Rody, klany, prapory

Bitva pěti armád 2013
Rody, klany, prapory
Letos na B5A zavádíme zásadní novinku: Rody!
Každý národ bude mít pět menších rodů s vlastním názvem, historií, znakem, zvyky. Hráči budou rozděleni do rodů už během
přihlašováni. Každý rod bude mít své moderované fórum, kde se budou hráči domlouvat na jednotících znacích, hierarchii,
specializovaných rolích (trubač, vlajkonoš, …). Obzvláště velkým skupinám doporučujeme hlásit se na fórech co nejdříve. Při
přihlašováni budou zde aktivní lidé upřednostněni a do omezených kapacit rodů už se na poslední chvíli větší skupina nemusí
vejít. Může se rovněž stát, že pro zamezení potížím s fiktivními přihláškami budeme letos přísnější k těm, kdo včas nezaplatí
nebo nedodají platné přihlašovací údaje.
Rod je stále součástí daného národa, bezpodmínečně podléhá autoritě krále a jím určených velitelů, není-li v některé fázi hry
výslovně řečeno jinak.
Cílem rodů je ozvláštnit prostředí nemastných neslaných velikých armád, posílit komunikaci a soudržnost mezi hráči před bitvou i
na ní a konečně rozdělit jednotlivce a nováčky rovnoměrně napříč armádou mezi starší a zkušenější zavedené skupiny.
Armády temna
NAURRAKUR
Buurzlug
Lugazog
Staré hlavní město Naurrakuru na západě Mlžných hor,
Hlavní brána napůl ukrytá ve vzrostlých hustnících, svrchu
krytá obřím převisem, město je přirozeně prakticky
nedobyvatelné. Zdejší skřeti občas podléhají pocitu téměř
nesmrtelnosti. Před lety ovládli region a uzurpovali pro své
vojáky ty největší a nejdivočejší vrrky z okolí. Všechny
ostatní skřety považují za podřízenou chamraď nehodnou
pohledu. Sebe vnímají jako elity předurčené vládnout,
potrpí si na výlučnost a honosnost, dál-li se to tak u skřetů
říct.
Z Lugazogu pocházejí největší odborníci na ovládání a
trénink vrrků. Mnozí skřeti se tu honosí drápy neposlušných
vrrků, ze kterých udělali odstrašující příklad. Odtud plyne
záliba ve smečkovém způsobu boje, kterému se často
oddávají, nejsou-li zrovna součástí větší armády.
Lugazogské si ostatní rody často najímají jako pohaněče a
dozorce pro jejich nesmlouvavost k sobě i k druhým. Skřet z
Lugazogu nikdy nebude nadávat na počasí nebo únavu,
bude s chladným výrazem krok za krokem provádět přesně
to, co je třeba. Každý jedinec se považuje za důležitého, má
své nezastupitelné místo ve smečce, pro smečku dýchá a
pro smečku bez mrknutí půjde na smrt.
Ghathruug
Jsou známí svou neobyčejnou krutostí k poraženým. S
oblibou plení a přepadávají i skryté či vzdálené osady, jsou
mistři v plíživém pronikání do menších pevnůstek. Pohybují
se rychle a přesně koordinovaně. Po ovládnutí osady se
vyžívají v mučení zajatců před zraky jejich příbuzných a rádi
si vypráví příběhy, trumfující se v barvitosti, s jakou
zlikvidovali toho či onoho chudáka. Honosí se sbírkou uší,
nosů a předkožek zabitých nepřátel.
Grishbuth
Šílení pijáci krve, do boje nosívají rudá malování. Často
propadají bojovému šílenství, rvačkám. Mají tendence ke
kouskům, o kterých by se kdokoli při smyslech neodvážil ani
uvažovat. Nevypočitatelní a nestálí, chvíli v ráži, chvíli
ztraceni v myšlenkách. Prastarý skřetí kmen, který ovládal
černé umění a nezkrotný boj. Postupem času ale starší
neuhlídali nové generace, které zneužívaly podpůrné
substance až příliš a sláva kmene začala upadat a ztrácet se
v chaosu. Zastánci starých tradic, velkých bohů a temných
entit Středozemě.
Mauburzum
Železné doly a zástupy otroků, to je Mauburzum. Panuje tu
atmosféra podřízenosti a strachu. Tresty smrti pro zvýšení
morálky jsou na denním pořádku. Za odmlouvání veliteli
hrozí přísné tresty. Vojáci své nadřízené nenávidí, ale bojí se
jich víc než smrti. Ti šťastnější trestanci se přidávají k
otrokům v dolech, umírajících hlady, únavou a chladem
nebo je jim alespoň dopřána čestná poprava. Ti, kdo se
podlézáním či hrubou silou dostali ze samého dna
hierarchie, užívají si materiálního bohatství Mauburzumu
díky obchodu s železem. Úspěch je tu nestálý, ale o to
pompéznější. Nic se nevyrovná místním orgiím a pařbám.
Jejich symbolem je bič, nástroj poslušnosti.
Drozd: „Boj mezi tlupami je na denním pořádku, neboť v
tom vidí smysl svého života.
Jen pod ranami biče se svébytné klany dají sjednotit.“
GUNDABAL
Urugath
Carn düm
Železná brána, hlavní a nejkratší spojnice mezi západem,
východem, severem i jihem Mlžných hor. Odděluje Carn
Düm od Throqusharu, opevněná křižovatka. Kdo nemá
kontrolu nad Urugathem, ztrácí velikou část moci v regionu.
Urugathští skřeti jsou si své nepostradatelnosti vědomi.
Nenajdete chamtivější a úplatnější sebranku v celé
Středozemi. Žádný král neusedne na Železný Trůn, aniž by
Urugahští kývli. Na druhou stranu, udržují si přísnou
neutralitu a jsou vždy připraveni jednat - za dostatečnou
sumu. Čím častěji se moc přesouvá z ruky do ruky, tím jsou
šťastnější, ale dbají na to, aby jejich pletichy nikdy nevyšly
najevo. Na štítech nosívají symbol bílé brány jako odznak
své moci.
Obří pevnost, dávno obývaná Černokněžným králem. Skřeti,
kteří zde sídlí, si stále pamatují dávnou slávu Carn düm,
skrytě či otevřeně opovrhují Železným trůnem a šíří legendy
o tom, jak “za Černokněžného krále bylo lépe”. Nikdy se ale
otevřeně nepostavili Koruně, byla-li dost silná. Výzbroj i
výstroj místních připomíná dávnou éru jednotné vlády nad
všemi skřety. Liší se na první pohled od ostatních skřetů.
Carn-dümští si dávají záležet, aby už napohled budili v
řadách nepřátel strach, a jejich ješitné mysli často koumají,
jak co nejlépe svou sílu demonstrovat. Milují přehlídky,
bojové tance, staré písně a gesta.
Throqushar
Ve veliké síni tu stojí Železný Trůn se Železnou korunou.
Zde vždy sedával král. Throqusharští skřeti dlouho bojovali
proti “lidové” opozici Gundabalských trhanů, i proti
konzervativcům z Carn düm. Gundabalští se stále pokoušeli
zažehnout rebelii a po zákeřném dobytí trpasličí pevnosti
Gundabad získali na svou stranu nesčetné malé kmeny z
okolí, i pověstné jméno. Králové na Železném Trůnu se
střídali, jednou vládl vůdce povstání, jindy zvítězila železná
garda Throqusharského královského rodu. Žádná strana
nedokázala udržet vládu nad Trůnem o mnoho déle než rok.
Až jednou na Železném Trůnu stanul Sax Sjednotitel. Starý
veterán Throqusharského rodu, považovaný svými (dnes už
záhadně mrtvými) za zrádce. Vydobyl si silnou pozici v
hordách Gundabalských povstalců. Když nastala doba
chaosu, někteří skřeti ztráceli důvěru v Trůn a Korunu, či
spíš strach z ní, Sjednotitel se vynořil jakoby odnikud. Se
všemi důležitými skřety se znal, oba znesvářené tábory byly
přesvědčeny, že stojí na jejich straně. A tak skončil
předlouhý spor a na Železný Trůn v Throqusharu usedl po
dlouhé době skřet z Throqusharského rodu, uznávaný všemi
Gundabalskými (snad s výjimkou starého krále).
Throqusharští dávají svým vzhledem všem najevo svůj
majestát a status královského rodu. Různé praporce,
chocholy, vztyčené snopy z vlasů apod.
Shiikgran
Shiikgran znamená “chladný výkřik”, ačkoli sousloví je už
notně zkomoleno tvrdým přízvukem seveřanů. Jejich
pevnost Taalaniin (severní vody) je mezi nepřáteli známá
jako Pevnost ozvěn. Stojí na útesu nad mořem. Za klidného
počasí se zde každý zvuk rozléhá široko daleko. Daleko
častěji ovšem ozvěny přehluší skučící vítr, bouře nebo laviny
drobných kamínků, které ozvěna zesiluje do děsivých
rozměrů. Zdejší skřeti jsou otrlí rybáři a lovci, věčně nevrlí,
větřící další bouři. Patří k nejtvrdším a nejodolnějším ze
všech skřetů. Žádná katastrofa je nevyvede z míry, nikdy
neustoupí, i v nejhorších časech se jen na okamžik ztratí z
dohledu, aby z chaosu vyšli opět v plné síle. Často jsou
poznat podle kožešinových čapek a ozdob na přilbicích.
Žádný skřet, který se nazývá Shiikgranem, nevyjde ven bez
pokrývky hlavy.
Matüshkabar
Kmen plný temných rituálů s oběťmi humanoidního
původu. Kanibalové na druhou. Při žraní si připomínají
hrozící návrat velké Morthakhborg (elfsky Ungoliant), která
ve své nevypočitatelnosti může spolu s nepřáteli smést
každého, kdo by nepřinášel dost krvavých obětí na
uspokojení jejího věčného hladu. Nosí amulety z masa, kostí
či jiných částí těl. Jsou soudružní jen v rámci kmene, ale kdo
je zraněn a kdo není schopen boje, je sežrán. Strach z
temných božstev a vědomí odlišnosti oslabují jejich úctu k
samozvaným autoritám, ačkoli za žrádlo se postaví i armádě
naštvaných obrů.
Drozd: „Dokud je Velký sjednotitel mezi skřety, zabíjejí se
mezi sebou jen jednou týdně. Bez něj, k obědu a k večeři.“
HORALÉ
Gallorové
Duvárdaini
Lehce mírumilovní obyvatelé bašty Aughaire na území
jihozápadu Angmaru. Tento rod je pokolení Duvardianů, ale
narozdíl od Duvardiánů se nepřipojili k Černokněžnému
králi. V následných válkách utrpěli těžké ztráty a dodnes
jsou jejich duše zjizvené utrpením. Když moc
černokněžného krále opadla, Gallorové se pokouší obnovit
zašlou a pokořenou slávu rodu všemi možnými, i
nemožnými způsoby. Mnozí usoudili, že nikomu se nedá
věřit a jediné, na čem záleží je vlastní zisk. Pošlapané ideály
cti a odvahy však kdesi hluboko v nich stále doutnají jako
pomalu ale neochotně vyhasínající ohniště.
Žijí na území jihozápadního Angmaru. Dříve byli souzněni s
Gallory. Avšak Duvárdaini se spojili s Černokněžným králem
a osudy obou rodů se navždy rozešly. Duvardaini se
postupně měnili v divokou a zlomyslnou tlupu. Ztráceli
veškerou ohleduplnost, vkus i rozvážnost. Stali se z nich
orvaní a špinaví divoši s pološílenými pohledy, bez úcty k
tradicím, ostatním rodům, či jeden k druhému.
Corcurové
Potomci Rhudaurů, kteří po válce uprchli do Mlžných hor.
Jejich baštou je Helegrod, rozkládající se po obou stranách
Hadího průsmyku, nad nímž je spojen několika mosty. Často
jsou jednotlivci i celé tlupy Corcurů najímáni na ochranu
cest a průsmyků před drzými skřety bez velení, vrrky a
jinými horaly. Vydrží celé hodiny nehybně pozorovat obzor,
jsou neústupní a neúplatní. Odívají se prostě a prakticky,
vždy jsou dobře zásobeni a připraveni vyrazit.
Ettenmoor
Žijí na území Ettenmooru, severně od Roklinky. Hornaté,
nevlídné a místy podmáčené místo, protkané ostrůvky
civilizace. V Ettenmooru je zároveň centrum horalské moci.
Ačkoli král nesedá na jediném trůnu a chodí si, kam se mu
zlíbí, s Ettenmoorem je třeba počítat. A s tím zase počítají
Ettenmoorští. Většina jich sídlí v pevnostním městě
Hoardale rozesetém po skalních útesech. Říká se, že to
místo by ubránila i skupinka senilních dědků s kameny v
rukou, tak těžko je přístupné. Ettenmoorští rádi vystavují
odznaky svého vlivu a bohatství. Nosí čapky zdobené peřím,
nebo ozdoby z peří na helmách.
Slovo Ettenmoor se skládá z Etten (odvozeno z
staroanglického eoten " obr , troll ") a Moor (" neplodná
půda"). Kolují zkazky, že Ettenmoorští nějaké trolly ochočili
a mají je kdesi pod zámkem, aby je v nouzi vypustili na
nepřítele jako tajnou zbraň.
Gauredaini [gerediáni]
Divoký kmen vlčích mužů
sídlící na západě od
Ettenmooru,
původem
z Evendimu,
jedna
z největších
hrozeb
Dúnadanů. Byli to věrní
stoupenci Černokněžného
krále. Odedávna mají blízký
vztah k vlkům severu.
Napodobují tyto bestie a
dokonce často vstupují na
bojiště po čtyřech. Chovají
se i při kontaktu s okolím
jako zvířata, často čmuchají
okolo, vrčí, a jedí výhradně
syrové maso, jákekoli.
Tento kmen má velice
divoké chování a děsí celý
kraj, kde se vyskytují.
Pověsti o nich straší každé
malé dítě Středozemě.
Drozd: „Řevnivost mezi Horaly je dána samotnou historií a
jejich hrdostí. Jen společný nepřítel a statný vůdce je může
sjednotit.“
Armády světla
ELFOVÉ
Je tomu již dávno, kdy elfové kráčeli po lesích Středozemě
jednotní. Příčin vedoucích k jejich rozdělení bylo mnoho. Ať
již z intrikánských sporů, unášení některých příslušníků
vládnoucích rodin, nebo jen kvůli jiným způsobům života a
dodržování tradic se dnes v Temném hvozdu a jeho okolí
nachází množství samostatných vesnic, měst nebo i
kočovných "tlup", které spolu ne vždy vycházejí.
Siandorin
Vážný a pyšný rod. Právě oni po Oropherově bláhové smrti
uchránili v branách Mordoru jeho syna Thranduila a
vybojovali mu cestu ven z obklíčení, aby se dožil konce
války. Říká se, že Siandoři nemají smysl pro humor. Vždy se
snaží být přesně na svém místě, ve správný čas. V boji
neopouští těsnou formaci, vždy si potrpí na přehled a
informovanost a zasáhnou kdekoli, kde je jich třeba. Jejich
zbroje jsou skvěle sjednocené, vždy naleštěné, jsou vždy
první nastoupeni v pohotovosti. A běda tomu, kdo by je
přehlížel, odepřel jim klíčovou informaci nebo je jakkoli
ponížil. Ten by poznal hněv nejdisciplinovanějších bojovníků
na severu Středozemě. Je-li jim však dopřána náležitá úcta,
nenajdete spolehlivějšího spojence. Čest je pro ně leckdy
přednější než život.
Abri
Někdy nazývaní Světlonoši. Jsou považováni za jedny z
nejmoudřejších Silvanských elfů severu. Vysílají zvířecí
zvědy do okolí, využívají svou zručnost v magickém umění a
z jejich dílen vychází ty nejlepší čepele, zbroje či nerozbitné
zámky. Zatímco Siandoři jsou zbraní v rukou krále
Thranduila, Abrijci jsou jeho očima a ušima mimo hvozd,
rádci a věštci. Jsou stále ostražití, pokud něco unikne
Abrijským smyslům a zvědům, nejspíš to ani neexistuje.
Právě na Abrijské ochranné magické kruhy narazila
Thorinova družina na své cestě hvozdem a byli to Abrijci,
kteří, vyrušeni z hostiny, trpaslíky zajali a přivedli před krále.
Ranöya
Mezi Silvanskými elfy jsou mnozí zachmuření a teskniví.
Krom bezstarostných Vailyů se takovým náladám vymykají i
Ranöjci. Podle nich není nikdy pozdě na oslavnou píseň,
veselý tanec za zvučné hudby, na víno a jiné radovánky. Čas
vyprázdnil jejich tváře podobně jako mnohým jiným elfům,
ale o mnoho méně pokořil jejich duši. Nepodléhají pocitům
marnosti, a i v největším zoufalství na jejich tvářích nejspíš
neuvidíte nic horšího, než přezíravé “bylo už i hůř a bude
zase lépe”. Až někdy tváří v tvář nejstrašnějšímu nepříteli
uslyšíte uvolněné cvrlikání elfích fléten, vězte, že to se
Ranöjci radují ze života, který dosud zbývá.
Vailya
Větrní. Mezi skřety jsou známí jako Kargar - “Běžci”. Ve
skutečnosti neběhají o nic častěji, než ostatní elfové, ale
cestují výhradně pěšky, přesunují se i na velké vzdálenosti v
krátkých časech. Jsou jedněmi z mála elfů, ve kterých jako
by nikdy neuhasla zvědavost. Neustále cestují z místa na
místo, nevadí jim velké náklady, ani zbroj. Ta je pouze
přizpůsobena dlouhým přesunům. Jsou skvělí ve stopování
a lovu, jak zvěře, tak skřetů. Horám se na svých cestách
nevyhýbají, a proto snad žádný elf není skřety tak
nenáviděn jako Vailyové. S žádným z elfů nemají mnoho
sporů, protože si nedělají nárok na půdu, nikde nezůstanou
dlouho a mocenské spory jim jsou vcelku ukradené. I tito
elfové, ačkoli jich je jen málo, musí z něčeho žít a tak se
občas dají najímat na nejrůznější úkoly a prozkoumávání
starých a nebezpečné ruin. Zlí jazykové tvrdí, že jsou i
nájemnými bandity. Že prý umí tiše přepadnout důležitý
konvoj, pobrat vše cenné, zmizet, zahladit stopy a případně
nastražit na místo mrtvé skřety, aby svedli vinu na ně. Ale
kdo ví.
Lemya
Ještě za života Orophera žili Silvanští elfové pod jeho vládou
v Zeleném lese, dnešním Temném hvozdu, okolo hlavního
města na Amon Lanc, (nahá, odkrytá skála). Oropher pak se
svými druhy odešel na sever, aby se vyhnul konfliktu s
Lorienem a trpasličí Mórií. Někteří však odmítli odejít a
začalo se jim přezdívat Lemya, Zůstávající. Amon Lanc se
pak zmocnil Sauron a pevnost na vrcholu kopce dostala
jméno Dol Guldur, kopec černé magie. Lemyjští byli zčásti
pobiti, zčásti zatlačeni na sever. Po Oropherově smrti v
Mordoru jim jeho Syn Thranduil nabídl území na samém
severozápadním okraji hvozdu, kraj nejsužovanější nájezdy
skřetů z Mlžných hor. S těžkým srdcem Lemyové nabídku
přijali, ale dodnes teskní po Amon Lanc a touží po bohatství
a síle znovu si vzít své město zpět. Mezi Silvanskými elfy
jsou stále odpadlíci, vysmívaní.
Drozd: “Kdyby se spíš starali, co se jim děje na hranicích a že
trpaslíci chtějí vzít Šmakův poklad, kde jsou elfí artefakty,
ale to né.“
TRPASLÍCI
Sigintarag
Kirikhundun
Dlouhovousí, potomci samotného Dúrina. Už hodně krát
museli cestovat po Středozemi a hledat místo k žití,
naposled po náletu Šmaka na Erebor se uchýlili do
Železných kopců, kde se jim tvrdou prací podařilo
vybudovat Angren Barad, město se skalními věžemi i
nejhlubšími katakombami. Zde sídlí král Dáin II. Železná
noha, právoplatný panovník Ereboru a přilehlých zemí. Pilně
rozvíjející se hornictví, metalurgie a obchodní ruch jim
zajišťuje blahobyt i prostředky na profesionální armádu.
Město je dost možná poslední kulturní baštou trpaslíků ve
Středozemi. Na pochodech je král doprovázen bohatými
šlechtici a jejich trénovanými družiníky.
Železnokopečtí trpaslíci prostého smýšlení vyhnaní drakem
z Ereboru. Při osidlování pohoří Železných kopců našli tři
drobná údolíčka nepokryta sněhem, dokonale izolovaná od
okolí. Ochranou jejich sídla – „Zazděné“ není hrad, ale
desetistopý skalní průsmyk, jediná přístupová cesta, o níž
vědí jenom trpaslíci. Několik dolů a trochu zemědělství jim
umožňuje si vše potřebné směnit s trpaslíky z Angren
Baradu, s nikým jiným se nestýkají a jsou rádi za poklidný
život. Jejich milice nosí výzbroj ještě ze starých časů
Království pod horou, už ztrácejíc svůj lesk, na pár píkách by
se možná našla zaschlá dračí krev, ale než tréningem,
Železnokopečtí raději tráví čas převypravováním bájných
historek.
Findunahá
Širokoramenatí, děti Tephorovi, soužili s Dlouhovousými v
Království pod horou. Jsou to obzvlášť mohutně stavění
trpaslíci severského typu. Vyznačují se svojí uvážlivostí a
citem pro diplomacii, avšak po Ereboru šli hledat štěstí
odděleně od Dáina na nejsevernější úpatí Železných kopců.
Zprvu jich bylo jen pár, ale po obchodní stezce z Modrých
hor přišli další, vybudovali pevnůstku Modrý hrot, i když ze
severských plání na ně nikdo nepodniká nájezdy. Udržují si
profesionální vojenskou družinu pro případ nepohody, jsou
oděni v zimních věcech, dlouhých suknicích a často s
kožešinovými doplňky. Do dění je zaplétávají odvážní rodáci
Bombur, Bofur a Bifur v Thorinově družině.
Baraztarag
Ohnivousáči, temperamentní trpaslíci, nejtypičtěji se
zrzavým vousem. Po pádu všech trpasličích říší si založili
osadu Kamínek na východě Železných kopců. Mají zde
dostatek prostorů a zdrojů pro vyžití a také každoměsíční
potyčky s kočovníky Rhunu. Kamínek není výrazně opevněn,
neboť Ohnivousáči vždy vyběhli na nepřítele dřív, než
dorazil k palisádě. Libují se v pestrobarevných oděvech a na
trpasličí poměry jsou netrpěliví a vznětliví, své nepřátele
vždy pronásledují. Nicméně jsou učeni v taktikách a nikdy si
nedovolí opustit své druhy v řadě bez rozkazu.
Tharbund
Poslední přeživší trpaslíci v Šedých horách. Zapomenutí
vlastními bratry i nepřáteli. I přes dávné nálety draků a
neustálé nájezdy skřetů tvrdohlavě odmítali opustit své
domovy v Šedých horách a vycestovat do Ereboru. Po
zničení Ereboru už ani neměli kam. Tak ztratili poslední
kontakt s okolím a jejich počty se nadále žalostně sužovaly.
Museli se naučit vyhýbat všem možným nepřátelům, neboť
každá nová válka pro ně může znamenat naprostý zánik.
Jejich výzbroj je mnohokrát zpravovaná, vous pocuchaný a
potrhaný. Byť hrozba draků dávno pominula, Šedé hory se
hemží gobliny, trolly, vrrky, opilými skřety a horaly z
Helegrodu. Khazadruin, jejich domov, je zároveň všude a
nikde, jde o síť ruin, pozůstatku staré říše po které neustále
cestuje a přežívá mrzutá populace Šedohorských Tharbund.
Drozd: „Mnoho trpaslíků na malé pohoří! Názory na
vlastnictví bohatých žil se různí, jak se různí i zvyky a potřeby
jednotlivých osad.“
ESGAROTH
Na rozdíl od ostatních národů není společnost městského
státu Esgarothu fragmentována podle příslušnosti k rodině
či rodu. Rozhodujícím se v Esgarothu – městě s hlubokou
vojenskou tradicí – stává příslušnost k jedné z armádních
složek. Je jedno, z jaké rodiny pocházíte, jestli byl váš otec
rybář, rváč nebo právník. Vaše společenské postavení se
odvíjí od toho, kam jste to dotáhli v armádě.
Připomeňme si, že Esgarothská armáda se skládá ze dvou
základních složek – profesionální Městské gardy (modrobílé
čtvrcené prapory) a záložních sborů Městské milice (půlené
erby).
Téměř všichni muži Esgarothu projdou v mládí pěti letou
službou v Městské gardě. Část z nich zůstává v armádě dál a
tvoří Gardu, část se vrací ke svým civilním povoláním a je
součástí Milice, která se i tak pravidelně cvičí a v případě
války se plně mobilizuje.
Garda nebo milice všechny mají své velitele a všichni
velitelé mají své ambice. Nejspíš právě u nich bychom mohli
nalézt počátky rozkolů mezi jednotlivými pluky. Dnes již jde
o tvrdé politické boje mezi elitami armádního velení, které
časem prostoupili všemi složkami hierarchie až k
jednotlivým pěšákům. Všechna ta nekonečná naříkání a
záškodnictví již několikrát dohnala Esgaroth na pokraj
občanské války.
Městská garda ; 1. Pluk maršála Dumonta
Jeho úkolem je především střežit
Jezero a břehy Bystré řeky. Pohybují
se rychle podél řeky, jakož i po ní a po
Jezeře. Díky rychlým veslicím dokáží
překonávat velké vzdálenosti a už
nejednou
zaskočili
nepřítele
nečekaným vyloděním v jeho týlu.
Střeží systém hlásek a tvrzí podél řeky
i v jejím širokém okolí. Dumontovi
pěšáci s železnými klobouky a velkými
štíty vyzbrojeni sekerami, palcáty a meči jsou obávanými
protivníky při boji na hradbách, nebo ve stísněných či
nepřehledných podmínkách města a na lodích. Stejně tak
jeho kopiníci, tvořící více než polovinu jeho jednotek.
Městská garda; 2. pěch. pluk maršála Aarbyho
Blátošlapové Esgarothu - jsou tou
nejméně honosnou částí Gardy. Ale
co jim chybí na vypíglovaných frčkách,
dohání zářezy na štítech. Pluk je
dlouhodobě dislokován u severní
hranice, kde je defakto neustále
vystavován útokům Naurrakurských
jezdců. Díky tomu jde o jedny z
nejostřílenějších mužů Esgarothu.
Aarbyho pikenýři jsou spolu se svými
kušišníky obvykle v čele hlavního útoku každé velké
Esgarothské bitvy.
Městská garda; 3. pluk maršála Ligieriho
Legendární jednotka s dlouho historií,
považována za elitu Esgarothské
armády. Jeho členové museli projít
pěti lety namáhavého výcviku a studia
na Ligieryho vojenské akademii. Po
tom se z kadetů stávají plnohodnotní
příslušníci pluku. V něm musí sloužit
po dobu minimálně 20 let (v Gardě se
jinak slouží jen 5 ). Po této době často
přejdou k jiným jednotkám jako velící
důstojníci, nebo prostě slouží dál. Zběh je pro absolventy
Akademie nepřípustný, jejich čest a smysl pro povinnost
jim nedovolí opustit bojiště, dokud udrží meč. Jako
příslušníci Ligieriho 3. pluku plní nejnáročnější úkoly a mezi
občany města mají velkou prestiž. I když mnoho příslušníků
pluku pochází z velmi chudých poměrů - vstupní zkoušky k
základnímu výcviku může zkusit složit kterýkoliv člověk
starší 13 let - jsou i pro nejbohatší slečinky často partií snů.
Už nejeden bývalý pouliční rváč a sirotek, nebo syn chudých
rolníků, se takto přiženil do některé bohaté obchodnické,
nebo bankéřské rodiny.
Pluk má kasárny v Esgarothu.
Městská Milice; 8. Pluk maršála LeGraafa
Maršál LeGraaf velí početně nejsilnější
jednotce Milice Esgarothu. Jeho muži
se rekrutují z rozsáhlé oblasti na jihu
od Jezera, kde nejsou větší vesnice ale
velké množství malých osad a systém
obraných hlásek střežených malými
posádkami. Muži 8. pluku jsou zvyklí
operovat samostatně a spoléhat se
sami na sebe. Jsou ale ddobře vědomy
prostého tajemství dobré taktiky –
přesily. A k přesile je nutná včasná organizace a
komunikace. Kolem systému signálů na velké vzdálenosti
LeGraafových mužů trubkami, kouřem neb odlesky zrcátka
vzniklo již mnoho legend. Zejména skřeti a horalové
nejednou zjistili, že oproti plánu nepřepadávají opuštěnou
posádku, ale svádí velkou bitvu s mnohonásobnou přesilou
Esgarothských pík a štítů s osmi zlatými prýmky.
Městská milice; 9. Pluk maršála Sokola
Celý 9. Pluk Milice je rekrutován z Nového Dolu – největšího
sídla na území Esgarothu po samotném městě. Nový Dol,
založený utečenci ze starého Dolu pod Horou leží u ústí
Bystré řeky do Jezera. Osada s obchodní stanicí je klíčovým
strategickým bodem – právě tudy proudí většina zboží z a
do Elfí říše, zejména dřevo a víno. Dolany ovládaný přívoz
přes řeku je v okruhu 60 mil jediným místem, kde se dá
Bystrá překročit jinak než lodí.
Pluk je Dolany hrdě vydržován a velmi dobře cvičen. V
mírových dobách chrání jeho stálé jádro - Dolskou osadu a
střeží ústí řeky. Díky obratnosti dolských kupců je 9. Pluk
jedním z nejlépe vybavených a placených pluků Esgarothské
Milice.