Zlín Brezenˇ

Zlín
Brezen
ˇ
Úvodník
Navždy spolu
Je tomu osm let, co je i v naší republice během měsíce února organizován národní týden
manželství. Tato myšlenka vznikla v roce 1996 ve Velké Británii. Posláním Národního
týdne manželství je připomenout si alespoň jednou za rok rozmanitost a krásu manželství
jako základu života rodiny. Organizují se různé akce zaměřené na praktický rozvoj manželství a podporu jeho hodnoty nejen v osobním, ale i veřejném a politickém prostoru.
Také naše církev během měsíce února dlouhodobě plánuje „Modlitební týden křesťanského domova“, ke kterému pravidelně připravuje příručku pro jednotlivé večery. Není to
však záležitost vybrané skupiny mladých rodin s dětmi. Setkávat se mohou všichni, kteří
se chtějí cítit součástí rodiny, záleží jim na vztazích a mají rádi modlitbu.
Členové našeho sboru se během února setkali celkem třikrát: u Škrlových-Jelínkových,
Baliczových a u Žůrků. Bylo to fajn. Děkuji všem, kteří se vydali ze svých domovů posílit
vzájemné společenství. Zažili jsme příjemný večer u modliteb, rozhovorů a v neposlední řadě také dobrého jídla. Myslím si, že potřebujeme víc takových setkání, abychom si
uvědomili, že nám je spolu dobře. Že se dokážeme s porozuměním bavit o společných tématech a těšit se na další setkání. Ježíš dobře věděl, jak se nejlépe budují vztahy (potažmo
Boží království) - kolem stolu. Proto máme v evangeliích tolik příběhů, kdy se zastavuje
u někoho na večeři.
Tento styl se však nedá naplánovat svrchu – direktivně určit. Vyvěrá z naší touhy být spolu, z našeho pozvání druhých, z naší pohostinnosti. Byly doby, kdy to bylo samozřejmé.
Dnešní individualistická a hektická doba nás však uzavírá před druhými. Nenechme se jí
převálcovat. Bude to vůně našich vztahů, která přiláká nebo odradí ty, kteří nás zpovzdálí
pozorují.
Martin Žůrek.
2
Milé a vstřícné přijetí
Jsem rád, že se náš sbor stává čas od času
místem, kde se nesetkáváme jen v rámci tradiční bohoslužby, ale můžeme zvát
hosty a prožívat požehnané chvíle v rámci různorodých aktivit církve a jejich
oddělení.
Jednou z takových sobotních bohoslužeb
jsme mohli prožít v sobotu 14. února. To si
u nás dali „dostaveníčko“ naši milí kamarádi z klubu Pathfinder. Ale abych to uvedl
na pravou míru. Jednalo se o zvláštní bohoslužbu, při které byli ke službě dětem
a Bohu povoláni mladí lidé, kteří úspěšně
zvládli kurz pro rádce v rámci tohoto oddělení církve. Musím také poznamenat, že
tento kurz úspěšně zvládli i tři naši mladí
hoši – Kuba Slováček, Vítek Skřivánek
a Martin Lupták. Mezi ně ještě připojím
i křehké dívčiny sboru Napajedla – Míšu
Reitererovou a Helu Vyčánkovou.
Ano, těch mladých bylo více, ale právě ti naši jsou nám nejblíže a proto jsme
rádi, že právě oni se dali do služeb Bohu
a dětem….
A protože klub Pathfinder má i své vedení
a svou historii, tak jsem oslovil vedoucího
tohoto klubu na Moravě a Slezsku bratra
Lukáše Jurečka a vyptal se na mnohé, co
s tímto oddělením církve souvisí. Také
upřímně děkuji bratru, že se nakonec rozhovor stihl. Při jeho časovém vytížení se
to podařilo opravdu na poslední chvíli.
A vy tak máte možnost se dozvědět třeba
i něco nového.
- Celé naše povídání bude dnes věnováno dětem a práci s nimi. Na úvod
začneme od tebe. Jaká je tvá nejstarší
vzpomínka na setkávání dětí v tehdejší
Stezce písmáka? Na co si nejvíc a nejsilněji vzpomínáš?
Nejstarší a opravdu nezapomenutelná
vzpomínka je hned na tu první schůzku, přesněji výpravu, na které jsem byl.
Navštívili jsme nádherné místo v prostředí břidlicových lomů a dokonce jsem tam
vyhrál svou první „placku“ – tedy obrázek nakreslený (v tomto případě) na kusu
břidlice, oceňující vítěze. Nakonec nám
ujel vlak a my se dostávali domů několika
stopy, vždy v doprovodu jednoho vedoucího, jedna skupinka dokonce zastavila
upravený mikrobus expedice vracející se
z Afriky.
3
A na co si nejvíc a nejsilněji vzpomínám?
Asi na velké požehnání v možnosti zúčastnit se Evropského Camporee Pathfinderů
v Poppi v Itálii v roce 1991. Bylo to relativně krátce po revoluci a pro mne se
tím otevřel dosud nepoznaný a fascinující
svět. Ale to důležitější, o čem chci psát,
byla zamyšlení br. Roberta Badenase.
Dokázal nesmírně zajímavým způsobem
popsat nám dětem teologické termíny,
jako je např. víra, ospravedlnění a podobně. Velmi mne tehdy posunul v mém chápání Pána Boha a jeho ilustrace používám
jako kazatel dodnes i pro dospělé.
- Kam jsi tehdy chodil do oddílu, kdo
vás vedl, kolik vás asi bylo a jakou jsi
měl třeba přezdívku?
Jsem vděčný Pánu Bohu, že jsem mohl
vyrůstat ve sboru Ostrava-Radvanice, který byl živý a velký, a tak i nás v oddíle
bylo vždy okolo 15 dětí. Mohli jsme tak
proti sobě soupeřit hned tři družiny: Lišky,
Veverky a Bobři. Mezi vedoucí, kteří mne
silně ovlivnili, patřil hlavně Jan Rašík
(Bobr), Roman Lipus, ale i náš tehdejší
kazatel br. Jan Nowak, který měl na starosti nejen duchovní témata na schůzkách,
ale prožíval s námi i většinu všech dalších
dobrodružství včetně táborů. A pokud jde
o přezdívky, měl jsem dvě: „horník“, protože, ať jsem dělal cokoli, vždy jsem byl
špinavý, jako horník a „kecal“, protože…
no, to si jistě domyslíte.
- Jak jsi prožíval vaše dobrodružství
ve Stezce, jaké akce a tábory jsi třeba
absolvoval?
Akce Stezky mne vždy přitahovaly, miluji
dobrodružství, přírodu a Pána Boha, a tak
jsem si toto společenství naprosto užíval.
Nezapomenutelné jsou třeba noční hlídky s Mléčnou dráhou nad hlavou, stezky
odvahy, bojovky, závody na lodích, uzlařské souboje, slaňování, stavba velkých
táborových ohňů, vaření v přírodě a další
a další aktivity, které v mé mysli vyvolávají romantické vzpomínky.
- Později jsi dospěl. Jak se ze stezkaře stane rádce či vůdce v klubu
Pathfinder? Jak to bylo u tebe?
U mne to bylo přirozeným vývojem, dostával jsem stále větší a větší odpovědnost, nejprve za družinu, a pak mne na
začátku jednoho tábora oslovil vedoucí,
zda bych místo vedení družiny nepomáhal
jemu a já samozřejmě
s nadšením souhlasil.
- Kde všude jsi zatím
vedl nějaký oddíl, či
děti v Pathfinderu?
Jak už jsem se zmínil, vyrůstal jsem
v Ostravě Radvanicích,
a tam jsem získával
i své první zkušenosti
s vedením ve spolupráci s opravdu Pánem
4
Bohem obdarovanými staršími vůdci.
Svůj první tábor v pozici hlavního vedoucího jsem však prožil s dětmi z Komorní
Lhotky a hlavně vojkovického sboru, kde
jsem byl v té době členem. Pak následovalo povolání do kazatelské služby a jako
kazatel (i když formálně na civilní službě)
jsem navštěvoval akce brněnských oddílů Klubu Pathfinder. V Opavě, kde jsem
působil další roky, jsem kromě spolupráce
s vedoucím oddílu organizoval i pravidelné outdoorové studium Bible pro děti. Pak
přišlo stěhování na Novojičínsko a nová
příležitost zapojit se do práce s dětmi, která má v tomto regionu obzvlášť silnou tradici. Dnes mám kromě své služby v rámci oddělení na MSS na starosti také sbor
Dětmarovice, kde jsme založili zatím alespoň takovou pathfinderovskou přípravku,
ale i tak jsou naše občasná přespávání ve
sboru super akcemi.
- Jsi kazatelem. Ale jak se z kazatele stane vedoucí Pathfinderu na
Moravskoslezském sdružení? Museli tě
k tomu přesvědčovat, nebo ses k tomu
sám hlásil?
Věřím v Boží povolání skrze církev, a tak
mne přesvědčovat bratři nemuseli, ale abych
napsal pravdu, mísily
se ve mně pocity radosti z projevené důvěry,
ale zároveň i obavy, zda
jsem ten pravý, a zda to
vůbec zvládnu. I když
jsem měl k práci s dětmi vždy blízko, byly
oblasti v mé kazatelské
službě, kterým jsem se
věnoval více, a které
mne i více naplňovaly.
Přijal jsem tehdy toto
povolání jako důležitou potřebu církve
a ani malinko nelituji. Prožívám při akcích
i jejich přípravách Boží blízkost a požehnání a stále více a více si uvědomuji, jak je
služba našim dětem – předávání naší víry
a vztahu k Pánu Bohu- nesmírně důležitá.
- Laik se asi zeptá – co takový vedoucí
Pathfinderu na sdružení má na práci?
Takže co tedy vše máš na bedrech? Co
je náplní tvé práce?
To, co na práci kazatele miluji, je mimo
jiné i její dynamičnost a u oddělení dětí
to platí dvojnásob. Začíná to sice ne až
tak milým „závalem“ e-mailů, ale za každým z nich se skrývá nějaká aktivita a to
je super. Takže pominu-li administrativu,
vyúčtovávání akcí a správu vybavení, naplňuje můj čas příprava aktivit různého
charakteru – např. Helfštýnu, či Múzičky
pro děti, vzdělávacích a motivačních kursů pro rádce a dospělé vedoucí, táborů,
camporee a určitě v neposlední řadě i bohoslužeb zaměřených jak na děti, tak na
podporu služby vedoucích. To vše mám
možnost realizovat s mnoha spolupracovníky napříč nejen naším sdružením, a tak
se vždy těším i na porady týmů jednotli-
5
vých aktivit, které mne nesmírně povzbuzují a inspirují. Důležitý je pro mne i čas
věnovaný přípravě rozličných materiálů
a hlavně promýšlení vizí a konkretizace
cílů oddělení dětí.
- Jako hlavní vůdce Pathfinderu na
sdružení máš asi přehled o tom, kolik
v současnosti je zde oddílů, dětí, vedoucích a rádců. Takže kolik asi tak? Je někde přehled o tom, kolik je třeba i dětí
mimo církev?
V loňském roce bylo na Moravskoslezské
sdružení zaregistrováno 34 oddílů v Klubu
Pathfinder a přibližně dalších 5 fungovalo v rámci jiných organizací (jako např.
Ymca, Junák), či bez nějaké registrace.
Včetně dospělých vedoucích a registrovaných příznivců je tak na MSS více jak
1300 Pathfinderů.
- Jaké akce v rámci sdružení se pořádají a kde? Jak jsou na tom s účastí?
Sdružení pořádá pouze dvě velké akce pro
děti - důraz je kladen na práci oddílu, potažmo oblasti. A to dobrodružný Helfštýn,
kam přijde vždy něco přes 200 účastníků
a o něco méně početně zastoupena „umělecká“ bohoslužba Múzička, jejímž hlav6
ním smyslem je podpořit zapojení našich dětí
a jejich darů do našich
bohoslužeb. Letní tábor
MSS je pak nabízen
všem, dětem, které nemají s kým jet, stejně
jako oddílům, které si
na tábor netroufnou,
nebo jen chtějí poznat
nové kamarády a nabrat další inspiraci. Pro
starší a dospělé pak připravujeme již zmíněné:
rádcovské, či vůdcovské kursy, vzdělávací nebo motivační (zážitkové) speciály,
výroční bohoslužbu a podobně. V rámci
Unie se pak děti mohu setkávat na unijním camporee organizovaném jednou za
čtyři roky a na divizním camporee, taktéž
organizovaném jednou za čtyři roky.
- To, co se konalo ve Zlíně v sobotu
14. února bylo novinkou? Proč právě
slib rádců a proč právě ve Zlíně?
Poprvé jsme výroční bohoslužbu vděčnosti organizovali v roce 2013 v Olomouci.
Jejím smyslem je prožít společenství
vedoucích spolu s místním sborem, vzájemně se povzbudit, modlit se jeden za
druhého, ale také v přítomnosti rodičů,
členů církve odevzdat rádce, či vedoucí
do služby Pánu Bohu. A proč ve Zlíně?
Vzhledem k tomu, že asi jedna čtvrtina
účastníků posledního rádcovského kursu
pocházela z oblasti Zlína, a navíc bylo
našim záměrem poděkovat br. Jarkovi
Šlosárkovi, byl Zlín nejlepší variantou.
Chci proto využít příležitosti a poděkovat
za velmi milé a vstřícné přijetí.
- Jak vlastně vznikla myšlenka a ná-
sledná realizace vyškolení rádců v roce
2014?
Vzdělávání rádců a vůdců je v naší Unii
nastaveno ve dvouletých cyklech. Jeden
rok je vůdcovský kurs, druhý rádcovský,
a pak znovu vůdcovský. Jde tedy o pravidelnou aktivitu, jejímž cílem je motivovat a připravit nejen novou generaci pro
službu.
- Naše povídání se blíží ke konci. Celá
práce s dětmi se nedá dělat bez rádců
a vůdců na sborech a v oddílech. Tak
i ty potřebuješ a máš určitě tým nejbližších spolupracovníků. Kdo je ti tedy
pracovně nejblíže?
Jak jsem již v jedné z odpovědí naznačil,
jsem nesmírně vděčný za množství různorodě obdarovaných spolupracovníků.
Velkou podporu a pomoc cítím předně ve
Výboru KP MSS složeného ze zvolených
oblastních vedoucích a členů Výkonné
rady. Snažím se ale i o to nevyužívat jen
určitý okruh spolupracovníků, oslovujeme
proto nové potenciální členy týmů napříč
sbory i věku, a tak mne Pán Bůh obohacuje nejen o nové kolegy, ale často i nové
přátele. Zvláštní požehnání pak vidím ve
dvou mladých kazatelích, kteří nesou po-
tenciál být mými nástupci.
- Jak ty osobně vidíš budoucnost
klubu Pathfinder – tedy aspoň co se
Moravskoslezského sdružení týče?
„Skvěle“ a to hned ze tří důvodů: 1. proto, že jsem přesvědčen o zvláštním Božím
požehnání pro všechny, kdo vychovávají
a vedou děti, 2. proto, že jsem v našich
kurzech poznal mnoho nadšených, veselých a obdarovaných rádců a vedoucích
a 3. proto, že jsem vždy cítil velkou podporu od vedení Moravskoslezského sdružení pro toto oddělení a věřím, že bude
i v budoucnu.
- Máš nějaké přání do budoucna – pro
sebe, Pathfindery a třeba i církev?
Mým největším přáním ve spojitosti s oddělením dětí je, aby se v každém sboru
našel někdo, kdo přijme zvláštní Boží povolání pro práci s dětmi, aby tito lidé cítili
podporu a modlitby sboru, a aby se vedle nich časem objevil vždy i někdo další,
kdo bude povolán, aby převzal pomyslnou
štafetu, aby se tak skrze naši službu mohly
nejen naše děti setkávat s Pánem Bohem.
Díky za rozhovor – P. Matula
Příběhy z Bible, které mám rád
V sobotu 21. února jsme prožili nevšední čas v době, kdy tradičně máme kázání. Ono ale vlastně kázání bylo. I když
jiné a z jiných úst, než bývá zvykem.
V rozpisu kázání bylo napsáno – Roman
Vyčánek. A opravdu – Roman program
zahájil, i úvod ke slovu měl. Četl nám verše Nového Zákona – příběh velmi známý
o tom, jak se k Ježíši tlačily děti a učedníci
je od něj odháněli. A tu Ježíš promluvil ta
známá slova – nechte jíti děti ke mně…
Dál to známe a dál již ani Roman moc nepokračoval. K tomu, abychom slyšeli Boží
slovo, měl své malé pomocníky. Právě ty
děti. Nebojte se – nestal se zázrak, nebyly to ty samé děti z té doby a toho příběhu. Byly to děti z napajedelského sboru.
A nadpis tohoto článku byl i hlavní myšlenkou pěti příběhů Bible.
Příběh Mojžíše, zázračně vysvobozeného
7
a zachráněného z vod Nilu.
Příběh malého Samuele – budoucího kněze a proroka z doby, kdy byl sám bez maminky u velekněze Élího a Hospodin na
něj několikrát v noci volal.
Připomínat, o čem byl příběh Davida,
pasoucího ovečky a přesto Hospodinem
vyvoleného za krále nad Izraelem asi taky
netřeba.
Čtvrtý příběh nás zavedl do doby izraelského zajetí a do doby, kdy Daniel – politik a především upřímně věřící muž - nic
nedbal na hrozící nebezpečí a zůstal věrný
svému Bohu, i když nakonec prožil noc se
lvy.
Poslední příběh nás zavedl do doby, kdy
po Judeji a Izraeli chodil zvláštní muž
jménem Ježíš. Pro mnohé mistr, prorok,
učitel. A protože se vždy kolem něj tísnilo mnoho lidí, vzrůstem malý výběrčí
daní Zacheus,aby na něj viděl, si vylezl na
strom. A jak to bylo dál, všichni víme.
Ptáte se, proč toto vše připomínám?
Myslím, že právě takováto forma – písničky, hudební přednesy a vyprávění příběhů, které jsou blízké nejen dětem, mají
své místo v našich bohoslužbách. Vždyť
8
právě příběhy Bible jsou základem toho,
jak lze chápat a přijímat Boží slovo již od
nejútlejšího věku. Každý ten příběh měl
i své poučení pro nás, pro naše děti…
Nevím, jestli si pamatujete na malý článeček od br. Drbohlava někdy v zimě
v našem časopisu. Právě tam své dojmy
a postřehy z programu napajedelských,
který zazněl i u našich milých babiček
a dědečků na Klečůvce, popisoval. Jsme
moc rádi, že Napajedelští, i když se momentálně nachází jako Izraelci „na cestě
do zaslíbené země“ – do nového místa setkávání, se nevzdávají a slouží tím, co umí
a čím sloužit mohou.
Děkujeme všem dětem – Haničce
a Moničce Horákovým. Danečkovi
a Šimonkovi Králíkovým, Lukáškovi
a Davídkovi Sukupovým. To byli ti nejmenší, co u nás vystoupili. Za ty větší
připomenu sourozence Míšu a Davču
Reitererovy. Nemoc znemožnila vystoupit dětem Petruželovým - Aničce
a Honzíkovi, zastoupila je jen Danča.
A pak zbývají muzikanti a rodiče. Nevím,
jestli připomínat. Prostě rodiče těchto dětí.
Největší podíl na bohoslužbě mají tvůrci
a scénáristé. A vlastně ani nevím, kdo
za tímto počinem stojí. Ale dle pohybu
v přední řadě asi Pavel Horák (ten se pohyboval na podiu) a Mirka Sukupová (ta
napovídala í dětem dole pod podiem).
Věřím, že něco podobného se třeba podaří i v budoucnu. Taková ztvárnění biblických příběhů se pamatují lépe a déle, než
teologický rozbor. Prostě vše tkví v jednoduchosti a názornosti.
Díky vám všem, sestry, bratři a děti
z Napajedel.
Reportáž z nevšedního „kázání“
zaznamenal P. Matula
Sborová oznámení
- V měsíci březnu 2015 proběhne sbírka
za účelem pořízení sborového počítače.
U vstupu do sálu bude umístěna
pokladnička
na dary s uvedením termínu, do kdy bude
sbírka probíhat a za jakým účelem
- První a třetí sobotu v měsíci budou do
programu
bohoslužeb
zařazovány
společné
modlitby. První sobota – modlitby
ve dvojicích na začátek sobotní školy.
Třetí sobota - společné krátké
modlitby s mikrofonem po řadách.
- Křest Marie Kaderkové se uskuteční
v sobotu 21. 3. 2015 jako součást sobotní
bohoslužby Večeře Páně.
- V neděli 22. 3. proběhne u nás v modlitebně společná bohoslužba zlínských církví. Koná se, se vždy jednou za rok a zúčastňují se jí Reformovaní, Křesťanské
sbory, Apoštolská církev a další.
- V traktátu jsou k dispozici úkoly SŠ na
II. čtvrtletí na téma Lukášovo evangelium
a nový Advent.
- Ve dnech 10.–12. 4. 2015 se bude konat
konference žen v Malenovicích v
Beskydech. Pozvánka je vyvěšena na
nástěnce.
- Od soboty 28. 2. jsou sborová oznámení
pravidelně uváděna na webu sboru.
Tajemnice sboru
9
Drahocenný čas – ztracené drahokamy
Jsou navždy ztracené?
Šedesát drahocenných kamenů – to je šedesát minut, z nichž se skládá každá hodina. Můžeš je proměnit buď v hodnoty,
nebo je promarnit a tím jednou provždy
ztratit. Jak mnoho lidí často bezmyšlenkovitě a lhostejně mrhá nejen svým časem, ale i časem jiných. Pamatujme, že
čas tvoří osnovu, ze které je utkán náš život. Vážíme si každé minuty, jakoby byla
vzácným drahokamem? Ale někdo řekne
– co je to minuta? Vždyť je to jen zlomek
ČASU? Je to opravdu na pováženou, jak
plýtváme časem. Život je jako běh o závod, při kterém si závodníci šlapou na
paty. Běda tomu, kdo se jen na moment
zastaví! I v knize Moudra je psáno o čase
– např. Efez. 5, 15.16 – Dávejte si dobrý
pozor na to, jak žijete…. Nepromarněte
tento čas.
Dnes velmi často slýcháme slova – „nemám čas!“ Problém je v tom, že někdy
promarníme drahocenné minuty, kterých
se nám pak nedostává. Každý člověk je
jen uzlíčkem zvyků, svázaných motouzem
časem! Opravdu záleží na každém z nás,
jaké zvyky si vytvoříme – jak šetřit a hospodařit s časem. Máme mnoho příkladů,
jak lze využívat vzácné minuty našeho
drahocenného času!
Čas je určitě vzácný a nic není možné změnit na tom, že opravdu „pádí“. Ztracený
čas se nikdy nevrátí! Nyní, když studujeme v knize Moudra, jak Daniel věnoval
svůj čas modlitbám…, Samařan věnoval
svůj čas na cestě zraněnému…, v Přísloví
nacházíme v 31. kapitole – „ženu statečnou kdo nalezne, která věnuje svůj čas
svému domu…, dejte jí z ovoce jejích rukou, ať ji chválí v branách její činy“!
Přemýšlím o tom, co udělám v tomto
věku se svými minutami, hodinami, dny!
Využiji moudře bohatství, které je v nich
skryto?
Kdosi řekl: „Včerejšek už není a zítřek neexistuje. Dnešek je náš!“ Ano – proto věnujme svůj čas modlitbám. Jako v celé 12.
kapitole Římanům – dary pro život, verš
12 – z naděje se radujte, v soužení buďte
trpěliví, v modlitbách vytrvalí.
S láskou vaše Evža Macháčková
Doslov: jako dobrovolník ADRA – pokud
mně budou síly a zdraví stačit, chci tento
čas věnovat ještě potřebným na Senioru B
a C na Baťově. Tuto práci v rámci CČK
dělám již přes 50 let.
Putovní historicko-vědecká výstava
Genesis
V měsíci březnu k nám zavítá putovní
výstava s tématem Stvoření. Je z dílny
o.s. Maranatha a jejím autorem, realizátorem a lektorem je Mgr. Libor Votoček.
Zároveň s ním se bude střídat v přednášení i RNDr. Pavel Kostečka ze sboru
Vsetín. U nás se výstava uskuteční v ter10
mínu od 16.–19. 3. 2015 a bude připravena v prostorách Zlínského klubu 204 (bývalá Knihovna Fr. Bartoše) - pro veřejnost
vždy v podvečery. Srdečně jsou zvány
i zlínské a malenovické školy, pro které je
rezervován dopolední čas. Součástí výstavy je promítání dokumentu z přírody s hu-
debním doprovodem České filharmonie,
přednáška, výstava zkamenělin a tématické literatury i přehledné rollupy.
Jednotlivá témata jsou tato:
Pondělí 16. 3. 2015 - Mgr. Libor Votoček
“Jak (ne)vznikl svět - aneb původ a historie vesmíru, života a člověka z pohledu
vědy a víry 21. století”
od 9-12 hod a od 17,30 hod. v sále č.110
Úterý 17. 3. 2015
Mgr. Pavel Kostečka Rn.D.
„Když se na tebe dívám, aneb jak jsme
(ne)dokonalí“
od 9-12 hod. a od 17,30 hod. v sále č.110
Středa 18. 3. 2015
Mgr. Libor Votoček
“Je všechno zákonité? - aneb poselství pro
všechny milovníky/odpůrce zákonů a vyježděných kolejí.“
od 9-12 hod. v sále č.110 a od 17,30 hod.
v místnosti Family point
Čtvrtek 19. 3. 2015 Mgr.Pavel Kostečka
Rn.D.
„Byla potopa nebo jen povodeň“
od 9-12 hod. v sále č.110 a od 17,30 hod.
v místnosti Family point
Je to výjimečná příležitost nejen pro nás,
ale i pro naše přátele, prosím pozvěte je,
vstup je volný. Upoutávky na tuto akci najdete v magazínu Zlín v březnovém čísle,
na stránkách KKC, aktuálně v trolejbusech a také budou k dispozici pozvánky
k osobnímu zvaní. Děkuji všem, kteří přislíbili svou pomoc v organizaci a pokud
se ještě někdo chcete připojit, kdo nebyl
osloven, rádi to přivítáme.
Ať se celá akce vydaří ke spokojenosti návštěvníků a je přínosem k rozšíření obzorů
na toto téma mnoha lidem.
-is-
Pohlazení…
Jestliže si uděláte čas na čtení následujících řádků, slibuji, že skončíte s jasnějším pohledem do budoucnosti. Tato
témata nás všechny skrytě ovlivňují každý den, napsal Andy Rooney, muž, který
má dar říci málo slovy tak mnoho.
Naučil jsem se,
že nejlepší učebnicí života je minulost
staršího člověka, než jsem já,
že když jsi zamilovaný, je to na Tobě
vidět,
že stačí, aby jeden člověk řekl: „Cítím se
s tebou dobře“, aby ses cítil dobře,
že mít dítě usínající v náručí je tím nejkřehčím krásným pocitem na světě, že být
přátelský a laskavý je více než mít pravdu,
že nikdy nemůžeš odmítnout dárek od
dítěte,
že vždy ještě zbývá možnost pomodlit se
za někoho, když už nemáš sílu mu pomoci
jiným způsobem,
že nezáleží, jak váženým jsi v životě,
že každý potřebuje přítele, který s ním dokáže dělat i hlouposti,
že všichni někdy potřebují držet v dlani
něčí ruku a srdce, které jim rozumí,
že malá procházka s mým otcem kolem
bloku domu za letního večera, když
jsem byl malý, učinila velké zázraky
v okamžiku, kdy jsem dospěl,
že život je jak role toaletního papíru,
11
dostaneš se tím dříve ke konci, čím rychleji se odvíjí,
že bychom měli být rádi, když nám Bůh
nedává vše, oč ho žádáme,
že peníze nedělají postavení mezi lidmi,
že právě malé, denní události dělají život
velkolepým,
že pod tvrdou schránkou každé osobnosti
se skrývá někdo, kdo
potřebuje být oceněn a milován,
že Pán neučinil vše v jeden den, což mě
nutí k zamyšlení, jestli já bych měl,
že ignorování skutečnosti nemění skutečnost jako takovou,
že když plánuji jít společnou cestou s někým, dávám mu současně možnost, aby
mi ubližoval,
že láska, ne čas, zhojí všechny rány,
že nejlehčí cesta vyrůst jako osobnost je
obklopit se lidmi chytřejšími, než jsem já,
že každý, koho potkáš, si zaslouží být pozdraven s úsměvem,
že není nic sladšího než spánek s vlastními dětmi a cítit jejich dech na tváři,
že nikdo není dokonalý, dokud se do něj
nezamiluješ,
že život je tvrdý, ale já jsem tvrdší,
že šance nejsou nikdy ztraceny,
tu kterou propásneš, dostane někdo jiný,
že jestliže jsi naplněn trpkostí, štěstí zakotví někde jinde,
že bych si přál říci ještě jednou otci, jak ho
mám rád, předtím, než odešel,
že každý by měl svoje slova udržovat jemná a něžná, protože zítra se k němu mohou
vrátit,
že úsměv je nejlevnější způsob jak zlepšit
svůj vzhled,
že si nemohu vybrat jak se cítím, ale mohu
si vybrat, co s tím udělám,
že když můj nově narozený vnuk svírá
můj prst ve své malé pěsti, jsem zblázněný do života,
že každý by chtěl žít na vrcholu, ale
všechno štěstí a růst se uskutečňuje při
cestě tam,
že nejlepší je dávat rady jen ve dvou případech: pokud jsi o ně požádán nebo při
nebezpečí ohrožení života,
že čím méně času musím strávit prací, tím
více věcí udělám.
Pro všechny:
Ujistěte se, že jste přečetli vše až do
konce. Ukažte svým blízkým, jak vám
na nich záleží.
Převzato – D. K.
Chtěls, abych žila
Pokračování z minula
Moji milí,
vzácné zaslíbení z evangelia Matoušova
6, 33, že nám bude přidáno, co budeme
potřebovat, se potvrdilo při hledání a přidělení bytu Nad Ovčírnou.
Hned po svatbě v r. 1947 jsme s manželem
podali žádost o byt. Řekli nám: „Máme
čtyři tisíce žádostí, můžete bydlet tak za
pět let.“ Nad Ovčírnou bydleli většinou
12
ředitelé, finanční ředitel, tajemník ředitele
a jiní prominenti. Po válce bylo hodně lidí
vyhozeno, změnil se režim a můj otec věděl, že jeden domek po řediteli bude volný. Šel na bytový úřad, aby mu dali naši
žádost. Nechal tam napsat ulici a číslo
domu, že tam budeme bydlet dvě rodiny,
tedy já s manželem a moji rodiče. Tyto
domky dostávaly většinou rodiny s více
dětmi. Měli jsme sousedy se sedmi dětmi
a o kus dál dokonce s devíti dětmi. Díky
Bohu jsme se v roce 1949 stěhovali Nad
Ovčírnu a bydleli u Zimního stadionu až
do důchodového věku.
Jednu úsměvnou příhodu napíši. Týká se
mého nejstaršího syna. Od malička byl
zvyklý na večerní čtení kapitol z knih od
E.G.W. Petr, ještě maličký, si vždycky
klekl, zavřel oči, sepjal ručičky a rtíky pohyboval, jakoby se modlil. Samozřejmě,
v roce a půl toho ještě moc nenamluvil.
Jednou jsem jela s kočárkem po Březnické
ulici a u druhého domu od kina mě zastavil pán a prosil, zda bych mohla navštívit
jeho paní. Že ho vyhodili ze závodní dechovky, kterou dirigoval, protože nechtěl
červenou knížku (KSČ). Založil novou
kapelu v Rožnově pod Radhoštěm, svém
rodišti, a do Zlína jen dojížděl. Paní, asi
šedesátiletá, byla sama. Byla zvyklá, že
se její muž o všechno staral a nyní nemohl tak často z Rožnova dojíždět. Prosil
mne, zda bych této paní pomohla s nákupy. Hned druhý den jsem ji s Petříčkem
navštívila. Pohostila nás. Řekla jsem jí,
že jsme celá rodina věřící a modlíme se
i před jídlem. Jak to Petr uslyšel, hned
sepjal ruce, zavřel oči a začal se dětskou
řečí modlit. Paní se smála do kapesníku
a podruhé, jak jsme tam přišli, řekla mu,
ať se pomodlí, že mu dá něco dobrého. Jak
stál, klesl na kolena, zavřel oči, sepjal ruce
a nahlas breptal…tak ji aspoň rozveselil.
Do Peťových pěti let jsme je navštěvovali
i v Rožnově.
K sousedům vedle se nastěhovala mladá
rodina i s maminkou pana Blažka. Tato
paní byla velmi nešťastná. Viděla jsem ji
venku plakat, tak jsem ji zvala k nám a vyučovala Boží pravdě. Našla jsem jí byt Na
Zarámí, i práci. Paní Blažková začala chodit do sboru. Křtili jsme ji ve 23 hodin na
Příluku – bratr Jan Kantor, br. Pimek a já
– bylo to už v době zákazu činnosti církví.
Pršelo, tak nás nikdo nesledoval. Zavedla
jsem ji domů a šla po půlnoci městem
k domovu. Od radosti jsem se ani nebála.
Doba zákazu byla velmi těžká pro náš
rozrůstající se sbor. Na jednu epizodu si
vzpomínám. V pátek 30. září 1952 jsme
cvičili zpěv v pronajaté místnosti na Staré
Malenovské.(V evangelickém kostele,
kde jsme se shromažďovali, to nebylo
možné. Sál jsme museli krátce po poledni
vyklidit). Když jsme skončili se zkouškou zpěvu, padl můj zrak na basu, která
stála v koutě místnosti. Mládež ji koupila
za vydělané peníze při propagaci abstinenčního svazu. Řekla jsem manželovi:
„Vem tu basu k nám.“ On bez slůvka odporu ji vzal na ramena a přinesl domů na
Letnou, nebylo to daleko. Nad Ovčírnou
nám přes zimu natírali okna. V sobotu
1. října 1952 ráno jsme se s pláčem vraceli od evangelického kostela, místa našich
bohoslužeb. Zákaz!!! Už jsme se nemohli
scházet. Evička Kantorová hrála na violoncello, bratr Samiec hrál na violu, bratři Kekrt a Škrla na housle, Miloš Bijok
na trubku nebo flétnu, Zdena F. na klavír.
Navíc ještě mandolíny a nevím, co ještě
všechno zůstalo v místnosti pro zkoušky.
Samozřejmě výše jmenované hudební nástroje. Všechno bylo zabaveno. Odvezli
i nové zpěvníky, všechny knihy z knihovny. Jen basa, kterou odnesl můj manžel,
byla zachráněná. Hned jsem
nastoupila do hudební školy učit se hrát.
Otec mi k patnáctým narozeninám koupil
klavír, tak už jsem na jeden hudební nástroj uměla.
Mám v živé paměti tuto první sobotu
zákazu. Bylo to velmi smutné, ale věřili
jsme v Boží ochranu a té se nám dostalo…
Vaše Jindra
13
O pláči
Pláč člověka patří mezi jeho biologické
vlastnosti, kterými je schopen reagovat na
zevní i vnitřní bolesti, ty, které jsou viditelné i ty duševní.
Malé dítě pláče, když upadne, když ztratí
z dohledu maminku, když má zůstat samo
ve tmě… Ani v dospělosti se tohoto projevu nezbavíme. I když se nám věkem posune práh bolesti fyzické, zmenší se však
také naše emoce? Bázeň ze tmy zmizí, ale
přibudou další citové vztahy – narozením
sourozenců, později k manželům, vlastním dětem, jejich dětem atd…
Také upřímné milování Boha je jeden
z největších citů. A ruku na srdce. Při
představě umučení Ježíše Krista (který sám plakal nad lidmi), nezaleskla se
ve vašem oku slza? Jak často je váš pláč
utajovaný a kdy neskrývaný? Dá se dobře
ovládat? Mnohdy je v něm velká prosba
o pomoc, to když je člověk zoufalý, když
ví, že není v jeho silách zbavit se bolesti…
Věřící mají velkou milost a naději
v Bohu, prosí ho o pomoc. Písmáci znají větu: „ Plačte s plačícími a radujte se
s radujícími…“
Na Nové Zemi už pláč nebude.
J. B.
Historie sboru Zlín
1980 -1990
První rok tohoto údobí
nezačíná vůbec dobře.
19. září 1980 ve věku 85
let umírá pozemskému životu první adventistka ve
Zlíně s. Libosvárová.
Na konci roku 1980 má
sbor 123 pokřtěných členů.
V létě roku 1982 opět změna kazatelů. Z Prostějova
přichází kazatel br. Jan
Loder s rodinou. Jeho
manželka se hned ujímá dirigentství sborového zpěvu – chlouby gottwaldovského
sboru.
Sbor v té době je generačně vyvážen.
Má početnou skupinu dětí, mládež – to je
také silná generace. Dnes jsou děti tehdejších mládežníků již dospělé, nebo na prahu dospělosti.
14
Společná shromáždění se konají ve velkém sále evangelického kostela.
A sbor v tom malém sále, kde
se schází již třetí desítku let,
je více než přeplněn. Často
se konala společná posezení,
na kterých se hrály i hry. Hra
o ševci a jeho učednících přesně vystihovala to, čím bylo
město známé. Gottwaldov,
město ševců.
Žel kronika o té době moc nevypovídá. Má jakoby dovolenou. Přesto
jedna velká samostatná historie se v té
době začala psát.
Do Gottwaldova přichází ze Slovácka
František Mališ, kterému se až dodnes neřekne jinak než Fram. A protože má blízko k přírodě, dětem a duchu „čundráctví“,
spolu s Honzou Uličným zakládají turistický oddíl Daleká cesta. Ten navazuje na
zde vypadalo. Zachovalo se a našlo
jen jediné foto, to od Uličných, a místo je již ve viditelně lepším stavu, než
bývalo v letech dřívějších.
letní tábory let minulých na Damašku.
Vzniká pověstný Goliášův meč – po letech odmlky opět oživen do dnešních dní.
Na sklonku osmdesátých let je ve společnosti cítit, že vládci naši vlasti již neví, jak
dál řídit a vést tento národ, který se stal
velmi ateistickým. Město Gottwaldov je
již více než osmdesátitisícovým městem.
Na Jižních Svazích stojí centrální sídliště, Malenovice jsou městečkem ve městě,
a i jinde je vidět, že se město od dob Bati
rozrostlo. Otrokovice jsou díky továrně
Barum a koželužnám také docela větším
městem, ve kterém bydlí i mnoho našich
spoluvěřících.
V té době se zdá, že konečně po desítkách
let se sbor v Gottwaldově dočká vlastní
modlitebny.
Několik
členů
sboru
bydlících
v Malenovicích upozorňuje na nehostinné místo na rozhraní staré
a nové části Malenovic. Jde
o místo zrušeného hřbitova.
Nehostinné až přímo odpuzující, naproti hospody
Sokolovna.
Žel, foto tohoto místa z té
doby nikde nelze nalézt, takže nemůžeme vidět, jak to
Jednání s úřady vedl především br.
Loder. Nakonec tu byl den, kdy
úředníci jednali o přidělení tohoto
místa Církvi adventistů. A pod okny
stála skupina modlících se věřících.
Výsledek není třeba prozrazovat.
Pozemek je církvi přidělen, může se
začít budovat.
Církev pro další období, kdy se dá předpokládat, že kazatel bude v čele budování,
povolává do Gottwaldova věkem mladšího kazatele br. Gustava Klodu. Přichází se
třemi malými dětmi a mladou manželkou.
No, postavou nevypadá, že by to byl kdovíjaký „trhač budovatel“.
Jak to zvládne? To je možná otázka mnoha lidí ve sboru.
Euforie ze získání pozemku pro vlastní
modlitebnu a příchod mladého kazatele
přebíjí listopadové a prosincové dny roku
1989. Co se dělo, netřeba říkat. Pár fotek
a vzpomínky pamětníků té doby prozrazují, že mocná KSČ a její vláda končí.
A s ní i na počátku roku 1990 název města Gottwaldov. Vrací se starý, ale dobrý
ZLÍN.
Zde naše putování zase přerušíme.
15