h aluze - H_aluze

Komentáře

Transkript

h aluze - H_aluze
10 / 2010
H ALUZE
LITERÁRNĚ
KULTURNÍ
ČASOPIS
cena 40 kč
10 / 2010
šéfredaktor:
tomáš čada / [email protected]
redakční rada:
miloš makovský / [email protected]
alice prajzentová / [email protected]
josef straka / [email protected]
michaela uhlířová / [email protected]
ediční práce a korektury:
michaela schwarzová a tomáš čada
návrh loga a grafického konceptu
zuzana hegedüšová a miloš makovský
Úvodník
/Tomáš Čada/ ������������������������������������������������������������������������������������������ 3
Rozhovor:
„Chodilo to k nám nejrozpodivnějšími způsoby, ale někdy to vzalo za své.“
/Tomáš Suk a Monika Kabátová/�������������������������������������������������������������� 4
Stalo se:
Sonda do literárních salonů - sběr podzim-zima 2009
/Radana Šatánková/�������������������������������������������������������������������������������� 8
Po tomhle koktejlu se určitě nezbouráte vol.3
/Michaela Uhlířová/ ������������������������������������������������������������������������������� 10
Recenze – knihy:
Kniha, nebo tak něco, od starýho a nadrženýho Cavea /Jiří Starý/��������� 12
Pokus o recenzi, jenž se nezdařil /Tomáš Čada/ ������������������������������������ 13
Poetika a básnické obrazy vítězí nad příběhem a melancholií
/TomᚠSuk/������������������������������������������������������������������������������������������� 15
Jak slečna trochu kočičí /Alice Prajzentová/������������������������������������������� 16
Zamyšlení:
Divákem v Libanonu /Jan Tětek/ ������������������������������������������������������������ 17
Z literární teorie:
Dobývání fasády K autonomii poetiky Něžných drápků
/Stefan Segi/������������������������������������������������������������������������������������������ 20
Poezie:
Marie Bartůšková: básně������������������������������������������������������������������������ 25
Aleš Čermák: básně ������������������������������������������������������������������������������ 26
Peter Dietze: básně v originále ������������������������������������������������������������� 29
Petra Fantová: básně ���������������������������������������������������������������������������� 31
Richard Klíčník: básně��������������������������������������������������������������������������� 32
Alice Prajzentová: básně������������������������������������������������������������������������ 34
Próza:
Martin Čech: Červený celofán ��������������������������������������������������������������� 39
Vratislav Kadlec: Deník psaný za oknem (úryvek z novely) ������������������ 43
Michaela Schwarzová: povídky ������������������������������������������������������������� 46
La Follia:
Ze života barokního skladatele – Až na konec světa
/Adam Krupička/������������������������������������������������������������������������������������ 48
grafické zpracování a sazba:
miloš makovský
tisk:
roman polák (PRINTIA, s. r. o.)
redakční e-mail:
[email protected]
internetové stránky:
www.h-aluze.cz
vydává OS:
h_aluze
české mládeže 8
ústí nad labem 400 96
pedagogická fakulta, katedra bohemistiky
číslo 10/2010, ročník 3.
vydáno dne 20. 1. 2010 v ústí nad labem
náklad 200 kusů
výtvarná příloha:
standa pexa
spolupracovali:
marie bartůšková
jan culek
martin čech
aleš čermák
peter dietze
petra fantová
radek fridrich
milan hrabal
anica jenski
jose
vratislav kadlec
richard klíčník
adam krupička
janele z liků
ludmila pechová
vojtěch poláček
stefan segi
michaela schwarzová
jiří starý
tomáš suk
radana šatánková
tereza tauchenová
jan tětek
nelly wernischová
tereza záchová
e. č. MK ČR: E 18358
ISSN 1803-8077
číslo vychází za podpory univerzity jana evangelisty purkyně a tamní katedry bohemistiky
obsah
h_aluze / 1
10 / 2010
tomáš čada
Vážení čtenáři, milé čtenářky,
2 / h_aluze
...doporučuje:
Radek Fridrich ��������������������������������������������������������������������������������������� 50
Film:
Tanec v temnotách /Nelly Wernischová/������������������������������������������������ 51
Hudba:
Hamada – temná poušť v podání NPM /Jan Culek/��������������������������������� 53
Výtvarné umění:
Pusťme si žilou, ať teče čerstvá vizuální krev! /Tereza Záchová/ ���������� 54
Divadlo:
VyVolení k Experimentu /Tereza Tauchenová/��������������������������������������� 57
Zajímavosti:
Literární novinky v Srbské Lužici /Milan Hrabal/ ������������������������������������ 58
Identita matka /Anica Jenski/ ���������������������������������������������������������������� 59
Zpověď televizního feťáka? /Jose/ ��������������������������������������������������������� 60
Kavárna Potrvá – Roční pokus o rozmanitost a hloubku
/Vojtěch Poláček/������������������������������������������������������������������������������������ 61
Výtvarná příloha:
Standa Pexa: Anarchystická kuchařka��������������������������������������������������� 63
obsah
do rukou se vám dostává desáté, tedy jubilejní, číslo
H_aluze, což by dle zavedených norem mělo znamenat oslavu, bilancování či navýšení kvalit. Nestalo se
však ani jedno. Desáté číslo je číslem přerodovým. Ale
uvnitř časopisu přílišné změny nedoznáte! Snad, že si
povšimnete menšího množství recenzí, než bylo zvykem, a nepřítomnosti rubriky Líheň (k tomu se ještě
dostanu). Onen zmiňovaný přerod proběhl na pozicích
čtenářem neviděných. Redakci H_aluze opustili dva
členové, Tomáš Suk, jenž se zavázal s námi nadále spolupracovat jako externista, a Michaela Henčlová, která opouští H_aluzi po oboustranné dohodě. K redakčním změnám jednou dojít muselo, neboť sestavovat
časopis bez jakéhokoli ohodnocení (nejen finančního)
vyžaduje notnou dávku motivace, odhodlání a především času. Ve chvíli, kdy toto opadá, je zbytečné tlačit
na pilu. Tedy rozlučka, pokud při ní nedojde k žádným
roztržkám, je dle mého rozumným řešením. Dík tomu
však vznikalo číslo desáté v podmínkách provizorních.
Doufáme, že se to na jeho kvalitách neodrazilo. H_aluze pokračuje a pokračovat bude. O tom není pochyb.
Jen je třeba zkonsolidovat síly a využít jubileum k další, doufejme, že opět kulturně přínosné, práci. Od následujícího čísla chystáme několik koncepčních změn,
které by měly nejen usnadnit práci nám jakožto redaktorům, ale především by měly H_aluzi zpřístupnit
Vám, čtenářům. Ale dost již k situaci, která vás nemusí
vůbec zajímat.
Desáté číslo H_aluze vychází společně s básnickou
sbírkou Ivana Pasadeny Poezmije, již pro vás edičně připravila Alice Prajzentová a ilustracemi opatřila
Monika Svobodová. I do příště chystáme poezii. Tentokrát z řad redaktorských. V jedenáctém čísle svou
poezii představí již zmiňovaná Alice Prajzentová a ve
vydávání knižních příloh hodláme pokračovat.
Jak jsem již v úvodu zmínil, v současné H_aluzi není
přítomna rubrika Líheň. Vzhledem k tomu, že se nám
její koncept neosvědčil a nebyli jsme schopni sehnat
dostatek kvalitních autorů, jež bychom do této rubriky mohli nabídnout, považujte ji prosím za zrušenou.
V případě, že se nám podaří sehnat větší množství
kvalitních textů odpovídajících charakteristice, tedy:
sepsali je autoři, kteří se ještě nehonosí občanským
průkazem, rádi rubriku na stránky H_aluze navrátíme.
Ale tentokráte bez zbrklosti a s dostatečným textovým
zabezpečením.
Abych jen nehartusil. S konečnou platností mohu
oznámit, že stránky H_aluze (www.h-aluze.cz) fungují,
jak mají. Naleznete na nich texty z předešlých čísel,
archiv doposud vydaných H_aluzí ve formátu .pdf, především však mediální galerii, v níž jsou nejen fotografie z akcí kolem redakce, ale i audio nahrávky básní
či video ukázky z autorských čtení. A touto pozitivní
zprávou bych se s vámi rozloučil. Vzhledem k tomu, že
s novým číslem přišel i nový rok, vězte, že ani v něm
se H_aluze nechce nechat zahanbit a bude pro vás připravovat kulturní vykutálenosti a jiné skopičiny.
Vše dobré ze zasněžené Prahy za redakci přeje
Tomáš Čada
10. 1. 2010
úvodník
h_aluze / 3
tomáš suk a monika kabátová
tomáš suk a monika kabátová
„Chodilo to k nám nejrozpodivnějšími
způsoby, ale někdy to vzalo za své.“
Ludvík Kundera o literární situaci v komunistickém
Československu a o vztahu k Františku Halasovi.
A daly se sehnat západoněmecké knihy i v padesátých letech?
(Pokračování rozhovoru z předešlého čísla H_aluze)
Ludvík Kundera (*22. 3. 1920 v Brně) je český
básník, dramatik, prozaik, překladatel z němčiny, francouzštiny a slovenštiny, editor, literární
historik a v neposlední řadě čajolog. Studoval
češtinu a němčinu nejprve na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale svá studia dokončil
až na Masarykově univerzitě v Brně. Jeho studium přerušila válka, v které byl, mimo jiné, totálně nasazen v německé Špandavě. Celý život
byl prakticky na volné noze. Od roku 1976 žije
se svou manželkou v moravském Kunštátě. Je
velkým odborníkem na českou a německou literaturu, zvláště pak na německý expresionismus. Díky jeho překladatelské činnosti se český
čtenář může seznámit s díly Brechta, Trakla,
Celana, Heina a Büchnera aj. Od roku 1994 vycházejí sebrané spisy Ludvíka Kundery, mimo to
stále dále tvoří a vydává díla samostatně, naposledy mu vyšla sbírka Onde 2008. V roce 2002
mu byla udělena na lipském festivalu Cena za
celoživotní literární dílo. Poměrně nedávno,
v roce 2007, mu prezident Václav Klaus předal
státní vyznamenání Za zásluhy v oblasti kultury
a umění. V letošním roce mu Nadace charty 77
předala Cenu Jaroslava Seiferta za celoživotní
literární dílo.
A co Teige, o kterém jste hovořil?
No vidíte, já jsem vám ještě slíbil Teigeho. Na toho
mám nejlepší možné vzpomínky. Teigeho znali napřed částeční členové skupiny Ra. Jedním z nich byl
Ota Mizera a tím druhým byla Mirka Miškovská. Mizera navštívil nejdříve Teigeho a pak tak chodil s Ist-
4 / h_aluze
rozhovor
přeložení. Je to fantastický román Alfreda Kubina
Země snivců. Je to můj první překlad. Loni vyšel ve
čtvrtém vydání.
lerem a Teige se velice zajímal o „mladé surrealisty“.
Já jsem si s ním začal dopisovat, ale pak jsem byl
totálně nasazen v „Rajchu“. Po návratu koncem roku
1943 jsem ho navštívil a navštěvoval, i když jezdit do
Prahy bylo dost nebezpečné. Teige mi pak poslal po
Istlerovi sešitek 14 německých básní. Jejich autorem
byl Hans Arp narozený v Alsasku, takže je to dvojjazyčný, francouzsko-německý autor, a ta sbírka se
jmenovala Weisst Du, schwarzt Du, což by znamenalo, „Víš-li, kdo tě očernil“ nebo tak nějak. Mě to naprosto nadchlo, takovou poezii jsem ještě nečetl, bylo
tam habaděj slovních hříček. Přeložil jsem ty verše
asi za týden. Z Arpa se stal můj idol a za to vděčím
– mimo mnohé jiné – Teigemu. Když jsem byl v roce
čtyřicet šest v Paříži, tak jsem ho tam dokonce potkal, v milionovém městě jsem ho potkal! Poznal jsem
ho podle fotky z nějaké antologie, měl jsem skutečně
velké štěstí. Teige mi koncem války poslal poštou další knížku, jmenovala se Die andere Seite, což znamená „Druhá strana“, ale to je česky nemožný název.
Autorem je rakouský, ale spíš světový kreslíř jménem
Alfréd Kubin. Kolem Vánoc 08 vyšla tato knížka ve
čtvrtém vydání…
Tenkrát bylo na Kladně nakladatelství, kde hrál určitou roli v pozadí, ovšem ještě přespolní dělník, Jiří
Kolář, který tehdy už vrtal do literatury. Roku čtyřicet
čtyři, už bylo jasné, že válka skončí dobře a v tomto
nakladatelství přijímali už rukopisy pro poválečnou
éru. Tak jsme jim ho nabídli a jim se to líbilo a dostal
jsem tehdy do ruky první nakladatelskou smlouvu,
kterou velmi rád cituji, stálo tam: „Honorář 5000 Kč
jednou provždy“. Tak to je taky zásluha Teigeho.
Tak to je taky zásluha Teigeho, že mě na tu knížku
upozornil. Teige mi ještě koncem roku 1944 poslal
další německou knihu a nabádal mě k jejímu
Ptáte se na důležitou věc. Chodilo to k nám nejrozpodivnějšími způsoby, ale někdy to vzalo za své. Vozil
jsem ty věci z cest do NDR a na hranicích většinou
otevírali kufry. Na tohle jsem měl recept. To, co bylo
cenzurovatelné, jsem nechal v kufru nahoře, toho si
většinou nevšimli a hrabali se dole pod prádlem. Zní
to divně, ale já jsem to skutečně několikrát s úspěchem praktikoval. A potom k nám taky chodily netušené návštěvy. Několikrát se mi stalo, že někdo u nás
zazvonil, vrazil mi do ruky knihu, řekl sbohem a utíkal pryč. Takový chlapeček jednou přišel a já jsem se
ani nemohl zeptat, kdo to posílá, a už byl pryč.
že my rádi překračujeme zákazy, čili tiše tichounce
se Brecht nastudoval ve Zlíně a nakonec i v Praze.
Vždycky to bylo spojeno se svízelným jednáním, ale
posléze se se dvěma Brechty jelo dokonce i do Berlína. Tam jsem se tajně přifařil. Dělal jsem tehdy dramaturga hlavně pro Zlínské divadlo a taky sem tam
pro Brno.
Ještě před tímto údobím vyslal ústřední výbor dva lidi
do Berlína s výzvou, aby Brechtovi dědicové odňali
mně a Vápeníkovi práva a aby příští Brechtovu hru
překládal Vladimír Neff, tedy známý prozaik. To byl
celkem bohatý úspěšný muž, proto jsem se divil, že
chce pobírat podstatně nižší honoráře za ne právě
snadné překlady, oni to požadovali a rozhodnout měla
Brechtova dcera Barbara. Když vyslechla dcera požadavky, tak pronesla překrásnou větu, která německy
zní: „Nein, Papa wuste, was er tut“, což znamená:
„Ne, tatínek ví, co dělá“ a když to někomu svěřil, tak
si to předtím ověřil.
Pane Kundero, mluvil jsme o vaší překladatelské
činnosti. Je poměrně známé, že jste byl jakýmsi
dvorním překladatelem Bertolda Brechta.
Ano, ano, autorizovaným. Já a ještě Vápeník, on překládal prózu a já verše.
Jak bylo v sedmdesátých letech obtížné Brechta
u nás prosadit?
Jedna historka je skoro anekdotická . V čele kulturní
sekce ústředního výboru KSČ stál jednu dobu mladý
muž, jehož jméno jsem zapomněl, a ten nás jednou
s Vápeníkem povolal na neutrální půdu do tzv. Dilie
(Divadelní a literární jednatelství), to je sice stará, ale
dobrá instituce, která se stará o všechny ty smluvní
a takové ty věci mezi autorem a cizinou. Tento pracovník ústředního výboru pravil, že bude nějaké výročí a „abychom vyšli s NDR“ je nutno povolit několik
Brechtových inscenací a tlumočil „mínění strany“, že
by se ty hry neměly hrát v Praze ani v Brně, nýbrž
ve venkovských divadlech. Naší národní zvyklostí je,
Čajové pohoštění u Ludvíka Kundery / foto Miloš Makovský
rozhovor
h_aluze / 5
tomáš suk a monika kabátová
Z jakých jazyků jste překládal?
Z němčiny, bulharštiny, frančtiny, ruštiny, srbocharvátštiny, slovinštiny, italštiny, španělštiny, maďarštiny.
Zapomněl jste na slovenštinu…
To je jaksi pozapomenuté, jsem rád, že si někdo vzpomněl. Jsou to vlastně překlady kompletních děl dvou
klasiků: Ivana Kraska a Laca Novočeského. Určitě
ale nevíte, že jsem přeložil fragment eposu z ugaritštiny…
Tak to opravdu nevím. Vlastně ani nemám tušení, co je to za jazyk.
To je jazyk ze 14. století před Kristem, z takzvané foinické literatury. Zbytky se zachovaly na hliněných
destičkách. Vyluštil je Čech! Profesor Stanislav Segert. Vybral si mě jako „přebásnitele“ – dost jsem se
namořil hledáním svébytné formy. Zůstal jen kuriózní fragment, Segert po sovětské okupaci emigroval,
loni zemřel…
Pracujete tedy dost často s jazykovými odborníky na základě doslovných překladů.
Dělá se to tak na celém světě. Důležité je najít filologa na úrovni se smyslem pro poezii. Měl jsem štěstí
na takové lidi.
Vaší doménou je ovšem němčina.
Pocházím totiž ze staré, ryzí!, rakousko-uherské rodiny, tatínek byl Brňan, maminka Rakušanka, jejíž
rodiče byli Maďarka a Rakušan, němčinu jsem tedy
dostal „zadarmo“.
A jak jste přišel k francouzštině?
Měl jsem dobrého přítele, výborného překladatele
francouzské poezie, jmenoval se Adolf Kroupa. Tento
muž se naneštěstí nenaučil rýmovat a získal mě pro
tuto práci, která mě navíc bavila. Tak vznikly mé překlady Roberta Desnose. Jedna hrozně dlouhá báseň
a ještě dvě celé sbírky. I několik Apollinairů. Čeština
dokáže všechno, je to rýmová velmoc.
6 / h_aluze
rozhovor
tomáš suk a monika kabátová
A máte teď nějaký překlad rozpracovaný?
Před několika dny jsem udělal tečku za jednou ze
svých nejtlustších knih, která se bude jmenovat Kolkolem a bude to výbor mých básnických překladů.
Bylo nutno probrat spoustu věcí a každý ten překlad
musí vzadu obsahovat medailony autorů, jenže je jich
skoro 200, takže jsem poslední měsíce nedělal nic jiného, než psal medailony a studoval sekundární literaturu. Bibliografie může být samozřejmě i výběrová,
ale je nutné, aby tam podstatné věci byly, a taky něco
navíc. Snažím se, a taky mi to občas dává do těla, aby
tam byly u všech autorů označeny české překlady,
kterých je – jsme velice pilný překladatelský národ
– velmi mnoho, spousta jich je zapomenuta a těžko
se shání.
Pane Kundero, vy se do knihovny vzhledem
k následkům svého poranění nedostanete, internet také nevyužíváte, kde tedy sháníte odbornou literaturu, například konkrétně pro ty
medailony?
Takhle, má knihovna je samozřejmě živá, to nejsou
mrtvé svazky a kupodivu to, co jsem kdysi sehnal a na
co nebyl čas, tak jsem nakonec musel nejen pročíst,
ale i prostudovat dodatečně. Pro to, na co se zaměřuji, mám podklady zde, nebo to mám již nastudováno
z dřívějších dob. A také mám vnučku, která často chodila do univerzitní knihovny a já jsem jí říkal, že bych
taky někdy něco potřeboval a ona na to: „Dědečku, to
už ani nebudeš vědět, jak se to objednává.“
Vy jste sám přiznal, že jste se inspiroval Františkem Halasem a hned jste zdůraznil, že ale
nejste jeho epigon, vzpomínáte si ještě na vaše
vztahy?
Koncem války jsem poznal básníka překrásné sbírky
Klubko Ariadnino, autor se jmenuje Jan M. Tomeš.
Dnes mu je šestadevadesát let. Dlouhá léta přijížděli
vždy Tomešovi do Kunštátu, teď už žijí v Praze. No
a tento muž, s kterým jsem zjistil, že máme společnou četbu a zájmy, tak ten mě tenkrát pozval, abych
přijel hned po osvobození do Kunštátu. Když jsem
přijel, Halas s Josefem Zejdou seděli na náměstí na
lavičce. Našli jsme společný jazyk. Je zajímavé, že
člověk, který z Halase chtěl vytáhnout mnoho infor-
mací, se pomalu nedostal ke slovu. Halas byl hodně zvědavý, on sám kladl mnohé otázky (stejně jako
Brecht).
V roce čtyřicet šest jsem absolvoval a profesor Hrabák mi při té příležitosti řekl, že teď je čas na doktorskou práci. Halase jsem s nápadem napsat o něm
práci obeznámil a on říkal, že má dost všelijakých
rukopisných nebo zapadlých věcí, a tak jsem ho začal
zpovídat a on také samozřejmě přicházel s novými
nápady. Brali jsme to chronologicky a došli jsme až
k roku třicet šest. Halas umřel a za několik týdnů
ho zakázali. To jest byl vyobcovaný z české literatury jako kosmopolita, dekadent, formalista a tak dál,
takže psát doktorskou práci na téma Halas bylo vyloučeno, poněvadž to na fakultách ještě schvalovali
straničtí činitelé. Léta plynula a já jsem se v Halasově díle vrtal dál. Potom jsem ve spolupráci s básníkovými syny, s Františkem Xaverem Halasem, který byl
později velvyslancem ve Vatikánu, a s Janem, který
byl dlouhá léta redaktorem pražského rozhlasu a který kousek odsud žije ve výslužbě, dal síly dohromady
a podařilo se nám z části lstí a z části vytrvalostí prosadit vydávání Halasových spisů i v těch hodně temných dobách. Napřed vyšel svazek výtvarných statí,
abychom tak neprovokovali, a politika přišla na řadu
později. Sebrané spisy vycházely až do Sametové revoluce, samozřejmě něco nevyšlo, něco muselo vyjít
až později, ale většina se dostala ven. Paralelně jsem
do každého svazku psal úvod, takže když ty spisy byly
hotové, měl jsem v náčrtu své vysněné monografie.
Vy jste tu mluvil o generaci, která je pro mě takovou tou poslední velkou básnickou generací,
která držela při sobě, teď spíše literatura obsahuje solitéry, čím si myslíte, že to bylo?
Vy se budete asi smát, ale já si myslím, že to je zásluha mimo jiné těch dvou okupací, tedy nacistické a sovětské, kdy se to semklo neuvěřitelným způsobem,
pominuly někdy dost malicherné spory, které se objevují například dneska. Polemiky také samozřejmě
bývaly a přijde mi, že na vyšší myšlenkové a slovesné
úrovni. Byly zde tendence ochránit českou literaturu
bez zkreslování faktů a zabránit šíření nesmyslného
socialistického realismu. To byla rozvinutá akce, to
byla kampaň. Zbytečně se šířit. Už ani směšné to
není.
Ludvík Kundera vepisuje věnování do své knihy / foto Miloš Makovský
Pane Kundero, chtěl bych vám poděkovat za setkání, budu se muset s vámi rozloučit.
Fakt? Doufám, že jsem se moc nezakecal…Počkejte,
nespěchejte tak, dám vám ještě něco na památku.
rozhovor
h_aluze / 7
radana šatánková
radana šatánková
Sonda do literárních salonů sběr podzim-zima 2009
Na začátku měsíce září mi opět unikla velmi milá
akce Jičín – město pohádky, na kterou se každoročně těším. Proto doufám, že mi v životě ještě nebude
zcela odepřena, neboť mám natěšeno i do zásoby.
Tradice setkávání ve Srubu Petra Bezruče pokračuje, proto v mém rodném kraji nezapomínám
na setkání na Ostravici. Proč se pamětník nazývá
pamětníkem? Čeština je krásný a logický jazyk, neboť dává tušit, že nositelé tohoto označení mají onu
„paměť“. Shledání ve srubu letošní sobotní odpoledne připadlo na 12. září. Účastníky lze rozdělit do několika pozoruhodných skupin – aktéři přednášející,
pak pozorovatelé, dále lidé, kteří Petra Bezruče zažili
a lidé, kteří znají lidi, kteří jej osobně poznali. A tak
není divu, že se na půdě srubu pravidelně setkává
hlavní jádro místních národopisných spolků. Ani letos nechyběli zástupci a členové Literárního klubu
Petra Bezruče (LKPB), Kulturního sdružení Bezručova kraje (KSBK), Obce spisovatelů (OS), osobnosti
literární vědy a především bývalá sekretářka Petra
Bezruče – Zdenka Tomášková. Besedu moderoval
Ing. Jiří Figura. O náměty k přemýšlení byl požádán
Dr. Jan Slavotínek. Vyjádřil se o nesnadném výkladu
Slezských písní v dnešní době při neznalosti tehdejšího sociálního života. Zamýšlel se nad věčností básníka – inspirován F.X.Šaldou, ale také nad různými
možnostmi inspirace, která přijde jednou shůry a pak
už třeba po dalších třicet let autorova života ten záblesk, to chvění, vůbec nepřijde. Promluvil o teorii
vtělení se do vytvořené postavy, kdy si spisovatel
přisvojí novou identitu („slezského barda“), patrně
vedoucím důvodem bývá silný emoční prožitek – například neopětovanou lásku lze uchopit jako křivdu,
velkou nespravedlnost apod. „Na Bezručovy básně
lze pohlížet nejen sociálně, ale také psychologicky,“ dodal Slavotínek, protože se nejedná o pouhý
dokument doby. I když plastickou znalost reálií je třeba brát v potaz. Například tehdy bylo docela běžné,
že lidé chodili pěšky na návštěvu za přáteli, do práce,
do škol, poradit se o něčem apod. dvacet kilometrů
tam a zase zpět. Dnešnímu člověku už toto připadá
nelogické, nepravděpodobné, a tím pádem nepravdivé. „V mé knize Ortel samoty jsem na některé
8 / h_aluze
stalo se
věci pozapomněla, vůbec mě nenapadlo, že by
bylo důležité o nich psát,“ vypráví Zdenka Tomášková, která prozradila, že už pracuje na další knize,
kde se pokusí neznalce Bezručovy osobnosti zbavit
pochybností. V přátelské atmosféře paní Tomášková
pohovořila o tom, jak byly staříčkem přijímány návštěvy a podle jejích slov se dostalo velké pocty těm,
kteří dostali víno. A tak jsme po oněch slovech dostali
víno z jižní Moravy - jiné se ve srubu údajně nepilo.
„Chci, aby byl Petr Bezruč vnímán jako člověk
z masa a kostí. A ne jako tajemný komunistický
básník,“ dodala Tomášková, která jeho dílu darovala
svůj čas. Odkaz, který si ze srubu pro rok 2009 vtiskuji do paměti, by se dal formulovat asi takto: Autor
má volní zodpovědnost za svého génia!
Čtvrtého října jsem velmi zvědava navštívila pražský
objekt v Truhlářské 11, kde zval na své autorské čtení samotný aktér – František Ticho. Zvaný též Básník
Ticho. Začátek byl inzerován v příznačnou dobu, která připomínala revoluční rok 1848. Tento den byl zároveň Františkovým svátkem a bylo vidět, že jej berou přítomní obyvatelé skvotu a příchozí návštěvníci
jaksepatří vážně. Už si nepamatuji, jestli se vskutku
začalo v 18,48 – ale byl to příjemný večer, který začal lahváčem piva patrně z nedalekého obchodu na
Náměstí Republiky a průběžně pokračoval prožitými
verši Básníka Ticha a kuřpauzou ve vedlejší místnosti. Píšu o tom, abych podala zprávu případným pochybovačům nad kulturním potenciálem skvoterů.
Hned za čtyři dny (8.října) se vydávám do legendárního podniku Nad Viktorkou, abych se radovala ze
křtu zdařilé prózy Romana Sováka. Kniha se jmenuje
Zastřelte růžového medvěda a k tanci a poslechu
hrála autorova oblíbená hudební sestava Sladký konec.
Jelikož mám dojem, že nepřejíždím, ale přelétám,
den nato se 9. října objevuji v Místku na akci Týden
knihoven. V místeckém Modrém salonku vystoupili během večera čtyři autoři: z Prahy přijela plzeňská rodačka Karla Erbová – členka Obce spisovatelů
a PEN klubu, dále Marie Vosiková střídavě z Rožnova
pod Radhoštěm a Curychu, mužskou část reprezentoval řezbář a prozaik Milan Oboda s principálem
Místecké Violy – hercem a spisovatelem Janem Kukuczkou starším. I když pořad trval dvě a půl hodiny,
zájem lidí také trval. Už samotný počátek literárního
večera musel být odložen do doby, než se přidaly židle a obecenstvo se mohlo usadit. Takový pohled je pro
účinkující a organizátory největší odměnou.
16. listopad patří už navždy Karlu Hynku Máchovi. Na počátku pořádaného festivalu byla ústřední
akce Dnů poezie věnována Máchově výročí narození
(*16.11.1810). Od té doby se festival rozrostl do všelijakých reprezentativních prostor a to nejen v Praze,
ale i v řadě českých, moravských a slezských měst.
Proto je mi obzvlášť milé a skromné shromáždění
kolem sochy K. H. Máchy pod Petřínským kopcem.
Každoročně v podvečerních hodinách se scházíme
na 16. listopadu, mezi námi jsou sympatizanti českého romantického básníka anebo poezie vůbec, aby
přečetli básně vlastní, básně Máchovy či básně věnované jemu. I když bývá poněkud deštivo a větrno,
stojí za to vydržet, vždyť býti básníkem znamená také
trochu býti sportovcem a obstát i v psím počasí. Organizaci zajišťuje Bernie Higgins spolu s Martinem
Zborníkem z Občanského sdružení Loreta.
Na výročí Sametové revoluce 17. listopadu se vydávám na „Večer proti zatuchlosti“, který v ROXY –
NODu pořádaly dvě spřátelené redakce Psího vína
a H_aluze. Pořad moderoval Josef Straka a vůbec
prvním aktérem byl Bohdan Bláhovec, jehož výkon se
mi tentokráte nelíbil a (na objednávku působící) sepsaný „rým-mír“ už vůbec ne. Protože jsem Bohdana
Bláhovce zastihla již několikrát a pamatuji jej, když
byl skutečně v kondici, nezavrhuji jeho a ani jeho
sdělení. Dále vystoupili nejmenovaní mladí muži,
kteří za hudebního doprovodu poodhalili svá životní
traumata v této podobě: „na záchodě došel papír, na
záchodě došel papír“ atd., stále dokola, potom ještě
„(…) žárovka prcá s objímkou, okno prcá s krajinou,
Karel prcá s Olinou, jenom já neprcám s nikým“… Po
celou dobu produkce byl v NODu nesnesitelný hluk
ze strany obecenstva, takže jsem s politováním musela odejít, protože jsem neslyšela vystupující hosty
obou časopisů, kteří chtěli právě poukázat na nezájem, lhostejnost a ekonomizaci společnosti. Prostory
NODu byly naplněny, tento fakt se ovšem ještě nemusí slučovat se zamýšleným či avizovaným úmyslem.
V rámci oblíbeného a rozšiřujícího se festivalu Den
poezie se konalo také čtení TOTEMu a hostů v literární kavárně a knihkupectví Fra. 23. listopadu
přečetli své ukázky z vlastní tvorby: Jarmila Hannah
Čermáková, Radana Šatánková, Martin Vodňanský
a romský básník Vladimír Oláh. Hostem večera byl
Ondřej Hanus.
Listopadový výčet mnou navštívených akcí rozhodně
nekončí. Ostravské středisko Obce spisovatelů uspořádalo čtvrté čtení z tvorby svých autorů v rámci
cyklu „Ostrava město poezie“. Ve čtvrtek 26. listopadu v Komorní scéně Aréna zazněly básně a prózy od Lukáše Bárty, Theofila Halamy, Josefa Kaluse,
Ireny Kopecké, Evy Kotarbové, Jana Kukuczky, Břetislava Olšera, Lýdie Romanské, Jarmily Marie Skalné,
Radany Šatánkové a Oldřicha Šuleře. Jejich tvorbu
nastudovali a uvedli ostravští herci: Miroslav Kudela, Lenka a Zdeněk Pavlíčkovi, hudebně doprovázel
Pavel Marek.
Čas kolem první neděle adventní vždy patří srazu
v Příchovcích. 27.-29. listopadu si své dostaveníčko
dali členové Skupiny XXVI sdružující literáty, výtvarníky a hudebníky na příchovické faře. Jednalo
se o příznačný 26. sraz Skupiny XXVI a proběhl
naprosto pohodově bez jakéhokoliv skandálu. (Až na
zaměněné oblečení, které se místo v Praze objevilo
jinde, ale to už se stává všude tam, kde se lidé setkávají ve větším počtu.) Výčet dějů a osob by zabral
snad půlku vydání H_aluze, takže jen ve stručnosti
připomenu pro znalce této akce stěžejní historická
fakta: návštěvu nevynechal poslední dobou mediálně objevený prozaik Tomáš Zmeškal, nechyběl ani
pořadatel srazů Roman Szpuk, „předčasní manželé“
Zgublačenkovi, Svatava Antošová – která se rozhodla
setrvat ve stavu autorského mlčení, nově přijela Zora
Šimůnková, ale také například Tomáš Míka – který
s sebou měl i svůj saxofon. Ukázal se i Martin Vácha,
který hrou na heligonku obohatil nejen nás, ale celou
příchovickou hospůdku. Už v pozvánce Roman Szpuk
potenciální zájemce nabádá, že „v Příchovcích je
skutečně vše, co člověk potřebuje k životu: fara
stalo se
h_aluze / 9
radana šatánková
s kostelem, hospůdka, konzum a hřbitov a nádherné okolí“ – například rozhledna Štěpánka – a jiné
skvosty pro pěší turistiku. Tedy dávám mu za pravdu.
A jak srazy Skupiny XXVI na pomezí Jizerských hor
a Krkonoš probíhají? V pátek večer se koná čtení ve
starokatolickém kostele v Desné, kde nám tento prostor umožňuje využít zdejší duchovní správce Ivan
Peschka. Následuje pobyt v místním restauračním
zařízení (Desanka) a odjezd směrem nahoru do Příchovic. V sobotu dopoledne se obvykle vypravujeme
na kratší nebo delší výlet po okolí. Po večerní mši
a následné večeři se rozpoutá velký autorský blok,
který se dá přirovnat náročnému maratónu, vystřídá
se v něm na třicet lidí a trvá přes dvě a půl hodiny. Ten, kdo neodpadne ani po sobotním čtení, může
tradičně hrát oblíbené básnické hry, anebo se opět
vydat do hospůdky. V neděli dopoledne je čas si ještě
popovídat, ale také se začínáme loučit s těmi, kteří už
odjíždějí do všech koutů „naší vlasti“. Zázemí, které
fara poskytuje – nyní pod vedením P. Vládi Nováka - si
Skupina XXVI velmi cení. Celou reportáž si můžete
přečíst na webových stránkách Skupiny XXVI: http://
xxvi.layne.cz/
Poslední mnou navštívená (a vlastně spolupořádaná)
akce tohoto roku (2009) nesla název Dámský salonek a jak už název napovídá, jednalo se o čtení žen.
michaela uhlířová
V pořadu konaném 12. prosince v Galérce (ul. Krásova 37) na pražském Žižkově vystoupily jako dvojice
nejprve Anica Jenski a Alice Prajzentová, po nich Radana Šatánková s Hannah Hallerovou. Přítomní diváci byli z řad návštěvníků Galérky, ale také přátelé
z kruhů redaktorů časopisu H_aluze. O mužský prvek
v ženském čtení se jako hudební doprovod zasloužili
Vilém Vojtěch, Jan Hrubeš a Jan Culek. Nutno dodat,
že místy prosakovala už předvánoční atmosféra.
Radana Šatánková, narozena ve znamení berana
v roce 1980, tvrdohlavost
nepopírá, rodačka z Frýdku-Místku, studuje v Praze.
Je autorkou několika básnických sbírek, ta poslední
vyšla letos a jmenuje se
Medúza. Od roku 1995 se
pohybuje mezi literáty, je členkou několika literárních klubů
a organizací. Mapuje současnou literární scénu jak v rodném městě, tak v Praze a okolí. Miluje salašnické bernské
psy, retrívry a bernardýny, je drzá a krade tužky.
michaela uhlířová
Po tomhle koktejlu se určitě nezbouráte
vol. 3
Starý rok je za námi, tak se ve zkratce podívejme, co
přinesly jeho poslední tři měsíce.
Začátkem října byly udělovány Nobelovy ceny. Tou
nejvíce diskutovanou se stala Nobelova cena za mír
udělená Baracku Obamovi. Ovšem i cena za literaturu byla menším překvapením. Její držitelkou se stala
německá spisovatelka Herta Müllerová, která vůbec
mezi favority nepatřila. Stala se tak teprve dvanáctou ženou, která obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Müllerová, původem Rumunka, je autorkou více
10 / h_aluze
stalo se
vydal již v roce 1940 a přestože mu nejprve nacistická, poté komunistická diktatura zakázala publikovat,
psal neúnavně dál. Aktivně působil v disidentu a od
roku 1989 vydával obnovenou revui Akord.
Nakladatelství Host vydává antologii Nejlepší české básně 2009. Svým jménem ji zaštítil Karel Šiktanc. Výsledkem by měl být minikánon textů a je potřeba poznamenat, že za jejich výběr ručí pouze dva
lidé (spolu se Šiktancem také literární kritik Karel
Piorecký). Proto s jejich výběrem můžeme souhlasit,
či naopak. Svazek nabídne zhruba čtyřicet básní,
které byly uveřejněny v uplynulém roce. Vybíralo se
z básní publikovaných v českém jazyce v období od
září roku 2008 do září roku 2009.
V listopadu převzal Tomáš Zmeškal Cenu Josefa
Škvoreckého. Cenu obdržel za svou prvotinu Milostný dopis klínovým písmem. Nyní se již můžeme
těšit na další Zmeškalovu knihu Životopis černobílého jehněte.
Pokud jste se na jaře stali pravidelnými čtenáři MF
Dnes kvůli Kohoutově románu na pokračování a něco
vám přeci jen uniklo, potěší vás, že Pavel Kohout
nyní vydává román Cizinec a krásná paní také
v knižní podobě. Zasloužilo se o to nakladatelství
Pistorius & Olšanská. Navíc se brzy osudy papouška
Valtra a jeho paní dočkají také televizního zpracování.
Listopad přinesl ale také velkou ztrátu v oblasti žurnalistiky a literatury. Ve věku nedožitých 88 let zemřel básník, novinář a historik Jaromír Hořec. Hořec byl jedním ze zakladatelů Mladé fronty. Do roku
1950 tam působil jako šéfredaktor a také jako ředitel nakladatelství MF. V roce 1977 podepsal Hořec
Chartu 77 a dva roky nato založil samizdatovou edici
Česká expedice.
Za zmínku jistě stojí film, který koncem listopadu přichází do kin. Představil se názvem 3 sezóny v pekle
a inspirací Egonem Bondym a na plátna s ním vtrhl
začínající režisér a scénárista Tomáš Mašín. A podle
kritik se zdá, že velmi úspěšně.
Když už jsme u filmového plátna...Nejskandálnějším
filmem minulého roku se stal zřejmě Antikrist dánského režiséra Larse von Triera. Názory na tento
film se liší, jedny pobuřuje, šokuje, jiné fascinuje. Film měl být režisérovou terapií na jeho vlastní
deprese. Bohužel nemohu přidat vlastní názor, tak
nevím, zda opravdu deprese vyléčí, nebo je naopak
z filmu získáte...
Na prosinec byl na nás nachystán opožděný (nebo
předčasný?) aprílový vtípek. Stali jsme se totiž oběťmi jedné z největších literárních mystifikací posledních let. Když vyšla kniha Bílej kůň, žlutej drak,
považovali všichni za její autorku vietnamskou spisovatelku Lan Pham Thi. Kniha dokonce získala
Cenu Knižního klubu. Jenže nikdo pod tímto jménem
neexistuje. Skutečným autorem knihy je Jan Cempírek – původně překladatel zmiňované knihy. Celá
tato Cempírkova akce měla jediný cíl – získat právě
Cenu Knižního klubu, a toho dosáhl. Podle něj prý
jen díky tomu, že autorkou měla být příslušnice menšiny. Knižní klub označil Cempírka za nebezpečného
manipulátora. Možná že mu ale skutečně šlo o poukázání na pozitivní diskriminaci. Jen doufejme, že
hlavním důvodem nebylo oněch padesát tisíc, které
jsou v soutěži hlavní výhrou.
P.S.: Internetové servery přinesly „opravdu šokující“
zprávu: Spisovatel Paulo Coelho dosáhl v Česku
nesmírné popularity. Je jedním z mála zahraničních autorů, kteří dokážou z čela žebříčků prodeje knih odsunout i krále domácí pop-literatury Michala Viewegha.
Takže přání do toho nového roku je vcelku zřejmé –
jen tak dál!
než dvaceti knih. Jako žena tleskám, bohužel jako
čtenářka nemohu, ani jedna z jejích knih totiž dosud
nebyla přeložena do češtiny.
Knihou našich srdcí se stal Jirotkův Saturnin. Měl
ale namále. Do posledních chvil totiž bojoval s upírskou ságou Stmívání. Že by se nakonec nad vkusem
českých čtenářů přeci jen nesetmělo?
Laureátem letošní státní ceny za literaturu se stal
básník, prozaik, esejista, publicista, literární historik a scénárista Zdeněk Rotrekl. Svou první sbírku
stalo se
h_aluze / 11
jiří starý
jiří starý
Kniha, nebo tak něco, od starýho
a nadrženýho Cavea
Smrt Zajdy Munroa
Nick Cave
Argo 2009, 238 stran
přeložila
Michala Marková
Nick Cave je pro mnohé pouhým hudebníkem, většinou ztotožněný s jeho kapelou Nick Cave & The Bad
Seeds. Jeho osobní stránka na encyklopedickém serveru wikipedia.org však prozradí, že je i hercem, scénáristou, výtvarníkem, kníratým chlapem a také (pro
tento text to nejdůležitější) spisovatelem. Po dvaceti
letech dostal rockový pardál Cave opět chuť smočit
svůj brk do inkoustu a potěšit svět druhým svým prozaickým kouskem. Čekání Nickových fandů na jeho
další literární počin se dá směle přirovnat k obdobnému čekání na pokračování herní legendy Duke Nukem
3D. Po debutu A uzřela oslice anděla tedy následuje řídnutí jeho havraní hřívy, které dělá Nickovo čelo
ještě majestátnějším, a mnohaleté sbírání zkušeností,
jež jsou zřejmě pro sepsání takovéhoto výtvoru nutností. Světlo světa se tedy teď opírá do titulu Smrt
Zajdy Munroa. Dychtiv přečíst si humorně podanou
odbornou práci o genocidě australských zajíců jsem
knihu otevřel a řízl se do prstu. Místo dětského popisu
travičských postupů jsem na stránkách ovšem nalezl
obsah zcela jiný.
Zajda Munro totiž není ušák s roztomilýma očima, je to
frajer ve středních letech s vždy upraveným kohoutem
na hlavě, s kufříkem plným parfémů a krémů a s vždy
připraveným a prokrveným pinďourem v kalhotách.
Můj milý hrdina má totiž velký problém držet své
12 / h_aluze
genitálie poblíž něžnějšího pohlaví na uzdě. Cave
musí mít opravdu bujnou fantazii, anebo, vůbec
nebudu tuto domněnku vyvracet, si se zástupem
dívek v posteli vytrpěl také své. Je nutné podotknout,
že autor vznik tohoto svazečku připisuje na vrub své
někdejší kolegyni, australské popové zpěvačce, Kylie
Minogue. Celý opus na sexuální nenasytnost je také
podle Caveových slov výsledkem reakcí Britských
mužů na klip k písni Spinning Around (2000). Zde
Kylie kroutí svou roztomilou prdelkou ve zlatých
šortkách. Při každém poslechu ožíval penis britské
mužské populaci se stejnou vervou jako ten Zajdův.
V knize najdeme na malou zpěvačku nemálo narážek,
stejně jako na americkou hvězdu Avril Lavigne.
Oběma se Cave v Poděkování omlouvá. Jako podomní
obchodník s kosmetikou si Munro žije svůj spokojený
život, kdy v jednom kuse brousí krásychtivé bábovky,
utápí se v hotelových barech a kouří jednu lambertku
za druhou. Věčně vonícímu, skvěle vypadajcímu, ze
svého fiátku na holky neustále hvízdajícímu Zajdovi by
to procházet mohlo, jako otci od rodiny nemělo.
Hlavní postava je jednoduše prototypem hajzla. Svoji
ženu podvedl už pár dní po svatbě, na svého bystrého
syna prdí jako na placatej kámen, chlastá, myslí si, že
všechno vyřeší rozkrokem, masturbuje na pohřbu své
ženy, kterou, ač celkem byla hysterická, svým chováním dožene k sebevraždě… Zde vidím nejvýraznější
(ne nejdůležitější) linii celé knihy. Lumpova cesta za
napravením nebo vykoupením. K podobnému konci Zajda od smrti své manželky také spěje. Sledován
svou Nemesis, duchy a doprovázen svým synem se
stává čím dál tím více paranoidním, ztrácí sebevědomí, nedokáže už ani prodat své laciné krámy, natož
svést nějakou zákaznici či servírku. S každou utrženou ránou, s každou vypitou lahvičkou whisky, s každým přiblížením svého domněle osudného protivníka
se Zajda přibližuje posledním stránkám a tudíž i své
smrti. S faktem, že Munro půjde do kytek, jsem se
smířil hned, jak jsem do ruky knihu vzal. Zatímco se
čtenář drží jasně viditelné osy příběhu, musí ovšem
vysledovat také několik chapadélek, které se od této
recenze - knihy
chvíle odtrhávají a tvoří jakýsi citlivější, místy téměř
psychoanalytický, proud Caveových myšlenek. Vztahy
otec-syn (ne pouze Zajda-Junior) i matka-syn jsou zde
zpracovány s pozoruhodnou silou, která předčí sílu
infantilních a sexistických vtípků, se kterými jsem se
celou dobu potýkal.
Co rozhodně knize na konečném dojmu nepřidá, je až
nepochopitelná umělost, se kterou Cave napravuje
svého hříšníka, který je ke všemu odsouzený k smrti
již od začátku. Výčitky svědomí a podobné pochody se
k postavě Monroa rozhodně nehodí. Roli citlivky v příběhu zastává svědomitě Zajda Junior. Celé takovéto
snažení mi dost připomíná nešťastný závěr Formanova
Muže na Měsíci, kdy Andy Kaufman místo poslední
provokace uspořádá v Carnegie Hall velmi dojemné
Vánoční představení a všechny obslouží sušenkami.
Já jsem Jirka. Do H_aluze
jsem se dostal přes postel.
Nemám rád třeba cibuli,
jo. Nejvíce spokojen jsem,
když si při vykonávání velké potřeby mohu zapálit
cigaretu. Neumím zpívat
ani tančit. Jednou jsem
se naštval tak, že jsem se
vzteky pozvracel. Strýc Karel z druhého kolena krotil v cirkuse Humberto vembloudy. Touhu švihat kolem sebe bičem
a ohánět se židličkou jsem zdědil nejspíš po něm. Věnováno kníru Nicka Cavea
tomáš čada
Pokus o recenzi, jenž se nezdařil
Azurové inferno
Milan Ohnisko
Nové mlýny 2009,
190 stran
Pak se peklo s nebem slily v jedno / začalo azurové inferno. A je nám jasno! Po sto padesáti sedmi
stranách je nám jasno, proč se na první pohled tyrkysová kniha jmenuje Azurové inferno. Vždyť ve zbytku
sbírky není ani slova o peklu, leda o tom v nás, a azur?
No, ten pohledat. Pokud tedy onu tyrkysovou nebudete
považovat za blankytně modrou, s níž se dá dle Slovníku cizích slov azurová zaměnit. Teď si říkáte: „Co
to tu prosím vás píše za nesmysle? Já chci vědět něco
o sbírce!“ No, dobrá, dobrá, dyť vám ji neberu. Jen jak
mám začít o sbírce, jež začíná absurdním spojením citátů Freddieho Mercuryho a Henryho Bergsona, kteří
ji otevírají ruku v ruce? Jak začít o knize, jejíž první
půle je uvedena slovy z Ivana Wernische: Básník se
nesmí bát bejt blbej a druhou načíná Bondy verši:
Mluvit o bytí/ je k poblití? Já vážně nevím. Tak jsem
začal, jak jsem začal.
Snad to zkusím znovu a ocituji opětovně Wernische,
tentokrát ze záložky: „Mám snad na záložce této knihy upozorňovat čtenáře na to, že Milan Ohnisko píše
dobře? To přece pozná každý, kdo není zrovna dřevěný
špalek. Mám zdůraznit, že Milanovy slovní hříčky jsou
recenze - knihy
h_aluze / 13
tomáš čada
brilantní, jeho žerty vtipné? Řeknu jen slova, která mi
jdou od srdce: Kdo je schopen číst tyto verše jako pouhé legrácky, baví se bolestí a zoufalstvím a je to špalek.“ Ivan Wernisch má pravdu, básně Milana Ohniska
jsou dobré, velmi dobré! Ač jsou to na první pohled
pouhé legrácky. Jenže pak se úsměv na rtech trochu
pokřiví a pitomoučké pohihňávání vystřídá posmutnělost a u mne osobně i poněkud zvláštní pocit… Pocit,
že mám co do činění nejen s kvalitní poezií, ale také
s jakýmsi terapeutickým materiálem. A po pravdě, tato
představa mne poněkud vyděsila. Však Milan Ohnisko
jakoby vylíval skrz smích veškerou svou bolest na papír a snad se i těšil na čtenáře, který se bude zprvu
smát, aby se pak mohl stát terčem poněkud mrazivého
smíchu (či výsměchu?) autorova.
Pokusil jsem se pocitu zbavit, leč mrška, držel se mne
pevně. Nakonec to dopadlo. A pocit po dlouhém boji
odpadl. Tedy, Milan Ohnisko, Azurové inferno. Pokus číslo tři. Kamera. Klapka. Jedem! Milan Ohnisko je
básník. Narozen roku 1965 v Brně. V současnosti žije
tamtéž a působí nejen v nakladatelství Větrné mlýny,
ale i jako redaktor časopisu RozRazil, který vychází při
divadle Husa na provázku. Po sbírkách Obejmi démona!, Vepřo knedlo zelo aneb Uršulinovi dnové,
Milancolia, Býkárna, Love! vydal roku 2009 sbírku
Azurové inferno.
Autor je literátem protřelým, proto by úkolem recenzenta měl být jakýsi sumář jeho zdarů a nezdarů, recenzent by měl do hodnotícího textu promítnout své
zkušenosti z ostatních poetových sbírek. Měl by analyzovat autorův vývoj a dokázat, zda je Azurové inferno pouze vařením staré polévky, či zda na básníka
sestoupily múzy a daly mu pojíst důvtipu. Ovšem to si
nemohu dovolit, neb sbírka mnou recenzovaná je také
jediná, s níž jsem měl od páně básníka tu čest. A jsem
nahraný.
Mohu konstatovat, že slovní hříčky v básních obsažené mne pobavily. Mohu říci, že se mne zároveň tknul
smutek z veršů promlouvající. Mohu se pozastavit nad
prací s ironií, satirou, parodií, aluzí. Mohu se obdivovat tomu, jak autor kombinuje sloh vysoký s nízkým.
Mohu skuhrat nad trivialitou rýmů nebo je za stejnou
vlastnost mohu velebit, protože přes onu trivialitu
nejsou banální, ba naopak. Mohu se pohoršovat nad
množstvím vulgarit, nad až obsesivním zdůrazňováním
sexuality. Mohu toho více než dost, ale nemohu říci nic
moc objevného. Proto zřejmě i mně patří báseň:
14 / h_aluze
tomáš suk
Prý je má poezie
Prý je má poezie
fekální a funerální
Nevím co pod tím
mám představit si ani
Žeru sračky? Žiju v hrobě?
Tuhle báseň
věnuji kritiče
do piče tobě
Poetika a básnické obrazy vítězí
nad příběhem a melancholií
Karel Rada
Flashback
Protis 2009,
160 stran
Snad ještě dodám, že lépe, než bych autora vystihl já,
vystihl se on sám v básni, již si opět dovolím ocitovat.
Jsem básník?
Jsem básník?
Zapeklitá věc!
Něco mně přec
ruku po papíře vede…
Něco co člověk
sám nedovede
Říká se do třetice všeho dobrého. I zlého. Tímto končí pokus napsat něco na opus Milana Ohniska. Teď to
nechám na vás, čtenáři, abyste se sami rozhodli, zda
vstoupíte do Azurového inferna.
recenze - knihy
Jak v soukolí se všechno mele, třeštěnina v hlavě vřeští
a myšlenky kolísají mezi „je to jedno“ a „nevím co dál.“
Zastydlý underground, někdy až příliš moc melancholie,
někdy až příliš moc textu, asi takový mám pocit z žánrově těžko uchopitelného díla Karla Rady Flashback.
Hoďme si trošku té analýzy. Knížka je to vcelku pěkná,
tedy jak by řekl laik: „hezky se čte“, no jo, ale co s tím.
Celý příběh se točí kolem zastydlého skoročtyřicátníka,
který si užívá, jako by mu bylo dvacet. Má samozřejmě
jisté umělecké ambice, částečně zneuznané společností
a částečně provařené jeho přístupem k práci. Je fakt,
že na tomhle se už dá pár zápletek postavit. Aby vynikly „mladíkovy“ životní ideje, je celý příběh vystaven na
retrospekcích, jež se prolínají se současným vnímáním
okolní reality. Odtud také název samotné knihy, který
tuto rovinu vyprávění ještě více zdůrazní. Upřímně se
divím, že z ediční přípravy nevyšel název s capslockem.
Pro „mladíka“ je okolní život undergrounďáckým prostředím, i když on sám se do něj pro svůj věk položit
nemohl a zůstal jen na jeho okraji. Když probíhala sametová revoluce, mohlo mu být kolem dvaceti let. Má několik zásadních hodnot, mezi nimiž je na jednom z prvních
míst sex. Ano, skutečně, mnohých praktik a sexuálních
scén, ať už popisovaných či zmíněných, je v dílku opravdu hodně. Další hodnotou je pro hlavní postavu a vypravěče v jedné osobě hudba a také film.
Jenže téma lidí, kteří jsou odkojeni na Plasticích, není
v českém literatuře výjimečné, vzpomeňme například
na Pelce a jeho …a bude hůř, čí na jiné jeho „…a…“.
Nemohu si pomoct, ale téma kalení, divokého se sjíždění, undergroundu po přechodu, šukání apod. už
dnešního čtenáře nepřekvapí a dokonce ani nepobaví.
Možná se někomu bude zdát, že obsahovou stránku díla
povyšuje vzpomínka na Sametovou revoluci a na její
patnácté výročí, v kterém se děj odehrává, ale opak je
pravdou, na konci čtenářského zážitku má člověk pocit
duševní prázdnoty. Poslední doraz na čtenářovu touhu
po momentu překvapení je melancholicko-filosofický závěr, který spíše připomíná autorovu literární arteterapii.
Kniha se nakonec čtenáři rozbředne pod rukama.
Částečná snaha vypořádat se se současností zahnala autora do slepé uličky a učinila tak text pro budoucnost neaktuální. Je to zejména na místech, kde se až příliš opírá
do politiky: „nejsem člen, ani sympatizant žádné politické strany. Snad jen lehký ideový spřízněnec Strany
zelených“ nebo: „kroužím ulicemi s malou digitální videokamerou, kterou mi do ruky vložil Rudla, dnes navíc
člen ódées – vládnoucí partaje na všech radnicích, kam
jen pohlédneš.“ Z tohoto pohledu text postrádá význam
už ve době svého vydání, tedy při příležitosti dvacátého
výročí Samotové revoluce. Chtělo by to zkrátka odstup.
Co nebylo uděláno po obsahové stránce, je částečně nahrazeno spisovatelským umem a básnickým talentem,
jenž je rozpoznatelný na každé straně. Autor vytváří dokonalé básnické obrazy, výjevy se tvoří a zase zanikají
a plynule na sebe navazují. Autor se coby básník nejvíce
odhaluje v intermezzech, které text rozdělují na tři části a jsou ukázkovým příkladem básní v próze: „Jitro by
bylo, kdyby barvy dávno zapadly za obzor. Kdyby bohaté spektrum, jehož výslednicí je bílá, překryla tma noci.
Noc je černá, nikoli modrá. Noc je beze světel. Světlo je
tma a tma je světlo. To aby bylo jasno…“
Text chce naznačit, že je promyšlený, retrospekce se
prolíná s realitou, je v něm mnoho kritiky a mnoho osobnostního tápání, ale hlavní těžiště textu je ve schopnosti
vytvářet básnické obrazy, ve schopnosti zachycovat fikční skutečnosti a popisovat je, nikoli v jejich významu.
Karel Rada dokázal, že je výborný básník, ale ta próza
trošku drhne, chce to zkrátka lepší nápad.
recenze - knihy
h_aluze / 15
alice prajzentová
jan tětek
Jak slečna trochu kočičí
Berlínské bolero:
Třináct klasických
povídek
Ingo Schulze
Vakát 2009, 231 stran
Přeložil Tomáš Dimter
Zachvácena mou novou láskou k Berlínu, rozhodla
jsem se doplnit znalosti německé literatury. Televizní věž na přebalu knihy do jisté míry rozhodla
můj výběr, směrodatným však byl název Berlínské
bolero. K tomu se ještě přidal věhlas jména autora – Ingo Schulze – a kniha se již hřála v mé tašce. Po důkladnější vizitě vyvstalo několik problémů.
Ten první se paradoxně týká již zmiňovaného přebalu. V téměř každé ze třinácti povídek je ústřední
berlínská metropole podotýkána. Děj se v ní přímo
odehrává, postavy z ní pocházejí nebo tam směřují,
proto je stylizovaná Telesspargel (tak se televizní
věži přezdívá) naprosto v pořádku. Co v pořádku
už není jsou nevhodně zvolené křiklavé barvy, které
by sice dávaly tušit veselý a temperamentní obsah,
ovšem chyba lávky. Sytá módní růžová vpíjející se do
16 / h_aluze
jedovaté zelené nedůstojně navozují poněkud mylné
dojmy. Dalším lehkým přešlapem je český překlad
názvu knihy. V originále figuruje slovo Handy – mobilní telefon (mobil), což je jeden ze dvou leitmotivů.
Tím druhým jsou rozmanité vztahové variace, někdy
mobilem ovlivněné, jindy ne. Název Berlínské bolero jakoby ale umisťoval děj jen do tohoto města
a potírá onu nahmatatelnou existenci napětí, když
třeba volá cizí číslo, milenka nebo otravný soused.
Ve skutečnosti by se příběhy mohly klidně odehrávat
v Hamburku nebo Ostravě (i když to by zřejmě vyzněly více industriálně).
Ne každá povídka je přímočará a jednoduše vypovídající. Zato se můžeme vždy ztotožnit s postavami,
rýpat se v nich, v jejich nitru, analyzovat vyřčená
slova a domýšlet ta, která jsou jakoby za zdí. V každé z postav je něco, co důvěrně známe, co máme pod
kůží a nikdy to nevymizí, ač se o to třeba snažíme sebevíc. Momenty pocitů, miniaturní záchvěvy, letmé
píchnutí v hrudi, chvilkové zatnutí pěstí během hovorů, pohledů jinam aniž by si někdo uvědomil absolutní nesmazatelnost. To vše se nám vrací, při četní
„bolera“ se rozpomínáme na vlastní boly, letité nebo
vteřinové, přesto dezintegrační. A přeci nejsou povídky nikterak zákeřné, mají plynulou a rozvážnou
chůzi, dá se říci až ladnou. Jako dívka hezkých kotníčků, plachého, roztomilého úsměvu a zlověstného
blyštění v očích. Rádi bychom ji chytli za ruku a ukázali bezpečný kout, možná to i uděláme, nastavíme
prostě pomocnou ruku a pak, až nás přes ni sekne,
povzdechneme.
recenze - knihy
Divákem v Libanonu
Valčík s Bašírem
(Vals Im Bashir)
Izrael / Německo /
Francie, 2008, 90 min
Režie: Ari Folman
foto http://itpworld.wordpress.com/2008/12/
Mnoho národů trápí výrazná historická traumata,
která jsou úmyslně potlačována či opomíjena. Týká
se to zejména nedávných vin, jejichž dopad stále rozděluje společnost. Čas od času se kolem nich strhávají rozsáhlé společenské diskuze. Živost těchto událostí pak zpravidla způsobuje značné veřejné napětí.
Němci se s pokusem o „konečné řešení židovské
otázky“ alespoň částečně vyrovnali, ale jaký je postoj Turků k masakrům Kurdů a Arménů, jak pociťují
Poláci napadení Těšínska, jak Rusové likvidaci polské elity v Katyni, jak Nizozemci reflektují přihlížení
svých jednotek největšímu masakru novodobých dějin v bosenské Srebrenici, konečně, jak jsme na tom
my s odsunem sudetských Němců?
Postavit se čelem k těmto národním traumatům vyžaduje v případě umělce nejen výraznou společenskou odvahu, ale rovněž uměleckou invenci. Hrozba nepochopení (či dokonce odsouzení) v řadách
vlastního národa je veliká. Přitom právě vyrovnání
se s vlastní minulostí může znamenat překonání tohoto společenského problému, mnohdy i ve vztahu
k cizině. Markantní příklady těchto skutečností se
pak vyskytují v místech, kde ony „minulé chyby“
jsou zlehčovány stále trvajícím, živoucím konfliktem.
Proto může překvapit, jak na otázku vlastní viny zareaguje společnost, která se sama stala obětí viny
nejvyšší, společnost, jejíž ideová i reálná vojenská
mobilizace vůči vnějším nepřátelům nemá v současném světě obdoby.
Izrael představuje stát žijící v trvalém napětí a permanentním očekávání vnějšího ohrožení. Velký důraz
na službu v armádě (izraelské dívky mají dvaadvacetiměsíční vojenskou povinnost), tradiční židovské
schéma odplaty a msty, nemožnost na malém území
realizovat větší operační vojenské manévry spolu
s faktem, že není reálně kam ustupovat, způsobuje,
že kromě známých velkých obranných válek (1948,
1967, 1973) vede v blízkovýchodní oblasti izraelská
armáda, Israel Defense Forces (IDF), řadu menších konfliktů a provádí preventivní vojenské údery
(reaktor Osirek, Libanon). I z tohoto důvodu hraje
malá sedmimilionová země významné místo nejen
ve světové diplomacii, ale i v učebnicích vojenské
strategie. V roce 1982 začala první libanonská válka.
Libanon byl zemí rozsápanou občanskou válkou mezi
militantními Palestinci z OOP Jásira Arafata a křesťanskými libanonskými gardami – Falanga. Zásah
IDF proti Palestincům podporoval libanonský prezident Bašír Džumail. Jeho vražda v průběhu operace
vyvolala mstu Falangistů. Ti za přihlížení jednotek
IDF zmasakrovali ve dvou palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla asi 500 až 2300 civilistů. Sabra a Šatíla představují dodnes izraelské černé
svědomí.
Odvážné je už zejména formální uchopení takto závažného tématu, protože film je animovaný – přesněji „animovaný skoro dokument“. Postup to není příliš
tradiční. V poslední době vzbudila pozornost zejmé-
zamyšlení
h_aluze / 17
jan tětek
jan tětek
na režisérka íránského původu Marjane Satrapi. Její
něžná a lidsky citlivá „novelka“ Persepolis (Francie
2007) popisuje formou svérázné černobílé animace
dospívání a mládí obyčejné íránské dívky (autobiografie samotné Marjane) uprostřed revolučního Teheránu. Prostředí islámské diktatury a dopad války
s Irákem jí nedovolí žít způsobem, jakým by si přála,
a západní Evropě vnitřně nerozumí. Přesto se nakonec rozhoduje pro emigraci, ale v závěrečné jímavé
a jediné barevné scéně na dotaz pařížského taxikáře,
odkud pochází, vzdorovitě a hrdě špitne: z Íránu.
Komiks nabídl rovněž reflexi palestinsko-izraelského konfliktu a bosenské občanské války v dílech Joe
Sacca Palestina a Bezpečná zóna Goražde.
Sacco má k Ari Folmanovi blíže než Satrapi, jelikož
i on zachycuje spíše dokumentární realitu. Komiks
či animace však dovolují zaznamenat i skutečnosti
(záběry), které by dokumentarista nemohl získat.
Folmanův autobiografický hrdina, režisér a jako příslušník IDF veterán první libanonské války, potkává
přítele z vojny, kterého děsí noc co noc sen o šestadvaceti rozzuřených psech, které ve skutečnosti
zastřelil během operace v libanonské vesnici. Protagonista příběhu s údivem zjišťuje, že z tohoto nejdramatičtějšího období svého života si nepamatuje zhola
nic – trpí dokonalou disociativní ztrátou paměti. Po
setkání však se i jemu vyjeví podivná, nepříliš určitá
vidina, která, doprovázená dokonalou hudbou Maxe
Richtera, prostupuje snímek v několika opakujících
se prostřizích. Právě snové vize a chápaní společně
s přizpůsobením se válečné realitě vybočují z dokumentárního žánru. Svojí hloubkou přesvědčí scéna
z bejrútského terminálu, kdy Ari prochází moderním
mírovým letištěm, duty-free shopy a sleduje odletovou tabuli, vnitřně zcela nepřijímá okolní realitu.
Až následně zaslechne dělostřelecké bombardování
města a letadla západních leteckých společností se
změní v reálné rozstřílené vraky. Motiv nerozpoznání reality, nejasná hranice snu a mnohdy mnohem
více bizarní skutečnosti se v mnoha obměnách několikrát opakují.
Ari pomalu sestavuje střípek po střípku svoji účast
ve válce. Obchází své přátele, novináře, psychiatry, hledá podle fotografií z války kohokoli, kdo byl
v Bejrútu s ním. V rozhovorech se u jednotlivých
18 / h_aluze
zamyšlení
respondentů objevuje anglický a hebrejský titulek
se jménem a funkcí dotyčného, což přímo sugeruje
dojem klasického televizního dokumentu. Vyprávění
osob je doplněno prostřihy z minulosti, vše je tedy
doloženo animovaně. Protagonistův spolubojovník
žijící v Holandsku říká: Dokud maluješ, je to v pořádku, ale nenatáčej. A právě z této myšlenky se
nejspíše odvíjí celý přístup Ariho Folmana, protože
režisér se prostřednictvím svého snímku nezvyklou
formou vypořádává s největším traumatem svého života.
Padla zde zmínka o hudbě. Žánrově je to skutečně
pestrá paleta, od disko rytmů přes autentické písně vojáků sloužících v Libanonu, skladbu Depeche
Mode, orchestrální záležitosti Maxe Richtera až po
drobné klavírní recitály. Snímek se ve všech svých
pasážích vyznačuje silně emocionální audiovizuální stránkou. Stav Ariho na dovolené v Izraeli, ono
již Remarqueovské neporozumění těch, kteří bojují
a vidí hrůzy války, a těch, kteří o ní nemají vůbec žádnou představu, je realizováno zrychleným pohybem
všech lidí na ulici a zpomaleným pohybem Ariho. Na
diskotéce všichni tančí, jen Ari stojí a sleduje svoji
bývalou přítelkyni, nepřirozeně klidný protagonista kontrastuje s rytmickou taneční muzikou, během
celé dlouhé scény nepadne jediné slovo, a přesto
víme, co se v postavě odehrává. Bojová scéna v olivovém háji je rovněž celá zpomalená a dění na plátně
opět ostře kontrastuje tentokrát s romantickou klavírní skladbou, nakonec i na smrtonosné křižovatce
uvnitř Bejrútu se začne Ariho přítel se střílejícím
lehkým kulometem, jehož váha a zpětný ráz mu činí
značné problémy, točit v rytmu valčíku. Bizarní scéna odehrávající se v ulicích plných podobizen Bašíra
se nakonec stala titulem celého filmu.
Hlavním poselstvím Folmanova snímku je ale problém, který trefně vyjádřil americký historik Raul
Hilberg v knize Pachatelé, oběti, diváci. Jeho kniha se věnuje holocaustu, ale problém je stejný – jaká
je vina těch, kteří jen přihlížejí, oněch diváků? Navíc
nezapomínejme, že jsme v Izraeli osmdesátých let,
většina populace má přímou či příbuznými zprostředkovanou zkušenost s koncentračními tábory
a hrůzami šoa. Ariho kamarád, psychiatr, mu říká:
Tvoji rodiče byli v Osvětimi, ty si už odmalička
v sobě neseš ten lágr a ty masakry. Jenže Ariho podvědomí si odmítá vzpomenout na zavraždění
muslimů v táborech Sabra a Šatíla, vytvořil si rozsáhlý vlastní scénář, ze kterého mu zbyla pouze jistota,
že na místě byl, a stále se vracející vidina, ve které
ale se skutečností souvisí pouze několik rafinovaně
vybraných motivů…
Ari si samozřejmě nakonec vzpomene, jeho vina
a tragédie tkví pouze v tom, že něco tušil, něco
viděl a nic neudělal. Společensky výbušnou otázkou musí v současném Izraeli být také ve filmu několikrát naznačený podíl tehdejšího velitele operace
Ariela Šarona na masakru. Arimu se po rozhovoru
s novinářem, který byl očitým svědkem vraždění
v Sabře, spojí roztržené symboly a motivy a jeho sen
dostane smysl a vzpomínky autentický tvar. Izraelci
blahosklonně přihlíželi celou noc zabíjení civilistů,
včetně žen a dětí. Druhý den ráno, když Ari potkává
na ulici truchlící ženy, leitmotiv jeho vidiny, utichne veškerá zvuková kulisa filmu, záběr Ariho očí je
doprovázen pouze bušením srdce. Animovaná scéna
se vystřídá se skutečnými dokumentárními záběry,
které natočila izraelská televize. Nevím, jestli tento
trochu příliš explicitní dovětek byl nutný, nicméně
emocionálně se jedná o skutečný vrchol filmu.
Významný historik Karel Durmann napsal v závěru
svého životního díla Popely ještě žhavé, že židovský národ zcela jistě nezanikne, to samé už ale nepokládá za jisté v souvislosti s existencí státu Izrael.
Po druhé libanonské válce a předloňském útoku na
Gazu ztrácí totiž Izrael svým tvrdým kurzem to jediné, o co se vždy dokázal opřít – mocné zahraniční
přátele a širokou, jednohlasou podporu svých obyvatel. Avšak jsem pevně přesvědčen, že pokud nezůstane aktivita Ariho Folmana osamělá a k dialogu se
přidají i jiné složky společnosti, tak k nejčernějším
scénářům na Blízkém východě nedojde.
Jan Tětek
Narodil jsem se 20.5. 1982
v Plzni a bydlím zde dosud.
Absolvoval jsem pedagogickou fakultu v Liberci
a obhájil rigorózní práci na
FF UK v Praze. Pracuji jako
učitel na venkovské základní škole, kde na literaturu
času opravdu nezbývá. A když tedy čtu, tak nejraději mám
Hemingwaye, Steinbecka a českou literaturu 20. století.
Podrobněji se zajímám o problematiku historického románu
a vztahy mezi dějinami a literaturou.
zamyšlení
h_aluze / 19
stefan segi
stefan segi
Dobývání fasády
K autonomii poetiky Něžných drápků
Dobývat fasádu znamená hledat cestu od vnějšího
k vnitřnímu. Znak žádným způsobem neodhaluje
vnitřní smysl reality, ale zakrývá smysl právě svojí
znakovostí a poukazování jeho prostřednictvím je
vždy poukazování k obecnému. Dostat se skrze znak,
skrze obecné, skrze fasádu, ke smyslu, k vyjádření
jedinečného, patří k základním problémům moderní
literatury - znakového umění.
V díle Vladimíra Macury, ať už beletristickém či odborném, vystupuje tato tématika obzvláště výrazně.
Sám chápe svět jako svět znaků, jevů nesoucích význam (Macura 1998: 187). Jeho sémiologická metoda
je metodou dekonstrukce prostřednictvím historické
rekonstrukce. Diskurs musí být nejprve rozbit, aby
mohl být opět sestaven na základě nově definovaných pravidel. Slovníkem Gillese Deleuze je Macurova metoda metodou deteritorizace a re-teritorizace
v diachronní rovině (Deleuze – Guattari, 2001).
Jean Baudrillard mluví o tom, že „sny, utopie a ideje se již odehrály a byly uskutečněny, jejich
spekulativní síla zmizela“ (Baudrilard 2001: 160).
Prázdný znak, který existuje v postmoderní době,
nebo v dějinné situaci, která tak bývá nazývána, je
u Macury konfrontován s ideologií, která ho opět naplňuje smyslem a ukazuje ho v novém světle, ačkoliv
toto historické „naplňování“ může být poněkud arbitrární povahy, jak v kritice Znamení zrodu připomíná Růžena Grebeníčková (Grebeníčková, 1995, zejm.
260 - 272).
Sbírka povídek Něžnými drápky (Macura 1983) se
schématu diachronní reteritorizace do značné míry
vymyká. Ačkoliv se povídky odehrávají v době normalizace, ideologická rovina je v nich až na výjimky
potlačena. Schází proto obsah, kterým by význam
mohl být znovu naplněn. Absence utopické projekce
klade na Macurovu prózu specifické nároky a žádá si
zvláštní řešení, která však zůstávají ve vztahu s autorovými charakteristickými postupy.
20 / h_aluze
Od povídky k románu?
V českém literárně historickém prostředí můžeme
od počátků moderní slovesnosti sledovat specifickou dynamiku mezi povídkou a románem. Nejde ani
tak o vyzdvižení románu, nýbrž o specifický kontrast
povídky jako reálně produkované literární hodnoty
a velikého románu jako vytouženého, cílového ideálu
(Hodrová, 1989, 152).
Na povídku se po značnou část devatenáctého století nahlíží jako na formu do jisté míry méněcennou,
která má sloužit pokud možno jako cvičný prostředek
v dlouhé cestě spisovatele, který až tehdy dospěje do
vytoužených výšin, když jeho dílo bude korunováno
románem, svrchovanou prozaickou formou. Martin
Pilař (Pilař, 2008, 7) k tomu ironicky připomíná, že
„malé národy si žádají velikou epiku“.
Ačkoliv doba čekání na veliký román je dávnou minulostí, chápání povídky či povídkového cyklu jako
čehosi méně významného a snad i umělecky méně
hodnotného do jisté míry stále přetrvává.
Této až darwinistické „fylogenetické“ stratifikaci „od
povídky k románu“ docela přesně odpovídá i obecná recepce Macurovy prozaistické „ontogeneze“.
Můžeme tak sledovat jakési první krůčky v podobě
krátkých povídek, získávání autorské sebejistoty
v rozsáhlejší novele Občan Monte Christo (Macura 1993) a nakonec i umělecké vyvrcholení v podobě
Státní cenou ověnčené rozsáhlé románové trilogie
(není jistě náhodou, že na Studentské literárněvědné
konferenci se Něžnými drápky zabýval pouze tento
příspěvek a například Wikipedie se o nich, na rozdíl
od románů, pro jistotu nezmiňuje vůbec).
Aby bylo možno posoudit, do jaké míry je sbírka povídek Něžnými drápky průpravným polem k pozdější
tvorbě autorově a do jaké míry je útvarem autonomní poetiky, je třeba si alespoň ve zkratce určit, co
je možné považovat za pro autora charakteristické.
Vývoji, řekněme kvantitativnímu, by totiž z povahy
z literární teorie
věci měl odpovídat i vývoj „kvalitativní“. Podle toho
bychom měli být schopni, s přihlédnutím k žánrovým
rozdílům, pozorovat vývoj charakteristického prvku od zkratkovitých základů v povídce až k plnému
a ucelenému rozvinutí v románové podobě. Takovým
prvkem může být právě vztah znak – význam, který
byl zmíněn v úvodu příspěvku, respektive specifický
způsob jeho ztvárnění, nazývejme ho „znaková hra“.
V rámci tetralogie Ten, který bude (Macura 1999)
nacházíme celou řadu příkladů hry znaku a významu,
její časté připomínání a cirkulaci textem.
Příznačné pro „znakovou hru“ je působení ve dvou
stupních. Tím prvním je zjevení tematizovaného znaku, které často nastane již v názvech jednotlivých
románů. Takto zjevenému znaku je po nějakou dobu
narativu ponechána existence bez naplnění významem, jinými slovy Informátor, či Guvernantka
(anebo pojmy jako loutka či Budeč) zprvu nevystupují v románu skutkem, nýbrž se vyjevují pouze jako
pojmenování.
Druhým stupněm je pak samotná realizace v narativu. Charakteristické pro Macuru je především to, že
význam těch znaků, kolem nichž krouží vyprávění,
není jednoznačně konkretizován. Vztah označujícího
a označovaného se před čtenářem odvíjí jako hra,
ve které není správné jedno řešení. Arbitrárnost významového vztahu je naopak zdůrazněna střídáním
možných nositelů a střídáním perspektiv a ideologií,
ve kterých je pojmu přiřazován význam. Takový postup působí na čtenáře dojmem maškarního plesu, ve
kterém si tanečníci předávají masky tak, aby ve výsledku nebylo jisté, kdo je informátorem a kdo informovaným, kdo je medikusem a kdo pacientem, kdo je
loutkou a kdo je loutkářem.
Hra znaků a významů
Tato v krkolomné zkratce popsaná znaková hra románové tetralogie není ještě ve formátu několikastránkových povídek zdaleka rozvinuta. Nachází se spíše
v jakémsi larválním stadiu. Přesto v mnohých povídkách Něžných drápků můžeme vystopovat charakteristické postupy, které se budou opakovat i v pozdějších dílech. Podívejme se tedy, jak „znaková hra“
funguje ve stísněném prostoru povídky.
Příkladem
budiž
povídka Klíč.
Jedná
se
o tragikomickou momentku ze života nevěrného
manžela, který se chystá podvést svoji ženu, ale
shodou nešťastných okolností jeho plány ztroskotají
a on je nucen jet na nechtěný výlet právě s manželkou,
zatímco se nad ním vznáší neustálá hrozba odhalení.
Znaková hra se na tomto půdorysu točí právě kolem
slova „klíč“.
V prvním odstavci můžeme sledovat proměnu konkrétního klíče ve znak klíče. Klíč, který otevírá dveře k bytu tajné milenky, je přidán ke svazku jiných
klíčů. Macura zdůrazní metafysickou povahu těchto
klíčů tím, že v závorce k laškovnému poškrábání klíčem dodá, že se může jednat o jakýkoliv klíč, nikoliv
o onen konkrétní. Význam tohoto abstraktního, metaforického klíče je spojen s důvěrou a s odemykáním,
otevíráním dveří, které byly až doteď uzavřeny. Vlastnictví klíčů znamená svobodu si otevřít.
Již uprostřed povídky nastává v takto konstruovaném významu zvrat. Držitel klíčů, které odemykají,
se rázem stává zajatcem v kleci, která „nejde otevřít
zevnitř“. Najednou je vlastnictví klíče zobrazeno jako
iluze a marnost. Svobody nelze dosáhnout zevnitř
a klíče již neslouží k odemykání, nýbrž k zamykání.
Nejsou také už víc prostředkem ke svobodě, stávají
se zato zárukou beznadějného uvěznění.
I v dalším průběhu povídky je hlavní postava zrazována zamčenými zámky a absencí klíče k nim. Toto
odcizení se svobodě a důvěrnosti symbolu klíče je
vypointováno v závěru, kdy se majitelem klíčů stává manželka – krutý věznitel. Původně konstruovaný význam znaku klíč je tedy nahrazen jiným, zcela
opačným.
Velmi podobně funguje hra významů v povídce Bonboniéra. Klíčovým pojmem je zde „rozsudek“. Jak
ale záhy poznáváme, nejedná se o rozsudek ve smyslu odsouzení k něčemu, nýbrž o rozsudek jako soudní rozhodnutí o rozvodu. Význam pojmu rozsudek je
tedy předložen jako garant svobody. Ústřední postava, která se z neznámých důvodů cítí neplnoprávností rozsudku omezena, trvá na tom, aby byl rozsudek
zplnomocněn, a tím se význam pojmu naplnil reálným obsahem.
z literární teorie
h_aluze / 21
stefan segi
Ústřední subjekt povídky upírá svoji energii k tomu,
aby rozsudek byl napsán, a nakonec uspěje. Opět ovšem
dochází ke zvratu významu pojmu. Z osvobozujícího
rozsudku se stává rozsudek odsuzující. Nebohý
hlavní hrdina je tedy uvězněn za zamčenými dveřmi
a jedinou útěchou v úředním vězení, které si ironií
osudu sám vynutil, je mu čokoládová bonboniéra.
V předložených rozborech jsme se snažili poukázat
na to, že poetika „hry významů“, kterou lze považovat za charakteristickou pro románový cyklus, má
svůj původ již v povídkách Něžnými drápky. Oproti pluralitě složitého maškarního plesu je tato hra
ovšem výrazně zredukována a místo, aby byly významy barvitě spodobněny a dovedeny ke krajní realizaci, soustředí se spíše na jednoduchý přechod, který
ústí v překvapivou, ironickou pointu, kde se původně
vytvořený vztah znak – význam ukáže jako falešný
subjektivní konstrukt.
Je také charakteristické, že význam znaku není veden
ideologií, ale spíše individuální motivací, která znakům přiděluje význam se stejnou teleologickou zaujatostí, jako je tomu u ideologie v užším slova smyslu.
Postavy se tedy nacházejí v situaci „postmoderní“,
postideologické, a aby znaky mohly nabýt smyslu, je
třeba je naplňovat subjektivním postojem ke světu.
Od analýzy ke krizi
I povídky „hry významů“ předznamenávají poetiku,
ve které nejde o změnu, ale o cestu k významu ve
světě ne-teleologickém, bez klíče ke smyslu, který je
odůvodnitelný toliko vnější instancí.
V úvodu byla řeč o dějinné situaci, kterou se povídky Něžnými drápky liší nejen od románů, ale i od
Macurovy tvorby jako takové, pro niž bývá charakteristické zkoumání znaku ve světle ideologie (ať už
obrozenské, osvícenské, romantické či komunistické), která znaky naplňuje vždy novými významy a tím
velmi výrazně vyjevuje i sebe samu. Z tohoto hlediska jsou pojmy v Něžných drápcích čisté a naplnění
pojmů je arbitrární. Pakliže nemá být „hra významů“
jen formalitou, protože není ideologie, kterou by odhalovala, je třeba zabývat se samotnou možností produkce znaku a jeho porozumění.
22 / h_aluze
stefan segi
Analytický způsob nacházení smyslu za znaky totiž
není jediným možným. Nejpozději od konstitutivního
Dopisu lorda Chandose Hugo von Hofmannsthala (Hofmannsthal 1981: 87) se v moderní literatuře
objevuje naléhavá přítomnost skepticismu vůči literatuře - psanému jazyku jako prostředku sdělení.
Není intencí tohoto příspěvku rozebírat specifické
postupy, které v rámci pochybování o smyslu zprostředkujícího znaku používali Franz Kafka či Samuel
Beckett, podle kterého jsou všechna slova „zbytečnou skvrnou na tichu a nicotě“ (Spiegelman 1998:
47). Stačí mít na paměti vliv, jaký měli zejména na
českou literaturu šedesátých let, ale i na některé
směry literatury slovenské (Ivan Štrpka, Vo svojich
stupajach, 2004: 11-21). Tuto tradici budeme mít na
mysli při bližším pohledu na některé Macurovy povídky.
Miroslav Olšovský pak v příbuzném kontextu Daniila
Ivanoviče Charmse a Alexandra Ivanoviče Vveděnského, velikých skeptiků literárního textu, připomíná,
že jednou z cest, jak dát znaku význam, je odhalit ho
pomocí absurdity v jeho absolutní znakovosti a prolomit text (Olšovský 2003: 206). Teprve, když je recipient obeznámen s prázdnotou statického znaku, může
začít svobodně nacházet vlastní cestu ke smyslu.
Absurdita, fikce, pluralita
V povídce Výtah sledujeme neúspěšné milostné
snažení vědeckého pracovníka, který na historické
konferenci marně svádí úspěšnou studentku. Tu mu
však před nosem vyfoukne starý papaláš. Na první
pohled by se jednalo o vcelku banální syžet. Hra znaků a významů je jednoduše nahrazena kunderovskou
ironií, která zdůrazňuje principiální disproporci, nepředvídatelnost intence a důsledku. Krutá hra, téměř
zdrobnělina ze Směšných lásek, však nekončí návratem či prozrazením. Hlavní hrdina, upadlý do letargie, pomyslí na to, že by ho výtah odnesl k nebesům,
načež je jím katapultován z činžáku k nebesům mezi
ptáky.
Tento moment absurdity, která neočekávaně vyvstává z doposud konvenčního (realistického) narativního rámce povídky, není východiskem z nouze. Tím, že
je výtah, transformovaný v groteskní raketu, jmenován přímo v titulu povídky, strhává k sobě pozornost,
stává se ústředním bodem povídky, na kterém musí
z literární teorie
být postavena případná interpretace. Bezděky se objevuje otázka po smyslu celého předchozího textu.
Hladká stěna výtahu ujíždí hlavní postavě pod rukou
tak jako samozřejmost, se kterou byl dosavadní text
přijímán. Výtah neústí v pointu, ale ve zpochybnění
celé povídky.
Povídka Sníh rozvíjí práci s absurdním a iracionálním poněkud jiným směrem. Můžeme v ní sledovat
slovo jako prostředek nechtěné kreace. Tato kreace
ovšem není povahou pozitivní (Boží, narativní, vědecká), ale je zlá, mstivá, nesmyslná, a proto dráždivá.
Sníh v květnu je přivolán zoufalou zhrzenou milenkou a odkazuje k síle slova, která dokáže ovládat
a přetvářet skutečnost, nad kterou má moc.
Toto téma je dále rozpracováno v povídce Kámen,
která do značné míry předznamenává jeden z postupů románu Informátor. Jejím ústředním motivem je
vztah příběhové fikce k realitě. V tomto případě se
smyšlená historka o přihlížení milostnému aktu stane předlohou pro přihlížení milostného aktu. Dilema
vzniklé ve fabulaci musí být najednou řešeno i v situaci (uvnitř narativu) reálné, podobně jako je tomu
v románu, který předbíhá a formuje děj v Informátorovi. Macura tím navazuje na Aristotelovo pojetí
dramatu a fikce (Aristoteles 1996: 112) obecně jako
něčeho pravděpodobnějšího, než je realita samotná,
která je jen náhodnou realizací jedné z možnosti.
Koneckonců problém fikce, reality a uvěřitelnosti je
zpředmětněn již v úvahách hlavní postavy v povídce
Kopie.
Snad nejzajímavější a také nejhůře uchopitelnou
povídkou Něžných drápků je Film. Na začátku je
zaostřeno na kontrast fabule a fikčního světa. Je tématem fikce příběh nebo svět? Jestliže svět získává
navrch, je v jeho rámci možné vyprávět nekonečný
počet individuálních příběhů. Ideologie jednoho pohledu se ztrácí a na její místo přichází pluralita znaků
a významů. Jedno označované se stává předmětem
nepřehledného množství označovaných, která mají
stejnou relevanci. Pod jejich náporem se samotná
událost stává nezřetelnou a nejasnou. Smysl, který
původní události dávalo pronásledování zloděje detektivem, se rozplývá do velikého počtu individuálních cílů a motivací. Svět je v pluralitě ideologie nesmyslný.
Potom ale přichází zásadní předěl. Celý příběh světa
a fikce se ukazuje být metaforou individuální ideologie egocentrismu, ve kterém „já“ je jedním z hlasů
plurality světa. Samo pro sebe je vědomí subjektem,
tím, co dává světu smysl. Pro všechny ostatní „kamery“ je ale objektem. Jediný způsob, jak se přiblížit světu, je uvědomit si tuto pluralitu a vystoupit ze
sebe. Cesta smyslu nevede skrze poznávání, ale skrze porozumění, odhalení.
Tím můžeme vysvětlit i žárlivost, která se objevuje
na konci povídky. Může ústřední postava žárlit na
„stovky kamer“, které se dívají na jeho partnerku?
Stěží. Žárlivost se totiž objevuje až v momentu, kdy
se jí podívá do očí. Zároveň si uvědomuje, že v jejích
očích není subjektem, ale objektem. Že jeho motivace nemůžou být nikdy pochopeny ve smyslu, ale pouze skrze znak. A znak je ve svém principu odcizující.
Žárlivost tedy patří příběhu, který už není náš, za
kterým nestojíme a za který neručíme, ale který se
bezbranný odevzdává cizímu subjektu, aby zde byl
naplněn zcela jiným významem, odlišným smyslem.
Autonomie?
V krátkých rozborech povídek jsme našli mnoho motivů, které spojují Něžné drápky s Macurovými pozdějšími romány. Vyprodukovala odlišná dějinná situace, ve které se Drápky odehrávají, i něco doopravdy
autonomního?
Zjednodušený děj a překvapivá pointa patří k žánru
povídky a Macura zde dovedně pracuje s tím, co pro
něj bude i nadále charakteristické. Předkládá pojmy
jako intelektuálně – kulturní konstrukce a dává jim
novou dynamiku rychlým přeléváním významů. Zároveň však Něžné drápky zpřítomňují problémy, které
v další Macurově próze již nebudou výrazněji akcentovány.
Tam, kde tetralogie problematizuje pojmy a nabízí
varianty odpovědí, Něžné drápky často zpochybňují
samotný proces porozumění. Pracují s otevřenými
konci, které nevytvářejí další z množství potenciálních
významů, ale zdůrazňují pocit nejistoty nad smyslem
textu samotného. Zdůraznění momentu absurdity
zpochybňuje samozřejmost utilitárního používání
jazyka a na její místo dosazuje prvotní úžas
a permanentní ostražitost. Jako kdyby se Macura
z literární teorie
h_aluze / 23
stefan segi
vracel k Platónovým pochybnostem nad pozitivním
přínosem písma (Platón 2000: 70-71, podrobněji
Michalovič - Minár 1997: zejm. 185-216). Znak bez
tvůrce a ručitele ztrácí smysl a jediné, co zbývá, jsou
hádanky.
Máme-li se vrátit k metafoře dobývání fasády z úvodu,
pak Ten, který bude za vnějším, nachází pluralitu významů. Něžným drápkům je vlastní spíše tázání se po
možnostech porozumění. Jestliže jazyk z principu není
schopný reflektovat proměňující se skutečnost života,
fasády mohou být dost dobře nedobytné.
Primární:
Hofmannsthal, Hugo von. Dopis lorda Chandose [1902]. In
týž. Lucidor. Praha: Odeon, 1981. s. 87-99
Kundera, Milan. Směšné lásky. Praha: Československý
spisovatel, 1970
Macura, Vladimír. Ten, který bude. Praha: Hynek, 1999
Macura, Vladimír. Něžnými drápky. Praha: Mladá fronta, 1983
Macura, Vladimír. Občan Monte Christo. Praha: GMA
91, 1993
Spiegelman, Art. Maus II. Praha: Torst, 1998 [1991]
marie bartůšková
Michalovič, Peter a Minár, Pavol. Úvod do štrukturalizmu
a postštrukturalizmu. Bratislava: Iris, 1997
Olšovský, Miroslav. Nepatrné vychýlení z rovnováhy. In Ten,
který vyšel z domu. Praha: Volvox Globator, 2003.
s. 197-210
Štrpka, Ivan. “Predbáseň” (1969). In Prokešová, Viera
(or.). Vo svojich stupajach. Bratislava: Literárna nadácia
STUDŇA, 2004. s. 11-15
Štrpka, Ivan. Na samý okraj (1970) In Prokešová, Viera (or.).
Vo svojich stupajach. Bratislava: Literárna nadácia STUDŇA, 2004. s. 16-21
Pilař, Martin. Podoby povídkového cyklu ve XX. Století.
Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2008
Platón. Faidros. Praha: OIKOYMENH, 2000
[370 př. n. l.]
Wikipedia.cz. Vladimír Macura
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Macura
(přístup 2009 – 07. 03)
Sekundární:
Aristoteles. Poetika. Praha : Svoboda, 1996
[335 př. n. l.]
Bauman, Zygmunt. Úvahy o postmoderní době.
Praha: Sociologické nakladatelství, 1995 [1992]
Brázda, Radim. Simulace, simulakra a reverzibilita. In
Baudrillard, Jean. Dokonalý zločin. Olomouc: Periplum, 2001
[1995], s. 157-180
Deleuze, Gilles a Guattari Félix. Kafka: za menšinovou literaturu. Praha: Herrmann & synové, 2001 [1975]
Grebeníčková, Růžena. Literatura a fiktivní světy. Praha: Český spisovatel, 1995
Hodrová, Daniela. Hledání románu. Praha: Československý
spisovatel, 1989
Macura, Vladimír. Sen o sémiotice. In týž. Český sen. Praha:
NLN 1998. s. 183-187
Macura, Vladimír. Šťastný věk. Praha: Academia, 2008
(1992)
Macura, Vladimír. Znamení zrodu. Jinočany :
H & H, 1995 (1983)
24 / h_aluze
z literární teorie
Stefan Segi
Je zástupcem šéfredaktorky kulturní revue LitENky
a stálým dopisovatelem
magazínu Muzikus. Studuje
českou literaturu, český jazyk a srovnávací literaturu
na FF UK v Praze. Ve volném
čase vystupuje s funkovým
kabaretem jménem Fidibus.
Pohraničí
Sny
Večer zapálím si cigaretu,
fixou začervením botu,
klopýtám do práce,
obličej nasadím cestou,
jsem bez tváře,
žongluju s cigaretou a
rtěnkou bez následků,
zasednu ke stroji,
pětkrát se umyju,
zavřu za sebou
a než odejdu,
umažu z tabule křídový cejch
„neue mädchen“.
Strašlivé sny o milencích
zoufalý pohled manžela
pátrající po zbytcích
její nevinnosti.
Marný boj
je v něm sám
o nic se nejde opřít
přátelé jsou na její straně
zkažená
zrcadlením v jeho duši
to si nepřál (!)
chtěl vyrůst ve stínu
její čistoty.
Záhir
Rakije tě zabije
Velký holky nepláčou,
za široký úsměv schovám
rozpaky,
tvůj pohled ve mně
zanechá stopu,
dávám ti nové jméno,
na rozloučenou vyšlu
polibek a
přemýšlím,
jak si s tím poradit.
Křehčí než se zdám.
Ožralé rakijí
močily na schody
kulturní referentka
pedagožka
mezinárodní ostuda
stud
dozvuky rakije
nově nabytá inspirace
a hlavně
brblající chorvatský hlas
sprchující v noci schody.
Introvertní kytarista
Prsty hýčkající struny
pohled zahloubaný
do ženy
cizí i blízké
která jeho není
nebude
nikdy nebyla.
poezie
h_aluze / 25
marie bartůšková
Z pavilonu E
Kolem nás poletují
roztajou na rtu
Okamžiky krásna
dřív než je ochutnáš
Svlaží vyprahlost
poušť čekajících květů
V pustině
pak rozkvetou duhovými
Barvami
aleš čermák
Máša Bartůšková
(*1982), moudrá i střelená,
ženská i dítě, zkrátka, co
napadne tě.
,,jak se znovu naučit dělat něco skutečného”
I.
III.
Nechme zemřít
Bavíme se jeden s druhým, jak si upevnit svou
pozici.
business
kultury
vzdělání
technologie
společnost
někdo má,
někdo dokáže směřovat ke kořenům,
věci podávat způsobem
aleš čermák
,,aha”
Zjednodušně řečeno
Svět do kterého jsem se narodil
podněcující vyprávěním, nové podoby
Je nemožné rozlišit mrtvolu od zárodku
Když společnost ztratí svoji tvář, co se stane?
Umění využívalo, tančící, oslavující davy,
naivní narůžovělá představa o svobodě.
Parodie na uniformitu
výsměch ukrývanému cítění v tmavých oblecích,
pod tuctovými kabáty!
Ztratil svoji formu, se sklonem neustále přepisovat
svou minulost, tak aby se o ní nikdo nezajímal
Geometricky tvarovaná šedá,
firmy, loga, nápisy, oznámení a emblémy se
v nespočetném množství plazí.
Teď se na nás usmívají sexy zadky,
dominující pohledu na město.
Teplo, lesk velkého světa,
pod vedení tajných vůdců z tajných služeb.
s plnými břichy a faldy tuku.
26 / h_aluze
poezie
Teď po letech brutálního a každodenního násilí,
byli viditelní - což je dost přitažlivá kombinace,
zjednodušeně byli děvkami, perverzní postnapodobeniny.
Falus,
tísíce nových soukromých věží/věžiček,
křišťálových očí.
Elegantní kočky zmizely,
změnila se i přirozená morfologie.
Zubožená příroda vtrhla do epicentra
městského neklidu.
Stále častěji se snažím vydávat na místa,
která jsem dlouho neviděl.
Můj stesk, ukotvení v prostoru mě přepadá
svým tvarem, svojí nostalgií.
Zvrácená strana procesu řve:
máme všechno,
všechno nabízíme,
i nepřítele samotného upranýřovaného,
utrpení i bídu,
víru i vědění,
všechno naservírované na přepychovém tácu,
pečlivě zabalené.
a k věci,
výstižné, ostré, provokativní.
Aktuální je smrt,
a následující přetvořme (v novou) podstatu.
Král svým vybraným lidem udělil.
Obchodník mohl pustit z hlavy strach (z autority).
Tvář se od základu změnila,
ztratila se možnost ,,navzájem”
IV.
Vícemémě šlapeš jako hodinky, v prostoru jenž
popírá hranice,
je stále ještě kam ?
růst
přinášet co?
,,dům nekupuji proto, abych v něm bydlel”
byl, dál, dejte, neměl by
V.
za selhání zemřít patnáctého s trochou štěstí.
Obírat chudé, dávat bohatým
II.
Na slunci se vytvořilo místo,
i přesto, že bude dočasně nepohodlné, zdrcující.
Přesto způsob je to co nejméně násilný.
V ideálním případě, část nás zavřela krám.
Ano,
mimo jiné stovky tisíc.
Společně strávit dekádu,
protože je záchranou.
No,
Na jaře se ukáže
Před třemi lety se S. stal umělou a nelidskou
korporací,
na níž stojí velká část našeho života.
Neprobouzí v nás očekávání, ale iluze,
pro alespoň jednu generaci.
Podvod je vlastní vahou podobně hodnotný
a tak proč bychom ho měli milosrdně utratit.
poezie
h_aluze / 27
aleš čermák
peter dietze
Insurgo
27.11.2009
I.
Z kritiky porozumění bylo dříve to druhé,
osvobození,
zajímavější možnost.
Převrácení vzhůru nohama,
jako roční období
Otočení kola,
do svého nejvyššího bodu
Selhání ve tváři
připomína povstání
Spirálu pokroku,
ubohé parodie kruhu
Poslední kousek,
jako první neznámá postrádá kus skály v jižních
mořích
světa ovládání.
Síť souřadnic jen v mezích,
spletitosti současného zahaleného unikání,
moci všeho druhu.
A - je otevřená, ale uzavřená
v měřítku modelu skutečnosti.
A vlastností zraku je provádět něco.
Uvnitř je pro zasvěcené poutem.
Jen kus smluv a svazků spřízněnosti atd.. duchovní.
Úroveň smyslu!
samozřejmost doteku! *(fourrier - svátek)
opomíjené významy!
výročí samostatného času uprostřed svádějí
svým,
pověstným odmítnutím.
Dotkout se způsobem jenž utváří rozpustilé
lesní víly,
nájemnice starých časů.
II.
Tváří v tvář
spojením přání, cesta k vytvoření své nejjednodušší podoby
Při, nebo, jak s žertem říkáme jevu Tao.
*(smrt boha)
rozmazání/soulad směřuje k stejně dobré jako
každé jiné paradoxní tvoří.
vedené,
nepřipoutané/připoutané hledání neopustí svůj
pokoj.
28 / h_aluze
poezie
Zakázané chvíle
oddálení pádu
průlet komínem
manévr
Německými básněmi Petera Dietzeho začíná
H_aluze publikování cizojazyčných autorů. Cizojazyčné texty budou vždy tištěny v originálním
znění bez redakčních zásahů a vysvětlivek. Je
jasné, že ne všichni čtenáři originálním textům
porozumí, přesto jsme této variantě dali přednost před překlady. Domníváme se totiž, že česká překladatelská praxe má velmi silné kořeny
a není tak problém seznámit se s řadou zajíma-
Redakce
Mono/Null
V momentech triumfu se sny vytrácení
Jen ve vypjatých chvílich postavit se na vrcholu
střechy
Strašidla schopná udusit každou jiskru
kdekoliv/kdykoliv
„Turn me on, dead man.“
(The Beatles: Revolution Number 9, rückwärts)
die Berge sind schwarz und wir atmen sie höher,
kehren heim – bei Tabor, auf einem Flickenteppich
und ferner dem Tal. wir sind uns näher im Schlaf,
Okupovat potají své slavnostní záměry
v klidu
wenn wir gegen die Nacht sprechen, Masaryk
oder Bach aus der Welt ziehen, dann täuscht es
uns über diese Welt, diesen Smog und was hält
Vnucuje své přeludy
produkuje okrajové chyby
zaniká, zanechává po sobě prázdnou slupku
Regen zwischen den Rängen, um die wir wie
Hunde kreisen, im Rudel, und zu oft vergessen
dabei sind wir geboren in Träumen, im Trade.
Rodí se opět jako neviditelná,
ve sněžných jámách, hluchých zón a prasklin.
Aleš Čermák
narozen 1984 v Praze
Studuji na Akademii výtvarných umění v ateliéru
Monumentální tvorby.
Bližší info:
www.alescermak.info
www.vetvim.alescermak.info
vých literátů, a to i neznámých a nezavedených,
na stránkách knih či kulturních časopisů. Vždyť
překladové texty publikují pravidelně například
v Psím víně. Chtěli jsme tedy dát zahraničním
autorům možnost představit se v jejich mateřštině už jen proto, že každý překlad je vlastně
svébytným uměleckým dílem a interpretací originálu. Dík publikování nepřeložených textů se
můžete seznámit s autory jako takovými.
moria
übermut
weil der himmel
unter mich gefallen ist
und wir bonbonpapier
vom rummel stahlen
gemeinsam
wenn du noch erinnerst
ach wenn
ich könnte
ich liefe und liefe da
am meer entlang
und rauf und runter würde
mich
im sand
im eis
vergraben sterben da
ohne pass sind wir hinaus gefahren und kein grenzer
wartete auf uns an schotterwegen auch kein freund
wollt des frühen morgens aus dem regenbett
erstehen
um dir und mir sein sternenloses wort mit einzuschreiben
und orte ohne wo uns zu entbergen auf dem leib
wie auf die stumpfe haut mit all den karten all den
zeichen
wir entlaufen über stunden deinen klagezeigern
mauern auf und ab wir wissen es geht dahin auch
immer rückwärts gegen alle strömung zu zerstreuen
poezie
h_aluze / 29
peter dietze
petra fantová
boreas
durynsko
duše
nespavost
als sich die dämmerungen in ein wort vertieften
eng umschlungen auf dem herrenbett erwachten
an ihren safrankleidern klebte abendschweiß und
ein schweigen dort wo
tage man vom leib geschält
und fader abend
natahovaná je láskou
deformovaná krutostí
krajkovaná poznáním
nedělní spánek
bdí
morgenreif erstarrte an den schwarzen mandeln
da öffnete der tag den mund zum breiten stöhnen
feist - entfuhr der himmel auf das rote nest
jeden krumen noch
im muttersaft ertränkte
zerdunsen ist man
natahuješ ji
deformuješ
dich barg der norden aus, inmitten aufgeblähten
eises wollte man dich zehren sehen oder
vom arktistag und in gebete rufen, hört
eingesunken in
ein andres land das keine
namen tragen soll
wie sie über cellowellen hängen, stürzen
in wieder warmen schnee zunächst und allerorten
ohne dass auch nur ein zarter halm zerbrach
was es ist in mir und dir:
honigland und berge
die man lange abgetragen
wieder aus dem hinterland
gewrungen hatte damals
in den heidelbeeren
wobzor ist soweit
doch gleich geblieben
wie mein kinder augen großer
platz / damals in den heidelbeeren
krajina bin ich
eingewachsen dort
heuer wachse ich mich aus
zatím natahuji…
odhalená chodidla
pošlapou šerosvit
pondělní bdění
ospale přednáší
včerejší verše
skupenství
geflügelt stutzt das eis dein wirres haar am leib
sakska
krajky jizev
jednou splynou ve vakát
myšlenky
zastlané do tmy
nebožtík déšť
nevyhnutelně dopadl
Jmenuji se Petr Dietze
a narodil jsem se roku
1987 v Drážďanech. Studuji evropské dějiny a moderní německou literaturu
na univerzitě v Erfurtu a to
od roku 2007. V roce 2009
jsem dík programu ERASMUS strávil jeden semestr
v Ústí nad Labem. Od roku 2008 jsem jedním z pěti editorů
a zároveň zakladatelem německého časopisu pro mladou
literaturu Wortwuchs. Od svých sedmnácti let píši poezii,
ale i prózu. Na začátku jsem své texty prezentoval na internetu, později – v roce 2008 – jsem je odeslal do soutěže
v rádiu a dva z mých krátkých textů byly odvysílány v národním rádiu Deuschlandradio Kultur. Své texty publikuji
v různých literárních časopisech v Německu a Rakousku.
V současnosti pracuji na svém prvním románu.
ledovým pohledem
spolu sledujeme
jeho plynné zmrtvýchvstání
kuropění
vlasy
kohout
už dvakrát
kokrhal
ozubené vlasy
nevypadávají
u vrátek
v očekávání
pivoňka
rozbřesk nespěchá
sčesány do tvaru
hodinového strojku
tikají a tikají
zatím ještě hnědě
nad hrnky mísí se
sladký kouř
ze dvou čajů
to ráno…
nevěřím
v hořké pomíjení
30 / h_aluze
poezie
poezie
h_aluze / 31
petra fantová
richard klíčník
jez
Petra Fantová,
narozena v Plzni (*1979),
kde také žije a pracuje
jako inženýrka kvality. Dosud publikovala v časopise
PLŽ.
s pěnou u pusy
dotahuje
práci bez konce
střízlivý utápí
víry vzkypěných modliteb
bez nádechu
nečeká na lepší časy
Vychládlá
Zdi chladné jako samota
Svíčka led nezabije
Svíčka led rozsvítí
I chlad se jemně třepotá
z té náhlé nostalgie
Jsou zdi
A není zbytí
*
jeho sebeláska
mě udržela nad vodou
Pod kouřem vzduchu všechno stojí
jen od mostu Karlova
černí se liduhad
I přes své stáří chová se nově
asi jak čerstvá milenka před prvním aktem
O půlnoci věšené záclony
jsou něco jako jmelí
Za oknem pátého patra
už jenom dva zvuky
Ne ne ani já už nejsem nejmladší
Čekám co nejprv mi nabídne
Už jenom závěsy mají větší moc
Přičemž spektrum jako oceán
Po jejich sfouknutí
mizí i Hradčany
Tam klíčí od lehkošumu
po sonický téměř svist
po karlovarské kola aut
32 / h_aluze
poezie
Tak stojí si Praha v podzimním kroji
krom šedých turistů
Ostatní šli už spat
Až na zpěv taxíků po prázdné ulici
je Praha najednou
úplně němá
Druidská
Ten byt mnou ještě nenačichl
Já v něm se neponořil
očima stále hlídám břeh
Všechno je jedno
V arkýři Malé Strany
vykuřuji plíce Indií
A chladný vzduch
tak nějak probíjí
Pod jejich dohledem
chutnáme noc
Nad všechno sousedův kocour
a má vlastně pravdu
Malostranská
Ten byt mnou ještě nenačichl
Co proudí tu v žilách
ulice v hloubce pod oknem
Co tepe tu v stěnách vedlejších bytů
Také zda z kohoutků teče řev
Do prachu slunce
a je to k ozubení
už jen pár dní je na trávníky
Arkýřová II
Ve vší své zkaženosti
foukám kouř do oken Malého Glena
richard klíčník
To ticho nákladních aut
pravidelných jak účet za telefon
Přímo pak za záclonou
hádaví netopýři
dáví hejna můr a nočních
Richard Klíčník (1980)
je stále rozkročen mezi rodnou jižní Moravou a Prahou.
Obě prostředí jsou mu blízká a promítají se do jeho
poezie. Tentokrát byl inspirací byt na Malé Straně, do
kterého se před nedávnem
přistěhoval. Autor publikuje zejména na internetu.
Z obou se chloupky na zátylku
mění ve smrkový les
s vřeskem pily
poezie
h_aluze / 33
janele z liků
janele z liků
S vyloučením veřejnosti
Sub /et/ rete
V zahradě myšlenek příležitostného vraha
Teče ti sádlo starý Soldánový
Hnětena jak svíce klínem
hořce ubývám do času
jaké je dohlédnouti konce?
prohra králů v usmíření?
vůle zdechlá
jež slibem krmí
skok věže z výšky člověka?
Dům
přeživší demolici
…pár pokojů - zatopený sklep
od okna ke dvoru - vidět strom
…i v létě opadaný
Léto v zahradě
vaně
aleji ovocných stromů
POMNI
Dva kluci v průchodu
navzájem se fackují
ruce zčmárané prupiskou
s fleky ubývání
ze žvýkaček od Sumů.
„Viděl jsem tvou mámu
chodí s odhalenou ceckou
čupět do zahrady
háže černý pytle do díry
kterou vydřeli ve dvoře.“
„Já zas tvýho fotra
postává u Teska v rozeplých mančestrákách
a pořvává na ženský
že se jim udělá do kočičáku.
…a taky…?!
chodí za mámou
každýho desátýho
z igelitky mu trčí bledé dršťky
s kolkovaným vaječňákem
vzrušeně bouchá do stolu
a odporně ryčí
že v krámě
tajně přelepil vínu etikety.“
„Zabiju tě, malej hajzle, teče ti sádlo starý Soldánový z…!!“
že nemusíš vůbec nic
tleskej si s hranou postele
/když jsi tak sama/
křísíš život svítiplynem
jak pomatení v kostele
Janele!
/alespoň láskou k sobě/
ach, dlouze sedíš
v sudbách dlaně
tiše i před sebou
hledáš řeky v kůži marně
vínek se nevešel
POMNI
pětkrát se postav
třikrát lehni
měř dvakrát život
jednou řež.
...je slyšet klapot střevíců mezi stěnami...
z plátěného šátku
zvedám do náruče
svou matku
Za zástěnou z prodřeného papíru
máčí si vlasy
sotva metr vysoká
se spodničkou málo podobnou nymfí
má slepené vlasy
v prošedivělém copu
trochu pomačkané šaty
otisk lučních kytek v lýtkách
Každý den tančí bosa,vyhýbá se koutům
(parketám nasáklým zaschlou krví)
na prádelní šňůru věšívá smáčené fotografie
všech svých milenců, židovských dětí z ulice,
které vychovala.
...jeden ze střevíců padá do trávy
je nahá
omývám ji smotanou plenou
...a přesto je hlasitá…
...vyřvává opilá na chodce z chatrného balkonu...
Má pár talířů
stříbrnou pudřenku
gramofon s oprýskanou troubou
desky točí na prstech
jako když hledáš palcem prsty v punčocháčích
s velkými klouby
a stigmaty od virgínek
Podobá se Krajkářce z knihy
s malým psíkem - osudem Tycha de Braheho.
Miluje jiné ženy, jen sebe ne, několikrát se
pořezala
s kolenem zdviženým nad pás
s vápencem ukrytým v plechové krabičce od šití
...nahá je…
..(s)prostá...
...vilná taky…
subreta …
s chrtí princeznou spící v otlučeném lavoru
34 / h_aluze
poezie
kdybych ji zabila
nikdo by se to nedozvěděl.
Elisej (Esej ženského rodu)
Zasycháš
lepíš se falešnou kůží
to je jak krmit psa chlebem!
Vůně nás sbližují
...příště?
nohou mě obejmi
a páskem
od krku po hrudní koš
zatáhni za vlasy
nemusíš moc
jen tak
jak vrabci stačí
od hladu
divoké višně.
/V břiše pak rolničku zašít
silnou jak proti kašli
uslyšíš
kam nůž s něhou vrazit./
poezie
h_aluze / 35
janele z liků
janele z liků
Svědectví dcery matky Jany H.
Sentiment věčně včerejšího
Poprvé mě objala
myslím
že to bylo po vycházce
bylo mi 19
zrovna byl den návštěv.
Stará sídla
v krajkách po skříních
co v hrnci
tuší hrách
psychy po síních
Většinu času jinak přežívá ve tmě /i když se koupe nebo obléká/
sedí v křesle
popíjí kávu
a já přes dveře slyším jen zvonění lžičky.
Popadané řasy v brýlích
na mých víčkách
plíseň
(co v šachách chlebových)
se uchytila.
Takže někdy v noci
ji potkám tak
že do ní vlastně narazím.
***
Dívka
z kloboukového bálu
sama jde
krví
ze starých mýdel
bělenou
Posledních pár let
si chodím poležet do vany až nad ránem
to se na mě nechodí mlčky dívat
a já pro ni nemusím hrát divadlo
sebevědomé
vyrovnané
zaujaté činností
a přitom mít výčitky
že uvidí můj nahý klín.
slzu v oku zachytila
v přídeští otisk
prst tu naslinila
nevědouc
v šátku tehdy spala
ruce u hlavy.
Stromy
v zahradách zámeckých
nechtějí pouštět listí
bez vůní vídeňských
dívkám na nahá kolena
na truc
v mrazu hledí.
Usnula, v bárce z bílých mušlí
Co pěna
sten
v bárce myších děr
svůj stín nadosah
slánkou v kruzích sklenic
sardinko
v konzervě pranic
pranic nenaříkej
snad jednou
za tebe
sleďům
v čirém láku
nožem zacinkám
V peří jak len
racek zachechtá
hlasy ježovek
sůl
žízeň zalechtá
Šahá nymfa z moře
po studeném fláku
v bárce z bílých mušlí
Dědci a děti hubený se nebijou!
Hlupáku z Citoňova
Pišto,
snědlíku!
Na kdáku jste sedávali
vzpomínali
na mák
schovávaný ve včelíně
ruce svatých matek
v šátcích
když lámal se dožínkový chléb
Teď malý Mořic
se lustru nepříčetně tlemí
je synem štíra
poutníka za dřívím
kapchána
zlolaje
Co nad hořícím stohem vyřvává:
„Budeš tak bohatý, Bože, že tě vynesou na
šálách!“
stařec, dívka, moře
na vrak rybám ušil
vlídný krabí muž.
Janele z Liků (vl. jménem
Jana Hradilová, nar. v Přerově) vystudovala PdF UP
(ČJ/OV pro druhý stupeň
ZŠ), v současnosti pracuje jako lektorka programů
primární prevence. Získala
několik literárních ocenění: Literární cenu Vladimíra Vokolka 2006 (1. místo v kategorii poezie 19-24 let), o
rok později ji obhájila. Cenu rektora Univerzity Palackého
(2007) v oboru poezie (1.místo) a 3. místo získala ještě o
rok později. Zkusila i Slam Poetry v rámci festivalu Colours
of Ostrava. Nedílnou součástí poezie je pro ni hudba, krátké
dramatizace textů doprovázené zpěvem.
autorský medailon, redakčně kráceno
36 / h_aluze
poezie
poezie
h_aluze / 37
alice prajzentová
martin čech
malé dětské
zkoumavě
mezi prsty
mnou
její ušní boltce
uzavírá se
pod štiplavou nostalgií
jako pod těžkými pancíři
osamělý
začal
skončil
nostalgicky nahý
jako v agónii
otočí hlavu
kde tuší….
….maličké ruce
není však dítěte
není nikoho
nutkání
vnořit špičku nosu
do zátylku
očichat každičký
obratel
laskat svými
tvářemi
nekousávat kůži i slova
jež zaniknou
v obsedantním sténaní
na prostém loži
cáry noci v chuchvalcích peřin
bdíc naslouchá tlukotu domu
otázky stékají po pelesti
a než skrápějí na parkety
zneživotní
38 / h_aluze
poezie
starostlivě
..kolem dokola
opiluje cudnost její
mlčky dlaněmi popíná
bílá ňadra
tříští svůj dech
v pihatých kupách
z buclatých paží
čouhaj provázky
malé oranžové
a kdyby byl
kouskem staniolu
mohla by jej smáčkout do kuličky
cvrnkal by sebou po stole
Červený celofán
Byl to plán, který mohl být docela snadno proveden:
Vstát a po umytí se nasoukat do kalhot - obléct košili,
obléct zimník, který byl pověšený na druhé straně dveří, obout si boty a seběhnout se schodů - zamknout domovní dveře a odemknout zámek u kola - setřást sníh
se sedačky, usednout na ni a šlápnout do pedálů…
Zdálo se, že takový plán by mohl být proveden bez větších obtíží, zpočátku se to zdálo, avšak později - ráno
- se ukázalo, že nic z toho tak docela snadné nebude.
Něco se přihodilo, semlelo se tu něco podivného - Benedikt viděl, že židle je povalená a obě hromádky oblečení rozházené po pokoji - vypadalo to, jakoby tudy
prošel nějaký vzdušný vír, který jeho vlastní oblečení
i košile, které měl ráno doručit na objednávky Sychry a Jelínka - dvou zaměstnanců telefonní ústředny -,
propletl do sebe a rozházel po podlaze. Ta změť mu
připadala docela cizí, nechtělo se mu vstát a začít ji
rozplétat, znovu si tedy lehl, ještě chvíli ležel a zamyšleně zíral do stropu…
Pak se najednou posadil. Posadil se, rázným pohybem
sebral z podlahy svoje kalhoty, a aniž si svlékl pyžamo,
vklouzl oběma nohama zároveň do jejich nohavic. Stalo se něco docela nepochopitelného. Nevysvětlitelná
věc - obě chodidla se srazila uvnitř uzavřeného prostoru - Benedikt zkusil vstát, málem při tom upadl, znovu
se posadil - svlékl kalhoty, držel je před očima a viděl,
že konce obou nohavic jsou k sobě sešité tak, že kalhoty tvoří jakýsi uzavřený okruh, ze kterého nemůže žádná noha nijak vybočit. Zvedl kalhoty a přimhouřenýma
očima si prohlížel místa, ve kterých tušil ten zlomyslný
šev. Prohmatával ta místa rukama, zdálo se však, že
žádný takový šev nikde není - zdálo se dokonce, že
látka nohavic vůbec nikdy nebyla v příčném směru
rozrušena. Nenašel to místo, ať se namáhal sebevíc.
Odložil kalhoty jako neřešitelnou hádanku. Něco se
přihodilo, semlelo se tu něco podivného - Benediktova
hlava znovu klesla na polštář. Nepřítomnýma očima
hleděl do stropu a pokoušel se tu situaci alespoň nějak vysvětlit. Všechno bylo tak nevysvětlitelné, tak nepochopitelné, že se vzápětí zase posadil. Natáhl ruku
pro svoji košili, držel ji v prstech a srdce mu bušilo
napjatým očekáváním. Zamrazilo ho, protože už po
hmatu se zdálo, že i střih košile se nějakým způsobem
změnil. On sám něco takového vlastně očekával, bál
se toho… Skutečně! Benedikt viděl, že její límec se nepochopitelným způsobem zúžil - byl příliš úzký na to,
aby mohl pojmout jeho krk, byl tak úzký, že otvorem,
který zbyl po zapnutí posledního knoflíku, bylo možné prostrčit stěží dva nebo tři prsty. Chvíli košili rozpačitě muchlal a zase rozkládal, pak najednou vstal,
několika kroky přistoupil do rohu místnosti, tam, kde
stál opřený smeták s dlouhou násadou - nohou přišlápl smeták a košili přiložil k násadě. Zapínal knoflíky
jeden po druhém, zapnul je všechny - límec padl násadě dokonale. Dokonce jí byl ještě poněkud těsný…
Nechal smeták i s košilí v koutě a znovu se svalil na
postel. Ležel a přemýšlel…
Mohl to být plán docela snadno proveditelný: ráno
vstát a opustit tento pokoj… Teď se však něco stalo,
něco se děje, něco podivného a nevysvětlitelného. Benedikt ležel a přemýšlel: promýšlel tu situaci jako nějaký komplikovaný matematický příklad. Na podlaze
zbyly dvě další košile - jedna hedvábná žlutá - potištěná
vzorem složeným z fotograficky přesných obrazů včelích tělíček -, druhá plátěná - šitá z režné šedivé látky,
do které byly místo knoflíků zasazeny těžké železné
šrouby. Byly určeny pro Sychru a Jelínka - zaměstnance telefonní ústředny. Byly to poněkud výstřední košile, navržené designérem jako zcela jedinečné kusy
a nějakým tajuplným řízením osudu si je objednali dva
zaměstnanci stejného podniku ve stejný okamžik.
Benedikt pomýšlel na to, že si vezme jednu z těch košilí
na sebe, aby mohl tu druhou doručit a splnil tak alespoň
jednu z objednávek. Střídavě se před ním zjevovala dvě
možná řešení: nejprve viděl sám sebe, jak stojí v té šedivé, plátěné košili před Sychrou - úředníkem s hodně
upjatými způsoby -, jak mu odevzdává jeho košili se včelím vzorem, potom se sám bázlivě plíží ulicemi a za každým rohem se několikrát rozhlíží ze strachu, aby snad
náhodou nepotkal Jelínka, jehož košili má na sobě. Tento strach mu vzápětí vnutil druhou variantu řešení: tentokrát má na sobě naopak Sychrovu košili, stojí v ní před
Jelínkem, předává mu jeho zakázku, Jelínek, ten hromotluk, se zeširoka usmívá, Benedikt se vrací s prázdnýma
rukama a při tom se ho zmocňuje jakýsi nevysvětlitelný
smutek nad tím, že dal přednost tomuto řešení.
próza
h_aluze / 39
martin čech
Ať by se rozhodl jakkoliv, vždy mohl splnit své poslání jenom z poloviny. Navíc: splnil by ho nedokonale každá z obou košilí je přece příliš výstředním oděvem
pro doručování objednávek zákazníkům, splnil by ho
špatně, protože oba zákazníci jsou zaměstnáni u stejné organizace - telefonní ústředna je obrovská hala
rozdělená na úseky skleněnými přepážkami, oba dva
se zde musejí setkávat několikrát denně a ten, jehož
zakázka by byla opomenuta, by tak brzo poznal, že to
nebylo z nějaké všeobecné příčiny.
Bylo třeba vymýšlet nějaká jiná řešení. Benedikta bůhvíproč napadlo, že by mu v tom snad nějak mohla pomoci tyč, na které visí záclony. Zavřel oči a soustředil
se, chtěl to důkladně promyslet - vyslovit si to v duchu
a vnímat, jak to bude znít. „Ráhno na záclony.“ Ne.
Benedikt zaťal pěsti, chtěl říct „tyč“, chtěl přece říct
„tyč“… Nemohl si vzpomenout na to slovo a místo něj
se tam vloudilo nějaké jiné, něco silnějšího. „Ráhno!“
Představil si loď, která má místo plachet napjaté záclony… Samá nesmyslná pomyšlení! Snažil se vybavit si, jak vůbec mohl dojít k takovému nesmyslnému
spojení – vždyť zpočátku, zpočátku se zdálo, že ten
výraz v sobě ponese nějaký hluboký a osvobozující
smysl, zpočátku se to zdálo, avšak vzápětí - ve chvíli,
kdy ho vyslovil -, se ukázalo, že je v něm něco docela
cizího, něco nepřiměřeného… Ne! Ještě jednou znovu!
Nejprve je třeba přijít s nějakou novou a ode všeho
osvobozující myšlenkou. Benedikt zatajil dech, chtěl
přivolat to slovo, slovo, na které si nemůže vzpomenout, ten živel, co všechno očišťuje, chtěl si vybavit
slovo „oheň“, zcela se soustředil, avšak místo něj se
dostavovalo pouze vědomí dokonalé prázdnoty. Nějak
to obejít, vyjádřit to opisem. Říct to jinak. Benedikt
zatajil dech a napjatě sledoval, jak se ta slova sbíhají
k sobě: Červený… červený… červený… červený celofán! … Ne! Něco se stalo, něco podivného a nevysvětlitelného, něco se děje a všechna vysvětlení zde selhávají! Benedikt si zoufalým gestem zakryl obličej. Jsou
snad významy všech slov najednou takovým pitvorným
způsobem posunuté? Vloudila se snad do jeho organismu nějaká neznámá bakterie, která rozkládá všechny
míry, vzbuzuje přeludné naděje a podvrhuje zdánlivě
proveditelné plány, aby ho tím vzápětí ponížila tváří
v tvář skutečnosti? Sděluje snad jeho ústy nějaké zjevení, které všichni zapuzují, v neznámém jazyce sobě
podobným své vlastní myšlenky? Co je to za instinkt,
který nevyhnutelně pojí takový pocit studu s každou
ukončenou větou? Benedikt najednou nebyl schopen
40 / h_aluze
próza
martin čech
ani přemýšlet, najednou nedokázal myšlenky spojovat,
jeho vnitřní monolog sestával z nedokončených vět
a nijak nesouvisejících výkřiků, kterým už ani on sám
nerozuměl. Zíral na strop vděčný za každou šmouhu,
která od nich odpoutala jeho pozornost. Asi dva decimetry pod stropem byla na zdi narýsovaná tlustá černá linka, která se v pravidelných úsecích lomila vždy
dvakrát doleva a dvakrát doprava, vedla napříč všemi
čtyřmi stěnami a obepínala tak celý objem místnosti.
Byla to asi takováhle čára:
Benedikt zajásal, jakmile ji zpozoroval. Bylo tak jednoduché ji následovat! Přimkl se k čáře celou svou
duší, celou svou schopností vmýšlet se, tak, jako by
se přimkl k písmu zprávy přinášející osvobození. Cítil
k té čáře zvláštní, něžnou náklonnost, cítil k ní lásku
spojenou se soucitem nad její bezvýznamností. Byla to
čára skutečně bezvýznamná, tak bezvýznamná, že ji
až doposud skoro nebral na vědomí. Teď se však něco
změnilo, něco se stalo a Benedikt už netoužil po ničem jiném, než aby mohl vpíjet svůj zrak do té bezvýznamné čáry na stropě pokoje v jakémsi nenápadném
domě ukrytém v zapadlé čtvrti okresního města. Pro
posměch všem mašinériím, které vyrábějí to, co se zdá
být důležité! Z náklonnosti k ní zapomenout na tvar
vlastního těla, přijmout její podobu, opustit tělo, které
už tu nic nezmůže, vmyslet se do čáry úplně a beze
zbytku, donekonečna s ní obíhat podél stěn tohoto
pokoje. Sunout se pohledem vpřed, vpřed v napjatém
očekávání - být bezmezně překvapen tím, že čára se
lomí, být jí za to nesmírně vděčný, poslechnout její
příkaz a stoupat pohledem vzhůru - stoupat vzhůru
a zase netušit, jak to dopadne - náhle být znovu překvapen tím, že se čára lomí, být tím nadšený a znovu
cítit vděčnost - oddaně vykonat její rozkaz: následovat
ji vpřed, vpřed a vzápětí dolů, něžně a láskyplně plnit její příkazy; projít tak od jednoho rohu místnosti
k druhému - oběhnout je všechny čtyři: jednou, dvakrát - pořád je obíhat, obíhat je a neztrácet schopnost
být tím vším uchvácený, být pokaždé znovu překvapený každým dalším ohybem.
Benedikt seděl vzpřímeně na zmuchlaném prostěradle, s hlavou zvrácenou dozadu sledoval svoji čáru -
neustále se přitom otáčel kolem své osy, otáčel se tak
několik hodin - čas přestal existovat - Benedikt vzpřímeně seděl a neúnavně sledoval svoji čáru - pod očima
se mu objevily červené skvrny, které jsou příznakem
přílišného uchvácení, a jeho srdce bušilo stále novým
očekáváním. Zdálo se mu, že nyní vidí všechno daleko
ostřeji, daleko zřetelněji rozeznával i všechny drobné
nerovnosti omítky, chtěl je vzít na vědomí stejně jako
všechny šmouhy a pavučiny nacházející se v nejbližším sousedství čáry, kterou sledoval. Viděl zčernalou
dvoulinku, která ji v jednom místě protínala a poté mířila někam k podlaze, několikrát odolal pokušení, aby
sledoval i její směr - nechtěl čáru spustit z očí, současně se mu ale stále silněji vtíralo pokušení, že i ta dvojice drátů, která ji přetíná, je vlastně její součástí - i ji by
bylo třeba poznat, i ji by měl sledovat až do konce - několikrát odolal takovému pokušení, pak se však do jeho
myšlenek vplížila skrytá bolest v zátylku, která celé
rozhodování zvrátila: čára mířila dolů, vzápětí se měla
lomit a zamířit vpřed, na své cestě byla roubena tou
dvojicí drátů, Benedikt neuposlechl výzvy jasně černé
linie mířící vpřed, ale zvolna a nezadržitelně sklouzl
očima po hladké dvoulince - jako by sám klouzal na
lyžích pustou sněhovou plání, přehlédl celou jednu
stěnu pokoje - dvoulinka mířila dolů, dolů až k podlaze - tam se najednou ztrácela v obrovské plechové
krabici se zaprášeným žebrováním. Benedikt si kdysi
myslel, že ta věc je snad nějaký zapomenutý transformátor odpojeného klimatizačního zařízení, zeptal se
na to dokonce jednou správce, ale ten jenom pokrčil
rameny: „Ne… To nebude transformátor.“ Benedikt se
chtěl zeptat, co to tedy vlastně je, ale správce jen mávl
rukou, jako by ta věc byla příliš bezvýznamná, než aby
stálo za to se o ní vůbec bavit, Benedikt se tedy dál neptal a zvykl si žít s tou plechovou, zaprášenou krabicí
bez nějaké hypotézy o tom, na co by mohla sloužit. Teď
na ni upřeně zíral, pohledem bloudil v jejím žebrování
a nemohl od ní odtrhnout oči. V její přítomnosti bylo
cosi temného a hrozivého, nyní jako by se náhle začala
zvětšovat, jako by mu před očima rostla a mohutněla, jako by se nyní z ničeho nic rozhodla vyjevit celou
svou moc a celou svou podstatu. Jako by se všechno
kolem najednou sbíhalo k ní, k tomu podivnému přístroji, k té věci, která není transformátor. Nyní jako by
se najednou vyjevilo, že ten přístroj byl a stále je skrytým a nepoznaným středem všeho: celého pokoje, celého města, celého světa i celého vesmíru - zdálo se, že
nábytek v pokoji i jeho stěny, zavřené dveře i schody,
které k nim vedou, ulice pod okny i zírající Benedikt,
všechno jsou jenom vedlejší, přídavná a doplňující
zařízení tohoto přístroje - přístroje, o kterém se neví,
na co vlastně slouží, a o kterém správce řekl, že není
transformátor. Stojí tu a všichni nad ním krčí rameny
- Benedikt klouže očima po žebrech na jeho povrchu,
zkouší z nich vyčíst nějaký pokyn, nějakou narážku,
zkouší to marně a přítomnost té věci ho naplňuje strachem, strachem smíšeným s úctou, posvátnou hrůzou,
která nemá hranice… Pryč odsud! Benedikt odvrátil
hlavu - odvrátil hlavu, vstal a tak, jak byl - jen v kalhotách pyžama -, vyběhl na chodbu - oblékl si zimník,
který byl pověšený na druhé straně dveří, obul si boty
a seběhl se schodů - zamkl domovní dveře a odemkl
zámek u kola - setřásl se sedačky sníh, usedl na ni
a šlápl do pedálů… S pravidelným skřípotem ujížděl
Vltavskou ulicí a fialové nohavice jeho pyžama plandaly kolem ubíhajícího řetězu…
Uviděl, že křižovatku nestihne projet, dokud ještě svítí
zelené světlo, stiskl tedy zároveň obě brzdy: zajel ke
kraji - zastavil docela, přirazil k obrubníku a pravou
nohou se o něj opřel. Svítila červená. Benedikt pustil
řídítka, rozhrnul si kabát u krku, sklonil hlavu a dýchal pod něj, aby se zahřál. Stál tam a za ním postupně
zastavovaly přijíždějící automobily… Koutkem oka najednou zpozoroval, že po chodníku se k přechodu blíží
výpravčí Lauschnitzer se svojí ženou. Oba dva měli na
sobě navzájem podobné béžové zimní kabáty. Blížili se
k přechodu, chtěli přejít na druhou stranu, avšak výpravčí si na poslední chvíli všiml čekajícího Benedikta.
Mávl rukou na pozdrav a přitočil se k němu. Usmíval
se přitom tak, jako by se chystal říct něco žertovného.
Zakašlal a spustil polohlasem:
„Já říkám - hlavní je: pořád se pohybovat…
Pořád se pohybujte! Kdo se zastaví, stane se
kulisou.“ Lauschnitzer znovu zakašlal. Vtom
promluvila jeho žena:
„Od rána s Luďkem vymýšlíme, co si vzít na sebe
na večírek… Co myslíte? Chtělo by to něco…
něco ne výstředního… Nápaditého… Pro Luďka jsme sehnali vyšívaný frak a bílou paruku…
Bude v tom vypadat jak George Washington,“
zasmála se. „Pro sebe ještě nevím… Do večera
času dost… Ještě to promyslím… A co vy? Už to
víte? Co si vezmete?“
Benedikt na okamžik sklopil hlavu, jako by nad něčím
hluboce přemýšlel, pak ji zvedl a promluvil - promluvil
a oba posluchači zároveň zpozorněli:
„Prostě se přestrojím za prasklá dvířka kamen…“ Po
próza
h_aluze / 41
martin čech
další odmlce dodal odhodlaně: „Obalím si hlavu červeným celofánem…“
Všichni tři mlčeli - stáli rozpačitě proti sobě a paní
Lauschnitzerová se tázavě dívala střídavě na svého
muže a střídavě na Benedikta. Ten hleděl široce otevřenýma očima někam k zemi, rukama svíral řídítka
- zdálo se, že v nejbližším okamžiku něco řekne, zdálo
se, že střádá myšlenky, aby vzápětí zvedl hlavu a vysvětlil hlubší smysl své metafory ohně v celofánovém
převleku jako autenticity živlů, která… Na semaforu
se rozsvítilo zelené světlo… Zezadu se ozval hluk startujících motorů… „Tak zatím,“ řekl Benedikt a zamával na rozloučenou. Také výpravčí chvatně zvedl ruku
na pozdrav. Benedikt se odrazil, začal šlapat a vzápětí
mu křižovatka zmizela za zády. Šlapal ve stoje - silnice nyní vedla do kopce, šlapal ze všech sil - nešlo mu
o to, aby snad jel rychle, ale o to, aby na to vynaložil
co nejvíc energie, toužil beze zbytku splynout s tou
jednotvárnou a vysilující činností, šlapal a sípání jeho
vlastního dechu mu znělo cize - jako zvuk nějakého
podivného, starodávného přístroje…
Kdesi vzadu se začal ozývat rachot motoru velkého nákladního auta - stále se blížil, sílil a postupně
v sobě pohlcoval všechny ostatní zvuky. Když byl Benedikt asi ve dvou třetinách kopce, proplížilo se po
jeho levé ruce velké, třínápravové mrazírenské auto,
zvolna ho předjelo a poté zpomalilo - jelo stále pár
metrů před ním a jeho očím nastavovalo velká plechová vrata uzavírající vnitřní nákladový prostor. Benedikta ohlušoval rámus motorů, současně k němu
doléhal jiný zvuk - tlukot kompresorů chladícího zařízení. Před sebou viděl stále ta vrata, viděl je docela
zblízka - rozeznával očka pro vložení visacích zámků,
viděl, že řidiči je zapomněli zamknout, protože jedno
jejich křídlo se s každou nerovností na cestě střídavě otvírá a zase zavírá. Šlapal v předklonu hypnotizovaný jejich nevysvětlitelnou přitažlivostí. Vtom se
pravé křídlo dveří zčistajasna pootevřelo - ze dveří
se vykutálela velká, zmrazená dobytčí hlava a dopadla na vozovku přímo před něj. V poslední chvíli strhl
řídítka do strany a objel ji těsným obloukem. Otřel
si zpocené čelo. V tu chvíli další! Znovu! Šlapal dál
a dál hleděl na ta vrata. Rozeznával ohnutá očka, ve
kterých chybějí zámky, rozeznával cihlový prášek,
který se zachytil ve žlábku na jejich spodním okraji,
z nezavřených vrat padala s každou další nerovností
cesty další zmrazená telecí nebo vepřová hlava. Benedikt nalezl zvláštní zálibu v této činnosti - strhávat
42 / h_aluze
próza
vratislav kadlec
řídítka v posledním okamžiku a objíždět je těsným
obloukem.
Vyžaduje to zvláštní druh soustředění a zcela vypjatou pozornost, ale i přesto si dokázal uvědomit, jak je
tato situace neměnná a definitivní. Ano - tato situace:
být ve dvou třetinách kopce v kalhotách od pyžama,
šlapat v předklonu a uhýbat před padajícími hlavami,
tato situace se ho zmocnila navždy a žádný další pohyb už na ní nemůže nic změnit. Opíral se do pedálů
a snažil se na nic nemyslet, hleděl před sebe a nemyslel na to, co dělá - ukolébaný jednotvárností té činnosti instinktivně uhýbal do stran pokaždé, když to bylo
nutné. Zkameněl v tom pohybu stejně, jako některé
postavy z pohádek zkameněly v nehybnosti.
Přitom se ptal: „Není snad možný nějaký jiný úhybný manévr?“ … Zkameněl v této otázce… „Jaký je jiný
úhybný manévr?“ ........................................................
.. ..................................................................................
......................................................................................
......................................................................................
.................................................
...................... Kdosi řekl: „Smířit se s životem nad
rámem kola. Na věky bude nedostatek času. Větší odbočky slibují nějakou zvláštní kratochvíli,
avšak: není takový čas, který by strávil určité pohyby, je ho stále málo, málo, dokonce velmi málo,
málo pro všechny a nakonec se ukáže, že ten který zbyl, je příliš krátký na to, aby ho bylo možné
prožít jiným než tímto způsobem.“
Martin Čech
(narozen v roce 1968) pracuje ve službách Ministerstva zahraničí, v Minsku. Je
autorem próz, které porůznu
vycházely v Iniciálách, Hostu, Tvaru, a esejistických
prací, publikovaných například v časopise Pandora.
Deník psaný za oknem
úryvek z novely
I.
Mám jisté zvyky, které by patrně nebyly nazvány
ctnostnými, měly-li být někým pojmenovány, které
však shledávám zábavnými, a neusiluji se jich proto vystříhat. U sousedů měli kupříkladu psa, jenž,
jsa krajně popudlivým a nemaje mnoho příležitostí
k povyražení, nechával se velice snadno pohnat až
k nepříčetnosti.
Bývalo tedy mým zvykem přelézt plot, proběhnout
kolem ležícího Huga a dříve, než se stačil postavit na
své dlouhé nohy a nabrat rychlost, seskočit opět do
naší zahrady a zůstat sedět u kmenu hrušně, zatímco ohař zcela bez zamýšleného účinku běsnil za oky
drátěnky. Nebohý pes zřejmě nikdy nepochopil, že
veškeré jeho marně vynakládané úsilí slouží toliko
k mému pobavení.
Leč přešel čas a pes pošel, čímž alespoň tento z mých
zvyků pominul. Jelikož sousedé z opačné strany chovali pouze okrasné rybky, které se podobným způsobem nechávaly vyprovokovat jen stěží, patří dále
k mým oblíbeným kratochvílím právě lov těchto
rybek. Obývají v podstatě stejné jezírko, jako je to
v naší zahradě, přichází mi však příhodnější plenit
jezírko sousední než se stejného činu dopouštět na
vlastním, za což bych mohl být navíc daleko snáze
potrestán.
To, že si svůj jídelníček zpestřuji vlastním přičiněním, by v případě pychu na našem pozemku bylo
nepochybně vítaným argumentem pro odebrání pravidelného přísunu potravy i přesto, že chuť a kalorickou hodnotu okrasných rybek naprosto nelze přeceňovat a celá záležitost je pro mne spíše sportem. Nač
proto vydávat všanc takto vždy plnou misku mléka,
když stačí přelézt plot? Mám navíc podezření, že Patrikovi není takové počínání proti mysli tolik, jak se
snaží občas naznačovat v rámci etikety, neboť mezi
ním a sousedem panuje určitý druh animosity, patrně značně starého data a mně neznámého původu.
Rybky v jezírku mají na šupinu stejnou barvu jako
kuličky rybízu na druhé straně zahrady. To tajemné
souznění barvy i názvu mě vždycky fascinovalo, ale
nebyl jsem s to, vyvodit z něj nějaké hlubší závěry.
Soudím, že takové souzvuky věcí jistým způsobem
vytvářejí harmonii celého vesmíru.
Bádati nad tím, má-li tento svět vůbec jaký řád, mne
často napadá tváří v tvář hvězdám a noci. Existence skrytého zákona se zdá být při pohledu na noční
oblohu stejně nepochybná jako při pohledu na mraveniště a patrně jen trvající monumentalita prvého,
zcela protikladná pomíjivé hemživosti hmyzu, zapříčinila fakt, že sláva astrologie daleko přetrvala oblibu myrmekomancie.
Zvláštní pocit rovněž zažívám, představím-li si, že
tam z oněch hvězd zdvihá někdo hlavu a bůhví kolik
párů očí směrem ke mně, tak jako já k němu zde, na
zdi porostlé psím vínem. Co mě na té představě tolik
fascinuje, není existence života daleko ve vesmíru,
ale perspektiva, v níž se náhle ocitám visící ze zdi
hlavou dolů, se stovkami světelných let pod sebou.
Oddám-li se této vizi příliš, lehko se mi stane, že
přepadnu přes okraj zídky, naštěstí nikoliv do hlubin
vesmíru, ale jen mezi modřence, a jsem tak bleskurychle opět utvrzen v tom, jak správně chápat pojmy
nahoře a dole.
Jediné světlo, které za hluboké noci prozařuje tmu
zahrady, krom hvězd a měsíce, je světlo z okna
knihovny. Někdy vyšplhám do koruny ořešáku a pozoruji Patrika, který za oknem, jako rybka v akváriu,
pomalu obrací stránky a občas usrkne z šálku stydnoucího čaje.
Někdy tam sedává dlouhé hodiny: slezu z větví
a oběhnu několik sousedních zahrad, v zahradním
altánku na druhé straně ulice ulovím myš a prožiji
dostaveníčko mezi rododendrony (trpaslík decentně odvrátí tvář a cudně mlčí), napjatě sleduji ježka, který se potlouká nebezpečně blízko mé misky
s mlékem, ale nakonec na schod přeci jen nevyleze,
a když se nad ránem opět vrátím na dlouhou větev
vzpínající se ke zdi domu, Patrik tam stále ještě sedí,
ponořen do knih, které zdědil po starém pánu.
Jde spát až za kuropění; zhasne světlo v pokoji, zatímco obzor se rozsvěcí.
Nejsem asi první, kdo si povšiml toho krátkého času
próza
h_aluze / 43
vratislav kadlec
vratislav kadlec
II.
mezi kuropěním a východem slunce, který činí přízraky z věcí jindy všedních. Zdá se mi dokonce, že
lidé a věci vynořivší se z onoho jitřního ticha působí
mnohdy přízračněji než titíž zjevující se v noční tmě,
ač by se na první rozmysl mohla noc a tma jevit živlem přízrakům příhodnějším.
Ta přízračnost však netkví v tom, že by se věci halily
do hávů a prostěradel, jak to strašidla činívají, ale
naopak v té neobvyklé holosti, s kterou se vyjevují,
jako by se domnívaly, že jejich nahota může tak brzy
z rána ještě zůstat nepovšimnuta.
Stejně nahý byl i přízrak automobilu, který se zjevil
tenkrát ráno na asfaltu ulice, tmavém po lehkém nočním dešti. Úsvit se rozprostřel téměř nepozorovaně
a rovnoměrně po celé obloze, neboť nebe bylo těžce
šedé a nedávalo poznat východu. Předešlou noc ještě Patrik neprobděl nad starými svazky; takové noci
přišly až později, mnohé, a počet mi již matní.
Tenkrát seděl za volantem vozu, protože bděl už – to
ráno brzy vstal.
Později než automobilu jsem si všiml ženy: šla prostředkem ulice, neboť aut tu projíždělo málo, zvlášť
v tuto denní dobu. Hlavu měla skloněnou ke straně
a za chůze pohupovala rameny jakoby v zárodku tance. Okamžik poté, co jsem si jí všiml, vytáhla ruce
z kapes pláště; chtěla je rozpřáhnout do stran a zatočit se na místě, ale když zvedla zrak, spatřila auto.
Zůstala stát; neuhnula ani o krok, jen ruce připravené k tanci zkřížila před sebou. Rána, která zazněla
do ranního klidu, zneklidnivě brzy ztichla.
Auto jelo dál, jen mrtvá Lorelain v žlutých šatech
zůstala ležet na asfaltu ulice, tmavém po lehkém
nočním dešti.
Nebudu předstírat, že něco z toho chápu. Lorelain
ještě ležela vprostřed cesty, když se rozestoupily
mraky a vysvitlo slunce. Místo rosy se v trávě zatřpytily stovky bodajících jehel. Slunce svítilo celý
den a na jabloň přiletěl strakapoud vyklepávat neměnný rytmus.
Spousta věcí se ovšem změnila.
44 / h_aluze
próza
A přeci…
Byli jsme šťastni, ta léta sami dva v starém domě,
byli jsme šťastni i později ve třech a čtyřech, kdy
sluníčkem a stínem zahrady zněl smích a dětský
křik. Vlastně stále žiji tím časem a každé ráno znovu s údivem zjišťuji, že už je pryč. A pak, když si
vzpomenu, snažím se myslet jen na zlaté ranní světlo
stékající přes okno a muškáty na parapetu, nemyslet
na to, proč už se budím sám, jediný na celém světě.
Koukám se na okno a nevěřím krásnému dni, který
za ním číhá.
Nevěřím světu, stejně jako nevěřím sobě, svým očím
a své paměti.
Nevěřím světu, který se loupe jako cibule a vhání
slzy do očí. Jak může být rudý květ růže vedle krve
a smrti?
Někdy se bojím, že i já mám v sobě zlo. Sedím a mám
strach.
Často jsem sedával i na lavičce vedle kašny, ještě
tam, ve městě; mžoural jsem do slunce a sledoval holuby. Někdy bylo v tom odpoledni a ptácích na dláždění tolik krásy, že jsem si musel rukou clonit oči;
dělal jsem, jako že před sluncem, ale bylo to před
tou krásou.
Jak to, že jsem mohl o vteřinu později, v téměř stejný
okamžik, kdy bych dal vlastní život za to slunce a za
ty ptáky, jak jsem mohl pocítit to neodbytné nutkání
vstát a prudce dupnout na záda některého z nich,
dřív než by stačil uskočit a vzlétnout, neodbytné
nutkání zabít, zničit, touhu uslyšet zapraskání kostí
a zabránit alespoň kousíčku té krásy trvat dál bez
mé kontroly? Není tohle zlo?
Nebál jsem se tolik, Lorelain, když jsi tu byla.
Nevěřím, že všechno musí končit. Ale je jakási síla,
nevím, zda ve světě či ve mně, která nás pudí přetínat kruhy v bázni z toho, co nás přesahuje, vydávajíc
se často za přání dodat věcem tvar.
Rozdrcený holub by měl konečně formu, již jde popsat, a má ji teď i Lorelain, na niž můžu nyní myslet
tak, jak jsem nikdy nemohl, když ležela vedle mne.
Je jakousi schválností či zákonem, že nabytým tvarem
ztrácejí dokončené věci cosi ze svého obsahu. Tak
si nyní vybavuji Lorelaininu tvář jasněji a přesněji,
než když ještě žila, ale již necítím, již nevím Lorelain
samu.
Stále ještě se procházím zahradou a domem, který
postavil můj otec, stále sedávám u okna a čtu Elkne-
rovy knihy. Ale ty mi již nepřinášíš útěchu a čaj.
Náš mladší syn nepromluvil od tvé smrti jediné slovo, má Lorelain. A celý dům jako by ztich’, jen akvárium smutně bzučí do noci.
I já většinou mlčím, mlčím k ostatním a mlčím i sám
k sobě. Je tolik věcí, které bych chtěl říct a které
nechci slyšet.
Spousta zamlčených slov.
Spousta slov, která tak nebolí, dokud můžeme dělat,
že věci, o nichž by mluvila, tu nejsou. Ani tam. Tam
za oknem.
Pověz mi Lorelain: Co je důležité? Často mívám pocit, že nevím.
Jsou důležité ty knihy? Knihy o cizích zemích a městech, kvůli nimž zemřel Elkner? Mám jít a říct o nich
lidem?
Ale vždyť jsou šťastní, mám ten pocit; jsou šťastní
ve svém městě plném javorů a nepotřebují odjíždět
nočními vlaky do neznámých krajů.
Nakonec ani já nevycházím ze svého domu a zahrady, abych jim o těch knihách mohl říct, a nakonec
i já jsem zde šťastnější než venku. Byl jsem skutečně
šťasten, kdysi, a kousek toho štěstí snad stále ulpívá
na těchto zdech.
Nemohu odejít.
Jednou možná nevyjdu ani z tohoto pokoje, zůstanu
ponořen do knih a obrazů dalekých cizin. Nebo se
ponořím do jezírka a dokončím to, co jsem snad měl
skončit již dávno.
Vídávám tvář na hladině, když stojím tam vzadu v zahradě u staré vrby. Čím dál tím častěji mívám pocit,
že ta tvář není má.
Ptačí budka tam dosud nevisí.
Nevím, kam se poděla ta stará, co tehdy spadla ze
stromu spolu se mnou. Snad zapadla kamsi do bezu,
kde už ji nikdo nikdy nenajde. Některé věci zůstanou
navždy skryty.
Snad si ji někdo odnesl, aby ji přibil na strom ve své
zahradě, nebo za nějakým zcela odlišným účelem,
z docela jiné pohnutky. Pohnutky mých vlastních
činů mi dost často zůstávají utajeny, natož pohnutky
cizích lidi.
Avšak kdo je cizí?
Já vím, opakuji se, ale cožpak svět se neopakuje? Jak
odlišit kruh od spirály, od klubka a od cibule?
Stromy mlčí a možná dělají lépe, ostatně vědí o kruzích své. Stará moudrá vrba mlčí a mohutný ořešák
líně kýve větvemi, jen občas vrzne, mimoděk.
Mlčí i trpaslík, jemuž se větev rododendronu tlačí do
zad, ačkoliv vypadá, jako by chtěl něco říct.
Ty také mlčíš, Lorelain. A měla jsi tak krásný hlas.
Pamatuji si, jak jsem se jednou v neděli ráno probudil a slyšel jsem tvůj zpěv. Vyšel jsem do zahrady a ty
jsi tam stála v modrých šatech, zpívala jsi a zalévala
astry. Slunce ti svítilo do vlasů. Děti se honily mezi
angrešty a všiml jsem si, že polámaly kosatce.
Byl jsem šťastný. A věděl jsem, že na světě je dobro.
Není třeba všechno obracet.
Je to tak.
Vratislav Kadlec
Narodil se roku 1981 v Hořovicích a nyní žije v Praze
na Žižkově, v ušáku u okna
s výhledem na jasan. Živí
se především jako redaktor a publicista na volné
noze, chlebem s máslem
a polozeleným čajem. Je
principálem divadelního spolku Prvobytně pospolná společnost, který se však momentálně nachází v tvůrčím kómatu. V roce 2002 mu vyšel komiks Singultus Infinitus v edici
TVARy. Publikovaný text je ukázkou z jedné ze tří dokončených, leč zatím nepublikovaných novel.
próza
h_aluze / 45
michaela schwarzová
michaela schwarzová
(hořko)Sladký aperitiv
Lidé z modrých křivek
Slepá Daniela
Pavouk
Je pozdní slunné odpoledne v jistém městě O. v blíže
neurčené oblasti Starého světa. Po rozpáleném chodníku stéká voda a podrážděně syčí. Nevím, zda je pláž
či poušť tak blízko nebo je ten vlhnoucí písek zanesen
z blízkého pískoviště. Pramínek crčí z parapetu pootevřeného okna v prvním patře. Ostatní okna jsou
zavřená pevně, plastikové rámy k sobě příjemně lnou
a nedovolí vodě vetřít se do jejich statečné blízkosti.
Za sklem prosvítá malé sladké moře s narůžovělou
pěnou. Závěsy ztěžkly všudypřítomnou vlhkostí.
Moře proto, že vody je dost, ale nekonečná není.
Oceány jsou velké, moře malá – ostatně, osobní
tragédie jsou pokaždé malé (až k uzoufání nebo
vsáknutí se do písku). A konečně sladkost zdůrazňuji
vzhledem k dívence, která, sama v růžových šatečkách
a s cukrátkem u úst, moře uvolnila z vodovodního
řadu. K tak radikálnímu kroku ji přivedla zralá úvaha,
že již nechce ani růžové šatečky, ani cukrátko, že se
musí rozpustit – a tak je to malé moře sladké.
Dívenka se rozpouští v koupelně a protože zapomněla zavřít kohoutek dříve, než se její buclaté prstíky
rozplynuly, horkou vodou přetekla okraj, vytopila sousedy v přízemí (stropy získaly něžně růžový odstín;
naneštěstí jsou staří manželé konvenční a pokusí se
znovu vymalovat, nicméně stejně zůstanou růžové
prosvítající flíčky) a cestou přes předsíň a kuchyň
dospěla až do vlastního růžového pokojíčku, odkud
se – konečně spokojená – spouští oknem na chodník
a mísí s pouličním prachem, plníc vzduch bylinnou
vůní Becherovky.
Dnes je podzim.
Na tom není nic zvláštního nebo udivujícího; podzim
bývá každý rok a každý rok také zamotává město do
cárů nakyslé mlhy jako do šály z tisíce klubíček výparů Spolchemie. Z domů se tak stávají prostupné
řídké kokony s hřejícími lidskými tělíčky coby vajíčky
neznámého živočišného druhu. Jaro dává rok co rok
naději, že se zámotky rozvinou, vajíčka vyklíčí, prasknou a vyletí z nich nějaký krásný zázrak, tyrkysově
modrý morpho peleides, jeho příbuzná babočka paví
oko nebo aspoň octomilka.
Nic takového se nestane. Nikdy. Domy totiž skrývají vajíčka neoplodněná, z nichž jen sotva může vzejít
cokoli nového. Kdyby přece, plnily by se zjara ulice
bytostmi lidem jen vzdáleně podobnými, složenými
z pružných modrých křivek, opaleskujících v bledém
slunci. Ta nejkrásnější těla by byla složena z pouhých
odlesků: na nových listech šeříku, na mokrém chodníku, na skle Lidové knihovny, otevírací doba od 10 do
18 hodin, sobota a neděle zavřeno.
Odlesky jsou povznášející a tak by vítr ony krásné
křehké schránky vědomí rozvál do polí, kde by se za
poledne, rozpalujícího blankytné nebe hořícím heliem
až do bíla, vášnivě pářily a kladly nová vajíčkla do
našich domů. Protože by však jejich existence byla
příliš závislá na slunci, vajíčka se nikdy nezachvějí
vývojem.
Naši dokonalou neproměnu tak připomínají jen ty nejkrásnější z visutých mostů, ale pozor: pouze dokud se
ranní slunce dotýká obzoru.
To odpoledne byla obloha tak temně modroskleněně
vysoká, že ji slunce propalovalo autogenem až do bíla
a stejně hrozila spadnout. Paprsky se kousavě vpíjely do kůže, potřísněné pylově žlutým větrem bojínku,
srhy a psárky, hebce řezavých od kotníků až k pasu.
Po prstech se přelévala drobounká černo-červená tělíčka hemžících se berušek, trochu jako krev a trochu
jako hrozínky uzrálých plodů.
Viděla jsem ji už zdálky, přes oči měla zavázanou bílou stuhu, která za ní vlála a sem tam se zachytila na
keřích šípkových růží. Zdálo by se, jako by sama byla
jenom rozervanými cáry skutečné existence v tomto
konkrétním prostoru a čase. Snad šla k lesu, snad
sama nevěděla, říkala si Slepá Daniela a pro ostatní
byla jen Divoká, ta Divoká, co moc zná a proto nic
nepoví, co vydaná jim napospas je bezbraná a tak si
je ochočuje pohádkami, kterým nikdo nevěří pro její
slepé oči, dívka s vlasy plnými berušek a trávy, co se
neptá na příčiny. Byla slepá, slepá Daniela; nebyla by
slepá, kdyby neprozřela. Čím pevněji svírala víčka
před dotírajícím bílým žárem, tím více viděla, znala
počátek a tušila i konec. Od té doby chodila k domům jen tak blízko, aby slyšela hlas poledních zvonů. Nechtěla zneklidňovat bolestí vlastního poznání,
z nějž se znovu zrodila už před lety. Nikdy se nebála,
strach pramení z nejistoty a ona si byla jistá vším,
čím měla.
Náhle jsem si všimla, že nedohlédnu vlastních dlaní,
plných berušek, a věděla, že ta páska na hlavě je bílá.
Odbíjelo poledne. Ještě chvíli – dvanáctý úder bude
ten, na nějž čekám.
Půlnoční bouře zřítila strom. Suchý prohnilý javor
se natáhl jak široký tak dlouhý přes cestu, plyšovou
travou a rozmoklou mazlavostí bláta, až do odkvetlých azalek a pěnišníků. Pařez vyvrácen, kmen v půli
roztřepen do dlouhých špičatých vláken. Kdyby přišel
pavouk, mohl by sítě z nich líčit na mušky, zdivočelé
cizince a nevychované psy.
Musel by to být opravdu velký pavouk, aby mohl spřádat tak tuhé sítě. Musel by mít opravdu velkou odvahu, aby se pustil do takové inovace – nejsem si však
jista, zda pavouci znají strach. Třeba je jejich přirozený pud číhat mnohonásobně silnější.
Tu představu musím zahnat dříve, než se rozbují. Ale
přesto: co když to nakonec nebyla bouře, kdo vyvrátil
strom, co když ona jen rozštípla kmen a co když se
vzbudil osminohý tvor, který dlouho, dlouho spal mezi
kořeny?
Nechci vidět zmasakrované rododendrony. Cosi mě
však táhne, jako bych byla dřevěnou loutkou na tenkých, ostrých vodicích vláknech.
Možná si stromy samy vytváří své pavouky.
46 / h_aluze
próza
Michaela Schwarzová
První vzpomínky patří louce, hlíně rozervané žárem,
vonící trávě - od té doby
miluji slovo „kostřava“ a oblému kameni připomínajícímu psí hlavu. Nemám
ráda chlad. Miluji vše, co
roste a žije a rodí. Kreslit
neumím, tak píšu - barvy jako barvy, hlavně zelená. Vzhledem k tvrdohlavosti dřív shořím na popel, než vyhasnu.
Popel zúrodňuje zemi. Myslím, že časem, pomalu a nenápadně, aby si nikdo nevšiml, zapustím kořínky, zdřevnatím,
zjara vystrčím špičičky lístků. Stanu se planou jabloní.
próza
h_aluze / 47
adam krupička
adam krupička
Ze života barokního skladatele –
Až na konec světa
Nejen v Evropě, ale po celém světě se šířila barokní kultura titánské architektury a oslnivé hudby. Barokní komponisté dováželi svého génia do
neprostupných končin pralesů, odlehlých pouští i do nebezpečného prostředí prvních kolonií
a osad. Těžko bychom však mezi těmito hudebními cestovateli nalezli dobrodruhy nebo snílky.
Barokní skladatel křižující oceány nebo loudající
se spolu s karavanou byl totiž vyzbrojen jako misionář nebo člověk čekající na svou příležitost.
Nejprve bychom měli, předtím než opustíme Starý
kontinent, alespoň zběžně pohlédnout na mapu Evropy. V 17. a 18. století dominovala jako hudební velmoc Itálie, která hostila a zaučovala stovky skladatelů.
Sladkým melodiím a vášnivému přednesu vévodila neapolská (Pergolesi), římská (Corelli) a benátská škola
(Vivaldi). Královskou vážností a obřadností se vyznačovala hudba ve Francii, kde mohl skladatel dosáhnout na prestižní a mocensky závažné úřady (Lully).
Německá hudba v té době měla dvojí tvář: severoněmeckou (Bach) a jihoněmeckou, která úzce souvisela
s poitalštěnou hudbou rakouskou (Biber). Jakýmsi zlatým středem francouzské, italské a německé hudby se
pak stalo Sasko (Heinichen): drážďanskému orchestru
kurfiřtů právem patřily vavříny jako nejlepšímu tělesu vůbec. Ve stínu tří hudebních velmoci stály Čechy
s Moravou (Zelenka), jejichž muzikální potenciál – nejsilnější v Evropě – nebyl kvůli politické a ekonomické
situaci využit. Specifická byla hudba anglická, která se
urputně bránila hudbám ostatních národů a vytvořila si
pozoruhodný, i když slabounký otisk navazující na lidové tradice (Purcell). Španělsko se věnovalo dramatické
hudbě duchovní (Cabanilles) a Portugalsko rozvíjelo
souhru hlasů (Lobo), ale naneštěstí většinu hudebního
dědictví ztratilo při katastrofálním zemětřesení v roce
1755. Severské země prosluly jako kolébka klávesové
techniky (Buxtehude), Nizozemí revolučním způsobem
ovlivnilo vokální hudbu a potom se uchýlilo do svých
duchovních zpěvů a komorní hudby (van Wassenaer),
Balkán ožívá až s klasicismem (Sorkočević) a do carského Ruska jezdili ostatní umělci jen na návštěvu a je-
48 / h_aluze
la follia
likož jim zřejmě byla příliš velká zima, tak se tu nikdo
z přespolních dlouho nezdržel, první ruská klasika pochází až z pera klasicistů (Berezovskij).
Cílem portugalské a španělské misie byla Jižní a Střední
Amerika. Nejen Jezuité, ale i misionáři dalších řádů
si byli vědomi toho, že hudba je významný nástroj
socializace a náboženské výchovy tamních indiánů.
Hudba evropského misionáře nebyla náročná, ale o to
více působivá – zapojovalo se zde mnoho pompézních
nástrojů (bubny, trubky, harfy a rozmanité činely,
tamburíny a paličkové nástroje) a jejich melodie byly
tklivé, jásavé a dechberoucí. Především v Mexiku
a Karibiku se usadilo mnoho skladatelů z Itálie
a Španělska, začínají zde vytvářet hudební zázemí,
a tak zde mohou vyrůstat první generace domácích
skladatelů – jako Juan García de Zéspedes (1619
– 1678), Francisco Lopez Capillas (1608 – 1674)
nebo Kubánec Diego Dias Melgás (1638 – 1700),
který však záhy po nastoupení skladatelské dráhy
upadl v zapomnění a zemřel takřka v bídě.
Domenico Zipoli (1688 – 1726), asi největší mistr
mezi neevropskými barokními skladateli, se usadil,
sloužil a komponoval v dnešní Paraguayi. Dodnes
působivá je skladba Sonate d‘intavolatura per
organo e cimbalo. Na jeho snahy navázal Manuel
De Zumaya (1678 – 1755), jenž zkomponoval první
původní operu na západní polokouli.
Barokní hudba se neztratila ani v tak tradiční a uzavřené
zemi jako je Čína. Hned dvě významná jména na
Dálném Východě zazářila: Ital Teoderico Pedrini
(1671 – 1746) a Francouz Jean-Joseph Marie Amiot
(1718 – 1793). Kariéra obou Evropanů se značně
lišila. Zatímco opatrnější Amiot ovlivnil a okouzlil svým
počínštěným stylem kompozice především publikum
v Evropě (včetně Rameaua, který různé postřehy
z Amiotova díla využil ve svých pozdních operách),
Pedrini svou znalostí tamního jazyka nastínil čínským
intelektuálům obraz o hudbě Evropy, a platil tak
v Číně za svatou autoritu. Rovněž rozsahem působení
se oba umělci od sebe vzdalovali. Zatímco Amiota si
vážili nejvýše mandaríni, jeho kolegovi Pedrinimu bylo
svěřeno hudební vzdělání synů čínského císaře. Pedrini
měl za sebou mnoho zkušeností s ostatními kulturami
a než se usadil v Pekingu, procestoval jako misionář
a skladatel Peru, Mexiko a Filipíny.
V Siamu vznikaly práce francouzského komponisty
André Cardinala Destouchese (1672 – 1749).
Tento mladík se sice do odlehlých končin jihovýchodní
Asie vydal jako misionář, avšak po čtyřech letech zde
vstoupil do armády (jako šlechtic přijal důstojnickou
hodnost) a aktivně se zúčastnil okupace Namuru
Francouzi. Během bojů prý poznal své skutečné
hudební nadání a věnoval se již výhradně hudbě.
Jeho opery, uváděné ve Versailles, svým jedinečným
espritem a galantností připomínají opery pozdně
barokních skladatelů, především Rameaua.
Možná se vám obraz „divokého západu“ bude zdát jako
přímý protimluv baroka, ovšem skutečnost tak příkrá
není. Charles Theodore Pachelbel (1690 – 1750),
syn slavného Johanna Pachelbela, odešel z Německa
do Velké Británie a odtud se přeplavil na území třinácti amerických kolonií, v Novém světě se objevil někdy
na jaře roku 1733. Žil v Bostonu, v Newportu pomohl
instalovat varhany darované filozofem Berkeleyem.
V roce 1736 odjel do New Yorku a pořádal zde veřejné
koncerty. Místní taverna jej zaměstnala a on se stal doprovodem zpěvaček a herců. Snad tak pomohl vytvořit
zvukovou kulisu pianisty, která přetrvala až do 19. století a stala se neodmyslitelnou rekvizitou pro všechny
westernové bary. Pachelbel se poté odstěhoval do Jižní
Karolíny, kde bydlel až do konce života. Před smrtí mu
zcela ochrnuly ruce.
Své dnešní putování zakončíme na samém okraji
Evropy, v Irsku. Tato svérázná země, která čekala na
svou nezávislost dlouhá staletí, byla vzdálena galantní
barokní melodii, její hudba zůstala po tisíce let stejná:
zrozená na zelených kopcích, v mlhách, dojemná
i veselá. Ztělesnění keltského tuláka naplnil Turlough
O´Carolan (1670 – 1738), autor dodnes populárních
písní, tanců a popěvků. V osmnácti letech kvůli
neštovicím oslepl. Záhy ztratil i domov a putoval na
koníkovi po celém Irsku, skládal a hrál na svou harfu.
Zemřel v Keadue, kde se každý rok koná na jeho počest
hudební festival.
Adam Krupička
(* 2.6.1986 Mladá Boleslav)
Student PF UJEP, člen České Händelovy společnosti
a Unie Comenius, idealista.
Zajímá se o filozofii (Rousseau), literaturu (Fielding,
Hoffmann, Meyrink, Woolfová) a klasickou hudbu (Harant, Rameau, Schumann). Píše kratší prózy s fantastickými
motivy a postupy na historickém pozadí (Elisabeth Bounce,
Gareth a Dauphin, Marie), dlouhodobě pracuje na slovníku
biografických kuriozit z životů barokních skladatelů.
la follia
h_aluze / 49
radek fridrich
nelly wernischová
Fridrichova čítanka
Tanec v temnotách
aneb knižní antitipy pro čtenářské laiky
Japonský spisovatel Haruki Murakami mě uhranul
již svým Norským dřevem a postupně jsem přečetl
vše, co bylo doposud přeloženo. Není proto divu, že
jsem si opatřil i jeho nový román Sputnik, má láska
(japonsky 1999). Považuji však tento neopětovaný příběh lesbické lásky a zvláštního, jednostranného přátelství mezi mladým učitelem a Fialkou za nejslabší
Murakamiho příběh. Připadá mi, že je kompozičně dostatečně nedotažený a samotná lovestory, sorry, Haruki, na román nestačí. Přesto to není úplný průšvih,
doporučuji však spíše čtenářům, kteří od jazzového
Japonce doposud nic nečetli.
Zato Cormaca McCarthyho Dítě Boží (původně
z roku 1973) je opravdu husté, černé kafe bez čtenářsky podbízivého cukru. Jen jsem do knihy lehce
nakoukl a už mě držely ty krátké, výstižné kapitolky
pod mým čtenářským krkem a nepustily, dokud jsem
příběh dementního nekrofila a vraha nedočetl do konce. Znáte-li jeho dílo, zejména v loňském roce česky
vydaný Krvavý poledník, a chystáte-li se na jeho zfilmovanou Cestu, neváhejte a kupte si i Dítě Boží, neboť je v něm pravá a nefalšovaná emulze zvláštních,
úchylných a zlobných přísad, které najdete ve všech
jeho následujících McCarthyho románech. Pozoruhodné!
A do třetice encyklopedická radost. Pro všechny, kteří
chtějí mít přehled v teorii seznamů, soupisů a výčtů,
pro všechny, kteří milují Borgese, Pereka, Villona,
Döblina atd. atd. Umberto Eco psal tuto knihu jako
soubor listopadových přednášek pro Louvre (smekám
před Argem, že to tak rychle přeložili) a jmenuje
se Bludiště seznamů. Světoznámý sémiotik tak
navazuje na své dva předchozí opusy Dějiny krásy
a Dějiny ošklivosti. V aktuálním Bludišti je však
více hravý a své dedukce dokládá hojnými citacemi
z původních děl. Jedním slovem nádhera! Zde si
neodpustím citaci z kapitoly Excesy od Rabelaise
dále, kde vám uvedu několik her, které Gargantua
ovládal (a Bůh ví, kde našel čas, aby je všechny
hrál). Beru to ke konci: …s ptáčkem, na bodačku,
mákni si, do stružky, s klackem, s drakem,
50 / h_aluze
zavadilku, s hůlkami, na loterii, podstrkávanou,
na kadecoun, jak leží, na kulhačku, na smrtku,
lízni ho, umyj ho, na síto, vovísek…
Romance z temnot
No, není to krása, místo lítání po ústeckých klubech
a pubech byste si, milí čtenáři a milé čtenářky, mohli
občas zahrát nějakou hru a život by byl opět o něco
více funny, nebo chcete opravdu číst? Proč, vždyť
všechno je na netu, nebo se pletu?
Kanada / Československo, 1986, 19 min
A na závěr malá čtenářská relikvie. 31.12.2009 jsem
dostal opravdu svou loňskou, poslední knihu od nakladatele Romana Poláka z Protisu, který mi poslal
antologii autorů sdružených kolem Skupiny XXVI
Soví let, která byla připravena k vydání v roce 1993.
S velkými obavami jsem nalistoval své studentské
verše a byly opravdu, ale opravdu příšerné; lehkým
dojetím jsem knihu pročetl a zavzpomínal a bezpečně
uložil na dno své knihovny, uklidněn, že vyšlo jen pár
kusů. Inu, hříchy mládí… Tohle si fakt nepořizujte!
Radek Fridrich
Básník, publicista a překladatel Radek Fridrich se
narodil 1. prosince 1968
v Děčíně. Vystudoval Pedagogickou fakultu University
Jana Evangelisty Purkyně
v Ústí nad Labem (obory
český jazyk a literatura
a německý jazyk). Dnes
tamtéž působí jako středoškolský a vysokoškolský pedagog.
Příležitostně se věnuje výtvarnému umění. Žije v Děčíně.
...doporučuje
převzato z www.czechlit.cz, redakčně upraveno
foto Karel Cudlín (www.cudlin.com)
Krátkometrážní / Animovaný
námět: Břetislav Pojar
scénář: Břetislav Pojar, Jacques Drouin
režie: Břetislav Pojar, Jacques Drouin
výtvarná práce: Břetislav Pojar, Jacques Drouin
hudba: Michael Kocáb
kamera: V. Malík, M. Kuchař
animace: V. Pospíšilová, J. Klos, A. MensdorffPouilly, B. Pojar, J. Drouin
střih: V. Benešová
zvuk: Ing. I. Špalj
Film Romance z temnot je příběhem osamělého, ve
světě ztraceného člověka, který však nakonec dojde
zaslouženého štěstí. Hlavní hrdina žije sám v malé garsoniéře. Jeho jedinými přáteli jsou dvě rybky, o které
se s láskou stará a ony mu jeho péči oplácejí chladnou
a němou společností. Jeho životu udává tempo neúprosný tikot nástěnných hodin. Život se propadá do
osamělé rutiny. Prozrazuje nám to štos nahromaděných novin vyskládaných na stolku u okna, ale hlavně
to, že místo, aby si nově došlé noviny přečetl, složí
je hrdina k ostatním a zahledí se z okna. Oddává se
tak snění o krásné neznámé, které ho dovede až pod
kola vozu, jehož přičiněním muž krátkodobě oslepne.
Když se s obvazy kolem očí vrátí z nemocnice, znovu
objevuje svět kolem sebe a předměty, které mu dříve
sloužily k užitku, se proti němu obrací v nepřátelství.
Jedinou světlou stránkou jeho neutěšené situace je
sestřička, která se o hrdinu stará a kterou si on představuje jako pohádkovou vílu. Neví totiž, že je ve skutečnosti pouze zdravotní sestřičkou. Když se mu zrak
vrátí, nejdříve ji nepozná. Nakonec však pochopí, že
to ona je jeho vysněnou vílou, a příběh může skončit
šťastným shledáním.
Film vznikal za Pojarova pobytu v Kanadě, kde
spolupracoval se společností NFB (The National Film
Board of Canada). Režisérsky, scenáristicky a výtvarně
se na něm kromě Pojara významně podílel Jacques
Drouin, jenž se v roce 1976 po celém světě proslavil
krátkým animovaným filmem Krajinář, k jehož výrobě
použil velmi pracnou a málo používanou animační
techniku špendlíkového plátna. S touto technikou
částečně pracuje i Romance z temnot.
Špendlíkové plátno je animační technika, kterou vynalezli manželé Alexandr Alexejev a Claire Parkerová. Bílá síťka je pokryta asi milionem různorodě zatlačených drobných špendlíků. Ty se pomocí válečků
a jiných pomůcek zatlačují a vytlačují a jejich bočním
nasvícením se vytváří stíny podobné pointilistické
malbě. V případě Romance z temnot tvůrci tuto
techniku ozvláštnili použitím různobarevných světel
a dosáhli tím pestrobarevnosti vytvořených stínů.
Kromě zmíněné animační techniky film pracuje s tradiční loutkou. Zatímco technika špendlíkového plátna
je pro svou přízračnost používaná převážně v sekvencích, které se odehrávají v hrdinově fantazii, klasická
loutka je použita ke ztvárnění reality, reálného prostředí, lidí a předmětů. Víla, kterou si hrdina na začátku ve své osamělosti vysní, je z počátku, když se
pohybuje v dálce, zobrazena také pomocí špendlíkové
metody. Jakmile se však k hrdinovi přiblíží, zhmotní
se v loutku, a to nám dává tušit, že v ní je něco reálného, že není pouhým přízrakem či výplodem lidské fantazie. Podobně i nábytek, jehož rozmístění si
hrdina, který se vrátil slepý z nemocnice, vybavuje
v mysli, je proveden špendlíkovou metodou. Předměty v bytě se však plynule mění v loutky, jakmile
se jich hrdina dotkne nebo jakmile na sebe slepého
hrdinu upozorní zvukem, který vydávají. Tak se ve filmu například opakuje záběr na hodiny, které se, když
začnou zvonit, zhmotní v loutku, a stávají se tak součástí mužovy reality. Jedná se o originální postup při
ztvárňování téměř neuchopitelného, nepopsatelného
a vesměs abstraktního pocitu, který slepý člověk každý den a každou chvílí zakouší. Jelikož muž k vnímání
nemůže používat oči, předměty musí bojovat o jeho
pozornost jiným způsobem a i on je jiným způsobem
vnímá.
Když muže porazí auto, vše se najednou propadá
film
h_aluze / 51
nelly wernischová
do tmy. Vstává a tápe kolem sebe ve vzduchu. Tvůrci tak vizualizují stav, kterým člověk, který náhle
přišel o zrak, prochází. Jedná se o jakousi psychickou nejistotu ztvárněnou pohybem. I když hrdina ve
skutečnosti leží na silnici v bezvědomí, my ho vidíme
zmateně tápat ve tmě. Ve filmu se nemluví, a proto
v něm musí být vše řečeno jiným způsobem. Hlavně
pohybem loutek.
Významné je ve filmu osvětlení. Hrdina se probouzí
v nemocnici. Jasně osvětlený je pouze jeho obličej.
Ten si hrdina uvědomuje, protože je jeho součástí.
Vše ostatní se topí v temnotě. Jakmile se však muž
něčeho dotkne, osvětlí se předmět i pro diváka. Tak
tvůrci vizualizují proces slepeckého poznávání světa.
Místo očí muži slouží ruce. Dotykem získává povědomí o okolním světě.
Předměty běžné potřeby se najednou stávají nepřáteli. Sklenice s vodou muži uniká, zatímco on po ní stále
natahuje ruku a snaží se ji uchopit. Nábytek do něj
naráží jako nezkrocená zvěř, která je pro člověka nebezpečná. Hořící noviny se proměňují v protivné obludy, které se hrdinovi vysmívají a děsí ho svým nesnesitelným jekotem. Zdi se kolem něho svírají a navozují
tak pocit stísněnosti a nejistoty, který náhle osleplý
člověk jistě pociťuje.
Z nesnází muže vždy vysvobodí vysněná víla, která se
vynoří ze tmy a podá mu pomocnou ruku. Plameny
mění v neškodné motýly, ryby jí skáčou do rukou, jako
by k tomu byly vycvičené. Pod jejíma rukama se vše
rozzáří pastelovými barvami. Tyto výjevy se však odehrávají jen v mužově fantazii. I když se tak děje na
popud akce v reálném světě. Napoví nám to použitá
technika špendlíkového plátna. O muže se stará zdravotní sestra, ale on si myslí, že není reálná a že si ji
pouze vymyslel.
Jelikož se nám film snaží přiblížit a interpretovat pocity slepého člověka, je v něm velmi důležitá hudba,
kterou složil Michael Kocáb, a také zvuk. Ten měl
na starosti Ing. Ivo Špalj. Slepý člověk poznává svět
mimo hmatu i pomocí sluchu. Přiřazuje si typické zvuky k typickým úkazům a událostem. Stejně tak i film
si přiřazuje ke každému druhu událostí charakteristickou hudbu nebo ruchy. Tento postup nám pomáhá
film vnímat podobně, jako vnímá slepec svět kolem
sebe. Scény osamoceného bloudění mladého muže,
který hledá na světě štěstí, jsou podkresleny tklivými a zároveň velmi útočnými, až kakofonickými, tóny
strunných, převážně smyčcových, nástrojů. Scény,
ve kterých je muž sám doma, jsou charakterizovány
52 / h_aluze
film
jan culek
monotónním tikotem nástěnných hodin. Vodní svět
ryb má také svou charakteristickou hudbu. Přítomnost dívky-víly je ve filmu podtržena jemným ženským
zpěvem. Mužovy fantazie jsou podbarveny podobnou
hudbou jako jeho osamění, která však postrádá zmíněnou kakofonii a je doplněna hlasem harfy. Útočící předměty jsou posíleny až démonickými vzdechy
a skřeky.
Neustále se opakující motiv tikajících hodin značí
hrdinovu osamělost. Dává nám na vědomí, že čas se
vleče. Že se vše odehrává stále stejně. To nám mohou
prozradit i noviny nahromaděné na stolku v pokoji.
Když se muži nakonec vrátí zrak a on najde cestu ke
zdravotní sestřičce, ve které pozná svou vysněnou
vílu, čas se rozplyne a postavy se ocitají ve sladkém
bezčasí lásky. Vznášejí se v sedmém nebi za doprovodu tklivých tónů strunných nástrojů. Hodiny teď doslova letí. A příběh končí.
Použitá literatura:
Děcká, Eliška; Kanadský animovaný ráj. In. A2, 2006, č. 37.
Dubová, Magda, DiS.; Výtvarné prostředky v animovaném
filmu. Bakalářská práce. Fakulta Tomáše Bati ve Zlíně. 2008.
s. 13.
Kroupa, Mikuláš; Kolik animovaný film vydělá, na kolik je dobrý, to není česká tradice...,
In. www.radio.cz/cz/clanek/50458. 11. 2. 2004.
Nelly Wernischová
(* 2. 11. 1987 v Praze)
Studuje obor Studium humanitní vzdělanosti na FHS
UK v Praze, avšak nenachází v něm přílišné uspokojení. Zajímá se o filmy
a jejím největším snem je
stát se filmovou kritičkou. V tom jí snad poskytne pomocnou ruku Katedra filmových studií na FF UK, kam od října
2009 dochází.
Hamada – temná poušť v podání NPM
Nils Petter Molvaer
Hamada
Sula Records 2009
10 skladeb
45:58 min
V pátek třináctého jsem měl doopravdy smůlu. Podařilo
se mi totiž prošvihnout koncert norské legendy progres
jazzu, trumpetisty Nilse Pettera Molvaera. Akce, která se konala 13. 11. 2009 v pražském paláci Akropolis,
byla neobyčejným hudebním zážitkem. Aby ne - Molvaerovo debutové album s názvem Khmer z roku 1997
znamenalo pro hudební svět, a to nejen ten jazzový, velký průlom.
Na zmíněném koncertě Molvaer představil zbrusu nové
album s názvem Hamada. Nils Peter Molvaer alias
NPM na něm vytrvale rozvíjí svůj dlouholetý koncept,
započatý už na albu Khmer. Ten spočívá v sofistikovaném propojování nejrůznějších hudebních novotvarů
do rozprostřených a velmi hlubokých hudebních světů.
Využívá při tom všech možností, které nabízí současná
elektronická hudební scéna, a doplňuje je o svůj jedinečný styl hry na trubku, který je nezřídka velmi vzdálený tradičně pojaté jazzové improvizaci. Mluvit o Molvaerově hudbě jako o jazzu, nebo jej řadit do jakékoli
jiné škatulky, téměř ztrácí smysl.
Na pátém řadovém albu láká Molvaer posluchače na
dobrodružnou pouť hudební krajinou (hamada =
skalní poušť s malými výskyty hrubých zvětralin,
pozn. editora), ve které se rafinovaně propojuje zvuk
elektroniky se živými nástroji a terénními nahrávkami.
Místy NPM efektuje zvuk trubky natolik, že úplně
splývá se syntetickým základem skladeb. Tento přístup
je pro jeho tvorbu velmi typický. Jak sám říká: „Všechny
tyhle nové pomůcky jsou samy o sobě jak pozitivní,
tak negativní. Celá je to otázka načasování - kdy
zastavit ‚moment‘, pak ho zmrazit a využít. Časové
změny, zvukové změny a hudební změny. Pocházím
z generace, která nevyrůstala na tradičních
standardech, a tohle je vzorek mé tradice. Budoucí
tradice“. Přes veškerou zvukovou rozmanitost si však
Molvaer uchovává svůj jasně čitelný rukopis. Ten se
od debutového alba Khmer vyvíjí ke stále jemnější
a zvukově propracovanější poloze.
Hned na začátku Hamady nechává NPM naplno
vyniknout svůj osobitý výraz, spočívající ve velmi
citlivém tónu trubky a ve zdánlivě nahodilých
a neukotvených melodiích. Jedenapůlminutové intro
je však již svým názvem Exhumation předzvěstí
temější roviny Molvaerovy nové desky. Tato rovina
zvolna a nenápadně prorůstá celým albem, aby pak za
výrazného přispění tvrdých kytarových riffů Eivinda
Aarseta a plnotučné rytmiky Auduna Kleivea, kteří
tvoří s Molvaerem již zavedenou a téměř jednolitou
hudební jednotku, vyvrcholila v osmé lahůdce s názvem
Cruel Altitude. V téměř devítiminutovém tracku na
posluchače naléhá Molvaerova démonicky zefektovaná
trubka a klene se nad výrazným rytmickým základem,
aby se v závěru spojila v harmonickou masu, v krásně
vygradovaném ústředním motivu celé skladby. Jakoby
Molvaer celou dobu probouzel a přiváděl k životu
mýtického pouštního démona, ukrytého pod nánosy
mrtvého kamení a skal, který se nakonec znenadání
probudí a začne nemilosrdně řádit. Nasledující skladby
Lahar a Anticline nabízí pak určité zklidnění, ve
kterém si lze znovu vychutnat Molvaerův téměř sólový
přednes, a zároveň uzavírají celé album.
Určitá dávka přímočarosti by Hamadě nebyla myslím
na škodu. Ale na druhou stranu je absence výraznějších
melodií a motivů vyvážena dokonalým zvukem a při
troše pozorného poslechu se Hamada otevře a pohltí
každého, kdo do ní vstoupí.
Jan Culek
(*6.5. 1985 v České Lípě)
V současné době student
šestého ročníku Katedry
výtvarné kultury na Pedagogické fakultě UJEP, který
s oblibou tráví čas ve vertikálních terénech dramatických skalních scenérií, stejně tak jako v přítomnosti muzikantů a hudby, výtvarného
umění a lidí vůbec…
hudba
h_aluze / 53
tereza záchová
tereza záchová
Pusťme si žilou, ať teče čerstvá vizuální
krev!
Miroslav Hašek / Libor Uher
Galerie Koridor,
České mládeže 8, Ústí nad Labem
9. 12. 2009 – 31. 1. 2010
Na sklonku loňského roku byla v Ústí nad Labem slavnostně znovuzahájena činnost výstavního prostoru,
nacházejícího se na chodbě, spojující starou a novou
budovu zdejší Pedagogické fakulty (PF). Proč bylo
jeho fungování přerušeno a k jakým změnám zde došlo? V první řadě se nám představuje pod novým názvem Galerie Koridor. Najdeme ji na stejném místě,
na jakém se nacházela dřívější galerie Na chodbě,
která zde existovala od roku 2002, a spolu s Mgr. Janem Řezáčem, tajemníkem Katedry výtvarné kultury
(KVK), se o její chod staral také Mgr. Martin Kolář
a Mgr. Vendula Fremlová z Fakulty umění a designu.
S odchodem Mgr. Jana Řezáče z KVK skončila i galerie
Na chodbě. Děkanát PF však prostor i nadále ponechal v rukou zmíněné katedry. Nový a čerstvý kurátorský tým je širší a „otevřenější“, než dříve - vychází
jak z řad pedagogickým pracovníků, tak jejich studentů. Vyučující zastupuje bývalá ředitelka galerie Emila Filly Mgr. Eva Mráziková a stávající doktorandka
a tajemnice KVK Mgr. Jitka Kratochvílová. Studenty
reprezentuje osvědčené a „silné“ duo z magisterského
studia jednooborové výtvarné výchovy, Monika Svobodová a Stanislav Pexa.
Tento výkvět ústecké výtvarky je opravdu z „fresh“
vod. Mgr. Eva Mráziková se kromě vlastní výtvarné
tvorby věnuje kurátorství a prezentaci současného
umění a do týmu Galerie Koridor vnáší zejména zkušenosti z galerijní praxe. Naopak Mgr. Jitka Kratochvílová se dlouhodobě zajímá o streetart a práci ve veřejném prostoru obecně, čímž otevírá nové, v ústeckém
kraji doposud omezené a opomíjené možnosti. Galerie
tak v budoucnu bude expandovat např. do přilehlých
venkovních prostor. Ze studentů si kurátorky vybraly
Moniku Svobodovou, která je náležitě zkušená v organizování kulturních akcí (např. každoroční Memoriál
pana Proška), a Stanislava Pexu, který kromě svých
54 / h_aluze
kvalitních výtvarných realizací vnáší mužský element
do jinak ženského týmu.
Zaměření galerií pro současné umění je často jednostranné a návštěvníky časem začne nudit, což vyplývá
z přítomnosti jediného kurátora/kurátorky. Galerie
Koridor naproti tomu navazuje úzkou spolupráci mezi
pedagogy a studenty, není výsledkem práce jediného
člověka a je více otevřená nápadům „zvenčí“, což je jedině přínosem. Navíc se v takovémto týmu dá snadněji
rozdělit a zvládnout práce, kterou provoz galerie obnáší. Jak uvedla sama Mráziková: „Důvod volby rozsáhlejšího kurátorského týmu byl jasný - výstavní
činnost v podobných prostorech je značně altruistická záležitost, která stojí hlavně na dobrovolnosti a osobní angažovanosti zúčastněných.“
A čím je tedy prostor Galerie Koridor tak specifický?
Jak už jsem zmínila na začátku, je jedinou spojovací
cestou mezi dvěmi budovami – jakousi tepnou, jíž denně
proudí stovky studentů, kteří vystavené artefakty
prostě nemohou minout. Ačkoli se třeba o umění
nezajímají a nic jim neříká, nebo prostě jen nemají
čas ani náladu navštěvovat výstavy, tento prostor
se jim „vnutí“ sám. Svou povahou je tedy přiměřeně
Eva Mráziková zahajuje první vernisáž v Koridoru / foto Miloš Makovský
výtvarné umění
Nová galerie je samozřejmě otevřená i absolventům
či již zavedeným autorům. Rozhodně se máme na co
těšit!
Mohlo by se zdát, že galerie Galerie Koridor má menší handicap v tom, že je možné zde vystavovat pouze
práce dvojrozměrné, které se umisťují pod sklo, do
jednoho z celkem dvaceti rámů Nielsen o rozměrech
100 x 70 cm.. Tím ze svého záběru nechtěně vyřazuje
prostorová díla. Koridor, jak sama Mráziková uvádí,
„je tepnou, kde proudí nepřiměřeně mnoho lidí,
proto není tento prostor možné nikterak hlídat.“
Do budoucna však kurátorský tým přemýšlí nad změnou závěsného média – tou bude možná vitrína, kde
by mohly být vystaveny i „prostorovější“ artefakty či
projekty s prvky nových medií.
„Propiskové“ kresby Miroslava Haška / foto Miloš Makovský
agresivní a má za úkol nikoho nenechat projít bez
povšimnutí. Pracuje podobně jako reklamy, které
denodenně potkáváme a i přesto, že je nechceme vídat,
naše oči je vizuálně zpracovávají. Galerie Koridor si
v této roli počíná jemně, nevtíravě, svým způsobem
pedagogicky. Kolemjdoucí nijak nepřehlcuje a chytře
se snaží informovat o současné výtvarné scéně.
Ke konci činnosti galerie Na chodbě se zdálo,že trochu zaostává a mizí z dohledu. Nový tým to chce evidentně napravit, vlít novou krev do žil, rozdmýchat
tuto tepnu pedagogické fakulty. Proto se do svého repertoáru chystá mimo výstav zařadit také přednášky
autorů, animační projekty a workshopy, které v tomto
frekventovaném prostoru budou probíhat možná trochu dramaticky, ale v dnešní době by měly být nedílnou součástí každé galerie, která nechce dávat šanci
jenom vystavujícím, ale také divákovi.
Galerie Koridor se nechce soustředit pouze na ústeckou scénu – chce jít i mimo město a mimo ČR. Chce
motivovat nejen studenty z KVK, ale i z jiných fakult,
univerzit a měst, aby výsledky své práce neschovávali
„do šuplíku“, protože pro umělce je jednou z důležitých složek jeho tvorby právě závěrečná prezentace.
První, startovací žiletkou, která by měla pomoci rozlít
novou vizální krev na půdě PF, je výstava Miroslava
Haška a Libora Uhera – studentů bakalářského studia
jednooborové výtvarné výchovy na KVK. Kurátorovala
ji především Mgr. Eva Mráziková a spojila zde dva
výrazné a prosazující se talenty, kteří však pracují
zcela odlišnými způsoby. V Galerii Koridor se
„Zabijačka“ Libora Uhera / foto Miloš Makovský
výtvarné umění
h_aluze / 55
tereza záchová
tereza tauchenová
VyVolení k Experimentu
kupodivu „sešli“ u společného média – kresby. Ta má
ve výtvarném světě své jasné a pevné postavení, často
ale plní pouze roli média záznamového a v poslední
době bojuje o získání nové identity.
Miroslav Hašek si vlastně ani není jist, co v galerii
představuje. Sám totiž tvrdí, že kreslit neumí. Možná se s jeho názorem mohou ztotožnit i jiní diváci.
Pro mě jeho kresby ukazují jemný, až ženský rukopis, jakoby inspirovný japonskými dřevořezy a možná i vedením a kresbami Mgr. Evy Mrázikové. Fixy,
„gelovky“, tužky či propisky jsou autorovi nápomocny v utváření dojmu určitého diletantství a spontánnosti. Připomínají mi pány učitele z mé střední školy, kteří říkali: „na kresbu se v žádném případě
nepoužívá propiska!“ Znamená to tedy, že by snad
Hašek neměl kreslit?!
Naproti tomu vyznění prací Libora Uhra je mužské,
tvrdé a rázné. Není se čemu divit! Zpracovává téma
zabijačky. Linky na jeho kresbách jsou hnány až do
schematičnosti, připomínající technické výkresy.
Touto „racionální“ kresbou nenechává prostor pro
imaginaci ani pro další možná divákova vysvětlení.
Kresba je jasná i přes stálé změny podkladu: krepový
papír, voskový papír, PVC ubrus – materiály, které se
používají při zabijačce, ale nalezneme je i v maminčině kuchyni... Právě těmito materiály mi Libor Uher
připomněl cykly prací z těsta a podobných „potravinářských“ materiálů od Mgr. Jitky Géringové, která
rovněž působí na KVK.
I přes všechny rozdíly v technickém provedení oba
autoři pracují s jakousi banálností lidských životů.
Oba si zde vyzkoušeli jiné médium, než se kterým
byli doposud zvyklí pracovat. Nebo kterým se až doposud prezentovali na veřejnosti. Miroslav Hašek totiž pracuje převážně s fotografií a Libor Uher se více
zabývá malbou.
Myslím, že pro zahájení činnosti Galerie Koridor
a znovurozproudění vizuální krve chodbou pedagogické fakulty byli Miroslav Hašek a Libor Uher dobrou volbou. S koncem ledna i koncem stávající výstavy se budeme moci těšit na výstavu novou – s největší
pravděpodobností půjde o práce slovenské umělkyně
Světlany Fialové, která se zabývá přesahem mezi médiem kresby a grafiky.
Tereza Záchová
Vzrůstem malá, ale všechno dělá vždy větší, než je
ona sama. Všechno má po
víceru, jedno jí nikdy nestačí. Studuje dvě vysoké
školy (KVK PF UJEP, FF UJEP
- estetika), momentálně
se snaží jednu z nich „doplácat“ ke konci. Pracuje aktivně jako pedagožka na dvou
školách. Miluje severské země, pár měsíců v jedné z nich
studovala, pár dní v ostatních cestovala a pár z nich jí ještě
chybí navštívit. Čas od času má své melancholické nálady.
Dříve aktivně, nyní spíš pasivně fušuje do umění, do kurátorství a nedá dopustit na gender. Má ráda barevné vzory
a to hlavně na punčochách.
56 / h_aluze
výtvarné umění
Experiment
Divadlo v Dlouhé
premiéra : 19. 3. 2008
autor textu: Marivaux
režie: Hana Burešová
hudba: Jan Vondráček
účinkují: Marie Turková, Jan Vondráček, Peter
Varga, Ivana Lokajová, Helena Dvořáková,
Miroslav Konig, Klára Sedláčková-Oltová, Marek
Němec
Experimet / foto www.divadlovdlouhe.cz
Francouzský dramatik osmnáctého století Pierre Carlet de Chamlain de Marivaux napsal pětatřicet her.
Většina z nich se zabývá probouzením lásky. Na rozdíl
od starších komedií, v nichž milencům ve společném
štěstí brání nějaká vnější síla, například rodiče, Marivaux se zaměřuje na vnitřní konflikt postav, na změny
v jejich nitru. Proto bývá Marivaux často přirovnáván
k Racinovi.
Pražské Divadlo v Dlouhé uvedlo v režii Hany Burešové Marivauxovu hru Experiment z roku 1744. Spor,
zda na počátku světa byli první nevěrní muži nebo
ženy, se šlechtic (Jan Vondráček) rozhodne vyřešit pokusem. Čtveřici novorozeňat, dva chlapce (Miroslav
König, Marek Němec) a dvě dívky (Helena Dvořáková,
Klára Sedláčková-Oltová), oddělí od zbytku světa. Za
osmnáct let se jim otevřou dveře do zahrady, kde se
poprvé dovídají o existenci okolního světa a dalších
osob v něm. Každá z dívek se zamiluje do svého zevnějšku i do chlapce, který ji obdivuje. Vzniknou tak
dva páry, jejichž štěstí se rozplyne s prvním shledáním, že na světě jsou ještě další osoby, se kterými by
mohli prožívat krásné okamžiky.
Hra dvojic je vášnivá a živočišná, mladíci i dívky bez
společenských zábran zjišťují rozdíly mezi pohlavími.
Říkají, co si myslí, a dělají, co je napadne. Mladí lidé,
kteří vystoupili ze svého malého světa, se stávají marnivými, závistivými a majetnickými. Pravidlům velkého světa kolem nich, která se jim snaží vysvětlit jejich
opatrovníci, nerozumí a ani porozumět nechtějí.
Počínání mladých lidí v domě můžeme sledovat na
velkých obrazovkách zavěšených u stropu. Pozemek
zahrady je ohraničen neonovou čárou, která přísně
vymezuje možnost pohybu postav. Celá scéna tak evokuje vily známé z populárních reality show. Dva moderátoři, kníže a jeho milenka, vtipně komentují vztahy
mezi čtveřicí a v závěru hry odhalují vyděšeným hrdinům obecenstvo a bourají kulisy.
Inscenace neklade pouze otázku, zda muž či žena poprvé zhřešili nevěrou. Ustrašené tváře hlavních hrdinů v hektickém závěru nás staví před mravní dilema,
do jaké míry máme právo manipulovat s lidmi. Téma
reality show, ve které jsou soutěžící vystavováni nadměrnému stresu, zatímco diváci u obrazovek se na jejich účet mohou vesele bavit, je dnes aktuální.
Tereza Tauchenová
Autorka recenze je studentkou divadelní vědy FF
UK, na kterou zběhla z bohemistiky. Po škole pobývá
v domečku za městem se
svou farmou zvířat či hledá
pravdu ve víně.
divadlo
h_aluze / 57
milan hrabal
milan hrabal
Literární novinky v Srbské Lužici
Ludowe nakładnistwo Domowina v posledním čtvrtletí
roku 2009 vydalo několik knižních titulů, které bezesporu obohatí lužickosrbské písemnictví. Nejprve si zaslouží
být jmenován nový román Křesćana Krawce Paradiz
(Ráj). Budiž uvítán už proto, že je to po čase pořádný
román (438 stran). Ale to by bylo málo. Především je to
zajímavé a napínavé čtení o osudu jedné lužickosrbské
rodiny v „ráji“, v pohádkovém koutku přírody na kraji
lesa, kde stojí pět domů, středisko života rodiny zednického mistra Pawoła Šewce se třemi dětmi. Nejmladší
syn Jan-Pawoł je přesvědčen, že je u nich doma všechno,
jak má být. Proč tedy jeho otec na sklonku svého života
konstatuje: Všechno jsem dělal špatně. Inflace, národní zájmy Srbů za Hitlera, propagování velkého rozkvětu
a osud Lužických Srbů ve východních částech Budyšínského kraje – to jsou důležité mezníky v životě této rodiny. A zajímavé kapitoly nového Krawcova opusu.
Manželská dvojice Lubina a Dušan Hajduk-Velkovićovi vydala svou první společnou sbírku povídek Cuze
zynki (Cizí zvuky). Tak, jako se v této dvojici setkal Balkán a Lužicí, tak možná i v jejich 15 povídkách možná
zaslechneme nějaké cizí zvuky. Malí i velcí hrdinové povídek jsou zastiženi v nejrůznějších životních situacích
a na různých místech – na hřbitově, v cirkuse, kasínu,
navštívíme chlapce, který si vytvořil vlastní svět ohraničený zdmi zahrady kolem jeho rodného domu nebo prožijeme nesplněnou horkou touhu krásné Ivanky. Svižný
jazyk, zajímavé momenty ze současného života nejen
v Lužici: to jsou přednosti knižní novinky manželů Hajdukových.
Osvědčená autorská dvojice jazykovědců Anatolij Ivčenko a Sonja Wölková vydala tentokrát knihu pro
laickou čtenářskou veřejnost. Pod názvem Wo wćipnych Jěwach a nócnych hawronach (O zvědavých
Evách a nočních havranech) je připsán podtitul: slovní
obraty pro děti a rodiče. Vtipné i poučné čtení o nejrůznějších slovních spojeních, které můžeme slyšet při běžné komunikaci v Srbské Lužici. Kniha je čtenářsky velmi
poutavá - nejenže vtipně vysvětluje původ vzniku zmíněných jazykových jevů, ale současně objevuje nebývalé
bohatství tak malého jazyka, jakým lužická srbština je.
Například: co znamená, když se řekne, že u někoho se
„houpou kamna“? Takhle se v Lužici hovoří o rodině, kde
se má brzy narodit dítě. Důvodem je pověra tvrdící, že
mluvit o porodu otevřeně může přivolat neštěstí. Kniha
58 / h_aluze
zajímavosti
je rozdělena do pěti kapitol a pětadvaceti tematických
celků, obsahujících tři stovky neobvyklých slovních obratů s vysvětlivkami, příklady a ekvivalenty v němčině.
Spolu s množstvím ilustrací je „příručkou pro všechny,
ať právě odrostli prvním kalhotám nebo už oslavili
Abrahámoviny“, jak říká oficiální anotace.
Pozoruhodným titulem překladovým je úspěšná knížka
českého autora píšícího pod pseudonymem Vhrsti nazvaná Ćmy so hižo njeboju (Už se nebojím tmy). Čeští
učitelé této knize udělili cenu za přínos dětskému čtenářství. Autor je známý jako ilustrátor a komiksový kreslíř a v oblasti komiksu již získal nejedno ocenění. Kniha
je po grafické stránce v podstatě reprintem původního
vydání v Mladé frontě (2007), překlad pořídila Weronika
Žurowa. Pokud by někdo měl zájem porovnat příbuznost
(nebo naopak vzdálenost) češtiny a lužické srbštiny, pak
v případě této knížky pro děti má ideální příležitost.
A závěrem této malé přehlídky novinek z Lužice nelze
Milan Hrabal (*10. 1.
1954 ve Varnsdorfu)
Básník, překladatel, publicista. Vydal knižně desítku
básnických sbírek, sbírku
lyrických povídek, knížku
pro děti a překlady z lužické
srbštiny. Časopisecky publikuje vedle vlastní tvorby
překlady lužickosrbské a polské poezie, recenze. Podílí se
na pořádání literárních soutěží pro děti i dospělé a na práci
v odborných porotách. Dlouhá léta vedl poetické studio Doteky. Významná je jeho spolupráce s Lužickými Srby (např.
spoluorganizátor tradičního Svátku lužickosrbské poezie ve
Varnsdorfu, autor a hlavní organizátor výzvy Varnsdorfská
solidarita na záchranu lužickosrbské školy v Chrósčicích,
autor antologie současné lužickosrbské poezie Jazyk, jímž
porozumíš větru). Edičně připravil více než tři desítky rozsáhlejších i drobných publikací. Člen Obce spisovatelů,
čestný člen Zwjazku serbskich wuměłcow, člen správní
rady Akademie literatury české, člen Českého centra Mezinárodního PEN klubu a Severočeského klubu spisovatelů.
Ukázky jeho literárních prací byly přeloženy do němčiny,
lužické srbštiny, polštiny a bulharštiny.
opomenout rozsáhlou knihu Geralda Stonea The Goda
Manuscript 1701 (Godský rukopis 1701) s podtitulem A source for the History of the Sorbian Language
(Pramen k historii lužickosrbského jazyka). Zajímavá je
úvodní studie (v angličtině), ve které Stone analyzuje rukopis z hlediska fonologie, morfologie, syntaxe a lexiky.
Cenný je rovněž přehled pramenů a literatury souvise-
jící s tématem. Obsahově podstatnou část svazku tvoří
samotný rukopis v němčině a lužické srbštině. Kniha je
cenná pro vážné zájemce o lužickosrbskou kulturu a především jazyk.
Podrobnější informace včetně možnosti objednání uvedených titulů lze nalézt na stránkách nakladatelství:
www.domowina.verlag.de.
anica jenski
Identita: matka
(Ne)matky, (ne)ženy, (ne)dcery,
prostupujete-li svými identitami a chcete-li konečně
spočinout v jedné, pak přeskočte na jiné tipy. Následujících pár titulů vám přesto může přinést posun – prostoupíte... stíny svých identit. Takže... Na shledanou
v stínu!
Měla-li bych potřebu nahlédnout na svou matku jinak
než na matku, nemohla bych si v ústeckých Levných
knihách vybrat lépe. Drobnou knihu Urse Widmera
Milenec mé matky jsem po přečtení vážně uvažovala
předat své dceři, aby mne uchránila (roz. kniha) před
nechápáním a nepochopením prepubertálního věku,
kdyby ji (roz. dceru) neuchránil nízký věk odžitých tří
let. Zpět ke knize, znáte-li důvod nemateřství své matky, máte šanci přežít větší právě o tolik, o kolik zjistíte,
že dokonce i vy jste synem/dcerou člověka, což vám
i samo o sobě vrací zpět postrádané lidství. Získáte-li
tak na okamžik pocit lidství i v oné věznitelské identitě
matky, a omylem sáhnete po knize V polévce miso od
Rjú Murakami tak, aby vás onoho uklidňujícího pocitu
zase zbavila ve prospěch uzurpujícího nic, rozkládajícího se ve vás do prostoru bezcennosti, zjišťujete, že jste
opět na nule. Ke svému štěstí volím, ovšem čistě náhodně, opačné pořadí. Do třetice, aby bylo všeho pro ženuneženu dosti, zkuste Pod skleněným zvonem Sylvie
Plathové, pokud stojíte na svých nohou a nemáte plyn
nebo jakoukoli veselou alternativu, třeba vyšší patro,
blízkou řeku nebo velkou zásobu medikamentů.
V okamžicích, kdy prostupuji, jak výše řečeno, ne identitami, ale již stíny identit, hojím se Violou Fischerovou, Petrem Hruškou a Petrolejovou vesnicí Martina
Švandy a volně přecházím přes utišující slova své hol-
čičky „Maminko, neboj“ na sedmou večerní, baterkou
osvícené knihy s většími deskami a písmeny, po sedmé
večerní nedětštím, to nikoliv, mé milé, s l e p n u. Mimochodem, po večerech u nás vede Štaflík a Špagetka,
Krteček na všechny způsoby pomalu odeznívá, a Parní
vál z Houpacích pohádek, kdo jej znáte, už leží zpátky
v knihovně, městské, ale jeden čas to byl hit, za jeden
večer třikrát repete.
A v čase, kdy už na to téměř nevidím, pustím mezi
stehna, a ráda, Edwarda Goreyho, génia s Kuriózní lenoškou, a těm, kteří čtou současný komiks, jej posílám
ovázaného stuhou, vždyť jeho humor si ji zaslouží, a to
ryze černou. A když už jsme u mužů, géniů na severu
Čech nelze opominout Patrika Linharta a jeho povídky
stravující noci, mé náměsíční.
Napsáno ze tmy Anica Jenski
Anica Jenski
Narozena r. 1977 v Děčíně,
kde stále žije. Vystudovala
sociální politiku a sociální
práci na UJEP v Ústí nad
Labem. Publikovala v časopisech H_aluze, Psí víno
a Wagon. V říjnu 2009 jí
při časopisu H_aluze vyšla
první básnická sbírka Dnes půjdu za ženu.
zajímavosti
h_aluze / 59
jose
vojtěch poláček
Zpověď televizního feťáka?
Možná se mi budete smát, ale třeba nejsem daleko od
pravdy, když si dovolím vyslovit názor, že pan Maslow
by dnes svoji pyramidu priorit určitě předělal. Základní
životní potřeby průměrného středoevropana jsou dnes
jídlo, pití, sex a televize. Možná by se našli i tací, kdo
by televizi dali přednost, kdyby si měli vybrat mezi tou
potvorou a střechou nad hlavou. Nic proti tomu, jak si
to udělaj, takový to maj.
Když si to tak vezmu, klasický televizní aparát jsem neměl ve svém vlastnictví nikdy v životě. Jako dítě jsem
byl vychováván přístrojem, který vlastnili mí rodiče,
poté jsem nějaký čas „relaxovával“ u přístroje přítelkyně (než kixl). Dokonce jsem jednou došel tak daleko, že
jsem měl v počítači instalovanou analogovou TV kartu
(než přestali analogově vysílat). Prostě jsem bláhově
experimentoval s měkkou formou této drogy a netušil,
že se u mne pomalu vytváří závislost. Tiše a nenápadně
s pocitem, že všechno je o.k.
Ale mí andělé strážní nade mnou pilně bděli. Když si to
uvědomím, měl jsem vlastně velké štěstí. Nakonec jsem
to ustál i bez pomoci Káčka (rozuměj K-centra) a dostal
jsem se z toho bez absťáku. Teď jsem čistej už pár let
a nechybí mi to. Je sice fakt, že když si sednu v hospodě, kde hraje telka, pomalu mi nabíhá flashback a často
se přistihnu, že jako většina ostatních závisláků, kteří
v tom tvrdě jedou, mám oči zabodnuté do cizího příběhu a moje vlastní identita se začne vytrácet. Jakmile to
začne „najíždět“, slintám a zorničky se mi zúží. Většinou
mne zachrání přítelkyně. Zacloumá se mnou, zaplatíme
a jdeme pryč. Někdy mi pak z toho bývá šoufl.
Neřeším moc osudy jiných lidí, který to s telkou dotáhnou až na krchov. Mám dost starostí sám se sebou. Vydal jsem se na duchovní cestu. Musím tak splatit dluh
andělům, kteří mě z toho dostali. Říkal to i Osho, že
máme žít svoje vlastní životy naplno, jak jen to jde. Že
prý narodit se jako člověk je velká vzácnost a zahodit
takovou příležitost v podstatě znamená posrat si karmu
na spoustu životů dopředu. Medituju a stále opakuju
mantru „Děkuji Bože, že mi dáváš sílu.“ A ono to fakt
funguje!
Režisér Svěrák měl pravdu v tom „Akumulátoru“. Když
jsem tenhle film viděl poprvé, měl jsem z něj velkou
prču, jako všichni ostatní. Teď vím, že je to vážná věc.
Velká vizionářská věc a poselství pro nás všechny. Už
mi ani není smutno, když si uvědomím, že jsem zůstal
skoro sám. Že jsem možná jeden z posledních, kteří se
z toho dostali. Naučil jsem se s tím žít. Jo, Bože, děkuju,
že mi dáváš sílu... Vlastně... nejsem sám...
Co bych měl vysvětlovat? Stejně si myslím, že byste mě
nepochopili. Ale to si neodpustím, dát vám jednu radu.
Jestli budete mít štěstí, někdy se vám otevře světlo na
konci tunelu a vy spatříte své vlastní životy (třeba, když
vypnou proud), chytněte se tý příležitosti a držte se jí
zubama i nehtama. Pak možná dosáhnete na skutečnou
pravdu a svobodu.
A potom..
Jose (*1968) je kontroverzní
týpek z Děčína, který vyznává
názor, že „kecy nemaj cenu“.
Proto toho ani moc nenakecá
a tak si o něm okolí myslí, že
není zábavný. Přitom už během
svého života vyprodukoval pěknou řádku pikantních blbostí. A
co teprve pod drnem, těšte se!
Ale kdo by si dnes vzpomněl na kapelu Led Sezelim, která byla
ozdobou festivalu Zubrštok ve šťastné pokomáří době. V anketě
Zlatý slavík tenkrát o několik příček přefrčel i Mira Žbirku, protože kámoši z prdele rozjeli kampaň, vykoupili Mladé fronty v
širokém okolí a poslali lístky do ankety. Nebo na smelldegustátor
(což bylo vlastní lejno v pětilitrovce napojené hadicí k plynové
masce v elegantní dřevěné konstrukci), což byl ústřední objekt
jednoho z ročníků dnes už taky neexistujícího festivalu Nádhera.
Bylo toho víc, ale co, odnesl to čas. Primátor Děčína o něm dneska říká, že je rebel. Za co? Za to, že nezapadá do řady? Zkusil to
a myslel to upřímně. Dokonce začal čumět na televizi (cizí), ale
nešlo to. Málem mu z toho hráblo a tak se rozhodl, že bude žít
prostě tak, jak to cítí za přirozené. Chudáci lidi v okolí už z toho
začínají mít paranoiu a podezírají ho preventivně za cokoli, co
je třeba vzít v podezření. Třeba i takový Radek Fridrich, pravý
básník, je dodnes přesvědčen, že Jose chtěl spáchat atentát na
děčínský Zarafest. No prosím, co na to říct? „Kecy nemaj cenu!“
60 / h_aluze
zajímavosti
Zpověď člověka jménem Jose
(pozn. Více podobných beztelevizních kravin najdete
na www.beztelevize.info)
Kavárna Potrvá – Roční pokus
o rozmanitost a hloubku
Rád bych v tomto krátkém článku pozval čtenáře
H_aluze do jednoho nedávno vzniklého pražského
kulturního prostoru. Jmenuje se Kavárna POTRVÁ
a nalézá se v Srbské ulici v Praze 6 Dejvicích přibližně 100 metrů od zastávky metra Hradčanská. Od 1.
1. 2008 nabízíme svým návštěvníkům pestrý kulturní
program, složený z divadelních představení, výstav
výtvarného umění, literárních čtení, filmových projekcí či koncertů. Vedle toho se zaměřuje také na
akce výchovně vzdělávací (přednášky, dětská představení) či charitativní (dobročinný bazar).
Nejvíce zastoupeným programovým prvkem Kavárny
POTRVÁ je divadlo. Naším cílem je dávat prostor zejména kvalitním projektům alternativní scény, které
invenčním způsobem posouvají hranice divadelní formy, ale zároveň nesklouzávají k bezduchým hříčkám
a rozvíjejí také obsahovou rovinu inscenací. Pravidelně u nás vystupuje vynikající improvizátor Jakub
Foll, původně hradecké Divadlo DNO či dvojice performerů Vojta Švejda a Jan Kalivoda. V uplynulém
roce u nás dále vystoupili: Radio Ivo, Divadlo Kámen,
Divadlo na cucky, První divadelní družstvo, Vlkabaret
a další. Kavárna POTRVÁ se stala také jedním z prostorů, kde se letos odehrál festival experimentujícího
divadla příští vlna / next wave 2009.
Páteř našeho divadelního programu se ovšem skládá
z inscenací Divadla POTRVÁ, které vzniklo v lednu
2006 jako amatérské sdružení studentů pražských
vysokých škol. Jádro divadelního souboru je tvořeno
bývalými spolužáky na Divadelní vědě FF UK, jsou
mezi námi ovšem i studenti a absolventi scénografie,
produkce, literární akademie, sociologie, architektury, chemie atd. Podstatná část souboru se rekrutovala z někdejšího Útvaru totálního divadla VYDRŽ! Než
Potrvá zakotvilo v Srbské ulici v Dejvicích, hostovalo
se svými inscenacemi v Divadle v Celetné, Divadle
Na Prádle a Klubu Mlejn.
Inscenace divadla Potrvá vznikají na ochotnické bázi
a jejich finanční náklady jsou plně kryty z našich
vlastních zdrojů. Domácí soubor připravil od svého
vzniku celkem 9 divadelních kusů, čerpajících z autorských textů či původních dramatizací. Našim cílem
je uvádět stoprocentně čerstvé divadelní hry a hledat
a objevovat také v rovině samotných inscenací. Usilujeme o to, aby naše představení nebyla pouhou bezkonfliktní zábavou, ale rádi bychom tematizovali problémy současné společnosti a přinášeli tak divácké
obci impulsy k úvahám a diskuzím. Uvedené hry se
proto dotkly například těchto témat: postoj mladých
a úspěšných ke smrti (Čtyři aktovky se smrtí, premiéra 8. 12. 2009), slepé následování autorit (Gosha,
premiéra 16. 12. 2008), divoký odsunu sudetských
Němců a problematika přiznání viny (Jinovatka, premiéra 28. 2. 2009), vztah ateistické společnosti k tradicím a církevním svátkům (Pomlázka, premiéra 13.
4. 2009), patologické rysy současné civilizace a rizika terorismu (Krysa v břiše, premiéra 7. 5. 2009,
podléhání bulváru a kultu celebrit (Ofélie: Čas na
lásku, premiéra 19. 10. 2009). Z konceptu výrazně
obsahového divadla se vymykala jediná naše inscenace, kterou byl Kabaret a la Carte (premiéra 3. 12.
2008), jehož předností bylo ovšem formální experimentování – zkoušení formou autorského workshopu,
proměnlivost inscenace na základě jejího postupného doplňování a výrazná interakce s divákem, který
dourčoval podobu inscenace vlastním svobodným výběrem scének (a la Carte).
V aktuální sezóně (2009/2010) pro vás uvádíme mimo
jiné dva odvážné remaky Shakespearovských tragédií: Ofélie – Čas na lásku a Romeo – Poslední štace?. Oba tyto kusy se svébytným způsobem vyrovnávají s odkazem a tématy těchto ikonických textů a se
svou předlohou v podstatě jen volně komunikují. Tím
pádem tedy neopouštíme pro nás zásadní koncept
autorského divadla. Ten ve své čisté formě ztělesňuje
inscenace, vznikající na základě textu z našeho projektu Letní bojovka POTRVÁ (tři autoři, tři herci, tři
režiséři), jejíž premiéra je plánovaná na zimu 09.
V hudební oblasti upřednostňujeme v naší kavárně
žánrovou pestrost. Vedle veličin písničkářské scény
(Jiří Dědeček, Jan Burian, Vlasta Třešňák, Oldřich Janota, Jiří Konvrzek, Petr Váša, Jaroslav Hutka, Václav
Koubek či Jiří Schmitzer) dáváme prostor šansonu
(Sylvie Krobová, Natalie Kryžna, Valentina Shuklina),
zajímavosti
h_aluze / 61
vojtěch poláček
standa pexa
Anarchystická kuchařka
jazzu (Jazzhostel, Parajazz, Nonsen), folku a rocku
(Neřež, Jan Budař, Jananans, Stará Vajtyngrová, Agave 9, Hrnce z kredence), funky (Jam4U), ska (Interpret neznámý) a ethnu (Euphorica). Do programu se
snažíme zařazovat také inspirativní multižánrové fůze
(Střídmí klusáci v kulisách višní, Ocena vs. Daughter,
Republic of two, Sanasara) či čistě vokální projekty
(Yellow sisters, Doubravánek). Pravidelnou součástí naší kulturní nabídky je hudební pořad Open Mic
POTRVÁ, v jehož rámci dostává příležitost vystoupit
úplně každý a který je vždy zpestřen vystoupením nějakého renomovanějšího hosta (The Wavemen, Žofie
Kabelková, Vladimír Merta, Justin Lavash, Zdeněk
Hamřík, Martin Rous, Mark Geary a další).
Již zmíněná snaha prezentovat díla mladých experimentujících autorů se projevuje též ve skladbě našeho filmového programu, který z velké části tvoří
projekce filmů, vytvořených studenty FAMU či VŠUP
- hraných, dokumentárních i animovaných. Druhou
naší prioritou v této oblasti je uvádění nových dokumentárních filmů. V našem programu má však místo
také experimentální či amatérský film.
Další podstatnou složkou našeho programu jsou vzdělávací a diskusní pořady. Každé druhé úterý v měsíci u nás hostíme seriál neformálních setkání s vědci
„Science café“, který vzniká ve spolupráci s Českým
rozhlasem Leonardo, kde se také záznam z těchto
diskusí vysílá. V rámci tohoto pořadu se u nás rozebírala umělá inteligence, egyptologie, CERN, magnetorecepce u zvířat, exoplanety atd. a vystoupila řada
renomovaných odborníků. V jiných besedách a přednáškách zaměřujeme svoji pozornost také k tématům
kulturním a uměleckým.
Na závěr bych rád krátce pohovořil o výstavách, které
se u nás vyměňují s měsíční periodicitou. Většina
kaváren dávající prostor výtvarnému umění zaměřuje
svoji pozornost na tvorbu plnící spíše dekorativní,
popřípadě dokumentární úlohu. POTRVÁ se naproti
tomu pokouší seznamovat veřejnost s díly, která mají
umělecké ambice. Vystavující autory vybíráme buďto
z absolventů či studentů vysokých škol výtvarného
zaměření (AVU, VŠUP, FUD UJEP). Příležitost u nás
vystavovat dostávají ovšem také neškolení samorosti.
Svého druhu výtvarným projektem jsou i naše
speciální pivní tácky, vytvořené skupinou mladých
62 / h_aluze
zajímavosti
designerů (Sharpes, Cuco, Sharkulka) a doplněné
krátkými básněmi J. H. Krchovského.
Do budoucna půjdeme i nadále cestou prolínání žánrů a druhů umění s mimouměleckými aktivitami.
Budeme náš program dále zkvalitňovat a rozšiřovat
spektrum stabilně spolupracujících umělců, aby byl
pro naše diváky každý večer v POTRVÁ jedinečným
zážitkem. Prvního října 2009 jsme zahájili v Kavárně
POTRVÁ druhou sezónu. Tuto sezónu jsme se rozhodli nazvat sezónou honu, protože budeme stejně jako
v naší první sezóně lovit, hledat a dávat příležitost původním a neokoukaným projektům Zároveň si ovšem
z honiteb bereme i důraz na osvědčené hodnoty a tak
se u nás můžete setkat i s projekty a umělci již etablovanými, kteří pozvolna srůstají s naší kavárnou.
Zdravíme čtenáře H_aluze a těšíme se na jejich návštěvu. Otevřeno máme v pracovní dny od 12 do 24
hodin, o víkendech otevíráme až ve tři. Většina kulturních akcí u nás začíná ve 20:00.
Tento comix je jistým způsobem mou historií. Veškerý děj byl
mnou nebo mými nejbližšími skutečně prožit. Nicméně charaktery jsou upravené pro můj koncept. Odkaz undergroundu
našich otců a matek se v současnosti transformoval v komunitu zhuleneckých a povrchních pokrytců. Nekonformní společnost kupující pouze nekonformním průmyslem vyrobené
nekonformní produkty – je pouhou konformní enklávou. Postoje jsou klišé - uderground je joint… V Anarchystické kuchařce
nejsou kladní hrdinové pouze náckové a pokrytci – tedy východiskem je tento svět akceptovat, ale nebýt jeho součástí.
Zaujímat osobní postoj vůči němu a ne jej měnit. Rozhodně se
netvářit, že se tyto věci nedějí, že nejsou!
Standa Pexa
(*1983 v Mostě)
V budovatelském městě
ryzích proletářů jsem počal
studovati rokem 1989,
nástupem na ZŠ, a studuji
dodnes. Věnuji se okultním
vědám, obecně známým
jako „současné umění“.
Inspirací jsou mi žánry, považované konformními diletanty
za úpadkové, např. počítačové hry, comix a horory se
zombíkama. I přesto, že piju kečup z láhve, je mi nepříjemný
každý člověk s neschopností dohlédnout si na špičku nosu
(obrazně řečeno).
Kavárna Potrvá
Srbská 2, Praha 6 – Dejvice, 160 00
tel. : 222 963 707
www.potrva.cz
Vojtěch Poláček
Narodil jsem se v létě 84
v Praze. Od 17ti let dělám
aktivně divadlo. Nejprve
v Útvaru totálního divadla
VYDRŽ!, později v POTRVÁ,
kde v současnosti předsedám dramaturgické radě.
Preferuji autorské divadlo,
na jehož vzniku se tvůrčím způsobem podílejí všichni jeho
členové od šatnářky po režiséra. Napsal jsem asi dvě desítky divadelních her, z nichž některé se mi podařilo uvést
na jevišti – většinou dosti malém. Vystudoval jsem dějiny
umění a divadelní vědu, teď se pokouším o totéž na filmových studiích.
výtvarná příloha
h_aluze / 63
standa pexa
Aminko,... fuj!!!
standa pexa
No to teda, Aminko“
...chtěla sežrat moje psí suchary...
Pche!...
A vůbec nechutnaj jako pes...
No nevim jak, ale ten pes na pivo fakt měl...
Jenže proč zrovna já mám takovou smůlu jedinej volnej stůl byl zrovna s náckama.
...a oni tě nevymažou z týdle planety... Čau!
...konečně je se mnou někdo, kdo mluví
jazykem, kterýmu náckové rozumí.
Násilím a terorem!
Ještě toho večera jsem se svým psem/tlumočníkem vyrazil omrknout prošlý potraviny, vyhozený do kontejneru vedle
supergigahypermarketu...
Co ty tu chceš?
Máš snad ňáký drobný na pivo
- kámo?!
Nechte ho bejt!
A to jako proč?...
/náckové/ „Chcípni ty feťáku!“
...vypadá jako ten debilní papoušek... jo ten co byl v televizi...
No, a víte, že vy, novodobý gestapáci, když dáte hlavy dohromady,
tak...
No, protože já znám toho...
ehm... toho... ále co!
...vypadáte jako prdel s ušima?!
...Toho...
TRHEJ!
Ty... jeden... já tě zabiju!
Víš, co mám na náckách nejradši?
No kurva - moje hajlovačka*,
jak teď budu hajlovat?!
ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ
Éééé... to bylo dobrý... seš
fakt fajn... éééé... Levičák!
Kdyby si tě někdo z mejch
soukmenovců dobíral, tak mu
řekni, že mě znáš.
...sem Hrach...
*Hajlovačka: je pravou rukou každého nacionalisty. Je to pro nácky skutečný přítel, který vždy podrží... Krom toho je také užívána ke zdravení tzv. hajlování - a má využití při opírání se o zdi při zvracení, tento postoj je však totožný s hajlováním a proto je těžké rozeznat, jaké činnosti se
právě extremista věnuje.
64 / h_aluze
výtvarná příloha
Dík, oni by mě klidně umlátili!
Necháš se podat?!
Odpověď zní: na náckách mám nejradši svoje boty.
To sém nevěděl. Nejsem zdejší. Ptal
Co si tu vůbec dělal? Tady to není sém se jich na céstu na nááádrááá- A co tu děláááš ty, když tu běhaj
žííí... Žé sém z Práhy... Á v tu chvíli týhle svině?
pro lidi s vlasama bezpečný...
mě jéden praštil!*
*Slang „pohodovejch lidí“ z relativního velkoměsta, odlišuje elitu od vidláků. Dále se může jednat o degenerativní a dědičnou vadu řeči.
výtvarná příloha
h_aluze / 65
standa pexa
standa pexa
Páč sem neměl co dělat, rozhodl sem se, že se se psem k
tomu máničkovi přidáme.
A tak jsme v Praze...
No, jednoho znám, a ten mě řekl:
...tak sem řekl psovi.
„řekni moje jméno a je to v cajku...“
He... ale já si fakt teď nevzpomenu...
Čááu sém Milan, có tó budé? --Dééš na tu dnešnííí schůůůzi,
có jí pořááádaj Áááčkaři?
Dám si--Hmm, Praha je celkem pěkná--
--Pěkná díra!
Jééé helé tatííí, proč ten pááán
vypadááá jako kohout?
Tó dééš brzó, éště sem ani nevótevřel hospodů…
Ón se ták projevuje, ták jakó TY! Tim blbým, pitomým tričkém s
Mickey-Mousem!
...héle sém tu už dvě hodiný, za tu dobů sém
vyhulil sédm špeků!
GRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR
A vůůůbec tó na mě néni znááát, úúúplně
všechno zvlááádááám, he...
NECHTE TOHO, PSI!
...ale už mi konečně řekni có si dáááš! Musím taky někdy votevřííít
a néé se tu s tebou pořád vykecávat!
ÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ
PIVO!
KNÍÍÍK!
Seš rasista, víš to?
Toho dne jsem se jen tak potuloval Prahou.
Zčásti ze zvědavosti, co všecko najdu, a zčásti kvůli orientaci v propletenci ulic a čtvrtí...
...až sem našel putyku „Modrá vopice“...
66 / h_aluze
výtvarná příloha
Jasně, styď se!
Sešla se tam solidní sbírka vohnoutů...
Zatímco chlápci plkali o
...ženy tam seděly úplně ubitý
kdejakym důležitym kulovim... tim, že si nikdo nevšímá jich a
nebo jim aspoň nečumí na kozy!
výtvarná příloha
h_aluze / 67
standa pexa
standa pexa
To sou ale sračky, do tohohle
bych ani nenablil!
To já věděl...
...co chci...
V tomhle žádný ryby nejsou.
To je škoda, že musíš odjet
z Prahy...
...neboj, je to jen na čas, he...
napíšu ti, jo?
Nazdar máničko, Co ty tady?
...PRCAT!
Nó vyrazil sém na špeka za Prahů, do
příírody a potkám tě tu jak pytlačíš.
Po několika dnech u ní doma sem zjistil jak se jmenuje...
...A taky sme šli do zoo...
Co tu halekáááš...
Tady v přííírodě...
Ty punkáááči jedén!
Vždycinky, když jsem tady, tak je ten
Nekrmit zalezlej,... Jak asi vypadá...
Tomuhle říkáš příroda?
Ano příteli, to kde téď stojím,
to je přííroda.
Cha cha, ty seš debil, to,
kde stojíš...
Tak sem zjistil, jak je blbá!
...je hovno!
Mám hlad, nemáš něco Nó podííívám se...
k jídlu?
...rohlík.
Vždyť neznáš moji adresu!!!
Tak s tim si klidně můžeš utřít to-- i když... počkej, mám nápad!
Ná puťa puťa...
Asi dva kilometry za Prahou
jsem už opravdu dál nemohl.
Tak jsem se rozhodl chytit
nějakou rybu ve Vltavě.
Přišlo mě to jako dobrej
nápad...
Myslíš vojáky?... Ty to dělaj taky.
Rychle, rychle, už jí to začíná docházet!
68 / h_aluze
výtvarná příloha
Séš pěknej prevííít! Víííš co by ti na to řekli zelený?!
výtvarná příloha
h_aluze / 69
standa pexa
Ekology!!!
standa pexa
Co?
Že... Že... Že je to hnusný?
No jedl sem lepší, sneslo by to sůl,
ale rozhodně to není hnusný.
Ale ještě toho večera někdo napad moje kámoše, když v klidu dávali
nakládačku smažkám*...
My dva se známe, řekl bych jim tvý jméno a byl by klid!
Kdo to jen mohl udělat?
Hmmmm... Máš pravdu!
Hrach... se nedá zapomenout!
...no punkáč se psem,
něco jako ty.
Tak tak, nedá. Už musim, měj se...
Opravdu jsem neměl náladu bejt v jedný místnosti s tím „plešatym bílym póvlem“. Tak jsem se rozhodl vyrazit do víru nočního města.
Možná se divíte, jaktože jsem narazil zase na nácka. To víte, s čírem máte takový dar... A krom toho... Jednou za pár let se prostě přemnoží!
Fakt??? Ukaž, dej mně kus!
Potom, co jsme „sežrali“ tu labuť, jsem se rozhodl pokračovat dál po proudu řeky, až do místa, kde celý tento příběh začal...
Pse, ty náckové sou ty nejpitomější věci na světě, i ta
popelnice je chytřejší--
Tam, v tom křoví!
Pivko, kámo?
Tos posral slepičáku...
Víš, že by sis měl hledět svýho,
protože jinak bys mohl potkat
člověka, kterýho bys neměl nasrat!
„H“, důvtipný způsob označní hospody.
Sotva jsme si sedli, čekalo nás nemilé překvapení...
Jako tebe jo?!
A helemese, neni to náš levičák se svym psem?!
70 / h_aluze
A není tohle náš nácek?
Kde máš kamaráda?
výtvarná příloha
Ten co mu tvůj pes ukous hajlovačku...
tak ten se zcvoknul, na ulici vnucuje
Strážnou věž...
Přesně, nemám rád lidi, co poslou- A to jako jakej?!
chaj cizí rozhovory a neumí ani
vyřešit jednoduchej hlavolam...
*Smažka: familiární označení pro člověka, který má závislost na methylamfetaminu - pervitin (C10H15N). Závislý má abnormálně rozšířené zornice, je hubený, vůbec nejí, nespí a je hyperaktivní, všechno ho baví, často mluví, neustále přežvykuje nebo kroutí pusou.
výtvarná příloha
h_aluze / 71
standa pexa
Pse, proč si mi sakra nepomo--
Jó jasně, jinými slovy...
neposlouchá tě!
standa pexa
--AHA!
Dobře si ho sejmul, ale mohl
by sis hlídat svýho psa?!
Jen pokud jde o ženy a dobře
dělá.
To jistě ty... jeden...
(Hádka...)
Zrovna skončil...
...proč si pořizuješ psa, vole...
Když ho nezvládáš, mentále!
To sme blbci - zatim, co se tu hádáme, se nám psi někam zaběhli.
...až do chvíle, kdy potkal mě
a rozhodl se mě držet. Ani
nevím, jak mu mám říkat.
Spíš spolupracujeme.
72 / h_aluze
Dobře, Tanjo, povím ti, jak to
s tím psem je.
Chi... Hádám, že máte společný příběh i osud.
Není můj, nepořídil bych si
žádný zvíře pro svou infantilní ...možná někomu s takovym přístuzábavu a na úkor jeho důstoj- pem patřil, ale raději mu sám utekl
nosti...
a žral odpadky...
No, jakej pán... A co tvůj
příběh?
výtvarná příloha
Chá, si určitě mysleli, že je
lakuješ!
Žvejka po něm skočila a pokousala ho. On s ohromnym
řevem utekl z bytu. Když sem přišla k sobě, všimla sem si...
...že mu uhryzla varle!
Hned jsem volala sanitku.
Přesně to si mysleli. Bejvalej zkolaboval kousek od vchodu, nějaký lidi na něj
zavolali policajty, probudil se v nemocnici o deset deka lehčí. Ale co, stejně
Nazdar SOUDRUZI!
neměl rád děti, maximálně jen sebe. Myslím, že jeho jednorukej brácha, kterej
taky nikdy nebyl normální, ho naverboval k Svědkům Jehovovým.
Jdeme je hledat.
Po pár hodinách hledání jsme je našli u celkem příjemného klubu, kde loudili o zbytky jídla. Rozhodli jsme se zůstat na drink.
Pozval jsem slečnu na kávu... pivo... a vodku...
Děkuju za pomoc, já jsem Tanja a
tohle je Žvejka. Ale vážně... zajímalo by mě, proč zrovna ty... máš psa.
...později jsem je zase přibrala. Bejvalej
byl nalitej, nadával mi a taky mě uhodil.
Můj bejvalej mě řekl, že když
zhubnu pět kilo, dostanu
psa...
...Eh?...
Nazdar Che Guevaro!!!
Jak víš, kdo jsem? MLUV!
Vodhad... Co chceš?
Jistě soudruhu, rádi bychom se dostavili, Hajzle, to seš socialista, punkáč?! Hehe... Radši už půjdem.
ale ten leták... je nějakej divnej!
V tomhle městě si ani neškrtneš!
Seš vyřízenej!!
Myslim spolu, woe...
...pak, že si ani neškrtnu...
Jistě. Tady, berte leták na
protikapitalistickou akci,
smrt buržoazii a imperialistickým sviním.
Nemam kam pospíchat...
Sakra, to je den, další verze socialistů - náckové!
výtvarná příloha
h_aluze / 73
standa pexa
Skutečná elita tohoto národa, jeden pohled na ně a je jasné, že tvory jako je tato společnost potřebuje... Těmto chalpcům to
nikdy moc nemyslelo,... ale kdo má chuť jim to vysvětlovat.
Hej zmrde, řekni kudy do putyky „Merkur“, nebó--
JÓ, JÓ, JÓ, SEM CELEJ PODĚLANEJ! Co takhle
kdyby ste mě rovnou rozbili hubu... Ať to mám
konečně za sebou!!!
Víš, že si je poslal zeptat se do
cikánskýho ghetta?!
74 / h_aluze
Ale my spíš chcem vědět tu cestu!
Život je věčná nejistota...
výtvarná příloha
...a pak doleva, dorazíte k vybydlenýmu baráku. Tam se zeptejte,
oni vám řeknou, co bude dál.
H _ALUZE
literárně kulturní časopis

Podobné dokumenty

Současná britská literatura

Současná britská literatura Úspěšný kultovní román z 60. let 20. století od nekonvenčního anglického autora sugestivně zobrazuje děsivost individuálního i společenského násilí a hloubku lidské bezcitnosti. Další díla: Všechno...

Více

zde

zde WENDY

Více

h aluze - H_aluze

h aluze - H_aluze přerušila válka, v které byl, mimo jiné, totálně nasazen v německé Špandavě. Celý život byl prakticky na volné noze. Od roku 1976 žije se svou manželkou v moravském Kunštátě. Je velkým odborníkem n...

Více

Stáhnout ukázku - nakladatelství Romeo

Stáhnout ukázku - nakladatelství Romeo rovněž veselá scéna, v níž kumpáni v skrytu naslouchají intimnímu monologu potrefeného hejla, ve Veselých paničkách windsorských mají svůj předobraz rytíř Tobiáš i rytíř André atd. Je na místě se p...

Více

H _ALUZE

H _ALUZE Knížka v tvrdých rudých deskách /Milan Hrabal/���������������������������������14 Někteří chtějí /Anica Jenski/ ���������������������������������������������������������������15 Nesmrtelný prožit...

Více

MaPA OBSAH - Palác Akropolis

MaPA OBSAH - Palác Akropolis Začít bychom asi měli čistě teoreticky: Co je improvizace? V teatrologickém slovníku Základní pojmy divadla, který v roce 2004 vydalo nakladatelství Libri, jeho autor Petr Pavlovský píše: Improviza...

Více