Stáhnout soubor... - Moderní

Transkript

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ
FILOZOFICKÁ FAKULTA
Katedra historie
TOTALITÁRNÍ REŽIMY 20. STOLETÍ V EVROPĚ
Prof. PhDr. Nina Pavelčíková, CSc.
Ostrava 2009
Recenzovali:
Mgr. Martin Teplý
Technická univerzita v Drážďanech
Ing. Eva Burianová, Ph.D.
Přírodovědecká fakulta Ostravské univerzity v Ostravě
Určeno pro kombinované studium historie – bakalářské a magisterské obory.
Jazyková korektura nebyla provedena. Za jazykovou stránku odpovídá autor.
© Prof. PhDr. Nina Pavelčíková, CSc., 2009
© Ostravská univerzita v Ostravě, 2009
ISBN 978-80-7368-712-0
OBSAH
3
Obsah
5
Úvod
7
1. Úvodní lekce: Historie vzniku pojmu „totalitární režimy“, názory
na jeho obsah
7
Uvedení do problematiky
7
Text
13
1.1 Vývoj pojetí totalitarismu od šedesátých let 20. století
14
Shrnutí textu 1. kapitoly
14
Literatura ke studiu
15
2. Ideologické kořeny jednotlivých totalitárních systémů
15
16
Text
17
2.1 Ideologické základy a systémy fašistických totalitárních režimů
19
2.2 Rasistická ideologie nacistického Německa
29
2.3 Historické základy a hlavní rysy ideologie komunistického
režimu
36
37
38
3. Mocenský systém totalitárních režimů
38
38
Text
38
3.1 Způsoby a průběh převzetí moci totalitárními režimy v Evropě
3
53
3.2 Společné a odlišné rysy mocenských systémů totalitárních režimů
63
3.2.1 Realizace systému zákonodárné moci v jednotlivých typech
totalitárních režimů
67
3.2.2 Význam a formy výkonné moci, její zneužívání k represivním
opatřením v jednotlivých typech totalitárních režimů
81
3.2.3 Role moci soudní, právo a justice v totalitárních režimech
84
85
86
4. Ostatní typy perzekuce a jejich dopad na život obyvatelstva
totalitárních zemí
86
87
Text
90
90
91
Závěrečný test
94
Vysvětlivky k používaným symbolům
4
ÚVOD
Milé studentky, milí studenti,
studijní opora Totalitární režimy 20. století v Evropě je určena posluchačům bakalářského i magisterského kombinovaného studijního programu
Historie jako předmět kategorie B – Povinně volitelné předměty. Tato
práce však může posloužit také dalším čtenářům, kteří se hlouběji zajímají
o vývoj totalitárních režimů 20. století v Evropě.
V úvodu každé kapitoly je naznačena její struktura a doba nutná pro
prostudování. Kapitoly jsou strukturovány tak, aby podaly základní informace o pojmu totalitární režimy, o jejich ideologii a systému, o vlastním
procesu nástupu jednotlivých režimů k moci a nástrojích jejího udržování.
Vaším úkolem v průběhu kombinovaného studia je účast na dvou plánovaných tutoriálech. Na prvním z nich Vám bude osvětlen způsob práce
s oporou, v rámci druhého budete mít možnost diskutovat s vyučujícím
o problémech, které nastaly při studiu, vyžadovat zodpovězení nejasných
otázek apod.
Součástí opory jsou korespondenční úkoly, označené příslušnou ikonou,
jejichž vypracování a odeslání vyučující formou e-mailu ve stanoveném
termínu je bezpodmínečně nutné ke zdárnému ukončení kurzu. V závěru
je vložen test, jehož písemné vypracování a odeslání tímtéž způsobem je
další podmínkou zápisu zápočtu.
Mnoho úspěchu při studiu přeje
autorka opory
5
6
1.
Úvodní lekce: Historie vzniku pojmu „totalitární
režimy“, názory na jeho obsah
Studijní cíle: teoretické základy pojetí totalitárních režimů 20. století,
objasnění používaných pojmů a historických souvislostí vzniku totalitárních
režimů
Čas k prostudování: 2 hodiny
Klíčová slova: totalitární režim • totalitní stát • fašismus • nacismus •
komunismus • iracionální ideologie • represe
Pojem „totalitární režim“ vznikl v průběhu 20. století jako označení
specifického typu diktatury. Zpravidla rozeznáváme dva základní typy
politických systémů, zařazovaných pod tento pojem:
a) totalitární režim fašistického typu (včetně nacismu)
b) totalitární režim komunistického typu
Oba systémy mají řadu společných (podobných) rysů, ale také odlišností.
Základním společným znakem je likvidace demokratického systému
(liberální, občanské společnosti). V ní mají občané možnost svobodného
výběru a volby svých reprezentantů, základní občanské svobody. Totalitární režim zavádí neomezenou vládu jedné strany (hnutí), v jejímž čele
stojí vůdce. Obyvatelstvo je nuceno přijímat jedinou ideologii. Souhlas
s režimem je zpravidla vynucován represivními opatřeními, perzekucí,
likvidací „nepřátelských“ skupin obyvatelstva.
Text
Pojem „totalitární stát“ se objevil ve dvacátých letech 20. století v Itálii. Byl
vnímán ve dvou odlišných významech. Představitelé fašistického režimu
(zejména Benito Mussolini) prezentovali jeho obsah pozitivně: italský stát
vyjadřuje prostřednictvím svého vůdce jednotu lidu. Fašisté (později
i představitelé nacismu) vkládali do pojmu totalitární také význam dyna7
mické akce: činu namířeného proti sterilní, „žvanivé“ parlamentní
demokracii. Na rozdíl od režimů fašistického typu představitelé komunistického systému pojem totalitární neužívali. Pro označení všech režimů
považovaných za diktátorské a nepřátelské své vlastní ideologii vystačili
s pojmem fašismus. Pro svůj vlastní režim využívali termíny z oblasti demokratických systémů upravené pro vlastní potřeby. V jejich dílech se setkáváme s pojmy „lidová demokracie“ „demokratický centralismus“ apod.
V dalším textu se s nimi setkáme a pokusíme se vysvětlit jejich podstatu.
V roce 1922 použili liberální italští odpůrci fašismu (Giaccomo Amendola,
Pietro Gobetti) termín ve významu negativním: totalitní = potlačující
individuální svobody, demokracii.
Itálie po první světové válce je obecně považována za kolébku fašistického
totalitárního systému. V průběhu války změnili její vládci orientaci:
původně se hlásili k tzv. Trojspolku (Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie).
S těmito partnery je spojovala snaha změnit mocenské poměry v Evropě.
Posílit vedle tří významných mocenských center – Velké Británie, Francie
a Ruska další „sílu“. V prostoru střední a jižní Evropy upevnit mocenské
seskupení schopné politicky a ekonomicky vyvážit zejména převahu Západu. Dalším cílem Trojspolku bylo rozšíření koloniálního panství jeho členů
(hlavně v Africe). Po vypuknutí války v červenci 1914 však Itálie zůstala
neutrální. V dubnu 1915 došlo v Londýně k jednáním mezi ministrem
zahraničních věcí Itálie a britskou vládou. Britové přislíbili Itálii půjčku
50 milionů liber. Státy Dohody jí nabídly řadu územních zisků v Evropě
i v Africe po válce. Itálie se zavázala vyhlásit válku svým dosavadním spojencům. V průběhu let 1917 a 1918 se odehrávaly na italské frontě (severní
část Itálie, benátská nížina, řeka Piava) těžké poziční boje. Válečná konjunktura zpočátku znamenala rychlý rozvoj části průmyslu. Dlouhé boje
však zemi vyčerpaly. Po skončení války se vyostřovala ekonomická i politická situace, trpěla nevyrovnaností hospodářského vývoje, zesílením
byrokratického systému, autoritativními tendencemi. Zasáhla ji hluboká
hospodářská krize, dělnické nepokoje. Státy Dohody nesplnily naděje na
územní zisky (Dalmácie, Rijeka). Tato situace nahrála pokusu o zavedení
autoritativního režimu nového typu.
8
Vyhledejte v (kterékoliv) učebnici obecné historie 20. století základní fakta
o nástupu fašismu k moci v Itálii ve dvacátých letech 20. století. Charakterizujte osobnost vůdce italských fašistů Benita Mussliniho.
Zamyslete se nad historickými příčinami vzniku fašistického systému v Itálii ve
20. letech. Zjistěte, z jakých historických kořenů (mýtů) vyrůstalo italské
fašistické hnutí, ke které historické epoše vývoje území Itálie se hlásilo, jaké její
symboly použilo (původ pojmu „fašisté“). Srovnejte příslušný výklad těchto
pojmů v několika obecných encyklopediích. Vyhledejte si některé z těchto
informací v dalších kapitolách textu opory.
Totalitární fašistické systémy vznikly v poválečné Evropě jako negace
liberální, občanské společnosti. Podle nich je její demokratický systém
příliš komplikovaný, neumožňuje rychlou a pádnou akci.
Demokracie se opírá o tři základní mocenské složky:
– moc zákonodárnou (parlament),
– výkonnou (vláda, prezident, resp. panovník),
– nezávislé soudy.
Demokratický systém umožňuje svobodné využívání základních občanských práv. Vzhledem k pluralitě názorů a uvedenému mocenskému
systému není vždy schopna účinně čelit rozporům moderní společnosti.
Možnosti vynucovat zachovávání pořádku, kázně, vyjadřovat „jednotnou
vůli mas obyvatelstva“ jsou omezené.
Nástroje moci
– zejména ty, které mají represivní charakter (policie, soudnictví) jsou
prostřednictvím médií pod stálou kontrolou veřejnosti.
Na příkladu politického vývoje rakousko-uherské konstituční monarchie
(1867–1914) lze vysvětlit, jak se postupně realizovaly základní principy
uplatňování liberálního konstitučního systému již v době před první světovou
válkou. Pokuste se pomocí dostupného přehledu českých dějin resp. dějin
Rakouska-Uherska určit základní zákonné úpravy, které zaváděly (rozšiřovaly)
uplatnění těchto principů, najděte příklady rozvoje občanské společnosti
(spolkové, družstevní hnutí, vývoj samosprávy).
9
První pokusy o teoretické vysvětlení pojmu totalitarismus a o odlišení
totalitárních režimů od diktatur jiného typu vznikly ve třicátých letech
20. století. Různí autoři např. v USA, Francii se pokoušejí analyzovat
metody propagandy a manipulace masami jak ve státech fašistického typu
tak v SSSR. Používají při tom různé pojmy – „politická teologie“, hnutí
strana-stát, „permanentní revoluce“ aj. V r. 1939 se uskutečnilo v USA
první sympozium o totalitarismu, organizované Americkou filozofickou
společností.
Po skončení 2. světové války vyslovil první ucelené teze o totalitarismu
Kongres pro kulturní svobodu (Berlín 1949). Známí liberální odpůrci
komunismu (Raymon Aron, Vladimír Nabokov, Carl Jaspers, Eugen Kogon) zaměřovali své úvahy také na otázku „viny“ Německa, podstaty nacistické diktatury.
Za skutečnou zakladatelku filozofického pojetí podstaty totalitárních
režimů je však považována německo-židovská filozofka Hannah Arendtová.
Ve svých článcích a zejména v díle Původ totalitarismu analyzuje kořeny
i projevy teroru a iracionální ideologie totalitárních států. Vychází
z rozboru systému soudnictví, politických procesů, vězeňství a systému
nacistických i sovětských koncentračních táborů, holocaustu. Ideologie
těchto režimů má podle ní destruktivní, démonickou moc. Předpokladem
jejího obecného přijetí je atomizovaná společnost neschopná sebeobrany.
Její analýza shrnuje, rozšiřuje a prohlubuje empirické poznatky o vývoji
evropské společnosti, které vedly k nastolení totalitárních režimů.
Přečtěte si následující úryvek z uváděné monografie H. Arendtové a pokuste
se odpovědět na otázky:
1) mohly se dostat totalitární režimy k moci legální cestou? Uveďte jiné
příklady, než autorka;
2) jakou roli hrála při udržování totalitárního režimu podpora mas?
3) najděte v historii komunistického režimu ČSR příklad napomáhání
obžalovaných komunistů vlastní perzekuci. Doplňte, co podle Vás mohlo
ovlivnit skutečnost, že komunisté žádali při procesech pro sebe trest smrti.
10
„…totalitní režimy – po dobu, kdy jsou u moci, mají zajištěnou podporu mas
a opírají se o ni… Hitlerův mocenský vzestup byl ve smyslu pravidel
většinového volebního systému legální a ani on ani Stalin by nebyli mohli
udržovat pod svou kontrolou obrovské národy, přestát všechny vnitřní a vnější
krize a vypořádat se s bezpočtem nástrah nemilosrdných vnitrostranických
bitev, pokud by se nemohli opírat o důvěru mas. Bez ní by nebyly možné
moskevské procesy, právě tak jako by nemohlo dojít k likvidaci Röhmovy frakce.
Rozšířená představa, že Hitler byl pouhým agentem německých průmyslníků,
stejně jako spekulace, že Stalin vyšel z boje o moc po Leninově smrti vítězně jen
díky temnému komplotu, jsou pouhými neudržitelnými legendami (…) především s ohledem na nespornou popularitu obou vůdců. Nacisté byli přesvědčeni,
že páchání zločinů v naší době má morbidní podmanivou moc, ujišťování
bolševiků…, že neuznávají běžné morální hodnoty, se stalo neodmyslitelnou
součástí komunistického propagandistického repertoáru.
…přitažlivost zla a zločinu (…) není ničím novým, …násilí je možná ošklivé,
ale velmi chytré. Na úspěchu totalitarismu znepokojuje spíše opravdová
nezištnost jeho příznivců: nepřekvapuje, že přesvědčením bolševika či nacisty
neotřesou zločiny spáchané na lidech, kteří nepatří k hnutí nebo jsou dokonce
jeho odpůrci; zarážející ovšem je, že přesvědčení zůstává stále pevné i tehdy,
když totalitní monstrum začíná požírat vlastní děti (…) stane-li se bolševik
nebo nacista sám obětí perzekuce (…) někdy dokonce napomáhá při své vlastní
perzekuci a sám pro sebe vyžaduje trest smrti – …podmínkou je záruka, že
nebude zpochybněna jeho příslušnost k hnutí (…), pokud jsou součástí
organizační struktury hnutí a hnutí je semknuté, nejsou jeho zfanatizovaní
příznivci přístupni zkušenosti nebo jakémukoli rozumovému argumentu (…)
i když jde o mezní zkušenosti, jakými jsou mučení nebo strach ze smrti…“
Jiným, odlišným příkladem komunistického funkcionáře, odsouzeného
a vězněného pro svůj „buržoazní nacionalismus“ v padesátých letech v ČSR, je
Gustáv Husák. Ke své vině se navzdory mučení a psychickému nátlaku StB
nepřiznal. I on však po udělení milosti a rehabilitaci zůstal přesvědčeným
komunistou – pragmatikem. Zkušenost z perzekuce padesátých let pro něj
zůstala epizodou, nesystémovým úkazem v historii KSČ. V roce 1969 se dostal
k moci a podílel se na realizaci své představy komunistického režimu. Mimo
jiné prosadil federalizaci ČSSR. Tzv. normalizace byla ČSR vnucena zvenčí
a podpořena přítomností sovětských vojsk v zemi. Její konkrétní podobu však
11
určovaly domácí politické elity v čele s Husákem. Neopíraly se už o nadšení, ale
spíše o pasivitu, lhostejnost mas.
Na počátku padesátých let vznikl v USA akademický koncept totalitarismu. Jeho autor C. J. Friedrich se snažil charakterizovat základní rysy
totalitárních režimů. Tento systém byl statický, považoval za rozhodující
znaky, které odlišují totalitární stát od tradičních diktatur. Byly to zejména:
- moc hierarchicky organizované strany, efektivně řídící stát a společnost
- nástrojem a pomocníkem je jí všemocná tajná policie, kontrolující
společnost, udržující ji ve strachu, poslušnosti
- jediná ideologie je chápána jako dogma, je monopolní, nelze o ní pochybovat
Jiný, dynamičtější výčet znaků totalitárních režimů vytvořil francouzský
historik Raymond Aron. Napsal řadu článků, přednášel v letech 1957–
–1958 v Paříži na Sorboně. Uvědomoval si, že pojem totalitarismus nelze
přesněji definovat ani systematicky pojednat, neboť je chápán příliš ideově
a politicky. Na obranu teoretického konceptu totalitarismu však vystupoval
až do konce svého života v roce 1983. Jeho výčet znaků totalitárních systémů je dodnes používán při charakteristikách i srovnávání jednotlivých
režimů:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
jediná strana u moci
její monopol na politickou moc
politická vůle režimu vnutit obyvatelstvu země, národu jednu oficiální
ideologii
kontrola státu nad prostředky komunikace a masmédii
instituce i organizace, spontánní aktivity „občanské společnosti“ jsou
podrobeny dozoru a reglementaci státní moci
moc používá teroru policejního a soudního aparátu, ale také ideologického a výchovného působení
Pokuste se srovnat oba souhrny znaků, vystihnout, v čem obohatil
charakteristiku totalitarismu R. Aron. K jednotlivým jeho bodům přiřaďte
charakteristiky, které vystihují podstatu komunistického režimu v ČSR v letech
1948–1960 (pomocí jakých institucí, prostředků vládl). Využijete k tomu
12
charakteristiku K. Bartoška (Černá kniha komunismu I.), případně také práce
K. Kaplana.
1.1
Vývoj pojetí totalitarismu od šedesátých let 20. století
Historikové a politologové druhé poloviny 20. století hodnotili obsah
a pojetí totalitarismu nejednotně. V kruzích konzervativně, resp. liberálně
orientovaných odborníků (Z. Brzezinski, nověji např. kolektiv autorů
dvoudílné práce Černá kniha komunismu) se jeho koncept dále rozvíjí.
Zdůrazňuje se zejména obrovský počet obětí komunistického režimu
v SSSR, represivní, extrémní charakter asijských režimů v Číně za kulturní
revoluce, v Kambodži, severní Koreji ad.
Levicově orientovaní autoři se staví k pojmu totalitarismus vesměs
skepticky, nepovažují jej za dostatečně teoreticky propracovaný. Předmětem sporu se stalo zejména užití pojmu totalitarismus pro období po smrti
Stalina v zemích sovětského bloku. Brežněvův sovětský režim, doba tzv.
normalizace v ČSSR i další tehdejší komunistické režimy byly charakterizovány často jako „posttotalitní“, jako byrokratický socialismus apod.
Západoněmecké instituce (např. Institut pro soudobé dějiny v Mnichově)
měly skeptické výhrady i k použití teorie totalitarismu pro historii
nacistické Třetí říše.
Po pádu komunismu v Evropě se však diskuse znovu oživily. Přispívají
k nim i historikové postkomunistických zemí. Od počátku devadesátých let
rozvíjí činnost Hannah-Arendt-Institut pro výzkum totalitarismu při Technické univerzitě v Drážďanech a řada dalších vědeckých institucí v Německu. Na Slovensku vznikl Institut paměti národa, jehož cílem je výzkum
holocaustu slovenských Židů i represí komunistického režimu. Podobná
instituce vyvíjí činnost také v Polsku. Výzkumy i teoretické diskuse
probíhají také v České republice díky historikům, např. pracovníkům
Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR (grantový projekt KSČ a radikální
socialismus v ČSR ad.), politologům, právníkům aj. V roce 2007 vznikl
Ústav pro studium totalitárních režimů.
13
Shrnutí textu první kapitoly
Pojem totalitarismus a teorie rozvíjející jeho obsah vznikly před 2. světovou
válkou. Označovaly specifické diktatury fašistického a komunistického
typu. Po 2. světové válce rozvíjela ve filozofické rovině analýzu totalitarismu Hannah Arendtová. C. J. Friedrich a po něm R. Aron se pokusili
vytvořit soubor znaků, které charakterizují totalitární režimy a umožňují
jejich srovnávání. V současné době probíhají výzkumy i teoretické diskuse
také v postkomunistických zemích. Soustřeďují se především na analýzu
komunistických systémů. Řada historiků však zastává vůči pojmu i jeho
použití pro výzkum a komparaci totalitárních režimů skeptický odstup.
Arendtová, H.: Původ totalitarismu I–III. Praha 1996
Aron, R.: Demokracie a totalitarismus. Brno 1993
Budil, I. T. – Ziková, T. (edd.): Totalitarismus 1–4. Plzeň 2006–2008 (viz
zejm. referáty Ivo T. Budila, Jana Dobeše, Mir. Nováka)
Courtois, S. a kol.: Černá kniha komunismu. Praha 1999
Durman, K.: Popely ještě žhavé… Praha 2004
Kaplan, K.: Proměny české společnosti 1948–1960. Část první. Praha
2007
Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1993
Ridley, J.: Mussolini. Praha 2002
Svátek, F.: Koncept totalitarismu a historikova skepse. In: Stránkami
soudobých dějin. Sborník statí k pětašedesátinám Karla Kaplana. Praha
1993
14
2.
Ideologické kořeny jednotlivých totalitárních
systémů
Studijní cíle: stručné vysvětlení historických kořenů a obsahu ideologie
fašistického, nacistického a komunistického totalitárního režimu
Čas k prostudování: 4 hodiny
Klíčová slova: nacionalismus • národní mýtus • rasové teorie • nordická
rasa • marxismus-leninismus • třídní boj • socialismus • komunismus
Ideologie se snaží zjednodušeným způsobem, který je srozumitelný širokým
masám, vysvětlit podstatu „jediného správného“ řešení problémů
společnosti. Zároveň shromažďuje argumenty o nesprávnosti jiných
„světových názorů“ a škodlivosti jejich nositelů. Ideologické základy a vlastní náplň ideologických systémů jednotlivých totalitárních režimů patří
mezi ty základní rysy, v nichž se tyto systémy od sebe výrazně odlišují.
Každý z nich vychází z jiného filozofického, resp. terminologického
základu. Svou ideologii vytvářejí nezávisle na sobě, v přímém rozporu
s panujícím režimem, odlišné politické, ideologické směry považují za
svého ideologického „nepřítele“. Sbližuje je skutečnost, že své nepřátele
(a zároveň oběti) představují jako méněcenné, zavržení hodné skupiny.
Bojují proti nim v oblasti teoretické, ale také v praxi.
Společný pro všechny totalitární režimy je způsob, jakým prosazují přijetí
svých ideologických dogmat. Je to pro ně jediný přijatelný způsob myšlení.
Musí jej jednotně deklarovat všechny vrstvy společnosti. Všeobecné přijetí
oficiální ideologie se prosazuje politicky, výchovnými i represivními
prostředky, kontrolou státu nad masmédii apod.
Všimněte si toho, že se ideologie zpravidla snaží „tvářit“ jako vědecky
podložený systém. Ve skutečnosti však je podmínkou jejího přijetí širokými
masami obyvatelstva co největší zjednodušení jejích základních historických
15
a teoretických východisek. Nezbytnou součástí její propagace je proto nejhrubší
demagogie. S její pomocí hledá nepřítele, který je vinen všemi neduhy současné
společnosti. Mobilizuje masy k jeho potření. Totalitární režim se zároveň snaží
masy obyvatelstva přesvědčit, že k tomu lze použít jakékoliv prostředky.
Zneužívá skutečnosti, že frustrované skupiny obyvatelstva jsou méně citlivé na
potlačování osobní svobody, respektive občanských práv. Vzdělanější, svobodomyslnější vrstvy buď zastrašuje terorem, nebo je získává tvrzením, že „když
se kácí les, létají třísky“. Všechny „přijatelné“ skupiny obyvatel pak utěšuje
vidinou „světlých zítřků“ po konečném vítězství své ideologie, které nastolí
dokonalejší společenské uspořádání.
Vraťte se k výkladu z minulé úvodní lekce, srovnejte, jakým způsobem
charakterizovali ve svých dílech působení ideologie totalitárních režimů
klasikové teorie totalitarismu – C. J. Friedrich, R. Aron, H. Arendtová.
Pokuste se vyjádřit názor na podstatu totalitárních ideologií vlastními slovy na
základě četby nebo osobních zkušeností.
Vytypujte si pomocí internetu, resp. tištěného přehledu, encyklopedie apod.
literární díla, filmy či televizní pořady, které by bylo možno použít jako
příklad prosazování ideologie nacistického režimu v Protektorátu Čechy a
Morava v letech 2. světové války. Pokuste se najít v některém z děl české krásné
literatury 20. století příklad postupu komunistického režimu při prosazování
tzv. marx-leninské ideologie (např. prostřednictvím školní výuky, výchovných
prostředků, masové agitace).
Text
Z hlediska ideologického zpravidla dělíme totalitární režimy do tří základních skupin:
1. fašistické, resp. profašistické
2. nacismus
3. komunismus
16
2.1
Ideologické základy a systémy fašistických totalitárních režimů
Ideologické systémy fašistického typu (Itálie, Španělsko, Portugalsko, Maďarsko,
Slovenská republika ad.) se zpravidla opírají o své vlastní historické národní
tradice a mýty. Vyznačují se vypjatým nacionalismem až šovinismem. Jeho
základem je přesvědčení o „vyvolenosti“ vlastního národa a jeho vůdce. Jejich
nepřátely jsou všechny demokratické systémy, zakládající se na občanské
společnosti. Nevyhraňují se samy od sebe krajně radikálně vůči jiným
evropským národům či rasám, nechtějí je vyhubit. Časté spory a konflikty se
sousedy, respektive dalšími státy jsou vyhraněny spíše politicky než ideologicky.
Součástí jejich ideologického systému je sice často antisemitismus, ale neústí
v úsilí o zničení židovstva jako celku. Satelitní státy nacistického Německa
postupně převzaly norimberské protižidovské zákony, ale zpravidla odmítaly
tzv. konečné řešení židovské otázky (např. Maďarsko, naopak Slovensko vydalo
většinu Židů nacistům, což je jeden z důvodů, proč byl jeho vůdce Tiso
prohlášen za válečného zločince).
Najděte si v doporučené literatuře nebo ve slovnících přesný obsah tzv.
norimberských zákonů. Uveďte na příkladu z literatury, filmu (např. „Všichni
moji blízcí“ režiséra Mináče), jakým způsobem byly vydávány a jak se postupně
uplatňovaly norimberské zákony v tzv. protektorátu. Zjistěte, kdy a kde bylo
v nacistickém Německu rozhodnuto o tzv. konečném řešení židovské otázky.
Najděte německý výraz pro tento postup a další výrazy (angličtina,
hebrejština), které vyjadřují osud židovského (a romského) obyvatelstva za
II. světové války.
Fašistická ideologie není uceleně zpracována ve formě rozsáhlejšího
odborného textu. Její podstatu vyjadřují spíše jednoduchá hesla, výroky,
proklamace „vůdců“ v projevech nebo v tisku. Také její historické kořeny
se v jednotlivých režimech odlišují v závislosti na historických tradicích.
Typickým příkladem je v tomto směru Itálie. Fašisté pod vedením Mussoliniho se ideologicky opírali o tradici římského impéria. Projevilo se to
i v jejich terminologii – název hnutí je odvozen od latinského pojmu
„fasces“ – svazky (svazky prutů se sekyrou uprostřed byly oficiálním
znakem moci římského magistra (diktátora), který před ním nosili tzv.
liktoři. Podle představitelů hnutí je italský fašismus přímým dědicem
17
římského impéria z doby císařství. Ideálem je disciplinovaný muž-bojovník,
který bojuje o rozšíření imperiálního území (v případě Itálie o africké
kolonie, sousední území v Evropě). Usiluje o pořádek, o věrnost Vůdci,
vyjadřuje jednotu a vůli národa. Tyto vlastnosti „římského legionáře“ měl
ztělesňovat typický představitel fašistického hnutí. Na rozdíl od jiných
fašistických režimů italské hnutí zpočátku zdůrazňovalo také sociální rysy
své ideologie. Sám Mussolini byl původně členem sociálně demokratické
strany, považoval se za „dědice Karla Marxe“. (Pokusy získat si dělnictvo
socialistickými hesly či pojmy charakterizovaly také původní Hitlerovy
spojence z SA. Projevilo se to ostatně i v názvu německých nacionálních
stran – NSDAP = National-sozialistische deutsche Arbeiterpartei).
Oficiální portrét Mussoliniho
„Synové vlčice“ – plakát navazující na
římskou tradici
Nacionální tradice dalších fašistických států neměly tak hluboké kořeny
jako italské hnutí. Španělský fašismus generála Francisca Franka (podobně
jako portugalský Salazar, slovenský Tiso) se opíral o spojenectví s rigidními
proudy katolické církevní hierarchie. Lpěl dogmaticky na autoritativních
příkazech církve, vycházel z tradice katolicismu jako jediného povoleného
18
náboženství. S těmito ideologickými proudy byl zpravidla spojen tradiční
(lidový) antisemitismus. Židy představoval jako typické nositele nepřátelských – marxistických myšlenek. K „nepřátelům“ těchto fašistických ideologických systémů patřila veškerá kosmopolitní a liberální hnutí. Perzekuci
a otevřený boj však orientovali jejich představitelé spíše na domácí
„nepřátele“ (španělská občanská válka).
2.2
Rasistická ideologie nacistického Německa
Kořeny rasistického ideologického systému hledají odborníci ve vývoji
konzervativní francouzské filozofie 19. století. Ta se vytvářela jako protiváha liberálních a socialistických idejí, které prosazovala revoluční hnutí. Za
základní dílo teorie o nerovnosti lidských ras je považována monografie
Základy devatenáctého století Angličana Houstona S. Chamberlaina.
Obálka českého překladu knihy
„Základy devatenáctého století“
H. S. Chamberlaina. Toto dílo poprvé
vyšlo roku 1899
Chamberlainovo dílo bylo na přelomu
19. a 20. století velmi populární v řadě
evropských zemí. Bylo několikrát přeloženo také do češtiny. Jeho čtenáři
přijímali jako legitimní tvrzení, že
Germány je možno považovat za „nositele světových dějin“. Zřejmě si neuvědomovali, jaké nebezpečí se skrývá za
rasovými teoriemi. Přijatelný byl ve své
době i jeho názor, že k nordické rase
patřila původně také část slovanského
a románského obyvatelstva Evropy
(dokud se nesmísila s ostatními, „méněcennými“ rasami). Tehdejší výsledky
antropologických výzkumů tyto teorie
zdánlivě podporovaly. Díla autorů
propagujících nerovnost lidských ras byla
přijímána jako výsledky vědeckých zkoumání. Jejich zneužití k hromadné genocidě „méněcenných ras“ v té době zřejmě
nikdo nepředpokládal.
19
Na základě následujících úryvků z díla H. S. Chamberlaina „Základy
devatenáctého století“ se pokuste vypracovat písemnou odpověď na otázky:
1) Které evropské národy považoval autor za příslušníky tzv. germánské rasy,
na základě jakých vědeckých teorií prokazoval jejich „čistotu“, schopnost
vytvářet dokonalejší společnost?
2) Kdy podle Chamberlaina zahajují Germáni svůj „vstup do dějin lidstva“,
jakými historickými příklady to dokládá?
3) Které vlastnosti a ideologické systémy jiných rasových skupin brání tomu,
aby se staly nositeli nových myšlenek, dokonalejší organizace společnosti?
20
21
Proces vývoje moderní společnosti v Evropě 18. a 19. století přinášel řadu
teorií i reálných procesů, které hledaly odpověď na prudké změny ve
společnosti. Industrializace, rozsáhlé migrační vlny, demografické změny
apod. způsobovaly rozbití dosavadních vazeb, tradičního způsobu života
venkovských i městských vrstev.
Ve druhé polovině 19. století se postupně dotvářel proces vzniku moderních
evropských národů. Byl provázen dobovým nacionalismem. Jeho součástí byly
národní mýty a legendy, často podložené literárními falsy (např. známé české
Rukopisy). Nacionalismus provázelo přesvědčení o „národní povaze“, vytváření
stereotypů a autostereotypů. Podle nich se např. Slované vyznačovali „holubičí
povahou“, vrozeným humanismem. Naopak Germánům se přisuzovala bojovnost na úkor sousedů, tvrdost a bezohlednost. Ve stereotypních představách
o cizincích zpravidla převládaly vlastnosti záporné, autostereotyp zdůrazňoval
kladné stránky vlastního národa. „Národní vlastnosti“ se projevovaly výrazně
v uměleckých dílech, která zobrazovala historické mýty. Typickým představitelem mýtu „hrdinných germánských předků“ se stal např. německý skladatel
Richard Wagner. Ve dvacátém století jeho dílo podobně jako rasové teorie
zneužili představitelé nacismu k propagaci své rasové ideologie. To ovšem
neznamená, že každý nacionalismus je sám o sobě nebezpečný. Ve své základní
22
podobě je běžným historickým jevem, který provází určité stadium vývoje
společnosti. Nebezpečné je jeho zneužití k vytváření nepřátelských nálad.
Zájemcům o hlubší pochopení problematiky nacionalismu, který je průvodním
jevem vzniku a vývoje moderních evropských národů, doporučuji
k prostudování díla českých autorů Ernesta Gellnera a Miroslava Hrocha. Oba
jsou evropsky uznávanými autoritami v oboru teorie moderního národa
a nacionalismu. Z díla E. Gellnera je v češtině k dispozici jeho úvaha „Národy
a nacionalismus“ (Praha 1993). M. Hroch poprvé podrobněji popsal své názory
na vznik moderních evropských národů a národních hnutí 19. století v díle
„V národním zájmu“ (Praha, Academia 1986).
Nacisté zneužívali i další jevy a filozofické systémy 19. století. Hitler ve
zvulgarizované podobě propagoval také filozofický systém německého učence
Fridricha Nietzscheho. Jeho „nadčlověk“ nemá rasový podtext, je univerzálním
ideálem postupného šlechtění lidstva. Nacisty fascinovaly v jeho díle pojmy jako
„ničení“, „nejvyšší kultura“, nedokázali však pochopit podstatu jeho kritiky
soudobé filozofie a společnosti.
Čelný představitel nacistického hnutí Adolf Hitler de facto žádný ucelený
systém rasistické ideologie nevytvořil. Příznačné je, že sám svým
„antropologickým typem“ rozhodně nebyl ztělesněním ideálu nordické
rasy. Jeho kniha „Mein Kampf“ (česky Můj boj) je snůškou frází, opsaných
z dobových antisemitských brožur. Filozofická díla, z nichž rasistická
ideologie vychází, sám hlouběji neznal, resp. je chápal zkresleně. Ve svém
veřejném vystupování používal demagogických výroků a frází. Na posluchače působil spíše svým charismatickým zjevem a způsobem řeči než
obsahem projevů.
Za tvůrce nacistické rasové ideologie je považován zpravidla Alfréd Rosenberg. Jeho stěžejní monografie je nazvána Mýtus dvacátého století. Zřetelně
v něm navazuje na již zmiňované rasistické teorie. Za nositele „čisté rasy“
považuje pouze Germány, jimž se snaží připsat všechna velká díla evropské
kultury. Jeho dílo bylo však pro nacistické funkcionáře (včetně Hitlera)
laděno příliš „intelektuálsky“. Své ideologické postuláty vytvářeli jako
směsici fašistických představ o roli „vůdce“, řízeného „prozřetelností“,
o budoucnosti „tisícileté říše“ po konečném vítězství germánské rasy, vedle
23
již zmiňovaných rasových teorií jim posloužil také tzv. sociální darwinismus
s jeho pojetím „boje ras o přežití“, eugenika a antroposociologie. Na základě metodických postupů těchto oborů vytvořili pro obyvatele okupovaných
evropských zemí a svých satelitů složitý systém rasového hodnocení,
podloženého antropologickými měřeními. K typickým znakům „čisté rasy“
náležela dlouholebost, vysoká štíhlá postava, světlé vlasy, modré oči ad.
Kromě rasové čistoty museli prokázat nositelé „germánské kultury“ svoji
oddanost nacistické ideologii. Na nejnižším stupni rasového žebříčku stáli
Židé. Na základě tzv. norimberských zákonů byli nejdříve zbaveni všech
běžných práv a vyřazeni ze společnosti (ztráta majetku, možnosti vykonávat
povolání, omezení pohybu, povinné nošení zvláštního označení, snížení
přídělu potravin apod.)
Vlevo Hitler v typické řečnické póze, vpravo titulní list knihy „Můj boj“
V průběhu druhé světové války pak vytvořili představitelé nacistické
ideologie a praxe (Himmler, Heydrich, Eichmann) plán tzv. konečného
řešení židovské otázky (Endlösung). Na jeho základě probíhala genocida
židovského obyvatelstva. V plynových komorách vyhlazovacích táborů
24
končil zejména život starších z nich, žen a dětí. Stejný osud připravili
nacisté i příslušníkům dalších „rasově méněcenných obyvatel“ Evropy –
– např. duševně postiženým a Romům. Romové byli původně shromažďováni v pracovních a sběrných táborech. Od prosince 1942 byla
postupně většina romských obyvatel Protektorátu Čechy a Morava (podobně jako Sinti z Rakouska a Německa) odtransportována do Osvětimi.
S výjimkou mladých, práceschopných příslušníků podlehla většina z nich
holocaustu. Plány na řešení rasové politiky vůči ostatním příslušníkům
„nižších ras“ byly odsunuty na dobu po válce.
Už v průběhu války začali nacisté v okupovaných zemích řešit také otázku
tzv. volksdeutsche. Týkala se příslušníků početných německých menšin
roztroušených po celé Evropě (bývalá ČSR, Sedmihradsko, tzv. povolžští
Němci v SSSR ad.). Možnost hlásit se k německé národnosti byla
poskytnuta také příslušníkům národnostně nevyhraněných skupin
(„Moravci“ na Hlučínsku, „Šlonzáci“ ve Slezsku aj.). U ideově a rasově
vyhovujících obyvatel evropských zemí se počítalo s germanizací. Příslušníkům německých menšin slibovali nacisté získání půdy a dalšího majetku
v „životním prostoru“ (Lebensraum) budoucí Velkoněmecké říše. Jeho dosavadní „nevyhovující“ obyvatelstvo mělo být z části vyhubeno, z části
vystěhováno. Ve vězeních a koncentračních táborech byli internováni nebo
na základě rozhodnutí tzv. lidových soudů popravováni aktivní odpůrci
nacistické ideologie ze všech okupovaných zemí Evropy.
Alfréd Rosenberg (zcela vlevo) vedle Adolfa Hitlera při defilé SA v Mnichově 4. 11. 1923
25
Vyhledejte v literatuře týkající se historie Protektorátu Čechy a Morava kdy
a v jaké podobě vznikl plán na řešení „české otázky“. Zjistěte, kdo byl jeho
autorem a pokuste se zformulovat vlastními slovy, jak si nacisté představovali
osudy jednotlivých skupin českého obyvatelstva a českého území po „vítězné
válce“. Vysvětlete pojmy „treuhänder“, arizace, Lebensraum. Znáte příklady
použití těchto postupů na území bývalé ČSR v letech druhé světové války?
S pojmy použitými v souvislosti s nacistickou rasovou politikou jsme se v textu
již několikrát setkali. Vyhledejte v seznamu literatury jednotlivá díla týkající se
nacistické ideologie, jejích představ o řešení rasové otázky. Podle textu kapitoly
si zopakujte vysvětlení těchto pojmů. Z následujících textů (s. 26–28) vyberte
části týkající se realizace „konečného řešení“ židovské a romské otázky.
Text o Romech z publikace C. Nečase „Holokaust českých Romů“
V posledních letech se objevilo několik vynikajících snímků světových
filmových režisérů, které uměleckým i dokumentárním způsobem líčí
osudy židovského obyvatelstva Evropy v letech druhé světové války.
Pokuste se uvést některé z nich a na základě jejich obsahu vylíčit, co
z těchto osudů zachycují, v jakém prostředí, jakými uměleckými
prostředky.
26
Nahoře: pohled na „cikánský tábor“ Hodonín u Kunštátu, 1942
Dole: Text o Romech publikovaný C. Nečasem (výstřižek z denního tisku ze
sbírky Muzea romské kultury v Brně)
27
Úryvek z knihy D. Hamšíka o Himmlerovi
28
2.3
Historické základy a hlavní rysy ideologie komunistického
režimu
Lidskou společnost po několik staletí provázejí ideály spojené s realizací
beztřídní společnosti. V ní by si všichni lidé měli být rovni nejen občansky,
ale také např. sociálně a ekonomicky. Našli bychom je na příklad v některých středověkých náboženských heretických hnutích. Komunistická
ideologie se v obrazu budoucí společnosti inspirovala mj. díly tzv. utopických socialistů (Angličan Robert Owen, Francouzi Saint-Simon a Charles
Fourier aj.). Často se zdůrazňuje i vliv osvícenské filozofie, zejména jejího
přesvědčení o neustálém „pokroku“ ve vývoji lidské společnosti. V praxi se
opírala o tradice francouzských revolucí 18. a 19. století (zejména jakobíni,
„spiknutí rovných“ G. Babeufa, Pařížská komuna). Vlastními zakladateli
tzv. vědeckého komunismu byli ovšem němečtí filozofové Karel Marx
a Bedřich Engels.
Uveďte rok vydání programového
dokumentu, jímž v polovině 19. století
„klasikové“ marxismu poprvé seznámili
veřejnost se základními tezemi své ideologie. Citujte heslo, které stojí na konci
textu jejich brožury. Pokuste se charakterizovat hlavní rysy programu, který
směřoval ke „světové proletářské (komunistické) revoluci“.
Titulní strana „Manifestu komunistické strany“
K. Marxe a B. Engelse
29
Marx a Engels vytvořili ve druhé polovině 19. století rozsáhlý filozofický
systém – dialektický a historický materialismus. Jeho součástí byla také
ekonomická teorie, vysvětlující podstatu hospodářského systému kapitalismu. Jejich filozofie se pokoušela odpovědět na základní otázky
o vzniku a poznatelnosti světa, o vývoji lidské společnosti. Sami se stali také
tvůrci velmi propracovaného ideologického systému, který považovali za
součást svého učení o proletářské revoluci a budoucím vývoji lidstva.
Komunistická ideologie se odvolává na celé jejich filozofické dílo. Jejich
pokračovatelem a praktickým realizátorem revoluční ideologie se stal
V. I. Lenin se svými spolupracovníky.
Marxisticko-leninská filozofie byla v letech komunistického režimu nedílnou
součástí školní výuky. Museli ji povinně absolvovat všichni vysokoškoláci bez
ohledu na studovaný obor. Všichni funkcionáři KSČ a veřejní pracovníci
museli také povinně navštěvovat tzv. večerní univerzitu marx-leninismu
(VUML) nebo jiné „stranické“ školení. Základní prvky komunistické ideologie
byly vštěpovány dětem ve školách od nejútlejšího věku (tzv. výchova
k vědeckému světovému názoru), dospělým pak prostřednictvím propagandy,
cenzurované kultury, souhlas s jejími postuláty byl vynucován i násilnými
metodami. Odlišné názory či veřejnou diskusi režim podobně jako každý jiný
totalitární systém vylučoval.
Aby se komunistický systém stal skutečným „majetkem mas“, bylo nutno vytvořit
jednoduchý, srozumitelný ideologický odvar marxisticko-leninské filozofie. Ten
se po Leninově smrti v Sovětském svazu objevil pod názvem Otázky leninismu.
Toto dílo bylo připsáno J. V. Stalinovi, Leninovu následníku a dlouhodobému
vůdci sovětských komunistů. Je to de facto soubor jeho projevů, v nichž neustále
„bojoval“ se svými mocenskými soupeři, s nositeli odlišných názorů, snažil se
„masám“ vysvětlit důvody perzekuce a likvidace svých údajných odpůrců. Z původního Marxova a Engelsova ideologického systému v něm zůstalo pouze
velmi zjednodušené „revoluční“ jádro. Některé části jejich díla byly dokonce
považovány za „tabu“ a nevydávaly se ani v jejich sebraných spisech.
Na Lenina se odvolával jen v krátkých odkazech, pokud se mu to hodilo.
Ideologie komunistického režimu se v prvé řadě opírala o zjednodušený
výklad tzv. historického materialismu (marxistického vysvětlení základních
zásad vývoje lidské společnosti). Podle něj je základem „pokroku“ zejména
30
ekonomický vývoj. Po vytvoření majetkové a mocenské nerovnosti (vznik
třídní společnosti) se hybatelem vývoje lidstva stává třídní boj, který vrcholí
revolučními zvraty. Moderní společnost vznikla v okamžiku, kdy zvítězila
nad feudálními poměry buržoazní revoluce. Její nositelé – kapitalisté – se
stali novou vykořisťovatelskou třídou. Objektem vykořisťování se stává
proletariát – dělnická třída, která je nositelem myšlenek dalšího
společenského pokroku. Do jejího čela nastupuje ideologický předvoj –
komunisté. Pod jejich vedením uskuteční dělníci (případně i ve spolupráci
s dalšími vrstvami „pracujících“ – rolníky, inteligencí) proletářskou revoluci. Nastává krátké období diktatury proletariátu. Jeho cílem je zničení
zbytků kapitalistického vykořisťovatelského systému a jeho představitelů.
Jakýmsi přechodným obdobím dalšího vývoje je socialistická společnost.
Její členové mají podle komunistů pracovat dle svých schopností a odměňováni jsou na základě svých zásluh. Konečnou metou vývoje lidstva je
komunismus. Ten vysvětluje komunistická ideologie jako vrchol vývoje
lidské společnosti. Všichni její příslušníci pracují v zájmu jejího dalšího
rozvoje podle svých možností, odměňováni jsou podle svých potřeb.
Postupně zmizí (odumře) stát s celým svým mocenským systémem,
společnost bude řízena pomocí samosprávných orgánů. Překoná všechny
nepravosti a záporné společenské jevy, spory a války. Po vítězství
komunismu na celém světě si budou všichni lidé rovni majetkově, právně
i občansky.
Titulní strana Stalinových
„Otázek leninismu“
Pro většinu normálně myslících současníků jsou jistě
tyto představy čirou utopií. Zároveň ovšem
představují velmi nebezpečný způsob myšlení, který
popírá základy demokratického systému. Opírá se
o názor, že budoucnost lidstva je možno zabezpečit
prostřednictvím likvidace celých sociálních vrstev.
Stalin „obohatil“ tyto myšlenky ještě o přesvědčení,
že po vítězství socialismu v jedné zemi (nebo jen
v části světa) se třídní boj zostřuje, proto je nutno
všemi prostředky likvidovat „nepřátele“ (a to
i uvnitř vlastního hnutí). Odsouval i možnost
odumření státu do daleké budoucnosti, protože
podle něj se může ubránit socialismus jedině díky
31
jeho mocenským prostředkům. Pro „masy“ obětí obou světových válek, světové
hospodářské krize, nezaměstnanosti a dalších negativních jevů první poloviny
20. století se však bez ohledu na tyto ideologické postuláty vize komunistické
budoucnosti staly vítaným východiskem. Ostatně právě sliby řešení všech
problémů současného světa byly jistě jednou z příčin úspěchu všech totalitárních
ideologií. Komunistickým (ale také fašistickým) představám „šťastných zítřků“
podlehla také velká část levicově (resp. naopak konzervativně) smýšlející
inteligence, inspirovali se jimi umělci. Byli ochotni jim obětovat i osobní
svobodu a v jejich jméně tolerovat totalitární metody obou režimů. Tito lidé
sice patrně nepřijímali vždy doslova utopické představy o beztřídní společnosti,
které jsme v předcházejícím textu uváděli. Věřili však v možnosti „pokroku“,
v ideje o lepší budoucnosti lidstva. Mnozí vědci a filozofové se snažili myšlenky
„zakladatelů“ marxistické filozofie dále rozvíjet.
Pro umělce sloužící nacistické i komunistické ideologii bylo typické, že bez
výhrad vyjadřovali ve svých dílech obdiv k vůdcům režimu, přijímali cenzurní
zásahy i formální požadavky na ztvárnění „uměleckého díla“ (např. tzv.
socialistický realismus padesátých let 20. století).
Monumentální Stalinův pomník v Praze
(přezdívaný „fronta na maso“) – typický
příklad „služby umění“ vládnoucímu
totalitárnímu režimu. Jako výraz lásky a
obdivu k „vůdci světového proletariátu“ však
stál na Letné jen sedm let, r. 1962 byl
konečně jako symbol kultu Stalinovy osobnosti
odstraněn
Komunistická ideologie našla velmi výraznou odezvu také v meziválečném
Československu. V roce 1920 se rozštěpila tehdejší sociální demokracie. Po
pokusu o politický převrat vznikla Komunistická strana Československa. Měla
značný ohlas mezi voliči, stala se významnou součástí mezinárodního
komunistického hnutí (Kominterna). Proces tzv. bolševizace přivedl v roce
1929 do vedení strany Klementa Gottwalda. Počet příznivců KSČ (zejména
mezi inteligencí) se sice snížil, přesto byla stále parlamentní stranou. Na půdě
32
československého parlamentu se K. Gottwald zviditelnil svým slavným výrokem,
jímž hájil poplatnost KSČ Moskvě: „Ano, my komunisté jezdíme do Moskvy,
abychom se od sovětských komunistů učili, jak vám zakroutit krkem“.
Klement Gottwald v roce 1929,
kdy uskutečňoval „bolševizaci“ KSČ
Historie KSČ po jejím V. sjezdu v r. 1929 dává velmi názorně nahlédnout do
jejího dogmatického ideologického prostředí. Odkrývá i metody, kterých už
v době existence demokratického státu užívala nejen vůči „nepřátelským“
ideologickým systémům, ale i vůči vlastním členům. Pokuste se v literatuře
najít a vysvětlit pojmy, jichž běžně užívala: sociálfašimus, renegáti, pravicové,
levicové úchylky. Vůči komu používali „Gottwaldovi hoši“ tyto nálepky, jak
zacházeli s rozdílnými názory ve vlastních řadách? Znáte jména některých
významných funkcionářů, kteří byli z KSČ po své odlišné názory vyloučeni?
Mezi nimi byl i známý český historik, který se stal později obětí největšího
politického procesu. Znáte jeho jméno, resp. některé jeho historické dílo?
Jako každý totalitární režim musel i komunismus jako nezbytnou součást
své ideologie najít nepřítele a vymezit se vůči němu. Návod k tomu mu
dávala již samotná „revoluční“ náplň marxistické filozofie. Proletářská
revoluce měla násilně svrhnout představitele kapitalismu. V následujícím
období diktatury pak měla jménem dělnické třídy komunistická strana
zúčtovat s jejich zbytky. V sovětském Rusku to v praxi realizovali po svém
vítězství v říjnu 1917 bolševici vedení V. I. Leninem. V letech občanské
války byla část „nepřátel proletariátu“ zlikvidována v bojích. Následovala
33
obrovská vlna emigrace představitelů tzv. „bílých“ ze všech nekomunistických vrstev. Bez řádného soudu byla veliteli tajné policie (Čeka) vyvražděna
carská rodina.
Vznikly první tábory nucené práce pro „nepřátele socialismu“ na
Soloveckých ostrovech. V nelidských podmínkách tam následkem otrocké
práce umíraly stovky vězněných příslušníků „vykořisťovatelských kapitalistických tříd“. Po smrti Lenina byl pod vedením J. V. Stalina tábor
„nepřátel“ výrazně obohacen. V tomto ohledu předčil komunistický režim
ostatní totalitární systémy. Po vzoru francouzských jakobínů začala
revoluce „požírat vlastní děti“. Jejími oběťmi se stali skuteční i potenciální
soupeři z řad KSSS, představitelé inteligence, lidé odlišných názorů apod.
Během několika let byli „likvidováni“ (často i fyzicky) příslušníci středních
vrstev z venkova (kulaci) i z měst. (Podrobněji viz text o metodách
perzekuce v další kapitole).
Ipaťjevův dům v Jekatěrinburgu na Sibiři, místo posledního pobytu carské
rodiny. Kulaté okno uprostřed sklepního podlaží na levé straně vede
k místu, kde byla carská rodina povražděna
Vyhledejte si v některé z uváděných učebnic dějin 20. století nebo v příslušné
monografii základní fakta o vývoji sovětského Ruska (SSSR) od října 1917 do
roku 1941. Najděte vysvětlení základních historických pojmů: dekrety o půdě,
34
o míru. Občanské válka, válečný komunismus, NEP, zestátnění, kolektivizace.
Po druhé světové válce politické čistky v Sovětském svazu pokračovaly,
i když už ne v tak velkém rozsahu, jako ve třicátých letech. Vítězství
komunistických režimů v satelitních zemích SSSR bylo provázeno prosazením sovětského modelu komunistické ideologie. Typickým projevem
spojeným s jejím uplatňováním byly metody „boje s třídními i vnitřními
nepřáteli“ také na jejich území. Nelidský teror, který vedl k vyhubení
milionů lidí, provázelo vítězství komunistů v asijských zemích (Kambodža,
Čína, Severní Korea). V Evropě se tento model definitivně prosadil na
konci čtyřicátých let 20. století. Tažení proti „vnitřnímu nepříteli“ v evropských zemích vyvrcholilo v roce 1952 v Československu.
Lenin a Stalin v Gorkách – Leninově
venkovském sídle, 1922
Vyhledejte s pomocí literatury a textu o totalitárních režimech stručné, ale
výstižné odpovědi na následující otázky, zpracujte je do souvislého textu,
který by se mohl stát součástí eseje o podstatě ideologie totalitárních
režimů:
1) Je možno v rozdílných historických kořenech, obsahu a metodách
prosazování modelů totalitárních ideologií najít nějaké společné rysy,
resp. možnosti jejich srovnání?
35
2) Jakým způsobem (resp. v jaké formě) využívají jednotlivé totalitární
ideologické modely filozofických systémů, na něž se odvolávají, v nichž
hledají své kořeny?
3) Jaký souhrn příčin podle vašeho názoru vedl k tomu, že masy prostého
obyvatelstva i určité kruhy středních vrstev a inteligence podlehly
ideologii totalitárních režimů? Navíc byly ochotny ji podporovat i za
cenu potlačení svobody vlastní, resp. svých spoluobčanů?
4) Domníváte se, že i v současné době hrozí evropskému společenství
prosazení, eventuálně návrat nějakého typu totalitární ideologie, která
by mohla ohrozit jeho další demokratický vývoj? Pokud ano, jaké metody „boje“ proti jejich eventuálnímu prosazení byste doporučili
používat?
Ideologie totalitárních režimů představují velmi zjednodušenou, zvulgarizovanou podobu filozofických systémů a myšlenkové náplně hnutí, která
byla typická pro 19. století. V té době byla považována za regulérní,
všeobecně přijímanou soustavu idejí. Ty odrážely, případně se snažily
vysvětlit realitu vývoje lidské společnosti a její budoucí směřování. Na první
pohled každá z ideologií vycházela z jiného historického základu a své
principy vysvětlovala zcela odlišně. Fašistické systémy byly založeny na
vypjatém šovinismu, spojovaly se s rigidními náboženskými směry
a mytologickými představami o výjimečnosti vlastního národa. Nacismus
k tomu připojil rasistické představy o nerovnosti obyvatel světa. Komunistická ideologie spojovala výlučnost s třídním původem. Všechny totalitární režimy zneužívaly myšlenek obsažených v soustavách idejí, na nichž
byly zbudovány. Jejich ideologické systémy měly obhájit metody, používané v „boji proti nepřátelům“. Slibovaly masám obyvatelstva „šťastnou
budoucnost“ za cenu popření principů demokracie, občanských svobod.
Budoucnost byla vyhrazena pouze omezené skupině „vyvolených“.
36
Brandes, D.: Češi pod německým protektorátem. Praha 1999
Bouček, J.: 27. 6. 2 1950. Poprava Záviše Kalandry. Praha 2006
Hitler, A.: Mein Kampf. Berlin, Mnichov 1941
Chamberlain, H. S.: Základy 19. století. Praha 1910
Mann, G.: Deutsche Geschichte des 19. und 20. Jahrhunderts. Frankfurt
a. M. 1992
Marx, K. – Engels, B. Manifest komunistické strany. Praha 1983
Pasák, T.: Pod ochranou říše. Praha 1998
Stalin, J.V.: Otázky leninismu. Praha 1949
Totalitarizm v Jevrope XX. věka: iz istorii ideologii, dviženij režimov
totalitarnogo roda. Moskva 1996
37
3.
Mocenský systém totalitárních režimů
Studijní cíle: Cílem této kapitoly je vysvětlit shodné i rozdílné rysy jednotlivých
totalitárních režimů z hlediska mocenského. Budeme přitom vycházet ze tří
základních opor organizace moderní evropské společnosti – systému zákonodárné, výkonné a soudní moci. Budeme sledovat proměny, jimiž tyto systémy
prošly v podmínkách totalitárních režimů.
Čas k prostudování: 5 hodin
Klíčová slova: vládnoucí politická strana • vůdce • zákonodárná moc
výkonná moc • soudnictví • zvláštní zákonodárství • diktatura
proletariátu • lidová demokracie
Jednotlivé totalitární režimy, které vznikly v průběhu 20. století,
vyžadovaly základní změny dosavadního mocenského systému. Ten byl
vybudován v podstatě na základech liberální, konstituční politické soustavy
(i když v některých zemích omezené podmínkami války – např. Rusko po
svržení carismu v únoru 1917). V podstatě lze rozeznat dva základní
postupy nastolení totalitárního režimu:
a)
revoluce, provedená násilnými prostředky. Dosavadní systém je
smeten rychlým (často ozbrojeným) zásahem
b) klidné, „zákonné“ převzetí moci po vítězství nositele totalitární
ideologie ve volbách, event. jiným „demokratickým“ způsobem
Text
3.1
Způsoby a průběh převzetí moci totalitárními režimy
v Evropě
Jednotlivé totalitární režimy se etablovaly v evropských zemích v průběhu
20. století rozdílně. Způsob a doba definitivního převzetí moci závisely na
38
momentálních podmínkách v zemi. Převzetí moci bolševiky v Rusku
proběhlo v říjnu 1917 revolučním způsobem. Navázalo na svržení carské
moci v únoru téhož roku. V průběhu revoluce zasedal II. sjezd sovětů. Den
po vítězství ustavil dva základní mocenské orgány, které napříště přebíraly
vedení země. Výkonným orgánem se stala Rada lidových komisařů,
Ústřední výkonný výbor sovětů převzal moc zákonodárnou. Celkovou
politickou situaci v zemi výrazně ovlivňoval průběh války. Vůdce bolševické
revoluce v Rusku V. I. Lenin si uvědomoval dvě základní podmínky jejího
konečného vítězství: ukončení války a získání většiny obyvatelstva agrárního Ruska pro revoluční ideologii.
Lenin při projevu
na III. kongresu
Kominterny
Zopakujte si na základě běžně přístupných příruček evropských dějin 20. století,
ve kterém městě a jakým způsobem proběhla tzv. říjnová revoluce. Vysvětlete,
proč se její výročí v letech komunistického režimu v ČSR slavilo 7. listopadu.
Co se skrývalo pod pojem „sovět“, jaké typy těchto institucí v porevolučním
Rusku existovaly?
Které dva revoluční dekrety byly vydány II. sjezdem sovětů bezprostředně po
vítězství revoluce? Co obsahovala Deklarace práv národů Ruska?
Ukončení války se stalo předmětem sporů mezi vůdci revoluce a protáhlo se
až do počátku roku 1918. Separátní mír uzavřený v Brestu Litevském byl
pro sovětské Rusko velmi nepříznivý. Navíc následovalo období občanské
války. Proti bolševické revoluci povstalo několik armád, podporovaných ze
zahraničí.
Lenin rozhodl o zavedení zvláštního režimu, nazývaného válečný
komunismus. Byly znárodněny veškeré finanční a průmyslové zdroje,
39
zavedeny povinné dodávky potravin. Rudé armádě bolševiků se podařilo
postupně zvítězit v jednotlivých fázích občanské války. Následovaly první
rozsáhlé vlny emigrace „nepřátel“ revoluce a zatýkání těch, kdo zavčas
nestihli odejít. Už v půli července 1918 schválil V. všeruský sjezd sovětů
v Moskvě ústavu ruské federace a sovětskou formu tzv. diktatury
proletariátu. Do konce roku 1920 došlo k definitivnímu upevnění sovětské
moci. Revoluce se rozšířila na Kavkaz (např. Azerbajdžán), do střední Asie
(Kazašská sovětská republika), na Dálný Východ. Země byla však
dlouhodobým konfliktem nesmírně vyčerpaná. Lenin proto rozhodl
o krátkodobém zavedení tzv. nové ekonomické politiky (NEP). Ta umožnila
částečné uvolnění drobného soukromého vlastnictví a trhu. V politické
a mocenské sféře se zároveň upevňovala moc bolševické strany
(Komunistická strana Ruska-bolševiků). Proběhly první velké čistky uvnitř
strany, politické procesy s původními spojenci (tzv. leví a praví eseři).
Na obvinění z kontrarevolučních cílů a přípravě procesů se podílela tzv.
zvláštní komise (Čeka). Tato komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží
byla ustavena koncem prosince 1917.
V době občanské války došlo ke konfliktu mezi dobrovolnickou armádou
českých legionářů, která se vytvářela v Rusku v průběhu první světové války,
a Rudou armádou. Část legionářů vstoupila do jejích řad. Byl mezi nimi také
český spisovatel, který se později proslavil svým satirickým románem o válce.
Zjistěte si jeho jméno; o které literární dílo se jedná, jak byste je charakterizovali?
Cílem T. G. Masaryka, který vedl tzv. československou zahraniční akci (úsilí
o vytvoření samostatané ČSR) bylo přesunout legie co nejrychleji ze země
zachvácené revolučními událostmi. Měly být nasazeny na frontu v západní
Evropě. Tento záměr se nepodařil. Vysvětlete, proč a kde došlo ke kofliktu
a zopakujte si průběh anabáze českého vojska přes Sibiř do Vladivostoku. Došlo
během cesty po Sibiřské magistrále k zásahu českých vojsk do průběhu občanské
války? Na čí straně a ve spojení s kým bojovali? Kdy a jakou cestou se vrátila
většina „ruských“ legionářů do vlasti? K jakým změnám došlo mezitím ve
střední Evropě?
V roce 1922 bylo ukončeno provádění NEPu a probíhala příprava sjednocení země. Dne 30. 12. toho roku došlo k utvoření Svazu sovětských
40
socialistických republik. Na II. sjezdu sovětů SSSR v únoru 1924 byla pak
schválena první sovětská ústava. Nejvyším orgánem svazu se stal Ústřední
výkonný výbor sjezdu sovětů, rozdělený do dvou komor – Sovětu svazu
a Sovětu národností. V té době již nežil Lenin. Generálním tajemníkem
KSR(b) byl již za jeho života zvolen Josef Vissarionovič Stalin. Lenin před
svou smrtí varoval před jeho násilnými povahovými rysy. Stalina však další
sjezd strany ve funkci potvrdil.
Postava V. I. Lenina patří k rozporuplným
jevům ve vývoji komunistického systému. Jak
jsem již uváděla, patřil po Marxovi a Engelsovi
k teoretikům komunistické ideologie. Po několika teoretických dílech (např. „Marxismus
a empiriokriticismus“) se začal zabývat myšlenkou, jak uvést teorie Marxe a Engelse do praxe
(dílo „Co dělat?“). Stál u základů bolševické
frakce ruské sociální demokracie. Jeho přínos
celému hnutí spočíval v popření jedné ze základních tezí Marxova učení. Zakladatelé marxismu
byli přesvědčeni, že proletářská revoluce musí být
„světová“. Počítali s procesem uvědomování dělnictva a jeho jednorázovým společným vystoupením proti kapitalismu. Lenin rozvinul teorii
imperialistického
stadia kapitalismu. Válka jej
Baron Pjotr Nikolajevič
Wrangel (1878–1928),
utvrdila v přesvědčení o rozporech mezi jeho
bělogvardějský generál
reprezentanty. Rozhodl se využít situace po první
ruské revoluci a dovést bolševiky k převzetí moci.
V posledních letech se objevila v literatuře „pikantní“ informace, že do Ruska se
dostal z exilu s pomocí Němců, kteří financovali jeho cestu přes Švédsko do
Petrohradu. Počítali s tím, že vyvolá v zemi válečného soupeře zmatek, který
povede k jejich vítězství. Přínos však pro ně zřejmě znamenal i výhodný
sepárátní mír. Lenin jej pak – jak už víme – vskutku prosadil.
Paradoxní je, že kolébkou proletářské revoluce se stalo převážně agrární Rusko.
V zemi byl nedostatečně rozvinutý průmysl, doprava, chyběla elektrifikace,
přetrvával vysoký počet negramotných. Leninovi jistě není možno upřít
schopnost využít situace a strhnout masy k realizaci plánů bolševiků. Jeho
41
strategie v prvních porevolučních letech zajistila upevnění sovětské moci.
Velkorysé byly i některé první plány rozvoje země – např. elektrifikace,
likvidace nezaměstnanosti, překonání hladomoru v zemědělských oblastech
apod.
V pozdějších obdobích určitého „uvolňování“
komunistického systému (šedesátá léta 20.
století) vznikly snahy rehabilitovat leninismus. Reformní skupiny představitelů komunistického hnutí stavěly Lenina do protikladu
proti Stalinově kultu osobnosti. Tvrdily, že by
nedopustil násilnosti a nezákonnosti běžné
v dalších etapách vývoje SSSR. Proti takovým
tvrzením je třeba vzít v úvahu reálnou
skutečnost let 1918–1923, kdy stál v čele
Komunistické strany Ruska. Bolševici nastolili
již v době jeho vlády teror proti „třídním
nepřátelům“ i proti svým spojencům z doby
revoluce. V období tzv. diktatury proletariátu
zahájili rozsáhlé represe vůči početným
vrstvám společnosti. Vznikly první tábory
Mapka znázorňující
nucené práce. Ze země museli uprchnout předtrasu Leninova návratu
stavitelé společenské a kulturní elity. Lenin stál
z Curychu do Petrohradu
u základů totalitárního režimu, který znemožnil rozvoj demokratické společnosti v Rusku. Jeho roli jako zakladatele
„prvního socialistického státu“ nelze idealizovat. Nemá smysl ani spekulovat
o jeho představách o dalším vývoji Ruska. Před nástupnictvím Stalina varoval
své stranické soudruhy kvůli jeho osobním vlastnostem. Rozhodně mu nešlo
o zmírnění „revolučního teroru“ a nastolení demokratického systému. Byl
přesvědčeným zastáncem bolševické ideologie. Jeho roli nelze chápat v rozporu
s dalším vývojem SSSR, k němuž dala Říjnová revoluce základ. Pokuste se
uvést konkrétní případy, které charakterizují období Leninovy vlády v sovětském Rusku. Využijte k tomu dostupnou odbornou, příp. i krásnou literaturu. Zaujměte k textu této části výkladu vlastní stanovisko, podložené argumenty ze sovětské praxe.
42
Leninův portrét od M. S. Nappelbauma (leden
1918). Jedná se o první fotografii po převzetí moci,
kdy si Lenin nechal znovu narůst vousy
Chronologicky následuje po vytvoření komunistického režimu v SSSR
vznik prvních fašistických států v Evropě. Proces nastolení vlády fašistů
probíhal již v mírových podmínkách. V meziválečném období vznikala
většina totalitárních režimů postupnou likvidací demokratických institucí.
V Itálii se zpravidla považuje za počátek fašistické vlády pochod
Mussoliniho na Řím v roce 1922. Ve skutečnosti se stal Mussolini předsedou koaliční vlády. V roce 1923 odhlasoval parlament vládě plné moci
jen do konce roku. V letech 1924–1926 byla postupně likvidována
protifašistická opozice. V prosinci 1925 byl vydán ústavní zákon o výkonné moci. Činnost krále a vlády usměrňovala Velká fašistická rada, jíž byl
předseda vlády odpovědný. V roce 1926 vydali fašisté výjimečné zákony
proti demokratickým stranám a komunistům. Dne 9. 12. 1928 začala
platit „reforma ústavy“, podle níž se Velká fašistická rada stala ústavním
činitelem a nositelkou státní suverenity.
Proces vzniku fašistických režimů v Portugalsku a ve Španělsku byl ještě
podstatně delší. V Portugalsku vzniklo v letech 1926–1932 několik diktátorských vlád. Za skutečný nástup fašismu se však považuje až převzetí
funkce ministerského předsedy Antoinem de Oliveira Salazarem v červenci
1932.
Ve Španělsku bojoval představitel fašismu Francisco Franco o vládu v zemi
v průběhu několikaleté občanské války. Po porážce diktátorských režimů
a útěku krále Alfonsa XIII. do exilu se vytvořila v roce 1931 Španělská
republika. V jejím čele stála koaliční vláda socialistů a republikánů.
43
Následovala série stávek a nepokojů. Jejich vyvrcholením bylo vytvoření
tzv. lidové fronty komunistů, socialistů, republikánů a odborů. Proti ní vyvolal generál Franco v několika provinciích v roce 1936 povstání. V občanské válce se na jeho straně angažovala Itálie a nacistické Německo.
Lidovou frontu aktivně podpořili tzv. interbrigadisté, členové komunistických stran z různých zemí Evropy. Franco se svou Španělskou tradicionální falangou v občanské válce definitivně zvítězil v březnu 1939.
Španělskou občanskou válkou a jejími hrdiny z řad tzv. interbrigadistů se
zabývá řada světově proslulých literárních děl. Nejznámější z nich je román
amerického spisovatele Ernsta Hemmingwaye „Komu zvoní hrana“. Proti
hrůzám občanské války se postavila také řada evropských umělců. Proslulá je
Piccasova „Guernica“. Obraz zachycuje civilní oběti německého bombardování
(legie Condor) španělského města, mezi nimiž převažovaly ženy a děti. Tento
zásah německého letectva bojujícího ve svazku Francovy armády inspiroval
Karla Čapka k napsání divadelní hry „Matka“.
Mezi interbrigadisty byla také řada sovětských komunistů a jejich soudruhů ze
zemí, v nichž zvítězil komunistický režim po druhé světové válce. K tragickým
peripetiím dvacátého století patří jejich osud v letech politických procesů
padesátých let. Většina z nich byla totiž obviněna z trockismu a z účasti na
mezinárodním protikomunistickém spiknutí. Za svou pomoc španělským
soudruhům byli vesměs „odměněni“ léty věznění a nucené práce v komunistických táborech smrti.
Pablo Ruiz Picasso, Guernica 1937 (muzeum Prado, Madrid)
44
Generál Francisco Franco
(1892–1975), španělský diktátor
António de Oliveira Salazar
(1889–1970), portugalský politik,
ministerský předseda a prezident
Kromě těchto tří typických fašistických režimů vznikla postupně
v meziválečném období v Evropě řada dalších diktatur. Tyto státy
(Portugalsko, Maďarsko, balkánské země) vykazovaly určité rysy fašistického systému. Historiografie používá pro jejich charakteristiku někdy
termín profašistické. Jedním z posledních příkladů takového režimu je
Slovenská republika v letech 1939–1945. Vznikla v souvislosti s rozbitím
zbytku samostatného Československa v březnu 1939 pod přímým nátlakem
Hitlera.
Československá historiografie poválečného období používala pro samostatné
Slovensko většinou termín klerofašistický stát. Zdůrazňoval zejména skutečnost,
že v jeho čele stál katolický kněz Jozef Tiso. Navazoval na svého předchůdce
Andreje Hlinku. Zakladatelé Slovenské ľudové strany usilovali o autonomii
Slovenska v rámci meziválečné Republiky československé. O roli Hlinky, jeho
strany (byla po něm nazvána Hlinkova – HSĽS) přežívá v českých zemích řada
nepřesností a historických mýtů. Hlinka sám nikdy neuvažoval o rozbití
Československa. V rámci tzv. luďáckého hnutí existovalo několik odlišných
45
proudů. Jeden z nich vedl Vojtěch Tuka,
odsouzený v roce 1928 za špionáž ve službách
horthyovského Maďarska. On a Alexander
Mach představovali protičeskoslovenské radikální křídlo strany. Luďácké hnutí výrazně
zesílilo na počátku roku 1939. V té době byla
již autonomie Slovenska realitou, promítla se
i do názvu pomnichovské republiky (ČeskoSlovensko). Proti sílícím tendencím k rozbití
státu zasáhla v březnu 1939 čsl. armáda.
Tisova vláda byla sesazena, ministerským
předsedou se stal Karol Sidon. Ten nereagoval
na výzvy Hitlera k osamostatnění Slovenska.
Hitlerovi emisaři pozvali do Berlína 13. 3.
Jozef Tiso (1887–1947),
římskokatolický kněz
Tisa a slovenského ministra zahraničí Ďurčana prezident samostatného
ského. Pod hrozbou maďarského vpádu na
Slovenského štátu
slovenské území oba souhlasili s vytvořením
samostatného slovenského státu. Tiso si však vymínil souhlas slovenského sněmu.
Ten potvrdil dne 14. 3. 1939 vznik Slovenské republiky. Téhož dne zabralo
Maďarsko zbytek Podkarpatské Rusi, která byla od 11. 10. 1938 další
autonomní součástí pomnichovské ČSR. Dne 21. 7. 1939 schválil sněm Ústavu
Slovenské republiky. Jejím prezidentem se stal Jozef Tiso. Označení jejího
režimu za „klerofašistický“ je v současné době odmítáno. Řada představitelů
slovenských církví patřila k jeho aktivním odpůrcům. Sama HSĹS se hlásila
k systému italského fašismu.
Nacistický totalitární režim se dostal v Německu k moci na první pohled
legálním způsobem. Poprvé se Adolf Hitler pokusil o puč v Mnichově
v roce 1923. Prohlásil se bavorským a říšským kancléřem. Pokus však
skončil neúspěšně, Hitler byl 11. listopadu zatčen. Ve vězení napsal svůj
rasistický pamflet Můj boj. V průběhu dvacátých let získávala jeho strana
National-sozialistische deutsche Arbeiterpartei (NSDAP) stále více příznivců. Ve volbách v roce 1930 získala celkem 107 mandátů. Stala se vedle
sociální demokracie druhou nejsilnější masovou politickou stranou. V říjnu
příštího roku se spojila s dalšími nacionalistickými organizacemi (Německá
nacionální strana, Stahlhelm) do tzv. harzburské fronty. Ve druhé půli roku
1932 prožívalo Německo hlubokou hospodářskou a politickou krizi.
46
1. 6. se stal říšským kancléřem politik strany katolického Centra Franz von
Papen. Za jeho vlády byl zrušen zákaz činnosti nacistických úderných
skupin SA (Sturmabteilungen). V Prusku byla sesazena zemská vláda a vyhlášen výjimečný stav. 31. 7. se konaly volby do říšského sněmu, v nichž
získala NSDAP 230 mandátů (37,8 % všech míst v parlamentu). V dalších
volbách, které proběhly už v listopadu téhož roku, nacisté ztratili
34 mandátů (celkem 2 miliony hlasů). Kancléřem se stal na necelé 2 měsíce
představitel junkerů Kurt von Schleicher (zavražděn 30. 6. 1934 v tzv. noci
dlouhých nožů). Pokusil se spojit s organizačním vedoucím NSDAP
G. Strasserem a způsobit ve straně rozkol. Hitlerovi se však podařilo
hlubokou krizi ve straně zvládnout. S pomocí F. von Papena uzavřel
dohodu s několika vlivnými představiteli průmyslových kruhů. 30. 1. 1933
jmenoval prezident Hindenburg Hitlera říšským kancléřem. Toto datum je
považováno za nástup nacistů k moci v Německu. Jejich pozici pak upevnilo
rozpuštění Říšského sněmu a požár jeho budovy ve dnech 26.–27. 2. 1933.
Pokus obvinit z požáru bulharské a německé komunisty a zahájit tím tažení
proti nim však nevyšel. V březnu se ještě konaly v Německu další
parlamentní volby, v nichž získala NSDAP 288 mandátů (44 %). Spojení
s nacionální stranou jí zajistilo těsnou většinu 53 % hlasů. Nacisté bezprostředně na to zřídili říšské ministerstvo propagandy. Dr. Josef Goebels
v jeho čele záhy dosáhl „zglajchšaltování“ veškerých médií, vědy a kultury.
Následoval zákaz Komunistické strany Německa a zrušení platnosti jejích
mandátů. Koncem března se sešel naposled Říšský sněm. 24. 3. 1933
odhlasoval tzv. zmocňovací zákon (viz dále), který dával vládě neomezené
plné moci. Místo prezidenta vyhlašoval nadále říšské zákony kancléř
A. Hitler.
Nástup nacistů k moci v Německu a zejména průběh jednání soudu
s domnělými žháři budovy Říšského sněmu popisuje ve svém známém románu
česká komunistická spisovatelka Marie Pujmanová. Zjistěte si název tohoto
literárního díla a přečtěte si část věnovanou Lipskému procesu. Z ní se dozvíte
podrobnosti o celém průběhu jeho jednání. Pujmanová glorifikuje postavu
tehdejšího předního představitele Komunistické internacionály, který před
soudem obhájil sebe i své soudruhy. Zjistěte, jak soud dopadl, nad kým vynesl
rozsudek.
47
Další etapa vytváření totalitárních států v Evropě (později také v Asii,
střední Americe) nastala po skončení II. světové války. Souvisela
s vytvořením bloku států, které osvobodila od nacistické okupace sovětská
armáda. Mocenský systém, který se tam vytvořil bezprostředně po válce,
bývá nazýván lidově demokratickým. Např. v ČSR tvrdili později
představitelé oficiální komunistické historiografie, že v květnu 1945 proběhla v zemi tzv. národní a demokratická revoluce.
Najděte si odpovídající překlad a význam pojmu „lidová demokracie“ a pokuste
se odhadnout, proč jej není možno přijmout jako označení politického systému.
Charakterizujte zároveň vlastními slovy období od května 1945 do února
1948 a pokuste se vyhledat jeho rozhodující mezníky. Mezi historiky doposud
panují rozdílné názory na mocensko-politický charakter těchto let. Většina se
přiklání k názoru, že v něm lze najít řadu rysů počínajícího totalitárního
systému. Jiní zdůrazňují dvojaký charakter omezeného demokratického systému
poválečné ČSR. Vysvětlete, ke kterému z těchto názorů se přikláníte a proč.
Sovětský svaz považoval od konce války území osvobozená jeho armádou
automaticky za sféru svých velmocenských zájmů. Tuto skutečnost přijímali
i jeho západní spojenci. Po celé období existence komunistických režimů
do dění v těchto zemích nijak aktivně nezasáhli. Bezprostředně po válce
však představitelé SSSR neměli jasný plán, jak ovlivnit vnitřní vývoj těchto
zemí. Ve většině z nich vznikla nějaká forma tzv. vlastenecké nebo národní
fronty. Byly to vesměs svérázné politické koalice stran nezkompromitovaných kolaborací s nacisty. Pouze v některých z nich (Československo,
Jugoslávie ad.) byla v čele těchto uskupení silná komunistická strana. Ze
zemí protihitlerovské koalice zasáhli sovětští diplomaté koncem války
výrazněji pouze v Polsku. Na základě dohod uzavřených v Jaltě byly hranice
polského státu posunuty na západě na linii Odra–Nisa. Východní část
někdejšího Polska zůstala pod sovětskou okupací. V oblasti politické
prosadili Stalin a Molotov tzv. lublinskou vládu v čele s komunisty. V satelitních zemích někdejšího nacistického Německa zůstaly sovětské vojenské
jednotky. Ty pak v dalších letech spolu s diplomatickým nátlakem SSSR
pomáhaly domácím komunistům převzít moc. Vlády zemí sovětského
bloku se snažily zavádět prvky nějaké „vlastní cesty k socialismu“
(znárodnění klíčového průmyslu, pozemková reforma apod.)
48
Už z předcházejícího úkolu vyplynulo, že právě československá „cesta
k socialismu“ v letech 1945–1948 je typickou ukázkou přechodného období.
Zrekonstruujte si stručnou historii tohoto období. Jaký postoj zaujímal
k otázkám vnitřní i zahraniční politiky poválečné ČSR prezident Edvard
Beneš? Kdy a jakým způsobem začal svůj plán realizovat v rámci svých
diplomatických jednání? Měli čeští a slovenští komunisté také nějaké samostatné
představy o vývoji mocenského (vládního) systému země? Které složky společnosti
se snažili ovlivňovat a jak na ně působili? Jak se vyvíjel mocenský systém poválečného Československa? Vysvětlete v této souvislosti následující podtržené
pojmy:
Obsah, role, doba vydávání a dodatečné schvalování tzv. dekretů
prezidenta republiky. Kdy začalo působit tzv. Prozatímní Národní shromáždění, jakým způsobem do něj byli delegováni poslanci. Charakterizujte
výsledky parlamentních voleb v ČSR v květnu 1946 v českých zemích a na
Slovensku, důsledky odlišného formování politického spektra v obou
zemích. Kdy začalo fungovat Ústavodárné Národní shromáždění, jaký
dokument byl výsledkem jeho činnosti, kdy a za jakých okolností byl
vydán.
Beneš podepisuje dekret o znárodnění klíčového průmyslu
49
Ústavní dekret prezidenta o Prozatímním
Národním shromáždění
50
Cesta k definitivnímu uchopení moci komunisty a ke vzniku totalitárního
režimu byla paradoxně v ČSR nejdelší. Ostatní země tzv. sovětského tábora
převzaly sovětský model komunismu už v průběhu roku 1947. Jeho
prosazení provázely násilné zásahy proti nekomunistickým složkám
společnosti. V těchto zemích komunistické strany s pomocí zásahů SSSR
falšovaly výsledky voleb. Opozici likvidovaly s použitím politických procesů, násilného vyhošťování jejích představitelů do emigrace apod. Těmito
metodami se dařilo uchopit moc komunistickým stranám i v zemích, kde
měly po válce minimální členskou základnu a podporu obyvatelstva (Maďarsko).
Nejproslulejší fotografie z únorového puče
v Praze. Premiér K. Gottwald hovoří
k demonstrantům na Staroměstském
náměstí. Vedle něj stál náměstek ministra
zahraničí, slovenský komunista
V. Clementis. Když však byl v roce 1952
po zinscenovaném procesu popraven,
byl z fotografie vyretušován
Pouze jedna ze zemí sovětského bloku se proti převzetí sovětské nadvlády
aktivně bránila. Byla to Titova Jugoslávie. O jejím poválečném osudu jsme se
již zmiňovali v předcházejícím textu. Vraťte se znovu k tomuto problému.
Pokuste se vysvětlit, z čeho pramenil a o co se opíral postoj jugoslávských
komunistů. Zopakujte si fakta o jejich vyloučení ze „socialistického tábora“
a ostrém odsouzení Titova režimu. Vyhledejte si příslušnou literaturu a znovu
se zamyslete na základě nově poznaných faktů nad charakterem komunistického režimu v Jugoslávii za vlády Josipa Broze Tita.
51
Vlevo fotografie maršála Josipa Broze Tita (1892–1980), jugoslávského komunistického
vůdce. Vpravo poválečné setkání J. B. Tita s W. Churchillem a A. Edenem v Londýně
Československý „model“ mocenského vítězství komunistů je poněkud
odlišný od ostatních zmíněných zemí. Po roce 1989 je většinou označován
za komunistický puč. KSČ při něm volila strategii, která nebyla v přímém
rozporu s parlamentním systémem. Po demisi ministrů nesocialistických
stran navrhla doplnění vlády o své členy a příznivce. Umožnily jí to
nepromyšlené kroky opozice (demise ministrů nezasáhla většinu vlády,
Čs. sociální demokracie a bezpartijní ministři zvolili nerozhodný postoj,
opozice spoléhala na pevný postoj prezidenta, který bude hledat čistě
parlamentní cestu k řešení). Významnou roli v únorovém puči hrála tzv.
„pátá kolona“ v řadách nekomunistických stran apod. KSČ deklarovala
řadou kroků, že ji podporují široké masy obyvatelstva. Neváhala ovšem
použít ani hrubý nátlak, personální čistky, hrozbu ozbrojeného boje,
zásahu sovětských vojsk.
Zopakujte si na základě uváděné literatury průběh událostí z 20.–25. února
1948, najděte konkrétní argumenty ke shora uvedeným charakteristikám
průběhu komunistického převratu. V čem spatřujete základní problémy postoje
prezidenta Beneše? Měl jinou možnost, než přijat Gottwaldem navrhované
řešení vládní krize? Mohl alespoň nějakým způsobem sdělit obyvatelstvu, že
ustupuje hrubému nátlaku nedobrovolně? Kdy abdikoval E. Beneš z funkce
prezidenta, s čím jeho abdikace souvisela? Popište významné události léta
52
a září 1948, kdy došlo k prvním aktivním vystoupením proti nástupu
komunistů k moci.
3.2
Společné a odlišné rysy mocenských systémů totalitárních
režimů
V této podkapitole budeme postupovat poněkud odlišným způsobem než
v předcházejícím textu. Mocenský systém je totiž právě tím typickým
jevem, v němž se rysy jednotlivých režimů snad nejvíce navzájem podobají.
Je myslím dokonce možno říci, že podstata totalitarismu spočívá
v mocenském systému, který neguje demokratické principy. Společné rysy
odlišují totalitární režimy také od běžných diktatur a absolutistických vlád,
jež známe z moderních dějin. Také teoretikové totalitárních systémů, které
jsme si uváděli v 1. kapitole (G. Friedrich a R. Aron) ve svých
charakteristikách dávají na první místo jev, který je všem těmto režimům
společný:
Veškerá moc je ve všech totalitárních režimech 20. století soustředěna
v rukou jedné politické strany. V čele tohoto politického systému stojí
osobnost vůdce, který je všeobecně uznáván. Je to zpravidla charismatická
osobnost, která dokáže semknout nejen samotné příznivce hnutí, ale také
masy ostatního obyvatelstva. Zejména v počátečních etapách vývoje
totalitárního systému se právě jeho prostřednictvím dostává ideologii hnutí
rozsáhlé podpory. Masy příznivců jsou ochotny přijmout jeho demagogický
způsob vystupování jako řešení momentální situace společnosti. Vůdce
vystupuje velmi přesvědčivě. Sám sebe utvrzuje v přesvědčení, že má vyšší
poslání. To mu dala sama Prozřetelnost, která rozpoznala jeho výjimečnost,
genialitu. Považuje se za zosobnění ideálů svého hnutí, jejich nepřekonatelného realizátora.
Autorita vůdce v řadách vedení totalitárního hnutí vypadá na první pohled
jako neotřesitelná. Mezi jeho příznivci jsou mnozí ochotni se podřizovat
bez výhrad. Jeho autoritativní vystupování jim z různých důvodů vyhovuje.
Někteří z nich se podřizují z ryze pragmatických důvodů, aby si vybudovali
prostor pro realizaci svých osobních cílů. Z vůdcovy přízně jim kyne
možnost vybudování vlastní kariéry, mocenského postavení. Jiní mají pocit,
53
že jedině on dokáže splnit jejich představy o dokonalém vládci a vládním
systému. Své podřízení jeho moci si často kompenzují jako „malí vůdci“
vůči vlastním podřízeným. Dává jim do rukou moc, kterou mohou využít
k likvidaci svých soupeřů, nepřátel, k získání cizího majetku apod. Mohou
to ovšem být také slaboši, kteří se bez autority neobejdou. Jejich
podřízenost vyplývá ze strachu, pocitu bezmoci vůči nepřátelskému světu.
Typickým příkladem slabocha pronásledovaného pocitem vlastní bezmocnosti a neúspěšnosti byl podle českého historika Dušana Hamšíka Heinrich
Himmler. Od mládí hledal nějakou osobní i ideovou oporu, k níž by se
mohl bez výhrad přimknout. K ideám nacismu se dostal prostřednictvím
své romantické a odborné četby. Okouzlili jej autoři okultních děl i romány
oslavující mýtus „vznešené německé minulosti“ (W. Jansen). Znal však
i základy rasistické teorie z děl Th. Fritsche a H. S. Chamberlaina.
K nacistickému hnutí se připojil na počátku 20tých let. Zprvu jej inspiroval
spíše vzdělaný a politicky zdatný Georg Strasser. V praxi však záhy
pochopil, že (podle D. Hamšíka) „…Hitlerův Mein Kampf sliboval vymazat
zoufalé otazníky v Himmlerově mysli (…) po zákonu své povahy mu ihned
přisoudil posvěcení přímo nadpřirozené (…) nalezl autoritu, která odpovídala
všem jeho racionálním i iracionálním potřebám…na stěně nuzně zařízené
Himmlerovy kanceláře (…) v Landshutu visel velký Hitlerův portrét, s nímž
Himmler občas polohlasně rozmlouval. Zavolal-li do kanceláře Hitler a bral-li
telefon Himmler, srážel podpadky a ještě se přitom klaněl… Nemá žádné
vedlejší záliby, neruší ho žádné vášně, nevěnuje se ničemu jinému (…) stupeň
po stupni postupuje zvolna (…) nahoru (…) je neosobním byrokratickým
typem, který nikoho neoslňuje, ale na něhož je plné spolehnutí…“
Pokud chcete proniknout hlouběji do systému moci, jak si jej Hitler s pomocí
Himmlera a dalších svých oblíbenců budoval, přečtěte si Hamšíkovu knihu
„Himmler – druhý muž třetí říše“ (Praha 1994). K dispozici jsou samozřejmě
další životopisné (dokonce i paralelní) monografie o vůdcích totalitárních
režimů – viz seznam literatury.
54
Nemálo z podřízených členů hnutí se po určité době pokouší vůdci (bez
úspěchu) vzepřít. Jejich role v kruhu obklopujícím vůdce je už určena.
Vůdce sám i jeho nohsledi dokázali proti nim nahromadit dostatek
kompromitujících faktů. Mají samozřejmě v záloze také dostatek jiných,
poslušných oblíbenců jako náhradu. V krajním případě by mohli použít
také násilí, označit rebelanty za zrádce a zbavit se jich. Vzpoura by byla
marná, proto většina nespokojenců rezignuje.
Vlevo portrét Heinricha Himmlera, velitele SS a šéfa Gestapa. Vpravo na společné fotografii
Kurt Daluege, H. Himmler a Ernst Röhm v srpnu roku 1933. Německý důstojník E. Röhm
byl zakladatelem a velitelem polovojenských oddílů SA, K. Daluege byl vysokým důstojníkem
SS. v létě 1933, kdy se začaly objevovat první vážné rozpory mezi vůdci SA a SS a Hitlerem.
E. Röhm byl za „noci dlouhých nožů“ v Bad Wiesse zatčen a odvezen do vězení v MnichověStadelheimu. Teprve 1. 7. 1934 rozhodl Hitler o jeho odstranění. Byli jím pověřeni velitel
koncentračního tábora v Dachau Th. Eicke a jeho pobočník. Pokusili se přimět Röhma
k sebevraždě – ponechali ho o samotě s pistolí a s výtiskem Völkischer Beobachter, v němž byl
podrobně popsán „Röhmův puč.“ Nebylo však slyšet žádný výstřel, proto se vykonavatelé
rozsudku vrátili do cely a Röhma zatřelili.
Z historie totalitárních režimů známe řadu příkladů uplatňování role vůdců
násilnými postupy. Často neváhali se zbavit svých nejbližších spojenců
a soupeřů nevybíravými metodami. Uváděli jsme si již příklady likvidace
bývalých spojenců z doby říjnové revoluce za vlády V. I. Lenina. Zmínila jsem
se také o osudu vůdců SA a dalších spojenců Adolfa Hitlera po převzetí moci
nacisty v Německu. Během známé „noci dlouhých nožů“ 30. 6. 1934 bylo na
příkaz Hitlera členy Gestapa (Geheime Staatspolizei – státní tajná policie)
a příslušníky SS (původně Hitlerova osobní stráž Sturm-Staffeln) povražděno
55
asi sto padesát až dvě stě „nepohodlných“ osob. Některé z nich považoval
„vůdce“ za soupeře v boji o moc, jiní mu nevyhovovali z ideových důvodů.
Rozsáhlé soudní i mimosoudní represe vyvolaly také pokusy o odstranění
Hitlera – zejména neúspěšný atentát z července 1944. Popraveni nebo dohnáni
k sebevraždě byli nejen účastníci spiknutí, ale také nespokojení političtí
odpůrci.
Pokusy o vyrovnávání účtů nebyly výjimkou ani v dalších totalitárních
systémech. V případě fašistických režimů však většinou nepřekročily meze
politického soupeření, vzájemných denunciací
apod. (např. různé fašistické organizace
v protektorátu, tzv. Hlinkovy gardy na Slovensku proti oficiálním politickým představitelům).
Naprostého vrcholu dosáhl v tomto směru „kult
Stalinovy osobnosti“ (systém, který tímto
termínem označili sami bývalí Stalinovi
spolupracovníci). Záhy po svém nástupu k moci
se Stalin postupně zbavil všech svých
potenciálních soupeřů. Někteří z nich měli
ideové i osobní spory už s Leninem. Toho
využil jeho nástupce např. proti Lvu Trockému, který byl 30. ledna 1929 vypovězen ze
Lev Davidovič Trockij
Sovětského svazu. Od roku 1937 žil v exilu (1879–1940), marxistický teoretik,
bolševický revolucionář a politik
v Mexiku, kde jej však Stalinem najatý vrah
20. 8. 1940 zavraždil.
V průběhu dvacátých let byli z různých ideových úchylek obviněni Kameněv,
Zinověv, Bucharin, Rykov a další čelní představitelé sovětské vlády a bolševické
strany. Byli vyloučeni ze všech funkcí, později zatčeni a odsouzeni k trestům
smrti. Podobným způsobem se postupně Stalin vypořádal se stovkami dalších
skutečných i domnělých soupeřů a odpůrců. Před jeho hněvem, podezřívavostí
a pomstou jeho nohsledů si nikdo nebyl jist. V letech před druhou světovou
válkou se obětí čistek v armádě a v bezpečnosti stali čelní představitelé těchto
složek – např. generál Tuchačevský (autor moderní vojenské doktríny SSSR),
představitelé tajné policie Ježov, Jakir ad.
Zvláštním případem z doby Stalinova kultu osobnosti je osud významného
představitele KSSS z Leningradu, S. M. Kirova. Tento vedoucí funkcionář
56
městského stranického aparátu byl velmi oblíbený. Hrozilo, že jeho popularita
se může dotknout i postavení J. V. Stalina. Ten zřejmě hledal možnosti, jak se
Kirova zbavit. Nahrála mu ovšem náhoda: Kirov byl velmi pohledný muž
a rozhodně se nevyhýbal styku s krásným pohlavím. Jeho milenkami byly
údajně často podřízené úřednice, ženy stranických soudruhů apod. V roce 1934
jeden ze žárlivých manželů Kirova úkladně zavraždil. Rozpoutala se obrovská
vlna čistek, jíž padly za obět desítky leningradských i dalších komunistů. Stalin
nechal rozhlásit verzi, že za vraždou „oblíbeného soudruha“ stálo spiknutí jeho
nepřátel. Prý mu záviděli jeho oblíbenost a úspěchy ve vedení města. O smrti
Kirova byl dokonce natočen film Občan Šachov, který tuto verzi zpopularizoval.
Zleva: Molotov, Berija a Malenkov stojí na Leninově mauzoleu
a přihlížejí májovým oslavám v roce 1953
Mezi historiky stalinského kultu později převládl názor, že Kirovovův vrah byl
Stalinem nastrčenou figurou. S jeho pomocí se „vožď“ údajně měl zbavit nejen
Kirova, ale i dalších nebezpečných soupeřů. Český historik žijící v emigraci
Karel Durman však ve své knize Popely ještě žhavé uvádí výsledky nových
výzkumů. Podle nich nebyl Stalin přímým iniciátorem vraždy, tu spáchal
atentátník Nikolajev skutečně ze žárlivosti. Teprve následné čistky byly
rozpoutány z popudu Stalinova okolí. Ať už byla pravda jakákoliv, je myslím
tento příklad hodný zamyšlení nad dosahem politických čistek, typických
projevů metod, jichž používali komunisté ve jménu své totalitární ideologie.
57
Zejména v poválečném období obklopovala J. V. Stalina celá plejáda oddaných
stoupenců. Je mezi nimi možno rozeznat téměř všechny v předešlém textu
uváděné typy podřízených. Z memoárové i odborné literatury dnes již víme,
jakou roli kdo z nich hrál a co jej v ní udržovalo. K jeho oddaným příznivcům
patřil do konce života dlouholetý ministr zahraničí SSSR Vjačeslav Molotov.
Stalin jej často i před cizími vyslanci a mocenskými partnery zesměšňoval.
V soukromí se k němu choval nesmírně hrubě. Nebral ohled ani na jeho osobní
vztahy. V souvislosti s kampaní proti sionismu byla odsouzena do vnitřního
vyhnanství Molotovova milovaná manželka Polina Žemčužina. Byla totiž
židovského původu. Molotov se při rozhodování politbyra o jejím osudu zdržel
hlasování. Hned vzápětí však poslal Stalinovi omluvný dopis a uznával, že se
zachoval politicky nesprávně. Přesto byl stále vystavován novým Stalinovým
invektivám a označován za amerického špiona.
Příznačným způsobem líčí vztah Stalina vůči jednotlivým členům vedení KSSS
ve své uváděné knize K. Durman:
„…V zásadě byly jen relativní rozdíly mezi těmi, kdo zatím nebyli vystaveni
výbuchům chazjainova hněvu – Malenkov, po všech stránkách druhořadý
Bulganin a především Nikita Chruščov, vnímaný společností, která se sházela
k nočním sedánkám na kuncevovské dače [Stalinovo letní sídlo v Kuncevu
nedaleko Moskvy – pozn. N.P.] spíše jako dvorní klaun – a mezi
Mikojanem, a zejména Molotovem, kteří byli na svobodě vlastně jen ,na podmínku‘ … Stalin se sice po týdny neobjevoval ve své oficiální pracovně, ale za
poutí ,věrných žáků‘ do Kunceva nalézal dvojnásobné potěšení v tom, že je
ponižoval a stavěl jednoho proti druhému…“ Chruščovova role klauna byla při
pitkách na dače umocňována tím, že jej Stalin nutil tancovat kozáčka. Pro
tehdy již dosti otylého a tělesně nepříliš zdatného muže to bylo obzvlášť
ponižující. Durman také na základě důkladné znalosti sovětských pramenů
dokládá, že většina členů politbyra Stalina nenáviděla. V posledních letech jeho
života jej považovali za nebezpečného paranoika. Platí to i o těch, kteří jsou
zpravidla líčeni jako jeho nejbližší spolupracovníci a spolupachatelé jeho
zločinů. Zvláštní a dosud jasně nevysvětlený je diktátorův konec. Dne
17. února 1953 se naposled objevil ve své pracovně v Kremlu. Pitka v Kuncevu
se protáhla do 1. března. Brzy ráno opouštěli „žáci“ svého „učitele“ještě při
smyslech. Neví se přesně, kdy jej ranila mozková mrtvice. Členové ochranky
vnikli přes pancéřové dveře do jeho pracovny až před půlnocí téhož dne. Našli
jej v hlubokém bezvědomí, z něhož se již neprobral. Členové předsednictva
58
KSSS a lékaři se dostavili ráno 2. března, ale probrat Stalina se jim nezdařilo,
5. 3. zemřel. Svědectví Chruščova a Alijevové, že Berija tančil nad paralyzovaným tělem radostí, není považováno za věrohodné. On i ostatní svědkové
asi cítili odlehčení, ale předstírali žal.“
Národu byla smrt Stalina oznámena ráno 6. března. Zpráva byla přijata jako
národní tragédie. Svědectví o pohřbu jsou otřesná:
„Lidé (…) vychováváni ve víře, že Stalin se o každého postará, se bez něho
cítili ztraceni a zmateni. Mrtvý kráčel Moskvou, sklízeje dračí setbu, jeho
ocelové boty za sebou zanechávaly hlubokou stopu… Pohřeb 9. března se stal
téměř apokalyptickou scénou … vojensko-policejní kordony zabránily, aby se do
Moskvy nahrnuly miliony „sirotků“ … centrum města bylo zaplaveno statisíci
… jejich proudy se navzájem srážely, převalovaly přes zdi … drtily auta, trhaly
železné brány ze závěsů… Zdálo se, že lidé jdou vstříc své smrti ve stavu
hypnózy … jako by velký pastýř Stalin ubíjel ještě neporažené ovce…“
Stalinovi nástupci při jeho pohřbu 9. března 1953
Kratší, ale o nic méně krutá vlna teroru vůči vlastním soudruhům postihla
od přelomu 40.–50. let dvacátého století země satelitů SSSR. Pod přímým
dohledem sovětských poradců probíhaly procesy s tzv. buržoazními
nacionalisty (Vl. Gomułka, v ČSR V. Clemetis, G. Husák aj.). Maďarského
čelného komunisty László Rajka se zbavil jako nebezpečného soupeře
Ferenc Rákosi. Obětí teorie o vytváření mezinárodního spikleneckého
centra pod vedením „sionistů“ se stalo v ČSR jedenáct vedoucích
59
funkcionářů KSČ v čele s Rudolfem Slánským. Většina z nich byla židovského původu, zemi pak zasáhla mohutná vlna antisemitismu.
Bylo by samozřejmě možno tyto excesy vysvětlit paranoidními rysy povahy obou
nejznámějších vůdců totalitárních režimů – Stalina a Hitlera. Řada příkladů
však svědčí o tom, že soupeření a násilné metody odstranění konkurentů
provázely totalitární režimy běžně.
Vlveo: Lavrentij Pavlovič Berija (1899–1953), od 1938 lidovým komisařem vnitra, vykonavatel
Stalinových čistek. Vpravo: Nikita Sergejevič Chruščov (1894–1971), Stalinův nástupce ve funkci
prvního tajemníka ÚV KSSS
Velký boj o moc se rozhořel po Stalinově smrti. Jeho „dědicové“ v čele s Nikitou
Chruščovem se zbavili svého nejnebezpečnějšího rivala Lavrentije Beriji. Na
schůzi předsednictva KSSS 26. 6. 1953 jej obvinili z protistátní činnosti
a nechali zatknout. Odhlasovali jeho uvržení do podzemního bunkru a tajný
vojenský soud. Na červencovém zasedání pak ohromil Malenkov všechny
prohlášením, že „kult osobnosti soudruha Stalina … nabyl patologických
forem…“ Chruščov ale chytře oponoval, vše svedl na Beriju. Součásti obvinění
bývalého šéfa tajné policie byly sexuální úchylky a spojení se západními
rozvědkami. Vše se odehrálo podle známého scénáře: rozsudek smrti byl tajně
vykonán nad Berijou a jeho pěti nejbližšími pomocníky. Všichni údajně
„…vytvořili spikleneckou skupinu, aby se chopili moci a obnovili panství
60
buržoazie…“ Později vyšlo najevo, že Lavrentij Berija vystoupil už v dubnu
1953 s ostrým odsouzením Stalinova kultu a navrhoval v některých směrech
radikálnější změnu systému, než realizoval Chruščov od r. 1956.
Jiné příklady: G. Husák byl odsouzen na doživotí po smrti Stalina a Gottwalda. Své protivníky odsuzoval k vysokým trestům a vykazoval ze země také
vůdce jugoslávských komunistů J. B. Tito, mimo jiné také typický představitel
kultu osobnosti, který své charisma podporoval i navenek např. zálibou v luxusním oblékání, prostředí apod. O vylučování „renegátů“ a protivníků z komunistických hnutí v meziválečných letech jsme se již zmiňovali. Tyto i mnohé další
skutečnosti by nás měly vést k zamyšlení: je boj o moc všemi prostředky pouze
jakousi úchylkou v rámci totalitárních režimů? Není spíše součástí jejich
podstaty, samotného „revolučního“ způsobu myšlení? Pokuste se uvést další
skutečnosti, které dokumentují, že násilí budí jen nenávist a plodí další násilí.
Pokud máte jiný názor, měli byste jej zdůvodnit a dokumentovat.
Vraťme se však po tomto delším expozé znovu k roli vedoucí politické
strany (hnutí) v totalitárních režimech. Postavy jejich vůdců jistě zasluhují
mimořádnou pozornost. Někteří z nich však nepřežili celou dobu existence
vlastního hnutí (Lenin, Stalin, Gottwald). Jiní skončili tragicky (Mussolini,
Hitler). Následovníci typických vůdců nebyli už zpravidla tak výraznými
osobnostmi, změnily se také podmínky existence totalitárních režimů. Bez
ohledu na osud a sílu vůdců však přežívá po celé dvacáté století v zemích jež
sledujeme vedoucí role jedné politické strany v mocenském systému. Je
uplatňována přímo i různými nepřímými postupy. Nejjednodušším způsobem jejího uplatnění je existence svérázné „personální unie“. Sám vůdce
má funkci hlavy státu (prezident, předseda vlády, kancléř), členové vedení
(politbyra) vykonávají funkce ministrů, vedoucích představitelů dalších
mocenských složek. Zaručují tak bezproblémové uplatnění ideologie,
výkonu moci, ovládání mas obyvatelstva. Mocenský systém je nejen celý
v jejich rukou, ale je také téměř neměnný. Veškeré vnitřní změny probíhají
pouze v režii samotné vládnoucí strany. Jiné složky politického života
(občanské společnosti) jsou buď zakázány, nebo přežívají na okraji. Jsou
marginální, nemohou zasahovat aktivně do vývoje společnosti. Jejich
vedoucí představitelé musí respektovat „vedoucí roli“ i ideologii vůdčí síly
režimu. V nacistickém Německu platil za nejvyšší zákonodárnou autoritu
61
sám Vůdce. V sovětském bloku od konce čtyřicátých let téměř po celou
dobu jeho existence rozhodovala o zákonech byra komunistických stran.
V průběhu padesátých a šedesátých let dvacátého století došlo k několika
pokusům o změnu komunistických režimů „zevnitř“. Pokusy o reformu byly
vždy označeny za kontrarevoluci, zmařeny vojenskou intervencí SSSR nebo její
hrozbou. Vydatně k tomu napomohly vlastní konzervativní síly a pragmatičtí
vůdci jednotlivých stran.
Popište průběh událostí v Maďarsku a Polsku v roce 1956. Pokuste se zjistit,
v čem byl rozdíl v postojích vedoucích představitelů obou povstání. Které
události v Maďarsku vedly k tomu, že se Chruščov rozhodl pro intervenci? Jak
se dnes vysvětluje pozadí maďarského povstání, za jakých okolnosti došlo ke
krvavým srážkám? Jak se podařilo Gomułkovi odvrátit nebezpečí sovětské
intervence. Jaký byl další osud reformního hnutí v Polsku?
Pokus o „demokratizaci“ komunistického systému v Československu se odehrával
v jiné režii než v Maďarsku. KSČ se odmítla vzdát své vedoucí role v zemi.
Chtěla ji pouze reformovat. Vysvětlete na základě tzv. akčního programu KSČ
z dubna 1968, jak měla probíhat reforma ve straně i ve společnosti. Formulujte
svůj názor na možnosti reformy komunistického režimu. Mohly být
československé reformy za jiných mezinárodních okolností úspěšné? Je podle
vašeho názoru komunistický systém reformovatelný? Svůj názor se pokuste
zdůvodnit a podložit argumenty.
A. Dubček se na rozdíl od svých předchůdců
choval velmi neformálně. Často se pohyboval
mezi řadovými obyvateli, odmítal ochranku.
Na snímku sedí uprostřed ostatních
návštěvníků na plovárně, podepisuje svým
sousedům fotografie a píše věnování do předložených publikací
62
3.2.1
Realizace systému zákonodárné moci v jednotlivých typech
totalitárních režimů
Zákonodárná moc je základní složkou mocenského systému moderní
společnosti. V Evropě se od poloviny 19. století ve většině zemí postupně
vytvářel parlamentní systém. Jeho podstatou je volná soutěž programů
politických stran a hnutí, vrcholící volbami. Po uzákonění všeobecného
hlasovacího práva mají občané možnost na zákonem stanovenou dobu určit
složení parlamentu. Ten pak ve svobodném hlasování schvaluje všechny
předložené zákonné normy. Voliči se mohou zejména prostřednictvím médií přesvědčit, zda „jejich strana“ plní předvolební sliby. Parlamentní demokracie má nástroje, jimiž může zákonodárné sbory kontrolovat (ústavní
soud, ale i veřejné mínění, ombudsman apod.)
Společné všem totalitárním režimům 20. století je jednoznačné odmítnutí
tohoto systému. Jak už jsme zmínili, parlamentní demokracii považují za
svého nepřítele. Jejich postupy při ovládnutí zákonodárné moci v zemi se
od sebe liší. Závisí to jednak na vlastním ideologickém systému (na
pojmech, jež používá). Určitou roli hrají historické tradice a okolnosti. Totalitární systém může převzít moc v zemi, kde dosud vládla plná či omezená
parlamentní demokracie. Může také navazovat na dosavadní tradice
absolutistické vlády a její metody. K moci nastupuje pomocí násilí, cizího
zásahu, ale také „parlamentní“ cestou. Uváděli jsme také příklady kombinace různých postupů.
Totalitární režimy fašistického typu (včetně nacismu) otevřeně proklamují
systém zákonodárné moci založený na negaci parlamentarismu. Zmiňovala
jsem se o tom již v textu o nástupu těchto režimů k moci. Po definitivním
uchopení moci fašistickou stranou některé z režimů volí cestu reformy
ústavy. V Itálii byla vyhlášena 9. 12. 1928. Nositelkou zákonodárné
i poradní moci se stala Velká fašistická rada. Sněmovna formálně zůstala
součástí zákonodárné moci, v rozhodování byla však omezena. Volby měly
probíhat pouze do Dolní sněmovny. Volební kandidátky byly však
vytvářeny na základě korporativního systému. (korporace zastupovaly zájmy
jednotlivých profesních skupin, většinou byly řízeny státem). Politické
strany s výjimkou fašistů byly zrušeny, zahnány do ilegality. Jejich vůdcové
byli vězněni, vypovídáni ze země. Volby v roce 1929 se uskutečnily
63
na základě jednotné kandidátky. Té vyslovilo „ne“ jen kolem 130 tisíc
voličů z celkových 8,5 milionu. Další volby se nekonaly. Zákonodárná
funkce Dolní sněmovny byla fikcí, likvidována byla i místní samospráva.
Senát jmenoval král z příslušníků hierarchie, velkostatkářů, podnikatelů.
Princové savojské dynastie byli jeho dědičnými členy. Podobným
způsobem byl likvidován parlamentní systém v dalších fašistických
i profašistických státech. Např. v Maďarsku byla v r. 1926 vydělena
z parlamentu Panská sněmovna. V r. 1932 byly zakázány politické strany
a odročeny volby do parlamentu. V Portugalsku vyhlásil Salazar v roce
1933 Estado Nuovo (Nový stát). Nová ústava formálně zachovávala
parlamentní systém na korporativním základě. Totalitní Národní unie
vytvářela jednotnou kandidátku, ostatní politické strany byly zakázány.
Samostatná Slovenská republika sice zachovala svůj sněm, v průběhu války
se však úplně přestal scházet.
Již několikrát jsem zdůraznila, že nacistický režim se dostal k moci
v podstatě legálním způsobem. Zákonodárnou moc však přebíral v následujícím období mnohem radikálnějším a rychlejším způsobem, než ostatní
totalitární systémy. Dne 21. března 1933 se konalo v Postupimi úvodní
slavnostní zasedání nového Říšského sněmu. Hitler na něm vystoupil ve
tmavém žaketu. Hluboce se skláněl před stařičkým říšským prezidentem
Hindenburgem, oblečeným do uniformy pruského polního maršála. Tématem Hitlerova úvodního projevu se stala „obroda skrze jednotu“. Většina
komunistických poslanců byla již zatčena, proto měli Hitlerovi příznivci na
sněmu prostou většinu. Zasedání pokračovalo za dva dny v Berlíně v tzv.
Krollově opeře. V projevu slíbil Hitler „dalekosáhlou morální obrodu národa“. Tvrdil, že není ohrožena existence Říšského sněmu ani Říšské rady,
postavení prezidenta, práva zemí apod. Po krátké přestávce však požádal
zasedání, aby mu odhlasovalo tzv. zmocňovací zákon. Se 441 hlasy proti 94
hlasům sociálních demokratů si Říšský sněm sám odhlasoval svůj zánik jako
demokratického orgánu. Jak už jsem zmiňovala, pod názvem Gesetz zur
Behebung der Not von Volk und Reich (zmocňovací zákon) vešel v platnost
24. 3. 1933.
64
Postupimský den, 21. 3. 1933:
Hitler se pokorně uklání říšskému
prezidentovi Paulu
von Hindenburgovi
Zjistěte si z doporučené literatury, co znamenal zmocňovací zákon z hlediska
mocenského systému třetí Říše. Dokdy platil, čím jeho platnost Hitlerovi
příznivci zdůvodňovali. Jaké byly postoje jednotlivých nejvýznamnějších složek
politického života Německa v těchto dnech, co je ovlivňovalo.
Systém ústavodárné a zákonodárné moci v režimech komunistického typu
byl vytvářen rafinovaněji než v ostatních totalitárních státech. Komunisté se
snažili zachovat zdání, že vyjadřují „vůli mas pracujícího lidu“.V názvech
svých systémů používali různé formy pojmu demokracie. Navenek
zachovávali i schvalování ústavy a volené orgány. Pouze první, poměrně
krátké období převzetí moci nazývali diktaturou proletariátu. (I během něj
však zpravidla fungovaly formálně volené zákonodárné orgány). V jednotlivých zemích dbali také na udržení tradičních forem mocenského systému
a jejich názvů.
V sovětském Rusku byly za základ zákonodárné moci zvoleny tzv. sověty
(rady pracujících, vojáků). Byly to tradiční revoluční orgány, poprvé
utvářené už za revoluce v roce 1905. Říjnová bolševická revoluce proběhla
pod heslem „všechnu moc sovětům“. Za občanské války a v počáteční fázi
diktatury proletariátu byla zákonodárná moc realizována prostřednictvím
dekretů Rady lidových komisařů (RLK – viz dále). V první ústavě SSSR
z roku 1924 byl jako nejvyšší zákonodárný orgán potvrzen Ústřední
výkonný výbor sovětů (ÚVV). Měl dvě komory – Sovět svazu a Sovět
národností. Zákony však často vydával ve spolupráci s RLK. Paralelní typy
zákonodárných orgánů vytvářely i postupně vznikající sovětské republiky
65
federace. Sověty zároveň představovaly orgány moci na všech úrovních
státní správy a samosprávy. Ve skutečnosti bylo mocenské postavení všech
sovětů fiktivní. Na všech úrovních nad nimi vykonávaly skutečnou moc
a kontrolu orgány bolševické strany.
Ve dnech 25. 11.–5. 12. 1936 proběhl mimořádný VIII. všesvazový sjezd
sovětů. Na závěr schválil definitivní znění ústavy SSSR. Podle ní se stal
Sovětský svaz socialistickým státem dělníků a rolníků. Ve federativním
svazku se sdružovalo 11 svazových republik. Ústava kodifikovala vedoucí
roli Všesvazové komunistické strany (bolševiků).
Vyhledejte pokud možno úplný text Ústavy SSSR nebo její podrobný popis.
Charakterizujte její základní články. Jaký orgán se stal formálně
reprezentantem sovětského státu navenek? Jakým způsobem měly být
realizovány volby? Odpovídal text ústavy v tomto směru realitě? Vyjmenujte
jednotlivé tehdejší republiky SSSR. Které z nich měly federativní charakter?
Jaké další typy fiktivně svébytných územních celků a jejich orgánů ústava
vyhlašovala?
V konečné fázi svého vývoje se SSSR skládal ze 16 svazových republik.
Vyjmenujte zbývající z nich, vyhledejte datum a okolnosti jejich připojení
k Sovětskému svazu a pokuste se vysvětlit, jakým způsobem se změnil jejich
mocenský systém pod vlivem připojení.
Jak jsem už zmínila, v satelitních státech sovětského bloku zachovával
v některých případech zákonodárný systém tradiční formu. Tam, kde
nebyla tradice demokratických orgánů dostatečně silná, přebíral systém
podobný sovětskému. V Československu po roce 1945 i 1948 zůstalo
zákonodárným orgánem jednokomorové Národní shromáždění. Systém
zákonodárné moci potvrzovala ústava, schválená v krátké době po
komunistickém puči v květnu 1948. V politickém systému ČSR se
zachovaly některé další prvky formálně odlišné od jiných komunistických
zemí: existence dalších politických stran mimo KSČ, Národní fronta a její
tzv. akční výbory, několikastupňový systém správy a samosprávy, tzv. slovenské národní orgány.
66
Vyhledejte text ústavy z roku 1948, najděte její název. Víte, jaké okolnosti
provázely její schválení? Upřesněte, o které strany, orgány a instituce se jednalo
v uváděném výčtu. Zamyslete se nad obsahem, funkcí vyjmenovaných institucí,
pokuste se určit jejich místo a význam v zákonodárném mocenském systému.
Srovnejte roli těchto institucí s textem o zákonodárné moci v SSSR. Jakou roli
hrála ústava v tzv. zakladatelském období komunistického režimu
v Československu? Zachovávala KSČ její ustanovení, brala v úvahu samotnou
její existenci?
Československý ústavní systém doznal v průběhu existence totalitárního režimu
ještě dvě významné změny. Zjistěte, kdy byla vydána v ČSR tzv. socialistická
ústava, jaké změny zakotvila v mocenském systému republiky, jak změnila její
název. Popište, jak byly v „socialistickém“ Československu organizovány volby,
jaký byl zpravidla jejich výsledek. Jakým způsobem bylo porušováno pravidlo
tajné volby? Další významná změna v charakteru zákonodárných orgánů (ale
také v politickém systému země) byla zakotvena do téže ústavy na konci
šedesátých let. O který ústavní zákon se jednalo, kdy byl schválen a vstoupil
v platnost?
Problém federalizace ČSSR vyvolal v době tzv. pražského jara značnou
diskusi. Zjistěte v literatuře, resp. si vzpomeňte, jaké návrhy vzešly ze zemských
hnutí na Moravě a ve Slezsku. Proč byly pro slovenské politiky nepřijatelné?
V jaké formě byl nakonec přijat zákon o Československé federaci, jakým
způsobem se promítl do jejího zákonodárného systému? Co znamená v rozhodování zákonodárného orgánu pojem zákaz majorizace, jak jej zajišťoval
zmíněný ústavní zákon? Popište, resp. znázorněte graficky celý mocenský
systém ČSSR po realizaci federace.
3.2.2
Význam a formy výkonné moci, její zneužívání k represivním
opatřením v jednotlivých typech totalitárních režimů
Jak už jsem naznačovala, ve většině států totalitárního typu moc
zákonodárná a výkonná často splývaly. V demokraticky řízených státech se
výkon politické moci odvíjí od výsledků voleb: podle nich dochází k vytvoření nové vlády nebo koalice vládnoucích politických stran. Do systému
67
výkonné moci se řadí také funkce představitele státu – prezidenta, monarchy (výjimečně předsedy vlády; v prezidentském systému může funkce prezidenta a premiéra splývat). Prezidenta volí buď parlament nebo občané
tzv. přímou volbou. Zpravidla se vyžaduje, aby rozhodoval nezávisle na
svém politickém přesvědčení. Funkce monarchy je dědičná, v současných
konstitučních monarchiích jsou jeho výkonné pravomoci minimální.
Státy totalitární zachovávají po celou dobu své existence vládu jedné strany
a jednoho vůdce. Personální složení výkonných orgánů se mění zpravidla
na základě rozhodnutí stranického aparátu. Důvodem ke změně mohou
být zdravotní potíže při výkonu funkce, úmrtí. Mnohem častěji ale
dochází ke změně v okamžiku, kdy se celá vláda nebo jednotliví ministři
(příp. i prezident) znelíbí vedení strany. (V předcházejícím textu jsme
zaznamenali, že změna byla často spojena s politickým procesem, odsouzením k smrti, dlouhodobým vězněním, vyhnanstvím).
Na rozdíl od značně pestré škály zákonodárných orgánů je funkce výkonné
moci v totalitárních státech založena na stejných základních principech.
Liší se pouze používanými termíny. Státy fašistického typu používají pro
svého vedoucího představitele titul vůdce. Je zpravidla vedoucím představitelem vládnoucí strany i státu. Ve výkonném aparátu má funkci
ministerského předsedy (v Německu kancléř). „Hlava státu“ je buď zcela
zbavena moci (odchází do exilu) nebo vládne zcela formálně. Komunistické režimy formálně funkci hlavy státu zpravidla zachovávají.
Předcházející monarchistické režimy jsou ovšem ve všech případech
odstraněny. Funkci prezidenta pak velmi často vykonává vedoucí představitel vládnoucí strany. V sovětském Rusku existovala personální unie
představitele strany a předsedy rady lidových komisařů (od roku 1945
rada ministrů SSSR). Podle ústavy z roku 1936 byla vytvořena funkce
předsedy prezidia Nejvyššího sovětu, byla však v systému moci marginální.
Pro fašistické státy, nacistické Německo i pro SSSR a Jugoslávii od
2. světové války je typické, že se zdůrazňuje role vůdce jako vrchního
velitele armády. Často se používá oficiálně jeho vojenská hodnost (generál
Franco, admirál (!) Horthy, maršál-generalissimus Stalin, maršál Tito).
Systém výkonné moci v poválečném Československu měl svá specifika. Možnost
účasti v politickém životě (a výkonu moci) byla už od dubna 1945 omezena.
68
Měly ji politické strany, které byly členy tzv. Národní fronty. Vyjmenujte je,
pokuste si vzpomenout na jména jejich soudobých představitelů. Jak nazýváme
program první poválečné vlády, kdo byl jejím předsedou, kdo v ní zastával
podle vás nejvýznamnější posty? Po únoru 1948 byl počet politických stran
omezen – určete, jak. Zčásti se změnila i funkce Národní fronty.
Vyjmenujte československé prezidenty vládnoucí od roku 1948, vymezte léta
jejich vlády. Kteří z nich a kdy zastávali zároveň významné funkce v KSČ –
– které funkce to byly?
Kromě funkce předsedy vlády a prezidenta existovala ve vládách totalitárních režimů tzv. klíčová ministerstva. Zvláštní postavení mělo mezi
nimi především ministerstvo vnitra. Do jeho pravomocí spadala
organizace státní správy, zejména však represivního policejního aparátu.
V ČSR např. navíc také správa věznic. Policejní aparát (v komunistických
zemích termín Bezpečnost) se v podstatě skládal ze dvou hlavních složek –
– kriminální, resp. pořádkové policie a stání tajné policie. V Sovětském
svazu prodělala tajná policie složitý vývoj. V prvních letech režimu měla
samostatné postavení. Později několikrát změnila název (používaly se jeho
zkratky – NKVD, KGB). V letech politických procesů podléhala tajná
bezpečnost v komunistických zemích samostatnému ministerstvu bezpečnosti.
Nejsložitější policejní systém ze všech totalitárních států mělo nacistické
Německo. Policejní orgány byly významným nástrojem moci v okupovaných
státech Evropy. Zjistěte si, které složky německého policejního systému
fungovaly v Protektorátu Čechy a Morava, jaké byly jejich přesné názvy
a funkce. Zachovaly protektorátní úřady také některou ze složek domácího
policejního aparátu? Jak se jí říkalo, co víte o jejích pravomocích? Uveďte
příklady, kde a jakým způsobem vykonávaly tyto složky svoji funkci. Mohli
jejich členové sehrávat také kladnou roli v letech okupace, pokud ano, zkuste ji
charakterizovat.
Tajná policie vykonávala službu hlavní složky represivního aparátu
vládnoucí strany i státu. Měla funkci dohlížitele nad ideovou a politickou
jednotou obyvatelstva i roli vyšetřovatele a vykonavatele represivních opat69
ření. K výkonu své moci používala téměř ve všech totalitárních režimech
rozsáhlou síť svých spolupracovníků. Získávala je za příslib kariéry, peněžitého zisku, ale často také násilnými prostředky, psychickým vydíráním.
Dosah její moci byl nedozírný, sahal i do nitra vládnoucí strany. Jejími
oběťmi se však mohli stát také její vlastní příslušníci. Vůdci vládnoucí
strany komunistických režimů často přikázali likvidaci šéfů i řadových
vykonavatelů policejní zvůle. Důvodem byl strach z jejich moci, z množství kompromitujícího materiálu, jenž shromáždili. Zároveň se mohla
vládnoucí strana tímto způsobem distancovat od teroristických metod
stání policie. Vyvolávat u obyvatelstva dojem, že „vůdce“ o perzekuci
nevěděl a že ji nemilosrdně potírá.
Pravomoci tajné bezpečnosti téměř ve všech typech totalitárních režimů
zasahovaly do oblastí, které jsou v demokracii součástí justice. Zejména
celý scénář procesů s politickými „nepřáteli“ režimu připravovali
vyšetřovatelé bezpečnosti. Používali přitom nejrůznějších forem psychického i fyzického nátlaku. Ze vzpomínek obětí procesů i dalších dokumentů vyplývá, že v metodách výslechů se tajné služby vzájemně
„inspirovaly“. Mnozí z československých poválečných vyšetřovatelů měli
vlastní zkušenost z výslechů nacistického gestapa. Podrobné popisy metod
výslechů bylo možno získat z protokolů soudních líčení s nacistickými
válečnými zločinci. Do Československa přijeli na počátku padesátých let
sovětští poradci. Mimo jiné bylo jejich úkolem předat zkušenosti z přípravy sovětských procesů českým kolegům. Státní tajná bezpečnost průběh
procesu doslova „vyráběla“. Obvinění se později před soudem museli
zpaměti naučit výpověď, v níž se přiznávali ke svým „zločinům“.
Metody výslechů používané STB byly již mnohokrát popsány a zveřejněny
v odborné i memoárové literatuře. Není to právě příjemná četba. Tato
svědectví však nejlépe dokumentují podstatu zločinné povahy komunistického
totalitárního režimu. Jedno z prvních svědectví o metodách výslechů a o situaci ve vedení KSČ v padesátých letech vydal český komunista Artur London.
V procesu se Slánským byl odsouzen na doživotí, po propuštění a rehabilitaci se
usadil ve Francii. Tam vyšla a vzbudila velký ohlas jeho kniha Doznání.
Přečtěte si toto nebo některé jiné svědectví o politických procesech. Nejúplněji
o celém systému represí v SSSR pojednává dílo ruského spisovatele Alexandra
70
Solženicyna. Za vlády Chruščova vydal Jeden den Ivana Děnisoviče a řadu
povídek o situaci v letech stalinského teroru. Jeho třídílné svědectví Souostroví
Gulag vyšlo poprvé v emigraci. Ze SSSR musel odejít v dalším období utužení
sovětského režimu za vlády Brežněva.
Nejkrutější formy perzekuce spojené s fašistickými režimy skončily porážkou
nacistického Německa. Ve dvou fašistických zemích se systém výkonu moci po
roce 1945 nezměnil. Ve Španělsku a Portugalsku si oba diktátoři udrželi svou
moc dlouhá léta po skončení války. Museli zmírnit metody perzekuce
„vnitřních“ nepřátel, jejich systém však Západ toleroval. Víte, co bylo příčinou
tohoto postoje západních zemí? Mohlo k tomu přispět i jejich chování za
války?
V zemích komunistického režimu nastalo postupné uvolňování metod vlády od
druhé poloviny padesátých let. Do určité míry se změnily i metody výkonné
moci. Ministerstva bezpečnosti byla zrušena a orgány ministerstva vnitra
neměly již tak bezvýhradnou moc. Koncem šedesátých let však nastoupila etapa
nazývaná normalizací (oficiálně též reálným socialismem). Orgány státní
bezpečnosti začaly znovu rozprostírat své sítě, změnily však metody. Perzekuce
už nebyla spojena s nejhrubším fyzickým násilím (i když nebylo zcela vyloučeno). Vyšetřovací orgány dávaly přednost psychickým metodám výhrůžek
(postižení členů rodiny, zákazy výkonu povolání, vynucená emigrace). Je třeba
říci, že v této etapě se týkala perzekuce menšího okruhu odpůrců režimu, než
v padesátých letech. Po skončení čistek v KSČ v letech 1969–1971 už
nesměřovala represe do vlastních řad. Toto závěrečné období komunistického
režimu jste možná sami prožili, nebo o něm slyšeli od rodičů. V předcházejícím textu jsem se o něm již také zmiňovala. Zamyslete se nad mým textem
i zažitými či předanými zkušenostmi. Jaký je váš názor na závěrečné období
komunistického režimu? Je možno pro léta 1970–1989 užívat termín
totalitární systém?
Významnou složkou výkonné moci byla ve všech totalitárních režimech
ministerstva války (obrany). Armádu využívaly státy v boji s domácími
„nepřáteli“, zejména však k zahraničním výbojům. Režimy fašistického
typu považovaly zahraniční výboje za významnou složku svých politických
ambicí. Zmiňovala jsem se již o bojích Itálie v severovýchodní Africe (tažení proti Etiopii). Italští fašisté zaútočili v letech 2. světové války také
71
proti Řecku, zúčastnili se vojenských tažení Německa. S ním vytvořili tzv.
„osu Berlín-Řím“, rozšířenou v letech války o Tokio.
O výkonech italské armády v letech 2. světové války kolovala řada anekdot.
Mimo jiné se tradovalo, že „sejdou-li se dohromady tři Italové, znamená to
minimálně jednu prohranou válku.“ Velmi vážné pochybnosti o vojenských
schopnostech „duceho“ a jeho velitelů záhy získali i jeho spojenci. V italských
válečných taženích a nakonec i v na vlastním území země po invazi spojenců
musela zachraňovat situaci německá armáda. Pokud srovnáme osud italských
armád na všech frontách s ideologií navazující na slávu římského impéria, je
to zvláště paradoxní. Italové prostě odmítali obětovat životy za duceho. Jeho
konečný osud svědčí o tom, že odmítli i fašistickou ideologii.Ostatně ani vojáci
dalších satelitních armád nacistického Německa se ve válečných taženích příliš
neosvědčili.
Nejvýznamnější roli hrála válečná ministerstva a samotné armády v nacistickém režimu. Jak jsme již zdůraznili, součástí jeho ideologie bylo
vytvoření „německého životního prostoru“. Cílem všech bleskových tažení
Wehrmachtu bylo dobytí a okupace velké části evropského území. Postup
německých armád řídil přímo Hitler ze svého válečného stanu. Jeho
rozhodnutí byla závazná pro všechny velitele. Byl přesvědčen o svých
strategických i taktických schopnostech, nepřijímal rady ani kritiku
zkušených vojevůdců. Podle mínění řady odborníků právě jeho chybná
rozhodnutí sehrála významnou roli při obratu v průběhu války.
Představitelé Wehrmachtu patřili v závěrečné fázi války k jeho nejvážnějším odpůrcům. Samotné orgány výkonné moci sloužily dobyvačné válce
spíše jako zabezpečovací a kontrolní instituce.
Španělsko a Portugalsko sice podporovaly nacistické Německo, v průběhu
druhé světové války však zůstaly neutrální. Účast středo- a jihoevropských
profašistických režimů na frontách 2. světové války (například účast
Slovenska v polském tažení, zapojení satelitních armád do války v SSSR)
byla výsledkem jejich vazalského vztahu k nacistickému Německu.
Mnohdy z něj ovšem těžily vlastní územní zisky na úkor sousedů. Byla to
vesměs území, jež ztratily v důsledku I. světové války či jiných válečných
konfliktů (Maďarsko).
72
V komunistickém systému se v názvu ministerstev pro vojenské záležitosti
zásadně prosazoval termín „obrana“. Jak už víme, říjnová revoluce se
odehrála pod heslem mírového ukončení válečného konfliktu. V zájmu
obrany revoluce Lenin prosadil nevýhodný separátní mír. Dekret rady
lidových komisařů o vzniku Rudé armády vydaný 28. ledna 1918 zdůrazňoval její dobrovolný charakter. Záhy na to bylo nasazena do bojů proti
„bílé“ kontrarevoluci. I tyto boje ovšem byly prezentovány jako obrana
revoluce. Po jejím definitivním vítězství se při dalším rozšiřování teritoria
SSSR nepočítalo s vojenskými výboji. Rozhodující roli v něm hrály
„revoluční síly“ jednotlivých republik. V meziválečném období se sovětská
diplomacie zasazovala o kolektivní bezpečnost v Evropě. Samotnou
přípravu obrany území před hrozícím vpádem nacistů sovětská moc
zřetelně podcenila. Na úrovni vedení ministerstva obrany i hlavního štábu
armády se odehrávaly spory o využití moderních zbraní. Vyústily ve
vítězství zastaralé strategie Buďonného a v rozsáhlou čistku v armádě.
O osudu sovětského armádního velení bezprostředně před počátkem 2. světové
války jsme se již zmínili (poprava gen. Tuchačevského). Zopakujte si průběh
těchto událostí a spojte je s celkovým posouzením přípravy sovětského velení na
válku. Podcenění vojenských příprav souvisí zřejmě s celkovým charakterem
sovětské předválečné diplomacie.
V této souvislosti by pro vás nemělo být problémem odpovědět stručně na
následující otázky. Okolnosti související s událostmi před a po vypuknutí války
jsou dnes již běžně známy z historické literatury i ze školních učebnic dějepisu.
Pokuste se je stručně písemně zformulovat:
V československé marxistické historiografii dlouho přetrvávalo tvrzení, že SSSR
byl ochoten v době před konferencí v Mnichově bránit suverenitu
Československa. Na základě jakého diplomatického ujednání mohl svůj
závazek splnit? Na co byla sovětská pomoc vázána? Mohl Sovětský svaz bránit
čs. území i bez splnění této podmínky?
a) Sovětská diplomacie po neúspěšných jednáních s Francií a Anglií uzavřela
smlouvu s Německem. Jak je tento pakt nazýván, jaké měl bezprostřední
důsledky po vypuknutí války proti Polsku? Je možno hovořit o jeho
dlouhodobých následcích?
73
b)
Pod záminkou zabezpečení obranyschopnosti svého území vyvolal
Sovětský svaz vojenský konflikt s jedním ze svých evropských sousedů.
Který stát to byl, popište stručně průběh tohoto střetnutí. Ve stejném
období byly násilně připojeny k SSSR další tři sousední státy. Vyjmenujte
je, co pro jejich obyvatele znamenala změna režimu?
Proti Stalinovu očekávání nacistické Německo v červnu 1941 SSSR
napadlo a zpočátku zaznamenalo rychlý postup. Plán bleskové války však
ztroskotal. Sovětský svaz se stal významným článkem protihitlerovské koalice. V závěrečné fázi války sehrál roli „osvoboditele“ velké části Evropy.
V té době se naplnilo již dříve tradované úsloví „kam jednou vstoupí noha
ruského (sovětského) vojáka, tam se záhy rozšíří i moc ruského impéria“.
Sovětská moc v čele se Stalinem dokázala v letech 1944–1947 mistrně
využít svých vojenských úspěchů. Podle K. Durmana Stalin v této době
postupoval jako představitel ruské imperiální politiky. Inspiroval se
někdejšími plány ruských carů na vybudování mocenského postavení
v Evropě.
Slabost a naivita západních spojenců umožnila Sovětskému svazu vytvořit
v Evropě sféru svých imperiálních zájmů. Změnila se i vojenská doktrína
sovětské moci, i když navenek stále hlásali její představitelé obranný
charakter svých vojenských plánů. Po vzniku tzv. studené války začal
Stalin najisto počítat s tím, že přeroste v horký konflikt, třetí světovou
válku. Začaly závody ve zbrojení zejména s USA. Armáda a vojenský
arsenál sehrály významnou roli při konstituování a obraně tzv. sovětského
tábora. Navenek proklamovaný boj za mír ve skutečnosti nevylučoval
horečné budování vojenské moci SSSR a jeho spojenců. Sovětské jednotky
několikrát zasahovaly (nebo hrozily vpádem) v případě ohrožení jejich
vlivu v satelitních zemích. Imperiální zájmy SSSR se výrazně projevovaly
i v konfliktech mimo Evropu, to však přesahuje naše téma.
V následující tabulce si můžete udělat představu o vojenské kapacitě
členských států varšavské smlouvy (s výjimkou SSSR) v roce 1978:
74
Země
Typ jednotek
Počet příslušníků
Bulharsko:
pravidelné vojsko
zálohy
paramilitární jednotky
z toho lidové milice
150 000
235 000
189 000
150 000
574 000
pravidelné vojsko
zálohy
157 000
305 000
571 000
500 000
1 033 000
pravidelné vojsko
zálohy
186 000
350 000
172 000
150 000
668 000
pravidelné vojsko
zálohy
114 000
143 000
75 000
60 000
332 000
pravidelné vojsko
zálohy
306 500
605 000
450 000
350 000
1 361 500
pravidelné vojsko
zálohy
180 500
345 000
737 000
700 000
1 262 000
celkem
NDR:
celkem
Československo:
celkem
Maďarsko:
celkem
Polsko:
celkem
Rumunsko:
celkem
Tabulka zpracována podle The Military Balance 1978–1979. London 1978,
s. 13–15
75
Občané Prahy protestují
v srpnových dnech roku 1968
proti vpádu vojsk Varšavské
smlouvy do Československa
Výkonná moc totalitárních režimů se neuplatňovala pouze prostřednictvím
represivních opatření a výbojné politiky. Významné místo mezi klíčovými
vládními posty zaujímala ve vrcholné fázi totalitních režimů ministerstva
propagandy. Jejich úkolem bylo především všemi prostředky propagovat
vládnoucí ideologii. Využívala k tomu veřejných a rozhlasových projevů
vedoucích představitelů režimu, propagačních brožur, denního tisku, filmu
i ostatních uměleckých žánrů. Vykonávala centrální dozor nad přísnou
cenzurou všeho, co mohlo ideologii narušit nebo jí odporovat. Jejím
hlavním cílem bylo podporovat a udržovat souhlas širokých mas s režimem.
Vydatně ji v tom pomáhal výchovný a vzdělávací systém, zajišťovaný
především dalšími orgány výkonné moci – ministerstvem školství, kultury.
V oblasti propagandy bychom mohli jmenovat jako výrazné příklady
zejména nacistického ministra Goebelse; v Československu pak mistra
demagogie Václava Kopeckého, jednoho z nejbližších přátel Klementa
Gottwalda.
Chtěla bych však v této souvislosti uvést příklad vám bližší, v rámci něhož opět
mohou starší z pedagogů uvést vlastní zkušenost. Komunistické školství
prodělalo za čtyřicet let své existence několik základních reforem. Celý jeho
systém byl jednoznačně podřízen výchově dětí k přijetí režimní ideologie.
K základním úkolům pedagogů patřilo např. v padesátých letech tažení proti
náboženství. Po celá léta kontrolovali ředitelé a jejich zástupci učitelům jejich
přípravy na vyučování. Bez ohledu na charakter předmětu nesměl chybět tzv.
výchovný cíl obhajující základní teze ideologie. Učitelé měli vést děti i mimo
76
vyučovací proces (v rámci školní družiny, kroužků, pionýrské organizace)
v duchu komunistické výchovy.
Za významnou složku výkonné moci považovaly totalitární režimy také
ministerstva zajišťující ekonomický a sociální systém země. Patřila k nim
zpravidla ministerstva financí, průmyslu a zemědělství, práce a sociálních
věcí. Jejich význam spočíval zejména v zajištění růstu, resp. udržování vyšší
životní úrovně, zaměstnanosti, dostatku každodenních potřeb obyvatelstva.
Představitelé jednotlivých režimů si dobře uvědomovali, jak jsou závislí na
spokojenosti „mas pracujících“. Ty tvořily ve všech zemích nejpočetnější
složku jejich podporovatelů.
Režimy fašistického typu nezasahovaly výrazně do dosavadního ekonomického systému svých zemí. Především neprováděly rozsáhlejší zásahy do
struktury majetkových poměrů. Italský i španělský fašismus se stejně jako
Hitler v Německu dostaly k moci mimo jiné díky podpoře velkého
kapitálu. Neměly samozřejmě zájem ztratit zejména přízeň představitelů
železářských, zbrojních, chemických a dalších závodů. O jejich produkci se
opíraly jejich výbojné válečné plány. Velké závody byly také zárukou
udržení vysoké úrovně zaměstnanosti. To mělo velký význam i vzhledem
k německému obyvatelstvu nově připojených nebo okupovaných zemí.
Němci mimo říši očekávali od připojení k Německu v prvé řadě zlepšení
své sociální situace.
Vzpomeňte si na situaci v českém pohraničí ve třicátých letech 20. století.
Převážně lehký průmysl pohraničních území byl těžce postižen světovou
hospodářskou krizí třicátých let. Způsobovala radikalizaci převážně německého
obyvatelstva těchto oblastí. Toho velmi obratně využívala Henleinova Sudetoněmecká strana. Snažila se přesvědčit své voliče, že jejich bídou je vinen
československý systém. Měla také zářný příklad v sousedním nacistickém
Německu. To především zásluhou podpory vojenské výroby velmi rychle
likvidovalo nezaměstnanost. Henleinovi se postupně dostávalo z říše stále větší
podpory v oblasti propagandy. Heslo „heim ins Reich“ (domů do říše) se
neopíralo pouze o obdiv k Hitlerovi a nacismu. Touhu českých Němců po
připojení k Německu podporoval i hospodářský úspěch a příslib šťastné
budoucnosti ve společném státě.
77
Zásada nezasahovat do dosavadní majetkové struktury se samozřejmě netýkala obyvatelstva „nižší kategorie“. Pro nacisty to platilo také o určité části
majetkové struktury okupovaných zemí. Záhy po zavedení norimberských
zákonů v Německu i v zemích jeho satelitů začala probíhat rozsáhlá arizace
židovského majetku. Z jejích výsledků získávaly největší finanční i majetkový přínos říšské koncerny. Ty byly formálně pod přímým dohledem
výkonných orgánů říše. V jejich čele stáli často významní nacističtí
pohlaváři. V okupovaných zemích byl významným organizátorem arizace
zejména Gőringův koncern. Do určité míry se však mohli podílet na
loupeži židovského majetku také představitelé fašistických režimů a stran
v satelitních zemích.
Zásluhou československé kinematografie šedesátých let se o této skutečnosti
dozvěděly masy diváků na celém světě. Vynikající film dvou režisérů (jednoho
Čecha a jednoho Slováka) popisuje situaci židovského obyvatelstva malého
slovenského městečka na počátku čtyřicátých let 20. století. Film obdržel vysoké
mezinárodní ocenění. Znáte jeho režiséry, název a vynikající herecké obsazení?
Vzpomeňte si nebo zjistěte, jaké události se v něm popisují. Jakou prestižní
filmovou cenu získal?
Majetkové zisky řízené prostřednictvím ekonomických ministerstev
nacistické říše a jejich podřízených úřadů se netýkaly jen židovského majetku. V okupovaným oblastech nacisté zabírali zejména rozsáhlé zemědělské majetky. Udělovali nad nimi tzv. pověřeneckou správu (treuhändři)
a postupně je předávali do rukou německých přesídlenců. V budoucnosti
měl být tento způsob získávání „nového prostoru“ (nové německé selství)
výrazně posílen.
Role výkonné moci v oblasti ekonomiky a sociálního systému spočívala
v nacistickém Německu i v dalších fašistických státech v zásazích do jejich
řízení. Plánováním i různými pobídkami a osobními výhodami podporoval
nacistický mocenský systém vývoj preferovaných oborů. V říši a zejména
v okupovaných zemích měly možnost rozvoje pouze ty průmyslové
podniky a služby, které sloužily válečným potřebám, resp. přímo armádě.
Výroba ostatních byla omezována, resp. rušena tzv. pročesáváním.
V závěrečné fázi tzv. totální války probíhala mobilizace všech finančních,
výrobních i pracovních rezerv pro potřeby fronty.
78
Jednou z těch okupovaných zemí, které měly mimořádný význam pro vývoj
německého válečného hospodářství, byl Protektorát Čechy a Morava. Zjistěte si
v běžně přístupné literatuře, jakým způsobem nacisté využívali české
hospodářství, jaké metody používali při exploataci zdejších pracovních sil.
Daleko významnější roli hrála ekonomická ministerstva při změnách
mocenského systému komunistických zemí. Pro ten byl totiž jedním z podstatných základních rysů nový typ majetkových vztahů. Ve všech komunistických zemích proběhly krátce po „proletářské revoluci“ (puči,
převratu) rozsáhlé znárodňovací akty. Nejdříve se to zpravidla týkalo tzv.
klíčového průmyslu, finančního systému, příp. i dalších velkých podniků.
Postupně však v SSSR i v zemích tzv. socialistické soustavy proběhlo
znárodnění prostřednictvím úplné likvidace soukromého sektoru.
Do státního vlastnictví se dostala i značná část půdy – zčásti statkářské,
zčásti neobdělávané nebo nedostatečně obdělávané. Vznikly tzv. státní
statky (v SSSR sovchozy). V oblasti zemědělství však převládl poněkud
odlišný proces. Komunistické strany se snažily ve všech komunistických
zemích získat většinu zemědělců na svoji stranu. Proto slíbily půdu zejména
malozemědělcům a zemědělským dělníkům. V přechodných obdobích prováděly zemědělské reformy a přidělovaly menší zemědělské závody parcelací
konfiskované půdy.
V poválečném Československu tento proces umožnily rozsáhlé konfiskace
majetku vysídlovaných Němců. Takto získaná půda byla v krátké době
předávána na základě prezidentských dekretů do vlastnictví novým
osídlencům čs. pohraničí. Přicházeli sem zemědělci, ale také „zasloužilí
odbojáři“, půdu nabízely orgány národní správy také tzv. reemigrantům –
– potomkům českých vystěhovalců z Volyně, balkánských i západních
zemí. Už na počátku padesátých let se ale ukázalo, že to byl ve skutečnosti
podvod vůči novým vlastníkům.
Následující tabulka ukazuje vývoj počtu drobných živnostenských
podniků v Československu v letech 1948–1960. Ten je dostatečným
důkazem, jak důsledně bylo v Československu provedeno znárodnění
i těch nejmenších závodů v oblasti služeb:
79
Jakmile se upevnila moc komunistických režimů, zahájily vedoucí strany ve
spolupráci se státními orgány proces kolektivizace zemědělství. Rolníci byli
často násilím nuceni zakládat Jednotná zemědělská družstva (v SSSR
kolchozy). V celém tzv. družstevním sektoru národního hospodářství se
uplatňovala druhá povolená forma – vlastnictví družstevní. (Postupně
vznikala také družstva výrobní, prodejní a bytová). Majetek zůstával
formálně v rukou jednotlivých členů družstev, nemohli s ním však volně
disponovat. Zemědělská družstva scelovala pozemky, na nichž členové
společně hospodařili. Kolektivizace byla spojena s totální likvidací selského
stavu. (Ve skutečnosti postihla „likvidace“ všechny příslušníky středních
vrstev). Větší a střední rolníci byli režimem pronásledováni jako kulaci,
vesničtí boháči. Jejich konfiskovaný majetek připadl státním nebo
družstevním podnikům. Oni sami byli zatýkáni, umisťováni do kárných
pracovních táborů apod. Jejich rodiny byly na příkaz vládních orgánů
vystěhovány většinou do pohraničí. Děti nesměly studovat, dospělí byli
přikázáni na práci ve státním sektoru. V Sovětském svazu vyvolala
kolektivizace zemědělství obrovský hladomor zejména na Ukrajině. Miliony
jeho obětí nebyly dosud spočítány.
80
Proces kolektivizace v zemích sovětského bloku probíhal většinou
v několika etapách. V některých zemích byl dokonce v závěru padesátých
let úplně zastaven. Víte, ve které ze sousedních zemí ČSR k tomu došlo?
Zamyslete se také nad průběhem kolektivizace v ČSR. Kolik měl etap, jak
probíhaly, kdy a jak skončily? Vraťte se také ještě k problematice znárodnění. Československo se „vyznamenalo“ tím, že tu jeho proces proběhl
naprosto bez výhrad. V některých sousedních zemích (pokuste se je
jmenovat) malé pozůstatky soukromého vlastnictví ve službách zůstaly.
3.2.3
Role moci soudní, právo a justice v totalitárních režimech
Zásadní rozdíl totalitárního soudnictví proti demokratickému spočívá
v jeho závislosti na ostatních mocenských složkách. Je podřízena moci
výkonné, zejména vůli vedoucí politické strany. Ve skutečnosti soudní moc
nezajišťuje právo, je naopak nástrojem bezpráví. Jejím prostřednictvím si
vládnoucí strana zajišťuje perzekuci svých ideových a politických
protivníků. Jak jsme už zmínili v předcházejících částech textu,
nejdůležitější prostředky perzekuce drží v rukou bezpečnost, případně další
složky represivního aparátu. Soudní systém je až na konci tohoto řetězu.
Daleko úporněji než kriminální zločiny postihuje politické odpůrce. Pro
všechny typy totalitárních režimů jsou typické politické procesy. Rozdíl je
pouze v tom, že v režimech fašistického typu postihuje justice především
své politické nepřátele. Pro komunistické režimy v počátečních i na
počátku závěrečné etapy je typické pronásledování (bývalých) příslušníků
vlastního hnutí.
Fakta o průběhu politických procesů a o okruhu osob jimi postihovaných jsme
v textu již několikrát uváděli. Zamyslete se znovu nad rolí všech aktérů
perzekučních zásahů, zopakujte si všechna fakta z textu i doporučené literatury
a zodpovězte následující otázky:
1) Které okruhy osob z řad tzv. nepřátel komunistického hnutí byly postiženy
perzekucí bezprostředně po převzetí moci v komunistickém Československu? Proč je komunisté považovali za nepřátele, z čeho je obviňovali.
Byla tato obvinění založena na reálných skutkových podstatách? Uveďte
nejznámější oběti těchto procesů.
81
2) Jmenujte některé významné procesy s příslušníky komunistických elit
v SSSR a v Československu. Popište, jakým způsobem probíhala „výroba“
politických procesů.
3) Zkuste odhadnout, jakou roli v průběhu politických procesů vlastně hrála
sama justice. Které její složky a jakým způsobem připravovaly závěrečné
akty tohoto „hrůzného divadla“.
Rudolf Slánský (1901-1952): vlevo s K. Gottwaldem jako generální tajemník ÚV KSČ, vpravo
před soudem doznává svou roli jako vůdce protikomunistického "spikleneckého centra"
Ve srovnání s demokratickým soudnictvím změnila většina totalitárních
režimů i celý právní a justiční systém. Nejvýznamnější roli v něm hrála
obžaloba. V komunistických režimech neexistovala role státního zástupce.
Přebírala ji prokuratura, nejvýznamnější složka celého justičního aparátu.
V případě politických procesů prokurátor dostával do rukou předem
připravený scénář. Hrál v něm roli žalobce, který plamennými slovy
pronášel nejhrubší urážky proti obžalovaným. Aby se zvýšila účinnost
výstražné, zastrašovací role procesu, byla jeho řeč často přenášena rozhlasem
a natáčena filmovou kamerou. To platilo o celém průběhu procesu.
Obžalovaný si nemohl vybrat obhájce. Buď se obhajoval sám, nebo mu byl
přidělen obhájce „ex offo“. Ten mu zpravidla jen doporučil, aby se „přiznal“
ke všem bodům obžaloby a tím si zachránil život.
V textu jsem již uváděla několik případů vlastní obhajoby před nacistickým
i před komunistickými soudy. Pokuste se je najít v textu, resp. vyhledat
z literatury nebo si je vybavit z vlastních poznatků. Často se obhajovali sami
82
zejména lidé s právním vzděláním. V případě komunistického procesu jim
ovšem sebelepší obhajoba neusnadnila další osud. Víte, proč?
Celé soudní jednání bylo předem připraveným divadelním představením.
Připraven a schválen v komunistických sekretariátech byl i vlastní
rozsudek. Byl to buď trest smrti, dlouholetého vězení nebo nejčastěji nucené práce v „lágru“. Sovětský „gulag“ (je to vlastně zkratka pro ústřední
vedení pracovních táborů) i tábory nucené práce v uranových dolech ČSR
apod. bývají často srovnávány s nacistickými koncentračními tábory.
Nucená práce byla v každém případě velmi výhodným prostředkem, jak
využít vězeňský systém. Pokud bylo umístění v pracovním táboře výsledkem politického procesu, pak opravdu nebyl mezi oběma typy táborů
velký rozdíl. Nad jejich branami většinou visela hesla typu „Arbeit macht
frei“ resp. „práce šlechtí člověka“.
Je ovšem třeba jasně rozlišovat: nacistické vyhlazovací tábory byly určeny pro
„konečné řešení“ osudu příslušníků „méněcenných ras“. S deportací do těchto
táborů neměla justice nic společného. Politické i kriminální vězně umisťovali
nacisté do pracovních táborů. V sovětském (komunistickém) gulagu byly
životní i pracovní podmínky podstatně horší, než v nacistických. Vězni trpěli
hladem, podvýživou, žili často ve velmi nepříznivých klimatických
podmínkách bez zajištění základních životních potřeb. V SSSR bylo až do
počátku padesátých let běžné, že podmínky „politických“ byly ještě horší, než
kriminálních zločinců. Mezi nimi vedení táborů často vyhledávalo a podplácelo špicly a bachaře donášející na spoluvězně. Vězeň nacistického
koncentráku se často vracel s podlomeným zdravím. „Muklem“ (mužem
určeným k likvidaci) byl ovšem především vězeň komunistického tábora. Není
myslím také příliš známo, že většina velkolepých „staveb komunismu“
v Sovětském svazu byla vybudována především díky otrocké práci vězňů
gulagu.
Soudní systém totalitárních režimů znal samozřejmě také výkon
občanského, civilního práva. Ten nebyl spojen s takovou mírou represe,
jako politické procesy. Přesto i v této oblasti totalitární režimy výrazně
omezovaly možnosti ochrany sporných stran před zvůlí justice či jiných
úřadů. Míra i zaměření šikany proti občanům v různých typech těchto
83
režimů vycházela zpravidla z jejich ideologických zásad, morálních stereotypů, předpisů. Omezena byla práva občanů v rozvodových řízeních, ve
sporech o děti, o majetek. Zejména v otázkách „morálky“ byly stejně
rigidní jak režimy opírající se o církevní kruhy, tak komunisté.
Mapa hlavních nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů
Mocenský systém byl základním opěrným kamenem všech totalitárních
režimů. Jeho formování umožnilo, aby se tyto systémy vytvořily a upevnily.
Byla na nich závislá i jejich další existence, podpora obyvatelstva
(dobrovolná i vynucená). Celý systém byl na první pohled velmi složitý,
proto je mu v textu také věnováno nejvíce pozornosti. Text zahrnuje i řadu
84
faktů (represe, ekonomická struktura), které s ním na první pohled
bezprostředně nesouvisí. Ve skutečnosti však všechny složky mocenského
systému tvořily zvláštní propletenec. Nejvýznamnější roli v něm hrála
výkonná moc. Opírala se o rozhodování vedoucí strany nebo politického
hnutí a jeho vůdce. Moc zákonodárná i soudní přežívaly v jejím stínu.
Řadu jejich běžných funkcí výkonná moc přebírala nebo nad nimi
vykonávala dozor.
Bullock, A.: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy. Praha 1994
Courtois, S. a kol.: Černá kniha komunismu. Praha 1999
Durman, K.: Popely ještě žhavé. Praha 2004
Hamšík, D.: Himmler – druhý muž třetí říše. Praha 1994
Kaplan, K.: Pravda o Československu 1945–1948. Praha 1990
Kaplan, K.: Pět kapitol o únoru. Brno 1997
Kaplan. K.: Největší politický proces. M. Horáková a spol. Praha 1995
Pečenka, M. – Luňák, P. a kol.: Encyklopedie moderní historie. Praha
1995
Pernes, J. (ed.): Politické procesy v Československu po roce 1945 a „případ
Slánský“. Sborník příspěvků ze stejnojm. konference, konané
14.–16. 4. 2003 v Praze. Brno 2005
Solženicyn, A.: Souostroví Gulag. Praha 1991
Schulz, G.: Deutschland seit dem Ersten Weltkrieg 1918–1945. Göttingen
1982
Ústava 9. května. Praha 1949
Ústava Československej socialistickej republiky. Bratislava 1982
Volkogonov, D.: Lenin. Počátek teroru. Praha 1996
Vykoukal, J. – Litera, B. – Tejchman, M.: Východ. Vznik, vývoj a rozpad
sovětského bloku. Praha 2000
85
4.
Ostatní typy perzekuce a jejich dopad na život
obyvatelstva totalitárních zemí
Studijní cíle: Cílem této kapitoly je stručný přehled represivních orgánů
působících v totalitárních režimech mimo hlavní mocenské struktury. Dále se
pokusíme naznačit alespoň některé formy tzv. mimosoudních perzekucí, jejich
vlivu na každodenní život obyvatelstva. Svým obyvatelům přinášely totalitární
režimy určité zjednodušení života a zdánlivé výhody (zajištění práce, základních životních potřeb). Pokusím se však ukázat, že za ně odevzdávali režimu
velmi tíživou daň.
Čas k prostudování: 1 hodina
Klíčová slova: ozbrojené složky vedoucích stran • mimosoudní
perzekuce • vyhlazovací tábory • tábory nucené práce • pomocné technické
prapory
Téměř všechny totalitární režimy fašistického i komunistického typu
vytvářely paralelní ozbrojené složky. Ty byly svázány s „obranou“ moci
vládnoucí strany a zastrašováním obyvatelstva. Často také sloužily jako
garda na ochranu vůdce. Některé z nich byly zařazovány jako zvláštní
složky i do pravidelných vojenských jednotek.
Mimosoudní perzekuce představují v moderních dějinách zcela zvláštní
fenomén. Početné složky obyvatelstva byly často bez soudu i bez jakéhokoliv jiného řádného mocenského rozhodnutí vyřazovány ze společnosti,
izolovány v místech společné koncentrace, zčásti dokonce ve vyhlazovacích
táborech.
Každodenní život ostatních řadových obyvatel totalitárních zemí nebyl sice
poznamenán přímo represemi a perzekucí, ale obnášel také řadu omezení,
zejména v oblasti občanských práv, nadměrných povinností, závazek
„naprosté poslušnosti“ režimní ideologii apod.
86
Text
Ozbrojené složky politických stran a hnutí se zpravidla podílely na
samotném převzetí moci ve státě. Musolini vytvořil již v roce 1919 v Itálii
tzv. Fasci di combattimento, s nimiž pak uskutečnil již zmíněný pochod na
Řím. Jeho původně teroristicky zaměřená organizace se přeměnila v roce
1921 v politické hnutí. Ozbrojená složka však zůstala po dobu existence
režimu jeho oporou.
Hitlera od vzniku jeho nacistické strany podporovaly zejména oddíly SA,
o jejichž funkci i osudu jsme se již několikrát v předcházejícím textu
zmínili. Daleko významnější složku však po nástupu nacistů k moci
(a zejména po likvidaci části vůdců SA) představovaly jednotky SS. Jejich
složitý vývoj je z hlediska početnosti i významu v rámci represivního aparátu totalitárních režimů výjimečný.
Schutz-Staffel vznikly k osobní ochraně funkcionářů NSDAP již v roce 1925,
H. Himmler stál v jejich čele od roku 1929. Postupně prorostly s bezpečnostním
aparátem Třetí říše a staly se hlavním nástrojem teroru, okupační vyhlazovací
politiky. Před 2. světovou válkou se dělily na teritoriálně organizované
všeobecné jednotky, strážní jednotky koncentračních táborů. Dále vznikly
4 pluky tzv. kasernových pohotovostních jednotek, z nichž jeden byl Hitlerovou
osobní stráží. Na podzim 1939 znikly tzv. zbraně SS – elitní frontové jednotky, které byly samostatnou složkou německých ozbrojených sil. Koncem války
tvořilo šest set tisíc mužů celkem 38 divizí SS. Složeny byly nejen z říšských
Němců, ale také z příslušníků německých menšin a kolaborantů.
Význam dalších paralelních ozbrojených složek jednotlivých režimů byl
mnohem menší. Často dokonce působily mimo vlastní oficiální vládní
a mocenské systémy, byly jakousi jejich protiváhou.
Příkladem takové organizace jsou např. Hlinkovy gardy na Slovensku, které
organizovaly teroristické akce proti Židům a Romům. Po vzniku Slovenské
republiky se také významně podílely na vyhánění českých obyvatel ze
Slovenska. Oficiální představitelé slovenské vlády vůči nim zachovávali
často značný odstup. V Maďarsku se již ve třicátých letech vytvořila
polovojenská organizace Šípové kříže, která byla v opozici vůči vládnoucímu režimu. S německou pomocí svrhla v roce 1944 vládu admirála
87
Horthyho a nastolila fašistický režim. Teprve po této změně mocenské
struktury bylo internováno do vyhlazovacích táborů maďarské židovské
obyvatelstvo.
Ve všech zemích komunistického sovětského bloku se po 2. světové válce
vytvořily tzv. Lidové milice. Proklamovaly se jako „ozbrojená složka dělnické
třídy“, ve skutečnosti byly ozbrojenou složkou komunistických stran. Jejich role
spočívala spíše v zastrašování domácího obyvatelstva. Známe však několik
případů, kdy skutečně zasáhly proti demonstracím. V Československu po
měnové reformě v roce 1953 nebo v Polsku v roce 1956 dokonce spolupracovaly na potlačení dělnických nepokojů. Nikdy ovšem nebyly řádně
vyzbrojeny, neměly ani předepsaný stejnokroj. Jejich různá defilé v průvodech
1. máje a na jiných oslavách byla vnímána obyvatelstvem jako komické
předvádění věrnosti jejich příslušníků režimu.
Vpravo: prezident Klement Gorrwald
při přehlídce nastoupených jednotek
Lidových milicí. Vlevo: emblém
Lidových milicí
Role Lidových milicí v ČSR přesto stojí za zamyšlení. Veřejnost v závěrečných
letech existence režimu vnímala jejich příslušníky spíše jako komické figury, ale
uvědomovala si i nebezpečí, které představovali. Byli to často zfanatizovaní
a oddaní služebníci režimu, ochotní kdykoliv ukázat svou sílu. Naposledy se
o nebezpečí spojeném s jejich zásahem hovořilo v době konečného pádu komunismu v ČSSR. Domníváte se, že toto nebezpečí bylo reálné? Dokázali by ještě
zvrátit situaci v průběhu tzv. sametové revoluce?
88
Na problematiku mimosoudních perzekucí jsme v probíraném textu již
několikrát narazili. Mezi režimy fašistického typu se jimi proslavilo zejména
nacistické Německo. Holocaust i represivní zásahy vůči obyvatelstvu
okupovaných zemí probíhaly v masovém měřítku. Židé i Romové byli do
vyhlazovacích koncentračních táborů deportováni buď z míst hromadného
soustředění (pracovní, shromažďovací tábory) nebo přímo ze svých domovů
a ghett. O jejich osudu nerozhodovaly žádné soudy (represe vůči nim
probíhaly od prvních dnů podle zvláštního zákonodárství).
Obyvatelstvo okupovaných zemí střední a východní Evropy bylo masově
využíváno k nucené práci pro nacistické válečné hospodářství. Mladí lidé
byli nejdříve verbováni, posléze přinuceni po jednotlivých ročnících
nastupovat na tzv. totální nasazení do Říše. Postavení těchto tzv. východních dělníků bylo rozdílné, záleželo na jejich hodnocení z hlediska rasového.
Také komunistické režimy se zejména v prvních letech své existence
inspirovaly nacistickým systémem nucené práce. Např. v komunistickém
Československu vznikly v padesátých letech tábory nucené práce (TNP) pro
tzv. nepohodlné živly. Příslušníci „buržoazních a vykořisťovatelských tříd“
narukovali do tzv. pomocných technických praporů (PTP – „černí baroni“).
V humorné formě o nich psal český spisovatel Švandrlík, který znal jejich systém
z vlastní zkušenosti. Po jakým názvem vyšla jeho satirická „sága“, resp. její
filmové zpracování? Domníváte se, že situace příslušníků PTP byla skutečně
tak legrační, jak to autor popisuje?
Komunistické režimy ovšem postihovaly nejrůznější formou šikany
a mimosoudních perzekucí i ostatní složky obyvatelstva. Známé jsou
masové akce proti členům církevních řádů. V tzv. akcích K byli násilně
vystěhováni z klášterů a soustředěni v několika shromažďovacích střediscích. Kláštery byly rušeny z ideologických důvodů. Pronásledování
prostých věřících zažili na své vlastní kůži zejména učitelé, ale i jejich žáci.
Učitelé základních škol museli chodit rodiče v padesátých letech přesvědčovat, aby neposílali děti do náboženství. Akce B byla v téže době namířena
proti příslušníkům tzv. velkoburžoazie. Jejich rodiny se musely vystěhovat
89
ze svých „znárodněných“ domů ve městech. Podobný osud – násilné
vystěhování postihl také rodiny tzv. vesnických boháčů.
V každodenním životě postihoval totalitární režim své občany zákazem
cestování do ciziny, z knihoven byly vyřazovány „závadné knihy“, do roku
1968 platila v ČSSR předběžná cenzura. Po jejím zrušení se v letech tzv.
normalizace opět nesměla publikovat díla, články či zveřejňovat jinou
formou jakékoliv informace odporující oficiální ideologii. Podobných
případů omezení (dovoz zahraničního zboží, jižního ovoce aj.) bychom
mohli jistě najít celou řadu.
Téměř všechny typy totalitárních režimů vytvářely zvláštní ozbrojené složky
k ochraně vládnoucích stran a jejich vůdců. Nejdokonalejší systém v tomto
směru vytvořilo nacistické Německo. V komunistických režimech tuto roli
zastávaly tzv. Lidové milice. Mimosoudní postih se týkal zejména tzv.
nepřátelských či méněcenných skupin. Zasahoval však v nejrůznějších
formách i ostatní obyvatelstvo žijící ve státech s totalitárním režimem.
Jech, K.: Soumrak selského stavu. Praha 2001
Kárný, M.: Konečné řešení. Praha 1991
Nečas, C.: Holocaust českých Romů. Praha 1999
Solženicyn, A.: Souostroví Gulag. Praha 1991
Švandrlík, M.: Černí baroni. Praha 2001
Vykoukal, J. – Litera, B. – Tejchman, M.: Východ. Vznik, vývoj a rozpad
sovětského bloku. Praha 2000
Zeman, Z.: Vzestup a pád komunistické Evropy. Praha 1998
90
Závěrečný test
Okruhy
1)
Spojte do souvislostí letopočty, jména, země, události:
a) 1922
b) 1917
c) 1933
d) 1932
e) 1938
f) 1956
g) 1939
h) 25.2.1948
a)
b)
c)
d)
e)
f)
g)
h)
K. Gottwald
Franco
Horthy
Mussolini
V. I. Lenin
A. Hitler
Salazar
N.S. Chruščov
Maďarsko
Itálie
Portugalsko
Německo
ČSR
SSSR
Rusko
Španělsko
bolševická revoluce
Vídeňská arbitráž
pochod na Řím
vítězství fašist. režimu
20. sjezd KSSS
komunistický převrat
vítězství ve volbách
převzetí moci
…….……………………………………………………
…….……………………………………………………
…...……………………………………………………..
…….……………………………………………………
……...…………………………………………………..
………………………………………………………….
………...………………………………………………..
………….………………………………………………
2)
Jmenujte 2 nejdůležitější dokumenty vydané po vítězství bolševického režimu
v Rusku, vysvětlete, co obsahovaly a proč byly důležité (historické souvislosti).
3)
Přeložte do češtiny pojem sovět, vysvětlete jeho místo v sovětském systému moci
(charakteristika typu sovětů, jejich hierarchie, event. názvy), hledejte obdobný
pojem v ČSR po roce 1945.
91
4)
Charakterizujte stručně rozdíl v ideologii (zdroje, náplň, charakterristika
„nepřátel“ apod.) tří zákl. typů totalitárních režimů (u fašist. hnutí zdůrazněte rozdíly: fašistické režimy x nacismus).
5)
Spojte jména autorů s názvy jejich prací (spojením čísla a písmene). Jedno
jméno navíc je uvedeno záměrně!
1)
3)
5)
7)
9)
11)
J. A. Gobineau,
V.I. Lenin,
A. Hitler,
K. Marx – B. Engels,
J. V. Stalin,
F. Nietsche
a)
b)
c)
d)
e)
f)
g)
h)
ch)
i)
Původ totalitarismu,
Marxismus a národnostní otázka,
Nerovnost lidských ras,
Co dělat,
Vstanou noví bojovníci,
Protokoly sionských mudrců a židovská světová politika,
Můj boj,
Základy 19. století,
Manifest komunistické strany,
Relativismus a fašismus
6)
92
2)
4)
6)
8)
10)
H. S. Chamberlein,
H. Arendt,
A. Rosenberg,
A. Zápotocký,
B. Mussolini,
Vyjmenujte země sovětského bloku (Evropa) po roce 1945, jména jejich vůdců
(z libovolného období). Charakterizujte postavení Jugoslávie, jeho příčiny,
jméno vůdce, jméno sovětského představitele, za něhož došlo ke sblížení.
7)
Vysvětlete pojmy (příp. jejich původ z jiného pojmu, překlad významu do
češtiny), zkratky, spojte je s příslušnou zemí, event. režimem:
Fašismus
SA
Holocaust
STB
SS
gulag
Gestapo
Hlinkovy gardy
Fűhrer
KGB (NKVD)
Duce
Poznámky
Zde si můžete poznamenat vaše poznámky k testu:
93
Vysvětlivky k používaným symbolům
Průvodce studiem – vstup autora do textu, specifický způsob, kterým
se studentem komunikuje, povzbuzuje jej, doplňuje text
o další informace
Příklad – objasnění nebo konkretizování problematiky na příkladu
ze života, z praxe, ze společenské reality, apod.
Pojmy k zapamatování
Shrnutí – shrnutí předcházející látky, shrnutí kapitoly
Literatura – použitá ve studijním materiálu, pro doplnění
a rozšíření poznatků
Kontrolní otázky a úkoly – prověřují, do jaké míry studující text
a problematiku pochopil, zapamatoval si podstatné a důležité informace
a zda je dokáže aplikovat při řešení problémů
Úkoly k textu – je potřeba je splnit neprodleně, neboť pomáhají dobrému
zvládnutí následující látky
Korespondenční úkoly – při jejich plnění postupuje studující podle pokynů
s notnou dávkou vlastní iniciativy. Úkoly se průběžně evidují a hodnotí
v průběhu celého kurzu
Úkoly k zamyšlení
Část pro zájemce – přináší látku a úkoly rozšiřující úroveň základního
kurzu. Pasáže a úkoly jsou dobrovolné
Testy a otázky – ke kterým řešení, odpovědi a výsledky studující najdou
v rámci studijní opory
Řešení a odpovědi – vážou se na konkrétní úkoly, zadání a testy
94
95
TOTALITÁRNÍ REŽIMY 20. STOLETÍ V EVROPĚ
Vydala Ostravská univerzita v Ostravě
Autor:
Obálka:
Technická spolupráce:
Náklad:
Počet stran:
Místo a rok vydání:
Vydání:
Tisk:
Prof. PhDr. Nina Pavelčíková, CSc.
Mgr. Tomáš Rucki
Mgr. Jiří Brňovják, Ph.D.
150 ks
96
Ostrava, 2009
třetí
Tribun EU s.r.o., Brno
Doporučená cena včetně DPH 100 Kč
ISBN 978-80-7368-712-0

Stáhnout soubor... - Moderní

Transkript

Podobné dokumenty

5_Pol.fil_Hobbes

5_SEM.TEXT_Polit.filosofie_0809

Prezentace aplikace PowerPoint

Státní náboženství

Poválečné uspořádání