Umějí běhat po stropě jako gekoni, měnit barvu

Umějí běhat po stropě jako gekoni, měnit barvu

Kaskadéři
z Karibiku
Umějí běhat po stropě jako gekoni, měnit barvu po vzoru chameleonů
a odlamovat ocásek stejně jako naše ještěrky. Při vývoji karibských anolisů
příroda trochu zamíchala různými plazími vynálezy jako dítě kostkami z lega.
TEXT A FOTO: M D
Karibské
drah kamy
XX
KOKTEJL 4/2011
57
XX
V
deštném pralese ostrovů Guadeloupe panuje vlhko jako
v prádelně a po celý rok je tu
kolem třiceti stupňů. Člověk se
tu při každé větší námaze zpotí
do poslední nitky. Pro zdejší anolise mramorované je to však hotový ráj. Jako malé
zelené blesky pobíhají po kmenech stromů i mezi nimi. „Zastihnete je tu opravdu
všude,“ potvrzuje guadeloupský znalec
přírody Bruno Gargal. „Jsou ohromně
přizpůsobiví. Třeba na Martiniku se vyrovnali s výstavbou domů tak dobře, že
jsou v obydlených oblastech dokonce
hojnější než v původním pralese.“Ačkoli
je zmiňovaný Martinik od Guadeloupu
sotva sto padesát kilometrů daleko, tamní anolisové patří samozřejmě k jinému
druhu než ti guadeloupští. Celý Karibik
je doslova přehlídkou těchto drobných
ještěrů. Žije jich tu přes sto třicet druhů
a v tropickém vedru se dá jen těžko uvěřit,
že za to může doba ledová – nebo spíš její
konec. „Když roztály ledy, stoupla hladina moře a slaná voda zalila nižší údolí
původních ostrovů. Nad hladinou zůstaly
jen vrcholky hor, které tvoří dnešní Malé
Antily i další souostroví. A na nich zase
G U A D E L O U P E Atlantský
oceán
o. Beasejour
o. Grande-Terre
o. Basse-Terre
Basse-Terre
o. Marie Galante
o. Les Saintes
58
KOKTEJL 4/2011
skupiny anolisů, které od sebe oddělil
slaný živel. Z každé z nich se tak mohl
vyvinout nový, zcela unikátní druh,“ vysvětluje Bruno Gargal.
ROZDĚLENÝ PROSTOR
Na velkých ostrovech šel přitom vývoj
trochu jinou cestou. Zdejší anolisové si
podle hesla „odsud potud“ pečlivě rozdělili celý dostupný životní prostor. Někteří
obývají koruny stromů, jiní kmeny či křoviny a další zase travní porosty u země.
Například na Kubě jich tak vedle sebe
bez problémů žije na čtyřicet druhů. Patří
mezi ně anolisi rytířští, velikostní rekordmani dlouzí přes půl metru, i sotva deseticentimetroví anolisi travní na opačném
konci žebříčku. Kubánští anolisi vodní se
pod hladinou nejen skrývají před nebezpečím, ale vydrží tam bez dechu téměř
půl hodiny. Anolisové mají prales i budovy ostrova Basse-Terre pečlivě rozparcelované. Každý ze samečků obývá svůj
čtvereční metr prostoru, a když se odváží
k sousedovi, začíná jít do tuhého. Nastává
čas na strhující představení. Oba soko-
TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT
vé se orientují především zrakem, takže
při komunikaci předvádějí celou škálu
optických signálů. Pro nás lidi je takové
chování nejen poutavé, ale i poměrně
snadno pochopitelné, protože okolní svět
vnímáme převážně stejným smyslem jako
oni. Pozorovat souboj malých leguánků
na vlastní oči je skutečný zážitek. Jakmile
domácí pán vetřelce zpozoruje, vyrazí mu
v ústrety. Ale ne jen tak obyčejně. Přibližuje se k němu hezky z boku a se svisle
zploštělým tělem, aby vypadal co největší.
Někteří anolisové samou snahou o dojem
vztyčují i nízký hřeben na hřbetě. Pak přichází vrcholný bod programu – napnutí
pestrobarevného hrdelního laloku.
BAREVNÉ ROZHOVORY
Hrdélko je unikátním vynálezem anolisů a pro jejich společenský život má klíčový význam. Majitel největší a nejpestřejší ozdoby je nejen svrchovaným pánem
svého revíru, ale také prvním milovníkem.
Vědecké výzkumy opravdu prokázaly, že
anolisí dámy dávají přednost ženichům
s nejpestřeji vybarvenými hrdélky. Lalok
XX
• Suchý zip
– vynález
švýcarského
inženýra
Georgese
de Mestrala
pracuje jako
příchytná lamela anolisů.
Nylonové háčky
se zachytávají do
smyček z jemných
vláken. Suchý zip
o ploše jednoho
čtverečního centimetru dokáže
v bočním tahu
udržet váhu až
jedné tuny.
• Přísavky na
sklo – i člověk
by se mohl udržet
na skle podobně
jako anolisové,
kdyby chtěl. Některé
manipulační přísavky totiž
udrží váhu až sto kilo
a většinou se používají
k přemisťování či zvedání
skleněných tabulí.
• Barvoměna – některé
páskové teploměry
fungují na principu vratných
je navíc jakýmsi občanským průkazem,
protože se každý druh anolisů honosí
jiným zbarvením napnuté kůže. Důležitý je navíc i rytmus, ve kterém majitel
své hrdélko napíná a spouští. Předvádí
tím plazí obdobu semaforové abecedy.
Celé to funguje podobně jako vztyčování plachty. Volnou kůži na hrdle napínají
pružné chrupavky a přeměněné kůstky
jazylkového aparátu, kterými místo ná-
barevných změn chemických
látek. Kapalné krystaly v nich
mění orientaci v závislosti na
teplotě. V jiných typech mění
barvu organické molekulární
komplexy. Takové teploměry najdete dokonce i na
etiketách některých piv, kde
označují teplotu vhodnou
k servírování.
PATENT PŘÍRODY
foto: Shutterstock.com
XX
mořníků u ráhen pohybují speciální svaly. Sameček navíc s napjatým hrdélkem
prudce kývá hlavou nahoru a dolů nebo
dokonce předvádí jakési kliky na předních nohou. V anolisím jazyce to znamená jedinou věc: „Koukej mazat pryč, nebo
se neudržím!“ Většině vetřelců včas dojde, o co kráčí, a sami odkráčejí dřív, než
dojde k nejhoršímu. Podobnou produkci
předvádějí samečci i v případě, kdy lákají
KOKTEJL 4/2011
59
ŠPANĚLÉ, BOJTE SE!
• Karibik dostal své jméno
podle Karibů. Tento indiánský bojovný národ žil ve
střední Brazílii, na Malých
Antilách a Haiti. Uměli
vyrábět kánoe vydlabávané z kmenů a používat
plachty, což jim umožnilo
osídlení ostrovů.
• Při kolonizaci zjistili
Španělé, že Karibové jsou
maximálně nebezpeční
a z počátku se jejich územím vyhýbali. V roce 1503
španělská královna Isabela I. povolila zotročení.
Následkem bylo hromadné
vyvražďování indiánů.
• Podle španělských
mořeplavců byli Karibové lidožrouty a pěstovali mnohoženství.
Dokonce slovo kanibal má původ ve jménu
kmene Karibů. Z jejich jazyka jsou též slova leguán a hurikán. Poslední příslušníci
kmene dnes žijí v Guatemale
a na ostrově
Dominica.
partnerku. Na samičku má ovšem jejich
představení zcela opačný účinek než na
soka. Jestliže nápadníkovo umění ocení,
strpí dokonce i kousnutí do zátylku během páření. Po jediném aktu může v těle
skladovat živé spermie i několik měsíců
a vystačí si s nimi celou sezonu. Pro samečky to moc dobrá zpráva není. Z lepšího soudku je fakt, že opakované páření
alespoň stimuluje vývoj dalších vajíček.
Vždy je tedy naděje na úspěch.
ANI RYBA, ANI RAK
Anolisové připomínají kuriózní skládačku, poslepovanou z různých jiných
ještěrů. Vypadá to, jakoby si s jejich tělem
před miliony let pohrál nějaký tajemný
dr. Frankenstein. Ve Spojených státech
občas v chovatelských prodejnách nabízejí anolise pod nesprávným označením
„američtí chameleoni“. Prodavači tím
narážejí na schopnost, kterou jako by od
skutečných chameleonů doslova okopírovali. Stejně jako oni totiž anolisové dokážou měnit barvu. Většinou z hnědé na
zelenou a zase zpátky. Zvládnou i skvrnité vzory. Dělají to na stejném principu
jako skuteční chameleoni. Mají v kůži tři
typy pigmentových buněk, jejichž barviva
skládají výsledné zbarvení ještěra. Když se
panožky těchto buněk rozšíří, je barvivo
vidět. Jestliže je buňka stáhne, anolis se
v určitém odstínu odbarví. Protože hbití ještěři dokážou převléknout kabát za
méně než minutu, používají barvoměnu
k vyjádření své nálady při vzájemné komunikaci. Spokojený anolis je jasně zbarvený – často zelený. Stresovaný jedinec
naopak zhnědne. Mazaní leguánci mění
60
KOKTEJL 4/2011
vXX
barvu i při regulování své tělesné teploty.
Tmavé odstíny pohlcují teplo lépe než
světlé. Podchlazený anolis je proto tmavě
hnědavý, zatímco přehřátý na sebe bere
šedozelený šat.
MISTŘI V PŘEŽITÍ
Zelená barva maskuje anolise mezi listím a hnědá zase na kůře stromů. To je
na první pohled jasné každému. Zajímavé však je, že maskování je spíš vedlejším
efektem celé barevné produkce. V rozporu s obecně vžitou představou se ještěr nesnaží splynout s místem, kde právě
sedí. Proti případnému útoku má kromě
rychlého útěku jinou tajnou zbraň. Dokáže odlomit ocásek, který se zmítá a odláká
tím pozornost zmateného lovce. Anolis
má dost času uniknout. Mláďata anolisů
navíc dokážou za několik měsíců více než
zdvojnásobit svou velikost. Díky sprinterskému růstu brzy přestanou být vhodnou
kořistí pro menší dravce. Anolisové připomínají chameleony také tím, že umějí
pohybovat očima nezávisle na sobě. Jeden ze zrakových orgánů s kruhovou zornicí tedy může sledovat například kořist
na větvi před ještěrem, zatímco druhý
kontroluje, zda se shora neblíží nebezpečí. Když lovící anolis obrátí obě oči vpřed,
překryjí se jejich zorná pole asi z dvaceti
procent. Vznikne tak zóna prostorového
vidění, která mu umožní přesně zaměřit
kořist. Vědci však zatím nerozluštili záhadu, jak zvládne mozek anolise zpracovat
dva různé zrakové vjemy najednou.
XX
XX
DOKONALÍ AKROBATÉ
Za své akrobatické kousky v korunách pralesních stromů vděčí anolisové
příchytným lamelám na spodní straně
prstů. Vypadá to, jako by si je vypůjčili od gekonů. Ve skutečnosti se však
jedná o takzvanou konvergentní evoluci. Oběma skupinám ještěrů se lamely vyvinuly nezávisle na sobě, protože
gekoni i anolisové potřebují šplhat po
hladkém povrchu listů či skal. Dříve
se odborníci domnívali, že příchytné
lamely pracují na stejném principu
jako přísavné háčky na lednici – tedy
že využívají podtlaku. Ve skutečnosti
je však netvoří přilnavé disky, ale řady
přeměněných drobných šupin. Každá
z nich má na svém povrchu mikroskopické výrůstky dlouhé sotva tři setiny
milimetru a pouhou tisícinu milimetru široké. Na jeden čtvereční milimetr plochy připadají téměř dva miliony
takových štětů. Lamely se díky tomu
zachytí i těch nejmenších nerovností,
které se najdou i na zdánlivě hladkém
povrchu. Mikroskopické výrůstky pak
k podkladu přilnou pomocí adhezivních sil. Příchytná lamela by se tedy
dala přirovnat spíše k jemnému suchému zipu s vestavěnými „magnety“
atomární velikosti. Když zoologové
podtrhli a sečetli všechny zvláštnosti
anolisů, raději pro ně vytvořili vlastní
čeleď ještěrů. Jejich závěr můžeme shrnout do prostého konstatování – anolis
je prostě anolis. Podivná, ale dokonalá
hříčka přírody.
KOKTEJL 4/2011
61