docberounské reminiscence - Machart nakladatelství
download 
Stížnost Transkript
berounské reminiscence - Machart nakladatelství
Rudolf Kadeřábek BEROUNSKÉ REMINISCENCE SPECIAL: SÁGA RODU KŘÍŽŮ 100+1 ROK MLÝNA A PEKÁRNY U KŘÍŽŮ 100+1 SKAZKA, LEGENDA A PŘÍBĚH 100+1 BEROUNSKÝ OBČAN, POSTAVA, OSOBNOST Tento projekt je realizován pod záštitou senátora Parlamentu České republiky Jiřího Oberfalzera. text © Rudolf Kadeřábek 2009 fotografie © archiv rodiny Křížů ISBN 978-80-904318-1-2 Rudolf Kadeřábek BEROUNSKÉ REMINISCENCE SPECIAL: SÁGA RODU KŘÍŽŮ hospodář skoro z největšího gruntu přinesl bilety do Národního divadla na operu Antonína Dvořáka Rusalku v nejméně vhodnou chvíli. Měl lístky přímo od libretisty Jaroslava Kvapila, který byl u něj častým hostem. Titulovali se „pane příteli“ a „vzácný hoste“. Na Tři krále byla obou rodin v parteru Zlaté kapličky téměř celá řada. Ženy seděly vedle sebe, o pauze se daly upejpavě do Anežčiných vanilkových rohlíčků z cípatého kornoutu, a do řeči. Nesměle o divadle, zasvěceně o ničem, jak to ženy na toto vděčné téma dovedou. Dospělým se opera líbila, klukům jen éterické víly, jinak znuděně šmejdili zadky po plyši sedadel. Chlapi nepříliš sdílní, myšlenkami snad ve chlévě, v hospodě, nebo v posteli s některou z rusalek. Cestou domů se shodli, že lidstvo v tomto století uskuteční smělé sny, ba utopie. Kříž se svěřil hospodáři se svým, o mlýně plném techniky, lidí a ruchu, kde točí transmisí něco i při malém průtoku vody. Ví, že už padesát roků svět přechází od vodního kola k vodní turbíně. Nejrychleji se ujímají „Francisky“ britského konstruktéra inženýra Jamese Bachena Francise. Dávají výkon až 800 koní. To všechno už Ludvík Kříž ví. Nemá ještě potuchy, že toho se už nedočká. Roku 1923 brněnský inženýr Viktor Kaplan takovou turbínu sestrojí. O čtyři roky později tutéž instaluje inženýr Adolf Kříž v Berouně. Ještě se píše rok 1903, ještě čtyři roky pohání voda řeky v Berouně líné mlýnské stolice v prospěch usedlého mlynáře Hendla. Tak dlouho opatrný, dumavý Ludvík Kříž váhá. Pak dá na Žida Heislera, který si neomaleně řekl o odměnu za tip a Hendlovi dal nůž na krk: Mlynáři, řeka je tu neklidná, nespolehlivá, málo proudná, musíte mému kunčaftu něco slevit. Teď váhá Hendl. Jak je doloženo, v listopadu 1907, obrací se na městské radní se dvěma problémy. Také proto, aby cenu nemovitosti udržel, jak si umínil. Při montáži železného mostu mezi mlýny v roce 1895 bylo všechno snadné. Při výstavbě železného mostu přes mlýnský náhon a ja- NEVYKOLÍKOVANÉ HŘIŠTĚ Kde je shoda, i zlé je dobré, kde neshoda, i dobré je zlé. Směsice vůní z kuchyně za krámem divže nevymáčkla tabulky v oknech. Dveře, nejen u krámu, navečer i ze dvora se netrhly. K úplnosti štědrovečerních tabulí v některých statcích a chalupách ještě něco chybělo, tak se chodilo ke Křížovi zadem. Už odpoledne přinesla paní Anežka pro paní Marii jako vánoční dárek cizí časopis Ladies Home Journal. Mimo modely z pařížských salónů obě ženy, navenek si blízké, vnitřně vzdálené, cizí, studené až k pohrdání zaujal inzerát na svíčky pro vánoční stromek, šňůra s devíti žárovičkami, výrobek Edison General Electric Comp.. Letos si v obci bez elektřiny ještě vystačily se svíčkami ulitými z loje a včelího vosku. Došlo k jinému porušení tradic. Každoročně obchodník Kříž obřad stejný na jedno brdo, včetně obdarovávání, nadšení, líbání, zklamání končil povzdechnutím „tak, a už je po všem!“ Tentokrát nebylo, neboť to řekla s úlevou nedočkavá služka Matylda, ze které jindy aby slovo tahal párem volů. Navíc to z ní vypadlo jako „nejvyšší čas, jděte už s vaším blbnutím do hajzlu!“ Paní Marie se na prostoduchou holku v letech rozkřikla: „Co vás to napadlo, ženská pitomá, to už jste zapomněla, že to má říci pan šéf?“ Do Nového roku na nikoho Kříž kloudně nepromluvil. O další nečekanou změnu se postarala paní Anežka. Poslala na Hod Boží s dárkem Křížově rodině svého chotě, statkáře s cibulemi na zlatém řetězu pod rozepnutým kožichem s vložkou z křečka. Sebevědomý 5 ženská zvědavost s ní cloumá jak vichřice obilím před žatvou. Víc kvůli Anežce, než aby se radil s jejím mužem, koncem března pozve oba na obhlídku vyhlídnutého zboží. Paní Marie už tam s Křížem byla. S paní Hendlovou si padly do oka, a majetek se jí zamlouval také na první pohled. Ve vzduchu se tetelilo ospalé , zimomřivé, nerozkoukané jaro. Zabaleni v houních, hltali narašenou krajinu očima i nosem, ale pára jim šla od úst. Při poslední návštěvě byl Kříž v Berouně sám. S Hendlem si plácli a zapili to u Picka na náměstí griotkou. Kříž Hendlovi zatajil, že zbytek peněz shání horko těžko. Snáz než k penězům, dostal se k zajímavým informacím o historii místa, kde se chce s rodinou usadit natrvalo. Ludvík a Adolf budou mít pevné zázemí s bezpečnou vstupní bránou do života, Marie věno. Kdyby Bůh dopustil dřív, zanechá po sobě nezanedbatelné dědictví. Když v tu neděli, v kočáře ve čtyřech vjeli k Hendlovi do dvora, po vzájemném seznámení se Kříž předvedl jako znalec místní historie jak promovaný dějepisec. Statkáře a paní Anežku zaujal vzrušujícím vyprávěním, jak Žižka na Apríla 1421 zplenil zdejší klášter. K nelibosti statkáře líčil Žižku jako zvrhlého vůdce loupeží chtivé lůzy, která i jméno Páně brala nadarmo. Statkář, že dost četl o tom od Jiráska, ten vidí věci jinak. S hrdostí, jakoby u toho byl, líčil Kříž barvitě, že Otec vlasti Karel IV. se tudy brodil cestou z Říma, kde byl korunován na Římského císaře. Tehdy 15. srpna 1355 tu mlýn nepochybně stál a mlel. Pekli tady chleba i poplamenice. Kromě chlebem se solí, vítal mlynář vévodu svým vynálezem, berounskými koláči. Kříž se vytasil s útlou knížkou vlastence, buditele, dramatika Jana Nepomuka Štěpánka, hrou Berounské koláče – o věrné, ohrožené a přec naplněné lásce kovářovy Verunky s tovaryšem Perlíkem. Dávala se v té době na Národním divadle. lovou řeku mezi městem a Závodím na konci 19. století se na obou stranách musely navršit spousty materiálu, aby vznikla předmostí v úrovni erární silnice. Hendlův Ostrovský mlýn se ocitl pod haldou na úpatí navážky. Proto žádá radu města, ať dá haldu osvětlit, než se tam někomu stane neštěstí. Dále požaduje, ať rada zjistí, jak je to nyní s cestou z vrcholu haldy dolů k brodu k vile městského hygienika, MUDr. Vitáčka. Povozníci, sedláci, i přespolní si tu zvykají jezdit jako po veřejné silnici. Rada postupuje přípis radním, dr. Fischerovi a dr. Kotíkovi k prozkoumání a podání návrhů. Na výsledek čeká netrpělivě rovněž Ludvík Kříž. Spoléhá na správné vytýčení pozemku patřícího ke mlýnu a jak je to s cestou. Říká, že na nevykolíkovaném hřišti hrát nebude. Nehrál. Cesta vedoucí od mostu po haldě dolů není veřejná, patří ke mlýnu. LÍPA TAJNÝCH PŘÁNÍ Ó, vy lípy, jež ruka předků vsadila vás. Zjara 1908 Ludvík Kříž váží cestu do Berouna několikrát po sobě. Na dosavadní majetek má dobrého kupce, příbuzného paní Anežky. Přičinila se o to se sžíravou trpkostí v duši, ujímáním u srdce, zavlhlýma očima, vědoma si, že ztratí Křížovu tajně veřejnou, veřejně tajnou občasnou milou blízkost. Současně mu přeje, aby se domohl, po čem touží, oč usiluje. Chce mít na tom svůj podíl. I když si umí při jeho zaujatém, nadšeném vyprávění představit, oč tam v Berouně jde, 6 DEN D Aby nebylo idyly a překvapení málo, paní Hendlová přinesla hostům ke kávě do parádního pokoje na litinovém plátu ještě horké – berounské koláče. Mazané z obou stran. Anežka a paní Marie byly u vytržení. Hendl prozradil, že ví o Křížových nesnázích s penězi. Ať klidně spí, zdejší Hospodářská záložna mu zbytek půjčí. Ve správní radě už o tom hovořili, když se dověděli, že mezi ně chce přijít další podnikatel namísto Hendla, který už to vzdává. Jen, měl by Kříž vědět, že Hojkovi z náměstí to nějak nejde pod vousy. Cítí v něm možného rivala. Dělá tady totiž do všeho. Nyní, oponoval Kříž, on je tu ještě na návštěvě v cizím. Hendl je vodil zas venku. Ukázal jim nejdůležitější, vodní značku na kůlu v náhoně, vypálenou Zemskou technickou komisí. Nad ní zadržovat vodu, znamená ohrozit dolejší ostrovní mlýny, Zajíčkův a židovský. Pak se Hendl pochlubil něčím, co za ta léta , kdy tu působí, sám na sobě odzkoušel. Pod starou lípou v rohu dvora vzplanul jak koňský handlíř na dobytčím trhu. Zapřísahal se, že strom má duši, zasadil jej mlynář právě v den, kdy u brodu vítal Karla IV.. Kdykoli jej obejme, jeho tajné přání dojde naplnění. Navrhnul, ať to udělají teď v té vzácné chvíli všichni. První objala kmen paní Anežka, tak silně, div, že strom nevypustil duši. Kapří šupiny, podkovy, kominíci a další symboly štěstí se nesčítají. Marie Křížová lamentovala, že tak chaotické vánoce nepamatuje ani z dětství v Unhošti. A že tam, u nich v zájezdní hospodě, býval zmatek! Povozníci jedoucí od Kyšic do sebe honem něco hodili a práskli do koní, aby byli v Praze za světla. Lokál byl dopoledne plný místních, kteří netrpělivě čekali na poštovní dostavníky z obou stran, přivážející od příbuzných zajíce prošpikované olověnými broky, kejhající husy pod poklopy proutěných košů, balíčky pod stromeček, vánočky podle Rettigové. Někdo se dočkal alespoň dopisu, prasete, podkovy a čtyřlístku na pohlednici. Někdo jen vzkazu, že ti jejich příbuzní tam někde, jsou živi a zdrávi. Od doby, kdy službu c. k. pošty převzal pan Špaček ze Starého města, jezdili pošťáci načas. „Vidíš, holka, Štědrý den, skoro poledne a chlapy jsem od rána ještě neviděla. Řeka nám teče pod okny a my snad budeme muset rybu jít někam koupit .“ Bylo by kam, stačilo jít na rynek a řezník Josef Bělohlávek měl „kapry hladké, naháče bez šupin, nejlepší pověsti požívající z velkostatku Karla svob. p. z Lingenau ve Lnářích.“ To nemusely. V chodbě se ozval dusot jako když se hřebec žene za klisnou. Do kuchyně vpadli spolu s neurvalým, studeným průvanem, rozjařeni, šťastni, prokřehlí, benjamínek Adolf a dorostenec Ludvík. Kapr, kterého v kusu sítě vlekli, taky sotva popadal dech jako otec Kříž za nimi. „Matko, ten snad k večeři pro všechny na řízky a na šupiny pro štěstí stačí! Kluci ho vyhrábli na česnech, jakoby tam na ně čekal.“ První kapr u Křížů nebyl na řízky ani na kmínu. Byl načerno, jako celá rodina tady ve městě. Napravi- 7 mu mlýnu, ode vždy patřily. Dům s číslem 8 byl obytný, stáje, chlévy, stodoly, seník, sloužily k mlynářskému a zemědělskému podnikání. Všichni, kdo bydleli nebo podnikali v prostoru mezi řekou a pravobřežním náhonem až po jeho ústí do Litavky, byli rovněž závodští. Tento den lze mít za první v dlouhé řadě následujících roků, desetiletí, staletí, kdy byl rod Křížů s Ostrovským mlýnem v Berouně spjat. Po právu, s výhradou, než se objasní onen záznam, že majitelkou byla tehdy Marie Křížová, se Ludvík Kříž senior psal Mlynář Ostrovský. Od té doby se říká „U Křížů“, i po půl století, po které byla vlastnická kontinuita násilně nezákonně přerušena. 1908 – osmičkový rok. Byla osma magickou číslicí rodu? Marie Křížová – Stivínová má v letopočtu narození 1888 hned tři, její synovec Jan 1938 jednu. Osmičkami se to v datech rodu jen hemží. Magie roků končících osmičkou se dotkne rodu v budoucnu výrazně, významně i nespravedlivě každých deset let. Na další osmičková výročí je ještě čas. V kariéře rodu pokládejme symbolický rok 1908 za rok jedna. Není to ani v rakousko uherské monarchii rok ledajaký. Předsedou rakouské vlády je Max Wladimir von Beck. Chystají se volby do Českého zemského sněmu. V Berouně je starostou JUDr. Vilém Šmolcnop. V zastupitelstvu, které se dívá na Ludvíka Kříže a jeho záměry, s nimiž se netají s rozpaky, jsou i tací, kteří neskrývají závist. Marii Křížové bude v tomto roce 46, Ludvíku Křížovi otci 51, dětem Lůďovi 19, Adolfovi 15 a Marii 20 let. la to paní Marie na poslední chvíli, v poslední úterý 1907 na radnici. Snad se někdy potomci dovědí, proč právě ona přišla na úřad přihlásit sebe, manžela a děti k trvalému pobytu. Mžouravý, krátkozraký kancelista ještě víc přimhouřil oči za malinkými brejličkami, když vypisoval tuhou kartu, neboť mu muselo být známo, že Křížovi jsou na Hendlově mlýně už několik dnů. Sám starosta se ho hned po svátcích ptal, zda–li někdo od nich přišel splnit základní občanskou povinnost. „Zpětný zápis, to prosím, nemohu. Předpisy o evidenci občanů mi to nedovolují. Zítřejším dnem, 1. lednem 1908, to, prosím, vykonám na osobní odpovědnost. Ostatně je svátek, nikoli úřední den.“ Rozechvěn, úhledným, stínovým, nepatrně skloněným písmem, novým klapsperem na jedno namočení v kalamáři do rubriky Jméno a povolání nakreslil Křížová, jiným na žíhané násadce tenčeji Majitelka mlýna. Nelze zatím věrohodně vysvětlit, proč Marie Křížová je uvedena jako majitelka, ani proč choť Ludvík Kříž je zaznamenán ve sloupci s dětmi. Než se najde vysvětlení, je možné vystačit s jedinou verzí: jako kupující, nemovitý majetek nabývající, byla v kupní smlouvě uvedena Marie Křížová. Je vyloučeno, aby disciplinovaný, bdělý a ostražitý úředník uvedl do rubriky povolání slovo majitelka jen proto, aby tam nějaké bylo, nebo z úcty, respektu a s ohledem na pověst, jaké už se paní v obci těšila. Pečlivě, pátravě a pozorně studoval všechny křestní listy, oddací list, dosavadní domovské právo a další, které mu předložila. Nelze pokládat za zlý úmysl, jestliže u data přihlášení nejprve napsal rok 1907 a pak sedmičku výrazně přepsal na osmičku. Celý rok dosud psal všude sedmičky, zvyk je železná košile. Na jiných dokladech o onom Dni D, je všude správně 1908. Podle vzácného, protože autentického, současně provokujícího záznamu, bydlela Křížova rodina od 1. ledna 1908 v čísle popisném 8 ve III. městské čtvrti, tedy na Závodí. Sem nemovitosti, patřící k Ostrovské- 8 9 MUŽI NA RADNICI Vrstvu prachu, skvrny a špínu z minulosti ani Pronto neodstraní. Než se písař vydováděl perem na přihlašovací kartě, někdo vyslepičil v patře purkmistrovi JUDr. Vilému Šmolcnopovi, kdože je dole. Ten se tam hrne, ve spěchu se srazí s Marií Křížovou ve dveřích, když ona už odchází. Představí se jí, dme se domýšlivostí, důležitostí a hlubokým dechem, div mu zlaté cibule nevyskočí z vesty. První srážka s ouřadem, to je pěkný začátek, pomyslí si ona. Ještě odpoledne sem musí znovu, s manželem, neboť purkmistr jinak nedal. Vždyť dal přednost jim, novým váženým občanům před vařicím ovarem a horkým grogem u řezníka Podgorného, jehož paní rád líbá teplou tučnou ruku. Uvítání v purkmistrově salonu je vřelé. Představí hostům pány radní v řadě, div že ne podle velikosti, vážnosti a majetku v městišti. Aloise Housku, Otto Wiesenbergera, Eduarda Mejstříka. Emanuel Hojka se dívá Křížovi ostře, zpytavě a přezíravě do očí. Skeptická paní Marie, která má té komedie plné zuby, si pomyslí, že ani to není dobré znamení. Ten chlap se jí vůbec nelíbí. Josef B. Horák, Václav Kohout jí i Křížovi připadají jako do počtu. Nevýrazné tváře, studení jak psí čumák, jak se o nich doma vyjádřila. Když jim ti patroni, ani ryba ani rak, potřásají rukama, praskají jim v nich klouby, Gustavu Zatloukalovi vrozené podnikatelské nadání kape ze šosu. Hned jak došlo na kávu, nabízí Křížovi výhodně vyschlé stavební dříví z pily a ostře pálené cihly i tašky ze svých kruhovek. Na placení nespěchá. Jako jediný ho 10 oslovuje Pane továrníku, ať ostatní vidí, že on ví, kdo tady bude taky něco znamenat. S Josefem Hendlem se znají důvěrně, obchodně i privátně dlouho. Od něho přeci koupili mlýn s pekárnou a ostatní, s přetrvávající trpkostí, že zbytečně draho. JUDr. Šmolcnop si neodpustí ještě jeden rozvláčný, nudný a dlouhý proslov. Prodává své zásluhy o Beroun. On, že je vedoucí bytostí tohoto sboru, on prosadil přestavbu této radnice, ať si říká opozice, kritici a močhubové cokoli. Město získalo jeho přičiněním před pěti léty roku 1903 architektonický skvost, jako perlu na náhrdelníku štítových domů na náměstí. Pravda, podle návrhu Františka Coufala, sochařská výzdoba je od sochaře Viléma Amorta: „Oba páni umělci jsou zdejší dobří rodáci. Také pan stavitel Josef Jelínek, od jehož firmy jsou stavební práce. My Berouňané držíme při sobě…“ Tak nediplomaticky, neomaleně, rýpavě naznačil, že Ludvík Kříž je tu náplava a nemusí to mít mezi nimi lehké. Při zmínce o staviteli Josefu Jelínkovi je na místě dodat, že s ním měl Ludvík Kříž stejnou krevní skupinu a obdobné geny, předurčující je k podnikání ve velkém stylu. Obě firmy, které založili, za 40 let smete smršť zloby, bezpráví, zášti, katastrofa, jaká poznamená několik generací obou rodů. To, když nejen v tomto městě drželi spolu proletáři, nýmandi ducha. O nezákonnosti, jež si servítky nebere, o provinční brutalitě, o jiných mužích na radnici je ještě předčasné mluvit. Je přeci pár hodin před rokem 1908. Město podřimuje přikrčené, schoulené pod krátkou duchnou, o tom, co se děje jinde, toho moc neví. Ani nechce vědět. Užívá si tepla z vlastního dechu, těla, nohy nevyjímaje. BLÍŽENCI A BÝK Láska se nevyprosí ani nevyhrozí (B. Němcová) Křížova rodina žije už pár týdnů v domě číslo 8 ve čtvrti Závodí. Ach, ta dotěrná osma! Ti, kdo věří na cosi nepojmenovatelného, neuchopitelného mimo naše vědomí mezi nebem a Zemí, na konstelaci hvězd a souvislosti mezi čísly a událostmi, ti v případě Křížových zabodují ještě několikrát. Tentokrát, s pomocí měsíčních znamení. Nejdříve ještě něco zcela přízemního. Rodičům kypí starosti pod rukama každým dnem. Jak se co nejrychleji prosadit v kraji u sedláků, obchodníků, jak získat peníze na stavbu, jak přilákat nové zákazníky. Naopak jedenáctiletý Adolf, devatenáctiletý Ludvík jsou v pohodě. Mohou si libovolně v klidu, v okolí, ve škole vybírat kamarády, zábavu a vzrušení. Zejména je přitahuje parta, která se baví o novém romantickém sportu v přírodě. Kluci přinášejí na schůzky časopis, kde se píše o britském generálu Robertu Stephensonu Smithovi Baden – Powel. Zakládá ve Velké Británii organizace hochů ochotných něco něčemu a někomu obětovat, něco se naučit a užít si. Chodí stejně oblékaní, košile samá kapsa, klobouky se šňůrou pod bradu, staví si v lesích chýše, stany u řek, nebo spí někde jen tak pod širým nebem, vaří si na ohni jako zálesáci. Bez dohledu rodičů, jen s vůdcem. Hoši jsou z toho čtení nadšení, nažhavení, natěšení na prázdniny, že taky někam zdrhnou… Mezi velkostatkářem v minulém bydlišti, jeho paní Anežkou a Křížovými korespondence neustává. K malé radosti paní Marie je Kříž zve už teď na velikonoce, jakoby nebylo dost času. A vůbec, proč? Vidí v tom zbytečné vydání na dva strávníky navíc. Bojí se, aby to nebylo často. Ze Smíchova jezdí vlaky přímo na Závodí, od roku 1897 už není třeba přestupovat v Dušníkách. Paní Anežka si na zimní dny u kamen opatřila knížku o zvěrokruhu, o jakémsi zodiakálním kruhu, čili zvířetníku. Propadá kouzlu mýtů, dočítá se, že Měsíc, přesto, že je jen oběžnicí Země, je pro astrology nejdůležitějším tělesem sluneční soustavy. Že znamení, ve kterém se nacházel v době, kdy jsme přišli na svět, ovlivňuje naši vůli, naše reakce v různých situacích, i náš citový život. A jakbysmet i to, co jsme zdědili, co se povahy týče, od předků. Některým pojmům paní Anežka nerozumí. Ale nebyla by to tajně milující žena, kdyby se jako prvním, nezabývala znamením svého duševního favorita Ludvíka Kříže. Narodil se 21. dubna 1857, takže si dosadila, že ve znamení Býka, druhém ve zvěrokruhu. Čte, že je plný rozporů, touží po okázalostech a současně je zemitě skromný, má rád košile s náprsenkou i dřeváky od hnoje. Má dar reagovat v každé situaci s překvapující vynalézavostí a činorodostí. Snadno drží na uzdě sklon k uspěchanosti, všechno předem rozmýšlí. To on ano! Ale jak má rozumět tomu, že je typ s velkým citovým potenciálem? Souhlasí to, že umí své city kontrolovat a ovládat, zejména ve vztahu k ní, což jí vadí. Někdy je nadmíru rozmrzelý a zádumčivý a ona si není jistá, jestli opravdu, nebo to jen hraje. Jinak je „její Býk“ srdečný, laskavý, nesobecký. Že by ji překotně milující, jak je psáno, to tedy ne! Souhlasí s astrologem, který píše, že při nachlazení má silné bolesti hlavy a chraptí. Že má solidní tělesnou konstrukci, to jako, že je při těle, to opět sedí. Protože je na sladké. Býka Ludvíka charakterizuje smysl pro obchod a podnikání. V tom je dítětem Štěstěny, na níž se může spolehnout, takže je zbytečně opatrný. Ale nikdy si nevšimla, že by jeho vztah k potomkům přinášel sebou generační konflikty. Při srovnání s tím, co o Ludvíku Křížovi, mlynáři Ostrovském víme, všechno na něj padne jako ulité. Na generační konflikty je v sáze ještě brzy. 11 Což kdybychom si my přečetli dodatečně, jaká žena byla z hlediska astrologie Marie Křížová? Nic tím už nemůžeme napravit, ani pokazit, což by si nezasloužila. Narodila se 12. května 1862, tudíž ve znamení Blíženců. Charakterizuje ji, co do povahy všestrannost, ale nejbližší je jí kuchyně, plotna, domácí řád a žádné vzrušování. Byla dobrou, tichou společnicí, Ludvíkovým touhám, přáním dokázala vyjít vstříc i za polovinu cesty. Částmi těla, kterým vládnou Blíženci, jsou paže, ruce. Tolik práce, co zvládala ona, jinou ženu by položilo. Vlivem Měsíce podléhala občas nervo- 12 vému vypětí. To zvyšovalo neustálý neklid manžela, Ludvíka. Nebránila se výhodám a nabídkám, jestliže z nich, jak se říká, něco koukalo. Jinak by Ludvíkovi jeho přátelství s velkostatkářovými už dávno zatrhla. Své názory uměla prosazovat zvláštní taktikou a diplomacií. Za jakýkoli ústupek se snažila vyinkasovat alespoň dva. Uměla se vcítit do situací a problémů jiných, takže v myšlenkovém světě svých dětí byla jako doma, vnímala je a chápala. Díky tomu dokázala nasměrovat jejich zájmy, záliby a úlety tak, aby jí nepřerostli přes hlavu. To se později stane u syna Adolfa. Až v době, kdy všechny v tom hnízdě, jak říká rodině, pod zástěrou neudrží a jejich problémy nepřikryje. HLASY OD BEROUNKY Bádání je souhrnný pojem pro štrachání po půdách, přehrabávání kartonů v archivech, surfování po internetu a tahání rozumu z pamětníků. Většinou to končí nežádoucím, hořkým, výsměšným zklamáním. Po čem je urputně, usilovně, zarputile pátráno, nalezeno být nikdy nemůže, neboť už neexistuje, nebo čeká mezi balastem na odvoz do sběru. Naopak, o objevy, na něž si netroufne nikdo ani pomyslet, se zakopává na ušlapané cestě, po které cábovala historie. K takovému nenadálému, překvapujícímu, nečekanému škobrtnutí došlo při listování Hlasy od Berounky, „listem, věnovaným zájmům lidu českého, zvláště krajiny Berounské.“ Vycházel jednou za čtrnáct dnů, a to dvakrát denně, neboť zdejší lid měl zájmy od rána do večera. Ony Hlasy od té řeky 15. října 1908, což byl právě pátek, odpoledne sdělily předplatitelům a nepravidelným odběratelům, že téhož dne dopoledne „V kanceláři pana doktora Rabocha smlouva kupní mezi pp. Manželi Josefem a Marií Hendlovými, co prodávajícími a L. Křížem, soukromníkem, co kupujícím na mlýn č. 8 a č. 22 s pozemky a příslušenstvím za kupní cenu K 145.000, podepsána byla. Páni manželé Hendlovi budou dle smlouvy v držení mlýna až do konce tohoto roku 1908. Nový majitel nastoupí 1. ledna 1909.“ Neboť se ona smlouva ani při usilovném bádání, ani náhodou neobjevila, možno mít toto sdělení za věrohodné. Nápadné na něm je, že jednapadesátiletý Ludvík Kříž šel k doktoru Rabochovi zřejmě s penězi sám, sám smlouvu podepsal, sám se stal vlastníkem mlýna. Jistěže pan doktor nabídnul nezjištěnému počtu účastníků průhlednou kontušovku, účastnici paní Hendlové griotku. Pánové ho bezpochyby pozvali na večer do vinárny pana Kotíka, kde si rovněž přítomná paní Marie Křížová měla s paní Marií Hendlovou co povídat. K úvahám přece jen provokuje jak uvedená cena K 145.000, tak skutečnost, že na přihlašovacím lístku Křížovy rodiny k trvalému pobytu od 1. ledna 1909 je uvedena jako majitelka mlýna Marie Křížová, nikoli Ludvík Kříž. Nevyjasněná zůstává dosud existence domu s číslem 22, které se nikde jinde neobjevuje. Buď jak buď, máme z dalšího pramene potvrzeno, jak Křížovi do berounského mlýna přišli i jak přišli k celé nemovitosti. Předchůdci, manželé F. a M. Hendlovi, byli určitě podnikaví. Podle protokolu o jednání městské rady z 23. září 1908 „Pan Josef Hendl za odknihování pohledávky staré na mlýně váznoucí 200 z. rýn. svoleno k podpisu předloženého prohlášení, neboť dluh ten více nestává.“ Potvrzení potřeboval Hendl při podpisu kupní smlouvy jako doklad, že mlýn je čistý, bez dluhů a pohledávek. Jak jinak. Podařilo se zjistit víc než je v Hlasech od Berounky. Hendlovi koupili mlýn od manželů Josefa a Antonie rozené Lebedovské před rokem 1860. Při usilovném amatérském bádání se o dřívějších majetkových vztazích u sledovaného objektu nepodařilo zjistit tolik, co by uspokojilo náročného historika z profese. Není však málo toho, co se ve vzdálenější historii zjistit podařilo. O vnějších, časových a jiných souvislostech a sběhu událostí. Mlýn číslo 8 v Berouně, stejně jako mlýn v Zadní Třebáni, jsou tu od nepamětných dob. O be- 13 rounském, Ostrovském, je první zmínka z roku 1437. V té době bylo v Čechách rušno. Poslední stoupenci radikálního husitství dostali od císaře Zikmunda na frak u Hradce Králové i na hradě Sion u Kutné Hory. Údajně byli mezi radikály i berounští, kteří se přidali k Žižkovi poté, když tu řádil 1. dubna 1431. Berounský, hořejší, ostrovní mlýn je někde uváděn také jako Maňasovský. V roce 1485 patřil mlynáři Martinu Maňasovi, nezjištěno, jak dlouho. Pak do 19. století žádné záchytné body. Až v roce 1841. To se žení již zmíněný Josef Spitzer s pannou Antonií Lebedovskou, řídíc se poučkou „Darovanému koni, vypůjčené pile a bohaté nevěstě na zuby nekoukej“. Při podpisu svatební smlouvy se rodiče Antonie zavázali, že vyplatí ženichu Josefovi 200 stříbrných hned poté, kdy kněz jejich svazku požehná. Zase tolik po úspěšné kopulaci manželů a zbytek do 600 stříbrňáků, až jak jim to bude spolu klapat. Josef přijal prodanou nevěstu, pannu Antonii do společné vlastnosti, k dědičnému vládnutí a užívání na ostrově ležícího mlýna čís. 8, polí, luk, zahrad. Svatbu, jak se slušelo, patřilo a bylo v kraji zvykem, vypravili podle smlouvy rodiče nevěsty. Jak úspěšná byla která kopulace Josefa a Antonie, je tajemství, které vzali sebou novomanželé do hrobu. Kdy od Spitzrů koupili mlýn Hendlovi, zatím bezpečně zjištěno není. Vztahuje se k tomu jen údaj, že „c. k. okresní úřad v Berouně 16. července 1868 zařízení dvou mlýnských strojů na umělecký způsob, a to tak, že místo kamenů k vedení nově zřízeného spodní vodou hnaného kola se má místo dosavadních dvou stavidel zřídit jedno širší.“ Následující podrobnosti se týkají mlynáře Jana Seydla, otce děkana Jana Evangelisty Seydla a Antonína Proška. Oba vlastnili postupně dočasně dolejší mlýny, tedy pozdější Panský a Zajíčkův. Bezpečně, z více pramenů je tudíž doloženo podstatné, že Ludvík Kříž či Marie Křížová, nejspíš oba začínají na Ostrovním, Maňasovském mlýně hospodařit 14 1. ledna 1909. V listopadu téhož roku je kolaudována první turbína, druhá v listopadu 1911, obě na francisový způsob. PRVNÍ DOKLAD S PRŮKLEPEM Ztracený čas není dál, než úběžník železničních kolejí. Co však je psáno, to je dáno, pokud to nejsou záznamy přitažené za vlasy. Většinou je na autory starých zpráv větší spolehnutí než na dnešní ČTK. V roce 1595 bylo v Berouně s určitostí nejméně 11 cechů. Pekaři a mlynáři, řemeslnicky si blízcí jako rodní bratři, ti se sdružovali v jeden společný cech, významnější než jiné. Mlýnů, jak se lze v záznamech dočíst, bylo ve městě několik. Přesný počet, žel, nikdo nezaznamenal. Zatímco na Litavce byla malá díla pro pár zemědělských usedlostí, na Mži mlely převážně obecní mlýny. Pro obecní kasu to byl dobrý přínos. Přeběhněme tryskem splašeného koně trudné období pobělohorské na konec čtyřicátých let 17. století. Smutný čas třicetileté války měl pro město a lidi v něm tragické důsledky. O to radostnější, slibný a nadějnější je posléze začátek 19. století. Svítání na lepší časy jakoby přišlo neslušně brzy po půlnoci. Berounští se otřepali ze stoletých drancování, požárů a denních trablů a zúročují jak výhodnou polohu svého města, tak hojnost železné rudy, vápence, uhlí, lesy kolem. Mají už po císařské silnici dobré spojení s Plzní a Prahou. O Beroun- sko se zajímají hbití i rozvážní podnikatelé, přinášejí sem kapitál a rozkomíhají jiný rytmus života. Likvidují malá a nevýkonná vodní díla. Antonín Dormitzer kupuje v roce 1835 mlýn na Litavce, zruší jej, na jeho místě postaví přádelnu bavlny. Využívá lépe vodu z říčního ramene než mlynář, kterého vystřídal. Na tomtéž rameni řeky se drží na kraji města další mlynáři až do poloviny 20. století. Poslední vzdorovitý Páv, obdivovaný ještě ing. Adolfem Křížem. Pávův „mlejnek“ zaniknul v 50. letech 20. století při drastické asanaci města. Průmyslový boom zažívá město zejména v 60. letech 19. století. Roku 1862 začínají jezdit vlaky po nové železnici mezi Prahou a Plzní, dvanáct let po tom mezi Rakovníkem a Protivínem. Beroun se stává železničním uzlem, od roku 1897, po položení kolejí ze Smíchova přes Dušníky občas zašmodrchaným. Do takových poměrů přibyli do Berouna na začátku 20. století Křížovi. Hned v roce 1908, kdy se sem Ludvík Kříž s rodinou přistěhoval, ukázala mu Mže, co umí. U mlýnského náhonu pod haldou podemlela břeh. Musel být neprodleně opraven, jestliže neměla zkáza pokračovat. Mlynáře Kříže se při ohledání škod zmocnila skepse, pochybnosti a bezmocná malomyslnost. Jeho nedůvěru vystupňovala další zkáza, voda protrhla i jez na jalovém toku řeky. Kříž viděl hlavní příčinu v nedomyšlené úpravě řečiště. Při jarním tání voda mezi upravenými břehy rychle odtékala, nemohla nadzdvihnout ledy nad jezem, jen je rozlámala. Kry nešly přes korunu jezu, narážely do něj, až jej prorazily. Obec byla proti řádění živlu bezbranná, radní dávali od takového údělu ruce pryč. Spoléhali na přírodu, že už nic takového opakovat nebude. Opravu ať řeší podle statutu c. a k. místodržitelství. Řešilo, avšak do úplného vyřešení uplynulo tudy zbytečně hodně zhoubné vody… Místodržitelství řešilo i na suchu různé záležitosti, postihující Kříže také jako odchod ledů. Mezi archiváli- emi z roku 1910, týkajícími se rodu Křížů, vyskytuje se první berounský dokument psaný strojem. Nová kancelářská technika umožnila pořizovat kopie, průklepy. Odpadlo pracné, zdlouhavé, ne vždy čitelné a přesné ruční opisování. Na úřadě přibyla nová profese, strojní písař. Současně se zavádějí shodné formáty listin, prosazují se pravopisné normy. Ne každý úřad, jako v Berouně, si může honem takový luxus, psací stroj, píšící na válec spodem, dovolit. Podnikatelé o něčem takovém si dávají zatím jen snít, jistěže už s vidinou za výstřih sličné písařce při diktátu. Až ing. Adolf Kříž sen svého otce uskuteční. První zmíněný stroj má úřad okresního starosty. Použije jej poprvé 11. listopadu 1910 právě v kauze Bloch – Kříž pro sdělení Blochově zástupci Fischerovi a městské radě, že teď je na Městském úřadě, jak rozhodne. On si totiž Bloch 1. září stěžoval u Zemského výboru Království českého na rozhodnutí okresního úřadu, že ten 16. června Blochovu stížnost zamítnul a Křížovi stavbu schválil. Kříž brání svoji pozici proti Blochovým útokům zuby nehty, přípisy psanými ručně. Současně staví, obrněn přesvědčením, že tuto válku vyhraje. Bloch je rozhodnut bojovat třeba do vítězného pádu. Dne 3. listopadu starosta Křížově stížnosti vyhoví a Bloch je z toho na infarkt. Nevzdává se, píše na všechny strany. Ručně na ručním papíře. A Kříž? Vyděsí Městský co stavební úřad, když tam 2. září 1912 přinese černé na bílém, že je se stavbou hotov. Stavební úřad musí zareagovat. Dne 11. listopadu, tři roky po podání žádosti, se na nádvoří Křížova mlýna shlukne kolaudační komise jak houf vrabců při prvním mrazu. Marie Křížová chodí za pány s konvicí silné kávy, s tenkými plátky šunky na čerstvých krajících, s úsměvem na tváři zardělé vědomím, že takhle ovlivňovat komisi se nesmí. A kdo ví, bude–li to co platné. Kolaudace dopadne dobře. Skoro, jen drobné připomínky. 15 To snad není pravda, křičí Kříž. Namísto povolení k užívání dostane tvrdý zásah mocného Zemského výboru Království českého. Ten jde na ruku Blochovi, ruší červnové usnesení obecního představenstva, takže si Kříž může leda zoufat. Blochovi řekne advokát Fischer: Tak jsem vám to, pane továrníku, vyhrál. V opačném případě by řekl: Tak jste to, pane továrníku, bohužel, prohrál. Taková už byla tehdy mluva právních zástupců. Dr. Fischer dál, horlivě, profesionálně radí městskému úřadu, aby nařídil Křížovi, ať ten se zdrží dalšího provozování dosud neschváleného mlýna a pekárny. Ihned ať všechno zbourá! Když ne, musí to udělat město, ale na Křížovy náklady a nebezpečí. Marie Křížová na manžela nemluví, synové Ludvík a Adolf se otci vyhýbají, jen dcera Marie ho chápe, věří mu a modlí se za něj. On se zasekne, nic nebourá. Město vyčkává, sleduje náladu ve veřejnosti. Ta s převahou fandí Křížovi, který už požívá pověst uznalého zaměstnavatele. Bloch je podle veřejného mínění vydřiduch. Kříže občas tísní pochybnosti, jestli udělal dobře, když poslechl unhošťského Žida Heislera, který mu sliboval i podporu ze strany zdejší židovské obce. Bloch, Fischer jsou jejími členy, děti v židovské škole, s rabím jedna ruka. 16 BOJ S PANSKÝMI MLÝNY Když vypukne listopad, jdou na odbyt papuče, zelí na krouhání a hřbitovní kvítí. Tentokrát připadly Den všech svatých na pondělí a Dušiček na úterý. Tři volné dny živnostníkům po chuti nebyly, s výjimkou mydláře Řehořovského na náměstí, pro toho byly jako pro psa poledne, kdy dostane nažrat. Odléval hřbitovní svíce, že to bylo cítit až na most. Pro tucet voskovic, protože ten počet byl levnější, Marie Křížová zašla k němu už v sobotu. Věnec smotala dovedně z chvojí, větviček z šípku a z různých keřů, co rostly mezi řekou a břehovou zdí. Kvůli kšeftu, jak se to dělalo, koupila ještě jeden, nejlacinější, co měl na krámě, od rakvičkáře Procházky odnaproti. Jako loni si pomyslel: Baba hladová, snad by sežrala i psovi žrádlo. Baba? Bylo jí teprve sedmačtyřicet. Souhlasila, aby Lůďa a Marie zůstali doma. A Adolfovi se kočárem do Unhoště ke kejmarovskému hrobu moc nechtělo. Mohl předpokládat jen nudu, přetvářku, vtíravou podzimní hřbitovní vůni a dršťkovou polévku s rohlíkem, po níž mu bude hořet huba jako loni. Tak jako vždycky, pan otec Kříž se těšil, jak zajedou k přátelům na velkostatek, jak si s Anežkou něco šeptnou, jak jí podstrčí dopis psaný typickým rukopisem s ypsilony a zet s protáhlými a hubenými spodky jako vysypaný pytel. Příteli velkostatkáři ukáže plány nového mlýna, ať Anežka vidí, že drží slovo. Když o ve- likonocích byla s tím svým v Berouně, dušoval se, že do vánoc bude mít pod střechou alespoň povolení ke stavbě. Všechno tak probíhalo, až na některé odchylky. Svíčky na hrobě prskaly a zhasínaly, nebyla dršťková ale gulášová polévka s chlebem. Blížil se zádrhel se stavebním povolením. Trojmo tři plány a žádost o povolení stavby nového mlýna přinesl Ludvík Kříž na radnici v úřední den, v pondělí 8. listopadu 1908. Opět osmička. Bez magických osmiček by byla sága jako vodní mlýn na suchu. Zdůvodňovat jejich přemíru pouhými shluky náhod, se jeví přinejmenším jako neúcta k něčemu, co nejsme s to pochopit, ovlivnit, co si s námi dělá co chce. Ludvík Kříž na lejstru úhledným rukopisem prosí Slavný městský úřad, aby za příčinou povolení byla nařízena stavební komise současně s živnostenskou. Co se vodoprávního povolení týká, to už má od c. k. místodržitelství od 16. května v kapse. (Není snad šestnáctka dělitelná osmi, nebo dvěma?) Za sousedy uvádí v dobré víře c. k. silniční erár, slavnou obec Beroun, MUDr. Václava Vitáčka, a pokud se týče vodního práva – Maxmiliána Blocha. Proč ještě Karla Šulce, zatím nevíme. Ještě nemá ani zdání, jak mu zkomplikuje život Max Bloch, majitel panského mlýna č. p. 1, patřícího k městské části Beroun I. Na zadní straně předepsaného dvoulistu otisknul žadatel razítko s textem „Ludvík Kříž, dříve J. a B. Hendl, umělecký válcový mlýn a pekárna v Berouně“. Přívlastek umělecký vyjadřoval umělecké technické složení mlecího zařízení, současně jako by předznamenával žadatelovu vůli, aby devatero Múz bylo v novém mlýně domovem, jako pod krovem vrabci. Úředník stvrdil příjem razítkem Městský úřad královského města Beroun a datumkou, do níž vepsal vlastní rukou 8. listopad 1908. Spis má číslo 3673. Protože bez osmičky, nevěští nic dobrého. Městský úřad požádá stavitele Václava Zlatníka co stavebního znalce, aby plány a slovní doprovod prostudoval. Stavitel požívá ve městě náležité vážnosti. Má atypickou vilu na Závodí naproti legendární zájezdní hospodě U města Slavašova. Štít do ulice vyzdobil freskou svého a národního patrona. Rád se ujme pokynu úřadu, nikoli zadarmo, důkladně, kvůli prestiži bere na sebe značný díl odpovědnosti. Navíc si chce odvážného stavebníka naklonit. Posudek neudělá na počkání, dá si na čas a pozor, aby se prezentoval jako spolehlivý znalec. Dokumentaci převezme ve čtvrtek 11. listopadu 1908, na Martina. Vrátí ji až počátkem dubna 1909. Teprve na sobotu 23. dubna svolá starosta Josef B. Horák účastníky řízení k onomu čj. 3673, pány Ludvíka Kříže stavebníka, Maxe Blocha mlynáře, Karla Šulce, Františka Ráže městského radního, Václava Jeníčka člena zastupitelstva, Václava Zlatníka stavebního znalce. Neděli mají páni na obhlídku terénu, na přemýšlení, na osobní kontakty, vymýšlení taktiky, neboť další klidný průběh řízení může očekávat leda naivní prosťáček neznalý místních poměrů. V pondělí patřičně netrpěliví, rozechvělí, vzrušení i nažhavení se jmenovaní sejdou ve starostově kanceláři, aby si řekli své do „protokolu“, a z očí do očí, jehož předmětem jest žádost p. Ludvíka Kříže mlynáře v Berouně za povolení novostavby mlýna na parcelách č. kat. 175/1 a 175/2 v Berouně. Jednání je pestré, neklidné a vzrušující. Prvý se vyslovuje stavební znalec. Jako když recituje poezii o zářných zítřcích chystaného díla, se zaujetím, zřejmě projektem nadšen. Uvádí míry stavby, jako vědma líčí, že bude mít sauterain a tři patra v mlýnské budově. Obytná budova jen ze sauterainu, přízemí a dvou pater bude. Vypráví o průčelí na severní straně k říšské silnici Beroun – Haselbašské. Na severovýchodě že sousedí břehovou zdí s majetkem silničního eráru a MUDr. V. Vitáčkem, na jihovýchod s mlýnským ramenem. Na jihovýchodě je majetek stavebníka čp. 8. Následuje exkurse pro- 17 jektantovou a Křížovou vizí. Ze čtyř chlebových pecí a skladu chleba to zavoní přítomným jak rozkrojený čerstvý bochník. V pekárně že stačí jeden záchod, ve mlýně musí být dva a pisoir, taky nezbytná šalanda kvůli tradici, lhaní až se bude chase při rauchpause při mariáši z huby prášit. Uvažuje se s bytem pro domovníka, s krámem, čekárnou a místností pro šéfa a klenutou písárnou. Páni si sami doplňují ve svých představách půvabnou písařku, každý jinak klenutou. Stavitel Zlatník zve pány do prvního patra, postupně do čtyř pokojů, kuchyně, místnosti pro služky. Páni opět dýchají v rychlejším rytmu a při zmínce o koupelně se jim hrne krev do hlavy a ztoporní jim pohlaví. Přeslechnou, že již jsou o patro výš ve dvou komorách, čtyřech půdách a prádelně. „K nové budově či budovám má přiléhati místnost pro turbínu.“ Posluchači jsou odkázáni na samostatný plán. Aby to stavebník neměl tak jednoduché, ukládá se mu vydláždit chodník po celé délce jeho majetku – to na návrh stavebního technika. Jinak nečiní stavitel Zlatník proti zamýšlené novostavbě žádných námitek. Silniční erár se vyslovil již v sobotu při politické komisi. Taktéž soused MUDr. V. Vitáček že nečiní žádných námitek. V nastalém tichu skřípání písařova péra po papíře zní zlovolně, jako předehra tragického dramatu. Rozehrál jej JUDr. Fischer, advokát pana Maxe Blocha, majitele zmíněného panského mlýna. S pathosem tragéda, s honorářem klienta v kapse, s bolestí kuřího oka „navrhuje zamítnutí žádosti za povolení zamýšlené stavby nového mlýna, poněvadž až dosud není provedeno vodoprávní řízení ohledně vodního zařízení, obzvláště ohledně turbíny i ohledně přivádění vody na pohon mlýna nového…“ Fischer a Bloch nezapřou, že jim koluje v žilách čirá židovská krev. V Křížově rodě se přimísí v další generaci také. 18 SOUBOJ SOUSEDŮ Když chce Pán Bůh někoho potrestat, dá mu zlého souseda. Toto zdůvodnění pro sousedské spory si vymysleli Židé. Ludvík Kříž neví, zač by ho měl Bůh trestat. Dr. Fischer a jeho mandant Bloch jsou Židé. Advokát mele pantem, chrlí čísla jednací, zaklíná se rozhodnutími místodržitelství, předpovídá krach mlynáře Blocha. Ten půjde s nebohými dětmi o žebrácké holi, pakliže pan Kříž postaví mlýn, turbínu, a kdo ví, co ještě. Kříž si postavil hlavu, neboť si umanul postavit právě to, co uvedl v žádosti. Rozviklává skálopevná tvrzení dr. Fischera, na každou námitku má přichystaný argument. Odvolává se na stanovisko ministerstva, pohotově také cituje paragrafy z výnosu místodržitelství. Jeho nejvyšší trumf, i když jej vynesl neprozřetelně na začátku ferbla, kde je v talonu povolení výstavby, je jeho vyjádření: „Především vytýkám panu Blochovi nedostatek legitimace, a to z toho důvodu, že týž po rozumu § 12 stavebního řádu vztažně výnosu c. k. ministerstva vnitra ze dne 5. 6. 1868 čís. 240 ze dne 14. června 1874 čís. 6527 v tomto případě není sousedem.“ Jinými slovy, která měl Ludvík Kříž na mysli: Trhni si nohou, Žide. Tvůj klient, kousavý konkurent má chatrný klepáč v Berouně, já podnikám na Závodí, mezi námi je most, a jak vidím, věčné nepřátelství. „Tvrzení odpůrcovo nesrovnává se s pravdou… Trvám, aby mě řádné stavební povolení uděleno bylo. Vždyť zástupci obce se k dobrozdání znalce též připojují a nečiní námitek,“ pokračuje Kříž. Což na doku- mentu potvrzují svými podpisy Václav Zlatník, Jar. B. Horák, Václav Jeníček, František Ráž, dr. Raboch. Po dvou měsících píše starosta Křížovi, majiteli mlýna a realit, že stavba byla schválena. Bloch nesouhlasí, stěžuje si výš. V srpnu zkoprní, když se dovídá, že se jeho žádost zamítá. Marie Křížová je rozezlená, předvídá, že Bloch si to líbit nenechá, s ním že si ještě užijí. Nemýlí se. Zemský výbor Království českého se usnese „… aby zrušeny byly v odpor vzatá rozhodnutí i předcházející výměr okresního představenstva v Berouně, a aby bylo uznáno, že náležeti bude obecnímu představenstvu, aby vyřídilo stavební žádost Ludvíka Kříže teprve, až právoplatně rozhodnuto bude o stížnosti stěžovatelova podaná na výměr c. k. okresního hejtmanství v Hořovicích.“ Poněkud dlouhé souvětí? Odpovídá zdlouhavému řešení. Připomeňme, že Ludvík Kříž podal žádost 8. listopadu 1909. Odvolací řízení trvá rok a řešení v nedohlednu. Všichni účastníci z toho mají kopřivku, pocit újmy na svých právech a vztek na protihráče. Odvolání stíhá odvolání. Marie Křížová pochybuje, že Ludvík v Berouně uspěje, tady jim pšenice nepokvete. Čas a voda plynou. Když paní Marie vidí mihnout se podél oken obecního poseláka s tvrdým límcem u krku a výrazem ve tváři, s černými deskami pod paží, stoupne jí tlak. Naschvál shání mlynáře po baráku co nejdéle. Tvrdě na něj naléhá, ne, aby mu dal, tomu úřednickému namyšlenému hovnu, něco od cesty! Nezasluhuje ani tvrdý rohlík. Vždycky se tváří koženě, div že neřekne Já a starosta jsme se usnesli. Ludvík Kříž je tvrdá palice, jak bývají zrozenci ve znamení Býka. Melancholicky zadumán, pohroužen do sebe, sedává pod vrbou, co má větve jak mokré licousy a poslouchá řeku, která není němá. Možná ji slyší jako za dvacet let Karel Čapek, jak zvoní, cinká, ševelí, šeptá, zurčí a bublá, šplouchá, šumí, hučí, ropotá, úpí a kvílí, řve, ječí a hřímá, burácí, sténá a vzdychá a směje se, hraje jako na stříbrnou harfu, klokotá jako na balalajku, zpívá jako varhany, duje jako lesní roh a hovoří jako člověk v radosti nebo žalu. (Karel Čapek – Pohádka vodnická) ŽIVOT MIMO SOUŘADNICE Co je domov? Střecha nad hlavou? Teplo od kamen? Místo v průkazu? Dům, který dostal od městského úřadu číslo popisné 274/III., je od února 1913 obyvatelný. Za tři roky a čtyři měsíce poté, kdy Ludvík Kříž odnesl na stavební úřad žádost o povolení. Je to dlouho? Uvažme, kolik času zabraly úřední průtahy, stížnosti a odvolání Maxe Blocha, jak pomalé byly stavební postupy, jak atypický byl projekt. Za rok a pět měsíců po zahájení stavby vypukla válka, odložila k ledu žhavé projekty států, měst, rodin. Křížovu nevynechala, vyinkasovala si od ní neomaleně daň, život Ludvíka juniora. Ani se nestačil odněkud rodičům ozvat, nevěděli, kam mu napsat, jak se těší, až se vrátí do nového domova. Podle záznamů se Křížovi přestěhovali do nového z dolejšího mlýna čp. 8/III. až 1. ledna 1924. Se zabydlením domu Křížovi, otec Ludvík, matka Marie, syn Adolf a dcera Marie, nechvátali. Snad i z ekonomických důvodů. Od domovní daně byli osvobozeni do dne, kdy někam postavili židli a dalo se zatopit v kamnech. Pojišťovna Slavie nepojistila nemovitost proti živlům, dokud agent neviděl přihlašovací lístek. Přimhouřit oči 19 by ho stálo provizi, ne-li místo. Jistě nestála na Silvestra 1923 v pokojích jen židle, také z komínů se hulilo. Než se zadíváme na lístek z ledna 1924, prohlédněme si znovu, pečlivěji první, z 1. ledna 1908. Víme, že přišla na radnici splnit přihlašovací povinnost Marie Křížová, nikoli, proč ona je zapsána jako majitelka mlýna. Vyčteme tu, že zemřela 10. května 1932 na úplavici cukrovou, tedy na cukrovku, diabetes. Než MUDr. Vitáček, soused, vyplnil ohledací lístek, váhal, nemá-li za příčinu úmrtí napsat „záhať“, infarkt, v té době vzácnější. Pozastavil se nad tím, že i ona skonala dva dny před svými sedmdesátými narozeninami. Nebyl to jediný případ v jeho praxi, kdy někdo umřel v den nějak spjatý s jejich životem nebo s životem blízkých. V den nedožitých sedmdesátin měla Marie Křížová církevní, římskokatolický pohřeb. V režii souseda přes mlýnské rameno, Bohumila Procházky seniora, který jí zaživa pro její lakotu nemohl přijít na jméno. Domem smutku byl nový dům při hlavní silnici, ze kterého se těšila osm let a čtyři měsíce. Kondukt však vyšel z kostela sv. Jakuba. Pochována je v rodinném hrobě U svatého Václava při hlavní cestě. Podle zmíněného úředního záznamu v evidenci obyvatel z 1. ledna 1908, žili v dolejším mlýně čp. 8 postupně: Ludvík Kříž mlynář nar. 21. 4. 1857, příslušný do Berouna, okr. Hořovice, usadil se v obci 1908, uděleno mu právo domovské 28. 1. 1919 č. 406, Marie Křížová nar. 12. 5. 1862, příslušná tamtéž, domovské právo uděleno jako u manžela, Ludvík Kříž účetní doma nar. 12. 9. 1889, příslušný do obce Strašov okr. Roudnice, usadil se v obci 1908 (domovské právo nemohl dostat, od srpna 1914 byl nezvěstný), Kříž Adolf nar. 16. 6. 1897, příslušný do Berouna – Hořovic, uděleno právo domovské 28. 1. 1919 s otcem. Rozvedený od 6. 2. 1935 krajským civilním soudem 20 Praha, čj. Ck. XIII. A 611/34, rozluka potvrzena 25. 5. 1935 čj. Ne XVI. 1273/35, Skopcová Marie nar. 21. 12. 1872 krámská, svobodná, přísl. do Kladna, usadila se v Berouně 1908, Vítková Františka nar. 18.2. 1893 korespondistka, přísl. do Mělníka, usadila se v obci 1910. Na dokladu není uvedena dcera Marie Křížová, nezjištěno dosud, proč nepřišla s rodiči do Berouna. Pojem domovské právo v té době byl zvláštní institut. Občan jej mohl získat až po desetiletém pobytu v obci. Ta měla k němu určité povinnosti, ať žil kdekoli. Když se někde dostal do životních nesnází, tamější obec ho poslala „šupem“ na krk domovské obci. Teoreticky nebyli bezdomovci. K rozvodu a rozluce Adolfa Kříže zbývá dodat, že krátké manželství sdílel s Marií Velflíkovou, narozenou 13. 7. 1901 v Sadské, přísl. do Prahy od 21. 6. 1933. Byli oddáni při civilním sňatku 1. 7. 1934 v Praze III. Valdštejnská 8. (Proč opět osmička?) Nevěsta byla o čtyři roky mladší než ženich. Jejich vztah a důsledky přijdou ještě na přetřes, stejně jako, kdo a kdy žili v novém domě. Pro úplnost a zachování pro další badatele. DOMOV NA 35 ROKŮ Chceš – li se naučit modlit, vydej se na moře. Místní nemastné, neslané, nechutné prkotiny oněch let jsou vánkem ve srovnání s vichřicí událostí za humny, za hranicemi, za mořem, jak je zaznamenali kronikáři dějin 20. století. V roce 1909 německý bakteriolog Paul Ehrlich a japonský výzkumník Sahačiró Hata objevují šestsetšestou sloučeninu, jíž se říká 6O6, salvarsan k léčení syfilidy. Přijde vhod chlapům, hlavně po válce. V první dekádě 20. století nastupuje v české architektuře avantgardní styl, kubismus. Josef Gočár, Josef Janák, Jan Kotěra staví i mimo Prahu. Mladý Adolf Kříž tíhnoucí ke všemu novému v umění, seznamuje se s Kotěrou, když ten navrhuje dělnickou kolonii v Počaplech. Později obdivuje vzorovou kotěrovskou vilu Náš domov v Holoubkově, kterou Kotěra navrhuje pro tchyni Anežku Korálkovou. Gočarovo dílo obdivuje v lázních Bohdaneč v roce 1941, když se vydá do Kladrub vybrat koně pro manželku Janu, za to, že porodila po dvou synech dceru Kateřinu. V roce 1910 USA rozšířily ústavu o dodatek k liberálnímu přistěhovaleckému zákonu z roku 1907, který se neosvědčil. Některé země vymetaly vězení a útulky, nepohodlným občanům zaplatily cestu do Země svobody, aby se jich zbavily. Galsworthy, autor Ságy rodu Forsytů, napíše úspěšnou hru Spravedlnost, v níž vydává tento institut o vystěhovalectví v pochybnost. Z USA naopak odplouvá Frank Koralek s manželkou Anežkou. Ta zatají, že je těhotná a na lodi se modlí, aby to na ni nepřišlo dřív, než přistanou v Hambur- ku. Pro jistotu má sebou všechno, co může v opačném případě potřebovat. Někde mezi Severní Amerikou a západní Evropou na zklidněném moři po včerejší bouři, musí k mladé Anežce do podpalubí lodní lékař. Ostatní kromě Franka a jedné srdnaté pasažérky vyžene. Do lodního deníku kapitán poznamená, že pro všechny případy pokřtil neznámý pastor z nejmenovaného státu po vůli rodičů dítě jménem Mariana. Na Koralkovi chce kapitán za novorozeně poloviční lodní taxu. Frank nemá v kapse navíc ani frank. Na lodní lístek pro Marianu vyberou pasažéři mezi sebou. Rodina, Frank, Anežka a Mariana v povijanu se vrátí do Teplic. Asi v předtuše, že najdou poklad, vykradou jim zloději v nestřežený den dům. Odnesou i Korálkův pasport, jediný doklad o jeho americké státní příslušnosti. Policie lupiče vypátrá, ti přiznají, že pas roztrhali a hodili do kanálu. Korálek o nový dokument už nežádá, ani o americké občanství. Chce zůstat v Čechách. Dne 14. května 1914 se Anežce narodí druhá dcera Jana (Hana). V roce 1921 otec Frank Korálek onemocní. Internisté vyloučili apendix, slepé střevo. Mýlili se, prasklo. Pacient zemřel. Matka Mariany a Jany (Křížové), Anežka Korálková zemřela v roce 1976 u dcery Mariany, narozené na moři. První dekáda 20. století je poznamenána dalšími událostmi prvého řádu. V noci na 15. duben 1910 se potopí britský Titanik, zmařeno 1500 životů. Později v Berouně Marie Křížová trne hrůzou, když kluci Lůďa, Jan a jejich kamarádi sjíždějí řeku na plavidlech vlastní výroby. Rok poté vyhlašuje král Konstantin spojení ostrova Kréty s Řeckem. Proč tyto poznámky? V roce 1988 se na Krétu vydává Kateřina Schwippelová. V roce 1941 dostane ing. Adolf Kříž od jedné ze ctitelek za potravinářskou a jinou pomoc knihu Kristmana Gutmunsona s ironickou dedikací o býčím mužství makedonského chlapce, který se stal na Krétě veleknězem. Romantický historický román se jmenuje Bohyně a býk. Dáma, 21 Křížem nazývaná Bohyně, se poněkud spletla. Adolf se nenarodil ve znamení Býka, nýbrž Blíženců. V roce 1910 uhoří při požáru textilky v New Yorku 145 obětí, převážně žen. Tragedie vede k reformě pracovních podmínek ve výrobních provozech. Přitvrdí stavební úřady i v Zemích koruny české, místní i při další kolaudaci Křížovy novostavby. Ne, že by byli Křížovi štěstím bez sebe, když k nim osud natočil příznivější tvář, jen věřili, že se ledy pohnuly. Ve čtvrtek 22. června 1913 se Marie Křížová sama nepoznávala. Obecní poselák si odnášel ze mlýna kromě potvrzení o převzetí úřední listiny číslo 3762 ještě pytlík polohrubé mouky a pár koláčů pro děti. Starosta v dopise psaném vlastní rukou sděluje Křížovi: „Dávám Vám povolení k obývání novostavby obytné budovy s výhradou, že vytknuté úpravy provedete do konce tohoto roku a dokončení jich ve stavebním úřadě oznámíte. Dům Váš bude míti číslo 274/III. v Berouně. Za osvobození daně činžovní dlužno podati si žádost u c. a k. okresního hejtmanství v Hořovicích.“ Tentýž den posílá Ludvík Kříž radostnou zprávu přátelům a kluky, ať si jdou někam něco vypít. Manželka Marie na něj po dlouhé době zas ponejprv kloudně promluvila. Uplyne 35 let a všechno je jinak. 22 PÁRNICE NA DVOŘE Nikdy nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Na dolejším mlýně je značka, kam až vystoupila voda při povodni roku 1872. Po Berounce plavaly celé domy, na nich živí i mrtví lidé a zvířata. Povodeň značně poškodila i jez. Litavka se rozlila tak prudce, že mlynářům na březích zbyl jen čas, aby utekli nebo vylezli do korun stromů. Tak katastrofu zaznamenali kronikáři. Naopak při přísušku v některých parných letních měsících neteklo mlýnským ramenem ani tolik vody, aby jí bylo dost na mlýnská kola. Stejná situace nastala poté, kdy přívaly vod a vše, co sebou nesla, porouchalo málo odolný jez. Téměř všechna voda protékala hlavním korytem a v náhonu děti skákaly po kamnech. Město se několikrát pokoušelo na nátlak mlynářů jez vyspravit. Opět 16. dubna 1908 probíhalo vodoprávní řízení dotčených orgánů, které měly vůli přehradit řeku novým jezem. Účastníci pobíhali po březích, pokyvovali hlavami, popsali stav věcí jako žalostný. Žádný příští pokus o výstavbu něčeho solidního se nezdařil. Ani v roce 1939, kdy byl vybudován jez zalomený s širokou korunou a výškou, která zdvihla hladinu vody víc než o metr. Zatím jsme ještě na počátku 20. století. Myšlenkou, pojistit se proti krizovým situacím, pořídit si náhradní či alespoň pomocný zdroj energie pro pohon mlýna, zabýval se Ludvík Kříž od chvíle, kdy s Hendlem podepsal kupní smlouvu. Elektřina v úvahu nepřicházela, turbíny byly v počátcích. Zbývala pára. Marie Křížová, jakkoli konzervativní, nevzplanuvší hned pro kdejakou novotu, v tomto případě dala manželovi zapravdu, že mlýn závislý na vodě je jako pekař, který má kynárnu na sever a nemůže v ní přitopit. Pochopila, že jde o parostroj, o lokomotivu bez kolejí, ne o sentinel, který už viděla, ale o lokomobilu. Jen peníze nebyla ochotna na to dát. Hovořila o úvěru. Že hotové peníze se mají vydávat až v poslední chvíli, aby je měl, kdyby se hodilo něco, co stojí za to. Také byl pro podnikání s cizím kapitálem, ale děsil se úroků a splátkového břemene. Je teprve chvíli po válce. Nějak lépe naladěn, v poslední listopadovou neděli, za počasí nikoli psího zapřáhl do lehké bryčky, a že pojedou, však uvidí. Viděla v tom zas nějaké tajnůstkářství a nastrojené překvapení. Někdy jí připadal jako kluk. Zazubil se pod vousy, hodil do vozu dvě deky navíc a nacpal do lucerny dlouhou svíci. S městem, houněmi a košíkem s jídlem za zády jeli po císařské silnici ke Královu Dvoru podél napůl sklizených polí. Nať splihlá prvním mrazem kryla vršky cukrovky, vykukující nedočkavě nad zem. Po rozrytém brambořišti se válela od větru rozcuchaná nať jako tmavá mlha, mezi tím ženské a děti s krabicemi, kbelíky, košíky i bez, s nadějí, že přece ještě najdou. Hlad vyháněl lidi paběrkovat i na třikrát přeoraná brambořiště. Zkrátili si jízdu širokou pěšinou mezi zámeckou zdí a Zahořanským potokem. Karlo Emilova huť sípavě hekala jako z děravých plic. Přejeli železniční trať a proti Suchomastskému potoku mlčeli až do Litohlav. „Zpátky se tu stavíme, někdo říkal, že tu točí pivo ve sklepě ve skále.“ „Zbytečně se nebudeme nikde zdržovat, kdo ví, kam mě vezeš, je brzy tma.“ Za zákrutou, jako když jim jde naproti, Havlíčkův mlýn. Jiří Havlíček mezi vraty. Znali se s Křížem z různých příležitostí. Vedl je okolo samoty po hrázi rybníka, ze kterého přepadala voda hluboko na lopatky kola. Nic neshledávala, jen jakousi úzkostlivou spořádanost všeho. Aby ne. Mlynář na frontě nebyl, ani se odtud nehnul. Nekeťasil, ale z mouky a ryb budoval, co se dalo. S pýchou jim ukázal ve strojovně jakési tiché, studené, namaštěné monstrum s velkým setrvačníkovým kolem. „Stroj na kychtový plyn. V kotli hoří koks a když je z něj v rezervoáru dost vysoký tlak plynu, otevřu šoupata, píst se rozpohybuje, točí kolem. Já to koupil od Colloredo Mansfelda ve Zbirohu. Na Ohradě v Králově Dvoře mi tu trochu koksu vždycky chlapi hodí přes zeď. Za pytel mouky dva pytle koksu. Když vyschne potok, točí mi mlýnem tahle mašina. Nic pro vás, koks je drahý. Vy se dejte na páru…“ Teprve na lánu Nolčova velkostatku u Tmáně viděla Marie Křížová tu „páru“ na vlastní oči. Dvě párnice se tahaly o čtyřradliční pluh na laně a oraly. Topiči hodili občas do ohniště pod kotlem pár polen, dali mu ze sudu cucnout vodu, pod stříškou zatáhli za píšťalku a popojeli pár kroků. Ludvík Kříž brzy zjara 1919 potvoru, jak říkala paní Marie, ve strojírně od Josefa Papeže na splátky koupil. První zdejší obchodní partner. Brzy přibyl Josef Šimůnek na závodském předměstí. Jediný v Čechách vyráběl pekárenské, cukrárenské a jiné potravinářské zařízení. Chodil se i později radit s ing. Adolfem Křížem. Ludvík Kříž vydělil pro párnici místo na dvoře. Kdykoli šel kolem, pohladil jí očima naleštěný zelený kotel s mosaznými obručemi. Mlynářka zas litovala těch peněz, třeba ani nikdy nebude ta mašina potřeba. V květnu 1919, v den jeho pohřbu, topič párnici poprvé jaksepatří roztopil. Když prášek přiběhl, že už se průvod pohnul od kostela, tahal v krátkých intervalech dlouze za píšťalu. Párnice přišla vhod nejen tenkrát, ale i později. Ing. Adolf Kříž, rozhlížející se, co by kde změnil, nemohl se dívat, jak na párnici a na topiče vítr zanáší pod plachtu déšť. Posledního března 1924 zažádá „o povolení k výstavbě strojovny, zděné stavby pro výpomocné 23 parní zařízení při mlýně čp. 274.“ Za týden přijde do mlýna zástupce radnice ověřit na místě, jak si to „mladej Kříž“ představuje. Poté informuje radu města, že se mu to nezdá, bude to kouřit. Viděl by to raději větší, aby parní stroj i palivo byly pod jednou střechou. Ing. Adolf Kříž oponuje, že uhlí blízko kotle ne, to by měli hasiči brzy co hasit. Nechá plánek přepracovat, na začátku roku 1925 předloží pozměněnou žádost. Dne 9. května 1925 se sejde ve strojovně pro výpomocné zařízení kolaudační komise. Zatímco venku se bělají trnkové keře a do květů jim studeně mrholí, tady od mašiny je teploučko. Ona voní olejem, čaj v hrnkách rumem, kouří se z koláčů, pánům od úřadu od huby z cigár, z plechového komína nad střechou. MUDr. Vitáček diktuje do protokolu, že jemu dým nevadí, vítr táhne většinou od něj. Nechce panu inženýrovi dělat problémy. Nedělal je Panu otci, Ludvíku Křížovi, proč by teď mladému? Stane se, co se stát muselo, všichni jsou pod párou. Za tři dny, 12. května 1925, dostane firma Ludvík Kříž, Válcové mlýny a továrna těstovinových výrobků povolení k užívání. Podivně neobvykle brzy. Mnohem dřív, než při výstavbě nového mlýna. První žádost podána v roce 1911, průtahy v řízení se táhly jak zhoustlý med. Opakujme, od kolaudace 11. listopadu 1912 k vydání zamítavého stanoviska 23. března 1913, potřeboval stavební odbor radnice pět měsíců. Důvod? Žadatel Ludvík Kříž se nedržel původního projektu. Citováno z originálu: „Šalanda změněna na kvasírnu, co další součást dílny pekařské, budoucí dílenské místnosti větší, v dílně nejvýš 4 dělníci zaměstnáni budou…“ Přeloženo: Šalanda, místnost pro vysedávání mlečů, pamětníků a lidí s popsaným Wanderbuchem, už není třeba. Odbyt chleba a pečiva jde nahoru, zprvu uvažovaná kvasírna stačit nebude. Víc než 4 dělníci do místnosti, kde se těsto dělí, válí a traduje, se nevejdou. Aby nebylo chaosu, úřadování, šikanování málo, 26. března 1913, tedy za tři dny, se užívání nové budo- 24 vy jako celku zamítá. Opět, protože stavebník nesplnil všechny podmínky. To vstupujeme znovu do téže řeky událostí, kterou jsme se už jednou brouzdali. Do téže řeky, copak je to možné? VÁLKA PRO DĚRAVOU BLŮZU Inter arma non silet amor. Ludvík Kříž si soustředěně hledí podniku, vymýšlí, jak by zabodoval. Mletí ve mzdě není příliš atraktivní, sedláci si šrotují sami, chlebové obilí moc nesejí. Prodej pečiva, chleba a mouky nestačí na dluhy a slušnou obživu jeho, tety milostpaní a tří dětí. Ludvík má před maturitou, Adolf má pubertální předsudky o čemkoli, Marie děsivou představu, že by měla být šetrná, opatrná a podezíravá po matce: denně strkat slepicím prst do zadku a pak sledovat, jestli snesly všechny. Když ne, matka pátrala, kam zanášejí, či proč se vejce ztrácejí. Nebo, matka vybírá v pekárně pro kuchyni nejnestvůrnější, neprodejný bochník, který jim musí stačit. Rozbrečela se, když za máminými zády pekař rozšlápnul pecen, aby si měli u Křížů ten den z čeho krájet. Občas, jen úkosem se sympatiemi, sleduje Ludvík Kříž senior Českou stranu státoprávně pokrokovou. Roku 1914 ho hřálo jaro i u srdce, když vláda ve Vídni musela odročit jednání říšské rady kvůli obstrukcím české opoziční strany pod heslem Bez ústavnosti v Čechách nebude ani v Rakousku. V květnu zaznamená s obavami co tu ještě nebylo: strana, které drží palce, vyhlásila smělý, lákavý a nebezpečný Manifest k Evropě. První z čes- kých stran má za možné, ba nutné ustavit samostatný stát. Ne že by tomu dobře rozuměl, ale proč ne. Děti o tom ponětí mají, matka si zacpává uši. Bez RakouskaUherska? Náhle je všechno jinak. Poslední červnovou neděli 1914 pijí odpoledne Křížovi obřadně kávu, žitnou z vlastní pražírny s pár zrnky pravé turecké. V pondělí se dovídají, že včera v Sarajevu nějaký floutek Gavrilo Princip zastřelil rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho paní Žofii Chotkovou. Teta milostpaní lomí rukama, tržba za mouku ze dne na den láme rekordy. Z toho bude válka, prorokuje. Nemýlí se. V sobotu 25. července večer byla vyhlášena mobilizace osmi ze šestnácti armádních sborů. V úterý Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku. Císař František Josef I. nechal všude vylepit provolání Mým národům, mezi něž se Češi zrovna nehrnuli. „Proč válka, táto?“ „Proč ne. Třeba pro tu Ferdinandovu děravou blůzu. Musíme přijmout pár lidí do pekárny, raději ženské.“ V pátek podepsal císař vyhlášku o všeobecné mobilizaci zbývajících osmi armádních sborů. „Budeme péct komisárek, matko. Moc komisárku, pod vojenským dozorem.“ „Jen aby to nepostihlo Lůďu a Adiho.“ Zatím rukovali muži od dvaceti do sedmatřiceti roků věku. V Brně Jaroslav Dvořák. Válečná mašinérie nebyla schopna se rozběhnout naplno. Brzdily ji zmatky, směsice čumění a kvaltu. Nefungovaly dobře lazarety, černý komisárek a černá káva z přislazené cikorky bylo v prvních dnech nejčastější menu vojáka. Do zmatků narukoval k osmému domobraneckému pluku jistý básník, dramatik a anarchista Fráňa Šrámek. Překročil o pár měsíců rozhodných třicet sedm roků. A řeku Vislu. U Anapole to nekoupil z první ruky jako jiní. Hrál ochrnutého od revmatismu. Byl přece anarchista, s válkou nechtěl mít nic společného. Básníků jako on nebylo v armádě tolik, aby je nechal štáb vystřílet, aby Rakousko-Uhersko přišlo o básníka, i když českého. Doktoři mu napsali dovolenou do května 1915. On se za to vypsal z válečných zážitků podle principu, když je umělcům v duši nejvíc ouvej, produkují vrchovatě vrcholných děl. Napsal i neválečné Léto. Nechali ho, aby si v Národním divadle vychutnal opojení z úspěšné premiéry. Jenže na frontě už byl i každý básník, adept na nesmrtelnost dobrý, a to bez záruky. V létě začíná Šrámek druhou válečnou epochu v Berouně, v kasárnách 88. maršbatalionu. V den odjezdu na frontu už ho tu jeho milá, Milča Hrdličková, nezastihne. Moc si od loučení někde, třeba na břehu řeky, slibovala. Inter arma non silet amor. Ženy vojáků musely do poledne opustit město. Odpoledne nesměly být při odjezdu transportu. Minule tam V lipkách před nádražím při loučení udělaly komandantům dusno. Vtrhly s dětmi mezi seřazené šiky. Loni sem do Berouna narukoval písničkář, Karel Hašler. Na jeho kumpačku už v kasárnách nebylo místo, nahnali je na Tetín do hospody V kufru. Místo nové verze Růže tetínské tady zkomponoval evergreen Já jsem si ten kvíteček za čepici dal. Zpívali jej chlapi ze Šrámkovy setniny, když nalezli do vagónů pro dobytek. Šrámek a ještě jeden, na rozdíl od ostatních, drželi huby. Anarchisté se projevují svérázně. Šrámek poslal z Berouna Milče první z feldpostek, polniček, lístků polní pošty, jak potvrdila autoru Marie Hejnová, archivářka Šrámkova památníku v Sobotce. Celkem jich poslal Milče z války 1173. Od Milči jich Fráňa dosal 792. V těch dnech narukoval v Berouně u doplňovacího pluku rovněž Ludvík Kříž junior. Na Šrámkově lístku, podle sdělení Marie Hejnové, je neuvěřitelná zmínka, až mrazí. Než odjel na frontu, přišel za ním na cimru mladík, Kříž se jmenoval. Nabídnul mu poplašeně, nesměle a rozechvěně krabici koláčů od mámy z jejich pekárny. Básník je od mladíčka, na kterém visela uniforma jako po někom, přijal s plachým úsměvem, 25 s díky a výzvou: „Dávej na sebe pozor, chlapče, byla by tě škoda.“ Jistěže z toho setkání byl Ludvík celý pryč. Napsal o tom Jaroslavu Dvořákovi, příteli na život i na smrt. Na sebe pozor nedal. LEGENDA O VOJÁKOVI Některé lidské příběhy přetavil čas v legendy, nebo alespoň v něco, co se jim podobá. Zejména války takových osudových špatně končících událostí vyprodukovaly dost i pro poválečné kalendáře silné jako kniha. V míru mají lidé smrt za přirozenou součást života. Nastane, když dozrál čas. Ve válce se lidé ženou proti sobě, aby si život vzájemně zkrátili. Kvůli vítězství, kořisti a učebnicím. Aby se příběh Ludvíka Kříže, v pořadí druhého, stal legendou, na které bude alespoň zbla pravdy, přihlásila se v roce 2007 paní Blanka Horáková z Berouna. Nabídla nečekanou, vzrušující, překvapující informaci hodnou pozornosti: že Ludvík Kříž v první světové válce nepadl, ale zemřel v ruském zajetí hlady, vysílen, vyčerpán. Tím zpochybňovala dosud jedinou, tradovanou, úředně ztvrzenou verzi. Podle té padl, neznámo kde a kdy, jako statisíce jiných. Zůstává nezvěstným a ani nové uváděné okolnosti by nemohly změnit nic na jednom veřejném oznámení, i když taky poněkud sporném. Na desce u pomníku Svobody na Husově náměstí v Berouně mezi jmény padlých z let 1914 až 1918 žádný Ludvík Kříž není. Jan Kříž ano, ale co když z jiné rodiny? 26 Ještě 8. července 1914 si Ludvík Kříž junior vypůjčil na stavebním úřadě v Berouně 11 listů plánů stavby nového mlýna, pekárny a domu. Zapracovává se, zvyká si na rytmus firmy, jak si přeje otec. Ten je sedmapadesátiletý, něco nad průměrem, jakého se muži v té době dožívají. Je nasnadě, že otec chce mít připraveného nástupce. Na syna Adolfa se jaksi nelze zcela spolehnout. Ostatně, je mu teprve sedmnáct. Ludvíkovi je pětadvacet, úředně boje schopný. Že by ochotný padnout za císaře pána a jeho rodinu, to sotva. Narukovat však na rozkaz císaře Františka Josefa I. musel. O odjezdu na frontu víme alespoň něco, nikoli zda měl hodnost odpovídající jeho vzdělání, tedy vyšší než vojín. Smiřme se, že byl prostě voják, což je v armádě každý, vojínem počínaje, maršálem nebo generalissimem konče. Tedy: žádný hrob neznámého vojína, nýbrž neznámého vojáka. Paní Blanka Horáková si živě vzpomínala, že u nich doma, v rodině Dusilových, se o Křížových hovořívalo v různých souvislostech. Zejména si pamatovala na vyprávění své matky Anny, za svobodna Bolseové, vrstevnice a dobré známé mladého Ludvíka Kříže. Beroun nebyl v roce 1914 tak veliký, aby neznal každý každého. Hezké děvče mu mohlo stát za to, aby jí, třeba jako první, napsal o své nové situaci. Nelze vyloučit, že se v jejích očích chtěl zviditelnit jako trpitel, když ne hrdina. Někomu se svěřit, to by mělo logiku. Rodiče nechtěl vyděsit. Paní Blanka Horáková, důsledná, opatrná a pozorná k vzácným upomínkám v pozůstalosti po rodičích, bohužel postrádala právě lístek, který prý matka od vojáka Kříže poštou dostala. Kdy, to s určitostí neví. Že neobjevila před schůzkou tak cenný dokument, byl jen důsledek jejího pedantství, jakým jsou dobří pedagogové pověstní, možná nadaní. Uložila jej tak dobře, že neví kam. Ví však jistě, že na lístek Ludvík Kříž napsal, že upadl do zajetí u Taškentu, že sedí na břehu řeky Siadanie a má strašný hlad. Že by někdo dostal lístek a s takovým textem z nepřátelského zajateckého tábora, nebylo obvyklé. V Křížově rodině se o něčem takovém nikdy nehovořilo, smířila se s armádním sdělením, že Ludvík padl, nejspíš za dramatických okolností. Paní Blanka Horáková přicházela se svým tvrzením právě poté, kdy znovu pátrala po onom lístku ze zajateckého tábora. Nenašla jej, objevila při tom v rodovém archivu jiný lístek. Předložila jej. Text na něm může leda zpochybnit dřívější údaje o čase, kdy Ludvík Kříž z Berouna na frontu odejel, posunout odjezd o několik týdnů. Nic víc. Pisatel „oddaný Antonín“ píše Velectěné slečně Anně Bolzeové, učitelce v Berouně na náměstí, ze Hředel 24. října 1914: „V pondělí přijedu ještě do Berouna. Večer bych přišel ještě na náměstí, abych se s všemi známými a přáteli rozloučil. Snad se naposledy projdu po chodníku, kde tak rád jsem chodíval. Budeme jen doufat. Zdraví Vás srdečně oddaný Antonín.“ Hředelský Antonín mohl být Křížův vrstevník, mohli odjet na ruskou frontu v tomtéž transportu. Tedy v pondělí 26. října 1914, nebo následující den, protože Antonín odeslal svůj pozdrav v sobotu. Aby podepřela své tvrzení a přesvědčení o tom, že Ludvík Kříž zemřel vyčerpáním a hlady, nabízela ještě další svůj závěr. Připustit jej, by bylo tolik jako připustit, že Křížovi o konci Ludvíkovy válečné kariéry věděli, ale nikdy o tom nemluvili. Paní Blanka Horáková tvrdila, že ví od rodičů toto: Ludvíkův o osm let mladší bratr ing. Adolf Kříž, který řídil firmu po otci, po vypuknutí druhé světové války, vyhlásil veřejně své krédo: „Když můj bratr umřel za tamté války hladem, to se teď opakovat nesmí, o to se postarám.“ Díky jemu dost rodin přežilo, aby na něj ještě jedna generace v dobrém vzpomínala. Paní Blanka Horáková prý dostávala od prodavače Maliny v krámku u Křížů týden co týden dva bochníky chleba a pytlík hrachové mouky s krupami na polév- ku. Vztah ing. Adolfa Kříže k rodině ředitele Obchodní akademie, Dusila, Blančina otce, byl velmi blízký. Oba ve městě něco znamenali. Když se Blanka vdávala, dal jí ing. Adolf Kříž k dispozici kočár a kočího a pár bílých kladrubských koní, aby ji dovezli ke kostelu, k fotografovi a domů už jako vdanou paní. Paní Blanka Horáková přinesla jiný přímý autentický důkaz o statečnosti ing. Adolfa Kříže, a to vánoční přání jejímu otci z časů nacistické okupace. Lístek připomínal povzbudivý slogan z hořejší, Plzeňské brány: Všeho do času, Bůh na věky. Málokdo je dnes ochoten připustit, že i takovým pasivním vzdorem, promyšlenou provokací, riskoval život. Paní Blanka Horáková zemřela zjara 2008. ŽIVÝ MRTVÝ Co milující žena chce, Bůh chce. Je mimo pochybnost, že Jaroslav Dvořák a Ludvík Kříž junior narukovali do pole v roce 1914. Stále nejisté je, kde a jaký hrob skryl Ludvíka, zatímco Jaroslav v něm pobyl snad jen pár hodin a to ještě za živa. Alespoň to po celý další nikoli krátký život o sobě tvrdil. Kvůli časové orientaci a historikům, kteří musí mít všechno doloženo, vyhrábněme ze smetiště dějin alespoň něco, než se to na skládce rozloží na bioplyn a přihřeje to globální atmosféru nad planetou Země. Při vypuknutí války, o níž je řeč, vyzvalo Rakousko-Uhersko partnera v Trojspolku, Itálii, aby se neulejvala a zvedla k válčení zadek. Ta se postavila na zadní, že do ničeho nepůjde, když nemá proč. Naopak ministr Sidney lobboval za opak, aby se Itálie trhla od Rakousko-Uherska a Německa a vyrazila s Anglií a dalšími proti nim. Už 27 tenkrát nebylo na koaliční partnery spolehnutí. Stalo se, v květnu 1915 se Itálie postavila proti Rakousku-Uhersku a v srpnu 1916 proti Německu. V dlouhé poziční válce se vojáci v zákopech nudili, sem tam po sobě vystřelili, aby se neřeklo. Jedenáctkrát ztroskotala ofenzíva aktivnějších rakouských pluků, umíněně rozhodnutých bojovat až do vítězného pádu. Při dvanácté v listopadu 1917 u Capporeta Italové obranu neudrželi, pustili nepřítele až k Piavě na dohled a dostřel k Benátkám. Mezi padlými, které za sebou nechala při rychlém postupu rakouská armáda povalovat, leží sedmadvacetiletý Jaroslav Dvořák. Saniťáci ho překročí a černí havrani, hyeno non pietas, ho hodí s dalšími do jámy, posypou vápnem a pokračují, vstříc zasloužené dávce špeku, paklíku tabáku a láhvi rumu. V druhém sledu se vrhají na zchladlá těla, na kusy nebožtíků jako supi dědkové, ženské a děti z vesnic v týlu. Stahují z prstů prsteny, hledají po kapsách, rvou zlaté zuby z rozšklebených úst. Odvrácená tvář války, kterou svět nevidí. Mladá venkovanka popadne vyčnívající ruku, aby jí rozlomila pěst. Žádný prsten, ta ruka sevře její ruku teplým vláčným stiskem. Holka se v hrůze dovolává Boží milosti a dědků, aby vojáka ze spleti údů a těl vyprostili. On žije! Povstalý z hrobu. Kolik takové štěstí mělo? Temperamentní Taliánka v tom vidí vyšší vůli a výzvu k odčinění hříchů. Svůj objev doma léčí lektvary, česnekem a láskou. V žilách jí proudí jižní horká krev, prsy má jak italská obranná linie na Piavě, černé vlasy na polštáři připomínají rozpětí havraních křídel při letu nad obzorem rozkoše. Poměry se otočí, opatrovnice musí svého vyléčeného Austriáka vydat do italského zajetí. Zas musí spát sama ke škodolibé radosti vrstevnic. Aby mu ulehčila loučení, zamlčí mu, že jejich divoký vztah nezůstane bez následků. Není jediná, jiných se válečníci zmocňovali proti jejich vůli. I když ve válce a v lásce je možné 28 všechno, třeba to bylo jinak. Zbytek už je bez pochyb. Jaroslav Dvořák se v zajetí přihlásí do československých legií. Do republiky, do Křížova mlýna, se vrátí se zpožděním, ve slušivé uniformě s dlouhým ptačím pérem na klobouku. Tím pro něj válka končí. Za dvacet let prožije další, v mnohém krutější. Aby si oběti obou neměly co vyčítat a pozůstalí si to nepletli, odliší je dějepisci řadovou číslovkou první, druhá. Jaroslav Dvořák začíná nový život v nové době. Lidé tančí šimy, prožívají kocovinu z míru, zpívají Když bublina vzhůru letí, smějí se a pláčí v šantánech, Červená sedma, Kocourkovští učitelé, Karel Hašler zdvíhají vzhůru opony kabaretů, baletky sukně. Lidé jsou šťastní z konjunktury, bezradní z nadmíry svobody a přibývajících politických programů. Křížův válcový mlýn prosperuje. Chybí tu Ludvík Kříž mladší. Proč právě on? Což se za něj matka, Teta milostpaní dost nemodlila? Otec ho želí chvílemi až k zoufání. Jaroslav Dvořák si vyčítá, že žije a Ludvík ne. Utěšuje ho Marie Skopcová. V první chvíli, kdy se objevil ve dveřích kancelářičky, kde se hrbila nad psacím stolkem, zastavilo se jí srdce. Přijala ho s otevřenou, nedočkavou, nedotčenou náručí. Teta milostpaní ho přijímá s viditelným odstupem jako chabou náhradu za ztraceného syna. Válka porušila v Křížově rodě zvykový zákon primogenitury, následnictví prvorozeného v dynastii. Ke kormidlu bezpečné lodi, jakou firma je, protože mu nic jiného nezbývá, musí se k otci postavit volky nevolky mladší syn Adolf. Netají, že nevolky. Oporu hledá a nalézá v Jaroslavu Dvořákovi. Může se na něj ve všem spolehnout. Nic však nemohlo prudčeji zvednout Tetu milostpaní ze židle, než když se jí účetní Marie Skopcová svěří, že si vezme navrátilce Dvořáka. „To nikdy nepřipustím, s ním počítám pro naši Marušku! Je k tomu předurčen, když ničím jiným, tedy mnou!“ Aby zabránila katastrofě, dala Skopcové hodinovou výpověď pro nadbytečnost, doporučující doporučení, odstupné pro útěchu, začátek a pro všechny případy, kdyby se holka obrátila na odbory. Skopcovou přijali v Praze ve Staroměstských mlýnech u Karlova mostu s otevřenou náručí. Mlynářský cech si potrpěl na tradice a na solidaritu. Marie Skopcová se Dvořáka nevzdala a karta se po čase obrátila, neboť co milující žena chce, Bůh chce. Tetě milostpaní došlo, že dceři Marii známost Dvořák – Skopcová nijak nevadí. Točí se kolem ní nápadně velmi sympatický, i když pro firmu sotva použitelný Karel Stivín. Teta milostpaní vzkáže pro Skopcovou, ať se do Berouna vrátí. Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila, ti dva, Dvořák a Skopcová se v roce 1923 vzali. Téměř současně přibyl do rodiny Karel Stivín. JÁ BYL TAKY VOJÁK Vojna je směsice čumění a kvaltu. Války jsou mix náhod, vedoucích armády od vítězství k vítězství, do záhuby, k vítěznému pádu. Jednotlivcům pomáhají ze světa. Ve válce jako v lásce, je možné všechno. Na tom trval ing. Adolf Kříž, když se dali s prokuristou Jaroslavem Dvořákem do řeči na téma válka. O ní i Dvořákův šéf věděl své. Že to bylo v Haliči, kde jeho o osm let starší bratr zbytečně obětoval život za císaře pána a jeho rodinu, je nesporné. Z Berouna tam v létě 1914 odjel s 88. maršbatalionem. Kde a jak skončil, už se nikdo nikdy nedoví. Volky šel do války o rok později osmnáctiletý Adolf, jako jednoroční dobrovolník, dva týdny před klasickým odvodem na dobu určitou. Což znamenalo prým- ky na mundůru, mináž nikoli s obyčejným manšaftem a víc holek. Pak se Adolf, navzdory své ochotě, gustu a představám, ocitnul na italské frontě. Bojovníci v zákopech na obou stranách věděli o opravdové válce jen z doslechu. Kromě nočního obchodování, kdy hladoví Italové do půli cesty nosili Austrijákům za komisárek grapu, destilát v polních láhvích, úplná nuda. S odkazem na válečné dějiny, ve kterých mají boje na Piavě samostatnou kapitolu i s výčtem obětí, sledujme stopu jednoročáka Adolfa Kříže jako ohař liščí stopu v jeho pamětech. Tři dny před tamější ofenzivou, kdy si i Bůh zakryl oči, odjel na dovolenou do Prahy. O válce už nechtěl ani slyšet. Všechny způsoby sebezničení, včetně vstříknutí petroleje pod kůži, useknutí prstů pod alkoholovou narkózou, průjmu až po samo vysrání z podoby se mu eklovaly. Rozhodl se pro pokus o sebevraždu, jako podmínku pro přijetí do psychiatrické léčebny. Způsob tak častý, že blázince byly přeplněné. Snad jen Adolf Kříž při něm zdrhnul hrobníkovi z lopaty. I když to přesně tak nebylo, nabízí se báchorka, zpestřující šedý reliéf války o lidskou dimenzi. Navíc s neopominutelnou rolí děvčete. Drama se odehrálo na nábřeží mezi Národním divadlem a Karlovými lázněmi. Adolf Kříž půjčil příteli Václavu Vokálkovi děvče na vymezenou dobu, na dohled a aby v pravou chvíli ječela jako siréna na poplach. Volala však o pomoc k visatci, který se na stromě s vyplazeným jazykem nehoupal, stál pevně na zemi, hlavou do smyčky ne a ne se strefit. Vokálek, dřív než sem doběhli čumilové, proti pravidlům mu podrazil nohy, přešmiknul špagát a ležícímu navlíknul oko a zmateně zatáhnul, až Adolf začal modrat. Přijela patrola, dostal pár facek, klepeta a kopanec, až vletěl hlavou do vozu. Tím způsobem se ocitnul Adolf Kříž na magorce. Šéf špitálu mu napsal do papírů, že pro kontinuální duševní indispozici a opakující se pokusy zprovodit se ze světa sám a nezatěžovat erár eskortováním zpátky 29 na frontu, je pro válečné účely nepoužitelný. Díky nadprůměrné inteligenci, logickému úsudku a duševní vyrovnanosti začal studovat na Karlově náměstí na rohu Resslovy ulice na Českém vysokém učení technickém na strojního inženýra. POPŘEVRATOVÉ ZVRATY Pokus oživit minulost nemusí vždy končit jejím procitnutím ze zapomnění. Začíná rok 1919, republice jsou dva měsíce a tři dny a něco je ve vzduchu. Čas, jemuž se bude říkat Po převratu. Stále se vracejí vojáci z front, jen Ludvík Kříž ne. Čpí z nich pach střelného prachu a cest, jimiž se loudali nebo prchali domů, zaschlá krev a zvědavost, co je čeká, co bude dál. Dva dny po Třech králích víří ve vzduchu pach z pistole osmnáctiletého Antonína Šťastného. Vystřelil na prvního předsedu vlády. Premiér lehce zraněn, přednese druhý den v revolučním Národním shromáždění pevným, zvučným, rozhodným hlasem první vládní program. Dne 28. ledna je Ludvíku a Marii Křížovým uděleno v Berouně domovské právo, bydlí tu už deset let. On by mohl 21. dubna slavit dvaašedesátiny. Poslední dobou se cítí mizerně, před rodinou se tváří jakoby nic. Nesmířil se dosud s tím, že se Ludvík neobjevuje mezi vraty a nevolá „Táto, už jsem tady!“ Marie Křížová je tvrdé nátury, už s tím nepočítá. Dvaadvacetiletý Adolf studuje, jednatřicetiletá Marie je pod čepcem s Karlem Stivínem. Ludvík senior zahání dotěrný stesk a smutek 30 různými aktivitami. Jako člen Mlynářského svazu se v únoru účastní v pražském ústředí neklidného jednání se zástupci Svazu dělnictva mlynářského o úpravě mezd ve smluvních mlýnech. Odmítá nerozumný požadavek dělnictva v oboru, aby namísto dosavadního příplatku, který vyplácí Obilní ústav, zvýšili jim mlynáři mzdy o 65 procent. Bude to jednodušší a mlynářští dostanou rozdíl v kobertu. Procenta že se připočítají ke mzdě platné před převratem, 28. říjnem 1918. Než by zůstal sám v opozici, přidá se k mlynářům, kteří už kývli i na osmihodinovou pracovní dobu. Ale své si řekne: Tak rychle po převratu zavádět převratné reformy, to je krok do tmy, takové dobrodiní popostrkuje mlynáře na pokraj předpeklí, ne-li samotného pekla. Marie Křížová má z novot trauma, nebezpečně vysoký tlak a chodí se zavázanou hlavou ještě z něčeho. Družstevní pekárna U Litavy, dosud se sotva držící nad vodou, sází sice chleba do pece jako před převratem, avšak na novou strategii, šlapat konkurentu, Křížově velkopekárně na paty. Josef Ulrich, předseda představenstva v Berounském obzoru č. 9 svolává na 2. březen do místností družstva valnou hromadu. Na té konstatuje, že Ústřední svaz při revizi nedostatky neshledal, účetní uzávěrku za rok 1918 lze schválit. Družstevní podíly ze zisku se vyplácet nebudou, všechno se soustředí na modernizaci pekárny. Otevřou se další maloprodejny zásobované z družstevního velkoskladu. Pekaři jsou rozmrzelí, co tedy mají z členství v družstvu? Mzdy se jim nezvýší, zatímco Kříž taky rozšiřuje firmu a přitom, co se mezd týče, je ústupnější. Dostane se jim vysvětlení, že peče z vlastní mouky, může prodávat levněji a sem tam pustit mezi zaměstnance nějakou korunu. Družstvo má ve stanovách princip solidarity. V pohraničí od převratu o sobě dávají vědět Němci, ocitli se v republice proti jejich vůli. Sjednocují se. Ve vnitrozemí se Češi hašteří, svár střídá nesvár, politické strany se rojí jak jepice pod lucernou. Ludvík Kříž vidí oblast dobrého odbytu právě v pohraničí, zejména tam, kde se pěstuje chmel, protože na obiloviny je té zarudlé zeminy škoda. Plánuje, že do Sudet bude vozit mouku. Tam do odstínu země, v níž se daří chmelové révě, rudnou dělnické, proletářské spolky a strany. Dělníci a zaměstnanci se radikalizují, chtějí volební právo, už žádné potravinové lístky, kratší pracovní dobu, vyšší mzdy, respekt od zaměstnavatelů. Kříž, jak říkají mlynářští a pekařští mezi sebou, pořád mele svou: s reformami se nemůže tak honem. Naopak odborové svazy zakládají sekretariáty, formulují požadavky, rezoluce, ultimáta. Na trhu práce je o lidi bída, tak proč ne? Funkcionáři radí z centrál dělníkům, jak se domáhat plnění požadavků, zdůrazňují, že je nezbytné vstupovat do odborů. Platit příspěvky. Ludvíka Kříže to zneklidňuje, i když u něj je přece klid. Dva dny před prvním jarním dnem, ve středu 19. března 1919 Křížovo unavené, vyčerpané, zmožené srdce vypovídá službu. Soused MUDr. Vitáček je u něj do poslední chvíle. Překvapená, zděšená, zaskočená rodina to nemůže pochopit. Vždyť si na nic nestěžoval. První se vzpamatuje Marie Křížová: „Dvořáku, je to na vás. Dojednejte s Procházkou důstojný pohřeb, najděte na hřbitově dobré místo, u hlavní cesty, na dva hroby vedle sebe, pak se spojí a bude to hrobka a vyjde to levněji. Na řadě jsem teď já, ale na to si ještě ta bestie počká! Ne, arkádu ne, tam jsou nebožtíci za mříží a chodí se kolem nich po špičkách. Táta musí slyšet kroky. A všichni, co půjdou kolem, musí vidět, že tu leží Mlynář Ostrovský, tolik si na tom zakládal. Čelem ke vchodu, ne zády, ke kříži klidně, on s ním zrovna za dobře nebyl. Mluvíval o pomníku. Husák z vápenice si dělal legraci, že až si někde ustele, ať si přijde vybrat kámen do Červeného lomu. Ať kameník Rudolf Velík dá na pomník ofertu, ale ne honem. A dejte vědět tomu velkostatkáři, Anežka by to přes její dvojité srdce nepřenesla. Jak mohla vdaná ženská – když přijedou, jen je uvítám, nic víc. Povedeme firmu spolu, než Adolf udělá školu. A přitvrdíme ve všem, táta byl moc liberál, dobromil.“ Velkostatkář a Anežka s černým závojíčkem přes černé uslzené oči byli při pohřbu středem zájmu zdejších drben. Přijel a řečnil nad rakví i zástupce mlynářského svazu, položil kytici se stuhou i s adresou Praha II. Myslíkova 15. Všechno proběhlo klidně se vší důstojnou pietou, leč v černé atmosféře. Mlynářští a pekaři pana šéfa jaksepatří zapili. CHLEBA PRO PREZIDENTA Pestrá, rozmanitá minulost se mění časem v paměti pamětníků jako obrazce v kaleidoskopu. Události se sunou dál. Sekretariát Svazu dělnictva mlynářského upozorňuje, že dnem 15. dubna 1919 musí být ve mlýnech bezpodmínečně zavedena osmihodinová práce a dodržován nedělní klid. Jakoby se čekalo, až tu opozičník Ludvík Kříž nebude. Jaroslav Dvořák to v ono úterý oznámí noční směně v pekárně, kočím a ostatním po ránu na dvoře. Zpracuje novou šichtovnici, přibere pekaře, které ti stávající berou mezi sebe s roztrpčením a nevolí. Všeobecná radikalizace zaměstnanců nabírá obrátky. Jaroslav Dvořák a paní šéfová berou na vědomí, že i u Křížů mají zaměstnanci svého odborového důvěrníka na vyjednávání. Zvolili si nestora Františka Pinkase, kterého Ludvík Kříž zdědil po Hendlovi. Vrátil se sem z války, ani by jinde neuměl pracovat. Je uzavřenější než býval, duší oddán panu 31 šéfovi až za hrob. Mlčky snáší nové poměry a taky dohled paní šéfové, jestli neubírá koním oves domů pro králíky, jestli neschovává v uzlu plachty u vozu bochník, jestli koňům nepodestýlá zbytečně moc. Její nedůvěřivost a podezíravost se stává příslovečnou, ozvěnou jsou vtipy, narážky a naschvály. Marie Křížová se obává rebelií, neposlušnosti, zmatků, anarchie. Zbytečně. Oheň vzpoury u Křížů nevzplál, ani koně nedostávali od Pinkase víc otrub. Zaměstnavatelé pozvaní v červenci 1919 na jednání o sporu kočích, se nedostavili. Kočové zastavili práci, domáhali se zlepšení svého postavení. Sociálně demokratický Berounský obzor za to kritizoval Ludvíka Kříže, majitele mlýna na první místě, aniž vzal na vědomí, že on je už tři měsíce pod drnem. Sedláci Pintner, Holovský, Bareš, dvůr Pták a město se s kočími dohodli, aniž kamkoli šli. Po Křížově pohřbu v březnu 1919, ve městě události prvního stupně důležitosti, se ve veřejnosti spekuluje, co se bude dít u Křížů dál. Pojem U Křížů nějak sám o sobě zdomácní, stane se trvalkou v obecném povědomí, třeba jako nádraží, kulečníky u hospod nebo spalničky. Už ne Křížův chleba, ale chleba od Křížů si uštípne symbolicky 17. května 1925 osobně prezident T. G. Masaryk. Solí si jej solí ze solné komory od Solnohradu, hlavního města Solnohrad, jak napíše Jaroslav Hašek o třináct let dříve. Školní dítka vytvoří špalír od mostu u Křížů k budově okresního výboru. Tam se seřadí zástupci samosprávy, úřednictvo, zástupci spolků a korporací. Prezidenta osloví starosta okresního výboru Václav Zajíček, mlynář na Ostrově. Mladý Adolf Kříž si v duchu v tu chvíli posteskne, škoda, že se toho táta nedožil. Vítal by hlavu státu on. Chce někdy příště prezidenta také oslovit, ne takhle patolízalsky, přihrble, říťolezecky. Ty pán, já pán, máme přece demokracii. Stane se, jen to chce svůj čas. Ošatku berounských oboustranně mazaných koláčů převezme od Marie Křížové, stále ve vdovském černém šatu, hradní ceremo- 32 niář Guth Jarkovský s úsměvem a ujištěním, že je paní Charlotě Masarykové osobně doveze do Slavína, kde se stále léčí z duševní choroby, aniž o tom národ co ví. Uloží tradiční, proslulý a chutný produkt do proutěného koše v zadku auta, určeného pro dary, úlitby měst a míst za to, že tam mohli uvítat Tatíčka Masaryka. V srpnu 1919 sekretariát Svazu dělnictva mlynářského činí dělnictvo mlynářské pozorna na to, že zaslal Zemské jednotě českých mlynářských společenstev návrh nové kolektivní smlouvy pro střední a malé mlýny, a aby konaly neodkladně odborové organizace jednotně atd. Jaroslav Dvořák a Marie Křížová se shodnou, že jsou větší než střední a malý mlýn, takže se mohou dohodnout na pracovních podmínkách sami. Předběhnou dobu. Zvýší mzdu od metráku mletí na 4 Kč. Oč se jinde zaměstnanci se zaměstnavateli handrkují do krve, proběhne tu skoro klidně bez vypjaté atmosféry. Teprve 30. srpna začíná v Obchodní a živnostenské komoře jednání o kolektivní smlouvě pro velkomlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Bezvýsledně. František Pinkas se vyvlékne z chomoutu důvěrníka. Zakládá však na ságu svého rodu, podružnou ve srovnání s Křížovou, přece jen zasluhující připomenutí. Je na to ještě čas. Pak se jeho sága uzavře dramaticky. MLÝN NIKOLI SMLUVNÍ V nouzi radu dá ti každý dobrý přítel… Mlýn nebyl smluvní, měl kolektivní smlouvu přímou, závaznou pro Marii Křížovou a zaměstnance, zastoupené jakýmsi výborem. Ten podepsal slib, že nikdo nepůjde do žádné akce namířené proti zájmům obou stran. Když začala ona mela, majitelka jim dala na vybranou: „Neválejte chleba, uhaste pece, jděte na ulici stávkovat. Nebo zadělejte denně jako vždycky a pecte opatrně, ať není moc rozpraskaných bochníků. Vy, mlynářští, vy víte taky o co jde.“ Čekala na jejich rozhodnutí netrpělivě. Byla to zkouška soudržnosti. Když se objevili zástupci městského samozvaného dělnického orgánu, rozčileně, energicky, troufale před nimi zabouchla dveře. Přes varování správce Jaroslava Dvořáka, že tohle jí bez následků neprojde. Už nikdo nikdy nezjistí, kolikrát neodbytné parlamentáře, zaklínající se proletářskou solidaritou, vyhrožující tresty pro stávkokaze, poslala k šípku. Zaměstnanci, dílem z vlastního popudu, míry odvahy a strachu, dílem pod pohrůžkou ženských doma, pracovali dál. V historii stávkového hnutí jde o mimořádný případ nikde nezpracovaný. Revoluční výbory tady ostrouhaly. Ve skrytu kolektivní mysli rády. Zbavily se odpovědnosti. Jak by vysvětlily občanům, že kvůli nim není nikde ani chleba? Dělnická pekárna U Litavy to totiž zabodla jako jeden muž. Kdyby ta ne, co by to bylo za dělnický podnik? Předáci přijmou klasické oportunistické usnesení: Udělí zaměstnancům u Křížů pardon, dají jim souhlas k práci. Souhlas k práci, kterou oni nepřerušili. Usnesení bez logiky, smyslu a závaznosti. Začal padat sníh, horká revoluční nálada zchladla. O Štědrém dnu 24. prosince 1920 šli Marie Křížová a Jaroslav Dvořák s malou vánočkou ke každému. Vzali to od kočích. Popřáli teplé vánoce, ale na Štěpána už se zas musí péct, rozvážet a mlet. Marii Křížovou události přece jen poznamenaly. Byla ostražitější, uzavřenější, ještě méně komukoli důvěřovala. Roky však jdou nezadržitelně dál. Syn Adolf, už inženýr a víc v podniku, matce, aby se vzpamatovala z revolučního otřesu, nosí informace z vnějšku. Přemlouvá ji, aby přestala s jejím křečovitým konzervatizmem, aby nedržela otěže tak nakrátko. Nevysvětlitelně proč, má matka po neklidných létech zájem o události, které dřív ani nevnímala. V roce 1928 umřel Leoš Janáček a ona hltala v novinách drby, že to byl cvok, že jeho opery nechce žádná zpěvačka ani zkoušet. K překvapení okolí chce, ať jí syn pouští z gramofonu hity doby, Kde je moje máma, Mládí, kam si prchlo do dáli, Když bublina vzhůru letí a jiné šlágry, jak je nazpíval tenorista Grossmann. Chodí ale zaražená, jako když se Amundsen vydal zachránit polárníka Nobilleho a ztratil se. Jede se správcem Dvořákem 27. října 1928 do Národního divadla na hru Plukovník Švec. Je hrdá a pyšná, že jí Dvořák o přestávce představil Rudolfa Medka, legionářského spisovatele, který hru napsal pro toto divadlo a tuto příležitost, k 10. výročí republiky. Co chvíli však si povzdechne, škoda, že se toho táta nedožil! Sága vznikala do značné míry na základě pramenného materiálu archivního, muzejního, literárního, svědectví účastníků a pamětníků událostí, aniž mohly být zdroje zcela vyčerpány. Je jich tolik, že bychom mohli projít den po dni. Ne vždy snadno, někdy se události střídaly víckrát za den. Marie Křížová musela ještě prožít první nejkritičtější období hospodářské krize od roku 1929 až po květen 1932, kdy zemřela. Pokud 33 Tomáš G. Masaryk na Krajinské výstavě v Berouně 17. května 1925. žila, prožívala všechno, co se ve firmě dílo, se synem a jeho pravou rukou, Jaroslavem Dvořákem. Sociální otřesy jí život neprodloužily, její diabetes zhoršovaly. Ani zaznamenání některých událostí není proti záměrům ságy. Dne 30. srpna 1930 začala pro nezaměstnané státní stravovací akce. Rodiny dostávaly poukázky v hodnotě 20 Kč na týden. Nejvíc „žebračenek“ utratily rodiny u Křížů, kde je mohly směnovat za chleba. Tady byl dvoukilový za 4 Kč, mouka kilo za 3,30 Kč. Jinde všechno o nějaký haléř dražší. Deset měsíců poté, kdy se veřejnost s Marií Křížovou rozloučila, krize kulminovala. 34 V Berouně bylo bez práce 585 mužských, z toho 432 živitelů rodin. Čsl. Červený kříž organizoval nejrůznější podpůrné akce, sbírky dům od domu, obracel se na podnikatele. Mimo jiné pomoci podle dostupných záznamů získali „červenokřižačky“ od Křížů pět pytlů mouky. K. H. Borovský: V nouzi radu dá ti každý dobrý přítel, ne každý dá ti mouky pytel. STÁVKY BEZ STÁVKUJÍCÍCH Odboroví předáci hlavně kašlou na práci. Poté, když Ludvík Kříž 19. března 1919 zemřel, uveřejnila Marie Křížová v Berounských obzorech takovéto poděkování: „Vrátivše se od hrobu mého nezapomenutelného manžela a otce mých dětí, p. Ludvíka Kříže, vzdáváme tímto za darovaný věnec Svazu mlynářskému, berounskému městu, a všem těm, kdož pohřbu v tak hojném počtu se účastnili a bolest naši zmírniti se snažili, náš vřelý dík.“ Jak tíží vdovský úděl její duši, nenechává na sobě před nikým znát. Věnuje se živnosti s veškerou energií, uměním a ostražitostí. Sotva se rok s rokem sejde, dřív, než se nad mlynářem slehne zem, zneklidní ji poměry za plotem. Adolf přijíždí z Prahy s tím, že je tam mela. Na 10. prosinec 1920 je vyhlášena generální stávka. „Co to je, prosím tě, a proč? Copak se dá všude zastavit mir nix práce? Co by lidi jedli? Z čeho by rodiny žily? Že zas ti socani, či co je to za chasu, štvou lidi. Nedej Bože, aby se něco takového přeneslo sem.“ „Máti, v Praze jim někdo zabral Lidový dům. To je něco, jako když se tady řekne U Litavy, ta hospoda, pekárna, velkoobchod. Hlavně ta hospoda, sál a schůzování. Jenže tam v Praze ve velkém.“ S několikadenním zpožděním, revoluční, až bojová nálada se přivalí i do Berouna. Lze čekat neomalenost a brutalitu. 12. prosince odpoledne se lidi hrnou do dělnického domu U Litavy. Pivo je dnes o 5 haléřů levnější, sál zakouřen dýmem z laciných cigaret a z kamen. Mají špatný tah. Ty v sále i na chodbě řečník překřičí: Přišli na schůzi sociální demokracie. Dost přešlapování. Odtud že se teď vydají jako jeden muž zabírat, co všem patří, neboť z jejich práce má původ. Nejdřív (jak zaznamenali někteří účastníci hned a místní tisk za týden) se musí zabrat mlýny, nádraží, cukrovar, pošta U slunce a pak ostatní větší podniky. Řečník je vyjmenovává podle vlastního uvážení, pořadí a nápovědy ze sálu. Protože je Litava dělníkům z Králova Dvora a ze Staré Huti malá, i pivo došlo, a nálada venku při –6 °C rozpálená, hrnou se všichni na berounské náměstí. K půldruhé tisícovce nažhavených proletářů promluví rozhořčeně rozkročmo z obruby kašny a zpaměti soudruh Antonín Pelc. Občas se zakymácí, jen žuchnout na led za sebou. Opojen pivem na kuráž, osobní důležitostí a pocitem převahy nad davem se dušuje, že dorazil z Kladna. Tam se radil se soudruhem Zápotockým, moc všechny pozdravuje a brzy sem přijede. Dav souhlasně hlučí, řečník zvyšuje hlas, přidává požadavky a doslova toto: „Tento zpuchřelý stát, Československá republika, nesmí být dobudována, my si vybudujeme sami republiku socialistickou.“ Druhý muž na kašně, Havelka ze Zdic, zdůrazňuje, že dělnictvo musí hlavně zabrat obecní úřad, mlýny, banky a státní úřady. Proč důraz na mlýny? Z logiky stavu věcí: při každém zdejším mlýnu je pekárna. Zmocní-li se jich, budou rozdávat chleba zdarma. Jaká slibná, lákavá a snadno splnitelná vidina! Když se lidem chleba nedostane, budou naštvanější, nespokojenější, manipulovatelnější, radikálnější. Chléb a hry, základ spokojenosti davu. Tábor lidu na náměstí odhlasuje zvolení revolučního výboru s A. Pelcem v čele a se sídlem U Litavy. Výbor zabírá následující ráno byty, vyhání z nich vyděšené domácí a nájemníky. Leč stačí, že se objevili v ulicích četníci a revolučnímu výboru spadnou srdce do kalhot. Stačí se ještě přeměnit na stávkový výbor, úředně nenapadnutelný. Bouřlivá atmosféra houstne. Marie Křížová zapálila hromničku jako před bouřkou od Studánky. 35 Sleduje zpoza záclony průvod přicházející po mostě ze Závodí, leká se zaťatých pěstí hrozících do oken. Obdobně rychlý spád mají události v Hořovicích. Revoluční výbor zakázal prodej lihovin, aby se lidé nevydali z peněz. Ve mlýně v Tíhavě zabavil všechnu mouku, prodal ji dělnickému konzumu kilo za 3 Kč na krytí výdajů. Konzum ji rozprodal hladce, hladkou za 14 Kč kilo. Noc na 14. prosinec 1920 poněkud zchladila horké hlavy, aniž rozptýlila mrazivou auru zamořující město a okolí. Panuje anarchie, stav věcí ne a ne se vrátit k normálu. Až po 20. prosinci, podle toho, jak kde plnili zaměstnanci příkazy revolučních výborů. Ty nařizují, kde nesmí zaměstnanci pracovat. Někde dochází mezi nimi k neshodám, hádkám, k fackám, bitkám. Třeba pro ubrus. Ve Staré Huti (Hýskově) dostal dělnický důvěrnický sbor pro stávkující od neznámého dárce nějaké oblečení, ubrusy a prostěradla. Sbor, či výbor rozhodl o rozdělování příkladně: Všem dát nemůže, tolik toho není, rozdělí dar mezi sebe. Alespoň se ostatní nepoperou. Dělníci nemají dost informací, proč ke stávce dochází, proč jsou naháněni do nové riskantní situace. Předešlá dobrá nebyla, ale byla nějaká. Navíc lidem vadí chování politických předáků. Zaměstnavatelé, nahnáni do mimořádné situace, ji také neřeší v rukavičkách. Po odlivu vzpoury nepřijímají do práce původní počty. Někde se výroba horko těžko rozjíždí, někde už se neobnoví. Z oken domovů nepomrkává tolik vánočních stromků jako před rokem. Jako důkaz o skutečném průběhu prosincových událostí se zachoval přesný přehled o stávkách z rozkazu revolučních či stávkových výborů. Jsou v něm údaje, ve kterém podniku, závodě, provoze kolik stávkovalo dělníků, kolik dnů prostávkovali. Není uveden Zajíčkův ani Pávův mlýn. Ty obsluhovali sami majitelé s členy rodin. Naopak ve mlýně Hugo Roubitschka (Panském, dříve Maxe Blocha, úhlavního nepřítele Ludvíka Kří- 36 že) stávkovali 32 zaměstnanci, a to 14. prosince. Není uvedeno z kolika. Pouze na řádku pro mlýn a pekárnu J. Kříže jsou kolonky pro statistické údaje proškrtnuty s vysvětlivkou: „Pracovalo se se souhlasem revolučního výboru.“ Že by byl natolik shovívavý, když na mlýny měl tak spadeno, lze směle vyloučit. Příčina byla jiná. U Křížů, na dvě výjimky mezi nočními sůvami, mlýnská chasa, pekaři ani kočové do stávky nešli. Neměli zřejmě proč. ROZPORY S ODBORY Kdo má blízko k jídlu, má dál ku hrobu. Ne že by panovalo ve společnosti všeobecné nadšení. Každý neměl k němu důvod, chuť či sklony. Převažoval stav vzrušeného očekávání. Konjunkturu zaznamenávali sochaři a kameníci. Obce pro svá náměstí, návsi a parky a padlé hrdiny dávaly vymodelovat sochy Svobody, nebo alespoň vyškrabat jejich jména do kamene. Při prvním výročí republiky už bylo kde na někoho s hrdostí vzpomínat, nač přísahat a slibovat. Přichvátla si také příroda, 28. října 1919 padal sníh a sněžilo pak celý týden. Na stromech zůstalo zažloutlé listí, na polích brambory, řepa a zelí, sedláci nestačili zasít dost ozimů. Mnoho rodin nemělo co do plotny, čím svítit, co na sebe, do čeho se obout, co do hrnce. Také brambory byly na příděl. Od 20. října vydávají u Křížů zvýšenou moučnou dávku ze státních fondů, 12 kg na osobu na měsíc, po- kud zásoba vystačí. Ve státních silech se prohání průvan, na sýpkách velkostatků, u sedláků myši šrotují poslední zrna. Co se sklidilo o žních, bude stačit leda na nouzové příděly. Obecní úřady horko těžko vynucují ze zemědělců povinné dodávky, soudy stíhají keťasy za pokoutní obchod. Mladý Adolf Kříž se objevuje často doma ze studií, řeší s Jaroslavem Dvořákem a s matkou nejožehavější problémy. Jsou od jara na všechno sami, Ludvík Kříž zemřel 19. března. Mají co dělat s mletím, s rozvozem mouky, s pečením chleba a rozdělováním přídělů. Ke konci roku získává pekárna větší podíl z chlebové mouky, kterou poslala Amerika Československé republice. Do Hamburku připlulo šest lodí s nákladem 21.742 tun, tedy 2.174 vagónů. Jako naschvál zamrzne předčasně Labe, řeší se doprava do vnitrozemí po železnici. Mlýn a pekárna u Křížů prochází zkouškou zdatnosti a schopnosti v mimořádných podmínkách. Od podzimu 1919 řeší u Křížů další problémy, jaké jiní podnikatelé a živnostníci vůbec neznají. Od 1. října mají mlýny nárok na zvýšení melného o 2,20 Kč od metráku semletého obilí. Opatření se vztahuje jen na smluvní mlýny, na ty, které uzavřely se Zemským obilním ústavem kolektivní smlouvu o zaměstnavatelských povinnostech. Což není všechno. Na výplatu zvýšeného melného má nárok jen ten mlýn, který po žních „jel“ na páru, nebo na naftu. Pokud jde o kolektivní smlouvu, u Křížů visí odlišná, uzavřená přímo mezi firmou a zaměstnanci. Při toho ročním přísušku tu funí na dvoře lokomobila a pohání transmise, když na to voda sama nestačí. Přesto firma Ludvík Kříž příplatek nedostala. Odborový svaz dělníků mlynářských si s poměry u Křížů neví rady. Mají tu samostatnou kolektivní smlouvu. Jenže odboroví předáci v ní našli dohodu o mzdách vyšších a o liberálnějších pracovních podmínkách, než jaké byli ochotni a schopni poskytnout jiní mlynáři. Křížovi je nechtěli, ani nemohli zrušit. Odborový svaz odvolání od Křížů zamítnul. Už ne kvůli té vstřícnější kolektivní smlouvě. Opřel se o záznamy z Klementina, z meteorologické stanice: od Medarda vydatně pršelo, v řece bylo vody dost, mlýn mohl jet na vodu, zbytečně by honil párnici. Berounské obzory mají o čem psát. SŇATEK Z NEROZUMU Manželský život se musí brát jako přírodní jev včetně živelních pohrom. Zatím nám nezbývá nic jiného, než se smířit s tím, že první generace v našem jakkoli nesouvislém vyprávění začíná Ludvíkem Křížem a Marií Kejmarovou. Důvod je prostý, dosud jsme proti proudu času od mola dál nedopluli. Druhá generace začíná rovněž dominantní postavou, ing. Adolfem Křížem a Marií Puldovou, rozenou Velflíkovou. Proč s ní, je zřejmé z jednoho z mála dochovaných dokumentů, z kartotečního lístku ve fondu evidence obyvatel ve Státním archivu. Také na něm je úřední záznam z 1. ledna 1924, onen den D, kdy se Křížovi úředně zabydleli v novostavbě, v domě se stanoveným číslem 274/III. Přijmeme-li akademický titul ingenieur u jména Adolf Kříž v rubrice povolání shovívavě, uděláme dobře. Jiný čas, jiný mrav i pravopis. Poněkud váhat lze u poznámky „majitel mlýna“. Vždyť nevíme, kdy mu jej otec předal, a za jakých okolností. K další netrpělivosti, úvahám a pátrání provokuje, že se ing. Adolf Kříž narodil 16. 6. 1897 v Kralupech nad Vltavou, teh- 37 dy okres Slaný. Za podstatnější pokládejme, že domovskou příslušnost získal s otcem v Berouně 28. ledna 1919. Předkládá se nám úředně k víře, že se odhlásil z Berouna 24. prosince 1929. Proč pávě na Štědrý den? Proč do Prahy? Proč na Královské Vinohrady do Lipové ulice? Že do domu číslo 8 je tak samozřejmé, logické, pochopitelné, že s námi může cloumat pokušení věřit, že z nadpřirozené vůle. Došlo snad tehdy před vánoci mezi matkou, synem a sestrou k nějakému rozporu? Jestliže střet končil tím, že syn sbalil kufr a zabouchnul za sebou dveře domova, nebylo to kvůli budoucí první manželce? Při prodírání se údaji na onom tuhém lístku s odolnou pamětí, zjišťujeme další souvislosti, pochybnosti a otázky přibývají. Začněme tedy prvním manželstvím ing. Adolfa Kříže s Marií Puldovou. Je rozvedená. Narodila se v Sadské 13. července 1901 jako Velflíková. Po tom, co víme, můžeme bez výčitek svědomí předpokládat, že to byl z ženichovy strany sňatek z nerozumu. U nevěsty nemůžeme vyloučit opak, jakmile se dostaneme v čase poněkud kupředu. Adolf měl na ženění už léta, jistě nepostrádal zkušenosti z krátkých episodních nezávazných vztahů s ženami věkového, sociálního a erotického spektra. Dvaatřicetiletá Marie kromě ženských zkušeností už i z prvního manželství toho do nového svazku mnoho přinést nemohla. Spíš naopak. Při lehkomyslnosti, s jakou brala na vědomí život v blízkosti majetku, pohodlí a peněz by nebylo divu. Nezastírejme, že novomanžel měl téže vlastnosti v genech taky dost. Po odeznění prvního opojení, okouzlení a nadšení ing. Adolfu Křížovi začala vadit u ženy Marie pošetilá rozmařilost a marnotratnost. Postupně mu přerůstaly přes hlavu její nevypočitatelné afekty, záchvěvy hysterie a úlety mimo realitu. Víme to zprostředkovaně z ústního podání pamětníků, kteří to vědí od svých předků. Vady na kráse, té vnitřní, nemohla překrýt žádnou šminkou, každý si jich mohl všimnout. Nepří- 38 znivě zatížila manželství jiným věnem, než bylo v tom čase obvyklé a žádoucí. Marie Puldová přivedla sebou z toho prvého chlapce, Kristiánka. Ing. Adolf Kříž při své velkorysosti, nadhledu a toleranci ho jako přítěž nepřijal, neadoptoval ho. Marie, přirozeně, byla k chlapci upoutána natolik silnou citovou vazbou, že to, mírně řečeno, lezlo i do peněz. Byla schopna ho o vánocích zasypat neuváženě kupou deseti tuctů dárků. Manželovy poznámky, výhrady a výtky neslyšela, neuznávala, nerespektovala. Vzdor tomu, že se narodila ve znamení Raka, postrádala jemnou, starostlivou a citlivou povahu, díky vysokému emocionálnímu potenciálu nepostrádala v milostném poměru sklony k ohnivé vášnivosti. Namísto svého partnera zahrnovala přehnanou náklonností, něžnostmi a laskavostí své dítě. Příliš se snažila, podle úsudku jiných, vytvářet mu bezpečné zázemí, vyšlapávala mu pohodlnou cestu do života, smířena, že tím jeho egoismus jen podporuje. Jestliže nezužitkovávala inteligenci, chytrost a instinkt jako zúročitelný vklad do společné rodiny a podnikání, nelze klást za vinu pouze jí. Ing. Adolf Kříž, podle zvěrokruhu Blíženec, jí k tomu mnoho příležitosti neposkytoval. Naopak jí zprvu umožňoval bezstarostné nicnedělání. Lze se divit, jestliže z nudy a nadmíry času hledala únikové skuliny? Není důvod, proč se zabývat ještě víc ing. Adolfem Křížem než dosud. Narozen ve vzdušném erbu Blíženců byl všestranný, směřoval své mnohostranné schopnosti do oblastí blízkých osobním zájmům, snažil se je co nejlépe uplatnit ve firmě – když mu nic jiného nezbývalo. Ale to až později, po návratu z prvního manželství. Někdy mu dalo hodně přemáhání, aby potlačil emoce do únosné míry pro okolí. Když se mu to nedařilo, jak víme od jiných, byl bohapustě vzteklý. V počátečním vztahu k Puldové byl nejen dobrým společníkem, ale citlivě reagoval na její přání a touhy, pokud nepřesahovaly rozumové chápání, zvládnutel- né hranice a finanční možnosti. Ty Marie Puldová přeháněla. Manželství mělo stmelit, utužit a udržet dítě vzešlé z jejich společného lože. Nebylo vinou nikoho z obou, že žilo jen krátce. Stalo se to v roce 1933. K dalšímu početí už nedošlo. Z chatrného manželství se vytrácelo spolužití, až se změnilo v soužení. Nepřetrvalo obvyklé, kritické, prověrkové období a sesypalo se. Aniž se z toho někdo zhroutil. Vnucuje se otázka, která žena ji musela vystřídat, aby zvládnul všechno, co ho ještě čekalo. S přihlédnutím na příznivý vliv měsíčního znamení, se jeví nejpřijatelnější žena zrozená ve znamení Býka. Objeví se? Za okolností logických. Nebo dramatických? POSLEDNÍ FLÁM Praha je největší vesnicí v Čechách ode vždy. Proč by ne ve 30. letech 20. století? Večer rodilí, usedlí a slušní Pražáci se drželi doma. Dancingy, kabarety, bary, divadla a všelijaké pajzly se stávaly útočištěm venkovanů, berounské nevyjímaje. Přes den požívali ve městě dobrou pověst, neboť si na ní zakládali a byli z ní živi. Třeba takový Bohumil Procházka, Humano pietas, vážený živnostník druhé generace, po otci provozující pohřebnictví. Odpoledne ještě ronil opravdové slzy nad rakví nebožtíka, jehož svíce života dohořela. Večer to rozsvítil U Nováků ve Vodičkově ulici, a zářil, dokud k ránu nezhasli. Čest jeho památce. Sága Procházkova rodu začíná v Berouně o jedno koleno dříve, než Křížova. Pak se prolínají až do znárodnění mlýnů a pekáren a zkomunálnění koncesovaných živností na pohřbívání zemřelých po únoru 1948. To se obě rodiny odstěhovaly do Prahy. Ještě v 70. letech ing. Adolf Kříž sjížděl za kamarádem Procházkou trojkou tramvají z Tylova náměstí do Nuslí. Tam Bohouš kšeftoval se starožitnostmi a s veksláky. Vzpomínali, neboť měli na co. Na předválečné bohémské časy, na flámy, na konflikty s Němci za války... Při jednom tahu Bohouš objevil U Nováků mladého originál Itala i s rodokmenem, Mariona Gasperotiho a báječnou, půvabnou blondýnku, baletku, jednou z Jenčíkových Girls z divadla Voskovce a Wericha, jež bylo vedle. Marion se ocitl v Berouně i se ženou k lítosti, zklamání a nevoli místních neklidných, roztěkaných, smyslných brunetek i prošedivělých dam, v jejichž srdcích se pro lásku ještě nepřipozdívalo. Některým to ani moc nevadilo. Marion se stal současně Procházkovým osobním šoférem, andělem strážným nad mravními propastmi. Obdobného šoféra, navíc kvalifikovaného automechanika a diskrétního ochránce před pádem do mravního bahna, měl i ing. Adolf Kříž. Veze ho do Prahy rovněž v kritický večer 15. června 1937. Ještě netuší, že to bude šéfův poslední flám toho druhu. Adolfa tam očekává přítel, prof. Václav Vokálek, pedagog z Umělecko-průmyslové školy, mecenáš umělců, znalec Prahy výtvarné, dramatické a potemnělé. Tentokrát jsou na řadě některé podniky na Královské cestě. Už k Prašné bráně zbýval kousek krátký, když Vokálek pravil: „Ado, jdeme raděj zpátky.“ Kumpán, že ještě ani neviděli žádné hezké holky. Tak došlo na poslední pokus. Obklopila je polotma, přitlumená hudba a voňavá atmosféra. U baru sedí dvě děvčata, mají ulízaná mikáda a před sebou barevnou limonádu. Ony i pan profesor vykulí oči, neb jsou to jeho žačky! Zatímco Václav po chvíli a dvou griotkách žákyni šel i po těle, Adolf druhé šel po občance. Zjistil, že oba jsou z Kralup rodem, a i další nevinná témata zabrala. Ve voze pak se svěřil Součkovi: „Zjistil jsem, že 39 ona není úplně tak blbá. Součku, víte, co jsem udělal? Zeptal jsem se jí, co dělá příští týden. Už prý má po zkouškách, tak jsem ji pozval sebou do Itálie. Když tam jedu. Studuje dějiny umění, tam o něj může zakopávat.“ A usnul. Tak skončil oslavu svých čtyřicátých narozenin ing. Adolf Kříž. Té noci došlo u něj k obratu jako u onoho Ferdiše Pištory. Ta studentka se jmenovala Jana Korálková, bylo jí třiadvacet let a osmadvacet dnů a v přítomnosti toho vzdělaného chlapíka, jinak nic moc, příjemně. Za týden přijede s taškou do Berouna, s podmínkou, že v Itálii si dají každý třetí den od sebe volno pro osobní zájmy. V severní Itálii dohoda sice platila, nikoli, že byla použita. Jinak by se nemohl 18. března 1938 narodit Ludvík Kříž třetí generace. Ještě na té první předsvatební cestě dojde k prvnímu konfliktu. Pozve ji na plavbu loďkou po laguně Laga di Garda, zdvihá se vítr, žene bouři, on má strach, že už to k molu nedovesluje, Zdatná, nabídne se, že ho vystřídá, prvním vynořením vesel z vody ho pocáká. Elegána v neposkvrněné košili, jak teď vypadá! Nebýt tolik vody kolem, asi romantický začátek by měl dramatický konec. 40 LÍBÁNKY V PAŘÍŽI Znej proto míru v lásce, ať je stálá. Chybí, kdo otálí i ten, co cválá. (Shakespeare) Nikdo ze sledovaného rodu nešel životem po vyznačených souřadnicích, po udusaných stezkách, bezpečných chodnících skloubených zámkovou dlažbou. Každý se jinak šoural, škobrtal, cáboval, rázoval, chvátal, loudal se od peripetie k peripetii osudových náhod, neschopen pochopit, zvyknout netušeným, nechtěným, neuvěřitelným okolnostem po cestě. Nechme ještě v klidu nepovšimnuta zakopaná rodová tajemství, ještě nás čekají i jiná šokující překvapení. Nejen v numerologii. Co si máme pomyslet třeba o vzklíčení vztahu ing. Adolfa Kříže a Jany Korálkové? Nejprve se vmysleme do prvních z třicátých let 20. století. Chudokrevné době kapaly vlády do splasklých žil infusní roztok úvěrů a veřejných prací. Lidé se otřepávali z letargie a lačnili po všech krásách, zajímavostech a kouzlech světa. Kdo ví, co je ještě čeká. Kdo necestoval alespoň do Kařezu na houby, na pobřeží Tálinského rybníka, na půl dne do Karlových Varů na lok ze vřídla pod dřevěným šapitó, nebo s dětmi přívozem ze Stromovky do Troje na opice, styděl se. Kdo měl na to, aby viděl, ochutnal co chtěl, koupil si u Vilímka vulkanfibrový kufr, u Šefla průvodce po metropolích a jízdenku tam i zpět. Kdo chtěl, aniž mohl, koupil si aspoň v Praze odřený kufr ve frcu, za pár penízů etikety nejlepších hotelů v Evropě u portýra hotelu Beránek na Tylově náměstí, vrátil se domů, aby uváděl sousedy v úžas, kde na to ty lidi berou? O italské cestě ing. Adolfa Kříže a Jany Korálkové už víme. Měli bychom vzít na vědomí, že už se vzali. Objevili se nyní v Paříži se skupinou z Čech z vyšších vrstev a ze zvědavosti. Mladá paní má maturitu z francouzštiny a něco málo přes dvacet let, on diplom, jisté životní zkušenosti, a dost nad třicet a dobrý pocit, že herečka Marie Rosůlková s žalobou pro nesplnění slibu manželství neuspěla. Ona vzdor tomu, jak je mladá, razantní, samostatná, netrpí pýchou, nadřazeností, přezíravostí. Nachází v každém, jakkoli bezvýznamném a ubohém něco dobrého, cenného a vzácného. Což jsme o ní dosud nevěděli. Jak jsme mohli, ještě jsme se s ní na delší dobu nesetkali. Má oslňující kouzlo osobnosti, on je z ní celý paf. Vypálí s klíčem od pokoje od recepčního jako zátka ze šampaňského, vyrve i její bianko panenský, dosud nedotčený kufr liftbojovi z rukou. Buďme si jisti, mají v kufrech napěchováno pětkrát tolik co na sobě a než budou potřebovat. Na nohách žádné nevyšmajdané škrpály, oba obuti v kůži z toulavého telete. On má v kufru i psí dečky proti psímu počasí. Ona obuta v lodičkách, které ji ve špičce tlačí, pod kotníky řežou a každá ženská závidí. Jemu padne nevtíravá nedbalá elegance, v něčem působí, že to má po někom. Jak jsme si zapamatovali, mladá paní se narodila o osmnáct roků později než pan inženýr, je nihilistka, věří na osud, je sečtělá, společensky vychovaná, až na drobná faux pas, což má z biografu. Jako studentka gymnázia chodila na filmy, kde se vedla přepjatá společenská konverzace. Diváci ji dostávali jako lekci před americkými slzotvornými kusy a operetními dojáky čtyřicátých let. Při nich musel divák řvát dojetím a slzami promočit kapesník, nebo řvát smíchy až do promočení spodního prádla. K naivním a nezávazným slaďákům komponovali skladatelé šlágry, které se nenápadně vloudily do denního života a dědily je generace. Již víme, že ji zaujal všestranným rozhledem, někdy i frázemi, trvalkami z filmového plátna nebo z červené knihovny a z rádia. Taková byla doba. Nemusíme souhlasit, což je jediné, co proti tomu můžeme dělat, ale autor operety Na tý louce zelený Jára Beneš byl populárnější než ministr zahraničí Edvard Beneš, interpreti Oldřich Kovář, František Voborský, Oldřich Nový zastínili gloriolu politiků, vědců, generálů. Na hitparádách pro šlágry Tvůj bílý šátek, Šumění deště, Dívka v modrém, Láska je fata morgána nebyla jiná než první místa. „Víš, co se u nás říkalo mezi klukama a holkama před biografem? Koupíme si lóže, nebo se budeme dívat? Většinou jsme se dohodli, složili se na lože, my holky daly víc.“ Trochu ho zamrazilo. Teď jsou v Paříži, vytloukají spolu galérie, muzea, v katedrále Notre Dame, v muzeu Auguste Rodina byli dvakrát. Po večerech leštili parkety v barech, při narudlém světelném útlumu končili při Americké patrole Glenna Millera, když si muzikanti cpali dusítka do jícnů saxofonů. Její rozpustilost někdy překračovala běžnou míru. Dávala mu za to zas očividně zapravdu, že jeho život by byl bez umění omyl. Nechala ho při tom, že i na ní si Bůh dal záležet, jeho galantní lichocení, bezstarostné bonvivánství, šarm světáka jí imponovaly. Zvykala si, že je skoro o hlavu menší než ona, alespoň jí nezacláněl výhled do světa, zejména toho jeho světa, do kterého vstoupila málem z leknutí, rovnýma nohama, trochu nenadálým sňatkem. Zatím jsou ještě v Paříži, které se nemohou nasytit, nabažit. Ona si těžko zvyká, že hotel tu neznamená ubytování, nýbrž palác, některý palác, že není někdy větší než hotel o šesti postelích. Ne zrovna štěstím bez sebe, kvůli otlačkům, se dala přece jen přemluvit na prohlídku hřbitova Pére – Lachais. Pak nelitovala. Zas tu, k jeho údivu a úžasu, opakovala jména z oktávy, z průvodce, z doslechu. Rossini, Chopin, Moliére, Hugo, Beauemarchaie, Balzac. Kaspar M. Debureau, to 41 je přece ten pierot, narodil se v Kolíně. „Ty jsi nečetl Nějvětšího z pierotů od Františka Kožíka?“ Večer, někdy k ránu, uchozená, utancovaná, si přerovnávala denní dávku nasbíraných prospektů a dojmů, které získala, aniž si jich on možná všimnul. V noci se vzbouzela vidinou rituálního řeznictví v židovské čtvrti. V Latinské čtvrti pod rudou lampou četla krasopisně červené na růžovém „Zde lze nocovat i ve dne.“ Div, že se neotřásla pomyšlením, co to znamená. Jindy zase on, že tenhle by neumlel ani žito na kafe, utrousil uštěpačně u větrného mlýna Moulin de la Galette na Montmartru. V kabaretu Moulin Rouge jí pošeptal, jestli přecejen nechce zavázat oči a sliboval jí, že až se zabydlí v jeho mlýně v Berouně, budou se dít věci. V Musée Rodin na Rue de Varenne se dohadovali, kdy že Augusté Rodin byl v Praze, a je-li pravda, že držel se Zdenkou Braunerovou, co se psala tvrdošíjně Braunerova. Vždyť já jsem teď taky Křížova, ne Křížová. Nechme je ještě bez nás chodit Paříží s očima dokořán, s trochu zrychleným tepem srdcí. Jen už jen jednou je nepusťme z dohledu. Nahoře na Eiffelovce před voskovým Eiffelem a Edisonem za sklem jako živými, si slíbili, že doma první společný výlet, výšlap, než se to narodí, bude na Petřínskou rozhlednu. A líbali se, Eiffel a Edison na sebe mrkli a odvrátili hlavy. Dobře že tak, asi by roztáli. 42 ŠÉF A JEHO LIDÉ Bez bližšího poznání vlastností, schopností a některých povahových odlišností ing. Adolfa Kříže sotva lze pochopit jeho uvažování, chování a rozhodování při denním chodu firmy. Už sotva, jak si počínal v nenadálých, překvapujících, bezpříkladných situacích. Jakým tedy byl šéfem? Co do pořadí třetím v rodové hierarchii a tradici. Po úmrtí zakladatele Ludvíka Kříže v roce 1919, vedla firmu vdovským právem pozůstalá Marie Křížová - Teta milostpaní. Pro současníky vžitý, navyklý, odlišný pojem a titul, sloučenina dvou rozdílných substancí, vztahů. Pro děti jejího bratra Kejmara, žijícího z její vůle a za tichého souhlasu v Berouně na tomtéž dvoře v domě čp. 8, byla tetou. Pro zaměstnance, a samozřejmě pro veřejnost, byla milostpaní. Tudíž sloučenina Teta milostpaní. Měla ve firmě neopomenutelné slovo téměř až do své smrti v roce 1934. Syn ing. Adolf Kříž, po návratu ze studií je stále častěji přeslechl, udělal, co chtěl, což konzervativní, stárnoucí matka ne vždy přešla mlčením. Její nelibost, nesouhlas, odpor zněly někdy nad obyčej hlasitě. Vztahy mezi generacemi jsou téměř vždy a všude komplikované. Ti dva nebyli výjimkou. Jinak ing. Adolfa Kříže viděli a vidí ze značné časové vzdálenosti a jiné životní zkušenosti ti, kdo ho zažili a osobně znali. Například Křížův oblíbenec František Pinkas, Milena Vršinská, dcera Jaroslava Dvořáka a s rezervou autor ságy. Hodnota jejich vzpomínek byla a je odvislá od kvality jejich paměti. Jeho potomci si ho uchovávají v paměti z dětství, ze soužití rodiny jako jedinečného, skvělého tátu. Jak jinak? Jako šéfa jen zprostředkovaně, později od těch prvních. Když pozbyl židli, pozici a práva šéfa, přesněji paradoxně národního správce vlastního, rodového, soukromého majetku, v listopadu 1948, bylo Ludvíkovi deset, Janovi devět, Kateřině o dva roky méně a Hance teprve pět let. Všichni ve věku, v němž vnímali to, co se kolem nich dělo, jako nutnou a samozřejmou změnu, pro jakou se rodiče rozhodli. Poznávat otce v postavení šéfa ani nemohli - nedával jim k tomu příležitost. Křížovy činy a jejich důsledky potvrzují, že se stal šéfem z logiky věcí, tak říkajíc jediný kandidát v konkursu, který vypsal osud. Byl hlupákem u těch, kteří proti němu vedli vnitřní vzpouru, protože sami neměli ani na to, alespoň se přiblížit na dohled k vrcholu firemní pyramidy. Vědci z oboru biologie by u něj nesporně konstatovali vyšší hladinu hormonu testosteronu. Nebyli by si však jisti, jestli má onoho hormonu tolik, co má, jako nutné množství obranné látky, protože úloha šéfa na něj kladla vysoké nároky nebo, že byl takový právě díky vrozené vyšší hladině hormonu, související s jeho vrozenou životní aktivitou, energií a elánem. Dnes, zpětně, lze pouze spekulovat o tom, jak vysoko sahala u ing. Adolfa Kříže hladina dalšího moderního hormonu, serotoninu, toho, který prý je vylučován ve chvílích tělesné rozkoše. Mnohé, včetně náklonnosti k ženám hlavně proto, že jsou jiného pohlaví, nasvědčuje tomu, že o nízkou hladinu určitě nešlo. Svádí to zase ke spekulaci: třeba to bylo vždycky, když se mu něco mimořádného zdařilo - což je ostatně totéž, jako vzrušení z blízkosti ženy. Nebo, jestliže získal nové přátele do mariáše, trefil kapitální kus při honu na vysokou, za nízkou cenu další obraz do sbírky, ochotníky konzumující dobrovolně jídla samá sója, dobrého účetního. Než právě o takovém bude řeč, neboť za to stojí, setrvejme u ing. Adolfa Kříže ještě jako šéfa firmy. Sebedůvěra, jistota vlastní úspěšnosti při všem, za cokoli vzal, pozitivní postoj k životu i problémům, jeho základními konstantními vlastnostmi nebyly. Proto vyhledával spolupracovníky, schopné a ochotné dělat nejen, co chce on, ale aby měli navíc sami tvůrčího ducha. Měl na ně patrně vyvinutý čich. Něco věděl také o psychologii. Třeba, že touha, být důležitý, patří mezi primitivní lidské vlastnosti. Hlad po takovém uspokojování uměl u nejbližších zaměstnanců nasytit. Jistě náležitě využít. Příklady? Jaroslav Dvořák, Miroslav Maryška, jehož příběh už se blíží. Tehdy, ve 30. a 40. letech minulého století, kdy ing. Adolf Kříž firmě Ludvík Kříž, mlýn a výroba těstovin, šéfoval, byly v módě naivní psychotesty, zejména vydavatelé ženských časopisů na nich zakládali svou strategii. Podle jednoho takového, v Listu paní a dívek ze srpna 1937, byl introvert, protože dával přednost chladným barvám v odstínech modré a fialové. Na červenou, žlutou a jejich směs, oranžovou byl alergický. To byly barvy lidí na opačné straně psychologického spektra, u extrovertů. V jiné anketě, v ženském týdeníku Hvězda, z téhož měsíce, vychází, že byl úspěšným podnikatelem proto, že měl rád modrou barvu. Barvu, která se stala, srdeční barvou dalších generací rodu Křížů, po meči i po přeslici. Konečně je na řadě jeden z nejbližších spolupracovníků ing. Adolfa Kříže. Zatímco o Jaroslavu Dvořákovi není skoro už co říci, leda o účastníku události dennodenní, o rituálu porad, o Miroslavu Maryškovi nepadlo dosud ani slovo. Což není fér ani vůči čtenářům této ságy, natož vůči památce tohoto výjimečného, charakterního, statečného, spolehlivého, a taky vzácně oddaného zaměstnance. 43 KAPLANKA Miroslav Maryška se narodil na Českomoravské vysočině v obci Žirovnice roku 1909, právě v době, kdy Ludvík Kříž s rodinou se usadil z vlastní vůle v Berouně na Ostrovském mlýně a vzbudil nevoli ostatních zdejších mlynářů. Maryškova kolébka stávala v přístěnku světnice v domku rodiny nikoli bohaté přízní osudu, dětmi, chlebem, v krajině celoročně až k zalknutí hýřící krásou, půvaby a bídou. Pole dávala brambory, oves, len a kamení, farář na vědomí osadníkům při častých křtinách, že by měli být zdrženlivější v lásce a milování, nebo je země neuživí. Nadaný Miroslav vychodil obchodní školu v okresním městě. Zjara 1931 ho žírovnický starosta doprovodil s dalšími rekruty do téhož města k odvodu. Na podzim Miroslav, jako další jeho věku, s černým kufrem na jedno brdo narukoval do Berouna jako nováček do starých kasáren k 38. pěšímu pluku. Při tancovačkách navázal vážnou známost s dcerou zdejšího váženého obchodníka se zbožím koloniálním i tuzemským z Havlíčkovy ulice. Domů na kopaniny už se nevrátil. Chytil se ve mlýně u Křížů, zatím na zkoušku jako pomocný účetní. Ing. Adolf Kříž, postřehnuv jeho schopnosti a ochotu rychle se zapracovat a vzdělávat se, Miroslavovi zkušební dobu poněkud zkrátil, totéž učinil zdejší děkan Josef Chalupecký co se ohlášek týče. Takže rok 1933 byl pro něj šťastným. U šéfa a Jaroslava Dvořáka šel zvolna nahoru. To se empatie, vmýšlení se do pocitů druhého, ještě nenosila. Ale existovala. Kříž věděl, že lidé se zajímají hlavně o sebe a své problémy. Respektoval to a vítězil. Rovněž věda o pracovní hierarchii byla tehdy v plenkách. Peterův zákon, úvod k ní, nebyl ještě sepsán. Ing. Adolf Kříž jej aplikoval instinktivně, vědom si, že každého může povýšit jen k horní hranici jeho možností. Žádné osobní sympatie, žádné přímluvy jiných. Výjimkou 44 však byly charitativní ohledy. Na pevné půdě existence pod nohama, na parcele pod Městskou horou Na Kaplance a na úvěr s nízkým úrokem na šéfovu přímluvu v bance si Maryškovi začali v roce 1938 stavět vilku. Na podzim, když republika byla těhotná problémy s Němci v pohraničí, a paní Maryšková, jak bezproblémové ženy bývají, Maryška bez váhání uposlechl mobilizační rozkaz prezidenta Edvarda Beneše. Do kasáren seběhnul ještě tu noc 24. září jako jeden z prvních. Paní Maryšková pokračovala ve stavbě seč mohla, zatímco on netečně trčel s plukem u Podbořan. Jak je historicky dostatečně známo z kroniky dějin republiky (a z nápisu na zdi nových berounských kasáren škol rezervních důstojníků z těch dnů), válka se nekonala, neboť nepřítel se nedostavil. Zklamaný Maryška demobilizoval jako jeden z posledních. Dcera se narodila zjara 1939, zemřela mladičká v roce 1954. Synovi, po otci Miroslavovi, bylo jedenáct let, tolik jako Haně Křížové, nejmladší z nové, třetí generace. Jestliže Miroslav Maryška senior vystoupil po kariérních stupních ve službách ing. Adolfa Kříže až na bezpečnou podestu disponenta, bylo při jeho kvalitách téměř samozřejmé. Věděl mnohé o ilegálních akcích šéfových, o jeho podporování nacisty deptaných rodin, o nezištné pomoci lidem v nouzi. Vzájemné vazby mezi šéfem a zaměstnancem Maryškou, osobní lidské vztahy pokračovaly stále, i po té, kdy Křížovi v roce 1949 opustili berounský majetek. Dopisovali si, dávali o sobě vědět. Miroslav Maryška ve znárodněném podniku Středočeské mlýny a pekárny zůstal ještě čtyři roky jako „prduch“ - pracující důchodce. Zemřel v roce 1973, překvapivě a nezaslouženě brzy. Je ironií, možná logickým souběhem událostí, že když Miroslav Maryška junior ještě za otcova života, v roce 1964, po návratu z vojny, se ucházel v podniku, přejmenovaném na n. p. Kladenské mlýny a pekárny o místo vedoucího dopravy, neuspěl. Přednost získal Ladislav Netopil, s kádrově lepším profilem, nezatížen žádnými rodovými vazbami na minulost někdejší firmy U Křížů. Kam až by Miroslav Maryška dospěl v kariéře U Křížů, jestliže to u nich do roku 1948, do znárodnění, dotáhnul na disponenta? Jeho schopnost, jeho možnosti se zdály být bez hranic. Oddanost jakbysmet. Oddanost, nikoli říťolezectví. PONEJPRV NA BURZE Poválečná dvacátá léta 20. století. Větve rozkošatělého života se pod tíhou plodů konjunktury ohýbají až nadosah, jak Evino jablko. Pravá chvíle zajít na úřad a postavit se na vlastní nohy. Osamostatňují se ševci, zámečníci, porodní báby, povozníci, řezníci, švadleny, kopáči studní, modistky. Ve městě se točí pivo v 29 hospodách, v každém větším lokále páry všech generací, v pěti sálech se hraje ochotně divadlo, je dost i lehkých holek, které na to mají čas, živnostenský list a žaludek. Co do počtu, převažují zájemci o pekařinu a cukrařinu. Ti, co mají vlastní střechu nad hlavou, obětují tomuto nezbytnému, voňavému a váženému řemeslu i podstatnou část domova. Sázejí na jistotu, že zrovna jejich boží dar půjde na dračku. Berounský kamnář, mistr svého oboru, Krameš z Hlinek, nestačí stavět pece a pícky tam, kde donedávna spala rodina. Dětem se ustýlá v kuchyni, táta s mámou přestali spolu spát a milovat se. Večer zadělají na chleba, v noci sázejí pecny do pece a pletou housky, dokud je pec teplá. Ráno sotva pletou nohama. Komíny pekárniček soptí oheň a štiplavý kouř v každé páté ulici... Dostaví se nečekaně opačný výsledek. Konkurence bobtná jak překynuté těsto. Způsoby, jak se jí čelí, původní nejsou. Nejprimitivnější: pekař peče housky, uštipuje kousky. V únoru 1931 se lze dočíst v Berounském obzoru, že berounské noční sůvy pekou malé housky. Zjistila to policie při váhové kontrole. Červenka a Starosta na Závodí, Beránek proti školám, Kolíský v České ulici prodávali o 10 gramů lehčí bílé pečivo, než je úředně stanoveno. U Zekendorfa chleba lehčí dokonce o celých 30 gramů. U Křížů, U Litavy závady nezjištěny. Alespoň se o tom nepsalo. Později, když dobrá léta vystřídá čas krize valící se světem jako tsunami, začne nejdříve dales o chleba. Ne, že by nebyl, to rodiny nezaměstnaných a zaměstnaných omezeně na něj nemají. Housky a rohlíky jsou nedostupný luxus, chleba ustarané mámy před hladovými dětmi zamykají. Pekaři krachují. Zatímco malí pekaříci obraceli živnostenské listy sklem ke zdi, věšeli zástěry na kliku, vrátili se do vychladlých loží manželských a přiřadili se ke statisícům nezaměstnaných, ti námezdní v produkčních závodech přecejen přežívají snáz. Také dík vzájemné solidaritě a odborové pokladně. Podle dobových záznamů Ústřední svaz potravních odborů vyplatil za 9 měsíců roku 1931 pro 3.893 podporované 1,517.458 Kč. Z toho odbor mlynářský podpořil svých 211 členů částkou 84.484 Kč, pekařský odbor 526 členů částkou 377.584 Kč. Rodiny v tíživé situaci, závislé na žebračenkách sázejí na sliby politických partají a odborů. V Berouně tomu odpovídá i povolební složení obecního zastupitelstva. Za Čsl. stranu národně sociální je v něm 8 členů, Sociální demokracie a komunisté mají po sedmi členech, klerikálové stejně jako národní demokraté jsou rádi na radnici za čtyři židle. Zástupcům Čsl. živnostenské obchodnické strany středostavovské musí stačit 45 Dosud neznámý pekař, Jana Křížová a Miroslav Maryška. tři židle, majitelům domů jen dva přístavky, aby se neřeklo. Jediný zastupitel Republikánské strany zemědělské si připadá jako páté kolo u tříkolky. V tomtéž roce 1931 Ministerstvo pro zásobování lidu vyzývá Zemské úřady, ať uloží okresním úřadům, aby bezodkladně jednaly s jednotlivými pekaři, resp. 46 jejich organizacemi, že je nezbytné poskytovat na chleba pro nezaměstnané slevu, a to na zvláštní průkazy. I když už nelze spolehlivě doložit, lze mít za to z jiných souvislostí, že Křížovi výzvu respektují, prodávají nejlevnější chleba ve městě. Nejen na průkazy. Nepodlehnou ani lákavému vábení, jak se vyrovnat se snížením cen a přijít si na své. Možnost tu je, a zneužívaná, jako cokoli, co umožňuje nějak se ze situace vybabrat. Křížovi se tak vyhýbají úředním postihům, a ztrátě dobrého kreditu ve městě. Nebyl by to však Jaroslav Dvořák, pravá ruka ing. Adolfa Kříže, kdyby nevěděl, jak na to. Přijde za šéfem, že má řešení, jak se dostat k hotovým penězům. Je 13. května 1931, vrací se se zarudlými lícemi z Prahy, vpadne do kanceláře a zamává šéfovi lejstrem, opatřením Ministerské rady s červeně podtrženými řádky: Dovozcům žita se promine nebo vrátí clo, 25 Kč za každý importovaný metrák žita. Účetní Miroslav Maryška vypracuje přes noc zdůvodnění, že mlýn semílá žito převážně z dovozu a může kapacitu ještě zvýšit. Dvořák připraví žádost pro celní správu. Mlynáři a pekaři, kteří na takový krajíc nedosáhli, mísí levnější pšeničnou mouku do chlebové žitné dál. Mlynáři spekulují se žitem o sto šest. Ministr zásobování Bechyně chystá ostřejší opatření, jenže občanská většina ve vládě se usnese, že vyčká, až se situace sama uklidní. Nestane se, musí se zákrok zmírnit, jaksi mlčky souhlasit, že pšeničné mouky v chlebu bude přibývat. Žita je náhle víc než dost, tolik, aby stlačilo jeho cenu na plodinové burze o několik procentních bodů. Ing. Adolf Kříž znejistí. Jaroslav Dvořák ho chlácholí a ponouká, že teď je ta pravá chvíle nakupovat žito. Jedou do Prahy na Plodinovou burzu na Senovážné náměstí spolu. Kříž prožívá mimořádné rozechvění, když zřízenec zatahá za naleštěný zvonec a prohlásí burzu toho dne za zahájenou. Sleduje se zatajeným dechem, jak posilují některé tituly, jak se některé kurzy po chvíli i několikrát korigují, jak se makléři překřikují, odbíhají, novináři nabízejí své tipy... Poprvé spekulovali jako burziáni. Nikoli špatně. Proto nikoli naposledy. Ne vždy úspěšně. PINKAS A JEHO ROD Kam čert sám nemůže, i koza je mu dobrá. Rodina vyčítala rohaté, nevděčné, mlsné a svéhlavé bréce, že porazila jejího dědečka. Zlomil si nohu a v nemocnici zemřel. Hned jí uřízli hlavu, zatímco doktoři si lámali hlavu nad anomálií: u opotřebovaného staříka, blížícího se stovce, zlomenina téměř srostla. Primář Zeman o tom chtěl napsat do odborného časopisu. Vzdal to, když dědův organismus nezávislý na nohou to nezvládnul. Byl závislý na ranním špalíku špeku a deci rumu, což rodina, když ho přivezla na vozíku na chirurgii, zatajila. Příběh je složitější o další skutečnosti. Dědeček zemřel v listopadu 1951, na den přesně poté, kdy zemřela Žanda, jedna ze tří dcer. Případ nijak ojedinělý, jako ostatní nikoli dostatečně vysvětlený. Vysvětlitelný snad? Například Marie Martínková, společnice Emy Destinnové, skonala rovněž na den a hodinu přesně poté, kdy zhasla hvězda operního nebe. Ještě dopoledne si Martínková vyzvedla důchod. Dědeček na něj smrtí ztratil nárok. Nikoli čestné místo v síni slávy těch, kdo pracovali u Křížů a zasloužili se, že je to pojem. Františka Pinkase převzal Ludvík Kříž od Hendla s koněm Frickem a košatinou pod plachtou. S podivem si ho oblíbila i Marie Křížová, Teta milostpaní. Pinkas vždy vysázel tržbu z túry do haléře, vracel se včas. Nekradl, alespoň se nedal chytit. Nekšeftoval bokem s Židem Pickem, alespoň se to neprovalilo. Nedonášel na ostatní kočí, alespoň o tom nevěděli. Se shovívavostí, trpělivostí, klidem a nadhledem žil pod jednou střechou malého domku na Závodí se svobodným synem 47 Rudolfem, s neprovdanou dcerou Růženou a jejím synem Fandou, s dcerou Žandou, jejím mužem Fráňou Kadeřábkem a předškolákem Růďou, s dcerou Andou, s jejím manželem Josefem Šamanem – Zánou. Syn Rudolf si vzal Rézi, sestru Fráni, Fráňa jeho sestru Žandu, kvůli zjednodušení příbuzenských vztahů. Pinkas František I., dědeček, v roce 1919 šel v konduktu pozůstalých při pohřbu Ludvíka Kříže se svým koněm. Zda i při pohřbu Marie Křížové v roce 1934, o tom žádný záznam není. Nesporné je, že v roce 1934 děda Pinkas odchází od Křížů mezi důchodce při dovršení potřebného věku. Dcera Růžena z přádelny od Kubinských mezi nezaměstnané při propouštění. Fandovi je čtrnáct let. Situace nic moc, spíš nic. Ing. Adolf Kříž vzkáže Růženě Pinkasové, ať přijde, že ji zaměstná. Zašívá pytle, ve mlýně jsou jich v oběhu tisíce. O prázdninách nabídne ing. Adolf Kříž Pinkasové, ať dá syna Fandu ke Křížům do učení. Začíná éra Františka, třetí generace rodu Pinkasů u Křížů. Zprvu jako práška, učně. Šéf vidí rád, že se chlapci mlynařina líbí, že ho baví. Kdykoli s čímkoli může za panem šéfem přijít. Má k dispozici Křížův kajak, klíče od žloukovické chaty. Šéf ho pošle do Pardubic na odbornou mlynářskou školu, hradí mu studium, poskytuje kapesné. Za písemný slib, že bude mít dobrý prospěch a po škole se ke Křížům vrátí. Stane se, Fanda, pro šéfa a paní Janu František, je stárkem. Může oči nechat na boně, inteligentní, vzdělané, noblesní vychovatelce Křížových dětí. Ona na něm lpí očima, duší i tělem ženy, která se potřebuje občas setkávat s někým, koho může provokovat, obrušovat jeho hrany, přijímat dvoření, odnaučovat ho, aby mu hned nerudly uši. Je si vědoma, že při jejich rozdílném věku vztah nemůže mít dlouhé trvání. Končí, když se náhle někam vytratila. František Pinkas, třetí z rodu pracuje po znárodnění v podniku dál, buduje si novou kariéru. Nikoli úspěšně. Netuší, že za dveřmi jeho kanceláře číhá soudruž- 48 ská zloba, zášť a podrazy. Do důchodu neodchází jako děda a matka odtud, nýbrž z berounské eternitky jako pomocný skladník s náběhem na azbestozu. U Křížů, v závodě Kladenských pekáren nastupuje z vůle KSČ kádrový rezervista strany, dělnický ředitel soudruh Vladimír Jiras, dělník z berounské eternitky. Vyprávění o Pinkasovu rodu, po většinu roků 20. století spjatém s rodem Křížů, jen tak jednoduše nekončí. Postará se o to osud, škodolibost přírody či co. Po návratu do berounské firmy při restitucích po roce 1990, se vztahy Jany Křížové a dcery Kateřiny Schwippelové obnoví. Je jim co platný jako pamětník, svědek, rádce. Vykrmí po převratu dvě prasata, jedno pro Janu Křížovou a její rodinu, jedno pro sebe. Po tvrdém chlebu z pekárny přibývají před očima. Při zabíječce se vzpomíná na dědu Pinkase. Jakmile prase po dobré ráně lehlo řezníkovi Novákovi k nohám a on ho píchnul do laloku, děda nastavil purclák, napil se teplé krve a otřel si hubu jako po kafi. V síni se praly střeva, na dvorku kočky, nad sporákem visel měchýř, oblak páry z ovaru a z rumu. To byly zabíjačky! Taky zimy. Děda Pinkas měl na půdě na háku šál syrového sádla, když dostal chuť, naškrabal si vrstvu na chleba. František Pinkas, třetí v rodě, měl ženu se zlatým srdcem a pět dětí. Za pár dnů mu bude šestasedmdesát. V okupaci vždycky rodina žehrala, že slaví narozeniny 20. dubna jako Adolf Hitler, Vůdce Třetí říše. Čtyři dny před narozeninami jara 1996, v úterý dopoledne doprovází nejmladší dceru Věru ze čtvrté generace ponejprv do zaměstnání ke Křížům. Paní Kateřina je očekává s vrozenou vstřícností, natěšena, jako vždy. Večer bude vyprávět matce, že u ní byl František, že už míň slyší, jinak je dobrý. U dolejší vrátnice vybídne Pinkas Věru, ať jde nahoru napřed, on si tu u vrátného na chvilku sedne. Než děvče přejde nádvoří, vrátný volá k Pinkasovi záchranku. Přijela včas, ale pozdě. Mohl zemřít kdekoli. Proč právě tady? TĚSTOVINY DŘÍVE NEŽ SÓJA Minulost věcí, mlýnů, lidí, je dána jednou pro vždy. Aby byla stravitelnější, ochucují ji vzpomínky živých pamětníků, sem tam pozůstalost po nebožtících. V té po ing. Adolfu Křížovi v rodině zůstaly mimo jiné jeho poznámky z kategorie sci-fi, o projektech docela rozumných. Stoh složek písemností se snižoval při každém stěhování ve prospěch dětí školou a sběrem papíru povinných. Což platí i o nikoli hubeném svazku, zvaném Křížovy těstoviny. Byly to předchůdci sóji, objevují se nejprve na firemním razítku, na kupeckých pultech, talířích v domácnostech o celou dekádu dřív. Ing. Adolf Kříž se na jejich výrobu vrhnul téměř střemhlav podle své zásady, že dlouhé otálení, rozmýšlení a váhání mu nic neusnadní, ani vodu na nohy neohřeje. Z doložitelného je zřejmé, že už v roce 1932 se v Berouně těstoviny vyráběly. Zemský úřad uvádí v přípise z 1. prosince: „Firma Ludvík Kříž, válcové mlýny a továrna těstovinových výrobků v Berouně čp. 8 předložila v srpnu projekt na rekonstrukci dvou Francisových turbín…“ Tak je firma uváděna rovněž v dokumentech o znárodnění z roků 1948 a 1949. Podnikavý ing. Adolf Kříž neinvestoval do těstovin nepřipraven. Vědět, jak na to, je nad všechno světa zlato, bylo jeho další podnikatelské přikázání. To měl od přítele, ing. Jiřího Solara, marketingového apoštola. Rád z jeho knížek recitoval. Oběma dospívajícím synům z Epištol smělým mládencům, nejen, jak se ubránit dotírajícím touhám po ženě, ale také připomínkou, že koho přines čáp, není ještě chlap. Ženám citoval směle z Breviáře srdce to, co se právě při jejich společnosti, náladě a ochotě hodilo. V technologii těstovin, dalšího potravinářského produktu, nacházel ing. Adolf Kříž doslova zalíbení, uspokojení, poezii, přesvědčen, že se stanou neodmyslitelnou, nenahraditelnou, převažující součástí moderního jídelníčku. Došlo na to, získaly oblibu navíc proto, že jídla z nich jsou jednoduchá a rychlá, jak si životní rytmus vynucuje. Kdo nekonzumuje těstoviny, nestíhá. Oblíbenec Křížovy rodiny František Pinkas. 49 Ty nejstarší známé, jak Jan Kříž z třetí generace někde vyčetl, pocházejí z Číny z 2. století před naším letopočtem. Galenos (2. stol. n. l.), osobní lékař římského císaře Marka Aurelia tuto potravinu z mouky a vody, nazývá itrion. O polatinštěné itrina se hovoří i v židovském Talmudu. V 17. stol. n. l. ruční hnětení a lisování nahradily primitivní stroje. První továrna je uváděna v roce 1740 v Benátkách. Křížova v Berouně nebyla první v Čechách, a označení továrna je poněkud nadnesené. Co do tvarů, produkovaly se u Křížů zejména nudle a flíčky, z nekynutého ani chemicky nekypřeného těsta. Firma vykupovala pro výrobu speciálně vyšlechtěnou tvrdou pšenici s vysokým obsahem bílkovin a lepku z Žatecka. Zrno se mlelo v ostře sledovaném režimu. Promíchané, homogenizované těsto procházelo mezi válci a lis z něj vysekával požadované tvary. Pak se polotovar pozvolna sušil s využitím tepla z pekařských pecí. Po vychladnutí se hotové zboží expedovalo volně v papírových pytlích, konzumní dávky v sáčcích potištěných firemním logem a recepty. O těstovinách, jejich pestré paletě druhů, tvarů, příchutí, může jako málokdo vyprávět Jan Kříž, který byl na nich živ v Itálii několik let, než se vrátil v roce 2005 do rodných Čech. Oblíbil si tamní pestě, nikoli však natolik, aby bez ní nemohl žít. Jako živý důkaz vlivu italských specialit na formování postavy jako lunt sice posloužit nemůže, avšak o jiných příznivých účincích ví své. Podle časopisu 100 + 1 z roku 2008 nejpřesvědčivějším důkazem vlivu pesty byla Sophie Lorenová. V 60. letech přiletěla do USA, sestoupila na schůdky letadla, zahoupala boky, rozvlnila hedvábnou halenku a zahlaholila „Za všechno, co tady vidíte, vděčím italské pestě“. 50 SLOVO PANÍ ALŽBĚTY Černý smutek vdov, odchod ze hřbitova s kapelou a vstřícné porcování dědictví vyšly z módy. Jestliže chceme pochopit významná rozhodnutí ing. Adolfa Kříže, nebo taková, k nimž se odhodlal s hlubokým sebezapřením, nemůžeme při bádání vyloučit okolnosti, podmínky, souvislosti, za jakých k tomu došlo. Někdy snáz či složitěji navazuje na to, co už započal jeho otec Ludvík Kříž, považoval-li to za moudré, rozumné, prospěšné. Někdy, protože se nic jiného dělat nedalo. Že se z toho zpravidla vyklube nechtěná, neuvěřitelná, zřídka logická epizoda, na to už si posluchač němého průvodce ságou zvykl. Není jinak ani v případě turbín ve mlýně č. 8. Vpodvečer neděle 13. července 1932 chodí ing. Adolf Kříž křížem krážem po břehu, odkud odešli s dekami pod paží poslední koupáči. Dívá se na třpytivou hladinu neklidné řeky zalitou pozdním sluncem. Nedaří se mu soustředit se. Rezonuje mu stále, neodpudivě čtvrteční atmosféra na pražském Strahově, závěrečného odpoledne IX. Všesokolského sletu, harmonie pohybu, šumu, krásy, potlesku, síly, barev, odhodlání, dojetí, nadšení. „Když polnice zní…“ Stále slyší Sukův pochod V nový život. Mezi zuby mu skřípe realita, jednoduchá, bezbarvá, krutá. S dvěmi Francisovými turbínami po tátovi mlýn dlouho nevystačí. Jsou loudavé, slabodeché, náročné na vodu. Točí se nepřetržitě skoro čtvrt století. Že mlýny na dolním stupni, čp. 1 Žida Hynka Roubíčka a čp. 2 po Josefu Zajíčkovi mají dosud ještě vodní kola? Jen se sotva kulí, skřípou, dobrá leda vyvolávat pověsti o vodnících. Jejich problém. To chce rázné řešení, jako na povel polnice, nový život. Uplyne sotva měsíc od sletu Sokolů, když firma Ludvík Kříž válcové mlýny a továrna těstovinových výrobků předloží Zemskému úřadu projekt na rekonstrukci obou „Francisek“, tedy na výměnu. Prokazuje, že větší turbíny průtok vody náhonem nijak nenaruší. Té je přeci jedno, jestli proteče turbínami nebo jen tak. Zemský úřad si dá na čas, až k Mikuláši nadělí žadateli povolení rekonstrukce, a to na příštích 60 let, tedy do roku 1992. Nikdo nemůže tušit, kolik a jaké události za tu dobu Křížův rod postihnou. Kdo může vědět, že právě v roce 1992 začne nový život vzkříšené rodové firmy? Na vybudování díla má ing. Adolf Kříž tři roky a některé podmínky, se kterými nepočítal. Připomínají mu laťku při skoku do výšky se zkráceným rozběhem. Loni vyšel zákon, že v přesně neurčené době bude Berounka splavněna pro lodě a u Křivoklátu přepažena hrází. Jezero, které za ní vznikne, zatopí povodí až k Plzni. Pod hrází se počítá s obří vodní elektrárnou. Nic nového, to už zamýšleli vodohospodáři koncem 19. století. K záměru žadatele připojují zástupcové Berouna „obavy, že závod rázu netoliko estetického, zdravotnického a hospodářského – turistika, koupání, rybaření a tak, se dotkne.“ Ostatní zájemci zásadní připomínky nemají, kupodivu ani Roubíček. Naopak s pytlem výhrad přichvátne do mlýna, kde se semele kdejaký zákon, vyhláška a nařízení, majitelka vodního díla čp. 2 Alžběta Zajíčková. Ovdověla v roce 1925, manžel Josef Zajíček zemřel ve slibných třiatřiceti letech. Paní Alžběta zůstala s dvouletým sirotkem Jiřím, provozuje živnost vdovským právem. Netají své pochybnosti o Křížově serióznosti a šlechetných úmyslech. „Vždyť svévolně zvýšil přepadovou hranu jezu o čtyři centimetry, nikomu ani muk. Já chci víc, zvýšení hrany jezu a cejchu o pět centimetrů, ne pokoutně jako on, ale úředně…“ Ing. Adolf Kříž podmínky města a požadavky dolní sousedky odmítá. Také Zemský úřad mu dává zapravdu. Jemnou, úředně, současně diplomaticky píše paní Alžbětě: ženská kverulantská, dejte už tomu Křížovi pokoj, a nám taky. Do vodní knihy zapisuje Křížovo vodní právo k odběru vody na turbíny. Paní Alžběta se však nevzdává. Jak voda po jarním tání valí se korytem času události, podemílají regulaci zákonů, práva, úmluv, dobrých mravů. Vyvalí se divoce mimo a hloubí si nové koryto. Firmě Kříž zabrání, aby včas vyměnila obě turbíny za větší. Do konce roku 1938 zvládne díla jen polovinu, vymění jen jednu. S přihlédnutím ke spádu událostí, při poslechu ohlušujícího, hrubého, výhrůžného vyřvávání Adolfa Hitlera v Německu, po neurvalých nacistických srazech v Sudetech, žádá ing. Adolf Kříž pro druhou turbínu o nové povolení. Současně požaduje, aby mu byla konečně nějak formulována, upravena, vymezena povinnost, kolik má propouštět vody na díla dolních sousedů. Navzdory prudkému spádu dramatických událostí, chaosu, zmatkům a nejistotě, orgány státní správy na všech stupních, hnidopišský, pedantský, byrokratický postup řešení nemění. Dne 22. prosince, tři měsíce po Mnichovu, Zemský úřad, spravující nyní území zmenšené o Sudety a ve vnitrozemí o obce se smíšeným českým a německým osídlením, svolává zájemníky k firmě Ludvík Kříž alespoň ke kolaudaci té jedné nové turbíny. Řízení se odehrává v atmosféře provizorií, nejistoty, chaosu strachu Druhé republiky. 15. března 1939 odpoledne se ve psí slotě, v počasí, že nikdo ani psa od prahu nevyhnal, vřítily do Berouna odpoledne první oddíly německé branné moci a nikdo nevěděl ani dne ani hodiny. Lidé se ustrašeně semkli. Úřady, co se nemusí úředně přetřásat, nechávají v klidu, vyčkávají, že se alespoň některé záležitosti samy 51 nějak vyvrbí. Jen paní Alžběta nedá pokoj. Na její popud, v obavách, aby se neobrátila na už působící říšské orgány, vyzve Zemský úřad ji, německou okupační správu židovského majetku, Berounských mlýnů, dříve Roubíčkova a firmu Ludvík Kříž, aby se alespoň na něčem dohodly. Co však může počkat, aniž se něco stane, ať neřeší. Dohodly se, že stav vody, její hladina v náhoně se přestane sledovat na cejchovním kůlu. Trčí tam u Rybář od roku 1883, je celý otlučený a rýhy jsou nečitelné. Nové řešení je snadné, prosté a jako všechno jednoduché, je téměř geniální: Na zeď Křížova mlýna v náhonu se namaluje čárkovaný vodočet. Každému na očích bude stále ukazovat současný stav vody. Bude konec sporům. Paní Alžběta chystá další stížnost. V neděli 18. června 1939 se vydává ing. Adolf Kříž za paní Alžbětou. Chce jí připomenout, že teď zrovna není čas na sváry. Nebo na nesváry? Jaký je v tom rozdíl, říká si cestou. Paní Alžběta zažene psy, pootevře hostu namáhavě polovinu těžkých vrat, a chtíc se jevit vzdělanou a vtipnou, zašveholí „Proč postáváte před domem, vždyť má širokánská vrata a v něm vás čeká náruč rozepjatá.“ Zjasní falešný úsměv třpytem zubní korunky z ryzího zlata, trojka nahoře vpravo od místního zubaře Josefa Krále. Má ordinaci v České ulici, krásnou blond ženu a na střeše smaltovaný nápis Zuby Král. V měkkém rozepjatém náručí paní Alžběty by se nikdo o kosti nepopíchal. Ing. Adolfu Křížovi nemůže uniknout, že mlynářka je stále jako růžička, půvabná, svěží, hebká. Má důvod klást si otázku, čím to, že většině vdov jde jejich nový stav, nová situace fyzicky k duhu. Jsou žádoucnější. Výjimkou že byla jeho matka, Marie Křížová. Prožívala úděl vdovy od roku 1919 s asketickou odevzdaností, smířením a pokorou až do smrti v roce 1934. Sousedský rozhovor proběhne v naprosté neshodě a vzájemném neporozumění. Jakže to řekla, než zabouchla vrata, že sotva uhnul? „Pane inženýre, správ- ný mlynář se nejméně jednou do roka soudí o vodu. Ani já s tím nepřestanu, kdyby tu byli třeba Číňané…“ Slovo dodrží. BALADA O KONÍCH U Pejšů za kačku salám koňský, za pade u Podgorných kousky, u Křížů po šesťáku housky. Je nepochybně příjemně zajímavé, vzrušující a přínosné pátrat po něčem, co se odehrálo kdysi a vnést do událostí v šeru minulosti nové světlo. Ale dá to fušku. Zejména některé události působí dojmem zpomaleného chaosu, jiné chaotického kvaltu. Což neplatí o tom, kterak se do Křížovy rodiny dostal pár bílých, ušlechtilých vzácných kladrubských koní. Stalo se to krátce poté, kdy se sudičky sešly nad rodičkou a spekulovaly, co dát novorozenci do života. První, že mu stačí láska ke kočkám, aby si trochu vykompenzovalo lidskou faleš, jíž si užije až až. Druhá, že příchylnost ke psům, ať mu denně připomínají, že němá tvář je schopna říci víc než hluční tlučhubové. Třetí, že koně, ano rovnou koně, a co nejdřív, aby to, co přijde co nevidět na svět, odvezli ke křtinám. Pak se dohodly, že to bude holka. Můžeme mít pochybnosti, jak škodolibě nebo přejícně věštily budoucnost jejím dvěma bratrům, kteří ji na svět předběhli. Ludvík o tři, Jan o dva roky. Oba se narodili v Praze XII. v nové porodnici MUDr. Rudolfa Petery. Zatímco Ludvík 18. března 1938 ještě v Londýnské ulici, Jan 9. srpna 1939 v tomtéž domě, avšak v Mni- Ušlechtilí kladrubáci po znárodnění tahali valník z domovním odpadem. 53 chovské ulici. Londýnská v červnu 1939 byla přejmenována kulturně politickým oddělením Reichsprotektora v Čechách a na Moravě na Mnichovskou. Což nebyl jediný případ změny pražských ulic, která podle okupantů neodpovídala novému stavu věcí. Fochova třída, ulice Na Marně a jiné, se jim jevily jako protismyslné, stejně jako Náměstí republiky nebo Ulice 28. října. I při vyslovení Londýnská se Němcům vařila krev. Takže Münchenstrasse, Mnichovská. Porodník dr. Rudolf Petera byl v té době slavný už i ve světě jako zakladatel dětské gynekologie. První tvrdil, že gynekologický vývoj dítěte ženského pohlaví je třeba sledovat od narození, zatímco ostatní odborníci se zabývali až ženou dospělou, schopnou rodit. Svůj názor prokazoval praxí v prvním ústavu toho druhu na světě, v Londýnské – Mnichovské. Jenže v nejmizernější době. Pojem prevence nebyl v kurzu, zrovna se válčilo a lidé žili jen pro ten dnešní den a je s podivem, že se milovali kvůli početí. V Berouně už byla sice nemocnice. Na její výstavbě se firma Ludvík Kříž podílela jako jeden z rozhodujících plátců živnostenské daně i jinak. Porodnice si tu důvěru horko těžko získávala. Většinou mámy rodily doma, kde stačily tři hrnce horké vody, dva na vyváření, jeden na umývání. Připravila se borová voda, čisté hadry a láhev rumu pro bábu babicí. Takže snáz pochopíme, proč Křížovi volili Prahu. Dva kluci nestačili, chtěli mermomocí holku. Paní Jana po holčičce toužila stejně dychtivě jako on. Narodila se opět u dr. Rudolfa Petery, v novém však ústavu v Bráníku v Kateřinské ulici. Před tím to byla Lollardská. Děvčátko normálně donošené, má v křestním listě datum narození 15. srpen 1941, což byl pátek. Otec ing. Adolf Kříž byl při tom na vzdálenost několika desítek metrů venku v parčíku. Srdce mu tlouklo do žeber jako kladivo, když mu sestřička za oknem dala svérázně znamení, že má dceru, pohladila si a pozdvihla ňadra. Zavřeštěl radostí až vyplašil ptáky v křoví. Dru- 54 hý den při první návštěvě mu nemohlo z blízka ujít, jak oblé, plné a pevné poprsí ta sestřička měla. A ten zadek. Tipoval: jako gazela ne. Větší než laň, jako slonice ještě ne. Jako kobyla, ano to je správné zařazení. Chlapi hned po porodu zas vnímají všechny krásy světa, ty ženské především. A ing. Adolf Kříž byl chlap, vždyť ho přinesl čáp. Doma se předem jako výraz přání připravovala růžová výbavička. Rodička, přivezena autem, dostala kromě kytice a šperku příslib dvou běloušů a holčička jméno Kateřina z Kateřinské. A balada o koních může pokračovat. Ing. Adolf Kříž se pro ně rozjel do hřebčína do Kladrub nad Labem. Vlakem do Pardubic, koňskou drožkou do Bohdanče, ohlášen předem u architekta Josefa Gočára v tamních lázních. Ten se pochlubil Křížovi pavilonem, který tu projektoval. Cestou do hřebčína, kam jeli lázeňským kočárem, pan architekt se svěřil hostu se svojí slabostí pro mlýny. Pro jejich vyzývavost, provokativnost, lákavost a pokušení, pojmout je jako umělecké dílo. Přiznal se, jak rád, s nadšením projektoval v Pardubicích Winternitzovy automatické mlýny. Host ho potěšil svými znalostmi kubismu i podrobností zmíněného mlýna na Labi, které už dříve obdivoval. Pardubice byly Gočárovi srdečně blízké od mládí. Vystudoval tam reálku, z rodného Semtína (nar. 13. 3. 1866) je měl na kamenem dohození. A Beroun? „Po umprumce v Praze jsem pracoval u svého učitele Jana Kotěry. Dělnická kolonie pro Němce do vršku v Počaplích, baráky na jedno brdo, když si člověk spletl vchod, přišel do stejného bytu. V tom jsem se s Kotěrou neshodl. Zastávám individualitu, členitost, odlišnost, ojedinělost.“ Nyní v roce 1941 je architekt Gočár v letech. Vzhlíží se ve své bohdanečské vile a chystá se psát memoáry, což mu ing. Adolf Kříž rozmlouvá. Na to má ještě dost času. Ani ne za čtyři roky 10. září 1945, proživ ještě radost z konce války a z nové republiky umírá. Dosta- ne se mu cti být pochován na pražském Slavíně. Mezi účastníky obřadu je ing. Adolf Kříž také. V roce 2008 Gočárova hranatá vila v Bohdanči zírala na uondané klienty lázní, kteří k ní dopajdali, novými plastovými okny. Odpusťte, pane profesore, neboť nevědí, co činí.) Neodpustitelné by bylo, nedovědět se, jak to bylo dál s těmi koňmi. Ano, ing. Adolf Kříž dva vybral a zaplatil. Klasické klabonosé. „V knize prodejů nebylo běžné jednotlivé případy uvádět a účetní knihy jsou dávno skartovány. My sice zaznamenáváme do základních listů koní, že se koně prodali, ale to je příliš novodobé opatření. Plemenné knihy jsme počátkem roku předali do Státního zámku v Zámrsku, ale v nich se jednotliví koně vždy pouze odškrtli jako prodaní, uspaní a tak. Byla by to spíš detektivní práce, například pro studenta vysoké školy. Musím říci, že by bylo opravdu zajímavé to zjistit.“ Tolik k dohledávání podrobností ředitelka Státního hřebčína v Kladrubech Lenka Gotthardová v rozhovoru s autorem v březnu 2008. Potvrdila, že na zdařilém snímku, který jí předložil, jsou typičtí kladrubáci, nepochybně odtud, ve věku od 10 do 12 roků. Litovala jich, že skončili jako tažní ke svozu komunálního odpadu ve městě. To poté, kdy propadli jako součást zemědělské ekonomie firmy Ludvík Kříž při protiprávním vyvlastnění po únoru 1948. Na ing. Adolfu Křížovi bylo, aby řešil dopravu koní do Berouna. Žádný problém. V mnoha případech došli sami, buďto pod sedlem nebo v zápřeži. To vzhledem ke vzdálenosti vyloučil, i když Vladimír Vavruška, jeden z bratrů, za první republiky důstojník u klatovských dragounů, se nabídl, že je pod sedlem přivede. Za cenu, že bude mít vlka, prdel na dranc a pět tisíc protektorátních penízů. Vavruškové po nuceném přerušení vojenské kariéry se překvalifikovali na komisionáře s obilím. S ing. Adolfem Křížem spolupracovali, vzdáleni od sebe jen na délku mostu přes Berounku. Měli sklady a kancelář ve dvoře hospody U města Sla- vašova. Doporučili mu přepravu ve vagóně vlakem. Dráha s tím měla dobré zkušenosti z přesunu cirkusů. Vavruškův návrh zvítězil, pro koně se vydal dobrý kočí dobrého koňáka Františka Kleina, zrzavý Rudolf Kreva. Přijel s nimi vlakem, i při válečných komplikacích za jediný den. V Praze od přednosty Hlavního nádraží dostal přednost před spěšným transportem wehrmachtu na východní frontu! Jízdou poněkud otřesení, vyjukaní, nikoli klidní avšak neunavení. Hned první večer v maštali v dolejším mlýně v čísle 8 si lehli, aniž se báli, že ráno nevstanou, jak to dělají staří veteráni. Na noc měli dobré pití z otrub a melasy, Kreva jim nasunul na nohy návleky, aby si je v podestýlce nezašpinili. Druhý den už dostali kočárové postroje. Rudolf Kreva u nich dočasně zůstal. Zvířat bylo vždycky u Křížů víc než lidí, a že se jich kolem rodiny motalo stále dost. Do paměti jak rodiny tak veřejnosti se zapsali mimo jiných chrt Karaj, podle chrta z Dostojevského Vojny a míru, psi Bruto, Tára a Netto, poník Paběda. Přetrvává v rodině vyprávění, jak přinesl chlap ze Závodí ing. Adolfu Křížovi v kleci zlatého bažanta. Na dotaz, proč zrovna jemu, odpověděl ptáčník: Chlapi v hospodě říkali, jdi za Křížem, ten koupí každé zvíře… Hotel pro psy a jiná zvířata v Zadní Třebáni od roku 1992 je důkazem, že to sudičky u postýlky Kateřiny myslely vážně. Nad nepřízní okolností vyhrávala alespoň o jednu koňskou délku. Nikoli vždy snadno. 55 Vydalo nakladatelství Machart v roce 2009 jako svoji 12 publikaci. www.machart.cz Grafická úprava: Kameel Machart Vydání první. ISBN 978-80-904318-1-2 VÁŠ AUTOBUSOVÝ DOPRAVCE ISBN 978-80-904318-1-2
