do roku 1918 - Český egyptologický ústav

© 2004 A. Macková, H. Navrátilová & Český egyptologický ústav FF UK
1
Čeští cestovatelé v Egyptě – stručný přehled do roku 1918
Adéla Macková, Hana Navrátilová
Zmínky o českých cestovatelích, či cestovatelích původem z českých
zemí, kteří se vypravili do Egypta, sahají daleko do počátku novověku. Nejprve
byli cestovatelé vyslanci vládce či církve, vedeni spíše důvody politickými a
náboženskými, později se k tomu připojuje i snaha o navazování obchodních
spojení s touto orientální zemí. Egypt byl totiž dlouho význačným obchodním
uzlem, a také zdrojem luxusního zboží, překladištěm vzácných látek, koření aj.
Nemalou roli hrála v očích Evropanů i role Egypta jako biblické země,
místa kde působil Josef, Mojžíš odtud vyvedl lid izraelský, a právě zde také
našla útočiště Svatá rodina.
Konečně též zvědavost, touha poznat cizí země, a také antická tradice,
která připisovala Egyptu úlohu pravlasti moudrosti a poznání, přitahovaly
k Nilu četné poutníky.
Jako první se do Egypta vydal český šlechtic Bohuslav Hasištejnský
z Lobkovic (1461-1510). Byl doktorem církevního práva a od roku 1483 zastával
úřad vyšehradského probošta. Proto není divu, že se tento učený muž rozhodl vydat
do svaté země, aby mohl na vlastní oči spatřit významná biblická místa. Cestopis
nazvaný Hodoeporicon se nedochoval a jediným pramenem putování z let 14901491 zůstává jeho osobní korespondence. Plavil se lodí z Benátek do Palestiny a
odtud cestoval do Egypta, kde navštívil Alexandrii a Káhiru.
Nedlouho poté se do Egypta vypravil člen Jednoty bratrské, Martin
Kabátník (zemřel roku 1503), který měl za úkol vyhledat na Blízkém východě
křesťanské sbory přetrvávající z dob apoštolských a zachovávající původní
křesťanství. Jeho cesta, na kterou vyrazil dne 1. března 1491, vedla přes Malou Asii
do Palestiny a Egypta. Okolo Hromnic roku 1492 dorazil do Jeruzaléma a přibližně
za tři týdny pokračoval do Egypta, kde zůstal dvacet dní. Rukopis o tomto putování
vyšel tiskem již roku 1539 pod názvem: Cesta z Czech do Geruzaléma a Egipta
Martina Kabátnijka z Lijtomyssle. A na té cestě sepsanij rozličných Zemij, Kragin,
© 2004 A. Macková, H. Navrátilová & Český egyptologický ústav FF UK
2
Měst a zpuosobuov gich. Y také obyčeguov Lidij. Wnově wytisstěnaa. Leetha Páně
v MDXXXIX.
Asi nejznámější osobou 16. století je český šlechtic, Kryštof Harant
z Polžic a Bezdružic (1564-1621). Díky svým jazykovým znalostem a vzdělání
v zeměpise, dějepise, antické literatuře a v dalších vědních oborech, se na svou cestu
mohl řádně připravit. Byl obeznámen s dílem Martina Kabátníka i s cizími
poutnickými cestopisy a s antickými autory. Cestoval se svým švagrem, rytířem
Heřmanem Černínem z Chudenic do Benátek a odtud lodí do Jaffy a následně do
Jeruzaléma. Ve druhé polovině září roku 1598 dorazili do města Damietty, odkud se
plachetnicí po Nilu vydali do Káhiry. Putování po svatých místech je zavedlo na
Sinaj na hory Oreb, Sinaj a svaté Kateřiny. Kvůli nilským záplavám se nedostali
k pyramidám v Gíze, které uzřeli jen z velké dálky. Po Nilu se dostali do Rosetty a
pak do Alexandrie, kde se nalodili na zpáteční cestu.
Mnoho zbožných lidí si přálo navštívit Svatá místa, a proto se vydávali i do
Egypta, aby vykonali pouť k horám Sinajského poloostrova. Z Českých zemí se též
dochovaly dva deníky františkánů, kteří v Egyptě vykonávali misijní činnost.
Josef Jakub Římař (1682-1755) byl roku 1712 ustanoven apoštolským
misionářem pro Horní Egypt, Habeš a Sokortu a do roku 1714 pobýval v Káhiře,
kam se znovu vrátil roku 1722 jako prefekt egyptských misií. Po vyhnání
františkánů z Káhiry působil několik let v Hornoegyptském Achmínu a roku 1726 se
jako představený hornoegyptské misie usadil v Girge. V roce 1729 se vrátil na
Moravu a v Egyptě pak pobýval ješte v letech 1737-1752. Jeho cestovní deníkitinerárium, je psán letinsky a popisuje léta 1711-1726. Část deníku, která líčí léta
1730-1752 je psána někým druhým. Autor v případě Egypta zmiňuje jeho
zeměpisný obraz, osídlení, zvířata tam žijící a památky, obzvláště biblické.
Začátek deníku Václava Remedia Prutkého (1701-1770) se nedochoval, a
tak nemůžeme přesně určit, kdy dostal povolení odjet do misie v Egyptě. Stalo se tak
někdy ve 30. letech 18. století. Jeho působištěm bylo města Girga. Kvůli protestům
místních Koptů (křesťanských obyvatel Egypta), při kterých málem přišel o život,
byl roku 1751 odvolán do Káhiry. Tam však pobyl jen krátce a po misijní činnosti
v Habeši a nepříliš dlouhém pobytě v Evropě se do Káhiry vrátil na necelý rok
© 2004 A. Macková, H. Navrátilová & Český egyptologický ústav FF UK
3
v roce 1754. Na konci 18. století navštívil Egypt další český františkán, Christian
Schneider.
Od 19. století již můžeme sledovat skutečný zájem o cestování do Egypta
za účelem poznání jeho starověkých i novějších památek, života jeho obyvatel
či druhů zvířat a rostlin, které se tam vyskytují. Egypt faraonů, stále obklopený
aurou prastaré civilizace a pozvolna odkrývaný lopatami obchodníků se
starožitnostmi a později prvních archeologů, se dobře doplňoval s Egyptem
Tisíce a jedné noci, který vábil exotickou přitažlivostí. Navíc starobylá země na
Nilu fascinovala člověka 19. století, které si tolik zakládalo na technickém
pokroku, dokonalostí svých staveb, které vznikly tak jednoduchými
prostředky!
Technika ovšem napomohla rozvoji poznávacího a rekreačního
cestování v moderním slova smyslu, a parníky a železnice otevřely cestu
turismu. 19. století jako by se dělilo na éru cestovatelů – první polovinu, kdy
výlet do Egypta stále měl příchuť dobrodružství, a éru turistů, kteří měli
naplnit staroegyptské památky zejména od 60. let 19. století.
Ovšem ani hospodářské důvody pro cesu do Egypta nepominuly –
rakouští, a tedy i čeští, obchodníci měli na Blízkém východě včetně Egypta
výhodné odbytiště.
Z „dlouhého 19. století“ jsou nejznámějšími cestovateli pražský zlatník Jan
Žvejkal (1782-1854) a spisovatel, básník a novinář Jan Neruda (1834-1891). Jan
Žvejkal napsal a roku 1844 vydal o své cestě knihu s názvem Popsání trojích cest a
po moři v Evropě, Asii a Africe roku 1818-1833 na posvátná místa v zemi svaté čili
do města Jerusaléma k Božímu hrobu vykonaných od Jana Žvejkala, poutníka,
mistra zlatnického a měšťana pražského. Do Egypta se dostal až při své třetí cestě
po Blízkém východě (1831-1833). Jeho zájem se soustředil především na posvátná
místa pobytu Svaté rodiny. V červnu 1833 se přeplavil z Jaffy (dnešní Tel Aviv) do
Damietty a odtud se po Nilu dostal do Káhiry. Zajímal se též o staroegyptské
památky. Navštívil pyramidy v Gíze a všímal si i římských památek v Alexandrii, do
níž se z Káhiry vypravil.
© 2004 A. Macková, H. Navrátilová & Český egyptologický ústav FF UK
4
Ve své knize „Obrazy z ciziny“, vylíčil Jan Neruda svou cestu do Orientu,
kterou podnikl spolu s otcem operní zpěvačky Emy Destinové, Emanuelem
Kittlem, v sedmdesátých letech devatenáctého století. Putovali do Egypta přes
Jeruzalém. K Egyptu se váží hlavně dva delší fejetony později zahrnuté do Obrazů
z ciziny, Průplav suesský a Masr el Kahira. Jan Neruda byl o této zemi mnohem
více informovaný než Jan Žvejkal, který do své knihy nekriticky přejal vše, co se na
místě dozvěděl.
Na přelomu 19. a 20. století podnikali do Egypta výpravy dobrodruzi, mezi
něž beze sporu patřil i lékárník, znalec africké přírody a organizátor loveckých
výprav do severní Afriky, Vilém Němec (1857-1949). Jeho cesta do Egypta je
vylíčena v knihách Vilém Němec, Má cesta do Afriky, Praha 1916. Má dobrodružná
cesta do Afriky, Praha 1928. Obšírnější popis svého života v Káhiře podává ve svém
díle V zaslíbené zemi a na půdě africké, Praha 1916. Do Egypta se vydal v květnu
roku 1883 vlakem přes Maďarsko, Srbsko a Bulharsko. Cestou si vydělával jako
lékárník a teprve v červenci roku 1884 se dostal do Cařihradu, odkud pokračoval
lodí za svým cílem. V Jaffě se však zdržel v přístavu a loď odplula bez něj. Kvůli
tomuto zdržení měl možnost studovat arabštinu a navštívit Jeruzalém. Dne 22.
prosince 1884 se konečně dostal do Port Saidu. V Africe zůstal téměř 25 let.
V Káhiře pracoval jako lékárník, zvěrolékař, později si zařídil vlastní obchod se
zvířaty, která dodával soukromým kupcům i zoologickým zahradám. Pořádal
lovecké výpravy do Fajjúmské oázy, na Sinajský poloostrov, do Súdánu, Etiopie a
Somálska. Mezi jeho zákazníky bychom nalezli i barona Rotschilda nebo příslušníky
habsburského panovnického rodu. V roce 1894 se vypravil na loveckou výpravu na
Sinaj s arcivévodou Ottou, synovcem císaře Františka Josefa I. Před vypuknutím
první světové války se Němec vrátil do Čech, kde pořádal přednášky o svých
loveckých výpravách.
V souvislosti s Vilémem Němcem je třeba zmínit i další dva cestovatelelovce, kteří svůj život spojili s Egyptem. Bedřich Machulka (1876-1954) a
Richard Štorch byli již v mládí fascinováni přednáškami cestovatele Emila
Holuba. V roce 1898 se společně vydali do Tripolisu, kde si založili obchod se
zvířaty a odtud se Bedřich Machulka již v roce 1901 vydal do Egypta. Hodně
cestoval po východní Africe , dostal se nakonec až do Indie a odtud se po Blízkém
© 2004 A. Macková, H. Navrátilová & Český egyptologický ústav FF UK
5
východě opět společně se Štorchem vrací do Egypta, aby se usadili v Súdánu. Tam
začali s pořádáním loveckých výprav po Súdánu a Kongu. První světovou válku
prožili v Evropě. Bedřich Machulka pak žil v Chartúmu a v Nairobi v letech 1923 –
1936. Eduard Štorch se také vrátil do Afriky, ale byl velmi nemocný a v roce 1927
zemřel. Svou cestu na jih Egypta podnikl Josef Kořenský, aby známé lovce B.
Machulku a R. Štorcha navštívil. Cestovalé J. Baum a V. Foit (viz zde) se také
zmiňují o B. Machulkovi, když projíždí Chartúmem.
Koncem 19. století se v českých zemích začala prosazovat samostatná
zeměpisná věda. Zeměpis byl přednášen na universitě a roku 1894 byla založena
Česká společnost zeměvědná. Mladí zeměpisci se snažili poznat nové kraje. Jedním
z nich byl i Emanuel Fait (1854-1929). Jeho první cesty směřovaly na Balkán a do
Ruska a v letech 1891-1892 procestoval severní Afriku. V Egyptě se dostal až na jih
do Asuánu a odtud zamířil do Wadi Halfy.
Pro počátek dvacátého století máme zdokumentovány čtyři výpravy.
Úředníci Hanuš Mayer a V. Jiřík si vyjeli na dovolenou, cestovatel Josef Kořenský
(1847-1938) navštívil Egypt v rámci jedné ze svých bohatých cest a na své dlouhé
cestě z Čech do Austrálie se tam též zastavil i cestovatel Josef Ladislav Erben
(1888-1958).
Hanuš Mayer nazval svůj cestopis velmi prostě „Egypt“. Na cestu se vydal
v zimě koncem roku 1905. V Terstu nasedl na Lloydův parník Habsburk, kterým se
dostal do Alexandrie a odtud vlakem do Káhiry. Všímal si starověkých památek,
zajímala ho arabská kultura a velmi pečlivě popsal i rakouskou kolonii v Káhiře.
V. Jiřík pojal svou knihu spíše jako deníkový popis cesty. Nazval ji K
pyramidám. Zápisky z cest od V. Jiříka. Byla vydána v roce 1913 a to je také jediná
datace, kterou můžeme o jeho cestě získat. Z Terstu se vydal poštovním parníkem do
Alexandrie, neboť díky svému rozmařilému životu utratil velkou část peněz
určených na cestu již v přístavu. V Alexandrii i v Káhiře se ubytoval ve
francouzských hotelech. Pro lepší orientaci v cizím prostředí používal Baedecker.
Zaujala ho Káhira stará i moderní, navštívil Egyptské muzeum a pyramidy v Gíze,
Sakkáře, Memfidě i Abúsíru.
Výraznou osobou mezi cestovateli této doby je učitel a přírodovědec, Josef
Kořenský (1847-1938). Podnikal výpravy spíše turistické než ryze vědecké, ale
© 2004 A. Macková, H. Navrátilová & Český egyptologický ústav FF UK
6
konal na nich vždy odborné sběry. Poprvé navštívil Egypt v rámci své cesty kolem
světa, kterou vykonal v letech 1893-1894. Byl prvním Čechem, který se vypravil na
cestu kolem světa. Na své cestování získával peníze od různých spolků a institucí,
velkou podporu mu poskytoval i jeho přítel Vojta Náprstek. Ten ho doporučoval i
k zahraničním krajanům, což mu usnadňovalo orientaci v novém prostředí.
Výpravu do Egypta a do Súdánu uskutečnil Kořenský v roce 1910. Zachoval se o ní
rukou psaný, dosti stručný deník a koncept ke článku o cestě do Egypta.
Josef Ladislav Erben se na svou první velkou cestu vydal v roce 1910.
Z Prahy jel vlakem do Terstu a odtud lodí do Alexandrie. Po Nilu se dostal až do
Káhiry, kde neopomněl navštívit pyramidy v Gíze. Neuspořádané poměry v Súdánu
mu zabránily cestovat dále na jih a když se dozvěděl, že v Austrálii přijímají
přistěhovalce, opustil v Port Saidu Egypt.
Cestovatelé v 19. století již měli podobné zájmy jako jejich následovníci
ve 20. století. Z cizojazyčných „bedekrů“ a literatury získávali kulturněhistorický přehled o Egyptě. Jednalo se spíše o jednotlivé cestovatele a
dobrodruhy, i když bylo též možné cestovat i s různými zahraničními
cestovními kancelářemi – Jos. Kořenský například využil služeb kanceláře
Thomas Cook. Již tehdy můžeme vidět různé typy turistů, úředníky, učitele,
spisovatele. Nejednalo se ještě o finančně nezajištěné studenty či o hodně bohaté
turisty zajímající se o památky a kulturu Egypta. Tito poslední byli opravdu
spíše ojedinělí, a jejich existenci můžeme doložit spíše sbírkami suvenýrů, které
se později dostaly do majetku různých regionálních muzeí. Svébytnou
kapitolou jsou ovšem cestovatelé aristokraté, ti však v našem výběru, právě pro
svou výjimečnost, nejsou zařazeni. Budiž zde pouze připomenuto, že nejsou
skupinou nevýraznou.
Výraznými typy, jakými byli například automobilisté ve 20. století, byli
v 19. a na počátku 20. století dobrodruzi-lovci. Nejeli do Egypta ani za zábavou,
ani za památkami. Hledali možnost obživy a provázení loveckých výprav (často
právě aristokratických) v Súdánu bylo zajímavé i výnosné. Stali se součástí
komunity Rakušanů a později Čechoslováků žijících v Egyptě a jejich cestopisy
přinášejí další střípky do mozaiky o tehdejších poměrech v Orientě.