58-59 / 2014

weles
58-59
literární revue
Andruchovyč
anglický a americký punk
Bátor
Bušta
Crass
Hobza
Jánský
Jun
Kaleta
Klíčová
Krupa
Lamantia
Linhart
Mariewicz
Melichar
Miklica
Mikuš
N. V. Ú.
Stanislav
Svidroňová
Šustrová
Vlček
weles
obsah
poezie
Marika Mariewicz
Perspektivy
Jan Stanislav
Tak si teda běž
Štěpán Hobza, Kristýna Svidroňová,
Nikol Šustrová
Finalisté Literární soutěže Františka Halase
Dominik Melichar
Tlaková níže
welesův debut
Tomáš Miklica
Elsa Jun
kaligrafie
Lukáš Vlček
próza
Ivo Kaleta
Ján Mikuš
Něžnej smog
Hry piety
…
…
6
10
kritika
…
…
16
30
fotografie
…
…
34
46
gramofon
N. V. Ú.
moták
Crass
esej
Jurij Andruchovyč
Jan Jindra
welesův výtvarník
Petr Válek
překladatelská huť
Šifry
…
50
Philip Lamantia
šramoty
Porubský vítr
Skala (Platón)
…
…
60
72
punk je…!?
Angličtí a američtí punkeři
v překladu Radima Kopáče
Patrik Linhart
Pavel Bušta
Alexandr Jánský
Milan Krupa
David Bátor
Eva Klíčová
Punk je mrtvý – a kdo ne?
Každý den vypjatost
Píchačky, úpění, další štace
Tank is red
Mísu, maso, klec
Vstávej a táhni budovat svět
…
…
…
…
…
…
86
114
124
136
140
146
Už jsou tady zas
…
152
Jenom další pojebaná imperiální ostuda
…
158
Fotbal s baletem
aneb Hledání rozumné rovnováhy
…
164
Vladimír Šrámek
recenze
Magnesiální cestou slávy
…
170
Bylo nebylo atd.
…
178
Rázně svérázně
…
190
Dotyk zázračna
…
192
Pan Jiří onemocněl
…
212
Zdeněk Volf: Žatecká pouť (Josef Mlejnek: Sklepní okénko)
Ivo Harák: Setkání na cestě (Tereza Riedlbauchová: Pařížský deník)
Aleš Haman: Pokus o literární parodii (Viki Shock: Zahradníkův rok na hřbitově)
Jakub Šofar: Netoužím‑li po vavřínech, tak proč potom celé to všechno… (Vladimír Pospíšil:
Sančo a Jasno na cestách /a jiné básně/)
Stanislava Schupplerová: Letmá zastavení v čase (Irena Šťastná: Živorodky)
Roman Polách: Pojďme natrhat růžové kakosty (Jiří Dynka: Pojďme natrhat růžové
kakosty)
Igor Fic: Strašnice (Božena Správcová: Strašnice)
…
216
poezi
Marika Mariewicz
Narozena v roce 1976 v Praze. Studovala VOŠ, obor kulturní publicistika, dlouhodobě se kromě
literární tvorby zabývala psaním hudebních textů a sólovým zpěvem. Nyní se profesně věnuje
soukromé praxi v oboru alternativní medicíny. Dlouhodobě byla redaktorkou literárního serveru
Písmák, podílí se na literárních akcích kulturního magazínu Totem. Texty publikuje v časopisech
a almanaších a pracuje na dokončení prvotiny.
Marika Mariewicz
II
Perspektivy
Přišel jsi. Nejsi host. Neprostřu stůl, sklenice neleštím.
Vím, že mě osiříš, jménem i ulicí. Na kliku dveří
pověsíš škrtidlo a pod rohožku vsuneš balíček leukoplastí
I
Zadrnčení zvonku u dveří
a už už dveře otevřené s vtělením přízraku, s nímž se dá hovořit pouze
z bezpečí telefonní budky. Anebo vrhat slova přes záda.
Nahodile. Jako když obracíš stránky knihy – – –
před očima utkvělou představu sifonové láhve z babiččiny kuchyně
Bezkrevné ráno, neobrvené, nezvané
„Pomáhej pánbůh!“ – Ó, znělá nezbytnosti! Potřebo zacpat prázdnotě hubu –
Však jistě. Pomáhej! Převrátit mne na znak, podat prsty nohám
učesat oči; pěšinka vprostřed…Kterou stranou se dát?
Vpravo je bez přívlastků, vlevo bez sloves
/jsem holé substantivum, bože, ochočené krátkou vzdáleností odnikud nikam/
6
S prsty upatlanými od másla
listuji v telefonním seznamu; jména, ulice, město
Ale to je přeci moje město! Opraný kabát nalitý mým tělem, ty důvěrné kulisy
zimoviště, nory, ulity, škvíry
do kterých zatékáš, slastně se v nich svíjíš…
Bylo. Nyní je příliš skutečné
než aby se jím dalo bezděčně procházet – – –
Snad, až se obejdem bez mrtvých ryb s očima, pro které jsme stále tíž
neměnní
III
Stále se opakující motivy – – –
matka vcházející do kuchyně, šoupání pantoflí, vrhání slov přes záda
mezi drobky spálených topinek na podlaze
zesinalé pohledy vyškrábnuté z plastové přenosky
spolu se zbytky včerejšího oběda
„Prosím, stvoř mi jiný svět! Méně uvěřitelný zázrak…“
aby jeden moh konečně zbýt
a nebylo žádných pochyb, že je to tak v pořádku
7
Marika Mariewicz
Perspektivy
Perspektivy
LEKCE MASKY; MEZIPATŘÍ
PROTI VĚTRU; JEN TAK NA OKRAJ
Sprchlo
cíchy stékaly nám po lýtkách, zbyl večer
(utichnou‑li démoni, vždy zbývá… říkám: Máš oči v trpkém prostoru, ale vidí – – –)
Měl pohlaví ženy, co s rukama vztaženýma vzhůru
tvaruje bezvětří v bílé seprané hadříky
Pohled? Ne – – – ozvěna: hodíš oči proti sklu
a vrátí se jich tucet. Loupeš je jako vlašské ořechy, pod slupkou víček
zbytnělá přítomnost; náměsíčné škeble, svinatci, měňavky…
Otevřela jsem ti hrudník, vyjmula půl plíce
a zabořila do ní tvář; šatila jsem ramínka svými nádechy
„Prý jsou na poušti mosty z lidských těl
po oknech nazí, rozsvícení… Tak nehoří prázdno, nýbrž možné… /zalykám se/
Ano, když opadáš z žízně, svlečeš patra domů…“
Ze dna sopky se můžeš vyslovit pouze tečkou nad ypsilonem
řekla jsem nakonec; prosáklí zmuchlanými poduškami
nazdařbůh jsme mlčeli…
poezi
Marika Mariewicz
A okna jsou opět lodě, žitá paměť dřeva
jeho růstu, obnovy. A tlení /smrt je prý malá kudrnatá holka
snídá vanilkový pudink a přespává na půdě zavěšená jako netopýr/
LEKCE MASKY; Z NE‑MOŽNOSTÍ
Leží na prkenné podlaze a nechá se tikat
čas pulzuje jí v cévách; erytrocyty jsou okamžiky obalené membránou
přes niž se nevyslovíš
anebo až právě zde; předznamenání jiného prostoru – – –
skrojíš čerstvý chléb, napiješ se mléka, tiše
opadáváš z dechu a nikdo nezametá… Ale možná
tam u řeky
ke stromu přirůstá neznámé tělo
„Řeka je dnes večer splavná a moje srdce propusť “; řekla
a opustila tento i předešlé obrazy
8
9
poezi
Jan Stanislav
Narozen v roce 1987 v Pardubicích. Básně a povídky publikoval v mnoha tuzemských
literárních a kulturních periodikách (např. Psí víno, H_aluze, Weles, Partonyma, Dobrá
adresa, PSAhlaVCI, Divoké víno aj.). Svými recenzemi na současné básnické sbírky přispívá do
kulturní revue Protimluv. V letech 2006 – 2010 se věnoval také reportážím z rockových koncertů
a hudebním recenzím (přispíval na servery ikalkata.cz a rockmag.cz). V literární soutěži
Hořovice Václava Hraběte 2012 se umístil na druhém místě v oboru publicistika.
Jan Stanislav
Tak si teda běž
CHVÍLE
stovky nevyřčených omluv
umocňují pocit viny
neodvrátí jej ani
původní obsah všech lahví za ledničkou
možná jen
na chvíli
10
CHLAP
Tak si teda běž
jestli chceš
bez tebe mi bude líp
Pořádnej mužskej se dovede o sebe postarat
a já jsem chlap
rozumíš
chlap
Dělal jsem ty nejtěžší práce
různý šichty
z kterejch by ses posrala
slezly by ti z toho nehtíky
řasenka by se ti roztekla po ksichtě
make‑up by se ti smyl
a místo rtěnky bys měla
jen červený bláto
Je to fakt hrozný tě živit
a ani si nezašukat
to totiž potřebuje každej pořádnej mužskej
chápeš
a já jsem chlap
rozumíš
chlap
11
poezi
Jan Stanislav
Jan Stanislav
Tak si teda běž
Takže padej!
Táhni!
A už se nevracej!
Počkej
ty fakt jdeš?
Nechceš si to ještě rozmyslet?
Můžeš mi
prosím
odpustit?
Tak si teda běž
HODINY TIKAJÍ POMALU
Zatuchlina krouží dětským pokojem
oči má zavřené
ale už nespí
pozorně naslouchá pravidelnému tlukotu
(strašné jak hodiny tikají pomalu
když je člověk nemocný)
doléhá k němu
vůně z vedlejší místnosti –
vaří otec
který očekával
že si dnes od dětí odpočine
všechno v klidu zařídí
a teď se ještě může nakazit
Zakleje
Ke stolu pak usedají společně
a oběma zajiskří v očích
jakmile kluk prohlásí
Děkuju
ti
tati
12
13
Tak si teda běž
VEDRO
Na dveře našich končin
zaklepalo nesnesitelné vedro.
Rozehřáté písčité pláže
přilákaly mraky slunících se jedinců.
Otupělé kymácení mého těla mi naznačuje,
že už je toho trochu moc.
Potoky vlažného potu
stékají po stehnech a po rukou,
orosené čelo překrývají
zmáčené prameny vlasů.
Zarostlým psům vypadávají
vysušené růžové jazyky.
Uzavřené dopravní prostředky
plní funkci mikrovlnné trouby.
poezi
Jan Stanislav
Kdo vymyslel ten počet oken?
Kolik lidí padne v tomhle vedru?
„Už aby se ochladilo a trochu nám zapršelo!“
sténají nejdůrazněji ti,
kteří si ještě včera z celého srdce přáli,
aby jim ohnivé nebeské klubko
pražilo do zad.
14
15
Finalisté Literární soutěže
Františka Halase 2013
poezi
Štěpán Hobza
Narozen v roce 1993, žije v Praze. Básně dosud publikoval v několika literárních časopisech.
Redaktorsky spolupracuje s časopisem Psí víno.
Štěpán Hobza
/ / /
ZPÁTKY DO BOHNIC
není to tak dávno
co na dveře bohnickýho nonstopu
zaklepal T. S. Eliot
a řekl barmanovi
dělej
vyndej už si ty sluchátka z uší
a zazpívej tesknou baladu
řeka byla něžná čekala na náš lok
a my v ní spláchli
své virtuální štěstí
dělej
vyndej už si ty sluchátka z uší
někdo klepe na dveře
a možná je to
úzkost
mnohotvárná
jak lidská tvář
16
tolikrát uložený
stromy podivného slohu
nás zvolna provází
na dně noci dýcháme teď jinej vzduch
než vane kolem nás
jdeme dál po cestě
a už tušíme že život
je támhleta bahnitá
smradlavá
louže
v níž plavou hvězdy
17
Finalisté Literární soutěže Františka Halase 2013
Štěpán Hobza
/ / /
já nejsem Jeffers
raději bych
byť je to zločin
zabil člověka
než orla
ale Ethon si zaslouží smrt
Prometheus je taky orel
orel orla nemá požírat
poezi
Finalisté Literární soutěže Františka Halase 2013
Štěpán Hobza
snad že v jedné ruce tiskne
klíče od auta svého otce
a v druhé pravou
řeckou kamej
v jeho tváři nelze vyčíst nic
snad až na neodbytnou téměř vtíravou
touhu
v jeho tváři
kde vše je nejisté
znáte Promethea?
já ho znám
každý podvečer ho můžete spatřit jak sedí v okně
paneláku
a hledí až do krajů
kde vše je nejisté
18
19
Štěpán Hobza
/ / /
rychlovlaky chroptí stíhají svůj stín
kavalkáda bodá jezdce do slabin
tablet má víc pixelů než zahrada
tvoje první auto zvolna uvadá
poezi
Finalisté Literární soutěže Františka Halase 2013
ze dna řeky pluje smutná nálada
tvoje dětský lásky první haranty
čím dál míň tvejch snů je ještě avanti
tvoje první auto zvolna uvadá
20
21
Kristýna Svidroňová
STOJÍM
Uprostřed pokoje
zamrzl vodopád,
středem ledových stěn
plazí se kapky vína.
Sklo se blíží a vzdaluje
jako pero šílence
od zmatku k hysterii.
Proud tuhne ve větnou stavbu,
bublání se šíří
s otázkou k dalším tečkám.
KALUŽ
Praskly žilky
na těle potoka asfaltu
mezi pohledy plastových oken
do prázdného prostoru,
do prázdného prostoru akátů, ptačího zobu,
havraních ozvěn mezi garážemi.
poezi
Kristýna Svidroňová
Narozena v roce 1992, studentka Ostravské univerzity v Ostravě, žije v Bohumíně.
Je pořadatelkou ostravských Literárních přeháněk.
Vznášely se říct
roztříštěnou úvahu
posledních pater lešení,
jak skelná mozaika vzduchu
se mísí, aby se slila
s minutami tichých
a opilých
v jednu
transparentní modřinu.
Nejsou myšlenky
v kapilárách sevřeny,
tečou z prasklého ticha
do hmoty se ztratit,
zatímco já
v kyselém lijáku
tam stojím,
z ženy cedník.
22
23
Finalisté Literární soutěže Františka Halase 2013
Kristýna Svidroňová
Kristýna Svidroňová
PŘÍMKY
SÍDLIŠTĚ
Žaluzie si píší
mezi řádky světlo.
Hrany paneláků
podobné samy sobě
v jedné betonové množině.
Před šestou ráno
není jiné východisko
než zlomit pár proužků
a začít znova rýsovat.
Poslouchám, co říkáš,
když snováš se
do klubka fraktur,
přejíždí blikot sanitek
pro ráno slovy
a pokaždé jinak
zraněné.
poezi
Finalisté Literární soutěže Františka Halase 2013
Chodníky se tady střetly,
když listí javorům
slibovalo nevěru,
tak jako ti dva na patníku
přicházeli o achilovky
tažením ruky.
Vypotáceli jsme se
po pár pivech,
do šedých os
pouličních světel
větrem slízaných
až na špejli
jsme neviděli.
Jen do vnitřností kvádrů,
jak kdosi v nich parazituje,
aby se mohl zazdít.
24
25
poezi
Nikol Šustrová
Narozena 1990, žije v Třešti. Spolupracuje s filmovým magazínem 25fps. Básně píše dvojjazyčně.
Nikol Šustrová
FREKVENCE
Bude těžké držet hlas
Je jako voda, která teče
příliš rychle
A která neumí ovládat
svůj hněv
Pustíš mě ze skály
z několika metrů
Ohřeju se, padám, zchladnu
Jak mi je?
Jak mi je?
A znovu pád k zemi
A znovu vzlétnu
Přitáhnu si kabát
blíž k tělu
Teď je řada na tobě
Máš malé, uslzené oči
A v nich se zrcadlí
má tvář
Jsem jako buňka na sklíčku
v Petriho misce
čekáš na reakci
26
Jsem voda, utíkám
A pěním na okraji břehu
Hladově okusuji
co mi házíš
Stříbrnou návnadu na bílém vlasci
Na vlasci z tvého vlasu
Chtěla bych si sáhnout
Chtěla bych polknout
A taky nebýt
Chvíli se dívám jinam, potom na tebe
a v hlavě sama sobě
plivu do tváře
Ne tobě
Ne
Vzteklá voda?
Tichý břeh
Díváš se
A já se dívám
A venku jsou vosy
A blumy rozmačkané
pod koly aut
27
Finalisté Literární soutěže Františka Halase 2013
Nikol Šustrová
VZPOMÍNKY NA AMERIKU
čtenářem Anděla na kolečkách Miroslava Holuba
je dvanáct hodin padesát dva minut
a já se stávám Holubem
letím krajinou slov
křídly vpisuji precizní údaje do nebe
zatímco hodiny neúprosně tikají
(stromy ševelí):
Jsem ­–
slovy Holuba, vrkáním znějícím z podzemí
hlas anděla, který se vrátil z Chicaga
a z New Yorku a z New Havenu a který
vypráví své poloreportáže
trochu roztřeseně a taky s ostychem
stávám se čtenářem slov a myšlenek
haléřových písmen vydaných v edici Spirála
Českým spisovatelem
Jsem
těžkopádným pozorovatelem se spoustou
srolovaných otázek
a kousavých odpovědí
poezi
Finalisté Literární soutěže Františka Halase 2013
Nikol Šustrová
jdu ulicemi
a ozvěny Ameriky zní v dutině lebeční
když šeptám Holubovi:
je to přece jen páteř světa
ta naše společná Amerika
A DAMP LITTLE PLACE IN THE CENTER OF THE CITY
thousands of people marching through wet leaves; dead or dying
a streetcar named All Soul’s Day keeps rushing up and down
to speak? we can’t
Jsem
součástí Edisonových myšlenek
a sešrotovaných aut
28
29
poezi
Dominik Melichar
Narozen 1987. Vystudoval český jazyk a literaturu na FF UK. Pracuje jako nakladatelský
redaktor. Básně publikoval v nejrůznějších almanaších literárních soutěží (např. Příbram
Hanuše Jelínka 2008, Literární cena Vladimíra Vokolka 2010), v Kulturních novinách, Tvaru,
h_aluzi, Divokém víně. Redaktor Divadelních novin, přispěvatel revue Souvislosti a vedoucí
literární rubriky magazínu Lógr.
Dominik Melichar
Tlaková níže
/ / /
skláníš se nade mnou jako tlaková níže
tlačíš na můj stimulátor kardiak
hledáš tahem zapni stiskem vypni
hledáš stiskem
tahem
tlakem
skláníš se a proměňuješ svaly
lesní zvěř
domestikace
věci běžné potřeby
ale pokaždé než přijde bouře
než mléčné mraky zčernají
vytáhneš pár slunečníků
/ / /
on a ona
palcovej titulek
vyprodaný trafiky mraky spolklejch pilulek
zaoceánský parníky nanovlákna
daleká blízkost dutej džbán
a rozlitý víno bez funkce
ona a on
nic zvláštního
denně o ně zakopávám
dělim o poslední zbytky o posledního páva
jsou v mejch složkách souborech a adresářích
s názvem photo foto _léto _zima #jaro
podzim_01
v posledních lednech i zářích
ona ona
přesto nevzpomínám
chameleon fantomas pokahontas
v myší díře
jiný jméno jiný data stejnej patent
jak je možný že to projde
on on
má klubovou kartu a nakupuje
ve slevě míval partu spával v chlejvě
30
31
poezi
Dominik Melichar
Tlaková níže
hvězdy pro něj padaly
pozlacený sochy se mu dávaly
štětkou kominickou čistil svoje návaly
a já teď chodím čistě
bez zbytečných zlomenin
mý talíře se lesknou
a hledám volnej klín
32
ESCHATÉ FYSIS
kdy člověk jako nevyměnitelný disk
ucpal všechny průchody
všechny bezpečný přechody a podchody a přejezdy
kdy blatného terrestris
se svíjí křečí
ne pro svůj požehnaný věk ne
ale pro nauzeu z vlastních dětí
pro šílení ze sousedství
kdy je pozdě zavřít jeskyni poznání
už jsou všichni venku
a kálejíce sami sebe požírají sami sebe
milosrdná saturnova vláda končí
jména básníků se v sračkách válí
ztichly hamelnské varhany
a holubi
slepí andělé a hermové
a popelaví holubi zobají z opilcových zvratků
33
Tomáš Miklica
Narozen v roce 1991. Filmový a herní publicista. Pochází z Liberce, studiem i praxí sbírá
žurnalistické zkušenosti v Praze. Poezii publikuje vůbec poprvé.
Tomáš Miklica
Něžnej smog
1)
noc převlečená za ráno odešla do mlhy
před tím si chvíli šeptala s kalendářem
ale jen tak, aby mě nevzbudili
až se vrátí, spočítám jí letokruhy pod očima
a pak si nechám vyprávět
o raccích, co sněží na Karlův most
2)
připadáš si, jako že je čtvrtek
ale je pátek
je po půlnoci
je tma
seš unavená, ale stejně nepůjdeš spát
je pátek
hodiny to vědí
ví to Facebook
světlo mě pálí
a měl jsem jít spát včera
když se správně vzbudíš, pamatuješ si, co se ti zdálo
zdá se mi, že když mrknu, tak o něco přijdu
a na chodbě někdo je, i když bude pátek
a lidi snad nejdou spát
a ráno chodí ke každýmu jindy
patří půlnoc dnešku, nebo zítřku?
ptám se tý rozpálený žárovky
co ji už v EU nechtějí
a která jednou shoří nebo praskne
a to je prej lepší než vyhasnout
34
35
Tomáš Miklica
Tomáš Miklica
Něžnej smog
zakroužkoval jsem si v televizním programu nějakou pitomost
ale nemám televizi
a rádio praská, nejde už pořádně naladit
taky mám šachy, ale bez králů
a ty už mě stejně neposloucháš
žiješ kus dne
a říkáš mu dnešek
přitom je to zítřek
a říkáš mi ahoj
přitom je to sbohem
Něžnej smog
3)
ráno
vstaneš
nevíš
čí seš
pod sprchou
necháváš
odtéct
nános
pocitů
emocí
kus
sebe
sama
v pěnivé
ozvěně
šampónu
bez vůně
bez naděje
bez návratu
ztrácí
svědomí
pomalu
řeku
pod nohama
36
37
Tomáš Miklica
Tomáš Miklica
Něžnej smog
než
přijde
ráno
další
bude
zase
třeba
každodenní
hygiena
38
Něžnej smog
4)
jsi vzdálená
přece otvíráš se mi
asi jako svět z okna noční tramvaje
dáváš mi, holka, zlou naději
co má uvadnout
ať nezraje
39
Tomáš Miklica
Tomáš Miklica
Něžnej smog
Něžnej smog
5)
6)
noční město
něžnej smog
halí všechny naše obavy
skrze polorozpadlé emoce prosvítá trocha skutečné něhy
poezie jízdních řádů
alkohol stoupá do hlavy
daň ze vzpomínek se každým rokem zvedá
aorty duní ozvěnou rozvrzaných lásek
a srdeční komory stávají se prostorami k pronájmu
„máš ještě čas?“
třeseš se zimou
teplo z cigaret už nestačí
v potrhaném realitním oběžníku si toho ale všimnou
jen existence bez naděje a prostředků
chci se tě dotknout
pohledy splynou
a svět je rázem jinačí
40
41
Tomáš Miklica
Tomáš Miklica
Něžnej smog
Něžnej smog
7)
8)
kofeinový pláč probuzené pasáže
nemuset vůbec nic
míchat si brufen do pití
na víčkách šrámy od světla neonových diktátů
nemuset vůbec nic
přes rachot tikajících hodin vykřičené plíce
následky noci, která slíbila všechno a ukradla spánek
platit za všechno a všem
chvíli se bránit
ale spíš ne
nechávat se čtvrtit na poloviny
a chtít tomu věřit
toulat se poblíž
cíle
couvat k němu
hledat lež v pravdách
trápit se úspěchem
možná
nemuset vůbec nic
dočasně doexistovat
nemuset vůbec nic
42
43
Tomáš Miklica
Něžnej smog
9)
Lačníme po cizích příbězích tolik, až zapomínáme žít ty vlastní
píšu
Doba se mění a nonkonformnost hipsterů stává se konformní módou
píšu
Vyměňujeme vlastní ambice a sny za peníze a pohodlí
píšu
Ztrácíme se pravidelně před svým nalezením
píšu
Topíme se v tocích myšlenek, jež jsou nám cizí
píšu
A každý z nás je umělec
píšu
na papíře zůstává smutné prázdno bývalé dřeviny
kdybych dodal podpis a datum
nezmění se tím vůbec nic
to už jsem nenapsal
z papíru čiší touha stát se zase dřevem
recyklujeme ho a on zapomíná
přestože zůstává
nenapravitelně nepopsatelným
44
45
Elsa Jun
Narozena v roce 1997. Studuje osmileté gymnázium v Ostrově nad Ohří, žije v Karlových Varech.
Elsa Jun
Hry piety
II
III
Stať dýmu
Matko
sevřeš mě v náručí
až tvůj rozevlátý smích padne s neovladatelnou lehkostí
až co gilotina zaskví se
křehkou věčností?
o zbytku dechu
v cestě vlaku
o linii prachu!
Lacrimosa
tep kamenného města
vykoupení
ze šklebu Krista
46
47
Elsa Jun
Elsa Jun
Hry piety
Hry piety
V
XII
pugéty cigaret
monology na krabičkách od sirek
– obrysy kurzívních let
Koho
až blízkost panenky hlavně
stala se
hiátem v hlavě
a žhářem těchto vět
ze sebe zmámené stěny šeptem zpívají
co hymnu
jíž se v prázdném pokoji dojímá žití ležící
pro ten zvuk v odmlky tichu
hynoucí
Koho
ze sebe zmámená slova šeptem zpívají
když s nimi k obručím očí kráčím
po verších co schodišti
kol tebe se navždy točícím
48
49
kaligrafi
Lukáš Vlček
Šifry
Lukáš Vlček
Narozen 1974, žije v Brně. Poezii publikoval v řadě časopisů
a almanachů, v roce 2010 mu vyšla sbírka V hlubině koně tůň
(KEY Publishing). Některé své básně zhudebnil a sám je také zpívá
a hraje. Kreslíř a fotograf – opakovaně vystavoval například se
sdružením Re.
Mezi čtyřmi stěnami
50
51
Nejdelší den
52
Horses of Absoluteness
53
Zelenomodré slunce
54
Březen v zahradách
55
Antracit
56
Arizona
57
Šifra SAM
58
próz
Ivo Kaleta
Porubský vítr
Ivo Kaleta
Narozen 1967. V prvé řadě
florbalista – nejsilnější je
v útoku. Těžko se dá obehrát
o míček. Plní i obranné
povinnosti. Volí spíše
jednoduchou útočnou hru.
Vydavatel Landeku a Obrácené
strany měsíce, zabývá se
grafickým designem, je majitelem
společnosti Graphic House.
60
KOLOBEŽKY
Každým rokem jsme se těšili na slavný dět‑
ský závod koloběžek. Trasa vedla nejprve po
asfaltovém chodníku za naším domem, pak –
po otočce do protisměru – bylo potřeba vyjet
na nízký břeh a pokračovat pod sušáky na
prádlo zpátky ke startu, který se mezitím
proměnil v cíl.
Váhu tomuto klání dodávaly nejen
opravdově vyhlížející stupně vítězů, závod‑
nická čísla, startovací praporek, ale přede‑
vším ceny. Protože závod nebyl rozdělen
podle věkových kategorií, a dokonce měli jet
současně chlapci s dívkami, odhadli pořada‑
telé správně, že nemá smysl utrácet peníze za
nějaké holčičí tentononc, a připravili vítězi
důstojnou cenu – totiž stavebnici Merkur. Ten MERKUR, z něhož se dalo sestavit
podle obrázku na víku krabice monstrum, které podle počtu táhel, ramen, kole‑
ček, pásů a převodů muselo snad i myslet. Vedle stroje v nadživotní velikosti stál
ve zkoprnělém předklonu jakýsi chlapeček ve žlutém svetru a červených střeví‑
cích bez ponožek, v natažené pracičce šroubovák – držel ho jak banán –, a před‑
stíral, že je autorem toho perpetuum mobile. Jestli tenhle sestrojil tohle, zasnil
jsem se, co bych teprve dokázal smontovat já?!
Rozhlédl jsem se po ostatních závodnících a můj pohled se setkal s pohle‑
dem Romana Vlčka, šestiletého desperáta, schopného pro vítězství ve rvačce nebo
koloběžkovém závodě třeba zabít. Věděli jsme dobře, že závod se rozhodne mezi
námi dvěma. Mrknul jsem ještě na jeho koloběžku a zajásal: jak by se mohla ta
jeho plechová červená chudinka s malinkýma skřípavýma kolečkama a hříbko‑
vitou patní brzdičkou poměřovat s mým nadupaným strojem. U mě harleyovitá
řídítka opatřená naleštěným zvonkem a ruční brzdou vyrůstala z mohutné bílé
plošiny, která se vznášela na velkých balonových pneumatikách s litými disky. Aby
byla jezdci poskytnuta maximální bezpečnost, zvláště ve vysokých rychlostech,
kterých bylo možno na tomto stroji dosahovat, byla koloběžka vybavena ještě
druhou, zadní pedálovou brzdou pod bohatě polstrovaným sedákem. A já nebyl
jen tak ledajaký sváteční jezdec, ale mistr nečekaných zákrut a klokaních odpichů
ze stavu absolutního klidu. To se nakonec ukázalo hned po startu, kdy jsem už na
prvních metrech získal přesvědčivý náskok, takže jsem u prvního skákání v pytli
nasedal opět na stroj, zatímco se ostatní teprve soukali do pytloviny, a u zastávky
s děravou hubou a míčky jsem už byl sám. Teď už bylo potřeba jen beze spěchu
překonat poslední jednoduchou překážku a v klidu si dojet pro stavebnici, která
byla jasně moje!
Ach, ach, ach, dodnes vidím, jak se na horním rámu sušáku na prádlo třepeta‑
jí desítky veselých barevných nafukovacích balónků. Odložil jsem koloběžku a dle
instrukcí přihlížejícího pořadatele jsem se zakousl do toho velikého růžového.
61
Ivo Kaleta
Porubský vítr
Ale nějak nepraskl. Zkusil jsem to znovu a více rozevřel čelisti. Ale ať jsem se sna‑
žil sebevíc, ať jsem chňapal tupými mléčnými zuby, jak jsem chtěl, nebyl jsem
schopen zarýt se do gumového těla a trhat jako všichni ostatní. Viděl jsem Vlč‑
ka, jak přijíždí a bez váhání, jediným mohutným trhnutím své vlčí sanice prokou‑
sl balónku hrdlo a vyrazil k cíli. A viděl jsem přijíždět i další malé čelisti, které
bez problémů plnily svůj úkol. Jak prosté, jak přirozené: cvak‑prásk, cvak‑buch,
cvak‑bác – balónky umíraly a proměňovaly se v bezvládné hadříky visící z poprav‑
čích rámů hlavou dolů a z roztrhaných těl jim odkapávala na dlaždičky konden‑
zovaná vlhkost smísená se slinami. Moje netrpělivá koloběžka byla svědkem, jak
už nejen děvčata, ale dokonce ty nejmenší děti na dřevěných odrážedlech, zveda‑
né ke svým obětem za límce pořadateli, dokončují ten velký masakr, zatímco já,
s vyvalenýma očima jsem si posté oběma rukama vrážel narůžovělý, ze všech stran
ožužlaný obří prs do pusy, znovu jej odkládal a zoufale hledal nedoufouklou bra‑
davku na jeho vrcholku, za kterou by se mé zuby mohly zachytit, a když ne pře‑
kousnout, mohly ji aspoň rozžvýkat.
Když se mi konečně podařilo tělo balónku tajně a proti pravidlům přeřezat
nehtem, skočil jsem vzteky bez sebe na koloběžku a začal pronásledovat smečku
před sebou. Každým mocným odrazem mi byly Vlčkovy květované trenýrky blíž,
minul jsem dřevěnou kavalerii, prosvištěl kolem holek, nechal za sebou ostat‑
ní kluky, ale tak jako jsme se učili, že za jistých okolností není možné, aby zajíc
dohnal želvu, mně nebylo dáno dojet Vlčka.
Stál jsem na druhém stupínku pro poražené vítěze s plechovou medai‑
lí a jakýmsi člověčemnezlobse v podpaždí a litoval, že jsem neskončil patnáctý.
To bych totiž fasoval umělohmotný tryskáček na praku s gumičkou, který bych
mohl zamířit a vystřelit, až by se culícímu se Vlčkovi zaryl hluboko do řiti.
62
próz
Ivo Kaleta
Porubský vítr
PIONÝRSKÝ DŮM
Nad naším domem byla kteréhosi dne zahájena stavba Dětského domu, jakožto
dárek všem dětem ke Dni dětí. Vážnost úmyslu byla stvrzena navezením základ‑
ního stavebního materiálu: panelů, lepenkových rolí, hromad kramlí, futer
a pěnovkových tabulí, gumových hadic a těsnění, které byly vyloženy z náklad‑
ních aut a sestaveny do nepravidelných skulptur ve vybagrované prohlubni před‑
stavující půdorys budoucí stavby. Zádumčivý pracovní rytmus té doby a nesmírná
složitost dodavatelsko‑odběratelských vztahů, jak se šlendriánu v novinách
říkalo, zapříčinily, že materiál zůstal v jámě opuštěn a byl postupně přepracován
dětmi v kulisy vlastních her.
Jako by nastalo období dešťů, nad městem se zavřela obloha a několik dnů
bez oddechu hustě zalévala zem. Když se opět objevilo slunce, přijelo k jámě
budoucího Dětského domu nákladní auto naložené kmeny stromů. Maminka
koupila párky a za soumraku jsme se vydali ke staveništi. Na místě stála hasič‑
ská tatrovka a muži, zvyklí z šachty denně opracovávat dřevo a stavět z něj stojny
důlních výztuží, rychle a přesně přitesávali kmeny do podoby hrubých trámků,
ze kterých pak vystavěli největší vatru, jakou jsem kdy viděl. Zvláštní bylo, že se
nezužovala směrem k vrcholu, jak bývá zvykem, ale po vzoru okolní architek‑
tury rostla v kolmicích vysoko nad naše hlavy. Když už nebyli muži s to přidat
k stávajícím žádné další patro, naházeli zbylé kmeny, odštěpky a papíry dovnitř
toho dřevěného megalitu a vše bohatě pokropili benzínem. Pak přistoupil k vat‑
ře hasič v přilbě s hořící fakulí, letmo se dotkl jednoho z trámků a vatra explodo‑
vala: plameny prudce a s hukotem vylétly vzhůru a ozářily doposud ve tmě skrytý
kruh přihlížejících dětí se špekáčky nabodnutými na armaturních drátech. Pro‑
tože se nám umělohmotné teplákové soupravy začaly připékat k tělům, museli
jsme, ač kropeni z hasičských vozů vodní mlhou, ustoupit hlouběji do tmy.
K obří hranici jsme se ten večer už nesměli přiblížit. Vůbec to nevadilo, pro‑
tože kromě ohně tady byla nově ještě voda. Jáma budoucího pionýrského domu
63
Porubský vítr
se totiž po vydatném dešti proměnila v ohromnou lagunu. Z vodní hladiny
vyrůstaly stěny panelů a dalšího stavebního materiálu jako přízračné město plné
tajemných meandrů a zákoutí, bran, zježených trsů oceli a komínů z navršených
skruží. Nevím, komu děkovat za ten geniální nápad, ale za chvíli jsem i já na dvou
tlustých polystyrenových deskách odrazil od břehu. Stál jsem rozkročený na
tupé zádi, odrážel se drátem od bahnitého dna jako gondoliér a nad špinavými
hlubinami cítil nekonečnou odpovědnost za náklad na přídi: Dagmaru V. a Janu
C. Přestože jsme pluli po hladině divoce hořící pablesky vatry, panovalo zde
úplné ticho, jako bychom byli ukolébáni pomalým, setrvačným pohybem plavi‑
del, jako by k důstojnosti malých kormidelníků nepatřilo dětinské pokřikování
a pošťuchování. Viděl jsem matku, jak běží kolem vatry, hledá mě a volá mé jmé‑
no – mlčky, bez jediného pohybu jsem pozoroval tu nervózně pobíhající osůbku
oslepenou jasným světlem ohně, dokud náš prám nezmizel za hromadou pane‑
lů jako za oponou. Zde, v tiché zátoce, kryté ze tří stran betonovými valy, jsem
se konečně otočil k dívkám, které dřepěly na druhém konci plavidla a čekaly, co
udělám. Vystoupili jsme z prámu, zuli se a vlezli do jednoho z panelových dílů,
které naskládány na sebe jako kostky stavebnice vytvořily dům o čtyřech patrech
s neprůchozími pokoji a nízkými stropy. „Tady budeme žít,“ oznámil jsem jim.
Leželi jsme vedle sebe na chladné podlaze a naslouchali šplouchání vody, které
se mísilo s tlumeným hovorem ze sousedních panelových kójí, jež byly v mžiku
zabydleny dalšími páry a skupinkami. Nad pokřikováním otců, kteří se dohado‑
vali, kdy přijede pan Tichánek s bečkou, se neslo stále podrážděnější matčino
lamentování a najednou se zlomilo v zoufalý, bolestný sten. Vykoukl jsem ven:
náš prám byl pryč. Buď ho odnesl vítr, nebo ho někdo z potměšilosti odtlačil
doprostřed jezírka, kde se pomalu v záři ohně otáčel a předváděl ohromeným
rodičům troje opuštěné dětské galoše.
Následující den, kdy zpité družstvo hasičů vystřídaly čerstvé síly, byla
voda z jámy odčerpána, stavební čety postupně přebudovaly přízračné kulisy
64
próz
Ivo Kaleta
Ivo Kaleta
Porubský vítr
zatopeného města v přísně účelný Dětský dům, příslušné organizace obsadily
kanceláře nerudnými vedoucími, kteří rozdělili místní dětské obyvatelstvo do
pracovních kroužků s pevně stanovenými příchody a odchody, zápisy a poznám‑
kami za absenci (tři černé tečky znamenaly vyhnání z kolektivu a propadnutí
peněz, které rodiče těmto úředním bavičům platili) a pět dnů v týdnu dozoro‑
vali, jak užitečně nakládáme s volným časem. Kéž by se raději propadl do země
ten zpropadený Dům dětí, kéž by ho strávily plameny mocné vatry a zalila poto‑
pa přišlá z nebes, kéž bych mohl na laguně vzniklé na troskách toho odporného
zařízení dokončit to, co bylo v onen památný večer přerváno hasiči brodícími se
k našemu doupěti, a kéž bych si dokázal vzpomenout, co jsme si to tenkrát s Dag‑
marou V. a Janou C. slíbili.
PORUBSKÝ VÍTR
Onehdá mi jeden kamarád řekl, že on má Porubu spojenou s průvanem, kvůli
kterému si museli s bratrem při návštěvě Leninovy třídy, kam občas s rodiči zajíž‑
děli, nasazovat čepice a šály i v nejparnějším létě. To částečně souhlasí, jenže vítr
na Leninově třídě nebyl nic ve srovnání s prérijním blizzardem, který táhl z polí
do prostor mezi proudnicové paneláky sedmého obvodu a doslova utvářel naši
budoucnost.
V té době jsem chtěl být oficiálně pro školské úřady kosmonautem, privátně
však Vinnetouem, případně kapitánem Klossem. Oba hrdinové měli ostře řeza‑
né, hranaté obličeje a Vinnetou nadto pod lícními oblouky interesantně vpadlé
tváře. Aby si veřejnost mohla všimnout podobnosti mezi mým a Vinnetouovým
charakterem, rozhodl jsem se přizpůsobit svou fyziognomii té jeho. Před zrca‑
dlem jsem si vytýčil do konce školního roku postupně odstranit své hlavní nedo‑
statky (malé oči, dlouhý nos a krátké vlasy měly přijít na řadu později), nyní bylo
potřeba něco udělat s tou kulatou slovanskou papulou, lícemi jak jablíčka, za něž
mě příbuzní dobromyslně chytali palcem a ukazováčkem, nemluvě o tetě Martě,
65
Porubský vítr
která mi roztahovala palci obě tváře od ucha k uchu, aby mi mohla vlepit „ští‑
panou pusu“, jak tomu říkala, s protivnou příchutí starorežné. Vymyslel jsem si
proto cvičení, které jsem praktikoval při každé vhodné příležitosti: po cestě do
školy, na nákup, při hře za domem a vůbec vždy, když jsem nemusel mluvit, vta‑
hoval jsem tváře dovnitř, jak jen to šlo, a přidržoval si je zuby a pozoroval kolem‑
jdoucí, jestli si všimli, jak se postupně měním v šlechetného rudocha.
Ačkoliv jsem tehdy svou proměnu nestačil dokončit, získal jsem mezi spolu‑
bojovníky výsadní postavení, a to díky obrovitému slaměnému sombreru, které
mi dědeček přivezl z Rumunska. Protože mi jeho velkolepé rozměry nedovo‑
lovaly projít dveřmi, nasazoval jsem si tu mužnou ozdobu líným, nedbale ele‑
gantním pohybem až pod širým nebem, aby korunovala můj celkový zjev: široký
kožený řemen kolem pasu se sponou ozdobenou pěticípou hvězdou nejen nesl
pouzdro na kolt, zakrývající pytlovitou kapsu modrých tepláků, ale přidržo‑
val rovněž na prsou zkřížené nábojové pásy plné ostré umělohmotné munice.
Základnu tvořily i vprostřed léta červené gumáky, které – dle mého názoru – nej‑
více ze všech mých bot připomínaly jezdecké holínky.
Stal jsem se tedy velitelem. Byl jsem na vrcholu štěstí i moci a byla sobota –
den, kdy mělo dojít k rozhodujícímu střetu s těmi všiváky z Majerovky. Rozho‑
dl jsem se pro smělý čelní útok. Rozběhl jsem se v čele šiku s hrozivým řevem,
nedbaje kamenů, které mi svištěly kolem uší, ale kupodivu jsem už po pár met‑
rech začal zaostávat. Ano, to mocný porubský vítr proměnil v okamžiku mé som‑
brero ve vratiplachtu, hrdě vztyčenou obrubu klobouku ohnul trapně k zemi,
takže jsem se rázem proměnil z hrdiny v jakousi podsaditou bedlu, a ačkoliv jsem
tušil, že má autorita je nalomena, snažil jsem se ještě stále pohybovat ve směru
útoku a doběhnout aspoň na zbytek řeže.
Pak, přes ohlušující vichr, přes ryk zápasu, přes soustředění a zápal, kte‑
rý jsem vkládal do toho sisyfovského boje s potměšilým živlem, jsem najednou
zaslechl hlas shůry, který vyplnil sídliště i mé vědomí – ten hlas volal mé jméno.
66
próz
Ivo Kaleta
Ivo Kaleta
Porubský vítr
Otočil jsem se a pohlédl vzhůru, a tam, pod oblaky, v třetím patře na balkóně,
ozářeném nízkým světlem, jsem spatřil otce, doširoka rozkročeného, s obliče‑
jem metajícím blesky hněvu, jak opřen jednou pěstí o zábradlí, druhou mi hrozí
a výmluvným gestem povolává k sobě. A na onen magický povel mi nový, nečeka‑
ně silný poryv vichru strhl sombrero s hlavy, napnul špagát mezi krempou a mým
krkem a já, smýkán proti své vůli, začal klopýtat vstříc trestající ruce. To není
dezerce, chtělo se mi křičet, ale viděli to všichni: velitel, tažen kloboukem, prchá
z boje. Věděl jsem dobře, že žádný polní soud neuzná můj argument, že jsem byl
z bojiště odfouknut, a bylo mi na umření.
Doma mi po prvním pohlavku sletělo sombrero na zem a tam ho otec roz‑
šlapal, nato mě odzbrojil, na krk mi pověsil píšťalku, do ruky vrazil kopací míč
a vyšoupl mě ze dveří s příkazem, abych přestal dělat sídlišti maškaru a začal
konečně sportovat.
STROUHÁTKO
Blížil se pionýrský vánoční večírek. Bylo zapotřebí pořídit dar (dle třídního úzu
v hodnotě deset až dvanáct korun), který bude označen číslem, vložen spolu
s ostatními do prádelního koše a poté, v zšeřelé, chvojím a hořícími svíčkami
vyzdobené místnosti, předán šťastnému majiteli, který si jeho číslo vytáhne z klo‑
bouku. Nevím, jak k tomu došlo, ale měl jsem tehdy všeho všudy čtyři koruny,
rodiče mě odmítli založit a já si neměl od koho půjčit. Obešel jsem hračkářství,
Mladého technika, cyklopotřeby (věnovat bonbóny bylo považováno za vrchol
nevkusu), ale stále jsem nemohl najít něco, s čím bych byl alespoň trochu spoko‑
jen a na co by stačila má hotovost.
„A co tohle,“ řekla matka a vzala z pultu v papírnictví maličké zelené strou‑
hátko ve tvaru kytary. Na místě otvoru v ozvučné desce se pod plexisklovou kryt‑
kou sladce usmíval okatý Pavel Novák.
„Dyť je to blbé,“ řekl jsem.
67
Porubský vítr
„Ale stojí to tři šedesát,“ odpověděla matka. „A když to doma hezky zabalí‑
me, uvidíš, že to nakonec nebude vypadat špatně.“
„Nepučila bys mi radši deset korun?“
„Ne, kapesné na tento týden jsi už utratil, musíš se naučit hospodařit.“
Dlouho jsem převracel kytárku v ruce a pak mě něco napadlo.
„Tak jo,“ vzdychl jsem a hodil ji na dno košíku.
Doma jsem opatrně odříznul průhledný kryt, vyjmul hastrmana tatrmana
Nováka a na jeho místo vložil z Mladého světa vystřižený obličej Drupiho. Jeho
vulgární morda se odmítala přizpůsobit malému prostoru, naštěstí šel novino‑
vý papír zvlhčený kanagomem dobře ušťouchat špičkou tužky, takže Drupiho
tvář nabyla dokonce i jisté plasticity. Když jsem vrátil kryt na místo, vypadalo
strouhátko úplně jinak, téměř – italsky. Matka přinesla plastikovou krabičku od
taveného sýra ve tvaru půlkruhu, vycpala ji vatou a do tohoto velejemného lůž‑
ka jsme strouhátko uložili, přikryli svrchní vrstvou vaty, vše zabalili do luxusně
vyhlížejícího balícícho papíru a přečnívající konce převázali blýskavými alumini‑
ovými stuhami.
V té době jsem byl po uši zamilován do Světlany Zlámané, sběrové referent‑
ky třídy. V mých snech se zjevovala jako válečná sestřička, která v sanitním stanu
mezi výbuchy šrapnelů trpělivě vyhlíží s vlhkou žínkou v ruce další zásilku raně‑
ných, když vtom vbíhá dvojice saniťáků s nosítky, na nichž ležím já, prostý váleč‑
ný hrdina, raněný do boku, nejlépe někde kolem, ale ne zas přímo do zadku,
to aby mi musela stáhnout vatované kalhoty a trošku i červené trenýrky a mohla
se tak dostat hubkou k hluboko zarytým střepinám a něžně mě omývat, dokud,
zmožen nesnesitelnou bolestí a rozkoší, konečně neomdlím.
V realitě jsem s ní nebyl schopen komunikovat jinak než prostřednictvím srd‑
ce otřásajících pohledů, které přetvářely prostý akt záznamu dokladů o odevzda‑
ném starém papíru ve spalující intimní etudy, které jsem si poté hodiny přehrával
a propátrával, abych z nepatrných náznaků a běžným okem nepostřehnutelných
68
próz
Ivo Kaleta
Ivo Kaleta
Porubský vítr
detailů vydestiloval naději, že se mi snad můj sen jednou, až bude konečně vál‑
ka, splní. To Jiří Urban, pravý útočník hokejového týmu žáků TJ Poruba, šel na
věc docela jinak, když do školy donesl hanbatou fotku a rovnou se jí, dívky s tak
éterickým jménem, zeptal, jestli by mu to taky neukázala. Servali jsme se tehdy
jako psi, a přestože bylo zjevné, zač jsem se pral, nechala Světlana celou kauzu
bez rozsudku i odměny.
Můj dar, který se mezi ostatními prostými balíčky vyjímal nejen nádherou
balicího papíru, ale především záhadným a výjimečným tvarem, vzbudil ono‑
ho roku všeobecný podiv a zvědavost. Všichni tipovali, co jsem to asi přinesl,
a nemohli se dočkat, až náš pionýrský vedoucí, plešatý rusofil Olda v zelené bun‑
dokošili s nášivkou Odvážný 2, dozpívá a dobalalajkuje udrnčenou píseň o Čapa‑
jevovi a my budeme moci začít rozdělovat dárky. Konečně Olda zmlkl, konečně
jsme losovali a konečně si někdo ze starého černého klobouku vytáhl číslo mého
tajemného dárku: číslo 23! Sálem zašumělo: Světlana, Světlana si vylosovala Ivo‑
šův dárek.
Tak, a je to potvrzeno osudem, jsme si souzeni, můj dárek si našel cestu
do její dlaně mezi desítkami ostatních rukou, jež šátraly v klobouku a hledaly
jej, byl tam, přitištěn k hedvábné podšívce, dokud neucítil její teplo, její vůni
a dokud se jí nevrhl do dlaně – to snad pochopí i Jiří Urban a půjde z cesty!
Světlana vylovila můj balíček z koše a odspěchala s ním na své místo. Okamži‑
tě ji obklopil zbytek třídy a začal o překot radit, jak nejrychleji dovnitř. Stuhy
a svrchní balicí papír letěly pryč – a mně to teprve začalo docházet – teď odtrhla
oba půlkruhy krabičky od sebe – jak jsem mohl být tak blbý – už setřásala z prs‑
tů poslední kousky vaty a – teď, teď pomalu zvedla před své veliké modré oči to
ubohé nic, nevěřícně pohlédla na zmuchlanou tvář italského idolu, krčícího se
pod plexisklovou krytkou, z něj sklouzl její pátravý pohled na mne a v tu chví‑
li, kdy všichni včetně Oldy oněměli překvapením, jsme byli na krátký okamžik
sami, a já viděl, jak se její oči bezelstně přiznávají ke všemu, o čem jsem doposud
69
Porubský vítr
jen snil, a zároveň nemohou pochopit, jak jsem jí mohl udělat něco takového.
Vzápětí vybuchly holky v mohutný řehot, Světlana si opřela hlavu o lokty na sto‑
le a rozplakala se.
Urban, který stál stranou ostatních opřený o sloup, se zájmem pozoroval
střídavě Světlanu i mě. Přísahám, že v tom sále došel vzduch, přísahám, že tam
bylo víc než sto stupňů Celsia, a přesto, že šrapnely toho řehotu jsem byl smrtel‑
ně zraněn na sto procentech těla, rozhodl jsem se omdlít raději o samotě a neo‑
mytý venku.
Běžel jsem zuřivě a naslepo po ulici čerstvě poprášené prvním sněhem s hla‑
vou zvrácenou k nebi; nechtěl jsem vidět nikoho a nic, kromě hvězd, které se mi
před očima rozmazaly v poskakující šmouhy a divoce se zmítající křivky – běžel
jsem stále rychleji a úporněji, přes stupňující se bolest v prsou, až se mi nohy
odlepily od kluzkého asfaltu a já nabíral na rychlosti, město zmizelo v hloubce
pode mnou, burácející proud větru mě oslepil, zalykal jsem se jím, cítil jsem ho
v prstech, ve vlasech, a teprve tady, rychlostí vymknutý z té strašné scény, z myš‑
lenek a času, jsem pocítil náznak úlevy a rozhodl se: do školy a do Pionýra se už
nikdy nevrátím!
70
próz
Ivo Kaleta
71
próz
Ján H. Mikuš
Skala
(Platón)
Ján Mikuš
Narozen 1984 v Topoľčanech.
Vystudoval činoherní režii na
Divadelní fakultě JAMU. Jeho
hra Ryba horí (2010) získala
2. místo v soutěži Cena
Konstantina Trepleva, kterou
vypsalo Divadlo Husa na
provázku. Je herec a klaun, bydlí
v Liptovském Mikuláši a zajímá
se o konceptuální umění, je
samozvaným kurátorem snů.
72
Petra to začalo ešte viac ako kedykoľvek ino‑
kedy ťahať do jaskýň. Jedine tam si pripadal
ľahko ako vietor alebo ako dážď. Peter žil na
dedine, hore na kopci, kde cez cestu začí‑
nala hora. Veľa vecí Peter azda aj zbytočne
prežíval, napríklad rôzne pracovné, ale aj
súkromné vzťahy svojich kolegov na praco‑
visku, rodinné problémy aj problémy svojich
susedov a kamarátov. Darmo, nemal dosta‑
točne vytrénovaný cit pre nadhľad a iróniu,
to boli totiž dôležité, ak nie zásadné ingredi‑
encie doby a spoločnosti, v ktorej žil. Niek‑
torí jeho priatelia sa sťažovali pre sťažovanie
samotné, hovorili o tom, že sú utrápení,
a pritom boli utrápenými len zo zvyku alebo z nostalgie. Človek totiž, a to najmä
ten, ktorému sa nedostáva dostatok pozornosti, chce byť za každú cenu zaují‑
mavý, najjednoduchšia cesta k dosiahnutiu svojej vlastnej zaujímavosti je pre‑
zentácia vlastných útrap. Človek býva utrápený, aby si ho niekto všimol, všetka
česť tým, ktorí v skutočnosti utrápení sú, a to bez vlastného pričinenia, čo však
s tými, ktorí sú v skutočnosti utrápení a ešte k tomu o tom nehovoria a svoje trá‑
penie nedokážu precízne odprezentovať, a tak sa im nedostáva potrebnej dávky
súcitu alebo sústrasti. Okolo Petra bolo veľa ľudí, ktorí nemali v skutočnosti také
problémy, akými sa prezentovali, boli (možno zo zvyku) utrápení vo svojich pre‑
svedčeniach, no v Petrových predstavách, pretože tie boli vskutku neudržateľné,
ich trápenie a problémy naberali silu rútiaceho sa orkánu či aspoň poriadneho
krupobitia.
Peter mal iba tridsaťsedem rokov, no lekári mu hovorili, že jeho srdce je srd‑
com starého chlapa. Peter mal vážne ochorenie srdca, s ktorým sa však vyrov‑
nal, či skôr na ktoré prestal myslieť, akonáhle vyšiel z ordinácie, lebo ho hneď
zaujal problém niekoho iného, ktorý sa mu pozdával oveľa zásadnejší ako pro‑
blém jeho a jeho srdca. Bol veľmi citlivý na zmeny počasia, nikdy sa však neza‑
ujímal o meteorológiu, každé ráno, tesne po prebudení, chvíľku pozoroval cez
svoje okno horu a podľa jej výrazu vedel s veľkou presnosťou povedať, ako bude.
Predpovede počasia nikdy nebral vážne, vedel, že meteorológovia dokázali vo
večerných správach s istotou povedať iba to, ako bolo, niektorí si však ani v tomto
úsudku neboli istí, ako bude, nevedel s určitosťou povedať nikto.
Hovoril si, zakázali mi hovoriť, chodím do práce, kde som prinútený osem
hodín mlčať, mojou úlohou je obrábať a jediný deň, keď mám od rána voľno,
a teda dostatok síl, odchádzam do lesa, na prechádzku. Nie každá sobota je však
voľná, niekedy musím pomôcť upratať celý dom alebo zájsť s mamou na väčší
nákup do mesta. Peter žil so svojou mamou v malom dome celý život, bol sta‑
rý mládenec, ale aj tak stále pokukoval po svojich kolegyniach v práci alebo
73
Skala
po ženách, ktoré stretával ráno na zastávke autobusu. Niektoré ho pozorovali
s takou istou náruživosťou ako on ich a neboli to iba staré dievky, ale aj vydaté
a veľmi pekné ženy, ale pohľady nestačia, hovoril si. Spev nádherného vtáka vzni‑
kol vysoko, teda v blízkosti neba, a teda je božský, ja v práci nemôžem spievať,
ak by som to urobil, bol by som za smiešneho všetkým kolegom, kolegyne by to
pochopiteľne pobavilo, ale toto pobavenie je tiež ako opätovný pohľad, nestačí.
Vták spieva vysoko a jeho pôvod je božský, ja chodím po zemi a nemôžem v práci
ani len hovoriť, môžem teda myslieť na ženské stehná. Môj pôvod nie je božský,
mojím cieľom je objaviť môj pôvod, hovoril si Peter.
Jeho záľuba v navštevovaní jaskýň začala už dávno v detstve. V okolí jeho
domu i mesta je pomerne veľa možností, je tu napríklad krásna jaskyňa v Svätom
Jáne. Tú doslova zbožňuje, zbožňuje ju rovnako ako pohľad mladého dievčaťa
alebo sobotu. Nedeľu nemá rád, pretože musí tráviť pol dňa s mamou v kuchyni
a potom nazlostený ide radšej do krčmy, kde ho už čakajú jeho kamaráti, ktorí
majú spoločné koníčky ako on – turistiku, hory a lesy.
Jedného dňa sa Peter Skala, ako ho v dedine prezývajú, vyberie do svojej
jaskyne. Keď vstúpi úzkym otvorom, pošmykne sa a spadne na zem. Po chvíľke
sa otrasie a pokračuje ďalej, hlbšie a hlbšie do tmy. Trochu je vydesený z tvrdé‑
ho úderu hlavy o vyčnievajúci a špicatý kameň, našťastie mu netečie krv. Dosta‑
ne sa do svojej obľúbenej komnaty, kde si sadne na vyvýšený a pekne tvarovaný
jaskynný cencúľ a vytiahne si cigaretu. Chvíľku si pofajčím, hovorí si a labužníc‑
ky začína popoťahovať z krátkej cigarety. Niekoľkokrát potiahne dym len do úst
a ten potom nechá stúpať tesne popri líci až k nosu. Hovorí si, hovoriť mi zaká‑
zali, ale myslieť nie. Mottom osvietenstva bolo – maj odvahu používať vlastný
rozum, takéto motto ma teda hnevá najviac. Môžem používať vlastný rozum, ako
len chcem, ale zbaliť dievča mi rozum nepomôže, baliť dievčatá rozumom môžu
iba pokrytci, ktorí za svojou námahou ukrývajú iba jediné, rýchly sex alebo flirt,
ktorý ich vyživuje ako mlieko s medom v období chrípky. Môj rozum je natoľko
74
próz
Ján H. Mikuš
Ján H. Mikuš
Skala
triezvy, že sám o sebe vie, že mi v mojom probléme nepomôže – povzdychol si
Peter Skala. Nie som ani dosť egoistický ako napríklad môj kamarát Paľo. Ten vie,
že je egoista, pretože som mu to už niekoľkokrát povedal priamo do očí. Paľo si
myslí, že jeho súcit s ostatnými mu pomáha obmedziť vlastné povýšenecké ego.
Vlastne najčastejšie v tejto sfére experimentuje so mnou, pousmial sa nad svoji‑
mi úvahami Skala.
Práce je všade málo a Peter je vlastne veľmi rád, že má už niekoľko rokov
svoju prácu. Občas premýšľa, čo by urobil, keby ho vyhodili, možno by mohol
niekam odísť, frézarov je vždy treba, mohol by napríklad odísť do Čiech. Jeho
kamaráti už pol roka pracujú v Brode a je im tam dobre, dokonca sú z nich niek‑
toré Moravanky paf, ale Peter si myslí, že to iba preto, lebo nie sú ešte takí starí
a Brod je malé a zaprdené mesto. Peter rád premýšľa a nerád robí okolo domu,
chcel by ženu, ale často sa mu nechce, niekedy má radosť, keď cíti, že sa naňho
nejaká žena v autobuse dlhšie pozerá a on, cítiac jej pohľad, pozoruje radšej kra‑
jinu, ktorá putuje kamsi do zabudnutia. Táto ignorácia často vychádza z prach‑
sprostej rannej únavy, no Peter má radosť, hovorí si, aj tak sa na teba nepozriem,
nestojíš mi za to. Takéto situácie mu občas dodajú potrebnú energiu k pracovné‑
mu dňu, vtedy je možné prichytiť Petra, ako si v práci pri zapnutej fréze pomerne
nahlas pospevuje. To som jej dal, som dobrý, hovorí si, nie som ešte na tom tak
zle, aby som sa otáčal za každou! Dnes je svet plný iných ideálov a nových tech‑
nológií, hovorí si, ako by som sem ani nepatril. Ja a moja práca sme na tom rov‑
nako, nie sme nijak zaujímaví a pridal by som k nám, ku mne a môjmu stroju, aj
mojich priateľov, sme nezaujímaví, mám rád sobotu, a to preto, že môžem ísť
do lesa alebo do jaskyne. Tak nejak, premýšľa Peter, takto by som sa predstavil
v nejakej vedomostnej televíznej súťaži, to je asi jediné miesto, kde by som mohol
nadobudnúť vrchol svojho mediálneho života. Ach, nič iné nám nezostáva, len
odísť na polhodinku do televízora. Moje účinkovanie by sa v krčme spomína‑
lo do konca môjho života. Peter sa netrápi, ale vtipkuje, necíti, že by jeho život
75
Skala
nemal cenu, naopak, má rád svoju záľubu a považuje ju za niečo výnimočné, ale
na to by sa asi dievča zbaliť nedalo, ktovie, hovorí si.
Petra rozbolela hlava, vyfajčil už tri cigarety a začala mu byť zima. Mal by už
ísť. Peter sa postaví, narovná si kríže, len tak zo zvyku, a urobí krok, vtom sa mu
však zahmlí pred očami a začuje akési neznáme hlasy. Sú to ženské hlasy, ktoré sa
blížia k nemu. Zostane stáť a chvíľku čaká, do jaskyne vedie iba jeden otvor, cez
ktorý prejde vždy iba jedna osoba, musí teda počkať na dámsku návštevu. Petro‑
vi sa zovrie hrdlo a jeho telo sa neobratne zakymáca. Peter Skala tomu však neve‑
nuje žiadnu pozornosť, náhlivo sa posadí späť na svoj vápencový trón. Chvíľku si
pripadá smiešne ako akýsi trpaslík hovejúci si vo svojom kráľovstve, nato všetko
má ešte na hlave smiešnu čapicu, ale očividne na to kašle, je predsa turista!
Ahoj, povedalo jedno z dievčat, keď uvidelo sediaceho Petra, povedalo to
s takou samozrejmosťou, akoby bol Peter akýsi strážca jaskyne, ktorý je odfoto‑
grafovaný v turistickom sprievodcovi Jaskýň Slovenska. Petra to zaskočilo, zdalo
sa, akoby ho dievča čakalo alebo akoby doslova prišlo za ním. Do jaskyne však pri‑
šli dievčatá dve, boli veľmi mladé a krásne, jedna mala svetlé a druhá tmavé vlasy.
Dievčatá mali cez svoje ramená prehodené svetlé šály, ktoré im zakrývali plecia,
prsia aj pupok, po chvíli sa zdalo, akoby pod týmto hodvábnym šálom nemali
nič, akoby boli nahé. Ahojte, pomyslel si Peter, no neodvážil sa prehovoriť, sedel
ako zamrznutý a pozoroval striedavo jedno a potom druhé dievča, ich pohľady,
ramená, prsia a nohy. Dievčatá sa usmievali a jedna občas zodvihla svoju bielu
ruku na pozdrav a zakývala Petrovi, ktorý stále sedel na svojom tróne. Čo sú to za
dievčatá, nikdy som ich nevidel, nie sú od nás, ale nie sú to ani typické výletníč‑
ky, sú si zvláštne podobné a usmievajú sa na mňa, akoby ma poznali, možno ma
aj poznajú, možno im o mne niekto niečo povedal, napríklad že tu strážim túto
jaskyňu alebo že ma tu môžu stretnúť, aby sa ma nevyľakali, azda im to povedal
Paľo, ak boli na skok v našej krčme a pýtali sa na cestu do jaskyne. Určite im pove‑
dal, že nech si dávajú pozor, lebo jaskyňu stráži šibnutý Peter Skala, určite takto
76
próz
Ján H. Mikuš
Ján H. Mikuš
Skala
nejak referoval Paľo mladým dievčatám a v krčme si zo mňa všetci uťahovali tak,
ako to občas robia, alebo sú to skautky, alebo nejaké katolíčky, ktoré považujú za
svoju kresťanskú povinnosť pozdraviť náhodných turistov a venovať im nenúte‑
nú pozornosť, ktorá sa mi práve dostáva, úsmev, poláskanie ducha, spirituálny
dialóg od srdca k srdcu, to nie, to by bolo absurdné. Čo je to za odev, ktorý majú
tieto dievčatá, a prečo sa tak na seba náramne podobajú, sú to sestry alebo kama‑
rátky, ktoré sa začali rovnako obliekať, rovnako chodiť, rovnako stravovať, páčia
sa im rovnaké veci, a tak sa zákonite začínajú ich individuálne rysy zlievať do jed‑
nej? Ahojte, dievčatá, čo tu chcete, vari ste neprišli za mnou, za šibnutým Petrom
Skalom, pomyslel si Peter, alebo ste sa ocitli len náhodou, ste náhodné turistiky,
ktoré zablúdili, alebo ste tu pracovne, spisujete poklady nášho kraja. Nie, to nie,
čo ma je vôbec do takýchto vecí, to vás nemusí zaujímať, povedali by si, pomyslel
si Peter, je to ich súkromná vec, a mňa do toho nič, som Peter Skala a chodím do
tejto jaskyne každú sobotu, ak sa to dá, ak celú noc z piatka na sobotu neprší, pre‑
tože potom je tento úzky hlavný vchod, cez ktorý ste vlastne mohli teraz prejsť,
kompletne zaplavený, nie, to ich nemusí vôbec zaujímať, moje meno, môj koní‑
ček, nočný piatkový dážď, žiadna meteorologická stanica, žiadne súkromné pro‑
blémy, čo ich to má čo zaujímať, moje meno, adresa, dátum narodenia a z toho
vyplývajúce znamenie, nie som odkázaný na to, aby som nejakým dvom, dokon‑
ca navlas podobným dievčatám, opisoval svoj život, zamýšľal sa nad znamením
Váhy, rozdával na počkanie podrobnosti o svojom staromládeneckom živote,
ešte im mám povedať, že by som si občas veľmi rád zatrtkal, nie, to slovo z hĺb‑
ky duše nenávidím, vidíte, k čomu ste ma dohnali, hovoril si Peter, rozčúlili ste
ma a musel som použiť takéto vulgárne slovo, nie, nie, dievčatá už žiadne detai‑
ly z môjho intímneho života, je to moja súkromná záležitosť, tak ako aj návštevy
tejto jaskyne, hovoril si Peter, pokým dve navlas podobne a ľahko odeté dievčatá
stáli na rovnakom mieste pri vstupe do jednej z komôr jaskyne, ktorá bola akousi
spálňou celého komplexu jaskyne, v ktorej Peter trávieval najviac času.
77
Skala
Spoza ich chrbta sa vynáralo do kamennej spálne ranné svetlo, ktoré vo
vzduchu vykrajovalo štíhle siluety krásny mladých tiel. Ste ako svätý obrázok,
povedal si Peter a zapáli si cigaretu, dúfam, že vám nevadí, že si tu fajčím, ak
áno, odstúpte od dverí, hneď sa tu vyvetrá, otvory v skalách, nozdry kameňa veľ‑
mi rýchlo pohltia cigaretový dym, mám to odskúšané, nebojte sa, niekedy mám
pocit, že tieto skaly vyfajčia z mojej cigarety viac ako ja, bojíte sa ma, pomyslel
si po chvíľke mlčania Peter, cítim sa teraz ako nejaký rozprávkový drak, ktoré‑
mu priniesli na obeť dve mladé princezné, cha, cha, cha, pomyslel si Skala, ktorý
teraz náruživo vybafkával kúdoly hustého žltého dymu z oboch nozdier, pokým
dievčatá nehybne stáli pred úzkym a nevysokým východom, usmievajúc sa a žiari‑
ac ako lurdské zjavenie. Ste živé alebo ste ako tento dym, chcel sa spýtať, ale mlča‑
nie v túto chvíľu bolo tým najprirodzenejším, na čom sa Peter a dve bezmenné
dievčatá mohli v nestráženom okamihu sobotného rána bezvýhradne dohodnúť.
Dobre teda, budeme mlčať, to mi vyhovuje, hovoril si Skala, nepotrebujem Vám
nič hovoriť, som tu preto, aby ste hovorili Vy, budem Vás počúvať, nepretržite,
moje uši sú Vám k dispozícii, som pripravený ako nikdy. Dievčatá však nevydali
v tú chvíľku ani hlások, stáli vedľa seba ako nemé sochy, Peter ich mlčanie musel
tolerovať. Je to Vaše rozhodnutie, chcete mlčať, môžete, musíte, ak chcete, ale
do ničoho Vás nechcem tlačiť. Či som smutný? Áno, som trochu smutný, preto‑
že si tu a teraz pripadám zbytočný, povedzte niečo, prosím, nech sa naplní moja
existencia, nech môžem exitovať, pretože ja, Peter Skala, existujem iba v prítom‑
nosti nárekov druhých, som pripravený, dievčatá, som pripravený odolať vášmu
smútku, moje srdce je pripravené zdolať akýkoľvek smútok či krvipreliatie, som
ochotný vypočuť si Vás, Vás a Vaše utrpenie, hovoril si v duchu Peter, no mlča‑
nie v ten večer v Petrovej jaskyni nenaberalo konca. Mám odísť, chcete, aby som
Vás nechal samotné? Nie, to asi nechcete? Alebo… Počkám, nebojte sa, vydržím.
Zapálim si cigaretu a vydržím, nebojte sa, môžete sa na mňa spoľahnúť.
Peter to však dlho nevydržal, hneď, ako dofajčil cigaretu, sa rozhodol konať,
78
próz
Ján H. Mikuš
Ján H. Mikuš
Skala
vykročil smerom k dievčatám, ktoré sa okamžite rozostúpili a zdalo sa, že ten‑
to ich manéver Peter nielenže nepredvídal, ale ho poriadne zaskočil, a tak ostal
pri nich chvíľku stáť, zapotácal sa a v tom zvláštnom pohupnutí, v kolenách, mu
nezostávalo nič iné, iba vykročiť smerom vpred a opustiť tak jaskynnú spálňu
s dvoma krásnymi a takmer polonahými dievčatami. Čo som mal robiť, čo som
mal povedať, mal som prehovoriť ako prvý, mal som povedať, na čo myslím, mal
som povedať, že vták lieta a spieva vysoko v blízkosti neba a jeho spev i pôvod
je teda božský, pomyslel si Peter, ale zaujímalo by ich to? Peter Skala bol v šoku,
rozhodol sa ísť domov, zatvoriť sa v kôlni a narúbať drevo, no po prejdení pár
metrov lesa sa nečakane zastavil. Čo to má znamenať, čo tam tie dievčatá chcú
robiť, čo ak sa im niečo stane, očividne neboli na pohyb v jaskyni pripravené,
nielenže nemali vhodnú obuv, ale nemali ani vhodné oblečenie, čo oblečenie,
veď boli takmer nahé. Vtom Peter pred sebou zbadal niekoľko mladých a krás‑
nych srniek, ktoré prechádzali lesom. Pomaly sa k nemu približovali a po chvíľke
boli od neho vzdialené sotva sedem metrov, vtedy sa náhle zastavili a spozorneli.
V ten moment sa Petrove oči stretli s krásnymi očami srniek. Čo je to za stretnu‑
tie, hovoril si, prišli ste ku mne tak blízko, chcete mi niečo povedať alebo ste si
ma prišli vypočuť, nie, nemám Vám čo povedať, tak, ako mi nemáte čo povedať
ani vy. Táto udalosť nemá nič spoločné s tým, čo sa práve stalo v jaskyni, povedal
si Peter a sadol si na peň. Polonahé dievčatá, srnky, les, opakoval si Peter a chy‑
tal sa za hlavu, nerozumel ničomu a nikomu, v ten deň pocítil Peter veľkú úzkosť
a nič iné mu nezostávalo, len nabrať odvahu, áno, musím v sebe objaviť odva‑
hu, opakoval si Peter, odvaha, som hrdina, ktorý sa ničoho nebojí, nebojím sa
utrpenia, nebojím sa smrti, nebojím sa, že zostanem sám, nebojím sa búrky ani
víchrice. Nebojím sa rozprávať, len sa mi nechce, mal by som sa postaviť a ísť.
Peter chvíľku postával pred jaskyňou, váhal, či sa má do nej opäť vrátiť. Napo‑
kon sa rozhodol konať, nemá čo stratiť, je to jeho jaskyňa a basta! Pomaly teda do
nej vstúpil, naposledy sa ešte obzrel a uvidel zástup mladých srniek, ktoré boli
79
Skala
zoradené v zvláštnom polkruhu ako vojaci. Pozorovali Petra, až sa mu zazdalo,
že ho tieto nemé a plaché stvorenia na jeho dobrodružnej ceste prišli odprevadiť,
že ho chcú svojou prítomnosťou povzbudiť a ticho šepkajú, Peter!
Peter bol vo vytržení, a to aj z toho dôvodu, že nabral toľko odvahy sa za
dievčatami vrátiť, netrápilo ho ani pokašľané prvé, a teda zásadné stretnutie, kto‑
ré premlčal ako hlupák, ale ani to, že druhé stretnutie môže dopadnúť rovnako
ako prvé, teda mimoriadne zle. Bolo mu to jedno, veľmi sa chcel vrátiť a zažiť
znovu ten zvláštny pocit, aký ešte nikdy nezažil, byť s dvoma neznámymi a okrem
toho ešte aj krásnymi dievčatami a ešte k tomuto všetkému vo svojej milovanej
jaskyni.
Ahojte, povedal Peter. Ahoj, povedalo najskôr jedno dievča a vzápätí aj dru‑
hé. Dievčatá teraz už nestáli pri vchode ako predtým, ale ležali na zemi prikryté
hodvábnym žltkastým šálom. Dievčatá, nechcem Vás nijak vyrušovať, ale volám
sa Peter. Teší nás, Peter, neznepokojuj sa nad nami. Dievčatá sa odvrátili od Petra
a stúlili sa do seba ešte viac ako predtým, keď ich Peter svojím nečakaným návra‑
tom nakrátko vyrušil. Peter bol potešený z toho, že sa sem vôbec odhodlal vrátiť,
a že tu teraz je, a že dievčatá pekne pri svojom vstupe pozdravil a predstavil sa im.
Chvíľku mu stále znelo v ušiach – volám sa Peter, volám sa Peter. Teraz si však po
hodnej chvíľke zízania uvedomil, na čo sa díva. Stal sa svedkom akéhosi zvlášt‑
neho – no po pravde – pomyslel si Peter, nie až tak odpudivého, práve naopak,
povedal by Peter, krásneho aktu. Nedokázal však urobiť nič iné, iba pristúpil
bližšie k dievčatám a sadol si na svoj vápencový trón, obrátil sa k ležiacim telám
chrbtom a rozhodol sa chvíľku si posedieť a popremýšľať nad udalosťami, ktoré
sa odohrali a ktoré sa ešte len môžu odohrať, premietal si v hlave niekoľkostrán‑
kové scenáre, čo sa stalo a čo by sa mohlo stať, keby náhodou do jaskyne niekto
teraz vošiel, alebo keby vytiahol cigaretu, alebo keby sa konečne otočil k ležiacim
dievčatám čelom a začal ich pozorovať. Tieto Petrove scenáre však náhle preru‑
šili povzdychy a tichý smiech dievčat. Peter sa obzrel a uvidel, že dievčatá si ho
80
próz
Ján H. Mikuš
Ján H. Mikuš
Skala
vôbec nevšímajú, ale naopak sú do seba ešte viac zakliesnené, než boli pred chvíľ‑
kou. Peter sa otočil na svojom tróne a priamo pri svojich nohách začal náruživo
pozorovať dievčatá. Teraz si konečne mohol všimnúť, že jedno z dievčat je nao‑
zaj černejšie ako druhé, má krásnu tmavú pokožku a výrazné čierne ochlpenie
medzi nohami, druhé dievča je biele a spomedzi stehien jej rašia hrdzavé riedke
chĺpky. Peter sa zhlboka nadýchol a pomyslel si na vtáka, ktorý lieta vysoko na
nebi a na jeho pôvod, ktorý je božský. Romantická láska je egoistická, hovorí si
Peter, zatiaľ čo kresťanská láska k blížnemu je povinná. V tomto prípade nie som
kresťan a nikdy ním v skutočnosti nemôžem byť, pretože milovať na povel nedo‑
kážem, sú ľudia, ktorých nemilujem, a sú ľudia, ktorých neznášam, nemôžem si
pomôcť, a to je ten hlavný problém, nemôžem si pomôcť, a teda ani nechcem,
načo, nemám rád všetkých ľudí rovnako, tak, ako nemám rád stále rovnako seba
samého, teraz sa však mám napríklad veľmi, ale naozaj veľmi rád. Teraz napríklad
milujem veľmi, takto veľmi som snáď ešte ani nemiloval. Som romantik, pretože
milujem svoje ego a svojho vtáka.
Dievčatá ležali nahé na vyvýšených kameňoch v studenej jaskyni. Pred
Petrom sa odohrával zvláštny obraz, bolo to súsošie, z ktorého vyžarovala neha
a krása. Toto všetko v ňom vyvolávalo neudržateľný pocit sily, slobody a nespúta‑
nosti. Srdce sa mu rozbúšilo, až znelo v tejto jaskyni ako zvon. Peter zvonil na
poplach vo svojom kamennom chráme, stal sa totiž svedkom milostného aktu,
odohrávajúceho sa medzi dvoma prenádhernými a panensky nevinnými dievča‑
tami, milujúcimi sa na kamennom, a pritom tak zvláštne vzrušujúcom jaskyn‑
nom oltári, tento obraz Peter vo svojej mysli prirovnal k obrazu, ktorý pochádza
z pradávnych, a pritom tak jasných čias, k obrazu, ktorý nikdy v skutočnosti nevi‑
del, no ktorý tu bol, bez ohľadu na dobu, miesto, bez ohľadu na Petrov život, na
akúkoľvek, aj tú najskutočnejšiu skutočnosť.
Peter si nestihol vychutnať a postrehnúť všetko, čo by si tak veľmi prial ale‑
bo to vo svojej náhlivosti, v akej hltal každý záchvev nahých tiel, každý nádych
81
Skala
a každé posunutie či len letmé zaklonenie šije dievčat, nedokázal a nemohol
postihnúť, stráviť, toto všetko sa razom priamo pred jeho očami začalo vyparovať
ako hmla nad jeho horou, pretože sa jeho telo tak ako aj jeho dych, tlkot srdca
začalo neprestajne zajakávať, a to všetko netušiac, že sa práve v tejto chvíli sta‑
ne niečo, čo zmrazí všetku vyvierajúcu nádej, nádej jaskyne, nádej Petra, nádej
Skaly, že sa stane niečo, čo by si nikdy nikto ani len na chvíľku nepomyslel, že
sa stane niečo, čo bude vlastne úplne prosté a vo svojej podstate jednoduché
a absolútne nevinné. Peter, povedalo po chvíľke jedno z dievčat, nepozeraj sa na
nás a odíď, prišli sme sem, do tejto jaskyne, do tejto prekrásnej jaskyne, zopako‑
valo druhé dievča, pretože táto jaskyňa je tou najhodnejšou a najnádhernejšou,
povedali spoločne dievčatá, pretože sme, Peter, prišli do tejto kamennej spál‑
ne, na tento chladivý, a pritom tak nežný oltár zomrieť a nechceme, aby si nám
v tom zabránil. Peter, prišli sme sem zomrieť, povedalo jedno a vzápätí, pokoj‑
ným a vyrovnaným hlasom umierajúceho, druhé dievča.
Peter Skala počúval tichý hlas dievčat a opakoval si ešte niekoľko chvíľ ich
slová, na ktoré v ten nečakaný moment dokázal iba s hlbokým pochopením
pomaly a monotónne pokyvovať hlavou, prišli sme sem zomrieť, Peter, samozrej‑
me, hovoril si, zomrieť, Peter. Iste, ste predsa zvláštny úkaz, a tak k Vám aj musím
pristupovať, hovoril si, Vaše želanie je vaším želaním a do toho ma nič, tak ako aj
moje súkromné veci sú mojimi, opakoval si, no po istom čase si začal uvedomo‑
vať, že dievčatá nie sú dymový opar z jeho cigariet, ani staromládenecké blúzne‑
nie, ale skutočné, mladé, od zimy sa trasúce dievčatá, ktoré ležia nahé v jeho
jaskyni, do ktorej prišli skutočne, v milostnom objatí zomrieť. Ako zomrieť,
povedal si Peter, prišli ste sem zomrieť, prišli ste sem spáchať samovraždu? To je
šialené, chcel vykríknuť, ale nedokázal to, pozoroval nahé, do seba zapletávajú‑
ce sa telá, ktoré zhlboka dýchali a ich hlasy, ktoré vydávali nezabudnuteľný tón,
poletovali všetkými miestami, kútmi a štrbinami tmavej a chladnej jaskyne, ich
dych bol ako nekončiaci spev organu v nedeľu po omši, nádych bol chrapľavý,
82
próz
Ján H. Mikuš
Ján H. Mikuš
Skala
ako keď si mech berie vydýchaný vzduch do svojich pľúc a potom vydychuje skrz
píšťaly jednoznačný a presný tón. Nemôžem vykríknuť, tak, ako nemôžem vyslo‑
viť ani jediné slovo v tejto prenádhernej chvíli, pretože každé slovo by sa stalo
zbraňou, ktorá chce zničiť tak posvätný a čistý akt, akým je odovzdávanie sa jed‑
ného tela druhému. Prišli sme sem zomrieť, pretože máte veľké trápenie, alebo
ste rozhodnuté umrieť z čistej rozkoše alebo vášne, chcel sa opýtať, ale neodvážil
sa prehovoriť. Dievčatá sa milovali náruživo, po chvíľke spomaľovali a v nestráže‑
nej chvíli jedno z dievčat rozkročilo na Petra svoje štíhle a hladké nohy a druhé
z dievčat pozrelo na Petra pohľadom, na ktorý Peter už nikdy nedokázal zabud‑
núť, pohľad to nebol vyzývavý, ale pokojný a vyrovnaný, ja, hovoril si Peter, som
nehodný vstúpiť do teba, nebo a srdce mu búchalo, ako keď čierny oblak posiela
hore sadu silných a strašidelných hromov. Dievčatá, chcel povedať jemným hla‑
som, dievčatá, chcel povedať, dievčatá…
Peter vychádzal z jaskyne a nahlas uvažoval, je to sen, ak je to sen, nemal by
som ísť a umrieť tiež, ak je to sen a ja pôjdem umrieť, neskončí sa tento zvlášt‑
ny sen, nebude moja smrť ukončením sna? Sen je prirodzený, hovoril si, je to
prirodzená potreba rozumu. Rozum sa chce zbaviť zákonov, ktoré inak musí
rešpektovať. Peter sa v tú chvíľu naozaj chcel zbaviť zákonov, ktoré on – jeho
rozum, jeho celé bytostné ja muselo stále rešpektovať, v ten čas sa chcel zbaviť
všetkého nadbytočného, chcel a túžil zbaviť sa slov, viet a myšlienok, ktoré mu
neustále vyvierali v hlave, ako vyviera chladivý prameň hlboko a vysoko v štrbine
skaly, na vrchole jeho milovanej hory. Ponoriť sa do snov, hovoril si, myslieť na
to jediné, sen, obloha, vták.
Kam ideš, Peter, blúdiš lesom a tiahneš dolinou, obchádzaš ako vlk ska‑
lu, v ktorej ťa čakajú dve nahé telá, rozhodnuté zomrieť, chodíš a rozprávaš, že
vták, ktorý lieta vysoko je slobodný, lieta blízko neba a jeho pôvod je božský,
a tvoj pôvod? Si muž chodiaci po zemi, muž, ktorý sa navracia do zeme, tvoje
miesto pre let nie je nebo, ale jaskyňa, si ako netopier, ktorého hlava sa každým
83
Skala
snom obracia nadol a tvoj jediný boh práve prišiel. Môj boh sú tieto dve dievča‑
tá a ja patrím k nim, musím sa vrátiť do jaskyne a ľahnúť si k nim, splynúť a stať sa
s mojím bohom trojjediný, umrieť a spať a stať sa trojjediný. Som vták, čo zalieza
do jaskýň a môj spev je spevom skál, spievam hlboko pod zemou. Ani som na túto
noc nečakal, ani som za túto noc neprosil, nemodlil som sa k bohu, ani k hore,
ani k búrkam, nevzýval som diabla, ani satana, ani anjela milosrdenstva s purpu‑
rovým mečom a táto noc predsa prišla, nečakane, v neznámy deň a v neznámu
hodinu.
Peter si ešte dlho nahlas rozprával sám pre seba svoje myšlienky, vyslovoval
náhle a dychtivo vety a slová, ktorým v skutočnosti ani sám nerozumel a obchád‑
zal svoju jaskyňu veľkým oblúkom, až napokon z ničoho nič začal spievať, a ten‑
to spev mu pripadal prirodzeným vyústením tejto zvláštnej situácie, do ktorej sa
dostal. Jeho srdce sa vzrušením roztĺklo tak ako nikdy predtým, búšilo mu v hru‑
di, akoby chcelo z jeho tela kamsi utiecť alebo vyletieť.
Petra zalial pot a náhle sa mu podlomili kolená. Bol vo vytržení, jeho hruď
mu tancovala a on tlkot svojho srdca nemohol nijak zastaviť, srdce nedokázal
ovládať svojím rozumom tak, ako by chcel. Jeho srdce bolo utrápené tak ako
nikdy predtým, trápil sa nad všetkým, čo sa stalo, trápil sa nad tým, že vlastne
nedokázal dievčatám nijako pomôcť, neodprevadil ich ani do tmavých nocí smr‑
ti, ani do svetlých dní života, nevedel, čo má urobiť, nedokázal nič vhodné vymy‑
slieť, nespravil nič preto, aby dievčatám, sebe alebo životu akokoľvek pomohol.
Sadol si na peň v tmavom lese a neprestajne spieval, spieval ako vták, čo letí vyso‑
ko na nebi a les začal pomaly tmavnúť, až sa napokon, spoločne s Petrom, s tlko‑
tom jeho rozvášneného srdca a jeho milovanou jaskyňou ponoril do hlbokej
a nezabudnuteľnej noci.
84
próz
Ján H. Mikuš
85
punk je…!
punk je…!
Radim Kopáč
Punk je mrtvý – a kdo ne?
Britský punk a americký hard core v textech a překladech
I
Když jsem potkal punk, bylo mi třináct let. Jasně ideální věk: na jedné
straně nekočírovatelné drama puberty, která chce setřást rodičovský
(potažmo školní) dohled za každou cenu a dobrat se nejkratší cestou
k dospělosti, na druhé straně pak nerozlišující naivita vidění. I slyšení.
Bylo mi tehdy vlastně jedno, jestli Sex Pistols, Toy Dolls nebo Dead
Kennedys – Johnny Rotten, Michael Algar i Jello Biafra mečeli místy dost
86
podobně. Bližší, zevrubnější pohled na věc přišel o pár let později. U pubertál‑
ního floutka, který se notabene shodou okolností nachomýtl k první vlně pore‑
voluční euforie, zvítězil na celé čáře vnějšek, rozmáchlé gesto, celá ta monstrózní
stylizace, kterou na sebe zejména britský punk v druhé polovině sedmdesátých
let navlékl. A které se drží punková omladina po světě vlastně dodnes: rozcu‑
chaná hlava, odrbané hadry, sichrhajcky. Prostě okázalé „Fuck you“, které si zare‑
gistrovalo ochrannou známku ještě dřív, než dozněla jeho první ozvěna.
Narodil jsem se v roce, kdy vydali Damned vůbec první punkový singl –
„New Rose“. V příštích dvou letech to pak rozjeli naplno v regulérních deskách
všichni: 999, Adicts, Adverts, Buzzcocks, Clash, Eater, Chelsea, Sex Pistols, Siou‑
xsie & The Banshees, Stiff Little Fingers, Stranglers nebo UK Subs. Chtěli na
scéně pohyb. Čerstvý vzduch. Rozcuchaná hlava symbolizovala jistě i volnou
myšlenku. Měli vesměs každý svůj zvuk. Skoro vlastní příběh. Jedni plivali do
vzduchu. Jiní disponovali překvapivě silným citem pro melodii. Další angažo‑
vali na různých postech ženy s krásnými uměleckými jmény jako Poly Styrene,
Beki Bondage nebo Siouxsie Sioux. Ze všech dohromady pak byla stará dob‑
rá Anglie naoko nešťastná. Punk vyrušoval, provokoval, znervózňoval. Králov‑
ně přelepil drze oči i pusu. Proto jsem chtěl být punk. Anglicky jsem uměl v té
době málo. A stejně málo jsem věděl o tom, že „velkej byznys je moc chytrej“
a že lapit pěkně rozčepýřeného ptáčka je pro něj vždycky výhra. Zejména když je
vůle na obou stranách. To byly další důvody, proč jsem neznal tehdy jinou roli
než pasivní konzumentství se sklony k nápodobě vzorů. A nejen jejich vizuální
­reprezentace. Šlo o klasický přenos.
Zlom přišel v osmnácti, kdy jsem v Praze na Sedmičce viděl na živo Slapshot,
legendu amerického hard core. Už ty pojmy, které spoluvytvářely jejich mýtus,
jako „old school“, „straight edge“ nebo „do it yourself“. A pak úplně jiný, prostý
šatník: triko, kraťasy, tenisky. Končil jsem školu a připadlo mi, že tohle je dobré
pokračování. Cédéčko přestalo být jen stříbrným kotoučem s muzikou. Stejnou
87
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
váhu získal doprovodný buklet s texty. Někdy, jako v případě řady Biafrových pro‑
jektů (třeba s D. O. A., Ministry, Nomeansno, Steel Pole Bathtub, Melvins nebo
Mojem Nixonem), rovnou umělecká publikace. Narychlo postavený monument
britského punku se zakymácel. Pokud se Damned vymezili vůči rokenrolu před‑
cházející generace tím, že zahráli „Help!“ od Beatles v jakési podivné mutaci dva‑
krát rychleji, potom americký hard core zahrál dvakrát rychleji (a s minimálně
dvojnásobným vztekem) celý britský punk dohromady. A navíc: o něco tu zřejmě
šlo. Rozdíl mezi Rottenem a Biafrou začal vysvítat. A nejen mezi nimi. Kde má
Anglie svého Iana MacKaye, Henryho Rollinse, Raye Cappa? Sex Pistols & Co.
jsem přehodil rychle na druhou kolej, na tu první vjeli na dlouho Black Flag,
Minor Threat, Youth of Today nebo Misfits. Kola, po nichž se valí vehikl americ‑
kého punku dodnes…
(Úryvek z rozsáhlejší studie, kterou chystá k vydání nakladatelství Pulchra)
punk je…!?
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
Bad Brains
DON’T NEED IT
Don’t need no ivory liquid.
Don’t want no afro sheen.
Don’t need the latest fashions.
Don’t want my hair to smell clean.
I’ve got my automotion,
I’ve got that superpotion.
And if you think I’m going crazy,
Then pretty baby it might be true babe.
We don’t need no first class.
Don’t need no second class.
All of the best‑of,
all that can kiss my ass.
I’ve got my claim to fame,
I’ve got that positive flame.
And if you think I’m going crazy,
Then pretty baby it might be you babe.
(Bad Brains: „Don’t Need It“, Bad
Brains, 1982)
88
89
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
TOHLE NEPOTŘEBUJU
Nepotřebuju žádný mejdlo od nivey.
Nechci žádnej taft na vlasy.
Neni mi k ničemu poslední móda.
Nechci, aby mi vlasy smrděly čistotou.
Vystačim si s vlastní energií,
mam tenhle super elixír.
A pokud si myslíš, že mi ruplo v kouli,
pak máš možná pravdu, kočičko.
Nepotřebujem žádnou první třídu.
Nepotřebujem žádnou druhou třídu.
Všecko tohle zaručeně nejlepší
mi může akorát tak políbit prdel.
Mam svuj vlastní důvod, proč bejt slavnej,
mam v sobě ten pozitivní plamen.
A pokud si myslíš, že mi ruplo v kouli,
pak možná ruplo v kouli tobě, kočičko.
punk je…!?
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
Crass
PUNK IS DEAD
Yes that’s right, punk is dead,
It’s just another cheap product for the consumers head.
Bubblegum rock on plastic transistors,
Schoolboy sedition backed by big time promoters.
CBS promote the Clash,
But it ain’t for revolution, it’s just for cash.
Punk became a fashion just like hippy used to be
And it ain’t got a thing to do with you or me.
Movements are systems and systems kill.
Movements are expressions of the public will.
Punk became a movement cos we all felt lost,
But the leaders sold out and now we all pay the cost.
Punk narcissism was social napalm,
Steve Jones started doing real harm,
Preaching revolution, anarchy and change
As he sucked from the system that had given him his name.
Well I’m tired of staring through shit stained glass,
Tired of staring up a superstars arse.
I’ve got an arse and crap and a name,
I’m just waiting for my fifteen minutes fame.
Steve Jones you’re napalm,
90
91
punk je…!?
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
Punk je mrtvý – a kdo ne?
If you’re so pretty (vacant) why do you smarm?
Patti Smith you’re napalm,
You write with your hand but it’s Rimbaud’s arm.
And me, yes I, do I want to burn?
Is there something I can learn?
Do I need a business man to promote my angle?
Can I resist the carrots that fame and fortune dangle?
I see the velvet zippies in their bondage gear,
The social elite with safety‑pins in their ear,
I watch and understand that it don’t mean a thing,
The scorpions might attack, but the systems stole the sting.
Punk is dead…
(Crass: „Punk Is Dead“, The Feeding
of the 5000, 1978)
PUNK JE MRTVEJ
Jasně, punk je mrtvej,
je to jenom další levnej výrobek pro konzumentský hlavy.
Žvejkačkovej rock, co se line z plastovejch tranzistoráků,
školácký provokace podporovaný mega reklamou.
CBS propaguje Clash,
ale ne kvůli revoluci, dělaj to pro prachy.
Punk se stal módou, podobně jako dřív hippies,
a tohle nás už fakt nezajímá.
Hnutí zakládaj systémy a systémy nosej smrt.
Hnutí vyjadřujou vůli veřejnosti.
Punk se stal hnutim, protože nám přišlo všecko marný,
jenže naši lídři rozjeli s punkem kšeft, za kterej teď všichni
platíme daň.
Punkovej narcismus se stal společenskym napalmem,
Steve Jones nadělal pořádnou paseku,
když kázal o revoluci, anarchii a změně,
a přitom vysával systém, kterej mu udělal jméno.
Už mě nebaví koukat skrz sklo pocákaný hovnama,
nebaví mě vzhlížet k prdelim superhvězd.
Mám svou prdel, hovno i jméno
a jenom čekám na svejch patnáct minut slávy.
Steve Jonesi, seš napalm,
92
93
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
když seš tak pěknej (a prázdnej), proč tolik podlejzáš?
Patti Smith, seš napalm,
myslíš, že píšeš po svym, ale tvou ruku vede Rimbaud.
A co já, chci taky shořet?
Moh bych se něčemu přiučit?
Potřebuju byznysmena, aby propagoval muj názor?
Dokážu odolat návnadě představovaný slávou a bohatstvim?
Vidim sametový pozéry v S/M hadrech na holym těle,
elitu společnosti se sichrhajckou v uchu,
koukám na ně a je mi jasný, že to neznamená vůbec nic,
škorpióni můžou zaútočit, jenže žihadlo jim šlohnul systém.
Punk je mrtvej…
punk je…!?
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
Chaos UK
THE ALCOHOLIC
Feel uptight, don’t feel right
Got no money to see me through the night
Head’s spinnin‘, feel a mess
Feel my worst, tryin‘ to act my best
Got sick on my trousers, got sick on the floor
Fallin asleep, I’m beginning to snore
Got to get home, it’s the only way
But I don’t know my fucking way
Cos I’m an alcoholic!
And I just love the kick!
I’m dribblin my words, got a glazy stare
Cos I’m addicted to beer!
Woke up this morning with the sun in my eyes
Woke up in the garden, what a surprise
Half‑eaten kebab stuck to my head
I wish I was asleep in my bed
Cos now I’m lying here with an aching liver
In a cold sweat, I’m begging to shiver
Falling asleep in the trash
Now I got a nasty rash
(Chaos UK: „The Alcoholic“, 100 % Two
Fingers in the Air Punk Rock, 1993)
94
95
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
ALKOHOLIK
Sem podrážděnej, neni mi dobře
Nemam prachy, abych to táhnul celou noc
Hlava se mi motá, zmatkuju
Je mi nejhůř, jak může bejt, ale dělám, že je to v pohodě
Poblil sem si gatě, poblil sem podlahu
Usínám, začínám chrápat
Jediný, co potřebuju, je dostat se nějak domů
Ale já doprdele nevim kudy
Protože sem alkoholik!
A prostě chlastám rád!
Plete se mi jazyk, mam skelnej pohled
Sem prostě závislej na pivu!
Probouzim se ráno, slunce mi pálí do očí
Probouzim se v nějaký zahradě, to je ale překvapení
Na ksichtu připláclej napůl sežranej kebab
Kéž bych tak spal ve svý posteli
Protože teď se válim tady a bolej mě játra
Zalitej studenym potem, chytám třasák
Usínám v nějakejch odpadcích
Mam z toho teď nějakou hnusnou vyrážku
punk je…!?
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
Siouxsie & the Banshees
HAPPY HOUSE
This is the happy house, we’re happy here in the happy house
Oh, it’s such fun, fun, fun
We’ve come to play in the happy house
And waste a day in the happy house, it never rains, never rains
We’ve come to scream in the happy house
We’re in a dream in the happy house
We’re all quite sane, sane, sane
This is the happy house‑we’re happy here
There’s room for you if you say „I do“
But don’t say no or you’ll have to go
We’ve done no wrong with our blinkers on
It’s safe and calm if you sing along, sing along, sing along
This is the happy house, we’re happy here in the happy house
To forget ourselves and pretend all’s well
There is no hell
I’m looking through your window
I’m looking through your window
(Siouxsie & the Banshees: „Happy
House“, Kaleidoscope, 1980)
96
97
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
DŮM ŠTĚSTÍ
Tohle je dům štěstí, sme tady šťastný, v tomhle domě štěstí
Je to tak zábavný
Přišli sme si sem hrát, do tohohle domu štěstí
Proflákat tady celej den, v tomhle domě štěstí,
kde nikdy, nikdy neprší
Přišli sme si sem zařvat, do tohohle domu štěstí
Sme tady jako ve snu, v tomhle domě štěstí
Sme všichni úplně při smyslech
Tohle je dům štěstí, sme tady šťastný
Je tu pro tebe místo, pokud kejvneš
Nesmíš ale říct ne, to bys musel pryč
Neprovedli sme nic špatnýho, máme klapky na očích
Je tu bezpečí a klid, když zpíváš s náma
Tohle je dům štěstí, sme tady šťastný, v tomhle domě štěstí
Zapomínáme, kdo sme, a tváříme se, že je všecko v pořádku
Peklo neexistuje
Koukám tvym oknem
Koukám tvym oknem
punk je…!?
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
The Sharks
CHARLIE
Well Charlie was a schoolboy
He was only 12 years old
He hardly ever went to school
He didn’t do what he was told
He bullied kids for money
He’d even rob the blind
He saved his pocket money
‚Cause he had somethin‘ in mind
Oh look out here comes Charlie
You’d hear the people say
Oh look out here comes Charlie
Mind you don’t get in his way
The teacher had a fit one day
Made Charlie stand outside
But Charlie didn’t hang about
He ran away to hide
He went down to the shop
Where he had been many times before
And paid the last down payment
On that shiny new chainsaw
Oh look out here comes Charlie…
98
99
punk je…!?
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
Punk je mrtvý – a kdo ne?
He ran back to the classroom
„I’ll get you all,“ he said
The teacher tried to stop him
But he sliced off half his head
He butchered all his classmates
And just to make his day
He smeared blood on the blackboard
Saying „Charlie rules OK“
Oh look out here comes Charlie…
The headmaster sent a letter home
Telling of what he done
„I know he is a lively lad
But this is not my idea of fun
You must point out to Charlie
That what he did was bad“
But Charlie doesn’t care because
He’s killed his Mum and Dad
Oh look out here comes Charlie…
(The Sharks: „Charlie“, Phantom
Rockers, 1983)
CHARLIE
Charlie byl školák
Bylo mu sice jen dvanáct
ale do školy moc nechodil
Nedělal, co po něm chtěli
Šikanoval děcka a tahal z nich prachy
dokonce okrad slepýho
Šetřil si kapesný
protože měl svuj plán
Bacha, támhle jde Charlie
slyšíte, jak si lidi řikaj
Bacha, támhle jde Charlie
Kliď se mu radši z cesty
Jednou se učitel rozzlobil
a poslal Charlieho za dveře
Jenže Charlie nelenil
a zmizel pryč
Seběhl dolů do krámu
kde už byl tolikrát předtim
a vysázel na dřevo poslední splátku
na zářivě novou motorovou pilu
Bacha, támhle jde Charlie…
100
101
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
Pak vyběhl zpátky do třídy
a řekl: „Všecky vás sejmu“
Učitel chtěl zakročit
jenže Charlie mu uříz půlku hlavy
Pak povraždil všecky svý spolužáky
a aby si to fakt pěkně užil
načmáral krví na tabuli:
„Charlie je borec“
Bacha, támhle jde Charlie…
Ředitel poslal rodičům dopis
kde vylíčil, co Charlie proved:
„Vím, že je to trochu živější hoch
ale takhle si zábavu nepředstavuji
Upozorněte, prosím, Charlieho
že to, co provedl, je špatné“
Jenže Charliemu to bylo fuk
protože mámu s tátou už zabil
Bacha, támhle jde Charlie…
punk je…!?
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
Minor Threat
STRAIGHT EDGE
I’m a person just like you
But I’ve got better things to do
Than sit around and fuck my head
Hang out with the living dead
Snort white shit up my nose
Pass out at the shows
I don’t even think about speed
That’s something I just don’t need
I’ve got the straight edge
I’m a person just like you
But I’ve got better things to do
Than sit around and smoke dope
‚Cause I know I can cope
Laugh at the thought of eating ludes
Laugh at the thought of sniffing glue
Always gonna keep in touch
Never want to use a crutch
I’ve got the straight edge…
(Minor Threat: „Straight Edge“, Minor
Threat, 1981)
102
103
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
ČISTEJ ŠTÍT
Sem člověk jako ty
ale mam lepší věci na práci
než dřepět a vypíjet si hlavu
poflakovat se s oživlejma mrtvolama
šňupat bílej sajrajt
kolabovat na koncertech
Nikdy mě nenapadlo dát si speed
Prostě to nepotřebuju
Mam čistej štít
Sem člověk jako ty
ale mam lepší věci na práci
než dřepět a hulit trávu
protože vim, že to zvládnu bez ní
Vysměju se nápadu dát si barbituráty
vysměju se nápadu čichat lepidlo
Vždycky budu při smyslech
Nikdy nepoužiju žádnou berličku
Mam čistej štít…
punk je…!?
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
Jello Biafra & Nomeansno
JESUS WAS A TERRORIST
Jesus was a terrorist
Enemy of the state
That’s what the Romans labeled him
So he was put to death
He died for his beliefs
What’s changed today?
Today bible‑thumping cannibals
Reap money from his name
Buy cable networks & power
With old ladies‘ checks
If Jesus saw Pat Robertson
What do you think he’d say?
Tax free they rewrite our laws
And sick ‚em on you
Women don’t control their bodies
TV preachers do
Censor everything from bathing suits
To science books
From the schoolroom to the bedroom
They want our thoughts – or else
104
105
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
Punk je mrtvý – a kdo ne?
They treat us like the Romans
Used to treat the Christians
Even some church‑going folks are scared
Modern catacombs of fear
Built with money, power, and threats
Rock ‚n Roll is labeled porn
Sell a record, you’re under arrest
Instead of fighting AIDS
They try to stop us having sex
They brag that they won’t quit
Till they take dominion over our lives
Is freedom of speech such a terrorist act
Is spiritual peace such a satanic threat
Believe what you want
But we’ll fight to keep
Our heads from being cemented in your sand
(Jello Biafra & Nomeansno: „Jesus Was
a Terrorist“, The Sky Is Falling And
I Want My Mommy, 1991)
106
punk je…!?
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
JEŽÍŠ BYL TERORISTA
Ježíš byl terorista
nepřítel státu
Tohle mu Římani přišili
a tak byl odsouzenej k smrti
Zemřel pro to, v co věřil
Co je dneska jinak?
Dnešní kanibalové, co se oháněj biblema
si z něj udělali „oslíčku, otřes se“
Skupujou kabelový televize a moc
za šeky od seniorek
Kdyby Ježíš viděl Pata Robertsona
co by asi tak řekl?
Zbavěj se daní, pak přepíšou naše zákony
a vyblejou je na vás
Ženy nezvládaj svý těla
kazatelé z televize jo
Cenzurujou všecko, od plavek
po vědecký práce
od školní třídy až po ložnici
Chtěj kontrolovat všecko, co si myslíme
107
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
Zacházej s náma tak, jako Římani
zacházeli s křesťanama
Bojej se jich občas už i ti, co choděj do kostela
Punk je mrtvý – a kdo ne?
The Damned
NEW ROSE
Is she really going out with him?
Moderní katakomby strachu
postavený na penězích, moci a výhružkách
Rokenrol je označovanej za pornografii
prodáš desku, a jdeš sedět
Místo boje s AIDS
chtěj, abysme přestali souložit
A chluběj se, že nedaj pokoj
dokud úplně neovládnou naše životy
Je svoboda projevu tak strašnym teroristickym útokem?
Je mír duše tak strašnou satanskou hrozbou?
Věřte si, čemu chcete
ale my budem bojovat za to
abysme nikdy neuvízli hlavou ve vašem písku
punk je…!?
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
I gotta a feelin‘ inside of me
It’s kinda strange like a stormy sea
I don’t know why, I don’t know why
I guess these things have gotta be
I gotta new rose, I got her good
Guess I knew that I always would
I can’t stop to mess around
I got a brand new rose in town
See the sun, see the sun it shines
Don’t get too close or it’ll burn your eyes
Don’t you run away that way
You can come back another day
I gotta new rose, I got her good…
108
109
punk je…!?
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
Punk je mrtvý – a kdo ne?
Punk je mrtvý – a kdo ne?
I never thought this could happen to me
I feel so strange, so why should it be
I don’t deserve somebody this great
I’d better go or it’ll be too late, yeah
I gotta a feelin‘ inside of me…
I gotta new rose, I got her good…
(The Damned: „New Rose“, Damned
Damned Damned, 1977)
NOVÁ KOČKA
Vážně s nim chodí?
Usadil se ve mně jistej pocit
je trochu divnej, jako rozbouřený moře
Netušim proč, vážně ne
asi to tak mělo bejt
Sbalil sem novou kočku, fakt že jo
Bylo mi asi vždycky jasný, že to takhle skončí
Nedokážu se hodit do klidu
Mam ve městě zbrusu novou kočku
Koukej na to slunce, jak září
radši nechoď moc blízko, nebo ti vypálí oči
Neni třeba takhle vyklízet pozice
stav se jindy
Sbalil sem novou kočku, fakt že jo…
110
111
Punk je mrtvý – a kdo ne?
Nikdy sem nemyslel, že se to může stát zrovna mně
Cejtim se dost divně, takže proč by to mělo vyjít
Nezasloužim si někoho takhle úžasnýho
Radši půjdu, abych nepřišel pozdě
Usadil se ve mně jistej pocit…
Sbalil sem novou kočku, fakt že jo…
Za jazykové konzultace děkuji
Tomáši Míkovi a Bernie Higgins.
112
punk je…!?
Punkové texty v překladech Radima Kopáče
113
punk je…!?
Patrik Linhart
Narozen 1975 v Duchcově, žije v Teplicích a v Duchcově pod jmény Lux von Dux, Pavel Jazyk,
Albert Krásno, Hugo Hugo aj. Je zakládajícím členem Vědeckého studia Stará milenka (http://
patriklinhart.wordpress.com/dekadent-genialni/) a členem kapely Linhart-Trmal-Komplex. Se
zbytky radikálního baletu Vyžvejklá Bambule pořádá dýchánky performance a autorských čtení
v Teplicích (1. sobota v měsíci). Vydal devět knih krátkých próz a poezie – poslední pod jménem
Šílený Trist (2014) – a dva špalky povýtce odborné – Vexilologický kabinet britského
impéria (dějiny britských koloniálních vlajek, 2009) a Běsové budou pokřikovat (dějiny
a antologie frenetismu a hororu, 2013). Poté, co splatil svůj dluh společnosti (učitel, vrátný,
novinář, sociální pracovník, ekonom), žije na volné noze.
jsme nedokázali kromě jam, betonu a lámání rekordů v prolomení limitů. Sever
na úd hever.
Patrik Linhart
Každý den vypjatost
(Měsíční povídky z léta 2013 až předjaří 2014)
ŘEČ K DÁVNÉMU PŘÍTELI
Už nemám přátele. Za zavřenými dveřmi život uniká v klíčových dírkách. V boha‑
pusté prázdnotě nebavení se o ničem umírá i červ pochybností, co se provrtal
z nohy do hlavy. Staří zkušení pankáči prorůstají stařeckými plenkami. Stařičká
vzpomínka hledá si svá místa. Čeká nás zběsilý útěk do rodného hnízda. A seve‑
rozávadný vítr nad mořem Neklidu nám velí neutíkat od svých thajských piček.
Zápasit s konservami, které si nedokážeme otevřít jinak než zběsilým podupá‑
váním, prádlo, které si neumíme vyžehlit jinak než válením se po podlaze. Nic
114
EGREGOR ŽIDOVSKÝCH BOHYŇ
V internetové síti marně hledám odpověď na otázku, zda jsme všichni vyle‑
pané brambeřice a smrci brkohulové. A co nezvím?! 1,2 milionu uživatelů kliklo
na zprávu IZRAELSKÁ MODELKA UKÁZALA KRÁSNÉ POZADÍ V PLAV‑
KÁCH. Je tam jakési parablonďaté ťululum, jehož spodní díl plavek nejenže
neodhaluje nic o jejím duchovním potenciálu, jak se na mladou talmudistku
sluší, ale samo pozadí neukazuje ani vykácené stydké písky! Přitom si můžete
najet na http://www.freevideo-freefoto.com/gallery.php?id=992546, a uvidíte áršloch
celkem solidní baby vyšpulený tak, že se vám na palcích udělaj osmičky. Samolitr,
že je to neznámý zero, ale za pár let, až vystřízliví, z ní může bejt třetí, resp. čtvrtá
Madonna. Pak jsem se dočetl, že Petra Soukupová prodala K moři 12 tisíc výtisků,
a to mě zvedlo ze židle tak, že jsem prorazil hlavou strop a u sousedů se musel
dívat na Nikdo není dokonalý, dokud mě Lucie jako pavučinu nezametla koště‑
tem. Považte, dvanáct tisíc knih, a já měl hemzy! To je jako když se různý fousatý
androši kdysi posmívali národu, že Nedvědi vyprodali Strahov!
Takže svět je all in, all inclusive, all right, jen já mám feeling nonstop amok.
I V OKNECH JSOU OHNĚ
I v oknech spáčů hoří ohně. – Přízrak lampáře, kterého přivolalo svítání, se
marně snaží dosáhnout tyčí na vysoké lampy pouličního osvětlení. Šedavé kop‑
řivy pokrývá jinovatka. Na vysoké cihlové zdi vystupuje úzký bílý komín opuš‑
těné udírny. Holý modřín spí na okrové posteli z jehličí. Vítr žene roztrhané
115
Každý den vypjatost
složenky do černých louží. V matných oknech protějších domů se odráží veselý
oranžový majáček popelářů. Ach, ty bláznivé barvy dušičkového podzimu!
OBCHOD NA HRANICI
„Guten Abend!“ ucedila prodavačka poslední večerky před hranicemi.
„Dobrý den,“ opáčila sudetská Němka Lucie.
„Jé, mně ste se hned zdála nějaká hezká a upravená!“ vypálila prodavačka.
Topry den, topry den, šumlovala si pro sebe Lucie, kdyby tak baba věděla, že dělám
v německym kasinu, to by ze mě měla baba élend.
DĚJINY VENKOVNÍCH TEPLOMĚRŮ
Při cestě z duchcovského předměstí Habeš na nádraží jsem uvažoval o důsled‑
cích snu, v němž Češi byli největšími odborníky na dějiny venkovních teplo‑
měrů. Dokonce po celé zemi zakládali katedry dějin venkovních teploměrů
a brzičko jich bylo víc než prestižních bankovních institutů. Už jsem viděl tento
národ opět hrdý na to, že tak dokonale zvládl obor, o kterém ti méně dispo‑
novaní nemají ani páru. Než tento sen hypertrofoval, zarazil mě vzhled mého
oblíbeného rybníčku na Grentzi. Byla to taková temná kaluž se stojatou olejovi‑
tou vodou o poloměru asi jeden a půl metru. Rybníček, mohu‑li jej tak i nadále
nazývat, vyschl a odhalil bažinaté dno. Nyní bylo vidět, co vše lidé cestou na
vlak – nebo od vlaku – nepotřebovali: trojkolku, boby, obligátní pneumatiku,
igelitovou tašku a bezhlavou kostru, patrně psí. O několik metrů dál, podél
říčky Bouřlivec, jsem zaznamenal, že všechny stromy jsou ořezané do dvoj‑
zubců a trojzubců. U silnice do Teplic, kde obvykle prodávají domácí brambory
za neskutečnou láci, stál chlápek a nenuceně se opíral o velkou bednu s černou
tabulí, kde bylo křídou napsáno BRAMBORY 12 KČ VYPRODÁNO. Konečně
jsem stanul před cílem své cesty – nádražní villou vybavenou téměř metrovým
venkovním teploměrem. Zarazilo mě, že dům je opuštěný. Teprve z odstupu
116
punk je…!?
Patrik Linhart
Patrik Linhart
Každý den vypjatost
jsem odhalil nápis táhnoucí se přes dvě velká dvoudílná okna: NE PRO DÁM
BYT. Tato čtyři akcidentální znamení mě přesvědčila, že více než prací na ději‑
nách venkovních teploměrů budu společensky prospěšný výzkumem zbyteč‑
ností. Leč byl by to výzkum poctivý, když už a priori vím, že každá zbytečnost
má svou nezbytnost, a tudíž nic není zbytečné a zároveň nic není nezbytné? Je to
jako ona proslulá trojrozměrná koule jin a jang. Nestačí snad úplně vzít si jako
životní plán do hlavy být forever jin a jang?!
BRAMBORY V ZÁPADU SLUNCE
Já bych si tak nabančil, jaký jsem potěškudla. Řekněme, píši. Dobře, ale kolik si
tím vydělám? Dnes jsem se například oháněl rýčem, abych vykopal při skrovném
odhadu cca 20 kg brambor, které jsme na jaře zasadili. Na jaře jich bylo cca 5 kg.
Tedy čtyřnásobný profit plus ztužení paží. Také jsem se postavil tváří k zapadají‑
címu slunci se svou největší bramborou, a drže ji v dlani, žehnal jsem své zemi, své
vlasti, slunci i noci, která mi dovolí tento velký pěstitelský úspěch propít. Mohl
jsem být tedy úspěšným pěstitelem, místo toho tu o svých z hlubin zemských
výdobytcích básním. Ale na druhou stranu, zatímco brambory do nás padají jako
Němci do krytu, o mé básni se bude mluvit, dokud nevyhasne Slunce. A z toho mě
taky mrazí. Neměl jsem o tom vůbec začínat. Raději žít jako pěstitel v žáru slunce.
BITVA O EDAM
„U tohohle salámu neni vidět doba trvanlivosti,“ stěžuje si typos přede mnou.
„A co jako?“ ozve se prodavač. „Je to trvanlivej salám, ne?!“
Typos odkvačí. Za ním stojí holka se sýrem v ruce.
„Ne, to je normálka Edam, žádnej eidam, tak si nestěžujte!“ předběhne ji
prodavač.
„Já jen chtěla vědět, jestli je to jako eidam,“ zalyká se holčina.
„Jasně že jo!“ zbrunátní prodavač. „A jestli s tim máte problém, tak si běžte třeba
117
Každý den vypjatost
do Knauflandu!“ Ukáže do zdi, za níž tušíš nabízený obchod.
Lidi zalamují pohledy do země. Ale já jsem fakt in.
MRTVÉ OPÁRNO NIKDY NEUMÍRÁ
„Už nikdy sem nepudeme,“ řekla Lucie opárenskému údolí. Nervosně jsem
kouřil cigaretu, zapaloval jsem si jednu od druhé, díval jsem na nově opravený
hostinec, a snad bych těch cigaret vykouřil celý karton, kdyby mě Lucie neza‑
stavila. „Tak řekni něco.“ Než jsem vypravil slovo, projela kolem mě dvě auta.
„Po pěší cestě?!“ řekl jsem. Zatímco jsme stáli a tupě civěli, předběhlo nás osm
rodin, každá tak o čtyřech až pěti kusech. Poslední parta nasedla od úesvéčka,
které zabralo tak, až bláto ohodilo ty navěky mrtvé stromy u potoka. Měl jsem
sice v hlavě ten betonový most dálnice nad Opárnem, ale to mě netrápilo. Uva‑
žoval jsem, zda je tu tolik lidí jen proto, že chtějí užít poslední dny před tím, než
dálnice toto údolí zničí, nebo proto, že to je oblíbená destinace díky té hospodě,
kde je zákaz kouření a tři prdele dětských atrakcí, které sice zabíjejí fantasii, ale
rodičům dávají možnost společně mlčet o prosraných hypotékách. Zvedl jsem se
však z bahna myšlenek. Chtěl jsem zařvat: Má lásko, nahoře nad údolím je hrad,
zřícenina s jeskyní, a to vše mi dosud říká pane, tam spočinou naše kosti, až bude
toto údolí do krve rozedrané. – Řekl jsem však jen: „Lásko moje, pryč vodsud.
Pamatuju si z dětství mezi kopcema ještě jedno údolí, nejsem proti hospodám,
ale tady vidim samý Neočechy.“
LONI V MARIENBADU S LOULOU A ŽABŽOU
„Pokud je ve filmu možné dosažení ideálu Huysmansova Naruby, totiž nabi‑
tého děje bez děje, bez nudy vývoje, je to tento opus Robbe‑Grilleta, který záro‑
veň s arogancí bez lásky a bez laskavého přístupu a intelektuálského pomrkávání
mrdá na vše, co není krásné,“ řekl Loula.
„To se, hošku, pleteš, tady na mě intelektuálsky pomrkává recensent. Píše, že film
118
punk je…!?
Patrik Linhart
Patrik Linhart
Každý den vypjatost
rozbíjí klasicky strukturovaný narativ a fakticky jde o jeden z prvních mind‑game filmů,“
kontroval Žabža.
Loula vztyčil ukazovák bříškem od sebe. „Nejsou všichni takoví, divačka České
televize píše: Musím jen potvrdit to, co tu napsali jiní přede mnou. Žasnu, že takový film
je hodnocen na 100 %, podle mne i 50 % je hodně, minulý týden byly odvysílány asi nejlepší
filmy velikánů‑režisérů (aspoň podle mne), Most přes řeku Kwai a Doktor Živago, tak
takové filmy by potom musely být na 150 %. Jen stěží se to dalo zhlédnout.“
Když dočetl, zvedl prostředník a s bříškem k sobě jej ukázal ve směru na Ústí nad
Labem, kde tušil divačku náročných snímků.
„Lituju, že tvůrci nevyužili slibnej začátek k vytvoření čistokrevnýho hororu,“
poznamenal Žabža.
Loula vypustil vzduch s gejzírem slin. „Co tu meleš za kokotiny? To ty kunde byl
čistokrevnej horor, nebo lovestory, nebo vole cokoli. Ty si nezasloužíš žádný fil‑
mový mamlsky! Ty…!“
„Já to neřek!“ bránil se Žabža.
„Ale řek.“
„Já to přečet!“
„Ale nepřečet.“
SUDETSKÉ LEGENDY
V Ploskovicích princezny z domu habsburského trápila Panna Marie, jejíž socha
se k nim, hříšnicím Bohu nemilým, při modlitbách obracela zády. Nechaly jí
tedy na temeno udělat ještě jeden obličej a na Bohorodičku vyzrály. Nad niveau
podobných tragických pověstí vyčnívá příběh o pánu Žernosek. Ten byl tak
čestný a pravdymilovný, že musil zabíti svou ženu i jejího svůdce, načež mu vypá‑
lili hrad a on se stal polabským pirátem. Když ho zabili, jeho dcera zavraždila
svoje dítě a sama se stala ještě krutější loupežnicí než otec. Jednou vyvraždila
posádku lodi, až na neohroženého mnicha, ze kterého se vyklubal otec jejího
119
Každý den vypjatost
punk je…!?
Patrik Linhart
Patrik Linhart
Každý den vypjatost
dítěte a syn muže, který svedl její matku. Oba milenci, kteří se takto šťastně shle‑
dali, se společně vrhli do prudkých vln a zahynuli.
že více neuvidím zázrak, že mohl jsem jednou a nikdy víc. A nevyspalý ráno jako
zázrakem skáču z postele jako čtveračivý šotouš.
MOTORÁKEM NA SVÍČKOVOU
Tátu navštěvuje železniční modelář a koloťuk Schütz. Jednou se zdržel i na
večeři. Nad talířem svíčkové bouchl do stolu tak nešťasně, že vidlička se roztočila
a málem se zapíchla do zdi. V mámě zatrnulo.
„Vy nejste svíčkovej, pane Schütz? Víte, já dneska nestíhala a – “
„Ale né, já si vzpomněl na toho Dlouhýho. Představte si, pani Linhartová, že von
se klidně rozjede s motorákem a nestaví ve stanicích, prostě jede a jede, blbec!“
„Ježišmarja, snad to není ten motorák do Opárna?“ zděsila se máma.
„Co? Ale né, modelovou železnici má jako váš pán. Ten a řídit, cha!“
PROLOMTE LIMITY, ŽIJE TU JEN PRIMITIF
Jsem svědkem toho, jak moji nejlepší přátelé odcházejí do Prahy. Po dvace‑
tiletí duchovního rozkvětu Sever opět pustne. Každý Seveřan, vytesaný sám
sebou a snad podivuhodně zamilovaný láskou k tomuto kraji, stává se náplavou
ve městě, kde není proto, aby vynikl, ale aby přežil. A to, že přežije, je jakžtakž
jisté. Na Severu není ani jen jediný pitomý maják, který by ukázal světlo ales‑
poň té malinké naděje, že to tady má smysl. Není daleko čas, kdy jen ti nejbo‑
hatší a ti nejzoufaleji nejchudší, snad beznozí, a s nimi ještě regionalisté šílení
budou žít na těchto periferiích. Ona tu práce bude, nějaká, zaměstnanci čehosi
a jacísi. Budou zde obchodní centra, úplně všeho, a bude zde živo jako nikdy.
A já tu budu jako bezvýznamný svědek nicmánie jako sputnik oblétat tu mrtvič‑
nou krajinu.
UDÁLOST NA TEPLICKÉM NÁDRAŽÍ NA KONCI JISTÉHO PROSINCE
Připomínalo to scénu ze slavné parodie Připoutejte se, prosím. Výpravčí začal na
svého známého zuřivě mávat plácačkou, ten k němu bystře přikvačil.
„Co blbneš Jardo? Dyť ten motorák málem vodjel!“
„Hele, víš, co se stalo?“
Průvodčí se nadechl tak ze široka, že několik lidí okolo nedostatkem kyslíku
zavrávoralo.
„Bezdrev už se nemenuje Bezdrev. Jako R 893 končí!“
Chlapík na něho vteřinu vyjeveně zíral. Pak řekl: „Dráhy sou svině. Čest jeho
památce!“
NESPAVOST ZÁPASÍ S ÚNAVOU
Utíkáš od usnutí a řešíš s povděkem každé auto, jež projede za okny. Je to oka‑
mžik největší únavy, kdy oku se užuž ukáže cosi hrozného – kdy se geometrické
obrazce tmy seskupí do netušeného světelného zjevení. Od pěti let jsem se bál,
120
SEN O AGENTOVI KONTRA SKUTEČNOST FILMU
Používal jsem všechny možné vynálezy techniků, leč vždy jsem selhal. Velitel
řekl toto: „Není možné, příteli, abyste to posíral tak strašlivě, a přece se setkával
s neskutečným úspěchem. Vaše podvědomí je to, co vás vede.“ Byla to věta řečená
na konci snu, v němž jsem vystupoval jako manťák? Nebo jsem manťák, kterého
skutečně vede podvědomí tak líbezně, že bez šrámu vyjde i ze světa organisova‑
ného zločinu všedního dne?
Jako v životě narazíme na nedělní malíře a nedělní vrahy, film ukazuje jen organi‑
sovaný zločin svátečního dne. Bylo by mnohem zajímavější natočit příběh tajného
agenta nasazeného do účetního oddělení mafiánské chobotnice. Tento agent‑cifr‑
špión by svůj úkol plnil velmi svědomitě a tak pečlivě by účtoval, že při závěreč‑
ných titulcích by si divák nevzpomněl, že vlastně sledoval film o tajném agentovi.
121
Každý den vypjatost
KUCHAŘKA, KTERÁ SE NEPOVEDLA
Dne 17. února projde kuchařce Vendule Živné z Cínovce plechovka sardinek
značky Prima, ale ona o tom ještě neví. Stojí v kuchyni a pozoruje své oblíbené
sardinky. Dnes nevaří. Nevaří ostatně nikdy, má pouze ohřívat jídla v mikro‑
vlnce. Poklidnou scénu naruší několik nervových tiků, které zrůzní její lívancový
obličej. Vendula popadne pixlu a vybíhá z kuchyně.
„1702 2014 a pod tim 0102 2317.“ Vendula rozhořčeně ukazuje sardinky bar‑
mance. „Chápeš to. Jak mám vědět, co z toho je jako datum spotřeby?!“
VZPOMÍNKA Z HROBU NA PAŘÍŽ
Na hrobském nádraží začalo cíkat z nebe. Zpomalili jsme. Jak říkala jedna známá,
pane řediteli, rozběhlé dítě nikdo nezastaví, a myslím, že o dešti to platí trojnásob.
Na železničním mostě nad Mlýnským údolím se mi vybavila milá vzpomínka na
Paříž. Skryti před deštěm pod Jenským mostem, pili jsme vin ordinaire s tak bla‑
ženými úsměvy, že harmonikář, který chtěl původně somrovat, nám přidal na
druhou flašku.
punk je…!?
Patrik Linhart
Patrik Linhart
Každý den vypjatost
BĚŽET JAKO PAAVO NURMI
Literatura našich dnů je samá pruda a seriosnost. „Neonaturalistická syrovost…, obohacená o prvky fantaskna, hororu a krimi, je nyní utlumena ve prospěch větší střízlivosti
a civilnosti. Vypjatost ustupuje každodennosti,“ napsal v jakési recensi kritik Zdeněk
Brodek. A to ještě s frapantně úlevným vydechnutím! Zatímco fantasie poklesla
v poesii krásné fantasy na úroveň zemitých hezounů, jimž se říká vampýři, hoch‑
kunst řeší tak velká témata, že se sám divím, jací jsou ti spisovatelé empati.
K tomu, psát a jako Paavo Nurmi závodit sám se sebou, však nestačí mít každý
den odvahu. Co je nutné – každý den vypjatost!
122
123
punk je…!?
Pavel Bušta
Narozen 1991 v Praze, kde také žije. Studuje Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy.
Publikoval knihu povídek o dospívání Expres Praha‑Radotín (Mladá fronta, 2011) a básnickou
sbírku Dvojtváří (Aula, 2013). Je spoluzakladatelem projektu Cena Česká kniha, literárního
ocenění propagujícího českou prózu v zahraničí.
Pavel Bušta
Píchačky, úpění, další štace
CIT
ZÁZRAK
Nevinnost pošla na syfla
Siddhártha Gautama ztloustl v Mekáči
Hitlerovi vzali řidičák
Vlaštovky udělaly jaro
Kurvy se obrátily na odbory
Mary měla tarantuli
Neználek se pozvracel
Něha chytla stíhu
Prána k práně sedla
Majordomové vzali útokem metadonovu kliniku
Ras Putin stopoval u krajnice
Sid Vicious wanted to F you
V Aši napršelo
James Dean dostal dělo
Zazářila Nova
Pán přišel, zpívejme! Zas ožil Nazaret.
Konečně můžeme okovy rozlomit,
na klidnou hladinu vyplula loď.
Chytil mě za ruce a pravil: „Lazare,
v duši ti vykvete lithium dibromid,
odhoď svou peřinu, povstaň a choď!“
a já
se zamiloval
124
125
Pavel Bušta
Píchačky, úpění, další štace
JDI
Vidíš ty zdi?
Lidé za nimi
umírají
A my jsme venku
mezi lidmi
kteří umírají
o něco méně nápadně
Agónii našeho srdce
nepředčítá elektronická krabice
moč nepouštíme do žíznivého pytle
a Pavlovovi psi se nemusí rozštěkat
vždy o šesté odpolední
Vím, cítíš stud a úlevu
jako ryba uniknuvší z potrhané sítě
– jsi rád, že tě to nepotkalo
a zároveň se trápíš
že někde nějaká rodina na Štědrý večer
nejspíš blouzní hlady
Nemysli na to
nedrásej si šupiny
a především
prosím
přestaň otvírat tu svoji hubu
z které prozatím nevyšel kloudný zvuk
126
punk je…!?
Pavel Bušta
Píchačky, úpění, další štace
Prach jsi a v prach se… však víš
to by ti řekl i prodejce vysavačů
Důležité je
jestli vidíš
za ty pokroucené plechy
a blednoucí kříže
Vidíš ty zdi?
Lidé za nimi
umírají
A my jsme venku
mezi lidmi
kteří umírají
o něco méně nápadně
To ale neznamená
že bychom žili
o něco víc
127
Pavel Bušta
Píchačky, úpění, další štace
Píchačky, úpění, další štace
PROCES
Nové ráno, nová stížnost.
Universu? Sobě? Bohu?
Z toho stále vyrůstám,
a tak sypu do tvarohu
týdenní dávku ricinu
(vystačí sotva na dva dny),
abych měl dobrou výmluvu,
že už jsem zas tak otravný.
Počasí. Pokyny. Dopravní informace.
Píchačky, úpění, další štace.
Zní to jak kouzlo,
a jestli je
rezignace černá magie,
tak je dnes každý druhý prokletý.
Na rohlík mažu suchou žemli
– to abych nasral estéty.
128
punk je…!?
Pavel Bušta
Do kafe z prášku dva tři prášky,
jinak to nejde. Z téhle frašky
jsem dříve prchal s hrdostí.
A bilancuji tvrdě dál!
Minulý měsíc za moc nestál,
tím, že jsem ho nepromrdal,
jsem ho vlastně promrdal.
Víc sebelítosti už jsem v kuchyni nenašel.
Zvedám se, navenek odevzdaně.
Co ještě? Alkohol!
Vyžahnu balení sirupu na kašel.
-finito© Poslední snídaně páně
129
Pavel Bušta
Píchačky, úpění, další štace
Píchačky, úpění, další štace
BOŽÍ MANA. ŽER!
DEMENTIA
Kdo chce sklízet bouři, zprvu vítr seje,
a tak jsem si po vzoru jistého D. Graye
nechal HR oddělením outsourcovat hříchy.
Nicméně i dále pociťuji trému,
když usedám v zasedačce ku obrazu svému,
a naslouchám dechotepu mezi křikotichy.
Přátelé mi předepsali léky
říkají, že je to nutné
chodí se mnou i na záchod
a drží mě kolem ramen
Občas se rozbrečím
abych jim udělal radost
Těší mě, že mi věří
Jinak necítím nic
Když si ráno oblékám kalhoty
nezačnu pravou ani levou nohou
prostě do nich skočím
a zuby zametu pod skříň s prostěradly
Najdou se i chvíle, kdy se můžu opít
Už jsem to ale dlouho neudělal
při močení totiž pak slyším hlasy
Jsem raději sám
vždy však jen na chvíli
protože přicházejí přátelé
a křičí
Musíme ti pomoct!
přitom si jen myslí
Znervózňuješ nás, buď jako my
Co naplat
baví mě role povzneseného vola
Máme i svoji mantru:
Malý černý kufřík, velké srdce krysy.
Flexibilní, dynamický. Žádné kompromisy,
jen zmíněná nejistota. Mlč! Tesáky zatnout!
Držím krok a žezlo v pevném kolektivu,
co‑workery obrůstám jak shnilá hlíva hlívu.
Jen já budu rozhodovat, čím potřísnit plátno.
130
punk je…!?
Pavel Bušta
131
punk je…!?
Pavel Bušta
Pavel Bušta
Píchačky, úpění, další štace
„Ve světě, v němž žiji
Bůh umí odpouštět
lidé opouštět
a všichni pospolu
trpí selektivní dyslexií“
A tak to je
– příliš smutno na lásku
příliš veselo na sebevraždu
Píchačky, úpění, další štace
ET C TERRA
Došel líh, došla i svěcená voda,
z bolesti stala se letošní móda.
Bohu máš zaplatit! – Jenomže kterýmu?
Držím se s nářekem uprostřed mainstreamu.
Co mám pít, když i ty, hrdličko, vyschla jsi,
zuby mý skřípou ti na zádech o vlasy,
všechno je naruby; mat, potom garde‑šach.
Embryo příslibů vyteklo z vodováh.
Došel líh, došla i svěcená voda.
On si nás přece jen nakonec podá.
Že jsme se modlili? Tak to byl další hřích.
Došla už svěcená, došel líh – pak jen střih –
A co dál? Skomírat… navždycky, v kruhu.
Šťastnější popíjí krev mrtvých druhů.
Líh, voda, smysl dní, došlo mi všechno.
Z obřadní síně zní Bachovo techno.
132
133
Pavel Bušta
Píchačky, úpění, další štace
Mudrci blábolí a plačky pláčou,
čert v rohu místnosti hraje si s káčou.
Proklatě pitomej je tenhle kar!
Rakve se zavíraj, otvírá bar.
Kdo by to vydržel odteď až do rána,
když sálem nesou se zlý kecy barmana:
„Došel líh, došla i svěcená voda…“
(…)
Píchačky, úpění, další štace
VYPUŠTĚNÁ DUŠE
Jako vždy koncem dne počítám ztráty,
sleduju v křečích tvý svatební šaty,
který už měsíce prožíraj moli,
a čas nic nezmůže, pořád to bolí.
A co hůř; všude jen nánosy mrvy,
nohy si úzkostně omývám krví.
Ze vzteku pachtím se po smyslu vyšším.
V bedýnce s jablky honí se myši.
Důsledně matlám si pohlaví žlučí,
a když se unavím, jak se furt mučím,
ulehám na polštář ze skelné vaty.
Jako vždy celou noc počítám ztráty.
134
punk je…!?
Pavel Bušta
135
punk je…!?
Alexandr Jánský
Narodil se v roce 1956 v Praze. Vystřídal řadu manuálních zaměstnání. Dosud (vyjma internetu)
publikoval pouze ve Welesu 48–49. Alexandr Jánský
Tank is red
/ / /
/ / /
TANK IS NOT DEAD
it’s pink
KLAUS – RAUS!
Móda je teď v módě.
Ve vodě je
voda.
Vocál – pocál.
Polib vocel, vole.
Rußland, Rußland, über alles…
Welche Werbung?
TANKOVÉ STAROBRNO
Čerstvé díky tanku,
dobré díky Moravě.
nothing
136
137
punk je…!?
Alexandr Jánský
Alexandr Jánský
Tank is red
Tank is red
/ / /
ANI – ANI
Prezidentem na plný plyn
Bergen‑Belsen Bergen
Belsen A na
Kolymu nám
nešahejte
!
řekl:
Naftal Aronovič Frenkl
– zmapování
punk rockových skupin, zabránění
jejich negativnímu vlivu na mládež a omezení
formování
nových skupin tohoto zaměření.
V ČSSR bylo zmapováno 5 185 osob, které inklinují k hnutí punk.
Гaзпрoм Гaзпрoм
/ / /
Celkem bylo provedeno preventivně rozkladné opatření
s 1 256 osobami,
podstatná část mládeže byla odvrácena od dalšího ovlivňování.
(StB, 1986)
anthropoid čurda
karel kája
gabčíkovo‑nagymaros
nagy peter nahý petr
profesor indigo neřád řád
hvižď petr pavel bratr muf
kája gott mit uns
4. IV.
copok caxap cccp cok
– čurdá
anthropoid
=
138
139
punk je…!?
Milan Krupa
Narozen 1967 v Opavě, bydlí v Hlučíně, v letech 1982 – 1986 studoval Matiční gymnázium
v Ostravě, v letech 1986 – 1992 obor český jazyk–výtvarná výchova na ostravské pedagogické
fakultě, která se „transformovala“ na univerzitu, vystřídal několik většinou krátkodobých
zaměstnání, od roku 2001 do podzimu 2012 pracoval jako doručovatel tisku. Publikovat začal
v devadesátých letech. Výběr básní pochází z autorova výboru To pivo je mým topivem
(Kalich, 2012).
Milan Krupa
Mísu, maso, klec
/ / /
/ / /
To pivo!
Zase jsem se opil tím pivem
To pivo
je mým topivem
Diktatura proletariátu
Máma vede tátu
Táta je hloupý
Máma mu koupí
mísu, maso, klec
je to její věc
/ / /
Odpouštím všem lidem
s ledovým klidem
ŠUP
Ve jménu Otce, Syna i Ducha
šup nit do ucha!
Jménem republiky
šup maso do papriky!
Jménem republiky a rodové občiny
šup červa do zeleniny!
Jménem generálního štábu
šup guláš do žlabu!
140
141
Milan Krupa
Mísu, maso, klec
Mísu, maso, klec
PÍSNIČKA
ESEJE A STATI
Když jsem šel po Leninově třídě
potkal jsem tam zalomenou hřídel
Řekla: „Spáchám sebemord
nechce se mi na export!“
Než napsal svoje
eseje a stati
kolik toho musel vychlastati
SLEPÁ ŘÍKANKA
/ / /
Četl jsem tě, Wernisch, ani o tom nevíš:
Talíř Hlučín (guláš)
okolo zatáčky zelená omáčka
a do omáčky namočená lžička zatáčka
a po stopce lžičky jezdí prostředky dopravní
kolem Dlouhé Vsi
a kostela do polévky
(a naopak)
142
punk je…!?
Milan Krupa
Po louce jde slepé střevo
a dívá se někam vlevo
a tam – u dřeva
pokračování střeva
143
punk je…!?
Milan Krupa
Milan Krupa
Mísu, maso, klec
Mísu, maso, klec
BÍLÉ DNO
INFORMACE O MNĚ
Olověná voda
bílé dno má
po dně duše chodí
pokleká měsíci k nohám
Líbí se mi Dlouhán Frankie
nosím jen jedny roztrhané trenky
Olověná hladina
olověné hlavy má
s kovovýma očima
zírá na tě – hladina
Olověných duší
bílé kosti suší
olověných těl
měsíc – spasitel
Básní jsem napsal snad tisíce
a tričko si nevypral tři měsíce
Ani košili si ze zásady neperu
krom literárních večerů
si čistou neberu
/ / /
Nashle!
mlaskne moucha na skle
ZAŠEL
Zašel na rum
Warum?
Whááj
Ajajaj
144
145
punk je…!?
David Bátor
Narozen 1974 v Opavě. Žije v Brance u Opavy. Za básnickou prvotinu Kukly slov (Tilia,
2004) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Stál u zrodu literárního časopisu Nové břehy, který
vycházel v letech 2008 – 2010 v Opavě (www.novebrehy.wz.cz). Zatím poslední sbírka Milostné
lastury vyšla jako e-kniha v roce 2012 v nakladatelství Zájezdí v Praze, poslední tištěná kniha
Kreslostroj vyšla v roce 2012 v nakladatelství Malina ve Vsetíně.
David Bátor
Vstávej a táhni budovat svět
Ze sbírky PIVLÍN (1991)
Věnováno Petru Motýlovi
146
RÁNO
JEŇA
Slunko ti rajbuje
po ksichtě Vstávej
ty tuhý paznehte
Vstávej a táhni
budovat svět
Štamprle v okně hoří
Na fasádě vždycky první
Jeňa z Pustých Jakartic
Pil jako každý druhý
ale nikdy mu nebylo nic
Zato já se v křoví lámal
a štěrk mi v zubech vězel
A cikán zas vedle do zvratků
scal Pak do toho pad a ležel
Jen Jéňa byl někdo Inu Pan
Sekáč od pondělí do pátku
147
David Bátor
Vstávej a táhni budovat svět
Vstávej a táhni budovat svět
MĚSTO ALBRECHTICE
MĚSTO ALBRECHTICE II
Noc a Vlci z měsíce
jakýsi Nonstop Jackpot
u hlavní silnice
Že tu byl před lety Tlach a Kiel
a válcovna plechu jsem nevěděl
Ani to že z toho plechu vznikly
časem železárny Bohumín
Nevím nic a slunce je kartáč ocelový
Češe mi krev Hledím z oken
zažloutlé pivnice na ten Boží svět
Ó vyjem a vyjem a vyjem…
Kytara skřípe a vrže jako
poslední větev světa…
148
punk je…!?
David Bátor
149
punk je…!?
David Bátor
David Bátor
Vstávej a táhni budovat svět
STARTKY
Panebože Žluté startky
Hodí se do každé party
Poezie co z nich leze
utápí se v noční něze
Zní kytara… harmonika
do piva zas kdosi vzlyká
K nebi pnou se hořké květy
básně z každé cigarety
Dokončeno v Brance u Opavy v červnu roku 2014
Vstávej a táhni budovat svět
Konec osmdesátých let jsem prožil na základní škole ve Slavkově (okres Opava), zažil jsem
tam opravdu neuvěřitelné věci. Pod hesly Se Sovětským svazem na věčné časy a Kupředu,
levá, zpátky ni krok plnily se tehdy školní osnovy. Něco příšerného! Kamarád a spolužák
René Fajmon z Hertic měl tetu ve Švédsku. A ze Švédska do Anglie to bylo opravdu kousek. Vyprávěl mi často o zvláštní hudbě, která vznikla v Anglii, i o vyznavačích té hudby,
jejich účesech a naprosto svobodném stylu života. Dokonce si matně vybavuji i nějaké ty
staré fotky Sex Pistols a Clash ze zahraničního časopisu. Nadchlo mě to, proto jsem se rozhodl k činu. V roce 1987 jsem si své dlouhé vlasy pomazal vodou s cukrem a pivem a zvedl
je tak do účesu s názvem číro. Už cesta do školy byla zvláštní. Všichni čuměli a nechápali.
Ve škole to potom byla pravá soda. S podobným účesem přišla ten den do třídy ještě spolužačka Olina Bordovská, ale ta měla jen vlasy vyholené nad ušima a uprostřed hlavy takového krátkého, rozkošného ježečka. Učitelky málem zešílely.
Museli jsme okamžitě do ředitelny, kde začal výslech málem ve stylu StB. Chtěli vědět
všechno. Ptali se nás, odkud jsme do jejich vzorné a poctivé školy tu hroznou zápaďáckou
špínu přitáhli, kde jsme viděli takové odporné účesy atd. O svém kamarádovi jsem tehdy
neřekl ani slovo. Neprozradil jsem ho. Ten den mi zůstal navždy v paměti a nikdy na něj
nezapomenu, patřil totiž jen mně a spolužačce Olině. Vybočili jsme tehdy z řady. A už se
do ní naštěstí nikdy nevrátili. Amen.
V roce 1991 jsem pracoval jako pomocná síla na stavbách na Krnovsku a Jesenicku. Básně
se nacházely útržkovitě v denících, sešitech a v mé mysli. Básně z oněch podivných let jsem
sestavil a poskládal dohromady jenom díky sbírce Petra Motýla Lahve z ubytovny. Díky
jeho básním se mi vybavil můj vlastní život a byl jsem schopen najít ty ztracené básně, případně si vzpomenout, jak to tenkrát vlastně bylo.
–db–
150
151
gramofo
V rubrice Gramofon vám chceme představovat
textaře, jejichž písňové texty podle našeho mínění
obstojí i bez hudby. A zároveň jim vždy položit tři
otázky. Čtete poezii? Oblíbený básník? Oblíbená
báseň?
N. V. Ú.
Už jsou tady zas
SESTRO
Budeš mojí sestrou
a já zas tvým koněm
ukážu ti peklo
i to co je po něm
Projdeme ulicema
kde nikdy nikdo nešel
kde já blbec tolikrát
z lítosti se věšel
Provedu tě zrcadlem
a tam někde k ránu
jestli budeš chtít
tak vystoupíme z rámu
Půjdem tam
kde jsou všichni sami
jenom trochu strachu
bude mezi námi
Půjdem tam
(Z řady, Lido records, 2000)
kde jsou všichni sami
jenom trochu strachu
bude mezi námi
152
153
gramofo
N. V. Ú.
N. V. Ú.
Už jsou tady zas
RUDÝ – HNĚDÝ
60 let uplynulo
Už jsou tady zas
Jich se to netýkalo
Tak chtěj vrátit čas
Zpochybňujou pravdu
Píšou si dějiny
Obhajujou vraždy
Že boj je účinný
Boj je účinný
Kam ty vlaky smrti jely
Kdo byl jejich náklad
Jak to, že to zase bují
Jak tohle mám chápat
Co se tady posralo
A je jich stále víc
Pravý sračky, levý hovna
Neděje se nic
Už jsou tady zas
Co se tady posralo
A je jich stále víc
Pravý sračky, levý hovna
Neděje se nic
Zase se to stalo
Mor se rozlejzá
Rudej jako hnědej
To se mně snad zdá
To se mně snad zdá
Ref.:
Zase se to stalo…
Ein, zwei, drei, vier
Adin, dva, tri, četýrě
Ein, zwei, drei, vier
Kam ty vlaky smrti jely…
(Nikdy nebo navždy,
Sisyfos Records, 2009)
Ref.:
Zase se to stalo
Mor se rozlejzá
Rudej jako hnědej
To se mně snad zdá
154
155
Už jsou tady zas
Punkrocková skupina N. V. Ú. (Nepřichází v úvahu, resp. Nápravně výchovný ústav)
vznikla již ve druhé polovině osmdesátých let v Hradci Králové, v současnosti hraje ve
složení Štěpán „Makeba“ Málek, Jirka „Jyřýček“ Franc, Martin „Marťan“ Sedlák, Pavel
„Pafka“ Doležal a Tomáš „Marvin“ Žampach.
Na svém kontě má dosud sedm hudebních alb, oficiální videoklip k písni Rudý – hnědý
obsahuje dokumentární záběry Hitlera, Stalina, Heydricha, Brežněva, Husáka a Filipa.
Bližší iformace jsou dostupné na webových stránkách www.nvu.cz.
TŘI OTÁZKY
Za skupinu N. V. Ú. odpověděl Jirka „Jyřýček“ Franc. gramofo
N. V. Ú.
Čteš poezii?
Ano a rád.
Oblíbený básník?
Jan Pelc, J. H. Krchovský, Arthur Rimbaud, Lidya Lunch.
Oblíbená báseň?
J. H. Krchovský
Nedělám nic. Už přes měsíc
akorát chlastám ještě víc.
Přičtu si k dobru na konto,
že vůbec dělám aspoň to.
(Poslední list, 2003)
156
157
Crass
Jenom další
pojebaná
imperiální ostuda
Crass byla anglická punková skupina propagující anarchismus, zrušení státu
a soukromého vlastnictví. Patřila rovněž k předchůdcům anarchopacifismu.
Vznikla v roce 1977 a od samého počátku kritizovala britskou společnost a poli‑
tiku. Skandál způsobily sestříhané fiktivní nahrávky rozhovorů mezi Margaret
Thatcherovou a Ronaldem Reaganem, nazvané jako „kazety Thatchergate“, ve
kterých oba státníci hovořili o umístění jaderných zbraní v Evropě v případě
války mezi USA a Sovětským svazem. Poté, co se Crass stala trnem v oku Marga‑
ret Thatcherové kvůli kritice války na Falklandech, musela se skupina stáhnout
do pozadí. Následovala řada soudních sporů kvůli zákonu o oplzlých činech.
Svůj poslední koncert skupina odehrála 7. června 1984 v Aberdare ve Walesu ve
prospěch stávkujících horníků.
158
motá
V nepravidelné rubrice Moták chceme
představovat tvorbu současných či
již zemřelých politických vězňů nebo
perzekuovaných.
PASTEVECTVÍ NA FALKLANDÁCH
Pastýři ovcí na Falklandách, přezbrojování na fucklandách
Zasraný ovce v domovině, přichází vojska Británie
Pastýři ovcí na Falklandách, přezbrojování na fucklandách
Zasraný ovce v domovině, přichází vojska Británie
Pastýři ovcí na Falklandách, přezbrojování na fucklandách
Zasraný ovce v domovině, přichází vojska Británie
Val se bavit na Falklandy, pokud se cítíš na nule
Je to ráj všech machrů, co si honí ego hlavní pistole
Jenom další pojebaná imperiální ostuda
Další stránka britské historie, kterou tak otřít prdel národa
Královský rod věnoval prince Andrewa, jakože je věci nakloněn
Je to jenom náhoda, že jenom on nebyl se svou lodí potopen?
Pašáku Andymu třikrát hurá, jedna fotečka pro maminku
Ať si ji strčí, ať si ji strčí, ať si ji strčí do královského památníku
Pastevectví na Falklandách, přezbrojování na fucklandách
Zasraný ovce v domovině, přichází vojska Její výsosti
Vpřed, Thatcheřini muži, bojovat je vaše práce…
„A aby bylo jasno, je mi vlastně jedno, jestli jsem v právu nebo ne
Mé politické hrdlo je mi milejší než život tisíců mužů
Kdyby mi to prospělo, klidně to zopakuju
Falklandami jenom maskuju svý vady
A musíte uznat, že se mi to malé hazardování vyplatilo
Nezaměstnanost nikdy nebyla tak vysoká a země se rozpadá
Já, Winston Thatcherová, si panuju svrchovaně v srdci tohoto
velikého národa“
159
Crass
Jenom další pojebaná imperiální ostuda
Pastevectví na Falklandách, přezbrojování na fucklandách
Zasraný ovce v domovině, přichází vojska Její výsosti
I když od mužů, co za ni bojují, stále očekává utrpení
Thatcherová v parlamentu dokazuje, že jí vážně šiblo
Železná lady na důkaz své kovovosti udeřila svou ocelovou pěstí
A dokázala, že srdce vyrobené z olova nemá žádný cit
Pastýři ovcí na Falklandách, přezbrojování na fucklandách
Zasraný ovce v domovině, přichází vojska Británie
A Thatcherová povídá… „Ach, nadržený Rone, jsme tvůj vzor
Na tebe teď čeká El Salvador
Michael Heseltine se postará o P. R.
Je to sice kretén, ale mediální stár
Obhájí moudrost našich raketových plánů bez útrap
A pak konečně budu mít pyj jako každej druhej chlap
Říkaj, že žárlím na penisy, na to odpovím, jak císařovna
Pokud rolnící trpěj hlady, ať klidně jedí hovna“
Pastýři ovcí na Falklandách, přezbrojování na fucklandách
Zasraný ovce v domovině, přichází vojska Británie
160
motá
Crass
Jenom další pojebaná imperiální ostuda
UŽ JE PO TOBĚ
POZOR. Do prdele s mocí Ameriky. Do prdele s mocí Ruska.
Do prdele s mocí Británie. Do prdele s mocí.
POZOR. Tihle nevzdělaní sráči se vyzbrojili s cílem ničit
a říkají tomu světový mír. Hovno.
Uklidnění. Utajení.
Držet krok. Jde ti to.
Zakašlat? Co naplat?
Všechno odkývej. Tichej a krotkej.
Buď nečinný pozorovatel, opři se a sleduj zpovzdálí.
Svět, co zničili, a mír, co vzali.
Kdo se moc ptá, moc se doví.
Radši dožij v pohodlí hlupákova ráje.
Už je po tobě, už je po tobě,
Už je po tobě, už je po tobě.
Jsi‑li nečinný pozorovatel, mám pro tebe zprávu…
Už je po tobě, už je po tobě.
Bojíš se udělat, co víš, že je třeba…
Už je po tobě, už je po tobě.
Svět na pokraji jaderné zkázy,
Ale ty se bojíš si to připustit.
Furt věříš, že systém je tu, aby tě ochránil…
Už je po tobě, už je po tobě.
161
Jenom další pojebaná imperiální ostuda
Už je po tobě, už je po tobě,
Už je po tobě, už je po tobě.
Když tomu dáš volný průběh a dáš se bez boje…
Už je po tobě, už je po tobě.
A furt jen žvaníš o dobru, zlu a kolik čeho je…
Už je po tobě, už je po tobě.
Nic se nezmění, pokud nejsi schopnej činu,
Nemá cenu si furt jen stěžovat,
Spokojenej být pouhá jednotka, ocejchovanej a zabalenej…
Už je po tobě, už je po tobě.
motá
Crass
Už je po tobě, už je po tobě,
Už je po tobě, už je po tobě.
Z angličtiny přeložil Tomáš Oakland
162
163
ese
Jurij Ihorovyč Andruchovyč
(ukrajinsky Юрій Iгорович Андрухович), ukrajinský prozaik, básník, překladatel,
rockový hudebník a performer, zřejmě nejvýznamnější současný ukrajinský spisovatel.
Narodil se v roce 1960 v Ivano‑Frankivsku (tehdejší Sovětský svaz, de facto jde o Halič),
po studiu na žurnalistické fakultě ve Lvově narukoval do armády a strávil v ní dva roky.
Krátce po vojně založil se svými přáteli Oleksandrem Irvancem a Viktorem Neborakem
literární skupinu Bu‑Ba-Bu (Burleska‑Bordel-Bufonáda), která se proslavila básnickými
pásmy kombinovanými s performancemi. Debutoval jako básník v roce 1985, do
dnešního dne vydal kromě několika básnických sbírek celkem devět prozaických
knih: Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha, Moskoviáda, Perverze, Poslední teritorium,
Dvanáct obručí, Moje Evropa, Tajemství, Orpheus, Illegal a Lexikon intimních měst. V lednu
roku 2014 se internetem začalo šířit Prohlášení Jurije Andruchovyče k evropským
občanům, které popisuje vývoj situace v Kyjevě a na Ukrajině při protivládních
protestech. Česky Andruchovyčovi vyšel román Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného
Ducha (Burian a Tichák, 2006) a kniha esejů Moje Evropa, na níž se spolupodílel polský
haličský prozaik Andrzej Stasiuk (Periplum, 2009), svými povídkami je zastoupen
i v obou českých antologiích moderní ukrajinské prózy (Expres Ukrajina. Antologie
současné ukrajinské povídky /Kniha Zlín, 2008, editorka Rita Kindlerová/, Ukrajina, davaj,
Ukrajina! Antologie současné ukrajinské povídky /Větrné mlýny, 2012, editoři Marko Robert
Stech a Lucie Řehoříková/). Andruchovyčovu poezii v českých překladech publikovaly
zejména časopisy Plav a Pobocza.cz.
Jurij Andruchovyč
Fotbal s baletem aneb
Hledání rozumné
rovnováhy
1
Pár dnů před Vánocemi roku 2008 jsem během bezmyšlenkovitého pře‑
pínání televizních kanálů hledal něco, co by příliš nepřekáželo mé roztr‑
žité polodřímotě, a narazil jsem na jakousi předvánoční reportáž z New
Yorku: ozdobené stromky, ulice v záplavě světel, zářící vitríny – však si to
umíte představit. Autoři reportáže prováděli něco na způsob spontánní
164
ankety mezi kolemjdoucími na téma budoucnosti Ameriky a Zbytku světa.
Kolemjdoucí odpovídali převážně tak, jak se na kolemjdoucí sluší: že doufají, že
to bude lepší. Někdo připomněl krizi, někdo Obamu, někdo byl optimističtější,
někdo trochu méně. Na závěr se v záběru objevila mladá novinářka (přibližně
ten typ, který se označuje výrazem „slovanská kráska“) s naprosto vytříbenou
(přinejmenším pro můj nevytříbený sluch) anglickou výslovností. A její závě‑
rečný komentář spočíval v něčem, o čem v reportáži samotné nepadlo ani slovo.
Američné, říkala, stále zřetelněji chápou, že v blízké budoucnosti bude jejich
země povinna předat hegemonii nad světem. Z pozice světové supervelmoci
budou USA znatelně odsunuty takovými dynamickými a progresívními nováčky
jako Čína, Indie nebo Brazílie. Dokonce ani Rusko, které opět zažívá nebývalý
rozkvět, nezůstane stranou těchto procesů. Takový byl tedy závěr „adventní
reportáže“.
Otevřenost této zjevné manipulace mě nakonec přinutila podívat se na logo
televizního kanálu – RT. Nebylo příliš těžké vybavit si celý název – Russia Today.
Oukej, odpověděl jsem si uklidňujícím rýmem. Není to až tak zlé – vždyť je to
165
Fotbal s baletem aneb Hledání rozumné rovnováhy
jenom ruský vládní kanál orientovaný na vysílání pro zahraniční diváky. Jen ať si
vysílá. Mimochodem stejnými manipulátorskými metodami jako doma v Rusku.
2
V dalších dnech jsem si občas na ten televizní pořad vzpomněl, ani jsem nevě‑
děl proč. Tedy dokud jsem nenašel přímou souvislost, která ho spojovala s histo‑
rickým (to prosím bez ironie) projevem ruského prezidenta Putina v Mnichově
v únoru 2007. O tomto projevu jsem si pamatoval v hrubých rysech to, že se v něm
oznamoval konec „monopolárního světa“. Od USA žádal sestoupit z Olympu
a začít se konečně dělit o světovládu. Vyhledal jsem na internetu jeho plné znění
a vybral z něj citáty tvrdící, že „souhrnný HDP Indie a Číny je již podle paritní
koupěschopnosti větší než v USA. A na stejném principu vypočítaný HDP států
skupiny BRIC – Brazílie, Rusko, Indie, Čína – převyšuje souhrnný HDP Evrop‑
ské unie“. O něco dál ruský prezident pronesl konečný verdikt: „Nelze pochybo‑
vat [sic!], že ekonomický potenciál nových center světového růstu se bude nutně
projevovat politickým vlivem a posilovat tak mnohopolárnost světa.“
Ale no jo, konstatoval jsem, pořád titíž: Brazilie, Rusko, Indie, Čína. Následné
soukromé pátrání (jak se správně domníváte, pomocí obyčejného googlování)
mě přivedlo na stopu. Název BRIC (od roku 2011 po přidružení Jihoafrické
republiky jako BRICS, pozn. překl.) byl vymyšlen analytiky americké investiční
banky Goldman Sachs v roce 2003. Jim O’ Neill a jeho družstvo dle očekávání
dosáhli úspěchu – jimi naočkovaný „geoekonomický“ myšlenkový virus se proje‑
vil jako životaschopný. Nejvíce se ovšem zalíbil Rusům.
3
Brazílie, Rusko, Indie, Čína – BRIC. Vypadá to jako zcela náhodná sestava –
jako kvalifikační skupina světového mistrovství ve fotbale nebo spíše pozemním
hokeji. Ale ve skutečnosti to je – tak teď již zcela vážně: skupina nadstátů, které
166
ese
Jurij Andruchovyč
Jurij Andruchovyč
Fotbal s baletem aneb Hledání rozumné rovnováhy
budou za několik desetiletí dominovat světu, pokud tedy máme věřit Jimovi O’
Neillovi a Vladimiru Putinovi. Proč vlastně BRIC, a ne třeba CIBR, RIBC nebo
IRCB – tomu tak docela nerozumím. Znamená snad takové pořadí, že z celého
čtyřlístku bude nejmocnější Brazílie a nejslabší Čína? A jak asi Rusko přesvědčí
Indii, že její místo ve skupině není druhé, ale třetí? A proč je „I“ zrovna Indie, a ne
třeba Írán? A proč „B“, a ne „V“, tedy Brazílie, a ne třeba Venezuela?
Příliš mnoho otázek, aby bylo tuto konstrukci možno považovat za skuteč‑
ně zdařilou.
Takže obecně můžeme konstatovat spíše obyčejnou fikci a dosti jednodu‑
chý recept: vezmi dvě největší země světa, přidej k nim rozlohou čtvrtou největ‑
ší a druhou nejlidnatější – a je to, budoucnost lidstva vyřešena. Congratulations
to the big size, pokud se o takových věcech smí žertovat. Ale celkově je to dost
povrchní a nezajímavé.
Zajímavé je jenom to, kdo asi zaplatil za práci na tomto konstruktu – Rus‑
ko, které jej nejvíce potřebuje, nebo snad samotné USA – aby měly čím přemáhat
nudu samojediného lídra v tomto celosvětovém „závodu míru“?
4
Mé pochybnosti potvrzuje i Andrej Ilarionov, někdejší Putinův ekonomický
poradce a nyní jeden z nezávislých ruských expertů na světovou ekonomiku.
Náhodou jsem narazil na interview, ve kterém kromě jiného tvrdí: „Během všech
těch let, kdy se objevil a byl podporován pojem BRIC, nejednou jsem stejně jako
řada dalších ekonomů mluvil o tom, že není žádný důvod spojovat tyto země do
jedné skupiny. Nacházejí se v příliš rozdílném stupni rozvoje, mají rozdílné eko‑
nomické struktury, chování ekonomických subjektů a především odlišnou dyna‑
miku rozvoje.“
A vskutku: Brazílii milujeme pro její fotbal a Rusko pro jeho balet. Řekl
bych, že i tato kritéria jsou si navzájem dost vzdálena.
167
Fotbal s baletem aneb Hledání rozumné rovnováhy
5
V době mého sovětského dětství, někdy na přelomu šedesátých a sedmdesá‑
tých let, nastalo takové kratičké období možnosti dvou současných vojenských
útoků – z Ameriky či NATO a z Číny. Naše chlapecké diskuse na dvoře končí‑
valy tím, že když se současně bojíme útoku Američanů i Číňanů, proč se nespojit
s jedním z nich a společně nenaklepat budku třetímu? Anebo proč by se nespo‑
jili sami, aby nám společně dali po čuni? Pokaždé se někdo s někým musel spo‑
jit, protože když by se dva ze tří začali bít sami mezi sebou, pak třetí by je chvíli
pozoroval a nakonec se musel přidat ke slabšímu. Tak velela logika našich dět‑
ských rvaček. Stejně jako ta, které se v jazyce dospělých říkalo „mezinárodní
napětí“. Všeobecně se všem líbilo, že silní tohoto světa soupeřili o světovládu
ne ve dvou, ale ve třech – vždy pak byla šance zastavit toho, kdo by si chtěl příliš
vyskakovat. V jedné tehdejší anekdotě se ptali Brežněva, jestli bude třetí světová
válka. A soudruh generální tajemník odpověděl: „Nikoli, nebude, ale nastane
takový boj za mír, že nezůstane kámen na kameni.“ Jeho dědic Putin tomu říká
„hledání rozumné rovnováhy mezi zájmy všech subjektů mezinárodního spole‑
čenství“. Uvědomujete si to – všech subjektů! Takový nádherný cíl!
Pouze prostředky, jimiž by této rovnováhy mělo být patrně dosaženo, jsou
jaksi, slušně řečeno, podezřelé. Například násilné odtržení svrchovaných území
suverénního státu pomocí ozbrojené agrese státu jiného. Jak už to tak bývá: sto‑
krát většího, bohatšího a nenasytnějšího. Toho, kterému ve zkratce BRIC odpo‑
vídá písmenko „R“.
ese
Jurij Andruchovyč
Jurij Andruchovyč
Fotbal s baletem aneb Hledání rozumné rovnováhy
s „kanibalskými režimy“ to možná v polemickém zápalu trochu přehnal, ale jinak
mi jeho myšlenka připadá výstižná.
Souhlasím s ní zvláště proto, že za Ruskem zformulovaným „hledáním
rozumné rovnováhy v mnohopolárním světě“ nevidím nic nového. Nevím (přes‑
něji: velmi dobře vím), co Rusko chápe pod pojmem „rozumná rovnováha“.
Jenom samé dělení a rozdělování, „sféry vlivu“, „pásma zájmů“ a „výsostná terito‑
ria“. A jako jednomu z oněch ex‑občanů SSSR, kterým, na rozdíl od pana Putina,
rozpad jmenovaného superstátu vůbec nepřipadá jako „největší tragédie 20. sto‑
letí“, se mi vůbec nechce ocitnout se ve starých, „předmonopolárních“ reáliích
boje za mír, po kterém vskutku nezůstal kámen na kameni. Chtěl bych, aby tento
svět pro začátek dorostl aspoň do monopolárnosti. A aby to pokud možno byla
tradiční západní demokracie. Nějaké nové milostné vzplanutí mezi EU a USA,
návrat do společného atlantického lůna po letech skandálů a hádek.
Bude to sice strašné, ale nic lepšího beztak nevymyslíme.
Z ukrajinštiny přeložil Tomáš Vašut.
Originál byl publikován v roce 2009 na internetových stránkách Poťah 76, Centralnojevropejskyj časopys.
6
Jeden můj známý Čečenec, básník a emigrant, kdysi řekl: „Lidstvo ještě nedo‑
rostlo ani pro monopolární svět, a oni by ho už chtěli mít mnohopolární!“
Tak to vyzbrojte jadernými zbraněmi co nejvíc kanibalských režimů, a budete
mít hned tu vysněnou mnohopolárnost – taková zhruba byla jeho úvaha. Inu,
168
169
kritik
Eva Klíčová
Magnesiální cestou slávy
Úvaha nad situací mediálně nejmocnější literární ceny
ROZŠAFNĚJŠÍ ÚVOD S KOCOUREM
Současná česká literarura se nachází v situaci dobře živeného kocoura,
který byl před čtvrt stoletím vykopnut na ulici s tím, že jednou za čas
najde za dveřmi ministerstva kultury misku s granulemi. Předchozí socia‑
listická struktura nakladatelství, literárních ocenění, periodik a celého
literárního prostředí se k vlastní literární tvorbě chovala s neskrývanou
autoritou – kocour byl dobře vyživován, nicméně zaplatil za své sociální jistoty kastrací. Literatura – ač se normám doby přirozeně vzpouzela – měla
170
jasná hodnotová i formální kritéria daná shora – zůstávala jedním z nástrojů ne‑li
přímo propagandy, pak alespoň jakéhosi společenského hypnotika. Zároveň je
nutno říci, že kocour neztratil vše ze své přirozené lovecké mazanosti a tu a tam
upláchl na nějakou noční toulku. Co se s tímto tvorem stalo po Listopadu? Pře‑
devším byl propuštěn ze služeb státu. Na rozdíl od jiných společenských sfér
(třeba ekonomické, politické, ale do jisté míry i vědecké, z kultury například jis‑
tou kontinuitu zajistily herecké tváře a po několikaleté pauze interpreti popu‑
lární hudby) literaturu zasáhla revoluce důsledná – kocour byl zcela osvobozen
a následovaly jeho zběsilé výpravy do všech končin slovesné džungle – psalo se,
vydávalo se, krachovalo se. Normalizační mistři téměř zmizeli z literárního pově‑
domí i médií, na scénu se dostaly nejen nové tváře, ale neméně často i autority
soudruhy odpírané kultury. Čtenář se nořil do nebývale širokého proudu knih
a je třeba si uvědomit, že nejen českých, ale i do sumy překladů a záplavy komerč‑
ního čtiva. Nořil, až se nevynořil.
Nikoliv právě dnes, ale již několik let je jasné, že literární obrkocour je pěk‑
ně tučný – knih vychází stále více, ač v řádově nižších nákladech – ovšem zároveň
chřadne, frustrován jistým nezájmem čtenářů. Těch důvodů, proč nikoho moc
nezajímá, je několik, následují v nahodilém pořadí: ztráta společenské prestiže
v souvislosti s nezájmem médií a elit o literaturu (což je do jisté míry oboustranné,
literáti sami sebe často ochotně považují za podivíny štítící se jakéhokoliv směš‑
notrapného mainstreamu), čtenářská dezorientace v záplavě titulů, s tím souvisí
i obrovská nabídka překladů, ale i literatury faktu. Lze formulovat samozřejmě
i další důvody, jakými jsou třeba úbytek volného času, přechod na intelektuál‑
ně pasivní zábavu apod. – ty lze částečně považovat za zástupné a úzce souvisí
s obecnou ztrátou společenské prestiže čtenářství. Zde je vhodné připomenout
výsledky čtenářských výzkumů Jiřího Trávníčka, které tak tragický propad čte‑
nářství nezaznamenávají a nutí mluvit o dvou věcech – o čtenářství v širším slova
smyslu a o pozici současné české literatury. Navíc se zde, ač s nejasnou hranicí,
171
Magnesiální cestou slávy
vyděluje čtenářství jako způsob rekreace, trávení volného času, a čtenářství jako
statusová povinnost střední třídy (kde té je ovšem konec) a intelektuálních kru‑
hů. Jestliže jsme stále v očekávání, že se česká literatura stane společensky hyb‑
nou silou, jako tomu bylo například ve „zlatých“ šedesátých letech, tak je nutno
se uklidnit – to se nestane, především z toho důvodu, že literatura už nemá svůj
svérázný monopol na tabuizované myšlenky. Což je v pořádku. Dalším důvo‑
dem, proč česká literatura užírá minimální podíl z koláče čtenářské pozornosti,
je fakt, že český čtenář již nežije v kulturně politicky reglementovaném táboře,
ale je součástí globálních čtenářských módních vln. To je také v pořádku. Co
nám ale stále v pořádku nepřipadá, je kondice české beletrie. To je také v pořád‑
ku. A nyní konečně k Magnesii Liteře. Jestli lze nějaký literárně propagační
podnik uplynulých desetiletí hodnotit jako úspěšný – ve smyslu přispění k celo‑
společenské prestiži literatury, tak to jednoznačně Magnesia je.
OBJEKTIVNĚ PŘED OBJEKTIVY
Magnesia Litera není jistě jediná literární cena, která za něco stojí. V Česku
máme zhruba dvě desítky literárních cen – vypreparujeme‑li z nich ceny bizarně
lokální, odborářské ceny žánrové a další mnohé podivnůstky, zjistíme, že zde
v zásadě existují dva typy literárních ocenění. První skupinu lze označit jako kon‑
zervativní a jsou to ceny tak říkajíc spíše za zásluhy – mezi nejvýraznější pocho‑
pitelně patří Státní cena za literaturu, Cena Jaroslava Seiferta cena nebo Cena
Toma Stopparda, ale lze sem zahrnout i třeba Cenu Revolver Revue. Konzer‑
vativní ceny hledají ušlechtilé literární klenoty snoubící se s morálním uvnitř
autora. Smělý nádech ironie nechť je mi odpuštěn, nicméně tyto ceny vycházejí
ze stabilních interních kritérií, do jisté míry napravují ještě normalizační křivdy.
Druhá skupina cen, to jsou ty hledačské, progresivní – o co se ty první méně
pletou, o to jsou ty druhé zajímavější: Cena Jiřího Ortena, Cena Josefa Škvorec‑
kého, Literární cena Knižního klubu nebo právě Magnesia Litera. Svého druhu
172
kritik
Eva Klíčová
Eva Klíčová
Magnesiální cestou slávy
experiment je pak i Kniha roku Lidových novin – zcela neobjektivní, ovšem
právě proto schopná zachytit zlatou rybku – letos dokonce s vítěznou básnickou
sbírkou Bohdana Chlíbce Zimní dvůr.
Podivuhodnou strategii mechanismu oceňování má právě Litera – volí se
různě – existuje zde cena s nejširší voličskou základnou, Cena čtenářů, jakási
cena útěchy pro bestseller. Knihu roku a Objev roku pak pro změnu volí lidé od
literatury – rozuměj sbor dobrovolníků z oboru (překladatelé, kritici, publicis‑
té, redaktoři a spol.). Z této původně zhruba třísethlavé saně letos hlasovalo při‑
bližně sto jedinců. Zbylá ocenění pak rozdává úzká odborná komise sestavená
speciálně pro danou kategorii (próza, poezie, literatura faktu, dětská, naklada‑
telský čin…) – i tak mají porotci co číst, přihlášených knih napřílad v próze bylo
letos asi sedm desítek. Taková hlasovací struktura je imunitním systémem celé‑
ho podniku a do určité míry pojí odborná kritéria se čtenářskými. Tato drob‑
nost sice nezabraňuje opakovaným rozhořčeným reakcím „proč zrovna tohle“,
nicméně některým škodám na cti zabrání. Snaha po objektivitě a důvěryhodnos‑
ti mezi čtenáři v době – co kritik, to blbec – je skoro dojemná, než si uvědomí‑
me její konsenzuální sílu. Ono nakonec stejně za nejobjektivnější považujeme
onu porotu, jež hlasuje v souladu s naším vlastním názorem. Mediální pozornost
(především prostor v televizi – ač se letos celá akce přesunula sice dramaturgic‑
ky logicky, ale s ohledem na nedílný smysl cen, který je ve zviditelnění literatury,
na méně nápadný kulturní kanál ČT Art) je pak u této ceny více než příhodná.
PROČ BÝT POP A JAK BÝT IN
Jednou z nejprobíranějších věcí Magnesie se mezi literáty stala věc nízce mimo‑
literární, a to rozepře o to, zda je sám nominační večer sexy, podbízivý, nebo
trapný a do jakýchto tenat se literatura nechá vtáhnout. Nutno říci, že v turbu‑
lencích trapnosti a tuhosti se zmítají i jiná předávání cen a při srovnávání se mi
Magnesia jeví ještě jako šťastnější podnik, který se, pokud si dobře vzpomínám,
173
Magnesiální cestou slávy
vždy blížil spíše společenské události než odvázanému mejdanu pracujícímu
s insiderskými vtipy bez point nebo přehlídce vybělených chrupů. Bez ohledu
na to, že Múza mnohých autorů se zcela nepodobá Aničce Geislerové nebo třeba
letošní moderátorce Daniele Písařovicové. V principu jde o způsob, jak tu těžko‑
pádnou věc, kterou literatura z pohledu televizní pěny dní je, přenést na dyna‑
mickou a lehkonohou, věčně mladou a usměvavou obrazovku.
Ač zvláště mezi intelektuály televizní vysílání nepatří mezi nejpopulárnější
zdroj poučení a pobavení, je naprostý nesmysl toto médium ignorovat. Ono je tu
vlastně i ze zákona proto, aby i literatuře dalo prostor, teď jde hlavně o to, aby se
televize netvářila, že se za tu literaturu stydí a vehementně z ní dělá estrádní žánr.
Trochu to drhne ale i na druhé straně – spisovatel jako mediální objekt. Právě
ten, kdo je zalezlý, celý den v pocintaném županu, s nemytými vlasy a nečištěný‑
mi zuby, před světem ve své říši písmen, kde alespoň pro tu onu chvíli psavého
vzrušení kraluje. Jistě, nechutné klišé. Na druhou stranu, při pohledu na krátké
šoty, kde autoři představují své knihy, je vidět, že mnozí k celé akci přistoupili
tak nějak ležérně, ve stylu to se vyvrbí, hlavně, ať je to za mnou. Bez ohledu na
to, zda se to v daném titulu opravdu povedlo, byl letos nejschopnějším vábičem
Jan Němec, který motivaci pro napsání i přečtení svých biografických Dějin světla o Františku Drtikolovi podal zcela přesvědčivě a zapamatovatelně. Podobně
zabodoval snad ještě Jaroslav Rudiš se svým životem poučeným Van Dammem
čili Národní třídou – zbylá čtveřice z šesti nominovaných knih svou příležitost
nevyužila. Z dalších kategorií rozhodně zaujal ještě Michal Nanoru se svou kni‑
hou Prkýnka na maso jsme uřízli. Jako by se tu mezi autory hrálo s jakousi podiv‑
nou zakřiknutostí, a ne‑li povýšenou odtažitostí, tak zjevným chladem. Jenže
ona ta trochu fousatá pravda platí i zde – bez čtenáře není literatury. Literatu‑
ra je společenský jev – netřeba souložit v reality show, nicméně trochu setřást
mimoňství se někdy hodí. Alespoň ty knihy by autorům za to měly stát, doby
front v knihkupectvích a podpultových exemplářů jsou tytam. Do jisté míry si je
174
kritik
Eva Klíčová
Eva Klíčová
Magnesiální cestou slávy
třeba také uvědomit, jakému čtenáři je celý podnik ušitý na míru – a překvapivě
on to není předplatitel literárních periodik, tedy někdo z insiderské družiny, ten
to nepotřebuje.
A není také žádnou záhadou, že postoj autora k médiím také souvisí s tím,
co píše – jestli se text k někomu aktivně obrací a má jisté zaujetí, anebo jen tiše
doufá, že bude laskavým čtenářem (kromě maminky a přítelkyně) též povšim‑
nut. Všechno dohromady tvoří jakýsi řemeslně profesionální koktejl, který tu
namnohdy bývá podceňován jako cosi, co přísluší jen podlézavé komerci a pop‑
kultuře. Z tohoto pohledu se česká literatura jeví jako amatérský kroužek pro cit‑
livé, světaplaché duše, které si tak trochu zakládají na tom, že s tímto ošklivým
světem mají společné jen to, že ho musí protrpět.
ŘEKNĚTE MI PROSÍM NĚCO ZAJÍMAVÉHO
Ale ne o sobě. Jaký byl z pohledu „situace v literatuře“ vlastně letošní ročník
Magnesie Litery? Z pohledu vítězů nepochybně úspěšný, to nechme stranou.
Próza měla výhodu, že bylo nominováno šest titulů – kromě již zmíněných
(Němec a Rudiš) ještě Anna Zonová s novelou Lorenz zrady, Ivan Binar s prózou
Jen šmouha po nebi, Ludvík Němec s prózou Láska na cizím hrobě a nakonec vítězný
Emil Hakl se Skutečnou událostí. Přesto se nominace vysmekla třeba Magdaleně
Platzové s Anarchistou, mnozí by asi uvítali Janu Šrámkovou se Zázemím nebo
Ivanu Myškovou s Nícením. Bohužel také nedošlo na paměti Milana Uhdeho –
prostě se pro ně nenašla kategorie, publicistické mezižánry jsou zrušeny. Ač
bylo z čeho vybírat, nelze si být jistý tím, že se mezi nominovanými objevila
kniha, o níž by bylo možno říci „to si musíš přečíst“. Svár zde leží mezi lite‑
rární hodnotou, což je něco v zásadě subtilního, tím, o co se rádi přou spíše
odborníci, a skutečností, že čtenář rekreační, na kterého spíše tato cena míří,
chce číst něco obsahově zajímavého – a věřte, že intelektuálně experimentální
destrukce dalšího žánru to nebude. S jistou nadsázkou lze říci – máme tady
175
Magnesiální cestou slávy
jakousi popcenu, která tvoří propustnou membránu mezi literaturou a běžnou
společností, ale nemáme autory, kteří by ji dokázali zcela zhodnotit. V české
literatuře je naprosté minimum autorů, kteří se nepovažují za Mimozemšťany
vyvrhávající ve zvláštním jazykovém kódu své niterné, těžko uchopitelné pocity.
A upřímně si myslím, že právě takovým knihám se odborná porota v prozaic‑
kých titulech snad spíše vyhýbala.
Jde jen o jeden ročník, ale výsledek v kategorii Kniha roku provokuje
k dalším úvahám tímto neradostným směrem. Zde ona stohlavá porota zvoli‑
la sice pěkného, ale přesto obrazového průvodce či spíše místopis Jiřího Pade‑
věta Průvodce protektorátní Prahou. Jeden z důvodů může být jakási nevole ke
čtení – novelu, či dokonce román prostě nelze jen prolistovat, ledaskdo třeba
volil raději knihu, kterou zná, než aby četl literaturu. I teoreticky zainteresova‑
ní odborníci tak šli letos cestou nejmenšího odporu, aniž si mnozí z nich uvě‑
domili, jaký signál svým hlasováním vysílají. Vypadá to, že s literaturou není
něco úplně v pořádku – a s vyhlídkou na příští ročník, hemží‑li se letošní pro‑
zaická produkce mnohými špalíky (Básník Martina Reinera 600 stran, Altschulova metoda Chaima Cigana 480 stran, nebo Václav Kahuda se svými 718 stranami
knihy Vítr, tma, přítomnost), je dost pravděpodobné, že zvítězí třeba nějaký
výpravný atlas hub.
I čtenářská cena letos připlula ze zálivů autobiografizující prózy – zde
vzpomínek na dětství laskavého humoristy a též televizní tváře Zdeňka Svěrá‑
ka Po strništi bos. Objev roku získal chirurg Jan Trachta, který sepsal své zážitky
z afrických misí – oba tituly a snad i kniha Jiřího Padevěta své vítězství vytě‑
žily mimo sféru čistě literárních kvalit – čtenář chce číst o někom, koho zná,
o něčem, kde to zná, anebo něco zajímavého, co nezná – žádná z těchto knih
nezvítězila přesvědčivou literární kvalitou.
Ono to naznačuje i zde jemně nastíněný fakt, že originální myšlenky a živá
témata nejsou zrovna devizou dnešní literatury. Autoři emigrovali mimo tento
176
kritik
Eva Klíčová
Eva Klíčová
Magnesiální cestou slávy
svět. Zároveň tu existuje literární cena, která má mediální potenciál, o němž se
nikomu do roku 2002 ani nesnilo. Bohužel formát celé soutěže a stavu současné
literatury se letos tak nějak minuly. Pro úplnost lze dodat, že nejpřijatelnějšími
vítězstvími byla kniha pro děti Ondřeje Buddeuse a Davida Böhma Hlava v hlavě,
cena za poezii pro Kateřinu Rudčenkovou a její Chůzi po dunách a bezesporu cena
nakladatelská pro Ladislava Horáčka z Paseky za Velké dějiny zemí Koruny české.
177
fotogaleri
Jan Jindra
Bylo nebylo atd.
Jan Jindra se narodil v roce 1962. Vystudoval Střední průmyslovou školu
grafickou (SPŠG) v Praze a poté uměleckou fotografii na Filmové a tele‑
vizní fakultě AMU v Praze. Od roku 2002 učí v Ústavu reklamní fotografie
a grafiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Pracuje v ucelených tematic‑
kých cyklech (viz dále text Pavla Hrušky). V letech 1993 až 2002 vytvořil
více než sto titulních stran časopisu Softwarové noviny. Kromě tohoto
periodika byly jeho fotografie otištěny v Le Monde 2, Perfil, El Pais, Cla‑
rin, Prager Zeitung, Literaturen, Brennpunkt, Paris Match, Espagne,
Angeltere, Afrique du Sud či Photonews. Vystavuje od roku 1987, kromě
řady českých a moravských galerií vystavoval také na Slovensku (Brati‑
slava), v Německu (Mnichov, Halbestadt, Wuppertal, Konstanz, Stutt‑
gart, Chemnitz, Graal‑Müritz, Weimar, Berlín, Drážďany, Düsseldorf),
USA (New York), Itálii (Ispra), Venezuelee (Carracas), v Holandsku
(Rotterdam), Belgii (Brusel), Argentině (Buenos Aires). V roce 2001 zís‑
kal první cenu v soutěži Czech Press Photo v kategorii Věda a technika.
O fotografování napsal knihu Reklamní a produktová fotografie. Kreativní techniky a neobvyklé postupy (Computer Press, 2011). Dále vydal
soubor fotografií inspirovaných tvorbou Rainera Marii Rilkeho doprová‑
zený úryvky z jeho básní, prózy a dopisů Vnitřní krajiny. Rainer Maria Rilke a jeho svět ve fotografii (Jan Jindra, 2013). Fotografiemi doprovodil také
knihu Na cestách s Franzem Kafkou. Slavná i neznámá místa v Čechách a Evropě (text Judita Matyášová, Academia, 2009).
178
179
180
181
182
183
184
185
186
187
Fotografie Jana Jindry (1962) jsou osobitým dokumentem života z období před‑
revolučního Československa, zejména z pozdně nor­malizačních časů osmdesá‑
tých let. V tematických cyklech soustředěných kolem tehdejších společenských
fenoménů s jemnou ironickou nadsázkou i strohou přímočarostí přivádí na scénu
dnes již pozapomenuté, leč tenkrát zcela běžné skutečnosti a jevy (ostatně jedna
z jeho nedávných výstav nesla přiléhavý název Bylo nebylo), jakými byly například
masové páteční odjezdy (či spíše útěky) Pražanů na víkendové usedlosti (cyklus
Chalupáři) nebo pravidelné nástupy branců na základní vojenskou službu (cyk‑
lus Přijímač). Účinku dosahují Jindrovy fotografie originálním záběrem a ost‑
rým, nelichotivým zachycením dobových reálií, důsledkem čehož je až fyzicky
intenzivní vjem z výsledné podoby práce (např. jeho sugestivní konvolut snímků
Silvestry v Hotelu Jalta, dokumentující oslavy a večírky tehdejší socialistické nobi‑
lity promíchané se světem veksláků a lehkých holek, doslova čpí odérem omeze‑
nosti a nevkusu a je mimořádnou připomínkou eroze přirozených mezilidských
vztahů). Mnohé autorovy snímky lze vnímat jako určité synekdochy nepříliš
radostného života za času normalizace, a to i ty, na nichž „lidský prvek“ spontán‑
ností svých projevů a v jakémsi přirozeném a snad ani ne vědomém „navzdory“
jakoby překonává bezútěšnost a nepřejícnost okolností a doby, v níž je mu dáno
žít (např. v cyklech Jižní město či Vlaky). Vedle pohledů z okna Jiřího Hankeho,
výloh Iren Stehli či fotografických záznamů fasád, oken a chodníků Jaroslava Bárty
přinášejí práce Jana Jindry další podstatné svědectví o bezčasí osmdesátých let,
svědectví o to cennější, že autorovo dílo se vymklo diktátu povinného optimismu
i – v tehdejší dokumentární fotografické tvorbě vyžadované – smířlivé a útěšné
laskavosti.
Pavel Hruška
188
189
welesův výtrarní
Petr Válek:
Rázně svérázně
Petr Válek se narodil v roce 1976, žije v Loučné nad Desnou. V letech
1990 – 1993 se učil a vyučil v Žulové kameníkem, v letech 1996 – 2004 pra‑
coval jako ošetřovatel v domově důchodců v Šumperku, od roku 1997
se plně věnuje výtvarné tvorbě. Je autorem osobitých kreseb, maleb,
objektů, hudební nástrojů, zvuků na ně vyluzovaných a básní. Grotesk­
nost, ironie, ráznost, svéráz, robustnost výrazu, ale také porozumění
outsiderům – těmito atributy lze neúplně, ve zkratce charakterizovat
Válkovu tvorbu. Vystavuje zejména v rodném regionu (Šumperk, Olo‑
mouc, Příkazy…). V roce 2013 vyšla bibliofilsky péčí Aleše Kauera Válkova
sbírka básní a kreseb Klestí (spolu s CD se zvukovým záznamem).
Navenek působí až plaše, samotářsky, a snad to tak i platí, ale zároveň je až nesku‑
tečně vnitřně svobodný a pocit uvolnění a svobody i kolem sebe šíří a štědře roz‑
dává. Mění postupy, styly, techniky, materiály s lehkostí dechu, a přece zůstává
ve všem tom nezaměnitelný. Tajemné stroječky zvučí a podivné nástroje hrají,
barevná škála pokrývá celé rozpětí od krajní úspornosti po řezavě ostré, až křik‑
lavé barvy, a slovem dokáže zaskočit i tak ostříleného hostitele vltavské čajovny,
jakým je básník a fotograf Igor Malijevský. A jindy zadumaně bloumá krajinou
nepohody a lidem i slovům se zdaleka vyhýbá.
(Miroslav Koval v textu k výstavě v Šumperku, 2014)
Utíkám do kolínek
netikám
nedutám
Bude to rozednění nebo nanebevzetí
Stromky v Jaroměři
duchovní úleva
Což není poločas sněhulek?
Nosní překážka na výsluní
Jako pampeliška v koncích
Uvařím
kleknu
a snídani posunu hlouběji.
(Klestí, 2013)
190
191
Dotyk zázračna
v překladech Marcela Rejmánka
Philip Lamantia, cca 1985
Philip Lamantia se narodil 23. října 1927 v San Francisku v rodině sicil‑
ských imigrantů. Verše začal psát ve čtrnácti letech pod vlivem svého
učitele literatury, který od žáků požadoval buď originální báseň, nebo
domácí úkol. Lamantiovi se tak tehdy podařilo vyhnout se všem domá‑
cím úkolům. Jednoho dne, podle jeho vlasních autobiografických
záznamů na vrcholu hory San Bruno, definitivně podlehl „vnitřnímu
hlasu“, který jej vyzval k tomu, aby se stal básníkem. Báseň, kterou při
této příležitosti napsal, se bohužel nedochovala. V té době ho už také
přitahoval Edgar Allan Poe, považovaný Andrém Bretonem za jednoho
z předchůdců surrealismu. Obdiv pro obrazy Salvadora Dalího a Joana
Miróa pak Lamantiu vedl k bezprostřednímu zájmu o surrealistické
hnutí. Následovala korespondence s některými představiteli surrealismu
ve Spojených státech (Charles Henry Ford, Parker Tyler) a později se
samotným Bretonem, který se o Lamantiovi vyjádřil jako o „hlasu, který
se objeví jednou za století“. Významnou Lamantiovou inspirací v té době
byl surrealistický časopis VVV, editovaný Davidem Harem a Andrém Bre‑
tonem. V roce 1943 vyšlo šest Lamantiovych básní v surrealisticky orien‑
tovaném časopise View. Jeho článek Surrealism in 1943 a další tři básně
vyšly téhož roku v časopise VVV.
V dubnu následujícího roku básník, tehdy šestnáctiletý, zanechal
řádného školního vzdělávání (pro své důsledně nekonformní chování byl
192
ze školy vyloučen), odcestoval do New Yorku a tam pracoval jako asistent editora
pro časopis View do konce roku 1944. Po návratu do San Franciska chodil na řadu
přednášek zaměřených na literaturu, historii a srovnávací religionistiku na uni‑
verzitě v Berkeley. Jeho hlavním zdrojem literárního vzdělání byly ale především
neformální schůzky diskusního kroužku organizovaného Kennethem Rexro‑
them. Rexroth (1905 – 1982, literární polyhistor, básník, překladatel a kritik) je
považován za otce „sanfranciské básnické renesance“, a zdá se, že on byl také prv‑
ní, kdo tento termín použil. V té době to byla ještě „předbeatnická“ sanfranci‑
ská renesance. Mezi účastníky pravidelných diskusí a čtení poezie byli Madeline
Gleason (často označovaná za matku sanfarnciské renesance), Robert Duncan,
Jack Spicer, James Broughton, William Everson, Richard Moore, Thomas Parkin‑
son a Philip Lamantia, později take Lawrence Ferlinghetti. V roce 1946 vyšla prv‑
ní Lamantiova sbírka básní, Erotic Poems, s předmluvou Kennetha Rexortha. Na
konci roku 1949 odcestoval opět do New Yorku, tentokrát za svým přítelem bás‑
níkem Johnem Hoffmanem. Tehdy se v New Yorku také poprvé setkal s Jackem
Kerouakem, Allenem Ginsbergem a dalšími členy beatové generace. V roce 1952
navštívil poprvé Francii a poté žil půl roku v Maroku. Po návratu do San Francis‑
ka se seznámil s fotografkou a básnířkou Goldanou Nesbitovou, která se později
stala jeho první ženou.
V padesátých letech prošel Lamantia složitým vývojem. Hodně cestoval, ale
znejistěl, pokud šlo o jeho vlastní schopnosti, a stal se závislým na drogách. Ten‑
to stav se také promítl do jeho vystoupení v legendární sanfranciské Six Galle‑
ry 13. 10. 1955, kde tehdy recitovali své verše Allen Ginsberg, Michael McClure,
Philip Wahlen a Gary Snyder. Lamantia, který byl v té době známější básník než
jeho přátelé, toho večera své verše pardoxně nerecitoval. Procházel tehdy kri‑
zí spojenou s konverzí ke katolicismu. Přestal psát básně a své starší verše reci‑
tovat nechtěl. Nakonec, po Rexrothově a Ginsbergově přemlouvání, souhlasil
se čtením básní svého nedávno zesnulého přítele Johna Hoffmana. Rovněž Jack
193
překladatelská hu
překladatelská hu
Philip Lamantia
Philip Lamantia
Dotyk zázračna
Kerouac se ke čtení svých básní neodhodlal a místo toho vybíral vstupné, za kte‑
ré pak nakoupil galonové džbány vína pro všechny přítomné. Sám potom tuto
událost popsal v knížce Dharmoví tuláci (The Dharma Bums), kde je Lamantia
představen jako Francis DaPavia. Noc 13. 10. 1955 v Six Gallery je mnohými pova‑
žována za skutečný počátek sanfranciské renesance (Michael Davidson, 1989:
The San Francisco Renaissance. Cambridge University Press).
Pět dalších desetiletí Lamantiova života je poznamenáno odklony a pří‑
klony k surrealismu, depresemi (jak se později ukázalo, trpěl bipolární afektiv‑
ní poruchou), obdobími bigotního katolicismu, obdobími jazzu a mysticismu,
obdobími uzavřenosti a obdobími, kdy ničil své rukopisy a poezii zcela odmí‑
tal. Nicméně z těchto desetiletí pochází devět sbírek básní, které vyšly ještě za
jeho života, jakož i kontakty, které navazoval se surrealistickými umělci při svých
pobytech ve Francii, Mexiku, Řecku a Španělsku. Během svého pobytu v Athé‑
nách v roce 1960 se seznámil s americkou básnířkou Nancy Joyce Petersovou
a roku 1978 se s ní oženil. Nancy se později stala výkonnu ředitelkou a spoluma‑
jitelkou Ferlinghettiho nakladatelství City Lights. Z Lamantiova pobytu ve Špa‑
nělsku pochází sbírka Touch of the Marvelous (1966, 1974), k níž obálku vytvořila
česká suerralistická malířka Toyen (vlasním jménem Marie Čermínová). Největ‑
šího úspěchu se dočkaly jeho Selected Poems, vydané roku 1967 v City Lights: na
konci desetiletí bylo prodáno 15 000 výtisků. V roce 1971 byl Lamantia pozván
přednášet poetiku na San Francisco State University a v letech 1978 až 1982 před‑
nášel The Poetic Imagination v San Francisco Art Institute. Jeho poslední básně
jsou často nábožensky motivované, ale jsou mnohdy také inspirovány přírodou
a zájmem o ornitologii. Některé básně jsou motivovány mýty indiánských kme‑
nů, se kterými po dlouhá léta navazoval kontakt. V roce 1989 podnikl, spolu
s Nancy, svoji poslední zahraniční cestu – do Egypta. Tato cesta byla vyvrcho‑
lením jeho dlouhodobého zájmu o egyptskou architekturu a mytologii. Báseň
Egypt, která byla inspirována touto cestou, později občas označoval za svoje
194
Dotyk zázračna
nejlepší dílo. V posledních letech života se vzdal veškerých styků s veřejností,
včetně svých přátel. V posledním interview, poskytnutém Garrettu Caplesovi
v roce 2001, řekl: „Tak jako mysticismus, poezie směřuje k odhalení toho, co nám
není známo, také nás ale činí vědomými toho, co už je v nás.“ Zemřel na selhání
srdce 7. března 2005 v San Francisku.
Philip Lamantia zůstává ve stínu svých známějších současníků. The Collected Poems of Philip Lamantia (editoři Garrett Caples, Andrew Joron a Nancy Joyce
Petersová, 437 stran) vydalo nakladatelství University of California Press v roce
2013. Konečně tak byl alespoň částečně splacen dluh jednomu z nejvýznamněj‑
ších amerických básníků dvacátého století. Pak tu ale ještě zbývá značně nesnad‑
ná výzva pro české překladatele.
-mr-
Ilustrace obalu sbírky Touch of
the Marvelous vytvořená českou
surrealistickou maliřkou Toyen
195
překladatelská hu
Philip Lamantia
Philip Lamantia
Dotyk zázračna
196
Dotyk zázračna
HERMETIC BIRD
HERMETICKÝ PTÁK
This sky is to be opened
this plundered body to be loved
this lantern to be tied
around the fangs of your heart
Tohle nebe je k otevření
tohle zplundrované tělo je k lásce
tahle lucerna je k přivázání
okolo tesáků tvého srdce
Lost on a bridge
going across oceans of tragedy
across islands of inflammable women
I stand
with my feathers entangled in your navel
with my wings opalescent in the night
and shout words heard tomorrow
in a little peasant cart
of the seventeen century
Ztracen na mostě
jdu přes oceány tragédie
přes ostrovy nehořlavých žen
Stojím
se svým peřím zapleteným v tvém pupku
se svými křídly opalizujícími do noci
křičím slova zítra zaslechnutá
v malém žebřiňáku
ze sedmnáctého století
Breath by breath
the vase in the tomb
breaks to give birth to a roving Sphinx
Tremble, sweet bird, sweet lion
hunger for you
hunger for your mother
Dech za dechem
váza v hrobce
praská aby porodila veslující Sfingu
Třes se, sladký pták, sladký lev
má na tebe chuť
má chuť na tvoji matku
The children in the lamps
play with our hair
swinging over the void
Děti v lampách
si hrají s našimi vlasy
a houpají se nad prázdnem
197
překladatelská hu
Philip Lamantia
Philip Lamantia
Dotyk zázračna
198
Dotyk zázračna
Here is a landscape on fire
Here are horses wet by the sour fluids of women
Tady je hořící krajina
Tady jsou koně vlhcí od kyselých tekutin žen
On the pillars of nicotine
the word pleasure is erased by a dog’s tongue
On the pillars the bodies are opened by keys
the keys are nailed to my bed
to be touched at dawn
to be used in a dream
Na pilířích nikotinu
slovo rozkoš je smazáno psím jazykem
Těla na pilířích jsou otevřena klíči
klíče jsou přitlučeny k mé posteli
abych se jich mohl dotknout za svítání
abych je použil ve snu
If one more sound is heard
the children will come to murder
at the bottom of the lake
at the bottom of the lake
Jestli zazní ještě jeden zvuk
děti přijdou vraždit
na dně jezera
na dně jezera
If the children murder
the owls will bleed
the wanton humans
who parade in the basements of the sun
Jestli děti budou vraždit
sovy budou vysávat krev
chlípných lidí
pochodujících v přízemích slunce
When the columns fall into the sea
with a crash involving prophecies and madmen
together in a little cradle
lifted into the robes of desire
and with our mouths opened for the stars
howling for the castles to melt at our feet
you and I
will ride over the breasts of our mother
Až sloupy spadnou do moře
s duněním přinášejícím proroctví a šílence
spolu v malé kolébce
vyzdviženi do hávů touhy
a s našimi ústy otevřenými pro hvězdy
plakat budem pro hrady tající u našich nohou
ty a já
poplujeme přes prsa naší matky
199
překladatelská hu
Philip Lamantia
Philip Lamantia
Dotyk zázračna
who knows no one
who was born from unknown birds
forever in silence
forever in dreams
forever in the sweat of fire
200
Dotyk zázračna
která nezná nikoho
která se narodila neznámým ptákům
navždy v mlčení
navždy v snách
navždy v sladkém ohni
201
překladatelská hu
Philip Lamantia
Philip Lamantia
Dotyk zázračna
202
Dotyk zázračna
AUTOMATIC WORLD
AUTOMATICKÝ SVĚT
The sun has drowned
virgins are no more
there is no need for understanding
but there is so much to see
Slunce utonulo
panny už neexistují
ničemu není třeba rozumět
ale je toho strašně moc k vidění
So come with me
down the boulevard
of crawling veins
Don’t be afraid
blood is cheep!
Tak pojď se mnou
dolů ulicí
plazících se žil
Neboj se
krev je levná!
A paradise song?
A dirty story?
A love sonnet?
Scream it out!
Then we’ll have the human walls
tumbling down to meet our march
into the raw‑meat city!
Rajský zpěv?
Oplzlé vyprávění?
Milostný sonet?
Vykřikni to!
Potom budeme mít lidské zdi
které se rozpadávají, aby se setkaly s naším pochodem
do města syrového masa
The velvet robes are strewn
across the landscape
We step upon the sidewalk
that goes up and down
up to the clouds
down to the starving people
Don’t ask me what to do!
Sametová roucha jsou rozházena
po krajině
Stoupnem si na chodník
který jde nahoru a dolů
nahoru do oblak
dolů k hladovějícím lidem
Neptejte se mě, co dělat!
203
překladatelská hu
Philip Lamantia
Philip Lamantia
Dotyk zázračna
204
Dotyk zázračna
Keep on going
we’ll end up somewhere fast
on the moon perhaps!
Pokračujme v chůzi
brzy někde skončíme
možná na Měsíci!
Rainbow guns are dancing
in front of the movie queens
Everyone is laughing
flying dying
never knowing when to rest
never knowing when to eat
Duhová děla tancují
před filmovými královnami
Všichni se smějí
letí, umírají
nikdy nevědí, kdy si odpočinout
nikdy nevědí, kdy se mají najíst
And fountains come falling
out of her thistle‑covered breasts
and the dogs are happy
and the clowns are knifing
and the ballerinas are eating stone
A fontány vypadávají
z ňader pokrytých bodláčím
a psi jsou šťastni
a klauni si pohrávají s noži
a baleríny jedí kameny
O the mirror‑like dirt
of freshly split blood
trickling down the walls
the walls that reach the stars!
Ó zrcadlové bláto
čerstvě rozlité krve
stékající dolů po zdech
zdech, jež dosahují ke hvězdám!
O the flock of sheep
breaking their flesh open
with bones sucked
from the brothels!
Ó stádo ovcí
rozlamující svá těla
s kostmi vysátými
z bordelů!
205
překladatelská hu
Philip Lamantia
Philip Lamantia
Dotyk zázračna
206
Dotyk zázračna
O the grave of bats
sailing through shops
with the violent hands!
Ó hrobe netopýrů
plavících se skrz obchody
se zuřivýma rukama!
When will these come?
When will these go?
Kdy tohle přijde?
Kam to povede?
The sun is riding into your eye
virgins are bursting
from under my flaming palms
and we are slowly floating away
Slunce se valí do tvého oka
panny pukají
pod mýma ohnivýma rukama
a všichni pomalu odplouváme do neznáma
207
překladatelská hu
Philip Lamantia
Philip Lamantia
Dotyk zázračna
208
Dotyk zázračna
AWAKENED FROM SLEEP
PROBUZENI ZE SPÁNKU
Swept from the clouds
we are among gardens under the sea.
Flaming white windows
from which nightingales flaunt in the sun.
Smeteni z oblaků,
jsme mezi zahradami pod mořem.
Ohnivá bílá okna,
ve kterých se slavíci předvádějí v slunečním světle.
Have we come from the cities of the plain
or the moon’s lake of demons?
Přišli jsme z měst na pláni,
nebo z měsíčního jezera démonů?
Your whole body is a wing,
daughter of half‑seen worlds;
together we fly to rock of flesh
beneath the ashes of ancient lovers.
Celé tvé tělo je křídlo,
dcera poloviděných světů;
letíme spolu ke skalám masa
pod popelem starověkých milenců.
There is no rule here,
no seasons and no misery;
there are only our desires
revealed in the mist.
Here ghosts are reborn every moment
in the spider webs of your face.
Není tu žádné pravidlo,
žádná období ani žádné trápení;
jsou tu jen naše touhy
odhalené v mlze.
Každým okamžikem jsou zde duchové znovuzrozeni
v pavučině tvé tváře.
Your hair is mingled with little children
laughing in the moonlight;
butterflies have come to rest upon your lips
whose words clothe the dancing stars
falling lightly to earth.
Tvé vlasy jsou propleteny malými dětmi,
které se smějí v měsíčním světle;
motýli si přiletěli odpočinout na tvé rty,
jejichž slova odívají tancující hvězdy,
které padají lehce k zemi.
209
překladatelská hu
Philip Lamantia
Philip Lamantia
Dotyk zázračna
210
Dotyk zázračna
You have become so monumental,
and I so sleepy.
Water is trickling down your lucid breasts.
In a minute you’ll be a shadow
and I a flame in sleep.
Stala ses tak velkolepou,
a já tak ospalým.
Voda stéká z tvých zářivých ňader.
Do minuty budeš stínem
a já spícím plamenem.
We’ll meet,
corridors will open,
the rain will come in,
the hot bite of dogs will be upon us.
And drifting with marvelous touch
of all the moons of space,
will be the lovers,
diffusing their blood
in the secret passageways of the heart.
Setkáme se,
chodby se otevřou,
déšť přijde dovnitř,
horké psí kousnutí bude nad námi.
A unášeni se zázračným dotykem
všech měsíců vesmíru,
budeme milenci,
prolínající svou krev
tajnými průchody srdce.
211
překladatelská hu
Philip Lamantia
Pan Jiří onemocněl
Nikdo nečekal, že se to stane. Ani pan Ji‑
ří. K tomu, mluvit pravdu (a nic než prav‑
du), ho zjevně nikdo a nic nenutilo. Vše se
strhlo jak rychlá bouře, která bez varování
houpne s hladinou vod o patro výš a pro‑
trhne zpuchřelá stavidla. Ještě když šel Jiří
večer na zasedání zastupitelů jedné z okra‑
jových částí malovelkoměsta, přemýšlel jak
spořádaně zařazený občan…
Ale na schůzi, během projevu předsedy, za‑
čal Jiří pociťovat nezdravě svědění, svědi‑
lo ho vše čím dál víc, začal se ošívat, šoupat
židlí. Marně na něj soused zleva několikrát
varovně sykl – nedalo se to potlačit. A příči‑
nou té vlezlé svědivky nebyla alergie na do‑
mácí pomazánku, kterou na každou schůzi
napůl mateřsky, napůl vypočítavě připravi‑
la páně předsedova obtloustlá choť, ale byl
to předsedův projev samotný.
212
Bláboly. A navíc lživé! neodbytně se vtíra‑
lo Jiřímu do mysli. Až se polekal, ale zasta‑
vit ten náhlý příval nešlo. Všechny ty prac‑
ně vybudované spoje, které zabezpečovaly
hladký spád času pořád vpřed, pořád vpřed,
všechny ty ochranné mechanismy, fungují‑
cí snad už od Pionýra, najednou zkratovaly,
přestaly fungovat a pan Jiří seděl náhle me‑
zi souputníky bez ochranného zbarvení.
Vše se zhoršilo při čtení rozpočtu. Jak pra‑
se, které spařili v horké vodě a sedřeli mu
všechny štětiny – začal se navíc červenat.
„…Ale to to to přeci… není pravda!“ vykok‑
tal a strach z toho, co mu leze z úst, zesí‑
lil konec věty skoro v křik. Předseda udive‑
ně zdvihl pohled od papíru, ze kterého četl
výroční zprávu.
„Žádné peníze na sázení stromků jsme pře‑
ci v rozpočtu nikdy neměli…“
šramot
Vladimír Šrámek
Teď se na Jiřího otočili všichni. Cožpak ten
hňup neví, co vědí všichni? Že šlo o provizi
firmě předsedova švagra? Přeci! Za tu almuž‑
nu by přeci to předsedování nikdo nedělal!
„Je vám špatně?“ hodil předseda Jiřímu po‑
mocné lano. Ten se beze slova zvedl a vypo‑
tácel se z místnosti. A jak opilý námořník si
to šněroval potemnělou periferií domů.
Spal neklidně. Ve snech ho podivní pánové
v tmavých oblecích střídavě škrtili prádel‑
ní šňůrou, strhávali mu nehty zrezivělými
kombinačkami, do hrudi mu rýčem vyryli
jámu širokou a hlubokou tak akorát na je‑
den stromek! Jiří se probudil zpocený a vy‑
třeštěně zíral do tmy, dokud nezešedla. Až
pak se cítil bezpečněji a na chvíli usnul.
Jenže po cestě do práce ho to začalo chy‑
tat znovu. Škrábal se pod košilí. Marně.
A v uzenářství, kde se zastavil pro svači‑
nu, to propuklo naplno. Prodavačka prá‑
vě šťouchla do váhy a napočítala starému
dědovi pár deka navíc. Jiří se ozval za něj:
„Mladá paní, salám není kapr! Ten se sám
nemrská!“ dodal už zbytečně. Prodavačka
vztekle přisypala na pult pár drobáků a dě‑
da se odšoural. Po něm i pan Jiří. Už v tram‑
vaji našel pod plátkem šunky chumáč skroj‑
ků. Tramvaj drncala po křivých kolejích,
skrojky se na papíru kroutily jak žížaly, až
se Jiřímu začaly před očima dělat mžitky.
Zhluboka dýchat, zapnula se mu v týle čer‑
vená kontrolka, pan Jiří poslechl její varo‑
vání, a nevolnost přešla.
Ale v práci nebylo líp. Snad za to ani ne‑
mohl. Ale výkres, který dokončil již přede‑
včírem, se sám od sebe sroloval a Jiří se ho
marně snažil napnout zpět na rýsovací prk‑
no. Svěsil rezignovaně ruce do klína.
„Co blbneš?!“ zasyčel Olda od vedlejšího
prkna. „Prozradíš nás oba,“ opatrně se roz‑
hlížel směrem k šéfovi.
„Tak ať,“ pokrčil rameny Jiří.
„Kreténe,“ ulevil si Olda, ale v hlase zazněl
i stín obav. Tohle není samo sebou, Jiří měl
přece odjakživa pochopení pro teamwork.
Podařilo se! Nezvyklá činnost přilákala
pozornost šéfa: „Hotovo, chlapi?!“ zeptal
se způsobem, na který se dalo odpovědět
pouze: „Ano, právě jsme to dodělali.“ Olda
vrhl na Jiřího zničující pohled. Ten jen tak
tak uhnul před imaginárním knokautem.
Domů šli poprvé po měsících každý sám.
V obýváku si Jiří udělal pohodlí, rozložil
sobotní noviny, které vždy trávil po kous‑
kách až do příštího pátku. Jiřina zašoupala
židlí u stolu, což byl signál k večeři. Jiří do‑
sedl a Jiřina mu strčila pod nos vlažné pár‑
ky. Neřekl nic. Jestli něco z duše nesnášel,
byly to právě vlažné párky.
„Děkuju,“ zlověstně prohodila do éteru
manželka. Jiří se nevzmohl na to, aby slův‑
ko opakoval.
„Ty seš ale sprosťák,“ vytočila se manželka.
„Nechat si sloužit. A ani nepoděkovat – aby
ti huba neupadla!“ Pak sklonila hlavu a ro‑
zeštkala se. „Já vím, už mě dávno nemáš…“
213
Pan Jiří onemocněl
„Neříkej to!“ vybuchl Jiří. „Nebo se něco do‑
zvíš!“ V tu ránu paní Jiřinu vzlykání přešlo
a přešla do protiútoku: „Seš hajzl. A vždyc‑
ky jsi byl. Sobec! Dneska odpoledne tu byla
sousedka – po celý čtvrti se nese, jak ses vče‑
ra na schůzi předvedl. Seš pokrytec!“
„Právě,“ zamumlal Jiří sám pro sebe a cítil,
jak se scvrkává. Jak ta pravda ho rozežírá ze‑
vnitř, ničí, jak kolabuje směrem, kde kdy‑
si v těžišti jeho bytosti viselo srdce. Stoupla
214
mu horečka, zamžilo se mu před očima?
Svezl se ze židle na zem!
Probral se až ve špitále. V erárním pyžamu,
kapačku v předloktí. Skláněl se nad ním
Olda a díval se mu do očí: „To bude dobrý,
Jirko. Primář říkal, že jsi jen trochu přetaže‑
nej. A že ti do tří týdnů zaberou prášky. Ne‑
boj! Jsme kámoši, dál v tom jedeme spolu!
V těch našich životech. Už nejsem naštva‑
nej. Já nevěděl, že seš nemocnej!“
šramot
Vladimír Šrámek
215
recenz
ŽATECKÁ POUŤ
Josef Mlejnek:
Sklepní okénko
PASEKA
Praha–Litomyšl 2013
V roce 2011 vychází Josefu Mlejnko‑
vi dva podstatné, ba pro ustanovující
se sbírku Sklepní okénko předzname‑
návající tituly: Brána naděje a Poslední básně. V tom prvním, vydaném při
příležitosti Světových dnů mládeže
Madrid 2011, v němž „promodlil“ cy‑
klus fotografií Jindřicha Štreita, na‑
lezneme zveršovaný úmysl: „už několik let / se chystám do rodného kraje. /
Vykonat v skrytu pouť / a obnovit křestní slib / v kostelíku, kam mne / k omytí živou vodou / přinesla má matka.“ Ve
druhém, jenž přeložil ke stému výro‑
čí narození Czesława Miłosze z jeho
završující se tvorby, nás vpravdě po‑
demele jakýsi nejzazší, osvobodivý,
předsmrtný rytmus: „Modlím se ke svému příručnímu Bohu, / neboť On musí
mít miliardu uší / a jedno ucho má pro
mne stále otevřené.“
Poválečně narozenému básníku, kri‑
tiku, překladateli a pozdějšímu signa‑
táři Charty 77 Josefu Mlejnkovi (1946)
nikdy nic nechybělo z tzv. ABC – bás‑
nické práce požadované Ezrou Poun‑
dem. Naopak. Jak přiznává pro revue
Kontexty v zavedené rubrice Básníci
čtou básníky, zejména četba a překla‑
dy esejů myslitelů, například Maritai‑
na, Gilsona, Tresmontanta, ho vždy
216
spolehlivě naladí do kýženého stavu
„zážehového vidění“. Navíc psychoana‑
lyticky odstíněno, nachází se v období
mezi životním odpolednem a začína‑
jícím stářím, kdy se v něm ozývá dě‑
dovská duše. Tak putuje, plně vnitř‑
ní slib: „zevnitř poznávat, odkud až jsi“;
v jeho případě na Žatecko, do kra‑
je „vypuštěných“ Sudet a následných
vojenských prostorů, kde s rodiči po‑
býval do svých – možná nejiniciač‑
nějších – šesti let. Co báseň, to krok,
zastavení, usebrání, průhled: „s detaily, v celé vyklenutosti.“ Ať v ještě dět‑
ském uhranutí nad „Válem plným čerstvě nalovených ryb“ či už s chlapeckým
zklamáním při cestě z ranní latríny:
„když jsem se vracel / do dědovy ložnice,
byli už přikryti.“ A třebaže až v nelí‑
tostném pokání před kdysi vystřele‑
ným mozkem hrdličky („Její oko na mne
i teď / hledí z mrtvé hlavy živé“) – vždy
však v naději, tvrdošíjné, „jako se poražení chytali rohů oltáře“. I vůči těm, „co
tu včera poroučeli / větru, dešti“, vysmí‑
vajícím se nám dnes, „že prosíme o déšť
Nebesa.“
Střídání dějů, postav a míst (v kraji‑
ně, doma, v chrámu, ve chlévě), ob‑
zvlášť v této čtvrté sbírce (ponej‑
prv nerozčleněné do cyklů), provází
adekvátní střídání v rovině formál‑
ní. Již ve vstupní Pastvině, náležejí‑
cí k těm slibným, žel zadržovaným
generačním prvotinám – podobně
jako Valuškovo Ztotožňování či Zde
v pochybnosti Ivy Kotrlé –, Josef Mlej‑
nek nezapřel, že je synem hajného.
Čeká „v poustevním tichu za bezver-
ší“, někdy měsíce i roky, než báseň pro­
lne do všech svých veršů; potěžkávaje cit‑
livě, kdy se mu zachytává ve „stavidlech“
haiku, v meandrech slovních etymologií
(„Epocha, archa, / arché, epoché: / Noe a jeho / mišpoche?“) anebo v básni v próze, což
jsou jeho tři stálá, nejvlastnější líčení. Ve
Sklepním okénku výše zmíněné ještě pečli‑
věji podotahovává. Tentokrát i s ohledem
na celkovou prokomponovanost sbírky,
uměřenou, nepřetíženou, v níž jakoby:
co verš v básni, to báseň ve sbírce. Docilu‑
je tím něčeho, co se dá nazvat: zpětný čte‑
nářský efekt. Najednou se v nás totiž řada
metafor a přirovnání, zdánlivě samostat‑
ných, začíná napříč knížkou nenápad‑
ně, ale jistě zřetězovat: kaštan v květu,
„jehož lampiony září do noci“; dívka‑ptáče,
„V uličním světle / jí jako zemřelým / není vidět tvář“; lidská lebka „se z písku (nedlouho
po válce) / […] / zašklebila“; chromá jabloň
„S jediným, posledním jablkem suplujícím
v polotmě slunce“.
Anonce na záložce informuje, že autor
své vzpomínky nezveršovává, nýbrž „básnicky prosvětluje jako filmový negativ“. Proč
ne, nezapomínejme ale, že Josef Mlejnek
je zároveň letitý divadelní kritik (Cosi ve
vzduchu, 2000). Tudíž že některá básnic‑
ká „gesta“, takřka biometrická („odhrnuv
spodní ret“) a často za zvedající se opony
snu, rána, prozření, třeba při scéně „s jediným, posledním jablkem“, dodá‑li: „V nedostižné výšce. Nedosáhl jsem pro ně.“ – akcen‑
tují i rozměr veskrze jevištní. Pevně však
dozrálý v ratolest chvíle. Z důstojenství
osudu. I z vinného kmene mýtu („zakletý
Golem s valníkem“, „kaštan Ezau“). S fabu‑
lací nejenže založenou na tradičním zkra‑
cování, záblesku s okamžitým „haikovým“
zahřměním („pizda suchý zip“), nýbrž zá‑
měrně – možná po pravoslavných praro‑
dičích – zpomalovanou, jako by nás pro‑
stoupila ikona a narativní verš přecházel
v modlitbu: „V kravíně jsem měl nejraději
chvíle, / kdy zvířata už uléhala a přežvykovala / a já jen vysypával chodbu vápnem. //
Cestu, pouť k Matce Páně, / začněme odsud, /
bez palmových ratolestí, / v rukou se stvoly /
kukuřice.“
Poutí „žateckou“, od Cesty do Andělské
hory, kolem středobodového Kaštanu ve
dvoře 2 až ke Krátkému spojení, doputo‑
val Josef Mlejnek, básnicky, lidsky, sám
k sobě. Vyprostil se tak ze sevření literár‑
ních vzorů (po linii Deml, Holan, Diviš,
Hejda), ustanovuje si vlastní „liturgii“ ver‑
še, především tu založenou na slovní neo‑
kázalosti a přirozené orchestraci („Líbilo se
mi být s ní / v kuchyni, odpoledne, / když myla nádobí.“). I usmířil se na ní, poutnicky,
což se básníkům příliš často nestává, s ko‑
nečností. Nikoli pouze osobně, nýbrž skr‑
ze dar snu, čtvrtstoletí od skonu otce taky
mezigeneračně: „Stál u okna, čistil si brýle
a řekl mi: / Vlastně je už nepotřebuju, vidím
teď líp.“ Přiváděje celou svou paměť, celé
své „kdysi“ vlastně před sebe, v podstatě do
milosti, a dokonce do vidění: „když jsem se
probudil, kaštan Ezau ve dvoře stál v květech.
V měsíčním světle jsem jej viděl opět jako bytost, a on sám jako kdyby nakročil blíž…“. Se
symboličností navenek nehledanou. Ale
podložní, archetypickou, pomyslíme‑li
introverzně („v rukou se stvoly“), že seve‑
roameričtí indiáni kukuřici (Mondamin)
vzývali v „eucharistické“ úctě.
Zdeněk Volf
217
recenze
SETKÁNÍ NA CESTĚ
Tereza Riedlbauchová:
Pařížský deník
KNIHA ZLÍN
Zlín 2013
Ještě před tím, než jsem se stal literárním
kritikem, byl jsem čtenářem. A kolikrát si
přeji zůstat jím především: zaujatým, ná‑
paditým, čtoucím v cizích textech své
vlastní příběhy. Dokonce i s tím rizikem,
že se mohu minout s tak zvaným většino‑
vým míněním, že budu snad až příliš neo‑
maleně vstupovat do dveří jenom pootev‑
řených. Přiznávám tedy, že návrhy úprav či
oprav předkládám zde nikoli jako (sotva)
pouhý spolubydlící (v prostorách jiným
vystavených a jinými obývaných), ale jako
dočasný nájemník hodlající se (z přesvěd‑
čení ovšem této chvíle) nastěhovat natrva‑
lo. Takto jsem si tedy počínal v nové sbírce
Terezy Riedlbauchové.
Vědom si posunů a proměn, které se v ní
udály oproti předchozímu opusu Don Vítor si hraje a jiné básně: sílí intelektualizace
textu, jeho významové zatěžkání a potře‑
ba sevřenosti tvarové. Méně už se spolé‑
há na to, co bylo autorce dáno možná již
do kolébky: hluboké zakotvení v tradici,
kultuře (nejen slovesné: zmiňme její ne‑
předstíraně hluboký vztah k výtvarnému
umění či hudbě), schopnost kultivova‑
ného formulování myšlenek, rozkřídlení
do několika směrů (nejen druhů umění,
ale také geografických kulturních typů,
světových stran, měst). Následováno se‑
čtělostí či cvikem získanou řemeslnou
218
zručností. Autor doslovu Ondřej Macura
navíc, myslím, zřetelně vystihl další z dů‑
ležitých rysů zkoumané knihy: „Pařížský deník […] vnímám v kontextu autorčiny
tvorby jako zlomový. Její první sbírky jako by
se odehrávaly v jakémsi mytickém časoprostoru, estetizovaném, únikovém světě, odtrženém
od všednodenní reality. Teď v někdejším krajkoví slov stále více a více přibývá trhlin, skrze
něž je vidět kůže a občas i rány, a mnohé z jejích básní se zarývají až do kosti.“ Ubývá em‑
blémů a ornamentů, přibývá konkretizace
a expresivity.
Proč jsem tedy, u všech všudy, přistupo‑
val k ponoru do textů Terezy Riedlbau‑
chové s obezřetností, jako kdyby na mne
v nich čekal kladivoun křížený se žralo‑
kem bílým? Ale ne, žádné závažné nebez‑
pečí, žádná podstatná újma v nich čtenáři
nehrozí. Dodávám z následného poznání.
Jenom se mi zdá, že zůstávají v půli cesty,
že bylo záhodno učinit ještě jeden krok.
Některé verše zdají se mi například –
z potřeby obrazů co možná nejpřesněj‑
ších – nakonec jaksi obsahovat slovo jaksi
navíc. „Zastřená okna k minulosti“, „u promoklých zdí nánosy snů“ – text zahrnují‑
cí v sobě takovéto dopovězení, vymeze‑
ní (velmi často abstraktní a klišovité) je
totiž nakonec méně (a to také rytmicky)
přesný, než by byl bez něj, tedy i méně
sdělující a otevřený čtenářově spoluúčas‑
ti při svém dourčení. „Ale tvoje mrtvá ruka mi znovu otevřela / dvířka do zapovězených
míst“ – jenomže do jakých vlastně? Tohle
je přece hodně snadné, tomuto lze se na‑
učit: tam, kde neumíme říci více, vložíme
namísto představy, již nedokážeme ztvár‑
nit, jí nadřazenou abstraktní množinu,
o níž se domníváme, že takovouto před‑
stavu v sobě zahrnuje – a navíc vypadá do‑
statečně šik, totiž poeticky. Reproduk‑
ce tak zvítězila nad tvorbou, bezbolestné
vnášení lety a častým užíváním kultivova‑
ných emblémů nad bolestným hledáním
(včetně rizika omylů a nepochopení). Ov‑
šem domnívám se, že v našem případě by
i pouhá dvířka lépe a důrazněji vyzvala
čtenáře ke vstupu a následování (neboť
by za sebe a ze sebe mohl viděti co je za
nimi). Úskalím bývá také, nedomyslí‑li se
vyslovené do důsledků. Pravím‑li totiž, že
„tvoje jméno má chuť podzimní révy“, definu‑
ji tím sice na jedné straně množinu mož‑
ných aluzí, na té druhé však vytvářím vyjá‑
dření vlastně tautologické (kdy že vlastně
ta réva zraje k ochutnání? – ale uměl bych
si už představit chuť révy zimní, mrazem
zrající ku sladkosti).
Byťsi i podzimní, přece jen nakonec vez‑
mu víno na milost: neboť tam, kde se
v básních poněkud již ztrácím v hustých
nánosech abstrakce, představují pro mne
konkrétní detaily bytu fyzického (včet‑
ně erotiky podané výrazně stejně jako
cudně), rodinného, rodového, městské‑
ho či přírodního ony milníky, o něž mo‑
hu opřít řád svých kroků, stejně jako se
o ně mohu zranit při neopatrné chůzi.
A je dobré, pokud je autorka navíc propo‑
juje s návratnými motivy přináležejícími
sice k světu duchovnímu, nicméně moti‑
vy materializovanými. Navýsost výmluv‑
ným je například vpád přírody do našich
obydlí i myslí (v gestu nadaném symbo‑
lickou platností: „koncem větví prorazil
sklem dovnitř“); když takovéto násilí ote‑
vírá prostory k vzájemnému prostupová‑
ní: uzavřené se stává otevřeným (u Riedl‑
bauchové právě že spíše zásahem vnějších
sil), otevřeným sdílení se. Nikoli však
bezbolestnému.
Osvěživě působí občasné surreálné pro‑
střihy v textu; vedoucí jednak k jeho es‑
tetickému ozvláštnění, jednak k zvýše‑
ní intenzity prožitku v něm podávaného.
Takovéto pasáže – třebaže stylizované do
podoby snových vizí – připadají mi navíc
(poněkud paradoxně) přesnější i sdělněj‑
ší (i vzpomněl jsem nad nimi kvazideníko‑
vých textů Petra Krále).
Nad autorčiným „jinak nic“ si zase říkám,
že někdy bývá lépe ponechat věci, li‑
di a děje rozžít se z jejich vnitřní podsta‑
ty; jenom je pozorovat, řadit, konstatovat
(poněkud možná i hodnotit), pojmenová‑
vat. Vidět tedy – a nejlépe s citem pro sub‑
verzivní, ironické, kontrastní sousedství:
„Bijí o sebe stěžně zakotvených lodí / a nervózně se otáčejí za mořem / Ve zdobeném salonku
s talíři / ústřice zavadí o jícen a vrhnou se dolů.“ I s onou nejistotou vnímání a přede‑
vším myšlení aktivizující stran konotací
(Smím myslet také tímto směrem? Na to‑
hle? Promítnout vlastní zkušenost do bás‑
nického obrazu?): „Ale nejslastnější je maso
lososí / s pohlavím vztyčeným do nebe.“ Jenom
nevím, zdali ono nebe není už deskou na‑
tolik obehranou, že hrot, který chtěl nově
zraňovat, přeskočí zpět do vyjeté drážky,
k abstrakci a estetizaci podle vzoru: „a pohlaví srpek měsíce / který tepe do klenby mého smutku.“ Když už deník, tedy ušpiněný
stříkanci z kaluží a pády na velkoměstskou
dlažbu.
Ale zase! – Když si na půl úst povzdych‑
nu nad efektní poetickou frází, překvapí
219
recenze
mne autorka vůlí k tvaru, tím, že začíná
tvořit – z ní a proti ní: pasáž „s melancholickou příchutí se dívám na lunu“ (jež je na‑
víc rozmyta záměnou zrakového vjemu
počitkem chuťovým) přivádí k záměrné
destrukci v motivu podaném stejně inte‑
lektuálně jako až hmatavě konkrétně (se
sevřeností starých činérií): „Zkoumá přesýpací hodiny / písek mi pomalu proudí z hlavy
do nohou“ (a my si nemůžeme být jisti, co je
v básni subjektem a co objektem, kdo po‑
zorující a kdo dějící se, kdo živý a kdo ka‑
menící). Pokud zvíme, že „Můj sen byl na
dosah / nebylo mezi námi sklo ani zeď“, je to
vždycky s vědomím, že daleko více je pře‑
kážek nepřekonatelných či zatímně ne‑
překonaných, že (tělem i duší, kolem sebe
a v sobě) hradby spíše stavíme než boří‑
me. Doufajíce v akci přicházející zvenčí,
v proměnu objektu/objektů v subjekty,
v setření hranic mezi uvnitř a vně, námi
a jimi – pohledem, myšlenkou, pohybem,
slovem. Chceme to však vůbec? A nebojí‑
me se?
Nebát se. Kéž by se autorka, krom oné
špíny, nebála ani věcí – věcí vyvolaných
jménem. Odleskem od nich – pokud už
se objeví – bývají totiž verše i celé básně
jaksi zevnitř nasvíceny. Neboť Riedlbau‑
chové neschází na daru vidět jinak a no‑
vě; tak, aby se pod povrchem spatřené‑
ho/pojmenovávaného při každém čtení
vynořovaly další vrstvy. Takový „chrchel
motýlů“ je věru k nezaplacení a „moje ruka vlála jako ginkgový list“ mne přesvědču‑
je, že nastoupená cesta má ještě kam vést.
Bude‑li blátivá a kamenitá, o to raději po
ní půjdu.
Ivo Harák
220
POKUS
O LITERÁRNÍ
PARODII
Viki Shock:
Zahradníkův rok na
hřbitově
CLINAMEN
Praha 2014
Jeden z mladších nonkonformních auto‑
rů, píšící pod jménem Viki Shock, se po
tvorbě v žánru poezie obrátil poprvé
k žánru prózy. V nakladatelství Clinamen
mu vyšla útlá knížka s titulem Zahradníkův
rok na hřbitově. Název v první polovině při‑
pomíná sbírku rozmarných causerií Karla
Čapka, v druhé části naopak jako by mířil
k tradicím romantické literatury pracující
s motivy smrti a hrůzy. Nic takového však
čtenář v knížce nenajde.
Shockův text je totiž rozpolcen do dvou
rovin: jednu tvoří převyprávění zkušenos‑
tí literáta „na volné noze“, jenž po řadě
různých profesí zakotvil u hřbitovní služ‑
by jako dělník (sám sebe ovšem nazývá
s jistou dávkou eufemismu zahradníkem)
a podává (skryt za okázale komicky půso‑
bícím fiktivním jménem vypravěče Hek‑
tor Hnípal) prostou zprávu o svých zku‑
šenostech z kuriózního prostředí, které
se pro většinu čtenářů spojuje s ponurý‑
mi zážitky a dojmy. Soustředil se v ní pře‑
devším na pokus vytvořit humornou fikci
postav, které toto funerální prostředí obý‑
vají; komičnosti dosahuje tím, že k spo‑
lupracovníkům zaujímá lehce nadřazený
postoj – jsou to pro něho mongoloid‑
ní zjevy s nízkým IQ. V této snaze ovšem
­ epokročil za běžné rysy, jakými se vyzna‑
n
čují zaměstnanci různých méně nároč‑
ných profesí (prostoduší náruživí kuřáci,
pracující se spíše vulgárním výrazivem),
jaké uvedli v posledním půlstoletí do li‑
teratury někteří autoři v čele s Hrabalem.
Příležitostí, jaké vypravěči nabízel svět ná‑
hrobků a obligátních hřbitovních umělec‑
kých výtvorů, Shock ale využil (na rozdíl
od svých vzorů) jen málo, zato podrobně
popsal setkání s podobně nonkonformně
orientovanými přáteli na tradičním hos‑
podském srazu a neopomenul ani svou
účast na pohřbu přítele, vydavatele vy‑
pravěčových opusů. Mírným osvěžením
celkem fádního vyprávění, oživovaného
odkazy na Hektorovy vrstevníky a jejich
různé přezdívky, je epizoda s epilepti‑
kem, jejž přepadl na ulici záchvat; její pro‑
pojení s vyprávěním není ovšem nijak dál
rozvedeno, jde o nahodilý dokumentár‑
ní záznam, hrabalovský „střípek ze živo‑
ta“. Ostatně celá první část, pojednávající
o vypravěčově pobytu v novém (z vypravě‑
čova hlediska) prostředí, má věcně doku‑
mentární povahu – je to holý popis udá‑
lostí, do něhož pronikají jen ojedinělé
prvky poetického ozvláštnění jako popis
náhrobní sošky nebo žargon dobové hud‑
by v rozhovorech s přáteli.
Náplní druhé části jsou informace ze ži‑
vota ústřední postavy Hektora Hnípala
kdesi na venkově; humorné vyznění jim
mají dodat epizody různých nehod, jaké
ho potkaly při snaze zabydlet se ve ven‑
kovském světě (pád ze žebříku při sklíze‑
ní zahradních plodů, konflikty s domá‑
cím pánem). Ani o této části se nedá říci,
že by se nějak od prvního oddílu knihy
lišila, kromě toho, že je psána v podobě
deníkových záznamů. Kontrast venkov‑
ské lokality a předchozího místa vypravě‑
čova pobytu v okrajové příměstské čtvrti
tu zůstal na okraji, vyprávění se pohybu‑
je v stále stejné rovině prostého záznamu
epizod a událostí, z něhož na povrch vy‑
stupují momenty autorovy autobiografie,
které se prolínají s prvky grotesky. Shock
vlastně nemá o čem psát, kromě své lite‑
rární stylizace do postavy Hektora Hní‑
pala a do portrétů jeho přátel tvořících
protějšky duchem chudých postav z jeho
„hřbitovního“ prostředí. Tak vzniká efekt
vnitřní prázdnoty textu, jenž nese přízna‑
ky literárnosti (například ve změně osob‑
ních jmen a lokálních názvů), ty však jsou
pouze vnějškové.
Recenzentovi nezbývá, než aby konstato‑
val, že autorovi se při premiérovém poku‑
su o prózu podařil zvláštní účinek: jeho
„lehký funerální románek“ není ani leh‑
ký (ani humorný, neboť snahy o humor
zůstaly omezeny na těžkopádnou komi‑
ku patřící spíše do textů poklesle lite‑
rárních), ani „funerální“, neboť hřbitov‑
ní prostředí zůstalo pouhou vnějškovou
kulisou, jejíž tvárné možnosti nedošly vy‑
užití. To platí rovněž o kontrastu hřbi‑
tova a druhé, venkovské části textu, na‑
bízející možnost tradičního látkového
odlehčení. Kontrast existenciálních ko‑
notací obou částí textu zůstal mimo do‑
sah autorovy reflexe. Recenzentovi ne‑
zbývá než napsat, že jde o prózu, jež
působí jako provokativní snaha dát na‑
jevo nechuť k „vážné“ literární práci. Ji‑
nými slovy řečeno, zůstaneme‑li v oblas‑
ti postmoderny autorovi blízké, cílem
221
recenze
a smyslem jeho psaní byla literární hříč‑
ka, která vyznívá jako snaha o ­zesměšnění
některých literárních ­postupů současné
prózy. K rehabilitaci jeho snahy v očích
čtenářů mohou svým způsobem přispět
ilustrace Lindy Sovy, které svou naiv‑
ně lineární, takřka komiksovou prosto‑
tou naznačují, že text byl míněn jinak,
než jak se navenek tváří – že vlastně jde
o ­literární parodii.
Aleš Haman
NETOUŽÍM‑LI
PO VAVŘÍNECH,
TAK PROČ
POTOM CELÉ TO
VŠECHNO…
Vladimír Pospíšil:
Sančo a Jasno na
cestách (a jiné básně)
PULCHRA
Praha 2013
Informativní text pro média: „Je exil dní /
kdy zestárneš // Oko zubaté pily / kdy soused
řezal dřevo / jak suchý salám na zimu // Chtěl
jsem mu říct: / Jardo ty to máš tupý jak prdel
/ A zatím vzpomínáš / na zátiší s hnojištěm“
(O domově). Druhá sbírka poezie Vladi‑
míra Pospíšila (1976) je složena ze tří sou‑
borů: Bublárum, Sančo a Jasno na cestách
a Se singrovkou v odpoledni. Nonsens,
naivismus, fónické „shody“, ale také setsa‑
kramentský smysl pro přesný popis té ur‑
čité chvíle, nebo pocitu, nebo vzpomínky.
Bez nadšení ze sebe samého, bez odznaku
„Nerušte, píšu báseň!“. Bez těch her na bás‑
nictví. „Barvy plynou / zahrada plná potěše-
222
ní / Jen ten oběšenec / je nějak divně pověšený“
(Údiv detektiva Borůvky).
Stačí to ale takto? Nebo má i dnes něja‑
ký smysl roztloukat láhve, ve kterých nám
trosečníci, jež nazýváme (nebo se tak sami
pojmenovávají) básníky, posílají svoje šif‑
rované zprávy o stavu světa čili o stavu své
duše? Není pak ten následný popis a roz‑
bor jejich zpráv daleko spíše informací
o nás, kteří máme „svědčit“, než o nich?
A nakonec je vůbec smysluplné nazývat
určitý písemný druh svědectví (svědčení)
o poezii recenzí (tedy znovuposouzením,
zhodnocením), když kvůli obecné relati‑
vizaci nejsme (většina z nás není) schopni
naplnit oba úkoly tohoto zadání – sezná‑
mit širší veřejnost s konkrétním literár‑
ním dílem a být kritičtí. Buď jedno, nebo
druhé, obé současně stěží.
Nechci se vlamovat do dveří k vestibu‑
lům „za Pospíšilem“, čili za každým jed‑
notlivým trosečníkem, násilně nebo pod‑
loudně. Ale nakonec jsem snad našel,
domnívám se, přirozený klíč ke vstupu.
V literárním obtýdeníku Tvar (7/2014) re‑
cenzovala Olina Stehlíková sbírku Jonáše
Zbořila Podolí. A na začátku druhého od‑
stavce se ptá: Co Podolí asi chce? S dovo‑
lením si tento instrument vypůjčím, a za‑
pomeňme na Stehlíkovou, Zbořila i Tvar,
o nich tohle mudrování není.
Co ten člověk (snad je to genderově správ‑
ně) vlastně chce? Proč píše? Chce se nazý‑
vat básníkem, což se dnes podobá přemí‑
ře bižuterie sletované z různých DiS. a Bc.,
pojících se k příjmením? Třeští, exhibuje?
Nebo je pokorným pochybovačem přede‑
vším o sobě samém? Je vůbec slovo „chce“
namístě? Nebo naopak: Není to vlastně
důležitý rozlišovací znak? Poezie, která
něco chce, a poezie, která nic nechce. Je
ale možné vydat knihu, a nic tím nechtít?
Netoužím‑li po vavřínech, tak proč po‑
tom celé to všechno…
Z nejasných důvodů ustala u nás debata
o úkolech, rolích literatury. Jejich výčet
zůstal zachycen za flígr někde na konci
devatenáctého století, kdy se český národ
emancipoval. Od té doby v něm nikdo nic
neopravoval, mimo korekcí, aby nám to
vždycky pěkně sedělo ideologicky. Litera‑
tura ale už dávno není „nositelem“ eman‑
cipace, a posledních minimálně deset let
ani poznání (a když, tak velmi omezené‑
ho). Místo toho se vrací do hry estetika,
psychologie (rekreativnost i očistnost)
a pak také něco, co lze nazvat tvorbou re‑
ferenčních bodů, mapových značek, čili
rolí potvrzovací a srovnávací.
Dle mého soudu se objevuje a bude ob‑
jevovat čím dál víc knih, jejichž existen‑
ce bude mít smysl bilanční či parciálně
bilanční, tedy „vydání počtu“. Čím více
budeme dnes a denně konfrontováni se
všeobecnou relativizací hodnot, a hlavně
relativizací jejich popisu, tím více budou
jednotlivci puzeni zanechávat své stopy.
Na pomoc sobě a druhým. Někdy možná
zcela zbytečné, někdy možná nadprůměr‑
né. Technikálie budou stejné jako v pří‑
padě těch, kdo se účastní permanentního
mistrovství literárních her, tedy literár‑
ní, ale důvody zveřejňování budou úplně
odlišné.
A teď rychle zpět k Pospíšilovi. Píše v sa‑
motě, mluví za sebe, je sám sebou, neza‑
štiťuje se druhými. Nechodí do průvodu
s dávno propadlými hesly. Ví, že básnic‑
tví není společenská věc, to ani náhodou.
Když oslovuje, ozařuje a rentgenuje, tak
s velkorysostí a taky s lehkomyslností. Co‑
si se zjevilo, a protože už dávno dospěl,
ví, že je to možná už to poslední, co ho
navštívilo. Pachatel ví, jak si udělat ra‑
dost, na rozdíl od mnoha „básníků“, kte‑
ří se trápí.
Já jsem v jeho „počtu“ jako doma. Něco mě
baví, něco je mi lhostejné, něco je zbyteč‑
né, něco přetrvá. A co vlastně chce? Z ono‑
ho pohledu rozkošné dvojice má dáti–dal
nechce vůbec nic. Nechce stavět božskou
klenbu Poezie, trýznit se hledáním a bo‑
jem o sdělování. Nechce se bít o Krásno
a stavět sám ze sebe barikádu angažova‑
nosti (abych byl „up to date“). Stačí mu
přibližovat se (nějakým způsobem) k po‑
chopení tady toho všeho, k optimálnímu
modu života, k nalezení smírčího kamene,
ostatně jako to dělá většina z nás, co se ne‑
považuje za pouhá hovádka boží.
Odmítám používat k popisu Pospíšilo‑
vy poezie všechna ta adjektiva, která za‑
stánci „literární kritiky“ metají do ter‑
čů z pevných pozic, z nichž přešlap
není ani fyzicky možný. Čím více adjek‑
tiv, tím více zmatení. Čím více zmatení,
tím mrtvější literární život. Osobně jsem
se dostal do časů, kdy nepsat o poezii je
regulérní kritický výkon. Je třeba ji číst.
A trochu si přitom zamudrovat. Nebo‑
li: „Když jabloně obrazily květem / česno úlu
nezůstalo lhostejným“ (Osud pohlednic je
krátký).
P. S.: Ilustrace David Böhm. A potkali/y se
(autoři i obrázky).
Jakub Šofar
223
recenze
LETMÁ ZASTAVENÍ
V ČASE
Irena Šťastná:
Živorodky
PERPLEX
Opava 2013
V pořadí třetí sbírka Ireny Šťastné, Živorodky, opět rozvíjí pro autorku již typickou te‑
matiku – verši Jana Skácela by ji bylo mož‑
no charakterizovat asi takto: „Stále jsou naši
mrtví s námi / a nikdy vlastně nejsme sami“
(Oříšky pro černého papouška); a tak zůstáva‑
jí i nadále všechny smrti s Irenou Šťastnou.
Sbírka je rozčleněna do čtyř oddílů – Mo‑
litany v domě pokojného stáří, Vrubozub‑
ci, Zápalné šňůry, Historie našich gest –;
jsou tematicky poměrně ucelené a do‑
provází je autorčiny drobné ilustrace. Ve
verších opět rezonují témata lidské exi‑
stence, partnerství, rodiny, všednosti ži‑
vota či venkovské krajiny. Autorka neu‑
stále osciluje mezi životem a smrtí, mezi
tíhou a lehkostí, a to vše je ztvárněno pro‑
střednictvím vzpomínek, okamžiků, které
se sápou po člověku mnohdy až s drsnou
neodbytností.
V básních nejednou rezonují archetypál‑
ní motivy, které autorce sluší, upomínají‑
cí člověka na jeho těsný, byť někdy drsný
vztah k přírodě, hlavně k venkovu: „Zima
dlouhá a ronivá. / Stoná na hřbet. // Vítr vytáhl píšťaly. / Táhne dům od domu. / Strká je
pod prahy. // Na to ti neskočím / – mumlám
zpoza okna. / On vmete plivanec do zad /
(spolčený s meluzínou)“, ovšem příroda zde
již nemá tak výsostné místo jako v prvoti‑
ně Zámlky (Host, 2006).
224
Mnohem výraznějším, elementárním té‑
matem se zde stává všudypřítomná bolest.
Živorodky tak mohou být všemi bolestmi,
jež nás v životě potkávají, neboť právě bo‑
lest je neustálou připomínkou toho, že
ještě dýcháme. Velmi často se pojí se vzta‑
hy, s těmi prolhanými, podvedenými, kte‑
ré, ač nutí jít dál, nedovolí zapomenout.
Protipól, to dobré, je pak třeba hledat
v rodině, v dětech a prarodičích, kteří rá‑
mují náš život, byť jen na chvíli, aby se na‑
konec stali vzpomínkou: „Pamatuju si z dědy jen / správně ořezané tužky / a těžký stůl.“
Škoda jen, že některé obrazy působí ba‑
nálně až kýčovitě, zvláště tam, kde autorka
naráží na všednost života. Jako by ona šeď
prostoupila i její verše, vyrazila jí dech.
V takových chvílích začínají Živorodky sí‑
pat a klopýtat. „Plesová sezóna (ze skříní) /
tahá magnetem šaty žen. / Hodí se načesat. /
Růž plácnout na lícní kosti. // Dvojice v objetí se křižují. / Muži se nachylují. Září hluk
a / směsice naporoučených světel. // V brzkém
ránu pak místa / parketových kotoučů / zejí
prázdnotou / s třpytkami na sobě.“
Irena Šťastná se stejně jako v předešlých
sbírkách vyjadřuje velmi úsečně, elipticky.
Klade vedle sebe slova rychle, ve výčtech,
jako by chtěla mít vše co nejdříve za sebou:
„Bát se / zvednout / a vynést / mrtvolku / kohouta. / Víš to. / Než někoho / přivoláš / ostatní
mu / vyklovou hlavu.“ A stejně tak je přímý
i její jazyk. Zříká se namyšlených přirov‑
nání, velkých metafor i gest. Spíše zataju‑
je, sděluje jen tolik, kolik chce, tím má blí‑
že k mluvené řeči. Nepracuje ani s rýmem
a pravidelnou rytmizací, jen v některých
básních si ponechává dělení do strof. To
vše ale k jejím veršům už tak nějak patří.
V Živorodkách jsou skryty obrazy a světy
čisté a dobré, které však prosvítají verši –
k velké škodě – mnohdy jen velmi nesměle.
Irena Šťastná tak zůstává rozkročená mezi
životem a smrtí, mezi radostí a bolestí, ale
stejně tak i mezi lehkostí Skácelovy tiché
zámlky a někdy zcela zbytečnou výřečností.
Stanislava Schupplerová
POBĚŽME
NATRHAT RŮŽOVÉ
KAKOSTY
Jiří Dynka: Poběžme
natrhat růžové kakosty
VĚTRNÉ MLÝNY
Brno 2012
Tvorba Jiřího Dynky je, myslím, doce‑
la snadno rozpoznatelná, je svérázná, má
své určité postavení v soudobé české poe‑
zii, ale neřekl bych, že je kdovíjak výjimeč‑
ná, jak se o ní občas píše. Dynka je ovšem
ten z básníků, kteří dodržují demlovskou
tradici jedné životní knihy. Kniha Poběžme natrhat růžové kakosty (Větrné mlýny,
2012) navazuje a rozvíjí předchozí básní‑
kovy knihy – opakuje se v nich explicit‑
ně zejména výletnický motiv. V Tamponádě (Druhé město, 2006) zaznívá: „Na lesní
procházky chodím preventivně / jako k zubaři“ či „prázdniny a psaní spolu souvisí – odejít pryč!“ Dynkova poezie je závislá na ja‑
kési preventivní potřebě psaní, zaříkávání
a odcházení od smrti, bolesti, trápení – to
ovšem při zběžném pohledu na tematický
rozsah, kterým se jeho poslední tři knihy
vyznačují. Silné je též téma erotické. Tamponáda je místy tímto tématem přehuště‑
na a z důležitého osvobodivého vyznává‑
ní se se stává pouze neurotická potřeba
se vypsat. V Naučné stezce Olšanské hřbitovy (Větrné mlýny, 2010) naštěstí ubývá té‑
to potřeby „podle stendhala / dívat se na lidi jako na stroje / poháněné slastí“ a objevuje
se větší upínání k přírodě – pozorovatel‑
ství, toť Dynkovo další specifikum. Dynka
opravdu umí pozorovat, ve svých nejlep‑
ších momentech mi ve sbírce z roku 2010
připomíná Petra Hrbáče: svou širokoob‑
razností, uvolněnou popisností, radostí
z vidění, z přítomnosti přírody, a v jistém
smyslu i zmíněného Demla – láskou ke
květinám (a vůbec flóře) a důvěrnou, in‑
timní znalostí jejich světa. Jestliže v Tamponádě byla přítomna ona místy zbytečná
přeplněnost erotickou obrazností a sen‑
zuálností, v Naučné stezce je místy slyšet
ještě více obecné užvaněnosti, a to přechá‑
zí i do knihy poslední. Když je Dynka ex‑
trospektivní – všímá si všeho kolem, vše
popisuje –, je básníkem sice též všeobjí‑
majícího a všepopisujícího naturelu, ale
je to navzdory zdánlivé nesoustředěnos‑
ti poezie soustředěná, mnohdy překva‑
pující viděním nových souvislostí. Když
je ale Dynka introspektivní, totiž dává na
odiv své niterné pocity a názory, stává se
žvanivcem – tak i v knize nově probírané.
Chápu Dynkovu poezii, tu starší i tu ze
současné sbírky, tak: lyrický mluvčí v Dyn‑
kových knihách je typem subjektu, který
zaříkává své neurózy (obírejme se tím ov‑
šem bez přehnaného psychologismu) –
jednak tím, že je explicitně oslovuje, jed‑
nak neustále vyslovovanou potřebou
harmonie. V posledních dvou knihách je
psáno namátkou: „smířit se se světem… nej-
225
recenze
víc v sobotu a neděli; doufat / v maximum slasti a v minimum bolesti; vyhýbat se životu! víc
nedokážu; nevycházet z chůze! víc nechci / jít
a jít a oddalovat dálku! jen to / je cíl výletů.“
Je to samozřejmě potřeba deziluzivní a ly‑
rický mluvčí to ví. I přes jistou existenciál‑
ní tíseň, která z těchto veršů vysvítá, se ne‑
mohu zbavit pocitu, že zde není přítomno
silné téma, ale tiché, rozvité škemrání. Je
to nabývající motiv nervozity, který je
v Kakostech patrný zejména na rozvolně‑
nosti této knihy. Jestliže Tamponáda byla
knihou formálně pevnou, v níž ještě fun‑
govala syntax, a s rozvolněnou obrazností,
pak Naučná stezka již obsahovala uvolně‑
nější formu bez interpunkčního zakonče‑
ní veršů, ve které se sem tam objevovaly na
koncích veršů tři tečky ve smyslu doznění
vyřčeného. V Kakostech je disparátnost for‑
my i zobrazovaného světa nejevidentněj‑
ší – tři tečky tvoří formální kostru knihy.
Citujme první báseň: „Po padesátce – mužský přechod… ihned / dcery na vdávání… měsíčně menstruují… / zítřejší… / výletní vyhlídky
/ s břízami… zbytky zdí… zříceniny / hradeb
Odrance… Okamžitě… odvrhni… / opovrhni…
nekolaboruj / s optimismem… život je den… jeden…!“ Využití tohoto prostředku souvisí
s Dynkovou snahou o co nejpřesnější za‑
chycení nejen viděného, ale také myšlené‑
ho, o co nejpregnantnější vyjádření. Ov‑
šem, je to paradoxní – nejpregnantnější
vyjádření subjektu dnešní doby může být
právě roztříštěností. Vzkazem nezachyti‑
telnosti. Je v tom nemožnost vyslovit to
podstatné, co se tříští v neuróze dnešního
světa a touží po oné zmíněné harmonii.
Lyrický subjekt pak už explicitně v mno‑
hých verších nahlas lká, viz: „problémy hoď
226
za hlavu… vyprázdni ji / výletem; potřebuju si
provětrat hlavu… od problémů…; dostat se do
psychické kondice… / totálně si vygumovat hlavu… plánuji / procházku Kunratickým lesem…
/ Na tý louce zelený je to dobré na nervy!“; zotavení psychiky kontaktem s kvítím“. Je jasné, že
tato potřeba je pak v konečném důsledku
básnickým žvaněním, rozředěností, zou‑
falým gestem. Vnitřní (cílenou) roztříš‑
těnost a nesnadné vnímání poetiky této
sbírky bychom mohli popsat Dynkovými
verši: „podmínky pro neschůdnost jsou optimální / hrboly pod nohama… klacík… kaluž /
v rozbahněné koleji od traktoru…“ S hodno‑
tovou zmateností souvisí Dynkova všeob‑
jímající tematická a motivická perspek‑
tiva – důležité je pro něj vše. Zajímavým
příkladem tohoto jevu je báseň, ve které
zaznívají následující verše: „přes Károvské
údolí (kapradí… mrtvá srna / v potoku… tření
větví: olše o olši)…“ Jiný básník by z toho ob‑
razu nebo spíše z toho setkání s mrtvou sr‑
nou v potoce sepsal existenciální báseň, ve
které by byla ústředním motivem – Dyn‑
ka to pouze zmíní. Vše má stejnou cenu
zmínění? Nebo je autor opravdu spíše jen
zrychleným pozorovatelem, zasaženým
postmoderní dobou, pro nějž vše ztrácí
cenu (a zároveň vše ceny nabývá)? Dynka
cituje Pounda: „kdo nerozumí podstatě peněz,
/ nemůže porozumět poezii.“ Srny, peníze,
tampóny, kakosty, sex, poezie – vše je sli‑
to v jedno a člověk musí pochopit funkci
utilitárnosti, aby došel k metafyzickému,
aby porozuměl především svým duševním
potřebám (a třeba i zjistil, že je na utilitár‑
nost dnešního světa již uvyklý a nebojí se
to, jako Dynka, vyjádřit). Mimo jiné také
proto poslední dvě Dynkovy sbírky obsa‑
hují malé oddíly, v nichž se objevuje u něj
neobvyklé téma občanské angažovanosti,
„nasranosti“, ze které se vykecává – v Kakostech se dokonce v oddílu, který je věno‑
ván právě nespokojenosti s dnešní dobou,
syntax relativně zpevňuje, trojteček ubývá,
zaznívají zde konfese z politické frustrace.
Ale co – je to opět žvanění nedosahující
Dynkova pozorovacího talentu, který pro‑
kazuje v nejlepších místech svých sbírek
(především v Naučné stezce), a to zejména
v básních tematizujících přírodu: „přespolní procházka ve veltrusech / kupy hnoje / na
strništi skřehotá straka / už zhnědlé kaštany
/ dva tři se otřásly zimou až opadaly / ne následováníhodně / omrzelí dřív než jsme čekali
/ loučení s vratiči přáteli luk a venkova.“ Ne‑
měnná příroda je Dynkovi tím, o co se mů‑
že hodnotově opřít a zejména co si může
básnicky osahat; to je následováníhodná
kontinuita v jeho díle.
Roman Polách
STRAŠNICE
Božena Správcová:
Strašnice
TRIGON
Praha 2013
Strašnice jsou původně středověká osada,
dnes část Prahy. Mohli bychom si myslet,
že typonymum, lépe oikonymum Strašni‑
ce (plurale tantum) vzniklo od slova stra‑
šit. Někdo tam straší a někdo je strašen.
Například straší mrtví z okolních hřbito‑
vů, jak se to i s ohledem na text (především
Podzemní život) nabízí. Už z principu je
tajemné každé podzemí, jen tu a tam ně‑
co vyplývá na povrch a my jsme k tomu ví‑
ce či méně vnímaví. Božena Správcová by‑
dlí v Strašnicích, jako bydlí ve světě, ale
i v podsvětí. Takže svět jsou Strašnice a vše,
co se v nich odehrává, je jedním světem.
Strašit někoho a být strašen, řekli jsme. Je‑
den z etymologických výkladů názvu mís‑
ta nás vede k tomu, že bylo třeba strašit zlé
duchy. Strašnice jsou Strašnicemi proto,
že jsou místem, z něhož jsou jakousi si‑
lou zlí duchové vymítáni. V rámci kontex‑
tu knihy si snad můžeme dovolit uvažovat
tak, že pojmenování obce lze jistým meto‑
nymickým postupem přenést na pojme‑
nování osoby. Sama se autorka nikde jako
Strašnice neoznačuje. Nejde tedy o neolo‑
gismus motivovaný slovesem strašit či ad‑
jektivem strašný/á.
Pokud však na základě metonymie vychá‑
zíme z místního jména obsaženého i v ti‑
tulu básnické knihy a její autorku iden‑
tifikujeme s knihou, ovšem i s místem, je
Božena Správcová Strašnice/í. Straší zlé
duchy; takže je dobrá. Dobro je v ní, v nás,
všude, v knize Strašnice. Správcová je vyja‑
dřuje svým způsobem, vlastní básnickou
frakturou, která se v čase lehce proměňu‑
je, přesto si na ni musíme znovu a znovu
zvykat jako na zlomeninu. Vypovídá o na‑
šem těle i o naší duši. Daleko víc si však
musíme zvykat na dobro, které je v nás; na‑
cházet je v čase, v trvání času jako hodno‑
tu nezměrnou a nám danou, vlastní. To je
jediná šance, jak strašit.
Básnické vyjádření, ono strašení, chce‑
me‑li, vede Božena Správcová po linii
­výrazné personifikace. Ta je dominant‑
ní, podstatná, existenciální, nikoliv orna‑
227
recenze
mentální. Stojí za ní úzkost a tíseň, tedy
touha po osvobození, uvolnění, nadech‑
nutí. Personifikováno je vše. Vše má svůj
život, za vším lze hledat charakter, ne­
řku‑li duši: oduševnělý svět. Tímto světem
vládne nevídaná polarita; černá, nebo bí‑
lá magie? O tom rozhoduje úhel našeho
pohledu, zaměřenost našeho vidění světa.
Autorka tvoří sugestivně, sugescí světem
proniká, vkládá do něj ducha. Je to svět
nitra. Reálie se vyskytují zcela zřetelně
a jasně, přesto zmíněný svět není objek‑
tem, je solipsistní, je výlučně mnou, sub‑
jektem! A tak je uhrančivý a oduševnělý
zároveň. Je obrazem duše, touhou i zraně‑
ním: světem obav z vyděděnosti, obav ze
střetu světla a stínu, jenž vytváří ryzí napě‑
tí. Suverenita pohybu mezi světlem a stí‑
nem je suverenitou tajemství.
Taková je výchozí poetická situace sbírky,
naznačená úvodní skladbou Dům. V roz‑
dílné míře, odpovídající intenzitě zosob‑
nění okolního „mrtvého“ světa, je vlastní
celé knize. Strašnice jsou mrtvé, respekti‑
ve Strašnice nejsou, jak zní motto. To je zřej‑
mé, protože to, co je, jsou Strašnice vnitř‑
ního života Boženy Správcové. Výrazně
se autorský záměr projevuje především ve
třech delších a náročněji koncipovaných
poémách: Dvojí život jezdce, Tělo, Defrag‑
mentace. Impozantní skladba Podzemní
život je epickým epilogem celé knihy, bá‑
seň s názvem Kořeny je skutečným závěrem
a významovým pandánem k předcházejí‑
címu epilogu, což nevyplývá jen z obsahu
textové materie. Stačí nahlédnout závěreč‑
né verše obou skladeb: „Výtah se otvírá a zavane z něj závan. / Nechávám to zase zavřít
a odjet. / No prostě … / Mám strach.“ Opro‑
228
ti tomu v Kořenech stojí: „To by bylo, řídit tak
tudy člun! / O strach! / (…) až i mé přestrašené
srdce překypí / Jasem a Odvahou!“
Jen pro představu, abychom si mysleli, že
tušíme, jak se to má s celou knihou, zkus‑
me procházet Dvojím životem jezdce.
Máme co do činění s polaritou jednoho
nezřetelného a téměř nevysloveného, kaž‑
dopádně licenčně skrytého obsahového
celku. Kompozice díla jej může naznačit.
Básní je jedenáct. Ale není jich jedenáct.
Je jich 10 + 1. Ta závěrečná, ta jedna, ta po‑
slední, není ničím jiným než rozvitím ti‑
tulu, chcete‑li podtitulem vrženým na
konec textu, asi jako epitaf stojí na konci
života. „Dvojí život jezdce: / Dvojí život jezdce černého / a dvojí život jezdce bílého.“ Vyjdě‑
me z toho, že se jedná o dvojí život jezd‑
ce; jezdce bílého a jezdce černého. To by
připomínalo šachovou partii. Nicméně až
extrémní subjektivita básnířčina pohledu
na vše, co se děje, nás přesvědčí o důleži‑
tosti další významové roviny.
Zbývajících básní je deset: dvakrát pět,
a ve čtyřech z nich, ne vždy jaksi kontra,
ale přesto Vychází Luna. O Luně může‑
me v rámci textu uvažovat jakkoliv, nyní
to není důležité. V rámci kompozičního
schématu je podstatnější, že pěti básním
jezdce černého jako by odpovídalo pět ta‑
hů jezdce bílého. Ponechme stranou lite‑
rární konkretizaci a uměleckou tematizaci
takového tvrzení a zůstaňme v obecné ro‑
vině. Naznačená polarita je polaritou té‑
měř gnostickou: černá a bílá, světlo a tem‑
nota, solární a lunární, muž a žena, život
a smrt. Ovšem nic není jednoznačné!
Výchozím motivem na cestě sebepozná‑
ní jsou tradičně klam, mlha, které skrýva‑
jí tajemství. V kontrastu k nim jsou polo‑
žena až ostře řízná vyjádření, jež můžeme
považovat za jasná. Tajemství nás však
svazuje a pocit stísněnosti provokuje
touhu znát svou roli v tomto světě, být
identifikován s tím, kým jsem. Dvojí ži‑
vot jezdce je skladba též tradičně alego‑
rická a v podání Boženy Správcové není
nic tradičně jasné, jak dávno víme. Jen
výrazná expresivita objevující se ve všem
tom zvířectvu, tkáních, žilách, prezento‑
vaných sugestivními barvami odpovída‑
jícími právě tajemství; tajemství je před‑
staveno živočišně, přitom má vazbu na
duchovní svět.
Přesně v polovině skladby je zvýrazněn
neustálý boj. Stále se mění role: jsou dva
a každý z nich je dvojí či dvoutvářný, pro‑
to dvojí a dvakrát dvojí život jezdce. Před‑
stavme si to jako dvě proti sobě stojící
dvoubřité sekery, které se hroty dotýka‑
jí. Jakmile je posuneme proti sobě mimo
dráhu na sebe mířících hrotů, protnou se
a vzniká čtverec: symetrie znázorňující ce‑
lek. Pomohl jsem si tímto schematickým
výkladem jednoho ze symbolických vyjád‑
ření staré mykénské kultury, abych pouká‑
zal na gradaci v textu básnické skladby Bo‑
ženy Správcové, gradaci, která zvýrazňuje
kontrast a nakonec vede ke katarzi. Abych
vše čtenáři osvětlil a abych doložil uhran‑
čivost básnířčina projevu v této dramatic‑
ky vyhrocené části textu, dovolím si pře‑
psat podstatnou pasáž:
Žena se přiblíží k přídi zastávky – přízrak v plášti.
Žena jde blíž, jde to začít.
Už roky předstírá loudění cigaret,
dostane neplatnou.
A tak mu sebere ještě jednu! Je to koneckonců její přízrak.
Bílá se odráží od černého, kost.
Ve výši očí se oboří Luna,
monstrum převeliké hrůzy a krásy,
žena zapomíná na opatrnost a ukáže: hele.
„No a co?“ vyštěkne černý pán.
Na ta slova se žena prudce otočí,
vytrhne klacek z tlamy psa, co jde kolem,
a udeří s ním do Luny jak do gongu:
Bink!
Popadne Lunu a narazí ji krysárovi na hlavu jako klobouk,
vypadá teď jako Saturn.
Prohrábne přízraku zatuchlé hadry,
vytřepe úzký psí pyj,
mstivě ho kouří.
229
recenze
A zatímco toto provádí, vysune dole strašlivý rozeklaný jazyk a švih:
Jediným švihnutím namaluje šarlatové klikyháky po obloze,
ještě ráno se jim lidi budou divit.
Z jazyka odkapává bledý jed.
Přízrak nesouhlasně kviká.
Žena strhne kostlivce k zemi a teď už jaksi laskavě
pojme ho za muže zcela.
Přízrakovy protesty, to polekané brblání, vyslábne do ticha,
celý se teď nacpe do veliké, uvolněné ženy,
občas žebro lupne, lamela zapruží.
Lunu pak použije namísto poklopu, pro jistotu,
cvak!
Takto by mohl vypadat prožitek tajem‑
ství, nebo také příslib sjednocení: pro‑
lnutí, spojení. O posvátné svatbě, hieros
gamos, lze pojednávat exaktně i tradič‑
ně, ale též prostřednictvím slov evokují‑
cích osobní zkušenost, básnicky i mystic‑
ky. Zůstaneme u poezie. Z uměleckého
vyjádření tajemství vychází síla tajemství
samotného, stabilita bytí, jež je zpravidla
sugestivně vyjádřitelná, málokdy však pří‑
mo sdělitelná. Není to věc kreativity ani
přesvědčivosti, je to věc mysteriózní, věc
sounáležitosti. Výše uvedenou pasáž na‑
konec musíme vnímat v kontextu sklad‑
by, jelikož uvozuje prostou otázku po‑
loženou v následující básni: „Kdo je muž
a kdo je žena?“ Odpověď zní: „To je jedno.
Umíme oba už oboje.“ Ten boj je duchovní
na pozadí fascinujícího tělesna. Jiným být
nemůže. Famózní průnik, splynutí, sce‑
lená původnost blažené jednoty sebe sa‑
ma před dávným rozdělením. Nakonec
zde zůstává jen jeden člověk, a v rámci ce‑
lé knihy, na jejím konci, jen jeden sbor,
sbor rezonující v našem nitru. Statisícové
pěvecké sbory mrtvých, které se objevují jak
230
na počátku, tak na konci tohoto příběhu,
vnímáme pozoruhodně disharmonicky,
protože jen něco málo tušíme o skutečné
harmonii uložené v nás. Zde spočívá pří‑
čina všeho strachu, hrůz a běd, jež na nás
dopadají.
Básnická skladba Tělo rozvíjí myšlenkové
linie té předchozí. Působí chaoticky, ale
není to chaos, jen víření barev a smyslo‑
vých počitků, pomlčky, zámlky, výkřiky.
Je to pásmo, jež vede k zamyšlení: mnoho
věr je jedna víra a jeden pohyb. Ať je to, jak
chce, Tělo dál veze jezdce a naopak. A na‑
vazuje báseň s názvem Já. Mohla by být klí‑
čem ke všemu: dávám v plen já, sebe sama,
ale žádné já již není, propadlo nicotě, tak‑
že není co dát, není JÁ, není nic, nejsem.
Proto ta zoufalá prosba, to vzývání. Zahá‑
ní strašidla svým JÁ, ale už není čím. Pře‑
rývaná zajíkavost ve způsobu vyjádření má
takovou skutečnost zahladit, ale jen ji zvý‑
razňuje. Upřímné a sebevydávající sdělení
celkového procítění takového stavu nevy‑
jadřuje nic jiného než analytické obhléd‑
nutí rozptýlených a mizících fragmentů
existence vlastní osobnosti.
Bez básně Já by nemohla být zařazena
další, vrstevnatěji koncipovaná skladba
Defragmentace. Byť bychom mohli při
troše dobré vůle termín defragmentace
vyložit jako scelení, stále zůstává otázka:
scelení čeho? Je to jeden z nejponuřejších
textů knihy, a přitom jde o scelení sebe sa‑
ma. Všeho, i toho, co bylo, s tím, co bude.
Tam, nikde a nikdo. To jsou výchozí kon‑
stanty. Závěr je něco jako porod do smrti.
Čili, v jistém smyslu, znovuzrození.
Již v úvodu zmíněný Podzemní život
Defragmentací život završuje. Jen jinak
a na jiné úrovni. Podzemní život ­evokuje
cestu vzhůru a provází nás anděl. My jsme
dole, v podzemí, ale anděl nás vede naho‑
ru. Pokud ztotožníme anděla s řeckým bo‑
hem Hermem, vyvádí nás anděl ne z pod‑
zemí, ale z podsvětí. Orfeus a Eurydika
směřují nahoru, Hermés pak vede Eurydi‑
ku zpět dolů; Orfeus, podle toho nejtra‑
gičtějšího scénáře antického mýtu, už byl
ve světle a ona stále ve stínu, když se za ní
otočil. Vedl ji Hermés, ne Orfeus. Toto
je celkový obraz básnické sbírky Strašnice.
O jejím závěrečném vyznění jsme mluvili
už na začátku.
Igor Fic
231
I. DRUŽSTEVNÍ LIST PRO SPOLEČNOST, POLITIKU A UMĚNÍ
usilující o vytvoření prostoru pro systematickou společenskou reflexi
a prezentaci kultury – od kultivace společenského prostředí po hledání
a formulaci hodnot uměleckých, sociálních a dalších se vztahem ke kultuře regionální.
měsíčník pro literaturu a čtenáře
česká i překladová beletrie — recenze knižních novinek — eseje
o kultuře a literatuře — rozhovory a tematické bloky — aktuální
reflexe — literární historie — nezavedená literatura
www.kulturni-noviny.cz
využijte klasické či elektronické předplatné
hostbrno.cz
Výběr z knižní nabídky
vydavatelství Weles
Petr Čermáček
VRSTEVNICE
Tomáš Lotocki
ČEŘENY
ISBN 978‑80‑904160‑9‑3
Ilustrace Petr Čermáček
Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2010
Cena 99 Kč
ISBN: 978-80-87483-01-5
Fotografie Josef Ptáček
Formát 15 × 21 cm, 58 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2011
Cena 89 Kč
Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochra‑
ňovat kusy světa, který se ještě dá – byť ne zcela neproblematicky – obývat. I v dnešních časech totiž
kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop.
Martin Stöhr
Klidná hladina vybroušených Lotockého veršů, zčeřená jen drápy kroužícího ptáka vzpomínky, se
matně třpytí v zastřené záři studeného slunce, jež vyhasíná. Ráno se básník češe kostěným hřebe‑
nem svých milovaných podzimů, v němž utkvěly nikdy neodeslané telegramy suchého listí.
Tomáš Mazáč
Robert Fajkus
PRAŠIVINA
Věra Rosí
DLOUHÉ NŮŽKY NOCI
ISBN 978-80-904160-6-2
Formát 21 × 15 cm, 84 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2010
Cena 99 Kč
Vydáno společně s MU Brno, edice Srdeční výdej
ISBN 978-80-87483-03-9
Ilustrace Vít Ondráček
Formát 12,5 × 21 cm, 56 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2012
Cena 99 Kč
Druhá, dlouho očekávaná sbírka brněnského básníka a lékaře. Expresivní popis krajin vnějších
i vnitřních, zvolna se sunoucích k apokalypse, aby se jí nakonec přece jen vyhnuly.
Druhá sbírka brněnské básnířky, která za svou prvotinu Holý bílý kmen (Host / Weles 1999) obdržela
Cenu Jiřího Ortena.
WELES, Norbert Holub, Družstevní 11, Brno 621 00, [email protected]
XXI
Svět, jak byl, vždy bude stejný,
život stejně beznadějný,
lze jen tíží kladiva
udeřiti do zdiva,
do starého zdiva.
Nad mou hlavou rudý prapor
hlásá pouze zmar a zápor,
hlásá ránu kladiva,
která padne do zdiva,
do starého zdiva.
patron čísl
František Gellner
František Gellner
(1881–1914)
V rámci punku recyklujeme dokumentární fotografii otištěnou v roce 2012 v rubrice Na všech
sloupích v literárním obtýdeníku Tvar (č. 3, s. 8), kde ale vyšla bez uvedení jména autora,
jenž zůstal nepoznán. Ve skutečnosti se tedy nejedná o lidovou tvořivost street‑artového
anonyma 21. století reagujícího na společenskou deziluzi a ekonomicko-politickou krizi,
ale o první sloku Gellnerovy básně číslo XXI ze sbírky‑cyklu Radosti života (1903).
Takže: rakousko-uherský c. k. anarchista a čítankový klasik Gellner jako pankáč? Asi ano,
vždyť kdo z českých „slavínových“ básníků nemá nakonec ani svůj fyzický hrob? Josef Čapek,
Karel Šebek a – Franta Gellner.
w e l e s 58-59
Vydává Weles, o. s.
Šéfredaktor: Petr Čermáček
Redakce: Norbert Holub, Aleš Kučera, Roman Polách, Jakub Kostelník,
Tomáš Juriga
Redakční spolupráce: Vít Slíva, Ondřej Slabý, Robert Fajkus,
Radim Kopáč, Vladimír Šrámek, Kateřina Tučková, Martina Čichoňová
Grafická úprava: Leoš Knotek
Sazba: Miroslav Švejda
Výtvarný doprovod: Petr Válek
Fotografická příloha: Jan Jindra
Tisk: Arch Brno
Vychází s finanční podporou
Ministerstva kultury ČR a Statutárního města Brna
e-mail: [email protected]
web: www.welesrevue.cz
Registrace MK ČR E17348
ISSN 1214-2948