Sborník k nahlédnutí (stažení) / Collection to insight

Sborník k nahlédnutí (stažení) / Collection to insight

VÝSTAVA / EXHIBITION - MOSTY MEZI NÁMI
SBORNÍK / COLLECTION
V rámci projektu vzniklo mnoho drobnějších i větších literárních prací, jako
jsou deníkové záznamy, postřehy z cest, vyprávění, básně a i odbornější
pojednání o navštívených památkách.
Lot of minor and major literary works were created for the project. Namely
diary entries, observations from trips, storytelling, poetry and also essays
about the visited monuments.
Gymnázium
Na Vítězné pláni
Praha 4
Věnováno
Komménu
16.8.1943
2
Úvod
Sborník je naše společná práce. Každý jsme do něj přispěli, někdo
menším, někdo větším dílem, ale dohromady vznikl soubor textů, který
vypráví, co jsme všechno stihli za dva roky zažít, zjistit a objevit.
Zahrnuje cestu a pobyt řeckých studentů v Praze, naši návštěvu u nich
doma, a naše cestování po celém řeckém kraji. Zážitků nebylo málo,
a mnohdy bylo těžké popsat slovy, jak moc jsme si to užili, kolik legrace
jsme s Řeky zažili, a jak jsme objevovali různé životy.
Řecko nás okouzlilo svou přírodou - vysokými horami, ledovými
řekami, průhledným mořem. Stejně tak jsme byli fascinováni velkým
množstvím různých antických památek a sbírek nálezů. Ke každému
jsme se dozvěděli tolik informací, že jsme si mohli představit, jak to
dříve doopravdy vypadalo. Dalším krásným objevem však byl život
v horách. Řečtí studenti a jejich rodiče se o nás starali s obrovskou
péčí.
Dalším krásným objevem pro nás byl život vysoko v horách,
ve vesnici Diasello, kde jsme pobývali v rodinách, které se o nás starali
s obrovskou péčí. A nejen ony – pečovala o nás doslova celá vesnice.
Nepoznávali jsme ale jen veselé části života. Sborník je věnován
vesnici Komméno, kterou postihl tragický osud za druhé světové války,
a o jejímž osudu tuší ve světě jen málokdo.
Jsme rádi, že s Vámi můžeme sdílet naše nové znalosti, jak ty
hezké, tak ty smutnější. Málokomu se totiž dnes naskytne možnost
poznat tyto stránky Řecka a jeho kultury. A my jsme za tuto možnost
velmi vděční.
3
4
Obsah
/Útržky z deníčků
Řekové v Čechách
Češi v Řecku
7
7
11
/Povídky a úvahy
19
/Básnické texty
/Články
27
41
Byzantské chrámové umění
a architektura
42
Historie Ambrakie
48
Mosty
50
Mosty mezi námi
56
Orraon
58
Oděv ve starověkém Řecku
62
Muzeum v Artě
64
/Komméno
67
5
6
/Útržky z deníčků
/2.-6. dubna 2013
Řekové v Čechách
7
Viktor Šebo
Deníček jednoho nepořádného studenta
2. dubna
Řekové jsou zde! Byli jsme odvoláni ze školy a houfně jsme vyrazili
přebrat své nastávající přátele, kteří zrovna z letiště putovali do centra
Prahy.
Setkali jsme se na Muzeu, následovalo krátké uvítání, a potom
už rychle každý popadl svého studenta a ujížděl jej celého strhaného
z náročné pouti uložit k sobě domů.(můj se jmenuje Babis?) Nic víc
se dnes nezvládne.
3. dubna
...Večer jsme šli na karaoke, Řekové se projevili podle své
přirozenosti, a tak jsme poměrně dlouho do noci zpívali a konzumovali.
Po skupinkách i sólově. Jen tak dál.
4. dubna
...Když jsem po značném úsilí vypáčil zkratkovité informace, byly
v souhrnu pozitivní. Výtky se týkaly pouze kuchyně, jež se jeví býti
nezvyklá, potažmo nestravitelná. Snad neumřou hlady.
5. dubna
...Řekové spolu pořád někam vyráží, skoro se zdá, že je z Prahy
nejvíce zajímají kavárny a McDonaldy...
6. -7. duben – víkend – volno
Mého Řeka více než mnou nabízený program zaujala konkurenční
nabídka, zúčastnit se „dřevácké“ bitvy – LARPU. Přidružil se tak
ke skupince, pod ochrannými křídly Kristiána a spolu vyrazili posílit
řady armády dobra do Klánovických hvozdů.
Já mám volno, nemůžu si stěžovat. Babis se vrátil špinavý
a všemožně poškrábaný. Zcela vyčerpán se okamžitě uložil, beze sprchy…
9. dubna
...Babis se měl zřejmě fajn, přišel domů, a dle svého zvyku se bez
velkých řečí proplížil do postele. Některé (všechny!) povahové rysy mého
hosta jsou mi záhadou. Zkoušeli jsme s ním mluvit snad deseti
světovými jazyky, ale v žádném z nich s námi nekomunikoval, drobných
úspěchů jsme dosáhli pouze s angličtinou. Není jasné, jestli Babis speaks
english nebo ne. Se mnou nemluví, ale jinak ostatním překládá…
8
10.dubna
Drážďany, konečně! První z plánovaných výletů je za námi a já
bych nejradši jen zapadl oblečený do peřin nebo třeba klidně i na zem,
takže jen stručně.
Cesta utekla rychle, průlet městem jsem skoro nezaregistroval,
a přesto utkvěla spousta dojmů, mezi nejsilnějšími otřesná novota daná
ponurou historií a Frauen Maria Kirche, jako jediná zrekonstruovaná
budova. Pro některé Řeky to byl vůbec první výlet do zahraničí, krom
České republiky. Byli entuziastičtí, bez přehánění! A teď spát!
12. dubna
Ani si nepamatuji, co všechno jsme dneska stihli, za pět hodin jsme
proletěli snad tucet muzeí, galerií a jiných z kulturního a historického
hlediska důležitých objektů… Kdyby se hlasovalo o tom
nejzajímavějším, můj hlas by dostal Belveder.
Družná nálada po cestě zpátky se zvrhla v hudební kompetici, já
s Kristiánem jsme si vedli dobře v souboji s duem Dimos - Giorgos
a ve finiši jsme triumfovali několikaterým opakováním irské písně
„What shall we do with a drunken sailor.“
13. dubna
Druhý a poslední víkend, dnes jsem vzal Babise a Kostase
na předtáborovou akci letního tábora, kam o prázdninách pojedu jako
vedoucí. Byl v Úněticích a bylo to tam super, snad si to užili i oni.
14. dubna
Dneska jsme naposledy výletovali. Vyrazili jsme na Karlštejn
a po prohlídce této středověké dominanty jsme v podhradí črtali.
Christina, která má otce Řeka a bydlí nedaleko, uspořádala následovně
hody...
15. dubna
Krásnější počasí jsme si ani nemohli přát. Po dvanácti dnech
pršava a pošmourna vysvitlo sluníčko a zalilo Prahu krásou a jasem.
Letní počasí se perfektně hodilo pro výlet na Petřín a pro procházku
po Praze.
Všichni jsme si náležitě užili panoramatické výhledy, a jen co jsme
se dosyta vynadívali na historii našeho města z ptačí perspektivy, vydali
jsme se pomalu na závěrečný rozlučkový oběd. Ten byl uspořádán
v jedné restauraci v centru. Ač byla kvalita restaurantu úměrná cenové
kategorii, jídlo jsme si v pospolité atmosféře stejně užili. Následovala
dlouhosáhlá výměna díku a jejich překladů a byl čas se znovu rozejít.
9
16. dubna
Je čas se pomalu rozloučit. Své Řeky tedy transportujeme na letiště
a tím se pro nás uzavírá jedna zajímavá etapa našeho příběhu.
Jsem zvědavý, jak to bude pokračovat.
10
/14.června –
7. července 2013
Češi v Řecku
11
Anička Bártová
16. června
Dneska jsme dojeli! Po dvou dnech cesty jsme tady. Ještě před
chvílí jsem se bála, jaké to bude, až my přijedeme k nim? Jaký bude její
dům? Rodiče? Teď už ležím ve velké posteli s růžovým povlečením
a světle narůžovělými polštáři.
Celý pokoj voní vanilkou a já si připadám tak strašně unavená!
Koukám se na dva plakáty Roberta Pattisoua a hlavou mi létají
myšlenky. A není jich pár. Většina věcí je tu jiná. Jsem jinde v jiném
prostředí a mám chuť všechno objevit a zjistit. Ale na to bude dost
času...
20. června
...Polomrtví jsme se vrátili po půl jedenácté domů. K večeři bylo
kuře s rýží a k tomu jsem ochutnala pravé řecké olivy. A páni! Úplně
jiné kafe! Něco tak skvělého, jako řecké olivy jsme jedla naposledy
odpoledne, když jsem ochutnala to sladké jídlo (baklavu).
21. června
(Lefkada)...Poté jsme jeli už konečně na pláž. A to panebože! Bylo
to úplně jiné! A pláž plná písku a kamínků! Neuvěřitelné! Koupali jsme
se, blbli jsme, byly i kohoutí zápasy. Takové typické vysněné odpoledne.
Být s kamarády u moře a blbnout...
22. června
(Svtaba v Artě) ...Nevěsta měla dlouhý krajkový závoj, stejně tak
i šaty. Muži, když přicházeli, zpívali tradiční řeckou písničku, uprostřed
byl svědek. Měli takové ty typické kalhoty s vyšívanými botami. Vážně
slušivé! No a nevěsta přicházela obklopena hudebníky, aby nebyla
vidět.
Při obřadu pak dostali víno a svázané zlaté korunky, jako symbol
toho, že jsou spojeni. Potom třikrát obešli stůl a bylo hotovo.
Jako výslužku jsme dostali baklavu, bonboniéru a nějakého medového
ježka, což je prý jakási specialita...
12
23. června
...Po skončení „tréninku“ jsme šli k Giorgosovi domů měl
pro nás připravenou večeři. Byla několikachodová a všechno bylo
typicky řecké jídlo, takže já jsem skákala radostí!
Nejprve kněz posvětil jídlo, a pak se začalo nosit na stůl. Nejprve
přišlo tzaziky, saláty, pita, horké brambory a olivy. Jako další chod bylo
tak strašně dobré ovčí maso, opět s pitou a podobně. No, to už nikdo
nemohl jídlo ani vidět. Jenomže my byli v Řecku... Takže zmrzlin
a s koláčem politým likérem. Bylo to příšerně sladké, ale stejně tak
i dobré! A já doufala v konec jídla ... No a na řadu přišel med ve včelích
plástvích...
24. června
...Pečené prase, chléb, víno. To by se u nás nikdy nestalo....
26. června
...Přišli jsme do takové příjemné restaurace, modře vymalovaná,
pěkně upravená! Byly závěrečné projevy, jídlo, tance. Já jsem byla
šťastná! Opravdu ano. Všichni byli. Téměř. Byla jsem v sedmém nebi,
ale čas utíkal a já jsem šla na procházku s Kostasem, Stellou
a Tomášem. Blbli jsme, schovávali jsme se, ale já jsem si pak uvědomila
jednu strašně důležitou věc... Já se s nima s Řekama, cítím mnohem
lépe, než s Čechama. Oni se nepřetvařéjí a jsou prostě šťastní. Já tu chci
bydlet, chci tu žít a chovat kozy! Stádo koz! A chci tu být se všema těma
super lidma! Prostě jo.
Křtiny
Minulý rok jsem v Řecku zůstávala o čtrnáct dní déle. Krásných,
nádherných a tak strašně rychlých čtrnáct dní, uteklo to jako voda.
Mám mnoho zážitků, ale jeden, který se ne každému poštěstí.
Byla jsem na křtinách.
Už od rána jednoho horkého červencového dne jsem se chystala
a říkala si, že si hlavně nesmím zapomenout vzít si šátek přes ramena.
Nebyla jsem si totiž jistá, jestli se smí být v kostele s nezakrytými
rameny. Představila jsem si tradiční český křest dítěte a bylo mi jasné,
že tak to probíhat rozhodně nebude. Už dva dny se totiž bavilo o tom,
kolik koz by bylo vhodné opéct, kolik kuřat a jak velké salátové mísy
budou připraveny.
Nemohla jsem dospat, říkala jsem si, že mám obrovské štěstí být
na něčem, co je v Česku čistě rodinná a příbuzenská záležitost. Podívala
jsem se do zrcadla, navoněla se, hodila si šátek přes ramena a šla jsem
k autu. Myslela jsem si, že pojedeme tak čtvrt hodiny, jelikož jsme pár
13
dní předtím byli v nedalekém kostelíku. Čtvrt hodina to doopravdy
nebyla, a tak jsem za tři minuty vstoupila na půdu kostela. Věděla jsem,
že jedeme pozdě, ale před kostelem bylo spousta lidí.
Řekla jsem si, že pozdě nejedeme a že nás zachránil volnější vztah Řeků
k času.
Nemůžu ani napsat, jak moc jsem se zmýlila. Nejenom že křest byl
v plném proudu, ale v kostele bylo dvakrát tolik lidí jako venku. Zůstala
jsem s podivem stát, ale to už jsem byla představena několika lidem,
které jsem vzorně pozdravila „kaliméra“. Odměnou mi byly polibky
na tváře.
Začala jsem sledovat proces, kvůli kterému jsme přijeli, a nemůžu
říct, že bych něčemu, co říkal kněz, rozuměla. Nejprve dítě, hnědovlasý
chlapec asi půlroční, nesli rodiče uličkou ke křtitelnici. Za celý obřad
se toto dělo asi pětkrát. Nevím, co se dělo hodinu předtím, ale myslím,
že jsem přišla včas na to nejdůležitější. Kněz mu nad křtitelnicí
několikrát namočil hlavičku, ruce i nožky. Tehdy
začal
budoucí
Nikolas křičet z plných plic a spolu s hustým vzduchem jsem v kostele
nevydržela a protlačila se davem lidí ven. Zajímalo by mě, jestli ho
nakonec do obrovské křtitelnice položili celého. Svědomí
mi ale nedovolilo venku zůstat, a tak jsem se tím stejným davem
protlačila zpět do kostela. To už se dítěti oblékalo oblečení šité pro tuto
příležitost, jemu na míru. Vypadalo to, že oblékání má Nikolas
skutečně rád. Poté ho někdo z obecenstva vzal a nesl uličkou zpět
k místu, kde stála velká křtitelnice. Kněz stále něco povídal a já pomalu
přestávala vnímat. Soustředila jsem se na to, kolik lidí si dítě
předávalo. Dovolila bych si říct, že kdokoli se octl v jeho blízkosti, mohl
si malého pochovat.
Z ničeho nic se lidé začali valit z kostela ven a já se nesla s davem.
Uf, byla jsem venku. To ale vůbec nebyl konec. Před kostelem jsme
vytvořili uličku, aby mohla rodina nově pokřtěného projít. Bylo to moc
pěkné. Na konec jsme dostali výslužku, že jsme dorazili a podělili
se o radost. Pogratulovala jsem malému Nikolasovi, vzala si zmrzlinu
a zdobený váček s bonbony a našla jsem rodinu, u které jsem bydlela.
Ti mi řekli, že můžu jít domů pěšky, jestli chci. Tuto šanci projít se jsem
neodmítla. Ještě před vesnicí byla slyšet hlasitá tradiční řecká hudba
a vonělo maso s dalšími dobrotami. Takovou slávu a hodování jsem
ještě nezažila. Přišlo mi to vážně vtipné, ale bohužel mi bylo jako hostu
zakázáno pomoc roznášet jídlo, dolévat pití, abych té mé, hostitelské
rodině pomohla. Bylo by to vskutku senzační. My mladí jsme byli
kolem druhé hodiny ranní zahnáni do postele, ale hudbu jsme slyšeli
ještě dlouho do noci. Tak takhle se slaví v Řecku, pomyslela jsem
si a nechala se houpavou hudbou uspat.
14
Julie Winterová
18. června
Za svůj život jsem navštívila již mnoho muzeí. Lhala bych, kdybych
tvrdila, že ne vždy mě něco zaujalo, ale lhala bych také, kdybych byla
vždy s návštěvou spokojená. Často se mi totiž stávalo, že při procházení
muzea jsem nevěděla, na co se zrovna dívám, a texty okolo byly příliš
dlouhé na to, abych měla chuť si je přečíst. Takže když jsem muzeum
opustila, už jsem si příliš nepamatovala, a stěží bych vám
reprodukovala, co jsem v muzeu viděla, nebo s čím to souviselo.
Názor, že nejlepší je si vše osahat, může platit, ale chápu, že při
vystavování řeckých nálezů to není dost možné. A i přesto se povedlo
muzeum zařídit tak, abych si mnohé odnesla, aby mi vystavené
předměty dávaly souvislosti mezi sebou, mezi městem, ve kterém jsem
nějaký čas strávila, a mezi životem každého z nás.
Tak například pohled na sbírku mincí, na první pohled vypadaly
všechny stejně, protože velikost byla okolo 1,5 centimetru v průměru,
ale při pohledu zblízka jsem zjistila, že se všechny liší, protože nesou
na sobě jiný znak, zřejmě podle místa, kde byly vyrobené. Muzeum,
ale vystavovalo pouze nálezy z Ambrakie. To mi ukázalo, že obchod
skutečně probíhal s různými kouty světa, a byl natolik vyspělý,
aby byly používány mince jako platidlo.
Jelikož mě zajímá hudba, nejen ta novodobá, zaujala mě vitrína
s hudebními nástroji. Přece jen, o takto starých nástrojích příliš
neslýchávám. Lyra, velikosti lidské paže, kde struny byly upevněné
na želví krunýř. Opravdu si neumím představit, jak to někoho mohlo
napadnout, ale nápadu si velice cením, a moc ráda bych slyšela zvuk
této lyry. Toho se opravdu nikdy nedočkám.
Další věc, která mi utkvěla v paměti, byl model domu v životní
velikosti. Nebyl obrovský, ale ani příliš malý. A měli již malou
keramickou vanu, v které se myli pomocí keramických váz. Mohla jsem
si představit, jak zde ženy vařily a praly, jak se česaly a upravovaly
si účesy s pomocí krásných spon, a jak používaly různé prostředky
pro péči o svůj vzhled. Opravdu jich neměly málo. I jak si děti hrály
na dvoře s kamínky, vymýšlely deskové hry, zatímco otec s ostatními
muži diskutoval na symposiu v místnosti, kam ženy přístup nikdy
neměly. Jaké to asi bylo, být ženou, která neví, co se odehrává za zdmi
jejího domu? Napadá mě spoustu dalších otázek ohledně života
15
v té době, ale díky muzeu v Artě jsem si jich dost mohla zodpovědět,
abych věděla, že jejich život nebyl tomu našemu až tak vzdálený,
jak by se mohlo na první pohled zdát. A za to jsem ráda.
Jak jsme jeli na ryby.
23. června
Jako každý den jsem se probudila do horkého rána. Nejeli jsme
však do Dialsella. Měli jsme volný den, na který nám rodina připravila
program. Těšila jsem se na klidný den, čekalo nás ale něco úplně
jiného.
Dobrodružství začalo, když náš „táta“, nastartoval traktor. K výletu
se nás sešlo víc, všichni jsme se naskládali na vozík a vyrazili jsme
prudkou štěrkovou cestou dolů. Táta s traktorem vytáčel zatáčky 180
stupňů a nemůžu říct, že by nevěděl, jak na to. Museli jsme se krčit
pod pavučinami nataženými přes cestu a s hrůzou jsme sledovali tlusté
černé pavouky, kteří se v nich vyhřívali. Z toho jsem byla, stejně jako
ostatní holky, dost vyděšená. To ale ještě nebylo to nejhorší.
Po výstupu z traktoru jsme se museli dostat k řece. Nebyla
to ovšem žádná cesta, nýbrž prodírání se houštím. Jít za někým vůbec
nepomohlo, porost byl hrozně hustý a navíc spousta rostlin měla trny
a to nepočítám množství hmyzu, se kterým jsme se pravděpodobně
setkali. Došli jsme k řece a šli jsme „po proudu“, ale proud to úplně
nebyl, protože v řece bylo málo vody. Pokračovali jsme k místu,
kde na jednom místě bylo dost vody na to, aby v ní ryby mohly plavat.
Já s holkami jsme si sedly na kameny a užívaly si chvíli klidu, zatímco
kluci vzali veliké kladivo a začali s ním bouchat do kamenů. To byl
jeden ze způsobů lovu ryb. Ryby byly omráčené ranami a když se
kámen, pod kterým se ryby schovávaly, nadzvedl, byly ryby na něm
přilepené, stačilo je hodit do kýble. Další věc, co kluci dělali, bylo
chytání krabů. To zkoušeli i kluci od nás, ale vypadalo to tak, že je krab
každou chvíli kousne. Všichni jsme ale obdivovali, jak na první pohled
neobvyklé způsoby dobře fungovaly. Potom nás čekala cesta zpátky.
S tím už mi nezbývá nic jiného, než vydržet všechna dobrodružství
a radovat se z neopakovatelného zážitku.
16
Monika Francová
17. června
Každý zná příběh Lidic, ale že existují takovéhle vesnice i jinde
ve světě jsem neměla tušení. Vesnice Komméno byla vypálena
německými vojáky po svatbě, na které se sešlo celé široké okolí.
Na každém z nás bylo vidět, jak se ho tenhle příběh dotkl, když přišel
pán, který celou tuto tragédii přežil, nemohli jsme jeho vyprávění vůbec
uvěřit...
18. června
…Po prohlídce v archeologickém muzeu v Artě, kdy nám paní
profesorka překládala, jsme každý dostali desky a tužku a vrhli jsme
se na kreslení. Každý si vybral jeden z mnoha archeologických nálezů
a črtal, profesorky nám radily, aby se výkresy stály za to. Jejich rady
nebyly marné, když vedení muzea vidělo naše umělecké výtvory, tak nás
vzalo do restaurátorských dílen, podívat se na opravu archeologických
nálezů, kam se za normálních okolností nesmí.
Velmi jsme si této prohlídky vážili a dávali bedlivý pozor na každý
krok, který při opravách dva tisíce let starých předmětů archaelogové
provádí...
19. června
Orraonu je jedna zvláštnost, kterou jsme si nemohli nechat ujít.
Nachází se zde dům zachovaný až do prvního patra a nabízí nám pohled
do života našich předků. Při prohlídce tohoto archeologického naleziště
jsme si mohli celý tento dům prohlídnout i zevnitř, kam se normálně
nesmí, a nechat tak naši fantazii pracovat na plné obrátky,
jak to asi tenkrát vypadalo...
21. června
Dalším archeologickým nalezištěm bylo město Nikopolis, které
se měnilo během staletí. Domy zde stojí od antiky, přežili dobu římskou
a během Byzancie v nich bylo vytvořeno mnoho mozaik, které se nám
do dnes dochovaly. Další nádherné místo, které nám pomohlo
v dotváření našich představ o životě v dobách minulých...
17
18
/Povídky a úvahy
19
František Kotačka
Athény
Když jsme z vyprahlé a stále stejné řecké krajiny vjeli mezi první
athénské budovy, bylo kolem poledne. Dálnici začaly lemovat
rozrůstající se řady pneuservisů, kanceláří druhořadých firem a domů,
u kterých si člověk nebyl jistý, jestli jsou rozestavěné nebo
polorozpadlé. Z billboardů a reklamních poutačů na nás stékala
pestrobarevná záplava řeckých znaků. Stačilo by si splést alfabetu
s arabštinou a laik by mohl nabýt dojmu, že je uprostřed nějaké
rozvojové africké země.
Jak jsme se blížili k centru, budovám začala přibývat poschodí,
z jejich oken zmizela vrstva prachu a suterénní prodejny sádrokartonu,
potrubí a podobných záležitostí nahradily luxusní módní butiky,
kavárny a prodejny gyrosu. Luxusní čtvrti pak střídaly čtvrti ne
nepodobné jižnímu Bronxu: na každém rohu alespoň jeden toulavý
pes, kočka, nebo ilegální prodejce. Každý dům byl obsypaný
obrovskými náložemi krabic klimatizace, jejichž bělostná barva
kontrastovala s oprýskanými hnědošedými fasádami.
Autobus nás vysadil v historickém centru Athén. Vyrazili jsme
po široké turistické třídě a za pár minut jsme stáli pod Akropolí. Byl to
impozantní pohled. Stoupali jsme výš a výš po mramorové cestě,
po které chodili už Řekové za dob Perikla. Prošli jsme kolem chrámu
Athény Niké, doprovázeni ostrým řeckým sluníčkem a strhujícím
výkladem paní profesorky.
Ten se ještě zdramatizoval při popisu stavitelského umu starých
Řeků, kteří za pouhých devět let postavili monumentální Parthenon,
a vygradoval na maximum, když paní profesorka fascinovaně
vyprávěla, jak v době nacistické okupace dva Řekové zdolali strž pod
Akropolí, sundali ze stožáru hákový kříž a nahradili ho modrobílou
řeckou vlajkou, která se nám přitom hrdě vzdouvala nad hlavami.
20
Za těch pár dní strávených v řeckém hlavním městě jsme toho stihli
ještě spoustu, ale já si budu Athény pamatovat – možná víc než kvůli
krásným památkám a muzeím – kvůli jejich atmosféře. Všechno tam
působilo klidně a spořádaně. I přes demonstrace, chaotický dopravní
systém a nebezpečné ulice po setmění se tu mohl člověk už po pár
hodinách cítit jako doma: dát si gyros nebo souvlaki, projít
se po okolí, sledovat téměř odevšad viditelnou Akropoli a obdivovat
tohle úžasné město – kolébku civilizace.
21
Viktor Šebo
Na cestě do říše mrtvých
Každý den v Řecku praskal ve švech, nabitý zážitky, zkušenostmi,
překvapeními... Snad vůbec nejvíce by se k tomuto popisu hodil
a sobota určená pro společné aktivity rodin a jejich hostů.
Naši dobrodinci si umanuli ukázat nám, vše, co dle jejich úsudku,
člověk má z Řecka vidět, než skoná. K smrti jsme ten den měli blízko
několikrát, horko, dusno, útlak, rychlost, nepozornost, na všechny tyto
aspekty cesty někdo mohl doplatit, ale nestalo se, a pro to,
co mi dovolili spatřit, bych si tryznu cesty dopřál i podruhé.
Naloženi ve vykuchané mini-dodávce Mitsubischi, jejímž nejlepším
letům kde byl konec, na třech původních sedadlech, dvou krabicích,
dvou na sobě ložených matracích a čtyřech rybářských stoličkách, jsme
se v počtu hlav třinácti vydali na pouť. V Artě jsme vysadili babičku,
čímž se podstatně zvýšily naše šance na přežití. Z Arty na Prevezu,
takový byl plán. Po čtyřiceti kilometrech serpentýn a horských silniček
nás čekala první zastávka.
Sjeli jsme ze silnice a mezi stromy prokličkovali až ke kraji útesu.
Před námi, o čtyřicet metrů níže, se rozprostíralo zrcadlo bohovsky
čistého otevřeného moře, ke kterému o kousek dál sbíhala točitá
stezička, jež končila na písečné pláži zátoky, velmi dobře schované,
před zraky projíždějících, vyčnívajícími skalisky. Ta se tyčila kol kolem
do dvou třetin kruhu, a tam, kde nechala vodu, aby mezi ně pronikla,
rostl z hladiny vprostřed zálivu osamělý, pět metrů vysoký, vyvřelý
balvan. Rozložili jsme své věci na písku a vyrazili jsme do křišťálově
průzračné vody. Byla teplá, po velmi zvolna se svažujícím, stále sypkém
dnu, bylo lze se dostat až do poloviny laguny a odsud již nebyl problém
doplavat sto metrů ke skále. Na tu jsme se vcelku bez problémů
vyškrábali a vzápětí letěla zpět do vody první těla. Za leteckých kreací
se z výšin řítili všichni svorně, i 150-ti kilový papás. Naše horkem
ztýraná těla dostala osvěžující rozhřešení a bylo nutno pokračovat
k dalšímu, tentokrát finálnímu, cíli cesty, pramenům mytické řeky
Acheron.
Po dalších kilometrech mírného přidušení a střečkování podvozku,
se celá posádka ve zdraví dokodrcala na místo určení. Vylezli jsme
z vozu v přírodě, kterou by člověk čekal spíše v tropických krajinách.
Obklopoval nás bujarý porost. S ledničkou plnou dobrot jsme
22
se prodrali k cestičce na břehu Acheronu. Ten se při nevelké hloubce
zmítal v korytě v kyprých peřejích a svou čistotou ještě mnohokrát
překonal předcházející moře.
První vyrazili řečtí přátelé, co vkročili do vody, už se třásli zimou
a to se do nich svými paprsky opíralo pravé polední sluníčko. Nic není
zdarma, první kroky v tekutém ledu byly podobny očistci, ale jen
se člověk oprostil počátečního šoku, byl schopen alespoň velmi
pozvolného přesunu proti proudu. A veškerá námaha či strádání byla
stonásobně oplacena. Po drobných oblázcích a proti silnému proudu
se člověk prodíral různě hlubokou vodou mezi dvacetimetrovými
skalisky za pablesků odražené záře. Na každých padesáti metrech bylo
vřídlo zcela čiré a dokonalé podzemní vody. Touto kouzelnou říčkou
jsme se vydali několik set metrů proti proudu, a když jsme se vraceli,
stačilo se v jistých pasážích prostě nechat unášet silným tokem.
Po návratu na místo, jen jsme oschli, přišlo na řadu pohostinství.
Rozložili jsme se na malé pasece a před očima krásné panorama, dali
jsme se do jídla. Až bylo poslední kuře spaseno a poslední tiropita vzala
za své, rozhodlo se po náročném a naditém dni o návratu domů.
23
Kristýna Loušová
Svatba
Během volného víkendu jsme od našich přátel dostali pozvání
na pravou nefalšovanou řeckou svatbu. Oblékli jsme se tedy
do slavnostních šatů a během sobotního parného odpoledne vyrazili
do kostela sv. Theodory v Artě, která už oplývala nádhernou
květinovou výzdobou. Před kostelem už čekalo shromážděné celé
široké příbuzenstvo. Nenápadně jsme se zařadili do davu a netrpělivě
vyhlíželi svatebčany. Jako první dorazil ženich, který spolu se svědky
tančil tradiční tanec a zpíval píseň. Po něm přišla nevěsta v průvodu
družiček, v krásných bílých šatech s dlouhým závojem.
Celý dav příbuzných a přátel stál před úkolem vejít
se do stísněného prostoru kostelíku, což nebylo vůbec jednoduché.
Nakonec se ale podařilo a tak jsme mohli i my přihlížet celému
složitému obřadu, během kterého bylo v síni zhruba o deset stupňů
více než venku a tak měli ženich i nevěsta každý svého osobního
ovívačce s velikým vějířem. V duchu jsme si myslím všichni přáli stejný
servis. Obřad samotný probíhal podle přísných liturgických pravidel,
zároveň byl ale velmi dojemný. Svědkové nad šťastným párem drželi
stuhou spojené korunky symbolizující spojení jejich životů. Po obřadu
se novomanželé vydali na hostinu špalírem příbuzných a přátel, kteří
z předem rozdaných pytlíčků rozhazovali nad jejich hlavami rýži.
Nakonec jsme dostali také pytlíčky s výslužkou, které obsahovaly
mandle obalované v cukru a tradiční krétské medové cukroví, o kterém
se říká, že kdo si ho dá pod polštář, do roka a do dne se provdá. Po roce
a dni můžu říct, že to není pravda.
24
Viktor Šebo
O horách, o Řecích, o řekách,
o dekách, a tak vůbec
Pobyt v miniaturní vesnici na severu Řecka, v horách.
Jak to asi bude vypadat? Jaký bude denní režim, budeme se moct
chovat jako doma nebo budou omezení? To byly otázky, které nám
vrtaly hlavou dlouho před odjezdem samotným. Na lodi jsme byli
seznámeni s některými specifiky vesnického života. Dostalo se nám
lekce o pohostinnosti a všechny nás uklidnilo neustálé ujišťování
o té pravé dobrosrdečnosti, již nám mělo být souzeno poznat.
Po putování autobusem a po zdlouhavé plavbě jsme konečně
dorazili do Igoumenitse, odkud jsme se již měli vydat za svými přáteli
do Diasella. Poslední úsek trasy uběhl velmi rychle a brzy došlo
na přátelské vítání a znovu k shledání. Jen co jsme si rozebrali
zavazadla, ujali se nás naši hostitelé a z ústředního Diasella nás svými
vozy rozvezli do menších okolních vísek, z nichž některé byly vzdáleny
až třicet kilometrů a sestávaly často pouze z několika stavení podél
cesty. Já a Bára s Julčou jsme byli představeni mohutnému muži
v černém rouchu, který až na 50-ti kilovou nadváhu zcela naplňoval mé
představy o antickém Diovi. Místo blesků však na všechny sesílal
oslňující úsměvy.
Naskládali jsme se do jeho vylepšeného Subaru, zahrnul nás salvou
brebentivých výrazů a odstartoval vesnickou rallye. Zatáčky vybíral
zásadně nejvýhodnější trasou a jeho ležérně opřený loket o volant
a zjevný nezájem o silniční provoz ukazoval na zkušeného motoborce,
silně věřícího člověka nebo suverénního sebevraha. Byl knězem
pravoslavné církve, druhá varianta byla zřejmě správná.
Když jsme se po štěrkovité silničce absurdního sklonu vyškrábali
k obydlí slumového zevnějšku, byli jsme na místě. Jen co se automobil
se škubnutím zastavil, už kolem něj tancovali tři psi a s radostným
halasem vítali svého pána. Štěkot a smýkání gum byly signálem pro
ostatní členy domácnosti, a tak se na tu novinku přišla podívat jedna
bezzubá babička, jedna maminka a dvě sestry. Babis nás doprovázel
už z místa srazu.
25
Po pravém řeckém přivítání, kdy se stisklo mnoho rukou a olíbalo
nespočet tváří, nás čekalo příjemné překvapení, jež nám připravily
velmi útulné útroby našeho dočasného domova. Po krátké prohlídce
jsme byli pozváni do obývacího pokoje, zde nám byly předloženy
chutné tradiční pokrmy a trocha domácího tsipoura na okoštování.
Následoval klidný a pokojný spánek prosycený zvláštní atmosférou
neznámého. A jak dnes vím, v příštích 14-ti dnech na nás čekala velká
dobrodružství.
26
/Básnické texty
27
Viktor Šebo
K večeru, když do tmy moře šumí,
rád přisednu, poslouchám přerývavý dech.
K večeru, jak fantazie umí,
rád přemýšlím, rád vzdávám se
všeho a všech.
Kdy oceán se umírní i myšlenky sesednou,
až zmizí luna půlnoční, znova se k bouři vzedmou.
Však tuši černou noc má moc
a strach se s klidem pere,
proto přátelé dobrou noc,
mne únava již bere.
28
Julie Winterová
O řeckém jídle
O řeckém jídle
Těžko se píše.
Slova vůbec nezvládají
Skvělých chutí vystižení.
Stejně vám teď předvedu
jednu super hostinu
kterou pro nás připravila
jedna řecká rodina.
Na stole už s příchodem
bílé misky naleznem.
A v nich čerstvé tzatziki
na nich leží olivy.
S chutí jsme si na chleby
velké porce nandali.
Mamka potom donesla
obrovskou porci masa.
Na výběr tu bylo mas
opravdu mnoho.
K masu ještě brambory,
do hněda opečený.
Před večeří byly holky
ve skleníku na trhání.
Natrhaly papriky,
rajčata a okurky.
Z nich pak s fetou a olejem,
s cibulí a octem
řecký salát přinesou sem.
29
Když už nikdo nemůže,
mamka sklidí talíře.
Však ani chvíli
stůl nezůstane prázdný.
Protože hned vzápětí
na stole se objeví
sladká jako včelí med
chalva hnědá na pohled.
Naše břicha nebyla
nikdy tak spokojená.
Mamka se též usmívá,
že nás tak pohostila.
Dnes jsme skvěle poznali,
co řecká kuchyně obnáší.
30
Kristián Vitovský
Řecko
Krásko!
Ty drsná krásko!
Spálíš mě, hoříš,
plápoláš a tancuješ,
tancuješ ve větru,
tancuješ v mrazu,
ale nejkrásnější jsi, když se rozžehneš.
Zářící blesk
a všichni, kdo tě spatří,
ztratí navždy klid.
Hrabě šílel
Pro jednu bláznivou holku,
kvůli které jsem se naučil hrát džez
toulat se po nocích nebýt spokojený nemít klid.
Tak já teď plaše
budu zuřit pro tebe.
31
Anička Bártová
Letní lásky
Sedím tu u moře
a zkouším psát.
Přemýšlím o tom,
který měl mě rád.
Jak jsme spolu stáli
na sebe se smáli
spolu se bavili
a přitom věděli,
že přijde čas loučení
se slzami v oku
dlouhý čas odloučení
v podobě jen roku.
V Řecku jiný čas se měří!
V Řecku lidé v boha věří!
V Řecku zvyky své si střeží!
Seznámení s rodinou
probíhalo hladce.
„Snad nestojí o jinou!“,
říkala jsem vratce.
V přenádherné zemi
měla jsem čest být
ani rychlé změny
nestihly mi vzít
ty nejhezčí vzpomínky,
které v srdci mám,
jsou složeny jak kamínky,
jež navždy uchovám.
V Řecku jiný čas se měří!
V Řecku lidé v boha věří!
V Řecku zvyky své si střeží!
32
Kristián Vitovský
Veleóda delphská
V Delphách v putyce u Apollóna,
babka v hrnci kvílí,
výš a výš pěna,
kněžourů kolem nadšení sílí.
Ježibába vlasem řídkým, mastným
máchá zuřivě,
„Už nemůže!“ přidává síru otčím.
Baba strhla hadr hanlivě.
Pantáta bíják před barákem čekaje,
už napětím šílí,
skrz sloupy poslouchaje,
kdy „futurbába“ konečně dokvílí.
Hrdina uslyšel poslední vřísk,
cucnul si cipura, dveří poslední třísk!
Otevírá se ta plynová komora!
Vyběhl mužík zdravě zelený,
vysoký hlásek,
třemi prostěradly halený.
Zvedl ruku plnou kostí trosek.
„Píšťalkářů bijec s tebou reku,
prý máš v hlavě blechu.
Pýthie kvůli ní sebou sekla,
včas však odpověď vyhrkla!“
A tak to chodí u Apollóna,
jednou i dvakrát za týden,
vždyť každý miluje svůj delphský sen!
33
Christina Klisari
Orraon
Orraon, Orraon,
opravdu je to on!
Lidé zapomněli,
domy osiřely.
Po letech dlouhých
a troskách pouhých
do města zavítá
studentská elita.
Studenti čeští,
hlava jim třeští
a z toho vedra
potí se bedra.
Na ochranu klobouky,
bohužel ne před brouky.
Hmyzu jsou tu spousty
a k svačině tousty.
Tekutiny dochází,
jak tak městem prochází.
Cisterna je prázdná,
voda nikde žádná.
Státních staveb torza,
skákat jako koza
po zbylých kamenech,
historických pramenech.
Po té malé zídce
dojdeme k vyhlídce
a tohle to místo holé
nazývá se akropole.
Nahlédnout do údolí
jen z povzdálí dovolí,
spadli bychom dolů,
jako banda volů.
34
Požadavky neminou
vyfotit se s krajinou.
Zamíříme s pílí
k poslednímu cíli.
Cestou malou želvičku
obdivujem chviličku.
A pak dorazíme k tomu
slavnému řeckému domu.
Zachovaný překvapivě,
paní profesorka živě
s povolením k vstupu
vede naší tlupu.
Jedinečná příležitost
nemůže nepřinést radost.
Tak my všichni s volností
procházíme místnosti.
A v atriu na závěr
společně se vyfotíme,
nabereme známý směr,
k autobusu vyrazíme.
Tak jsme my, ty, on
poznali Orraon!
35
Kristián Vitovský
Pár tisíc miliónů nám divnejch světel
slyším je slyším bijou jim srdce
ostrá světla. Hoří společně
ty pomalé plamínky cigaret starých mužů
babičky sedící na verandách
tam kde asi žily celý život.
A mladí snící o životě tam
tam v těch drkotajících městech na severu.
A my snící být staří a v klidu zde.
Železné přilby a meče už zahodili
stále bojují.
Rád sleduji je dohromady.
To velké žhavé slunce
padá uhel.
Ráno ho vánky odpět rozžehnou
spálí další den.
36
Viktor Šebo
Ve vína klíně, necítím, cikády řvou a hvězdy padají.
Τι θέλεις? Για τι? Lež klidně a dívej se,
jak hvězdy padají, hvězdy, když padají nad starou Helénou a ty víš, víš,
že cíl už neminou, neminou, nemají, více jej neznají.
Až ve chvíli poslední, opačné polední, nad námi vzplanou, jsa božskou
manou,
duši nám očistí, naplní, nablyští.
A proto lež klidně nevstávej.
37
Vladimír Mryščuk
Malujeme, pokoušíme naši fantazii,
hledáme správná zobrazení představ našich.
Nalézáme je v barvách, linkách,
které se snažíme vést jemně a přesně.
Cítíme strach z porušení trasy štětce
či pera, avšak nad bázní s přehledem vítězíme.
Nanášíme další vrstvy, dolaďujeme.
Výsledek je strhující, dokonalý,
téměř nedosažitelný.
38
Zuzana Zemanová
Moře je slané
a velmi nás klame
Nás slaná voda zahubí
Ryby však zachrání
před smrtí hrozivou
v hlubině se skryjou
39
40
/Články
41
Kristýna Loušová
Byzantské chrámové umění a architektura
BYZANTSKÉ CHRÁMOVÉ UMĚNÍ
Kořeny byzantského umění jsou spjaty s tradicí křesťanství, které
se od svých počátků šířilo po celé Římské říši (v roce 380 n. l. bylo
křesťanství prohlášeno za státní náboženství ediktem císaře
Theodosia). V roce 330 n. l. byla založena Konstantinopol, jejíž význam
rostl až do rozpadu Západořímské říše po nájezdech barbarských
kmenů, kdy se z ní stalo politické, ekonomické i kulturní centrum
celého Středomoří. V této době byla už silně ovlivněna proudy
z Mezopotámie, Sásánovské říše, helénismem a parthským uměním.
Byzantská teokracie ovlivňující celou kulturu spojovala církevní
umění s dvorským, jelikož císař potřeboval potvrdit přímý původ své
moci u Boha, který mu ji uděloval. Z pověření císaře vznikaly
nejmonumentálnější stavby byzantské církevní architektury jako
bazilika Hagia Irene a Hagia Sofia v Konstantinopoli, kostel San Vitale
v Ravenně, klášter sv. Kateřiny na Sinaji nebo bazilika sv. Demetria
v Soluni.
Díky spojení se dvorem vzkvétala kultura především
v Konstantinopoli, ale během křižácké okupace města počínající v roce
1204 se zde vývoj byzantského umění zastavil na 50 let. Umělci, kteří
se zde do té doby soustředili, následovali uprchlé členy císařské rodiny
do několika oblastí, především do Níkáje (sev. Turecko), Epeiru (sev.
Řecko) a do Trapezuntu (severových. Turecko), odkud pokračovali
v šíření svých dovedností.
Byzantské umění není však jen velkolepé umění císařského dvora –
je také uměním mnichů na Athosu, uměním srbských rolníků
přicházejících na mši do chrámu v Nerezi, uměním kyjevských
řemeslníků a benátských kupců.
42
BYZANTSKÁ CHRÁMOVÁ ARCHITEKTURA
První křesťané, mezi které patřili především chudí svobodní muži,
otroci nebo ženy, se scházeli v nenápadných domech (tzv. domus
ecclesiae), které jim věnovali zámožnější souvěrci. V domě byly strženy
některé zdi, aby se uvolnil hlavní prostor pro shromáždění,
a v oddělené místnosti se vytvořilo baptisterium. Například v raně
křesťanském shromaždišti v Dura Europos ze 3. století n. l. u Eufratu
byl nalezen dům s baptisteriem a nástěnnými malbami tzv. parthského
umění (tj. umění, které vzniklo příchodem helénismu do oblasti
Orientu). Některé vlivy, které zde můžeme pozorovat, později přešly
i do byzantského umění (důsledná frontalita, plošnost nebo spirituální
výraz tváří).
Později se základem byzantské i raně křesťanské chrámové
architektury stává bazilika, konkrétně orientovaná trojlodní bazilika
s vyvýšenou apsidou na východním konci. Bazilikální typ se udržel
po staletí, i když v jednotlivých oblastech tehdejšího křesťanského světa
lze vysledovat drobné rozdíly, například v umístění mřížky, která
oddělovala prostor pro kněžstvo, nebo v umístění ambony
(tedy vyvýšeného řečniště určeného ke čtení Písma). V samotné
Byzanci pak k bazilice přistupuje i klenba a kupole a apsida
na východním koncije uzavřena nejprve oponou, ze které později
vznikne pevná ikonostas. Někdy se také objevují tribuny
(tzv. matronea), které jsou určené pouze pro ženy. Vedle apsidy jsou
pak zbudovány místnosti důležité pro byzantskou liturgii (diakonikon
umístěné na jihu, kde se ukládaly kněžské ornáty, knihy a další věci
potřebné při obřadech, a prothesis na severu, kde se ukládaly nádoby
užívané knězem při přípravě Těla a Krve Páně). Jako pomocná budova
se pak u baziliky objevovalo například baptisterium neboli křtitelnice.
PŮDORYS
Typickým půdorysem byzantského kostela je kříž vepsaný
do čtverce. Biskup Meletios dal již roku 381 v Kaussié v Antiochii
postavit velké martyrion (tedy kostel, ve kterém jsou uloženy ostatky
mučedníka) s půdorysem řeckého kříže (všechny lodi byly tedy stejně
dlouhé) k poctě sv. Babyla, který byl umučen během vlády císaře Decia
(249 – 251). Základ tvořil středový čtverec o straně 15 metrů,
jehož čtyři pilíře byly spojeny obloukem (tetrapylon neboli čtyřbraní).
Každý z oblouků se otevíral do obdélníkové síně dlouhé 24 metrů.
Kupole byzantského chrámu tedy stojí nad průsečíkem čtyř stejně
dlouhých lodí. Východní loď je zakončena apsidou, západní
43
je zakončena předsíní (nartex). Vepsáním do čtverce v rozích vznikají
čtvercové prostory, které bývají zaklenuty a zajišťují tak stabilitu celé
budovy. Bývají více či méně odděleny od ostatního prostoru
a zastřešeny mohou být malými kupolemi. Menší kupole tedy nestojí
v ramenou kříže, ale mezi nimi, a tím se výrazněji uplatní hlavní
kupole.
Typ vepsaného kříže se objevuje nejvíce v 11. a 13. století; mezi
hlavní památky pak patří například Chrám Pantokratorův
v Konstantinopoli, klášter Hosios Lukas ve východním Řecku, kostel
Metropolis v Athénách nebo klášterní kostely na hoře Athos.
KUPOLE
Pro byzantskou chrámovou architekturu je charakteristické užívání
kupole. Způsob její stavby prošel složitým vývojem. Jako stavební
materiál se ponejvíce užívala cihla, ze které se snadno staví oblouk,
a díky své lehkosti je vhodná ke stavbě kupole.
Je-li kupole stavěna na válcovitém plášti ze silných zdí, není to takový
problém, jako postavit ji nad čtvercovou základnou, jak bylo obvyklé
v Byzanci. První pokusy se objevují již u tzv. marabut (hrobů světců),
které byly ze čtyř stran obloženy plochými kameny. Přes vzniklý čtverec
se položil další kámen tak, aby se utvořil osmiúhelník, na který se malá
kupole vystavěla snadno. Pokud se staví chrámová kupole, lze využít
klenutý oblouk, který se spojí s oběma stěnami nároží, a tím vznikne
tzv. tromp. Problém vzniká teprve, pokud chceme kupoli instalovat
ne nad plnými zdmi, ale nad čtyřmi oblouky, jelikož tlak způsobený
vahou kupole nesměřuje přímo dolů, ale šikmo do stran, a tím hrozí
rozvalení celé stavby.
Přelom v této otázce nastává s objevem pendativu (sférického
trojúhelníku). Ten nahradil trompy, jelikož jeho plocha tvoří část
kulové plochy, což usnadňuje stavbu kupole nad čtvercovou základnou.
Tlak kupole se tak rozkládá na vnější obvod oblouků a je jimi
i pendativy sváděn do rohových pilířů, které je proto nutné posílit. Pilíř
se proto pokládá za nároží dvou na sebe kolmých zdí, a tím vznikají
čtyři lodi, jež tvoří ramena kříže vycházejícího ze středového pilíře.
Lodi jsou zaklenuty, zdi zesíleny pilíři a klenby zesíleny oblouky.
Tím se tlak neutralizuje. Klenuté lodi je ovšem také možno nahradit
apsidami, čímž tlak pilířů přebírá půlválcový plášť a horní část apsidy
(koncha).
44
HAGIA SOFIA V KONSTANTINOPOLI
Chrám Hagia Sofia v Konstantinopoli postavili Anthemios z Thralu
a Isidoros z Milétu na pokyn císaře Justiniána I. (527 – 565),
který toužil překonat nejvýstavnější stavby té doby. Říká se,
že po dokončení chrámu do jeho vnitřku zavolal: „Šalamoune,
já jsem tě pokořil!“
Anthemios a Isidoros stanuli před úkolem vystavět kupoli
o průměru 25 metrů a zakotvit ji pouze na čtyřech pilířích. Jako základ
zvolili bazilikální obdélník, jehož délka se rovná dvojnásobku šířky.
V jeho podélné ose pak hlavní kupoli podpíraly dvě menší půlkupole,
z nichž se každá sama opírala o tři ještě menší půlkupole. Dvě z těchto
půlkupolí spočívaly na dvou pořadních arkádách s drobnými sloupy
a východní, která tvořila apsidu basiliky, byla uzavřena prolomenými
okny. Západní konchu pak nahrazoval obrovský portál ke vstupu
z nartexu.
IKONOSTAS
Každému byzantskému chrámu dominuje bohatě zdobený
ikonostas, tedy stěna se třemi průchody, která odděluje presbyterium
určené pouze pro kněze od hlavní lodi. Dříve býval často mramorový
nebo dřevěný, do dnešní doby se jich ale nezachovalo mnoho. Pořadí
ikon v jednotlivých řadách ikonostasu má také svůj přesný řád.
Nejdůležitější je spodní část, kde se po pravé straně nachází ikona
Krista, po levé straně pak ikona Panny Marie a vedle ikona Jana
Křtitele, často doplněná ikonou světce, kterému je daný chrám
zasvěcen. V horní části ikonostasu se nachází ikona s výjevem Poslední
večeře Páně, ikona Panny Marie s Dítětem, starozákonní proroci,
novozákonní světci a ikona s výjevem Zmrtvýchvstání. Na vrcholku
ikonostasu pak stojí kříž a tabulky Desatera.
MALÍŘSTVÍ
Církevní malířství popisuje obrazem události počátků církve
a poučuje věřící o příbězích z Bible. Z tohoto důvodu nemají malíři
téměř žádnou tvůrčí svobodu, klérus určoval od počátků přísné
požadavky, aby ochránil pravověrnost námětů, a později se stanovila
přesná ikonografie, tedy přísně vymezený způsob zobrazení každého
45
námětu. Tento způsob byl velmi důležitý, jelikož zobrazení
nejvýznamnějších námětů (jako například křest Kristův, proměnění
Páně, sestoupení do pekel apod.) má přímo teologický význam.
V případě portrétů Krista a Panny Marie, zobrazení zázraků
nebo tzv. zázračných nerukotvorných obrazů se věřilo, že byly seslány
z nebes. Portrét Panny Marie podle legendy zhotovil sám sv. Lukáš,
a právě jeho zobrazování bylo nejortodoxnější. Na každé ikoně
tak můžeme rozpoznat týž, jemným zlatem lemovaný, okraj roušky
spadající na čelo, často i s vyšitými křížky. Obrazy svatých navíc v této
době nabývaly nadpřirozené moci, což se dosud týkalo jen ostatků.
Už v prvopočátcích raně křesťanského umění zřejmě existovaly
vzorníky námětů jako předchůdci ikonografie, které jsou doloženy
i v pohanském umění. Utvářely se speciální umělecké školy a technika
každého umělce nesla stopy jeho učitele.
NÁSTĚNNÉ MALBY
Byzantské malířství se realizuje pomocí čtyř technik: nástěnná
mozaika, freska, vosková malba ikon (malé ideální portréty
na dřevěných deskách) a knižní malba na pergamenu. Mísí se v něm
dva proudy: helénistický a orientální. V době helénismu se efektu
prostorové hloubky dosahovalo pomocí kontrastu světla a stínu
nebo odstupňováním barevných tónů; tvář postav vyjadřovala
spiritualitu, oděv reagoval na dopad světla a na pohyb a na pozadí
se objevovala masivní architektura nebo stromy jako jeho přirozená
součást. Orientální styl naopak svět zobrazoval ve dvou rozměrech,
prostor byl zrušen a nahrazovalo jej jednobarevné syté pozadí (modré
nebo zlaté). Postavy se změnily v řadu frontálních obrysů, oděv byl
plošný a jeho záhyby tvořila série geometrických čar. Obličej byl tvořen
silnými symetrickými liniemi a obličeji dominovaly veliké oči
zahleděné do dáli v rozjímavém soustředění. Oba tyto proudy
se později mísí, spojují se a střídají se.
Náměty i způsob jejich zpracování byly přesně stanovené. Andělé
si zachovávají stejná gesta, jejich roucha jsou zřasena stále stejným
způsobem, nemění se výrazy obličejů postav, opakují se asketické tváře
starců s vlnitými vousy a lysé lebky církevních učitelů s vysokým čelem.
Nejmonumentálnějším výjevem je bezpochyby hrozivý Kristus
Pantokrator (Všemohoucí), výjev z vrcholku kupole nebo z hlavní
apsidy. Býval obklopen archanděly a starozákonními proroky. V apsidě
potom trůnila Panna Maria s malým Ježíškem v náručí a kolem ní stáli
v kruhu apoštolové osvěcovaní příchodem ducha svatého.
46
V nikách pod kupolí pak bývaly výjevy Zvěstování, Narození,
Obětování v chrámu a Křtu Krista, v nartexu proti portálu
zase Ukřižování s Marií a sv. Janem pod křížem nebo Vzkříšení.
Na konci tribun se pak objevují výjevy Omývání nohou nebo Nevěřící
Tomáš.
Na klenbách a obloucích pak doplňuje cyklus historických
scén mnoho postav světců a biskupů. Ti jsou zobrazování frontálně,
oděni do stylisovaných plášťů nebo do upjatých chlamyd
(chlamys je krátký mužský plášť sepjatý na rameni sponou).
Během rané fáze Byzance byly některé materiály obyčejným
smrtelníkům zapovězeny. Například slonovina byla určena jen bohům
a králům, hedvábí pouze císařské rodině a stejně tak i purpur (barvivo).
Proto jsou Kristus a Panna Maria oděni do královských rouch a andělé
nosí oděv vysokých státních hodnostářů.
Výklad o byzantském umění před 9. stoletím je velmi obtížný,
jelikož celé jedno století bylo figurativní umění v klatbě (tzv.
ikonoklasmus neboli obrazoborectví). Během této temné kapitoly
východní kultury bylo zničeno nespočet památek, které jsou pro nás
nenávratně ztraceny. Kult obrazů byl obnoven až v roce 843 císařovnou
Theodorou.
MOZAIKA
Významnou součástí chrámové výzdoby byzantských kostelů
je mozaika. Jako materiál se používaly nepravidelné kostičky
z mramoru nebo keramiky, které se zasazovaly do cementové malty.
Na nástěnnou mozaiku se někdy používaly i skleněné kostičky
na modrém (později zlatém) pozadí, které vytvářelo světelný jas.
Poprvé byly zlaté destičky jako podklad použity v Ravenně (středisko
byzantské moci v Itálii).
U mozaiky, stejně jako v malířství, se uplatňuje princip frontality:
nos rozděluje tvář na symetrické poloviny a oči – hledící
s nemilosrdným pohledem na diváka – jsou veliké, zvýrazněné tmavým
obloukem obočí. V dynamických scénách jsou pak sice některé postavy
zobrazeny z profilu, ale i za chůze jsou většinou spíše en face.
47
Kristián Vitovský
HISTORIE AMBRAKIE
Oblast dnešní Arty je poprvé osídlena v 9. století př. n. l. kmeny
Athamnů, Kassopioů a Molossů a prvními kolonizátory. Kolem
r. 625 př. n. l. vyžene Gorgos, syn korintského tyrana Kypsela, kmen
Dryopů a opevní sídlo známé pod názvem Ambrakie, čímž zakládá
město. Ambrakie se brzy stává nejvýznamnější kolonií Korintu
v severozápadním Řecku. Od této chvíle až do 2. stol. př. n. l. má město
stále 100 000 obyvatel. Korint zažívá bouřlivý ekonomický vzrůst
a s ním vzkvétá i Ambrakie. Město je vystavěno do pravidelné
čtverhranné sítě obytných domů, má vyspělý kanalizační systém
a dlážděné hlavní ulice. Tzv. „ambrakidy“, boty zde vyráběné, se vyváží
do celého Řecka.
Ambrakia drží silné loďstvo. Do Salaminy (r. 480 př. n. l.) vysílá
7 lodí. Bitvy u Platají (r. 479 př. n. l.) se zúčastní 500 ambrakijských
hoplitů. V době Peloponéských válek se postaví na stranu Sparty
a pomáhá při porážce Athén. R. 426 př. n. l. je v bitvě u Olpů poraženo
3000 ambrakijských hoplitů Akarňany vedenými Démosthenem.
Později se postaví na stranu Athén proti Filipu II. Makedonskému,
avšak r. 338 př. n. l. je město dobyto a upadá pod makedonskou
nadvládu. Po smrti Filipa II. Makedonského se opět vymaňuje
z nadvlády, je však brzy znovu dobyto Alexandrem, synem Kassandra.
R. 295 př. n. l. věnují Makedonci oblast Ambrakia bratranci
Alexandra Velikého Pyrrhovi, který z města udělá centrum Epeiru
a celé své říše. Snaží se s nemalým úspěchem napodobit výboje
svého bratrance, ale směrem na západ. Pyrrhus je nechvalně známý
tzv. „Pyrrhovým vítězstvím“. Tento výraz naráží na bitvu u Auscula,
kde sice donutili římské vojsko na ústup, ale za cenu takových ztrát,
že – jak sám pak prohlásil – ještě jedno takové vítězství a byli
by zničeni. Za vlády Pyrrhovy oblast zažívá značný rozkvět, v okolí
vznikají nová sídla a vzkvétá umění.
Proti postupně rozpínající se římské nadvládě propuká
r. 189 př. n. l. ve městě vzpoura. Markus Fluvius město oblehne
a r. 187 př. n. l. se Ambrakia vzdá. Začíná rabování a bohatství města
je přesunuto do Říma. Celý Epeiros je nakonec podroben
až r. 146 př. n. l., Ambrakia je vypálena a jsou strženy hradby.
48
R. 31 př. n. l. vítězí Oktavián nad Markem Antoniem a Kleopatrou
v námořní bitvě u Actia. Na počest nechává vystavět na Epeiru nové
město pod názvem Nikopolis (město vítězství). Město je dostavěno
r. 29 př. n. l. a je do něj násilně přesunuto obyvatelstvo z celé oblasti
Ambrakie. Oblast upadá.
Ambrakia zaniká kolem roku 1000 po n. l., kdy je město
přejmenováno na Artu.
SLAVNÍ LIDÉ STAROVÉKÉ AMBRAKIE
V 6. stol. př. n. l. z oblasti pocházeli sochař Polystratos, hudebník
Epigonas, básník Epikratés a vítěz 96. olympijských her Leonfas.
PŮVOD JMÉNA
Jméno má kořeny už v době prvního osídlení oblasti, avšak přesný
význam není jasný.
Možná podle Ambraka, syna Thespóta, či podle Ambrakie, dcery
Melanea, krále Dryopů.
49
Helena Pavlíková
MOSTY
MOST V ARTĚ
Lokace: město Arta

Založen: za doby římské nadvlády

Dnešní podoba: přestavba za turecké nadvlády(cca 1602-1605)

Řeka: Arachthos

Typ: klenutý most pro pěší

Materiál: kámen

Výška: 12,5 m

Rozpětí: 130 m
Dlouhý kamenný most stojí jako symbol starověké Ambrakie,
dnešní Arty, podle některých kronikářů již 2000 let. Takové ohromné
časové rozpětí je dosti těžké uchopit, přesuňme se tedy raději
do středověku, přesněji do 13. století, kdy měl Michal II. údajně nechat
most přestavět. Za nejjistější období existence mostu můžeme označit
až období století 17., a z této doby pochází právě jeho nynější podoba.
Můžeme se jen dohadovat, ve kterém období byl most doopravdy
poprvé postaven, ale časové určení není pro tento most tak zásadní,
jako báje, která se pojí s jeho vznikem. Most v Artě se totiž řadí k těm
mostům, které se zdálo nemožné postavit, dokud za ně jejich stavitelé
nezaplatili strašlivou cenu.

BÁJ O ARTSKÉM MOSTĚ
Na pětačtyřicet kameníků se svými šedesáti učni se podílelo
na výstavbě velkolepého mostu přes řeku Arachthos ve městě Arta.
Pracovali úmorně přes celý den, avšak nadarmo – most se po slunce
západu pokaždé zřítil do řeky pod ním. Stavitelé naříkali a bědovali
nad marností svého úsilí, náhle však spatřili malého ptáčka,
který však nešvitořil ani necvrlikal, jako jiní jemu podobní, tento malý
opeřenec promluvil řečí stejnou, jakou hovořili lidé kolem něj.
50
Pravil: „Most nemůže stát, dokud mu nebude přinesena duše
živého člověka. K tomuto účelu však nepostačí žadný tulák, cizinec
či sirota, nýbrž jen a pouze překrásná žena hlavního stavitele,
ta, jež mu každého večera k mostu nosí chléb.
Zděšený stavitel ihned své ženě zprávu pošle, nechť se pomalu
obléká, nechť otálí a k mostu nespěchá, opeřený jeho rádce však ženu
k opaku nabádá, nechť se nezdržuje, nechť k mostu ihned pospíchá.
Když svého muže uvidí, hned se ptá, proč tak podivně se chová,
proč se neusmívá? Zedníci lží ji obelstí, namluví jí, že svatební prsten
do základů mostu spadl, nechť se po něm paní podívá.
Ta sestoupí níže a hlouběji, hledá, tápá a nic nenachází, když to však
chce těm nahoře ohlásiti, pouze malta a kamení shůry stanou
se jí odpovědí.
„Ach, já nešťastná, snad stejný osud má mě čekati, jako mé dvě
milé sestry? Jedna se stala součástí základů mostu přes řeku Dunaj,
druhá pak přes Eufrad, mám se snad já stát součástí toho artského?“
I chtěla proklít most, aby se otřásal ve svých základech a aby z něj
lidé padali jako seschlé podzimní listí ze stromu, ze strachu o osud
svého posledního sourozence však rozhodla se zlomit řetěz nenávisti
a kleteb sužujících její rod – změnila tedy svou kletbu v částečné
požehnání:
„Nechť se most neotřásá více, než pevné horské masivy, a nechť
každý, kdož spadne, znovu jako racek vzlétne bezpečně k výšinám.“
51
MOST PLAKAS
¨
¨
¨
¨
¨
¨
¨
¨
Lokace: pohoří Tzoumerka
Založen: 1860
Dnešní podoba: 1866
Řeka: Arachthos
Typ: klenutý most pro pěší
Materiál: kámen (na spojování údajně užito 20 000 vajec)
Výška: 20 m
Rozpětí: 40 m
Hluboko v severořeckém pohoří Tzoumerka nebyl kontakt
mezi jednotlivými vesnicemi vždy jednoduchý, obzvláště pak tam,
kde řeka Arachtos oddělovala řeckou část země od té turecké. Právě
proto několik tamějších vesnic v polovině 19. století spojilo své síly,
aby dalo vzniknout jedné z nejkrásnějších technických staveb jižní
Evropy.
Sláva však neměla dlouhého trvání, most se brzy zřítil, a i přestože
opravy byly ihned zahájeny, bohužel se minuly účinkem. Jak rychle
asi z místních obyvatel roku 1963 opadlo nadšení, když se most
toho samého dne, co měl být znovu zprovozněn, již podruhé neslavně
zřítil do hluboko pod ním plynoucí řeky Arachthos. Příští tři roky práce
však byly využity moudřeji, stavba byla předána do rukou stavitele
Kostase Beckase, kterému vděčíme za nynější podobu, která si s mnoha
jinými mosty doopravdy nezadá – mluvíme o nejvyšším klenutém
mostu v celém Řecku a pravděpodobně jednom z nejvyšších na celém
Balkánském poloostrově. Jeho příběh však pokračuje dále
i do modernější doby, za druhé světové války si most a jeho okolí totiž
zvolili za své útočiště řečtí partyzáni. Tato skutečnost však možná
přidala na slávě mostu, nikoliv však na jeho zevnějšku, neboť byl
během války bombardován Němci. Útok, který způsobil škody
na centrální části, most naštěstí přestál, a roku 1944 tak mohl posloužit
jako místo, kde se psaly dějiny – zde partyzáni podepsali mírovou
smlouvu.
SPOJENÍ, KTERÉ ROZDĚLOVALO
Most. Už jen to slovo samotné vlastně vzájemné propojení dvou
opačných věcí, překlenutí propasti ať už opravdové, nebo abstraktní
spojení dvou břehů nebo dvou nepřátel. Jak je tedy možné, že právě
mosty nad řekou Arachthos měly úplně opačný úděl?
52
Zářivě modré vody této řeky za období ottomanské nadvlády sloužily
právě jako ona pomyslná hranice mezi Řeky a Turky. Mohli bychom
sice namítnout, že právě přítomnost mostů nad touto řekou dokládá,
že spojení nadále existovalo, ale právě v tomto bodě pravý účel mostu
selhával. Hlavně most v Artě, již dlouho historicky ceněný prastarý
symbol, byl zároveň upomínkou onoho rozdělení města na dvě části,
neboť nejvyšší bod tohoto mostu byl považován za onu pevnou hranici,
kterou řeka spíše naznačovala a na mostě byla téměř zhmotněna.
Mohli bychom se domnívat, že tento smutný účel byl pro most
předznamenán již v tragické báji, která provází jeho vznik. Každý most
jako takový by měl sloužit k šťastnému propojení dvou břehů,
a pokud bylo už při jeho výstavbě, která bývala měla být veselou
událostí, nutno složit bolestnou oběť, snad to samo o sobě zpečetilo
budoucí osudy této stavby.
I přesto, že dnes stojí most hrdě v čistě řeckém městě jako důležitá
historická památka, pohled na jeho nestejně vysoké oblouky přece
jen připomínají tu část historie, kdy se naprosto příčil svému
původnímu údělu.
Most Plakas však můžeme naopak považovat za symbol
opětovného spojení. Řeka Arachthos i v pohoří Tzoumerka znamenala
předěl mezi řeckou a tureckou částí území, v období vzniku mostu však
již bylo Řecko samostatným státem. Obyvatelé horských vesnic
již nechtěli být navzájem odděleni hlubokými soutěskami, které zde
řeka vytvářela, a proto se rozhodli pro stavbu tohoto horského mostu.
Přestože to trvalo dohromady šest let, než se konečně podařilo propast
překlenout, a přestože most musel přestát nebezpečí bombardování,
stojí až dodnes jako úžasná ukázka lidské snahy o vzájemné spojení.
JAK JSME MOSTY POZNALI
ARTA
Artský most byla jedna z těch věcí, které nám byly vynachváleny
již od samého počátku naší velké řecké výpravy. Už prvního dne,
kdy jsme se vylodili na řecké pevnině a mířili skrze město Arta
do vesnice Diasello, jsme most spatřili ve světle brzkého večera, zlatě
ozářený slunečními paprsky nás už tenkrát nabádal k bližšímu
průzkumu. Časové a občas i tepelné podmínky způsobily, že se tato
návštěva musela několikrát odložit, o to více jsme se však mohli těšit,
až se po něm budeme moci projít. Ta příležitost se naskytla k večeru
53
dne, který jsme věnovali byzantským kostelům rozesetým po městě
Arta, a most se tak stal zajímavým zakončením našeho poznávání
tohoto města.
V dlouhé ulici, na kterou historický most navazuje, se zajímavě
mísí staré s novým. Světlé dlaždice pod starými domy zarostlými
břečťanem, které se střídají s novými vilkami, z jejichž zahrad padají
přes zeď záplavy kvetoucích keřů, nás pomalu zavedou
až k rozeklanému starému stromu, po jehož pravé straně se dlažba
pomalu zvedá a mění se v kamenný povrch mostu. Na stromě si hrající
děti a staří lidé sedící v kavárně nás líně pozorují, jak se nám
pod nohama zvedají oblé kameny, a my se dostáváme nad klidnou řeku
pod námi, která otevírá rovnou planinu lemovanou bílými kamínky,
na obzoru ohraničenou vzdáleným pohořím. Oblouky mostu se pod
námi nepravidelně zvedají, a z toho nejvyššího je dobře vidět
na druhou stranu, kde se v malém parku pod kulatými lampami
scházejí ti, co už poměrně dlouhý most přešli před námi. Tam je zpod
stínů stromů blízký výhled na v zapadajícím slunci teple zářící klenutý
most. Konečně blízko, konečně náš.
PLAKAS
Bylo to jednoho krásného slunečného dne. Slunečného dne?
Jaký smysl tato věta vlastně má? Každý den, který jsme strávili
v půvabné řecké krajině, byl dokonale krásný, teplý a projasněný
sluncem. Tak tedy začněme trochu jinak. Bylo to jednoho krásného
dne, ten den však byl krásný úplně jinak, než všechny ty dny před ním,
neboť jeho teplé sluneční paprsky se neodrážely od světlých ulic
řeckých měst, jeho modrá obloha nebyla nekonečně dlouhá, jako se zdá
být při pohledu z roviny.
Ten den byl krásný právě tím, že nebe bylo
rozkrájené mezi zelené vrcholky hor, slunce bylo teplé právě proto,
že nás hřálo jen na jednom z jejich úbočí. Byl to den, kdy jsme vyrazili
do pohoří Tzoumerka, které tvoří rozeklaný horizont za městem Arta
i vesnicí Diasello.
Od rozvalin města Orraon, přes horské vesnice s malebnými
kostely jsme se dostávali hlouběji a hlouběji do hor. Projížděli jsme
úzkými klikatými silnicemi a dech se nám tajil při pohledu na ohromný
horský masiv nad námi. Nejkrásnější pohled na nás však čekal dole
v údolí vytvořeném řekou Arachthos. Stačilo projít krátce po stezce
vedoucí pod stromy podél řeky a před námi se otevřel úchvatný pohled
na proud vody vinoucí se mezi rozeklanými horskými úbočími, shora
54
lemovaný vysokým obloukem mostu Plakas. Jeho velikost byla
závratná, jeho tvary však ladné a elegantní, pravidelná křivka oblouku
se zvedala obdivuhodně vysoko nad úzkou řekou. Zdálky most působí
spíše úzce a křehce, zblízka je však pevný a dost široký pro několik lidí
jdoucích vedle sebe. Nejzávratnější pocit však nastane ve chvíli,
kdy se člověk postaví přímo do jeho středu a zároveň nejvyššího bodu.
Výhled je okouzlující, voda blyštivě modrá a tak čistá, že i z té výše lze
rozeznat drobné kamínky na dně.
Ihned jsme tedy vyrazili pod most. Lépe řečeno těsně před něj,
protože nejenže by se nám pod mostem Plakas asi příliš pohodlně
nespalo, také by se z takového úhlu moc dobře nedal nakreslit.
A o to nám právě šlo, neboť takhle krásný výjev je příliš malebný,
než aby byl zaznamenán jen skrze objektivy našich fotoaparátů.
Každý jsme tedy vzali desky s papíry, barevné pastely, rozesadili
jsme se na kameny na břehu řeky a dali se do díla. Někteří si chladili
nohy průzračné vodě proudící před námi, někteří se do mělkého
proudu vydali dále, aby dokázali zaznamenat most ze zajímavějšího
úhlu. Den se nakláněl do své druhé poloviny, nálada byla lehce
ospalá avšak veskrze tvořivá, nad hlavou se nám houpalo listoví
stromů,
před námi zurčela řeka a na druhé straně mostu
se pár našich řeckých přátel rozhodlo prozkoumávat druhý břeh.
Tato inspirativní atmosféra dala vzniknout lepším i obyčejnějším
výtvarným dílům, každého z nás však duševně i tělesně uvolnila
po celodenním výletu. Nazpět jsme tedy neodjížděli jen s příjemnou
náladou, ale také s našimi mnohými výkresy úžasného horského mostu
Plakas.
55
Helena Pavlíková
Mosty mezi námi
MEZI KULTURAMI
Každý výměnný pobyt je ve své podstatě určité přemostění.
Přemostění propasti, která mezi vzdálenými národy existuje ať už kvůli
historickým konfliktům nebo kvůli povrchní ignoraci. Tato propast
nemusí spočívat nutně pouze v negativních pocitech, může se zakládat
i na bláznivém obdivu vůči nějaké jiné zemi. Neboť dokud se naše
vědomosti o jiném národě zakládají pouze na dohadech a obecně
rozšířených moudrech, nemůžeme se k němu nikdy doopravdy
přiblížit, tím méně jej plně pochopit.
Propast, která se klenula mezi námi, jakožto studenty pražského
gymnázia a našimi řeckými protějšky z horských vesnic, byla jaksepatří
hluboká. Ale o to víc bylo lákavé ji zkusit překlenout, vytvořit most
mezi dvěma vzdálenými břehy. Ten most mohl být zpočátku vratký
a nestabilní, představme si třeba visutý provazový můstek houpající
se nad propadlinou tvořenou vzájemnou vzdáleností jazykovou,
historickou, ale i zeměpisnou. Houpající můstek by doslova vystihoval
počáteční pocity nejistých českých i řeckých studentů při prvních
vzájemných setkání v Praze. Mezitím, co se však začínají osmělovat při
společných výletech a posezeními ať už v kavárnách nebo čajovnách,
se provazový most pomalu přeměnil na stabilní lávku, která dále čekala
už jen na další zpevňování. Toho se jí dostalo při našem příjezdu
do domovů našich nových řeckých přátel, kde jsme byli doslova vtaženi
do jejich tradic, radostí i strastí. Nejenom poznávání jejich rodin,
jejich okolí a jejich života, ale hlavně každodenní kontakt s našimi Řeky
umožnil vznik pevného mostu mezi našimi zeměmi. Tento most,
na kterém se vzájemně setkáváme a procházíme se společně na obou
březích, které spojuje, jistě překoná zub času stejně skálopevně,
jako tomu bylo u mostů v Artě a u obce Plakas.
MEZI LIDMI
Snad ta nejčastější propast, kterou musí každý z nás dennodenně
překonávat, je ta, která se rozprostírá mezi námi a lidmi kolem nás.
56
Zejména v evropských zemích jsme všichni vedeni k tomu býti jasně
vyhraněnou identitou, která se nenechává ničím nijak omezovat.
Ač je to jistě výborný způsob k sebepoznání, občas nám tyto vštípené
způsoby chování brání k pochopení druhého člověka. Jak jednoduché
je odsoudit nějaké chování jenom tím, že se užije oné fráze „Já bych…“
a dále se nepřemýšlí. V tomto ohledu mezi námi doopravdy existuje
propadlina podobná oné mezikulturní, třebaže v menším měřítku,
o to však více pro jednotlivce důležitější. Pokud totiž vypustíme z úst
ono odsuzující „bych“ při pohledu na konání druhého, nestavíme mezi
sebou naprosto žádné mosty, dokonce se ani nesnažíme položit
obhroublou kládu přes řeku. Když se snažíme představit se sama sebe
v situaci cizího, tak stojíme neustále na své straně řeky a nejenže se ani
nedíváme přes propast k druhému člověku, často si pouze stavíme
zatvrzele své imaginární hrady z písku zvané „Co bych kdybych“.
Někteří lidé se možná přece jen otočí přes rameno a spatří nějaké dění
na druhé straně u onoho člověka, ale obvykle se ani nenamáhají
zbystřit zrak a pozorně sledovat tamní dění, mnozí si prostě udělají
obrázek o realitě, kterou vidí z takové dálky, že ani nedovedou najisto
posoudit, zda se tam odehrává opravdový život či zda snad vidí
loutkové divadlo.
Ti lidé, kteří se odhodlají začít stavět lávku na druhý břeh, místo
aby tam svá slova vyřvávali či posílali kouřovými signály, kde je druhý
nemůže pochopit jinak, než naprosto zkresleně, budou mít ve většině
případů velice těžkou práci. Najít někoho, kdo je ochoten si začít stavět
most k nám ze své strany propasti není snadné, avšak ani nemožné.
Bohužel se často v půli práce zjistí, že jeden stavěl most kamenný,
zatímco druhý dřevěný, a tudíž není možné je spojit, nebo snad
dokonce oba začali stavět správně, ale až ke konci své práce zjistí,
že se nikdy nemohli uprostřed potkat, neboť každý začal stavět o pár
metrů jinde, než měl. Snad je to tím, že někteří lidé si dokonale nikdy
porozumět nedokážou, nebo snad tím, že nám nebyla dána ta správná
dávka porozumění, ale výstavba jednoho pevného mostu mezi dvěma
nebo i více lidmi je hledání občas i na celý život. Je tedy neuvěřitelné,
když zjistíme, že mezitím, co doma budujeme bezpočet nedokončených
mostů k různým lidem, jež známe již mnoho let, někde úplně jinde
v neznámu pak stačí zamávat přes propast, vzít do ruky materiál a most
se objeví málem jakoby sám od sebe. Některé takové mosty budujeme
sami, s některými nám pomáhají ti, kteří už po pevném mostu přešli na
náš břeh odjinud. Nikdy nepřestanu žasnout nad tím, jak rychle
jednoduše se objevil most mezi některými z nás a našimi řeckými
protějšky, a osobně si toho budu vždy hluboce cenit.
57
Monika Francová
Orraon
Orraon bylo malé město postavené na kopci v oblasti Epiru.
Je obklopeno ze tří stran nižšími kopci a na jihu se pod strmým srázem
rozprostírá úzké údolí, které bylo možné z města pozorovat
a kontrolovat tak obchodní stezku vedoucí mezi Ambrakií a Ioánninou.
Orraon byl vystavěn pravděpodobně ve 4. stol. př. n. l. a jeho půdorys
byl inspirován starověkým sídlem Ambrakie.
Na tomto archeologickém nalezišti se našel unikátní dům, který byl
zachovaný až do prvního patra a je odborníky nazván domem A.
Dům byl obýván od čtvrtého do prvního století př. n. l. , kdy
se obyvatelé museli přestěhovat do Nikopole.
Budova byla postavena z vápencových kvádrů, střecha byla pokryta
hliněnými dlaždicemi. Do domu se vstupovalo z jihovýchodní strany
dřevěnými dveřmi přímo do atria. Na jedné straně atria byla malá
sloupová předsíň, která v případě nepříznivého počasí poskytovala
obyvatelům úkryt.
Předsíň vedla do oiku, prostoru s ohništěm, kde rodina trávila
nejvíce času. Oikos neměl strop, místo něj měl vysoko zvednutou
střechu, kterou odcházel kouř z ohniště. Bylo zde nalezeno mnoho
předmětů, které dokazovaly různé aktivity obyvatel domu: například
rozbitý mlýnský kámen a střepy z hliněného nádobí nebo závaží
tkalcovského stavu. Tkaní v oiku mělo tu výhodu, že žena, která tkala,
mohla komunikovat jak s ženami v kuchyni, tak s ženami,
které pracovaly u ohniště.
V domě byla další místnost, která sloužila jako ložnice pro majitele
domu. Vedle této místnosti se nacházela koupelna s vanou (loutron)
a pith, který sloužil jako rezervoár vody. Podlaha koupelny byla
pokryta vodotěsnou omítkou; voda z vany odtékala pomocí
kanalizačního systému ven z domu.
58
HISTORIE
Orraon je poměrně málo prozkoumané archoelogické naleziště,
první vykopávky se zde konaly v roce 1972, kdy Iulia Vokotopulu
provedla výzkum v budově D (Δ). Vykopání a restaurace domu A (A)
začaly v roce 1976 v čele se Sotiriem Dakarisem, profesorem
z univerzity ve města Ioannina, a ve spolupráci s architekty Německého
Archeologického Institutu. Podle antických záznamů z Dodóny
z 2. až 4. stol. př. n. l. bylo toto archeologické naleziště identifikováno
jako město Orraon. Dále také nálezy z domu A umožnily archeologům
vytvořit bližší představu o životě v době 4. stol. př. n. l.
Město Orraon bylo postaveno v oblasti Epiru pro kontrolu
obchodní stezky mezi Ambrakií a Ioánninou. Hlavní úlohou tohoto
opevněného města bylo tedy střežení průsmyku vedoucího do centrální
části Epiru. Podle historika Títa Lívia byl Orraon jedno ze čtyř měst,
která se spojila, aby se vzepřela římským legiím v r. 168 př. n. l. Jejich
snaha byla ovšem neúspěšná a stála město zničení hradeb
až k základům. Osidlování ve městě pokračovalo až do založení
Nikopole Octaviánem Augustem po jehož vítězství v bitvě u Actia
v r. 31 př. n. l., byli občané donuceni k přesídlení do nového města
Nikopole.
V tomto malém městě se nacházelo více než 100 příbytků podle
vzoru nedaleké Ambrakie. Geometricky vystavěné ulice měly šíři
2,5 až 3,5 metru, aby se zde mohl pohodlně vejít povoz s koňmi.
Ve městě se nacházela cisterna, zajišťující vodu pro obyvatele, a také
správní budovy (např. dům D sloužil pro veřejné účely). Za hradbami ,
které mohly měřit i 3,5 metru, se nacházel hřbitov. Město bylo
chráněno až osmi obrannými věžemi a mohutnou vstupní bránou.
Postranní brány sloužily pro různé účely, např. východní brána vedla
do údolí dnešního Ammotopu, kde se nacházely zemědělsky
obdělávané plošiny sloužící obyvatelům Orraonu.
PROHLÍDKA
K Orraonu jsme dorazili autobusem v dopoledních hodinách
a sluníčko nám pražilo přímo na hlavy. U brány archeologického
naleziště na nás čekal jeden z místních obyvatel. Ukázalo
se, že je to učitel z vesničky Ammotopos ležící přímo pod Orraonem.
Celou skupinku zvědavců usadil do stínu stromů a začal vyprávět
o historii tohoto místa. Po podrobném seznámení se s touto oblastí nás
místní učitel provedl po archeologickém nalezišti a ukázal nám
jednotlivé výjimečnosti tohoto starověkého města.
59
I přes spalující sluneční paprsky jsme všichni byli ohromeni, na jak
krásném místě toto antické město leží. Nachází se mezi vysokými kopci
porostlými typickou řeckou zelení a všudypřítomnými olivovníky.
O kotníky se nám otíraly seschlé trsy travin během prohlídky rozvalin
obydlí řeckých předků. Zastavili jsme se u velké cisterny na vodu a byli
jsme ohromeni tím, jak dokonale měli tamější lidé vymyšlený svod
a úschovu vody na vrchu kopce. Prašná cesta nás dovedla k několika
stěnám starověkých domů, kde nám učitel vyprávěl o složitosti skládání
kamenů do sebe, aby se vytvořil původní vzhled budovy. Ukazoval nám
dochované kameny s otvory pro vložení trámů pro vytvoření krovů.
Vyprávěl nám o účelech jedné z administrativních budov a jejím zdobení,
které bylo propracovanější než u ostatních budov.
Když se šlo ještě kousek dál po rozpálené cestičce, objevil se před
vámi neuvěřitelně zachovalý dům. Jako první jsem si všimla tří sloupů
čnících mezi vysokými zdmi v této přes dva tisíce let staré budově.
Pro většinu z nás to byl jedinečný úkaz, který nám dokázal přiblížit, jak
domy vypadaly. Náš průvodce nás zasvětil do tehdejších zvyků
a způsobu života. Ukázal nám, kde ležela jaká místnost, a vyprávěl
o tom, co se v ní nacházelo. Všechny nás ohromila propracovanost
tehdejších nástrojů, které ulehčovaly žití.
Poslední místo, které nám ukázal místní učitel, byl strž. Jediné
neopevněné místo, které se nacházelo nad prudkým srázem. Plácek
obklopovaly ostré kameny a pod nimi se ostře rýsující skála. Z kopce byl
neuvěřitelný výhled do okolní krajiny a na celé údolí.
Je pochopitelné, že tohle opevnění kontrolovalo tak významnou obchodní
cestu, protože odtud bylo vidět do výrazných dálek.
POZVÁNÍ DO KAVÁRNY
Po návštěvě Orraonu byl náš průvodce, místní učitel, velice nadšen
naším zájmem o toto výjimečné archeologické naleziště, že celou naši
skupinu pozval na kávu do vesničky Ammotopos, ležící pod Orraonem.
Obyvatelé Ammotopu byli naší návštěvou velice nadšeni
a potěšeni.
60
JAK JSME SE DOSTALI DO NOVIN
Artský denní tisk o naší skupině nasbíral mnoho článků,
které se rozhodl vydat na hlavní dvojstraně. Vedle fotografie naší
skupiny bylo několik základních informací o bilaterárním projektu,
který mimojiné oběma stranám přinesl obrovskou příležitost poznat
odlišnost světů. Dále se každý článek věnoval jednotlivým návštěvám.
IOÁNNINA
Ioánnina (česky Janina) bylo starověké město nacházející
se v oblasti Epiru u jezera Pamvotis. Jako první jsme navštívili
archeologické muzeum, kde byly vystaveny nálezy od pravěku až po
dobu antiky. Nejvíce mě zde zaujal předmět propojující český a řecký
obchodní styk z doby neolitu. Byl to hliněný disk vyrobený na území
dnešní České republiky, ale díky směnnému obchodu se dostal až do
oblasti Epiru.
Druhé muzeum se nacházalo za opevněnými zdmi bývalého paláce
patřícímu nejslavnějšímu místnímu panovníkovi – Ali Pashovi.
V budově muzea byly vystaveny byzantské ikony a náboženské
předměty. Náš průvodce byl v tomto ohledu velice vzdělaný a byl
schopný nám vyprávět o každé ikoně několik minut. Někteří z nás byli
po pár obrazech zmoženi objemem přicházejících informací,
a tak se nám dostalo milého zpestření. U jedné z ikon průvodce zakryl
popisky a nechal naše řecké kamarády hádat podle obrázků, o jaké
svaté se jedná. Hádal Georgios, jehož otec je kněz, a proto pro něj nebyl
žádný problém uhodnout, že na obrázku se nachází svatý Georgios.
V tureckém opevnění se ještě nacházelo malé muslimské muzeum.
Byly zde vystaveny hlavně předměty určené k náboženským účelům,
drahé stříbrné nádobí a další podobné vzácné nálezy.
V pozdní odpoledne jsme se vydali lodí na malý ostrůvek ležící
uprostřed jezera Pamvotis, kde jsme se podívali do malého
byzantského kostelíka. Většině dívek se však nejvíce zalíbila cestička,
která byla lemována stánky přeplněnými šperky. Ioánnina byla
po celém Řecku vyhlášena jako stříbrnické město, a proto si snad každá
dívka udělala radost malým přívěskem nebo náušnicemi.
61
Nora Kotubejová
Oděv ve starověkém Řecku
Lidé ve starověkém Řecku si oděv běžně dělali z podomácku tkané
látky. Specifický kus látky se mohl používat dvojím způsobem: jako
druh oděvu nebo jako přikrývka. Z řeckých váz a soch víme, že oděv byl
barevný a zdoben mnohdy složitými vzory. Například spirály měly
představovat mořské vlny (moře pro Řecko znamenalo přístup
k obchodu s Asií, západní Evropou a také s Afrikou).
Oděv pro muže i pro ženy se skládal ze dvou hlavních rouch:
z tuniky (peplos, chiton) a pláště (himation).
Peplos byl velký obdélník z tlustší látky, obvykle z vlny. Látka se v jedné
části přehnula po úhlopříčce a konce, které takto vznikly,
se na ramenou sepnuly sponou či broží. Po stranách se plášť mohl
nechat i sešít.
Chiton byl z jemnější látky, obvykle ze lnu. Byla to dlouhá a široká
látka, sešitá po stranách, na ramenou opět sešitá či sepnutá sponou
nebo broží a obvykle v pasu opásaná. Chiton byl natolik široký,
že vytvářel rukávy, které byly v horní části zdobeny knoflíky
či špendlíky.
Peplos i chiton byly dlouhé k zemi, a to umožňovalo látku přetáhnout
přes pásek, a následně tak vytvořit drapérii zvanou kolpos,
která vypadala jako vak. Muži nosili obvykle chiton stejný jako ženy,
jen s délkou po kolena či kratší. Dále také nosili exomis (krátký chiton
upevněný na levém rameni), který sloužil ke cvičení, jízdě na koni
či k těžké práci. Mladí muži, když jezdili na koni, nosili chlamys neboli
krátký plášť.
Himation (plášť) nošený muži i ženami byl obdélníkového tvaru
ze silnější látky, z vlny nebo lnu. Byl zavěšený diagonálně na jednom
rameni, či symetricky na obou ramenech.
Ženy občas nosily epiblema (šál) přes peplos nebo chiton.
Batolata byla v létě oblékána do tkaných plenek a v zimě
se zabalovala do přikrývek a děti nejčastěji nosily látku přepásanou
okolo beder.
62
OBUV
Muži i ženy nosili sandály, pantofle nebo lehké boty (vše vyrobené
z kůže), ale doma chodili nejčastěji bosi.
BARVY
Barvy používané v období antického Řecka byly jasné a pestré. Byly
to barvy jako zelená, indigo, žlutá, fialová, tmavě červená a nachová.
Motivy na látkách byly geometrického tvaru, uspořádány do kruhů
a čtverců. Také se hojně používaly motivy rostlinného charakteru
jako břečťan nebo listy vavřínu.
63
Julie Winterová a Bára Jírovcová
Archeologické muzeum v Artě
HISTORIE MUZEA
Muzeum bylo založeno v roce 1973. Do té doby byla sbírka
archeologických nálezů z oblasti Arty uchovávaná v Trapeze (jídelna
z 13. století v kostele Paregoritissa). V roce 2009 byla budova muzea
zmodernizována a zrekonstruována za finanční pomoci místního
programu pro rozvoj regionu Epiros. Dnes je muzeum moderní
stavbou, která nabízí pohled do historie. Budova se dvěma patry
má tvar řeckého písmene Π, mezi výstavními sály je atrium. Kromě
přednáškového sálu a kavárny je součástí muzea i restaurátorská dílna.
V RESTAURÁTORSKÉ DÍLNĚ
Vzhledem k laskavému přístupu zaměstnanců jsme měli příležitost
navštívit restaurátorskou dílnu. V malé místnosti jsme pozorovali
denní práci restaurátorů, viděli jsme, jak se nalezené střepy očišťují,
konzervují a skládají do původní podoby. Ukázali nám chemikálie
a nástroje k tomu používané. Obdivovali jsme trpělivou a pečlivou práci
v nelehkých podmínkách a vážili jsme si možnosti podívat se na práci
restaurátorů a uvědomovali jsme si, že se pohybujeme mezi velmi
starými a vzácnými objekty. Restaurátoři nám odpovídali na všechny
naše dotazy, kterých bylo opravdu mnoho, a to jak od českých,
tak od řeckých studentů.
OIKOS– MODEL DOMU V ORRAONU
V jedné části muzea se nachází model domu v Orraonu v životní
velikosti. Domu se říkalo „oikos“. Ve středu domu byla Aula, atrium,
v jehož středu bylo ohniště. Okolo atria se nacházely další pokoje.
64
Andron byla místnost určená pouze pro muže, kteří zde pořádali
symposia.
Další
místnost
byla
určena
ženám.
Říkalo
se jí „gynaikonites“, a zde se ženy staraly o svůj vzhled, zdraví
a o své děti. V každém domě nalezneme místnost, kde byly skladovány
potraviny, a také koupelnu. Dochovala se hliněná vana, ve které se lidé
omývali pomocí keramických nádob – váz.
VÝROBA KERAMIKY
V muzeu je pomocí obrázku zpracovaný postup při výrobě
keramiky.
HLÍNA
Hlína, ze které Řekové vyráběli, je po celém Řecku přirozeně
se vyskytující jílovitá půda, která vznikla trvalým zvětráváním
zemského povrchu. Druhů této hlíny je několik, a jejich vlastnosti
se liší podle prostředí vzniku. Rozdíly můžeme zaznamenat v barvě,
textuře, pevnosti, jemnosti a elasticitě. Hlína z Ambrakie má oranžový
nádech a spíše hrubší sktrukturu.
POSTUP VÝROBY
1. Z nalezené hlíny se ve vodě vyplaví všechny nečistoty. Vyplavení
nečistot z hlíny ve vodě
2. Bosýma nohama se hlína udupává, aby byla měkčí, a tím lehčeji
zpracovatelná.
3. Z hlíny se vytvaruje předmět, buď rukama, nebo točením
na keramickém kruhu. Sošky se vyráběly pomocí forem.
4. Po zaschnutí se předmět obarví glazurovými barvami.
5. Nakonec se předmět vypálí v kamenné peci.
65
VÝROBKY
V Ambrakii, hlavně během klasického pozdního a helenistického
období, bylo mnoho dílen. Jejich produkty sloužily mnohým účelům,
jak k náboženským, tak k denním potřebám obyvatel. Pro děti
se vyráběly hračky – panenky. Ty byly nalezeny na dětském pohřebišti
Ambrakie
66
/Komméno
67
68
Za druhé světové války bylo Řecko okupováno a pleněno
nacistickým Německem, v období od dubna 1941 do října 1944 nacisté
spáchali mnoho válečných zvěrstev, kompletně zničili přes 100 vesnic,
řeckému národu způsobili stotisícové ztráty na obyvatelstvu
a vydrancovali národní pokladnici. Jednou ze zlikvidovaných vesnic
bylo i Komméno, kde okupanti z pomsty za domnělou spolupráci
s odbojem vyvraždili velkou většinu přítomných obyvatel. Uniknout
smrti se podařilo v důsledku obklíčení a brzké ranní hodiny pouze
několika obyvatelům. Mezi oběťmi bylo z celkového počtu 317 lidí
97 dětí do 15 let a 119 žen.
Nejmladšímu usmrcenému dítěti byly 4 měsíce. Vrchní velitel
operace, generál Hubert Lanz, byl v Norimberských procesech za své
rozkazy odsouzen ke dvanácti letům žaláře. Následující práce zachycují
autentické dojmy účastníků výletu i představy nováčků zapojivších
se projektu v jeho druhém roce.
-Viktor Šebo
69
¨
Andromeda Liberiou
„ΣΚΟΤΩΣΑΝ ΤΗΝ ΖΩH“
„Zabili Zoe“
V pondělí 17. 6. 2013 – v den 70. výročí od jejího vypálení –
jsme dorazili do vesničky Komméno blízko města Arta. Měli jsme
si tam poslechnout něco o dějinách 2. světové války a podívat
se na stélu vystavenou na náměstí. Byla na ní napsána jména válečných
obětí. Slunce žhnulo, a naše prvotní myšlenky patřily spíše dostatku
vody a slunečnímu krému. Vystoupili jsme na náměstíčko a hned
se utíkali schovat do stínu velkého platanu, který se košatěl v jeho
středu.
Chvíli jsme štěbetali mezi sebou, než nás strhlo vyprávění pana
starosty, který se tímto tématem úzce zabýval a napsal o tom dokonce
i knížku ve stylu historického románu, kterou nám věnoval. Snažil
se hlavně o to, aby dějiny této vesničky a odsouzeníhodný čin,
který tam byl spáchán, neupadly v zapomnění.
„16. srpna, v době
2. světové války,“ začal vyprávět, „probíhala
svatba jednoho mladého zamilovaného páru. Bylo to po dlouhé době,
kdy došlo k takové události na vesnici, protože v období války nebyly
žádné jiné možnosti k oslavám a lid hlavně trpěl. Byla to událost, na
kterou se všichni těšili, aby mohli zapomenout na současné utrpení a
být na chvíli šťastní z tohoto prostého a krásného spojení dvou lidí.“
Upřeně se na nás podíval a zeptal se: „Víte vy vůbec, jak probíhají řecké
svatby?“Ani nečekal na odpověď a pokračoval ve vyprávění. „Sešla
se celá vesnice v kostele a poté šli všichni společně hodovat a radovat
se z ojedinělé šťastné události. Byli tam úplně všichni z vesnice; ženy
s manželi, dětmi a rodinou, příbuzní novomanželů ze všech
spočitatelných pokolení, přátelé z širého okolí. Zkrátka se tam sešlo
celé obyvatelstvo vesnice Komméno.“
Všichni jsme se zaposlouchali a nic netušící jsme očekávali
70
pokračování vyprávění o příjemné hostině. Starosta, ponořený
do tehdejšího dění, pokračoval. „Ve čtyři ráno, kdy oslava byla ještě
v plném proudu, se němečtí vojáci přikradli za účastníky a po zastřelení
novomanželů obklíčili a vyvraždili každého z nich. Vyvraždili děti,
kterých bylo celkem 97, zavraždili oba kněze, všechny přítomné muže
a také ženy, co jim padly do oka. Nikoho nenechali naživu.“ Starosta,
prožívající křivdu a dojetí, se zamlčel a se slzami v očích se na nás
podíval, jako bychom mu my mohli pomoci a snad se tak zasadit
o spravedlnost. „Děti, podívejte se!“ vyzval nás po tom, co jsme prožili
první šok z jeho řeči a roztřesenou rukou ukázal na památeční stélu,
„jména, která vidíte, jsou jména lidí, kteří byli zabiti za jeden jediný
den. Podívejte se na ta příjmení! Jsou to celé rody, které byly navždy
vyvražděny, když kvůli Němcům již neexistoval ani jeden potomek,
který by linii obnovil. Podívejte se pořádně. Hned vedle jména vidíte
číslo, které znamená věk. Vidíte? Tady 27 let, 20 let, 5 let, ale tady, tady
to je 6 měsíců…“ Naprosto vyděšení jsme se koukali na otřeseného
pána, kterému tolik záleželo na tom, abychom věděli, co se stalo,
a očima jsme procházeli jména a věk každého člověka. Řady jmen
nešťastných lidí, na kterých byl spáchán ohavný zločin vraždy
bezbranných jen proto, že se vojákům zamanulo oslabit řeckou
morálku v oblasti. Koukali jsme se na sebe a bez jediného slova jsme
věděli, že se všichni cítíme stejně strašně, a než jsme se stačili
psychicky zotavit z toho, co jsme se dověděli… „Dědo, dědo, pojďte
sem!“ vyrušil nás starosta svým voláním, když odchytával na náměstí
stařečka vycházejícího z lékárny. Stařeček se na něj usmál a starosta
ho oslovil ještě jednou: „Dědo, musíte nám vyprávět, co se tehdy stalo.“
Dědeček se na něj zkroušeně podíval a vyděšeně se na nás obrátil:
„Nechte mou duši v klidu a pro pokoj vašich vlastních duší to po mně
nechtějte.“ Starosta se na chvíli zarazil a jeho obličej se zalil soucitem.
Poplácal dědu po zádech a trošku mírněji ho vybízel: „Dědečku,
tyhle děti sem přijely až z České republiky a chtějí vědět, co se tu stalo.
Když jim to neřeknete, tak se to, co Němci udělali vaší vesnici,
nikdy nikdo nedoví a mladí se nepoučí o krutostech páchaných
v období válek. Bylo by to pro ně, jako by tu Němci nikdy nebyli a jako
by se vaší vesnici nic nestalo, když o tom odmítnete mluvit.
Jste poslední živý, není tedy na vás tíha je o tom informovat?“ V tom
se to v něm zlomilo a zkroušený dědeček se vzpřímil a byl plný síly,
povzbuzen povinností a hrdostí. V jeho očích orámovaných vráskami
jsme viděli hněv a rozhodnost smíšené s hlubokým niterním smutkem,
a když se na nás podíval, skoro se nám ježily chlupy a vlasy.
„Řeknu vám vše, tak jak to bylo, a vy zas nikdy nezapomenete na mé
svědectví, protože Němci spáchali v mé vesnici zločin, když přišli
a pozabíjeli všechny na hostině. Na mě bylo, abych to přežil a dnes
vám to předal, a na vás teď bude, abyste na to nezapomněli a uctili
71
tak mou rodinu. Ten den, 16. srpna, jsem se jako malý kluk schoval
do houští. Ve zmatku jsem viděl, jak lidé, se kterými jsem si před chvílí
hrál, byli jednou kulkou sejmuti a nenávratně mrtví. Viděl jsem,
jak sousedé skáčou do řeky, aniž by uměli plavat, a topí se. Bylo jich
17 a všechny jsem je viděl umřít ve vodě. Ze všech stran se ozývaly
střely. Oblast byla obklíčená. Měl jsem v úmyslu najít svou rodinu,
ale matka se sestrou odešly domů dříve, aby podojily kozy, a já tam
zůstal s otcem sám. Otce zastřelili jako jednoho z prvních a já strachy
ani nevykřikl. Vyděšený jsem se plazil houštím dál. Přes listí jsem viděl
dědu, který se s košíkem v ruce pomalými, ale jistými kroky ubíral
pryč, když ho zastavili Němci s namířenými puškami. Děda zvedl jednu
ruku na znamení vzdávání se a druhou rukou si přitiskl košík k tělu,
jako by v něm měl ten nejcennější poklad. Jeden voják ukázal na košík
puškou a začal se ho německy na něco ptát. On pochopil a dlouho
se rozhodoval, jestli jim má odhalit obsah. Když na něj začali křičet
a mávat puškami, odhalil něžně malou holčičku, čtyřměsíční vnučku,
malou Zoe, kterou v něm skrýval. Zoe znamená život. Její děda ji chtěl
zachránit před tak brzkou smrtí. Byla maličká a bezbranná
a ze své strany jsem viděl, jak se upřeně kouká na svého dědu velkýma
očima. Nebála se, ale on ano. Prosil je na kolenou, aby ji ušetřili,
a dával své tělo nad ní, aby jí ochránil. Oni přistoupli blíže, podívali
se na prosícího stařečka, prohodili pár slov v němčině, zasmáli
se a hned na to ho odstrčili a do dítěte vyprázdnili zásobníky před jeho
očima. Zabili ji jako první. Děda začal zničeně křičet „Σκότωσαν την
Ζωή. Σκότωσαν την Ζωή…“ Kdybych nevěděl, co se stalo, myslel
bych si, že říká „Zabili život. Zabili život…“. Už bylo jedno, že pak
jednou kulkou do srdce zabili i dědu. Ten zemřel ve chvíli,
kdy mu před očima zavraždili vnučku. Už jsem tam nemohl zůstat.
Jako jeden z mála jsem uměl plavat. Skočil jsem do řeky a uplaval.
Poté jsem celý den sledoval kouř z vesnice, a když jsem se večer vracel,
abych našel matku a sestru, potkal jsem sedm mrtvol. Vedle nich ležely
německé konzervy, típlé cigarety a láhve od piva. Po vyčerpávajícím
masakru si vrahové dali svačinku. Já raději utíkal rychle domů a doufal
jsem, že tam někoho najdu. Aspoň sestru jsem tam chtěl najít.
Ale když jsem dorazil, cítil jsem spálené maso, a v troskách našeho
vypáleného domu jsem viděl mrtvou matku se zabitou sestrou v náruči.
Vše pro mě skončilo a já tam jen stál a brečel nad neštěstím,
co nás potkalo.“ Stařeček skončil a podíval se na nás s těžko
zatajitelnými slzami v očích. To, co nám řekl, s námi otřáslo. Měli jsme
husí kůži a v okolí bylo slyšet jen šumění listů platanu a cikády. Nikdo
z nás nemluvil. Nebylo co na to říct. Stařeček se posléze omluvil.
Smutně se na nás usmál.
72
My jsme mu bouřlivě zatleskali na znamení soucitu a poděkování
za to, že se s námi podělil o své životní utrpení, aby věděl, jakou to pro
nás mělo hodnotu, že se překonal, a on pomalu, avšak vzpřímeně začal
odcházet z náměstíčka.
Odjížděli jsme, každý pohroužený do svých myšlenek. Horko
a krém bylo to poslední, na co bychom pomysleli.
73
Luisa Pánková a Viktor Šebo
Píseň o Komménu
Časy zlé, když světem cloumaly,
když armády děly bouchaly,
když muži mřeli vlasti ve jménu,
slyšte příběh o smutném Komménu.
Netvoři na čtyřech kolech,
řítící se krajinou.
Důkaz náš o mnohých bolech,
spousty lidí zahynou.
R.: Strach a zmatek, křik a pláč.
Matky dětí, děti matek.
Proč to děláš, bratře náš?!
Kolem Komména ke kuropění,
po svatební noci plné bdění,
šik zvířat k zvěrstvu se formuje,
štěstí v hrůzu změnit plánuje.
Krvavá svatba, krvavá klatba,
plovoucí svědectví mrtvých,
z vesnice jen ohnivá je hradba,
ozvěny srdcí vyhaslých ...
R.: Strach a zmatek, křik a pláč.
Matky dětí, děti matek.
Proč to děláš, bratře náš?!
74
Kristián Vitovský
Komméno
Docela rádi pálíme, že ano?
Necháváme hrany zvonit.
V dlouhé štafetě společně přikládáme
její život, jejich životy, lidskost.
Hákový kříže vyvěste,
šňůry jsou vzadu,
ať skape volej.
Mastný špatně vlajou.
Zvony už bijou svatební umíráček,
lásko,
přijď taky, vezmem se!
Bim, Bam, Marš, Bam, Krok, Bim, Krok, Bam, Bam.
„Bratře, jdi střílet do řeky,
jen ať neuplavou!
Kanystry není nutno přivést zpět!
Hákový kříže vyvěste,
ať skape volej.
75
Festival
Kommeno, festival založený pro poctu 317 obětí nacismu. Hudební
festival v Kommenu se organizuje pod názvem „krustopanigiri“
a byl založen 25. července 2008 obecní radou obce.
Jeho cílem bylo, je a bude poctít a připomínat si památku oběti
fašismu, zavražděných v ranních hodinách 16. srpna 1943 v Kommenu.
Přáním organizátorů bylo i to, aby se do tohoto historického počinu
zařadili jak obyvatelé vesnice, tak umělci a hudebníci ze zahraničí
a festival tak získal mezinárodní charakter. Přeživší a jejich potomci
si přáli, aby na tento skutek nebylo zapomenuto a aby byl zařazen mezi
mezinárodní pamětní události druhé světové války.
S pořádáním prvního festivalu se přistoupilo i k postavení
kempinku, kde měli být ubytování umělci a návštěvníci festivalu. Stany
pro sto návštěvníků byly postaveny v rozlehlém olivovém háji,
nedaleko řeky Arachthos a Ambrackého mořského zálivu. Tím se
připomněla také přírodní krása okolí.
První soubor, kterým se festival zahájil, byl kubánský Cubanitos,
pak následovali další zpěváci a soubory z Bulharska, Německa (Gunter
Baby Sommer, který mimo jiné složil speciální píseň
pro 97 zavražděných dětí a festivalu se každoročně účastní)
a samozřejmě celá řada významných řeckých umělců.
Od roku 2008 se tento festival stále rozrůstá a pořádá se
pravidelně na přelomu července – srpna a účastní se ho hudebníci,
folklorní a divadelní skupiny i z Ameriky. Zájem měli a mají také
potomci obětí z dalších řeckých vesnic, které byly fašisty také
vyvražděny a vypáleny.
Gunter Baby Sommer složil písně, které poukazují na zvěrstva
spáchána wehrmachtem a vzniklé CD, pojmenoval “Songs for
Kommeno”. Tyto písně byly zpívány i na jazzfestu v Berlíně a dalších
evropských městech jako Vídni, Ženevě, Frankfurtu nebo Drážďanech.
Každoročně se tento festival rozrůstá, svědčí o tom tisíce
návštěvníků všech věkových kategorií. Při festivalu se organizuje celá
řada výstav obrazů, ručních prací, knih, fotografií a dalších.
Úspěch festivalu nám poukazuje na to, že prvotní cíl připomenout
památku zavražděných, se zdá být dosažen.
-Andronika Čolasová
76
MOSTY MEZI NÁMI / THE BRIGDES BETWEEN US / OI ΜΕΤΑXΥ ΜΑΣ ΓΈΦΥΡΕΣ
!
“DISCOVERY OF EU IDENTITY 2012 - 2014”
!
Řecko očima studentů Gymnázia Na Vítězné pláni
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
!
Tento produkt byl vytvořen s grantovou podporou v rámci programu pro
celoživotní vzdělávání. Dále uvádíme, že za obsah publikace ručí výhradně její
vydavatel - Gymnázium, Praha 4, Na Vítězné pláni 1160. Evropská komise
neodpovídá za informace v publikaci uvedené.