21 - Svátosti

SVÁTOSTI
Svátosti
- svátosti = viditelná znamení milosti, kterou v církvi působí Duch Kristův =
základní životní projevy církve jako tajemného těla Kristova
- svátost = viditelné znamení neviditelné milosti
- ve svátosti působí milost Boží, bez které by pozbývala smyslu
- církev není jen příjemce, ale i spolupracovník na posvěcení svém i celého světa
- nejdůležitější jsou křest a eucharistie neboli Večeře Páně (eucharistie = svátost
J.K. přítomnosti, ostatní = svátosti J.K. činnosti)
- svátost je znamením účinným, účinnost je "morální" – pro vůli J.K. a "fyzická" – v
tom, kdo neklade překážku, působí proměnu, setkání
Rozdělení
- iniciační – křest, biřmování, eucharistie
- uzdravení – svátost smíření, svátost nemocných
- společenství – manželství, svátost (kněžského) svěcení
- většina evangelických církví uznává pouze svátosti křtu a Večeře Páně <= pouze
tyto dvě přímo J.K. přikázal slavit
- ostatní svátosti se sice z Písma dají také odvodit, ale nenalezneme právě ten
výslovný J.K. příkaz k jejich slavení
Vývoj
- do 5. stol. chybí jasný pojem svátosti
- řecké "mystérion" znamená tajemství vůbec, latinské "sacramentum" znamená v
profánním významu vojenskou přísahu
- od 12. stol. se propracovává přesný pojem svátostí, počet 7 a jejich účinnost,
svátosti obsahují milost a jsou jejím prostředkem
- ve 13. stol. je počet 7 J.K. ustanovených svátostí jasný, pozornost se
soustřeďuje na jejich účinnost
- Trident – všech 7 svátostí ustanovil J.K., jsou obecně nutné ke spáse (alespoň v
přání), nejsou jen pomocí k dosažení víry, ale protože víra sama k milosti nestačí
udělují samy milost, kterou obsahují a značí a to ex opere operato
- 3 svátosti vtiskují nezrušitelné znamení – křest, biřmování, svátost svěcení
- nemůže je udělovat každý, ale zároveň ten, který je uděluje nemusí být ve stavu
milosti, ale musí chtít činit, co činí církev
- způsob udělování svátostí nesmí nikdo měnit ani jím pohrdat
Systematický souhrn
- svátosti jsou znamení, která značí Bohem udělovanou milost, skutečnost nebo
stav, který Bůh působí v přijímajícím
- svátostmi uděluje Bůh specifickou milost
- závaznost svátostí vyplývá z J.K. ustanovení ⇒ protože je J.K. ustanovil pro mou
spásu, jsou pro mě nutné
- svátosti jsou prostředky ospravedlnění, posvěcení a spásy
- ospravedlnění z víry a ze svátostí není v protikladu, je třeba víry i svátostí ve
vzájemné vazbě
Křest
Bible
- J.K. sám nekřtil, ale o křtu mluvil
- J.K. své učedníky poslal křtít, což ihned po letnicích začali činit
- přes podobnost s jinými očistnými rituály (např. židovskými) je specifický tím, že
se neopakuje
- křest navazuje na předchozí skutečnosti kázání, víry a vyznání (Sk, Řím, Ef, Žid)
Vývoj
- křest se udílel dle slovního významu (baptizein = ponořit) a pavlovské symboliky
pohřbení (Řím) nejčastěji ponořením, později trojím
- ve smyslu omytí se též aplikoval i trojím politím hlavy
- původně se křtilo ve jménu Ježíšově nebo na jméno Ježíš
- brzy se ujala trinitární formule (Mt) – „Já tě křtím ve jménu(o) Boha Otce, Syna i
Ducha svatého
- od počátku křtu vždy předcházelo vyučování (katechumenát), nekřtilo se jen „na
hezký obličej“, zároveň byla požadována i záruka kmotra
- ve 2. (p. Štěpán I.), 3. (Cyprián) a 5. stol. (Augustin) vzniká otázka platnosti křtu
mimo církev ⇒ platí, pokud je správně udělen
Věroučný obsah
- příkaz křtít spojuje J.K. slovo a vnější znamení
- účinky křtu:
o vtělení v J.K. (Řím, Gal), z toho plyne ostatní
o očista od dědičného hříchu a všech hříchů osobních
o posvěcení – milost Božího synovství, účast na vnitřním životě Trojice,
chrám Ducha sv., nové stvoření
o nezrušitelné znamení (2Kor, Ef) – znamení trvalého spodobnění s J.K.,
spodobnění skrze J.K. s Trojicí, trvalé začlenění do církve, označení za
Boží vlastnictví
- křest je nutný ke spáse (J, Mk, Mt), definováno jako dogma až na na Tridentu
- nahradit jej může křest touhy nebo mučednictví, spása J.K. přesto není vázána
jen na křest
Biřmování – kat.
Bible
- mezi duchovními skutečnostmi uvádí NZ i dar Ducha sv., který J.K. mnohokrát
slíbil (Lk, Sk, J)
- slib daru Ducha sv. se uskutečnil o Letnicích a učedníci pod jeho vlivem začali
jednat
- učedníci kromě hlásání a křtů také vkládali ruce na věřící a ti přijímali dar Ducha
sv.
- NZ rozlišuje "jen pokřtěné" a ty, kdo přijali dar Ducha sv. vzkládáním rukou ⇒
biřmování patří k plnosti křesťanské existence
- dle J.K. měl Duch vyzbrojit učedníky mocí, utvrdit je v pravdě a umožnit hlubší
poznání slov J.K. (Sk, J)
- plnost Ducha není jen osobní posvěcení, ale dar k budování církve (Ef)
- je to jako druhý křest Duchem, druhá fáze kř. iniciace
Vývoj
- obřad modlitby a vzkládání rukou je zřetelný až ve 3. stol.
- skládá se z modlitby, vzkládání rukou a žehnání křížem + později mazání hlavy
olejem
- vnímáno jako dokonání křtu, potvrzení zralosti, síla k boji proti zlu
- ve středověku ustupuje vzkládání rukou ve prospěch mazání olejem, jenž světí
výhradně biskup
- účinky:
o Amalarius 9. stol. – rozmnožení milosti a věčné slávy
o Raná scholastika – posila k boji proti nepříteli (Lombard)
o později + zmocnění a závazek k vyznavačství
o Tomáš: svátost duchovní dospělosti a veřejného osvědčení víry, další
účast na velekněžském úřadu J.K.
1
reformace v něm viděla jen utvrzení víry po předchozím osvědčení ⇒ Trident
zdůrazňuje jako samostatnou svátost
Věroučný obsah
- trinitární hledisko: zprostředkovává účinky Ducha sv. poslaného od Otce a
oslaveného Syna, aby byl biřmovaný hlouběji vtělen do Božího života
- kristologické hledisko: Duch sv. slíbený J.K. dává účast na díle spásy
- eklesiologické hledisko: dospělé členství v církvi, za niž bořmovaný přijímá
plnou zodpovědnost a účast na jejím poslání
- sakramentální hledisko: dokonání křtu
- řádným udělovatelem je biskup, mimořádně i kněz
- podstatné je vzkládání rukou a mazání křižmem + slova obřadu – „Přijmi pečeť
daru Ducha svatého“
- přijmout může jen křtěný
- účinky:
o duchovní plnost křesťanství
o růst nadpřirozeného života
o posila ve víře
o síla k vyznavačství, posila pro duchovní boj
o účast na mesiánských funkcích J.K.
o veřejná angažovanost a apoštolát
- nutné ke spáse není, ale naléhavost vyplývá z víry církve
- má být předstupněm pro další svátosti (pro kněžství nutné, pro manželství
doporučené)
- řádná příprava nutná
-
Eucharistie – Večeře Páně
Bible
- zpráva o ustanovení na 4 místech NZ
- pavlovská tradice: 1Kor, Lk
- markovská tradice: Mk, Mt
- nejstarší 1Kor 11,23-25 (54 – 57) ≈ původní zprva očitých svědků – "Toto je mé
tělo, které se za mnohé vydává. To čiňte na mou památku. … Tento kalich je
nová smlouva v mé krvi"
- 4 hlavní myšlenky:
o zástupná oběť – vydání těla, kalich krev = idea oběti, "za mnohé" = oběť
zástupná
o prorocký čin – "které se za vás vydává" ve vztahu k budoucnu = proroctví,
které se záhy na Kalvárii vyplnilo; liturgické zpřítomnění oběti
o skutečná přítomnost – katolický důraz – reálná přítomnost vyjádřená "je",
"tělo" = celá konkrétní osoba, "krev" = podstata života. Všechno vylučuje
pouhou symboliku – ukazovací zájmena, rozkaz vzít, jíst, pít, odkaz na
skutečné vylití krve. Přítomnost je svátostná a konkrétní, celé osoby a
jejího díla
o příkaz slavit památku – evangelický důraz – "to čiňte na mou památku" ⇐
z ideje smlouvy SZ, která byla zpečetěná krví a kult smlouvu
zpřítomňoval. Památka není pak jen opakování večeře, ale uskutečňuje se
v ní sám obsah činu. Pozdější slavení nenásobí Kristovu oběť, ale
zpřítomňují ji spojením s jedním tělem a krví J.K.
- Synoptická tradice Mk/Mt je mladší ⇐ již liturgické spojení chleba a vína v celek
+ nová myšlenka: "krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé (semitismus =
za všechny) na odpuštění hříchů".
2
-
-
-
Jan – nemá ustanovení v řeči na rozloučenou, ale zaslíbení eucharistie v 6. kap.
Nebeský chléb = J.K., který sestoupil z nebe dává své skutečné tělo a svou
skutečnou krev jako skutečný pokrm a nápoj pro život světa.
Eucharistie dle Jana:
o pokračování vtělení
o oběť života J.K.
o J.K. také vystoupí na nebe a
o sešle svého Ducha, neboť "tělo samé nic neznamená"
Pavel - + společenstvím v chlebě a kalichu tvoříme jedno tělo = eklesiologický
význam, + zvěstuje se smrt Páně dokud nepřijde a tak nehodné přijímání bude
znamenat odsouzení = eschatologický význam
Vývoj
- naukový vývoj v prvních stoletích byl těsně spjat s liturgií
- Východ: slavení památky je kultovní (symbolické) zpřítomnění oslaveného J.K.,
osoby Slova a jeho vykupitelského díla způsobené součinností Ducha sv.
- Západ – reálná přítomnost J.K. těla a krve jehož oběť se uskutečňuje proměnou
chleba a vína. Augustin rozlišuje historickou a eucharistickou přítomnost ⇒
vyzdvihuje znakovost svátosti = chléb a víno jsou znakem skutečné přítomnosti
historického i tajemného Těla
- ve středověku se soustředila pozornost na přítomnost J.K. ⇒ uctívání J.K. v
eucharistii přítomného
- 1. spor – Paschasius hájí totožnost eucharistického a historického těla,
Ratramnus ji popírá
- 2. spor – (11. stol.) Berengarius z Tours chápe eucharistii jako pouhý symbol
našeho spojení s nebeským J.K. – odsouzeno 1079 synodou v Římě
- dále se rozvíjí nauka o transsubstanciaci
- 12. stol. – k ozřejmění se užívá aristotelská nauka o látce (materia = sv.
způsoby) a tvaru (forma = konsekrační slova), stanoví se konkomitance = pod
každou způsobou je J.K. celý, a obětní charakter oddělenou konsekrací těla a
krve
- Wicklef odmítl ve jménu aristotelismu proměnu substance – chléb zůstává
chlebem – remanence. V Kostnici odsouzeno
- Trident – skutečná a trvalá přítomnost + úcta k ní; oprávněnost přijímání pod
jednou; mše je skutečnou obětí
- v současnosti nový výklad transsubstanciace jako proměny celé skutečnosti
chleba a vína a ve všech vztazích – transsignifikace, transfinalizace
- II. Vatikán – eucharistie do středu svátostného života, změna praxe
Věroučný obsah
- eucharistie je svátostnou přítomností celého J.K. a jeho spásy v podobě pokrmu
a nápoje
- Skutečná přítomnost – kat.
o J.K. přítomen: celý (totus) = tělo, krev, duše, božství
o opravdu (vere) = ne jen jako pouhé znamení
o skutečně (realiter)= ne jen obrazně
o podstatně (substantialiter) = ne jen účinností
o je přítomen celý pod každou způsobou a v každé části a trvale
o dnes je přítomnost chápána jako více než podstatná, přítomnost obsahuje
nejen podstatu, ale i mnohé vztahy a významy ⇐ skutečnost není jen
podstata
o přítomnost není jen tělesná, ale i osobní, přítomno je i dílo spásy – oběť
- Svátostná oběť – kat.
o oběť je dar dobra pro dobro vyšší, duchovní darování sebe Bohu vnitřním
úkonem, je projevovaná viditelným znamením a oběť nás "zastupuje"
3
o eucharistie je obětí J.K., zpřítomňuje se v ní jeho smrt za nás v duchovním
pokrmu pro nás
o J.K. se dal Otci věčně platnou obětí života, nyní je ve slávě a již neumírá,
ale trvá ve stavu oběti
o církvi se J.K. dává jako proměněný chléb a víno
o chléb a víno není nadále dar země a plod lidské práce, ale duchovní
pokrm a nápoj
o v eucharistii se nám dává J.K., ale i církev se dává J.K.
- Svátost (znak)
o slovo J.K. svěřené církvi určuje nový význam a smysl chleba a vína, které
značí:
o J.K. památku – dílo, oběť, oslavení ve zmrtvýchvstání a nanebevstoupení
o J.K. přítomnost v církvi a jeho spojení s ní – církev slovem kněze za účasti
lidu působí J.K. mocí, že chléb a víno jsou proměněny a tak zpřítomňují
obětovaného J.K. J.K. se dává církvi a církev J.K. = communio
o je počátkem Hostiny Beránkovy k níž jsme pozváni až přijde J.K. podruhé
a svou obětí dokoná konečnou spásu všech svatých
o je "tajemstvím víry" – kořeny sahá do sebesdílení Otce, Syna a Ducha v
Trojici.
Protestanté
- Zwingli: tělo J.K. je v nebi a nemůže být reálně a podstatně v chlebě a tím méně
duchovním pokrmem. Jsou tu jen subjektivní znamení a J.K. je přítomen
duchovně
- Luther: hájil skutečnou přítomnost, ale odmítl transsubstanciaci a konkomitanci.
- Kalvín: tělo J.K. nemůže být všudypřítomno, přijímající se s ním spojuje
prostřednictvím Ducha sv.
- dnes protestantská teologie vykládá přítomnost ponejvíce symbolicky
- Kalvinista Leehnhardt se ve svém pojetí přibližuje katolické transsubstanciaci v
jejím novém výkladu.
Svátost svěcení – kněžství – kat.
Bible
- v prvotní církvi různí nositelé autority – jejich jména a funkce nejsou dost jasnou
- Apoštolové
o = lodní kapitán či zplnomocněný posel
o u Pavla = putující hlasatel evangelia nebo Dvanáct
o u Lukáše = Dvanáct, svědkové J.K. života i jejich nástupci
o J.K. povolal a ustanovil Dvanáct
o mají hlásat evangelium, uzdravovat, bojovat proti zlým duchům a získávat
lid Bohu
o po vzkříšení pověřeni službou slova, svátostí a vedení
o jsou základy církve (Flp) a jejich učení je závazné (Sk)
o potulní apoštolové jsou jako instituce naposledy uváděni v Didaché
- Starší (presbyteroi)
o označují se tak i sami apoštolové (1Petr, 2Jan, 3Jan)
o v Jeruzalémě za přítomnosti Petra tvořili radu (Sk)
o vedou obce v Pavlově jméně (Sk), ustanoveni v každém městě (Tit), mají
kázat a vyučovat, dle Jak udělují pomazání nemocných
- Biskupové a jáhni
o ve Flp je Pavel pozdravuje
o dále už jen biskup, který spravuje větší území, má být vzorem,
hospodářem, schopen učit
o jsou svěceni vzkládáním rukou "starších"
4
o funkce administrativní, v žid. obcích "starší", v helén. obcích "episkopos"
Jáhnové
o starají se o chudé, i křtí a káží (Sk)
- nikde nikdo není zván "kněz"
- nejčastější výraz pro úřad je služba – diakonia
- není nikde řečeno, že představení byli představenými i v kultu, ale náznaky jsou
ve Sk (vzkládání rukou, biřmování, mazání nemocných)
Vývoj
- církev mučednická
o první rozlišení laiků – sv. Klement Římský v listě do Korintu (96)
o Ignác Antiochijský – biskup – presbyteři – jáhnové (2. stol.)
o liturgii vede biskup
o následnost biskupů od apoštolů je argumentem pro pravost víry a církve
o Tertulián (2. stol.) poprvé použil "sacerdos" = kněz – biskup
o Cyprián – sarcedos je biskup a "náměstek Kristův"
- církev Otců
o biskup se stává senátorem světské hierarchie
o proti episkopátu je mnichy prosazován ideál duchovní
o farní zřízení ⇒ uplatnění kněžstva
o církev přijímá feudální podobu zřízením diecézí, dekanátů, arcijáhenství
- středověk
o biskupská moc definována jako moc nad tajemným tělem Kristovým,
vyhrazuje se jí ordinace, biřmování, veřejná absoluce a vrchní správa
diecéze
o kněz má moc nad eucharistickým tělem J.K., roste jeho význam i činnost
o hlavní rozdíl mezi biskupem a knězem zejména na poli jurisdikčním
o Florentinum – podstata kněžského svěcení – předání patény a kalicha
- novověk
o Trident se neodvážil řešit vztah biskupů a papeže, jen odsoudil lutherskou
nauku
o I. Vatikán – papežský primát a neomylnost, podstata svěcení je vzkládání
rukou pro všechna 3 vyšší svěcení
o II. Vatikán – význam společného kněžství všech věřících, ze kterého
vyrůstá podstatně odlišné kněžství zvláštní uplatňované v episkopátu,
presbyteriátu a jáhenství
Teologický výklad
- podstata kněžství ze tří hledisek
- kristologické – J.K. vyvolil, povolal a připravoval Dvanáct pro zvláštní úkoly ve
svém království; dává jim poslání, které sám dostal od Otce ("jako mě poslal
Otec, tak já posílám vás" (Jan))
- eklesiologické – svou kritikou J.K. zrušil SZ kněžstvo
- svátostné – J.K. je na základě inkarnace nejvyšším prostředníkem, knězem ,
učitelem a pastýřem ⇒ v tom je základ katolického kněžství
- kněžství bylo svěřeno církvi, ve které je všeobecné kněžství dáno všem
- kněžství zvláštní, služebné, z všeobecného vychází, ale liší se funkcí i podstatou
- zvláštní kněžství se uděluje ordinací, která dává zvláštní účast na všech
posláních J.K.: prostřednictví, kněžská služba, učitelské a pastýřské poslání
-
5
Manželství – kat. (u ev. to není svátost)
Bible
SZ
- jeví se jako: stvořitelský čin Boží (Gn), vztah nejhlubší lidské lásky (Píseň),
svazek před Bohem chráněný jeho autoritou (Př, Mal), obraz životního
společenství Boha s Izraelem, jako výraz jeho úmluvy a věrnosti (Iz, Jer, Ez)
- Gn zdůrazňuje lásku a rovnost muže a ženy, těžkost manželství po hříchu,
porušení vztahu ⇒ nadvláda muže
- manželství je Božím ustanovením
- Píseň – lidská láska jako lidská skutečnost, dar Boží
- postupně nabývalo stále více právního ustanovení, osobní ráz nikdy nevymizel
- cizoložství trestáno smrtí obou
NZ
- potvrzeno J.K. jako ustanovení Boží + nerozlučitelnost, ani cizoložství
neumožňuje plnou rozluku, jen rozchod
- manželství je přechodná forma vezdejšího života
- existuje i vnitřní cizoložství
- Pavel opakuje nerozlučitelnost, hájí manželství, zná manželství v Pánu a
manželství v Kristu a církvi, manželství je obrazem spojení J.K. a církve
- manželství jako zvláštní stav v tajemném J.K. těle, nerozlučné, na život a na
smrt, svazek vzájemně posvěcující, svazek duchovní a tělesné plodnosti, místo
zvláštní přítomnosti J.K. v Duchu sv.
Vývoj
- nejprve sňatek před biskupem
- během středověku upadalo, manželství se stalo rodinnou záležitostí, ke které byl
kněz přizván pro udělení požehnání
- po Tridentu závazná forma – před farářem nevěsty a před dvěma svědky
- manželství je nerozlučné, výlučné, zdokonaluje milost jako skutečná svátost
- II. Vatikán rozvíjí sakramentální, lidskou a společenskou stránku
Teologický výklad
- manželství jako přirozený svazek
o snubní princip je kosmický
o svazek v člověku nabývá zvláštní ráz osobního, duchovního, duševního a
tělesného spojení
o základní lidský vztah, je Božím ustanovením
o nejhlubším smyslem manželství je zjevení Boží lásky
o manželé se zasvěcují k službě vzájemného posvěcování a zdokonalování
o jako přirozený svazek je chráněno Bohem a je to osobní záležitost
nepodléhající jiné moci
o Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, založil jejich spojení a chtěl, aby
toto spojení bylo čestné, vážné a trvalé
o manželství je úmluva, smlouva, veřejný svazek
o manželé se zodpovídají za svůj svazek Bohu jako poslednímu cíli
- manželství jako nadpřirozená skutečnost
o má uskutečňovat jednotu přirozeného i nadpřirozeného, lidské i Boží
stránky
o pokřtěný je novým Božím stvořením ⇒ uzavírá-li sňatek, činí tak ve jménu
Páně
o obsahuje vnitřní milost jako účast na spojení J.K. s církví zvláštním
způsobem
o manželé jsou jedno tělo, jako je církev J.K. tělem, je k vzájemnému
posvěcování a zdokonalení
o není absolutně nezrušitelné díky své pozemské dočasnosti
6
o rozmnožuje milost a dává zvláštní milosti stavu, neboť manželství je
zvláštní stav v církvi
o svátost si vzájemným souhlasem udělují navzájem snoubenci na základě
svého všeobecného kněžství, kněz dává jen požehnání
o nedokonané manželství může být rozloučeno se souhlasem manželů jen
papežem
o platné a dokonané manželství může být rozloučeno jen když jeden chce
přijmout křest a druhý s ním proto nadále nechce žít (Privilegium
Paulinum)
o smíšená manželství církev dovoluje při respektu svobodné volby partnera,
ale upozorňuje na obtíže
o cílem manželství je vzájemné doplnění přirozeného a nadpřirozeného,
tělesného a duchovního, vznik nového života a jeho výchova.
o vyloučení cíle vzniku nového života a jeho výchovy činí manželství
neplatným
o II. Vatikán nerozlišuje mezi cílem a smyslem ani neurčuje pořadí cílů
o pro veřejnou a svátostnou povahu je manželství věcí církve, která má
jistou kompetenci a vzniká právní stránka manželství jak v církvi, tak ve
státě
Protestantské pojetí
Manželství není uznáváno jako svátost pro jeho absenci v Písmu. Je považováno za
zákonné ustanovení církve a proto je věcí státu. Pochází z hříchu a je útočištěm před
smilstvem, ale může být vírou posvěceno. Po 2. sv. válce se dle Bartha může
uskutečnit jen v Kristu. Není uznáván rozdíl mezi manželstvím pokřtěných a
nepokřtěných.
Pomazání nemocných – kat.
- J.K. sám za svého života uzdravoval nemocné
- při poslání učedníků uvádí J.K. mimo jiné i, že budou vkládal ruce na choré a
uzdraví je
- Jak – již v prvotní církvi kněží pomazávali nemocné a modlili se nad nimi
- i Dvanáct při prvním rozeslání uzdravovalo na znamení blížícího se B. království
- od počátku církev dosvědčovala mazáním očekávání spásy a působila i proti
pohanskému zaříkávání
- zdůrazňováno bylo především svěcení oleje a pneumatická skutečnost
- jako účinky jsou uváděny: posila a láska (Hyppolit); zdraví, zahnání nemocí a
zlého ducha (Apošt. konst.); + milost a odpuštění hříchů (Euchologium
Serapinnovo).
- sakramentář Gelasiův a Řehořův – olej jako ochrana těla, duše a ducha s
důrazem na uzdravení těla
- světící modlitba je dodnes pokládána za základ svátostného působení oleje,
proto jej má světit jen biskup
- v 5. stol. Inocenc I. vyhrazuje svěcení oleje biskupovi, mazání dovoluje i laikovi,
později bylo i mazání vyhrazeno kněžím
- ve středověku se kromě uzdravení těla dostává do popředí uzdravení duše =
odpuštění hříchů, což se později stává jediným výkladem účinnosti
- přenesením důrazu na odpuštění hříchů se stává ze svátosti svátost umírajících,
poslední pomazání v rámci pokání umírajícího
- od 12. stol. se zdůrazňuje udílení výhradně umírajícím
- Trident a církev dále mluví i o uzdravení těla a doporučuje udělovat i nemocným
7
účinky dle Tridentu: milost Ducha sv., odpuštění hříchů a jejich následků,
posílení duše k snášení obtíží vzbuzením důvěry v Boží milosrdenství,
přemáhání pokušení a případně i tělesné uzdravení, slouží-li ke spáse
- dnes se zdůrazňuje uzdravení celého člověka
Věroučný obsah
- člověk porušením původní harmonie podléhá hříchu jehož následkem je i nemoc
a smrt
- J.K. následky hříchu neodstranil, ale dal jim smysl v dějinách spásy, zbavil je
protibožského a i v nemoci a smrti je možno se setkat s J.K., který všechnu tíž se
vším všudy nesl ve své oběti
- svátosti jsou způsoby, jimiž je oslavený J.K. přítomen ve své církvi a v nich
pokračuje dílo uzdravení lidstva
- z ustanovení J.K. se církev od začátku stará o nemocné a svátost pomazání je
nabídkou milosti J.K., která je účinná dle víry přijímajícího a podle potřeby jeho
spásy
- pomazání nemocných tak není léčení symptomů, ale zvláštním spojením skrze
milost s Bohem
- působí tedy především odpuštění hříchů, pokud má přijímající alespoň
nedokonalou lítost
- kromě toho se vztahuje na posilu těla
-
Svátost smíření – kat.
Bible
- ve SZ se vědomí hříchu jako zlého činu před Bohem objevuje zároveň s
potřebou lítosti a možností odpuštění, silnější je vědomí kolektivního hříchu
Izraele než osobní moment, který však nezaniká
- J.K. žádá změnu smýšlení jako počátek Božího království
- k osobní stránce ustanovuje J.K. i instituce Božího odpuštění – křest, eucharistii
a soudní moc církve, která má uskutečňovat povolání ke svatosti viditelným
znamením odpuštění hříchů
- církev je od počátku otevřena hříšníkům, aby se obrátili a s lítostí přemáhali
hřích
- navíc církev bratrsky napomíná a varuje (1Kor) a v posledku pro nápravu s nimi
přerušuje styky (Řím) – ale zároveň se za ně modlí a jedná s nimi jako s bratry
- nikdo není vyloučen z naděje na odpuštění
- již v NZ se rýsuje vyznání hříchů a odpuštění vzkládáním rukou (Sk, 1Tim)
- dle J.K. slova o moci klíčů, svazování a rozvazování má církev moc svazovat
zlého ducha a osvobozovat od něj, ale má též moc právně soudcovskou
Vývoj
- v počátcích je nejvíce doloženo veřejné pokání a smíření s církví i Bohem se
koná na Zelený čtvrtek biskupem, myšlenka kajícnosti převládá nad vyznáním
hříchů
- až do 3. synody v Toledu (589) se koná jen jednou za život
- Origenes a Cyprián znají i soukromé pokání
- Montanus (2. stol.) vylučuje druhé pokání a možnost odpustit tři základní hříchy:
odpad od víry, vraždu a cizoložství
- v 6. stol. se odděluje veřejnoprávní vyloučení a smíření
- v 7. století se objevuje soukromé časté přijímání svátosti smíření a v 8. století se
šíří zásluhou iroskotské misie (tzv. ušní zpověď)
- v 9. století je již pravidlem a skládá se z vyznání hříchů a pokání a odděleně se
uděluje smíření
- dále se spojuje hned v 9. stol. v jediný úkon vyznání, pokání a smíření vztažením
ruky
8
IV. Laterán 1215 nařizuje zpověď jednou za rok pro těžké hříchy
v 5. – 14. stol. byla obvyklá zpověď mnichům, kteří nebyli kněží, pokud nebylo
možno dosáhnout kněze či jáhna, v případě nutnosti se doporučovala zpověď i
laikovi
- dnes nový řád pokání, + zavádějí se kajícné pobožnosti s individuálním či
všeobecným vyznáním s individuální či společnou nebo všeobecnou absolucí.
- Trident – formuloval nauku církve:
o svátost je relativně nutná pro ty, kdo se po křtu dopustili smrtelného hříchu
o Bůh dává odpuštění na základě smrti J.K.
o odpouští se i věčný trest, nikoliv ostatní tresty a následky hříchu
o k svátosti je nutná i vnitřní lítost (i nedokonalá), která je spolu s vyznáním
a zadostiučiněním základem svátostného znamení (úkon kajícnosti)
o lítost a vyznání se musí vztahovat na všechny smrtelné hříchy, jejich
způsob i počet
o odpouštějí se i hříchy bez viny zapomenuté
o svátost uděluje kněz, který k tomu má pravomoc a je těžce vázán
zpovědním tajemstvím
Teologický výklad
- vědomí viny a touha po odpuštění jsou všelidské
- přítomnost J.K. v jeho svatosti a spravedlnosti, v jeho moci zákonodárné i
odpouštějící dostává v církvi viditelný výraz ve službě smíru (2Kor)
- pro tuto službu dostala církev od Pána moc svazování a smiřování s Bohem i se
sebou
- hřích odpouští Otec na základě J.K. spásného díla působením Ducha sv. a
služebností církve
- Bůh odpouští obnovou, znovutvořením
- křesťan má účast na soudu, jenž vynesl na Kalvárii nad hříchem Otec, na smrti
J.K. a na vítězství J.K., které nad hříchem dobyl a účinností Ducha sv. v církvi
trvá
- svátostí pokání dosáhnou křesťané odpuštění Božím milosrdenstvím hříchů,
kterých se proti Bohu dopustili a dosáhnou smíření s církví (LG)
- účinky:
o odpuštění hříchů, smíření s Bohem vnitřním posvěcením
o rozmnožení milosti
o obnovení předchozího stavu před Bohem
o pokoj duše
- dokonalou lítostí získává člověk odpuštění ještě před svátostí, která pak o tomto
odpuštění ujišťuje
Odpustky
- v praxi církve se uplatňovala časově omezená doba pokání jako veřejné odčinění
časných trestů za veřejné hříchy
- praxe pokání se pak s častou soukromou zpovědí měnila na jiné kající skutky,
které měly pomáhat k nápravě kajícníka a k odčinění časných trestů
- dnes jsou chápány jako součinnost církve s jejím kajícníkem, který po odpuštění
viny ve svátosti touží před Bohem po napravení následků svých hříchů
- něco lze napravit přímo, něco jen kajícností a dobrou vůlí
- tato pomoc byla praktikována různě a přes velká zneužití této praxe by neměla
působit pohrdání a odmítání
-
9