Jk^^^pHwJ III. Humanitární intervence

Mezinárodní právní revue
číslo 2/2001
Mgr. František Zbořil
Právnická fakulta Univerzity Palackého Olomouc
Junstische Fakultát der Palacký Universitát Olomouc
Jk^^^pHwJ
Narozen 2. 12. 1964, vystudoval Právnickou fakultu v Brnč
,
~
podnikový právník České spo^řitelny, a. s., v Olomouci, od roku 1995 na U P v Olomouci, mc
• ^ ^ • - " i ^ ™ - ™
zinárodni právo veřejné, význam a úloha O S N v dnešním svétČ,
československá zahraniční politika po roce 1918. Specializuje se na O S N a meziná­
rodní organizace dnešního světa, ochranu lidských práv a národnostních menšin, ozbro­
jené konflikty po roce 1945, mezinárodni terorismus a na problematiku státu a státní­
ho území. Je autorem jedné monografie, spoluautorem učebnice a autorem několika
vědeckých článků uveřejněných v České republice a na Slovensku. Spolupracuje s In­
formačním centrem O S N v Praze, dále pak s ICPR (International Club for Peace Re­
search) pro východní a střední Evropu a s Ústavem státu a práva SAV v Bratislavě.
l!Jfl
m
1
9
8
7
-
1
9
9
2
v
l e t e c h
1 9 9 2
1 9 9 5
lÉ^B^^SVQ
Geboren am 2. 12. 1964. Die Rechtswissenschaften hat er an der Juristischen Fakultát
der Masaryk Universitát in den Jahren 1987-1992 studiert. In den Jahren 1992-1995
war er als ein Jurist der Versicherung Česká spořitelna angestellt. Seit 1995 arbeitet er
auf der Juristischen Fakultát der Palacký Universitát Olomouc auf dem Institut fiir
Internationales recht und Europarecht. Sein Fachgebiet ist das Vólkerrecht, Tátigkeit
der O S N und die Auslandpolitik der Tschechoslowakei nach 1918. Naheres Interesse
hat er in der Problematik der nationalen Minderheiten, der Tátigkeit der internationalen
Organisationen und dem Schutz der Menschenrechte gefunden. František Zbořil ar­
beitet mit dem Informationszentrum der O S N in Prag, dem ICPR und dem Institut des
Staates und Rechts in Bratislava Zusammen.
International Law Review
No. 2/2001
III.
Humanitární intervence - nová praxe
mezinárodního společenství?
1. Úvod
Humanitární intervence se pozvolna dostává do podvědomí široké veřejnosti díky
několika zásahům mezinárodního společenství v různých krizových místech světa. Je­
likož začíná tento nástroj nabývat mezinárodní dimenze, je žádoucí jeho přiblížení
nejen v rámci charakteristiky současného mezinárodního systému, ale i jako očekáva­
ná nutnost poskytnutí určitého a přesně definovatelného právního vymezení, aby se
tak mohl stát součástí soudobého mezinárodního právního řádu.
Samotné mezinárodní humanitární právo, které by se na první pohled mohlo zdát být
s tímto poměrně novým pojmem paralelně svázáno, je (a zde je právě spatřován rozdíl od
humanitárního práva) konkrétním výsledkem rozvoje a kodifikace mezinárodního práva
jako takového a můžeme zde spatřovat tradiční a poměrně jistou úlohu OSN:
- Úmluva o prevenci a postihu zločinu genocidy (1948),
- Úmluva o neplatnosti statutárních omezení v případě válečných zločinů a zločinů
proti lidskosti (1968),
- Zásady mezinárodní spolupráce při odhalování, zadržování, vydávání a stíhání osob
zodpovědných za spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (1973),
- Úmluva o zákazu a omezení použití některých nehumánních konvenčních zbraní
a zbraní extrémně škodlivých lidskému zdraví nebo postrádajících rozlišovací schop­
nost a její čtyři protokoly (1980),
- založení Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (1993) a Mezi­
národního tribunálu pro Rwandu (1994),
- vypracování Římského statutu Mezinárodního trestního soudu (1998) jako stálého
soudního orgánu s pravomocí vyšetřovat a trestat jedince odpovědné za nejzávažnější zločiny mezinárodního významu (včetně genocidy, zločinů proti lidskosti,
válečných zločinů a zločinu agrese).
n
2. Právní legalizace humanitární intervence
Nyní se ovšem dostáváme k zásadní otázce, totiž, jakým způsobem lze právně lega­
lizovat princip humanitární intervence, a rovněž tak, jak účelově spojit tyto dva (vc své
podstatě si protiřečící) slovní výrazy, „humanitární" a „intervence", resp. jak se vyrovnat
s oním přístupem lidským („humanitas") a mocenskopolitickým („intervenio").
Ze Slovníku cizích slov se můžeme dopátrat, že slovo „humanitární" má významo­
vé určení jako „lidský", „lidumilný" či „humánní". Naproti tomu slovo „intervence"
se dá pojmově vykládat jako: 1 .„vměšování", 2.„zprostředkování", „zásah" a za 3. po­
tom jako „přímluva".
Mezinárodní právní revue
číslo 2/2001
V praxi se tento „humanitární" postoj projevuje zejména na úrovni již zmíněného
mezinárodního humanitárního práva, jakožto ochrany obětí války (s odkazem na čtyři
Ženevské úmluvy z roku 1949 a dva dodatkové protokoly k nim z roku 1977). Huma­
nitární (lidská) pomoc v sobě taktéž zahrnuje potravinovou, zdravotnickou, logistickou
a jinou pomoc v případech různých nouzových a krizových situací (přírodní katastro­
fy, nakažlivé choroby, hladomor). Na této humanitární pomoci se podílejí kromě řady
fondů, programů a specializovaných organizací v rámci OSN i různé mezinárodní ne­
vládní organizace (jako tomu bylo v případě poskytování humanitární pomoci v roce
1992 v Somálsku během hladomoru - Lékaři bez hranic, Lékaři za lidská práva, Africa Watch), přičemž výsostné postavení při poskytování veškeré humanitární pomoci
má bezesporu nejvýznamější humanitární organizace - Mezinárodní výbor Červeného
kříže. V současné době se potom humanitární pomoc projevuje ponejvíce při poskyto­
vání základní pomoci a ochrany uprchlíkům a běžencům, prchajícím z míst válečných
konfliktů, z míst postižených různými katastrofami, ale i vysídleným osobám. Posky­
tování mezinárodní ochrany těmto osobám se děje skrze humanitární činnost, kterou
provádí Úřad vysokého komisaře O S N pro uprchlíky (UNHCR) v úzké součinnosti
s více než 400 nevládními organizacemi.
Naopak pojem „intervence" se vžil do lidské paměti v souvislostech s nedovole­
ným zasahováním (vměšováním) jednoho nebo více států do vnitřních záležitostí jiné­
ho státu. A je-li tato intervence spojena s použitím ozbrojené síly, hovoří se potom
o agresi, která je považována ve svém důsledku zajeden z nejtěžších mezinárodních
zločinů vůbec.
Nezaujatým pohledem na vzájemné spojení obou slov nám tak vzniká nový pojem,
který má, vzhledem k svému cíli a především ryze významově, a v sobě skrývá snahu
mezinárodního společenství (ale i států samých) dospět v intencích politického dialo­
gu a vyjednávání ke změnám v obsahu základních zásad obecného mezinárodního práva.
Přinejmenším půjde o stanovení dalších výjimek ze zásady nepoužití síly a ze zásady
nevměšování.
A jak si potom tedy vykládat nezaujatě pojem „humanitární intervence"? Snad
jako vnější zásah do pravomocí určitého státu z důvodů čistě humanitárních.
Pregnantně tak půjde v první řadě o porušování základních lidských práv a svobod
člověka v té které zemi. Pokud se jednotlivé státy zavázaly a potvrdily své odhodlání
a úsilí účinně plnit zásady stanovené Chartou OSN a dalšími mezinárodními doku­
menty, týkajícími se lidských práv a základních svobod (např. ve znění článku 5 Vše­
obecné deklarace lidských práv nebo článku 7 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech), musí tak zákonitě s sebou nést veškeré důsledky za své jednání
a státní suverenita již nebude nedotknutelným absolutnem, stejně tak jako popírání
lidských práv už nebude výhradně vnitřní záležitostí. A to už vůbec nemůže být řeči
o genocidě, o masovém popírání lidských práv v důsledku agrese, potažmo pak o ozbro­
jených konfliktech se všemi jejich tragickými následky, budou-li těmito „zločinnými"
prostředky a metodami vyvolávány takové reakce, které mohou svět uvrhnout do ještě
větších konfliktů a některé státy do ještě větší lidské bídy.
No. 2/2001
International Law Review
Pokud se státy tímto aktem (participovat na mezinárodněprávní ochraně lidských
práv) dobrovolně rozhodly podporovat všeobecnou úctu k lidským právům a základ­
ním svobodám a k jejich zachovávání a nebudou-li toto ve svém konání (tj. v národní
i mezinárodní politice) důsledně realizovat, mezinárodní společenství ohrožení tzv.
„lidské bezpečnosti" považuje stále více za součást definice ohrožení mezinárodního
míru a bezpečnosti a může to tedy být spouštěcím mechanismem pro intervenci mezi­
národního společenství.
2)
3. Základní prameny legitimace intervence
Z mnoha důvodů však tyto intervence nadále striktně vyžadují široký mezinárodní
konsensus, zahrnující v to i všechny členy Rady bezpečnosti OSN. To často kompli­
kuje nebo zcela znemožňuje provedení rozhodné akce, avšak záměrně, neboť to má
zajistit, aby ke spuštění hrůzných technologií moderní války došlo až v poslední in­
stanci a jako vyjádření společné vůle. Tento práh globálního konsensu byl nyní zničen
a nový systém, který by nahradil narůstající vakuum, nebyl ustaven.
Aby vůbec mohlo mezinárodní společenství (a jednotlivé národní státy rovněž tak)
sáhnout v souladu s mezinárodním právem k humanitární intervenci, musí jít ze strany
interventa o důvody, které jednoznačně prokáží oprávněnost takového zásahu.
Legitimnost intervence pak spočívá na dvou předpokladech: na žádosti toho, v je­
hož prospěch se intervenuje, a na účelnosti intervence, kterou lze stanovit porovnáním
stupně utrpení obětí a násilností zásahu proti agresorovi. '
K uplatnění tohoto práva může dojít v případech ozbrojené agrese s cílem zničit
menšinové kultury, v případech genocidy a masového popírání základních lidských
práv a svobod člověka (právo na život, atd.), v případech zotročování lidí a mučení
člověka. Mezinárodní společenství pak musí vždy a za všech okolností rozhodným
způsobem (a to bez jakéhokoli „politikaření") zasáhnout, pokud některý ze států pří­
mo sáhl ke zločinu genocidy nebo dopustí páchání tohoto zločinu na svém území.
Podíváme-li se pouze do světových novodobých dějin X X . století, stáváme se tak
tichým svědkem zejména genocidy arménské (1915-1916), židovské a cikánské
(1933-1945). Ale patří sem i případy násilné sovětské kolektivizace (tzv. „odkulačení") od roku 1930, hladomor na Ukrajině v letech 1932-1933, kdy „ukrajinský hlado­
mor byl uváženým aktem genocidy, přibližně téhož rozsahu jako židovská genocida za
druhé světové války, roven jí počtem obětí i lidským utrpením, které způsobil." ' Bu­
dou sem rozhodně patřit i případy násilného vystěhování různých národů a národností
v SSSR (např. krymští Tataři).
Patří sem i kambodžská genocida za vlády Rudých Khmerů, případy genocidy v Af­
rice (Nigérie, Súdán, Rwanda a Burundi, Uganda, Rovníková Guinea, Etiopie), v Asii
(Čína - zejména ve vztahu k Tibetu, Indie, Bangladéš, Barma, Indonésie - ve vztahu
k Východnímu Timoru, Acehu, Srí Lanka, Írán, kurdská genocida v Iráku a Turecku),
v Americe (Guatemala, Salvador, Kolumbie, Bolívie, Brazílie, Paraguay) a v Evropě
(jugoslávská katastrofa, Čečensko).
3)
4
5
Mezinárodní právní revue
číslo 2/2001
Paul Ricoeur vysvětluje, že fakticky existují tři prameny legitimování intervence morální, politický a právní - a že se tyto tři prameny vzájemně prolínají.
Oblast morálky se opírá přinejmenším o ušlechtilé lidské cítění a víru v principy
svobody ducha a lidské důstojnosti (žádá-li někdo o pomoc, jako bližní a morální člo­
věk mám povinnost mu pomoci).
Oblast politiky pak vychází z výkonu moci, kdy se již jedná o odhodlání svoji sílu
na obranu práv utlačovaných použít. Pokud se nedá určitá krizová situace řešit diplo­
matickým jednáním či různými ekonomickými zásahy, nezbývá mezinárodnímu spo­
lečenství jiná možnost, než naplánovat a realizovat právě takovou humanitární inter­
venci. A zde právě již jde o mezinárodní politiku, která, pokud na řešení krize formou
intervence přistoupí, se může velice snadno ocitnout ve světě výhrad a nejistot, neboť
tyto intervenční síly se dostanou do pozice bojujícího účastníka konfliktu, hrozí ne­
bezpečí vojenského střetnutí s protistranou, jež je odhodlána fyzicky zlikvidovat oso­
by, o jejichž záchranu se jedná a v jejichž prospěch se intervenuje. Vzhledem k tomu­
to riziku (ztráty lidských životů.na straně intervenujících sil) je proto žádoucí získat
hlasy veřejného mínění ve státech, které se rozhodnou intervence zúčastnit, vždyť pře­
ce půjde o „ty naše vojáky, kteří budou prolévat krev v nějakých zapadlých konči­
nách". Podobným problémem zůstává i určitý moment překvapení a bleskového zása­
hu na ochranu obětí páchaných zločinů a aby samotná procedura schvalování této in­
tervence proběhla v co nejkratší době, bez nějakého zbytečného otálení, zda zasáhnout
či nikoliv. Konečně velikým problémem nadále zůstává onen politický konsensus, na­
lezení stejného měřítka a stejného úhlu názoru na události v Evropě, Americe, Africe
a kdekoliv jinde.
6)
Jak uvádí Gwynne Dyer, odlišný pohled „plyne z toho, že pro některé africké poli­
tické špičky, schopné lidi s dobrými úmysly, je státní suverenita již přes dvě desítky let
méně důležitá než lidská práva."
7)
Nebo jiným příkladem odlišného pohledu na, ve své podstatě, tutéž věc může být
pohled na události v Kosovu a Čečensku. Zásah NATO v Jugoslávii byl zdůvodňován
tím, že ochrana lidských práv nemůže mít žádné hranice a má absolutní přednost i před
státní suverenitou. Ve vztahu k událostem v Čečensku se potom NATO vyjádřilo v tom
smyslu, že „nelze zapomínat, že Čečensko je integrální součástí Ruské federace".
Proč se tedy nekompromisně trestal srbský zásah v Kosovu, zatímco ruský zásah v Če­
čensku už nikoliv? Odpověď je zcela jednoduchá: v případě Ruské federace jde o stá­
lého člena Rady bezpečnosti O S N a taktéž o jadernou velmoc a vlastně i „nechtěné­
ho" člena G-7 (klubu nejvlivnějších států světa).
X)
A tak zcela zásadním problémem oblasti politiky (jak o ní hovoříme v souvislos­
tech s humanitární intervencí) zůstává skutečnost, že mnohá významová a konkrétní
rozhodnutí v otázce řešení různých krizových jevů leží na bedrech nevelké skupiny
lidí, kteří si přisvojují značnou část občanské svobody a tím si na sebe berou obrov­
skou odpovědnost, jíž ovšem nedokáží dostát, neboť podléhají různým vnějším vli­
vům, jsou vydíráni a manipulováni zase jinými skupinami lidí, osobními zájmy a ná­
ladami. Jak je z tohoto vidět, vseje spíše otázkou politiky ve stylu byrokracie a nechu118
International Law Review
No. 2/2001
ti dělit se o něco s někým jiným. Problematickou záležitostí zůstává rovněž jistá „po­
litická korektnost", neboť tato je v dnešních podmínkách nahrazována určitým pře­
hodnocováním priorit ve formě lhostejnosti, omezování svobody, cenzury a ekono­
mických regulí, které získávají navrch nad principy morálními a mravními vůbec. Což
se pak následně projevuje v tom, že právě tato tolik žádaná „politická korektnost"
neodráží skutečnost, ale ukazuje skutečnost takovou „jaká by měla být", a to je vždy­
cky ve svém důsledku dosti zavádějící.
Oblast práva jako třetí a poslední pramen legitimování intervence zůstává v rovině
mezinárodního práva (jde přece jenom o mezinárodní prostředí), zejména pak mezinárodněprávní odpovědnosti. Má se na mysli použití nutného násilí (síly) k tomu, aby
porušitel práva (vyplývajícího z obecných zásad, obyčejů i smluvní povinnosti) byl
donucen nést tíhu své odpovědnosti za porušení právních závazků, které sám podepsal
a k nimž se takto zavázal, že je bude plnit a respektovat, tak, jak toto své přesvědčení
většina států dnešního světa potvrdila přijetím Charty O S N a dalších závazných mezinárodněprávních dokumentů.
Právní legitimnost humanitární intervence musí vycházet ze smluvního základu,
jenž bude právní úpravou sankcí samotných, ale bude i zakotvením možnosti sáhnout
k humanitární intervenci (s účinnou vojenskou podporou) v případech krajní naléha­
vosti. Smluvní zakotvení toho, že si mezinárodní společenství vyhrazuje právo vojen­
sky zasáhnout, musí brát zřetel na to, že stále platí zásada zákazu použití síly nebo
hrozby silou a zásada nevměšování (lze vyřešit právě další výjimkou z této zásady podobně jako to jsou konkrétní specifikace případů legálního použití síly, nebo změ­
nou v příslušných článcích Charty OSN - jedná se o kapitoly VII a VIII), dále pak na
finanční podporu a zejména na jednoznačnou vůli po obnovení mezinárodního práva
a zajištění dodržování lidských práv.
Z výše uvedeného vyplývá skutečnost, že každá intervence musí vycházet z legitim­
ních a všeobecných zásad, že bez úspěšně vzájemného propojení všech tří zmíněných
pramenů - morálního, politického a právního - bude každá intervence vnímána jako
obrovská tragédie a projev neschopnosti mezinárodního společenství tuto intervenci dů­
vodově legitimovat, což potom následně může mít za dopad, že bude tolerováno masové
a systematické porušování lidských práv, ať k němu bude docházet kdekoli na světě.
4. OSN a humanitární intervence
O posunu mezinárodních norem ve prospěch intervence na ochranu civilních oby­
vatel před masovým vyvražďováním, o nutnosti účinně zabránit rozsáhlému systema­
tickému porušování lidských práv s vážnými humanitárními dopady, hovořil generální
tajemník O S N Kofi A. Annan, když uvedl: „Tento paralelní vývoj (kdy obnovené po­
vědomí o právu každého člověka rozhodovat o vlastním osudu posílilo svrchovanost
jednotlivce - na úkor chápání základního smyslu pojmu státní svrchovanost) nás nutí
však nově uvažovat o tom, jak by O S N měla reagovat na humanitární krize, které pos­
tihují tolik oblastí světa; o prostředcích, které mezinárodní společenství může v přípa119
Mezinárodní právní revue
číslo 2/2001
dě potřeby nasadit; a o naší ochotě zakročit v některých konfliktech a zůstat zdánlivě
lhostejnými k jiným, přestože při pomyšlení na počet lidí, kteří v nich každodenně
umírají a trpí, by nás pouhý stud měl dohnat k činu".
Do role jakéhosi „vykonavatele" humanitárních intervencí se tak staví OSN jako
nejdůležitější celosvětová mezinárodní organizace, která může svými rezolucemi ná­
sledně zmocnit jiné mezinárodní organizace, převážně regionální, a to v rámci systému
oblastních dohod - jak o nich hovoří Charta O S N v kapitole VIII. O S N je ovšem sesku­
pením států, není žádnou celosvětovou vládou, která by měla rozsáhlé výkonné pravo­
moci, aniž by byla závislá v rozhodování na svých „chlebodárcích" - zřizovatelích, stá­
tech, které ji nechaly, i když z ušlechtilých a humánních cílů, svého času vzniknout.
A v současné době je zatím ještě pořád hodně iluzorní přemýšlet o vzniku celosvětové
armády nebo mezinárodní policie. První velký počin nicméně v současnosti vypozoro­
vat můžeme - jejím proces vytváření Mezinárodního trestního soudu a je na státech
samých, jestli tento orgán mezinárodního práva nechají vzniknout, neboť se může stát, že
„Statut nedosáhne do roku 2000 potřebný počet 60 ratifikací a Soud zůstane jen idejí."
Je všeobecně známo, že intervence, co je lidstvo lidstvem na této planetě, probíhaly
od prvopočátku ve jménu násilí - nejmarkantněji snad v dobách imperialismu a kolonialismu - a státy je uskutečňovaly vždy ve svém vlastním zájmu (územní výboje, zisk
levné pracovní síly, diskriminace menšin, likvidace náboženských komunit, boj o suro­
viny). Příkladmo budiž alespoň uvedeny vojenské intervence Svaté aliance v Itálii, Špa­
nělsku či Neapolsku, vojenská intervence proti „boxerskému" povstání v Číně 1900-1901
(záminkou byl tehdy zavražděný německý vyslanec v Pekingu), intervence Itálie v Habeši 1895 (sporný výklad smlouvy z roku 1889), intervence U S A v Kolumbii 1903, v Do­
minikánské republice 1904 a 1916, v Nikaragui 1912, v Mexiku 1914 a 1916, na Haiti
1915. Po roce 1945 k nejvýznamnějším vojenským intervencím patří sovětské interven­
ce v Maďarsku 1956, v Československu 1968 a Afghánistánu 1979, patří sem i vietnamská
intervence do Kambodže v roce 1978 (s cílem zabránit eskalaci násilí v pohraničí), z pří­
kladů amerických intervenčním zásahů to jsou především Grenada 1983 a Panama 1989,
kdy například americký zásah v Panamě byl oficiálně odůvodněn takto:
1) zadržení a případný únos vrchního velitele panamských ozbrojených sil generála
Noriegy, obviněného v U S A z účasti na pašování drog,
2) ochrana životů 35 000 amerických občanů, žijících v Panamě,
3) ohrožení panamsko-amerických smluv o Panamském průplavu,
4) obnovení demokracie v Panamě.
Humanitární intervence jednoho státu se v mezinárodním prostředí může vyskytovat
především v otázkách ochrany života a majetku občanů dotčeného státu, jejichž bezpeč­
nost je někde v cizině ohrožena. Občané v cizině se mohou stát rukojmími různých tero­
ristických skupin, mohou být na životě ohroženi v případě občanské války v zemi, kde
dočasně pobývají - to lze dokumentovat na příkladech občanských válek v Libanonu,
Sierra Leoně, Kongu, Rwandě (1990 - belgické a francouzské jednotky vyslány na ochranu
cizinců a budov velvyslanectví v zemi), Gabonu (1990) či Zaire (1991). Patří sem i ne­
úspěšný pokus osvobodit rukojmí U S A v Teheránu v letech 1979-1981.
9)
I())
120
No. 2/2001
International Law Review
Dvacáté století už přece jenom přichází s poněkud jiným smyslem intervence.
V Chartě OSN se uvádí, že jedním z cílů OSN je „přijmout zásady a zavést metody
zajišťující, aby ozbrojené síly nebylo užíváno jinak než ve společném zájmu". Přičemž
je jasné, že klíčem pro určení tohoto „společného zájmu" jsou práva jednotlivce.
Tento nový posun lze zřejmě poprvé vypozorovat v roce 1992 během humanitární
intervence mezinárodního společenství (pod velením USA) v Somálsku, kdy byla usku­
tečněna poměrně značná humanitární operace, a to v důsledku občanské války, jejímž
projevem se pak následně stal velký počet uprchlíků a lidí trpících hladem a nemoce­
mi. V roce 1994 na Haiti byly rozmístěny jiné mezinárodní síly s cílem použít „všech
nutných prostředků" k dosažení odchodu vojenských vůdců a obnovení demokracie
na ostrově. V roce 1994 proběhla jiná humanitární operace ve Rwandě. Vůbec oblast
Velkých jezer ve střední Africe je nyní centrem trvajícího etnického napětí a O S N
musí řešit různé mimořádné situace způsobené masovými pohyby vysídlenců, uprch­
líků a dalších osob postižených následky občanských válek nejen ve Rwandě, ale i v Bu­
rundi, Ugandě, Kongu či Středoafrické republice. A vzhledem k nepopiratelné genoci­
dě, kterou ve Rwandě prováděli členové kmene Hutuů proti příslušníkům kmene Tutsiů, a to „plánovitě, systematicky a metodicky", začal později fungovat mezinárodní
tribunál pro Rwandu, s cílem stíhat a potrestat osoby zodpovědné za genocidu a váleč­
né zločiny. Za příklad humanitární intervence lze považovat i zřízení dvou pásem (na
ochranu šíitského obyvatelstva na jihu a kurdského obyvatelstva na severu) v Iráku po
skončení ozbrojeného konfliktu v Perském zálivu v roce 1991. Patří sem i humanitár­
ní intervence mezinárodního společenství v Albánii v roce 1997 (pod velením Itálie).
A vůbec posledním příkladem humanitární intervence je zásah mezinárodního spole­
čenství na území Východního Timoru v roce 1999 (pod velením Austrálie), aby se
zabránilo masakrování východotimorských civilistů proindonéskými milicemi a byl
obnoven pořádek v zemi, nepočítaje v to humanitární potravinovou pomoc.
Vyřešit otázku oprávněnosti zákroku OSN (resp. s jejím mandátem i zmocněné re­
gionální organizace), jakož i metody a prostředky k užití intervence z humanitárních dů­
vodů, musí samotná OSN, patrně radikálním řezem do příslušných ustanovení Charty
OSN. Neboť by měl být například přesně definován onen pojem „společný zájem". A Char­
ta O S N by měla rovněž tak právně definovat pojem „humanitární intervence" a v něm
zakotvit jako všeobecně uznávaný imperativ, podle kterého nebude možné, za využití
veškerých účinných metod a prostředků, dopustit porušování lidských práv. Neměli by­
chom se v této chvíli obrátit ke Kantovu „kategorickému imperativu" (1/ Konej svou
povinnost, tj. jednej vždy a za všech okolností tak, abys mohl chtít, aby tvé jednání se
stalo obecným zákonem! 2/Jednej tak, aby ti lidství, jak ve tvé vlastní osobě, tak i v oso­
bě každého druhého, bylo vždy účelem, nikdy pouhým prostředkem!)?
O S N musí rovněž, a to jako sjednotitel sil nutných k udržení mezinárodního míru
a bezpečnosti a jako tvůrce poměrů, za nichž mají být zachovávána lidská práva a svo­
body člověka, i jako podporovatel sociálního pokroku světa, žádat přesvědčivé důkazy
o oprávněnosti intervence ještě před tím, než je zahájena. Uvádí se zpravidla tyto ná­
sledující „podmínky" legality pro intervenující stát:
10
121
Mezinárodní právní revue
číslo 2/2001
1) „relativní nezaujatost" politická nebo jiná, hlavním motivem musí být ochrana lid- 1
ských práv,
2) existuje stav nouze, kdy jsou porušována základní lidská práva nepolitické povahy !
(zejména právo na život),
3) mírové úsilí zachránit oběti selhalo,
4) akce O S N se ukázaly být neúčinné, nebo je nelze očekávat,
5) rozsah intervence se omezí jen na účely „ochranné akce",
6) rozsah případného vojenského zásahu musí být proporcionální požadavkům „ochran­
né operace",
7) intervence nevytváří hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti v takovém rozsa­
hu, že by mohly být způsobeny větší lidské ztráty a tragédie než ty, které má inter­
vence zachránit nebo odstranit.
Frédéric Sudre k problematice humanitární intervence uvádí, že „je patrno, že tyto
intervence častěji naslouchají bezprostředním politickým obavám než skutečně huma­
nitárním úvahám", a dále zdůrazňuje, že „současné mezinárodní právo ostatně smě­
řuje k zákazu takových intervencí a ponechává jednotlivce - občana či cizince - pouze
péči územního státu". Tento svůj výklad opírá o Mezinárodní úmluvu proti braní
rukojmí z roku 1979 (vstoupila v platnost 1983), konkrétně pak o ustanovení článku
14 Úmluvy, kdy „nic v této úmluvě nebude vykládáno tak, aby opravňovalo porušení
územní celistvosti nebo politické nezávislosti státu v rozporu s Chartou O S N " . Z vý­
kladu lze sice dovodit, že je tímto ustanovením stanoven zákaz použití humanitární
intervence za účelem osvobození rukojmí (což může být bráno jako humanitární dů­
vod), ale v této Úmluvě je rovněž učiněna výzva, podle níž „je naléhavě nezbytné
rozvinout mezinárodní spolupráci mezi státy pro vypracování a přijetí účinných opa­
tření k předcházení, stíhání a trestání všech činů braní rukojmí jako projevů meziná­
rodního terorismu". A podobně též „každý má právo na život, svobodu a osobní bez­
pečnost tak, jak to stanoví základní dokumenty". Je-li takto dána výzva mezinárodní­
mu společenství a jsou-li podobným způsobem též zakotvena základní práva jednot­
livce, musí být logicky odstraněn rozpor, který nám zde vyvstává - na jedné straně
Charta O S N zakazuje násilné porušení státní suverenity, na druhé straně pak základní
dokumenty o lidských právech zaručují práva jednotlivce proti utlačovatelské moci
a vládnoucímu režimu, jenž je nerespektuje.
I2)
1?)
14)
Je rovněž možné vyslovit domněnku, že uznané zásady obecného mezinárodního
práva, závazné a platné smlouvy, rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora a jiné pra­
meny nemusí ještě automaticky řešit jednotlivé problémy, že totiž každý problém musí
být řešen podle jeho vlastních příčin. Platí jedno přísloví, podle něhož „se nemají
dávat rybářům ryby, ale mají být učeni k jejich chytání". A proto jsou určitě důležité
různé rozvojové programy, výchova k humanismu, přijímání opatření na prevenci ka­
tastrof, systémy včasného varování, politická angažovanost a odborná pomoc.
Podíváme-li se na současné problémy Afriky, základním problémem je národnost­
ní či etnický princip, na kterém je založeno zakládání politických stran, předávání míst
ve vládních úřadech a v armádě. V afrických velkoměstech vznikají etnicky stejnoro122
No. 2/2001
International Law Review
dé zaměstnanecké skupiny. Problémem je však i špatná ekonomická situace a politic­
ká nestabilita. Zákonitě se potom hledá „obětní beránek"; tím může být například sou­
sední národ, odlišná kulturní skupina, bílí farmáři - a hned se jim znárodňuje majetek,
z území se vyhání tato nepohodlná skupina lidí, provádí se genocida, následkem čehož
je vleklá občanská válka a hrozivým důsledkem potom obrovská katastrofa (problém
uprchlictví, hlad, nemoci).
Pak stojí mezinárodní společenství (potažmo však nejvíce okolní státy) před pro­
blémem, jak tuto humanitární krizi řešit - zda se pokusit katastrofu eskalovat, nebo nic
nedělat, anebo se snažit katastrofu zmírnit. A jde zase jen o pouhý politický konsen­
sus, ale i o humanitární politickou rétoriku „mocných".
Alespoň dva příklady na dokreslení. Japonsko chtělo vytvořit „pozemský ráj", když
ochraňovalo obyvatele Mandžuska od „čínských banditů" s podporou vedoucího čín­
ského nacionalisty. Hitler zase oznamoval, že německým úmyslem (obsazení Sudet
v Československu) je pouze ukončení etnického napětí a násilí a „sebeobrana národní
identity Němců a Čechů v operaci naplněné nejvážnější touhou sloužit skutečným zá­
jmům lidí, žijících v této oblasti, v souladu s jejich vůlí".
Vzhledem k rozdílnosti názorů na otázku legitimity humanitární intervence je třeba
dále rozvíjet to, co je dnešnímu světu dáno, to, co bylo (mnohdy za těžkých okamžiků)
vybudováno, a je nutné určit racionální pravidla, na jejichž základě lze stanovit a „očima
i myslí rady starších" rozpoznat, jaké intervenční možnosti jsou v tom kterém (ale nebrat
celou záležitost globálně, nýbrž výslovně specificky) případě k dispozici.
Pokud se některé akce (Irák, Bosna, Somálsko, Rwanda či Východní Timor) reali­
zovaly, bylo tomu tak přes poskytnutý mandát O S N (příslušné přijaté rezoluce) a bylo
využito ustanovení kapitoly VII Charty OSN. V těchto případech šlo zcela určitě o na­
plnění „skutkové podstaty" smyslu a významu humanitární intervence, neboť se jed­
nalo o zajištění ochrany základních lidských práv. A jak již bylo řečeno na jiném mís­
tě, nemůže být ztotožňována humanitární intervence s právem na humanitární pomoc
v jednom. O humanitární intervenci bylo pojednáno dosti obšírně, zatímco o právu na
humanitární pomoc se hovořilo spíše v obecné rovině v úvodu tohoto článku. V této
souvislosti připomíná Frédéric Sudre některé rezoluce Valného shromáždění OSN,
které se přímo této otázky dotýkají. Jde především o rezoluci č. 43/131 z roku 1988
o „humanitární pomoci obětem přírodních katastrofa naléhavých situací stejného dru­
hu", rezoluci č. 45/100 z roku 1990 „o koridorech humanitární naléhavosti" a rezoluci
č. 46/182 z roku 1991 „o posílení koordinace naléhavé humanitární pomoci O S N " .
Rámec této pomoci je přísně ohraničen zásadami humanity nebo neutrality a nestrannosti, s odkazem na cíle Mezinárodního výboru Červeného kříže a jiné humani­
tární organizace, jakož i na obecné zásady mezinárodního humanitárního práva. Záro­
veň je v jeho práci citováno z rozsudku Mezinárodního soudního dvora (červen 1986)
o „vojenských a polovojenských činnostech v Nikaragui", v němž bylo vyhlášeno, že
„... je to právo poskytovat pomoc, jehož oprávněnými subjekty jsou mezinárodní or­
ganizace a nevládní organizace a (akcesoricky) státy, nikoli právo obětí na pomoc:
jedná se o právo navrhnout pomoc dotyčnému státu."
15)
1A)
17)
123
Mezinárodní právní revue
číslo 2/2001
No. 2/2001
International Law Review
5. Závěr
Závěrem lze jen konstatovat, že přesvědčení a víra v oprávněnost a legitimitu „hu­
manitární intervence" v dnešní společnosti a mezinárodním prostředí vůbec spíše ne­
ní, než je, že se jedná spíše o skutečnou hrozbu mezinárodnímu pořádku a je dávána
stále větší víra tomu, že porušování lidských práv a jiné nespravedlnosti mají být zmír­
něny mírovými prostředky - pořád prý existuje nějaký způsob, který se dá vzít v úva­
hu, diplomacie a jednání o problému jsou údajně pořád živé.
Je ovšem třeba vidět to, že již skončila „studená válka", že hrozbu globální jaderné
války vystřídalo množství rizik a ohrožení nižšího řádu (především občanské války, v nichž
se většinou stává obětmi civilní obyvatelstvo, o mohutných vlnách uprchlíků a rozvra­
tech společností ani nemluvě). Z těchto všech důvodů je žádoucí, aby došlo k zásadním
změnám pravidel, na nichž je založena O S N a na nichž funguje samotný světový systém.
Proto i já dávám svůj hlas tomu, aby byla prosazena rovnost individuální a státní
suverenity a aby O S N vypracovala jménem mezinárodního společenství zásady upra­
vující humanitární intervenci.
Poznámky:
Basic Facts about the United Nations, UN Department of Public Information, N. Y
1998, str. 268.
UN Bulletin, Praha, duben 1999, str 6.
Tamtéž.
1)
2)
J)
Ternon,Yves: Genocidy XX. století, Zločinný stát, Themis Praha 1997, str 304-305.
Serbyn, Roman, Krawchenko, Bohdan: Famine en Ukraine 1932-1933, Edmonton,
Canadian Institute of Ukrainian Studies, University of Alberta 1986, str. 11.
Tem on, Yves: tamtéž, str 305.
4)
5)
6)
Lidové noviny 18. 4. 1999, „ Proč vypadá jinak válka na africkém kontinentě a v jugo­
slávském Kosovu? "
7)
Keller; Jan: „Meze dodržování lidských práv", Právo 20. 10. 1999.
Lidové noviny 28. 12. 1999, „Klíčová jsou práva jednotlivce".
Júdová, Elena: „Medzinárodný trestný súd", Notitiae novae facultatis iuridicae, roč­
ník III. 1999, UMB Banská Bystrica, str 96.
Basic Facts about the UN, str. 87.
S)
9)
10)
11)
12)
,3)
,4)
Bahrová, Julie: Zásada nepoužití síly jako jedna z hlavních zásad soudobého obecné­
ho mezinárodního práva, diplomová práce PF UP v Olomouci, 2000, str. 59-60.
Sudre, Frédéric: Mezinárodní a evropské právo lidských práv, MU Brno, Evropské
informační středisko UK Praha 1997, str 25.
Tamtéž, str 25-26.
> Chomsky, Noam, Avram: „Co se skrývá za rétorikou při zásahu v Kosovu?", Lidové
noviny 10. 4. 1999.
Sudre, Frédéric: tamtéž, str. 70.
Tamtéž, str 71.
iS
16)
17)
124
Die humanitáre Intervention - eíne neue Praxis der OVN?
1. Einleitung
Die humanitáre Intervention wird allmáhlich ins allgemeine Bewusstsein durch
einige Eingriffe der internationalen Gemeinschaft an verschiedenen Krisenorten der
Welt gebracht. Weil dieses Instrument eine internationale Dimension gewinnt, ist seine
Erláuterung nicht nur im Rahmen der Charakteristik des jeweiligen internationalen
Systems erforderlich, sondern besteht auch die Notwendigkeit eine bestimmte und
genau definierbare rechtliche Begriffsbestimmung zu bieten, um zum Bestandteil der
jeweiligen internationalen Rechtsordnung werden zu kónnen.
Das internationale humanitáre Recht, das auf den ersten Blick, mit dem relativ
neuen Begriff verbunden zu sein scheint, ist (und hier wird gerade der Unterschied
zum humanitáren Recht wahrgenommen) ein konkretes Ergebnis der Entwicklung und
der Kodifikation des Vólkerrechts generell, und hier kann die traditionelle und relativ
sichere Aufgabe der UN gesehen werden:
- Konvention uber Verhutung und Bestrafung des Vólkermordes (1948)
- Konvention uber Nichtanwendbarkeit von Verjáhrungsvorschriften auf Kriegsverbrechen und Verbrechen gegen die Menschlichkeit (1968)
- Grundsátze fůr die internationale Zusammenarbeit bei der Ermittlung, Festnahme,
Auslieferung und Bestrafung von Personen, die sich Kriegsverbrechen und Ver­
brechen gegen die Menschlichkeit schuldig gemacht haben (1973)
- Konvention uber das Verbot oder die Einschránkung des Einsatzes bestimmter konventioneller Waffen, bei denen man davon ausgehen kann, dass sie unnotige L e i den verursachen oder unterschiedslos wirken und ihre vier Protokolle (1980)
- Grundung des Internationalen Strafgerichtshofs fur das ehemalige Jugoslawien
(1993) und des Internationalen Strafgerichtshofs fur Ruanda (1994)
- Ausarbeitung des Romischen Status des Internationalen Strafgerichtshofs (1998),
einer stándigen Einrichtung mit der Befugnis seine Gerichtsbarkeit uber Personen
wegen der in diesem Statut genannten schwersten Verbrechen von internationalem
Belang auszuúben (einschlieGlich des Vólkermords, der Kriegsverbrechen, Ver­
brechen gegen die Menschlichkeit und Aggressionsverbrechen).
0
2. Rechtliche Legalisation der humanitáren Intervention
Jetzt kommen wir jedoch zur grundsátzlichen Frage, auf welche Weise das Prinzip
der humanitáren Intervention rechtlich legalisiert werden kann, und ebenfalls wic
diese zwei Ausdrůcke (im wesentlichen sich widersprechenden) zweckgebunden zu
verknůpfen, „humanitár" und „Intervention", bzw. wie sie mit jenem menschlichen
(„humanitas") und machtpolitischen („intervenio") Verhalten auszugleichen wáren.
125
Mezinárodní právní revue
číslo 2/2001
Im Fremdworterbuch kónnen wir finden, dass das Wort „humanitár" die Bedeutungen „menschlich", „menschenfreundlich" oder „human" hat. Dagegen láBt sich das
Wort „Intervention" begrifflich auslegen als: 1. „Einmischung", 2. „Vermittlung",
„Eingriff" und 3. als „Fíirsprache".
In der Praxis zeigt sich diese „humanitáre" Stellung besonders auf der Ebene des
schon erwáhnten internationalen humanitáren Rechts, als Schutz der Kriegsopfer (mit
Hinweis auf vier Genfer Abkommen aus dem Jahre 1949 und zwei Zusatzprotokolle
aus dem Jahre 1977). Die humanitáre (menschliche) Hilfe umfasst ebenso Nahrungsmittel-, Gesundheits-, Logistikhilfen und andere im Fall der verschiedenen Not- und
Krisensituationen (Naturkatastrophen, ansteckende Krankheiten, Hungersnot, ...). An
dieser humanitáren Hilfe sind nicht nur Fonds, Programme und Sonderorganisationen
der UN beteiligt, sondern auch verschiedene internationale Nichtregierungsorganisationen (z.B. Fall der Leistung von humanitárer Hilfe im Jahre 1992 in Somalia wáhrend
der Hungersnot - Árzte ohne Grenzen, Árzte fúr Menschenrechte, Africa Watch),
wobei die Hoheitsstellung bei der Leistung aller humanitáren Hilfe unzweifelhaft die
bedeutendste humanitáre Organisation - das Internationale Komitee vom Roten Kreuz
hat. Heutzutage wird die humanitáre Hilfe meistens bei der Hilfeleistung und dem
Schutz der Fliichtlinge geleistet, die aus den Kriegskonfliktsorten, aus den mit ver­
schiedenen Katastrophen betroffenen Orten fliehen, und auch den Aussiedlern. Die
Leistung des internationalen Schutzes dieser Personen verláuft durch die humanitáre
Tátigkeit, die das Amt des Hohen Kommissars der Vereinten Nationen fůr Fliichtlinge
( U N H C R ) in enger Mitwirkung von mehr als 400 Nichtregierungsorganisationen
durchfůhrt.
Im Gegenteil rief sich der Begriff „Intervention" ins menschliche Gedáchtnis in Zusammenhang mit dem unerlaubten Eingriff (Einmischung) eines Staates oder mehrerer in
die inneren Angelegenheiten von anderen Staaten. Und wenn diese Intervention mit dem
Einsatz von Streitkráften verbunden ist, spricht man von Aggression, die fúr eines der
schwersten internationalen Verbrechen generell gehalten wird.
Durch die unbefangene Anschauung der gegenseitigen Verbindung von beiden
Wortern entsteht ein neuer Begriff, der hinsichtlich seines Ziels und vornehmlich rein
semantisch, die Bestrebung der internationalen Gemeinschaft (aber auch der Staaten
selbst) eusert und in sich versteckt, zu den Ánderungen im Inhalt der Grundsátze des
Vólkerrechts in den Intenzen des politischen Dialogs zu kommen. Mindestens geht es
um die Festlegung weiterer Ausnahmen vom Grundsatz des Gewaltverbots und vom
Grundsatz der Nichteinmischung.
Wie solíte also der Begriff „humanitáre Intervention" unbefangen erláutert werden? Vielleicht als AuBeneingriff in die Befugnisse des bestimmten Staates aus rein
humanitáren Grůnden.
Prágnant geht es in erster Linie um die Verletzung der Menschenrechte und Grundfreiheiten in demjenigen Land. Sofern sich die einzelnen Staaten verpflichtet haben
und ihren EntschluB bestátigt haben, die in der UN-Charta und weiteren vólkerrechtlichen Dokumenten festgelegten Grundsátze, die Menschenrechte und Grundfreiheiten
International Law Review
No. 2/2001
betreffen, wirksam zu erfúllen (z.B. Allgemeine Erklárung der Menschenrechte Art. 5
oder Internationaler Pakt uber búrgerliche und politische Rechte Art. 7), mússen sie
alle Folgen fúr ihr Verhalten tragen, und die staatliche Souveránitát wird nicht mehr
absolut unantastbar sein, genauso wie die Bestreitung der Menschenrechte keine nur
innere Angelegenheit mehr sein wird.
Es kann von der Massenbestreitung der Menschenrechte in Folge der Aggression,
oder sogar von den Streitkonflikten mit allen tragischen Folgen úberhaupt keine Rede
sein, wenn von diesen „verbrecherischen" Mitteln und Methoden solche Reaktionen
hervorgerufen werden, die die Welt in noch groBeren Konflikte und einige Staaten in
noch groBere menschliche Not sturzen kónnen.
Sofern sich die Staaten zu diesem Akt (an dem vólkerrechtlichen Schutz der Men­
schenrechte zu partizipieren) freiwillig entscheiden, die allgemeine Achtung der Men­
schenrechte und Grundfreiheiten zu unterstutzen und zu wahren, wird wenn sie dies
in ihrer Tátigkeit (d.h. in der nationalen und internationalen Politik) nicht realisieren,
die Bedrohung der sog. „menschlichen Sicherheit" immer mehr als Bestandteil der
Definition von der Bedrohung des Weltfriedens und der Sicherheit von der interna­
tionalen Gemeinschaft angesehen, und kann also zum Beginn der Intervention der
internationalen Gemeinschaft werden.
2)
3. Die Grundquellen fiir die Legitimation
Aus vielen Grúnden verlangen diese Interventionen „weiterhin" streng den breiten
internationalen Konsens, alle Mitglieder des UN-Sicherheitsrat es inbegriffen. Das
kompliziert oft oder ganz verhindert die Durchfuhrung der entscheidenden Aktion,
jedoch zielbewusst, denn es soli gewáhrleisten, dass es zum Beginn der grauenhaften
Technologien des modernen Krieges erst in letzter Instanz káme, und als Ausdruck des
gemeinsamen Willens. Diese Grenze des globalen Konsenses wurde jetzt vernichtet
und das neue System, welches das anwachsende Vakuum ersetzen wurde, ist noch
nicht gegrúndet.
Damit die internationale Gemeinschaft (sowie die einzelnen Staaten) in Ůbereinstimmung mit dem Vólkerrecht zur humanitáren Intervention greifen kann, muss man
um die Grůnde seitens des intervenienten Fragen, welche die Kompetenz zu solchem
Eingriff eindeutig nachweisen.
Legitimitát der Intervention beruht auf zwei Voraussetzungen: auf dem Verlangen
dessen, zu dessen Nutzen interveniert wird, und auf der ZweckmáBigkeit der Interven­
tion, die sich mit dem Vergleich des Grades der Opferleiden mit dem Eingriff gegen
den Aggressor feststellen láBt.
Zur Anwendung dieses Rechts kann es in den Fállen der bewaffneten Aggression
kommen, mit dem Ziel die Minderheitskultur zu vernichten, in Fállen des Vólkermords und der Massenbestreitung der Menschenrechte und Grundfreiheiten (Recht
auf Leben, ...), in Fállen der Versklavung und Folterungen. Die internationale Ge­
meinschaft muss immer und unter allen Umstánden entscheidend (und das ohne jed3)
4)
Mezinárodní právní revue
číslo 2/2001
wede „Politiktasterei") eingreifen, sofern ein Staat direkt zum Vólkermord gegriffen
hat, oder dieses Verbrechen auf seinem Gebiet begeht.
Wenn wir uns nur die Weltgeschichte des X X . Jahrhunderts ansehen, werden wir
zum stillen Zeugen besonders des armenischen Vólkermords (1915-1916), des
júdischen und jenes der (1933-1945). Dazu gehóren auch die Fálle der gewaltsamen
„sowjetischen Kollektivierung (die sog. „Entkulakierung" „odkulačenř") seit dem Jahre
1930, die Hungersnot in Ukraine im Zeitraum 1932-1933, da „die ukrainische Hungersnot eine erwogene Tat des Vólkermords war, ungefáhr in solchem Umfang wie der
júdische Vólkermord wáhrend des zweiten Weltkriegs, gleich mit der Opferzahl und
dem menschlichen Leiden, das er verursacht hat. Dazu gehoren gewiss auch Fálle der
gewaltsamen Aussiedlung von verschiedenen Nationen und Nationalitáten in der UdSSR
(z.B. Krim Tataren).
5)
Dazu záhlt man auch den kambodschanischen Vólkermord unter der Regierung
der Roten Khmer, Fálle des Vólkermords in Afrika (Nigeria, der Sudan, Ruanda und
Burundi, Uganda, Áquatorialguinea, Áthiopien, ...), in Asien (China - besonders im
Verháltnis zu Tibet, weiter Indien, Bangladesch, Birma, Indonesien - im Verháltnis zu
Osttimor, Acehu, Sri Lanka, der Iran, der kurdische Vólkermord im Irak und in der
Túrkei), in Amerika (Guatemala, El Salvador, Kolumbien, Bolivien, Brasilien, Para­
guay), und in Europa (die jugoslawische Katastrophe, Tschetschenien).
Paul Ricoeur erklárt, faktisch gebe es drei Quellen der Legitimitát von Intervention
- moralische, politische, rechtliche - und diese drei Quellen durchdrángen einander.
Der Moralbereich stíitzt sich wenigsten auf das edlere menschliche Empfinden
und auf den Glauben in die Grundsátze der Freiheit des Geistes und der menschlichen
Wíirde (wenn jemand um Hilfe bittet, soli man ihm helfen als Mitmensch und moralischer Mensch).
Der Politikbereich geht von dem Gewaltvollzug aus, wenn es sich schon um den
EntschluB handelt, die eigenen Kráfte zur Verteidigung der Rechte von Unterdrúckten
einzusetzen. Sofern bestimmte Krisensituation durch diplomatische Verhandlungen oder
durch verschiedene wirtschaftliche Eingriffe nicht gelóst werden kann, bleibt der inter­
nationalen Gemeinschaft nur die Chance, eine solche humanitáre Intervention zu planěn
und zu realisieren. Und hier geht es um die internationale Politik, die sehr leicht in die
Welt der Vorbehalte und Unsicherheiten geraten kann, sofern sie die Lósung der Krise
durch eine Intervention akzeptiert, denn die Interventionskráfte gewinnen die Position
eines kámpfenden Beteiligten an dem Konflikt, es droht die Gefahr des militárischen
Streites mit der Gegenseite, die bereit ist, die Personen umzubringen, um deren Rettung
es geht und zu deren Gunsten interveniert wird.
Hinsichtlich dieses Risikos (Verlust an Menschen auf der Seite der Intervention­
skráfte) ist erforderlich, die Stimme der óffentlichen Meinung in den Staaten zu gewin­
nen, die sich entscheiden an der Intervention beteiligt zu sein, es geht námlich um
„unsere Soldaten, die in irgendwelchen entfernten Gebieten Blut vergieBen werden".
Eináhnliches Problém ist das gewisse Uberraschungsmoment und das Moment des
Blitzeingriffes fur den Schutz von Verbrechensopfern und der Ablauf der eigenen Pro6)
128
No. 2/2001
International Law Review
zedur der Genehmigung dieser Intervention, sobald wie móglich ohne Zógern einzugreifen oder nicht. Als ein groBes Problém bleibt derjenige politische Konsens, einen
gleichen MaBstab und eine gleiche Auffassung fur die Ereignisse in Europa, Amerika
oder Afrika zu finden.
Gwynne Dyer fiihrt an, eine andere Ansicht „folgt daraus, dass fur einige afrikanische Spitzen, fáhige Menschen mit guten Absichten - die staatliche Souveránitát seit
20 Jahren weniger wichtig als die Menschenrechte ist."
Oder ein anderes Beispiel einer unterschiedlichen Ansicht derselben Sache kann
eine der Ereignisse im Kosovo und in Tschetschenien sein. Der Nato-Eingriff in Jugoslawien wurde damit begrúndet, dass der Schutz der Menschenrechte keine Grenzen
und den absoluten Vorrang vor der staatlichen Souveránitát haben kann. Im Verháltnis
zu den Ereignissen in Tschetschenien brachte die NATO zum Ausdruck, dass „man
nicht vergessen darf, dass Tschetschenien ein integrierter Bestandteil der Russischen
Fóderation ist". Warum wurde also der serbische Eingriff in Kosovo kompromisslos
bestraft, wáhrend der russische Eingriff in Tschetschenien nicht geahndet wurde? Die
Antwort ist ganz einfach: im Fall der Russischen Fóderation geht es um das stándige
Mitglied des UN-Sicherheitsrats, um die AtomgroBmacht, um das G7-Mitglied (Klub
der einflussreichsten Staaten der Welt).
Das grundsátzliche Problém im Politikbereich (im Zusammenhang mit der hu­
manitáren Intervention) ist die Sache, dass zahlreiche konkrete und Bedeutende scheidungen im Fall der Lósung von verschiedenen Krisenerscheinungen eine kleine Gruppe
von Menschen trifft, die sich den wesentlichen Teil der biirgerlichen Freiheiten aneignen,
und damit sie auf sich eine riesige Verantwortung auf sich nehmen, der sie nicht gerecht
werden kónnen, da sie verschiedenen AuBeneinflússen unterliegen, erpresst und manipuliert von anderen Menschengruppen, anderen Interessen und Stimmungen werden.
Daraus ist ersichtlich, dass alles eine Frage der Politik im Stil der Bůrokratie ist oder
eine Frage der Abneigung mit jemandem etwas zu teilen.
Als eine politische Sache bleibt ebenfalls die gewisse „politische Korrektheit", denn
diese wird unter den jeweiligen Bedingungen durch eine bestimmte Umwertung der
Prioritáten ersetzt wie Gleichgiiltigkeit, Entzug der Freiheit, Zensur, wirtschaftliche
Regeln, die vor den Moralprinzipien bevorzugt werden. Es kommt also zum Ausdruck,
dass gerade die so sehr verlangte „politische Korrektheit" die Realitát nicht widerspiegelt,
sondern die Realitát „wie sie sein solíte".
Der Bereich des Rechts als die dritte und letzte Quelle der Legitimitát von Inter­
vention bleibt auf der Ebene des Vólkerrechts (es geht doch nur um den internatio­
nalen Raum), besonders der internationalen Rechtsverantwortlichkeit. Die notwendige Gewalt wird angewendet, um den Rechtsbrecher (was sich aus allgemeinen Grundsátzen, Sitten und Vertragspflichten ergibt) zu zwingen, die Last der Verantwortung
fůr die Verletzung der rechtlichen Verpflichtungen zu tragen, die er selbst unterzeichnete und zu denen er sich verpflichtete, sie zu erfůllen und wahrzunehmen, wie die
Mehrheit der Staaten der Welt ihre Ůberzeugung durch die Ratifizierung der UN-Charta
und der weiteren verbindlichen vólkerrechtlichen Dokumente bestátigte.
7)
8)
129
Mezinárodní právní revue
číslo 2/2001
Und die rechtliche Legitimitát der humanitáren Intervention muss vom Vertragsgrund ausgehen, der nicht nur zur Rechtsregelung von Sanktionen dienen wird, sondern
auch zur Verantwortung der Moglichkeit der humanitáren Intervention in áuBersten
dringlichen Fállen zu greifen (mit wirksamer militárischer Fúhrung). Im Vertrag wur­
de verankert, dass sich die internationale Gemeinschaft das Recht auf militárischen
Eingriff vorbehált, und es muss berucksichtigt werden, dass folgende Grundsátze im­
mer gelten: Gewaltverbot, Gewaltbedrohung, Nichteinmischung (dies kann mit der
einen oder anderen Ausnahme von diesem Grundsatz gelost werden - áhnlich sind
konkrete Spezifikationen der legalen Gewaltanwendung, oder Ánderungen in
entsprechenden Artikeln der UN-Charta - Kapitel VII und VIII), weiters im Hinblick
auf finanzielle Beihilfen und besonders auf den eindeutigen Willen, das Vólkerrecht
wiederherzustellen und die Einhaltung der Menschenrechte zu gewáhrleisten. Aus dem
obengenannten folgt die Tatsache, dass jede Intervention von legitimen und allgemeinen
Prinzipien ausgehen muss, dass ohne erfolgreiche gegenseitige Verbindung von allen
drei erwáhnten Quellen - moralischen, politischen und rechtlichen - jede Intervention
als eine riesige Tragódie wahrgenommen wird und als Ausdruck der Unfáhigkeit der
internationalen Gemeinschaft diese Intervention zu legitimieren, und dass danach die
massenweise und systematische Verletzung der Menschenrechte toleriert wird, an jedem
beliebigen Ort der Welt.
4. OVN und humanitáre Intervention
Von der Verschiebung der volkerrechtlichen Normen zugunsten der Intervention
zum Schutz der Einwohner vor Massenmorden, von der Notwendigkeit die umfassende systematische Verletzung der Menschenrechte mit humanitárem Einfluss wirksam zu verhindern, sprach der Generalsekretár der UN Kofi A. Annan: „Diese parallele Entwicklung (da das erneuerte Bewusstsein vom Recht jedeš Menschen, uber sein
Schicksal zu entscheiden, die Souveránitát des Einzelnen stárkte - zum Nachteil des
Verstándnisses vom grundlegenden Sinn des Begriffs der staatlichen Souveránitát)
zwingt uns jedoch darúber neu nachzudenken, wie die UN auf die humanitáren Krišen
reagieren solíte, die so viele Gebiete der Welt betreffen uber Mittel, die die interna­
tionale Gemeinschaft bei Bedarf anwenden kann und uber unsere Bereitschaft in einige
Konflikte einzugreifen und gegenuber anderen scheinbar gleichgultig zu sein, obwohl
uns die bloBe Scham zur Tat treiben solíte, beim Gedanken an die Anzahl der Men­
schen, die táglich sterben und leiden."
9)
In der Rolle eines gewissen „Vollziehers" der humanitáren Intervention befindet
sich die UN als die wichtigste internationale Weltorganisation, die mit ihren Resolutionen andere internationale Organisationen beauftragen kann, vorwiegend regionale,
und das im Rahmen des Systems der regionalen Abmachun^en - UN-Charta Kapitel
VIII. Die UN ist ein Zusammenschluss von Staaten, sie ist keine Weltregierung, die
umfassende vollziehende Befugnisse hat, ohne von ihren „Brotgebern" in ihren
Entscheidungen abhángig zu sein - von ihren Errichtern - Staaten, die seinerzeit entste130
International Law Review
No. 2/2001
hen lieBen, wohl aus edleren und humanen Zielen. Noch heute wird als Illusion angesehen, uber die Entstehung einer Welt-Armee oder Weltpolizei nachzudenken. Trotzdem kónnen wir ein Beispiel finden - Prozess der Schaffung des Internationalen Strafgerichtshofs, und es hángt von den Staaten selbst ab, ob sie dieses Organ des Vólkerrechts entstehen lassen, denn es kann passieren, dass „das Statut bis 2000 die Zahl von
60 Ratifikationen nicht gewinnt und der Gerichtshof nur eine Idee bleibt."
Es ist generell bekannt, dass eine Intervention von Anfang an im Namen der Gewalt abgelaufen ist - vor allem zur Zeit des Imperialismus und Kolonialismus und die
Staaten sie immer im eigenen Interesse angewendet haben (Territorialeroberungen,
Gewinn von billigen Arbeitskráften, Diskrimination der Minderheiten, Auflósung der
religiósen Gemeinschaften, Kampf um Rohstoffe, ...).
Als Beispiel dient die militárische Intervention der Heiligen Allianz in Italien, Spanien
oder Neapel, die militárische Intervention gegen den „Boxeraufstand" in China (wegen
des ermordeten deutschen Gesandten in Peking), Italiens Intervention in Abessinien (umstrittene Auslegung des Vertrags aus dem J. 1889), die Intervention der Vereinigten Staaten
in Kolumbien 1903, 1904 und 1916 in der Dominikanischen Republik, 1912 in Nikara­
gua, 1914 und 1916 in Mexiko, 1915 auf Haiti. Nach dem Jahre 1945 gehóren zu den
bedeutendsten militárischen Interventionen die sowjetische in Ungarn 1956, in der Tschechoslowakei 1968 und in Afghánistán 1979, und die vietnamesische Intervention in
Kambodscha im J. 1978 (mit dem Ziel die Eskalation der Gewalt im Grenzgebiet zu
verhindern), Beispiele der amerikanischen Interventionen sind vor allem Grenada 1983
und Panama 1989. Die Intervention in Panama wurde wie folgt begrúndet:
1) Festnahme, ev. Entfuhrung des Oberbefehlshabers Noriega, der in den U S A we­
gen Drogenschmuggelei beschuldigt wurde,
2) Schutz von 35.000 in Panama lebenden US-Amerikánem,
3) Bedrohung der panamesisch-amerikanischen Vertráge uber den Panamakanal,
4) Wiederherstellung der Demokratie in Panama.
Die humanitáre Intervention eines Staates kann im internationalen Raum vorwie­
gend in Fragen des Schutzes von Leben und Vermógen der Burger bestehen, deren
Sicherheit irgendwo im Ausland bedroht wird. Die Burger im Ausland kónnen zur
Geisel verschiedener terroristischer Gruppen werden, ihr Leben kann im Fall eines
Biirgerkriegs in dem Land bedroht werden, wo sie gerade leben.
Es handelt sich um die Beispiele von Burgerkriegen im Libanon, in Sierra Leoně,
Kongo, Ruanda 1990 (belgische und franzósische Truppen wurden zum Schutz der
Auslánder und der Botschaften entsendet), Gabun (1990) und Zaire (1991). Dazu záhlt
man auch den erfolglosen Versuch die Geiseln aus den U S A in Teherán 1979-1981 zu
befreien.
Das X X I . Jahrhundert kommt je doch mit einem anderen Sinn der Intervention.
Die UN-Charta besagt, zum Ziel der UN gehórt, „Grundsátze anzunehmen und Verfahren einzufíihren, die gewáhrleisten, daB Waffengewalt nur noch im gemeinsamen
Interesse angewendet wird." Aber zur Bestimmung „des gemeinsamen Interesses" sind
die Rechte des Einzelnen erforderlich.
1())
131
Mezinárodní právní revue
číslo 2/2001
Diese neue Bedeutung kann zum erstenmal im Jahre 1992 wáhrend der human­
itáren Intervention der internationalen Gemeinschaft (unterder Fuhrung der USA) in
Somalia gesehen werden, da eine groBe humanitáre Operation verlief, und das infolge
des Burgerkriegs, der eine groBe Anzahl von Fluchtlingen und Menschen, die an Hunger und Krankheiten leiden, verursachte. Im Jahre 1994 wurden auf Haiti andere in­
ternationale Kráfte verteilt, mit dem Ziel alle notwendigen Mittel anzuwenden, um
die Demokratie wiederherzustellen. Im Jahre 1994 verlief eine andere Operation in
Ruanda. Das Gebiet der GroBen Seen in Mittelafrika wurde zum Zentrum der ethnischen Spannung, und die UN muBte verschiedene auBerordentliche Situationen lósen,
die die Massenmobilitát von Aussiedlern, Fluchtlingen und anderen von Búrgerkriegen nicht nur in Ruanda, sondern auch in Burundi, Uganda, Kongo oder in Sudafrika
betroffenen Personen verursachte. Hinsichtlich des Volkermordes in Ruanda, der „planmáBig, systematisch und methodisch" durchgefuhrt wurde (vom Stamm Hutu gegen
Tutsi), begann ein Internationaler Gerichtshof fur Ruanda zu fungieren, mit dem Ziel
die fur den Vólkermord und die Kriegsverbrechen verantwortlichen Personen zu bestrafen. Als Beispiel einer humanitáren Intervention dient auch die Errichtung von
zwei Zonen (zum Schutz der Schiiten im Sůden und der Kurden im Norden) im Irak,
nach dem Konflikt im Persischen Golf im Jahre 1991. Dazu gehórt auch die human­
itáre Intervention der internationalen Gemeinschaft in Albanien im J. 1997 (unter
Fuhrung Italiens). Als Beispiel einer humanitáren Intervention kann der Eingriff der
internationalen Gemeinschaft auf dem Gebiet von Osttimor im Jahre 1999 (unter der
Fuhrung Australiens) dienen, um das Massakrieren von Osttimor-Zivilisten durch indonesische Milizen zu verhindern und die Ordnung wiederherzustellen auBer der hu­
manitáren Nahrungsmittelhilfe.
Die Frage der Berechtigung eines UN-Eingriffes (bzw. mit ihrem Mandát auch
bevollmáchtigter regionaler Organisationen), sowie die Methoden und Mittel zur A n wendung der Intervention aus humanitáren Grunden, muss die UN selbst lósen, und
zwar radikál in einigen Bestimmungen der UN-Charta. Es solíte námlich z.B. der Begriff
„das gemeinsame Interesse" definiert werden. Und die UN-Charta solíte auch den
Begriff „die humanitáre Intervention" definieren, und darin als allgemein anerkannten
Imperativ verankern, dass die Verletzung der Menschenrechte nicht ermóglicht wird
sollen uns jetzt zu Kants „kategorischem Imperativ" wenden.
Die UN muss als Einiger der zur Wahrung des Weltfriedens und der Sicherheit
notwendigen Kráfte und als Schópfer der Verháltnisse, unter denen die Menschen­
rechte und Grundfreiheiten erhalten werden sollen, und als der Unterstutzer des sozialen
Weltfortschritts, die uberzeugenden Beweise von der Berechtigung der Intervention
verlangen, bevor sie angefangen wird. Es werden folgende „Bedingungen" der Legalitát fur den intervenierenden Staat aufgestellt:
1) „relative Unbefangenheit" - politische oder andere, als Hauptmotiv der Schutz der
Menschenrechte
2) der Notstand im Fall, wenn Menschenrechte der unpolitischen Nátur (vor allem
Recht auf Leben) verletzt werden
M)
132
"
^
No. 2/2001
International Law Review
3)
4)
5)
6)
die friedliche Bemiihung, die Opfer zu retten, versagte
UN-Aktionen sind unwirksam, oder nicht zu erwarten
der Umfang der Intervention beschránkt sich nur auf Zwecke der „Schutzaktion"
der Umfang des militárischen Eingriffes muss proportional zu der „Schutzaktion"
sein
7) die Intervention wird zur Bedrohung des Weltfriedens und der Sicherheit nicht in
solchem Umfang fiihren, dass sie noch gróBere Verluste an Toten verursachen kónnte als jene die, die Intervention retten oder beseitigen soll.
Frédéric Sudre fuhrt zur Problematik der humanitáren Intervention an, dass „es
bemerkbar ist, dass diese Interventionen die unmittelbaren politischen Sorgen ófter
bevorzugen als die wirklich humanitáren Erwágungen", und weiter betonter, dass
„das jeweilige Vólkerrecht auf Verbot von solchen Interventionen gerichtet ist und den
Einzelnen - Burger oder Auslánder- in dem Staat allein l á s s ť \ Diese eigene Auslegung kommt aus der Internationalen Konvention gegen Geiselnahme aus dem Jahre
1979 (1983 in Kraft getreten), konkrét der Bestimmung der Art. 14 der Konvention,
„nichts in dieser Konvention darf so ausgelegt werden, um dazu zu bevollmáchtigen,
die territoriale Integritát oder die politische Unabhángigkeit im Widerspruch mit der
UN-Charta zu verletzen." Aus der Auslegung kann abgeleitet werden, dass durch diese
Bestimmung das Verbot der Anwendung der humanitáren Intervention fur die Befreiung
von Geiseln festgelegt wurde (als ein humanitárer Grund), aber diese Konvention fordert
auf, „unbedingt dringend die internationale Zusammenarbeit der Staaten fur die
Ausarbeitung und Aufnahme von wirksamen MaBnahmen zur Právention und Be­
strafung aller Geiselnahmen als Zeichen des internationalen Terrorismus zu entwickeln."
Und áhnlich „hat jeder Recht auf Leben, Freiheit und die persónliche Sicherheit, wie
es die grundsátzlichen Dokumente festlegen." Wenn eine solche Aufforderung an die
internationale Gemeinschaft gerichtet wird, und áhnlich die Grundrechte der Einzel­
nen verankert werden, muss dieser Widerspruch naturlich beseitigt werden, denn einerseits verbietet die UN-Charta die gewaltsame Verletzung der staatlichen Souveránitát,
andererseits gewáhrleisten die grundsátzlichen Dokumente der Menschenrechte die
Rechte des Einzelnen gegen die Unterdrúckungsmacht und das herrschende Regime,
das sie nicht wahrnimmt.
Man kann vermuten, dass anerkannte Grundsátze des Vólkerrechts, verbindliche
und gultige Vertráge, Entscheidungen des Internationalen Gerichtshofs und weitere
Quellen die einzelnen Probléme nicht automatisch lósen kónnen, dass jedeš Problém
nach seinen eigenen Ursachen gelóst werden muss. Deswegen sind verschiedene Entwicklungsprogramme, Erziehung zum Humanismus, Aufnahme von MaBnahmen fur
die Právention von Katastrophen, Systéme der rechtzeitigen Wahrung und die fachliche Hilfe sehr wichtig. Sehen wir uns die Probléme in Afrika an, zum Grundproblem
záhlt man das Nationalitáten- oder ethnisches Prinzip, von welchem die Grundung
von politischen Parteien, die Stellenbezetzung im Regierungsamt, in der Armee abhángig sind, in den afrikanischen GroBstádten entstehen demgegenuber wirtschaftli­
che homogene Angestelltengruppen. Problematisch sind auch die schlechte ókonol2)
13)
14)
133
Mezinárodní právní revue
číslo 2/2001
mische Situation und die politische Instabilitát. Es wird natůrlich ein „Opferlamm"
gesucht, z.B. das Nachbarvolk, verschiedene Kulturgruppen, weiBe Farmer - ihr Vermógen wird enteignet, diese lástige Gruppe von Menschen wird aus dem Lande verbannt, es kommt zum Vólkermord - infolgedessen kommt es zum Burgerkrieg mit
grauenhaften Folgen (Problém der Fliichtlinge, Hunger, Krankheiten, ...).
Und dann steht die internationale Gemeinschaft vor dem Problém, wie diese Krise
gelóst werden soli: entweder soli die Katastrophe eskaliert oder vermindert werden.
Es geht wieder um den politischen Konsens und um die humanitáre politische Rhetorik
der „Máchtigen".
Wenigstens zwei Beispiele dazu. Japan wollte ein „Paradies auf Erden" schaffen,
als es die Bewohner der Mandschurei vor den „chinesischen Banditen" bewahrte. Hit­
ler kundigte wieder um an, dass die deutsche Absicht (Besetzung des Sudetenlandes
in der Tschechoslowakei) nur ein Schluss der ethnischen Spannung und der Gewalt ist,
und „Notwehr der nationalen Identitát von Deutschen und Tschechen in der Absicht,
den wirklichen Interessen der Menschen, die in diesem Gebiet leben, zu dienen, in
Ubereinstimmung mit ihrem Willen.
Hinsichtlich der unterschiedlichen Anschauungen der Frage der Legitimitát der
humanitáren Intervention muss man das entwickeln, was in der jeweiligen Welt besteht,
was aufgebaut wurde (manchmal unter schweren Bedingungen), und es ist notwendig
die rationalen Regeln festzusetzen, auf deren Grundes móglich wáre festzustellen und
zu erkennen, welche Interventionsmóglichkeiten in einem Fall (nicht globál, sondern
spezifisch) zur Verfúgung stehen.
Sofern einige Aktionen (der Irak, Bosnien, Somalia, Ruandaoder Osttimor) durchgefuhrt wurden, kam es dazu durch das Mandát der UN (entsprechende Resolutionen)
und gemáB Kapitel VII der UN-Charta. In diesen Fállen ging es bestimmt um die
Erfullung des „Tatbestandes", des Sinnes und der Bedeutung der humanitáren Inter­
vention, denn es handelte sich um die Gewáhrleistung des Schutzes der Grundrechte
der Menschen. Und wie schon gesagt wurde, kann diese humanitáre Intervention mit
dem Recht auf humanitáre Hilfe identifiziert werden.
Die humanitáre Intervention wurde ausfuhrlich behandelt, wáhrend vom Recht auf
humanitáre Hilfe am Anfang gesprochen wurde. In diesem Zusammenhang erwáhnt
Frédéric Sudre einige Resolutionen der Generalversammlung der U N , die direkt diese
Frage betreffen. Es geht vor allem um die Resolution 43/13laus dem Jahre 1988 „von
der humanitáren Hilfe fúr Opfern von Naturkatastrophen und áhnliche Situationen,
145/100 aus dem Jahre 1990 „von den Korridoren der humanitáren Dringlichkeit" und
die Resolution 46/182 aus dem Jahre 1991 „von der Stárkung der Koordination der
dringlichen humanitáren Hilfe der U N . " Der Rahmen dieser Hilfe wurde streng mit
den Grundsátzen der Humanitát oder Neutralitát und Objektivitát begrenzt, mit dem
Hinweis auf die Ziele des Internationalen Ausschusses vom Roten Kreuz und auf andere
humanitáre Organisationen, sowie auf die allgemeinen Grundsátze des internationalen
humanitáren Rechts. In seinem Werk wurde aus der Entscheidung des Internationalen
Gerichtshofs (Juni 1986) von „militárischen und halbmilitárischen Eingriffen in Nikara­
15)
, 6 )
134
No. 2/2001
International Law Review
gua zitiert, es wurde verkiindet, dass „es das Recht auf Hilfeleistung ist, dessen
bevollmáchtigten Subjekte die internationalen Organisationen und Nichtregierungsorganisationen und Staaten sind, keineswegs das Recht der Opfer auf Hilfe: es handelt sich
um das Recht dem betreffenden Staat die Hilfe vorzuschlagen."
,7)
5. Schluss
Zum Schluss kann festgestellt werden, dass die Ůberzeugung und der Glaube in
die Gerechtigkeit und Legitimitát der „humanitáren Intervention" in der heutigen
Gesellschaft und im internationalen Raum eher nicht existiert, daB es um eine wirkliche Bedrohung der internationalen Ordnung geht, und es einen stárkeren Glauben
gibt, dass die Verletzung der Menschenrechte und anderer Ungerechtigkeiten durch
friedliche Mittel vermindert werden soli - es soli immer eine Móglichkeit bestehen,
die in Betracht kommen kann, Diplomatie und Verhandlungen des Problems sollen
immer aktuell sein.
Es ist zu sehen, dass der „kalte Krieg" beendet wurde, dass die Bedrohung des
globalen Atomkriegs von einer Menge anderer Risikos und Bedrohungen der niederen
Ordnung abgelost wurde (vor allem Burgerkriege, in denen vorwiegend die Bevolkerung
zu Opfern wird, gewaltige Wellen von Fluchtlingen, Zerfall der Gesellschaft). Aus
diesen Grunden ist es erforderlich, zu grundsátzlichen Ánderungen der Regeln zu kom­
men, nach denen die UN aufgebaut wurde und durch die das Weltsystem funktioniert.
Und deswegen gebe ich meine Stimme auch dafur ab, die Gleichheit der individuellen
und staatlichen Souveránitát durchzusetzen und die Grundsátze der humanitáren
Intervention durch die UN im Namen der internationalen Gemeinschaft ausarbeiten
zu lassen.
Anmerkungen:
Basic Facts about the United Nations, UN Department of Public Information, N. Y.
1998, Seite 268.
UN Bulletin, Praha, duben 1999, Seite 6.
> UN Bulletin, Praha, duben 1999, Seite 6.
Ternon, Yves: Genocidy XX. století, Zločinný stát, Themis Praha 1997, Seiten 304-305.
Serbyn, Roman, Krawchenko, Bohdan: Famine en Ukraine 1932-1933, Edmonton,
Canadian Institute ofUkrainian Studies, University of Alberta 1986, Seite 11.
Ternon, Yves: im selben, Seite 305.
Lidové noviny 18. 4. 1999, „Proč vypadá jinak válka na africkém kontinentě a v jugo­
slávském Kosovu? "
Keller, Jan: „Meze dodržování lidských práv", Právo 20. 10. 1999.
Lidové noviny 28. 12. 1999, „Klíčová jsou práva jednotlivce
Júdová, Elena: „Medzinámdný trestný súd", Notitiae novae facultatis iuridicae, roč­
ník III. 1999, UMB Banská Bystrica, Seite 96.
Basic Facts about the UN, Seite 87.
n
2)
3
4)
5)
6)
7)
S)
9)
,n
135
Mezinárodní právní revue
l2)
,3)
,4)
I5)
,6)
I7)
číslo 2/2001
Bahrová, Julie: Zásada nepoužití síly jako jedna z hlavních zásad soudobého obecné­
ho mezinárodního práva, diplomová práce PF UP v Olomouci, 2000, Seiten 59-60.
Sudre, Frédéric: Mezinárodní a evropské právo lidských práv, MU Brno, Evropské
informační středisko UK Praha 1997, Seite 25.
Vgl. oben, Seite 25-26.
Chomsky, Noam, Avram: „ Co se skrývá za rétorikou při zásahu v Kosovu ? ", Lidové
noviny 10. 4. 1999.
Sudre, Frédéric: im selben, Seite 70.
Im selben, Seite 71.
Další prameny a literatura / Literaturauswahl
- Seidl-Hohenveldern, Ignaz: Mezinárodní právo veřejné, C O D E X Bohemia, 1999.
- Potočný, Miroslav: Mezinárodní právo veřejné, Zvláštní část, C. H. Beck, Praha 1996.
- Zwetler, Otto: Půlstoletí nejnovějších světových dějin, Akademické nakladatelství
C E R M , Brno 1996.
- Luňák, Petr, Pečenka, Michal, a kol: Encyklopedie moderní historie, Libri, Praha 1995.
- Pearson, Frederic S., Rochester, J. Martin: Medzinárodné vztahy, IRIS, Bratislava
1992.
- Sherry, George L . : The United Nations Reborn: Conflict Control in the Post-Cold
War World, N. Y., Council on Foreign Relations, 1990.
- United Nations: The Blue Helmets: A Review of UN Peace-keeping, UN Depart­
ment of Public Information, N. Y. 1990.
- United Nations: 50 Years (1948-1998) UN Peace-keeping, UN Department of Pu­
blic Information, N. Y. 1998.
- Papp, Daniel S.: Contemporary International relations, Frameworks for Understanding, Macmillan Publishing Company, N. Y. 1991.
- Hodgson, Godfrey: People's Century - From the dawn of the Century to the start of
the Cold War, B B C Books, London 1995.
- Brownstone, David, Franck, Ireně: Timelines of War, Little, Brown and Company,
Toronto 1996.
- UN High Commissioner for Refugees: Refugees, Vol. 1998, 1999.
Die wichtigsten Begriffe:
die humanitáre Intervention
Genfer Abkommen
der Schutz der Menschenrechte
politische Korrektheit
legale Benutzung der Gewalt
das Recht auf humanitáre Hilfe
die Staatssouveránitát
internationale Verantwortlichkeit
136
humanitární intervence
Ženevské úmluvy
ochrana lidských práv
politická korektnost
legální použití síly
právo na humanitární pomoc
státní suverenita
mezinárodní zodpovědnost