Vytisknout článek

Žiji s vámi – žijeme s tebou
16. 4. 2013
Rolandovi je 9 let. Chodí od školního roku 2006/2007 do Lidové školy II
ve Weizu, Rakousko (základní škola, první stupeň). Roland strávil 4 roky
ve speciální mateřské škole, pak jeho rodiče rozhodli, že by měl chodit
do školy do integrační třídy. Některé své spolužáky Roland znal již ze
školky.
Roland patří k těm dětem, které jsou v literatuře označovány za lidi s těžkým postižením. Jeho
potřeby se značně liší od potřeb jeho spolužáků. Nás učitelky postavil Roland před úplně nové úkoly.
Definice těžkého postižení (Haupt / Fröhlich, 1982): „Jako děti s těžkým postižením označujeme ty
postižené děti, které vykazují ve všech hlavních oblastech vývoje (psychomotorická, emoční,
komunikativní, sociální, kognitivní) extrémní vývojové deficity.“
Roland potřebuje jiné lidi, aby:
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
se dokázal pohybovat,
dokázal změnit svou polohu,
se dokázal stravovat,
dokázal navázat kontakt / vztah,
se dokázal obléci a svléci,
se dokázal něčím zaměstnat,
se dokázal dorozumívat i bez schopnosti řeči,
dokázal vnímat tělesnou blízkost a náklonnost,
se dokázal seznámit se světem kolem sebe,
dokázal lépe vnímat vlastní tělo,
dokázal vnímat jiné lidi,
dokázal vnímat sám sebe.
Jeden školní den z perspektivy Rolanda:
Můj den:
Taxi mě vyzvedne z domova a odveze do školy. Před školou na mě čeká Stephan. Odveze mě do třídy
v prvním patře. Občas, když nefunguje výtah, mě musí vynést po schodech. Již na chodbě mě
láskyplně přivítají moji spolužáci, někteří mi dají pusinku, jiní mě hladí po tváři.
Z těchto doteků mám velkou radost a jsou i odškodněním za ranní vstávání. Většinou mě převléká
Stephan, ale občas to také dělají spolužáci. Potřebuji silné ponožky, protože mám často studené
nohy. Zimu nemám rád, protože oblékání a svlékání bundy je obtížné a nelíbí se mi. Také nerad
nosím čepici, protože mi stále klouže přes oči. Když jsem převlečený, Stephan mě odveze do třídy,
kde si hraji s dětmi. V současné době jsou nejraději u počítače. Hrají počítačovou hru „Mamba“ a já
je nadšeně sleduji. Manuel vždy křičí nejvíc, když postoupil na další úroveň. Teď už jsem si zase zvykl
na ten hluk ve třídě, ale po prázdninách to bylo pro mě velmi náročné. Když zvoní, všichni rychle
běží na svá místa. Stephan mě položí na matraci. Nyní začíná můj každodenní uvítací rituál. Od
temena až po paty mě Stephan pořádně promasíruje, aby se mé svalstvo probudilo. Toto cvičení
doporučila moje fyzioterapeutka. Občas se k tomuto cvičení zpívá nebo hraje relaxační hudba. Ve
třídě je ticho, protože mojí kamarádi se učí a procvičují nová slova ve větách. Jejich učení trvá stejně
dlouho jako moje masáž.
Tato masážní cvičení, která se provádí pomocí kartáče, masážního míče, rukou nebo přístroji, se mi
velmi líbí. Často se u toho směji nebo vydávám souhlasné zvuky. Poté mě Stephan posadí do mého
„vajíčka“ a položí mě ve „vajíčku“ do kočárku. Abych z kočárku nevypadl, zafixuje mě pásy. Teď ve
třídě začíná tzv. otevřená fáze učení. Zvědavě čekám, kdo mě dnes vezme s sebou ke své učební
stanici. Moji kamarádi mě vždycky vezmou s sebou, když se učí po stanicích. Mluví se mnou, hladí
mě a kladou mi otázky, na které potom sami odpoví. Poslední dobou mi říkávají násobilky. V této
otevřené učební fázi začíná pro mě svačina. Potřebuji k jídlu mnohem více času než ostatní děti.
Čekám, kdo mi asi dnes bude podávat jídlo. Jakmile sedím ve svém „vajíčku“ na židli, připraví se stůl
a začne jídlo.
Ne vždycky mám chuť na svou svačinu. A když nemám hlad, tak je mé krmení pro všechny velmi
náročné. Nechám viset hlavu a schovám svou pusu. Bohužel tento trik již všichni znají. Drží pak moji
hlavu a mačkají určitý bod na bradě. To nevydržím a musím otevřít pusu. A v tom momentě mi již
dávají lžící kousek svačiny na jazyk. Pak se napiji čaje. Všichni moji pečovatelé a asistenti říkají, že
se moje chování při přijímání jídla značně zlepšilo. Už mi to jde mnohem rychleji. Při jídle se mnou
všichni mluví. Vyprávějí, jakou svačinu moji rodiče pro mě připravili a jak dobře žvýkám a polykám.
Ale také se stane, že moji asistenti nebo učitelky se mnou mluví přísným tónem, a to tehdy, když celé
jídlo zase vyplivnu nebo když nepolykám. Říkají mi, že za chvíli začne hodina tělocviku, a když se
takhle loudám, že přijdu později než ostatní do tělocvičny. Tělocvik je jak pro mé kamarády ze třídy,
tak pro mě nejoblíbenější předmět. Dosud jsem vždycky zvládl dostat se společně s ostatními do
tělocvičny. Velmi se mi líbí, když mě krmí mí kamarádi, ale bohužel to není často, protože si musí
plnit úkoly podle svého plánu.
Po svačině si potřebuji odpočinout. Stephan mě položí na moji matraci, do tzv. malého prostoru. Jsem
rád, že si mohu odpočinout. Ale nesnáším a protestuji, když mě tam moje učitelky nechají
samotného. Bohužel můj protest není vždycky úspěšný. Moji kamarádi ze třídy reagují na můj protest
rychleji, než dospělí. Ihned za mnou přijdou, sednou si ke mně, něco mi předčítají nebo zazpívají,
nebo dělají vedle mě své úkoly ze svého učebního plánu.
Na konci školního dne mě Stephan odveze k taxíku a ten mě odveze domů.
Vybavení třídy
Vytvořili jsme v naší třídě prostředí, které skýtá všem dětem přiměřený rámec na učení a práci.
Chtěli jsme, aby se všechny děti mohly podle svých individuálních možností radostně učit. Pro
Rolanda jsme museli pořídit speciální nábytek, abychom mu mohli pomoci a podporovat ho. Zřízení
tzv. malého prostoru posílilo komunikaci s kamarády ze třídy.
Co je „malý prostor“?
Takzvaný „malý prostor“ byl původně vyvinut pro děti s vadami zraku (Lilli Nielsen: „Já a prostor“),
ale výborně se osvědčil i pro Rolanda.
Náš malý prostor jsou tři dřevené desky (90cm x 90cm), které ohraničují Rolandovu matraci. Strop
tvoří dřevená mříž, na které lze upevnit různé předměty (papírové proužky, kravaty, zvonečky
apod.). Pestrou nabídkou předmětů chceme podporovat vlastní aktivity Rolanda, aby se naučil sám
se něčím zabývat. Na začátku byly Rolandovy kontakty s předměty náhodné, po určité době jsme ale
zjistili, že se jeho aktivity zvýšily a jeho pohyby a doteky předmětů začínaly být cílené. Jeho zájem
o malý prostor se zvyšoval, vydával stále více souhlasné zvuky a jeho artikulace se zlepšovala.
Doteky nebo sáhnutí po předmětech je ale stále ještě náhodné. Malý prostor slouží také intenzivní
komunikaci s kamarády ze třídy. Spolužáci si k němu sednou a položí na matraci a předčítají mu
příběhy nebo mu říkávají násobilky, které se mají naučit. Roland si užívá zejména doteků dětí. Děti
jsou rády v jeho blízkosti a přátelsky se o něj starají. Dokonce se i samy rády stahují do malého
prostoru, aby se zde zabývaly v klidu svými úkoly, ale také aby si hrály s pestrými předměty a
nechaly volný průběh své fantazii.
Každý den se dělá bazální stimulace.
K tomu některá cvičení:
●
●
●
●
„Cvičení pro praktický život“ (podle Marie Montessori),
Cvičení k získání zkušeností s různými materiály (viz Ulrike Theilen, 1999):
Procvičování funkce rukou „sáhnout“,
Kombinace sáhnout – držet – pustit, sáhnout po předmětu v pohybu, držet předmět položený do
ruky, vnímání sluchových vjemů, sledovat očima „pendlující/kyvadlový“ pohyb, položit různé
materiály na ruce a nohy, tím obrátit pozornost na nohy a ruce a vnímat vlastní tělo, ponořit ruce a
nohy do různých materiálů (voda, písek, čočka…), udělat zkušenosti s držením vlastního těla (např.
sedět „bez vajíčka“ v dětské židli), otáčivé pohyby.
Co říkají děti o Rolandovi?
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
„Máme Rolanda rádi, protože si s ním můžeme hezky hrát.“
„V tělocvičně lze s ním dobře jezdit na kolečkovém prkně.“
„Roland se málo kdy směje.“
„Je v naší třídě, abychom se navzájem seznámili a abychom se spolu učili a hráli.“
„Je to hezké mít takového kamaráda.“
„Je naším nejlepším kamarádem.“
„Často si s ním hrajeme, předčítáme nebo mu zazpíváme, a on nám odpovídá.“
„Říkám mu násobilky, a on vždycky poslouchá.“
„Hladíme se.“
„S ním se dobře mazlí.“
„Dobře se mi s ním pracuje s pískem nebo s vodou.“
„It´s no longer school, it´s life.“ (Helen Parkhurst: Education on the Dalton Plan, New York, 1922)
My se snažíme v naší integrační třídě tento citát od Helen Parkhurst realizovat. Dále považujeme
za důležité, aby inkluze nebyla již dále prezentována jako „roztomilý nápad (výstřel) ve
školském systému“ (Feyerer, 2004, 339f), ale aby škola byla skutečně:
●
●
●
demokratická (každý / každá se smí učit všemu),
humánní (každý / každá se může učit svým způsobem) a
solidární (každý / každá dostane k tomu potřebnou pomoc).
Složení naší 2. třídy: 23 dětí, z toho 5 dětí se speciálně pedagogickou potřebou Stephan, asistent pro
děti s postižením, pečuje v této třídě o 2 děti na invalidním vozíku, je zaměstnancem DLG Weiz
(DLG – společnost pro poskytování služeb), Barbara a Ingrid, učitelky.
Autorka:
Ingrid Perl, učitelka prvního stupně v základní škole ve Weizu (Rakousko), vyučuje 20 let
v integračních třídách. Externí profesorka na Vysoké pedagogické škole v Grazu (inovační formy
výuky a učení), vyučuje pedagogiku podle Montessori, Daltonskou pedagogiku a integrační
pedagogiku.