1 Motivační odstavce - Jerry Tym: Autorské stránky

Komentáře

Transkript

1 Motivační odstavce - Jerry Tym: Autorské stránky
Motivační odstavce
„Hmotností průtok konstantní...“
Docentka vedla výklad a studenti jakžtakž sledovali nit jejích úvah. Již dávno se přestali
divit, že pedagogické schopnosti jsou na poli vysokoškolském spíše osvěžující výjimkou.
V tenhle okamžik ale jejich výrazy ztuhly. Chápání se opozdilo za slechy a oni jen pootevřeli
ústa.
„Je to jasné, ne, hmotnost je hustota krát objem, no a pokud studujeme kontinuum, což
tekoucí voda zcela jistě infinitezimálně je, musíme naše úvahy začít u elementu. U
elementárního objemu dV. Protože nás ale zajímá celek, musíme použít integraci, abychom
spojením
všech,
prakticky nekonečného
množství,
elementárních
objemů
dosáhli
integrovaného celku. Protože jsme v trojrozměrném prostoru, má náš elementární objem tři
rozměry, dX, dY a dZ. Každý z nich musíme zintegrovat, tudíž hmotnost je v podstatě trojný
integrál z hustoty, vynásobené elementy rozměrů, a hmotnostní tok potom derivace tohoto
integrálu podle času. Tak.“
Otevřená ústa pomalu sklapávala, občas jen kdosi pozdvihl obočí.
„Tak čau, vole,“ rozloučil se s ním poslední z kamarádů a nakonec tam zůstal on sám,
před sebou sklenici piva a v ruce jointa. Pak si všimnul chlápka vedle sebe, chvíli na něj zíral
a spustil:
„Ty vole, ty seš fakt dobrej týpek, ty jo, fakt, dobrej kolík, jen si tady sedíš, čučíš do blba,
roštěnky tě neberou, na všechno kašleš, fakt tě vobdivuju, jenom se válíš a smažíš ty svoje
srágory, pak si sem přijdeš, chvilku na nás čumíš a zase deš, to ti závidim, fakt výbornej jsi,
mam tě rád, čoveče. Ale já to chápu, mě to taky vobčas štve, rozčiluje mě to. Porád nějaký
starosti, chápeš...“
Důvěrně ho objal a zúžená očka marně hledala v kouři záchytný bod, kterého by se mohla
chytit. Pak pokračoval:
„Ten život, chápeš, to je prostě jeden velkej řev, ani se nenaděješ a seš venku z baráku,
nemůžeš se na nic spolehnout, jenom na sebe, a pak kámoši, to jo, to je dobrá věc, vobčas
paříme, ale na to žrádlo člověk musí vydělávat, no a pak dyž chci hulit tak se musim votáčet...
ale ty se mi líbíš, ty všechny ignoruješ, jedinej si tu se mnou zbyl, když všichni už vodešli,
sou měkký, ale tys vydržel, já už mam taky dost.“
„...“ druhý mlčí.
1
„Co že nic neřikáš? Tak kurva řekni už taky něco, nenech mě tady takhle se zpovídat bez
odezvy, vole, kerej ty vůbec seš?“ Pokračoval
„...“
„Haha,“ smál se a přitisknul ho blíž k sobě, „ty seš fakt dobrej licker, dyž někdo remuje,
je ti to putna, viš co? Ty seš můj vzor, no fakt, ale už budu muset jít, zejtra do rachoty, než se
dostanu do postele, Iva nezavolala, je to káča, tak čau, měj se, zase někdy zachlastáme.“
Zvedl se, propustil věšák z objetí a odpotácel se pryč z lokálu.
„Tak, už jste ve čtvrťáku na vejšce, už byste asi měli něco vědět o chemii, já vás mám
naučit něco o chemických technologiích, to znamená o chemii v životě, ve skutečnosti. Pro
studenty je občas těžké převést to, co se ve škole naučí, do praxe. Takže...“ docent vzal křídu
a chystal se psát na tabuli chemické vzorce, pak se zarazil. „Jen tak mimochodem, co je to
křída?“
Čtvrťáci dělali, že tam nejsou, a snažili se ztratit v davu.
„No, kdo to ví?“
Nejodpornější aktivisté něco plácli: „Nějaký uhličitan...“
„No, a jakýpak?“
„Vápenatý?“
„No jistě! Budeme psát na tabuli vápencem! To už to tam můžeme rovnou vyrýpat, to
bychom mohli mít i diamantová rydla, vrátit se do doby kamenné...“ docent spustil ohňostroj
vtipu a třída se vděčně rozšuměla smíchem.
Přednáška o technologiích zpracování odpadů:
„Filtry, zachycující polychlorované bifenyly. Znáte PCB - čka. No znáte, v televizi je o
nich řeč každou chvíli, přeci.“
Ticho.
„No tak, ehm, příroda vytváří neuvěřitelně komplikované struktury uhlíkatých řetězců o
nejrůznějších funkcích a účincích na organismus. Ve vesmíru po velkém třesku nejprve byli
jen kvarky, znáte kvarky, že... To jste brali ve fyzice.“
Nic. Kdosi lehce kývl.
„No, kvarky. Kvantová polévka hned po vzniku kosmu se diferencovala na kvarky.
Kvarky a fotony, málo, málo druhů částic. Jak se po velkém třesku ochladilo, tak kvarky
začaly vytvářet složitější a složitější struktury, elementární částice, protony...“
Nic. Netečné výrazy v lavicích.
2
„No spojením protonu a elektronu do vzájemného vztahu vznikl vodík. Pak hélium a
z nich za neuvěřitelných teplot jaderná reakce. No a při jaderných procesech ve hvězdách se
vytvořily další prvky, lithium, sodík, draslík, dusík, kyslík, uhlík, v supernovách pak vzniká
železo, křemík...“
Obdivné pohledy.
„No a v podmínkách, jako jsou na naší zemi, sloučeniny prvků jako je voda nebo oxid
uhličitý umožnily vznik komplikovanějších struktur. Rozumíte, bílkoviny, cukry, tuky,
komplexní organické molekuly, život, chaos na silnicích, zmatky ve vašem mozku, složité,
neuvěřitelné propletence vazeb a vztahů, sloučeniny jako je třeba DNA nebo jako hemoglobin
nebo adamantan...“
Ticho.
„No znáte přeci adamantan...“ vyzývavě se tvářil docent Moravec a čekal od studentů
jakoukoliv odezvu. Ti ale suverénně mlčeli a zachovávali výraz hrdiny ve vietnamském zajetí.
„Vy jste fakt výborní, mohli byste se dát na špionáž. Ani nepatrně nedáte znát, jestli víte
nebo ne, jste fakt dobří. Jako partyzáni byste byli nedocenitelní,“ zasmál se docent a
pokračoval: „Adamantan je v podstatě přeci tricyklodekan, desetiuhlíkatý trojitý kruh
v jednom, vzpomínejte na organickou chemii; 1,3,7 - tricyklodekan.“
Studenti nic.
„No, a,“ nenechal se zviklat Moravec, „právě derivát adamantanu je ve své podstatě lék
na chřipku. Takže my tady na ústavu si hned na podzim syntetizujeme právě tu sloučeninu
adamantanu a pak to celou zimu pojídáme a nic nám není.“
Z lavic na něj zírali nevěřící vyjevené obličeje, které se nezmohli na víc než na významné
pokyvování hlavami na sebe navzájem.
„Von je to takovej dobrej prášek,“ liboval si docent a zasnil se, „máme ho tam plný
bedny, vždycky, a hromadně si po ránu dáváme a... No a půjdeme dál. Polychlorované
bifenyly jsou tedy organické látky...“
3
Prolog
„Tak ještě jednu rundu!“
Zvolal vysoký blonďák v černé kožené bundě. Velký frajer, který se s nikým pod svou
úroveň nehodlal bavit.
„Už byste neměli,“ odtušila servírka, ale přinesla jim, co chtěli. Hněvivě se na ně dívala a
s obavami pozorovala svého zaměstnavatele, jak jí posuňky dává najevo, aby se jich co
nejrychleji zbavila.
„Prej neměli, slyšels?“
Lukáš skoro křičel na své dva parťáky.
„Nekecej a nalejvej,“ zabručel na servírku, když si uvědomil, že se do něj zapichují ostré
pohledy ze všech koutů hospody, a raději už se moc neozýval. Stejně byl skoro ochraptělý od
toho celovečerního výřečnictví.
Byli tři. Tři devatenáctiletí puberťáci, kteří právě dodělali střední školu a maje za sebou
zkoušku dospělosti, hodlali se výhodami „dospěláctví“ pobavit do sytosti. Bez práce, vojna v
nedohlednu, užívali noční život…
„Jsi namol kámo, nediv se, že Ti nechce dát,“ odtušil jeho černovlasý druh a jakoby
s chutí, ačkoliv už ani nevěděl, co vlastně pije, do sebe kopnul právě přinesenou sklenici
s nedůvěryhodnou matně zabarvenou kapalinou.
„Stejně zavíráme,“ přišla číšnice ke stolu s účtenkou a peněženkou. Neměli je rádi, ačkoliv
to byli stálí zákazníci a vždycky udělali dobrý obchod.
První kroky je vedly do metra, odkud byla už jen kratičká cesta do depa podzemní dráhy.
Radek měl u sebe vždycky sprejerskou výbavu a zanedlouho už se na jednom z vagónů skvěl
jakýsi rádoby umělecký výtvor. Potřebovali se vyjádřit, potřebovali provádět nepravosti.
Kvalitní jejich obrazy nebyly, ale jim to v danou chvíli pomohlo, v ten okamžik se jejich
energie mohla svobodně projevit.
O pár minut později procházeli už ponurými uličkami jednoho z nejstarobylejších měst
Evropy.
„Dneska jsme to zase rozjeli, Luky.“
„Dneska jsme zase na sračky!“ upřesnil Tomáš a třetí, Radek, jen lehce kýval hlavou a
stejně nebylo jasné, jestli chce nebo nechce něco říct.
4
„Sledujte,“ ukázal Lukáš směrem k rohu ulice, po které právě kráčeli. Stála tam nová
Toyota a jakoby na ně čekala, zaparkovaná mezi ostatními automobily, které jejich pozornost
nebudily ani náhodou.
„Jako kdyby na nás čekala,“ prohlásil Tomáš a strčil do třetího, který ale neměl sílu ani na
odpověď. „S tímhle toho dneska moc nesvedeme,“ upozornil Tomáš Lukášovi, poukazuje na
schlíplého parťáka.
„Necháme ho tady a pak ho vyzvedneme.“
Lukáš si upravil koženou bundu a spolu s Tomem se vydali směrem k autu, zatímco jejich
kámoš, klimbající opřený o lampu, jim kryl záda. Bylo k první hodině ranní a město bylo
ponořené ve tmě, jen občas narušované světlem pouličních lamp. Pokud v téhle ulici lampy
byly někdy funkční, kdosi je deaktivoval kamenem, neboť ho nejspíš rušily ve spaní. Tomáše
napadlo, že je možná rozbil on, pokud tu někdy předtím byl… Tím si však ale nebyl tak úplně
jistý.
Přiběhli k vozu a rozhlédli se okolo sebe. Oprýskané zdi v matném světle, přicházejícím
sem odkudsi z centra těmi nejpodivuhodnějšími odrazy a lomy, vytvářelo všude okolo
podivné děsivé pohyblivé stíny a vliv chemikálií v jejich krevním oběhu z ulice dělal jeviště
prostoročasových ohybů a kejklí.
„Jdeme na to,“ slyšel Tomáš, jakoby z daleka, svého komplice.
Ten vzal do ruky první železnou tyč, kterou našel u lešení vedlejšího domu, jednou ranou
rozmlátil okno Toyoty a cvičeným hmatem sáhl pro rádio. Trvalo to jen pár chvilek.
Tomáš volal: „Už dělej!“
Běželi rychle, zvuky alarmu nechali daleko za sebou. Věděli, že se nikdo z okna nepodívá,
co se děje. Nikdy se nikdo nepodíval.
Proběhli průchodem k lavičce, kde na ně čekal třetí z nich, už částečně osvěžen
předbouřkovým chladným větrem. Sebrali se a běželi dál uličkami, až se dostali na místo.
Lukáš vyběhl schody panelového domu jako nic a rádio zmizelo v jeho skříni.
Nebyly to důmyslné vloupačky. Spíš je třeba se divit, že je nikdo nikdy nechytil.
Vždycky trochu mimo, vždycky improvizace. Neměli z toho nic moc. Co také mohli dělat
s kradenými rádii? Ale aspoň to bylo vzrůšo… V tomhle zatraceným světě, který za nic
nestojí a který pro ně nemá lepší zaměstnání… Jednou je už vyšetřovali, ale nepříjemný major
Osman zůstal bez důkazů pouze součástí jejich zlých snů.
Ještě se jim nechtělo spát. Naopak, jejich těla hlásila sníženou koncentraci alkoholu v krvi
a bylo potřeba ji nějak doplnit.
5
„Spát? Mám lepší nápad,“ prohodil Lukáš a všichni instinktivně zamířili do nočního klubu
Mekka, kam chodili za takových okolností vždycky. Byl jejich útočištěm, jejich domovem ve
chvílích, jako byla tahle.
Brunetku na klíně, Tomáš seděl s blaženým výrazem a hrál si s jointem mezi prsty. Hrála
tam tvrdá rocková hudba. Melancholie a dekadence zářily z každého čtverečního metru
tohohle podniku. Lukáš se přibelhal s nějakým zakrslíkem, že prý dneska vyzkoušejí něco
silnějšího. Tráva už nebyla nic moc. Denní chleba. Tomáš souhlasil a shodil brunetku z klína.
Neměl žádný vztah. Náhodné známosti ve chvílích omámení, jejichž jména si ani
nepamatoval, mu spíš dokazovaly prázdnotu lidských vztahů a pocitů, sterilitu světa, ve
kterém žil a z kterého nemohl ven. Ale jak by mohl, když možná ani netušil, že je i jiná
možnost? A co když ani ta nestojí za nic, co když existence je jen suma jevů a vjemů,
přicházejících k nám z okolního světa a my s tím stejně nic neuděláme…
O pár chvil později seděl se strnulým výrazem ve tváři a oči mu jen občas těkaly ze světla
laserů klubu do temného rohu.
„Je to síla, co?“ Lukáš se vznášel. „Musíme to prodat i lidem vod nás. Co ty na to? Hej,
řekni něco! Jsi tuhej nebo co?“
Na Toma ale neměla droga povznášející účinky. Dostalo ho to do obrovské deprese.
Pořád jen zíral před sebe. Probíral celý svůj život a shledal ho zbytečným. Jako už tolikrát.
Jenže dneska to byla síla…
„Je to síla,“ odpověděl si Lukáš a položil hlavu na stůl.
Lukáš měl na Tomáše velký vliv. Vždycky dělali všechno spolu. Spolu vykrádali, spolu
fetovali. Spolu půjdou za mříže nebo je společně pohřbí, a to věděl a uspokojovalo to jeho
touhu po dělení viny. Nebyl na to sám, měl komplice, někoho, kdo převezme polovinu
zodpovědnosti.
Tomáš byl mimo. Zvedl se ze židle a začal chodit po baru. Míjel podivné siluety a
uvědomoval si nízkost a bezcennost existence. Toho, že je tady. Všude okolo špína a krach.
Pokud mohl zaměřit oči ostatních, viděl v nich totéž a vlny marnosti v jeho hlavě rezonovaly
s vlnami těch druhých do jedné velké amplitudy. V bahně, na dně toho všeho, teď je teprve
všechno jasné a čisté. Stejně skončí v kriminále nebo s nožem či kulkou v zádech. V hlavě mu
zněl vyčítavý hlas táty a prosebný hlas mámy. Jenže oni nevědí jaké to je dospívat v téhle
době. Oni vůbec ničemu nerozumí. Co na tom, že se s nimi pokaždé pohádá. Není důležité, že
se dohadují kvůli nepodstatným věcem, kvůli detailům, záminkám. Co na tom, že ho táta
vyžene z domu? Stejně by odešel. Oni tomu nerozumí a ani nemůžou rozumět. On je teď na
konci svých sil.
6
Chodil v nekonečné spirále a bubny mu cpaly do uší myšlenky. Pak se jeho vědomí kamsi
ztratilo. Když opět přišel k sobě, seděl zase na židli vedle Lukáše a spolu se rozhodli tenhle
podnik opustit. Číšník u baru je sledoval pohledem až k východu a pak potřásl hlavou. Na
první pohled to z nich bylo cítit. Ta znechucenost, nuda a taky zášť. Snad to byla nenávist
vůči okolí, snad vůči sobě samým. Ani za chvilku nevěděli, že přišli tři a odešli dva. Znal
takové typy dobře, vídal jich denně desítky. Snad byl kdysi jedním z nich, možná. Možná je
chápal.
Zmítaje se v sílícím větru zapadli kluci zase do tmy. Drželi se jeden druhého a mlčeli.
Tomáš si občas něco mlel mezi zuby, ale Luky ho stejně ignoroval. Netušil, že jeho přítel už
toho má dost. Dost toho všeho. Kdo stojí o takový život? Alternativa? Jaká je alternativa
života? Myšlenkové vzorce člověka v depresi nejsou logické. Mají svou vlastní pavučinu
směrů, logiku, která neomylně pokládá za slovo řešení výrazy plné násilí a konců.
Náhle - snad to byl mžik či křídlo ptáka, zahlédli stín, který kradmo a tiše přešel ulici,
jakoby ani neexistoval, jakoby byl jen smyšlenkou v jejich chorých halucinujících hlavách.
Rozlišili ale realitu od fikce dobře.
„Někdo nám chce utéct,“ změnil instinktivně směr pohybu Lukáš, nejspíše ani netušil proč,
a taky přešel ulici, vláčeje Tomáše za sebou. Ze stínu se vynořila postava. Překvapená, že se
jich nezbavila, pokusila se je obejít. Bohužel to nevyšlo.
Luky ji k sobě přitáhl. „Čau kotě.“
„Nechejte mě,“ prohlásila a chtěla se vytrhnout.
Vtom se probral Tomáš z jakéhosi mimosvěta a chytil ji okolo pasu. Její vlasy se mu vlnily
před očima, ale neviděl jí do tváře a ani ona skrze tmu nemohla vidět jeho. Bylo to ale jedno.
Přitiskl ji k sobě. Zahřmělo.
„Pusť mě nebo zavolám policii,“ prohlásila chvějícím se hlasem, jakoby nemohla křičet,
tváří v tvář jejich nepochopitelné akci.
„To víš,“ Luky ji chytil ze zadu, sevřel ji vší svou nadlidskou silou člověka pod vlivem
omamných látek a zacpal jí pusu. „Dělej Tome.“
Co to po něm Lukáš chce? Snad to nemyslí vážně? Tomáš se celý klepal, ale neváhal ani
chvíli. Nikde nikdo, jen občas na hlavní silnici přejelo auto. Proč to dělá? Proč? Proč ne?
O zhruba minutu nebo dvě později prořízla vzduch a ticho noci siréna a policejní vůz vjel
do ulice. Lukáš povolil sevření a ulicí se rozlehl strašný křik a pláč. Oba dva se sebrali a dali
se na útěk. Jeden policista poklekl ke slečně, plačící na chodníku, a další dva se jali
pronásledovat uprchlíky. Ti ovšem vyběhli okamžitě, jakmile zaslechli sirény a po chvíli už o
sobě navzájem ani nevěděli.
7
Tomáš nevěděl, v jakém je městě, a kam běží. Netušil, proč utíká a chvílemi ani pořádně
nevěděl, že běží. Po chvíli se unavil, a protože za sebou nic neslyšel, padl na zem vysílením.
Vrátilo se mu to. Všechna deprese na něj znovu padla.
Je zloděj a kriminální živel a teď… navíc přepadl dívku a … ale třeba se mu to jen zdálo,
třeba se to nestalo…
„Pane bože, proč jsi mi to dovolil? Proč?“ myslel si a měl před očima všechno, čím se
provinil a co se mu teď zdálo nesprávné. Přehrávalo se mu to dokola a věděl naprosto jistě, co
udělal kdy špatně, a byl si jistý, že to věděl dokonce i ještě před tím, než tak jednal.
Záblesk světla v tunelu nebo zákmity pošramoceného sebevědomí? Obviňoval se za to, za
co si skutečně myslel, že trpí, nebo bylo v jeho srdci ostnem provinění něco úplně jiného?
Věděl vůbec, co ho pohání? Tušil aspoň, co ho trápí? Nebo jednal impulsivně, mechanicky,
nechal se ovládat hormony a chemickými reakcemi a nechal dny a noci, aby upředli pavučinu
života ledabyle a pokud možno jednoduše a lehce.
Po chvíli, když už mu hrozilo, že mu každou chvilku duše exploduje, zvedl se
z promočeného trávníku a rozeběhl se nanovo. Chtěl utéct před těmi myšlenkami, utéct před
vším, před sebou a před světem. Bouřka a vítr změnily město v děsivou noční můru. Běžel a
najednou byl rozhodnutý. Tohle byla poslední kapka. Nemyslel už na nic. Na nic kromě toho
křiku, který měl před chvílí vzbudit všechny obyvatele v celém bloku. Běžel podél silnice, a
když zrovna jelo proti němu auto, tak Tomáš, tak nějak po paměti, podle reflektorů, vrhnul
svoje tělo vstříc tomu světlu. K jedinému světlu, které tam bylo. Řidič ho viděl, strhnul
volant, ale bylo pozdě. Rohem svého vozu to do Tomáše napálil a odmrštil jeho tělo zpátky na
trávník. Nezastavil. Ani nezastavil a jen přidal plyn a jel dál a dál po černočerné dálnici, až
zmizel ve tmě. Tomáš zůstal ležet na zemi.
Tentokrát byl opravdu v bahně velkoměsta. Měl obličej v louži a oči otevřené. Víčka byla
sice otevřená, ale život by v nich hledal málokdo. Snad i sám Tomáš se rozhodoval, jestli
v nich aspoň jiskra je nebo není. A sekundy trvaly věčnost a čas nic neznamenal.
Tak tam ležel bez hnutí a déšť a vítr ho bičovaly a zima se mu prodírala pod kůži. Blesky
mimoděk osvětlovaly oblohu. Nevěděl, jestli je to pár minut nebo hodin. Měl před očima celý
svůj dosavadní život. Hledal důvod toho všeho. Hledal důvod, proč nerozumí sám sobě.
Hledal důvod, proč chce umřít. Hledal důvod, proč žít. Jeden z mnoha, jeden z mála, doteď
hledal špatně…
Myslel na všechny lidi, které potkal. Všechno promyslel. Měl najednou čistou hlavu,
možná naposled…
8
Okolo jezdila auta, ale jeho tělo bylo bezpečně schované ve stínu činžáku poblíž a navíc,
počasí nebylo zrovna vhodné na zkoumání polomrtvých bezdomovců či opilců, ležících
nehybně ve velkoměstské cahotě. Voda z louže Tomášovi pomalu vklouzávala mezi rty,
dostávala se mu do úst a smáčela mu skráně, až nakonec…mrknul.
Mrknul a začal zvracet. Bylo mu zle. Zle ze všeho. Ze všeho, co dodnes udělal, z celého
Tomáše. Zvracel a vzlykal. Po dlouhém blíže nespecifikovatelném čase ale vstal, narovnal se
a vydechnul. V hlavě měl čisto a jasno a v prostoru jeho mysli se vznášelo něco odhodlaných
myšlenek.
Scenérie dnešní noci byla dovršena, když našel po příchodu domů své věci, sbalené v
kufrech. Beze slova, která by vysvětlila situaci, ve které se octl, bez soudu a bez obhajoby, tak
nějak to tušil, tak nějak s tím počítal, asi už to mělo přijít dřív, třeba by dnešní noc vůbec
nenastala, možná by dnešní myšlenky nikdy nevznikly.
Mohli byste si třeba myslet, že jeho odhodlané myšlenky vyprchaly s ranním oparem a
s pročištěním jeho krve od chemických přísad, ale nestalo se to. Skoro to čekal, skoro doufal,
že opojení zmizí a myšlenky se zase ztratí kdesi v hloubi nevědomí. Tentokrát ne. Nezáleží na
tom, že ho ráno vypakovali z domova, je fuk, že neměl vůbec nic a kam jít. Na tom
nezáleží… vstal.
1. Expozice
Honza se probudil v pražském bytě před sedmou hodinou ranní. Slyšel patrně ve spánku
bouchnutí dveří od bytu. Chvilku se rozkoukával a shledal, že už se začíná rozednívat. Váhal.
Otevíral a zavíral víčka a upadal zpátky do polospánku, ze kterého ho vytrhávaly myšlenky,
loudající se pomalu z nedočkavého vědomí. Chtělo se mu spát a chtělo se mu vyskočit
z postele.
Přemýšlel, kde je, co včera dělal, jaký je den, co je za měsíc a kolikátý je to vlastně rok.
Pár desetin sekundy měl červenec. Nemusel nikam vstávat. Na brigádu určitě jít neměl, to si
byl jistý. Mohl spát do oběda, projet se na kole, dát si rande a večer vyrazit s klukama do
hospody.
Po chvíli se ale zarazil a vzpomněl si, že možná bude přeci jen srpen. Snad to bylo včera,
kdy se toulal nocí s jakousi krásnou slečnou, městem a v parcích, snad se to mělo dokonce
dneska opakovat, bylo to včera, kdy padaly hvězdy? Spousta hvězd. Spousta, spousta přání...
9
Je září, došlo mu. Někdy v půlce září. Jo, brácha si dělá v kuchyni čaj, jde do školy. Je září.
Na vteřinu ho zalilo zklamání, že už je léto pryč. Že už nepojede kamsi do neznámých koutů
republiky, že s partou nevyrazí jen tak, za hranice, na moře... Na chvilku litoval. Pak ho
pošimralo sluníčko, pronikající sem skrze okna a on procitl.
Zavrtal se hlouběji pod deku.
„Vstávat, dneska mažeš taky do školy!“
Jen zavrčel, s úsměvem na rtech.
„Konečně! Aspoň už to nebudu jen já, kdo tu bude muset porád něco vysvětlovat!“ vedl si
svou brácha.
Honza se posadil na posteli a vydechl. V jednom měl bráška pravdu. Konečně! Už to bylo
dlouhé, čekání na první den vysoké školy. Měl za sebou uzavřenou etapu života. To, co mělo
teď přijít, bylo dráždivě neznámé, až děsivé, jak velkou věcí se to zdálo být.
Uvědomil si, že jde spíše o sugesci ze strany rodičů, pro něj osobně se zase tolik neměnilo,
pro tátu a mámu to byl nicméně velký krok, když jejich synáček začíná studovat na inženýra.
Usmál se pro sebe a hodil po bratrovi polštářem.
„A co matika? Kdy zase začneme počítat?“ pravil místo obvyklého sekýrování Honza
mladšímu sourozenci.
„Doufám, že co nejpozději,“ odtušil ten, zatímco si už čistil zuby v koupelně, takže na sebe
museli s Honzou křičet.
Honza se oblékl, ustlal postel a šel do kuchyně udělat si něco k snídani. Celé léto někde
prolétal a pohodlí „domácího krbu“, byť panelákového, ho teď lákalo víc než jít někam do
školy a předstírat studijní talent. Ale rozhodl se, nedalo se to vzít zpět, a když už mu ta škola
tak nějak jde a zvládá to, proč neobětovat ještě pár let jakémusi upgradeování, a pak si žít
přeci jen na vyšší úrovni; to mu doma vštípili, v to doufal. Chtěl se mít dobře, proto šel do
školy. Neměl iluze, věděl, že titul mu nepomůže a v očích některých lidí spíše uškodí, ale
věřil, věřil, že vzdělání má smysl a že ho o něco obohatí, že se má ještě co učit.
Namazal si zrníčkový chleba s máslem a dal si na něj uzený sýr. Sedl si k televizi a jal se
číst včerejší noviny, které se ledabyle válely na gauči.
„Začínáme až v půl dvanáctý, mladej,“ vyštěkl za mladším bráchou, když ten se mihl před
dveřmi obývacího pokoje, jak procházel chodbou.
„To je nespravedlivý,“ opáčil. „Já taky pudu až na půl dvanáctou. Že mě napráskneš?
Brácha, že ne?“
Honza zakroutil hlavou. „Máte matiku?“
„Jo.“
10
Chvíli přemýšlel, pak mlasknul a pravil: „Ale odpoledne budeme počítat! A nebudeš si
vymejšlet žádný výmluvy!“
„Jo, klidně celý odpoledne!“ sliboval překotně potměšilec a až zpětně si uvědomoval dosah
svých plánů. „No, ale mám to karate, na odpoledne, a tam musím, tak to necháme na zítra,
viď?“
„Hm.“
Honza neodporoval a napsal ulejvákovi omluvenku s věrohodným podpisem Malý. Ten
kousek papíru bratříčka opravňoval užívat si svobodu až do jedenácti hodin. Tak se nová
generace učí nečitelné písmo svých předků.
S výskotem plným štěstí, jaké mohou prožívat jen děti v takových situacích, Malý junior
vyskočil, vytrhl Honzovi papír z ruky, a než bys napočítal do tří, vyrazil z bytu, jen se za ním
zaprášilo.
„Matematik z něj stejně nebude,“ pomyslel si Honza.
Na moment ho schvátily výčitky svědomí a zapřísáhl se, že ho to jistě zítra doučí líp než
pedagogové ve škole. A nebo mu třeba najde někoho na doučování. Nějakou slečnu, co pozná
na vysoký. Jemu samotnému nedělala matematika problémy, ale důvěrný kamarád s ní taky
nikdy nebyl. Abstrakce mu neimponovala, měl rád věci, které si mohl osahat.
Dojedl, odložil noviny a pohledem na hodinky se přesvědčil, že má ještě spoustu času, než
mu začne první přednáška z anorganické chemie. U televize našel lísteček s nákupem, který
měl dneska pro mámu a tátu ve městě zařídit. Jídlo, nějaké nářadí, noviny. Obvyklý seznam,
zastrčil ho do kapsy.
Vyšel na balkon a rozhlížel se po světě. Líbil se mu. Sedl si na zahradní plastové křesílko a
zakouřil si. Bylo ještě celkem zima, sluníčko ještě nestačilo prohřát atmosféru. Sledoval lidi,
chodící pod jeho pozorovatelnou kamsi do práce, mizící na autobusové zastávce v útrobách
kovových autobusových oblud. Když dokouřil, zavřel zase balkonové dveře, aby se doma
drželo teplo. Jen minutku se rozmýšlel a nakonec zapadl zpátky do peřin. Zatáhl rolety a
zavřel oči. Netrvalo to dlouho a už se mu mysl opět ztišila a upadala hlouběji a hlouběji do
neprozkoumaných končin nevědomí. Nakonec usnul, na tváři výraz netrpělivého očekávání.
Přišel říjen. Byl čas oběda a v jedné z poslucháren vysoké školy chemické zrovna
probíhala přednáška z matematiky. Byl krásný, jasný den, jeden z těch, kdy podzimní slunce
hřeje na plné obrátky a kdy si můžete být jisti, že z ještě nepokosených kukuřic tu trochu
zbylého zlata vymlátí.
11
V Praze neviděli lidé na oboze ani mráček a říjnové paprsky pronikaly okny školní budovy
a, umocněné tím průchodem skrz sklo, hřály studenty v lavicích a příjemně šimraly létem
namlsanou pokožku. Místnost byla prostorná, jedna z největších ve škole, s velkými okny a
obrovskou elektricky ovládanou tabulí vpředu.
Uspořádání sedadel v posluchárnách připomíná kino, což vynikne ve chvíli, kdy si
přednášející vezme na pomoc meotar nebo projektor, zatáhne závěsy v oknech a promítá na
plátno obrázky. Pak je iluze představení dokonalá. Člověk se v takové situaci uvolní, namísto
aby zbystřil, a přísun informací je díky Pavlovovskému reflexu pomalejší v očekávání
nějakého oddychového filmu.
Žádné zatmívání ale u přednášky z matematiky nehrozilo, rolety byl vytažené, a tak
sluníčko mohlo dovnitř a mělo šanci působit na žáky. Jednak podporovalo snahu vykládajícího tím, že dodávalo posluchačům energii a endorfiny, jednak působilo rušivě, neboť kdo
z nich by si nechtěl to vzrušující šimrání vyzkoušet na vlastní kůži bez toho, aby mu v tom
bránila dvojitá okna.
Docent vedl svou přednášku s obvyklou jistotou a jako vždy svým laxním přístupem chtěl
vyvolat dojem, že matematika je triviální věc. Studenti se ale tak lehce obelstít nedají, a tak po
prozření, že dnes se pochopení problému nedočkají, jedni se začali věnovat čtení novin, které
zdarma ukořistili v metru, a druzí se začali rozhlížet po posluchárně. Studovali pohledy a
obličeje svých nových kolegů, o kterých ještě nic nevěděli, ale kteří měli ovlivnit jejich další
život i je samé. Jejich tváře byly osvětlené sluncem a člověk v nich ještě nacházel pomalu
hasnoucí odlesky prázdninových radovánek.
Aspoň Janě to tak připadalo. Ona sama strávila příjemně uvolněné léto a teď se cítila jako
vržená do klece povinností. Seděla se svou kamarádkou v levém spodním rohu místnosti. Obě
byly brunetky, tak asi stejně staré, na první pohled bylo vidět, že se znají už dlouho. Některá
gesta měly společná a k debatě jim stačily náznaky.
Jana obrátila hlavu nejprve doprava a přelétla očima osazenstvo prvních řad. Nebyla
z těch, co mají problémy se seznámit, a navíc měla odhad na lidi. Dokázala vycítit, co
z člověka vyzařuje a jaký je uvnitř. Viděla okolo sebe mladé lidi, ale i očividně dospělejší
studenty a hádala si jen tak pro zábavu, co je sem přivedlo, jaké okolnosti je přiměly, aby ten
či ta seděli teď a tady, a poslouchali, jak docent vysvětluje význam termínu limita.
Někteří přišli přímo z lavic střední školy. Pro tyto čerstvé maturanty to nebyla příliš velká
změna. Pak tu byli repetenti a bylo jich dost. Mnoho lidí si zkusí studovat vysokou školu a po
jednom roce nebo po dvou letech opakování prvního ročníku se teprve rozhodnou, že to
skutečně zkusí zvládnout. A mnohdy po prvním půlroce odejdou a jdou zkusit štěstí jinam,
12
tak už to chodí a je to tak v pořádku. A někteří chtějí zvládnout studium jako rychlokurz a
dojde jim až ke konci, že si to tu nějak zbrkle zapomněli užít.
Dále tu seděli lidé, kteří po maturitě šli pracovat, ale pak si řekli, že ve škole to přeci jen
bylo o něco lepší, a zapsali se na vysokou. No a nakonec ti, kteří studovali při zaměstnání.
Bylo jich tu dost a Jana je vždycky obdivovala. Ti už byli všichni skoro dospělí a bylo
zajímavé sledovat, jak se při konverzaci s těmi nejmladšími stávali zase rebely a naopak. Ano,
už pro to se vyplatilo jít studovat, přese všechnu zodpovědnost a povinnosti, které to s sebou
přinášelo, člověk byl dočasně opět dítě, sedící v lavici s rukama za zády. Dítě, které mělo
právo mít nechápavé a rozzářené oči, sledující všechno s údivem, dělající chyby a neberoucí
v potaz žádné restrikce.
Jana to měla dobré. Šla na vysokou se svou nejlepší kamarádkou, měla se o koho opřít, na
rozdíl od jiných, kteří tu nikoho neznali. Není těžké zapadnout do zadních lavic a nikdy
nezasáhnout do vědomí přítomných. Mnohdy odsud člověk odejde, aniž by ho tu kdokoliv
zaregistroval.
Stejně tak bylo pro ni zábavné hádat, odkud asi ten který člověk pochází. Sešli se tu
studenti z celé republiky a i ze zahraničí.
„Prosím tě, jak je tohle?“ zeptala se Jany náhle její sousedka a ukazovala na rovnici
v sešitě.
„Co?“ probrala se ze zamyšlení Jana a nahlédla do sešitu, poté, co si prohlédla podezřelé
zaujetí v očích své kamarádky.
Zkontrolovala, co se ve třídě za pět minut jejích úvah změnilo. O moc nepřišla. Rychle
dopsala pár řádků a výmluvně pokrčila rameny, jako že moc nepomůže.
„Já se teď soustředím na jiné věci,“ zašeptala pak.
Kamarádka zdvihla obočí a kopírovala Janin směr pohledu. Obě dvě v tu chvíli pozorovaly
jakéhosi fešáka v první lavici uprostřed sálu. Ten vycítil, že je sledován, a otočil k nim
bezděky hlavu. Obě dvě se v ten moment příliš zbrkle a okatě odvrátily na druhou stranu a
začaly se samy sobě a té trapné situaci smát, Jana dokonce poněkud zčervenala. Fešák se
pousmál taky, ale nepochopil to a radši se vrátil ke směrnicím přímek, které zrovna
zaměstnávaly jeho hlavu na plné obrátky.
Marná snaha, když člověk sedí dole, nemůže utajit, že obrátí hlavu. Nahoře člověk může
svůj pohled bezděky stočit po celé místnosti a nepohnout krkem, ale je-li nízko, musí otočit
celou hlavu. Jenže tohle Janina přítelkyně, které říkali Malenka, ještě nevěděla. Bloudila pár
vteřin po zadních lavicích a pak se její pohled zarazil. Téměř v protějším rohu posluchárny
seděl kdosi, kdo upoutal její pozornost. Až sem na ni zapůsobil ten jeho zvláštní pohled.
13
Klidný, vyrovnaný, byl to evidentně laskavý kluk plný optimismu a života. Pootevřela pusu a
drkla do Jany, která se v tu chvíli soustředila na tabuli. Jana se podívala, kam Malenka tak
zírá, a naklonila hlavu.
„Hm,“ přiznala tomu objevu jistý význam a pár vteřin obdivovala, jak mu odraz poledního
sluníčka od okenních tabulí vytváří ve vlasech jiskry.
„Tady je tabule!“ zavolal na ně docent od katedry a ony zčervenaly ještě víc, neboť na ně
byla soustředěna pozornost všech lidí v posluchárně, kromě pár těch, co četli noviny. Ti jen
ledabyle otočili na další stránku.
„Slečny, dávejte pozor, podívejte se jak dává pozor tadyhle slečna, už nechce potřetí
opakovat matematiku, že?“ povídal si teď s jakousi blondýnkou, která horlivě pokývala
hlavou. Vedl monolog asi dvě minuty, čímž vzbudil ospalou pozornost většiny třídy.
„Trapas, koukají na nás?“ ptala se Malenka.
„Ne,“ přestala se červenat Jana, narovnala se a nasadila nacvičený klidný výraz, takže
vypadala, jakoby se nic nestalo.
„Fajn,“ Malenka se taky narovnala a po chvíli znovu otočila hlavou směrem k zadním
lavicím, ale hned se zas odvrátila, když viděla, že objekt jejího zájmu si té věci s docentem
snad vůbec ani nevšiml.
Objev se teď škrábal tužkou za uchem a ku podivu se věnoval matematice. Počítal až tak
podezřele horlivě, že to udivilo jeho souseda, který se k němu nedůvěřivě naklonil a tiše
pronesl: „Co to děláš, vole?“
„Derivuju, ne? Vole.“
„Ty tomu rozumíš, Tomáši?“ ptal se ho soused, nějaký Honza Malý z Prahy. Rozhodně
nebyl malý, naopak, budil respekt, a vyzařovala z něho klidná síla, čímž si dokázal získat
důvěru většinou na první pokec.
„Ne,“ přiznal druhý s úsměvem, že zcela přesně nechápe, co dělá. Ti dva se seznámili při
přijímacích zkouškách, když hledali tu správnou posluchárnu, a hned si padli do noty.
Vtom se otevřely dveře v nejvyšším patře kina a, pozorován očima všech přítomných,
vešel jakýsi halama. Docent se nenechal vyrušit a pokračoval ve výkladu. Student zapadl hned
do zadní lavice, přímo nad Honzu Malého, a svlékl si bundu. Chvíli se zmateně rozhlížel a
pak se teprve uvelebil.
„Nazdar,“ pozdravil příchozí tlumeně, načež se ohlédlo pár lidí z blízkého okolí a
prohlíželo si zjev toho stvoření.
Bylo totiž, na co se dívat. Jedním slovem by se dal dotyčný popsat jako vandrák, vagabund
či tak podobně. Rozhodně by ho nikdo nezařadil mezi studenty vysoké školy. Do místnosti
14
s ním vstoupila i vůně spáleného listí nebo něčeho podobného. Vandrák se evidentně znal
s Honzou, který ho představil svému sousedovi jako Bédu.
„Kde jsi byl? Už je konec přednášky,“ káral naoko Honza bédu.
„Ale, s Tonym a Danym.“
„Ty si blázen, člověče. Ti dva jsou na odpis,“ pronesl Honza a na tázavý pohled svého
souseda dodal: „Hulej non-stop.“
„Jsou docela v pohodě. Postavili si u Vltavy boudu a tam chtěj bydlet,“ hájil je se zápalem
Bedřich.
„Nepochybuju, že jsou v pohodě,“ Honza se při vzpomínce na bratry Vodrážkovi dobře
bavil. „Jakou boudu?“
„Normální dřevěnou boudu.“
Tomáš právě zachytil pohled Malenky, která se „nechtěně“ zase otočila. Usmál se na ni a
ona mu úsměv oplatila. Kdo by odolal tomu jeho vyrovnanému, bezstarostnému a šťastnému
pohledu, kdo by odolal pohledu pohodového a šťastného kluka… Ano, byl to Tomáš Kafka.
Jak vysvětlit, že se Tomáš objevil na vysoké škole po tom, co málem přišel o život? Těžké
uvěřit… Ale teď je tady, bydlí u tety a studuje. Nějaký čas pracoval a učil se na přijímací
zkoušky. Teď si na sebe ve volném čase vydělával na brigádách.
Přednáška skončila a všichni se s úlevou zvedali z lavic.
Dveře posluchárny se otevřely a horda studentů se vyvalila na chodbu. Ti vyhladovělí a
žízniví si v malém obchůdku v přízemí mohli nakoupit něco k pití a k jídlu. Ostatní se
rozprchli po škole. Neměli naspěch. Do další přednášky zbývala hromada času. Procházeli se
po budově a užívali si ten pocit, když je člověk na oko hluboce zaměstnaný a má pořád co na
práci, ale ve skutečnosti jde jen o maličkosti, u kterých si odpočine. A tak sháněli skripta,
hledali, kde sídlí ten který pedagog, anebo si prostě pročítali a porovnávali poznámky
z přednášky a navzájem si přitakávali, že to celé vlastně nedává smysl a že vůbec netuší, jak
se ten který předmět budou učit. Ti co neměli pocit, že musí předstírat zaměstnání, pak
postávali před školou a nechávali se hladit poledním sluníčkem, jen tak, případně s cigaretou
mezi prsty, nebo zašli na něco k pití do malého baru, který se nacházel v suterénu školy.
Tomáš Kafka s Honzou Malým se pod schody rozloučili s Bédou a smluvili se na večer.
Pak šli do relativně velké studovny v přízemí, kde bylo plno stolků a židlí a kde si studenti ve
volných chvílích mohli sednout a dělat své věci, popřípadě se i učit. Na druhém konci
studovny, než byly dveře, bylo okénko do jakési kanceláře, skrz které studentům jedna milá
paní prodávala skripta a všechny ostatní možné pomůcky ke studiu. Měli tak všechno až u
nosu a vyhovovalo jim to.
15
Teď v poledne bylo kouzelné okénko zavřené, a tak studenti splakali nad výdělkem.
Museli si počkat. A to byla jedna z činností, které dělali tuze neradi. Tomáš s Honzou vešli do
učebny a shledali, že všechny stolky jsou alespoň jedním studentem obsazené. Chvíli se
rozhlíželi, a když už se Honza otočil, že si tedy půjdou sednout jinam, drknul do něj Tomáš a
nenápadně mu ukázal přes místnost, kde seděly ty dvě holky od nich z ročníku. Honza je
spatřil a vydal se přímo k nim, doprovázen nechápavým pohledem a váhavým krokem
Tomášovým.
Honza se s Janou a Malenkou znal. Tomáše brzy přestalo udivovat, pokud se někdo
s někým znal. Příležitostí k seznámení bylo nepočítaně a na půdě školy byli všichni studenti
kámoši. Podobně jako soudruzi v továrně, studenti v škole – všichni na jedné lodi. Někteří
méně průbojní, někteří více sebevědomí, ale tohle si zamiloval každý. Něco krásného,
obohacujícího a vzrušujícího na tom je, když poznáváte nové lidi. „Vlastnit“ známé dává
nějakým způsobem méně sebevědomým lidem pocítit svou vlastní cenu.
Zvláštní věc byla, že hradba toho zvláštního nesmyslného předsudku, že lidi, co se neznají,
spolu nemluví, byla tím tenčí, čím blíž byly zkoušky. Když pak došlo na zkouškové období,
to už byli všichni bratři a vy jste se nemuseli ostýchat promluvit na kohokoliv. Jako ve válce,
když nastane zkoušek čas, všichni si pomáhají… Tomáš se tomu brzy přestal divit. Ale
tenkrát se divil.
Seděly u stolu a na něm měly svačiny, sešity a knížky ve velmi neuspořádané sestavě. Jana
Králová, vysoká brunetka s černýma očima a se zářivým úsměvem, byla ten tip „nejhezčí
holky ze třídy“, oblečena něžně tak, že by ji člověk nejraděj vzal do náručí a pomačkal jako
nějakou plyšovou hračku. Všem věnovala úsměv a vyzařovala z ní sebedůvěra a pohoda.
Přitahovala společnost a měla ji ráda. Seděla, hrála si s tužkou a poslouchala dialog svých
kamarádek. Pak Malenka, o něco menší než Jana, se usmívala spíš plaše, a klopila svoje
hnědé oči, jakoby v nich chtěla schovat svoje myšlenky, touhy a obavy. A pak s nimi seděla
zrzka Marie Nováková. Měla dlouhé vlasy až na záda a šili s ní všichni čerti. Stejně jako ty
druhé dvě přišla rovnou ze střední školy a nebyla ještě jaksepatří vybitá. Pořád těkala očima
sem a tam a neustále něco vyprávěla. Dlouho nezaregistrovala, že u jejich stolu stojí dva
kluci.
„Jé, čau,“ prohlásila svým bláznivým stylem, když je spatřila.
„Čau,“ smáli se Honza s Tomášem.
„Čau Honzíku,“ pozdravily Honzu Jana s Malenkou.
„Tak co matika?“ optal se Honza, zatímco Tomáš mlčenlivě utíkal očima od jedné k druhé
a zase po celé místnosti, která byla plná hluku z debat studentů.
16
„No super,“ prohlásila zrzka.
„Jo, my to viděli. Popovídaly jste si s docentem…“ připomněl Jan.
„Jo. Trapas,“ odtušila Malenka a začala si bezděky kousat tužku a k tomu si ještě hrála
s pramínkem vlasů.
„Byla to sranda, náhodou,“ ujistil je Honza a zaujatě naslouchal, jak mu zrzka vypráví o
jednom trapasu, co zažila ještě na střední.
V průběhu Maruščina dechberoucího vyprávění po sobě ti zbývající čtyři házeli udivené
pohledy a nad monologem rusovlásky se vznášel bezezvučný dialog, který ona na svou
magnetofonovou pásku nemohla zachytit. Pak pochopila, že se smějí jí a s naoko naštvaným:
„Jdu od vás pryč, jdu se najíst...“ odešla a nechala je tam. Jana na ni ještě volala, že se uvidí
po obědě.
„Jo, my taky jdem na oběd,“ prohlásil Honza, ale teprve když Maruška zmizela za dveřmi.
„Mhm,“ kousla Jana do svého jablka a přikývla.
„Jo a tohle je Tomáš,“ řekl ještě mimochodem už na odchodu Honza a k Tomášovi křikl:
„To je Jana a téhle říkají Malenka.“
„Ahoj,“ řekl Tomáš nejklidněji, jak v tu chvíli dovedl a zase se odmlčel. Poté co se všichni
pozdravili, Honza dodal: „Jdeme dneska večer do Výlevny, nepůjdete taky? Na pívečko,
pokecat si s kámošema?“
A holky ochotně přikývly.
„Tak večer,“ rozloučili se a nechali slečny o samotě.
Když vyšli na chodbu, kde bylo v tu dobu přeplněno, Tomáš prohlásil: „Teda, musím říct,
že je to kočka.“
„Myslíš Marušku Štěchovou?“ s úšklebkem odvětil Honza.
„Co?“
„Tu zrzku.“
„Si cvok?“
„Haha,“ zasmál se Honza, a to už vyšli z budovy a vydali se na oběd.
Před osmou hodinou večerní, nad Prahu se právě snesla tma, začala vylézat z děr noční
zvěř. A kolik jich bylo! Noční ptáci, ve své kůži víc za šera než při svítání, slétali se jako na
domluvu kdesi daleko od centra, tam, kde se nacházely koleje vysokých škol. Malé městečko
tvořily ty baráky, na první pohled neprozrazující nic o tom, co se děje uvnitř. A že se tam děly
věci! Do tmy začala probleskávat světla z pokojů, jak si postupně obyvatelé uvědomovali, že
již nevidí na svou práci. Na koleji, to byl život. Studenti, kteří dojížděli každý den do školy a
17
zpět, mohli jen hlasitě závidět těm, kteří se hned po vyučování přemístili „domů“. Jistě, mělo
to nevýhody, maminka každý den nevařila večeři a neprala ponožky, ale když člověk přežil
stýskací období, začal mít neuvěřitelný pocit, že „stojí na vlastních nohách“, a to je něco, po
čem mládež pase jako po droze.
Mraky občas zakryly hvězdnou oblohu, tak moc znečištěnou fotony velkoměsta. Zvedal se
vítr a vypadalo to, že klesá tlak. Z výšky musel být pěkný pohled na noční město. Jako
v techno videoklipu se míhala světélka po silnicích a celé město obklopovala polokoule
světla, tvořeného všemi rozsvícenými lampičkami v Praze, jejichž vlnoplochy se pár metrů
nad zemí spojovaly do nerozlišitelné masy svitu. Bylo to krásné město.
Když člověk stál na kopci, shlížel na ně jako na futuristickou počítačovou hru. Tomáš stál
právě na takovém místě a nechal fotony všech frekvencí a barev, aby mu proudily do očí a tak
nějak se nechal kolébat tím pohledem shůry, maje pocit, že letí. Na balkóně v paneláku, na
kopci za řekou, město měl jako na dlani. Chtělo se mu zakřičet, že je král světa, jako už
tolikrát od té doby. Stín pochybností mu jednou za čas nahlodal extázi radosti ze života, ale
on se nedal a úsměvem na tváři mazal stíny minulosti. Minulost člověku nemůže ublížit.
Z přítomnosti strach nemáme nikdy. Jedině z budoucnosti můžeme mít obavy. Jak se ale
můžeme bát něčeho, co neexistuje?
Dostal od tety večeři a vydal se z okrajové Prahy 8 přes celé město směrem ke kolejím, kde
se měl sejít se svými novými přáteli. Ještě v něm doznívaly tóny písničky, která hrála v rádiu,
než odešel z bytu. Teta na něj byla moc hodná, protože věděla, čím prošel, a že se změnil.
Nevynechala příležitost, aby mu nepřipomněla, že by měl zavolat domů. Tomáš ale nezavolal.
Ještě nebyl ten správný čas.
Dorazil do Výlevny po deváté a tam už na něj čekal Honza. Sedli si v hospodě ke stolu a
objednali si pivo. Myslím, že není potřeba ujišťovat, že není dokonalejšího okamžiku pro
člověka, když zasedne ke stolku s celým večerem před sebou a objedná si pivo. Nebo něco.
Atmosféra byla dokonalá. Tomáš se rozhlížel mezi stoly a rozpoznal některé známé obličeje.
Chodila sem spousta jeho kolegů. Výlevna byla jedna z mnoha kolejních hospůdek. Studenti
jsou zákazníci, kteří jsou vždycky při chuti a je jich dost, aby naplnili spoustu lokálů. Výlevna
byla v podstatě sklep, připomínající house-rockové kluby jednoduchým kouzelným
výtvarným trikem, a sice černou barvou na zdech a stropě, občas přerušenou komiksovými
výjevy a nápisy. Obojí bylo mnohými považováno za umění. V jedné půlce sklepa byl parket,
na nějž mířilo několik reproduktorů, ale který momentálně zel prázdnotou.
„Tak, jak to dneska vidíš?“ Honza vzal zrovna přinesené pivo a přiťukl si s Tomášem.
„Pařit až do rána,“ smál se Tomáš.
18
"No jasně, protože zítra je víkend!" zvolal Honza a slastně se napil.
Tomáš kývl, ale víkend ho nenaplnil takovým nadšením, jako jeho kamaráda. Nebyl ještě
tak daleko od prázdnin, aby se těšil na víkend. Zvláště proto ne, že škola byla pro něj cíl, ta
cesta byla cíl, vysoká byla to, proč sem přišel. Nebyl to trest, nebyla to ani životní nezbytnost,
plán či věštba. Byla to volba. A za ní si stál.
Po chvíli do Výlevny vstoupily Jana s Malenkou. Přisedly si ke klukům a spustily
rozhovor. Více méně poznávací. Nejprve bylo nutno vyzvědět, odkud kdo je a co je jeho
oblíbené pití. Jana s Malenkou bydlely na vesnici poblíž Prahy, v současné době na koleji.
Honza se v Praze i narodil.
Celou dobu měl Tom pocit, jakoby Malenka byla nějak zaražená. Kousala se do rtů,
nervózně třásla hlavou a vypadala, že se jí špatně dýchá.
„Není ti nic?“ ptal se jí Tomáš.
„Ne, to je dobrý,“ ujišťovala ho s nacvičeným naivním úsměvem, o kterém věřila, že je
přesvědčivý.
„To je tím tlakem,“ vysvětlila Jana.
„Tlakem?“ zdvihl obočí Tom.
„Jo, jak klesne tlak, Malenka trošku šílí.“
„Nechej toho,“ s úsměvem do Jany šťouchla Malenka a vrátila se ke své poloprázdné
sklenici vody.
„A co ty?“ obrátila se Jana na Toma. „Co tvoje hříchy mládí?“
„Moje minulost je,“ zarazil se Tom, nevěda, jak se vyjádřit.
„Trochu temná,“ pomohl mu Honza.
„Jo, to je asi to správný slovo,“ uznal Tomáš a díval se kamsi do neurčita, jedním okem
pozorujíc Malenku, druhým nekonečno.
„Co to je, temná minulost?“ ptala se Jana, kterou ten náznak zaujal.
„Nedělal jsem úplně ideální věci,“ odtušil Tomáš, když zase zaostřil, a malinko se zachvěl,
jen nepatrně, nepozorovatelně.
„A kdo dělá?“ pokrčila rameny Jana.
Tomáš pokýval hlavou v souhlasu a v tom Malenka upustila sklenici, ze které se právě
chtěla napít. Ta se rozbila na tři kusy. Hospoda na chvíli ztichla, ale po pár sekundách propukl
opět hlučný hovor a smích. Holka se celá klepala a prohlásila, že si jde raději lehnout.
„Jdu s ní, tak se uvidíme v úterý ve škole, jo?“ Jana se zvedla a odvedla Malenku
z hospody, přidržujíc ji pod paží.
Tomáš zíral s otevřenou pusou. „Co je s ní?“
19
Honza se napil piva a nadechl se: „Já nevím, člověče, znám je jen o pár dní dýl než ty, ale
ona je trochu cvok, prý chodí k psychiatrovi.“
„No, nevypadala dobře,“ uznal Tomáš.
„Kdyby nevypadala dobře, tak na ni tak nezíráš, bylo to skoro okatý, no vážně,“ zapálil si
Honza cigaretu.
„Nezíral jsem na ni. A navíc, chemici nekouří,“ zasmál se Tomáš a připomněl nápisy na
zdech školy, kde bylo zakázáno kouřit.
Jeden z docentů prohlásil, že chemici obvykle nekouří. Těžko říct, jestli to tak bylo, ale na
škole se z nich stejně chemici teprve měli stát.
Nezůstali tu dlouho. Tomáš byl z té psycho situace celý nesvůj a oba Výlevnu brzy
opustili. Vyšli do noci, kterou mezitím ztemnila mračna a obloha začala na město, které nikdy
nespí, házet vodu. Nejeli s hromadnou dopravou, šli pěšky až co to šlo nejdál. Procházeli se
mezi těmi světluškami noci a potkávali noční živočichy a poslouchali rytmus nočního jazzíku
či deštivého blues.
Tomáš byl za chvíli celý promočený, přemítal o zkráceném večeru, ale to mu ani moc ve
skutečnosti nevadilo. Věděl, že pařit můžou i jindy. Až bude vyšší tlak. Déšť byl vydatný, ale
krátký, první z takových jemných chladivých podzimních lijáčků, byl předzvěstí psoty zimy.
Jen strašil.
2. Toulavá kočka
Babička vrhla unavený pohled na Václavské náměstí a pocítila naléhavou potřebu
odpočinout si od chození. Do podzemí se jí ještě nechtělo, metrem se už dneska najezdila
dost. A vůbec se už metrem najezdila dost. Vzpomínala v takových chvílích únavy na věci,
které se přihodily před půl stoletím. Na momenty, kdy byla plná energie a mohla jí podle
libosti plýtvat na rozčilování se kvůli zbytečnostem a malichernostem. Na okamžiky, kdy byla
šťastná a svět jí ležel u nohou.
Nakonec si pokaždé uvědomila, že svět byl tenkrát jiný než dnes. Praha byla jiná. Strávila
tu dost času, aby to mohla posoudit. Ne, nebyla to změna vždycky k horšímu, ale občas se to
stalo. A poslední dobou jí připadlo, že to se světem spěje od desíti k pěti a ještě níž. Některé
změny tu probíhaly pomalu, pozvolna a postupně, že si jich ani člověk během času nevšiml, a
teprve při završení určité epochy mu došlo, že stojí na místě, které před lety vypadalo úplně
20
jinak. Jiné skoky proběhly okamžitě a druhého dne jste šli a nepoznávali jste důvěrně známé
kouty.
V tomhle parku byla tisíckrát. Působil na ni odpočinkovým dojmem, byl oázou nedaleko
největšího městského ruchu. Dalo se tu posadit zády k silnici, a i když člověk slyšel vrčící
motory automobilů, dalo se odmyslet si ty zvuky a předstírat, že je úplně někde jinde, kde ho
nic netíží, kde má okolo sebe stromy a trávu, a že je tam sám nebo s několika náhodnými
lidmi, že je stranou velkoměsta.
Došla sem a jako obvykle si sedla na oblíbenou lavičku, v centru parčíku. Oddychla si,
odložila berličku a nákupní tašku a opřela se o opěradlo. Dosud byla jako ve snu, jakoby se
přenesla v čase do dob, kdy na tomhle místě sedávala se svými známými, kdy jí tu bylo dobře.
Potom se probudila.
Ohlédla se doprava. Na vedlejší lavičce sedělo jakési podezřelé individuum. V očích mělo
zlost a v ruce kudlu, se kterou si hrálo jako kdyby to mělo být jojo. Zachvěla se. Chtěla se
podívat jinam, ale oči měla přilepené k tomuto zjevu, který se tak náhle vyskytl přímo vedle
ní. Rázem slyšela v uších všechny ty katastrofické zprávy z černých kronik, které jí v tu chvíli
zvěstovaly brzký konec a hrozivé chvíle v rukou hrdlořeza. Nejraději by se zvedla a běžela
odsud pryč. Ale seděla přilepená na místě a měla dřevěné nohy. Když se trochu uklidnila,
uvědomila si, že všude kolem chodí ještě dost lidí a tudíž jí ten vagabund nemůže
bezprostředně ublížit.
Ohlédla se doleva, aby zahnala chmurné myšlenky, které jí dotyčný způsobil. Na vedlejší
lavičce ji však překvapil nový pohled. Ležel na ní jakýsi občan v roztrhaném oděvu, hlavu
zvrácenou dozadu, takže mu visela z lavičky ven. Jedna ruka bezvládně spočívala přes
opěradlo, druhá se zvadle kývala k zemi, držíc křečovitě téměř prázdnou láhev levného rumu.
Nechápala, jestli se nespletla, jestli je skutečně ve svém milovaném parčíku, kam
chodívala venčit psíčka, kam chodila klevetit s přítelkyněmi, kam chodila na rande s fešnými
mladíky.
Zavřela na chvíli oči, aby přeludy mohly zmizet, ale i poté, co se znovu podívala doprava a
doleva, našla ty hrůzné lidi na svých místech.
Muž vpravo se vzápětí zvedl a jí ztuhla všechna krev v žilách. Naštěstí jde opačným
směrem, ulevilo se jí. Podívala se na ležícího opilce, jestli zachytí známky života. Snažila se
zahlédnout nějaké dmutí hrudi, které by prozrazovalo dýchání nebo tlukot srdce, ale bez
úspěchu.
Zrychleně dýchala, na tohle už byla trošku stará. Chystala se odejít, když ze směru, kterým
se chtěla vydat, přicházel jakýsi žebrák v ošuntělém a starém obleku, kymáceje se na svých
21
hubených dvou nohách a prosící přítomné o něco peněz. Přišel až k ní a něco si mumlal, ani
mu nerozuměla, ani ho neposlouchala, bála se vyndat peněženku, bála se ji nevyndat. Ztuhla a
dívala se jinam. Slova o hladu jí lámala srdce ale pach alkoholu z jeho úst jí ho zase
zatvrzoval.
Odebral se jinam, ponechav ji jejímu osudu. Myslela si, že už ji nic dalšího nemůže potkat.
Už už se zvedala, že odejde do metra, a co nejrychleji pojede domů, kde nic podobného
nechodí.
Vtom do parku vstoupili policejní strážníci. Náhle přišel pocit úlevy. To už se cítila
v bezpečí, neboť nekalé živly jakoby se propadly do země. Najednou to byl ten parčík, jaký
dříve znávala. Děkovala v duchu správcům zákona, kochala se pohledem na maminku, jak na
pískovišti pomáhá dětem stavět hrad, a vzpomínala. Když policisté prošli park a vydali se na
další obchůzku jinam, byla už dokonale ukolébaná a nevěnovala pozornost zvukům, které se jí
ozývaly za hlavou z křoví.
Myslela si, že je to jakýsi psík nebo kočka, toulající se Prahou. Vídala takových zvířat
spousty. Pár jich už odchovala u sebe v domečku, když je hladové a opuštěné nacházela toulat
se příměstskými čtvrtěmi, za nocí, slídící po jakékoliv potravě. Přijala je za své a dala jim
domov, než se jim samotným zachtělo odejít do světa, hledat si štěstí jinde.
Po chvilce se větve rozestoupily a o lavičku se opřela jakási osoba. Babička se s leknutím
ohlédla a po nádechu jí zůstal vzduch vězet v plicích. Nad ní se skláněla hrozivá tvář. Byla to
žena. Žena bez jakéhokoliv výrazu, rudé dlouhé kudrnaté vlasy rozcuchané a vlající jí ve
větru. Obličej povislý a svaly uvolněné. V očích měla prázdnotu, vědomí se jí patrně toulalo
kdesi v dálkách. Chřípí se jí nadouvalo a rychle a hluboce vzdychala, jakoby byla ovládána
chtíčem.
Na sobě měla cáry trika, které bylo snad kdysi in, džíny, jejichž hlavní procentuelní složení
bylo díra. Spodní prádlo zmačkaně plandalo na jejím těle, z něhož na ni čišela žádostivost
jako poslední věc na tomhle světě, která zbývá, když nic ostatního už nefunguje, když už
z člověka nic jiného nezbude. Pud, vedoucí k zachování života, k další generaci, která na tom
snad bude líp a nebo taky ne. Motala se a sotva držela rovnováhu. Kývala se sem a tam a
snažila se zaostřit na nějaký blízký předmět.
Stařenka by nejraději uskočila, ale neměla na to dost energie. Naštěstí ji žena ani neviděla,
odpotácela se k jiné lavičce a tam se usadila. Vtom si babička uvědomila, že jakmile policisté
opustili park, ze všech koutů křoví a zákrut se vynořovaly postavy individuí a podezřelých
lidí.
22
Jakýsi párek adolescentů kouřil, lámali do sebe láhev s fernetem, pokradmu pozorovali
přítomné a jakoby si mezi sebou sdělovali podrobnosti ukutého ďábelského plánu. Naše paní
se chvěla a odvrátila od nich zrak. Akorát včas, aby zachytila, jak jakýsi mladík, neoholený a
nedbale oblečený, přikročil k rusé divožence a počal ji častovat polibky. Nabízel ji svou láhev
a nutil ji, aby se s ním vrátila do křoví. Stará paní měla právě dost. Už nesnesla ani chviličku
v téhle oáze klidu.
Zvedla se, malinko zavrávorala a kráčela pomalými kroky pryč odsud, nechávaje tohle
bohem zapomenuté místo, opouštěje tyhle lidi, ponechávaje ty boží ovečky jejich strastem,
jejich touhám a obavám, jejich volbám a jejich osudu. Mířila do metra, spěchala do svého
útulného domečku, s tím, že sem už se asi jen tak nevypraví, s tím, že její zahrádka je pro ni
dostatečně veliký vesmír, který už nemusí opouštět, s tím, že sezení pod jabloní je pro ni ten
správný sen, který by se jí měl už navždy zdát. S obavou, aby ji dnes v noci nepronásledovaly
zlé sny.
Noc se snášela na město. Osvětlené starodávné křivky gotických staveb tvořily nad
Vltavou kostru stmívání a tepnami města proudily davy, spěchající kamsi do neurčita. Slévaly
se v očích náhodné pozorovatelky do jednolité masy. Viděla to už tolikrát, tolikrát už se stalo,
že pro dav neviděla lidi. Nechtěla je vidět, bylo jí líp samotné v té přelidněné Praze. Bylo jí
lépe oddělené od nekonečna jakýchsi existencí, které s ní stejně neměly nic společného. Nic
víc než genetický kód, který jediný mohl vlastně za to, že byla, kde byla. Nic víc než předky,
a to ji k ničemu nezavazovalo. Je zjevně ostatně také ne.
V ulicích centra bylo rušno. Byl to jiný ruch než ve dne, ale pořád to byli lidé, kteří ho
tvořili. Noční podniky posílaly do prostoru neonové balíčky světla a ty, proudíce očima
dovnitř hlav, se vrývaly hluboko do myslí kolemjdoucích. A to tím hlouběji, čím poddajnější
se po celodenní námaze mysl člověka ukázala být. Obyvatelé spěchali z práce domů,
z domova do práce a někteří se nechali zvábit, neodolali halogenovým blikajícím nápisům,
které jim nabízeli nepromarnit večerní chvíle u televize. Alternativou bylo popíjení tlumících
látek s nabídkou zapomnění. Zapomnění na problémy.
Lidé si berou práci moc k srdci. Pokud člověk dělá to, co ho baví, je mu dobře a nebere
překážky jako problémy, ale jako příležitosti. Pokud člověk vydělává peníze tak, jak si přeje,
a tím, co ho obohacuje a naplňuje, nemůže se trápit pro nezdary, ty ho musí povzbuzovat
v další činnosti. No a pokud člověk nemá to štěstí a pracuje „jen“ pro peníze, pak musí ostře
rozlišovat čas práce a čas, kdy se má rozvíjet, a tehdy pracovat na tom, co ho baví. Člověk by
měl mít šanci dělat to, co ho činí šťastným a co ho naplňuje. Většina lidí netuší, že je to jen na
23
nich, aby zlomili okovy obav z nutnosti. Jen oni sami mohou změnit své životy. Je to těžké?
To ano. Ale jinak to nejde. To je nutnost. Štěstí je nutnost. Lidi, tzn. děti by se tedy spíše měli
vychovávat ke štěstí a ne k přežití. Ano, přežití je podmnožina štěstí, ale naučit se štěstí je
mnohem těžší.
Ale třeba to nejde. Možná každý teprve v průběhu let poznává, kdo vlastně je, a co ho činí
šťastným. Cesta k tomu poznání je dlouhá a strastiplná, protože vede přes omyly a slepé
cesty. A každý jde jinudy a nelze člověku radit. Co jednomu pomůže na nohy, může druhého
srazit na kolena. Jsme poutníci na cestách, kteří hledají svatý grál. Co je na tom nejparadoxnější je, že nejspíš člověk musí projít spoustu cest, aby si uvědomil, že má grál ve svém
srdci, a usadil se tam, kde nakonec skončil. Možná na náhodném místě, ale možná tam, kam
ho to jeho srdce dovedlo.
Někteří svoje místo najdou brzy, někteří později. Čas je relativní a k cíli se dá jít po přímce
nebo ve spirále. Lidé by se neměli cítit jako náhradní součástky zabudovávané do schématu
společnosti, protože to je nutně připravuje o požitek z jakékoliv činnosti.
Tulačku nikdo štěstí nenaučil. A možná jen neuspěli. Seděla ve stínu stromu na
Václavském náměstí a sledovala obličeje kolemjdoucích. Nikdo si jí nevšímal. Měla lhostejný
výraz, ale kdyby se někdo pozorněji zadíval, viděl by volání o pomoc. Chtělo se jí křičet, ale
nemohla. Měla toho tolik na prsou, že ji to tížilo jako balvan. Ale neplakala. Naučila se
neplakat, nezoufat si. Jen občas, když už i město utichlo, když seděla na zastávce a mohla
aspoň předstírat, že čeká na autobus nebo na tramvaj, co ji doveze domů, nechala, aby slzy
umyly její zašpiněnou duši.
Sledovala kolemjdoucí a hádala z očí. Dostali snad oni mapu, jak žít? Anebo žijí podle
šablony? Možná mají pravdu. Možná je tam, kde je, protože nehrála podle pravidel, protože
nežila podle šablony. Kdyby vystoupila ze stínu, kdyby se jí lidé podívali do očí, zhrozili by
se. Zapadlé oči na hubeném obličeji, který neslo ještě vyhublejší tělíčko, roztrhané tričko,
stěží zakrývající ruce s vpichy po jehlách, to všechno by je vyděsilo.
Bylo jí zima. Člověk se může otužovat hodně, ale nakonec mu je vždycky chladno, když
už ztratil veškerou svou energii. Bylo jí chladno, protože seděla sama v chladném světě.
Seděla a ulice se vyprazdňovaly. Pršelo jen lehce. Na takovou vlhkost byla zvyklá. Každý den
zažívala přílišnou vlhkost, přílišné sucho, zimu nebo teplo a bylo to jedno. Protože ona
hledala jiné teplo, než jí mohla nabídnout teplota kmitajících částic hmoty či elektromagnetického záření.
Netušila, že to dojde tak daleko. Prý to se závislostí není tak hrozné, prý to může člověka
přivést do nebes. Téměř se to bohužel stalo. Ale naštěstí měla Tulačka vůli žít, ona chtěla žít.
24
Pervitin už neviděla hezky dlouho, ale následky na ní byly dobře viditelné. Schovávala se
před očima policistů, protože věděla, že by ji okamžitě odvezli domů a do léčebny, a to byla
její noční můra. Ona se z toho dostala sama. Sama to chtěla a teď, i když je na dně, chtěla
začít znova. Jen jí k tomu ještě něco chybělo.
Dostala hlad. Nestávalo se to často, ale pokud chtěla zůstat naživu, věděla, že jíst musí. Od
chvíle, kdy utekla od toho parchanta, co ji mlátil, bylo jídlo největším problémem. Ve snách
občas slyšela mámu, jak jí brání se s ním odstěhovat. Věděla, že měla pravdu, už tenkrát to
věděla. Ale to na věci nic neměnilo. Věřila, že její cesta vede tudy. A možná to tak bylo.
Pak spolu fetovali a milovali se, a on ji začal bít, protože neměli na jídlo a pak je vykopli
na ulici a on ji opustil a ona od něj utekla. Nemohla se vrátit, zkusila to, jela do svého rodného
města, ale nakonec byl strach silnější než naděje. A tak se vrátila zpět do Prahy, kde alespoň
nebyla sama se svým osudem. Do Prahy, kde její život zmizel v nenávratnu, vypařil se jako
pára nad hrncem, zmizel ve tmě na konci tunelu, jakoby se budoucnost propadla do černé
díry. Nemohla se vrátit domů. Znamenalo by to uznat selhání. Uznat chybu. Ó, jak chtěla, aby
mohla uznat chybu a schoulit se mamince do náručí. Neměla na to sílu. Ještě ne. A tak se
zvedla z lavičky. Už to dělala mockrát. Nejprve, aby si vydělala na drogu, teď jen, aby měla
co jíst.
„Prosím vás, já jsem ztratila peněženku a potřebovala bych se dostat domů. Potřebuju
peníze na autobus, nemohl byste mi pomoct?“
Vždy tytéž pohledy. Věděli to. Ne, nevěděli. Mohla lhát, to jim bylo jasné, ale pro ně bylo
mnohem lehčí chvíli váhat a pak jí s podezřívavým obličejem dát dvacet korun, aby jim dala
pokoj, než aby se jí zeptali, jestli by nechtěla pomoct spravit život. A duši. Nezazlívejme jim,
že dali Tulačce peníze, i to pomohlo. Někteří ji jen obešli.
Tenhle kluk si ji prohlížel nějak důkladně, než vytáhl peněženku. Přivedl ji do rozpaků,
načež jen více přehrávala svůj herecký výkon.
„Kolik potřebuješ?“ zeptal se jakoby lhostejně.
„Stodvacet,“ lhala.
Překvapeně se na ni podíval a nakonec jí dal padesátikorunu.
„Super, to už mam skoro půlku,“ radovala se a sebrala peníze.
Nemohl se zbavit pocitu jakoby ji tu už viděl. Nejspíš mi lže, myslel si. Viděl její oči. Znal
takové oči. Slyšel její hlas a věděl, co nechává takové stopy. Ale co mohl dělat? Stejně tak,
jako věděl, co s člověkem provádí takové věci, tak také věděl, že je to jen a jen její volba.
Věděl, že nemůže udělat nic. Nic, jen tak za ní hleděl a nenápadně ji pozoroval, i když se pak
později vzdálila z náměstí.
25
Koupila si u stánku hamburger a sodovku a postávala opodál. Prohlížela si kolemjdoucí.
Když se najedla, odrazila se od stromu, o který byla opřená, a razila si cestu pryč odsud.
Někam, kde nebylo tolik lidí.
Ještě nedávno se toulala po městě jako tělo bez duše. Přesněji jako droga bez duše. Ani
sama nevěděla, jak se z toho dostala. Ale vlastně věděla. Bez něj by to nedokázala. Byl starý a
spal po nádražích. Jednou ji našel ležet na zemi v parku v bezvědomí. Vzal ji do jednoho ze
svých úkrytů na střeše věžáku a přikryl ji dekou. Nosil jí jídlo a pití a ona se radši ani neptala,
kde to bere. Viděla, že sám má málo, ale přesto se o ni staral, dokud neměla dost sil, aby si šla
shánět drogu. Pak se jednou zvedla a chystala se to provést.
„Kam jdeš, tulačko?“ zastavil ji a zakřičel něco o tom, že ji nekrmil pro to, aby jí život
sežrala ta bestie. Věděla, jak to myslí, ale přesto odešla. A pak, když vyžebrala dost peněz,
nevěděla ani proč, koupila namísto prášku jídlo a pití a donesla ho starci na střechu. Pak to
místo opustila a od té doby se toulala po ulicích a hledala sílu se vrátit domů. Hledala sílu
vrátit se sama k sobě.
Zapomeňte na myšlenky, že se dá zvyknout na život na ulici. Takové romantické sny může
mít někdo, kdo leží doma v teplé postýlce a zrovinka spořádal steak s bramborovými
hranolky. Občas takové myšlenky četla lidem z výrazu tváře. Někdy se jí zdálo, že z nich čiší
závist. Takovým nápadům se musela smát. Omrzelo se jí to už první noc. Žádná svoboda za to
nestojí, říkala si. Byla to ještě malá holka?
Ulice byly v noci studené, ale brzy se to naučila řešit. Nutnost je nejlepší učitelka. Trpělivá
a důsledná.
Došla do poněkud odstrčené obytné ulice a tam si sedla na schody jednoho domu. Byla tu
už několikrát. Vyhlídla si činžák nebo panelák, zevlovala v okolí a prohlížela z dálky
nájemníky. Občas se zeptala, kolik je hodin a nebo se dala do řeči s obyvatelem toho domu,
jen tak, aby nevypadala podezřele. Oťukávala si jednotlivé domácnosti pár dní a pak zase šla
jinam, aby na ni zapomněli. A na dalším místě poznávala nájemníky bytů a pomalu se snažila
přijít na to, kdo bydlí sám, kdo je ženatý, kdo je bohatý a znuděný, kdo je osamělý, kdo ne.
Měla v merku vždy několik takových potenciálně užitečných míst, vhodných rodin, slibných
známostí, měla vždy v zásobě, kam se jít vyspat. S mladými a svobodnými to bylo
jednoduché, ani to nemohlo být jednodušší. Vyčetla z očí, jestli je to poddajná dobrosrdečná
duše nebo chlípník a zhýralec s neukojenými pudy. Takřka všichni se dali zneužít a využít.
Lidem to navíc dělalo dobře, když jí dali najíst, a chlapům zvedalo ego, když se o ni na pár
chvil postarali. Vycítila, kdo ji odkopne a kdo ji pomiluje. Tušila, kdo na ni hned zapomene a
kdo ji bude před vchodem zase vyhlížet. Poznala, kdo jí dá peníze i za zády manželky a kdo jí
26
jen využije a pak na ni zavolá policii. Občas se sekla, to dá rozum, nebyla neomylná, ale tím
víc se takovou chybou naučila, tím spíš byly její instinkty příště správné. Časem v tom
dosáhla takřka dokonalosti.
I u tohoto domu už ji nájemníci mohli mnohokrát spatřit. Čekala na někoho určitého, měl
dorazit každou chvíli. Ještě nikdy s ním nemluvila, ale podle všech známek šlo o osamělého
kluka, který teprve nedávno opustil rodinné hnízdečko a jen krátký čas se snažil zařídit se pro
sebe. Neviděla ho nikdy se slečnou, takže si vydedukovala, že bude sám, a že bude chtivý a
tím pádem zmanipulovatelný.
Zapálila si cigaretu, kterou jí dala jakási slečna v průjezdu pár metrů odtud, a zdvihla oči
k obloze. Vtáhla kouř do plic a nechala dehet z cigarety, aby se jí usazoval v dýchací soustavě
a likvidoval jí zdraví. Takovému likvidačnímu potenciálu se klidně vystavovala běžně, byla
zvyklá na mnohem drastičtější zásahy do organismu. Chvíli dým podržela uvnitř a pak
vyfoukla vzhůru a sledovala osud kouřových signálů, které se vznášely v pomalém větru, jenž
po dešti zavládl. Ráda se přirovnávala k takovým částečkám. Nechaly se unášet větrem a
netušily, kde skončí.
Zavřela oči a otřásla se zimou. Potřebovala by nové oblečení. Člověk by hádal, že bude
přemítat o tom, kde sežene zítřejší oběd a kam se schová, až uhodí mrazy. Ale ne, to nebylo
to, na co myslela. Když snila, byla doma. Byla zase doma u rodičů. Vysvětlovala jim a oni
chápavě kývali hlavami. Objali ji a ona věděla, že už to bude dobré. Ve svých snech pracovala
nebo chodila do školy. Ve svých snech byla zamilovaná a nechala fiktivního kluka, aby se
srovnal s její minulostí a aby jí pomohl tu noční můru překonat. Ve svých snech to byl táta,
který ji zvedl z podlahy a který jí spravil svět. To byly sny. Nechala je plout hlavou znovu a
znovu s malými obměnami mnohokrát za sebou.
Policie po ní dozajista pátrala. Nechali ji určitě hledat hned, jak zmizela a nedala o sobě
vědět. Táta se jistě dozvěděl o tom, že je vyhodili z bytu. Ale ona nechtěla, aby ji šouply do
blázince. Ne. Už se jí stalo, že ji chtěli zabásnout a odvést do léčebny. Ale ona utekla a
rozplynula se v prachu města. Když se rozhodla, že s tím skoncuje, věděla, že jí v tom nikdo
nemůže pomoci. Musela se z toho dostat sama. Věděla, že to je jediná cesta.
Hledala i práci, ale se vzhledem, který jí zbyl po takovém trápení, ji všude jen ujistili, že se
v případě zájmu ozvou. Policie ji ale nemohla najít, i kdyby se snažili. Nemohli ji poznat
podle fotografií z dávných dob. Byla jiná. Poznamenaná životem.
„Ale mami, já ho měla vážně ráda…“
A jak ráda by se vrátila. Jak ráda by šla do školy, pracovala a měla rodinu s dětmi, které by
poslala do školy. Jak ráda by se probudila z téhle romantické noční můry a zařadila se do
27
normálního života. Jak ráda by žila podle šablony. Věděla totiž, že jestli její motlitba dnes
v noci vyjde a ona se ráno probudí doma před tím vším, co se stalo, že všechno spraví. Že
nebude žít podle šablony, ale podle svého. Dnes už věděla, co to znamená. Tenkrát si to
myslela taky, ale dnes si byla jistá. Teď se bála. Zbyl jí jen smutný zoufalý strach, že ji doma
nepoznají.
„Ty nejsi naše holčička…“
Musela se ovládnout, aby se z té myšlenky nezhroutila, ale to už se musela soustředit na
jiné věci.
Uviděla, jak přichází, a to ji vytrhlo z myšlenek. Nasadila koketní výraz a trošku víc
rozpárala díru, co jí rozežírala její jediné tričko, takže on mohl v odlesku pouličního světla
zahlédnout část jejích ještě nedokonale vyvinutých ňader. Přišel ke dveřím a začal odemykat.
Bylo mu asi dvacet pět a byl vysoký a pohledný. Věděla to, ale ve tmě to bylo stejně jedno.
Nezačala. Čekala, až se ozve on. Krčila se ve stínu domu a seděla. Cigareta svítila do tmy a
on se k ní otočil. Věděla, že se otočí. Vždycky se otočili. Byli jako naprogramovaný stroj.
Někdy o tom z legrace přemýšlela, co je vlastně pohání v tom zběsilém jednání, v tom honu
za kýmsi, za čímsi, co se dá najít jen pod svršky nějaké neznámé dívky, co jim stojí pod
oknem, jako by to bylo osudové znamení.
„Co tu děláš?“
Vstala a šla až k němu.
„Chystám se spát.“
„Tady?“
„Mhm.“
Jako toulavá kočka se k němu chystala lísat, ale on ji předběhl.
„Tak pojď dál.“
Zablesklo se jí v očích a usmála se: „A máš…“ váhala.
„Peníze?“ odtušil.
Kývla. On si ji prohlédl odshora dolů, jakoby ji hodnotil, a pak váhavě přikývl na souhlas.
Odemkl dveře a vešel dovnitř. Toulavá kočka, která je ráda, že našla přístřešek na noc,
zavrněla, rozhlédla se po ulici, aby případně zamávala méně úspěšným toulavým tvorům či
těm, co nemají ani prostředky, ani štěstí, jako ona, a zapadla za ním. Dveře cvakly a ukryly za
sebou všechny otazníky, které daná scéna vyvolala.
Nevšimla si, že ji pozoruje ten, co jí před chvílí dal peníze na hamburger. Opřený o průčelí
jednoho blízkého domu, svěsil Tomáš Kafka hlavu a zakroutil jí na znamení nesouhlasu.
Aspoň má kde spát, pomyslel si a pomalu se vydal domů. Už se těšil, až si dá čaj a bábovku,
28
kterou mu teta slíbila. Určitě už bude spát, ale jistě mu ji připravila na stůl. Byl unavený a
posmutnělý. Věděl, jak se musela ta holka cítit, vždyť on věděl, jaké to je, být na dně. Vždyť
je to dítě, myslel si a po zbytek cesty kroutil hlavou.
Vyšli po schodech do třetího patra domu a zastavili se přede dveřmi. Znovu se na ni ohlédl.
Měla stále nasazenou masku. Mísila se v ní vděčnost, ubohost - ani se nemusela moc
přetvařovat, s výrazem člověka, který je totálně nad věcí. Dokonalý shake připravený pro
toho, kdo chce mít pocit, že pomohl, a ráno ji klidně bez výčitek poslat pryč. Vybírali si, co se
jim zrovna hodilo. Měla natrénované pohledy, které vyjadřovaly veškerou škálu lidských
emocí. Ale nebyla herečka. Cítila všechno do poslední emoce, vždycky, když něco hrála,
stávalo se to součástí jejího prožívání a ona byla potom smutná či veselá, zvrhlá či nevinná,
taková, jakou přesně ji potřebovali mít.
Odemkl dveře a pozval ji dál. Beze slov ji zavedl do obývacího pokoje. Hned když
rozsvítil, prohlédla si Tulačka jeho byt. Malý, ale pro jednoho akorát. Kuchyňka, malý pokoj
a ložnice. Vlastně pro dva akorát. Měl tu nepořádek, zmuchlané oblečení pohozené na gauči,
talíř s chipsy na stole a špinavá okna, to všechno odhalovalo Tulačce, s kým má tu čest.
Bydlel sám, z práce chodil večer a neměl čas ani náladu na uklízení. Proč by taky měl. Jednou
za týden uklidil, když měla přijít nějaká slečna, ale když pořádek nehýčkáte, dlouho se u vás
nezdrží. Usmála se, odhalila ho dobře. Dneska bude teplá, nakrmená a promilovaná noc. Ne,
že by jí to obvykle působilo nějakou obzvlášť velkou rozkoš. Ale když měla kliku, byl to
fešák a nebil ji. Dneska se těšila. Dneska doufala, dneska se nechala unášet sněním, dneska
byla spokojená.
Posadil ji na gauč, odnesl si obleky do skříně a řekl jí, ať si pustí televizi, že jí udělá čaj.
Poslechla ho a požádala hladovým hlasem, jestli by neměl něco k jídlu. Zarazil se a pak
naklonil hlavu. Odvětil, že nemá, ale že objedná pizzu. Kývla hlavou a vzala do ruky ovladač.
Dávali její oblíbený seriál. Neviděla všechny díly, ale často se v tuhle dobu na gaučích
rozvalovala a projížděla kanály. Zavzpomínala, co bylo v posledním díle. Ano, ten viděla u
toho krásného pekařského učně. Schoval ji doma před rodiči, ale oni ji našli a chystali se
zavolat policii. Utekla dřív, než se vzpamatovali.
Odešel do ložnice a převlékal se. V zrcadle na stěně v chodbě mohla vidět jeho svalnaté
nahé tělo, které ji donutilo k úsměvu. Aspoň je to fešák, řekla si a vzpomněla si, jak musela
spát s tím hnusným feťákem za trochu těch chemikálií. Začala se zase věnovat obrazovce.
Televizní seriály byly jedna z kapitol jejího života. Lidé z vymyšlených příběhů byli na tom
psychicky často ještě hůře než ona. Myslela si pokaždé, že v jejich situaci by tak hloupě
29
nejednala, že by se to přeci dalo krásně vyřešit. Co by asi dělali na jejím místě? Co by zvolili?
Být či nebýt?
„Tohle je dobrý!“ volala na něj do ložnice, pojídajíc chipsy.
Přišel z ložnice a podal jí jedno ze svých triček. Tázavě se na něj podívala a pak si ho
vzala. Nepromluvil a šel do kuchyně udělat čaj. Dal vařit vodu do rychlovarné konvice. Vzal
telefon a objednal jednu šunkovou pizzu. Přítmí kuchyňky mu poskytovalo balzám, který po
náročném dni potřeboval. Sedl si na lavici a čekal, až bude voda uvařená. Podepřel si hlavu
rukama, byl dost unavený a zřejmě měl starosti. Nějak to souviselo s Tulačkou, to bylo jisté.
Přišla k němu a sedla si vedle něj. Měla na sobě jeho tričko. Kalhoty ze sebe stáhla už
v obýváku a tak napůl svlečená se o něj opřela. Vypadala v tom matném světle kuchyně sexy,
ostatně jako každá holka v dlouhém tričku v takové situaci. Stíny noci umělecky zahlazovaly
stopy po utrpení na jejím obličeji, pokud by je nechtěl vidět. Klidně by je v tu chvíli mohl
přehlédnout, mohl by je vymazat ze světa, jakoby ani neexistovaly. Podíval se na ni. A nic
nevymazal.
„Jak se jmenuješ?“
„Záleží na tom?“
Hrábla mu rukou do vlasů. Bylo mu to příjemné. Byl unavený. Psychická únava je strašná
věc. Člověk už nemůže dál. Připadá si sám a zdá se mu, že na něj padá celý svět. Proto je
důležitý odpočinek. Když to přeženete, nemáte pak sílu. Normálně totiž můžete nepohodlné
myšlenky potlačit do pozadí a nenechat se jimi znepokojovat, ale když jste vyčerpaní, ony
začnou najednou proudit do vaší mysli a dělat paseku.
Líbilo se mu, jak ho hladí. Dotyky, to bylo to, co mu vracelo část ze ztracené energie,
dotyky posilovaly mysl i tělo, nabíjely, hojily. Blízkost prozařovala tmavou místnost a na
styčných plochách těch dvou bytostí jakoby žhnulo energetické pole. Přes to zachoval zdání
nezdolnosti a neoblomnosti a prohlásil.
„Já jsem Olda.“
„Jaké to bylo v práci?“ vyložila si to jako váhavost a nesmělost a chtěla odbourat ledy
rozhovorem.
Měla v plánu ho prozkoumat a pak využít jeho slabostí proti němu. Výčitky neměla. Bude
se mu to taky líbit. Je to ostatně taky pro jeho dobro. Co z toho má, že tu je sám, celé večery.
Co z toho má, že je tu tak po tmě, v tichu, uprostřed nejhustěji obydleného místa republiky, co
tu má vlastně za potěšení?
„Hrůza, pracujeme do noci a nehnuli jsme se z místa.“
Zavřel na chvíli oči.
30
„A ty? Odkud jsi?“
„Já jsem Tulačka,“ řekla prostě.
Usmál se a byl zticha. Přiblížila k němu svůj obličej a položila mu své čelo na jeho. Bylo
v tom něco víc, než jak by se mohlo zdát. Byl jí sympatický. Snad doufala, že mu tak předá
svoje myšlenky a touhy, snad doufala, že jí pomůže. Zdál se jí krásný a od krásných lidí toho
vždycky čekáme víc. Mohl to být princ z pohádky, který ji, šípkovou Růženku, konečně
probudí ze zlého snu…
Vtom se vypnula varná konvice a on se zvedl a šel slít čaj. Opřela se o lavici a těkala
očima sem a tam, měla zrychlený dech a bušilo jí srdce.
Vzal čaj a přesunuli se do obývacího pokoje. Pak si uvědomil, že televize nehraje a přišlo
mu, že by měla, aby přehlušila ticho mezi nimi. Tulačka stála u okna a sledovala Prahu.
Nesnášela to město. Město plné špíny a hnusu. Černotou probleskávala světla lamp a
automobilů a ona cítila ten chlad. Už se tam nechce vrátit. Jak nenáviděla tohle město,
chladné, nepřátelské, tvrdé a temné. Ve svých snech měnila beton za cukrovou vatu a starou
deku za peřinu, po které před chvílí mlsně pošilhávala do ložnice.
Otočila se na něj. Prohlížel si ji, cítila jeho pohled, projížděl jí jako rentgen. Byla
odhalovaná na kost a připadalo jí, že ho nezajímá, co je pod tričkem, ale spíš, co je pod kůží,
co má v hlavě. Zachvěla se, bála se prokouknutí.
Olda byl ospalý a myšlenky nepřicházely snadno, ale přeci si byl vědom toho, co bude
následovat. Co muselo následovat. Bylo to nevyhnutelné. V osvětleném obývacím pokoji si
uvědomil všechno o jejích rysech. Zkušenosti mu prozradily, s kým má tu čest. Poznal to
ostatně už před domem. Jakoby vytušila jeho myšlenky, snad ze strachu, aby se mu
nezhnusila, přešla k vypínači světla a zhasla. Potichu se blížila k němu zpátky.
„V ložnici je postel, tak tam si můžeš lehnout,“ oznámil jí. „Já se dneska vyspím tady.“
Sedla si vedle něj a nechápavě na něj zírala. Napila se čaje a ta horká chuť na chvíli
zahnala všechny myšlenky na zimu. Teď jí bylo dobře. Teplo, čisté tričko, brzy bude i pizza,
to ji naladilo na konání dobrých skutků. Musí se přeci tomu fešákovi nějak odvděčit. A peníze
nemá, tak co jiného jí zbývá. A on by jí to neměl ztěžovat a přijmout dárek, když ho dává.
Dává ho konečně ráda.
„Jak to myslíš, že budeš spát tady?“ prohlásila naivně, nechápala a trochu se zarazila,
poněvadž v jednání toho kluka cítila odměřenost, která tam v tuhle chvíli a v takovou situaci
přeci vůbec nebyla na místě.
„Tak,“ odvětil a nechal ji tápat.
„Nelíbím se ti?“ odtušila.
31
Mlčel a teď pro změnu pohladil po vlasech on ji. Z jejího hlasu se vytratilo veškeré
sebevědomí. Už nebyla nad věcí, vzal jí jedinou zbraň, kterou za poslední dobu vynalezla.
Odtáhla se od něj. Proč jí to dělá?
„Musím si odskočit,“ prohlásila a odběhla. V koupelně zmateně uvažovala. Neměl v bytě
ani nic, co by stálo za to ukrást. Ne, ona nepoužívala slovo krást, brala to jako nutnost. Když
člověk krade z nutnosti, není to špatné, říkala si. Tenkrát, když kradla kvůli droze, tak to
špatné bylo, ale teď ne. Hmotné bohatství má cirkulovat, potom je společnost zdravá, říkala
si. To říkal táta.
„Co my jsme se kvůli tobě naplakali, holčičko…“
Promnula si oči a setřela ten divný sen. Vrátila se do pokoje s tím, že toho kluka svede.
Vtom zazvonil zvonek a Olda se zvedl a šel ke dveřím. Postavila se za něj a hlavu mu položila
na rameno. Poslíček předal pizzu a Olda otevřel peněženku. Vytáhl z ní dvě stě korun a
nechal poslíčkovi drobné. Rozloučil se a zavřel dveře jakoby nic.
Ale uvědomil si to. Poznal, že jakmile otevřel peněženku, ta holka s hlavou na jeho rameni
ztuhla. Když zamkl, sklouzla mu z ramene a začala couvat. Zacouvala až ke zdi a tam se
začala klepat. Olda položil pizzu na stůl a šel k ní. Panicky se rozeběhla k východu a chtěla
utéct. Přiskočil k ní a zadržel ji dřív, než otevřela dveře od bytu. Měla celkem sílu, ale energie
jí scházela.
„Nech mě!“ křičela a vzpouzela se, ale po chvíli ji to přestalo bavit a svezla se na zem,
doprovázejíc ten výstup nehraným pláčem.
Sedl si vedle ní a díval se na ni. Věděl, že to pozná. Nevěděl, jak jinak jí to říct. Myslel, že
bude nejlíp, když na to přijde sama. A bylo mu jasné, že pochopí, s kým je, až uvidí
v peněžence jeho policejní odznak.
„Promiň, maminko…“
3. Cesta z města
Na venkově bylo sobotní dopoledne. Hned zrána vysvitlo sluníčko a učinilo z vesnice
jeden z proslulých Ladových obrázků. Při pohledu na ni z výšky mohl náhodný pilot
pochopit, že Lada a Aleš nekreslili fikci, ale že měli českou vesnici skutečně v oku. Nádherná
byla zvláště v takovýchto chvílích, kdy její půvab zdůrazňovala příroda sama, ať už to bylo
sněhovou pokrývkou nebo podzimním sluncem, dolujícím poslední zlato ze zbarveného listí a
ještě nepokosených lánů. Nad vesnicí se usídlilo ticho. Bylo charakteristické. Takové ticho tu
32
bylo téměř pořád. Klid a mír. Byl víkend a tím byla nálada ještě umocněna. Náhodný
návštěvník si mohl myslet, že tu nikdo nežije, ale opak byl pravdou.
Přes hlavní silnici zrovna přeběhl pes, poté, co se rozhlédl na obě strany. Cupital si po
chodníku a rozhlížel se kolem. Občas kolem něj přejelo auto, ale měl dost rozumu, aby se
držel zkrátka a nevbíhal pro nic za nic do vozovky. Jakmile ho vypustili ze dvorku, aby se
proběhl, zmocnila se ho psí radost ze svobody a začal běhat sem a tam, očichávat kdejaký
kout a štěkat na všechno, co mělo nohy. Plížil se podél plotů v uličkách, u každých vrátek se
rozštěkal na nepřítele a cenil zuby a smál se pod vousy a běžel dál. A natrefil na nějakou
kočku a honil ji po hřišti až k vysokému plotu, za který skočila s elegantní lehkostí a zpoza
drátů začala na psíka prskat a škrábat drápkama. Pak se začala olizovat a hafana ignorovala
s nadutostí velké královny, aby mu dala najevo, že s takovými hrubiány se rozhodně bavit
nebude.
Nenechal se rozčílit a běžel dál, kolem bloku, kde cítil hořící dříví a špekáčky. Chvilku
nasával masnou vůni a občas vyštěkl, o pokus být konečně zaregistrován táborníky a dostat
něco z té hostiny, která se tam za plotem konala.
Nikdo si ho však nevšiml a tak pokračoval v obchůzce. Zachytil zaječí stopu a vydal se
po ní. Už několikrát takřka přinesl zajucha v zubech, dneska už mu neunikne. Cestu za kořistí
mu však zarazila dodávka, odbočující na jeho křižovatce. Otočil se tedy raději a vracel se
domů, o zajíci že si nechá jen zdát. Když ho vpustili na dvoreček, vyhubovali mu, jak mohl
jen utéct, a on si spokojeně lebedil rozvalený na pelíšku u kamen.
V jednom z domků se zahrádkou otočenou k polím na okraji vsi seděla v kuchyni na židli
Jana. Před chvílí přijela a teď čekala. Seděla v tichu, které se rozléhalo celým domem.
Budova to byla hodně stará, ale pevná a prostorná. Seděla a oknem na ni dopadaly paprsky
slunce. Kukačkové hodiny na zdi odbíjely právě jedenáctou a ona se vracela v čase. Tolikrát
se v tom domě probudila a za pár okamžiků seděla na té samé lavici jako teď a čekala, až
bude hotová snídaně. Tolikrát prožila tuhle atmosféru. Dnes to ale bylo jiné.
Napadlo ji, že se to tak děje se všemi věcmi. Atmosféra se s věky nějak vytrácí. Ať už to
jsou Vánoce, narozeniny nebo prázdniny či snad víkendový oběd, necítila už to vzrušení jako
tenkrát. Teď tu seděla s rukama v klíně, nasávala vůni a snažila se vyvolat si alespoň střípek
těch chvil.
Nebylo to vždycky fajn. Lidi mají dar zapomínat to zlé a pamatovat si to dobré, ale
všechno zapomenout nelze. Snažila se potlačit vzpomínky na to, jak je opustil její první táta.
Nemohla mu odpustit. Byly tenkrát vlastně rády, že odešel. Nechtěla to znovu probírat, ale
33
myšlenky na to se jí vkrádaly do mysli při každém pohledu okolo sebe. Každý centimetr
čtvereční jí připomínal tyhle chvíle. Na oko bojovala s tím, vzpomínat na smutek z dávných
let, ale ve skutečnosti byla ráda za každé odklonění myšlenek od toho, co přišlo pak.
Její maminka si totiž časem našla jiného pána. Jana dostala tenkrát druhého tátu a to byl
právě kámen úrazu. Byl to totiž perfektní chlap, jeden z milionu, a není radno si s takovými
něco vážného začínat. Miloval ji i její maminku a všichni byli spolu moc šťastni, než je i on
opustil.
Stalo se to, když byl slunečný červnový den a Jana přišla ze školy. Pomáhal při požáru ve
vesnici, zachránil statečně z ohně několik lidí a sám nakonec zůstal v plamenech. Opustil je,
nebylo o tom nejmenších pochyb. Ji, maminku i malého brášku, který se narodil nedlouho
potom.
Na kuchyňské lince stálo staré rozvrčené tranzistorové rádio a z něj se místností linula
stejně stará tisíckrát přehraná písnička. To ještě dobarvilo její náladu a měla na mále, aby se jí
nahrnuly slzy do očí. Pak se otevřely dveře a vešla máma. Jana si ji prohlédla od hlavy k patě
a hledala v ní tu maminku, kterou byla tenkrát. Nebyl to problém. Máma byla ráda, že má
svojí Janičku doma. Od doby, kdy bydlela v Praze na koleji, nejezdila domů moc často. Co ji
asi tak mohlo lákat na venkov, kde dobrou noc dávají lišky a dobrý ráno kohout? Do starého
domu s ještě staršími vzpomínkami? Na vesnici, kde se jakživa nic neděje a nedělo?
„Bude polívka,“ sundala máma hrnec z rozpálené plotny a s úsměvem začala rovnat
talíře.
Jana vyskočila a pomohla jí. Byl to okamžik tichého dorozumění. Předehra něčeho
většího. Vždycky si spolu povídaly. Dlouho a často a o všem. Kdykoliv ale přijela odněkad,
kde pobyla delší dobu, bylo to, jakoby je něco rozdělilo za čas, kdy nebyly spolu. Pokaždé
musely hledat společnou řeč. Dalo to chvíli práci. Dneska to byla škola, o které začaly mluvit.
Po pár úvodních frázích o jídle, penězích, klucích, kamarádkách a docentech, rozhostila se u
kuchyňské linky přátelská atmosféra. Vidličky a lžíce zvonily jedna o druhou a kukačky
hlásily poledne.
„Mám se dobře,“ ujistila Jana a usmála se, aby to potvrdila.
Vtom vstoupila do kuchyně Janina babička. Na svůj věk to byla čiperná a zdravá paní,
táhlo jí k sedmdesátce.
„Jano, ty kočko jedna toulavá,“ zhodnotila situaci babička, sedla si vedle Jany a položila
svou ruku do její.
„No, to jsem,“ uznala Jana a stiskla babiččinu ruku. Už ji neviděla delší dobu a teď si
pozorně všímala vrásek ve tváři a hádala, na kterých z nich má svůj podíl. Tenkrát, když se jí
34
s bratrem schovali a nechali ji, ať pobíhá po zahradě dobrou čtvrthodinu. Musela se při té
vzpomínce zasmát.
„Kočko toulavá. Taky přijdeš domů, jen když chceš mlíko, potvoro jedna,“ pokračovala
babička.
„Jako Micka?“ hádala Jana, když začaly jíst polívku.
„Při jídle se nemluví,“ napomenula je v žertu Janina máma.
„To je sice pravda,“ srkla babička polívku. „Ale když ji vidím jednou za uherský rok,
chci z ní vymámit co nejvíc.“
Jana se zasmála.
„Micka zase našla nějakýho kocoura. Chodí ven, kdy se jí zachce, a teď byla pryč i
týden,“ informovala babička.
„Vždycky se vrátí?“ artikulovala Jana zřetelně, aby jí babička určitě rozuměla.
„Vrátí,“ srkla babička a zatvářila se tak, že Jana hned věděla, že dostane jednu ze
životních moudrostí. „Byla to divoká kočka, za mlada. Nejprve tady párkrát u nás přespala a
vždycky zdrhla. No a když zjistila, že jí vždycky dáme mlíko, stala se z ní jen toulavá kočka.
Ještě nějaký čas a bude z ní kočka domácí.“
„To je to tak lehký?“
„Němou tvář nalákáš na rohlík s mlíkem,“ smála se máma.
„A co Mirek?“ zeptala se Jana na bratra, poté co zpracovala informaci o toulavých
kočkách.
„Je u kamaráda. Má se fajn,“ informovala máma.
„A co kluci? Nechceš se náhodou vdávat,“ dolovala babička se šibalským výrazem v
očích.
„Ne, babi,“ smála se Jana a kývala babičce s tou typickou blahosklonnou tolerancí
v očích, kterou tam nejmladší generace při rozhovoru se stářím mívá. Protože staří jsou přeci
úplně mimo mísu a novou dobu nechápou. Těžko říct, jestli tyhle myšlenky prarodiče rozluští
a jestli si na ně taky pamatují.
„Nech ji mami,“ okřikla jemně babičku máma se skrytou zvědavostí v hlase. Taky byla
nedočkavá.
„Just ji nenechám. Večer půjde zase rajdat s Monikou Písařovic a nechá nás tak,“
odtušila babička.
„To je pravda. Skočím za Mončou. Musím jí toho spoustu vyprávět. Nevíte náhodou, co
teď dělá?“
35
„Sehnala si místo servírky v restauraci kousek odsud k městu, myslím, že je spokojená,
říkala její maminka,“ nabrala si máma polívku na lžíci, ochutnala a přisolila. „Málo slaná,
nemyslíte?“
„Mně přijde dost,“ nedala se odradit babička od vyslýchání a začala nervózně sypat
z rukávu jednu otázku za druhou, že pro jednu zapomínala na další. Měla to připravené. Ani
nenechala Janě dostatek času k odpovědi.
„Máme do večera času dost,“ usmála se Jana a ujistila je tak, že se jim bude dostatečně
věnovat.
„Když jsem byla malá,“ začala babička s přednáškou, „museli jsme i v neděli chodit
pracovat na pole. Dělali jsme na pány a často jsme neměli co do huby. A vy, haranti, si
nevážíte toho, co máte a co pro vás máma dělá…“
Jana se usmívala. Tohle znala.
„Doufám, že s námi půjdeš zítra ráno do kostela,“ zaútočila z ničeho nic babička úplně
jiným hlasem a Jana se přestala smát.
Staří lidé neodhadnou, jak jejich výrok vyzní. Babička si myslela, že se Jany pouze
zeptala, jestli s nimi půjde do kostela. Ale ve skutečnosti řekla: „Doufám, že s námi půjdeš
zítra ráno do kostela,“ a co víc, Jana slyšela: „Doufám, ty jedna kacířko, že s námi konečně už
jednou taky půjdeš do kostela!“ A to ji urazilo. Ne, dotklo se jí to. Dotklo se to její duše,
jejích jemných citů, nakřáplých už beztak dost návratem domů.
„Nepůjdu,“ řekla na to pouze.
„Měla bys. Všichni tam chodíme.“
„Dneska je jiná doba, babi,“ oponovala Jana. „Nikdo už dneska nechodí do kostela, no
řekni mami.“
„Je jiná doba. Ale pomodlit by ses mohla,“ odvětil Janin jediný možný spojenec a tak
sklopila oči.
Co na to měla říct? Měla se pouštět do té samé diskuse už po sté? Že Bůh není a jestli
ano, tak se s ním nehodlá bavit, za to, co jim provedl? Ne, nechtělo se jí do takového
rozhovoru. Jen kroutila hlavou a smířila se s nálepkou černé ovce. Babička byla ortodoxní
věřící, protestantka a nepustilo ji to celý život, ani po tom všem, co jí osud přinesl. Války,
utrpení a bolest. Janě připadalo, jakoby tyhle velké katastrofy měly zastínit cokoliv dobré, co
život znamená.
„Táta si snad zaslouží, aby ses za něj pomodlila,“ pravila nerozvážně babička, aniž by
tušila dosah svých slov.
36
Její dcera se na ni vyčítavě podívala a její vnučka se zvedla a beze slova odešla do svého
pokoje. Padla břichem na postel a přikryla si oči polštářem. Po chvíli přišla její matka a sedla
si vedle ní. Vzala její ruku do své a druhou jí hladila po vlasech. Jana se zvedla a položila jí
hlavu do klína. Mlčely. Zavřely oči a čas se jim zastavil, když si takhle předávaly něhu, lásku,
bolest a touhu. Následující chvíle trávily v minulosti, když to bylo ještě všechno fajn a když
za jejich trápení nesl odpovědnost on. On měl na práci dělat je šťastné a utěšovat je. Teď na to
byly samotné.
Když ale cestovaly zpět v čase, slovo Teď ztratilo význam. Nebyla už současnost,
budoucnost nebo minulost. Neexistoval kontrast mezi realitou a fikcí. Skutečné bylo to, co
měly v hlavě.
Okolo páté hodiny odpolední seděla na dřevěné, oprýskané staré židli v hospodě na
druhém konci vsi. Měla to tu ráda. Strávila tu svoje dětství se svými kamarády. Prohlížela si
výčepní pult a hospodského Valentu, který jim tenkrát naléval, ačkoliv byli ještě děti, a oni
z toho měli dobrodružství. Okna byla špinavá a záclony zakouřené. Strop popraskaný a vlhký,
podlaha nemytá a ve vzduchu byl cítit pach piva a cigaret. Z rádia na baru hrály písničky,
nejčastěji dechovky, aby byli spokojeni štamgasti u mariášnického stolu.
Pak si všimla díry ve zdi o velikosti a hloubce palce. Musela se usmát. Když si Valenta
odskočil do skladu, stála tam tenkrát s Pepou Macháčkem, neodolali a pokusili se Valentovi
sebrat z pultu žvýkačku. Jenže najednou bouchly dveře a Pepa do Jany strčil, jak odskočil od
výčepu, a přirazil ji ke zdi. Ona loktem narazila na zeď a ta, už pořádně stará, nevydržela a
praskla.
„Na co myslíš, Pražačko?“ skočila jí do úvah krátkovlasá blondýnka, sedící na židli
naproti.
„Vzpomínám,“ odvětila Jana.
„Nebuď sentimentální. Teď jsi v Praze, to je super, ne? Taky bych chtěla vypadnout
z týhle díry. Vdám se za někoho bohatého a bude to.“
„Jasně, Moni. Taky jsem chtěla pryč odsud. Ale Praha - je asi na mě moc velká. Není to
nic pro mě.“
„Něco se stalo?“ odhadla Monika Janino rozpoložení.
„Ne, jen mě zase tahaly do kostela.“
„Áha. A co je teda novýho?“
„Co je novýho tady?“ opáčila Jana.
37
„Tady není nic novýho. Tady není nikdy nic novýho,“ pravila Monika a zapálila sobě i
Janě cigaretu. „Pepa se rozešel s Fuchsinou,“ řekla pak jakoby nic, když vyfoukla kouř z plic
a napila se sodovky.
Pak že není nic novýho, pomyslela si Jana.
„Fakt?“ řekla jenom krátce monotónním hlasem, aby nedala na sobě znát, že ji jen
zmínka o jejím Pepovi vyvedla z její depresivní nálady.
„Jo,“ potvrdila blondýna. „Určitě sem přijde.“
A zatvářila se spiklenecky, jako že do svojí kamarádky vidí.
„Už se rozcházeli tolikrát, že jim to člověk už snad ani nemůže věřit, ne ne, na to jim
neskočíme,“ odtušila Jana.
„To je fakt,“ uznala Monika a pokračovala. „A co Malenka?“
„Už je to lepší. Chodí furt k psychoušovi a občas mám o ní strach. Víš, co. Aby
neudělala blbost. Jak klesne tlak, šílí.“
„Nechce se vrátit domů?“
„Ne, radši chodí do školy, to ji aspoň přivede na jiný myšlenky,“ Jana natáhla kouř
z cigarety.
„Já myslela, že už nekouříš?“ divila se Monika.
„Taky že ne. Ale dnešek je výjimka. A co ty, prej děláš servírku?“
„Jo, u Klokana, na křižovatce,“ pokývala hlavou. „Docela to jde. Zákazníci pruděj, hrůza,
občas bych je přetáhla a jednou jsem to už udělala, ale co, nemaj si dovolovat. No co? Musíš
se umět ozvat, musíš si umět říct, nemůžu se nechat otloukat, nejsem žádnej otloukánek, to
teda nejsem. Já se umím ozvat.“
„To ty umíš!“
„To umím! A víš, že s tebou do školy chodí můj bratránek?“
„Fakt, jo?“
„No, jestli si na něj pamatuješ. Jako malí jsme si hráli.“
„Jasně,“ Jana si vzpomněla. „Vím, kdo to je. Ale asi bych ho nepoznala.“
„Robert se jmenuje,“ smála se Monika.
„No tak to ho najdu,“ slíbila Jana.
Po chvíli se tu začali scházet mladí z vesnice. Natěšení na pokec, pívo a dobrou náladu.
Janě se rozzářily oči, když je všechny zase viděla. Vzpomínky jí vířily hlavou a brzy byli
všichni v náladě. Smáli se, pili alkohol a bavili se. Jana musela vyprávět historky
z velkoměsta a všichni jí naslouchali a smáli se jejím vtipům a záviděli jí noční život a
38
spoustu zážitků. Královna vesnice, nebo vesnická coura chcete – li, se vrátila. Byla na vrcholu
a byla plná elánu a energie.
Cítila se skvěle. Bylo to jako kdysi. Dvě krásný holky z návsi, Jana a Monika. Chodily
po ulicích jako primadony, vždycky pronásledovány houfem kluků. Vždycky obdivované a
vždycky pomlouvané. Bylo to fajn. Cítila se dobře, když byla znovu mezi svými. Tihle lidi
byli její parta. Běhali spolu po polích, zapalovali stohy, chodili spolu za školu. Martin Mikeš,
Pája ze třídy, Kamila, která jí tenkrát přebrala Martina, Berta, královna nové generace,
Luboš…
Měla už něco alkoholu v krvi a trochu se jí točila hlava. Musím sem jezdit častěji, slíbila
si, jako vždycky. Vyslechla si nejnovější drby, kdo s kým, a za kolik, kdo co dělá a kdo má
jaké trable. V tuhle chvíli vypadaly všechny problémy bezvýznamně. Hospodský Valenta si
mnul ruce a přidal se k jejich rozhovoru. Historky ze školy, z vojny, z práce, pořád dokola.
Uvolnila se a byla z ní zase buranka. Jednoduchá živočišná holka z vesnice, kterou ze
sebe chtěla tak moc dostat tenkrát po příjezdu do Prahy, při pokusech sžít se s velkoměstem.
Pak přišel Pepa Macháček, vkročil mezi osazenstvo hospody jako nějaký prezident na
důležité jednání. Janina první láska. Chodili spolu jako děti, a i když už pak děti nebyli.
Několikrát a pořád dokola. Nejhezčí holka s nejhezčím klukem. Byli to nejlepší kamarádi.
Když ho uviděla, vzpomněla si na první polibek. Už dlouho ji nikdo neobjal a teď se jí sevřel
hrudník, jak pocítila touhu po něžnosti. Pepa si k ní přisedl a navzájem se prohlíželi, hledajíce
drobnosti, v nichž se oba dva změnili.
Zjistila, že Pepa pracuje v počítačové firmě a že se má dobře. Vyprávěla mu, jací jsou
docenti a jak je týrají s matikou. Monika a ostatní je nerušili, když viděli, že je ti dva stejně
ignorují. Jana těkala očima sem a tam. Když už se připozdilo, řekla, že jde na chvíli na
vzduch. Vyšla ven před hospodu a tam si sedla na lavičku. Byla tma a foukal něžný podzimní
vítr. Zdvihla oči na oblohu. Tolik hvězd v Praze nikdy neviděla. Kromě světla z oken hospody
a pár světýlek z okolních domů nic neosvětlovalo okolí a ve vesnici byla absolutní tma,
protože nejbližší pouliční halogenovou lampu kdosi rozbil kamenem a dosud ji ještě obecní
orgány nenechali opravit. Nejspíše jim to připadalo poněkud zbytečně. Nikdy moc dlouho
nevydržela.
Zmožená řezaným pivem a nekonečnými řečmi, hluboce a s rozkoší dýchala čerstvý
chladný vzduch a na tváři měla úsměv.
Otevřel dveře a vyšel ven. Otočila se a darovala mu úsměv. Pak se zase odvrátila a zírala
před sebe. V hlavě teď neměla nic. Přisedl k ní a položil jí ruku na rameno. Položila mu hlavu
na hrudník a zavřela oči.
39
„Luboš vypráví historku ze stohu,“ oznámil Pepa.
„S tou žábou?“ vzpomněla si Jana a zasmála se. „To byla sranda.“
Takhle tam seděli a Pepa řekl: „Je zima, ne?“
Kývla. Skrz dotyky hlavy a Pepovy ruky cítila jeho vypracované svaly a najednou
pocítila touhu být s ním. Znovu. Byl vždycky milý a něžný. Chtěl ji, to věděla. Z toho, jak se
na ni díval, jak ji teď objímal. Znala ho odjakživa. Potřebovala, aby jí někdo dal lásku.
Nepřemýšlela o tom. V hlavě měla jen pár tančících OH skupin z alkoholu a ty zabíraly celé
její myšlenkové spektrum. Bylo jí prostě fajn a neměla potřebu to definovat. Jen tak matně
tušila, že je to taky kvůli Pepovi.
„Co kdybychom se šli zahřát k nám?“ navrhl Pepa a Jana s určitou námahou dešifrovala
návrh.
„Tak jo,“ ovládla svoje motorická centra a s výrazem ženy, podléhající slastnému
nátlaku, se nechala zvednout z lavičky a téměř nadnášet směrem k domu, kde, jak ze
vzpomínek tušila, bydlel Pepa.
Pár myšlenek jí v těch chvílích blesklo hlavou. Je osamělý, opuštěný, možná chce jen
někoho naštvat. Promiskuita, opilecká chyba… Nemohla rozlišit, jestli to napadá ji, anebo
jestli je to vzorec, nadiktovaný do jejího podvědomí výchovou. Ale pak se myšlenky začaly
ubírat opačným směrem pod vlivem jednoho jediného úsměvu. Odpovědí na všechno jí byl
jeho úsměv a všepostihujícím argumentem bylo jeho objetí. Láska, přátelství a na věky.
Vždycky to bude její Pepa. Vždycky budou Pepa a Jana. Tohle všechno jí jen blesklo hlavou.
Pak ze sebe spolu se zimou setřásla i tu malou holku, a když dorazili domů, zůstali jenom
Jana a Pepa. Kluk a holka. Tohle nebyl „jen“ sex. Tohle byla něha. Možná to byla „jen“ něha.
Ale co je víc?
Ohýnek plápolal do tmy a u táboráku bylo ticho. Kluci šli už dávno spát a u žhavých
uhlíků, tiše žhnoucích na rozpálené zemi, tiše seděl už jen dědeček, zabalený v kožichu.
Zdvihl hlavu k obloze a zkoumal souhvězdí, zářící na něj shůry.
Vzdychl. Cosi ho dojalo, snad vzpomínka na událost před šedesáti lety, snad něco
z minulého dne. Myšlenky na věci dávno minulé se mu vkrádaly do mysli už dlouho a čím dál
tím víc. Připlouvaly sem neustále, ač je nikdo nezval, a on se jimi každý den a každý večer
probíral, jako se probíráme prastarým albem plným pohlednic, které najdeme na půdě po
prababičce.
40
Bylo chladno a každou chvilku musela už nastat půlnoc. Začal se chvět zimou. Babička
už dávno spala. Začaly se mu klížit očka. Zašátral klacíkem v ohništi a vylovil jednu spálenou
bramboru.
V dálce slyšel halekání opilců, vracejících se z pijatiky. Ve výšce nad ním letěla družice.
Občas oblohu přeřízl svým světlem meteor. Něha se rozhostila v srdci toho stařečka a on byl
v tu chvíli navýsost spokojený. Všechny ostny životních konfliktů už zmizely, zbyl jen život
sám a zbyla jen krása, co jí na světě je.
Vstal a spokojeně si oddechl. Zalil ohýnek vodou a odebral se na kutě, nechávaje zbytky
nespáleného dřeva doutnat do noci. Kdesi zahoukala sova, nad hlavou mu proletělo pár
netopýrů a na okno, za kterým ještě stále svítila petrolejová lampa, útočili zběsile vytrvalý a
nezdolní komáři. On však prošel do domu temnými zadními dveřmi, čímž je obelstil a
zanechal napospas černé tmě, rozprostírající se nad celou vesnicí.
Uléhal do postele, smířený s vesmírem, s láskou, a s klidem v duši.
Sbalená taška s věcmi stála u dveří a Jana ještě kontrolovala maličkosti do batohu. Byla
v domě sama. Nedělní sluníčko jí svítilo na ramena a z očí. Usmívala se. Vzala tašku do ruky,
podala Micce mlíko a vyšla z domu. Zamkla vrátka, zhluboka se nadýchla a vykročila. Měla
v hlavě klid. Ještě cítila na sobě jeho doteky a slyšela jeho lahodná uklidňující slova, jeho
melodický hladící hlas.
Už po snídani se rozloučila s mámou a babičkou a ty se pak vydaly do kostela. Teď
procházela okolo, neboť právě tudy vedla cesta k autobusové zastávce do Prahy. Zastavila se
na chvíli a podívala se na věž božího chrámu. Kříž se třpytil zlatem a paprsky, odrážející se
od něj, ji oslepovaly. Byla klidná. Sluníčko podporovalo tvorbu endorfinů v jejím těle a tihle
poslové dobré nálady přiváděli její mysl do rovnováhy a optimismu. Usmála se, protože
věřila, že ji Bůh chápe. To bylo to, co si myslela. Bylo jí dobře, starosti života byly nepatrnou
šmouhou na blankytně modrém nebi, po kterém létaly beránky dobrodružství, lásky a na
kterém zářily paprsky bytí. Jeden z posledních teplých dní v tomhle roce, napadlo ji a
nastavila svoji usměvavou tvář sluníčku, aby si ještě trošičku upravila barvu, když teď nastane
údobí bledulí, jak mu s Monikou a Malenkou říkaly. Ještě jednou se zhluboka nadechla a pak
zrychlila, aby nepřišla pozdě.
O pár chvil později seděla v autobusu do Prahy a nechala svět, aby jí před očima promítal
míhající se krajinu. V její hlavě se všechno řadilo do úhledné přímky a ona najednou chápala
Malenku. Když svítí sluníčko, je všechno hezčí, řekla si v duchu. Jak klesne tlak, svět se
zamračí.
41
Když vjížděli do Prahy, zbystřila. Prohlížela si okolí cesty a docházelo jí, jak se pletla,
když jako malá snila o tom, že odjede do města. Tady nebyla louka za domem. Tady netekl
potok, přes který mohla skákat a nerostly jablka na sousedově stromě. Tady ne. Nekonečné
množství domů a lidí se jí valilo do cesty a padalo na ni. Přála si, aby tu byli s ní. Její
kamarádi. Těšila se na Malenku. Až jí poví, jaké to bylo. Až jí bude vyprávět nejnovější
zprávy z domova. Vzpomínala, jak s Malenkou jezdily na kole do měst a okolních vesnic. Na
celé dny a někdy i na noc. Takhle bylo krásně. Jako dnes. Praha se jí už tak nelíbila. Věděla,
že to přejde, byla jen namlsaná přírodou venkova, ale stejně někde hluboko v duši věděla, že
tahle panelová konstrukce plná lidí bez tváře a beze jména, jí domov nikdy nemůže nahradit.
Domov, kde má rodinu a kde na mezi u samoobsluhy jistojistě sedí parta kluků a holek a
spolu s Monikou čekají, až se Jana s Malenkou vrátí.
4.
Samotář
V okně jednoho z domů na malém městě se chystal zalehnout ke spánku jakýsi dospívající
či nedávno dospělý kluk. Hodil na sebe pyžamo a zalezl pod deku a zhasl lampičku na nočním
stolku. Byl odhodlaný, že během chvilky usne, aby byl na zítra fit. Všecko utichlo a k jeho
víčkům se snášel sladký spánek. Byla už noc a tikot budíku odpočítával příchod rána.
Otevřel oči a spát se mu ještě nechtělo. Mysl se bouřila a přílivové vlny myšlenek zatápěly
pobřeží soudnosti čím dál víc a společně se závojem tmy zahalily v jeho hlavě všechno, co
mohlo překážet danému účelu.
Tep se mu zrychlil a tlak počal nepatrně zvyšovat. Dýchal hlouběji a polykal častěji.
Převracel se na lůžku a vrtěl tělem, aby zahnal svrbění, přicházející po večerech čím dál tím
častěji. Rozšifroval to receptorové škádlení, které tak důvěrně znal, věděl, co se mu říká,
chápal, co se po něm chce.
Dal si ruce za hlavu a chvilku poněkud čachroval nohama. Pokrčoval je a zase je napínal.
Zavřel oči a zkoumal, zda přeci jen nakonec neusne. Zda nakonec draka neuspí. Čekal a
napínal uši.
Nic se ale nedělo, ticho mu křičelo do uší a on byl dokonale probuzený. Všichni již spali a
on, sám ve svém pokoji, rozmýšlel se, má-li podlehnout pokušení nebo jestli se má snažit
odolat.
42
Do myšlenek se mu mimoděk dostala dívčí postava. Nahá. Byl by raději, kdyby bývala
byla v jeho posteli skutečná ženská, nikdo tam s ním nicméně v ten okamžik nebyl a na lítosti
teď nebyl čas.
Krví se mu proháněly hordy hormonů a zvyšovala se mu teplota. Horoucí mozek
produkoval obrazy plné smyslnosti, intimních obrazů a zvuků. Peřina se změnila v tíhu plnou
zmocňování se a pohlcování. Rty mu vyschly a začal si představovat příběh, ve kterém se
shodou okolností seznámí s dobře stavěnou slečnou plných tvarů a čirou náhodou mezi nimi
přeběhne jiskra živočišné přitažlivosti.
Pyžamo ho pálilo na těle. Svlékl se, noc byla teplá, a zabalil se cele do peřiny. Přeludy ho
v tu chvíli již obstoupily. Oči již neotvíral a byl pohlcený svou žádostivostí, jejíž intenzita se
stále zvyšovala.
Z ničeho nic seznal, že je zpocený, ačkoliv kouzlo spočívalo v nepatrnosti jeho pohybů při
převalování se na posteli. Najednou se mu přetrhla nit a do pásma se mu vloudily představy
plné sexuálních scén na hranici obscénnosti, čím zakázanější ovoce, tím lépe. Když je člověk
sám v posteli, vzruší ho takřka úplně všechno.
Chvilku protestoval, ale nakonec do sebe všechno zapadalo a jeho příběh se zvrtl kamsi do
neznáma. Jeho vzrušení tak dostoupilo nebeských výšin a ačkoliv kdesi v hloubi vědomí byla
zasutá malá skulinka s nadějí, že ve dvou by to všechno bylo ještě tisíckrát lepší, v tu chvíli si
lebedil. Trošku se styděl, trošku se nesnášel, malinko se obdivoval a hodně se omlouval. Ale
ve snění nepřestával a v přískocích pokračoval ve sladkobolném mučení svých nervových
zakončení.
V duchu viděl a cítil a dotýkal se hladké horoucí kůže, byl zasypáván něžnostmi a byl
milovaný. Když už se mu zdálo, že to snad nevydrží, když už nechtěl čekat ani chviličku,
poněkud si vzdychl a strčil svou pravou ruku pod peřinu. Trošku se usmál, trošku smutně se
zamračil a zanedlouho poté, jen co se zasypal obvyklými výčitkami a sliby, upadl do
hlubokého spánku.
Pomalu se šoural k autobusové zastávce. Bylo před desátou hodinou. Dneska začínali ve
škole až po obědě, tak si mohl přispat a v pohodě si užít úterní ráno. Dojížděl každý den do
Prahy. Ne protože by nedostal kolej, ale prostě proto, že byl radši doma. Byl vůbec radši
doma, než kdekoliv jinde.
Měl za sebou tři dny volna a lebedil si v pocitu, jaká je to na vejšce pohoda, že mají
vyučování jen čtyři dny v týdnu. Aktovku na zádech, v ní jen pár sešitů a trenky tričko na
tělocvik, procházel mezi domy svého města a sledoval mraky, jdoucí po obloze. Nebyl
43
slunečný den. Jen občas sluníčko skrze mraky vykouklo a jeho svit se rovnal svitu měsíce
v první čtvrti. Vzpomněl si, že musí koupit učebnici na chemii. Měl za sebou už pár týdnů
vysoké školy a teď hodnotil. Robert vůbec často hodnotil. Pořád o něčem přemýšlel a něco
řešil. Nejvíc řešil sám sebe.
Neměl se rád. Neměl důvod se mít rád. Na cestě dospívání každý hledá vztah ke světu a
sám k sobě. Jemu ta cesta přišla ukrutně dlouhá a zdálo se mu, že bloudí ve slepých uličkách.
Neměl snad žádný objektivní problém, ale tím to bylo horší. Když totiž necháte svůj život
ovládnout subjektivními potížemi, je to mnohem horší, než když máte překonávat skutečné
překážky. Subjektivní problémy totiž nezmizí, dokud jim to sami nedovolíte.
Nemůžeme ho za to odsuzovat, hoďte kamenem, jste – li bez viny. Životní situace zkrátka
běžely v takové kombinaci, že byl tam, kde byl. Než člověk dospěje, hází s ním okolí a
„osud“. Dospělost se měří tím, že člověk svůj osud začne vytvářet sám. Ale v době, kdy už
vás ostatní nevedou a vy ještě nestojíte u kormidla, je vaše loď vydána na pospas větru a
bouřím a bůh ví, kam vás ty proudy zanesou. Puberta ho bolela způsobem celkem běžným.
Jenže to on tenkrát nevěděl. Nechápal, že život se musí žít, nevěřil, že je to možné. Nikdo mu
to neřekl. Nejspíš na to přijde časem sám. Ale ta cesta. Ta cesta...
Proti němu kráčely dvě slečny. Pohlédl jedné z nich do očí a zase je sklopil. Jak ta byla
krásná, myslel si. Asi tak stará jako on.
Protože sklopil oči, vrazil do ní a ona upustila kabelku. Pomohl jí zvednout ji a začal se
omlouvat.
„Promiň, jsem strašnej nešika.“
„To nevadí. Nic se nestalo.“
„Já jsem Robert,“ podal jí ruku.
„Já Táňa,“ s úsměvem ruku přijala.
„A já Petra,“ přidala se druhá.
„Ahoj.“
Sevřelo se mu srdce. Nikdy nebude schopný dát lásku. Nezaslouží si ji. Ne, nezaslouží.
Bože, radši mě zabij, než abych musel tohle prožívat, šeptal si. V hlavě mu vyskočilo tisíc
vzpomínek na ponížení a výsměch. Výsměch od sebejistých nafrněných frajírků. Takový on
nikdy nebude. Ani by takový nechtěl být. Za ni na světě by se nechoval tak arogantně a
namyšleně. Nikdy.
„Jdeš do školy,“ odtušila Táňa.
„Jo, jdu na autobus.“
„Kam jezdíš?“
44
„Do Prahy. A vy? Nespěcháte?“
„Vlastně jo,“ uznaly holky.
Byl tenkrát mezi přáteli. Přistihl je, že ho mezi sebou potichu pomlouvají, že se mu smějí
za to, jaký je. Nic na to neřekl. Nikdy jim to nevyčetl, ale zranilo ho to. Došlo to tak daleko,
že když potkal hezkou holku, klopil oči a v duchu se omlouval. Odvracel se, aby se na něj
nemusela dívat. Slíbil si, že už holky nebude svou přítomností na tomhle světě obtěžovat.
Volal o pomoc, potichu a tlumeně.
A přitom se tohle stalo již před mnoha lety a on se od té doby změnil. Sám sobě ale
připadal k ničemu a ubohý. A když člověk něčemu věří, tak to tak je.
„Tak co kdybychom někam zašli třeba v pátek večer?“ navrhl Robert, narovnal se a vypnul
hrudník, aby byl vyšší než jeho slečna.
„My určitě budeme v klubu, tak…“ povídá Táňa.
„Tak se tam uvidíme.“
Ne, nic z toho se nestalo. Odehrálo se to jen v Robertově fantazii. Ve skutečnosti ani do té
slečny narazit nemohl, protože se jí vyhnul obloukem. To všechno si vymyslel a promítal
v hlavě. Jako ostatně posledních pár let pořád dokola podobné situace. Ale pokaždé tu
historku doplnil pocity marnosti a zoufalství.
Litoval se a občas i plakal a nechtěl chodit do společnosti a mezi lidi a styděl se podívat
dívce do očí. A to se přirozeně muselo odrazit a odráželo v jeho postoji. Nenápadný krok,
neustále svěšená ramena a sklopená hlava, oči přivřené, s jenom uzounkou štěrbinou mezi
víčky.
Tušil, že to není v pořádku, ale v pozici, ve které byl, se nedal svět vidět jinak. Tenhle svět
pro něj lásku nemá. To je jisté.
Došel na autobusovou zastávku. Postavil se vedle postaršího pána. Jezdil s ním téměř
každý den, ale neznali se. Pamatoval si hodně lidí z autobusu. Jezdili s ním denně sem a tam.
Brzy ráno i pozdě večer. Byl unavený z toho věčného dojíždění, ale na kolej nechtěl. Cizí
prostředí ho děsilo. Děsil ho model, ve kterém by se nevyspal, protože by jeho spolubydlící
pořádali mejdany a on by byl černá ovce.
Rozhlížel se a analyzoval kolemjdoucí. Cizí pohledy ho utvrzovali v tom, že je vyřízený
člověk, vykořeněný a sám. Když se na něj nějaká kolemjdoucí holka podívala, věděl, že se mu
v duchu vysmívá. Chtělo se mu umřít. A stejně tak se toho i bál. Že to teď skončí a on nikdy
nebude šťastný.
A tak se usadil na sedadlo v autobusu a opřel si hlavu o opěradlo. Měl před sebou nějakou
chvíli cesty, a tak se uvelebil, pustil si do uší hudbu z walkmanu a přivřel oči. Hudba pro něj
45
znamenala strašně moc. Poslouchal ji skoro pořád. A když neposlouchal, tak si sám dělal
muziku a hrál na kytaru. Melodie mu tvořila náladu a podstatu jeho dní. Když poslouchal
rychlou a veselou hudbu, bylo mu fajn a chtělo se mu roztančit svět. Když si pouštěl depresivní muziku, chtělo se mu brečet. Pochopitelně to prováděl i opačně. V dobré náladě
vyhledával durové tóniny a v depresi mu pod ruku přicházely jen mollové akordy a smutné
motivy.
Hudba byla jeho život. Nejpreciznější kulisa k jeho vymyšleným příběhům. Zavřel oči a
byl na jiném konci světa, v jiném století a s jinými lidmi. Především byl ale někým jiným.
Jiným Robertem, idealizovaným dvojčetem sebe sama. Byl tím, kým chtěl vždycky být.
Jednal sebevědomě a byl spokojený sám se sebou. Cestoval a podnikal různé akce, na které ve
skutečném životě neměl čas. Většinu času strávil totiž ve škole a dojížděním a pak se učil, četl
knihy nebo sledoval televizi. Když dostal chuť na dobrodružství, stačilo mu zavřít oči a
všechno ostatní už nechat na fantazii. Byl někým, koho v duchu obdivoval, a kým snad byl on
sám kdesi hluboko v nitru.
Když chodil na střední, promítal si, jaké to bude skvělé, až bude na vysoké. A teď, protože
se ráj nedostavoval, vymýšlel a plánoval na čas, až dodělá školu. Stihl toho hodně během
svého snění. Rozhodně víc než by stihl v normálním životě. Neztrácel čas…
A pak když sny zmizí a člověk vystřízliví, dostaví se lítost, stesk a touha. Pokud je vše
v pořádku, převládne touha danou věc provést a člověk se zvedne a jde. Ale u Roberta
všechno v pořádku nebylo. Proto převládla lítost a zakryla jeho motivační procesy. Věnoval
se svým pocitům, místo aby něco dělal pro změnu. A když už nevěděl jak dál, vždycky si
mohl dobrý konec vymyslet. A představit si ho, aspoň na chvilku si představit, jak by to
mohlo být všechno fajn.
Koupel ve vlastní sebelítosti, podpořená pěnou zbabělosti a sprchou halucinací znovu
začala.
Vešel do baru s výrazem plným sebedůvěry a očima vyhledal ty dvě dívky z rána. Narovnal
se a šel k nim.
„Ahoj Táňo,“ začal. „Ahoj Petro.“
„Čau chemiku, posaď se.“
Poslechl je, sedl si těsně k nim a Táňa mu položila svou odhalenou ruku okolo ramen a
začala ho hladit. (Absurdní představy vedoucí k absurdním výsledkům. Věděl to a nic to
neznamenalo.)
46
Když dorazil schvácený do školy, protože ho tlačil čas, dávno zapomněl na „svou Táňu“, a
už se zabýval realitou a skutečnými povinnostmi. Musel dojít do prodejny učebních pomůcek
a obstarat si zde knížku o anorganické chemii. Pak už se chystal vydat se ze školy směrem na
stadion, ležící mezi vilkami kousek odsud, kde mu za pár minut začínala hodina tělocviku.
Když vkládal právě nabytou učebnici chemie do batohu a znovu ho šokovala její tloušťka a
cena, zahlédl u stolu v protějším rohu místnosti sedět jednu dívku.
Byla nádherná a jemu se skoro zastavilo srdce. Pár desetin vteřiny si dovolil sledovat její
křivky v obličeji a nádherné černé vlasy, které jí splývaly na ramena. Pak se nenápadně začal
oblékat do bundy, kterou si před chvílí svlékl, a přitom neopomněl využít každou příležitost
prohlédnout si další detail té nádhery. Takhle si ji představoval. Takhle vypadala jeho vysněná
princezna. Ach ano, tohle si říkal několikrát denně, ale teď ho to pohltilo. Snad kvůli příšerně
sladkému lovesongu, co slyšel cestou. Nasadil si školní tašku na záda, čímž dovršil své
„věčně studentské“ vzezření, a poté, co jí věnoval poslední pohled, opustil místnost a
rozklepaně se vydal směrem na hřiště.
To nebyla láska. Láska na první pohled. Ne, tohle byl přenos na první pohled.
Shromažďoval v sobě všechny tyhle pocity, protože je nedával najevo, a kdykoliv potkal
někoho, kdo by mohl být vhodným objektem, okamžitě na něj přenesl všechnu svou lásku a
touhu. Podmínkou byla nedosažitelnost objektu. Neboť Robert měl povoleno se zamilovat, ale
neměl v plánu podnikat žádnou akci. A tohle zjevení, tahle kráska mu připadala dokonale
nedosažitelná.
Cestou přemýšlel a vymýšlel a zavrhoval a plánoval. Plánoval neuskutečnitelné. Jak se asi
jmenuje?
Na hodiny tělocviku zvolil stolní tenis. Nebylo to příliš namáhavé a navíc ho to bavilo.
Dorazil na stadion a vyhledal halu na ping-pong. Tam už čekaly jakési dvě slečny a jeden
kluk. Celkem byli čtyři a to byl tím pádem příznivý sudý počet pro hru.
Převlékl se, přezul a tiše stál, opřený o zeď haly, čekaje na instruktora. Prohlížel si hrací
stoly a obdivoval je. Takové by měly mít u nich v městské herně, pomyslel si. Hala byla
prostorná a dobře osvětlená. Byl tu cítit typický pach sportovních prostor, novoty z náčiní a
potu. Těkal očima, pozornost mu odbíhala od jedné věci ke druhé a byl dost nervózní. Cizí
prostředí, cizí lidé okolo. Nevěděl, co po něm budou ti lidé chtít, možná to nezvládne, možná
neuspokojí jejich náročné požadavky, jejich očekávání. Možná, že neuspěje.
Přistoupil k němu druhý příchozí potom, co se taky přezul do cvičební obuvi.
„Čau, já jsem Tomáš,“ pozdravil.
„Já Robert,“ opáčil Robert.
47
Víc si říct nestihli, neboť dorazil instruktor. Rozdal jim pálky a míčky, zapsal si jejich
prezenci a nechal je hrát.
„Umíš to?“ ptal se Tomáš Kafka, zkoumal situaci ostatně jako vždycky, když dostal
nového soupeře.
„No, moc ne,“ odvětil skromně Robert, ale hned po pár podáních přesvědčil Tomáše o
opaku.
Po většinu času hráli beze slov, občas jen okomentovali podařený míček nebo karambol při
pokusu vybrat smeč. Když už hráli asi hodinu, povolili nasazení a začali se flákat, neboť byli
trošku vysíleni. Robert už si zvykl na nové prostředí a začínal se tu cítit jako doma, neboť
prováděl činnost, která mu byla příjemná. A navíc ten kluk, stojící naproti němu nebyl o moc
lepší hráč stolního tenisu než on, takže ho nemusela frustrovat přílišná četnost zkažených
míčků.
Instruktor jim občas vstoupil do hry a korigoval jejich způsob držení pálky, vybírání míčku
či postoje při hře. Nutno říct, že si nepočínal zvlášť vybíravě, a když pak prohlásil, že Robert
drží pálku jako prase kost, trošku to přehnal. Zvlášť když to bylo řečeno o člověku, který byl
v cizím prostředí, s cizími lidmi a se sklony k depresi z vlastní méněcennosti. Robertovi skoro
zvlhly oči, ale nedal na sobě nic znát, usmál se, aby zamaskoval svůj skutečný pocit.
Instruktor mu vzal pálku z ruky, a že mu ukáže, jak se to dělá. Tomáš podal a po pár
míčkách se jeho hra s instruktorem začínala vyostřovat. Pak v jedné příhodné chvíli Tom
zasmečoval. Instruktor hrdinně skočil po míčku, ale nejenže ho nevybral, ale dokonce
nezvládl souboj s gravitací a během pár sekund si zatancoval na parketách čardáš a roztáhl se
na zemi, jak dlouhý tak široký, a jen s námahou se zvedl a odešel, mumlaje něco o tom, že si
jde dát obklad.
No a to bylo všechno, co Robert s Tomášem potřebovali, aby se domluvili. Od té chvíle už
neměli problém s komunikací. Kdykoliv se zastavil hovor, stačilo jen náznakem připomenout
známé přísloví o tom, že pýcha předchází pád, a bylo veselo. A tak se dozvěděli, že jsou ze
stejné fakulty, ale z jiné studijní skupiny. Odkud kdo je, a co má rád za předměty, a které zase
ne.
Pak vypršel čas výuky a oni se odebrali do šatny, aby se převlékli a přesunuli do školní
budovy, kde je čekalo další vyučování. Do školy se Robert dostavil ve velmi dobré náladě,
neboť právě získal nového známého a navíc, a to ho těšilo neméně, dostal satisfakci za tu
bohapustou urážku.
48
Když dorazili s Tomášem společně do školy, rozdělili se, neboť každý měl seminář
z matematiky v jiné učebně. Robert doběhl k posluchárně a otevřel dveře. Vzpomněl si, jak to
bylo, když sem vběhl poprvé. Byla plná lidí a on přišel pozdě. Jen tak letmo provinile
prohlédl obličeje přítomných a zasedl do zadní lavice, kde bylo místo. Bylo to stejné jako na
střední škole. Z počátku až moc. Dnes už s větším odhodláním zasedl vedle svého nového
kámoše Martina. Ten měl vedle sešitu rozevřenou knihu a nakukoval střídavě na tabuli a hned
zase na stránky jakéhosi cestopisného románu.
„Jdeš pozdě,“ smál se Martin.
„Dobře jsme si zahráli,“ vysvětloval Robert.
Pak se na něj otočila Nina Malečková, sedící před nimi a taky ho pozdravila. Odpověděl a
pak se už soustředil na tabuli a vyučující profesorku. Na matematiku měli skvělou paní,
všechno jim uměla vysvětlit, takže hodiny strávené počítáním s ní nebyly žádným utrpením.
To, co zrovna probírali, znal z gymnázia. Začátky na vysoké škole se věnovaly opakování
fakt, které člověk měl už znát. Ještě mnohokrát v duchu děkoval svým učitelům ze střední, že
ho naučili to, co teď mohl v klidu pouze odškrtnout ze seznamu. Mnozí na tom tak dobře
nebyli, potom se opakování měnilo v zoufalé pátrání po podstatě věcí. Potom byl Robert za
génia, poradce a šprta. Byl na to zvyklý.
Proto jeho pozornost dlouho na logaritmech nevydržela a začal si prohlížet své nové
kolegy. V duchu ho vždycky znovu šokovalo, když si uvědomil, že tamhleta „malá holka“ už
je skoro třicetiletá máma dvou dětí a že studuje a zároveň chodí do práce. To pro něj bylo
nepředstavitelné. Škola zaujímala většinu jeho času. Nedovedl si představit, jak by někdo
mohl stíhat ještě něco jiného. Pak si všiml vyššího kluka, který mu pokaždé připadal strašně
unavený a zdrchaný.
„Martine,“ oslovil souseda.
„Co?“
Martin dopsal vzorec a naklonil se k Robertovi.
„Tamhle ten kluk mi vždycky přijde jako kdyby pracoval v dole nebo co. Je vždycky
strhaný, jako by přišel ze šichty,“ šeptal Robert.
„No, skoro si to trefil,“ zasmál se tiše Martin a dodal: „Dělá totiž po odpolednách
stěhováka. A vlastně i ráno, když je třeba.“
Robert pokýval nevěřícně hlavou. Tohle nechápe. Nemohl to chápat. Nepotřeboval peníze.
Rodiče ho sponzorovali a nikdy nepoznal nouzi. Nemohl se vžít do role někoho, kdo je
závislý sám na sobě. Jeho bezstarostnost ho stavěla do nevýhody proti těmhle ostříleným
lidem, pro které už život přichystal řadu překážek, překonaných z nutnosti. Robert si ve svém
49
bezproblémovém životě navykl na pohodlnost a snadnost a to je největší jed pro aktivitu
nevědomého člověka. Teď se jen učil a nenechal si svůj stereotyp ničím narušit. Ale až pojede
autobusem domů, určitě si v hlavě prožije pár měsíců jako pracující student a bude si užívat
ten sen o zaměstnání, ve kterém nepůjde o to, že vydělává peníze, ale o to, že je aktivní,
soběstačný a žije naplno.
Když skončil seminář z matematiky, měl Robert hodinu volno na oběd, a protože si ještě
nezajistil stravování ve školní jídelně, zašel do místnosti s prodejnou učebnic. Nebylo tam
moc lidí, a tak se usadil u jednoho volného stolku. Snědl svačinu, co měl připravenou
z domova od maminky a pak pročítal sešity. Když se něco stihne naučit teď, bude moct
ušetřený čas doma strávit jinak a hodnotněji, třeba u počítače nebo u televize.
Do místnosti vešel jeho známý ze střední školy, Luboš Mánes. Byl o rok starší a tudíž na
škole mazák. Na chvíli k Robertovi přisedl. Vyprávěli si a Robert si nechal vyložit úskalí
zkoušek z chemie, matematiky a toxikologie, nechal si vyprávět o příhodách s docenty a
všechno evidoval v hlavě. Později poznal spoustu lidí, kteří už opakovali ročník i
poněkolikáté a pokaždé dokonce jiný obor. A mnoho z nich tedy znalo jeho budoucnost a
spousta jich ráda vyprávěla o tom, co ho čeká v laboratořích z analytické chemie a kdo ho
bude zkoušet z fyziky.
Když Luboš zrovinka vyprávěl hrůzy o laboratořích z anorganické chemie, které je brzy
čekaly, a ať se Robert modlí jestli dostane asistenta Zelenýho, vešla do místnosti ona, ta,
kterou tu dnes již potkal a kterou od prvního pohledu zbožňoval. Robert ji poznal okamžitě,
podle toho, že mu přestalo bít srdce. Za dobu, kdy zapomněl, jaké to je, dotýkat se dívčí tváře,
vytvořil si v hlavě ideál a kdykoliv potkal krásnou holku, přenesl na ni všechny svoje pocity a
očekávání, které do té doby schraňoval pro svou princeznu. Tahle byla výjimečná. Byla
perfektní. Vyzařovala z ní vyrovnanost a štěstí, něco, co on sám neměl a co hledal všude
okolo.
Robert už Luboše neposlouchal. Byl v transu. Byl zničený. Zničený bezmocností. Chtěl by
jít a říct jí ahoj. Jen ahoj, nic víc. Ale nešlo to. Neměl na to odvahu, neměl na to sílu. Skoro se
mu chtělo křičet k Bohu tak, jak to ateisti vždycky dělají, když jim teče do bot. Chtěl ho
zapřísahat, chtěl prosit a žebrat o jednu jedinou minutu. Jednu větu, pronesenou k němu
s úsměvem.
Věděl, co bude, až pojede domů autobusem. Věděl, že až bude usínat, bude ona jeho
princeznou. Ale to ho právě nejvíc týralo. On už nechtěl jen snít. Nechtěl, on nesměl, věděl,
že si ji nesmí představovat, protože tím ztratí zájem ji poznat ve skutečnosti. Uspokojí si tím
50
touhu s ní mluvit a pak ztratí motivaci. Zakázal si to. Zakázal si promítat si ji a slíbil si, že to
změní.
Princezna si sedla k vedlejšímu stolu zády k němu a Luboš se s ním rozloučil. Zůstal sám,
půl metru od ní. Stačilo by se jen otočit a zeptat se, kolik je hodin. Stačilo by se jen otočit a
říct ahoj. Stačilo tak málo. A čím míň stačilo, tím víc ho to drásalo. Přesto nic neudělal. Ani
prstem nehnul proto, aby se něco stalo. Zahleděl se do sešitu a snažil se koncentrovat na
písmenka. Když byl ale nervózní, nemohl se soustředit na nic. Tak jen předstíral zaujetí
matematikou sám před sebou a potil se. Vzteky, touhou a sebelítostí.
Do místnosti vstoupila skupinka čtyř lidí, celkem hlučně se bavících. Mezi nimi i Tomáš z
pinčesu. Robert ho pozdravil, když procházeli okolo něj, a zase se věnoval matematice. Byl
by se jí věnoval dál, kdyby si ta skupinka nepřisedla k jeho princezně.
„Čau, Jani,“ pozdravila jakási zrzavá holka Robertovu brunetku.
Takže se jmenuje Jana, zatajil dech Robert.
„Čau Maruško, kde jste byli? Hledala jsem vás.“
„My jsme tě taky hledali,“ upřesnil druhý kluk ve skupince.
Usadili se a rozložili na stůl pár svých věcí.
„Kde jsme to přestali, Honzo?“ ptal se Tomáš.
„U strachu.“
„Jo, přesně tak. Opatrnost je dobrá věc, ale strach ne,“ vedl si svou Tomáš.
„A jaký je v tom rozdíl?“ s důrazem se dotazovala čtvrtá z příchozích.
„Rozdíl je v tom, že opatrnost znamená zvažování všech možných následků.“
„Strach přeci taky,“ tvrdila Jana.
„Je to jako rozdíl mezi optimismem a pesimismem,“ napadlo Honzu. „Pesimista přemýšlí o
tom, co všechno by mu mohlo zabránit v cestě za cílem. A optimista přemýšlí, co všechno by
mohlo být potřeba udělat, aby byli odstraněny případné překážky v cestě k cíli.“
„A jaký je v tom rozdíl?“ ptala se Maruška.
„Rozdíl je v tom,“ vysvětloval Tomáš, „že pesimista počítá s tím, že se mu dosáhnout
plánu nepodaří, zatímco optimista věří, že ano. Myslí na řešení problémů, ne jen na jejich
vznik.“
„A co to má společnýho se strachem?“ nechápala stále Malenka.
„Opatrnost je vlastnost. Opatrnost je, když hodnotíš všechny aspekty věci. Ale strach je
emoce. Je to pocit. A ten ti může zbystřit reflexy, když jsi trénovanej, ale mnoho lidí spíš
zablokuje,“ pokračoval Honza a Tomáš ho doplnil:
51
„Každopádně ti zatemní mozek. Když se bojíš, už myslíš jen na svůj strach. Ne na to, jak
dál jednat. Jako v tom, jak to jenom bylo…“ začal Tomáš vzpomínat.
„Co myslíš?“ ptala se hnědovláska naproti němu.
„V té knížce…“ nemohl na to přijít Tomáš. „V tom, sci-fi to bylo…“
V tom se v Robertovi něco zlomilo. Normálně by si rozluštění hádanky nechal na doma a
tam svými myšlenkami stvořil pokračování současnosti, v níž by Tomášovi prozradil jeho
odpověď a tím se dostal do bližšího kontaktu s Janou. No a pak už by to šlo jako po másle,
alespoň v představách.
Jenže to tak neudělal. Celý se rozklepal, jak v něm rostlo odhodlání a srdce mu začalo
prudčeji bušit. Zpotil se, a když už mu začaly škubat svaly v obličeji, nemohl se zastavit a do
provozu se uvedlo i jeho příčné svalstvo. S největším vypětím ovládl svůj hlas a otočil se ke
stolu za sebou.
„Strach zabíjí myšlení,“ řekl prostě.
„Jo! To je ono! Frank Herbert, Duna,“ zvolal Tomáš a hned se zase ztišil, když si
uvědomil, že křičí. „Přesně ono. Četls to?“
„Jo, super knížka,“ uznal Robert a těkal očima po skupince.
Janě se pohledem úzkostně vyhýbal, neboť ta seděla trošku mimo jeho zorné pole a musel
by pohnout hlavou, aby se na ni podíval. A to nešlo, neboť jeho tělo bylo ztuhlé a
nepohyblivé. Měl štěstí, že se obvykle moc nečervenal, protože kdyby jo, teď by měl barvu
krve.
„Strach zabíjí myšlení,“ opakoval Tomáš.
Robertovi došla slovní zásoba, a tak se zase odvrátil ke svým knihám. Když v tom se
ozvalo.
„Ty jsi ten, co ho dneska porazil, že jo?“ pronesla Jana tak klidně, až se divil, že je možné
tak klidně mluvit.
Krve by se v něm nedořezal.
„No, vlastně…“ koktal Robert, tváří v tvář Janině úsměvu, čelící svému snu, který se mu
během pár sekund zhmotnil před očima.
„Bylo to o fous,“ smál se Tomáš.
„Bylo to o fous,“ skromně přikývl Robert a sklopil oči. Povedlo se to! Nevěřil tomu.
Těchhle deset sekund bylo stokrát lepších než celé měsíce strávené v představách. Ten pocit
ho naplnil. A i když se třeba nezmění tak rychle, už to v něm zůstane a odteď bude jiný. Ať
žije realita!
Ne, nebylo to stokrát lepší. Bylo to milionkrát lepší.
52
„Tom byl z toho vyřízený,“ vysvětlil Honza.
„Ale nebyl,“ trval na svém Robert. „Ale bylo to dobrý. Dobrá hra. Zvlášť vydařený byl ten
inženýr…“
„Inženýr Hapal,“ dodal Tomáš.
„No,“ smál se už trochu uvolněněji Robert.
„Cože, on se jmenuje Hapal?“ ptala se Maruška.
„Jo.“
„Nekecejte,“ dostala hysterický záchvat smíchu, protože s tímhle jménem Tomášova
historka o učitelově pádu dávala docela jiný smysl.
Robert se s úsměvem, ale zděšeně díval na bláznivou Marušku a Tomáš na vysvětlení
prohlásil: „Je trošku trhlá.“
Maruška Toma plácla přes ruku a naráz se přestala smát a tvářila se uraženě. To se začali
smát i ostatní.
„Jdeme na přednášku, ne?“ navrhla Jana, protože čas se nachýlil.
Ostatní souhlasili a zvedli se. Robert musel ještě zůstat sedět, aby to strávil. Něco v tom
smyslu zamumlal.
Tomáš řekl: „Nechceš jít s námi dneska večer do baru? Na chvíli? Taky musíme zejtra
brzy vstávat.“
„Vždycky tam jdeme na chvíli!“ smála se Maruška.
„Půjdeš?“ ptala se Jana.
Robert otevřel pusu, protože taková blízkost skutečného života ho vystrašila. Zapnul
obranný mechanismus na plné obrátky a opáčil:
„Ne, díky, já jedu domů autobusem.“
„Tak můžeš přespat u nás,“ nabídl Honza, ale Robert jen zakroutil hlavou. Byl spokojený,
vděčný za tu nabídku. Ale nemohl.
„Když tak jindy,“ dodal a oni ho opustili.
To se mu ulevilo. Opřel se o opěradlo dřevěné židle, až zaskřípalo. Duše se mu zalila
hřejivým pocitem. Pocitem, že možná to všechno bude dobré. Že to možná ještě není
ztraceno. Nemyslel na Janu. Myslel na to, že možná – jen možná – by mohl být jednou
šťastný a že by z něj snad i mohl být fajn kluk. Kluk, který si zaslouží lásku. A přátelství
těchhle skvělých lidí.
Záviděl těm klukům jejich sebevědomý pohled a klid. Byl prostě pod jejich úrovní. Mít se
rád. Vždycky byl pod touhle úrovní. Pod rovinou společenských, sebevědomých, vtipných a
úspěšných lidí.
53
Podíval se na hodinky a ve spěchu se přesunul do velké posluchárny. Tam přehlédl
osazenstvo a sedl si vedle Martina ze své studijní skupiny, po očku sledujíc Janu a ostatní,
sedící v druhém rohu sálu.
„Co jste měli k obědu?“ ptal se Robert Martina.
„Svíčkovou.“
„Ty bláho. Budu tam muset zítra jít s tebou,“ prohlásil a byl si jist, že zvládne všechno na
světě.
Byl přecitlivělý, byl patetický. Ale teď mu bylo fajn. Protože to dokázal.
5.
Intermezza
Sabina přišla do práce o něco dřív. Doprava byla více než plynulá a čas ubíhal dnes ráno
nějak pomaleji. Policejní stanice se teprve probouzela ze šera v ranním svítání, dnes nezkaleném tuhou masou mračen, jako tomu bylo několik posledních dní. Jen pár lehkých bílých
obláčků se vznášelo nad východním obzorem a způsobovaly rozklad slunečních paprsků a a
barvily horizont do červena. Takhle se jí Praha líbila. Rudě osvětlená, se žlutým podkladem,
připomínajícím vzdáleně letní prohřátou atmosféru. Člověk si mohl myslet, že je dvacátý
červenec, že za chvíli se udělá parný den a on bude moci jít odpoledne na koupaliště nebo se
prostě opalovat na balkoně. Seděla za oknem své kanceláře a pila právě uvařené kafe. Věděla,
že za okny je zima a pořád se ochlazuje, ale ráda si s teplým hrnkem v ruce představovala, že
je teplo a že tu huňatou bundu tady bude moci odpoledne nechat.
Dneska měli velkou poradu. Jejich šéf je všechny sezval kvůli drogové situaci nebo tak
něco. Pročítala si podklady, které jí ležely v deskách na stole. Obracela stránky, pročítala
statistiky a občas usrkla kávu, která kouřila z hrníčku. Prožívala si tu pohodu. Když už musila
tak brzy vstát, opustit svůj vyhřátý pelíšek i přítulného kocoura v něm, tak si to tady aspoň
užije.
Po chvíli vytáhla z kabelky bagetku, kterou si po cestě koupila, a dala se do jídla.
Vychutnávala si studenou chladivou chuť salámu a sýru, majolkového dresinku a její žaludek
také spokojeně předl. Na stanici bylo příjemné ticho, jen pár nedočkavců se procházelo po
chodbách.
Konečně nastal čas příchodů a lidé se začali scházet k denním činnostem. Připravila si věci
na poradu a vydala se do konferenční místnosti. Ve dveřích do pracovny kapitána se srazila se
svým kolegou Oldou Opatrným. Zasmáli se tomu, zašprýmovali jako vždy, ale stejně se jí ten
54
kluk zdál jiný. Něco ho poslední dobou žere, myslela si. Přemýšlela o tom, když si vedle něj
sedala a i když velitel začínal svou briefingovou řeč.
Mluvil o plánech, o akcích, o úspěších a neúspěších, jmenoval a vypočítával statistiky a
informoval o příkazech shora, o strategii a nařízeních protidrogové centrály. Ty mluvily jasně.
Udělat tomu přítrž, zastavit prodej drog v hlavním městě a udělat pro to všechno. Zákon totiž
na rozdíl od rozumu mluví vždycky jasně. Sabina zahlédla velké zaujetí (či co to bylo)
v Oldově výrazu a přimhouřila oko, jakože zpracovává informace. Sama příliš nevěděla, co si
o tom všem má myslet, zda je třeba zvýšit úsilí nebo ne. Velitel však mluvil autoritativně a
přesvědčivě a ona mu nakonec začala přikyvovat. Koneckonců, koho chleba jíš…
„A to pro vás znamená, že noční podniky se budou kontrolovat dvakrát tak často, než
doteď,“ prohlásil velitel. „A pro Myšíka to znamená,“ obrátil se na jednoho z mladších
policistů, který se právě ledabyle a lišácky usmíval, „že tolerance jeho aktivit, která tu doteď
panovala, končí. Rozumíte?“
Strážmistrovi Myšíkovi zmrzl úsměv na rtech a odpověděl útokem: „Kdybychom nebyli na
poradě, ale v civilu, musel bych vám říct, co je všem do toho, co kdo dělá ve volném čase.
Jsme ve svobodné zemi.“
Velitel se nenechal vyvést z míry: „Ale vy jste na poradě a jste u policie. Když na to přijde,
zatknete sám sebe za užívání omamných látek.“
Všichni se pousmáli, jen strážmistr a podporučík Opatrný ne. Sabina těkala očima po jeho
obličeji a rukou si hrábla do vlasů. Chtěla tomu přijít na kloub. Ptala se ho, jestli mu něco je,
ale odvětil tenkrát, že je všechno v pořádku, a považoval tím rozhovor za skončený.
Nenaléhala tenkrát, ale bedlivě Oldu sledovala.
„Drogy můžou lidem v lecčems pomoci…“ začal Myšík svou drzou řeč o prospěšnosti
stimulace nervové soustavy chemikáliemi, když vtom Olda vykřikl, až si Sabina položila ruku
na srdce, které jí leknutím poskočilo.
„Co to kecáš?“ hlas mu selhával a bylo poznat, že se částečně neovládá. „Drž radši hubu,
pitomče!“
Sabina rozeznala, že Olda nemluví agresivně, jen se ho to, o čem se tady diskutovalo,
hluboce dotýkalo.
„Jestli si ty chceš zkazit život, je to jen na tobě,“ pokračoval podporučík, „v tom s tebou
souhlasím.“
Strážmistr, který se do teď nezmohl na slovo, vybral si z Oldovy řeči poslední větu a začal
kývat, jako že ať se všichni podívají, podporučík je jeho spojenec. Olda ale byl všechno, jen
spojenec ne.
55
„Ty si klidně dělej, co chceš, to je pravda. Ale já teď půjdu a začnu střílet všechny
parchanty, co drogy nabízejí, jakoby to bylo zboží ze supermarketu. Děckám, které ještě
nechápou, o co jde.“
Myšík zaraženě sledoval okolí a Olda ztichl a vyčerpaně se posadil. Sabina si ho prohlížela
od hlavy k patě a kousala se do spodního rtu. Rozmýšlela se, má – li se zúčastnit diskuse nebo
jen vyčkávat.
„Nikoho střílet nebudete,“ upřesnil velitel Oldřicha. „Nicméně, takovéto nadšení vítám,“
prohlásil opatrně a urychleně ukončil poradu. Všichni se odebrali ke svým záležitostem,
pozorovali potají Oldu a šuškali si o něm.
Ten se prudce zvedl ze židle a odběhl do své kanceláře, kde se zabouchl a zasedl ke svému
počítači. Spustil operační systém a čekal, než naběhne. Na dveře někdo zaklepal a na poněkud
opožděné Oldovo dále vstoupila Sabina.
Opatrně za sebou zavřela dveře, aby je nikdo nemohl odposlouchávat, a potichu přistoupila
blíž k Oldřichovi, který k ní seděl zády a zíral kamsi do nekonečna. Nejprve se ani neobrátil,
jen plaše pozoroval její odraz na monitoru, jakoby nevěřil, že za ním opravdu stojí. Chvíli
byla u něj, v tichosti, až se konečně na křesle otočil o sto osmdesát stupňů čelem k ní. Mlčel a
tázal se očima.
„Neřekneš mi něco?“ zeptala se.
Měla ho ráda, byl to dobrý přítel. Jeden z mála lidí, kterým mohla stoprocentně věřit. A tak
si myslela, že on to vidí stejně.
Svěsil hlavu, vzdychl si a přemýšlel. Pak začal pomalu kývat hlavou v souhlas. Jak v něm
uzrávala jistota o správnosti rozhodnutí, kýval stále výrazněji a pak vzhlédl a usmál se na
Sabinu.
„Řeknu,“ oddychl si. „Posaď se.“
Okolo poledne přes Slunce na podzimní obloze přelétly mraky. Na chvíli spustily stín na
zežloutlé listy na stromech před školou. Ještě nepadaly, ale na větvích se držely jen silou vůle.
Té vůle, se kterou i studenti tvrdošíjně bojovali s nutným následkem října, s tím, že musí začít
nosit teplejší oblečení a vstávat, když ještě Slunce není na obloze. S první obtíží se dařilo
zápasit celkem slušně, protože člověk si může nosit co chce a jediným následkem
podceněných ranních teplot bylo nachlazení. S druhým aspektem podzimu to bylo horší,
pokud člověk chtěl být včas ve škole. To ale mnozí nepovažovali za příliš podstatné, a tak
měli o starost míň.
56
Zrovinka jim skončila přednáška a Tomáš s Honzou se vydali na oběd. Školní jídelnu měli
pár minut cesty a během té diskutovali o všem možném. Bylo zrovinka po poledni, a tak bylo
ve školní menze plno. S kyselým výrazem ve tváři se postavili na konec fronty a obhlíželi, co
mají sedící šťastlivci na talíři.
„Asi gulášek, ne?“ navrhl Tomáš.
„Dám si kuře,“ odvětil Honza, zabrán do analýzy vůní, mixujících se ve vzduchu, z čehož
se mu už sbíhaly sliny.
Tomáš si prohlížel místnost. Bylo tu velmi rušno. Mělo to atmosféru, na kterou měl dlouho
vzpomínat. Rozhovory debatujících lidí splývaly v hlučné pozadí, ze kterého občas vystoupily
hlasitější výroky či výkřiky. Hala byla prostorná, ale stejně tu bylo těsno a z kuchyně sem
nepřetržitě proudil žár od plotýnek, který permanentně zvyšoval teplotu v jídelně o několik
stupňů. Sledoval obličeje jedlíků. Slýchal historky o řízku z menzy. Je tak tenký, že je proti
oknu skrze něj vidět, ale ukrojit nejde žádným nožem. Pousmál se při té myšlence.
Pak je uviděl. Jana a Malenka stály kus ve frontě před nimi ještě s dalšími třemi lidmi,
které neznal. Zarazil se a prohlížel si Malenčiny křivky. Projel jím záblesk elektrického
proudu. Cítil v podbřišku, že by si ji nejraděj posadil na klín. Zhluboka vzdychl a tím zaujal
Honzu. Ten naklonil zkoumavě hlavu, zaostřil směrem, kam hleděl Tom a pak chápavě
pokýval.
„Jo jo.“
Tomáš ale nereagoval; byl v transu. Snažil se zvládnout své myšlenky, ale šlo to ztuha.
Když si konečně odnesli své jídlo ke stolu a usadili se pár metrů od holek, uvelebili se a začali
jíst. Tomáš mlčel a jen s námahou pohyboval lžící s polévkou k ústům a zpět na talíř. Občas
ve víru hluku zalétla k jejich stolu zatoulaná rozechvělá vzduchová vlna, nesoucí větu od
vedlejších stolovníků.
„Jasně, jenže já to prostě nenapíšu,“ pesimisticky hodnotila Malenka své šance na blížící se
písemku z chemie. Napichovala vidličkou jídlo na talíři a šermovala s ním proti ostatním
přítomným.
Tomáš sklopil oči a Honza pochopil, o co mu jde. Došlo mu, co se děje. Čekal už jen na to,
až Tomáš konečně prohlásí ten nebetyčný nesmysl, který už několikrát ve slabé chvilce od něj
zaslechl a který jeho příteli ležel v žaludku a zabíral místo houskovým knedlíkům. Tomáš se
ale zdráhal a jen po očku koukal po Malence a nechal se znovu a znovu zavírat do jejích
hnědých očí.
„Já si ji nezasloužím,“ řekl konečně Tom.
57
Možná to bylo tím mrakem, co zakryl slunce. Věděl, že je to nesmysl. Věděl, že si nesmí
připouštět takové úvahy. Měl dost dobře na paměti, že musí zapomenout na minulost, přestat
se soudit a věřit sám v sebe. Jenže to nebylo tak lehké. Jistě, normálně mu to šlo dobře.
Normálně byl vyrovnaný, sám se sebou spokojený mladý kluk, kterého jen občas ze sna budí
noční můry, připomínající mu černo v minulosti, a varující před opakováním chyb. Nezlobil
se na ně za to. Normálně to zvládal dobře. Za obyčejných okolností byl s to být tím
nejsprávnějším klukem, který žije život naplno. Většinou byl s Bohem zadobře a neměl žádné
výčitky nebo záchvaty méněcennosti nebo viny. Jenže do téhle chvíle od tohohle světa nic
nechtěl. Doteď žil jakoby na dluh a každý den děkoval osudu, že žije a že je všechno
v pořádku. Doteď nic od života nežádal, jen aby zůstal takový, jaký je. Dodneška nic nechtěl.
Až teď. A když seděl a toužil, když měl něco, po čem dychtil, co by si tak moc přál, jeho
oslabené cenzorské myšlení vpouštělo do jeho vědomí pocity viny a méněcennosti, myšlenky
na to, že je odepsaný zločinec, který si nezaslouží lásku.
„Co to žvaníš?“ dělal nechápavého Honza, ačkoliv Tomášův příběh znal moc dobře, a
napil se čaje.
„Je to tak. Nezasloužím si ji,“ odložil lžíci Tomáš a sklopil oči.
Nemyslel. Jen dýchal a sbíral odvahu.
Honza se nadechl: „Tak hele, tohle na mě nezkoušej. Řeknu ti jen to, cos mi tenkrát řekl ty,
když jsi mi vyprávěl, co se stalo.“
Tomáš zdvihl třesoucí se oči a poslouchal, co Honza říká.
„Víš moc dobře, že tos nebyl ty. To byl jinej člověk. Ty jsi jiný. To zaprvé. Za druhé, sám
jsi řekl, že jediný možný význam slova litovat je pokusit se napravit své činy, a od toho
okamžiku už jednat jenom správně.“
Tomáš se nadechl. Věděl to. Věděl, že z tohoto úhlu pohledu má teď povinnost dělat lidi
šťastnými a musí být něžný. To je jediný způsob, jak může odčinit všechno to, co udělal.
Svým způsobem je dělání velkých chyb a špatných věcí pro svět prospěšné, protože v dobrém
případě vytváří z dotyčných kajícníky, posly dobra, kteří by kvůli odpuštění udělali všechno.
Možná že ti největší samaritáni světa jen napravovali své černé svědomí. Největším peklem
pro člověka je pocit viny. Proto skutečně po každém zlém skutku může následovat peklo.
Peklo černé duše a sebetrýznění pocity viny.
Věděl, že má Honza pravdu. On má povinnost dávat lásku, on má povinnost udělat
Malenku šťastnou. Pousmál se nad tou zmanipulovanou logikou. Pousmál se, ale ne ironicky,
spíš smířlivě. Ta logika totiž fungovala. Fungovala dobře, pokud člověk udělal jeden
předpoklad, jednu premisu. Že se totiž člověk může změnit. Že může změnit svoje myšlení,
58
přeměnit a transformovat sám sebe, přiblížit se k tomu, kým by ve skutečnosti chtěl a měl být,
a učinit ze sebe někoho lepšího. Že se můžeme změnit, napravit svoje chyby a jednat správně.
Mohl uspět za předpokladu, že je možné, aby si člověk odpustil a začal znovu. Že neexistuje
žádná vina, že sice děláme chyby, ale ty jsou jen důsledek naší nezralosti a neinformovanosti.
Neznáme sami sebe a děláme hlouposti. Neznáme svoje pohnutky a jednáme pod vlivem
skrytých impulsů, místo abychom svoje činy volili a snažili se nenechat se navigovat tajnými
zákoutími mysli do slepých uliček.
Dostal se až sem, daleko od místa, kde tehdy začal, dostal se daleko od té památné chvíle,
kdy ležel v bahně a rozhodoval se, jestli žít nebo ne, jestli být anebo bít. Našel tam snad v té
kaluži sám sebe, získal správný směr, vyšel na cestu k harmonii. Nebyl si jistý, jestli je to
normální proces dospívání, nebo jestli se mu podařil husarský kousek z oblasti snad až
paranormální psychologie. Ale nechtěl to řešit, podstatné pro něj bylo, že to dokázal.
Narovnal se a našel ztracenou rovnováhu. Ano, je to tak. Dokud žije, má šanci napravit
svoje chyby a zlepšit svět. Dokud je tady, bude dělat všechno, aby on a jeho blízcí byli
šťastní. A dokud bude mít sílu, dokud ho Bůh nezastaví na té jeho cestě, půjde dál a bude na
tom pracovat.
Malenka zachytila jeho usměvavý pohled a úsměv vrátila. Slunce zase vystoupilo z mraků
a světlo zalilo jídelnu. Tomáš si vydechl a dal se do guláše, který mu by the way moc
zachutnal.
Doloudali se na odpolední přednášku z toxikologie. Pomalu, tušili, co je čeká. Posluchárna
byla nakonec obsazená jen řídce, nikomu se nechtělo sedět tu do večera. Skalní fandové
pedagogických aktivit našeho státu již obsadili strategické pozice a Tomáš s Honzou se
rozhlíželi, kam zapadnou. Docent Březina si už připravoval materiály, čekal, až mu smažou
tabuli, a pak se díval z okna kamsi do školního dvora, kde pozoroval školníky, jak někam
vezou tlakové lahve s dusíkem. V první lavici Tomáš uviděl sedět Roberta ještě s jedním
klukem. Oni s Honzou se usadili vprostřed místnosti, v jedné ze zadních řad třídy, těsně za
hlouček mudrlantsky vypadajících studentů, odkud měli dobrý přehled o všem, co se děje, a
zároveň nebyli přednášejícímu příliš na očích. Docent v mžiku přehlédl posluchárnu, ve které
posluchači týden co týden od začátku semestru ubývali geometrickou řadou, spiklenecky se
pro sebe uchechtl a rozložil si na stole materiály o toxických vlastnostech chemických prvků a
sloučenin.
Robert si otevřel sešit na toxikologii a povzdychl si. Už tu dnes strávil dost času. Začínalo
ho to zmáhat, a to ještě nebyl konec. Poslední dvě hodiny ho teprve čekaly, bude odsud
59
odcházet až v sedm hodin večer! Tušil, že toho je na něj moc. Rozhlédl se ještě po třídě a
evidoval skupinu dívek, sedící v druhém rohu sálu. Byla mezi nimi Nina z jejich skupiny.
Odhodlaně se opřel o opěradlo a zaposlouchal se do řeči docenta, který už začal svůj výklad o
jedech a nebezpečích chemikálií.
Zvláštní den, pomyslel si Tomáš, pozoruje zaujatý, nebo naopak lhostejný výraz kolegů,
sedících okolo. Vzduch byl plný emocí a událostí. Den měl zanedlouho skončit a Tomáš cítil,
že za sebou zanechává spoustu rozpletených nitek. Některé dny se specializují na pletení
nitek, napadlo ho, a jiné prostě jen jsou. Kdybychom tak uměli tomu pletení pomoci,
kdybychom mohli uplést svůj vlastní svetr života. Aby v něm bylo teplo, a přitom nekousal.
Pohodil svůj pohled směrem k Robertovi a viděl, že se s tím druhým o něčem vehementně
dohadují a smějí se. Blázni, napadlo ho. Sednou si do první lavice a tam dělaj bordel. Zapsal
si větu, kterou docent vyslovil dvakrát za sebou, z čehož usoudil, že jí přisuzuje mimořádnou
důležitost. Zaregistroval, že jedem může být naprosto cokoliv, záleží jen na množství.
Pokýval hlavou.
Přednášející se najednou zarazil a ztichl. Rysy mu poněkud ztvrdly a vypadal, že o něčem
přemýšlí, že hledá ta správná slova, že se rozhoduje, má li intervenovat nebo zda – li mu to za
to nestojí. Ticho probudilo všechny usínající přítomné do bdělého stavu. Zvedli zrak a zírali
na docenta. Tomu se začal třást hlas.
„Zneužít se dá všechno,“ prohlásil a ostatní mu dali za pravdu, nechápajíc zcela přesně, co
se mu honí hlavou. „O nebezpečí drog už byly napsány stohy textů, ale vina se dává řekl bych
podřadnému faktoru. Věc není ani dobrá, ani špatná. Záleží jen na nás, co s tím provedeme.
Oheň je dobrý sluha, ale špatný pán.“
Robert přimhouřil oko a začal cucat tužku.
„Vždycky je to člověk, který nějakého jevu zneužije k ubližování a trápení. Ať už sebe
samotného, nebo ostatních,“ pokračoval docent. „Vždy to je člověk, který…“ na chvíli mu
došla řeč, aby vzápětí dokončil myšlenku nervózním a apelujícím zvukem: „ničí. Lidská
bezohlednost, arogance a zkaženost… ničí.“
Robert s Martinem se na sebe udiveně podívali, ne kvůli obsahu, ale kvůli způsobu, jakým
se to dotýkalo řečníka. Něco mu je, dohadovali se a sledovali jeho zpocené čelo a zoufalý
výraz.
Březina se mezitím vzpamatoval a začal ukvapeně povídat dál o účincích jednotlivých
prvků z periodické Mendělejevovy tabulky na lidský organismus. Naléhavost jeho sdělení
v nich ale zůstala i dlouho poté.
60
Černá noc se snesla na hlavní město. Pouliční lampy utvořily mihotavý světelný klobouk,
který měl nahradit denní zář slunce. Od doby, co zašlo, uběhla už spousta minut. Lidé si tmy
většinou nevšimnou, dokud skutečně nezavládne. Do poslední chvilky nabízí slunce na zlatém
podnose balíčky tepla a světla a my jen jakoby mimochodem tyhle energetické vlnky chytáme
a uskladňujeme. Na některých místech bylo teď víc světla, na některých bylo umělé osvětlení
slabší. Ačkoliv okolo školy byla řada svítilen, když člověk vyšel ven, pohltila jeho oči
temnota. Nejprve jen zhruba rozeznával popaměti světové strany, že támhle stojí lavičky pod
stromy a támhle je druhá školní budova, ze které naším směrem ještě přilétaly světelné
paprsky opozdilých, právě se rozsvěcujících zářivek v oknech laboratoří, kanceláří a
poslucháren.
Robertovi se klížily oči a už jen mechanicky zapisoval do sešitu. Tomáš s Honzou zmizeli
z přednášky už před koncem a Martin prohlásil, že pospíchá na rande, takže než si Robert
stačil odskočit, zůstal široko daleko sám.
Když sešel se schodů před školu, nadýchl se a čerstvý vzduch ho poněkud probral. Taška
na zádech ho tížila a táhla k zemi. Pozdní doba ho tížila, vzdušný sloupec společně s gravitací
mu ztěžoval pohyb a dýchání. Byl unavený a hladový. Vydal se na cestu do metra, kterým se
musel dostat na autobusové nádraží a pak domů. Loudal se, protože věděl, že má dost času.
Nezbylo mu dost sil. Chtělo se mu spát, a to ho ještě čekala dlouhá cesta. Když vešel do
podzemí, bylo tam plno lidí. Skoro narváno, ale on se cítil sám. Sám v přeplněném kupé…
Až se dostane domů a budou se ho ptát, jak se měl, co jim na to může říct? Pravdu, jako
vždycky, že žádné problémy nemá, že všechno šlo v pohodě. Že v podstatě nic nepotřebuje a
škola je vlastně fajn.
Jednu věc se později naučil, a sice, že člověk nesmí přemýšlet o životě, když je unavený.
Když je totiž člověk psychicky bez energie, nemá na nic sílu. Kdyby měl číst, nemá sílu.
Kdyby na něj přišli s prací, nemá sílu. No a když takový člověk přemýšlí o životě, výsledek
myšlenkových vzorců je, že nemá sílu žít! O životě by měl možná člověk přemýšlet, jen, když
je mu dobře.
V takové chvíli Robert pochyboval, že má smysl to, co dělá. Škola pro něj byla vším, ale
copak to je nějaký život, když se člověk nemůže ani pořádně vyspat? Bilancoval, počítaje, že
zítra musí vstávat před šestou. Do očí ho píchaly studené zářivky a okolo něj procházeli cizí,
neznámí lidé. Byl v cizím městě, plném unavených lidí. V té chvíli Prahu nesnášel. Byla
zosobněním civilizačního odosobnění. Nikoho tady neznal, byl sám.
No a od téhle myšlenky byl už jen krůček k tomu, k čemu se nakonec dostal vždycky. Byl
sám. Jak moc by teď potřeboval, aby ho někdo objal. Aby mu někdo řekl, že to bude fajn, že
61
to bude zase dobré. Jeho výraz byl směsicí melancholie, zoufalství a utrpení. Není divu, že na
okolí působil tak, jak působil. Registroval pohledy lidí a „věděl“, že je jim k smíchu. Věděl to,
protože jemu samotnému byli takoví lidé jako on k smíchu, když je potkával. Tušil, že by se
sám sobě vysmál.
Jak moc by chtěl, aby ho vzala za ruku a přitulila se k němu, princezna jeho. Vyšel v cílové
stanici z podzemí a chladný vítr mu foukal do tváře. Sklopil hlavu a došel na autobusovou
zastávku, kde právě přijížděl jeho spoj. Nastoupil, sedl si vedle jakési navoněné paní a uvolnil
svaly i mysl. Jenže jeho myšlení bylo tak vycvičené, že okamžitě samo od sebe začalo
vymýšlet fiktivní situace.
Robert byl odkojenec televizní a filmové fikce. Možná že filmové příběhy vznikají podle
reálných základů, možná že lidé se snaží napodobit své hrdiny. Ve filmech to přeci tak chodí,
že když je hrdina v nejhorším, stane se zázrak a vše se v dobré obrátí. Možná se sám snažil
dostat se na úplné psychické dno, aby ho Bůh konečně vyslyšel a udělal zázrak, aby ho
zachránil. Možná sám chtěl být na dně, aby už mohlo být jen líp. Byl hrdina dramatu a čekal
na střih, čekal na happyend. Topil se v sebelítosti a sledoval z okna míjející domy, topící se
v černi. Nesnášel to město. Dusilo ho a padalo na něj, tlačilo ho na hrudník. Viděl sám sebe
klečet ve prostřed dálnice a vztahovat ruce k obloze, do rytmu písničky ze sluchátek. A
představoval si taky, jak se rozzáří svět, až konečně přijde láska. Kdyby jen věděl, kde ji
hledat.
Do uší si pustil muziku a noty tančící mu po duši mu vháněly slzy do očí. Štvalo ho to.
Věděl, že zítra bude zase lépe, věděl, že jakmile si odpočine, bude líp. Jenže si neuměl
zakázat černé myšlenky. A ani nechtěl. Člověku, masochisticky si libujícím ve vlastním
srabu, nelze jednoduše pomoci. Je to pro ně na první pohled energeticky výhodné. Když mi
není pomoci, je nejlepší sedět v koutku a plakat. Oni nikdy nemusí vstát a pokusit se něco
změnit. Nikdy nemusí mít odpovědnost za své jednání, protože nejednají. Ale i nejednání je
rozhodnutí, ze kterého pramení důsledky. Místo účelného využití energie ve svůj prospěch
plýtvají palivem na vytváření a následné zvládání stresu. Byl takový a věděl to. Toužil po
změně, ale neměl na ni sílu. Potenciál ano a cítil to, ale potřeboval impuls, potřeboval postrčit,
chtěl vědět, že se nedává do boje s větrnými mlýny. Musel vědět, že to vyjde. To člověk nikdy
neví.
Nezazlívejme mu to. Je obětí špatného přístupu ke světu a k sobě samému. Nemohl vidět,
jak moc se plete. Zevnitř to člověk nikdy nevidí. Teprve když si udělá od věcí odstup,
prohlédne i svou zaujatost. Dokud je člověk vnitřně zainteresován, jeho pohled se promítá do
všeho kolem. Vidí to, co sám je. A tak, když autobus odjížděl z Holešovic, ačkoliv paní,
62
sedící na sedadle vedle něj, projížděla radostnou a zábavnou Prahou, Robert (a byla to tedy
snad jeho volba?) projížděl špinavou, osamělou Prahou, plnou smutných a hlavně
neschopných lidí, a snil o tom, jak se svou rockovou kapelou láme dívčí srdce.
6.
Test
Čas běžel a podzim se začal hlásit o slovo důrazněji, zatím nechladil, jen tak jakoby
mimochodem barvil listy na stromech a když si s nimi dost vyhrál, shodil je na zem a hledal si
pro svou kratochvíli jiné.
Martin Hůrka opustil kolej před pár minutami. Procházel právě parkem, skrze který musel
jít každý den po cestě do školy, a brodil se rudým, žlutým a hnědým listím, nadzdvihávaje ho
trošku nohou a prociťuje si na nártech jejich tíhu. Jeden list neváží nic, ale kilo listí pak tíží
stejně jako kilo železa. Ranní sluníčko dělalo co mohlo, aby z listí na chodníku dostalo ještě
trošku víc barvy a jako vedlejší produkt tohoto slunečního snažení se i lidé, směřující po
chodníku ke svému cíli, usmívali na celý svět.
Usmíval se i Martin, když sledoval kolemjdoucí a vzpomínal na včerejší večer. Měl do
noci počítat. Dneska se píše první test z matematiky a on měl včera večer počítat a
procvičovat. Ale nakonec z toho sešlo, protože jedna moc krásná a bezva holka z koleje
vymyslela, že se půjde místo toho plavat. Bylo to super a ještě teď před sebou viděl její štíhlé
tvary, ladně se pohybující ve stavu beztíže, kdy Archimédova kouzelná vztlaková síla téměř
úplně vyrovnávala její muší váhu. A po bazénu následovala ještě pro všechny povinná
návštěva blízké hospůdky. Ne, to nemohl odmítnout. Jistě, napadlo ho, dneska možná bude
mít malér, ale tak horké to zase nebude. Písemku píšou až večer a odpoledne mají volno.
Počítal s tím, že si ty příklady s Robertem projde a bude to v suchu. S tím počítat uměl.
S derivacemi už to bylo horší.
Vyndal z kapsy peněženku a po paměti rekapituloval finance. Do pátku zbývaly dva dny a
pak si pofrčí domů do Plzně pro přídavek. Do té doby může všechno utratit. No co, doteď
šetřil, může si jednou za čas užít, hájil svůj včerejší rozpočet. Házel prohlédnuté vzpomínky
stranou jako zaprášené fotky, až konečně našel tu, kvůli které vlastně bude muset být dneska o
chlebu a o vodě. Opil Magdu a vyplatilo se to. Jeho vzpomínky byly sice zaprášené možná až
moc, nicméně to, co si ještě po prohýřené noci pamatoval, mu dávalo pocit pohody. Zjistil a
vždycky se na to spoléhal, že s lihem v těle jsou slečny milejší. Tedy, když tam mají alkohol
63
ony, jsou milejší, a když on, jsou hezčí. Obecně se to po světě traduje a Martin se staré tradice
snažil ctít.
Konečně tedy došel až ke krámku, ve kterém si vždy po cestě kupoval svačinu. Nakoupil si
rohlíky, salám, vodu a sušenky – člověk by opravdu neměl nakupovat hladový – a pokračoval
v cestě k metru, soustředil se na svůj hlad, a těšil se, že až dorazí na přednášku, první, co
vytáhne na stůl, nebude sešit, ale právě upečený a ještě teplý rohlík.
Pražské ulice měly ty dny zvláštní chuť a vůni. Chuť teplých ranních čajů, vůni šustících
listů a vůni země, která celé léto pilně absorbovala energii, aby lidem usnadnila přechod
k sychravu tím, že ji v chladnějších dnech zase vracela do éteru.
Letmý podvědomý pohled na hodinky mu prozradil, že je pánem svého času a nemusí
nikam spěchat, a rozhodl se, že ještě před povinnostmi si trošku pohraje s kapesným. Přešel
ulici a zamířil přímo směrem k tržnici. Chvíli bloudil mezi stánky a z opatrnosti, aby na sebe
příliš neupoutal pozornost prodavačů, jako vždy natěšených na jakéhokoliv zákazníka, klopil
oči. Posléze našel vstup do krámku přítele Wong-Ha, nejprve se podíval dovnitř skrze
pootevřené okénko a vešel.
Seznámili se spolu už před nějakou dobou. Wong pobýval ve velkoměstě nerad. Když se
poprvé setkali, bylo to zrovna na městském úřadě a Wong si lámal hlavu s vyplněním
jakéhosi formuláře. Martin byl na úřadě kvůli podobným úmorným vyřizováním přechodného
bydliště na dobu studií v Praze. Nešťastný Vietnamcův obličej a to, že byl Martin svědkem
několikanásobného neúspěšného pokusu získat pomoc od kamenné tváře za přepážkou, snad
zapříčinil, že si k Wongovi přisedl a s vyplněním několika kolonek mu pomohl. Vděčnost
Wongova pak neznala mezí a Martin k nim nedospěl dodnes.
Wong neměl velkoměsto příliš rád. Bylo dobré pro obchod, výnosné, ale Hanoi to nebyla
a navíc vždy snil o klidnějším bydlení pro sebe a pro svou rodinu, na kterou (a specielně na
děti) měla Praha stejně poněkud neblahý vliv. Potřeboval si jen vydělat něco na živobytí a pak
se udělat pro sebe na nějakém malém městě. Od doby, co do republiky s rodinou přišel,
uplynula spousta vody, vystřídali několik bydlišť, nakonec zakotvili v Praze ale on by užuž
rád natrvalo bydlel někde v klidu nížinných bytovek. Dokonce už měl vybrané i město.
Chybělo málo.
Martina Wong zahrnul veškerou svou přízní a za občasnou poradu v banálních věcech a
za pomoc při osedlání úředního šimla mu dával svoje zboží za symbolické ceny i zadarmo. I
Wongova rodina Martina vždy vlídně přijala a on jim rád prokazoval laskavosti. Byl jim
přítelem a oni mu při návštěvách dopřávali pocit domova a rodiny.
64
Kapsy prázdné, brigády zbytečný, rty vyprahlé, v krvi jen chuť se bavit, v takovém
rozpoložení Martin byl a hodilo se mu, že může na tržnici dostat velmi levně věci, které by
jinak musel draze kupovat. Ať to bylo oblečení nebo cigarety, alkohol či snad pirátská
cédéčka.
I dnes celkem rád slyšel Wongovo „Ahoj, jak se máš?“ tak, jak to říká někdo, kdo si
myslí, že už mluví pěknou češtinou. Přinesl dobrou náladu a dostal kuřivo na pár dní dopředu.
Pohovořil, rozebrali zprávy z města, protrénoval Wongovu ženu v jazyce a už se zase zvedal
ze židle a opustil krámek se smíšeným zbožím v dobrém rozpoložení, poněkud rozptýlen,
kapku klidnější, když smích s vietnamskou intonací zaplašil stíny blížící se písemky
z matematiky.
Po obědě okolo třetí hodiny odpolední se Martin s Robertem odebrali do studovny. Zabrali
si stůl v rohu místnosti a uvelebili se. Měli dost času, test psali až od sedmi hodin večer.
Vytáhli si sešity s výpočty a procházeli si je. Postupně sem přicházeli další žáci, kteří neměli
chuť nebo kdy, cestovat před testem sem a tam.
„Měls jít včera s námi,“ prohlásil Martin. „Bylo to super.“
„Jo?“
Robert otevřel sbírku příkladů a se zaujetím naslouchal Martinovu vyprávění. Líbilo se mu,
určitě to využije ve své fantazii. Plavecký bazén je zcela určitě výborné místo pro fantazie,
navazování kontaktů a pro společenské vyžití.
„Tak zkusím tenhle,“ rozhodl se Martin pro zdánlivě lehký příklad a dal se do počítání.
Robert už měl většinu hotovou, tzn. doma propočítanou, a tak se opřel o židli a trošku zaklonil
hlavu. Přivřel oči a byl na plovárně. Jenže tahle představa mu moc nesedla. Nebyl v plavkách
moc přitažlivý, věděl to. Věděl to, protože mu to bylo řečeno. Vždycky se našel někdo, kdo
mu to řekl. Kdo mu řekl to, co si on sám myslel. Když nám někdo řekne něco, čemu
nevěříme, nic si z toho neděláme. Ale jakmile je ta příchozí informace podobná myšlenkám,
kterým podvědomě věříme, stačí nám jeden takový názor k tomu, abychom věc uznali jako
nezvratitelný fakt. Skoro už se zase dostal do deprese, vzpomínaje na koupaliště před pár lety,
kde mu nebylo v plavkách vůbec fajn, když naštěstí do dveří energicky vstoupila jejich
spolužačka Nina Malečková.
Nina se rozhlédla po lidech v místnosti a s úsměvem zamířila k Martinovi a Robertovi.
Položila si tašku vedle stolu a s „Čau“ si přisedla.
„Počítáte? Umíte to?“
65
„On jo, já ne,“ zdvihl oči Martin a narovnal obočí, zkřivené zrovinka usilovným
přemýšlením nad dalším postupem.
Byl si vědom toho, že je čeká síto. Všeobecně se nováčkům sdělovala informace o tom, že
jich čtvrtina odejde kvůli první matematice, kterou budou mít. Kromě počítání ale škola měla
i jiné metody jak prověřit kvalitu ducha studentů a vyzkoušet jejich odhodlání. Jedním z nich
bylo hledání poslucháren. Mapa školy k dispozici nebyla a najít místnost B05 byla pro
nováčka fuška. Člověk rozšifroval, že se nachází v přízemí budovy B, ale tím to haslo. Žádné
šipky, žádné nápisy na zdech, dalo to prostě práci a někteří si museli vždycky dvacet minut
přivstat, aby měli dost času na hledání, než onu místnost našli. Pak jste mohli vidět člověka
chodícího sem a tam a nadávajícího na „debilní školu“.
Nina se zadívala z okna a pak upřela svoje modré oči na Roberta, jak si vzpomněla, co
hlavně chtěla.
„Tak ti nesu to cédéčko,“ vytáhla ho z batohu a podala Robertovi.
„Bomba, díky moc. Kdy ho chceš vrátit?“ ptal se vděčně, prohlížeje si se svítícíma očima
obal.
„To nespěchá.“
„Tak dík.“
Martin si zmateně procházel látku, Robertovi bylo trošku špatně od žaludku, jak se blížila
sedmá hodina, a Nina těkala od jednoho ke druhému a sbírala informace, aby jich ještě stačila
vstřebat co nejvíc. Pak se přišli učit Tomáš Kafka, Honza Malý a Jana Králová. Robert je
zaregistroval a kývnul jim na pozdrav. Sedli si ke stolu nedaleko od nich a vedli vzrušený
dialog o čemsi.
„To je největší pajzl v Praze, poďte do Sudu na vínko,“ zhodnotil Tomáš.
„Ale Béda nás prosil, abychom s ním oslavili narozeniny. Právě tam,“ vysvětlil Honza.
„Tak mu chci udělat radost.“
„Mně osobně je to jedno,“ řekla Jana a napila se čaje, který si s sebou přinesla v objemné
termosce.
„No dobře, už dlouho jsme nepařili,“ souhlasil Tomáš.
„Naposled ve čtvrtek,“ připomněl Honza a dali se do smíchu.
Pak se začali soustředit na směrnice přímek a monotónní funkce.
„Tady tomu jsem nerozuměla,“ našla Jana inkriminovaný příklad.
„Ha,“ vyrazil ze sebe Tomáš. „Já taky.“
„S tím vám nepomůžu,“ zakroutil hlavou po chvíli pozorování hromady znaků a čísel
Honza.
66
„Tak se zeptej Roberta,“ pokynul Tomáš hlavou směrem ke stolu, kde se Robert snažil
dělat, že zde není. „Ten to bude určitě vědět.“
„Tak jo,“ Jana se zvedla a spolu s Tomem zamířili k vedlejšímu stolu.
Robert si všiml, že k nim jdou a na chvíli zapomněl dýchat.
„Ahoj,“ pozdravila.
„Ahoj,“ opáčili všichni.
„Prosím tě, mohla bych se tě na něco zeptat?“
„Jasně,“ prohlásil.
Jana si stoupla za něj a položila před něj svůj sešit. Naklonila se k němu, aby mu mohla
vysvětlit a ukázat, o co jí jde. Robert se zase rozdýchal. Právě včas, aby zachytil vůni jejích
vlasů, které ho občas jemně hladily po tváři. Její hlasivky rozechvívaly vzduch a on si těmi
vlnami nechal rozeznívat mozek. A když se její ruka dotkla té jeho, jen tak mimoděk, její
pokožka mu připadala jako samet, něžnější než nejjemnější plyš. Nedal na sobě nic najevo.
Naučil se předstírat.
„No, fígl je v tom, že tenhle vzorec platí jenom pro proměnný z daného intervalu. Ten jsi si
určila tady a tím pádem se o ty ostatní už nemusíš zajímat.“
Vysvětlovat uměl.
Bože, proč se nedá život spočítat pomocí vzorců?
„Ahá!“ došlo jí to. „Tak díky,“ pravila a obdarovala ho jedním ze sbírky děkovných
úsměvů.
„Nemáš zač,“ opáčil, hraje si s tužkou.
Tomáš pokýval hlavou a pak prohlásil: „Vy, lidi, nechtěli byste jít s námi příští úterý večer
ven? Jdeme slavit narozky jednoho kolegy.“
„Kterého?“ ptala se Nina.
„Bedřicha. Ale toho asi neznáte. Ukazuje se ve škole jen výjimečně,“ vysvětlila Jana.
„No, to nevadí, určitě půjdeme,“ neváhal ani chvíli Martin.
„Super, takže s vámi počítáme,“ řekl Tomáš.
„Já asi nepůjdu,“ zašeptal jakoby mimochodem do zdi Robert.
„Jak, nepůjdeš?“ nechápal Tomáš.
„No, jedu autobusem domů a…“
„Můžeš přespat u nás…“ navrhl Tomáš.
„To asi ne,“ bránil se Robert.
„A kdy ti jede poslední autobus?“ vložil se do toho Martin.
„V jedenáct.“
67
„Tak vidíš,“ ukončil debatu Martin a obrátil se na Toma a Janu. „Půjde, bez obav,“ a na
tázavý pohled Roberta mu povídá: „Půjdeš, proč ne?“
„Tak… jo.“
Neměl na to co říct a jeho vědomí se rozpoltilo na dvě půlky. První se hroutila obavami
z neznámých míst a lidí a druhá začala slavit. Uměl předstírat.
S tímhle klukem bude ještě práce, pomyslil si Tom a vrátil se s Janou ke stolu za Honzou,
kterému oznámili, aby na seznam účastníků akce připsal další tři lidi.
„Čtyři!“ volala Nina. „Vezmu Olgu od nás, jo?“
„Fajn, čím víc, tím líp,“ potvrdil Honza a dodal: „Béda bude rád.“
Ještě chvíli zůstali sedět a pak už se přiblížila sedmá a oni se odebrali do posluchárny, aby
zabrali nejlepší místa na opisování, konzultace a rady.
Teď byli ještě vystrašení a nesmělí. Později zjistili, že se verze na mnohé písemné práce
rok od roku mění jen málo a okopírovaná zadání na spoustu testů kolují mezi lidmi. Mnohdy
měli pocit, že pirátsky kopírované obsahy testů rozšiřují ústavy na škole samy od sebe. Zdálo
se, že probíhá regulace vydaných verzí písemek z vyšších míst, aby se studenti naučili pokud
možno co nejvíce, a aby to bylo to hlavní. Mnohdy pak psali ten samý test, na který se včera
dívali. Záleželo nicméně na individuálním pohledu. Někdo se naučil jen verze a pak se modlil,
aby písemná práce byla z nich. Někdo se na verze vykašlal a učil se z regulérních materiálů a
někteří se k regulérním materiálům naučili i verze. Jaké pak bylo jejich rozhořčení, když jim
ani to nestačilo! Konečně, pedagogové jsou také lidi a nemůžou za to, že opomenou některou
z věcí, které vyžadují, zmínit ve svých skriptech či na přednáškách.
Na stole směli mít jen málo věcí. Papíry, počítačku a tužku. Tahák v počítačce jim
obyčejně stačil. Ale například u písemek z chemie, kde se počítaly maximálně atomy kyslíku
v chemických rovnicích, bylo použití kalkulačky krajně podezřelé. Vynalézavost studentů v
takovýchto směrech nezná mezí.
Mnozí nepochopili, že není účelné přinést si na test okopírované verze loňské písemky a
položit si to vedle na stůl. Po takovýchto incidentech musí vedení chtě nechtě změnit obsahy
testů, neboť ty staré už „prosákly“. Pokud se někdy povedlo prosáknout testu hned po prvním
uvedení, a to nebylo výjimečně, byla třída, mající plné počty bodů, v následujícím ročníku
považována za nadprůměrně schopnou.
Seděli ob židli a Martin okamžitě zavedl putovní papír. Když je papír na půli cesty mezi
dvěma studenty, nemůže pedagog uhodnout, komu vlastně patří. No a když si nedá pozor,
patří chvíli tomu a chvíli druhému.
68
Venku se setmělo. V posluchárně bylo ticho. Podezřelé ticho. Tichá pošta. Někdy došly
výsledky zkreslené. To pak byl malér. Robert počítal a počítal, tři příklady už měl hotové a
s jedním ne a ne hnout. Rozhodilo ho to a zbytek času už jen nervózně zkoušel násobit
všechno vším v naději, že získá nějaké elegantní, nejlépe přirozené, číslo. Martin podle
vlastního očekávání vypočítal první dva příklady a zbylé dva ani nezkoušel, spoléhaje se na
to, že mu podle pravidel musí stačit padesát procent. Přišel nakonec i Béda, který teď kousal
tužku a z kusých informací, které občas zachytil z okolního šumu, se pokoušel sestavit
ucelený obraz alespoň jednoho z příkladů.
Jana se zasekla na dělení proměnných do intervalů, a tak se rozhlížela po aule. Tolik lidí tu
ve škole viděla snad jen první den. Spousta zájemců o zápočet, zkoušku z matematiky. Pak
zajela očima na Roberta a vzpomněla si, jak jí to vysvětlil. Prohlédla si znovu papír a dala se
do práce.
Když vypršel čas, šli někteří studenti zhodnotit test, bilancovat u skleničky. Někteří šli
slavit, jiní zapít žal. A takhle to od té doby chodilo pořád.
Byl v dobré náladě, byl takřka na vrcholu blaha. Martin se vrátil na kolej usměvavý,
poněvadž zápočet z matematiky měl na dosah ruky. Měl chuť to pořádně rozbalit, ale
spolubydlící na pokoji nebyl a nejspíš už někde pařil. To ho ovšem ani trochu nerozladilo,
stejnak byl raději, měl jiné plány. Toužil zopakovat si včerejší večer. Toužil přivést včerejší
večer k dokonalosti. Chtěl dovést včerejší večer k vyvrcholení. A sebe. A ji. Chtěl ji zase
držet v náručí, a to si pište, že dneska už nezůstane jen u kamarádských gest a
gentlemanských činů. Včera byl nervózní před matikou, dneska byl hrdina, byl nad věcí, byl
schopný všeho Převlékl se do svých nejlepších nejnovějších kalhot se značkou Wong a spol.,
sprejem Hanojský vánek překryl pach potu z nervozity, narovnal se, zatnul břicho,
zkontroloval svůj vzhled v zrcadle a vyrazil.
Na pokoji nebyla, spolubydlící ho jen odkázala, že slečna Linda Kovářová již opustila
kolej a nalézá se pravděpodobně kdesi v putice poblíž této budovy. Z toho Martin usoudil, že
Lindu tahle slečna moc v lásce mít nebude, a vydal se radši hledat svou kořist sám. Chytil se
stébla a zašel do prvního lokálu, který potkal.
Když ji uviděl, najednou měl před očima celý včerejší večer, plný náznaků, plný pohledů,
náhodných doteků, bazén, přípitky, panáky, nechala se zvát, nechala se hýčkat, nechala se
přemlouvat. Krev se v něm vařila pokaždé, když jí ten prevít, sedící teď vedle ní na barové
židli, položil ruku na rameno. Stál jako idiot ve dveřích a osazenstvo pubu si ho už začalo
69
všímat. Cukalo to v něm a váhal, má-li jednat nebo se opít hned bez jakékoliv akce. Nemohl
déle čekat.
Nakonec zvítězila zvědavost a přistoupil k barovému pultu. Objednal si panáka Tequily a
jakoby náhodou si povšiml Lindy s jejím novým šamstrem. Pozdravil a trošku trapně
nadhazoval včerejší večer. Linda ovšem tvrdě odpálkovala každý jeho pokus a on brzy stáhl
ocas a opustil bojiště.
V duchu kalkuloval, kolik korun vlastně padlo na ten jeho včerejší románek, došel však
nakonec k závěru, že to za to stálo, že to bylo docela fajn, že je dobře, že zjistil včas, co je ta
holka zač, a začal se rozhlížet, kterou osamělou duši by mohl pozvat na skleničku. V rohu
hospody zahlédl svého spolubydlícího a další kamarády, zamířil k nim a zaplatil všem drink
na oslavu svých vysněných padesáti bodů. Čekal je nádherný a dlouhý podzimní večer, plný
emocí a chvějících se obrazů světa.
O tělocvik hráli pinčes, Tom a Robert.
„Tak jak?“ řekl hned po podání Tomáš, jednak protože ho to zajímalo a jednak protože
chtěl rozptýlit soupeře.
„Devadesát,“ přiznal Robert.
„To je výborný, já mam sedmdesát pět.“
„No, mohlo to být lepší,“ zasmečoval Robert.
„Neblbni, polovička lidí měla čtyřicet.“ vybral smeč Tomáš a vrátil úder. Přitvrdil, míček
šel k jednomu z rohů.
„Ale stejně,“ Robert znova zaútočil na druhou stranu stolu, a to už Tomáš nestihl vybrat.
Doběhl pro míček a když se vrátil, rozpoznal v Robertově výrazu, že ho těch pár procent žere.
Pousmál se a pak takticky řekl:
„Docela smůla no, to naštve, ale vždyť o nic nejde. Škola je poslední případ v životě, kdy
fakt vůbec o nic nejde. Když máš povinný počet, je to ok. Béda je na tom hůř.“
„Trošku to naštve,“ přiznal Robert a Tomáš si umínil, že tomuhle bláznovi vysvětlí, jak to
s životem je.
„A hodnocení je stejně o štěstí a náladě docenta. To jedině, kdybys chtěl být nejlepší. Ale
tohle není žádná zatracená soutěž. Když budeš dělat to nejlepší, co můžeš, nemusíš se vůbec
dívat na známky, pamatuješ si, cos měl na gymplu ve třeťáku z dějepisu?“
„Ne,“ zapřemýšlel Robert.
„A jak se těšíš na úterý?“ změnil téma Tomáš a provedl svoje oblíbené natrénované točené
podání.
70
Robert se snažil, ale míček byl roztočený dokonale. Jakmile ho spatřil, věděl, že na to
nemá. Tohle nevybere.
„To je něco podobného,“ řekl a nečekal, že to Tomáš pochopí.
Tomáš vybral Robertův míček: „A co, máš holku?“ zaútočil přímo.
„Ne,“ a v tom bylo všechno.
„Líbí se ti nějaká od nás?“ pěkný nalejvák.
„Jo, no, vlastně, jo. Jana, například,“ praštil do toho Robert, ale nevypozoroval faleš, takže
míček letěl za stůl.
Například, to jistě, pomyslil si s úsměvem Tomáš, když uviděl, že Robert v mžiku lehce
zčervenal.
„Jo, Jana je kočka,“ uznal Tomáš a znovu poslal Robertovi pomalý točený míček. „To jdeš
ale pozdě, ta už je zadaná.“
Robert nasadil udivený výraz, tak nevinně udivený, jakoby to snad ani nemohlo být možné,
jakoby to bylo to, co na světě čekal ze všeho nejméně, a míček odražený od jeho pálky znova
letěl za stůl.
Tomáš podal.
„Od minulého týdne.“
Robert pokýval hlavou a další výměna byla za nimi. Museli se pochválit, jak jim to skvěle
šlo.
„V úterý bude sranda,“ pokračoval Tom. „Aspoň se opijeme na Bédovo zdraví a jeho
dvacet bodů, jak říká Honza.“
Tomáš s jistotou poslal ten samý falešný míček, na který už Roberta dvakrát nachytal. Ten
si ale nakročil a nechal míček klesnout o trošku níž.
„Já vlastně nepiju,“ pálku naklonil víc než předtím a táhl úder. Míček se odrazil od pálky a
švihem dopadl na Tomášovu polovinu. Jen se lehce dotkl rohu stolu a odskočil, takže Tomáš
to nevybral a bod byl Roberta.
„Prase,“ zasmál se Tomáš.
7.
Kolize
Úterý. Vyučování jim skončilo už před dlouhou chvílí. Robert s Martinem seděli na lavičce
v parku a spokojeně mlčeli. Podzimní sluníčko se chystalo zapadnout za obzor. Už si ani
nenamlouvali, že je vydrží hřát až do dalšího léta, museli připustit, že brzy bude mráz. Jak se
71
stmívalo, ochlazovalo se. Vítr foukal silněji a Robert si zapnul bundu. Co ho dneska čeká,
myslel si. Opravdu, představoval si tenhle večer asi dvacet tisíckrát, ale byl už zkušený a věděl, že realita ho vždycky překvapí. Těšil se na to, co přijde a zároveň se obával. Rozhlížel se
okolo sebe a snažil se dostat do nějaké konkrétní nálady. Byl rozhodnutý, že si zachová
odstup a že se stylizuje do role pozorovatele, který jen zkoumá, co se děje, ale na realitě se
nijak nezainteresuje, a tak se nevystaví nebezpečí nutnosti nějakým způsobem jednat.
Aktovku měl na zádech, odpočítávaje, za jak dlouho mu jede ten poslední autobus domů.
Těch pár hodin přežije.
„Už jdou,“ kývnul Martin hlavou směrem k hlavní třídě, odkud přicházela Nina se svou
kamarádkou Olgou.
„Ahoj, tak můžem?“ velitelsky pokynul Martin, když holky dorazily k nim a vyštěbetaly
jim svoje poslední zážitky z cesty sem.
Vydali se na cestu do onoho klubu, kde se měli všichni sejít. Měli ještě dost času, a tak šli
pěšky a povídali si. Robert většinou jen mlčel, usmíval se a kýval. Když přišli na vyvýšené
místo, naskytl se jim nádherný pohled na zapadající slunce. Jeho zář zabarvovala celý obzor a
na několika lehkých mráčcích lom a ohyb vytvářely nádherný výjev fialovo-oranžových
červánků tak, jak si je pamatovali z léta.
Roberta to přivedlo do extáze. Jaká to nádhera!
„To je nádhera!“ zvolal.
„Jo, krásný,“ uznala slečna Malečková a sledovala Robertův zaujatý výraz.
„No jo, prosím tě,“ v legraci demonstroval svůj nezájem Martin a začal zase s plány na
dnešní večer.
„S vámi to nic nedělá?“ Robert visel pohledem na rudém kotouči a nehodlal se s tím jen
tak rozloučit. Plnilo ho to nadšením
„A co jako?“ zeptal se Martin.
„No co. Představte si, že je to hvězda. Žhavá koule ve vesmíru. To je přeci úžasný. Teď je
zřetelný, že je to koule, v poledne to vidět není. To vypadá jako placka. Teď prostorově, 3d.“
„To víš, že jo, astronome,“ popichoval ho Martin.
Ale Robert si nedal svoji vizi vzít. Atmosféra rudé záře udělala svoje. Když o tomhle
večeru dříve přemýšlel, bylo to jakési neznámé, rozplizlé nic, z kterého se mohlo vyklubat
cokoliv, pravděpodobnostní vlnová funkce, superpozice všech stavů, nekonečno možností.
Ale teď, když byl už v tom, když šel po Praze a bylo mu fajn, když se bavil a když sledoval
červánky, bylo to jako kouzlo. Bylo mu fajn a tím to haslo. V tu chvíli věděl, že všechno bude
dobré. Cítil, že má sílu dokázat cokoliv. Směřoval k něčemu už dlouho, ale potřeboval jen
72
impuls. Tak nějak cítil, že rovnováha světa je porušená a on cestuje do jiného rovnovážného
stavu. Mezidobí jsou vždycky poněkud nestabilní a rušivá. Možná to bylo dospívání, čemu se
tak úzkostně bránil. A možná měl v hlavě prostě příliš mnoho předsudků a lživých
přesvědčení z minulosti. Tak nějak tušil, že žádná lež se nedá obhajovat donekonečna. A i
když některé mají dlouhé nohy, jednou jim dojde dech. Každá lež, kterou máme v hlavě, ať ji
máme seberaději, je jednoho dne neudržitelná a musí ji nahradit fakta. Nebo jiná a
promyšlenější lež.
Usmíval se a začal diskutovat s ostatními. Začal vtipkovat a tak nějak se mu chtělo pařit.
Čichal impuls.
Tomáš byl trochu nesvůj, když vstupoval do klubu. Hned za ním stáli Honza, oslavenec
Béda, Jana, Malenka a Maruška, ale ti mohli jeho napětí jen tušit. Nešlo o to, že měl v plánu
dneska dodělat to, co včera začal, s Malenkou to vypadalo víc než dobře a bylo jim spolu fajn.
Měl prostě zvláštní pocit a nedovedl to vysvětlit. Tušení nebo co. A zdálo se mu, že se to týká
Malenky. Ale ne, asi ne, nebylo to tak. Nemohl to poznat, protože v jeho vědomí byla ta holka
všude, tak trochu byla obsažena v každé myšlence a on to napětí přisuzoval nervozitě
z dalších situací, z dalšího postupu svádění. Pochopitelně nebyl úplně v klidu, když uviděl
přicházet Janu, Malenku a Marušku ke vchodu klubu, kde měli sraz. Nemohl se dočkat, až ji
vezme do náruče, pokud se tak stane.
Ale zdrojem nejistoty byla hlavně motorka před klubem. Vědomě si jí vůbec nevšiml, ale
viděl ji a jeho podvědomí si ji pamatovalo. Zhruba před dvěma lety na ní jezdil se svým
někdejším kámošem…
Usadili se u velkého stolu a začali obhlížet okolí. Podnik to byl průměrný, docela
prostorný, zhruba pro stovku lidí. Diskotéka za skleněnou přepážkou vypadala v chladných
světlech reflektorů lákavě, ale působila prázdným dojmem. Tančit se začne až později. Moc
lidí tu zatím nebylo.
U jejich stolu byla dvě půlkruhová křesla, každé pro pět lidí. Na jedno si sedli Honza, Jana
a Béda a na druhé proti nim Tomáš, Malenka a Maruška. Objednali si pití. Chvíli mlčeli a
aklimatizovali.
„Tak, jak si představuješ oslavu dvaceti bodů, Bédo? Teda, dvaceti let?“ Honza nechtěl
meškat čas.
„No, ožerem se a zkouříme se jako dobytkové,“ řekl po pravdě Bedřich a ostatní se dali do
smíchu.
„Tak jo,“ potvrdil Honza a skočil přiobjednat přípitkové panáky.
73
Tomáš seděl vedle Malenky a když Honza odběhl a Maruška s Janou a Bédou zrovna
probírali různé příhody z opilosti, naklonil se k ní.
„To je díra, co?“
„To je,“ souhlasila Malenka a kývla. „Ale co, tak slavíme s Bédou. Mně to nevadí, teda
když příště zajdeme zase jinam.“
Důležité je vyhranit se proti společnosti. Tomáš si vybavil včerejší večer. Byli v kině a pak
ještě chvíli jen tak chodili venku. Bylo to hezký, a protože bylo jasno a vysoký tlak, Malenka
byla v dobré náladě. Stejně tak dneska.
Během chviličky dorazili Robert a Martin s Ninou a Olgou. Robert si jakoby náhodou sedl
vedle Jany a vedle něj Martin. Nina s Olgou pak na druhé křeslo. Přivítání bylo téměř
bouřlivé a ledy byly natotata prolomené, takřka se nestačily ani vytvořit. Všichni se těšili na
zábavu.
„Jen pojďte, už začínáme,“ povzbuzoval je Béda ve svlékání kabátů a pomohl Honzovi
rozdat panáky.
Pak už to běželo nějak samo. Dialog každého s každým, kdy se stejně nikdo s nikým
neposlouchal.
Robert seděl vedle Jany a potil se. No a ta neudělala nic menšího, co jí také zbývalo, než že
začala dialog.
„Jak jste to našli, dobře?“ ptala se ho.
„Jo,“ řekl prostě Robert.
Ale pak si vzpomněl, že by se k této věci dalo říct přeci jen něco víc.
„Tady Martin má vyloženě orientační schopnosti, zvláště dobře se orientuje podle
mapy…“ zvýšil hlas, aby to slyšela Nina a ta mu ochotně přispěchala na pomoc tím, že
vyprskla smíchy a povídá:
„No, měl tu mapku od vás a když jsme šli asi půl hodiny, zjistil, že ji drží o devadesát
stupňů špatně pootočenou.“
„Nemohl jsem za to, nebylo na ní vyznačený, kde je sever,“ obhajoval se Martin.
„Jo a jak bys to chtěl asi určovat, v Praze a po západu slunce?“ volal přes stůl Honza.
„Přeci jsem tam jasně naznačil záchytný body!“
„Jasně naznačil. Já to viděl,“ potvrdil Tomáš. „Jeden záchytnej bod vypadá jako polárkovej
dort a druhý jako ježek v kleci. Tak akorát pro Jana Tleskače.“
„Nebo pro Rychlonožku!“
74
Malenka vedle něj se začala smát a zabořila obličej do Tomášova ramene. Ten se taky
zasmál, a když se ona narovnala, dal jí ruku kolem pasu. Přitiskla se. Jana těkala očima od něj
k ní.
„Ten polárkovej dort bylo Národní divadlo a ježek byly Hradčany,“ prohlásil suše Honza a
vyvolal tak salvu smíchu.
Robert si povídal s Janou. Oprava, Robert si povídal s Janou!!!!
Není pro člověka větší překvapení, než že to, čemu v hlavě přiřadil velkou hodnotu, je
v podstatě normální a přirozená věc.
Nebo člověk. Jana je normální holka, no to snad ne. Tohle poznání mu po prvotním šoku
strašně ulehčilo. Není pro člověka větší úlevy, než když se zbavuje svých obnošených
naivních paranoidních představ. Je to normální holka a co víc, je moc milá, hodná a chytrá.
Přenos byl úplně zrušen. Robert nebyl zamilovaný. Divil se, ale bylo to tak. Nechtěl Janu,
chtěl svoji princeznu. Chtěl někoho, kdo neexistuje. Teď to pochopil a na chvíli zapomněl
mluvit.
Za chvíli přišli Béďovi parťáci, bratři Vodrážkovi. Každý s každým si musel připít, jen
Robert odolával. Ale zbytek společnosti byl zanedlouho pěkně nalitý a pravidla oslavy se
zdála být naplněna.
Bohužel protože Robert nesledoval prudké tempo událostí, brzy odpadl a sledoval vývoj
jen z povzdálí. Střízlivý člověk je mezi opilými sám. A Robert tenhle stav nenáviděl
dostatečně na to, aby jeho splín ze samoty v přeplněném baru překryl předchozí pozitivní
myšlenky. Brzy ho dialog o tom, jak se kdo kde po pařbě pozvracel, začal nudit. Rozhlížel se
okolo sebe a koukal na hodinky. Nejvíc ho zaujala dvojice Tomáš s Malenkou. Ti dva se
kupodivu objímali a občas i políbili a Robert nechápal, jak se to může stát, a proč ne jemu.
Ještě nedávno se neznali, tak jak se to k sakru stalo?
„Kdy přijde ten tvůj?“ zeptal se Jany Béda.
„Za chvíli by tu měl být,“ odvětila a napila se ze sklenice vína. Pak, když vychytala
okamžik, kdy Malenka s Ninou odběhly na toaletu, přisedla k Tomášovi, aby s ním vedla
rozhovor. Cítila, jak se jí poněkud motá hlava, a tak se musela soustředit, aby vypadala dost
vážně.
„Tome, musím s tebou mluvit.“
Zesílili hudbu, aby naladili přítomné na diskotéku, která za chvíli měla vypuknout. Klub už
byl plný k prasknutí a skrz lidi jste tam nikoho neviděli. Plnil se kouřem a odéry parfémů a
lidského potu.
„Tak povídej,“ usmál se na ni, plný svým štěstím.
75
Ztlumili poněkud světla a celá budova se octla v příšeří, přerušovaném občas jen neony a
lasery.
„Hele, já vím, že jsi hodný kluk,“ soukala ze sebe pomalu.
„To jsem.“
„A taky vím, že ji máš rád.“
„To mám,“ přikývl.
„Ale slib mi, že na ni budeš hodnej a neublížíš jí.“
„Co to povídáš? Proč bych jí měl ubližovat?“ cukl sebou, snad až moc. Srdce se mu
rozbušilo, tlak vyskočil a tep poskakoval sem a tam. Hučelo mu v uších.
„Slib mi to,“ naléhala Jana, snažíc se překřičet disko hudbu.
„OK. Slibuju,“ podlehl nátlaku Tomáš, vida, že se už Malenka s Ninou vrací. Snažil se
zase předstírat kecy o ničem.
„Fajn. Protože jestli něco, tak si tě podám.“
„Znělo to jako výhrůžka,“ zhodnotil situaci Tomáš s úsměvem. „Já vím, že ji máš ráda.
Tak se neboj…“
„Víš, ona – někdo už jí ublížil a nechci, aby se to opakovalo,“ vypadlo z Jany, a to bylo
všechno, co stačila. Malenka přišla a sedla si Tomášovi na klín. Jana si zase přesedla na svoje
místo a nechala Tomáše zpracovávat informace.
Byl trochu zmatený a nedůvěřivý. Věděl, že Malenka snad chodí k psychologovi. Že by
kvůli nějakému bývalému klukovi zcvokla? Pohlédl na ni, spatřil její odzbrojující úsměv a
v tu ránu na celou věc zapomněl, protože teď měl na starosti jiné věci. Nyní se neměl čeho
bát, proč se strachovat. Nechtěl.
Pak si k jejich stolu přisedl Honzův bratranec Dan, který dorazil z práce rovnou na oslavu.
Byl o rok starší než Honza. Na vysokou ho nevzali, a tak po vojně začal vydělávat peníze.
Dělal agenta pojišťovně. A taky zakládal kapelu.
„Tohle se nedá poslouchat,“ prohlásil na adresu diskotéky Dan.
„Máš pravdu. Radši bys nějakej rock, co?“ odtušila Maruška, sedící vedle něj.
„No jistě. Počkejte, až budu mít kapelu, pak vám budeme hrát my,“ zasnil se.
„Tady Robert hraje na kytaru!“ volal Martin na Dana, za nespokojeného a odmítavého
Robertova výrazu. Zapřel by všechno, svoje jméno i svoji existenci.
„Fakt? Tak to někdy zkusíme spolu, co říkáš?“ navrhl Dan.
„Jasně.“
Robert snil často o skupině. O slávě. O dělání muziky. Robert snil.
76
Béda si neustále připíjel s bratry Vodrážkovými a pak se vytratili kamsi ven, s jointem
v kapse.
Pak spustili reproduktory na parketu a holky se začaly šikovat na tanec. Teď už se hudba
překřičet vůbec nedala a okolo byla téměř tma. Na parketu bylo během pár minut přeplněno a
čas ubíhal.
Béda se, poté co opět zavítal mezi návštěvníky baru, dal do řeči s Janiným přítelem Pavlem
Goreckým, studentem práv.
„Řekni mi ňákej právnickej fór!“ prosil Béda Pavla.
Nejprve nechtěl, ale nakonec si na jeden vzpomněl.
„Dobře, tak to přijdou dva právníci do restaurace, sednou si ke stolu a vytáhnou z tašek
chleby. Jen co je začnou jíst, přiběhne číšník a volá: Ale pánové, nevidíte ceduli? Tady
nesmíte konzumovat vlastní potraviny! Právníci se na sebe podívají, pokrčí rameny, vymění si
svačiny a jedí dál.“
Bedřich se začal šíleně smát a pořád plácal Pavla po zádech, jako že je fakt dobrej kluk a
aby si s ním šel dát čouda. Pavel ale s polo-úsměvem polo-výsměchem odmítl a šel se věnovat
zase své Janě.
Robert se pak z ničeho nic po dlouhém odhodlávání v jeden čas zvedl a ohlásil svůj
velkolepý odchod. Po sérii bezúspěšných až trapných pokusů přítomných opilců o zdržení se
rozloučil s Ninou a všemi, rozloučil se pohledem na Janu, která mu už nyní jeho princeznu
připomínala jen v náznacích, zvlášť když ji držel v náručí její přítel Pavel, ke kterému Robert
od počátku cítil silné antipatie, ač se zdálo, že bezdůvodně, se nakonec odhodlal k odchodu.
To už se silou vůle odpoutal od Malenky Tomáš, a že nutně půjde Roberta vyprovodit, to že
se musí.
„Nenechávej mě tu dlouho samotnou,“ žadonila Malenka a Tomáš jí slíbil, že se k ní brzy
vrátí.
„Nemusíš mě vyprovázet,“ povídá mu Robert s výrazem, jaký má každý, kdo mluví
s opilým člověkem.
Tomáš ale chtěl mluvit s Robertem. Vyvedl ho ven a zkoncentroval všechnu svoji
psychickou sílu, tak jak to opilí lidé umí. Dokáží na chvíli úplně potlačit účinky
spotřebovaného alkoholu, aby přesvědčili toho, s kým mluví, že s nimi to pití vlastně nic
neudělalo.
Vyšli před klub. Pár skupinek lidí tu postávalo pod světlem pouličních lamp a vedli
tlumené dialogy. Tomáš rozeznal támhle u rohu bloku stát Bédu s Tonym a Danym a ještě
77
s někým. Občas okolo projížděly automobily, zbloudilé a opozdilé vozy. Tomáš s Robertem
nabrali kurz k autobusové zastávce, která Roberta měla dovézt domů. Robert mlčel.
„Tak jak?“ začal Tom.
„No, super, ale stačilo,“ soudil Robert.
„Teď to teprve začne, ale u toho už být asi nemusíš, co?“ smál se Tomáš.
„Taky si myslím,“ souhlasil druhý.
A Tomáš spustil. „Víš, jaký je tvůj problém?“
Robert jen udiveně zdvihl obočí.
„Sebevědomí,“ odpověděl si sám Tomáš. „Svět je takový, jaký ho vidíš. Svět je takový,
jaký si myslíš, že je. Všechno je psychický. Všechno je věc psychiky.“
„Všechno asi ne…“
„Všechno. Podívej, já jsem byl před rokem úplně na dně. Drogy, vykrádačky a tak…“ na
chvíli se odmlčel. „a právě proto že jsem byl na dně, jsem si mohl dovolit pokusit se to
spravit. Neměl jsem co ztratit, mohlo to být už jen lepší. Ale zjistil jsem, že člověk se nemusí
dostat na dno, aby mu mohlo být fajn.“
„Já ti asi nerozumím,“ odtušil Robert.
„Hele, jde o to, že dokud si budeš říkat, že na to nemáš a že jsi k ničemu a že všechno stojí
za houby, tak to tak bude. Prostě to tak bude.“
„A co jako mám dělat?“
„Musíš si věřit. Musíš uvěřit, že na světě je fajn. Že je obrovskej dar, být tady. Že je to
šance, ze který nesmíš promarnit ani sekundu. Že musíš rozvíjet sám sebe, dávat okolo sebe
všem lidem radost, lásku a štěstí a především být v pohodě. Ale jde o to, že musíš pochopit,
že záleží jenom na tobě, jaký bude tvůj život. Musíš změnit svůj pohled na svět, sám sebe. To
zaprvé.“
Robert lapal po dechu.
„Za druhé. Abys mohl věřit, že tě může mít někdo rád, musíš mít nejdřív rád sám sebe.
Dokud budeš věřit nějakým bludům, co máš v hlavě, nebudeš mít sebevědomí. A musíš vědět,
že lidi vycítí, co si o sobě myslíš a vezmou to za své. Chce to jen trochu energie do budování
světa okolo tebe. Musíš si začít věřit. Tvůj postoj ke světu ovlivňuje posléze všechno, co se ti
přihodí, takže stojí za to se mu věnovat.“
„To jako abych si říkal, že jsem úžasnej a všechno je perfektní?“ smál se té představě
Robert, ale něco v Tomášově výrazu prozrazovalo, že ví, o čem mluví. Byl rozrušený, to bylo
zřejmé.
78
„Přesně tak. Protože je to pravda. Jen to nevidíš. A musíš to procítit a věřit, že je to možné.
Pak se to změní. Všechno je v tvé hlavě. Protože jednáš podle toho, co máš napsaný
v podvědomí. Když nevědomky věříš, že něco nedokážeš, tak to pokazíš. Nevědomky.
Protože tomu věříš.
Třeba Honza tvoje pochybnosti asi nepochopí, protože pro něj je normální být v pohodě.
Ale já vím, jak to člověka uvnitř rozežírá, jak to bolí, když si člověk nevěří a když si dává
všechno za vinu a nedovolí si jít dál.“
Robert prudce vydechoval.
„Ale přeci člověk musí něco dělat, pracovat…“
„Jasně že jo. Ale když budeš v pohodě, tak to ostatní přijde samo.“
Robert kýval a mhouřil oči. Tomáš se s ním rozloučil a spěchal za Malenkou. Robert zůstal
stát uprostřed silnice a neměl slov. Když nic, bude o tom přemýšlet.
Čekal na autobus a vzpomněl si na to, o čem chtěl dneska večer přemýšlet původně. Bude
mít kapelu. Bude mít kapelu a bude hrát na pódiu a zpívat. Bude frajer.
Tom se vracel ke klubu.
Cítil, jak se jeho vědomí pere s alkoholem o nadvládu nad chůzí a tělem vůbec. Pomalu se
přibližoval k diskotéce, když začal pociťovat ten samý nepříjemný pocit, jako měl prve, když
se sem navečer blížili. Chvění v žaludku a tlak na prsou. Před klubem postávaly ty samé
skupinky, jako když odsud odcházel. Zahlédl Bédu, bratry Vodrážkovy a ještě jednoho
člověka, jak diskutují ve stínu nároží. Vydal se směrem k nim, že s nimi prodiskutuje večer a
poptá se, co nového. Vnímal okolní svět zpomaleně a stejně se i pohyboval. Hudba,
vyřvávající disko hity, doléhala až sem a Tomáš mimoděk přizpůsoboval svou chůzi rytmu
tuctucových bubnů. Pomalu přicházel ke kolegům a postupně rozeznával jejich obrysy, i rysy
jejich tváří. Paprsky lamp částečně osvětlovaly jejich siluety a zblízka i výraz jejich očí. Ale
kdo je ten čtvrtý, co tam stojí s nimi? Tomáš silou vůle zaostřil a to, co uviděl, mu vzalo
poslední dech.
Neměl slov. Neměl ani myšlenku. Nechápal, co se mu tím chce říct. Nevěděl, jak na to má
reagovat.
„Á, starý známý!“ zvolal Lukáš a začal Tomáše objímat a zahrnovat všetečnými otázkami.
Ten ale jen stál a s polootevřenými ústy a chvějícími se víčky zíral a nebyl pár minut schopný
slova.
„Jak se máš? Slyšel jsem, žes odešel z domova!“ a „To je ale náhodička!“ volal Lukáš a
zapichoval svůj pohled do Tomových očí, které se snažily z Lukášova výrazu něco
79
vysondovat. Aspoň něco. Jaké je jeho životní krédo anebo co měl dneska k večeři anebo
cokoliv…
„Dlouho jsme se neviděli,“ povídá pak Tomáš, když konečně nabral dech a potlačil noční
můry, deroucí se mu do vědomí cestičkami, jejichž stráž byla bohužel v tu chvíli alkoholem
oslabena.
„Víc než rok… Zmizel jsi a nedal vědět. Ale jsem rád, že se potkáváme,“ objímal ho pořád
Lukáš a Béda s Tonym a Danym na ně vrhaly marihuanové pohledy.
Tomáš se zhluboka nadýchl a povídá: „Cos dělal celou dobu?“
„To víš, něco se vždycky najde. Byl jsem na vojně a chlapče, to bys viděl, jak tam jedou
drogy.“
„Jo?“ s nezájmem otáčel hlavu Tomáš, vymýšleje, jak se odsud co nejrychleji dostat, jak se
co nejdříve probudit.
„Jo. Ale na druhou stranu se na tom dá dost vydělat.“
„Radši to nechci vědět,“ smál se Tomáš.
„Já vím, stal se z tebe pan správný,“ vzal Tomáše za rameno silněji, když se ten chtěl
vytrhnout a odejít.
„Nic takového. Jen jsou věci jinak.“
„Fakt? To se mi nezdá. Jsi namol. Tvoji kámoši jsou tu zkouřený, co je jinak než dřív?“
skoro křičel a výraz se mu změnil ve výhružný.
Béda a ti dva nechápali, co se děje a jen se usmívali.
„Já jsem jinej,“ klidně odvětil Tomáš. „promiň, čekají na mě.“
„Co kdybys mě s tou tvojí brunetkou seznámil a já jí vyprávěl, jak to bylo tenkrát…“
„Ty hajzle drž hubu!“
Tomáš se celý rozklepal.
„No tak klid, mladej.“ Lukáš nabral převahu a s úsměvem vítěze začal Toma uklidňovat.
„Nejsem takovej. Běž si za ní. Ale ještě se uvidíme. Bude fajn pařit jako kdysi. A nic mi
nevykládej, vysokoškoláci jsou ti největší dobytkové, to každej ví.“
Tomášovi bylo zle. Bylo mu zle a věděl, že nebude dobře spát. Pomalu se šoural
k Malence a nebyl si jistý, jestli to ještě dneska zvládne. Teď ji opravdu potřeboval. Teď
potřeboval, aby ho objala a byla s ním. A Malenka byla. Skoro nepostřehla, že se něco stalo,
Tomáš se dobře ovládal, ale beztak se k němu přitiskla a jeho bušení srdce si vyložila tisícem
možných zamilovaných způsobů.
Vydrželi by tak sedět celou věčnost, ale Jana se svým přítelem je tahali na parket a pak se
k nim připojil i Honza s ostatními a oni pařili. Tomáš mechanicky pohyboval rukama a
80
nohama a potil z těla nasládlou chuť levného vína. Rozum se mu postupně zostřoval a on
nabíral ztracenou rovnováhu.
Lukáš! Lukáš je tady! Takže to všechno nebyl jenom zlý sen! Ono se to snad opravdu
stalo! Pane bože, ono se to stalo! Všechno to, co se mu vytratilo z mysli, to všechno byla
pravda!
„Potřebuji na vzduch,“ volal na ostatní a Honza s Bédou ho šli doprovodit zadním
východem ven z klubu.
„Dem na čouda,“ souhlasil Bedřich.
Když přicházeli ke dveřím, zaslechli hádku a pak rány.
Vyběhli před dům a v přítmí uličky s nízkými zdmi po straně, ohraničujícími jakýsi
městský park, zahlédli na cestě stát čtyři lidi. Tom rozeznal, že jeden z nich je Lukáš. Ten
držel pod krkem jakéhosi mladíka a další dva do dotyčného šťouchali, občas ho fackovali a
hlavně na něj křičeli.
Tom s Honzou se rozběhli k nim a Béda je slepě a neobratně následoval, netuše vůbec, co
se kolem něj děje.
Honza pak sebevědomě křikl: „Nechte ho bejt. Co vám udělal?“
„Do toho se nepleť,“ odsekl brunet v černé kožené bundě, stojící Lukášovi po pravici a oni
v jeho ruce zahlédli nůž.
Lukáš se otočil směrem k nim a když uviděl Toma, zazářil mu na tváři úsměv.
„Á, kohopak to tu máme?!“
„Ty je znáš?“ zeptal se chlápek v kožené bundě.
„Jasně že je znám. Bédu přeci znáš taky. A to je Tomáš, povídal jsem ti o něm.“
Honza těkal očima sem a tam z Tomáše na kluka s monoklem, kterého Lukáš pořád držel
pod krkem.
„Co blbnete?“ ptal se Béda a kroutil hlavou.
„Tak ho pusť,“ vytrhl Tomáš toho zřízence Lukášovi zpod ruky. „To se nestydíte, tři na
jednoho?“ prohlásil spíš v žertu a čekal na Lukášovu reakci.
Ten se ale jen usmíval. Zato ten s koženou bundou, vykročil směrem k nim, uchopiv nůž
pevněji. Lukáš ho ale zarazil.
„Nech je. My už jsme stejně na odchodu. A ty, Tome,“ obrátil se zpátky, „ty mě najdeš, až
budeš mít chuť se pobavit.“
Pak se odebrali směrem do parku a po chvíli zmizeli ve tmě.
„Musím za nimi,“ zamumlal zachráněný, jen co se postavil na nohy.
„Co blbneš? Kašli na ně!“ nechápal Honza.
81
Narovnal se a pokusil se udělat krok. Zařval bolestí a Honza ho musel přidržet, aby
neupadl.
„Okamžitě se uklidni. Pojď, jdeme odsud,“ naléhal Honza. „Stejně se nemůžeš ani hnout.“
Tomáš s Bédou jen bezhlasně stáli a sledovali situaci.
„Jo,“ přestal se konečně zachráněný pokoušet o pohyb a uvolněně vydechl. „Díky za
pomoc.“
„To je dobrý.“ Honza se bavil.
„Já jsem Olda.“
Podal jim ruku a vytáhl peněženku, ze které na ně, poté, co ji pootevřel, vykoukl jeho policejní odznak. V Honzovi a Tomášovi to hrklo, pochopili, že šlo možná o něco víc, než jen o
pouhou rvačku.
„Co znamená ta placka?“ vyhrkl Béda se skelným výrazem ve tváři a zapálil si jointa,
přičemž mu z kapsy vypadly jakési tajemné balíčky.
„To znamená ty vole, že je to polda,“ probral se Tomáš a skoro se rozesmál.
Béda přikývl, jako že chápe.
„Jo tak.“
„Vo co šlo?“ duchaplně se zeptal Honza. Vlivem událostí rychle vystřízlivěli.
Olda jen zakroutil hlavou.
„To je dlouhý příběh.“
Pomalu se uklidnili a začali vnímat okolí. Stáli kus od klubu, za nímž se rozkládal rozsáhlý
park. Byli zrovinka u vstupní branky, od které se táhla nízká zídka, ohraničující západní
stranu parku. Odtud sem čišela temnota a zima. Jejich oči si už zvykly na tmu, a tak mohli
prohlédnout houstnoucí černotu všemi směry. Bylo jim zima. Postávali na místě a zhluboka
dýchali studený vítr.
„Fajn. Tak jdem dovnitř?“ navrhl Tomáš.
„Co znamená ta placka v tý peněžence?“ vypadlo z Bedřicha.
„To znamená, že jsem policista a jestli máš u sebe ještě jednu takovou věc,“ ukazoval
podporučík na balíček, „můžu tě zatknout.“
„Hm,“ výraz v Bédově tváři naznačoval pochopení. „Tak to je super.“
„Neměl jsem je ztratit,“ kroutil hlavou Olda a nabral kulhavý kurz zpátky do klubu.
Vtom se za nimi na zídce ozvalo jakési šramocení. Ohlédli se a připravili se na nejhorší. Ze
tmy najednou zahlédli postavu. Ze zídky posléze seskočila jakási holka a mašírovala si to
přímo k nim.
82
„Měl jsi být už dávno doma. Člověk tě nemůže nechat ani na chvíli samotnýho. Večeře už
je dávno studená. A kde tě asi tak mám pořád hledat? A potkala jsem ty hajzly, myslela sem,
že tu někde ležíš. A kdo je tohle?“ skončila svou řeč, když k nim dorazila a upřela svoje oči
na kluky.
Tomáš naklonil hlavu a vzpomínal, kde ji jen viděl. Honza i po tmě rozeznal propadlé oči a
divil se, co má tahle smažka a lidská troska společného s policajtem.
„Měla jsi být doma. Půjdeme,“ řekl prostě Olda.
„Nic takového. Když už jsme tady, jdeme se trochu pobavit,“ oponovala ona a s jakýmsi
úsměvem se vydala směrem na diskotéku.
Tomáš s Honzou nechápali nic a Béda jediný našel slova a zeptal se Oldřicha: „Co
znamená ta tvoje placka?“
Olda vykulil oči a zakroutil nervózně hlavou. Tom s Honzou se dali do smíchu.
O chvíli později už Tulačka tancovala s vysokoškoláky na parketu, Béda bánil s Tonym a
Danym a Tomáš s Honzou seděli u baru s Oldou a popíjeli. V obličeji měli tvrďácké výrazy a
mhouřili obočí.
„Tak, co nám povíš?“ zeptal se přímo Tomáš.
„Neměl bych nic, ale bývali by mě asi nenechali jen tak být, takže myslím, že vám něco
dlužím.“
„Pivo,“ upřesnil Honza.
„Mhm,“ usmál se nuceně Olda a ohlédl se na svou společnici. Pak se podíval na své
zachránce a nadechl se. Rozhodl se jim věřit a svěřit.
„Ona byla dlouho na pervitinu.“
„Byla?“ ujišťoval se Tomáš.
„No, pak jednou přišla ke mně a chtěla u mě přespat. Nakonec to dopadlo tak, že u mě
bydlí. Sbírá sílu, aby se vrátila domů. Nejdřív jsem ji chtěl poslat do léčebny, ale zapřísahala
mě, dělala scény, jen abych to nedělal, že jí to nepomůže, že se z toho chce dostat sama, že to
jinak nejde.“
Jen mlčeli a čekali, co bude dál.
„Ani nevím, jak se jmenuje. Říká si Tulačka a svoje jméno chce prý zase začít používat, až
se vrátí domů. Ale viděli jste, vypadá hrozně. Dá to práci, než jí bude zase dobře. Několikrát
mi utekla a vrátila se a bylo jí zle a měla záchvaty a já to málem psychicky nezvládl,“
vyprávěl Olda.
„Ty bydlíš sám?“
„Jo. Teď s ní.“
83
„Je to malá holka,“ odtušil Tomáš.
„Je, ale někdy mám pocit, že je starší než moje babička.“
Olda se napil a znovu zkontroloval, jak je na tom Tulačka. Byla na tom dobře, trsala na
parketu a ostatní ji sledovali.
„A to ji nehledají? Z domova?“
„Právě že jo. Celostátně je pohřešovaná. Ani mi o tom nemluvte. Přijdu kvůli ní docela
určitě o místo. Odešla z domova s klukem, pak spolu fetovali, neměli prachy, skončili na
ulici.“
„Vypadá spokojeně,“ zhodnotil Honza.
„A vaří mi a pere, nemůžu si stěžovat.“
Olda si sáhl na monokl a sykl bolestí.
„Budeš muset nosit sluneční brýle,“ smál se Honza.
Olda jen zakroutil hlavou.
„A co ti chlapi?“ zavedl řeč jinam Tomáš.
Olda se zase zamyslel. „Moment, vy jste chemici?“
„Jo.“
„Ti chlapi jsou dealeři,“ řekl prostě.
Tomáš s Honzou se na sebe podívali.
„Od té doby, co mám doma Tulačku, se ze mě stal vášnivý bojovník proti drogám,“
vysvětlil Olda.
„Aha,“ odvětil Tomáš, ačkoliv nechápali nic.
„Jdeme po nich dlouho, bez výsledku. A navíc, ukazuje se, že mají něco za lubem s vaší
školou.“
„S naší školou?“ divil se Honza a pootevřel pusu.
„Jo. Možná byste mi mohli pomoct.“
„Jak?“ zaujatě se ptal Tomáš.
„Kdybyste měli zájem.“
„To asi nepůjde,“ odtušil Honza. „My nemůžeme chytat feťáky, to bychom museli nahlásit
támhle Bédu, a to – my nemůžeme,“ vysvětlil s úsměvem.
„Já bych možná mohl…pomoct…možná,“ prohlásil Tomáš. „Jednoho z nich znám
z dřívějška.“
Olda s Honzou se na něj podívali. Honza udiveně a Olda zvídavě.
„Fajn. Tak já se když tak ozvu,“ chytil se toho hned Olda, ale dál nevyzvídal, protože se
k nim přidaly Jana s Ninou, Malenkou a Tulačkou.
84
„Moment, to je ten Lukáš?“ pochopil Honza a sykl směrem k Tomášovi.
„Jo.“
Honza s úpornou snahou zpracoval nová data a pak si kývl. Najednou s uspokojením
nahlédl do Tomových myšlenek. Pochopil, proč asi chce pomoci chytat zločince. Nešlo o
Lukáše, nešlo tu o drogy, důvodem nebyl ani zákon, nejednalo se mu snad o hrdinství. Šlo o
něco jiného, šlo mu o očišťování svědomí. Tom si určitě myslí, že má teď šanci to všechno
napravit.
Čas se mezitím nachýlil a oni se za moment vydali do města, aby chytli noční autobusy a
tramvaje.
Ukázalo se, že si holky s Tulačkou rozuměly a ona slíbila, že je časem pozve na mejdan
k Oldovi domů, na což on jen váhavě kývl v předtuše blížící se apokalypsy.
Tomáš s Malenkou se od ostatních brzy odtrhli a vykročili společně noční Prahou.
Malenka, která netušila nic z toho, co se Tomovi dneska večer honilo hlavou a na co myslel,
se do něj spokojeně zavěsila a nechala se vést a ráda se nechala zahřívat jeho obětím, když
kráčeli chladnou tmou ponurých opuštěných uliček i zářivými a živoucími náměstími
velkoměsta. Povídali si o světě a o nesmyslech a slova je hřála a hlasy toho druhého
podněcovaly k hovoru. A blížili se k sobě a sdělovali si informace pomocí pohledů, doteků a
myšlenek. A věřili, že jim ten druhý zcela určitě rozumí.
8.
Cyklona
Tomáš se nacházel kdesi ve tmě. Všude kolem něj hořely svíčky, ale jejich plamínky
nebyly s to proniknout substancí, která v tu chvíli vyplňovala prostor. Bylo to zlo, tím si byl
jistý. Nebyla to žádná hmota, nic než energie. Jen pocity a myšlenky. Neviděl skrze ně nic.
Poplašeně se rozhlížel okolo sebe a natahoval ruce, aby se mohl zachytit alespoň nějakého
bodu.
Po pár minutách se najednou okolo něj mračna rozestoupila. Tomáš běžel. Běžel a panicky
koukal okolo sebe. Nevěděl, jestli ho někdo honí, nebo stíhá-li někoho on. Čas se zpomalil a
on vnímal každičký krok tisíckrát pomaleji. Začalo pršet a on rozpoznal panelové domy okolo
sebe, které se nad ním tyčily a jako středověké katedrály nad jeho maličkostí uzavíraly
unáhlený soud.
Náhle uslyšel křik a pláč. Sžíravý dívčí pláč. Zastavil a nechal ty zvuky, aby se mu zažíraly
do mozku. Skřekot sílil a Tomáš byl téměř mimo sebe. Netušil, odkud ten křik pochází,
85
jakoby byl všude kolem něho. Nemohl to už vydržet a rozběhl se nazdařbůh pryč. Zabíhal
zrovna za roh věžáku, když odtamtud vykročila jakási dívka. Byla nahá a z očí jí tekly slzy.
Vykulil oči a myslel, že mu exploduje srdce. Udělal krok blíž k té trosce a dívka se změnila
v někoho jiného. Najednou před ním stál Lukáš a prohlásil: „Uvidíme se,“ pokračuje šíleným
smíchem.
Ten smích způsobil, že se Tomáš probral ze sna. Všude okolo něj byla ještě tma a budík
ukazoval sotva šest hodin. Klepal se a neměl sebemenší chuť přemýšlet o tom, co se mu
zdálo. Věděl to. Znal to zpaměti. Zdálo se mu to pravidelně, jednou za pár týdnů. Ať dělal, co
chtěl, v poslední době častěji.
Rozsvítil lampičku, mžoural očima a kýval hlavou v nesouhlasu, co že to je za pitomost,
noční můry! Nemohl jakoby uvěřit, že ho něco takového vůbec obtěžuje. Co po něm chtějí?
Jak je má vyhnat? Vždyť přeci dělá všechno pro to, aby zmizely, aby už ho nechaly na
pokoji…
Půl druhé ráno. Vzpomněl si na Oldu a jeho návrh. Vzpomněl si na Malenku a na to, že
s ní dneska večer má rande u nich na koleji a že tam budou zřejmě sami. Tak proto, oddechl
si.
Když se uklidnil, zhasl zase světlo a uvelebil se na posteli. Slíbil si, že až se zase vzbudí,
bude všechno v pořádku, že vstane s úsměvem a půjde zase dál žít. Už se na to začal těšit, na
další den, dovede ten nekončící boj s vlastním svědomím do zdárného vítězství. A nebo se při
tom zničí. Jedno z toho.
A noc pokračovala dál a nechala hodiny, aby odtikávaly poslední sekundy, čekajíc, až
nastane světlo. Zima už začala. Po ránu se nikomu nechtělo vstávat. Venku je očekával jen
studený vítr a plno lidí, spěchajících do práce nebo někam jinam. Z teplého hnízdečka pod
peřinou nikdo neodcházel nadšeně. O to sladší byl spánek, který Tomáš právě teď, těsně před
probuzením, spal.
Když znovu otevřel oči, bylo už vidět. Bylo zataženo, takže sluníčko ho nevítalo, ale on se
přesto usmál. Věděl, že to, že tady může být, je dar, a s odhodláním a s vděčností se oblékl a
šel do kuchyně, kde ho už čekala jeho teta se snídaní.
„Dobré ráno…“ prohodila nezávazně a usmívala se. „Dneska má přijít sněhová bouře.“
„To je trochu brzy, ne?“ posadil se Tomáš za stůl a nechal si naservírovat míchaná vajíčka
s chlebem.
„Teple se obleč.“
Jen kývl.
„Volal táta,“ řekla, jakoby mluvila o počasí.
86
Jen kývl.
„Asi bys tam měl zajít.“
Jen kývl.
To už nevydržela a sedla si naproti němu.
„Tomáši, už jste snad dostali rozum. Oba dva. Ty ses změnil a on to pochopí. Musíš mu
dát šanci.“
Nabral si vajíčka, ochutnal a trochu přisolil, aniž by zdvihl oči.
„Sám jsi tvrdil, že udělal dobře, když tě vyhodil z domu. Není to úplně nejsprávnější, ale
vžij se do jeho kůže!“
Tomáš odložil příbor a podíval se na tetu.
Když jsem byl na dně, vykopnul mě. Nechal mě na dlažbě, abych tam třeba chcípnul. Když
jsem nejvíc potřeboval podporu, sbalili mi kufry. Jasně, nevěděli si rady. Ale nevyřešili to
dobře.
Tohle všechno si myslel, ale řekl jen: „Zajdu tam o víkendu, dobře?“
„Hodnej kluk,“ oddechla si teta a šla mýt nádobí.
Tomáš zakroutil hlavou a šel si vyčistit zuby, poněkud rozrušený.
Po cestě do školy musel myslit na večer. Měl se sejít s Malenkou. Měl se s ní sejít na
koleji, měli být sami...
Byli spolu teprve krátce. Bylo jim spolu fajn. Tomáš se o ni staral a strachoval se o ni,
když byl nízký tlak a Malenka měla deprese. A měl ji rád. Byli hodně spolu. Učili se spolu,
chodili jen tak po Praze, navzájem se zahřívali, když seděli na vychladlé lavičce v Petřínském
parku. Mluvili společně o všem možném. Mlčeli spolu, když se dívali na západ slunce nad
Prahou a když se zaposlouchali do šumění deště a do úderů kapek vody, padajících na střechy
domů. Chodili plavat, cvičit, do kina i do divadla, na demonstrace za cokoliv a na jídlo kamkoliv. Bylo jim fajn.
Jedna věc ale chyběla. Sex.
Ani jeden o tom nemluvil, ani jeden o tom neřekl ani slovo, ani jeden se o nic takového
nepokusil. Jakoby to nebylo podstatné, jakoby o to vlastně ani nestáli a celá ta sexuální
revoluce a reklama šly mimo ně.
Kdepak.
Když se spálíte o kamna, nějaký čas si dáte od plotny odstup. Když krysa sáhne na sýr a
dostane elektrický šok, vyhýbá se tomu zážitku. Když si ale člověk zlomí na lyžích nohu,
dokud má sádru, tvrdí, že už na lyže nestoupne. Ale jakmile mu ji sundají, okamžitě začne po
lyžích zase pošilhávat. Lidi rychle zapomínají.
87
Tomáš se chtěl milovat s Malenkou. A věřil, že ona to chce taky. Dneska v noci. Dneska
večer. Ta slova ho rozechvívala jako tenkou strunu na kytaře. Malenka. Cítil její parfém,
lechtal ho její dotyk, i když tu ještě nebyla. Studil ho její zamračený pohled a rozhýbával ho
její úsměv. Dneska večer. Jen aby bylo jasné počasí, má přijít bouřka… jen aby bylo jasno,
jen aby…
Když došel před školu, našel mezi hloučky na schodech Honzu, jak debatuje s Robertem.
Jejich naléhavý rozhovor ho probral ze sladkého snu.
„Neodmlouvej a psychicky se připrav,“ prohlašoval razantně Honza směrem k Robertovi,
který se svým obvyklým stylem vykrucoval z podání jakéhokoliv slibu.
„Co je?“ snažil se Tom pochopit situaci.
„Odmlouvá,“ vysvětlil Honza.
„Nejsem si jistý, že je to dobrý nápad,“ opakoval pořád Robert, ačkoliv bylo vidět, že je o
smyslu nápadu přesvědčen.
„Je to dobrý nápad,“ uzavřel hádku Tomáš. „Víš to moc dobře. Potřebuješ sebevědomí.“
„To jo.“
Robert si zapnul zip až ke krku, neboť se rozfoukal studený vítr.
„Skoro by mohlo začít sněžit,“ zhodnotil meteorologickou situaci Tomáš.
„No taky má, dneska večer má sněžit,“ vzpomněl si Honza. „Říkali to v rádiu.“
„To snad ne,“ plácl Tomáš rukama do kolen, neboť si uvědomil, že se sněhem přijde i
nízký tlak.
„Neboj, musíš Malenku ukonejšit a třeba dostane rozum,“ uklidňoval Tomáše Honza.
„Půjde odpoledne s námi?“
„Ne, půjde k doktorovi. Jana jde s ní.“
„Tak to budeme sami tři.“
„Já asi nepůjdu,“ zkoušel je zase Robert.
„Půjdeš,“ vytrhl se z uvažování Tomáš. „Potřebuješ sebevědomí.“ Když chceš ženskou,
musíš bejt chlap.
„Jasně,“ smál se Robert a někde dole u srdce ho hřálo, že trable mají konkrétní podobu, že
už zná příčinu, že ji sdílí a že je to sranda. Je to sranda.
„Měli bychom jít,“ zkontroloval čas Honza.
„Tak teda…“ odcházel Robert a Tomáš na něj křikl:
„Tak po škole před školou!“
A všichni se odebrali na vyučování.
88
U psychiatra se Jana necítila dvakrát nejlíp. Nedůvěřivě klopila oči, aby z nich ten šarlatán
nevyčetl její obavy a sny. Byla tu proto, aby Malenku držela za ruku, protože to potřebovala.
Okolo na zdech visely veselé obrazy a reklamní letáky, ale protože bylo zataženo, stíny
dodávali klaunovským grimasám spíše pitoreskní výraz, který více děsil než konejšil. Bylo tu
naprosté ticho a Jana teď seděla v čekárně sama. Malenka byla uvnitř ordinace už nějakou
chvíli.
Dneska je tam nějak déle, napadlo Janu, když kolem prošel jakýsi člověk, a tím navrátil její
vnitřní chronometr do správného tikacího rytmu. Neměla z toho dobrý pocit. Bála se o
Malenku a nechápala, jak může Bůh něco takového dovolit. Aby holka, která nikdy nikomu
neublížila, byla takhle psychicky týraná… Máma s babičkou tomu nerozumí. Jsou mimo. Jsou
zaslepené vírou. Nejsou schopné se podívat okolo sebe a vidět, jaký svět opravdu je.
Dveře se otevřely a Malenka vyšla s trpkým úsměvem na rtech. Šeptla, že si musí odskočit
a Jana kývla. Vstala a začala si protahovat záda. Malenčin lékař vykoukl ze dveří, a když
viděl, že Jana je sama, přistoupil k ní.
Byl to pán ve středních letech, spíš než jako lékař vypadal jako nějaký knihovník, který
v pracovní době čte historické romány. Vzbuzoval Janinu důvěru a respekt. Možná si to přála.
„Je na tom docela dobře,“ řekl a sledoval Janu.
„Je zamilovaná,“ usmála se Jana.
„To mi řekla. Moc jí to prospělo.“
„On je poklad,“ přisvědčila Jana.
„Musí být ale opatrná. Teď v zimě bude hodně brzy tma a to není dobré.“
Jana v doktorově hlase rozpoznala obavy.
„Dám na ní pozor, co to půjde,“ slíbila, a to už se k ní přidala Malenka a společně opustily
kliniku.
Je to zvláštní pocit, přijít poprvé do posilovny. Robert si připadal, jako že tam nepatří a že
se mu všichni potají smějí. Neměl žádné svaly. Neměl vůbec nic.
Dostali klíčky od šaten, převlékli se do cvičebního, připravili si ručník a pití. Robert
netušil, na co jim bude ručník, a už vůbec ne, proč mají vypít během té hodiny co nejvíc vody.
Vykročili pomalým krokem směrem do tělocvičny a Robert šel jako poslední, krče se ve stínu
Tomáše a Honzy.
Když teď stál u všech těch možných přístrojů a sledoval nabušené chlapy v tílkách, jak
zvedají desítky kil, jakoby se nic nedělo, cítil se jako ubožáček na zašlápnutí. Ale kluci ho
89
nenechali dlouho o tom přemýšlet. Mrkli na sebe, nenechali ho ani rozkoukat a připravili mu
cvičební program.
Nejprve ho posadili na rotoped. Robert na kole jezdil rád, ale šlapat a zůstávat na místě mu
přišlo jako zbytečná práce. Ani nevěřil, že to může člověka takhle utahat. Po deseti minutách
byl grogy a připravený k odchodu. K tomu všemu byl ještě zpocený a hádal, že ze sebe dostal
asi sto dvacet hektolitrů vody. Napil se a seděl na židli s tím, že bude chvíli jen o svalech
teoretizovat.
Tomáš ho ale posadil za přístroj na posilování zad a Robert pokračoval. Ramena,
jednoručky, stehna, triceps, biceps… Zkoušel taky posilování břišních svalů, ale brzy si
vzpomněl, že tohle byl vždycky jeden ze cviků, které ho nejvíce týraly. Nohy vzhůru,
v kolenou ohnout na devadesát stupňů a chodidla zapřít, ruce za hlavu a zdvihat obratel po
obratli z podložky a tlačit bradu do rozkroku. Po pár takových nevinných maličkatých
nepatrných pohybech si myslel, že se mu párá tělo zevnitř. Jakoby ho někdo pomaličku a
s chutí rozřezával nožem jako nějakého krocana. Přeci jen se překonal a zvládl to, dokázal to
párkrát zopakovat a našvindlovat.
Pak seděl a odpočíval. Usmíval se a musel uznat, že je to určitě skvělý pocit, takhle si
jednou za čas „zničit“ tělo. Cítil, jak mu pumpuje srdce, a začal si osahávat svaly, jestlipak
mu už náhodou nerostou. Rozhlížel se po tělocvičně a pozoroval Tomáše s Honzou, jak
trénují mrtvý tah. Zakroutil hlavou, jakože jsou to blázni a prožíval si ten okamžik. I kdyby
mu to nic nedalo, byl to vynikající pocit, připadat si, že pro sebe něco dělá. Z rádia mu hráli
energické melodie a to mu dodávalo šťávu.
Instruktor měl zvláštní metodiku. Když si všiml nováčka, naběhl k Robertovi, a že mu
pomůže s benchem. Nechal Roberta si lehnout na lavici, pod hlavu mu sroloval ručník a
připravil mu na zdvihání činku o váze dvacet kilo. Robert se na něj díval nedůvěřivě, ale
instruktor přeci ví, co dělá. Robert už byl krapet unavený, vždyť už cvičil asi půl hodiny a byl
tu poprvé v životě. Tomáš s Honzou přispěchali, položili mu činku na držadla a Robert ji
s odhodláním uchopil do obou rukou. Pak mu ji pomohli položit na prsa a Robert začal
vzpírat. Prvních pár cviků zvládl celkem dobře, ale přeci jen to na něj bylo trochu moc těžké.
Co ho ale nejvíc překvapilo, byl instruktor. Nejprve se usmíval, ale jen do té doby, než Robert
začal kroutit hlavou, jako že končí. V tu chvíli začal nepříčetně mávat rukama, poskakovat a
křičet:
„Dělej, zvedni to! Nahoru! No přidej! To zvládneš! Opovaž se to pustit dolů! Makej a za
chvíli budeš mít větší kozy než tvoje ségra.“
90
Tomáš s Honzou se na sebe podívali a vykulili oči na Roberta, kterému právě začaly
docházet síly. Celý se rozklepal a za křiku instruktora se pokoušel vší silou dostat činku nad
hlavu.
„Zvedni to, takhle z tebe kulturista nebude, ty chcípáčku! Zvedni to nebo ti rozkopu držku!
Tak dělej, bude to!!!! Nahoru ty hajzle!“
Tomáš s Honzou se nezmohli na slovo a jen koukali s otevřenou pusou na to mučení.
Vzpamatovali se právě včas, protože Robert zkolaboval a jen tak tak, že zachytili činku,
kterou si právě volným pádem pouštěl na hrudník.
Za chvíli už stáli ve sprchách a smývali ze sebe pracovní pot.
„Hahaha, já myslel, že se zbláznil,“ smál se Honza.
„To potvrzuju, já myslel, že jsem mrtvej,“ poopravil popis situace Robert.
„Tohle nebyl náš instruktor, tenhle prý cvičil kulturistiku už po válce,“ oznámil Tomáš
všeříkající informaci.
„No, to je super. Nějakej vysloužilej major, kterému se stýská po šikanování,“ fňukal
Robert.
„Náhodou to byla sranda,“ zhodnotil Honza.
„Jen počkej zítra,“ kluci vylezli ze sprchy a Tomáš se spiklenecky usmíval.
„Co zítra?“ Robert nechápal.
„No, trošku tě bude bolet tělo,“ řekl Honza, jakoby říkal chleba.
„Já s tím počítám,“ odvětil Robert a sledoval, jak klukům natekly svaly po cvičení.
Najednou chtěl taky vypadat tak dobře. Taky chtěl mít takový tělo. Ne jako ti blázni z plakátů,
ale v létě na koupališti by to bylo něco, jen si tak sebejistě projít po pláži… Jak to říkal
Tomáš? Sebevědomí…
„Víš, s tímhle se počítat moc nedá,“ oponoval Tomáš. „Budou se ti zkracovat šlachy, když
je to poprvý.“
„Nejspíš nebudeš moct ohnout ruce,“ dodal Honza.
„Fakt? To je to tak hrozný?“ zarazil se Robert.
„Ale není,“ uklidňoval ho Tomáš.
„Ale je,“ tvrdil dál Honza.
A když ho kluci opustili a Robert běžel na autobus, protože musí co nejrychleji domů, aby
se mohl ještě učit, v duchu už měl červenec. Byl v plavkách na plovárně, a protože měl svaly,
byl nejobletovanějším klukem široko daleko. No a už si nemyslel o těchhle představách, že
jsou nesmyslné, naopak věřil, že se to může stát. Proč by nemohlo.
Začal na tom konečně už pracovat…
91
Nebe bylo zatažené už od rána a Tomáš začal tušit, že se skutečně chystá nějaká bouřka.
Tlak zatím nepoklesl pod průměr minulých dní, ale taková bouře přichází rychle a bez
ohlášení. V rádiu to sice oznámili, ale lidé stejně ještě nevěřili, že by mohlo začít sněžit. Tak
nějak ale tušili, že ten chlad, co se jim zažírá pod nehty na prstech u rukou, brzy zkondenzuje
a přemění se na bílou peřinu, na ledovou tříšť, která bude mít různou příchuť podle toho, kam
zrovna dopadne.
No a Tomáš věděl, že pražská tříšť má nepříjemnou blátivě černou chuť a že čokoládovou
připomíná jen vzdáleně. Měl rád vanilku a smetanu, kterou míchali u babičky na venkově,
nebo tu na chatě u řeky, kde byla k dostání sněhově bílá. Nic naplat, pokrok je pokrok a když
se táta domáhá výroby kotoučových magnetofonů, také ho nikdo nevyslyší. Dneska je in
prachová tříšť se svíravě kyselo - slanou chutí, která rychle taje a přesto jde na odbyt. Každé
město si jí ročně objednává.
Že by už dneska napadl sníh? Tomáš si pamatoval, že posledních pár let bylo bez sněhu.
Už dávno neměli v Praze bílé Vánoce. Docela by si to přál, bylo by to fajn. Rád by slyšel pod
nohama praskat ty krystaly a rád by zkoušel, jak se pomalu vločky roztékají na jeho dlani. A
na Malenčině dlani. A mohl by zůstat ležet ráno doma, poněvadž by tramvaje nejezdily…
Malenka. Už na něj určitě čeká, měl by přidat do kroku. Přidal, zrychlil, předbíhal na
chodníku chodce a po chvíli už byl mezi paneláky, tyčícími se nad kolejním sídlištěm, kde
jeho milá bydlela. Smrákalo se. Na vrátnici ho ignorovali, a tak se bez potíží dostal až do třetího patra ke dveřím č. 322.
„Ahoj,“ otevřela dveře s úsměvem a on ho opětoval, registruje její krásu, osvětlenou
zářivkami na chodbě. Vzala ho za ruku a vtáhla dovnitř. Zavřela za nimi dveře a octli se spolu
v těsné chodbičce předpokoje.
Bylo tam tma. Pokoj byl celkem prostorný a Tomáš po paměti tušil, kde leží postel, kde
stůl a kde skříň. Na stolku Malenka zapálila svíčku a pustila do magnetofonu muziku. Sedli si
na postel.
„Nemáš hlad? Nebo žízeň?“ ptala se.
Tomáš zakroutil hlavou a chvěl se.
„Jana je s tím, Pavlem?“
„Jo,“ kývla Malenka. „Šli do kina.“
Pohladil ji po vlasech a políbil ji. Cítil, že je nervózní.
Někdo zaklepal. Vstala a šla otevřít. Byla to jedna její kamarádka, potřebovala půjčit čaj a
cukr.
92
„Já ti to zítra vrátím,“ povídá.
„No, tak jo. Ale aspoň ho vyždímej, ne jako posledně, slyšíš,“ smála se Malenka a zavřela
dveře.
Tomáš stál u okna a sledoval světla, zářící z okolních domů jako hejno světlušek, co
rozhazují luminiscenci z luciferinu po zalesněných svazích. Na západě byl mrak. Ale ne
ledajaký mrak. Blížila se vichřice. Bude chaos, počasí děs běs a Tomáš to věděl. Zatáhl
závěsy a doufal, že Malenka to třeba nepozná. Když nic neuvidí, bude si myslet, že venku
svítí sluníčko. Proč by taky nemohlo.
Vrátila se k němu a potichu stála. Otočil se a objal ji. Líbal ji a položil ji na postel.
Záchvěv větru málem zhasil svíčku na stole a Malence se najednou z očí ztratil úsměv. Tomáš
jí hladil a laskal a ona pak už jen ležela, zhluboka dýchala a neuroticky těkala očima. Něco
nebylo v pořádku.
Tomáš spíš podvědomě rozeznal, že její vzdychání nemá už nic společného s jeho
snažením a zvedl hlavu. Když viděl její vystrašené oči, prohlásil: „Máš v hlavě barometr,
nebo co?“
Vztyčila se, šla k oknu a roztáhla závěs. Skrze světlo svíčky vypadal její obličej zlověstně
a Tomáš netušil, co má dělat. Rádio začalo hrát poněkud depresivní melodii, podbarvenou
basovou linkou a Tomáš byl bezradný. Malenka koukala z okna na tu spoušť a nepřítomně
přešlapovala na místě. Venku začalo sněžit. Pravá vánice. Vítr ohýbal stromy a lidé se neodvažovali na ulici. Zítra bude bílo, napadlo Tomáše. Pokud se toho zítřku dočkáme.
Malenka se najednou sebrala, ani se na něj neohlédla, ani nevzala z věšáku bundu, prostě
se jen sebrala a vyběhla z pokoje ven a po schodech dolů na ulici. Tomáš, než se
vzpamatoval, ji ztratil z dohledu a jen tak zmateně pobíhal po koleji, až mu vrátná řekla, že
Malenka vyběhla ven. Pak v panice vyběhl před koleje a rozhlížel se. Skrze vločky neviděl na
dva kroky a musel se rozhodnout. Volal na ni a běžel prostě nazdařbůh tmou, jestli ji náhodou
nepotká.
Vítr odnášel jeho volání daleko od místa původu okamžitě po vzniku. Nemohl ho nikdo
slyšet. Nemohl ho nikdo ani vidět, takovou vánici tady už dlouho nezažili. A navíc ta tma.
Tomáš byl zoufalý.
Pak najednou uviděl čísi stín. Běžel tam. Byla to Jana.
„Nevidělas Malenku?“ volal.
„Ne!“ Jana měla hrůzu v očích. „Kde je?“
„To nevím, prostě se sebrala a běžela pryč, jen tak!“ vysvětlil rychle a pak se rozdělili a
hledali.
93
Jana ji po chvíli našla, jak klečí ve sněhu a klepe se zimou. Dovedla ji na kolej, převlékla a
uložila do postele. Udělala jí horký čaj a zapnula topení naplno. Zanedlouho tu byl Tomáš a
padl vysílením. Hladil Malenku, která spala, nebo byla v bezvědomí, a pak seděl na zemi,
opřený o skříň, měl otevřenou pusu a v ruce horký čaj od Jany. V jedné ruce horký čaj a ve
druhé Malenčinu ruku.
Elektřina přestala fungovat, a tak seděli při svíčkách a plápolající plamínky vytvářeli
strašidelné stíny tužek a skleniček, stojících na stole.
„Díky bohu,“ zhodnotil situaci Tom.
„To bych zrovna neřekla,“ oponovala Jana, sledovala padající sníh a poslouchala meluzínu.
Z bezpečí se zdály cekem neškodné.
„To byla hrůza, co se jí stalo?“
„Bohužel musím říct, že to se děje pořád,“ povídala Jana.
„Ona je blázen?“ natvrdo položil otázku Tom.
„Ne,“ usmála se Jana. „Jen,“ zamyslila se, „se jí stalo něco moc ošklivého a od té doby to
prostě...“
Tomáš sklopil oči.
Jana se zasmála.
„A když se ptám babičky, jak je možné, že to Bůh dovolí?“ začal se jí trochu třást hlas.
„Tak prý – cesty boží jsou nevyzpytatelné.“
„To bude asi pravda,“ zašeptal Tomáš.
„Jenže k čemu nám pak je?“ skoro křičela.
Malenka se zavrtěla na posteli a Jana zakroutila hlavou, jako že to stejně nemá cenu, a
ztichla.
„Já už nemůžu,“ zašeptala pak a klepal se jí hlas.
„Stalo se něco?“
Tomáš se postavil a šel blíž k Janě a sedl si vedle ní.
„Nic,“ Jana setřela slzu, která jí zamokřila make – up. „Jen že už rok tuhle holku zdržuju
od nějaký blbosti, že jsem na to sama a že ten magor mi ještě vynadá za to, že jdu s Malenkou
na diskotéku.“
Tomáš se pousmál.
„Ale na to se můžeš vykašlat.“
„No to právě nemůžu. Já ho totiž mám ráda. Člověk musí mít zájem o něčí názor… Mám
ho ráda.“
„Tak to je blbý,“ zhodnotil ironicky Tomáš a zazubil se.
94
„Všechno na mě padá. Už jsem si myslela, že bude dobrá, když je teď s tebou. Nechápu,
proč blbne.“
„Já taky ne,“ vzal Janu za ruku a ona se na něj podívala. Netušil nic z toho, co jí trápilo.
Ale držel ji za ruku.
Objal ji a řekl: „To bude dobrý.“
A Jana se rozplakala. Není lehké být princeznou, když je těm druhým zle.
„Každýmu je někdy smutno,“ myslel si a ona mu rozuměla. Rozuměla mu a poslouchala
ho. „A když někdo rozdává lásku a něhu na potkání celý život, tak není divu, že si potřebuje
odpočinout. Ale zítra budeš zase plná energie, uvidíš.“
Tomáš hladil po hlavě obě dvě slečny a myslel si: „Víš, říkal jsem si, jak mnohem
krásnější by byl svět, a jak lehce by se nám po něm šlo, kdyby byl plný šťastných a
usměvavých lidí. Jako jsi ty.“
„Brečení je zdravý. To nás učili v toxikologii. Slzy jsou konglomerát asi osmdesáti látek a
navíc obsahují stresový hormon prolaktin, který může ohrozit Krebsův cyklus,“ zarecitovala
Jana a zasmála se.
Tak tam dlouho seděli a pak už zase šla elektřina a oni poslouchali hudbu a povídali si. A
ona mu řekla o tom, jak je opustil táta, a Tomáš jí řekl, jak byl na dně a páchal zločiny. Skoro
všechno… A pak usnuli a spali tvrdě. A venku sněžilo a lidé se těšili. Těšili se na zítřek, až se
mraky rozeženou, a oni vyběhnou ven na ulice a budou se brodit ve sněhu. Ve vzduchu už
bylo něco z vánoční atmosféry.
Na světě není nic dobrého ani špatného. To člověk přiřazuje věcem a událostem znaménko
plus nebo mínus. A Vánoce jsou obzvláště emocionálně nabité svátky. Mohou být šťastné a
veselé a mohou být také smutné a osamělé. A Tomáš věděl, že to chce jen trochu energie a
snažení, aby se to mínus změnilo v plus. Věděl, že bude muset zapracovat, aby ty Vánoce
byly fajn, a aby jim bylo dobře. V půli noci se probudil, přikryl Janu a Malenku a podíval se
z okna.
Za pár minut odcházel z koleje. Vrátná se ho ptala na Malenku, tak ji ujistil, že to bude
dobré, a vydal se na noční linku, která ho doveze domů.
Přestalo sněžit. Všude bylo bílo. Nabral trochu vloček do dlaně a to ho příjemně studilo.
Měl v hlavě trochu alkoholu, co s Janou vypili na kuráž, a ten ho zevnitř rozehříval jako
kamínka. Ani už nefoukal vítr a támhle v ulici vyběhlo pár lidí ven z domu, jen tak, aby se
zkoulovali.
95
Tomáš se musel zasmát nad tím, že takhle v noci má někdo náladu na koulování.
Domluvili se s Janou totiž, že se na nejbližším večírku, natruc světu a problémům, pěkně
zkoulují.
Druhý den ráno Jana vstala a udělala snídani. Malenka byla v pohodě a veselá a plná
radosti ze života, jak by taky ne, vždyť svítilo sluníčko, a sníh odrážel devět desetin energie
do jejich oken.
Za chvíli zazvonil telefon a Malenka se po drátě bavila s Tomášem, který jí vyprávěl, že
zrovinka mluvil po telefonu s Robim, a že ten nemá sílu držet sluchátko, bolí ho po cvičení
ruce a nemůže je ani ohnout.
„Zeptej se ho, kdy zmizel?“ volala na ni Jana, když vtom někdo třikrát nesměle zaklepal na
dveře.
Jana šla otevřít.
Byl to Pavel a nesl jí kytku.
A protože bylo svěží slunečné ráno, a možná proto, že měla v srdci málo prolaktinu, pustila
ho s úsměvem dovnitř.
9. Jiné dimenze
Vzbudil se brzy. Těšil se do školy. Robert se usmíval.
Vyskočil z postele, až se mu zamotala hlava, dokonce zapomněl zarecitovat si svou
pravidelnou ranní sugesci o tom, jaký bude následující den super.
Svlékl se z pyžama a natáhl si spodní prádlo. Otevřel skříň a hledal tričko. Zrcadlo na
vnitřní straně dveří od skříně náhle přilákalo jeho pozornost. Byl cvičit teprve párkrát, ale
nemohl se ubránit pocitu, že se mu zvětšily svaly. Co si budeme povídat, možná je měl
dokonce menší, ale to vůbec nevadilo. Zaujal kulturistický postoj, omakal si naběhlé bicepsy
a musel sám sebe pochválit.
Správně, Roberte, jen tak dál.
Zalil ho pocit uspokojení, do té doby pro něj zcela neznámý. Byl v tu chvíli na vrcholu
štěstí, oči mu svítily a hluboce a spokojeně dýchal. Už plánoval další návštěvu fitness centra,
další sebezničení.
96
Robert se oblékl, oholil a navoněl. Vzal si na sebe novou zimní bundu a vyšel z domova,
vydal se do školy na odpolední vyučování. Slunce osvětlovalo planetu Zemi a na jejím
povrchu ležel čerstvě napadaný sníh, ve městě zjev dosti nezvyklý.
Snad poprvé v životě šel s rovnými zády a hlavou vztyčenou. Měl zajímavý pocit, jakoby
stál na prahu splnění svých snů. Šel po ulici a míjel lidi. Museli si myslet, že je cvok, protože
se pořád usmíval. Vzpomínal na to, že jako malý kluk se smál pořád. Vzpomínal na historky
z dětství a smál se jim. A pak míjel partu mladých holek a ony po něm koukaly. Jo, jasně,
smějte se mi, napadlo ho ze zvyku… ale pak se zarazil. Možná po něm koukají proto, že se
jim líbí. Je to možné, všechno je možné. Není to jisté, ale přeci jen, vyloučené to nebylo…
Brodil se ve sněhu a těšil se, až pojede s rodinou na hory. Miloval lyžování a nemohl se
dočkat, až se rozjede po svahu.
Po cestě do školy vymyslel asi tři příběhy plné naivních představ, ale tak nějak začínal
věřit, že by se to všechno mohlo stát, že by konečně mohl uskutečnit svoje bláhové fantazie.
Poslouchal muziku ve sluchátkách a užíval si život. Nemá žádné starosti. Musí jen chodit
do školy. A ani to vlastně nemusí. Škola je super, dělá to, co nejlíp umí, a zbytek je dílo
jiných lidí. On je spokojený. Nedávno byl s partou večer venku a bylo to super. Vzpomněl si
na Ninu. Nina je moc fajn holka. Vlastně se nenápadně stávala součástí jeho naivních
představ.
Když se dostal do školy, měl ještě spoustu času. Zašel si na oběd do menzy a tam se potkal
s Martinem. Poobědvali a pokecali a o pár chvil později už seděli v posluchárně a očekávali,
až přijde profesor a začne jim vykládat chemii. Bylo jich v celém sále jen asi patnáct. Zima
většinu lidí určitě vylákala ven k sněhovým radovánkám a i ty nejodvážnější, kteří zde přese
všechno seděli a trpěli, svrběly ruce, svolné okamžitě k provádění jakýchkoliv i sněhových
hloupostí.
Robert s Martinem seděli v první lavici a hned za nimi Nina se svou kamarádkou Tanjou
Brodskou. Dál tu byli Tomáš s Malenkou, Jana, Honza a další, dokonce i Bedřich se přišel
podívat na přednášku místo aby s Vodrážkovými boboval z Barrandovských skal, a to se
podle Honzy musí hned večer náležitě oslavit.
Profesor přišel, začal mluvit o blížících se zkouškách a, jak později přijali jako stereotyp,
vykreslil je jako noční můru noci silvestrovské. Byli ještě nezkušení a nevěděli, co z jeho řeči
mají brát jako fakta, a co jako strašení, určené k tomu, aby je jakýmkoliv způsobem donutil se
učit.
Robert vytáhl z tašky knihu.
„Už jsi to přečetl?“ ptal se ho Martin.
97
„Ne, ale už to bude, je to bomba,“ řekl Robert a otevřel knížku zhruba v půlce, aby
nalistoval nejzajímavější pasáž.
„Tak mi to teda vysvětli! Já jsem to dost dobře nepochopil,“ šeptali si a mysleli, že je
přednášející neslyší.
„Ticho vy dole,“ napomenula je z žertu Nina.
Robert se otočil a usmál se na ni. Pak se vrátil k vysvětlování.
„Jako že atomy jsou z protonů, neutronů a elektronů, neutrony a protony z kvarků a
všechny tyhle částečky jsou z takzvaných strun.“
„Co to žvaníš?“ ozvala se Nina, „z jakých strun?“
„No, jednorozměrné struny, a možná deseti rozměrné, prostě provázky, ze kterých jsou
svázány základní částice a tím pádem všechno ve vesmíru. Prostě všechno je tvořeno ze strun
a podle toho, jak vibrují a jak se s ostatními navzájem váží, tak se chovají jako elektron, atom
nebo strom nebo pes,“ šeptal Robert.
Martin kroutil hlavou: „Jako že nejmenší částečka hmoty je struna.“
„Přesně tak.“
„No, to je dost zajímavý, představ si, že všechno okolo tebe jsou jen struny, který nějak
vibrují a spojují se.“
Martin s Robertem se opřeli o lavice a rozhlíželi se okolo sebe a představovali si, jak to asi
vypadá.
„Vlastně jde jen o to, že tě klamou oči. Oči to nedovedou rozlišit, tak se ti zdá, že vidíš
jablko,“ uvažoval Martin a postavil na lavici jablko. „Ale ve skutečnosti je to jen spletenec
miliard strun.“
„A to není všechno,“ pokračoval Robert. „I částečky světla, fotony, a vůbec všechny
přenašeče sil jsou prý struny.“
Martin se zamyslel: „To pak jsme v jednom velkém strunovém poli.“
„Přesně tak. A hůř, píšou tu, že možná celý prostor je utkán ze strun. Jako z nití. A čas
taky.“
„Takže my vlastně jenom plaveme v nějaký pavučině.“
„Obávám se, že my jsme taky jenom pavučina,“ ukončil Robert a snažil se domyslet
důsledky svých úvah.
Nina mu seshora zaklepala na rameno, a když se otočil, položila mu ruku na čelo a ucukla,
jako že má horečku.
„To je vážná vědecká teorie,“ usmíval se Robert.
Nina ironicky kývala hlavou, jako že určitě je.
98
„Jako v Matrixu,“ zasnil se Martin při vzpomínce na svůj oblíbený vědecko-fantastický
film.
Profesor vyhlásil přestávku a všichni se odebrali na chodbu, kde byl alespoň trošku
cirkulující vzduch, na rozdíl od poslucháren, kde se šetřilo teplem a nevětralo. Venku se
stmívalo a jim se ozývaly prázdné žaludky. V krámku v přízemí bylo plno a brzy měli všichni
plná břicha baget, sušenek, popřípadě párků v rohlíku či bramboráků.
„Tak co struny?“ popichovala Nina Roberta.
„Nech toho,“ odvětil naoko podrážděně Robert, ale pak se chtěl za to zabít, protože Nina
podle jeho pozdějších teorií o dané chvíli se s ním zjevně snažila flirtovat a on to takhle
zazdil.
„Struny?“ zaslechl Honza. „To mi připomíná, bratránek povídal, jestli prý si s ním
zahraješ.“
Robert nechápavě kroutil hlavou.
„Jako na kytaru,“ vysvětlil Honza.
„Aha. No,“ zamyslel se Robi a pak zareagoval. „Určitě. Myslím, že bychom to mohli
zkusit. Až bude někdy vhodný čas…“ zahrával to jako obvykle do ztracena.
„Tak já mu řeknu, že až přijde čas,“ smál se Honza.
Robert sledoval všechny okolo, nejvíc se mu líbil pohled na Tomáše, kterému seděla na
klíně Malenka. Zaostřil na jejich dialog.
„Chystám se tam o víkend. Už to tetě slibuju asi měsíc,“ povídá Tomáš.
„Kam?“ zeptal se Robert.
„K rodičům.“
Z Tomáše při téhle diskusi vyprchávala všechna suverenita a veškerý optimismus. Bylo to
na něm znát.
„Já se tam taky chystám, až přijde čas,“ ozvalo se za nimi.
Ohlédli se a nejprve nemohli poznat, kdo to za nimi přišel.
„No nazdar,“ první se vzpamatoval Tomáš.
„Čau,“ opakovala pozdrav Tulačka, protože prve ji nikdo neslyšel.
„Kde ty se tu bereš?“ divili se všichni, ale nejvíc Robert, který o Tulačce slyšel jen
z vyprávění.
„Já vás přišla pozvat na mejdan. Olda sice moc nesouhlasí, ale já na tom trvám. Uděláme u
nás párty. Ještě nevím, jestli bude předvánoční nebo povánoční, ale stoprocentně bude,“
vysypala ze sebe a Robert už si udělal úsudek. Nechápal, jak se člověk může dostat tak
hluboko. Feťačka.
99
„To je výborný,“ prohlásila Jana a slíbila, že určitě přijdou.
„To jsem ráda, já se bála, že nebudete chtít,“ oddychla si Tulačka.
„A proč bychom neměli chtít?“ divil se Bedřich.
„No, večírek u policajta…“ vysvětlila své obavy Tulačka.
„Jo tak… von je polda!“ pochopil Bedřich a Tomáš s Honzou se mu vysmáli, že si to stejně
nikdy nezapamatuje.
„Musíš vědět,“ chystal se Tulačku poučit Honza, „že základní pravidlo je: žádný mejdan se
neodmítá!“
„V to jsem doufala,“ kývla hlavou a pak začala couvat. „Tak já zase půjdu, vám už začíná
hodina…“ odtušila, když okolo prošel učitel s bločkem v ruce.
„Ale on počká,“ uklidnil ji Bedřich.
„Můžeš tu chvíli zůstat a poslechnout si něco o chemii,“ navrhl jí Tomáš a Robert si v ten
moment myslel o jejím vztahu k chemii svoje.
Tulačka kývla a bylo vidět, že by si to přála. Jana s Malenkou si ji sestersky vzaly pod
ochranná křídla.
Vrátili se na místa a Robert se Martina začal na Tulačku vyptávat. Ten mu vyprávěl celou
anabázi s Oldou a dealery a Robert jen přikyvoval hlavou. Tohle by nečekal ani ve svých
fantaziích.
„Ona je strašně fajn,“ řekl Martin.
„Určitě?“ divil se Robert.
Robert pochybovačně pokrčil obočí a sledoval pečlivě její výraz, jak si šuškala s Malenkou
a Janou. Je to malá holka, napadlo ho, když zachytil její pohled a registroval pár jiskřiček
v jejích očích. Ještě nevyhasly. Malá holka, opakoval si a začal se soustředit na anorganickou
chemii a orbitaly elektronů.
Tomáš se naklonil k Tulačce.
„Tak ty se chystáš domů?“
„Hm,“ přisvědčila váhavě. „Ty taky?“
„Jo. Ale nejsem si jistý výsledkem.“
„Já jo,“ zasmála se Tulačka. „Zmlátí mě jako psa.“
„To snad ne,“ řekl Tomáš, ale Tulačka ho zarazila slovy:
„Už aby to bylo…“
Udiveně se na ni podíval.
Když skončila první přednáška, Tomáš si odskočil z mezipatra do druhého poschodí na
záchod. Umyl si ruce, nabral chladnou vodu do dlaní a omyl si jí obličej, aby smyl horkost,
100
kterou cítil v těchhle pozdních hodinách ve škole vždycky. Bylo to příjemné, jak molekuly
vody, pospojované vodíkovými můstky, klouzaly po jeho přirozeně mastné pokožce a
příjemně ji chladily, odebírajíce teplo z Tomášova obličeje, čímž se samy rozkmitávaly větší
rychlostí a ohřívaly se. Jedna molekula se záhadným způsobem rozkmitala tak, že ho kopla do
brady.
Ne, to byl náraz, jak mu spadla čelist. V odrazu zrcadla, visícího nad umyvadlem, spatřil
Lukáše.
Okamžitě se otočil a vykulil oči, snad to byl jenom ošklivý sen.
Lukáš se svým typickým úsměvem přišel k umyvadlu a omyl si ruce, vodou, mýdlem,
vodou, osušil si je. Beze slova.
„Co tu děláš?“ dostal ze sebe akorát Tomáš.
„Co by, přišel jsem se na tebe podívat,“ odvětil Lukáš a začal si sušit ruce pod sušičkou.
Tomáš neměl slov. Věděl, že by se neměl nechat vyvést z míry pokaždé, když ho vidí, ale
nějak si nemohl pomoci.
„A co chceš?“
Lukáš vyndal ruce z pod sušičky a naklonil hlavu na pravou stranu.
„Chci se zeptat, kdy se uvidíme. Kdy zase pudem pařit?“
„Někdy jo. Možná.“
„Tak se mi ozvi. Tady máš moje číslo. Musíme zapařit. Jako tenkrát.“
„To asi ne.“
Tomáš vzal číslo a narovnal se. Zhluboka se nadýchl a vydechl. „Ale ozvu se.“
„Tak zatím,“ zasalutoval Lukáš a odběhl pryč.
Tomáš vyšel z toalety hned za ním a tam se potkal s Honzou. Ten koukal za odcházejícím
Lukášem.
„Nepřišel za mnou,“ řekl pouze po chvilce ticha Tomáš. „Vůbec nepřišel kvůli mně. Ale
proč teda?“
Stáli tam nad schody v tichu a šeru a zdálky sem doléhal hlahol studentů.
„To neřeš,“ poplácal ho po rameni Honza. „Je to magor.“
„To je,“ a myslel si: Moje druhé já.
„A utři si pusu, vypadáš jako kdybys spad do sudu s vodou,“ smál se Honza.
Tomáš si osušil obličej, ale Lukášova přítomnost na škole ho nepřestávala znepokojovat.
Nemohl tomu přijít na kloub a nemohl se ubránit obavám.
„Pamatuješ, jak Olda říkal, že mají něco společného s naší školou?“ vzpomněl si po
chvilce Tomáš.
101
„Máš pravdu.“
Vrátili se na přednášku a po chvíli na tu příhodu zapomněli. V Tomášově mysli však
zůstalo reziduální znepokojení z onoho podivného setkání. Kdyby Lukáše neviděl i Honza,
byl by si snad myslel, že má halucinace, jako v nějakém moderním vypointovaném psycho
thrilleru.
Když skončilo vyučování, vydali se všichni společně na metro. Tohle byla teď jedna
z Robertových nejoblíbenějších chvil. Byl mezi kamarády. Vždycky byla legrace. Postupně se
od nich lidé oddělovali, jak po trase zabočovali směrem domů. Většina jich jela na koleje.
Byla už tma. Obvykle byl Robert unavený, ale ne dnes. Měl dobrou náladu. Měl za sebou
krásný den.
„To jsme si zase dneska užili světa,“ vzpomněl si na oblíbený večerníček z dětství
Radovanovy radovánky.
„Užili,“ přisvědčil Tomáš. „Tak co? Jdeme zítra cvičit?“
„No jasně,“ neváhal Robert.
„Tobě se to nějak zalíbilo,“ povídala Tanja, jdoucí vedle něj.
„Docela to ušlo,“ odvětil pouze Robert, protože mu vypnul mozek. Tanja se mu líbila, ale
právě proto nebyl s to s ní promluvit víc než dvě slova. Štvalo ho to a rozhodl se, že to zlomí.
Že to musí překonat. Teď, když nabíral sebevědomí, musí to dokázat. Ale hned to nepůjde,
protože Tanja se začala bavit s Ninou o šatech.
„A co sebevědomí?“ ptal se Tomáš.
"Vymyslel jsem takovou teorii,“ řekl Robert.
„Tak povídej, to mě zajímá,“ podporoval ho Tomáš.
„No, jde o to, že z člověka je na první pohled cítit, jaký je. Není to stoprocentní, ale
funguje to.“
„To je pravda.“
„No, a tak jsou myšlenky v podstatě energie, vlny, které vysíláme.“
„Jo, souhlas.“
„No, ale nemůžeme je detekovat normálními smysly. Nejspíš budou vibrovat v nějakých
jiných dimenzích nebo tak… nesměj se,“ řekl směrem k Malence, která se usmívala, když to
vysvětloval. „No a každej člověk vysílá při jiný frekvenci. A nejen to, z té frekvence je
okamžitě poznat, jaký je. Jestli je hodný, nebo zlý, jestli je sebevědomý nebo plachý, jestli mu
můžeš věřit nebo jestli si s ním můžeš mávat jak chceš. Jak jinak by to bylo možné, protože
přeci vždycky máš z člověka nějaký pocit. A ze vzhledu to nepoznáš, částečně, z postoje a
tak.“
102
„No, já s tebou souhlasím, každý vysílá vlny,“ kýval Tomáš.
„No, a já tvrdím, že můžeš přeladit.“
„Přeladit?“
„Přeladit, prostě změnit sám sebe, změnit svoje myšlení a tím i vysílač. Změnit frekvenci a
tím i to, jak se na tebe budou lidi dívat.“
„To je chytrý,“ prohlásila Malenka.
Robert se zasmál.
„No, ještě uvidíme.“
Honza se přitočil a poopravil je: „Člověk pánové totiž vylučuje pachové látky - feromony a
tak, říká se jim vomeroferiny a jejich kvalita je zcela jistě závislá na tom, jak člověku je.
Taková aura z částeček, které vysílá vaše tělo. Jako tchoř, když odhání nepřítele. A my je
detekujeme takzvaným Jacobsonovým orgánem u kořene nosu, no fakt…“
Stáli ve vestibulu metra a dělali povyk. Moc lidí tu nebylo, jen studenti, jdoucí ze škol, a
pár lidí, co zrovinka skončili v práci. Chladný vzduch sem foukal z venku a Nina si zapnula
bundu až ke krku. Z tunelu to taky začalo foukat a za zatáčkou bylo vidět světla přijíždějícího
vlaku. Robert nastavil tvář a nechal si ji ovívat proudícím vzduchem. Pozoroval Tanju. Kdyby
tak dostal šanci, Bože, šanci, já vím, že jsem to už tolikrát zvoral, ale teď už to bude jiné,
myslel si. Ne jako vždycky, teď už to zvládnu.
Narovnal se, vzpomenuv si na svůj vzor, admirála z televizního seriálu a začal si postupně
uvědomovat svoje svaly. Když chceš ženskou, musíš být chlap, vzpomínal, opakoval si.
Narovnal se a ujišťoval se, že má věci pod kontrolou. Jen dostat šanci. Začal vyhlížet. Šanci.
Metro přijelo a protože stáli blízko kabinky řidiče, ten je zahlédl a vyklonil se, mávaje na
ně.
„To je Dany!“ volal Honza a běžel spolu s Bedřichem popovídat si s jedním ze slavných
bratrů Vodrážkových.
„On dělá řidiče metra?“ divil se s otevřenou pusou Martin.
„No, proč ne?“ smála se Malenka.
Honza s Bédou přiběhli zpátky a nastoupili do vlaku.
„Tak jak se má?“ ptal se Tomáš.
„Chtějí ho vyhodit,“ tlumočil Danyho stížnosti Béda. „Je pořád pod vlivem nějakých
chemikálií a jim se to nelíbí.“
„No, to je docela riskantní u řidiče metra,“ uznala Malenka.
103
Jeli pár stanic a po chvíli jich zůstalo jen pět. Martin pořád opakoval, že by všichni měli jít
někam pařit a že co budou dělat doma, ale než někoho stačil přemluvit, dotyčný už vystupoval
a Martin zplakal nad výdělkem.
„Smiř se s tím, dneska nic nebude,“ položil mu ruku na rameno Robert.
„Jste neschopní, tak já taky jdu,“ rozloučil se a vyskočil z metra těsně před zavřením dveří.
Volali na něj čau a vysmáli se mu, protože zjistil, že vystoupil moc brzy a snažil se dostat
zpátky, což se mu samozřejmě nepovedlo.
„Je to blázen,“ smál se Robert a rozhlédl se, aby zjistil, že s ním ve vlaku zůstali jen Tomáš
s Malenkou a Tanja. To ho zarazilo a jeho hrdý postoj trošku změkl. Poněkud svěsil ramena.
Bože, já to tak nemyslel, kdo tady stojí o nějaké šance?????
„Tak já vystupuju,“ oznámila Tanja.
V Robertovi zatrnulo.
„Já taky,“ přiznal nerad.
Jen sebevědomě chlapče, jen v klidu.
„Tak čau zítra,“ loučil se Tom.
„Vy nejdete?“ Prosííím.
„Ne, my přestupujem až za chvíli,“ vysvětlila Malenka.
Fajn, jsem mrtvej, mějte se krásně.
„Mějte se krásně,“ vypadlo z Roberta, a to už metro stálo a on s polootevřenou pusou
následoval Tanju ven z vagónu.
Rychle nějaký fráze, rychle, něco o škole, nebo o počasí, no tak dělej… Dělej, magore,
snaž se…
Byl tam docela ruch, takže konverzace zatím nepřicházela v úvahu. Ale až přestoupí, až už
jim nebude do uší řvát jedoucí vlak, tak něco bude muset říct, a snad to nebude jen Ahoj, tak
čau zítra, to by musil spáchat harakiri…
Najednou byl mimo. V puse mu vyschlo, dech se mu zrychlil a mozek zastavil. Znal ten
pocit, říkal tomu mentální blok. Jako že mozek je velká závodní plocha pro myšlenky a těm
teď něco zahradilo cestu. Jako už tolikrát.
Jenže on věděl, že by to mohl překonat. Věděl, že když se trošku bude snažit, překoná sám
sebe. Otázka byla, jestli to má udělat. Jestli na to má, jestli mu to stojí za to, jestli Ikaros byl
blázen a Cerberus nekouše. Usmál se při té myšlence. Už se rozhodl, teď to jen musí
pochopit. Nadýchl se, narovnal a odhodlaně se otočil k Táně.
„Kam ty vlastně jedeš?“ zeptal se.
„Na Anděla,“ odpověděla. „A ty?“
104
„Já ještě pojedu chvíli autobusem.“
„No, to se máš.“
„To je pravda, moc skvělá zábava to není.“
Pět vteřin ticha, když přicházeli znovu do vestibulu metra a prodírali se mezi lidmi. Tlačili
se.
A pak se Táňa začala potichu smát. Robert nasadil zvědavý pohled a naklonil se blíž
k Táně, čekaje, že to vysvětlí. Pošeptala mu důvod a nenápadně kývla směrem k člověku,
který ji rozesmál. Robert pochopil a pošeptal jí svou reakci. Táňa vyprskla smíchy a Robert
byl hrdina. Chvíli se smáli pořád dokolečka a pak přijel vlak. Byla to chvíle souznění,
rozesmál ji, byl vítěz.
Nastoupili do přeplněného vagónu a opřeli se o nápis Neopírejte se o dveře. Robert se
usmíval a podíval se na Tanju.
„Tak na kterou stanici jedeš?“ ptala se.
„No, já, vlastně…“ chystal si pointu, „já měl jet vlastně na druhou stranu.“
„Cože?“
„No, tam,“ ukázal ještě.
„A proč jsi nejel?“
„No, můžu jet kousek s tebou.“
„Jseš cvok,“ zhodnotila jeho počínání Táňa, potěšena, a Robert s úsměvem kývl. Vyšlo mu
to.
Jeli, povídali si a smáli se. Díval se na ni a cítil, že se mu podlamují kolena a třese hlas.
Ale to bylo OK, počítal s tím, věděl, že je nejistý, tohle bylo kvůli praxi. Procvičování je
matka úspěchu.
Po pár stanicích s větami typu: „Tak já teda už asi… ou, tak jsem to nestihl…“, už Táňa
před zastavením metra postavila Roberta ke dveřím a když se otevřely, vystrčila ho něžně
z vlaku.
„Tak ahoj!“ volal na ni a ona mu zamávala.
A pak už se Robert probral a viděl, že je na úplně cizím místě, a okolo přešlapovalo jen
málo lidí, neboť jim právě před chvílí ujelo metro na obě strany. Robertovi se klepala kolena.
Popošel pár metrů a opřel se o sloup. Zaklonil hlavu a přivřel oči. Pak si dal do uší sluchátka a
pustil si do nich svoje oblíbené optimistické melodie.
Dokázal to. A bylo to super. A Táňa je super…
Děkuju…
105
Tomáš se celý chvěl. Nestávalo se mu to už tak často, jako dříve, ale dneska ho to zase
ovládlo. Ani nevěděl, proč, co se stalo. Kráčel tichými uličkami města a postupně zrychloval.
Přemýšlel. Nestalo se nic, co by ho mělo hnát do takových úvah. Nic zvláštního. Tak proč to
chce udělat?
Zabočil za roh. Náhodnému chodci by mohlo připadat, že Tomáš běží nazdařbůh, ale tak to
nebylo. Měl namířeno. Vydal se do své minulosti. Běžel pozpátku tím, co dokázal a prožíval
si znovu svoje pocity, kterými prošel za poslední roky. Pozpátku. Od šťastných odpuštění po
temné začátky.
Začalo to, když vyprovodil Malenku domů. Coural se pomalu k tetě a napadlo ho, co
kdyby za ním zašel? Jen tak, pokecat. Co kdyby si něco dal? Jen tak, aby se ujistil, že to má
pod kontrolou. Jak může vědět, že to má pod kontrolou, když není schopen nic vzít, aby to
potvrdil? Jen jednu dávku, čehokoliv. Potřebuji si odpočinout, přemýšlel, od všeho. Už
nemůžu. Také Malenčiny nálady ho vyčerpávaly. Musel zvládat nejen svou „schízu“, ale i tu
její.
Neměl už sil nazbyt. Bylo také pozdě večer. Člověk nemá bilancovat večer. Ráno je
moudřejší. Ale neměl sílu to zastavit, valilo se mu to do hlavy. Věděl, kde najít Lukáše. Vydal
se tam. Kráčel tím směrem a už to ho naplnilo zvrhlým uspokojením z podlehnutí nejoplzlejší
neřesti.
Pocit, že nedělá správnou věc, pocit, že dělá velkou chybu, pocit, že by mohl zničit
všechno, na čem tak dlouho pracoval, pocit že by mohl přijít o všechno, zničit si život a nejen
sobě, ale i jiným… Pocit, že by všechno mohlo skončit… Už žádné povinnosti, už žádné
starosti. Jen spánek. Být či nebýt? Zemřít je tak snadné. Ale Tomáš nechtěl zemřít fyzicky,
jen psychicky, chtěl se ponořit do nekonečného zapomnění. Stejně to nemá cenu… Pocit, že
by mohl zničit sám sebe… ten pocit ho děsně vzrušoval a podněcoval ke každému dalšímu
kroku. Dělá něco moc špatného a dělá mu to dobře. Rebelie nebo zvrhlost? Srdce mu bilo na
poplach a stoupal mu adrenalin. Zpotil se a ani necítil, jaká je mu zima. Už tam budu, už tam
budu, opakoval. Budu doma, tam, kam patřím, a nebudu už nic předstírat. Nikomu už
nemusím nic nalhávat.
Zastavil se až u dobře známých vstupních dveří do Mekky. Neovládal se, nebyl při tom,
když se to dělo. Myslel si, že přemýšlí, ale mozek hledal omluvy, ne pravdu. Nechal v sobě
probudit všechny zapomenuté vášně a touhy, byl zase tím Tomášem, který tu před časem
denně popíjel a sjížděl se. Tím samým a úplně jiným. V doširoka otevřených očích se zračilo
čiré bláznovství a jeho ruce se klepaly. Dovnitř a ven pořád někdo chodil a Tomáš s otevřenou
pusou zíral na svého černého anděla, stojícího v díře, zející mezi panty, jak ho láká dovnitř
106
Mekky. Konečně se temné straně jeho mozku podařilo kompletně získat vládu nad nervy
v nohách a on vkročil do klubu.
Hrála tu hudba. Řvala tu hudba. Dekadence se od posledka neztratila, spíše naopak. Viděl
známé tváře. Nebyl moc při sobě, jednal jako loutka, otrok jakýchsi tajemných sil. Jen občas
mu před očima proběhly záblesky vědomí. Známé obličeje, kruhy pod očima, barman s tupým
výrazem, loutky, visící na stěnách. Dosedl a…
Najednou měl na klíně jakousi zrzku. Čechrala mu vlasy a občas ho políbila na bradu.
Ignoroval ji a diskutoval s dvěma kluky, co s ním byli u stolu. Pak společně vysypali na stůl
jakýsi prášek a začali ho šňupat. Jeden po druhém. Zrzka zajela Tomovi rukou do rozkroku a
taky si šňupla. Pak ho začala líbat…
„Halóó!“
Když vize zmizela, uviděl Tomáš barmana, jak před ním stojí a volá. Uvědomil si, že sedí
u stolu sám a jen tak zírá do prázdna.
„Dáš si něco?“
Číšník měl evidentně praxi s obsluhováním lidí mimo náš časoprostor. Podíval se
Tomášovi hluboce do očí a očekával nějakou reakci zorniček.
„Ne, zatím díky.“
Vrchní jen zavrtěl hlavou a vrátil se ke sbírání skleniček.
Tomáš se rozhlížel a najednou se mu zničeho nic vrátilo sebevědomí. Nebo spíše vědomí,
byl zpátky.
Díky bohu, že tu není nikdo známý. Ještě že tu není Lukáš, říkal si. Zvedl se a vyletěl jako
blesk z budovy. Na obloze vyšel měsíc a signalizoval, že pro tentokrát je nebezpečí
zažehnáno. Tomáš se vydal domů a hluboce si vydechl. Musí si zapamatovat, že až se mu
bude zase zdát, že to chce udělat, musí si vzpomenout, že je to jen prchavý klam. Měl by si
napsat vzkaz, nebo tak něco, aby si vzpomněl.
Skutečně poté doma vyndal papírek a napsal na něj: Nedělej to, věř mi, nedělej to!!!
Zoufale naškrábaný vzkaz do budoucnosti pro sebe samotného. Taková malá cesta časem.
Snad to nebude potřeba.
Složil ho a vložil do peněženky.
I Robert zažíval horkou chvilku, když se vracel domů, pln optimismu a naladěn na radost
nekonečna. Procházel městem a šířil okolo sebe vibrace dobré nálady, smál se na lidi, jež
míjel, a představoval si světlé zítřky.
107
V parku stála parta mládežníků, romských kluků a holek, už z dálky bylo slyšet jejich
hlahol. Normálně by se Robert hloučku instinktivně vyhnul, ale protože dnes byl speciální
den, mířil přímo k nim, odhodlán čelit jejich pohledům, v důvěře ve svou osobní proměnu.
Blížil se k nim a hluboce oddychoval, posilňuje se sluníčkem, hřejícím mu skrze koruny
stromů temeno hlavy. Byl sebevědomý a ve skrytu duše cítil, že oni by to měli poznat a
ohodnotit.
Co se však nestalo. Lidé žijící v souladu s přírodou, lidé, kteří jsou hodně ovládáni
instinkty a pudy, ti, co se nedají tak snadno ovládnout přetvářkou, kteří nejsou schopni
sebeovládání na hranici superega a ega, kultura, která odmítla lidskou hru na maškarní bál,
hledí skrze člověčí auru a prohlédne ji rentgenovým instinktivním smyslem až na kost. Když
se k nim Robert přiblížil, viseli na něm jejich oči. Pak to jeden z nich nevydržel a hodil
posměvavý obličej na dívku, sedící mu na klíně.
Robert to zaregistroval. Parta se potichu rozesmála. Oni to poznali. Viděli v něm stále toho
chudáčka, jakým býval, ztracenou, zkrachovalou a zranitelnou existenci, kořist a ne vítěze,
kterým se snažil stát. Poznali, že zatím se jen snaží někým být. Vycítili, že změna, která se
v něm děla, byla pozvolná a teprve v začátcích.
Dotklo se ho to. Lekl se, že si jen hraje na hrdinu, že vždycky bude vyzařovat tu
méněcennou energii, kterou z něj ti lidé stále cítili. Chvíli propadl beznaději a ptal se sám
sebe, má-li to cenu. Není-li přeci jen lehčí padnout doma na postel, litovat se a uspokojení si
připravit sám, ve své hlavě, na okolní svět se vykašlat, skončit sám ve své beznaději, když to
stejně evidentně nefunguje.
Ale protože mu na cestu svítilo sluníčko, protože měl v živé paměti posilování, ranní
spokojenost s odrazem v zrcadle, nepodlehl temným našeptavačům, neuvěřil cikánským
věštbám, rozhodl se, že to dokáže.
Byl teprve na začátku cesty, sotva začal se změnou svého vnitřního já, a příště, až se s nimi
setká, tak z něj ucítí hrdinu. Chlapa, co se nedá. Budou ho respektovat.
Byl zase harmonický. Nedá se.
10. Tichá noc
V bytě bylo tma a ticho. Za okny padal potichu sníh, doprovázený hlasitým křikem větru.
Symfonie zimy se rozezněla naplno a radiátory pod oknem jen stěží vyrovnávaly přestup tepla
108
mezi panely uzavřenou místností a ledově chladivým prostorem mimo ní. Na město už dávno
padla tma, ačkoliv ještě nebylo tak pozdě. Zimní dny jsou kratší nejen luminiscenčně, ale i
aktivitně, protože za tmy toho člověk už moc nepodnikne. Celá ulice byla ponořená v husté
vánici, jakou tu už dlouho nepamatovali. Lidé seděli doma u televize a nechali si do hlav
hustit fantazie o plážích a parnech na druhé straně světa.
V obývacím pokoji bylo tma a ticho. Televize tu nehrála, na stole stála konvička s čajem a
kouřilo se z ní. Na gauči u stolu kdosi seděl a měl hlavu položenou v dlaních. Nebylo ale
poznat, jestli relaxuje, nebo ho něco trápí. Občas zdvihl zrak a zahleděl se na slečnu, sedící na
křesle naproti němu.
Tma se mu zažírala do mozku. Mozek potřebuje energii k tomu, aby mohl pracovat, a
každý foton, který člověku do hlavy skrz oční štěrbiny přiletí, může malinko přispět
k energetické bilanci a osvětlit myšlenky. Po tmě se špatně přemýšlí. Což o to, po tmě se
přemýšlí dobře, proces samotný není ničím rušený, žádné vnější podněty nepřekazí přesun
informací, ale kvůli nedostatku světla se může stát, že myšlenky budou jaksi – temné. Ve tmě
se nepřemýšlí dobře. Endorfiny, částice dobré nálady, vznikající působením světla, mohou být
určitě nahrazeny jiným zdrojem, například dobrou muzikou nebo tak, ale Oldřich tu nic
podobného neměl. Měl před očima tmu a na tom černočerném plátně se mu promítala
z mozku jediná věc. Všechny jeho myšlenky se odvíjely od středu jeho zájmu, od bodu, který
byl nyní pro něj celým světem. Naplňoval ho, pohlcoval ho, vysával ho, dodával mu elán i
pocit beznaděje.
Poslední dobou byl jeho život zcela jiný než dřív. Nebyl by uvěřil, kdyby mu někdo
prorokoval, co ho všechno potká a s čím se bude muset potýkat.
Znovu zvedl oči a nadechl se, že něco řekne. Po chvíli vydechl beze slova a zakroutil
hlavou.
Slečna, sedící naproti němu ho vzala za ruku.
„Neboj,“ řekla prostě.
„Měli bychom si pospíšit. Za chvíli se vrátí,“ opáčil nejistým hlasem.
„Možná bys jí to měl říct.“
„Co?“ vyletěl Olda jako pérko a začal přecházet po pokoji. „Zbláznila ses, Sabino?“
„Víš moc dobře, že bys jí to měl říct,“ trvala na svém.
„Ne,“ Olda pořád ještě kroutil hlavou. „Ty se teď sebereš a půjdeš. A Tulačce nic říkat
nebudeme. Raději sebou hoď, nemáme moc času. Poslal jsem ji na nákupy a není jistý, jak
dlouho jí bude trvat koupit něco k jídlu. Už je tam stejně podezřele dlouho.“
Sabina vstala a objala ho.
109
„Máš o ní strach?“
Trošku se uklidnil a oddechl si. „Jo, mám o ní strach. Občas má zvláštní nálady, ještě se
z toho úplně nedostala.“
„Možná, kdybys ji odvedl do léčebny…“
„Ty ji neznáš, do léčebny nechce, utekla by.“
„Však oni by se postarali, aby neutekla…“
„Ale nepostarali. Nemají na to ani prostředky, ani zájem. Nemůžeš nikoho nutit, aby se
léčil. A pak, slíbil jsem jí, že ji tu nechám.“
„Jak dlouho?“
„Dokud bude potřeba.“
Sabina v nesouhlasu kývala hlavou, aby byl jasný její odmítavý názor na věc.
„Měla bys už jít.“
„Takže ty jí to prostě neřekneš?“ Sabina byla celkem zklamaná.
„Není to dobrý nápad. Měli bychom být rádi, že se z toho dostala, a ne riskovat, že do toho
zas spadne,“ opakoval už poněkolikáté Olda.
„Ale kdybys jí řekl, určitě by nám pomohla. Poradila by, kde začít. Ona ví, kde se scházejí
dealeři, ví, kde jsou sklady a kde kdo prodává. Musí to vědět. Takhle jdeme naslepo, já jdu
naslepo, jen s nějakým bláznivým feťákem a doufám, že ten mě někam dovede.“
„Aha, mám říct: Tulačko, chceme poslat agentku v přestrojení, nemůžeš nám říct, kam sis
chodila kupovat herák? Sabino, víš, že já nesouhlasím ani s tím, abys tam chodila ty. Podle
mě je to zbytečné. Riskuješ a stejně to k ničemu nebude.“
„Já věřím, že to bude k něčemu dobré. Můžu zjistit spoustu věcí.“
„Buď na sebe opatrná. Kde máš schůzku s tím…“ rezignoval Olda.
„To ti nemůžu říct,“ usmála se. „Ozvu se vám za týden.“
„Hele, nechej to až na jaro, až se oteplí. Oni nám mezitím neutečou. Co budeš dělat na
ulici teď? Vždyť tam stejně nikdo není!“ ukázal směrem na sněhovou apokalypsu, která se
nad městem rozzuřila, hledal argumenty, hledal důvody, snažil se odvrátit to, s čím z hloubi
srdce nesouhlasil.
„Rozkaz je rozkaz.“
Zazvonil telefon a podporučík sebou cukl.
Zvedl ho a chvíli na volajícího reagoval. Když položil, oddychl si.
„To byl šéf. Nemáš nikam chodit, akce se odkládá na neurčito.“
„Proč?“ nechápala Sabina.
„Kvůli počasí.“
110
„To je blbost.“
„Rozkaz je rozkaz. A já aspoň budu mít čas mu to rozmluvit.“
Ozvalo se odemykání dveří a vstoupila Tulačka. Rozžhnula.
„Co vy tady tak po tmě? Neruším vás? Tam je zima, to si nedovedete představit. Příště mě
zas pošli do krámu před chumelenicí.“
„Už jsme o tebe měli strach.“
Olda si sedl na gauč a uvolnil napětí ve svalech, které si tam za poslední hodinu
nashromáždil. Tulačka shodila kožich a oklepávala ze sebe sníh. Sabina se kousala do rtu a
s pozdvihnutým obočím jí nevědomky naskočil šibalský úsměv. Taky se jí ulevilo. Nechtělo
se jí do pražské Sibérie a ještě k tomu bez naděje, že jí nějaký dobrý člověk dá napít horkého
čaje.
Kulicha na uších, rukavice na rukou a bundu zapnutou až ke krku, skoro se Robert rozběhl,
když se blížil ke vstupním dveřím budovy školy. Někdy vypadaly hodně přívětivě, zvláště
když slibovaly, že za nimi člověk najde teplotní rozdíl až třiceti stupňů. Jakmile se za ním
zavřely a dovnitř vniklý vítr roztál tváří v tvář přítomnému teplu, sundal si čepici a hrábl si do
vlasů, aby mu náhodou z „přeležení“ nestály. Měl ještě dost času, a tak se šoural přízemím
školy k posluchárně. Bylo odpoledne, ale světla svítila, neboť přirozené osvětlení bylo v těch
dnech na minimu. Zimní období, menší úhel dopadu slunečních paprsků a mraky udělaly ze
zimního času jednu dlouhou noc. Když člověk pohlédl do okenních tabulí, často viděl jen svůj
odraz, jak umělé osvětlení bránilo průhledu do vnějšího světa. I zvuk byl jiný než obvykle,
tlumenější a snad i hlubší, a i vůně se změnila a byla odpovídající vlhké a chladné realitě
zimních dní.
Takovou atmosféru Robert miloval. Dokonce i ve škole bylo vánočně. Několik stromečků,
ozdobených i blikajícími světélky, stálo na chodbách a připomínalo, že nastávají svátky klidu
a míru. Navíc syrový vzduch, vzniklý smícháním chladného větru zvnějšku a vyhřáté masy,
jdoucí od žeber topení, mu evokovaly pocit, že je na horách a zrovinka se vrátil z běžkařské
túry. Ano, to by bylo fajn.
Okolo něj se potulovalo pár neznámých studentů i profesorů a všichni měli podezřele
usměvavé tváře. Robert ale rozluštil i tu druhou stránku blížících se vánoc. Jakmile svátky
skončí, nastanou totiž zkoušky a už to nebude taková pohoda, jako doteď. Pak po nás budou
chtít nějaké vědomosti, myslel si.
Když přicházel ke dveřím, vzpomněl si, že v téhle posluchárně nejde topení a že tam
minule pěkně mrzli. Před vchodem už stála jedna jeho spolužačka a četla nápis na dveřích.
111
Moc se s ní neznal, vídali se sice každý týden, ale na poznávání zatím nebyl ani čas ani
odvaha. Ale přesto se narovnal, vypnul prsa a zamířil směrem k ní. Blížil se a srdce se mu
rozpumpovalo naplno.
„Ahoj,“ řekl a zkoumal vločky sněhu, které se udržely na jejích vlasech. Jak je to možné,
napadlo ho. Měly už dávno roztát…
„Čau,“ usmála se Radka a povídala: „tak to dneska odpadá.“
„Odpadá?“
„Jo, pro nemoc.“
Robert přistoupil až ke dveřím a nevěřícně si četl vzkaz.
„No jo, je to tak. Ale ta další přednáška bude, ne?“
„No to asi jo, ale až za pár hodin.“
„Hm,“ pohodil hlavou Robert.
Na začátku pololetí byli vždycky rádi za odpadlé hodiny, na konci by bývali vyžadovali
dokonce některé navíc, jen aby stihli probrat všechno, co měli, a nemuseli se to pracně
doučovat. Někteří tedy. Jiní na přednášky od začátku mávali jen zdálky jakoby se jich
netýkali a ke konci semestru se teprve začínali seznamovat se skripty. Pro mnohé však byl
systém samostudia jediný přijatelný.
„Stejně mu vůbec nerozumím, tak si to raděj přečtu na papíře,“ zhodnotila význam
přednášek Radka.
„Máš pravdu, je to jedno,“ uznal Robert, ačkoliv by to sám rád slyšel odpřednášené. „Tak,
co budeme dělat?“ tápal naoko, „asi si půjdu číst do studovny.“
Cestou se k nim přidala Radčina kamarádka Kristýna a společně se posadili ve studovně a
vytáhli svačiny a knížky. Robert položil záda na opěradlo a přivřel oči. Bylo tu pár hloučků,
debatujících o parciálních derivacích nebo o kyselé katalýze esterifikace. Hluk mu splynul
v jeden zvuk a ten potlačil za hranice vnímání. Když si toho útlumu dost užil, soustředil se na
dialog Radky a Kristýny.
„Ty máš dítě?!“ vyděšeně skoro vykřikl a trochu naklonil hlavu.
„No, bude mu šest,“ s úsměvem odvětila Radka a nechala Roberta tápat s polootevřenou
pusou, věnujíc se zase Kristýně.
Robert byl konsternovaný, když poslouchal o tom, jak je manžel doma na mateřské a
manželka chodí do školy, že bydlí sami s dítětem a peněz je tak možná na nakrmení a
elektřinu. Zastyděl se a zastrčil svého drahého walkmana hlouběji do tašky. Prohlížel si
Radku a pořád mu v hlavě znělo Máma od rodiny… Oddechl hluboce, poté co si připomněl,
že i Radka se objevila v jeho intimních představách.
112
Nedovedl si představit, že by se měl osamostatnit. Při představě, že by měl dítě, se musel
usmát. Vždyť je sám ještě dítě. Radka byla sice o trošku starší, než on, ale stejně znal spoustu
lidí jeho věku a spolužáků ze škol, kteří už měli rodinu. V takových chvílích si připadal jako
zaostalý, jakoby musel něco dohánět, jakoby byl pozadu v jakémsi životním závodění. Dost
času na takové věci, pomyslel si a znovu se zaposlouchal do vánice, která zrovinka venku
odfoukla čepici jednomu ze školníků, snažících se alespoň částečně odklízet přívalové dávky
sněhu.
Otevřely se dveře a dovnitř s hlaholem vešli Tomáš Kafka a Honza Malý, doprovázeni
Bedřichem. Robert jim pokynul hlavou na pozdrav a rozloučil se s holkami, že si jde sednout
ke klukům.
„To jsme sem vůbec nemuseli chodit,“ skuhral Béda.
„Jsi tu jednou za čas, tak si to užij,“ odtušil Tomáš.
„Nevím, jestli mám čekat na toxikologii,“ váhal Bedřich a nakonec dosedl.
„Tak co, kulturisto? Jdeme zítra?“ ptal se Tomáš Roberta.
„No, já nevím, jsem v té zimě jako vycucnutý, bez energie,“ povídá Robert a začal si
masírovat rameno.
„No, měl bys to vydržet,“ přizvukoval Honza.
„Jak to vypadá s tím mejdanem u toho poldy?“ napadlo Bedřicha.
„Holky mluvily s tou jeho podnájemnicí a prý až po vánocích, až uděláme zkoušky,“ řekl
Tomáš.
„No, jak kdo, že jo,“ namítal Bedřich a potřásl hlavou, jako když vyhání myšlenky.
„Zkoušky,“ bručel si pod vousy.
Robert je pozoroval a vypadal, že má nějaký názor.
Honza si vzpomněl: „A ty s ním chceš jít do té věci s tím…“
„Mhm…“ kývl Tomáš.
„Do jaké věci?“ ptal se Robert.
„Ale to nic…“ zamlouval to Tomáš.
„Já osobně si myslím že to je blbost,“ vyjádřil svůj pohled na věc Honza.
„Ale co???“ volali Robert s Bedřichem.
Honza se zamyslel a pak povídá: „Bedřicha se ptát nemusím, ale ty bys nám mohl říct svůj
názor na drogy,“ obrátil se na Roberta.
Robert se zašklebil, mlasknul a těkal očima z Toma na Honzu.
„Jo, drogy…“ pohladil se Bedřich po břiše.
„Co myslíte?“ nechápal Robert.
113
„No, jak to je, jestli mají být legální nebo ne,“ osvětlil Honza a Tomáš jen mlčel a sledoval
situaci.
„Já myslím, že ne,“ řekl Robert potichu a nesměle, neboť vyčetl z Béďova výrazu, jakou
odpověď by si přál.
„Ha!“ skoro vykřikl Honza. „Ale proč?“
„Proč? To je snad jasný!“ opáčil stejně příkře Robert.
„Když je to tak jasný, tak to vysvětli,“ vítězoslavně pronesl Honza a zase se, poněkud
zklidněn, opřel o sedačku jakoby v očekávání něčeho velkolepého.
„Škodí zdraví,“ řekl Robert, ale nebylo to moc sebejisté. Uvědomil si, že kromě tisíckrát
omílaných argumentů, které slyšel v televizi a od učitelů, vlastně neví, jak to je. Nikdy drogy
nebral. Kromě čokolády.
„To obezita taky. Je snad tukožroutství mimo zákon?“ oponoval Bedřich, zrovinka tak
opakující pouze známá fakta a přejaté názory, co už měl v mozku zažité z dřívějších hádek na
to téma.
„A i kdyby,“ naléhal Honza. „Není to snad moje věc, když se rozhodnu, zničit si zdraví a
zabit se?“
„Teoreticky jo,“ podléhal nátlaku Robert.
„Tak vidíš.“
„Ale,“ Robert se nehodlal vzdát bez boje, „tady jde taky o závislost. Když vezmeš drogu,
staneš se závislý a pak už to není tvoje svobodná volba. Rozhoduje za tebe droga, není to už
tvoje rozhodnutí.“
„Tak existuje spousta drog, na kterých fyzická závislost nevzniká. A psychickou závislost
máš ty na čokoládě.“
Robert schoval do tašky Deli.
„Pravděpodobně nevzniká, určitě to není jistý!“
„Je spousta drog, u nichž určitě nevzniká. Ty bys legalizoval?“ trval na svém Honza.
„Zákon už brzy přestane trestat uživatele drog, trestají hlavně výrobu a distribuci,“ přidal
se k diskusi Tomáš.
„Což zase rozčiluje mě,“ povídá Robert a kluci se na něj překvapeně podívali. „Když totiž
zákon dovolí, aby člověk měl drogu, tak přeci sakra musí předpokládat, že se k ní nějak musí
dostat, že se musí někde vyrobit. Pokud je povoleno mít to u sebe, tak tím stát nepřímo
podporuje dealerství a výrobu drog.“
Honza obdivně kývl. „To je teda fakt, měli by je legalizovat taky.“
„Ne, zakázat všechno,“ opáčil Robert.
114
Béda dostal chuť na špeka. „Du si dát ven špeka, přestalo sněžit, za chvíli sem tu.“
„Nemůžeš něco zakázat, jak si myslíš, nemůžeš něco vymazat ze světa jen proto, že se ti to
nelíbí. Drogy tu byly a budou vždycky. A jen na lidech, co s tím udělají, jak se rozhodnou!“
vynesl Honza své trumfy.
Tomáš se mu vysmál a sledoval další vývoj dialogu.
„Tak, co máš dál?“ vyzval Honza Roberta.
„Dealeři jsou hajzlové, co cizopasí na cizí závislosti, mnohdy si uměle vytvářejí nové
klienty, to je fakt hnusný, a víš moc dobře, že se drogy nabízejí i dětem. A to je sviňárna,
protože ty se ještě svobodně rozhodnout často neumějí.“
„A co pekaři? Ti necizopasí na potřebě jíst?“
„Demagogu!“
„Zaujatče!“
„Ale s těmi dětmi máš pravdu. Správně, legalizoval bych je od osmnácti let.“
„Jako by to fungovalo u alkoholu nebo cigaret, že? Čím mladší feťák, tím větší frajer, co?
To bys chtěl?“
„Chlapci, ztište se…“ snažil se je uklidnit Tomáš, neboť ti dva se dostali do debaty a
trošku se zesílili.
„Neříkám, že je to snadný, ale rozhodně by to bylo lepší než teď, když je každej, kdo si
chce něco dát, skoro za zločince," ztlumil se Honza. „Lehký drogy bych určitě povolil, to
každopádně.“
„K tomu taky dojde, s tím počítám,“ odvětil Robert. „Máš pravdu v tom, že je to každýho
věc.“
„Dík, že to uznáš.“
„Jo, je to každýho věc, jestli se rozhodne ládovat do sebe chemikálie, svinit si tělo dehtem
nebo si likvidovat mozek. Dělaj to i teď! Kouření škodí zdraví,“ citoval Robert krabičku
cigaret. „A kupujou to dál. Je jim to fuk!“
„Je to jejich volba,“ opakoval Honza.
„Jo, jsou to magoři. Další věc. Většina lidí se dá na drogy, protože hledají únik z reality.
Z neštěstí nebo kvůli společnosti. To není moc dobrovolné. Každý závislák je potom chudák,
který by zasloužil psychiatrické léčení. I když dnešní psychiatrie zrovna moc lidem pomoct
nemůže, aspoň podle mě.“
„To je obvyklý populistický kec. Existuje spousta lidí, kteří berou drogy jen pro jejich
efekt, bez jakýchkoliv komplexů.“
„Efekt?“ vyjel Robert. „To bych teda chtěl vidět jakej.“
115
„Rozšíří jim to vědomí, například, a spousta dalších, zkus to a pak kritizuj.“
„Ha!“ Robert neměl slov. „A dál, z feťáků se stávaj sociální trosky, mají větší riziko
nakažení nemocema, skončej na ulici a my na ně platíme, na jejich léčbu. Kradou a
přepadávají.“
„Tak hele, ty trosky jsou jen nepatrná část lidí, kteří berou drogy, spousta jich má drogy
pod kontrolou, a proto o nich nevíš, protože jsou v pohodě, ví se jen o těch, co to nezvládli.
Zrušíš parašutismus proto, že si deset lidí z milionu zapomene vzít padák? Zakážeš jezdit
autem kvůli nehodám? A že jich je ročně na silnici!“
„No tak to ti asi fakt nebudu věřit, nejspíš to bude deset lidí z dvaceti, ne-li z patnácti,“
nesouhlasně se Robert podrbal na hlavě a zase vytáhl oplatky a dal se do jídla. „A ty auta
bych zakázal,“ dodal. „Ne, máš samozřejmě pravdu, nemůžeme nic vymazat ze světa, věci tu
prostě jsou a my se s tím musíme vypořádat. Tak to je. Fanatický a bezpodmínečný zákazy
jsou nesmyslný.“
Tomáš dal hlavu do dlaní. Chlapci mu svými povídačkami nechtěně přivolali zpět pár
nočních můr z mladých let. „Dialog dvou lidí, co nikdy drogy nebrali,“ zašeptal, aniž by ho
slyšeli.
„Je to tak,“ brblal Honza.
„Možná, ale copak to chceš riskovat? Že ty budeš ta troska? Podívej se na tu… na tu vaši
Tulačku.“
„Kdo říká, že já to chci riskovat? Já jen tvrdím, že když chce Béda hulit, je to jen jeho
věc.“
„Ne, pokud to nabídne svýmu mladšímu bráchovi,“ odsekl Robert a zakousl se do
čokolády.
„Haha,“ zasmál se Honza.
„Já vím, že společnost k tomu nemá ideální přístup a ještě dlouho ho nejspíš nenajde.
Drogy tu byly odjakživa a budou tu vždycky, to je fakt. Lidi to budou muset nějak vyřešit, já
nevím jak,“ rezignoval Robert. „Já jen vím, že se o sebe dost bojím, tak bych to neudělal, já
bych drogu nevzal.“
„Souhlas, ve společnosti se tak vyvinula jakási rovnováha dealerů a těch, co po nich jdou.
Policie.“
„Rovnováha, dokud se to nevyřeší,“ chápal Robert.
„Přesně tak, já jen nemám pocit, že bych měl jedné ze stran pomáhat,“ podíval se Honza
vyzývavě na Tomáše.
„Já jo,“ šeptl Tomáš.
116
Ti dva ztichli a pozorovali Toma.
„Co je?“ zasmál se Tomáš.
„Určitě?“ naléhal Honza. „Uvědom si, žes mohl být ty tam, co je teď Lukáš, nebo naopak.
Chceš ho potopit? Pomstít se? Nebo co?“
Tomáš zdvihl obočí a pomyslel si: To jsem mohl být. Ale řekl: „Nechci se pomstít. Nechci
potopit jeho. Chci pomoct polici a tím trochu odčinit ty … věci. Abych použil vašich teorií,“
ukázal rukama uvozovky, „určitou dobu jsem byl na straně těch zlých, tak teď chci vyrovnat
rovnováhu a pomoci zase malinko těm hodným.“
„No,“ váhal Honza. „Já jen jestli třeba nechceš zachránit Lukáše. Pomoct mu z toho ven, to
mě napadlo.“
„To by asi ani nešlo. Každý má svoji cestu. Vybral si tohle.“
Tomáš byl trošku rozčilený. „A já si taky vybral.“
„Nevím, o čem mluvíte, ale stejně si musím odskočit. Rozčílil jsi mě,“ smál se Robert,
opustil je a mířil na toaletu.
„Jsi v pohodě?“ strachoval se Honza, když sledoval, jak Tomáš během posledních minut
poněkud pobledl.
„Jo,“ vydechl Tom. „Jen, když je venku tma, je někdy těžký udržet dobrou náladu, to je
všechno.“
„Snad jsi to nechytil od Malenky?“
„Ne,“ usmál se Tom. „Možná trošku.“
„Už jste spolu…?“ naznačil rukama.
„Ne,“ řekl prostě Tomáš.
„Kvůli ní nebo…“
„Tak, kvůli oběma. Jsme oba divní. Asi se k sobě fakt hodíme.“
Dveře se zase otevřely a vešel Béda, doprovázený Malenkou, Janou a Ninou a Maruškou.
Pár sekund po nich se vrátil i Robert a holky s tajemným úsměvem prohlásily: „Večírek u
Tulačky bude až v únoru, ale před vánoci ještě jeden večer uděláme. Zrovinka jsme to
dohodli. Poslední den školy, co říkáte?“
Tomáš objal Malenku a vrátila se mu barva, ačkoliv viděl, že Malence ta vánice nedělá
dobře.
„Řeknu vám matematický vtip,“ vykřikla Maruška a ostatní holky ji chtěly zadržet, jelikož
již ho několikrát slyšely.
„Né, my ho už známe!“ křičely.
117
„Počkejte, kluci to neslyšeli,“ nenechala se odradit a povídala. „Potká na mostě derivace
dvě funkce. É na x-tou a dvě x. Derivace jim povídá: Uhněte mi z cesty nebo vás zderivuju.
Funkce se na ní osočily, že v žádném případě, a derivace se naštvala a zderivovala funkci dvě
x.“
Bylo vidět, že ostatní jen ztěží sledují, o co jde.
„Z funkce dvě x se rázem stala jen konstantní funkce dvě a spadla z mostu. Derivace se
ušklíbla na funkci é na x-tou: A teď uhni. Funkce é na x-tou ale povídá: Mě si klidně zderivuj,
já jsem stejná i nezderivovaná i zderivovaná. A vítězoslavně zatarasí derivaci cestu. Derivace
se ale zamyslí a řekne: Tak tě zderivuju podle ypsilon.“
Maruška skončila přednášku a všichni byli zticha a nechápavě se na ni a na sebe navzájem
koukali nebo se nevěřícně smáli, jen Béda se začal hlasitě smát a volat: „To je dobrý! Fakt
super fór!“
„Vidíte, aspoň někomu se to líbí.“
„Jo!“ volal Béda a pak se zarazil a úplně vážně prohlásil: „Akorát že já už si nepamatuju,
co je to derivace.“
Když se pak Tomáš s Malenkou procházeli po vyučování večerní Prahou, nasávali do sebe
Vánoční atmosféru. Na Staroměstském náměstí bylo opravdu živo. Vánice ustala, mraky se
rozplynuly a město se naplnilo lidmi. Stánky s předvánočním prodejem zářily svíčkami a
jejich majitelé si mnuli ruce, neboť kouzelné prostředí překvapivě otvíralo lidem peněženky.
Okolí jakoby se proměnilo v čokoládové město z reklamy. Bylo zima, ale lidé jakoby ten
chlad ani nevnímali. Postávali u rozsvíceného vánočního stromku a popíjeli čaj nebo horké
víno. Pár jich tančilo a z několika míst tu na rynk vyřvávaly z ampliónů koledy. Zajímavý
okamžik, kdo tu byl, jakoby se prostě musel usmívat. I Tomáš s Malenkou se procházeli
podloubím a prociťovali každý záblesk těch barevných kýčovitých žároviček, jejichž
atmosférický potenciál byl teď, na sněhu, několikanásobný. Bylo tu rušno, člověk téměř
neslyšel české slovo, a to už byl večer. Protože celý den byl nečas, nevhodný k turistickým
procházkám, museli si to všichni návštěvníci hlavního města večer vynahradit. Vydali se do
centra a tady se poddali Vánočním radovánkám. Mezi nimi se procházeli i Tomáš Kafka a
jeho milá.
Povídali si, drželi se za ruce, na nichž měli natažené rukavice a občas se políbili, aby si
aspoň na chvíli třecím teplem ohřáli prochlazené nosy. Smáli se a sem tam se koulovali. Pak
se k nim přidala banda děcek a všechna ta legrace skončila, až když to jedno dítě schytalo
118
koulí do obličeje a začalo plakat. Po pár minutách ale Tomáš s Malenkou viděli ty děti, že už
zase po sobě házejí sněhem.
Taky nakupovali. Nakoupili perníkové vánoční stromečky a pozlacené rolničky, za
normálních okolností by turistickým businessem pohrdali, ale dnes to bylo jiné. Všechno bylo
nějaké jiné.
Náhle se Tomáš zarazil a zůstal stát tiše, v půli slova, se šibalským úsměvem. Malenka to
nepostřehla, a protože ho držela za ruku, po pár krocích ji to stáhlo k němu zpátky. Cukla
sebou, až vzlykla.
„Co?“ ptala se.
Tomáš naklonil hlavu a nasál vzduch.
„Co je?“ nedůvěřivě pronesla Malenka, zaujala obranný postoj a začala se chystat na
koulování.
„Něco tu voní,“ osvětlil situaci Tomáš.
Malenka se zarazila a začala se rozhlížet.
„Támhle,“ zvolala.
Pořád se ještě drželi za ruce a rozběhli se ke stánku, z kterého se kouřilo a odkud se šířily
ty libé masné vůně. Jakýsi stařeček tam opékal klobásy, zjevně tam stál celý den. Tomáš
s Malenkou se na sebe spiklenecky podívali, jakože dneska zdravá večeře odpadá, a
pozdravili.
„Dobrý den!“ skoro zakřičeli ve své dětinské rozdováděnosti.
„Dobrý večer, děti, co si dáte?“ opáčil s úsměvem stařeček a obrátil klobásu, která už
nebezpečně hnědla.
„Dáme si jednu,“ řekla Malenka a sundala si rukavice. Pak se zarazila, jak se na ni Tomáš
podíval a opravila objednávku. „Radši dvě. A čaj, jestli máte.“
„Já to tušil,“ zaskuhral stařeček a začal jim připravovat večeři.
„Hezký Vánoce!“ volala Malenka, když zaplatili, a poodstoupili pár metrů k jakémusi
menšímu stolku, na který si svoje papání položili.
Jedli, jako kdyby týden neviděli rohlík, a zahřívali si hltan a žaludek horkým čajem. Byli
zticha a poslouchali hluk města. Občas okolo projel povoz s koňmi, zvonící rolničkami, a
nebýt několika drobností, jakože okolo sem tam projel nějaký automobil, bývali by uvěřili, že
se nacházejí v minulém století.
„Tak, je rok tisíc devět set dvacet,“ pronášela Malenka s plnou pusou, namáčejíc si párek
do hořčice.
„Spíš tisíc devět set deset,“ oponoval Tomáš.
119
„Proč deset?“
„No, aby to bylo před válkou.“
„No jo, ale když to je před válkou, jak si můžu užívat Vánoce, když vím, že mi tě za čtyři
roky odvedou na vojnu?“ namítala.
„No, ale ty to přeci nevíš,“ vysvětlil Tomáš.
„Jo, já to nevím, tak jo, to je lepší.“
„Tak ještě dřív, tisíc devět set nula nula.“
„Podívej, támhle ten malý kluk, není to Karel Čapek?“
„No jo, máš pravdu, a támhle si hraje Karolína Světlá.“
„Jo jo, bacha Karle! Ať tě nezajede koňský povoz!“ zakřičela Malenka úplně nahlas a pak
rozrušeně začala vykládat: „Viděl´s to? Skoro ho přejeli koně, to snad není možný, ta
nezodpovědnost! Mazej domů a uč se biologii.“
Malenka se zase začala věnovat klobáse a chlebu a Tomáš na ni vyjeveně zíral.
„Biologii?“
„No, obojživelníky, mloky, a tak,“ mumlala si Malenka a jen tak po očku tušila, jak se na
ni Tomáš usmívá.
„Mloky,“ kýval ironicky Tomáš.
„Jo, mloky,“ trvala na svém Malenka a napila se čaje.
„Prosím tě, vždyť je to malej kluk, ten ještě ani neví, co je to robot,“ namítal Tomáš, když
sledoval Karla Čapka, jak sype jedné slečně za svetr sníh.
„Stejně musí být opatrný. To není jen tak, má nějakou zodpovědnost, něco se mu stane,
nikdy nevznikne slovo robot a co pak? Dovedeš si představit dnešní svět bez robota? TO je
hrozná představa.“
„Klidně,“ odtušil Tomáš a objal Malenku.
Olízla si ze rtů hořčici a dala mu pusu. Jen tak se na ni díval a myslel si svoje. Svoje úvahy
o životě, o tom, jaké má štěstí, a o každé využité sekundě, kterou mu Bůh dopřává. Usmíval
se.
„Dáme si eště jednu?“ navrhla Malenka.
„Děláš si legraci?“ chytil se za břicho. „Byla nějaká veliká a to si ještě pamatuju, jaký jsem
měl hlad.“
„Taky už nemůžu.“
Vyhodili tácky do odpadků a vydali se na další cestu.
Opustili zprofanované prostranství, odešli z komercializovaného prostoru náměstí a zašli
do relativně opuštěných uliček města. Pod nohama jim křupal sníh a oni se zaposlouchávali
120
do toho praskání. Okolo nich pak najednou procházela postarší paní, táhnoucí s sebou dvě
těžké tašky. Oni ji nevnímali, neboť byli myšlenkami v ráji zasněženého horského údolí
s jezerem plným ryb, ale ona si jich všimla.
„Á, pan Kafka,“ pronesla a odkašlala si.
Tomáš se probral z nebytí a otočil se za hlasem. Zatrnulo v něm.
„Už jste se vrátil z vězení?“ pronesla skoro až roztomilým hlasem paní.
„Nebyl jsem ve vězení,“ prohodil směrem k ní a chtěl odejít, ale narazil na Malenku, stojící
jako socha v jeho kurzu, a to ho odmrštilo zpátky k té ženě. „Tohle je moje bývalá sousedka,
paní Moravcová,“ vysvětlil Malence.
„Já už tam taky nebydlím, hochu, nesvědčilo mi to tam. Teď bydlím u dcery, stará se o
mě.“
Tomáš ji chtěl nejdříve zaškrtit, ale pak, když ho Malenka vzala za ruku a usmála se na něj,
změnil názor. Babička se už vydala na cestu, táhnouce za sebou dvě přeplněné tašky, když k
ní Tomáš přiskočil a spolu s Malenkou se nabídli, že jí s tím nákladem pomůžou domů, nebo
aspoň kousek.
„To je od vás hezký, děti, nesu dárky vnoučatům, strašný peníze, to víte, mám jich pět, ale
mně o to nejde, já bych jim dala všechno. Oni to stejně po pěti minutách zahodí, ale co, aspoň
budou mít radost, třeba se jim to bude líbit.“
Tomáš s Malenkou se tomu usmívali a paní začala při chůzi z tašky vytahovat věci. „Tohle
je pro nejmladšího. Miluje ty bláznivé seriálové postavičky, já ani nevím, jak se jmenujou, to
víte, přijdu do obchodu, chci žlutou příšeru a jsem za magora, ale copak to já můžu znát ty
jejich vídea a všecko?“
„My se v tom taky nevyznáme,“ uklidňovala ji Malenka a smála se.
„No, tak vidíte. Auto ještě sehnat dovedu, ale teď ten jeden že chce nějakého pavouka
šnajdra nebo co.“
„Šnajdra?“ divil se Tomáš.
„No, šnajdr. Copak já vim, jak se to čte?“ paní Moravcová vyndala z tašky figurku
pavoučího muže.
„Jo Spiderman!“ pochopil Tomáš a Malenka vyprskla smíchy.
„No, to je von, jak já to můžu…“ smála se sama sobě, „no a já přídu do krámu a chci
šnajdra a půl hodiny mu popisuji, kdy to dávaj v televizi, protože já si nepamatuju ani názvy
těch stanic, je to těžký…“
Procházeli Prahou, opačným směrem, než se původně vydali, a bavili se. Mrzli jim prsty
a hřál je srdečný smích.
121
„A co vaši?“ zavedla řeč na minulost paní Moravcová a Malenka stiskla Tomášovu ruku
silněji.
Když Tom mlčel, paní Moravcová si odpověděla sama. „Jsou to chudáci, když jste odešel z
domova, byli jak bez duše. Pan Kafka, chudák, už skoro s nikým nemluví a vaše maminka, ta
už rok nebyla s ženskýma na kafi. Měl byste se na ně jít podívat, občas. Jo, holka, tady Tomáš
s tím svým parťákem se navyváděli pitomostí, jednou nám v baráku udělali potopu, když
narušili potrubí, to bych je bejvala zřezala jak koně… no, a jsme tady,“ usekla monolog paní
Moravcová.
„Tak, tady to máte, myslím, že se jim budou hračky určitě líbit,“ usmál se Tomáš, poněkud
zaražený.
„Spíš to půjdeme vyměnit,“ pani Moravcová se zadívala na Tomáše pozorně a on znejistěl.
„Chlapče, vypadáš dobře,“ řekla nakonec.
„Děkuju.“
„Je z tebe fajn kluk, bůh ti žehnej, opatrujte se děti a hezké Vánoce. Já se pokusím tohle
dovléct nahoru…“
Tomáš jen zíral s otevřenou pusou, ale Malenka zareagovala rychle. Vytáhla ze své tašky
perníkový stromeček a rolničku a dala je té paní. Ta s díky přijala, řekla, že je jí líto, že pro ně
nic nemá, a za odmítavého gesta Malenčina vešla do vchodu.
Tom s Malenkou se začali šourat nazpět. Mlčeli.
Po chvíli Tomáš do ticha pronesl: „Budu muset zajít domů.“
Malenka se usmála a zavěsila se mu na rameno.
„Šnajdr…“ řekla po chvíli a oba se dali do hysterického smíchu.
Lidé se nepřestávali hemžit a nad Prahou se usídlovala další tichá noc.
11. Vánoce jsou, když je zázrak
U holek na koleji byl mejdan. S Janou se rozešel její přítel Pavel a to se podle Malenky
muselo oslavit. Pozvaly všechny svoje kámošky a byl jich plný pokoj. K davové extázi se
přidaly i obyvatelky sousedních pokojů a dohromady to dalo slušný bugrMorálka byla na
nule, všechno bylo možné.
„Podplatily jsme ochranku alkoholem a musely slíbit, že samy tu alkohol pít nebudeme,“
vysvětlovala Malenka.
122
„Aha, proto ta Aqua párty,“ křičela skoro Tulačka, aby ji bylo vůbec přes muziku slyšet.
Ač to možná někoho udiví, smažka z ulice si rozuměla s vysokoškolačkami a není na tom
pranic podivného. Před pár měsíci, možná, tehdá by se asi neshodly. Ale dnes, dneska to byla
zase malá holka, byla jako ony, to podstatné se vrátilo, a proto si mohly spolu rozumět, proto
spolu mohly jásat, šlo jim o stejnou věc.
Malenka vyskočila na postele, které byly pro účel párty spojené, a křičela: „Ať žije Aqua
párty!“ a sledovala Janu, jak sedí na židli, popíjí minerálku a nenápadně se usmívá. Seskočila
dolů a po té, co znova pustila tu samou skladbu, přišoupla si židli k Janě a nasadila
diplomatický výraz.
„Tak?“ kývla hlavou.
„Tak?“ opáčila Jana.
„Tak jak?“ trvala na svém Malenka.
„Dobrý,“ kývla Jana.
„Už jsi na něj zapomněla?“ přitočila se zezadu Maruška a křičela jim do uší.
Jana šokovaně potřásla hlavou a Malenka ironicky pronesla: „Jo, skoro se jí to už
povedlo.“
„To je dobře,“ volala Maruška. „Protože kolem jsou stovky kluků, kteří ti padnou
k nohám.“
„Super,“ prohlásila Jana skrz zuby, ale stejně ji nebylo slyšet.
Malenka se jen tak pohupovala v bocích a pak si k nim přisedla Nina, která doteď
s Maruškou a Tulačkou nacvičovala v pyžamu makarenu.
Nina s Malenkou se na Janu dívaly a poťouchle se usmívaly.
„Co?“ křikla Jana, neboť jejich výraz konečně vzbudil její zájem, do té doby jakoby
zakalený filosofickým přemýšlením o životě, vztazích a o sobě samé.
Holky po sobě tajnůstkářsky pomrkávaly a nic neříkaly.
„Co?“ naléhala víc Jana a naklonila se k nim, aby na ni nemusely křičet.
„Máme pro tebe překvapení,“ volala Malenka.
„Jaký překvapení?“
„Uvidíš,“ povídala Nina a přihnula si z lahve vody.
„No tak, řekněte mi to!“ praštila Jana Malenku do ramene.
„Au, nechej mě,“ předstírala Malenka bolest. „Nino, opovaž se jí to říct.“
„Nic jí neřeknu,“ kývala Nina.
„No tak, dělejte, kdy mi to chcete říct?“
„Až přijde čas,“ vysvětlila Malenka.
123
O pár hodin později tu zbyly jen Jana, Malenka a Nina. Ležely vedle sebe na postelích a
každá držela v ruce láhev vody. Mejdan byl u konce a ony padly vysíleny z celovečerního
řádění na matrace a oddechovaly. Byly rády, že je konec a v břiše měly jednu velkou
brčálovou bažinu.
„Je mi blbě,“ prohlásila Malenka a chytla se za břicho.
„Mně taky, Jani, nechceš napít?“ přidala se Nina.
„Di se bodnout, já mam eště půl litru neperlivý,“ odsekla Jana.
„Jenže já mam litr perlivý a fakt už do sebe ty bublinky nenacpu,“ pokračovala Nina.
„Holky, vyměním hydrogenuhličitanovo vápenatou perlivou za síranovou bez CO2,
prosím…“
„Jen si hezky vypij svoje bublinky,“ řekla Malenka a provokativně si přihnula ze své
kojenecké vody.
„Jste na mě zlé,“ vzlykla z legrace a napila se. „Pošlu na vás tatínka.“
„Chlapi jsou k ničemu,“ řekla Jana najednou a znovu do sebe kopla panáka vody, jakoby
na protest mužskému pokolení.
„To je fakt,“ uznala Nina.
„Svatá pravda,“ přidala se Malenka, ale pak se zarazila. „Teda né, já to tak nemyslela! Já to
tak nemyslela!“
„Ty si stěžuj, jediná tu máš chlapa,“ polemizovala Jana.
„Jen počkej,“ prohlásila Malenka tajemně.
„Co je? Co je to tajemství? Neblbněte a řekněte mi to. Jestli mi sháníte chlapa, tak to teda
prrr, nemám zájem,“ kategoricky mávla rukou, „a od vás rozhodně žádného nechci. Nemáte
vkus.“
„Vydrž holka, dostaneš to jako dárek k Vánocům,“ rozhodně odmítala Malenka prozradit
jakékoliv informace.
„Od vás jo?“
„To spíš od Boha,“ upřesnila Nina.
„Těžko, taky pro něj nic nemám,“ pronesla jen jakoby mimochodem Jana.
„Uvidíme,“ uzavřela debatu Malenka. „Nemáte ještě flašku?“
„Poslední jsme dali Marušce,“ připomněla Nina.
„To je dobře, jinak by nás zítra křísili,“ odtušila Malenka.
„Křísili? To určitě, polili by nás vodou,“ smála se Jana. „Což by mně asi zrovna moc na
nohy nepomohlo.“
124
Po kratší pauze pronesla Nina: „No jo, chlapy. To je věčná pohádka. Nekonečný příběh.
Tisíc a jedna noc. Mmmm. Jsou sice k ničemu, ale…“
Malenka zvedla hlavu z polštáře a naklonila se s opileckým gestem k Nině.
„Ale?!“
Nina nepatrně zčervenala.
„O kompak to tady mluvíme? Mluvíme o někom konkrétním? Z masa a kostí?“
To už se zvedla i Jana. „My o někom mluvíme?“
„Ne,“ řekla Nina. „Já mluvila hypoteticky. Jako že by se nějakej šiknul, ne? Nějakej úplně
malinkej, malilinkatej chlap.“
„Ne,“ prohodila do éteru s naštvaným přízvukem Jana a lehla si zase na polštář, zvrátila
hlavu ke stropu a přivřela oči.
„Jo,“ oponovala Malenka, „šiknul. Hypoteticky.“
„Hypoteticky,“ opakovala Nina.
„Tak teda hypoteticky,“ připravovala si pointu Malenka a mávala lahví od vody, jako by to
byla flaška od whisky. „Kdo je ten šťastný?“
Jana se zase zvedla z polštáře. „Kašli na to, stejně tě nechá a najde si nějakou“, zadrhla se a
pak vykřikla na celou budovu: „běhnu prsatou!“
„Hahahaha,“ začala se smát Malenka. „Jsem ráda, že to bereš s humorem.“
„Tak kdo je to?“ zeptala se Jana s důvěrným tónem bez alkoholového přízvuku, když se po
chvilce uklidnila.
Nina se zhluboka nadechla, vydechla a povídá: „Robert.“
Zakryla si hlavu polštářem, aby neslyšela, jak holky volají: „Robert?“ „Náš Robi!“ a
„Podívejme se na to!“
„Jo, Robert,“ opakovala Nina, a když se ujistila, že jí to zní dobře, sebevědomě se znovu
zhluboka nadechla a vydechla. Holky na ni koukaly jako na zjevení.
„Co?“ divila se.
„Nic,“ konstatovaly. „Sledujeme, co to s tebou dělá.“
„Co by to se mnou dělalo?“ začala se usmívat.
„My to vidíme, úsměv, skelný pohled, tady se někdo zamiloval…“ hodnotila diagnózu
Malenka.
„Ale ne,“ nejistě odporovala Nina.
Ale jak říká jedno přísloví, zkuste dostat zubní pastu zpátky do tuby.
Zazvonil mobilní telefon a Malenka to zvedla.
„Ahoj, Tomíku!“ volala a odběhla do koupelny vyřídit si důvěrný hovor.
125
„Tak a řeklas mu to?“
„Není vlastně dost dobře co. A znáš ho, není ani kdy.“
„Možná je, kdy.“
„Kdy?“
„Bude mejdan,“ připomněla Jana.
„Jo, mejdan,“ opakovala Nina.
„No, opijete se a bude zaděláno,“ plánovala Jana.
Malenka přilétla z koupelny. „Holky, já ho tak miluju. Povídal, že na barometru je sto dva
kilopaskalů a že mám určitě tu svou šílenou náladu. Takže chce být se mnou, aby si mě
užil…“
„Super,“ řekla naoko uraženě Jana.
„Promiň Jani, jestli chceš, budu s tebou,“ vzpomněla si na Janinu depku.
„To je OK, je tu Nina.“
„Tak já běžím, zatím papa!“
Malenka na sebe hodila minimální množství oblečení a vyběhla z pokoje.
O pár dní později byla Jana u Honzy Malého doma, neboť ji požádali, aby doučovala jeho
mladšího bratra Jirku matematiku.
„Řek sem jim, že jsi matematický génius,“ povídal tenkrát na obědě Honza Janě, když jí
nabízel tu brigádu.
„Jsi blázen? Jen taktak, že to tu zvládám,“ rozčilovala se.
„Stačí být o lekci napřed.“
„Já vím, děkuju, jsi moc hodný, beru to, samozřejmě,“ poděkovala mu a dala mu pusu na
tvář. Byla ráda. Koruny se jí vždycky hodily a malého Jirku už taky znala, takže z toho měla
celkově dobrý pocit. Znala se, věděla, že i když ve škole jí matika nebavila, je schopná se
naučit a vysvětlit prakticky cokoliv.
Chodila k Malým domů pak docela často. Jirka sice k počítání pouštěl dost hlasitě metal,
ale i to se dalo při troše trpělivosti překousnout. Sousedi na ně občas bouchali ze spodního
patra paneláku koštětem, ale Jirku to ani moc nevzrušovalo a jen to trošku zesílil, aby ty
iritující rány přehlušil.
Teď tu seděla nad příkladem z planimetrie a rozjímala nad tím, jak sestrojit trojúhelník,
když jsou zadané dva úhly a jedna strana, která je proti jednomu z těch úhlů. Ten kluk
nedokázal pochopit množinu gé a Jana se před chvílí skoro začala rozčilovat. Pomyslela si, že
by nemohla být učitelka.
126
„S tímhle fakt nehnu, zeptám se ti na to, jo?“
„OK,“ lhostejně opáčil kluk. „Zítra píšu písemku,“ řekl pak jakoby mimochodem, jen co
sklidil učebnici do aktovky.
„Co?“ vyděsila se Jana, jakoby ten test měla psát sama.
„No, tak snad jsi mě to naučila…“ prohodil jen tak mimochodem.
Napsala mu ještě pár příkladů na procvičení a rozloučila se s ním. Šla přes obývák a pozdravila Honzu a jeho rodiče. S nimi tam seděl na návštěvě Honzy bratránek Dan. Jana na
Honzu hodila posunek, on vzkaz pochopil a přiběhl za ní na chodbu. Byl v dobrém
rozpoložení.
„Tak co?“ ptal se.
„On píše zítra písemku!“ výraz v její tváři byl velice výmluvný. Byla zděšená.
„Na to se vykašli,“ uklidňoval ji Honza. „To není tvoje věc.“
„Jsem víc nervózní než on,“ oblékala si Jana kožich a čepici.
„Tak jo, uvidíme se zítra.“
„Ahoj,“ zaklaply za ní dveře a ona začala scházet schody panelového domu.
Město bylo nepříjemně mrazivé. Večer se rozprostíral všude okolo a tma zalézala za nehty.
Do očí foukaly masy podchlazeného vzduchu, ze kterého za pochodu kondenzovala vodní
pára. Zkondenzovaná potom pokrývala všechno, s čím přišla do styku, jakýmsi sněhovým
jíním. Jana přidala do kroku. U Honzy v bytě si nabrala do kapes a za svetr tuny tepla, ale
prosincová ledová armáda zlodějů ji každičkou vteřinku o kilo tepla okrádala. Chtěla být
doma dřív, než přijde o všechno a začne jí být zima. Měla na sobě džíny a v duchu děkovala
za to, že si nakonec přeci jen vzala na nohy teplé zimní boty.
Dá si horký čaj, zaleze pod deku a budou si s Malenkou číst. Měly by se učit na zkoušky,
ale na ty bude ještě dost času po Vánocích. Budou ještě psát test z výpočtů z chemie, ale
tenhle problém má v plánu studovat až za týden. Může si tedy udělat fajn teplý večer, ležet a
relaxovat. Včera byly cvičit aerobic, dneska budou čerpat energii.
Má to i svoje výhody, nemít chlapa, napadlo ji. To by teď musela jít ještě k němu přes
celou Prahu a dokazovat, že fakt dělala tři hodiny matematiku. Usmála se při té myšlence a
trošku ji zároveň píchlo u srdce.
Výlohy svítily vánoční výzdobou, fotony neonů se odrážely od sněhu a ten svítil tím
příjemným žlutým světlem, jakým svítívá na osvětlených lyžařských sjezdovkách. Ani nebylo
poznat, že je strašlivým způsobem špinavý a zítra už nejspíš roztaje pod náporem sypané soli.
Jana mohla postřehnout, jak právě probíhá souboj mezi hrstkou sněhu, ležící před vraty
samoobsluhy, a krystalky soli, snažící se udělat z ledu ucouranou břečku bez jakékoliv
127
vážnosti. Soudcoval jim to načervenalý písek a, protože už bylo pozdě a teplota se zase na pár
hodin chystala skočit pod nulu, sníh nabýval na vytrvalosti a pevnosti, a tak se zdálo, že tohle
kolo překvapivě vyhraje krystalická há dvě ó.
Nastoupila do metra, chytila se v bocích a poněkud si protáhla záda. Nohy ji nebolely,
bylo to asi proto, že je pro mráz necítila. Z tunelů fouká studený vzduch vždycky, ale dneska
to bylo obzvláště nepříjemné. Vystoupila z podzemí a za pár minut jízdy autobusem už se
blížila metr po metru k cíli. Bylo to akorát, neb jí právě došlo teplo z kapes, a když brala za
kliku koleje, jemně se otřásla. Právě včas.
Vystupovala po schodech a myšlenky byly rozutíkané po celém vesmíru. Snažila se aspoň
jednu chytit a popovídat si s ní, ale její mysl už měla skoro noc. Takhle to vypadá ve spánku,
pomyslela si a sundala si rukavice a čepici, protože už byla v teple.
Už se viděla blažená ve sprše, skoro cítila dopady tisíců horkých kapek na svoje prokřehlá
ramena. Už se v duchu mydlila, hladila a laskala všechny části svého těla. Jen blízkost téhle
představy jí dodávala sílu, aby neusnula v hale ve stoje. Zároveň jí ale ta myšlenka brala
všechnu ostatní energii a ona se mohla soustředit jen na další následující krok a další schod.
Nechápala, jak může šachista přemýšlet o tři tahy dopředu. Každý schůdek byl obtížnější a
podezřele vyšší.
Přišla ke dveřím a zaslechla zevnitř tlumený smích a jakési hlasy. Zakroutila nechápavě
hlavou, protože Tomáš to nebyl, toho by poznala. Otevřela dveře a zůstala koukat jako
opařená. Trošičku otevřela pusu a její tělo jakoby mimochodem provedlo skrze pootevřené rty
jeden nádech. Jeden obyčejný nádech, uděláte jich za hodinu stovky. Vzduch je nasáván
podtlakem hrtanem do těla a zpracován dýchací soustavou. Plicní sklípky se postarají o
zbytek a ve spolupráci se srdcem distribuují kyslík do těla. Pak následuje výdech, při kterém
jde z organismu pryč oxid uhličitý. Naštěstí existují rostliny, které jsou s to oxid uhličitý
zabudovat do svého metabolismu a produkovat zpátky onen akceptor elektronů aerobních
organismů, jako jsme my.
Na stole stála konvice s čajem. Světlo bylo příjemné, teplota byla akorát, Janě, protože
byla krapet podchlazená, se zdála možná až moc vysoká, ale bylo tu fajn prostředí. Na posteli
seděla Malenka a vedle ní ještě jeden kluk.
Chvíli měla zamlžené oči, jak jí slzely přechodem ze zimy do tepla, ale pak ho rozeznala.
Byl to Pepa Macháček.
„Ahoj, kde jsi tak dlouho?“ volala Malenka a šla jí nalít čaj. Když viděla Janin výraz, který
pomalu přecházel ze zmateného odevzdaného šoku do úsměvu, přidala teatrální:
„Překvapení!“
128
„Ty jsi to překvapení?“ shodila kožich a pomalu šla k Pepovi. Její Pepa! Zdá se mi to, nebo
ne, napadalo ji.
„Mmm, jsi překvapená?“
Pepa vstal a objal Janu.
„Přijel jsi na návštěvu?“
„Vlastně jsem se do Prahy přestěhoval. Mam tu práci a budu tady.“
Jana nevěřila svým uším. Držela se ho a ani Malenka nechápala, proč ho tak dlouho
objímá. Janě bylo skoro do breku.
„To je dobře,“ řekla pak prostě a šla se do koupelny převléci. Pepa se za ní díval a vrhl
nechápavý pohled na Malenku. Ta mu ho vrátila zpět a on zase dopadl na postel. Spokojeně si
užíval atmosféru dívčího pokoje.
„Chceš ještě čaj?“ ptala se Malenka.
„Ano, dám si, díky…“
Měli na koleji celkem hezkou kavárnu. Chodili tam často. Učili se tady, opíjeli se a
relaxovali tady. U každého stolku byla lampička a spolu s jemnými světly vytvářely příjemně
tlumené intimní pološero. Křesla byla příjemně měkká a obsluha téměř vždycky příjemná.
Skládala se z brigádních studentů. Studující tu obsluhovali studující. Proto nedocházelo ke
konfliktům. Představovali si, že příště mohou být role prohozené.
Jana objížděla prstem hranu sklenice a sledovala, napůl mimo, chvějící se hladinu tekutiny
v nádobě. Na chvíli zapomněla, že je v baru a odplula ve fantazii kamsi daleko. Pak se
vzpamatovala a pohlédla na Pepu, sedícího naproti. Usmíval se. Ani netuší, pomyslela si, jak
moc mi pomáhá, že je tady.
„Kdy jedeš domů?“ zeptal se.
„Malenka asi pojede v sobotu, ale mohli bychom o víkend někam jít…“ zarazila se,
protože vypustila z pusy svoje přání a připadlo jí, že tím odkryla svoji slabou stránku.
„To můžeme…“ přitakal Pepa.
„V pátek je párty,“ vzpomněla si Jana a tím se naladila na pozitivní vlnu. „Se spolužákama.
Někde venku, půjdeš?“
Pepa naklonil hlavu: „No nevím…“
„Pojď, bude sranda, budou se ti líbit, jsou úplně trhlí.“
„Možná…“
„Žádný možná, musíš!“ rozhodla za něj a s uspokojením v očích se napila a začala proti
své vůli spřádat představy o věcech budoucích. Růžové.
129
Pak zase chvíli mlčeli a poslouchali hudbu, sledovali okolí a nějakým tajemným způsobem
se od jednoho k druhému začala šířit vlna energie. Možná to bylo teplo od topení, možná ne,
každopádně to vyplnilo široké okolí a jeden příchozí student, který zrovinka dorazil zvenčí
z mrazu, dostal tím zápalem ránu přes obličej, začal vyjeveně koukat kolem sebe, a když je
uviděl, jak tak sedí naproti sobě, poloha očí mu sklouzla do nedůvěřivé polohy a poněkud
zkřivil obočí.
Zvedli se, zaplatili a Jana šla Pepu vyprovodit. Jen tak pomalu kráčeli chodbami a
debatovali o životě brouka, jakoby nechtěli nikdy dorazit na konec. Pak se Jana zastavila a
vzala ho za ruku.
„Tak ahoj…“
„Nechceš jít ke mně?“ zeptal se nevinně.
Lehce naklonila hlavu, jakoby luštila jeho slova.
„Ukázal bych Ti svůj byteček…“ vzal ji kolem boků.
„Asi se půjdu radši eště učit,“ výmluvně jeho ruce vrátila do stabilnější pozice s nižší
energií podél těla a hrábla si nedbale do vlasů. „Máme zejtra fakt fofr. A vůbec, teď, před
Vánocemi.“
„Tak jo,“ zapnul si bundu až ke krku a nasadil kulicha. „Já se Ti ozvu, dobře?“
„Fajn,“ ukončila to Jana a s hlubokým výdechem se odvrátila a vycupitala po schodech do
pokoje. Bylo už tma a topení pražilo naplno. Jana si pustila rádio a lehla si na postel. Malenka
je s Tomem pryč a vrátí se bůh ví kdy, napadlo ji. Má bejvák jen pro sebe a zdá se, že ani u
sousedů nikdo nebydlí.
Jen tak ležela a prohlížela praskliny v malbě na stropě, které byly zřetelné i při zhasnutém
světle. Proč vlastně nešla s Pepou? Těžko říct. Nechtěla jakkoliv kazit tu atmosféru, kterou
prožívala od chvíle, kdy zjistila, že Pepa je v Praze. Nechtěla nijak riskovat, že se jí ta
pohádka rozplyne před očima. Věřila, že takhle spíše o svůj nejnovější vánoční dárek
nepřijde, bála se, že by ho neopatrným jednáním mohla zaplašit, že by se mohl zaleknout a
všechno by bylo v tahu.
Po pár minutách v šeru se jí začaly zavírat oči a ona usnula jako Šípková Růženka, ačkoliv
by se její stav možná dal označit za přesně opačný. Po dlouhé době spala klidným a
uvolňujícím spánkem. Všechno zmizelo, protože současnost ji potěšila na duši a navíc jí byli
připomenuty nádherné zážitky z minulosti. Tyto světélka v časovém proudu vzpomínek a
lampičky přítomného okamžiku pomohly vytvořit v Janině hlavě nádherně osvětlenou křivku
času a spolu s tím, co by se ještě mohlo stát, vytvořily komplex okamžiku štěstí. Klidný
spánek.
130
Tak ji také našla Malenka, jen ji opatrně přikryla dekou a nechala ji spát. Ani to
s Růženkou nehnulo…
Těžko říct, proč to bylo zrovna dnes. Nebyl to zvláštní den. Sněhu ubylo o pár centimetrů,
ostatně jako včera i předevčírem. Na horách hlásili stále závěje, ale Praha už o sníh
definitivně přicházela. Vánoce budou na blátě, neslo se ulicemi jako po drátě. Počasí nebylo
neobvyklé, nebylo překvapující. Tlak byl v mezích normy, občas vykouklo mezi mraky i
sluníčko.
Tomáš to stejně neplánoval. Možná mu ruplo v hlavě, možná to podvědomě věděl už
dávno a dneska se to prostě stalo. Bylo takhle pozdě odpoledne, Malenka byla u něj na
návštěvě a teta jim zrovinka přinesla čaj a koblihy, když se najednou zvedl a vzal Malenku za
ruku.
„Jdu domů,“ povídal.
Malenka se okamžitě dostala do šoku, ačkoliv nevěděla, co to pro Toma přesně znamená,
tak nějak tušila a hlavně viděla jeho výraz. V očích se mu totiž zračil strach. A ač věděl, že
„strach zabíjí myšlení“, v tuhle chvíli to bylo silnější. Malenka řekla, že ho tedy kousek
doprovodí, když už nechce, aby tam šla s ním. Vyšel ze svého pokoje a šel to oznámit tetě.
„Tak ať ti to tentokrát vyjde,“ řekla jenom teta a Tomáš se šel obouvat.
Malenka se dívala nechápavě a teta se spikleneckým výrazem dodala: „Už tam šel asi
třikrát, ale vždycky se z půli cesty vrátil.“
Vyšli a Tomáš odhodlaně vykročil. A pak se během pár minut stalo to, co bylo nutnou
podmínkou úspěšnosti celé akce. Jeho pocit se ze strachu změnil v odhodlání. V odhodlání
udělat to nejlepší, co může, aby to všechno dopadlo dobře. Aby napravil všechny křivdy, aby
odpustil jim i sobě a přesvědčil se, že teď už to bude jen dobré. To bylo nutnou podmínkou
celé akce. Nutnou, nikoliv ale postačující…
Zhluboka se nadýchl a podíval se na Malenku. Ona je přeci detektor toho, že se změnil a že
je z něj dobrý člověk. Ne, vždycky byl takový, jenom to nevěděl. Nebyla by s ním, kdyby
tomu tak nebylo… Malenka ho celou cestu držela za ruku a moc nemluvila. Když se přiblížili
Tomově domácí čtvrti, zastavil a s polibkem ji poslal domů.
„Já se ozvu,“ řekl a Malenka ho objala.
„Musíš jim to odpustit,“ skoro se rozplakala a Tomáš by se jistě divil, proč ji to tak bere,
kdyby byl při smyslech. Nebyl ale. Jen kývl a jako ve snách se vydal ulicemi.
To oni mně musí…odpustit…
131
Už se mezitím setmělo, ale on se nerozhlížel. Město se zastavilo. Auta stála, lidé stáli
v půli rozdělaného kroku, pták visel ve vzduchu v půli letu. Kouřové clony zamrzly a jejich
aerosolové částice visely na místě, čekajíce, až tahle časová smyčka pomine. Všechno ztuhlo,
jen Tomáš kráčel tím okamžikem a měl na prsou asi třicetikilové závaží. Chystal se právě asi
dvacet kilo shodit dolů. Nezáleželo to ale jen na něm a on to věděl.
Pak se najednou svět zase rozhýbal a on se vrátil do reality. Stál totiž u dveří svého domu.
Byl doma. Panelový dům nebyl nijak vzhledný, ale pro Tomáše byl v tom okamžiku
nádherný. Což bylo dobré znamení, protože ukazovalo, že má z celé věci dobrý pocit a že
jeho jednání bude konstruktivní. Nu což, řekl si a posadil se před domovní dveře. Když to
vydrželi rok, vydrží to ještě pět minut. Sedl si a rozhodl se čekat, až se mu přestane třásti ruka
a hlas.
Kafkovic Alík se vrtěl, když ho panička hladila. Byl němá tvář, vděčný za každý dotek a
každou kost od oběda. Ani mu nepřišlo špatné, že bydlí v paneláku. Neznal skoro nic jiného,
snad jedině ve snech se mu zdávalo, když bylo jeho já v náručí kolektivního psího nevědomí,
po věky a generace sbíraného jeho předky, o volnosti a štěstí nějaké zahrádky.
Kafkovi měli chalupu kdesi u Berounky. Občas tam jezdili, a to byl Alík vždycky jako
v transu.
Nicméně, kdykoliv se ráno jeho páníček a panička sebrali a odešli do práce, zalehl
poslušně do pelechu a čekal, až se vrátí. Hlídal jejich boty, aby jim je nikdo neodnesl, přičemž
je občas dokázal i během jednoho dne rozcupovat.
Přeci se mu však v očích zračily obavy. Psi neznají obavy z věcí, které trápí lidi. Nicméně,
Alík chtě nechtě musel nasáknout atmosférou, která doma panovala. Tak moc si přál, aby se
na něj pořád smáli, tak moc snil o tom, jak se radují a jak s ním běhají po pláních. Občas
vzpomněl na třetího z Kafků, který se před časem odstěhoval, na Tomáše. Znal jeho jméno.
Tomáš s ním dřív denně běhal venku a Alíkovi chyběl čím dál víc. Navíc od doby, co odešel,
to doma nebylo k vydržení. Panička s páníčkem se nejdřív hádali a nakonec spolu promluvili
jen sem tam dvě slova. Ne, že by to byla idylka tenkrát před rokem, ale kéž by se to zase
vrátilo. Alík se občas snažil dát dohromady nějaké abstraktní myšlenky. Když je pes sám
doma, občas se mu to podaří. Přeci jen ale byl většinou jen pozorovatel a zrcadlo nálady
v domě.
Měl v paneláku jednu kamarádku. Kokršpanělku z přízemí, říkali jí Amálka. Hrála si
s Alíkem ráda, ale byla to spíš náhoda, když se potkali, ačkoliv venčení jednoho na dálku
aktivovalo chuť na proběhnutí druhého. Psí slečna Amálka ho přitahovala, ale nikdy je
132
nenechali se pořádně sblížit, protože ona byla čistokrevná a on jen voříšek. Chápal to, ale nic
to neměnilo na tom, že po ní toužil, kdykoliv nadešel čas a Amálka začala hárat. Pral se v těch
dobách s ostatními ctiteli, kterých se před domem občas houfovaly i tucty. S toulavými psy i
s čistokrevnými vyšlechtěnci.
Zrovinka byl čas večeře. Paní Kafková dala Alíkovi plnou misku vařených jater, což bylo
téměř sváteční jídlo. Sedla si k němu a hladila ho. Alík nic nenamítal, ať už se říká o vztahu
psů k rušitelům jídla cokoliv. Moc mu to chutnalo. Občas se ohlédl a zkontroloval situaci
v bytě. Bylo pološero, páníček si v kuchyni četl noviny a panička občas pohlédla směrem
z okna. Všechno v normě, atmosféra z doby válečné. Alík z toho skoro onemocněl. Držel se
jen tak tak, aby v něm to napětí nezpůsobilo nějaké psychologické poruchy. Občas se
rozmýšlel, zda se nemá stát neurotickým psem, zabijákem nebo deviantem, ale nakonec
vždycky vyhrálo jeho dobré já a v takovýchto chvílích se jal usínat, což znamenalo útěk do
psího ráje. Alík byl foxík, mixnutý jakousi pokoutní rasou. Snil o běhání a lovu.
Když dojedl, odvalil se od misky a olízal paničce ruku.
Někdo zazvonil.
Alík zpozorněl, uši se mu postavili do pozoru a podle starého zvyku psího kmene začal
rituální obranu teritoria. Začal štěkat způsobem, který se vymyká jakémukoliv decibelovému
zhodnocení, a kvůli kterému měli Kafkovi takové problémy, když je jako štěně po jejich
odchodu začal volat zpátky domů, což vydržel třeba až do jejich návratu a mnohdy i potom.
Běhal teď po bytě a skákal na nábytek aby narušitele vystrašil a odpudil. Páníček
zareagoval jako obvykle. Aniž dbal na Alíkova varování, vstal a šel otevřít dveře. Alík začal
ještě hlasitěji protestovat a Amálka z přízemí do toho přizvukovala. Naštěstí to byli
v současné době jediní psi v baráku.
Páníček otevřel dveře a Alík vší silou rval svůj čumák do škvíry, aby zjistil jako první, kdo
to je, a jestli nehrozí nebezpečí. Když z venku zavanul první vánek s pachem příchozího, Alík
nejprve nedůvěřivě snížil frekvenci svého hlasu, čímž dosáhl vyšší strašidelnosti, ale když se
přesvědčil, že to je opravdu jeho Tomáš, změnil vyhrožování v kňučení. Hlasitost se skoro
nezměnila, ale jeho radostné vytí už se dalo snést bez špuntů v uších. Začal zase zmateně
běhat po pokoji a nakonec skočil Tomášovi do náruče, přičemž pořád štěkal na paničku a na
páníčka. Tomáš! A Pojedeme!, čímž myslel samozřejmě na Berounku.
Když se vzpamatoval, seděli už všichni čtyři v obývacím pokoji na sedačce a Alík
s úsměvem sledoval, co se bude dít. Seděl vedle Toma a měl hlavu na jeho stehně. Tomáš ho
hladil po hlavě.
133
Panička přinesla po chvíli sušenky a čaj, což Alík kvitoval uznalým zaštkáním, načež začal
loudit. Jen jedním uchem tak mohl sledovat, co se děje, protože zbytek jeho pozornosti se
soustředil na slaďoučké jídlo. Páníček i na jeho vkus podezřele dlouho mlčel, jen občas
pronesl nějaký dotaz či odpověď. Panička pořád vypadala, jakoby jí Alík zrovna roztrhal
nějaké boty, což Alík nechápal, protože už žádné nenašel hodně dlouho. Zřejmě je před ním
pečlivě schovávali a to se mu nezdálo moc fér.
Alík cítil, jak Tomášovi tlouklo srdce, ale po druhém hrnku čaje se jeho milovaný páníček
junior uklidnil, a to ukolébalo i jeho. Začaly se mu zavírat oči. Nerozuměl, co se říká.
Nechápal, co se chystá. Tušil ale, že se věci mají obrátit k lepšímu. Že by mohla být legrace.
Že by se mohl zase radovat s páníčkem a běhat s Tomášem u řeky. Lízal Tomášovi ruku a
snažil se mu naznačit, že by si to fakt hodně přál.
Alík rozuměl z lidské řeči jen málo slov. Z toho, co používali nejčastěji, znal „jdeme ven,
piškot, papání, Alík, zmetku, fuj, zůstaň, přines, sedni, lehni, přijdeme, pojedeme, páníček,
panička, Tomáš, pejsek, kočka, Amálka, táhni“ a ještě pár dalších. Proto nevěděl, o čem se
mluví. Jen občas pochytil výkřiky jako Fuj a to bylo tehdy, když se chtěl sám obsloužit v míse
se sušenkami, protože jemu nikdo nenabídl. To ho rozrušovalo a vůně cukru ho ještě více
pobízela k činům.
Neuplynula ani dlouhá doba, když svým černobílým zrakem zpozoroval, že se všichni tři
začali zvedat. Taky vyskočil a začal se protahovat. Tomáš šel ke dveřím a Alík začal
protestovat štěkotem. Panička řekla „Zůstaň“ a Alík se rozčílil, že on nikam neodchází.
Nepochopil, že to nepatřilo jemu.
Pak Tomáš odešel a slíbil Alíkovi, že „Přijde.“ Alík rozčileně zkoušel sabotovat odchod
tím, že vyběhl na schody a seběhl až do přízemí. Páníček ale přiběhl za ním a sekl ho přes
kožich. Tomáš se rozloučil a vyběhl z domu. Alík honem běžel zpět do bytu a šplhal na okno,
aby ho aspoň ještě zahlédl. Podařilo se. Tomáš se loudal tmou, hlavu sklopenou, občas se
otočil zpět.
Opouštěl sídliště a nemohl už Alíka vidět. Bylo to moc daleko…
U tety v Kobylisích na něj čekala Malenka.
Beze slova ji vzal k sobě do pokoje. Teta se neodvážila zeptat, ani nenaléhala, věděla, že se
to dozví, až přijde čas. Tomáš objal Malenku a lehli si vedle sebe na postel. V pokoji byla
tma, kterou jen trošku bořila rozsvícená lampička.
„Tak jak?“ ptala se opatrně.
„Dopadlo to dobře,“ vydechl poprvé od té doby, co odešel od rodičů.
134
„To je dobře,“ vydechla Malenka.
Malenka věřila, že má plnou hlavu myšlenek, ale on neměl. Nemyslel na to. Nechtěl to
analyzovat. Podařilo se mu to. Viděl jim to na očích. Za prvé se jim už beztak stýskalo a už
mu dávno všechno odpustili. I táta a to je co říct. Za druhé je svým jednáním přesvědčil, že se
změnil. Že je dospělý. Dodalo mu to odvahu a sílu. Věděl, že má dost energie, aby všechno
spravil. Aby jim vynahradil každou chvíli trápení.
„Bude to chtít ještě hodně práce,“ povídá Malence.
Pohladila ho po hlavě: „To zvládneme.“
„Ale největší radost měl Alík,“ vtipkoval Tom.
„Haha,“ uměle vytvořila smích Malenka. „Kdy tam zase půjdeš?“
„Nevím,“ zamyslel se. „Máma říkala, abych tam zůstal, ale ještě na to nejsem… to ještě
nejde…“
„Jo,“ odkývala mu Malenka cokoliv.
„Na Vánoce chtějí být na chatě, tak tam asi pojedu s nimi. Chytat s tátou ryby, běhat se
psem a tak…“
„Jo,“ usmála se a odkývala mu cokoliv.
„Jo,“ řekl jen a řval jak želva do polštáře. Nemyslel. Prosil a děkoval, vzpomínal a
prožíval, věřil a sliboval, plánoval a litoval. Děkoval a prosil, omlouval se a odpouštěl.
Ulevilo se mu hodně. Jeho duše si zase po dlouhé době oddychla. Jakoby se trošku pousmála.
Malenka plakala taky.
Tomáš plakal a zkoumal slzy, co mu vznikaly v očích. Byly jiné, než už plakal tolikrát.
Byly čistší a víc se leskly. Byly to slzy štěstí. A všechny trable teď byly pryč, rozpuštěny
v lásce. Taková je síla odpuštění. Odpustil si část viny. A znovu a znovu si opakoval, že
neexistuje vina. Že pokud děláme chyby, je to jen z nevědomosti a z nepochopení světa a nás
samých. A že litovat znamená napravit všechny chyby, co jdou, a jít už jen vpřed, dělat jen
dobré, dávat jen radost sobě i druhým.
Nemohl spát, převaloval se na posteli. Malenka odešla už dávno, teta tvrdě spala, slyšel její
chrupání i přes zdi. Povídal si s oběma dlouho do noci.
Povídali si o všem možném. Vyprávěl jim o Alíkovi a o mámě, povídali si o Vánocích a o
škole, o spoustě dalších věcí. Malenka pak odešla a Tomáš s odhodláním usnout zalehl do
postele. Převaloval se ale z boku na bok a po hodině marných pokusů počítání oveček, které
vždy končili představou, že si Tomáš mezi stádem povídá s rodiči, se rozhodl, že se půjde na
vzduch projít. Oblékl se teple a vyrazil do zimní noci.
135
Tma a zima, jako vždycky. Bloumal ulicemi, na kterých nepotkal živáčka, šel náměstími,
kde bylo živo i teď, k ránu. Nešel na slepo. Měl vybrané místo pro své úvahy, na prožití svých
stavů, ať byly jakékoliv a ať mu měly přinést cokoliv. Po chvíli už seděl v Petřínských
zahradách a shlížel na osvětlené město. Blízké Hradčany svou impozantností mu dodávaly
kuráž, v dáli potulující se světélka reflektorů aut rozptylovala jeho mysl. Ani nevěděl, proč se
mu tady tak líbí. Nebylo tu živáčka, kromě pár domorodců, podřimujících klidně ve stínu
stromů.
Občas zahlédl bandu lidí, dělajících tu rozruch a vykřikujících sprostá, i cizí slova.
Zatoužil se k nim přidat. Natahoval krk, jestli mezi nimi nezahlédne Lukáše. Ten hajzl mu
chyběl, ať už si namlouval cokoliv. Vyrůstali spolu. Když byl minulý rok zalezlý před světem
a jen meditoval a přemýšlel, zdálo se mu řešení snadné. Ale uprostřed toho všeho,
bombardován ze všech stran, možná ještě bude muset projít zkoušku ohněm. Ještě nebylo po
všem, cítil to, tušil, že ho ještě čeká zápas s nebem.
Lukáš ho strašil nejvíc. Chystám se ho udat policii? Asi ne. Chystám se pokusit ho
napravit? Možná. Chystám se nechat stáhnout zpátky do bahna? Ne, v žádném případě. Srdce
se mu rozbušilo při té myšlence. Nenechávalo ho to klidným. Co když se mu zase zalíbí
Lukášovy nabídky? Co když Lukáš využije nějaké jeho slabší chvilky, aby ho přetáhl na
temnou stranu síly?
Pochybností se ještě úplně nezbavil. A to by mohlo být nebezpečné. Protože pochybování
je vlastně kolísání mezi oběma stranami. A jestliže Lukáš pozná, až bude Tomáš na té jeho
straně…
Pochyby, přemýšlel. Možná by měl odložit veškeré věci do doby, než se jich zbaví. Ale on
přeci právě doufá, že se jich zbaví tímto způsobem! Pokud člověk přestane věřit, že jeho cíl
má smysl, je plně v rukou toho, kdo ho zrovinka směruje. Je plně v rukou toho, čeho se svým
cílem chtěl vyvarovat.
A má to vůbec smysl? O co se vlastně snažím? Kdo tu co říká o lásce? K čemu je vlastně
poctivý život? Tyhle otázky se mu honily v hlavě pravidelně už dost dlouho. Dneska poprvé
se nadechl a pousmál.
Má to smysl. Protože jsem si to zvolil a protože mě to udělá šťastným. Ta druhá cesta mě
šťastným neudělala. Pryč s ní. Odhodil pochybnosti a zbyla mu jen víra. Taková je moje
volba, takový jsem já.
Tušil, že z něj tohle nadšení ráno vyprchá a on bude odkázán na syrovou realitu a na to, co
má zapsané v podvědomí, ale snažil se zapamatovat si ten pocit. Toužil si z něj vystavět nový
136
pohled na svět, postavit si nový život. Pečlivě ho prožíval a zkoušel ho zabudovat do svojí
mysli.
12. V blahořečeném šílenství
Robert se učil. Druhý den půjde na zkoušku v předtermínu. Moc se mu do toho nechtělo,
ale nakonec podlehl tlaku davu. Zrovna se doučil svou denní dávku anorganických rovnic a
teď seděl v pokoji a sledoval televizní obrazovku. Nevnímal ale ani, co tam dávali, byl jako
vždycky v říši snů. Teď už ne tak často jako dřív, protože neměl moc času snít, prožíval
skutečný život, ale na druhou stranu mu jeho zážitky dávaly spoustu námětů na fantazie.
Například blížící se párty. Na jednu stranu se snažil vymluvit se z toho, a přesto doufal, že ho
k tomu kamarádi dokopou a že to bude super večer plný dobrodružství. Zrovinka se
v myšlenkách nacházel v jakési zakouřené putyce a nechal do sebe lít alkohol. Zarazil se a
přemýšlel, jak by mohl opilosti využít. Mohl by se pokusit „vyhrát pár dotyků“.
Je spousta holek, od kterých by bral doteky. A teď, když už má svaly – zasmál se sám sobě
při té myšlence – by se to mohlo podařit. Potřebuje ještě sebevědomí a to mu alkohol určitě
dodá. Uvažoval a probíral v hlavě seznam. Malenka, jo jasně, kočka, ale Tomova. Jana, teď se
rozešla s klukem, to je super námět na romanci. Ale nejsem zase tak pitomej, řekl si, abych
něco takového zkoušel. To snad nemám zapotřebí ani já.
Maruška, jistě, to určitě, takový blázen nejsem. Olga je fajn, pane bože, jestli tam bude
Tanja… Nina, Nina, ta je skvělá, fajn holka, moc hodná, báječná kamarádka… Robertovi
bylo celkem jedno, kterou bude mít na klíně, až se opije, zvlášť teď mu to přišlo jako dobrý
nápad, když večírek byl ještě daleko a on si mohl vymyslet úplně všechno. A taky si úplně
všechno vymýšlel. Věděl už ale, že ve skutečnosti to bude stejně všechno úplně jinak, jako
vždycky bylo. Ačkoliv podle Tomášovy teorie zažíváme v životě to, co prožíváme uvnitř.
Snil o sexu sice celý život, ale až teď začal věřit, že by se to mohlo stát. Doteď si to sice
představoval, ale doopravdy nepřipustil ani na chvíli, že by mohl někoho přitahovat. A tak
ležel na gauči a předjímal v hlavě, co se mělo stát.
Šílenství je útěk od reality. Od neúprosné logiky skutečnosti do náruče bezuzdného chaosu.
Je jednoduché prohlásit, že utíkají jen zbabělci. Ale lidská psychika je součást člověka a
stejně jako kterákoliv jiná část může být slabá, silná, dá se procvičovat a šlechtit. U bicepsů to
je vidět na první pohled, když slabý stojí vedle silného. U myšlenek to tak zřejmé není.
137
Možná proto také lidé psychiku zanedbávají. Nevyplácí se to ale. Jako se ohlásí zuby, když na
ně „dlabete“, hlava reaguje stejně. Jednou narazíte. Ale zatímco kaz se definuje snadno, to, co
se děje v mozku, člověk snadno neanalyzuje. A proto mají poruchy myšlenek nádech tajemna
a čarodějnictví. Pravidla platí úplně stejně. Pokud si do hlavy zasázíte samé harampádí,
vyroste vám třeba agresivita na turisty. Ani nemusíte vědět, kde se tam vzala. Obtíž je v tom,
že člověk lehce nepozná, co je a co není vhodné pro jeho hlavu. A zvláště v dětství, to si tam
ládujeme data tak, jak leží a běží před našima očima. Když se pak stane, že něco psychicky
neuneseme, léčíme to všelijak. Mnohdy to odnášejí náhodní kolemjdoucí a nechápou, že
nejednají s dotyčnou osobou, ale s jakýmsi psychickým úkazem v jeho duši. Dotyční
„psychotici“ jsou z toho obvykle zmatení stejně jako jejich okolí, neboť vetřelecké myšlení se
tváří, jako by bylo jejich vlastní. Tím si tyto myšlenky nakonec přivlastní a dál jednají podle
nich.
Když má člověk štěstí, nemoc se projeví jen jako nevrlost, zlost, komplexy méněcennosti,
závist, žárlivost, a tak dále. V horším případě psychika nevydrží nápor negativní energie a
jediný možný způsob, jak snížit energii, je rozpustit všechna pouta logiky a zešílet. Možná je
to ale jinak a i šílenci jednají podle vlastní zvrácené logiky, což by jejich utrpení
prohlubovalo, neboť oni by věděli, že jsou šílení. Oni by viděli, že svět myslí jinak, než oni..
Možná že by se jim zdálo, že zešílel svět okolo.
Einstein objevil, že hmota je totožná s energií. Pokud je hmoty na jednom místě určité
obrovitánské množství, zhroutí se prostor tak, že gravitační přitažlivost vzroste do té míry, že
ani světlo neunikne jejím spárům a všechna tělesa padají s absolutní nenávratností do nitra
této masivní hmotožroutky. Dovolím si navrhnout analogii k šílenství. Pokud je totiž
myšlenka energie, mělo by pro ni platit obdobné pravidlo; tedy čím silnější myšlenka, tím
více přitahuje pozornost majitele. Pokud myšlenka překročí určitý práh psychické energie,
vytvoří černou díru a všechny další potenciální myšlenky padají hned při svém vzniku do této
nenávratné pasti. Takový člověk je nutně šílený, má v hlavě jen jednu věc. Takový člověk má
v hlavě černou díru.
Zbabělé šílenství je, když člověk vědomě rezignuje na normální pravidla a když se pokusí
obelhat svět i sám sebe. Když si hraje na blázna, aby dosáhl svého cíle. Mohli bychom to
schválit prostě jako další z cest, kterými se lze k výsledkům dobrat, ale ona má jednu
nevýhodu. Po odeznění tohoto fingovaného stavu se navrátí realita. Skutečnost ve své
celistvosti, ve své neoblomné kamenné syrovosti, pravdivost světa, pouhá fakta. Skutečnost
ve vší své tvárnosti, která se nechá jako hrnčířská hlína modelovat ve vizi světa. Pokud to
někdo svede a schopně a fundovaně si vždy po odeznění iluzí vytvoří svůj oblíbený model
138
vesmíru, není to příliš velký problém. Ale proč by takový člověk vlastně potřeboval iluze?
Pro pobavení, pro potěšení?
Ve většině případů propadají iluzím ti, kteří nejsou schopni tvůrčím způsobem zasáhnout
do děje, jenž probíhá při probuzení ze sna. Do děje, při kterém se rozvzpomínáte na to, kdo a
jaký vlastně jste a kam jdete. Potom nastávají stavy plné zmatku a nejistoty, které končí
v lepším případě konečným uvědoměním, které ale obvykle přichází až po delší době boje
s komplexy méněcennosti, v horším případě žene situace dotyčného opět do náruče snu.
Protože, přiznejme si to, je mnohem lehčí snít, než žít. Stačí totiž tak málo. V podstatě jen
zavřít oči. Ale existují mnohem rafinovanější metody na vyvolání iluzí. To pak můžete spát
s otevřenýma očima.
Ne, že by bylo na snění něco špatného, chraň Bůh, snění je dar, to každopádně, jen se může
stát něčím jiným, než jen relaxační kratochvílí. Snění slouží dobře, ale jako pán přestává být
sněním a stává se sprostou lží.
Co je pravda a co je lež? A jak vůbec můžeme poznat, že to, co zrovinka vidíme, je fakt? A
proč bych měl vlastně uvěřit té či oné pravdě, když je nám jich denně nabízena spousta druhů
v různých baleních?
Jak si tedy vybrat skutečnost? Vyberme si tu, co se nám hodí. Vybírejme tu pravdu, která
nás dělá šťastnými. Problémem je, že často nepoznáme, co nás udělá šťastnými, dokud
neprovedeme volbu. A tak se metodou pokus omyl můžeme dopracovat k tomu, co my
osobně považujeme za ideální vizi světa. Ptáte se, co dělat, když zjistím, že mě dělá šťastným
víra, že prase může létat? Těžko říct, snad jen budu tvrdit, že se to nestane, protože člověk
jako tvor zrozený na tomhle světě bude šťastný, pokud splyne s jeho principy. A co když mě
bude dělat šťastným ubližovat lidem? Tvrdím, že to nejde. A podle Darwina bychom tu
nebyli, kdyby nám nevyhovovala stávající situace skutečnosti, stejně jako rybám nevadí
studená voda. Teorie štěstí bude zřejmě celkem jednoduchá a všichni ji od dětství známe.
Chce to jen trošku energie. Jen uvěřit, že je to tak. Pak se ale můžu ptát, jak je vůbec možné,
že se od té podstaty světa odkláníme? Proč vlastně provádíme ty rebelie? Proč prostě
nežijeme podle zákonů přírody? Jako růže, když roste. Kdo ji kdy slyšel si stěžovat? Anebo
ptáci, když létají.
A může být tedy šílení pozitivní? Když člověka přivede do stavu, kdy je mu dobře? Skoro
bych napsal, že když není jiná možnost, ano. Ale stejně tak bych chtěl doufat, že vždycky je
jiná možnost. Pokud dělá šílenství šťastným, povolme ho. Důležité je však varovat, že
bláznovství se vždycky tváří, že pomáhá dosáhnout nirvány. To je jeho základní
charakteristika. Rozlišme, jestli to tak skutečně je. Rozvažme ale také, že když se rozhodneme
139
pro blouznění, stává se pro nás pravdou. Navíc člověk asi nemůže poznat, že je cvok. On
může nejspíš poznat jen , že byl cvok, pokud jím přestane být.
A co je štěstí? To už je jiná pohádka…
Robert neodložil právě Hamleta a nezajiskřilo se mu v oku nápadem zopakovat kralevicův
úskok. To spíš už Shakespeare odhadl povahu člověka a našel v pomatení mysli možnost,
kterou může každý využít, či zneužít, při cestě za svými cíli. Dotyční ale nevidí, že mají
v ruce zbraň, která se může v mžiku otočit proti nim.
Jel metrem. Venku byla zima, tady trošku pookřál, ale přijíždějící vlak vždycky připomněl
skutečnou hodnotu na teplotní škále. Dostal facku přes celý obličej prolétávající ledovou
masou vzduchu a pokusil se zahřát si tváře rukavicemi. Plno lidí, ruch. Spousta cizích slov.
Nastoupil do vlaku a sedl si. Pár stanic, lidé nastupují, vystupují, netečně, s nezájmem.
Kroutil hlavou. Tolik lidí, tolik příležitostí a nikdo neřekne ani jak se máte. Nikdo se nezajímá
o ty druhé. Robert měl chuť oslovit tu paní vedle sebe a optat se jí na rodinu. Neudělal to, byl
příliš pod tlakem společenského civilizačního mlčení. Nepromluvil, byl stále příliš pod vlivem
svého komplexu méněcennosti, ač s ním bojoval, jak to šlo. Najednou pocítil bezmoc. Znal
ten pocit a věděl, že jestli rychle něco neudělá, octne se na půdě deprese.
Proč lidi deprese tak přitahuje, pomyslel si? Je to kvůli energii. Všechno v přírodě se snaží
o snížení energie (elektronová vazba například). No a pro člověka je strašně jednoduché
upadnout do deprese, protože na to nepotřebuje ani kapičku energie. Prostě si jen je a nadává
na existenci. Na to, aby bylo člověku fajn, aby si věřil a něco pro dobro světa a sebe sama
udělal, je potřeba psychická energie. To je nejhorší stránka mojí lenosti, pomyslel si s ironií.
Když už nemám chuť se snažit, můžu vždycky rezignovat a být prostě osamělý a jde mi to
dobře.
NE! Zakřičel v duchu a rozhodl se, že nebude melancholický. Že je všechno fajn a že je
všechno v pořádku. A to byla pravda, všechny jeho negativní myšlenky přicházely jaksi
iracionálně, z neznámých důvodů. Vždycky si našli nějakou nedokonalost světa a z té udělaly
velblouda. A Robert měl hned za očními víčky slogan: Jsem sám. Těžko říct, jestli mu to
vsugeroval svět, že tolik toužil po dívce po svém boku (jen proto, že ji měl každý, jen on ne),
nebo jestli to byl prostě přirozený reflex, instinkt, volající na něj slova Muž a žena patří
k sobě! Jen jako pár tvoří celek!
Anebo, a pak se mu zase sevřelo hrdlo jako vždycky, je to mezi mužem a ženou přeci jen
něco víc? Možná je to něco víc, Láska, ať už si ostatní říkají cokoliv…
Chemické reakce nebo věčné souznění? A není to totéž?
140
Přemýšlel často a snažil se dělat si ucelené závěry o svých tématech. Nevadilo, že se občas
měnily z hodiny na hodinu. Předříkal si svou teorii o osamělosti:
Osamělost je druh deprese. Osamělost není životní situace. Tou je samota, stav, kdy okolo
nikdo není. Osamělost je stav mysli. Je to myšlenka. Laciná myšlenka. Nic po tobě nechce,
nemusím dělat nic, jen být osamělý. Je to lež, je to lenost, a co je nejhorší, osamělost nejvíce
odpuzuje lidi. Čím je člověk víc osamělý, tím víc to lidi od něj odhání. Lidi nemají rádi
osamělé. Takový osamělý je většinou melancholický, nudný, utopený v sebelítosti. Kdo by se
chtěl s takovým bavit? Kdo má dneska čas léčit cizí duše? Myslel jsem, že až přestanu být
osamělý, začnu být teprve v pohodě, říkal si. Ale je to jinak, teprve když je člověk v pohodě a
vyzařuje ji i na ostatní, přestane být osamělý. Hrozný paradox, usmál se nad tím, protože
právě takové měl rád.
Podařilo se mu zvednout si náladu a dostat se do stavu odhodlání. Probudil v sobě energii a
začal se rozhlížet. Přestupní stanice. Plno lidí. Další vlak, další facka. Teď už ji čekal, tak si
včas zakryl oči dlaní. Když svou dlaň zase položil podél těla, dostala se do jeho zorného pole
ona.
Pootevřel pusu. Byla nádherná. Vážně nádherná. Ačkoliv už delší dobu tvrdil, že každá
holka je něčím krásná (a kamarádi tomu říkali znouzectnost), tahle byla výjimečná. Oči se jí
leskly životem a rty, popraskané od mrazu, se snažily zahřát jeden od druhého. Měla na hlavě
čepici a možná to ji dělalo tak výjimečnou. Už ho několikrát napadlo, že holka, která se
nestydí nosit čepici, musí být fajn. A tím spíš, pokud jí sluší. A slušela jí. Jen tak na ni zíral a
nechal čas, aby je přenášel sekundu za sekundou, stanici za stanicí k cíli. Stála pár metrů od
něj a párkrát k němu vzhlédla. Začalo mu bušit srdce.
Konec jízdy, vystupovat, konečná stanice, plno lidí, mumraj, kde je? Aha támhle, šla pár
metrů před ním. Stoupali po schodech. No tak, otoč se, otoč se! přál si Robert, ani nevěděl
proč.
A najednou se zavlnily její plavé vlasy, vykukující zpod čepice, a ona se otočila. Ani
náznak úsměvu, ne, to se nenosí, jen tak, pohled dolů, nazdařbůh. Nazdařbůh zrovna stál
Robert a ten vytřeštil oči. Konec, pokračovali v chůzi, tunel, schody vedoucí z podzemí,
Robert zrychlil krok a dostal se dva kroky za ni. Vyšli ven a desítky lidí se mu pletli pod
nohama. Mohl se jí tak akorát dotknout a právě v tom se zastavil. Opřel se o dopravní značku,
svraštil čelo a nechal proudy lidských těl plout okolo něj. Sledoval ji a bylo mu fuk, že pro
ostatní vypadá jako blázen. Jen tak stál a bezmocnost ho srážela k zemi. Co měl dělat? Co
mohl dělat? Co chtěl udělat? Nevěděl. Neviděl řešení, chyba v zadání. Nadechl se, vydechl si
a s hlavou sklopenou a zmatenou se vydal na cestu do školy.
141
Sakra, kopl do kamene. Vzpomínal na její oči. Sakra! Dřív to bylo tak snadný. Řekl by si
tisíc PROTI: Nemáš na to, jsi hnusnej, ani o tobě neví, nestála by o tebe, nezasloužíš si lásku,
jsi nula, ani na to nemysli… Ale co dneska? Dneska, když už se snad dostal přes pubertální
sebemrskačské sklony, když už začal věřit sám v sebe, když začal důvěřovat světu okolo a
když začal skutečně toužit po dotecích… Dneska už nebyly okolo mýty, nebyly tam překážky,
byl jen on a ona. A to ho právě tak zarazilo. Co mohl dělat? Co měl dělat? Nebyl si jist, jen
hádal, že už zbývá udělat jen právě tuhle poslední věc. Tu věc, před kterou právě před chvílí
stál.
Fajn, kývl, příště…
A usmál se nad tím slibem. Nic neznamenal.
Byl večer. Počasí nic moc, ale stejnak nikoho nezajímalo. Všichni seděli u stolu se sklenicí
v ruce a zajímali se jen o to, co se bude pít. Bylo jedno, v jaké jsou putyce, důležité bylo, že
jsou tu spolu. Bylo jich tu hodně. Každý přivedl svoje známé a obsadili celou jednu sekci
podniku. Zpočátku se vrchní tvářil poněkud skepticky, když viděl, že se tu chce usadit parta
vysokoškoláků. Brzy pochopil, že právě mají velký zájem, aby si, jak říkal Honza, vyčistili
hlavy od šmejdu, aby si tam mohli během dalších dní nacpat jiné vědomosti ke zkouškám.
Byla to zábava. Nejdříve jen tak klidně seděli a debatovali o světě a jak to na něm chodí,
později, jak se postupně dostávali do nálady, začínali zvyšovat hlas a vyžadovat mnohem více
pozornosti ostatních lidí v lokálu.
Místností se začal rozlézat kouř z cigaret, kterou si dva nebo tři z přítomných spěšně
zapálili.
„Není to zdravý, nedělejte to,“ řekl Robert a napil se sodovky.
„Roberte!“ přisedla si k němu Nina se skleničkou v ruce. „Se mnou se ale napiješ, to
musíš!“
Podíval se do jejích lesknoucích se očí a viděl v nich naplnění svých plánů. Zcela
vypočítavě, riskuje, že se na něj vykašle, prohlásil ještě párkrát, že nepije, ale pak to do sebe
kopnul. Doslova, protože mu to nechutnalo. A další a další a další. Nikdy v sobě neměl tolik
alkoholu. Jeho tělo ty látky neznalo, tak nejprve nevědělo, co si s nimi počít. Po chvíli se ale
začal motat a dostal chuť si povídat s lidmi. Obcházel místnost a každého obšťastňoval svou
přítomností a neutuchající dobrou náladou a vtipem.
Na Ninu zapomněl a to ji ještě více k němu přitahovalo. Párkrát se zamotal a museli ho
přidržovat, přičemž mu nalili dalšího panáka. Kdekoliv se posadil, dostalo se mu nejen
142
opilecky vřelých slov a dávky suchého humoru, ale také dotyků. Přesně podle plánu, který už
ale v té chvíli měl v rukou někdo úplně jiný.
Holky se dělí na dvě skupiny. A on měl kliku, protože těch které po třetím panáku
rozdávají doteky na potkání, tu bylo dost.
„Tak co, Robi?“ volala Olga a sedla si mu na klín.
Neměl sílu sám sebe zastavit. Tak nějak tušil, že přesně tohle dřív zavrhoval a odsuzoval,
jakési promiskuitní opilecké mazlení, ale bylo to silnější než on, bylo to geniální, bylo to
všechno. Doteky, pohlazení, něha. Bylo to podvádění, bylo to nefér, ale dělo se to a bylo to
svůdné a opíjející. Každé elektrizující sklouznutí pokožky po tom druhém, každý závan vlasů
po jeho obličeji…
Po chvíli se nechali přemluvit i jeho ruce a něha, kterou dostal, se jako bumerang vracela
k původní majitelce, respektive k majitelkám. A všechny holky byly krásné a všem chtěl dát
svoji lásku. Tak co je na tom špatného?
A byl tu Honza a jeho bratránek Dan a Robert mu slíbil, že založí skupinu a budou spolu
koncertovat a hrát. Robert byl ochotný slíbit všechno na světě. Pořád vykřikoval, že už má
jednu zkoušku a bylo mu fajn. Jeho kamarádi jen překvapeně zírali, jak se rozjel, a kolega
Martin ho v tom ještě notně podporoval a sám ho zval na další dávky alkoholu.
Nina ho celou dobu pozorovala. Trošku opilá, sedla si vedle Jany. Ta tu s sebou měla
svého Pepu a celou dobu se jen usmívala.
„Slíbilas, že až se opijeme…“ vyčítavě začala Nina.
„Já vím, ale to se musíš trošku snažit,“ namítala Jana a kývla vesele bradou směrem
k Robertovi.
Ten se mezitím přimotal k nim a dopadl na vedlejší židli. Měl zrovna světlou chvilku a
důvěrně jim povídá:
„Asi jsem to trošku přehnal…“
„Trošku, ale kvůli tomu jsme tady, každý to někdy přežene,“ uklidňovala ho Jana a měla
radost.
„Asi mi bude trošku zle, teta Lída mě před tímhle varovala. Pořád dokola říkala, Roberte,
nepij!“
Museli se smát, jak herecky gestikuloval. „Nepij! Alkohol je metla lidstva! Budeš toho
litovat. A já nepil.“
„Jo, to u nás taky říkala paní Písařová.“ vzpomínala Jana.
„No vždyť tu já taky myslím, Lída Písařová.“
Jana se zamyslela, jak to v tu chvíli nejvíc šlo, a svitlo jí.
143
„Ty jsi bratránek Moniky Písařový, že jo?“
„Jo…“ nechápal Robert.
„Já jsem přece Jana!“ skoro křičela panicky a nesmyslně, jak mu chtěla vysvětlit, že si
spolu jako děti hrály na zahradě. „Jak jsem na to mohla zapomenout?“ nechápala, ale
přemýšlet nemohla, tak jen potřásla několikrát hlavou, aby tu myšlenku dostala ven z hlavy.
Robert tomu nejprve nechtěl věřit, ale pak si začal vzpomínat a začal se s Janou objímat
radostí, že se našli. Začali Nině vyprávět, jaké to bylo na vsi, když byli ještě malí. Poslouchala
je, ale příliš jejich nadšení nesdílela.
„Tak na zdraví, sestřenko!“ navrhl Robert přípitek, Jana samozřejmě souhlasila a Nina se
k nim přidala.
Pak skončili, společnost už dávno nebyla konzistentní a nějakým mávnutím kouzelného
proutku šel Robert sám s Ninou noční Prahou. Těžko říct, jak se taková věc vůbec může stát.
A ještě Robertovi.
A drželi se za ruce. Robert si to uvědomil, když kolem projelo auto a vytrhlo ho ze
zamyšlení. Zrovinka si vzpomněl na Freuda a že se nejspíš do Jany zamiloval kvůli tomu
infantilnímu zážitku na vsi.
Měl těžkou hlavu. Nerozuměl tomu, proč drží Ninu za ruku, ale to nevadilo. Nevzpomínal
si, kdo koho za ruku vzal. Nechtěl to řešit. Jen tak šli a povětšinou mlčeli. Teda, neustále něco
jeden druhému vyprávěli, ale jelikož to byly opilecké řeči o ničem, bylo to, jakoby mlčeli.
Nebyl to transfer slov, byl to přenos sympatií. Když došli na zastávku autobusu, kde čekali na
noční linku, zmlkli doopravdy. Stáli tam sami, uprostřed tmy, uprostřed asfaltové linky,
vedoucí zdánlivě odnikud nikam.
Robert líbal Ninu! Robert se líbal! Ani později doopravdy nevěděl, jak se to stalo. Ale
stalo se to. A bylo to nádherné.
Z dálky sem zalétaly zvuky města, z druhé strany zvuky lesa. Nebylo zima, teploty krve se
vyšplhaly hodně vysoko. A oni byli rozpálení nocí. Ochutnával její rty, kousek po kousíčku,
nechtěl vynechat ani milimetr čtvereční nedotčený, nepolaskaný. Nechápal, jak mohl bez toho
takovou dobu vydržet. Objímal ji a ona jeho. Hladil ji a skoro až labužnicky třel svůj nos o ten
její. Čas se zastavil. Jakoby nic jiného v kosmu neexistovalo. Jen její vůně a hebkost jejího
jazyka. Měla zavřené oči, on je občas pootevřel, aby se ujistil, že je to realita. Nebyl zase až
tak opilý, motorika mu fungovala.
A byla to realita? Nebyla to další z jeho fantazií? Zarazil se. Všechno tomu odpovídá.
Snové provedení, nepravděpodobné reakce, všechno to vede k dotekům. Možná usnul a teď se
144
mu to zdá. Nevěděl. Ale na to kašlu, řekl si. Jestli je to moje fantazie, jestli se to neděje, tak
tím spíš si to musím užít, když je to tak báječný.
Otevřela oči a odtrhla své rty od těch jeho s určitým úsilím, jakoby se za tu chviličku
spojily. Zhluboka se nadechla a výraz v jejích očích ho polekal. Četl tam vztah a to se mu
nelíbilo. Toho se bál. Ani nevěděl, že je to tak, a tak ani nevěděl, proč…
Pak si řekli dobrou noc a každý vystoupil na jiné zastávce nočního autobusu. Robert těžce
dýchal a rozhodl se, že nechá analýzu až na druhý den.
Následky? Byl vyřízený. Na dně. Probudil se unavený a VELMI snadno se dostal do
deprese. Jak veselá byla jeho špička, tak smutná byla jeho opice. Nebylo mu zle na těle, bylo
mu zle na duši. Vánoční nálada zmizela bůhvíkam a vrátila se až v pozdním odpoledni, jen
velmi, velmi zvolna. Ne, ani ho nenapadlo radovat se ze života, děkovat za něhu a slíbit sobě i
vesmíru, že bude pokračovat v rozdávání něžností. Naopak, přemýšlel zhruba v takovýchto
vzorcích:
Všechno je na nic (velmi vědecký názor, mimochodem). Musím se opít, abych byl schopný
být s holkou. A ona byla taky opilá. Jinak by na mě ani nešáhla.
Bylo jedno, co si myslela ona. Ani ho nenapadlo se jí zeptat. Proč by měl?
Všechno, co doteď dokázal, bylo pryč. Zapomněl na pozitivní myšlení, byl zase zpátky ten
utiskovaný chudáček, kterého svět nenávidí, v depresi a osamělý. Chystal se zavřít v pokoji,
nějak tam přežít Vánoce.
Něco ale přeci musel udělat. Rozhodl se jí napsat. Ne, nebyl při smyslech. Ne víc než včera
večer. Napsal Nině SMS zprávu, něco ve stylu: „… a jestli jsem tě obtěžoval… doufám, že
jsme kámoši … hezký Vánoce.“
A pak se mu chtělo zařvat a nadávat a za pár sekund dostal odpověď. Nic, žádné
vysvětlení, prosté: „Tobě taky Veselé Vánoce“ a za tím smajlík :-).
Hodiny ubíhaly.
Navečer, když se uklidnil a poněkud se stal zase sám sebou, jeho pohled na věc se změnil.
Ne příliš, ale změnil.
Věděl moc dobře, že to, co se provede v opilosti, se nepočítá. A když se mu nakonec přece
jen vrátila Vánoční nálada a on chtěl být v pohodě a on chtěl být šťastný, nakonec v něm
uzrála ta spásná myšlenka.
Ať už to byl podvod, ať už to dopadne jakkoli, polibek od Niny byl ten nejkrásnější dárek
k Vánocům, jaký kdy dostal. Tím si byl jist. V extázi jí to chtěl napsat, ale nakonec to
neudělal. Určitě jí to ale poví.
145
Pomaličku nacházel ztracenou sebedůvěru, pomalu zapomínal na to špatné z oné noci a
zůstávalo jen to dobré a hřejivé. Usmíval se, a když zavřel oči, téměř cítil teplo jejích rtů.
Příště to už bude bez podvodů, sliboval si. Příště… A zarazil se, aby neupadl do víru naivních
představ.
Musel se hodně učit do školy. Po Vánocích začíná zkouškové období.
Byl Silvestrovský večer a Standa Vodrážka, kterému bezdůvodně říkali Dany, měl jet jako
řidič metra poslední jízdu té noci. Naštvali ho. Kdo má jezdit metrem na Silvestra? Po
půlnoci? On má řídit vlak? O Silvestra? Po půlnoci? Však co bude s pitím? Jak může slavit,
když bude muset do práce? Ne, ne, to nepůjde, někde se stala chyba. Jak to, že nemá
dovolenou? To mu určitě šéf udělal schválně.
Nesnáší mě, myslel si. Ví, že to nevydržím a přijdu do práce opilý. Ale já mu ukážu!
Naschvál budu při smyslech a čistej, nenechám ho, aby mě takhle lacino dostal. Nebudu pít,
řekl si. Rozhodl se. Pevně.
Bylo před půlnocí a všichni už vítali nový rok. Někteří s nadějí, jiní se skepsí, tak už to na
světě chodí. Někteří s úsměvem, jiní smutně. Mnoho s alkoholem v ruce, několik střízlivě.
Mezi nimi i Standa Vodrážka. Byl na jakési oslavě, spolu se svými přáteli, byl tam Bedřich a
Honza Malý a taky Tomáš Kafka, který sem ale zaskočil jen na chvíli, že prý slíbil být na
Silvestra doma. To DOMA zdůraznil, takže ho ani nikdo moc nezdržoval.
Jen Béda vykřikoval, že jestli Tom odejde, tak skočí z věže. Ale nikdo jeho výlevy nebral
smrtelně vážně.
„Nekecej, že se nenapiješ!“ volal Béda na Standu Vodrážku.
Tomu se cukaly koutky u pusy. Měl absťák. Ale věděl, že bude kontrola a že musí být
v pořádku. Musí. V tuhle dobu býval vždycky na mol, košili bůh ví kde a sám se nacházel na
místech, která nebyla nikdy ani blíže určena a mnohdy na nich žádný smrtelník ještě před tím
nebyl. A dneska tu stál, na sobě sváteční oblečení, oholený a okolo něj probíhal silvestrovský
mejdan. Zpočátku se bavil s ostatními, ale s časem, jak se ostatní dostávali působením
chemikálií do jiných dimenzí, ztrácel s nimi kontakt a řeč. Byl nacvičený a dovedl se do
jakéhos takového podroušeného postoje dostat jen silou vůle, ale po chvíli mu došlo, že to
není tak skvělé, jak by mělo, a oznámil společnosti, že jde do práce. Chtěli se s ním prát, ale
neměli na to dost sil.
Honza se k němu přidal, že se nechá svézt metrem. Opustili řev oslav a pomalu se šourali
městem, plným rachotících petard a potácejících a smějících se lidí. Volali ledasco. Od „Ať
žije Nový rok“! Po „Stejně chcípneme!“
146
Honza se trošku motal.
„Řekni, stojí to všechno vůbec za to?“ prohlásil Standa Vodrážka, čímž kompletně
konsternoval Honzu, který od něj tak hluboce filosofickou větu nikdy neslyšel. „Má to nějaký
smysl?“
„Ale co myslíš?“ opáčil opilecky Honza a po pár off – topic konstatováních o tom, jak
Standu miluje a jak je rád, že jsou kámoši, ho nechal odpovědět.
„Život. Jestli má cenu.“
Honza s námahou zdvihl oční víčka, těsně se vyhnul sloupu pouličního osvětlení a usmál
se: „No jasně, že má.“
„Ale jakou?“
„Chlape bláznivá, JÁ - “ a to JÁ zakřičel do tmy „- Já vidím teď všechno jako na dlani.“
Pochodovali pomalu do metra. „Život je nádherný. Plný úžasných věcí.“ Honza začal
vypočítávat na prstech. „Láska, alkohol, fotbal, škola, práce, lidi, holky, úředníci,“ Standa na
něj jen zíral. „Zvířata, stromy, hudba, Ozzy, sex, Slunce, vítr, moře, voda, země, oheň voda
vítr ví!“ začal zpívat a tančit ve světle ohňostroje, osvětlující oprýskané zdi starých domů,
které míjeli.
„Ale jestli to má nějaký smysl?“ vedl si svou Standa.
„Nemá.“ odvětil Honza a vzal Standu okolo ramen.
„A co s tím budeme teda dělat?“
„Nic. Budeme si užívat a budeme v pohodě,“ kývl si na souhlas Honza a trval na tom, že
zapadnou ještě na jedno. Standa nejprve nechtěl, ale pak ho Honza přesvědčil a společně
vstoupili do víru dalších oslav.
Půlnoční podzemí bylo chladné a tiché. Honza se rozloučil a šel si stoupnout mezi lidi,
čekající na příjezd posledního vlaku.
Standa Vodrážka zaběhl do kanceláře a navlékal na sebe uniformu. V hlavě měl zmatek,
ale byl v pohodě. Vtom sem vtrhl jeho šéf a začal na něj řvát: „Seš tu pozdě!“
„Ale jen chvíli…“
„Na to ti kašlu. Ten před tebou už je skoro na konci! Odjedeš tuhle jízdu a už sem nemusíš
chodit.“
Odešel stejně rychle, jako přišel, aby se nemusel pouštět do diskuse. Byl rád, že to má za
sebou a mnul si ruce.
147
Standa dosedl na židli a dopnul si knoflík u krku. Polkl. Vyšel a nastoupil do vlaku. Předjel
z depa na nástupiště, zamával Honzovi a otevřel dveře pro nástup cestujících. Spustil znělku a
oddechl si.
Honza si sedl tak, aby viděl ven na nástupiště. S ním ve vagónu byl jeden pán v kravatě,
opilý žebrák, jedna stará babička o holi a mladá maminka s miminkem. Nechápal, kde se tam
berou, ale možná se mu to jenom zdálo. Připsal to na vrub vodce a zavřel spokojeně oči. Vlak
se rozjel.
Honza podvědomě tušil, jak Standa točí knoflíky a jak si pouští rádio, které vždycky nosil
sebou na jízdu. A měl pravdu. Vlak jel tmavými tunely a nechával za sebou postupně metr za
metrem, nabíraje rychlost. Přejel pár stanic, až dojel na přestupní stanici. Většina pasažérů
zůstala na svých místech až sem, jakoby si chtěli vychutnat tu poslední jízdu. Jak přijížděl do
stanice, začali Standovi hrát v rádiu jeho oblíbenou písničku Jede jede mašinka. To ho
vždycky vyburcovalo k šílenostem.
„Jede jede mašin-ka, kouří se jí z komínka…“
Standa začal otevírat dveře a cestující byli připraveni k výstupu. Náhle ale Standa trhl
rukou a dveře se zabouchly Honzovi před nosem.
„Co to…“
Standa vzal rádio, otevřel komunikátor a pustil muziku do rozhlasu, takže ji mohli slyšet
všichni. Stařenka vzhlédla k amplionu a nechápavě se snažila otevřít dveře. Standa se
narovnal a povídá do mikrofonu s pouťovým přízvukem:
„Vážení přátelé, pevně se držte, dnes jedeme prodloužené jízdy!“
Honza nechápavě kroutil hlavou, že se mu to asi zdá.
„Posaďte se a držte děti pevně…“
Náhle se metro rozjelo a to velmi prudce. Stařenka se držela jen lehce a ten náraz jí mrštil
přes půl metra, než ji pán v kravatě stačil zachytit.
„Co se to děje?“ volala panicky pištivým hlasem babička a Honza se jen tak tak držel
sedadla, aby ho odstředivá síla neodtáhla s sebou k zadním dveřím vagónu.
„Prodloužené jízdy na mě!“ volal do mikrofonu Standa. Neměl co ztratit, končil tady, chtěl
si alespoň ještě pořádně užít. A možná, až ho vedení zastaví a zjistí, že není opilý, možná se
začnou ptát…
Vlak se řítil tmou a lidé uvnitř začínali panikařit, neboť tak rychle ještě metro nikdy nejelo.
Babička se modlila k panence Marii, pán v kravatě vyhrožoval žalobou a miminko v kočárku
brečelo. Opilý houmlesák poskakoval po vagónu a volal na celé kolo Jupí a Hurá a To je
nářez.
148
Před očima se jim míhaly nápisy stanic a oni jeli pořád dál. V jedné stanici stál
zaměstnanec z bezpečnostní sekce a zrovinka si zapaloval cigaretu, když se okolo něj
prohnalo metro a vítr ho odmrštil pár metrů nazad. Jen zůstal zírat s otevřenou pusou a
sledoval kolemjedoucí stařenku, jak panicky tluče na sklo.
Honza si pořád nebyl jistý, jestli je to jen opilecký sen, nebo jestli se to vážně děje. Cítil, že
mu to nedělá dobře na žaludek. Nikdy neměl moc v lásce rychlé kolotoče.
„A Jede jede mašinka…“
Zatočila se mu hlava a najednou byla tma.
Tma byla docela dlouho až najednou…
Z ničeho nic mu na rameno klepal jakýsi muž a vyhazoval ho surově ven z vagónu. Když
vystoupil, neviděl okolo v podzemí vůbec nic podivného. Ani Standu v želízkách, ani babičku
se zlomenou rukou, ani toho cinklého právníka. Venku, když mu ke střízlivosti pomáhal noční
vítr, dostavil se zmatený pocit a on skutečně netušil, jestli to všechno byla pravda nebo ne…
A ani Standa nic nenaznačil, když ho za týden viděl spokojeně zasedat do řídicí kabiny
metra.
A tak skončil rok. Hodiny odbily půlnoc a obyvatelstvo planety Země nějak podvědomě
uctívalo ten moment jako něco zvláštního. V určitou chvíli byl každý jen sám se sebou. A
právě v ten okamžik se čas zastavil. Myšlenky proudily sem a tam, zážitky utvářely jedinečný
obraz posledních dvanácti měsíců. Následovaly úsměvy, slzy, sliby, naivní předsevzetí a ještě
naivnější představy o budoucnosti.
Příští rok přestanu kouřit. Příští rok už nebudu sám. Příští rok si najdu práci. Za rok touhle
dobou bude všechno jinak.
Jediné, co se změnit může, jediní, kdo může něco udělat a dosáhnout svých cílů, jsme my
sami. Jen my můžeme narovnat záda, usmát se a usměrnit proud entropie směrem k pořádku,
zády k chaosu.
To je snad smysl existence člověka. Člověk je život, život je řád, je opak chaosu, jde proti
šipce času, proti termodynamickému směru změny entropie. To, že tu jsme, definuje náš cíl,
náš smysl. Život je opak chaosu, jsme tu, protože existuje systém, protože harmonie vítězí.
Jsme tu, protože pořádek je mocnější než zmatek. Jsme tu, abychom stavěli věci do řady.
Abychom šířili radost a štěstí a harmonii. Chce to jen málo. Rozhodnutí, odhodlání a maličko
energie.
149
13. Policejní mejdan
Světla reflektorů zářila pastelovými barvami na parket. Blik a blik, barevná sklíčka kmitala
před wolframovým vláknem, vytvářeje tak roztodivné nálady a pocity. Vedle hyperstylových
luceren visely reproduktory, z kterých každičký okamžik unikaly na všechny strany zvukové
vlny o velmi nízkých, nebo naopak vysokých frekvencí. Dancefloorová hudba vyřadila ze
svého repertoáru střední tóniny a žádala si dunění bubnů, doplněné pisklavými tóny
syntezátorů.
Jsme na diskotéce. Jedné z mnoha, které se v hlavním městě nacházejí. První patro –
techno, hiphop; druhé patro – popík osmdesátých až šedesátých let. Na baru se kroutí
polonahé holky u tyče a pod nimi postávají páni se sklenkami v ruce a nenápadně zkoumají,
zdali slečnám ladí všechny části oblečení dohromady.
Je narváno, vydýcháno. V mihotání světel a tmy člověk stěží rozpozná rysy sousedovy
tváře, čehož lze s výhodou využít při pokusech oslnit opačné pohlaví. Stroboskopový efekt
tvoří neexistující skutečnosti. Sexy pohledy, lesknoucí se pokožku na lýtkách, frajerský
postoj.
Jsme ve světě iluzí, který by si zasloužil zvláštní pojednání. Nejsou to už odpolední čaje
minulého století, jede tu pařba až do rána. Vytancujte ze sebe všechno to, co vás trápí, prožijte
trošku dovolené exhibice, předveďte své vypracované tělo, svůj účes, pokochejte se pohledem
na nalíčené krásky, nechejte si likvidovat uši příliš hlasitou muzikou, pokud jste tomu ochotni
říkat hudba.
Přistupte na jejich pravidla a budete se skvěle bavit. Staňte se dvanáctiletou slečnou,
upravte se, vypadejte na sedmnáct a vyražte ven. Buďte patnáctiletým chlapcem, který prahne
po tom balit sedmnáctileté slečny, vezměte si sluneční brýle a svítící žvýkačku do pusy. Nebo
jste čerstvým čtyřicátníkem se skepsí ohledně svého věku, bažícím po mladickém vzrušení?
Žádný problém! Chtějte zažít trošku velkoměstského ruchu, pocit intenzity prožívání, staňte
se dětmi a jděte do klubu, kam je povolen vstup teprve pro dospělé od osmnácti let. Do světa,
kde je podstatné, jestli navenek ladíte se svým sousedem.
Zábava se zrovna rozjížděla.
Staicy (správně Stanislava) Třísková byla právě taková sedmnáctka, která ale po boku
východoslovanských čtyřicátníků spíše zvyšovala věkový průměr návštěvníků klubu. Byla
z těch, u kterých se člověk nemůže rozhodnout, jestli jsou tak strašně neodolatelně krásné,
nebo zda jsou ohyzdné až hanba. V přítmí diskoték se tahle hranice často odhaduje spíše na tu
pozitivní stranu (po tmě je každá kráva černá).
150
Měla vyzývavý výstřih a tunu make-upu, vlasy posypané lesklými šupinkami. Bílé
kalhotky, prosvítající skrze černou sukni z polyamidu na bázi kaprolaktamu. Kroužila po
klubu a jezdila očima po přítomných hezounech. Nenápadně. Byla vycvičená. Viděla, ale
nezírala. Měla v ruce sklenku čehosi a tvářila se velmi zaměstnaně, což je dovednost, kterou
musí každý návštěvník zvládnout mezi prvními.
Všimla si toho kluka, už když přišel. Výraz, který okupoval jeho nepříliš krásný obličej,
znala. Nebyla zvyklá věci uspěchat a umínila si, že vyčká a bude ho pozorně sledovat.
Uplynulo pár hodin a nic se nezměnilo. Seděl sám, ani netancoval, jen prohlížel přítomné
slečny a urputně odmítal zapojit se do davu. Sem tam pozdravil známé. Bylo mu podle jejího
odhadu zhruba dvacet let, možná o něco víc. Takových jako on tu byla spousta. Vzhledem
k nejmladším návštěvnicím to byli spíše už takoví odrostlí „vraťsedohrobu“ pánové, nicméně
i tihle tvořili podstatnou menšinu členů fanklubu přátel dekadence na parketu a muselo se
s nimi počítat.
Po dvanácté procházela náhodou okolo něj. Vždycky se jí díval na nohy, byla si jistá.
Zrovinka si dobře popovídala s kamarádkou a společně spolkly tabletku. Byla rozhodnutá
zbytek noci protančit. Bylo už dost pozdě, její „přítel“ s tvrdším zbožím nedorazil, takže
obyčejná extáze přišla vhod. Venku zima, nuda, doma pruda, tady se to dneska pořádně
rozjede.
Znala ten typický výraz ve tváři. Něco hledal. Snažil se, aby nebylo příliš zřejmé, co ve
skutečnosti hledá, ale takovým jako on to vždycky koukalo z očí. Co by tak asi mohli hledat,
není to těžká otázka.
Hledali ženský princip. Každý z nás má v hlavě, v mysli, část mužského a část ženského
principu. Jenže ta část, ke které bezprostředně nepatříme, je pro nás těžko dostupná. A proto
potřebujeme opačné pohlaví, aby spojením dvou intelektů a různých pohledů na svět vznikl
ucelený konglomerát. Psychické souznění myslí.
Většinou je mohla uspokojit a byla na to náležitě pyšná. Stáňa, první pomoc. Potřebovali
ženskou, aby mohli být mužem. Černá nedává bez bílé smysl, slovo větší je bez významu,
když nevíme, vůči čemu se vymezuje.
Věděla, co ten kluk hledá. Hledal sex, byla si jistá.
Jakoby poloopilým pohybem se otřela o jeho nohu a zakopla o ni. Zachytil ji a dali se do
řeči. Přemlouvala ho k tanci. Nechtělo se mu, ale nakonec neodolal, směřovalo to ke splnění
jeho zájmů. Jmenoval se Petr a Staicy se mu vůbec nelíbila. Nebyla to žádná kráska, on nebyl
opilý a ani její holá ramínka ho k ní nepřitahovala víc, než jakákoliv jiná. Nebyla to její vina.
Byla to chyba v úsudku, chyba v zadání.
151
On nehledal sex. Hledal něco jiného. Proto neuspěla ve svém bohulibém počínání. Proto,
když ji začala pouštět z drápů extáze z Eminemova rapování, shledala, že se k ní nepřiblížil
ani o palec. Jen tak naklonila hlavu a přimhouřila oko. Dali si pauzu, nechala si koupit pití a
něco mu do něj nasypala. On to vypil a po chvíli už ji držel okolo pasu. Když to nejde po
dobrém…
Dekadentní příchuť večera, který si naplánovala, byla právě dovršena. Třešničkou na dortu
byla situace, když si Petr uvědomil, že je pod vlivem nějaké omamné látky. Staicy mu právě
psala rtěnkou na přední ramenní sval svoje telefonní číslo a olizovala si rty. Když ho dopsala
a začala mu objíždět jazýčkem klíční kost, odstrčil ji od sebe a začal panicky křičet a nadávat
jí do kurev. Ona si to pochopitelně nenechala líbit a netrvalo dlouho, oba dva byli vykázáni
z podniku.
Studený ranní vítr je poněkud probral do reality a Petr se opovržlivě vydal na opačnou
stranu, než mířila Stáňa, zatímco ona křičela na Prahu něco o impotenci a klepala se ve své
minisukénce desetistupňovou zimou.
Byla tma a po magistrále projížděla okolo nich spousta aut.
Ušli pár kroků. Náhle se Stanislava otočila, doběhla Petra a chytila ho za ruku. Přijíždělo
sem totiž z jejího směru policejní auto.
„Co chceš?“
Její ruku odhodil od své a pak pochopil, když uviděl majáček.
„Nevím, jak ti to říct, ale já mám u sebe větší než malé množství,“ šeptala a přidala do
kroku. Stáli na mostě nad Vltavou.
„Určitě?“
Petr mobilizoval všechny svoje síly, věděl, že když u ní něco najdou, nepomůže mu
tvrzení, že tu holku vůbec nezná.
Stáňa, která opět omládla, dokonce pod svých sedmnáct, jako malá holčička vytáhla
z kabelky jakousi tajemnou krabičku. Policejní vůz zastavil krok od nich a dveře se spěšně
otevřely.
Petr vzal krabičku a jedním rychlým pohybem zápěstí ji mrskl dolů z mostu do řeky.
Šplouchlo to.
„Ne!“ zvolala jen zoufale Stáňa, ale vzápětí byla vděčná, protože policejní příslušník jí
namířil baterkou do obličeje. V okolí nebyla žádná pouliční lampa a ty nejbližší spíše matným
mlžením přiživovaly stín, kryjící tohle místo v temnotě.
„Můžeme vidět vaše občanské průkazy?“
152
Bylo jí sedmnáct, občanku měla jen pár měsíců. Skvěle na ně zahrála střízlivou, že je
v pohodě, a tak je nechali jít a vydali se do klubu, provést svou oblíbenou policejní razii.
Mejdan tam uvnitř měl za chvíli skončit. Oddechla si. Když se ohlédla na Petra, ten už byl
deset kroků od ní.
„Počkej!“ volala na něj.
„Sbohem,“ reagoval prostě, ani ne odměřeně, jen unaveně, aniž se otočil, a přidal do kroku.
„Dobrou.“
Pohodila hlavou a sedla si na obrubník s tím, že počká, až budou vybíhat z podniku první
podchycení uličníci.
Když se druhého dne probudil ve své posteli, Petr žasl nad tím, jak se mu vůbec podařilo
dostat se domů. Nepamatoval si všechno, ale když zhodnotil všechny plusy a mínusy, musel si
pogratulovat. Podařilo se mu najít něco, po čem už dlouho pátral. Narazil na stopu.
Když se šel do koupelny osprchovat, našel na rameni telefonní číslo na mobil a ihned si ho
přepsal do seznamu. Spokojeně prožíval svou opici a začal plánovat, co té feťačce napíše.
Musel ji zase vidět, musel. Byl přesvědčený, že mu může pomoct. Jistě může. Vždyť to, co
hledá, je skoro ona sama.
Poslední zkouška. Robert si nechal tu nejlehčí naposledy. Učil se na to týden a byl si sám
sebou dost jistý. Zkoušky byly pro něj nová věc, a tak ty první dvě prožíval velmi intenzivně a
jeho trávicí soustava se už těšila na prázdniny. A na mejdan u Oldy.
Napsali písemnou část zkoušky. Byl celkem klidný. Otázky v testu ho nepřekvapily,
mnohé byly dokonce z verzí, které dostali od starších ročníků. Nervozita vyplývala jen z toho,
zda už mu za pár minut skutečně začnou očekávané blahoslavené zimní prázdniny.
Na zkoušce byl s Martinem, zašli si na oběd do mensy a teď už seděli před kanceláří
docenta Březiny a čekali na výsledky písemných prací a na to, až je jednotlivě přijme k
pohovoru.
„Kdy už to bude mít?“ netrpělivě pochodoval po chodbě Robert.
„Tobě se to mluví, ale co já?“ lkal Martin.
„Dyť jsme to probírali a polovičku určitě máš,“ utěšoval ho Robi, uklidňuje tím
dvojnásobně sám sebe.
„Doufám.“
„Vždyť už je půl druhý,“ mlátil do hodinek Robert.
153
„Bylo nás tam asi padesát, dej mu čas,“ dal si Martin ruce za hlavu, očividně ho výsledky
netrápily tolik, jak předstíral.
S nimi tam stálo ještě pár děvčat od nich z kruhu. Dali se s nimi do hovoru. Robert si na
nich tříbil sebevědomí a smysl pro humor. Snažil se je zabavit a většinou uspěl. Byl sám se
sebou spokojený. Vtom po chodbě přišel jakýsi vyšší blonďák. Neznali ho, jen Martin šeptal,
že už ho někde viděl, a že se asi zná s Tomášem Kafkou.
„Jak jenom se jmenuje…“ vzpomínal Robert usilovně na jméno.
„Lukáš!“ skoro vykřikl Martin.
Lukáš netečně stál přede dveřmi, ty se po chvíli otevřely a zevnitř vyšla jakási mladá
slečna. Poněkud práskla dveřmi.
„Kočka,“ vypadlo z Martina a upravil si účes. „To je jeho dcera.“
Robert jen s otevřenou pusou koukal a kýval. Pak se zarazil:
„Lukáše?“
„Vole, Březiny.“
Lukáš princeznu objal okolo pasu a odváděl si ji pryč. Byla jistě rozrušená, něco zmateně
gestikulovala, zatímco on měl v obličeji spokojený výraz.
„Vidíš to?“ zvolal Martin, když se ti dva vzdálili. „Ona ho rozčílí a já tam teď dostanu
vyhazov.“
„Nedostaneš, určitě není rozčilený,“ odmítavě prohlašoval Robert.
„Jak to můžeš vědět?“
„Neznáš teorii nutnosti?“
„Ne, co to je?“
Robert se usmál.
„No, on nutně nesmí být rozčilený. Protože jinak jsme vyřízení.“
„Hezký,“ pochválil ho Martin a to už se znovu pohnuly dveře v pantech a docent rázně
pozval první dva studenty dovnitř.
Šel Martin se slečnou Jílkovou. Bylo vidět, že atmosféra skutečně není nejlepší. Robert se
jen křečovitě zasmál Martinovu pesimistickému gestu palcem směrem dolů a začal si
opakovat látku.
V bytě u Oldy byl policejní mejdan. Znáte to, ne vždycky se podaří všechno na sto procent.
Všichni pozvaní se bohužel nemohli dostavit. Buď někde lyžovali, pracovali, aby si vydělali
na chleba a nové lyže, nebo se učili na zkoušky, které na poprvé (případně na podruhé)
poněkud podcenili.
154
V bytě u Oldy se nakonec sešli Robert, Tomáš s Honzou, Nina, Olga a Bedřich. Ne, že by
Bedřich měl hotové všechny zkoušky, ale jaksi podvědomě věřil, že je může podcenit i
napotřetí.
Tulačka byla poněkud rozmrzelá, že nebude tak obrovská párty, jak plánovala, ale po pár
minutách se chopila role hostitelky a začala nabízet jídlo a pití. Vystrojila třípokojovou
rezidenci se vší grácií amerických letních barbecue. Vytáhla již zaprášené vánoční blikající
žárovky, které nedávno schovali s Oldřichem do krabic, a znovu jimi ozdobila obývací pokoj.
Do centra obýváku postavili věž se dvěma velkými reproduktory, což byla chlouba Oldovy
domácnosti a jediná cenná věc v jeho vlastnictví. Když Honza spatřil Oldův přístroj na
přehrávání cédéček, klesla mu brada, chvilku nedýchal, pak jen ze sebe vypravil něco slov
obdivu a poklekl před tím strojem téměř nábožně.
„To je mašina, teda, kámo,“ chválil a Oldřich mu začal popisovat technické detaily
soustavy.
„Tak tam něco pusťte,“ řekla Nina, sedící na gauči, a hrábla do misky s chipsy. „Bude mi
z těch brambůrků zle, jako vždycky,“ šeptla směrem k Olze. Ta přikývla a taky začala pojídat
smažené lupínky.
Olda přinesl ze skříně krabici CD-ček a Honza se jimi začal znechuceně přehrabovat. Po
chvíli s opovržením přinesl svůj batoh a začal z něj vyndávat spoustu a spoustu vlastních
hudebních nosičů. Tomáš jen při pohledu na to pootevřel se zděšením pusu a spiklenecky se
usmíval. CD-čka, která Honza přinesl a s potěšením je rozhazoval po podlaze, totiž evidentně
neměla originální obaly.
„To je pálený?“ opatrně se zeptal Olda.
„Ne, neblázní,“ zarazil se Honza. „Teda chci říct... Doma mám od všeho originály, ale
přeci sem nebudu nosit chudinky, aby riskovaly život.“
„Ne, nechci to vědět,“ přerušil ho policista Olda a šel raději pro další skleničky do
kuchyně.
Tomáš se smál.
„Haha, originály jsou doma, jo? A nejsou takhle náhodou některé v půjčovně?“
„Vole,“ drkl do něj Jan a snažil se odvést rozhovor jinam. „Tak co tam dáme?“
„Já vyberu,“ sedla si Tulačka na zem a začala se přehrabovat v nejžhavějších titulech
Honzovy sbírky. Po chvíli vložila první zlatou placku do přehrávače a spustila to. Bytem to
zadunělo, rockové kytary potvrzovaly fyzikální představu o zvuku a hrozily, že po dosažení
rezonanční frekvence rozkmitají stěny domu až k úplné destrukci.
„Ale no tak!“ křičel Honza na Tulačku.
155
Ta nechápavě naklonila hlavu, položila prsty na ovladač hlasitosti a on doplnil svou pointu:
„Zesil to trochu!“
Robert kroutil hlavou a snažil se co nejvíc otevřít pusu, aby vlny bez poškození procházely
jeho tělem. Procházel se po pokoji a prohlížel knihovnu.
Když se Olda vrátil z kuchyně, poněkud pootočil kolečkem volume směrem down a
vyprávěl něco o sousedech.
„Tak je pozveme na párty!“ volal Bedřich, který si zrovinka vytáhl podezřelý balíček
z kapsy, při čemž ho sledoval Tomáš konsternovaný údivem. Bavil se tím, co za sebranku se
sešlo v policejním bytě.
„To nepůjde,“ řekl Olda, když ještě trochu ztišil muziku, mohli by na nás kruci zavolat
policii.
„Haha!“ smál se Honza.
Olda si všiml kouřícího Bédy.
„Co to je?“
„To je…“
„Nechci to vědět!“ přerušil ho podporučík a dosedl do křesla.
Bedřich se nedal vyrušovat a poklidně a spokojeně dál ukládal dehet do svých plicních
sklípků.
„Tráva je lepší než cigára,“ pronesl Honza a Tomáš zdvihl obočí.
Robert to zaslechl a zapojil se do hovoru.
„Co? Obsahuje mnohem více dehtu než cigarety!“
„Ale zase jich vykouříš míň, takže se to srovná,“ namítal Honza. „Plus je tam ten efekt
umělého štěstí.“
„Mně je to fuk,“ mávl rukou Robert. „Je to stejný svinstvo.“
„Víš, co by mě zajímalo?“ přidala se Nina. „Proč ty,“ ukazujíc na Honzu, „tak obhajuješ
drogy, když žádný nebereš!“
Honza kývl a lišácky se usmál.
„Z principu, ty trosky, co fetujou, se nemůžou hájit sami. Nemají na to dostatečnou
mozkovou kapacitu, že jo, Bedřichu? Někdo je musí obhajovat… Mají na to ze zákona
právo…“
„Jo,“ kývl nepřítomně Béda.
„Dělám si samozřejmě legraci,“ zvážněl Honza.
Tulačka je jen tiše poslouchala, vyměnila placku a pustila pro změnu jakousi pochybnou
taneční hudbu.
156
„Holky, pojďte tančit!“ volala a sama se začala vlnit do rytmu.
„Za chvíli,“ reagovala Nina a nalila všem alkohol na přípitek.
„Na, Roberte,“ podávala mu sklenici.
„Ne, díky,“ řekl magnetofonový záznam v Robertově těle. „Já si radši dám nějakou vodu.
Neochucenou, pokud možno.“
Nina se usmála, ale neřekla nic.
„Tak na zkoušky,“ řekl kdosi.
„Na zdraví,“ oponoval druhý.
„Na sex,“ přidal jiný.
Pak tančili. Olda seděl vedle Tomáše a spolu sledovali slečny, jak s poněkud rozprouděnou
krví nechají svoje tělo vlnit se časoprostorem v rytmu bubnů.
„Vidíš ji?“ šeptl Olda Tomášovi.
„Jo, jako malá,“ pochopil Tomáš.
Tulačka se skutečně chovala jinak.
„Když je v bezpečí, je z ní zase malá holka. Jinak by člověk řekl, že je jí třicet. Ale teď, no
podívej se na ni.“
Tomáš kývl. Tulačka se bavila s holkami a bylo jí zase šestnáct, možná i patnáct. Na
chviličku zapomněla na posledních pár let. Dokonce i Robert musel uznat, že jí z obličeje
mizí rysy, které ho od ní tolik odpuzovaly, ty rysy, které z ní dělaly typickou nehezkou
ztroskotanou smažku.
Když pak večírek skončil, všechno se vrátilo zase nazpět, ale v tomhle okamžiku mohli
tušit, že uvnitř ještě přeci jen je schovaná milá něžná slečna. Musila se schovat před světem,
před tím, co se jí stalo. A tajně občas vykoukne a trpělivě čeká, až se jednou bude moct zase
vrátit. Bylo to díky jim, kteří jí pomohli znovu obnovit důvěru v lidi, a možná taky díky
alkoholu poněkud pookřály brány, oddělující její já cenzurou od zlého světa; zmizela pouta,
která sama vytvořila, aby se chránila před utrpením. Její dětství, tak intenzivně vyzařující,
působilo i na všechny okolo.
Bylo jim zkrátka fajn.
Robert našel v polici jakýsi zajímavý knižní titul a jal se ho prolistovávat. Zapomněl při
tom na okolní společnost, když v tom ucítil na svém pravém rameni působení cizí energie.
Vzhlédl od popsaných listů a zjistil, že ho Nina pozoruje. To ho vyvedlo z míry. Jak by ne,
vidí se dnes poprvé od té – události. A ještě si neřekli ani jedno slovo mimo konvenci.
Znervózněl. Nina uhnula pohledem a on si ji začal prohlížet.
157
Ona nebyla ta jeho Princezna, tím si byl v tu chvíli jistý. Byla ale hezká, kýval, dokonce
moc hezká. Ale nebyla dokonalá. Zasmál se své převrácené argumentaci. Přistihl se, že
schválně vyhledává na její osobě detaily, které nejsou podle jeho chuti a zveličuje je a
zošklivuje si ji tak. Měl ji moc rád, byla to skvělá kamarádka, byla dokonce sexy, ale chodit
s ní? Chtěl to?
Chtěl vůbec s někým chodit? Po tolika nocích utrpení a depresí z osamělosti zní taková
otázka v danou situaci takřka směšně, ale není ona sama odpovědí na všechny nesrovnalosti,
na všechna proč? Znal se dobře. Prozkoumal pořádně svoje nitro a analyzoval svůj postoj k
Nině.
Věděl, že to, co dříve cítil k Janě, nebyla láska, však ji ani pořádně neznal, nebo spíše
nevěděl, že ji zná. Byl to přenos, možná vzpomínky z mládí. Přenos působí negativisticky,
odpuzuje od člověka a pasivizuje. Láska přitahuje, budí k aktivitě. Odmítl jakýkoliv zkreslený
pohled na realitu a podíval se na Ninu znovu, kritickým pohledem svého pokud možno
žádnými předsudky neovlivněného já.
Nechtěl už lásku vlastnit. Chtěl ji prožívat. Tím se mu vrátila sebejistota a síly se změnily
v přitažlivé, polarita se přehodila. Něha a Nina byla najednou synonyma, plíce začala rychleji
dýchat a on ji chtěl obejmout.
Přisedla si k němu, jak síly sílily. Jen tak, tiše a něžně, mlčela. A pak že princezny
neexistují…
Nebyla to žádná nezkušená naivní malá holka, ne. Jen si nevěděla rady, stojíc tváří v tvář
malému chlapci, kterým Robert bezpochyby ještě byl. Jak jednat s někým, kdo věří na
pohádky? A snad právě to ji k němu přitahovalo. Možná jeho nedobytnost z něj dělala
lákavou pevnost s očekávanou truhlicí pokladů ve sklepě. Někdy se tam dá najít jen hromada
haraburdí, ale ta šance, ten pocit, že to budete třeba zrovna vy, kdo objeví ohromný poklad…
„Bavíš se?“ pokusil se o vtip parodováním moderní zábavy pohledem střízlivého člověka
na opileckém večírku Robi.
„Zahradní slavnost, ne?“ vzpomněla si Nina na Havlovo drama.
Kývl. Nerozuměl tomu, co se dělo. Vždycky si myslel, že ho nikdo nechápe, a najednou je
tady holka, která čte jeho myšlenky, ještě než on je vůbec umí vyslovit. To ho okouzlovalo.
„Fakt se nenapiješ?“ ukázala na láhev jablíčka. Tím jedním pohybem upozornila na celé
svoje tělo. Předklonila se, protože ladné křivky vyniknou lépe v pohybu. Natažením ruky jí
začaly z ramínek sklouzávat pásky jejího trička. Přehodila si nohu přes nohu a Pavlov
v mužské hlavě připomněl Sharon Stoneovou. Její hlas působil na jeho mysl zevnitř a pohyb
158
těla také umně a jakoby ledabyle rozšířil do prostoru její jemný parfém. Ne ne, tahle žena
měla mocné zbraně.
„Ne, opravdu, mně to nechutná,“ řekl po pravdě, když vstřebal všechny ty podněty. „Piju
jen, když se chci opít.“
„Hm, tak to vysvětluje všechno.“
Smysl pro humor, perla na náhrdelníku.
Byl nervózní, chtěl ještě a víc. A jaký je rozdíl mezi rozrušením a vzrušením? Jako když si
pouštíte horor, abyste se báli.
„A třeba bych tě mohla opít já,“ navrhla Nina.
„Co? Proč?“ přirozená reakce.
„No, když jsi opilý, jsi přítulnější,“ přisadila si.
Byl to risk, ale směr byl správný.
„Jsem přítulný i střízlivý,“ slova sebevědomého kluka, který má potenciál, jen pořád věří,
že ho může využít jen ve výhodných situacích, ale sám ještě takové situace, snad ze strachu,
snad z nevědomosti, nevytváří.
„Jistě?“ vytvořila Nina situaci a tomu se říká svádění. Tedy, když si přimyslíte postupné
přibližování částí těla.
Ti dva se bavili a ostatní ještě víc. Honza si hrál se stereem, Béda zkoumal možnosti
vědomí a Olga s Tulačkou tancovaly punk.
Oldovi se myšlenka večírku od začátku nezamlouvala, poněvadž vize orgií v jeho bytě
nebyla ani trochu přitažlivá. Ale teď se bavil. A byl rád, že Tulačka je veselá. Ta holka mu
dělala starosti. Lepšilo se to s ní, ale její nálady se stále nedaly předvídat a on si přestával
často vědět rady.
Ještě k tomu ho začala přitahovat sexuálně. Říkejte si, co chcete, ale kdybyste bydleli ve
třech pokojích s dívkou v hormonálním rozkvětu, nezůstali byste neovlivněni. Nebo
neovlivněny. Ač junkie, pořád měla něco do sebe. Opakoval si pořád dokola všechny
racionální argumenty proti, ale co naplat, touha to byla iracionální a takové rozumným
argumentům odolávají se zatvrzelostí skály. Dneska jí to obzvláště slušelo, dnes na ní mohl
oči nechat.
Dnešek mu ale sliboval ještě něco navíc. Neočekával od toho bůh ví co, ale přeci jen,
mohla z toho kápnout třeba jen malinká informacička. A nemusí vůbec nic dělat, jen
povzbudit Tomáše, ať se sejde se svým starým kamarádem a případně od něj vyzví pár
nepatrných dat.
159
Když už byli všichni v náladě a pomaličku se začínali unavovat, naklonil se Oldřich
k Tomovi a cosi mu pošeptal. Tomáš souhlasil a oba se odebrali do vedlejšího pokoje s tím, že
Olda jde Tomášovi něco ukázat. Ostatní jen pokynuli hlavami, ačkoliv přes rámus, linoucí se
z magnetofonu, a od toho, jak sousedi tloukli pěstmi a vším možným do zdí, neslyšeli vůbec
nic.
Olda zavřel dveře, takže tím utlumil rachot a oni spolu mohli celkem obstojně mluvit.
„Zajdu za ním,“ řekl Tomáš. „Pořád mě nahání, abych s ním šel zase ven, tak půjdu a
pokusím se zjistit nějaké – informace.“
Olda mu začal svěřovat známá data, která měli o gangu, jehož částí Lukáš byl. Nevěděl
toho moc.
„A navíc,“ dodal nakonec, „jde o záležitost oddělení drog a boje proti organizovanému
zločinu. Takže my na stanici jsme jen takoví přicmrndávači,“ vysvětlil.
Tomáš přemýšlel tiše.
„Ale nemusíš, fakt, jen když se ti bude chtít, víš, jde o to, že se nějak ochomýtají okolo
vaší školy, tak…“ snižoval význam věci Olda, aby Tomáš neměl pocit tlaku a nerezignoval na
to.
„Uvidím, co se dá dělat.“
Byli zabráni do hovoru, takže nepostřehli, že se z druhé strany dveří kdosi připlížil až ke
klíčové dírce a odposlouchával jejich hovor. Varováním jim mělo být už to, že hudba vedle
utichla a namísto hulákání se bytem rozezněla cukrová hudba lovesongů. Každopádně, zrovna
když se domlouvali na termínu, dveře se otevřely a dovnitř vešla Tulačka. Zabouchla za sebou
a dala si ruce v bok. Podporučík Opatrný zapomněl dýchat.
„Ale copak to tady máme?“ začala Tulačka vesele a Olda si dal hlavu do dlaní. „Tady
někdo plánuje beze mě.“
„Běž vedle, ano?“ řekl jí Olda, jakoby mluvil k mladší sestřičce, ale neuspěl.
Tulačka začala mávat rukama.
„Tak to né, Oldíku, ty ho chceš poslat mezi feťáky? Ty chceš pátrat po Partě? Beze mě? To
je žert, ne?“
Olda jen kroutil hlavou.
„Místo abys za mnou přišel a zeptal se, co vím já, děláš tajnosti a domlouváš se za mými
zády,“ byla rozčilená jen naoko, protože plánovala pointu.
„Nechtěl jsem ti nic říkat, protože je to pro tebe citlivé téma. A to platí. Je to mezi námi
dvěma,“ a ukázal na zmateného Tomáše.
160
„Není to mezi vámi dvěma. Chceš, aby šel tam ven mezi ty grázly. Neví ani kam, ani co ho
tam čeká. Já to vím. Vím, kam má jít, na koho si dát pozor, vím, kde co hledat. Kdybych to
tak bývala byla věděla. Nic,“ mávla rukou a zarazila jeho protesty. „Ať chceš nebo ne, já
půjdu s ním. Pomůžu vám. Můžu vám pomoct. Chci vám pomoct. Půjdu s tebou,“ obrátila se
na Toma.
Ten se kousal do rtu a pak pronesl: „No, nakonec to není tak špatný nápad, jestli chce
pomoct, tak proč ne, nenecháme ji nějak ohrozit nebo tak něco ….“
„Tys to taky nepochopil,“ odporovala Tulačka. „Já sama potřebuju jít ven, postavit se tváří
v tvář tomu, od čeho se snažím utéct. Já sama musím svést boj s temnýma silama. Když
půjdeš se mnou, tím líp.“
„OK, možná bude lepší, když tam budete dva.“
„Nebo tři, Béda určitě taky ví svoje,“ napadlo Tomáše.
„To se ví,“ přitakala smažka.
„Ale co když třeba právě o těchhle nevíš vůbec nic!“ napadlo Oldřicha.
„Jak by ne,“ zarazila se, jestli to má vůbec vyslovovat. „Philova Parta, rval jsi se s nimi
v tom parku. Však jsem si od nich ještě v listopadu kupovala perník. Vidíš, ani jsi to nevěděl.
Neboj, už to skončilo... Ty peníze mě mrzí.“
Sklopil hlavu, vážně se mu nedávno ztratilo pár korun.
„Tak dobře,“ souhlasil nakonec Olda. „Snad nám to všem prospěje.“
„Pravda, pravda,“ dostala se Tulačka do dobré nálady. „A teď se jdeme zase bavit!
Vypněte ty slaďáky tam vedle!“
Otevřela dveře a vkročila do obývacího pokoje. Výjev v místnosti ji ale vyšokoval tak, že
zvesela zvolala: „A co je zase tohle?“
Když Tomáš s Oldou vkročili, pochopili. Viděli Roberta a Ninu, sedící na sedačce, jak
setrvávají v dlouhém, sladkém, vše říkajícím francouzském polibku a v nekonečně mazlivém,
plyšově vzrušujícím, hojivém a léčivém objetí. Zářili na celé kolo a k tomu je ještě
osvětlovaly blikající vánoční světélka.
14. Zločin a trest
Jak jste si všimli, do příběhu se nám poněkud náhle a jakoby nuceně vloudily další
postavy. Tajemný Petr a milá Staicy. Nyní je třeba uvést na jeviště ještě jednoho hrdinu a tím
je major Rudolf Osman.
161
Právě v téhle době sedí zasmušeně v jedné ze svých kanceláří a mračí se kolem sebe. Je mu
něco přes padesát, možná přes šedesát, z jeho vzhledu to nejde dost dobře rozpoznat.
Každopádně je to už postarší pán, poněkud při těle, s ubývajícím množstvím vlasů, které
navíc ještě v poslední době chytají popelavě šedavou barvu, ačkoliv jejich pevnost a vitalitu
mohl v životě pana majora narušit a zničit jedině stres.
A cigaretový kouř.
Major Osman pročítal své spisy. Každý další list ho zákeřně připravoval o další mikrometr
pigmentace jeho nakudrnatělých kadeří. Oni ho suspendovali, sesadili, div že ho nechtěli
obžalovat! Pásl po jednom obávaném zločinci, přišel na jeho stopu, vrazil k němu do bytu,
zmlátil ho a zatkl. Jeho nadřízení ale pro takový úspěch neměli pochopení. Major byl ze staré
školy, nechápal, proč musí mít policisté povolení k tomu, aby mohli vniknout do bytu lumpa a
vůbec, použít všech prostředků k dosažení spravedlnosti.
Osman byl policista tělem i duší, nic víc ho nezajímalo než zákon a jeho dodržování.
Pohrdal všemi nekalostmi a navíc byl přesvědčen o zkaženosti lidstva. Nikdo mu neřekl, že
zákon je nástroj společnosti, nikoliv její pán.
Ponížili ho a toho grázla pustili na svobodu pro nedostatek důkazů. Stalo se to už před
nějakou dobou, ale skvrna na spravedlnosti, způsobená tím, že pachatel běhá po světě, zdála
se být Osmanovi nesmazatelnou. Právo není dokonalé, v našich luzích a hájích už vůbec ne.
K nesnesitelnosti lidí, jako je major Osman, přispívá jejich téměř bezedná arogance a ignorace
lidskosti. Byl z rodu bídnických Javertů, kteří pasou po pachateli klidně mnoho let, aby ho
dodali spravedlnosti.
Nebo takový alespoň mohl být.
Pak si dovedete jistě představit, jak s ním muselo otřást, když nakonec s ním samotným
jednali jako s nějakým zločincem. Když vyslýchal podezřelé, obvykle se strachy třásli, i když
často neměli onu záležitost na svědomí. Když mu to jeho kolegové vytýkali, upozorňoval, že
každý má něco na svědomí. A to, že jsou v jeho přítomnosti lidé nervózní, je důkazem, že by
se měli nechat sledovat.
Mocný major Osman se stal díky své horlivosti pouhým šéfem oddělení městské policie.
Měl na starosti malé krádeže, loupeže a přepadávání, ztráty a nálezy, pohřešované lidi,
některé dopravní přestupky. Pomyslíte si, nesnášel to. Ponižovalo ho to a snažil se ze všech sil
o návrat do vysoké hry. Ale to ho neznáte. Jistě, usiloval každým dnem o to, aby mohl zase
pracovat na velkých případech, ale v žádném případě nevěřte tomu, že flákal svoje „malé“
úkoly. Pracoval na nich se stejným zanícením, jakoby lovil masového vraha. Občas to
vypadalo až komicky, když s vážností sobě vlastní vyslýchal pubertální provinilce, kteří
162
neuposlechli zákazu vjezdu. Nezapomněl ale ani na případy, které řešil ještě ve starém
oddělení. Kdykoliv zjistil něco, co souviselo s tím kterým zapomenutým zločinem, neváhal a
pustil se po stopě a informoval příslušné kanceláře. A jeho kolegové ho ochotně poslouchali,
protože uznávali jeho schopnosti a měl vždycky pravdu.
Ihned co převzal nový resort, prošel všechny nevyřešené případy. Major Osman se mračil.
Prohlížel si stovky záznamů malých krádeží za posledních pár let a kroutil hlavou. S tímhle
nehnou. Začal plánovat revize, zvýšení počtu hlídek ve městě, znovu vyslechnutí svědků a
podezřelých. Nedůvěřoval nikomu kromě sebe. Když si výslech neudělal sám, nebyl proveden
dobře.
Byl rozvedený, měl dvě už dospělé děti. Bydlil teď sám v malém služebním bytě a ono mu
to vyhovovalo, protože po svých pochůzkách se vracel domů takřka o půlnoci a ráno vstával
před rozedněním.
Kdosi zaklepal na jeho dveře a po Osmanově medvědím „Dále“ vstoupila jeho pravá ruka,
vyhublý kapitán Brada. Brada byl další postavička policejní stanice. Před příchodem Osmana
si dělal zálusk na vedoucí místo tohoto detektivního oddělení, nicméně poté co kapacita
dorazila, ještě rád sklonil hřbet a od té doby se před Osmanem denně hrbí.
Osman si dal ruce za hlavu a posadil Bradu naproti sobě. Zapíchl do něj své ostré
neúprosné oči a pokývl vyzývavě bradou. Dneska ráno měl chuť začít něco nového, velkého a
slibného.
„Tak co teď?“
Brada se zamyslil.
„Máme tam spoustu rozdělané práce, která…“
„Ale ne,“ přerušil ho Osman, vstal a začal pochodovat po kanceláři.
Mimoděk si ji prohlížel, jakoby ji už před tím stokrát nehodnotil. Téměř metr na metr, stůl,
velká skříň, zaprášené okno vedoucí na policejní dvůr (což byla podle Osmana velká chyba,
neboť nemohl pozorovat život ve městě), topení a velká prosklená zeď oddělující jeho
pracovnu s ostatním prostorem budovy, v jejímž prvním patře se Osmanův kutloch nalézal.
„Vy mně nerozumíte, já myslím, do čeho se pustíme my dva?“
Brada nahrbil obočí.
„My dva?“
„Jistě, my dva. Nechcete se přeci pouštět do pokutování a krádeží čokolády, do něčeho, co
můžou zvládnout vaši chlapci sami a rychle. Chce to nějakou výzvu.“
163
„Asi vám rozumím,“ nechápal vůbec Brada. „Ale… ještě před tím, tam venku sedí nějaký
kluk a chce mluvit s někým kompetentním. Mám ho poslat za Jaruškou, aby to s ním
vybavila?“
„Co chce?“
„Jde o nějakou pohřešovanou,“ vysvětlil Brada a Osman se usmál.
„No vida, možná nám nahraje sám osud. Pošli ho za mnou a najdi správný spis.“
Osman se zase posadil za svůj stolek a rozsvítil lampičku, kterou měl na desce. Připravoval
se na výslech.
Po minutě se v tygrově teritoriu objevil asi dvacetiletý mládenec. Mládenec ze zkažené
generace, jak je jmenoval major Osman. Pokynul mu, aby se posadil. Mladý muž poslechl a
mlčel, protože Osman se zrovna probíral materiály, které mu o jeho případu předložil Brada,
než je nechal o samotě.
Během mlčení chlapec pomalu nasával atmosféru, kterou Osman na výsleších tak miloval.
Pomaličku ho tísnivé prostředí utlumilo a dostalo do defensivy. Jeho bojovný postoj, se
kterým na stanici původně přišel, byl ten tam a kluk byl vydán na milost a nemilost tomuto
lvu spravedlnosti. Přišel si stěžovat a lampa, svítící téměř přímo do jeho očí, budila zdání, že
on je tu obžalovaný. Nebyl na to připravený, Osman tu psychologickou hru vyhrál velmi
snadno.
Po chvíli major zdvihl oči a položil papíry na desku stolu.
„Tak, vy jste pan…“
„Jahoda. Petr jahoda.“ představil se Petr a v jeho hlase byla cítit nejistota. Přemýšlel
vteřinu, jak se doopravdy jmenuje.
„A co si přejete, pane Jahodo?“ upřel na něj pohled a usmál se úsměvem, který by na
jarmarku neprodal ani za dva krejcary.
„Já se chtěl zeptat, jak jste daleko s hledáním.“
„Mhm,“ kývl hlavou Osman a čekal jakoby na pokračovaní.
Petr ale měl sebejistý pocit, že už řekl všechno potřebné a jen k tomu dodal: „Můžete mi to
říct?“
„Jistě.“
Osman vstal ze židle a začal se procházet po malém prostoru kanceláře, taktéž Petrovi za
zády, což ho silně znervózňovalo.
„Naši lidi na tom dělají, musíte nám věřit a nechat to na nás.“
Osman šel ke skříni se spisy a naoko v ní cosi hledal.
164
„Takže žádný pokrok?“ neodbytně a maximálně zdvořile se snažil naléhat Petr, což se mu
příliš s nervózním hlasem nedařilo. Ani naléhat, ani být zdvořilý.
Osman se opět vrátil na židli a rozhodl se, že to s tím klukem tedy probere, až ho to bude
mrzet.
„Zmizela vaše…“
„Sestra.“
„Ano, sestra. Odstěhovala se z domova, zapletla se se svým milencem do drog, fetovala,
vyhostili je z bytu a od té doby se neozvala,“ vybíral namátkově ze zápisu major, cukaje
občas levým obočím.
„Ano,“ sklopil oči Petr, aby v nich ten druhý nevyčetl vztek a zlost. „Až najdu toho
parchanta, tak ho snad zabiju,“ ujelo mu.
„To bych vám nedoporučoval,“ procedil mezi zuby Osman a pak pokračoval. „Věřte mi, že
máme velký zájem vaši sestru najít,“ najednou byl z něho zase velký vyšetřovatel. „Já sám
bych jí rád položil pár otázek a vymámil z ní trošku informací o jejích … dodavatelích …
drog. Vy,“ zvýšil hlas, „se na nás budete muset spolehnout, neotravovat nás v práci a tím nás
nezdržovat. Vaše sestra je feťačka a dostala se do toho sama. Ona je v podstatě zločinec, a to
ještě ani není plnoletá. Najdeme ji a pořádně vyslechneme. Vy běžte domů a modlete se,
abych si na vás neposvítil.“
„Jak to myslíte, já nic neprovedl!“ nadskočil panicky Petr.
„Ale nepovídejte!“ Osmanovi hrála citlivá struna. „Jsem přesvědčený, že kdybych vás
nechal sledovat, že bych se dozvěděl mnoho zajímavých věcí. Já viděl už tolik nepravostí, že
jsem přesvědčený, že téměř všichni lidi mají něco na svědomí. Děláte si ze zákona legraci,
pane Jahoda. Skoro se mi zdá, že ztrácíme čas hledáním pachatelů k jednotlivým zločinům.
Asi bychom spíše měli dohledávat zločiny k jednotlivým pachatelům. Vezmu vás jednoho po
druhém a jednoho po druhém vás pozavírám.“
„Asi už půjdu,“ kroutil hlavou Petr.
„Jen běžte, jděte domů. Ještě se uvidíme. Zamyslete se. Nejezdíte na černo? Nekopírujete
si od kámošů cédéčka? Nejste pirát počítačových her? Uklízíte po psovi výkaly? Neprodáváte
na zahrádce vypěstovanou marihuanu? Nechodíte po trávě? Zamyslete se nad tím a pak mi
přijďte říct. Řád a spravedlnost jsou vám ukradený, a pak, když jste v bryndě, přijdete prosit o
pomoc.“ Osman po celou tu dobu trvání estrády pečlivě sledoval Petrův obličej a snažil se
zachytit jakékoliv reakce na slova jím vyřčená. Petr ale jeho očekávání zklamal. Zjevně nebyl
černý pasažér, zřejmě nebyl ani dealer drog, jen na zmínku o počítačových hrách sebou jemně
cukl.
165
„Protože jste tu pro nás,“ Petr nehodlal jen tak kapitulovat. „A náhodou, na černo
nejezdím,“ prohlásil, vstávaje ze židle. Pak se ještě otočil a řekl: „Zřejmě budu muset začít
pátrat sám.“
Osmana ta připomínka zaujala a řekl s tajemným nádechem v hlase: „Nashledanou, pane
Jahodo!“
Jahoda vystřelil ze stanice a Brada, který celý hovor poslouchal za dveřmi, vešel do tygří
klece.
„To bylo trošku přehnané, ne?“ smířlivě prohlásil Brada.
Osman se usmál a kývl: „Samozřejmě, že bylo. Nicméně, je to zajímavý případ. Souvisí
s mnoha aspekty mojí práce. Prostuduji ty materiály a pokusíme se s tím něco udělat. Vy o
tom něco víte?“
„Vím, že v bytě, ve kterém naposledy byla, žádnou stopu nenašli po ní, ani po tom jejím
chlapci. Nikomu se nezmínili, kam chtějí jít, on ji pravděpodobně opustil, protože ho potom
viděli s jakousi štětkou na ulici, než zase zmizel v kanálech. “
„Co je to za rodinu, ti Jahodovi?“ ptal se Osman.
„Jsou při penězích. Děcka mají všechno, co chtějí. A to nedělá dobrotu, jak víme,“
mudroval Brada.
„Znechucena přepychem, uvrhla sama sebe do bídy a utrpení?“ ušklíbl se Osman.
„Děti rebelují,“ kývl Brada.
„Berou drogy z nudy?“ položil řečnickou otázku Osman a Brada jen mimicky naznačil
přemýšlení.
Osman si mnul ruce a pak se obrátil na Bradu.
„Ten Jahoda řekl, že bude pátrat sám. To byla od něj chyba, ale ostatně vyprovokoval jsem
ho k tomu já. Nechte ho tajně sledovat. Zajdeme do toho bytu, kde jeho sestra bydlela. Třeba
nás někam dovede on, nebo na něco narazíme my. Fotografie mají všichni, ale víme, co to
svinstvo dělá s dívčí krásou,“ prohlížel Osman obrázek slečny Jahodové, ještě z doby, když
byla doma, a na které se usmívala se svým bratrem a milým přítelem.
„Jede v něčem?“ ptal se Brada.
„On? Ne,“ usmál se major. „Je nepsaným pravidlem, že zlořádi si nechodí stěžovat na
neschopnost práce policie. Možná je počítačový pirát, ale to není nic, na co bychom nemohli
pohlížet jako na prkotinu, pokud nás dovede k vyšším cílům.“
Brada se zarazil. Major že by toleroval porušení zákona, ať už jakékoliv?
„A to můžeme? Sledovat ho?“
166
„Jeho rodina nám podepsala, že můžeme dělat podle naší vůle, abychom našli jejich
holčičku. Nezlobili by se na mě,“ šeptl sebevědomě.
Byl podvečer. Tomáš Kafka seděl v malé kavárničce na Starém městě a pil čaj. Venku
procházely desítky lidí, spěchající z práce domů. Bylo před sedmou hodinou a on se chystal
na autobusové nádraží. Měl tam sraz s Janou. Chtěla, aby tam přišel, že mu chce dát dárek
k Vánocům a ještě k tomu neměla příležitost, protože na mejdan u Oldy se bohužel včas
nedostala.
Tom dopil, oblékl se a zahřátý vykročil do ulic. Dostat se na místo mu nezabralo ani
patnáct minut. Rád se procházel po městě, když bylo skoro jasno, a sluníčko, chystající se
zapadnout, barvilo oblohu do lednového fialkova.
Nádraží na Florenci bylo plné lidí, klepajících se v mraze, který s sebou anticyklona včera
přinesla. Byl tu brzy. Na zastávce, ze které měli Jana s Pepou odjet na prázdniny domů na
vesnici, stálo zatím jen pár nedočkavých cestujících a jeho přátelé mezi nimi nebyli.
Posadil se na lavičku poblíž a trpělivě čekal, přemítaje o následujících dnech. Čekalo ho
obtížné období. Měl se stěhovat domů. Chtěl to udělat co nejdříve. Promítal si v hlavě reakce
rodičů na to, co jim bude sdělovat, a střídavě se usmíval a zachmuřoval, když správně
předjímal dialogy o určitých věcech.
Z vytržení ho vytrhla Janička se svým princeznovským úsměvem, když mu zaklepala na
rameno.
„Ahoj,“ pozdravila.
„Ahoj, kde máš Pepu?“ ptal se hned.
„Támhle, kupuje něco k pití na cestu,“ ukázala ke stánku s občerstvení. „Mluvila jsem
s Malenkou, prý za tebou přijede pozítří.“
„Správně, pozítří,“ přitakal Tomáš a už na něm bylo vidět, že mu ten dárek přeci jen není
tak lhostejný, jak by chtěl.
„Mám pro tebe dárek,“ špitla a začala se hrabat v báglu.
„Ale já pro tebe nic nemám, vždyť to víš!“ snažil se odmítnout.
„Já taky za to nic nechci,“ pořád se usmívala jako sluníčko a na její tváři mrazivý večer
barvil pokožku do lednového fialkova.
„A proč to nemohlo počkat až přijedeš?“ nechápavě se ptal Tomáš.
„Nechtěla jsem to vozit sem a tam,“ vysvětlila Jana a podala mu nevelký, ale úctyhodně
těžký balíček.
„Co to je?“
167
„Knížka,“ prozradila nedočkavci obsah pandořiny skřínky.
„Knížka?“ jako že „CO?“
„Knížka,“ opakovala s tvrdohlavostí. „Pochopíš to, až to otevřeš, vím, že tě to trápí, tak
jestlis to nečetl, bude se ti to líbit. Hlavně posledních pár stránek, ale ne že budeš
přeskakovat.“
„Tak děkuju,“ řekl si o pusu a slíbil: „Něco ti taky seženu.“
„Nemusíš,“ řekla ještě Jana a už byla na odchodu. Na zastávce se už kupili lidé a pokud
chtěli naši dva milenci sedět, nebo dokonce vedle sebe, nemohli se vykecávat mimo
příjezdový plac.
„Hezký prázdniny!“ volala Jana a Tomáš jen zmateně mával.
Když autobus odvezl Janu a Pepu do neznáma, Tomáš se uvelebil na lavičce a jal se
rozbalovat balicí papír. Nejprve to vůbec nešlo, protože mašle byla uvázaná velmi pevně, až
v tom byl cítit účel a zlomyslnost od dárce. Usmál se a vytáhl z kapsy narezivělou rybičku,
kterou neustále nosil. Přeřízl okovy, poutající tajemství v neprůhledném obalu a pomalu na
něj vykoukla vazba, na které bylo nadepsané velkým písmem: Fjodor Michajlovič
Dostojevskij, Zločin a trest.
Jeho mimika v tu chvíli byla udivující. Nejprve zůstal jako opařený. Po pár sekundách se
mu v očích zračilo překvapení, posléze zděšení a na okamžik dokonce rozčilení. Ani ne půl
minuty potom, co si osahával desky a listy, jeho mysl i tvář ovládl úsměv. Měl radost. Měl
velkou radost a těšilo ho, že ač Jana nemohla vědět, co ho trápilo ohledně tématu, ve kterém
tušila zakopaného psa, uhodla tak nějak směr jeho úvah a pochopila ho.
To, že majora Osmana Jahodovic případ neobvykle zaujal, nás přestane překvapovat
v okamžiku, kdy si uvědomíme, že bývalý milenec slečny Jahodové, se kterým utekla z domu,
je pan Leoš Grimm. Živel, hledaný pro distribuci drog, těžko říct, zda stále ještě naživu.
Osman se vydal přímo do rezidence Jahodových, aby si ověřil to málo údajů, které jeho
kolegové při zapisování dané věci laskavě ode svědků zjistili. Ztracených osob je čím dál více
a najít je je jako hledat jehlu v kupce sena, je to jako hledat vosu ve včelím úlu, zvláště v
Praze. Major se na oko vydal po stopách ztracené feťačky, ve skutečnosti mu ale šlo o
mnohem větší jehlu, tedy vosu, respektive rybu.
Dorazil do osady za Prahou po poledni. Už z dálky poznal vilku, která naprosto přesně
odpovídala Bradově teorii. Velká zahrada, patrový barák a za vraty, zakončujícími pletený
plot, parkoval nový Mercedes. Osman se podíval na hodinky, bylo něco po třetí hodině
odpolední a lednové jasno vrcholilo, hrozíce, že se v mžiku změní v polární noc, jako Popelka
168
o půlnoci na plese. Už budou z práce určitě doma, řekl si a připravil se hlavně na setkání
s mladým Petrem Jahodou.
Zazvonil na zvonek, představil se paní Jahodové, která mu otevřela, a nechal se uvést
dovnitř domku. I atmosféra v domě souhlasila s Bradovou teorií. Atmosféra lidí, žijících
v luxusu, odosobněná domácnost, kterou vyvedla z letargie konzumu až atomová bomba,
ztráta dítěte. Zajímavý způsob, jakým děti upozorňují rodiče na to, že společnost, ve které žijí,
není tak úplně v souladu s přirozeností.
Vskutku, děti jsou detektor přirozenosti, ještě neovlivněné, ještě ne kolečka v mašinérii
moderního života. Dekadentní a znuděné děti. Major se rozhlížel po precizně vybaveném
domě a nasával vzduch. Něco bylo shnilého v tom na pohled dokonalém přepychu. Pak mu to
došlo.
Paní Jahodová. Možná že ještě nedávno byla tou vyšňořenou paničkou, ležící v neděli na
zahradě, sledující automatické kropiče trávníku, ale dnes z toho slastného období zbyly jen
trosky. Přesněji řečeno dvě trosky. První byla paní Jahodová, která se marně snažila skrýt
kruhy od očima, způsobené stejnou měrou bolestným pláčem, nahrazujícím spánek, a
alkoholickým deliriem, rovněž neúspěšně suplujícím snění. Druhou ztroskotanou kreaturou
byl pan Jahoda, který za to všechno jistě mohl, alespoň podle toho, jak se na něj jeho žena
tvářila. Bývalý úspěšný podnikatel, dnes uzlíček nervů, časovaná bomba, hrozící každou
chvíli vybuchnout.
Posadili hosta do obývacího pokoje a usmívali se, přinášeli mu pamlsky a kávu, aby z něj
dostali co nejvíce informací a co nejvíc si ho zavázali. Pak přišel dolů z pokoje Petr, kterého
nalákal podezřelý hluk návštěvy. Jeden pohled stačil a Osman pochopil to, co mohl ráno číst
v chlapcových očích. Na tuhle nemoc, která rozežírala Petrův svět, existoval jen jeden lék a
ten kluk ho proto musel za každou cenu najít. Kdyby se ona vrátila, byl si Petr Jahoda jistý,
všechno by se mohlo vyřešit, oni by byli moudřejší, zkušenější a jejich nově nabyté štěstí by
bylo tím pevnější, čím větší utrpení právě teď prožívali. Jen kdyby policie něco konečně
udělala…
„Převzal jsem vedení na oddělení, a tak si procházím některé případy a zkoumám, co bych
mohl v této – ve vaší věci udělat. Byli byste tak laskavi a ukázali mi její pokoj? Provedli mě
domem?“
Osman byl milý, dokonce pozorný a choval se skoro jako gentleman. Petr Jahoda téměř
zíral, když viděl, jakými uklidňujícími prohlášeními jeho rodiče častoval. Ačkoliv po jeho
příchodu byla maminka nejprve ještě více zachmuřená, protože už v jakékoliv policejní
169
výsledky přestala doufat, poté co policista pobyl v obýváku pár minut, se dokonce chvíli
usmívala. A to bylo co říct.
Za těch pár vteřin, měnících na okamžik vzhled celého vesmíru, odpustil Petr Osmanovi i
ten výstup v kanceláři. Podezřívavost v něm však zůstala nadále. Po celou dobu mhouřil levé
oko.
Osman si nechal ukázat pokoj ztracené slečny a prohlédl některé její věci.
„Moc toho tu nemá,“ hořekovala paní Jahodová. „Všechno si odstěhovala do toho bytu a
když odtamtud odešli, všechno jim zabavili kvůli dluhům a nebo to rozprodali sami. Zbytek
určitě rozkradli zloději. Nemáme jejího skoro nic.“
Osman se ptal na jména kamarádek a hlavně si ověřil adresu onoho bytu, který musí nutně
jít zkontrolovat. Rodina ale moc jmen neznala. Věděli, s kým se stýkala, když ještě byla čistá,
když to byla jejich malá holčička, ale potom už to bylo naprosto neprůhledné a všechny ty
známé staré přátele postupně ztratila.
„Chuděrka naše malá…“ plakala maminka.
Major Osman se jen tak tak udržel, aby nespustil se svým oblíbeným výkladem o zkažené
mládeži.
„Přemýšleli jste o tom, proč se domů nevrátí sama?“ řekl Osman.
Věděl, že to není povzbudivý výrok, ale chtěl a potřeboval vidět jejich reakci na tuto
otázku.
Rodiče se na sebe podívali a mlčeli. Tatínek pak jen naznačil, že vztahy mezi nimi nebyly
v poslední době dvakrát nejlepší. Tvrdil ale, že skutečně určitě nemohla mít nejmenší důvod
se domnívat, že se nemůže vrátit domů.
„Protože, já nevím, jestli jste o té možnosti uvažovali, ale co když se opravdu nemůže
vrátit.“
Maminka se po těch slovech skoro zhroutila a tatínek loupl po Osmanovi zle očima. Bylo
vidět, že o tom už uvažovali.
„Možná byste se na to měli připravit,“ řekl major, ačkoliv moc dobře věděl, že na takovou
věc se připravit nedá.
„Najděte ji,“ šeptl tatínek.
„Uděláme vše, co je v našich silách,“ podal ruku major panu Jahodovi a usmál se na Petra,
nebo se aspoň pokusil reprodukovat fyziologický jev, který už mnohokrát u ostatních
pozoroval. Nezmínil se slovem o Petrově návštěvě na stanici. Petr si tak mohl myslet, že je to
nakonec hlavně jeho zásluha, že se o jejich malou holčičku konečně někdo zajímá, a to byla
konec konců i pravda.
170
Leoš Grimm, opakoval si major dokolečka jméno toho grázla, který prý „zničil oné
bledulce život“. Najdu ho, myslel si, dvě mouchy jednou ranou.
Když se vrátil do Prahy, byl už večer. Tma zahalila ulice a on byl unavený. Doklopýtal se
do svého malého bytečku, namazal si chleba máslem a zapil to lahví piva. To byla jeho denní
strava. Nemíval hlad. Obdivoval ostatní lidi, jak mohou sníst na posezení třeba pět knedlíků a
ještě mít hlad. Prý si ani nepamatuje, že by kdy jedl víc, i když ho chuť k jídlu nepochybně
opouštěla pomalu a postupně a začalo to teprve nedávno. Těžko říct, kde bral neustále energii
a sílu na svoji každodenní práci a na své myšlenky, snad ze zásoby, kterou si za dlouhý život
vytvořil.
Lehl si na postel a přikryl se až ke krku, neboť mu sem nafoukal mráz oknem, které
opomněl ráno zavřít. Rychle upadl do zapomnění a snil o mládí. V noci nebyl nepřístupným
zatvrzelým starým mužem. Zase flámoval, zase sváděl ženy, a že jich tehdy bylo, zase běhal o
sto šest a získával ocenění za úspěchy v kriminalistice a sportu.
Snil sladce. Snil a ze sna se zeširoka usmíval. A když se jeho unavený mozek
v přerovnávání vzpomínek dostal ke včerejšku, bylo to už k ránu, zastavil se u poznámky o
Leovi Grimmovi a o tajemném bytě, který si ti dva pronajali a z kterého je posléze
vystěhovali.
Dál nitky úvah nevedly a Osman se ráno probudil rozrušený a netrpělivý. Nejprve jen
zmateně koukal okolo sebe a snažil se upamatovat se na svoje jméno, ale když se mu jeho já
vrátilo z návštěvy nejhlubších vod podzemních řek, jeho první myšlenky patřily právě tomu
Grimmovu apartmentu.
Snědl vajíčko na měkko, posilnil se sklenicí mléka a vydal se na cestu. Na stanici vyzvedl
Bradu a společně se přesunuli na adresu, na které se nacházel onen příbytek. Našli to místo
snadno. Byl to nižší panelový dům asi pro deset domácností, o třech patrech. Vyšší liga, ano,
tohle skutečně nebylo obydlí pro nemajetné.
Žádný luxus, ale nebyly to sídlišťové desetiposchoďové věže, tyčící se hrdě nad městem
jako důkaz vítězství lidstva nad vesmírem. Kolik lidí může bydlet na stu metrů čtverečních?!
Nacházeli se v okrajové části hlavního města, byl tu celkem klid, jelikož jakoukoliv
rušnější komunikaci bychom našli dobrou čtvrthodinku chůze odsud, blízko se mezi stromy
schovávala přehrada. Jen jednou za dvacet minut sem zajížděla autobusová linka. Poněkud na
kopečku, s výhledem, travnaté plochy všude okolo, v blízkosti již dokonce viděli les.
Dům to byl řadový, přesněji prostřední z řady podobných, jejichž linie se odsud stáčela
dolů směrem k centru.
Zazvonili na domovnici.
171
„Paní Veselá?“
Otevřela jim stará paní, oblečená do domácí zástěry a držící v ruce vařečku, aby každý
návštěvník pochopil, že ona rozhodně nemá kdy se s kýmkoliv vybavovat. Byla už mnoho let
v důchodu a povinnost starat se o záležitosti domu brala velmi vážně, skoro, jak někteří
nájemníci rádi komentovali, smrtelně. Brada se jí skoro lekl a Osman hned pochopil, která
hodina na tom ciferníku bije. Usmál se na její vrásčitou tvář a slušně ji požádal, jestli by si
s ní mohli o něčem popovídat.
„Nemám čas,“ odsekla baba a chystala se zavírat dveře.
Osman jí skrze dveře ukázal odznak a babizna je po chvilce rozmýšlení s nezřetelným
mručením vpustila dovnitř bytu. Pěkný pokojíček měla, jen co je pravda. Z kuchyně se
kouřilo, to unikala pára, jak baba zavářela polévku; a v obývacím pokoji, bohatě vybaveném
všemi nutnostmi moderní ženy, hrála příliš nahlas televize a na ní od rána běžely telenovely.
Jedna za druhou.
„Co chcete? Co ode mě policie chce?“
Zavedla je do obýváku a posadila na pohovku. Odběhla do kuchyně a během chvíle byla
zpět a sedla si do křesla jako velká dáma. Nepochybně potomek habsburských šlechticů nebo
pařížských markýzek. Žvýkala ovčí sýr.
„Zajímá nás jedna dvojice mladých lidí, kteří u vás bydleli,“ začal s vysvětlováním Brada,
ale než stačil vůbec dopovědět, babka vyletěla z křesla a začala pištět a mávat vařečkou,
kterou nedala za celou dobu z ruky.
„Ha! Věděla jsem to! Budou s nimi pořád problémy! Poldové už tu byli a já jim všechno
řekla! Nevím, proč bych se měla opakovat! Ale klidně, mně je to fuk, klidně vám to zopakuji.
Třeba tisíckrát, až vám to jednou dojde! Nic nevím!“ volala. „Porád se hádali, jo, to je fakt,
slyšela jsem rány, žádný pořádný lidi to nebyli, však kolik jí taky bylo. Osmnáct určitě ne, to
mi věřte.“
Byla k neutišení.
„Dobře, uklidněte se,“ ztišil ji svým charismatickým hlasem Osman a naklonil se k ní.
„Jejich byt je už pronajatý?“
„Jistě že je, je to perfektní obydlí!“
„A nějaké jejich věci, nemáte?“ ptal se Osman.
„Jejich věci? Myslíte, že kradu? Zbláznil jste se? Jestli hlásili krádež, tak to prr, buď to
sami někomu střelili, aby měli na fet, nebo to rozflákali při hádce, mě se neptejte! Já rozhodně
nic nečmajzla…“
„Nikdo vás neobviňuje,“ uklidňoval ji Brada.
172
„Takže nic nemáte,“ opakoval naléhavě Osman, protože baba neřekla ne, a on byl cvičený
takové nuance v řeči rozeznat.
Celá se zakabonila a odešla do pokoje. Přibelhala se nazpět velmi rychle a podala majoru
krabičku.
„Našli jsme to, když se přistěhovali ti noví. Chtěla jsem to odnést na policii, ale nějak na to
nebyl čas,“ pravila.
Policisté se na sebe ušklíbli a Osman se jal pokoušet otevřít tu skřínku. Byla to typická
pokladnička, jistě plná tretek a duhových kuliček. Nešlo mu to.
„Já to zkoušela otevřít, ale je v tom nějaký strojek, nejde to.“
Než to baba dořekla, Osman s vítězným výrazem a s výdechem plným uspokojení odhalil
princip zámku a s klapnutím kovu otevřel tajnou skrýš slečny Žanety Jahodové. Brada
obdivně pokýval hlavou, nahlédl dovnitř schránky a i babka přestala unyle a nadřazeně žvýkat
ovčí sýr a pootevřela s údivem malinko ústa. Nahlížela jim přes rameno, když studovali
obsah.
Uhodli to. Krabička byla plná korálků, které k ničemu nebyly, ale které majitelka neměla
to srdce vyhodit. Bylo v ní uzavřeno celé její dětství. Obrázky, novinové výstřižky o
herečkách a zpěvácích, prstýnky, přívěšky a bonbóny. Spousta malicherností. Osman se
v krabici s potěšením lovce pokladů prohrabával a úplně na dně pod tím vším balastem našel
perličku. Malý sešit s tvrdými deskami.
„Deník!“ zvolal Brada a oči mu svítily.
„Ano,“ kývl Osman a strčil deník do kapsy. „Vážená paní, zatajování takových věcí se
nevyplácí. Je to trestný čin. Buďte ráda, že teď nechám tu věc plavat. Ale pokud něco ještě
víte nebo se dozvíte…“
Svraštila obočí a začala řvát: „Já nic nezatajovala! Já vám to chtěla odnést, hned zítra, tak
co kecáte? Já ten byt pronajala nedávno, nikdo nechce do feťáckého doupěte! Ty dva mě
přivedou na mizinu, uvidíte!“
Brada se podíval na Osmana a šeptl: „Tohle je vážně poklad,“ a myslel tím: Ona se určitě
pro něj vrátí.
Osman pochopil a obrátil se na čarodějnici: „Možná si pro to přijde, pokud se tu objeví,
okamžitě to nahlásíte na policii.“
„Jistě,“ ševelila markýza a klaněla se. „Ale,“ zarazila se, „ona už tu byla.“
„Co?“ vzkřikl Brada.
173
„Jo, jo, byla tady. Říkala, že tu něco zapomněla, ale to jsem tohle ještě neměla, tak jsem ji
poslala pryč a vynadala jí, že si všechno odtáhli s sebou, a tady, že jim už nepatří ani zrnko
prachu.“
„Byla tady?“
„Vždyť to říkám, před měsícem asi, ale já jí dala, však jsem jí to taky řekla, ať se jde kurvit
jinam. Jo, samozřejmě, kdybych byla věděla, že to tam je schovaný, dala bych jí to, to se ví.
Já vo její cetky nestojím, že jo…“
Osman byl poněkud zklamaný.
„Kdyby se přeci jen vrátila, dejte nám vědět.“
„To se ví,“ kývala Pařížanka, jako by byla ten nejspolehlivější špión, s lišáckým
úšklebkem ala Mata Hari. „Mně nic neuteče, já to tu mám v merku všecko, pane četník, to se
ví.“
„Jejich současnou adresu náhodou nevíte?“ ptal se zbytečně Brada.
„Ne!“ křičela zase, když se přestala klanět. „Nic neřekli, vyhodili jsme je ven a tím to
haslo.“
„Dobrá, řekněte nám o nich něco,“ ztišil hlas Osman a nechal stařenku, aby měla nad
situací kontrolu, protože to bylo zjevně to, co jediné ji činilo klidnou. Odměřenou a arogantní,
ale komunikativní. Jakmile ztrácela na kontrole, šla do vrtule.
„Ale rychle, za chvíli mi začíná seriál,“ mrkla na hodinky a spustila kolovrátek pomluv a
polopravd tak, jak to zažila, jak si to po nocích domyslela, a jak to vyprávěla či zaslechla po
sousedstvích.
Deníky jsou zajímavá věc, slouží nicméně hlavně jako zpovědnice. Když něco hodíte na
papír, když se z problému vypíšete, nemusíte se o to už starat, nemusíte na to už myslet,
mnohdy to pomůže zapomenout, vyřešit situaci. Vždycky se nemůžete vyzpovídat člověku, a
tak papírová vrba přijde vhod. Deník ale není stvořen k tomu, aby se do něj psaly důležité
věci, fakta.
Přesto se tam určitá data jakoby mimochodem dostanou. Když například dotyčný napíše,
že ho někdo tehdy a tehdy, tam či tam rozčílil, nedozvíme se jen, že ho kdosi rozčílil, ale i to,
kde dotyčný tehdy a tehdy byl. Proto Osmanovi svitla velká naděje a nedočkavě v kanceláři
otevřel zaprášené desky sešitu.
Čtení začínalo v době, když ještě ani pořádně neznala tu ztracenou existenci Grimma.
Z počátku se dozvídal o trápeních malé holky, která se sotva naučila psát. O tom jak ji bráška
terorizoval ve vaně studenou vodou a ona toužila po Bradu Pittovi. Zuřivě četl dál.
174
Pak byla časová souslednost narušena a najednou se na papíře objevila nová osobnost.
Deník psal někdo jiný, nový člověk. Nová trápení ji tehdy donutila znovu obnovit zvyk psaní
diáře.
Mohl tak při čtení zápisků pomalu pronikat do jejích tehdejších smutků, mohl s ní prožívat
veselí i počátky onoho trpného konce. Viděl tak, jak se seznámila s Leošem Grimmem, jak se
zamilovala, potom se hádala s rodinou, slyšel ji táhnout po zemi kufry s oblečením, zažíval
s ní první tripy, první opojení.
Sugestivní patetické chvíle z deníku Žanetky Jahodové ho úplně pohltily a on po dočtení
těch řádků zůstal sedět bez hnutí. Jeho neoblomná kamenná tvář neobvykle zjihla a Osman se
nacházel mimo čas a prostor tam, kde byla tehdy a snad i dnes mladá dívka, autorka těch
dojemných a zdrcujících slov. Když emoce po chvilce zmizely, vrátil se sice zpátky jeho starý
cynismus, klid a nadhled, ale stopy těch pocitů v něm zůstaly, když šel za Bradou, aby mu dal
přečíst nejdůležitější pasáže.
Zápisky ovšem končily před vyhoštěním a žádné další plány do budoucna z těch řádků
nevyčetl.
Jedna zajímavá informace přeci jen majora zaujala. Jméno nejlepší kamarádky. Za tou by
měl určitě zajít.
Čekal ho další rozhovor s teenagerem. Trvalo docela dlouho, než na ni v jakémsi klubu
narazil. Posílali ho za ní od rohu k rohu.
Byla milá, krásná, jmenovala se Viktorie Podhůrská a měla zřejmě vysoké kapesné. A
měla také sebevědomí a víru, že policie ji rozhodně nemá co otravovat. Byl si jistý, že má
v kabelce jointa.
„Byla fajn, než…“ rozjela na Osmana kolovrátek.
„… nějaká jména, kamarády z Prahy…?“ snažil se dolovat Osman.
„…nesvěřovala se už…nemluvili jsme spolu…“
„…kdybyste si na něco vzpomněla…“
„Jistě.“
Chvíli ji ještě zkoušel a naštěstí pro něj se slečna dala vyprovokovat ke sdílnosti a začala
být na Osmana drzá, až mu připomněla markýzu ze včerejška. Dovolovala si dost, až už to
major nevydržel a nechal si ji legitimovat.
Zrudla, neboť jejich rozhovor slyšela celá hospoda. Nakonec se podvolila a zatáhla ho
nenápadně do koutku, kde je nikdo nemohl slyšet. Pak rozepla kabelku, a protože se jí třásly
ruce, ta jí upadla na zem a Osman se pousmál pod vousy. Vypadly jí z kabelky balíčky jointů.
Osman byl spokojený, neboť byl na koni…vyhledávat zločiny k jednotlivým zločincům…
175
„To je …“ koktala, „já vám to vysvětlím…“
„Spíše mě zajímá, co mi můžete říci o slečně Jahodové.“
„Dobrá, řeknu vám všechno, co vím, OK?“ zjihla, když pochopila, že na tom, jak je
informovaná, závisí další postoj toho hrozivého vyšetřovatele k obsahu její kabelky. „Já jsem
byla dřív její nejlepší kamarádka.“
Zapálila si cigaretu. Osman nepromluvil. Měl ji tam, kde si přál ji mít. Kde si přál všechny
mít.
„Pak se změnila. Musím to říct, i když mě to mrzí, byla to pěkná kráva. Byla jsem za ní
jednou v tom jejich hnízdečku, to už jsme spolu moc nemluvili, ale ze sentimentality, to byste
nevěřil, co – se tam u nich dělo.“
Tvářila se, jako kdyby přemýšlela.
„Když je pak vystěhovali, už jsme o ní neslyšeli. Je mi jí líto, víte? Ráda bych jí pomohla,
kdyby to šlo.“
„A to je vše, co víte?“
Chvíli mlčela a pak dala svůj trumf.
„Jednou jsem ji potkala na Václaváku. Skoro jsem ji nepoznala, vypadala hrozně
zbídačeně. Ale ona se mě všimla. Hned se ke mně hlásila a já, to se ví, jsem se chtěla hned
zdejchnout, ale nedala se odbýt. Ptala se na rodiče, na bráchu, na mě, myslela jsem, že se jí
nezbavím. Pak mě přinutila, abych šla s ní někam do paneláku, prej ji tam krmil nějaký
bezdomovec nebo co. Vyprávěla, jak se změní, jak všechno spraví, ale myslím, že měla
dávku.
Říkala, že chodí spát k chlapům, co ji vezmou k sobě na noc, jestli mi rozumíte. A jinak –
na zemi, v parku, na nádraží…“
Viktorie se tvářila opovržlivě a pravidelně nasávala z cigarety. Osman si taktéž zapálil a
mhouřil oči, jak se soustředil.
„No a nakonec mi utekla, prostě se vypařila. Nemohla jsem nic dělat. Byla mimo celou
dobu, nechápu, jak mě poznala. Zmizela v kanále, vsadila bych na to krk. Vypadala jako
krysa.“
„A neříkala, kam má v plánu se vydat?“
„Já vážně nevím,“ smála se, jakože si Osman určitě myslí, že lže, ale ona opravdu nelže.
V tomhle ne.
„Nějaká jména v rozhovoru nepadla?“
„Ptala jsem se na Grimma, to je jasný, ale ona o něm nic nevěděla. A jestli jí můžu věřit,
tak ani vědět nechtěla. Ale jména…“ pohodila hlavou, „jména nějaký říkala. Kdybych si tak
176
mohla vzpomenout. Možná, možná říkala, ale určitě ne příjmení, možná přezdívky, co já
vím…“
„Zkuste si vzpomenout, cokoliv mi může pomoct!“
Osman byl vzrušený.
„Nevím. Možná – nějaký divný přezdívky to byly. Ale určitě to byla jména lidí, se kterými
se bavila dřív, takže myslím, že už v době, co jsem s ní mluvila, se od nich chtěla nějak
distancovat nebo co. Vážně, nebylo to důležité.“
„Zkuste alespoň jedno jméno.“
„Dobře. Mohl to být Philie. Mluvila o nějakém Philiem. Filípkovi.“
Osman nadskočil.
„A dál?“
„Možná Stayci. Bylo mi to divný, asi Stáňa, co já vím. Philova kurvič – teda pardón,
Filipova holka, říkala. O těchhle mluvila. Ale ne jako o přátelích, spíš jako o noční můře,
který se chtěla zbavit.“
„To je všechno?“
„Asi všechno. Kdyžtak se ozvu, kdybych si na něco vzpomněla.“
Osman byl spokojený a jeho skládačka začínala mít zcela určité obrysy, ze kterých by se
mohl vyklubat slušný případ. Nevěřil na náhody. Věděl, že osud si člověk vytváří sám, že
svými činy a svou vůlí řídí kormidlo svého života tam, kam míří jeho já. A že lidé, co mají
propletené osudy se sami sebe jen tak nezbaví. Jejich kolejnice se rozbíhají a zase sbíhají, ale
velmi často se opět protnou. Odjel spokojeně domů s velkými plány do budoucna.
15. Zimní prázdniny
Příběhy a hlavně pohádky, pokud mají šťastný konec, končí většinou slovy: „…a žili
šťastně až do smrti.“
Nejen, že je od autorů bezohledné utnout příběh ve chvíli, kdy by mohl být nejkrásnější
(koho zajímají brutality a temnota před happyendem, my si chceme užít tu pohodu po
šťastném závěru), ale hlavně, happyendem svět nekončí, život se nezastaví. Takový šťastný
konec je v podstatě jen další kolize, předjímající nová dobrodružství. Život nemá happyendy,
nekončí. Končí příběhy, ale vzápětí začínají nové. Možná že na konci života přijde nějaký end
a kdoví jestli tím to hasne.
177
Proto je těžké ukončit román, pokud od začátku nemáme rámec, do kterého chceme příběh
zasadit; protože příběhy jsou nekonečné. Proto je těžké psát o šťastných chvílích tak, aby
čtenář uvěřil, že to vydrží, protože to trvalé štěstí nevyplývá z vnějších okolností.
Náš příběh by mohl být popisem rutinních dnů člověka, žijícího svůj obyčejný, nehrdinský
život. Málokdo se nebojí stát vlastním hrdinou. Prožíváme v duchu spoustu činů, které navždy
zůstanou neuskutečněné. Stačilo by uvěřit, že zvládneme, cokoliv budeme chtít, ale je to příliš
nebezpečné, příliš nejisté.
Snídaně, práce, oběd, práce, večeře, televize… rodina, děti, práce… není to přeci jen
hrdinství? A není to dobrodružství života? Vymlouváme se na systém? MY jsme systém!
Zdědili jsme ho po předcích, ale jsme jednotlivci a od chvíle, kdy vyrosteme a vezmeme život
do vlastních rukou, už ho nesmíme pouštět z uzdy.
Náš příběh totiž chviličku pokračuje takovým rutinním životem našich hrdinů. Normálním,
obyčejným životem, který je tak krásný, jak moc nám umožňuje, abychom rozvíjeli sami sebe
a všechny okolo.
Všichni zimní prázdniny neměli. Ačkoliv v prvním ročníku univerzitní systém studenty
celkem šetří. Dostanou jen čtyři dny výuky v týdnu, minimum studijních povinností a ve
skutečnosti do školy vůbec nemusí, pokud zvládnou všechny formy kontroly studia.
Matematika, ač strašně krásná a exaktní věda, odstraší mnoho zájemců o studium vysoké
školy. Těžko říct, proč si tolik lidí sugeruje, že matematice nerozumí. Co se týče její aplikace,
jde většinou jen o použití návodů a myšlenky bývají v základech jednoduché.
Navíc, jak Robert jeden čas prohlašoval, jediné, co na světě funguje, je matematika. Ale
bohužel jen na abstraktní rovině. Vesmír už se tak ideálně nechová. Kéž by se na život a lásku
daly aplikovat nějaké vzorce.
Luboš prázdniny ještě neměl. Zatímco většina prváků, kteří měli matiku hotovou, lenošivě
stavěla sněhuláky nebo si vydělávala peníze na brigádách, studenti vyšších ročníků museli
upravit styl „každý týden jednu“ a zvýšit frekvenci udělaných zkoušek, aby to vůbec včas
zvládli.
Luboš měl předposlední pohovor. Oblékl si na to sako, kravatu a nageloval si hlavu. To
považoval za zbytečné, ale věděl, že mnozí zkoušející dávají známky podle ksichtu a že s jeho
hippies vandráckým účesem by byl na první pohled odhadnutý na vyhazov. Navíc ho čekalo
střetnutí s velmi tuhým nepřítelem. Docent byl známý pruďas a neváhal od zkoušení vyhodit
kohokoliv a za cokoliv. Luboš se začal velmi brzy klepat. Postával před místností č. 123 a
178
občas přiložil ucho ke dveřím, aby zaslechl cokoliv, co by napovídalo o situaci, jaká uvnitř
panovala. Nic neslyšel, zřejmě chudák kolega neměl mnoho co říci.
Sedl si na židli, která pro nedočkavce stála na chodbě před kanceláří učitele, a vytáhl
z batohu skripta. Začal znovu projíždět partie, na které se ještě nedostal. A že jich bylo. Jak
prohlížel ty věty a nadpisy kapitol, rozhodl se, že odchází. Neví vůbec nic! Proč se jen víc
neučil, neměl to nechávat na poslední chvíli, měl si vybrat jinou učební metodu než per
partez, neměl se místo učení jít včera opít, měl neměl měl neměl…
Otevřely se dveře a vyšel asi dva metry vysoký kluk s neurčitým výrazem ve tváři. Sklonil
hlavu, aby se nepraštil o futro, zavřel za sebou a prohlásil, že Luboš má jít dál. Ten jen
s otazníkem v očích kroužil pohledem po tváři toho druhého, a když se nedočkal reakce, šeptl:
„Máš to?“
„Jo, v pohodě,“ odvětila tyč a odpochodovala kamsi do neznáma.
Luboše to neuklidnilo. Znal tyhle hlášky. V pohodě neznamenalo vůbec nic. Věděl o
studentech svoje. Musíte umět rozpoznat lajdáky a šprty. Potom se jich můžete zeptat, jak
dlouho se připravovali. U šprtů čas učení násobte dvěma, u lajdáků vydělte. Stejně se z toho
nic nedozvíte. Když lajdák zkoušku udělá, svůj předchozí údaj ještě zvýší a nadává, že ten čas
promrhal zbytečně. Jestliže ale uspěje, učební dobu sníží a hraje si na frajera a zlaté dítě
štěstěny.
Luboš spoléhal na štěstí, spoléhal na lidskost zkoušejícího. Spletl se.
Za stolem seděl zavalitý pán. Jeho tělo připomínalo jablko, jedno z těch ohromných
vyšlechtěných Goldenů. Byl začátek února a topení pralo na plné pecky. To byl div, obvykle
ve škole mrzli. Nešlo vypnout a na tlustého pana docenta působilo vedro přímo vražedně.
Potil se neuvěřitelně a stále si otíral čelo kapesníkem. Muselo mu být nesnesitelně.
Vstal a přisedl si blíže ke studentovi. Vytáhl z kapsy kartičky, na kterých byly napsané
otázky, vždy dvě otázky na jednom lístečku. Luboš si vybíral dlouho, jakoby mohl výběr
nějak telepaticky ovlivnit. Když konečně jeho zrak spočinul na zadáních, udělalo se mu mdlo.
Nechtělo se mu to moc prodlužovat. Než ale cokoliv řekl, docent mu dal papíry a pero a
instruoval, že si má vypracovat otázky písemně. Luboš kývl a začal pracovat.
Napsal název první otázky a rozmýšlel se. Po minutě otočil papír a napsal tam název druhé
otázky. Zase se rozmýšlel. Docent to pozoroval a pak odešel zvednout drnčící telefon na okně.
Luboše telefonní rozhovor iritoval. Ten chlap zjevně mluvil se svou ženou. Pořád jí
vykládal, jaké je ve škole vedro, a že má hlad. Občas mrkl na Luboše, jestli náhodou odněkud
něco neopisuje. Když viděl, že text na papíru prakticky vůbec nehoustne, prohlásil do
sluchátka něco jako:
179
„…stejně to tu asi brzy zabalíme… jo, během chviličky…“
Luboš málem vypěnil. Docent položil telefon a přisedl zpátky ke stolku. Chtěl studenta
týrat.
„Nakreslete mi vzorec téhle látky.“
Luboš začal cosi vynalézat a docent se opět procházel po místnosti. Otevřel okno dokořán.
Během chvíle tu bylo mínus pět stupňů a okno se zase zavíralo. Luboš už měl část
strukturního vzorce nakreslenou a docent mu koukl přes rameno.
„Ale to nemůžete takhle!“ volal a Luboš hned reagoval.
„Jo, já vím, já už vím, jak…“
Docent odklopýtal k oknu, otevřel ho a vystrčil hlavu ven. Po chvíli se vrátil k Lubošovi.
Dýchal mu za krk:
„To je špatně, zase špatně, to nemůžete takhle…“
„Jo, já už vím! Už vim!“ mával rukama Luboš a překresloval vzorec, panicky gumoval a
škrtal.
Když viděl, že se nepřítel blíží, okamžitě začal předvádět zaujatého žáka. Být zabraný do
řešení problému je nejjistější způsob, jak odzbrojit soupeře.
„Já jsem se chtěl zeptat, tohle může být takhle?“
„Ne, to musíte jinak.“
„Mhm, děkuji…“ Luboš vyhrál jedno kolečko kolem stolu.
Docent po minutě zase nahlédl na papír, vytrhl ho Lubošovi z ruky, zmuchlal a vyhodil do
odpadkového koše.
Nastal křížový výslech a Luboš předváděl vynikající příklad mlžícího studenta. Neúspěšně
mlžícího.
Jakou má barvu ta a ta sloučenina?
„Ta je bílá,“ prohlásil sebevědomě Luboš.
„Ne…“ začal odmítavě kroutit hlavou docent, ale než mohl cokoliv dopovědět, Luboš
překotně komolil:
„Ne bílá, spíš taková jako zelená…“ docent kroutil hlavou a Luboš pokračoval: „Já vím, ne
zelená, taková spíš jako hnědá až do černa…“
Docent si nasadil brýle a zhluboka se nadechl a vydechl. Utřel si pot z čela a položil další
otázku.
Na čem závisí charakteristika čehosi…
Luboš napsal vzorec. Taky se potil. Nejraději by si od docenta půjčil kapesník.
„No ale na čem to závisí?“
180
„Na tomhle koeficientu,“ vítězně pronesl Luboš.
„Ale na čem závisí ten koeficient?“ už skoro křičel zkoušející.
„Na spoustě věcí…“ učeně odvětil Luboš.
„Tak vypadněte.“
Vánoce opustily už dávno obývací pokoje a znovu napadl sníh. Únor zabarvil svět do běla
a barva čistoty a nevinnosti tak nějak automaticky mazala myšlenky na hřích z rozsvětlených
člověčích hlav.
A zase spíše na vsi než ve městě jste mohli být svědky pohádkového prostředí,
zasněžených břízek, sněhem zapadlých vlakových nádraží s oprýskanými budovami a
polorozpadlými kolejemi, které se v létě roztáhly a v zimě praskají. Svět byl najednou plný
lidí, metoucích bílý prach z chodníků, aby povlak na nich stejně po čase zledovatěl a posléze
způsobil úrazy nerozvážných chodců.
Komíny domků kouřily a mlžné balíčky sazové černi se odsud rozlézaly po obloze, která
byla v těch dnech jako vymetená. Slunce leželo nízko nad obzorem po celý den a jen se tak
líně kutálelo nebem. Mrzlo, až praštělo, a na oknech se náhle tajemně objevovala mrazivá
umělecká díla.
V jednom z těch větších domků uprostřed vesnice, který s ostatními kouřil fajfku a skládal
s nimi dohromady dýmové obrazce ne nepodobné barbušáckým strašidlům, se nacházela parta
lidí.
U Písařů bylo rušno. Zrovinka byli po nedělním obědě a Monika, poté co její starší bratr a
otec odjeli kamsi pro uhlí, svolala u sebe v pokoji v patře odpolední seanci. Maminka nebyla
proti, neboť měla vánoční náladu a v takových člověk kývne na všechno.
Monika pozvala svého přítele Káju, vyučeného zemědělce, který ve sněhu s láskou
vzpomínal na letní kosení obilí; byla tu její kamarádka a skorosestra Jana, která přivedla
miláčka Pepu, a pak tu byl samozřejmě Moničin bratránek Robert, který přijel po dlouhé době
na prázdniny k tetě Písařové.
„Škoda že s námi není Malenka, byli bychom kompletní…“ smutnila naoko Monika, ale
Robert přesvědčivě argumentoval:
„Ta si užívá s Tomem v Praze, o ty bych rozhodně strach neměl.“
Ležel jak dlouhý tak široký rozcapený na podlaze, vyhřívané teplem krbu z přízemí. Hrálo
rádio a na zemi ležela hra Z pohádky do pohádky. Bylo jim příjemně, v žaludku plno práce a
lenošili.
181
Robert se zasnil a vzpomínal na poslední setkání s Tomášem před odjezdem na zimní
prázdniny.
Sešli se kdesi v hospodě, ostatně kde jinde, a seděli tam s Janou a pár lidmi. Vzpomínali a
byli nostalgičtí.
„Kdyby mi někdo v září řekl, že tu takhle spolu budeme sedět, nevěřil bych mu, myslel
bych si, že je to cvok.“
Tomáš kývl: „Máš pravdu, to je osud.“
„No já si eště pamatuju, jak jsme se neznali, kdybych věděla, že jsi skoro můj bratránek…“
objala Jana Roberta a smála se.
„A kdybych to věděl já…“ smál se Robert a udělal si soukromý vtip.
„Trošku jsi vyrostl,“ dodala Jana.
„Vyrostl?“ zaklonil lehce hlavu Robert v naději, že se mu v následujících chvílích dostane
něco málo chvály, na kterou by mohl být pyšný. Jeho ego zkrátka čichalo vzpruhu a nafrněně
zdvihl obočí.
„Jasně, v září jsi ještě byl malej kluk a teď jsi frajer.“
Robert to unesl.
„Jsem frajer, ten největší, podívej se na ty svaly,“ a začal napínat takřka nepostřehnutelné
bicepsy.
„Drsňák,“ smál se Tomáš.
„Ale vážně, změnil ses,“ dodala Jana vážně.
Tomáš se toho chytil.
„Fakt se změnil? Je to pro mě důležitý,“ naléhal.
Robertovi už to stačilo a snažil se zavést dialog jinam, ale nepovedlo se mu to.
„Jo, dřív to byl takovej trouba a teď…“ ušklíbla se Jana.
„Trouba?“ nadskočil Robi, rozhodl se trucovat za to, co si Jana o něm myslela dřív.
„Takže je to pravda,“ zasnil se Tomáš.
„Co je pravda?“ ptala se Jana.
„No, že se člověk může změnit,“ myslel si jen pro sebe spokojený Tomáš. „Že může
změnit sám sebe," že je to jen na něm, v něm, že se může stát někým jiným, kýmkoliv bude
chtít…
Třeba sám sebou. Každý směřuje k tomu sám se vyjádřit a dokonale rozvinout. Úspěchy
nás upozorní spokojeností, výchylky a slepé uličky nás praští přes prsty. Ale možná jsme
prostě slepenec osobností námi poznaných. A buď funkční nebo prostě nefunkční.
182
„Chceš říct, žes to nevěděl? Že jsem byl nějaký expermentální králík? Pokusná myš?“
Robert se zděsil a začal Tomáše škrtit s voláním: „Já tě zabiju! Ty prevíte! Zkoušet na mě
ňáký psychologický sugestivní experimenty! Prej: potřebuješ sebevědomí, narovnej se… Jen
počkej!“
Musel se teď při té vzpomínce, v leže pod vánoční výzdobou Moničina pokoje, zasmát.
Ne, nebyl si jistý. Nevěděl, jestli ta změna, která v něm probíhala, vzrůst sebevědomí a tak,
jestli byla psychologickým úspěchem století nebo jestli zkrátka vyrůstal či snad za to mohl
děkovat šťastné shodě životních okolností. Nechtěl to řešit, nebylo to podstatné. Důležitý byl
výsledek. Nechtěl být nekompromisně dospělý, nechával si otevřená vrátka pro nahodilé
excesy.
Prohlédl si Janu a vzpomínal na časy, kdy hledal Popelku. Mezi ním a dívkami i tehdy
proudila energie, ale čím víc se snažil, tím víc byla odpudivá, aniž si to uvědomoval. A teď?
Obejmout už nebylo prázdné slovo.
Vrátil se duchem do hry.
„Tohle jsme tu hráli jako malé děti,“ vzpomínala Monika.
Jana s Pepou seděli a navzájem se o sebe opírali. Hráli dohromady s jednou figurkou. Jana
zářila úsměvem jako vždy.
„Nemáte ještě tu dobrou čokoládu, co vaří tvoje máma?“ vzpomněla si náhle Jana na
vánoční chuť.
„Přinesu ji,“ zvedla se Monika a odběhla dolů do kuchyně.
„Co budete dělat večer? My jedeme k mým rodičům do města,“ zeptal se Karel, když hodil
kostkou a posunul svou figurkou.
„Já emigruju k Pepovi,“ přitulila se k svému spasiteli Jana, ale ten vzal jehlu a propíchl její
vysněnou bublinu s romantickým večerem slovy: „Dneska to nejde, budeme s tátou asi
pracovat.“
„Co?“ nechápala Jana, jak mohla bublina prasknout.
„Promiň, měl jsem ti to říct.“
„Co já budu dělat,“ Jana na oko zoufale spráskla ruce, jako nešťastnice ve středověkém
filmu.
„Proč? Co je tak hrozného na tom zůstat doma?“ ptal se Karel.
„Budou mě tahat na půlnoční nebo na něco takového,“ kroutila princezna hlavou
v předtuše rodinných scének.
„Do kostela? Proč ne?“ nechápal Robert.
„Protože mě to tam vůbec nezajímá,“ osvětlila Jana.
183
„Tak nechoď,“ pokrčil rameny Robi.
„Když nepřijdu s náhradním programem, neumluvím je.“
Monika se vrátila a přinesla talíř čokoládových figurek. Jana po něm skočila a začala se
jimi labužnicky ládovat. Po chvíli si vzpomněla, že by možná mohla i nabídnout, a nechala
tác kolovat. Když se k ní vrátil, zabavila ho zase pro sebe.
„Tak přijď sem,“ navrhl Robert.
„To je dobrý, nechci tě obtěžovat.“
„Haha, to je dobrý,“ smál se Robert. „A teď vážně. Přijď, jestli chceš. Stejně nejdu spát,
možná vůbec nepůjdu spát.“
„Proč?“ ptal se Pepa, když hodil ledabyle svou kostkou a posunul dřevěným koníkem po
hrací ploše.
„Bratránek bude pozorovat hvězdy,“ vysvětlila Monika.
„Fakt?“ nevěřil Karel.
„Mhm, mám dalekohled.“
„Tak já přijdu,“ souhlasila Jana.
„Fajn, ukážu ti Saturn,“ radoval se Robert.
Pak šli na dvůr a koulovali se. Paní Písařová, u které zrovna byla na návštěvě Janina
maminka, vykoukla z okna a kroutila hlavou: „Jako malá děcka.“
„Však se tady taky nablbli,“ vzpomínala druhá.
„Jo jo,“ sedla si paní Písařová a začala si míchat kafe.
Skoro jí ze sentimentality zvlhly oči. Ostatně jako každý den poslední dobou už od počátku
času adventního.
Kolem jedenácté hodiny večerní už seděli Robert s Janou osamělí na zahrádce, schovaní ve
stínu budov a stromů. Nedosahovalo sem žádné umělé světlo a měsíc před první čtvrtí už
dávno zapadl, takže je čekala temná noc. Počasí bylo optimální a široko daleko ani mráček.
Seděli na zahradních židličkách a půjčovali si triedr. Robert byl rád, že se může s někým
podělit o hvězdné nebe, a Janu zimní obloha ohromila. Byla jim zima, a proto byli zachumlaní
do bund a čepic.
„To je vážně galaxie,“ trval na svém Robert, když jí ukazoval v astronomickém
dalekohledu jednu z vesmírných krás.
„Ale prosím tě, máš šmouhu na dalekohledu a budeš mi tu vyprávět něco o galaxiích,“
škádlila ho Jana.
A tak pořád dokola.
184
A pak spadla hvězda.
„Přála sis něco?“
„Jo,“ kývla zadumaně.
„Co?“
„Ani se neptej,“ její myšlenky byly evidentně jinde.
„Tak vaši jsou v kostele?“ ťal do živého.
„Asi jo,“ reagovala.
Mlčel a čekal. Nakonec odvětila.
„Ty věříš v Boha?“ zeptala se.
„Ne,“ kývl. „Když koukám v noci do vesmíru, víš, prostě to na mě působí velkolepým
dojmem. Chtěl bych, vím, že něco většího musí být. Ty věříš?“
„Ne, nevěřím,“ řekla afektovaně. „Byl na mě hodně zlý.“
„Pokud není, tak na tebe nemohl být zlý,“ nabídl Robert.
„Správně,“ opravila se Jana.
„Víš, já nevím, jak si Boha představuje tvoje babička a církev vůbec, ale představa staříka
v nebi, co tohle řídí...“
„Já nevím, jak si to představují, ale je to blbost. Nikdy mi to neřekly, jen opakují ta samá
hesla, jako fanatici.“
„Já v podstatě věřím, že Bůh je síla.“
„Jaká síla?“ smála se mudrlantovi Jana.
„No prostě věřím, že tenhle vesmír má nějaký řád a že tomu řádu říkají Bůh.“
„No ale potom to všechno, co o něm vypráví, je nesmysl. Víš, že nás řídí a tak…“
„Dobře, mně se třeba líbí myšlenka, že je Bůh energie. Energie. A protože energie je to
samé co hmota, tak energie je v podstatě všechno v tomhle vesmíru. A ta všeprolínající
energie je potom Bůh.“
„Tak co to teda je, řád nebo energie?“ Jana si znovu našla v triedru šmouhu v Orionu.
„Ale to ještě není všechno, někteří zase tvrdí něco jiného. Pokud se jedná o Boha, který
dává rady, udílí pokyny a obracíme se k němu sami v sobě, tak takovýhle psychologický Bůh
je podle nich v podstatě kolektivní podvědomí, něco jako společný instinkt a studnice
znalostí, kterou v sobě máme každý. Sběrna moudrosti našich předků.“
„Hele, to je všechno hezký, ale proč se chodí do kostela modlit?“
„Podívej, oni tomu říkají modlení, někdo tomu říká rozjímání. V podstatě církev hlásá
spoustu chytrých věcí, ale normální dnešní člověk je z té hatmatilky nemůže pochopit.
185
Východní náboženství se taky pořád zabývá meditacemi. Ale jak říkám, dnešní člověk
nemůže starověký pravdy z té hatmatilky pochopit.“
„Třeba já,“ souhlasila Jana. „Tak proč se modlí?“
„Koncentrují se, jsou jen sami se sebou a prosí Boha, aby jim požehnal,“ poslední větou se
už Robert rozesmál.
„No a to je ono, proč prosí Boha? Vždyť je to nesmysl!“
„Víš, když člověk věří, že za ním stojí vyšší moc, hned se mu žije lehčeji.“
„Přesně, je to banda zbabělců,“ přisadila si ateistka.
„Ale každý v něco věří,“ tvrdil Robert. „Ty taky a neříkej, že ne. Já Bohu říkám třeba
příroda. Říkají tomu láska a pokud věříš v lásku, nemůžeš věřit v nenávist, a to je dobré. Je to
k něčemu. Někde na východě náboženství vede k ubližování, ale tahle víra je vede k lásce, tak
bych jim to nebral.“
„Mně jen rozčiluje ta jejich odhodlaná a neoblomná víra v to, že on ví, co dělá, že jeho
cesty jsou nevyzpytatelné, že když někdo umře, že je to tak správně, to přece nemůžou
vědět!?…“
Robert kývl. „Já tomu taky nerozumím. Jen vím, že něčemu věřím. Věřím, že na světě by
měla být harmonie. Jinak nestojí za naše trápení. Věřím, že je řád, který nás vede, že je v nás
a všude okolo. I když mi bylo dřív blbě a nesnášel jsem to tady, teď vidím, že to byl jen
špatný úhel pohledu. Nemusíš věřit v to, co ostatní. Ale najít si to, co je v tobě, s čím budeš
spokojená. Svůj pohled na svět.“
„A co války?“
„Musíme začít každý u sebe,“ recitoval Robert teatrálně fráze.
„A věříš v posmrtný život?“ změnila téma.
„Já nevím,“ kroutil hlavou. „Co je to člověk? Jen tělo? Nebo i duše? A co se stane, až
umřeme? To se nedozvíš. Dokud se to nestane. A tak je jedno, čemu budeš věřit. Možná je
lepší věřit v život po smrti. Ale když zase věříš, že potom už nic není, tak si to snažíš víc užít
tady. Nevíme o tom vůbec nic. Já říkám, že člověk má být spokojený, a ať si teda věří tomu,
co ho těší.“
Jana vzdychla.
„Babička říká, že když se budu modlit, můžu být blíž tátovi.“
Robert nejistě mlaskl.
„Tyhle věci by se neměly analyzovat,“ navrhl, protože s těmi věcmi neměl zkušenosti a bál
se, že by mohl Janě spíš přitížit.
„Zkus to, vědče,“ povzbudila ho.
186
„V časopisech o UFO se dočteš různé verze. Tak například: Psychologicky je tvou
součástí, a když medituješ, jsi s tou částí v kontaktu. Nebo pokud se na tebe dívá jako duch,
tak jeho energie je s tebou, tomu bych věřil, že v meditaci jí budeš přístupnější. Ale to jsou jen
dohady,“ smál se.
„Hezký,“ usmála se Jana.
„Víš, snažit se vědecky vysvětlit něco, co vědeckou podstatu nemá, je jednak zbytečné a
jednak mimo. Víra je prostě víra. Já taky nevěřím, že špatné věci mají nenahraditelný smysl,
taky mám radši, když je něco dobrého pro něco dobré. Chci věřit, že všeho jde dosáhnout
příjemnou cestou.“
„Takže podle tebe bych se měla jít podívat do kostela?“
„Podívat se tam můžeš. Je to staromódní způsob, jak vzdát hold vesmíru,“ smál se Robert,
„Moderní člověk už by neměl mít potřebu stavět obrovské chrámy, ale může to lidem pomoct
naladit se na vlnu rozjímání.“
„Stejně se zlobím na Boha,“ uzavřela Jana.
„Na někoho to svést musíme,“ souhlasil Robert. „Jinak bychom na to byli úplně sami.“
„A na to ještě nejsme připraveni. Dovedeš si představit, že jsme na tom v tomhle celém
světě sami? Že je život jen na nás a nikdo nám nepomůže?“
Začali se rozhlížet okolo sebe a pomaličku si ten pocit prožívali.
„Ne,“ zakroutili pak nesouhlasně hlavou a smáli se sami sobě.
„Takže ty nakonec jsi věřící,“ divil se Robert.
„Jsem. Nechodím tam natruc, abych ukázala, že mě naštvali.“
Šli se schovat před zimou a Robert uvařil horký čaj. V domě bylo ticho, jen občas na dvoře
zaštěkal Písařovic hlídač na drzou kočku, která si dovolila zkrátit si cestu domů ze svých
toulek přes jejich zahradu. Seděli u stolu a hřáli si krk. Jana už měla pocit, že byla dost
vyzpovídaná, a tak se pokusila obrátit kartu.
„A co Nina?“ zaútočila přímo.
Robert se usmál jako kluk přistižený při nějaké lumpárně.
„Jo,“ kývl.
„Vyprávěla o mejdanu u Oldy.“
„Jo,“ kývl.
„No tak, řekni mi něco, nějaký drby…“
„Ona je moc hodná,“ řekl neochotně.
„Líbíš se jí,“ vyzradila Jana státní tajemství.
„Ona mně taky,“ opáčil Casanova.
187
„Ale něco není v pořádku?“ zachytila Jana v intonační prezentaci tří slov kolísání,
prozrazující osten.
Robert zhluboka dýchal a rozpovídával se: „Víš, ona je skvělá, to určitě je…“ pak se
zarazil.
„Ale,“ usrkla vařícího čaje a ten jí poněkud opařil jazyk. Nadbytečné teplo ale předal hned
v ústní dutině a po zbytek cesty trávicím systémem už jenom hřál. Projel hltanem, jícnem a
způsobil, jak si navzájem kmitající molekuly předávaly energii, příjemnou tepelnou explozi
zabraňující nachlazení, o níž tělo okamžitě poslalo informaci do mozku. Přijela hned po
alarmu o spálení jazyka. Jana začala foukat do hrnku a poněkud vystrčila jazyk, aby se
ochladil.
„Ale nic,“ váhal Robi.
„Ale co?“
„Víš, dali jsme se dohromady tenkrát v opilosti a na tom mi něco nesedí. Chtěl jsem, aby
se to stalo za střízliva, abych si toho mohl vážit, abych na sebe mohl být pyšný, ale tohle bylo
jako ve snu, byl to vlastně podvod, a proto mám z toho divný pocit. Mám z toho – divnej
pocit.“
„Děláš si legraci!“ nevěřila Jana, ale dvacetiletý panic jen kroutil hlavou. Pokračovala: „No
tak, moc přemýšlíš. Na to se vykašli. O to vůbec nejde. Dobře, možná to mohlo být jinak, ale
jestli ti jde jen o to balení, fajn, můžeš balit každý den desítky holek. Jseš idealista, já vím,
chtěl bys, aby to bylo perfektní, ale nikdy to není bez chyby.“
„Máš pravdu,“ uznal.
„Jasně, že jo. A navíc, na tom mejdanu u Oldy jste opilí nebyli.“
„Ne…“ smál se Robert a myslel si: balit denně desítky holek, to je něco pro mě.
Ještě chvíli debatovali a pomlouvali a uvažovali a okolo půl třetí ráno šla Jana domů a
Robert zase do svého pokoje. U Písařů spali tvrdě a jejich spánek hlídal venku Rex,
vymýšlející strategii na ztrestání vetřelců, respektive sousedovic koček, které se ochomýtali
za plotem.
Nestává se to moc často, ale stane se to. A zvláště v dnešní době, kdy se lidstvo blíží
k apokalypse rychleji než kdykoliv předtím. Příroda si dělá co chce a její tichý vzdor na nás
sesílá úmorná vedra nebo úmorné povodně a my se jen ovíváme větrníky, jako bychom
odháněly dotěrné mouchy, aniž se snažíme porozumět. Příroda se zbláznila a přehodila
výhybku na jaro. V únoru! Najednou bylo krásně, sluníčko prosvětlilo jasnou oblohu a kolem
poledne bylo ovzduší už pěkně jarně prohřáté.
188
Robert jel vlakem. Byl týden na prázdninách u babičky a teď jel do Prahy, kde se měl sejít
s Danem, bratránkem Honzy Malého, zahrát si s ním na kytaru, a posléze se sejít na kafi
s jednou malou brunetkou, s Ninou.
Nasedl do vlaku a našel volné a úplně prázdné kupé. Nejprve ho nedůvěřivě prohlížel,
protože volné kupíčko se na téhle lince moc často nevidí, a pak zaujal pozici. Tašku s věcmi
hodil nad sebe a posadil se k oknu. To pootevřel a nechal dovnitř proudit chladný vzduch.
Péřovou bundu shodil už brzy ráno, ačkoliv babička trpělivě opakovala, že to je zrádné a že se
nastydne. Paprsky slunce ho šimraly v nose a celý jeho svět byl slunečně žlutý. I staré,
špinavé a ohmatané kupé vypadalo v tom světle nově až něžně. V takovém čase se může
přihodit cokoliv.
Chvilku seděl se zavřenýma očima a vychutnával tlak fotonů na chvějící se víčka. Počítal,
kolik jich musí na jeho pokožku dopadnout, a co teprve neutrin! Jasně, oči člověka klamou,
myslel si. Viditelné světlo je jen část spektra elektromagnetického záření, třeba by byl někdo
hezčí v infra červené. Ten pán támhle určitě, myslel si, když otevřel oči, zíral na perón a vlak
se rozjížděl.
Prázdniny, opakoval si v duchu. Už pár týdnů to trvá a ještě několik bude. Měl tolik volna
jako ještě nikdy. Ve školce sotva pár týdnů prázdnin, na základní a střední dva měsíce,
v zimně týden, dva, a na vysoké, přes měsíc v zimě a, když to vyjde, až čtyři měsíce v létě.
Úžasné. Odpočíval. Relaxoval. Zasloužil si to. Brigády? Ale ne, nepotřeboval peníze. Měl
jich dost od rodičů a navíc, neměl za co utrácet.
Před očima mu skákaly barevné kroužky jako nějaký ohňostroj a jeho představivost mu
malovala nejkrásnější vize následujících časů. Zavřel zase oči a chvíli si promítal příběh. Je
dobrý, pomyslel si po chvilce o námětu, jenž ho napadl, a rozhodl se, že ho doma hodí do
počítače. Zjistil, že je schopný sepsat svoje příběhy do celkem ucelené formy, a začal psát
povídky. Byl teď spisovatel…
Postavil se a vytáhl z tašky knihu. Uvelebil se do sedačky a začetl se. Stanice, nastupující
lidi, dveře kupé se otvírají. Oh my god!
Dvě nádherné slečny a prý, jestli můžou dál.
„Jasně,“ řekl chcípáček a začal děkovat osudu, že mu začíná přivádět takové úžasné perly
vesmíru.
Oči jezdily po inkoustu, ale neregistrovaly už ni písmenko. Jen občas zachytily celé slovo a
to pak rezonovalo v hlavě jako proroctví, nesoucí poselství naprosto odlišné od lingvistického
významu. Občas zdvihl oči a ledabyle a hlavně nenápadně prohlédl oči, nohy, ruce, vlasy a při
chvilce štěstí i zadek. Obě dvě byly moc krásné v té říjnově dubnové náladě.
189
Začaly debatovat o cíli cesty. Po pár slovech do ticha se osmělily a štěbetaly rozverně jako
hrdličky.
Divil se sám sobě. Nemusel si nic dokazovat, jakýkoliv pokus, který by učinil, by byl jen
nutnou zkouškou, ujištěním sebe sama o vlastní hodnotě. Nepotřeboval to, nechtěl balit
desítky holek denně. Nechtěl, skutečně to nebylo nic pro něj. Doteď toužil po něčem, co ani
nechtěl, jen si myslel, že to chce, jen si myslel, že by to měl chtít.
A tak byl Robert ve stejné situaci jako už tolikrát. Blízko princezny. Tenkrát v něm byla
ohromná touha ji oslovit, obejmout a dát jí celý svůj život. Dnes to nebylo zapotřebí. Vysílal
k nim něžné vlny a usmíval se, ale ta nutkavá fascinace neschopností byla pryč. Podivné
vítězství. Když začal s prací na sobě samém, bylo to vlastně proto, aby se připravil na
podobné situace. A paradoxně se nic nezměnilo. Myslel si, že až bude sebevědomý, odveze si
princeznu domů. A teď, self confident, mu stačilo s ní být. Zvláštní vítězství. A třeba, kdyby
chtěl, věřil tomu, odvedl by si ji. Nechtěl. Zatím ne. Ne dneska.
„A jak se jmenuje ten film, na který chcete jít?“ ptala se mladší z nich, na první pohled
rebelka, s růžovým přelivem.
„Já nevím, vybral to Gustav,“ reagovala vyšší kráska s šátkem na hlavě. Její vlasy byly
hnědé s vpletenými blond melíry, kteréžto už sice nebyly výstřelkem nejnovější módy, ale
vypadaly dobře a dívka nemusela čelit potupné skutečnosti, že chodí po světě s vlasy přírodní
barvy.
„On ti ani neřekl, o co jde?“
„Jo, řekl…“ podala vyčerpávající popis filmu. „Ale na jméno si nevzpomenu.“
Robert se pousmál. To byla dobrá situační narážka. Filmy, promítání, příběhy, to bylo
jeho. Chcípáček zavřel oči, a když je otevřel, měl v nich najednou něco nového. Odhodlání,
přinejmenším. Vyslovil nahlas název filmu, o kterém byla řeč, jen nepatrně rozechvělým
hlasem.
„Jo, to je přesně ono!“ vykřikla melírovaná hippiesačka.
Ta mladší se na Roberta usmála a sjela ho pohledem od hlavy k patě. Pak mu zase pohlédla
do tváře: „Viděls to?“
„Viděl,“ odvětil pyšně a přivřel knížku, přidržuje si prstem nedočtenou stránku, aby mohl
v případě potřeby během desetiny vteřiny znovu ponořit oči do textu a nevypadat, že odhodil
celý svůj svět kvůli těm pár růžovým keratinovým provázkům.
„A? Jaký to je?“ …
„Ty jsi z Prahy?“ …
„Co čteš?“ …
190
„Vy jste sestry?“
Vtip. Smích. Vtip na oplátku, flirt. Asociace na film, romantický.
„Tys neviděla -?“
„Ne, ale strašně jsem chtěla…“
„Tak na to někdy zajdeme,“ řekl Casanova.
„No tak, nepřeháněj to, čeká na tebe ten zrzek,“ připomínala starší mladší.
„Ale kdyby to s ním nevyšlo…“ prohodil světácky Robi.
„Tady máš…“ a ulovené telefonní číslo bylo zapsáno do paměti mobilního telefonu. Skoro
posvátný okamžik, když ho ukládal.
A najednou byl na nádraží v Praze a stál sám na chodníku mezi desítkami proudících lidí.
Svět byl najednou nějaký jiný. Robertův úsměv by nikdo nerozluštil.
A pak se zarazil. Kdyby to bylo před půl rokem, zcela jistě by se ta příhoda nestala, určitě
by se odehrála jen v jeho představách a on by si ji tenkrát vymyslel. Ale dnes? Opravdu si
nebyl jist, jestli to nebyl jen jeden z jeho vymyšlených příběhů. Ta nejistota v něm vyvolala
silné vzrušení. Ohlédl se na vlak, ale ten už odjížděl v dál a nevypadal, že chce zastavit. Tak
Robert postával u trafiky a přemítal nad posledními minutami. Kdyby tak měl důkaz! Jediný
důkaz, že se to stalo!
Pak jím projel blesk a on sáhl po telefonu. Naťukal si telefonní seznam a koukalo tam na
něj Miranda 0606… Skoro vyjekl radostí. Tak to byla pravda! Vzal do ruky tašku a vydal se
do velkoměsta, které první jarní paprsky probouzely k životu. Úsměv se zračil na tvářích
většiny lidí, které potkal, a on uvažoval.
Nezavolá Mirandě, to jistě ne, pokud se tak vůbec ta dívka jmenuje a pokud je tohle vůbec
její číslo. Ona to stejně určitě ani nečeká. A možná jí napíše, ale spíš ne, umínil si. Má Ninu.
A byl na sebe pyšný a byl šťastný. A pak už držel Ninu za ruku a byl z něj hrdina. A
procházeli se rájem v srdci Evropy a bylo to fajn.
Ne, tohle není happyend, děti, tohle je kolize, nezapomínejte na to. Kolize, tak
poslouchejte dál…
Večer měl schůzku s Danem v jednom společenském sále jakéhosi kulturáku, který řídila
Danova máma. Dan přinesl elektrickou kytaru, na kterou se začínal učit hrát, a pro Roberta
španělu. Sál měl dobrou akustiku a kromě toho bylo k dispozici pár mikrofonů a
reproduktorů. Velká místnost byla prázdná až na dva Kytaristy a Ninu, která nedočkavě
poposedávala na židli u pódia a čekala, až konečně přestanou ladit svoje dřeva a hrábnou do
strun.
191
Hrábli a začali jamovat a zpívat a dali se do toho. Shodli se v muzice, líbily se jim stejné
písničky, hráli si klasiku a Ninu to ohromilo.
„Sežeňte si bubeníka a můžete koncertovat,“ tleskala.
„To jistě,“ nesouhlasil Robert, který se styděl hrát před kýmkoliv.
„Mně se to líbí,“ nadchl se Dan a začal přemýšlet, kde rychle sežene bubny a klavíristu a
vůbec všechno.
Stáli tam jako Beatles před svou kariérou a plánovali velkou akci.
Že není nic hrdinského na tom vrátit se domů? Tak to jste se asi nikdy nikam nevraceli.
Tomáš se teď stěhoval. Na rozdíl od většiny dvacetiletých, kteří se v tomhle požehnaném
věku s domovy rádi loučí, on byl jako ztracený a znovunalezený syn. Byl doma a byl
spokojený.
Nechal venku před domem všechny svoje výčitky a sebeobviňování a odnesl si kufry do
svého pokoje. Teta ho přivezla autem a na rozloučenou ho objala. Poděkoval jí za všechno a
odemkl hlavní vchod. Ošklivý barák s mnoha rodinami uvnitř ho vítal typickým zápachem a
všudypřítomnou špínou, která se za roky usadila na zdech a na denně leštěné podlaze. Šel po
schodech, aby si ten pocit vychutnal. Občas se v patře zastavil a naslouchal křiku dětí za
zavřenými dveřmi bytů nebo zvuku rozbíjení talířů či partnerských hádek.
Změna z moderního bytu u tety na tenhle poněkud ošumělý u mámy a táty byla tak
příjemná, jak to ani nečekal. Sídliště ho přivítalo radostně a šeď paneláků mu byla
sentimentálně milá. Všechno to nadávaní sousedů pro něj znělo tak malebně, tak slibně,
jakoby mu v hlavě zvučelo tisíc andělů a slibovali mu, že teď přijde zlatý věk. Křesťané si
ještě nějaký pátek počkají, on to bude mít hned. Anebo možná za nějaký čas, až se vyrovná
s minulostí nadobro. Zarazil se a zapřemýšlel, jestli byl rozumný nápad vrátit se už teď, když
se ještě chystal platit účty. Chvíli váhal a prohlížel praskliny ve zdech a za moment už zase
stoupal po schodech s úsměvem na rtech. Oni ho teď určitě podpoří, pomůžou mu i s tím
nešťastným placením.
Bylo by zbytečné popisovat, jakou radost měl Kafkovic Alík z Tomova návratu.
Nahromadila se v něm euforie za všechny ostatní členy rodiny a teď explodovala. Maminka
byla už několik týdnů jako znovuzrozená a každý pohled na jejího syna jí přinášel hluboké
uklidnění duše. Viděla v něm budoucnost svých dnů, budoucnost světa. Tenhle mladý muž je
její syn. Tenhle vzor gentlemanů a hrdinů je ten stejný fakan, který se s nimi málem před
rokem a půl popral. Maminka zkrátka ožila. Za onen nešťastný rok zestárla takřka o desetiletí,
nicméně rok příští sliboval dát jí to bohatě nazpět.
192
Rok je dlouhá doba. Člověk to pochopí až ze zpětného pohledu. Pan Kafka si s Tomášem
nevěděl rady tenkrát a teď už vůbec ne. Maminčina přesvědčivost v tvrzení, že z jejich
Tomáše je jiný člověk, v něm zpočátku nevzbuzovala pražádné naděje. Tomáš je jeho syn. On
jako člověk nestojí za nic, a proto nedovedl pochopit, proč by potom jeho dítě mělo za něco
dobrého stát.
Ale jak čím dál tím víc přicházel s "novým" Tomem do styku, počínalo se blýskat na časy.
Ano, splní se rodičovský sen. Jejich potomek bude dál než oni. Bude z něj vážený občan,
šťastný člověk, nebude bydlet v malém bytečku na zapadlém sídlišti někde na periferii, bude
pro svět něco znamenat. Bude mít vysokou školu a pokud možno bude hodně bohatý a platný
člen civilizace. Tom jim to četl v očích a nevyvracel. Takové pohledy ho povzbuzovaly a
dodávaly mu energii.
Přivedl jim ukázat Malenku. Ta holka byla chudák, ostatně jako kterákoliv jiná bytost,
přivedená jako cvičená opička na ukázku rodičům. Ale Kafkovi byli staromódní a tichá
zakřiknutá slečna se jim moc líbila. Malence se ale u Kafků zřejmě příliš nezamlouvalo,
protože ji museli hodně přemlouvat, aby přišla příště na večeři.
Večeřeli společně a debatovali. Pan Kafka prožíval rovněž obrození a vtipnými komentáři
na různá témata ze světa neustále udržoval na Tomášově tváři radostný úsměv. Ten, když
vyprovodil Malenku, zalehl do postele a zkoumal známý výhled z okna, kam měl
nasměrované lůžko. Vzpomínal, co odsud viděl tenkrát a jak se to za ten čas změnilo. A usnul
s úsměvem na rtech.
Druhý den se vzbudil časně. Slunce se již kutálelo nad obzorem a on zaslechl jakýsi ruch
z chodby. Oblékl se a přispěchal na pomoc tátovi, který balil rybářské potřeby. Jeli na chatu
k Berounce, jen on a táta. Chápal, jak je to důležitá věc, bál se a těšil zároveň. Mlčky nasedli
do auta a cestou poslouchali rádio, aby spolu nemuseli moc komunikovat, občas je jen
k hovoru popouzel Alík, který jel s nimi na zadním sedadle.
Obytný objekt, ve kterém měli na nějakou dobu azyl, byl větší srub u řeky. Byla v něm
zavedená elektřina a elektrické topení, měli i krb a hned za chatou les. K nejbližším chatkám
to bylo na obě strany asi třicet metrů, a tak měli soukromí. Ani si vlastně nepamatovali, kde a
jak tohle lidmi zapomenuté místo sehnali, jejich rodina sem jezdila od nepaměti. Alík pobíhal
po lese a plašil kočky, které sem občas zabloudily z nedaleké vesnice. Bylo jarní počasí, a tak
se ani v noci nemuseli příliš třást zimou.
Nevím jaké máte s rybařením zkušenosti vy, ale obecně se soudí, že jde o nepříliš živé
zaměstnání. Záleží však na stylu lovu. Pokud dotyční chytají na těžko, jen hodí návnadu do
193
vody a pak sedí na bobku, popřípadě na stoličce, a sledují policajta – nebo chcete-li splávek,
jak visí na vlasci a reaguje na jakýkoliv impuls.
Kafka a syn seděli vedle sebe, každý ve vodě dvě udice. Mlčeli, občas okomentovali
situaci nebo jeden druhého požádali o malou službičku. První den byl poněkud mdlý, ale
druhý a třetí, to už je spojovalo to, co odjakživa spojuje takovou společnost v podobných
podmínkách. Rozhovory nebyly potřeba a přece se vedly. Tiše, očima a gesty. Rybáři drželi
spolu.
Počasí jim příliš nepřálo, po celý den foukal nepříjemný vítr přímo čelně směrem k jejich
pozicím. O to víc chutnal čaj s citrónem, narychlo připravený v krbem vyhřáté chatě. Probírali
politiku, vědu, drby, rybařinu, pan Kafka se vždycky dostal k vyprávění starých příhod
z rybářské historie, z níž část zažil a o části se doslechl.
Nejraději měl rád příběh o tom, jak starého pana Neufingera zabila štika. To se takhle
jednou k večeru pan Neufinger rozhodl, že nasadí na udici malinkou rybičku, čímž zcela jistě
dostane kardinální kousek dravce a zahanbí osazenstvo v celém povodí. Pan Neufinger se rád
vytahoval, pan Neufinger rád přeháněl, pan Neufinger byl normální rybář. Seděl u vody a
popíjel z lahvinky bylinkového nápoje, aby se zahřál, toho času bylo u vody chladno. Popíjel
vůbec u vody dost často a popíjel vlastně pořád dost. Pan Neufinger byl normální rybář.
Popíjení bylo ovšem doména, ve které ostatní rybáře dokonce předčil. Když to nebyli úlovky,
co ho mohlo proslavit, musel být král v něčem jiném. Jak uvidíme, nakonec se mu povedlo
obojí.
Byl už celkem starý, pan Neufinger, měl už od doktora kvůli játrům alkohol zakázaný,
když jednou večer nasadil rybičku a vložil celý svůj osud do toho okamžiku. Netrvalo dlouho
a vlasec se rozjel po vodě. Hlásný přístroj se rozsvítil, světýlko blikalo jako pominuté,
píšťalka radostně pískala, a pan Neufinger se hrozivě ulekl. Zahodil flašku Becherovky, vrhl
se po udici, ani nečekal, až dravec začne rybičku polykat, dostatek času už prý uběhl, než stihl
zkoordinovat svoje příčné svalstvo, a zasekl.
Tahal tu dvoumetrovou štiku ven snad celou noc, splašil polovinu povodí, rybářskou stráž,
policii, celou blízkou obec, ale dostal tu bestii na lopatky. V tu chvíli byl hrdina a největší
borec, jakého tu kdy kdo viděl. Ožral se jako Dán, chlastal nepřetržitě dva týdny a slavil a
slavil a slavil. Měsíc potom mu selhala játra a štika tak provedla svůj odvetný kus. Pan
Neufinger své slavení zaplatil životem.
Takových a podobných historek pan Kafka měl v kapse tucty, takže bylo pořád o čem se
bavit. A když si zrovna na nějakou nemohl vzpomenout, probírali to, co před chvílí slyšeli
v rozchrčeném rádiu.
194
A když jednou k desáté večerní Tomášovi zabrala ryba, byli zrovna v polovině debaty o
politice socialistických vlád v Evropě. Tomáš neviděl, že mu policajt tančí jako zběsilý a pan
Kafka na něj musel křiknout. Tom nadskočil a zasekl. Cítil tlak a tah a volal, že jí tam má. Po
sekundě zkoumání odporu panicky řval, že je to asi hodně velký kus a pan Kafka přispěchal a
začal radit. Zkušený rybář měl pro mlíčňáka pořád nějaká vylepšení a Povol mu, Přitáhni ho,
Netlač ho doprava… Nejradši by si ten prut vzal do ruky sám.
Trvalo dobrou půlhodinu, než ve tmě a zimě, pocákaní vodou, zpocení a prokřehlí na kost,
poté, co se v držení udice desetkrát vystřídali, klesli na kolena před téměř metrovým kaprem a
když si na něj posvítili baterkou a zjistili, že je skutečný, začali skákat radostí a už se viděli,
jak s pyšným rybářským rozmáchnutím rukou budou všem vyprávět, jak dvě hodiny dostávali
z řeky dvoumetrového kapra, a bůh ví, jestli to vůbec byl kapr. Objímali se a pak v chajdě
popíjeli Becherovku, na kterou si pan Kafka potrpěl.
Přátelé ze sousedství, kteří také trávili dovolenou na rybách, přispěchali, aby se s nimi
podělili o radost z úlovku. Byli hrdinové, Kafkovic hoši. Nakonec bylo v chatě asi deset
rybářských nadšenců a pili a jedli a smáli se.
Jejich soused pan Krátký nadskakoval se zardělými tvářemi a volal s vidinou pravidelných
radovánek:
„V Kafkovic sídle budeme každý rok slavit tenhle úlovek!“
A kdosi křičel: „Dobrá práce Pepo!“ uznale na pana Kafku.
Ten se ale vztyčil, objal Tomáše a zakřičel do trampské rybářské tmy pln hrdosti: „Tak to
ne, toho chytil můj kluk! Můj kluk je frajer!“
A Tomášovi hořely tváře od chladu, alkoholu a plamenů v krbu. Srdce mu bušilo a očima
těkal od kapra na tátu a zpět.
Zábava pokračovala až dlouho do noci a jen pár srnek přicupitalo až těsně ke srubu, jakoby
chtělo osazenstvo rybářské společnosti obvinit z rušení nočního klidu. Pak to ale vzdaly a
spokojeně, že odhalily zdroj povyku pro nic, zmizely zpátky v lese.
Zajímavým způsobem strávila čas tání a sněženek Tulačka. Použila městskou hromadnou
dopravu, českou autobusovou dopravu, na pár metrů svoje nohy a už se pomaličku plížila
k velké vile, s dopisem za pasem a s mrazením ve všech údech. Bylo před obědem a na
ulicích bylo prázdno.
V zastrčeném místě, kousek od náměstí, stála krásná Jahodovic rezidence. Ono proradné
únorové parno ji zastihlo v zimním spánku a její spící obyvatelé jakoby zakuklení ve stavu
hibernace trpělivě čekali na jaro, na první hřejivé sluneční paprsky. To ale nemělo přijít
195
s oblevou, nýbrž s jednou něžnou, poněkud pobledlou ručkou. A ta teď brala za kliku. Nikdo
nebude doma, to věděla. Rodiče budou v práci, aspoň táta určitě. Maminka buď pracuje nebo
šla jistě nakoupit. Brácha zase někde lyžuje s kamarády, však na horách určitě ještě sjezdovky
fungovaly.
Bylo zamčeno. Přelezla plot a plížila se po dvoře, zdravíc dobrmany, kteří ji radostně
vítali. Poplašeně se ohlížela po sousedech, jestli jejich všetečné oči nezaregistrují její téměř
éterickou přítomnost. Vlastně jí připadalo, že jde spíše o astrální projekci jejího těla na tomhle
místě a ona tu fyzicky přítomna není. Prolezla oknem do baráku a procházela se po
místnostech.
Milá maminko,
Alarm nebyl zapnutý, takže se někdo velmi brzy vrátí. Obývací pokoj – gauč, na kterém
skotačila jako malá s bráškou. Televize, od které se nemohli jako malí odtrhnout. Vzpomínala
na věci a zážitky, které už dávno zapomněla.
Byla jsem doma. Chtěla jsem to tu vidět, aspoň na chvilku.
Jídelna, schody, vedoucí do patra, její vlastní pokoj. Vypadal stejně, jako kdysi, a přeci
jinak. Byl tu ten samý vzduch, jakoby se tu dva roky nevětralo. Sedla si na postel a natáhla se.
V očích pak měla slzy. Plyšový méďa ležel na polštáři a usmíval se na ni. Trošku vyčítavě,
ale smířlivě. Vrátím se k tobě, poslala mu v myšlenkách. Najednou dostala panický strach, že
ji tu někdo objeví.
Ještě se nemůžu vrátit, ale jsem v pořádku.
Seběhla se schodů, jako to dělala vždycky, prolétla oknem, pohodivši dopis na stůl,
přeskočila branku a pelášila odtud pryč.
Pozdravuj maminko tátu a Péťu. Doufám, že mi to všechno odpustíte. Myslím na vás, moc,
opravdu.
Paní Jahodová se v masně otočila na podpatku, ani si neřekla o to, pro co vlastně přišla, a
nasedla do svého vozu. S kilomoly adrenalinu v krvi se řítila náměstím a ulicemi města, míříc
přímo domů. Měla předtuchu.
Našla prázdný dům a obálku na stolku před televizí. Četla a plakala. Nevěděla, jak
reagovat. Nevěděla, co dělat. Kuřátka moje zatoulaná, kdepak jenom jste? Zoufala si, že
nepřiběhla o minutu dřív.
Vyběhla nemotorně zpátky před dům a ještě dlouho obíhala okolí, pátrajíc očima na každé
dívce, která se jen vzdáleně podobala její krásné holčičce. A protože přání plodí halucinace,
viděla ji za chvíli všude. Viděla Žanetku všude a skoro zkolabovala, když ji našel
v odpoledních hodinách na ulici její manžel a odvezl ji domů.
196
Dali vědět majoru Osmanovi, který okamžitě přijel i se svými muži z Prahy a zahájil
pátrání v okolí.
Nenašli ale nic.
16. Falešná hra
Petr si dal rande se Stayci. Uplynul už nějaký čas od jejich prvního setkání a on se celou
dobu rozmýšlel, zda se jí má znovu ozvat. Když pak zjistil, že jeho sestra byla doma a že tam
nechala dopis, odhodlal se k činu. Zvedl mobilní telefon a vytočil Stánino číslo.
„Haló?“ nechápala.
„Ahoj, tady je Petr,“ začal sebejistým hlasem.
„Petr?“ nechápala.
„Jo, Petr. Tenkrát jsme spolu tancovali na diskotéce a já…“
„Jasně,“ vzpomněla si. „Petr. Jistě, že se pamatuju, ty se taky ozveš, jo? No to zírám. Co
potřebuješ?“
„No, napadlo mě, že bychom se mohli sejít.“
„Sejít se, jo?“ hrála si s ním. „Nebyls zrovna nejmilejší naposledy,“ ráda připomněla.
Olizovala si při tom spodní ret.
„Já vím, chtěl bych to napravit.“
„Dobře, tak co se trochu projít po Praze? Musím jít něco nakoupit, tak můžeš jít se mnou.
Je ti to dost romantický?“
„Tak jo. Kde se sejdeme?“
Během půlhodinky dorazil do města a už se zdravili v centru a zahájili pouť po nákupních
střediscích. Celkem jí to slušelo, a tak mu její společnost nebyla nepříjemná. Ukázalo se, že
Stáňa má opravdu co shánět. Prošli všechny krámy s oblečením, co jich jen ve velkoměstě je.
Nakonec si domů mnoho nenesla, naopak měl Petr pocit, že má v igelitkách míň, než když
začínali. Většinu věcí si chtěla jen vyzkoušet a navíc k tomu holčičímu „nakupování“ měla
chlapa, jehož názor se dal vyčíst hned z prvního pohledu, takže to bylo odpoledne podle jejích
představ.
Zimní výprodej a nic víc k životu nepotřebujete!
Choval se celou dobu celkem zdrženlivě. Nechápal, jak může holka být tak otevřená
k někomu, koho zná dohromady sotva pět hodin. Ale ona byla. Donutila ho dokonce zkusit si
dvě trička, která se jí líbila. Proti svému předsevzetí a očekávání se s tou diskofilkou bavil a
197
bylo mu s ní fajn. Měla smysl pro humor a dokázala ho rozesmát. Snažil se ji rozpovídat o
rodině, o přátelích, o drogách. Do toho se ale neměla. Párkrát řekla něco na adresu rodičů,
kteří jí pochopitelně ztrpčovali život, ale jinak okázale a vytrvale zapírala sama sebe a celý
svůj svět.
Posadili se do jednoho malého baru a dali si drink. Petr se rozhodl, že se rafinovaně
dostane od minulosti k budoucnosti.
„Tenkrát večer, něcos mi dala do pití,“ řekl lišácky.
„To byla jenom náladovka, neblbni, nedala bych neznámýmu nic danger,“ mávla rukou.
„Nemusel ses tak čílit.“
„Takže ty bereš danger věci?“ pokračoval ve směru.
„Proč se ptáš?“ zapálila si cigaretu, vtáhla dým a vyfoukla kroužek. „Chtěl bys něco
zkusit?“
„Možná.“
„Tak já ti něco seženu. Poprvé zdarma,“ usmála se.
„Odkud?“
„Hej, to je tajný,“ ztišila hlas a parodovala špiónské grimasy. „Nemůžu nikoho brát do
Party, vážně.“
„Do party?“
„Jo, ale seženu ti, co chceš.“
Petr byl spokojený, protože se dozvěděl novou informaci. Stáňa byla jeho zlatá žíla. Má
spojení s jakousi drogovou partičkou. To je dobré znamení. Je to stopa.
„Fajn, já do toho moc nevidím, ale někdy bysme si mohli vyjít a něco zkusit. Když bys
měla zájem…“
„Dobrá,“ kývla s neřestným úsměvem. „Ráda kazím slušňáky.“
„Neznáš Grimma?“ odhalil karty.
„Leoš,“ kývla pomalu s rozvahou. „Znám, slušný dealer. K němu právě taky chodím, ty jsi
nějaký zkušený, děláš, že ne, ale víš asi dost.“
Jen kývl na souhlas, ale dál se už nevyptával.
Vyšli z baru a rozloučili se. Stayci vysvětlila, že má sraz s jednou kámoškou a poslala
Petra domů. Ten slíbil, že zavolá, a odcupital s adrenalinem v krvi na autobus domů. Bušilo
mu srdce.
„Napravils to, drsňáku, ozvi se!“ volala za ním.
Když si ti dva říkali ahoj, zpozorovala Stayci podezřelou věc. Celou dobu je někdo
sledoval. Uvědomila si to právě teď, protože toho chlapa potkali zcela jistě na několika
198
různých místech, kde během pár hodinek byli, a to nemohla být náhoda. Pozorně si ho
prohlédla a usoudila, že je to buď úchyl, nebo polda. Každopádně se vydala na opačnou
stranu než Petr a po chvilce se otočila, aby zjistila, jestli jde tajný agent, muž v černém, za ní,
nebo ne.
Šel. Byla z něj nervózní, ale když se otočila po dalších deseti metrech, viděla, jak akorát
zahýbá za roh do ulice. Zakroutila hlavou a zasmála se svojí paranoi. To budou ty lysohlávky,
myslela si. Po pár minutách dorazila na místo určení, kde na ni čekala její nová přítelkyně.
V jisté části Prahy je jisté malé náměstí. Na jistém malém Karlově náměstí se nachází ještě
jistější parčík, na kterém se po setmění nechají najít ty nejjistější nekalé živly. Ani zdaleka to
není po soumraku místo vhodné pro děti. A pro mládež. Ale kdo sem potom chodí?
Pozdravila se se svojí novou kamarádkou. Ta byla o něco vyšší než Stáňa, taky o něco
starší, nicméně vypadala rozhodně o něco hůř. Na první pohled ztracená existence, která se
snaží kruhy pod očima zamaskovat, ale nedaří se jí to. Cigaretu měla pověšenou v ruce, která
se tak klepala, že se sotva strefila do pusy. Potkaly se nedávno na diskotéce a káply si do noty.
Stayci měla hned ze začátku k Sabině důvěru i přesto, že ta byla na ni často nepříjemná a
nepřístupná. Přesto, nebo právě pro to.
„Tak máš to?“ vyjela na Stayci hned po příchodu.
„Nemám, fakt sorry,“ sedly si na lavičku.
„Jak to, že ne?“ skoro zoufale křičela Sabina.
„Prostě nebyl doma.“
„Tak mi dej jeho adresu a já si tam zajdu sama,“ namítla rozčileně Sabina a kroužila
zmateně oběma rukama v prostoru, jakoby chtěla zachytit lišácky manévrující létající
želvičky.
„To nejde, Sabi, vždyť to víš, Phil by mě zabil. Nesmím nikomu říkat adresy ani nikoho
brát na mejdany.“
Sabina zakroutila hlavou.
„Fajn, tak to je blbý. A kdo je Phil?“
Stáňa se chytla za hlavu.
„Ježíš Marja, kolikrát ti to budu opakovat, ty seš fakt úplně vysmažená. Filip. Říká si Phil.
Ale na to zapomeň, ani tohle jsem ti neměla říct. Ještě že to stejně zapomeneš. Zeptám se jich
příští týden a pak dám vědět, jestli můžeš přijít se mnou, ale moc tomu nevěřím.“
„Dobrý,“ kývla Sabina a chvíli obě mlčely.
199
Stayci se otočila a u blízkého stromu zahlédla onoho chlápka, který celé odpoledne
sledoval její nakupování s Petrem. Vyděsila se, protože na ně skutečně v ten moment koukal,
a když se mu podívala do očí, odvrátil se pryč. Zpanikařila.
„Hele, Sabi, já padám, sleduje mě nějakej úchyl, zkusím se ho zbavit v uličkách v davu,
měj se a ozvi se.“
Zvedla se a byla pryč. Sabina ani nevěděla, jak mohla ta holka tak rychle zmizet.
Rozhlédla se okolo a hned pochopila, kdo byl příčinou toho zmatku. Poznala kapitána Bradu
na první pohled. Jednou se setkali. Byl dnes sice téměř k nepoznání, ale ji neoklamal. Jeho
typický fízlovský postoj ho prozradil. Otočila se k němu zády a probírala si v duchu poslední
rozhovor se Stayci. Ta holka je poslušná. Poslouchá někoho až moc. Filipa. Phila. Musí z ní
vytáhnout aspoň nějaký jméno, aspoň nějakou adresu. Musí se dostat na onu párty té slavné
Party.
Brada sledoval Jahodu celé dny a postupně se na stráži střídalo celé jeho oddělení. Skoro to
už chtěli zabalit jako bezúčelné, ale dnes, jakmile se sešel se Stáňou a padlo jméno Stayci,
rozbušilo se Bradovi srdce a okamžitě informoval po telefonu Osmana. Ten instruoval
kapitána, aby Stayci nespouštěl z očí, protože ona je jistě právě ta Jahodova horká stopa. A
tak Brada přestal špehovat Petra a pověsil se místo toho na Stayci. Když viděl, že si ho
bystroočka všimla, zmátl ji a na chvíli ji pustil z očí. V zápětí jí ale byl opět v patách, počínal
si již nicméně neobratně.
Teď ho ale konsternovala úplně. Stál za stromem a nenápadně sledoval vrabce na střeše
jednoho domu ze sedmnáctého století. Když zase shlédl k zemi a očima vyhledal lavičku, na
které seděla, splakal nad výdělkem. Ztratil nejen Jahodu, ale i jeho Stopu. Nevypadl ze hry a
informoval o tom mobilním telefonem Osmana. Ten pochopitelně chtěl vědět co nejvíce i o
třetí osobě v celé hře, o Sabině. Brada si dívku prohlížel pozorně a díky pozorovacímu talentu
a díky tomu, že ho Sabina tenkrát, když se potkali v uniformách, velmi zaujala jako žena, ji i
přes dokonalý převlek poznal.
„To ale, to není možné, to nemůže být…“ opakoval dokolečka Brada do telefonu, když
sledoval Sabinu, jak se po něm ohlíží.
„Kdo je to?“ ptal se netrpělivě Osman na druhé straně radiových vln.
„Slečna Sabina Stránská, pamatujete se na ni?“
Osman zapřemýšlel a vzpomněl si.
„Ále,“ zapojil všechny závity. „Že by to byl agent v přestrojení? To je dobrá práce našich
kolegů.“
200
„Co mám dělat?“
„Běžte za ní a hrajte to na ni. Zkuste od ní něco vyzvědět,“ navrhl Osman.
Brada zaváhal: „Ale co na ni mám hrát? V saku…“
„To já nevím, něco vymyslete,“ a zavěsil.
Brada viděl, že se Sabina zvedá a kráčí od lavičky pryč. Položil telefon a rozeběhl se k ní.
Hnedky ji dohnal.
„Slečno!“ volal.
Nereagovala. Vzal ji za rameno.
„Au! Co si to dovolujete?“
„Slečno, chci se vás zeptat na tu dívku, co jste se tu s ní před chvílí bavila. Dejte mi jen
chviličku.“
Sabina nevěděla, že ji poznal, a ani nemohla přestat hrát svou roli. Ne tady na veřejnosti.
Odstrčila Bradu a hrubě odsekla:
„Neznám ji. Jděte pryč nebo zavolám policii.“
„Jak to, že ji neznáte? Vždyť jste si povídaly, takovou dobu, no tak,“ vytrvale otravoval
kapitán.
„Ptala se, kolik je hodin. Vy mě špehujete nebo co? Nechte mě na pokoji. Kdo vůbec jste?
A co si to dovolujete? Pomoc lidi!“ křičela.
Bradovi došla herecká invence a rezignovaně se zastavil. Nechal tak Sabinu odejít z bojiště
a usmál se. Mohl být spokojený, protože za stromem zaslechl spoustu všetečných slov.
Večer se v hospodě dohadoval s Osmanem a musel uznat, že: „Ta Stránská to hraje moc
dobře.“
Osman se napil piva a kroutil hlavou: „Zítra zajdu k nim na stanici a zjistím, co vědí.
Nevím, jestli mě to má těšit, nebo štvát, že si hrajeme na stejném písečku. A že tam nejspíš
byli první. Na druhou stranu jsem je dohnal rychle a zřejmě jsme na správné stopě, Brado, co
vy na to?“
Druhý den se skutečně dostavil Osman do Oldova okrsku a během minuty klepal na
Oldřichovu kancelář.
„Dobrý den, podporučíku,“ pozdravil ho a ten zíral zkoprnělý na živoucí legendu
kriminalistiky.
„Dobrý den, moc mě těší, já jsem…“
„Já vím, kdo jste,“ zastavil ho Osman. „Zdá se, že jsou všichni ostatní lyžovat, vaše
kanceláře jsou prázdné.“
„Ano,“ kývl zmateně podporučík Opatrný. „Skutečně jsou skoro všichni na dovolené.“
201
Olda posadil majora do větší místnosti a nalil mu kafe.
„A vy mi můžete podat nějaké informace?“
„Jistě, co byste potřeboval vědět?“
Nalil kávu i sám sobě a také se posadil.
„Leoš Grimm,“ řekl prostě Osman.
Olda měl zvláštní pocit, když seděl naproti majoru Osmanovi, slavnému detektivovi. Ten
člověk mu připadal velký jako hora a ani nebyl tak arogantní, jak ho všichni známí obvykle
popisovali.
„Grimm, jistě,“ kývl Olda a napil se kávy. Třásla se mu ruka, jako nějakému zločinci u
výslechu. Měl směsný pocit úcty a špatného svědomí. „Pomáhám s tím případem
protidrogové centrále… O tom člověku víme dost, hledáme ho už dlouho. Dealuje hlavně
pervitin a LSD. Nevíme zatím, kde bydlí. Ale víme, že patří k Partě.“
„K Partě? Takže na tom pracujete?“
Osmanovi se Olda nelíbil. Byl měkký, příliš tolerantní, mladý, a bylo jasné, že něco
skrývá. Bál se podívat majoru do očí, jakoby z nich ten mohl vyčíst, že doma schovává
celostátně hledanou osobu.
„Přesně tak,“ kývl Olda, snad až příliš přívětivě.
„A vy máte člověka v terénu?“ zeptal se Osman natvrdo.
„Jak to myslíte?“ dělal hloupého Olda, neboť nechtěl prozradit tajnou akci. To, že o tom
major ví, ho vyšokovalo.
„V přestrojení,“ bez vytáček.
„To je pravda, ale jak o tom víte?“ ptal se zmateně, ale nedal mu ani šanci reagovat. „No
ale, že se ptám, vaše pověst…"
„A nějaké další informace mi můžete dát?“
„Bohužel ne,“ skoro to bylo Oldovi vážně líto. „Jsme teprve na začátku a sám víte, že to
jde pomalu. Snad jen,“ nabídl, aby nevypadal, že neřekl nic, „informátor nám sdělil, že se
Parta nějak ochomýtá okolo vysoké školy, okolo chemické školy,“ koktal.
Osmanovi zablýskaly oči. Měl další cíl.
„Chemie?“
„Ano, já už kontaktoval několik studentů a oni souhlasili s pomocí.“
„Pomoc od studentů? Ach tak,“ nedůvěřivě kroutil hlavou a pak rázně zakončil rozhovor:
„O všem mě, prosím, informujte,“ s úsměvem nakázal Oldovi a ten slíbil všechno možné. Byl
zmatený, jak je to možné, že tenhle člověk ví tolik o jeho tajném plánu. A co je kruci se
Sabinou?
202
Den začal pro vysokoškoláky dobře. První týden se ještě nestřílelo a oni se seznamovali
s novým rozvrhem hodin a s novými tvářemi docentů a profesorů. Čekaly je také laboratoře
plné pokusů. Dnes měli dvě přednášky a teď se procházeli po budově a čelili faktu, že musí
po lyžování a koulování zase začít pracovat. A protože počasí ovládala anticyklona a bylo
jasno, na tvářích většiny charakterů, obývajících školu, se zračilo odhodlání to všechno
zvládnout.
Ve studovně seděli i Tomáš, Malenka a Honza Malý.
„Tak Béda pokračuje další semestr, ale teď to bude mít hustý,“ zopakoval známý fakt
Honza.
„Musí zvládnout matiku a obě chemie,“ kývala Malenka. „To bude mít rozhodně zajímavé
pololetí.“
Tlachali o nesmyslech a pozorovali studenty, jak přicházejí a odcházejí.
„Prý skončila ta Hedvika,“ připomněl Tomáš.
„Jaká?“
„No ta, vysoká blondýna.“
„Jo jasně, ale ta stejně říkala, že chce na práva,“ odtušil Honza.
„A taky odešel ten, jak mu říkali Hurvínek,“ vzpomněla si Malenka.
„Jasně,“ přitakal Honza. „Hurvínek. Teď bude muset na vojnu.“
Přitočil se k nim jeden kolega, František Rychlý a začal se jich ptát na skripta, která budou
na příští půlrok potřebovat.
„Hele Fando,“ povídá žoviálně Honza. „Tys nebyl na přednášce? Všechno se dozvíš na
přednáškách.“
„Ty mi něco vyprávěj o docházce,“ smál se Franta. „Tebe znaj profesoři jen z fotky
v indexu.“
„Tak hele,“ ohradil se Honza. „Já znám seznam literatury.“
Chvíli se dohadovali a pak do místnosti vstoupil major Osman. Jeho „obrovitý“ duch
naplnil místnost a on se začal pátravě rozhlížet. Nejprve se zdálo, že ho nic nezaujme, ale
když se setkal očima s Tomášovými, zračil se mu na tváři vítězný úsměv.
Mám já to ale kliku, myslel si policista.
„Dobrý den ve spolek,“ pozdravil ty tři a nechystal se posadit.
„Dobrý den,“ reagoval Tomáš podivným způsobem.
Malenka se otočila, protože seděla zády ke dveřím a ztuhla: „Dobrý den, co vy tady
děláte?“
203
„Vy se znáte?“ divil se Tomáš.
„A vy?“ nechápala Malenka.
Osman se dal do smíchu. Byl to přátelský smích, radostný z toho, že v životě naráží na
zajímavé paradoxy. Když se ani jeden z páru nechystal podat vysvětlení a Honza nechápavě
přejížděl pohledem z jednoho na druhého a na třetího, Osman se ujal slova. Vyndal odznak a
Honzovi spadla čelist.
„Jsem major Osman,“ řekl vlídným tónem, „a s těmihle dvěma se vážně znám.“
Usoudil, že vysvětlení bylo podáno a začal se bavit s jednotlivými aktéry oné scény.
„Tak co, slečno, je vám dobře?“
„Je mi fajn,“ kývla, rozčilená. Bylo evidentní, že jí ani Tomovi Osmanova přítomnost
nedělá dobře, a Honza začal takřka horečně uvažovat, jak se toho člověka co nejrychleji
zbavit.
„A vy pane Kafka, vy studujete, to mám radost,“ spustil ironickým tónem, jako že lump
zůstane lumpem.
„Snažím se,“ kývl nedbale Tomáš a snažil se telepaticky komunikovat s Honzou.
„No to rád vidím,“ plácl se Osman s výdechem do kolen a vynesl svůj trumf. „Neznáte
tuhle slečnu?“ vytáhl fotografii slečny Jahodové a ukázal jim ji. Okamžitě poté věděl, že jeho
vyšetřovatelský talent opět nezklamal a čich ho vede neomylně. Přesto se všichni tři dokonale
ovládali a jejich reakce na ten obrázek byla jen nepatrná. Však taky mezi Tulačkou a tou
osobou na fotce byl celkem podstatný rozdíl. Život na ulici. Skoro ji ani nepoznali, tedy
skoro.
„Tuhle slečnu,“ ozval se Honza, aby zachránil situaci, „opravdu neznáme.“ A nelhal,
protože s touhle krásnou dívčinou skutečně tu čest neměli. Osman věděl, že by to z nich silou
dostal, ale nešlo mu v této věci jen o Jahodovi, chtěl na takovou žížalku ulovit ještě větší
ryby.
„Tak nic, děkuji vám,“ podal Tomovi ruku a ten ji přijal. „Hodně štěstí ve studiu, snad se
ještě setkáme.“ Popřál Malence štěstí a pokynul Honzovi. Odkráčel a nechal je v tíživé
situaci.
„Osmana na krku,“ kroutil Tom hlavou.
„Odkud ho znáš?“ vyjela na něj Malenka.
Tomáš váhal a chvíli se bál zvednout hlavu.
„Říkal jsem ti, že jsme s Lukášem nedělali zrovna správné věci,“ vyslovil pomalu po
slabikách.
Malenka kývla.
204
„Tak jednou nás předvedli na policii. Někdo nás viděl blízko místa činu a byl to Osman,
kdo nás vyslýchal. Neměli dost důkazů, tak nás pustili, ale ten prevít věděl, že jsme to byli
my. Prozradili jsme se při výslechu. Protože nás vyslýchal zvlášť a my se neshodli ve verzích.
Ale pustili nás. Přes jeho naléhání, aby nás oběsili,“ odlehčil to Tom.
Honza zpytoval svého přítele a kontroloval očima jeho tep. Chvíli byli ticho a pak si
Tomáš vzpomněl:
„A jak ty ho znáš?“
Malenka ztuhla ještě víc a začala kroutit hlavou. Byla zticha.
„Nechceš nám to říct?“ odhadl Tom.
Malenka jakoby zkoumala celý svůj život, celý současný svět a nakonec dospěla k závěru.
Nadýchla se a vydechla. Pak spustila:
„Jednou mě přepadli.“
V Tomášovi zatrnulo.
„Přepadli mě a on to vyšetřoval, vyslýchal a tak. Vyšetřoval tenkrát ten můj případ, a proto
ho znám.“
„Ublížili ti?“ mířil přesně Tomáš.
Malence zvlhly oči a podívala se mu do očí: „Přepadli mě a byli fakt hnusný, chtěli mě
znásilnit.“
Chvěl se jí hlas.
„Ale nepovedlo se to,“ ozval se Honza, protože viděl, jak Tomášovi najednou zkolabovaly
hlasivky.
Malenka jen zakroutila hlavou.
„Ne,“ vzlykla. „Ale bylo to strašný, bylo mi moc zle, a proto chodím k doktorovi. Proto
jsem blázen.“
Tomáš konečně přišel k sobě. Objal ji.
„No tak, to je pryč, ano? Bude to dobrý, teď máš mě,“ slíbil.
Honza si s Tomášem vyměnili pohledy. Tušili to, věděli to, jistě to věděli. Tomáš si to
zcela jistě nechtěl přiznat, nemohl uvěřit, že osud jeho a ten Malenčin jsou spjaty přes
takovýhle čin, že prožili podobnou věc, nebo dokonce že se do ní zamiloval právě proto. Že se
do ní zamiloval, aby mohl napravit své skutky. A Osmana to k nim snad také přivedlo! Držel
ji a zakázal si přemýšlet. Teď nemůže přemýšlet. Teď jde o Malenku, o něhu a o dobré
skutky. Už ví, co ji trápí, už jí může pomoct. Může ji držet.
„Nejsi blázen, krásko,“ šeptal Tomáš, „A i kdyby, co na tom. To já jsem taky,“ přemluvil
se, aby byl vtipný.
205
Vzhlédla k němu nejistýma očima.
„Do mě?“ zeptala se a vyhekla smíchy.
„Do tebe,“ zasmál se taky Tomáš a znovu ji objal.
17. Krize
Nejvíce na Tomáše zapůsobila brigáda, kterou mu dohodil jeden známý z fotbalového
oddílu. Byla to dřina, ale dobře placená. Měli za úkol čistit metro. Umývat vlaky. Leštit
vagóny. Byli placení za to, že odstraňovali z ploch v metru grafiti. Nekonečná práce, ale
výsledky jsou vždycky vidět.
Tomáš býval jedním z takových umělců a když teď držel v ruce houbu a přejížděl sem a
tam po kovu či po skle, něco v něm ten počin kvitovalo. Umýval svoji duši.
Skončila jim směna. Tomáš se svým parťákem Šimonem zrovna dokončili další den
brigády. Uondaní až k padnutí se dobelhali do kanceláře vedoucího skladiště a ještě celou
cestu cítili tíhu nákladů, které celý den hrdinně a vytrvale pomáhali transportovat. Jejich
nadřízený je několika slovy pochválil a velmi šetrně jim sdělil, že firma další práci studentů
zvažuje. Tomáš to moc nechápal a celou dobu, co se dopravoval domů, se snažil uvědomit si
situaci.
Ztratil práci. Tahle sice nebyla zrovna z nejideálnějších, zmáhala člověka až k šílenství, ale
platili slušně a on mohl spokojeně utrácet spoustu peněz za studentskou zábavu a legální
drogy jako alkohol, hudbu, filmy a Malenku. Kafkovi nebyli z nejbohatších, a ačkoliv dávali
Tomovi kapesné, požadavkům průměrného studenta rozhodně nemohlo vystačit. Proto
pracoval.
Ať už mu to rodiče schvalovali kvůli zkušenostem, ať už ho kámoši obdivovali pro vůli a
sílu, to hlavní byly peníze. Dovedl si docela dobře představit, že s dostatkem financí by se
obrátil zcela jinam, k jiným zaměstnavatelům, až bude hledat job. Dovedl si dobře představit,
že s plnou peněženkou by se flákal na kanapi. S takovými úvahami došel až domů a strkal klíč
do zámku bytu. Slastný to zvuk.
Přivítala ho maminka. Zajímavé, jak lidé umějí číst mezi řádky a mluvit gesty a intonací.
Maminka sdělovala Tomovi jakési informace pomocí slov, on ale četl v jejích očích jiné
myšlenky. Překlad onoho dialogu by pak vypadal asi takhle:
„Ahoj Tomáši,“ znamenalo od mámy „No jen pojďte dál pane, už se vás nemůžeme
dočkat.“
206
Tomáš si to přeložil a reagoval: „Ahoj, trošku jsem se zdržel,“ čímž myslel: „Děje se
něco?“
„Čeká tu na tebe nějaká slečna,“ vysvětlila máma a on rozuměl: „Přišla za tebou nějaká
zfetovaná děvka, moc nás to nepotěšilo, doufali jsme, že tohle je už dávno za náma, budeš mít
co vysvětlovat.“
Úplně na Tulačku zapomněl. Měla k němu zajít dnes na návštěvu, aby se domluvili na
akci, a jemu se to naprosto vykouřilo z hlavy. Teď stál tváří v tvář mámě a četl jí z výrazu
pochybnosti. „Změnil ses nebo ne?“
V mžiku skočil do svého pokoje, kde seděla na posteli ztroskotaná existence a pročítala
Tomovy časopisy. Shlédl ji od hlavy k patě a musel uznat, že vypadá vážně hrozně. Proč si
aspoň neumyje vlasy, napadlo ho. Vzal ji za ruku a s krátkým úsečným pozdravem ji vytáhl
z bytu před dům, že to půjdou probrat u kafe. Tam jí pověděl, že se ještě musí nahoru vrátit
pro peníze, ať na něj počká. Během minuty byl zase zpátky doma; táta s mámou stáli
v chodbě, ruce v bok. Bouchly dveře.
„Je to kamarádka,“ začal, pochodoval po chodbě a mával rukama. „Ona vypadá zle, já vím.
Brala drogy a utekla z domu. Teď je už ale čistá a chce se postavit tváří v tvář tomu, co jí tak
ublížilo. To samé chci udělat i já. Možná jsem se neměl ještě vracet domů. Zkuste mi věřit,
není to jako dřív. Jsem dospělý a snažím se dělat věci správně. S ní si navzájem pomáháme.“
Skončil svou zmatenou obhajobu a s nepopsatelným napětím na spáncích sledoval reakci
rodičů. Mámě povolily obličejové svaly, táta složil noviny, které třímal v ruce, a prohlásil:
„My ti věříme. Běž, běž ven. A dávej na sebe pozor.“
Tomáš nechápal, jestli slyší správně. Běžel, ale k nim, objal oba nejisté dospěláky a beze
slova vyrazil ze dveří a seběhl schody. Teď už zvládne všechno.
Tulačka seděla na obrubníku a kouřila cigaretu.
„Neměla jsem chodit?“ pronesla opatrně, ale nejistý úsměv na Tomově obličeji ji uklidnil.
Jen lehce pokýval hlavou.
„Je to dobrý,“ zhluboka se nadechl a vydechl a pak už kráčeli městem a nezajímali se o
ostatní lidi. Dneska ne. Šli tiše a hlavou se jim honily myšlenky. Jako, že je čeká jejich osud a
že už brzy bude po všem, ať už to dopadne, jak chce. Procházeli ulicemi a jarní vítr, nesoucí
z jihu závan jarních dnů, jim čechral vlasy. Tulačce je rozfoukával na všechny strany.
Vypadali jako dva hrdinové v nějakém americkém hollywoodském hrdinském eposu před
akční scénou desetiletí.
207
Za moment a po pár černých přestupech Pražskou Integrovanou Dopravou se dostali do
zapadlé kavárničky na nábřeží a usedli do tmavého koutu podniku. Objednali si a pak už
nemohli oddalovat rozhovor o tématu dne.
Ukázalo se, že žádný z nich nemá konkrétní představu o tom, jak by celá věc mohla vlastně
proběhnout. Shodli se, že jim vůbec nejde o to, přinést poldovi Oldovi nějaké informace. To
byla jen záminka celého jejich rozhodnutí. Šlo o vlastní konfrontaci a aby na to nebyli sami.
Dohodli se na určitém datu, kdy, jak Tulačka věděla, Parta pořádá mejdan ve Filipově vile.
Tulačka tam přijde sama od sebe, jelikož si to může dovolit, a Tomáš včas kontaktuje Lukáše
a nechá se na stejnou akci mile pozvat. A tak budou spolu na místě činu a nenápadní. Tulačka
si nechala vyprávět Tomášův příběh a on vyslechl ten její. Dozvěděl se o tom, že jeho druhé
já, Lukáš, se na vojně seznámil skutečně dal dohromady s Philem a jeho bandou.
Poslouchal, jak si od nich Tulačka kupovala drogy a jak s nimi spala. Přišlo mu, jako by
byl u toho. Měl pocit, jako by to byl on sám, kdo s ní spal, jakoby to byl on, jenž jí píchal do
žíly chemikálie. Bylo už pozdě, mozek byl unavený a jeho únava dovolila vědomí, aby
vyhrabávalo z nevědomí staré opotřebované noční můry a aby je promítalo na plátně jeho
mysli.
Když všechno prodiskutovali, rozloučil se s Tulačkou a dopravil se domů. Cestou mu
hučelo v hlavě, jak se rodil nový svět.
Rodiče už dávno spali, nevzbudil je. Byl rád, že může jít také do postele, protože druhý
den jim začínaly Laboratoře z chemie, a to, jak se správně jednou vyjádřil šikula Robert, bude
opravdická krize.
Začínali ten den od osmi hodin ráno. Robert tu stál už asi půl hodiny, jednak kvůli
autobusu, jelikož by se sem pozdějším již včas nedostal, jednak protože tvrdil, že ve škole je
to nejlepší před začátkem vyučování a že si to chce užít. Seděl před laboratoří, a jak přicházeli
jeho spolužáci, s každým prohodil pár vět a podělil se s nimi o obavy, které z následujících
chvil vesměs měli.
Měli vyrábět chemikálie, pracovat s koncentrovanými kyselinami a louhy, měli obsluhovat
složité přístroje a stavět aparatury, budou prý za to hodnoceni. Za to, co nikdy předtím
nedělali. A to všechno samostatně. Roberta děsilo, že by měl sám provádět nějaké pokusy,
natož odevzdávat produkt jako výsledek. Co ho těšilo, bylo, že ostatní jeho pocity sdíleli.
Našli se i študáci se zkušenostmi, kteří vystudovali „chemickou průmyslovku“, ti byli
klidnější a zvěst o tom, že budou dnes vyrábět dichroman, s nimi tak neotřásala. Ještě
zajímavější informace kolovaly o asistentech, kteří je měli mít na starosti. Obávali se
208
písemných testů, které budou muset absolvovat, cítili nejistotu z neznáma, která se u
některých převlékala za strach. Pochopitelně se našli i pohodáři, jejichž optimismus byl to
jediné, co drželo ty méně šťastné nad vodou. Oblékli si bílé pláště a měli ještě větší pocit
příslušnosti k tomuto ústavu, jak rádi říkali.
Čas utekl jako divoká voda a dveře laboratoře se otevřely. Laborantky je vpustili dovnitř a
už to běželo ráz na ráz. Dostali do dvojic klíček od skříňky na chodbě, kam si měli odložit
svoje věci. Úložný prostor by sice sotva stačil pro jednoho, ale nakonec se jim povedlo
většinu zavazadel dovnitř naskládat. Dále obdrželi společný klíč od stolu s laboratorním
nádobím. Robert s Martinem se postavili k jednomu ze stolků a rozhlíželi se po veliké
místnosti.
Laboratoř byla poněkud jiná, než jak si ji představovali. Rozlehlá, s úsporně rozloženými
pracovními boxy v několika řadách. Po stranách byly digestoře s odsáváním, ve kterých
budou pracovat s látkami s vyšší těkavostí a silnějšími sensorickými vlastnostmi. Skříně
s chemikáliemi, jejichž názvy už znali s přenášek, dávali matně tušit, co se zde asi bude
odehrávat. Byl tu neukliditelný pořádek věcí, který panoval snad ve všech laboratořích, které
Robert i později navštívil. Pracovní místnost chemika je zkrátka neuspořádatelná, jelikož
stojany, kahany či lahve s roztoky nevypadají nikdy zrovna esteticky. Zkrátka bordel jako
v laboratoři.
Měli za úkol prohlédnout své stoly, za které teď budou několik týdnů zodpovídat,
zkontrolovat nádobí a případně požádat o nové, nerozbité. Když se jim podařilo rozeznat
podle seznamu všechny kádinky, odměrné, varné a Ehrlenmayerovy baňky, odměrné válce,
pipety a byrety, postávali rozrušeni u svých stanovišť, nebo se procházeli po laborce,
osamoceni bez dozoru.
Dlouho to ale netrvalo a dorazili jejich dva asistenti. Ti to v tu chvíli také neměli
nejjednodušší. Potřebovali si získat autoritu. V laboratoři je disciplína snad ještě důležitější
než ve válce. Když nemáte na očích ochranné brýle a někomu vystříkne horká kyselina, když
běháte po místnosti a kdosi nese opatrně roztok nestabilní směsi, může se stát cokoliv.
Asistenti začali s výkladem. Bezpečnost práce, prokládaná historkami z minulosti, osvěžila
jejich napjaté nervy. Smáli se vtipům, které ti dva dělali, a zvážněli, když se dostali
k neblahým následkům nehod při práci.
Zábavné bylo, když dívky museli podepsat, že nejsou a nebudou během kurzu těhotné, a
vtipálek Jakub se chtěl přidat.
Laborantky se dělili do dvou kategorií. V první skupině se řadily staré a ošklivé báby
v bílých pláštích, které čpěly na děti hrůzu a se kterými si nikdo nechtěl povídat. Druhou třídu
209
tvořily krásné mladé asistentky, se kterými si naopak chtěli povídat všichni. Tajemným
pravidlem bylo, že starých ubývalo a mladých přibývalo, jak se člověk během měsíců a let
prokousával nástrahami studia.
Instruovali je, aby do laboratoří chodili vždy včas. Pak přidali k dobru historku o
studentovi, který celé pololetí do školy nechodil.
„Celý semestr tu nebyl. Když se ho pak ptali, co celou dobu dělal, řekl, že dělal doma
fyzikální pokusy,“ říkal s vtipem asistent. „A když se ho ptali, co dělal za pokusy, řekl, že
elektrolýzu vody.“
U každé řady stolů bylo na jejím konci umyvadlo, kde myli sklo a vylévali odpadní
chemikálie. Podle instrukcí směly být vylévány pouze zředěné, neutralizované chemikálie,
zkrátka látky zbavené veškeré nebezpečnosti. Robert si nevšiml, že by někdo prováděl
redukci toxického šestimocného chromu na trojmocný, nebo že by někdo cokoliv
neutralizoval před vylitím. Nic nepomohlo ani vyprávění o tom, jak studenti rozežrali svými
kyselinami školní potrubí.
Rozdělili se do dvou sportovních skupin a každou z nich vedl jeden z asistentů. Jeden hrál
hodného poldu a ten druhý zlého poldu. Robert měl kliku, že se dostal k tomu hodnému,
děkoval za to Bohu. V druhé skupině zažívali jeho méně šťastní kolegové krušné chvíle.
Mnozí se školou chtěli seknout jen kvůli laboratořím, protože nestíhali, protože se na ně
křičelo, jelikož se jim nic nevysvětlilo, kvůli asistentovým posměškům, pro neúspěšné testy
z vědomostí, které neměli kde nasbírat.
Začala instruktáž.
To už jim bylo o něco lépe, protože z přítomnosti strach nikdy nemáte. Když už něčemu
stojíte tváří v tvář, není se proč bát. Sledovali, jak se zapaluje kahan. Nahlíželi, když jim
předváděli práci se sklem, a brzy už uměli vyrobit zkumavku nebo kapiláru. Alespoň někteří.
Trvalo to všechno nějakou dobu, pak je poslali na oběd s tím, že po jídle začnou s prací oni
sami.
Teprve se seznamovali s tím, co jsou chemické látky, a jak se chovají, jaké jsou jejich
vlastnosti a k čemu jsou dobré. A ačkoliv v laboratorním řádu je jasně napsáno, že dovolené
jsou jen ty pokusy, které jsou předepsané, neubránili se žáci experimentům na vlastní pěst.
Jakub s Karlem, kteří měli stůl hned vedle Roberta a Martina, a kterým hbitě sekundoval
kolohnát Béda, se rozhodli, že vyzkouší oxidační účinky peroxidu vodíku. Slili dvě náhodné
chemikálie a zanedlouho se už ze zkumavky začala linout divoká pěna, připomínající pohádku
Hrnečku vař. Robert s Martinem se bavili, ale ti dva experimentátoři měli co dělat, aby svou
záškodnickou činnost utajili a zbavili se rychle a nepozorovaně nechutné kaše.
210
Když Robert poprvé slil dohromady dvě chemikálie, a ono to pracovalo a on viděl, jak se
tvoří krystaly nebo sraženina, ulevilo se mu, že to aspoň funguje.
Vzhlédl a sledoval Bedřicha, pracujícího kus od nich, jak rozpouští krystaly dichromanu
kvůli přečištění.
„Co to bude, až to bude?“ ptal se ho.
„Jen to rozpustím ve vodě a pak to nechám zase vykrystalizovat,“ četl Bedřich pozorně ze
skript.
„Tak to bude hned,“ odhadl Robert.
„Tak to každopádně,“ souhlasil Béda.
Asistenti jim představovali sodík:
„Sodík je alkalický kov. Je velmi reaktivní, s vodou reaguje za vzniku tepla, hydroxidu
sodného a vodíku, který se díky exotermickému charakteru reakce zapálí a hoří,“ recitoval
z paměti asistent encyklopedii. Vzal jakousi skleněnou nádobu s vodou a demonstrativně do
ní hodil kousek sodíku. Všichni mohli obdivovat rejdění žhavé koule po hladině. Bylo to
opravdu přesvědčivé. Sodík je fascinoval. „Musí se uchovávat v petroleji, jinak by reagoval se
vzdušnou vlhkostí.“
Martin měl za úkol dělat nějaký pokus se sodíkem. Dostal ho víc, než na svůj pokus
potřeboval, a tak si ho část schoval. Když se asistenti ztratili a oni zůstali bez dozoru, rozhodl
se zopakovat onen demonstrační rejdící experiment.
„Neblbni,“ varoval ho Robert. „Co chceš dělat?“
„Hodím ho do výlevky,“ vysvětlil svůj úmysl Martin a začal se k tomu rafinovaně
s lišáckým úsměvem doktora Nuly chystat.
I Roberta zajímalo, jak to bude fungovat, a postavil se k umyvadlu. Martin pustil vodu a,
když se tok ustálil, vhodil malý kousek sodíku do proudu kapaliny. Nejspíš by to pracovalo
správně, kdyby sodík proudem nesjel až k místu, kde měl být špunt, a skrz díru dolů, do
potrubí. Ozvala se silná rána, až nadskočili, exploze, viděli zablesknutí a místností se začal
rozlézat z jejich umyvadla kouř. Zmateně začali otevírat okna a vyhánět dým, přitom
uklidňovali ostatní, že se jako nic neděje, a kontrolovali stabilitu materiálu výlevky. Naštěstí,
když po nějaké době dorazili dospělí, nebylo už po kouři ani památky a následky bohudík
žádné.
Asistent obcházel stoly a zastavil se u Bedřichova. Ten stál nad objemnou krystalizační
porcelánovou miskou a míchal, zahřívaje ji na kahanu.
„Co to je?“ ptal se asistent.
„Musím odpařit vodu, aby vyskočily krystaly,“ recitoval Béda.
211
„No to budete odpařovat ještě týden!“ zděsil se asistent. Bedřich to vážně přehnal.
Rozpustil látku v neuvěřitelném množství vody, takže potřeboval tři krystalizační misky, které
celé naplnil zbarveným roztokem. „Tak míchejte,“ povzbudil Bédu asistent a popošel zase
kousek dál.
„Týden?“ slyšel to Robert.
„Tak to každopádně,“ odtušil Béda a přidal plyn do kahanu.
Když probírali fosfor, asistenti demonstrovali studentům přípravu fosfanu, což je fosforová
obdoba dusíkatého amoniaku. Generovali v baňce plyn a ten vypouštěli hadičkou ven, kde ho
testovali plamenem, neboť fosfan hoří. Upevnili hadičku a nechali studenty, aby sledovali, jak
to v baňce bublá a z hadičky vycházející plyn pak, zapálený, plane. Najednou se hadice
uvolnila a raketový efekt plynu s ní začal mávat po digestoři. Jako plamenomet se točila
dokola a posílala oheň všemi směry. Studenti odbíhali pryč a děsili se, zlý polda se jen
udiveně usmíval, takže hodný polda musel nakonec sám zakročit a vypnout přívod energie.
Zdálo se, že to předvádějí vždycky.
V půli výroby produktu, který měli přidělený, je znovu odvolali, aby se shromáždili u
digestoře. Hodný asistent začal vyprávět.
„Kyselina fosforečná je silně dýmavá.“
Pak dodal něco o tom, že v kombinaci s vyjetým olejem se směs využívá jako napalm, a
během chvíle se z hrnce, ve kterém onu látku měl, začal linout kouř. Zaujatě se na to dívali,
když si uvědomili, že dýmu neubývá, ale přibývá, a že už naplňuje třetinu místnosti, ač jsou
otevřená všechna okna. Rozhlíželi se okolo sebe a hledali asistenty, ale ti už lezli oknem ven.
Naštěstí se laboratoře nacházely metr pod zemí, takže se oknem dostali akorát na chodník,
vedoucí podél školy, a šokovali kolemjdoucí občany. Jeden pán chtěl zavolat hasiče. Brzy
byla celá laboratoř plná kouře a vylézali i ti největší hrdinové. Dýchali čerstvý vzduch a bavili
se, případně svačili.
Po čase se místnost vyčistila a kyselina přestala být aktivní. Vrátili se ke své práci. Tedy,
někteří se již teď nudili, a tak začali hrát baseball se zmuchlaným kusem novin a srolovaným
sešitem.
Karel vyráběl oxid siřičitý. Robert se na něj v jednu chvíli podíval a shledal jeho výraz
zajímavým.
„Co se děje?“ zaujatě se ptal Robi.
„To je teda síla, čichni si,“ podal Robertovi zkumavku, ze které vycházel onen plyn.
Robert si čichl a pak se nemohl deset minut pořádně nadechnout. Stál u okna a občas křičel na
Karla:
212
„Jen počkej, prej čichni si! Ty prevíte! Já ti dám čichni si! Zničil jsi mi plíce! Jen počkej,
ty uvidíš!“
A Kája byl rád, že v tom není sám. Když ale Robert po chvíli viděl, že Karel má za zuby
dichroman, a ten si ho běžel panicky dostat z pusy ven a pořád dokola si vymýval ústa, žádná
velká legrace to nebyla.
Neustále měli pocit, že jim ruku žere kyselina sírová, a většinou to byla pravda, ale zvykli
si na to a na šimrání reagovali prostě tím, že se šli umýt. Stokrát denně. Vzpomínali na
docenta Březinu, jak jim vyprávěl, že hydroxidy jsou ještě nebezpečnější než kyseliny. Když
člověka žere kyselina, tak to bolí, ale když nás leptá hydroxid, je to takové až příjemné…
Asistent znovu pozorně obcházel pracoviště, a když uviděl Bedřicha, jak míchá tu svou
první krystalizační misku bez jakýchkoliv náznaků krystalů, jen kroutil hlavou, obrátil oči
v sloup a bručel: „Ježíš Maria…“
Pak zase jeden z asistentů předváděl, jak se vyrábí acetylen. To se kape voda na karbid a je
hotovo. Zajímavá sloučenina byl acetylid stříbrný, který asistent demonstrativně vyrobil,
potřel jím azbestovou síťku a zahříval ji na kahanu. Nedočkavě sledovali, jak se vlhkost
ztrácí, a pak začaly padat první výstřely. Na síťce to praskalo a bouchalo a oni měli zdarma
ohňostroj a dočasnou hluchotu.
„Kdyby nás tu netýrali písemkama, bylo by to super,“ prohlásil Kuba, přemítaje, kde se
dají sehnat suroviny k tomuto pyrotechnickému počínání.
Učili se poznávat alkalické kovy tím, jak zabarvují plamen. Některý žlutě, jiný červeně,
nebo cihlově červeně.
„Jaký je rozdíl mezi červenou a cihlově červenou?“ ptala se zaujatě zmatená slečna Jitka
Jílková.
Asistent zvýšil hlas a komentoval: „To už je úděl chemika, rozeznat takové odstíny. Chce
to jen cvik. Jen počkejte, až budeme dělat analytiku, to uvidíte barvičky. To budete znát
rozdíly mezi žlutou, zlatým deštěm, kanárkově žlutou, světle žlutou a tmavě žlutou,
okrovou…“
Ptali se, jestli také cesium, jako alkalický kov, barví plamen. Nedostali ho na zkoušku,
protože je to látka nebezpečná, ale asistent odběhl do skladu a brzy už plamen dostával
cesiovou, fialově-ocelovou barvu.
A pak už byl čas skončit a všichni byli stejně téměř hotovi, jen Béda pořád míchal své
misky s krystalizačním roztokem. Umývali nádobí. Předpis jasně zakazoval používat jinou
metodu čištění, než jsou saponáty a obdobné bezpečné prostředky. Ale copak mohli jinak,
když se jim reakcemi na kádinkách vytvořily mnohabarevné vrstvy, které nešly a nešly umýt?
213
Teprve až směs několika kyselin a neznámé přísady umožnila Martinovi odstranit tu špínu.
Uklidil kádinku do stolku a šel si umýt ruce od kyseliny. Podíval se na svůj bílý plášť a našel
černou díru, kterou mu tam vyžrala kyselina sírová.
Měli nějaké nádobí půjčené od laboratoře navíc a Robert jednu z baněk zapomněl umýt.
Od kyseliny dusičné. Podával ji laborantce, kterou byla starší paní v bílém, jedna z těch
zlejších laborantek, ve stejně starém plášti.
„A co je tohle? Vy jste to nevysušil?“ ptala se, když viděla, že ve skle zbylo něco
kapalného.
„Asi jsem zapomněl, já to vysuším,“ nabídl se, ale ona mu věc vytrhla z ruky, a než se
nadál, už čichala k hrdlu.
„To snad je kyselina!“ vzkřikla hrdelním hlasem.
„Snad ne!“ hájil se Robert, ač už věděl, kolik uhodilo.
Laborantka ho ale naprosto konsternovala, neboť si nakapala něco tekutiny na prsty, olízla
je a pravila: „No jo, dusičná. Kyselina dusičná, vymýt!“ Ještě si trošku lízla, chvilku si hrála
s kapalinou na jazyku a pak ji vyplivla. Robert s otevřenou pusou šel ke stolu a v transu baňku
vymýval. Naklonil se k Martinovi a šeptal:
„Ta ženská pije kyselinu …“
S nádobím to bylo obtížné. Sklo je křehké a nesnáší necitlivé zacházení. Než dostali do
rukou cit pro práci s baňkami, dařilo se jim rozbít mnoho kusů ze zásob náčiní. A protože na
konci kurzu bylo nutné odevzdat stůl i s nádobím v celku a v pořádku, bylo nutné se podle
toho zařídit. Situace brzy vypadala tak, že jste se nemohli vzdálit od svého nádobí ani na
kousíček, protože pokud jste to udělali, už jste ho nemuseli najít. Kádinky, které byly
opuštěné u digestoří, byly majetkem nálezce a brzy už se začaly ozývat výkřiky o zlodějích.
Martin se v průběhu dne naštval a volal:
„To je strašný, furt se něco ztrácí! Kradu jak vzteklej, ale ne dost rychle, abych vyrovnal
ztrátu! Jako straky!“
Smáli se tomu s Robertem skoro zoufale, když z druhého konce místnosti někdo opět
křičel:
„Kdo mi vzal tu litrovou kádinku? Tady ležela! Kdo to byl?“ To už šlo o celkem velké
peníze. Brzy se vytvořila mafie, která měla na starosti jednotlivé okrsky a za úplatek
obstarávala nádobí a naopak.
Robert s Martinem dostali záchvat smíchu. Přitočil se k nim Bedřich, který doteď při
míchání roztoků přemýšlel, jak by mohl synteticky vyrobit THC. Naklonil se k Martinovi a
šeptal:
214
„Tamhle ty dva týpci,“ ukazoval k jejich sousedům, ke Kubovi a Karlovi, „před chvílí
rozsekali tlouček a teď už maj novej!“
Robert s Martinem dostali další křečovitý záchvat a Martin volal na celé kolo, aby to
všichni slyšeli:
„To je geniální! To by mě zajímalo, komu ho ukradli!“
Robert otevřel šuplík ve stole a křičel: „No komu ho asi tak ukradli, hádej!“ a už běžel za
Jakubem a s třesoucí se bránicí konfiskoval tlouček. Byla to psina a tragédie zároveň, byli
z toho celí pryč.
Robert brzy vyvinul teorii o krádežích skla. Sepsal vzorce, ze kterých vyplývalo, že student
musí krást dvakrát tolik, co sám rozbije, aby nebyl v mínusu, neboť musí nahradit nejen svoji
ztrátu, ale i deficit ostatních. Brzy pochopili, že jim nepomůže, když si budou nádobí,
vkládané do sušárny, podepisovat fixem.
Robert s Martinem byli s prací hotovi a sušili produkt. Uklízeli nádobí a chystali se domů.
Byli spokojení. Kontrolovali stav skla a Robert dostal ve své ukonejšené rozvernosti
mafiánský nápad.
„Tak, hotovo?“
„Hotovo.“
„Vidíš Tomáše s Honzou?“ ukázal na ně prstem.
„Jo,“ kývl Martin.
„A vidíš tu jejich střičku?“
„Jo,“ kývl radostně Martin.
„Trošku je vytočíme,“ navrhl Robert, ještě jak slyšel Honzíka opakovat Tomášovi, ať
hlavně hlídá střičku.
„Jdeme na věc.“
Za chvíli už stáli u kluků a sehráli divadlo. Robert se s nimi dal do řeči a Martin jim za
zády vyfoukl poklad. Odcupitali ke svému stolu a za moment se bavili tím, jak kluci
prohledávají okolní stoly. Ale ti, když viděli, jak se Robert válí smíchy, jim kořist zase
zabavili.
Robert zamkl stůl a oddechl si, že takhle báječně zvládl první den. Rozhlédl se. Viděl
slečnu Jílkovou, jak nad čímsi dumá. Nasadil zodpovědný výraz génia všeuměla Casanovy a
přistoupil k ní.
„Tak jsi hotová?“
„Ne,“ řekla, poněkud vysílená, však už také bylo pozdní odpoledne. „A asi ještě dlouho
nebudu. Vůbec s tím nemůžu hnout.“
215
„A co máš dělat?“
Popsala mu svůj problém s výpočtem výtěžku a Robert jednal. Zatvářil se, jako že to je
v pořádku a že on jí pomůže. Už tím, že vzal část tíhy tmy, která se snášela za okny na
chodník, na sebe, jí moc pomohl. Nebylo důležité, že přesně nevěděl, jak na to. Podstatné
bylo, že kývl, a tím se z problému stala záležitost k vyřízení. Skoro jako kouzlo. Protože něco
podobného skutečně před chvílí sám na kalkulačce prováděl, mohl jí rychle vysvětlit podstatu
věci.
„Já taky nevěděl, jak na to, to mi řekl Kuba.“
„Díky, já už jsem grogy,“ usmála se Jitka a začala se taky balit.
Brzy byli hotovi a oba dva odevzdávali dichroman draselný. Asistent Jitku Jílkovou
pochválil a Robertovi poněkud zkritizoval krystaly.
Robert, pyšný na sebe i na všechny ostatní, se ještě procházel po místnosti a cítil se jako
chemik. Přišel ke stolu Tomáše a Honzy. Ti dva zrovinka debatovali s nešťastným
Bedřichem.
„Já měl udělat tenhle sled reakcí,“ vysvětloval Béda.
„No, a dál…“ kývl několikrát Tomáš, aby odsouhlasil danou informaci a Bedřich mohl dál
vyprávět.
Robert nahlédl do Béďova schématu, které vypadalo jako křížovkářský oříšek. Nezáviděl
to Bedřichovi. Spousta reaktantů, mnoho meziproduktů, dalších mezistupňů… Zkrátka
nepřehledné schéma.
„A já jsem se ztratil, v tom schematu,“ zkonstatoval Béda, čímž přivedl osazenstvo
k dalšímu otřásání bránice. Nevěděl, co už vyrobil za látky, co z nich zpracoval a co má ještě
udělat.
Po chvíli se Tomášovi a Honzovi podařilo Bédu najít a aktualizovat jeho úkoly. Byl
spokojený a oni také. Asistenti je vyprovodili z laboratoře a vyhrožovali testem na začátku
příští hodiny. Teď je ale nemohl nikdo z nich příliš rozházet. Bylo sice už skoro šest večer a
oni skutečně strávili celý čas zavřeni v tomhle klaustrofobickém sklepě, ale den ještě
neskončil.
Robert si taky chtěl něco urvat, a tak doprovodil Jitku Jílkovou na autobus. To bylo fajn.
Když už člověk nemůže, je prý na polovině svých sil. Jestli to takhle půjde dál, tak brzy
padneme vysílením, uvažoval Robert. Bolely ho nohy, jelikož celý den stál.
216
18. Co nás vábí
Tomáš Kafka seděl doma na posteli a hrál si s mobilním telefonem. Jen tak neuroticky
mačkal tlačítka a zase jejich účinek rušil. Věděl, že to nakonec udělá, chtěl a musel Lukášovi
zavolat. Ale nemusí to udělat hned, může to provést až za minutu, třeba za deset sekund, nebo
za dvacet. Nic se nestane, když počká ještě pár chvil. Ještě si naliju pití, to mě nezabije,
uvažoval.
Vytočil číslo a položil to dřív, než to na druhém konci začalo vyzvánět. Aspoň si to myslel.
Přemýšlel. Zakroutil hlavou a zakázal si myslet. Když totiž moc uvažoval, napadaly ho
zákeřné otázky, kterých se chtěl zase ihned zbavit.
Proč vlastně Lukášovi zavolá? Aby se střetnul s temnou stranou síly a nadobro se
osvobodil od své minulosti? Nebo je v tom něco jiného? Co když se mu vážně stýská? A co
když zase ztratí sám sebe a všechno? Nepříjemné otázky. Kdo o ně stojí?
„Ahoj Lukáši.“
„Nazdar chlape!“
„Jak se máš?“
„No že se ptáš, báječně. Kdy se uvidíme?“ zeptal se Lukáš přímo.
„Já myslím, že by to teď někdy šlo,“ řekl bezbarvým hlasem Tomáš.
„OK, co takhle Mekka, zítra večer?“
„Hele, víš, do Mekky se mi nechce, vezmu s sebou i kámoše a ten do Mekky nevleze, přijď
ty k nám,“ vymlouval se Tom.
„Kam, k vám?“
„Na koleje, jmenuje se to tam Výlevna.“
„Dobrá, tak mě očekávejte.“
Večer teprve začal a Výlevna se plnila studenty. Tomáš seděl u stolu s Honzou. Nikomu
jinému o tom večeru neřekli, bylo to téměř tajné. Nechtěl, aby ho při střetnutí protikladných
sil někdo sledoval a hodnotil nebo tak něco. Proto se také velmi podivil, když do dveří
v radostném rozpoložení vstoupil Robert, ruku v ruce s Ninou. Měli dobrou náladu a rovněž
byli udivení, koho to tu takhle navečer našli.
„Ahoj!“ volal Robert. „A jak to, že paříte bez nás?“
„Ty se neučíš?“ popichoval Roberta Honza, ten ale nastavil štít a útok odrazil s lehkým
úsměvem. Přisedli si k nim.
217
„To bude zase večer,“ mnul si ruce Honza, v očekávání nových dobrodružství, v předtuše
dramatických zvratů v ději.
„Proč myslíš?“ ptala se ho na oplátku veselá Nina, zatímco Tom poděšeně a ustaraně
vraštil obočí.
„Všechny zajímavé věci se dějí na akcích,“ řekl prostě Honza. „A nejvíc zajímavejch věcí
se stane na neočekávaných pařbách.“
Tomáš souhlasně a s nejistotou v očích kýval.
Nějakou dobu se bavili a bylo jim dobře. Panu Kafkovi bylo dokonce tak dobře, že skoro
zapomněl na návštěvu, kterou každou chvíli očekával. Proto byl kupodivu poněkud
překvapený, když mu kdosi zezadu zaťukal na rameno a když v oné osobě rozeznal svou
minulost. Lukáš se energicky seznámil se zbytkem skupiny a vmáčkl se na sedačku vedle
Roberta a Niny.
Nina okamžitě pojala proti neznámému podezření, které pramenilo z čistě iracionálního
pocitu nedůvěry až odporu k člověku, který se k nim tak najednou vetřel. A čím víc se
dotyčný snažil zaujmout, tím podivnější a nepříjemnější jí připadal. Čišelo to z něj, bylo to na
něm vidět. Nic dobrého z něj nekoukalo, tím si byla jistá a po očku zkoumala Tomův přístup
k nově příchozímu. Lukáš se jí zkrátka nelíbil a nic se na tom nedalo změnit. Připadal jí jako
pěknej grázl.
Ne tak Robertovi. Ten se naopak nechal od Lukáše bavit. Měl zrovna lidumilnou náladu a
byl rozhodnutý se kamarádit i s posledním člověkem na Zemi. Ochotně se pouštěl do
rozhovorů o všem možném a zaujatě poslouchal Lukáše, když vyprávěl své zkažené historky.
Tomáš se zachmuřeně schovával za sklenici piva a Honza ostražitě sledoval situaci.
Tom po většinu času mlčel a jen lehce se účastnil konverzace, kterou jeho zlé druhé já
vedlo s jeho přáteli. Lukáš nechal rozjet svůj přirozený šarm a vyprávěl všem o starých
zlatých časech. Tak, jak si je pamatoval. Že s Tomášem pařili od rána do noci a pak se
najednou rozešli a z Toma se stal nudný patron.
Tomáš se nejistě usmál a kývl, jako že to je pravda.
„Přípitek na Toma!“ volal Lukáš a objednal všem pití.
Robert chvíli hrál abstinenta, protože nechtěl kámoše připravit o požitek při obracení na
pravou víru, ale pak se s chutí a rád chopil sklenky. Připili si a zábava nabrala na intenzitě.
Tomáš úplně zapomněl na to, proč vlastně toho blázna pozval, jelikož ten vzal situaci do
svých rukou. Chrlil vtipy jeden za druhým, objednával pití a dělal dojem na jeho přátele.
Největší dojem udělal na opilého Roberta, který už sotva držel sklenku v ruce, aniž by se
polil.
218
„Roberte, nepřeháněj to s tím alkoholem…“ šeptla starostlivě Nina a jediné, čeho se jí
dostalo, byl výsměch.
„Ha, ale mami! Slyšeli jste to?“ zvolal Robert a objal ji a stiskl, až ji to zabolelo. „Já
nemám přehánět tu spotřebu!“
„Nejsi zvyklej!“ volal Honza, aby přehlušil hudbu, která mezitím začala hrát na parketu.
„My jsme zvyklí, ale ty jsi v podstatě beginner!“
„Právě,“ přišel Robert s nejnovější teorií, „moje tělo to nezná a neví si s tím rady. Proto mi
to nic nedělá a jsem naprosto střízlivý,“ prohlásil, motaje se a s obtížemi koordinoval své
pohyby.
„Jasně,“ ušklíbla se Nina.
„Co se děje?“ naklonil se k ní Robert, když pochopil, že jeho slečna není úplně v nejlepší
náladě. „Tys mě přeci učila se uvolnit…“ nechápal.
„Nic,“ kroutila hlavou, ale to už Lukáš odtáhl Roberta k baru, že si s ním musí připít na
přátelství. Nina se úkosem podívala na Toma a poposedla si k němu blíž.
Tomáš to pochopil a zhluboka se nadechl a vydechl: „Já vím,“ pravil a nasadil bezmocný
výraz.
„Vůbec se mi nelíbí,“ prohlásila Nina. „Je mi z něj divně, nechápu, jak to může být tvůj
kámoš.“
Tomáš neodpověděl a sledoval, jak se Robert baví při diskusi s Lukášem. A uviděl
v Robim sám sebe, před pár lety. Po tomto poznání se nezmohl na kloudné slovo a jen odtušil:
„Je už dospělej.“
Nina otráveně pila sodovku, Robertovi natruc, a přecházela opilecké výstřelky svého
přítele s blahosklonným úsměvem, střídaným zlostným mručením. Jednou se Lukáš
s Robertem přihnali z parketu, kde se ztrapňovali, a Robert vážně pokýval hlavou a
sebevědomě prohlásil:
„Myslíte si tady z vás někdo, že je snad něco špatného na nevázaném, promiskuitním
sexu?“
Divili se, že dal dohromady takovou komplikovanou větu.
„CO?“ reagovala Nina a Robert to začal zachraňovat.
„Samozřejmě ne já, lásko…“
„Aha,“ odsekla.
„Kdybys potkala někoho, kdo by pro tebe byl jako vysněný princ z pohádky, nechtěla by
ses s ním vyspat? Jen vyspat?“
Tomáš otevřel pusu.
219
„Tak ty bys chtěl nezávazný sex?“ odsekla Nina, a když Robert po deseti vteřinách sbíral
vzduch do hlasivek, prohlásila Dobrou noc a odešla. Robert s malýma očičkama sledoval její
nohy a zadek, jak mizely ve dveřích, a pak se rozběhl za ní. Tedy, rozběhl, chtěl něco
podobného provést, ale motorická centra ho už neposlouchala, jelikož měla co dělat s invazí
iontových vzruchů.
Padl na břicho a Tomáš s Honzou přiskočili a pomáhali mu na sedačku. Dosedl a zhluboka
a těžce dýchal.
„Chtěl bych zkusit LSD,“ zamumlal tiše do hluku hudby.
Lukáš se pustil do hurónského smíchu a Honza se taky pousmál. Tomáš s vážností kývl a
nechali Roberta jeho vizím.
A že měl zajímavé vize. Z počátku na něj alkohol vážně nepůsobil a on měl jen lehce
prodloužené vjemy, doznívání předchozích skutečností a pohybující se realitu v čase i
prostoru, ale v určitém okamžiku to bez varování plynule přešlo v naprosto nekoordinovatelný
chaos.
Měl otevřené oči a hudba mu ilustrovala svět. Stěny se vlnily a lidi tancovali. Čas plynul
rychleji a tak nějak trhaně. Užíval si ten vědecký experiment se sebou samým. Barvy se
prolínaly a on přezkoumával jednotu těla a ducha. Zkoušel hýbat hlavou, ale vždycky se stalo
něco jiného, než čekal. Tělo pracovalo rychleji než hlava a takový stav byl pro něj nezvyklý.
Jen tak lehce se pokyvoval do rytmu a bylo mu blaze. Kolem něj nebylo nic než zábava.
Usmíval se jako blázen a občas si mával dlaněmi před očima, aby se přesvědčil, že je
skutečně opilý. Hudba mu vtíravě lezla do hlavy a roztancovávala mu mozek do
čtyřčtvrtečního taktu. Najednou měl těžký mozek a nemohl ho unést. Svezl se Tomášovi na
rameno a zavřel oči.
Když je zase otevřel, zjistil, že je na parketu a tančí. Tedy, pokouší se o přísun-krok
variaci, doplněnou o mávání rukou. Tancoval s ním Lukáš a nacházeli se uprostřed houfu
slečen. Robert si připadal jako v nějakém ze svých snů. Tolik krásných holek na jednom
metru čtverečním? To se mu určitě jen zdá. Odhalená bříška vypadala ve světle reflektorů
neuvěřitelně sexy a nejen to. Kroutil očima a významně gestikuloval na Lukáše. Ten kýval,
jako že chápe.
Ramínka, lesknoucí se rty, třpytky v vlasech, vrtící se zadečky, vábná stehna a lýtka a
vůbec všechno. Byl v transu a toužil je všechny obejmout. Ne, toužil je všechny pomilovat.
To by bylo něco, mít třeba tyhle dvě najednou. Každou chvíli se o něj některá ze slečen
ledabyle náhodou otřela svou zlatavou pokožkou, ozbrojenou superjemnými chloupky. A pak
se o něj otírali i kluci a jemu to bylo fuk.
220
Už se trošku vzpamatoval z opojení a poznal, že dávno nejsou ve Výlevně. Nechápal, jak
se dostali do úplně jiného podniku, aniž by si toho všiml, ale vzal to jako fakt a užíval si
sousloví, které mu hrálo v hlavě: Nezávazný sex. Možná že už konečně využije kondom,
který nosí tak dlouho v peněžence.
Oční kontakty byly pro něj jako schody do nebe a vlastně nikdy neměl takový pocit
sexuální sounáležitosti s vesmírem. Žádné stresy, žádná omezení. Sex a něha byly myšlenky,
které vibrovaly celým jeho tělem a duší. Ohlédl se, aby našel očima Lukáše a Honzu, a uviděl
je, jak hrají kulečník na druhé straně místnosti. Ale to už ho zase popadl Lukáš za rameno a
přitáhl ho vší silou k baru.
„Tohle je Robert, tohle je Stayci,“ představil je Lukáš a Robert zazářil.
„Ahoj kotě, tobě to ale sekne!“ prohlásil ještě před tím, než si dotyčnou pořádně prohlédl.
Nechápal, proč má slečna dvě hlavy, ale na tom stejně v takovou chvíli nezáleží. Prohodil, že
každý má nějaké chyby a dvě hlavy zase není taková katastrofa, protože, jak známo, víc hlav,
víc ví.
Stáňa se zasmála, jako že chápe, která bije, a vzala Robiho za ruku. Ten na oplátku
nechápavě sledoval odcházejícího Lukáše a přemýšlel, proč ho tam nechal o samotě. Stayci se
k Robertovi přitiskla a lehce mu přejela rukama po břiše a pak po vnitřní straně stehen.
Roberta poněkud opustila jeho světácká rozpustilost, ale vůlí se přivedl ke zbrklému ale
cílevědomému jednání.
Objal ji a vrazil jí pusu. Považoval záležitost za vyřízenou, ale ne tak Stayci. Líbali se asi
pět minut a pak si ho odvedla do jakési komory hned vedle parketu. Bilo mu srdce a trochu
přibrzdil. Začala ho svlékat a on jí to oplácel. Ochutnával její tváře a krk a hltal tmu, ve které
se zrovna nacházeli.
Po chvilce se zarazil a přerušil Staycino počínání: „Počkej,“ šeptal.
„Co se děje?“
„Musím se tě na něco zeptat,“ začal důvěrně, naklonil se až k ní a přitiskl svou tvář na tu
její.
„A na co?“ hádala Stayci.
„Je to důležitý,“ upozorňoval Robert, „odpověz upřímně.“
„Ptej se,“ hrábla mu do vlasů a hladila mu stehna.
„Jde ti jen o sex, že jo.“
„Co?“ zasmála se.
„Není v tom něco jiného, že ne? Jako city nebo tak. Jen sex, žádný city nebo tak něco,“
ujišťoval se.
221
„Ne, neboj se,“ nechápala jeho otázku, ale nenechala se odradit od dalšího hlazení a
svlékání. „ Jen sex,“ šeptala a Robert měl pocit vítězství. Cítil se jako hrdina do té doby, než
se mu zatočila hlava a polonahý se složil do bezvědomí. Stayci zakroutila nejprve jeho, poté i
svou hlavou a zase ho oblékla a posadila na židli v sále, kde ho taky po chvíli našli Tomáš
s Honzou a Lukášem.
„Je to vůl,“ konstatoval Lukáš, „mohl si skvěle užít“.
Tomáš prohlásil, že už toho bylo pro dnešek dost, a že jdou domů. Nechali Lukáše ve
středu jeho zábavy a odešli k Honzovi domů, kde všichni tři přečkali zbytek noci.
Lukáš na Toma ještě než odešli volal, ať se určitě ozve, že plánuje velkou akci a že na ní
nesmí chybět.
Druhý den Robert přišel před školu a na lavičce před vchodem viděl sedět Ninu. Opatrně
krok za krokem, menšími a menšími krůčky se k ní blížil a přemýšlel, jestli by nyní nebyl ten
nejlepší čas na přechod do nebytí. Přisedl k ní a pozdravil.
„Ahoj,“ odpověděla s úsměvem. To na ní měl rád. Usmívala se, když se měla zlobit. Měl ji
rád.
„Chci se ti omluvit,“ začal, ale ona mu položila palec na rty a tím ho umlčela. Kroutila
hlavou, jako že ne.
„Neomlouvej se, byl jsi opilý a to byla taky moje vina.“
„Ne,“ protestoval teď zase Robert a přednesl svou připravenou řeč o alkoholu, duši,
projevených a skrytých touhách, o tom, kdy je člověk sám sebou a kdy ne. Bylo to
přesvědčivé, jako vždy. Vyšel z toho jako provinilý, kajícný, ale dobrý člověk, oběť systému,
chemických látek a svých skrytých tužeb. O tom, co se málem stalo se Stayci, se raději
nezmínil.
„Však já se nezlobím,“ usmívala se pořád.
„Ale já jo,“ vysvětlil.
„Nemusíš, kdybys viděl, co jsem já páchala za nesmysly, když jsem byla někdy opilá,
myslím, že by sis o mně nemyslel nic dobrého.“
Robert to vzdal a vydechl si.
„Ale víš, jak jsi včera, když jsi se nalil, mluvil o tom princi, o kterém sním…“ vzpomínala
Nina.
„To byly žvásty…“
„Nebyly. A co tvoje princezna?“
„Princezna?“
222
Ztichl a přemýšlel. Princezna? Nina to nebyla. I když byla jako holka perfektní, nedokázala
ho rozechvět tak, jak to chtěl od té slečny dokonalé. Co když na té princezně něco je…
„Jseš skvělá,“ řekl Robert a v duchu se fackoval za ubohost.
„Ty taky,“ kývala a čekala, kdo to z nich řekne dřív. Byl to Robert, kupodivu, a byl na to
hrdý.
„Kamarádka,“ usmál se nad tou zvráceností světa. Holky to vždycky říkaly jemu, ne
naopak.
„Jo, my jsme kamarádi a ne milenci,“ potvrdila Nina a vzala ho za ruku.
„A jak mi jednou řekla jedna z mých četných nešťastných láska, kamarádství je podle ní
víc.“
Podívali se navzájem do očí, a když to už bylo venku, mohli se uvolnit.
„Prý jsi tam chtěl sbalit nějakou holku?“ ušklíbla se zlomyslně Nina, jak se stylizovala do
nové role kámošky. A fungovalo to.
Robert se překvapeně rozesmál a potvrdil: „Jenže jsem se složil dřív, než k něčemu došlo.
A vlastně si moc nepamatuju, jen střepy.“
„Divím se, že jsi vůbec ve škole, kluci nepřišli,“ řekla Nina.
„No, ti ještě určitě spí, ale víš, jak to se mnou je, alkohol se mnou nic nedělá,“ smál se
šťastně, že se včera nic nestalo a že i teď je to lepší než dřív.
„To já vím,“ smála se.
Seděli tak vedle sebe a jarním vzduchem se nesla atmosféra změny.
Když se mění pohled na svět, je nejlépe vidět, že vesmír jako celek zůstává stejný, jen my
v něm se měníme. A energetické pole kolem nás.
O pár dní později přicházel Tomáš s Honzou ke škole a viděli, jak Robert s Ninou sedí na
lavičce.
„Vidíš je?“
„No, to je něco.“
„Jsou spolu víc, než dřív,“ konstatoval Honza.
„Máš pravdu.“
„Nechápu.“
„Já taky ne.“
„Už jsi s ním o tom mluvil?“
„Ne,“ řekl Tomáš a zachmuřil se. „Už několikrát říkal něco o tom, že chce zkusit LSD a
kdy se zase půjdeme opít.“
223
„To není možný, když byl nalitej, tak to chápu, ale on, takový odpůrce chemikálií v těle?
Snad ne.“
„Schválně se ho zeptáme,“ navrhl Tomáš, zrovinka, když přicházeli k oné dvojici,
breptající na lavičce.
„Proč jste venku? Vždyť je strašná kosa!“ volal Honza. „A za chvíli Březina začíná
přednášet! Pojďte laskavě do posluchárny!“
„Ještě nešel, musí projít tudy, máme to vymáklý,“ vysvětlil Robert.
Nina se řezala do kolen a Tomáš s Honzou nechápali zhola nic.
„A co vy dva?“ zeptala se náhle, když je přestala bavit jejich hra.
„No, my,“ zaváhal Honza, „my zase vedeme dokolečka diskusi o škodlivosti drog a tak.
Zajímavý téma.“
„Správně,“ hrál to Tomáš. „Roberte, že bys nikdy nic nevzal.“
Robert jen tak pokyvoval hlavou, jako že ani ne, ani jo.
„Že nevzal?“ opakoval výzvu Tomáš.
„To není tak lehký, třeba LSD bych chtěl zkusit.“
„Ty ses asi zbláznil!“ zvolal Tomáš, až jeho přehnaná reakce vzbudila u ostatních leknutí a
údiv.
„Proč? Třeba herák nebo tak, to bych nechtěl, tam jde jen o potěšení a ubližuje to, ale LSD,
to je rozšiřování vědomí a tak, chápete?“
Tomáš byl v transu.
„A to ti nevadí, že tě to třeba zabije, jak jsi říkal?“ připomínal Honza.
„A ty jsi říkal, že to zdaleka není jistý, a že když člověk chce trošku umělého štěstí, když
mu svět nevyhovuje, tak proč si ho nedopřát?“
Nina jen poslouchala a kroutila hlavou.
„Ty jsi snad vážně zblbnul z toho Lukáše,“ odtušila. „Co tobě prosím tě na tom světě
schází?“
Tomáš měl vážně strach z Robertova chování, ač k tomu nebyl žádný zjevný objektivní
důvod. Když byli sami, dokonce se mu s tím i svěřil. Jeho apely však nepřinesly žádný žádaný
efekt.
„Co? Já?“ opáčil Robert.
„Jo, ty. Dost mě to znepokojuje. Opíjíš se jako dobytek, chceš spát s děvkama a fetovat!“
nedal se Tomáš, ačkoliv věděl, jak takové moralizování musí od něj znít.
224
„Nevím, o čem to mluvíš. Tys mě přece učil, abych se dokázal uvolnit, tys chtěl, abych se
odvázal, tak toho laskavě nechej. Vy se ožíráte furt imrvére, tak mě nějakou skleničku
nevyčítej. Jsem panic, takže žádný děvky nejsou, abys věděl, a jestli chci vyzkoušet LSD, tak
jen čistě z vědeckých důvodů.“
„To je ta největší blbost, co jsem kdy slyšel. Z vědeckých důvodů.“
Není pravda, že by Robert nepřemýšlel o tom, co dělá. Bylo mu zkrátka fajn. Když uvolnil
okovy, kterými se celý život spoutával, cítil se tak volně, jakoby pro něj neexistovaly žádné
hranice. Byl to opojný pocit a skoro se bál o něm přemýšlet, aby se kvůli analýze nevytratil.
Na Tomášovo „všechno má své hranice“ odpovídal „aby člověk našel hranici, musí ji
překročit“ a jeho sebevědomí stále rostlo. Neviděl skutečně nic špatného na tom, co dělá, však
taky ve skutečnosti o drogách jen mluvil a sex jen plánoval. Nebylo pro něj důležité, co je
obsahem jeho tužeb, ale to, že je má, a že si je kdykoliv může uskutečnit. Byl na vrcholu
blaha a miloval celý svět.
19. Studie něhy
Ten den začal nevinně. Byla to sobota a celý den svítilo hřejivé jarní slunce. To ošidné,
lhavé slunce, které se tváří, jako že si klidně můžeme hrát na léto, a přitom neozbrojeného
člověka připraví o zdraví a přivodí mu nachlazení během pár hodin. Ve Stromovce se
probouzela příroda a začínal se zelenat trávník.
Byl to Janin nápad. Nejela na víkend domů, protože chtěla být se svým Pepou, a tak
přemluvila Malenku a Tomáše, aby s nimi strávili fajn odpoledne v paprscích žluté hvězdy,
která se od počátku jara k Zemi každý den a každou hodinu přibližovala víc. Bylo jim krásně.
Jarní piknik jim dělal dobře a oni si povídali a nic neřešili.
Jana oznámila Malence, že dnes se jde bruslit a pak přespí u Pepy. Malenku napadlo, že by
si s Tomášem mohli udělat hezký večer. Romantický, jen sami dva a kolej, jen oni dva a sex.
Vůbec o milování nemluvili, občas na to téma žertovali, ale tím to končilo. Tak nějak oba
tušili, že na tohle musí být ten správný čas. A když Tomáš slyšel Malenčin návrh, pocity
v podbřišku značily, že možná takový okamžik právě nastal.
Od té chvíle už byli oba dva nervózní, dokud za nimi nezapadly dveře Malenčina pokoje.
Pak se nervozita změnila v cosi většího, mnohem komplexnějšího, co pokrývalo celou škálu
člověčích pocitů.
225
Malenka vyndala ze skříně svíčky a šampaňské, které měly holky schované na horší časy.
Nebo na lepší časy. Seděli naproti sobě, pili alkohol a povídali si. Hodnotili den, spokojeně
rekapitulovali, jak moc si toho za poslední dobu užili, a oba přitom přehnaně gestikulovali.
Jejich ruce se občas potkali a pak se sevřeli ve výmluvném objetí. Jejich úsměvy byly
zašifrovanou řečí, kterou ten druhý s trochou snahy a intuice dokázal rozluštit, ale pokaždé tu
zbývala malá nejistota. Že si to vykládá tak, jak se mu to hodí. Proto se k posteli dostali až po
relativně dlouhé době. Lehli si beze slova vedle sebe a zhasli světlo.
Z ulice sem lehounce dopadala žlutá tlumená zář a odkudsi s horního patra sem bylo slyšet
muziku. Jinak byli zticha a temnota okolo nich byla médiem, skrze které se od jednoho
k druhému přenášely všechny jejich nevyslovené myšlenky a věty. Jako když plachetka
bubínku rozvlní dunící vzduch, tak jejich energetické impulsy rozezněly tmu, a prostor okolo
nich se poněkud sevřel. Čas jim v tom pokoji začal plynout pomaleji, délky se zkracovaly a
hmotnosti zvyšovaly. Postel byla teď samostatný uzavřený vesmír, čekající trpělivě na jakousi
brzkou neurčitou kosmickou událost. Možná Velký třesk.
Ale nic se nedělo. A ačkoliv charakteristiky prostředí se prudce měnily a všechno spělo ke
svému vyvrcholení, ty dva to nechávalo klidným a spokojeně si navzájem vysílali vlny něhy,
jak se o sebe opírali, a zavírali a otvírali oči, aby přerušovaným dopřáváním si obrazu toho
druhého v mozku dosáhli většího pocitu slasti. V příšeří jen mlhavě tušili navzájem svou
přítomnost a, i když občas každý z nich do ticha prohodil pár slov, vesměs jen tiše pozorovali,
jak vlny jejich žhnoucí touhy interferují v určité vzdálenosti od nich a nezávisle na jejich
pozornosti a úmyslu.
Chvíli jen tak leželi a popíjeli šampaňské. Tomáš ji objímal a ona se k němu tiskla. Venku
tlak vytrvale stoupal. Pootevřeným oknem dovnitř vnikal osvěžující téměř červnový vítr a
Tomáš zaregistroval, že se Malenka začala lehce chvět.
Zvedla se a upřela svoje oči do těch jeho. Nemuseli mluvit. Věděl, co se za nimi skrývá.
Strach. Strach, který i on pociťoval čím dál tím víc. A čím dál tím víc byl také odhodlaný ho
přemoci. Odhodit obavy a nechat světlo, aby jednou pro vždy vymazalo tmu.
„Miluju tě,“ šeptla Malenka a stáhla ze sebe tričko.
To už se chvěl i Tomáš. Pohladil ji po vlasech. Odtáhla se a odvrátila se od něj. Taky si
sundal tričko a odhodil ho daleko ke dveřím. Soustředil se na ten pohyb dobře, protože
koncentrace na nepodstatné detaily mu umožňovala zapomenout na obavy. Pak si přisedl
vedle Malenky a pohladil ji po nahých zádech, po kterých jí padaly kadeře vlasů. Odhrnul jí je
z ramene a krku a políbil ji pod ušní lalůček.
Lehce vzdychla a postavila se.
226
Tomáš se usmál: „Nemusíme…“ položila mu prst na ústa a zavrtěla nesměle hlavou.
„Já chci,“ prohlásila.
Posadili se naproti sobě na postel, každý na jeden okraj, a jen se tak bez dechu pozorovali.
Tomáš pak natáhl před sebe nahou ruku a rozevřel dlaň směrem k Malence. Jejich dlaně se
pomaličku přibližovali k sobě. Jejich srdce bila a pak se jejich prsty dotkly. Cítili, jak se jejich
palce spojují, jak se ukazováčky a prostředníčky proplétají, jak se vyrovnávají teplotní rozdíly
mezi jejich těly.
V každém kontaktu dvou hmot dojde k přesunu částic. Atomy z Malenčina těla přecházely
do Tomovy dlaně a částice z Tomášovy ruky zase pronikaly do pokožky Malenčiny. Hladili si
ruce navzájem a ani nepostřehli, že už mají před sebou propletené ruce obě a drží jeden
druhého.
Tomáš si prohlížel Malenku a každičký moment byl víc a víc vzrušený. Poposedl si blíž
k ní. Stáhla ze sebe džíny. On hltal očima její stehna a těkal od očí a řas ke kalhotkám a od
chodidel ke rtům. Rozepnul si zip u kalhot a oba dva tu náhle seděli ve spodním prádle.
Nevěděli, že už by jim měla být zima. Jejich termoregulace se změnila a jejich těla žhnula na
všechny strany. Ona v duchu objímala jeho svaly a když při mrknutí přivírala víčka, pomalu si
představovala, jak něžně sune svou ruku po jeho stehně výš a výš.
Přisedl si k ní a v té chvíli měl v hlavě jen ji a její rudé tváře. Políbil ji a ona jeho. Líbali se
a navzájem chutnali rty toho druhého, testovali drsnost jazyků, sílu dechu, jakoby to bylo
poprvé. Objal ji a ona mu začala hladit ramena. Tomáš se uvolnil a začal Malence líbat
obličej, krk, přešel na ramena, přes loket až k dlaním, pak zase zpátky a Malenka ho celou
dobu jen držela a hladila po zádech.
Na minutku přestali a dívali se jeden druhému do očí. Zkoumali reakci. Malenka se sice
poněkud třásla, ale Tomáš si mohl myslet, že to byla jeho úspěšná dráždivá práce. Položil
milenku na postel a tentokrát se svými rty zaměřil na nohy. Líbal jí prsty u nohou, pokračoval
po lýtkách a vnitřní straně stehen. Malenka byla stále zvláštním způsobem napjatá a Tomáš
chápal. Obešel její klín a obšťastňoval chvíli její bříško. Pak rukama zajel pod její téměř nahé
tělo a pokusil se rozepnout podprsenku. Jak se to dělá, to si ještě pamatoval. Malenka zavřela
oči, a to už ji Tomáš hladil a líbal a ona mu s rozpoutávající se vášní pokládala ruce na záda a
přejížděla po jeho svalnatém vypracovaném těle. Když ho hladila po bicepsech a po hrudníku,
usmál se v duchu, protože ho napadlo, že snad právě pro tuhle chvíli dřel v posilovně jako
mezek.
Leželi a tiskli se čím dál víc jeden na druhého, mazlili se a vzdychali a líbali. Vášnivě. A
všude.
227
A když pak jakoby náhodou Malenčiny kalhotky poněkud slezly pod úroveň boků,
zhluboka se nadechla a zarazila jedním letmým pohybem Tomáše, který se tak probral
z euforie.
Zarazil se a usmál se. Objal Malenku a tak zůstali ležet ještě desítky minut, než je přemohl
spánek.
Kluziště bylo přeplněné, když se tam Jana s Pepou sešli s Robertem a Ninou. Navečer už
bylo chladněji než během slunného odpoledne a ledová plocha působila poněkud kontrastně
ke vzpomínkám na polední opalování.
Na tvářích všech přítomných se zračila dobrá nálada a z reproduktorů se na zmrzlou plochu
valil taneční pop a dance music. Než si všichni nazuli brusle, objevila se třetí dvojice, se
kterou byli na dnešek domluveni. Tulačka s Oldou. Pozdravili se zvesela a vtipkovali o svých
bruslících stylech.
Robert pořád dokolečka opakoval, že bruslit neumí, Jana pořád připomínala, že jako malí
spolu na rybníce blbli, a Nina ujišťovala, že to zvládne každý. Když vlezli na led, první, co
Robert udělal, bylo, že se nepředstíraně natáhnul, jak dlouhý, tak široký, a praštil se pořádně
do lokte.
„Fajn, co tam máte za další sport?“ ptal se a hladil si ruku.
Potom už se proháněli po ztuhlé zmražené vodě, v záři reflektorů, někteří více, někteří
méně obratně. Tulačka se projevila jako bruslařská virtuoska, předváděla obdivuhodné piruety
a výskoky.
Robert jen při pohledu na to valil oči a tajil dech. Styděl se, když tam po stadionu i malé
děti jezdily pozadu a on měl co dělat, aby se alespoň po většinu času udržel na nohou.
Kamarádi se mu škodolibě smáli po každém pádu a s nadšením sledovali, jak se úzkostlivě
vyhýbá komukoliv, kdo se k němu jen přiblížil. Občas nezvládl změnit směr jízdy a musel
trošku popostrčit lidi před sebou, někdy se s křikem střetl s ostříleným, tzn. rychlejedoucím
bruslařem, který zrovinka křižoval stadion v opačném směru a tudíž si od Roberta za
porušování dopravních předpisů vysloužil nehezká označení a zlostná gesta.
Dali si pauzu a sedli si na lavičky. Koupili se teplá pití, zahřívali se zevnitř a někteří i
zvenčí. Jana s Pepou se o sebe opírali, nejen rameny, ale posléze i prokřehlými tvářemi, nosy
a nakonec si teplo předávali i ušima a rty.
„Hele, vy dva, nechte si to na doma,“ napomínala je Nina.
Sportovní areál se nijak nevyprazdňoval, spíše naopak, a oni sledovali lidi, jak krouží
pořád dokolečka a znovu a znovu.
228
„Furt to samé, není to nuda?“ odtušil Robert.
„Ne, je to právě velká zábava,“ namítala Tulačka.
„No, je fakt, že když mi bylo deset,“ vzpomínal Olda ironicky.
„Nepovídej, je to dobrý odreagování,“ odtrhla Jana čelo od Pepy, pořád ho držíc okolo
krku, a hájila stereotyp kroužení v oválu. „Utaháš se, procvičíš tělo, je to na fyzičku a pak,
když ti to frčí, tak to je super pocit.“
„Jo,“ koulel očima Robert. „Když ti to frčí…“
„Tak pojď,“ vzala ho Tulačka za ruku a než se nadál, a než si uvědomil, že by mu to od
feťačky vlastně mělo být nepříjemné, byl už zase na ledě. „Sleduj, musíš takhle…“
Snažila se do něj dostat alespoň základní pohyby.
„No ale co s tou nohou děláš?“ nechápal prezentaci Robert, ale snažil se ji vší silou
napodobit.
Když pak po chvíli Nina vzhlédla od kelímku s čajem směrem na bruslící masu, uviděla
něco, co jí konsternovalo. Otevřela pusu, začala tlouct Janě do ramene, nemohla odtrhnout
zrak z kluziště, a koktala: „Hele, on bruslí…“
„A ta holka, to je celostátně hledaný člověk,“ připomněla Jana.
Robert to skutečně zvládl a dokonce se i celkem rozjel. Sledovali jeho zasněný výraz. Měl
z toho radost a Tulačka měla radost, že on má radost. Rozjel se tak rychle, že to napálil do
mantinelů na druhé straně ledové plochy a praštil se do nosu.
Když pak skončili a šli si sednout do blízké restaurace, Robert si s Tulačkou nepřestal
povídat a mluvili a mluvili jeden přes druhého.
„Tak kdy zase jdeme bruslit?“ ptal se rozjařený krasobruslař Robi.
„Třeba hned zítra,“ reagovala Tulačka.
„No, to zase není nutné,“ bránil se Robert.
„Tobě se to nějak zalíbilo,“ hádal Olda a po očku s napětím sledoval, jak se Tulačka na
Roberta dívá.
Robert něco pošeptal své učitelce bruslení do ucha a oba dva se rozesmáli na celé kolo,
nechávajíce ostatní tápat. Jana s Pepou se věnovali svým záležitostem a šeptali si do uší taky.
Možná právě tahle paralela způsobila, že Olda nějak ztratil náladu.
Večer se nachýlil ke konci a oni se s pokřiky na celou ulici odebírali městem na MHD. Na
jednom parkovišti se Olda s Tulačkou oddělili od skupiny a nabrali směr tam, kde měl
Oldřich zaparkováno vypůjčené služební policejní auto.
„Tak dobrou, Robi!“ volala Tulačka na Roberta a on jí oplácel s „Ahoj, krásko!“ a když
zašli za roh, Nina popichovala: „Vy si nějak rozumíte…“
229
„Jo, je celkem fajn,“ přiznal Robert a zamyslel se nad tím, že Tulačka je vážně hodná
holka, že je milá a příjemná. Kdyby se mu jen tak moc, se svou minulostí, se všemi těmi
drogami a sexuálními orgiemi (po kterých on teprve toužil), kdyby se mu jen tak moc
nezhnusila. Zasmušil se sám nad sebou při té myšlence a zbytek dne věnoval analýze a
konfrontaci s lidumilstvím, které ten den oblažovalo jeho duši.
V malém bytě měl Pepa jen trošku nábytku nejnutnější funkce. A pak samozřejmě postel.
Jana tu už párkrát byla, ale v pološeru, které vládlo po jejich příchodu, si jen občas
uvědomila, do čeho kope.
„Ty tu moc neuklízíš, že?“ smála se.
Ani se neobtěžovali rozsvítit. Jana ze sebe stáhla bundu a svetr a stejně tak to učinil i on.
Beze slova šli do koupelny a svlékli se do naha. Jejich těla byla prokřehlá chladem, ale
prokrvená a zahřátá sportem, což byl v kombinaci velmi příjemný a dráždivý pocit; nervové
receptory jely na maximální citlivost. Vlezli do sprchy a pustili na sebe proud vlažné vody.
Už ta se jim zdála dostatečně teplá k tomu, aby v ní mohli omýt svoje utahaná a propocená
těla.
V koupelně rozžhnuli svíčku a její světlo jen lehce lízalo jejich nahou kůži, zatímco
vytvářelo obrovské stíny, obléhající celou zeď malé místnosti. Chvíli si nechali proud vody
jen tak stékat po těle a pak se začali mydlit. Navzájem. Nejprve ona umyla záda jemu. Otočila
se k němu zády a on jí začal masírovat ramena. Omýval jí záda, a když si myslel, že to stačí,
zajel jí rukou na bříško a jemně se k ní přitiskl, aby jí důrazně vysvětlil, že je mu s ní moc
fajn. Na rukou už dávno žádný mycí prostředek neměl, ale neustále jí přejížděl po těle od
boků ke krku a líbal ji a hrál si s jejími mokrými vlasy, po kterých rozverně stékaly proudy
vody.
Přitiskl se k ní víc a ona vzdychla. Zaklonila hlavu a voda jí tak ze sprchy tekla přímo do
obličeje. Užívala si ten očistný proud se zavřenýma očima a prociťovala, jak ji Pepa hladí.
Ten se k ní posléze přitiskl ještě o něco víc, a Jana napjala ruce, kterými se opírala o stěnu.
Nadechla se a vydechla. Pak se obrátila k Pepovi čelem a svým iniciativním konáním ho
přetancovala na jeho stranu sprchového koutu. Přitiskla se k němu a usmála se při představě,
že je čeká ještě celá dlouhá nekonečná společná noc.
Olda celou cestu nepromluvil. Nechápal, kde se v něm bere ten vztek. Dodneška byla
Tulačka jen jeho. Jenom jeho! Oni spolu nespali, dokonce o tom ani nemluvili, choval se k ní
230
vždycky jako brácha a ona vypadala, že jí to vyhovuje. Ale ani bráchové to nemají
jednoduché.
Když se Tulačka procházela po bytě ve spodním prádle, když omylem vlezl do koupelny,
nebo když ho o něco prosila a lezla po něm nebo když ho hladila, pokud se vrátil unavený
z práce, nebo byla prostě jen s ním, když ho netěšil svět… tehdy zapomínal, že je policista,
potom zapomněl, proč vlastně u něj bydlí.
V takových chvílích cítil jen její parfém a neúspěšně blokoval přísun laviny impulsů do
mozku, obsahujících informace o její pokožce.
Ani Tulačka si neuvědomovala, že je mezi nimi sexuální napětí. Mazlili se, kočkovali se,
prali se, ale nikdy z toho nic nebylo. Proč by taky mělo? Ne, do tohohle vztahu sex nepatří,
takhle se na to oba dívali. Proto taky byla dost vylekaná, když jí Olda odsekával na dotazy a
odmítal se koukat na stupidní tisícíprvý díl nějaké argentinské telenovely.
„Děje se něco?“ ptala se a hrábla mu do vlasů.
Zavrtěl hlavou. Neděje. Ona nechápala a přemýšlela. Nic jí ale nenapadlo, a tak se na
řešení neviditelného problému vykašlala. Až po chvíli, když chtěla se svým policistou probrat,
kdy zase půjdou s těma vysokoškolákama ven, prohodil Olda něco o tom, že až se jí bude
stýskat po Robertovi.
Vydechla a zadívala se mu zpříma do očí. On to zpozoroval a obořil se na ni.
„Co je?“
„Nic,“ usmála se Tulačka a pořád se mu dívala do očí.
„Co?“
„Ty žárlíš,“ smála se.
„Zbláznila ses?“ odmítl, „Ty jsi v podstatě kriminální případ, musím tě hlídat, to je
všechno.“
„Správně,“ kývala ona. „Musíš mě hlídat.“
„Je to tak.“
„Jasně.“
„A to je všechno.“
„Všechno.“
Nedíval se jí do očí.
A protože si vzal do ruky noviny a začal je překotně číst, Tulačka se zvedla a šla se naložit
do vany. Jakmile za ní zaklaply dveře, noviny zase zavřel a kroutil nesouhlasně a rozrušeně
hlavou.
231
Tohle on musí překonat, vydržel to už tak dlouho, nebo ji pošle pryč, to bude nejlepší,
odveze ji domů, už je na čase, nesmí to nechat dojít tak daleko, vždyť je to ještě dítě, kolik jí
může být, šestnáct? Jeho fantazie jsou skoro nezákonné…
No jo, neměl jsi ženskou dlouhou chvíli, ale co na tom, tohle není žádná zatracená omluva!
Jasný?
Vypustila vodu z vany a natáhla si na sebe jen spodní prádlo a kabátek od pyžama, které jí
Olda půjčil. Ten se zase mezitím vrátil k novinám a dělal, že nevidí, jak Tulačka zalévá kytky,
sklání se k nim a nechává tu nepodstatnou část látky, co jí kryla vršek těla, sklouzávat výš a
výš nad stehna a nad boky. Kroutila se mu před očima a falešně si při tom zpívala. Ani se
nepohnul.
Přisedla si vedle něj a dělala, že si taky čte noviny. Olda nic. Lehounce si povzdychla.
Olda nic.
Políbila ho na pusu a on zase nic. Naklonila hlavu, jako pes, když nechápe, proč ho jeho
pán bezdůvodně peskuje, a pak se to stalo. Limit byl překročen.
Těžko říct, kde je hranice psychického nátlaku, Olda ji v ten moment každopádně
překročil. Odhodil noviny, otočil se na Tulačku a začal ji líbat. Povalil ji na pohovku a
doslova z ní strhal všechny šaty. Ona pro změnu vášnivě svlékla jeho a během pár sekund
jejich těla v šeru splývala v jedno.
Stejně tak netrvalo dlouho a oni zase leželi v klidu vedle sebe bez hnutí a beze slov, jen tak
netečně zírali do stropu. Olda neměl v hlavě ani výčitky, ani uspokojení.
Vzdychla. Oddaně, uspokojeně.
On taky. Zmateně.
Líbala mu prsa a dlaně a pak si na něj lehla. Vrhl se na ni znovu a v tomhle iracionálním
vzrušení zůstali ještě asi hodinu, než usnuli vyčerpáním.
Byli na procházce kdesi v parku, pak u řeky, venku bylo frišno a oni byli rádi, že už jsou
opět uvnitř pod střechou a že se můžou ohřát a zachumlat pod deku.
Robert a Nina. Dali si rande, chodili po Praze, smáli se a nakonec skončili u Niny doma.
Malečkovi bydleli v paneláku a rodiče odjeli kamsi na chalupu.
Nina uvařila čaj a zalezli pod deku na postel v jejím pokoji.
„Mám úplně studený ponožky,“ zakroutil hlavou Robert.
„Já taky, počkej, přinesu ti teplý.“
Po chvíli se vrátila s vlněnými a oba dva už byli spokojení a v teple.
232
Nina zapnula muziku a vrátila se zpátky Robertovi pod deku. Leželi vedle sebe a navzájem
se pozorovali. Usrkávali horký čaj a zobali k němu sladkosti. Nina měla na sobě flanelovou
košili a tepláky. Venku zima a oni zalezlí v pelíšku, zkrátka idylka.
Bude ti vadit, když si sundám ty tepláky? Proč by mi to mělo vadit?
Kousla do sušenky a byla celá obalená drobky.
„Ty nešiko, budeš tu v tom pak spát!“ zvolal Robert.
„To se vysaje.“
„Počkej,“ pomáhal jí sbírat drobty z košile. Přisunul se k ní blíž a dotýkal se jí na břiše, na
ramenou a na prsou. Oba se zarazili. Pohlédli si do očí a Robert ji začal vášnivě líbat.
Nebránila se, jen malinko odolávala a nechávala se svádět. Pak se přidala a oplácela mu
stejnou měrou. Hladil ji po ňadrech a horečně dýchal. Mazlili se jako už mnohokrát, ale
tentokrát to bylo jiné. Bylo toho jaksi víc.
Knoflíčky u košile se jí rozeply sami od sebe a on si to vyložil jako že mu jeho počínání
schvaluje vyšší moc. Ani nevěděli jak a za chvilenku byli nazí a tiskli se k sobě. Robert byl
nervózní jako ještě nikdy, srdce mu bušilo a horečně dýchal. Na chvíli byl tak nervózní, že
ztratil erekci. Z toho byl ještě víc v šoku, ale Nina pochopila, zvolnila a za malou chvíli už se
milovali a hladili a bylo to moc fajn. Užíval si dotek hladké nahé pokožky, horkost
živočišného tepla vzrušení, Nina byla něžná a vášnivá a on jí nemohl mít nikdy dost, nemohl
se toho nikdy dost nabažit. Častoval ji něžnostmi a slovíčky plnými něhy a ona mu z toho
vděčně vracela nazpět drobné.
Držel ji pevně v náručí a užíval si ten pocit. Pevně ji tiskl a zmocňoval se jí a ona se mu
podvolovala a nechala se znovu a znovu získávat a víc a víc milovat. Cítil se jako chlap,
konečně chápal, konečně prožíval, muž a žena, spojení dvou pólů. Bylo to opojné, bylo to
dokonalé.
Robert napoprvé nápor něhy dlouho nevydržel, a už ležel na zádech se spokojeným
úsměvem a s Ninou roztaženou na jeho hrudi. Slastně vzdychala a jemu to dělalo tak moc
dobře.
Usmíval se jakoby právě dobyl Brahmaputru.
Nina taky.
„Čemu ty se usmíváš?“ ptal se.
„A čemu ty?“
Kývl.
Nina se olízla a hladila mu prsa.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ šeptla.
233
„Jo.“
Dal jí pusu.
„Proč já?“
„Co, proč ty?“ nechápal.
„Proč jsem já byla ta první?“
Usmál se. Protože žádná jiná nechtěla, napadlo ho okamžitě, ale to nebyla pravda. Dnes už
ne. Objal ji a díval se jí do očí. „Protože jsi úžasná. Protože jsi moc krásná a něžná a hodná a
přitažlivá a jsi jedna z nejlepších ženských na světě, co znám. Možná nejlepší. Vážně, nesměj
se tomu.“
„To víš, že jo.“
„Vážně. A mám tě rád.“
Dostal pusu a pak se ozval v zámku klíč. Ještě nikdy v životě nebyli tak rychle na nohou a
oblečení.
20. Schíza
Tulačka vyrazila po obědě, oblékla se do svých starých roztrhaných džínů a
polorozpadlého trička, napatlala na sebe tři vrstvy make-upu a načernalé oční stíny, kabelku si
hodila přes rameno a kráčela po ulicích jakoby naslepo, s nervozitou na rtech. Nohy ji nesly
samy od sebe a chvílemi se zamyslela natolik, že prošla mnoho náměstí, aniž by je
zaregistrovala. Přemýšlela o poslední době, o tom, co se za ten půlrok přihodilo. Myšlenky na
temnotu v minulosti vždycky na chvíli zachmuřily její tvář, ale v momentě je ovládla a na
rtech jí uzrál smířlivý úsměv.
Najednou jela tramvají, ani nestihla její číslo, rozhlížela se po lidech a schovávala před
nimi svoje oči. Nechtěla, aby jí viděli do duše. Ještě ne. A pak už lidí ubývalo a ona se ocitla
v nějaké okrajové čtvrti, všude samé luxusní vilky s rozlehlými zahradami, dokonalé zahradní
město. A jen když se ohlédla, mohla tušit sídlišťové zástavby kdesi v dálce, zakryté odpolední
mlhou. A možná to byl smog.
Ohlédla se jen jednou, než stiskla zvonek u jednoho z těch velkých domů. Stála u vrátek za
plotem a sledovala hlavní dveře do domu jako hypnotizovaná. Chvilku bylo ticho, za
záclonami tušila míhající se postavy a k uchu jí doléhal zvuk elektrických kytar a hřmících
baskytar, které se chtěly probít ze svého útlaku přehnanou razancí. Nervózně přešlapovala na
místě, až se dveře konečně otevřely a ona pocítila to vzrušení, jaké prožívala vždy, když se ta
234
klika pohnula. Dneska se na to dívala jaksi z dálky, jakoby z jiného těla. Vědomím jí
probleskovaly obrazy plné paniky a děsu.
Už před vchodem ucítila silný zápach spálené trávy. Mrkla směrem za dům a ušklíbla se,
když v plevelu viděla růst nazelenalé konopné rostlinky. Uvnitř ji přivítal kouř, zápach a hluk.
A Stayci.
„Ahoj!“ poskakovala ta holka nahoru a dolů a prohlížela si Tulačku centimetr po
centimetru, jakoby hledala všechny detaily, ve kterých se za tu dobu změnila. „Dost žes
tady!“
„Čau,“ objala ji Tulačka a snažila se nevypadat nervózně.
„Dlouho ses neukázala,“ držela ji Stáňa kolem pasu a vedla ji předsíní do obývacího
pokoje. Tady bylo plno lidí a párty se očividně už rozjela. „Chyběla jsi tu. Hlavně Filipovi,
bude rád, že jsi tady.“
Tulačka jen kývala a těkala očima po osazenstvu. Znala je všechny, ale na mnohé si
nepamatovala, nebo byli jen matnou vzpomínkovou skvrnou z některé noční můry, kterou tu
prožila. Prohlížela si jejich oči a tápala ve své hlavě. Nerozuměla tomu. Tenkrát to byla její
rodina. Dneska viděla už jen hnus a špínu. A nesnášela je. Nesnášela svou minulost, neměla
ráda sebe samu.
„Nejsou skvělí?“ smála se Stayci, když pozorovala dva kluky, jak tancují na stole a lijí po
sobě pivo.
„Ahoj, kotě,“ chytil Tulačku za zadek jakýsi típek, ze kterého se jí udělalo naráz špatně.
Mastné vlasy i vousy, neholený, nestříhaný, v puse jointa, v ruce skleničku s absintem a na
sobě neuvěřitelně zapáchající staré oblečení. V očích měl chtíč a ústa měl stisknutá v rádoby
přívětivém úšklebku.
Nechtěla vypadat podezřele, a tak ho chytla za poklopec a nahlas prohlásila: „Dej si pohov,
frajere!“
„Hej hej,“ motal se v absintovém opojení a odvrávoral krok od ní. „No tak, zapomnělas,
jak to bylo skvělý?“
„Na to se zapomenout nedá,“ prohlásila s ironicky svádivým přízvukem a přitulila se ke
Stayci. „A neruš nás.“
„Chceš si dát něco hned teď?“ nabídla jí Stanislava. „Nebo půjdeme pozdravit hostitele?
Mají tam nějakou návštěvu.“
Ani nečekala na odpověď a přinesla jí z nedalekého baru láhev vodky.
Tulačka se zaposlouchala do muziky, která tu řvala z každého rohu, a ponořila se volky
nevolky do atmosféry, která tu panovala. Hnus, který pocítila při příchodu, z ní pomalu
235
vyprchával, jak i ostří jejích smyslů bylo otupeno silnými podněty z okolí, a ona si začala
vzpomínat. Jak to tady bývalo fajn. Když tu mohla zahnat všechny starosti pomocí
prachsprostých miligramů, když sem chodila s tím parchantem, od kterého ji ještě teď bolí
tvář. Když tu našla útočiště před světem. To bylo opravdu fajn. Dnes naopak hledala útočiště
v okolním světě před tímhle místem, před takovým životem. Zakroutila hlavou nad tím
paradoxem. Ještě všechno nechápala.
„Půjdeme za Filipem,“ rozhodla se, aby se hnuly z místa.
Cítila, že není tak silná, jak si myslela, a bála se, že by se ručička ukazatele náklonnosti
k těm tvorům mohla přehoupnout ještě výš.
Vyšly po schodech, na kterých se válelo spodní prádlo a staré porno časopisy, do prvního
patra. Po cestě se musela Tulačka ještě pozdravit a zavzpomínat si s několika troskami, které
jí zatarasily cestu.
„Jsou to prasata,“ zhodnotila je Stáňa a zamilovaně se tiskla k Tulačce, hučíc jí do ucha
nejnovější drby. Ta přívětivě přikyvovala.
A pak vešly do rozlehlého pokoje. Jen se rozhlédla, už jí ve vzpomínkách tancovalo tisíc
pocitů. Neměla ale čas je analyzovat, jelikož naproti dveřím v luxusních pohodlných křeslech
viděla sedět tři kluky. Zhluboka se nadýchla a lokla si z lahve, kterou jí Stayci vytrvale
nabízela.
Tomáš dorazil do Philovy vily nedlouho před Tulačkou. Lukáš ho přivítal s radostí a
seznámil se všemi svými přáteli. I s Filipem. Napili se spolu na staré i na nové časy a pak si
ho ti dva odvedli do podkrovního pokoje, kde se posadili do pohodlných křesel a diskutovali o
životě a smrti. Ptal se na věci, které ho zajímaly nejvíc.
„Takže vy jste se dali na dráhu organizovaného zločinu?“ zaútočil přímo a napil se ze
skleničky, kterou mu Lukáš právě podával. Původně se toho tématu nechtěl ani dotknout, ale
jakmile seděl naproti Lukášovi, svému druhému Já, potřeboval si s ním tohle všechno vyříkat.
„Co to meleš?“ rozčiloval se Lukáš.
„Jak jinak nazvat to, co tady provádíte? Prodávat dětem drogy?“
Filip nedůvěřivě zkoumal Tomáše zrakem. Beze slova. Zapálil si cigaretu a upravil si svou
černou koženou bundu.
„Tak hele,“ naklonil se před sebe Lukáš, „my dětem žádný drogy nedáváme, jasný? A i
kdyby jo, je to jejich volba. Jejich život. My nikoho k ničemu nenutíme, když maj zájem, proč
jim to neposkytnout. Stejně by si to sehnaly jinde, kdyby chtěly.“
236
Tomáš jen kroutil hlavou. Neměl slov. Nebyl si jistý před Philem a nebyl si jistý ani
Lukášem.
„Když jsi mi zmizel ze života, což bylo od tebe pěkně podlé,“ začal se svým příběhem
Lukáš a zapálil si cigáro THC, „šel jsem na vojnu. A tam jsem potkal Phila. Tys nebyl na
vojně, tak to nevíš, ale my to víme, jak to na vojně vypadá. Alespoň tam, kde jsme si to
odsloužili my. Co jsme do té doby neuměli, to jsme se tam doučili. A hlavně, pořád jsme
spolu pařili.“ Lukáš mluvil pomalu a stále pomaleji, poněkud se mu pletla slova. „Když to
svinstvo skončilo a my se vrátili do civilu, zjistili jsme, že si umíme matroš obstarat velmi
lehce. Něco vyrobíme sami a něco nakoupíme, známých byla spousta. Je na tom něco
špatného?“
Tomáš znervózněl a kroutil hlavou, posléze citoval Lukáše: „Je to vaše volba, nic víc
v tom není.“
„Přesně tak!“ vykřikl Lukáš a pokračoval: „No a naši kámoši viděli, že se umíme dobře
obstarat. Požádali nás, abychom jim taky něco schrastili. Zaplatili nám za to. Je na tom něco
špatného, je to zločin?“
„Je to zločin, podle…“ začal Tomáš, ale Lukáš ho přerušil a hlas mu poněkud selhával.
Měl už zarudlé oči od kouře.
„Podle zákona? Ha! Zákon mě nezajímá, ten o drogách nic neví, mě zajímá tvůj názor,
brácho!“
Tomášovi vyschlo v puse a alkohol, co popíjel, mu v tom moc nepomohl. Rty se mu začaly
lepit k sobě a jazyk se začínal seznamovat s patrem. A Lukáš pokračoval: „Řekni, je něco
špatného na tom, že jsme udělali službičku svým kamarádům? Zamysli se a upřímně mi na to
odpověz!“
Tomáš jen zakroutil hlavou. Není. A Lukáš pokračoval.
„Není, jasně že není!“ Oči mu zářily červeně a on skoro křičel. „A najednou jsme na tom
začali vydělávat. Těch lidí bylo čím dál víc a víc a znáš to, nemůžeš kontrolovat občanku
každýho, kdo tě žádá o pomoc. Každopádně jsme nechodili do škol a neverbovali si
zákazníky, jestli myslíš tohle. Ne, společnost nám je sem zažene sama, haha,“ zasmál se
svému triumfu a natáhl kouř do plic.
„Jdou po vás poldové,“ šeptl Tomáš.
„Jasně že jdou!“ vytahoval se Filip. „Jsme největší dealeři široko daleko. Ale nenajdou nás.
Ne, když nás nepráskneš třeba ty.“ Výhrůžně se zatvářil a vytáhl z černé kožené bundy,
kterou nesvlékl ani teď, když tu bylo strašné dusno, jakousi střelnou zbraň. „Ale to bych ti
neradil.“
237
Lukáš se zamotal, vzal Filipovi pistoli z ruky a strčil mu ji zase do bundy.
„Neblbni Phile, já za něj ručím.“
Lukáš byl mimo a Tomáš s Filipem na sobě viseli očima. Ve vzduchu visel výbuch
atomový bomby.
„To je můj brácha,“ objímal Lukáš Toma a plácal Filipa po kolenou. „Co my jsme se spolu
nablbli…“
„A takže máte teď v plánu nějakou akci?“ vypadlo najednou z Tomáše a Filip zase vytáhl
tu svou bouchačku a namířil na něj.
„Nemiř na něj pořád,“ sápal se zkouřený Lukáš na Phila a pak klesl zpět do křesla a
prohlásil: „To je síla. Klidně mu řekni o naší akci. On je v pohodě. Řekni mu to. Tu akci
máme pojištěnou. Mým miláčkem.“
Vtom se ozvalo klepání na dveře a dovnitř vstoupila Tulačka se Stáňou.
„Promiňte, že vás rušíme, ale máme tu návštěvu!“ volala Stayci.
„Ahoj,“ zamávala Tulačka rukou, ve které držela láhev s vodkou.
„Ale, kdopak to k nám přišel,“ Filip celý zjihl a vykročil směrem k Tulačce. Tomáše ta
změna až zarazila.
Tomáš jen zíral hned na zkouřeného Lukáše a hned zase na ozbrojeného Filipa, který zbraň
dosud neschoval a neustále s ní mával sem a tam.Vypadalo to, že revolver každou chvilku
spustí.
„Ahoj,“ opakovala Tulačka, jelikož ji nic jiného nenapadlo.
„Naše Žanetka se vrátila!“ řekl Filip a objal ji.
„Říkala jsem ti, že nechci…“ začala něco namítat, ale překřičel ji.
„Jo, já vím, nechceš slyšet svoje jméno, to už jsem slyšel milionkrát. A vždycky se
nakonec zase vrátí, Žanetka moje.“
Vzal je obě kolem pasu a posadil je na gauč. Sám si sedl vedle Tulačky a hladil jí ramena.
Po minutě si vzpomněl na Tomáše a obrátil se na něj.
„Tohle je naše Žanetka,“ řekl.
Tulačka chtěla něco namítnout, ale Phil jí zacpal pusu. Dost hrubě, až ji to zabolelo.
„Nejlepší kurvička, kterou tu seženeš. Báli jsme se, že někde chcípla. Ale naštěstí se o ní
nejspíš zase někdo postaral.“
Tomáš polkl.
„Samozřejmě že Stáňa je taky dobrá, ale Žanetka je nejlepší. Za dávku pervitinu tě dostane
do nebe, to ti řikám jako chlap chlapovi. Ale nejlepší kámo, nejlepší ze všeho jsou obě
najednou.“
238
Tulačka se chvěla. Při každém Filipově doteku se bála, že exploduje. Ale ovládala se,
dokonale.
„Tak co, neztratila jsi svůj apetit?“ díval se jí Filip do očí, přitáhl si za vlasy její hlavu ke
své a kousl ji do rtu. Ona lehce vzdychla, koketně si ten ret oblízla a z očí jí žhnula sexuální
žádostivost. Stáňa se k Tulačce přitiskla z druhé strany a začala jí hladit po vlasech. Ta jen
vrněla.
Vtom se probral Lukáš a začal vyvolávat: „Ahoj, Tulačko, jestlipak víš, že se našel ten
tvůj?“
Žaneta ztichla a její rysy se vrátily do normálu.
„Jo, žije,“ pokračoval Luky a hledal po kapsách zapalovač. „A dokonce začal podnikat
v branži. Prodává houbičky a tak, dám ti klidně adresu, kdybys tam chtěla zajít na návštěvu.
Báli jsme se o tebe, holka, co s tebou bylo?“
Tomáš byl už z té diskuse poněkud rozladěný. Sledoval Tulačku, jak zrovna líbala Filipa a
jak při tom vzdychala. Hrála to dobře, myslel si. Ale hrála ještě? Hrála ještě? Nebyl si jistý,
vůbec nebyl. Za celou dobu se mu nepodívala do očí. Tušil proč. I on se jejímu pohledu
mermomocí vyhýbal.
Filip se najednou vzpamatoval a odstrčil Tulačku na Tomáše: „Proveď ho tady, my
musíme s Lukym ještě něco probrat.“
„To je pravda, bezva nápad, užij si to tu, Tome,“ přidal se Lukáš. „Dole dostaneš všechno,
co budeš chtít. A když budeš hodnej, tak Tulačka na tebe bude ještě hodnější. Každopádně mi
zavolej, v sobotu půjdeme spolu ven.“
„A ty ho, Žaneto, odveď pak na tramvaj, neví, jak se odsud dostat,“ uzavřel to Filip a
přitáhl k sobě zase Stayci. „Ty tu zůstaň, lásko, musíme si ještě o něčem spolu promluvit, jak
víš.“
Stayci se trošku ulekla, ale nedala to na sobě znát. Tulačka vzala Toma za ruku a odváděla
ho naprosto konsternovaného pryč. Stayci ještě volala: „Pozdravuj mého Roberta, Tomášku,
prosím.“
„Jasně, Robert,“ vzpomněl si najednou Lukáš a podával Tomovi balíček bílého prášku.
„Co to je?“ ptal se Tomáš.
„LSD, chtěl to zkusit. Je to dárek pro něj ode mě. A od Stayci. Ať to vypije rozpuštěný ve
vodě, naše specialita.“
Pak se zhroutil do svého křesla.
239
Tomáš neřekl ani slovo, vzal balíček do kapsy a zavřel za sebou dveře zvenčí, dělaje, že
nevidí podezřívavý pohled Philův, který jednou rukou hladil Staycino stehno a druhou hlaveň
své malorážky.
Kráčeli spolu se schodů, Tom a Žanetka, každý myšlenkami uzavřený sám v sobě.
Nepromluvili ani slovo, dokud za nimi nezacvakla poslední vrátka toho místa. Ignorovali
každý pokus jakéhokoliv zombíka o kontakt.
„Nechci o tom mluvit,“ šeptla Tulačka a Tomáš jen kývl.
Taky o tom nechtěl mluvit. Nebylo ostatně moc, co říct.
Přemýšleli, proč tam vlastně šli. Nic nezjistili, ani vlastně nechtěli. Pak si na ten důvod
vzpomněli. Chtěli být konfrontováni s alternativou, od které se odvrátili. Chtěli se ujistit, že
provedli správnou volbu. Chtěli si potvrdit, že tohle není pro ně. Že to není pro nikoho. A po
pár minutách, strávených tam uvnitř, věděli, že si nikdy ničím nebyli tak jisti. Byli už někde
jinde, tohle místo už jim nic neříkalo.
Po chvíli, když jim začalo docházet, co vlastně teď prožili, Tulačka se na Tomáše podívala
a usmála se.
„Tak Žaneta?“ řekl tiše.
„Jo, blbý méno, ne?“
„Ne.“
Vzala ho pevně za ruku a pustila ho až před činžovním domem, ve kterém bydlel Olda.
Vešli dovnitř.
O půl hodiny později…
„Pane bože, co ti je?“
Jakmile Tulačka zahlédla Robertův výraz, zanechala všeho jednání, odhodila brusle a
skočila k němu. Robi ale jen nepřítomně zíral do prostoru, měl nezdravě orosené čelo a
nervózně polykal.
Tomáš vpochodoval z chodby do obýváku a zaútočil ostře na Tulačku, až se ulekla.
„Tys mu to dala, blázne?“
„Nedala, nechala jsem to tu ležet, přeci nejsem pitomá.“
„Jasně,“ Nina byla na Tulačku naštvaná a začala se svlékat. „Dneska z bruslení nic
nebude.“
Seděli u Roberta a sledovali, jak se mu mění výraz. Pokoušeli se na něj mluvit, ale nemělo
to valný efekt.
„Je ti fajn?“
240
„Je mi vedro…“ komolil.
„Jsi blázen. Lehni si,“ nabádala ho Tulačka, ale Nina ji okřikla: „Nech ho, už jsi mu
pomohla dost.“
„A je to snad moje vina?“
„Jo je, kdo mu říkal rozpustit ve vodě a vypít?“
„Byla to sranda, netušila jsem, že to udělá!“
„Nehádejte se,“ zastavil je Tomáš, zakroutil skoro vztekle hlavou a šel do kuchyně za
Oldou.
Robert mezitím zažíval vědecké vzrušení z experimentů. Sledoval Ninu a Tulačku a
pomaličku přestával rozeznávat prostorové souřadnice. V hlavě mu zněly citace ze zážitků po
požití drog.
„Barvy mají chuť…“ opakoval zmateně.
„To víš, že jo,“ sledovala ho starostlivě Tulačka.
Pak najednou se všechno před jeho očima smíchalo a zmizelo ve spirále v nekonečnu.
Nějakou chvíli vedl úvahu o tom, že spirála, kroutící se do svého středu, je nekonečná, ale má
konečnou délku. Pak byla najednou tma a on vší silou zavřel oči a tlačil víčka k sobě. Chtělo
se mu křičet. Bylo to na něj moc intenzivní. Potřeboval ventil, ventil, kterým by odpustil tlak
na svou mysl.
Pak otevřel oči. Nejprve neviděl nic. Jeho vědomí bylo jakoby izolováno od zbytku světa.
Ne, jakoby jeho vědomí byl celý svět. Jedno velké nic. Potom si uvědomil, že to, co je okolo,
není nicota, ale že je to jednolitá masa čehosi, co splývá v kompaktní celek, jehož části nejsou
rozpoznatelné jedna od druhé. Nějakým způsobem zachytil kolem letící objekt a v tom mu to
došlo. Byla to struna. Jeho vědomí bylo schopné vidět elementární částice. Byl oslepený
fotony světla, miliardami neutrin, které každým okamžikem prolétávaly jeho očima. Byl
zmatený a nevěděl si rady. Byl slepý a viděl všechno.
Během chvilky se na ten jev aklimatizoval a přinutil se, aby jeho oči ignorovaly neutrina a
částice fotonů, díky nimž mohl pozorovat okolní vesmír. Přetransformoval informace
z přilétávajících strun částeček světla do podoby toho, od čeho přilétávaly, odražené, nebo
rozptýlené. Pak vesmír malinko zprůhledněl. Viděl sítě, všude kolem sebe. Superhustou kaši
strun atomů a molekul vzduchu všude okolo něj. Skrz vzduch téměř neviděl nic jiného.
Částice vibrující a létající kolem dokola.
Když si zvykl i na vzduch, prohlédl o další kus dál. Pletivo okolo něj ale nezmírnilo svou
intenzitu, spíše naopak. Když byl schopný nevnímat molekuly plynu okolo sebe, mohl
zahlédnout samotný prostor. Samotný prostor vesmíru byl jakási trojrozměrná sít, ve které se
241
kolébaly struny protonů, elektronů a neutronů, v jejichž kombinaci rozeznával posléze židli,
stůl a Tulačku. Viděl věci rozložené na elementární částice, spletené dohromady a držené
pohromadě dalšími strunami, létajícími kolem dokola, to všechno se převalující v pletivu
časoprostoru, který se zakřivoval a narovnával dle toho, jak v něm daná hmota plavala, a
podle toho měnil svoje prostorové geometrické a časové charakteristiky. Teorie relativity
v celé své kráse.
Ano, uvědomoval si docela jasně, že vidí čas! Viděl jedenáctirozměrný časoprostor, čtyři
rozměry rozvinuté do nekonečna s konečným objemem, čas byl jedenáctý. Bylo fascinující
sledovat sekundy, jak se vlní, valí, sem a tam, tam a zpátky, a jak v čase zachycené objekty,
jako motýli v síti, proudí tam a zpátky, motají a snaží se jen tak existovat. Nebyl pro něj
problém cestovat časem dopředu i nazpět, mohl vidět budoucnost a navštívit minulost. Mohl
vše.
Pak registroval jakési vlnění prostoru. Jeho důvod nebyl zřejmý, ale bylo jasné, že to
vlnění postupuje. Protože neviděl jeho příčinu, vydedukoval, že se jedná o vlnění vzduchu.
Sledoval, odkud ty fluktuace prostoru přicházejí a jeho pohled zakotvil u hlavy člověka, který
seděl vedle něj. Vibrace sílily. Nina křičela.
„Je úplně bez sebe! Zavoláme doktora!“
„Nemusíme nikoho volat, musí se jen prospat,“ tvrdila Tulačka.
„Vždyť vůbec nereaguje, to přeci není v pořádku!“ volala Nina, když v tom se zarazila,
protože Robert natáhl ruku před sebe. Dlaň otočil vzhůru a usmíval se. Nina s Tulačkou se na
sebe jen zmateně dívaly. Do pokoje strčil hlavu Tomáš a zavolal:
„Je všechno pod kontrolou?“
Nina se ho lekla a trhla sebou. Loktem přitom zavadila o skleničku na stole, která sklouzla
se stolu a byla by se rozbila, kdyby nespadal Robertovi do nastavené dlaně. Nina s Tulačkou
jen zíraly na Roberta s otevřenou pusou. Věděl to, že spadne?
Robert se jen usmíval a postavil sklenici na stůl. Pak mu výraz na tváři poněkud strnul a on
znovu zavřel oči. Matrix se ztratil do neznáma a Robert se nacházel znovu v neprostupné tmě.
A pak najednou padal. Chtělo se mu křičet, protože padal do neznáma, ale nic neviděl a pocit
pádu vyplýval jen z myšlenek, směřujících do hlubin jeho mysli. Nekřičel, jen si zakryl oči a
začal rychleji a trhaně dýchat. Klesal hlouběji a hlouběji.
A pak najednou bylo světlo a Robert seděl na lavičce v parku u řeky. Kolem chodili lidé a
on seděl na dřevěné lavičce a v ruce držel láhev sodovky. Rozhlížel se kolem sebe a nechápal,
kde je, kde se tu vzal, a co se to vlastně děje. Když už byl zmatený na nejvyšší míru, konečně
242
si k němu kdosi přisedl. Robert se na příchozího otočil a uviděl, kdo je tím návštěvníkem. Byl
to on sám.
„Ahoj,“ řeklo arogantně jeho druhé já, Robert druhý.
„Čau,“ opáčil Robert první a olízl si rty. „Kde to jsem?“
„Co já vím, kde jsme?“ nevrle odsekl Robert druhý a zahleděl se na řeku s nadřazeným
výrazem ve tváři.
Robert první se nechtěl hádat a navíc, řeka byla opravdu krásná na pohled. Zabodl do ní
oči a nechal se unášet vlnkami. Tak tam seděl se svým dvojníkem nějaký čas beze slova,
dokud okolo nich neprošla krásná slečna.
Robert druhý obdivně zapískal a řekl: „Tý jo, to je kočka.“
„To je,“ uznal první Robert. „Zbalíme ji.“
„Haha,“ smál se druhý.
„Čemu se směješ?“ nechápal první.
„Ty a někoho zbalit?“
„Proč ne?“
Druhý se na prvního podíval shovívavým úsměvem a pak se rozesmál: „Mě neoblafneš,
chudáčku! Sebe možná jo, ale já jsem ty, mně lhát nemusíš!“
„Co tím chceš říct?“ dělal hlupáka první, ačkoliv věděl moc dobře, kam druhý těmi slovy
míří.
„Tak já ti to řeknu na rovinu, bráško,“ rozohnil se druhý a dal si nohu přes nohu, „Ty jsi
nula. Vždycky jsi byl a vždycky budeš. Na takovouhle holku nemáš, nikdys neměl a nikdy
mít nebudeš, podívej se na sebe…“
První se snažil něco namítat, ale druhý se nedal zaskočit a mlel dál: „Podívej se na sebe.
Copak by ses mohl nějaký líbit? Ty? A který? Víš moc dobře, jak na tom jsi. Jsi ubožáček,
který nedovede na světě nic jiného, než se litovat.“
„Drž hubu!“ vypěnil první. „Já se změnil! Vyrostl jsem! Už jsem jinej! Věřím si, mám se,
jasný?!“
„Hahaha! Myslíš si, že si to můžeš vsugerovat, že?“ smál se mu druhý. „Ale já to vím a ty
to víš. Jsi nula. Zbývá ti jen sedět doma a čekat na smrt. A víš co? Na co bys čekal, proč
čekat?“
„Sklapni!“ řval k nepříčetnosti první. „Drž už hubu!“ Pak se vzpamatoval, vstal a začal
couvat. „Ne, já se od tebe nenechám nachytat. Vím, jak to je. Miluju život, je skvělej, mám ho
ve svých rukou. Možná mi bylo nějakou dobu blbě, ale to bylo proto, že jsem věřil takovým,
jako jsi ty.“
243
„Ale no tak, já jsem přeci ty. Komu bys měl věřit, když ne sám sobě?“ Druhý přikročil
k prvnímu a položil mu ruku na rameno. „Poslouchej mě. Ty myslíš na Ninu, že? Ale no tak,
ona je na tom ještě hůř než ty, taky jen chtěla někoho mít. Nejste spolu, je to tak? Nikdo o
tebe nestojí, jasný, nikdo! Zbývá ti snad ještě nějaká naděje?“
První byl bez dechu a měl strašlivou žízeň. Jeho láhev s vodou kamsi zmizela a on jen
kroutil hlavou a opakoval: „Já tě nebudu poslouchat, nebudu!“
„Ale budeš, ty idiote, budeš, víš, že to tak je. Nikdy nebudeš šťastný, vždycky budeš jen
sám, na okraji všeho. Nikdy nenajdeš lásku, ty si lásku nezasloužíš! Kolikrát ti to mám
opakovat!?“
„Ticho!“
První si dal ruce přes uši, ale hlas druhého pronikal do jeho mozku přese všechny
překážky.
„Mám pravdu a ty to víš,“ usmíval se vítězně druhý. „Jsi vyřízený. Vzpomeň si, jak to bylo
fajn, když jsi se mohl celé dny jen litovat. Nic tě nemohlo zklamat, nic ti nemohlo ublížit…
Stačilo jen sedět doma, dělalo ti to dobře.“
Ne,“ řekl najednou odhodlaně první, uklidnil se, narovnal se a vydechl, „je to můj život a
já do toho jinak nejdu. Už se nevrátím zpátky. Nikdy už se nevrátím zpátky, slyšíš, nikdy!!!
To tě radši zabiju.“
„Ale ale, pán nám vyhrožuje, to bys nám přeci neudělal…“
„Ale udělal, říkám ti, že už to zpátky nikdy nevrátím, nikdy už nebudeš mít pravdu, to tě
radši zabiju.“
„Ještě se uvidíme,“ zakončil to druhý.
„Jestli tě ještě uvidím, tak to dopadne špatně,“ šeptal první, a to už byl sám a řeka zmizela
a on stoupal vzhůru kamsi ke hvězdám.
Trvalo to několik minut a Robert se uklidnil a pomaličku otvíral oči a rozeznával lidi
kolem sebe. Tulačka, Nina, obě sedící u něj a držící ho za ruce. Ležel na gauči, potil se a
zmateně těkal očima z jedné na druhou.
„Jsi OK? Haló, Roberte, vidíš mě? Jsi v pořádku?“ mluvila na něj Nina, zřetelně vyslovujíc
každé slovo.
„Kolik ti ukazuju prstů?“ snažila se Tulačka, i když se na ni i přesto Nina ošklivě a
vyčítavě koukala.
„Jo,“ něco ševelil a otíral si čelo. „Dobrý.“
Ale dobře mu nebylo. Trochu se klepal.
„Robi, mluv se mnou!“
244
„Mluvím,“ odvětil.
Pak se snažil soustředit na jednotlivosti v pokoji. Televize, kytka, okna, rádio, dveře, stůl,
rozechvělá ramena Tulačky. Tomáš s Oldou, debatující na gauči. Něco říkali. Otevírali pusu.
Zkusil se zachytit, co to bylo.
„A pak jsme odtamtud vystřelili.“
„Takže jsi nic nezjistil,“ uzavřel debatu Olda.
Tomáš jenom kroutil hlavou.
„Jsou tajnůstkáři. A nevěří mi. Ani se jim nedivím. Já - “ zamyslel se, jestli může mluvit
upřímně, „já je ani nechci prásknout, chápeš? Radši bych jim pomohl. Navíc jsem byl dost ve
stresu.“
Olda jen kroutil hlavou a pak kývl.
„A ta jejich akce?“ ptal se ještě zoufale.
„Nic mi neprozradili. Jen pořád melou o tom, že něco plánujou,“ vzpomínal Tomáš na
útržky Lukášovy řeči. „Každopádně říkal něco o tom, že tu akci mají pojištěnou miláčkem
nebo co…“ vzpomněl si Tomáš.
„Miláčkem?“ nechápal Olda.
„Já tomu taky nerozumím,“ přiznal Tomáš a uvažoval. „Asi někdo, s kým teď Lukáš
chodí.“
„A s kým chodí?“ netrpělivě se dožadoval rozuzlení Olda.
„Já nevím,“ rezignoval Tomáš. „To prostě nevíme.“
V tu chvíli se na gauči vztyčil Robert a blábolil: „Ale víme!“
„Co víme?“ reagoval Tomáš.
„Nevšímejte si ho, halucinuje, je úplně mimo,“ vysvětlovala Tulačka. "Myslí si, že ví
všechno."
„Nejsem mimo, vím, s kým chodí,“ vedl si svou Robert.
„Nehalucinuj.“
„Nechte ho mluvit.“
„Vím to!“
„A s kým teda?“
„S mladou Březinovou,“ vybreptal ze sebe. „Viděli jsme je ve škole s Martinem. Chodí
s dcerou Březiny.“
Tomáš s Ninou se na sebe podívali.
„To by vysvětlovalo i to tajemný Březinovo nadšení v boji proti drogám,“ konstatovala
Nina.
245
„A taky proč Lukáš tak často navštěvuje naši školu,“ kývl Tomáš. „Co může mít za lubem?
Chce vykrást sklad chemikálií v laboratoři nebo co?“ a myslel si: Bál jsem se, že chodí za
mnou.
„Těžko říct,“ šeptl Olda a začal s kombinačními úvahami.
„Nevím, jak tomu přijít na kloub,“ uvažoval Tomáš.
„Vy dva pitomci, starejte se radši vo to, aby tenhle blázen z toho neměl trvalý následky,“
radila Nina a něžně hladila Roberta po vlasech. „A tys mě taky naštval, dělat takový
pitomosti, fakt jsi mě namíchl.“
„Promiň,“ šeptl Robert.
„Promiň, promiň,“ zlobila se na oko Nina, ale ve skutečnosti byla ráda, že už je Robert
zase při vědomí.
21. Ztracené iluze
Den pomalu končil a nepřímo úměrně k tomu, jak se krátil čas, zbývající do zavírací
doby, víc a víc lidí spěchalo do obchodů, aby naplnili svoje ledničky jídlem a svoje mysli pro
změnu něčím nepodstatným. Přicházeli do obchodního centra nakupovat, bavit se i zahnat
duchy svých myšlenek, tužeb a obav, které by je mohly v prázdném bytě ze zálohy zákeřně
napadat.
Bylo to velkolepé místo, mělo jasný účel a fungovalo to tady. Personál se hemžil mezi
zákazníky a každý tu měl v tom mechanismu své pokyny, každé kolečko té mašinérie
pracovalo na svých povinnostech. Ačkoliv výsledek byl nepostřehnutelný, alespoň to tady
vypadalo, že se pořád něco děje.
Bylo příjemné být na jednom místě se stovkami dalších bytostí a přitom se o ně nemuset
vůbec starat. Řady lidiček se tísnily mezi regály, obhlížejíce, co by se ještě dalo přidat na
hromadu v košíku. Co by se ještě mohlo hodit? Co by člověku mohlo přijít vhod? Třeba jen
obyčejný šroubek, třeba nějaký relaxační časopis, třeba pár koblih k čaji. Bylo tu všechno, co
si člověk mohl pomyslet.
A lidé se přesto neusmívali, jak by asi měli, když si tuhle večerní zábavu sami vybrali.
Působilo to na ně jaksi stresujícím dojmem, byli nervózní a jeden na druhého se div nemračili.
Sociální kapacita byla spoustou lidí v Praze během dne bohatě vyčerpána a každý člověk
zkrátka snese rozdat jen omezený počet úsměvů a přívětivých pozdravů denně. Na ty další
zbylé kolemjdoucí lidičky zůstaly již bohužel jen přinervóznělé nadávky a úšklebky.
246
Možná zajít na kafíčko do kavárny támhle na rohu, možná si koupit cédéčko s nějakou
novinkou, třeba se podívat na televizory, snad by to spravila nízkokalorická tyčinka čokolády
s oříšky…
Jana byla skoro na dně svých sil. Brigáda v supermarketu byla vysilující a zvláště takhle
navečer. Věděla to, když se přihlásila, ale jako vždycky doufala, že to nakonec bez problémů
zvládne a že si to udělá po svém. Věci ale nejdou tak, jak by si člověk přál, práce bylo prostě
příliš moc a únava přicházela pomalu, ale jistě.
Rovnala do polic zboží. Jeden kus za druhým, jednu věc vedle druhé. Stála na štaflích, aby
dosáhla až na horní příčku, a občas si odfrkla, aby uvolnila přetlak v plících a zároveň aby si
odfoukla vlasy z čela. Měla na sobě uniformu brigádnic hypermarketu a chvílemi ztrácela
sebe samu. Při pohledu do zrcadla nebo když svůj odraz zahlédla v nějaké průmyslové
kameře, se už skoro nepoznávala.
Slezla se žebříku a uvolnila svalstvo, aby aspoň na chvilku nebylo její tělo v neustálém
napětí. Neměla dostatek psychické energie, aby se tady a teď narovnala a srovnala se
s okolním světem. Nakupující se tvářili děsně, občas do ní někdo bez omluvy strčil nebo jí
přejel vozíkem přes nohu.
Svět byl v tu chvíli strašlivým místem. Život se zredukoval na jediný okamžik, vesmír byl
jeden veliký supermarket. Vozíky jako asteroidy se hnaly kosmickými dálavami, občas
narazily jeden do druhého, až to třasklo. Když je cosi v okolním vesmíru začalo přitahovat,
gravitace způsobila, že začaly asteroidy kroužit kolem kterési z regálových planetek a planet,
občas se přiblížily natolik, že na ní přistály, nebo planetu jen tečovaly a ukradli si z jejího
materiálu svou trošku.
Všechno to bylo v pohybu díky jakýmsi kometárním jádrům, tlačícím asteroidy před
sebou, jako když si chrobák válí kuličku. Komety občas narazily do planet, sem tam nastala
exploze při srážce několika vesmírných těles. A všechnno to probíhalo pod září nikdy
nezhasínajícího slunce, pod hvězdami, ke kterým Jana s nechutí zdvihala hlavu, a zdálo se, že
září nezdravým neživým světlem.
Těch pár korun jí za tu dnešní noc nestálo. Ještě teď se sbalí a o ujede na vesnici, za lidmi,
kteří jí rozumějí. Kde byl jen konec kamarádům, Pepovi, tátovi… Tahle noc snad nikdy
neskončí…
Znala se dost na to, aby si uvědomovala, že je jen unavená a tahle prosvětlená tma jednou
skončí a ona se zase bude válet na trávě a usmívat se a volně dýchat. Ale v danou chvíli to
bylo silnější než ona. Svět na ni padal a ona pod jeho tíhou klesala k zemi. Pepa byl její jediná
záchrana před otázkami vlastního vědomí, a když tu nebyl, všechno šedivé se projevovalo
247
mnohem silněji. Viselo na něm její štěstí, což se jí samozřejmě nelíbilo, ale nemohla to teď
nijak porazit, nemohla to silou vůle změnit.
Nebyla to otázka vůle. Bylo to složitější, musela najít svou sílu, musela získat rovnováhu a
harmonii sama se sebou, osvobodit se od všech naivních očekávání. Byla od toho jen krůček,
ale udělat ten krok, překročit tu hranici, to byla ještě otázka času. A rozhodnutí. Vesmír
obvykle dosahuje rovnováhy v nekonečném čase. Nicméně i to, co se rovnovážnému stavu jen
blíží, může splnit požadavky či tužby, které chováme, a které máme od přírody v srdci.
Nebyla si jistá, možná, že je jen paranoidní. Ale jestli ji skutečně Pepa podvádí, jestli se dal
doopravdy zase dohromady s tou courou, tak to snad neunese.
Rozhlédla se kolem sebe a povzdechla si. Pojede domů. Hned.
Vesnická diskotéka byla poloprázdná. Pátek večer a jen skalní fandové dorazili, aby ze
sebe setřásli celotýdenní prach, který se usadil na jejich tvářích. Robert tu měl sraz se starým
kamarádem z dětství. Dlouho se neviděli a dneska chtěli pořádně oslavit znovushledání.
Chvilku jen tak posedávali a popíjeli. David byl rád, že Roberta vidí a zval ho neustále na
panáky.
„Už jsem pochopil, proč lidi pijou,“ prohlásil po třetím panáku Robert a nasadil filosofický
výraz.
„A proč, chytráku?“
„Protože je to strašně jednoduchý,“ vysvětlil a natáhl ruce před sebe. Kroutil s nimi a
vykládal: „Vypiješ jen pár mililitrů nějaký tekutiny a všechny tvoje problémy se rozpustí
v alkoholu.“
David, už pod vlivem, zaujal s odhodláním roli odpůrce alkoholu.
„Ale počkej, to přeci není pravda, jakmile to opojení vyprchá…“ praštil Roberta do těch
natažených rukou, aby ho na sebe upozornil, „jsou ty problémy zase zpátky, nikam nezmizí,
je to jen dočasný řešení, takže žádný.“
„Haha,“ smál se Robert, až se za břicho popadal.
„Čemu se gebíš? Je to tak!“
„Haha!“ smál se Robert. „To je jen protidrogová propaganda.“
„Aha,“ chápavě kýval David.
„Podívej se,“ jal se Robert zase gestikulovat v rytmu hudby, „problémy, o kterých ty
mluvíš, jsou ve skutečnosti jen fiktivní.“
„Aha,“ kýval opilý David a kopnul do sebe dalšího panáka.
248
„Přesně tak,“ projevil Robert sám sobě uznání za tu myšlenku, kterou si někde před
týdnem přečetl. „Normálně by tě nikdy nenaštvalo, že ti ujede autobus nebo že je na tebe
někdo sprostej“
„Ne, to by mě normálně opravdu ani trochu nenaštvalo,“ opakoval s potížemi nevěřícně
David.
„Ne,“ začínal se Robertovi plést jazyk, „i když jsou to nepříjemné věci, tak bys je mohl
zvládnout s úsměvem, ono to tak beztak jde nejlíp, když jdeš do něčeho s dobrou vůlí, snáz se
to podaří…“
„Jasný.“
„Tak ty jenom zkrátka do nepříjemných situací, které by ani ve skutečnosti nemusely být
nepříjemné…“
„Jasný.“
„Ty do těch situací projikuješ nespokojenost se sebou samým. S tvým životem a se
světem.“
„Aha!“ zvolal David.
„Přesně tak. Jsi vnitřně nešťastný kvůli životu, který není takový, jak bys ho chtěl, cítíš se
neschopný to jakkoliv změnit, ale tohle si nepřiznáš. Nepřiznáš, že to, co tě žere, je nejistota o
sobě samém, strach z toho, že to nezvládneš. Místo toho nadáváš staré paní, která tě vyhání ze
sedadla v tramvaji z naprosto stejných důvodů.“
„A já si myslel, že mi nadává proto, že ji bolí nohy.“
„Ne,“ odmítavě kroutil Robert hlavou. „Ne, je to proto, co říkám já.“
„Aha,“ kýval David a pak se zarazil. „A co to má všechno dělat s pitím alkoholu, to mi
teda neřekneš?“
„Jasně,“ vzpomněl si Robert. „Ty, když piješ, nechceš řešit problémy se šéfem nebo se
sexem.“
„Já jo, se sexem jo.“
„Ne, nechceš. Ty chceš jen zahnat tu existenciální úzkost.“
„Aha.“
„A to funguje. Ty to nechceš řešit, ty ten problém chceš jen zahnat. A to funguje. Všechno
ostatní je protialkoholistická propaganda.“
„Jsi dobrej,“ poplácal ho David po ramenou. „Dáme si eště vodku?“
„Dáme.“
A pak šli na parket a tancovali a kroutili se při hudbě a skákali s duněním bubnů. Za
hodinku si zase šli sednout a dopovali se vodou.
249
„Musíme doplnit tekutiny,“rozhlížel se kolem sebe Robert, zatímco pomalu ale jistě
střízlivěl.
Najednou mu kdosi klepal na rameno.
„Ahoj!“ volal na Moniku Písařovic, aby ho vůbec v tom randálu slyšela a začal ji srdečně
objímat.
„No ahoj,“ smála se ona a sedla se vedle nich. „Mám tu sraz s Janinou.“
„Super! Aspoň tu budeme všichni!“ radoval se Robert.
David nějakou dobu nereagoval na impulsy a Robert se vší silou snažil zjistit, proč je
mimo.
„Vidíš tu ženskou?“ ptal se David a ukazoval na malou blondýnku, trsající pár metrů od
nich.
„Neukazuj,“ chytal ho Robert za ruce. „Vidím, a?“
„To je kus…“
„To je,“ kývl Robert. „Tak běž za ní.“
„Neblázni.“
„Proč ne? Běž, pozvi ji na panáka, to ti jde dobře.“
David jen kroutil hlavou.
„Ale proč ne?“
„Protože by se mnou nešla.“
„Nešla, nešla,“ kroutil hlavou Robert, „jak to víš?“
„Protože jsem hnusnej.“
Roberta malinko zamrazilo, ale nedal na sobě nic znát.
„Co to povídáš?“
„Jo, žádná holka o mě nestojí.“
„Aha, tak co kdybys šel a zkusil to?“
„Stejně mě nebude chtít!“ křičel hystericky David.
„Tak se s ní jdi aspoň seznámit. Půjdeme oba,“ navrhoval Robert.
„Ne. K čemu mi bude další kamarádka? Já chci vztah, chápeš?“
Robert chápal. Chápal tak dobře, jak si David ani nedovedl představit, že by mohl někdo
chápat. A Robert věděl, že Davidovi nemůže vysvětlit během pár minut, jak moc je se svým
chápáním vedle, a že s takovým pohledem na svět toho moc nevyhraje. A tak jen nesouhlasně
kroutil hlavou a vzdychal spolu s Davidem, který pořád opakoval svoje bláboly méněcennosti,
a pak přišel s teorií o hnusných lidech. To už Roberta obezíraly mrákoty.
250
„Někteří lidé jsou prostě hnusný, je to tak…“ ševelil David. „Nic s tím nezmůžeš. Budeš
do smrti sám a jen brečet.“
„Di s tim do prdele!“ volal do éteru Robert a nervózně se smál, ale David se nedal zastavit
a pokračoval.
„Jen si nemysli, ty taky nejsi bůhvíjak hezkej…“
Robert se zrovna naštval. Nechtěl tyhle negativistické poznámky poslouchat už ani minutu.
Vřelo to v něm a nejradši by mlátil pěstí do stolu. Ale neřekl nic. Jen aby bylo jasno, zakroutil
hlavou, jako že ne, a odešel ven před diskotéku. Kamarád z dětství ho namíchnul. Kdysi si
stěžovali společně, ale dneska už to nešlo.
Vodka mu v hlavě točila neurony do spirály a on zhluboka dýchal. Snažil se zapomenout
na Davidovy teorie. Někdo si holt vymýšlí teorie, které mu udělají dobře na duši, jako to dělá
Robert, a někdo si zkrátka vymýšlí hypotézy, které ho srážejí na zem, jako to dělal Robert
ještě před rokem.
A co je pravda? A co je lest?
Psi vycítí, když se člověk bojí. Hmyz vysílá semiochemikálie, které ovlivňují chování
jedinců i společenstev. I člověk má přijímací orgán u kořene nosu. Jím přijímá chemikálie,
informující ho o jedincích okolo něj. Člověk vylučuje charakteristické chemikálie například
tím, že mu odumírá svrchní část pokožky. A protože chemikálie, které vyrábíme v těle, nutně
odpovídají našemu duševnímu rozpoložení, stavu mozku, kdykoliv potkáme člověka,
podvědomě cítíme (!!!), jaký je, jestli se bojí, jestli si je jistý, jestli je šťastný nebo jestli
roznáší špatnou náladu a depresi. Takovým se potom nejraději vyhýbáme.
Monika ho tu našla sedět na studeném obrubníku.
„Vstávej, budeš mít vlka.“
„Toho už mám,“ souhlasil Robert a postavil se.
„Co tu děláš?“
„Přemýšlím. David je nesmělý, stydlivý, zakomplexovaný blázen, který myslí jen na
sexuální a citové uspokojení a přitom nic nedělá proto, aby toho dosáhl, naopak dělá všechno
proto, aby se to nepřihodilo,“ vysvětlil Robert polopaticky, aby Monika nebyla na pochybách,
jak reagovat.
„Aha,“ řekla. „Jako jsi byl ty.“
„Přesně tak,“ začal Robert pochodovat po chodníku. „Ale víš, co je na tom všem
nejhorší?“
„Co?“
„Já mu závidím.“
251
„Co?“
„Závidím mu.“
„Proč?“
„On je sice nešťastný, ale jeho život je podřízený jedinému trápení. Všechno ostatní se zdá
být jakoby v pořádku. Všechno pracuje, jen tohle ho pohání a štve. On je strašně na dně, ale
spokojenej.“
„A to mu závidíš?“
„Jo. Když jsem byl tam, co on, bylo mi hrozně. Ale ta osamělost, o kterou jde jemu,
osamělost sexuální, není nic proti tomu, co mám teď já, když jsem sexuální osamělost
překonal.“
Monika mlčela.
„Víš, když už nemusím denně bojovat za nějaký imaginární cíl, nemusím snít o lásce a o
zázracích, které mi změní život, když už jsem jen sám se sebou, neděsí mě žádné přízraky a
sebeomezující zlozvyky, když mi celý svět leží u nohou a já můžu žít podle sebe. Ta úleva
z toho všeho, kterou jsem cítil na začátku, se mění v tíhu. A svět mi už neleží u nohou, ale na
ramenou. Když už záleží jen na mě, co se bude dít, co budu dělat, co budu dělat ráno, co
odpoledne a co večer, když záleží jen na mě, co budu dělat v životě, jestli se rozhodnu
studovat nebo ne, jestli se rozhodnu pracovat nebo ne, ta svoboda je strašně těžká. Jestli budu
žít nebo ne. Jestli mám jít doprava nebo doleva, pane bože je to k zbláznění. A člověk je
v tom úplně sám.“
„Jak to, že sám? Nejsi sám…“
„Ne ne, Já netvrdím, že jsem sám. Já říkám, že jsem sám odpovědný za svůj život, za svoje
rozhodnutí, za to, co bude zítra a za sto let. Můžu vzít život do svých rukou a splnit si všechny
svoje přání, můžu dokázat všechno. Ale co když to nedokážu? Bylo mnohem lehčí a strašně
jednoduchý prostě jen tak rezignovat na život a vyčítat všechno a všem. Bylo lepší být závislý
na přeludech. Nebo na rodičích, když ostatní rozhodovali za mě, na nich spočívalo riziko.
Teď je na mně.“
„Jsi opilý,“ konstatovala Monika.
„Jsem,“ uznal Robert.
„Je to, jak říkáš. Jen se na to díváš z Davidova úhlu.“
„Co?“ divil se Robert a zadíval se do sestřenčiných očí.
„Je to, jak říkáš. Máš život ve svých rukou. Můžeš s ním dělat cokoliv chceš. Můžeš si
splnit všechny svoje sny. Raduj se ze života a ber ho jako šanci. Všechno nevyjde, tím si buď
252
jistý, všechno nemůže vyjít. Jen nesmíš žít život se strachem, ale s odhodláním a radostí.
Chápeš? Jsi na to sám, ale to je třeba na tom právě to dobrý.“
Robert se usmál. „Asi máš pravdu.“
„Jasně.“
Vtom se přihnala Jana. Běžela asi dlouho, protože byla celá rudá a oči měla červené a
uplakané.
„Co se ti stalo?“ ptala se Monika a objala ji.
„Jsem v krizi,“ prohlásila Jana.
„To asi všichni,“ šeptl Robert a myslel si, kdo by mu asi tak mohl pomoci. Napadlo ho, že
Tomáš by určitě našel ta správná slova, ale ten byl bůh ví kde.
Jediný člověk mu mohl pomoci.
„Bédo!“ volal Robert, šeptaje, na Bedřicha v laboratoři následující pracovní den.
Poskakoval jako tajtrlík a tvářil se nenápadně.
„Co?“ zaregistroval jeho špiónské aktivity Bedřich, zatímco se snažil provést reakci ve
zkumavce.
„Chci se tě na něco zeptat,“ šeptal dál Robert a syčel, aby Bédu ztišil.
„Ptej se,“ mluvil nahlas Béda.
„Tiše,“ tlumil ho Robert a krčil se, aby nevzbuzoval pozornost.
„Ptej se,“ zopakoval potichu Bedřich.
Robert šel na to od lesa. Rozmyslel si pořádně, co chce vlastně říct a pak prohlásil: „Co
bereš?“
„Co blbneš?“ zase příliš nahlas prohlásil Bedřich a slil dohromady dvě chemikálie do
zkumavky. Nic se nestalo.
„Ticho, vole,“ napomenul ho Robert a usmál se sebevědomě se svůdností na rtech na
kolemjdoucí kolegyni Jitku. Nacvičená grimasa.
„Co blbneš?“ zopakoval potichu Béda a studoval přitom laboratorní návod, jakoby se nic
nedělo.
„Co bereš? Jako za drogy?“
„Já hulim jenom trávu,“ vykřikl Béda.
„Tiše!“ Robert se panicky rozhlížel okolo sebe.
Teď se k nim přichomýtl Jakub a chtěl s něčím poradit.
„Hele, hoši, nevíte, jak se provede tahle reakce?“
„Zrovna to tu s Bédou zkoušíme, že jo?“
253
„Říkám, že hulim jenom mariánku,“ šeptal Bedřich.
„Co to povídáš?“ divil se Robert. „A proč šeptáš?“
„Vždyť ses ptal!“ křičel Béda.
„Ticho, neřvi!“
„A jde vám to?“ informoval se zběsile zmatený kolega a úplně ignoroval jejich diskusi o
trávě.
„Nejde,“ šeptal Bedřich a přilil do zkumavky pěknou dávku peroxidu vodíku. Na to se
zkumavka zahřála, začaly se z ní valit dýmy a Béda ji horkem upustil. Vykřikl, naštěstí se
nerozbila, tak se zasmál a prohlásil:
„Peroxid. Ať ho naliješ kamkoliv, tak to reaguje.“
„Super,“ uznal Kuba, „až na to, že to mělo jenom změnit barvu do fialova, žádný
takovýhle kouře a hrnečku vař experimenty.“
„A peroxid se tam vůbec lít nemá!“ ujistil je Robert.
„Ale bez něj to nereagovalo,“ vedl si svou Béda.
„Ale ani s ním to nezfialovělo!“ namítal kolega.
„Aha,“ řekl jen Bedřich. „Tak to zkusíme znovu.“ Vzal novou zkumavku a pro jistotu tam
nejdřív nalil peroxid. To už se Jakub s beznadějí v očích zase vzdálil ke svému pracovnímu
stolku.
„Bédo, kde se dá sehnat LSD?“ zeptal se pak už bez okolků Robert.
„No, dám ti adresu na Grimma.“
„Super, tak díky.“
Po laborkách se Robert přifařil k Bedřichovi na cestě domů. Nechal si od něj nadiktovat
Grimmovu adresu a celou dobu se divil, že to Bédovi vůbec nepřijde podezřelé. Bral to jako
normální věc, že si chce Robert sehnat lysohlávky.
„Tak houbičky?“ ptal se se zaujetím Béda, zatímco pomalu a unaveně kráčeli směrem
k metru.
„Jo, naposledy to byl celkem silnej zážitek,“ řekl Robert.
„Vyprávěj!“
„No,“ ostýchal se Robert, „měl jsem takovej divnej pocit, že jsem proniknul do podstaty
vesmíru, jestli mě chápeš.“ Chvíli sledoval jeho výraz, a když se zdálo, že ho chápe,
pokračoval dál. „Prostě jakoby ta látka odemkla zakázanou komnatu. Já – zní to fakt divně,
ale bylo to tak – já věděl, co se za chvíli stane, viděl jsem skrz věci a chápal jsem podstatu
života i teorie relativity. Akorát že to pak skoro všechno zmizelo a já jsem zase na začátku.“
„Já ti rozumím,“ kýval Béda. „Drogy odemykají nový svět.“
254
„Jo,“ souhlasil Robert a rozohnil se. „Slyšel jsi tu teorii o tom, že náš svět je jen iluze? A
drogy jsou jedna z mála možností, jak té iluzi utéct, jak ji obelstít! Proto po drogách tolik
jdou. Policie a tak…“
„Dobrá teorie, fakt zajímavá,“ souhlasil Béda a pak dodal. „Každopádně, ale já houbičky
moc rád nemám,“ zamyslel se a vzdychl si.
„Proč ne?“
„Nějak mi to nesedlo. Zkusili jsme to s kámošema, s Vodrážkovic klukama. Byli jsme
někde na horách nebo co a vzali jsme si to a šli někam ven. A mně nebylo z toho dobře.
Makalo to, to jo, nějak to na mě nepůsobilo dobře."
„Jak, dobře?“
„No prostě jsem byl v depresi a tak a Dany povídá Nech tomu volnej průběh, musíš se s tím
sžít a uvidíš, to se poddá. No a já teda že jo a pak mi to došlo. Sebral jsem ze země asi
tříkilovou kouli sněhu...“
„Co?“
„No, nekecám, fakt obrovskou kouli sněhu a nesl jsem ji v podpaží. No a bylo to dobrý,
super jsem se pak bavil. Tak takhle to bylo. Jo, šlo to, ale nemam je moc rád, houbičky,
protože mě nutí nosit hroudy sněhu na velký vzdálenosti.“
Robert koukal s otevřenou pusou, jestli si Béda nedělá legraci, ale nedělal. Místo toho si
vytáhl jointa a nabídl Robertovi.
„Ne díky.“
„Přijdu domů, vezmu si uspávací model a dáchnu si.“
„A tohle není uspávací model?“ ukazoval Robert na cigáro.
„Ne, tohle je makací model.“
Robert jen chápavě kýval a při nejbližší příležitosti se od vypatlance odpojil a začal
přemýšlet, kdy zajde za Grimmem.
Vlastně vůbec za Grimmem jít nechce, není důvod, přemýšlel. Ne, určitě tam nepůjde.
Proč taky? Nepotřebuje drogy, už vůbec nechce nosit sněhové koule. Vzal si tu adresu jen pro
klid duše, aby věděl, že tam může kdykoliv zajít. Ale nepůjde tam. Určitě ne. Takový
nesmysl!
Tomáš se necítil jako Jean Valjean, protože ten byl pro čtenáře od začátku legitimně
nevinen, pronásledován zastáncem neúprosného práva té doby. Necítil se ani jako
Raskolnikov, neboť ten měl až do konce teorie, které jeho čin alespoň v některých ohledech
mohly vysvětlit a tím i částečně omluvit. Tomáš neměl nic z toho. Ani legitimní nárok krást a
255
ubližovat, ani hypotézy, které by mohly jeho činy racionalizovat. Mohl jen obviňovat
společnost a neosobní systém, který ho celý život obklopoval, svou pitomost a nedostatek
rozumu, ale to bylo minimum, navíc už oposlouchané klišé, kterým se nikdo soudný nemohl
ohánět. Nejen že by neuspěl u oficiálních míst, protože jak by mohla jít místo něj do vězení
tak abstraktní věc, jako je společnost, ale neuspěl by ani při obhajobě u sebe samotného,
protože jak by mohla místo něj trpět v pekle výčitek svědomí tak abstraktní a nehmotná věc,
jako je systém?
Viník musí být potrestán, to je nám vtloukáno do hlavy od narození. Bohužel věc má jeden
malý háček. Trest jako takový možná uspokojí viníkovu touhu po odplatě, ale není
dostačujícím aktem odtažení osobnosti od aktu zločinu. Vezměme si normální život
obyčejných lidí. I oni páchají na svých bližních a přátelích křivdy. Někdy úmyslně, jindy
nechtěně. A protože vědí, že zločin má být potrestán, čekají na vysvobození v podobě
nějakého trestu jako na smilování od Boha. Ne, nevymluvíte jim, že Bůh netrestá, že je
milostivý a odpouští. Ne, my chceme, aby Bůh trestal, aby nás osud či boží mlýny plácli přes
ruce. My toužíme věřit v boží mlýny nejen proto, že chceme věřit, že každý, kdo nám ublíží,
dojde odplaty, ale my potřebujeme vědět, že naše činy, kterými jsme se provinili, budou po
zásluze potrestány.
Když člověk provede něco zlého, není už pomalu schopný začít znovu, zapomenout na
svůj čin a napravit ho tím, že už bude jednat jen správně, do okamžiku, kdy je po zásluze
potrestán. A protože boží mlýny nemelou dostatečně rychle, je pro člověka mnohem
jednodušší vymýšlet si pro sebe sankce sám. K tomu mu mohou sloužit různé nemoci,
nehody, neúspěchy v zaměstnání, ztráta přátel a sebeúcty, ale to všechno nemusí stačit, a
proto se vrhá do stále větších a větších životních krizí, aneb, jak se říká, snaží se dostat se až
na dno.
Bohužel ale v cestě stojí několik paradoxů. Prvním je ten, že vždy, když je trest vykonán a
člověku bylo strašně zle, ten pocit zadostiučinění pomine a jemu je zase dobře. Z toho vzklíčí
podezření, že ještě nebyl dostatečně sražen k zemi. Vymýšlí si proto stále rafinovanější tresty,
pochopitelně podvědomě, a tenhle kolotoč pak nemusí mít konce. Druhým paradoxem je
nesmyslnost toho samotného požadavku chtít být na dně. Člověk chce být na dně, aby mu
bylo zle. Ale vždycky může být ještě hůř. A tak se snaží jít stále hlouběji, místo, aby tok
energie obrátil k plusu.
Základním omylem je, že trest sám o sobě věc vyřeší. Pokud po trestu nepřijde onen druhý
faktor, snad ještě důležitější, zůstane jen prázdnota a zdání nedostačujících restrikcí. Po
odpykání trestu musí přijít podstatná věc, a sice odpuštění, jinak vina nezmizí.
256
Ještě větší potíž je, když si člověk pocit viny ani nepřipouští. Jen ho uzavře na zámek ve
svojí hlavě a nechá ho, ať dělá neplechu samovolně.
V dřívějších dobách poskytovala odpuštění lidem církev, ale co dnes? Když Bůh spí kdesi
v knihách, kdo nám odpustí, když my jsme tuto dovednost asi dávno zapomněli? Kdo nám
odpustí?
Otázkou je, zdali může být odpuštěno bez odpykání si trestu. Tomáš si připomínal každý
den, že si musí odpustit, on to věděl, že udělal chybu a tu už stokrát napravil a nepřestane ji
napravovat do konce života, ale neustále v něm hlodal pocit, že takový pěkný spravedlivý
trestíček by mu mohl pomoci dosáhnout pravého duševního klidu. Toužil po tom, doufal
v rákosku.
Když byl s Malenkou, hřálo ho vědomí, že napravuje svoje omyly tam, kde je to nejvíce
potřeba, a že zasypává něhou rozbolavělou duši přepadené dívky. Současně ale jakoby mu do
duše vjížděl trn pokaždé, když v jejím pohledu viděl povzdech a lítost, pokaždé, když byla
bouřka a ona se zmateně a bázlivě rozhlížela okolo sebe. V noci, když ho budily zlé sny, snil
o tom, že se setkává s tou dívkou, kterou tu noc s Lukášem přepadli, že se jí omlouvá a
odprošuje ji, a ona že mu odpouští.
Když se s Malenkou milovali, a oni se milovali, dokázali shodit ze sebe všechno napětí,
všechny obavy a být spolu bez asistence zlých myšlenek. Jakmile ale vzrušení pominulo a
cenzura myšlenek se zase ujala vlády, znovu se objevovaly staré známé myšlenkové vzorce.
A jako fyzika, protože je jen aplikací matematiky, nemohla zjistit odchylku paprsků světla,
procházejícího blízko hmotného tělesa, dokud Einstein neopravil Newtonovy fyzikální
vzorce, stejně tak člověk obvykle není schopen změnit svůj život, dokud nepoopraví
matematický základ svého konání a myšlení, myšlenkové vzorce ve své hlavě, základ
vlastního světa.
Tomáš měl smíšené pocity, když dostal předvolání na policii. Stejné smíšené pocity viděl i
v očích svých rodičů. Jen shovívavě kývali na jeho absurdní vytáčky a výmysly, zatímco on
se užíral přemýšlením o tom, co po něm můžou chtít. Svitla v něm naděje na potrestání a
povstaly v něm obavy z trestu.
Čím víc se blížil den, kdy měl mít ono střetnutí se zákonem, tím více se v něm obavy a
naděje míchaly, tím víc se jeho pocity stupňovaly a on byl v den D jedním velkým vařícím se
oceánem nervů. To už nereagoval na pozdravy a dotazy na cokoliv jen odkýval s tím, že to po
třetím zopakování otázky každého přestalo bavit. Nechtělo se mu jíst a každý ostřejší zvuk ho
vylekal. Zakazoval doma používání mixerů, vysavačů a televize směla hrát jen pokud tam
nebyl žádný akční film. Když sousedům před domem při startování auta bouchal výfuk, mohl
257
se zbláznit, a když pod nimi někdo zatloukal hřebíky, zakrýval si hlavu polštářem, aby to
neslyšel.
Došel na udanou adresu a posadil se na místo, kam mu ukázal policista, stojící u
přijímacího okénka. Odvedli ho po chvíli do malého kumbálku kamsi skrze spoustu kanceláří
a chodeb, do místnosti, zapadnuté v onom policejním mumraji, kam nedoléhal ryk ulic, a
která byla plná cigaretového dýmu. Byl nervózní a kroutil hlavou sem a tam. Nechali ho tam
asi deset minut dusit se ve vlastní šťávě a pak, když se dveře otevřely, bylo mu najednou
všechno naprosto jasné.
„Major Osman,“ ujelo mu v momentu překvapení.
„Pan Kafka, rád vás vidím, jsem rád, že jste přijal moje pozvání na čaj,“ podlézavě se
usmíval Osman a pokládal před Tomáše šálek čaje.
„Takhle se na čaj nezve,“ odporoval statečně Tomáš, ale napil se, protože měl vyschlo
v puse.
„Máte pravdu, potřebuji s vámi probrat důležitou věc.“
„A to je?“
Tomáš se snažil nedat na sobě znát rozčilení, ale bylo to těžké. Major byl na domácí půdě,
hrál útok a navíc se tvářil, jakoby měl všechny trumfy v rukou on. Tom se musel hodně
snažit, aby prohlédl skrze jeho obranu.
„Pamatujete se ještě, o čem jsme spolu mluvili posledně?“
„Ano, mluvili jsme o škole a o starých časech.“
Osman zaváhal a pak se rozvzpomněl, že Tomáš mluví o jeho návštěvě na akademické
půdě.
„Ano, správně. Tak dnes bych chtěl pokračovat v dialogu o starých časech,“ prohlásil a
posadil se naproti Tomášovi.
„Nevím, co byste ode mě chtěl slyšet,“ smál se Tomáš nervním smíchem, ačkoliv situace
mu nyní doopravdy přišla téměř komická.
„Osvěžím vám trošku paměť, pokud dovolíte. Nebude to tak dlouho, co jsem vás a vašeho
přítele pana Lukáše Kollera vyslýchal pro jakási vykradená auta. Rádia, peněženky a žárovky
do reflektorů.“ Osman se zarazil. „Nevím, proč zrovna žárovky do reflektorů, ale…
zkrátka…“
„O čem to mluvíte? To bylo před dvěma lety a moc dobře víte, že jste nás tenkrát sám
propustil,“ Tomáš se chvěl. Zvedl hrnek čaje a chtěl se napít, ale ruce se mu klepaly tak, že
lžička rumplovala o stěny.
„Nebuďte nervózní, pane Kafka,“ usmíval se na něj.
258
„Nejsem,“ odsekl Tomáš.
Major jen pokýval hlavou a pak se zvedl a popošel ke dveřím. Zaťukal na ně a to byl signál
pro poskoka, aby vpustil do kumbálu tajné eso.
Do místnosti vklopýtal jakýsi vagabund. Osman ho posadil vedle Tomáše, který mu
zkoumavě hleděl do tváře. Pak se major zase posadil na svoje místo a zapálil si v klídku
cigaretu.
„Mohl byste otevřít okno?“ požádal ho slušně Tomáš.
„Ne, promiňte, ale vede to skoro na magistrálu, jsme pod úrovní země a udusili bychom se
plyny z motorů,“ vysvětlil Osman.
„Hm, tak se udusíme plyny z cigaret,“ konstatoval vagabund. Osman dělal, že tu
poznámku neslyšel, ale v Tomášovi v tu chvíli hrklo.
„Radek,“ vyslovil téměř bez hlesu, ale major to slyšel.
„Správně,“ pochválil Tomáše poté, co nasál dehet do plic, a zasmál se. „Haha, tak se zase
po dlouhé době potkáváte…“
Tomáš se nadechl co nejhlouběji mohl, aby to s ním nešvihlo. Radek byl jeho kámoš
dlouhou dobu, chodili spolu na tahy vždycky oni tři. On, Lukáš a Radek společně chlastali,
vykrádali auta a rozbíjeli pouliční lampy, byl s nimi i ten večer, co tohle všechno provždy
skončilo… Zapomněl na něj jako na smrt.
„Nachytali jsme pana Skopala a ještě jednoho jeho přítele v cizím bytě. A rozhodně jim
tam neopravovali elektrickou instalaci, jestli mi rozumíte,“ pořád ještě se Osman
pochechtával, pobaven Tomášovým vzezřením, připomínajícím postřeleného zajíce
s otevřenou pusou. „No a probrali jsme s ním pěkně popořadě celou jeho kariéru. Nebudete
tomu věřit, ale zmiňuje se i o vás, pane Kafka.“
Tomáš jen polkl, slyšel v hlavě matrixovské „pane Andersone“ a Radek Skopal kýval
hlavou sem a tam.
„Slíbili jsme mu, že když nám pomůže, bude mít menší trest,“ řekl Osman, jakoby to byl
důkaz, že ví vše.
„To se ještě dneska používá?“ ironicky prohodil Tomáš, jakoby se ho předchozí slova
vůbec netýkala.
„Funguje to lépe, než byste si myslel. Pan Skopal si dokonce vzpomíná na onu Toyotu,
kterou jste…“
„Vždyť u toho ani nebyl!“ zvolal Tomáš a syknul zlostí. „Chci říct, vždyť byl tenkrát na
mraky, nemůže vědět, ani jak se jmenuje, vždyť se na něj podívejte!“ Tomáš křičel. „Byl
259
úplně sťatej, nemůže si nic pamatovat! Chci říct, nic takového se nestalo a…“ pak se mu
vrátil soudný rozum a vydechl.
Pár sekund bylo naprosté ticho.
„Jsem rád, že jsi se už uklidnil, Tomáši.“
Křestní jméno a tykání Toma rozlítilo ještě víc, ale mlčel.
„Sorry kámo, ale bylo to tak,“ omlouval se bratrsky Radek. „Vyhrožoval mi, tak co jsem
měl dělat?“
Tomáš jen kroutil nesouhlasně hlavou a očima kontroloval polyvinylchloridové podklady
na podlaze.
Osman típl cigaretu a s uspokojením dal znamení poskokovi za dveřmi. Ten zase odvedl
Radka Skopala ven a Tomáš s Osmanem osaměli.
Tomovi se zastavil čas. Zkoumal svoje skutky pět let nazpátek a občas mrkl na Osmana,
aby viděl, jak se ten vyžívá v jeho bezmocnosti. Přemýšlel. Kolik asi dostane? Má přiznat
všechno? Má prásknout i Lukáše? Konečně se dočká kýženého potrestání? Konečně bude mít
klid?
„Já to všechno odmítám. Jestli chcete ještě něco, budete mi muset zavolat právníka,
protože mě štvete.“
„No tak hned nehartuste, pane Kafka.“
„Jak jsem řekl.“
„Ale přeci byste nechtěl dělat problémy? Vždyť jste tvrdil, že jste se polepšil?“ Osman
vařil Toma ve vlastní šťávě.
„Polepšil. Ale vás to asi nezajímá.“
„Máte pravdu, nezajímá.“
Tomáš zvedl hlavu, připraven přijmout cokoliv, s čím ten ohava přijde. Ohava byl
spokojený a nechtěl si štěstí ukrátit.
„Napijte se přeci.“
Tomáš poslechl.
„Budu k vám upřímný, pane Kafka. I když mě to nijak zvláště netěší, jsem ochotný
všechna vaše obvinění zapomenout. Když vidím ten váš svatouškovský kukuč, ten mě vůbec
neláká…“
Tomáš svraštil obočí.
„Víte,“ vstal Osman a začal pochodovat po kumbálku, „vy mě vůbec nezajímáte. Vy jste se
polepšil a ani mně by nečinilo obzvláštní potěšení vás bičovat za vykradenou Toyotu. Ostatně,
její majitel byl na mě dost nepříjemný.“
260
Tomáš napjatě čekal, co z toho bude.
„Ale zajímá mě váš přítel, Lukáš Koller.“
„Co?“ vyjel Tomáš.
„Přesně tak.“ Osman položil lokty na stůl a naklonil se k Tomášovi. „Možná to nevíte, ale
on a jeho kamarádi se dali na pěkně výdělečný byznys. A já je potřebuji co nejrychleji dostat
za mříže.“
„Já ale s Lukášem už pár let nemluvím, nedávno jsme se viděli, ale to je vše,“ kroutil
nesouhlasně hlavou Tomáš.
„Ha ha, pane Kafka. Je to váš přítel ve zločinu,“ připomněl Osman. „A věřte mi, přišel čas,
abyste mu zavolal.“
Tomáš pochopil.
„Chci, abyste od něj zvěděl absolutně všechno. Kdy, s kým, za kolik, kde, všechno! A já
nechám spát vaši složku. No tak si o tom popřemýšlejte a dejte mi vědět. Můžete jít. Brzy se
určitě zase spolu uvidíme.“
Tomáš se beze slova zvedl a opustil policejní stanici.
Osman se posadil za stůl a zapálil si. Dovnitř vkročil Brada a tázavě zkoumal nadřízeného
tvář.
„Máme agenta, Brado!“ vítězně se šklebil major a plácal Bradu po ramenou. „Máme ho!“
Tomáš se mezitím belhal městem a neustále se ohlížel, jestli ho někdo nesleduje.
Podezříval lidi v tramvajích, že jsou to tajní agenti majora Osmana a že ho mají za úkol hlídat
na každém kroku. Policie ho děsila ještě dřív, než se jejich auto vůbec stačilo vynořit zpoza
rohu. Před policií mohl utéci jen na jedno místo na světě.
Olda ho přivítal s rozpaky, nebyl si jist, jestli nemá volat sanitku. Bílý Tomův obličej zářil
ve tmě a Tomáš sám vypadal, že v nejbližší chvíli omdlí. Když vyšlo najevo, proč je tam,
Olda se smál. Seděli v kuchyni a pili sodovku.
„No, zas tak moc se nezměnilo. Je to spíš komický. Byl jsi v podstatě celou dobu jeho
agent, protože všechno, co bych se od tebe dozvěděl, bych mu nahlásil,“ smál se Olda.
„Není to stejné,“ odmítal Tomáš. „Já se totiž na to chtěl vykašlat.“
„Co?“
„Nechtěl jsem ti pomáhat chytit Lukáše. Byli jsme kámoši a já nemůžu jen tak jít a udat
ho. Jako to udělal Radek.“
„Tak to nedělej,“ schlíple navrhoval Olda.
„Ale on mě pak zabásne,“ řekl Tomáš. „Něco vymyslím.“
261
„Tak mu něco předhoď, jako návnadu, a přitom nic nepodnikej. Tvař se loajálně a blufuj
jako Backham.“
„Ty mi radíš tohle?“ smál se Tomáš.
„No, však už jsi to pro něj dávno udělal, zavolal´s Lukášovi. A řekli jsme, že to tím končí.
No tak teď už jen sklidíš ovoce. Řekni mu, cos řekl mně.“
„To mu nebude stačit. Rupne mu v bedně a nechá mě zavřít.“
„To může udělat, i když mu pomůžeš.“
„Super,“ řekl Tomáš.
„Toho Osmana nám byl čert dlužen,“ odvětil Olda.
„Mně určitě,“ souhlasil Tomáš.
A přemýšlel o tom, jak si ho asi musel vymodlit.
Ten satanáš byl pro něj spasitelem, protože přinášel odpuštění, byl pro něj vládcem pekel,
protože byl představitel zasloužených trestů a do třetice přinášel muka, aby vypral jeho duši
jako v biblickém očistci, jako v Danteho vizích.
„No co, tak v nejhorším případě prospěješ společnosti,“ řekl po chvilce přemýšlení
Oldřich.
Tomáš se mu zadíval do očí a pak nesouhlasně kroutil hlavou.
„Tím si právě nejsem jistej.“
„Proč?“
„Protože:“ začal Tomáš výklad, „když je Osman zavře do vězení, nic se nevyřeší! Ti lidi –
jejich zákazníci - budou brát drogy dál, když budou chtít. A možná bude pro ně v přechodném
období těžší se k nim dostat, ale dřív nebo později se najde někdo, kdo jim to zařídí. Někdo,
kdo to po Lukášovi vezme. A všechno začne nanovo. Osman bude mít zase koho honit a nic
se nezmění! Jediný výsledek bude, že Lukáš bude ve vězení. A já si prostě nemyslím, že to je
to, co jemu nebo komukoliv pomůže!“
„Takže my tu děláme zbytečnou práci?“ ptal se ho policista.
„Ne,“ odmítal Tomáš, „vy udržujete rovnováhu.“
„Pokud v tom tvém takzvaném přechodném období náhodou jeden člověk nespadne do
toho drogového kolotoče jen proto, že dva dealeři jsou za mřížemi, tak to kvůli němu stálo za
to.“
„Možná,“ váhal Tom, „ale jen pokud nebereš Lukyho a Filipa jako oběti, potom by to bylo
jedna ku dvěma!“
„Určitě je to víc než jeden ku dvěma. A … Oběti? Vždyť to byla jejich volba! Sami si to
zvolili!“
262
„Aha, stejně tak těch, co od nich ty věci kupujou!“
„Však to jsou ještě děti, nevědí, co chtějí!“
„To Lukáš je taky. Dítě. I když se ti to tak nejeví.“
„Měl by jít na odvykačku a ...“
„Haha, navrhnu to Osmanovi…“
Do bytu se vrátila Tulačka s nákupními taškami. Pozdravila se s Tomášem, zajímala se, jak
se mají ostatní a informovala se o situaci ve škole a na bojišti. Políbila na uvítanou Oldu a šla
vybalit nákup, zanechavši Tomáše v zaujatém tápání, co ten polibek měl znamenat. Olda jen
vyhýbavě kroutil hlavou a pak šeptl:
„Udobřujeme se,“ a na Tomův otazník v očích jen dodal: „Trošku se v poslední době
neshodneme. Balí si věci každý druhý den. Už to budeme muset nějak rozlousknout, jestli mi
rozumíš.“
Chvíli poseděli a debatovali o světě, pak se rozloučil s Oldou a šel si pro další radu
k Honzovi.
Odebral se pak ještě na procházku po večerním městě a nebral telefony. Malence napsal na
mobil zprávu, že jí zavolá až zítra. Když se dostal domů, byl už čas večeře. Dokonce měl
hlad.
„Co chtěli?“ ptala se máma jakoby nic a táta odložil noviny.
„Ále, chytili Radka Skopala, pamatujete si na něj, ne? Tak chytili ho u nějaké vloupačky
nebo co. Byli jsme dřív kámoši, tak chtěli vědět, jestli v tom nejedu taky,“ lhal statečně a
přesvědčivě.
„A nejedeš?“
„Ne,“ zasmál se a šel se vysprchovat. Bylo mu lépe.
Mekka byla plná podvratných živlů. Doupě neřesti v celé své kráse. Barevná hudba
zatemňovala realistické vidění skutečností a zamaskovala to, co chemikálie rozmazat
nestačily. Všude byl kouř a nepříjemný zápach.
„Tak Sabinka,“ prohlížel si Sabinu Phil s chlípně povytaženými koutky úst a s přerývaným
dechem.
„Hele, Stayci,“ mrmlal Lukáš, „tvojí kámošce zrovna nemůžeme pomoct. Nemáme zrovna
dost zboží, abychom mohli brát dalšího zákazníka.“
„Ale no tak,“ naléhala Stáňa.
„Možná kdybych ji mohl poznat blíž…“ rejdil Filip očima po Sabinině odhaleném bříšku a
polkl.
263
„Hele, dej si pohov, frajere,“ žárlivě poznamenala Stayci.
„Ne,“ opakoval Lukáš tvrdošíjně, „nemůže dostat adresu a pozvánku, už jsme ti to říkali
několikrát.“
Sabina zklamaně zvedla obočí, ale mlčela, jako ostatně celou dobu, a nechala Stáňu, aby to
za ni vyřídila, jak si ostatně sama přála.
„Ale dáme ti adresu na Grimma,“ vyštěkl na ni nakonec Filip a spolu s Lukášem se dali do
smíchu.
„Haha! Leošek tě uspokojí,“ smál se Lukáš.
„Přesně tak, víš, Grimmovu adresu dáváme na potkání. Je to cvok. A dobytek,“ řekl Filip a
Sabina na dobytka chápavě přikývla, až se lekla, jestli si té ironie náhodou nevšimli.
Nevšimli.
„Všechny trosky, se kterými nechceme dělat, pošleme za ním. A jestli nás naštve,“
pokračoval Lukáš halasně, „dáme jeho adresu i poldům!“
„Haha,“ souhlasil Filip a posadil si Stanislavu na klín.
„Tak Grimm,“ opakovala Sabina.
„No, je to takový pobuda,“ vysvětloval Lukáš, „a ten ti obstará, co potřebuješ. Nám pak
akorát zaplatí daně.“
„Daně?“ nechápala Sabina.
„Tak, my mu dovolujeme, aby prodával svoje zboží a on nám za to dává provizi,“ chlubil
se Filip.
„Ale bacha na něj, bije holky,“ zvážněl Lukáš.
„Prej jen, když si to přejou!“ zvolal Filip a dali se s Lukášem znovu do hurónského
smíchu.
„To je pravda, Tulačku mlátil,“ posmutněla Stayci a zamyslela se.
„No tak, přeci bys nebyla smutná,“ začal ji Filip hladit po hlavě a pak ji vášnivě a chlípně
líbal.
„Tulačku?“ zajímala se Sabina.
„Jednu kamarádku,“ řekla Stanislava, když se vymanila z Philova objetí. „Utekla kvůli
němu z domova a on ji pak opustil… Je to hajzl.“
„Ještě žes to řekla!“ vzpomněl si Lukáš. „Dej Grimmovu adresu taky Tulačce, určitě za
ním ráda zajde!“
„Třeba to dají zase dohromady!“ napadlo Phila.
„To těžko, snad už dostala rozum,“ namítala Stáňa.
Lukáš volal: „Snad ne, to už by s ní nebyla legrace!“
264
Jana seděla v nejzazší lavici v kostele a poslouchala vrnivý zvuk starodávných varhan.
Farář se po ní po očku ohlížel, sto chutí sejít k ní a promluvit si, ale nemohl jen tak nechat své
činnosti, jeho řeči napjatě naslouchalo několik poklidných stařenek, sedících v prvních
řadách.
Přemítala o posledních dnech, o bohu a o lži. Klenba nad její hlavou jí připadala nádherná
a svíčky na oltáři a všude okolo jí uklidňovali mysl. Obrazy světců v ní vyvolávaly obvyklou
nevoli a nepochopení a oči těkaly ze světel do stínu a zpět.
„Dobrý den, Jano,“ pozdravil ji náhle, až ji skoro polekal.
„Dobrý den,“ usmála se a zatvářila se omluvně, kajíc se za to, že se tu tak z ničeho nic
objeví.
Padlo pár slov o životě a Jana vycítila, že je farář fajn člověk, a pojala k němu oproti
svému původnímu záměru důvěru.
„Babička mi pořád vyčítá, že s ní sem nechci chodit.“
Usmál se.
„Když já nevím, co na tom pořád mají. A když se jich zeptám, co je Bůh a kde se
schovává, jen mravoučně kroutí hlavou,“ řekla tiše.
Řekl něco o tradicích a výkladech bible.
„A kde je tedy Bůh?“ žádostivě zvolala.
Položil jí ruku na srdce a řekl: „Tady. Ve tvém srdci,“ zamyslel se a pokračoval: „Bůh,
Janičko, je láska. Je všude kolem tebe. V lidech., které potkáváš, ve všem živém i neživém.
V tobě. Ve tvých nadějích a snech.“
Byla z ní desetiletá holčička: „A proč je na světě tolik ošklivých věcí? Na to mi umíte
odpovědět?“
„Kvůli tomu, že lidé nevědí, že v sobě mají Boha. Kvůli tomu, že lidé nevidí, že mají lásku
a odpovědi na všechny otázky v sobě. Ve svém srdci. Všichni touží po lásce a chtějí být
šťastní. Ale někdy nerozumí světu a ani sami sobě, a proto dělají chyby. A pak se navzájem a
i sami sebe obviňují a je to ještě horší. Kdyby našli Boha ... lásku ve svém srdci a odpustili si,
pak už by mohli být šťastni.“
„Takže Bůh je-“ nevěřícně, „-láska?“
„Je to ta jistota v dobro, kterou cítíš v duši, když jsi v bezpečí a šťastná, je to láska
k životu, je to souznění se světem a s lidmi.“
„Hm,“ kývla.
„Je to hodně individuální.“
265
„A modlení?“
„Uklidnění mysli a duše. Když se modlíš, svěřuješ se do rukou vedení Boha ... do rukou
dobra.“
„Myslela jsem, že prosí boha o pomoc.“
„Taky ano. Prosí Boha. Prosí Boha. A věří mu. Věří v život a lásku."
Mlčela a rysy ve tváři jí vzrušeně těkaly.
„A když se stane něco ošklivého, tak to bůh chtěl?“
Její hlas se s nadějí odrážel od kamenných zdí kostela a rezonoval při stropě v již
beztvarém hlasovém koncertu.
Usmál se: „Ne, dítě. Bůh chce jen to nejlepší. A když mu trošku pomůžeme, bude všechno
v pořádku. A když už se něco stane, je to nehoda, kterou si nezasloužíme, ale kterou jsme si
nejspíš sami přivodili. Nepochopením sebe sama nebo světa kolem nás. Bůh odpouští a my
bychom měli taky.“
Chvilku byli ticho. Zvedl se a odcházel.
„ Hodně štěstí, Jani.“
„A co po smrti?“ volala na něj ještě.
Jen se otočil, pousmál a šeptl: „Bůh ví.“
Jana se zamyšleně kousala do rtu a farář kráčel zpět k oltáři a opakoval si pro sebe: „Bůh
ví.“
22. Peripetie
Bylo jaro a všichni je slavili.
Robert šel po Sluncem zalité Praze a usmíval se. Usmíval se a klepal se. Držel v ruce
zmuchlaný papírek a od zpocených rukou se adresa, na něm napsaná, rozpouštěla před očima.
Ale co, uměl ten text nazpaměť. Odkazovala ho kamsi do centra paneláků, na jedno z oněch
na pohled identických sídlišť.
Tomáš Kafka byl celkem v pohodě, když zvonil na panelový dům, v němž bydlel Lukáš
Koller. Jakmile uviděl jeho obličej, samovolně se usmál a nechal se pozvat dál. Ani nevěděl,
proč za ním vlastně jde.
Tulačka zazvonila na zvonek, celá rozklepaná, a přejela si rukou po obličeji, asi chtěla
vědět, jestli ho ještě má. Otevřely se dveře a ona stála tváří v tvář Leoši Grimmovi, který se
celý rozzářil a jen ukázal rukou, aby šla dovnitř. Ani nevěděla, co mu vlastně chce. Nevěděla,
266
proč za ním přišla. Proč je tam. Chtěla ho vidět. Pochopit, co bylo, pochopit, co je, vypátrat,
co chce, rozhodnout se, co bude, kdo je a kam jde.
Mluvil na ni, ale ona ho nevnímala. Samovolně reagovala, ale myšlenkami byla jinde.
Sahal na ni a jí to bylo odporné. Dýchal na ni a ona chtěla utéct. Ale nohy ji neposlouchaly a
něco jakoby zkreslovalo její vnímání nepochopitelným způsobem a odvádělo její vědomí
zvláštním směrem.
Tomáš seděl u Lukáše doma a pronášel zvláštní konstatování typu To je ale dneska den, a
Tak jak jde bussines? Lukáš mu ochotně vyprávěl všechny svoje příhody, které Toma v daný
okamžik vůbec nezajímaly.
„Znáš Osmana?“ zeptal se pak Tomáš.
„Jasně, to je náš starej kámoš,“ zasnil se Lukáš v předtuše nostalgie skrze staré časy.
„Chytil Skopala a on mu vyžvanil všechno, co jsme spolu tenkrát prováděli, úplně
všechno, co byl schopnej si vyvzpomenout…“
„Co? To je ale vůl!“ smál se Lukáš. „S tím si nedělej starosti, to bude zase v pohodě, nikdo
mu nemůže věřit.“
„A vydíral mě.“
„Co?“
„Jo, Osman, chtěl, abych mu donášel. Na tebe a Filipa.“
Lukáš se zarazil a pak se začal smát: „Ale to ty neuděláš, že ne? Jasně, že ne, jinak bys tu
nebyl a nevyprávěl mi to…“
„Jo,“ kývl Tomáš. „Možná bych měl… Udělat si u něj očko, něco mu prásknout… Možná
bych měl…“
„A to jako proč?“
„Napravit svoje hříchy…“
„Hříchy? Smažení, zábavu, rádia? Děláš si srandu? To všechno dneska musíme oslavit… a
ne omlouvat…“
Tulačka se dívala Leošovi do očí a měla horečku. Teď nebo nikdy. Teď to musí udělat.
Musí se rozhodnout, teď nebo nikdy. Teď nebo nikdy. Nabídl jí pilulku. Zvláštní věc, taková
pilulka. Tlakem slisovaný prášek, neškodně vypadající tvar, nikomu neublíží, naopak,
většinou takovéhle věci léčí. A ano, i tahle léčí. Léčí smutek, vyléčí člověka od problémů, od
starostí, od lásky, od života. Leoš se trpně usmíval a vyprávěl příběhy z branže, ani ho
nenapadlo se zeptat, kde Tulačka dodnes byla, jak žila a co do teď dělala. Mlel si svou a
osahával ji.
267
„Já myslela, že už nikdo nečichá?“ reagovala na jednu jeho historku o toluenem
předávkovaném kumpánovi.
„No od úterka už nikdo,“ pronesl vtipně a začal se smát…
„Já už musím jít,“ očima visela na pilulce.
„Nechoď, zavzpomínáme na starý časy…“
„Já už vzpomínám,“ usmála se. „A měj se hezky.“
„Nikam nechoď,“ uchopil ji pevněji. „Přišla jsi sem sama od sebe, tak jsi kurva musela mít
nějaký důvod… tak neblbni a poď ke mně,“ začal být dotěrný a spolkl tu svou pilulku.
„Promiň, ale já už jsem vlastně pryč,“ trvala na svém.
„Nikam nepůjdeš,“ sevřel ji pevněji…
Tomáš byl stále nervóznější, ale chtěl to s Lukášem probrat. Chtěl konfrontovat sebe sama
s minulostí. Měl před sebou jediného svědka svého zločinu. Měl před sebou jediného svědka
všeho, své druhé já.
„No a vlastně trošku zneužijeme vaší školu…“ vysvětloval Lukáš nejnovější plán, který
s Filipem měli, ale Tom ho přitom vůbec neposlouchal. Slyšel, ale zvuky procházely jeho
mozkem bez jakéhokoliv následku. Měl vypnuto, jednal instinktivně, jen mechanicky
fungoval a doufal, že teď to přijde…
„Ale to přepadení…“ začal Tom a pak mu selhal hlas.
„Jaký přepadení?“ nechápal Lukáš.
„Jaký asi? No to, tu poslední noc…“
„Jo, jasně, už chápu, to byla prča…“
„Prča? Proč se to muselo stát? Můžeš mi to teď nějak vysvětlit?“
Lukáš se zarazil, pak chvíli kroutil hlavou a nakonec ze sebe vyrazil: „Tak já jsem teda
vyhulenej, ale teda tohle si pamatuju dost dobře.“
Tomáš polkl a Lukáš pokračoval: „Zastavili jsme tu kočku, já ji podržel a tys jí vytáhl
peněženku z kabelky!“
„Co? Co – Co to povídáš? A nic víc?“
„Hahahahahaha.“
„Co je?“ vyjel Tomáš, ve tváři měl zoufalství a vztek a začal nervózně pobíhat po pokoji a
drbat se na hlavě, jak horečně vzpomínal.
„No, já koukal jako blázen, když si ji začal vobírat, ale chlape, tenkrát jsi neměl ani na to,
abys vojel popelnici… Jenom jsi jí trošku vošahal, ale tím to haslo. A pak přijeli poldové, to
bylo všechno…“
268
„Co to kecáš? To není možný!!!“ skoro křičel Tomáš, byl by přísahal, že tenkrát provedl
mnohem víc...
„Neřvi na mě, já ti říkám pravdu, proč bych kecal…“ a po chvíli pochopil: „Aha, tak proto
ty pořád chceš něco napravovat, tak tímhle to je, no tak na to můžeš zapomenout, jo, vyděsili
jsme ji, ale to bylo všechno, konečně si můžeš oddechnout a zase si začít užívat života,
chlape, neblbni, vlastně tu peněženku mám u sebe ve skříni. Jako suvenýr na starý časy.
Takže klidně můžeš znát i jméno, kdyby ses chtěl omluvit. Ale není vlastně vůbec za co…“
Tomáš se posadil a zíral před sebe.
Tulačka měla zkamenělé nohy a rychle dýchala, když ji Leoš bez valného výsledku nutil
spolknout ten prášek. Náhle se ozval pronikavý zvuk zvonku a to ji probralo. Vyletěla a
běžela ke dveřím.
„Kam jdeš?“ jenom hekl Leoš a ani se nezvedl.
Tulačka otevřela dveře a zírala jako ve snu na Roberta, který zase s otevřenou pusou
koukal na ni. Po chvilce se zmateně podíval na adresu, kterou držel v ruce. Tulačka pochopila
a vyrvala mu papír z ruky.
„Co tu děláš?“ vyskočila ven z bytu, zabouchla za sebou dveře a chytila ho za rameno,
když se od ní odvracel beze slova a bez dechu.
„Chtěl jsem…“
„Nic mi neříkej. Pojď, jdeme odsud,“ rozhodla a vedla ho po schodech paneláku dolů do
přízemí, když z okna, které vedlo z chodby ven před dům, zahlédla na parkovišti stát policejní
auto.
„Do prdele, musíme nahoru, dělej!“
„Co je?“
„Policajti…“
„Co?“
„Jo, jdou po mně, nebo po něm, to je fuk…“
Vyběhli o patro výš nad byt Leoše Grimma a seděli na schodech a klepali se. Slyšeli, jak
několik policistů vyběhlo schody a zabušili silně pěstmi na jeho byt. Chvíli bylo jen ticho, než
se Leoš dobelhal ke dveřím. Otevřel je, myslel, že je to jeho Tulačka, co si zabouchla dveře a
teď se chce vrátit dovnitř.
„Co chcete?“ vykoukl Leoš bezelstně, a to už po něm skočilo asi šest policistů, za kterými
stál major Osman s rukama v bok a usmíval se.
„Chceme se seznámit,“ řekl prostě a rozhlížel se okolo sebe, v předtuše toho, co všechno tu
najdou. Náhle jeho pohled upoutala jakási kabelka.
269
Tomáš zhluboka dýchal a nemohl uvěřit svým uším.
„Takže jsem se nikoho nepokusil znásilnit?“
„Nepochybně jsi o tom uvažoval, ale…“ smál se Lukáš a vyndal ze skříně tu
inkriminovanou peněženku. „Opravdu jsi na to neměl. Nejsi cvok? Nikdy bys na to neměl.“
Tomáš ji vzal a strčil do kapsy.
„Tak to je výborný,“ usmál se nakonec Tom a kroutil hlavou. „To nechápu, já byl
přesvědčený…“
„Tenkrát jsi byl dost mimo, kámo, ale já o něco míň, takže mi věř… Kdybys tenkrát
vopíchal žábu, tak by sis to nepamatoval… a naopak.“
Tomáš se bezděčně zvedl a šel pryč se mdlým nicneříkajícím prohlášením: „Děkuju, já se
ozvu…“
„Čau, musíš se uklidnit, to chápu…“ Lukáš se bavil pohledem na zmateného Tomáše,
který odcházel zdrcen, ale jeho výraz ve tváři se čím dál tím víc projasňoval a prosvětloval.
Brada hlídal schody a, byv totálně nad věcí, snažil se skrze otevřené dveře naslouchat, jak
major zpovídá Grimma, a poučit se z toho kriminalistiky. Náhle kolem něj prošli jakýsi kluk a
holka.
„Dobrý den, co se to tady děje?“ zeptal se Robert se zájmem.
„Zatýkáme dealery drog,“ pochlubil se Brada a zaostřil na slečnu. „Vy tady bydlíte? To ho
asi znáte?“
„Ano, bydlíme, nezastřelí nás venku?“ smála se Tulačka.
„Nebojte, já vás vyprovodím…“ smál se na oplátku Brada a skutečně je vyprovodil až na
ulici skrze všechny hlídky. Dělal jim eskortu a umožnil jim oběma bezpečně opustit válečnou
zónu.
Tomáš Kafka běžel po chodníku a smál se. Děkoval bohu a jeho nohy najednou nevážily
nic. Jeho srdce najednou nevážilo víc než pírko. Už se těšil, až bude s Malenkou, a každou
sekundu ztrácel něco ze své hmotnosti, s každou slzou. Se slzou, co se oddělila od jeho těla a
letěla prostorem, klouzala po molekulách vzduchu, a díky hustotě a přitažlivosti klesala níž a
níž k zemi, kde zůstala ležet v prachu a bahně a absorbovala do sebe tolik špíny, až se stala
součástí celé té věčné masy prachu. Nikdo už by v té hmotě slzu nehledal.
Do té peněženky od Lukáše se nepodívá. Zatím ne… A navíc mu v hlavě dozrával plán.
Lukáše může zachránit. A Osman mu v tom pomůže… Možná to všechno dobře dopadne. Pak
se zastavil a zavrtěl hlavou. Změnilo se snad něco? Ne, vůbec nic. Vše zůstává při starém, jen
teď má o sobě o něco lepší mínění, ale zamýšlený zločin je stejný jako provedený zločin. Zlo
270
v mysli je dotěrnější než zlo v reálném světě. Odpustit si musí tak jako tak, takhle to ale bude
mít každopádně snazší.
„Čí je ta kabelka?“ vyjel Osman, až se dům zachvěl.
„Drž hubu, do toho ti nic není!“ nadával Leoš, když ho spoutávali, vypadněte, vy
parchanti.
Osman na něj vyskočil, přitlačil ho ke zdi a řval: „Je Žanety Jahodový?“ a opakoval tu
otázku pořád dokola.
„Jo, je!“ křičel taky Grimm, „Copak jsi padlej na hlavu, co jako má bejt? I kdyby byla
Ježíška, tak ti to může bejt ukradený…“
„A kde je?“ nervoval se Osman a rejdil v bytě.
„Odešla, je pryč! Asi jste ji vyplašili, hajzlové!“
Osman zpanikařil a nechal prohledat celý dům a přilehlé ulice. Vyběhl ven z domu a
instruoval Bradu. Brada se zamyslel, otočil se směrem, kam odešli Tulačka s Robertem, a jen
žalostně s otazníkem povytáhl obočí. Hlídky rejdily panicky po okolí, ale nenašly už vůbec
nic.
Robert s Tulačkou se od Leoše vydali do jakéhosi podniku, kde se ten večer měli sejít
s ostatními ze školy a kde chtěli všichni společně oslavit jaro. Ještě bylo brzy a oni tu byli
skoro jediní zákazníci, klub se teprve otevíral. Posadili se ke stolku, objednali si pití a Tulačka
spustila:
„Co si jako chtěl dělat?“
„Chtěl jsem to zkusit…“
„Zkusit? Máš rozum? Copak nemáš ve mně dostatečný vzor toho, jak to s člověkem
dopadne?“
„Ale já jsem chtěl…“
„No, to mě zajímá, co jsi chtěl. Já si moc dobře pamatuju ten pohled, jaký jsi měl, když
jsme se seznámili.“
„Jaký pohled?“
Byla ticho, nechtěla tohle vůbec vypustit z pusy. Ale už se to stalo, už se svěřila. Vrtěla se
a ošívala a pak to vysypala.
„Hnusila jsem se ti.“
„To není prav-“
„Ale je, ale je…“
„Prostě mě zajímalo, jestli by to bylo fajn…“
271
„Ty už si nepamatuješ, jaký to bylo prve? Ještě teď mě za to Nina nenávidí. A vždycky asi
bude.“
„Právě že jo, pamatuju si to, měl jsem zvláštní vidiny, víš, chtěl bych to znova zkusit,
z vědeckých důvodů…“
„Z vědeckých důvodů, ty nejsi normální! Droga ti dá to, po čem toužíš,“ rozčilovala se
Tulačka. „Vždycky najde to, co ti chybí a na to tě naláká, ale u tebe jsem hádala, že to bude
něco jiného, než Matrix… Taky jsi měl schízu, vzpomínáš? A to by se ti mohlo stát znova a
třeba by se to zhoršovalo a tohle bys chtěl riskovat? Ty? Takovej chytrej kluk? Ty to nemáš
zapotřebí! Chceš trpět stihomamem a skočit z okna?“
Ticho.
Robert přemýšlel.
Pak se nadechl a kýval hlavou: „Poslední dobou mám prostě pocit takovýho divnýho
prázdna, víš?“
Divil se, že to dokázal takhle vyslovit, a zatřásl se mu hlas.
„Tohle by ale nepomohlo.“
„Já vím…“
„Víš, víš, ale udělal bys to!“
„Třeba ne… Třeba neudělal! Asi jo.“
O pár hodin později už dorazila spousta jejich známých a oni se dobře bavili. Zvláště
Tomáš Kafka vypadal, že je jako vyměněný. Tancoval spokojeně na disco music a užíval si
něhu s Malenkou.
Dorazila i Stáňa, kterou pozvala Tulačka. Okamžitě se pověsila na Roberta a společně
začali pít. Alkohol.
Po další hodině byla už Tulačka po náročném dni k smrti unavená a šla s Janou a Ninou na
chodbu, kde nebyl takový hluk, a drbaly chlapy. Stály opřené o šatnu a neustále se smály.
Samy sobě, kolemjdoucím, klukům, všem. Tulačka pak z ničeho nic ztichla a nejistě nasucho
polkla. Jana s Ninou se otočily směrem, kterým se upřeně před sebe dívala a kývaly souhlasně
hlavami. Stál tam kluk.
„Vypadá docela dobře,“ hodnotila Jana.
„No, znám hezčí,“ konstatovala Nina.
Pak se podívaly na Tulačku, jakoby v jejím výrazu chtěly najít odpověď na to, proč ji ten
příchozí kluk tak moc zaujal. Nic zajímavého na něm neviděly. Ona měla však slzy v očích a
neslyšně vzlykala.
272
Prošel okolo nich, zavadil o ně téměř netečným pohledem a pokračoval dál směrem do
tanečního sálu.
„Co je ti?“
„To je můj bráška…“ šeptla Žaneta.
Petr Jahoda se pak najednou, jakoby měl vnuknutí, otočil, výraz uvědomění a šoku mu
naskočil ve tváři, a pomalými krůčky mířil zpět k holkám. Ty ztichly, jen potutelně
pozorovaly blížícího se dlouhána. Přišel až k Žanetě, chvíli se nejistě dívali jeden druhému do
očí. Nakonec se usmál, objal ji, chvilku tak stáli a pak beze slova odešli z klubu pryč. Žaneta
se jen otočila na holky a s uslzenýma, ale naprosto šťastnýma očima jim gestikulovala Ahoj…
„Ale proč ne?“
„To nejde Roberte…“
„Ale já chci!“ nechápal.
„Ne, vážně ne,“ Stayci se smála svými lesklými rty a krčila jakoby nemohoucně
odhalenými ramínky.
„Proč ne? Vždyť jsi chtěla ještě nedávno.“
„To jsem chtěla, ale dneska už to nejde, teď už jsi kamarád.“
„A co jako? To by ti nemělo vadit… Tím je to přeci lepší!“
„No, nevadí mi to, ale…“
„Tak co…“ byl opilý, držel ji okolo krku a z očí mu zářil chtíč. Byl drzý a ruce mu
prováděly nepřístojnosti. Dívčí stehna a vůbec i další části těla se za určitých okolností
chovají jako dočasný magnet.
„Prostě jsi strašně fajn kluk a ani já bych neměla radost z toho tě nějak kazit nebo dělat
určitý věci…“
„Ale vždyť mě nekazíš… Já to chci, něco si dáme a pak se pomilujeme… Nevidím na tom
nic špatného…“
„To fakt nejde,“ usmívala se. „I když já jsem na to dost velká mrcha, ale… Prostě a zkrátka
to nejde.“
„No to je výborný,“ smál se Robert, „tak se mnou nechtěj spát ani ty největší mrchy, řekni
mi proč.“
„Hej,“ šťouchla do něj, „nebuď drzej…“
„Hele, já to chci. Říkám to dost jasně?“
„Jo, ale Tulačka mi to zakázala.“
273
„Aha, tak je to, ale tu neposlouchej… Ta vůbec neví, o čem mluví… A navíc tu ani s náma
není…“
„Roberte, ty máš na to, najít si holku, která ti za to bude stát, tak to nezahazuj… Můžeš mít
kterou chceš… Můžeš …“ dívala se mu chvíli hluboce do očí a chvíli tím myslela sama
sebe… „můžeš s ní být šťastný. Můžeš být šťastný. Tak neblbni. Já to mám zakázaný a ty
nedělej blbosti.“
„A co když chci tebe?“
„Hahaha… já jsem zadaná… mám svýho Phila a ty mě nechceš, to já vím, ty chceš jenom
sex…“
23. Podle plánu
Uplynul nějaký čas a pak přišlo pozdní odpoledne. Před školou bylo plno lidí. Tomáš seděl
na lavičce s Honzou a přehrával si v hlavě svůj plán. Podle toho, co říkal Lukáš, když se
naposledy viděli, věděl, že každou chvíli už musí přijít uskutečnění jejich akce, která se
určitým způsobem dotýkala jejich školy, at už šlo o cokoliv.
V duši se teď zabýval tím, jak to provést, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. A pak
najednou to bylo tady a on už mohl jen improvizovat. Viděl už poněkud z dálky, jak ke škole
přichází sebevědomým krokem jeho dvojče Lukáš Koller, poté co zaparkoval svoje auto na
školním parkovišti. Tom se jedním pohledem domluvil s Honzou, a jakmile Lukáš zašel do
budovy, vyběhli zbrkle za ním. Na schodech málem porazili rektora, který právě opouštěl
akademickou půdu.
Sledovali Lukáše tiše po chodbách, nenápadní jako slon v porcelánu. Lukáš šel neomylně
rovnou za nosem do laboratoře docenta Březiny. Ani nezaťukal, vešel a zavřel za sebou dveře.
Bouchlo to. Kluci zrychlili a následovali Lukáše do místnosti. Tam s ním v ten okamžik byl
jen docent Březina, sedící na svém polstrovaném křesle s ustaraným obličejem a se zpoceným
čelem.
„Ahoj Tomy!“ volal překvapeně Lukáš.
„Čau, dobrý den, pane docente, nepotřebujete náhodou s něčím pomoct?“ bylo ticho a Tom
dodal: „Když už jsme tady?“
„Ani ne…“ docentovi se klepal hlas.
„Ani ne, Tomíku, my dva to už spolu nějak vyřídíme…“ přidal se Lukáš. „opravdu,
nedělejte si starosti. Radím vám dobře.“
274
„Pane docente, řekněte nám, o co jde…“
„O nic, vážně, jděte raději pryč…“
„Já už jsem stejně na odchodu…“ pakoval se Lukáš, „Jen jsem se chtěl přesvědčit, že je
všechno v pořádku… Že vše vychází…“
A tos právě udělal chybu, myslel si Tom.
„Nikam,“ chytil Lukyho Honza náhle za košili a přitiskl ho ke zdi tak silně, že se nemohl
ani pohnout.
„Tak,“ zvážněl Tomáš a přitvrdil zvuk svého hlasu. „O co jde? A fofrem, frajere. Nehraj si
s náma.“
„Řekli mi, že když to někomu řeknu, když zavolám policii, tak jí ublíží…“ šeptal
nesmyslně docent.
„Komu?“ nechápal Tomáš.
„Komu?“ ptal se Honza.
„Mojí dceři…“ vysvětlil docent.
„Když řeknete co…“
„Drž hubu, nebo je po ní!“
„Tenhle už nikomu neublíží,“ smál se Honza a přitlačil na Lukáše ještě víc.
Zlosynův výraz sice na docenta činil vskutku velký psychický nátlak, nicméně situace se
vyvíjela dobře, a tak docent spustil kolovrátek slov, který měl už dávno připravený na
spuštění.
„Škola objednává vagóny chemikálií. Celé vozy. A oni mě donutili podepsat jednu
objednávku někam do jejich skladů. Prostě to půjde pod záštitou školy do jejich garáže…“
vykoktal docent.
„Aha!“ zvolal Honza.
„Aha,“ šeptl Tomáš. „Tak to jim neprojde. Kde jsou ty kamiony? Kdy přijedou? Řekněte
mi všechno!“
„Už budou v Praze. Nevím, kam jede ten jejich, to mi samozřejmě neřekli. Podepsal jsem
prázdnou výdejku.“
„Ha ha ha ha,“ smál se Lukáš.
„Ne, my je zastavíme,“ ujistil docenta Tomáš.
„Nezastavíš nic! Možná že na slečně Březinové ti nezáleží, ale možná ti záleží na tý tvý
kurvičce…“
„Ty hajzle…!“ Tomáš přiskočil k Lukášovi a napřáhl k němu pěst: „Cos jí udělal? Ty
parchante!“
275
„Je v bezpečí společně se slečnou Březinovou a jakmile bude naše dodávka v cajku,
pustíme je obě ve zdraví na svobodu… No, možná trošku pošramocený budou, ale to se nedá
nic dělat.“
Tomáš byl vzteky bez sebe a volal na Honzu: „Pusť ho, at mu rozbiju hubu! Okamžitě se
mi postav, ty parchante!“
Honza kroutil hlavou, jako že ne, ale Tomáš mu začal tahat ruce od Lukáše: „Nech ho, ať
si to se mnou vyřídí jako chlap!“
„Filip říkal, že se musíme pojistit, já mu nevěřil, věřil jsem, že nejsi hajzl, ale zdá se, že
měl pravdu…“
Honza zatím klidně stál a sledoval, jak se ti dva dohadují. Docent Březina nešťastně
sledoval situaci.
„Ty blbče!“ křičel Tomáš. „Bylo by mi fuk, jestli prodáváte drogy nebo co, ale tohle jsi
přehnal! Vždyť jim ubližujete! Vydíráte a unášíte holky? To jste hrdinové, co? Pojď sem, já ti
takovou ubalím, Honzo pusť ho!“
Honza lehce povolil sevření a Lukáš využil situace a bleskurychle sáhl do kapsy.
Vítězoslavně se narovnal.
„Ani hnout!“ mával před sebou pistolí a oni jen pomalu couvali. „Já teď odejdu. Vy tu
zůstanete, než se ty vaše ženský vrátí. A jak se hnete, volám Filipovi, který teď určitě
doprovází dodávku na svojí motorce, a on si to s těma dvěma děvkama vyřídí… Po svým,
jasný?“
„Ty jsi vyřízenej!“ řekl Honza.
„Jo, to určitě, sbohem!“ zavolal Lukáš a vyběhl z pokoje.
„Kde mají ty sklady?“ ptal se rychle Tomáš docenta.
„Já nevím, neviděl jsem, kam to chtěli odvést. Vážně netuším… Jestli jí ublíží… Jestli se jí
něco stane… Ona mu věřila, chodili spolu…“
„Nebojte, my se o to postaráme, jen mi slibte, že až vám vrátíme dceru a všechno bude v
pořádku, nebudete trvat na tom, aby to policie vyšetřovala… Řekněte, že ten dodací list
padělali…“ jen ještě křikl Tomáš a už s Honzou upalovali za Lukášem.
„Béda to bude vědět…“
Tom už vytáčel na mobilu Bedřichovo číslo.
„Ahoj Bédo, kde má Lukáš s Filipem sklady?“
„Co? Proč se ptáš na takový blbosti? Ty nikdy sklady neměli! Nepotřebovali je… Určitě
jedou stylem Just In Time…“
„Ale mají je, vzpomeň si…“
276
Béda si lebedil zrovna ve vaně, mobil skoro promočený a drbal se znuděně ve vlasech:
„Máš pravdu, mají. Na Barrandově, tam je ňáká opuštěná budova a párkrát jsme tam pařili…
Víš, jak mají Vodrážkovi tu boudu, kde teď bydlí, tak nad nimi na skále… Tam nad těma
písmenama…“
„Díky!“
Tomáš zavěsil.
„Tak to víme?“ ptal se Honza.
„Jo, a víme, za jak dlouho bude Lukáš na Barrandově?“
„Počítám tak půl hodiny, hodinu, podle provozu…“
„Fajn, dík.“
Tomáš vytočil číslo a už si povídal s dalším člověkem: „Ahoj Oldo, potřebuji trošku
pomoct, asi tak za hodinu musíš být na Barrandově na skále nad písmenama a vezmi s sebou
posily, ano? Bude to trošku ostřejší.“
„Proč, co se děje?“ nechápal Olda.
„Uvidíš tam. Je tam opuštěná stará barabizna. Obklíčit a zatknout. Ale ne dřív než za
hodinu, ano? Tak za půl hodiny zavolej Osmanovi, aby tam jel s tebou. Pochopil jsi mě
dobře?“
„Jasný, mám to hlásit Osmanovi?“
„Ne, já mu teď zavolám sám. Ale za půl hodiny mu to oznam i ty, ano?“
Honza se za běhu potutelně usmíval.
Tomáš zavěsil, byl už hodně udýchaný, a přesto vytočil Osmanovo číslo a spustil z plna
hrdla: „Tady Kafka, jdu splatit svůj dluh, jak jste chtěl…“
„Á, Tomáš Kafka. To mě těší, pane Kafko, že voláte, jen pokračujte…“
„Po Praze teď jede několik vozidel, vezoucích chemikálie na akademickou půdu. Jeden
vůz z kolony se posléze oddělí a vydá se směrem na Barrandov. Motocykl, který ten odpadlý
kamion doprovází, by vás měl zajímat.“
„Moment, pane Kafka…“
Tomáš zavěsil.
„Fajn. Tak a teď rychle na Barrandov…“
Když se za dodávkou ozvaly policejní houkačky, začala zpomalovat, až byla donucena
úplně zastavit. Osman se rozhlížel okolo, až si všiml motocyklu poblíž, který při zvratu děje
náhle obrátil směr jízdy a přejel do protisměru. Krev se v Osmanovi vařila.
277
„Jeď, sleduj ho!“ zakřičel Osman na Bradu, který řídil jejich služební vůz. Ten na to šlápl,
málem zavinil několik bouraček, ale pověsil se za motocykl a zapnul policejní majáček.
Potom už v ulicích Prahy probíhala regulérní akční honička. Policejní motocykly minutu za
minutou a sekundu za sekundou svíraly Filipa těsněji a těsněji. Helikoptéry vše sledovaly ze
vzduchu.
Filip panikařil a snažil se je vší silou setřást, ale nedařilo se mu to a oni ho trpělivě
následovali všude, kam ho napadlo zajet. Snažil se procpat do nejnemožnějších míst, ale
většinou si nakonec netroufl porazit pár chodců nebo napálit to do nějakého auta, takže mohl
jen ujíždět a díky velmi řídkému provozu v dané denní době ho Osman s Bradou měli pořád
v dohledu.
Náhle udělal chybu a málem skončil mimo vozovku. V poslední chvíli stačil upravit směr,
ale Osman s Bradou se díky tomu dostali až těsně za něj. Byl vyřízený a půjčenému
motocyklu docházelo palivo, což ho vytáčelo na nejvyšší míru. Za ním houkal a blikal
majáček a on v záchvatu zoufalství zabočil první výpadovkou z magistrály. Osman s Bradou,
sice na červenou, ale přece, jeli za ním. Nacházeli se na úzké silnici, vedoucí kamsi
k prosklenému hypermarketu.
„Už ho máme,“ radoval se Osman, když viděl, že se dostali na parkoviště obchodního
centra, odkud byl jen jeden výjezd.
Filip to taky zjistil a začal to točit nazpátek. Osman s Bradou v automobilu a několik
motocyklů mu ale zatarasili cestu. Kličkovali tak mezi automobily, parkujícími u budovy, a
pomalu se dostávali blíž a blíž k ní. Filip už byl zoufalý, protože neustále musel ustupovat
vozidlům, jedoucím v protisměru, a ohlížel se za sebe, protože Brada už mu téměř šlapal na
paty.
Tím pádem si Filip nevšiml, že je se svým strojem až úplně u konce parkoviště, kde stála
sklopená nájezdní plošina odtahového vozu. Brada šlápl na brzdu, ale když to došlo Filipovi,
bylo už pozdě. Najel na plošinu a pak už jen letěl vzduchem, přímo do proskleného čela
vstupu do hypermarketu. Skleněná stěna se tříštila na tisíce kousků, lidé utíkali v panice. Filip
dopadl na podlahu po drahně dlouhém čase, odrazil se i s mašinou, znovu dopadl na zem, teď
už na bok, a během několika sekund už jel po zádech a jeho motocykl ho věrně s rachotem
doprovázel.
Lidé stáli po stranách nákupní haly, a to už dovnitř vbíhal Osman s Bradou se zbraněmi v
rukou. Doběhli k Filipovi hned, jak s obtížemi pochroumaný vstal, a ani se příliš nebránil,
když ho zatýkali.
278
Stmívalo se, když Tomáš s Honzou dorazili do onoho stavení, kde měly být údajně zavřeny
dvě slečny, a kam měla mířit i dodávka chemikálií pro Lukáše a Filipa a jejich budoucí
výnosné obchody.
Vtrhli dovnitř jako blesk a rozhlíželi se po prostoru jednoho jediného velkého sálu, který
tvořil vnitřek budovy. Oprýskané zdi, chabé osvětlení, spousta nepořádku, uprostřed kterého
byly svázané Malenka a slečna Březinová. Lukáš stál u jediného velkého starého stolu
v místnosti a poblíž něj parta jakýchsi individuí.
„Lukáši!“ zařval skoro hystericky Tomáš a nejprve s Honzou rozvázali holky, které na ně
jen vyděšeně zíraly. Malenka objala s úlevou Toma a Honza s radostí uklidňoval mladou
Březinovou.
Lukáš nejprve nechápal, co se děje, věřil, že má k ruce bandu silných chlapů, ale protože
kolem sebe viděl jen lenivé trosky, čekající na fet, došlo mu, že je na všechno sám, a chtěl
utéct.
„Tome, přeci bys mi neublížil…“
Tomáš ho ale už chytil za rameno a jednu mu vrazil. Pak ho vytáhl ven před budovu a
instruoval Honzu, aby se postaral o holky a odvedl je odtud někam daleko pryč. Venku silně
strčil do Lukáše a srazil ho tak na zem a volal na něj, ať se teda ukáže jako chlap, bez pistole,
frajer.
Lukáš se začal bránit, ale energie i síla byly na Tomově straně, a tak Lukáš brzy vzdal
svoje šance a zůstal ležet na betonu.
Oba nějaký čas jen koukali, jakoby nevěděli, co mají dělat dál. Pak se zezadu přibližovalo
auto a Tomáš bleskl očima kolem sebe. Dodávka, která měla přivézt vysněné chemikálie,
zaparkovala u budovy, a maníci z barabizny ji přišli slavnostně přivítat. Místo řidiče z vozu
ale vyskákali policisté a všechny přítomné začali zatýkat. Tom s Lukášem stáli kus opodál a
Lukáš hned, co pochopil, že je to past a že se mu od kumpánů z dodávky pomoci nedostane,
se dal na útěk, směrem neznámo kam do Barrandovských lesů.
Tom se za ním jen ohlédl a pak běžel směrem ke skladu, kde už Osman s úsměvem
přehlížel odvedenou práci a chválil Oldu za dobrou akci.
„A, pan Kafka. Ani nevíte, jak mě teď těší, že jsem se s vámi spojil… To byl opravdu můj
geniální tah.“
„Mě to taky těší,“ řekl ironicky Tom. „Doufám, že tím jsme vyrovnaní. Jestli mi
rozumíte.“
„Řekněme,“ kývl neochotně Osman. „Až na to, že jste mě poněkud vodil za nos, ať se
propadnu.“
279
„Tomu nerozumím,“ kroutil hlavou Tom.
„Vysvětlím vám to velmi snadno, Tomáši. Rozprášili jsme sice ten váš gang, ale nemáme
vůbec nic v ruce. Pana Kollera jsem tu ani neviděl, Divokého Phila jsme zatkli jen za
dopravní přestupek a za zničení hypermarketu, takže nejspíš dostane maximálně veřejně
prospěšné práce…“
„Co?“ pousmál se nepatrně Tom.
„A co těchhle pár ubožáků? Stejně je musíme brzy pustit, vždyť nás jenom radostně
vítali… Takže tady jim zabavíme všechen materiál a tím pádem je připravíme o živobytí, ale
nemůžeme nikoho zavřít…“ Osman se drbal na zátylku. „Zdá se mi to, nebo jsem vám
nějakým nepochopitelným způsobem skočil na špek?“
„Pane majore,“ smál se Tom, „přeci si nemyslíte, že bych to takhle naplánoval? To mě
vážně přeceňujete! Já vám chtěl pomoct. Tak doufám, že se mi to povedlo.“
Olda se usmíval a major nejistě pravil: „Já na vás vždycky sázel… Jen nechápu,“ došlo mu
potom, „co vy tady vlastně děláte. No nic. Tak nashledanou…“
„Nashle…“
Major pověřil Oldu, aby to všechno formálně dořešil, a odjel ve svém voze kamsi do
neznáma, s hřejivým pocitem uspokojení, že má za katrem Leoše Grimma a Žaneta Jahodovic
se jakoby zázrakem vrátila domů.
Když tohle Tom od Oldy slyšel, chvíli zíral jako solný sloup.
„Vážně se vrátila?“
„Vrátila.“
„Hm. Tak to je dobrá zpráva.“
„Je,“ kývl Olda poněkud nejasně. „A všechnu smetanu slízl Osman. Je to pro Jahodovic
hrdina.“
„Aby ne, je to kabrňák.“
Tomáš chvilku sledoval automobil, jak se vzdaluje, a pak s Oldou šli kus cesty mezi
stromy, kde téměř u srázu ze skály seděli na zemi Honza, Malenka a slečna Březinová, a živě
debatovali o situaci.
„Malenko!“ Tomáš k ní běžel a ani si nevšiml, že jeho láska je psychicky úplně na dně.
Plakala a držela se ho zuby nehty.
„To bude dobrý, už to bude dobrý.“
Olda chvíli pozoroval situaci a z odposlechu mu došlo, co se tady ve skutečnosti dělo, a o
co přišel.
„Vy ho nechcete žalovat?“ ptal se pak slečny Březinové.
280
„Ne,“ jen kroutila hlavou.
„Proč, proboha?“
„Ona ho má ráda!“ vyhekl Honza. „Chápete to? Toho magora! Nechápu, to prostě nikdy
nepochopím.“
Tomáš si tak vzpomněl na Lukáše a rozhlédl se po přítomných.
„Buďte tady, ano? Já se vrátím,“ řekl jen Tomáš.
Musel se rozhodnout, jestli chlácholit Malenku, nebo běžet za Lukášem. Rozběhl se
nakonec pryč, směrem, kterým běžel před nedávnem jeho přítel ve zločinu, dvojče jeho mládí,
Lukáš Koller.
Lukáš neběžel, jen se plahočil, dostal od Toma do těla a všechno ho bolelo. Jeho svaly
nebyly zvyklé se příliš často a rychle pohybovat, a teď vedla cesta z kopce, dost prudce a on
se nemohl zastavit.
Nakonec zakopl o kořen stromu a letěl po hlavě vpřed. Zaryl se hlavou do bahna a zůstal
tak ležet. Pomalu dýchal a oči měl malinko pootevřené. Zdál se bez života. Vyčerpaný, za
sebou jeden zničený sen.
Po čase sem přiběhl hicující Tomáš, a když zkontroloval, že Lukáš je jen vyčerpaný, a ne
na umření, sedl si k němu s výdechem plným úlevy na kámen a položil mu bratrsky ruku na
rameno:
„Tohle je tvoje šance, Lukáši. Slyšíš mě? Já ji dostal taky, tak si ji zasloužíš i ty. Neboj se
ničeho, policie na tebe nic nemá a Březinová tě bude bránit zuby nehty, takže…
Nemáte s Philem už nic, potom co Osman prošacoval vaše doupě, takže jste na nule. Ty se
za chvíli nicméně zvedneš a půjdeš zase zpátky do města. Máš teď možnost volby. Buď
znovu vybuduješ to vaše směšné impérium, nebo se dáš jinou cestou. Je to jen na tobě, já
jenom chci, abys věděl, že jsi jako moje dvojče a máš šanci bejt v pohodě. Je to na tobě.
Člověk nemusí ležet držkou v bahně, aby se mu rozsvítilo, ale kvůli Tobě jsem to rád udělal.
Musel jsem.“
Lukáš jen ležel a koukal před sebe, vyčerpaný.
„Tak já ti děkuju, Luky, žes mi zase vrátil klid do života, a doufám, že se rozhodneš tak,
abys byl šťastný…“
Tomáš se po chvíli ticha zvedl a nechal tam Lukáše ležet v prachu a písku. A pak
zahřmělo…
281
Epilog
Náš příběh skončil. Co bude dál, to už záleží jen na nich. Kdo ví, jestli bude Malenka už
šťastná, jestli je láska silnější než smrt, jestli Robert konečně pochopí, jaký je život dar,
vezme ho do svých rukou a začne přetvářet vesmír k obrazu svému a bude šťastný… a tak
dále, a tak dále.
Může to skončit jakkoliv a já vám nechci vnucovat svůj názor. Nicméně – pro ty, kteří jsou
ochotni věřit, že všechno bude dobré, že život je krásný, a že když je vůle a víra, že vše
dopadne dobře, nabízím jednu pozitivní možnost, jak by mohlo všechno dopadnout, a pro
skeptiky, kteří na šťastné konce příliš nevěří, dávám k dispozici druhou variantu zakončení
příběhu, a sice katastrofu.
I po katastrofě může ale přijít šťastný konec…
A tak pro skeptiky předkládám ke čtení katastrofu a nadšencům pro život a štěstí
doporučuji přejít rovnou k happyendu.
24. Katastrofa
Přiběhl zpět a po nebi letěly mraky. Honza se ustaraně díval k okraji skály a volal něco
nesrozumitelného.
„Co se děje?“ ptal se Tomáš.
„Malenka, koukni se!“
Malenka stála na kraji srázu a dívala se dolů.
„Proč to dělá?“ nechápal Tomáš. „Malenko, lásko, pojď odtamtud, ano?“
„Nechoď sem, nechoďte sem nikdo, já - skočím!“
„Ne, to nesmíš, co bych tu bez tebe dělal?“
„Já už to nevydržím!“
A nad nimi pluly mraky a tlak klesal hlouběji a hlouběji. Praha svítila naplno, jakoby
tušila, že přijde nějaká nezvykle velká bouřka a temnota.
„Tak řekni, co tě trápí a uvidíš, že se s tím vypořádáme!“ volal nešťastně Tom, překvapený
tím hrozným zvratem, který v jeho plánu nastal.
„Co? Však to víš dobře, tak ať to vědí všichni! Přepadli mě! Však si to pamatuju dobře!
Moc dobře!“
282
Zavřela oči a najednou byla zpátky v té temné uličce, kudy musela tenkrát jít. „Hnala se
bouřka!“ křičela. „Nikdy to datum nezapomenu!“
A pak vyřkla datum, čas a místo, kde se to stalo. Kolem uší jí fičel vítr a nic jiného už
neslyšela, neslyšela už vůbec nic.
Po chvilce ticha jí začalo být divné, že ji už nikdo od skoku neodrazuje, a ohlédla se.
Uviděla, že se jí už nikdo nevěnuje a všichni stojí okolo Tomáše, který se zhroutil na zem a
začal zvracet.
„Co se děje?“ změnila Malenka barvu hlasu.
„Tomovi je zle, pojď sem!“
Malenka slezla z okraje skály a přišla až k Tomášovi, který už jen bezvládně ležel na
studené zemi a zíral kamsi indiferentně. Honza, když viděl, že Malenka je u nich, ji chytil
kolem pasu a objal. A už nepustil.
Robert se Stayci byli v tu dobu v zapadlém domě, který kdosi propůjčoval pro mejdany,
zamčeni v jakémsi pokoji, ve kterém raději ani nerozsvítili.
„Když to neudělám, budu mít už pořád pocit, že jsem něco zmeškal, chápej“ vysvětlil
Robert.
„Tak zavři oči,“ šeptla Stáňa a vložila mu do úst narůžovělý prášek.
Druhý den ráno věděl jen málo. Jediné co si pamatoval jistě, bylo, že se znovu setkal se
svým druhým já a to se chtělo prát.
Tomáš se probudil ve svém pokoji po poledni. Byli u něj Honza, Olda a Bedřich. Po pěti
minutách konverzace pochopili.
„Doufám, že jí to nechceš říct!“ volal Honza.
„Musím,“ šeptal Tomáš. „A Oldo, můžeš mě klidně zatknout, za přepadení. Mojí
Malenky.“
„Víš, jak je to nepravděpodobný?“ kroutil hlavou Bedřich.
„Jo, ale jak řekla Malenka, ani já to datum nezapomenu.“
„Ale už je to přeci dobrý, tak…“ namítal Honza.
„To jsem viděl včera. Je tak křehká a já jí tak moc ublížil, že už to nikdy nenapravím…
Nejde to.“
Olda se kousal do rtu: „Ty bláho, to jsem se dal dohromady s pěknou partičkou… Zloděj a
násilník, hudební pirát nejvyššího formátu, a ty…“ ukázal na Bedřicha…
283
„Nebude někomu vadit, když si tu dám jointa…“ skočil mu do řeči Béda, kterého situace
docela nudila.
„Promiň,“ vysoukal ze sebe Tomáš směrem k Oldovi.
„No já jsem v pohodě, mě povýšili, ale… A to ani nemluvím o té feťačce.“
Bedřich natáhl kouř a povídá: „Žaneta Jahodová. Už je doma, to ví každý…“
Olda na něj nevěřícně koukal.
Honza sedl na postel: „Čím jí pomůžeš, když jí to řekneš?“
„Musí to vědět… Kde je?“
„Je teď s Janou u psychiatra, tak to není nejvhodnější čas… co děláš? Proč se oblíkáš?
Kam chceš jít?“
…
Robert jel kamsi autem. Sám. Nacházel se v polích a široko daleko nebylo nic. Jen stromy,
kopce v dálce a několik krav se páslo okolo cesty. Usmíval se a mračil se zároveň. A pak se
vedle něj ozval ten hlas.
„Čau!“
Robert trhl volantem, ale pak se naštěstí uklidnil. Byl tam jen on a jeho druhé já, které
sedělo na sedadle spolujezdce.
„Co chceš? Včera jsem ti jasně řek, že jestli tě ještě uvidím, tak si to s tebou vyřídím!
Nedáš si pokoj?“
„Ale prosím tě, ty víš, že mám pravdu. A ty to pořád nechceš slyšet. Namlouváš si, že jsi
hrdina, že dokážeš plnit sny, ale jak jsi na tom ve skutečnosti? Hrozně!“
„Drž hubu, jsem na tom skvěle!“
„Jo? Tak proč spíme s děvkama a fetujeme?“
„To byl experiment. Blbej, to uznávám, ale už to neuděláme.“
„Hahaha!“
„Vypadni!“ zařval Robert.
„Drž hubu, kdybys mě poslech už dávno, bylo by všechno v pohodě. Vždyť víš, jak to je.
Jsi nula a vždycky budeš nula. Nic neznamenáš…“
„Nikdo nic neznamená, život není o tom něco znamenat…“
„Ale no tak, ty bys chtěl, aby tě měli ostatní rádi, ale nemáš se rád sám, tak bude nejlepší,
když se vrátíš zase do depresí, ano?“
Robert ztrácel nadhled a řval: „Já už to zpátky nevrátím, rozumíš? Nikdy! To tě radši
zabiju! Slyšíš?“
284
„Ale nezabiješ!“ na oplátku křičel ten druhý. „Já jsem ty! Tak a teď jsem tady, abych to
vzal za tebe! Nech mě řídit!“
„Nikdy!“ volal Robert a pak oba dva začali křičet nesrozumitelné skřeky.
Po zhruba minutě, kdy Robert řídil takřka poslepu, ztichl a začal zase sledovat cestu.
Otevřel oči. Utichl. Beze slova zíral před sebe. Začal se usmívat a přesvědčil se, že vedle něj
už nikdo nesedí. Neseděl. Jeden z nich tedy vyhrál. Ale který? Prakticky je to jedno, jelikož
náhle se ten druhý objevil znovu, na zadním sedadle, a prohlásil něco ve smyslu: Tak to tedy
ne! Naklonil se dopředu a strhl volant prudce doprava. Chvilku letěli vzduchem a pak narazili
čelně do stromu. Robert proletěl předním sklem kolem kmenu a přistál pár metrů od silnice
v poli, kde zůstal ležet. Auto, které jelo v tu chvíli náhodou kolem, zastavilo a řidič zavolal
sanitku.
Tomáš vběhl do ordinace zrovna, když byla Malenka naměkko a Jana ho ani nezkoušela
zastavit, jen ho následovala dovnitř.
„Co potřebujete?“ rozčiloval se doktor a Tomáš prudce vydechoval. Nevěděl, jak to říct,
tak jen vytáhl z kapsy peněženku, kterou dostal nedávno od Lukáše a podal jí Malence, která
nechápavě vstala z křesla a vzala ji do ruky.
„Kdes to vzal?“
„V tvojí kabelce,“ šeptl pouze a nechal ji, ať to pochopí.
Ona to nechápala, kroutila odmítavě hlavou a vzlykala pořád dokola nevěřícné a nešťastné
NE.
„Je to tak, miluju tě, miluju tě,“ opakoval Tomáš a Malenka pořád opakovala nesmyslné
Ne.
Nakonec vykřikla to svoje Ne hodně hlasitě a začala Tomášovi bušit do prsou a křičet: „Ty
hajzle! Ty svině! Nenávidím tě! Ty parchante hnusnej!“
Mlátila ho vší silou do prsou pěstičkami a hystericky vzlykala. Trest.
Jana to chtěla zastavit, ale psychiatr ji odvedl z ordinace.
„Co to děláte? Vždyť ona se zblázní!“
Doktor se zamyšleně pousmál, zavřel za nimi dveře a vysvětlil: „Víte, doteďka tohle
všechno měla v sobě, všechen vztek, zlobu, lítost a smutek měla v duši a ten, kdo jí ublížil,
byl imaginární osobou, ale teď to konečně může dostat ze sebe ven. Konečně máme někoho,
kdo za to může. Už to není její chyba… A jemu to prospěje taky, konečně najde trest a snad i
klid...“
285
Najednou bylo za dveřmi ticho a oni nakoukli. Tomáš s Malenkou leželi na gauči a spali,
ležíce si v náručí.
„Doktore,“ šeptala Jana. „Co mám dělat? Vy si myslíte, že by jim to mohlo vážně
pomoct?“
„Víte, psychika je nevyzpytatelná věc. Tohle ji může opravdu úplně vyléčit. Ale taky úplně
dorazit.“
„A co tedy máme dělat?“
„Necháme je prospat. Už nemůžeme dělat nic. My už se nyní můžeme jen modlit, jenom
modlit.“
„Modlit?“
Šla ulicemi a byla zmatená. Zmatená a nešťastná. Nechápala kde se na světě bere tolik
ošklivých věcí. Nevěřila, že by to tak mohl Bůh chtít. A celá ta jejich generace jí připadala
jako ztracená. Ztracená v tom divném světě kolem.
Pak jí zvonil mobil.
„Cože? Robert? A jak mu je? A co říkal doktor?“
„Doktoři už udělali, co mohli. Teď už prý musí bojovat o život sám. Teď už je to na něm a
na pánu Bohu.“
„Co?“
„Jo, prý už se můžeme jenom modlit.“
„Mně je to jasný…“
Jana zavěsila a kroutila hlavou.
„Mně je to jasný.“
Během pár minut už byla na koleji. Zapadající slunce jí svítilo otevřeným oknem do
pokoje a jarní vítr jí čerchal vlasy. Svlékla si bundu, poklekla k oknu a zavřela chvějící se
víčka.
Sepnula ruce.
Vychutnávala ten okamžik, klečela volně, poddávala se mihotání vánku, jako ztracená
v koloběhu času a života. Najednou vypadala velmi spokojeně a uvolněně, zdálo se, že spí.
Najednou se její rty začaly vlnit a ona tiše něco ševelila. Těžko říct, s kým mluvila a o
čem. Každopádně po delší chvíli, když otevřela oči a v jejích zorničkách se zračilo navracející
se vědomí a klid, tvář jí barvily jarní červánky a přese rty jí přeběhl nepatrný spokojený
úsměv.
286
Skeptikům děkuji, že dočetli až sem, a třeba se někdy k happyendu vrátíte, až v něj uvěříte.
A ano, samozřejmě, i happyend je jen další kolize. Žádný konec, život tím nekončí… A pro
všechny, kteří věří v dobré konce a v to nejlepší v lidech, je tady alternativní, rychlý a lehce
přeslazený Happyend.
25. Happyend – Na metr od Mekky
Takový obyčejný den. Na školní budovu svítilo sluníčko, ale v dálce se mezi sebou prala
načernalá oblaka, která věštila blízkou bouři. Tlak v ovzduší rapidně klesal už nějaký čas, ale
pořád ještě bylo možné se vyhřívat, jako v létě. Podzim odvál listovou zeleň ze stromů a vítr
začínal příjemně chladit.
V posluchárnách seděla spousta pilných studentů. V poslední řadě byli dva, přímo
uprostřed řady sedadel. Jeden z nich cosi horečně psal do sešitu. Když ho při tom druhý
přistihl, nechápavě se ptal:
„Co to děláš?“
„Integruju, ne, vole…“
„A jak?“
„To já nevím, ale zatím to funguje…“
Honza jen kroutil hlavou, pak se vrátil myšlenkami k tabuli, kde docent vysvětloval
podmínky integrovatelnosti funkcí, a opsal od Tomáše poslední příklad. Přednáška už končila,
právě když dovnitř vlezl Bedřich, udělal strašný rachot skřípáním dveří, sklidil posměch
přítomných a pak zasedl vedle Honzy.
„Čau kluci, my už dávno skončili…“
„A co nového v prváku?“ rýpnul si Tomáš.
„No, budu se na to už asi muset občas podívat…“
„Možná bys mohl…“
„Možná. Ale dneska ne, dneska jdeme pařit…“ připomenul Béda. „Blízko Mekky otevřeli
novou hospodu, prej je to tam super.“
A pak byl konec a oni vyšli před budovu. Na lavičkách tam na ně čekali Robert s Martinem
a Ninou.
Nina ležela na jedné z laviček rozvalená a opalovala se, chytajíc poslední záchvěvy
nezdravého UV záření, a Robert zrovna nadšeně oznamoval, kdy budou s Danem mít první
koncert.
„Tak jak, hoši?“ řekl Honza. „Dneska to pěkně rozjedeme!“
287
„No to si piš!“ smál se Robert.
„Už jsou tu holky?“ ptal se Tomáš.
„Ne, ještě neskončily,“ informoval Robert.
Tomáš s Honzou a Bedřichem si přisedli a jali se také relaxovat.
Debatovali tam chvíli o ničem a o nesmyslech, když z Roberta vypadlo, že má dneska
rande.
„Ale jdeme přeci pařit…“ namítal Tomáš.
„Jo, jasně, já vím, ona půjde s námi,“ ujistil je Robert a pak se usmál, protože jeho slečna
se už blížila k nim a zdálky se usmívala.
Tomáš s Honzou valili oči a skučeli: „To je vona? Kdes ji vzal, prosím tě? To má někdo
kliku… Taková kočka! Vidíš, co dokáže sebevědomí?“
A když přišla až k nim, otevřeli pusu dokořán.
„Dovolte, abych vám představil,“ začal komediant Robert, „slečnu Žanetu Jahodovou.
Voalá…“
„Ahoj,“ řekla Žaneta a smála se, jak na ni všichni zírali.
„To není ona, že ne?“ šeptl Honza směrem k Tomášovi.
„Kdo?“ nechápala Béda.
„Já nevím,“ cedil mezi zuby Tom a smál se na Tulačku a zkoumal její zjemnělé rysy.
Lehká vrstva make – upu, šampon na vlasy, hřeben, čisté šaty, ale hlavně úsměv a téměř
vyhlazené vrásky v obličeji ji přeměnily v atraktivní mladou slečnu. Chvíli na ni jen nevěřícně
zírali.
Nina vyskočila a začala Žanetu teatrálně objímat.
Mraky se valily oblohou a oni už měli nahnáno, že ani nestihnou zalézt před deštěm do
hospody, když ze školy vyšly Jana s Malenkou a Olgou. Krok za nimi kráčela rusovlasá
Maruška a vyprávěla nějaké veselé historky z natáčení.
A jaký ukazoval barometr pokles, tak tím víc se Malenka usmívala. Taky se s Žanetou
objímaly a vyzvídaly všechno možné i nemožné.
Vydali se na cestu do hospody.
„Kam vůbec jdeme?“
„Nová hospoda, kousek od Mekky.“
Tomáš s Honzou a Bedřichem sledovali s polootevřenou pusou Roberta, jak si vede za
ruku Žanetu, která při chůzi o něčem živě rozmlouvala s Ninou. Malenka Tomášovi musela
ukazováčkem zvednout bradu, aby takhle nezíral na cizí ženský.
„Sluší jí to, že?“ pravila a chytla Toma za ruku.
288
„Sluší,“ kývl Honza.
„No tak to každopádně,“ kýval Béda, zapálil si cigaretu a filosoficky prohlásil: „Ale ten
kluk je magor. On si myslí, že už ta holka je v pohodě, ale ten bude mít takový trable, až se
z toho zesere… No fakt, věřte mi!“
„Nech toho!“ okřikla ho Malenka a Honza s Tomem vybuchli smíchy. „Nekaž mu radost,
jo?!“
„Tak tak, nekažte mi radost!“ volal Robert.
Jana je všechny pozorovala a usmívala se. Naslouchala švitoření Žanety a Niny a
sledovala, jak Robert kroutí hlavou.
„Co se Ti nezdá, Robi?“
„Ty je neslyšíš? Věčná láska, prý.“
„A?“ smála se Jana.
„Věčného není nic. Důležitý je teď. A láska? Chemický reakce, trik přírody, jak zkopírovat
DNA, nedíváte se na scifi?“ prohlásil a smál se.
„Ty romantiku…“
Míjeli zrovna nějaké posmutnělé lidi a Robert na ně volal: „No tak, lidi, úsměv, já po vás
nechci, abyste zachraňovali svět!“
Pousmáli se.
A začalo pršet a oni mokli…
Tomáš držel za ruku Malenku, držel ji pevně, dýchal zhluboka a přemýšlel o budoucnosti
světa.
A myslel si:
Já myslím, Roberte, že svět může být v pohodě. Když vidím tyhle lidi, vím, že to všechno
bude dobrý. Brzy bude řada na nás, abychom upravili svět podle sebe, abychom řekli, co je
správné, co ne, a rozhodli, co bude dál, jak to bude s láskou, se štěstím… a když to vezmeme
do svých rukou, tak to nemůže skončit špatně...
A pak už došli do té vysněné putyky.
Někteří z nich tam chlastali, dokud nedošlo pivo, a pokud nedošlo, jsou tam ještě dnes…
26. Finále
Na autobusové zastávce stálo asi patnáct lidí a čekali. Vítr vál a chladil jejich čela. Oči
měli zasněné či snad unavené, stáli tiše a jakoby schovaní sami v sobě. Několik jich ukořistilo
289
místo na lavičce v prostoru budky, jiní popocházeli kolem dokola a jejich spoj ne a ne
konečně dorazit.
Pár dětí se hašteřilo a jejich křik jemně rozrážel ticho, rozprostírající se ve světě okolo
nich. Po pár napomenutích a zamračených pohledech se ztišily i ony. Pak už ušní bubínky
rozechvívaly jen zbloudilé vzdušné proudy.
Lidé už čekali delší dobu a stále se nic nedělo. A protože Godot stále nešel, lehce
nervózněli. Vyhlíželi zpoza rohu a čekali autobus každou chvíli.
Slunce se přehouplo po obloze o dalších sedmsetdvacet stupňů. Nic se neobjevilo. Nic, co
by dalo znát, jestli se vůbec kdy dočkají.
Mezi těmito lidmi seděl Robert a ve tváři měl zvláštní usměvavý jas. Rád by jim sdělil, co
se uvnitř něj odehrávalo, ale nenacházel pro to slov. Rád by se jim svěřil, rád by jim vyzpíval,
vypověděl a sdělil svá hnutí mysli, stavy duše, byl by potěšen, kdyby jim mohl předat svoje
nadšení a své štěstí, které teď naplňovalo celou jeho mysl.
V tom tichu, které vibrovalo okolním vesmírem, se od něj šířila energie a rozkmitávala
vše, co jí bylo v cestě.
Byl jeden z těch, co seděli na umělohmotné sedačce, hlavu měl lehce sklopenou a obočí
pozdvihnuté, jako když o něčem nevěřícně přemýšlí. Viděl okolo sebe člověčí soukmenovce a
cítil, že je mezi nimi spojení, souznění, vnímal, že jsou jedno, a to ho naplňovalo pocitem
sounáležitosti s celým světem.
Autobus nejel a lidé začínali vypadat ukřivděně. Když okolo proletěl pták a zaskřehotal jim
na pozdrav, Robert z ničeho nic pozdvihl hlavu. Povzdychl si jakoby úlevou a odevzdaně
zároveň, usmál se na kolemstojící a vstal. Rozhlédl se okolo sebe a opustil dav čekající na
zastávce a kráčel směrem k cíli.
Dívali se na něj nechápavě až opovržlivě, ale on pokračoval sebejistě s hlavou vztyčenou a
s mírem v duši. Časem tam dojde.
A sluníčko mu hřálo na cestu a jemu se volně dýchalo. Sledoval ptáka ve vzduchu. A když
malinko přimhouřil oči, věděl, že splývá s vesmírem…
V kostele se hlasy všech, kdo se rozhodli nahlas promluvit, rozléhaly, až z nich ozvěna
vyrobila nesrozumitelnou kulisu kostelních mší, připomínající sound prastarých gotických
chorálů.
Okny opatřenými vitráží sem proudily proužky barevného světla a ve vzduchu byla cítit
vůně dávných věků.
290
V lavicích seděly řady lidí, kteří si sem přišli poslechnout nedělní kázání, spořádaní občané
v nažehlených šatech.
Nálada byla téměř posvátná, jakoby to mělo být právě teď a tady, kdy by měl nastat
příchod spasitele a počátek zlatého věku. Místní farář se usmíval na všechny strany a vítal své
ovečky s nepředstíranou horlivostí a starostlivostí.
Jana seděla po levici babičky a maminky a těkala očima sem a tam. Na rtech jí pohrával
letmý úsměv a zkoumavě brouzdala po tvářích přítomných, hledaje v jejich očích odpovědi na
své otázky. Po levici své měla Malenku, svou nejlepší kamarádku, kterou momentálně pevně
držela za ruku.
Farář spustil sérii pozitivních konstatování o Bohu a lásce k bližnímu a Janina si v tom
snažila najít to svoje. Po chvíli jí tok řeči splynul v hudbu kostelních frazeologismů a
soustředila se už jen na proud svých myšlenek.
Její oči se leskly a ona si prohlížela výjevy na zdech chrámu. Pak zrak sklopila a opřela se
svým ramenem o rameno babičky, sedící vedle ní a napjatě poslouchající. Stiskla rty a
oddechla si.
Malenka jí stiskla dlaň v té své a Jana přivřela víčka.
Z pod řas jí zářila harmonie a láska a ona se tiše jen tak pro sebe zasmála a kývla; kývla
v souhlasu, v potvrzení vesmírné pravdy, která jí rezonovala v duši.
Tomáš Kafka kráčel městem. Míjel lidi a drbal se ve vlasech. Nechápal na tomhle světě
spoustu věcí. Nevěděl, odkud lidé přicházejí a kam odcházejí. Nebyl si jistý, čím vlastně jsou,
a co mohou v životě dokázat, kým být. Ani nehádal, jaký je rozdíl mezi dobrem a zlem a co je
člověčím údělem.
Nepřemýšlel už nad tím, jestli je osud nebo ne (protože člověk se v obou případech musí
rozhodnout sám za sebe), nezkoumal, jestli je na světě někdo neomylný.
Pohlížel lidem nezištně do tváří a hledal tam sám sebe. Pak zakroutil hlavou, usmál se a od
toho okamžiku se už pořád usmíval. Nebo se o to aspoň snažil.
Vzdychl a pokračoval ulicí a v hlavě mu hrálo tisíc myšlenek. Nebyl si úplně jistý, co ho
v životě čeká a jaké je jeho poslání.
Ale věděl naprosto přesně, jakou si zvolí cestu. Byl rozhodnutý, kudy a jakým směrem
jeho kroky povedou. Věděl, jaké bude jeho konání, a kým bude on sám.
Došel až na vyvýšenou plošinu nad městem, k pomníku na Vítkově, a shlížel na hemžení
pod sebou. Odtud měl nejlepší pohled na vesmír a získával potřebný nadhled nad souženími
doby.
291
Sledoval mraky na obloze a v duši měl klid.
Ruce měl v kapse, záda rovná a hlavu vztyčenou.
V srdci měl touhu a víru. Měl vůli a odhodlání.
Stál tam takhle dlouho tiše a mohlo by se zdát, že se snad rozhoduje, co s tím světem má
teda udělat, když už ho jednou dostal na ty svoje bedra.
Když už tu jednou na tom světě je.
Duchové dávných dob a strašáci temna stáli na vršku s ním a on jim nabídl místo vedle
sebe na lavičce. Přijali to. Posadili se a společně se pak dívali na svět kolem sebe a do
budoucnosti.
292
OBSAH
Motivační odstavce ........................................................................................................................................ 1
Prolog............................................................................................................................................................. 4
1.
Expozice.............................................................................................................................................. 9
2.
Toulavá kočka ................................................................................................................................... 20
3.
Cesta z města..................................................................................................................................... 32
4.
Samotář ............................................................................................................................................. 42
5.
Intermezza ......................................................................................................................................... 54
6.
Test.................................................................................................................................................... 63
7.
Kolize ................................................................................................................................................ 71
8.
Cyklona ............................................................................................................................................. 85
9.
Jiné dimenze...................................................................................................................................... 96
10.
Tichá noc......................................................................................................................................... 108
11.
Vánoce jsou, když je zázrak ............................................................................................................ 122
12.
V blahořečeném šílenství ................................................................................................................ 137
13.
Policejní mejdan.............................................................................................................................. 150
14.
Zločin a trest.................................................................................................................................... 161
15.
Zimní prázdniny .............................................................................................................................. 177
16.
Falešná hra ...................................................................................................................................... 197
17.
Krize................................................................................................................................................ 206
18.
Co nás vábí...................................................................................................................................... 217
19.
Studie něhy...................................................................................................................................... 225
20.
Schíza .............................................................................................................................................. 234
21.
Ztracené iluze .................................................................................................................................. 246
22.
Peripetie .......................................................................................................................................... 266
23.
Podle plánu...................................................................................................................................... 274
Epilog......................................................................................................................................................... 282
24.
Katastrofa ........................................................................................................................................ 282
25.
Happyend – Na metr od Mekky ...................................................................................................... 287
26.
Finále............................................................................................................................................... 289
OBSAH ...................................................................................................................................................... 293
293

Podobné dokumenty

mlynaruv_kamen

mlynaruv_kamen Půvabná je i historka o tom, jak solanky dostaly jméno. Kolem roku 1840 se sedlák Hrnčíř ze Solan vydal s hruškami na trh do Lovosic. “Šťastnou náhodou vše prodal německému lodníkovi, jenž rozpozna...

Více

Slova s hláskou K ka, ko, ku, kou, ke, ky, kam, kat, kal, kámen, konev

Slova s hláskou K ka, ko, ku, kou, ke, ky, kam, kat, kal, kámen, konev kolíbka, klokan, kostka, koláčky, kuličky, kamínka, kotlík, kelímek, kohoutek, tik tak, kabátek, kukačka, kočka, Kačka, klek, klacek, kamínek, kupka, kapka, kapička,

Více