JUDr. Vojtech Zamarovský (počeštěně Vojtěch)

Komentáře

Transkript

JUDr. Vojtech Zamarovský (počeštěně Vojtěch)
JUDr. Vojtech Zamarovský (počeštěně Vojtěch)
5. října 1919 Zamarovce[1] (v letech 1972-1990 součást Trenčína)[2] – 26. července 2006 Praha)
byl slovenský historik, spisovatel a překladatel, jeden ze zakladatelů žánru literatury faktu v
Československu. Ve svém díle se věnoval nejstarším obdobím lidské historie, věnoval se
popularizaci starověkých civilizací a mýtů.
Tvorba
Jeho první práce zahrnovaly odborné ekonomické práce, články, recenze, doslovy a studie. Jeho
první kniha vznikla na podnět vydavatelství Mladé letá jako historický cestopis po Mezopotámii,
starověkém Egyptě a Řecku. Díky studiu uměleckých
památek a staveb postupně vznikala i další historickonaučná díla o starověkých kulturách. Tím dal vzniknout
novému žánru v československé literatuře – literatuře
faktu. Ve svých dílech se více věnoval opisu památek
spíše než jejich prostému popisu, přičemž kladl větší důraz
na estetickou stránku než na poznávací aspekt svých knih.
Kromě poznávání architektonických a uměleckých děl se
věnoval také starověké mytologii, historii objevů a
životním osudům archeologů (např. Heinricha
Schliemanna). Každá jeho kniha přináší kromě zajímavé
části dějin a poutavého příběhu také množství historických
faktů podaných s velkou zručností, takže i nudná fakta se v
jeho dílech stávala zajímavou historií. Mimo vlastní
tvorby se věnoval také překládání z angličtiny,
francouzštiny, latiny a němčiny, spolupracoval také na
několika televizních dokumentech o starověku. Napsal 14 knih (kromě první byly všechny napsány
česky i slovensky) přeložených do 14 jazyků v celkovém nákladu přes dva miliony výtisků a jeho
dílo se stalo nejznámějším populárně-naučným dílem o starověké historii v češtině i slovenštině.
Díla
1960 – Za sedmi divy světa, popis starověkých památek a příslušných kultur
1961 – Za tajemstvím říše Chetitů, pocta Bedřichovi Hroznému, který rozluštil chetitský
jazyk
1962 – Objevení Tróje, dějiny archeologických vykopávek v Tróji a vysvětlení starořecké
epiky a mytologie
1966 – Na počátku byl Sumer, dějiny Sumerů
1969 – Bohové a hrdinové antických bájí, slovník antické mytologie
1971 – Dějiny psané Římem, dějiny Římské říše
1972 – Řecký zázrak, dějiny starověkého Řecka
1975 – Gilgameš, literární zpracování sumerského Eposu o Gilgamešovi
1977 – Jejich veličenstva pyramidy, o egyptských pyramidách
1978 – Vzkříšení Olympie, dějiny olympijských her
1981 – Aeneas, zpracování eposu od Vergilia
1986 – Bohové a králové starého Egypta, dějiny starověkého Egypta
1987 – Sinuhet, příběh Egypťana Sinuheta (neplést se Sinuhetem Miky Waltariho)
1992 – Návrat do starověku
Velké civilizace starověku, třináctidílný dokumentární seriál Slovenské televize
Jan ze Žatce,
známý též jako Jan ze Šitboře nebo Jan z Teplé (asi 1350 Šitboř – 1414 nebo 1415 Praha) byl
literát, pedagog, městský písař, městský notář a správce městské školy v Žatci. Své hlavní dílo,
Oráč z Čech (Der Ackermann aus Böhmen), napsal německy, ale ovládal i český jazyk. Složil z
různých citátů latinské čtení o sv. Jeronýmovi. V žatecké městské kanceláři založil několik
městských knih. Ze Žatce odešel roku 1411, kdy byl povolán na místo protonotáře Nového Města
pražského.
Officium sv. Jeronýma. Jako donátor zobrazen Jan ze Žatce
O identitě autora skladby Oráč z Čech panovala dlouho
nejistota. V písemnostech žatecké městské kanceláře z konce
14. a začátku 15. století se vyskytují ve funkci městského
písaře Jan ze Šitboře a Jan z Teplé. Teprve na přelomu 20. a
30. let 20. století se podařilo nezávisle na sobě F. M. Bartošovi
a německým badatelům Aloisi Berntovi a Karlu Beerovi dospět
k závěru, že se jedná o jednu osobu, která střídavě používala
oba přídomky.[1] Jméno Jan ze Žatce, stejně jako název Oráč z
Čech (Ackermann aus Böhmen), vznikly až v 19. století.
O Janových mladých letech není nic známo. Podle přídomků se
předpokládá, že se narodil ve vesnici Šitboř a v Teplé buď
získal základní vzdělání nebo zde sám pedagogicky působil.[2] Pravděpodobně studoval na pražské
univerzitě, vyloučeno není ani jeho studium v zahraničí, nejčastěji se uvažuje o Paříži.[3] Do Žatce
přišel nejspíš na přelomu 70. a 80. let 14. století. Poprvé je zde jeho pobyt doložen v roce 1383, kdy
byl zřejmě z jeho podnětu v žatecké městské kanceláři založen kopiář, do něhož se zapisovala
královská privilegia a další pro město důležité právní akty. V zápisu o založení kopiáře je Jan z
Teplé charakterizován jako rektor školy a městský notář.[4]
V roce 1404 nechal Jan pro oltář v městském kostele v Chebu pořídit iluminovaný rukopis Officium
sv. Jeronýma, jehož text snad sám složil.[9] Na jednom z předních folií je vyobrazení světce a
donátora, v němž je spatřován portrét Jana ze Žatce. Od roku 1990 je na průčelí žatecké radnice
Jeho nejvýznamnějším dílem je německy psaný Oráč z Čech (Der Ackermann aus Böhmen), který
představuje jedno ze základních děl pozdně středověké německé literatury. Někdy bývá také
nazýván jako Oráč a Smrt (Der Ackermann und der Tod). Jan tuto dnes velmi vzácnou literární
památku napsal asi kolem roku 1400. Roku 1460 se stala jednou z prvních vytištěných německých
knih. Obsahem knihy je dialog mezi Oráčem a personifikovanou Smrtí o smyslu života.
Ivan Vyskočil
(* 27. dubna 1929) je český spisovatel, dramatik, herec, režisér a divadelní pedagog.
Odmaturoval v roce 1948, poté studoval režii a herectví na DAMU (1952). Po ukončení tohoto
studia se rozhodl pokračovat ve studiích na Univerzitě Karlově, kde vystudoval psychologii a
pedagogiku (1957). Během studií (1950 – 1957) působil v diagnostických ústavech pro mládež, ale
došel přesvědčení, že stát nemá zájem mladým „vyvrhelům“ pomoci, ale spíš je udržovat jako
odstrašující příklad vůči němuž se „my dobří“ můžeme pohodlně vymezovat. Kariéru psychologa
opustil a věnoval se čistě divadlu a jeho experimentálnímu výzkumu.
Za "normalizae" pořádal v Malostranské besedě takzvané Kuchyně Ivana Vyskočila, kde četl různé
verze svých textů, aby si ověřil jejich možný smysl a fungování u publika. Do "Kuchyní" zval jako
partnery hudebníky. Vystupovali s ním např. kabaretiér, režisér, dramatik a sběratel šlágrů Přemysl
Rut či skladatel a klavírista Martin Smolka.
Drama
1959 – Kdyby tisíc klarinetů (spolu s J. Suchým) ,1959 – Faust a Markéta, Služka a já (spolu s J. Suchým) ,1961 – Autostop (spolu s
V. Havlem) ,1965 – Cesta do Úbic ,1966 – Meziřeči ,1969 – Blbá hra aneb křtiny v Hbřbvích, 1970 – Nehraje se , 1980 – Haprdáns
neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce , 1985 – Cesta do Úbic , 1976 – Malý Alenáš , 1987 – Onkel Zbyndas Winterrock
Próza
1963 – Vždyť přece létat je tak snadné (povídková sbírka obsahuje i SF náměty, vyšlo znovu v roce 1964 a 2006)
1990 – Malý Alenáš (vyšlo znovu v roce 1997 s ilustracemi Heleny Zmatlíkové a 2005 s ilustracemi Kláry Popelkové)
1966 – Kosti (znovu vyšlo v roce 1993)
1967 – Malé hry
1971 – Ivan Vyskočil a jiné povídky
1996 – Nedivadlo Ivana Vyskočila
2000 – Vždyť přece létat je o hubu
Herecká filmografie
1965 – Perličky na dně, povídka „Dům radosti“ (úředník)
1966 – Autorevue
1965 – O slavnosti a hostech (hostitel)
1983 – Faunovo velmi pozdní odpoledne (kolega)
1984 – Prodavač humoru (Kandrt)
1986 – Hry pro mírně pokročilé (prof. Prošek)
1987 – Kam, pánové, kam jdete? (starý turista)
1987 – Černá punčocha (doc. Vinklárek)
1988 – Kamarád do deště (Syřiště)
1989 – První sekunda (Jost Bürgi)
1989 – Něžný barbar (štamgast)
1989 – Atrakce švédského zájezdu
1991 – Nedělejte nic pokud k tomu nemáte vážný důvod (otec)
1994 – Akumulátor 1 (dr. Stach)
1996 – Král Ubu (Car Nikolaj)
2000 – Kytice, balada „Zlatý kolovrat“ (kouzelný dědeček)
2003 – Mazaný Filip (dědek ve výtahu)
2006 – Hezké chvilky bez záruky (důchodce)
2009 - Krajina osudu
Emil Vachek
(2. února 1889, Hradec Králové — 1. května 1964, Praha) byl český prozaik, dramatik a
novinář, společně s Eduardem Fikerem zakladatel české detektivky, tvůrce prvního ryze českého
detektiva Klubíčka.
Narodil se roku 1889 v Hradci Králové v dělnické rodině. Po absolvování reálného gymnázia
studoval na soukromé obchodní akademii v Praze, kterou však nedokončil a živil se jako lidový
fejetonista. Od roku 1911 působil jako redaktor v Právu lidu, v letech 1924–1927 vydával a
redigoval plzeňský Pramen a v letech 1927–1929 Novou svobodu. Od roku 1929 řídil knihovnu
Pyramida.[1]. Ve 30. letech působil ve vedení nakladatelství Evropský literární klub a byl literárním
ředitelem nakladatelství Sfinx.
Zemřel roku v 1964 v Praze.
Dílo
Jeho dílo se vyznačuje fabulační vynalézavostí a psychologickým zaměřením. Ve svých knihách
také hojně těžil ze slangových a argotických vrstev jazyka. Psal zejména naturalisticky pojaté
psychologické a sociální romány (např. Sup nebo Divoká srdce), ve kterých však vždy řešil určité
společensko-etické téma, jako je antisemitismus či prostituce. V povídkových sbírkách kombinoval
naturalistické a sentimentální motivy, erotizující linie jeho tvorby vyvrcholila v románové trilogii
Chám Dynybyl (1926-1931). Vysokou úroveň mají jeho detektivní romány (např. Tajemství
obrazárny, Muž a stín, Zlá minuta a další), v nichž v postavě Klubíčka vytvořil první typ českého
detektiva. Kromě detektivek je z jeho díla nejznámější portrét žižkovského zlodějíčka z románu
Bidýlko (1927), fantastický román Pán světa (1925) a rozsáhlý osmidílný dokumentární cyklus o
druhé světové válce s názvem Německá válka (1945-1947).
Stal se tvůrcem prvního ryze českého detektiva v naší literatuře. Je jím inspektor, posléze komisař a
nakonec šéf bezpečnostního oddělení Klubíčko, který se poprvé objevil roku 1928 v románu
Tajemství obrazárny. Klubíčko je starý mládenec a samotář, moudrý a zkušený muž, znalec starých
noblesních mravů. Potrpí si na dobré oblečení, kouří dýmku a drahé doutníky, pije kvalitní koňak,
je milovníkem dobré kávy a bibliofilií, má však také smysl pro humor a bystrý analytický rozum,
který mu umožňuje řešit kriminální případy s lehkostí a bravurností. Je vždy víc osobností než
pouhým strojem na myšlení, své povolání provozuje spíše jako umění než jako řemeslo.
Divadelní hry
Detektivní romány
Další próza
Filmové adaptace
Vražda v Ostrovní ulici (1933), režie Svatopluk Innemann, v roli detektiva Klubíčka Jindřich Plachta, adaptace románu
Muž a stín.
Žil jsem s cizinkou (2005), režie Dušan Klein, televizní film,
Muž a stín (2007), režie Dušan Klein, televizní film, v roli detektiva Klubíčka Miroslav Donutil,
Zlá minuta (2007), režie Pavel Kačírek, televizní film, v roli detektiva Klubíčka Miroslav Donutil.
Devatenáct klavírů (2008), režie Dušan Klein, televizní film, v roli detektiva Klubíčka Miroslav Donutil.
Josef Váchal
(23. září 1884 Milavče u Domažlic – 10. května 1969 Studeňany u Jičína) byl český malíř,
grafik, ilustrátor, sochař, řezbář a také spisovatel a básník. Jeho tvorba byla ovlivněna
expresionismem a prvky symbolismu, naturalismu a secese, pokoušel se však o vlastní stylově
nevyhraněné umělecké vyjádření.
Hlavní část jeho díla spadá do období první republiky, naopak za komunistického režimu měl
existenční problémy. Mezi nejznámější díla patří kniha Krvavý román nebo ilustrace k Demlovu
Hradu smrti. Během svého života nebyl doceněn, jistého uznání se mu dostalo až titulem zasloužilý
umělec v roce 1969.
V roce 1910 spoluzaložil skupinu Sursum. Později se podílel i na vzniku revue Veraikon. Na
počátku 20. století byl v úzkém kontaktu s představiteli katolické moderny, následně však
křesťanskou víru zavrhl a začal se inspirovat okultismem. Spolu s tím odmítl taktéž humanistické
ideje. V roce 1916 byl mobilizován, jeho aktivní účast na bojištích první světové války (rakouskoitalská horská fronta) silně zasáhla do jeho následné tvorby. V letech 1918-1919 se stal přechodně
členem sociálně-demokratické strany.
Zaměřoval se zejména na grafické práce, využívající výtvarně jednoduché, expresivní, až
primitivistické vyjádření autorova pohledu na svět. Snažil se však v grafice hledat a formovat nové
velice originální postupy (barevný dřevoryt). Vytvářel vlastní knihy, které nesly podobu
uměleckého rukodělného artefaktu. Umísťoval do těchto knih četné ilustrace dřevorytem, knihy
sám sázel, vázal a tiskl, a to jen ve velmi omezeném nákladu několika kusů. Takto vzniklé knihy
Krvavý román, Šumava umírající a romantická a Receptář barevného dřevotisku se zařadily mezi
nejvýznamnější díla české grafiky 20. století.
Po nástupu komunistického režimu se postupně dostával do kulturní i společenské izolace a jeho
dílo se na veřejnosti téměř neobjevovalo. Dožíval v zapomnění (na rodinném statku družky Anny
Mackové ve Studeňanech) pod šikanou traktorové stanice místního JZD. Ani krátká změna
atmosféry ve společnosti roku 1968 oběma umělcům nic nepřinesla. Nicméně on sám byl oceněn
titulem zasloužilý umělec (přijal jej s chladnou lhostejností) a krátce nato zemřel. Je pochován na
hřbitově v Radimi. Rozsah a význam jeho díla mohl být pro veřejnost znovuobjeven a doceněn až
po roce 1989. Roku 1993 nakladatelství Paseka, kterému dal jméno, otevřelo v Litomyšli muzeum
Josefa Váchala Portmoneum, umístěné v domku Váchalova přítele Josefa Portmana. Interiér domku
si nechal Portman ve 20. letech vyzdobit právě od něj.
Dílo je velice rozsáhlé – několik příkladů:
Krásno ve věrném zobrazení přýrodnim, tak jak ho z vlastní zkušenosti poznal Josef Váchal
l.p. 1900 (rukopis, 1900)
Básně (rukopis, 1900)
Sbírka mazanic a básní Jana Schmída a Josefa Váchala (cyklus kreseb a textů, 1900)
Hodnodle nadšená (vlastní časopis, 1901)
Dekadent geniální (vlastní časopis, 1901)
Náčrtník (cyklus kreseb, 1902)
O Umnělcích (rukopis, 1902)
Básně z dlouhé chvíle (ilustrovaný rukopis, 1903)
Pláň astrální – Spiritistická sedánka (cyklus kreseb, 1904-1906)
…….
Ctibor Tovačovský z Cimburka
(asi 1438 - 26. červen 1494) moravský šlechtic, právník a politik. V letech 1464 - 1469
vykonával funkci zemského sudího na Moravě, od roku 1469 až do své smrti byl moravským
zemským hejtmanem a v letech 1471 - 1479 zároveň i nejvyšším kancléřem Království českého.
Přesné datum narození Ctibora Tovačovského z Cimburka není známo, odhaduje se, že to bylo v
roce 1437 nebo 1438. Jeho otcem byl Jan Tovačovský z Cimburka, matkou Žofie z Kunštátu. První
zmínka o Ctiborovi pochází z roku 1447, kdy otec jemu a jeho bratru Janovi ustanovuje za
poručníka Jiřího z Poděbrad, muselo mu tedy v té době být méně než šestnáct let. Protože rod pánů
z Cimburka náležel k utrakvistům, získal Ctibor vzdělání od husitských kněží, pravděpodobně z
nedaleké Kroměříže, získal tak velké znalosti Bible, ale dobré znalosti latiny nedosáhl.
V roce 1452 byl Ctibor členem poselstva vyslaného na svatomartinský sjezd do Vídně, kde se
jednalo o nástupu Ladislava Pohrobka na český trůn.
Ctibor Tovačovský se asi roku 1458 oženil s Eliškou rozenou z Melic, z Náměšti, z Prus. Sídlili
spolu na jejím statku v Náměšti, do Tovačova se přestěhovali po smrti jeho otce v roce 1464.
Ve stejném roce začala jeho veřejná kariéra, král ho jmenoval dvorským sudím na Moravě, úřad
zastával do roku 1469. Zemské právo tehdy bylo nálezové, jeho znalost se získávala sledováním pří
vedených před soudem.
Ctibor byl stoupencem Jiřího z Poděbrad v bojích s katolíky a s Matyášem Korvínem. Roku 1466
vedl vojenskou výpravu do Slezska proti vzbouřené Vratislavi. Byl poražen, ale o rok později vedl
spolu s knížetem Viktorínem proti vzbouřencům další, tentokrát úspěšnou, výpravu. Na sklonku
roku 1466 prohlásil papež Pavel II. Jiřího z Poděbrad za zbaveného trůnu a vyhlásil proti němu
křížovou výpravu, česká katolická šlechta sdružená v Jednotě zelenohorské vypověděla králi boj.
Na stranu papeže proti králi se přidal i olomoucký biskup Tas z Boskovic, Ctibor jeho rozhodnutí
neschvaloval a napsal mu list, ve kterém Tasovi jeho čin vyčítá. Tas se v odpovědi odvolává na
povinnost poslušnosti vůči papeži, Ctibor však v dalším listě oponuje, že poslušnost králi je na
prvním místě.Ctibor se také výrazně podílel na jednáních mezi Vladislavem Jagellonským a
Matyášem Korvínem v roce 1478, která konečně vedla k uzavření míru podpisem Olomoucké
smlouvy, tímto mírem připadly vedlejší země Koruny české, včetně Moravy, doživotně Matyáši
Korvínovi. I za vlády Matyáše zůstal Ctibor dál moravským hejtmanem.Ctibor byl i významným
stavebníkem, provedl přestavbu tovačovské tvrze, roku 1492 byla dokončena věž nazývaná
„Formosa" - Spanilá, renesanční věž s portálem je nejstarší renesanční stavbou na sever od Alp. Už
dříve založil tovačovské Nové město, které představuje nejstarší renesančně pojaté urbanistické
založení v českých zemích.
Ctibor Tovačovský z Cimburka je historiky vysoko hodnocen jako státník, právník, literát i
budovatel. V neklidných dobách byl téměř svrchovaným vládcem na Moravě a této své moci
využíval k jejímu prospěchu, jeho Kniha tovačovská bývá označována za moravskou ústavu.
Ctibor Tovačovský z Cimburka je autorem tzv. Knihy tovačovské, soupisu moravského
zvykového práva, její skutečný název je Paměť obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a
řízení práva zemského v markrabství moravském.
Také napsal alegorický spis Hádání Pravdy a Lži o kněžském zboží a panování jich
obhajující utrakvismus.
Miloslav Švandrlík
(10. srpna 1932 Praha – 26. října 2009 Praha[1]) byl český spisovatel a humorista. Používal také
pseudonym Roman Kefalín. Lze se také setkat s křestním
jménem Miroslav, které je však chybné.
Po vystudování základní školy prošel několik zaměstnání,
také absolvoval dvouleté studium na pedagogickém
oddělení městské hudební školy v Praze.[2] Po roce 1950
získal maturitu (jednalo se o kurz umožňující získat
maturitu bez středoškolského vzdělání, který byl určen pro
dělníky). V letech 1953–1954 studoval na DAMU, studia
však po dvou letech zanechal.
Po ukončení studia se stal asistentem režie ve Vesnickém
divadle v Praze. V roce 1953 nastoupil vojenskou službu
k Technickým praporům TP, po jejímž ukončení byl krátce
zaměstnán jako vychovatel korejských dětí a pak se stal
profesionálním spisovatelem.Jeho nejúspěšnějším dílem se
stalo dílo Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky, které znázorňovalo ironizující a satirickou
formou absurdity v tehdejší socialistické armádě. Vše co psal, bylo humoristického až satirického
charakteru. Spolupracoval i s celou řadou časopisů (Dikobraz) a divadel. V těchto časopisech se
často podílel na vtipech Jiřího Wintera Neprakty. Napsal několik rozhlasových a televizních
scénářů: Z chlévů i bulvárů, 1960 , Krvavý Bill viola, 1961 , Od Šumavy k Popokatepetlu, 1962,
Kovbojská romance, 1964 , , Hrdinové a jiní podivíni, 1969, Drakulův švagr, 1970, povídková
sbírka, řazená do sci-fi. Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka, 1973: Žáci Kopyto a Mňouk a
mimozemšťané, Žáci Kopyto a Mňouk opět zasahují, Žáci Kopyto a Mňouk a lesní netvor, Žáci
Kopyto a Mňouk a stříbrňáci, Žáci Kopyto a Mňouk v jihlavských katakombách, Žáci Kopyto a
Mňouk a černá magie, řazeno do sci-fi, Žáci Kopyto a Mňouk, postrach Posázaví, Žáci Kopyto a
Mňouk na stopě, Žáci Kopyto a Mňouk a náměsíčníci Žáci Kopyto a Mňouk a maharadžova pomsta,
Žáci Kopyto a Mňouk a akta X
Doktor od jezera Hrochů, 1980
Dívka na vdávání, 1983
Muž, který se topil, 1985
Šance jako hrom, 1989
Vražda mlsného humoristy, 1990
Starosti korunovaných hlav, 1992
Na nebožtíka vypadáte skvěle, 1992, vyvolán duch zemřelé vědmy
Sexbomba na doplňkovou půjčku, 1994
Blanka oběť sexuálního harašení, 2004
Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky, 1969, líčí zde osudy příslušníků PTP. Po roce
1990 vydal řadu knih navazujících na Černé barony:
Říkali mu Terazky aneb šest půllitrů u Jelínků, Pět sekyr poručíka Hamáčka, Lásky Černého
barona, Kam to kráčíš, Kefalíne? , Růžové sny pilného hňupa aneb Poručíme větru, dešti ,
Černí baroni po čtyřiceti letech , Černí baroni těsně před kremací , Stoletý major Terazky,
Černý baron od Botiče, Terazky na hrad , Terazkyho poslední džob, Terazky v tunelu
doktora Moodyho, Nesmiřitelný Terazky, Černí baroni útočí na obrazovku – nahlédnutí do
natočeného stejnojmenného filmu
Josef Škvorecký
(27. září 1924 Náchod – 3. ledna 2012 Toronto byl český spisovatel-prozaik, esejista, překladatel
a exilový nakladatel, spolu s manželkou Zdenou Salivarovou zakladatel exilového nakladatelství '68
Publishers v Torontu. Patřil k nejvýznamnějším českým poválečným prozaikům.
Dětství prožil v Náchodě. Otec,bankovní úředník, který se angažoval i jako náčelník místní
sokolské organizace a jako správce sokolského kina. Po maturitě na gymnáziu v Náchodě 1943
pracoval „totálně nasazen“ jako pomocný dělník v náchodské továrně Metallbauwerke
Zimmermann und Schling a později v Novém Městě nad Metují, koncem války pak ještě v přádelně
firmy Bartoň v Náchodě. Na univerzitu mohl nastoupit až po skončení války, kdy byly vysoké
školy zase otevřeny. Nejprve krátce studoval na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pak
1946 přestoupil na filozofickou fakultu – obor angličtina a filosofie, absolvoval v roce 1949. V roce
1958 se oženil se svou přítelkyní Zdenou Salivarovou. Spisovatelem z povolání (československá
specialita, jako i jiných satelitů SSSR a SSSR samotného) se stal roku 1963. V lednu 1969 se stal
předsedou redakční rady měsíčníku Plamen. Ještě v témže roce odjel do USA, tam nejprve
přednášel na Cornellově univerzitě, Ithaca (New York), v létě absolvoval stipendijní pobyt na
Univerzitě v Berkeley (Kalifornie). Po zastavení příprav vydání knihy Tankový prapor v 1989 –
Společnost Josefa Škvoreckého – založena (Václavem Krištofem)
1993 – Soukromé gymnasium Josefa Škvoreckého
1998 – Vyšší odborná škola tvůrčího psaní Josefa Škvoreckého
2000 – Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého)[2]
škola od roku 2007 uděluje:
o
Cenu Josefa Škvoreckého, její studentská část navazuje na Cenu Dannyho Smiřického
Dílo
Do literatury vstoupil poezií s prvky civilismu a povídkami. Ohlas však vzbudili až Zbabělci, první
část pentalogie s autorovým alter-egem Dannym Smiřickým coby hlavní postavou. Tato je
nejvýraznější Škvoreckého literární počin – podává ucelené svědectví o české společnosti od 2.
světové války po autorovy zkušenosti z exilu (další části: Tankový prapor, Prima sezóna, Mirákl a
Příběh inženýra lidských duší). Významná je i Škvoreckého překladatelská činnost. Překládal a
doslovy opatřoval díla předních moderních amerických autorů – Chandlera, Hemingwaye,
Faulknera, Lewise, Jamese aj.
Nezoufejte! (1946, básnická sbírka s vlivem civilismu)
Nové canterburské povídky a jiné příběhy (1947)
Zbabělci (1948 – 1949, v Československu vydáno v roce 1958, román o období konce války v autorově rodném Náchodě
očima „jazzového hejska“ Dannyho Smiřického, kritizuje předstírané vlastenectví místní honorace, usiluje o depatetizaci
této doby; druhé vydání 1964)
Konec nylonového věku (1950, v Československu vydáno v roce 1968, novela z období po únoru 1948)
Povídky tenorsaxofonisty (1954 – 1955)
Tankový prapor (1954, vydáno 1971 v Torontu a 1990 v Praze, satirický a groteskní román o vojenské službě v 50. letech)
Sedmiramenný svícen (1964, soubor povídek, primárně s židovskou tematikou)
Babylónský příběh a jiné povídky (1967, soubor povídek s častou tematikou jazzu)
Legenda Emöke (1963, lyrická novela, příběh lásky, vliv Williama Faulknera)
Tvář jazzu (1964, napsáno s muzikologem Lubomírem Dorůžkou)
Nápady čtenáře detektivek (1965, eseje o detektivní literatuře)
Ze života lepší společnosti (1965)
Jazzové inspirace (1966, napsáno s muzikologem Lubomírem Dorůžkou), detektivní romány a mnoho dalších.
Karolina Světlá
(vlastním jménem Johana Rottová, provdaná Mužáková;
24. února 1830 Praha – 7. září 1899 Praha) byla česká
spisovatelka, představitelka generace májovců. Je považována
za zakladatelku českého vesnického románu.
V mládí se jí dostalo vzdělání; kromě němčiny a češtiny
ovládala také francouzštinu. Její dílo a život velmi ovlivnilo
přátelství s Janem Nerudou (se kterým měla platonický vztah) a
s Boženou Němcovou, ze zahraničních literátů její tvorbu
ovlivnila francouzská spisovatelka George Sand. Mimo to však
její dílo ovlivnila i smrt její jediné dcery (podobně jako
u Boženy Němcové, které zemřel syn Hynek roku 1853).
Byla ovlivněna Boženou Němcovou.
Černý Petříček (1871) – líčí zde staropražský život obchodníka na trhu
Upomínky (1874) – pojednává o svém životě a o životě typické pražské rodiny 30. a 40. let 19. století
Zvonečková královna (1872) – výrazně protikatolicky zaměřený román
První Češka (1861) – román o těžkém prosazování českého vlastenectví v pražské poněmčelé společnosti (částečně
autobiografické dílo)
Následujících 5 románů bývá nazýváno Ještědské romány. Světlá v těchto románech staví
venkovskou společnost na vyšší mravní úroveň než pražské měšťáky.
Vesnický román (1867) – tragédie manželství bez lásky. Ukazuje tu příklad nerovného manželství. Antoš Jirovec, který
pracuje na statku, si po rychtářově smrti vezme rychtářku. Rychtářka se snaží Antošovi líbit, ale ten na ni kvůli práci na
statku nemá čas. Rychtářka pojme podezření, že má jinou ženu. Najme si služku Sylvu, která se s Antošem velmi sblíží.
Když rychtářka odejde ze statku, aby se od svých dětí nenakazila neštovicemi, Sylva se o ně i o Antoše stará. I když
rychtářka umírá, Sylva si Antoše vzít nemůže, protože rychtářce před smrtí slíbila, že Antoš zůstane jejím. Nakonec Sylva
ze statku odchází.
Kříž u potoka (1868) – hlavní hrdinka Eva bojuje za rovnoprávnost, končí tragicky. Obětuje svou lásku, aby zachránila
manžela.
Nemodlenec (1873) – proti katolickému náboženskému fanatismu, relativita hodnot (sama často hájila a oslavovala ve
svých dílech příslušníky jednoty bratrské)
Frantina (1870) – Frantina byla zvolena rychtářkou, ve vůdci loupežníků pozná svého vyvoleného a zabije ho sama. Před
tím, než milého zavraždí, vede vnitřní spor (rychtářka × její osobní přesvědčení) nakonec přemůže svoje city a vůdce
loupežníků zabije.
Kantůrčice (1869) – problém postavení ženy ve společnosti
Hubička a jiné ještědské povídky – povídku Hubička zpracovala Eliška Krásnohorská jako libreto ke stejnojmenné opeře
Bedřicha Smetany. Mladý chlapec Lukáš se ožení bez lásky, ale stále myslí na svou lásku Vendulku. Po smrti své
manželky se chce oženit s Vendulkou, ale ta odmítá předsvatební polibek s tím, že by to jeho ženu mrzelo. Lukáš jí začne
dělat naschvály a ona odchází ke své tetě, překupnici pašovaného zboží. Lukáš ji hledá, a po delším čase ji najde. Vendulka
ho pak políbí a vezmou se.
V knize jsou i další povídky, které nedosáhly významu Hubičky (Přišla do rozumu, Selka, Večer u koryta, Námluvy…)
Povídky
Kromě těchto knih napsala celou řadu povídek (Společnice, Skalák, Cikánka, Lesní panna…)
uveřejněných v mnoha časopisech (Světozor, Lumír, Máj, Kresby, Květy…)
Korespondence
Zachovala se její rozsáhlá korespondence, již udržovala se svou sestrou Sofií Podlipskou, se svou
mladou přítelkyní Eliškou Krásnohorskou, ale i s Janem Nerudou.
Antonín Sova
(26. února 1864 Pacov – 16. srpna 1928 Pacov) byl český básník a prozaik.
Jeho otec byl venkovským učitelem a regenschorim. Od roku 1855 učil v jihočeském Pacově, který
dnes leží v kraji Vysočina. Zde se také 26. února 1864 na místním zámku narodil Antonín Sova.
Roku 1866 se rodina přestěhovala do blízkého Lukavce. Otec byl prvním básníkovým učitelem i v
oblasti umění, zejména hudby. Citově však byl Sova vázán více k matce. Její smrt roku 1879 a
otcův nový sňatek patřily k intenzivním zážitkům, jež se později objevily v několika
spisovatelových dílech.[1]
Jeho dílo bylo ovlivněno realismem, symbolismem a impresionismem. V pozdější době se
soustředil na přírodní a subjektivní lyriku. Jeho přírodní lyrika je spojena s jihočeským krajem, jeho
milostná poezie je psána písňovou formou.
Sova svými díly útočil proti společnosti a dával najevo protispolečenské postoje celé mladé
generace. V jeho dílech se zároveň objevuje vlastenectví a hledání morálních a společenských
hodnot.
Poezie
Realistické sloky (1890), realistická sbírka
Lyrika lásky a života
Květy intimních nálad (1891), impresionistická přírodní lyrika, náladové obrazy, obrazy české krajiny, vizuální dojem, do
krajiny promítá své duševní stavy.
Z mého kraje (1893), impresionistická přírodní lyrika.
Soucit i vzdor (1894)
Zlomená duše (1896), symbolistická sbírka, mladá generace, rozpor mezi snem a skutečností, v tomto díle se A. Sova
rozchází se společností, psáno volným veršem.
o impresionismus
Vybouřené smutky (1897), symbolistická sbírka
Údolí nového království (1900)
Ještě jednou se vrátíme (1900), symbolistické dílo
Dobrodružství odvahy (1906)
Zápasy a osudy
Zpěvy domova (1918), vlastenecká poezie, reakce na 1. světovou válku , odpor k válce, obavy o osud národa, o krajinu.
Drsná láska (1927), impresionistické dílo
Krvácející bratrství (1920)
Básníkovo jaro (1921)
Jasná vidění (1922)
Básně nesobeckého srdce (1922)
Naděje a bolesti (1924)
Krvácející bratrství – odpor k válce, objevuje se zde symbol rudého praporu
Vrchol lásky (1989), vybral, uspořádal a doslov napsal Jaromír Pelc - verše, odrážející Sovovu milostnou a manželskou
deziluzi (ISBN 80-204-0058-3)
Próza
Ivův román (1902)
Pankrác Budecius, kantor – novela o venkovském kantorovi z konce 18. století*
Výpravy chudých (1903)
O milování, lásce a zradě (1909)
Tóma Bojar (1910)
Jan Skácel
(7. února 1922, Vnorovy – 7. listopadu 1989, Brno) byl moravský básník, prozaik a autor poezie
pro děti.
Studoval nejprve gymnázium v Břeclavi, odkud přešel do Brna, kde roku 1941 odmaturoval. Po
maturitě pracoval jako uvaděč v kině, ale ještě téhož roku byl vydán výnos o totálním nasazení jeho
ročníku, v jehož důsledku musel odejít pracovat na říšské stavby v Rakousku.
Po druhé světové válce vystudoval filosofii na Masarykově universitě. Od roku 1948 pracoval jako
kulturní referent deníku Rovnost, odkud v r. 1954 přešel do literární redakce rozhlasu v Brně, kde
zůstal až do roku 1963, kdy se stal šéfredaktorem kulturní revue Host do domu a ROK (Revue
otevřené kultury).Pro jeho tvorbu je příznačný silný vztah k Moravě. Jeho témata se často dotýkají
morálky a problémů s ní spojených.
spíše jednoduché, krátké obraty, někdy jen čtyřverší
poezie inspirována moravským folklórem, nelze vyloučit i vliv tradiční čínské poetiky
častá témata : venkovské prostředí, sepětí člověka s přírodou, oproštění od moderního světa, chaosu
básník ticha a pokory, připomíná tvorbu Halase a Reynka
báseň obsahující i tajemství, které by mělo být podle Skácela součástí básně
Básnické sbírky
Kolik příležitostí má růže – 1957, zabývá se tématy reality, Co zbylo z anděla – 1960, lyrické básně, Hodina mezi psem a
vlkem – 1962, Smuténka – 1965, Vítr jménem Jaromír: 3 knihy veršů – 1966, souborné vydání tří prvních autorových
sbírek, tj. sbírek Kolik příležitostí má růže, Co zbylo z anděla, Hodina mezi psem a vlkem. Kresby Jiří Trnka, Metličky –
1968, Chyba broskví – 1975, stokrát čtyři verše, Dávné proso – 1981, Naděje s bukovými křídly – 1983, dvě knihy veršů: ,
hyba broskví a Oříšky pro černého papouška, Odlévání do ztraceného vosku – 1984, Kdo pije potmě víno – 1988, poslední
autorovo dílo , Noc s Věstonickou Venuší – 1990, výbor jeho milostných veršů , A znovu láska – 1991, posmrtně,
Stracholam – 1993, výbor poezie, Květy z nahořklého dřeva – 2000, výbor poezie
Kdo učil mlčet kámen – 2001, výbor poezie
Oříšky pro černého papouška – 2005, bibliofilní vydání, vydáno při příležitosti životního jubilea Boženy Skácelové
Překrásná je nepotřeba nářku – 2006, výbor poezie
Zlé laně odcházejí k ránu – 2007, výbor poezie
Doteky – 2007, výbor poezie
Próza
Jedenáctý bílý kůň – 1964
Třináctý černý kůň – 1993, posmrtně
Pro děti
Jak šel brousek na vandr – 1961
Pohádka o velkém samovaru – 1961
Uspávanky – 1983, cyklus rozměrnějších lyrických skladeb s epickými prvky, koncipovaný jako vyprávěnky dětem před
spaním, ilustrace Ota Janeček
Kam odešly laně – 1985, na motivy pastelů Josefa Čapka - obrázky hrajících si dětí
Proč ten ptáček z větve nespadne – 1988, na motivy pastelů Josefa Čapka - obrázky zvířat
O pejsku Ťapovi, výru Výrovi, slavíčku Slavíkovi a kočičce, která se moc styděla – 1998, z autorovy pozůstalosti k vydání
připravil J. Opelík
Pohádky z Valašského království – 2006 (2. vyd.), převyprávěné pohádky, které sesbíral B. M. Kulda, původně vyšly pod
jménem B. Stárkové
Na slova některých jeho básní složil Jiří Pavlica z Hradišťanu písně do alba O slunovratu, mj.
známou píseň Modlitba za vodu.
Karel Scheinpflug
(28. prosince 1869 v Slaném – 5. května 1948 v Mariánských Lázních) byl český novinář, kritik
a spisovatel.
Po ukončeném studiu na gymnasiu nastoupil do otcova rodinného závodu „mědikovského“. Ale
později, po první světové válce se věnoval plně jen žurnalistice, psaní básní, povídek, románů a
hlavně recenzí. Uplatnil se jako redaktor v Národních listech a Lidových novinách[1]. Byl činný i ve
spolcích spisovatelů. Byl ženatý, brzy mu žena zemřela a musel sám vychovávat své děti.
Nejznámější z nich byla Olga Scheinpflugová, později manželka Karla Čapka, herečka a
spisovatelka, syn Karel se stal advokátem a jako JUDr Karel Scheinpflug byl strážcem dědických
autorských práv svého švagra, Karla Čapka.
Jeho romány odráží reálný život různých společenských vrstev, rozebírá rodinné a manželské
vztahy. V několika pracích použil fantastické a sci-fi motivy.
Poezie
J.N.R.I (1898)
Opuštěný důl (1903)
Povídky
Moře (1907)
Dítě, Smrt a Dobrodiní (1909)
Perly v octě (1909)
Trhači protěží (1920)
Odborníci (1920)
Strom iluzí a křišťál pravdy (1921)
Šlépěje (1925)
Lidské sněhy (1927)
Mluvící štěně (1931)
Rozhodné chvíle (1946), dvě z povídek patří mezi sci-fi[2].
Romány
Pouta soužití (1918)
Motýl ve svítilně (1930), zařazováno mezi sci-fi
Babylonská věž (1931)
Nevolnictví těla (1933)
King Fu (1936), motiv sci-fi
Krysař (1947)
Divadelní dramata
Mrak (1919)
Geysír (1922)
Druhé mládí (1924), komedie
Ostatní práce
Divadlo na venkově (1922), soubor statí,Italský zájezd (1922), cestopis , Kapitoly o spiritismu (1923) , Paříž (1924),
cestopis, Německem, Holandskem a Belgií (1929)
Ondřej Sekora
(25. září 1899 Královo Pole u Brna – 4. července 1967 Praha) byl výrazný český spisovatel,
žurnalista, kreslíř, grafik, ilustrátor, karikaturista a entomolog, od roku 1964 nositel titulu zasloužilý
umělec. Spolupracoval s rozhlasem, televizí, filmem i divadlem. Psal a ilustroval hlavně knihy pro
děti. Vytvořil do značné míry autobiografickou figurku Ferdy Mravence (poprvé se objevila
v Lidových novinách 1932 jako postavička v kreslených seriálech pro dospělé), stejně známý je
i Brouk Pytlík (1939). Sekorovy příběhy spojují zábavnost s poučností a mravním ponaučením.
Jeho ilustrace byly blízké stylu animovaného filmu.
Sekora byl zakladatelem prvních českých ragbyových klubů, sportovní trenér, rozhodčí,
popularizátor sportu a přírody.
V roce 1949 spoluzakládá Státní nakladatelství dětské knihy (dnešní Albatros) a v letech 1949–
1952 působí jako jeho vedoucí redaktor. Stál u prvních pokusů o televizní vysílání pro děti,
neoficiálně hrál maňáskové divadlo a po celé republice pořádal besedy s dětmi. Od roku 1952 byl
ve svobodném povolání, píše a kreslí pro noviny a časopisy Host do domu, Lidové noviny,
Knihy: Rugby, jak se hraje a jeho pravidla (1926, překlad z francouzštiny), Ferda Mravenec (1936), Ferda Mravenec v cizích
službách (1937), Ferda v mraveništi (1938),Ferdův slabikář (1939), Trampoty brouka Pytlíka (1939), Malířské kousky brouka
Pytlíka (1940), Kuře Napipi a jeho přátelé (1941), Uprchlík na ptačím stromě (1943) (oceněna na Světové výstavě EXPO '58
v Bruselu), Ferda cvičí mraveniště (1947), Kronika města Kocourkova (1947), Jak se uhlí pohněvalo (1949), Pohádka o stromech
a větru (1949), O zlém brouku Bramborouku (1950), Ferda Mravenec ničí škůdce přírody (1951), Malované počasí (1951),
O traktoru, který se splašil (1951), Mravenci se nedají (1954), Na dvoře si děti hrály (1955), Čmelák Aninka (1959), Hurá za
Zdendou (1960), O psu vzduchoplavci (1961), Pošta v ZOO (1963), Sedm pohádek (1964)
První tři knihy o Ferdovi Mravencovi vycházely v šedesátých letech společně pod názvem Knížka
Ferdy Mravence.
Obě knihy o brouku Pytlíkovi vycházely od roku 1969 společně pod názvem Brouk Pytlík.
Kreslené seriály
Voříškova dobrodružství (1926)
Cvočkův podivný život (1928)
Jak Cvoček honil pytláka (1932)
Příhody Ferdy Mravence (1933)
Kapitán Animuk loví v Africe (1934)
Hej a Rup (1935)
Slavnost u broučků (1938)
Kousky mládence Ferdy Mravence (1950)
Nápady kuřete Napipi (1961)
Kapitán Animuk opět loví v Africe (1972)
Knižní ilustrace
Karel Václav Rais
(4. ledna 1859 Bělohrad – 8. července 1926 Praha) byl český
spisovatel s regionálním zaměřením na Podkrkonoší, představitel
realismu a tzv. venkovské prózy, který svým dílem navazoval na
Němcovou, Hálka a Světlou.
Narodil se v Bělohradě (v 90. letech 19. století přejmenován na Lázně
Bělohrad), pocházel z chudé rodiny. Vystudoval učitelský ústav v
Jičíně. Učil v Železných horách, v Hlinsku a Trhové Kamenici. Později
(1894) se stal ředitelem měšťanských škol v Praze na
Vinohradech.Zakladatel beletristického časopisu Zvon.Počáteční práce
psal pro mládež, tyto práce souvisejí s jeho učitelským povoláním,
jejich cílem bylo vychovávat mládež.Později (zhruba od r. 1890) ho
začali zajímat horalé, výminkářská otázka a především generační
problémy. V jeho díle najdeme postavy s vysokými morálními zásadami, které by rády něco
změnily, ale v podstatě jsou velmi slabé.Téměř všechna díla vycházejí z podkrkonošského venkova,
jeho rodiště, které vášnivě miloval, a zabývají se sociální problematikou. Problémy neřeší, ale
pouze je popisuje. Charakteristiku tvoří pomocí dialogu.
Pro mládež: Povídky starého zbrojnoše, Karlštejnský havran, Povídky ze starých hradů, Poslední
léto, Listy z české kroniky, České pohádky o Kristu Pánu, Nová sbírka slovanských pohádek a
pověstí , Dárek maličkým – určeno malým dětem, Když slunce svítí – určeno malým dětem
Básnické sbírky
Doma, Obrázky od nás, Cesta k domovu, Drobná próza, Ve většině případů zde řeší otázky vztahů (nejčastěji rodičů s dětmi),
Výminkáři – kniha povídek. Hlavními hrdiny jsou starci a stařenky, kteří pomáhají svým dětem, ale jsou odstrkováni. Otec
dá peníze vnučce, a děti s ním proto přestanou mluvit. Syn se po svatbě stane majitelem statku a rodiče odcházejí do
vejminku. V tomto díle je patrná kritika touhy mladé generace po majetku. Objevují se zde generační problémy (mladí ×
staří). Každá generace má jiné názory. Potměchuť – kniha povídek, Rodiče a děti, Horské kořeny, Lopota, Půlpáni, Vzkazy,
lastenecké, Po vlasti
Romány
Kalibův zločin (1892) - tragický příběh hodného Kaliba, z kterého se po svatbě stává pod vlivem tchyně, ženy a dalších
okolností nekontrolující se šílenec, jenž nakonec zabije vlastní ženu, když odhalí jejího milence. O ztraceném ševci – líčí
rodinu ševce, jemuž zemře žena. Je zde podán národnostní problém Čechů a Němců, ten zde spočívá v nové ševcově
manželce, která ho nutí opustit českou společnost a vstoupit do společnosti německé. Hlavní hrdina je slabý člověk, který ve
všem ustupuje své ženě a postupně se poněmčuje. Nedělá to z přesvědčení, ale z nedostatku vůle vzdorovat. Západ (1896) Západem se myslí sklonek života. Zde je hlavní postavou devadesátiletý farář Kalous, který dožívá na faře, kde ho bičuje
jedna rána za druhou. Nejprve mu umírá jeho sestra, poté jeho synovec ze zdravotních důvodů odmítá místo faráře na
vesnici. Nakonec umírá. Zapadlí vlastenci (1893) – děj se odehrává ve 40. letech 19. století v podhůří Krkonoš, ve vesnici
Pozdětín. Soustředil se na otázku buditelských kněží a učitelů. Hlavní postavy jsou učitel Čížek, preceptor Čermák a farář
Stehlík, kteří zobrazují české buditele a vlastence. V tomto díle jim vzdává dík za vykonanou práci. Paničkou – zde
konfrontuje život na vesnici a ve městě. Na lepším – osudy členů rodiny sedláka Vorala, kteří se po letech dření přestěhují ze
samoty do statečku v lepší vesnici. Řeší se zde problém alkoholismu - pravděpodobně se jedná o první dílo v české literatuře,
které popisuje tento problém - a touha muže po jiné ženě., Sirotek, Horské kořeny, Pantáta Bezoušek – líčí příhody starého
venkovana v Praze, který sem přijel navštívit svého syna a jeho rodinu. Tento venkovan je nositelem jeho myšlenek, kritizuje
zde život v Praze, protože mu připadá narušený majetkem., Káča, Skleník,
Díla online:
RAIS, Karel Václav. Zapadlí vlastenci. Praha : Albatros, 1974. Román o buditelské činnosti vlasteneckých učitelů a faráře v
odlehlé krkonošské končině v polovině 19. stol.. RAIS, Karel Václav. Když slunéčko svítí: verše. Praha: Al. Hynek, 1889, 1 sv.
Zdigitalizováno v rámci služby Elektronické knihy na objednávku (EOD) Moravskou zemskou knihovnou v Brně. Dostupné
online.
Josef Věromír Pleva
(12. srpna 1899, Moravská Svratka – 7. září 1985, Brno) byl český spisovatel pro děti a mládež,
autor díla Malý Bobeš.
Josef Věromír Pleva se narodil jako nejstarší z osmi děti[1] 12. srpna 1899 v Moravské Svratce u
Žďáru nad Sázavou, která později splynula s městem Svratka. Otec, který pocházel ze Skrýšova[1],
pracoval na stavbě železnice ze Žďáru do Havlíčkova Brodu. Pak se stal vechtrem, takže se rodina s
osmi dětmi často stěhovala. Josef se nejprve vyučil ve Svratce knihařem a v roce 1915 se stal
tovaryšem. Za války práce u řemesla nebyla, tak se stal posunovačem na dráze. V roce 1917 byl
jako osmnáctiletý odveden a poslán do Korutanských Alp[1] na italskou frontu, kde dezertoval, byl
chycen a po vězení eskortován zpět. Po první světové válce dělal knihaře v Novém Městě na
Moravě a během roku složil všechny zkoušky a mohl se vydat do Čáslavi, kde vystudoval učitelský
ústav. Jako mladý učitel často střídal malé školy po celé Vysočině, což mu umožnilo důkladné
poznání venkovského života.
Jeho levicová orientace jej přivedla v roce 1927 do řad komunistů a téhož roku založil skupinu
dělnických autorů Slavděl (Skupina literárních a výtvarných dělníků),[1] která byla polemicky
zaměřená proti intelektuálně náročné tvorbě skupiny Devětsilu, ale v roce 1930 bez výsledku.
Do literatury vstoupil v roce 1931 úspěšnou knihou Malý Bobeš, která byla i zfilmována.
Následovali Hoši s dynamitem, Kapka v moři, Budík a další. Mnoha vydání se dočkalo jeho
převyprávění Robinsona Crusoa. Věnoval se i adaptaci lidových pohádek. Svůj život bilancoval ve
vzpomínkové knížce Dávno tomu, kterou vydal v roce 1970, a další vzpomínky vyšly v roce 1974 s
titulem Přátelé.
Jeho učitelství skončilo s těžkou vadou sluchu. V letech 1937-1939 pracoval v brněnském rozhlase,
kam se po válce vrátil na dva roky jako ředitel studia. Pracoval v Syndikátu spisovatelů, v
Československém rozhlasovém výboru, ve Filmové radě, později se funkcí vzdal a pracoval pouze
v Českém literárním fondu a Kruhu přátel dětské knihy. O Plevovi je jen málo známo, že patřil
mezi orodovatele za nespravedlivě uvězněné katolické spisovatele v 50. letech, především za Jana
Zahradníčka. Celou dobu normalizace, i když nebyl přímo perzekvován, prožil v ústraní.
Tento průkopník nových směrů dětské literatury zemřel 7. září 1985 v Brně a jeho ostatky byly
uloženy na evangelickém hřbitově v Novém Městě na Moravě, pod náhrobkem se symbolickou
sochou jeho největšího knižního hrdiny.
Budík, 1948
Budulínek, 1946
Dávno tomu, 1970
Eskorta, 1929
Hoši s dynamitem, 1934
Jediná cesta, 1964
Kapka vody, 1935
Malý Bobeš, 1931
Náruč maminčina, 1943
Robinson Crusoe,1956
Sluníčko, maceška a slunečnice, 1954
PhDr. Eduard Petiška
(14. května 1924 Praha – 6. června 1987 Mariánské Lázně) byl český básník, romanopisec,
povídkář, novelista, autor knih pro děti a mládež, dramatik, teoretik dětské literatury a překladatel,
otec spisovatele Martina Petišky. Autor více než devadesáti titulů, oslovující už pátou generaci
čtenářů. Jeho knihy byly přeloženy do několika desítek
jazyků.[1]
Pocházel z rodiny s bohatou kulturní tradicí. Od dětství
používal dva mateřské jazyky, češtinu a němčinu. To mu
umožnilo, v letech zákazu publikování, vytvořit rozsáhlé
překladatelské dílo.[1]
Jeho otec František Petiška prošel první světovou válkou,
léta strávil v Rusku, uměl krásně vyprávět a byl velký
čtenář i milovník knih. Šlo o spolužáka Jaroslava Haška,
se kterým sedal v lavici (Hašek pak použil Petiškovo
jméno do svého díla).[2]
František Petiška později pracoval v Dělnické úrazové
pojišťovně spolu s Franzem Kafkou a účastnil se
předčítání Kafkových prací v kroužku jeho prvních
posluchačů.[2]
V období padesátých let, kdy nemohl vydávat pro dospělé, se přeorientoval na tvorbu pro děti, ve
které pokračoval až do konce svého života – O jabloňce, O dětech a zvířátkách, Pohádkový
dědeček, Jak krtek ke kalhotkám přišel, Krtek a autíčko, Birlibán, Martínkova čítanka. Tvořil i pro
mládež – Staré řecké báje a pověsti, Příběhy na které svítilo slunce, Příběhy tisíce a jedné noci,
Čtení o hradech, zámcích a městech.
Postupně ale zasáhl svým dílem i do dalších kategorií ve kterých byl oceňován už za svého života.
Jako:
básník – Okamžiky, Na prázdná místa, Ovidiova rodina, Podzimní deník
romanopisec – Než uzrají muži, Soudce Knorr, Průvodce mladého muže manželstvím, Srdce,
ve kterém bydlím
novelista – Malá podmínka štěstí, Cesta do země Lidivoni, Atlantic, Kamej, Proměny Jakuba
Vinanta
povídkář – Svatební noci, Nejlepší život, Svět plný lásky, Třicet manželek a jiné lásky
esejista – Malá cesta k velkým dětem, Světadíl dětství
zamyšlení, úvahy a aforismy – Věty o životě, štěstí a naději, Jarní věty, Podzimní věty
dramatik – Loupežnice
významný editor – A. V. Šmilovský, Viktor Dyk, Emanuel Frynta, František Hrubín, Zlatý
věnec – výbor z dětské četby minulých pokolení, Nový zlatý věnec, Deset německých novel
germanista – Čtení o J. W. Goethovi, Goethe v Čechách a Čechy v Goethovi
překladatel – Gotthold Ephraim Lessing, Johann Wolfgang von Goethe, Heinrich Heine,
Günter Grass
Patřil tak mezi autory, kteří obsáhli svým dílem různé literární žánry a psali pro všechny věkové
kategorie a ve svých dílech dosáhli pozoruhodného ohlasu.
Tomáš Jan Pešina z Čechorodu
(19. prosince 1629 Počátky – 3. srpna 1680 Praha) byl český katolický duchovní, dějepisec
a spisovatel. Od roku 1674 byl světícím biskupem pražským.
Biskupský znak Tomáše Pešiny z Čechorodu
Tomáš Pešina, pokračovatel Bohuslava Balbína, generální vikář
a kapitulní děkan sv. Víta v Praze, milovník českého jazyka a sběratel,
se narodil 19. prosince 1629 v Počátkách v rodině místního řezníka,
který se sem přistěhoval okolo roku 1610 z Okrouhlé Radouně. Od roku
1643 studoval na jezuitském gymnáziu v Jindřichově Hradci[2], od r. 1648
studoval v Praze. Stal se mistrem literárního umění a bakalářem teologie.
Roku 1653 byl vysvěcen na kněze. Roku 1655 se stal děkanem v Kostelci nad
Orlicí. Od 1657 působil jako děkan v Litomyšli. O rok později (1658) byl jmenován biskupským
vikářem poloviny Chrudimského kraje. V roce 1663 se stal kanovníkem v Litoměřicích, o dva roky
později kanovníkem u sv. Víta v Praze. Roku 1668 byl jmenován císařským radou a brzy na to
i císařským falckrabětem.
V církevní hierarchii postupoval stále výše, roku 1670 se stal generálním vikářem a krátce na to byl
jmenován kapitulním děkanem, roku 1674 jej císař jmenoval titulárním biskupem samadrijským,
ale asi nepřijal biskupské svěcení.[3] I při svém církevním poslání si našel čas na své ušlechtilé
záliby. Byl mimořádně horlivý sběratel. Po vzoru svého staršího druha Balbína se začal zabývat
historií a roku 1663 vydal dílo označené jako Moravopis, a to v českém jazyce. Ve třech dílech se
věnoval historii Moravy. Ještě v roce 1676 vydal Mars Moravicus. Tato díla byla dlouhou dobu
hlavním pramenem poznání národní historie. Ve spisu Ucalegon popsal turecké výboje do Evropy.
Byl také prvním, kdo pojmenoval autora nejstarší české kroniky, tak zvaného Dalimila. Za svého
působení ve svatovítské katedrále se osobně stýkal i s císařem Leopoldem Habsburským. Tento
slavný rodák z Počátek zemřel na morovou nákazu ve věku 50 let 3. srpna 1680. Pohřben je na
Malostranském hřbitově v Praze.
Titulní list knihy Mars Moravicus… z r. 1677
Dílo:
Mapa lanšperského panství – nakreslil ji s vyznačením národnostního složení
a požadoval, aby se v českých obcích kázalo česky a ve smíšených obcích česky
alespoň každou druhou neděli. Moravopis – pětisvazkové dílo o Moravě. Ucalegon
Germaniae, Italiae et Poloniae Hungaria, flama belli Turcici ardens – varování
před tureckým nebezpečím. Phosphorus septicornis – Oslava svatovítského
chrámu. Thesaurus in lucem procractus S. Mercurius – pojednání o ostatcích v chrámu svatého Víta. Tomáš
Pešina z Čechorodu. Mars Moravicus. Sive bella horrida et cruenta, seditiones, tumultus, praelia, turbae &
ex ijs enatae crebrae et funestae rerum mutationes, dirae calamitates, incendia, clades, agrorum
depopulationes, urbium vastitates, aedium sacrarum et prophanarum ruinae, arcium et oppidorum
eversiones, pagorum cineres, populorum excidia, & alia id genus mala, quae Moravia hactenus passa fuit.
Praha : Jan Arnold z Dobroslavína, 1677. [24], 958 [spr. 956], [16] s., [3]. Dostupné online. (lat) Prodromus
moraviographiae – vydáno r. 1663, základní vlastivědné údaje a stručný přehled dějin Moravy. Podílel se na
překladu a s jeho podporou vyšlo Martyrologium aneb Pašionál svaté římské církve.
Prof. PhDr. Arne Novák,
Vl. jménem Arnošt František Marie Novák, (2. března 1880, Litomyšl – 26. listopadu 1939,
Polička) byl český literární historik a kritik,
bohemista a germanista.Pocházel ze sedmi dětí
středoškolského učitele dr. Josefa Nováka a
spisovatelky Terézy Novákové. Všech šest jeho
sourozenců předčasně zemřelo, většinou ve věku
mladé dospělosti.Studoval na gymnáziu v Litomyšli
a od roku 1895 v Praze. Maturoval v roce 1898. V
letech 1898 až 1902 studoval germanistiku a
bohemistiku na Universitě Karlově. V roce 1901
pobýval na univerzitě v Berlíně.Působil jako
středoškolský profesor v Praze a Kutné Hoře.V roce
1906 se habilitoval na Universitě Karlově jako
docent německé literatury a roku 1910 rozšířil svou
habilitaci i na dějiny literatury české. V roce 1920 se
stal řádným profesorem české literatury na
Masarykově universitě v Brně. V roce 1921 natrvalo
přesídlil do Brna. Dvakrát, v letech 1938 a 1939, byl
zvolen rektorem Masarykovy university. Je po něm
pojmenována ulice, na které dnes sídlí Filozofická
fakulta MU.Od roku 1921 působil jako stálý a čelný
spolupracovník redakce Lidových novin. Byl činný
také v časopisech Volné směry, Pestrý týden, Lumír,
Rozhledy aj.
Dílo: Byl velmi vzdělaný. V jeho díle je patrný nadhled, velký přehled, ale i analytické a hodnotící
schopnosti. Jeho názory ovlivnili jeho učitelé František Xaver Šalda, Jaroslav Vlček a Josef Pekař.
Z jeho díla je patrný vliv pozitivismu:
Přehledné dějiny literatury české – první vydání v roce 1910 pod názvem Stručné dějiny
literatury české. Postupně byly rozšiřovány. Naposledy vyšly v roce 1995.
Praha barokní (Zlatoroh, Spolek výtvarných umělců Mánes 1915) - eseje o pražské barokní
architektuře
Kritika literární (1916 a 1925) – teoretický výklad postupů literární kritiky
Zvony domova (1916) – statě o českých spisovatelích
Duch a národ (1936)
Zvony domova – eseje
Nosiči pochodní – eseje
Literární atlas československý (2 svazky, spoluautor)
Monografie:
Jan Neruda
Svatopluk Čech
Josef Dobrovský
Viktor Dyk
Josef Pekař
Jan Neruda
(9. července 1834 Praha – 22. srpna 1891 Praha) byl významný český básník z období realismu.
Pocházel z pražské Malé Strany, narodil se v Újezdských kasárnách. V ulici
Ostruhová (později byla přejmenována na Nerudovu) v domě U Dvou slunců
žil v letech 1845–1857. Od roku 1845 studoval na malostranském gymnáziu a
od roku 1850 na Akademickém gymnáziu, které tehdy sídlilo v Klementinu. Po
maturitě se neúspěšně pokoušel, na nátlak otce, studovat práva. Prošel několika
úřednickými zaměstnáními, v nichž ale nebyl spokojen, proto zkusil, tentokrát z
vlastní vůle, studovat filosofii (toto studium také nedokončil).Jako novinář
začínal v Národních listech – listu mladočechů, později působil v časopisech
Obrazy domova a Čas. Přispíval i do časopisu Květy, spolu s V. Hálkem vydával časopis
Lumír.Roku 1871 byl prohlášen za zrádce národa.[kým?] V této době podnikl několik cest do
Německa, Francie, Maďarska, Itálie, Řecka a Egypta. O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou
zajímavým svědectvím o životě této doby, s velmi zajímavými postřehy, které jej ukazují coby
dobrého pozorovatele.Stal se zakladatelem českého fejetonu. Jeho prozaické dílo, ačkoli zdaleka
nedosahuje kvalit jeho poezie, bylo oceňováno již za jeho života. Jeho dílo je spjato s Prahou
(například Povídky malostranské). Patří k nejvýznamnějším autorům české literatury vůbec.Jeho
básnické dílo je nicméně plné skepse a pesimismu, který občas zachází až k hranicím nihilismu.
Hřbitovní kvítí (1857) – velmi pesimistická.
Knihy veršů (1867) – obsahují verše z let 1857–1867 a výbor ze sbírky Hřbitovní kvítí.
1. absolutismu)
o Písně kosmické (1878Balady a romance (1878–1883) : Romance štědrovečerní ,Balada pašijová , příběhy ,
Balada česká , , Balada o Palečkovi , Romance o Karlu IV. – přirovnává českou povahu k vínu, zmiňuje Buška z
Velhartic , Romance italská , Balada o duši K. H. Borovského – líčí pouť tří duší do ráje, první dvě jsou zbožné,
jsou vpuštěny ihned dovnitř. Třetí je hříšná – do ráje je vpuštěna za modlitbu k Janu Nepomuckému.
Prosté motivy (1883) – jedná se o jeho intimní deník. Zde se objevuje přírodní tematika. Život člověka přirovnává ke
koloběhu ročních období. Jaro = mládí, léto = dospělost, podzim = stáří, zima = smrt. Tato období i popisuje.
Zpěvy páteční (1896) – vrchol jeho tvorby, tato básnická sbírka vyšla až po jeho smrti, k vydání ji připravil Jaroslav
Vrchlický. Život národa je srovnáván s Velkým pátkem, projevuje víru, že přijde vzkříšení. Vyslovuje se zde k velké lásce k národu a
přemýšlí nad naší historií – obrací se k husitství.
Próza
Arabesky 1864, – jeho první prozaická kniha. Jedná se o povídky a obrázky z pražského života koncem 50. a počátkem 60.
let 19. století, přičemž většina postav jsou lidé pohybující se na okraji společnosti.
Různí lidé – studie a obrázky povah a osudů lidí, jež potkal v cizině.
Trhani – román o dělnících na železnici.
Pražské obrázky – zachycují život chudých.
Pařížské obrázky (později přejmenované na Menší cesty)
Povídky malostranské (1878) – jsou považovány za jeho vrcholné prozaické dílo. Vytvořil zde obraz pražské Malé Strany
v době před rokem 1848 na základě svých vlastních vzpomínek. Zobrazuje zde typické postavy českého měšťanstva. S
humorem líčí jejich vlastnosti, kritizuje místní život. Používá formu novelisticky uceleného příběhu, jindy se jeho
vyprávění skládá z řady drobných záběrů všedního života. Hrdinové jsou přesně charakterizováni, každý z nich má jiný
projev. On sám uměl skvěle typizovat. Místo slova povídka používá slovo arabeska, nebo črta (tzn. něco mezi fejetonem
a povídkou).
Divadelní hry
Jeho divadelní pokusy nejsou příliš kvalitní a nebyly úspěšné. Komedie postrádají živost a vtipnost.
Radůza na svém albu V salonu barokních dam (2007) zhudebnila Nerudovu Píseň kosmickou (zpěv
XXX. Variace II.).
Vladimír Neff
(13. června 1909 Praha – 2. července 1983 Praha) byl český spisovatel, překladatel a scenárista,
otec spisovatele Ondřeje Neffa.
Narodil se v Praze, kde také absolvoval elitní obecnou školu. Pocházel z bohaté podnikatelské
rodiny, otec byl významným obchodníkem s kuchyňským zbožím [1] a majitelem velké prodejny v
Praze na Příkopech a chtěl mít syna obchodníka. Mezi lety 1921 a 1925 navštěvoval reálné
gymnázium v Truhlářské ulici, obchodní akademii v Resslově ulici a poté až do roku 1928
francouzskou obchodní akademii v Ženevě.
Po studiu pracoval ve skladu porcelánu ve Vídni a v roce 1929 jako dobrovolník v obchodním domě
v Brémách. Rok poté nastoupil do podniku svého otce. Od roku 1935 pracoval jako cizojazyčný
lektor (oblast francouzské a anglické literatury) v pražském nakladatelství Melantrich, ale už od
roku 1939 se živil jako spisovatel z povolání. [2] V roce 1950 byl krátkodobě zaměstnán na
Barrandově jako scenárista. V letech 1946 - 1953 bydlel na Slapech, později jen v Praze. Roku
1977 podepsal Antichartu.
Jeho první literární počiny se datují už do druhé poloviny 30. let, především jsou to detektivní
parodie a částečně politická satira. Za okupace jej pak zaměstnávala především práce na
popularizačně vědeckém slovníku dějin filosofie Filosofický slovník pro samouky neboli
Antigorgias, jenž pak vyšel těsně před komunistickým převratem roku 1948. První výrazný úspěch
u veřejnosti zaznamenal psychologickým románem Třináctá komnata z r. 1944 a následně novelou
Marie a zahradník.
Jeho vrcholnými díly pak jsou historické romány, především pentalogie Sňatky z rozumu, Císařské
fialky, Zlá krev, Veselá vdova, Královský vozataj a trilogie Královny nemají nohy, Prsten Borgiů a
Krásná čarodějka.
Také překládal, a to z francouzštiny, němčiny a ruštiny. Psal rovněž filmové scénáře (např.
Tajemství krve nebo Minulost Jany Kosinové).. Nesnáze Ibrahima Skály, 1933 – parodie na
detektivku se sci-fi námětem , Lidé v tógách, 1934 – parodie na detektivku, Papírové panoptikum,
1934, Temperament Petra Bolbeka, 1934, Malý velikán, 1935, Poslední drožkář, 1935– sci-fi
námět, Dva u stolu, 1937 – spor dvou bratrů o dědictví po otci Omyl růžového stařečka a jiné
pohádky pro malé i velké, 1937 , První nálet, 1937 – sci-fi prvky, Bůh zbytečnosti, 1939 , Vyhnaní z
ráje, 1939 ,Minulost Jany Kosinové, 1940 , Pokušitel, 1940, Před pultem a za pultem, 1940,
Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias, 1940 – 1947 , Soused, 1941 , Gabriela, 1942 ,
Třináctá komnata, 1944 – román z prostředí pražské Kampy, zabývající se spíše než epickou
(příběhovou) rovinou citovým vývojem dětského hrdiny Kosti; v roce 1968 zfilmován Otakarem
Vávrou , Marie a zahradník, 1945 – novela opět z prostředí Kampy, Nikdo nic neví, 1947, Mladá
léta, 1952, Srpnovští páni, 1953 – ironicky laděný historický román z doby posledních
Přemyslovců, Tajemství krve, 1953, Nezlob, Kristino!, 1956, Rodová pentalogie: Sňatky z rozumu
1957, Císařské fialky 1958, Zlá krev 1959, Veselá vdova 1961, Královský vozataj 1963 ; Pochodně,
1961 Trampoty pana Humbla, 1967 – portrét typického reprezentanta nižší (spíše dělnické) třídy,
který mění přesvědčení dle režimu, překmitává od bojůvkových předválečných nacistů až ke
komunistům 50. let, „převléká kabáty i korouhve“ – jak se mu to hodí a zdá, přitom si vše vnitřně
omluví. Trilogie: Královny nemají nohy, 1973 Prsten Borgiů, 1975 Krásná čarodějka, 1980, – tato
trilogie popisuje životní osudy Petra z Kukaně, syna pražského alchymisty za doby Rudolfa II. a
posléze za třicetileté války, Roucho pana de Balzac, 1981 Večery u krbu, 1986 – kniha vzpomínek
na rodinu a život, která vznikla jako seriál rozhovorů se synem Ondřejem
Mikuláš z Pelhřimova
zvaný též Biskupec (asi 1385 Pelhřimov – asi 1459 Poděbrady) byl biskupem husitů, český
spisovatel, nejvyšší duchovní a správce pokladnice Tábora.
Bakalářem se stal roku 1409. Poté se angažoval jako radikální husita a ihned při vzniků táboritů se k
nim přidal. Roku 1420 byl zvolen nejvyšším duchovním Tábora, s tím byla spojena i funkce
správce pokladnice. Pak sídlo přestěhoval do nedalekého Písku. Spolu s Janem Žižkou vystoupil
proti táborským pikartům. Jako zástupce Tábora se účastnil snad všech sporů s pražskými
univerzitními mistry. Výrazně se podílel na formulaci táborského učení (na synodě v Písku, únor
1422). Účastník jednání v Chebu (1432) a v Basileji (1433).
Po bitvě u Lipan pochopil, že je nutné se nějak dohodnout s císařem a zúčastnil se brněnského
sjezdu. Roku 1443 byl donucen k souhlasu se svoláním kněžského sboru do Kutné Hory, kde
naposledy obhajoval své učení, které zde bylo odsouzeno jako kacířské (bludné). Po pádu Tábora
(1452) byl vězněn na staroměstské radnici, dokud neslíbil poslušnost Janu Rokycanovi, avšak ani
poté nebyl propuštěn, ale byl držen v žaláři hradu v Poděbradech.[1].
Jeho učení uznávalo pouze Bibli a pouze Biblická vzdělanost měla smysl, odmítl všechny církevní
ceremonie, očistec, svátky vyjma neděle, modlitby za mrtvé atd.
Confessio Taboritarum – Vyznání a obrana Tábora
Criptum super quattuor evangelia in unum concordata – výklady evangelií
Chronicon continens causam sacerdotium taboriensium – Táborská kronika. Popisuje
období od 1419 do 1444. Trojdílná kronika zachycuje stanoviska táborů. Nejedná se o
ucelené dílo, ale pouze o dokumenty a traktáty, spojené dohromady.
Další díla se nedochovala známy jsou pouze názvy, zejména se jedná o polemiky proti
Chelčickému, Rokycanovi, …
Ladislav Mňačko
(29. ledna 1919 Valašské Klobouky – 24. února 1994 Bratislava) byl slovenský spisovatel a
všestranný publicista.
Aktivně se účastnil druhé světové války v řadách partyzánů.
Na začátku 50. let patřil jako jeden z oddaných komunistickému režimu k nejprominentnějším
novinářům. S postupem času však nejen ztratil nadšení pro komunismus, přiřadil se dokonce k jeho
nekompromisním odpůrcům, za což byl perzekvován.
V roce 1959 s výrazným úspěchem vydal autobiografický román Smrt si říká Engelchen
(zfilmováno r. 1960 Ivanem Balaďou a r. 1963 Jánem Kadárem). Známá je též novela Jak chutná
moc z roku 1967 – otřesné podobenství, jak hypnotizující moc může mít totalitní režim.
Na počátku 60. let, popsal zákulisí politických procesů 50. let v knize Opožděné reportáže, jejíž
význam bývá srovnáván dokonce s pracemi Alexandra Solženicyna.
Na podzim roku 1967 odešel do emigrace v Izraeli na protest proti postoji Československa v
izraelsko-arabské válce, odkud se však po několika měsících vrátil. Druhá emigrace, tentokrát
podstatně delší, následovola hned po srpnové intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, po
které se usadil v Rakousku u Eisenstadtu. V exilu se pak věnoval intenzivně psaní. Vznikla zde řada
scénářů pro televizi, z nichž devět bylo realizováno, a osm prozaických knih, mj. politické eseje
Agresoři a Sedmá noc a satirický román s orwellovským nádechem Soudruh Münchhausen, vydaný
v exilovém nakladatelství Index.
Mňačko se v roce 1989 vrátil do Československa. Vystupoval rozhodně proti rozdělení společného
státu a po jeho rozpadu v roce 1993 si za své bydliště zvolil Prahu. Zemřel v roce 1994 v Bratislavě.
Romány: Smrť sa volá Engelchen (Smrt si říká Engelchen), 1959 – proslulý román opírající se o autorovy vlastní zkušenosti z
války, přeložený do řady světových jazyků; popisuje osud valašské obce Ploštiny, spojený s problematikou partyzánského
hnutí na moravsko-slezském pomezí; výborně psychologicky prokreslení hlavní hrdinové – partyzán Voloďa a židovka
Marta, která jej miluje a získává pro partyzány zprávy od Němců, ze strachu se jim však poddá, Nočný rozhovor, 1966, Ako
chutí moc (Jak chutná moc), 1967 – fotograf Frank se na pohřbu svého bývalého přítele, v posledních letech života
komunistického funkcionáře a morální trosky, zamýšlí nad tím, co je moc a co je jejím důsledkem, satirický román Súdruh
Münchhausen (Soudruh Prášil), 1972 – groteskní průvodce poválečnými dějinami KSČ, kde vystupují skutečné historické
osoby s jen lehce pozměněnými jmény (Husár – Gustáv Husák, Gotles – Klement Gottwald…)
Politické reportáže: Izrael, 1949, Proces proti velezradným fabrikantom, veľkostatkárom a zapredancom (Žingor a jeho
spoločníci pred Štátnym súdom), 1950, Dobrodružstvo vo Vietname (Dobrodružství ve Vietnamu), 1954, Vody Oravy, 1955 –
popisuje budování socialismu na Slovensku, Ďaleko je do Whampoa (Daleko je do Whampoa), 1958, U2 sa nevracia (U2 se
nevrací), 1960 – komentuje sestřelení amerického výzvědného letounu u Sverdlovska 1. května 1960 a proces s pilotem
Powersem, Já, Adolf Eichmann, 1961 – reportáž o jeruzalémském procesu s původcem vražd miliónů Židů, Kde končia prašné
cesty (Kde končí prašné cesty), 1963 – reportáže ze soudobého Slovenska, Oneskorené reportáže (Opožděné reportáže), 1963
Eseje: Čo nebolo v novinách (Co nebylo v novinách), 1958, Agresori (Agresoři), 1968, Siedma noc (Sedmá noc), německy 1968
– v tomto eseji navodil atmosféru posledního srpnového týdne roku 1968
Povídky a novely: Marxová ulica (Marxova ulice), 1957 – soubor povídek ze života prostých lidí, v nichž si do značné míry
idealizuje bratrství se SSSR; příběh vždy končí v Marxově ulici, která vždy symbolizuje bezpečí domova, Dlhá biela
prerušovaná čiara (Dlouhá bílá přerušovaná čára), 1965 – novela, zamyšlení nad uspěchaností života? Nočný rozhovor (Noční
rozhovor), 1966, Jizvy zůstaly, 1966 – protifašistické povídky vybrané z knih Kde končí prašné cesty a Opožděné reportáže,
Kam nevodí Inturist, německy 1979 – parodická próza, cestovní kancelář SSSR, co se dělo mimo zraky turistů – paradoxy,
Gigant, 1981 (česky 1994) – parodická próza, „superthriller“ parodující bestsellerovou literaturu, Slávnostný prejav –
parodická próza, satira na západní životní styl
Básně: Bubeníci toreadoři, 1946, Bubny a činely, 1954, Divadelní hra: Mosty na východ, 1953
Jiří Marek,
vlastním jménem Josef Jiří Puchwein, (30. května 1914 Praha – 10. prosince 1994. Studoval
češtinu a němčinu na Karlově univerzitě v Praze, po absolvování učil ve 40. letech 20. století na
učitelském ústavu v Soběslavi, kde organizoval studentský divadelní soubor. Po 2. světové válce
pracoval jako redaktor Lidových novin. V roce 1948 se stal redaktorem Rudého práva a později byl
šéfredaktorem časopisu Svět sovětů. Byl členem KSČ, spolupracoval s režimem (v roce 1958 např.
zajistil vypovězení práce z politických důvodů dcery tou dobou uvězněného politického vězně
Františka Křeliny) [1]. V letech 1954-1959 byl ústředním ředitelem Československého státního
filmu[2], pak působil jako vysokoškolský pedagog, později docent české literatury na Institutu
osvěty a novinářství v Praze, v letech (1961–1972) docentem Filosofické literatury Karlovy
univerzity.Byl všestranně literárně činný od roku 1944. Je autorem jak sociálně psychologických
románů s náměty z druhé světové války, tak později budovatelské prózy i dobrodružných příběhů a
pohádek pro děti. Popularitu získal zejména kriminálními povídkami i jako autor filmových a
televizních scénářů i rozhlasových her. Psal povídky, knihy povídek i romány a řada z nich patří do
žánru sci-fi literatury. Nejznámějším z jeho tvorby je antiutopistický román Blažený věk z roku
1968, jehož úryvky vyšly již v roce 1966 v časopisu Plamen.[3]
Literatura
Střelnice (1962), sbírka 26 satirických povídek, i s náměty SF
Blažený věk (1968), SF román
Můj strýc Odysseus (1974) – satirický román; strýc, vlastník pohřebního ústavu a jeho životní peripetie
Muži jdou v tmě
Vesnice pod zemí
Veselé pohádky vzhůru nohama
kriminální triptych
kriminální rada Vacátko; populární seriál, námět pro celovečerní filmy
Panoptikum slavných kriminálních příběhů
Panoptikum hříšných lidí (1971)
Panoptikum Města pražského
Psí hvězda Sirius aneb láskyplné vyprávěnky o psech
Filmografie
Větrné moře (1973), námět
Život pod praporem, námět
Smrt černého krále (1972), námět, scénář
Vražda v hotelu Excelsior (1971), námět, scénář
Pěnička a Paraplíčko (1971), námět, scénář
Partie krásného dragouna (1970), námět
Hříšní lidé města pražského (1968) (televizní seriál), námět, scénář
Alibi na vodě (1965), námět, scénář
Šestý do party (1962) (televizní film), námět, scénář
Zaostřit, prosím! (1956), námět, scénář
Jak dědek Faltus potkal anděla (1954), námět
V podzemí (1954), námět
Nad námi svítá (1952), námět, scénář
Vítězná křídla (1950), námět, scénář
Svatá hříšnice (1970), námět
Na kolejích čeká vrah (1970), námět
Všude žijí lidé (1960), námět
Případ Z-8 (1948), námět
O věcech nadpřirozených (1958), námět, scénář
Spartakiáda (1955), komentář
Josef Svatopluk Machar
(29. února 1864 Kolín – 17. března 1942 Praha) byl český básník,
prozaik, satirik, publicista a politik, spoluautor Manifestu České moderny a
představitel kritického realismu.Vystudoval gymnázium v Praze. Poté
absolvoval roční vojenskou službu. Následně odešel jako bankovní úředník
do Vídně. Toto místo chtěl považovat jen za dočasné, nakonec tam však
zůstal přes 30 let až do první světové války. V této době také vznikla
nejpodstatnější část Macharova básnického i publicistického díla, sblížil se s
T. G. Masarykem a stal významným členem Realistické strany. Již před 1.
světovou válkou vystupoval jako nepřítel prázdného vlastenectví.Po roce 1918 se na přání
Masaryka vrátil do Československa a přijal úřad generálního inspektora československé armády.
Funkce se však roku 1924 vzdal, protože již v této době se projevovaly jeho názorové rozpory s
Masarykem. Později byly jeho názory vyloženě protimasarykovské a stal se stoupencem krajní
pravice. V letech 1918–1919 zasedal v Revolučním národním shromáždění.Patřil mezi svobodné
zednáře.[3] Byl též navržen na Nobelovu cenu za literaturu.V roce 1998 byla urna s jeho popelem
převezena do Brandýsa nad Labem, kde je uložena v 1. patře místního gymnázia, které se na jeho
počest přejmenovalo na Gymnázium Josefa Svatopluka Machara.
Machar ve svém díle podává otevřenou kritiku měšťácké společnosti. Kritizuje zejména lhostejnost,
pokrytectví a prázdné vlastenectví. Nevyhýbal se ani kritice církve (viz Golgatha, 1901) a stavěl se
proti mladočeské straně. Příznačný je jeho realistický, strohý, analytický a provokující pohled na
skutečnost. Kladl velký důraz na významovou stránku poezie. Psal subjektivní a politickou lyriku a
také veršovanou epiku. Pro jeho tvorbu je charakteristická tendence k prozaizaci poezie. Nejbližší
mu byla satira a ironická a sarkastická vyjádření. Navazoval tak na Karla Havlíčka Borovského a
Jana Nerudu.
Poezie: Boží bojovníci - satira, Husité x Táborité - alegorie mladočechů a staročechů, kritika mladočechů, vydáváno
v časopisec; Svědomím věků - obsáhlý básnický cyklus, věnuje se historickému vývoji morálky
Lyrika intimn: sb. Confiteor(1887) latinsky Vyznávám se, společenská a politická lyrika, deziluzivní ztvárnění svého milostného
příběhu, ústícího do banality, zklamání ze společnosti; sb. Čtyři knihy sonetů - kritika české společnosti, měšťanství, jednání
politiků a falešné morálky (přetvářka) např. Sonet o dějinách sonetu: Letní sonety, Podzimní sonety , Zimní sonety, Jarní
sonety
Lyrika vlastenecká: sb. Tristium Vindobona (latinsky Žalozpěvy z Vídně), politická lyrika inspirovaná Ovidiovými Tristiemi
vzniklými v jeho vyhnanství. Tato sbírka je bezesporu jedním z vrcholů Macharova díla. Obrací se v ní k problematice vlastenectví
a národního života, což učinil v křiklavém rozporu s patosem ruchovské a lumírovské národně politické poezie i s patosem
dobového uměle pěstovaného vlasteneckého nadšení. Nebojácně totiž poukázal na neutěšené postavení národa v RakouskoUhersku, na znehybnění českého politického a národního života a vady našeho národního života. sb. Tristium Praga - kritika
politiky české vlády (podobné za Rakousko-Uherska)
Epika: sb. Zde by měly kvést růže (1891 – 1894, veršované povídky (= dramata), téma postavení žen ve společnosti, epická poezie,
příběhy žen a jejich neutěšené postavení ve společnosti, žena je bytost citová, ale pasivní, je odsouzena žít v nevyrovnaném
manželství a postavení, společnost jí nedopřává rozvoj); motto: „být ženou to už znamená trpěti“ ; drama Teta - teta přijíždí do
Prahy ke své neteři a hrozně se těší, ovdověla a vychovala děti, chtěla by strašně moc do divadla na hru o lásce…a ukazuje, jaký
byl její hrozný příběh; Otrokyně otroka – žena musí zůstat doma, mezitím co muž si může jít odpočinout do hospody; veršovaný
román Magdaléna; hl. postava Lucie - ta se stará o otce, který se dá po smrti manželky na pití. Lucie si musí opatřit peníze a
potkává muže, který se do ní zamiluje. Odvede ji k tetě, ale nakonec se prořekne a musí se vrátit do nevěstince. obžaloba
společnosti, že odsuzuje neprávem, cyklus básní Svědomím věků – historie ve verších
Román ve verších: Magdalena
Próza: Řím, Kriminál, V poledne, Konfese literáta (osobní vzpomínky),
Politické knihy: Pět roků v kasárnách (1927), Oni a já (1927), Zapomínaní a zapomenutí (1929), Při sklence vína (1929),
Machar je rovněž autorem manifestu Česká moderna (1895).
Květa Legátová,
vlastním jménem Věra Hofmanová (3. listopadu 1919 Podolí u Brna − 22. prosince 2012) byla
česká spisovatelka novel, pohádek i rozhlasových her.
Absolvovala dvě fakulty brněnské univerzity (čeština a němčina; matematika a fyzika). Celý život
působila jako učitelka. Debutovala v roce 1957 souborem črt Postavičky, po němž následoval
román pro děti Korda Dabrová (1961) – pod pseudonymem Věra Podhorná. V 50. letech
publikovala texty v časopise Host do domu. Patřila k tzv. brněnské škole rozhlasové hry; nejméně
čtrnáct jejích her bylo nastudováno (dvě jako televizní adaptace). K publikování se vrátila – pod
pseudonymem Květa Legátová - po roce 2000 v nakladatelství Paseka povídkovým pásmem
Želary (2001, Státní cena za literaturu 2002) a novelou Jozova Hanule (2002).
Podle předlohy Jozova Hanule vznikl v roce 2003 film Želary.
Po úspěchu knih i filmu vyšly Květě Legátové krátce po sobě dvě sbírky rozhlasových a televizních
her (Pro každého nebe, Labyrint 2003 a Posedlá a jiné hry, Paseka 2004, ed. a doslov Lenka
Jungmannová) a kniha rozhovorů s Dorou Kaprálovou Návraty do Želar (Host 2005). Nejnovější
knihou je soubor čtyř téměř detektivních próz Nic není tak prosté (Pistorius, 2006). Český rozhlas
natočil a jako seriál vysílal její Vzpomínky.
Kniha Pro každého nebe je soubor několika rozhlasových her, např. Sestra, Ta vteřina, Pro každého
nebe, Superkočka, Třetí planeta, Zajatec, Triumf Razumova, Ostrov slušných lidí. Datování vzniku
textu a zda a kdy se realizoval a vysílal je problematické. Hru Sestra lze datovat až do konce 40. či
začátku 50. let, totéž snad platí pro hru Ta vteřina, která byla později převzatá televizí. Třetí planeta
patří mezi "experimentální texty", je pravděpodobně spjata s léty 50., v 60. letech vznikl zřejmě
Zajatec a proudem dobové vlny absurdit poznamenaný Triumf Razumova, v 70. letech Ostrov
slušných lidí (z cyklu pseudopohádek), v 80. letech Superkočka a zvláště Pro každého nebe patřící s
jistotou mezi texty realizované a navíc oceněné cenou Prix Bohemia. Jednotlivé hry mají výhradně
prostředí – vědecké, či lékařské, antické, v parodickém posunu rusky starosvětské, byrokraticko –
andělské atd.
Superkočka
Hra se odehrává v prostředí laboratoře. Hlavními postavami je vědec Hudec a Superkočka. Ta je
výtvorem pana Hudce a jeho kolegů a je chytřejší než lidé. Chce vědcům ukázat jaké to je být
součástí experimentu. Autorka zde prostřednictvím Superkočky popisuje pokusy, které vědci dělají
na zvířatech. Znázorňuje bezcitnost těchto vědců, kteří berou zvíře jako nižší živočišný druh, ale
přitom se sami jako nižší živočišný druh chovají.
KOČKA: Abych vám vyhověla, použiji tradičních metod. Řvát nebudete, vyoperujeme vám hlasivky. Váš oblíbený postup,
jistě ho poznáváte.
HUDEC: Cit! Víte co je to cit?
KOČKA: Ovšem. Cit je například láska, kterou vás miloval pes Ben, než jste mu začal zkracovat střeva. Ale nestačím se
divit. Při žádné příležitosti jste neopomněl posmívat se emocím.
Lenka Lanczová,
narozena jako Lenka Mužáková (* 29. prosince 1964 v Dačicích), je česká spisovatelka románů
pro mládež a pro ženy. Od roku 1987 pracuje v městské knihovně ve Slavonicích.
Na základní školu chodila ve Slavonicích. Po maturitě na Střední ekonomické škole v Jindřichově
Hradci pracovala rok u Okresní správy spojů. Ve 13 letech si uvědomila, že v dívčích románech
není to, co by tam chtěla najít, proto začala psát. Z nevinného pokusu se stal celoživotní koníček a
dnes je Lenka Lanczová autorkou téměř 60 knih. První román však vyšel až poté, co se v ČR po
revoluci r. 1989 změnila politická situace. Do té doby se do tehdejších editačních plánů kamenných
nakladatelství nevešla.V dvoudílném románu Lucky Luk, který je svým způsobem výjimkou v její
tvorbě, je hlavním hrdinou starší kluk, který má problémy nejen s láskou, když potkává a ztrácí
svou osudovou ženu, ale v prvním díle se také potýká se zákonem a dostane se až do vězení. Až na
výjimky představuje každá kniha samostatný román.Lenka Lanczová vydala také tři romány pro
ženy - Manželky, milenky, zoufalky, Milenky a hříšníci a Vstupenka do ráje.Autorka každý rok
vydává průměrně 3 až 4 knihy a dosud vydala téměř 60 knih, které vyšly vesměs v nakladatelství
Víkend. Rovněž jí vyšla i povídka (či spíše novela) Andělé noci v knize Jak to bylo poprvé, na které
se podílela spolu s dalšími pěti autorkami (mezi než patří i autorčina dcera Sandra).Autorčiny knihy
jsou v následujícím seznamu seřazeny podle roku vydání. Pouze v případě, že jde o pokračování
předchozího titulu, je toto pokračování zařazeno hned za úvodní titul.
Počkej na mě, Radko!
(1992)
Podej mi ruku, Radko!
(1994)
Pojď se mnou, Radko!
(1996)
Znamení Blíženců (1994)
Panna nebo Blíženec
(1995)
Zadáno pro Blížence
(1995)
Prázdniny pro
zaláskované (1994)
Š jako Šarlota (1994)
Hvězda naděje (1994)
Lucky Luk 1 (1995)
Lucky Luk 2 (1996)
Království za botu (1995)
Schody do nebe (1995)
Blbej fór (1995)
Tajná láska (1996)
Mokrá louka (1996)
Super koťata (1996)
Past na kočku (1996)
Zlodějka snů (1996)
Všechno bude fajn (1997)
Srdcový kluk (1997)
Sólo pro Kristýnu (1997)
Oranžové blues (1997)
Tři na lásku (1998)
Stopa v mém srdci
(1998)
Souhvězdí Labutě (1998)
Dva kroky od ráje
(1998)
Most do Země lásky
(1999)
Střípky mých lásek
(1999)
Půlnoční sny (1999)
Sonáta pro dvě srdce
(1999)
Kam se vytrácí láska
(2000)
Kde končí svět (2000)
Hořká chuť lásky (2001)
Postel plná růží (2003)
Pár minut lásky (2002),
Deváté nebe (2003)
Mokrá náruč léta (2003)
Doteky noci (2004)
Kapky rosy (2004)
Lásky a nálezy (2004)
Sběratelka polibků
(2005)
Čas něhy (2005)
Šeptej do ticha (2005)
Andělé noci (2006)
Zašeptej do vlasů
(2006)
Nebe plné hvězd (2006)
Hříšná touha (2006)
Náhradní princ (2007)
Letní něžnosti (2007)
Vůně deště (2008)
Potížistka (2008)
Manželky, milenky,
zoufalky (2009)
Pošeptej po větru
(2009)
Milenky a hříšníci
(2010)
Třináctá komnata
(2010)
Létem políbená (2011)
Vstupenka do ráje
(2011)
Dvakrát dospělá (2013)
Karel Kryl
(12. dubna 1944, Kroměříž – 3. března 1994, Mnichov[pozn. 1]) byl československý písničkář a
básník, hlavní představitel československého protikomunistického protestsongu v letech 1963–
1989. Po roce 1989 dále v rozhovorech pro média a ve své tvorbě komentoval dění ve společnosti.
Psal si vlastní hudbu i texty, v jeho repertoáru byly jak krátké úderné pamfletické písně, tak delší
poetické a melancholické skladby. Někdy se mu přezdívá „básník s kytarou“. Jeho první deska byla
vydána půl roku po invazi armád pěti socialistických států v čele se Sovětským svazem, přičemž
titulní písnička Bratříčku, zavírej vrátka vznikla údajně naprosto spontánně v noci 22. srpna 1968,
jako okamžitá reakce na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Karel Kryl odjel z
Československa 9. září 1969 na písničkářský festival v západoněmeckém hradě Waldecku. Po dvou
týdnech se rozhodl podat si žádost o politický azyl a v Německu zůstal
dalších dvacet let. Spolupracoval s redakcí Svobodné Evropy, nejprve
externě, od roku 1983 pak jako zaměstnanec. Podílel se na sportovních a
hudebních pořadech. Psal básně, písně a knihy. Nepožádal o německé
občanství, protože by přišel o československé a toho se nevzdal po celý
exil.Po krátkém nadšení ze Sametové revoluce Kryl na počátku roku 1990
uveřejňuje kritickou píseň Sametové jaro (album Tekuté písky). Později v
kritice polistopadového vývoje pokračuje například v básni Timur a jeho
parta (červen 1990), písni Kádrují mě (z let 1988 a 1990), albu Monology
(1992), písni Demokracie (květen 1993) a dalších dílech.V roce 1993 Karel
Kryl poskytuje Miloši Čermákovi velmi rozsáhlý – knižně vydaný –
rozhovor Půlkacíř (slovo půlkacíř již dříve Kryl použil v básni Jde jaro do
léta). Podle svého vyjádření v Půlkacíři byl hrubě nespokojen se
společenskou situací, politickou reprezentací a celkovým směřováním; proto
byl rozhodnut v České a Slovenské republice se již nijak neangažovat.[11]
Toto však již v době vydání knihy nebylo aktuální, Karel Kryl se k situaci v Čechách a na
Slovensku vyjadřoval i nadále.
Kryl je jedním z nejuznávanějších zástupců protikomunistického protestsongu i angažované písně
po roce 1989. Měl velký rozsah tvorby a schopnost tvořit radikálně odlišné skladby, počínaje
zpívanými veršovanými pamflety (Tak hle jak se perou, Bakterie, Král a klaun) a konče zpívanými
básněmi (Lilie, Rakovina, Plaváček, Divný kníže, Blátivá stráň, Habet, Atlantis, Monology), které
pracují s hlubokými alegoriemi a složitými jazykovými a významovými konstrukcemi. Významnou
roli hraje i jeho tvorba inspirovaná biblickými texty (Žalm 71, Žalm 120, Zapření Petrovo, Jidáš,
Děkuji), která se ovšem obrací i do moderní doby: Hraje a zpívá Karel Kryl, 1969 (Praha) zpěvník,
Kníška Karla Kryla, 1972 (Kolín nad Rýnem) písňové texty a výběr z poezie 1960-1971, Sedm
básniček na zrcadlo, 1974 (Mnichov) milostná poezie, Pochyby, 1977 (Mnichov) písňový text, (Z
pod stolu)Sebrané spisy, 1978 (Toronto) písňové texty a výběr z poezie, 17 kryptogramů na dívčí
jména, 1978 (Mnichov) milostná poezie, Slovíčka, 1980 (Toronto) poetický scénář, Amoresky, 1982
(Mnichov) milostná poezie, Z mého plíživota, 1986 (Toronto) písňové texty a výběr z poezie,
Zbraně pro Erató, 1987 (Mnichov) báseň, Lot, 1990 (Praha) báseň, Sněhurka v hadřících, 1993
(Praha) báseň, Půlkacíř, 1993 (Praha) rozhovor, Nebýt stádem Hamletů, 1994 (kolektiv) esej,
Krylogie, 1994 (Praha) seriál o písničkách, Znamení doby, 1996 (Praha) výběr z písňových textů,
Básně, 1997 (Praha) souhrnné vydání básnických sbírek, Texty písní, 1997 (Praha) souhrnné vydání
písňových textů, Karel Kryl s námi, 1999 (Praha) vzpomínkový sborník, Je jaro desáté, 2004
(Praha) vzpomínkový sborník, Ostrov pokladů, 2005 (Praha) výběr z tvorby, Karel Kryl –
rozhovory, 2006 (Praha) výběr z rozhovorů, Pochyby, 2006 (Praha) výběr z tvorby, Země
lhostejnost, 2012 (Praha) nerýmované politické komentáře, Rýmované komentáře, 2013 (Praha)
rýmované politické komentáře.
Miloš Václav Kratochvíl
(6. ledna 1904 Vídeň – 9. července 1988 Praha) byl český spisovatel-prozaik, autor historické
beletrie, filmový scenárista, dramaturg a pedagog. Studoval historii a archivnictví na Karlově
Univerzitě. Za války pracoval v archivu. Po ní byl dramaturgem Československého státního filmu a
profesorem na FAMU. Jeho syn Jan Kratochvíl byl herec, dramaturg, režisér a divadelní
organizátor.
Narodil se ve Vídni, kde jeho otec Václav Kratochvíl působil jako dvorní archivář. Bydlel tu do
svých 14 let, pak se stal studentem malostranského gymnázia v Praze. Po jeho absolvování
vystudoval na pražské filozofické fakultě obory historie a archivnictví. V roce 1928 získal doktorát
a nastoupil zaměstnání v Archivu hlavního města Prahy. Když archiv Němci roku 1944 uzavřeli,
pracoval krátce u firmy Nationalfilm. V letech 1945 až 1947 pracoval na Ministerstvu informací,
pak se živil ve filmovém průmyslu. Byl tři roky filmovým dramaturgem a v letech 1950 až 1972
profesorem na Akademii múzických umění. V důchodu se věnoval jen literární činnosti.[1]
Ve 30. letech měl blízko k sociální tematice, v jeho díle se objevovaly motivy venkova, půdy. Svou
prózu ozvláštňuje vnitřními monology postav, záznamy proudu představ, dokumenty v podobě
dopisů a dobových kázání. Na druhou stranu jsou jeho díla poznamenána typizací postav a
socialistickým realismem. V jeho dílech jsou zobrazovány nejnižší vrstvy a vyzdvihována jejich
uvědomělost.
doba posledních Přemyslovců: Král obléká halenu (1945) – historický román o Václavu IV. Lásky královské (1973)
husitství: Pochodeň (1950), Mistr Jan (1951), Jan Žižka (1952), Jan Želivský (1953), Husitská kronika (1956)
třicetiletá válka: Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela (1954) – zajímavý příběh českého chasníka, kterého cesty
války zavedou od bitvy u Jankova v roce 1645 až do Latinské Ameriky a po dvaceti letech cestování domů. Dobrá kočka, která
nemlsá (1970) – o grafiku Václavu Hollarovi, Život Jana Ámose (1975) – životopis slavného českého filosofa a všestranného
člověka; vykresluje jej jako postavu citlivou, která nemá domov a kterou vychovala církev, z čehož také pochází kořeny jeho
morálních zásad a vlastenectví. Jan Amos Komenský byl však donucen opustit vlast, i tak se jí ale stále snaží pomoci, začíná
ale znovu a znovu po různých tragédiích a obtížích., Matyášův meč (1971)
doba rudolfínská: Osamělý rváč (1941; přepracováno 1955), Čas hvězd a mandragor (1972)
19. století – První světová válka: Veronika (1956) – z okolí Boženy Němcové, Evropa tančila valčík (1974) – období před
válkou, Evropa v zákopech (1977)
Ostatní:
Slováci a Praha (1931)
O vývoji městské správy pražské od roku 1848 (1936)
Památné bitvy našich dějin (1937, přepracováno 1958)
Bludná pouť (1938), povídky
Rokokový ostrov (1942), detektivní román (pod pseudonymem Petr Sabart), přepracováno roku 1947 pod titulem Rokoková
smrt
Povídky lásky a smrti (1943)
Tisíciletou stopou československého lidu (1947)
Báje a pověsti z Čech (1959)
Českou minulostí (1961)
Komediant (1962), tři novely
Objevitelé a dobyvatelé (1964)
Napoleon z černého ostrova (1966)
Rytíři černé vlajky (1969)
Národ sobě (1983)
Panoptikum zašlých časů aneb Úsměvná svědectví historie (1986)
Václav Kliment Klicpera
(23. listopadu 1792 Chlumec nad Cidlinou – 15.
září 1859 Praha) byl český spisovatel a
dramatik.
Od roku 1808 studoval na gymnasiu v Praze, roku
1813 začal studovat filosofii, zde se stal členem
sdružení pražských vlastenců, tento spolek měl za
cíl pozvednout českou literaturu a hrát české hry v
Praze. Ve Stavovském divadle hráli odpolední
hry.
Roku 1819 se stal humanitním profesorem v
Hradci Králové, téhož roku se oženil s Annou
Švamberkovou († 1837), kterou poznal v místním
ochotnickém divadle, kde krátce na to začal dělat
ředitele. Za zásluhy o město byl jmenován
čestným občanem Hradce Králové. Roku 1838 se
podruhé oženil s A. Trnkovou.
Roku 1846 odešel do Prahy na akademické gymnázium. Roku 1848 byl jmenován členem
národního výboru a zvolen tribunem akademické legie, krátce poté se stal členem České královské
společnosti nauk. Roku 1850 se stal školním radou a roku 1852 se stal ředitelem akademického
gymnázia, které před tím bylo prohlášeno za české. Brzy byl nucen na tuto funkci rezignovat,
protože gymnázium bylo opět prohlášeno německým.
Byl prvním skutečným dramatikem národního obrození, autorem několika desítek her. Tato dramata
jsou v nejrůznějších stylech od historických dramat vysokého stylu, rytířských her přes frašky a
komedie až k hrám situovaným do současnosti. Napsal celkem 57 divadelních her.
Hojně využíval tzv. metodu kuklení - tzn. někdo se vydává za něco, co není, nebo za někoho, kým
není. Jeho dílo mělo na českou tvorbu poměrně velký vliv, který je patrný např. v Tylových dílech.
Tragédie
Soběslav (1824)
Libušin soud
Svatislav, poslední Svatoplukovec
Komedie a frašky: Bělouši, Divotvorný klobouk (1817), Hadrián z Římsů (1821), Každý něco pro vlast (před rokem 1829),
Potopa světa, Rohovín Čtverrohý (1821), Veselohra na mostě (1826), Zlý jelen, Žižkův meč, Dobré jitro!, Ptáčník, Ženský boj
Historické: Uhlířka, Nizozemčanné v Praze, Eliška Přemyslovna, Fridrich Bojovný, Jan Hus – tuto hru spálil
Loupežnické: Loupežníci v táborském lese, Valdek, Loketský zvon, Loupež
Pohádky: Blaník, Jan za chrta dán, Česká meluzina
Romány a povídky: Pindar a Korina (před rokem 1823), První mlýn v Praze, Točník (1827), Příchod Karla IV. do Čech, Král
Jan Slepý, Svatý Ivan
Franz Kafka
(3. července 1883, Praha – 3. června 1924, Kierling u Klosterneuburgu) byl pražský, německy
píšící spisovatel židovského původu a jeden z literárně nejvlivnějších
spisovatelů 20. století.Narodil se na Starém Městě v Praze, kde i později
žil, v rodině židovského velkoobchodníka s galanterií Hermanna Kafky
(1852 až 1931) a Julie Kafkové, rozené Löwyové (1856 až 1934).[3] Měl
dva bratry, Georga a Heinricha, kteří oba zemřeli v dětském věku, a tři
sestry, Elli (1889 až 1941), Valli (1890 až 1942) a Ottlu (1892 až
1943).[3] Všechny jeho sestry se staly později oběťmi nacistického
teroru a zemřely v koncentračních táborech. Se svým otcem nevycházel
dobře, což ovlivnilo nejen jeho dětství, ale i dílo (Dopis otci). Po Praze
se rodina přibližně 14krát stěhovala. Kafkova mateřština byla němčina,
ale hovořil také česky a francouzsky. Ačkoli byl Žid, kvalita výuky
hebrejštiny v té době poskytovaná v rámci židovského náboženství na
školách byla kolísavá, z čehož se usuzuje, že hebrejsky téměř vůbec
[4]
neuměl. Moderní hebrejštinu se Kafka později učil spolu s Miriam Singerovou u Jiřího
Mordechaje Langera a zvládl ji do té míry, že s Langerem mluvil hebrejsky o prvních letadlech,
která se tehdy vznášela nad Prahou. Dle jeho přítele Maxe Broda byl Kafka vždy velmi pečlivě, ale
nenápadně oblečen. Neměl rád vulgární vtipy, byl vždy usměvavý, laskavý. Jeho snad jedinou
chybou bylo, že se velmi podceňoval.Důležitou úlohu v Kafkově životě hrála Milena Jesenská,
první překladatelka jeho prózy do češtiny. Přestože se setkali pouze dvakrát, udržovali spolu
intenzivní korespondenční styk, který přetrval téměř až do Kafkovy smrti. Za nejdůležitější
Kafkovy práce jsou všeobecně považovány romány Proces, Nezvěstný (též zvaný Amerika), Zámek
a povídka Proměna. Stěžejní část Kafkova díla byla za jeho života téměř neznámá, publikoval jen
několik povídek. Proslulým autorem se Kafka stal až po své smrti, zejména po 2. světové válce, a
dnes patří ke klasikům literatury 20. století a jedněm z největších inovátorů románové formy
vyprávění. Důležitými motivy jeho tvorby jsou pocity vyřazenosti a izolovanosti. V kontrastu s tím
je často humorné a ironické líčení. Dalším podstatným rysem tvorby jsou hrdinové, kteří se stávají
předmětem ponižování. Ukončení příběhů jsou zpravidla tragická a bezvýchodná. Ein
Damenbrevier, 1909.
Dílo: Gespräch mit dem Beter, 1909. Gespräch mit dem Betrunkenen, 1909. Die Aeroplane in Brescia, 1909. Großer
Lärm, 1912. Betrachtung, 1913 (česky Rozjímání). Das Urteil, 1913 (česky Ortel). Der Heizer, 1913 (česky Topič).
První kapitola románového fragmentu Der Verschollene (česky Nezvěstný). Die Verwandlung, 1915 (česky Proměna).
Der Mord, 1918. Jiná verze nazvaná Ein Brudermord, 1919. In der Strafkolonie, 1919 (česky V kárném táboře). Ein
Landarzt, 1918 (česky Venkovský lékař). Der Kübelreiter, 1921 (česky Jezdec na uhláku). Ein Hungerkünstler, 1922
(česky Umělec v hladovění). Beschreibung eines Kampfes, 1904 až 1905 (česky Popis jednoho zápasu).
Hochzeitsvorbereitungen auf dem Lande, 1907 až 1908 (česky Svatební přípravy na venkově). Der Dorfschullehrer,
1914 až 1915 (česky Obří krtek). Brodův titul Der Riesenmaulwurf. Blumfeld, ein älterer Junggeselle, 1915. Der
Gruftwächter, 1916 až 1917. Der Jäger Gracchus, 1917 (česky Myslivec Gracchus). Titul vydán Brodem. Beim Bau
der Chinesischen Mauer, 1917 (česky Na stavbě čínské zdi). Eine alltägliche Verwirrung, 1917. Titul vydán Brodem.
Brief an den Vater, rukopis 1918 (česky Dopis otci). Kleine Fabel, 1920. Titul vydán Brodem. Der Geier, 1920 (česky
Sup). Forschungen eines Hundes, 1922 (česky Výzkumy jednoho psa). Der Bau, 1923 až 1924. Titul vydán Brodem.
Der Prozeß, rukopis z let 1914 až 1915; vydáno 1925 (česky Proces) – hlavní postava Josef K. je v den svých
30. narozenin zatčen a obviněn. Zpočátku se K. brání a snaží se zjistit příčinu svého zatčení, ale postupem času začíná
věřit ve svou vinu. Das Schloß, rukopis z roku 1922; vydáno 1926. Románový fragment (česky Zámek). Amerika, první
náčrty 1912; vydáno 1927. Románový fragment (česky Amerika nebo Nezvěstný). Brodův titul Amerika nahradil
původně Kafkou zamýšlený název „Der Verschollene“ (Nezvěstný). Je to příběh mladíka cestujícího do Ameriky na
lodi, postupně v Americe bydlící u svého přítele. Jako další Kafkova díla, i tady je epická část velmi nevýrazná, spíše
slouží pro vykřičení pocitu nevinně odsouzeného, bezvýchodně bloudícího. V tomto stavu se ovšem Kafka nevyhýbá
třeba i úsměvným momentům, které nás z patologického pocitu vytrhávají a dávají nám se s ním vlastně smířit.
Nedokončenost tohoto díla není na škodu, jelikož vedle myšlenky odsouzení je jakékoli přirozené vyústění zbytečné.
Významný dokument Kafkova života i jeho doby představují dopisy (přítelkyni Mileně Jesenské, snoubence Felici
Bauerové, sestře Ottle a rodině) a deníky.
Jan Karafiát
(4. ledna 1846, Jimramov – 31. ledna 1929, Praha) byl český reformovaný, po roce 1918
českobratrský evangelický farář. Patřil k neformálnímu hnutí, jehož ideálem byla krásná církev
Kristova. Znám konáním přísné kázně, důrazem na poslušnost zákona Božího. Podstatou jeho
kazatelského i literárního působení přitom bylo vědomí vlastní
hříšnosti a nezpůsobilosti k dobrému dílu, překonané omilostněním
Kristovým.
Rodina Jana Karafiáta sice patřila k zámožnějším v Jimramově,
jeho dětství bylo přesto velmi skromné. Otec František Karafiát se
oženil s vdovou se čtyřmi dětmi. Společně pak měli dalších šest
(takže jich bylo přesně tolik, co malých broučků). Z nich byl Jan
nejstarším.
Po skončení studií pracoval rok v Kolíně nad Rýnem v rodině
továrníka Langena jako vychovatel. Po návratu ze Skotska roku
1872 učil náboženství, pedagogiku, didaktiku a češtinu
v Evangelickém učitelském semináři v Čáslavi, kde působil i jako spirituál. Roku 1874 se stal jeho
správcem.
Svá autorská práva na tuto knihu odkázal Českobratrské církvi evangelické, která díky tomuto
štědrému daru mohla sponzorovat vydávání bible a církevních tisků.
Pro děti (ostatní): Broučkova pozůstalost – kniha 30 pohádek 1900, Karafiátova čítanka 1924,
Pro mládež: Kamarádi (1873) – povídka o nešťastném manželství evangelíka a katoličky
Biblistika: Práce na revizi textu Bible kralické z roku 1613. Karafiátovy revidované překlady
vycházely ještě dlouho i po jeho smrti: 1945 [6], 1969 [7].
Katechetika: Sestavil stručný Reformovaný katechismus – Křesťanské učení/Katechismus Jana
Karafiáta (1876).
Homílie: Šestnáctero pražských kázání (1905). Kázání Jana Karafiáta (1941)
Historie: Mistr Jan Hus (1872), V letech 1860 – 1927 sepsal pětidílné Paměti (spisovatele Broučků).
Hudba a poezie[editovat | editovat zdroj]
Byl i muzikant a „Sionský básník“: 1876 vydal Reformovaný zpěvník,
1900 Písničky svobodného
Publicistika: V letech 1896 – 1905 též vydával Reformované listy, v nichž podával reformační program
církve Kristovy na Zemi. V roce 1904 v nich ostře polemizoval s Masarykovým pojetím náboženství.
Zde také zveřejňoval své studie k revizi Bible kralické.
Radek John
(* 6. prosince 1954, Praha) je český publicista, moderátor, spisovatel, scenárista a politik. Od
června 2009 do února 2013 byl předsedou politické strany Věci veřejné. Od července 2010 do
května 2011 působil ve funkci místopředsedy vlády a od dubna 2011 se navíc stal předsedou
Vládního výboru pro koordinaci boje s korupcí Nečasova
kabinetu, v němž také zastával funkci ministra vnitra.
Jeho otcem je imunolog, mikrobiolog a profesor Karlovy
univerzity Ctirad John, matkou redaktorka PhDr. Božena
Johnová († 1992). Jeho bývalou manželkou je herečka Zlata
Adamovská, se kterou se rozvedl v dubnu roku 2010. Spolu
mají dvě děti, Barbaru a Petra. Má také nemanželskou dceru.
Roku 1979 vystudoval scenáristiku a dramaturgii hraných
filmů na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických
umění. V letech 1980 až 1993 byl redaktorem časopisu Mladý
svět, do kterého přispíval reportážemi o narkomanech,
vekslácích, prostitutkách, vlajkonoších a o panice kolem
nemoci AIDS a také sériemi cestopisných reportáží.V 80.
letech pracoval ve Filmovém studiu Barrandov jako scenárista
a
spolupracoval i s televizí. Je autorem scénářů k filmům Jen si
tak trochu písknout, Sněženky a machři, Bony a klid, Proč?, Tankový prapor, Ta naše písnička
česká II, Prachy dělaj člověka aj. Ve své literární tvorbě se zaměřuje zejména na problémy mladých
lidí v dnešním světě, zejména pak drogy, násilí a prostituci. Jeho nejznámější román Memento byl
přeložen do 10 jazyků. TV Nova, Na vlastní oči a TýTý[editovat | editovat zdroj]
Džínový svět, 1980 román o mladých lidech
Začátek letopočtu, 1984 - spoluautorem knihy je Ivan Pelant
Memento, 1986 - kniha ze současnosti, napsaná podle skutečné události; příběh středoškoláka Michala Otavy, do jehož
života vstoupí drogy a on se tím dostává na okraj společnosti a dokonce do vězení; několikrát se předávkuje, což jej
fyzicky poznamená tak, že není schopen sám ani přijímat potravu
Bony a klid, 1987 - z prostředí veksláků, zfilmováno
Jak jsem viděl Ameriku, 1990 - kniha reportáží
Drogy!, 1995 - spoluautor MUDr. Jiří Presl
Jen si tak trochu písknout - scénář
Jako zajíci - scénář
Sněženky a machři - scénář
Proč? - scénář, účast na filmovém festivalu v Cannes v kategorii Un certain regard (Jiný pohled)[40][41]
Ta naše písnička česká II - scénář
Tankový prapor - scénář
Prachy dělaj člověka - scénář
Sněženky a machři po pětadvaceti letech - scénář
Ivan Martin Jirous
(23. září 1944 Humpolec – 9. listopadu 2011 Praha), známý též pod přezdívkou Magor nebo
Magor Jirous, byl český básník, publicista a výtvarný kritik, spiritus agens – vůdčí duch českého
undergroundu.[3] Je znám především spoluprací s nezávislou rockovou
skupinou The Plastic People of the Universe. V době normalizace byl
za své politické názory pětkrát vězněn. Stal se držitelem literární ceny
Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda
za dílo Magorovy labutí písně.[4]
Klíčovou se stala jeho Zpráva o třetím českém hudebním obrození z
roku 1975, která vyšla i v exilu, a lze ji považovat i za programové
prohlášení nepolitického volného uskupení českého undergroundu,
jehož program lze shrnout:[15]
1.
2.
3.
4.
„
Radikální odmítání jakéhokoliv nátlaku
Zřeknutí se závazného uměleckého programu
Zdůrazňování autentičnosti v životě a v umělecké tvorbě
Vymezení vůči totalitním strukturám
„Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude
nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a
hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl
destrukci establishmentu, protože by se mu tím sama vehnala do náruče.“
“
— JIROUS, Ivan. Zpráva o třetím českém hudebním obrození in Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997. ISBN 80-7215-033-2.
S. 197
Roku 1979 se podílel na založení samizdatové edice Vokno, napsal dodnes nedokončenou prózu
Pravdivý příběh Plastic People. Stal se také členem VONSu.[18]
Básnické sbírky: Magorův ranní zpěv, samizdat 1975 - souborné vydání jeho prvních básní, Magorova krabička, samizdat
1979, Mládí nevykouřené, samizdat 1975, 1979 a 1980 - ve všech třech prvních sbírkách je patrná inspirace poezií Egona
Bondyho ,Magorovo borágo, samizdat 1981, Magorova mystická růže, samizdat 1981, Magorovy labutí písně, samizdat 1985,
Londýn 1989 - vrchol Jirousovy básnické tvorby; autentické zážitky - vznikala ve valdickém věznění a byla z něj
propašována do exilu, psaná často ironizující epigramatickou formou; protože ve vězení nemohl psát, musel si celou sbírku
zapamatovat. Ve sbírce vystupuje řada reálných postav kulturního a veřejného života tehdejší doby a lze ji proto vnímat i
jako svérázný básnický slovník představitelů tehdejšího disentu. Za ni také obdržel cenu Toma Stopparda, Ochranný dohled,
samizdat 1985 - tematicky navazuje na Magorovy labutí písně, Magorovi ptáci, 1987, Magorova summa, 1998 - chronologicky
uspořádaný soubor téměř všech Magorových textů z let 1975-1997, obsahuje celkem třináct básnických sbírek, z nichž dvě
jsou publikovány vůbec poprvé. Obdržel za ni také literární cenu Kniha roku 1998 v anketě Lidových novin. V roce 2009 tuto
sbírku zhudebnil Agon Orchestra. Magorova vanitas, 1999, Ubíječ labutí, 2001, Rattus norvegicus, 2004, Popelnice života, 2004
- výbor z díla, Okuje, 2008, Rok krysy, 2008, Úloža, 2013, Magorův noční zpěv, 2013
Pro děti:Magor dětem, (1982-1986) samizdat 1986 - básně a pohádky, které psal v dopisech z vězení svým dcerám
Další knihy: Magorův zápisník, 1999, kompilace kulturních textů a esejů z období 1965-1990.Magorovy dopisy, 2006, dopisy z
let 1973-1985, které psal svým ženám Věře a Julianě z českých věznic. Humpolecký Magor, 2007, sborník vzpomínek jeho
spolužáků a učitelů ze středoškolských let Jirousových v Humpolci, které jsou doplněny jeho dosud nepublikovanými texty.
CD - autorské čtení:
Agon Orchestra & Ivan M. Jirous - Magorova Summa, 2009, Guerilla records, čte Ivan M. Jirous.
Ivan Martin Jirous - Pravdivý příběh Plastic People, 2009, čtou Ivan M. Jirous a Oldřich Kaiser.
Ivan Martin Jirous - Magorovy labutí písně, 2011, Guerilla records, čte Ivan M. Jirous.
Ivan Martin Jirous - Magorovi ptáci a další příběhy, 2012, Guerilla records, čte Ivan M. Jirous.
Jan ze Žatce,
známý též jako Jan ze Šitboře nebo Jan z Teplé (asi 1350 Šitboř – 1414 nebo 1415 Praha) byl
literát, pedagog, městský písař, městský notář a správce městské školy v Žatci. Své hlavní dílo,
Oráč z Čech (Der Ackermann aus Böhmen), napsal německy, ale ovládal i český jazyk. Složil z
různých citátů latinské čtení o sv. Jeronýmovi. V žatecké městské kanceláři založil několik
městských knih. Ze Žatce odešel roku 1411, kdy byl povolán na místo protonotáře Nového Města
pražského.
Officium sv. Jeronýma. Jako donátor zobrazen Jan ze Žatce
O identitě autora skladby Oráč z Čech panovala dlouho
nejistota. V písemnostech žatecké městské kanceláře z konce
14. a začátku 15. století se vyskytují ve funkci městského
písaře Jan ze Šitboře a Jan z Teplé. Teprve na přelomu 20. a 30.
let 20. století se podařilo nezávisle na sobě F. M. Bartošovi a
německým badatelům Aloisi Berntovi a Karlu Beerovi dospět k
závěru, že se jedná o jednu osobu, která střídavě používala oba
přídomky.[1] Jméno Jan ze Žatce, stejně jako název Oráč z Čech
(Ackermann aus Böhmen), vznikly až v 19. století.
O Janových mladých letech není nic známo. Podle přídomků se
předpokládá, že se narodil ve vesnici Šitboř a v Teplé buď
získal základní vzdělání nebo zde sám pedagogicky působil.[2] Pravděpodobně studoval na pražské
univerzitě, vyloučeno není ani jeho studium v zahraničí, nejčastěji se uvažuje o Paříži.[3] Do Žatce
přišel nejspíš na přelomu 70. a 80. let 14. století. Poprvé je zde jeho pobyt doložen v roce 1383, kdy
byl zřejmě z jeho podnětu v žatecké městské kanceláři založen kopiář, do něhož se zapisovala
královská privilegia a další pro město důležité právní akty. V zápisu o založení kopiáře je Jan z
Teplé charakterizován jako rektor školy a městský notář.[4]
V roce 1404 nechal Jan pro oltář v městském kostele v Chebu pořídit iluminovaný rukopis Officium
sv. Jeronýma, jehož text snad sám složil.[9] Na jednom z předních folií je vyobrazení světce a
donátora, v němž je spatřován portrét Jana ze Žatce. Od roku 1990 je na průčelí žatecké radnice
umístěna pamětní deska, která Janovo působení ve městě připomíná.
Jeho nejvýznamnějším dílem je německy psaný Oráč z Čech (Der Ackermann aus Böhmen), který
představuje jedno ze základních děl pozdně středověké německé literatury. Někdy bývá také
nazýván jako Oráč a Smrt (Der Ackermann und der Tod). Jan tuto dnes velmi vzácnou literární
památku napsal asi kolem roku 1400. Roku 1460 se stala jednou z prvních vytištěných německých
knih. Obsahem knihy je dialog mezi Oráčem a personifikovanou Smrtí o smyslu života.
PhDr. Miroslav Ivanov
(10. dubna 1929 Josefov nad Metují (dnes Jaroměř) - 23. prosince 1999 Praha) byl český
spisovatel a publicista, zabývající se především historií a literaturou faktu.
V roce 1948 odmaturoval na gymnáziu v Jaroměři. Rok pracoval v různých povoláních a poté začal
studovat češtinu a dějepis na Univerzitě Karlově v Praze, kde promoval v roce 1953. Do roku 1960
byl asistentem na Filosofické fakultě UK. V šedesátých letech pracoval jako redaktor časopisu Hlas
revoluce. V roce 1967 přešel na dráhu spisovatele z povolání. Věnoval se především kauzám z
české historie - rukopisné spory, smrt svatého Václava a další. Byl dlouholetým předsedou Klubu
autorů literatury faktu. Po roce 1989 se stal členem předsednictva Klubu Dr. Milady Horákové.
V Cibulkových seznamech je uveden jako důvěrník StB, krycí jméno Adne, evidenční číslo 15 065.
Bohové odešli, 1959
Lenin v Praze, 1960
Historie skoro detektivní, 1961
Slunce zašlo za mraky, 1963
Nejen černé uniformy, 1963 (později přeprac. jako Atentát na Reinharda Heydricha)
Modrá ozvěna, 1963
Bengt, tvůj kamarád ze Švédska, 1964
Anna proletářka a ti druzí
Gaston, tvůj kamarád z Francie, 1965
Noc hnědých stínů, 1966
Černý dostal mat, 1967
Tajemství RKZ, 1969
Lenin a Praha, 1970
Smrt na čekané, 1970
Záhada Rukopisu královédvorského, 1970
Labyrint, 1971
Akce Tetřev, 1974
Vražda Václava, knížete českého, k níž údajně došlo na dvoře bratra jeho Boleslava v
pondělí po svátku svatého Kosmy a Damiána, 1975
Martova pole, 1974
Všude čeká dobrodružství, 1975
A hořel snad i kámen, 1975
Český pitaval aneb Kralovraždy, 1976
Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi, 1977
Jak ledňáček bloudil Prahou, 1978
Přípitek na Šipce, 1978
Podivuhodné příběhy, 1979
Atentát na Reinharda Heydricha, 1979
Požár Národního divadla aneb Příliš mnoho náhod, 1981
Kdy umírá vojevůdce…, 1983
Novosvětská, 1984
Proč se vůbec scházíme aneb O literatuře faktu bez předsudků, 1985
Nepravděpodobné příběhy aneb Jak jsem dělal literaturu faktu, 1990
Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové, 1991
Zahrada života paní Betty (později Boženy N.), 1992
Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše, 1998
Jakoubek ze Stříbra,
též Jakub či Jacobellus, (asi 1375 – 9. srpna 1429) byl český kazatel a spisovatel.
Přítel a spolužák Jana Husa. Roku 1393 se stal bakalářem a 1397 mistrem. Od r. 1400 přednášel na
univerzitě. Mezi českými kazateli tohoto období byl prvním, kdo prosazoval přijímání podobojí
(utrakvismus), poprvé s myšlenkou vystoupil někdy v r. 1414 (v tu dobu byl Jan Hus v Kostnici).
Tato idea podávání svatého přijímání "pod obojí způsobou" (tj. chleba a vína), která se nakonec
stala pro husitství natolik klíčovou, že tvořila jeden ze Čtyř artikulů pražských, na jejichž vzniku se
mimochodem Jakoubek též podílel, byla zpočátku velmi diskutována a téměř Husovy přívržence
rozdělila. V této době byl Jakoubek vzat do klatby. Od r. 1419 působil jako kazatel v Betlémské
kapli.
V husitských sporech stál na straně Pražských, pravděpodobně proto, že měl pocit, že Táborité
zacházejí příliš daleko (mnoha názory je jim však bližší). Ve většině sporů byl jednotícím prvkem,
díky kterému se podařilo najít kompromis. Účastník velkého hádání 10. prosince 1420, kde se mu
podařilo prosadit kompromis ve sporu o ornátech. Byl jedním ze čtyř správců husitského
duchovenstva spolu s Janem Želivským, Janem z Příbrami a Prokopem z Plzně). Inicioval svolání
schůze v Karlově koleji 12. listopadu 1421, která potvrdila synodu, čímž chtěl zabránit extrémům
ze strany Jana Želivského, avšak neúspěšně. Dne 7. března 1422 podal na Želivského žalobu. Brzy
na to byl donucen k vyhnanství v Hradci Králové, ale již koncem května se vrátil do Prahy.
Zastával tezi, že obrana (nikoli šíření) slova Božího mečem, je správná. To byl podklad pro
tábority, kteří si to vyložili jako požehnání k vojenským akcím. To vyvolalo jeho spor s Petrem
Chelčickým.
Česká postila
Tractatus super lamentationes Jeremiae
Consilium de pacificando regno
Sermones repraesentati a Jacobello per circulum anni
Vindiciae contra Andream Brodam pro communione plebis sub utraque specie – dokazuje
na základě Bible nutnost přijímání podobojí. Odpověď Martinovi Ondřejovi z Brodu, který
byl proti přijímání podobojí.
Apologia pro communione plebis sub utraque specie – odpověď na zákaz přijímání podobojí
na koncilu kostnickém.
Zpráva, jak Sněm konstantský o svátosti večeře Kristovy nařídil – česky.
Demonstratio per testimonia scripturae, patrum actue doctorum, communicatonem calicis
in plebe christiana esse necessariam – obhajoba podobojí proti Maříkovi Rvačkovi a
Gersonovi.
De vera existentia corporis et sanguinis Christi in sacra coena – traktát o podobojí
De communione spirituali integra sub duplici forma panis et vini quantitate plebem
concernente
Mistr Jan Hus
(kolem r. 1370 Husinec[1] – 6. července 1415 Kostnice) byl
římskokatolický kněz, český středověký náboženský
myslitel, vysokoškolský pedagog, reformátor a kazatel. Hus
byl, po Johnu Wycliffovi, jehož myšlenkami a argumentací
byl inspirován, jedním z prvních reformátorů církve, který
téměř o jedno století předběhl své následníky - reformátory
Luthera, Kalvína a Zwingliho. Od roku 1398 vyučoval na
pražské univerzitě a v letech 1409–1410 byl jejím rektorem.
Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek,
v němž se ocitla katolická církev. Katolická církev ho
označila za kacíře, jeho učení za herezi a exkomunikovala
jej (1411). Na kostnickém koncilu byl odsouzen jako kacíř,
a přestože mu císař Zikmund Lucemburský zaručil
bezpečnost, byl vydán světské moci k upálení na hranici,
když odmítl odvolat své učení. V roce 1999 prohlásil papež
Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal ho jako
reformátora církve.[2][3] Některé Husovy názory (například
ten, že kněz ve hříchu neplatně udílí svátosti) jsou dodnes
katolickou církví vnímány jako teologicky vadné.[4][5]
Datum jeho upálení se stalo českým státním svátkem. K jeho odkazu se hlásili husité a později i
další církve a společnosti vzešlé z reformace. Jako svého svatého mučedníka jej (spolu se sv.
mučedníkem Jeronýmem Pražským)[6] už uctívá pravoslavná církev (dle vyhlášení metropolity
Kryštofa, arcibiskupa pražského).[7]
.
O církvi (latinsky, De ecclesia) – Hus pojímá církev jako společenství předurčených ke spáse, předzvědění k zavržení k
církvi patří jen vnějškově. Za příslušníka církve považuje toho, kdo žije podle Kristových přikázání, a tím dokazuje
opravdovou lásku k Bohu. Kdo svými skutky jedná proti Písmu, není pravým křesťanem, a Boha nemiluje. Hlavou církve
není papež, ale Kristus, který ji svrchovaně řídí. Pokud papež jedná v rozporu s Božím slovem, pak nemá oprávnění
nazývat se zástupcem Kristovým. Věřící pak nejsou povinni jej uznávat. Křesťan nemá poslouchat příkazy, které jsou v
rozporu s biblí, každý křesťan má právo kontroly náboženského učení. Měřítkem pravosti učení je Bible. Opírá se o
Viklefovo učení, často jej opakuje i v jiných česky psaných spisech.
Proti bule papežské (latinsky) – vystupuje proti prodávání odpustků, přímo napadá papeže. Tento spis vedl k tomu, že byl
Hus vyhoštěn z Prahy a začal působit na venkově, zde pak přizpůsobil jazyk prostému lidu.
O českém pravopise – (latinsky, Orthographia Bohemica) – Odstranil spřežky a zavedl diakritická znaménka, píše o
snahách změnit (zjednodušit) jazyk. Měkkost se měla naznačovat tečkou (punctus rotundus), délku měla určovat čárka
(virgula) namísto zdvojených hlásek. Nepřesně bývají Husova diakritická znaménka označována za nabodeníčko krátké a
nabodeníčko dlouhé. V samotném spisu se tyto pojmy ale neobjevují, s Husovými diakritickými znaménky jsou spojovány
omylem.[11] V současnosti se vedou spory o to, zda spis Orthographia Bohemica napsal právě Hus, nebo je mu připisován
historickým omylem.
Dcerka – navazuje na Štítného, vysvětluje dívkám jak žít v souladu s božím slovem (jedná se o náboženskou výchovu).
Výklad Viery, Desatera a Páteře (česky) – Páteř znamená modlitbu Otče náš (z lat. Pater noster), jedná se o výklad víry,
desatera Božích přikázání a Otčenáše. Hus odlišuje „věřit v Boha“ a „věřit Bohu“ - věřit v existenci Boha ještě neznamená,
že člověk je křesťanem. Být pravým křesťanem znamená věřit Bohu, tzn. Božímu slovu a jednat podle něho. Věřit Bohu
znamená také důvěřovat mu a milovat jej.
Knížky o svatokupectví – kritika soudobé církve, napsáno po zákazu působení v Betlémské kapli. Za svatokupectví
považoval, pokud někdo vymáhal poplatky za církevní obřady (křty, pohřby, mše, modlitby apod.), nehledě na chudobu
věřících. Je pro odebrání majetku církevním hodnostářům, neříká však, komu by měl patřit.
Postila – (z latinského post illa verba, tj. po oněch slovech – po slovech evangelia) (česky) Soubor kázání, vznikl po jeho
nuceném odchodu z Prahy.
O šesti bludiech – zamýšlí se nad vztahem mezi církví a světským světem. Je psána ve dvou verzích (latinská byla
objevena v roku 1945 na zdech Betlémské kaple[zdroj?]).
Dopisy – Husova latinská i česká korespondence (Sto listů M. Jana Husi; Praha, Jan Laichter, 1949).
Bohumil Hrabal,
rozený Bohumil František Kylián,[1] (28. března 1914 Brno – 3. února 1997 Praha) byl český
prozaik, jeden z nejvýznamnějších a nejosobitějších spisovatelů druhé poloviny 20. století. Stal se
nejpřekládanějším českým autorem 20. století.[1]
Spisovatelem z povolání se stal teprve v roce 1963. V roce 1965 se stal členem Svazu
československých spisovatelů a redakční rady Literárních novin.[1] Po roce 1970 nesměl několik let
oficiálně publikovat, psal tedy do samizdatových a exilových periodik. V roce 1973 se přestěhoval
ze staré Libně do družstevního bytu v panelovém domě v Kobylisích na sídlišti Sokolniky
(Koštálkova, též Jodasova, 1105). Roku 1975 uveřejnil v časopise Tvorba krátké sebekritické
prohlášení, na jehož základě mu bylo částečně a pod dohledem cenzury opět umožněno publikovat.
V jeho díle je jasný prvek autobiografičnosti, protože hojně čerpal z autentických životních zkušeností,
které s nevšední uměleckou imaginací a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a
komična, někdy poznamenaných i skepsí a černým humorem. Vytvořil literární díla triviální i vysoce
kultivovaná, v nichž se nevyhýbal ani slangu a poetismům. V pozdních prózách nechal zaznít i silné
melancholické tóny (nikoliv však depresivní). Jeho dílo je také velmi populární i v zahraničí, bylo
přeloženo do více než 28 jazyků:
V roce 1956 vyšly (jako příloha časopisu Zprávy Spolku českých bibliofilů)
Hovory lidí a několik dalších povídek,Ztracená ulička, 1948, Hovory lidí,
1956 – dvě povídky, vyšlo ve Spolku českých bibliofilů,Skřivánek na niti,
1959 (připraveno k vydání, které se neuskutečnilo), Perlička na dně, 1963 –
sbírka povídek,Pábitelé, 1964 – sbírka povídek; Pábiteli nazýval osobité vypravěče zvláštním
způsobem milující život, kteří se navenek zdají obhroublí; v jejich vyprávění (která Hrabal nazýval
pábení) jsou prvky poetismu i surrealismu; sám Hrabal byl svého druhu pábitel,Ostře sledované
vlaky, 1965 – novela s tématem okupace, zfilmováno (film Ostře sledované vlaky oceněn
Oscarem(1968)), Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 1964 – novela skládající se z jedné
nekonečné věty, literární experiment; v Česku, osáhla nákladu kolem půl milionu výtisků, Inzerát
na dům, ve kterém už nechci bydlet, 1965 — 1969 zfilmováno Jiřím Menzelem jako Skřivánci na
niti, ale okamžitě putovalo „do trezoru“, Kopretina, 1965, Automat Svět, 1966 – výbor z již dříve
vydaných povídek , Bohumil Hrabal uvádí…, 1967 – antologie jeho oblíbených autorů, Toto město
je ve společné péči obyvatel, 1967 – textová koláž k fotografiím, někdy též pod názvem Toto město
je ve společné péči nájemníků, Morytáty a legendy, 1968, Domácí úkoly, 1970, Poupata, 1970
básně a povídky, náklad byl zničen ve skladech., Něžný barbar, 1973, zfilmováno, trilogie
Městečko u vody (vzpomínková próza):, Postřižiny, 1976 – vzpomínková próza, Krasosmutnění,
1979, Harlekýnovy milióny, 1981, Bambini di Praga, 1978 - zfilmováno pod názvem Andělské oči
(režie Dušan Klein), Městečko, kde se zastavil čas, 1978 – vzpomínková próza, Každý den zázrak,
1979, Slavnosti sněženek, 1978 – povídky, Obsluhoval jsem anglického krále, (1971), 1980 vydáno
v cizině, 1982 v Jazzové sekci, oficiálně až 1989, zfilmováno 2006, Příliš hlučná samota, 1980,
Kluby poezie, 1981, Něžný barbar, (1981), v Čechách až 1991, Domácí úkoly z pilnosti, 1982,
Listování ve stínech grafických listů, 1983, Domácí úkoly z poetiky, 1984, Vita nuova, 1986
problém česko-německých vztahů, Život bez smokingu, 1986, Proluky, (1987) v Čechách až v r.
1991, Svatby v domě, (1987) v Čechách až 1991 – autobiografická próza, Chcete vidět zlatou
Prahu?, 1989 - výbor z povídek, editor Jaromír Pelc, Kličky na kapesníku, 1989, Můj svět,
Československy spisovatel 1988, Tři novely, 1989 obsahuje i Obsluhoval jsem anglického krále.
Dopisy Dubence (tetralogie) – proud vzpomínek propojený filosofickými úvahami a politickými
komentáři, Barvotisky, 1990, Krásná Poldi, 1990, Listopadový uragán, 1990, Schizofrenické
evangelium, 1990, Kouzelná flétna, 1989 (vydáno 1990), Ponorné říčky, 1991, Růžový kavalír,
1991, Aurora na mělčině, 1992, Večerníčky pro Cassia, 1993, Texty, 1994 – úvahy .
František Halas
(3. října 1901 Brno – 27. října 1949 Praha) byl český básník.
Narodil se v Brně, dětství prožil na Českomoravské vrchovině. Jeho rodiče byli textilní dělníci. Po
ukončení základní školy se vyučil knihkupcem. Otec ho přivedl mezi komunistickou mládež, která
ho velmi ovlivnila, později (od r. 1921) pracoval pro komunistický tisk (Rovnost a Sršatec) a
vydával avantgardní časopisy, na kterých spolupracoval s Bedřichem Václavkem (Pásmo a Fronta).
Jeho tvorbu ovlivnil Jiří Mahen a pobyt ve Španělsku, kde byl v průběhu španělské občanské války.
Za 2. světové války přispíval do ilegálně vydávaného Rudého práva. Byl členem revolučního
výboru spisovatelů.
Po roce 1945 se stal předsedou Syndikátu českých spisovatelů, pracoval na ministerstvu informací a
choval se jako aktivní komunista. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního
shromáždění za KSČ. V parlamentu zasedal do parlamentních voleb v roce 1946.[1] Později
(především po svém návratu z návštěvy v Sovětském svazu) byl však novým režimem zklamán.
Zemřel v Praze dne 27. října 1949 na selhání srdce. Pohřben je v Kunštátě. Jeho synem je diplomat,
církevní historik a překladatel František Xaver Halas a rozhlasový redaktor a publicista Jan Halas.
. Jedním pólem jeho poezie je potřeba zapojit své umění do služby celku, odtud snaha o prosté psaní
a akcentování sociální problematiky, a druhým pólem je potřeba vyjádřit své intimní, niterné
prožívání světa, vědomí nicotnosti člověka a tušení blízkosti smrti. Často a v odvážných polohách
se v jeho básních objevují erotické motivy, opakovaně se také vrací motivy slova, řeči, poezie.
Sepie – (1927), poetistická sbírka, ve které s hravostí poetismu kontrastuje melancholie a hořkost.
Kohout plaší smrt (1930)
Tvář (1930, od 1940 spolu s Hořcem a Tiše)
Hořec (1934) – k výše zmiňované charakteristice se přidává barokní konstrukce verše.
Staré ženy (1935), sugestivní litanické líčení osudu starých žen, vystavěné na řetězcích metafor a refrénech. Toto dílo
nicméně označil S. K. Neumann v dopise B. Václavkovi za maloměšťácké a za projev Halasova „kňouravého pesimismu“,
dokonce ho to vedlo k napsání polemické básně Staří dělníci.
Dělnice – reakce na Neumannovy Staré dělníky; spojuje vzpomínku na předčasně zemřelou matku s typickým osudem
dělnic.
Dokořán (1936) – antifašistická sbírka
Torzo naděje (1938) – emotivní reakce na mnichovskou dohodu a marnou československou mobilizaci, která má čtenáře
vyburcovat a posílit jeho víru a vzdor. Staví se proti Spojenému království a Francii, které podle něj zavinily Mnichovskou
dohodu. Označuje je za zrádce a volá po odplatě.
Nejznámější básně sbírky:
Praze, Zpěv úzkosti , Mobilizace
Naše paní Božena Němcová (1940) – oslavný cyklus básní ke 120. výročí narození B. Němcové. Tragický osud Boženy
Němcové je zde paralelou k situaci českého národa.
Ladění (1942), básně z let 1937–1941, ve sbírce se objevuje též oddíl veršů pro děti.
Já se tam vrátím (1939, vydáno 1947) – o kraji Halasova mládí (Kunštát, Českomoravská vrchovina). Jedná se o
lyrizovanou prózu.
V řadě (1948)
A co? (vydáno 1957) – zklamání z vývoje po únoru 1948 i tušení vlastní smrti vedly ke změně autorovy poetiky. Všechny
básně sbírky se vyznačují syrovostí, snahou o maximální úspornost, sevřenost. Reakce na poválečný vývoj se objevují jen
v náznaku, který umožňuje autorovi jeho obrazy zobecnit a vyslovit obavy o osud nejen českého národa, ale celé civilizace.
Objevují se autobiografické motivy, úvahy o smyslu a možnostech poezie, závěrečná báseň A co básník vyslovuje
básníkovo krédo.
Potopa - dlouhodobý básnický projekt, který zůstal nedokončen.
F. Háj nebo též Felix Háj
byl literární pseudonym spisovatelky Marie Wagnerové, roz. Černé (27. května 1887, Mníšek pod
Brdy – 25. července 1934, tamtéž) píšící zejména idylické romány a románové cykly pro mládež,
z nichž nejznámější jsou Školák Kája Mařík a Řídících Márinka.
Pocházela z rodiny ředitele mníšecké obecné školy, vystudovala učitelský ústav v Českých
Budějovicích. Po maturitě se vrátila do Mníšku, kde se provdala a působila jako varhanice a
učitelka hudby. Její muž byl odveden na vojnu, po jeho návratu se rozvedli. Po rozvodu až do své
smrti pracovala jako hospodyně na faře.
Vedla místní ženský pěvecký sbor, pořádala besídky a hudební akademie, byla i dlouholetou
funkcionářkou Sokola. V roce 1927 se stala členkou „Družiny literární a umělecké“.
Hlavní dílo autorky představuje sedmidílný cyklus o Kájovi Maříkovi (později nastaven o další
díly), kterým proslavila své rodné městečko (byť je v knize přejmenovala na Lážov) a pětidílný
cyklus o řídících Márince.
Přehled děl
Pozdě, 1924
K. Dariš, 1926
Školák Kája Mařík, 1926–31 (7 dílů)
Lásky světlo a vášně stín, 1927
Blanka zahradníkova, 1928
Než láska zavolá, 1928
Pohádky, 1928
Přišel život, 1928
Řídících Márinka, 1928–31 (5 dílů)
Maryčka, 1929
Hanička Šeborová, 1930
Kája Mařík v pohádce, 1932
Kájovy děti, 1932
Kájovy nejmilejší pohádky, 1932
Kájovy prázdniny, 1932
Kájova dobrodružství od posvícení do jara, 1934
Kájovo mládí, 1934
Až potom…, 1934
Kájovy radosti a trampoty, 1934
Příhody Káji Maříka, 1939
První a druhá pohádka paní řídící. Vánice, 1944
Za písničkou. Staník má spalničky. Nejkrásnější hromnička, 1944
Ladislav Fuks
(24. září 1923 Praha – 19. srpna 1994 tamtéž) byl český prozaik, autor především psychologické
prózy s tématem úzkosti člověka ohrožovaného nesvobodou a násilím. Jako symbol tohoto tématu
si pak zvolil druhou světovou válku a holokaust. Většina jeho díla je autobiografická, často skrytě téměř všemi jeho knihami prochází figura senzitivního, slabého hocha, žijícího ve svém vnitřním
světě a toužícího po citovém přátelství. Právě tato stále se vracející postava trpícího a mučeného
chlapce má silnou míru autobiografičnosti. Fuksovo dílo je někdy také autobiografickou travestií –
např. Vévodkyně a kuchařka. Fuks je ve svém díle též mistrem masky, jinotajů a náznaků, k čemuž
byl jako homosexuál přirozeně donucen dobou, v níž žil a tvořil. Ve svých knihách se také často
dopouští jen těžko odhalitelných žertů a se svými čtenáři nejednou hraje rafinovanou hru, která
mnohým z nich zůstane neodhalena:
První etapa tvorby (Zámek Kynžvart – odborná studie, 1958): Pan Theodor Mundstock, 1963 – psychologický román o osudu
pražského Žida, který je sužován možností, že bude transportován do koncentračního tábora; po třech letech naprosté apatie a
melancholie se rozhodne postupovat prakticky a metodicky - připravovat se na budoucí situaci (např. spí na pryčně, moří se hladem a
tahá těžké věci, trénuje i svou smrt), zároveň prožívá řadu halucinací a dialogů se svým stínem Monem, způsobených jeho
psychickou nemocí - schizofrenií; další z jeho halucinací je obrovská "slípka", která s ním žije doma a o kterou se stará; transportu se
nedožije, před nástupištěm ho přejede auto a zemře. Román zobrazuje, jak obyčejného člověka ponižuje a pokřivuje diskriminace a
strach. Člověk se nikdy nemůže zcela připravit na to, co nám osud přichystá. Mí černovlasí bratři, 1964 – sbírka šesti povídek o
osudech pěti gymnazistů za druhé světové 1966 – autobiografický román o dospívajícím chlapci Michalovi z pražské patricijské
rodiny, který trpí nedostatkem citu ze strany rodičů. Proto vede rozsáhlé, až schizofrenní, rozhovory s babičkou na obraze,
porculánovou míšeňskou tanečnicí a medvědem. Dílo též zachycuje temnějící klima v Československu na konci 30. let 20. století.
Spalovač mrtvol, 1967 – groteskní psychologická hororová novela[3] o pracovníku krematoria Karlu Kopfrkinglovi, z něhož se
částečně vlivem nacistické ideologie, částečně tím, že byl ovlivněn orientální filosofií, stává vrah; zfilmováno roku 1969 Jurajem
Herzem Myši Natálie Mooshabrové, 1970 – román se znaky hororového příběhu, grotesknosti i fantastické pohádky, příběh na
hranici reality a fantazie; příběh chudé vdovy, jejíž syn je kriminálník a dcera prostitutka Příběh kriminálního rady, 1971 –
psychologický román o vztahu mezi despotickým kriminálním radou a jeho plachým dospívajícím synem. Příběh se odehrává v
hlavním městě nejmenovaného západoevropského státu a často bývá prezentován jako detektivní horor. Oslovení z tmy, 1972 –
novela s prvky záhady a tajemství, jejímž tématem je apokalyptická vize zániku světa po jaderné katastrofě. Román je vyprávěn
chlapcem, umírajícím v rozvalinách rozbombardovaného města. Příběh je psán velmi obtížnou, náročnou formou. Nebožtíci na bále,
1972 – život měšťanstva před 1. světovou válkou, nové prvky v tvorbě (groteskní humor); na pozadí příběhu záměny dvou těl
nebožtíků ukazuje, že poklidnost tehdejšího života byla pouze iluzí. Na rozdíl od vážných autorových děl z počátků 60. let se tato
kniha jeví spíše jako maloměstská fraška, při níž je možné se skvěle pobavit, ale k hodnotnějším Fuksovým dílům ji řadit rozhodně
nelze.
Další etapa – od 70. Let: V této době se Fuks začal soustředit na válečné a poválečné události v širších souvislostechNávrat z
žitného pole, 1974 – dílo o poúnorové emigraci (antiemigrační, poplatné době 70.let) Mrtvý v podchodu, 1976 – detektivní
román s motivem vražd, ale i pašování heroinu přes naše území na západ jako důkaz mravní zkaženosti západních zemí.
Spoluautor Oldřich Kosek. Pasáček z doliny, 1977 – baladicky laděné dílo z prostředí východního Slovenska, kde právě
probíhá kolektivizace; opět dobově poplatné Křišťálový pantoflíček, 1978 – idylické vyprávění o dětství Julia Fučíka Obraz
Martina Blaskowitze, 1980 – návrat k vyšší spisovatelské úrovni než předchozí dobově poplatné knihy. Novela o problému
mravnosti – konfrontace bezúhoného vypravěče s kariéristou a kolaborantem s nacisty. Z díla vyplývá myšlenka, že vyšší než
msta je odpuštění a žádný člověk nemá právo být soudcem svědomí jiného. Vévodkyně a kuchařka, 1983 – rozsáhlý historický
román, odehrávající se v letech 1897 a 1898,[4] zachycující předzvěsti konce habsburské monarchie. Dílo je travestií, kdy
hlavní postava Vévodkyně je silně autobiografická.[zdroj?] Jedná se o samotného Fukse a v díle jsou zašifrována i jména
Fuksových reálných přátel a milenců.[zdroj?] Tento román je někdy označovaný za vrchol tvorby, charakteristická je
propracovaná psychologie postav, detailní popis jednotlivých situací a prvky záhady a tajemství. Fuksovým záměrem bylo,
aby se stal součástí románového cyklu, který by pojednával o jeho milované době sklonku habsburské monarchie, avšak po
napsání románu si stěžoval, že už mu selhává paměť a psaní se mu nedaří, a tak Vévodkyně zůstala osamocena. Moje zrcadlo,
1995 – paměti, vyšly posmrtně, spoluautor Jiří Tušl. S trochou ironie lze říci, že se jedná o další díl Vévodkyně a kuchařky.
Kniha je zároveň příznačnou ukázkou Fuksova vyprávěcího postupu a nevšedního smyslu pro humor – zahrnuje
nepřebernou řadu detailů z Fuksova života, aniž by ovšem odhalila cokoli podstatného. Nebýt Tušlových intermezz,
nedozvíme se z ní o Fuksově osobnosti prakticky nic. Smrt morčete. Praha: Mladá Fronta 1969 – soubor deseti baladicky
laděných povídek z různých období století, častý motiv vykořenění způsobeného holocaustem. Podivné manželství paní Lucy
Fehrové. Cesta do zaslíbené země. Povídky o mravnosti a hodnotě lidského života. Humoresky.
Povídky s válečnou a židovskou tematikou a humoreskové
Zdena Frýbová, pseudonym Zdena Redlová
(30. srpna 1934, Praha - 22. února 2010, Praha) byla česká spisovatelka a novinářka.
Svou profesní kariéru zahájila v deníku Práce. Dále publikovala v různých českých a slovenských
periodikách. V roce 1992 založila nadaci Robin, jejímž cílem je pomáhat bezprizorním a týraným
zvířatům. Název nadace je inspirován psím hrdinou jedné z jejích nejúspěšnějších knih.
Patřila ke spisovatelům, kteří se cenzuře kontroverzních témat v době reálného socialismu vyhnuli
absolutně nepolitickým psaním. Častým motivem bylo u ní téma z lékařského nebo vědeckého
prostředí. Ve většině svých děl se soustřeďovala na pracovní problematiku, propojovala
psychologické, kriminalistické a reportážní postupy. Často se inspirovala profesními romány
Arthura Haileyho.
Podle její prózy vznikla televizní inscenace Uzavřený pavilon (1991).
Ještě před listopadem 1989 dokončila román Mafie po česku aneb Jeden den Bohuslava Panenky, v
němž otevřeně kritizovala poměry předlistopadového Československa zejména v souvislosti s
korupčním chováním politických prominentů tehdejšího režimu.
Její texty ústy hrdinů románů nadále kritizovaly předlistopadový režim, zároveň však nezakrývaly
velké autorčino zklamání nad skutečností, že zločiny socialismu zůstaly nepotrestány a že
prominenti tehdejšího režimu se často velmi snadno zorientovali v nových podmínkách a na svou
předlistopadovou kariéru navázali kariérou ještě úspěšnější. Ve svých románech autorka nijak
neskrývala své levicové názory, které kombinovala s velmi tvrdou kritikou korupce a
organizovaného zločinu v raném porevolučním období. Hrdinové jejích románů často propadají
beznaději, že „všechno je špatně“; názory tohoto typu často zaznívají zejména v psychologickokriminálních románech Polda a jeho volném pokračování Polda a jeho soudce, ale i ve spíše
rodinně a humoristicky laděných románech Malinkatý kretén nebo Robin Druhý a jeho rodina
(volné pokračování bestselleru Robin).
Publikované knihy
Rok na haciendě, 1963 (vydáno pod pseudonymem Zdena Redlová), Příběh z lékárny, 1965,
analýza příčin manželské krize (vydáno pod pseudonymem Zdena Redlová), Připravte operační
sál, 1979, psychologický román s kriminální zápletkou , Falešní hráči, 1982, z manželských a
předmanželských poraden, Z neznámých důvodů, 1988, popisuje s humorem farmaceutický
výzkumný ústav a problémy lidí v něm. Tato kniha byla velmi kritizována v samizdatovém vydání
Lidových novin, Den jako stvořený pro vážnou známost, 1989, sbírka povídek, Robin, s humorem a
nadsázkou zde popisuje problémy výchovy štěněte, Mafie po česku aneb Jeden den Bohuslava
Panenky, 1990, Hrůzy lásky a nenávisti, 1991, Mafie po listopadu anebo Ryba smrdí od hlavy,
1992, Malinkatý kretén, psi se zde humornou formou vyslovují k politické situaci, mají krajně
pesimistické názory, kterým autorka dává za pravdu, Polda, 1995, kriminální román - policista,
odborník na hospodářskou kriminalitu přejde na druhou stranu zákona , Polda a jeho soudce, 1996,
kriminální román - volné pokračování románu Polda, Noc jako stvořená pro nevěru, 1997, Robin
Druhý a jeho rodina, 1999, volné pokračování Robina, Otcem i matkou proti své vůli, 2000, Neděle
jako stvořená pro vraždu, 2002, Dvě dámy v tísni, 2004, Milosti prezidenta, 2007, dramatický život
Jaroslav Foglar
(6. července 1907, Praha – 23. ledna 1999, Praha) byl český spisovatel literatury pro mládež,
významná osobnost českého skautského hnutí, redaktor
několika dětských časopisů a zážitkový pedagog. Pod
svou skautskou přezdívkou Jestřáb vedl po značnou
část svého života chlapecký (zpočátku klasický
skautský) oddíl, Pražskou Dvojku. Jako autor je nejvíce
znám příběhy chlapeckého klubu Rychlé šípy, knihami
Hoši od Bobří řeky, Přístav volá, Chata v Jezerní
kotlině, Záhada hlavolamu, Tajemství Velkého Vonta a
jinými.
Narodil se na Novém Městě pražském, v Benátské ulici
číslo 3. Rodina se však krátce poté přestěhovala do
Předlic (Ústí nad Labem) a následně do Poděbrad.
Když byly Foglarovi 4 roky, 17. července 1911 zemřel
na srdeční nemoc jeho otec Jindřich (v Poděbradech,
kam se celá rodina přestěhovala kvůli léčbě) ve věku
39 let. Od té doby žil Jaroslav Foglar pouze s matkou a
starším bratrem Zdeňkem.[1]
Dílo
Většina jeho děl vyšla v knižní edici nakladatelství Olympia Sebrané spisy Jaroslava Foglara.
Alternativní detailní přehled vydaných i nevydaných děl Jaroslava Foglara je k dispozici na
badatelském webu Vontové.org.[27]
Knihy: Přístav volá (1934), o přátelství Jirky Dražana a Ládi Vilemína, román seznamuje s Modrým životem, Boj o první
místo (1936), o cestě Petra Solnara k naplnění svých tužeb ve skautském oddíle, Hoši od Bobří řeky (1937), klasické dílo o
skupině 12 chlapců, které vede mladý muž Rikitan k ušlechtilému životu podle skautských zásad, seznamuje s lovem bobříků,
Tábor smůly (1938), humoristická sbírka zážitků z Foglarova dětství a vedení skautských táborů, Chata v Jezerní kotlině
(1939), o přátelství Pavla Zemana a Ludvy Grygara, román silně akcentuje škodlivost kouření, Historie Svorné sedmy (1940),
o partě dětí z jednoho činžáku a jejích příhodách, Pod junáckou vlajkou (1940), příběh učně Mirka Trojana, který za
nepoctivým účelem vstoupí do skautského oddílu, jehož prostředí ho napraví, Záhada hlavolamu (1941), jeden z
nejslavnějších románů, o dobrodružství Rychlých šípů ve Stínadlech a hledání ježka v kleci, zpracováno i jako televizní seriál
a celovečerní film, Když Duben přichází (1944), o několika spolužácích ze znesvářené školní třídy, kteří k sobě hledají cestu,
Stínadla se bouří (1947), navazuje na Záhadu hlavolamu, Tajemná Řásnovka (1965), o peripetiích chlapeckého klubu na
pražské Řásnovce, Poklad Černého delfína (1966), o dvou pražských klucích, kteří vstoupí do skautského oddílu, děj je velmi
konkrétně lokalizován do ulic Starého Města, Kronika Ztracené stopy (1967), Dobrodružství v Zemi nikoho (1969), příběh dvou
kamarádů Vládi a Vincka, kteří se zapletou do hledání vzácných zkamenělin v opuštěné lomové krajině, Devadesátka
pokračuje (1969), navazuje na Pod Junáckou vlajkou, Tajemství Velkého Vonta ((1986) české vydání v Německu), navazuje na
Stínadla se bouří a uzavírá tzv. Stínadelskou trilogii, vydanou později v jednom svazku jako Dobrodružství v temných uličkách
(1990, obsahuje Záhadu hlavolamu, Stínadla se bouří a první vydání Tajemství Velkého Vonta v Československu), Tajemství
Velkého Vonta (1992, první samostatné vydání), Život v poklusu (1989/1990), autobiografie, Nováček Bubáček píše deník
(1990), s humornou nadsázkou podané zážitky skautského nováčka, Jestřábe, vypravuj (1990), sbírká krátkých povídek z
rozličných prostředí, Strach nad Bobří řekou (1990), navazuje na Hochy od Bobří řeky a zřetelně, byť nevysloveně, odkazuje k
období nacistické okupace, Náš oddíl (1992), Modrá rokle (1994), poslední Foglarův román, zpracovaný původně jako komiks,
o chlapeckém klubu z nejmenovaného velkoměsta, kteří zažívají dobrodružství v opuštěném krasu, Kronika Hochů od Bobří
řeky (1996). Rychlé šípy (1998, souborné knižní vydání kresleného seriálu), Svorní gambusíni a jiné příběhy (1999, knižní
vydání dalších kreslených seriálů), Z Bobří hráze (1999), Hry Jaroslava Foglara (2000), Hoši od Bobří řeky (2007, komiksová
verze Ivana Peroutková/Milan Teslevič).
Dále: Příručky pro práci s mládež, Kreslené seriál a Divadelní hry[Filmy a seriály podle námětu Jaroslava Foglara.
Josef Dobrovský
(17. srpna 1753 Ďarmoty, nyní Balassagyarmat, Maďarsko – 6. ledna 1829 Brno) byl kněz,
jezuita, český filolog, historik a zakladatel slavistiky v českých zemích. Je považován za vzor
kriticky důsledného, racionálního osvícenského vědce. Někdy bývá také považován za představitele
tzv. 1. obrozenecké generace. Ačkoli nepsal česky a nevěřil v budoucnost
českého jazyka, bývá řazen do české literatury, protože se na záchraně
českého jazyka svými filologickými pracemi výrazně podílel. Někdy je mu
přezdíváno "modrý abbé". Jako jeden z prvních evropských lingvistů
rozpoznal existenci indoevropské jazykové rodiny a příslušnosti
slovanských jazyků k ní, a dokumentoval ji pravidelnými podobnostmi.
Byl synem vojína Jakuba Doubravského (změnu jména způsobil chybný
zápis v matrice). Jeho otec byl brzy přeložen do Klatov a rodina
Dobrovského se usadila v Horšovském Týně. V jeho rodině se mluvilo
německy, česky se naučil až na gymnáziu v Havlíčkově Brodě (tehdy Německý Brod), kde studoval
od roku 1763. V letech 1767–1769 studoval u jezuitů v Klatovech.
Roku 1769 odešel Dobrovský studovat filosofii do Prahy. V roce 1772 se stal novicem jezuitského
řádu a připravoval se na misionářskou cestu do Indie. Ta nebyla uskutečněna, protože roku 1773 byl
zrušen celý jezuitský řád v českých zemích a Josef Dobrovský se rozhodl dokončit studium teologie
v Praze. V roce 1787 jej v Hradci Králové biskup Jan Leopold Hay vysvětil na kněze.[1] V Praze
zaměstnával i Františka Palackého, ten vypomáhal při tvorbě šlechtických rodokmenů.
Dílo
Fragmentum Pragense evangelli S. Marci, vulgo autographi – dokázal, že zlomek pražský (uložený
ve svatovítské katedrále) není psán svatým Markem, ale je výňatkem z evangeliáře v Cividale (9.
století) 1722, Co je třeba opraviti v Ungarově vydání Učených Čech, O stáří českého překladu
biblického, O zavedení knihtiskařského umění v Čechách, Kritické pokusy jak očistit starší české
dějiny od pozdějších výmyslů (1802–1823), Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache
(Zevrubná mluvnice jazyka českého, 1809) – Stanovil pravidla tvorby slov, čímž zabránil další
činnosti brusičů (lidé, kteří ve snaze zachránit český jazyk, vymýšleli nová, gramaticky zcela
nesmyslná, slova. Dále odstraňovali vžité germanismy podobnými výrazy, čímž přispívali k
nesrozumitelnosti češtiny.) Umožnil tak svým činem vytvořit novou kultivovanou češtinu.
Zvýraznil se tak ale i rozdíl mezi psaným a mluveným jazykem. Deutsch-böhmisches Wörterbuch
(Slovník německo-český, 1. díl 1802, 2. díl 1821 zásluhou Antonína Jaroslava Puchmajera),
Institutiones linguae Slavicae dialecti veteris, tj. Základy jazyka staroslověnského 1822, zakládající
práce slavistiky v českých zemích. Vydával též časopisy Slavín a Slovanka (vesměs v němčině).
Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny českého jazyka a literatury), časopisecky
1791, knižně 1792, 2. vydání 1818 – Jedná se o první dílo, které hodnotí dějiny české literatury.
Úroveň literatury hodnotí podle úrovně jazyka a na základě lexikálního, slohového, obsahového a
gramatického rozboru písemných památek, proto vrchol českého písemnictví vidí v době
veleslavínské, tj. v 16. století. Následující století hodnotil negativně jako dobu úpadku. Über die
Begräbnissart der alten Slaven überhaupt und der Böhmen insbesondere (1786), Dějiny české řeči
a starší literatury – 1818 (detailnější zpracování tématu, ale jen do roku 1526), Böhemische
Litteratur auf das Jahr 1779 – 4 sešity, Böhmen und Mähren Litteratur auf das Jahr 1780 – 3
sešity, Magazin von Böhmen und Mähren, 1786/87 – 3 sešity
Daniel Adam z Veleslavína
(31. srpna 1546 Praha – 18. října 1599 Praha) byl český nakladatel, spisovatel, organizátor
literární činnosti a humanista.
Životopis
Pocházel z vážené měšťanské rodiny. Svou činností velmi
ovlivnil českou literaturu, proto období, kdy působil,
nazýváme dobu veleslavínskou. Vystudoval pražskou
univerzitu, později na ní jako mistr přednášel. Oženil se s
dcerou knihtiskaře Melantricha a zdědil po něm v roce
1586 tiskárnu. Zasloužil se o vydání 80 českých děl s
výtečnou typografickou úpravou. Byl prvním vydavatelem
notových tisků. Byl tajným stoupencem Jednoty bratrské.
Jeho hlavní činnost nespočívala ani tak v psaní, jako v
organizaci, opravě a překladech. Výrazně přispěl k rozvoji
českého jazyka. Získal šlechtický titul.[1]
Dílo: Kalendář historický
Vydavatelská činnost: Zasloužil se o vydání Bible kralické, ta vyšla v 6 svazcích (od r. 1579).
Čeština, kterou byla Bible kralická přeložena, je považována za vzor literárního jazyka. Stala se
vzorovým jazykem jazyka na Slovensku, tzv. bibličtina.
Mattioliho Herbář
Silva quadrilinguis – 1598, bohatství čtyř jazyků. Jednalo se o slovníky latiny, řečtiny,
češtiny a němčiny
Dictionarum latinum s českými výklady
Cariona Kronika světa
Sv. Augustina Rukovět
Politika historica
Kocínova Abeceda podobojné manželky
Moudrost Syracha
Slovník latinsko-česko-německý
Hosiova kronika moskevská
Vypsání města Jerusalému
Hospodář
Historie církevní od Kocína
Kronika nová o národu tureckém
Výklad ke žalmu 91. atd.
Jakub Arbes
(12. června 1840 v Praze na Smíchově – 8. dubna 1914 tamtéž) byl
český spisovatel a novinář. Sympatizoval s májovci, ale nepatřil k nim, protože
tvořil za jiných okolností než oni.V rodném Smíchově strávil celé mládí. Chodil
v letech 1851 až 1854 do farní maltézské školy u P. Marie Vítězné na Malé
Straně. Pocházel z chudých poměrů a měl se jít učit obuvnictví. Měl však velmi dobré známky ve
škole a proto jej rodiče poslali na studie. Začínal na nižší reálce u sv. Jakuba, kde se seznámil s
Juliem Zeyerem[1]. Pak pokračoval na novoměstské vyšší německé reálce v Mikulandské ulici, kde
poznal Jana Nerudu jako učitele češtiny. Na škole zůstal do roku 1859[2]. Poté sice od roku 1859
studoval v Praze polytechniku, ale více se věnoval jiným oborům a stal se žurnalistou a
spisovatelem. Začínal roku 1867 v redakci časopisu Hlas, krátce poté odešel do Kutné Hory do
redakce jiného časopisu Vesna kutnohorská. V polovině roku 1868 se vrátil do Prahy, kde se stal
odpovědným redaktorem Národních listů. Dále zde působil jako redaktor do r. 1877, tedy i v
období, kdy se musely přejmenovat na Naše listy, stal se jejich majitelem. Zároveň psal do řady
jiných listů na venkově. Za své články a vedení Národních listů byl německou porotou odsouzen na
15 měsíců, které strávil ve vězení v České Lípě (1873 – 1874).[2] Po propuštění z vězení se do
redakce Národních listů nevrátil. Krátce byl v redakci staročeského časopisu Politik, ovšem i odtud
byl propuštěn. V letech 1876 – 1879 působil jako dramaturg Prozatímního divadla, pak toto místo
ztratil a už natrvalo se živil jako svobodný spisovatel a novinář. Patřil k okruhu satirických
novinářů. Spolu s Mikolášem Alšem vydával satirický časopis Šotek (1880 – 1881). Obdobných
časopisů založil několik: Volné slovo, Hlas předměstí, Věstník Jednoty řemesel, Slovenský
kalendář. Mnohdy psát veřejně nesměl a nacházel útočiště ve stolní společnosti Mahábhárata.[2]
Arbesovo dílo
Romaneta: Elegie o černých očích (1865 – 1867), Svatý Xaverius (1873) – Vyprávění spisovatelova přítele, který chtěl
rozluštit tajemství Balkova obrazu, ve kterém má být zakreslena mapa k pokladu. Nechává se zavřít v kostele přes noc a pak
jdou spolu vykopat poklad na Smíchov. Přestože nic nenachází, stále hledá poklad a myslí jen na něj, mezitím je zatčen a
uvězněn za věc kterou neprovedl a umírá ve vězení. Sivooký démon (1873) ,Zázračná madona (1875), Ukřižovaná (1876)
,Newtonův mozek (1877) – Kamarád hlavního hrdiny jde do války a je zabit. Hlavní hrdina má potom sen, že kamarád dostal
Newtonův mozek, sestrojil stroj času a spolu s ním podnikl cestu do minulosti. Zjistil, že dějiny lidstva jsou dějinami válek.
Protiválečné dílo. Kandidáti existence (1878) – utopie o socialismu. Parta mladých mužů sní o sociálně lepším světě. Když však
jeden z nich zdědí fabriku, chová se jako kapitalista a ostatní mu to vyčítají. Akrobati (1878) – Líčí příběh setkání autora s
umělci – akrobaty, kteří s vášní propadli svému druhu umění a staví jej výše než cokoli jiného ve svém životě a jsou pro
možnost toto umění provozovat ochotni obětovat mnoho ze svého života. Etiopská lilie (1879) - ustupují fantaksní prvky
Šílený Job (1879) Můj přitel vrah (1879) Advokát chuďasů (1881) Divotvorná krev (1882) Aspoň se pousměj (1885) Dva
barikádníci (1885) Zborcené harfy tón (1885 – 1886), Prvni noc u mrvoly (1886), Il divino bohemo (1886), Lotr Gólo (1886) Zachycuje životní příběh a složitý umělecký vývoj nadaného kočovného herce Sunkovského, kterého ubíjí nezájem a
nepochopení publika i malá víra ve vlastní schopnosti a okolní svět. Medea s bezvýrazným okem (1887), Anna a Marie (1888),
Duhový bod nad hlavou (1889), Lilie v úpalu slunečním (1891), Duhokřídlá Psýché (1891), V růžovém rozmaru (1893), Poslední
dnové lidstva (1895), Vymírající hřbitov (1900), Adamité (1882), Moderní upíři (1882) - pohled do života pražských podnikatelů
a měšťanstva,Štrajchpudlíci (1883), původně roku 1880 pod názvem Epikurejci, nedokočeno - román z prostředí
smíchovských tiskařských dělníků, líčí zde jejich existenční problémy a nelidské poměry v továrnách, Mesiáš (1883) - román
"ztracené existence" (revolucionář z roku 1848 se vrací z mnohaletého vyhnanství domů a zjišťuje, jak se národní společnost
vzdálila od jeho ideálů), Anděl míru (1890) - rozklad hodnot způsobený pronikáním kapitalismu na venkov. tzv. Mravokárné
románky: Panna Stázička neboli Buď ctnostná i cudná! Pražský domácíček aneb Buď spořivý, Maloměstský Salomo čili Buď
lidumil (1894), Ivan dobráček čili Buď dobrý a úslužný! (1895), Rek, jakých je málo, aneb Pracuj! (1895), Epizody, Okolí Prahy ,
Pláč koruny české neboli Nová persekuce (1869), Český Paganini (1884) - o českém houslistovi Josefu Slavíkovi, K. H. Mácha
(1886) - Rozluštěn deník K. H. Máchy, který si psal. Deník popisuje milostný vztah s jeho snoubenkou Lory. Siluety divadelní
(1904) ,Arabesky literární (1905), Nesmrtelní pijáci (1906), Záhadné povahy (1909), Z duševní dílny básníků (1915) - zájem o
psychologii umělecké tvorby, Němci v Čechách-Praha1946-Melantrich (Citát z díla:Na historickém území českých zemí byli
Němci vždy jenom hosté). Své povídky uveřejňoval v mnoha časopisech (Lumír, Světozor, Květy, ...) Dále se zachovalo velké
množství novinových článků, které se týkaly především významných světových osobností v literatuře. Zabýval se mj. K. H.
Máchou a K. Sabinou.
Jindřich Šimon Baar
(7. února 1869 Klenčí pod Čerchovem – 24. října 1925 tamtéž) byl český katolický kněz, básník
a spisovatel, představitel realismu, tzv. venkovské prózy a Katolické moderny.
Studoval gymnázium v Domažlicích (1880–1888), poté teologii v Praze. Roku 1892 byl vysvěcen
na kněze. Pak působil na několika místech jako duchovní a v této funkci se zapojoval do snah o
církevní reformu. Nejprve jako kaplan v Přimdě, Spáleném Poříčí, Stochově a Úněticích, poté v
letech 1895–1897 a 1909–1919 farář v Ořechu a 1899–1909 v Klobukách. V letech 1918–1921 byl
předsedou Jednoty katolického duchovenstva. Roku 1919 odešel do důchodu a žil ve svém rodném
městysi.[1]
Po jeho smrti v Klenčí zřídili Muzeum Jindřicha Šimona Baara. Nedaleko od Klenčí, v malé vsi
Výhledy, mu byl zřízen památník se sochou v nadživotní velikosti. Na jeho zbudování se podílely
okolní obce a některé další spolky, každý z nich je na památníku zmíněn. Nachází se zde i citát J. Š.
Baara:
Pane Bože!
Všecky struny v srdci
mém již popraskaly.
Jedna jediná mi zbyla.
Miluješ-li mě – dej – abych
směl na ni zahrát
píseň o lásce k této
tvrdé kamenité zemi.
– J. Š. Baar
Dílo
Jeho snahou bylo zobrazit běžný život na vesnici (především chodské). Před psaním napřed poctivě
bádal v archivech a jeho díla jsou realistická. Svému rodákovi, Janu Vrbovi, vyčítal, že si ve svých
historických románech hodně vymýšlel a nedržel se faktů.
Chodská trilogie : Paní komisarka (1923) – o působení B. Němcové na Chodsku, 40. léta 19.
století, Osmačtyřicátníci (1924), Lůsy (1925), Pro kravičku – příběh z Chodska: dva mladí lidé si
chtějí splnit životní sen, odstěhují se do Německa, aby si vydělali na krávu. Po návratu si ji koupí,
seznámí se s malířem, který je sice nechápe, ale snaží se jim pomáhat. V zimě kráva umře a malíř se
rozhodne namalovat obraz – zachycení jich dvou nad mrtvou krávou. Obraz má na výstavě úspěch a
malíř jej prodá za krávu pro pár svých přátel. Kanovník, Počtář, Jan Cimbura (1908), selský román
z jihu Čech, Hanýžka a Martínek, Holoubek, Cestou křížovou (1900), Poslední rodu Sedmerova,
Farské historky (1908–1912), Rodnému kraji (1903) – verše, Poslední soud (1911), Skřivánek a jiné
povídky (1912), Povídka Hanče (1917), Mžikové obrázky (1909–1914), Chodské povídky a pohádky
(1922) – shrnutí Baarovy folkloristické činnost, Baarovy spisy vyšly ve 30 svazcích v letech 1923–
1934., Ke Kristu blíž (4 svazky; posmrtně 1936–1940)
Václav Beneš Třebízský
(27. února 1849 Třebíz – 20. června 1884
Mariánské Lázně) byl český spisovatel a katolický
kněz.
Byl synem krejčího Vácslava Beneše z Třebíze u
Slaného a Marie, rozené Šarochové[1]. Studoval ve
Slaném a v Praze. Roku 1875 byl vysvěcen na
kněze a působil nejprve v Litni u Berouna, od roku
1876 v Klecanech u Prahy. Navzdory opakované
lázeňské léčbě v Mariánských Lázních zemřel na
tuberkulózu. Jméno Václava Beneše Třebízského
dnes nese gymnázium ve Slaném.
Třebízského románová tvorba je podobná tvorbě
Aloise Jiráska; jeho oblíbeným tématem bylo
taktéž husitství, ale věnuje se i jiným obdobím
českých dějin od prvopočátků až po 19. století. Děj
mnoha Třebízského děl je zasazen do kraje, kde se
autor narodil a působil, tedy na Slánsko, Berounsko
a do okolí Klecan.
Romány
Královna Dagmar – příběh Markéty, dcery českého krále
Přemysla Otakara I., která se provdala za dánského krále Valdemara
a přijala jméno Dagmar.
Anežka Přemyslovna – Čechy za vlády Václava I.
V podvečer pětilisté růže – děj románu se odehrává v rudolfínské době, líčí konec slávy rodu Rožmberků
Bludné duše - román z 18. století z období velkého povstání (1775). Děj je umístěn na Lounské polesí - Solopysky,
Zbrašín.
Trnová koruna - příběh z období třicetileté války, ve kterém je vykreslen mocenský boj v pobělohorské době (viz Albrecht
z Valdštejna, Ferdinand II.)
Povídkové soubory
V červáncích kalicha
V záři kalicha
Pod doškovými střechami – venkovská tematika
Z různých dob – převážně 17. století
Ze sázavských letopisů
Z pověstí karlštejnského havrana
Pobělohorské elegie
Povídky starého zbrojnoše a jiné obrázky z naší minulosti

Podobné dokumenty

Bohumil Hrabal -literatura existencialistického a surrealistického

Bohumil Hrabal -literatura existencialistického a surrealistického propadl, studoval Hrabal na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze,

Více

stáhnout - Josef Váchal

stáhnout - Josef Váchal transcendentálními bytostmi, snová vidění - následují několikrát i v dalších letech.

Více

český eTullian

český eTullian vstřícný a ochotný. Trpělivě se s námi vybavoval, vyfotil a sedl ke stolu, kde jedl ovesné vločky s mlékem. Poté, co jsme i jemu předali poslední knížku vydanou fanklubem, odpověděl na moji žádost ...

Více

soubor ke stažení

soubor ke stažení škole v Čimelicích působil od roku 1956 ve Filmovém studiu Barrandov jako asistent produkce, později asistent režie. V roce 1963, kdy nastoupil do archivu Československého filmového ústavu, došlo k...

Více

Loužnický Zpravodaj 01/ 2010

Loužnický Zpravodaj 01/ 2010 záměr města líbí a přáli by si, aby došlo k podpisu smlouvy co nejdříve. „Bude zřejmě muset vzniknout nějaký kompromis, jinak záměr padne. Budova je už opravdu ve špatném stavu. Vyrostla za první r...

Více

Zpravodaj 02 - Město Králův Dvůr

Zpravodaj 02 - Město Králův Dvůr ZM pověřuje starostu města podpisem dodatku. n ZM schvaluje převedení přeložky VN p.č. 345/1 EP-12-6001297 ze stavebníka Kola Šírer, s.r.o. na Město Králův Dvůr. ZM bere na vědomí informaci starost...

Více

Fischer Otokar_soupis

Fischer Otokar_soupis jmenovací dekret Komise pro zestátnění konzervatoře hudby v Praze z 20. září 1919, 1 kus jmenování korespondentem Asociation Français d´Action Artistique z 23. 1938, 1 kus smlouvy o vydávání prací ...

Více