Royal Alpine club

Royal Alpine club
Račenka 2010/2011
2
Royal Alpine club
Obsah
Honza Šabata
rac.xf.cz
Račenka vychází pro členy a
hosty klubu v prosinci 2010
Sezóna 2010 . . . . . . . . . . . . . . . .
4
Výsledky WRC 2008 . . . . . . . . .
6
Honza Šabata
Orpierre—dobrý dost . . . . . . . . .
8
Radek Kekrt
El Chorro. . . . . . . . . . . . . . . . . .
13
Olda Hokr
AHA!! - BLESK. . . . . . . . . . . . .
16
Honza Šabata
Paklenica po devadesátédeváté. .
18
Petr Kodýtek
Kočování po Islandu. . . . . . . . . .
20
Slávek Hokr
Opatrně na Holasu. . . . . . . . . . .
25
Markéta Svárovská
Montenegro. . . . . . . . . . . . . . . . .
27
Kalendář akcí. . . . . . . . . . . . . . .
30
Ortler. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
32
Kontakty. . . . . . . . . . . . . . . . . . .
34
Martin Hannsmann
Mikanová, Michlík
Vzpomínky na letní Brentu. . . . .
36
Vláďa Weigner
Tři akce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
39
Libor Hnyk
Treky v jižním Grónsku. . . . . . .
44
Lenka Sedláčková
Anapurna. . . . . . . . . . . . . . . . . .
53
Honza Šabata
Ostrovy pokladů. . . . . . . . . . . . .
56
Fotky
Libor Hnyk
Franta Vondráček
Míra Michlík, Honza Šabata
Franta Vondráček, Nehasilové
Jana Müllerová, Honza Šabata
Honza Šabata
Libor Hnyk
Radek Kekrt
Olga Mikanová
Honza Šabata
David Šabata
Slávek Hokr
Markéta Svárovská
Martin Hannsmann
Grónsko—Ulamertorsuaq . . . . . . . . .
Sezóna RAČe podle Franty VondráčPoslední slanění v Roklici. . . . . . . . . .
OBPH v Maxičkách. . . . . . . . . . . . . .
Slanění 62 m v Orpierre. . . . . . . . . . .
Orpierre. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . .
Gronsko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . .
El Chorro. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
El Chorro. . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . .
Paklenica. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Island. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . .
Langtang. . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . .
Černá hora. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Skialpy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
1
2
4
5
8
9-12
10
13
14-15
18-19
23
24
27-29
32-33
Honza Šabata
Petr Vydra
Vláďa Weigner
Libor Hnyk
Dana Gutová, Lenka Sedláčková
Honza Šabata, Mikani
Nehasilové
Na Rači. . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . .
Grónsko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Přímořské Alpy. . . . . . . . . . . . . . . . . .
Grónsko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Anapurna. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. .
Ostrov. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . .
Falešná kontrola OBPH v Maxičkách.
37
38-42
43
51
52-54
56-59
60
3
Račenka 2010/2011
Sezóna 2010
Zlí jazykové říkají o Rači, že to vůbec není horolezecký
oddíl. Horolezci tvrdí, že jsme cyklisti, cyklisti nás považují za orienťáky, ti si zase myslí, že jsme trekaři a
polárníci. No a polárníci o existenci nějakého Rače
vůbec nemají tuchy.
V podstatě mají všichni pravdu. Ale většina z nás je
členem ČHS a považuje se za horolezce, třeba jen
z historických důvodů. Takže letošní sezónu bych charakterizoval jako návrat ke kořenům. Na rozdíl od
švýcarské sekce Rače, která by zvolila název „Sezóna
třetích zubů“.
World Rač Cup už není jako ve svých začátcích před
více než deseti lety pouze cyklistický seriál, ale plnohodnotná soutěž outdoorové všestrannosti. Především díky „Honu na lišku“ letos obzvlášť vyvedeného a
nově zařazeného OBPH. Ten jako nejtěžší a nejhorolezečtějsí díl zamíchal závěrečné pořadí WRC. Nehasilové zvedli pořadatelskou laťku hodně vysoko a jejich následovníci budou mít těžkou úlohu, aby
se k ní aspoň přiblížili.
Kvůli tomu, abychom v lezecké sezóně měli víc času na skály, tak jsme z WRC pro
příští rok vypustili Drsoně, který je pro nás už
příliš profi a je už zařazený do orienťáckých
seriálů. Místo toho rozšiřujeme zimní sezónu a
po úspěšném nultém ročníku je zařazený jizerský LOB (L jako lyžařský) Jendy Sedláčka.
Kromě soutěžení jsme v uplynulém
roce dokonce i lezli a byli i jinak aktivní. Na
následujících stránkách se můžete dočíst o
třech polárních expedicích, dvou nepálských
trecích, lezli jsme v Paklenici, na Sardošce, ve
Španělsku v několika oblastech Francie a Německa a samozřejmě i na domácí terény se
dostalo v čele s nejmasovější klubovou akcí
„Hokřími skalami“. Na tu bídu dobrý dost.
Tak hodně úspěchů a zážitků do sezóny 2011, která bude určitě ještě pestřejší.
Pevně věřím, že se sejdeme na koci listopadu
v plném počtu na Posledním slanění a nebudeme mít komu udělit titul „Tlama roku“.
4
Honza Šabata
Royal Alpine club
.
5
6
8.května_
15.května
Boudecká Choustník Drsoň
bučiny
rokle
10.dubna_ 24.dubna
Voděrad.
Hory
5.června_
Krušné
hory
hory
19.června_ 2.října
Novohrad. Lužické
Liška
11:září___ 23.října__
Jizerky
OBPH
orienťák
12.-14.11.
19,
19,
###
3
14
16
9
11,61
27
5
,
18
14
,
13,5
###
,
4,
18,
7,8
19,3
19,3
###
,
5,4
,
,
,
,
15,16
,
,
17
,
,
13,2
,
4,
7,8
5,4
,
9
21
14
17
,
,
16,
,
14,19
16,4
7
,
4,
,
25
,
16,4
21,2
15,
7
,
19
11
2
,
,
13,2
,
10
,
20,
### 19,35
1
18,
5
,
13,2
,
23,1
11,8
11,8
,
10
12
19,3
19,3
,
19,35
3
,
16,13
1
19,5
2
13
12
16,45
12
3
13,23
3
18,06
7
22
28
19
19
10
4
3
13
2
6
5
24
7
11
11
8
16
25
9
18
23
1
18
21
2
1
6
2
13
3
21
15
13
8
3
,
,
10,
,
,
23
6
25
13,33 ###
,
,
,
,
13,33 ###
,
,
,
10,
,
,
16,67
17,78
15,56
19,63
,
,
18,15
,
18,52
,
11,48
,
17,78
16,3
16,3
17,41
14,44
11,2
18,
10,4
,
,
19,2
,
17,2
,
19,2
19,2
,
,
,
10,4
,
16,8
13,2
11,2
20,
13,2
,
12,
19,6
20,
18,
,
19,6
15,2
19,2
,
12,
14,4
15,2
20,33
17,4
,
19,53
19,53
15,1
17,4
62
28
70
60
16
74
36
70
60
79
48
23
2
10
9
3
13
1
3
1
5
2
8
8
6
5
13,33
19,83
9,4
,
,
,
13,83
7
7
10
23,83 ###
7,4
,
,
17,83
,
,
9,4
13,83
,
,
4,83
16,5
,
,
,
20,33
,
,
### 30,33
23
40
30
30
52
40
6
15,83
,
,
,
15,33
15,33
,
13,
21,5
,
25,83
,
,
,
,
,
13,
,
,
13,17
21,5
,
,
9,67
26,17
,
,
21,5
26,17
17,83
25,83
14,5
14,5
5
5
4
8
4
8
7
3
2
1
8
2
6
1
7
3
,
,
,
16,67
16,67
17,5
,
,
14,17
,
17,5
,
,
14,17
,
,
,
,
15,
18,33
,
,
,
19,17
20,
14,17
,
19,17
15,83
20,
15,
18,33
15,67 ### 18,33
17,83
,
,
,
,
,
,
20,
12,5
12,5
18,33
16,67
11
9
9
1
4
8
12
2
11,67
,
,
13,33
13,33
,
,
,
,
20,
17,5
14,17
,
8,83
,
,
,
,
,
,
,
19,17
### 18,33
1
10
10
3
5
16,11
17,78
15,56
15,56
14,44
16,11
,
13,89
19,44
13
13
14
11
5
6
19
17
12
,
,
,
13,33
13,33
12,78
,
,
14,44
17,78
17,22
10,
,
11,11
,
,
,
13,89
### 18,89
12
2
,
,
,
,
,
### 18,89
8
5
9
9
11
8
9
15
22
23
7
8
10
3
22
23
27
27
9
14
3
18
16
13
13
8
18
,
6,
,
,
9,
21,
,
,
9,
,
,
,
6,
44,
,
,
,
,
18,04
16,53
,
,
14,82 71,
,
,
,
14,81 39,
18,97
18,67 60,
,
,
17,8
21,6
,
14,82 71,
14,81 39,
,
11,89 70,
,
,
11,89 70,
,
18,04 48,
,
,
16,73 23,
21,6
,
15,92 33,
16,37
16,74 43,
16,74 43,
18,67 60,
15,92 33,
,
,
20,
,
,
,
34,
,
27,
,
,
,
68,
33,
20,
34,
62,
21,
,
,
21,
46,
31,
,
62,
45,
68,
,
39,
,
33,
33,
27,
39,
250+500mi
27 a 36 km
5,5 hod. 35km/45km cca 77 km
7 hodin
7 hodin
57 km cca 83 km cca 60 km
6 hodin
n
poř. body poř. body poř. body poř. body poř. body poř. body poř. body poř. body poř. body poř. body poř. body
běžky
06.února_
Jeseníky
205,78
191,88
186,71
174,43
160,06
153,43
148,19
141,44
130,42
122,00
116,61
108,40
105,81
96,01
95,89
95,87
93,05
92,99
92,66
91,42
90,11
89,60
89,00
84,76
82,81
81,68
81,50
81,04
77,97
77,97
77,97
72,42
72,36
71,74
bodů
WRC
součet
Lída Šabatová
Zdeněk Mikan
Franta Vondráček
Jitka Postránecká
Pepa Vosol
Tichý Pavouck
Alena Hokrová
Libor Hnyk
Olga Mikanová
Olda Adámek
Vláďa Martinovský
M. Svárovská
Martin Šebánek
Jiř. Krauskopfová
Hel.Vondráčková
Olda Hokr
Ondra Svoboda
Zuz.Husarovičová
Lenka Sedláčková
Libor Gut
Marc Hebestreit
M Komanč Horký
Vláďa Weigner
Tomáš Hájek
Honza Štykar
Albert Mikan
Hynek Urban
Zdeněk Sedláček
Štěpán Plašil
Petr Panec
Bož.Valentová
Honza Kábrt
Honza Šabata
Ondřej Plašil
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
30
40
41
46
pořadí
World Rač Cup
Račenka 2010/2011
6
2
19
,
,
,
8
,
30
12
20
,
4
,
7
,
,
,
,
,
,
,
,
4,
,
,
5,
,
14,5
23
18,3
4
,
18,3
,
,
16,1
4,
4,
20
,
,
,
,
,
,
15,81
,
,
14
,
,
,
,
,
18,5
,
,
4
,
4,
4,
,
,
18
,
12,5
,
,
16
,
,
15,5
,
13,87
20
10
,
12,9
23
,
11,
19
,
4,
21,2
13,55
21
4,
21
,
16,4
,
12,58
,
21
24
4,
13,2
,
9
22
,
4
,
5,
19,03
30
,
,
13,33
,
18,89
,
,
11,85
,
,
,
,
,
,
,
,
13,33
14
15
,
15,19
,
,
,
,
,
,
,
14,81
,
,
,
,
,
,
,
,
,
### 19,26
### 19,26
7
2
23
19
,
,
7
7
12
12
8
23
6
11
,
,
,
,
,
,
,
17,6
17,6
,
,
15,6
15,6
,
,
,
,
,
,
,
,
17,2
,
,
,
11,2
,
,
,
,
,
,
18,
,
,
,
,
16,
,
,
6
25
77
16
62
34
79
26
28
36
,
,
,
,
,
,
29,
,
,
,
,
20,33
,
,
5,57
,
,
,
,
,
,
,
23,83
13,33
,
18,33
4,83
,
20,23
,
,
,
,
19,83
,
,
,
,
,
17,83
4
4
11
###
6
9
12
11
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
18,17
18,17
,
,
11,
,
,
21,5
,
,
,
,
,
15,67
13,17
,
,
,
,
,
10,33
,
,
,
,
,
,
,
11,
12
13
11
11
8
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
10,83
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
10,
9,67
9,67
,
,
,
14,17
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
16,67
,
,
,
,
,
,
11,67
,
,
,
,
15,83
,
,
,
,
,
,
8,83
,
,
17,5
14,17
,
,
,
,
,
,
### 18,33
5
11
6
12
4
8
7
3
3
17
14
17
6
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
16,67
,
,
18,89
18,89
,
,
,
,
,
11,11
12,78
,
,
,
,
,
,
11,11
,
,
,
,
,
17,22
,
,
1
26
26
####
5
4
4
7
####
####
10
31
19
14
,
,
21,
52,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
81,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
17,
,
,
46,
46,
64,
,
29,
44,
22,24
,
,
,
12,02 75,
12,02 75,
,
,
,
,
,
21,6
,
,
,
,
19,58
,
21,06
21,06
18,97
21,6
21,6
,
,
,
,
,
,
,
17,8
,
,
8,93
,
,
,
15,82 42,
16,73 23,
,
,
,
,
,
15,
15,
29,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
49,
,
,
32,
32,
24,
,
43,
33,
33,
45,
,
,
46,
66,00
64,23
64,06
61,73
61,40
60,00
59,40
59,03
58,37
55,22
52,67
52,55
49,94
49,00
48,09
46,78
43,94
41,50
41,03
40,86
40,86
40,47
39,95
39,95
38,50
38,08
38,04
37,77
37,77
36,43
36,42
35,90
35,90
32,83
29,00
29,00
27,02
27,02
24,19
22,24
Jirka Voráček
Pavel Trojánek
Jitka Píšová
Jiřina Buriánová
Dan Holein
Roman Spudil
Mar. Kuhajdíková
Radek Chlumský
Radek Vondra
Martin Mráz
Filip Kašlík
Pavel Daňha
Jiří Šabata
Petr Plíva
Marie Hokrová
Dan Kratochvíl
Pavla Brůhová
Jakub Sýkora
Kamila Hnyková
Elena Berndtová
Karel Berndt
Radim Hnyk
Tereza Šabatová
Jitka Fašungová
Ivo Štolc
Eva Hájková
Milan Hokr
Jiří Klikar
Jiří Pešl
Eva Hokrová
Slávek Hokr
Petra Štykarová
Miroslav Michlík
Martin Farář
Jana Řezníková
Pavel Píša
Katka Svatošová
Milan Válek
Luboš Svárovský
Jiří Suchomel
47
52
53
57
58
59
60
61
64
66
67
68
81
82
84
91
99
109
110
113
113
115
116
116
120
121
122
127
127
129
130
133
133
150
173
173
196
196
215
224
Royal Alpine club
2010
Račenka 2010/2011
Orpierre – dobrý
dost
To, že na této výpravě tentokrát nebudu v roli náčelníka, jsem tušil,
už když Viky zvolil místo svých loňských spolulezkyň rekreaci na Hvaru. Ovšem teprve za Rozvadovem jsem se dozvěděl, že náčelnice
jsou tentokrát tři. První plnila zároveň funkci bioložky expedice
(žačka profesorky Ekrtové), druhá byla chemička a hlavní řidička a
třetí náčelnice byla ekonomická. Já jsem se musel spokojit s rolí
„potah Varel“. Díky stařecké nespavosti jsem směl chodit nakupovat
ráno čerstvé bagety a vařit čaj a kafe, pokud jsem příliš nelomozil
nádobím. K vaření hlavních jídel mě se slovy „My se o tebe postaráme!“ bohužel už nepouštěly.
Jinak si nemůžu stěžovat. Počasí na konci září výborné, typické Janino léto, jen když po ránu na autech ležela jinovatka, tak jsem musel
uznat, že jsem tu jižní Francii se starým dekáčem úplně neodhadnul.
Ale především to hlavní – lezení v Orpierre vynikající. Cesty na převážně neoklouzaném vápenci od jedné do osmi délek. My jsme zvládali obtížnost 5a – 6b, ve které je zde velký výběr, na své by si přišli i
sedmičkoví lezci. Velmi příjemný kemp na terasách naproti městečku vyšel cca 6€/noc. Základní potraviny včetně vynikajících kozích
sýrů, oliv v provecálském koření a pětlitrových krabicáků se dají
koupit v místní sámošce, větší supermarket je asi 15 km. V místě je
kavárna s výbornou kávou a výhledem na lezecké terény, pro zapomnětlivce je k dispozici i horoobchod.
Romantické procházky a focení všech tří uliček historického městečka, kde se dřív dolovalo olovo a zinek, jsem si užíval, když náčelnice
už spaly nebo ještě spaly. Mlžný opar s východem slunce mezi kamennými domy nebo kýčovitý měsíc nad kašnou znají jen
z vyprávění a tvrdí, že si to vymýšlím.
Pro lezení platí obecné tzv. Pepisovo zlaté pravidlo: když se díváte
na skály z pohodlné židle kavárny, tak až na výjimky, čím víc vpravo,
tím méně oklouzané. Delší cesty jsou taky hezčí. Úplně vpravo jsme
se vyskotačili na jednodélkových cestách na stěně Les Blaches
v sektoru Dalles du Paradis (Rajské plotny) s opravdu rajským lezením. Cesty jsou vyrobené v poslední době, takže nejsou oklouzané a
nástupy jsou označené ne jako jinde prostým názvem cesty, ale zabetonovanými oblázky s obrázky místního umělce. Tady jsem si se
svými náčelnicemi užil nejvíc - názvy hovoří samy za sebe: SC ou la
tentation divine – pokušení boží, La p´tite amie du bon Dieu – Malá
milá od laskavého boha, Le Jardin d´Eden – Rajská zahrada, Le concierge du Paradis – Domovník ráje, Super Banane, Le triophe d´Eros,
Back to Paradise, La pomme d´amour, Un ange au paradis – anděl
z ráje, La comptabilité céleste – nebeská účtárna. Jištění luxusní
8
Royal Alpine club
9
Račenka 2010/2011
Grńsko
10
Royal Alpine club
s borháhy dole po 1,5m , výš 2-3 m. Varovat musím
před sektorem o kousek vlevo s patnáctimetrovými
cestami ojetými generacemi horolezeckých nováčků, kde jsme na cestě klasifikace 5a Hombré
v Hamace byli doslova namydlení. U delších cest
jsme žádné podobné zklamání nezažili, všechny
byly parádní. Ať už to byli 3-4 délkové výstupy na
Adrech (nenechali jsme se odradit názvem od krásné šestky Massacre) a Ascles nebo 7-8 délkové na
Quiquillon s požitkářským slaněním 62 m vzduchem. Měl jsem štěstí, že místní prvovýstupci neměli inspiraci v řeckých bájích, např. Paridův soud,
takže naše expedice neskončila trojskou válkou.
My jsme si v Orpierre při průměrné intenzitě 7,9
délek / den (vážený průměr obtížnosti dodá po
zpracování podkladů výpočetní středisko váženého
pana O.Hokra) vystačili celý prodloužený týden.
Dalších několik lezeckých oblastí v okolí 50 km jsme
si nechali na příště. Jen při odpočinkovém dnu jsme
se byli podívat v Sisteronu. Na fotogenické skále
Baume nad řekou Durance jsme nelezli, ale kvůli prohlídce historického města a pevnosti s 365
schody nás bolely nohy tak, že už jsme radši další odpočinkový den nezařadili.
Cestu z Prahy jsme vždy rozdělili na 2 části. Směrem tam jsme spali v Pont du Roide na
francouzsko-německých hranicích u historické pevnosti připomínající Terezín nebo Josefov. Pro
nedočkavce jsou zde k dispozici lezecké terény. Nazpátek jsem prosadil svá vytoužená alpská
sedla, která jsem dosud neměl odškrtnutá. Letecký pohled na Martigny při příjezdu od Chamonix by nám záviděli i Homolkovi, sedla Furka a
Oberalp pořád dobrý i když panoramata už nic
moc. Nakonec nás ale dorazilo Lichtenštejnsko a
švýcarsko-rakouské pomezí, kde jsme se kochali
průměrnou třicítkou, protože jsme neměli dálniční známky. Aspoň jsme si mohli odškrtnout
další stát sbírky.
Již při druhé expedici odolala nepokořená Hora-Jehla ve Vercorech, která jak je vidět,
není se svou výškou 2000 m n.m. vhodná kvůli
sněhu ani na začátku května ani na konci září.
Takže závěrem – lezení v Orpierre
můžu doporučit, kdo by tam jel v létě, tak má
ještě k dispozici 2 bazény. Hned na zpáteční
cestě jsem začal plánovat podle průvodce vhodné výstupy pro druhou návštěvu, ale úplně jsem
nepochopil, proč mi děvčata říkají „Až my tady
dědečku polezeme příště, ……“
Honza Šabata
11
Račenka 2010/2011
Jen pár poznámek ze strany jedné z
náčelnic. Jedná se o vyvrácení některých Honzových tvrzení.
Ad odstavec 1:
K vaření hlavních
jídel jsme ho jednou pustily, ale protože
moc ochutnával a olizoval nože, byl z
vaření vyloučen.
Ad odstavec 2:
Nebylo to Janino
léto, protože tím bych byla já, Olga,
diskriminována. Bylo to typické babské
léto, i když je tím částečně diskriminována nejmladší účastnice zájezdu, která
se výrazně vymykala věkovému průměru.
Ad odstavec 3:
Z tohoto odstavce by se čtenář mohl mylně domnívat,
že jsme my, náčelnice, pořád spaly. My
jsme přitom jenom vleže přemýšlely o
řízení celé výpravy, které, jak z článku
jasně vyplývá, leželo jenom na nás.
Ze závěru článku pak bystrý čtenář
pochopí, že jediné samostatné a významné
rozhodnutí pana Varela, jet přes Švýcarsko a
Rakousko bez dálniční známky, nebylo úplně
to pravé, ořechové. Celé dva dny v autě bylo i
na naše náčelnické zadky dost. Jinak s Honzou
musíme ve všem souhlasit: výhledy byly nádherné, lezení úžasné, počasí, víno a sýry super.
Nad rámec jeho článku ještě dodávám, že společnost jediného muže výpravy, ať
už byla jeho funkce jakákoliv, byla pro nás
příjemná, za což mu tímto děkujeme a doufáme, že někdy příště ...
Za náčelnice sepsala
Olga Mikanová.
12
Royal Alpine club
El Chorro
Honza mě jako každý rok důrazně připomněl, že nadešel ten správný čas pro
napsání nějakého toho příspěvku do Račenky. Zvážil jsem všechna pro i proti a nakonec se rozhodl vypotit pár řádek o mých loňských návštěvách El Chorra – lezecké oblasti na jihu Španělska fousek nad Malagou.
Mezi důvody, proč se mi nechtělo příspěvek napsat, dominoval fakt, že tak
budu muset odhalit naprosto nedobrodružný charakter těchto zájezdů a že můj článek
bude nepříjemně vyčnívat mezi ostatními příspěvky tohoto periodika, které se budou
hemžit dobrodružnými zážitky začínajícími neurvalým ruským celníkem (či jiným asiatem), konče pak drsnými nástrahami přírody, které bylo na dané výpravě potřeba zdolat.
Takže pokud čekáte dobrodružství, tak je ten správný čas na to, přeskočit na
další příspěvek. Na druhou stranu věřím, že pár informací ocení ti z Vás, kteří se
k návštěvě El Chorra nechali inspirovat.
Takže do El Chorra je nejlepší letět – auto je fakt pro zaryté typy. Pokud bude
cena letenky přesahovat cca 5000 CZK , tak bych doporučoval hledání zopakovat.
A to nemluvím o různých fantastických zvěstech, kdy zájemci o let do Malagy
platili jen pár set korun – jsou to lákavé nabídky, ale většinou jsou podmíněné tím, že
je potřeba dojet někam mimo Prahu (Vídeň, Bratislava, Frankfurt) …no však si poradí-
13
Račenka 2010/2011
te.
Z Malagy je to do Chorra ještě takovejch dobrejch 60km. Doporučoval bych
půjčit si auto – vyšlo nás na týden s benzínem vždy cca na 200 Euro pro 5 lidí, … takže
náklady na jednoho člověka nebyly nijak přemrštěné. Jet se dá i vlakem (zastávka vla-
ku je 5min od kempu v El Chorru). Přímo v El Chorru nepotřebují auto ti, jimž není zatěžko pod skály pochodovat od 10min do cca 45 min
Kemp jsem viděl jen přes plot a působil docela dobrým dojmem, ale snad byl
můj odhad dobrý. My jsme opakovaně bydleli v tak zvané Climbing Lodge (dá se lehce
vygooglovat) – ubytku, které provozuje cca 3km od Chorra jeden sympatický němec .
Je to taková kombinace penzionu a horoškoly, kde se sjíždí pestrá mezinárodní společnost je tam docela hezká atmosféra. Za ubytko jsme platili 30 nebo 40 Euro na den
(levnější varianta platí, pokud ubytování zamlouváte do 14 dnů před odletem). Za ty
peníze nabízí kvalitní polopenzi. Z bohaté snídaně si můžete připravit studený oběd –
takže jídlo může bohatě vystačit na celý den. To už záleží jen na píli baliče sendvičů,
ovoce atd.
No a lezení ?? Čeká na Vás přibližně 700 dobře vynýtovaných cest v krásném
hrubém vápenci. Je zde i množství cest s klasifikací kolem V stupně obtížnosti,…takže
nikdo nemusí mít strach – zaleze si každý. Cesty jsou poměrně dlouhé. Několikrát jsme
14
Royal Alpine club
byli rádi, že máme 80m lano a také se stalo, že jsem byl překvapen tím, že 14 expresek
na jednu délku bylo málo. No, ale pravidlo to není.
Mně se osobně nejvíce líbil sektor Escalera Arabe, ale věřím, že takových se
tam dá najít více. Já se během 3 návštěv seznámil tak se třetinou sektorů. Průvodce je
k dostání
v lezeckém šopíku
nedaleko kempu.
Kdo chce prožít
trochu dobrodružství, tak může absolvovat
feratu,
která v El Chorru
zbyla po budovatelích místní přehradní
nádrže.
Jedná se o betonový chodník ve výšce možná tak 50m,
který
traverzuje
stěnu kaňonu a
kterému každý rok
upadne
kousek
podlahy. Vše je
však zajištěno ocelovými lany a tak
celkem bezpečné.
Celá lávka je poměrně
dlouhá.
Některé cesty začínají přímo na této
lávce, popř. na ní
končí.
Zajímavá je také
návštěva přehradní nádrže, popř.
nedalekého Gibraltaru.
Takže držím palce, ať (pokud se do El Chorra rozjedete) máte hezké počasí a
líbí se Vám tam stejně jako mě. Oblast je považována za celoroční, asi s výjimkou července a srpna.
Ahoj Radek
15
Račenka 2010/2011
HONZO, TO
PŘEŘÍZL
ZAJÍČKA PŘED
OČIMA SVÉ
PŘÍTELKYNĚ.
Šokující událost se odehrála na silnici
mezi Zvolí a Vraným. V kopci, kde jinak mírumilovní vesničané tráví nedělní siestu
v obdivuhodné symbióze s polními a lesními
zvířátky a dalšími celebritami, se té červencové neděle, kdy to nikdo nečekal, vyřítilo shora od zatáčky jednostopé nemotorové vozidlo. Řídil Dr. Kábrt. Ale nehodlal trávit siestu se zvířátky a celebritami. Hodlal nedat
přednost zajíčkovi, který se vydal po své obvyklé cestičce navštívit nemocnou tetu. To se
oběma stalo osudným, zajíčkovi bohužel více. Kdyby tak hopkal o vteřinu dříve či později! Násilník by v tom místě ještě nebo již
nebyl. Ale byl. Došlo k nerovnému střetnutí.
Jak náš list zjistil, srdnatému ušáčkovi se sice
podařilo přehodit si arogantního piráta silnic
přes řídítka vozidla a na silnici mu zpřerážet
hnáty ale poučit přemoženého řidiče o ohleduplném způsobu jízdy již nestihl. Byl tím
bojem, kdy se mezi blatníkem a přední vidlicí
snažil piráta zastavit vlastním tělem jako přídavnou brzdou, smrtelně vysílen. Odvážná
16
Royal Alpine club
JSI PŘEHNAL !!!!
přední půlka zajíčkova byla s jeho neméně
odvážnou zadní půlkou nakonec spojena ohlodanou páteřičkou jen způsobem život vylučujícím.
O morálním profilu cynického násilníka vypovídá to, že se ani nepokusil téměř
dvojdílného ušáka zcelit a vrátit zpět mezi
živé ušáky. Nehledě na to, že poskytnutí pomoci jinému účastníkovi silničního provozu
ukládá i zákon bez ohledu na rodovou příslušnost. Místo toho se za doprovodu svého doprovodu odebral domů vymydlit a navonět
pro předpokládané zdravotnice, které by mu napravily hrdinským ušákem polámané údy. Výmluvné je také, že ani neuctil soka v nerovném
boji připravením jeho ostatků na smetaně s knedlíkem.
Dráty v kostech ať všem takovým kábrtům připomínají: Silnice
tu nejsou jen pro vás, jsou tu i pro zajíčky!
17
Račenka 2010/2011
Paklenica
po DEVADESÁTÉDEVÁTÉ
V dřívějších letech jsme vždy lezení v Paklenici podřizovali volnu dětí a spojovali
s koupáním, opalováním a surfováním o letních prázdninách. I v severních stěnách jsme
byli dost splavený a v jižních to byla sebevražda.
Teprve v posledních dvou letech jsem zjistil, že existují i podzimní prázdniny na
konci října a velikonoční prázdniny v dubnu. I vzdálenosti se mění. To, co jsme v roce 1987
Trabantem jeli 4 dny, jsme teď Mírovým Vianem mimo letní sezónu stihli za 10 hodin.
Kromě skupiny dětí a jejich rodičů z Adrenaline Pitu pod vedením Simči jsme
vyrazili 2 členové Rače a 2 z Alpinu 1. I přes odlišný klubový názor na výhody balení do
auta v typizovaných přepravkách nebo měkkých zavazadlech smíšená družstva fungovala
docela uspokojivě. Společně jsme zavěsili hodnotný pytel na stěně Debeli kuk
v Diagonálce (6a+), vylezli několik pěkných pětek a úspěšně zdolali západní stěnu Aniči
osmidélkovou cestou Juha (6a) a Míra z Brťákem se dorazili v sousední cestě Kapitán Pelinkovač (6a+, místní hořký šnaps). Bylo to především díky trpělivosti Míry
s rekonvalescentem Brťákem a perfektnímu koučingu Olgy. Ten sklidil obdiv i od vrcholo-
Klídek, pohoda, …….
18
Royal Alpine club
Paklenica mimo sezónu—psí počasí
vého triatlonisty Hynka.
Partu organicky doplnili mí jihočeští soukmenovci z Prachatic pod vedením zapáleného instruktora Jakuba. Měl sebou dceru Kláru s kamarádem Jožem a přibral dva nováčky.
Já a Simča získáváme adepty horolezectví v nejvyšších třídách školky nebo prvních třídách ZŠ. Podobně jako se vyléčený alkoholik nesmí napít, tak má Jakub toto naše
teritorium zakázané a loví nováčky na univerzitách třetího věku, v domovech důchodců a
hospicích. Je fakt, že většina mých odchovanců v pubertě od lezení zmizí, zatímco ti Jakubovi mají tohoto koníčka už na celý život. Takže nováčci našeho věku Hynek a Vašek dobře
zapadli a nechali se svým instruktorem protáhnout několika pětkovými cestami i Juhou.
Jakub je vždy fyzicky i psychicky podržel a po každém zaštandování opakoval „Klucí, to je
dobrý, to se vám bude líbit.“
Zato mě vůbec nešetřil. Můj štand z liščí smyčky 2 metry nad kořeny stromu
chtěl vyfotit a kompromitující materiály poslat metodické komisi ČHS. Nad štandy Olgy
v jednom nýtu jen kroutil hlavou, Ale mlčel o tom, že ti tři hrubiáni druhý nýt ucpali svým
matrošem.
Ještě zbývá zmínit se o Jonášovi, jeho kamarádovi a třech psech, ale ti toho moc
nenalezli a většinou se jen líně váleli na pískovišti ve vstupní soutěsce pod skálou.
Honza Šabata
19
Račenka 2010/2011
Kočování po Islandu
„Éééé, letenka Düsseldorf – Keflavík za pět litrů. Jede Šabaťák, Jirka i můj brácha.
Dokonce i jedna bábovka,“ haleká Pavel jednoho březnového dne. „Pojeď taky néé,“ hned
to zkouší. Sakra to je situace. Jel bych hned, ale dcerka ještě ani nechodí a uštvaná manželka mi určitě vysvětlí, že se mi vlastně nikam nechce. No nic, jeďte beze mne.
Island, Island, Island – nedá to spát. „Island? S kým? Kdy? Tak klidně jeď…“ Mám
úžasnou ženu. Letenka za 5 litrů je dávno v pytli, ale to mě nezastaví. Ani dvojnásobná
cena letenky mi radost nezkazí. Tedy sraz v srpnu v Keflavíku na letišti. Takhle začala akce
Island 2010.
„Ostrov je tvořen rozsáhlou plošinou o nadmořské výšce 700 – 1000 metrů. Nad ní
se zvedají četné sopečné kužele, pokryté ve vyšších polohách ledovcovými čepicemi. Výstupy na islandské vrcholy mají charakter náročnější vysokohorské turistiky.“ Takto popisuje
Island kamarád Venca Širl s Ivanem Dieškou ve své knize Horolezectví. Horolezec, který si
bez lana neumí představit trávení svého volného času, může tedy bez obav přeskočit
tenhle článek a upnout svou mysl k hodnotnějším cílům. Ostatním se pokusím předat pár
tipů, které snad pomohou při plánování cesty na tenhle super ostrov. A hlavně se o nich
slavný Lonely Planet tolik nerozepisuje.
Balíme
Vyražte kdykoliv. I přes polohu ostrova je klima po většinu roku celkem dobré. To
ale neznamená, že necháte podvlíkačky, čepice a rukavice doma. Ten letní spacák, co
se v něm povalujete ve Schramsteinech v Sasku taky nebude to pravé ořechové. Pokud
nepotřebujete mít rozsvíceno celý den, doporučuji vyrazit spíše v srpnu. V druhé polovině
srpna se setmí okolo 11 hodiny a rozední tak okolo 5 hodiny ráno. Romantici vyrazí v září,
kdy už mají šanci rozplývat se nad Polární září. Drsňáci jezdí zásadně v zimě. Užijí si tak
dlouhé noci, odpovídající počasí, omezené možnosti pohybu po ostrově a případné probíjení se zpět do civilizace. Vše co má každá správná akce mít.
Půjčujeme auto
Na Islandu přemožte svůj odpor k plechovým krabicím. Bez něj je to těžké. Autobus je drahý a stop je pomalý. Ostatní zahraniční kočovníci vás do auta většinou prostě
nevmáčknou bo nemají místo. Domorodci zase nemají potřebu jezdit tolik na místa, kam
máte namířeno vy. Co a kde tedy půjčit? Auto rozhodně berte terénní. Spousta super míst
je ve vnitrozemí a tam se Toyotou Yaris fakt nepodíváte. Auto na Islandu je drahé, sakra
drahé, ku… drahé. Auto bude Váš největší výdaj na Islandu. Pro ty, kteří nechtějí tak výrazně pomoci Islandské ekonomice na nohy, doporučuji půjčovnu SADcars
(www.sadcars.com). Nepovezete si zadky v nejnovějším Hummeru, ale spíše v olítaném
Mitshubishi co má natočeno cca 250 – 300 tisíc kilometrů. Užijete tak mnohem více zábavy. Je fajn si nechat ukázat, kde je hever a mrknout jestli se uvnitř povaluje i nějaké nářadí.
Následně se dovybavit drátem z ovčího ohradníku se ukázalo jako geniální nápad. O tom
průvodce mlčí. Tuhle praktickou věc oceníte například při drátování nárazníku, který upadne při průjezdu brodem. Pokud již zábava s autem překročí rozumnou mez, tak vás půjčov-
20
Royal Alpine club
na vybaví novým (rozuměj méně ojetým) modelem a frčí se dál. Přesto doporučuju si nechat destrukci vozu až na bližší dojezdovou vzdálenost od Rejkjavíku. My ztratili skoro celý
den čekáním na pojízdnou káru.
Řídíme a brodíme
S tím Yarisem se držte na Ring roadu. Tedy objeďte Island dokola po pobřeží. Na
silnice označené na začátku písmenem F opravdu zapomeňte. Efkové silnice jsou po normální terénní auto v pohodě. Silnicím s označením Torleidi se vyhněte ať jedete v čemkoliv,
co Vám půjčí. Na štěrkových silnicích bacha. Fakt to může jít do smyku jak nic. Do brodů
najíždějte pomalu a jeďte plynule. Brod dopředu okoukněte. Když to v brodu utopíte, máte
smůlu. Pojištění se vztahuje na silnice. Brod není silnice. Informace o sjízdnosti zjistíte na
www.vegagerdin.is.
Baštíme a spíme
Na Island si salámy nevozte. Nemají to rádi. Alkohol si přivezte. Je to severská
země. Popíjení je oblíbená, ale drahá zábava. Vlastními zásobami dost ušetříte. Svoje hody
ze sušeného žrádla nejvýhodněji obohatíte nákupem v jejich supermarketu Bonus. Nejlevnější varianta českého Lidlu. Když dochází plyn nebo už to leze všechno krkem, jsou tu
benzinové pumpy. Benzinová pumpa to je Hot-dog. Tedy přesněji Pylsur. Pylsur je levný.
Pylsur se dá jíst i několik dnů po sobě. Pylsur nelze jíst pořád. Proto mají ještě hamburger.
Restaurace je hodně drahá legrace.
Spíme ve stanech. Přece něco vydržíme. Cena hotelu nebo chatky navíc může
ublížit vaší psychice. Ve stanech spíme kdekoliv. Pokud to není v parku (městském i národním) tak to místním nevadí. Nutné zlo v podobě občasného přespání v kempu není finančně likvidační. V kempu u jezera Mývatn doporučuji se zdržet poznámek na ceny tábořiště
v českém jazyce. Správcová je někde z Moravy.
Kocháme se
Úžasných míst na Islandu je opravdu mnoho. Za 12 – 14 dnů se určitě nestačíte
podívat na všechny. Natož je pořádně prozkoumat. Dá se jich ale stihnout dost. Mrkněme
v rychlosti na pár takových. Reykjavík –zajímavé město disponující hezkým kostelem a unikátní páteční opíjecí tradicí zvanou Rúntur. Pokud nemáte trénink a na účtu opravdu hodně peněz tak na to zapomeňte. Z Reykjavíku se nejčastěji vydáte do národního parku Thingvellir, na vodopád Gullfoss a Gejzír – Zlatý trojúhelník Islandu. Klasika obsypaná turisty,
ale stojí to za to. Určitě navštivte čarodějné hory Kerlingarfjöll – nádherné hory ve vnitrozemí s možností zajímavých túr. Dostanete se tam po silnici F35, která pak pokračuje na
sever vnitrozemím Islandu. Na severu je dobrou zastávkou Husávik – rybářská vesnice kde
vás bratru za 40 Euro vezmou čučet na velryby. Čučet na velryby za velkého větru a hnusného počasí je neefektivní. Za tři hodiny na palubě dosáhnete lehkého podchlazení a uvidíte maximálně hozenou kačenu ostatních zmrzlých nebožáků. Rozumní lidé se jdou raději
přesvědčit, že majitel muzea penisů nemůže být úplně zdravím člověkem. Zcela nesvéprávní jedinci si krátí dlouhou chvilku plaváním v Severním ledovém oceánu. Jezero Mývatn je skvělým výchozím místem pro zkoumání kráteru Hverfjall a lávového pole Dimmuborgir. Tedy pokud trefíte dobu. Mývatn znamená jezero komáru. Prý tam fakt jsou. Sopka
Krafla vypadá jako Mordor. Pokud si čumendu umocníte hnusným počasím je zážitek
21
Račenka 2010/2011
opravdu silný. Detiffos vás opravdu přesvědčí, že je největším vodopádem Evropy.
V kaňonu Asbirgi obdivujte následky mohutné ledovcové povodně, která vyrobila až 100
metrů vysoké stěny během 3 dnů. V parku Jökulsárgljúfur vyběhněte na cihlově zbarvený
kopec Rauðhólar. Na jihu si určitě nenechte ujít nádherný národní park Skaftafell a neuvěřitelné Duhové hory Landmannalaughar. Případně stoupejte se staženým zadkem na vrchol sopky Hekly. Buchne to? Už má docela čas.
Lezeme
Pokud na tom trváte tak i na Islandu si zalezete. Ortodoxní překližkáři mohou
řádit v Rejkjavíku. Boulderisti si najdou nejbližší lávovou vyvřelinu, která ale nebude určitě
nejpevnější. Horolezci zamíří na východ Islandu kde jsou docela dobré možnosti polezení.
Sněhohrabové mohou vyrazit na nekonečný výlet po ledovci Vatnajokull . Na nejvyšší horu
Islandu Hvannadalshnjúkur se vyškrábete za nějakých 10 hodin. Mačky, pikle a špagát sebou. Dobré je hodit čučku na www.climbing.is.
Myjeme se
Když už nás neuvěřitelný puch donutí porušit zásadu, že horolezec smrdí i na fotce, je třeba vyhledat nějakou lázeň. S teplou vodou není na Islandu takový problém.
V případě přírodního cachtání je na místě opatrnost. Opařené nohy a další části těla nejsou
ty správné islandské suvenýry. Dobrá koupačka je v polovině vnitrozemské trasy F35 nebo
v Duhových horách. Zde se koupete v termálním potoku. I Čarodějné hory nabízí příjemné
koupání. V našem případě okořeněné nahými těly holandských důchodkyň. Takový zážitek
vás do budoucna nasměruje do veřejných bazénů. Výhod to má několik. Jsou prakticky
v každé vesnici, jsou neuvěřitelně levné a nehrozí vám podobné neblahé zkušenosti. Pár
minutová sprcha v kempech vám odlehčí peněženku o částku, za kterou získáte celodenní
vstupné do bazénu. Ikonou termálních koupališť je Modrá laguna nedaleko Keflavíku. Zde
je již vstupné vpravdě islandské. Překvapivě to davy turistů neodradí. Nic pro osamělé romantiky.
Komunikujeme a platíme
Islandština je řeč zhola nepochopitelná. Šance, že do ní proniknete během kočování je mizivá. Naštěstí domorodé obyvatelstvo také ovládá jazyk anglický. Domorodce,
který mluví pouze svojí řečí kmene jsme nepotkali. Za své služby a zboží si nechávají platit
plastovou kartičkou. Papírovou a kovovou měnu tyto kmeny již prakticky vymítily. Není
třeba jim tedy tento prastarý způsob úhrady připomínat. S platební kartou zaplatíte všude.
Vrátíme se
Island je skutečně fantastická země, která Vás bude táhnout zpět. Například Západní fjordy jsou dost velká divočina a do Grónska je to kousek…. Snad to někdy vyjde.
Petr Kodýtek
(David Šabata, Pavel Husák, Jiří Husák,
Jiří Hanuš, Dominika Lippertová)
1—vodopád Godafoss, 2—ledovec Vatnajökul, 3—koupání s Sevled.oceánu v Gronském moři,
4—nejvyšší vodopád v Evropě Dettiffos, 5—Čarodějné hory Kerlingarfjöll, 6—vodopád Selfoss
22
Royal Alpine club
23
Račenka 2010/2011
foto
24
Royal Alpine club
Opatrně na Holasu!
(Langtang 2010)
To já ne, to Eva. Na Holasu u ohně, placatku v ruce, baby kolem sebe a to se pak začne povídat,
co by kdyby… A že se jí minule v Nepálu náramně líbilo. A že by ještě jednou… Jako že neslyším. A proč že
ne, vždyť se ti tam taky líbilo. No… tehdy jo. A kdo by tedy jako…? S Renatou, ještě nějaké holky, ty bys moh´
taky. Tak dobrá, na podzim.
Tak jsme tady, teda v Kathmandú. Eva, Renata, Jiřina, Jirka a já, celkem 300 let. Je půl října 2010.
Jsme tu po 6 letech a ten rozdíl je patrný. Větší mumraj, větší provoz na silnicích, větší smog a prach, mnohem více návštěvníků, turistů, trekařů. Snad to tu přežiju, než vypadneme z města. Po přehodnocení času,
tras a ambicí se program trasy langtangského treku upřesňuje. Začínáme taxíkem cca 15 km z města do
Sundarijalu (cca 1300m) a dále již po svých. V prvních čtyřech dnech v doznívajícím monzunu s rozhledy
převážně na pláštěnku za ušima vyšlapeme do Tharepati (cca 3600m). Zde se připojuje treková cesta z údolí
Melamchi a je to znát. Lodge se plní trekaři, jejich vůdci a nosiči. Divná společnost. Nosiči mají práci jako
kamiony u nás. Vozí-nosí zbytečnosti sem a zase tam. Nepotřební vůdci jsou náramně důležití a trekaři si
myslí, že jsou v Nepálu a prožívají virtuální dobrodružství. Snažíme se zabydlet a nevnímat to. Ráno je mrazivé, příslib zlepšení. Další den způsobem nahoru dolu, nahoru dolu do Phedi, nenastoupáme nic. V horních
lodgích je plno a tak nás místní
dispečer hned šíbuje k sobě
s bydlením v domku s dřevěnými minibudníky na spaní a minijídelnou se slepicemi. Aspoň
jsme mezi normálními tvory.
Další den je převážně pěkně a i
přes předchozí obavy všichni
vystoupají na Laurebina Pass
(cca 4600m). Úleva, pohoda,
rozhledy na malebná jezera,
samá pozitiva. Mezi jezery
sestupujeme
po
dálnici
k velkému rybníku Gosain Kund
s lodgemi (cca 4400m). Pár jich
je docela plných, zbylé jsou
zavřené
a
opuštěné,
v zemljance na kraji vsi pyká za
své hříchy a modlí se poustevník, jakýsi Sarka Farka bez kyje.
Obvyklý rituál smlouvání před zabydlením. (Nikoli u poustevníka). Je nás pět, ale bez vůdce a nosičů (v poslední době méně obvyklé), a tak jsme celkem vítanými hosty s nabídkou bydlení zdarma. Večer pozorujeme
divadlo dramatického oranžově mračného západu, v jídelně si zápaďáci čtou donesené romány a detektivky.
Ráno je bílo, hezky nasněžilo. Nevadí, začíná pěkné počasí. Skvělé rozhledy na Ganesh Himal, průhledy nad
Rasuwou do Tibetu, otvírá se dlouhá stěna k Lantang Lirungu. Potkáváme dvojici Slováků, libují si, jak je zde
(v této tlačenici) volno oproti jejich nedávnému annapurnskému treku. U Laurebina Yaku uděláme vpravo v
bok a stále dolů přes Thule Syabru až k Langtang Khole (cca 1800m), kde za chvíli zabydlíme opět jako velmi
vítaní hosté. Máme toho za dnešek dost, sestoupili jsme od rána 2600m. Další dva dny jen stoupáme, míjí
nás španělská vyžilá atletka se svým managerem-časoměřičem, my míjíme další dvě vojenské kontroly, a
přes opětné ztracení a opětné nalezení se některých zúčastněných dojdeme do poslední vesnice, vlastně
velkého soulodgí Kyangin Gompy (cca 3900m). Jsme vtaženi do jedné lodge provozované tibetskou rodinou.
Jídelna je zároveň společenskou místností trekařů, nocležnou domácích kluků i ložnicí dvouměsíčního zde
narozeného dítka paní domu. Počítáme dny našeho nepálského výletu. Nazítří tedy menší výšlap na jih
25
Račenka 2010/2011
cestou ke Ganja La. Bufetujeme u vařiče v opuštěné salaši bez
střechy (cca 4400m) a s plným břichem v pohodlném posedu
pozorujeme sedmitisícový Langtang Lirung, pak zítřejší cíl rozhledový kopec Tserko Ri a na východě naši bílou princeznu Dorje
Lakpa. Multizážitek. Závěrečný den patří třešničce na dortu,
prvotřídní rozhledně Tserko Ri. Po vhodném zaokrouhlení pětitisícovka (4985m, některé mapy 5033m, moje GPS po hodinové
observaci též 4985). V poledne rozbalíme osvědčený teplý bufet
(polévka), takže nikdo nemá důvod to nedošlápnout na vršek,
kde se podává kávička… Všichni jsou nadšeni, parádní pohoda,
počasí, rozhledy dokola i pozpátku. Od Lirungu přes tibetský
hraniční hřeben s Yansa Tsenji, odkud k jihovýchodu vybíhá
ostruha s pidišpičkou Yala Peaku (cca 5500m), na kterém jsme
byli před 9 lety (tehdy celé po ledovci, nyní již dosti skalnaté),
velkou homoli Langshisa Ri, starou známou princeznou, vrškem
Gangchenpo nad mě známým Tillmannovým sedlem a nakonec
přes dlouhé ledové království lemující jih langtangského údolí.
Zvláštní pocit, vidím před očima všechny své minulé nepálské
výlety, chtěl bych zde teď být sám, ale zároveň to prožívat
s kamarády. Šmytec, jde se dolů. Volíme okružní cestu
k jihovýchodu a dokola dolů. Trochu delší, ale před smrknutím
jsme doma u Tibeťanů. Skvělý závěrečný den. Cestou dolů
v protiproudu stoupajících trekařů opět potkáváme zvláštní
panoptikum (včetně dvou starších Čechů a dvojice ona-rázná a
flegmatik Pepa), které přijelo za katalogovým dobrodružstvím,
udělat si čárku v cestovatelském deníčku či poznat jakýsi Nepál,
aniž by se vzdálilo od svých kulturně civilizačních vymožeností.
Cestu plánujeme na 3 dny a opět nocujeme u „starého známého“ až dole pod Bamboo. Celý září, měl prý sen, že se tam zastavíme. A tak jsme tam. Na pěší konečnou do Syabru Bensi je to již
jen necelý den. Kupujeme místenky na bus do Kathmandú.
Cesta je zpočátku docela silný zážitek, někdo že by prý raději
pěšky… Asi 100 km jsme ujeli za pouhých 10 hodin. Projíždíme
přes více vojenských a policejních kontrol se stále stejným scénářem. V zatáčce před slezou střešní pasažéři, jdou kousek
pěšky a za další zatáčkou hupky na střechu. Kontrola přísně
projde busem, občas prohmatá místním vaky. Nás si většinou
nevšímají, občas zapíšou do knihy a jede se dál. Večer nás bus
vysype na kraji Kathmandú , ještě trocha prodírání taxíkem
ucpanými ulicemi do hotelu. Zbývá na konec ještě dodriftovat
přes dva dny nakupováním suvenýrů a okukováním všeho možného na tržištích, prohlídkami již dříve viděných i podobných
neviděnýchobjektů až na Kathmandúské letiště a frr domů.
Tak jaké to bylo, líbilo? Žes´ to čekala trochu jiné? Jo,
bylo to první dny trochu zprudka do kopce a samé nenormované schody… Ale za poslední vesničkou je krásně. Ale i z jiného
pohledu, to já doufal taky, ale moc nadějí jsem si nedělal. Postup turistické komercializace je neúprosný. Nabírá na obrátkách a proniká i do dříve odlehlých oblastí, někde chaoticky,
živelně, jinde systematicky, … rupeeismus. Byli jsme v Nepálu ne
za pět minut dvanáct, ale v půl jedné.
klasik a romantik Slávek
26
Royal Alpine club
MONTENEGRO 2010
Loni jsme byli na chladném severu, pro letošek Petra prosazovala jih a moře. Takže
Černá Hora, tentokrát v pěti. Našli jsme volný termín mezi koncem jarních a začátkem podzimních fotbalů, dopravních uzavírek v Praze, účetními uzávěrkami ve Staropramenu, žněmi a termíny školy. Já jsem prosazovala jet co nejdřív, hraničně v červnu, protože jinak se v Černé Hoře
upečeme a zemřeme žízní.
Přípravy šly mimo nás, asi týden před odjezdem jsem začala číst aspoň průvodce, koupila automapu pro orientační přehled a snažila se něco vyzvědět od kamaráda, který byl v Černé
Hoře předloni v srpnu. Když jsem v průvodci četla o cepínu a mačkách a kamarád mi radil čepici
a návleky, myslela jsem, že asi mluvíme každý o něčem jiném, vždyť mi jedeme v létě v podstatě
do Chorvatska! Nicméně čepici a teplé prádlo jsme nakonec zabalili všichni.
Jeli jsme vlakem až tam, s přestupem v Srbsku, nějak složitě koupené lístky – zpáteční,
lehátko na cestu tam jen ze Srbska, na cestu zpět celé – vyšly kolem 3000 Kč/os. Na Hlaváku nás
vyděsil malý Petrův batoh, kde měl být stan pro nás tři, nádobí, jedna plynová bomba a jeho
věci (vše tam opravdu
bylo, včetně konzerv a
omáček ve skle), a
obrovský těžký Petry
batoh, kde se však
ukázalo být asi 20 piv,
takže v Montenegru
už to byl zase celkem
přijatelný batůžek.
Začali jsme v pohoří
Durmitor. Vápencové
pohoří, přechod naplánovaný asi tak na 4
-5 dní s pokusem vyjít
na nejvyšší vrchol
Bobotov Kuk (2351 m
n.m.), přejít hřeben
Velkého
Medvěda,
případně se podívat
do Ledové jeskyně.
Kaňon Mrtvice
Odpoledne krásné výhledy, ale trochu se zatahuje, spíme u jezera a těšíme se na další dny. Jenže druhý den v kuse prší, třetí taky, ve stanu těsno, Luba má prasklou karimatku, venku zima 6°
C, voda všude včetně mého spolehlivého benzinového vařiče. Po třech dnech vyrážíme bez deště, ale pod mrakem mokrou klečí kamsi nahoru, kudy by měl být průchod podle mapy dál, cesta
už neznačená. Asi hodinu scházíme mokrou trávou a jezdící sutí dost strmý svah, který končí
skalami, takže zase zpátky nahoru, lezeme po čtyřech a bojíme se každého kroku, nakonec se
vracíme skoro až k Žabljaku. Večer zase prší, přestává hořet vařič. Měníme plány, ráno vyrážíme
přes vrchol Planinica na západ, ke Srčkému jezeru, kde je jediná turistická chata celého pohoří.
Cesta zase mokrá, dost sněhových polí, teď už jsme všichni rádi za ty čepice, občas sprchne,
v chatě se odpoledne ubytováváme. Chata je kamenný domek, dole dva pokojíky a jedna velká
27
Račenka 2010/2011
společná cimra, kde není pro samý čmoud vidět, chatař rovnou na kamínkách suší syrové mokré
dřevo a pak ho z plotny hází do kamen, i v Nepálu bylo dýchatelněji. Ubytováváme se nahoře na
půdě, kde je jeden pokojík se 3 postelemi a jediným stolkem, docela se všeho štítíme, ale přišlo
nám to lepší než jen velká postel na samotné půdě. Stan venku není kde postavit, vichr a opět
déšť, kadibudka proti chatě obrácená k chatařovu oknu, bez dveří, tak si s sebou bereme aspoň
deku místo dveří. Z bot se voda dá vylévat, aspoň usušíme. Chataře tam zřejmě od války zapomněli, chodí v maskačích, s dalekohledem neustále prohledává okolní hřebeny, promluvil za
celou dobu asi 3 slova a jinak „přikládá“, druhý den nám smrdí i věci nahoře. Kameny nemají
spáry, dost to dovnitř
profukuje,
plechovou
střechou crčí voda, ještě
že nespíme na té půdě,
kde to teče rovnou na
postel. Koupit se nedá
nic, chatař sám vypadá,
že nepřežije do podzimu, vaříme na plynu,
který máme jen pro
sichr. Opravujeme benzíňák, ale bez úspěchu,
voda se dostala dovnitř,
všechno zanesla a nejde
to vyčistit ani vysušit.
Druhý den na lehko na
Prutaš a kolem nádherného „drahokamu“ Šareni pasove, odbočku na
Noční Kotor
zítra jsme zase nenašli,
ale to se uvidí ráno. Večer zase prší. Ráno vyrážíme vzhůru k sedlu a směrem k Bobotovu Kuku,
mlha, vítr, značky pod sněhem, cestu hledáme celé dopoledne, pak jsme jí našli – ve svahu mezi
klečí a trávou po skalách, blátě, půlky stažené, kalhoty roztržené, sem tam zase sníh. Do sedla
pod Bobotovým Kukem zase v dešti a vichru, proti nám schází srbská výprava s průvodcem,
s mačkama a cepínama - s našima batohama, v ponču a Petrových polobotkách na nás koukají
jak na blázny. Já si tak teda i připadám, nahoru se fakt bojím, každý krok ujíždí a vítr fouká, kombinace sněhu a bláta se mi nelíbí, jsme rádi za ty vysekané stupy. Bobota ani nevidíme, přes
sedlo se rovnou přehoupneme, kluci ani nemluví, občas jen nadávka, sestupujeme sněhem,
hlad a zima. Jaksi omylem jsme našli Ledovou jeskyni, ta je krásná, dole už svítí sluníčko, po 7
dnech zase před Žabljakem. Večer zase prší, máme pocit, že dost dochází plyn. V neděli krám
zavřený a po zbytek zájezdu se nám nepodařilo sehnat bombu na Campingaz, v celé Černé Hoře
vedou jen jakési ruské vařiče, byli jsme dost v pokušení to pořídit, ale odolali jsme.
Mokří, zapaření a zdeptaní přehodnocujeme plány a utíkáme k moři, vynecháváme i
slavné Skadarské jezero s plameňáky, kde ale asi není co dělat. Jedeme do Kotoru nabrat nové
síly, našli jsme krásný třípokojový byt za 50 EUR/ noc, u centra a u moře a televizí, což způsobuje, že zůstáváme dva dny (MS ve fotbale). Mezi zápasy prohlídka města, koupání v moři
(betonová mola a kamenná pláž, je to jen záliv, ale fajn), konečně vedro, sprchne jen večer.
Kotor je krásný, staré město úchvatné, přístav, pevnost, Kotorské schody, pekárny a pivo. Když
28
Royal Alpine club
už máme kulturní vložku, jedeme ještě do Cetinje ve vnitrozemí, bývalé hlavní město, nezajímavý klášter a vůbec tam chcíp pes, několik starých pěkných budov – ambasády, našli jsme tu naši,
Rakousko-Uherskou.
Zbytek zájezdu už spíše ve znamení čekání na návrat – jedeme do soutěsky řeky Mrtvice, ve skále je vystřílená pěšina. Kaňon hezký, ale řeka hučí kdesi hluboko pod námi a skrz stromy není vidět, navíc zase složitý nejasný nástup na cestu. Oba večery zase prší. Pak přesun na
hory Bjelašica, to jsou travnaté kopečky typu Rila, aspoň co jsme skrz déšť a mlhu viděli. Máme
buřty a sbíráme dřevo, plynu už fakt moc není, mezi dvěma dešti to tak akorát stačíme upéct,
ještě že máme aspoň
tolik nevyužitého benzínu na rozdělání ohně.
Přes Biogradské jezero
(kemp v lese na kamenech, nelíbí se nám tam,
navíc všude Češi – 2 zájezdy Alpiny, už bacha na
jazyk) do Mojkovace
(zase prší) a domů. V září
jsme chtěli ještě vyrazit
na Slovensko nebo do
Dolomit, ale mělo pršet,
tak jsme zůstali doma.
Bylo nádherně L
No, ale líbilo se nám.
Doporučit můžu určitě
Durmitor, překvapil mě
svojí divokostí, takové
Jako v Heřmánkách
menší Dolomity, jenže
tam by cesty byly lemovány lany a kramlemi, občas jsem si je přála, čekala jsem pohodovější
pěšinky, i když svou roli hrálo dost počasí. Za sucha bych se cítila bezpečněji. Ač se jedná o největší turistické lákadlo kromě moře, nepotkali jsme kromě prvního a posledního dne žádné turisty. Vody jsme měli až moc, sníh se drží celé léto, takže spíš doporučuji jet v půlce prázdnin,
kdy už budou cesty prošlápnuté nebo aspoň sníh odtátý z kamenů, na kterých jsou značky, ty
my jsme leckdy marně hledali. Bjelašica je taky hezká, pohodová, jezera, rozkvetlé louky, bačové, sem tam salaš, potkali jsme i dvě menší skupiny cyklistů, taky by to nebylo marné, Biogradské jezero nás ale zklamalo. Doporučuje se pohoří Prokletie na jihu, pokračuje do Albánie, ale je
hůř značené J, my neměli už ani morál, ani čas, cesty jsou obtížnější a je potřeba nějaké povolení ke vstupu do této příhraniční oblasti. Z měst doporučuji Kotor, ostatní nemají smysl, ale Kotor
se nám fakt líbil. Z místních jídel neměli jehněčí a ryby byly nestoudně drahé, dobré byly
„hamburgery“ pljeskanice, a bramborovo-kukuřično-sýrové pokrmy cicvara a kačamak, jsou ale
dost syté! Ceny srovnatelné jako u nás, ač nejsou v EU, platí se EUR, lidé jsou hodní, přívětiví a
nijak se vás nesnaží oškubat, země je bezpečná. Co nás překvapilo, že v Č.H. nejsou skoro žádné
roviny, jedině kousek kolem hlavního města Podgorica, celé vnitrozemí jsou strže a hory a údolí
a asi 95 % zalesněnost a pak už moře. No, jeďte a uvidíte.
Markéta Svárovská
29
Račenka 2010/2011
KALENDÁŘ AKCÍ RAČ 2011
8.1.
Holý vrch - první slanění
HO Bohnice
svařené víno a tradiční horolezecký seminář
15.1.
Jizerky - zimní orienťák
organizátor:
Jenda Sedláček
20.
20.--23.1.
Vysočina - prodloužený víkend
organizátor:
Vláďa Weigner, Lenka Klikarová, termín dle sněhu
12.2.
Jeseníky - Boganův memoriál
organizátor:
Vláďa Weigner
běžky
11.
11.--13.3.
Krkonoše - Strážné
organizátor:
Lída Šabatová
2.4.
Otevírání skal
lyže,
boby
sáňky
OB
organizátor:
Mirek Michlík, Alpin 1
9.4.
Voděradské Bučiny
organizátor:
Pepa Vosol, Jitka Postránecká
22.
22.--25.4.
Velikonoce
horo
WRC
LOB
???
běžky
WRC
WRC
MTB-O
horo
organizátor:
30
30.4.
Boudecká rokle
organizátor:
Karel Berndt, HK Mšeno
7. ? 21.5.
Choustník-memoriál L. Koubíka
organizátor:
P.Koubík, Vl.Martinovský, Pavouk
14.5.
Jasoň & Drsoň
organizátor:
Hynek Urban, David Hart
27.
27.--29.5.
Hokří skály
organizátor:
Slávek Hokr
11.6.
Novohradské Hory
organizátor:
Libor Hnyk
WRC
MTB-O
WRC
MTB-O
skorelauf
horo
WRC
MTB-O
Royal Alpine club
10.9.
Krušné hory
WRC
organizátor:
Vláďa Weigner
MTB,horo
8.10.
Jizerské hory
WRC
organizátor:
Zdeněk Sedláček
MTB-O
22.10.
Hon na lišku
organizátor:
Jirka Voráček, Honza Knytl
5.11.
Heřmáneckej Voryjenťák
organizátor:
Míra Michlík
11.
11.--13.11.
OBPH Orienťák pražských horolezců
organizátor:
Mikula, Soucha - HoSoHoPo
25
25--27.11.
Poslední slanění
všichni členové, hosté a přátelé RAČe
7.1.2012
Holý vrch - první slanění
HO Bohnice
svařené víno a tradiční horolezecký seminář
WRC
horo OB
noční OB
WRC
horo OB
horo,MTB
voda, lyže
horo
Sleva pro členy a hosty
horolezeckého klubu RAČ
Firma SPkolo, jejíž majitele znáte z různých cyklistických a orientačních akcí včetně
našeho klubového seriálu WRC, poskytuje našim platícím členům a hostům na prodej
zboží a práci v cykloservisu velkou slevu: Sídlí v Olbrachtově ul.1 blízko Budějovického
nám.
• 10% na zboží
• 15% na servis a vybrané produkty
• Na výrobky Specialized dle druhu
zboží (zkuste, co s Michalem nebo
Romanem ukecáte :-)
Nárok na slevu se kontroluje podle aktuálního stavu seznamu na klubových
stránkách – viz „kontakty“
Otevírací dobu, informace o prodávaných výrobcích a zajímavosti z různých akcí klubu
SPkolo se dozvíte na jejich stránkách – odkaz logo v hlavičce na webu Rače.
31
Račenka 2010/2011
Ortler
Kdesi na rozhraní jedné z provincií starého dobrého Rakouska-Uherska, Dolních Tyrol, a jedné z provincií
staré dobré Itálie, Lombardie, leží nádherná a do výše téměř čtyř tisíců metrů se pnoucí oblast Alp zvaná
Ortler. Je trochu oddělená od hlavního alpského hřebene a při dobrém počasí majestátně ční k nebesům a
vytváří jakousi jižní hradbu. Nejznámější lyžařské areály oblasti jsou asi Sulden a Bormio. A tam jsme se letos
vydali na oblíbenou skialpovou lyžařskou leč. V Čechách už začátkem dubna sníh slezl a zuby nehty se držel
jen na nejvyšších a uměle dosněžených místech hor. Na těchto zbytcích jsme trochu potrénovali nohy, otlačili je v přezkáčích, zvykli si zase trochu na jiný pohyb a hurá na jih.
První dva dny, sobotu a neděli, jsme jednak zabili v autě a potom použili na takovou mírnou aklimatizaci. Na
žádný vrchol jsme se nehrnuli, rozhýbávali nohy, ruce a záda naložená batohy. Počasí bylo slibné, sněhu
dost. Akce se pomalu rozjížděla.
V pondělí poránu, když jsme vyráželi z chaty Marteller, bylo úplně jasno a dobrých -20°C. Po dlouhém a
skoro běžkově mírně stoupavém ledovci jsme tlačeni zimou vyběhli až pod Monte Cevedale 3796m. Tam
přišla první lahůdka, uprostřed prudkého stoupání na vrchol bylo potřeba shodit lyže, obout mačky a přehoupnout se přes vyfoukanou a zledovatělou hranu na vrchol. Na vrcholu docela táhlo a moc toho vidět
nebylo, během dopoledne se totiž nasbíraly mraky. Takže jsme zuli mačky, sundali pásy z lyží, dotáhli přezky
bot a rozjeli se z kopce dolů na chatu Cevedale. Sjezd byl v horních partiích opravdovou odměnou, v dolních
opravdovým trestem. Teplo a slunce udělalo své a prodírat se těžkým sněhem s pevnou krustou nám dalo
pořádně zabrat. Chata byla navíc po zhruba 1300 výškových metrech sjezdu na zhruba 100 metrovém výšvihu. Takže znova nasadit pásy a zmáchat si pod palbou slunka trika. Na chatě už to byla pohoda. Byli jsme
toho dne jediní hosté (!) a tak se nám dostalo speciálního zacházení. Přinejmenším večeře byla grandiózní a
měla 5 chodů.
V úterý ráno jsme stoupali téměř stejnou cestou k centrálnímu hřebeni oblasti. Kousek pod ním jsme zabočili na jih a pěknou vrcholovou pasáží se dostali na Palon De La Mare 3703m. Vrchol byl označený zabodnutým klackem, mačkalo se na něm spousta lidí a vidět bylo tak na 50m. Zase se nasbíraly mraky a ve vzduchu
poletoval sníh. Připravili jsme si lyže na sjezd, dali pár fotek a rozjeli se směrem, odkud přišli všichni ti lidé.
Sjezd byl dlouhý a nic moc, když byl dobrý sníh, nebylo nic vidět a člověk se pro jistotu držel pár metrů od
výstupové trasy, a když se to na chvíli otevřelo a člověk viděl do čeho jede, byl už zase sníh těžký a neskutečně rozrytý. Dostali jsme se do oblíbené oblasti, kde se pohybuje hodně lidí a protože to po nich každý večer
neuhrabe rolba, terén vypadá jak na střelnici. Rozrytý sníh, sluncem povolený, pak přemrzlý. Do toho nasněženo. A opět přeryto. Takový
terén se dá přetrpět nebo s
nasazením
všech
sil
"odskákat". My jsme zvolili
druhou variantu a ve dvě hodiny jsme brzdili před chatou
Branca se stehny doběla rozpálenými. Na chatě bylo boží
dopuštění, všude spousta lidí a
na nás zbylo pár madrací v
samém podkroví, lezli jsme
tam po žebříku!
Ve středu nás čekal úžasný
ledovec, který se táhne přes
celé údolí. Byl to majestátní
pohled. Drželi jsme se starých
stop, které byly pod několika
centimetry čerstvého sněhu
vidět, a stoupali směrem k jihu.
32
Royal Alpine club
Cesta se vinula a vyhýbala
trhlinám. Po krásném
výstupu jsme dorazili na
vrcholovou pláň a po ní
bez problémů na lyžích až
na vrchol Punta San Mateo
3678m. Udeřilo poledne,
mraky zakryly slunce a
ořezaly dohled na pár set
metrů. Takže sjezd byl o
něco lepší než předchozího dne, ale na reklamní
šot by to nebylo. Kulisy ale
byly toho dne snad nejlepší, míjeli jsme strmé ledovcové stěny a obdivovali
jejich velikost a nepřístupnost. Ve dvě jsme byli
zpátky na chatě a zalezli si
na svoji půdu.
Ve čtvrtek jsme nikam
nespěchali, chtěli jsme si trochu odpočinout a přesunout se na chatu Pizzini. No a po cestě zasunout
"menší" kopec Monte Pasquale 3553m. A tak jsme se táhli údolím, slunko nám pálilo do boku a do zad,
klábosili o všem možném, svačili a potom zase odpočívali. Byl to snad nejteplejší den, a ve výšvihu na hřeben nám pot tekl všude. Na vrcholu byl krásný rozhled, žádné mraky se nekonaly a my viděli všechno, co
jsme zatím přeběhli. Nebylo kam spěchat. Pečlivě jsme prohlíželi kopec plánovaný na pátek a obdivovali ho.
Gran Zebru. Krásná hora, jasná pyramida a jedna z nejhezčích hor celých Alp. Plni dojmů jsme se pustili dolů
k chatě a sjezd daleko předčil naše očekávání. Sníh na severní straně zůstal krásně sjízdný a mám takový
pocit, že lepší sjezd jsme letos nezažili. Boží terén, boží panoráma, boží lyže. Všechno dávalo smysl. Na chatě
jsme pokecali s partou Čechů z Prahy a jako vždy okolo deváté odpadli do postele.
V pátek nás čekal vrchol akce, Gran Zebru 3851m. Za hodinu jsme byli u nástupu, tam nechali lyže, nasadili
mačky, do ruky vzali cepín a hurá pěšky na vrchol. Po cestě nám trochu srazili hřebínek místní závodníci.
Kluci, co běhají závodně skialpinismus, se vynořili odkudsi a v elasťákách proběhli okolo nás. Bez maček, jen
v takových odlehčených přezkáčích, bez cepínu s hůlkami v rukách, bez přileb, bez lana, bez sedáků. Asi jako
když se člověk jede projet na běžky okolo rozhledny! Připadali jsme si vedle nich jako zbrojnoši v plné zbroji.
Ale člověk se chce vrátit dolů a domů a tak musí občas oželet rychlost a lehkost a dát přednost nějaké té
výstroji. Náhoda je blbec. Vrchol byl nádherný, poměrně ostrý, místo pro pár lidí a velký kříž. Pobyli jsme,
rozhlídli do kraje, cvakli pár záběrů a cupitali ukázněně dolů. Závodníci už byli dávno v trapu a my si vychutnávali scenérii. Občas člověk musel praštit cepínem do maček, protože se na ně lepil sníh. Nebylo kam spěchat, byl to poslední den "nahoře". A tak jsme u lyží ještě vybrali nedaleké sedlo a vyběhli do něj, abychom
si prodloužili poslední sjezd. A stálo to za to. Toho dne slunko peklo a nejlepší sníh byl paradoxně ten nejteplejší a nejměkčí, byl jako máslo a lyže po něm hladce klouzaly. Jenom škoda, že když to jde dobře, tak je
to k chatě vždycky strašně blízko.
V sobotu už jsme se jenom za pár hodin vysápali do sedla u chaty Corni, sjeli po ledovci k suldenským sjezdovkám a po nich, až na nějakých posledních 10 metrů, až k autu. Odbylo poledne, lyžařská sezóna skončila
a my si u auta dali malou svačinu, vypili jedno pivko (nealko), převlékli se do trochu civilnějších hadrů a
vyrazili domů. Na Reschenpasu jsme ještě naskákali do jezera, u kraje už bylo pár metrů volné hladiny bez
ledu. Přece nepřijedem domů špinaví!
A tak horám zdar!
Martin Hannsmann (Jarda Radovnický a Jirka Škrdlant), duben 2010
33
Račenka 2010/2011
Kontakty rače
Jiřina
Krauskopfová
732 660 122, (775 866 412), jirina.krauskopfova(a)mmdecin.cz
Miloš
Piškitel
724 542 081, milos.piskitel(a)seznam.cz
Jiří
Plašil
.+ 2005
členové ČHS - hk RAČ
Martina Bohuňovská
bohunovska(a)studio32.cz
Jaroslav Brouček
d.257 721 762, 737 412 901, jaroslav.broucek(a) Ondřej
volny.cz
Plašil
608 109 068, oplasil(a)centrum.cz
Eva
Broučková
eva.brouckova(a)gmail.com ,d.257 721 762, 739
928 676
Štěpán
Plašil
plasils(a)centrum.cz, 604 276 820, (774 674
767), d.222762226
Roubal
732 652 499, roubal-petr(a)volny.cz
Čapek
capek(a)upcmail.cz , 602 339 256 , ota.capek(a)
cz.ness.com
Petr
Ota
Matěj
Sedláček
Libor
Gut
603 437 799, zahrady(a)zahradygut.cz
d.251 566 353, 731 440 363 mat.sedlacek(a)
gmail.com
Zdeněk
Sedláček
Dana
Gutová
603 569 996
d.251 566 353, 603-441 449, z.261 216 819,
zsedlacek(a)gnome.cz
Lenka
Handl
773 300 205, handlova(a)seznam.cz
Sedláčková
Libor
d.251 566 353, 603 813 329 sedlackova.lenka(a)volny.cz
Štěpán
Heger
stepan.heger(a)seznam.cz, 602-150 709
Zuzana
Sedláčková
d.251 566 353, 731 440 362 zuzasedlackova
(a)gmail.com
Libor
Hnyk
z.9722-45624, d.222 957 011, 723 572 120, lhnyk Markéta
(a)centrum.cz
Pavel
Hokr
pavelhokr(a)centrum.cz, 608 745 297, d.?
Dan
Holein
dholein(a)volny.cz , 737 235 588
Luboš
Svárovský
lsvara(a)seznam.cz , 724 626 181
Ondřej
Svoboda
603 811 693 onysvob(a)volny.cz ,
Klára
Anežka
Svobodová
Klara.Pospisilova(a)centrum.cz 723 917 197
David
Šabata
607 104 426, sabata(a)centrum.cz , skype:sabatdav
Jan
Šabata
602 544 113, honza.sabata(a)centrum.cz
skype:jan.sabata
Jiří
Šabata
773 462 669, jirka.sabata(a)centrum.cz
Ludmila
Šabatová
z.220 188 350, 721 142 525, d.223 017 297
sabatova(a)vpupraha.cz
Šabatová
725 757 015, t_s(a)centrum.cz, skype: tersab
Jan
Šercl
d.220 922 906, 77777 333 5, sercl(a)
cmail.cz, sercl(a)nasregion.cz
Radka
Šerclová
d.220 922 906, 724 885 027, Jontík 776 848
661, radka.serclova(a)axa.cz
Jiří
Škrdlant
603-583 568 skrdlant.jiri(a)worldonline.cz ,
z.354 431 258, skrdlant(a)skrdl.cz
Jan
Štykar
777 876 765, d.321 693 624, honzastykar(a)
gmail.com
Pavel
Štykar
777 340 326
Petra
Štykarová
d.321 693 624, 731 01 85 91 petra.stykarova(a)centrum.cz
Petr
Valenta
petrvalenta(a)centrum.cz d.235 361 737,
602 588 491
Božena
Valentová
valboz(a)centrum.cz d.220 571 703, 603
578 535,
František
Vondráček
603 756 948, haf.vondracek(a)quick.cz
Helena
Vondráčková vondrackova(a)chmi.cz 602 810 069
Roman
Hrabě
d.241 441 254, 603-465 320, rhrabe(a)volny.cz
Pavel
Husák
603 333 343, p.husak(a)plopp.cz
Svatoslav
Chamra
z.224 354 550 chamra(a)fsv.cvut.cz 605-782 028
Ctirad
Chlumský
d.257 322 187, 777 550 393 cchlumsky(a)
post.cz
Jan
Kábrt
jkabrt(a)centrum.cz 774 488 900, 605 944 180,
d.244 462 807, kabrt(a)nasregion.cz skype:brtak1 Tereza
-domu
Jonáš
Kábrt
d.244 401 448, 777-616 800 jonas_kabrt(a)
atlas.cz
Radek
Kekrt
724 015 554, z.234 035 757, d.311 722 024,
radek.kekrt(a)timken.com
Renata
Kleinová
723 016 537 , renatakleinova204(a)seznam.cz
Petr
Kopejtko
776 704 320, p.kopejtko(a)email.cz
Svatopluk
Kopřiva
603 427 567, 724 936 325, svatkop(a)volny.cz
Luboš
Koubík +
.+ 2000
Milan
Krauskopf
604 481 489, krauskopf(a)tiscali.cz
Tomáš
Krauskopf
739 824 780 ,
Eva
"Eva Krauskopfová" <corny.dc(a)centrum.cz>
Krauskopfová
737659275
34
Svárovská
732 479 863, svomar(a)seznam.cz (d.251
(Svobodová) 556 149)
hostéclub
Royal Alpine
Karel
Berndt
přátelé a rod.příslušníci
d.284 842 060, 775 677 602 berndt(a)
atlas.cz
Petr
Adrian
603 503 977, petradrian(a)volny.cz 724 063707
Lucie
Alblová
603 763 883, lucie(a)team-spirit.cz
Jitka
Fašungová
604 384 396 Fasungova(a)seznam.cz ,
Elena
Berndtová
d.284 842 060, 604 296 902, z.236 099 632 elena.berndtova(a)
pragonet.cz , skype: berndtelena
Dušek
d.272 913 758, 777-003 840 jirkadusek(a)volny.cz
Heráf
d.224 221 325, 739 327 230 herafj(a)
seznam.cz
Jiří
Jiří
Roman
Eder
724 936 256, ro-man(a)seznam.cz
Erik
Frei
d.274 775 730, 604 500 060 erik.frei(a)centrum.cz
Hokr
d.251 640 292, z.603 893 457, 774 195
047, hokr(a)ima.cz
Jan
Gürtler
malygecko(a)seznam.cz , 775 112 350
Martin
Hannsmann 606 641 568, [email protected]
Oldřich
d.222 941 517, z.241 402 563 / 526, 603
Slavoj
-573 880, hokr(a)geodet.cz Slavoj.Hokr David
Hokr
(a)seznam.cz
Kamila
777 103 012, Zuzana.Husarovicova(a)
Zuzana Husarovičová
Milan
seznam.cz
Hokr
milan.hokr(a)tul.cz, 604 744 920, z.485 353 520, d.481 022 655
Hokrová
ahokrova(a)centrum.cz, d.251 640 292 , 776 673 656
Andrea
Hokrová
Aandrea(a)seznam.cz 251 643 864
Eva
Hokrová
737 751 958, d.222 94 15 17, hokrova(a)geodet.cz, z.241 402 563,
Lenka
Hokrová
lenny-batika(a)centrum.cz, 604 461 934
731 467 332, d.235 310 617, z.221 802
226, pepis.koudelka(a)seznam.cz
Marie
Hokrová
mhokrova(a)centrum.cz, d.251 640 292, 777 029 237
Tomáš
Horský
Hortom(a)centrum.cz , d.558 631 277, ?? 732 816 171
731 573 061, marie.kuha(a)seznam.cz
Juliána
Chlumská
d.257 322 187 jchlumska(a)post.cz 724 033 095
Jakubův
777-334 101, jakubuv(a)volny.cz skype: branik2008
Kašlík
kaslik(a)vatanai.cz , 608 029 427, ová 777 027 072
Dana
Kekrtová
724 723 186, d.311 722 024, [email protected]
Lenka
Klikarová
d.222 724 563, 604-231 443, gustavkaeser(a)login.cz
Jindrák
jindrakv(a)quick.cz 602 615 075
Pavel
Koubík
606 423 438, d.251 621 387, pavelkoubik(a)seznam.cz
Marie
Koudelka
Kuhajdíková
Vladimír Martinovský
724-218 804, z.267 052 659, d.272 766 Václav
Filip
710, vladimir.martinovsky(a)pre.cz
Albert
Mikan
.777 639 336
Olga
Mikanová
mikanova(a)vurv.cz 607 739 701
Olina
Mildeová
olimil(a)centrum.cz, 737 124 400
Martin
Mráz
602 253 619 , d.266 310 942
mraz.martin(a)volny.cz
Petr
Jitka
317 721 646 , david(a)sks-hart.cz, 602 385 735, 606 617 477
d.222 957 011, 728 089 113, z.281 093 467 khnykova(a)
centrum.cz
Alena
Václav
Josef
Hart
Hnyková
Panec
775 339 478, petr(a)simpanz.com
Postránecká
. 777 793 241
777 552 032, d.354 528 514, z.359 603
Jarda
Radovnický 076, j.radovnicky(a)centrum.cz [email protected]
.+41-27-306 8158, (737667 590) skype:
Martina Remondeulaz matana211 martinaremondeulaz(a)
seznam.cz
737 113 170, erihova(a)centrum.cz
Eliška
Říhová
d.222 762 226
Magnusek Klonfar
polez(a)volny.cz , z.267 287 314, d.251 642 086
Tomáš
Koudelka
d.354 426 009 , 777 195 250, koudelka.tomas(a)post.cz
Dalibor
Krejsa
354 527 300
Jana
Krtková
739 010 203, Jkrtova(a)ptas.cz Jkrtkova(a)chello.cz Jkrtek(a)
pikelectronic.com
Gabriela
Licková
d.354 432 662, 777 293 278, z.354 436 299 lickova(a)misot.net
Jaroslav
Mašek
z.283 870 400, d.233 542 068, masek(a)trisoft.cz , 777 310 968
Jiří
Mazanec
d.251 640 46, z.241 483 230, 728 360 799 jiri.mazanec(a)
seznam.cz, mazanec(a)inservis.com
Helena
Mertová
mertovah(a)seznam.cz 776 025 830
Mirek
Michlík
777 258 661, mirekmichlik(a)seznam.cz
Zdeněk
Míka
d.266 610 136 , 724 292 049
Zdeněk
Mikan
605279670 , zdenek(a)amsoft.cz
Pavel
Milenovský z.272 011 445, 776 016 122, milenovsky(a)unicontrols.cz
Martin
Ministr
Alexandr Namyslov
z.244 026 122, d.244 461 043, mministr(a)appg.com, 776 264 790
sasan(a)tiscali.cz, d.315 685 858, 602 648 979 skype:a.s.a.n.872
Michal
Spudil
737 377 739, michal.spudil(a)volny.cz
Eva
Namyslová
d.315 685 858, 728 324 860 evanamyslova(a)tiscali.cz
Roman
Spudil
736 645 258, 261 006 712, roman(a)
spkolo.cz
Pavel
Píša
603 531 357, pisa(a)cmp.felk.cvut.cz
Vítězsl.
Plašilová
d.222 943 160, m.774 844 772, plasilovavita(a)seznam.cz
Suchomel
603-542 516, (602 416 732), 605 267
439 spacekarel(a)seznam.cz
Aleš
Procházka
605 266 333
Ivana
Richterová
602-144 007, ivanasimankova(a)volny.cz (a)seznam.cz
dědek
Rozmajzl
603 164 292, z. 257 315 964
Ivo
Štolc
d. 281 864 602, 724 778 780, ivo.stolc
(a)seznam.cz skype: ivo.stolc
Jaroslav
Řízek
d.381 212 430, 608 242 539, ová-8, jaroslav.rizek(a)seznam.cz
Michael
Sedláček
d.241 430 233, 777-302 290, Sedlacek(a)bropy.cz
Jiří
Pavouck(a)atlas.cz 602 782 514 tichy
Tichý Pavouk
(a)cegelec.cz
Michal
Seifert
d.281 971 608, 777 910 474, seifert(a)citasa.cz
Pavel
Trojánek
Pavel
Sláma
slama(a)uzlabina.cz , d.267 712 021
Dana
Spudilová
731 564 712, dana.spudilova(a)ceskatelevize.cz
Míša
Spudilová
mspudilova(a)csas.cz , 724 602 128
Jan
Střelka
„Strelka“<mandikm(a)kolektory.mepnet.cz , 603 466 097
Jan
Šír
Jiří
Marcela Trojánková
Hynek
Urban
608 143 043, P.Trojanek(a)seznam.cz
602 295 583, m.trojankova(a)volny.cz
602 114 407, [email protected]
Jiří Špicál Šplíchal
Josef
Vosolsobě
Vladimír Weigner
Jiří
Zbytovský
777 793 234, vosol(a)esonic.cz
Jaroslav
Šťastný Abé stastny.jarda(a)volny.cz , 602 840 140
Jitka
Štolcová
d. 281 864 602, 723 708 502, jitann(a)seznam.cz
Tůma
d.261 215 582, 602 208 744, jarda.tuma(a)volny.cz
Váca
724 724 300, Libor.Vaca(a)iex.cz
Radek
Vondra
777 614 793, d.272 735 222, radek.vondra(a)lidovky.cz
Martin
Zicha
d.235 515 589, m. 602 516 666 zicham(a)volny.cz
603 158 107 , z 224 941 863, weigner(a)
Jarda
seznam.cz skype:weigner_ah , adv.hol
Libor
(a)worldonline.cz
d.220 612 074, jzbytovsky(a)volny.cz
honza.sir(a)centrum.cz , 604-742 430 , jan.sir(a)rower.cz
603 185 846, spical(a)post.cz
35
Račenka 2010/2011
Zimní vzpomínka na letní
Brentu.
Když už mi připadá zima moc dlouhá, krátím si jí vzpomínkou na letní lezení. Tuhle berte
zároveň jako inspiraci pro vaše lezecké plány.
Každý rok si vybíráme alespoň jednu velkou stěnu z knihy extrémních výstupů v Alpách a
Dolomitech. Tentokrát jsme uznali za dostatečně důstojný výstup na Crozzon di Brenta (3.135 m
n.m.) cestou „Via delle Guide“ 5+ (Bruno Detassis a Enrico Giordani, 1935) v oblasti Brenta. Tato
cesta má pár záludností. Výška stěny (800 m) se téměř rovná délce výstupu (880 m), z čehož je
jasné, že vede v téměř kolmé skále. Spodních 19 délek skoro v žádné partii neklesá pod 4, pouze
poslední 4 délky jsou 2 – 3. Sestup je přes Cima Tosa, místy 3 a v průvodci je mu věnována celá
strana, zatímco výstupu pár řádek. Výstup je veden částečně vodními stoky, takže je doporučeno,
lézt nejdříve 2 dny po dešti. Další den hezkého počasí je třeba na výstup a pokud nejste rychlíci,
tak další den na sestup.
Na počasí jsme měli štěstí, tak vstáváme ráno ve 3 hodiny a ve 4 vyrážíme z chaty Brentai.
Ještě před svítáním jsme pod nástupem, a tak první metry zdoláváme ještě s čelovkou. Orientace
je jasná – stále kolmo vzhůru. Asi po 15 těžších délkách přichází lehčí čtyřkové lezení a s ním trochu problémy s orientací. Někde v těchto místech s odcházejícími silami těla i ducha a
s přibývajícím strádáním přichází poznání, kdo že je to vlastně ten „bigwallista“. Se spolulezcem
Mírou jsme vymysleli uspokojivou odpověď „velký vůl“. Nakonec se nám celkem daří najít správný směr i v dalších délkách a ztrácíme se až těsně pod vrcholem. Vrcholová pyramida je nepřehledná kupa kamení, skála je lámavá, možnost jištění téměř žádná, a tak se v tomto terénu vybojíme nejvíc. Pozdě odpoledne konečně stojíme na vrcholu. Předpokládaná doba sestupu je 6 hodin,
a tak jsme již předem počítali s bivakem. Nahoře je bivakovací chatka pro 4 lidi (maximálně pro 5,
když jeden spí mezi palandami) a je vybavená novými dekami v dostatečném množství. Z vlastní
zkušenosti musím zdůraznit, že na sestup je potřeba několik hodin světla. Sestup je nejen lezecky,
ale především orientačně náročný. Je veden v lámavé skále a je prakticky neodjistitelný.
V případě, že vám sestup znemožní špatné počasí, mám dobrou zprávu, nahoře je signál. Méně
dobrá zpráva je, že loni v létě byla jediným zdrojem vody na vršku malá mělká louže. Byla tak mělká, že jsme si museli vyrobit naběračku z pytlíku od
polévky. Z téhle louže se
nám ale podařilo navařit
několik ešusů různých
tekutin aniž by se objem
vody zmenšil, takže máme podezření, že je zásobována nějakým malým
pramínkem, tak třeba
poslouží i vám.
Hodně krásných cest
přeje, Olga.
Olga Mikanová,
Míra Michlík
36
Royal Alpine club
Na Rači
37
Račenka 2010/2011
Foto
Hut lake
38
Royal Alpine club
Tři akce dobrodruha
Protože cestovních aktivit agentury „DOBRODRUŽNÉ PRÁZDNINY“ se opět zúčastňovali členové a příznivci HO RAČ, pokusím se o krátký report.
První akcí byl v dubnu zájezd do Maroka. Termín to je vhodný, už není v horách tolik
sněhu, ale ještě není velké vedro. Ve Vysokém Atlasu jsme podnikli velmi pěknou procházku, nicméně největších dávek adrenalinu jsme si užili nikoliv při zdolávání přírodních překážek, ale při boji se zlotřilou půjčovnou Thrifty, která nás vyváděla aprílem od samého počátku. Obávám se ale, že její žertíky nejsou omezeny jen na měsíc duben. Vozidlo bylo poloviční než mělo být, slíbenou uzamykací „rakev“ na střechu, která měla problém alespoň
nouzově vyřešit, slíbili přivést za hodinu, pak odpoledne, nakonec ji nepřivezli vůbec
(mechanik mi pak sdělil, že nikdy nic takového na střechu v Maroku neviděl), autobaterie
se hned 1. den vybila, takže nám ji museli měnit za jinou (s poloviční kapacitou), další den
odešla spojka a ježdění potmě uličkami historického centra Marakéše bez možnosti řadit
rychlosti je zážitek opravdu pro fajnšmekry. No nakonec jsme se dostali nejen do hor, ale i
do soutěsek jižně od Atlasu, kde jsme v soutěsce Todra dokonce dalekohledem sledovali
lezení. To by tam bylo velmi pěkné. Méně pěkné je, že dno krásné soutěsky vybetonovali,
aby se dala projet autem.
Specifikem zájezdu byl nelítostný genderový boj, který minoritní masculinní složku
účastníků toužící po přírodních krásách zahnal do naprosté defenzivy a vyústil v bezuzdné
nakupování koberců, deček, korálků, konviček, sošek a podobných lapačů prachu.
Hlavní akcí roku byl ale výpad do Grónska na přelomu června a července, tedy
v době, kdy tam nebylo potřeba brát čelové svítilny. Zvolen byl – vzhledem k věkovému
průměru účastníků 61 let – velmi smělý cíl, totiž ujít za maximálně 14 dní (jináč by nám ulítl
eroplán) trek psaný v průvodcích na 10 až 14 dnů. Vedl z druhého největšího města ostrova Sisimiutu (asi 5000 obyvatel) do Kangerlussuaqu, místa největšího grónského letiště,
které dříve bylo součástí americké vojenské základny. Zhruba asi 150km panenskou severskou přírodou přes kopce a kolem desítek krásných jezer.
První deštivý den v Sisimiutu jsme strávili sháněním bombiček k vařičům a návštěvou
místního muzea, druhý den zajímavým výletem lodí do bývalé eskymácké osady, a ač nás
čekala dlouhá cesta, dovolili jsme si mazácky vypustit ještě den další, neboť se jednalo o
den letního slunovratu, který je v Kalaalit Nunaat (tak se správně po domorodsku Grónsko
nazývá) zároveň dnem státního svátku. To jsme si nechtěli nechat ujít a dobře jsme udělali.
Místní se na oslavy dostavili většinou oděni/y v krojích, na ženských krojích je zajímavé to,
že některé motivy zdobení připomínají vzory moravské, což je prý způsobeno působením
misionářů z řad Moravských bratří. Oslavy pak sestávaly z řečnění, velkého množství vlajek,
sborového zpěvu, mše v kostele, kladení věnců u kostela a na hřbitově, z příjemného pohoštění kávou a velmi dobrými koláčky v místní „sokolovně“, kde pak na podiu proběhly
různé kulturní vložky a soutěže, včetně ochotnického divadla. Též nám jakýsi inuitský Jirka
Šplíchal rozdal texty písní, abychom mohli zpívat s muzikantem na jevišti, o němž se nám
39
Račenka 2010/2011
nepodařilo zjistit, zda to
byl sisimiutský primátor či
jen kulturní referent. Texty
písní byly zajímavé a nesobecky se s vámi alespoň o
část jednoho podělím.
Inuiaat kalaallit.
Inuiaat kalaallit
eqeersimaarluartut
asanningaartut nunamut
pigisaminnut nammineq
takussuserniarlugit
amussavarput maanna.
Odpoledne pak bylo
ve znamení závodu v tom,
kdo se nejdříve vrátí z lovu
s uloveným tuleněm, nejprve jsme mysleli, že se
jedná o závod motorových
člunů, ale když ty odjely
daleko a stále se nevracely, bylo nám vysvětleno, že
jde o výše zmíněnou zajímavou disciplínu. A opravdu asi za 2 hodiny se vracel první člun s vítězným
lovcem. Do času se mu
ještě započítávalo stažení
uloveného ploutvonožce a
jeho rozporcování. Nám přihlížejícím pak byla nabídnuta čerstvá syrová játra, která byla
fakt vynikající a vůbec, ale vůbec nesmrděla - na rozdíl od tuleního masa, které jsme rožnili
předchozí večer - po rybím tuku. Poté jezdily už čluny jeden za druhým, pro tuleně státní
svátek moc příjemným dnem nebyl. Čekání na první čluny předtím zpestřili místní kajakáři,
zejména trojice z nich, která bravurně předváděla různé typy eskymáckých obratů, ať už
prováděné s pádlem či pouze s pomocí paží. Rožnění ulovených tuleňů už jsme se nezúčastnili a už jen z dálky jsme sledovali to, co bývá při státních svátcích zvykem – totiž ohňostroj. Protože na tmu by museli čekat mnoho týdnů, byla to podívaná poněkud neobvyklá, při níž akustické vjemy dominovaly nad vizuálními.
To už jsme ale vyráželi na náš trek, abychom stihli ještě trochu zmoknout. Naštěstí,
čím jsme se pak další dny víc vzdalovali od pobřeží, deště ubývalo. Kudy máme jít bylo někdy snadné poznat, někdy méně, ale krajina byla pěkná a členitá, takže žádné pořádné
bloudění se nám nezdařilo. Nepříjemné byly občasné průstupy vrbičkama, kdo si někdy
40
Royal Alpine club
„zkracoval“ cestu kosovkou v Tatrách, tak si může tuto záležitost živě představit. Další nepříjemností byla chůze po molitanu, jak Petr Vysoký nazval velmi výstižně chůzi po houpajícím se povrchu tamější tundry. Komáři byli taky, místy i dost, ale proti Staré řece to byl
slabý odvar. Velikým zpříjemněním cesty byl občasný intenzivní rybolov, který zejména
některým zručnějším a trpělivějším jedincům se dařil v míře nečekané. Nejlépe lososi brali
na staniol z čokoládové tyčinky Mars. Bobulí bylo ještě málo, ale hub mnoho. Kozáků. Zhruba v jednodenních intervalech jsou po cestě útulné chatičky, často jsme jejich pohodlí využili alespoň k vaření a k přespání několika členů výpravy, pro všechny byly většinou příliš
malé.
V poslední třetině treku vede trasa podél dlouhého jezera Amitsorsuaq, u kterého
kdysi Američani zanechali kolem desítky kanoí. Nám se postupně podařilo najít 4 a
s improvizovanými pádly si část výpravy ušetřila více jak jednodenní pochod, což bylo příjemné zpestření. Ten druhý den u jezera byl úžasný, slunce hřálo, že se dalo „opalovat“ a
koupat, ryby braly, oheň plápolal, krajina nádherná a cíl už nedaleko.
Došli jsme do něj společně v plném počtu (15) za 9 dnů pochodu, v což jsem vůbec
nedoufal, že bychom to mohli takto rychle stihnout. Došla Alena, které bylo 74, i Jana Vysoká, která si ještě před polovicí trasy hnula se zádama a zbytek šla zlomená v pase.
V Kangerluursuuaqu jsme si dali na letišti pivo, postavili stany v kempu a dělali ještě
krátké výlety. Nejprve společný – objednal jsem terénní autobus a vyrazili jsme k icecapu.
(icecap = ledová čepice = pevninský ledovec pokrývající převážnou část povrchu Grónska).
Ten nás tak nadchl, že jsme překvapenému průvodci, který nás měl na starosti zmizeli za
obzor – neměl nás pak moc rád. Přesto nás dle plánu, i když se zpožděním ještě zavezl
k místu, kde se okraj ledovce, zde nazývaného Russelův, odlamuje a kde zpod něho vytéká
mohutná ledovcová Watson River. Pár se nás nechalo při zpáteční cestě vysadit a pěšky
41
Račenka 2010/2011
jsme se vydali ke kaskádě, kterou tato řeka vytváří ve skalní soutěsce v jednom místě své
krátké cesty mezi ledovcem a dlouhým fjordem, do kterého ústí. Viděl jsem za život mnoho
různých vodopádů, soutěsek a velmi těžkých peřejí, ale z této šla hrůza asi nejvíce. Niagarské vodopády se mi zdály sjízdnější. O něco „méně divočejší“ je pak peřej stejné řeky těsně
před ústím do fjordu, kousek od letiště. Dobře se na ni kouká z mostu J.T.Perryho. Nejmenuje se po slavném polárníkovi Pearym, ale po Američanovi, který se peřej pod ním pokoušel splout. Musel to být dost magor, pokud to nezamýšlel jako sebevraždu, pak to měl
ovšem jistější než skok z Nuseláku.
Kratší výlety už byly jen do okolí ještě bližšího, někteří se jeli projet na kajacích po
jezeře, jiní byli hledat fosilie nebo šli fotografovat pižmoně. Pak už jen nákup dárků a odlet
do Kodaně, kde nám ujel koupený autobus, aby vše nebylo tak jednoduché.
Pěknou akcí, která tedy nebyla akcí cestovky, ale na kterou mne nalákali kamarádi,
byl několikadenní výpad do Přímořských Alp (Les Alpes Maritimes). Bylo mi sice trochu
záhadou, proč jedou do části Alp, která je z Prahy snad nejdále, ale neřešil jsem to a připojil
se. Auto, kterým jsme jeli, kleklo už před Berounem, ale naštěstí byla v záloze má věrná
Felície, na kterou mnozí hledí spatra, a ta nás dovezla. Prý tak stará auta nesmí v Německu
na silnici, ale já to naštěstí nevěděl a asi je to kec. Německo jsme projeli křížem krážem.
Felda jela spolehlivě, ale navigátorka byla méně spolehlivá, takže poté, co jsem si zdřímnul
a nahradil mne druhý šofér, po probuzení jsem s údivem zjistil, že konfigurace hvězd na
obloze svědčí o jízdě na sever, a že jsme severně od Frankfurtu, který rozhodně na vhodné
42
Royal Alpine club
trase z Prahy do Cannes neleží.
Do Přímořských Alp jsme nicméně po
delším cestování dorazili a můžu je vřele doporučit, spíše než na lezení (které jsme neprovozovali a které je lepší v relativně blízkém Verdonu),
tak na pěkné chození s případným nějakým úsekem II-kového či III-kového připolezení. Pohybovali jsme se v prostoru národního parku Mercantour, hlavní hřeben sleduje francouzskoitalskou hranici, na francouzské straně, resp.
v tom hraničním hřebeni je nejvyšším vrcholem
Cima de Gelas (3143m), na který jsme se vydali,
nejvyšší vrchol je pak zcela na italské straně
(Cima Argentera 3297m).
Ač je tato část Alp tvořena krystalickými
horninami, je zde nádherná květena, úžasné
jsou například obrovské plochy kvetoucích arnik.
Je zde spousta kamzíků i kozorožců, mnoho ples
a krásných potoků s koupacími tůňkami, příjemné chaty, krásná krajina a pěkné výhledy. Počasí
nám – kromě dne, kdy jsme stoupali na Gelas –
přálo, zdolali jsme několik dalších vrcholů, přešli
několik sedel a otestovali několik chat. Zdařilý
výlet.
Vláďa Weigner
Cima de Gelas
43
Račenka 2010/2011
Treky v jižním Grónsku
Praktické informace
Nejvhodnější doba
Od června do září. V červnu může být ještě ve vyšších polohách sníh, naopak v červenci zde bývá nejvíce komárů. Později již bývá chladněji, ale hmyzu ubývá. V červnu a červenci je celý den světlo, od začátku srpna je již krátká
noc, později se den již velmi rychle zkracuje.
Doprava
Východištěm pro treky v této oblasti je letiště Narsarsuaq, kam se dá doletět letadly Air Greenland z Kodaně.
Existuje i možnost dostat se sem z Reykjavíku. Na začátky treků v blízkosti letiště Narsarsuaq se dá dojet loděmi,
které provozuje agentura Jacka Simouda Blue Ice . Do vzdálenějších míst je potřeba doletět vrtulníky Air Greenland.
Lodní doprava v jihozápadním Grónsku téměř přestala existovat. Jedinou možností často bývají právě zmíněné
vrtulníky. Téměř každá středně velká osada je vybavena heliportem. Síť helikoptérové dopravy je tu poměrně
hustá. Ceny za jeden let se pohybují v relacích od 600 do 1500 DKK (2000 – 5000 Kč). Letenky na vrtulníky a na
letadla z Kodaně se dají koupit na stránce www.airgreenland.com. Cenu za lístky je možné zaplatit prostřednictvím
běžných platebních karet. Rezervace není možná. Také není možné koupit lístky na obvyklých rezervačních serverech jako je Amadeus apod. Z tohoto důvodu nemá cenu shánět letenky přes prodejce letenek jako je Kralovna.cz,
Letuska.cz apod. Letenky na helikoptéry jsou dobře refundovatelné. Je možné je vrátit do dvou hodin před odletem, přičemž vám vrátí plnou cenu letenky. Naopak levné výhodné tarify na let z Kodaně jsou bez možnosti vrácení
a změny letu. Je možné je však pojistit u jedné z dánských pojišťoven. Pojistka se vztahuje na závažné důvody neuskutečnění letu jako jsou zranění, nemoci apod. Cena pojistky je asi 1000 Kč. Jinak cena vlastní letenky se pohybuje
v rozsahu od 15000 Kč po 40000 Kč. Platí následující pravidlo: čím dříve koupíte, tím je cena nižší. Loni stála letenka
v prosinci(2009) na červenec(2010) 16800 Kč, v lednu ta samá letenka 22500 Kč, v březnu již 30000 Kč a v červnu
se její cena již pohybovala kolem 40000 Kč. Ceny lodních lístků společnosti Blue Ice se pohybují od 150 DKK
(Narsarsuaq – Qassiarsuk) do 500 DKK (Narsarsuaq-Narsaq). Pokud se potřebujete přepravit lodí někde jinde než
v okolí Narsarsuaqu, musíte si domluvit převoz individuálně s domorodci nebo místními turistickými agenturami.
Rozptyl těchto cen může být obrovský.
Možnosti nákupu
V mnoha grónských osadách jsou supermarkety. V městech jich je několik. Jsou velmi dobře vybaveny potravinami vhodnými i pro treking. Otevírací doba ve městech jako jsou Qaqortoq a Nanortalik je výborná, často od rána
do večera, někde je otevřeno i v sobotu a neděli, v menších osadách je to horší. Obchody mají otevřeno jen velmi
krátce. Otevírací doba je tu větším problémem než sortiment zboží. Plynové bomby pro vařiče Var2 je možné koupit v Blue Ice baru v Narsarsuaqu a v Turistické kanceláři v Nanortaliku. Automobilový benzín pro benzínové vařiče
je velmi levný a koupíte ho téměř všude. Čistý benzín prodávají v Blue Ice baru.
Mapy,průvodce
Většina treků je zobrazena na mapách 1:100000, které je možné koupit také v Blue Ice baru v Narsarsuaqu a
v Turistické kanceláři v Nanortaliku. Oblasti, které nejsou na těchto mapách, jsou jistě na mapách 1:250000 nebo
na mapách 1:500000. I tyto můžete koupit na stejných místech. Pokud byste si je chtěli koupit pro přípravu a plánování treků už v ČR, je to čas od času možné v prodejně Kiwi v Praze. Samozřejmě je seženete i v Kodani. Okolí
Narsarsuaqu je navíc zobrazeno i na velmi podrobné mapě 1:50000. Některé treky jsou popsány v průvodci Lonely
Planet Island,Grónsko a Faerské ostrovy, který před časem vyšel i v češtině. Novější průvodce z tohoto nakladatelství Greenland and the Arctic je v tomto ohledu slabší. Mapy 1:100000 bývaly vybaveny také na zadních stranách,
případně v příloze trekingovými průvodci. Bohužel ne všechna vydání.
Počasí
Jihozápadní Grónsko je podobně jako Skandinávie proslulé deštivým počasím. Nicméně není to pravda vždy.
Letos v létě 2010 v průběhu června a července zde bylo nepřetržitě pět týdnů slunečné počasí. Teploty se odpoledne pohybují obvykle v rozmezí 10-15 stupňů, ale teplota může vyšplhat i přes dvacet, počítejte však i s tím, že při
ochlazení může být i citelně chladněji. V noci nebývá vzhledem k bílým nocím teplota o tolik nižší než ve dne, málokdy klesne hluboko pod nulu. Nebezpečné mohou být silné větry. Nebývají časté, ale o to více vás může překvapit
jejich síla. Jeden takový vítr jsme přežili jen díky stanu se sněhovými límci.
Vybavení
Základním vybavením je kvalitní stan odolný větru i dešti. Spacák nemusí být extrémně teplý, noci nebývají
v létě o mnoho chladnější než den. Stačí, aby vydržel teploty jen mírně pod nulou. Toto platí, pokud nehodláte
44
Royal Alpine club
vyrazit do vyšších poloh na ledovcích. Pokud na treky vyrážíte z Narsarsuaqu nebo Nanortaliku, na vaření můžete
mít plynový vařič. V jiných místech plynové bomby neseženete (nemám ověřen Qaqortoq), potom je dobré mít
benzínový vařič. Na mnoha místech je možné vařit na ohni, všude je dostatek suchých větviček břízek a vrbiček. Za
dobrého počasí je tak možné šetřit palivo do vařičů. Základním vybavením hlavně pro treky v oblasti Tasermiutu
jsou teleskopické trekingové hůlky. Jsou potřeba hlavně pro překonávání řek, bažin, ale i pro udržení rovnováhy
v zarostlém kamenitém terénu. Ohledně oblečení platí totéž co o stanu, je vhodné mít věci odolné vodě i windstoperové větrovky a kalhoty. Na nohách je dobré mít kvalitní goretexové pohory. Pro překonávání bažin a řek jsem
používal neoprénové botičky, které nosí obvykle vodáci. Je samozřejmě také možné mít trekové sandále, ale v nich
není noha tolik chráněna proti chladu a kamenům při brodění. V oblasti Tasermiutu se brodí často a voda je velmi
ledová. Pokud plánujete přechody ledovců, je potřeba klasické horolezecké vybavení na ledovec. Též hlavně
v oblasti Tasermiutu se vyskytuje velké množství nepříjemného hmyzu, proto důležitým vybavením je kvalitní rouška přes obličej. Vzhledem k náročnému terénu musí být dostatečně průhledná, je potřeba, aby byla z tmavého
materiálu a neleskla se na slunci.
Popis jednotlivých treků
1.Igaliku – Qaqortoq
doba pochodu: 4 dny
obtížnost: lehký až středně těžký
značení: mužiky a místy červená značka
cesty: částečně vyšlapané ovčí stezky, v okolí farem a na koncích treku prašné silnice
noclehy: na pobřeží před Qaqortoqem jsou otevřené rybářské chatky s případnou možností přespání, v zálivu
Tartoq je zcela nová bivakovací chatka
mapy: Narsaq a Qaqortoq 1:100000
Tento trek je asi nejčastěji chozeným vícedenním trekem v oblasti. Přesto jsme za čtyři dny nepotkali nikoho.
Projde ho asi jen 10 až 20 skupin během krátkého léta. Východištěm je vesnička Igaliku (vikingsky Gardar), kam se
dostanete lodí Blue Ice z Narsarsuaqu za 300 DKK za osobu.. Loď vás dopraví do přístavu Itilleq, který je vzdálen asi
3 km od Igaliku. Trek vede příjemnou severskou krajinou s mnoha jezery. Procházíte při něm úzkým poloostrovem
ve směru na Qaqortoq. Je značen červenou barvou, ale ne v celém průběhu. Zato na kamenné mužiky se můžete
spolehnout téměř všude. Nejsou zde obvykle brody velkých řek, snad jen po větších deštích se některé potoky
mohou rozvodnit. Málokde vás bude obtěžovat bodavý hmyz. Prodíraní nízkými břízkami musíte absolvovat jen za
ruinami Hvalsoy a po překonání sedla pod Redekammenem. Při pochodu kolem hory Iviangiusaq Kangilleq je lépe
sejít k mořské hladině než traverzovat svah výše nad hladinou. Právě zde se vyskytují největší březové porosty.
Kulturním vrcholem trasy jsou ruiny vikingské osady Hvalsoy, kde se poměrně dobře do dnešních dní dochovaly
ruiny místního kostela. Krajinářským vrcholem je možnost výstupu na horu Redekammen. Tento výstup není přímo
na trase, je to odbočka, kterou by nikdo neměl vynechat. Za Hvalsoy se jde asi 2 km po strmém mořském pobřeží
až do údolí potoka, který spadá k moři od severu. Podél tohoto potoka se vystoupá asi 250 výškových metrů po
ovčí stezce po levé straně potoka (z pohledu výstupu) na planinu, kde se dá tábořit. Odtud pokračuje dál cesta na
Qaqortoq západním směrem na nízké sedlo. Výstup na Redekammen vede odsud severním směrem údolím vzhůru,
poté se odbočí doleva na sedlo v hřebeni Redekammenu. Odtud se jde doprava po hřebeni, zpočátku se skály na
hřebeni podcházejí po stezce vlevo, potom se už dá jít téměř kdekoli po širokém hřebeni. Turisticky bez použití
lanové techniky se dá dojít až na dva nejjižnější vrcholy Redekammenu. Odtud je fantastický výhled na poloostrov
vedoucí směrem na Qaqortoq, na okolní fjordy, pevninský ledovec a desítky jezer a hor v okolí. Zbytek treku kromě
popsaných míst je již snadný. Na pobřeží před Qaqortoqem je několik chat, v kterých je možné přespat. V jedné
jsme dokonce nalezli i návštěvní knížku hostů. Chaty patří zřejmě místním rybářům, nejsou zamčeny.
2.Alluitsup Paa - Igaliku
doba pochodu:4-5 dní
obtížnost: lehký až středně těžký
značení: jen místy mužiky
cesty: totéž viz trek 1.
mapy: Narsaq a Qaqortoq 1:100000
Trasa vede nejdříve skalnatým pobřežím a posléze zasněnou jezerní krajinou kraje Vatnaverfi. Není zde tak
dramatická krajina jako v Tasermiutu, ale přesto má své kouzlo. Nejkrásnějším úsekem je průstup údolím Sáry
Nielsenové, kde strmé skalní stěny spadají do několika krásných jezer. Průstup je většinou snadný. Výjimkou je úsek
v blízkosti jezera Qorlortorsuup Tasia, který je hodně zarostlý. Doporučuje se absolvovat trasu treku od jihu. Řeka
45
Račenka 2010/2011
spadající do zálivu Kujalleq se nedá kvůli své vodnatosti brodit. Musíte se nechat převézt přes záliv na lodi. Lidé žijí
pouze na jižním břehu v osadě Igaliku Kujalleq. Pokud byste šli od severu, museli byste si domluvit převoz pomocí
satelitního telefonu. Závěrečná část do Igaliku je již snadná. Zajímavostí na trase je osada Lichtenau s kostelíkem
postaveným Moravskými bratry v 18. století.
3.Okruh v oblasti Tasermiut fjordu
Tasiusaq – Klosterdalen – Kangikitsoq – Qinnguadalen – Tasiusaq
doba pochodu: 7-9 dní
obtížnost: velmi těžký
značení: žádné
cesty: žádné
noclehy: výhradně stan
mapa: Tasermiut fjorden – Nanortalik 1:100000
Tento okruh je královským trekem nejen jihu Grónska. Obejdete při něm nádherné kopce spadající impozantními stěnami do fjordů. Tasermiut fjord je významnou oblastí tzv. bigwallového lezení. Žulové stěny jsou vysoké
1000 až 1500 metrů. Horolezci se dopravují přímo pod stěny loděmi i s veškerým materiálem. Cesty zde tudíž neexistují s výjimkou nástupů do stěn. Východištěm je osada Tasiusaq, kam je možné dojet lodí z městečka Nanortalik.
Oficiální cena za dopravu je v Turistické kanceláři v Nanortaliku 700 DKK za osobu. Cena za přepravu až do Klosterdalen je 1100 DKK. Nižší ceny je možné získat, pokud se domluvíte přímo s nějakým rybářem. Zpáteční cesta
z farmy Saputit Tasia nás přišla na 250 DKK za osobu. Trek vede naprosto panenskou divočinou, pouze nejbližší
okolí Tasiusaqu a farmy Saputit Tasia je ovlivněno hlavně chovem ovcí. Na treku musí turista překonávat několik
druhů obtíží. Na mnoha místech je nutné se prodírat porosty nízkých břízek a vrbiček, které dosahují výšky nejvýše
3 až 4 metrů. Průstup bývá velice obtížný hlavně na břehu Tasermiut fjordu, v dolní části Qinnguadalen a na břehu
jezera Tasersuaq. Na treku se též vyskytuje řada brodů divokých řek napájených ledovci. Nejtěžšími jsou přechody
řeky v Klosterdalen a v blízkosti jezera Drepanocladus Dam. Problémem je též překonání výtoku z jezera Tasersuaq.
Kromě brodů se na trase vyskytuje také množství močálů. Největší je v Klosterdalen. Často je nutné si vybrat ze
dvou zel, buď se prodírat břízkami, nebo přecházet přes močál, kde břízky nerostou. Na břehu Tasermiut fjordu je
možné se břízkám vyhnout při odlivu, který zde dosahuje 3 až 4 metrů. V této době je možné jít místy po dně fjordu. Nejde to však všude. Někde spadají přímo do hloubky kolmé skalní stěnky břehu fjordu. Velkým problémem na
trase jsou též gigantické kamenné proudy, které někde přehrazují celá údolí. Mnohdy jsou tvořeny obrovskými
kamennými bloky o velikosti několika metrů. Mezi nimi jsou i několik desítek metrů hluboké průrvy. Vzhledem
k tomu, že zde neexistuje značení, každý si musí hledat cestu přes tyto proudy sám. Případné nalezení optimální
cesty může značně cestu ulehčit. Naopak zabloudění v těchto proudech může mít fatální důsledky. Výběr správné
cesty je tedy naprosto zásadní. Nejtěžší proudy se vyskytují v blízkosti Drepanocladus Dam a v horní části Qinnguadalen. Na celé trase je turista navíc obtěžován velkým množstvím komárů a muchniček, jak již bylo napsáno
v kapitole vybavení - zcela základní pomůckou je kvalitní rouška přes obličej. Podrobný popis treku je v reportáži.
4.Qassiarsuk - Ipiuttat
doba pochodu: 1 dlouhý den nebo 2 krátké
obtížnost:snadný
značení: žádné
cesty:často ovčí stezky
mapa: Narsarsuaq 1:100000
Kopec Ipiuttat vysoký 415 metrů je krásným vyhlídkovým bodem na poloostrově ve fjordu Egalorutsit Kangillit,
do kterého se telí několik ledovcových splazů. Z tohoto důvodu je fjord často plný ledových ker a tříště. Výhled
z Ipiuttatu je opravdu úchvatný. Východištěm je osada Qassiarsuk, kam se dostaneme z Narsarsuaqu lodí Blue Ice
za 150 DKK. Trasa je snadná, pouze samotný závěrečný výstup na kopec je zarostlý křovím. Qassiarsuk se za vikingských dob jmenoval Brattahlid a byl největší osadou založenou Erikem Zrzavým už v 10. století. Dnes jsou zde
ruiny bývalé osady a zároveň skanzen, kde je možné vidět pěknou repliku vikingského domu. Odsud ke svým slavným plavbám vyplouval i Erikův syn Leif Erikson, který někdy po roce 1000 objevil Ameriku.
5.Qassiarsuk – Qajuuttap Sermia
doba pochodu: 3-4 dny
obtížnost:snadný
značení: žádné
cesty: často ovčí stezky, v údolí před ledovcem výborně vychozený chodník
mapa: Narsarsuaq 1:100000
46
Royal Alpine club
Qajuuttap Sermia patří mezi největší ledovcové splazy v oblasti. Místo, kde se telí do fjordu je mimořádně
působivé. Z Qassirsuku se jde podél fjordu po prašné cestě k farmě Qorlortoq. Odtud jsou dvě varianty dalšího
výstupu na skalnaté sedlo v hřebeni ležícím severně odsud. Buď se dá jít doleva údolím Paratiisi kolem několika
jezer nebo pokračovat podél fjordu až k farmám Qinngua Kangilleq. Před farmou se uhne doleva do kopce a vystoupá se až k velkému jezeru. Odtud se jde dále nahoru kolem mnoha malých jezírek a přes kamenité plato na
sedlo. Ze sedla se sestupuje po ovčí stezce strmě do údolí, v němž již vede k fjordu výborný chodník. Agentura Blue
Ice zde má vybudovaný bivakovačí boudu, v které je případně možné přespat. Po pravé straně fjordu lze pod strmými svahy kopce dojít až k ledovci nebo je možné na tento kopec vysoký asi 500 metrů vystoupit. Z něho je výborný
výhled na fjord a ledovec. Výstupová trasa je strmá a částečně zarostlá.
6.Narsarsuaq – Mellemlandet
doba pochodu: 2-4 dny
obtížnost: snadné až středně těžké
značení: cesta z Blomsterdalen (Flower Valley) k chatce je značená červenou značkou
cesty: v údolí prašná cesta, z údolí nahoru k prvnímu jezeru vyšlapaná cesta s jištěním lany
mapa:Narsarsuaq 1:50000,1:100000
Mellemlandet je náhorní plošina mezi dvěma ledovcovými splazy. Z Narsarsuaqu se jde pohodlně až do Údolí
květin ( Blomsterdalen).Odsud se vystupuje velmi strmě vzhůru. Cesta je však vyšlapaná a zajištěna lany. Dobrá
stezka vede až k velkému jezeru. Odsud se dá sestoupit k ledovci Kuussuup Sermia nebo pokračovat ve výstupu.
Cesta dále je stále značená, ale už není vyšlapaná. Značení není příliš dobré, je potřeba dávat velký pozor na značku. Ta nás dovede až k pěkné bivakovaní boudě, kterou postavil turistický oddíl z Narsaqu. Bouda je výborným
východištěm na výlety po Mellemlandetu. Krátká trasa vede na krásný vyhlídkový bod nad koncem ledovce Qoorup
Sermia. Celodenním výletem je trasa na konec Mellemlandetu do míst, kde se obrovský ledovcový splaz dělí na dva
ledovce Kuussuup Sermia a Qoorup Sermia. Výhled z tohoto místa je mimořádně krásný a tento výlet určitě nevynechejte.
V divočině fjordu Tasermiut
Do městečka Nanortaliku, který je východištěm pro treky i lezení v úžasné krajině kolem Tasermiut
fjordu, jsme odlétali vrtulníkem z největšího města jihu Grónska z Qaqortoqu. Odlet byl velmi brzo ráno, po
páté hodině ranní. Heliport byl ponořen do husté mlhy. Nebylo vidět doslova ani na krok. Každé letiště by
v takových podmínkách bylo uzavřeno. Vrtulníky mají však výhodu v možnosti kolmého startu. Naše helikoptéra se vznesla nejdříve právě kolmo do vzduchu, po dosažení bezpečné výšky nad domy města se naklonila mírně dopředu a prudce začala stoupat šikmo dopředu. Po několika desítkách vteřin jsme vylétli
z mraků, které se válely nad zemí do výšky asi 400 až 600 metrů. Okamžitě nás oslnilo ostré světlo nízko nad
obzorem ležícího slunce. Když si naše oči zvykly na rychlou změnu světla, spatřili jsme úžasnou hradbu zubatých hor vyrůstajících z mraků. Těch hor bylo všude tolik, že jsme nebyli přesně schopni určit kopce, ke
kterým jsme směřovali – k tajemným věžím fjordu Tasermiut.
Po asi 35 minutách letu začal vrtulník opět klesat do mraků, během několika vteřin se zakryla opona za
přeludem a my jsme s obavami čekali na přistání. Absolutně nic jsme neviděli, když se vrtulník lehce dotknul země. Piloti mají k dispozici výborné navigační prostředky a navíc velké zkušenosti s létáním v těchto
končinách. Doprava vrtulníky zcela v jihozápadním Grónsku nahradila lodní dopravu. Piloti denně zajišťují
jedinou možnou dopravu mezi osadami na jihu Grónska.
Z heliportu je to jen kousek do centra Nanortaliku. I když má městečko jen okolo 2000 obyvatel, jsou
zde tři velké supermarkety. Naším úkolem je se zde zásobit na největší a nejtěžší trek naší výpravy. Nejdříve
však jdeme do místní turistické kanceláře, abychom si domluvili dopravu do fjordu. Jejím šéfem je Niels
Taekker Jepsen. Je to již starší pán s šedivými vlasy, nicméně má sportovní štíhlou postavu. Je vidět, že celý
život se věnuje turistice. Téměř všichni horolezci a turisté, kteří sem přijedou, se s ním potkají. Je zdrojem
velice cenných informací. Niels je velice ochotný, na druhou stranu je to tvrdý obchodník, jeho cena za
dopravu do fjordu je velmi vysoká. Nicméně si cenu domlouváme právě s ním, máme totiž zájem také o
zmíněné informace. Niels je nám jako svým zákazníkům ochotně sděluje, získáváme od něho kopii podrobných poznámek německé expedice z roku 2008. Poznámky obsahují popisy aktuální schůdnosti nejtěžších
míst. Na mapě, kterou máme, některé trasy jsou nakresleny, ale již ne s aktuální přesností. Jiné trasy tam
nejsou vůbec. Naopak někde je trasa nakreslena dnes naprosto neschůdným směrem. Podrobný trekkingový průvodce oblasti neexistuje. Poznámky, které jsme od Nielse získali, byly, jak se později ukázalo, pro
47
Račenka 2010/2011
absolvování naší trasy zcela klíčové. Dozvídáme se také, že trasa ze Stordalen Havn do Aappilattoqu je velice
těžká, není jisté, zda ji zvládneme. S Nielsem si domlouváme náhradní řešení. Pokud do 26.července do
Aappilattoqu nedorazíme, pošle do Stordalens Havn pro nás loď. Jdeme ještě jednou na heliport a kupujeme si letenky na vrtulník z Aapillatoqu zpět do Nanortaliku. Vyřizování v Nanortaliku je hektické, je nám
řečeno, že asi v 10 hodin pojede loď do fjordu, do této doby musíme všechno zařídit a nakoupit. Naše výprava se dělí, Jindra, Pepa a Vláďa se rozhodli, že pojedou lodí až do Klosterdalen, na trek mají méně času než
my s Ovarem. Znamená to, že celý náš program v oblasti Tasermiutu absolvujeme pouze ve dvou. Nemáme
satelitní telefon, uvědomujeme si, že to bude poměrně náročný a nebezpečný podnik. Bohužel, Grónsko již
nepokrývá signál systému Thuraya, pouze Iridium. Pořídit si telefon systému Iridium je poměrně finančně
náročné. Rozhodli jsme se zvládnout cestu bez něj. O to víc budeme muset dávat pozor na bezpečnost.
Během bleskurychlých příprav jsme nestačili pořádně sledovat čas. Najednou stojíme na nábřeží a nasedáme do lodi, ani se nestačíme pořádně rozloučit s našimi kamarády, pouze zamáváme na pozdrav a už
odjíždíme vstříc dobrodružství v divoké přírodě fjordu Tasermiut. Lodě v Grónsku mají obvykle silné motory
Honda. Jízda je velmi rychlá. Již po několika desítkách minut vystupujeme na břeh v ospalé osadě Tasiusaq.
V ulicích vesnice téměř nikoho není vidět, nicméně i zde je velký supermarket. Není v něm takový výběr
zboží jako v Nanortaliku, ale i zde by se dalo ledacos na trek koupit. S jedním domorodcem nad mapou ještě
probíráme některá těžší místa na trase. Ochotně nám sděluje, kudy oni chodí, kde je potřeba nadejít strmá
místa na břehu. Ve vesnici je pěkný nový kostelík. Prohlížíme si v něm modlitební knížky v inuitštině. Je to
pro nás naprosto nesrozumitelná řeč. Eskymáci neboli Inuité pochází původně ze Sibiře, postupně přes
Aljašku a Kanadu se dostali před pěti tisíci lety až do Grónska. Nikdy jsem v žádné jiné řeči neviděl tak dlouhá jednotlivá slova. Pro cizince musí být jazyk Eskymáků nesmírně obtížný podobně jako terén místní krajiny
pro turisty. Začátek naší cesty tomu však nenasvědčuje. Z Tasiusaqu až k výtoku z jezera Tasersuaq vede
prašná cesta. Víme, že může být velkým problémem výtok překonat. Tvoří ho divoká krátká a hodně vodnatá řeka. Máme však informaci, že u ústí do fjordu často loví místní Inuité ryby. Je to pravda, máme štěstí,
jeden domorodec nás převáží na druhou stranu. Je to na dlouhou dobu poslední setkání s místními lidmi.
Dále už je jen pustá divočina.
Výjimku tvoří horolezci, kteří bývají hlavně v kempu pod nádherným Ulamertorsuaqem. Víme, že tam
budou dokonce i dva Češi. Máme od nich dokonce slíbenou i večeři, ovšem pokud v době naší návštěvy
nebudou ve stěně. Začátek trasy ještě není příliš obtížný, objevují se sice už první křoviny, ale zatím nejsou
moc vysoké. Na druhé straně fjordu je vidět první tasermiutská věž – Kirkespiret neboli Kostelní věž. Její
strmá silueta nás provází celé dva dny. Na naší straně fjordu se objevují dokonce malé lesíky jehličnatých
stromů. Nejsou v Grónsku původní, lesíky představují pokusy s odolností různých dřevin. Táboříme na břehu
blízko ústí menšího potoka. Máme s sebou plynovou bombu, na prvním tábořišti je však velké množství
naplaveného dříví. Vaříme na ohni a šetříme bombu na horší časy. Šetříme též potraviny, které si neseme.
Naší hlavní stravou jsou první den hlavně houby. Rostou zde v obrovském množství, především kozáky a
křemenáče - tedy houby vázané na výskyt břízek. Součástí naší stravy mají být i ryby, Ovar má s sebou kvalitní rybářské náčiní. Zkušenosti však nemá žádné, což se nakonec ukazuje jako rozhodující. Na našem prvním
tábořišti ještě netušíme, že naší první rybí večeří bude až ryba koupená od farmáře na konci treku v Saputit
Tasia. Podobně netušíme, že naopak naši kamarádi na stejné trase díky zkušenostem Pepy Skaly budou mít
na rozdíl od naší houbové diety rybí hody.
Další den už jde do tuhého, objevuje se obtížně průstupné březové roští. Naštěstí během dne přichází
příliv a řadu nepříjemných míst podcházíme po dně fjordu. Odpoledne už takové štěstí nemáme, přichází
úsek, který se podejít nedá. Prodíráme se břízkami nad nepříjemnými skalisky. Konečně se před námi objevují fantastické stěny Ulamertorsuaqu, což je neklamné znamení, že se blížíme do base campu horolezců.
Předtím ještě musíme přebrodit jednu řeku v předchozím údolí. Vydáváme se i kousek proti jejímu proudu
přímo pod závratné stěny. Zastavuje nás však opět nepříjemné křoví. Pokračujeme tedy dál. Na obzoru se
objevují velké bílé stany ve tvaru mongolských jurt. Jsou to španělské stany. Jejich majitelé ale v táboře
nejsou, zato Magnusek a Piňon ano. Máme štěstí, kluci půjdou do stěny až druhý den. Slíbená večeře se
tedy stává skutečností. Dostáváme lečo s bramborami. Jsme vyhládlí po náročném dni, po leču si ještě dáme
naše oblíbené houby. Kluci to tu mají docela komfortní. Můžou používat španělské jurty, mezi skalami mají
vybudovanou perfektní kuchyni. Vzhledem k tomu, že až sem dojeli lodí a nemuseli nic nést na zádech,
mohli si sem dovézt téměř libovolné množství zásob, o kterém se nám trekařům nemůže ani zdát. Večer
nám lezci vyprávějí o svých výstupech. Vzhledem k tomu, že podobně jako my měli výborné počasí, podařila
48
Royal Alpine club
se jim řada parádních cest. Na nejkrásnější věž Ulamertorsuaqu vylezli dokonce dvakrát různými cestami.
Zítra se chystají na další cestu, tentokráte chtějí zkusit prvovýstup. Dopoledne vyrážíme společně. Pro nás je
tento výlet odpočinkem, nemáme na zádech naše velké batohy, navíc v údolí jsou krásné vyšlapané cestičky
od horolezců. Po dvou dnech v divočině bez cest je náležitě dokážeme ocenit. Výše se údolí rozvětvuje, kluci
jdou doprava pod vyhlédnutou stěnu, my pokračujeme doleva k ledovci, odkud jsou krásné výhledy na stěny
Ulamertorsuaqu a jeho sousedů. Odpoledne pokračujeme dále směrem na Klosterdalen. Vyrážím jako první,
Ovarovi dnes balení trvá příliš dlouho. Tento úsek je ohledně břízek snad nejhorší z celé akce. V jednu chvíli
padám na hůlku a přerážím ji. Bez hůlek by byla jakákoli chůze v tomto terénu velmi obtížná. Přilepuji spodní díl hůlky pomocí šedé lepicí pásky. Hůlka sice už není teleskopická, ale dá se o ní opřít a to je v této chvíli
podstatné. Čekám na Ovara, ale ten se stále neobjevuje. Čas neúprosně běží, nechce se mi strávit noc
v tomto neprostupném roští. Pokračuji dál, boj je to opravdu neúprosný, o každý krok je třeba se prát. Konečně o půl desáté večer jsem v Klosterdalen. Rychle stavím stan, protože zde jsou muchničky obzvláště
nemilosrdné. Ovar nepřichází, ulehám s obavami a s myšlenkami, že budu muset jít druhý den tím šíleným
křovím zpátky Ovarovi naproti. Naštěstí ráno se Ovar objevuje, do večera to nestihl a tábořil kousek před
údolím.
Po snídaní brodíme řeku v Klosterdalen. Je to náročný brod, řeka je velmi vodnatá. Okružní trek zabočuje doprava údolím. My však postupujeme dál podél fjordu a směřujeme k ledovcovému splazu, po kterém
bychom se chtěli pokusit vystoupit na kontinentální ledovec a případně sestoupit k Lindenow fjordu. Zatímco fjord Tasermiut je součást západního pobřeží Grónska, Lindenow fjord se hluboko do Grónské pevniny
zařezává z východního pobřeží. V tomto místě je Grónsko široké jen 15 km vzdušnou čarou! Zpočátku se
nám jde dobře. Vrcholí příliv, fjord je v blízkosti ústí další řeky velmi mělký, můžeme jít asi 2 kilometry po
písčitém dně. Z jeho rovné plochy vyrůstá množství hromádek, ty jsou zřejmě výtvorem jakýchsi živočichů
žijících na mořském dně. Přebrodění řeky nás tentokráte nestojí moc sil. Řeka se tu rozlévá do více ramen.
Za řekou se stává břeh čím dál strmějším, klíčovým místem je překonání potoka, který vyryl do břehu hlubokou skalnatou průrvu. Podle zápisků Němců víme, že se tudy dá projít asi 50 metrů nad mořskou hladinou.
Konečně se nám daří toto místo najít, jinudy to opravdu nejde. Naši kamarádi, kteří tudy procházeli o několik dnů dříve, toto místo nenašli a museli se vrátit. My máme však cestu k ledovci otevřenou. Táboříme
v blízkosti výtoku z ledovce. Druhý den na těžko nastupujeme na ledovec. Nejdříve musíme překonat strmou skalní stěnu, poté první ledopád. Jdeme po pravé straně ledovce, asi po dvou hodinách jsme na rovnějším úseku ledovce ve výšce asi 500 metrů nad mořem. Nad námi se zvedá další ledopád. Pozorně si ho prohlížíme a hledáme možnou trasu. Rozhodujeme se pro levou stranu. Stoupáme stále výše. Trhlin a ledových
věží neustále přibývá. Kličkujeme po ledovci, který je čím dál hůře průchodný. Dostáváme se do výšky asi
850 metrů. Tady již ledovec připomíná ledopád Khumbu pod Everestem. Bez potřebného horolezeckého
vybavení se stává průstup čím dál riskantnějším. Rozhodujeme se k návratu, pro daný přechod bychom
potřebovali lepší vybavení, které však v rámci trekového přechodu nejsme schopni unést. Kdo by takový
přechod chtěl udělat, potřeboval by dojet lodí s potřebným vybavení na konec fjordu.
Další den ještě hledáme možnost výstupu na kontinentální ledovec v jiné dolině. Zde je zase cesta zahrazena strmými lámavými svahy. Definitivně se loučíme s představou, že bychom spatřili Lindenow fjord a
úžasný skalní masív Apoštolova palce nad fjordem. Místo toho se pouštíme do průzkumu naší náhradní
doliny. Jsou tu úžasné skalní stěny. Na jedné straně doliny je obrovský kopec s asi 1000 metrů vysokou
hladkou žulovou stěnou, na druhé se potom vypínají tři skalní pyramidy, jejichž hrany závratnými svahy
šplhají do výšky. Táboříme na břehu malého jezera obklopeného ze všech stran úžasnou scenérií. Necháváme věci u jezera a stoupáme po ledovci na sedlo v neuvěřitelně ostrém hřebeni, který je místy široký jen
několik desítek centimetrů. Je odsud krásný výhled na druhou stranu na divoký svět ledovců a skalních věží.
Večer scházíme k jezeru, postupně se zatahuje, černé mraky nad velkým grónským ledovcem nevěští nic
dobrého. Pečlivě stavíme stan, zatěžujeme i sněhové límce kolem dokola kameny. V noci se rozpoutává
pravá mela. Začíná foukat silný vítr, který navíc zesiluje v děsivých poryvech. Zjišťujeme, že jsme nepostavili
stan úplně dobře. V určitém směru mnohem lépe odolává poryvům. Musíme stan otočit o devadesát stupňů. Přetočení stanu je ve větru velice riskantní akcí, ale musíme ji udělat. Nakonec se nám to daří. Ulevuje
se nám, vítr stále sílí, pokud bychom stan včas neotočili, vítr by ho nám určitě roztrhal. K větru se přidává
déšť, navíc vítr z jezera doslova strhává vodní tříšť a žene ji na náš stan. Bojujeme s nepohodou noc den a
zase noc. Po několika týdnech krásného počasí Grónsko ukazuje i svou nehostinnější tvář. Konečně třetího
dne se vítr utišuje a v poledne už zase svítí slunce. Vracíme se do Klosterdalen. Název Klášterní údolí ne-
49
Račenka 2010/2011
vzniklo jen tak, ve čtrnáctém století tu opravdu stával augustiniánský klášter. Jeho ruiny jsme našli až po
důkladném hledání. Je téměř neuvěřitelné, že i v této zapadlé končině pod úžasnými 1500 metrů vysokými
stěnami Ketilu lidé postavili již před osmi sty lety svatostánek. Ketil je nejvyšší horou Tasermiutu, jeho vrchol převyšuje dokonce dvoutisícovou hranici. Jeho 1500 metrů vysoká západní stěna představuje díky své
výšce pro horolezce těžký expediční problém. Samotné Klosterdalen je jeden velký močál. Vyskytují se zde
však i zarostlé úseky. Několikrát brodíme řeku, abychom se vyhnuli nejhorší místům. Postupujeme většinou
po okraji močálu. Jednou si chce Ovar zkrátit cestu středem močálu, náhle se však začne propadat,
v poslední chvíli se vydrápe na břeh. Stačila chvilka a zůstal bych tu sám, po společníkovi by nic nezbylo. Je
třeba dbát zvýšené opatrnosti. Oddechneme si v momentě, kdy začínáme stoupat do sedla. Z něho je krásný
výhled na jezero na druhé straně, ale hlavně pohledy zpátky na Ketil jsou impozantní. V blízkosti sedla je
krásná loučka na táboření, rozhodneme se zde zůstat. Ranní pohledy na Ketil krásně ozářený vycházejícím
sluncem jsou nám odměnou, obzvláště ve chvíli, kdy se Klosterdalen zahalí mlhou a obrovský masív Ketilu
z ní vystupuje jako neskutečný přelud. Jezero za sedlem obcházíme zleva, opět nám dobře posloužily německé poznámky. Cesta horní částí tohoto údolí je velice příjemná. Do údolí spadají nádherné stěny,
v kterých jsou kolmé spáry. I zde by měli horolezci kudy lézt! Objevuje se další jezero, má neskutečnou
smaragdovou barvu. Příroda nás zde doslova omračuje svojí čistotou. Z některých kopců spadávají úžasné
visuté ledovce. Také z nich sbíhají kamenné proudy, které se brzo stanou pro nás dalším velkým problémem. Hlavně v oblasti jezera Drepanocladus Dam zahrazují údolí doslova od stěny ke stěně. Dvakrát brodíme řeku, abychom se jim vyhnuli, ale přesto některé z nich musíme překročit. Jsou tvořeny obrovskými
kamennými bloky, často o rozměrech i několika metrů. Jsou naskládány chaoticky na sobě. Mezi bloky jsou
mnohde nepříjemné i dvacet metrů hluboké průrvy. Bloudíme ve snaze se jim vyhnout. Někde to ale nejde,
musíme skákat s těžkým batohem na zádech z kamene na kámen. Ještě že je sucho, jinak by snad ani další
postup nebyl možný. Kameny jsou pokryté černým lišejníkem, který je za mokra velmi kluzký. Konečně jsme
v zálivu Kangikitsok, proudy máme za sebou. Zatáčíme doprava do dalšího sedla, vede k němu strmý, ale
schůdný svah. Přímo v sedle je jezero, za ním se objevují strmé siluety věží nad údolím Qinnguadalen. Začátek sestupu je po krátkém strmém ledovém poli. Cepíny přijdou k užitku, rychle však sestupujeme dále do
divukrásného údolí plného obrovských koberců fialových květin. Vedle nich jsou porosty mechů zbarvených
snad všemi odstíny zelené a žluté. Rostou tu i suchopýry, které svými bílými chomáčky přispívají
k dokonalosti barevné scenérie. Uprostřed údolí však začínají opět kamenné proudy a začíná opět boj o
každý metr. Ve střední části doliny jdeme podél řeky. Její břeh je čím dál více zarostlý křovinami, jezero
Tasersuaq se již blíží, v době kdy si myslíme, že máme vyhráno, nás křoviny doslova pohltí. Vzájemně se
v nepřehledném terénu ztrácíme, bojujeme každý sám za sebe. Dosažení břehu jezera je pro nás úlevou.
Brodíme několik potoků, ale přesto se po břehu jde o něco lépe. Jezero je uprostřed přepůleno vysokým
poloostrovem, cesta vede nahoru do sedla. Vystupujeme korytem vyschlého potoka. Naštěstí bez problémů
jsme brzo nahoře. Pohled na druhou stranu nás ale moc nepotěšil. Jednak se od moře ženou těžké černé
mraky a hlavně sestupová trasa je pořádně zarostlá. Opět mizíme v zelené džungli. Ještě, že se tudy nemusíme drápat nahoru. Stan stavíme na břehu jezera v momentě, kdy začíná pršet.
Krásné grónské počasí je definitivně minulostí. Během dalších pětatřiceti hodin opouštíme stan pouze
proto, abychom si ulevili. V době, kdy přestává pršet, se vydáváme na poslední úsek trasy. Je to již jen asi 4
hodiny podél jezera k nejbližší farmě. Ještě, že nás déšť chytil až v tomto místě. I zde nás občas křoví donutí
přelézat kameny na břehu jezera, celkově je již terén mnohem jednodušší než předchozí dny, ale kluzké
kameny jsou i zde velmi nepříjemné. Těžkosti končí, jakmile dorážíme do terénu, kde se pasou ovce. Ty
spolehlivě nedovolí divočině vytvořit neprostupnou džungli. Místní inuitský farmář nás vítá poněkud odměřeně. Přece jenom zde na severu jsou lidé obezřetnější a opatrnější. Kupujeme si od něj velkou rybu, tu si
smíme připravit na roštu na hranici jeho pozemku. Na cestu ještě zadarmo dostaneme rybí vnitřnosti
z dalších ryb – játra a kaviár, který Inuité nejedí. Pokračujeme směrem na Aaqpilattoq. Počasí se ale opět
kazí, vracíme se druhý den ke stejnému farmáři. Nyní je již jeho přijetí o mnoho vřelejší, už jsme starými
známými. Jsme pozváni dovnitř do domu, kde nás čeká opravdová rybí hostina. Potom ještě čekáme na
eskymáckého hostitele u plného stolu do odpoledne, kdy má čas nás odvézt zpátky do Nanortaliku
do civilizace. Velké tasermiutské dobrodružství končí.
Libor Hnyk
50
Royal Alpine club
Foto Grónsko Hnyk
51
Račenka 2010/2011
Foto Anapurna Gut
52
Royal Alpine club
Annapurna
circulate
19.10. – 14.11.2010
Během čekání na letadlo
v Delhi při návratu z loňského
treku kolem Dhaulagiri začali
Honza s Daliborem plánovat další
výlet. Tentokrát na kole okolo
Annapurny. Pěkný a pohodový
trek pro cyklo skupinu (Honza,
Dalibor, Tomáš, Libor a Kuba), a
pro pěší dámskou skupinu
v doprovodu Jendy (já, Dana, Eva
a Zdeňka).
Do Kathmandu jsme přiletěli o den později než ostatní, Honza měl čas vyřídit permity a společně s ostatními najít tu správnou půjčovnu na kola. Kola si
půjčili úplně nový. Po našem
příletu jsme na nic nečekali, naložili kola a batohy do najmutého auta a přesunuli jsme
se do Besishaharu (820 m). Ráno kluci nasedli na kola a vyrazili. My jsme se část cesty
svezli džípem. Já s Jendou a Evou jsme se usadili mezi batohy a Nepálce na střeše a
Dana se Zdeňkou se tlačili s Nepálcema uvnitř vozu. Nevím, co bylo větší dobrodružství. Cesta trvala skoro celý den. Na konci sjízdné cesty jsme se občerstvili, a když jsme
se zvedli, že do večera ještě kousek ujdeme, tak přijeli kluci. Ujeli slušnou dávku. Čekali jsme, že nás dojedou během dalšího dne a tak jsme byli rádi, že se vidíme. Kola byla
za ten jeden den v zuboženém stavu a kluci dělali generálku. Ráno jsme se rozloučili a
vyrazili strmým, ale krásným zeleným údolím podél řeky Bahra Pokhari. V jednom
bočním údolí byl nádherný výhled na první zasněžený kopec Manaslu (8158 m). Odpoledne jsme dorazili do Talu (1600 m) a protože kluci kola víc nesli, než na nich jeli, rádi
na nás počkali. Ráno si Dana najala nosiče a na následující 3 dny jsme se s cyklistama
rozloučili. Cesta byla slušně sjízdná a kluci byli za 3 dny v Manangu. My jsme se po
druhém dni v Pisangu (3250 m) rozdělili, já s Danou a Jendou jsme šli údolím a Eva se
Zdeňkou šli náročnější cestou úbočím a večer jsme se všichni sešli v Manangu (3540
m). Kluci měli za sebou restday a abychom si i my odpočinuli, rozhodli se, že si předsunou kola napřed. Nějaký dobrák jim tvrdil, že se už na kole až do sedla nesvezou, tak
53
Račenka 2010/2011
vyrazili nalehko, že si kola
vynesou do Thoronk Phedi
(4450 m) a večer se vrátí.
Cesta byla celá v pohodě
sjízdná, ale pěší návrat zpátky
byl hodně dlouhý a pro nedoléčený zánět Honzových a
Tomášových šlach dost náročný. Následující den jsme měli
v plánu aklimatizační výlet k
jezeru Tillicho (4920 m). Honza léčil paty, Kuba chřipku a
tak jsme vyrazili bez nich.
Cesta byla dobrodružnější,
než jsme čekali. Nejprve jsme
chybně přešli po mostě na
druhou stranu údolí. Tomáš
s Jendou se nechtěli vracet
jako ostatní, tak šli korytem
řeky, kterou brodili a nakonec
se šplhali strmým svahem za
námi na cestu. Příroda byla
překrásná. V jedné vesnici
jsme nedbali na rady místních
a vydali jsme se „hezčí“ cestou podél řeky. Libor se Zdeňkou a Tomáš s Evou byli o něco rychlejší a po svačince jsme je ztratili z dohledu. Po
chvíli jsme ztratili i cestu a začali jsme stoupat nízkou klečí nahoru na cestu, která vedla úbočím. Najednou se nám otevřel pohled na řadu ostrých hřebínků, které se táhly
odspoda od řeky až do půlky kopce. Mezi jednotlivými hřebínky bylo velmi strmé suťovisko. V půlce prvního hřebínku jsem uviděla sedět Zdenu. Libor byl nahoře, Eva
s Tomášem dole. Terén nevypadal vůbec dobře. Jít suťoviskem znamenalo jeden krok
nahoru a dva dolu a hřebínek byl, jak se ukázalo slušné trojkové lezení.
Bravurně to zvládli a za chvíli byli u nás na cestě. Na chatu Tillicho Base Camp
(4150 m) jsme dorazili večer a všichni jsme byli dost utahaný. Jendu začala bolet
z výšky hlava. Nebyla volná ani jedna postel a tak jsme s dalšími 10 trekaři spali
v jídelně na zemi. Byli jsme cca 4000 m vysoko. Celou noc jsem zimou nespala a ráno
jsem byla unavenější než večer. Ani Dana se necítila dobře tak jsme to s Jendou a Daliborem otočili a šli zpátky do Manangu. Ostatní vylezli 1000 výškových metrů k jezeru a
navečer nás na zpáteční cestě dohonili. Přespali jsme před Manangem v hotelu u krásný ale špinavý Nepálky. Honza s Kubou se zatím vyléčili, vylezli na kopec u Manangu.
54
Royal Alpine club
Počasí bylo celou dobu báječné, nosili jsme krátké rukávy. Ráno jsme všichni společně
vyrazili a šli 2 dny přes Yak Kharka do Thorung Phedi (4450 m). Citelně se ochladilo a
druhé odpoledne začalo sněžit. Krajina se změnila, veškerá vegetace ustoupila kamení
a najednou vše vypadalo drsnější. Časně ráno jsme stoupali zasněženou strání do sedla Thorung La 5416 m. Udělali jsme pár fotek, mě tak rozbolela hlava, že jsem na nic
nečekala a začala sestupovat, kluci nasedli na kola a zmizeli v údolí. Večer jsme se sešli
Muktinathu. Další setkání s cyklo skupinou jsme domluvili na Poon Hillu. Kluci to měli
asi 150 km do Pokhary, kde si měli půjčit motorky a přijet nám naproti. My jsme pokračovali přes Kagbeni a Jomoson do Marphy. V klášteře jsme vypili mnišský čaj, vyposlechli si mši a autobusem jsme se nablížili do Tatopani. Je to přestupní místo, kde se
přesedá z terénních autobusů na normální a večer bylo městečko plné turistů. Nechtělo se nám tu zůstávat, tak jsme se přesunuli do další vesničky. Velice šikovný klučina
nám dojednal ubytování. Sice měli na domě ceduli „Room“ ale maminka byla z nás
trochu rozpačitá a my stejně, když odnesla peřiny z ložnice a ubytovala nás tam. Bylo
už pozdě, venku tma a ve vesnici žádné jiné ubytování nebylo, tak jsme zůstali. Vařila
výborně. Ráno při balení baťohu jsem chaoticky balila a vypadalo to, že nemám lékárnu. Jediné místo kde mohla zůstat byl autobusák v Tatopani, kde jsem z batohu vyndavala pohorky. Jenda se obětavě vydal lékárnu hledat a Dana vyrazila napřed. Čekal nás
dlouhý den stoupání do Ghorepani. Když se Jenda vrátil (bez lékárny) a zjistil, že jsme
Danu pustili samotnou, tak nám vynadal. Nechápali jsme proč, když Dana půjde po
silnici a bude čekat na první křižovatce nebo vesnici a my jí lehce dohoníme. Netušili
jsme ale, že do první vesnice vede vedle silnice i stezka úbočím kopce. Tak se nám
podařilo, aniž bychom to tušili Danu předběhnout. Později jsme podle fotek zjistili, že
jsme se v jedné zatáčce minuli o 3 minuty. Ve snaze ji dohonit jsme svižně stoupali
nahoru. Co vám budu povídat, dohonila nás až večer v hotelu. Na internetu si Zdenka
přečetla, že kluci na motorkách nepřijedou, protože dostali do permitu razítko, že
opustili park a už je do něj nechtěli z druhé strany pustit. Ráno se všichni, kromě mě,
vydali společně se všema turistama, kteří v Ghorepani byli na vrcholek Poon Hill fotit
východ slunce nad Dhaulagiri a Annapurnou.
Cesta dolů vedla nejprve deštným pralesem a nádherným údolím s výhledem na
nádherný kopec Machhapuchahre (6993m) a pak po 3800 schodech. Eva a Zdeňka to
až do Pokhari zvládli během jednoho dne, my jsme si užili poslední výhledy na zapadající slunce v příjemném hotýlku s milýma Španělama a paní domácí. V Pokhaře jsme
navštívili již oblíbenou Thajskou restauraci, pokoupili dárečky a vyjeli si na motorkách
do okolí.
Následující den jsme se přesunuli do Kathmandu. Honza s Kubou letěli už v pátek
a my jsme měli o den víc na poslední výlet na motorkách.
Byla jsem v Nepálu poprvé a doufám, že ne naposledy. Zasněžené vrcholky hor
jsou prostě úžasné.
Lenka Sedláčková
55
Račenka 2010/2011
Ostrovy
pokladů
V posledních letech jsme všichni
jezdili do Ostrova dost často a už
to začínala být nuda. Letošní 3
akce, kterých jsem se mimo jiné
zúčastnil, se trochu vymykaly ze
zaběhlého stereotypu.
Na začátku horotábora jsem
v campu „Pod Císařem“ potkal
Karla Bělinu a ten
hned halekal, jestli
se taky zúčastním.
Sice jsem nevěděl, o
čem je řeč, ale úcta
ke stáří mi nedovolila odporovat. Teprve
po chvíli jsem začal
mít trochu obavy,
když z řeči vyplynulo,
že jde o stoletý výstup na Obra. Něco
jsem už věděl o Karlově ctižádosti a
poněkud
tvrdším
souboji dvou soupeřících družstev Bělina
& spol. versus bří
Nehasilové pod první
vylezenou
věží
v Ostrově – Kořenáčem.
V neděli
večer jsem v 11 hodin zanechal horolezčata na krku in-
56
Vítek a Karel—rozdíl pouhých 55 let
Royal Alpine club
struktorkám, vyzvednul Jířu Škrdlanta v hotelu a vyrazili jsme
na Obra. Pod skálou už hlídkoval Karel, který dokonce po
letech vyprovokoval k lezení Frónu, několik Sasíků v čele
s králem přeskoků Johanesem Mundem a jako představitel
česko-německé soudržnosti Viktor. Celkem se nás sešlo 12.
Přesně o půlnoci Bělina překročil svůj spacák, kterým měl vykolíkovaný
nástupový claim a zahájil
výstup šestkovou spárou.
Úvahy o tom, že při současném letním čase to
není úplně košer, jsme si
vyměňovali pouze za jeho
zády. Všichni si pochvalovali mojí silnou baterku
od Hynka, která osvětlovala
dvacetimetrovou
spáru až ke kruhu. Když
došla řada na mě, došla
baterce šťáva a já jsem už
dlouhý travers a závěrečný komín lezl v roli šátrajícího slepce.
Na vrcholu nezbytné foto a ve 4 ráno jsme stačili s Jířou
doběhnout do campu s prvníma kapkama a prvníma
bleskama.
Druhý poklad jsme hledali asi za 3 týdny. Přes deštivé
počasí jsme měli sraz „Pod Císařem“ kvůli Mikyho keš-
57
Račenka 2010/2011
kám Před rokem jsem si na nástupu
náhorní pětky na Obra všimnul nesmyslného slaňáku metr nad zemí a vedle
byla šipka směřující dolu. Teprve od
Mikyho jsme se dozvěděli, že tam je
Obří jeskyně a na jejím dně keška.
Nakonec se Miky vymluvil na široká
ramena, Olga na velká prsa, takže ke
kešce jsem se dostal jen já – vysychající staří a mladí štíhlí Mikani.
V neděli se náš speleotým
ještě rozšířil o prachatičáka Jakuba a
jeho kamaráda Ivana ze Skotska a
prolezli jsme další 4 jeskyně
v Bielatalu.
Po dalších třech týdnech
jsem na konci spřáteleného horotábora při sběru orienťáckých kontrol v
Ostrovských skalách díky hodným
skřítkům našel třetí poklad, ale to už
je jiná pohádka.
58
Honza Šabata
Royal Alpine club
59
Račenka 2010/2011
60