Žižka.

ZAH RADA MORAVY
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK PRO MLÁDEŽ ŽUPY UH.-HRADIŠŤSKÉ.
ROČNÍK
ŘÍJEN
II.
S
fofr?
Ktož
—
'
jsú boží bojovníci.
'
EĚ
jsú
bo
Kris
tus
vám
-
bo
-
jo v -ní
za šbo
-
dy
ží
sto
-
cí
a
jí,
sto
EĚ
stěž
li
i
í
od Bo
2.
Zdeněk Nejedlý.
V-ypsal
Ktož
-
ČÍSLO
1924.
-
~é
-
ho
-
na
brát viec
slí
zá
-
je
-bu
-
ho,
pro-
je,
pah-
d'
ú-faj-te v ně-ho, že bo-neč-ně sním vždy- se
bu
bia
mie-ti
baž-dé-mu, Utož
de,
věč-ný
ha po-mo-cí, a
bto proň ží-vot
slo-ží,
¥
cby zví-tě-zí-te. R- Tenf Pán ve-líf
se
ne-bá-tí
za
-
hub-cí tě-les
ná prav-dě sen-de.
ve
ných,
-
líf
i
ží-vot slo-ži-ti,
pro
lá -
shu svých
bliž - nich.
Karel Zmola:
Žižka.
Jan
Před
a
sváděl náš národ těžké boje s mnoha velikými
nepřáteli. Země české byly plny cizáckých vojsk, jež sem
pěti sty
mocnými
lety,
vodil uherský král Zikmund, bratr krále českého Václava IV.,
hož smrti roku 1419 chtěl dosednouti v Praze na český trůn.
po
je
Mnozí
Čechové však Zikmunda za krále nechtěli, obviňujíce jej, že vydal
milovaného Mistra Jana Husa v Kostnici na smrt. Spor Husův s církví
stal se sporem většiny národa. Na zprávu o potupném a bolestném
upálení Mistra Jana velká část českého panstva
rytířstva odtrhla se
od církve římské a přísahala věrnost odkazu umučeného Mistra. Nevytrvali však všichni; mnozí z nich přidali se v rozhodné chvíli k Zik
mundovi a s ním táhli na ty, kdož zůstali věrnými bojovníky božími,
i
mravní povznesení ná
Husovy nauky, jež hlásala duchovní
roda. Moc Zikmundova a církve byla nesmírná. Proto opatrní a zištnf
husitů zdála se býti
odpadli, neboť porážka přívrženců Husových
neodvratná. Opouštěli kalich také proto, že se k němu hlásil obecný
strážci
i
—
17
poddaní, na něž již tenkrát těžce doléhala panská zvůle. Panstvo
se obávalo nového hnutí, neboť správně tušilo, že vítězství jeho zna
menalo b,y zmenšení práv a držav šlechtických. Báli se slova „bratře",
jímž se husité oslovovali, neboť s lidem prostým bratrsky nesmýšleli
K Zikmundovi přidávala se také mnohá města česká, zvláště ta,, v nichž
vládl živel německý, Budějovice, Kutná Hora, Plzeň, Žatec
všechna
z bázně, aby český živel nestřásl nepřirozeného jha cizáckého, aby,
se nestal pánem tam, kde pánem kdysi býval, aby, se nezbavil němectví,
jež se v Čechách tenkrát až příliš roztahovalo a tylo z potu a práce
českého lidu. Obyvatelstvo Čech se v těch těžkých „dobách rozštěpilo:
V táboře Zikmundově sešli se páni a německá města, v táboře pro
tivném stálo menší zemanstvo a obecný lid, proti zdrcující většině
dobře vojensky vycvičené hrstka lidi, kteří vojáky nikdy nebyli. K této
menšině přidala se Praha, jež však velmi často a velmi brzy slevovala
z husitských požadavků, až konečně byla ochotna i vyjednávati se
lid,
—
Zikmundem!
M. Aleš: JAN ŽIŽKA.
Husitům šlo v podstatě o nový, lepší řád v zemi české, o obrodu
mravní a společenskou. V čtyřech artikulech (článcích) pražských žádali
husité svobodu hlásání slova božího, přijímání pod obojí způsobou, zru
šení světského panování kněžstva a vyhubení všeho, co podporuje zá
konu božímu. Zaváděli rovnost a bratrství po vzoru prvních obcí kře
sťanských, chtěli spravedlnost ke všem bez ohledu na osobu a stav,
toužili po obnovení křesťanství v duchu ryzího učení Kristova bez pří
davků lidských. Takové snahy však byly tenkrát příliš smělé, měnily,
úplně společenský řád a odtud pochopíme, proč se za Zikmunda po
stavilo vše, co až dosud vládlo a žilo v nadbytku a libovůli. Boj dvou
světů vzplanul a musil vzplanouti, neboť ani husité, ani Zikmund a
jeho věrní nebyli ochotni smlouvati a slevovali ze svých názorů.
V boji tak nerovném objevil se v čele husitství jako zachránce
národa a země české prostý zeman Jan Žižka z tvrze Trocnova
v jihovýchodních Čechách. Byl v té době mužem již staršim, asi 60tiletým, s velikými zkušenostmi a rozhledem. Mládí ztrávil v bojích s jihow
českými Rožmberky, kteří zabrali na konec trocnovské zboží, takže
se Žižka stal
18
bezzemkem.
V
Polsku se vyznamenal v bojích s německými;
1
a zúčastnil se bezpochyby slavné bitvy u Grunwaldu roku 1410,,
kde byli křižáci poraženi. Po svém návratu stal se velitelem královské
posádky v Praze a prožil několik pokojnějších let. Smrt Husova roz
bouřila také mysl Žižkovu. Když pak král Václav IV. 15. srpna 1419
rytíři
zemřel a Zikmund nechtěl
přijati čtyř
artikulů pražských, Žižka zasáhli
ponejprv do veřejných záležitostí. Podnikl s Pražany roku 1419 útok]
na hrad, kde byla posádka Zikmundova. A tu „vzat jest od lidu na
Tvrz Trocnov.
nikdy. Žižka vytvořil husitská vojska, ozbro
jil
je, vycvičil, opatřil vozovou hradbou a naplnil věrou ve vítězstvím
S třemi' sty mužů porazil pány u Nekměře (1419), 25. března 142Q
znovu s malými silami u Sudoměře, 14. července 1920 zničil na Vít
kově velká vojska Zikmundova, podrobil si jižní a západní Čechy' a
přinutil Rožmberky k příměří, protáhl Čechy východní a severní, aby
tak zajistil celou zemi husitství. Roku 1421 pozbyl při obléhání hradu
Rabí i druhého oka, avšak i tak porazil Zikmunda, který pronikl opět
do východních Čech, u Kutné Hory a Německého Brodu tak rozhodně,,
že si již za života Žižkova do Čech netroufal. Zato vypravil se Žižka
slovo" a neopustil lidu
již
roku 1423 do Uher, do země Zikmundovy. Tenkrát osvobodil Moravu
od lupičských tlup Zikmundových a posílil husitské hnutí v zemi, zvláště
také v našem kraji, který byl již od dob upálení M. J. Husa husitství
nakloněn. V okamžiku, kdy chtěl a mohl dáti Žižka českým zemím pevnýl
Žižkův
kámen
v nynějším Trocnově.
v táboře předl
vládu a trvalý mír, zemřel náhle 11. října 1.
v
Hradci
Králové.
věrní
Sirotci
Pohříchu
jej
pochovali
Jeho
Přibyslavi.
nenašel náš náiod potom muže podobného, takže nesklidil zúplna ovoce
svých snah a obětí, jež přinesl v dlouhých bojích za Husa a boží
pravdu, za lepší život českého národa, za obrodu lidstva.
mnozí
se
snažili vytrhati je
třebaže
Žižkovo
přežilo
věky,
Jméno
ze srdce národa. Bělohorští vítězové, pochopové Habsburků, zhanobili
řád,
>•'!
19
tělesné jeho pozůstatky
i
památku
sledovaného národa našeho
jeho.
Avšak marně.
V
mysli proná
statečnosti a
vzor české
jako symbol lepších, slavnějších dob. Žižka byl zajisté mužem
síly,
velikým, neboť vykonal, čeho jiní s daleko většími silami vykonati
nedovedli. Byl to duch Žižkův, jemuž podléhali nepřátelé domácí i
zahraniční, o jeho rozvahu tříštila se slepá zloba útočníků. Obrannou
válku českého národa vedl tak prozíravě, že zůstal nakonec vítězem.,
Při tom byl vždy prostým a chudým „bratrem Žižkou", ochráncem
slabých a utlačovaných, bojovníkem pro vysvobození pravdy zákona
božího a také jazyka českého a slovanského. A třebaže zemřel před
časně, přece položil pevné a bezpečné základy k demokratickému státu husitskému, jejž uskutečnil později slavný král Jiří z Poděbrad.
L.
žil
vždg jako
j
Hosák:
Počátky husitství na Morav. Slovensku,
Husova smrt způsobila na Moravě nemenší pobouření než v Če
chách. Zásluhou moravského pána Lacka z Kravař svolán byl na den
2. záři 1415 do Prahy sjezd pánů českých a moravských, kteří prote
stovali proti upálení M. J. Husa a odsoudili koncil kostnický větou, ž0
v hrdlu lže, kdožkoli by tvrdil, že v království českém a rnarkrabstvi
moravském vzmáhají se bludy a učení kacířská. Neméně než 452 pá
nové a rytíři z Čech a z Moravy podpisy a pečetmi stvrdili obsah!
protestního listu. Téměř celá třetina z podepsaných byli Moravané. Odtudj
vidno, že na Moravě hnutí husitské nebylo méně silné nežli v Čechách!
a že jen nepříznivé okolnosti zabránily, že husitství na Moravě nedosáhlo
1
ještě většího
rozmachu.
Na zmíněný
i
stížný přitiskli pečeť také někteří vládykové z na
šeho kraje: Mikšík z Malenovic a Podhradí, Čeněk ze Šarova, Markvart
z Jíkve, Buzek z Vlachovic, Zich z Nedachlebic, Hereš z Veletína^
Mikuláš Badúra z Přečkovic, Oneš z Lipiny, Gabriel ze Suchého pole,
list
Ješek z Libosvár, čeněk Špalek z Otina, B. ze šardic, Němčík ze
K
Záho-
nim dlužno přičísti ještě několik! jiných
vládyků, jichž majetek se nedá zjistiti. Horlivým husitou byl i majitel
strážnického panství Petr z Kravař, jenž již roku 1416 povolal několik
husitských kněží z Čech na Moravu. Roku 1418 působili na Slovácku
horovic a
J.
z
Jestřebic.
podávali lidu svátost oltářní podobojí: Vít z Lomnice, Zik
mund, kaplan kdysi pána Lacka z Kravař, Mikuláš a Pavel, řečený
Kaysnar, ve Strážnici, Pavel ve Velké, Martin ve Znorovech, Tomáš Klečka]
v Lípově, Jan v Tlumačově, Mikuláš v Napajedlích, Václav, řečený
Škleboň, v Šarově, Pavel ve Střílkách, Jakub v Boršicích a Martin v
faráři, kteří
1
Hradčovících.
Nejvíce bylo hnutím husitským zasaženo panství strážnické, Leč i
na Vižovsku, jež ovládal tehdy bohatý klášter Smilheim ve Vizovicích',,
jevilo se současně husitství. Tam husité roku 1418 dobyli a vyplenili
klášter, zničili kostel a spálili bohoslužebná roucha i knihy. Stalo se
to, tuším, za podpory husitského pána Bočka Kuny z Kunštátu, držitele'
sousedního statku brumovského. Hnutí husitskému dostalo se střediska
v
2d
Novém Táboře, založeném
po způsobu českého Tábora na ostro-
■
vě řeky Moravy u vesnice Nedakonic od kněží Bedřicha ze Strážnice a
Tomáše z Vizovic. V Novém Táboře usadili se okolní sedláci s několikq
zemany a kněžitni a plenili statky sousedních katolických vrchností, kteréj
se přidaly k nepříteli českých husitů, k Zikmundovi, jehož vojska v 'zemí
zle řádila. Jejich noční útok na Kyjov, majetek kláštera Hradiska u Olo
mouce, se nezdařil, zato však na zpátečním pochodu zničili augusti
niánské probošství sv. Klimenta u Osvětiman a útokem vzali cisterciácký
klášter na Velehradě, odkud se většině mnichů podařilo uprchnouti do
Hradiště. Dále obsadili husité z Nového Tábora Ostrov (Uh. Ostroh) a
Milotice a přepadli Polešovice. I město Hradiště, jehož vládnoucí vrstvy.
byly tehda německé, od husitů velmi trpělo.
Proto biskup olomoucký Jan Železný (nazvaný tak, poněvadž byl
více
(
vojákem nežli knězem) s měšťany olomouckými a hradišťskými,
Rakušany i Uhry udeřil na Nový Tábor, byl však krvavě odražen.
Zvláště mnoho olomouckých a Rakušanů bylo zbito. Mezi obléhajícími
vznikly potom rozbroje, mnozí z nich své boudy zapálili a odtáhli,
zbytek pak byl husity poražen. Teprve, když husité slyšeli, že se blíži
silné vojsko Zikmundovo, probili se pod svými vůdci Bedřichem ze
Strážnice a Tomášem z Vizovic směrem k Bystřici pod Hostýnem.
Za původce hnutí husitského na Slovácku byli považováni stráž
nický pán Petr z Kravař, který byl Zikmundem roku 1419 zbaven úřadu
nejvyššího hejtmana (prvý úředník v zemi), dále veselský Jaroslav ze
Šternberka a ostrovský Hašek z Valdštejna, jemuž husité přezdívali „pevt
ná skála pravdy". Zikmund vyslal v druhé polovici října 1421 znasvého vůdce Pipo Spana z Ozory, aby poplenil statky těchto!
pánů, sám pak ve dnech 16.—26. října ležel pod hradem Brúmovem,
jejž obléhal pravděpodobně s nezdarem. Statky husitských pánů byly
hrozně zpustošeny a Petr z Kravař musil vyhledati smíru se Zikmundem.
Jedině syn jeho Václav z Kravař a Hašek z Valdštejna podstupovali dále
kruté boje s nepřítelem, naposledy u Strážnice, a probili se pak do
Imenitého
Čech, nemohouce odolati přesile nepřátel.
Dne 11. listopadu 1421 byl v Brně zahájen moravský sněm. Ač
Zikmund přislíbil pánům moravským úplnou bezpečnost, byly brány a
města obsazeny Uhry a páni donuceni vzdáti se čtyř artikulů pražských
:
poslušnost papeži. Petr z Kravař přijat byl na milost, ale syni
jeho Václav zbaven dědictví a druhorozený Jiří dán ke katolíkům na
vychování. Zikmund zastavil pak ještě téhož roku Bzenec a Veselí uher
skému magnátu Ctiboru Vajdovi.
Jeviště bojů bylo příštího roku přeneseno k Brumovu a Ostrovu,
baštám to husitským. Biskup olomoucký obléhal roku 1422 Bočka Kunu
z Kunštátu na Brumově po 3 neděle, ustoupil však s nepořízenou. Po
porážce Zikmundově u Německého Brodu roku 1422 oblehlo 40.000
pěších a 10.000 jízdných mužů, Rakušanů i Uhrů, hrady a města Veselí
a Ostrov, jejž markrabata Jošt a Prokop dali kdysi Haškovi z Valdštejna v zástavu, kteří, uslyševše o silném blížícím se vojsku polském,
zbořili obléhaci bašty a ustoupili do Uher. To dálo se v dubnu roku
1422, neboť Zikmund označil své tehdejší dopisy datem 9. dubna ve;
Veselí a 14.—18. dubna v poli před Ostrovem. Palacký a po něm ostatní
píši také o obležení Ždánic Zikmundem, což však jest omyl, neboť Ostrov]
Ždánice.
tehdy slul Stenice, jež Palacký zaměnil s německým Steinitz
a
slíbiti
1
1
—
21
pravděpodobně dobyto, neboť ještě, téhož roku posílil Zik
mund uherské posádky v Bzenci, Veselí a Blatničce. Posádkám těmto
velel zmíněný již Ctibor Vajda. Ostrov však vzdoroval i nadále a ještá
1424 dal Zikmund Albrechtovi Rakouskému plnou moc, abg odňal
Haškovi hrad a město Ostrov.
Téhož roku 1424 válčil také Boček Kuna z Kunštátu. Byl však
v otevřeném boji u Slušovic biskupem poražen a musil se uchýliti do
kláštera Smilheimu, kde se bránil ještě nějaký čas. Posléze navrátil se
do Brumova, jejž vojska biskupova opět marně obléhala. Na Smil
heimu zůstala pak posádka biskupská.
Již roku 1423 odevzdal Zikmund vládu nad Moravou Albrechtovi
Rakouskému, vyhradiv si v našem kraji pouze Hradiště, Brod, Veselí,
Hodonín, Buchlov, Střílky, Cimburk a Bzenec. Na podzim téhož roku
táhl našim krajem Žižka s vojsky svými od Jihlavy směrem na Strážnici a
Skalici. O tažení jeho naším krajem se však nedovídáme téměř ničeho.
Petr z Kravař byl toho roku opět zemským hejtmanem, ale Uhři
jej nepokládali za spolehlivého, neboť roku 1425 vyplenili znovu jeho
Veselí bylo
statky, obviňujíce
jej
ze zrady.
Za Prokopa Holého
počali husité najížděti svými pověstnými rejzy
do zemí sousedních. Chopili se ofensivy, aby i nepřítel pocítil hrůzy ná
boženské války. Tehdy Moravané vystupují ze své trpnosti a podobně!
jako na počátku války i nyní -připojují se k českým bratřím. Roku 1426
vypravily se husitské sbory z Čech na Moravu, aby tu posílily husitské
po krvavém útoku, Valtice, náležející katolickým
Liechtenštejnům, lehly popelem a pevné městečko Břeclav s hradem
padlo do rukou husitů zradou. Táboři vložili do Břeclavě silnou po
sádku, která pak znepokojovala nepřítele v širém okolí.
Brzy po bitvě u tJstí nad Labem roku 1426 oblehl vévoda rakouský
hnutí. Podivín podlehl
Albrecht se 40.000 muži, z nichž bylo 3.000 uherských a 1.200 tyrol^
skýciv jezdců, v době kolem sv. Bartoloměje v srpnu Břeclav. Ve vojště
jeho byl i Petr, syn portugalského krále. Táboři hájili se po 3 měsíce
statečně, činíce nepříteli velké škody, v pevnosti byl však nedostatek
zásob a posádka byla ohrožena hladem. Proto Prokop Holý sebral
vojsko, přitáhl k Břeclavi a nepřítele porazil 19. listopadu 1426. Ztráty
Rakušanů v bitvě byly veliké. Příštího roku dobyli husité i Napajedel,
Roku 1428 opakoval
se nájezd Sirotků
na Moravu. Tentokrát vzda
dobrovolně město Uherský Brod, patrně proto, že obyvatelstvo
bylo podobojí, načež u Veselí spojili se Čechové s Moravany a vpadli
i-otom až k Trnavě. Při zpětném pochodu poleželi krátce u Brodu a
navrátili se s hojnou kořistí domů. Byl to v krátkém čase druhý nájezd
na Slovensko. Při prvém roku 1427 husité dobyli Skalice a 12. února
téhož roku obléhali Senici.
Odtud vidno, že téměř celé Slovácko bylo tenkrát husitské. Tím
si také vysvětlíme, že Albrecht v července roku 1431 vpadl do Mo
ravy, své vlastní země, již poplenil ohněm a mečem. Na 500 vsí a
městeček bylo od katolického vojska spáleno, a dobyto hradu
města,
Kyjova, kde zajato 50 mužů posádky, Větších úspěchů Rakušané ne
pískali a vrátili se, zanechavše v městě Hradišti posádku, domů. Dlouho
se však posádka rakouská v Hradišti neudržela, neboť již roku 1432 byli
nuceni Rakušané město znova obléhati. Téhož roku zmocnili se husité
lo
se
i
22
v sousedství Slovácka Trnavy, takže
drželi
potom Trnavu,
Skalici,
To-
polčany a hrad Branč, což vše teprve po bitvě u Lipan postoupili za
drahé peníze Zikmundovi.
Velkého majetku na Moravském Slovensku získal na konci válek
husitských kníže ruský Fridrich, který po způsobu jiných litevských
velmožů přišel do Čech pomáhati husitům. Týž držel město Ostrov,
odkudž zval se knížetem ostrovským (1435) a Břeclav, kde častěji sídlel
a donutil krajinu na šest mil kolem města k holdu a poddanství.
J.
Zoubek:
v
Nedakonicích.
Tábor
Nový
(Z místní kroniky.)
Za panování Václava
(1378—1419) sběhly se události, jež za
chvátily celý národ; náboženské spory a upálení Mistra Jana Husi ro
zechvěly mysli celé země. Po smrti Václavově zdědil korunu bratr
nového učení, kteréž
;yhe Zikmund, horlivý odpůrce českého národa
se v Čechách čím dále tím více šířilo, ano i na Moravě. Smýšlení hu
sitské však přičiněním Jana Železného, biskupa olomouckého, bylo na
IV.
i
Moravě
pilně dušeno.
Teprve v únoru roku 1421 vedením zvláště bojovných kněží hu
sitských Bedřicha ze Strážnice a Tomáše z Vizovic a pana Haška
z Ostroha udělal se také na Moravě „Nový Tábor", a to na ostrově
řeky Moravy v Nedakonicích. Jan Tomáš Pěšina z Čechorodu obšírně
nám vykládá, kterak tam se zblízka zdaleka shlukli sedláci s několika
kněžími a vládykami, kterak obořili se nejprve (1. května) na klášter
velehradský a dobyvše ho vydrancovali a spálili jej, spolu několik!
mnichů i s opatem Janem. Ostatní členové konventu utekli se do Hra
diště, jež husité neobléhali, jsouce spokojeni se škodami, které městu
způsobili. Biskup a páni moravští, bojíce se, aby se Tábor nezdařili
jako v Čechách, povolali Rakušany proti nim ku pomoci. Ti však, když
proti ostrovu opevněnému útokem se hnali, pobiti jsou, zvláště pakl
mnozí Rakušané a měšťané olomoučtí. Jelikož ale mnozí, jmenovitě Petr
z Kravař, pán na Strážnici, netoliko Táborům shovívali, ale i skutkem
pomáhali, od dobýváni Tábora upustili. Posádka královská, kterou Al
brecht, vévoda rakouský, do města Hradiště vložil, byla obci jen bře.ncnem a k boji s husity nestačovala. Husité po osmi měsících opustili
konečně ležení své, když branná moc z Uher od Zikmunda proti nim
táhla a odešli
nejvíce do Čech. (Pan Hašek z Ostroha v Praze velmi
vážený byl.)
Roku 1423 žižka pak Moravanům na pomoc táhna, od Jihlavy ke
Kroměříži přirazil a odtud do Uher jda, jistě hlavní silnici si obrav i Ne->
dakonice viděl. Tradice aspoň o tom se zachovala v lidu, jenž o pahorku
:
—
za vsí
O
tvrdí,
že tu žižka stoloval.
*
„husitském sloupu" v Nedakonicích není v dějinách žádných zpráv.
místě, kde stojí, vypravuje tradice, že tu stoloval žižka. Starý sloup
(boží muka), zvětšelý časem, v roce 1910 kdosi zbořil. Zachoval se
však spodní základní kámen a kámen vrcholový. Roku 1922 byl sloup.
O
1
23
se zakončující postavou bojovníka péčí místního Sokola znovu vybu
dován přesně podle sloupu původního. V duchu místní tradice nazván
i
Husitský sloup v Nedakonlcích.
sloup
a opatřen tabulkou s nápisem: Hu
roku 1421, statečným bojovníkům za
„sloupem husitským"
sitskému Táboru nedakunskému
pravdu. Obnoveno roku 1922.
Pověst o husitském
kříži.
(Z Polešovic.)
Na
hraničkách polešovských a boršických stojí starý, nízký kříž,,
značně zvětralý. Vypravuje se o něm tato pověst:
Za válek husitských zastavilo se jednou Žižkovo vojsko na odpo
činku v Nedakonicích. Hlouček jezdců zajel až k Polešovicím.
Na
pastvisku mezi Polešovicemi a Boršicemi si rozdělali oheň a odpo
čívali. Lidé měli před nimi hrozný strach, utíkali a schovávali se do
sklepů. Odvážnější se však osmělili a donášeli bojovníkům mléko a
24
chléb, aby si je naklonili; bojovníci však nezamýšleli nic zlého. Pojedli
a vrátili se zase do tábora. Pouze jeden zůstal u ohně. Sedláci se
ním do
brzy však vznikla hádka a z ní bitka. Husita se
dlouho bránil, ale konečně přesile podlehl. Na chladné zemi, dobitého
v krvi, s těžkým mlatem v ruce, našli ráno ostatní svého druha. Vy
kopali hrob a uložili jej do něho. Z balvanu vytesali neumělý kříž,
dali
s
řeči,
na němž prý bylo ještě před dvěma sty, roky znáti obrysy kalicha ai
mlatu a nápis, což vše deště, mrazy a větry úplně setřely.
Vypravuje se, že vždy, když vojsko Žižkovo vítězilo, kamenný
kříž se hýbal. Bojovník pod ním pochovaný slyšel prý v hrobě zpěvi
svých bratří, slyšel otřásání země pod kopyty koní, chtěl také pronásledovati prchajícího nepřítele, ale nemohl z hrobu, neboť ležel nat
něm ten těžký kámen.
Petr Basovník.
F.
Prager.
O
víně a vinohradech.
Naše Slovácko proslulo kdysi vínem. Vinohrady, které se dnes
ještě prostírají u
Bzence, Blatnice, Polešovic, Bojanovic a j., jsou pou
hým nepatrným zbytkem viničního hospodářství, které ovládalo před
lety celý ten kraj, jemuž vévodí Buchlov. Našim předkům byl pobyt
ve vinohradech milým, při veškeré lopotné práci, jíž vyžadovaly. Vi
niční boudy, které byly rozsety kolem vinohradních cest, po svazích
se táhnoucích, hleděly do kraje svými hnědými střechami a bílými stě
nami jako hojná úroda hub po letních přívalech. Na vinohrady myslil
Vinné búdy v Mařaticích,
náš člověk po celý rok, i tenkrát, když v nich nebylo zrovnna ca
dělati. Zrna hroznů, sladká a vonná podzimním zráním, měli naši pra
dědové před očima nejen při vinobraních, nýbrž vždy, kdykoli
konali
něco významného, při záznamech do kronik soukromých
i
za dob
veřejných,
dobrých i zlých. Na příklad při zápise
o moru a hladu neopomněli přidati větu o révě. Byla-li vína úroda*
psali s radostí, se steskem však, když ,,vinohrady zzíbly" (zmrzly).
Erby šlechtické mívaly uprostřed „klenot", meč, ptáka, parohy a j.
25
Klenotem našich slováckých dědin býval vinný hrozen. Znám mnoho
starých obecních pečetí, kde je umístěn uprostřed vinný hrozen a kolenu
něho jméno obce s letopočtem.
Vinné džbánky, které měly v selských jizbách našich předků své
místo nade dveřmi, byly svým svérázným malováním puknou ozdobou
příbytků. Při křtinách připíjeli si z nich dobrého vína rozjaření kmotři,
kolovaly pilně od úst k ústům při svatbách a jiných ještě rodinných
slavnostech. Se džbánkem vína v ruce starší družba svatební předzpěvoval hudcům a tancuje při tom sedláckou, pleskal si druhou rukou
furiantsky o holínky svých bot. Ze džbánků pili také pacholci při
muzikách a zavdávali vína dokola tanečnicím. Hubatky s vínem nosily
se secům na louky i žencům na pole, blahobytně nadmutá břicha jiných
džbánků s vysokými a úzkými krky zvala k posedění dospělé i chasu
při
dožaté.
neopravují. Po dobu
vinohradech, se steskem patřil
války, jak
jsem ke zchátralé, střechy zbavené boudě, z jejíhož trouchnivého těla
jako mohutný obratel vyčníval kolmo stojící šroub lisu.
polic zmizely, vinné
jsem chodil po havřických
Džbánky
s
boudy
se
Naše dědiny bez vinic ztratily velmi na své původnosti. Předkové
naši srostli se svými vinohrady. I Jan Amos Komenský, syn slováckého
kraje, choval v úctě svůj vinohrad, zděděný po rodičích. Ve své druhé
svatební smlouvě roku 1624 klade svou vinici hned vedle svých latinských knih, z čehož je vidno, že si jí cenil více než jiných statků
pozemských. Komenský měl po svých rodičích polnosti v Uh. Brodě,
dále, jak ukazuje rukopisná kniha odevzdávek rolních, čtvrt újezda pod
louku za Havřiti. Nemovitosti tyto prodal, když
Lysou horou, měl
viděl, že se do Uh. Brodu nevrátí. Jen vinohrad si ponechal, aby „kdežby
se mu líbilo, komukoli kšaftem ho mohl odkázati". Komenský se nemohl
se svým vinohradem, který měl v hoře Plachtách na Blatničku, rozloučiti.
i
Činil tak, jako jeho sourodáci, jiní brodští
měšťané, kteří s vinohrady a
rodinnými klenoty činili poslední pořízení až na smrtelné posteli. Ko
menský se svým vinohradem odešel do vyhnanství.
Peň vinný dal mnoho práce; od časného jara až do zimy bylo stále
kolem něho co dělati. První bylo odkrývání, jež se dělalo, jakmile jarní
vítr ofoukl zemi. Potom, než míza začala, bylo řezání, pak kqpájni
(postní kopačka byla první), dělání rozvodů, vrážení tyček, vázání,
smítání,
plení,
—
sbírání, paběrkování, přikrývání a hnojení. Vinohrady
kdo chtěl bráti hrozny, musil se přičiniti. Ne bez pří
nerodily samy,
činy se říkalo: Vinice nechce modlitby, ale motyky. Äby se vinohrady
vedly v pořádku, o to se staral zvláštní úřad, nazvaný horenské právo.
Páni horní do rejster zapisovali majitele hor, přijímali a do ho
renské truhlice ukládali z kupu složené peníze. Činnost jejich neome
zovala se "jen na jednu obec. Do okruhu horenského práva brodského
patřily na př. kromě města Brodu i Havřice. Rejstra tohoto práva po
cházejí z rorm 1582 a obsaženy jsou v nich viniční trati v Kojiních,
Čertoryjích, ve Staré hoře šípkové, pod Chrástkou, v Přední hoře,
v Lysé hoře, v Nové hoře, v Prostřední hoře a na Lebkách. První
tři trati
jsou havřické, ostatní brodské. K vinohradu, jehož výměra
se udávala na achtele (achtel
4 ary), patřila bouda s lisem a ná
dobím. Kdo mohl, složil peníze za vinohrad při kupu. Těm, kteří ne-
=
■26
'
kupní ceny hotově zaplatili, bylo povoleno „polhocení";
ročních lhůtách. Tomu, co zůstalo nedoplaceno, říkali
t. j. placení v
ručil pánům horním
Svědek
kupu
pohledávka.)
spravedlnost. j(Dnes
vždy za dílo, t. j. za správnost kupu a za zaplacení.
mohli
celé
$
z;
9 3
wmagt || mhu
Záhlaví z knihy: „Rejstra vinohradní Uh. Brodu a Havřic z
r. 1582."2
Kdo kupoval vinohrady? Z
vibrodského
horenského
práva
rejster
dime, že vinohrady kupovali nejen lidé místní, ale i zámožní sousedé
z okolních vsí, kde vinic nebylo. Míti vinohrad, patřilo tehdy k spo
lečenské nutnosti. Vinohrady si kupovali zvláště řemeslníci, protože!
v jejich rukou bylo více oběživa, než u jiných usedlíků a tudíž také
Mezi kupiteli vinohradů vidíme jircháře,
větší možnost ke kupování.
masaře, blanaře, mlynáře, kováře, provazníky,, barvíře, pernikáře a sou
keníky.
Tö
jsou lidé
z města.
Do
ovzduší vrchnosti patří
jistý Jan,
slu-
27
žébník jeho Milosti a jakýsi Hans, písař obroční, kteří ujímají vino
hrady pod Chrástkou. K nim druží se Markéta doktorova, jež koupila
vinohrad za peníze, které její otec vydělal na lektvarech a že nemocným
pouštěl žílu. Zač koupil vinohrad Šašek pastýř, těžko říci. Vojtek,
sládek ujal dobrý vinohrad za 50 zl. a ý2 ortu (1 ort
zl.).
Majitelé vinic zapsáni jsou do knih horeňských jednak rodovými jmény,
často však ještě i jako příslušnici řemeslného zaměstnáni. Jest tu zřejmá
neustálenost rodových jmen. Tak je zde Tomáš, mlynář Trávničky, Bar
bora branná, Jakub ponorný, Martin koptař, Kryštof mečíř atd. Ná
=
jména odvozená od tělesných vlastností neb jiných případností,
tak Mikuláš pětiženný, Kryštof nikdydoma, Václav haspivo, Jan mřihlad,
Jan řitka a Jan stojaspal. K rejstrům horenským patří i artikule, to jest
právní ustanovení, kde životem se trestalo poškození vinného pně. Pokud
jde o výzdobu, vyniká horenská kniha artikulí obce Těšova nad ostatní
knihy cechovní svým malířským provedením.
Náš obrázek jest vyňat z knihy „Rejstra vinohradní Uh. Brodu
a Havřic z r. 1582." Slova „cočínají se Certoryje" znamenají vinohradní
sledují
i
Certoryje v Havřieích. Hořejší kresba zachycuje škůdce vinohradů
vrány, které svými mocnými zobany niči naděje hospodářovy na
dobrou sklizeň. Na druhé kresbě je znázorněno vinobraní. Tři postavy
v krojích ze 16. století trhají a odnášejí zralé hrozny. V rohu odlétá
koroptev. Podobných krásně provedených záhlaví obsahuje kniha osm.
Všechna svědčí o uměleckém nadání našich předků. Přísné artikule
(články), obsažené v Rejstrech, jsou dokladem nedotknutelnosti vino
hradů, zvláště po čas naléváni a zráni hroznů, jakož i úcty, jaké se
—
trať
—
Tresty za poškození vinohradů a za krádeže hroznů byly
stanoveny podle rakouského práva E.igelšte;nského a byly velmi krutém
takže našim poměrům a názorům často nevyhovovaly. Vždyť zde bylo
stanoveno, „aby ten hrdlo- propadl, kdo by popaden byl ve dne rieb
noci, že Vino krade". Páni horní raději než by trestali, „obradujíce
obžalované domů posílali.
svády sousedů v mír a pokoj", žalující
Z Rejster vinohradnich se dovídáme také o životě a vzdělanosti našich
předků v 16. století. Krásný a bohatý zevnějšek knih ukazuje na teh
dejší blahobyt, zvučná čeština pak na to, jak sebevědomě a svérázně
těšily.
i
—
náš národ před pohromou bělohorskou, kdy se ve všech úřadech
a ve všem jednáni veřejném užívalo toliko češtiny.
žil
M.
S.
Dobiáš:
Za den
U
hrnčířů v Tupesích.
čerstvé zboží hrnčířské v y t u h 1 é, že se dá chytati a
přenášeti. Nyní se přidělávají nádobě ucha, různé okrasné součásti, nebo
se karbují
opatřují různými rýhami a prolamováním, co je třeba,
ještě se poopraví, ohladí čepelem, potom koží a mycí hubkou, aby se
všechny hrany a
zarovnaly. Na nádobě nesmí zůstati nic hra
natého a ostrého, poněvadž by hrany a vyvýšeninky vystouply z ho
tové nádoby nepolité, bezbarvé, surové.
Mistr, úředníček je přesvědčen, že celé umění hrnčířské záleží v tom,'
aby hrnčíř znal dokonale svou hlínu, rozuměl jí a vše jí přizpůsobil:
glasuru (šmelc), barvu i samo vypalování. V Tupesích je dostatek hlíny
je
—
dubky
28
se však k výrobě keramiky (malovaného zboží
hliněného) nehodí. Mistrovi dálo mnoho práce, než našel vhodnou
hlínu. Prokopal a prozkoušel všechny polní trati v okolí Tupes, prošel
také blízké Chřiby. Konečně našel,, co potřeboval, v trati „Súdné",
cihlářské
i
hrnčířské.
Hlína odtud
Ty
krásně vláčná a po vypálení jako sklo, bez průlipek.
Dovezená hlína se nejprve rozdrobí a pak na kovových válcích
ručně mele, tak dlouho, až je z ní jemná moučka. Moučka se kropí
vodou a nechá se asi den uležet. Potom se tytéž válce stáhnou na
tloušťku slabounkého papíru a navlhčená hlína ze. včerejška se mele
naposled. Při tomto' mletí vychází z válců jako velmi jemný prach.
Toto naprosté rozmělnění hlíny jest nutné, neboť jinak b,y hlína vody
nepřijala a nestala se tvárlivou. S počátku tloukli hlínu v moždířích,
což bylo velmi namáhavé a zdlouhavé. Po semletí misi se prach opět
s vodou, nyní již tak, jak ji potřebuje kruhař. Takto připravená hlína
se uloží na 4—5 dní do beček, aby zakvasila, to jest aby; byla
všude stejně vlhká, hustá, vláčná a tvárlivá. Cim déle kvasí, tím je
plastičtější (tvárlivější). Potom se rukama tak jako těsto dobře pro
hněte a vyválí. Nyní jest hlína připravena. Celé toto přípravné zpra
vování hlíny je§t výsledek mnohých pokusů a dlouholetých zkušeností.
Jako ve všem, i zde bylo nutno začiti od počátku.
Když se po prvním, jednodenním vysušení nádoba ohladí a opatří
uchem a jinými příkrasami, uloží se opět na polici k druhému, dalšímu
sušeni, jež trvá 4—7 dní, podle počasí a velikosti nádoby. Velké ná
doby musí míti silnější stěny, aby se unesly, ty pak schnou délej
Po úplném vyschnutí se přikročí k vypálení nádob. Že je nádoba dobře
suchá, zkouši se na dně nehtem. Vryp musí býti suchý a světlý.
Velmi důležitá věc je ovšem hrnčířská pec. Představte si, že byste
takovou pec měli postaviti! Hned byste se tázali:, „Z čeho musí být,
jak veliká a vysoká, jak zařízená, jaké ohnisko a jaký komín?" Stejně!
keramik. Kolik to bylo zase pokusů, kolik práce
přemýšlel náš mistr
a potu, než pec vyhovovala!
V peci jsou hliněná lešeníčka na dutých hliněných nožkách, na něž
se nádoby rozestaví tak, ab,y se nedotýkaly. Plná pec se uzavře ne
prodyšně cihlami a maltou, načež se v ohništi rozdělá oheň. Topí se
měkkým dřívím borovým, čím sušším, tím lépe.. Plamen má býti pokud
možno bez kouře. Při zatápce se přikládá jen pozvolna, neboť při
prudkém žáru by hlína vybuchovala, čímž by utrpěl hladký povrch ná
dob. Tak se topí asi čtyři hodiny:. Potom se oheň stále sesiluje a
přikládá se tolik, kolik stačí shořeti, až se dosáhne potřebného stupně
•—
okem.
v
se
hrnčířsku
900°—950°.
tepla
Teplota
peci
zjišťuje po
Vpředu vede do pece zasklený otvor, h ledítko jímž lze pozorovat!
vnitřek pece. Teplota je náležitá, jestliže je pec naplněna bílým žá
rem, v němž všechno mizí, i kontury (obrysy) nádob. Pec jest jediný
skončeno. V peci se nechá
bílý žár. Tím, je p ř e ž a h
první pálení
dobořeti, potom se uzavrou tahy do komína, dále topeniště i popelník,
u f 1 e chladne
aby se teplo v peci co nejdéle udrželo. Malá pec
dvanáct hodin, veliká až dva dni. Potom se pec otevře a horké dosud
zboží se vyndá. Žár způsobil na tovaru různé změny, objevily se menší
a j. Proto se musí
kazy, výčnělky nerostných látek, rýžky, dubky
nádoby obroušiti a ohiaditi skleněným papírem.
je
—
—
,
—
—
—
30
m
Jakmile zboží vychladlo, nastane malování. To byl dříve úkoí'
staršího syna 'Antonína. Dnes malují jeho. sestry, školačky Božena a
Marie a bratr Mírek, rovněž školák. V poslední době vypomáhá také
sousedův chlapec Vladimír Varmuža. „Malování mají děti v krvi", říká
jejich otec, „těší je to a to je při každé práci hlavni věc!" Ovšěrri
ozdobné prvky znají malí malíři ze staré keramiky-. Zde poznali
<č.
,
všechny ty
chrpy, pomněnky, lístky, plody,
ptáčky, jeleny a lvy, jimiž zdobí nadmutá břicha džbánů, kubaní, čepáků a ostatních nádob. Poněvadž šlo mistrovi především o. obnovení
výroby staré keramiky,, musil odtud převzíti i starý dekor (výzdobu),
zdobné prvky, úpravu i řáděni jich, barvu a tvar nádob, zkrátka vše.J>
růže,
tulipány,
slunečka,
Nežli se začne malovati, ponoří se nádoba do šrnelcu (bílé glasury). Poleva okamžitě vsákne, takže se může ihned malovati. Polévá,
se vždy jen tolik zboží, kolik je možno pomalovati. Malíř postaví
nádobu před sebe a přemýšlí, nežli se rozhodne pro určitý motiv (druh
výzdoby). Zde bude červená růže uprostřed věnce ze zelených lístků,
na druhé straně žlutý tulipán a hrst. drobných pomněnek.
Ruka
malířova klouzá po nádobě, anilinovou tužkou poznačuje určité body,
které udávají zhruba hlavní rozvětvení a rozložení kresby. Upotřebí se
k tomu tužky anilinové, protože v ohni vyhoří, kdežto obyčejná
tužka zanechává na nádobě neshladitelné stopy. Potom nastává vlastní
malování. Štětcem, namočeným v barvě, obtáhne malíř ozdobný prvek
a pak jej vybarví. Lístek za lístkem a kvítek za kvítkem řadí se všemi
směry, takže obdivujete jistotu ruky i oka umělcova. Barvy hned za
štětcem rychle vsakují a jeví se téměř všechny, šedivtými. Jen žlutá a
čeivená jeví slabý' odstín své barvy. Pravého lesku a barvitosti na
budou až pálením. Nanesené šedivé skvrny se ovrubují dodatečně černou
—
barvou, aby vynikly kontury (obrysy) různých těch květů, lístků,
ptáčků atd." Velmi často barevná skvrna přečnívá za konturku,
to ujde oku pozorovatele. Na hotové nádobě vidíme jen to, co je
kontur. Kdyby se napřed konturovalo a pak teprve obarvovalo,
práce
příliš
plodů,
avšak
uvnitř
šla
by
(Příště dokončení.)
pomalu.
- HRA A PRAČE.
--
Řídí AI. Cablik, Uherské Hradiště.
Drak.
Bylo krásné odpoledne v měsíci říjnu. Mírný větřík foukal po po
sledním strništi, na němž se pásla stáda bílých hus. Pasáci, kluci růz
ného věku měli u ohníčku učenou hádku o síle větru, jiní kutili něco;
pod mezí, o husy se nestarajíce.
„Už má rovnováhu,
natáhni motouz proti větru", zavolal Antoš
na opodál stojícího Jardu, drže svisle papírového draka. V tom oka-i
mžiku, jako na povel, vyskočila celá společnost kluků, pozorujíc, jak
provedli Antoš s Jardou své dílo.
Nový drak vznesl se na délku ocasu, ale výše nemohl. „Oprav
ocas, je dlouhý a těžký", poučoval Slávek. Při druhém vzletu vznesl
se drak jako šipka asi na polovici motouzu, avšak náhle, jakoby dostal
napravo nalevo a pak několika zoufalými pře
mety sřitil se špicí k zemi. „Lehký ocas", volají starší, zkušenější
hoši. Antoš přivázal na konec ocasu kytku zvadlé trávy. Následoval
třetí pokus, který se výborně vydařil. Drak se vznesl lehce na délku
celého motouzu a plaval ve vyšších proudech vzduchu jako pták k ra
dosti všech malých diváků, kteří posedali na mez a posílali mu psaníčka.
závrať,
zapotácel se
všeho dobrého", začal nejstarší Slávek, „draka musíte
vždy vyvážili a vyzkoušeti délku a váhu jeho ocasu." Pak vypravoval
zajímavou příhodu o svém malém bratříčkovi, který, neznaje ještě síly
větru, chtěl pouštěti svého dráčka po větru, aby prý mu usnadnil práciJ
Celá společnost se tomu upřímně zasmála a hned zase utišila, neboí
Slávek začal povídati o jiných dracích a letadlech, povětrných mlýnedh,
„Do
třetice
,
padácích atd.
„Kdo zná draka podoby ptáka, motýla, letadla, hranolu, mnoho
úhelníku?" Při tom kreslil prstem do hlíny. „O všech platí, co jste
poznali u tohoto obyčejného draka. Jen u některých osvědčuje se od
lišné upevnění motouzu a ocasu, což sami při robení
a
vyzkoušíte
dle toho zařídíte. Viděl někdo z vás draka bručivého? Bručák mívá
podobu rovnoběžníku, upevněného laťkami dle úhlopříček. Přední strana
je ohnuta motouzovou neb strunovou tětivou, na níž je nalepena mě
chuřina neb pergamenový papír. Při robení je třeba přesnosti."
Podobně podal Slávek stručně výklad ke všem svým kresbám a
skončil: „Přemýšlejte, každý doma něco urobte a zítra
provedeme zase
-zkoušky!"
Tiskem grafického závodu Čeňka Pechtora v Kroměříži.
X
ca
D3< CÜ
X
CQ
%
4
$ 'T*
a
v
¥
*
i:
-
1
n
Étóáitiíti
^řmhV y
Joza Uprka: Z jarmaku ve Velké.
•
Zahrada Moravy
•
ROČNÍK II. » ŘÍJEN 1924 • ČÍSLO 2.
VYDAVAJÍ UČITELSKÉ JEDNOTY V ŽUPĚ
UH.-HRADIŠŤSKÉ.
Vlastivědný sborník Zahradu Moravy vydávají učitelské jednoty župy uh. hradišťskéŘídí redakční sbor.
Odpovědný redaktor M. S. Dobiáš.
—
Sborník vychází měsíčně
7 Kč. Jednotlivá
čísla při
livých čísel přímo po
1
mimo
hromadném
Kč.
prázdniny. Druhý ročník bude míti i(j čísel za
odebíráni jsou po 70 hal., při odebírání jednot
Rukopisy, knihy pro redakci a časopisy na výměnu buďtež zasílány na adresu t
Redakce časopisu Zahrada Moravy v Uh.
Hradišti.
Předplatné přijímá a objednávky reklamace vyřizuje: Administrace časo
pisu Zahrada Moravy v Uh. Hradišti.
i
OBSAH:
Ktož jsú boží bojovnici (píseň). - Jen Žižka (Karel Zmola). - Po
na Morav. Slovensku (L. Hosák). - Nový Tábor v Nedakonicich (J.
čátek husitství
- Pověst o husitském kříži. - O vině a vinohradech
hrn
Zoubek).
(F. Prager).
čířů v Tupesich (Aí. S. Dobiáš). - Hra a práce.
Štočků zapůjčili: knihkupec A. Kiesswetter v Uh. Hrodišti „Vinné búdy v Mařaticích" a časopis ^„Vzkříšeni," vydávaný Českoslov. Obci Sokolskou v Praze dvou
obrázků k cl. Jan Žižka. Časopis „Vzkříšeni" vřele doporučujeme.
U
V
2.
čísle
Zahrady Moravy přinášíme
několik článků o, Janu Žižkovi z Troc
nova. Letos je Žižkův jubilejní rok. 11.
října 1924 uplynulo 500 let ode dne, kdy
vydechl největší náš hrdina národní na
posled. Vzpomínají Žižky a jeho významu
dospělí, vzpomínejte i Vy. Čtěte o Žižkovi,
pořádejte ve školách vzpomínkové dny.
Píseň „Ktož jsú boží bojovnici" zpívá se
různě. Nápěv, který otiskujeme v tomto
čísle, je původní, tak tu píseň zpívali hu
sité před půl tisíciletím. Ostatní články
jsme musili odložiti do příštího čísla.
Mnohé školy nevrátily zásilky 1. čísla
a nepřiobjednávaly. Ty zapisujeme mezi
odběratele Zahrady Moravy a posíláme
jim tentýž počet výtisků čísla druhého.
Potřebují-li snad více exemplářů, at nám
to co nejrychleji oznámí, abychom mohli
stanovití přesný počet odběratel a tisk
nout! 3. čísla jen tolik, kolik je skutečně
zapotřebí. Budete-li liknaví, vyženete nám
zbytečně z kapes stovky!
Mnohé školy nezaplatily ještě předplat
ného za prvý ročník Žahrady Moravy. Těm
přikládáme výpis z účtu a žádáme, aby
dluh uhradily. Máme mezi odběrateli přes
2000 Kč! Už v 1. čísle jsme upozorňovali,
že je nejlíp platiti měsíčně. Malý
peniz se zaplatí snadněji.
Mnohé školy se zhostily své povinnosti
k sborníku a k dětem velmi snadno. Zá
silku prostě bez nahlédnutí vrátily! Tak
se ovšem na věc hleděti nesmí. Jsme pře
svědčeni, že by si každá třída ráda platila
hromadně aspoň jeden výtisk pro třídní
čítárnu. Či nám chce někdo namluviti, že
by těch 70 haléřů měsíčně děti neunesly!
Velmi dobře by se také vyplatilo každé
čislo
K
pánům
třídním.
(listopadovému) přiložíme ba
revný obrázek „Z jarmaku ve Velké" od
3. číslu
našeho krajana Joži Úprky. Obrázek
dobrém papíře
a opatřite-li
si
k
je
na
němu
rámeček, získáte pěknou ozdobu příbytku.
Zasílejte ihned předplatné na nový
ročník! Složenku jsme přiložili k 1. číslu..
Nezapomínejte, máme velké platební po
vinnosti!
Chcete-li odebirati
časopis „Děti re
—
publiky," objednejte si jej korespondenč
ním lístkem u p. K. Dvořáčka v Brně
Černovice. Za 10 čísel ročně platí s_e 3 KčZapište a pošlete nám pověsti o Žižkovi.
Nezachovaly se u vás památníky husit
ských bojů? Sbírejte a posílejte také jiné
pověsti!
Píseň „Přijdi, Janko, k nám" v 1. čísle
Z. M. upravil dirigent Slovácké Filharmo
nie Zdeněk Chabala z Uh. Hradiště. Ne
milým omylem vypadlo v tisku jeho jméno
a závěr písně.
Zakoupíme několik výtisků 2. a 3. čísla
prvého roč. Zahrady Moravy. Pošlete ad
ministraci!
-
Redakce došlo:
Vlastivědné sborníky: Krajem Pernštýnův, Zálesí, Kraj Kalicha, Sborník okresu
železnobrodského, Podyjí, Slovenskou otči—
nou, Královéhradecko, Vlastivědný sbor
ník župy olomoucké, Od trstenické stezky,
Pod Zvičinou.
Dětské časopisy: Mladý
ul Ant. Dvoíaka 3., ročník 10
svět, Brno,,
čísel zaSKč.
Děti republiky, Brno-Černovice, ročník 10
čísel za 3 Kč.
Jiné: Úhor, Pardubice, ročník 12 čísel
za 16 Kč. List píše o časopisech a kníž
kách pro děti a hodí se všem knihovníkům
školním
obecním. Loutkář, Choceň,
píše o loutkovém divadle a příslušné litera
tuře. Útulna Holubyho na Javořině
napsal Fr. Prager v Uh. Brodě. Cftia
Kč^
i
1
Bedř. Beneš-Buchlovan:
Na Holém
kopci.
(Pokračování.)
Pazour ukázal směrem k místu, kde asi byly zbytky jelena a
zde asi pravděpodobně bude huňáč v hostině pokračovali. Vítr vál
proti nim, takže již po několika minutách ucítili zvláštní zápach šelmám!
příznačný
pach syrového masa a roztrhaných vnitřnosti.
Nyní se Vlci rozestoupili a v oblouku jali se opatrně postupovali
kupředu, zatím co psi již vyrazili se zuřivým štěkotem tam, kde čili
"
Vlčí
i
soupeře.
Vzteklé zamručení ohlásilo, že huňáč jest nelibě dotčen vyrušením
z příjemného zaměstnání a hned na to bolestné psí zaskučení svěd
čilo, že není radno dostali se v dosah těžkých pracek. Bronzoví lovci
poschovávali se za kmeny a do houštin a napiatě čekali s oštěpy a
'
připravenými.
Křoví, které jim dosud zakrývalo hodovní místo medvědovo, s pra
skotem se rozevřelo a huňáč .se objevil. Bylo to ohromné zvíře, starý
chlapík s očima krvelačně blýskajícíma. Zafuněl zuřivě na drzou psí
chásku s pronikavým štěkotem naň dorážející, mávnutím tlapy srazil
příliš smělého odvážlivce, že ten roztržen od shora dolů odletěl 'jako
krvavý cár kamsi stranou dokonávaje.
šípy
Ted
z houští zasvištěl šíp a zabodl se do kožichu huňáčova, hned:
na to druhý, třetí, šipky kostěné, bronzové i kamenné jej zasypaly.
Ten překvapen postavil se na zadní nohy, vycenil hrozný chrup a roz
hlížel se kolem. Znovu zasvištěla šipka z křoví a vbodla se zrovna do
čenichu. Pramínek krve se zakreslil od šipky, rozvzteklené zvíře sí
mnulo poraněné místo, aby vytrhlo bodec, ovšem marně, leda snad
s kusem>masa, nebot byl opatřen
zpětným háčkem.
1
Medvěd
pokročil vpřed
Medvěd
se
a zase
několik oštěpů přiletělo a zatklo
se tib těla. Rvoucí šelma setřásajíc zakusující se psy zamířila 11a nejbližší křoví. Útočníci, dosud neviditelní, vyskákali a hnali se všemi smě-:
ry, aby se jí nepřipletli do cesty a aby z bezpečnějšího místa znovu
zasypali zvíře ranami. Takovým krutým způsobem snažili se uštvali
zvíře, až by krvácejíc z nesčetných ran zemdlelo, aby se pak sami uhoněni, rozedráni, s nejednou ranou vrhli na ně zblízka a dotloukli je
za divokého řevu hrdel lidských i psích.
vrhl kupředu. Neočekávaně se stočil na
skoků a dostihl Ohromného Vlka. Ten na útěk nemohl
bok, několik!
již pomýšleli;
Zaťal zuby, až mezi nimi zaskřípělo, postavil se proti strašnému ne
příteli. I ten stanul a napřímil se na zadních nohách, že značně pře
vyšoval Vlka. Horký, páchnoucí dech z otevřené tlamy ovanul náčelníka,)
třímajíciho v pravici jedinou zbraň, strašný kamenný mlat. Medvěd
přešlápl a bylo slyšeli praskot drcených kostí psa, který se mu dostat
pod nohy. Natáhl pracku s hroznými drápy po Vlkovi. Ten poněkud
ustoupil, roztočil těžký mlat. Svaly paži se napialy jako provazy a mlat
zasvištěl -— ale medvěd v tom okamžiku ukročil, takže mlat nedopadl
na hlavu,
po vrchní části tlapy od ramene, sdíraje při tom kus
srsti až na živé maso. Ohromný Vlk ihned uskočil a rozmáchl se k no
vé ráně, ale již nestačil
pod úderem medvědí pracky padl 11a zem«
Muži divoce vzkřikli, vymrštili poslední oštěpy, štvali psy, vědouce
dobře, že je to marné, že medvěda neodvrátí od toho, co jednou do
padne. Chystal se dopadnouti na všecky čtyři a sraženého muže rozhnísti na krvavou kaši ■— když tu na tři kroky před ním jakoby ze|
země vyskočil jiný člověk, přímo na něj kráčí. Byl to Opatrný Vlk. Co,
ten tu chce, co se opovažuje? Uleť, dótěrná moucho, sice se huňáč ože
ne a nezbude z tebe praničeho!
Äle ne, přistupuje ještě bliž, už na ďva kroky. Huňáč si ho pro-,
hlíží, k smíchu, ani oštěpu nemá, ani strašného mlatu, který by snad!
mohl lebku prorazit.
Pravda, Opatrný není tak vysoký a těžký, jako Ohromný, ale přes(
ale sjel
—
>
to je tělo jeho samý sval a šlacha, pod kůží, povlékající toto svalstvo*
nikde ani ždibec tuku, ale co je to proti ohromné váze, síle, vzteku a
zbraním šelmy krvácející a čijící teplou krev!
Levici si omotal koženou suknicí, kterou si strhl s boků, aby jí
chránil obličej, v pravici blýskla tvrdým, červenavým odrazem světla
•—
krátká
zbraň
jediná jeho
Medvěd odvrátiv se zatím od muže, který bezvládně ležel na ze-i
mi, vzpřímil se v celé své mohutnosti, roztáhl tlapy, aby nového ne-;
přítele přitiskl v smrtícím objetí. Ä jak tak na vteřinu stanul bez hnutí
a obrácen celou šířkou trupu proti člověku, ten jako blesk skočil k ně
medvěd se zarazí jako na podiv, co to
mu, a druhý skok na bok
má znamenat, ale již se spoušti, bezvládně zamává tlapami, hroutí se!
•— mezi 4. a 5. žebrem tkví mu pevně vražená dýka bronzová.
Ä znovu oživlo údolí strašným halasem, odevšad vyskakují Vlci,
vyrážejí psi, kteří mají sto chutí rozervati na kusy huňáče, ale jsou
pádnými ranami odháněni.
Přistoupili k Ohromnému Vlkovi. Ležel bez hnutí, ale zdálo se*
že ještě žije. Nabrali vody v potůčku a máčeli mu hlavu. Otevřel oči,
Kalným zrakem viděl, jak nad medvědem se sklonil Opatrný Vlk, ro
zevřel jeho hrudník, vyrval odtud proťaté srdce, vyrazil vítězný ryk!
z hrdla a snědl je ještě kouřící se. Na to otřel láskyplně bronzovou dýku
a rozhlédl se sebevědomě kolem. Všichni naň hleděli s němým obdivem,
neboť to bylo po prvé, co byl medVěd takto skolen tváří v tvář a ko
vovým nožem.
Ohromnému Vlkovi znovu pohasl zrak a smysly jej opustily. Opa
trný ujal se veleni. Poručil, aby udělali nosítka a náčelníka rodu od
nesli na hradiště, kde sachem, kněz a lékař, ohledá zraněni, provede!
;
—
1
i
-
'
zaříkání a léčení.
Část
vyvrhli,
mužů pak měla
maso
rozčtvrtili
(
na místě, aby medvěda stáhli, vnitřnosti
a odnesli nahoru na Holý kopec.
zůstati
Knihtiskárna čeněk Pechtor v Kroměříži.
— Zhotovuje veškeré tiskopisg.