od Rožmitálu pak poutníci pokračovali podél řeky Skalice až k Otavě.
Tato obchodní cesta hrála důležitou roli při výměnném obchodě na území středních
Čech a její význam vzrostl se vznikem rýžovišť drahých kovů podél Litavky.
Fotoarchiv Hornického muzea
Příbram: Busta arcibiskupa
Poloha Příbrami napůl cesty mezi hlavním městem Prahou a jihozápadním
pohraničím zaručovala cestě podél Litavky využití i ve středověku. V době
panování Karla IV. proto dal pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic postavit na
místě dřevěné tvrze kamenný hrádek, který měl sloužit nejen jemu, ale také k
ochraně přepravy zboží po stezce a k přenocování poutníků. Tento hrádek je
jádrem dnešního Zámečku – Ernestina. V Příbrami se navíc Litavská stezka do 15.
století setkávala se Zlatou stezkou, významnou severojižní tepnou pro dopravu soli
z rakouského Pasova. Zatímco trasa Zlaté stezky se odklonila dále na východ,
cesta údolím Litavky si svou funkci uchovala pro dalších pět století.
Arnošta z Pardubic
Fotoarchiv Hornického muzea Příbram: Věžová stavba Zámečku
– Ernestina (vlevo) na rytině M. Küssela podle kresby B. Šlajera,
otištěné roku 1665 v knize B. Balbína s názvem „Diva Montis
Sancti…“
Bájný úprk podél Litavky
Cesta podél Litavky do zdejších míst přivedla nejen obchodníky a prospektory, kteří pátrali po drahých kovech.
Starodávná stezka inspirovala i dobové kronikáře. Václav Hájek z Libočan si při psaní Kroniky české neváhal
vymýšlet detaily, které nemohl znát, a navíc si vypůjčoval motivy z cizích legend. Například těžbu stříbra, která
za jeho časů na Březových Horách už několik staletí probíhala, neváhal zařadit mezi splněná Libušina proroctví.
Také se zde v podrobném líčení dočteme, že se psal rok 847, když se Litavskou stezkou vydali rozlícení
březohorští horníci na trestnou výpravu do Neumětel, poté kdy se doslechli, že si na ně tamní vladyka Horymír
stěžoval u knížete Křesomysla, že jejich podnikání způsobuje úpadek zemědělství v kraji.
Zkázou svého panství rozzuřený Horymír pak sedá na svého koně Šemíka a vydává se opět podél Litavky, aby
se pomstil. Poté co zapálí domy březohorských horníků, žene se vladyka na Šemíkovi zpět přes Neumětely až
na Vyšehrad.
Houževnatý kůň, který se po litavské cestě přemísťoval s neuvěřitelnou rychlostí, totiž vnukl podle Hájka
Horymírovi nápad: Na Vyšehrad dorazí v tak krátkém čase, že ani kníže neuvěří, že mohl být v noci u Příbrami.
Jenže horníci se oklamat nenechali a Horymír byl odsouzen k smrti. Z Vyšehradu se ale v poslední chvíli
zachránil mohutným skokem v sedle věrného Šemíka a ten jej pak odvezl zpátky do Neumětel.
Co na tom, že Hájek si Horymíra i s koněm počátkem 16. století vymyslel, když tak dramaticky oživili existující
Litavskou stezku a březohorské doly?
Ryby v Litavce
V oblasti lesoparku žije v Litavce poměrně značné množství druhů ryb, nicméně pouze malé procento jich do
toku tohoto charakteru skutečně patří – z chovných nádrží totiž uniká do koryta řada druhů, jako je např. úhoř
říční, okoun říční, lín obecný, plotice obecná či štika obecná, což jsou druhy v mnoha případech pro daný tok
vyloženě nežádoucí. Naopak se v tomto úseku řeky již nesetkáme s řadou druhů stanovištně původních, jako je
např. vranka obecná, střevle potoční nebo zástupce třidy mihulí – mihule potoční. Kromě znečištění vody i výše
zmiňovaných nežádoucích druhů ryb jejich vymizení způsobily zejména nevhodné úpravy toku, zahrnující
dlouhé úseky, ve kterých voda teče betonovým korytem, doplněným o soustavu vysokých prahů jak můžeme
vidět např. v místech kolem Stadionu Na Litavce nebo např. mezi obcemi Láz a Bohutín. Z původních druhů,
které se v Litavce v úseku parku ještě udržely, tak můžeme zastihnout pouze pstruha obecného potočního (je
sem ale vysazován rybáři), jelce tlouště a ojediněle mřenku mramorovanou.
Pstruh obecný potoční
Tato štíhlá ryba se přizpůsobí mnoha prostředím, vyžaduje však málo
znečištěnou vodu s vysokým obsahem kyslíku. K životu pstruzi potřebují, aby
jim říční tok poskytoval dostatek úkrytů (např. v kořenových systémech stromů,
pod podemletými břehy atd.). Vhodná mělčí místa zvaná trdliště, kde je možné
údery ocasní ploutve vyhloubit v substrátu jamku, pstruzi hledají v období tření.
Cestou na trdliště jsou schopni překonat i četné překážky. V dnešní době je ale
bohužel populací, kde se pstruzi přirozeně rozmnožují, již velmi málo a většina
těchto ryb v našich tocích pochází z umělých výtěrů a je sem pravidelně
vysazována rybářskými sdruženími.
Pstruh se živí živočišnou potravou, tvořenou larvami jepic, chrostíků, pošvatek a
pakomárů i náletovým hmyzem. S rostoucí velikostí rozšiřuje svůj jídelníček i
např. o menší ryby, jakými jsou střevle, vranky či tloušti.
Plotice obecná
V České republice je tato nedravá sladkovodní ryba z čeledi kaprovitých velmi
hojná. Může žít ve stojatých i tekoucích vodách. Poměrně dobře snáší také vodu
mírně znečištěnou. Nejčastěji se zdržuje na rozhraní mírného proudu a tišiny.
Má v oblibě také vnější oblouky toku.
Plotice žije v hejnech, zvláště mladé ryby se sdružují do velmi početných hejn,
aby se tak chránily před dravci, pro které by se vzhledem k jejich velikosti
mohly stát kořistí. Zprvu se živí především planktonem, dospělí jedinci pak
rostlinami i drobnými živočichy.
Jelec tloušť
Tloušť je původní a typickou rybou našich řek a potoků. Postává rád blízko
břehů, zejména pod převislými větvemi.Větší jedinci se zdržují raději v šeru
hlubších tůní. Ryba je známá celoroční aktivitou, snad jen s výjimkou období
největších mrazů.
Potrava tlouště je neuvěřitelně pestrá. Živí se veškerou dostupnou rostlinnou i
živočišnou potravou. Žere larvy vodního hmyzu, suchozemský hmyz i drobnější
ryby. Po povodních si tloušti pochutnají na uhynulých zvířatech unášených
proudem od žížal a slimáků až po utopené myši. Potravu drtí silnými
požerákovými zuby, které zpracují i krunýře raků.
Mřenka mramorovaná
Drobná ryba s hadovitým tělem je ve srovnání s ploticemi či tloušti daleko
náročnější na kvalitu vody a vyžaduje přirozený biotop. V důsledku znečišťování
toků její početnost výrazně poklesla, a proto je celoročně hájena.
Mřenka se živí drobnými živočichy, které vyhledává u dna. Sama se skrývá pod
kameny nebo kořeny. Aktivní je spíše v nočních hodinách.
Tady se mi to líbí. Zkusím si chytit nějakou rybičku.
Nějak se nám tu propletly řeky. Zkus je rozmotat, ať víš, kde která pramení.
Litavka
Labe
Vltava
Krkonoše
Brdy
Šumava
Text: Mgr. Klára Smolíková, Mgr. David Fischer
Keltové | Středověké rýžování zlata | Zimostrázek alpský | Trávy na vrcholcích sejpů | Pro děti
Březový háj prorostl sejpové pole, ale kopečky navrstvené hlušiny pod ním nezmizely. Můžeme si u nich
zavzpomínat na starověké a středověké hledače zlata.
Pravěk
Do historie dobývání kovů v místech kolem řeky
Litavky vstoupili lidé zřejmě již v mladší době
bronzové před více jak třemi tisíci lety. Tehdy bylo
Příbramsko člověkem poprvé významněji
kolonizováno.
Klima bylo sice v té době o něco příznivější než
dnes, přesto nebylo zemědělství a dobytkářství
zřejmě jediným impulzem ke kolonizaci této
krajiny. Doklady metalurgie na Plešivci, hromadné i
Sejpy
jednotlivé nálezy bronzových předmětů, slitky
Příbram, upravila G. Hánová
surové mědi či vzácně i čistého olova, stejně jako
jejich prvkové analýzy naznačují, že prospektoři v
okolí Příbrami objevili zdroje měděných rud, které následně využívali. Při té příležitosti zřejmě narazili i na
zlato, jak naznačuje zlatá spirálka, nalezená v jednom hrobě v Oborách.
Keltové
Ani z doby mnohem pozdější nemáme z Příbramska přímé důkazy o využívání
zdejší nerostných surovin, včetně zlata. To se týká i Keltů. Byli zručnými
řemeslníky a prosluli právě zpracováním kovů, jak z našeho regionu dokládají
nálezy z oppida na Hrazanech, či na sídlišti v Příbrami-Brodu. Stopy po dobývání
kovů však vesměs překryla pozdější středověká hornická činnost. A tak jen
nepřímé doklady ve formě prvkových analýz hotových výrobků ukazují, že
Keltové zdejší ložiska zlata, stříbra, olova a mědi znali. Rovněž se předpokládá,
že na Litavce rýžovali zlato.
Zlaté keltské šperky a mince zvané duhovky pocházely především z vyrýžovaných
http://lesopark.pribram.eu/sejpy.php[22.4.2011 12:06:30]
zlatinek a valounků, neboť rýžování se dalo provozovat bez vysokých nákladů.
Keltové používali žlaby vystlané ovčí kožešinou či svazky konopných vláken nebo
opatřené hlubokými zářezy, kde se zlato zachytávalo. Poté se materiál dočišťoval
na rýžovací pánvích, nebo v necičkách, ze kterých se získávalo surové zlato. Mimo území Čech se našly i
důkazy o keltské důlní činnosti (např. v Rakousku).
Příbram
Středověké rýžování zlata
Těžba mezi Bohutínem a Březovými Horami, tedy v místech dnešního lesoparku,
je tedy prokazatelně doložena až od 13.-14. století. Území s bohatým výskytem
rud s obsahem stříbra, olova, zinku a dalších kovů navíc lákalo zlatonosnou řekou
– Litavkou. Zdejší říční náplavy jsou důkladně převrstveny rukama mnohých
hledačů zlata a vyrýžovaným místům se říká dodnes „jamky“ – vysokopecké,
lázské, bohutínské nebo lazecké.
Řada nepravidelných hrbolů v lesním porostu je tvořena přesypy po rýžování,
které skrývají zpracovanou a propláchnutou zeminu. Rýžovníci ji v kupách
zanechali na březích řeky a kolem jejích přítoků. V místech rýžovišť kopali také
dnes již částečně zasypané jámy, kterými pronikali ke zlatonosným náplavům, a strouhy, které přiváděly vodu
k promývacím zařízením.
Rýžování probíhalo tak, že se materiál propíral v misce s vodou ve vodních příkopech. V nich se hornina čeřila
rýžovnickými hrabicemi, aby se těžší šupinky drahého kovu oddělily od lehčího písku. Přestože ještě dnes
můžeme na říčce vyrýžovat zlatinku, náplavy jsou již dávno vyčerpané.
Zimostrázek alpský
Pokud nekvete či nemá plody, můžeme zimostrázek alpský snadno přehlédnout a
zaměnit ho s nekvetoucími keříky brusinky. Vodítkem pro odlišení těchto
podobných druhů je zejména tvar listů. Nízkým vždyzeleným keříkům
zimostrázku vyhovuje vysýchavá půda a v době květu od dubna do června se
můžeme těšit z jeho vonných květů barvy bílé až bledě žluté s červeným
přívěskem, někdy též růžovočervených. Plodem je tobolka.
Ohrožený a zákonem chráněný zimstrázek alpský roste na kamenitých svazích v
západní části republiky, kam zasahují některé horské a podhorské prvky z Alp.
Vyskytuje se například na Podbrdsku, Horažďovicku či v okolí Strakonic, západní
břeh Vltavy překračuje jen ojediněle.
Trávy na vrcholcích sejpů
Čeleď lipnicovitých rostlin označovaná jako trávy roste po celém světě a dokázala se přizpůsobit životu na
rozmanitých stanovištích. Nadzemní stonek se nazývá stéblo. Listy jsou úzké a dlouhé, drobné květy se skládají
v klásky. Opylení obstará vítr. Plody zvané obilky mohou být velmi lehké, jako například u metličky křivolaké.
Metlička křivolaká
Nenáročná tráva z čeledi lipnicovitých se u nás vyskytuje poměrně hojně od
nížin až po horská stanoviště. Kvete od června do července. Přezimuje částečně
v zeleném stavu, čímž umožňuje zimní pastvu zvěře.
Psineček obecný
Ve vyšších polohách patří k našim nejrozšířenějším travním druhům, najdeme
ho na loukách, pastvinách, mezích, okrajích cest i ve světlých lesích. Roste na
chudších půdách, kvete od června do srpna.
Asi byste nevěřili, že v těchto místech kdysi vypukla zlatá horečka.
Středověcí hledači zlata důkladně propátrali koryto Litavky i okolní náplavy. Každý na
to šel jinak, ale hromada vyrýžovaného písku a štěrku zůstává po obou! Který z nich
používá necky a který pánev?
Nabereš materiál i s vodou a kroužíš, aby se
zlatinky usadily pěkně u dna!
Trochu to sklopíš, naděláš do nich příčky na
zachycení zlata a už rýžuješ!
Text: Mgr. Klára Smolíková, Mgr. Rastislav Korený
Lanovka | Těžba a doprava | Terén zvlněný těžbou | Kulturní jehličnatý les | Pro děti
Mohylovité kopečky rozseté kolem cesty neskrývají dávné hroby, ale po těžbě převrstvenou zeminu. I podivné
betonové pilíře lemující cestu souvisí s hornickou minulostí.
Lanovka
Jen pár metrů od cesty se na vyvýšených místech lesoparku rýsují
podivné čtveřice betonových soklů, důkladně zapuštěných do země.
Některé z nich posloužily při výstavbě rekreačního parku jako základna
pro dřevěné altány, dnes již částečně poničené. Na starých fotografiích
místo jen stěží poznáváme – na nezalesněném zvlněném terénu se v
pravidelných rozestupech vypínají stožáry lanové dráhy.
Největší rozmach stříbrorudného báňského podniku nastal ve 2. polovině
19. století, kdy se v březohorském rudním revíru vytěžilo 97,7 % celé
rakousko – uherské produkce stříbra a olova. V té době báňský podnik
vykazoval nejvyšší zisky, a to od 0,6 do 1,4 milionu zlatých za rok.Tento
Příbram
příznivý rozvoj citelně zasáhly od poloviny 90. let 19. století důsledky
hluboké hospodářské krize, do níž se dostalo zdejší hornictví poklesem ceny stříbra, olova a dalších kovů na
světových trzích. Báňský podnik bylo třeba inovovat a modernizovat. Jedním z mnoha kroků bylo nahrazení
koňských potahů lanovou dráhou v roce 1935. Ta přepravovala rudu z bohutínského Rudolfova dolu (dolu
Generála Štefánika) do březohorské úpravny poblíž dolu Vojtěch.
V opačném směru se přiváželo uhlí pro potřeby bohutínské kotelny. Lanová dráha byla dlouhá 3 300 metrů a
vozík uvezl 420 kg rudnin nebo 160 kg uhlí. V provozu byla do roku 1970, kdy byla po ničivém požáru
pohonné stanice na Březových Horách její činnost ukončena. V samotném bohutínském ložisku se přestalo těžit
v roce 1979, v březohorském dokonce ještě o rok dříve.
Těžba a doprava
Převážení vytěžené rudniny ke zpracování nebylo jen tak. Povozy obstarávali
formani z okolních vesnic. Trvalo dlouho, než se náklad z krytých vozů vyložil,
proto se začaly používat otevřené vozy, které se vysypávaly pomocí zvedáků.
http://lesopark.pribram.eu/lanovka.php[22.4.2011 12:06:36]
Když se ve třicátých letech 20. století začalo řešit, čím koňské potahy nahradit,
nebyla lanovka jedinou variantou. Zvažovala se i doprava rudnin nákladními
auty nebo úzkokolejnou dráhou. Vlak byl zavržen kvůli vysokým pořizovacím
nákladům a automobily kvůli poruchovosti. Lanovka fungovala 35 let. Když ji
roku 1970 poničil požár, její zařízení bylo demontováno a rudninu z
bohutínského dolu odvážela do březohorské úpravny nákladní auta.
Příbram
Terén zvlněný těžbou
Milióny let byl reliéf Země modelován pouze přírodními pochody, které
souvisely s pohyby zemské kůry, kolísáním podnebí a vývojem biosféry.
Příbramskou pahorkatinu formovaly nejen dávné horotvorné procesy, ale
během čtvrtohor také působení řeky Litavky, jejíž voda neúnavně vymílá
koryto, prohlubuje údolí, okusuje říční břehy a dál po proudu unáší
splaveniny.
Příbram
Od počátku zemědělství však vzrůstá vliv lidské společnosti na členitost
terénu. Na Příbramsku jsou významné především změny související s
intenzivní a dlouhodobou těžební činností.
V prostoru lesoparku tak podél toku Litavky potkáváme nevelké pahorky,
převážně z písku a štěrku, které tvarem připomínají mohyly. Těmto
haldám prorýžovaného materiálu se říká sejpy nebo hrůbata. Tento druh odvalů , mělké jámy a strouhy tu
zůstaly po středověkém ručním rýžování. Dále od toku se na této straně řeky terén zvedá dlouhým pásmem
hlušiny, která sem byla navezena během pozdější těžební činnosti z nedalekého dolu.
Kulturní jehličnatý les
Údolí Litavky mezi Bohutínem a Příbramí bylo v době výstavby lanovky výrazně odlesněné. Kam zmizely dávné
hvozdy? Úbytek lesních porostů zprvu souvisel s nástupem zemědělství v neolitu a se širokým využíváním
dřeva zejména na topení a stavby. Lesy ovšem po staletí mizely z této oblasti také kvůli těžbě rud a jejich
zpracování. Zejména pro účely hutnictví se již ve 20. letech 18. století dřeva nedostávalo a muselo se dovážet
ze sousedního dobříšského panství.
Do 18. století lidé jen zřídka obnovovali lesní plochy. Pak se stalo vysazování stromů nezbytností. Začal se
hledat vhodný druh, který by umožnil rychle zvýšit produkci dřeva a zlepšit nedobrý stav lesů devastovaných
nadměrnými těžbami, k nimž zde docházelo už od středověku. Takovým stromem se zdál být smrk ztepilý.
Úbytek lesů byl zastaven, dokonce jich začalo přibývat. Rozsáhlé smrkové porosty však nejsou ideálním
řešením.
Kulturní jehličnatý les najdete i v těchto místech. Při dolesňování této části lesoparku byly před více než třiceti
lety vysázeny kromě smrku i další jehličnany – borovice lesní a modřín opadavý. Rychle rostoucí jehličnany
však neodpovídají přirozené skladbě lesů, které byly převážně tvořeny listnatými stromy, zejména bukem a
dubem a na ně navázanými dalšími keři, bylinami a živými organismy. Místo původního a pro střední Čechy
typického opadavého listnatého lesa zde máme hustý a pustý jehličnatý porost.
Smrk ztepilý
Je nejdůležitější evropskou hospodářskou dřevinou. Dobře a rychle roste, poměrně snadno se rozmnožuje a
dobře se ujímá i při výsadbě na holinách. Stejnověké smrkové lesy jsou sice z hlediska těžby výhodné, jsou
však závislé na péči člověka. Původní podmáčené smrčiny najdeme jen v nejvyšších polohách Brd, kde smrk
doplňuje jen jeřáb a v bylinném patře především borůvky a brusinky.
Smrkové dřevo je lehké, pružné, pevné a snadno opracovatelné. Má široké upotřebení jako stavební a důlní
dřevo, k výrobě nábytku i jako dřevo palivové.
Borovice lesní
Tato světlomilná dřevina se umí přizpůsobit nejrozmanitějším podmínkám. Udrží se i na skalách, kde svými
kořeny proniká do puklin. Velmi často je pěstována v kulturních lesích a v parcích.
Dřevo borovice je měkké, pružné, lehké a bohaté na pryskyřici, a proto trvanlivé ve vodě. Využívalo se
především na stavbu lodí, na výdřevy v dolech a na pražce.
Modřín opadavý
Tato horská dřevina, která často tvoří hranici lesa, je sice druhem na našem území (od Hrubého Jeseníku dále
na východ) původním, přirozený modřínový porost ovšem v současné době už nenajdeme. Zvláštností modřínu
je, že se jeho jehlice s podzimem zbarví dožluta a pak opadají.
Modřín je považován za nejhodnotnější domácí jehličnaté dřevo všestranně upotřebitelné. Používá se při
výrobě nábytku, obložení stěn či jako stavební dřevo. Dříve se z něj vyráběly bedny a kola.
Tmavý jehličnatý les není nic pro mě. Raději se nebudu od řeky moc vzdalovat. Ty se
ale můžeš za pomoci úkolu trochu projet!
V lese jsou ukryté betonové základy pro stožáry lanovky, která zde jezdila ještě před
40 lety.
Co se vozilo ve vozících?
Obec Vysoká Pec | Podbrdsko | Hormistr Jan Antonín Alis | Rudolfka | Pro děti
Lesopark i město Příbram jsme nechali za zády a vstoupili na území staré hornické obce Bohutína. Stojíme na
hrázi Vysokopeckého rybníka, napájeného vodou řeky Litavky.
Vysokopecký rybník zvaný „Pecovák“ byl patrně založen na počátku 18. století pro potřeby železářské pece a
hamru, ale do povědomí vstoupil až později, v souvislosti s rozmachem stříbrorudné těžby. Nádrž, kterou
přestavěl mezi roky 1768 až 1770 rybníkář Matěj Blažek, se stala nejstarším z báňských rybníků zapojených do
unikátního vodního systému. Ten byl budován a vylepšován až do poloviny 19. století. Jeho úkolem bylo zajistit
vysoké dodávky vody pro potřeby báňského průmyslu, který ji využíval jako pohonný i užitkový zdroj. Kapacitu
báňských rybníků proto navyšovala také srážková voda, kterou z okolních svahů sbíraly umělé kanály. Ještě
koncem 18. století byl vybudován nedaleký Vokačovský rybník. Od roku 1997 je vypuštěný. V dalším století
přibyl rybník Lázský, Pilský a Hutnický.
Vodní díla v oblasti historického báňského revíru Příbramska
sestávala z pěti velkých báňských rybníků o celkové objemové
kapacitě 3 mil. m³ s roční dodávkou 15 mil. m³.
Systém vodních děl byl též zásobárnou pitné
vody, oživoval a dotvářel krajinu, stal se
také domovem mnoha rostlinných a
živočišných druhů. V 60. letech 20. století
skončil provoz a údržba náhonových a
sběrných struh, jejichž celková délka
dosahovala téměř 90 kilometrů. Od té doby
koryta bohužel pozvolna zarůstají. Na
fotografii část struh mezi Lázem a
Bohutínem.
Obec Vysoká Pec
Malebná obec Bohutín se skládá ze čtyř částí: Bohutín, Havírna,
Tisová a Vysoká Pec. Jak už jméno Vysokopeckého rybníka
napovídá, ocitli jsme se v části Vysoká Pec. Původní vysokou pec,
http://lesopark.pribram.eu/pecovak.php[22.4.2011 12:06:42]
která stávala v místech pod rybníkem, už dnes vidět nemůžeme.
Místo ní nás vítá klidná vodní plocha lemovaná rybáři a zastíněná
vzrostlými stromy. Až se zdráháme uvěřit, že zdejší území po
staletí formovala intenzivní práce místních horníků a hutníků.
Ilustrace Jan Čáka
I když je dnes veškerá místní těžba zastavena, krajina si v sobě otisky hornické minulosti stále uchovává.
Ostatně právě kvůli bohatým rudným ložiskům a hutnickému zpracování vytěžené rudniny sem lidé odpradávna
přicházeli. Usedlíky se však stali až řemeslníci, kteří si na počátku 18. století postavili své domky kolem železné
hutě a hamru. Přestože to bylo město Příbram, kdo zde, nedaleko vesnice Bohutín, železářský závod zřídilo, v
roce 1720 vznikla z této hamernické kolonie nová obec nesoucí jméno Vysoká Pec.
Podbrdsko – železné srdce Království Českého
Století osmnácté bylo doslova hladové po železe. Proto i město Příbram hledalo způsoby, jak na novou
poptávku rodícího se průmyslu reagovat. Jedním z kroků bylo zřízení zdejší vysoké pece. Oproti dřívějším pecím
zvaným dýmačky byla vysoká pec výraznou technologickou novinkou. Jak už název napovídá, nová pec ve
tvaru jehlanu či komolého kužele byla vyšší a měla větší objem. K dosahování vyšších teplot přispívaly i měchy
poháněné vodními koly.
Hamr nebo-li vodní kovárna, kde se vytavené železo zkujňovalo, byl v této době
nedílnou součástí železáren a i zde byl vystavěn roku 1705, tedy pouhé dva roky po
výstavbě vysoké pece. Tavila se zde a zpracovávala železná ruda z blízkých nalezišť – z
Matějské štoly v Příbrami, z Hatí, ze Žežic, ale i ze Ševčinské a Řimbabské žíly. Příznivé
roky skončily po půl století. Kromě sedmileté války se na útlumu odrazil výrazný
nedostatek dřeva v okolních lesích. Železo se neprodávalo, lidé odešli. V roce 1766 se
huť připomíná jako rozpadlá a v roce 1784 rozhodlo město Příbram o jejím zboření.
Ilustrace Jan Smolík
Vysoká pec umožnila zpracování většího množství vsázky tvořené rudou, palivem a
struskotvornými přísadami, které se průběžně naváží do kuželovité šachty. Zespodu je
do pece vháněn proud vzduchu. Jak materiál klesá do spodní části pece, dostává se do
oblasti stále vyšších teplot. Z pece se pravidelně vypouští struska a surové železo.
Hormistr Jan Antonín Alis
Ve Vysoké Peci se roku 1732 narodil Jan Antonín Alis, syn Františka Alise, příbramského šichtmistra a jeho
manželky Alžběty. Jan Antonín odešel záhy do Kutné Hory. Zpět ho přivedlo jmenování novým hormistrem a
huťmistrem a nelehký úkol pozvednout upadající a zadlužené příbramské hornictví.
Alis jako skvělý organizátor dokázal prosadit novou strategii a to dobývání rud z hlubších partií bohutínského a
březohorského ložiska. Ze ztrátového báňského závodu se jakoby zázrakem stal jeden z nejproduktivnějších
podniků rakouského mocnářství a stoupající výtěžky stříbra a olova se projevily na prosperitě celé Příbrami. Pro
nově zakládané hluboké doly bylo zapotřebí velkého množství vody, které by pohánělo vodotěžné stroje. Proto
Alis přistoupil k vybudování Vokačovského rybníka. Alisovy reformy se osvědčily, a tak mohl roku 1799 odejít
na zasloužený odpočinek. Jan Antonín Alis umírá v roce 1801.
Portrét Jana Antonína Alise se nezachoval. Na rytině z 18. století si můžeme prohlédnout
hormistra ve slavnostní uniformě.
Fotoarchiv Hornického muzea Příbram
Vokačovský rybník zvaný také Drozďák byl vystavěný v letech 1780–1783 a pojmenován
podle tehdejších důlních dozorců nad vodním hospodářstvím – Vokáče a Drozda. V
současné době je rybník vypuštěn a hráz překopána.
Důlní vodu z revíru bohutínského i březohorského odváděla Dědičná štola, dříve
zvaná Císaře Josefa II., jejíž ražba trvala sedmdesát let (1789 – 1859), a která
u Trhových Dušník ústí do říčky Litavky. Délka Dědičné štoly činí 7,8 km, s
navazujícími odbočkami 21,9 km.
Fotografie Ing. Karel Škvor
Rudolfka
Jan Antonín Alis nastartoval více než stoleté období prosperity příbramského
báňského průmyslu. Prvním dolem, který byl z jeho iniciativy roku 1779
zaražen, byl březohorský důl Vojtěch. Po téměř sto letech se rozhodlo o
vyhloubení dolu vysokopeckého. Nejprve jej slavnostně pojmenovali jménem
korunního prince Rudolfa.
Příbram
Na fotografii si můžete pohlédnout, jak Rudolfův důl vypadal v roce 1898.
Označení Rudolfka se vžilo i pro železobetonovou těžní věž, kterou můžete vidět
z hráze rybníka dnes. Nebylo to však poslední pojmenování.
Po 1. světové válce byl důl přejmenován na
Bohutín II, posléze dostal jméno Generál
Štefánik a od roku 1953 mu přidělili jméno 25.
únor. Na fotografii je zachycen stav na počátku
20. let 20. století.
Ještě v době, kdy se důl jmenoval Štefánik, se rozhodlo o jeho modernizaci a
elektrifikaci. Na fotografii vid me 37,5 metru vysokou věž postavenou roku
1949, do které byl zabudován nový elektrický těžní stroj. K dvoupatrové
strojovně vede výtah a schodiště umístěné v mohutnějším dutém pilíři. Přesto
postupně došlo k vydobytí bohutínského ložiska a v roce 1979 byla těžba rud v
Bohutíně ukončena.
V současnosti voda z Vysokopeckého rybníka slouží například pro potřeby příbramské teplárny. Nádrž je
využívána ke koupání a sportovnímu rybaření.
Dobře vypečené! Mňami, mňam...
Podle jaké pece se rybník jmenuje? Vyber, kdo má pravdu.
Lesopark Litavka je v Příbrami již léta lidově známý pod zkráceným názvem „Lesopark“.
Občané města často a rádi využívají tuto oblast rozkládající se podél toku říčky Litavky k rekreaci v přírodě.
Výchozím místem je jim parkoviště u fotbalového stadionu FK Příbram a nebo z osady s názvem Vysoká Pec od
Vysokopeckého rybníka.
Centrem lesoparku prochází hlavní mlatová cesta, ze které vybíhá síť pěšin do lesních zákoutí, k nivním lukám,
k říčce, i rybníčkům skrytým mezi stromy.
Při procházkách zde můžete obdivovat květy vzácných upolínů nebo kostaců. Nad říčkou jako modrý smaragd
občas zableskne peří ledňáčka. Pozorné oko pozná i místa, kde se před tisíci lety rýžovalo zlato, a i mnohé
další.
Jedná se o zákoutí zajímavé z hlediska přírodovědného i historického. Město Příbram proto ve spolupráci s
občanským sdružením Ochrana fauny, za vydatné spolupráce Hornického muzea Příbram shromáždilo zajímavé
údaje z historie i současnosti lesoparku a předkládá veřejnosti virtuální naučnou stezku, jako návnadu k
objevování tajemství tohoto jedinečného místa.
Rádi bychom v nejbližší době navázali na tento projekt vytvořením skutečné naučné stezky přímo v lesoparku
Litavka.
Na projektu se podíleli: Text a koncepce: Mgr. Klára Smolíková, Ilustrace: Mgr. Jan Smolík, Námět a
koordinace projektu: Ing. Petr Bílek, Ing. Petr Walenka, Odborná spolupráce: Mgr. David Fischer, RNDr. Rudolf
Hlaváček, Ing. Milan Karda, Mgr. Rastislav Korený, RNDr. Ondřej Sedláček, Design: Martin Andrle, Technická
podpora: Ing. Martin Fousek
http://lesopark.pribram.eu/o-projektu.php[22.4.2011 12:06:47]

PDF verze webu pro tisk zde. - Naučná stezka

Transkript

Podobné dokumenty

Manuál nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury

Boroviny II 2014

Vybrané základní pojmy užívané v ekologii

18. Kovy – železo, měď, hliník

zde - Technický týdeník

Geologie pro všechny

Alchymie - prvky, sloučeniny, chemické reakce a

Troubský hlasatel červen 2013

limnologické noviny - Česká limnologická společnost

Stáhnout časopis ve formátu PDF

Panely 110x125.cdr - Hornické muzeum Příbram

KOŘENOVÉ ČISTÍRNY ODPADNÍCH VOD

PO STOPÁCH PÍSKOVCE PODKRKONOŠÍM

geodézie v archeologii

Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

PASCHÁLNÍ POSELSTVÍ, FILOKALIA

Československý Pony Express

Kalendář Pronovias 2012

Zásada č

Merlík červený – staronový model pro studium regulace kvetení

soupis matrik žďárského okresu v PDF formě

NUANCE