Sestava 1

NO 1-14:Sestava 1
3.4.2014
20:26
Stránka 29
Metamorfózy izraelské pravice
Od Revizionistické unie po vznik Gachalu, 1925–1965
JAN ZOUPLNA
Při zběžném pohledu na politickou mapu
Izraele se automaticky nabízí identifikace
pravice s politikou tvrdé linie novo-hebrejského státu, jejíž kořeny sahají až do meziválečné éry. Za nemalého přispění vlastní
historiografie bývá izraelská pravice vnímána jako monolit. Kontinuita témat a priorit sleduje s rigidní přesností odkaz předchozích generací aktivistů. Dějiny pravice
jsou v této optice příběhem silných vůdců,
kteří předávají žezlo svým nástupcům, jež
osobně vybrali a zaškolili. Programovou
náplň zdobí ambivalentní vztahy k okolnímu nežidovskému světu a teritoriální
maximalismus. Při bližším pohledu však vývojová linie pravice během prvních čtyř
dekád její existence vykazovala celou řadu
ideových nesourodostí, obratů a vzájemných kontradikcí. Proces neustálé transformace provázely výměny vedení a oscilace
mezi dvěma protipóly – liberálním a revolučním nacionalismem.
Revizionistická unie: počátek a konec protestní opozice
Podpora myšlenky ustavení židovské národní
domoviny v Palestině ze strany Velké Británie
obsažená v tzv. Balfourově deklaraci z roku
1917 a především její zakotvení v mandátní
smlouvě z roku 1922 znamenaly nepochybný
úspěch sionistického hnutí. Spory ohledně obsahového významu „židovské národní domoviny“ a zejména problémy spojené s osídlováním Palestiny evropskými Židy (zejména nízký
počet přistěhovalců) nicméně prvotní nadšení
brzy zchladily. Kritika soudobého stavu na sebe
nenechala dlouho čekat.
V kontextu všudypřítomného kvasu lze také
hledat počátky našeho příběhu. Jak upozorňuje
Shavit, sionismus dlouho nedisponoval pravicí
v klasickém významu slova.1 Její počátky jsou
zpravidla spojovány s ustavením Revizionistické
unie (RU) v dubnu 1925. Seskupení samo nicméně představovalo spíše nesourodé sdružení
ideologicky nevyhraněných aktivistů, kteří se
nacházeli v opozici vůči oficiálnímu vedení
Sionistické organizace (SO), reprezentované
tehdejším předsedou Chajimem Weizmannem.
Aktivisté sami se rekrutovali převážně z řad tzv.
Obecných sionistů, tedy všeobjímajícího centristického tábora uvnitř SO, z něhož se rekrutoval také Weizmann. Jádro seskupení tvořili
příslušníci ruskojazyčné židovské inteligence
v exilu (mj. Meir Grossman, Josif Schechtman,
Israel Trivus a Vladimir Žabotinskij), doplnění
o politiky z německy mluvícího prostředí (mj.
Richard Lichtheim).
RU se od začátku profilovala negativní osvětovou kampaní, tedy rozsáhlým výčtem aktivit
a politických kroků, které kategoricky odmítala.
Ačkoliv rozsah této výzvy rezonoval v pozdější
době negativně jak u tvůrců britské koloniální
politiky, tak u politických elit palestinských
Arabů, původní osten nekompromisní kritiky byl
ve skutečnosti směřován především dovnitř
vlastních řad. Stručně vzato, vedení SO, dle
soudu revizionistů, opustilo orientaci politického
sionismu na státotvorné řešení židovské otázky.
Na místo masové teritoriální koncentrace Židů
a odpovídajících mezinárodně-politických garancí
vedení SO upřednostnilo cestu nejrůznějších
filantropických projektů. RU nevybíravě pranýřovala mrhání prostředky za účelem podpory
společenských utopií (v podobě rovnostářských
komun) či kulturních projektů (ztělesněných Hebrejskou univerzitou), které nemohly nic změnit
1
Shavit 1988, s. 28.
LIDÉ A DĚJINY/NOVÝ ORIENT 69/2014/1
29
NO 1-14:Sestava 1
3.4.2014
Protokoll der III. Weltkonferenz der
Union der Zionisten-Revisionisten,
s. 43.
3 3 Š. Gepstein, Ekonomika ili šnorerstvo?, Rassvět, 3. 2. 1924, s. 6.
4 Weltunion der Zionisten-Revisionisten. Schekel-zählande Mitglieder des Exekutiv-Komitees, 11. 8.
1932, s. 6, Jabotinsky Institute,
Tel Aviv (dále jen: JI) G2-11/3.
5 Principles and Actions Programme,
s. 2, JI G2-1/1.
6 J. Schechtman, Vozrožděnije organizacii, Rassvět, 9. 3. 1924, s. 3.
7 Doklad M. Grossmana, Rassvět,
22. 11. 1925, s. 4.
8 Circular no. 5, 13. 11. 1929, s. 2,
JI G2-1/2.
9 Basic Principles of Revisionism, s. 5.
10 Protokoll der III. Weltkonferenz der
Union der Zionisten-Revisionisten,
s. 89, 94–95.
11 Resolutionen der dritten Weltkonferenz der Union der ZionistenRevisionisten, s. 2, JI G2-1/4.
2
30
20:26
Stránka 30
na politické, sociální a ekonomické agonii židovských mas ve východní Evropě. SO se tak dle
kritiků zpronevěřila svému poslání a stala se
pouze „strojem na vybírání peněz“.2 Přes akcent na finance však SO žádným propracovaným plánem, dle revizionistů, nedisponovala
a v oblasti hospodářské politiky připomínala její
činnost „šípkovou Růženku“, neboť na místo
propracované strategie se spokojila s „žebráním“ u dveří bohatších soukmenovců v zámoří.3
Při současném tempu rozvoje by osídlování Palestiny Židy trvalo deset tisíc let, zaznělo posměšně z úst kritiků na jednom z jednání širšího
vedení SO.4 Soudobá SO navíc dle kritiků fungovala nedemokraticky, dokladem čehož mělo
být ustavení Židovské agentury (ŽA), která předávala moc do rukou odnárodněných zámořských plutokratů, jež nikdo nezvolil.
Afirmativní politický program RU zahrnoval
celou řadu praktických doporučení, návrhů
a kroků opřených o maximalistickou interpretaci
podmínek palestinského mandátu. S výjimkou
požadavku na začlenění Transjordánska do sféry
„židovské kolonizace“ měly nicméně oporu v liteře textu schváleného Společností národů. Jako
celek tyto požadavky nikterak nevybočovaly
z názorového mainstreamu SO 20. let. V souvislosti s otázkou Transjordánska je na místě poznamenat, že RU formálně odmítla platnost Bílé
knihy z roku 1922 až v důsledku krvavých
nepokojů v Palestině v roce 1929.5 Dle slov jednoho ze zakladatelů SO potřebovala: „hlubokou ideovou, politickou a finanční reformu.
Psychologie laisser-faire očekávající zázraky od
Amerických grandů musí být nahrazena smyslem velkého vlasteneckého neklidu“.6 RU mj.
požadovala sérii daňových a celních úlev pro kolonisty, patřičná bezpečnostní opatření (včetně
znovuvytvoření tzv. Židovské legie) a reformu
mandátní správy tak, aby reflektovala „ducha“
myšlenky židovské národní domoviny v Palestině. Zlatý hřeb těchto tezí měla představovat
rozsáhlá pozemková reforma založená na progresivním zdanění půdního fondu dle velikosti
a odhadu tržní ceny. Ta měla ve výsledku donutit spekulanty a stávající majitele k odprodeji
půdy (za rozumné ceny) kolonistům a palestinským feláhům. RU tímto měla, dle vlastních
představ, třímat klíče k řešení politické, sociální
a národnostní problematiky Palestiny.
Hnacím motorem politického programu RU
20. let byla idea zintensivněné spolupráce s Velkou Británií. Slovy Grossmana nespočívaly povinnosti mandátní mocnosti v tom, že bude
LIDÉ A DĚJINY/NOVÝ ORIENT 69/2014/1
nestranným arbitrem, ale v tom, že se sama
stane aktivním účastníkem výstavby židovské
národní domoviny.7 RU vinila oficiální vedení
z „židovského defétismu“, neschopnosti jasně
artikulovat sionistické požadavky a především
z absence orientace na britské veřejné mínění,
považované za hlavního spojence proti vrtochům
mandátní správy. Nekompromisní forma požadavků měla být součástí vyjednávací taktiky. Revizionisté opakovaně vyjadřovali přesvědčení, dle
něhož měly být britské politické kruhy připraveny
„vypořádat se se skutečnostmi nastalé situace,
pokud jim budou vhodně prezentovány“.8 Třetí
sjezd (1928) přijal tezi, dle níž RU požadovala
přetvoření Palestiny v sedmé dominium Britského
impéria coby „konečný cíl sionismu“.9 Vedle politických aspirací teze odrážela také euro-centristickou kulturní orientaci zakladatelů RU.
Na ekonomické rovině byly názorové rozdíly
uvnitř vedení RU asi nejpatrnější, neboť zahrnovaly prakticky všechny postoje rozmanitého
sionistického spektra. Žabotinskij v této otázce
lavíroval. Nakonec převážil názor, který dlouhodobě razil Trivus, totiž že úspěch kolonizace je
přímo odvislý od soukromých kapitálových
investic a celkové rentabilnosti sionistického
projektu. Třetí sjezd nakonec označil princip
soukromého vlastnictví za základ ekonomického programu, jejž RU podporovala.10 Toto
stanovisko v zásadě odpovídalo revizionistickému krédu, dle něhož bylo úkolem SO vytváření politických a legislativních podmínek příznivých pro imigraci, nikoliv správa reálných
hospodářských projektů či dotace židovské
infrastruktury a školství. Zároveň s tím vyhlásila
RU doktrínu tzv. „národního monismu“, dle níž
měly být osobní zájmy jedinců, skupin a tříd
podřízeny národnímu zájmu v podobě výstavby
židovské Palestiny.11 Doktrína pochopitelně představovala hozenou rukavici sionistické levici.
Důraz na prohloubení demokracie uvnitř sionismu nebyl čistě účelovou či propagandistickou záležitostí. RU ve svých počátcích skutečně
vyznávala principy názorového pluralismu, který
jí řada seskupení, zejména však dominantní
levice, mohla závidět. Soudě dle dostupných
dokumentů nebyly programové rezoluce důsledkem diktátu několika osob, ale výsledkem
širší diskuze probíhající na půdě vrcholných orgánů a na stránkách spřízněných periodik. S určitou mírou nadsázky lze dokonce tvrdit, že
původní vedení RU, které mělo výrazně kolektivní ráz, připomínalo spíše diskusní klub nežli
stranu.
NO 1-14:Sestava 1
3.4.2014
20:26
Stránka 31
Výrazný zlom v dějinách revizionizmu přinesly
krvavé nepokoje v Palestině z přelomu srpna
a září 1929. Vedení RU svalovalo vinu především
na nepřipravenost mandátní správy (spíše než
na palestinské Araby). Na programové rovině
události přispěly k prohloubení ideologizace
a posílení militaristických tendencí. Politický program RU po roce 1929 akcentoval zejména ideu
obnovené Židovské legie, začlenění Transjordánska a doktrínu národního monismu. Na organizační rovině se plně projevily nevýhody
volného sdružení, jímž revizionizmus první dekády byl. Spolu s úpadkem Weizmannovy popularity a všeobecnou frustrací židovských mas
v Palestině i diaspoře začal revizionizmus přitahovat davy nespokojenců nejrůznějšího ražení.
RU zažívala v tomto období nárůst členské základny, který lze označit za velkolepý. V roce
1925 čítalo jádro sympatizantů maximálně několik desítek osob. K roku 1932 již oficiální revizionistické odhady hovořily o sedmdesátitisícové členské základně. Profil nově příchozích
stoupenců byl rozmanitý a s vedením RU nekorespondoval. Politický pluralismus RU v praxi poskytoval široký prostor pro snadnou infiltraci
početnějšími skupinami. Nezávislost nejrůznějších odnoží byla nejlépe patrná ve východní
Evropě a v Palestině.
V případě východní Evropy rostl význam mládežnického hnutí Brit Josef Trumpeldor (Betar).
Betar, který se v pozdější době stal synonymem
revizionizmu, vznikl ve skutečnosti o dva roky
dříve nežli strana a vztahy s celou řadou zakladatelů lze diplomaticky označit za vlažné. Žabotinského pokusy z počátku 30. let o ustavení jisté
kontroly příliš úspěšné nebyly. Ačkoliv náplň aktivit se lišila v závislosti na místních organizacích,
nedílnou součástí přípravy na přesídlení do Palestiny byl výcvik v bojových sportech. Ideové rozpory s vedením byly dlouhodobě patrné
v případě Palestiny, kde místní aktivisté zformovali roku 1931 tzv. Brit ha-birjonim (Smlouva brigantů). Seskupení vyznávající ethos politického
teroru a mučednictví ve jménu národní ideje
mělo s tezemi politického sionismu omezený
počet styčných bodů. Stroze vzato, řada sdružení
volně afilovaných k RU nejen jednala naprosto
svévolně, ale také vyznávala světonázorové pozice značně odlišné od myšlenkového světa zakladatelů RU. Absence základní soudržnosti byla
úzce provázána s akutními finančními problémy,
jimiž byla RU neustále zmítána.
Jako jednotné těleso nefungovalo ani samotné vedení RU. Vedle osobních třenic od
počátku 30. let gradovalo napětí ohledně
vztahů s SO. Žabotinskij se netajil přesvědčením,
že se necítí loajalitou vůči SO nikterak vázán,
přičemž výše zmíněnou organizaci charakterizoval v jednom soukromém dopise jako „zástup
duševních bastardů […], zástup, kterým chladně
a nekonečně opovrhuji“.12 Strategie „dobytí
sionistického kongresu“, kterou razili vehementně zejména Grossman a Lichtheim, opakovaně selhávala. Revizionisté byli nejblíže
svému cíli v roce 1931, kdy obsadili 52 z 254
delegátů a stali se třetí nejpočetnější formací.
Jediným konkrétním úspěchem však bylo dočasné odstavení Weizmanna.
Plnou sílu názorových a koncepčních rozporů
odhalil pátý sjezd RU (srpen 1932), který se proměnil v kolbiště hádek a nevybíravých osobních
útoků. Soudobá realita příliš nekorespondovala
s pozdější verzí izraelské pravice, která spatřovala v osobě Žabotinského přirozeného spojence radikálů z Palestiny. Ačkoliv tíhu střetů
nesl zejména Grossman, Žabotinskij nezůstával
rozhodně pozadu a spolu s ostatními zakladateli
uštědřil radikálům nejeden slovní políček. Zjednodušeně vzato, spočívaly požadavky radikálů
na dvou pilířích: a) zavržení ideje parlamentní
demokracie a přechod na autoritářský princip
moci, b) transformaci revizionizmu z čistě politického směru v národně-revoluční hnutí.
Právě Žabotinskij měl v těchto kalkulacích ztělesňovat novodobého židovského diktátora
a nositele myšlenky národně-revolučního boje.
Problém nicméně spočíval ve skutečnosti, že samotný revizionistický frontman o tuto gloriolu
nestál. Již na čtvrtém sjezdu (1930) kategoricky
odmítl, že by měl představovat jakéhosi revizionistického „Führera“, přičemž podotkl, že tento
termín nenávidí per se.13 Na následujícím sjezdu
konstatoval, že výše uvedený termín se stával
„synonymem něčeho, co nechceme“. Obvinil
přitom radikály z vytváření „iluzí“, které vedly
pouze k obtížím a špatné pověsti. „Pokud mi
chcete udělat radost, oslovujte mě prostě Žabotinskij. Nikdy v souvislosti se mnou nepoužívejte termínu, s nímž odmítám být spojován
[…], hodlám eliminovat zevrubně špatnou a nevhodnou frazeologii v našem středu“, prohlásila,
mimo jiné, pozdější ikona izraelské pravice.14
Jako nejvýraznější představitel fašizujících aspirací se prezentoval delegát z Palestiny Aba Achimeir. V hlavní části svého vystoupení se Achimeir
přímo odvolával na britského fašistu Oswalda
Mosleyho. Demokracie představovala mrtvý
ideál, ideál 19. století, ideál, který zbankrotoval
Dopis V. Žabotinského R. Lichtheimovi, 20. 3. 1931, Central Zionist
Archives, Jeruzalém (dále jen: CZA)
A56/20.
13 Protokoll der 9. Sitzung, s. 7,
JI G2-III/1/7.
14 Generaldebatte. Jabotinsky, s. 8–9,
JI G2-III/4/7.
12
NOVÝ ORIENT 69/2014/1/LIDÉ A DĚJINY
31
NO 1-14:Sestava 1
3.4.2014
Generaldebatte. Dr. Achi Meir,
s. 1––2, JI G2-III/4/7.
16 Generaldebatte. Dr. Weisl, s. 3,
JI G2-III/4/7.
17 Grossman beantwortet die Generaldebatte am 30. und 31. August
1932, s. 12, JI G2-III/4/7.
18 Generaldebatte. Jabotinsky,
s. 10––11, JI G2-III/4/7.
19 Grossman beantwortet die Generaldebatte am 30. und 31. August
1932, s. 13, JI G2-III/4/7.
20 A. Recanati, (Pozdrav předsednictvu
RU, bez názvu), 25. 8. 1932,
JI P215-2.
21 Generaldebatte. Mittwoch den
31. August 1932. Herr Vl. Jabotinsky, s. 4, JI G2-III/4/7.
22 Referat Grossman, s. 5, JI G2III/4/7.
23 V. Žabotinkij, Smysl plebiscita,
Rassvět, 23. 4. 1933, s. 2.
24 M. Grossman stranické centrále
v Londýně (bez názvu a uvedení
data), JI P59-7/2.
25 Judenstaatspartei, 29. 8. 1933,
s. 1, CZA LK7/118.
15
32
20:26
Stránka 32
a byl vyřízen. Duch doby a zejména mládež
volaly dle Achimeira oprávněně po diktatuře,
k čemuž přispěly jak oběti první světové války,
tak prázdné deklarace o liberalismu z úst oficiálního sionistického vedení. V projevu plném
nejasných alegorických narážek Achimeir mj.
prohlásil: „Přináším vám novou formu, osvobozenou od principů a partajního nátlaku. Přináším vám sjednocení v boji, které nás spasí tak,
jako Jezuitský řád zachránil katolickou církev,
[totiž] princip Vůdce.“15 V historické retrospektivě stojí nepochybně za pozornost všeobecná
přijatelnost fašizujících tendencí v prostředí delegátů z Palestiny. Vedle Achimeira se pro zavedení diktatury vyslovil taktéž představitel
konkurenční frakce Wolfgang von Weisl, dle
jehož názoru měla veškerá rozhodovací pravomoc přejít do rukou Žabotinského, přičemž
ostatní funkce ve vedení, jmenovitě funkce
místopředsedů, měly být pozastaveny, a to přinejmenším po dobu příštích dvou let.16
Vedení RU ve vzácné shodě tyto požadavky odmítlo s poukazem na jejich fantasmagorický základ (zazněly dokonce pochybnosti ohledně
Achimeirova duševního zdraví). Grossman mínil,
že parlamentarismus nebyl mrtvý, ba naopak, ve
větší časti světa byl silnější než kdy dříve. Achimeir, coby čelní zastánce tzv. „neo-revizionizmu“, byl obviněn ze šíření „nihilismu“
a „zženštilosti“, v rámci níž nové teorie střídaly
jedna druhou jako šaty nejnovější módní trendy.17
Žabotinskij přímo vyzval „gentlemany z Palestiny“ k odchodu ze strany: „Považuji Vás, Achimeire, […] za svého politického protivníka […].
Vyřiďte mládeži pod Vaším vlivem […], že nebudu kráčet po jejím boku a nemám s ní nic společného. Věřím ve vyšší princip a Vás považuji za
nízkého člověka“.18 Ke Grossmanovi a Žabotinskému se přidali další členové exekutivy. Postoj
prostoupený ironií a intelektuálním pohrdáním
vůči tezím radikálního tábora shrnul trefně
Grossman: „Nemůžeme mít Duceho, neboť nemáme Itálii. Když náš vůdce rozešle 200 dopisů,
dostane 25 odpovědí“.19
Námluvy související s tezemi národně-revolučního boje nedopadly z pohledu radikálních
frakcí o nic lépe. Výzvy k ozbrojenému povstání
proti mandátní správě se následně staly nedílnou součástí politického slovníku izraelské
pravice 40. let. Sama tato skutečnost však neznamená, že bychom identické teorie mohli automaticky připsat taktéž diaspornímu vedení
RU. Žabotinskij i nadále obhajoval kurs strategie politických a diplomatických jednání. Dřívější
LIDÉ A DĚJINY/NOVÝ ORIENT 69/2014/1
entuziasmus pro zintenzivnění anglo-sionistické
spolupráce utržil řadu trhlin. Nicméně právě Žabotinskij, jemuž se radikálové horlivě dvořili,
patřil mezi nejpevnější obhájce společných
zájmů sionismu a Britského impéria uvnitř vedení RU. Apely radikálních frakcí tak našly pochopení u spíše okrajových figur. Např. řecký
delegát Abraham Recanati vyzval k „vytvoření
extremistické revoluční strany na bázi ilegality“.20 Žabotinskij naopak konstatoval, že revizionisté byli povinni odolávat tlaku ulice,
přičemž varoval před přeceňováním „šancí na
opozici v Palestině“.21 Vyhrocenou atmosféru
protibritských nálad se snažil zmírnit také Grossman, ačkoliv na minulém sjezdu sám inicioval
ideu bojkotu spolupráce s mandátní správou.
Nyní naopak nabádal delegáty, že „ticho je
mocná zbraň“.22
Na obecné rovině lze tudíž konstatovat, že
ofenziva radikálů na pátém sjezdu naprosto selhala. Jejich postoje odmítlo nejen prakticky celé
vedení, ale také řadoví delegáti, včetně těch
z Polska, kde měla RU nejpočetnější odnož. Porážka radikálních frakcí nicméně neměla dlouhého trvání. Tato skutečnost byla zapříčiněna
především opětovnými střety uvnitř vedení RU.
Od října 1932 eskalovaly spory ohledně vztahů
k SO, resp. ohledně otázky vytvoření nezávislé
sionistické organizace. Spor vyvrcholil na zasedání stranické rady (širšího výkonného orgánu
RU) ve dnech 20.––21. března 1933. Idea nezávislosti postrádala podporu stranických špiček. Žabotinskij vyřešil napětí tak, že rozpustil výkonný
výbor strany a převzal jednostranně vedení. Impulzivní krok, který postrádal jakoukoliv oporu ve
stanovách RU, se stal středem několikaměsíčních
tahanic, v nichž obě strany sporu hledaly právní
zdůvodnění svých stanovisek. Žabotinskij vystoupil mj. s tezí, dle níž pouze „majorizoval“ svůj
hlas v zájmu naplnění ducha rezolucí pátého
sjezdu (o vztazích k SO), přičemž zároveň požádal o dobrozdání členské základny v plebiscitu.23
Grossman označil v ostré reakci plebiscit za „nelegální“ a „nezavazující“ a pohrozil všem účastníkům vyloučením.24 Poté, co plebiscit potvrdil
platnost puče, ustavilo „odvolané“ vedení
v srpnu 1933 konkurenční Stranu židovského
státu. Její ustavující dokument útočil nejen na oficiální sionismus, který měla charakterizovat chronická „nerozhodnost“, ale také na levici a bývalé
spojence, jež všechny vinil ze snah „o ustavení
diktatury“ v sionismu.25 Masovější odezvu strana
nezískala. RU formálně pokračovala v okleštěné
podobě pod vedením Žabotinského.
NO 1-14:Sestava 1
3.4.2014
20:26
Stránka 33
Z nastalé situace pochopitelně těžili především radikálové, bez jejichž podpory se Žabotinskij již napříště nemohl obejít. Paradoxem
bylo, že otázka vztahů k SO byla pro většinu radikálních frakcí záležitostí druhotného významu. Samostatná sionistická organizace byla
naopak ideálním prostorem k naplnění národně-revoluční agendy.
Nová sionistická organizace, polovojenské
skupiny a období ilegality
Myšlenkový svět i politický profil Nové sionistické organizace (NSO) se nemálo lišily od předcházejícího uskupení. Zůstaly především neduhy
v podobě nedostatku financí a všeobecné disharmonie. Na programové rovině lze jistou kontinuitu spatřovat v oblasti hospodářské politiky
(tj. nekompromisní kritika SO), důrazu na klíčové teze počátku 30. let (národní monismus,
začlenění Transjordánska) a (počáteční a spíše
formální) orientaci na Velkou Británii. Identita
nového seskupení byla obsažena v prohlášení:
„Mým cílem je židovský stát na obou březích
Jordánu a sociální spravedlivost bez třídního
boje mezi Židy v Palestině“.26 Stanovy NSO mj.
zmiňovaly vděčnost Velké Británii za vydání Balfourovy deklarace, víru v podporu sionistických
aspirací ze strany britské veřejnosti a přesvědčení, že ta nemá ponětí o protivenstvích mandátní správy v Palestině.27 Oproti RU se však
seskupení jasně vymezovalo především vůči sionistické levici, kterou nyní vnímalo jako strůjce
všeho zla. V souvislosti s nutností ustavení NSO
Žabotinskij hovořil o „válce“ proti levici, která
kontrolovala oficiální sionismus a tvořila „absolutní většinu“ stávajícího kongresu SO.28 Dřívější
názorový pluralismus byl symptomaticky omezen vlastními stanovami NSO, dle nichž měla
být exekutiva volena „na základě doporučení
předsedy“ strany.29 Skutečnou revoluci nicméně
představoval požadavek „zakořenění svatosti
Tóry do života národa“ obsažený v preambuli
„konstitučního zákona“ NSO.30 Oproti tradicím
RU navíc NSO jasně akcentovala požadavek
židovské státnosti, přičemž revizionistický lídr se
měl na jedné z tiskových konferencí vyjádřit ve
smyslu její realizace do deseti let.31
Programová specifika plně odpovídala odlišnému složení nové formace, v níž sekularizovanou a kulturně asimilovanou ruskojazyčnou
židovskou inteligenci nahradili radikálové a nábožensky založené kruhy. Rozkol v řadách zakladatelů vytvořil předěl, který nešlo jednoduše
překlenout. Až na pár výjimek opustila Žabotin-
ského revizionistická elita. Ustavující kongres
NSO (září 1935) byl nepochybně v řadě ohledů
nepřesvědčivý. Dle soudobých pozorovatelů
kongres sice nebyl dějištěm očekávaných excesů
a slovních výpadů, zato celkově nezaujal: chaos,
slabá úroveň příspěvků i následujících debat. Žabotinskij byl obklopen „šedou, bezejmennou
a průměrnou masou“, armádou „rekrutů bez
důstojníků“.32 Ani průměrnost však nezaručila
homogenitu, přičemž celý podnik mohl skončit
už v zárodku naprostým fiaskem a rozkolem kvůli
náboženské otázce, nebýt Žabotinského opakovaných intervencí.33 Volná podoba seskupení
odrážela pokračující rozháranost nesourodé opozice. NSO nebyla vnímána jako strana, ale jako
základ všelidového židovského parlamentu.
Na praktické rovině zastřešení v podobě NSO
neměnilo nic na skutečnosti, že těžiště aktivit se
ve druhé polovině 30. let přesunulo mimo půdu
stranických orgánů a sjezdů, a to jak v Polsku,
tak v Palestině. Betar disponoval početnou základnou několika desítek tisíc osob. Žabotinského kontrola organizace byla nominální,
nikoliv reálná. Sílily militaristické tendence, jejichž součástí bylo vytváření bojůvek, v rámci
nichž byli mladí adepti zaškolováni v „abecedě
guerillového boje“. Spor s politickou linií NSO
vyvrcholil na třetím (celosvětovém) sjezdu Betaru ve Varšavě (září 1938). Mladý představitel
hnutí Menachem Begin ostře zaútočil na Žabotinského. Politický sionismus byl dle jeho mínění
záležitostí minulosti, doba si žádala vyhlášení
nové fáze aktivit, zrod militaristického sionismu.
Begin mj. kategoricky prohlásil: „Naším úkolem
je dobytí naší země. Toto je cesta a jinou cestou
se k cíli nedostaneme“.34 Ačkoliv Begin sám
nebyl stoupencem kompletního zpřetrhání
vazeb na NSO, kariéra v mládežnickém hnutí jej
nepřímo předurčila k roli hrobníka NSO. Tato
skutečnost byla o to zjevnější, když se počátkem
roku 1939 stal velitelem Betaru v Polsku. V Palestině byla situace složitější. Aktivisté kolem
Achimeira figurovali mezi obviněnými v procesu
s vrahy levicového leadera Chajima Arlosoroffa.
Dlouhotrvající proces, nekončící vlna spekulací
a téměř hysterické emoční vypětí veřejnosti si
vybraly svou daň. Achimeir se po osvobozujícím
rozsudku vrátil do řad revizionistů s vytouženou
aurou mučedníka, ale oslaben a bez reálné mocenské základny. Korouhev radikálů převzaly
polovojenské organizace. V dubnu roku 1937
byla ustavena Organizace národní armády
(Irgun cvai leumi), známá dle akronymu hebrejských písmen též jako Ecel, která na rozdíl od
N.Z.O.: Its Structure and Aims,
JI G4-1/1.
27 Političeskije rezoljucii, Gadegel,
20. 10. 1935, s. 5–6.
28 V. Žabotinskij, N. O. S., Nasz Przegląd, 4. 9. 1935, s. 6.
29 Konstitucionyj zakon n.s.o. Gadegel,
20. 10. 1935, s. 5.
30 Ibid.
31 Z Kongresu N. O. S. w Wiedniu,
Nasz Przegląd, 9. 9. 1935, s. 4.
32 S. Wolf, Wrażenia z Kongresu N. O.
S. Inauguracyjne Posledzenie, Nasz
Przegląd, 11. 9. 1935, s. 5; S. Wolf,
Wrażenia z Kongresu Nowej Organizacii Sjonistycznej. Generalissimus
bez oficerów, Nasz Przegląd, 13. 9.
1935, s. 5.
33 S. Wolf, Wielki dzień Żabotyńskiego,
Nasz Przegląd, 15. 9. 1935, s. 6.
34 Markovitzky 2012, s. 35.
26
NOVÝ ORIENT 69/2014/1/LIDÉ A DĚJINY
33
NO 1-14:Sestava 1
3.4.2014
Markovitzky 2012, s. 48.
Dopis J. Wedgwooda H. MacDonaldovi, 28. 6. 1939, The National
Archives, Kew (dále jen: TNA) CO
733/401/19.
37 Weinbaum 1993, s. 136––139,
146––150.
38 H. F. Downie, 30. 7. 1935, TNA CO
733/283/4; O. G. R. Williams, Note
on Mr. Vladimir Jabotinsky, 19. 12.
1935, TNA CO 733/283/4.
39 Dopis L. S. Ameryho M. M. Mac
Donaldovi, 26. 7. 1935, TNA CO
733/283/4.
40 J. S. Bennett, 7. 7. 1939, TNA CO
733/401/19.
41 Heller 1995, s. 26, 61.
35
36
34
20:26
Stránka 34
své mateřské organizace (Hagana bet) hodlala
přejít do vojenské ofenzivy proti Arabům v Palestině.
Společným motivem radikálů byl nyní ethos
zápasu „krví a ohněm“ za obnovu „hebrejské
vlasti“, který zejména v prostředí diaspory měl
zjevnou propagandistickou dimenzi – mobilizaci
židovských mas propadajících apatii a deziluzi.
Samotné vazby mezi Betarem a Irgunem nelze
přitom označit za bezproblémové. Napětí
a spory o kompetence vyřešila až dohoda z počátku února 1939, která stanovila velitele
Irgunu v Palestině velitelem Betaru v zemi a velitele Betaru v Polsku velitelem Irgunu v zemi.
Poněkud charakteristicky byl jedním ze strůjců
dohody Begin, zatímco Žabotinskij a vedení
NSO nebyli jednání přítomni.35 Izolovanost vedení NSO byla nejvíce patrna při hlavních
„úspěších“ revizionistů konce 30. let: bombových útocích v Palestině a vojenském výcviku
v Polsku. Vlna teroristických útoků, kterou v listopadu 1937 rozpoutal Irgun jako odvetu za
teror vůči židovskému obyvatelstvu ze strany Palestinců, si vyžádala celou řadu obětí mezi civilisty. Postrádala přitom autorizaci stranických
orgánů. Jeden z britských ochránců Žabotinského charakterizoval situaci o dva roky později
následujícím způsobem: „Žabotinskij mě ujišťuje, že nenávidí tyto nevybíravé bombové
útoky proti ženám a dětem stejně jako já“, ale
veřejně, dle pisatele, tak nemohl učinit jako
kdokoliv v jeho postavení.36 Bez vědomí NSO
proběhl také výcvik důstojnického sboru polskou armádou v Karpatech (jaro 1939), stejně
tak jako tajná dohoda o dodávkách polských
zbraní do Palestiny. O aktivitách Irgunu a Betaru
v zemi měl ve výsledku lepší přehled polský konzulát nežli vedení strany.37
Aliance s radikálními formacemi přinášela
celou řadu sekundárních problémů. Nežádoucí
reputaci si revizionisté vysloužili nejen u britských úřadů v Palestině, ale také v samotné Británii. Zatímco ve 20. letech Colonial Office (CO)
shlížela na revizionistické aktivity shovívavě, ve
druhé polovině 30. let již pošramocenou pověst
NSO Žabotinského probritské deklarace nezachránily. Samotný revizionistický lídr byl CO
označován za „výbušnou osobu“ a notoricky
známého vůdce „extremistické sekce sionistů“.38 Ani přímluvy jeho ochránců na tom nemohly nic změnit, ačkoliv jeden z nich, bývalý
ministr kolonií L. S. Amery, CO ujišťoval, že Žabotinskij byl „horkokrevný, ale v jádru dobrosrdečný a anglofil“.39 Výsledky byly jasné.
LIDÉ A DĚJINY/NOVÝ ORIENT 69/2014/1
Na rozdíl od levice tak revizionisté nedokázali
zúročit arabské povstání z let 1936––1939 ve
svůj prospěch. A to jak ve smyslu politického kapitálu, tak z hlediska operačního stavu vlastních
milic.
Ke konci 30. let byla již izolace Žabotinského
uvnitř vlastního hnutí téměř úplná. Tak jako oficiální vedení SO, soustředil Žabotinskij své aktivity na otázky židovské imigrace do Palestiny
a zrušení dalších omezení Bílé knihy z roku
1939, k čemuž, k nelibosti radikálů, využíval výhradně politické nástroje. Ihned po vypuknutí
války nabídl své služby, coby architekt Židovské
legie, Spojencům. Přes tyto aktivity byla asociace jeho osoby s „židovským extremismem“
konečná. CO považovala tou dobou Žabotinského za „zakladatele a hlavu hnutí, které […]
má tajnou polovojenskou organizaci a organizuje bombové excesy proti Arabům“.40 Revizionistický lídr skonal náhle v srpnu 1940.
Během druhé světové války získaly aktivity revizionistických polovojenských složek na síle
i věhlasu. Těžiště revizionizmu se z pochopitelných důvodů (holokaust) přesunulo z východní
Evropy do Palestiny. Vypuknutí války způsobilo
v řadách radikálů rozkol, přičemž část z nich,
vedená Davidem Razielem, se rozhodla ukončit
svou dosavadní teroristickou kariéru a spojit síly
s Brity v boji proti silám Osy. Sám Raziel byl zabit
coby příslušník britské armády při potlačování
povstání zlatého čtverce v Iráku roku 1941. Příměří s Brity bylo nepřijatelné pro část radikálů,
kteří se odštěpili od Irgunu a v září 1940 vytvořili konkurenční organizaci známou jako Bojovníci za svobodu Izraele (Lochamej cherut Jisrael)
alias Lechi. Jejich vůdce, Abraham Stern, měl
za sebou pestrou politickou minulost. Za vůdcovský vzor neměl Žabotinského, ale Benita
Mussoliniho, přičemž NSO považoval od vypuknutí války (a obnovení spolupráce s Brity) za
zrádce.41 Brzy se přitom znesvářil také s Beginem. Dle názorových pozic Sterna rozuměly
všechny národy pouze „jazyku kulky, pušky
a bomby“. Vypuknutí války spolu se sympatiemi
k italskému fašismu, které se datovaly již první
polovinou 30. let, dovedly jeho skupinu k přesvědčení, že jediným řešením patové situace
v Palestině bylo spojenectví s mocnostmi Osy.
Dle tzv. „Jeruzalémské dohody“ ze srpna 1940,
tj. návrhu adresovaného italským orgánům,
který zůstal bez odezvy, měla Itálie „repatriovat“ Židy z území obsazených silami Osy do
Palestiny výměnou za spojenectví proti Britům,
ustavení satelitního fašistického státu v zemi
NO 1-14:Sestava 1
3.4.2014
20:26
Stránka 35
a zřízení (italské) základny v Haifě.42 Židovský
stát se měl, dle Sternistů, rozpínat „od Středomoří k Eufratu“. Ideová linie Sterna a jeho souputníků měla chabou oporu nejen v oficiálním
sionismu, ale také v revizionistickém hnutí.
Např. samotný Žabotinskij vyhlásil na ustavujícím kongresu NSO Třetí říši válku.43 Tato skutečnost však jeho stoupence zjevně netrápila
o nic více nežli antisemitská politika nacistického Německa.
Sternova skupina dosahovala efektu spíše než
výsledků, přičemž o kvalitách konspirace a utajení její povahy lze směle diskutovat. V únoru
1942 ji CO vcelku trefně charakterizovala jako
„relativně malou skupinu židovských teroristů“.
Dle CO bylo „opodstatněné věřit, že Sternova
skupina začala podnikat pokusy […] o integraci
s Italy v naději, že si zabezpečí svou pozici židovského fašistického tělesa v případě úspěšné
italské invaze do Palestiny“. Její propaganda
byla souběžně označena za „jednoznačně protibritskou a ne nepříznivou vůči Němcům“.44
Fyzické odstranění Sterna tak nebylo překvapením. Britské oficiální komuniké v souvislosti
s akcí lichotkami na jeho adresu rozhodně nehýřilo. Stern byl charakterizován jako „gangsterský vůdce tajné teroristické organizace
židovských extremistů“, kteří rozpoutali svou
kampaň primárně ve snaze „získat prostředky
na šíření svého tzv. politického programu, jenž
byl fašistické povahy“. Text neopomněl zdůraznit ponižující okolnosti Sternova dopadení. Při
zatčení se Stern nejprve schovával v šatníku, přičemž následně byl zabit na útěku. Dojem byl
ještě přibarven skutečností, že Stern byl pouze
ve slipech, ačkoliv v bytě žil spolu s manželkou
jednoho ze svých společníků.45
Díky řadě nejrůznějších okolností se tak do
čela revizionistického tábora dostal Begin, který
oklikou přes sibiřský gulag dorazil coby příslušník polské armády v dubnu 1942 do Palestiny.
Zbaven osudem svých nejbližších politických
soků (Žabotinskij, Raziel, Stern) mohl bývalý
mládežnický velitel Betaru vrhnout všechen svůj
um a energii do pokračování díla, které v Polsku započal. Během roku 1943 nabyl Begin přesvědčení o nezbytnosti zahájení útoků na
vybrané britské cíle v Palestině, což byla názorová pozice, která nekorespondovala nejen
s názory vedení NSO, ale ani podstatné části
Irgunu, jehož byl nyní velitelem. Bez ohledu na
ně vyhlásil Begin dne 1. února 1944 „hebrejské
povstání“ (ha-mered ha-ivri). O dva týdny později došlo k první vlně útoků v Haifě, Tel Avivu
a Jeruzalémě. Povstání mělo tři nosné teze. Za
prvé, mandátní správa byla formou cizího jařma
bez patřičné legitimity. Za druhé, jeho cílem bylo
ukončení mandátu a založení nezávislého státu,
nikoliv pouze eliminace politiky Bílé knihy z roku
1939 a vytvoření pro-sionistické britské správy.
Za třetí, jednalo se o ozbrojené povstání podzemního hnutí spoléhající na podporu židovské
veřejnosti. Begin se přímo inspiroval aktivitami
Irské republikánské armády z let 1916––1921,
přičemž byl přesvědčen, že tvrdou odvetu v podobě masakru si Britové nebudou moci dovolit
s ohledem na své americké spojence.46
Díky rozpoutání teroru vůči britským cílům se
začaly opětovně sbližovat názorové pozice Lechi
a Irgunu. Po likvidaci Sterna prošla Lechi nemalou názorovou proměnou. Na významu získávalo levicové křídlo vedené Natanem Friedmanem a Jicchakem Šamirem. Na přelomu let
1943 a 1944 byla již patrná prosovětská orientace. Beze změny zůstala především nenávist
vůči Britům.47 Britská přítomnost v zemi tak
byla shodně oběma seskupeními vyhodnocena
jako okupace (kibuš), již bylo nutné odstranit
silou. Disproporční rozložení sil (britská posádka
dosahovala k roku 1947 síly až sto tisíc mužů)
v těchto kalkulacích nehrálo roli, stejně tak jako
nesouhlas valné části židovské populace s terorismem. Reálný význam akcí byl pochopitelně
silně limitován prostředky i početním stavem
milic (celkově méně než pět tisíc v době jejich
maximální slávy). Hesla jako „svoboda nebo
smrt“ (cherut o mavet) či „svoboda a vlast“
(cherut u-moledet) měla koneckonců svou reálnou i čistě rétorickou a abstraktní podobu, která
plně rezonovala s naturelem a patosem polovojenských skupin. Krvavý rukopis byl nicméně
dobře čitelný. Lechi se nejprve v únoru a srpnu
1944 neúspěšně snažila zabít britského vysokého komisaře v Palestině. Dne 6. listopadu
1944 následně spáchala v Káhiře úspěšný atentát na britského rezidenta na Středním východě,
lorda Moynea. Atentát rozlítil nejenom Brity, ale
i politické vedení ŽA, které zahájilo tzv. „loveckou sezónu“ na příslušníky Lechi a Irgunu (úřadům bylo předáno na tisíc osob). Akce
probíhala až do března 1945.
„Lovecká sezóna“ poznamenala činnost polovojenských skupin ve všech směrech, zejména
však morálně – stala se mementem neodpustitelné zrady. Z izolace je vysvobodilo až zhoršení
vztahů mezi politickým vedením ŽA a britskými
úřady, které vyvrcholilo vlnou zatýkání v červnu
1946. Irgun ohlásil svůj návrat s okázalou pompou
Heller 1995, s. 77––79.
Z Kongresu N. O. S. w Wiedniu,
Nasz Przegląd, 9. 9. 1935, s. 4.
44 H. F. Downie, 27. 2. 1942, TNA CO
733/445/2.
45 Telegram from High Commissioner
Sir H. MacMichael to the Secretary
of State for Colonies, 31. 5. 1942,
TNA CO 733/445/2.
46 Markovitzky 2012, s. 62, 93, 98.
47 Heller 1995, s. 118––120.
42
43
NOVÝ ORIENT 69/2014/1/LIDÉ A DĚJINY
35
NO 1-14:Sestava 1
3.4.2014
Heller 2000, s. 255––256.
Medding 1991, s. 63.
50 Heller 2000, s. 278.
51 Weitz 2002, s. 27.
52 Ibid.
48
49
20:26
Stránka 36
a dne 22. července 1946 provedl bombový útok
na hotel King David v Jeruzalémě, sídlo britské
rozvědky. Zahynulo 92 osob. Eskalace násilí
nicméně nezastihla nejrůznější formace vzešlé
z revizionizmu v optimálním rozpoložení. NSO
byla v únoru 1946 formálně rozpuštěna. Její
otěže převzala znovuvzkříšená RU pod vedením
Arje Altmana. Strana nyní operovala převážně
v Palestině a používala hebrejskou variantu
svého akronymu (ha-Cohar). Vztahy s polovojenskými skupinami však zůstávaly napjaté.
Strana se k Irgunu nikdy formálně nehlásila
a útok na hotel King David přímo odsoudila. Polovojenské jednotky byly především protibritsky
zaměřené, vedení strany nikoliv.48 Jednotnost
však nepanovala ani v postoji vůči Arabům. Zejména pozice Irgunu byly dosti rozkolísané, a to
přinejmenším do začátku roku 1948. Masakr civilistů ve vesnici Dejr Jásín ze dne 9. dubna
1948, který provedl Irgun společně s Lechi, vyvolal rozporuplné reakce. Část levicového křídla
Lechi se od akce distancovala. (Nutno navíc
zdůraznit, že masakr nebyl zdaleka jediným případem etnických čistek provedených židovskými ozbrojenými složkami.) V předvečer blížící
se státnosti bylo revizionistické spektrum již
tradičně nesourodé.
Cherut a izraelská „pravice“ prvních dvou
dekád nezávislé státnosti
Na počátku června 1948 vypukl spor ohledně
přerozdělení zbraní a munice, které vezla na palestinské bojiště loď Altalena. Při následném
střetu mezi posádkou a pravidelnou armádou
zahynulo šestnáct příslušníků Irgunu a tři příslušníci izraelských ozbrojených sil. Souběh událostí v podobě vyhlášení nezávislého státu a
fiaska ozbrojené konfrontace učinily pokračující
stav hibernace v podobě podzemního hnutí
neudržitelným. Dne 15. června vyhlásil Begin
odchod z ilegality a vznik Hebrejského hnutí
svobody (Tnuat ha-cherut ha-ivrit). Cherut formálně uznal autoritu nového státu (resp. prozatímní rady) a začlenil své jednotky do řad pravidelné armády. Opuštění teroristických metod
se projevilo mimo jiné tím, že se Cherut distancoval od atentátu na vedoucího mise OSN Folke
Bernadotteho, který provedla v září 1948 Lechi.
Jak upozorňuje Medding, Beginovo mistrovství
spočívalo především v přetransformování nelegálního podzemního hnutí v legitimní politickou
stranu. Na rozdíl od ostatních politiků byl však
Begin i nadále svými blízkými spolupracovníky
vnímán jako „velitel“, jehož rozkazy nebylo
36
LIDÉ A DĚJINY/NOVÝ ORIENT 69/2014/1
radno zpochybňovat.49 Přerod ve standardní
politickou formaci, účast v řádných volbách
a respektování systému parlamentní demokracie (od roku 1949) nebyly snadnou záležitostí.
Cherut měl celou řadu programových, koncepčních a organizačních specifik, která jej jasně
vyčleňovala z politické kultury mladého státu.
Na programové rovině to byla především
otázka „osvobození“ země Izraele v celistvosti
jejích „historických“ hranic, tedy nejen veškerého území od moře k řece Jordánu, ale také
oblastí na východ od Jordánu. Idea rozdělení Palestiny, jak ji v listopadu 1947 schválilo valné
shromáždění OSN, byla nepopulární v celé řadě
sionistických frakcí. Historicky vzato patřila mezi
stěžejní oponenty dělení Palestiny také krajní levice, což byl hlavní důvod odchodu její části
z Mapaj v roce 1944. Palestinská válka z let
1948––1949 nicméně tyto diskuze fakticky
ukončila. Cherut zastával odlišnou pozici, přičemž zejména záležitost rozděleného Jeruzaléma nenechávala stranické špičky v klidu.
Cherut navíc fakticky neuznával právo Jordánska na samostatnou existenci, přičemž Begin se,
dle Hellera, vyznačoval „panovačnou nenávistí“
vůči králi Abdulláhovi (I),50 s nímž mělo izraelské vedení jinak spíše korektní (byť utajené)
vztahy. Zůstal tak prakticky jedinou izraelskou
politickou formací, která cíleně odmítala uznat
stávající hranice nového státu. Po řadu let seskupení vědomě odmítalo používat termín „Stát
Izrael“ (medinat Jisrael) a na místo toho hovořilo o „hebrejském státě“ (ha-medina ha-ivrit),
pochopitelně v odpovídajících hranicích.51 Apel
na revizi hranic byl integrální součástí parlamentních diskuzí, volebních programů a veřejných vystoupení strany prakticky až do poloviny
60. let. S jistou nadsázkou lze dokonce tvrdit,
že otázka „Transjordánska“ byla pro Cherut paradoxně fundamentálnějším či přinejmenším
frekventovanějším tématem nežli tomu bylo
v případě NSO či RU.
Také ve vztahu k dřívějším revizionistickým
formacím vykazoval program Cherutu celou
řadu překvapení, a to jak ve smyslu identity seskupení, tak např. hospodářského programu.
Program byl podložen ideou vytvoření společnosti na „lidově-sociálním“ základě. Ta mimo
jiné předpokládala znárodnění klíčových průmyslových odvětví a rozsáhlou síť sociálních výdobytků pro nejširší vrstvy obyvatelstva. Cherut
také jasně deklaroval, že není pravicovým seskupením, přičemž svůj původ neodvozoval ani
od Betaru ani od RU či NSO.52
NO 1-14:Sestava 1
3.4.2014
20:26
Stránka 37
Nominálně Cherut zahrnoval veškerý národně-osvobozenecký odboj. V praxi byly kontury seskupení podstatně užší. Cherut byl
přeskupením té části Irgunu, která uznávala Beginovo výhradní velení. Část levicového křídla
Lechi se k Cherutu odmítla přidat a na místo
toho vyjednávala s krajní levicí, včetně komunistů.53 S ostatními subjekty vzešlými z revizionizmu byly vztahy, mírně řečeno, napjaté.
Cherut neměl prakticky nic společného s vedením NSO. NSO sama byla považována za přežilou, konzervativní, buržoazní a nerevoluční
stranu.54 Autokratický způsob vedení navíc brzy
vypudil inteligenci (včetně Žabotinského syna
Eriho). Begin osobně dohlížel nejen nad veškerou dokumentací a programovými prohlášeními
strany, ale také sám sestavoval volební programy a soupisky kandidátek. Poslanecké mandáty byly obratně rozdělovány mezi jeho milce.
Během prvních dvou dekád nezávislosti měl
právě Cherut nejmenší obměnu poslanců (29
procent) ze všech parlamentních seskupení. Řadovými stoupenci byly Beginovy projevy označovány za obnovený Šulchan aruch (kodifikace
židovského práva ze 16. století) a jeho rétorické
schopnosti měly být srovnatelné s řečníky starověkého Řecka a Říma.55 Není zřejmě náhodou, že Begin věnoval pozornost reinterpretaci
revizionistické historie, v níž měl Žabotinskij
jasně vymezenou úlohu, a to sloužit jako předobraz jeho vlastního politického stylu. Nová
verze revizionistických dějin měla s historickou
realitou asi tolik společného jako jiné oblíbené
tvrzení Begina, dle něhož byl odchod Britů z Palestiny především zásluhou Irgunu.
Snahy o vytvoření jednotné politické fronty
s ostatními revizionisty, které předcházely
prvním parlamentním volbám v lednu 1949, dopadly neúspěšně. Jednání se sice účastnil nejen
ha-Cohar, ale dokonce i někteří ze zakladatelů
RU, jakými byli např. Grossman či Schechtman.
V plné nahotě však vystoupila na povrch jak
křehkost osobních vztahů, tak nepřekonatelné
koncepční rozdíly. Begin se bránil zejména představě, že by mohla bývalá strana vstoupit do
Cherutu jako jednotný blok. Její představitelé
neměli Begina v oblibě, ten jimi pro změnu opovrhoval, přičemž jediný, s kým byl ochoten
diskutovat, byl Grossman. Grossman se Schechtmanem zase žádali návrat k některým z názorových pozic RU, a to zejména ve smyslu
politického pluralismu. Výsledná formace měla
dle jejich mínění fungovat na demokratických
a konstitučních principech, stát se konstruktivní
opozicí a vystříhat se militantního radikalismu.56
Do prvního knesetu nakonec kandidovala hned
tři seskupení (Cherut, ha-Cohar, samostatná
kandidátka Lechi) roztříštěného revizionistického tábora, čemuž odpovídal také výsledek
voleb. Cherut získal 14 (ze 120) křesel a stal se
až čtvrtou nejúspěšnější formací (po dvou levicových seskupeních a bloku náboženských
stran). Ha-Cohar naprosto propadl a bývalá
Lechi obsadila jeden mandát. Jediným úspěchem tak byla destrukce nežádoucí revizionistické konkurence (z pohledu Cherutu). Ještě
ve volbách do SO z roku 1946 získal samotný
ha-Cohar téměř 14 procent všech hlasů v Palestině. Lze tudíž předpokládat, že Cherut, který
získal v roce 1949 přibližně 11 procent hlasů,
přetáhl většinu voličů strany, přičemž zbývající
část upřednostnila seskupení mimo revizionistické spektrum.
Situace byla o to složitější, že hlavní opoziční
seskupení představovala v prvních letech nezávislosti sjednocená krajní levice (Mapam). Spíše
než klasickou parlamentní opozicí byl Cherut
opozicí organického rázu, seskupením názorového a společenského anti-establishmentu,
který se projevoval hlasitým a neustálým zpochybňováním prakticky veškerých forem státnosti, na nichž byla mladá hebrejská republika
založena. Politika absolutní a principiální opozice dosahovala místy téměř absurdních rozměrů. Kampaň zpravidla volně kombinovala
prvky populismu, tradicionalismu a nerealizovatelných požadavků s čistě demagogickými hesly
a strašákem předobrazu blížící se národní katastrofy. Každý oponent byl ihned obviněn z přisluhovačství nacismu. V této souvislosti je třeba
podotknout, že demokracie mladého státu
měla k dokonalosti daleko. Vládnoucí strana
Mapaj byla (již od druhé poloviny 30. let) jakousi státostranou prorůstající všemi úrovněmi
administrativy, společenského systému a hospodářství země. Sestavení vlády bez její účasti
bylo čistě hypotetickou variantou. Podíl osobní
moci dlouholetého premiéra Davida Ben Guriona byl v prostředí euro-atlantských demokracií prakticky bezprecedentní. Politická kultura se
navíc nikdy nevyznačovala přílišným ohledem
na protivníka. Ben Gurion mimo jiné Begina
opětovně častoval coby „hitlerovský typ“ člověka. Navzdory výše uvedenému lze situaci
Cherutu označit za ojedinělou. Jeho politická
kampaň totiž měla jeden konkrétní cíl odlišný
od ostatních subjektů: destabilizovat stávající
systém jako celek. Ještě na třetím sjezdu v roce
Heller 1995, s. 231––234.
Weitz 2002, s. 96––97.
55 Shindler 2002, s. 46; Shapiro
1991, s. 87, 99––101; Yanai 1981,
s. 92.
56 Weitz 2002, s. 102––104, 112––114.
53
54
NOVÝ ORIENT 69/2014/1/LIDÉ A DĚJINY
37
NO 1-14:Sestava 1
3.4.2014
Weitz 2005, s. 61––62.
Lochery 2007, s. 11––13.
59 Shapiro 1991, s. 80––81; Medding
1991, s. 67––68.
60 Shindler 2002, s. 49.
61 Shapiro 1991, s. 167, 147.
62 Weitz 2005, s. 68.
57
58
38
20:26
Stránka 38
1954 přitom probíhala živá debata o úloze demokratické volby ve strategických plánech
strany. Politický převrat byl řadou delegátů považován za zcela legitimní cestu k moci, přičemž
část vedení strany, jmenovitě Chajim Landau, se
principiálně zdráhala této možnosti zříci. Begin
byl jedním z mála, kdo takové řešení odmítal.57
Výše uvedené nicméně straně nebránilo požadovat otevřenou společnost a ukončení „praktik policejního státu“ ze strany Mapaj.
Neméně svérázná byla zahraničněpolitická
linie Cherutu. S výjimkou krátkého období
druhé poloviny 40. let a tehdejších vřelých proklamací vůči SSSR, strana postrádala jakoukoliv
vizi partnerství či fundovanější orientaci v systému mezinárodních vztahů. Cherut a priori
odmítal veškeré pokusy o mírové urovnání
s arabskými sousedy z přelomu 40. a 50. let či
stažení izraelských jednotek ze Sinaje v roce
1957. Vzhledem ke skutečnosti, že hlavním garantem těchto iniciativ byly Spojené státy, lze
soudit, že tehdejší „pravice“ byla v pokračujícím ideovém antagonizmu nejen vůči Velké Británii (otázka Jordánska), ale také USA. Za
pozornost stojí mimo jiné skutečnost, že britské
úřady odmítaly v 50. letech povolit Beginovi
vstup do země, přičemž Foreign Office ho označovala střídavě za „teroristu“, „sovětského
agenta“ či „zmiji“ a vinila jej ze smrti několika
britských občanů.58 S ohledem na světonázor
hlavní linie dřívějších formací je vskutku paradoxní, že právě v prostředí revizionizmu převážily názorové pozice, dle nichž měl židovský
národ pouze nepřátele.
Nejistý status Cherutu odrážely výsledky
voleb. Strana získala v období do poloviny 60.
let od 8 (1951) do 17 (1961) mandátů. Na
místo druhé nejsilnější formace se propracovala
až v průběhu druhé poloviny 50. let. Vládnoucí
strana Mapaj (bez spojenců) přitom obsazovala
ve stejném období od 40 do 47 mandátů. Aspirace Cherutu na mocenské pozice tak postrádaly reálný základ.
Výkyvy volebních preferencí měly pochopitelně jisté dopady. V reakci na volební neúspěch
roku 1951 Begin rezignoval na všechny funkce.
Mimo vrcholnou politiku však nezůstal dlouho.
Otázka německých reparací Cherut doslova polila živou vodou. Strana získala velké téma, které
jí umožnilo naplno rozvinout vrozený potenciál
absolutní negace a prezentovat se jako jediná
skutečná opozice vůči hegemonii levice. Během
roku 1952 zorganizoval Cherut vlnu živelných
demonstrací připomínající spíše pouliční nepo-
LIDÉ A DĚJINY/NOVÝ ORIENT 69/2014/1
koje. Strana hodlala plně zúročit silné antipatie
vůči SRN. Mobilizace členské základny připomínala dle Shapira vojenskou operaci. Begin
umocnil všeobecné napětí tím, že pohrozil projevy občanské neposlušnosti či násilí, v krajním
případě dokonce válkou „na život a na smrt“.
Masové demonstrace v centru (západního) Jeruzaléma se účastnilo na 20 tisíc osob. Vše vyvrcholilo pochodem rozvášněného davu na
budovu izraelského parlamentu, který musela
policie rozehnat za použití slzného plynu. Přisvojení zásluh proběhlo v klasickém duchu Cherutu – Obecní sionisté ve skutečnosti proti
reparacím protestovali rovněž.59 Paradoxní navíc
bylo, že Begin se dříve odškodnění obětí holocaustu hlasitě dožadoval a kritizoval Mapaj za
její nečinnost.60
Na cestě k moci (a legitimitě) uplatnil Cherut
strategii spočívající na třech pilířích. Za prvé,
Cherut se měl stát ochráncem slabých a utiskovaných, všech těch, kteří byli drceni „hegemonií levice“. V realitě 50. a 60. let se jednalo
především o nově příchozí imigranty, zejména
ze zemí Blízkého východu a severní Afriky. Za
druhé, Cherut deklaroval svůj vřelý vztah k židovské náboženské tradici, který kontrastoval
s univerzálním „vědeckým socialismem“ levice.
Za třetí, strana byla nucena hledat spojence
blíže středu politického spektra.
Sázka na voličskou základnu v podobě orientálních Židů se ukázala být trumfovým esem
v rukávu Cherutu. Již od poloviny 50. let tvořili
orientální Židé většinu voličů strany. Tak jako
v případě ostatních seskupení neměla tato skutečnost vliv na jejich zastoupení ve vedoucích orgánech, kde se v hojnějším (nicméně stále
výrazně minoritním) počtu začali objevovat až od
roku 1963.61 Sporné momenty s ochranou „sociálně slabších“ vykazoval také ekonomický
program strany, který se brzy přeorientoval ve
prospěch podpory soukromého vlastnictví.
V rámci aškenázské populace se strana od první
poloviny 50. let opětovně sblížila se střední třídou a podnikatelským sektorem. Cherut začal
nicméně budovat konstrukci, kterou, bez ohledu
na její poněkud virtuální obrysy, úspěšně prodal
ve druhé polovině 70. let: Mapaj reprezentovala
elity a establishment, Cherut lidové masy
a změnu. Případné politické škody byly spíše krátkodobého rázu. Propaganda Mapaj např. vinila
Cherut z rozpoutání etnických nepokojů v defavorizované části Haify z léta 1959.62
Větší identifikace s významem náboženské
tradice se začala projevovat od roku 1958, kdy
NO 1-14:Sestava 1
3.4.2014
20:26
Stránka 39
v Izraeli naplno vyvstala debata ohledně otázky
„kdo je Žid“. Begin zaujal stanovisko, dle něhož
náboženská a etnická/národní složka židovské
identity byly neoddělitelné, čímž se stal jedním
z mála tehdejších politiků, který se shodl s postoji náboženských autorit.63 Konstrukce ideálu
strany a skutečnost se nicméně opětovně rozcházely. Revizionistické hnutí v otázce vztahu
k tradičnímu judaismu lavírovalo od poloviny
30. let mezi dvěma krajními protipóly. V rámci
Cherutu se jako představitel razantního sekularismu prezentoval mj. Žabotinského syn Eri. Eri
požadoval jednoznačnou odluku státu a institucionalizovaného náboženství, zřízení civilního
sňatku a odebrání státních dotací náboženským
institucím a školám. V Izraeli, coby občanském
státě po vzoru Francie či USA, nepříslušela
judaismu žádná privilegia před ostatními vyznáními. Náboženství bylo osobní záležitostí.
Židovské svátky čistě náboženského původu,
jakými byl např. Jom kipur, dle něj neměly
v novém státě místo. Eri přitom neopomněl
zdůraznit, že starověcí Hebrejové existovali i bez
judaismu.64 Ani po odchodu inteligence ze
strany se však situace nestabilizovala. V polovině 50. let bylo praktikujících židů v řadách vedení Cherutu poskrovnu. Proti změně byl
Beginův blízký spolupracovník Jochanan Bader.
Princip odluky náboženství od státu navíc vyznával dřívější Irgun (na rozdíl od Betaru či NSO).
Jakkoliv mohl být Beginův zájem o náboženskou tradici upřímný, nelze přehlížet časovou
kolizi se zaměřením na orientální elektorát.
Lidovost a familiárnost poselství Cherutu ve výsledku ostře kontrastovala s neosobním technokratickým přístupem levicových předáků. Vztah
sionistické/izraelské levice k náboženství a tradiční formě židovské identity byl z logiky věci
vždy ambivalentní. Naopak Cherut nyní mohl
svým voličům předložit nábožensky ukotvenou
židovskou identitu jako pojítko mezi východoevropským vedením a orientálními voliči ačkoliv
z kulturního a společenského hlediska s nimi vedení nemělo prakticky nic společného, stejně
jako v případě levice.
Hledání politicky umírněnějších partnerů bylo
zřejmě nejobtížnějším článkem celého procesu.
Z hlediska Cherutu se jednalo o nezbytný krok
hned ze dvou důvodů. Za prvé, špičky Cherutu
sice vždy věřily, že jsou předurčeny k vládě, ale
šance na její sestavení za pokračujících volebních preferencí byly mizivé. Za druhé, Cherut
potřeboval mainstreamového partnera, aby získal nezbytnou legitimitu v očích širší veřejnosti
(a potažmo také armády). Alternativ nebylo
mnoho. V politickém středu 50. a první poloviny 60. let operovala dvě seskupení: Pokroková
strana a Obecní sionisté. Progresisty volila zpravidla politicky umírněná a lépe situovaná inteligence s podstatným podílem německy mluvících přistěhovalců ze 30. let. Obecní sionisté se
vyznačovali především kritikou státních intervencí do ekonomiky a hospodářského systému,
jaký v první dekádě nastolila Mapaj, jako celku.
Seskupení měla podporu zejména v bohatších
městech (Tel Aviv) a obsazovala dohromady
v průměru mezi 12 a 24 mandáty s převahou
Obecných sionistů.65 Jednání o společném postupu či sloučení inicioval Cherut.
63
Námluvy probíhaly prakticky nepřetržitě od
roku 1955 až do roku 1964. Důvodů, proč byla
jednání tak složitá, bylo hned několik. Za prvé,
centristická seskupení byla ve skutečnosti úspěšnější v soupeření o mocenské pozice. Progresisté
byli pravidelnou součástí koaličních vlád. Obecní
sionisté dosahovali nezřídka volební podpory
větší nežli Cherut, např. ve volbách z roku 1951
obsadili rekordních 20 mandátů. Za druhé, ani
jedno ze seskupení nezpochybňovalo zahraničně-politickou či vojenskou linii Mapaj. Zatímco
Pokroková strana byla v principu vždy proti sloučení, v případě Obecných sionistů spojenectví
s Cherutum blokovala především členská základna. Ve snaze o sblížení Cherut na přelomu
50. a 60. let částečně modifikoval svůj styl a obětoval některé ze společensky nepřijatelných ikon,
mezi něž patřil mj. „apokalyptický básník“ Uri
Cvi Grinberg (názorový souputník Achimeira ze
30. let a pozdější číslo dvě volebních kandidátek).
Menachem Begin (první řada,
uprostřed) jako příslušník Betaru v meziválečném Polsku.
Shapiro 1991, s. 124––125.
E. Jabotinsky, Ha-dat ve-ha-medina
(Náboženství a stát), ha-Maškif,
26. 11. 1948, s. 2; E. Jabotinsky,
Jews and Hebrews, JI A4-3/13.
65 Medding 1991, s. 54––58.
64
NOVÝ ORIENT 69/2014/1/LIDÉ A DĚJINY
39
NO 1-14:Sestava 1
66
3.4.2014
Goldstein 2011, s. 30––32, 41––42.
20:26
Stránka 40
Situace se radikálně změnila až na počátku
60. let. Zlomovou událostí byla tzv. Lavonova
aféra a s ní související interní spory uvnitř Mapaj.
Nedostatky izraelské demokracie vystoupily na
povrch v celé nahotě. Potřeba důvěryhodné politické alternativy vůči Mapaj se stala zjevnou.
Svou úlohu sehrála také změna politického klimatu, která nastala s (tentokráte definitivním)
odchodem Ben Guriona z pozice premiéra, na
jehož místo nastoupil v roce 1963 Levi Eškol. Na
počátku roku 1961 se Pokroková strana a
Obecní sionisté spojili – vznikli Liberálové. Událost sama nebyla pro Cherut důvodem k oslavě.
Nová strana se vyhranila nejen vůči Mapaj, ale
také vůči Cherutu. Zatímco část vedení Obecných sionistů původně uvažovala o rozšíření
spojenectví na Cherut, předák Pokrokové strany
Moše Kol opakovaně zdůrazňoval, že demagogie
a liberalismus nemohou přebývat pod jednou
střechou. Výsledná dohoda obou seskupení vylučovala možnost spojení s Cherutem v budoucnu. Ve volbách (1961) se však ukázaly
slabiny nové formace – neschopnost oslovit orientální židovské voliče a přílišná umírněnost
v bezpečnostních otázkách.66 Beginův návrh na
vytvoření společné parlamentní skupiny nebyl
sice přijat, odmítnutí však nemělo dlouhého
trvání. Liberálové se po čtyřech letech rozpadli
na původní tábory a cesta ke sjednocení pod
praporem Svobody byla otevřená. V dubnu
1965 byl s konečnou platností ustaven Blok
Cherutu a Liberálů (Guš Cherut-Liberalim),
zkráceně Gachal. Obě seskupení vstoupila do
aliance jako rovnocenní partneři.
Závěr
Rodokmen izraelské pravice prvních čtyř desetiletí byl bezpochyby bohatý, nechyběly v něm
pokusy o oživení a demokratizaci veřejného života ani politický terorismus. Názorové spektrum zahrnovalo ideu plné integrace židovské
národní domoviny do Britského impéria i apel
na vyhnání Britů z Palestiny. Mnohé paralely vedené napříč historií pravice jsou ve výsledku
spíše zdánlivé. Zatímco maximalismus teritoriálních požadavků konce 30. let měl jistou svébytnou logiku v kontextu agonie milionů východoevropských Židů, stejná hesla působila bizarně
v geopolitické realitě zapříčiněné druhou světovou válkou, a to i na sionistické poměry. Taktéž
fungování vnitřních mechanismů jednotlivých
formací nevykazovalo příliš prvků kontinuity
a organizační sounáležitosti. Poněkud paradoxně výtvor z roku 1965 (Gachal) připomínal
40
LIDÉ A DĚJINY/NOVÝ ORIENT 69/2014/1
původní ideu RU více nežli formace ze 40. let,
ačkoliv právě ony odvozovaly svůj původ od Žabotinského. Nezpochybnitelným pojítkem nejrůznějších seskupení 20. až 60. let minulého
století tak zůstala především nenaplněná aspirace na vedoucí úlohu nejprve v sionismu, následně v nezávislém izraelském státu.
Archivy
Central Zionist Archives, Jeruzalém
Jabotinsky Institute, Tel Aviv
The National Archives, Kew
Dobová periodika
a publikované prameny
Gadegel [Vlajka], Harbin
ha-Maškif [Pozorovatel], Tel Aviv
Nasz Przegląd, Varšava
Rassvět, Berlín/Paříž
Basic Principles of Revisionism. Londýn, The Union of Zionists-Revisionists, 1929.
Protokoll der III. Weltkonferenz der Union der ZionistenRevisionisten. Paříž, Zentralbüro der Union der ZionistenRevisionisten, 1929.
Použitá literatura
Goldstein, Amir: “We Have a Rendezvous With Destiny”
– The Rise and Fall of the Liberal Alternative. Israel Studies
16/1 (2011), s. 26––52.
Heller, Joseph: The Stern Gang: Ideology, Politics and Terror, 1940––1949. London, Frank Cass, 1995.
—: The Birth of Israel, 1945––1949: Ben-Gurion and His
Critics. Gainesville, University Press of Florida, 2000.
Lochery, Neill: Loaded Dice: The Foreign Office and Israel.
London, Continuum, 2007.
Markovitzky, Yaacov: Ha-mfaked: Menachem Begin
ke-manhig šel irgun gerila ironit [Velitel: Menachem Begin
jako vůdce městské guerillové organizace]. Jeruzalém,
Karmel, 2012.
Medding, Peter: The Founding of Israeli Democracy,
1948––1967. Oxford, Oxford University Press, 1990.
Shapiro, Yonathan: The Road to Power: Herut Party in
Israel. New York, State University of New York Press, 1991.
Shavit, Yaacov: Jabotinsky and the Revisionist Movement,
1925––1948. London, Frank Cass, 1988.
Shindler, Colin: The Land beyond Promise: Israel, Likud and
the Zionist Dream. London, I. B. Tauris, 2002.
Weinbaum, Laurence: Marriage of Convenience: The New
Zionist Organisation and the Polish Government,
1936––1939. New York, Columbia University Press, 1993.
Weitz, Yehiam: Mi-machteret lochemet le-miflaga politit:
ha-hakama šel tnuat ha-Cherut, 1947––1949 [Od bojového
podzemního hnutí k politické straně: založení hnutí
Cherut, 1947—1949]. Beerševa, Hocaat ha-sfarim šel universitat Ben Gurjon ba-Negev, 2002.
—: The Road to the “Upheaval”: A Capsule History of the
Herut Movement, 1948—1977. Israel Studies 10/3 (2005),
s. 54—86.
Yanai, Nathan: Party Leadership in Israel: Maintenance and
Change. Ramat Gan, Israel University Press, 1981.
NO 1-14:Sestava 1
3.4.2014
20:26
Stránka 41
Abstract
Metamorphoses of the Israeli right: From
the Revisionist Union to the constitution of
the Gahal, 1925–1965
At first glance, the Israeli right might be regarded as a sort of monolith. Characterized by intransigence vis-à-vis the great powers (initially
the British) and the Arabs alike and with iconic
strongmen at the helm, both the post-independence Herut party and its interwar predecessor(s) clearly demonstrated to the outside
world what Zionist maximalism stood for, particularly in terms of its political and territorial demands. On a closer look, however, many of the
sought after parallels between the interwar Zionist right and the post-independence Israeli
right are more imagined than real. In fact, not
only were the particular groupings made up of
different sets of players (often in opposition to
each other), but their very worldviews differed,
sometimes fundamentally. After all, the paramilitary groups from which the Israeli right developed had self-distanced themselves from
any sort of reliance on political means or inter
national guarantees, rejecting the very notions
which had stood at the core of interwar Revisionism, the alleged forefather of the Israeli right.
PhDr. Jan Zouplna, Ph.D. (* 1977) se zabývá
tématikou moderních židovských dějin se zvláštním zaměřením na dějiny státu Izrael v širším
kontextu soudobých dějin Blízkého východu,
dále pak sionismem a židovským nacionalismem. V Orientálním ústavu AV ČR, kde pracuje od roku 2003, působí v současnosti jako
vědecký pracovník. Absolvoval řadu studijních
a badatelských pobytů v Izraeli, Velké Británii
a Polsku, je členem několika mezinárodních vědeckých asociací (EAJS, EAIS). Studie věnované
meziválečnému sionistickému hnutí publikoval
v prestižních impaktovaných časopisech (Journal of Israeli History, Middle Eastern Studies,
Israel Affairs). Jeho monografie Od jišuvu k Izraeli (Libri, 2007) získala dvě domácí ocenění.
V letech 2005–2011 také působil jako výkonný
redaktor mezinárodního recenzovaného časopisu Archiv orientální.
Nový Orient on-line!
všechna čísla vydaná od r. 2005 jsou dostupná na internetu
ODBORNÝ
ČTVRTLETNÍ
K
O R I E N TÁ L N Í
HO
Ú S TAV U AV Č
R
ROČNÍK 68/
2 013
4
CENA 68 KČ
• čtěte časopis na čtečce, tabletu nebo počítači
• možnost čtení on-line nebo stažení ve formátu pdf a tisku
libovolných stran
• ceny elektronického vydání jsou o 50–60 % nižší než ceny
vydání papírového
https://cs.publero.com/title/novy-orient
NOVÝ ORIENT 69/2014/1/LIDÉ A DĚJINY
41