Poskytování křesťanského poradenství v sekulárním

Komentáře

Transkript

Poskytování křesťanského poradenství v sekulárním
UMB v Banskej Bystrici, Pedagogická fakulta,
katedra evanjelikálnej teológie a misie
Poskytování křesťanského poradenství v sekulárním prostředí
bakalářská práce
Vedoucí závěrečné práce: PaedDr. Noema Brádňanská
Akademický rok: 2005/2006
Student: Ctirad Hrubý
Studijní program: Evangelikální teologie a misie
Datum dokončení práce: 2006-04-01
Tuto bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně a všechny použité prameny
jsem uvedl v seznamu bibliografických odkazů. Dávám souhlas k její bezplatnému používání pro výukové účely, včetně případného zveřejnění na internetu.
Abstrakt
HRUBÝ Ctirad: Poskytování křesťanského poradenství v sekulárním prostředí.
[Bakalářská práce] / Ctirad Hrubý. – Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici.
Pedagogická fakulta; Katedra evanjelikálnej teológie a misie. – Vedoucí bakalářské práce: PaedDr. Noema Brádňanská. – Stupeň odborné kvalifikace: bakalář. –
Jihlava: UMB-PdF, 2006. 33 s.
Práce sa zabývá poskytování křesťanského poradenství v podmínkách České republiky. Důraz je položen na poskytování křesťanského poradenství v prostředí
institucionální diakonie a v církvi. Zmíněny jsou i třecí plochy mezi církví a institucionální diakonií v souvislosti s jeho poskytováním. Práce je členěná do tří
hlavních částí: Vymezení pojmu křesťanské poradenství; Východiska pro poskytování křesťanského poradenství; Poskytovatel křesťanského poradenství.
Klíčová slova: Poradenství. Křesťanské poradenství. Diakonie. Pastorace. Psychoterapie.
Předmluva
Na konci minulého století, po obnovení politické a náboženské svobody, se
v České republice velmi rozvinula institucionální diakonie. Během několika let
vzniklo zhruba čtyřicet církevních azylových domů. Později začaly vznikat další
církevní organizace, které se věnují dětem, drogově závislým, seniorům atp. Velmi brzo zaměstnanci a vedoucí pracovníci těchto zařízení pocítili potřebu získat
vzdělání, které by jim pomohlo vykonávat tuto práci – kromě ekonomického
a právního minima to byly také dovednosti sloužící k pomáhání klientům. Mnoho
křesťanských organizací a jednotlivých křesťanů-zaměstnanců si prošlo „vyhořením“ a zklamáním z toho, že se jim nepodařilo dosáhnout očekávaných výsledků
u klientů. Často se k tomu přidalo i neporozumění ze strany církve, které začalo
být patrné koncem devadesátých let minulého století. Lidé v církvi a někdy i celé
církve si začaly klást otázku, jestli práce, kterou institucionální diakonie vykonává
je prací křesťanskou a jestli by nebylo lepší, kdyby tato práce nebyla pod hlavičkou
církve. Důvody byly různé, ale určitě mezi ně patří zaměstnávání nevěřících pracovníků, používání manažerského stylu řízení, vzdělávání se v oblasti psychoterapie atp. v organizacích institucionální diakonie. Církev i diakonie se snaží
o dialog, ale ne vždy spolu nacházejí společný jazyk.
Jako pracovník jedné z organizací institucionální diakonie si kladu otázku, kde
a jak se v mé práci může projevit křesťanský rozměr takovým způsobem, že budu
přesvědčený o tom, že klientovi poskytuji tu nejlepší pomoc z hlediska křesťanských hodnot, které zastávám a zároveň z hlediska odbornosti profese poskytovatele sociálních služeb. Nejde tedy pouze o rovinu motivace, ale i o rovinu způsobu
vykonávání konkrétní činnosti. Vybral jsem poskytování křesťanského poradenství, neboť jde o velmi široký komplex činností, které se používají v rámci psychosociální pomoci našim klientům. Zároveň je to místo, kde cítím největší zdroj neporozumění mezi církví a institucionální diakonií, neboť právě zde se služba církve a institucionální diakonie při službě člověku nejvíce prolíná.
Tato práce by mohla být pomocí pro hlubší přemýšlení o poskytování křesťanského poradenství (a křesťanské pomoci obecně) na půdě institucionální diakonie
jak pro pracovníky těchto institucí, tak pro lidi v církvi, kteří jsou například členy
správních rad, staršovstev atp., případně jim je tato oblast služby církve blízká.
Byl bych rád, kdyby také pomohla větší otevřenosti pro argumenty „druhé strany“ tam, kde došlo k nějakému nedorozumění. Práce je psána spíše z pozice „diakona“, protože ačkoliv institucionální diakonie často disponuje nesrovnatelně
většími lidskými (zaměstnanci) a materiálními (rozpočty, někdy i majetek) zdroji
než církev, přesto ji v případných sporech považuji za mnohem zranitelnějšího
partnera.
Obsah
0
Úvod ....................................................................................................... 2
1
Vymezení pojmu křesťanské poradenství................................................. 4
1.1
Vznik pojmu křesťanské poradenství................................................ 4
1.1.1
2
1.2
Používané definice........................................................................... 7
1.3
Otázky k zamyšlení.......................................................................... 8
Východiska pro poskytování křesťanského poradenství......................... 10
2.1
Teologický základ .......................................................................... 11
2.1.1
Křesťanské poradenství, jako druh misie církve ..................... 11
2.1.2
Křesťanské poradenství, jako uplatňování lásky k bližním ..... 12
2.1.3
Třecí plochy a návrh východiska ............................................ 13
2.2
Cíl poskytování křesťanského poradenství ..................................... 15
2.2.1
Cíl zaměřený na církev, poradce............................................. 15
2.2.2
Cíl zaměřený na klienta.......................................................... 17
2.2.3
Cíl stanovený dohodou mezi klientem a poradcem................. 20
2.3
Metody poskytování křesťanského poradenství ............................. 21
2.3.1
3
4
Křesťanské poradenství v České republice ............................... 5
Nevhodné metody a přístupy ................................................. 21
Poskytovatel křesťanského poradenství ................................................. 24
3.1
Poradce ......................................................................................... 24
3.2
Instituce ........................................................................................ 25
Závěr..................................................................................................... 28
Seznam bibliografických odkazů................................................................... 30
Slovníček méně obvyklých pojmů.................................................................. 32
1
0 Úvod
Původně jsem hledal odpověď na otázku, jestli může křesťan sloužit v sekulárním
prostředí v pozici poradce, případně terapeuta. A může-li v takovém případě stát
na křesťanských základech a jaká budou úskalí takové služby? Zajímalo mne,
jestli lze využít „psychoterapeutické“ prvky v církvi – ve službě věřícím. Vzhledem
k tomu, že tyto otázky mne vedly příliš hluboko do teologie a psychoterapie
a k tomu mi chyběla potřebná literatura, zvolil jsem obecnější pohled na poskytování křesťanského poradenství v sekulárním prostředí – konkrétně v zařízeních
institucionální diakonie – s tím, že jsem vycházel z praxe člověka, který
v institucionální diakonii pracuje a zároveň má za sebou různé psychoterapeutické výcviky. Zcela analogicky lze práci použít i pro oblast poskytování křesťanského poradenství v církvi – směrem k nevěřícím.
Křesťanské poradenství jsem zvolil proto, že – pomineme-li ubytování, nabízení
stravy, sociální šatníky, nebo i vzdělávání, zdravotní péči atp., kde většinou
k neporozumění s církví nedochází – poradenství patří mezi základní služby, které
institucionální diakonie nabízí a je dobré hledat křesťanský rozměr pro tuto službu. Sekulární prostředí proto, že jde o místo, kde institucionální diakonie pracuje
a částečně tam pracuje i církev – což znamená, že jde o vhodný prostor k hledání
společného pohledu. Myslím, že vztah církve ke křesťanskému poradenství často
odráží vztah církve k institucionální diakonii. Církev (v našich podmínkách) vidí
potřeby člověka a snaží se ho oslovit evangelizací, nabízením přednášek, pastorací atp. Křesťanské poradenství – jako službu poradce-odborníka, který podobně
jako třeba křesťan-chirurg může stát mimo církev (ve smyslu jeho odbornosti
a omezené schopnosti lidí z církve rozumět jeho práci) – vnímá církev s nedůvěrou. Přitom jak křesťan-poradce, tak církev budou mít stejnou cílovou skupinu lidí, a v některých případech i podobné cíle svého úsilí (např. pomoc
člověku, který má sebevražedné úmysly). Ve vztahu k diakonii oceňuje církev „neporadenskou (netarapeutickou)“ složku její práce – vždyť to je jenom jiná
forma sborové diakonie – ale pokud jde o další aspekty, jako třeba manažerské
přístupy řízení, využívání služeb sekulárních odborníků (např. pro vzdělávání)
2
atp., je situace jiná. Diakonie, jako služba bližnímu (tj. člověku, který potřebuje
pomoc), má podobnou cílovou skupinu a částečně i cíl jako církev, ale někdy používá odlišné přístupy, ke kterým církev nemá velkou důvěru. Církev potom může
vnímat poskytování křesťanského poradenství pouze jako poradenství a institucionální diakonii pouze jako pomoc potřebným, kterou by stejně dobře mohla vykonávat nekřesťanská organizace. Toto vnímání může mít své opodstatnění – ne
každá organizace institucionální diakonie vykonává skutečně křesťanskou práci.
Snažil jsem se zůstat na praktické rovině. Nebude hledat rozpory mezi psychologií a teologií, byť to okrajově zmíněno je. Zaměříme se na to, jak je křesťanské
poradenství vnímáno v církvi a v institucionální diakonii – kde vznikají neporozumění a jaké jsou možné styčné body. Pokusím se definovat přístup k poradenství, který je použitelný pro křesťana v sekulárním prostředí (a to jak směrem
k nevěřícím, tak věřícím). Částečně se podíváme na osobnostní předpoklady poradce a možnosti jeho vzdělávání.
Pokud dále v textu zaměňuji pojmy psychoterapie a poradenství, je to z toho důvodu, že vnímání těchto pojmů se u různých autorů liší a všeobecné vnímání psychoterapie mezi laiky (tím myslím i v církvi) se blíží více poradenství. V zásadě
se ale obě činnosti prolínají a rozhodně mají podobné přístupy, metody práce atp.
Podobně pracuji i s pojmy křesťanské poradenství a poskytování pomoci,
resp. diakonie (jak je vysvětleno výše).
Některé ne příliš obvyklé pojmy jsou spolu s vysvětlením významu uvedeny na
konci této práce.
3
1 Vymezení pojmu křesťanské poradenství
Vymezit pojem „křesťanské poradenství“ je velmi nesnadné a přitom důležité pro
další práci. V církvi existuje mnoho různých definic křesťanského poradenství.
Rozsáhlou problematiku budeme muset zjednodušit vzhledem k účelu a rozsahu
práce. V této kapitole si všimneme širšího kontextu vzniku pojmu „křesťanské
poradenství“ ve světě a jeho příchodu do našich končin, dále definic pojmu
a konečně si stanovíme otázky k dalšímu zamyšlení.
1.1 Vznik pojmu křesťanské poradenství
Současná teorie pastýřské péče je silně ovlivněná psychologií a terapeutickými
směry, které zažily svůj vzestup počátkem dvacátého století. „V pastýřské péči došlo k jakési terapeutické revoluci, která byla orientována na verbální léčbu
a v průběhu dvacátého století zaznamenala dynamický rozvoj. V šedesátých letech
vzniklo v Severní Americe vysoce profesionalizované hnutí pastýřské péče, které
se soustředilo především na individuální poradenství“ (McGrath, 2001, s. 338 ).
Tato tradice souvisí s pojmem biblické poradenství, „s nímž se setkáváme zejména
v jižních oblastech USA tzv. biblického pásma“ (Remeš, Halamová, 2004, s. 20 ).
Biblické poradenství nachází v Bibli podobná témata jako psychologie: lidskou
bolest, samotu, agresivitu, sexualitu atp., a zároveň i návody, jak s těmito tématy
zacházet. Za pramen problémů člověka vidí hřích a cestu uzdravení hledá skrze
změnu smýšlení člověka a obrácení k Bohu (Remeš, Halamová, 2004, s. 20 ).
Evropská tradice je spíše analytická (otec psychoanalýzy Sigmund Freud), ale
vliv Severní Ameriky ve všech oblastech moderního myšlení je velmi silný. To se
týká i trendů v poskytování pastorační péči, tedy i křesťanském poradenství. Stačí
se podívat na původ překládaných křesťanských knih z oblasti péče o duši.
MCGRATH, A. E. Blackwellova encyklopedie … : Heslo Pastýřská péče, teorie. 2001.
REMEŠ P., HALAMOVÁ A. Nahá žena na střeše. 2004.
REMEŠ P., HALAMOVÁ A. Nahá žena na střeše. 2004.
4
1.1.1 Křesťanské poradenství v České republice
Křesťané v České republice (zřejmě i obecně v zemích bývalého Východního bloku) byli tímto trendem významně ovlivněni s příchodem politické svobody a otevření se Západu v devadesátých létech minulého století. Tehdy zde výrazně rozvinuly činnost (případně se etablovaly) různé psychoterapeutické společnosti
a sdružení pro aplikování intervenčních metod (např. ISZ – Institut pro systemickou zkušenost – 1991, SPIN – Sdružení pro videotrénink interakcí – 1993 atp.)
Čepická uvádí, že tento boom se týká i ciziny (Hučín, 2005, s. 12 ).
Významné faktory, které po získání politické a větší náboženské svobody prakticky přispěly k proniknutí pojmu „křesťanské (pastorační) poradenství“ do církve
v České republice mohou být dva. Jeden je na církvi nezávislý (ale církev ovlivňující), druhý vychází ze situace církve. První souvisí s legislativou České
republiky: podmínky pro nabízení psychoterapie (kam můžeme z pohledu legislativy „křesťanské poradenství“ zařadit) v rámci zdravotnického zařízení (tedy za
úplatu) má v České republice velmi tvrdé podmínky, proto mnoho lidí začalo nabízet poradenství jako živnost (Hučín, 2005, s. 12–15 ); také mnoho kazatelů
státem neuznaných křesťanských církví se na Živnostenském úřadě registrovalo
(což bylo nutné, měli-li být placeni sborem) jako „poradcové pro zdravý životní
styl“ atp. Druhý souvisí s rozmachem institucionální diakonie a obrovské potřeby
vzdělávat pracovníky, kteří v nově vzniklých azylových domech, komunitních
a nízkoprahových centrech atp. pracovali. Tato potřeba je jak vnitřní, tak vnější:
pracovníci (i křesťanská organizace) poznávají, že pro práci s lidmi v těžké životní
situaci a naplňování poslání křesťanských organizací (institucionálních diakonických) nestačí nadšení a dobrá vůle – kromě spoléhání na Boží pomoc je potřeba mít v ruce použitelné nástroje pro práci s těmito lidmi (Diakonie v ČR, 2002,
s. 21 ); vnější potřebou je způsob financování sociálních služeb v České republice
HUČÍN J. Psychoterapii nemůže nabízet každý. 2005.
HUČÍN J. Psychoterapii nemůže nabízet každý. 2005.
DIAKONIE V ČR. Sborník písemných materiálů z Konference Diakonie … 2002.
5
(kam naprostá většina diakonických zařízení spadá), kdy financování z veřejných
rozpočtů (což bývá rozhodující součástí rozpočtu těchto organizací) je vázáno na
tzv. akreditaci standardů kvality, kde je vzdělání zaměstnanců jedním
z rozhodujících bodů. V neposlední řadě bylo vzdělávání podpořeno relativně
snadnou možností získat na něj nemalé finanční prostředky z veřejných rozpočtů,
programů Evropské unie atp. V devadesátých létech minulého století, kdy vznikla
většina dnes fungujících diakonických zařízení nenabídla církev potřebné finanční zdroje (aby tato zařízení fungovala nezávisle na veřejných zdrojích), ani potřebné (a akreditované) vzdělávací programy. Možnost vzdělání nabídly různé
psychoterapeutické společnosti a sdružení pro aplikování intervenčních metod,
které v té době zažívaly svůj rozmach (viz výše). Je nutné poznamenat, že křesťané
– pracovníci v diakonických zařízeních – vzhledem k výše uvedeným podmínkám
vyhledávají maximálně kvalitní vzdělávací kursy snadno využitelné v praxi.
Paradoxem je, že k masivnímu pronikání „křesťanského poradenství“ do církve
v našich končinách dochází v době, kdy je západní společnost nasycena „terapeutickými přístupy“ a hledá nová východiska. To můžeme demonstrovat na v České
republice často překládaném křesťanském autorovi L. Crabbovi, který vystudoval
klinickou psychologii, vedl katedru biblického poradenství a má mnohaletou praxi jako psycholog a manželský poradce. V úvodu ke své knize „Umění přiblížit se“
z roku 1997 popisuje posun svého uvažování (dle svého vyjádření směrem ke kořenům): „Vyhlížím teď dobu, kdy společenství Božího lidu, obyčejní křesťané, jejichž
životy se běžně protínají, budou z velké části přinášet stejné dobro, jako teď očekáváme od odborníků na duševní zdraví“ (Crabb, 2000, s. 6 ). Z dalšího textu není
pochyb o tom, že pod pojmem „odborníci na duševní zdraví“ má L. Crabb na
mysli nejenom psychology a terapeuty obecně, ale i svojí praxi – praxi „křesťanského (biblického) poradce“.
CRABB L. Umění přiblížit se. 2000.
6
1.2 Používané definice
Pojmy pastorační (pastorální) a křesťanské poradenství nejsou vždy v literatuře
jednoznačně odlišené, proto do této části zahrneme oba pojmy. Bude to vhodné
i pro rozlišení těchto souvisejících pojmů.
World Council of Churches’ AIDS Working Group ve svém průvodci pro pastorační poradenství HIV pozitivním definuje pastorační poradenství jako specializovanou část (podmnožinu) pastorační péče (Maldonado, 1990, s. 6 ), kterou
mohou poskytovat jak kazatelé, tak další členové církve. Zde se předpokládá, že
pastorační poradenská péče je poskytována lidem, kteří jsou z církve i lidem, kteří
vyhledávají pomoc v křesťanských institucích a do církve možná nikdy nevkročí.
Křesťanský rozměr je definován z pozice poskytovatele poradenství – pastorační
poradenství poskytují křesťané. Cílem je poskytnutí útěchy, pomoc lidem v růstu
a objevení toho, co je pro ně dobré, poskytování informací které jsou pro ně důležité, a předcházení problémům a pomoc s nalézáním východiska z nich. Misijní
rozměr zde není zdůrazněný, což by se u pojmu „pastorační“ dalo předpokládat.
Používané metody nejsou definovány.
Evanjelický mediálny program definuje křesťanské poradenství takto: „Kresťanské poradenstvo znamená zahrnúť človeka priateľstvom s cieľom poradiť mu a pomôcť rozpoznať, pochopiť' a vyriešiť svoje ťažkosti v súlade s Božím slovom, v moci
a pod vedením Ducha Svätého. Môže sa zaoberať konkrétnym duchovným problémom alebo samotným životom a životným štýlom.“ (Evanjelický mediálny program, 2006 ). Křesťanský rozměr je v tomto případě definován východiskem, že
pomoc má vést člověka (příjemce křesťanského poradenství) k řešení, které je
v souladu s Božím slovem. Očekává se Boží moc a vedení Ducha Svatého. Netýká
se ale pouze duchovních problémů – je otevřené pro řešení dalších životních situ-
MALDONADO J. E. Guide to HIV / Aids Pastoral Counselling. 1990.
EVANJELICKÝ MEDIÁLNY PROGRAM. Kresťanské poradenstvo. 2006.
7
ací. Cílem poskytování křesťanského poradenství Evanjelickým mediálnym programom je pomoc nevěřícím získat jasnější vhled do sebe a vlastní situace
(v souladu s Božím slovem) a nabídka evangelia; věřícím má poskytnout pomoc,
povzbuzení a modlitební podporu v osobních zápasech a prohlubování jejich
křesťanské zralosti. Křesťanské poradenství v tomto podání je určené jak věřícím,
tak nevěřícím. Misijní důraz je výrazný. Používané metody nejsou – stejně jako
v předchozí definici – přesně popsané.
Filo ve svých skriptech Základy pastorálky (Filo, 2002, s. 17–20 ) uvádí několik
definic pastorálního poradenství. Pro doplnění výše uvedených pohledů si
podrobněji všimněme Oatesova a Clinebellova důrazu: Oates uvádí, že církevní
pastorální rozhovor je formou zvěstování Božího slova a od sekulární terapie se
odlišuje nejenom změnou metod, ale i kontextem, ve kterém se uskutečňuje; Clinebell uvádí, že jedinečnost pastorálního poradce se odvíjí z jeho vzdělání, rámce
ve kterém působí, z používaných pracovních prostředků (metod) a cíle – duchovní růst klienta. Společnými prvky pro odlišení sekulárního a pastorálního poradenství zde jsou používané metody, cíle a kontexty (rámce) ve kterých je poradenství poskytováno. Zajímavý je také důraz na vliv vzdělání poradce u Oatese.
1.3 Otázky k zamyšlení
Z výše uvedených definic můžeme vystopovat nejdůležitější oblasti s odlišnými
důrazy. Jsou to:
Používané metody – World Council of Churches’ AIDS Working Group je nedefinuje, zatímco Oates a Clinebell uvádějí, že používané metody křesťanského poradenství se odlišují od metod sekulárního poradenství;
FILO J. Základy pastorálky. 2002.
8
Cíl poradenství – World Council of Churches’ AIDS Working Group uvádí útěchu, pomoc v růstu, poskytování informací atd., zatímco Evanjelický mediálny
program pomoc člověku řešit jeho situaci v souladu s Boží vůlí a nabídku evangelia;
Další rozdíly jsou v tom, kdo poradenství poskytuje (odborníci, členové církve);
jaký je misijní rozměr (výrazný, nevýrazný) a co za křesťanské poradenství považují (součást pastorační péče, forma zvěstování Božího Slova).
Obecně bychom mohli tyto oblasti definovat takto – každé poradenství má své:
a) východisko – teologický (v případě sekulárního poradenství filozofický) základ,
b) cíl,
c) používané metody.
Tyto oblasti dále rozpracujeme s ohledem na téma celé práce.
9
2 Východiska pro poskytování křesťanského poradenství
V této kapitole budeme vycházet z předpokladu, že hovoříme o poradenství, které
poskytuje křesťan na půdě (tzn. v rámci) církve jako specifickou část pastorace,
nebo v rámci institucionální diakonie jako specifickou část své práce s klienty.
Vztah mezi poradenstvím a křesťanským poradenstvím označíme za podobný
vztahu mezi necírkevním nabízením pomoci a křesťanským nabízením pomoci
(diakonií) – má podobnou cílovou skupinu lidí (lidi s potřebou pomoci, klienty),
částečně stejný cíl (nabídnout pomoc) a může, nebo nemusí používat stejné metody práce.
Za poradenství na půdě církve označme část pastorační péče, která může mít
různé podoby – pastorační rozhovor, kázání, vyučování atp. Poskytováno je
zejména věřícím, kde iniciativa je na straně kazatele (poradce), nebo jiného člena
společenství, ale i nevěřícím, kteří sami přicházejí, případně jsou křesťanyporadci osloveni (např. skrze nabídku přednášky, evangelizaci atp.).
V institucionální diakonii je poradenství jednou z nabízených služeb (mezi psychosociálními službami se jedná o službu základní). Poskytována je klientům –
lidem, kteří sami vyhledávají pomoc instituce (případně poradce), nebo v rámci
různých preventivních programů (např. přednášek prevence užívání návykových
látek a dalších sociálně nežádoucích jevů) institucí (poradcem) osloveným
(z cílové skupiny).
V institucionální diakonii (a v sociální práci obecně) se také můžeme setkat s poradenským rozhovorem, jako jednou z obecných metod práce a základní metodou
poradenství – např. v březnu a květnu roku 2005 se semináře „Poradenské rozhovory a vedení klienta I“ a „Poradenské rozhovory a vedení klienta II“ pro pracovníky azylových domů a podobných zařízení v Kraji Vysočina zúčastnilo 87 osob
10
(Diakonie ECM, 2005, s. 10 ), což je vzhledem k množství těchto zařízení velmi
vysoké číslo svědčící o zájmu organizací i jednotlivců.
2.1 Teologický základ
V této části se budeme zabývat tím, kdo, proč a v jakém rámci (kontextu) poskytuje křesťanské poradenství (resp. nabízí křesťanskou pomoc). Ačkoliv bychom
mohli očekávat, že se jedná o jednoduchou věc, zdaleka tomu tak není.
2.1.1 Křesťanské poradenství, jako druh misie církve
Jedním z typických postojů lidí v církvi je přání – požadavek – aby diakonie byla
misijní: „Domnívám se, že by diakonie měla být spíš podpůrnou činností k tomu,
čím by měla být evangelizace. … Dochází k napětí, když není podpůrnou. Může
se stát podobná světské organizaci.“ (Diakonie v ČR, 2002, s. 18 ). Vzhledem
k chápání pojmu křesťanské poradenství, jak jsme rozvedli výše, můžeme z toho
vyvodit, že křesťané s tímto postojem očekávají od poskytování křesťanského poradenství podporu evangelizace (jako služby církve).
Evanjelický mediálny program definuje svůj záměr (poslání) takto: „Hlavnou
úlohou Evanjelického mediálneho programu je šíriť evanjelium a podieľať sa na
evanjelizácii spoločnosti … Pre veriacich poradenstvo prispieva k prehĺbeniu ich
kresťanskej zrelosti a pre neveriacich môže predstavovať prvý impulz k zmene postojov a životného štýlu v súlade s Božou vôľou.“ (Evanjelický mediálny program,
2006 ). Toto bychom mohli označit za poslání organizace (občanského sdružení),
tedy za základ, na kterém staví svojí službu. Na prvním místě je šíření evangelia,
následuje definování užitku pro věřící a pro nevěřící má služba organizace sloužit
DIAKONIE ECM. Výroční zpráva 2004. 2005.
DIAKONIE V ČR. Sborník písemných materiálů z Konference Diakonie … 2002.
EVANJELICKÝ MEDIÁLNY PROGRAM. Kresťanské poradenstvo. 2006.
11
ke změně postojů a životního stylu – myšleno směrem k Bohu. Tato křesťanská
organizace si tedy klade za poslání misii skrze poradenství.
Toto je jistě v souladu s posláním církve (Mt 28,18–20 atp.) – jít ke všem lidem
a získávat učedníky, otázka je, jestli není tento důraz vnímán izolovaně od dalších
biblických důrazů (směrem k pomoci bližnímu).
2.1.2 Křesťanské poradenství, jako uplatňování lásky k bližním
Dalším postojem některých lidí v církvi je velký důraz na lásku k bližnímu. To bývá (a v době překotného růstu institucionální diakonie v devadesátých letech minulého století rozhodně bylo) motivujícím a určujícím postojem, který vede křesťany do diakonické (sociální) práce. Tato motivace má hluboké kořeny v historii –
například „františkánské“ (František s Asissi) vycházející ze soucitu, nebo humanistické zdůrazňující rovnost všech lidí, tedy i nárok slabých na pomoc silných.
V důsledku tento postoj definuje diakonii jako službu potřebným bez jakéhokoliv záměru získávat lidi pro církev (Diakonie v ČR, 2002, s. 7 ) Také pro tento postoj snadno nalezneme oporu v Písmu – např. podobenství o milosrdném Samařanovi (L 10,30–36).
Sebeobětující pomoc bližnímu očekává od církevní organizace i velká část společnosti. Např. psycholog a psychoterapeut Úlehla uvádí křesťanský model pomáhání jako jeden ze tří základních modelů a charakterizuje ho sebeobětováním
jako nejvyšší formou pomoci druhému. Kristus, který na sebe vzal hříchy lidstva
je vzorem. (Úlehla, 2005, s. 18 ). Citovat bychom mohli i z Písma – např. J 10,11;
J 10,17–18; 1 Tes 2,8; J 15,13 atp.
S extrémní aplikací tohoto postoje se setkávaly církevní organizace při zdůvodňování, proč z veřejných rozpočtů dostávají méně finančních prostředků, než ob-
DIAKONIE V ČR. Sborník písemných materiálů z Konference Diakonie … 2002.
ÚLEHLA I. Umění pomáhat. 2005.
12
dobné instituce obecní, nebo státní: „jste přece křesťané a berete to jako poslání,
službu.“ Podobný postoj sdílejí i někteří křesťané, když nevidí za správné, aby
se diakonická služba profesionalizovala: „Profesionalizace diakonické práce činí
nezbytnou aplikaci technicko-organizačních kritérií (např. v otázce odměny spolupracovníků), což zatemňuje transparenci evangelijních (evangeliem určených) motivací a orientací. Motiv dobrovolnosti, nezištnosti, láskyplné odevzdanosti se stává
nezřetelným. A můžeme právem položit otázku, zda a v čem se diakonické instituce
odlišují od jiných, sekulárních, a v čem vlastně spočívá jejich raison d´etre.“ (Diakonie v ČR, 2002, s. 9 ).
Službu potřebným bez jakýchkoliv dogmatických přehrad – sytit hladové a odívat
nahé (Mt 25,31–46) – považoval za povinný (pokud tak člověk nečiní, ačkoliv může, propadá soudu) projev lásky i Wesley. Evangelizaci vnímal nejenom
jako duchovní službu, ale také jako službu ve „vezdejších věcech“. Odmítl námitku: „Co pomůže sytit tělo, když je určeno pro oheň zatracení?“ (Schneeberger,
1973, s. 84 ). Ačkoliv se v našich podmínkách těžko setkáme s podobnými projevy nouze jako Wesley v Anglii 18. století, můžeme si podobně jako on klást otázku, jak dalece se dá dnešní církev srovnávat s biblickou normou dvojpřikázání
lásky (Mt 22,37–40).
2.1.3 Třecí plochy a návrh východiska
V církvích existuje napětí mezi vedoucími pracovníky, členy církví i celými denominacemi a institucionální diakonií. Církev a diakonie se ptá, „jaké místo a význam zaujímá diakonie v poslání, životě i službě církve. Tento hlas zaznívá nejenom
z nově vzniklých středo a východoevropských institucí, nýbrž i západoevropských
a skandinávských zemí, …“ (Diakonie v ČR, 2002, s. 2–3 ). Už v roce 1994
se v Bratislavě uskutečnila celoevropská konzultace na téma služby církví
DIAKONIE V ČR. Sborník písemných materiálů z Konference Diakonie … 2002.
SCHNEEBERGER, V. Theologické kořeny Wesleyova sociálního akcentu. 1973.
DIAKONIE V ČR. Sborník písemných materiálů z Konference Diakonie … 2002.
13
v radikálně se měnícím evropském kontinentu. Konference nastartovala další
rozhovor mezi církevními pracovníky a pracovníky angažovanými v diakonické
práci. Evropské diakonické fórum definovalo mnoho otázek, které si kladou mnozí vedoucí pracovníci v diakonických zařízeních v ČR: potřeba splnit standardy
kvality (mj. potřeba kvalifikovaných pracovníků – nejlépe z řad zralých křesťanů),
používané metody práce, vzájemný vztah mezi církví, místním sborem a diakonickým zařízením atp. Církve si naopak kladou otázky, jestli diakonická práce
splňuje jejich očekávání nebo ne. Zdrojem nejistot v uvažování je zaměstnávání
nevěřících zaměstnanců, přesun k profesionalizaci, zvyšující se nezávislost diakonie na církvi, důraz na výkony, manažerské přístupy a v neposlední řadě poskytování služeb a používání metod práce, které se zdají lidem z církve těžko přijatelné.
Pro dokreslení aktuálního stavu: v Evangelické církvi metodistické v ČR, která má
vzhledem ke své malé velikosti velmi silnou institucionální diakonickou práci
(v ČR funguje osm středisek zaměstnávajících přibližně 35 pracovníků, s ročním
obratem celkem 22 mil Kč), proběhlo v roce 2005 setkání pracovníků pracujících
v církvi a diakonických zařízeních. Cílem bylo znova definovat potřeby a očekávání obou stran a znova nastavit pravidla řízení a spolupráce. Na část úvazku byla
zaměstnána poradkyně s mezinárodními zkušenostmi, aby v této oblasti pomohla
najít řešení. V katolické církvi došlo k faktickému organizačnímu oddělení Charity a církve – propojení je pouze na rovině osob. V největší z českých diakonií –
v Diakonii ČCE – je na pozici ředitelů středisek (středisek křesťanské pomoci)
více nečlenů, než členů církve. Takové věci mohou způsobovat nedůvěru
k institucionální diakonii ze strany církve.
Různost pohledů církve a diakonie – V církvi je spíše důraz na misijní rozměr,
v diakonii spíše na lásku k bližnímu. Církev tím neříká, že láska k bližnímu není
dobrá. Ovšem ani diakonie neříká, že misie není potřebná a že v důsledku si nepřeje nic jiného, než obrácení lidí, kterým slouží. Rozdíl je v úhlu pohledu a důrazech. Dnešní církvi je vlastní a bližší misijní důraz, diakonii pomoc potřebným.
14
Církev vychází ze svého prostoru mezi nevěřící lidi a snaží se je získat pro Boha.
Diakonii ve většině případů vyhledávají lidé s potřebou pomoci řešit svojí nepříznivou situaci. Z toho mimo jiné vyplývá, že církev určuje strategii a volí vhodné
prostředky, kdežto diakonie neobstojí bez toho, aby vycházela z potřeb klientů.
Bez ohledu na to, jestli jsou, nebo nejsou věřící.
Otázkou, kterou si je dobré položit je to, jestli poskytování křesťanského poradenství (bez ohledu, jestli na půdě církve, nebo institucionální diakonie) má blíže
k pohledu církve, nebo k pohledu diakonie (samozřejmě že jde o zjednodušení –
nejde o postoj celé církve, ani celé diakonie, ale o převládající postoje). Tuto otázku si položíme a budeme na ní hledat odpověď dále v textu.
2.2 Cíl poskytování křesťanského poradenství
Cíl je očekávaný, měřitelný výsledek jakékoliv snahy – v našem případě poskytování křesťanského poradenství. Je zřejmé, že cíl vždy vychází z poslání, tedy i teologického základu. Základ na kterém stojíme předurčuje náš výhled a prostor, kde
budeme hledat a očekávat naše cíle.
2.2.1 Cíl zaměřený na církev, poradce
Církev se staví na Boží Slovo. Zásadním cílem je zvěstování evangelia a záchrana
hynoucích. Můžeme též říct – růst jednotlivců v Kristu a budování církve.
V případě křesťanského poradenství je tento důraz úspěšně využitelný tam, kde
jde o sdělování jasných pravd (pravd evangelia) – např. v biblickém vyučování,
nápravě hřešících (Mt 18,15–17) atp. Důležité je, že tato služba je zaměřená směrem do církve – určená těm, kdo se k církvi připojili a vědomě chtějí akceptovat
Boží normy. Směrem k nevyznávajícím není úkol církve totožný. Usvědčování
z hříchu si ve své kompetenci nechává Bůh (J 16,7–11; J 7,7; nebo skrze dary Ducha svatého 1 Kor14,24–25 atp.). Také při vyučování (ve školství), které je na
hranici poskytování poradenství (zmocňování) a prostého předávání informací.
se v posledních letech spíše přikláníme k tomu prvnímu, je-li to jenom trochu
15
možné. Zapojení žáka do procesu učení jako partnera přináší lepší výsledky a skutečné zvýšení jeho kompetencí a dovedností (změnu, růst).
Východiskem pro hledání cílů mimo klienta je víra poradce, že zná optimální řešení klientovy situace a umí dobře stanovit cíl, ke kterému by se měl vydat. Předpokládá to existenci objektivní pravdy, která je nezávislá na klientovi i poradcovi.
Za tu bude křesťanský poradce samozřejmě považovat Boží Slovo, ovšem
s rizikem, že mu nesprávně rozumí, nebo ho nesprávně vykládá, nebo aplikuje.
Tento přístup je vlastní i většině sekulárních poradců. Jsou to ti, kdo vystupují
v roli odborníka, který na základě analýzy, diagnózy atp. určí další směr a klienta
se k němu snaží dovést. Za objektivní pravdu takový odborník nepovažuje Bibli,
ale svůj úsudek ovlivněný vzděláním a zkušenostmi. K dosažení cíle hledá vhodné
metody ze svého arzenálu, případně odešle klienta za jiným odborníkem. Takový
odborník přebírá kontrolu a v důsledku zodpovědnost (minimálně starost)
za řešení klientovi situace. Otázka je, jestli je vhodné v takovém případě používat
slovo poradenství a poradce. Přirovnat by se to dalo k rozdílu mezi lékařem a poradcem zdravého životního stylu. Lékař určí diagnózu a postup léčby a v případě
ohrožení života zcela bez dohody s pacientem nasadí vhodné medikamenty a zákroky (domluva postupu léčby je omezená i v případě, že komunikace předem
možná je). Nese zodpovědnost za špatná rozhodnutí a nesprávné výkony. Oproti
tomu dietolog vychází z diagnózy, nebo žádaného výsledku (cíle) a snaží se nabídnout pacientovi (v tomto případě možná lépe klientovi) vhodný postup k jeho
dosažení. Za dosažení cílového stavu nese plnou zodpovědnost klient, nikoliv poradce. Klienta bude dosažení cíle stát určité úsilí.
V poskytování křesťanského poradenství v sekulárním prostředí (ale nejenom
tam – i v církvi) s cílem zaměřeným mimo klienta může v souvislosti s osobností
poradce docházet k nedobrým důsledkům. Například Jonáš, který (po Božím důrazném zastavení, když byl v neposlušnosti Bohu na útěku před splněním jeho
příkazu) zvěstoval Ninivanům Boží soud, jak mu Bůh uložil, byl rozzloben, když
Hospodin město ušetřil. Hospodin potom Jonášovi na epizodě s uschlým skoč16
cem ukazuje, „že důvodem jeho hněvu nemusí být etická citlivost a touha po spravedlnosti, jak si sám Jonáš namlouvá, ale jeho narcistická náročivost: Svět musí
běžet tak, jak on si to přeje. A neběží-li, musí být potrestán. A není-li potrestán, je to
ke stravujícímu vzteku.“ (Remeš, Halamová, 2004, s. 111 ).
Dalším důsledkem může být například přesvědčení, že lidé, kteří jsou v nějaké
nepříznivé situaci („mají problém“) – například v citové oblasti – mají hřích: nemají dost víry, nejsou poslušní, nebo netráví dost času nad Božím slovem (Cloud,
2000, s. 6 ). Z tohoto postoje pramenila i otázka učedníků: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ (J 9,2). Dle Clouda na tento postoj svých přátel reaguje Job, když říká: „vy jste šiřitelé klamu, lékaři
k ničemu, vy všichni. Kéž byste konečně zmlkli, bylo by to od vás moudré.“ (Jb 13,4–
5). Vyhledá-li člověk v těžké životní situaci poradce (kazatele, pastýře, církev, diakonickou instituci), je to většinou po dlouhém zvažování. Poté, co se snažil situaci
zvládnout sám (třeba i se spolehnutím se na Boží pomoc) a zjistil, že situaci vyřešit nemůže. Jestliže poradce nenaslouchá klientovi, může si snadno stanovit nesprávný cíl a začít dávat návody na rychlá a jednoduchá řešení, která nejsou odpovědí na klientovy otázky ani pomocí do jeho situace.
2.2.2 Cíl zaměřený na klienta
Dalším cílem, na který se můžeme zaměřit, je klient. On přichází za poradcem
(kazatelem, přítelem z církve, sociálním pracovníkem v diakonickém zařízení
atp.) s konkrétní potřebou. Alespoň náznakem také ví, co si přeje – co je jeho cílem. V opačném případě je to jedním ze základních bodů dojednávání zakázky
mezi poradcem a klientem na začátku kontaktu (Diakonie ČCE, 2006, Sekce Poradenství psychologické … ). Jedním ze základních postojů velké části diakonických institucí v České republice, který je například deklarován Diakonií ČCE, je
REMEŠ P., HALAMOVÁ A. Nahá žena na střeše. 2004.
CLOUD H. Změna přináší uzdravení. 2000.
DIAKONIE ČCE. Služby : Sekce Poradenství psychologické … 2006.
17
zaměření na pomoc člověku v tíživé životní situaci (krizi), nikoliv na misii a evangelizaci (Diakonie ČCE, 2006, Sekce Pastorační poradenství ). Z toho automaticky nevyplývá, že takové organizace nehledají cíl mimo klienta. Mohou ho hledat
v rámci svých hodnot a postojů mimo klienta (což je obsahem kapitoly 2.2.1), což
je z pohledu klienta problematické.
Menší odbočka ohledně financování. Nesouvisí sice přímo se zaměřením cíle
křesťanského poradenství, ale rozhodně je spojená s poskytováním křesťanského
poradenství v sekulárním prostředí – přímo ovlivňuje stanovení cíle… Opět zde
narážíme na způsob financování institucionální diakonie v České republice. Veřejné zdroje kryjí podle mého odhadu kolem 70–80 % nákladů jednotlivých diakonických zařízení. Zbývajících 20–30 % je z větší části pokryto příjmy od klientů
za poskytované služby (často tedy nepřímo opět z veřejných zdrojů formou různých dávek sociální pomoci atp.). Pouze nepatrnou částí se na provozu podílejí
církve. Prostředky z veřejných zdrojů jsou zpravidla přidělovány na základě veřejné soutěže s jasně danými podmínkami. Formou dotačního řízení atp. je definováno, jakou službu a za jakých podmínek chce obec, kraj, nebo stát podpořit.
I když bývá v těchto podmínkách velký prostor i pro církevní (křesťanské) organizace, asi nelze předpokládat, že by stát financoval křesťanskou misii a evangelizaci skrze „sociální“ položky rozpočtu (většina těchto zdrojů jde přímo, nebo nepřímo skrze Ministerstvo práce a sociálních věcí, narozdíl od příspěvku na platy
duchovních, které jdou skrze Ministerstvo kultury). Pouze zlomek z existujících
zařízení, která jsou schopná čerpat zdroje z veřejných rozpočtů, mají veřejně deklarovaný evangelizační rozměr. Je to například Teen Challenge, nebo některé
menší komunity, které jsou schopné z příjmů od klientů (případně z církve) získat
výraznou část svého rozpočtu, případně mají materiální zázemí formou nemovitostí patřících církvi. I takové organizace jsou ale často také financovány veřej-
DIAKONIE ČCE. Služby : Sekce Pastorační poradenství. 2006.
18
nými rozpočty – například skrze platy zaměstnanců, kteří jsou zaměstnání jako
duchovní (tzn. placeni skrze Ministerstvo kultury).
V oblasti misijního – nemisijního rozměru diakonie (tedy i křesťanského poradenství), jak už bylo naznačeno, je velký zdroj pro neporozumění mezi diakonií
a církví. Diakonická zařízení se zde ocitají ve dvojím tlaku. Jeden je existenční –
na provoz je potřeba stále znova a znova získávat finanční prostředky z veřejných
zdrojů. Druhý je ze strany církve, která si často klade otázku, jestli má zájem
o takovou institucionální diakonii, která si neklade za cíl evangelizaci a misii.
I tento tlak je existenční – zejména směrem k zaměstnancům diakonie, kteří
v případě neshody nemají potřebnou podporu ze strany zřizovatele (církve). Určitě by mohlo být zajímavé porovnat na větším vzorku jak jednotlivá diakonická
zařízení deklarují poslání, cíle a používané metody směrem k získávání veřejných
prostředků a směrem k církvi. Lépe řečeno porovnat to, co mají jednotlivá diakonická zařízení ve svých stanovách, které musela církev schválit, je-li zařízení „církevní právnickou osobou“ dle zákona a to, co je možná nevyřčené, ale od těchto
zařízení očekávané ze strany církve (z čeho pramení výše uvedená nespokojenost
části církve). Předpokládám, že většina diakonických zařízení se pohybuje
v rámci „mantinelů“, které jsou stanovami dány.
Zakladatel metodistického hnutí J. Wesley, který byl zapáleným evangelistou,
od věřících vyžadoval posvěcení, o službě směrem k nevěřícím ve svém
37. standardním kázání říká: „Ať tě ani ve snu nenapadne, že bys lidi nutil na Boží
cestu. Mysli a nechej myslet.“ V „definici“ lásky v Bibli nacházíme: „Láska nejedná
nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.“ (1 Kor 13,5).
Pán Ježíš Kristus, když chodil po zemi, kázal a uzdravoval – prokazoval svoje milosrdenství všem lidem bez toho, aby si kladl podmínku obrácení se člověka
(např. uzdravení setníkova sluhy Mt 8,5nn). V mnoha případech došlo
k radikálnímu obratu (např. Zacheus), v jiných případech se ale o následném obrácení uzdraveného (zachráněného) nedočteme. V dvoj přikázání lásky,
ve kterém je shrnut celý zákon a proroci jsme vyzváni k tomu, abychom milovali
19
svého bližního jako sami sebe (L 10,27; Mt 22,40). Pomáhání druhému člověku
se skrytým záměrem jeho obrácení, byť z pohledu pomáhajícího i obecně dobrým,
lze považovat za nečestné. Správným motivem k poskytování pomoci druhému člověku má být láska, která je bez přetvářky. Nesmíme využívat nouze člověka
k tomu, abychom ho dostali tam, kde ho chceme vidět. Určitě je dobré vhodným
způsobem ukázat na Ježíše Krista, ale dotyčného nelze nutit, ani není správné
zneužívat jeho nouze.
2.2.3 Cíl stanovený dohodou mezi klientem a poradcem
Dojednávání zakázky mezi poradcem a klientem je základní náplní poskytování
poradenství (což už je o metodách). Z pohledu křesťanského poradenství, při reflektování výše uvedených nejasností, lze tento přístup označit za velmi osvobozující a žádoucí. Klient přichází za křesťanským poradcem s nějakým očekáváním.
Poradce přijímá klienta jako partnera a formou rozhovoru s ním dojednává zakázku. Přitom i klient, i poradce, mají naprostou svobodu v tom, jestli kontrakt
uzavřou, nebo ne. Poradce má plnou svobodu hovořit o svých východiscích (poslání organizace, vlastní vyznávané hodnoty atp.). Také není povinen nabízet klientovi
ze svého
pohledu
nepřijatelná
východiska,
podporovat
klienta
v neakceptovatelných cílech atp. Stejnou svobodu má i klient. V případě, že nedojde ke shodě může poradce nabídnout jinou pomoc (např. zprostředkování pomoci u jiného poradce). Je-li poradcem duchovní (poradce v církvi), může se během vyjednávání kontraktu rozhodnout, jakou konkrétní část ze širokého spektra
pastorační péče klientovi nabídne (křesťanské poradenství, duchovní útěchu,
modlitbu atp.).
20
2.3 Metody poskytování křesťanského poradenství
Filo označuje pastorační poradenství za metodicky vedený pastorační rozhovor;
hovoří též o metodickém naslouchání (Filo, 2002, s. 17–18 ). Tím chce zřejmě
naznačit, čím se liší pastorační (křesťanské) poradenství od pomáhajícího (terapeutického) rozhovoru mezi členy církve (např. v rámci domácí skupinky atp.) –
poradce vnáší do poradenství nejen svojí osobnost (mj. také svá teologická východiska, své hodnoty a cíle), ale i konkrétní škálu používaných (zvládnutých)
metod. Řešit metodiku poskytování křesťanského poradenství není cílem této
práce, proto se spokojíme s konstatováním, že za metody můžeme považovat
nejenom konkrétní techniky práce, ale i umění umožňující tuto práci (poradenství) vykonávat. Filo uvádí, že chybí přesvědčivé důkazy o metodických rozdílech
(rozdílech metod) obecného („všeobecného“) a křesťanského („pastorálneho“)
poradenství (Filo, 2002, s. 19 ). Křesťanské poradenství (ale i pastorace) může
používat podobné metody i techniky, jako sekulární poradenství, sociální práce,
nebo i psychoterapie. Každý poradce bude vycházet ze své situace při osvojování
si konkrétních metod a technik (samozřejmě ve shodě se svým přesvědčením
a podle potřeb své organizace, nebo poradenské práce). Psychoanalýza a její metody budou asi bližší objektivisticky orientovaným poradcům, kteří se spíše zaměřují na odhalování skrytých příčin „problémů“, se kterými klient přichází (např.
nevyznaný hřích, minulé prokletí atp.). Systemický přístup k nabízení pomoci
(poradenství) bude bližší poradcům, kteří za výchozí bod své práce berou spíše
očekávanou změnu u klienta.
2.3.1 Nevhodné metody a přístupy
Přichází-li klient do institucionální diakonie, zpravidla ho trápí nějaká situace,
se kterou si neví rady. Podle organizace (tam zaměstnaného poradce), kterou vyhledá to může být např. špatný prospěch dítěte, manželský konflikt, domácí nási-
FILO J. Základy pastorálky. 2002.
FILO J. Základy pastorálky. 2002.
21
lí, úzkost z budoucnosti po ztrátě zaměstnání atp. Ať už jde o klienta křesťana,
nebo nekřesťana, bylo by chybou začít hledat biblické zásady, které klient porušuje a snažit se dovést klienta k pokání, uposlechnutí těchto zásad a formou kontroly jejich plnění převzít zodpovědnost za změnu. Klient se potom nestává člověkem, kterému je potřeba pomoci, ale narušitelem Boží autority. Poradce (v tomto
případě už nejde o výstižné označení) je v tomto modelu „Božím“ zástupcem,
který musí narušitele dovést k nápravě. Cloud uvádí, že podle tohoto modelu jednají nejkonzervativnější evangelikálové (Cloud, 2000, s. 193 ). Tento postup souvisí s hledáním vlastního cíle křesťanského poradenství (cíle zaměřeného mimo
klienta) – viz kapitola 2.2.1. Dá se předpokládat, že takový postoj mají stejní lidé,
kteří jsou ostražití k „nebiblickým“ metodám – ke všemu, co považují za arzenál
psychologie, nebo psychoterapie. Vzhledem k tomu, že to pravděpodobně jsou
lidé nevzdělaní v oblasti psychologie, budou asi vycházet z metod, jako viditelného projevu přístupu k práci s klientem. V církvi je například silně zakořeněná
představa, že psychoanalýza je o podporování klientova ega (přístup) a hypnóze
(metoda). Vzhledem k negativnímu postoji k těmto věcem je odmítnutí celé psychoanalýzy se všemi jejími metodami logickým důsledkem.
V důsledku může tento přístup ke klientovi způsobit to, že odejde hned a vyhledá
pomoc jinde, případně odejde poté, co se jeho situace nemění s tím, že zanevře na
Boha který mu dle jeho zkušenosti nepomohl, případně může předstírat uzdravení a snaží se přesvědčit sám sebe o tom, že má vyhráno (Cloud, 2000, s. 6 ). Cloud
hovoří o církvi, ale můžeme to vztáhnout i na instituci (institucionální diakonie),
nebo člověka-poradce.
Emocionální problémy, o kterých Cloud hovoří, patří do oblasti, se kterou církev příliš nepracuje, což může být způsobeno jednak tím, že to neumí, nebo také
tím, že jde o oblast, kterou zabrala psychologie a ke které má církev spíše negativ-
CLOUD H. Změna přináší uzdravení. 2000.
CLOUD H. Změna přináší uzdravení. 2000.
22
ní postoj (McGrath, 2001, s. 428 ). Toto se určitě netýká jenom emocionální bolesti, ale i dalších oblastí, které se odkrývají při práci s klientem v institucionální
diakonii, ale i církvi.
MCGRATH A. E. Blackwellova encyklopedie … : Heslo Pastýřská péče, teorie. 2001.
23
3 Poskytovatel křesťanského poradenství
3.1 Poradce
Osobnostní předpoklady poradce zdůrazňuje jak sekulární, tak křesťanská literatura. Je to i jasný biblický princip – Bohu jde především o člověka. Vnější skutky
(ovoce, stavba) jsou až projevem toho, co je skryto (kořen, základ). Člověku je ale
blízké brát na sebe Boží zodpovědnost, případně si uzurpovat Boží autoritu (například již zmíněný Jonáš – viz 2.2.1, Jakub a Jan Zebedeovi – Mt 10,35–45), proto je pro poradce důležitá křesťanská zralost. Sekulárnímu poradci má pro získání
osobnostních předpokladů pomoci (je to podmínkou pro udělení kreditu psychoterapeuta) zkušenostní výcvik, u poradce-křesťana by to mělo být ruku v ruce
s pevným zakořeněním do křesťanského společenství.
Strupp uvádí: „Tím nejzásadnějším rysem každé úspěšné terapie je podle mého
názoru terapeutovo zručné zvládnutí vztahu mezi pacientem a terapeutem.“
(Strupp, 1966, s. 1022 ). Cloud dodává: „Lidé, kteří umějí dobře přistupovat
k lidem, jsou lidmi, jejichž slova budou pomocí.“ (Cloud, 2000, s. 196 ). Čepická,
která je členkou odborné rady Asociace klinických psychologů, také podtrhuje
důležitost psychoterapeutického (zkušenostního) výcviku, ale nepovažuje ho za
dostačující podmínku pro to, aby se člověk stal psychoterapeutem – za další
podmínku vidí vzdělání a akreditovaný výcvik (což je spojeno se supervizí).
K výcviku uvádí: „Psychoterapeutický výcvik může pomoci každému, kdo pracuje
s lidmi, v jeho práci, aby jí dělal lépe, aby lépe učil, lépe vychovával, lépe vedl pracovní kolektiv. V tom mu nic nebrání. Naučí se lépe porozumět některým procesům,
sobě a tomu, jak tyto procesy ovlivňuje on sám. To je přece dobře. Ale je to jenom část
toho, co by měl znát a vědět, když chce zasahovat do života jiných lidí.“ (Hučín,
2005, s. 14–15 ). Naproti tomu Crabb uvádí uzdravující moc „opravdového spo-
STRUPP, H. The Tripartite Model and the Consumer Reports Study. 1966.
CLOUD H. Změna přináší uzdravení. 2000.
HUČÍN J. Psychoterapii nemůže nabízet každý. 2005.
24
jení“ s několika lidmi uvnitř křesťanského společenství, kdy dochází k „přelití
Krista“ (Crabb, 2000, např. s. 8–9 a 204–205 ). Naráží zde na text z listu Efezským: „Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho
roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce
podle toho, jak je každé části dáno.“ (Ef 4,15–16).
Co z toho plyne? Pracovat s lidmi – poskytovat například křesťanské poradenství
– je velmi zodpovědná práce. Dobré osobnostní předpoklady jsou nezbytné. Je
vhodné pracovat na vzdělání i na osobnostní průpravě poradce. Na druhou stranu
mnoho dobrého v působení na druhé lidi může udělat každý člověk, který je
k tomu otevřený. Odborné vzdělání není dobré podceňovat, ale samo o sobě nestačí.
Pro křesťany, kteří vyhledávají pomoc v sekulárním prostředí uvádí Peschke následující – psychoterapie (což v tomto ohledu můžeme vztáhnout na křesťanské
poradenství) často potřebuje předat klientovi autentickou životní filozofii a náboženské východisko, není bez nebezpečí dostat se do péče psychoterapeuta
s materialistickým pojetím života (Peschke, 1999, s. 261–262 ). Peschke zde naráží na odlišné hodnoty poradce a klienta.
3.2 Instituce
Církev má jasně definované poslání a to je v hrubých rysech známé (i když třeba
zkresleně) a akceptované celou společností. Institucionální diakonie má poslání
a cíle (částečně i metody) definované ve stanovách (statutu). Ten podléhá schválení církve, která danou organizaci zřizuje. Je vhodné, aby byla této oblasti věnována dostatečná pozornost při vzniku takové organizace, případně aby byly tyto
základní věci znova zváženy, definovány a ustanoveny. Precizní formulace mohou
CRABB L. Umění přiblížit se. 2000.
PESCHKE, K.-H. Křesťanská etika. 1999.
25
posloužit k budování vztahu a posílení respektu mezi církví a její institucionální
diakonií. Definovaného poslání se musí organizace samozřejmě držet aby byla
pravdivá (Ef 4,15nn) a věrohodná i když křesťanský akcent může znamenat omezení v přístupu ke zdrojům z veřejných rozpočtů. Proto je potřeba předem zvážit
a reflektovat jak vlastní přání – nabídku služby – tak veřejnou poptávku po této
službě a podmínky pro poskytování veřejné podpory. V praxi to může znamenat
to, že se v některých oblastech nebude církev – institucionální diakonie – ucházet
o veřejnou podporu, ale bude hledat vlastní zdroje, případně v této oblasti své
služby nabízet nebude.
Podobně, jako je pro poradce důležitý charakter – osobnostní profil, je pro instituci poskytující křesťanské poradenství důležitá její čitelnost a dodržování jasně
definovaných pravidel. Základním dokumentem – který definuje účel, poslání,
způsob řízení a kontroly, případně i vymezuje metody poskytování pomoci – jsou
stanovy organizace. Stanovy ale neřeší všechno. Druhým důležitým rozměrem je
vztah zřizovatele (církve) s jednotlivou organizací institucionální diakonie. Převládajícím modelem je úzké provázání místního křesťanského společenství a diakonické organizace. Dělá se to například formou správní rady jmenované místní
církví. Úskalím může potom být nedostatek vhodných lidí (členů církve), kteří
mají jak vhodné osobnostní předpoklady, tak schopnosti řídit organizaci. To samé
platí i pro revizory účtů, adepty na ředitele a další pracovníky organizace. Obecně
je v církvi nedostatek lidí, kteří mají zájem pracovat v diakonické oblasti a zároveň
k tomu mají odpovídající vzdělání, nebo schopnosti. Lze to demonstrovat na často formálním působení správních rad, zaměstnávání vedoucích, kteří nejsou
z církve atp. Pokud bereme institucionální diakonii jako specifickou formu služby
církve, potom je důležité, aby obě „instituce“ stály v naprosté jednotě, aby se navzájem respektovaly, sloužily si, podporovaly se. Tím, že jednotlivé organizace
institucionální diakonie mají (a pro své fungování potřebují) velký díl samostatnosti, je velmi důležité, aby byly svazky navázány nejenom na organizační rovině
(stanovy, správní rada atp.), ale také na rovině vztahů mezi klíčovými osobami.
26
V praxi jsme se v naší diakonické organizaci setkali s různými postoji církví, když
šlo o věřící klientky. Byl to vztah spolupráce a vděčnosti, že u nás klientka našla
útočiště a že jak církev (a pastýř), tak naše organizace (a její sociální pracovniceporadkyně) můžeme různými prostředky (metodami) pracovat na stejném cíli.
Ale v případě jiného křesťanského společenství k žádné spolupráci nedošlo a svojí
„klientku“ k nám poslali spíše z důvodu, že už je jiné východisko nenapadalo
a klientka potřebovala zajistit ubytování. Případná spolupráce, nebo nespolupráce závisí na konkrétních klíčových lidech z církve (pastýřích) a diakonie (sociálních pracovnících, poradcích) – na jejich postojích.
27
4 Závěr
V práci jsem hledal odpověď na to, jak církev a institucionální diakonie vnímá
křesťanské poradenství. V některých případech je křesťanské poradenství považováno za součást misie (evangelizace), v jiných je programově vnímáno jako
nemisijní a zaměřené na potřeby bližních. Obě tato pojetí mohou najít oporu
v Písmu, ale názor – že pokud křesťanské poradenství (nabízení pomoci, diakonie) nevede k misii, potom ztrácí křesťanský kredit – je neudržitelný. Pomoc potřebným je naším posláním bez ohledu na to, jaký to přinese „efekt“ z hlediska
misie.
Na základě studia literatury nepochybuji o tom, že křesťan může bez problémů
nabízet poradenství jak věřícím, tak nevěřícím lidem. Vycházet může ze zakázky,
kterou si s klientem vyjedná a kde reflektuje jak klientovy potřeby, tak hodnoty,
které zastává – nemusí dělat nic, co by bylo proti jeho přesvědčení. „Křesťanské
poradenství“ potom není křesťanským proto, že poradce radí „o křesťanství“, ale
že vychází z křesťanských hodnot, které zastává. Během poradenského procesu
může (ale nemusí) poradce a klient dojít k tématu hříchu, odpuštění, změny žebříčku hodnot atp.
Pro křesťanského poradce je důležité, aby žil ve společenství církve a je dobré,
pokud si doplní výcviky a vzdělání běžné (požadované) v praxi sekulárního poradenství. Pokud by měl poradce obavy z negativního ovlivnění sekulárním vzděláním (výcvikem), bude vhodnější, když se poradenství věnovat nebude – mnohem
více ho může ovlivnit samotné poradenství a konfrontace s nevěřícími lidmi a jejich hodnotami.
Během vyhledávání vhodné literatury a jejího studia jsem dospěl k názoru, že institucionální diakonii v České republice chybí pevnější teologický základ. Stejně
tak křesťanskému poradenství, kterému chybí zcela a pastoraci, která také nemá
jasný teologický základ na rovině praktické (aplikované) teologie. Myslím, že
mnoho nedorozumění mezi církví a institucionální diakonií u nás vzniklo změnou
28
režimu a překotným rozvojem diakonické práce – chybí teologové, kteří by dali
diakonické práci pevnější základ a nastínili aplikace praktické teologie v diakonii.
Institucionální diakonie potřebuje vytrvat v sepětí s církví a hledat společný základ, aby se nestala formálně náboženskou institucí.
29
Seznam bibliografických odkazů
MCGRATH, Alister E. (ed.). 2001. Blackwellova encyklopedie moderního
křečsťanského myšlení. Praha : Návrat domů, 2001. 593 s. ISBN 80-7255043-8.
CLOUD, Henry. 2000. Změna přináší uzdravení. Praha : Návrat domů, 2000.
256 s. ISBN 80-7255-014-4.
CRABB, Larry. 2000. Umění přiblížit se. Praha : Návrat domů, 2000. 208 s.
ISBN 80-7255-019-5.
DIAKONIE ČCE. Služby [online]. [Praha] : Diakonie Českobratrské církve evangelické. [2006]. [2006-03-17]. Dostupné na internetu:
<http://skp.diakoniecce.cz/nase_sluzby/denni_kriz/sluzby.htm>.
DIAKONIE ECM. 2005. Výroční zpráva 2004. [Praha, Jihlava] : Diakonie Evangelické církve metodistické, 2005. 36 s.
DIAKONIE V ČR. 2002. Sborník písemných materiálů z Konference Diakonie
v ČR a ERC. 2002. 32 s.
ETP SLOVENSKO, Centrum pre udržateľný rozvoj. 2005. Sprievodca komunitnou sociálnou prácou. Košice : ETC GRAFO Košice, 2005. 53 s. ISBN 80969157-1-1.
EVANJELICKÝ MEDIÁLNY PROGRAM. Kresťanské poradenstvo [online]. [s.l.]
: Evanjelický mediálny program. 2006. [2006-03-17]. Dostupné na internetu: <http://www.ecav-emp.sk/poradenstvo.htm>.
FILO, Július. Základy pastorálky [online]. [Bratislava] : Evanjelická Bohoslovecká Fakulta Univerzity Komenskeho v Bratislave. [2002]. [2006-03-17].
Dostupné na internetu:
<http:// tucniak.fevth.uniba.sk/File/Skripta/PT/Pastoralka.doc>.
HUČÍN, Jakub. 2005. Psychoterapii nemůže nabízet každý : In Psychologie Dnes.
2005, vol. 2, p. 12–15.
30
MALDONADO, Jorge E. (ed.). Guide to HIV / Aids Pastoral Counselling [online].
Geneva (Switzerland) : World Council of Churches’ AIDS Working Group.
1990. [2006-03-17]. Dostupné na internetu: <http://www.wcccoe.org/wcc/what/mission/ehaia-pdf/guide-to-hiv-aids-pastoralcounselling-eng.pdf>.
PESCHKE, Karl-Heinz. 1999. Křesťanská etika. Praha : Zvon; Vyšehrad, 1999.
694 s. ISBN 80-7021-331-0.
REMEŠ, Prokop, HALAMOVÁ Alena. 2004. Nahá žena na střeše. Praha : Portál,
2004. 197 s. ISBN 80-7178-921-6.
SCHNEEBERGER, Vilém. 1973. Theologické kořeny Wesleyova sociálního akcentu. Praha : Evangelická církev metodistická, 1973. 124 s.
STRUPP, Hans. 1996. The Tripartite Model and the Consumer Reports Study : In
American Psychologist. 1966, vol. October, [p. 1017–1022]. Zdroj:
CLOUD, Henry. 2000. Změna přináší uzdravení. Praha : Návrat domů,
2000. 256 s. ISBN 80-7255-014-4.
ÚLEHLA, Ivan. 2005. Umění pomáhat. Praha : Sociologické nakladatelství
(SLON), 2005. 128 s. ISBN 80-86429-36-9.
31
Slovníček méně obvyklých pojmů
Akreditace standardů kvality
Akreditace standardů kvality poskytovaných služeb – proces, ve kterém po splnění
předem daných kvalitativních kritérií získá organizace poskytující sociální služby
v České republice akreditaci k poskytování těchto služeb a možnost ucházet se
o finanční prostředky z veřejných zdrojů.
Biblické poradenství
Biblický psychoterapeutický přístup; směs kognitivně behaviorální terapie a fundamentalistického křesťanství; vychází z toho, že pramen problémů člověka je hřích
a cesta k uzdravení vede přes změnu smýšlení a obrácení člověka k Bohu; k poznání
hříchu slouží Bible.
Institucionální diakonie
Forma diakonické služby církve, která je zformována do podoby instituce – částečně samostatné a nezávislé organizace (další formou je „sborová diakonie“, která je
součástí života věřících v místním společenství).
Klient
Člověk, který přichází za „odborníkem“, nebo do instituce přichází s potřebou; nese
zodpovědnost za své jednání (a využití nabízené pomoci).
Objektivistický přístup
Přístup v psychoterapii, sociální práci a obecně v pomáhajících profesích; hledá
(objektivní) příčiny „problému“ klienta a řeší ho jejich odstraněním; hledání jádra
„problému“, které je skryté, se v psychoterapii provádí zejména analýzou.
Poradenský rozhovor
Rozhovor s klientem, ve kterém poradce nevystupuje jako odborník, který předkládá správná řešení, ale snaží se nabízet pomoc (postupným dojednáváním) formou
aktivace struktur a zdrojů klienta.
Poradenství
Poradenství je spoluprací klienta s pracovníkem; pomoc se rozvíjí na základě klientova přání jímž míří k rozvinutí vlastních možností; znamená to, že klient u sebe
pociťuje překážky, které mu znemožňují dosáhnout cílů; přeje si rozšířit repertoár
svých možností odstraněním toho, čemu nerozumí a co mu v tom brání; na to
odpovídá pracovník nabídkou rad, návodů a nápadů, či námětů. (Úlehla, 2005,
s. 37 ).
32
Psychoterapie
Léčení duše; zabývá se neurotickými a psychosomatickými nemocemi, pocházejícími z nevyřešených duševních konfliktů; z pohledu systematického přístupu jeden
ze čtyř základních způsobů nabízení pomoci (doprovázení, vzdělávání – návody
a poučení, poradenství, terapie); pro účel této práce – psychoterapie je jedním
ze základních inspiračních zdrojů pro sociální práci, obecně pomáhání a poradenství.
Sekulární prostředí
Prostředí (společnost), které odmítá náboženské přesvědčení, praktiky a symboly –
v kontextu žido-křesťanské Evropy je myšleno odmítání křesťanského náboženství.
Supervize
Metoda podporující a rozvíjející poradce (pracovníka); nástroj, který díky supervizorovi umožňuje nadhled, jiný pohled; nejde o dohled; strukturovaný proces založený na kontraktu mezi supervizorem a supervidovaným a na spolupráci.
Systemický přístup
Teorie (ucelený systém) poskytování psychoterapie; druhou ucelenou teorií (chronologicky a počtem zastánců první) je psychoanalýza; nepředpokládá existenci
objektivní skutečnosti ve smyslu klientovy situace a jejím řešení.
Verbální léčba
Léčba slovem; např. poradenský rozhovor (v.l. je součástí pastoračního rozhovoru,
kde je navíc modlitba, svátost atp.).
Veřejné zdroje
Myšleno „Finanční prostředky z veřejných zdrojů“ – finanční prostředky z rozpočtů
obcí, krajů a státu (dalšími zdroji mohou být vlastní příjmy – např. za poskytované
služby nebo z vlastního podnikání, dary ze soukromé sféry, atp.).
Východní blok
Země Východní Evropy, které byly (zhruba do roku 1990) ve sféře vlivu Sovětského
svazu; byla v nich politická a náboženská nesvoboda.
Zakázka
Dohoda o cíli poradenství mezi poradcem a klientem; zakázka je výsledkem dojednání; musí být žádoucí pro obě strany.
33

Podobné dokumenty

Hříchy proti Duchu svatému

Hříchy proti Duchu svatému Ježíš musí růst a on se menšit; sám posílal své učedníky k němu, aby se přesvědčili, že skutečně je ten, který má přijít. Zcela jinak se k Pánu Ježíši chovali farizeové a zákoníci. Chodili za ním, ...

Více

OBECNÍ ÚŘAD DAVLE Na náměstí 63 252 06 Davle - Water

OBECNÍ ÚŘAD DAVLE Na náměstí 63 252 06 Davle - Water ostatním plavidlům do vyznačeného prostoru není zakázáno (proto PRAVIDLA PROVOZU DRÁHY PRO VODNÍ LYŽOVÁNÍ, Během provozu je v souladu s ŘPB a rozhodnutím SPS Praha nad startovacím molem vyvěšen žlu...

Více

Misionářská církev

Misionářská církev pokud jsem o tom sám přesvědčen. – Odpověď už mám, jen lidé nepokládají tu správnou odpověď. – Duch Boží van kam chce, osvícení ještě přijde. – To přece není zábavné. – Je to důležité téma, na to b...

Více

Únor - NaRozvoji.cz

Únor - NaRozvoji.cz se tato mladá žena nezamilovala a nevdala. Nezahořkla však, ale našla si životní náplň. Našla si své místo v církvi a národě. Tato její velikost je zachycena při jedné události v Izraelském národě....

Více

Petrklíč 4/2013 - rímskokatolická farnost kurim

Petrklíč 4/2013 - rímskokatolická farnost kurim nechají se vyfotit, takto se schází přes 20 let. Je tady poměrně velká část žen, která se zapojuje do hodů, mají svůj program – tancování, zpívání. Setkání rodáků nepatří asi mezi pravidelně pořáda...

Více

odborny_clanek - WordPress.com

odborny_clanek - WordPress.com možný úspěch své léčby. Přitom k překonání krize může vést sama psychosomatická léčba neúměrné touhy po dítěti, i když se dítě nenarodí. Proto by měla být součástí práce v centru asistované reprodu...

Více