Běžná Rutina

Běžná rutina
„Cíle identifikovány, odblokovávám omezení třetího stupně...“
Nad Londýnem visela noc. Ve West Endu svítilo už jen několik málo okének, která patřila
nespavcům, milovníkům nočních pořadů a hráčům World of Warcraft. Některá okna kromě klasické
žluté, či televizní modré zářila jasnou červení, ale o významu tohoto osvětlení bych raději pomlčel.
Nás ze všeho nejvíc zajímá okno v šestém poschodí činžovního domu číslo popisné 12.
Za zatemněným oknem seděla kolem stolu skupinka čtyř mužů, která o něčem nadšeně rokovala.
Diskuze se týkala především hromady zbraní na stole, kterých tu bylo tolik, že muniční sklad
Al-Kajdy by vedle toho vypadal jako poradní síň mezinárodního hnutí pacifistů.
Muži kolem stolu se jmenovali Carl, Michael a Paul. Čtvrtý z nich byl kněz z jižní Ameriky, jehož
jméno je naneštěstí tak dlouhé, že jako jediný na světě má cestovní pas formátu A4, pročež bude
lepší jeho jméno raději nezmínit.
„Nuže dobrá,“ promluvil onen kněz, zatímco jednou rukou mával nad mapou Londýna.
„Náš cíl je jasný a Stephen už má rozpracovaný plán na nejlepší útok na Hellsingy. On sám by měl
přijít co nevidět, takže vás do své strategie bude moct zasvětit osobně. Mezitím, co na něj budeme
čekat, můžeme připravit arzenál a ujistit se, že výbušniny jsou nastaveny na správný čas. Jsem si
jistý, že pán Sulegna...“
Proud slov kněze byl přerušen zabušením na dveře.
„Ah, to bude Stephen, půjdu mu otevřít,“ pravil Carl, zvedl se od stolu a řka, že opatrnost je matka
přežití, sebral ze stolu revolver, s nímž nakráčel do haly. Tam se namáčkl na vchodové dveře a hlesl:
„Steve, to jsi ty?“
„Oh, nikoliv, zde je úklidová četa,“ ozvalo se zpoza dveří.
„Úklidová četa? To je nějaký nesmysl... Co byste tu chtěli uklízet?“
„Vás!“
„Cože?“
„Odblokovat omezení schopností.“
Ozval se výstřel a dveře se roztříštily na kusy stejně jako Carlova hlava, což by sice příliš nevadilo,
protože Carl byl jeden z těch lidí, kteří hlavu příliš nepoužívají, ale uznejte, že po takovémto zásahu
může člověk působit jen jako model v časopise Průstřel hlavy nebo jako člen spolku přátel klinické
smrti.
Ihned poté, co se Carl zhroutil mrtev na zem, se do haly vřítil Michael s brokovnicí v ruce a s dosti
nejapnou a pravda též zbytečnou otázkou: „Co se to tu sakra děje?“
Michaelovi se dostalo zcela neverbální odpovědi ve formě velmi rychle letícího explozivního
projektilu, jenž mu rozmetal mozek po koberci a okolním nábytku, který tím nabyl poněkud
dekadentního vzezření.
Muž, který se představil jako úklidová četa, vstoupil do místnosti a tak na světle mohlo vyniknout
jeho červené, už víc jak sto let nemódní oblečení. Onen vetřelec přejel pohledem kusy těl v
místnosti, přičemž pohyb očí zastavil na části mozku, která přistála na stole vedle televizního
programu. Podle všeho se jednalo o zrakové centrum.
Osoba v červeném pak namířila svůj pohled do místnosti, kde tušila zbylé lidi, a houkla tím
směrem:
„Omlouvám se pánové, ale váš Stephen dnes již nedorazí. Zůstal v ulici za domem – respektive v
celé ulici za domem.“
Jako odpověď se ozvala střelba ze samopalu a Paulovo nevybíravé: „Nažer se olova!“
Ačkoliv by se zdálo, že vyprázdnění celého zásobníku XM8 do jednoho člověka by dotyčného
dvacetkrát až třicetkrát zabilo, onen červený muž stál stále na nohou a nevypadalo to, že by byl
nějak zvlášť mrtvý.
Tuto skutečnost dokonale potvrdil fakt, že výše zmíněný vypálil několik ran ze své poněkud
přerostlé pistole, čímž Paulovi perforoval hrudník takovým způsobem, že výslednou krvavou kaši
by někteří abstraktní expresionisté dozajista považovali za velmi cenné umělecké dílo.
„Nosferatu Alucard,“ zašeptal kněz. „Upír ve službách lidí. Organizace Hellsing mě pěkně
podcenila, já jsem na boj z upíry připraven a zničím toto zlo ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého,
amen!“
Kněz tasil zbraň s vyrytými křesťanskými symboly, která vypadala jako poloautomatický
vystřelovač harpun, a za zpěvu žalmů se vrhl na upířího nepřítele.
„Moji nepřátelé ustoupí a padnou,
před tvojí tváří zahynou!
Ó Hospodine, ty, jenž kraluješ na věčné časy,
nechť všichni heretici z tvé země vymizí!“
S těmito slovy na rtech započal kněz palbu a projektily podobné harpunám se zabodly Alucardovi
do těla. Když střelba ustala, tak si kněz strhl z krku kříž a namířil jej na upíra.
„Skončil jsi, ďáble, tvé bezbožné tělo je pokryto střelami s posvátnými artefakty katolické církve.
Teď jsou ti tvé zbraně k ničemu, již mě nemůžeš zastřelit!“
„Tak to je pravda,“ pravil Alucard. „Teď tě zastřelit doopravdy nemůžu.“
Kněz se šíleně rozesmál.
„Nosferatu Alucard sražen na kolena! Bůh mi dal sílu porazit zplozence pekel, jenž bude nyní
vymýcen!
Alucard si povzdechl
„Brzdi, ty černoprdleníku, říkal jsem sice, že tě nemůžu zastřelit, ale to jenom proto, protože mi
došly náboje. Samozřejmě mám i jiné způsoby, jak se s nepřítelem vypořádat.“
„Apage Satanas!“ zařval kněz a strčil Alucardovi před nos kříž. Alucard si jen znovu povzdechl a
vyrazil mu jej z ruky tak silně, že společně s křížem odletěla do kouta i knězova ruka, čímž se
pojem „vyrazil z ruky“ stal poněkud nepřesnou definicí děje.
Kněz vyděšeně kmital pohledem mezi Alucardovou tváří a krvácejícím pahýlem.
„Ďáble, za tohle neujdeš trestu!“
Alucard jen pokrčil rameny a udeřil kněze do obličeje.
Po takovémto zásahu se knězova hlava oddělila od těla a společně s ním proletěla skrz sklo v okně.
Hlava se roztříštila o kandelábr a oční bulvy dopadly na nedaleké dětské hřiště, kde je brzy ráno
sebral osmiletý Felix Jefferson a ještě týž den je prohrál v kuličkách, když na šestém důlku udělal
fatální chybu při cvrnknutí skrz jetel.
Knězovo tělo dopadlo vedle vchodu do domu a rozbilo se o tvrdou pískovcovou dlažbu, kterou tam
majitel domu nechal dát, protože byl líný starat se o trávník.
Tyto tělesné pozůstatky pak ráno, při cestě do práce, vyděsily pana Wilsona, bydlícího v bytě
číslo 21, který celý večer nutil svého syna cvičit na housle Bachovu Fugu h-moll. Pan Wilson se
mylně domníval, že se jedná o tělo některého ze sousedů, který hraní na housle už psychicky
neunesl, protože Wilson junior Fugu h-mol cvičil už třetí měsíc a nutno podotknout, stále ji hrál
dost falešně.
„Ach jo... Další člověk který věřil pověrám o zabíjení upírů... Já to nechápu, když se mě po pár
stoletích přestali pokoušet zabíjet kůly a česnekem, tak jsem si myslel, že snad bude od těch
báchorek klid, ale oni teď přišli se svatými harpunami... Co zkusí příště? Svěcenou motorovou
pilu?“ mumlal si pro sebe Alucard, zatímco ze sebe setřepával harpuny.
„Non nobis Domine, non nobis, sed nomini to da gloriam,“ ozvalo se odnikud.
„Ale ne, kdo to sem zase leze?“ prohodil Alucard otázku směrem, kde tušil nově příchozího.
„Nosferatu Alucard, konečně tě poznávám, mé jméno je Sulegna.“
„Jsi Upír? Ne, spíše jsi něco mezi upírem a exorcistou.“
„Vskutku, měl bys vědět, že jsem vůdce Božího hněvu. Sice je pravda, že z upíra mě na exorcistu
přeměnili lide z vatikánské sekce 13, ale až s Božím hněvem jsem udělal z ničení heretiků skutečné
poslání. Tady v Anglii jsme chtěli zničit organizaci Hellsing, ale napřed jsme museli najít způsob,
jak vyhladit tebe.“
„Předpokládám, že ti klauni tady byli jen návnada, nebo sis snad myslel, že by mě někdo z nich
mohl zničit?“
„Trochu jsem v to doufal, ale teď to tak vypadá že si přeci jenom budu muset ušpinit ruce.
„Takže půjdeme ven? Tady je na boj trochu málo místa.“
„Půjdeme. A nabij si své zbraně, Alucarde. Chci abys mi dokázal, že je s tebou trochu zábava, než tě
pošlu zpátky do pekel.“
Do bytu napochodovali vojáci Hellsingu, konkrétně Pip Bernadotte a kapitán Taylor a jeho muži,
kteří měli samozřejmě také jména, ale ta nejsou pro náš příběh důležitá.
„Mise splněna. Alucard dělá svou práci skvěle,“ pravil spokojeně kapitán Taylor.
„Klidně bychom si na misích mohli sednout, upražit si popcorn a sledovat jak z nepřátel dělá
sekanou... Ó pradón, jak se tak dívám kolem tak slovo „pyré“ se pro to, co tu zbylo, hodí mnohem
víc.“
Kapitán Taylor se náhle zarazil uprostřed svého proslovu a podivně se zahleděl kamsi do prostoru...
Po chvíli řekl tiše:
„Teda pánové, řeknu vám, bydlel jsem v podobném bytě pár let, ale nikdy by mě nenapadlo, že by
stěny natřené na červeno dodaly obývacímu pokoji takový šmrnc...“
Pip po celou dobu kapitánova monologu zarytě mlčel.
Když onen monolog skončil, tak pomalu sáhl po vysílačce, aby podal hlášení o současném průběhu
mise:
„Tady Bernadotte, jo, tu zásahovku potřebovat nebudeme, ale pošlete sem pár uklízeček. A řekněte
jim, ať si vezmou extra velký mop, budou ho potřebovat... Uhhh a ještě jedna věc, sežeňte nám
nějakého experta na uzly, nebo ty střeva z toho lustru nedostanem...“
Pip típnul přenos a obrátil se na kapitána:
„Koukám, že ty pytle na mrtvoly jsme s sebou brali zbytečně. Na odvoz těchle tělesných pozůstatků
by klidně stačil vysavač... Na každý pád, jestli ty těla budou chtít na soudním pitvat, tak si na to asi
budou muset vzít cedníky...
„Mě by ale zajímalo, kam zmizel Alucard, potřeboval bych hlášení o tom, koho to tu vlastně zrušil,“
řekl Taylor.
Pip se pousmál:
„Tak to nechte na mě, hlášení o současném stavu zvládnu i bez něj. Takže si pište: Podle všeho se
jednalo o buňku organizace Boží hněv. Tato organizace se odštípla od katolické církve v roce 1948.
Jedná se přísně tajné militantní hnutí, které považuje reformní církve za kacíře. Boží hněv je na
seznamu teroristických organizací, který si vede OSN. Tato skupina se k dosažení svých cílů
nebrání využívat upíry, ghuly a různá jiná podobná stvoření.
Kapitán Taylor si do svého notýsku pečlivě zapisoval všechna Pipova slova. Když si napsal
poslední věc, tak se otázal:
„A jsi si jistý, že se skutečně jednalo o organizaci Boží hněv?“
„Ano,“ odpověděl Pip.
„Soudím tak podle jejich oblečení, jejich výzbroje, ale hlavně podle toho, že to mají napsáno
támhle na zdi.“
A vskutku, nade dveřmi stálo zlatými písmy napsáno: My jsme organizace Boží hněv, odštípli jsme
se od katolické církve v roce 1948. Jsme přísně tajné militantní hnutí, které považuje reformní
církve za kacíře. Též jsme na seznamu teroristických organizací, který si vede OSN. Ke svým cílům
využíváme i upíry, ghuly a různá jiná podobná stvoření.
„Hm, to není stěna, to je Wikipedie,“ prohlásil Taylor. „Není trochu absurdní psát si takový text nad
dveře?“
„Oh, ani ne,“ oponoval Pip. „Když člověk vyjde ráno na ulici a kolem létají popelnice s mušími
křidélky, tak to je absurdní. Psát o sobě podrobné ID na stěnu, to je jen divný.“
„Ale teď vážně, Pipe. Kam se ten upír mohl podít??“
Pip se vyklonil z okna a zahlásil:
„Hledáte upíra a venku máte hned dva. Vypadá to na pěkně tuhou bitku. Mám takový dojem, že
ráno bude mít policie na stole spoustu hlášení o rušení nočního klidu a o hromadném vandalismu...“
Alucard a Sulegna se vskutku řezali hlava nehlava... A to doslova!
Alucard střílel, Sulegna se oháněl křižáckým mečem, ale nevypadalo to, že má někdo nějak zvlášť
navrch. Pokaždé, když jeden z nich přišel o nějakou část těla, tak mu zase v mžiku znovu dorostla.
Upřímně, kdyby se skóre mělo počítat podle poškození, tak ten, kdo právě prohrával, by byly okolní
domy, které se postupně měnily v suť.
„Už mě to nudí, Alucarde!“ zařval Sulegna. „Bylo to sice zábavné, ale už to budeme muset
ukončit.“
„Memento, diabolus, quia pulvis
es et in pulverem reverteri.
Mors ultima linea rerum“
Sulegnovi narostla bělostná křídla a jeho tělo počalo zářit tak, že to zastínilo i hvězdy na nebi.
Alucard se ušklíbl.
„Sulegna je pozpátku Angelus. Tak teď už je mi jasné proč se tak jmenuješ. Zdá se, že jsi přeci
jenom nepřítel na úrovni A.“
„Budeš poslán zpátky do pekel, démone, přesně jak jsem ti slíbil! In nomine Patris et Filii et
Spiritus sancti a teď prostě chcípni!“
Sulegna to vzal střemhlav dolů a proklál Alucarda svým mečem. Ozval se výbuch a město bylo
náhle na okamžik zaplaveno světlem.
Stížnosti na rušení nočního klidu tak budou pravděpodobně přicházet z celého města...
Na místě, kde ještě před chvílí stál Alucard, zbyly jen kusy rozbité střechy, černý popel a cáry
červeného oblečení.
„Demon mortuus est,“ řekl Sulegna tónem vítěze.
„Ty latinský citáty si strč, ty víš kam!“
„Cože?!“
Sulegna se otočil a spatřil před sebou obřího trojhlavého psa, jehož tělo jakoby by bylo stvořeno z
temné mlhy a mnoha červených očí, které Sulegnu probodávaly pohledem.
„Jestli sis myslel, že na mě zabere nějaký vymítačský čarování, tak ses šeredně spletl,“
ozvalo se jakoby z nitra toho psa.
Sulegna se tvářil vyděšeně.
„Andělskému světlu přece nelze vzdorovat! Co jsi to za monstrum?!“
„Jsem monstrum, přesně jak říkáš,“ odpověděl Alucard.
„Chtěl jsi mě poslat do pekla, ovšem peklo je nic ve srovnání s mým hněvem. Nyní ti chci ukázat,
jak jsou v porovnání se mnou plameny pekelné nádherné.“
Alucard jako pes Kerberos popadl Sulegna do svých tlam a roztrhal ho na kusy. Sulegna se sice
pokoušel bránit, ale bylo to, jako kdybyste se pokoušeli zastavit sopečnou erupci krabičkou od
sirek.
Tím boj skončil.
Alucard spokojeně vplul do bytu, kde už na něj čekali Pip, Taylor a spol.
„Takže jsi dobojoval, Alucarde,“ pravil Pip. „Ta věc, co si s sebou neseš, to je hlava tvého
oponenta? Co s ní hodláš dělat?“
„No víš, říkal jsem si, že víc hlav víc ví.“
„Ah, koukám, že jsi večeřel vtipnou krev, co?“
„No hlavu bych za to nedal, ale...“
„Upíří smysl pro humor jsem nikdy nechápal.“
„No bodejť, vždyť nemá hlavu ani patu.“
„Můžeš těch průpovídek s hlavou už nechat?“
„Ale no tak, neztrácej hlavu.“
„Ach jo, Alucarde, Alucarde...“
„Hlavu vzhůru, může být i hůř.“
„Možná jsem měl přece jenom zůstat v Afghánistánu...“
„Ale ne, takové rozhodnutí by bylo pěkně na hlavu.“
...
Pip a Alucard si nasedli do obrněného armádního vozidla, které mělo lité pneumatiky a figurku
havajského domorodce hrajícího na ukulele.
Ostatní vojáci se usadili v dalších vozech podobných tomu prvnímu, ale ty už onoho hráče na
ukulele za předním sklem postrádali.
„Omezení obnovena.“
Armádní kolona vzápětí vyrazila na východ směrem k sídlu rodu Hellsingů a současně s jejich
odjezdem na místo dorazila kolona jiná, rovněž vojenská, ale příjezdivší vojáci měli smetáky a
nakvašený výraz ve tváři, což je celkem k popukání, protože tito ještě nevěděli, jaká spoušť je
nahoře čeká. Dá se očekávat, že tato jednotka bude mít ztráty a to především na psychickém stavu
svých účastníků.
Pip měl původně v úmyslu si po cestě na základnu zdřímnout, ale naneštěstí mělo Britské
ministerstvo silnic a dálnic vzhledem k nebývale velkému schodku státního rozpočtu nedostatek
financí na opravy cest, tudíž nevytížené cesty na venkově často připomínaly ementál, na který si
někdo cvičil střelbu ze samopalu.
A právě po takovéto silnici si to vozidla Hellsingu hrnula, takže Pipovi nebylo spánku dopřáno.
Pokusy o usnutí vzdal přesně ve chvíli, když po dvaatřicáté spadl ze sedadla, pročež se pokusil
navázat konverzaci s Alucardem, doufaje, že ho už ta průpovídková nálada přešla.
„Tak jak hodnotíš tuhle misi?“
„No... Střelba, krev, tapetování lidskými orgány a souboj na smrt se šíleným anděloupírem. Prostě
běžná rutina...“