Marcel Schwob – známý neznámý

Komentáře

Transkript

Marcel Schwob – známý neznámý
Boris Merhaut - Marcel Schwob známý neznámý
Literáti let 70.minulého století se ve Francii bouřili proti sebeuspokojení pozitivistickonaturalistického vidění světa. Odmítli povrchní, zploštěný, „rozumný“ svět, který byl vydáván za
objektivní skutečnost. Toužili odkrývat dosud nepoznané, tajemné souvislosti, hledali hlubší smysl
života a jeho celistvost. „Objektivní skutečnost je jen přelud, bludné zdání a je na mně, abych ji
změnil a přetvářel podle svého“, stojí v úvodníku jejího nového časopisu Le Symboliste.
Těžiště hnutí symbolismu bylo v poezii a jeho výpravná próza se vyvíjela nesměle
a opožděně. Byla vesměs módní, vyumělkovaná a nepůvodní a je po zásluze zapomenuta, až na dvě
výjimky. Jako prozaik vynikal přítel Mallarméa a Verlaina, Villiers de l’Isle-Adam, především
souborem próz Kruté povídky (Contes cruels, 1883). Jako vrchol a mistra symbolické prózy jej u nás
neomylně rozpoznal F. X. Šalda (Šaldův zápisník IV, 1931-32). Významným symbolistou byl i u nás
hojně překládaný Remy de Gourmont, avšak na jeho díle se usadil prach. „Naproti tomu Schwob je
i víc: předjímá budoucnost, je náš duchovní bratr… Dnes čteš Schwobovu prózu s radostí a rozkoší:
…je zdravá, silná, míznatá, jakoby dnes napsaná.“ Soudím, že toto prorocké zhodnocení platí
i o dalších takřka 70 letech.
Málokterý génius se na své životní dráze nesetkává s mimořádnými obtížemi a strastmi.
Avšak osud předčasně zesnulého Marcela Schwoba byl po všech stránkách mimořádně tragický.
Narodil se 23.8.1867 v Chaville (Seine-et-oise). Otec, intelektuál s sklony k bohémství, se skrovně
živil jako knihovník, archivář a volný novinář. Rodina, plně do francouzské společnosti integrovaná,
židovského rabínského původu, se záhy přestěhovala do Nantes, kde se mimořádně nadaný chlapec
předčasně seznamoval se světem písemnictví a umění. Dalšího vzdělání studenta se ujal strýc David
Léon Cahun, ředitel knihovny Institutu Mazarin, učenec přímo encyklopedických znalostí, znalec
Tóry a průkopník orientalistiky. Ten se pro introvertního, ostýchavého hocha bez kamarádů stal
klíčníkem, ochotně mu otevírajícím zcela neznámé světy. Zatímco rodícím se francouzským
literátům zcela postačovala znalost latiny a vzácněji řečtiny, aby se mohli považovat za výkvět
vzdělanců, předčasně rozumově vyspělý Marcel Schwob raději tajil své znalosti hebrejštiny
a sanskrtu, aby nebyl ocejchován za podivína. Na prstech obou rukou spočítáme i jeho současníky,
kteří byli schopni tak precizně jako on překládat z angličtiny. Svůj rozhled rozšiřoval na lyceu
Ludvíka Velikého, kde jeho spolužáky byli Léen Daudet a Paul Claduel,. Maturoval r.1888, ale na
věhlasné učiliště pro řídící úředníky École normale supérieure talentovaný Marcel, ač prokázal zcela
mimořádné znalosti, přijat nebyl, prý neměl dostatečně mocnou protekci. Examinátoři se obávali,
že by byl příliš nebezpečnou konkurencí pro vrstevníky.
Od dětství měl rád koně a závistivě se díval na jezdce, ať už patřili k aristokracii nebo
armádě. Láska ke koním a touha po dobrodružství dovedly Marcela k mladické nerozvážnosti. V 18ti
letech se jako dobrovolník přihlásil ke službě do dělostřeleckého pluku ve Vannes v Bretaňsku, kde
sice nasbíral cenné náměty pro své mistrné povídky, ale zároveň na vlastní kůži poznal nejen
drsnost, ale přímo surovost vojenského života. Koncem r.1885 své matce napsal: „Dějí se tu
skandální věci. Rekrut byl během jezdeckého výcviku opakovaně ztýrán (poddůstojníkem) a uvržen
na samotku, až tam bídně umřel. Stalo se tak poté, co ho přivázali na koně, kterého pobídli do
trysku. Když ho odvázali, byl polomrtev – měl přeraženou páteř“
V přístavních krčmách se stýkal s plavci, celníky, pašeráky, nevěstkami, pobudy i piráty.
Pečlivě zapisoval jejich mluvu, čímž položil základ k uznávanému souboru argotu (Études sur l’argot
francais, 1889). Spoluautorem byl předčasně zesnulý přítel G. Guieleysse. Studie svou metodikou
dělala čest oběma žákům lingvisty Ferdinanda de Saussure, avšak Marcel ve šlépějích proslulého
filologa nepokračoval, lingvistika, tak skvěle využitá ke studiu mluv skupiny obyvatel na pokraji
počestné společnosti, mu nadále sloužila jen jako nástroj k překračování hranic své společenské
vrstvy a umožňovala mu soucitným pohledem objímat prchavý a pomíjející život ve všech jeho
podobách. Schwob byl nejlepším odborníkem na francouzský argot své epochy, a sám složil několik
tisíc argotických veršů, které vyšly až v sebraných spisech (Bern 1937) pod titulem Landerne rouge
(Červená lucerna). Podle F. X. Šaldy „jsou plny pitoreskní síly výrazové, jakési divoké a hořké vůně,
vůně moře, chudoby i zločinu…“
Na veřejnost Marcel Schwob vystoupil r.1891 povídkovým cyklem „Coeur double“
(Rozdvojené srdce), sbírkou neobyčejně zralou a vyspělou, plné přísné kázně a znamenitě zvládnuté
síly. V dobách, kdy už veřejnost byla znechucena a otrávena pseudovědeckým pedantstvím Zoly
a Bourgeta, náhle vytryskla próza zdravá, silná a míznatá, která se četla s chutí, radostí, ba
i rozkoší. Je s podivem, jak autor, hlásící se k symbolismu, se dokázal vyhnout všem úskalím
symbolistické poetiky a jak mistrně smíchal své rozmanité erudice, talenty a styly. Básník si podává
ruce s lingvistou, archivář s historikem a kritikem, povídkář s esejistou, lyrik s epikem i satyrikem.
Především povídky „Vlak 081“, „Dva bez tváře“ a „V opiovém oblouznění“ jsou předzvěstí nástupu
románu dobrodružného, který tak proslavil R. L. Stevenson. Tato prvotina Marcelu Schwobovi
vynesla uznání mistra prózy a uznávaného vůdce nové generace. Zatímco naturalistický román
ukolébal své měšťácké čtenáře do pocitu sytého a povrchního bezpečí a veškeré tajemno ze života
nemilosrdně vyoperovával, Schwob tajemství budil a básnicky rozváděl: je spisovatelem hrůzy
a děsu. Mistr-povídkář si svá témata nevymýšlí: bere je z minulosti, z archivů, legend, z židovské
tradice, z arabských pohádek Tisíc a jedna noc, z buddhistických džátak, z folkloru, ba i ze soudních
protokolů. Jeho silou je zpracování: jde do hloubky, nepopisuje, nýbrž naznačuje a sugeruje. Oproti
tlustospisům naturalistů je co nejstručnější, libuje si v krajních emocích, dovede otvírat branky do
snové říše: vyvolá otřes, který nenechává doznít a vyžaduje od čtenáře nejen pozornost, ale
i spolupráci. Chce vzbudit ambivalenci, celou emoční škálu, kterou lidské srdce prochází od hrůzy
a odporu až k soucitu a bezbřehému soucítění. Svůj záměr autor vysvětluje v předmluvě: „Srdce
člověka je dvojité: sobectví vyvažuje lásku, osobnost je tam protiváhou mas, zachování jedince
počítá s obětováním druhých, póly srdce na dně jsou já (ego) a lidstvo. Jak se duše bere od jedné
krajnosti ke druhé, od rozšiřování vlastního života k rozšiřování vespolného života, je tu jistá dráha,
kterou musíš projít, abys dospěl k soucítění, a tato kniha chce vyznačit její etapy.“ …Očista od
vášně, jak tomu rozuměl Aristoteles, toto očištění duše nebylo nic jiného než klid vnesený do
rozechvělého srdce. Jaký útok proti duchu doby, proti řemeslnickému popisu, proti psychologickému
rozpitvávání, kultu lživědy, nasládlosti a rozbahněnosti (své doby)! Bylo-li „Dvojité srdce“ zcela
nedotčeno programem a doktrínou symbolismu, druhá kniha povídek „Roi au masque d’or“ (Král se
zlatou maskou, 1993) je zřetelně z dílny básníka, který se hlásí k symbolismu.
Ze symbolismu čiší idealismus, ale je to idealismus nepřímý. Na ideu se nikdy neukazuje
prstem, nevyslovuje se přímo či dokonce po lopatě, ani se tlustě nepodtrhuje. Čtenář sám se k ní
musí propracovat, nejen o ní přemýšlet, ale složit ji v celek z náznaků, z masek, z nápovědí,
z životní hry. Symbolista je přesvědčen, že každá idea vzniká, trvá a zaniká, a během své pouti
zanechává na světě své stopy. Jde o to, tyto stopy pozorně sledovat, dešifrovat je a sestavit je ve
větu, která je koherentní a ideově rozumná. Jednotliviny jsou odrazem a zrcadlem ducha, zrcadlem
roztříštěným, jehož střepiny nutno složit v celek.
Tato představa je rozvedena v předmluvě k druhé sbírce povídek: „… představte si, že Bůh
mluví, v tom případě je vesmír jeho jazykem. Není nutné, aby mluvil k nám, lidem. Na koho se
obrací, nevíme. Ale jím stvořené věci se také pokoušejí k nám promlouvat a my, kteří jsme součástí
stvoření, se pokoušíme nalézt klíč… Jsou jen znaky a znaky znaků.“
Jak odpovídá titul „Král se zlatou maskou“, i v druhé Schwobově knize povídek opět
vstupujeme do říše řešitelných tajemství. Nikde jinde nevystupuje tolik maskovaných bytostí: od
ponuré královské galerie, kde všichni vladaři se dali portrétovat s maskami, přes vrahy a galejníky
až po krasavice, které rychle zestárnou, jakmile pohlédnou do zrcadla. Ve stejnojmenném výboru
v překladu Oskara Reindla (Praha, Odeon 1974) je bohužel vynechána egyptská povídka „Rampsinit“
o vychytralém zloději, kterou nám dochoval Herodotos. Marcel Schwob Herodotův námět s velkou
fabulační dovedností přepracovává do svatokrádeže, kdy po smrti Ahuri, dcery faraona ukradl
Rampsinit její tělo. Setkání velezloděje s ničemným krčmářem, zlodějíčkem v malém, srší humorem
a je důkazem, že i na prahu smrti může existovat mezi zloději různého formátu opravdová lidská
solidarita. Veškerá přímo modelová vychytralost králi zlodějů není nic platná, protože jeho láska
k zemřelé Ahuri je tak silná a slepá, že ho zahubí. Ze starého Egypta s detailní znalostí reálií je
převzat příběh dvou bratří „Balzamovačky“. Ze středověkých kronik Marcel Schwob čerpal své
náměty k povídkám „Mor“, „Hostina s Ďáblem“ a „Blanka Samákrev“. Všechny hlavní postavy jsou
zasazeny do virtuózně vzkříšené dobové atmosféry a navozovaný prožitek hrůzy není nikdy
samoúčelný, nýbrž je nezbytnou etapou k sebeobětování a lásky k bližnímu.
Jak vidno, obě prvotiny, sbírky povídek, jsou tak úzce spjaty, že představují jen dvoje
rozvedení týchž myšlenek a dvoje aplikace stejných uměleckých postupů, Le Livre de Monelle (Kniha
o Monelle, česky prvně 1911) pak znamená skok vpřed a zahájení další tvůrčí etapy. Ač ji Marcel
Schwob na sklonku života zlostně zavrhl, je to jeho jediný bestseller, kniha nejpopulárnější,
nejlíbeznější a nejpřístupnější, ale různě interpretovaná. Jak už to u bestsellerů bývá, Monella
vzbudila ve své době široké spektrum protichůdných reakcí. Pro jedny to byla rukojeť tvořivého
nihilismu, pro druhé evangelium soucítění se vším živoucím a lítostí nad veškerým utrpením lidského
údělu. Básník, romanopisec a nejvlivnější literární kritik symbolismu Rémy de Gourmont „Monellu“
charakterizuje jako „veledílo smutku a lásky“. Ve všech povídkách Marcela Schwoba chyběla osobně
lyrická nota důvěrnosti a autentického zážitku.
Teprve „Monella“ má podklad autobiografický do té míry, že je přetavenou zpovědí.
Vytryskla z básníkova milostného vzplanutí k Louise, mladičké nevěstce z lidu, s níž se setkal r.
1891, asi rok poté, co se Marcel Schwob oženil s vynikající herečkou Margueritte Moreno, vlastním
jménem Lucie Marie Monceau (1871-1948). Tato oduševnělá kráska už na konzervatoři získala první
cenu v kategorii tragédie a od r.1890 byla angažována na nejprestižnější scéně Comedie Francaise.
Pro Schwobovy přátele byl vztah k tuctové dívce zcela nepochopitelný. Básníka si patrně podmanila
svou naivitou, bezelstnou upřímností, svou hravostí a dětinskostí. Fyzicky nad své družky nikterak
nevynikala, měla drobné, rozkošné tělo, v němž už tehdy hlodala tuberkulóza, kaštanové vlasy
a zasněný pohled. Do té doby Marcel jednostranně rozvíjel jen a jen svůj intelekt. Neměl mládí,
neměl jinošské radovánky. Pozdní syn stárnoucích rodičů, syn chladného, odtažitého otce-novináře,
který svým vzděláním a rozhledem převyšoval své kolegy, syn jehož výchova byla tak záhy
přenechána ještě vzdělanějšímu strýci Cahunovi, průkopníkovvi orientalistiky, který netoužil po
slávě vysokoškolských profesorů, takže raději vyhledával povolání, které mu ponechávalo dostatek
času na luštění rukopisů na papyrech, pergamenech a palmových listech, dovezených z dalekého
Orientu. Od tohoto erudovaného učence Marcel převzal obdiv k monumentálnímu indickému písmu
dévanágarí, doslova „městu bohů“, které je daleko ladnější a zaoblenější, než klínopis či písmo
hebrejské, které potomku vyhlášeného rabínského rodu mělo být nejbližší.
Jen málokdo tušil, že M.S. , tento tak svrchovaný rozumář, tajně v hloubi srdce miloval věci
prosté, nepraktické a zbytečné. Zdá se, že malá Louisa se bezděky stala osvoboditelkou jeho
spoutané a zakřiknuté něhy: dala mu ztracený klíč k jeho zasunutému dětství, rozmarům
a neprovozovaným dětským hrám. Tak vznikla nejlyričtější z jeho knih, tak blízká jeho intonaci
jeho dvou mistrů, Dickense a Dostojevského, kde nebezpečné přiblížení se sentimentalitě je
korigováno bodhisatvovským ideálem soucítění a mystikou pravoslaví, které do Paříže importoval
z vlasti přechodně vyhnaný Vladimír Solovjev.
Než se tento prvotní zážitek vtělil do mistrovského díla, prošel složitou metamorfózou.
Podle F. X. Šaldy Monella „je především symbol Schwobovy duše, která poznává vášní utrpení
a utrpením lásku. „Monella“ je všecko bezvědomé utrpení světa, které nemůže být vykoupeno,
poněvadž neustále mění tvar a jméno, nad kterým můžeš jen zaplakat jako nad vším jedinečným
a nepochopitelným. Monella jest sám ilogický a iracionální základ a řád (světského) života.“
Mýlí se kritici, kteří inspiraci tohoto evangelia hledali u ideologa anarchismu Maxe Stirnera
a jeho francouzských epigonů, kteří se v literárním světě dostali nakrátko do módy. Schwob čerpal
z tisíciletých zkušeností judaismu, uložených v žalmech a Knize Kazatel. Ani Nietzsche, ani později
Gide, nejsou partnery naléhavé výzvy ničit a bořit minulost, přítomnost a budoucnost.
„Nič, nič, nič. Nič v sobě samém. Nič kolem sebe… Nič, protože celé stvoření se rodí ze
zničení. Pro vyšší dobro je třeba ničit nižší dobro...,“ zní jako hold bohu Šivovi, který je zároveň
bohem přeměny, Šivovi Natarádžovi, králi tance, který svým dynamickým pohybem způsobuje vznik
a zánik nejen světů, ale i celých vesmírů. Tedy žádné štvaní manipulovatelného, tupého davu, ale
zašifrovaná forma filosofie věčnosti (philosophia perennis), společný jmenovatel mystiků všech věr
a odstínů. Když jsou mudrci se svými pravdami u konce, ptají se dítěte,“ stálo na pohlednici malého
děcka s důvěřivýma očima, kterou kandidátka do senátu Zeleného kruhu dostala od neznámého
starce.
Čím k nám tato dětská Monella promlouvá tak tvrdě a nesmlouvavě, jako pobuřující výroky
Ježiše Krista? Je zajisté především ztělesněním Goethova „das ewiges Weibliches“, věčného ženství
v tom, co má v sobě hravě bezprostředního, nevypočitatelného a až tragicky křehkého
a zranitelného. Avšak hlubší smysl této symbolické postavy nenajdeme jen na úrovni protikladnosti
a polarit pohlaví. Taoisté chápou souhru polarit jang a jin nejen jako podmínku veškerého stvoření,
ale nacházejí i protikladnost kosmických tendencí v každé lidské bytosti. Staroindická mája není
pro mudrce jen klam, mam a iluze, ale zázračně podivuhodný nástroj Brahmy, boha stvořitele
a Višnua, boha udržovatele. Mája není substancí, nýbrž tvůrčí silou či energií Íšvary, svrchovaného
Pána vesmíru. Mája je ztotožňována s jmény a formami. Svět máje je hrou matky věcí, stále toužící
zpodobnit se v nekonečně rozmanitých formách. Jak vyjádřil Hegel, Bůh potřebuje vesmír, který je
nezbytnou fází uskutečňování Sebe Sama. Toto básník znal nejen z překladů a komentářů, ale
i z originálních textů.
Monella toto pojetí parafrázuje: „Sama touha po novém není než žádostivost duše, která
touží nabýt tvar.“ Monella zná návod, kudy vede cesta ven: „Nezabývej se svou svobodou:
zapomínej na sebe sama.“ Životní utrpení a vázanost lidského údělu je třeba pokorně přijímat.
Odvíjení příběhu je poněkud neorganicky narušeno druhou částí nazvanou „Sestry
Monelliny“, jež jsou symboly různých modů elementárního ženského údělu, proměnlivého
a nevyzpytatelného jako příroda sama, avšak předurčeného převládajícím povahovým rysem.
Defilují Egoistka, Rozkošnice, Zvrhlá, Zklamaná, Plachá Štěpinka, věrná Jeanina, Předurčená Ilsé,
Zasněná Marjolaina, Vyslyšená Cice, Bezcitná Morgana, Obětovaná Lilly. Na náš vkus je jejich
symboliská záměrnost příliš přeexponovaná. Avšak kritik Rémy de Gourmont ocenil jemnou
psychologii těchto postav a soudil, že autor „chtěl těmto sladkým dívenkám dát říci víc věcí, než
obsahují jejich drobné, užaslé hlavičky“. Formuje a hněte je společnost, jejíž jsou součástí a tytéž
typy karikatury a deviace bychom snadno našli v naší konzumní společnosti.
Třetí část Monelly je knihou proměn, úniku a vzkříšení. Monella byla v básníkově životě jen
epizoda, jeho životem jen prošla a zmizela. Básníku-symbolistovi zbývá jen pracně jako
investigativnímu žurnalistovi hledat stopy její obětavé činnosti a jako Orfeus se vydat hledat
Euridiku do podsvětí. Monella však nebyla v podsvětí řecké mytologie ani v křesťanském očistci,
nýbrž v oblasti, která se nejvíc podobá bardu tibetského buddhismu, v posmrtném mezistavu, který
je čekárnou na nové znovuzrození. Svítilnička, kterou Světlonoška Monella drží v ruce, je předobraz
„světla velikosti palce“, které podle hermetiků dostává do vínku každý člověk. Má volbu toto světlo
rozmnožovat nebo je zakopat: zlými činy se „světlo velikosti palce“ zmenšuje na velikost
špendlíkové hlavičky a jedinec v důsledku karmanového zákona příčiny a následku si tak připravuje
nízké a strastiplné zrození.
Je si vědoma, že její čas dosud nenastal a proto odmítá vrátit se s básníkem do domu
dětských her, protože dospělí by volné děti dříve či později pochytali a „nutili je konat svou marnou
práci, a ctít a milovat jejich vzory... Lidé křečovitě hledají svou radost ve vzpomínkách, vzdorují
toku života, zpiti a zmáneni pravdou světu“, která přestala být pravdou, ač se jako pravda kdysi
zjevila. Básník nakonec Monellu opouští a zanechává v temnotě, jako símě v úrodné, černé zemi,
protože jí uvěří, že se znovu sejdou v jejím „bílém království“. Nebude to snadné, protože on sám
jakožto člověk ryze světský a rozumář se po krk utápí v „rudém království“, které ve skutečnosti je
„království černé“.
A tu jako jiskřivý drahokam je do závěrečné kapitolky vložen úchvatný obraz dětských
zástupů, které táhnou krajem, prodchnuty neotřesitelnou vírou, že dojdou do Svaté země a z rukou
nevěřících vyrvou místa, kde žil spasitel Ježíš Kristus. Tento dojemný příběh Schwob rozpracoval
a vydal jako legendu pod názvem La Croisade des enfants (Křížová výprava dětí ). Bylo logické, že
básník s erudicí historika se s tímto tragickým příběhem z letopisů počátku 13. století natolik
ztožnil, že jej proměnil v Monelliny zástupy dětí.
Ani básník, ani jeho průvodkyně Louvetta, která „dala přednost lásce a utrpení“, nejsou
schopni přidat se k dětem, „které tak horoucně toužily poznat pravdu“,a proto se vrátily „do
jednotvárného světa, … kde se budete smát, ne však celým svým smíchem a kde budete plakat, ne
však všemi svými slzami“(Chalíl Džibrán, česky 1996).
Těsně před Monellou Marcel Schwob zveřejňuje své Mimes (Mimy), úplný protiklad bouřlivé
Monelly – sbírku v próze na antické motivy, které mohl jen málokdo vychutnat, protože vyžadovaly
detailní znalosti antiky, které má dnes jen hrstka klasických filologů. Jsou komponovány na způsob
živých obrazů, ale vznáší se nad nimi stín marnosti.
Následné Vies imagineires (Smyšlené životopisy) mají laťku nasazenou vysoko. Básníkův cíl
je „stvořit životopis jako dílo pravdy ryze jedinečné, evokovat minulý zhaslý život bez lživých
koncepcí hrdinství, mravnosti, příkladnosti a jiných oslích můstků moralizujících a užvaněných
historiků v celé jejich plamenné blýskavosti“. Umění je mu opakem obecných ideí, popisuje jen
individuálnost, touží po jedinečnosti. Bral si příklad z anglického biografa Boswella, který jako
proslulý japonský malíř Hokusai chtěl zachytit každý charakteristický rys a linii své předlohy:
„Životopisec… má volit z lidských možností tu, která je jedinečná. Nesmí se v umění zmýlit, právě
tak jako se Bůh nezmýlil v dobrotě… Životopisec z hrubé směsice vybírá, z čeho složit tvar, který by
se nepodobal žádnému jinému, který je tak jedinečný, jako každé jiné stvoření.“ Jakkoliv měl
Schwob na Francouze nevídané znalosti soudobé anglické a americké literatury, neznal natolik
Schakespeara, aby rozpoznal, že tento dramatik se tak jako on pokoušel zlidštit dějiny a zbavit je
heroického nánosu. Cizí mu zůstal dějinný optimismus oficiálních ideologů. Schwob jde stůj co stůj
za pravdou, zatracuje iluze. Šalda upozornil, že „umění Schwobovo je podstatně pesimistické“.
Skloněn nad šernou propastí nicoty a zmaru, vyvolává raketově oslnivé jevy spokojené s člověkem,
tak závratně rychle pomíjející, jako kvarky a leptony na subjaderné úrovni.
Tak v umění zkratky Schwob dosáhl svého vrcholu: pečlivě vybírá jen ony rysy, které
navzdory logice jsou těhotné smysluplností, vrhají tajemná světla na rysy ostatní, nepodstatné
a mistrným uměním kompozičním je integruje do vyššího, srozumitelného celku. „Specifická
geniálnost Schwobova spočívá v jakési hrozně složité prostotě“, pokouší se vystihnout Rémy de
Gourmont, „uspořádáním a sladěním nekonečného množství detailů správných a přesných jeho
povídky vzbuzují dojem jednoho detailu“. V době, která je poplatná převáděné všeho na společného
logického nebo rozumového jmenovatele, Schwob nechává vše překypovat a tryskat v úchvatném
tanci atomů: stal se tak průkopníkem pluralismu, o němž literáti neměli ani ponětí. Tyto znamenité
postřehy spadají do dob, kdy u Schwoba propukla těžká nervová choroba, o jejíž diagnózu vedli
lékaři spory.
Básník se na ni pokouší zapomenout psaním esejí, které vyšly r. 1896 pod názvem Spicilege
(Klasobraní, 1896). Vypravují o hlavních osnovách jeho díla: o hrůze a perverzitě, o lásce a soucitu,
o podobnosti a různosti, o smíchu, o umění a o anarchii. Vesměs jsou to ještě dnes užitečné
podměty k hlubšímu nahlížení do propasti bytí, kterou mu přiblížilo utrpení jeho těžké nemoci. Ze
tří mistrných portrétů Villona, Stevensona a Mereditha vyplývá, že básník nezapře své příbuzenství
s tulákem a baladérem, který spojil svůj osud s bandou skořápkářů. Rozsáhlejší biografii Villonovu,
na níž pracoval až do smrti, bohužel nestačil dokončit.
Po jeho díle byla tak čilá poptávka, že r. 1903 vydal výbor pod titulem La lampe de Psyché
(Lampa Psyché). Kromě povídky „Dřevěná hvězda“ nepřináší nic nového: přetiskuje „Mimy“,
„Křížovou výpravu dětí“ a nejpopulárnější „Knihu o Monelle“.
Vůbec poslední dílo „Les Moeurs des Diurnales“ (Mravy novinářů) F. X. Šalda charakterizuje
jako „divoký hněvivý květ ostnatého kaktusu“. Jeho podtitul zní „Traktát o žurnalistice“, a vyšlo
pod pseudonymem. Dílo není určeno jeho kolegům-novinářům, nýbrž spíše jejich kritikům.
V předmluvě Schwob prorocky předvídá, že „velmi potěší všechny ty, kteří si potrpí na cayenský
pepř a indické kari“. „Mravy novinářů“ se stylově natolik liší od ostatní Schwobovy tvorby, že k nim
byla literární kritika krajně nespravedlivá. Pierre Champion tuto sbírku šlehů označuje za žlučovitou
„krizi zloby“. Avšak žádná osobní msta to nebyla: Marcel Schwob příliš nad tyto pisálky vyčníval, než
aby mu mohli ublížit. Autor se opíral o dochovanou sbírku výstřižků z tisku, takže své rozhořčení nad
povrchností, lajdáctvím a ignoranstvím žurnalistů své doby mohl bohatě doložit. Je to bohatá sbírka
jazykových poklesků a nesmyslů, bezpáteřnost korouhviček, které dnes tvrdí to a zítra pravý opak,
vždy podle přání svých chlebodárců. Pro mistra slova, jakým Schwob byl, bylo utrpením muset se
s takovými lidmi stýkat. Práce by si zasloužila být přeložena a mohla by posloužit jako dokument, že
hloupost, nadutost a prodejnost novinářů není, žel, nic nového pod sluncem.
Mnohými otazníky byl prostoupen Schwobův manželský život. R. 1900 se oženil se skvělou
herečkou, úzce spjatou se symbolistickým hnutím, Marguaeritou Moreno, vlastním jménem Lucie
Marie Mocenou (1871-1948). Catulle Mendes tvrdil, že byla nejlepří recitátorkou Verlaina a dalších
symbolistů, protože její hlas byl podmanivý svou přizpůsobivostí básnickým rytmům. Vynikla už na
konzervatoři, kde získala Cenu za tragédii. Získala angažmá v prestyžním Théatre Francais a roku
1903 přešla do divadla Sarah-Bernhartové. Moreno se prvně se Schwobem setkala v redakci Écho de
Paris, kde kraloval Catulle-Mendes. V knize vzpomínek „La Statue de sel“ (Postava ze soli) napsala:
„Marcel Schwob byl mohutný a nosil knír. Jeho podoba s princem Viktorem Napoleonem byla
omračující. Od napoleonského typu ho odlišoval pouze nos, který prozrazoval jeho semitský původ.
Měl ladné, bílé a jemné ruce a melancholický úsměv, který odkrýval dokonalé zuby. Ale jak špatně
byl oblečen! Zdálo se, že váhu své tak mladé slávy nosí s údivem a neohrabanou pýchou. Ale v jeho
očích se skrývaly kouzla a čáry. I při letmém setkání se každý zapamatoval jeho oči, jasné jako nebe
dalekého orientu, kruté a bystrozraké, něžné a patetické. Když však jeho tak výraznou tvář
zpustošila nemoc, jeho rysy navždy překryla bolestná maska a veškerá láska, horoucnost a chuť žít
se skryly v jasných a hlubokých panenkách, které jediné zjevovaly jeho tajemnou a mnohotvárnou
duši.“
Byla to láska na první pohled. Rozvinula se v dlouhý, komplementártní vztah. Ona ho
pokládá za génia a dává mu to najevo, on je jí a její kariéře bezvýhradně oddán. Pro ni se pouští do
těžkého překladu Shakespeara, aby si v Hamletovi zahrála roli Ofelie. Jejich vztah přetrval i sérii
těžkých operací, které básníka zbavily mužství, aniž to přineslo úlevu od krutých bolestí. Čím dál
tím více času byl nucen jako invalida trávit na lůžku. Zůstal však věrný tuctu svých blízkých přátel
a chorobu před nimi tajil. Tak např. když onemocněla spisovatelka Colette, těžce se dovlekl do
3. patra, aby ji rozptyloval předčítáním svých rukopisů – překladů Twaina, Jeroma, Dickence či
Stevensona. Zhýčkaná mladičká autorka (bylo jí tehdy 20) přijímala tyto jeho pozornosti jako
samozřejmost a teprve ve své pozdní biografii si uvědomila, jaká to byla Schwobova oběť.
V létě 1900 se Marcel Schwob s ošetřovatelem Jeanem vydal ke svému příteli Whibleyovi do
Haslemere v rabství Surrey. V září uzavřel sňatek v Londýně a svědky byli Charles Whibley, blízký
přítel Stevensonův, autor předmluvy anglického překladu Rabelaise a ceremoniář William Ernest
Henley. Společně navštívili George Mereditha a potom se vrátili do Francie.
Marcel Schwob marně hledal byt, kde by méně trpěl. Po páté se přestěhoval do ulice SaintLouis-el’Ile, kde novým ošetřovatelem a správcem soukromé zoologické zahrady se stal Číňan Ťingc-jing, s nímž básník uzavřel nevídanou smlouvu: zavázal se, že po smrti sluhy dá jeho mrtvolu
v rakvi odeslat do Číny, aby byla pochována v rodné hroudě. Herečka Moreno si těžce zvykala na tak
rozsáhlou domácnost, kde měli své místo plch, netopýr, veverka, kočka a párek psů. Menažérií však
byla nadšená častá návštěvnice Colette, která hladila jedno zvíře po druhém a přitom vesele
švitořila. Jen Colette mu umožňovala na chvilku zapomenout na kruté bolesti. Herečka to
blahosklonně glosovala: „Colette si nadmíru vážila přízně svého přísného mentora a odměňovala se
mu tím, že mu poutavě vyprávěla a propůjčovala veselí svého krásného a vášnivého mládí. S ní
Marcel znovu nalézal svá radostná a bujará dvacátá léta. Svěřoval se jí se svým strachem z kuchařů,
vzpomínal na svá školní léta a na skopičiny, kterými trápili své učitele. Vzpomínal s menší trpkostí
na svůj pluk, kde byl tak nešťastný a zneuznaný, na svůj hluboký odpor k vojenskému řemeslu
a zvláště k šikanujícím poddůstojníkům.“ Manželka živě vzpomínala, jak Marcel i na cesty bral
sebou pinčla Filipa, který mu sedával na rameni, dokonce i v době, kdy jeho pán psal.
Avšak zánět nervů se zhoršoval a Marcel Schwob zřídka opouštěl byt. Ve snaze uniknout
trýzni nemoci, v dubnu 1901 se s Ťingem vypravil na ostrov Jersey, kde se usídlil v slavném domě
č.1 blízko pláže. Jeho lékař Chappuy byl na pacienta přísný, zakázal mu nejen psát, ale i číst.
Marcel Schwob o tom napsal: „Mám tak unavenou hlavu, že nedokáži číst déle jak 20 minut, a tak mi
čas plyne pomalu, zoufale pomalu. Nikdy jsem nebyl podroben těžší zkoušce. Vězeňská kobka či
vyhnanství by nebyly těžší než toto utrpení.“
Nikde neměl stání. Zoufale prchl za sluncem do Itálie, kde v Sorentu překládal z angličtiny
hru Marion Grawfordové „Francesca da Rimini“. Potom však dostal přímo šílený nápad: vydá se po
stopách Stevensona na Samou do Tichomoří. Psal si deník a jeho části posílal své ženě ve formě
dopisů k otištění. V doprovodu své opičky navštívil klenot Indického oceánu – Srí Lanku. Na Samou
dorazil polomrtvý. Ujal se ho tam lékař-adventista, misionář, který konstatoval zánět plic. Když se
náš štvanec 20. března 1902 vylodil v Marseille, učinil slavnostní závazek: Už nikdy neodjedu!“
Jaké pouto měla tato „lidská troska“ ke své ženě, která má poměr se svým budoucím
druhým manželem, hercem Jeanem Daragonem? Colette o tom r. 1923 Morenové napsala záhadná
slova: „Marcel jen čekal, a to s klidem, až ten druhý se usadí v tvém životě, aby s tebou mohl
pokračovat.“
Poslední léta jsou vyčerpávající. Marcel Schwob z iniciativy Moreno překládá Macbetha, ale Sarah
Bernhartová odmítla tragédii inscenovat. Moreno odjela na zájezd a Schwobovou společností je jen
čubička Flos. Útěchou je mu, že Bernhartová inscenuje jeho překlad dramatu Francesca da Rimini
o třech dějistvích.
S ženou se rozešel ve zlém, protože Moreno, která se literárně prosadila do la Vogue, si
přivlastnila několik Dopisů Valmontovi o městě a divadle, které Marcel Schwob napsal samostatně
a ženě je jen dal přečíst k posouzení. Bylo to vzhledem k umírajícímu spisovateli netaktní. Ten
v červnu 1903 podepsal jedinou smlouvu, kterou už nebyl schopen ze zdravotních důvodů dodržet.
Měla to být legenda o Sv. Františku z Assisi.
Znechucen pařížským literárním životem, Marcel Schwob zapomenul, že už nikdy nemínil
opustit svou vlast a vydal se do Portugalska za Marion Crawfordovou. V Lisabonu se nalodil na její
jachtu a vydali se do Neapole a do Sorrenta. Pak bludná pouť pokračovala: Aix-aux-Bains, Montreux,
Carnal. Před smrtí však prchal marně, ta ho neúprosně sledovala.
V říjnu 1904 se Marcel Schwob vrátil do Paříže, kam byl pozván přednášet na Sorbonně.
V oněch dnech přechodné úlevy ho portrétoval Lévy Dhurmer. Smrt-vysvoboditelka ho dostihla 26.
února 1905. M. Moreno byla na dlouhodobém zájezdě, u jeho lože byli jeho bratr, věrný Ťing
a manželé Benoitovi, oba ve služebním poměru v spisovatelově domácnosti. Pochován byl za účasti
mnoha známých na hřbitově Montparnasse. Pohřební řeč měl stařičký profesor M. Croiset, jehož
jedinou předností byl příjemný hlas. Oč výmluvnější byl nekrolog Paula Léodauda: „Kolik překypující
inteligence, kolik nezvyklých prostředků, kolik subtilních myšlenek a asociací. Jaké důmyslné glosy
a kontrasty. Těžko najdeme čistčí, ohebnější a přizpůsobivější styl. Jeho umění psát je
poznamenáno hospodárností, která se však nikdy neproměnila v suchopár.“
Jules Rehard byl tak rozhořčen banalitou Croisetovy pohřební řeči, že sarkasticky
poznamenal, že Marcel Schwob patřil ke spisovatelům, kteří by si měli pohřební projev připravit
sami. Jeho vlastní nekrolog končí: „U hrobu byl Číňan a v civilních šatech Georges Huge, který
vypadal jako stárnoucí elegán. Schwob byl spuštěn do provisorní hrobky. Spouští se, spouští, až na
onen svět.“
Zdá se, že nejvýstižněji Schwoba charakterizoval Rémy de Gourmont: „Byl to jeden
z důležitých spisovatelů, kteří mají vždy na rtech několik svých vět, majících dobrou vůni.“
Tříšť zajímavých, avšak nesystematických postřehů životopisných zaznamenal v předmluvě
k novému vydání „Knihy o Monelle“ Hubert Juin, (Paris, Union Générale d’éditeurs 1979).
Marcel Schwob zemřel sedmatřicetiletý, přibližně v době, kdy se symbolismus jako
významné literární hnutí vyčerpal. Toto úzké sepětí jeho díla s uměleckým proudem, který
dominoval na francouzské literární scéně právě v období jeho krátkého života způsobilo, že jeho
literární dílo je neobyčejně ucelené. V době, kdy mnohasvazková díla tolika autorů jsou
zapomenuta, pokud neposlouží jako předloha pro filmový či televizní scénář, Schwobovo dosud živé
dílo pozůstává z několika málo svazků jemně vycizelované prózy.
Stojí za zmínku, že klíčové pasáže z „Knihy o Monelle“ koncem 60. let otiskl časopis „Dětí
Květin“, San Francisco Chronicle. Aniž bychom Marcela Schwoba jako ony považovali za proroka či
předchůdce hnutí dětí květin, shod mezi ideologií Monelliných zástupů dětí a chiliastickou křížovou
výpravou dětí k osvobození hrobu Ježíše Krista, je tak nápadná, že by si zasloužila hlubší pozornost.

Podobné dokumenty