Klikněte pro stažení, nebo zobrazení zpravodaje

VOJENSKÉ SDRUŽENÍ REHABILITOVANÝCH AČR
ZPRAVODAJ č 3/2010
Zprávy od pramene 3 / 2010
Je 20. srpna a já sedám k napsání třetích „Zpráv od pramene“ v letošním
roce. Mám toho mnoho jak se říká na srdci. Právě jsem se vrátil z naší radnice, kde
jako zastupitel pomalu končím 12. rok své práce pro naše město a spoluobčany a
jako radní města jiţ osmý rok provádím také svatební obřady v naší překrásné
svatební obřadní síni. Dnes jsem oddával 3 mladé svobodné páry. Řeknu je to
takový zvláštní pocit stát před mladými snoubenci, hledět jim do očí a pozorovat
jejich reakci na celé dění v doprovodu hry varhan, které navozují slavnostní
atmosféru a snad i celoţivotní nezapomenutelný okamţik o coţ se velice snaţím.
Dnešní den správněji řečeno nastávající noc na 21. srpna stejně jako pro nás členy
Vojenského sdruţení rehabilitovaných je j i pro mne černou můrou, na kterou se
nedá zapomenout. Určitě tu dnešní noc na 21. srpna po dvaačtyřiceti letech nebudu
klidně spát. A věřím ţe nebudu sám. Kdo z nás členů Vojenského sdruţení
rehabilitovaných by mohl být klidný, kdyţ si připomeneš noční okupaci naší země
pěti armádami v čele se sovětskou armádou. Dodnes vidím při vzpomínce ty
pologramotné zdivočelé vojáky prvních sledů, kteří se ţenou naší zemí na jistou
smrt, očekávající za kaţdým rohem svého nepřítele, kterého přijíţdí zlikvidovat.
V takové neklidné „historické noci“ spí dobře většinou ti, co mají jak se říká „krátkou
paměť“ a léta bolševické normalizace proţili v klidu na plukovnických a generálských
funkcích ve stovkách kancelářích v budovách Ministerstva národní obrany nebo na
pracovištích Generálního štábu, v útvarech na místech, které se našim vyhazovem
uvolnily většinou pro neschopné a kariéristy, nebo na vysokých školách, ze kterých
jsme byli vyloučeni a kam se v normalizaci dostaly jen děti s dobrým kádrovým
posudkem otce nebo mámy a kam se dostaly jen děti prověřených komunistů nebo
známých osobností národně frontovních politických stran. Dvacet roků v ţivotě
člověka je dlouhá doba. A je-li to dvacet let před důchodem, je to doba dvojnásobná.
Poškození v letech, kdy člověk má za sebou mnoho ţivotních zkušeností, dorůstají
jeho děti a jak se říká má předpoklady přinést své vlasti, je-li ve státních sluţbách
nejlepší výsledky svých ţivotních zkušeností. Člověk si na vrcholu svého ţivota teprve
uvědomí, ţe se blíţí ku konci jeho ţivotní kariéra. To vše máme za sebou a víme, co
nám ještě zbývá v našem ţivotě, který nám připravil historický vývoj našeho státu a
světa. Kdyţ se blíţí pomalu osmdesátka, normálně myslící člověk rekapituluje. Snad i
trochu té lidské moudrosti má kaţdý z nás v sobě a proto se bráníme kaţdému
ublíţení od lidí, kteří nemají naše ţivotní zkušenosti a mnozí mají toho bahna, kterým
prošel náš stát ve druhé polovině 20. století na sobě daleko více neţ by se zdálo. My
jsme jako vojáci nezradili, zradili jiní a mnozí z nich nás dnes ještě poučují, protoţe
se jim podařilo přeţít v klidu a vyuţít lidské zapomínání. Dvacet roků bolševické
2
normalizace byla pro ně veliká ţivotní škola, jak zneuţít vše co se dalo. My jsme
nezradili a s tím poznáním nyní opouštíme tento náš zamilovaný svět.
Vážení, nemohu nevzpomenout na poslední dny minulého měsíce,
kdy odešel z našich řad na věčnost člověk, který překonal o pár měsíců
hranici 88 let. Generálporučík v.v Ing. Stanislav Procházka, bývalý velitel
Západního vojenského okruhu v době pro naši vlast před 42 lety
nejkrutější. Znal jsem pana generála od roku 1956 a po dlouhé přestávce
v letech našeho velikého národního a ţivotního poníţení jsem se s ním shledal opět
v našem sdruţení a proţil jsem s ním opět několik krásných roků spolupráce a
osobního přátelství. Jeho konečný odchod z našeho středu v době, kdy se snad
naznačuje v nových personálních podmínkách vedení Ministerstva obrany moţné
řešení našeho problému, byl pro mne strašný šok. Jen člověk, který se s ním znal
taková léta, jen ten komu byl nejen velitelem, ale i osobním přítelem a rádcem, měl
právo a povinnost se s ním jménem nás všech rozloučit. Tu úlohu jsem na sebe vzal
a musím říci, bylo to pro mne velice těţké. Téměř týden jsem přemýšlel, psal a škrtal,
připravoval jsem se hlavně psychicky k rozloučení. Byl jsem v neustálém spojení
s jeho manţelkou paní Alenou, která mu byla v létech nejtěţších jeho ţivota
v normalizaci člověkem nejbliţším. Znal jsem i jeho první ţenu se kterou velice často
jezdil do Janovic nad Úhlavou na návštěvy do rodiny velitele tamního protiletadlového
oddílu sušické divize plk. Nováka, bydlícího 50 metrů od nás, který ho spolu se svým
politrukem zradil v době hledání kontrarevolučních sil v armádě a udal na nejvyšších
armádních stranických místech. Stejným způsobem se Novák významně podepsal i
na mně. Po své špinavé práci se Novák stal náčelníkem krajské vojenské správy
v Ostravě. Pro Standu bylo velikým ţivotním šokem prohlášení své první manţelky ţe
s vyvrhelem společnosti nemůţe ţít a proto se s ním rozvedla. Taková to byla doba –
doba bolševické normalizace, vlády pokřivených charakterů, která s námi zatočila
jako s úhlavním nepřítelem lidstva. Standa nemohl dlouho jako kaţdý z nás sehnat
práci. Proţil sloţité trestní vyšetřování na svobodě v Ruzyni, které mělo končit
osmiletým vězením. Ministr Dzúr poţadoval Standovo degradaci na vojína. Šel jako
jeden z nás aţ ke dnu. Díky pochopení prezidenta Ludvíka Svobody byl generál
Procházka omilostněn a neskončil ve vězení. Člověk vlasteneckých a morálních kvalit
jakým byl Stanislav Procházka nemohl být po takových skutcích za současné situace
povýšen, protoţe nebyl podle nového zákona válečným veteránem. Třikrát jsem
předkládal návrh na jeho povýšení na armádního generála. Nebyl nikdy návrh vzat
v úvahu. Zkrátka, dnes vládne ve státě síla, která nedovolí, aby voják – velitel, který
stál neohroţeně v čele takového bojového uskupení, jako byl Západní vojenský
okruh pod velením generála Stanislava Procházky, plně obsazeného a vyzbrojeného
pro boj s nepřítelem na hranici který se zprotivil jako československý vlastenec
okupantům a československým normalizátorům v letech 1968 -1989, který jim
dokázal říci, jak mám ve svých dokumentech svědectví jeţ mě Standa na památku
věnoval z nichţ cituji: „Vzhledem k tomu, ţe velitelství ZVO bylo obklíčeno tanky a
obrněnými transportéry, ţádal jsem, aby okamţitě byly staţeny a odjely. Na základě
gen. Koţanova byly odvolány. Po 21. 8. 1968 jsem nařídil poskytnout pomoc při
zaloţení televizního a rozhlasového studia v Kolíně. Poskytli jsme úkryt osobám
pronásledovaným KGB a StB, kteří se obrátili o pomoc na velitelství ZVO. S velitelem
9. brigády Pohraniční stráţe jsem se domluvil, poskytnout moţnost odchodu
některých pronásledovaných osob do Spolkové republiky Německo, jako např.
redaktorovi Toskovi a jiným.
3
Mezi 22. 8. a 23. 8. 1968 mě navštívil kurýr z Prahy s fotografií generála
Sachra s poţadavkem, jestli by byla moţnost zajištění zbraní a munice. Odpověděl
jsem, ţe poţadavek můţe být splněn.
Další setkání s gen.Koţanovem bylo v Plzni u 19. msd. Na štábu 24. 8. 68 na
jeho ţádost. Při jednání mi ukázal rozkaz MO SSSR maršála Grečka, okamţitě
zastavit vysílání plzeňského rozhlasu. Gen. Koţanovovi jsem vysvětlil, ţe kolem
rozhlasu jsou rozmístěni studenti, kteří budou rozhlas bránit, jestli chce konflikt, tak
aby to dobře zváţil, protoţe tankový pluk je v pohotovosti na Borech a můţe
okamţitě zasáhnout. Odpověděl, ţe za nesplnění rozkazu bude odvolán z funkce
velitele 6.tankové armády. Já jsem na to řekl, ţe budu také odvolán z velení ZVO.
Také jsem mu ukázal fotografie retranslační stanice Krašov, která byla nová a byla
úplně rozstřílená, jestli tam byla kontrarevoluce? Na to odpověděl, ţe to provedla
sousední pěší armáda gen. Naumenkova. Koţanov byl skutečně odvolán, velení
převzal náčelník štábu.“ Tolik fakta o skutečné situaci, coţ dnešní mocní odmítají
posoudit jako odboj nebo odpor proti okupantům.
Chci touto cestou poděkovat členům a funkcionářům našeho VSR za
přítomnost na posledním rozloučení s panem generálem v Mladé Boleslavi. Chci
poděkovat za přítomnost na rozloučení zástupci Náčelníka Generálního štábu AČR
panu generálovi Bečvářovi, který přivezl věnec náčelníka GŠ arm. generála Picka a
jménem MO představitele KVV Středočeského kraje a za věnec ministerstvu obrany.
Chci poděkovat plk. Ing. Jiřímu Novotníkovi z Brna, ţe vystoupil v telemostu na ČT
24 se svým svědectvím o ţivotě a práci Stanislava Procházky v den jeho pohřbu. O
sjednání tohoto přenosu se zaslouţil pplk. Ing. Václav Weiss z Kladna. Díky za
iniciativu.
Odešel vlastenec, statečný a dobrý člověk. Nedočkal se svého ţivotního
ocenění. Byl nechtěným svědkem vlastizrady v tehdejším vedení Československé
lidové armády a nepravd, které jsou vypouštěny pro veřejnost často ještě
v současné době.. Pro mnoho současných chytrých byla zrada a okupace naší země
v roce 1968 vyjádřena heslem: „A přijely tanky“ takové heslo se hodí tak pro děti
v mateřské školce. Dodnes se mnozí bojí pouţít slovo okupace. Mnohdy dodnes
zaznívá pojmenování
ţe šlo o vstup spřátelených vojsk na naše území za
normalizace a ještě dodnes přeţívá často několik klíčových výrazů, coţ postačilo
k vyjádření potvrzení přijetí jazyka normalizační moci při tehdejším studiu na našich
Vysokých školách na Katedrách marxismu-leninismu. Stačilo nahradit slovo invaze
výrazem internacionální pomoc a bylo „po ftákách“, mohl se stát takový vystudovaný
právník váţeným člověkem normalizace. A dnes můţe zastávat vysoké poslanecké
nebo senátorské místo, neboť podle Nejvyššího správního soudu politické postoje
náleţí do soukromé sféry člověka a informační zákon se na ně nevztahuje.
.
V posledních dnech se často připomíná hrdinský čin Jana Palacha. Je
to oprávněné a správné. Jan Palach nesmí být zapomenut protoţe je součástí naší
pravdivé historie minulého století. Narodil se 11. srpna 1948. Občan Všetat na
Mělnicku. Naše Vojenské sdruţení rehabilitovaných prostřednictvím Územní
organizace VSR Mělnicka je členem Společnosti Jana Palacha ve Všetatech. 14.
srpna 2003 ve spolupráci s našim VSR Společnost Jana Palacha uloţila k 55. výročí
jeho narození pamětní desku Jana Palacha a Jana Zajíce na Václavském náměstí
v Praze pod sochou Svatého Václava. Tam jsem tenkrát proslovil projev k 35.
výročí okupace naší země v srpnu 1968. Při koncertním vystoupení Vojenské hudby
4
Praţské posádky se shromáţdilo mnoho lidí této vzpomínky, která byla krátce
přerušena průtrţí mračen, která však neodradila přítomné zúčastnit se celé
vzpomínky. Můj projev byl přijat velmi srdečně návštěvníky Václavského náměstí,
protoţe nám byl z Lidového domu zapůjčen rozhlasový vůz. Hned druhý den přijel
do České republiky na návštěvu premiér Japonska a poloţil spolu s předsedou vlády
ČR Vladimírem Špidlou věnce úcty k památce Jana Palacha k tomuto novému
památníku. Tehdy přítomný náš místopředseda Ústřední rady Dr. Karel Jícha
zhodnotil moje vystoupení, kdy jsem se tehdy veřejně kriticky vyjádřil k tehdejšímu
ministru obrany Jaroslavu Tvrdíkovi. Slovy: „Mirku bylo to dobrý a dovolil sis toho aţ
moc“. Moje reakce byla, pronesl jsem pravdivá slova. V loňském roce jsme 19. ledna
2009 na Mělníku u příleţitosti 40. výročí smrti Jana Palacha jako Společnost Jana
Palacha za spolupráce s městem Mělník a našim VSR za účasti pana prezidenta,
předsedy Senátu MUDr. Přemysla Sobotky, členů vlády mj. mpř. vlády Alex.Vondry,
mnoha zahraničních hostů odhalili památník s názvem Pocta Janu Palachovi před
budovou tehdejšího gymnázia, kde Jan studoval.
Blíží se 3. září, den kdy v roce 1948 zemřel prezident Československé
republiky Dr. Edvard Beneš narozený 28. května 1884. Domnívám se, ţe
bychom měli v našich organizacích vzpomenout tohoto našeho významného politika
po boku T. G. Masaryka a jeho následovníka na prezidentském místě. Krátce
připomenu úryvek z projevu Dr. Edvarda Beneše v Čejči v roce 1936. za přítomnosti
T. G. Masaryka.
„Dobrá politika je především dobrou spoluprácí lidí… Dobrá dělba práce - to
znamená vzájemná loajálnost, vţdy čestnost a poctivost, vzájemná oddanost a
lidskost – to byla naše spolupráce s Masarykem. Proto byla úspěšná. Snaţte se vţdy
tak politicky pracovat o ve svých obecních a okresních věcech a snaţme se jíti těmito
cestami v celém světě… To je vzkaz a přání Masarykovo.“
Blíží se 28.říjen… a vzpomínka na Tomáše Garrigua Masaryka.
Z projevu T.G.Masaryka u příleţitosti 10.výročí vzniku Československé
republiky: „Je tomu deset let, co vykoupený národ vzal do svých rukou správu věcí
svých; je tomu deset let, co se ukončil odboj nikoliv čtyřletý, ale staletý – odboj proti
cizovládě, nesvobodě; odboj, který byl částí obecného zápasu o lepší, svobodnější,
demokratičtější řád světa. Nemůţeme dnes nevzpomenout na všechny ty, kdo před
námi národ budili a byli nám za rakousko-uherského utlačení vzorem odrakouštění…
Zbudování republiky opravdu demokratické je akt velké víry: víry v právo a
spravedlnost, víry v dějinné poslání, víry v budoucnost. Tu víru máme a proto
můţeme oţivit ducha radosti a lásky, se kterou jsme před desíti lety stanuly na prahu
vlastního domova….Tehdy jsme viděli před sebou ráj na zemi: ale ráj na zemi není
nikdy hotov a ukončen, je v nás jako dobrá vůle, jako vzájemná sluţba, jako ţízeň po
spravedlnosti a především jako láska, účinná láska k našim spoluobčanům a ke všem
lidem dobré vůle.“….
Blíží se 12. Celostátní konference našeho VSR
Pro některé je tato zpráva nic neříkající, ale pro většinu naší silně zmenšené
členské základny vlivem velké úmrtnosti, je to vţdy událost, která je plna očekávání,
jak dopadne naše sebehodnocení za uplynulé dva roky, co bylo očekáváno a čeho
bylo dosaţeno. K vyslovení očekávaného a dosaţeného je nutná pravdivá
informovanost oproštěná od unáhlených soudů.nebo křivého pohledu. Od našeho
předsednictva ÚR jako výkonného orgánu Ústřední rady je očekáváno náročné
5
sebehodnocení a samozřejmě otevřené vyjádření k problémům, které za uplynulé
dva roky byly řešeny. Máme poměrně bohatou dokumentační činnost, zprávy od
krajských rad jsou většinou k dispozici. Naše internetová doména přispěla k většímu
vzájemnému poznání a snad i pochopení. Předsednictvo ÚR má příslib od nového
pana ministra obrany Alexandra Vondry, ţe bude přijeto k jednání ještě před 12. CK.
Naší snahou je dosáhnout, aby nový pan ministr obrany navštívil naší 12. CK. Do
listopadu ještě vydáme podrobné informace našim delegátům.
PhDR. Miroslav Pavlík, předseda ÚR VSR
V Neratovicích 22. srpna 2010
Ústřední rada
Vojenského sdruţení rehabilitovaných Armády České republiky
plk. v.v. PhDr. Miroslav Pavlík,
předseda ÚR
Karla Hynka Máchy 1284, 277 11 Neratovice
Dne: 13.července 2010
Vážený pan
RNDr. Alexandr Vondra
ministr obrany České republiky
Tychonova 1
160 01 PRAHA 6
Váţený pane ministře obrany,
dovolte, abych Vás jménem Vojenského sdruţení rehabilitovaných Armády ČR
v den Vašeho jmenování do funkce ministra obrany České republiky upřímně
pozdravil a vyjádřil Vám upřímné blahopřání našeho významného armádního
sdruţení. Jste v pořadí patnáctý ministr obrany od poráţky komunistické totality v
naší zemi. Jste však první ministr obrany, který má za sebou osobní drastické
zkušenosti z občanské a politické perzekuce z doby komunistické totality za Vaší
činnost v disentu. Proto jste byl řádně soudně i mimosoudně rehabilitován. Vykonával
jste dodnes s vysokou odpovědností významné politické a státnické funkce. Chceme
Vás ujistit naší trvalou podporou ve Vaší náročné nové funkci.
Kaţdé jmenováni dosavadních porevolučních ministrů obrany bylo pro nás
rehabilitované poznamenáno značným očekáváním spravedlivého naplňování
rehabilitačních zásad s vyuţitím skutečných moţností armádního organismu. Veřejně
stále opakované zásady nápravy křivd jako „co bylo ukradeno, musí být navráceno,
co bylo svévolně způsobeno, musí být poctivě nahrazeno." Jako lidé většinou jiţ
staršího věku jsme se z radosti nad poráţkou totality snaţili pochopit sloţitost
materiálního odškodnění. Viděli jsme, jak bylo zacházeno se skutečným vysoce
hodnotným vojenským majetkem, viděli jsme, jak a kdo rozkrádá miliardové
vlastnictví armády a trvale jsme s těţkým srdcem poznávali způsob, jak docházelo
pro nás k nepochopitelnému vyplácení různých statisícových částek těm, kteří celou
normalizaci podporovali bolševický systém a při nuceném skončeni jejich sluţby v
6
armádě byli zabezpečeni a dodnes mají moţnost vyuţívat všechny sluţby stravováni,
sociální a zdravotní sluţby na úrovni válečných veteránů ve svých dřívějších
vojenských posádkách. Nelze se divit, ţe v našich řadách stále existuje pocit křivdy a
bezmoci. Dodnes se nám po 20 letech od poráţky komunismu nepodařilo zabezpečit
zákonem částečné finanční
odškodnění kompenzačním příspěvkem za léta tvrdé perzekuce, kdy jsme byli
protiprávně na počátku 70. let potrestáni ztrátou svého dřívějšího zaměstnání a
ztrátou sociálního a společenského postavení.
Známe dodnes jediný argument Ministerstva obrany, ţe nemá finanční
prostředky. Náš poţadavek pro naše ještě ţijící členy, aby byla přijata kompenzace
představující měsíční příspěvek 15 Kč za měsíc vyhození z armády, coţ pro ještě ţijící
naše důchodce a vdovy představovalo před rokem částku stále sestupnou vlivem
rapidního postupu naší úmrtnosti počínaje 100 milionů za rok s předpokladem, ţe
nesmí být kompenzační příspěvek větší neţ 2.500Kč měsíčně a u vdov 1250 Kč. Nyní
stačila jedna předvolební kampaň nového politického sdruţení Věci veřejné s jasným
poţadavkem, aby armáda dotovala výplaty učitelů miliardovými částkami. Najednou
se peníze našly v resortu obrany země.
Váţený pane ministře, z dosavadního našeho vyjádření vyplývá, ţe od Vás
právem očekáváme Vaši podporu k prosazení částečného odškodněni za naši ţivotni
újmu minimálně 2.500Kč měsíčně jako kompenzaci za protiprávní mnohaletou ztrátu
zaměstnání z politických důvodů a ztrátu sociálního postaveni.
Váţený pane ministře, dovolte, abych Vás poţádal o krátké seznamovací přijeti
našeho pětičlenného předsednictva Ústřední rady a v případě zlepšeni zdravotního
stavu téţ pana generálporučíka Ing. Stanislava Procházky, bývalého velitele
Západního vojenského okruhu ČS armády v době vojenské okupace Československa
v srpnu 1968. Chceme Vás seznámit s prací našeho Vojenského sdruţení
rehabilitovaných a informovat Vás aktuálně o našich záměrech a konáni 12.
Celostátní konference VSR v Praze na Valech dne 16. 1istopadu od 10 hodin a
poţádat Vás o Vaši účast a vystoupení na tomto našem celostátním setkáni.
S hlubokou úctou a s pozdravením
Plk. v.v. PhDr. Miroslav Pavlík v.r.
předseda ÚR VSR AČR
7
8
My rehabilitovaní v Plzni
(redakčně upraveno, zkráceno)
Účast na jubilejních Slavnostech svobody 2010 k 65. výročí osvobození Plzně
byla jako vţdy našimi členy velmi navštívená. V Plzni byla letošní největší
celorepubliková vojenská přehlídka s účastí historických bojových vozidel, jakoţ i
nejmodernější techniky včetně americké. K těmto slavnostem samozřejmě patří jiné
doprovodné akce, např. slavnostní kladení věnců u pomníku „Díky Ameriko“, nebo
tzv. Plzeňské rozhovory, vernisáţe. Pro nás je účast ve slavnostních vojenských
stejnokrojích samozřejmostí.
Záţitkem pro účastníky byla účast na akci Na křídlech svobody. Tuto akci
zorganizovala naše sympatizantka Iveta Irvingová, dcera po zemřelém gen. Jiřím
Irvingovi, která pořádala kaţdoročně na jeho počest a na počest všech zahraničních
letců v blízkých Úhercích vzpomínkové akce. Letošní akci pořádala v Praze –
Černém Mostě pod záštitou primátora Pavla Béma a starosty zmíněné místní části
Prahy.
Proč právě na Černém Mostě? Tato čtvrť je světovou raritou, protoţe nikde
jinde na světě není tolik (31) ulic pohromadě pojmenováno po zahraničních vojácích.
Byli jsme zvláště jmenováni mezi VIP účastníky a zároveň jsme se pochlubili
vystoupením kapely „ Pětatřicátého pěšího pluku- Foligno“.
Svou činnost samozřejmě neorientujeme jen na výše uvedené akce, ale
staráme se např. i o zvýšení počítačové gramotnosti našich členů počítačovými kurzy.
Na jejich organizaci má hlavní zásluhu předseda plzeňské ÚO plk. Ing. Jan Kabát se
svojí manţelkou, za to jim patří velký dík absolventů těchto kurzů. Univerzita třetího
věku není tak navštěvovaná jako předešlý kurz.
Starost o naše nemocné a nemohoucí je podle našich moţností na slušné
úrovni. Nikdo z našich členů přímo hmotně nestrádá, ale zaslouţené přilepšení
k nízkým důchodům bychom uvítali všichni. Dočkáme se konečně?
Protoţe nejsme jen uzavřená komorní společnost, dotýkají se nás v plné míře
i celorepublikové problémy nás rehabilitovaných zvlášť, armády a společnosti vůbec.
Připojili jsme se k slušné části akce proti poslanci Kafkovi, který 2. 12. 2009 svým
vystoupením v Parlamentě nám znemoţnil dosáhnout na spravedlivé odškodnění za
příkoří, kterého se nám dostalo od vedení rezortu obrany. Následné parlamentní
obstrukce jakousi minimální naději pohřbily úplně. Takţe znovu, ale jak?
Plzeňská krajská rada velmi účelně a smysluplně vyuţila dotaci ministerstva
obrany pro loňský rok. Přidělená finanční částka byla pouţita na opravu a úpravu
hrobů vůdců Rumburské vzpory 1918, Plzeňáků Stanko Vodičky v Plzni – Lobzích a
Františka Nohy na Plzeňském ústředním hřbitově. Tato dotace a dotace poskytnuta
hejtmankou plzeňského kraje paní MUDr. Miladou Emmerovou byla řádně a včas
vyúčtována. Pro tento rok máme příslib z hejtmanství poloviční dotace oproti
loňskému roku.
Je hezké, ţe MO se podle moţností stará o válečné vyslouţilce z druhé světové
války a domácího odboje, ale nezodpovědné, ţe z této péče vyloučilo nás postiţené
vyhazovem z armády po roce 1948 z politických důvodů. Z toho mála co nám ještě
zůstalo podle nařízení vlády 145/2005 , nám ještě KVV ukrajuje švejkovským
plněním nesmyslných kriterií o vypisování konkurzů a veřejných zakázek apod., coţ
se projevuje např. převáţením dárků k ţivotním výročím z Hradce Králové do Brna,
přistavování autobusů vzdálených dopravců na zájezdy pro naše členy apod. MO
9
šetří na nepravém místě a na nepravých lidech (výdajích). Hlavně zdravíčko,
kamarádi.
Plk. v.v. Rudolf Patrovský
předseda KrR VSR Plzeň
Moje vzpomínky na konec druhé světové války
Je tomu 65 roků od konce druhé světové války. Nám osmdesátníkům se v
těchto dnech vracejí vzpomínky na ty dny. Byly to dny napětí, vzrušení, ale také
strachu a hrůzy.
Narodil jsem se v Plzni – Boţkově. Po velkém a nesmyslném
nočním
náletu amerických bombardérů 25. dubna na plzeňskou Škodovku rodiče naloţili
nejnutnější věci na čtyřkolový vozík a námi, třemi dětmi se pěšky vydali na chatu do
lesa poblíţ vesnice Srby u Nepomuku, 35 km vzdálené od Plzně. Do školy jsme uţ
nechodili, ta byla beztak plně obsazena tzv. „národními hosty“ – Němci
z rozbombardovaných německých měst a také těmi, kteří prchali před sovětskou
armádou na západ.
Nebyli jsme sami. Na silnici se pohybovalo mnoho povozů a lidí, kteří utíkali
před dalšími očekávanými nálety. Asi na poloviční cestě pod kopcem Vlčtejn se nad
námi přehnaly tři nízko letící řvoucí stíhačky – „hloubkaři“ a zároveň se ozval rachot
palubních kulometů. Okamţitě jsme leţeli v příkopu, nosem zarytí v trávě. Mysleli
jsme, ţe střelba patří nám, ale letci zatím likvidovali vojenský konvoj z protější strany
kopce.
Na chatě jsme zůstali asi měsíc, do konce války zbývalo asi 14 dní a pak asi
ještě 14 dní, neţ začaly jezdit vlaky. Otec odjel na kole do práce a tak jsem jako
nejstarší syn převzal jeho roli, abych chránil své dva mladší sourozence a maminku.
Skoro všechny chaty byly obsazené, neboť jejich majitelé, stejně jako my, utekli před
nálety na Plzeň.
Lesy byly plné německých vojáků, kteří prchali do zajetí k Američanům. Chatu
jsme měli tehdy asi 2 km o samotě od vesnice a asi 300 m od ostatních chat. Ţe
jsme se báli, nemusím ani psát. Přeţili jsme tu dobu do 5. května, kdy jsme z rádia
slyšeli, ţe Američané osvobodili Plzeň. Maminka rozstříhala prostěradlo, červené
trenýrky a modrou košili a ušila malou československou vlajku. Ţe modrá měla trochu
jiný odstín nám ani moc nevadilo.
Sedmého května do chat dorazila zpráva, ţe v Nepomuku jsou američtí vojáci
a ţe jsou tam i černoši. O černoších jsme věděli jenom z obrázků a ze školy, proto
jsme se druhý den ráno, samozřejmě bez svolení rodičů, vypravili do sedm kilometrů
vzdáleného Nepomuku. Šlo nás dvanáct a cesta lesem a polními cestami nám
nedělala potíţe. Poprvé v ţivotě jsme viděli černochy a stálo to za to. Zubící se a
vysmátí, jakoby nepoznali válku, která právě tady, v tomto kraji, skončila. Dostali
jsme čokoládu, ţvýkačky a drobné dárky. Prohlédli jsme si jejich stany, jejich zbraně,
auta, tank a jiné zajímavosti. Po návratu domů jsme to my starší pořádně schytali.
Američané však v Nepomuku zůstali jen asi 10 dnů. Pak byla stanovena
demarkační čára Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice a americká vojska se
stáhla blíţe k Plzni. Na jejich pozice se nastěhovala armáda sovětská. A jejich vojáci
vynikali zvláště v chytání ryb. Nechytali na udici, ale pomocí granátů, panzerfaustů a
dalších trhavin. Řeka Úslava byla na konci jejich pobytu téměř bez ryb.
10
Koncem května, kdyţ začaly jezdit vlaky, jsme se vraceli zpět do Plzně. Vagóny
byly dřevěné – tzv. dobytčáky bez osvětlení, bez toalety a uvnitř jen osm dřevěných
lavic. V Nezvěsticích se přejíţděla pomyslná demarkační čára. Vlak zastavil na jiţní
straně nádraţí. Do vagónu nastoupil sovětský voják s nakrouceným knírem
v hodnosti staršiny v pověstných „půllitrech“ a s lucernou z koňského povozu.
Kaţdému cestujícímu posvítil do obličeje a kontroloval doklady. Znal sice jenom
azbuku, ale kontroloval. Především kulaté razítko. Běda tomu, kulaté razítko neměl.
Musel z vlaku ven. Po provedené kontrole si staršina sedl na koleje před lokomotivu,
ubalil si machorku a kouřil. Teprve potom vstal a vlak se mohl pohnout. Ujel jen
několik desítek metrů na severní stranu nádraţí, kde do vagónu nastoupil americký
serţant v naţehlené uniformě, kapesní svítilnou přejel vnitřek vagónu a po slovech
„all right“ dal výpravčí stanice signál k odjezdu vlaku. Odbavení vlaku trvalo půl
hodiny, někdy i mnohem déle, kdyţ „nebylo kulaté razítko“.
Jako kluci jsme to nechápali, většinou jsme ve vlaku usnuli. Aţ později jsme
mohli srovnávat obě armády. Tehdy jsme ještě věřili, ţe nás Plzeňáky osvobodila
americká armáda. Později nás přesvědčovali, o něčem jiném - ţe nás osvobodila
armáda sovětská a Američané nás pouze obsadili. „Skutečného osvobození jsme se
dočkali 21. srpna 1968!“
Bohudík, ţe si uţ dvacet let můţeme zase říkat pravdu!
Plk. v.v. Ing. Jan Hrubý, ÚzO Třebíč
ÚzO VSR AČR Sokolov uctila památku obětí druhé světové války
Sokolovská územní organizace Vojenského sdruţení rehabilitovaných AČR v
čele s předsedou plukovníkem v.v. Mgr. Josefem Pulíkem byla 3. května pořadatelem
shromáţdění u příleţitosti 65. výročí ukončení druhé světové války. Shromáţdění se
konalo za účasti zástupců Českého svazu bojovníků za svobodu, Československé obce
legionářské, Krajského sdruţení obětí nacismu, Konfederace politických vězňů,
zástupců měst a obcí Sokolovska, v neposlední řadě ředitele Krajského vojenského
velitelství plukovníka Ing. Jaroslava Müllera. Slavnostní atmosféru vytvořili
harmonikáři sokolovské ZUŠ v čele s učitelem panem Homolkou. Poté se ujal slova
historik Mgr. Beran, který se zabýval faktografií příčin vzniku válečného konfliktu,
jeho průběhem, podílem zúčastněných států na vítězném ukončení i podílem českých
a slovenských občanů. Bylo vzpomenuto všech, kteří přinesli oběť největší a
vyjádřena úcta dosud ţijícím, kteří se ve většině podílejí podle svých moţností na
organizování veřejného ţivota. Ţel, řadě z nich však vysoký věk neumoţnil účast na
tomto slavnostním aktu.
Osobními vzpomínkami na účast v odboji nebo na nucených pracech pro
nacistické Německo přispěli ve vystoupení zástupce ČsOL pan Cejpek, předseda OV
ČSBS pan Makrot, předseda SON pan Ţanda, kterého doplnily členky sdruţení paní
Chejlavová a Kvitová.
Účastníci pozorně a s pietou vyslechli vzpomínku paní Vlastimily Chalupníkové
na manţela, který byl příslušníkem Československého armádního sboru v SSSR a
dosáhl hodnosti majora.
Na závěr pak zástupce spoluorganizátora a sponzora akce města Sokolova
místostarosta Ing. Zdeněk Berka předal přítomným účastníkům II. odboje a občanům
nasazeným na nucené práce reprezentativní publikaci o městě Sokolov s věnováním
starosty města Ing. Karla Jakobce.
11
Předání publikace s drobnými dárky aktivním účastníkům odboje a nucených
prací bylo důstojným zakončením setkání k uctění obětí druhé světové války.
Plk. v.v. Bohumil Hetfleiš
V neděli dne 13. června 2010 byla uspořádána vedením města
Neratovice ve spolupráci s Českou Unií ţidovské mládeţe z Prahy vzpomínka na osud
zdejšího lékaře - Ţida MUDr. Bedřicha Klemperera a jeho rodiny v době nacistické
okupace.
Vzpomínku moderoval pan pplk. Josef Kubias, předseda Územní organizace
Vojenského sdruţení rehabilitovaných Armády České republiky Mělnicka.
Slavnostní zahájení po státní hymně provedl starosta města Dr. Lid, který
svým krásnými slovem přivítal vzácné hosty - dceru pana doktora Klemperera paní
Astu Mojţíšovou z Prahy, její rodinu, přítomné zástupce Parlamentu ČR pana
poslance PhDr. Robina Böhnische a pana senátora MUDr. Pavla Trpáka, předsedu OV
Českého svazu bojovníků za svobodu Mělnicka pana Františka Černického, starostu
Sokola Mělník pana Ing. Bohuslava Bubníka, jednatelku Jednoty ČSOL Mělnicka
Taťánu Bubníkovou, I. místopředsedu Ústřední rady Vojenského sdruţení
rehabilitovaných Armády ČR plk. v.v. RNDr. Miloše Ondráka ze Svobody nad Úpou a
členy VSR Mělnicka, představitele ţidovské organizace která zajišťuje akci „Kamenů
zmizelých“, zastupitele našeho města, občany města a zástupce ţáků Základní
školy Ing, Miroslava Plesingera Boţinova a zástupce učitelského sboru této školy,
pamětníka města pana Petra Petrnouška a další přítomné spoluobčany.
Po velice srdečných slovech pana starosty byl zasazen odbornou firmou
Červinka do chodníku před domem č. 80 pamětní kámen zmizelých. Po přednesení
ţidovské básně panem Kubiasem a krásné melodii operní hudby přednesl svojí
promluvu radní města PhDr. Miroslav Pavlík, z níţ uvádíme:
Hlavní myšlenky přednesené radním PhDr. Miroslavem Pavlíkem
při vzpomínce na MUDr. Bedřicha Klemperera
u příleţitosti vloţení „Kamene zmizelých“
do veřejného chodníku před domem čp. 80
v Nádraţní ulici v Neratovicích dne 13. června 2010
:
Váţená paní Asto Mojţíšová, váţení členové Parlamentu ČR, váţení členové
České unie ţidovské mládeţe, váţený pane starosto, váţení zastupitelé našeho
města,
váţení představitelé organizací
druhého a třetího odboje Mělnicka
spoluobčané a mládeţi našeho města.
Kdyţ jsem si jako radní u pana starosty přečetl dopis paní Mojţíšové s prosbou
o vyjádření souhlasu k umístění „Kamene zmizelých“ v těchto místech, odkud její
tatínek, jeden z dlouholetých neratovických praktických lékařů
mladé
Československé republiky, v těţké době následné nacistické okupace Československa
jako Ţid odcházel touto cestou ze svého bydliště na jistou smrt, kdyţ se mu podařilo
v roce 1939 urychlenou emigrací do vzdáleného Teheránu zachránit ţivot své
manţelky a tří dětí, ve kterých byla tehdy malá tříletá tatínkova
Astička
Klempererová, byl to pro mne signál vstoupit do tohoto případu svojí pomocí. Jaké
byly asi psychické pocity tříleté holčičky, která ještě jistě ani netušila, ţe viděla
svého milovaného tatínka naposled. Kdyţ později začala chápat a jiţ nikdy tatínka
nenašla, určitě si vše proţité vybavovala jakoby pohádku z dětství, coţ ji zřejmě
12
ovlivnilo tak, ţe při hledání vyjádření svého ţivotního kréda, které pro ni bylo dobře
zapamatovatelné, pro osobní heslo E- mailové adresy stanovila si heslo pohádkový
svět. Jaký byl pro Astu ten v uvozovkách pohádkový svět, mi vyprávěla při mé
návštěvě u ní 1. června v Praze. Kdyţ ve svém vzpomínání hovořila o tatínkovi, tak to
byly jen ţivotní obrázky ze svého skutečného dětství, nebo co slyšela od své
maminky, která pocházela z Neratovic a původně se jmenovala Tausigová a byla
druhou manţelkou MUDr. Klemperera. Velice dobře si zde přítomná paní Asta
pamatuje, ţe maminka chodila do Sokola spolu s operní hvězdou Národního divadla
Marií Podvalovou, sopranistkou, která v Národním zpívala kněţnu Libuši v opeře
Bedřicha Smetany a která se při svém onemocnění dostala do péče zdejšího lékaře
MUDr. Klemperera.
Po zabydlení v Teheránu maminka s dětmi dostala od tatínka počátkem války
ještě několik dopisů a pak uţ nic - a nastalo jen čekání, které skončilo aţ po návratu
do vlasti v roce 1946, kdy dostala do ruky z ministerstva obrany v Praze protokol o
jeho smrti v roce 1944 v polské Osvětimi v plynové komoře v táboře Birkenau.
Jakmile slyším koncentrační tábor Osvětim a Birkenau, vidím před sebou
nezapomenutelné pohledy a záţitky ze svých sedmnáctých let věku, kdy jsem v roce
1949 jako vyučený tkadlec a student počínajícího druhého ročníku Průmyslové školy
textilní ve Vrchlabí byl vyslán do polské Lodţe, abych několik měsíců zapracovával
na tkalcovských stavech jejich nové pracovníky v tamních tkalcovnách. Byla to pro
mne veliká ţivotní praxe nejen pracovní, ale téţ následně doţivotní zkušenost, co to
byla druhá světová válka se svými důsledky, co znamenal koncentrační tábor
Treblinka, Osvětim a Birkenau - továrna na smrt - a co čekalo i na náš český národ,
nebýt drtivé poráţky Německa vítěznými mocnostmi z Východu i Západu. Podrobné
návštěvy těchto míst v doprovodu bývalých vězňů, kteří toto peklo proţili, ovlivnilo i
řadu mých budoucích ţivotních rozhodnutí. Viděl jsem, co znamenal a způsobil
německý nacismus, fašismus a nepředstavitelná národnostní nenávist. Bylo to
hrozné, hrozné a hrozné.
Dnešní vzpomínka není určena k rozboru hitlerovského nacismu, ale spíše
povaţuji za svoji povinnost hlasitě připomenout v našem městě výsledky
nacistického protiţidovského boje, který byl charakterizován nepředstavitelným
protiţidovským zločinem, jehoţ pokračováním a vyústěním
byl plánovitý a
uskutečněný holocaust s nepředstavitelnými následky.
Kdyţ jsem před 12 lety po zvolení do našeho zastupitelstva zahájil mnohaleté
svobodné bádání o zdejší minulosti, získal jsem mnoho poznatků, o kterých se dlouhá
léta nemluvilo, nebo nesmělo mluvit, podrobným ohledáním místních památníků jsem
zjistil, ţe zdejší památníky opomíjejí lidské osudy našich bývalých spoluobčanů
zvláště ţidovského původu, coţ svědčilo o nemravnosti při pohledu na minulost
našeho města.
V říjnu 1939 byla nařízena registrace ţidovských obyvatel Protektorátu a
zároveň byla likvidována Ţidům základní lidská práva coţ znamenalo:
- povinnost Ţidů od 6 let věk nosit na oděvu ţlutou Davidovu hvězdu černě
orámovanou s černým nápisem JUDE
- všichni museli mít označené občanské průkazy JUDE
- dostávali zvláštní potravinové lístky s nízkými příděly
- zákaz Ţidů vycházet z domu po dvacáté hodině večerní
- zákaz stěhování, zákaz návštěvy hostinců, biografu, divadel
13
zákaz opouštění obvodu obce
zákaz nákupu v obchodech jindy neţ od 11- do 13 hodin a od 15 do 17 hod.
zákaz školní docházky dětí
zákaz nakládat se svým majetkem
Ţidé nesměli vykonávat práce ve veřejné správě, školství, soudnictví. Nesmí
být advokáty, pracovat jako lékaři, redaktoři, nesmí být členy různých sdruţení
spolků a vědeckých ústavů.
20. ledna 1942 bylo v Berlíně na shromáţdění předních nacistů
za
předsednictví Reinharda Heydricha stanoveno konečné řešení ţidovské otázky, čili
likvidace Ţidů.
Heydrich řekl: „V rámci konečného řešení evropské ţidovské otázky připadá
v úvahu evakuace asi 11 milionů evropských Ţidů na východ, kde budou pracovat na
stavbě cest a jiných objektů pod přísnou kontrolou, přičemţ nesporně velká část
těchto podlidí vypadne přirozenou selekcí. Během praktického provádění tohoto
konečného řešení bude Evropa pročesána od západu na východ. Evakuovaní podlidé
projdou nejprve přechodnými ghetty např. v Terezíně, odkud budou transportováni
dále na východ“ a pak dodal: „Führer vydal rozkaz k fyzické likvidaci Ţidů!“ Z našeho
města včetně tehdejších okrajových součástí bylo evakuováno 38 Ţidů, z nichţ
přeţilo pouze 7 Ţidů.
V konečné evidenci zdejšího kronikáře jiţ nebyl MUDr. Klemperer, který po
všech zákazech pracoval jako pomocný dělník na zdejším nádraţí a byl po udání
přemístěn z Neratovic do Oslavan na práci v lomu a nebyl jiţ v místní kronice
uveden. Dnešním dnem je tehdejší nepřesnost evidence napravena. Dr. Klemperer
byl občanem našeho města aţ do své strašné smrti, kterou bude připomínat dnešní
památka „ Kámen zmizelých“. Dnešním dnem vedení města napravuje neúmyslné
zapomenutí jména pana doktora v naší poválečné historii města. Idea německého
umělce Güntera Demniga, zvaná Stolpersteine, se pro nás stává vhodnou inspirací a
ve spolupráci s Českou Unií ţidovské mládeţe zapomenutí svých zavraţděných
občanů ţidovského původu v historii města s konečnou platností napravíme.
Dovolte mi na závěr své promluvy citovat slova spisovatele Arnošta Lustiga u
památníku obětem holocaustu:
„Klademe květiny k památce našich mrtvých na místě, z kterého odjíţděli,
protoţe nemají hroby. Jejich hrobem je naše paměť!“ Paměť je jako Bůh a ţije v ní
všechno co se narodilo, co a jak ţilo a bude ţít. Protoţe paměť je náš hrob a naše
nesmrtelnost. Našim mrtvým můţeme vzdát pouze čest a vzpomínku. Dokud ţijeme,
jsou s námi !!“
Na závěr mojí promluvy dovolte, abych Vás seznámil s opisem výstřiţku
z Lidové demokracie ze dne 27. 9. 1946, který mě zaslala paní Mojţíšová:
-
„ Důvěrník gestapa na nádraţí v Neratovicích popraven.
K trestu smrti byl odsouzen mimořádným lidovým soudem v Praze 43 letý
ţelezniční zaměstnanec V. Mysliveček, který podle ţaloby státního zástupce dr.
Matuše byl v letech 1941 - 1942 důvěrníkem gestapa na nádraţí v Neratovicích. Tam
sledoval a udával sabotáţní činy. Psal do Arijského boje proti Ţidům z okolí a udával
je pro různá provinění proti německým předpisům. Udání podával na četnické stanici
a protoţe všude o sobě prohlašoval, ţe pracuje pro gestapo, museli četníci jeho
udání podávat dále. Vykázal z nádraţí Alfréda a Pavla Schüdka z Tišic, ţe nenosí
ţidovskou hvězdu. Ale nadto je sám předvedl na četnickou stanici. Potom byli
Schüdkové předvoláni na četnickou stanici, odešli tam bez zavazadel, byli převezeni
14
do Mladé Boleslavi a posláni do koncentračního tábora, kde byli popraveni. Tam
zmizel téţ dr. Klemperer, kterého udal obţalovaný, ţe prý se zdrţel přes 22 hod.
v bytě jedné ţeny. Udal dále dr. Paška, ţe chodí bez hvězdy okolo nádraţí a
nepracuje, četnického stráţmistra J. Jandyse udal, ţe haní německé vojenské
transporty a vypravuje, co slyšel v zahraničním rozhlase. Ţelezničáře udal, ţe četli
knihu o ruských legionářích. Ţeně Ţida Kellera hrozil udáním, - nedá-li se rozvést protoţe shání pod rukou potraviny.
Obţalovaný doznal, ţe ho navštívil třikrát dr. Bethke z kladenského gestapa,
ale udavačství popíral. Říkal, ţe v roce 1941 byl sedm měsíců v koncentračním
táboře. Byly to však prokázané nádraţní krádeţe. V. Mysliveček byl před senátem
vrch. soudního rady dr. Dědourka ve všech případech usvědčen a uznán vinným ze
zločinu proti osobám a zločinu udavačství. Poprava byla vykonána v 16,30 hod. na
dvoře pankrácké věznice.“
Děkuji za pozornost
Závěrem tohoto pietního slavnostního programu poděkovala
paní Asta
Mojţíšová, za krásný průběh vzpomínky na jejího otce a poděkovala a vyjádřila
naději, ţe bude moci být přítomna u dalších vzpomínek na všechny neratovické oběti
nacistického holocaustu. Přiloţené fotografie dokumentují toto pietní shromáţdění po
dlouhých 65 letech od skončení 2. světové války v našem městě.
Několik poznámek k článku „ Výběrové řízení –a co dál ?“
uveřejněném ve Zpravodaji č. 2/2010
Autor článku z pozice dobrého hospodáře poukázal na konkrétním případě, ţe
samo výběrové řízení, pojaté jako antikorupční pojistka, samo o sobě nezaručuje
poţadovanou hospodárnost při vyuţívání veřejných finančních prostředků. Dokazuje
to na dvou příkladech. Na organizaci zájezdů vojenských důchodců a zajišťování
dárkových balíčků v podmínkách Olomouckého kraje. Zavedenou praxi podrobuje
vlastní analýze a dovozuje neţádoucí efekty v čerpání značně omezených finančních
zdrojů pro rehabilitované VD. Z toho mu vychází, ţe KVD by dokázaly lépe zhodnotit
finanční zdroje, pokud by tyto akce mohly pořádat na vlastní odpovědnost. O tom
není pochyb. Lze to ale chápat pouze jako tzv. „alternativní“ řešení, protoţe k tomu
patrně nemůţe dojít, neboť systém péče o vojenské důchodce, obsahující i
poskytování finančních výhod, je pojatý jako nenárokový. A z tohoto titulu vyplývá,
kdo je jeho odpovědným správcem – jedině ředitel KVV. A ten je také podle platných
směrnic podle určitých podmínek vojenským důchodcům nabízí. To platí pro
všechny kraje i kdyţ krajové podmínky mohou být a dozajista i jsou specifické.
Osobně nejsem schopen se vyjádřit k problematice olomouckého kraje, protoţe jsem
členem ÚzO příslušné pod KVV Praha. Sám jsem se v posledních letech několika
pořádaných zájezdů zúčastnil a stěţí bych mohl v tomto ohledu poukázat na některý
moment nehospodárnosti. Veškeré náleţitosti účastníků zájezdů jsou příslušníkem
KVV respektovány a podmínky předem stanoveny a přísně dodrţovány. Není od věcí
podotknout, ţe provedený audit KVV sledoval dodrţování platných směrnic v této
oblasti .
Za smysluplnou kritiku postupu povaţuji popsaný systém obstarávání
dárkových balíčků, kdy jsou dodávány jednorázově v celkovém celoročním mnoţství
s následnou potřebou jejich skladování do doby, neţ mohou být rozdány. Není přece
nic jednoduššího neţ pro vítěze výběrového řízení stanovit několik termínů dodání
balíčků, nebo vytvořit důstojný způsob jejich předání.
15
Autora článku znepokojuje však rozsah korupce obecně. To ho naplňuje
starostí. Jeho poznámky k problematice zájezdů a balíčků patrně pouţil k dokreslení
svého myšlenkového postupu., který naráţí na určitou bariéru. Ve stručnosti to
vyjádřil otázkou „a co dál?“ V tom jsme mnozí z nás s ním zajedno, protoţe dosud
slýcháme pouze polemiky. Polemika na téma korupce ve státní správě je v nedávné i
současné době velmi rozšířená. Ani současná trojkoaliční vláda není první, která
proklamuje boj proti korupci. Zatím se nikomu nepodařilo získat nad ní vrch, protoţe
chybí odvaha učinit první nezbytný krok Stačí si poloţit otázku, proč dosud nebyl
schválen ţádný protikorupční balíček, nebo tzv.majetková přiznání ? Protoţe je to
povaţováno za určitý zásah proti osobní svobodě a to je s hlediska neoliberální
ideologie nepřijatelné. Ţe se tato ideologie stává oficielním vládním názorovým
obsahem, o tom není pochyb. Důsledkem toho se boj s korupcí překlonil na
ideologickou bázi.
Poskytování úplatků za zajištění lepšího přístupu k vládním zakázkám je
projevem svobodné vůle podnikatele a daňového poplatníka. Z druhé strany, jak
rozlišit dvě rovnocenné firmy se shodnými ambicemi na prvenství ve výběrovém
řízení, neţ tím jak vysokým % ze zakázky se svobodně rozhodnou podpořit vlastní
pozici. To přece nelze povaţovat za vyţadování úplatku. Zhruba řečeno, tak to prostě
chodí, protoţe v první řadě vţdy jde o peníze. Tento stav je danou ideologii
zakonzervován, jelikoţ na první místo je stavěna svoboda podnikatele, majitele,
správce státního majetku a v tom to smyslu jakýkoliv zásah proti daňovým
poplatníkům v podobě protikorupčního opatření nutno chápat jako omezování
svobody a v současném politickém systému jako neţádoucí a tudíţ neprůchodné.
Polemika má pouze navodit stav pomyslného klima příznivého ovzduší pro mediální
oblast.
Nečasova vláda se prezentuje, jsouc momentálně pod tlakem Věcí Veřejných,
jako vláda rozpočtové odpovědnosti, která antikorupční program vydává za svou
prioritu. Pokud jsme optimisté, tak tomu věříme, ţe se vzduch přece jen pročistí.
Věříme, ale trápit nás to nepřestává a klidu nepřidá, stejně jako autoru článku.
V Praze 13. července 2010
Zpracoval předseda ÚzO Praha střed
Plk v.v. Karel Nedvídek
Výstava Češi v Afghánistánu v Třebíči
KVV Jihlava spolu s ÚzO VSR AČR Třebíč a KVD Třebíč uspořádaly ve dnech 6. aţ
22. dubna výstavu nazvanou Češi v Afghánistánu. Vernisáţ výstavy, která je instalována v
předsálí divadla Pasáţ v Třebíči, zahájit starosta Třebíče Ing. Ivo Uher za účasti zástupců KVV
Jihlava, přímé účastnice mise v Afghánistánu mjr. Introvičové, členů VSR a vojenských
důchodců z okresu Třebíč.
Jde o výstavu fotografií z působení českého provinčního rekonstrukčního týmu v provincii
Lógar a působení naší vojenské mise v různých částech této, válkou zkoušené jihoasijské země.
Návštěvníci výstavy se seznámí s historií země, dozvědí se o jejím současném stavu, o
mezinárodních misích a hlavně o pomoci, kterou poskytuje Afghánistánu Česká republika.
Plk. v.v. Ing. Jan Hrubý ÚzO Třebíč
Spory jsou zažehnány
Ve 2. čísle letošního Zpravodaje vyšel příspěvek ÚzO VSR Příbor – „Nic mu
není svaté“, který vyvolal velmi negativní reakci tamní odbočky SL ČR.
16
Dne 12. srpna se za mé přítomnosti uskutečnilo v Příboře jednání mezi
pobočkou SL ČR a Územní radou VSR Příbor.
Spory mezi těmito organizacemi trvaly jiţ několik let, přičemţ většina sporů
vznikla na základě pomluv a nedorozumění.
Jednání proběhlo v rušné atmosféře, ale se snahou o nalezení rozumné
dohody. Většina vzájemných obvinění nebyla prokázána, vţdy se jednalo spíše o
závist a pomluvu neznámou osobou. Po vzájemné výměně názorů se obě strany
dohodly, ţe se nebudou nadále osočovat, a to obzvláště ne na veřejnosti. Pokud
některá ze stran bude chtít zveřejnit svůj názor na určitý problém, tento zámysl spolu
prokonzultují a na veřejných vystoupeních se budou vzájemně respektovat. Oběma
organizacím přeji hodně úspěchů v jejich činnosti.
Plk. Ing. v.v. Vladimír Horák
tajemník ÚR VSR AČR
Historie Dne veteránů
Dne 11. listopadu 1918 v 11.01 hodin podepsal maršál Foche v ţelezničním
vagónu v Compiègne na řece Marně příměří s poraţeným Německem císaře Viléma.
Tímto příměřím bylo v konečném důsledku rozhodnuto o ukončení 1. světové
války – největší a nejstrašnější války, jakou kdy lidstvo poznalo. Toto datum se stalo,
na paměť obětem války, v demokratických zemích Evropy, v USA a Kanadě „Dnem
veteránů“.
Francie iniciovala tento den jako Den padlých nebo Den příměří jiţ v roce
1919. Během krátké doby se pak vzpomínka na padlé rozšířila i v Severní Americe
jako Den vzpomínek či Den veteránů. Jedenáctý listopad byl vyhlášen Dnem
válečných veteránů a například v Kanadě uctívají tento den jako Remembrance Day
na počest vojáků padlých v obou světových válkách. Jako vzpomínku si lidé toho dne
dávají do klopy papírový květ máku.
V novodobé České republice je datum 11. listopadu jako Den veteránů
připomínající oběti válečných konfliktů poprvé vzpomenuto v roce 2001. Hlavní pietní
akt se tehdy uskutečnil v Národním památníku v Praze na Vítkově a stejně tak v celé
České republice si občané a vojáci připomněli české oběti válečných konfliktů.
Den veteránů je pro nás příleţitostí veřejně si připomenout československé
vlastence, kteří ve dvou válečných apokalypsách, ohraničených léty 1914 aţ 1918 a
1939 aţ 1945, nezištně a bez váhání nasazovali ţivoty za svobodu své vlasti, za
obnovení státní suverenity.
Vznik Československé republiky v roce 1918 byl podmíněn nejen politickými
jednáními, ale byl také výsledkem bitev legionářů československé dobrovolnické
armády u Arrasu v květnu 1915, téměř uţ legendární bitvy u Zborova, která se
odehrála o dva roky později, těţkých bojů u francouzské Terrony a Vouziers a dalšími
boji československých legionářů na italské frontě. Celá téměř stotisícová armáda čs.
legionářů přispěla k ukončení první světové války a tato elita národa pak zákonitě
vytvořila základ armády první Československé republiky. Mnozí z nich o dvacet let
později nedobrovolně opouštěli svou rodnou zemi, aby za jejími hranicemi v Polsku,
Francii, na Blízkém východě, ve Velké Británii, na území bývalého Sovětského svazu,
17
v severní Africe, ale i v jiných částech světa bojovali proti armádám nacistického
Německa, fašistické Itálie a jejich spojenců. Více neţ 10 000 vojáků poloţilo svůj
ţivot za svobodné Československo.
V tento den si připomínáme oběti válek bez rozdílu národností, náboţenství a
pohlaví – a proto vzpomínáme rovněţ na 144 000 vojáků Rudé armády, 55 000
příslušníků rumunské armády a 350 vojáků americké osvobozující armády. Skláníme
se i před oběťmi francouzských, italských, jugoslávských, bulharských vojáků, ale i
před oběťmi vojáků z dalších zemí, kteří se podíleli na osvobození naší vlasti.
Zdroj: Vojenský historický ústav
11. listopad – Den veteránů
Den 11. listopad je v demokratických zemích dnem vzpomínek a uctěním
památky všech válečných veteránů. Toto datum a tato hodina byla stanoveno proto,
ţe 11. listopadu roku 1918 v 11.00 hodin byla Německem podepsána kapitulace
v ţelezničním vagonu v lesíku u Compiègne poblíţ Paříţe a tímto aktem oficiálně
skončila 1. světová válka. První světová válka stála více obětí, neţ tehdy v dějinách
lidstva všechny předchozí války dohromady. Druhá světová válka pak svou ničivostí i
tento počet obětí dalece překročila.
Delegace válčících stran se tehdy sešly, aby podepsaly dohodu o příměří na
základě podmínek Spojenců. Jejich delegaci vedl francouzský maršál Ferdinand
Foche, německou delegaci poslanec Matthias Erzberger a Spojenci stanovili pro
ukončení bojů přísné podmínky.
Podepsání příměří znamenalo de facto kapitulaci Německa, ač se všichni
přední němečtí politikové tomuto slovu vyhýbali. Císař Vilém II. se ocitl v naprosté
izolaci a i mnozí z jeho věrných se od něho distancovali. Ostatně jeho abdikaci
oznámil jiţ 9. listopadu říšský kancléř princ Max Bádenský.
Celý demokratický svět a tedy i my v tento den a v tuto hodinu věnujeme
tichou vzpomínku všem našim hrdinům, padlým, i těm ţijícím. Je to naší povinností.
Ti ţijící hrdinové za minulého reţimu v mnoha případech trpěli četná strádání, často i
perzekuce a šikanu.
Pro zachování důstojné památky na naše hrdiny z druhé světové války jsme
jim mnohé dluţni. Nejen těm padlým, ale i těm, kteří ještě mezi námi ţijí. Všichni ti
mrtví si zaslouţí naši vzpomínku a ti ještě ţijící naši velkou úctu.
Naše republika má i další nové veterány ze současných válečných konfliktů,
jichţ se Armáda České republiky účastnila v rámci nových spojeneckých závazků.
Přejme si, aby se v budoucnosti lidstvo co nejvíce vyvarovalo dalších konfliktů.
.Nakonec i těm padlým z druhé strany válečné fronty a konfliktů poskytněme
smíření ve smrti i přes vědomí a nezapomenutelnost všech krutostí a zla.
---------------------------------------------Vážení čtenáři našeho Zpravodaje, z níže uvedeného je velice dobře
patrné, že náš Zpravodaj má značně širokou sledovanost. O tom svědčí mimo
jiné i toto sdělení náměstkyně policejního ředitele, zaslané autorovi příspěvku
v našem druhém čísle letošního ročníku:
Vážený pane plukovníku,
18
dovolte, abych Vám jménem Policie ČR Úřadu dokumentace a
vyšetřování zločinů komunismu SKPV poděkovala za poznatek k případu
dosud neobjasněné smrti pana ing. K. Koutného. Vaše trestní oznámení
bylo naším úřadem přijato a přiděleno k prověření kpt. Bc. Jitce Gotz Krystlové (tel. 974 844 209 ). Trestní věc si bude žádat důkladného
archivního šetření, takže k Vašemu výslechu nebude zřejmě přikročeno
bezprostředně. V každém případě Vám děkujeme za občanskou vnímavost
a aktivitu při podání oznámení. Ujišťuji Vás, že se budeme případu
intenzivně věnovat.
S pozdravem
plk. PhDr.Eva Michálková
náměstek ředitele
Zpravodaj č. 1/2010 vyšel díky finanční podpoře a přízni
ZLÍNSKÉHO KRAJSKÉHO ÚŘADU A OSOBNĚ PANA HEJTMANA
Zpravodaj č. 2/2010 vyšel díky finanční podpoře a přízni
JIHOČESKÉHO KRAJSKÉHO ÚŘADU A OSOBNĚ PANA HEJTMANA
Zpravodaj č. 3/2010 vyšel díky finanční podpoře a přízni
JIHOMORAVSKÉHO KRAJSKÉHO ÚŘADU A OSOBNĚ PANA HEJTMANA
Redakční kolektiv ţádá všechny přispěvatele, aby své příspěvky do ZPRAVODAJE
zasílali
pokud možno e-mailem na adresu: [email protected]
nebo poštou na adresu:
Plk. RNDr. Miloš Ondrák, Rýchorské sídliště č. 122, 542 24 Svoboda nad Úpou.
Zpravodaj najdete také s řadou dalších informací na našich webových stránkách:
http://rehabilitovani-vojaci.cz
Zpravodaj vydává ÚR VSR, vedoucí redakčního kolektivu Miloš Ondrák
Otisknuté příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem ÚR VSR
ani redakčního kolektivu.
Za obsahovou stránku příspěvku ručí autor.
Redakční kolektiv si vyhrazuje právo na případné krácení a na jazykovou úpravu.
Zpravodaj č. 2/2010 vychází nákladem 540 výtisků
Redakční uzávěrka Zpravodaje VSR č. 4/2010 se vzhledem k termínu konání 12. CK
předpokládá ke dni 30. listopadu 2010