„Flocki“ Loicht, 11. 7. 1962

Aus dem Leben gerissen
In memoriam Martin „Flocki“ Loicht, 11. 7. 1962 – 10. 6. 2010
Závody Braunsberg 1989 – na Kawa Z500 s hrubým
dezénem
Ikona rakouské a mezinárodní motocyklové scény už není:
Martin Loicht, také nazývaný „Flocki“, se už nevrátí z Isle
of Man. Měl pád v druhém závodě Supersportu Tourist
Trophy. Už mu nebylo pomoci. Přitom to vůbec nebyl jeho
hlavní závod. Jen trénink pro závod TTX-GP, na který se
klasifikoval s motocyklem vlastní konstrukce.
„Motor: Vídeňák zahynul na Isle of Man.“ Tak zněl nadpis
krátké zprávy ve sportovní části deníku „Kurier“ v sobotu
11. června 2010. Dobrá polovina smutného článku
zaujímala úvod, obvyklé blable, á la „už zase mrtvý při
Tourist Trophy“. Zbytek nám alespoň říká, že se jedná o
Martina Loichta. Jediným slovem nebylo zmíněno, že byl
na národní a mezinárodní motocyklové závodní scéně,
zvláště v České republice (účastnil se tam ve velkém
měřítku znovuobnovení českých přírodních okruhů)
pojmem, ikonou, legendou.
Vídeňák zemřel na Isle of Man
Více prostoru a respektu poskytl „Flockimu“ Imre
Paulovits – novinář, závodník, dlouholetý blízký přítel –
v MSA (Motor Sport Aktuell). Výtah:“Martin Loicht byl
jeden z nejzkušenějších silničních závodníků Rakouska.
47-letý inženýr nasbíral četná vítězství při silničních
závodech v Česku, Rakousku a Maďarsku, a silniční
závody byly ve středu zájmu jeho života. Po desetiletí
abstinence od Insel si se vznikem nové třídy
elektromotocyklů znovu splnil sen o startu na Isle of Man.
Na závody třídy Supersport 600 pohlížel jako na trénik na
TTXGP, kde chtěl jít na start se svou vlastní konstrukcí.
Ale osud byl tvrdý. V třetím kole, krátce po zastávce pro
natankování havaroval v sekci Quarry Bends a podlehl
svému zranění.
O Martinu Loichtovi, také nazývanému „Flocki“ se musí
vlastně napsat kniha. Byl to muž nekonečně mnoha stránek.
Na některé si mohou všichni vzpomenout. Např. : Při svých
závodech byl zpravidla poslední na předstartu.
Martin Loicht, v průběhu života
Přesto byl často první v cíli. Zaprvé, protože obvykle do poslední vteřiny montoval a optimalizoval, často přes
celou noc, pro sebe a většinou také pro druhé. Zadruhé, protože navíc měl ke své schopnosti,bleskově
analyzovat, prostě cit pro správnou dobu pro brždění, pro přidání plynu, pro trať. Je jedno, jestli to byla trať
motokrosová, městská, přírodní okruh, letištní nebo zřídka také motodrom. Motodromy neměl příliš v oblibě,
obvykle se mu líbila atmosféra otevřeného depa více než ohrazené betonové uličky.
„Flocki“ odjel daleko více než tisíc závodů. Zvítězil více než 150 krát. Startoval v Rakousku – dřívějším
Österreichringu, Salzburgringu, ve Schwanenstadtu, také v Erzbergu -, v České republice, na Slovensku,
v Maďarsku, v původním NDR, v Polsku, v Anglii a Irsku. Startoval na rozličných strojích různých výrobců.
Norton (mezi jinými SS 650 Featherbed, Domi Racer, ), Yamaha (mezi jinými RD 350, TZ 250), BSA,
Kawasaki (mezi jinými Z500), Honda (mezi jinými 750 Egli, CBR600), závodil hned ve více třídách.
Většinou byl jeho závodním náčiním to, co zbylo po ostatních. Vždy ostatní předčil pokud šlo o nastavení
motocyklu a jejich vylepšení, o hledání technických řešení, a ve vynalézavosti.
Na motorce jezdil VŽDY. I v zimě. Legendární byly
novoroční jízdy – k Dopplerově chatě.
Byl velmi výřečný. A on mluvil velmi rád. Dlouho.
Podrobně. Člověk se ho mohl na všechno zeptat, sotva
nějaké téma nemohlo být prodiskutováno, žádná otázka
nebyla příliš hloupá.
Byl bojovný. Za studentských časů byl nejenom jako
předseda vysokoškolské studentské rady i jako bojovník
za vzdělávací systém. Jako takový se setkával s Heinzem
Fischerem, dnes spolkovým prezidentem, tehdy ministrem
pro vědu, právě tak jako s jeho následníkem Erhardem
Buskem.
Byl přímý, upřímný. Nikdy nemluvil zbytečně. Pro všechny
přísný a otevřený: rodina, přátelé, ale fanoušci ho ve
vteřině proměnili na toho nejveselejšího člověka.
Měl drsnou slupku. Jeho projev byl nezaměnitelný. Jeho
způsob vyjadřování byl silný. Jeho výroky byly ostré jako
břitva a přesné.
Měl vlastní smysl pro estetiku.Povrchnosti jako nátěr, lak a outfit mu byly jedno: „Hlavní věc je, že to
funguje!“ Jeho ruce nemohly nikdy zapřít častou dovednost v oleji a šmíru.
.
Měl vlastní představu o pořádku. Byla pochopitelná jen pro
něho. „Hlavní věc, že najdu všechno.“ To také našel. Vždy.
Vyhozeno nebylo právě tak nic, všechno bylo posouzeno
z hlediska využitelnosti a putovalo do skladu/archívu.
Měl vlastní přístup k organizaci času. Vždy měl naspěch. A
vždy měl čas. Na povídání. Na pomoc. Kdykoliv.
Byl rodinný typ. Jeho žena a jeho tři dcery byly na
závodech tak často, jak to jen bylo možné, pokud to šlo
z hlediska času a vzdálenosti. Také i když byl neustále na
cestách – byl v myšlenkách neustále se svou rodinou.. A on
byl hrdý na svá děvčata, která už v nejútlejším věku
dokázala rozlišit očkový klíč od plochého.
Byl velkorysý a pohostinný. Ať už v závodním depu nebo
ve svém domově. Káva a koláč, klobása s chlebem a
minerálka, alespoň to bylo vždy.
Er war grundsätzlich freundlich. Sein Lachen war
ansteckend. Seinem Charme konnte man sich einfach nicht
entziehen.
Byl ze zásady přátelský. Jeho smích byl nakažlivý. Jeho šarmu nemohl člověk prostě odolat.
Prof. Dipl. Ing. Loicht. Nikdy si na tituly nepotrpěl.
O Martinovi toho bylo víc, mnohem víc. Daleko více než
to, co se dá obsáhle popsat. Byl také učitel, nesmírně
nadšený a pomáhající, právě tak jako vedoucí oboru
strojírenství na Vyšší odborné škole TGM ve Vídni. Jako
poddůstojník milice byl členem expertního týmu na štábu
rakouského spolkového vojska.Jako vynálezce a projektant
se podílel na nesčetných vývojových projektech pro firmy
(mezi jiným nové motorové technologie nebo také
průzkumný vrtulník bez lidské posádky). A to zdaleka není
všechno.
Pan Prof. Dipl.-Ing. Martin Loicht. se nesnažil těžit ze
svých titulů. Jako profesor nebyl nikdy zmiňován, jako Dipl.-Ing. svůj titul nikdy nevystavoval na obdiv.
Dokázal si i tak získat respekt. Protože respekt on měl: před jinými lidmi, před jinými názory, před jinými
kulturami, před přírodou a životním prostředím. Ani jednou nezahodil lhostejně papír, depo a kempinkové
tábořiště zanechal vždy čistější než bylo předtím a předpokládal, že je to samozřejmostí i pro ostatní.
Flocki byl geniální. Byl obdařený analytickým
myšlením.Mohl z hlavy, v krátkém čase, spočítat výfuk
nebo jiné dimenzování stroje s odchylkou jen mála
procent, včetně integrálů, výpočtů se závorkami a
goniometrických funkcí.Vysvětloval jednoduchými,
jasnými slovy, na co se jiní technici, a opravdu ne
nenadaní, museli podívat do počítače.
Martin v akci.
Jel více než tisíc závodů na různých strojích.
Martin, vítěz – více než 150krát stál na bedně,na nejvyšším stupni
Rozhodující měrou se podílel na vývoji elektromotocyklů už od poloviny 1990 let. První projekty „týmu
TGM“ byly experimentální modely „Taurus“, v principu kolo s elektromotorem a výkonem rovnajícím se 50
ccm – mopedu, a závodnímu motocyklu „Hermes“, s trvalým výkonem 10 kW na zadním kole. V roce 1999
s ním zajel světový rychlostní rekord na dlouhé trati – deset kilometrů – v Langenlebarnu.
Nejvyšší rychlost: 142 km/h, průměrná rychlost: 98,56 km/h. S dalším motocyklem vlastní konstrukce, se
kterým měl startovat na TTXGP - Time Trials Extreme Grand Prix – na Isle of Man, se jednalo o školní
projekt, pro což vlastně byl založen HTBLuVA TGM-Racing Team.
To byl Martin, Loicht, „Flocki“, jak mu často říkali. Byl to prostě on. A jako takový zůstane v našich
vzpomínkách. Tak moc po něm všichni truchlíme – a my jsme jedna velká, velmi velká mezinárodní
motocyklová rodina. Nikdo nemůže nikdy posoudit, co znamená jeho předčasná smrt pro jeho rodinu, rodiče a
sourozence, pro jeho ženu Nikolu a jeho dcery Johannu, Marlene a Antonii.
Světový rekord na dlouhé trati v Langelebarnu, NÖ, s „Hermesem“,
Martinův projekt elektromotocyklu týmu TGM