veřejné

MASARYKOVA UNIVERZITA
FAKULTA FILOZOFICKÁ
PRÁVO
KAPITOLA 3
VEŘEJNÉ PRÁVO
DISTANČNÍ VÝUKOVÉ OPORY
PRO KOMBINOVANÉ STUDIUM UČITELSTVÍ
OBSAH
1.
VEŘEJNÉ PRÁVO
1.1
1.2
1.3
1.4
2.
ZÁVĚR
2.1
3.
Ústavní právo
Finanční právo
Správní právo
Trestní právo
Klíčová slova
STUDIJNÍ PRAMENY
3.1
3.2
Doporučená literatura
Internetové zdroje
1. VEŘEJNÉ PRÁVO
Je vedle práva soukromého druhým právním odvětvím. Z hlediska četnosti právních předpisů
tvoří veřejné právo převahu nad úpravou soukromoprávní. Důvodem je široký okruh právních
odvětví (právo: ústavní, správní, finanční a trestní), které veřejné právo upravuje. Veřejné
právo není na rozdíl od práva soukromého kodifikováno v jednom předpise, ale v desítkách
právních předpisů různé právní síly. Pro úpravu veřejnoprávních vztahů platí, že jedním ze
subjektů je vždy orgán veřejné moci (správní či soudní orgán). Dále se zde uplatňují: princip
nerovnosti účastníků ve vztahu ke správnímu či soudnímu orgánu, princip závaznosti
(kogentnosti) právních norem a princip vynutitelnosti (uložením sankce) v případě nedodržení
postupů a povinností uložených právním předpisem.
1.1 Ústavní právo
Je samostatné právní odvětví. Je upraveno ústavními zákony, které jej odlišují od ostatních
právních předpisů a to jak z hlediska obsahu: jsou zde vymezeny nejdůležitější právní vztahy
ve státě (tzn. strukturu a kompetence státních orgánů a institucí včetně postavení občana vůči
státu), tak formy: ústavní zákony mají nejvyšší právní sílu (tzn., že ostatní právní předpisy s
nimi nesmějí být v rozporu) a způsobem jejich schvalování (vyžadována kvalifikovaná
většina).
Mezi základní právní předpisy zahrnujeme zejména:
• ú.z. č. 1/93 Sb., Ústava ČR
• ú.z. č. 23/91 Sb., Listina základních práv a svobod (LZPS)
• ú.z. č. 347/97 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků
•
z.č. 3/93 Sb., o státních symbolech ČR
Ústava je „nejvyšším“ zákonem ČR. Vychází z principů: parlamentní demokracie, tj.
dominance Parlamentu nad výkonnou mocí (vládou) a občanského principu suverenity lidu
(nezávislosti), kdy lid (nikoliv národ) je zdrojem veškeré moci ve státě. Tato moc je
realizována prostřednictví orgánů zákonodárné, výkonné a soudní moci.
Samotná Ústava je rozdělena na 8 hlav (a 113 článků). Začíná preambulí (úvodním
prohlášením), dále upravuje postavení občanů ve státě, rozdělení moci mezi orgány
zákonodárné (Parlament, Senát), výkonné (presidenta, vládu, státní zastupitelství) a soudní
(Ústavní soud a soudy).
Moc ve státě vykonává lid prostřednictvím zákonodárných a výkonných orgánů. Na moci se
může lid podílet přímo prostřednictvím referenda (dosud nebyl tento typ ústavního zákona
upravující celonárodní referendum přijat). Součástí ústavně právní úpravy je i vymezení
státních symbolů (tj. státní znak, státní barvy, státní vlajka, státní pečeť, státní hymna a vlajka
presidenta).
Moc zákonodárnou (Hl.2) reprezentuje a vykonává Parlament složený ze 2 komor:
• Poslanecké sněmovny
• Senátu
Zákonodárnou iniciativu (Čl.41) tzn. právo předkládat návrhy zákonů mají jak poslanci,
senátoři, vláda, tak i zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. Navržené zákony
schvalují obě komory, je-li přítomna 1/3 jejích členů. K přijetí navrženého zákona je třeba
souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců či senátorů, ke schválení ústavního
zákona či mezinárodní smlouvy je vyžadována 3/5 většina všech zvolených poslanců a 3/5
přítomných senátorů. Schválený návrh zákona je předkládán presidentu republiky, který jej
může do 15 dnů s odůvodněním vrátit zpět Poslanecké sněmovně (mimo ústavní zákony). O
vráceném návrhu hlasuje Sněmovna znovu, není-li zákon (změněn) je přijat, schválením
nadpoloviční většinou všech zvolených poslanců.
Moc výkonnou (Hl.3) též exekutivní, vykonávají 3 orgány:
• president republiky
• vláda
• státní zastupitelství
Moc soudní (Hl.4) je nezávislá, tvořena a vykonávána (dvoustupňovou) soustavou soudů.
Zajišťuje ochranu a uplatňování práv v soudním řízení. Soudci jsou nezávislí, nestranní při
rozhodování jsou vázáni pouze zákonem.
Soustavu soudů tvoří (Čl.91): Ústavní soud (Čl. 83 a násl.), Nejvyšší soud a Nejvyšší správní
soud (Čl.92), které mají své sídlo v Brně, dále dva Vrchní soudy se sídlem v Olomouci a
Praze a soudy krajské a okresní.
Ústava rámcově upravuje i pravomoc 2 nezávislých institucí:
• Nejvyšší kontrolní úřad
• Českou národní banku
Součástí Ústavy a tzv.ústavního pořádku je Listina základních práv a svobod (LZPS).
Upravuje základní práva a svobody jednotlivce, garantuje ochranu před zásahy státní moci a
stanoví úkol státu poskytovat tato základní práva a svobody jednotlivcům.
Práva představují oprávnění určitým způsobem jednat nebo nejednat, tzn. vybrat si formu i
obsah svého jednání a uplatňovat je vůči státu.
Svobody zaručují určité hodnoty, které jsou nedotknutelné a chráněné.
V rámci úpravy práv a svobod se uplatňují 4 principy:
• nezadatelnosti (nikdo je nemůže na nikoho převést ani darovat)
• nezcizitelnosti (nikomu nemohou být odebrány)
• nepromlčitelnosti (nezanikají během života)
• nezrušitelnosti (stát je nemůže prohlásit za neplatné)
Podmínky omezení základních práv a svobod (ZPS) jsou stanoveny v Listině. Státní moc je
může omezit pouze a jen na základě zákona a v jeho mezích.
Základní práva a svobody jsou členěny na:
• základní lidská práva a svobody Čl. 5 – 16
• politická práva Čl. 17 – 23
• práva národnostních a etnických menšin Čl. 24 – 25
• práva hospodářská, sociální a kulturní Čl. 26 – 35
• právo na soudní a jinou ochranu Čl. 36 – 40
1.2 Finanční právo
Finanční právo patří (vedle práva správního) k nejrozsáhlejším právním odvětvím. Je
upraveno velkým množstvím právních norem různé právní síly. Z hlediska metodologického
lze finanční právo rozdělit do několika subsystémů dle toho, jaký typ právních vztahů právní
předpisy upravují, zda rozpočtové, daňové, celní poplatkové či měnové apod.
Rozpočtové právo
Upravuje soustavu rozpočtových orgánů a institucí včetně způsobů tvorby, rozdělování, užití
a kontroly plnění veřejných rozpočtů.
Základní právní úpravu tvoří:
• z.č. 218/00 Sb., rozpočtová pravidla
•
•
•
•
•
•
z.č. 250/00 Sb., rozpočtová pravidla územních rozpočtů
z.č. 243/00 Sb., o rozpočtovém určení daní ÚSC a některých SF
z.č. 128/00 Sb., o obcích
z.č. 129/00 Sb., o krajích
z.č. 104/00 Sb., o SF dopravní infrastruktury
z.č. 211/00 Sb., o SF rozvoje bydlení
Veřejné rozpočty tvoří rozpočtovou soustavu složenou ze: státního rozpočtu, rozpočtů
organizačních složek státu, příspěvkových organizací a rozpočtů územních samosprávných
celků (obcí, krajů), jejich organizačních složek, příspěvkových organizací a svazků obcí. Ke
státnímu rozpočtu mají vztah i jiné subjekty: státní fondy (Národní fond, SF tržní regulace
v zemědělství, SF pro zúrodnění půdy, SF životního prostředí,SF kultury ČR, SF ČR pro
podporu a rozvoj kinematografie, SF dopravní infrastruktury a SF rozvoje bydlení), vládní
agentury: (Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond,a.s., Exportní garanční a
pojišťovací společnost,a.s,. Česká exportní banka,a.s.,. Českomoravská záruční a rozvojová
banka,a.s.), netržní fondy: (Fond sociálního zabezpečení, Fond zdravotního pojištění).
Zprostředkovaně jsou napojeny: zajišťovací fondy: (Fond pojištění vkladů, Zajišťovací fond
družstevních záložen, Garanční fond obchodníků s CP, Zajišťovací fond zdravotních
pojišťoven,) a mimorozpočtové fondy: (Fond národního majetku, Pozemkový fond). Fondy i
agentury jsou zřízeny speciálními zákony, které upravují jejich vznik,organizační strukturu,
způsob hospodaření i majetkové zdroje. V rámci hospodaření s veřejnými a vlastními
prostředky mají taxativně vymezený účel použití těchto zdrojů. I když jsou většinou (ne
všechny) dotovány ze SR, jejich přebytky nepropadají, ale jsou převáděny do následujících
období. Většina z nich
poskytuje za předem stanovených podmínek dotace nebo bezúročné půjčky na netržních
principech.
Evidenci jednotlivých peněžních operací veřejného sektoru (státní rozpočet, státní fondy,
obce, svazků obcí a vyšší územní samosprávné celky s jímkou příspěvkových organizací)
upravuje rozpočtová skladba. Je technickou klasifikací, dle které jsou systematický,
jednotně, přehledně a závazně tříděny rozpočtové příjmy a výdaje dle stanovených hledisek
na: kapitoly, položky a paragrafy.
Poplatkové právo
Je obsaženo ve více právních předpisech, a to dle druhu poplatku, který je vybírán.
Poplatková povinnost je spojena s činnosti správních či soudních orgánů, nebo orgánů
územních samosprávných celků při výkonu státní správy. S výjimkou místních poplatků jsou
jednotně stanoveny pro území České republiky.
Jsou upraveny zejména v:
• z.č. 643/04 Sb. o správních poplatcích
• z.č. 565/90 Sb. o místních poplatcích
• z.č. 549/91 Sb. o soudních poplatcích
Správní a soudní poplatky plní částečnou úhradovou funkci za provedení úředního úkonu.
Řídí se principy: finanční dostupnosti (proto je možné i osvobození: určitých úkonů, druhů
řízení, případně osob) a hospodárnosti (nezatěžování správních či soudních orgánů
zbytečnými podáními).
Obce mohou v rámci své samosprávy ukládat další platby ve formě tzv. místních poplatků.
Širokou škálu „ostatních“ poplatků (á 9 druhů) tvoří ty, jenž jsou vybírány v souvislosti
s prováděním určité činnosti, která může mít negativní dopad na životní prostředí či souvisí s
poskytováním služby. Samostatnou skupinu, upravenou speciálními zákony tvoří poplatky
hrazené v souvislosti se: znečišťováním ovzduší,za komunální odpad, za odebrané množství
podzemní vody, povolené vypouštění odpadních vod do vod podzemních a vod povrchových,
za znečištění vypouštěných odpadních vod za právo plout pod státní vlajkou ČR, za užívání
dálnic a rychlostních silnic silničními motorovými vozidly, za přidělené kmitočty, za
přidělená čísla, poplatek rozhlasový a televizní, puncovní a poplatek z prodlení.
Měnové právo
Měnové právo obsahuje právní předpisy upravující podmínky spojené s vydáváním (emisí)
zákonných peněz, úpravu jejich oběhu, přijímání a nakládání s nimi (rovněž pravidla jejich
reprodukce, napodobování a ochrany).
Základní právní úpravu tvoří:
•
z.č. 6/93 Sb. o České národní bance (ČNB)
•
vyhl.č. 37/94 Sb., kterou se stanoví postup při příjmu peněz a nakládání s nimi a
při poskytování náhrad za necelé a poškozené bankovky a mince
•
vyhl.č. 36/94 Sb., o podmínkách, za kterých lze reprodukovat bankovky, mince,
šeky, cenné papíry a platební karty a vyrábět předměty, které je úpravou
napodobují
Měnové předpisy definuji konkrétní formu peněz, která je na území daného státu považována
za zákonné peníze. Zákonnými penězi jsou určité prostředky používané jako oběživo a
platidlo v jejich nominální hodnotě. Bankovky a státovky (vyráběné z papíru a odvozených
hmot, případně i plastů). Česká republika (od počátku 70. let) nepoužívá státovky. Mince
jsou raženy z kovů či jejich slitin.
Soustavu zákonných peněz ČR tvoří: bankovky a mince obyčejné (oběžné) a pamětní.
Pamětní mince se z právního hlediska neodlišují od oběžných (mají rovněž nominální
hodnotu jejich sběratelská hodnota je zpravidla vyšší), musí být na území ČR přijímány ve
své nominální hodnotě k úhradě závazků.
Oběžné mince jsou raženy z tzv. obecného kovu, kterým jsou buď slitiny běžných kovů
(hliník a hořčík u desetihaléřové mince), nebo jeden čistý kov, který je z vnější strany
galvanicky pokoven jiným kovem (galvanicky poniklovaná ocel u pětikorunové mince). Byly
vydány v 9 nominálech: 10, 20 a 50 haléřů; 1, 2, 5, 10, 20 a 50 Kč.
Bankovky jsou tvořeny 8 nominály: 20, 50, 100, 200, 500, 1.000, 2.000, 5.000 Kč. Mají
vysokou technickou úroveň, s řadou moderních ochranných prvků (lokální stupňovitý
vodoznak, ochranný okénkový proužek stříbřité barvy, ochrannou soutiskovou značku CS,
mikrotiskové nápisy, hlubotiskový portrét a vytištěnou copyrightovou značka C v kroužku).
Bankovky přijímají Česká národní banka, banky a ostatní právnické osoby a fyzické osoby
bez omezení. Platné české mince včetně mincí pamětních a platné pamětní mince
československé přijímají bez omezení Česká národní banka a banky. Ostatní právnické a
fyzické osoby mohou odmítnout přijetí: mincí nad 10 kusů téže nominální hodnoty, mincí nad
celkovou částku 100 Kč u mincí do nominální hodnoty 10 Kč včetně a nad celkovou částku
500 Kč u mincí vyšších nominálních hodnot, platných českých pamětních mincí, platných
československých pamětních mincí.
Každá fyzická osoba je však povinna přijmout platbu v mincích o hodnotě 598 Kč (celkem
77 ks mincí o hmotnosti 300 g) a je oprávněna odmítnout padělané či pozměněné bankovky a
mince nebo ty u nichž toto podezření vznikne. Může odmítnout i necelé a poškozené
bankovky a mince.
Právnické osoby přijímají i zákonné peníze opotřebované oběhem, pokud se jimi platí a
pokud jsou celé a celistvé. Nemohou odmítnout padělané či pozměněné bankovky či mince,
mají však povinnost odebrat je bez náhrady oproti písemnému potvrzení a zaslat k odbornému
posouzení zkušebně platidel ČNB. Mohou odmítnout necelé a poškozené bankovky a mince.
Česká národní banka vyměňuje necelé a poškozené, dle rozsahu poškození buď v plné
nominální hodnotě nebo části nominální hodnoty.
Vydání nového druhu a vzoru zákonných peněz upravuje ČNB ve vyhlášce, která rovněž
stanoví den uvedení do oběhu Tímto dnem začínají pobočky ČNB a další pověřené banky
vydávat nové platidlo a tímto dnem se stává součástí soustavy zákonných peněz a lze jej
používat k jednotlivým platbám
Ukončení platnosti upravuje ČNB příslušnou vyhláškou s uvedením jednotlivých vzorů
bankovek či mincí, způsobem a dobou jejich výměny za platné peníze. Po uplynutí stanovené
doby již peníze nelze vyměnit a to ani na základě individuální vyjímky. Doba stanovená k
výměně, nesmí být dle zákona kratší 5-ti let.
Devizové právo
Devizové právo úzce souvisí s právem měnovým. Tvoří jej soubor právních předpisů
upravujících dispozice s devizovými hodnotami (tj. peněžními prostředky v cizí měně,
zahraničními cennými papíry, penězi ocenitelnými právy a závazky a od nich odvozenými tzv.
finančními deriváty. Zlato bylo z devizových hodnot v r. 2001vypuštěno) v rámci platebního a
úvěrového styku se zahraničím.
Základní zákonnou právní úpravu tvoří:
•
z.č. 219/95 Sb., devizový zákon z.č.
•
z.č. 61/96 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti
•
vyhl.č. 34/03 Sb., kterou se stanoví rozsah, období, lhůty a způsob plnění
oznamovací povinnosti dle devizového zákona
•
vyhl.č. 434/02 Sb., kterou se stanoví náležitosti žádosti o udělení devizové licence,
předpoklady a podmínky pro provádění některých obchodů s devizovými
hodnotami
•
vyhl.č. 183/02 Sb., kterou se stanoví postup devizových míst při uskutečňování
úhrad do a ze zahraničí a vůči cizozemcům
•
Dohody o vzájemné podpoře a ochraně investic
Devizové právní předpisy upravují nástroje a podmínky jimiž může stát ovlivňovat
devizovou pozici České republiky vůči zahraničí. Devizové orgány (Ministerstvo financí a
Česká národní banka) mohou kontrolovat devizový trh , transakce se zahraničními měnami
včetně přístupu tuzemských i zahraničních osob k devizovým hodnotám.
Zákon obsahuje speciální úpravu pro nabývání vlastnického práva k nemovitostem cizozemci
(osobě, která není občanem).
Evropská dohoda, Čl.45 bod 7 stanoví závazek ČR, poskytnout občanům Společenství, kteří
podnikají na jejím území jako individuální podnikatelé, právo nabývat, užívat, najímat a
prodávat nemovitý majetek a pokud jde o: přírodní zdroje, zemědělskou půdu a lesy. ČR
vyjednala v této souvislosti se Společenstvím 2 vyjímky:
•
v délce 7 let omezení pro nabývání zemědělské půdy a lesů
•
v délce 5 let omezení pro tzv. vedlejší ubytování
Celní právo
Stanoví pravidla vzájemného obchodu mezi ČR, Evropským společenstvím (ES) a třetími
zeměmi. Je upraveno jak komunitárními tak i vnitrostátními předpisy. Tím, že se stala ČR
součástí celního území Společenství, platí i pro ni povinnost uplatňovat opatření a celní
předpisy jednotně na celém území Společenství.
Základní předpisy:
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
z. č. 13/1993 Sb., celní zákon, (úplné znění z.č. 430/04 Sb., - CZ)
z. č. 185/2004 Sb., o Celní správě ČR
vyhl. č. 201/2005 Sb., o statistice vyváženého a dováženého zboží a způsobu
sdělování údajů o obchodu mezi ČR a ostatními členskými státy ES
vyhl. č. 199/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona a
kterou se zrušují některé vyhlášky upravující osvobození od dovozního cla a
nepreferenční původ zboží,
Nařízení Komise (EHS) č. 2454/93, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č.
2913/92, kterým se vydává celní kodex (zákoník) Společenství
Celní kodex společenství č. 2913/92 (s účinností od 11.5.2005)
Nařízení Komise (ES) č. 1810/2004, kterým se mění nařízení Rady (EHS) č.
2658/87 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku
(Společný celní sazebník platný pro rok 2005)
Nařízení Rady (EHS) č. 918/83 ze dne 28.3.1983 o systému Společenství pro
osvobození od cla
Nařízení Rady (EHS) č. 2289/83, kterým se provádí články 70 až 78 nařízení Rady
(EHS) č. 918/83 o systému Společenství pro osvobození od cla
Nařízení Rady (EHS) č. 2290/83, kterým se provádí články 50 až 59 nařízení Rady
(EHS) č. 918/83 o systému Společenství pro osvobození od cla
Se vznikem členství ČR v Evropské unii (EU) k 1.5.2004 se změnila celá řada pravidel
platných nejen v oblasti obchodní výměny s EU, ale i s okolním světem.
Od prvního dne členství ČR v EU zrušily celní orgány ČR pravidelné celní kontroly pohybu
zboží přes vnitřní hranici, tj. společnou hranici s dalšími členskými státy. Vzhledem k tomu,
že ČR nemá žádnou vnější hranici se státem, který by nebyl členem EU, zůstaly pravidelné
kontroly pohybu zboží přes státní hranici zachovány pouze na mezinárodních letištích
(viz.Příloha č.15 k vyhl.252/02 Sb.,). Tyto kontroly se ovšem netýkají letů do a z letišť na
území EU. Výjimkou zůstává kontrola pohybu osob přes vnitřní hranici, která zůstane ještě po
několik let zachována na základě Schengenských dohod.
Jakýkoliv obchod se členkou zemí EU je tzv. vnitrounijním obchodem a proto nepodléhá
pravidelné celní kontrole, ani clům a dalším poplatkům vybíraným v souvislosti s dovozem a
vývozem zboží, zboží je volně prováženo přes vnitřní hranici EU. I přes tuto změnu si tento
obchod zachovává charakter obchodu zahraničního a tedy i obchodně právní vztahy mezi
obchodními partnery mají charakter soukromoprávních vztahů.
EU je jednotným celním územím v jehož rámci realizuje ČR 75 % svého zahraničního
obchodu.
Komunitárním právem (předpisy EU) jsou jednotně upraveny podmínky pro vývoz a
dovoz zboží, systém celních preferencí zejména vůči rozvojovým zemím a nejméně
rozvinutým zemím (CELNÍ KODEX), systém sběru dat pro statistiku vzájemného obchodu
mezi členskými zeměmi EU (INTRASTAT). Vůči nečlenským zemím je uplatňován jednotný
celní sazebník (TARIC) a toto zboží podléhá režimu celních formalit.
Celní sazebník (TARIC) vydává Rada EU s účinností na 1 rok. Je uplatňován vůči zboží
dováženého ze třetích (nečlenských) zemí. Obsahuje nomenklaturu pro zatřídění zboží, celní
sazby, celní kvóty, zákazy a omezení, opatření obchodní politiky včetně seznamu
farmaceutických látek a zemědělských příloh.
V platnosti zůstává osvobození vývozu zboží do třetích zemí od DPH a uplatnění nároku na
stanovení a výběr DPH či spotřební daně při dovozu zboží. Na vnějších hranicích, námořních
přístavech a mezinárodních letištích vybírají příslušné celní orgány DPH, o kterou se však
dělí v poměru 75 % s rozpočtem EU a 25%, které jsou příjmem rozpočtu vyměřujícího státu.
Intrastat je systém sběru dat pro statistiku obchodu se zbožím mezi členskými státy EU a je
pro ně povinný. Vykazovací povinnost má každá tzv. zpravodajská jednotka (tj. podnik,
firma veřejnoprávní instituce, samosprávná jednotka i státní orgán, který je plátcem DPH),
která odesílá či přijímá zboží z členských států EU. Od povinnosti vykazovat údaje pro
Intrastat jsou osvobozeny subjekty, pokud hodnota jimi exportovaného či importovaného
zboží nepřekročí tzv. „osvobozující práh“ (asimilační práh). Ten je určený zvlášť pro
odesílané zboží (u něhož je stanoven v hodnotě nepřesahující 4 mil. Kč) a pro přijímané
zboží (v hodnotě nepřesahující 2 mil.Kč). Výkaz s údaji pro Intrastat se vyhotovuje na
předepsaném tiskopise nebo elektronicky v předepsaném formátu a předává se příslušným
celním úřadům jedenkrát za měsíc (zvlášť za odeslané a zvlášť za přijaté zboží). Výkaz
obsahuje buď zjednodušené údaje nebo údaje o statistické hodnotě, druhu dopravy a dodacích
podmínkách (při překročení tzv. specifického prahu stanoveného ve výši 100 mil.Kč zvlášť za
odeslané a zvlášť za přijaté zboží). Musí být uschován po dobu 10 let (§ 52 CZ).
Statistické výkazy umožňují příslušnému státu sestavovat měsíční statistiky svého
zahraničního obchodu.
Celní orgány jsou oprávněny provádět následnou kontrolu (§ 127 a násl. CZ) kdykoliv, po
propuštění zboží do navrženého (případně všech) režimu a to v 3 leté lhůtě (počínající běžet
od konce roku v němž vznikla povinnost zaplatit clo či daň).
Osvobození od cla (§ 237 – 237h CZ) se týká v zákoně stanoveného okruhu osob a zboží,
které je na území ČR dováženo či z území ČR odesíláno. Limity pro dovážené či převážené
zboží (zatíženého spotřební daní) z EU, za něž se clo nevybírá upravuje příslušné nařízení
Rady (EHS č. 918/83 platné zejména pro fyzické osoby a č. 2289/93 platné především pro
právnické osoby).
1.3 Správní právo
Správní právo (SP) je dalším samostatným odvětvím zařazeným do práva veřejného. Předmět
úpravy vymezuje postavení a chování subjektů správně právních vztahů, které vznikají v
souvislosti s realizací výkonné moci ve státě v oblasti veřejné správy.
SP je upraveno množstvím norem správního práva obsažených v desítkách právních předpisů
různé právní síly. Má mocensko-regulační charakter (realizuje se z mocenských pozic) s
cílem chránit veřejný zájem. Upravuje vztahy mezi nerovnými subjekty a umožňuje správní
donucení.
Základními právními předpisy jsou zejména:
• z.č. 2/69 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR
(kompetenční zákon)
• ú.z.č.347/97 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků
• z.č. 128/00 Sb., o obcích (obecní zřízení)
• z.č. 129/00 Sb., o krajích (krajské zřízení)
• z.č. 131/00 Sb., o hlavním městě Praze
• z.č. 200/90 Sb., o přestupcích
• z.č. 500/04 Sb., o správním řízení
• z.č. 150/02 Sb., soudní řád správní
Správní právo se vnitřně člení na :
• SP organizační (konkretizující postavení, organizaci, pravomoc a působnost subjektů
VS)
• SP hmotné (hmotně právní úprava jednotlivých oblastí a úseků VS, upravuje
podmínky a předpoklady realizace práv a povinností adresátů VS působení)
• SP procesní (upravující procesní postup při rozhodování o právech, právem
chráněných zájmech a povinnostech tzv. účastníků správního řízení)
• SP trestní (stanoví předpoklady a následky odpovědnosti za správní delikty včetně
správně trestních postihů)
Normy SP zahrnují správně právní obecně závazná pravidla chování vydaná v předepsané
formě a vynutitelná státní mocí. Normami nejsou jednotlivé předpisy, ale v nich obsažená
jednotlivá pravidla. Mají různý charakter, mohou být zavazující, zmocňující, kompetenční,
organizačně právní, hmotně a procesně právní. Základní část pramenů SP tvoří normativní
správní akty (např: vyhl., nařízení, směrnice, usnesení ap.). U norem SP je důležitá i jejich
pravomoc a působnost:
• pravomoc (souhrn oprávnění a povinností, která jsou příslušnému správnímu
orgánu uloženy k plnění a řešení příslušných otázek)
• působnost (stanoví okruh vztahů, v nichž vykonávají správní orgány svoji
pravomoc)
Působnost je blíže specifikována 4 znaky. Místní působnost, udává v jakém územním
obvodu daná norma působí ( zda na území celého státu, okresu či obce). Časová, ohraničuje
časové působení dané normy a to z hlediska právní účinnosti, délky platnosti a zpětné
účinnosti. Platnost je dána dnem vyhlášení nebo dnem výslovně uvedeným v předpise,
případně 15. dnem po jejich vyhlášení. Časová působnost je neomezená,tj. platí tak dlouho,
pokud nejsou normy zrušeny později vydaným právním předpisem stejné či vyšší právní síly.
Zpětná účinnost norem SP se nepřipouští. Osobní působnost vymezuje okruh osob, na něž se
normy vztahují (na všechny občany, některé občany, všechny osoby pobývající na území ČR).
Věcná působnost je dána předmětem, který upravuje, tj. úpravou určitého druhu správně
právních vztahů (na úseku: školství, zdravotnictví, kultury ap.)
Orgány veřejné správy jsou oprávněny vydávat normativní akty v podobě:
• normativního správního aktu
• individuálního správního aktu
• interního normativního aktu
Normativní správní akt je veřejně mocenský akty vydaný na základě zákonů a k jejich
provedení orgány VS (tzv. podzákonné povahy). Normativnost spočívá v tom, že obsahuje
obecně závazná pravidla chování určená blíže neurčitému okruhu adresátů. Tím, že jsou
vydávány oprávněnými orgány a slouží k provádění zákonů, jsou jejich ustanovení nejen
právně závazná, ale i mocensky vynutitelná. Jejich právní forma a mocenský charakter
umožňuje v případě nerespektování stanovených pravidel použití příslušné sankce. Jsou
podzákonnými právními akty, jak vyplývá z postavení správních orgánů v organizační
struktuře státu. Podmínkou jejich platnosti je jejich publikace, tj. vyhlášení nebo oznámení ve
Sbz., tím se stávají závaznými právními předpisy a prameny platného správního práva.
Individuální správní akt je výsledkem rozhodování správního orgánu o právech, právem
chráněných zájmech a povinnostech konkrétního subjektu , tzv. účastníka správního řízení. Je
výsledkem aplikace správního práva, (tj.použití obecných pravidel chování na konkrétní
případ). Člení se na akty konstitutivní, jimiž se určité správně právní vztahy zakládají, ruší
nebo mění a akty deklaratorní, jimiž se autoritativně stvrzuje existence (neexistence)
určitého správně právního vztahu. Jsou určeny vždy ke konkrétním (individualizovaným)
subjektům, tj. nemají obecnou závaznost, ale zavazují pouze konkrétní osobu. Pro svoji
výlučně individuální povahu nepředstavují právní normy (nejsou ani pramenem správního
práva).
Interní normativní akt je označován jako vnitřní akt, rovněž jako interní normativní
instrukce (pokyny) či normativní akt řízení. Je uplatňován uvnitř systému státních orgánů a
slouží zpravidla k řízení podřízených orgánů a pracovníků. Nemá obecnou závaznost (není
ani pramenem správního práva).
Ústředním pojmem SP je veřejná správa v podobě správy veřejných záležitostí, na jejichž
úpravě má stát zájem. Lze ji chápat ve 2 smyslu:
• organizačním (soustava orgány VS)
• nebo funkčním (výkon podzákonné a nařizovací činnosti orgánů VS)
Současný organizační systém veřejné správy tvoří:
• ústřední orgány státní správy
• specializované (dekoncentrované) orgány státní správy
• orgány místní správy (státní správy i samosprávy)
• orgány (subjekty) zájmové samosprávy
Při tvorbě organizace (systému) VS se uplatňují některé z uvedených principů:
• centralizace, decentralizace a dekoncentrace
• územní a resortní
• monokratický a kolegiální
• volební a jmenovací
Veřejnou správu vykonává:
• stát (prostřednictvím svých orgánů)
• veřejnoprávní korporace (subjekty územní a zájmové samosprávy)
Veřejná správa se člení (zahrnuje):
• státní správu
• samosprávu
Státní správa je jednou z forem činnosti státu, kterou realizuje svou výkonnou moc. Je
činností nařizovací, podzákonnou a výkonnou, (nařizovací s mocenskou převahou orgánů SS
podzákonnou odvozenou z hlediska normotvorby a vázanosti zákonem, výkonnou prováděnou
státem). Správní orgány ji vykonávají v mezích své působnosti a způsobem stanoveným
v příslušných právních normách. Zahrnuje různé úseky (odvětví) veřejné správy (např:
vnitřní správu, správu policie, správu obrany státu, správu vězeňství, správu školství, správu
kultury, správu zdravotnictví, správu zaměstnanosti, správu územního plánování a stavebního
řádu, správu živnostenskou, správu katastru nemovitostí, správu dopravy a telekomunikací,
správu energetiky apod.). V rámci své činnosti jsou správní orgány oprávněny vydávat
správní akty (na základě zákonů a k jejich provádění).
Ústřední orgány státní správy tvoří 15 ministerstev v čele s vrcholným ústředním orgánem
vládou. Jejich postavení je upraveno:
• ú.z. č. 1/93 Sb. Ústavou ČR (Čl. 67 - 79 Vláda)
•
z.č. 2/69 Sb. o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR
Vláda je vrcholný orgánem výkonné moci, orgán státní správy se všeobecnou působností.
Skládá se z předsedy, místopředsedy a ministrů. Řídí, kontroluje a sjednocuje činnost
ministerstev. Odborně, organizačně a technicky ji zabezpečuje Úřad vlády ČR. Odborně,
poradním orgánem je Legislativní rada. Ministerstva jsou ústředními orgány státní správy na
jejich jednotlivých úsecích. V čele stojí jeden člen vlády. Při své činnosti se řídí zákony a
nařízeními vlády. Připravují návrhy zákonů, na svých úsecích přijímají obecně závazné
předpisy (vyhlášky).
Dalšími ústřední orgány státní správy (ústřední úřady) jsou zejména: Český statistický úřad
(jmenuje president), Český úřad zeměměřičský a katastrální Český báňský úřad, Úřad
průmyslového vlastnictví, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (jmenuje president), Úřad
pro státní informační systém, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Komise pro cenné papíry
(jmenuje president). V čele těchto úřadů nestojí člen vlády, ale pověřená osoba, kterou až na
3 vyjímky, jmenuje a odvolává vláda.
Dekoncentrované (specializované) orgány státní správy spadají do působnosti příslušného
ministerstva. Zpravidla mu jsou i podřízené nebo vystupují přímo jako jeho organizační
složky. Jsou specializovány jen na některé úseky či činnosti státní správy (např: správy
policie, správa spojů, státní inspekce, báňská správa, správa sociálního zabezpečení, úřady
práce, katastrální úřady, inspektoráty bezpečnosti práce, finanční ředitelství a finanční úřady
školské úřady apod.).
Samospráva je druhou formou státní správy uskutečňovanou jinými subjekty než státem.
Jedná se tedy o část veřejné správy, decentralizované na subjekty nestátního charakter. Tyto
subjekty ji vykonávají v mezích platného práva a prostředky, které nemají státně mocenskou
povahu.Tyto subjekty, označujeme za tzv. veřejnoprávní korporace. Vykonávají vymezené
úkoly správy státu v rozsahu přenesené působnosti a spolupodílí se na realizaci veřejných
záležitostí odlišným způsobem (metodami i předmětem úpravy). I samospráva se projevuje
jako činnost regulační, sloužící k udržení či obnovení žádoucího stavu, i ona je oprávněna k
tvorbě podzákonných právních aktů nařizovacího charakteru.
Je reprezentována územní samosprávou (obcemi kraji), zájmovou samosprávou založenou na
profesním či zájmovém principu (Komory: agrární, lékařská, auditorská,exekutorská,
autorizovaných architektů, inženýrů a techniků, veřejné vysoké školy apod.).
Postupy upravující rozhodování správních (soudních) orgánů o právech, právem chráněných
zájmech a povinnostech účastníků správních řízení upravují 3 procesní předpisy:
• z.č. 200/90 Sb. o přestupcích
• z.č. 500/04 Sb., správní řád (od 1.1.2006, do 31.12.2005 z.č. 71/67 Sb.)
• z.č. 150/02 Sb., soudní řád správní
Přestupkový zákon se vztahuje na ta protiprávní jednání, na něž se nevztahuje právní úprava
obsažená ve speciálních předpisech. V zákoně jsou uvedeny konkrétní druhy přestupků na
úseku státní správy proti např: veřejnému pořádku, občanskému soužit a majetku apod.
Sankce za přestupek jsou odstupňovány dle druhu přestupku a charakteru pachatele od:
napomenutí, pokuty, zákazu činnosti, propadnutí věci a omezujícího opatření. Přestupky
projednává zpravidla přestupková komise příslušného obecního úřadu, mohou i orgány
Policie ČR a jiné správní orgány (např. finanční úřady apod.).
Správní řád je obecným právním předpisem upravujícím řízení před správními orgány
včetně vydávání správních rozhodnutí (individuálních správních aktů). Umožňuje
přezkoumání již vydaných správních rozhodnutí v rámci přezkumného řízení prostřednictvím
podaných opravných prostředků řádných: odvolání a rozklad a mimořádných: obnovu a
přezkoumané řízení. Není-li povinnost uložená pravomocným, (vykonatelným) rozhodnutím
řádně plněna, umožňuje správní rád její vynucení ve vymáhacím (též exekučním) řízení.
Výkon exekuce může být proveden podle: správního řádu (SŘ), občanského řádu soudního
(OSŘ) nebo řádu exekučního (EŘ):
• správní exekuce (dle § 103 a násl. SŘ)
• soudní exekuce (kterou připouští SŘa v § 105/2)
• exekuce soudním exekutorem (dle z.č. 120/01 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti, exekuční řád – EŘ)
Správní soudnictví relativně nově zřízené(k 1.1. 2003). Zajišťuje přezkum rozhodnutí
orgánů veřejné správy a tím poskytuje ochranu tzv. veřejným subjektivním právům před
nezákonným zásahem orgánů veřejné správy. Přezkoumání rozhodnutí provádí krajské soudy
(specializované senáty či specializovaní samosoudci) a Nejvyšší správní soud (rozhoduje o
opravných prostředcích: kasační stížnosti a obnově řízení).
Řízení se zahajuje na návrh účastník (ten může být zastoupen: advokátem, osobou
vykonávající specializované poradenství tj. patentový zástupce, daňový poradce, notář apod.).
Správní soudy rozhodují o žalobách ve věcech:
• rozhodnutí vydaných v oblasti veřejné správy orgány: státní správy, ÚSC,
profesní či zájmové samosprávy
• nečinnosti správního orgánu (včetně průtahů při vydávání rozhodnutí či osvědčení)
• nezákonného zásahu správního orgánu (v podobě pokynu či donucení správního
orgánu)
• volebních a místního referenda (jde-li o opravy ve voličských seznamech, odmítnutí
registrace kandidátů a kandidátských listin, poskytování ochrany proti neplatnosti
voleb a hlasování, neplatnosti zvolení kandidáta a zániku mandátu)
• politických stran a hnutí (nezaregistrování stanov, rozpuštění, pozastavení či
znovuobnovení činnosti strany či hnutí)
1.4 Trestní právo
Z teoretického hlediska se trestní právo člení na: trestní právo hmotné, které stanoví co je
trestný čin a jaký trest za něj lze uložit, trestní právo procesní, upravující postup orgánů
činných v trestním řízení v trestních věcech a trestní právo vykonávací, stanovující realizaci
výkonu trestů a ochranných opatření.
Je upraveno těmito základními zákony:
• z.č. 140/61 Sb., trestní zákon (TZ)
• z.č. 141/61 Sb., o trestním řízení soudním (TŘ)
• z.č. 169/99 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (VT)
• z.č. 218/03 Sb., o soudnictví ve věcech mladistvích
Účelem TP je ochrana společenských a individuálních zájmů a vztahů před společensky
nebezpečnými činy.
Trestný čin (TČ) je základem trestní odpovědnosti: je to čin pro společnost nebezpečný, (čin
TP nedovolený), tj. protiprávní, jehož stupeň společenské nebezpečnosti je vyšší než
nepatrný. Protispolečenské jednání, které vykazuje nepatrný stupeň nebezpečnosti není
trestným činem, ale může být přestupkem. Obecně platí, že pro trestnost je třeba vyšší stupeň
společenské nebezpečnosti než nepatrný (neplatí to bezvyjímečně, vyjímky se týkají TČ
mladistvých a vojenských u nichž stupeň nebezpečnosti je malý).
Stupeň nebezpečnosti je určen několika znaky: významem chráněného zájmu, způsobem
provedení, okolnostmi a jeho následky, osobou pachatele, jeho pohnutkou či mírou zavinění.
TČ je charakterizován 2 současně přítomnými znaky:
• materiálním (čin musí být nebezpečný pro společnost)
• formálním (čin musí vykazovat znaky uvedené v TZ u skutkové podstaty TČ)
TČ se rovněž rozumí příprava, organizátorství, návod a pomoc.
Stádia trestného činu a účastenství vymezuje jednotlivé stupně realizace trestného činu,
označené za vývojová stádia trestné činnosti.TZ rozlišuje 3 stádia TČ:
• přípravu
• pokus
• dokonání
Nejzávažnější jednáním je dokonaný trestný čin (TČ), kterému se blíží pokus, nejmenší
stupeň společenské nebezpečnosti má příprava k TČ. Všechna tato stádia předcházející
dokonání se týkají úmyslných TČ.
TČ může být spáchán jedním pachatelem nebo několika osobami. Spáchají-li TČ dvě a více
osob hovoříme o součinnosti. Účastenství je zvláštní formou součinnosti dvou nebo více
osob na spáchání TČ. Má podobu: spolupachatelství, organizátorství, návodu a pomoci.
Skutková podstata trestného činu zahrnuje souhrnem typových znaků uvedených v TZ.
Jednotlivé druhy TČ se tedy od sebe odlišují typovými znaky, tj. skutkovými podstatami.
Jednotlivé skutkové podstaty TČ jsou charakterizovány 4 skupinami znaků:
• objektem
• objektivní stránkou
• subjektem
• subjektivní stránkou
Okolnosti vylučující protiprávnost zabraňují, aby jednání, které jinak vykazuje rysy
podobné TČ bylo za TČ považováno a to proto, že chybí obligatorní znak TČ, a to
nebezpečnost pro společnost. Za okolnosti, které protiprávnost vylučují uvádí TZ:
• nutnou obranu
• krajní nouzi
• oprávněné použití zbraně
Trest a jeho druhy upravuje TZ v (§ 23 a násl. TZ). Trest je jedním z prostředků státního
donucení. Pohrůžkou T, ukládáním a výkonem T a ochranným opatřením poskytuje TZ
ochranu nejdůležitějším výslovně vypočteným společenským zájmům a právům, ale i
převýchovu pachatele. Cílem T je ochrana společnosti a občanů před TČ. T je citelným
zásahem do lidských práv, je opatřením státního donucení, které jménem státu ukládají v
závěru trestního řízení k tomu oprávněné soudy. Účelem T je především ochrana společnosti
před pachateli TČ (ochranná funkce), zamezení pachateli v páchání TČ a působení na
pachatele i ostatní občany, aby vedli řádný život.
Systémem trestů rozumíme výčet druhů T, které jsou uvedeny v TZ dle určitých priorit,
zásad a mezinárodních závazků. Alternativně lze uložit více druhů trestů vedle sebe.
Samostatně lze uložit ty T, které jsou výslovně uvedeny v příslušném ustanovení TZ (T
obecně prospěšných prací, peněžitý T, T zákazu pobytu, T vyhoštění). Nelze samostatně uložit:
T ztráty čestných titulů a vyznamenání a ztráty vojenské hodnosti, jelikož mají povahu
vedlejších trestů. V systému T převažují T, které nejsou spojeny s odnětím svobody a
neznamenají izolaci pachatele od společnosti.
TZ umožňuje uložit některý(é) z těchto 12 druhů trestů (§ 27 TZ):
• peněžitý T ▪ propadnutí věci ▪ propadnutí majetku ▪ zákaz činnosti ▪ obecně prospěšné
práce ▪ zákaz pobytu ▪ vyhoštění ▪ odnětí svobody (podmíněné a nepodmíněné) ztráta
čestných titulů a vyznamenání ▪ ztráta vojenské hodnosti,
• 2 vyjímečné tresty: ▪ trest odnětí svobody nad 15 až do 25 let ▪ doživotí,
Druhy trestných činů jsou obsaženy ve 2. zvláštní části TZ v podobě skutkových podstat
TČ, kterých TZ uvádí kolem 200 (např. vražda, krádež apod.). Jednotlivé skutkové podstaty
jsou podřazeny do některé z 12 skupin TČ (viz. Hlava 1 až 12):
• proti republice
• hospodářské
• proti pořádku ve věcech veřejných
• obecně nebezpečné
•
•
•
•
•
•
•
•
hrubě narušující občanské soužití
proti rodině a mládeži
proti životu a zdraví
proti svobodě a lidské důstojnosti
proti majetku
proti lidskosti
proti brannosti a proti civilní službě
vojenské
Výkon trestu má fyzicky zabránit osobě v dalším páchání trestné činnosti. Měl by být
zaměřen k převýchově odsouzeného, která je však velmi obtížná. Odsouzený je zařazen do
některého z typů věznic na základě rozhodnutí soudu. Věznice (nápravně výchovné ústavy)
jsou diferencovány dle: intenzity ostrahy a charakteru režimu. T je vykonáván v některém ze
4 základních typů věznic:
• s dohledem
• s dozorem
• s ostrahou
• se zvýšenou ostrahou
Podmíněné propuštění je možné po odpykání min. 1/2 uloženého T, u nebezpečného
recidivisty 2/3 a prokáže-li odsouzený svým chováním a plněním povinností polepšení.
Rozhoduje o něm okresní soud (v jehož obvodu se nachází věznice), součástí rozhodnutí o
podmíněném propuštění je stanovení zkušební doby v rozmezí 1 až 7 let s možností uložení
omezení. Pokud podmíněně propuštěný nevede řádný život, rozhodne soud o vykonání zbytku
T.
Ochranná opatření ukládá soud za spáchání TČ nebo činu jinak trestného. Délka výkonu
ochranného opatření není soudem předem stanovena neboť je odvislá od výsledku
vykonávaného opatření. Je uloženo v podobě:
• ochranného léčení
• ochranné výchovy
• zabrání věci
2. ZÁVĚR
2.1 Klíčová slova
1.1 Ústavní právo: ústavní zákony, ústava, parlamentní demokracie, suverenita lidu, moc
zákonodárná, moc výkonná, moc soudní, zákonodárná iniciativa, Nejvyšší kontrolní
úřad, Česká národní banka, ústavní pořádek, základní práva a svobody,
1.2 Finanční právo:
rozpočtové právo: veřejné rozpočty, státní fondy, vládní agentury, netržní fondy,
zajišťovací fondy, rozpočtová skladba,
poplatkové právo: poplatky správní, poplatky soudní, poplatky místní a poplatky ostatní,
princip finanční dostupnosti, princip hospodárnosti,
měnové právo: zákonné peníze, soustava zákonných peněz ČR, bankovky, mince,
ukončení platnosti bankovek a mincí,
devizové právo: devizová hodnota, devizové orgány, devizová licence, nabývání
vlastnictví cizozemci,
celní právo: vnitřní hranice, vnější hranice, vnitrounijní obchod, komunitární právo, celní
kodex, celní sazebník, zpravodajská jednotka, následná kontrola, osvobození od placení
cla,
1.3 Správní právo: veřejná správa, veřejný zájem, pravomoc a působnost právních předpisů,
normativní správní akt, individuální správní akt, interní normativní akt, organizační
principy, organizace veřejné správy, státní správa, samospráva, ústřední orgány státní
správa, ústřední úřady, nekoncentrované orgány státní správy, veřejnoprávní korporace,
přestupek, správní delikt, správní soudnictví,
1.4 Trestní právo: trestní právo hmotné, procesní a vykonávací, trestný čin, vývojová stádia
trestného činu, skutková podstata, okolnosti vylučující protiprávnost, trest, druhy trestů,
druhy trestných činů, výkon trestu, ochranná opatření,
3. STUDIJNÍ PRAMENY
3.1 Doporučená literatura:
ŠÍMA,A., SUK,M.: Základy práva pro střední a vyšší odborné školy, Praha: C.H.Beck, 2004,
ISBN 80-7179-876-2,
JANKŮ,M., a kol.: Základy práva pro posluchače neprávnických fakult, Praha: C.H.Beck,
2004, ISBN 80-7179-883-5,
PAVLÍČEK,V., HŘEBEJK, J., Ústava a ústavní řád ČR, komentář 1. díl, 3.vydání, Linde,
2004. ISBN 80-7201-455-2,
BAKEŠ,M., a kol.: Finanční právo, 3. aktualizované vydání, Praha: C.H.Beck, 2003, ISBN
80-7179-667-0,
MUSIL,J a kol.,: Kurs trestního práva. Trestní právo procesní, Praha: C.H.Beck, 2002. ISBN
80-7179-678-6,
ŠÁMAL, P a kol.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Praha C.H.Beck, 2004. ISBN 807179-829-0,
3.2 Internetové zdroje:
Portál veřejné správy ČR:
http://www.portal.gov.cz
Poslanecká sněmovna parlamentu:
http://www.psp.cz
Studentská komora Akademického senátu Právnické fakulty MU:
http://skas.law.muni.cz/body.php?rawhtm=rawhtm/Ustavni_pravo.txt
http://skas.law.muni.cz/rawhtm/sprava_zapocet.doc
http://skas.law.muni.cz/rawhtm/trest_6semestr.doc
Oficiální portál pro podnikání a export:
http://www.businessinfo.cz/cz/clanky/financni-pravo/1000457/