Roztáhnout obsah na celou stránku

PODPŮRNÉ MATERIÁLY
Metodická stránka pro učitele
Afrika / Keňa
Citát:
Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO chrání památky a přírodu. Na celém světě však
není zákon, jenž by dokázal ochránit přírodní národy, jejich náboženství, kulturu a zvyky. Přesto jsou dle mého názoru tito
dodnes žijící lidé největším pokladem, který lidstvo má… (Zdroj: Petr Jahoda, Žijící lidé pravěku)
Keňa - Základní informace
Oficiální název:
Keňská republika = Jamhuri ya Kenya
Hlavní město:
Nairobi
Rozloha:
582 650 km2
Počet obyvatel:
36 913 721
Administrativní rozdělení:
8 provincií a distrikt hlavního města
Nezávislost:
od 12. prosince 1962 – statut samosprávného dominia
1964 vyhlášena nezávislou republikou
Prezidenti:
1964 – 1978 Jomo Kenyatta
1978 – 2002 Daniel Toroitich Arap Moi
2002 - ?
Emilio Mwai Kibaki
Měna:
keňský šilink (Ksh)
Úřední jazyk:
angličtina, svahilština
Rozloha vodní plochy:
13 420 km2
Rozloha pevniny:
569 250 km2
Délka hranic:
3 477 km
Délka pobřeží:
536 km
Sousedící země:
Uganda, Tanzanie, Súdán, Somálsko, Etiopie
Průměrný věk:
48
Procento gramotné populace: 78%
Průmyslová odvětví:
zpracování zemědělských plodin
Zemědělství:
pěstování kukuřice, pšenice, čiroku, prosa, ječmene, rýže, manioku, batátů,
brambor, luskovin, zeleniny, čajovníku, kávovníku, tropického ovoce
chov hovězího dobytka, koz, ovcí, velbloudů, rybolov
Přírodní zdroje:
zlato, sůl, vápenec, voda
Nejvyšší hora:
Mt. Kenya – 5 199 metrů nad mořem
Nejnižší bod:
Indický oceán
Nejdelší řeka:
Tana (800 km)
Největší město:
Nairobi (cca. 2 765 657 obyvatel /až 5 000 000 se slumy/)
Náboženství:
protestantské 45%
římskokatolické 33%
islám 10%
původní náb. 10%
ostatní 2%
1
Pomůcky – vlajka Keni, mapa Afriky se jmény jednotlivých afrických zemí, slepá mapa Afriky, post-it papírky,
případně ještě velkoformátová slepá mapa Afriky nebo projektor s elektronickou verzí slepé mapy Afriky.
Možné aktivity:
1. Co víme o Africe/ Keni
a. Použijte metodu brainstormingu (více informací v části 1 A Techniky skupinové práce). Co víte
o Africe/ Keni? Co se vám vybaví, když se řekne Afrika/ Keňa?
Možné další otázky:
Co víte o africké / keňské kultuře?
Znáte nějaké africké / keňské tradice?
Znáte někoho, kdo pochází z Keni nebo byl v Keni?
Znáte něco typicky afrického / keňského?
Jaké je tradiční Africké / keňské jídlo? Co se v Keni jí nejčastěji a jakým
způsobem? (Ukažte studentům obrázky jídla.) Umíte jíst rukama?
Jaké písmo se používá v Keni?
2. Požádejte studenty, aby na slepé mapě Afriky odhadli, kde leží Keňa, případně ukázali další africké státy,
které znají.
3. Požádejte studenty, aby na slepé mapě vybarvili 5 libovolných afrických států, které doposud neznali
a vyhledali si jejich jména na mapě Afriky. Následně je požádejte, aby ve dvojicích hádali, které státy vybarvil
jejich partner ve dvojici. (Nakonec je možné studenty rozdělit do 2 týmů a formou soutěže hádat správné
názvy jednotlivých zemí. Studenti jednoho týmu vybírají na slepé mapě zemi pro druhý tým. Počet zemí
záleží na časových možnostech. Tým, který správně uhodne víc zemí vyhrává. Pro tuto variantu je dobré
mít velkou slepou mapu Afriky nebo ji promítnout projektorem.)
4. Požádejte studenty, aby si přečetli text na konci této stránky a vyhledali zmiňovaná místa na mapě, případně
aby vyhledali aktuální informace na téma původ člověka. V případě jejich zájmu je možné rozvinout diskusi
na toto téma.
Text:
Keňa je pravděpodobně místo, kde se poprvé na Zemi objevily lidské bytosti. Na březích jezera Turkana a nedávno
i v Tugen Hills byly objeveny bezesporu nejstarší pozůstatky jejich předchůdců – hominidů. Objevy zkamenělin druhu
Homo ukazují, že evoluční linie, která nakonec vedla k lidským bytostem, byla založena už před pěti miliony lety. V roce
2000 v Tugen Hills objevené nálezy dosud neznámého druhu pojmenovaného Orrorin tugenensis jsou pravděpodobně
zbytky tvora starého asi šest milionů let, který se sice ještě řadil k opicím, ale takovým, které už chodily vzpřímeně po
dvou nohách. Stejně významný byl objev takřka kompletní kostry dvanáctiletého chlapce, jejíž stáří se odhaduje na 1,6
milionů let. Patřil k druhu Homo erectus, což byl náš přímý předchůdce. Byl to Homo erectus, kdo vyvinul řeč, objevil,
jak rozdělávat oheň, a enormně vylepšil způsob výroby nástrojů (Homo habilis). A pokud je teorie o kolébce lidstva
správná, byl to Homo erectus, kdo rozšířil humanoidní geny do Asie, Evropy a zbytku Afriky, kde se za několik dalších
stovek tisíců let objevil Homo sapiens.
(zdroj: Richard Trillo, Keňa, Rough Guides, 2006)
(Inspiraci pro některé navrhované aktivity jsme získali podle aktivity Co víme o Číně z publikace Multi-Kulti pro SŠ,
Agentura rozvojové a humanitární pomoci Olomouckého kraje, o.p.s.,Olomouc 2009, str 21-22.)
2
Metodická stránka pro učitele
Historie Keni
Klíčová slova: Kmeny, migrace, kolonizace, dekolonizace, republika, Harambe, Uhuru
Citát: „Hakuna matata“ – Žádný problém
Možné aktivity: Použijte kteroukoliv techniku skupinové práce či aktivitu z Části 1.
Další aktivita: Dekolonizace Keni
Pomůcky: kopie textu pro starší studenty a pedagogy – 1 kopie do dvojice, velký arch papíru, fixy
Po přečtení informací z kapitoly Historie Keni (především podkapitoly Nezávislost – Uhuru a Kenyattova éra –
harambee – táhnutí za jeden provaz) rozdělte studenty do skupin. Každá skupina má k dispozici velký arch papíru,
na který bude zapisovat odpovědi na otázky týkající se vývoje v polokoloniální Keni. Nejde o zkoušení studentů,
ale o inspirativní návrhy možného vývoje vedoucího k lepší situaci, než je v současné Keni. Studenti spolu diskutují
a odpovědi by měly být výsledkem shody celé skupiny.
Předpokládaný čas: 45 minut, důraz klademe na spolupráci a schopnost shody ve skupině.
Inspirace k otázkám:
-
Odcházejí všichni kolonisté?
-
Pokud někdo zůstává, proč?
-
Může být přítěží nebo spíš přínosem pro budoucnost země? (vymyslete různé příběhy k jednotlivým
možnostem)
-
Jak probíhá předávání moci v zemi?
-
Který kmen má největší šanci na uchopení moci a jaké z toho plynou důsledky?
-
Do jakých struktur by se měla nově vzniklá samostatná země zapojit? (MMF, SB, OSN, MOP apod.)
-
Jak předejít etnickému napětí v zemi?
Na základě zodpovězených otázek jednotlivé skupiny napíšou svůj příběh a návrh, jak by měl vypadat
postkoloniální vývoj země, aby se předešlo etnickému napětí, občanské válce, vzestupu chudoby a byl nastartován
pozitivní ekonomický a sociální vývoj.
Jednotlivé skupiny pak své příběhy interpretují.
3
Texty pro starší studenty a pedagogy
Keňa – výlet do historie, bez kterého se neobejdeme, pokud chceme pochopit…1
První zcela nevyvratitelné nálezy potvrzují přítomnost lovců a sběračů. Nebylo jich pravděpodobně víc než 100
000 a žili v malých tlupách o několika rodinách. Žili buď na jednom místě po celé generace nebo se stěhovali podle
ročních období. Tito první lidé byli pravděpodobně příbuzní dnešních Pygmejů a Křováků a nejspíš se dorozumívali
mlaskavými jazyky, podobnými těm, kterými dnes mluví Křováci (Khoiové a Sanové).
Prvními známými příchozími do Keni byli lidé z Etiopské vysočiny. Byli to lovci a sběrači, ale i pastevci a zemědělci.
Měli rozvinutou materiální kulturu, k výrobě nádherných hrotů šípů, nožů a sekyr používali kámen, hlavně obsidián,
a vyráběli celou škálu hliněného nádobí.
Pro dnešní Keňu začaly nejdůležitější příchody obyvatel v prvních staletích našeho letopočtu. Ze severozápadu a od
pramenů Nilu přišli předchůdci kalenjinských kmenů, ze západu a jihu předkové dnešních Kikujů, Gusiiů, Akambů
a Mijikendů. S novými příchozími se do oblasti dostaly i nové technologie, včetně znalosti zpracování železa. Železo
umožnilo, aby se Bantuové (ntu – člověk, ba – plurál) rozšířili z oblasti Nigérie a Kamerunu do centrální Afriky,
vymýtili lesy a okopávali půdu pro své plodiny. Na východě se setkali s novými plodinami - banány, jamy (druh
brambor) a rýží – které dorazily do východní Afriky po indonéské kolonizaci Madagaskaru. Tyto nové plodiny
umožnily lidem usadit se na nových územích natrvalo. Kalenjinské kmeny se usadily na Západní vysočině. Úspěšní
byli hlavně Bantu, a jak se jejich hospodářská základna v jižní polovině Keni upevňovala, jejich jazyky se rychle
rozšířily. Pastevectví, lov, rybolov a sběr tvořily významný doplněk zemědělství a obchod, hlavně se železnými
nástroji, které Bantu směňovali se svými výlučně pasteveckými a loveckými sousedy, jejich vliv ještě více rozšiřoval.
Zhruba okolo roku 1000 n. l. vystřídala v Keni dobu kamennou doba železná, a jak si lidé stále více podmaňovali
přírodu, začaly kmeny i se skutečnou specializací v oblasti zemědělství a pastevectví.
Na pobřeží se Bantuové v průběhu několika staletí smísili s dřívějšími obyvateli i nově příchozími usedlíky
z Arábie a Perského zálivu. Po příchodu islámu vznikla z této směsice svébytná kultura a civilizace: Svahilové, kteří
mluvili jazykem Bantu s mnoha cizími slovy. Svahilové tvořili spojení Keni se zbytkem světa, vyměňovali zvířecí
kůže, slonovinu, zemědělské produkty a otroky za látky, kovy, keramiku, obilí a cukr na obchodních lodích, které
připlouvaly ze středního východu, Indie a Číny. Svahilové byli prvními Keňany, kteří získali střelné zbraně. Jako první
také začali zapisovat svůj jazyk (arabským písmem) a zakládat složité, stratifikované komunity, založené na systému
měst a venkova.
Příchod muslimů
Výpravy muslimů z Arabského poloostrova a z Persie k pobřeží východní Afriky začaly okolo
8. století n. l. Narozdíl od jejich počínání v severní Africe a ve Španělsku, které chtěli především dobýt, přijížděli
do této oblasti hlavně za obchodem nebo se usadit. Arabské plachetnice se u pobřeží objevily s příchodem
severovýchodních monzunů a přivážely žádané zboží: sklo, železné předměty, látky, pšenici a víno. Do své země
se pak vracely se slonovinou, želvovinou a rohy nosorožců. Mnozí přistěhovalci se zde usadili natrvalo a uzavírali
manželství s Afričany. Výsledkem bylo založení mnoha relativně bohatých měst po celém východním pobřeží od
Somálska až po Mozambik, která sloužila jako překladiště či skladiště zboží. Přirozeně zde čas od času vypukaly
mezi městy boje, ale až do 16. století zde vládl relativní klid. Vše se zásadně změnilo až s příchodem Portugalců.
Portugalská kolonizace
Zatímco Španělské království bylo plně zaměstnáno objevováním Ameriky, Portugalci se rozhodli ukončit převahu
osmanských Turků při obchodování s Dálným východem. Týkalo se to hlavně obchodu s kořením, které bylo v této
1 Zpracováno podle: Trillo R. Keňa, nakladatelství JOTA, Praha, 2007, případné ostatní zdroje jsou uvedeny v poznámce.
4
době v Evropě cennější než zlato. Během celého 15. století prozkoumávali západní pobřeží Afriky, v roce 1498
pod vedením mořeplavce Vasco da Gamy obepluli Mys Dobré naděje a zamířili podél východního pobřeží Afriky
směrem k Indii.
První útoky na pobřežní města začaly v roce 1505 s příchodem armády velitele Doma Francisca de Almeidy. Sofala
byla vypleněna a vypálena, Kilwa2 (Tanzánie) okupována a obsazena vojenskou posádkou a Mombasa byla několikrát
vypleněna. Navzdory několika pokusům osmanských Turků znovu převzít kontrolu nad východním pobřežím
v letech 1585 až 1589 ztratili Arabové své výsadní postavení nad obchodováním v oblasti Indického oceánu.
Po prvotních útocích následovala dvě staletí kruté koloniální nadvlády. Na všechny neportugalské lodě, které
navštěvovaly pobřežní města, byly uvaleny vysoké daně. I po sebemenším odporu následovaly tvrdé tresty.
Finanční vykořisťování šlo ruku v ruce se snahou donutit místní obyvatelstvo přestoupit na křesťanství. Portugalci
však nezaznamenali v tomto ohledu příliš mnoho úspěchů, protože obyvatelé se stále vraceli zpět ke své víře, tedy
k islámu a kořenům animistických náboženství. Hlavní základnou vojáků ve východní Africe byla Mombasa, ve které
byla také v roce 1593 postavena pevnost Fort Jesus. Vyhlídky Portugalska na ovládnutí východoafrického pobřeží
byly nepříznivé, protože zásoby do základen musely být dováženy až z Goa v Indii, kde sídlil místokrál. Začátek
konce vykořisťování přišel v roce 1698, kdy padla pevnost Fort Jesus, po téměř 33 měsících obléhání Araby. V roce
1720 opustili Portugalci keňské pobřeží.
Ománská dynastie
Arabové kontrolovali pobřeží východní Afriky až do příchodu Britů a Němců na konci 19. století. Ačkoli si drancování
z období Portugalců vyžádalo velkou cenu a neustálé hádky mezi arabskými správci vedly k úpadku obchodu
a prosperity, obyvatelé východoafrického pobřeží si mohli užívat svobody. Na politické a ekonomické zotavení si
však museli počkat až do začátku 19. století.
V průběhu 18. století se k moci postupně dostaly ománské dynastie z Perského zálivu. Pouze formálně byly pod
kontrolou ománského sultána až do nástupu sultána Seyyid Saida na ománský trůn v roce 1805.
Ománská dynastie vybudovala během 2. poloviny 18. století relativně silné námořnictvo a Seyyid Said ho využil
k tomu, aby přivedl východoafrické dynastie k poslušnosti. V roce 1822 poslal armádu, aby si podmanila města
Mombasa, Paté a Pemba, která byla do této doby ovládána klanem Mazrui.
Mazruiové požádali o pomoc Velkou Británii, která ji poskytla následujícího roku ve formě dvou válečných lodí,
které byly v této oblasti na průzkumné misi. Velitel jedné z lodí se rozhodl jednat první, a tak byla nad Mombasou
v pevnosti Fort Jesus vztyčena britská vlajka a byl vyhlášen protektorát. Po třech letech se však britská vláda
protektorátu zřekla. Následujícího roku Seyyid Said znovu převzal kontrolu, posádka se vrátila do pevnosti Fort
Jesus. V roce 1832 přesunul svůj dvůr na Zanzibar, kde byly založeny rozsáhlé plantáže na pěstování hřebíčku.
Pozdější migrace
Nové americké plodiny – kukuřice, kasawa3 a tabák – se v Keni rozšířily po příjezdu Portugalců na začátku 16. století.
Zcela nepochybně se díky nim zvýšil počet obyvatel a vzniklo větší množství trvalých osad. Plodiny se staly novým
vývozním artiklem.
Asi ve stejné době se do Keni začaly ze severozápadu stěhovat pastevecké kmeny mluvící nilotštinou, které byly
vzdálenými příbuznými Kalenjinů. Byli to první mluvčí jazyka luo, kteří o několik generací později opustili svoji vlast
2 Kilwa Kisiwani – byl významný přístav východní Afriky, v současné době s jedná především o archeologickou lokalitu v roce 1981
zařazenou na seznam světového dědictví UNESCO. en.wikipedie.org/wiki/Kilwa_Kisiwani
3 Kasawa – známá spíše jako maniok či yuca, je kulturně tropická rostlina z čeledi Pryšcovité. Někdy se jí přezdívá sladké brambory.
Pochází z tropické Ameriky. Tvoří základní potravinovou složku pro více než 500 milionů lidí světa. Používá se i jako krmivo.
cs.wikipedia.org/wiki/Maniok
5
(v Súdánu) z důvodů zejména ekonomických. Předchůdci kmenů Luo se neustále stěhovali a živili se pastevectvím,
zemědělstvím, lovem a rybolovem. Populační tlak nutil méně dominantní skupiny odejít a hledat vodu a nové
pastviny. Většinou odcházeli na jih. Cestou se k nim přidávali další, kteří nemluvili jazykem luo, a ti se postupně
asimilovali pomocí smíšených manželství a změny jazyka. Kmen Luo byl vždy pozoruhodný impozantními znaky
královské moci a společenského postavení jejich ruothů – luoských králů. Na březích Viktoriina jezera, kde se
nakonec usadili, jim většina stád uhynula následkem spavé nemoci.4 Byli to ale pragmatičtí, vynalézaví lidé, kterým
v době migrace pomáhala znalost zemědělství a pastevectví. Dali se na zemědělství a později i na rybolov.
Na konci 17. století se v Keni objevil další nilotský pastevecký kmen – Turkanové. Věnovali se i rybolovu. Zajímaví
jsou tím, že jako jediný kmen na území Keni přestal praktikovat iniciační rituál „ženské obřízky“.5
Mluvčí jazyka Maa – Masajové a Samburové – přišli do Keni jako poslední. Od začátku 17. století se začali stěhovat na
jih, díky svému nomádskému pasteveckému způsobu života se rychle rozšířili a během několika generací se z nich
stala dominantní síla v tomto regionu. Značné množství své kultury přejali od svých sousedů, hlavně kalendjinských
kmenů. Přejali kalendjinské kulturní hodnoty včetně obřízky, systému stařešinů i několika starobylých tabu, která
zakazují jíst ryby a některá divoká zvířata. Začátkem 19. století se už pevně usídlili v Rift Valley a ve všech nížinách
mezi jezerem Turkana a Kilimandžárem.
Pod vlivem masajské dominance mnoho Bantuských kmenů přejalo jejich způsob života a zvyky. Iniciace pomocí
genitálního zmrzačení, kterou už předtím praktikovala většina Bantuských kmenů, získala nový význam – zvláště pro
Kikuje – smíšenými sňatky a blízkými vztahy s Masaji. Nutno podotknout, že tyto vztahy nebyly vždy mírumilovné.
Úporná sucha tlačila v 19. století Masaje při hledání nových pastvin dál a dál, a proto museli bojovat a obchodovat
s jinými kmeny. Kvůli suchu, nemocem a epidemiím dobytčího moru došlo ve druhé polovině 19. století k několika
občanským válkám mezi různými masajskými kmeny. Kvůli tomu byly přerušeny obchodní stezky z pobřeží do
vnitrozemí. Do vnitrozemí po nich putovalo zboží z Nizozemí, Anglie a Francie, dokonce i z Ameriky (bílá látka
kaliko6). Ze západní Keni a Ugandy se odváželi otroci určení do zahraničí až do posledních chvil obchodu s otroky.
Hlavně kvůli otrokářství a neustálým bojům se ve vnitrozemí usadili první misionáři (okolo roku 1846). V té době
Masajové přerušili své přesuny a začali útočit na svahilské otroky, Bantuské obchodníky i cestovatele - misionáře.
Masajští bojovníci, morani, byli speciálně cvičeni na nájezdy (způsob guerilové války), ale přestože byla jejich pověst
strašlivá, mezi sebou byli velmi nejednotní a nedokázali se zorganizovat na vyšší než kmenové úrovni.
V době, kdy si Evropa rozparcelovala Afriku, nezmohli se Masajové, kteří měli na to stát se neporazitelnými
nepřáteli imperialistů, na účinný odpor. Ten kladli nejvíce Nandiové ze Západní vysočiny, hlavní kmen kalendjinské
skupiny, kteří vystřídali Masaje na postu nejobávanějších keňských válečníků a odpůrců koloniálního panství. Byli
organizováni tak, že měli jediného duchovního vůdce – orkoijota, který vládl jejich organizaci, která byla v podstatě
teokracií. Vyčerpávající válka s nimi zpozdila ovládnutí Keni Brity o mnoho let. Teprve v okamžiku, kdy se Britům
podařilo zavraždit orkoijota Koitalela, rozpadla se válečná organizace Nandiů a nastal čas k ovládnutí Keni jako
kolonie.
Všechny keňské kmeny alespoň částečně vzdorovaly koloniální dominanci. V prvních dvaceti letech pokusů
o koloniální nadvládu byly desetitisíce obyvatel Keni zabity v masakrech a honech na lidi a ještě mnohem víc jich
přišlo o domovy. Berlínská konference7 v roce 1884 rozdělila kontinent na sféry vlivu. Německo dostalo území,
4 Spavá nemoc (resp. africká trypanosomiáza) je onemocnění člověka způsobené prvokem Trypanosoma brucei a přenášené
mouchou respektive bodalkou tse-tse. Nemoc je „endemická“ v rozsáhlé oblasti Subsaharské Afriky (zasahující do 36 zemí a osídlené
cca 60 milióny lidmi). Každý rok jí onemocnění zhruba 500 000 lidí a 40 000 z nich zemře. První příznaky připomínají chřipku (horečka,
zduření mízních uzlin…). Následuje anémie a různé další potíže s krevním oběhem a vylučovací soustavou. V závěrečném stádiu
dochází k halucinacím a výbuchům zuřivosti a totálnímu rozhození spánkového cyklu. V závislosti na formě nemoci ústí tento stav
buďto do relativně rychlé smrti, nebo v postupnou prohlubující se letargii. cs.wikipedie.org/wiki/Spava_nemoc
5 FGM – Female Genital Mutilation – označení WHO pro iniciační rituál
6 Kaliko – řidší bavlněná látka z režných nebo obarvených přízí, nazvaná podle indického města Kalikuta, Akademický slovník
cizích slov, Academia, Praha, 2001
7 Berlínská konference 1884 – německý kancléř Bismark svolal do Berlína konferenci, kde si evropské mocnosti upravovaly sféry
vlivu v Africe
6
které se stalo Tanganikou, Británie Keňu a Ugandu. V roce 1886 byly podepsány oficiální smlouvy. Ohniskem zájmu
byla Uganda, protože Keňa zdecimovaná suchem, kobylkami, dobytčím morem a válkou vypadala jako pustina.
Uganda byla strategicky významná kvůli ovládnutí Nilu, což byl už dlouhou dobu jeden z hlavních britských zájmů.
Británie s obavami sledovala konspirace zahraničních mocností. Britský nárok na Ugandu by byl ohrožen, pokud by
tam nebyly vyslány posádky se zásobami. Uganda byla i centrem obchodu s otroky, proti kterému Británie, která
nepotřebovala otroky, ale nové trhy, chtěla velmi důrazně zakročit.
V roce 1895 převzala britská vláda oficiálně zodpovědnost a vyhlásila protektorát nad Ugandou a Keňou. Celá oblast
se nacházela ve stavu chaosu a vláda Jejího Veličenstva s tím musela něco udělat. Rozhodla se postavit železnici.
Výstavba trvala šest let a stála životy stovek indických dělníků. Její dokončení změnilo budoucnost východní Afriky.
Byly zajištěny transportní trasy. Vyhlídky na rozvoj chladných, úrodných keňských vysočin najednou vypadaly
mnohem přitažlivěji než vzdálená neznámá Uganda a její mocná království.
Kolonie Keňa
Druhý guvernér protektorátu, sir Charles Eliot, navrhl osidlovací plán. Přes všechny hlasy, které upozorňovaly na
neopomenutelná práva domorodců, zvítězil názor britských daňových poplatníků – kteří vlastně železnici zaplatili
– a jakýkoliv altruismus byl záhy potlačen. Eliotovy extravagantní zprávy o potenciálu BEA (British East Afrika) se
dostaly do tisku a vládní politika se zaměřila na přesídlení osadníků a splácení železnice. Do Keni začali proudit
aristokraté bez půdy, dobrodruzi, lovci zvěře, vysloužilci a Afrikánci (kampaň probíhala i v Jižní Africe). V letech
před 1. světovou válkou se ze zástupu osadníků stala přílivová vlna a do roku 1916 už Evropané obsadili 15 000
čtverečních kilometrů té nejlepší půdy. Dovezený dobytek zkřížili s místními houževnatými druhy, zavádělo se
a vzkvétalo pěstování kávovníku, sisalu a ananasu.
Skoro polovina úrodné půdy byla v rukou osadníků, ale rychle se ukázalo, že na jejich pozemcích i nadále žijí místní
obyvatelé. Koloniální invaze se odehrála v době, kdy se keňským domorodcům nedařilo, a ti, nepřipraveni na
rozsah této invaze, byli rychle zatlačeni do „domorodých rezervací“ nebo se stali nezákonnými osadníky bez práv.
V okamžiku, kdy se domorodé populaci začalo dařit, nastal velký nedostatek půdy. Brity ustanovení „náčelníci“
– jejichž hlavním úkolem bylo vybírat daň za každou chýši – byli příčinou nenávisti vůči koloniální politice. A tito
první kolaboranti se stali základem třídní struktury keňské společnosti. Bez peněžní ekonomiky bylo zaměstnání
jedinou možnou formou splácení daní. Britům se tak podařilo ve velmi krátké době vytvořit systém nucené roboty.
Celý aparát brzy upevnila série zákonů o půdě a práci. K dani z chýše přibyla ještě daň z hlavy. Všichni afričtí muži
se museli registrovat, aby se proces nájemné práce usnadnil. Afričtí osadníci na zabrané půdě museli splácet nájem
svojí prací. Pěstování výnosných plodin na afrických parcelách bylo omezováno nebo přímo zakázáno (např. pro
pěstování kávy dostávali licenci pouze běloši). Vysočiny byly přísně vyhrazeny pro bílé osadníky a půda, kterou
nevlastnili Evropané, se stala půdou Koruny, která ji africkým obyvatelům „blahosklonně pronajímala“ a mohli z ní
být kdykoliv vyhnáni.
Z vysočin byli vyloučeni i Asiaté. Vůdce keňských Indů A. M. Jeevanjee volal po transformaci Keni v „Ameriku
hinduistů“, Britům ovšem byl takový nápad jen pro smích. Indové nemohli jakkoliv farmařit – s výjimkou oblastí
daleko na západě, kde pěstovali hospodářsky významnou cukrovou třtinu – takže si zakládali po celé zemi obchody
– dukas, investovali do malých podniků a provozovali služby.
První světová válka
Tato válka měla na zemi velký dopad, přestože v samotné Keni se odehrávalo jen poměrně málo bitev. Asi 200 000
afrických nosičů a vojáků bylo odvedeno a posláno do Tanganiky (Německé východní Afriky), kde z nich každý
čtvrtý přišel o život. Cílem Britů bylo zaměstnat bojem v Africe co nejvíce německých vojáků a tím si uvolnit ruce
v Evropě. Němci válku o Tanganiku prohráli a Británie získala ve východní Africe další území.
7
Raný nacionalismus
Domorodci s misijním vzděláním a veteráni z války se spojovali do politických sdružení, asociací, jako například
Kikuyu Association, Young Kikuyu Association a Young Kavirondo Asociation. Zde se objevuje první významná
osobnost protikoloniálního boje, a to Harry Thuku8, který Young Kikuyu Association přeměnil na East Africa
Association s cílem vytvořit organizaci na národní, nikoliv pouze kmenové úrovni. Jeho prvním požadavkem
bylo zrušení registračního zákona, který přikazoval africkému obyvatelstvu nosit pas – kipande. Dále se zasazoval
o snížení daní, zavedení vlastnického práva na půdu a zvýšení mezd. Svou snahu spojil se stejně nespokojenými
indickými asociacemi a v roce 1921 vypukly protesty a shromáždění lidu. Thuku byl zatčen a uvězněn, došlo
k násilným represím. Při masovém shromáždění, které požadovalo Thukuovo propuštění, zastřelila policie 25
demonstrantů. Thuku zůstal ve vězení 11 let. Indové získali dvě nominovaná (nevolená) křesla v Legislativní radě.
Afričané zůstali bez zastoupení, bez půdy, volebního práva – vyřazeni kvůli barvě kůže.
Keňa se oficiálně stala kolonií v roce 1920. Deklarovaným cílem byla usedlická samospráva po vzoru Kanady nebo Jižní
Afriky. Úřady zcela jednoznačně odmítaly požadavky Afričanů. Ovšem s Indy to měl Koloniální úřad nepopiratelně
těžší, protože Indové byli britskými občany a jejich požadavky na rovná práva se těžko odmítaly. Pokusné návrhy
dát Indům volební právo, umožnit neomezenou emigraci z Indie a zrušit segregaci vyvolaly pozdvižení a vlnu
nesouhlasu mezi usedlíky. Jejich Convention of Association vytvořil „Civilní stráž“, která vypracovala detailní
vojenské plány pro případ povstání, včetně únosu guvernéra a deportace Indů. Koloniální úřad tedy vypracoval
mírnější verzi postupu, podle které mohlo být do Legislativní rady (místní vlády kolonie) zvoleno pět Indů, jeden
Arab a jedenáct Evropanů. Domorodé obyvatelstvo tak nemělo zastoupení ve správě své země. Byl praktikován de
facto systém apartheidu, osadníci zažívali svůj zlatý věk – Happy Valley life.
Vzdělání
Příležitosti ke vzdělání vznikaly pro Afričany skoro výhradně prostřednictvím misijních škol. Koloniální úřad byl,
alespoň na papíře, povinen přispívat k rozvoji země a jejího obyvatelstva. Ovšem osadníci tvrdili, že vzdělání
domácího obyvatelstva povede jedině k obtížím. Prostředkem komunikace mezi Afričany a Evropany se stala hrubá
forma svahilštiny. Zastánci tvrdé linie považovali i výuku angličtiny za zdroj možných a velmi pravděpodobných
„obtíží“. Kikujové si proto ve 30. letech 20. století začali zakládat svépomocí kikujské nezávislé školy, hlavně proto
aby se jejich děti mohly učit anglicky.
Koncem 30. let bylo v Keni již tolik vzdělaných Afričanů, že se skutečně pro bílou nadvládu stali velmi nepříjemnou
výzvou, se kterou bylo nutno počítat. Jedním z těchto vzdělaných Afričanů byl Jomo Kenyatta. Narodil se na konci
90. let 19. století, vystudoval misijní školu a byl pokřtěn. Zároveň podstoupil obřízku a vstoupil mezi kikujské
dospělé. Jméno si zvolil podle obchodu, který v Nairobi vedl, Kenyatta Stores, a ten byl zase pojmenován podle
tradičního korálkového pásku (kenyatta), který Jomo neustále nosil.
Východoafrická asociace byla rozpuštěna po Thukuově uvěznění a krveprolití v Nairobi a na její místo nastoupila
Kikujská ústřední asociace (KCA), do které Kenyatta vstoupil v roce 1928. KCA byla průkopníkem nacionalismu
a tvrdě lobovala za návrat ukradené půdy, snížení daní a za zvolení afrických zástupců do Legislativní rady. Také
protestovala proti snahám církve zakázat „ženskou obřízku“ s tím, že jde o snahu potlačit tradiční kikujskou kulturu.
Poslední jmenovaný konflikt vedl ke krizi a rozporům ve vedení KCA a vedl tak k ohrožení akceschopnosti v řešení
ostatních problémů. Kenyatta v tu dobu pobýval převážně v Británii, kde studoval antropologii a propagoval KCA.
Druhá světová válka a hnutí Mau Mau
V okamžiku, kdy Italy obsazená Etiopie (tehdy Habeš) vyhlásila Keni válku, nechali se domorodci rychle naverbovat
do King‘s Africans Rifles. Dobrovolníci chtěli peníze, vzdělání a také se podívat do světa. Vše bylo lepší než žít doma
bez možnosti pracovat na svém a vzdělávat se a nebo žít v rezervaci, kde to nebylo o nic lepší. Někteří Afričané se
domnívali, že pokud vyhrají válku, jejich postavení v Keni se zlepší. Vojenská tažení v Etiopii a Barmě vděčí za úspěch
8 Harry Thuku (1895 – 1970), narozen v Keni, příslušník kmene Kikuju.
8
do značné míry právě africkým vojákům. Ti se z války vraceli s novým vědomím identity. Přesto byli v každé oblasti
svého života utlačováni a ponižováni. KCA byla zakázána hned na počátku války, údajně kvůli podpoře italských
fašistů, a africký politický život v Keni byl oslaben. Opravdová změna zůstala pro většinu obyvatel pouhým snem.
Po válce keňský export ovoce prosperoval a bylo jasné, že kolonie Keňa výrazně přispěje k obnově Británie.
Poválečná labouristická vláda podporovala ekonomickou expanzi, ovšem nenapadlo ji zahrnout Afričany do
seznamu příjemců investic. Industrializace nabrala na tempu a docházelo k rychlému růstu měst. Vláda podporovala
bílou migraci, příliv nových usedlíků začal brzy po válce. Růst populace a intenzivní tlak na půdu ve venkovských
oblastech vedly k velkým otřesům tradičního komunitního života, protože lidé byli vysídlováni do rezervací nebo
odcházeli z venkova do měst hledat práci. Na politické scéně militantní odborová hnutí, kterým vládli veteráni
z války, postupně uzurpovala pozice těch afrických vůdců, kteří byli připraveni spolupracovat s vládou.
V roce 1944 se do Legislativní rady dostal jediný Afričan, Eliud Mathu. Daleko důležitější ovšem bylo založení
Kenya African Union (KAU), poradní skupiny vůdců, kteří se souhlasem vlády spolupracovali s Mathuem. Prvním
prezidentem KAU se stal Harry Thuku, ale teprve návratem Jomo Kenyatty z Londýna v roce 1946 začal boj za
africká politická práva a zrodil se nový směr nacionalismu. Přes veškerou Kenyattovu snahu udržet politiku ve
středním kurzu, se KAU radikalizovala a začali ji ovládat Kikujové. Nicméně nespokojení radikálové, např. Dedan
Kimathi, vstoupili do podzemního hnutí a přísahali věrnost boji proti Britům. Zrada tohoto hnutí se trestala smrtí
a za zradu se považovala i spolupráce s vládou. Přísahající skupiny se objevovaly po celé Centrální vysočině a v roce
1952 vznikl ústřední výbor, aby organizoval jejich aktivity.
Hnutí Mau Mau (od slova muma – tradiční kikujská přísaha) přitahovalo velké množství mladých mužů z venkovského
okolí měst jako Nyeri, Fort Hall (Murnga) a Nairobi. Mnoho se jich zúčastnilo stávek na koci 40. let. K násilným akcím
je přiměl nedostatek půdy a kontrast s ekonomickými úspěchy evropských osadníků. Přáli si vyhnat Evropany
z „bílých vysočin“. Ti, kteří přísahali Mau Mau, si říkali Land and Freedom Army (Armáda země a svobody). Při
jejich vojenských akcích hráli důležitou úlohu bývalí vojáci, kteří bojovali za Británii, mnozí z nich se naučili zásady
guerilové války v Barmě.
V roce 1952, v atmosféře kypícího afrického nacionalismu a občasných výbuchů násilí na osadnických farmách, přinutili
osadníci vládu k vyhlášení výjimečného stavu. Mau Mau bylo zakázáno a všechny africké nacionalistické strany
vypovězeny. Kenyatta, i přes svou umírněnou politiku, a další vůdcové KAU byli zatčeni, obviněni ze založení a vedení
Mau Mau a posláni do vnitřního exilu. Během dalších čtyř let trvání výjimečného stavu nasadili Britové veškeré vojenské
síly, aby revoltu potlačili. Do Keni byly vyslány tisíce britských vojáků. Pro ty byl každý Afričan potenciální terorista
a každá domácnost skrýší Mau Mau. Jádro gueril uteklo do lesů, odkud příslušníci povstání vyráželi na překvapivé
nájezdy. Spoléhali na značnou podporu kikujských domácností, vyzvědačů a ukradených zbraní. Výjimečný stav
umožňoval politiku „rozdělení půdy“ a přestěhování desítek tisíc Kikujů do tzv. „bezpečných vesnic“ nebo jejich
zadržování v koncentračních táborech. Jednu dobu byla v zajetí držena celá třetina mužské kikujské populace.
Právě v té době dostala skupina úzce příbuzných kmenů jméno Kalenjinové, které v jejich společném jazyce
znamená „Povím ti – Říkám ti“. Koloniální vláda dala dohromady kmeny Nandi, Pokot, Elgeyo, Marakwet, Tugen
a další, když se pokoušela získat podporu proti kikujskému Mau Mau.
Revolta skončila po zatčení a popravě Dedana Kimthiho, velitele Land and Freedom Army. K potlačení posledních
enkláv povstání byly nasazeny vrtulníky a defoliant9. Západní tisk psal o „zvěrstvech Mau Mau“, i když o život přišlo
32 evropských civilistů a asi 50 vojáků. Na straně Afričanů přišlo o život asi 13 000 mužů, žen a dětí, hlavně Kikujů.
Mnoho z nich nemělo nic společného s Mau Mau, jen v klíčových oblastech z pohledu Britů.
Nezávislost – Uhuru
Když byl výjimečný stav odvolán, vůdci KAU, kteří zůstali na svobodě, začali zneužívat strach Evropanů, že se
vše může opakovat. Cokoli by zdrželo naplnění afrických nacionalistických ambicí, mohlo být příčinou další
revolty. Na konferenci Lancaster House v Londýně v roce 1960 dosáhli zástupci Afriky přesvědčivého vítězství
9 Defoliant – druh herbicidu, který u rostlin způsobuje opadávání listů.
9
při prosazování opatření k získání většiny v Legislativní radě a Radě ministrů. K jejich členům, nominovaným
koloniální vládou, patřili Tom Mboa, prominentní luoský odborový předák, radikální politik Odinga Odinga (další
Luo), stejně jako Daniel Arap Moi (Kalenjin) a vůdce Mijikendů Ronald Gala. Byla navržena nová ústava a nakonec
byl odsouhlasen i přístup do „bílých vysočin“. Deklarace přislíbila, že „Keňa bude africkou zemí“. Osadníci
považovali všeobecné volební právo a boj za nezávislost za „nešťastnou zradu“. Vyhlášení nezávislosti očekávali
do deseti let. V roce 1960 vznikla strana Kenya African National Union (KANU). Brzy poté vznikla s britskou
podporou druhá, umírněnější strana, Kenya African Democratic Union (KADU), ve které se sdružily menšinové,
většinou venkovské politické svazy v širokou obrannou alianci proti kikujsko-luoské dominanci. Jedním z vůdců
KADU byl Daniel Arap Moi.
V roce 1961 se konaly volby, ve kterých KANU získala19 křesel a KADU jedenáct. KANU však odmítla sestavit vládu,
dokud nebude z vězení propuštěn Jomo Kenyatta.
Byla vytvořena dočasná koaliční vláda, ve které byla zastoupena KADU, Evropané a Asiaté. Kenyatta byl propuštěn
a půl roku na to se stal ministrem ústavních záležitostí a ekonomického plánování v nové koaliční vládě, kterou
vytvořila aliance KADU a strana KADU. Volby, které měly rozhodnout o nezávislosti, se konaly o rok později (přestože
je bojkotovali Somálci na severovýchodě, kteří si nepřáli zůstat v Keni). KANU v nich získala ještě větší počet
křesel a mandát k vytvoření nefederální struktury. Dne 1. června 1963 – na Madaraka Day – se Jomo Kenyatta stal
prvním premiérem Keni. 12. prosince 1964 přešlo Ministerstvo zahraničí do keňských rukou, Keňa se stala oficiálně
nezávislým státem a Kenyatta jejím prvním prezidentem.
Kenyattova éra – harambee – „Táhneme za jeden provaz”
V každodenní politice Kenyattovy vlády všeobecně převládalo vytváření klik, které ve své podstatě obnášelo vztahy
Kikujů versus vše, co se netýká Kikujů – východiskem pro ochranu a přízeň byly kmenové svazky a Kikujové ovládali
zemi z hospodářského hlediska. V Oxfordském slovníku světové politiky čteme, že si Kenyatta osvojil roli Mzee –
otce národa – a velmi ostře potíral opozici.10 Jiné prameny uvádějí, že titul Mzee získal díky své dobrosrdečnosti
a vstřícné politice vůči osadníkům, kteří na území Keni zůstali i po vyhlášení nezávislosti.
Dne 12. prosince 1964 se stala Keňa republikou a hlavou státu už nebyla královna, ale prezident Kenyatta. KADU
byla „v zájmu národní jednoty“ rozpuštěna a její vůdci se přidali k vládnoucí straně KANU. Zdálo se, že opozice už
není potřebná, všichni byli na jedné lodi a Keňa se stala de facto státem s jednou stranou.
Kenyatta razil svou ideu harambee (táhnutí za jeden provaz). Srazy harambee se staly unikátní národní institucí,
pořádaly se na nich veřejné peněžní sbírky, na kterých místní prominentní politici věnovali dary na zdravotní
péči a výukové programy. V 60. a 70. letech 20. století byly takto postaveny a vybaveny stovky harambee škol.
Ostentativní dary a zejména popularita zajištěná zveřejňováním jmen dárců v tisku někdy snižovaly vizi harambee
o rozvoji komunity a stávaly se předváděním sponzorství a bojem o společenské postavení.
Na poli ekonomiky došlo po získání nezávislosti k poměrně velkému rozvoji, a to hlavně v zemědělství. Industrializace
pokračovala pomaleji, Keňa měla poměrně omezené zdroje minerálů a byla závislá na dovozu ropy. Zahraniční
investice nepřinesly výrazné výsledky, protože investoři dostali povolení dovážet zařízení a technické know-how
a vyvážet většinu zisků.
Už od začátku bylo jasné, že plody nezávislosti se nebudou rozdělovat spravedlivě. Dominanci Kikujů a Luo – ale
hlavně Kikujů – nesly ostatní kmeny nelibě. Sociální rozdíly mezi příjmy Kikujů a ostatními kmeny se prohlubovaly.
Etnické uvědomění mezi příslušníky kmene Kikuju se primárně nerozvinulo kvůli faktu, že přišli o spoustu půdy
ve prospěch bílých osadníků. Masajové a Girjamové museli odevzdat stejné, ne-li větší množství půdy. Vynucená
účast Kikujů na koloniálním dění vedla k tomu, že mezi nimi brzy začala narůstat sociálně-ekonomická prosperita.
Vstoupili do koloniálního hospodářství dříve než ostatní etnické skupiny. V průběhu dekolonizace se pak rychleji
chopili příležitostí v narůstajícím národním hospodářství a zaujali zde větší podíl, než byl jejich podíl v populaci.
Tuto výhodu Kikujů ostatní kmeny v Keni nelibě nesly, a stala se tak odrazovým můstkem pro nepřátelský postoj
10 Oxfordský slovník světové politiky, OTTOVO nakladatelství s.r.o., Praha 2000.
10
všech ostatních kmenů vůči Kikujům. Tento fakt byl a je samozřejmě využíván politickými elitami v době koloniální
nadvlády i dnes k upevnění moci a to je nejen v Keni, ale principiálně i v celé Africe a všude jinde ve světě.
Spíše než radikální přerozdělení bohatství, které se vrátilo po získání nezávislosti do rukou Afričanů, byl hlavní zájem
vlády růst. Přesidlovací program byl ukončen v roce 1966 s tím, že jeho cíle „byly z velké části naplněny“. Mnoho
rolníků, kteří pracovali jako dělníci na evropských farmách, se stalo „ilegálními dělníky“ na soukromé africké půdě.
Tisíce jich odešly do měst, kde byla nezaměstnanost velký problém. Keňa se stávala třídně rozdělenou společností.
V tomto klimatu se vedení KANU rozpadlo na frakce. Odinga Odinga, víceprezident strany, odstoupil v roce 1966,
založil stranu Kenya Peoples Union (KPU) a přidalo se k němu 29 poslanců. Kenyatta a Mboya složili svoje funkce
v KANU. KPU byla protikapitalistická a chtěla mluvit za masy, které prý Uhuru zradil. Nedokázali se shodnout při
tvorbě zahraniční politiky. KANU veřejně odsoudila opozici – kterou přitom vedl Tom Mboya – a zdůrazňovala
úzké vztahy se Západem, podnikání, zahraniční investice a ekonomické podmínky, které by přilákaly zahraniční
pomoc. Postoj KPU prý zemi rozděloval: země se měla spojit, aby mohla čelit trojímu zlu – chudobě, nevzdělanosti
a nemocem. KPU byla tři roky pouze tolerována, její členové zastrašováni bezpečnostními silami, její aktivity
omezovány novými legislativními a ústavními dodatky.
Odinga měl silnou a spolehlivou podporu v západních okresech Luo a Gusii. Zastánců Toma Mboyi však bylo ještě
víc, včetně mnoha chudých Kikujů. Koncem 60. let rostly spekulace, jestli by se mohl po Kenyattově smrti stát
prezidentem. Vzhledem k tomu, že byl Mzeova pravá ruka, se mělo za to, že je to možné – a to děsilo Kenyatovy
kikujské příznivce. Mboyu zastřelil kikujský atentátník v centru Nairobi 5. července 1969. Jeho smrt byla devastující
ranou pro křehkou keňskou stabilitu a zvýšila napětí mezi jednotlivými třídami a kmeny. Došlo k mohutným
bojům a nepokojům mezi příslušníky kmene Kikujů a Luo, které posilovaly roky nepřátelství a rostoucích pocitů
křivdy z toho, že kmen Luo neměl zastoupení ve vládě. Když přijel Kenyatta na návštěvu Kisumu, kde se zúčastnil
veřejného mítinku, na němž byl i Odinga se svými příznivci, odpor vůči jeho návštěvě byl tak velký, že policie začala
střílet do demonstrantů a zabila minimálně deset lidí. KPU byla okamžitě zakázána a Odinga byl uvězněn bez
soudu. Přestože ústava dál zaručovala právo na vytváření opozičních stran, kandidatura jiných stran než KANU
do parlamentu byla prakticky zakázána. Stále více Kikujů, Merů a Embů se dávalo na cestu přísahy, kterou zároveň
slibovali, že budou podporovat kikujskou vládu. Kikujský kontingent v armádě byl posílen a byla vytvořena nová
jednotka rychlého nasazení, General Servis Unit (GSU), kterou vedli kikujští důstojníci. Nebyla podřízena policii ani
armádě, měla působit jako vnitřní bezpečnostní síla.
V zahraničí byla Keňa vnímána jako stabilní, bezpečná africká země, otevřená vstupu nadnárodních korporací na
svůj trh. Ve srovnání s většinou afrických zemí, které ještě stále bojovaly o svou nezávislost nebo byly paralyzovány
občanskými válkami, suchem apod., vypadala budoucnost Keni poměrně nadějně. Ale po dosažení rekordního
ekonomického růstu dostávaly zahraniční zájmy přednost před domácími. Bohatí podnikatelé, pro svou zálibu
v automobilech značky Mercedes Benz nazývaní Wabenzi, získávali enormní příjmy z transakcí se zahraničními
společnostmi. Nepotismus byl velmi křiklavý a Jomo Kenyatta byl svého času jedním z nejbohatších lidí světa.
Pro masy keňských lidí nebyl život o nic lepší než před získáním nezávislosti. Střední školy chrlily absolventy, kteří
měli jen malou šanci získat zaměstnání a svou kvalifikaci uplatnit. Růst počtu obyvatelstva byl (a stále je) jedním
z nejvyšších na světě. Největším problémem ovšem bylo to, že rozdělení půdy zůstávalo nadále velmi nespravedlivé,
a to ve společnosti, kde je půda hlavním zdrojem obživy pro naprostou většinu lidí.
Keňa byla kritizována za korupci, která prosakovala od prezidenta a jeho rodiny, a další problémy jakou obchod se
slonovinou apod. Ovšem ze strany Západu Keňa kritizována nebyla. Byla vnímána jako protikomunistický spojenec
Británie a Ameriky, dostávala půjčky a granty ve vysokých hodnotách (tok těchto peněz ovšem byl poněkud
pochybný, viz dále).
Jomo Kenyatta zemřel 28. srpna 1978. Jeho smrt překvapila celou Keňu. Zemí proběhla vlna zármutku, nicméně pro
mnoho lidí jeho smrt znamenala velkou úlevu a naději na splnění ideálů z doby získání nezávislosti. Daniel Arap Moi
hladce převzal po Kenyattovi vládu klidnou a ústavní cestou. Brzy si získal lidovou podporu, když zasáhl proti korupci
ve státní správě. Postavil se i proti kmenovému nepotismu a propustil Kenyattovy politické vězně, ubezpečoval
svět, že bude usilovat o nápravu křivd minulé vlády. To ovšem netrvalo dlouho. V roce 1979 ve všeobecných
volbách Odinga a bývalí poslanci KPU nesměli kandidovat. Znovu vypukly studentské protesty. Nedařilo se měnit
ekonomiku ve prospěch chudých obyvatel Keni, což se stalo příčinou domácí kritiky. Za vlády Daniela Arapa Moie
11
se de facto existující stát jedné strany v červnu 1982 změnil ve stát jedné strany de iure, když se stal Keňský africký
národní svaz jedinou legální stranou. Bylo zrušeno tajné hlasování v primárních volbách a podkopána nezávislost
soudnictví, když byl zrušen dodatek oddělující soudní a výkonnou moc.
Na počátku 90. let zesílilo hnutí za demokracii. Duchovenstvo, právníci, studenti a opoziční politici začali otevřeně
projednávat přednosti systému více stran. Moi prohlásil, že tyto debaty jsou protiústavní a nezákonné, a nařídil
veškeré diskuse ukončit. Jeden z mála hlasů opozice, vlivný měsíčník Nairobi Law Monthly, byl zakázán a jeho
redaktor uvězněn. Volby přes všechny skandály a podezření z volebních podvodů přinesly obnovení mezinárodní
pomoci, která byla vázána na striktní podmínky, mezi nimi i rozsáhlou privatizaci znárodněného průmyslu, včetně
pošt, telekomunikací a národního výboru pro plodiny a obilí.
Koncem 90. let byla Keňa poznamenána násilím, stávkami a nepokoji. Následovaly pumové atentáty na americkou
ambasádu, etnicita a kmenová rivalita byla nebezpečně na vzestupu. V celé zemi se vynořují otázky přednostního
práva na půdu. Keňské etnické rozepře se odrážejí v dlouhodobých ekonomických nerovnostech, které bylo
potřeba řešit. Kmeny jako Masajové, Kalenjin nebo Samburu kvůli svému pasteveckému a venkovskému stylu života
zaostávaly v oblasti vzdělání. S tím kontrastovali ekonomicky dominující Kikujové a Luo, kteří žijí v ekonomicky
nejrozvinutějších oblastech a městech. Sociální nerovnost byla (a je) tedy jednou z hlavních příčin narůstajícího
napětí ve společnosti.
Od získání nezávislosti žije v Keni zhruba pětkrát více obyvatel (tehdy asi osm milionů, dnes téměř třicetdevět). Růst
životní úrovně se, i přes nepopiratelné ekonomické úspěchy, zpomaluje a podle některých indexů v posledních dvou
desetiletích dokonce klesal. Politicky v posledním desetiletí došlo k přesunu od státu jedné strany k pluralitnímu
systému. Přesto nedošlo k jakémukoliv zlepšení v oblasti právního státu. Naopak, veškerá mezinárodní reputace,
které se Keňa těšila v 60. a 70. letech, vzala za své během druhého funkčního období Daniela Arapa Moie ve funkci
prezidenta, kdy docházelo k nespočetným případům porušování lidských práv. Lze pozorovat, že po druhých
pluralitních volbách v roce 1997 se situace ještě zhoršila.
K nejzávažnějším a nejvíce kritizovaným nedostatkům dnešní Keni patří především neuvěřitelně zkorumpovaný
soudní systém, podle zjištění organizace African Right jedny z nejhorších vězení na světě (podle Keňské komise
pro lidská práva ve vězení zemřelo v roce 1995 přes 800 vězňů), systematické týrání politických vězňů (Amnesty
International), obrovská korupce v ekonomice i státní správě, podfinancování infrastruktury, včetně Kenya Reilways,
jehož následkem bylo obrovské železniční neštěstí v roce 1999, a antiintektualismus vlády KANU, který vážně
ohrožuje existenci funkčního vzdělávacího systému – nedostatek škol, nedostatek financí na jejich vybavení a platy
učitelů, zavírání kolejí a univerzit na dlouhá období jako následek studentských nepokojů.
Cesta, kterou ještě Keňa musela urazit k současnosti, byla plná politických machinací, násilí, věznění nepohodlných
politiků a aktivistů. Počet lidí žijících v chudobě se stále zvyšuje, stejně jako počet těch, kteří nemají přístup k pitné
vodě. Sucha se střídala s povodněmi, a i když mezitím byla úroda vždy dobrá, Keňa v žádném případě nebyla
a není soběstačná. Hlavním vývozním artiklem je káva a čaj, dále řezané květiny a měkké ovoce, které se vyváží do
evropských supermarketů. Je nasnadě, že podmínky získávání těchto produktů zrovna neodpovídají standardům
Mezinárodní organizace práce (ILO). Stejně jako ve většině rozvojových zemí i v Keni dochází k jevům, jako je dětská
práce, nízké mzdy nebo nelidské podmínky na plantážích, v květinových sklenících apod. Počet onemocnění HIV/
AIDS narůstal a narůstá velmi rychle, což je samozřejmě tragédie pro obyvatele země, ale i pro ekonomiku, protože
turistický průmysl vinou této skutečnosti zaznamenal silný pokles. Chudoba, nemoci a násilí devastují obyvatele,
životní prostředí i ekonomiku.
Rozvoj je dodnes velmi závislý na zahraničních grantech a půjčkách Mezinárodního měnového fondu (IMF)
a Světové banky (WB), nejsou pracovní místa, minimální mzda zaostává za inflací, průměrný roční příjem asi 300
dolarů klesá tempem 7% a i oficiální místa uznávají, že více než polovina Keňanů trpí podvyživou. Současný trend
v žádném případě nenabírá příliš optimistický směr.
12
Metodická stránka pro učitele
Národnosti a kmeny – Jak žijí? V co věří?
Klíčová slova: náboženství, etnika, tradice, rituály
Citát: „Pokusme se přijmout ideu světa beze zdí mezi lidmi různých náboženství, různé barvy pleti, různých tradic
a zvyklostí, různých jazyků a temperamentů. Pokusme se pochopit odpovědnost každého z nás za budoucí osudy
lidského rodu jako organické součásti všeho, co na této Zemi vzniklo a vzniká a co spoluvytváří velký zázrak bytí.“
(z novoročního projevu Václava Havla, 1.1.1999)
Možné aktivity:
Použijte kteroukoliv techniku skupinové práce či aktivitu z Části 1.
Text:
V dávné době před mnoha tisíci lety, kterou nazýváme pravěkem, žili lidé v jeskyních nebo primitivních chýších,
živili se lovem zvěře a sběrem plodin, používali pazourky, kamenné a kostěné nástroje, znali oheň a uměli jej
udržovat. Oblékali se pouze do zvířecích kůží, pokud se vůbec oblékali. Věřili v animistické přírodní bohy a fetiše,
tedy ve stromy, kameny, převtělené živočichy, v moc větru, duchů zemřelých a ve všeliké jiné věci a síly. Měli své
náčelníky a šamany. Zdobili se zuby zvířat, peřím ulovených ptáků, jizvami či kresbami na nahém těle. Žili v kmenech
a rodinných klanech a občas mezi sebou vedli drobné války. Takový byl pravěk.
Když masajský chlapec dospívá v muže, musí prodělat poměrně náročnou zkoušku dospělosti. Na dobu tří měsíců
se z něj stává Sikólio. Obleče se do černého, pomaluje si obličej bílými kresbami a odejde do buše, kde musí dokázat
sám přežít. Teprve pak se z něj stane bojovník (Morani).
El Molové jsou maličký národ žijící v severní Keni na břehu jezera Turkana. Dnes se jeho příslušníci počítají pouze na
desítky. Jazyk El Molů si pamatuje pouze několik nejstarších lidí. Oblast, kterou obývají, je více než nehostinná, ale
přesto se na jejich teritorium dostávají příslušníci jiných „civilizovaných“ kmenů. Mladí se asimilují a staří umírají. El
Molové tak mohou přijít o svou identitu a lidstvo o celou jednu kulturu.
13
Texty pro starší studenty a pedagogy
Národnosti
V Keni žije velké množství rasově11 i kulturně odlišných skupin, které se mezi sebou mísily.
Afričané
Afričané v Keni spadají do více než sedmdesáti etnických skupin. Rozdíly mezi nimi se stávají postupně stále
méně výraznými. To je ovlivněno přejímáním hodnot západní kultury a vzájemným mísením kmenů sňatky.
Tradiční hodnoty ztrácejí na významu také proto, že se lidé stěhují do měst, což vede k rozpadu rodinných struktur
a kmenových skupin v jejich původní podobě. I když se navenek zdá, že se Afričané odloučili od kmenových zvyků,
kmen je stále nejdůležitější částí jejich osobnosti. Když se potkají dva Afričané, téměř vždy je součástí představování
také informace, ke kterému kmeni patří. Někteří mluví až čtyřmi jazyky, protože kromě oficiálních jazyků – svahilštiny
a angličtiny hovoří ještě kmenovými jazyky obou rodičů. Třebaže většina z nich jsou formálně křesťané, mnozí stále
dodržují tradiční zvyky. Příkladem může být například stále se provádějící obřízka dívek i chlapců jako iniciace do
dospělosti nebo u některých kmenů přetrvávající polygamie.
Etnické skupiny je možno nejseriózněji rozdělit podle jazyka. John Ilife uvádí, že jazyky, jimiž se na kontinentu
hovoří, se dají rozdělit do čtyř rodin, které jsou navzájem tak odlišné, že mezi nimi nebyl nalezen žádný vztah,
z čehož lze usoudit, že se vyvíjely naprosto odděleně. Tyto jazykové rodiny do určité míry korelují s naznačenými
rasovými skupinami. Jihoafričtí sanští lovci a sběrači a jejich pravděpodobní příbuzní, khoikoští pastevci, mluví
zvláštními mlaskavými jazyky, které řadíme do khoisanské jazykové rodiny. Do jazykové rodiny afroasijské
dnes patří jazyk Etiopie, severoafrická berberština, hauština v severní Nigérii a jazyky malých skupin po severní
Tanzánii a spolu s nimi i arabština, hebrejština a v minulosti také stará egyptština. Většina jazyků, jimiž dnes hovoří
negroidní populace v západní Africe, patří do skupiny nigerokonžské. Ostatní negroidní populace mluví jazyky
nilosaharskými.12
Keňa leží na pomezí jazykových rodiny nilosaharské a afroasijské. Jednotlivé kmenové skupiny můžeme rozdělit do
tří jazykových skupin: Bantu, nilotské a kušitské.
Bantu
Patří sem jazyky západní Bantu, střední Bantu a pobřežní Bantu, které zahrnují např. Embu, Akamba, Kikuyu, Kisii,
Luhya, Meru, Kuria, Mbere, Pokomo, Thakara atd.
Kmeny patřící do této skupiny pocházely původně ze západní a jihozápadní Afriky. Kikuju, kteří sem patří, jsou
v současné době největším kmenem v Keni, s více než milionem příslušníků. Tito lidé žijí především mezi Mt.
Elgonem13 a městem Lamu.
Nilotské jazyky
Sem patří jezerní, nížinná a horská nilotština, kam se řadí např. Luo, Iteso, Nandi, Kipsigis, Marakwet, Kalenjin.
Podle některých pramenů sem patří i Masajové a Samburové, ale někdy jsou tyto kmeny stavěny mimo toto
rozdělení. Kmeny této jazykové skupiny pocházejí ze severní a severovýchodní Afriky. Kmen Kalenjin je velmi
podobný Masajům.
11 Rasa – jedná se o sociální konstrukt zpochybňovaný současnými výzkumy, viz. dále.
12 Iliffe John, Afrika a Afričané, Vyšehrad, Praha, 2001.
13 Mt. Elgon leží blízko rovníku severně od Viktoriina jezera. Je to největší a nejstarší osamocený vulkán ve východní Africe.
14
Kušitské jazyky
Jižní a východní kušitština zahrnuje Boran, Rendille, Orma, somálštinu, Boni atd. Tyto kmeny pocházejí ze severní
a severovýchodní Afriky, ze Somálského poloostrova. Tato jazyková skupina se dělí do dvou podskupin. K té větší
patří Somalis, kteří se usadili ve východní a severovýchodní Keni. Do druhé podskupiny patří například Rendille
nebo Orma.
Kmenům v Keni výrazně uškodilo rozdělení území kolonizátory, kteří při stanovování hranic nehleděli na tradice
a práva domorodých obyvatel a potřeby kmenů, které zde žily. Například cesty polokočovného kmene Masajů,
kteří po nich migrovali po staletí dlouho před příchodem kolonizátorů, v dnešní době nejsou na území Keni, ale
zasahují daleko do vnitrozemí Tanzánie.
Asiaté
Ekonomicky velmi významná asijská menšina je tvořena lidmi indického původu, jejichž předkové pocházeli ze
severozápadní Indie a Pákistánu, především Pandžábci a Gudžárátci.
Spojení Indie s Východní Afrikou sahá až ke dnům, kdy se stovky plachetnic každý rok vydávaly na cestu od
západního pobřeží Indie nebo z Perského zálivu do pobřežních měst Východní Afriky. I když do této oblasti mířilo
velké množství obchodníků, jen velmi málo se jich tu usadilo natrvalo. Situace se ale změnila při výstavbě železnice
mezi Mombasou a Ugandou. Na stavbu bylo britskými úřady přivezeno téměř 32 000 dělníků z Pandžábu. Když
vypršely jejich smlouvy, mnoho z nich se rozhodlo tu zůstat a prosadit se v různých oborech. Díky své průbojnosti
a obchodnímu nadání dosáhli úspěchu jako obchodníci, finančníci a řemeslníci a záhy kontrolovali mnoho odvětví
hospodářství v Keni, Tanzanii a Ugandě.
Po druhé světové válce počet asijských přistěhovalců vzrostl a Indové záhy ovládli rozsáhlé oblasti
východoafrického hospodářství. Navzdory naléhání tehdejšího indického premiéra se příliš nepodíleli na podpoře
národněosvobozeneckého hnutí domorodého obyvatelstva a po získání nezávislosti poměrně rozpačitě přijímali
nové občanství. To vyvolalo v keňské společnosti poměrně silnou nedůvěru, Afričané se domnívali, že Indům jde
jen o to, aby mohli domorodé obyvatelstvo vykořisťovat.
V Keni sice nedošlo k antiasijským pogromům jako v Ugandě za vlády Idiho Amina, nicméně tisíce prodejen
(duka), které vlastnili asijští přistěhovalci, byly zkonfiskovány a Asiatům nebylo dovoleno věnovat se obchodu ve
venkovských oblastech. Keňa se naštěstí poučila z ugandského hospodářského kolapsu a volání po odchodu asijské
komunity ze země postupně sláblo, až zaniklo docela.14
Arabové
První skupina Arabů se na keňském pobřeží objevila na počátku 7. století a stále zde žijí, i když jejich komunita se
spíše zmenšuje.
Evropané
Necelých 40 000 příslušníků této skupiny pochází původně z celé řady evropských zemí. Někteří z nich mají keňské
občanství. Působí zde v oblasti zemědělství, obchodu a především cestovního ruchu.
14 Parkinson T., Phillips M., Gourlay W., Keňa, Svojtka&Co., Praha 2007.
15
Jak žijí…
Akamba
Tradičním domovem Akambů je minimálně již 500 let oblast východně od Nairobi směrem k národnímu parku
Tsavo National Park. Jejich předkové patřili do jazykové skupiny Bantu a do tohoto regionu se přistěhovali z jihu,
kde trpěli nedostatkem potravy. Staré legendy vyprávějí, že se vydali hledat posvátný strom baobab, který jim
poskytuje jídlo a vodu. Vzhledem k tomu, že půda nebyla schopná je uživit, začali obchodovat s Kikuji a získávat
jídlo. Akambové byli vynikající obchodníci a postupně obhospodařovali rozlehlou oblast od pobřeží k Viktoriinu
jezeru až směrem na sever k jezeru Turkana. Hlavním obchodním artiklem byla slonovina, dále pak pivo, med,
železné zbraně a proslulý jed. V průběhu kolonizace byli Akambové oceňováni pro svou inteligenci a bojeschopnost
a byli najímáni v hojném počtu do britské armády. Tisíce jich během 1. světové války přišly o život. V armádě jich
řada slouží i v dnešní době a mnoho bychom jich našli i v řadách policie.
Všichni dospívající (okolo 12 let) musejí při svém uznání za dospělé projít řadou „uvítacích“ rituálů. Akambové
sami se dělí do několika skupin podle věku. Muži a v menší míře i ženy absolvují vždy určitý rituál, aby byli
přijati do vyšší věkové skupiny. Mladí rodiče (mwanake pro muže a mwiitu pro ženu) jsou zodpovědní za údržbu
vesnice. Jakmile jejich děti dosáhnou věku, aby se mohly zase ony stát rodiči, mwanake prochází obřadem a je
uznán za „středně staršího“ (nthele) a později za „staršího“ (atumia ma kivalo). Tito členové kmene se starají
o posmrtné obřady a dbají na dodržování zákonů. Posledním stupněm je „nadřízený starší“ (atumia ma kisuka),
který zodpovídá za svatá místa.
Mezi Akamby začleňujeme i kmeny Kitui, Masaku a Mumoni.
El-molo
Kmen El-molo je velmi úzce spojen s kmenem Rendille, svým blízkým sousedem. Oba kmeny uctívají stejného
boha (Wak) a pohřbívají své mrtvé do mohyl z kostí. Ještě na začátku minulého století mluvili stejným jazykem.
Avšak, zatímco Rendillové jsou kočovní pastevci, kmen El-molo je zcela závislý na jezeře Turkana a živí se
převážně rybami, občas doplněnými o krokodýla, želvu, hrocha nebo ptactvo. Kvůli této chudé stravě byl
kmen velmi náchylný k chorobám a snadno podléhal nájezdům silnějších kmenů. Jednu dobu měl El-molo
pouze 500 členů, ale manželství s členy z ostatních kmenů a adaptace jejich způsobu života na neustále se
měnící podmínky pomohly ke zvýšení jejich populace. Opustili své domovy na dvou malých ostrůvcích v jezeře
Turkana a momentálně žijí nedaleko Loyangalani, na jihovýchodním pobřeží a živí se rybolovem a finančními
dary od turistů, kteří přijíždějí tyto velmi příjemné a zajímavé lidi obdivovat. Svým počtem si vysloužili označení
„nejmenší kmen na světě“.
Gabra
Tento malý kočovný kmen arabsky vypadajících lidí žije na severu Keni, od východního pobřeží jezera Turkana
až směrem k ethiopským hranicím. Kraj je suchý, nevlídný a najdeme zde jen velmi málo nevysychající vodních
toků nebo ploch. Gabrové vytvořili velmi úzce propojenou komunitu. Mezi otci a syny jsou navazovány velmi úzké
vztahy a manželství je trvalým spojením dvou klanů. O problémech kmene jednají politicky starší nazývaní Jallaba.
Nejvýše postavený hayyu je největší autoritou a jen on se zabývá nejvážnějšími problémy kmene.
Sucho a epidemie dobytčího moru ke konci 19. století vyhubily téměř všechen jejich dobytek a malárie a neštovice
málem zahubily celý kmen. Etiopská armáda je pak vyhnala do pouště Chalbi v jižní Etiopii. Kmen byl nelítostně
zahnán Turkany, Rendilly a Sambury a nakonec i britskou armádou. Naštěstí Gabrové přežili a dnes dále živoří
v drsném prostředí severní Keni.
16
Gusii
Gusii je obydlená oblast západní vrchoviny východně od Viktoriina jezera. Protože Gusiové byli poměrně malá
skupinka, byli donuceni dalšími většími kmeny se přestěhovat. Po migraci do okolí hory Mt. Elgon byli někdy
okolo 15. století vytlačeni útočným kmenem Luo směrem na jih. O několik století později došlo ke konfliktu mezi
nimi, Masaji a Kipsigy. Nakonec se asi před 200 lety natrvalo usídlili ve vrchovině Kisii. Po neustálých bojích o svoji
autonomii nebyli ochotni se vzdát ani britské armádě a na začátku 20. století utrpěli velké ztráty v následných
masakrech. Po porážce bylo mnoho mužů odvedeno do britské armády, kde sloužili také během první světové
války v tzv. Carrier Corps jako nosiči zbraní, munice a zásob.
Typická gusiijská rodina se skládá z muže, jeho žen a synů s jejich rodinami. Všichni žijí společně v jednom domě.
Založení takto velkých rodin má většinou dva cíle. Navzdory vysoké dětské úmrtnosti je přežití rodiny zajištěno.
A zároveň velký počet lidí usnadňuje obranu. Zasvěcovací ceremoniály jsou pořádány pro dívky a chlapce a rituály
jsou také součástí různých důležitých akcí. Za příčinu smrti je spíše považováno čarodějnictví než přirozené důvody.
Gusiové jsou tradičními chovateli dobytka a zemědělci a vaří prosné pivo.
Stejně jako v případě mnoha dalších keňských kmenů jsou šamani vysoce privilegované a respektované osoby.
Prosluli především trepanacemi lebky, kterou otvírají, aby odstranili bolesti hlavy a další choroby.
Kalenjin
Jméno Kalenjin bylo vytvořeno v 50. letech 20. století, aby popsalo skupinu lidí, které dříve Britové nazývali Nandi.
Toto pojmenování bylo nesprávné, protože všichni patřili do jazykové skupiny Nandi, ale ne všichni byli Nandiové.
Ostatní skupiny, které řadíme ke Kalenjinům jsou Kipsigis, Eleyo, Marakwet, Pokot a Tugen. Slovo Kalenjin znamená
v jazyce Nandi: „Říkám ti“.
Kalenjinové obývají západní stranu geologického zlomu Rift Valley, tedy oblasti Kericho, Eldoret, Kitale, Baringo
a Mt. Elgon. Poprvé přišli do Keni (západně od jezera Turkana) asi před 2000 lety z jižního Súdánu a postupně
pronikali směrem na jih v závislosti na změně klimatu a úbytku lesů. Ačkoli byli původně pastevci, po první migraci
se většina z nich přeorientovala na obdělávání půdy. Někteří se i nadále živili lovem zvěře a sběrem rostlin. Běžnou
činností se stalo pěstování včel a s medem bylo nejen čile obchodováno, ale byl využíván také pro vaření piva.
Nandiové, druhá největší skupina Kalejinů, se usadili v pohoří Nandi Hills mezi 16. a 17. stoletím a od Luů a Luyhů se naučili
zemědělské techniky. Po celém kraji měli úžasnou vojenskou reputaci a mezi roky 1895 a 1905 se střetli s Brity kvůli stavbě
železnice do Ugandy. Dosáhli odložení stavby o více než 10 let až do té doby, kdy byl zabit jejich náčelník Koitalel.
Stejně jako většina keňských kmenů, rozdělují se i Kalenjinové do několika věkových skupin. Po obřízce se muž
stává členem některé této skupin a zůstává v ní až do konce svého života. Soudy se konají v koku (neformální
ohrazený prostor pro kmenové starší). Kalenjinští léčitelé, což jsou překvapivě většinou ženy, nadále používají léky
z bylin. Další specializovaní šamani stále praktikují trepanaci (vyjmutí částí lebky, aby vyléčili určité zdravotní potíže
od duševních chorob až k bolestem hlavy).
Kalenjinové, obzvláště pak Nandiové a Kipsigisové, jsou slavnými atlety.
Kikuju
Kikuyjové jsou nejpočetnější etnickou skupinou. Předkové Kikujů pocházeli z východní a severovýchodní oblasti a jižněji
migrovali po několik století od počátku 16. století. Patřili do skupiny známé pod jménem Meruové. Poté si v podstatě
podrobili původní obyvatelstvo Athii a Gumby (ale mnoho z nich si také Kikuje vzalo nebo s nimi obchodovalo).
Nový domov Kikujů hraničil s krajem Masajů, a ačkoli po určitou dobu žily obě skupiny v míru, přišly doby
loupežných nájezdů. Obě skupiny kladly velký důraz na dobytek, kvůli kterému vznikla řada válečných konfliktů.
Přesto mezi oběma kmeny fungoval čilý obchod a manželství mezi členy obou kmenů také nebylo neobvyklé.
17
Proto mají mnoho společných znaků – obzvláště v oblečení, výzbroji a tanci. Na počátku 20.století obsadili evropští
osadníci obrovské plochy jejich pozemků a Kikujové odpověděli vytvořením opoziční politické organizace v roce
1920. Následně vyprovokovali povstání Mau Mau v 50. letech 20. století.
Kikujové věří, že jejich bůh (Ngai) sídlí v Mt. Kenya, s čímž souvisí také to, že dveře domů Kikujů jsou orientovány
směrem k této hoře. Přijímací ceremoniály jsou velmi významnými obřady pro chlapce i dívky. Jejich důležitou
součástí je obřízka u chlapců a ženská obřízka (FGM) u děvčat a jsou doprovázeny složitými přípravami a rituály.
Ženská obřízka byla sice zakázána pro svou brutalitu, ale úplně odstranit se ji nedaří, stále se ilegálně provádí.
Dnes tento kmen obývá hlavně oblasti Muranga, Kiambu a Neyri v centrální Keni. Mnoho příslušníků tohoto kmene
žije v Nairobi a zastává důležité politické a obchodní funkce. Z tohoto kmene pocházel první prezident nezávislé
Keni Jomo Kenyatta.
Luo
Druhou nejpočetnější etnickou skupinou, tvořící asi 15% populace, jsou Luové. Žijí v západní části Keni na březích
Viktoriina jezera. Okolo 15. století se do této oblasti přistěhovali z povodí Nilu v Súdánu.
Přestože docházelo k těžkým bojům s původním obyvatelstvem – lidmi z jazykové skupiny Bantu, nevyhnuli se
míšení kultur a smíšeným manželstvím. V průběhů bojů o nezávislost pocházelo mnoho čelních představitelů Keni
a obchodních unionistů právě z řad Luů včetně Toma Mboy (zavražděn 1969) a bývalého viceprezidenta Odinga Odinga.
Jako jedni z mála Luové nepraktikují obřízku ani u jednoho z pohlaví. Tato tradice byla ovšem nahrazena něčím, co
je rovněž velmi bolestivé – vytrhnutím 4 až 6 zubů z dolní dásně.
Ačkoli byli Luové původně pastevci dobytka, devastující následky dobytčího moru v 90. letech 19. století a také velký
nárůst počtu příslušníků, donutil lid kmene Luo k přechodu na rybolov a zemědělství. Rodina se skládá z muže, jeho
ženy nebo žen a jejich synů a snach. Pozemek je obehnán plotem a jsou zde samostatné chatrče pro muže, každou
jeho ženu a syna.
Rodina je součástí větší skupiny rodin, několik těchto skupin tvoří skupinu geograficky příbuzných lidí (ogandi)
a každou z nich vede náčelník. Společně tvoří ogandi kmen Luo. Stejně jako u ostatních kmenů hrají důležitou roli
šaman a duchové.
Luyha
Luyhaové se dále dělí na 17 dalších skupin. Jsou třetím nejpočetnějším kmenem po Kikuyu a Luo, ale obývají poměrně
malou oblast v západní Keni v blízkosti Kakamegy, kde se usídlili již okolo 14. století. Hustota obyvatelstva je zde jedna
z nejvyšších v Keni – téměř 700 obyvatel na kilometr čtvereční. Porodnost Luyahů je jedna z nejvyšších na světě.
V minulosti byli Luyahové kováři, kteří vyráběli nože a nářadí pro obdělávání půdy. Kromě hrnčířství a košíkářství
vynikají také v obdělávání půdy, na které pěstují podzemnici olejnou, sezamová semínka a kukuřici. Někteří menší
zemědělci pěstují také bavlnu a cukrovou třtinu, ale zátěž krajiny se stává stále palčivějším problémem, protože
velikosti pozemků se zmenšují s každou další generací.
Masajové
Masajové se stali symbolem „kmenové“ Keni. Díky reputaci (často přehnané) nelítostných válečníků a pyšnému
chování se podařilo Masajům zůstat mimo hlavní proud rozvoje v Keni a stále se starají o stáda svého dobytka
v oblasti jižně od Nairobi. Většina těchto lidí, kteří kombinují válečnictví s pastevectvím, stále ještě odmítá cokoliv
změnit na svém způsobu života a je pyšná na tradice zděděné pro předcích. Pýcha a jakási nadřazenost je hlavním
rysem tohoto kmene, který byl obdivován Evropany pro vysoké a štíhlé postavy a rysy podobné bělochům.
18
Masajové se tradičně živili pouze pastevectvím a jejich stravou bylo zkvašené mléko smíchané s krví dobytka.
Dobytek nezabíjeli, zato jejich bojovníci tradičně zabíjeli lvy. Pro své sousedy, kteří obdělávali půdu, měli jen slova
pohrdání a svoji nadřazenost často dokazovali krádežemi dobytka. O jejich nadřazenosti a pohrdání cizinci svědčí
název, kterým označovali Evropany. V překladu zní: „ti, kteří neprdí“.
Jazyk Masajů – maa - se řadí mezi východní nilotské a byl silně ovlivněn jazykovou skupinou Cushitic. Také
Samburové patří do skupiny kmenů, které hovoří jazykem maa.
Masajové poprvé přišli do tohoto regionu ze Súdánu a nakonec ovládli rozsáhlé oblasti centrální Keni. Nejprve žili
v okolí jezera Turkana, avšak začali se pomalu přesouvat směrem k jihu. Dlouhou dobu pak žili v centrální Keni. V 19.
století časté konflikty s jinými kmeny způsobily velké kmenové neshody, část kmene se chtěla usadit a část kočovat.
Ke konci 19. století byli postiženi hladomorem a mnoha chorobami a jejich stáda dobytka byla zničena dobytčím
morem. Po zřízení národní rezervace Masai Mara National Reserve v 60. letech 20. století mohli Masajové pěstovat
svůj dobytek na rozlehlých pláních. Postupně se však zvyšoval počet Masajů a zvětšovala se i jejich stáda, tlak
na krajinu se stal velmi intenzivním a konflikty s vedoucími orgány byly téměř na denním pořádku. Osídlovací
programy byly nakonec neochotně přijaty, protože masajské tradice pohrdají zemědělstvím a vlastnictvím půdy.
Dalším důsledkem boje o půdu je, že mnoho původních obřadních tradic nemohlo být uspokojeno. Částí obřadu,
kde se z muže stává válečník, bylo, že skupinka mladých mužů okolo 14 let po své obřízce odešla a založila novou
vesnici (manyatta). Poté zde měli strávit dlouhých 8 let zcela o samotě. Zatímco tradice přežívá, půda už k dispozici
není. Také lov lvů, který je další součástí tradice, byl zakázán.
Naopak do jejich života silně zasáhla turistika a nebývalý zájem právě o tento kmen, jehož povaha, tradice a oblečení
turistům imponují. Turisté obstarávají některým členům tohoto kmene slušný příjem. Někteří Masajové se živí
prodejem předmětů každodenní potřeby (vydlabané dýně, náhrdelníky, kyje a oštěpy), tancem nebo jednoduše
pózováním pro turisty. Řada z nich se však se zásadní změnou životního stylu odmítá smířit.
Meru
Kmen Meru přišel do oblasti severovýchodně od Mt. Kenya od pobřeží někdy okolo 14. století, poté co na jejich
původní domovy útočili Somálci ze severu. Skupina byla vedena náčelníkem známým jako mogwe až do roku
1974, kdy držitel této funkce přestoupil na křesťanskou víru. Skupina kmenových starších je všemocná a mohou
vykonávat i rozsudek smrti podáním otráveného piva obžalované osobě. Další zvláštní praktiku představuje držení
čerstvě narozeného dítěte směrem k Mt Kenya, poté je mu požehnáno tím, že se na něj plivne. Meruové nyní žijí
v nejvíce úrodných oblastech Keni a pěstují mnoho tržních plodin jako rostliny miraa, jejíž stonky obsahují mírně
povzbuzující látky a jejíž žvýkání je v Keni „národním zlozvykem“.
Podskupinami Merů jsou Chuka, Igembe, Igoji, Tharaka, Muthambi, Tigania a Imenti.
Pokot
Pokotové jsou Kalenjinové podle jazyka a tradic, ale sdílejí ochotu Turkanů jíst prakticky každý druh masa. Jejich
omezenou stravu doplňuje pití krve dobytka, mléko a med. Pokotští bojovníci nosí typické čelenky z nabarveného
jílu a peří. Podobné čelenky nosí také kmeny Turkana a Karamojong.
Tito pastevci ženou svoje stáda dobytka a koz přes vyschlé pláně severně od jezera Baringo. Útoky na dobytek, hledání
vody a pastvin jsou příčiny, proč se velmi často dostávají do konfliktu s kmeny Turkana, Samburu a Karamojong.
Farmáři v horách z kmene Pokot jsou samostatnou a odlišnou skupinou, která pěstuje tabák
a také dobytek, ovce a kozy v horách. Tito farmáři jsou velmi zruční, vyrábějí keramiku a kovové výrobky nebo
vyřezávají dýně a rohy do tvaru malých sklápěcích skříněk.
19
Rendille
Rendilleové jsou pastevci, kteří žijí v malých kočovných komunitách v kamenité poušti Kaisut Desert v severovýchodní
provincii. Navzdory kulturním a jazykovým odlišnostem, mají velmi silné ekonomické a příbuzenské vztahy se
Sambury.
Rendilleové jsou silně závislí na velbloudech. Ti jim poskytují jídlo, mléko, oblečení, dopravu
a jsou i předmětem obchodu. Velbloudi potřebují pít pouze každých 10 až 14 dní, a jsou tak ideálním zvířetem
v drsném suchém prostředí.
Rendillejská společnost je sepjata pevnými rodinnými pouty. Matky jsou velmi vysoce postavené a nejstarší syn dědí
celý rodinný majetek. Charita a velkorysost jsou typickými znaky kmene a pro jeho člena je hanebné odmítnout
půjčku. Výsledkem této dobročinnosti je, že i ten nejchudší člen kmene vlastní několik velbloudů a koz.
Samburu
Samburové jsou blízkými příbuznými Masajů a mluví i téměř stejným jazykem. Osídlili suchou oblast severně od Mt.
Kenya. Zdá se, že při migraci Masajů ze Súdánu, část zamířila východněji a stali se z nich Samburové.
Jako u ostatních kmenů, jsou věkové skupiny nedílnou součástí společnosti. Muž prochází různými stádii předtím,
než se stává úředně starším. Obřízka je praktikována pro obě pohlaví: chlapce slavnostně uvádí do pozice vojáka
a u děvčat k ní dochází ve svatební den, což je asi okolo 16. roku života. Staří muži stojí v čele a vybírají si mladé
nevěsty. Mladí muži musejí čekat až do 30 let, když procházejí závěrečnou zkouškou bojovníka a stávají se z nich
starší. Poté se teprve mohou oženit.
Tradiční rodina žije v chatrčích z větví, bláta a hnoje. Chatrče jsou obehnány plotem vyrobeným z větví trnitých
stromů. Hospodářská zvířata jsou využívána spíše pro mléko než pro maso. Protože krást dobytek a zabíjet lvy již
není možné, živí se také někteří Samburové turistickým ruchem.
Turkana
Turkanové jsou další keňský zajímavý kmen. Původně se zdržoval v oblasti Karamojong v severovýchodní Ugandě.
Dnes žije asi 250 000 členů tohoto kmene v pouštní oblasti severozápadní Keni. Kvůli jejich izolaci, patří Turkanové
k nejméně 20. stoletím ovlivněným obyvatelům Keni.
Stejně jako Samburové a Masajové (se kterými jsou jazykově příbuzní) byli původně Turkanové pastevci dobytka,
ačkoli se někteří věnovali také rybolovu v jezeře Turkana. Dnes pěstují příležitostně i zemědělské plodiny. Turkanové
přerušili tradici obřízky.
Tradiční oblečení Turkanů je úžasné. Muži pokrývají část své hlavy blátem, které je nabarveno modrou barvou
a ozdobeno pštrosím a jiným peřím. Navzdory intenzitě slunečního záření v této oblasti jejich hlavní částí
oděvu je vlněný plášť, který se nosí okolo ramen. Tradičními doplňky Turkanů jsou malé dřevěné stoličky
různých tvarů vyřezávané z jednoho kusu dřeva. Ty používají jednak na sezení, ale také ne spaní, podkládají
si jimi hlavy, aby si nepoškodili složité účesy. Ženy nosí mnoho korálkových a kovových ozdob, které zkušenému
pozorovateli prozradí důležité události v ženině životě. Jejich oděv je pestrobarevný a jeho části se často
využívají k nošení dětí.
Velmi běžné je u lidí kmene Turkana tetování a obvykle má i svůj speciální význam. Muži jsou tetováni na ramena
a paže pokaždé, když zabijí nepřítele – pravé rameno za zabití muže, levé rameno za zabití ženy. Překvapující
množství mužů stále nosí tyto značky. Velké vážnosti požívají u kmene šamani a věštci.
20
Swahili
Ačkoli lidé na pobřeží nemají stejný původ, jsou spojováni jazykem – Kiswahili. Kiswahili je jazyk příbuzný s jazyky
skupiny Bantu a vznikl jako prostředek komunikace mezi Afričany a cizími obchodníky jako byli Arabové, Peršané
nebo Portugalci. Swahilština je tedy směsicí arabských, hindských, portugalských a anglických slov. Slovo swahili je
odvozeninou od arabského slova pro pobřeží – sahel.
Arabští obchodníci začali zásobovat pobřeží ve svých plachetnicích ještě před 7. stoletím. Přijížděli s příchodem
severovýchodních monzunů a odplouvali zpět domů s příchodem jihozápadních monzunů. Hlavním vyváženým
zbožím byla slonovina, želvovina a leopardí kůže a naopak do oblasti byli dováženy skleněné korálky z Indie
a porcelán z Číny.V 7. století začal zde na pobřeží získávat stále větší vliv islám. V dnešní době je většina obyvatel
pobřeží muslimská, přestože jejich způsob života se neřídí tak přísnými pravidly, která jsou dodržována na některých
místech Středního východu.
Podskupinami Swahilů jsou Bajun, Siyu, Pate, Mvita, Fundi, Shela, Ozi, Vumba a Amu (obyvatelé Lamu).
Náboženství – v co věří…15
Většina Keňanů žijících ve vnitrozemí jsou křesťané. Na východním pobřeží převládá islám. Muslimové tvoří asi 10%
celkové populace. Ve vzdálenějších oblastech můžeme najít směsice křesťanů, muslimů a těch, kteří se přiklánějí
k tradičnímu náboženství.
Křesťanství
Vlivem intenzivní misionářské činnosti od dob kolonizace až po současnost je v Keni zastoupeno téměř každé
křesťanské vyznání (luteráni, katolíci atd.). Úspěchu dosáhlo křesťanství především díky spojení víry, medicíny
a vzdělávání. Stejně jako v Latinské Americe je i africké křesťanství spíše kombinací tradiční a křesťanské věrouky.
Existuje zde mnoho původních, na africké půdě vzniklých, křesťanských sekt, které se nehlásí k žádnému z hlavních
směrů křesťanství tak, jak je známe v západním světě. Po celé Keni se můžeme setkat s potulnými kazateli. V Keni se
začínají prosazovat moderní protestantské církve.
Islám
Většina muslimů v Keni patří k sunnitské větvi islámu, která je poměrně tolerantní. Právě tato skupina sem přivádí
bohaté zahraniční investory ze Saúdské Arábie, kteří financují především nemocniční a vzdělávací zařízení.
Toto náboženství se v současné době v Keni nejvíce rozrůstá. Na vzestupu je zde v současnosti také wahabský
fundamentalismus a to zásluhou četných madarassů (církevních škol) podporovaných Saúdskou Arábií.
Pouze menší část muslimů se hlásí k větvi Shi’ia; mnoho z nich najdeme v asijské komunitě. Šíjité přicházeli po
staletí do východní Afriky z celého islámského světa, částečně aby unikli pronásledování, ale hlavně z obchodních
důvodů. V asijské komunitě jsou zástupci prakticky všech šíjitských sekt. Nejvlivnější z nich jsou členové sekty
Aga Khan‘s Ismaili, která má velké slovo v keňské obchodní sféře. Tato skupina reprezentuje velmi liberální křídlo
islámu. Stejně jako ostatní izmailité praktikují i ti kenští velmi umírněnou formu islámu a představují patrně jedinou
náboženskou skupinu, která se cíleně zabývá vzděláváním žen ze všech společenských vrstev a podporuje také
jejich účast na obchodních aktivitách.
15 Parkinson T., Phillips M., Gourlay W., Keňa, Svojtka&Co., Praha 2007.
21
Hinduismus
Ve větších městech můžeme najít také velké množství hinduistických chrámů. V Keni existuje několik desítek různých
hinduistických sekt, které jsou také ekonomicky poměrně významné. Asi nejvlivnější hinduistická komunita žije
v nairobské čtvrti Westlands.
Tradiční náboženství
Většina keňských vyznavačů tradičních kultů patří k takzvaným animistům a jejich víra i rituály jsou úzce spojeny
s obdobím dešťů. Boží přítomnost se v tomto pojetí nejčastěji projevuje prostřednictvím Slunce, Měsíce, hvězd,
bouře, blesků nebo stromů. Velmi rozšířená je víra v duchy, kteří obývají magická místa, mohou na člověka zaútočit
a bývají navíc velmi nepředvídatelní. Jako prostředníci, kteří obyčejným lidem umožňují styk se světem duchů,
fungují různí věštci, medicinmani a šamani.
Většina domorodých kmenů praktikuje takzvané přechodové rituály, které u mužů i žen označují přechod z dětství
do dospělosti. U chlapců hraje dodnes velmi důležitou roli rituální obřízka a některé kmeny (jako například
Bukusuové žijící blízko Bungomy) pořádají každý rok v srpnu hromadné obřízky. U žen je praktikována ženská
obřízka, lépe řečeno mrzačení ženských pohlavních orgánů (FGM), která je sice v Keni zákonem zakázána, většina
kmenů ji ale stále praktikuje. Dokonce některé domorodé kulty, jako je třeba sekta Mungiki, se uchylují k násilným
obřízkám a masakrům a vydávají prohlášení o tom, že by se obřízce měly podrobit všechny keňské ženy bez rozdílu
kmenové příslušnosti. O tomto tématu bude podrobněji pojednáno dále.
22
Metodická stránka pro učitele
Ženská obřízka
Klíčová slova: FGM, obřízka, dívka, tradice, lidská práva, násilí
Citáty: „Zkuste rozřezat genitálie jediného muže a pak ho zašít a zaručuji vám, že tyhle praktiky skončí.“ Waris
Dirieová, somálská modelka
Úkol: Najděte bližší informace o autorce uvedeného citátu.
„Každý rok jsou na světě tímto způsobem obřezány 2 000 000 děvčátek, vedle 130 000 000 již obřezaných žen.“
(Lari, H., German, A., Pitanguy, J., Violence against women: the hidden health burden, Světová banka, Washington,
DC, 1994)
Možné aktivity:
Použijte kteroukoliv techniku skupinové práce či aktivitu z Části 1.
Text:
Méně známou masajskou tradicí je ženská obřízka, při níž je dospělé ženě odříznut klitoris. Jak mi prozradili masajští
muži, dělá se to pro to, aby sex ženě nepůsobil potěšení, ale naopak bolest. Podle nich je to nejúčinnější ochrana
před nevěrou. Velmi citlivá nervová zakončení klitorisu totiž nikdy zcela neodumřou, takže pro takto obřezanou
ženu je sex skutečným utrpením. Jsou na tom však ještě stále lépe než ženy některých somálských kmenů, kterým
jsou kromě klitorisu často uřezávány také malé stydké pysky, které se pak sešijí a nechají srůst. Pokud má dojít
k pohlavnímu styku, musí prý muž takto sešitou ženu doslova rozříznout nožem a po dobu jednoho týdne s ní
obcovat co nejčastěji, aby zase nesrostla. Některým takto obřezaným a zašitým dívkám během menstruace nemá
kudy odcházet krev, a tak se sraženiny hromadí v pochvě a děloze. Přes vejcovody se potom dostávají dál do břišní
dutiny. Dívce oteče břicho a kmen ji zabije v domnění, že byla svému muži nevěrná a otěhotněla.
(Zdroj: Petr Jahoda, Žijící lidé pravěku)
Zákrok se zpravidla provádí pod širým nebem či doma a pouze za použití žiletek, nůžek či dokonce jen skleněných
střepů nebo lastur. Vedle trvalých bolestí a potíží při menstruaci jsou dívky vystaveny i nebezpečí vzniku nádorů
a infekcí, jež v řadě případů končí smrtí. Je nabíledni, že většina těchto zákroků je prováděna za naprosto
nevyhovujících hygienických podmínek, ale i při naprosté absenci odborných znalostí. Krutý rituální zákrok
nejčastěji provádějí starší ženy z rodiny či kmene, u nichž je sice prokazatelná jistá praxe (většinou mají za sebou
velmi mnoho zákroků), ale také naprostá neznalost anatomie, hygieny, případně desinfekce či anestézie.
Otázkou zůstává volba ze dvou filozofických přístupů k řešení problematiky: máme tolerovat a respektovat v rámci
relativistického přístupu k různým kulturám praktiku, která má neodstranitelné důsledky, nebo proti ní všemi
možnými prostředky bojovat ve jménu univerzálně pojímaných lidských práv?
23
Texty pro starší studenty a pedagogy
Female genital mutilation – ženská obřízka
Ženská obřízka je eufemistický název pro zákrok, který Světová zdravotnická organizace (WHO) nazývá „mrzačením
ženských pohlavních orgánů“ - FGM. WHO zároveň upozorňuje, že takto postižených žen dnes žije na světě 130
milionů a každý den se jejich řady rozšíří o zhruba 6 000 dalších, tedy o 4 každou minutu. Tento zákrok se provádí
napříč socio-ekonomickými vrstvami, mezi různými etnickými a kulturními skupinami včetně křesťanů, muslimů,
židů i stoupenců domorodých animistických náboženství. Není tedy možné hledat původ tohoto krutého rituálu
v jakémkoli náboženství, ale v tradicích jednotlivých kmenových uskupení.
Obřízka představuje pro ženu nejen celoživotní trauma, ale i ohrožení na životě. Riziko je přirozeně tím větší,
čím je zákrok rozsáhlejší. „Nejšetrnější“ variantou je „sunna“ – odejmutí vrchní části klitorisu a předkožky. Až 80%
obřezaných žen je však podrobeno mnohem drastičtější verzi zásahu – takzvané klitoridektomii (resekci klitorisu) –
při níž jsou odstraněny i stydké pysky. Dalších 15% postižených žen pak prodělá nejtěžší možné pohlavní zohavení,
známé pod označením infibulace či „faraonská obřízka“. Jde o zásah, u kterého je po provedení klitoridektomie
ještě navíc téměř celý vaginální otvor sešit. Ponechána je jen malá skulina velikosti hlavičky sirky na odtékání
moči a menstruační krve. V některých kulturách je pak žena znovu otevřena až při svatební noci manželem, a to
buď nožem nebo brutálním pohlavním stykem, a po čase je opět sešita. Každý pohlavní styk je provázen velkými
bolestmi způsobenými samotným znovuotevřením rány, ale většinou i násilím manžela, který při otevírání rány
nebere žádné ohledy, protože žena si přece „jen plní svou povinnost“ a on „se nebude zaobírat jejími pocity
a bolestí.“ Je jasné, že po takovýchto zkušenostech zůstávají v dívkách a ženách hluboká psychosociální traumata
a jejich sexualita a schopnost prožívání je hluboce narušena, ne-li znemožněna. Z obecného zdravotního hlediska
je ženská obřízka daleko závažnějším výkonem než obřízka mužská a lze ji srovnat s amputací penisu. Tedy její
nejmírnější formu – klitoridektomii. Ostatní formy jsou už zcela neporovnatelné.
Zákrok se zpravidla provádí pod širým nebem či doma a pouze za použití žiletek, nůžek či dokonce jen skleněných
střepů nebo lastur. Vedle trvalých bolestí a potíží při menstruaci jsou dívky vystaveny i nebezpečí vzniku nádorů
a infekcí, jež v řadě případů končí smrtí. Je nabíledni, že většina těchto zákroků je prováděna za naprosto
nevyhovujících hygienických podmínek, ale i při naprosté absenci odborných znalostí. Krutý rituální zákrok
nejčastěji provádějí starší ženy z rodiny či kmene, u nichž je sice prokazatelná jistá praxe (většinou mají za sebou
velmi mnoho zákroků), ale také naprostá neznalost anatomie, hygieny, případně desinfekce či anestézie. Ženy (gábila
– obřezávačka, porodní bába, vražednice), které obřízku provádějí, požívají ve vesnických komunitách značnou
vážnost, a to hlavně v zemích, kde je obřízka zákonem zakázána. Je to povolání sice rizikové (i když o snaze vlád
tento zvyk účinně potírat lze úspěšně polemizovat), ale na druhou stranu velmi výnosné. Rodiče dívek za zákrok
velmi dobře zaplatí. Pro obřezávačku je tato činnost možností, jak cestovat po celé zemi, což by jinak nemohla,
neboť je velmi pravděpodobné, že by jí to její manžel nedovolil. Je ovšem třeba myslet i na to, že ženy, které tento
zákrok provádějí, k tomu nevede pouze zištnost a osobní profit, ale i víra a přesvědčení o správnosti tohoto počínání,
snad i poslání (a tak je třeba k problému přistupovat i v případě osvěty). Zde je na místě podotknout, že FGM není
pouze záležitostí žen – obřezávaček. Mezi bohatými lidmi v africké společnosti se ženská obřízka praktikuje stejně
často jako na chudém venkově a bohatí lidé samozřejmě nevyužívají služeb obřezávaček. I ve státech, kde je FGM
zákonem zakázána, se najde mnoho lékařů, kteří za přiměřenou úplatu zákrok provedou. Lze předpokládat, že se
vše děje za dobrých hygienických podmínek, s patřičnými odbornými znalostmi a tedy menšími riziky v následné
péči, ovšem pokud se týká psychosociálních a fyziologických dopadů na postiženou dívku, jsou stejné jako
v předchozích, mnohem častějších případech.
Přehled zdravotních a psychosociálních důsledků zákroku:
Okamžité – šok, ostrá bolest, silné krvácení, akutní zánět močových cest, infekce močové trubice, otrava krve
(celková sepse), tetanus, HIV/AIDS, hepatitida typu B, chřipka, úmrtí
Přechodné – dlouhodobé hojení, pánevní infekce, bolestivá a nepravidelná menstruace, cysty, hnisavá ložiska,
bujení vaziva v jizvě, bolestivý pohlavní styk
24
Dlouhodobé – uzavření vagíny a následné hromadění menstruační krve a moči, neplodnost, samovolné potraty
s patřičnými důsledky vzhledem k FGM, opakované záněty močových cest, inkontinence, neustále se vracející
krvácení z nezhojených ran
Pohlavní styk – potíže s penetrací, krvácení
Porod – zdlouhavý a velmi bolestivý, silné krvácení, riziko narození mrtvého dítěte a smrti matky, perineální tržná
rána, výhřez dělohy
Sexuální problémy – absence orgasmu, úzkost, deprese, frustrace, necitlivá tkáň
V případě neplodnosti je třeba připomenout, že v patriarchální společnosti, kde je reprodukční schopnost zcela
zásadní, způsobuje obrovský sociálně frustrující faktor. Neplodné ženy mají postavení ve společnosti velmi těžké,
jejich vážnost je nulová. Zde se otevírá celkem slušná možnost osvěty, protože jedním z argumentů pro obřízku je
„zajištění plodnosti.“
Nejrozšířenější je ženská obřízka v Africe, kde se praktikuje hlavně ve venkovských oblastech 28 zemí, jež tvoří
souvislý pás od Somálska až po Mauritánii. Kromě Afriky je však možno se s ní setkat také v některých asijských
zemích a v emigrantských komunitách v Evropě, Kanadě a USA. Právě v souvislosti s případy, které vyšly najevo ve
Francii a Spojených státech, se na počátku 90. let podařilo celou záležitost medializovat a přitáhnout k ní pozornost
světové veřejnosti.
Původ ženské obřízky je stále předmětem dohadů. Některé stopy vedou až do 2. století př.n.l. a souvisejí prý
s obchodem s otroky, kdy otrokáři nechávali provádět infibulaci otrokyním, aby nemohlo dojít k těhotenství.
Zvláštní je, že Egypťané nazývali infibulaci „súdánskou obřízkou“ a Súdánci zase „faraonskou obřízkou“. Některé
historické prameny uvádějí, že Súdánci infibulaci prováděli, ale na území starého Egypta byl zákrok údajně neznámý.
Každopádně se většina zdrojů shoduje na tom, že se jedná o záležitost kulturní, nikoliv náboženskou, a to i přesto,
že spousta obřízku praktikujících komunit se na náboženství odvolává. Bible ani Korán ženskou obřízku nevyžadují
ani nijak neupravují. Lze tedy říct, že s největší pravděpodobností se kořeny tohoto starého rituály nacházejí
v primitivních kmenových tradicích.
Například označení „faraonská“ vychází z přesvědčení, že praxe byla součástí života již ve faraonském Egyptě.
Výraz „sunna“ naopak dává obřízku do souvislosti s islámem. Většina muslimských vzdělanců ale spojení
s Koránem popírá. O neoprávněnosti názorů, které spojují obřízku s islámem a náboženstvím vůbec, svědčí i fakt,
že je kupříkladu rozšířena v křesťanské Etiopii a Keni, zatímco v muslimských zemích Magrebu se nepraktikuje.
Je tedy více záležitostí sociokulturní než náboženskou. Například v Súdánu je obřízka chápána jako prostředek
k uchování ženské nevinnosti, cudnosti a krásy. Pro Kikuje v Keni byla zase zkouškou schopnosti morálního
sebeovládání, kterou musely prokazovat dívky i chlapci. Takto chápaná je pak pouze jednou ze součástí širšího
obřadu iniciace.
V souvislosti s různým pojetím významu obřízky se také liší věková hranice, kdy je prováděna. Mezi Joruby v Nigérii,
kde je více než s iniciací spojena s morálním pojetím studu a plodnosti, jsou děti obřezávány již ve věku několika
málo dní. Naopak tam, kde je spojena s obřadem uvedení do dospělosti (Sierra Leone, Keňa), je prováděna v období
puberty. Tradiční společnosti mají vybudované velmi silné donucovací mechanismy k zachování obřízky. Teprve
obřezaná dívka se totiž smí vdát a zákrok, pokládaný za symbol čistoty a plodnosti, ovlivňuje její postavení ve
společnosti. Operace je chápána také jako test odvahy a důkaz, že dívka bude schopna unést bolesti porodu.
Dalším důvodem je i snížení sexuální touhy.
Vážení muži si dodnes ve venkovských společnostech odmítají vzít neobřezanou ženu. A vzhledem k tomu,
že dobře se vdát a mít děti je ve společnosti sužované chudobou, nemocemi a negramotností cestou k přežití,
jsou následky nepodstoupení tohoto rituálu pro dívku na venkově fatální. Matky, samy obřezané, tedy věci
a důsledků znalé, většinou své dcery přesvědčují, že mučivá a krutá procedura zohavení genitálií přinese dívce
prospěch a zlepšení sociálního postavení v komunitě. Je ovšem nasnadě, že vzhledem k sociální stratifikaci africké
společnosti se s dívkami nikdo moc nebaví a zákrok podstupují, ať chtějí nebo nechtějí. Násilné přivedení dívek
k obřezávačce a následné znehybnění ženami z komunity bylo popsáno v nejednom svědectví obřezaných žen
25
a dívek. Zde je potřeba se pozastavit nad nám zcela nepochopitelným faktem, že leckdy dívky samy tento zákrok
vyžadují. V případě, že by obřízku dospívající dívka, např. díky osvíceným a pokrokovým rodičům, nepodstoupila,
je vyčleněna ze společnosti stejně starých kamarádek, které ji najednou nepovažují za rovnocennou, ale stále ještě
za dítě. Dívka je tedy sociálně vyloučená z komunity, do které patřila a o kterou stojí. Do budoucna je vyčleněná
i ze sociální skupiny „dívek na vdávání“, pokud nenarazí na muže bez předsudků, což zřejmě není jednoduché.
Postavení neprovdané ženy je v africké společnosti skutečně nezáviděníhodné.
V Africe jsou velmi žádány nevěsty panny. Rodina se tedy dobrým sňatkem dcery může dostat z finančních
problémů. Takový sňatek může ale proběhnout pouze, je-li dcera panna. O důvod víc k provádění obřízky.
Kromě sociálního vyčlenění jsou navíc neobřezané ženy terčem pověr a mýtů. Podle některých například nemůže
být taková dívka dobrou kuchařkou. Další označují klitoris za jedovatý orgán, který muži při dotyku způsobí vážnou
chorobu, impotenci nebo dokonce smrt. Jiní zase věří, že dotkne-li se dítě při porodu klitorisu, může dojít k otrávení
mateřského mléka či smrti dítěte nebo bude dítě posedlé a nečisté. Neobřezaná žena také podle Afričanů může na
svou rodinu i celý kmen uvrhnout hněv předků a prokletí.
Možná alternativa a naděje do budoucna
Mají-li tedy mít snahy o odstranění ženské obřízky naději na úspěch, není možné pomíjet její kulturní a společenské
souvislosti. Důkazem může být i vývoj v Keni, kde o odstranění ženské obřízky začali usilovat evropští misionáři
už bezprostředně po svém příchodu. Výsledkem však byla pouze skutečnost, že boj za zachování ženské obřízky
u Kikujů začal být spojován s bojem za obranu kulturních tradic a protikoloniálním hnutím. K předním oponentům
pokusů změnit tento kikujský zvyk tehdy patřil i budoucí první prezident nezávislé Keni Jomo Kenyatta.
Když ale získala země samostatnost, začal se postoj keňské vlády měnit, a to zejména v souvislosti se změnami
v sociálních vztazích v kikujské společnosti. Od roku 1979 pak vláda iniciovala několik kampaní za odstranění
obřízky. Také díky nim vyšlo při průzkumu v roce 1991 najevo, že zatímco ženy nad 50 let jsou v zemi obřezány
téměř ve 100% případů, mladé dívky už „pouze“ v 78%.
Prvních úspěchů dnes ve venkovských oblastech Keni dosahuje také projekt Ntanira Na Mugambo, známý jako
„obřízka slovem“, prováděný od roku 1996 národní organizací Maendeleo Ya Wanawake (Rozvoj žen) a mezinárodní
organizací PATH. Mladé ženy se shromáždí na týden ve škole na izolovaném místě, aby se mohly dozvědět základní
informace o sexuálním životě, anatomii, hygieně, úctě ke starším a podobně. Součástí programu jsou i vzdělávací
setkání pro členy rodin dívek a pro muže, na kterých jsou probírány problémy a nebezpečí spojené s ženskou
obřízkou. Na závěr jsou dívky symbolicky uvedeny mezi dospělé. Úspěch projektu, který se od svého zavedení
zaměřuje na stále větší počet žen, leží podle pozorovatelů právě v tom, že neprosazuje přímý zákaz obřízky, ale
nabízí atraktivní alternativu.
Situace se však začíná postupně zlepšovat i v dalších zemích. Například v Guinei slavila více než desetiletá kampaň
alespoň částečný úspěch, když se stovky žen rozhodly symbolicky odevzdat své speciální nože, používané pro
obřezávací ceremonii. Vedle narůstající ochoty množství nevládních organizací i jednotlivců má velký význam také
zapojení řady afrických vlád (Burkina Faso, Džibutsko, Egypt, Ghana, Guinea, Senegal, Středoafrická republika, Togo),
které v posledních letech prosazují normy zakazující provádění ženské obřízky. I přes oficiální zákaz a relativně
vysoké tresty za jeho porušování se však ženská obřízka nadále provádí, a to jak v afrických zemích, tak ve státech
západní Evropy a v USA v emigrantských komunitách.
Podle studie Světové zdravotnické organizace proto musí kampaně změnit svůj současný „informační charakter“
a zaměřit se na „pochopení a rozklad tradičních mýtů a předsudků“. Další zlepšení by také měla přinést stále větší
angažovanost žen ze společností, v nichž je ženská obřízka nejvíce zakořeněna.
Otázkou zůstává volba ze dvou filozofických přístupů k řešení problematiky: máme tolerovat a respektovat v rámci
relativistického přístupu k různým kulturám praktiku, která má neodstranitelné důsledky nebo proti ní všemi
možnými prostředky bojovat ve jménu univerzálně pojímaných lidských práv?
26
Volíme druhou variantu, ovšem za velmi citlivého a tolerantního přístupu ke kulturním tradicím. Současný
přístup, kdy je problematika zasazována do koloniálního a etnocentrického kontextu, vyvolává averzi u komunit
praktikujících obřízku prohlášením, že pouze Západ je schopen vymýtit tuto „barbarskou tradici“. Správný přístup
by měl zahrnovat zvýšenou angažovanost žen i mužů z komunit, což ovšem přepokládá osvětu, vzdělání. Je důležité
neustále vyvolávat nátlak na vlády inkriminovaných zemí, aby FGM zakázaly zákonem. Ovšem domnívat se, že
pouze to situaci vyřeší, je mírně řečeno naivní. Svědčí o tom mimo jiné situace v Keni, kde je ženská obřízka zakázána
zákonem od roku 2003, nicméně se praktikuje neustále dál. Rozdíl je pouze v tom, že jsou dívky obřezávány v noci
a na utajených místech.
„Žádná osoba nesmí vystavit dítě kulturním rituálům, zvykům nebo tradičním praktikám, které by mohly negativně
ovlivnit život, zdraví, sociální blahobyt, důstojnost, fyzický nebo psychický rozvoj dítěte,“ stojí v zákoně, který
schválil keňský parlament. Za nezákonné praktiky hrozí vězení a přísná pokuta. FGM neprovádějí kmeny Luo, Luyha
a Turkana a v současné době v Keni praktikují FGM tyto kmeny: Kisii, Masai, Taita, Taveta, Meru, Embu, Kikuyu,
Kamba, Mijikendi, Gabra, Samburu a další malé kmeny. Jedná se zcela jistě o institucionalizované násilí.
Zcela zásadním problém je tedy nevymahatelnost práva. I v zemích, kde je FGM zákonem zakázána, se nadále
provádí. Organizace, které se touto problematikou zabývají, jsou tak ve velmi svízelné situaci a jejich práce je složitá,
ne-li nemožná. Stojí proti tradici, zvykům, policii i státu. Na své straně mají jen pár osvícených žen a mužů, a to je
žalostně málo. Je třeba stále a neúnavně podporovat vzdělání, osvětu a místní aktivisty, aby hlavní tlak byl vyvíjen
zevnitř dané komunity, nikoli zvenku z úplně jiného prostředí a kultury.
Zajímavé je zjištění, že při provádění preventivních programů pracovníci z tamních komunit užívají pro FGM výraz
„ženská obřízka“, tolik kritizovaný lidsko-právními aktivisty v bohatých zemích a WHO. Důvodem je skutečnost,
že doslovný překlad výrazu FGM (mrzačení ženských pohlavních orgánů) vyvolává v cílové komunitě negativní
konotace a ztěžuje nastolení plodné komunikace na tak ožehavé téma a téměř znemožňuje úspěšné působení. Je
to další důkaz rozdílného myšlení a úhlu pohledu na jednu a tu samou skutečnost.
27
Metodická stránka pro učitele
Diskriminace
Klíčová slova: žena, muž, rovnoprávnost, násilí, rasizmus, xenofobie, vzdělání
Citát: „Civilizace by měla být posuzována podle toho, jak zachází s menšinami.“ Mahátma Gándhí
Možné aktivity:
Použijte kteroukoliv techniku skupinové práce či aktivitu z Části 1.
Text:
Předpojatost vyplývá z hodnotových vzorců chování, tradic, zkušeností, informací (resp. dezinformací) a ze sociální
percepce. Vede nás k takovým závěrům a interpretacím, které jsou akceptovány jako pravdivé bez jakýchkoliv
důkazů. Obvykle je naše domněnka o lidech ovlivněna hodnotami, informacemi a zkušenostmi s podobnými jedinci
a my vyvozujeme závěry na základě věcí, ve které věříme a které očekáváme. Předsudky jsou často sdíleny širokým
okruhem lidí, proto jsou vnímány jako pravdivé. Jejich zobecňování vede k vytváření stereotypů vázaných na ostatní
skupiny. Takovéto zobecňování nemá negativní dopad, pokud je lze doložit ve skutečnosti. Např. Italové jedí špagety,
Češi mají rádi knedlo-vepřo-zelo. Francouzi mají dobré víno. Generalizace začne vadit tehdy, když hodnotíme
někoho na základě jednoho rysu – třeba barvy kůže, oblečení, momentálního chování apod. – a na základě těchto
charakteristik ho považujeme za méněcenného. Nevědomé používání stereotypů, které je spojeno s nedostatkem
informací, může vést k segregaci jednotlivých skupin.
(Zdroj: Multi kulti – menšiny v ČR, Agentura rozvojové a humanitární pomoci Olomouckého kraje, o.p.s. 2009)
Diskriminace, xenofobie a rasismus jsou rozšířeny ve všech částech světa. V Indii je přibližně 160 milionů páriů
(nedotknutelných). Výzkumy z USA dokazují, že rasa hraje podstatnou roli při rozhodování, kdo bude odsouzen
k smrti. Ve Rwandě bylo roku 1994 během tří měsíců zavražděn téměř milion lidí, především Tutsiů.
(Zdroj: Kompas – manuál pro výchovu mládeže k lidským právům, Rada Evropy, 2002)
28
Texty pro starší studenty a pedagogy
Diskriminace a nerovnost žen a mužů v Keni
Podle populačního fondu OSN se světovou chudobu nepodaří vymýtit, dokud se lidstvo nevypořádá se sociální,
fyzickou a ekonomickou diskriminací žen.
To, že jsou ženy v rozvojovém světě diskriminovány, asi nikoho nepřekvapuje a všichni to vědí. Otázkou tedy není,
zda jsou diskriminovány, ale jak. Základní diskriminační vzorce jsou stejné všude ve světě. Vzhledem k tomu,
že většina komunit v rozvojovém světě je stále patriarchální, je skutečně postavení žen velmi problematické.
Nelze vynášet jednoznačné soudy, neboť etnik, národů a komunit je tolik, že problematiku nelze uspokojivě
uchopit jedním pojednáním. Jenom v Keni existuje 42 kmenů a postavení ženy bude zcela jistě v každém kmeni
poněkud odlišné. Ženy jsou většinou sociálně i právně závislé na svých manželích nebo jiných mužských členech
rodiny (otec, bratr, švagr). To s sebou nese mnoho důsledků ve všech oblastech života. Jako první nás jistě
napadne násilí, jehož oběťmi se ženy a dívky často stávají právě z důvodu nadřazenosti muže v patriarchálně
uspořádaných komunitách. Vzhledem k tomu, že v rozvojových zemích jsou zákony postihující domácí násilí
prakticky nevymahatelné, zrovna tak jako zákony postihující sexuální násilí, nelze získat žádnou kvalitní statistiku.
Nicméně z výpovědí žen a jejich dětí je jasné, že domácí násilí vskutku není jev ojedinělý. Zrovna tak sexuální
násilí je jev více než rozšířený.
Příklad:
V rybářských oblastech jsou ženy nakupující na trhu ryby pro svou rodinu či vesnici nuceny platit dvakrát – penězi
a sexem. Je na prodávajícím rybáři, které z mnoha čekajících žen ryby prodá. A pro ženu je to zase otázka: budou
mít dnes moje děti co jíst nebo ne? Obzvláště v době, kdy je ryb málo, je tento tlak vskutku silný.
Z patriarchálního uspořádání společnosti kombinovaného s chudobou souvisejí rozdíly mezi pohlavími
v předpokládané délce života a takzvaná feminizace chudoby. To samozřejmě neznamená, že by muži nebyli chudí,
jen tíživé důsledky chudoby dopadají více na ženy než na muže. V chudých zemích má žena na starosti zajišťování
vody a paliva pro celou rodinu. To většinou znamená, že musí zdolávat dlouhé úseky pěšky a nosit těžké náklady
(většinou na hlavě), zatímco v náručí drží nemluvně nebo malé dítě. Ženy se také účastní výroby jídla pro celou
rodinu, většinou prostřednictvím samozásobitelského zemědělství pomocí primitivních nástrojů (např. dřevěných
motyk). Obilí je nutno oloupat a semlít ručně, což je proces, který trvá velmi dlouho a je velmi fyzicky namáhavý. Při
vaření jsou ženy vystaveny vdechování kouře z hořícího dřeva a uhlí nebo emisí z biologických paliv, jako je dobytčí
trus. Výpary z biologického paliva jsou hlavním zdrojem znečištění vzduchu v domácnostech a výzkumy ukazují, že
ženy v takovém prostředí vdechují více kouře a škodlivých látek než obyvatelstvo těch nejvíce znečištěných měst.16
K rozdílům ve zdravotním stavu a předpokládané délce života mezi pohlavími přispívají také různé zvyky a obyčeje,
ať už jsou to různé hygienické předpisy17 nebo rozdělování jídla mezi ženy a muže nerovným dílem, což způsobuje
daleko větší riziko podvýživy u žen a dívek a snižuje i šanci dívek dožít se dospělosti.
Ženy jsou diskriminovány v otázce pracovního uplatnění, finančního ohodnocení a celkového postavení ve
společnosti, stejně jako téměř všude na světě. Ovšem vzhledem k tomu, že žijí v tak katastrofálně chudých poměrech,
je to ve všech směrech více vidět.
Jedním z problémů je ztížený přístup ke vzdělání. Fakt, že v Keni a Africe vůbec je školství problém sám o sobě, je
známý. Konkrétně v Keni je školství sice bezplatné, nicméně kapacita škol je katastrofálně poddimenzovaná a navíc
bezplatné školství neznamená, že by děti neplatily nic. Škola od rodin vyžaduje peníze formou různých poplatků –
na tabuli, na křídy, na lavice, na platy učitelů apod. V případě, že je v rodině školou povinných dětí více, jsou rodiče
nuceni volit, zda pošlou do školy syna nebo dceru. A protože keňská společnost je převážně patriarchální, je jasné,
že do školy většinou pošlou chlapce jako budoucího živitele rodiny. Dívky tak zůstávají nevzdělané, bez možnosti
uplatnit se ve společnosti, což kromě dopadů na jejich život samozřejmě znamená i nižší ekonomický přínos pro
16 Renzetti Claire M., Curran Daniel J. Ženy, muži a společnost, nakladatelství Karolinum, Praha 2003.
17Např. v některých zemích nesmí být ženy viděny při vyprazdňování a musí tak čekat s vykonáním potřeby do setmění, což
způsobuje zdravotní komplikace a zvyšuje riziko přepadení.
29
společnost a stále se prohlubující propast chudoby. Pokud budou ženy dostatečně vzdělané, zdravé a zaměstnané
a pokud budou moci samy rozhodovat o tom, kdy a kolik budou mít dětí, zlepší to jejich socioekomickou situaci
a následně i stav společnosti jako takové.
Nevzdělanost s sebou samozřejmě nese „ochotu“ žen a dívek nechat se diskriminovat, akceptovat násilí na nich
páchané. A to samozřejmě nejen násilí fyzické a psychické, ale i ekonomické. Většina žen o svých základních právech
ani neví. A to je zásadní problém – pokud člověk neví, že je na něm pácháno násilí a jak s tím má bojovat, těžko se
v takové situaci brání.
Jsou ovšem oblasti, kde je rozvojový svět skutečně mistrem v diskriminaci žen a jejich situace je tedy z pohledu
lidských práv, natožpak z pohledu evropského myšlení, naprosto katastrofální.
První z nich je samozřejmě ženská obřízka, o které pojednáváme v samostatné kapitole. Ta je naprostým porušením
základního lidského práva ženy na zachování tělesné integrity. Někdy bývá argumentováno, že pokud s tím dotyčná
souhlasí, nejedná se o porušování jejích práv ani o diskriminaci. Nutno podotknout, že zdaleka ne všechny dívky
a ženy podstupují zákrok dobrovolně. Navíc obřízka je prováděna v dětském věku, tedy v době, kdy dívka není
dostatečně duševně ani fyzicky vyspělá, aby mohla svou tělesnou integritu účinně hájit. Stejně tak ukotvení jejích
životních názorů, postojů a hodnot se teprve utváří, nemá dostatek informací o možných dopadech zákroku na
její zdraví a život a nedokáže se tak vymanit ze sociokulturního nátlaku komunity, který je navíc většinou silně
podporován její matkou, tedy jedinou záchrannou bytostí v jejím životě, u které samozřejmě předpokládá, že je pro
ni dceřin prospěch prvořadý. Stává se tedy obětí oběti, protože tento vzorec sociokulturního nátlaku a diskriminace
každé ženy, která by se vzepřela, se stále opakuje. Na druhou stranu dítě není jen objekt, kterým je posouváno
a manipulováno, ale i subjekt, který se na vlastní hodnotové orientaci a výchově podílí. Dítě chce věřit tomu, že
všechno je tak, jak má být, a že jeho potřeba „správnosti a pravdivosti“ je naplňována (to platí všude na světě).
Není tedy divu, že rituálu, tak úzce spjatému s komunitou a vzestupem na společenském žebříčku, nevzdorují.
Existují samozřejmě výpovědi mladých žen, které FGM podstoupily, které tvrdí, že nikdy nezapomenou, co jim
matky způsobily. Ale jednak jsou to dívky, kterým se nějakým způsobem podařilo vymanit z komunity, a jednak je
otázkou, jak budou situaci hodnotit za pár let a zda se u svých dcer tlaku komunity vzepřou. A pokud ano, zda se
jim to podaří.
Dlužno podotknout, že tato situace se týká i osvícených mužů, kteří by hodlali pochopit nesmyslnost tohoto
aktu, neboť (obzvláště ve vesnickém prostředí) by komunita neobřezanou manželku přijímala také velmi těžko,
spíš vůbec. Podle výzkumů provedených v nedávné době v Keni, je velmi patrný vliv vzdělání na postoj mužů
k rituálu FGM. Čím vzdělanější jsou muži, tím méně jsou ochotni tento rituál akceptovat. Vkládat v tento fakt přílišné
naděje by ovšem nebylo správné, neboť situace možností vzdělání není v rozvojovém světě právě růžová. Naprosto
klíčovou roli tak hraje účinná legislativa a především vzdělání ve všech smyslech toho slova, tedy vzdělání školní,
ale i osvěta ze strany různých organizací (včetně církve).
Dalším momentem, který nelze v otázce diskriminace žen (a koneckonců kohokoliv) v rozvojovém světě pominout,
je velmi obtížná vymahatelnost práva. Většina zemí patří mezi signatáře Listiny základních práv a svobod a tato je
součástí ústavního pořádku. Problém ovšem je, že chybí vůle poskytovat jakoukoliv osvětu či mediální kampaň na
dané téma, důsledně uplatňovat zákonné sankce a tím proti negativním společenským jevům účinně postupovat.
Vracíme se tedy opět ke vzdělání a vymahatelnosti práva.
Pro správné pochopení diskriminačního jednání je potřeba dobře vymezit pojem diskriminace, ale i rasismus
a xenofobie.
Diskriminace
Rozlišování poškozující někoho, neuznávání jeho rovnosti s jinými, popírání a omezování práv určité kategorie
obyvatelstva nebo určitých států, mezinárodních organizací apod.18
18 Akademický slovník cizích slov, Praha, Academia, 2001.
30
Nicméně hovoříme-li o diskriminaci, nerozumíme tím jakékoli rozlišování, ale rozlišování nějakým způsobem
negativní, rozlišení zatěžující nějakou skupinu osob, ať již s ohledem na zakázané kritérium nebo s ohledem na
způsob, jakým je tohoto rozlišování dosahováno nebo jak je v praxi realizováno.19
Tedy pokud například zákon určuje, že řidičské oprávnění k řízení automobilu může získat pouze osoba starší 18
let, nejedná se o diskriminaci z důvodu věku, ale o rozlišení osob s legitimním cílem ochránit životy a zdraví osob
ostatních. Stejně tak pokud se hledá hlavní představitelka mladé dívky do připravovaného filmu, není diskriminace
dle pohlaví, pokud jsou z výběrového řízení vyloučeni muži, ani diskriminace dle věku, pokud jsou vyloučeny starší
ženy. Takových případů bychom našli spoustu.
Přímá diskriminace
Tou rozumíme takové jednání, kdy je s určitou osobou nebo skupinou zacházeno ve srovnatelné situaci méně
výhodným způsobem než s osobami jinými, pokud se tak děje z důvodů právně neospravedlnitelných, tedy
a) na základě nepřípustného kritéria – rasa, národnost, pohlaví, víra apod.20
b) svévolně, tedy bez možného rozumného zdůvodnění takového jednání
Diskriminaci je tedy možno chápat jako:
1) vyčlenění jednotlivce nebo skupiny v porovnání se srovnatelnou skupinou
2) je k tíži danému jednotlivci nebo skupině21
Definice stanovená antidiskriminačním zákonem zní:
Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se
zachází nebo zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví,
sexuální orientace, zdravotního pojištění, náboženského vyznání, víry či světového názoru.22
Nepřímá diskriminace
Ve srovnání s přímou diskriminací je ta nepřímá daleko hůře popsatelná a rozpoznatelná. Vychází z toho, že určitá
obecná právní úprava, která formálně neobsahuje žádnou zakázanou diskriminační klasifikaci, ve skutečnosti
vyvolává diskriminaci při své aplikaci.23
Jako příklad bychom mohli uvést kritérium stanovující minimální výšku pro hasiče (které vylučuje mnohem více
žen než mužů), přístup obchodního domu, který odmítá zaměstnat osoby s dlouhými sukněmi, nebo vládní úřad,
který zakazuje vstup osobám s pokrývkou hlavy (v obou případech se jedná o diskriminaci příslušníků a příslušnic
etnických menšin nebo náboženských skupin, které nosí dlouhé sukně a pokrývky hlavy – šátky).24
19 Bobek, M. Boučková, P. Kuhn, Z. Rovnost a diskriminace, Praha, C.H.Beck, 2007.
20 Problematika existence či neexistence rasy bude pojednána později v kapitole Rasismus.
21 Bobek, M. Boučková, P. Kuhn, Z. Rovnost a diskriminace, Praha, C.H.Beck, 2007.
22 Boučková, Havelková, Koldinská, Kuhn, Kuhnová, Whelanová, Antidiskriminační zákon – komentář, Praha, C.H.Beck, 2010.
23 Bobek, M. Boučková, P. Kuhn, Z. Rovnost a diskriminace, Praha, C.H.Beck, 2007.
24 Kompas – manuál pro výchovu mládeže k lidským právům, Rada Evropy, 2000.
31
Dalším příkladem může být postup provozovatele elektrárny v Severní Karolíně, který v reakci na anti-segregační
zákony z počátku 60. a 70. let vytvořil novou náborovou politiku zaměstnanců. Na jejím základě požadoval pro
veškerá místa minimálně středoškolský diplom, a to i pro místa dělnická. Faktickým důsledkem tohoto nařízení byla
pokračující segregace černošského obyvatelstva, neboť na přelomu 60. a 70. let mělo jen zanedbatelné procento
černošského obyvatelstva středoškolské vzdělání. Jakkoliv se nepodařilo prokázat diskriminační úmysl, Nejvyšší
soud USA uznal, že požadavek středoškolského vzdělání neměl rozumný vztah k dané činnosti, resp. zaměstnavatel
tento vztah neprokázal. Tento požadavek měl navíc nepoměrný dopad na černošské uchazeče o zaměstnání.
Stávajícím zaměstnancům v dělnických profesích (vesměs bílým) byla tato podmínka odpuštěna. Mnozí z těch, co již
byli zaměstnáni a neměli požadované vzdělání, byli dokonce povyšováni. Úprava byla proto ve vztahu k dělnickým
profesím shledána diskriminační.25
Toliko na osvětlení obtížné rozpoznatelnosti nepřímé diskriminace a hlavně jejího dokazování, případně i neúmyslné
vlastní aplikace takového jednání.
Definice stanovená antidiskriminačním zákonem zní:
Nepřímou diskriminací se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení,
kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v zákoně osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou
diskriminací není, pokud toto ustanovení nebo praxe je odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou
přiměřené a nezbytné.
Rasismus
Nevědecká protihumánní teorie o nadřazenosti lidských ras a etnických skupin, nenávist k lidem určité rasy a její
projevy (utlačování).26
Slovo „rasismus“ nemá zdaleka tak dlouhou historii jako slovo „rasa“, které se ve slovnících začalo vyskytovat
koncem 17. století. Naproti tomu slovo rasismus až ve 20. – 30. letech 20. století. Zajímavé je ovšem se podívat i na
pojem „rasa“.
Slovo „rasa“ najdeme snad ve všech jazycích bývalých koloniálních národů a obecně označuje populace odlišného
původu. Jeho vznik nepochybně souvisí s počátkem zámořských objevů, kolonizací a s faktem, že se Evropané
museli vyrovnat se existencí rozdílných kultur a lidských společenství.
V 19. století byl termín „rasa“ definován velmi volně a nepřesně, obecně se mělo za to, že lidé podobného vzhledu,
ale odlišného občanství tvoří odlišné rasy. Za rasu byli také často považováni lidé mluvící příbuznými jazyky. Odtud
pramení nesprávné označení indoevropská rasa, které se užívá i v dnešní době. Během druhé světové války lidé
zcela běžně používali dnes už zastaralých výrazů „židovská rasa“, „árijská rasa“, „britská rasa“, „slovanská rasa“,
„cikánská rasa“ apod.27
Strach z odlišností, egocentrismus a vytváření předsudků o všem, co je „odlišné“, tak vede ke všem takovým
názorům a teoriím, které za sebou nechávají utrpení a bolest. Princip lze vysledovat v odmítání všeho, co je nejvíce
vzdálené od norem, se kterými se sami nejvíce ztotožňujeme. „Divošské zvyky“, „tohle není naše“, „to by se nemělo
dovolovat“ atd., představují hrubé reakce, prozrazují onen záchvěv hrůzy, odpor, který pociťujeme, když se setkáme
se způsoby života, víry nebo myšlení, jež jsou nám cizí.28
25 Bobek, M. Boučková, P. Kuhn, Z. Rovnost a diskriminace, Praha, C.H.Beck, 2007.
26 Akademický slovník cizích slov, Praha, Academia, 2001.
27 Kamín, T. Machalová, T. Kritika rasy a rasismu, Brno, Masarykova univerzita, 2003.
28 Lévi-Strauss, C. Rasa a dějiny, Praha, Atlantis, 1999.
32
Velkým nebezpečím v dějinách vždy bylo to, čemu se říká „rasová čistota“. Joseph Arthur de Gobineau, který se proslavil
obhajováním teorie nadřazenosti bílé rasy a rozvíjením rasových teorií o „árijské rase“, tvrdil, že civilizace upadá právě
z důvodu míšení „ras“. Jeho následovníci, Adolf Hitler a nacisté, ospravedlňovali genocidu židovské populace právě
s poukazem na její „nečistotu“. Ve skutečnosti se však za koncepcí „rasové“ čistoty skrývá strach, že sociální změna
povede ke snížení životních standardů dominantní skupiny, resp. že dojde ke ztrátě jejich „rasové“ identity.
Pro Geralda Mesadiého znamená „rasová“ čistota vědecky nepřijatelný pojem. „Neexistuje totiž germánská rasa.
[…] je ostatně dokázáno, že ‚čistá rasa‘ by zoufale degenerovala, neboť by byl ochuzen její genetický zdroj. Existuje
pouze jediná nedělitelná lidská rasa. ‚Čistá rasa‘ by byla rasa kreténů, takže ti, kdo hlásají tuto koncepci, možná
právem tvrdí, že jsou ‚čisté rasy‘.“29
Nicméně na počátku roku 2001 dva na sobě nezávislé týmy odborníků ohlásili mimořádně zásadní objev naší
doby, rozluštění lidského genomu. Na základě dosažených výsledků padl mýtus o genetickém determinismu. DNA
dvou různých lidí se shoduje z celých 99,9%, a to znamená, že každá dvojice lidí představuje z pohledu genetiky
„identická dvojčata“.
A zde patří vzpomenout několik zásadních otázek, které lidstvo řeší od nepaměti. Lze lidi dělit do „ras“? Pokud ano,
jsou si rovnocenné? Ve světle nejnovějších poznatků, když jsou si lidé tak geneticky rovni, bude to znamenat konec
rasismu? Opravdu na základě zjištěných poznatků „padá mýtus o nadřazení některých ras“?30
S vědomím všech výše uvedených informací bychom vlastně měli přestat užívat slovo „rasa“ a „rasismus“, ale
bohužel tyto výrazy jsou ve společnosti tak mohutně zakotvené, že se tomu v dalším výkladu prostě nevyhneme.
Nicméně považujeme za důležité o tom děti velmi podrobně informovat a celý projekt v tomto duchu vést.
S rasismem se lze setkat na různých úrovních:
- na osobní úrovni, kde se projevuje formou osobních postojů, hodnot a přesvědčení o nadřazenosti vlastní „rasy“
a méněcennosti jiných „ras“
- na interpersonální úrovni, kde se projevuje jako chování vůči druhým, v němž se odráží přesvědčení o nadřazenosti
vlastní „rasy“
- na institucionální úrovni, kde se projevuje v zákonech, zvycích, tradicích a praktikách, které systematicky ústí
v rasové nerovnosti a rasovou diskriminaci ve společnosti, organizacích a institucích
- na kulturní úrovni, kde se projevuje v hodnotách a normách sociálního chování povyšujících vlastní kulturní
zvyklosti na normu, s níž se mají jiné kultury poměřovat, a hodnotících jiné kulturní praktiky jako méněcenné31
Důsledky rasismu jsou nyní stejně jako v minulosti ničivé, a to jak pro jeho oběti, tak pro společnosti, v nichž
k takovému jevu dochází. Rasismus byl příčinou masového vyvražďování, genocidy a utiskování.
Xenofobie
Odpor, nepřátelství, nedůvěra ke všemu cizímu, strach z cizinců, nenávist k nim.32
To, co neznáme, většinou vyvolává obavy a nedůvěru. Žádný člověk na světě nemá rád situace, které nezná
a v nichž si není jistý, jak má jednat. Nejistota bývá vnímána jako nepříjemná, někdy přímo nebezpečná. Do situací,
29 Kamín, T. Machalová, T. Kritika rasy a rasismu, Brno, Masarykova univerzita, 2003.
30 Tamtéž.
31 Kompas – manuál pro výchovu mládeže k lidským právům, Rada Evropy, 2000.
32 Akademický slovník cizích slov, Praha, Academia, 2001.
33
v nichž nevíme, co nás čeká a co se čeká od nás, se přitom dostáváme poměrně často. Může se jednat o návštěvu
luxusní restaurace, kdy váháme, v jakém pořadí a jakým příborem můžeme konzumovat předložené pokrmy. Může
jít o pobyt se skupinou přátel, kteří se dlouho znají a mají vlastní, nám neznámé pojetí humoru, svůj slang, vlastní
systém narážek, hodnot a postojů, kterým nerozumíme. Nebo přijdeme na návštěvu do rodiny, která má jiný styl
bydlení, jiný způsob stolování nebo odlišná pravidla chování dětí vůči rodičům a naopak. Podobné zážitky v nás
většinou vyvolávají strach, nedůvěru, pocit ohrožení.
Určitý sklon ke xenofobii je vlastní každému člověku a každé společnosti. Neznámé prostě vyvolává obavy. Tento
sklon se však může stát velmi nebezpečným ve chvíli, kdy se týká velkých skupin lidí. Nejčastěji o xenofobii slyšíme
v souvislosti s jinými etnickými skupinami, odlišnými kulturami, často je také namířena na vyznavače jiného
náboženství, na lidi s odlišnou sexuální orientací a nebo třeba „jen“ na opačné pohlaví.
Z xenofobie vyrůstají také ideologie, které hlásají nadřazenost jedné skupiny lidí nad druhou: rasismus,
antisemitismus, nacismus. Když ve společnosti zvítězí xenofobie a k moci se dostanou lidé, kteří xenofobní sklony
dokážou využívat a podněcovat, může dojít k systematickému vyvražďování celých skupin obyvatelstva, jakým byl
v Evropě holocaust nebo etnické čistky v Srbsku. A začíná to nenápadně: „Cizinci nám berou práci.“, „Židé okrádají
náš stát.“, „Romové žijí z našich daní.“
Xenofobie je postoj, který nelze zakazovat, podobně jako nejde zakazovat nebo trestat předsudky a stereotypy.
Trestným činem se stávají až ve chvíli, kdy se promítnou do konkrétního diskriminačního jednání, kdy je jedinec
znevýhodněn na základě jazyka, barvy pleti, národnosti, vyznání nebo pohlaví. To však neznamená, že by samotná
xenofobie nebyla nebezpečná – právě ona vytváří nutné podhoubí pro nenávist, hromadnou nespravedlnost
a násilí. Proto by se občanská a demokratická společnost měla vůči xenofobii chránit.
Xenofobní sklony ani předsudky se zřejmě nikdy nepodaří zcela odstranit. Ale můžeme se jim aktivně bránit. Jednak
poznáváním odlišných lidí a kultur a zjišťováním, že lidé jiného vzhledu nebo vyznání mají často velmi podobné
radosti, strasti, plány a naděje jako my, a také snahou vnímat každého vždy na prvním místě jako jedinečnou
a neopakovatelnou osobnost a teprve pak jako příslušníka nějaké skupiny: muslima, Roma, homosexuála,
Vietnamce… A nakonec uvědoměním si, že neznámé, přestože může zpočátku vyvolávat obavy, je zdrojem nových
informací, nových pohledů a příležitostí obohatit náš „starý známý“ svět.
Odměnou bude nejen fakt, že tak můžeme předcházet nesnázím a utrpení mnoha lidí, kteří se nějakým způsobem
liší, ale především posun nás samotných. Posun směrem k větší otevřenosti, poznání a odvaze vidět svět bez
zdeformovaných a falšujících obrazů, které nám byly předány v podobě xenofobních předsudků a stereotypů.
34
Metodická stránka pro učitele
Globalizace a její důsledky pro rozvoj
Klíčová slova: rozvoj, udržitelnost, vzdělání, zdraví, životní prostředí, suroviny, nadnárodní společnosti, Světová
banka, Mezinárodní měnový fond
Citáty: „Když chcete mluvit o jihu, nemůžete mlčet o severu.“ Nelson Mandela
„Chudoba člověka připravuje o svobodu.“ mladá žena, Gruzie 1997
Možné aktivity:
Použijte kteroukoliv techniku skupinové práce či aktivitu z Části 1.
Další aktivita
Napište dopis Radě OSN s výzvou k účinnější mezinárodní politice (cílem je naučit se formulovat názory).
Text:
Ekonomická globalizace spočívá v propojování světových trhů, zapojování všech společností do světových
ekonomických vazeb. Významným aktérem ekonomické globalizace jsou nadnárodní korporace, které jsou
schopny působit bez prostorového omezení. Motivovány snahou o maximalizaci zisku spějí ke globalizaci výroby
a spotřeby. Dochází k růstu těchto společností a jejich spojování (tzv. fúze) ve větší celky. K ekonomické globalizaci
patří také pohyb spekulativního kapitálu na světových burzách, který ovlivňuje chování trhu a světových měn.
Výsledkem současného ekonomického vývoje je, že stále méně lidí vlastní stále více světového bohatství.
(Zdroj: Společný svět – příručka globálního rozvojového vzdělávání, Člověk v tísni, společnost při ČT, o.p.s)
Sociální globalizace se projevuje nárůstem propojenosti mezi společnostmi a lidmi navzájem. V důsledku rozvoje
dopravy se objevily nové možnosti pohybu. To s sebou přineslo rozšíření jevů, jako je turistika či mezinárodní
migrace. Díky rozvoji médií a komunikačních technologií, zejména televize a internetu, dochází k okamžité výměně
informací v nebývalé šíři. V souvislosti s těmito jevy se mluví o „časoprostorovém zmenšení světa“ nebo o vzniku
tzv. „globální vesnice“. K nové mobilitě a informacím však nemají všichni lidé přístup. S nerovnoměrným rozdělením
přístupu k informacím, zdrojům a technologiím narůstá sociální a informační propast mezi bohatou menšinou,
koncentrovanou především ve státech rozvinutých, a chudou většinou ve zbytku světa.
(Zdroj: Společný svět – příručka globálního rozvojového vzdělávání, Člověk v tísni, společnost při ČT, o.p.s)
Politická globalizace je charakterizována vzájemnou integrací a propojováním jednotlivých států, působením
mezinárodních subjektů, jako je OSN, EU, NATO, či působením politicky vlivných ekonomických institucí, jako je
Mezinárodní měnový fond (IMF), Světová banka (WB) a Světová obchodní organizace (WTO). Rozhodování o mnoha
významných věcech je tak přesunuto na jinou než státní úroveň. Pohledy na to, nakolik jednotlivé národní státy
v rámci procesu globalizace skutečně ztrácejí výraznou část vlastní suverenity na úkor nadnárodních politických
institucí (OSN, EU apod.), se různí. Jisté však je, že k přenosu jistých politických práv nad rámec jednotlivých států
v současné době dochází a že role globálních politických institucí celkově roste.
(Zdroj: Společný svět – příručka globálního rozvojového vzdělávání, Člověk v tísni, společnost při ČT, o.p.s)
35
Texty pro starší studenty a pedagogy
Globalizace a její důsledky pro rozvoj
Každé tři vteřiny na naší planetě umírá dítě v důsledku extrémní chudoby - hladem, kvůli nedostatku kvalitní vody
nebo na nemoci, kterým lze předcházet. Každý den je to takřka 30 tisíc dětí. Za dva týdny zemře více dětí, než
kolik obětí si vyžádala ničivá vlna tsunami na konci roku 2004. Za rok 2005 tak ze světa zbytečně odešlo více dětí,
než má celá Česká republika obyvatel. Osmdesát procent světové populace dnes žije v permanentní chudobě.
Přes 3 mld. lidí žijí za méně než 2 USD denně, z toho více než 1,2 mld. za méně než 1 USD denně (pro srovnání
těchto ekonomických a sociálních rozporů lze uvést, že na jednoho obyvatele USA připadá denní HDP ve výši asi 97
USD, z čehož na přímou spotřebu připadá asi 66 USD). Odhaduje se, že v letech 1999-2001 hladovělo na světě 842
mil. lidí. Podle OSN se jejich počet každoročně zvyšuje o 5 mil. Chudoba je hlavní příčinou prudkého růstu počtu
nakažených virem HIV v Africe, malárií a nově i znovu se prosazující TBC (každoročně 9 mil nových onemocnění a 2
mil úmrtí). Na začátku nového tisíciletí 1,1 mld. lidí žije bez dostatečného množství kvalitní pitné vody.33
Rozšiřující se propast mezi bohatými a chudými uvrhla zvyšující se počty obyvatel třetího světa do krajní nouze
života s méně než jedním dolarem na den. Přes opakované sliby učiněné v poslední dekádě dvacátého století, že
míra chudoby bude snížena, se skutečné množství lidí žijících ve stavu chudoby naopak zvýšilo o téměř 100 miliónů.
Došlo k tomu ve stejné době, kdy se celkový světový příjem zvyšoval o 2,5% ročně. Velké plány, které se objevily
s pádem koloniálního panství v Africe, nedošly naplnění. Místo toho se kontinent noří do stále hlubší bídy, příjmy
klesají a životní úroveň se snižuje. Růstový trend průměrné délky života, těžce vydobytý za několik minulých desítek
let, se začíná obracet. Nejhorší hrozba je HIV/AIDS a malárie. Ale i chudoba umí zabíjet. I země, které upustily od
afrického socialismu a kterým se podařilo nastolit poměrně solidní vlády, vyrovnat rozpočet a udržet nízkou inflaci,
náhle zjišťují, že prostě nejsou schopny přilákat investory. A bez jejich investic nemohou dosáhnout udržitelného
ekonomického růstu.
Nelson Mandela řekl, že chudoba není něčím přirozeným a nezměnitelným, ale je dílem lidských činů. Nezbývá než
dodat, že mnoho těchto činů přináší značný zisk. Africké země sice disponují obrovským surovinovým potenciálem,
ale kvůli své chudobě jsou snadno manipulovatelné, takže jejich zdroje přinášejí bohatství jiným. Díky finančním
možnostem a mocenskému postavení bohatších zemí je jim fakticky bráněno ve vlastním rozvoji a slouží jen jako
surovinová základna.
Hlad se z povědomí světa již téměř vytratil. V médiích se o hladu už nemluví, obrázky dětí s nafouklými bříšky už
nikoho nešokují. Největším problémem pro lidstvo je terorismus a změna klimatu. Ovšem jen v letošním roce si
podvýživa matek a jejich malých dětí podle odhadů vyžádá 3,5 milionu životů. Potravin ubývá, globální zásoby
jsou na historickém minimu. V západní Africe a v jižní Asii už propukly potravinové nepokoje. Cíl OSN snížit počet
hladovějících do roku 2010 na polovinu se nedaří naplnit.34
Dvě tváře globalizace
Dvojí tvář globalizace se dá sledovat v otázkách zdraví, vzdělání, výživy, výše příjmu, bídy, vztahu společnosti a žen,
vztahu společnosti a dětí, životního prostředí a bezpečnosti.
Zdraví
Pokrok: zvýšila se očekávaná délka života, zvýšil se počet lidí s přístupem ke zdravotně bezpečné vodě.
Deprivace: počet lidí nemocných HIV/AIDS stoupl z necelých 15 milionů na více než 40 milionů. Asi 1,5 miliardy
lidí se nedožije ani 60 let. Pro více než 880 milionů lidí je nedostupná základní zdravotní péče, 2,6 miliardy lidí žije
v podmínkách, které porušují základní hygienická pravidla.
33 www.ceskoprotichudobe.cz
34 http://www.project-syndicate.org/print_commentary/horton1/Czech
36
Vzdělání
Pokrok: Počet lidí, kteří umějí číst a psát, stoupl ze 64% na 76% celosvětové populace. Počet dětí a dospívajících,
kteří chodí do školy, stoupl ze 74% na 81%.
Deprivace: Více než 850 milionů lidí jsou analfabeti. V průmyslově vyspělých zemích je asi 100 milionů analfabetů.
Více než 260 milionů děti nechodí do školy.
Jídlo a výživa
Pokrok: Výroba potravin vzrostla o 25%.
Deprivace: Asi 860 milionů lidí hladoví. Celková spotřeba potravin nejbohatší pětiny lidí je 16x vyšší, než je spotřeba
nejchudší pětiny lidí.
Příjem a bída
Pokrok: Hrubý domácí příjem světa stoupal každoročně o více než 1%. Reálný příjem na hlavu stoupal ročně o 2,4%.
Deprivace: Přibližně 1,3 miliardy lidí žije s denním příjmem menším než 1 americký dolar. Jedna miliarda lidí není
s to uspokojit své nejzákladnější denní potřeby. Podíl nejbohatší pětiny lidí na světovém příjmu je 74x větší, než je
podíl nejchudší pětiny lidí.
Ženy
Pokrok: Počet dívek chodících do školy vzrostl z 36% na 40%.
Deprivace: 340 milionů žen se nedožije 40 let. 25-50% žen bylo svým intimním partnerem tělesně zneužito.
Děti
Pokrok: Kojenecká úmrtnost klesla ze 76/1000 živě narozených na 58/1000 živě narozených. Podíl dětí očkovaných
v prvním roce života stoupl ze 70% na 89%.
Deprivace: 160 milionů dětí hladoví. 250 milionů je využíváno jako pracovní síla. 300 000 dětí je dětskými vojáky.
Životní prostředí
Pokrok: Podíl tradičních paliv, která výrazně znečisťují prostředí, na výrobě energie, klesl o více než 40%.
Deprivace: Ročně umírají na následky znečištění asi 3 miliony lidí. Více než 5 milionů lidí umírá ročně na průjmová
onemocnění související se znečištěním vody.
Bezpečnost
Pokrok: 2/3 – 3/4 lidí v rozvojových zemích žije v relativně pluralistických a demokratických zemích.
Deprivace: Koncem roku 2008 je na světě 31,7 milionů uprchlíků, tedy osob spadajících do zájmu vysokého komisaře
UNHCR. Toto číslo zahrnuje i osoby vnitřně přesídlené, tedy uprchlíky uvnitř hranic vlastní země.35
35 Koukolík Fr., Drtilová J. Život s deprivanty I. – Zlo na každý den, Galén, Praha 2001.
37
Globalizace je pro její zastánce spojená s přijetím triumfujícího kapitalismu amerického střihu, vydávají ji za
synonymum pokroku, a mají-li rozvojové země dosáhnout růstu a účinně potírat chudobu, musejí ji přijmout.
Globalizace neuspěla při snižování chudoby, neuspěla ani při zajištění stability. Krize v Asii a v Latinské Americe
ohrozila hospodářství a stabilitu všech rozvojových zemí. Dodnes existují obavy z finanční nákazy celého světa, kdy
zhroucení měny na jednom rozvojovém trhu přivodí i pád trhů ostatních.
Keňa – kazuistika
Jako příklad lze uvést situaci v Keni. Ta zákony světového trhu osvobozeného od importních a exportních omezení
pocítila u kukuřice, pšenice a cukru. Do konce osmdesátých let byla země v produkci základních potravin soběstačná.
V roce 1992 se už 19% národní spotřeby obilnin dováželo. V letech 1993-94 nastal vzhledem k suchu nedostatek
potravin. Bída se stala vstupní branou pro mezinárodní agrární byznys. Import kukuřice stoupl dvaapůlkrát,
import pšenice o polovinu, spotřeba cukru se kryla dovozem ze 40%. Převážně se jednalo o vysoce subvencované
zemědělské produkty z Evropské unie a USA. I když Keňa v následujícím roce zažila rekordní sklizeň, vnitřní trh
dále zaplavovaly importované plodiny. Valorizací keňského šilinku se domácí produkty oproti importovaným
zdražily a vlivem „zvláštního“ výnosu o celním osvobození obchodu s plodinami se v roce 1994 zvýšil rozdíl mezi
místním a dovezeným obilím. Cena kukuřice a pšenice klesla o polovinu, a byla tak nižší než vynaložené náklady.
Zatímco se trh otevřel pro subvencované zemědělské produkty z průmyslově vyspělých zemí, v Keni se škrtaly
subvence na hnojiva, státní podpora a poradenství pro malozemědělce se zredukovaly. Důsledkem toho bylo, že
přebytky z průmyslově vyspělých států zvítězily v konkurenčním boji nad keňskými zemědělci. Pěstování kukuřice
jako základní potraviny pro místní trh se stalo ztrátovým podnikem. Příjmy ze zemědělské výroby se snížily, chybí
motivace, malozemědělci chudnou. Na zajištění potravin pro obyvatelstvo se zapomíná.36
Toto je jedna z mnoha kazuistik, kterou lze doložit, a vysvětlit tak princip působení globalizovaného trhu na
ekonomiku v rozvojovém světě. Směle lze takovéto jednání řadit do kolonky ekonomické násilí.
Sto největších nadnárodních společností dnes kontroluje 20% globálních zahraničních aktivit. Jednapadesát
největších ekonomik ze sta tvoří v dnešní době korporace a jen devětačtyřicet představují národní státy. Obrat
firem General Motors a Ford je větší než HDP celé subsaharské Afriky. Aktiva IBM, BP a General Electric předčí
hospodářskou silou většinu malých států. Americká síť supermarketů Wal-Mart má větší výnosy než většina
středoevropských a východoevropských států včetně Polska, České republiky, Ukrajiny nebo Maďarska. 37
Dále je nutné zmínit nejisté zaměstnání a nejistý příjem, způsobené odbouráváním sociálních jistot a rychle probíhající
restrukturalizací. Dochází k růstu zdravotních rizik, ať už se jedná o epidemii HIV/AIDS nebo o epidemické šíření
tuberkulózy. V současném rozvojovém světě je tuberkulóza příčinou 26% úmrtí, která bylo možné odvrátit. Nesmíme
opomenout ohrožení tradičních kultur, a to nejen kvůli masové TV zábavě a kultu hollywoodských filmů, které po
celé zeměkouli šíří „jednotnou kulturu homogenního typu“ a ničí tak kulturní zvláštnosti jednotlivých etnik, ale i kvůli
záplavě dalšího globálního zboží, jako jsou sportovní potřeby Nike nebo výrobky společnosti Sony či Intel Inside.
Deregulované trhy umožňují rychlý růst globálního organizovaného zločinu. Zdrojem zisku jsou zejména drogy, zbraně
a obchod se ženami a dětmi. Organizovaný zločin se objemem „obchodu“ dostal na úroveň největších nadnárodních
korporací. Vlivem globalizace dochází k poškozování životního prostředí, což ohrožuje úroveň života asi půl miliardy
lidí. Životní prostředí poškozují jak lidé velmi chudí, kteří nemají jinou volbu, tak spotřeba lidí bohatých. Výsledkem je
odlesňování, narušená biodiverzita, pokles světové zásoby neobnovitelných i obnovitelných zdrojů. Pětina lidí žijících
v nejbohatších zemích světa spotřebovává ročně 84% papíru, který se ve světě vyrábí.38
Kritikové globalizace obviňují západní země z pokrytectví a mají pravdu. Západní země donutily chudé státy
odstranit obchodní překážky, ale vlastní bariéry si ponechaly. Znemožnily tak chudým zemím vyvážet zemědělské
produkty, a tak je připravily o příjem z exportu. Západ řídí globalizační úsilí tak, aby si připsal neúměrný podíl na
výtěžku na úkor rozvojového světa. Výsledkem je, že některé nejchudší země světa jsou na tom ještě hůř než dřív.
36 Wichterich Christa, Globalizovaná žena, ProFem, Praha 2000.
37 Koukolík Fr., Drtilová J. Život s deprivanty I. – Zlo na každý den, Galén, Praha 2001.
38 Tamtéž.
38
Světová banka a Mezinárodní měnový fond39
Světová banka a Mezinárodní měnový fond byly zřízeny v roce 1944 z podnětu britského ekonoma a diplomata
Johna M. Keynese. Na konferenci v Brettonwood byly podepsány dohody o zřízení Mezinárodní banky pro obnovu
a rozvoj (dnes Světová banka) a Mezinárodního měnového fondu. Podle těchto dohod je posláním Světové
banky podpora chudých zemí v boji s chudobou, sociálním vyloučením a podpora hospodářství chudých zemí.
Mezinárodní měnový fond má podle dohody o jeho zřízení půjčovat peníze těm zemím, jejichž finanční systém je
ohrožen nestabilitou, s cílem obnovení platební schopnosti těchto států. Světová banka se dlouhá léta skutečně
zabývala projekty potírání chudoby a podpory hospodářství chudých zemí. Mezi úspěšně realizovanými projekty,
které banka financovala, lze najít např. vymýcení infekční choroby říční slepoty v deltě řeky Nilu. Fond zpočátku –
zejména v 50. a 60. letech – pomáhal půjčkami arabským zemím zvládnout období měnových turbulencí.
V 70. letech se však do vedení fondu dostali neoliberálně zaměření ekonomové, kteří činnost fondu odchýlili od
jeho poslání. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2001 Joseph E. Stieglitz ve své knize Jiná cesta k trhu uvádí,
že fond se tak místo poskytování půjček zemím ohroženým dočasnými problémy v oblasti zahraničního obchodu
a problémy na platebním účtu zahraničního obchodu, k čemuž byl zřízen, začal zabývat ověřováním neoliberální
ekonomické teorie (hlásané zvláště chicagským ekonomem von Hayekem).40 Politika fondu se tak změnila v pokusy
na lidech a celých státech. Dlužno dodat, že většinou neúspěšné. Fond začal v 70. letech podmiňovat poskytnutí
půjčky chudému státu nebo zemi ohrožené finančními problémy přijetím škrtů v oblasti veřejných rozpočtů. Tyto
škrty byly a jsou v chudých zemích směřovány nikoli ke zbrojení, ale ke školství, sociální oblasti, podpoře místních
podniků a zemědělců a rovněž ke zdravotnictví. Fond v řadě případů podmínil poskytnutí půjčky omezením
veřejných zdravotních systémů a zvýšením spoluúčasti pacienta. Tanzánie dokonce musela pod diktátem fondu
zrušit veřejné zdravotní pojištění.41 Fond tedy svými podmínkami zásadním způsobem omezil přístup občanů ke
zdravotní péči, což se mimo jiné projevuje i urychlením šíření HIV/AIDS. Světová banka zemím postiženým chudobou
a HIV/AIDS doporučuje omezit výdaje na zdravotnictví a snížit výdaje na sociální systémy. Jedná se tedy o opatření,
která naopak situaci v těchto zemích zhoršují.
Noam Chomsky v reportáži TV REITRE uvádí, že od roku 1985 došlo ke zdvojnásobení dluhu rozvojových zemí vůči
MMF. Rozvojové země z 1 USD dlužné částky vrací MMF 9 USD. Nesplatitelné dluhy nejen znemožňují ekonomický
rozvoj, ale zároveň omezují přístup obyvatel ke vzdělání a uspokojení základních životních potřeb. Nedostatečné
příjmy nejzadluženějších a nejchudších zemí stačí sotva na splácení úroků a nezbývá dostatek prostředků na
zdravotnictví a boj s epidemiemi, jakými je HIV/AIDS, malárie, tuberkulóza a malomocenství. Chomsky se ptá, proč
se chudé národy tak zadlužily. Shrnuje, že se nezadlužily národy, ale jejich politické špičky, zkorumpovaní politici
a vrazi ve vojenských uniformách. Přesto tyto půjčky splácejí chudí lidé, kteří z nich neviděli ani cent. Mluvíme-li
o věřitelích, jedná se o národní vlády, soukromé banky a mezinárodní finanční instituce (International Financial
Intstitutions, IFIs) označované podle místa vzniku jako tzv. breettonwoodské instituce.42 „Kdybyste papouška naučili
opakovat ‚fiskální disciplína‘, ‚privatizace‘ a ‚otevírání trhů‘, mohli jste se v osmdesátých letech obejít bez rad MMF,“
zhodnotil práci MMF Joseph Stieglitz, nositel Nobely ceny za ekonomii a bývalý hlavní ekonom Světové banky.43
Přínos globalizace je v mnoha případech menší, než tvrdí její obhájci. Zaplacená cena je vyšší o stále větší chudobu,
o poničené životní prostředí, o šíření úplatkářství, o masivní nezaměstnanost a všechny doprovodné jevy, jako je
pouliční násilí v Latinské Americe, etnické problémy ve všech možných částech světa, street kids ve všech velkých
městech rozvojového světa, znásilňované děti, dětská práce a práce otrocká a spoustu dalších negativních jevů.
Kořeny můžeme najít především v kolonizaci, následně ve zkorumpovaných vládách a konečně v činnosti MMF
a celého bohatého Severu.
39 WB – World Banka, IMF - Internationale Monetary Found.
40 Stieglitz Joseph E., Jiná cesta k trhu, Prostor, Praha, 2003.
41 TV Reitre, MMF, 1999, Itálie, studijní materiály Humanistického hnutí.
42 TV Reitre, MMF, 1999, Itálie, studijní materiály Humanistického hnutí.
43 Stieglitz Joseph E., Jiná cesta k trhu, Prostor, Praha, 2003.
39
Globalizace, globální problémy a jejich klasifikace
Globalizace je spontánní, neřízený proces stále intenzivnější integrace zemí světa v jediném ekonomickém
systému.44 Svět se tedy postupně stává jediným obrovským trhem se všemi klady a zápory, s nerovnoměrností
příležitostí, s vykořisťováním, sociálním útlakem, s rozvojem, ozbrojenými konflikty atd. Globalizace jistě přinesla
spoustu kladných aspektů, ale i nemálo problémů. Co převažuje, je otázka názoru. Na toto téma lze diskutovat
velmi dlouho.
Obecně se globální problémy dělí:
A. Globální problémy intersociální
-
Odvrácení světové války, jaderných, případně jiných globálních problémů spolu s problematikou
zbrojení (problém války a míru), boj s terorismem
-
Sociální a ekonomická zaostalost rozvojových zemí, popř. celý vztah mezi Severem a Jihem
-
Řešení globální zadluženosti, poměru dlužníků a věřitelů
-
Změna mezinárodních vztahů (zejména ekonomických) v nových podmínkách utvářených hlavně
vědecko-technickým pokrokem
B. Globální problémy přírodně sociální – pramení z porušených vazeb mezi přírodou a lidskou společností,
kdy počet obyvatel roste, přírodní zdroje zůstávají spíše konstantní
-
Problém ekologický
-
Problém surovinový a energetický
-
Problém populační
-
Problém potravinový, resp. nutriční
C. Globální problémy antroposociální – sem patří problémy sociální, kulturní a humanitárně-etické povahy
-
Problém nerovného přístupu ke vzdělání
-
Problém zdravotní péče
-
Problém bydlení, překotné urbanizace
-
Problém kultury a lidských práv atd.45
Tyto problémy bývají někdy jako jeden celek označovány jako komplexní problém budoucnosti lidstva, protože jsou
navzájem velmi úzce provázány a jeden každý ovlivňuje ty ostatní. Např. budoucnost lidstva je naprosto jednoznačně
podmíněna vyřešením problému války a míru, vyřešení katastrofální zaostalosti a chudoby rozvojových zemí je
důležitým faktorem podmiňujícím další rozvoj lidstva nebo vyřešení potravinového problému podmiňuje vyřešení
zaostalosti rozvojových zemí.
44 Dlouhá J., Dlouhý J., Mezřický V., Globalizace a globální problémy, UK Praha, 2006.
45 Jeníček V., Foltýn J., Globální problémy a světová ekonomika, C.H.Beck, Praha 2003.
40
Energetický problém
Růst světové populace a její stále stoupající energetické nároky jsou příčinou obav z vyčerpání zdrojů a nedostatku
potřebné energie. Jak moc jsou tyto obavy opodstatněné, je zdrojem sporů a diskusí. Dalším problémem v této
oblasti je dopad většiny energetických procesů na životní prostředí.
O tom, kolik je na světě zásob energie, bychom mohli diskutovat, rozdílných názorů a argumentů je mnoho, a problém
bychom museli zkoumat ze všech úhlů pohledu, tedy zdroje obnovitelné a neobnovitelné, hledání alternativních
zdrojů, ale i způsoby distribuce energie tak, aby k ní měl přístup každý. Lomborg ve své knize Skeptický ekolog46
tvrdí, že vyčerpání zdrojů fosilních paliv v dohledné době nehrozí, což dokazuje různými výzkumy, nicméně si
klade otázku, jak situaci řešit v dlouhodobé perspektivě. Problém ropy, zemního plynu, uhlí nevidí jen z pohledu
zásob, které nám ještě zbývají, ale i z pohledu ekonomické náročnosti jejich těžby a jejich využití. Tvrdí, že jen
představa prázdných nalezišť fosilních paliv, v nás vzbuzuje obavu z energetické krize a ekonomického propadu.
Vůbec nás ale nenapadne, že hlavní problém je v udržitelnosti, tedy i ekonomické efektivnosti těžby a dostupnosti
pro všechny. Řešení energetické soběstačnosti naší generace a generací budoucích, ale i rovnoměrné distribuce
energie v současnosti vidí v alternativních obnovitelných zdrojích, jako je voda, tradiční paliva, biomasa, geotermální
energie, vítr a solární energie.
Řešení energetických problémů:
1. První řešení: „Nejlevnější a nejčistší energie je ta, která se nemusí vyrobit“ – tedy energie ušetřená. To
znamená snižování energetické spotřeby v technologii výroby, ve vytápění, v dopravě atd.
2. Druhým řešením je zvyšování účinnosti energetických zdrojů, která vede ke snížení spotřeby paliv
a současně snižuje produkci škodlivin.
3. Třetím řešením je diverzifikace zdrojů. Zde je potřeba zmínit využití druhotných a obnovitelných
zdrojů. Druhotné energetické zdroje existují jako vedlejší a odpadní produkty lidské činnosti, zejména
při transformaci prvotních zdrojů na zušlechtěné formy energie a při průmyslové výrobě. Mají tedy svůj
původ v lidské činnosti. Obnovitelné zdroje energie patří k prvotním zdrojům energie, které dělíme na
vyčerpatelné zdroje fosilních paliv a obnovitelné zdroje, které představují využívání trvale probíhajících
přírodních jevů.47
Příklady budoucích zdrojů:
1. Energie z termojaderné fúze
2. Vodík místo benzinu
3. Energie z hydrátu zemního plynu
4. Solární energie
5. Větrná energie
6. Biomasa
7. Energie geotermální
46 Lomborg B., Skeptický ekolog, Dokořán, Liberální institut, Praha 2006.
47 Jeníček V., Foltýn J., Globální problémy a světová ekonomika, C.H.Beck, Praha 2003.
41
Enviromentální problém
Devastace životního prostředí není problémem 20. století, jde o problém, se kterým se lidé střetávali v průběhu
celých dějin po celém světě. Současné problémy životního prostředí proto nejsou nové svou podstatou, ale svou
intenzitou. Jestliže staré civilizace nepřivodily globální ekologickou krizi, důvodem nebyla jejich odpovědnost
a moudrost, ale nedostatečná síla a fakt, že nebyly civilizacemi globálními. V lidských dějinách zaniklo několik
civilizací v důsledku nerovnovážného nakládání s životním prostředím, současná doba je odlišná pouze tím, že nyní
se ekologické problémy rozšířily na celou Zemi.48
Narušení klimatického systému – koncentrace skleníkových plynů v atmosféře stoupá, což vyvolává změny
klimatu s mnoha negativními důsledky.
-
skleníkové plyny a skleníkový efekt49
-
klimatické změny – pod změnou klimatu se rozumí změna vyvolaná přímo nebo nepřímo lidskou činností,
a sice takovou, která vede ke změnám ve složení atmosféry v globálním měřítku a která představuje přídavek
k přirozené proměnlivosti klimatu ve srovnatelných časových obdobích.50 Zde by bylo potřeba prostudovat
problematiku dlouhodobého vývoje klimatu, abychom mohli střízlivě posuzovat informace valící se z médií.
Lomborg říká: „Není pochyb, že teplota na konci 20. století je vyšší než v řadě předchozích století. Protože
však právě opouštíme malou dobu ledovou, nedá se to chápat jako jasná známka převládajícího trendu
globálního oteplování“.51 Není pochyb, že lidstvo ovlivnilo a nadále ovlivňuje zvyšování atmosférické
koncentrace CO2 a že to bude mít vliv na teplotu. Otázkou však zůstává, zda je lidstvo jediný a nejvýznamnější
činitel v této situaci a hlavně jaká jsou řešení této situace, tedy řešení účinná, ekonomicky udržitelná
a sloužící všem lidem na světě. Tudíž i miliardě nejchudších lidí žijících tam, kde by se případné dramatické
oteplování klimatu projevilo vlivem stávajících kritických životních podmínek nejvýraznější a nejtragičtější
formou, a to je např. oblast subsaharské Afriky.
Redukce ozónu ve stratosféře – ozón (O3) je relativně nestabilní molekula tvořená třemi atomy kyslíku. Je velmi
reaktivní, napadá a oxiduje téměř vše, co se s ním dostane do kontaktu. V nižších vrstvách atmosféry (v troposféře),
kde se nachází více materiálu, s nímž by mohl reagovat (včetně dýchacích orgánů rostlin a živočichů), proto je ozón
destruktivní, ale krátkodobou škodlivinou.
Naproti tomu ozón nacházející se ve stratosféře plní funkci štítu, který brání pronikání škodlivého UV záření
k zemskému povrchu. Úbytek ozónu má za následek pronikání tohoto záření k zemskému povrchu, kde může
u živých organismů způsobit vyšší výskyt rakoviny kůže, oční choroby nebo oslabení imunitního systému.52
Znečištění – úměrně s rozvojem průmyslové výroby, výstavbou elektráren, povrchových dolů i sídlišť a s rozvojem
dopravy se zhoršuje znečištění ovzduší. Za hlavní ukazatele znečištění ovzduší se považuje - oxid uhličitý (CO2),
oxidy síry, oxidy dusíku, freony a polétavý prach.
Znečištění hydrosféry a absence přístupu k vodě – voda náleží k nevyčerpatelným zdrojům pouze v globálním
měřítku, v regionálních a lokálních dimenzích se naopak vyskytuje v omezeném a časově nerovnoměrném
množství. Její ochrana před znečištěním a vyčerpáním má proto mimořádný význam.
Nedostatek vody – problémy související s vodou jsou nejvážnější hrozbou pro lidstvo. Jsou zde tyto zásadní
problémy:
48 Další informace: Diamond J., Kolaps, Academia, Praha 2008.
49 Skleníkový efekt – několik druhů plynů může odrážet nebo zachycovat teplo: jsou to vodní pára, oxid uhličitý (CO2), metan (CH4),
rajský plyn (N2O), plyny CFC neboli freony a ozon. Skleníkové plyny zachycují část Zemí vydávaného tepla. Základní skleníkový
efekt je pozitivní jev. Problém je v příliš vysokém obsahu skleníkových plynů v atmosféře způsobeném člověkem.
50 Jeníček V., Foltýn J., Globální problémy a světová ekonomika, C.H.Beck, Praha 2003.
51 Lomborg B., Skeptický ekolog, Dokořán, Liberální institut, Praha 2006.
52 Jeníček V., Foltýn J., Globální problémy a světová ekonomika, C.H.Beck, Praha 2003.
42
1. Srážky nejsou v žádném případě po zeměkouli rozděleny rovnoměrně. To znamená, že všichni nemají
stejný přístup ke zdrojům vody a že některé země disponují mnohem menším množstvím dostupné vody,
než by naznačoval globální průměr.
2. Na Zemi je stále více lidí. Protože rozsah srážek zůstává více méně stálý, na každého vystačí méně vody.
3. Mnohé země získávají velké množství vody z řek. 261 říčních systémů odvodňujících téměř polovinu
zemského povrchu planety sdílí dvě nebo více zemí a nejméně deset řek teče minimálně přes více než pět
zemí. Většina zemí na Blízkém východě sdílí geologicky stejné zdroje vody. To znamená, že otázka vody má
rovněž mezinárodní aspekt a že v případě selhání kooperace se může voda stát zdrojem mezinárodních
konfliktů.
4. Znečištění vody omezuje aktuální objem dostupné, obzvláště pitné vody.
5. Nedostatečný přístup k vodě v rozvojových zemích nemusí záviset jen na nedostatku vody jako takové, jako
spíše na absenci všeobecného přístupu k pitné vodě a sanitárním zařízením. Je pravda, že nejvýznamnější
problém lidstva není přílišná spotřeba vody, ale to, že k ní nemá přístup příliš mnoho lidí. Odhaduje se, že
kdyby se podařilo zajistit všem lidem přístup k nezávadné pitné vodě a hygienickým zařízením, zachránilo
by se každý rok několik milionů životů a zabránilo vážnému onemocnění až půl miliardy lidí.53
Znečištění pedosféry – velkým problémem při znečišťování půdy jsou skládky, odpadní vody a těžba nerostných
surovin. Mezi hlavní látky poškozující půdu patří: SO2, těžké kovy z nekvalitních hnojiv, polychlorované bifenyly
a pesticidy.
Ztráta ploch a redukce úrodnosti zemědělských půd – zemědělské plochy se ztrácejí desertifikací, urbanizací,
těžbou nerostů, tvorbou skládek odpadků atd. Úrodnost zemědělských ploch klesá v důsledku eroze, salinizace
a jiné degradace.54
Závažnost ekologického problému se liší podle geografické polohy, mnohem horší je situace v rozvojových zemích.
Problémy jsou také odlišné podle kontinentů. Asie bojuje s kyselými dešti, znečištěním přímořských oblastí, pro
Afriku představuje hlavní ekologický problém vysychání půd, nekvalitní pitná voda a odlesňování, na Blízkém
východě je třeba řešit vysychání a zasolování půd, nedostatek vodních zdrojů a znečištění životního prostředí
ropným, těžebním a dalšími průmysly. Kritická situace rozvojových zemí je zčásti způsobena konfliktem se západním
životním stylem, invazí západního průmyslu a využíváním nerostného bohatství těchto zemí společnostmi ze zemí
ekonomicky vyspělých.55
Potravinový problém
Potravinový problém je obecně považován za jeden z největších problémů současnosti. Ve své podstatě představuje
velmi široký komplex ekonomických, sociálních, demografických, technologických a politických aspektů výroby,
rozdělování, směny a spotřeby potravin a je významným zdrojem napětí ve světě.
Nicméně je potřeba zdůraznit, že v globálním měřítku je na světě potravin více a že jsou levnější než dříve. Podle
statistických údajů se světová zemědělská produkce od roku 1961 více než zdvojnásobila a v rozvojových zemích
více než ztrojnásobila. To znamená, že v průměru je na každého člena populace více potravin. Podle OSN nyní
produkujeme o 23 % více potravin na hlavu než v roce 1961 a v rozvojových zemích vzrostla produkce zemědělských
plodin na osobu dokonce o 52 %. Podobné je to i s produkcí masa.56
53 Lomborg B., Skeptický ekolog, Dokořán, Liberální institut, Praha 2006.
54 Jeníček V., Foltýn J., Globální problémy a světová ekonomika, C.H.Beck, Praha 2003.
55 Jeníček V., Foltýn J., Globální problémy a světová ekonomika, C.H.Beck, Praha 2003.
56 Lomborg B., Skeptický ekolog, Dokořán, Liberální institut, Praha 2006.
43
Pokud jsou tyto údaje správné, je tedy zvláštní, že podle zcela objektivních pozorování přímo v terénu je stále obrovské
množství lidí, kteří hladovějí. Tato čísla totiž zakrývají skutečnost, že někteří lidí žijí lépe, tedy spotřebovávají daleko více
potravin, zdrojů atd. a mezitím se dramaticky zvyšuje počet těch, kteří sotva vystačí nebo hladovějí. Je pravda, že ze
statistických údajů vyplývá, že celosvětově se i v této oblasti situace zlepšuje, ale přesto je tento pokrok trestuhodně
pomalý a geograficky nerovnoměrný. A podobný pokrok se v žádném případě nijak pozizitvně neprojevuje např.
v subsaharské Africe a v oblastech, jako je Jižní Amerika, Asie či Blízký východ, je minimálně diskutabilní.
Problematiku výživy a hladu bychom tedy mohli ilustrovat dvěma základními a zároveň protichůdnými jevy.
První je obecný nedostatek potravin, který postihuje poměrně velký počet obyvatel některých regionů, kteří trpí
podvýživou, hladomorem a všemi důsledky z toho plynoucími. Druhý je pak nadměrný příjem potravy nevhodného
složení, který je typický pro rozvinuté země a způsobuje otylost a mnohé civilizační choroby. Ve světě je tedy patrná
nerovnováha ve spotřebě potravin, u které lze jednoznačně vysledovat regionální charakter.
Problém hladu můžeme obecně rozdělit na dvě skupiny, a to na hladomory a endemické deprivace. Hladomor
představuje akutní nedostatek potravin doprovázený epidemiemi, v jehož důsledku zemřou řádově miliony lidí.
Endemická deprivace zasahuje až stamiliony lidí nemocemi, zvýšenou mírou úmrtnosti a zkracováním délky života.
Na rozdíl od hladomoru je skrytější, postihuje však daleko více lidí.
Hlad může mít následující podoby:
a) hladovění – život ohrožující skutečnost způsobená potravou nedostatečnou z hlediska kvantity i kvality
b) chronický hlad nebo podvýživa – dlouhodobý nedostatek energie z potravin, který zhoršuje šanci vést zdravý
a aktivní život
c) jiné formy podvýživy – stav plynoucí z nedostatku příjmu energie, bílkovin, minerálů nebo stopových prvků,
doprovázený často nemocemi, parazity
Hlad navíc způsobuje změny v chování člověka, nerespektování civilizačních a kulturních norem, sociální rozklad
apod.57 Těžké hladovění těhotných žen nepříznivě ovlivňuje mozek jejich nenarozených dětí, což se projeví až v jejich
životě.58 Zvyšuje se riziko potratů nebo podvýživy dětí. Chronický hlad se neprojevuje pouze vyzáblostí. Lidské tělo
reaguje na hlad snížením psychické i fyzické aktivity. Chronický hlad se hlavní měrou podílí na pomalejším vývoji
dětí.
Podle definice OSN člověk hladoví, jestliže se mu nedostává dostatečné výživy k vykonávání lehké fyzické aktivity. 59
Pod označením „hloubka hladu“ FAO rozumí průměrné množství energie, které podvyživeným chybí k tomu, aby si
při mírném fyzickém zatížení mohli zachovat svoji tělesnou hmotnost.60
Šest mýtů týkajících se hladu
1. Ve světě se nevyrábí množství potravin, které by dokázalo nasytit všechny lidi.
Roční výroba obilovin (1993) přesáhla hranici 1,5 miliardy tun, což znamená denní dávku asi 1 kg pro každého
obyvatele planety. Současná výroba potravin by při rovnoměrném rozdělování znamenala 3 000 kcal denně
pro každého obyvatele planety, což je průměrná denní spotřeba populace USA. Nedostatek potravin není tedy
problém výroby, ale jejich ceny. Hlad a podvýživa ve světě jsou důsledkem bídy a nedostupnosti potravin, nikoli
jejich nedostatečné výroby.
57 Jeníček V., Foltýn J., Globální problémy a světová ekonomika, C.H.Beck, Praha 2003.
58 Koukolík Fr., Drtilová J. Život s deprivanty I. – Zlo na každý den, Galén, Praha 2001.
59 Lomborg B., Skeptický ekolog, Dokořán, Liberální institut, Praha 2006.
60 Jeníček V., Foltýn J., Globální problémy a světová ekonomika, C.H.Beck, Praha 2003.
44
2. Hlad je důsledkem přírodních katastrof, jejichž příčiny jsou mimo lidskou kontrolu.
Nanejvýš 10 % světového hladovění je důsledek přírodních katastrof, záplav, sucha, neúrody. I v zemi postižené
přírodní katastrofou mohou být dostatečné zásoby potravin. Nedostatek potravy a hladovění je sociální jev. Častým
důvodem jsou války a přesuny velkého počtu lidí.
3. Hlad je důsledek populační exploze. Kdyby měli lidé méně dětí, nemuseli by hladovět.
Populační exploze vyplývá ze sociální nejistoty: čím více dětí chudá rodina má, tím větší je pravděpodobnost, že alespoň
někteří členové rodiny pomohou v krizové době ostatním členům rodiny. Kromě toho jsou děti „pojistkou na stáří“.
Vysoká porodnost je příznak selhávání sociálního systému: nízkého rodinného příjmu, analfabetismu žen, náboženské
tradice, zdravotní péče a nedostatečného sociálního zajištění ve stáří. Populační exploze příčinou hladu není.
4. Chudí lidé si nejsou schopni ani ochotni pomoci sami
V průmyslově nerozvinutých zemích pracují lidé déle, tvrději a za nižší mzdu než lidé v průmyslově rozvinutých
zemích. V řadě zemí Latinské Ameriky, Asie a Afriky se zjistilo, že často stačí půjčka 50 USD k tomu, aby tito lidé
(zejména ženy) začali nějakým způsobem podnikat a našli si cestu z bídy.
5. Musíme se nejprve postarat o své chudé a hladové, teprve potom můžeme pomáhat jiným
Podle obou autorů (Bodnick a Zalik 1993), kteří svou prací oslovují americkou veřejnost, není důvod, proč by
Američané měli rozlišovat mezi svými a cizími chudými. Svět je natolik provázaný, že ponechávat někde ohniska
hladu a připouštět vznik dalších je nebezpečné. Není důvod, aby to, co platí pro veřejnost americkou, neplatilo pro
jakoukoli jinou veřejnost.
6. Jednotliví lidé nemohou ovlivnit hlad ve světě, to dokáží jen vlády nebo mimořádně bohatí a mocní jedinci.
Podle autorů jsou jednotliví lidé držiteli veřejné moci. V zemích s politickou demokracií je možné tuto moc vyjádřit.
Tato možnost je zároveň odpovědností.61
Mezi nejvíce postižené patří rozvojové země, ale i bývalé centrálně plánované ekonomiky (některé oblasti bývalého
SSSR, KLDR, Bulharsko, bývalá Jugoslávie). Dle různých odhadů a strategií se plánuje snížení počtu hladovějících až
o 30%. Současný vývoj tomu nenapovídá. Snaha o snížení hladu a podvýživy musí jít ruku v ruce s odstraňováním
chudoby, zvyšováním vzdělanosti a péče o zdravotní stav matek a dětí. Nezanedbatelnou součástí problému je
také dlouhodobé zajištění kvality životního prostředí, podpora zemědělství a rozvoj venkova atd.
Globální problémy chudoby
Chudoba patří do skupiny tzv. antroposociálních problémů (kam patří všelidské problémy sociální, kulturní
a humanitárně-etické povahy), ale i do skupiny intersociální (spojené se vzájemným působením rozdílných
společensko-sociálních a ekonomických systémů a globálního soužití lidstva).
Chudoba v různých zemích je pojem závislý na úrovni spotřeby obyvatelstva v jednotlivých státech. Chudý
člověk v zemích jako Německo nebo Velká Británie při vší dramatičnosti situace je stále nesrovnatelně
lépe zajištěn než chudý člověk v subsaharské Africe. Proto relativní chudobu lze definovat jen ve vztahu
k referenčním skupinám. Co se týká chudoby absolutní, Světová banka ji definuje jako „absolutní zhoršování
postavení nejnižších důchodových skupin obyvatelstva, jako životní situaci, která je charakterizována
podvýživou, negramotností a nemocemi, vymykající se jakékoli definici lidských podmínek důstojného
života.“ Pro praktické účely zjišťování její dimenze platí hranice 1 USD na osobu a na den. V této situaci dnes
žije jedna pětina obyvatel světa, tj. cca 1,2 mld. osob. Dalších 2,8 mld. lidí žije z příjmu od 1 USD do 2 USD na
osobu a na den. To znamená, že 4 mld. lidí žijí v absolutní chudobě anebo stavu tzv. extrémní nouze. 62
61 Koukolík Fr., Drtilová J. Život s deprivanty I. – Zlo na každý den, Galén, Praha 2001.
62 Jeníček V., Foltýn J., Globální problémy a světová ekonomika, C.H.Beck, Praha 2003.
45
Podle jiné definice dostatek potravy je:
1. snadná dostupnost nutričně přiměřené a bezpečné potravy,
2. zajištěná možnost získat potravu sociálně přijatelným způsobem, to znamená bez pomoci nouzových zásob,
krádeží, sběru odpadků a zbytků a podobných postupů.
Nedostatek potravy neboli potravinová nejistota (food insecurity) se popisuje jako stav, kdy není možné každý
den v roce získat dostatek kvalitních potravin. Na komunální úrovni se potravinová nejistota týká:
1. množství a složení potravy,
2. dostupnosti potravy, tj. skladování a transportu,
3. cen potravin ve vztahu ke koupěschopnosti obyvatelstva.
V případě jednotlivců, resp. domácností se týká:
1. množství a složení potravy,
2. psychologické a sociální přijatelnosti (např. muslimové nejedí vepřové maso).
FAO definuje potravinovou nedostatečnost jako „stav, v jehož průběhu musí lidé žít hladoví a mají strach, že
hlady zemřou.“63
Vlivy, které uvádějí populaci do rizika potravinové nedostatečnosti, přispívají k její zranitelnosti (vulnerabilita).
V běžném životě si v našich podmínkách ani neuvědomujeme, jak velký počet lidí z rozmanitých skupin je ohrožen
potravinovou nejistotou.
Lidské skupiny ohrožené ve smyslu hladovění jsou:
1. Oběti válečných konfliktů: uprchlíci z válečných oblastí, vnitřně přemístěné osoby, což jsou uprchlíci nebo
násilně přemístění lidé uvnitř vlastního sátu, navrátilci, kteří nedostanou příděl půdy, takže se stanou
bezzemky, lidé invalidizovaní nášlapnými minami – často jsou to děti, váleční invalidé, válečné vdovy a sirotci.
2. Migrující lidé a jejich rodiny: pastevci, migrující dělníci hledající sezónní práci, rodiny, jejichž otec se stal
migrujícím dělníkem.
3. Některé populace v městských oblastech: děti a dospívající, kteří předčasně opustili školu, nezaměstnaní
noví migranti, kteří přišli do měst, lidé ve slumech, dělníci v docích, nosiči a dělníci na stavbách, bezdomovci,
sirotci, děti ulice. Dále lidé žijící osaměle nebo závislí na nepatrném příjmu a lidé bez podpory (starší
penzisté, vdovy a vdovci, invalidé, žebráci).
4. Lidé z rizikových sociálních skupin: domorodci v některých zemích, etnické menšiny, domácnosti tvořené
lidmi, kteří neumějí číst a psát.
5. Závislí lidé nebo lidé v nízkopříjmové skupině s velkou rodinou, staří lidé, těhotné ženy a ženy pečující
o malé děti, děti mladší než pět let, zejména kojenci, lidé nemocní nebo hendikepovaní.64
Jak tuto situaci změnit, je předmětem diskuzí mnoha odborníků a nedá se říct, že by se nějak významně dařilo
dospět k závěru. Cestou k odstranění chudoby je zcela jednoznačně eliminace jejích příčin.
První skupinou příčin jsou historické faktory jako kolonialismus, otrokářství, rasová segregace apod. a jejich přetrvávající
důsledky ve společnosti. Druhou pak politické faktory jako ozbrojené konflikty, závislost na rozhodování cizích vlád,
nadnárodních korporací nebo mezinárodních institucí (WTO, IMF, WB)65, tedy „neokolonialismus“, vysoce korupční
vnitropolitické prostředí, autoritářské a diktátorské režimy, nevymahatelnost práva včetně lidsko-právních norem.
63 Koukolík Fr., Drtilová J. Život s deprivanty I. – Zlo na každý den, Galén, Praha 2001.
64 Koukolík Fr., Drtilová J. Život s deprivanty I. – Zlo na každý den, Galén, Praha 2001.
65 WTO – Světová zdravotnická organizace; IMF – Mezinárodní měnový fond, WB – Světová banka, tzv. Brettonwoodské instituce.
46
Z ekonomických příčin stojí za pozornost zejména vysoká zadluženost rozvojových zemí, nízké a kolísající ceny
přírodních zdrojů, surovin a zemědělských produktů na světových trzích, exportní portfolio složené pouze
z několika málo komodit, vysoká nezaměstnanost nedostačující dopravní a technická infrastruktura.
Mezi demografické faktory pak patří vysoký počet obyvatel (Rwanda, Indie, Čína, Indonésie, delty Nilu, Nigeru
a jiných řek), absence záchranné sociální sítě, kulturní a náboženské tradice, nízké vzdělání apod.
Enviromentální příčiny jsou také zastoupeny, např. vysoká hustota obyvatelstva, odlesňování a následná eroze
půdy, desertifikace, znečištění vody, půdy a ovzduší.
Opomenout nelze také nedostatečnou zdravotní péči a nerovné postavení žen – tím je de facto polovině populace
zabráněno vytvářet bohatství společnosti.66
Z uvedeného vyplývá, že vývoj procesu snižování počtu extrémně chudých do velké míry závisí na ekonomickém
růstu rozvojových zemí. Ten však sám o sobě není zárukou kvality života, což dokládá nejeden stát Latinské Ameriky.
Nedílnou součástí nápravy poměrů je spravedlivé rozdělení příjmů.
„Chudoba našeho století není důsledkem nedostatku jako dříve. Tato je způsobena souhrnem priorit vnucovaných
světu bohatými. Proto současné chudé skupiny obyvatelstva nelitují, ale odepisují je jako smetí. Konzumní
ekonomika vyprodukovala první kulturu, pro kterou žebrák neznamená nic.“67 John Berger
Globální problém války a míru
Turner-High (1981) definoval válku jako „hrozbu násilné akce nebo násilnou akci jednoho sociálního systému vůči
jinému sociálnímu systému.“
Levy (1983) definoval válku jako „organizované násilí velkého rozsahu, které probíhá mezi politickými jednotkami.“
Ferguson (1984) definoval válku jako „organizovanou cílenou skupinovou akci zahrnující skutečné nebo možné
užití smrtící síly zaměřenou proti jiné skupině, která může, ale nemusí být organizována pro podobnou akci.“
Cohen (1984) definoval válku jako „veřejně legitimizované a organizované útočné nebo obranné smrtící násilné
akce mezi státy.“68
Příčiny vzniku válek je možné hledat na různých místech. Klasický spor se vede o to, zda lidé válčí, protože mají
zbraně, nebo se zbraně vyrábí, protože lidé chtějí válčit. Každopádně lze konstatovat, že obchod se zbraněmi
je velmi výnosný, a pokud se tento spor přikláněl tu k jedné tu ke druhé straně, je to již dnes jedno a vystoupit
z koloběhu zbrojení a válek je velmi obtížné.
Jiné teorie říkají, že příčinou ozbrojených konfliktů je buď hlad, chudoba a nespravedlnost obecně, nebo snaha
získat nějaké výhody či suroviny. Podle statistik se skutečně nejvíce válčí v chudých zemích. Devět z deseti zemí,
které se umístily na dně seznamu států seřazených podle úrovně indexu lidského rozvoje, zažilo od roku 1990
nějaký ozbrojený konflikt. V mnoha zemích, kde se zbrojené konflikty odehrávají nebo dříve odehrávaly, byly
příčinou suroviny, které nabízejí možnost zbohatnout, získat konkurenční výhodu nebo zabránit potenciálnímu
protivníkovi v majetkovém či mocenském zisku. Např. Afganistán – drahokamy, opium; Angola – ropa, diamanty;
Kolumbie – ropa, zlato, koka; Demokratická republika Kongo – měď, kobalt, diamanty, zlato, coltan; Libérie – dřevo,
diamanty, železo, palmový olej, kakao, káva, kaučuk, zlato; Sierra Leone – diamanty; Súdán – ropa atd.69
66 Rozvojové cíle tisíciletí, Manuál globálního rozvojového vzdělávání, Česko proti chudobě, EDUCON 2007.
67 Ondrejkovič P. Sociálna patológia, VEDA, Bratislava 2009.
68 Koukolík Fr., Drtilová J. Život s deprivanty I. – Zlo na každý den, Galén, Praha 2001.
69 http://blisty.cz/art/29715.html
47
Tedy významným faktorem pravděpodobného vzniku války je závislost na suro­vinách, jako je ropa, zemní plyn,
diamanty a další drahé kameny apod. „Problém je však v tom, že dobrotivý Bůh zkrátka neuložil zásoby plynu
a ropy jen do zemí s demokratic­kými vládami.“ Dick Cheney (1996)70
Podle kvalifikovaných odhadů je ve světě téměř 700 milionů zbraní. V některých zemích je možné koupit kalašnikov
za pytel kukuřice nebo 20 dolarů.
V Demokratické republice Kongo si ozbrojený konflikt vyžádal víc než čtyři miliony mrtvých – většinu z nich ovšem
nezabily kulky či střepiny granátů, ale podvýživa, nemoci a násilí. V Súdánu dvě desetiletí trvající válka mezi severem
a jihem stála více než dva miliony lidských životů a vyhnala z domovů více než šest milionů lidí.
Některé ozbrojené konflikty jsou spojeny s malými ztrátami na lidských životech, jiné jsou krátké a nesmírně krvavé.
Během genocidy ve Rwandě roku 1994 byl zabit téměř jeden milion lidí.
Od roku 1990 byly celosvětově v ozbrojených konfliktech zabity přibližně dva miliony dětí a dalších nejméně šest
milionů dětí bylo zmrzačeno nebo vážně zraněno. Ve více než třiceti ozbrojených konfliktech světa bojuje přes
300 tisíc dětských vojáků – chlapců i děvčat pod 18 let. Jsou „používáni“ nejen v bojích, ale i jako kurýři, kuchaři
a poskytovatelé sexuálních služeb.
Ženy a dívky jsou během ozbrojených konfliktů trvale ohrožené znásilněním, domácím násilím, prodejem,
zmrzačením. Vyšetřování ukázala, že téměř každá žena nad 12 let, která přežila genocidu ve Rwandě, byla znásilněna.
Válka v bývalé Jugoslávii způsobila podle odhadů 20 tisíc obětí sexuálního násilí.71
Války ve 20. století byly bezesporu nejhorší a nejničivější v dějinách: zahynulo v nich přes 100 milionů lidí, což
odpovídá 3 500 osob za den. Většina z nich padla ve dvou válkách světových. 72Od konce 2. světové války do
konce 20. století bylo ve světě vedeno 149 válek, které si vyžádaly přibližně 23 milionů lidských životů.73 Vzhledem
ke stále dokonalejší vojenské technice a stále destruktivnějšímu způsobu zabíjení dochází k tomu, že oběťmi se
v daleko větším měřítku stávají civilisté, tedy staří lidé, ženy a děti. Děsivé statistiky z války v Iráku to jednoznačně
potvrzují. Navíc hrozba jaderného konfliktu je stále zde a nabývá na intenzitě. Jaderné zbraně ovšem nejsou jedinými
prostředky hromadného ničení, které lidstvo vyvinulo. Nesmíme zapomínat na zbraně chemické a biologické,
jejichž případné použití by zcela jistě mělo na svědomí obrovské množství obětí na životech.74
Další z teorií, proč se vedou války, je představa, že klíčoví hráči světové politiky jsou suverénní státy, které racionálně
upevňují svou bezpečnost, moc a bohatství a to činí v konfliktním mezinárodním prostředí. Zjednodušeně řečeno
platí: Kdo s koho.75 Války tedy vznikají proto, že jim některé státy dávají přednost před mírem, ale i proto, že i ty státy,
které dávají přednost míru před válkou, musí posilovat svou bezpečnost, a to zbrojením, spojeneckými smlouvami
a odstrašujícími prostředky, které druhá strana vnímá jako ohrožující.
Kdo očekával po skončení studené války lepší a bezpečnější svět, byl zklamán. Prožíváme období válečných
konfliktů, etnické nenávisti, teroristických útoků, neustálé­ho zběsilého zbrojení a zastrašování.76 V současné době
ve světě probíhá 30 válek, ročně umírá na následky válečných konfliktů 500 000 obětí, to znamená 1 300 každý den,
jeden člověk každou minutu. V roce 2005 bylo do zbrojení a vedení válek investováno 1 120 miliard dolarů. Naproti
tomu v roce 2005 summit G8 určil na pomoc Africe pouhých 50 miliard dolarů.77
70 Laurent E., Tajný život G.W.Bushe, :intu:, Praha 2004.
71 http://blisty.cz/art/29715.html
72 Giddens A. Sociologe, Argo, Praha 1999.
73 Koukolík Fr., Drtilová J. Život s deprivanty I. – Zlo na každý den, Galén, Praha 2001.
74 Kolektiv autorů, Střet civilizací? Evropský literární klub, Praha 2002.
75 Koukolík Fr., Drtilová J. Život s deprivanty I. – Zlo na každý den, Galén, Praha 2001.
76 Kolektiv autorů, Střet civilizací? Evropský literární klub, Praha 2002.
77 Toffler A., Tofflerová H., Válka a antiválka, Dokořán, Praha 2002.
48
Pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN kontroluje 88% trhu se zbraněmi. Jsou to USA, Velká Británie, Rusko,
Francie a Čína. To znamená, že země, které zasedají na mírových konferencích, jsou zároveň zeměmi, které vyrábějí
zbraně a mají obrovský zájem na tom, aby k míru nedošlo. V konfliktech, které v současnosti probíhají, lze navzdory
oficiálním zdůvodněním vypozorovat záměr destrukce, kontroly a přivlastňování si přírodních zdrojů.
V neposlední řadě je třeba zmínit profit z poválečné obnovy zničených zemí pro ty, kdo se na ní podílejí. Vezměme
si za příklad konflikt v Iráku. To, co bylo prezentováno jako pokus o demokratizaci Iráku, se poněkud mění: ve
městech nebyl obnoven pořádek, ale už se opravují zařízení na těžbu ropy. Nemocnice nefungují, ale ropa se těží,
a to výluč­ně americkými ropnými společnostmi.78
Preventivní válka spadá podle Noama Chomského do kategorie válečných zločinů. Když začala invaze do Iráku,
napsal prominentní historik a někdejší Kennedyho poradce Arthur Schlesinger: „prezident praktikuje ‚anticipační
obrannou‘ politiku, až nebezpečně podobnou politice imperiálního Japonska v době napadení Pearl Harboru.
Tehdejší prezi­dent Franklin D. Roosevelt takovou politiku považoval za nepřípustnou a svět mu dal za pravdu. Potíž
je v tom, že dnes jsme to my, kdo se chová nepřípustně.“79
Zmínka o dětských vojácích
Zákaz rekrutování dětských vojáků je smluvně zakotven v Úmluvě o právech dítěte, kterou ratifikovaly všechny
státy kromě Somálska a USA. Tento zákaz se dosud vztahoval na děti do patnácti let. Kromě zákazu dávat dětem do
rukou zbraně a posílat je do válek stojí v úmluvě také povinnost států chránit děti před tím, aby byly jakkoli vystaveny
hrůzám válečných konfliktů, aby byly mučeny, znásilňovány nebo zotročovány. I přes platnost této úmluvy se podle
Amnesty International a dalších lidskoprávních organizací odhaduje počet dět­ských vojáků válčících pod různými
vlajkami na celém světě na 300 000. Je naprosto evidentní, že pouhá deklarace zákazu zneužívání dětí ve válkách,
tak jak je zakotvena v dané úmluvě, nestačí.
Mezi státy, kde se děti využívají v armádě, nebo dokonce jako otroci, patří mnoho zemí Afriky, a to zejména Etiopie
a Eritrea, Uganda, Súdán, Kongo, Pobřeží slonovi­ny, Liberie a Sierra Leone. Nejedná se ovšem jen o Afriku. Dětské
vojáky nejdeme i v guerilových armádách v Kolumbii, Barmě, na Srí Lance či v Afghanistánu, ale i v armádě USA
nebo Velké Británie. V mnoha konfliktech je dítě se zbraní v ruce vycvičené zabíjet velmi žádaným artiklem.
Vojáci a instruktoři armád, do nichž jsou dětští vojáci najímáni, oceňují u dětí pře­devším to, že jsou tvárné. Děti
ochotně plní úkoly, kterým by se dospělý voják vzpouzel. Děti jdou do bitevní vřavy, velmi často pod vlivem
drog, a na rozdíl od dospělých nemyslí na své rodiny, protože většinou žádné nemají. Dětští vojáci nemívají strach
a nemívají zábrany zabíjet. Nepříčí se rozkazům ani nepřemýšlejí o důsledcích svých činů. Stávají se tak ideálním
prostředkem na likvidaci nepřítele.80
Závěr
Je třeba myslet na to, že ve světě stále umírá příliš mnoho dětí, žen a mužů ve válečných konfliktech, jejichž
oprávnění je přes všechna možná ospravedlňování ze stran různých vlád velmi pochybné. Je potřeba si uvědomit, že
se střemhlav vrháme do spirály válečného šílenství, násilí a nenávisti. To, jak se sami dokážeme vyrovnat s hrozbou
explo­zivního násilí, do značné míry podmiňuje, jak budou žít a pro co budou umírat naše děti.
Bertrand Russel kdysi pronesl temnou vizi o tom, jak si představuje světový mír: „Trvalo celé věky, než evoluce
pokročila od neškodných trilobitů a motýlů k Neronům, Čingischánům a Hitlerům. Pevně doufám, že to, k čemu
dospěla, je jen přechodnou noční můrou, která brzy pomine. Život na Zemi se brzy vyčerpá a vše se zas ponoří do
klidu a míru.“
78 Laurent E., Tajný život G.W.Bushe, :intu:, Praha 2004.
79 Chomsky N., Hegemonie nebo přežití, Mladá fronta, Praha 2006.
80 Keitetsi Ch. Musela jsem zabíjet, Motto, Praha 2004.
49
Noreena Hertzová říká: „Dnes stojíme na kritické křižovatce. Pokud nic neudělá­me, pokud se nepostavíme tomuto
vývoji, pokud nezpochybníme svůj hodnotový systém, pokud nepřijmeme vlastní podíl viny za vytváření tohoto –
nového – světového pořádku, pak je vše ztraceno.“81
Z výše uvedeného vyplývá, že naše planeta má globálních problémů více, než bychom si přáli. Jejich uvědomění
je prvním krokem k jejich vyřešení. Obecná tendence k rozšiřování počtu globálních problémů je bezprecedentně
patrná. Většina těchto problémů vzniká porušováním etických hodnot, jedná se tedy o „problém budoucnosti
lidstva“, mnohými autory pokládán za problém dominantní.82
Společností se šíří pochybnosti o správnosti a racionalitě koncepce rozvoje, který přes všechny výdobytky vědy
a techniky tyto globální problémy nezmenšuje, spíše naopak. Koncepce, které explicitně či implicitně pokládají
„pokrok“ téměř za synonymum výroby hmotných statků a jejich masového konzumu, mají mnoho zastánců
i odpůrců. Je neoddiskutovatelným faktem, že tento materiální přístup zcela jednoznačně vede k šíření sociální
nerovnosti, šíření epidemií a různých závislostí, nekontrolovatelné migraci a růstu městských aglomerací
a v neposlední řadě i mezinárodnímu terorismu se všemi důsledky.
Rozvojové cíle tisíciletí
Návrhy na řešení globálních problémů představuje koncept Globálního Marshallova plánu z roku 2003. Obsahem
návrhu je realizace cílů přijatých právě na miléniovém zasedání OSN v r. 2000, tzv. MDGs, Millenium Development
Goals (Rozvojové cíle tisíciletí):
•
Snížení počtu lidí, žijících ve světovém měřítku za méně než 1 USD na den na polovinu (nyní víc než 1 mld.).
•
Možnost dosáhnout úplného základního školního vzdělání pro všechny děti.
•
Podpora dosažení rovného postavení žen.
•
Snížení dětské úmrtnosti na třetinu současných hodnot.
•
Podstatné zlepšení zdravotního stavu matek.
•
Obrácení trendů výskytu HIV/AIDS, malárie jakož i ostatních epidemických chorob.
•
Obrácení trendů ztrát přírodních zdrojů a snížení počtu lidí, kteří nemají přístup k čisté pitné vodě o polovinu
(dnes víc jak jedna miliarda).
•
Zřízení nového partnerství pro rozvoj:
a) rozvoj otevřeného světového obchodního a finančního systému ve vhodných rámcových podmínkách,
b) aktivity k překonání chudoby, např. vzhledem k problematice zvláště chudých zemí,
c) vytváření produktivních pracovních příležitostí,
d) zajištění cenově dostupného přístupu k lékům,
e) zajištění všem přístupu k moderním technologiím.
Problematika je natolik rozsáhlá, že její podrobný rozbor překračuje možnosti této publikace. Doplňující informace
doporučujeme čerpat ze seznamu použité literatury.
81 Chomsky N., Hegemonie nebo přežití, Mladá fronta, Praha 2006.
82 Jeníček V., Foltýn J., Globální problémy a světová ekonomika, C.H.Beck, Praha 2003.
50
Metodická stránka pro učitele
Etnické konflikty
Klíčová slova: etnická skupina, kultura, konflikt, soutěž, zdroje, území
Citát: „Všechny krize mohou být vyřešeny, jestliže lidé a státy světa budou mít opravdovou vůli společně se jimi
zabývat.“ Kofi Annan
Možné aktivity: Použijte kteroukoliv techniku skupinové práce či aktivitu z Části 1.
Text:
Etnikum (z řeckého εθνος, ethnos, tj. lid) je pojem, kterým se běžně označuje historicky vzniklá skupina lidí, kteří
údajně mají společný historický původ, rasový typ, jazyk, materiální a duchovní kulturu, mentalitu a tradice a obývají
společné území; dá se tedy také srovnat s pojmem „kmen“. Ve skutečnosti je představa společného genetického
původu příslušníků jednoho etnika zavádějící, a to kvůli migraci a míšení různých etnik mezi sebou, a odborníci
proto chápou etnikum spíš jen jako skupinu lidí, kteří sdílejí společnou kulturu. Několik etnik může tvořit národ.
(Zdroj:http://cs.wikipedia.org/wiki/Etnikum)
Etnické konflikty jsou rozšířeny prakticky celosvětově, většina v současnosti probíhajících válek nese rysy etnického
konfliktu. Naprostá většina etnických konfliktů je ovšem nenásilných. Zdá se, že etnické konflikty se rozšířily
s nástupem kapitalismu a rozmachem nacionalismu, avšak teze, že postupující globalizace podpoří jejich další
rozšíření, se neopírá o věrohodné důkazy. Etnické konflikty nebo jim podobné (například náboženské) známe i přes
omezenost pramenů prokazatelně i z doby před nástupem nacionalismu. Základním předpokladem etnického
konfliktu byla v minulosti organizovaná státní moc, limitem takových konfliktů však byla omezená mobilita lidí. Při
posuzování množství etnických konfliktů musíme mít také na mysli, že ne všechny konflikty začínají jako etnické
(např. jako třídní, náboženské nebo politické), ale mohou se etnickými stát.
(Zdroj: Filip Tesař, Etnické konflikty, Portál, Praha 2007)
51
Texty pro starší studenty a pedagogy
Etnické konflikty83
Pokud hovoříme o etnické hudbě, máme na mysli něco pozitivního. Pokud ovšem hovoříme o etnických konfliktech,
máme na mysli něco velmi odpuzujícího. Etnický konflikt bývá v našich zeměpisných šířkách spojován s „jinými“,
zaostalejšími, divočejšími končinami světa. I etnickou hudbou míníme většinou hudbu jaksi odjinud. Co je etnické,
je zcela jistě něco, co se nás netýká. Situace je však poněkud složitější.
Etnická skupina
Výraz etnická skupina může označovat například tzv. původní („kmenová“) společenství, společenství nezasažená
procesem modernizace, nebo také imigranty, případně opovrhovanou společenskou vrstvu. V USA je dodnes
běžné označovat určité společenství lidí jako etnickou skupinu, která má vlastní identitu a kulturní tradici, ale přitom
je součástí většího celku – jedná se tedy víceméně o menšinu. V Severní Americe je etnická skupina i politicky
korektním výrazem pro rasu. Ve východní Evropě se tento pojem zase ustálil jako označení společenství, které
nedosahuje úrovně „národa“, případně nemá vlastní stát. To se promítlo do menšinové politiky státu: například
v komunistických státech byla jako „národy“ uznávána společenství s vlastním národním státem, ostatní byly
etnické skupiny.
Příslušnost k etnickým skupinám je jako jev charakterizována kulturními předsudky a sociální diskriminací.
Charakteristickými znaky etnické příslušnosti jsou sdílená kultura, sdílené představy o vlastní minulosti, sdílený
jazykový vývoj v rámci společenských skupin. Podkladem pro tyto charakteristické znaky jsou společné povědomí
a identita a pocit výlučnosti vlastních členů, které vytvořily pocit vzájemné solidarity. Etnické skupiny jsou odlišeny
od jiných podobných skupin jménem a jsou spojeny s určitým územím.
Příslušnost k etnickým skupinám je velmi složitý jev a v žádném případě to není jev neměnný. Měnit se může
forma, místo a role ve společnosti, vazba k dalším sociálním jevům, jako jsou politika, náboženství apod. Příslušnost
k etnickým skupinám někdy nachází svůj výraz v politické tyranii, v hospodářském vykořisťování a v psychologickém
útisku.
Příslušnost k etnickým skupinám má jak pozitivní tak negativní aspekty. Na kladné straně zahrnuje oceňování
vlastních sociálních kořenů ve společenství a sociální skupině bez znevažování jiných skupin. Jako srovnávací
jev poskytuje jednotlivcům ve společnosti materiální a emociální podpůrnou síť. Tato funkce je obzvlášť
důležitá v okamžiku, kdy se společnost stává složitější, rozvinutější, zbyrokratizovanou a neosobní. Příslušnost
k etnické skupině je pro jednotlivce mechanismem, který mu umožňuje, aby se úspěšně vyrovnal se vzrůstajícím
odcizováním mezi lidmi. V tomto ohledu spojuje příslušnost k etnickým skupinám jednotlivce dohromady, dává jim
vnitřní soudržnost, podněcuje je k tomu, aby zajišťovali bezpečnost jeden pro druhého, podporuje jejich smysl pro
vlastní identitu, a tím i jejich budoucí orientaci. Příslušnost k etnickým skupinám nabízí osobní řešení všeobecných
problémů, vykořisťování a útlaku.
Negativní aspekty naopak způsobují, že je ve společnostech s více kulturami harmonické sociální soužití
problematické. V podmínkách intenzivní sociálně-ekonomické konkurence ve společnosti se příslušnost k etnickým
skupinám slučuje s rozpory, násilím a bojem. Vznikají prudké a napjaté konflikty v konkurenci členů etnických skupin
o sociálně-ekonomické výhody. Etnická příslušnoszt ovzbuzuje členy nejsilnějších etnických skupin k tomu, aby byli
ochotni riskovat výdaje na maximalizaci rozdílů ve výhodách mezi skupinami v soutěži o zdroje.
Příslušnost k etnickým skupinám tedy negativně působí na mír, harmonii a integraci národních společenství.
Negativní účinky tedy zastiňují ty pozitivní, protože jsou dynamičtější a mají závažný význam pro přežití dotyčného
národa či státu.
83 Zpracováno podle publikace: Tesař F. Etnické konflikty, Portál, Praha 2007, případné ostatní zdroje jsou uvedeny v poznámce.
52
Konflikt
V sociologii se rozlišují tři základní druhy mezilidské interakce: spolupráce, soutěž a konflikt.
Spolupráce (co-operation) znamená, že se jednotlivci nebo skupiny snaží vzájemně dosáhnout určitého cíle nebo
prosazovat společné zájmy.
Čím hojnější je to, oč usilují, tím snáze spolupracují. Pokud ovšem jsou objekty společného zájmu vzácnější,
spolupráce se začíná měnit na soutěž. Při té se aktéři snaží dosáhnout téhož cíle na úkor těch ostatních. Na rozdíl od
spolupráce je pozornost soutěžících upřena více na cíl samotný než na ostatní, ale na rozdíl od konfliktu se soutěžící
nemusejí obávat jeden druhého.
Konflikt je výrazem individuálního nebo kolektivního sobectví, protože lidé mají sklon nadřazovat prospěch svůj
či vlastní skupiny nad prospěch ostatních. Při konfliktu je pozornost zaměřena na protivníka více než na dosažení
cíle jako při soutěži. Po dobu konfliktu se cílem stává eliminace protivníka – například vyhnání, znehybnění, zranění
či usmrcení jednotlivce, podřízení, vyhnání nebo zničení jiné skupiny. Teprve pak přichází na řadu samotný cíl.
Tomuto typu konfliktu říkáme konflikt přímý (direct, open) neboli otevřený a pro jeho povahuje je označován jako
násilný (violent). Tento typ konfliktu dále dělíme na konflikt nízké intenzity (povstání, guerilová válka, teroristické
útoky) a konflikt vysoké intenzity (organizovaný boj, válka, v krajním případě genocida). Konflikt nepřímý vzniká
v okamžiku, kdy jednotlivci či skupiny usilují o získání cíle způsobem, který brání v jeho dosažení konkurentům.
Základem konfliktu mohou být např. společenská privilegia: určitá skupina má práva, která jiná skupina nemá (kasty,
stavy a třídy). Pokud jsou tato privilegia ve vztahu k etnickým skupinám (apartheidní Jižní Afrika), jde o konflikt
etnický. Etnické konflikty bývají nejčastěji konflikty vnitřními (tedy uvnitř státu). Důvodem je to, že celý svět je
rozdělen do států, které navzájem brání změnám hranic nerespektujících geografické poměry a rozložení etnik.
Etnický konflikt se obvykle vyvíjí ze soutěže. Soutěží se o ovládnutí území, pracovní příležitost, přístup ke vzdělání,
peníze, zdroje. Protože etnický konflikt je interakcí skupin, není jednotlivec v této interakci hodnocen podle svých
individuálních činů, ale jako příslušník skupiny. Jeho pozice v konfliktu je tedy zcela jednoznačně určena bez ohledu
na jeho vůli etnickou příslušností.
Významným hybatelem konfliktů je strach. Strach z toho, že skupina přijde o zdroje, nedostane se jí možnosti
vzdělání, práce atd. Riziko pro skupinu je sice velké, ale strach, že skupina nebude mít to, co potřebuje a chce, má
větší váhu a i skupina slabší se do konfliktu pustí.
Dalším faktory, které mohou rozpoutat konflikt, jsou:
strukturální faktory – slabé státy, vnitrostátní bezpečnostní obavy, etnická geografie
politické faktory – diskriminační politické instituce, exkluzivistické národní ideologie, vnitroskupinová politika,
politika elit
ekonomické a sociální faktory – ekonomické problémy, diskriminační ekonomické systémy, ekonomický rozvoj
a modernizace
kulturní diskriminace, problematické dějiny
Příklad: RWANDA
Příkladem jsou Tutsiové a Hutuové ve Rwandě. Původní etnické cítění ve Rwandě mělo klanový základ, kombinovaný
s lokálním. Královský dvůr se opíral o Tutsie, ze kterých se postupně vyvinula pozemková aristokracie. Ta těsně před
nástupem kolonizace usilovala o kontrolu nad rolníky (Hutuy), u kterých se tak postupně rodilo vědomí sounáležitosti,
které přerostlo v klanovou příslušnost. Nicméně to ještě neznamenalo etnickou příslušnost. Tu vlastně vytvořila a posílila
koloniální správa, která Tutsie považovala za dobyvatelskou rasu, která si svým příchodem v minulosti podrobila domácí
rolníky Bantu. Být Tutsiem znamenalo vlastnit alespoň deset krav. To znamená, že zchudlý Tutsi se mohl stát Hutuem
53
a naopak. Teprve koloniální správa učinila povinnou registrací etnické příslušnosti tuto hranici ostrou a neprostupnou
a z Hutuů a Tutsiů se stala dvě etnika. Původně do jisté míry prostupná sociální hranice se stala neprostupnou hranicí
etnickou tím, že se identita stala součástí osobních dokladů, dědičnou po otci. Úhelným bodem ve formování moderního
hutuského povědomí bylo vymezování se vůči tutsijské nadvládě v minulosti a strach z jejího návratu.
Nezávislost přinesla zvrat v hierarchii hodnot (nadřazenou skupinou se stali mnohem početnější Hutuové), tradiční
dělení na pastevce a zemědělce mizelo (bohatí Tutsiové byli zabíjeni nebo vyháněni a ti, kteří zůstali, byli většinou
chudí zemědělci), dělba práce získala nové obrysy. Ve vládě byl pouze jeden tutsijský ministr (z 25-30) a v armádě
pouze jeden tutsijský důstojník.
Výraz Tutsi znamená „bohatý na dobytek“, zatímco Hutu znamená „služebník.“ Resentimenty příslušníků národa
Hutu jsou typickými resentimenty každé potlačované třídy: hněv, pociťovaný vůči sociálním křivdám minulosti,
částečně ospravedlnitelné přesvědčení, že příslušníci národa Tutsi se chovají vůči příslušníkům národa Hutu
arogantně a že přesvědčili své bývalé koloniální pány, aby se chovali taky tak, a neurotická obava, že je možná
národ Hutu skutečně podřadný.
Když v roce 1962 získala Rwanda nezávislost, bylo jasné, že vzhledem k početní převaze národa Hutu nemůže pokračovat
nadvláda národa Tutsi. To vedlo k tomu, že Tutsiové se opakovaně pokoušeli zvrátit status quo a znovu se stát vládnoucí
skupinou. Ve všech případech (roky 1962, 1963, 1967, 1990 a 1993) situace vyústila v represe vůči Tutsiům. Genocida
z roku 1994 byla prostě opakováním předchozího modelu, jen v daleko větším měřítku. Extrémisté národa Hutu se
rozhodli skoncovat s „Inyenzi“ (tutsiovskými šváby) jednou provždy. Je dokázáno, že genocida roku 1994 byla podrobně
naplánovaná. Byly vypracovány seznamy lidí, kteří měli být zmasakrováni, bylo předem nakoupeno půl milionu mačet
a velký počet sekyr, kladiv a žiletek, stejně jako střelných zbraní. Nákupy byly zaplaceny z rozvojové pomoci Západu.
Belgie i Francie, státy s velkým zájmem o tuto oblast, věděly, co se chystá. Belgičané už v roce 1992 zveřejnili prohlášení
plukovníka Theonesta Bagosoty, že připravuje „apocalypse deux“, „apokalypsu číslo dvě“. Připravoval ji extrémistický
klan Hutu jménem Akazu. Ten plánoval vyhladit národ Tutsi ve Rwandě, jednou provždy vyřešit etnický problém
a zlikvidovat interní opozici v národě Hutu. Francie, která se chtěla za každou cenu stát velmocí v oblasti Velkých jezer,
podporovala jakoukoliv nepokojnou situaci v oblasti, jen aby se oblast stala stabilní. Popravčí čety kmene Akazu dostaly
od Francie vojenský výcvik, extrémisté kmene Hutu byli v Paříži přijímáni se všemi poctami a po celou dobu genocidy
dodávala Francie národu Hutu nepřetržitě zbraně. Francouzské jednotky, které koncem masakrů roku 1994 dorazily
do Rwandy, byly naprosto zmateny realitou jednoho milionu mrtvých Tutsiů. Do Rwandy vojáci odcházeli s rozkazem
zabránit masakrování národa Hutu národem Tutsi.
Ironické a signifikantní zároveň je, že po celou dobu masakrů bylo ve Rwandě 15 novinářů světových médií a v Jihoafrické
republice v ten samý čas 2500 světových reportérů slavilo vznik nové demokracie. Když se začínaly na severu objevovat
zprávy o vraždění ve Rwandě, byl televizní společností CBS dotazován šéf amerických Republikánů Bob Dole, který
odpověděl: „Nemyslím, že bychom tam měli nějaký národní zájem. Doufám, že se do toho nezapleteme. Američané
se toho nebudou účastnit. Co se mě týče, více se ke Rwandě nechci vyjadřovat.“ (Britské listy) Když v Radě bezpečnosti
přirovnal český velvyslanec dění ve Rwandě k holocaustu, američtí a britští diplomaté ho stranou upozornili, aby
v žádném případě už nikdy neužíval tak „pobuřujícího jazyka“. Věci to „nepomáhá.“84
Stejný díl viny na masakrech ve Rwandě nese Organizace africké jednoty, která se situací vůbec nezabývala
a k událostem mlčela, stejně jako jednotliví vedoucí představitelé afrických zemí, kteří se jí nijak nesnažili zabránit.
Ba co víc, ani tuto genocidu veřejně neodsoudili, stejně jako ani slovem nikdo z nich, včetně OAJ, nekritizoval
zvěrstva Bokassy a Idiho Amina, Charlese Tylora z Libérie či diktátorskou praxi Roberta Mugabeho.
Základním modelem etnického konfliktu je tedy zápas o podíl na moci a nebo o vládu nad územím.
Je ovšem třeba pozorně zkoumat, zda je konflikt živen skutečně etnickou příslušností, či je tato zneužita mocenskými
silami k zajištění politických a hospodářských cílů, zda limitujícím faktorem je ekonomická nerovnost, sociální
propast nebo společenský handicap. Zdaleka ne všechny konflikty začínají jako etnické (např. náboženské, třídní
nebo politické), ale mohou se etnickými stát.
84 http://www.britskelisty.cz/0106/20010625d.html
54
Metodická stránka pro učitele
Lidská práva
Klíčová slova: svoboda, respekt, tolerance, nediskriminace, zodpovědnost
Citáty: „Všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni svým stvořitelem jistými nezcizitelnými právy, mezi něž
patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí.“ Thomas Jefferson, Deklarace nezávislosti USA, 1776
„Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit
své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení
sám či společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů
a zachováváním obřadů.“ Evropská úmluva o lidských právech, článek 9, odst.1
Možné aktivity: Použijte kteroukoliv techniku skupinové práce či aktivitu z Části 1.
Text:
Ano, je špatné přehlížet zločiny, kterých se dopouštějí jiní, a nic zásadního s tím nedělat, to ano, daleko důležitější
ale je podívat se do zrcadla sám na sebe a na to, čeho se sám dopouštím a něco s tím udělat.
(Zdroj: Noam Chomsky, Moc a teror, Mezera, Praha 2007)
Úmluva o právech dítěte prosazuje tři principy. Za prvé princip aktivní účasti dětí – v závislosti na věku a zralosti
– v záležitostech, které ovlivňují jejich život. Vyhlašuje práva na ochranu dětí před všemi formami zneužívání,
násilí a všemi praktikami porušujícími jejich práva. A poskytuje práva, která slouží jako záruka proti potenciálnímu
porušování.
(Zdroj: Kompas – manuál pro výchovu mládeže k lidským právům, Rada Evropy, 2002)
WHO odhaduje, že v roce 2002 bylo okolo 53 tisíc dětí zavražděno, 150 milionů dívek a 73 milionů chlapců mladších
18 let bylo přinuceno k pohlavnímu styku nebo vystaveno jiné formě sexuálního násilí.
Znásilnění a ostatní formy sexuálního násilí jsou uznávány jako závažná újma ve smyslu Ženevské úmluvy (Úmluvy
o právním postavení uprchlíků). Řadíme sem každé násilné jednání či vyhrožování spácháním takového jednání
zahrnující sexuální zneužití nebo vykořisťování oběti proti její vůli. Pokud k takovému jednání dochází z důvodů
rasy, náboženství, národnosti, pro zastávání politických názorů či příslušnosti k určité sociální skupině a takové
jednání je přehlíženo státnímu orgány, může být bez jakýchkoli pochybností považováno za pronásledování ve
smyslu Ženevské úmluvy.
(Zdroj: Kompas – manuál pro výchovu mládeže k lidským právům, Rada Evropy, 2002)
55
Texty pro starší studenty a pedagogy
Lidská práva, jejich důležitost, nedotknutelnost
Vyspělost lidské společnosti je poměřována lidskými právy. Jejich dodržování a respektování determinuje skutečnou
úroveň demokratizace společnosti, právní stát a blaho jedince.85
Klíčové hodnoty
Teorie lidských práv vychází ze dvou klíčových hodnot. První z nich je lidská důstojnost a druhá rovnost. Lidská
práva lze chápat tak, že vymezují základní normy nezbytné pro život v důstojnosti. Jejich univerzálnost vyplývá
z toho, že přinejmenším v tomto ohledu jsou si všichni lidé rovni. Ke zdůvodnění lidských práv skutečně zcela
stačí tato dvě přesvědčení nebo hodnoty, které lze sotva považovat za kontroverzní. Proto je koncept lidských
práv slučitelný se všemi světovými kulturami i velkými náboženstvími a získal si podporu všech civilizovaných
zemí. Téměř všeobecně se uznává, že státní moc nemůže být neomezená nebo svévolná a musí být omezena
přinejmenším tím, že všichni lidé spadající pod její pravomoc by měli žít v podmínkách zajišťujících alespoň
minimální lidskou důstojnost.
Z těchto dvou základních hodnot lze odvodit mnohé další, které umožňují přesněji vymezit praktické soužití lidí
a společnosti. Patří k nim například:
Svoboda – protože svobodná vůle je důležitou součástí lidské důstojnosti. Muset dělat něco proti své vůli ponižuje
lidského ducha.
Respekt vůči druhým – protože nedostatek respektu popírá individualitu člověka a jeho důstojnost.
Nediskriminace – protože rovnost v lidské důstojnosti znamená, že bychom druhé neměli posuzovat podle
nepodstatných tělesných (nebo jiných) vlastností.
Tolerance – protože netolerance naznačuje nedostatek respektu k odlišnosti (rovnost neznamená totožnost
a uniformitu).
Spravedlnost – protože lidé, kteří jsou si rovni ve své důstojnosti, si zaslouží stejné zacházení.
Zodpovědnost – protože respektování práv druhých vyžaduje zodpovědnost za vlastní jednání.
Základní znaky lidských práv
Jsou nezcizitelná – to znamená, že o ně nikdo nemůže přijít, protože jsou svázána s prostou skutečností lidské
existence. Za určitých okolností však lze určitá lidská práva (ovšem ne všechna) pozastavit nebo omezit (například
když je někdo shledám vinným ze zločinu, může mu být odňata svoboda; nebo v čase občanských nepokojů může
vláda vyhlásit zákaz vycházení, který omezuje svobodu pohybu)
Jsou nedělitelná, vzájemně závislá a provázaná – jednotlivá lidská práva jsou ze své podstaty vzájemně propojena
a nelze je vnímat izolovaně. Užívání jednoho práva závisí na užívání mnoha dalších a žádné právo není důležitější
než ostatní
Jsou univerzální, mají univerzální charakter – platí stejně pro všechny lidi na celém světě a bez časového omezení.
Každý jedinec bez rozdílu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického smýšlení, národnostního nebo
sociálního původu je oprávněn užívat svých lidských práv. Je potřeba zdůraznit, že univerzálnost lidských práv
žádným způsobem neohrožuje pestrou rozmanitost jednotlivců nebo různých kultur. Ve světě, kde jsou si všichni
85 Šišková, N. Dimenze ochrany lidských práv v Evropské unii, Prah, Linde, 2008.
56
rovni a kde všichni zasluhují stejný respekt, se odlišnost může nadále rozvíjet. Nicméně tato univerzálnost lidských
práv a svobod by měla překlenovat stále znatelný rozdíl mezi západním (demokratickým a individualistickým)
a východním (paternalistickým) pojetím.
Dělení lidských práv:86
Víme, že máme nárok na respektování všech našich lidských práv. Všeobecná deklarace lidských práv, Evropská
úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod i další mezinárodní dohody pokrývají široké spektrum různých
práv. Probereme si jednotlivé generace práv tak, jak jsou dnes běžně členěna, i když to může být leckdy zavádějící
v tom, že práva první generace jako by přestávala platit díky generaci druhé a třetí…
Práva první generace
Teoretické základy těchto práv byly položeny v 17. a 18. století a vycházely především z úvah o politickém životě.
Začalo se postupně připouštět, že politika není jen věcí státu a úzkého okruhu lidí v jeho vedení, ale že by se na
politickém rozhodování měl podílet každý člověk, kterého se toto dění týká.
Dva základní pojmy byly lidská svoboda a ochrana jednotlivce před zásahy státu.
•
Občanská práva poskytují jednotlivcům minimální záruky tělesné a mravní nedotknutelnosti a uznávají sféru
jejich osobního svědomí a přesvědčení. Patří k nim právo na rovnost a svobodu, svoboda náboženství,
svoboda projevu, právo nebýt mučen nebo právo na život.
•
Zákonná práva jsou běžně řazena do kategorie občanských práv. Poskytují lidem procesní ochranu před právním
a politickým systémem, například ochranu před svévolným zatčením a zadržením, právo být považován za
nevinného, dokud není u soudu prokázána vina (tzv. presumpce neviny), nebo právo na odvolání.
•
Politická práva jsou nezbytná k účasti na politickém životě společnosti. Patří k nim například volební právo,
právo vstoupit do politické strany, právo svobodně se sdružovat a účastnit se shromáždění, právo na
vyjádření vlastního názoru a na přístup k informacím.
Tyto kategorie nejsou jednoznačné a jsou jen jednou z mnoha možností klasifikace práv. Většina z nich spadá do
více kategorií – například právo na vyjádření vlastního názoru je jak právem občanským, tak právem politickým. Je
nezbytné k účasti na politickém životě, ale také tvoří základ naší osobní svobody.
Občanská a politická práva jsou dnes podrobně vymezena v Mezinárodním paktu o občanských a politických
právech a v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato práva jsou mnohým (obzvlášť na
Západě – bohatém Severu) považována za nejdůležitější, pokud ne za jediná skutečná práva. Ovšem kdybychom
žili v jiné části světa, třeba v subsaharské Africe, tento postoj bychom nepřijali.
Práva druhé generace (sociální, ekonomická a kulturní)
Tato práva se týkají vzájemného soužití a spolupráce lidí a jejich základních životních potřeb. Jsou založena na
myšlenkách rovnosti a zajištění přístupu k nepostradatelným sociálním a ekonomickým statkům, službám
a příležitostem.
Předmětem zvýšeného mezinárodního zájmu se tyto nároky, později práva, staly v období rané industrializace
a vzestupu dělnické třídy. To podnítilo vznik nových požadavků a nových představ o tom, jak má vypadat život
v důstojnosti. Lidé si začali uvědomovat, že pro život v důstojnosti je potřeba víc než jen to, aby se stát nevměšoval
do soukromých záležitostí, či volební právo, jak deklarují práva občanská a politická.
86 Kompas, manuál pro výchovu mládeže k lidským právům, Rada Evropy 2003.
57
•
Sociální práva jsou nezbytná k plné účasti na životě společnosti. Patří k nim právo na vzdělání, právo založit
a mít rodinu, právo na odpočinek, na zdravotní péči, na soukromí nebo právo nebýt diskriminován.
•
Ekonomická práva zahrnují právo na práci, na přiměřenou životní úroveň, na bydlení, právo na starobní
a invalidní důchod. Ekonomická práva odrážejí skutečnost, že pro život v důstojnosti je zapotřebí nějaká
minimální úroveň materiálního zabezpečení. Pokud člověk nemá smysluplnou práci nebo střechu nad
hlavou, může ho to psychicky ponižovat.
•
Kulturní práva se vztahují k „životnímu stylu“ určité kultury a často je jim věnováno méně pozornosti než
jiným typům práv. Patří k nim právo svobodně se účastnit kulturního života společnosti a v jistém smyslu
i právo na vzdělání.
Sociální, ekonomická a kulturní práva jsou vymezena v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních
a kulturních právech i v Evropské sociální chartě.
­­­­­­­­­­­­­­­­­
Sociální
a ekonomická práva dlouho nebyla uznávána za rovnocenná s občanskými a politickými právy, a to
z mnoha důvodů, ideologických i politických. Samozřejmě že běžnému člověku se požadavky na minimální životní
úroveň, bydlení, rozumné pracovní podmínky zdají podstatnými a celkem běžnými právy, ovšem politici nebyli příliš
ochotni toto uznat. Jedním z důvodů bylo nepochybně to, že zajistit tato práva všem lidem na světě bez rozdílu
by vyžadovalo masivní přerozdělení zdrojů. A politici jsou si velmi dobře vědomi toho, že s takovým politickým
programem by ve volbách neuspěli.
Proto nabízejí různá zdůvodnění, proč jsou práva druhé generace „druhořadá“. Jednak tvrdí, že sociální a ekonomická
práva nejsou reálná, ani realizovatelná, přinejmenším ne v krátkém časovém horizontu, a proto se s jejich realizací
musí pomalu. Což se odrazilo i v Mezinárodním paktu o hospodářských a sociálních právech – vlády mají pouze
prokázat, že činí opatření, aby mohlo být stanovených cílů v budoucnosti dosaženo.
O tom ovšem můžeme s úspěchem polemizovat – tato strategie je spíše motivována politickými důvody. Mnohé
nezávislé studie potvrzují, že pro zabezpečení základních potřeb všech lidí je na světě k dispozici dostatek zdrojů
i odborných znalostí a mohly by být zajištěny, kdybychom se o to všichni společně snažili (viz hra Na co svět má
a nemá).
Druhé tvrzení, o něž se politici opírají, říká, že mezi právy první a druhé generace je zásadní teoretický rozdíl.
Práva prvního typu údajně vyžadují jen to, aby státy neprováděly určité činnosti (proto se tato práva též nazývají
„negatorní“ práva, tedy práva vymezená pouze negativně). Práva druhého typu, druhé generace předpokládají
aktivní zásahy státu („pozitivní“ práva). Podle politiků není reálné očekávat, že vlády budou v krátkodobém
horizontu zavádět pozitivní opatření, a proto nejsou ani povinny je uskutečňovat. Bez povinnosti na něčí straně
nemůže existovat právo ve smysluplném významu toho slova.
Tento argument ovšem obsahuje dvě základní nedorozumění:
•
Za prvé občasná a politická práva nejsou v žádném případě vymezena pouze negativně. Má-li vláda
garantovat například to, že nikdo nebude mučen, nestačí, aby státní úředníci upustili od mučení. Skutečná
ochrana před mučením vyžaduje zavedení složitého dohlížecího a kontrolního systému, jehož součástí je
policejní systém, právní mechanismy, svobodný přístup k informacím, přístup do míst, kde se nacházejí
osoby zbavené svobody, a tak dále. Totéž platí pro zajištění volebního práva a všech dalších občanských
a politických práv. Kromě upuštění od určitých činností tedy vyžadují tato práva také pozitivní zásahy státu.
•
Za druhé také sociální, ekonomická kulturní práva vyžadují, stejně jako práva politická a občanská, aby
vlády upustily od určitých činností – například od poskytování rozsáhlých daňových úlev firmám, od
podpory rozvoje v oblastech, které jsou vůči jiným částem země ve výhodě, nebo od zavádění dovozních
cel znevýhodňujících rozvojové země.
58
Práva třetí generace
Práva třetí generace byla ustanovena jako reakce na měnící se pojetí lidské důstojnosti, dále jako reakce na
technologické změny a mnohá jako důsledek nových hrozeb. Pramení z hlubšího porozumění různým typům
překážek, které mohou stát v cestě při uskutečňování práv první a druhé generace.
Základní myšlenkou v pozadí práv třetí generace je solidarita. V mnoha zemích otřesné životní podmínky jako
extrémní chudoba, války, ekologické nebo přírodní katastrofy nedovolovaly pokrok v oblasti lidských práv. Tato
situace přesvědčila mnoho lidí, že je nutné uznat novou kategorii v oblasti lidských práv, které by společnostem,
zejména v rozvojových zemích, zajistila přiměřené podmínky pro ochranu již uznaných práv první a druhé
generace. Jsou to kolektivní práva společnosti nebo národů – právo na trvale udržitelný rozvoj, právo na mír, právo
na zdravé životní prostředí, právo podílet se na využívání společného dědictví lidstva, právo na komunikaci, právo
na humanitární pomoc atd.
Ovšem tato práva jsou stále předmětem diskuzí. Někteří mají výhrady k tomu, že jsou kolektivní práva označována
jako lidská práva, protože podle nich náleží lidská práva jednotlivcům, jak říká jejich definice, a vymezují tak oblast
individuálního zájmu, kterému musí být dána přednost před všemi zájmy společnosti nebo sociálních skupin.
V protikladu k tomu kolektivní práva náležejí sociálním skupinám nebo dokonce celým státům. Zpochybňována není
ani tak existence těchto práv, jako spíše to, že jsou označována jako práva lidská. A nejde jen o pouhé slovíčkaření.
Někteří lidé se obávají, že tato změna v terminologii by mohla represivním režimům poskytnout „zdůvodnění“ pro
potlačování (individuálních) lidských práv ve jménu práv kolektivních – například výrazné okleštění občanských
práv ve jménu ekonomického rozvoje.
Další námitka se týká problematiky vymahatelnosti práv třetí generace. Jelikož za jejich ochranu není zodpovědný
stát, ale mezinárodní společenství, není možné nikoho učinit odpovědným za jejich porušování. Kdo by měl být
zodpovědný například za zajištění míru v Palestině?
Každopádně ať už se tato práva budou nazývat jakkoli, je třeba jim věnovat velkou pozornost a zařadit je na program
lidsko-právních aktivit mezinárodního společenství. Některá kolektivní práva už byla uznána, zejména v Africké
chartě o lidských právech a právech národů. O jejich zavádění do praxe můžeme ovšem s úspěchem pochybovat.
Základní dokumenty
26.7.1945 Charta Spojených národů – „uchránit budoucí pokolení metly války“ a „prohlásit znovu víru v základní
lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti a rovná práva mužů a žen.“
10.12.1948 byla Valným shromážděním OSN přijata Všeobecná deklarace lidských práv, vypracovaná Komisí OSN
pro lidská práva. V návaznosti na ni byly sepsány a mezinárodním společenstvím odsouhlaseny další důležité
dokumenty zabezpečující dodržování jejich principů.
Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, stejně Deklarace z roku 1789, platí pro všechny, je univerzální svou
inspirací a svým potenciálem, ale i obsahem. Jsou to však jen deklarace, které udílejí lidským právům mezinárodní
rozměr. Lidská práva v těchto deklaracích jsou univerzální, ale nejsou přijímána všemi asijskými a islámskými státy.
Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 od samého začátku předpokládala, že bude doplněna jinými texty.
Ovšem až v roce 1966 (16. prosince) byly Valným shromážděním OSN vyhlášeny dva pakty:
Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vstoupil v platnost 3. ledna 1976)
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (vstoupil v platnost 23. března 1976)
59
Regionální listiny lidských práv:
Regionální listina lidských práv existuje v Evropě, Americe a Africe a je dílem zainteresovaných regionálních
organizací: Rady Evropy, Organizace amerických států, Organizace africké jednoty a Ligy arabských států.
Evropa
•
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (Rada Evropy, 1950)
•
Evropská komise pro lidská práva
•
Evropský soud pro lidská práva (Štrasburk)
•
Evropská sociální charta
Signatářské státy (dle preambule Statutu Rady Evropy – 1949 Londýn) potvrzují: „svoji plnou oddanost duchovním
a morálním hodnotám, které jsou společným dědictvím národů a původním zdrojem zásad svobod jednotlivce,
politické svobody a právního státu, na kterých je založena každá opravdová demokracie“. Dále „každý člen Rady
Evropy uznává princip panství práva a princip, na jehož základě všechny osoby podléhající jeho jurisdikci musí
požívat lidských práv a základních svobod.“
Amerika
V americkém měřítku např. preambule Charty Organizace amerických států (přijata 30. dubna 1949) stanoví, že
„skutečný smysl americké solidarity a dobrého sousedství lze spatřovat pouze v upevňování režimu individuální
svobody a sociální spravedlnosti na tomto kontinentu a v rámci demokratických institucí, režimu založeného na
dodržování základních lidských práv.“
V preambuli Americké úmluvy o lidských právech (22. listopadu 1969, San José) se dočteme: „základní práva člověka
nejsou odvozena z jeho příslušnosti k danému státu, nýbrž jsou založena na rysech lidské osobnosti“, a dále „režim
individuální svobody a sociální spravedlnosti lze zavést pouze v rámci demokratických institucí.“
Afrika
Africká charta práv člověka a národů (28. června 1981, Nairobi) uděluje přednost právům národů: „realita a dodržování
práv národa musejí nezbytně garantovat lidská práva.“
Ratifikovalo ji více než 40 států. Je zajímavá tím, že klade důraz na odlišné aspekty než smlouvy přijaté v jiných
částech světa.
•
Na rozdíl od evropských a amerických úmluv pokrývá vedle občanských a politických práv také sociální,
ekonomická a kulturní práva.
•
Kromě individuálních práv také pamatuje také na kolektivní práva národů.
•
Uznává, že lidé mají kromě práv také povinnosti, a dokonce vyjmenovává konkrétní povinnosti, které mají
jednotlivci vůči své rodině, společnosti, státu a mezinárodnímu společenství.
Africká charta se výrazně opírá o africké civilizační hodnoty, podle kterých jedinec není chápán jako zvláštní bytost.
60
Islámské pojetí
Přímo popírá Všeobecnou deklaraci z roku 1948 jako „západocentrismus“ a jako výraz západního individualismu.
Např. podle Všeobecné islámské deklarace lidských práv (vznikla 19. září 1981 v sídle UNESCO v Paříži z iniciativy
islámské rady pro Evropu) jsou lidská práva založena na božské vůli: „V islámu jsou lidská práva silně spojena
s přesvědčením, že Bůh – a toliko Bůh – je tvůrcem zákona a zdrojem všech lidských práv.“ Jde tedy o listinu lidských
práv, která předepisuje islám a nařizuje božský zákon: v tom smyslu je to deklarace „islámská“, deklarace muslimského
náboženství a dogmatická (týká se dogmat). Působnost Deklarace je vymezena příslušností k náboženství: obrací
se k jednotlivcům, nikoli státům (My, muslimové potvrzujeme…). Jejím základem je božský zákon, šaríja, tj. „soubor
nařízení plynoucí z Koránu a ze sunny“.
Zatímco základním principem laických deklarací je zásada nediskriminace (zvlášť z důvodu náboženství), předkládá
islámská deklarace princip rozdělování lidí na základě jejich náboženství a spočívá na základním rozdělování na
muslimy a nemuslimy. Islámská deklarace vyhlašuje právo na náboženskou svobodu, ale upřesňuje, že každá
osoba je při výkonu a užívání vyhlášených práv podrobena „omezením uložených zákonem“. Nebo „Korán
zakazuje svobodu vystoupit z islámu a klasické muslimské právo trestá smrtí toho, kdo se islámu zřekne a stane se
odpadlíkem.“ Ovšem „muslim má osobní povinnost zůstat věrný islámu za předpokladu, že k němu přistoupil ve
vší svobodě“.
Mezi lidskými právy vyhlášenými univerzálně a muslimskými normami je rozpor, protože muslimské státy odmítají
dát přednost univerzálním normám před normami božskými. Znamenalo by to rouhat se jejich tvůrci Alláhovi. A tak,
zatímco v platném právu hierarchie mezi normami mezinárodního práva neexistuje, pro muslimské státy naopak
taková hierarchie existuje: šaríja dominuje nad všemi závaznými normami mezinárodního práva. Islámské státy
proto buď odmítly přistoupit k Paktům z r. 1966 (jako Saúdská Arábie), nebo k těmto textům připojily prohlášení či
výhrady, zmiňující vyšší právní moc šaríji (Írán).
Arabské státy
V arabském světě je v současné době ustavena regionální komise pro lidská práva s omezenými pravomocemi.
Arabské státy schválily Arabskou chartu o lidských právech, na jejímž základě teprve vznikne regionální systém
právní ochrany. Podobně jako Africká charta obsahuje práva občanská a politická, ale i ekonomická, sociální
a kulturní a také seznam „kolektivních práv arabského národa“.
Asie a Tichomoří
Zatím nebyla přijata žádná formální dohoda. Setkání nevládních organizací tohoto regionu v roce 1993 vyústilo
Bangkokskou deklaraci nevládních organizací o lidských právech.
Uvádí:
„Můžeme se učit od různých kultur z pluralistické perspektivy… Univerzální lidská práva jsou zakořeněna v mnoha
kulturách. Potvrzujeme univerzální základ lidských práv, která poskytují ochranu celému lidstvu… Třebaže hájíme
kulturu pluralismu, nemůžeme tolerovat kulturní praktiky, které se odchylují od univerzálně přijímaných lidských
práv včetně práv žen. Jelikož mají lidská práva univerzální platnost a univerzální hodnotu, nelze jejich obhajobu
považovat za neoprávněné zasahování do státní suverenity.“
Všeobecná deklarace lidských práv je nezávazný dokument obsahující nejznámější katalog lidských práv. Podle
některých teoretiků nabylo toto prohlášení závaznosti jako právní obyčej. V části 7 závěrečného aktu Helsinské
konference se zúčastněné státy zavázaly, že kromě jiného budou v oblasti lidských práv a základních svobod
postupovat také v souladu se Všeobecnou deklarací lidských práv.
Všeobecná deklarace lidských práv vznikla v reakci na masové zločiny 2. světové války a zavázala všechny členské
státy OSN k ochraně lidských práv. Byla schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10.
61
prosince 1948 a je považována za zásadní mezník v dějinách lidských práv. Představuje dokument sice univerzální,
nicméně závazný pouze politicky, tj. bez faktické právní síly.87
Už v názvu Všeobecná deklarace lidských práv je možné vysledovat jeden z jejích nejvýraznějších rysů, který se
objevuje i v dalších úmluvách. Tímto rysem je všeobecnost lidských práv. Vůbec poprvé v historii se totiž lidé
dohodli na pravidlech, která mají platit nejen teoreticky, ale i prakticky, pro všechny lidské bytosti. Tato základní
myšlenka vycházela z postojů poválečné společnosti, ve které již bylo povědomí o významu rovnosti lidí poměrně
pevně zakořeněno. Potřeba zapsání základních lidských práv byla posílena nejstrašnější válkou v dějinách lidstva,
která stála desítky miliónů životů většinou bezbranných civilistů. Od okamžiku, kdy státy světa Deklaraci přijaly,
však pochopitelně nenastal „ráj na Zemi“. Její význam spočívá hlavně v tom, že lidská společnost má univerzální
dokument a může usilovat o jeho naplňování.
Deklarace lidstvu slouží také jako opěrný bod proti těm, kteří se z různých důvodů snaží popřít práva jiných lidí. Stačí
si například vzpomenout na chování některých fanoušků při utkáních české fotbalové ligy a je zřejmé, že ne všichni
s rovnoprávností lidí souhlasí. Rasismus a další podobné jednoduché myšlenky se v české společnosti stále ještě
těší značné podpoře. Dalším z velkých přínosů Všeobecné deklarace lidských práv je, že značnou měrou přispěla
k upevnění povědomí o rovnosti všech lidí bez rozdílu. Jednoduše řečeno, už jen samotná existence Deklarace
pomáhá odbourat stereotypy a předsudky.
Deklarace dala podnět ke vzniku zhruba 80 různých úmluv a deklarací. Dodržování sedmi z těchto úmluv je
sledováno účastnickými státy. Ratifikací některé z těchto úmluv vyslovuje stát souhlas s tím, že legislativa v oblasti
lidských práv a její dodržování budou podrobeny kontrole nezávislých odborných orgánů.
•
Úmluva o prevenci a trestání zločinu genocidy (1948) je přímou reakcí na krutosti druhé světové války. Úmluva
definuje genocidu jako spáchání určitých činů s cílem vyhladit určitou národnostní, etnickou, rasovou či
náboženskou skupinu a zavazuje státy, aby vydávaly osoby obviněné ze zločinů genocidy do rukou spravedlnosti.
K úmluvě dosud přistoupilo 135 států.
•
Úmluva o právním postavení uprchlíků (1951) definuje práva uprchlíků, zejména právo nebýt nucen k návratu
do zemí, kde jsou v ohrožení. Úmluva také ošetřuje nejrůznější aspekty každodenního života uprchlíků, včetně
práva na práci, vzdělání, státní podporu a sociální zabezpečení a práva na cestovní doklady. Úmluvu ratifikovalo
142 států. Protokol týkající se právního postavení uprchlíků (1967) zajišťuje univerzální platnost úmluvy, která
se původně vztahovala pouze na uprchlíky z druhé světové války. K protokolu přistoupilo 141 států. K alespoň
jednomu z těchto nástrojů se přihlásilo celkem 145 států.
•
Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (1966) již byla přijata 169 státy. V úvodu
úmluvy se říká, že veškerá politika nadřazenosti založená na rasových odlišnostech je neospravedlnitelná,
vědecky nesprávná a morálně a právně zavrženíhodná. Na tomto základě úmluva definuje rasovou diskriminaci
a zavazuje smluvní státy, aby přijímaly legislativní i praktická opatření k jejímu odstranění. Úmluva ustavuje
kontrolní orgán, Výbor pro odstranění rasové diskriminace, který posuzuje zprávy jednotlivých států i stížnosti
jednotlivců na porušování úmluvy, pokud dotyčný stát ratifikoval tuto dobrovolnou proceduru úmluvy.
•
Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (1979) je v současnosti akceptována 175 státy. Zaručuje
rovnoprávné postavení žen a mužů před zákonem a blíže určuje opatření na odstranění diskriminace žen
z hlediska politického a veřejného života, národnosti, vzdělání, zaměstnání, zdraví, manželství a rodiny.
Úmluva ustavila Výbor pro odstranění diskriminace žen coby orgán pověřený dohledem nad plněním úmluvy
a posuzováním zpráv jednotlivých států. Opční protokol úmluvy (1999), k němuž se připojilo 59 států, umožňuje
jednotlivcům předkládat výboru stížnosti na porušování úmluvy.
•
Úmluva o zákazu mučení a jiného nelidského a ponižujícího zacházení a trestání (1984), kterou ratifikovalo
134 států, označuje mučení za mezinárodně uznávaný zločin, ukládá státům povinnost předcházet podobným
činům a trestat jejich pachatele. Dále říká, že mučení nemůže být ospravedlněno žádnými výjimečnými
okolnostmi ani tím, že bylo vykonáváno na příkaz. Kontrolním orgánem úmluvy je Výbor proti mučení, který
87 Společný svět, Příručka globálního rozvojového vzdělávání, Praha, Člověk v tísni, společnost při ČT, o.p.s.
62
posuzuje zprávy států a stížnosti jednotlivců a je oprávněn zahájit vyšetřování států, které jsou podezřelé
z mučení.
•
Úmluva o právech dítěte (1989) poukazuje na obzvláštní zranitelnost dětí a shrnuje do jediného kodexu
výsady a zvláštní ochranu dětí z hlediska všech druhů lidských práv. Úmluva jednoznačně odsuzuje jakoukoli
diskriminaci a zdůrazňuje, že veškerá činnost se musí podřizovat zájmům dětí. Zvláštní pozornost je věnována
uprchlickým a postiženým dětem a dětem z menšinových skupin. Smluvní státy se zavazují chránit dětské životy
a podporovat rozvoj dětí a jejich zařazení do společnosti. Úmluva o právech dítěte je dohodou s největším
množstvím smluvních států – dosud k ní přistoupilo 192 zemí. Výbor pro práva dítěte, ustavený úmluvou,
dohlíží na její plnění a posuzuje zprávy předkládané smluvními státy.
•
Mezinárodní úmluva o ochraně práv všech migrujících pracovníků a jejich rodinných příslušníků (1990) určuje
základní práva a zásady a specifikuje opatření na ochranu legálně i ilegálně migrujících pracovníků. Úmluva
vstoupila v platnost 1. července 2003 a dosud se k ní připojilo 24 států. První schůze kontrolního orgánu, Výboru
pro migrující pracovníky, se uskutečnila v březnu roku 2004.88
Dodržování lidských práv ve státech, které se hlásí k dodržování lidských práv v Evropě, je právní cestou zajišťováno
nyní nejúčinněji přes evropskou Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášenou v roce 1950 pod
záštitou organizace Rada Evropy. V rámci této mezinárodní smlouvy je možné v lidsko-právních záležitostech žalovat
státy, které dohodu ratifikovaly, u Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku, pokud jejich vnitrostátní
právní mechanismy zajišťování lidských práv, přijatých úmluvou, selžou. ČR (jako ČSFR) smlouvu ratifikovala až
18.3.1992.89
Dětská práva 90
Podle hrubých odhadů žijí dnes na světě dvě miliardy dětí, z toho 104 milionů v zemích Evropské unie.
Do počátku 20. století nebyl život dítěte nikdy považován za předmět zájmu mezinárodní komunity. Byla to pouze
rodinná záležitost nebo záležitost lokálních komunit nebo jednotlivých zemí. V roce 1923 byla vydána Deklarace
práv dítěte. 26. září 1924 byla pátým shromážděním Ligy národů řádně přijata Ženevská deklarace a Liga se stala
koordinátorem mezinárodní spolupráce v oblasti práv dítěte.
20. 11. 1959 vyhlásilo Valné shromáždění OSN rezolucí č. 1386 Deklaraci práv dítěte – „dítě v důsledku své tělesné
a duševní nezralosti potřebuje zvláštní zabezpečení a péči, včetně vhodné právní ochrany před narozením i po
něm.“ Tato Deklarace práv dítěte měla zajistit, aby každé dítě mělo šťastné dětství a mohlo užívat práv stanovených
deklarací ve svůj vlastní prospěch i ve prospěch společnosti. Tato Deklarace z roku 1959 obsahovala deset zásad
a rozvíjela a obohacovala obsah Ženevské deklarace.
OSN přijala i jiné úmluvy a deklarace, které chrání některá specifická práva dítěte. Rovněž různé jiné organizace,
jako UNESCO a ILO, přijímaly různé deklarace a úmluvy.
88 Flegl, Vladimír. Významné mezinárodní dokumenty o ochraně lidských práv, Praha, C.H.Beck, 1998.
89 Šišková, N. Dimenze ochrany lidských práv v Evropské unii, Prah, Linde, 2008.
90 Kompas, manuál pro výchovu mládeže k lidským právům, Rada Evropy 2003.
63
Úmluva o právech dítěte91
Úmluva o právech dítěte z roku 1989 nijak nezpochybňuje, nesnižuje ani nijak nenarušuje význam Deklarace z roku
1959. Ta je stále morálním dokumentem, proklamuje určité ideje, hodnoty a zásady, jejichž význam je trvalý. Tyto
zásady a hodnoty jsou samozřejmě začleněny i do Úmluvy. Deklarace ovšem není závazná, je to pouze morální
a politický dokument.
Definice dítěte
Pro účely úmluvy se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší 18 let.
I přesto, že preambule se zmiňuje o „dítěti… před i po narození,“ naznačuje analýza textu úmluvy jako celku, že se
zabývá pouze právy narozeného dítěte. Zákonná ochrana práv dítěte počatého, avšak dosud nenarozeného, do
pravomoci Úmluvy nespadá.
Proč je Úmluva o právech dítětem tak významná:
•
Úmluva je první celosvětovou a multilaterální mezinárodní smlouvou, která obecně – přestože nikoli
zevrubně a detailně – stanovuje mezinárodně uznávaná práva dítěte jako lidské bytosti. Pojímá lidská práva
způsobem adekvátním speciálním potřebám dítěte. Úmluva je právně závazná pro státy, které ji ratifikují.
Ratifikující státy budou povinny podávat zprávy o realizaci ustanovení úmluvy. Zprávy jsou kontrolovány
mezinárodní institucí, Výborem práv dítěte.
•
Úmluva je novým a moderním dokumentem, který bere v úvahu zkušenosti 30 let, které uběhly od vydání
deklarace. Upravuje záležitosti, které deklarace přehlížela nebo se o nich jen zmiňovala – zachování identity,
soukromí, cti nebo reputace dítěte.
•
Je to nástroj na ochranu lidských práv ratifikovaný největším počtem států (kromě Somálska a USA).
•
Úmluva prosazuje tři principy. Za prvé je to princip aktivní účasti dětí – v závislosti na jejich věku a zralosti –
v záležitostech, které ovlivňují jejich život (například v soudních procesech nebo v řízení o adopci). Za druhé
vyhlašuje práva na ochranu dětí před všemi formami zneužívání, násilí a všemi praktikami porušujícími
jejich práva. A za třetí – podobně jako jakákoli jiná úmluva – poskytuje práva, která slouží jako záruka proti
potenciálnímu porušování.
•
Považuje děti za subjekty práva, nikoli za pouhé objekty. V minulosti byla naprostá většina lidí vychována
tak, že vnímala děti jako objekty, které musejí dospělé – rodiče, učitele, kněze – bezpodmínečně ve všem
poslouchat. Proto také měly tak těžkou práci lidsko-právní organizace zabývající se ochranou práv dětí při
jakékoli osvětě, pokusech o vstup do rodin v rámci ochrany práv dětí. Úmluva v protikladu k tomu prosazuje
pojetí dětí jako lidí obdařených právy, která je potřeba respektovat. Respektovat je musí nejen dospělí, ale
také společnost a všechny instituce, jež mají s dětmi něco do činění. Děti mají právo na to, aby se s nimi
zacházelo s respektem a důstojností čistě proto, že jsou – bez ohledu na svůj věk – lidskými bytostmi. Ne
tedy jen proto, že to říká Úmluva a my ji respektujeme, ale proto že to tak prostě je a mělo být vždy. Dítě má
v procesu dospívání právo rozhodovat samostatně o svém blahu.
•
Úmluva pokládá za nepřijatelnou jakoukoli diskriminaci dětí, která postihuje jejich práva na základě barvy
pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politických nebo jiných názorů, národního nebo sociálního původu,
materiálního postavení, narození nebo jiných aspektů stavu jako například invalidity. Toto se týká nejen
dítěte, ale i rodičů, případně poručníků – dítě tedy nesmí být diskriminováno ani na základě stavu, barvy
pleti, náboženství atd. rodičů či poručníků.
•
Práva dětí musí být chráněna, ať jsou narozena v manželském svazku nebo mimo něj. Úmluva odmítá
pojem nemanželské dítě. To samozřejmě odmítají některé státy.
91 http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/umluva-o-pravech-ditete.pdf
64
•
Úmluva chrání dítě před nejrozšířenějšími formami vykořisťování, tedy před ekonomickým vykořisťováním,
nepovoleným užíváním narkotik nebo psychotropních látek, před všemi druhy sexuálního vykořisťování,
únosů, prodeje nebo obchodu s dětmi a jakoukoli jinou formou vykořisťování, která škodí blahu dítěte.
•
Dále Úmluva požaduje, aby všechny členské státy chránily dítě proti hospodářskému vykořisťování a proti
výkonu jakékoli práce, která může být nebezpečná nebo překážet vzdělání dítěte, která může škodit zdraví
nebo tělesnému, duševnímu, duchovnímu, morálnímu nebo sociálnímu vývoji dítěte.
•
Úmluva měla praktický dopad v mnoha státech, které musely změnit nebo reformovat svoji legislativu,
protože je k tomu zavazovala ratifikace.
Násilí na dětech92
Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje, že v roce 2002 bylo okolo 53 tisíc dětí zavražděno, 150 milionů
dívek a 73 milionů chlapců mladších 18 let bylo přinuceno k pohlavnímu styku nebo vystaveno jiné formě sexuálního
násilí, 100 až 140 milionů dívek a žen podstoupilo některou z forem ženské obřízky. Za formy fyzického a psychického
násilí na dětech jsou považovány také únos, šikanování, domácí násilí, gangové násilí, škodlivé tradiční praktiky,
tělesné tresty (i uložené soudem), fyzické i psychické týrání a zanedbávání (jako je opuštění dítěte) a nebezpečná
a škodlivá práce. Všude na světě v rozporu s mezinárodními lidskoprávními závazky a potřebami dítěte je nějaká
forma násilí na dětech sociálně schvalována nebo je dokonce legální. Mnoho případů násilí na dětech nikdy nevyjde
najevo buď proto, že se děti bojí někomu svěřit, nebo proto, že rodiče, kteří by měli dítě chránit, mlčí, pokud je násilí
pácháno partnerem, jiným rodinným příslušníkem nebo osobou s vysokým společenským postavením. Roli hraje
také společenské přijetí násilí, kdy děti i pachatelé násilí mohou považovat fyzické, sexuální nebo psychické násilí
za nevyhnutelné a normální.
Podle Globální iniciativy k ukončení tělesného trestání dětí nejméně 106 zemí nezakazuje používání tělesných
trestů ve školách, 147 zemí tělesné tresty nezakazuje v zařízeních náhradní péče a pouze 16 zemí zakazuje používání
tělesných trestů doma. Přitom Úmluva zakazuje jakékoliv tělesné tresty. Výbor pro práva dítěte zdůrazňuje, že
vymýcení tělesných trestů dětí je „klíčovou strategií pro snížení a prevenci všech forem násilí ve společnosti“
(Obecná poznámka č. 8, odst. 3).
Nejzávažnější formy porušování dětských práv ve světě
Dětská práce93
•
práce vykonávaná dětmi mladšími patnácti let
•
práce, která dětem znemožňuje chodit do školy
•
práce, která je pro děti nebezpečná a ohrožuje jejich tělesné, duševní nebo citové zdraví
•
250 milionů dětí po celém světě
•
z toho 57 milionů v subsaharské Africe
•
minimálně 78 000 dětí v Malawi pracuje na tabákových plantážích, z toho je 45% ve věku 10 – 14 let, 55% ve
věku 7 – 9 let. Díky neplacené dětské práci vydělaly tabákové společnosti za čtyři roky 40 milionů dolarů.
92 Kritické myšlení, o.s., kritické listy 34 (www.kritickemysleni.cz).
93 Kompas, manuál pro výchovu mládeže k lidským právům, Rada Evropy 2003.
65
•
v Asii je nuceno pracovat 122 milionů dětí
•
děti v Costa Rice pracují na ananasových plantážích společností Dole a Del Monte 12 hodin denně za velmi
nízkou mzdu 1-2 dolary denně
Důvody, proč děti musejí pracovat, bývají velmi složité a ovlivňuje je řada faktorů od kulturních zvyklostí až po
situace, kdy je rodina žijící v chudobě závislá na platu dítěte.
Kromě toho, že dětská práce znemožňuje dětem dosáhnout přiměřeného vzdělání a narušuje jejich tělesný a duševní
vývoj, může způsobit vážné zdravotní problémy, jako jsou svalově-kosterní deformace, chemické otravy, řezné
rány a jiná zranění, respirační choroby, těžké popáleniny apod. Nutno je hovořit i o násilí ze strany zaměstnavatele
a otrocké práci.
Děti vyrábějí například koberce, cihly, zápalky, cukr, oblečení, boty, cigarety (tzv. eukalyptky – beedis), zábavní
pyrotechniku, tužky, kožené zboží, pracují na stavbách, sklízejí kávu a kakao v Pobřeží slonoviny nebo Siera Leone,
posluhují v domácnosti, pracují v sexuálním průmyslu atd.94
Na práci dětí však často závisí jejich přežití i přežití celé rodiny. Na dětskou práci je však třeba nahlížet jako na příčinu,
nikoli jako na důsledek chudoby. Ačkoliv z krátkodobého hlediska může docházka dítěte do školy prohlubovat
materiální nouzi rodiny, z dlouhodobého hlediska se rodině ekonomicky vyplatí. Dětská práce má negativní dopad
na zaměstnanost dospělých, na jejich mzdy a pracovní podmínky, protože děti jsou v zaměstnání často zneužívány
a dostávají za svou práci nižší mzdu než dospělí. Zákaz dětské práce musí jít ruku v ruce nejen s bezplatnou
povinnou školní docházkou. Eliminace dětské práce úzce souvisí s právy zaměstnanců na pracovišti (právo na
kolektivní vyjednávání, minimální mzda, zákaz nucené práce). Důležitý je také význam, který společnost přikládá
vzdělání, a společenské normy a předsudky, které mohou vylučovat ze vzdělávání určité skupiny dětí (např. dívky).
V budoucnu by k eliminaci dětské práce měla přispět také lepší úprava odpovědnosti nadnárodních společností za
využívání dětské práce při jejich podnikatelských aktivitách.
Děti a ozbrojené konflikty
V ozbrojených konfliktech dochází k nejhorším formám porušování práv dětí, jako je zabíjení a mrzačení dětí,
znásilňování, zamezení přístupu k humanitární pomoci, útoky na školy a nemocnice, únosy a konečně rekrutování
dětí jako dětských vojáků. Děti a ženy se stávají stále více primárními oběťmi války a stále častěji jsou děti přímým
cílem útoků. V posledním desetiletí byly v ozbrojených konfliktech zabity přes dva miliony dětí a třikrát více jich
bylo vážně zraněno nebo zmrzačeno. Poměr obětí válek z řad civilistů vzrostl v posledních desetiletích z pěti na více
než devadesát procent.
Nevládní organizace odhadují, že ve válečných konfliktech bojuje 250 až 300 tisíc dětských vojáků. Děti jsou
využívány jako vojáci, protože se pro svoje málo rozvinuté chápání smrti často chovají v boji velmi neohroženě.
Dětští vojáci byli ve velkém rozsahu zneužíváni například v nedávných nebo probíhajících válečných konfliktech
v Demokratické republice Kongo, Kolumbii, Libérii, Barmě, Nepálu, Pobřeží slonoviny, Somálsku, Srí Lance, Súdánu
a Ugandě. Odvody a rekrutování dětí mladších 15 let do armády nebo využívání dětí k aktivní účasti v boji jsou
závažným válečným zločinem. Je zaznamenání hodné, že vůbec první obžalovaný před Mezinárodním trestním
soudem byl souzen právě za tento mezinárodní zločin. Děti, které byly obviněny z páchání trestných činů v době,
kdy byly součástí ozbrojených složek nebo skupin, mají být primárně považovány za oběti trestného činu, ne pouze
za pachatele. K prevenci zapojování dětí do ozbrojených konfliktů byl dokonce sjednán samostatný Opční protokol
k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů.
94 Kritické myšlení, o.s., kritické listy 34 (www.kritickemysleni.cz).
66
Porušování práva na vzdělání
Význam práva na vzdělání
Právo na vzdělání je garantováno řadou mezinárodních lidskoprávních úmluv (např. čl. 13 Mezinárodního paktu
o ekonomických, sociálních a kulturních právech, čl. 28 Úmluvy o právech dítěte, čl. 2 Protokolu č.1 Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod) jak dospělým, tak dětem. Právě pro děti a jejich vývoj a budoucnost
má právo na vzdělání klíčový význam. Bez přístupu ke vzdělání nebo ke vzdělání odpovídající kvality děti zůstávají
negramotné, ztrácejí možnost uplatnění na trhu práce a jsou vytlačeny na černý pracovní trh, s čímž jde často
ruku v ruce ekonomické a sexuální vykořisťování a porušování dalších práv. Nízká úroveň vzdělání znamená
špatně placené nekvalifikované zaměstnání a chudobu. S nezaměstnaností rovněž souvisí nízká úroveň sociálního
zabezpečení a omezený přístup ke zdravotní péči. Opakuje se tak cyklus chudoby a děti těchto dětí opět zůstávají
nedostatečně vzdělané a chudé. Velkou překážkou vzdělávání dětí je v mnoha rozvojových zemích dětská práce
– práce dítěte je často nutností k zajištění přežití rodiny. Provázanost lidských práv se v případě práva na vzdělání
projevuje zvlášť zřetelně. Negramotnost nebo nevzdělanost může značně omezovat nejen právo na přiměřenou
životní úroveň, ale i výkon jiných lidských práv (např. účast na politickém životě a veřejné správě a možnost být volen
do veřejných funkcí) a jejich uplatňování a ochranu (např. pro nedostatek informací o svých právech a možnostech
jejich ochrany). Odhaduje se, že celosvětově 100 až 150 milionů dětí nemá přístup ke vzdělání. Bezplatná všeobecná
povinná školní docházka nebyla ještě zajištěna ve třetině zemí světa.
Obsah práva na vzdělání
Mezinárodní úmluvy vyžadují, aby základní školní docházka byla povinná a bezplatná. Právo na vzdělání však
vyžaduje také povinnost rodičů posílat děti do školy. Střední školství musí být všeobecně dostupné, terciární
školství musí být dostupné všem na základě kapacity studenta. Obojí však nemusí být bezplatné, bezplatnost je
pouze doporučována.
Součástí práva na vzdělání je i tzv. svoboda vzdělávání, která dává rodičům dítěte právo na vzdělávání dítěte
v souladu s jejich vlastním přesvědčením. Toto právo se týká zejména výuky náboženství, popřípadě etiky na školách.
Výuka historie a filozofie různých náboženství na státních školách, pokud je pluralitní, objektivní a nepodjatá, je
možná. Avšak výuka pouze jednoho náboženského směru nebo přesvědčení je nepřijatelná, pokud neumožňuje
výjimky nebo alternativy pro děti rodičů, kteří si takto vzdělávat dítě nepřejí.
67
Metodická stránka pro učitele
Zdraví a nemoci - HIV/AIDS
Klíčová slova: zdraví, malárie, HIV/AIDS, cholera, …
Citát: „AIDS maže úspěchy, kterých bylo dosaženo na cestě rozvoje. V příliš mnoha zemích každý týden umírá více
učitelů, než jich může být vyškoleno.“ James D.Wolfensohn
Možné aktivity: Použijte kteroukoliv techniku skupinové práce či aktivitu z Části 1.
Text:
Zdraví je klíčovým předpokladem pro příznivý sociální, ekonomický i kulturní vývoj jedinců. Mimo hodnoty
individuální představuje zdraví také hodnotu široce společenskou. Toto tvrzení dobře ilustruje anglický výrok
„health is wealth“ (zdraví je bohatství). Zdraví přestavuje jednu ze základních dimenzí lidského rozvoje.
(Zdroj: Společný svět – příručka globálního rozvojového vzdělávání, Člověk v tísni, společnost při ČT, o.p.s)
Většina nemocných pochází z prostředí slumů a chudých vesnic. Nemocným se nedostává lékařské péče, léků ani
základního lékařského vyšetření. Oficiální statistika nemocnosti HIV/AIDS je poněkud pochybná, protože spousta
nemocných na žádná vyšetření nechodí, ať už proto, že se v oblasti žádná neprovádějí, nebo z obavy ze společenské
stigmatizace. Lidé umírají, aniž by věděli, že jsou infikováni virem HIV a virus se tak může šířit bez jakýchkoli zábran.
Jako příčina úmrtí bývá často uváděna tuberkulóza nebo malárie, aby nedocházelo ke stigmatizaci celé rodiny.
Negativní dopad nemoci je obzvláště markantní ve stále se zvyšujícím počtu sirotků, kteří většinou končí na ulici
jako HIV pozitivní street-kids (děti ulice) bez možnosti přístupu ke vzdělání a zdravotním službám, rychle podléhající
závislostem, podvýživě a následným oportunním infekcím. Tradiční systém velké rodiny, která se o děti postará, se
rozpadá, protože příliš mnoho dospělých zemřelo. HIV ničí rodiny i rodinné vazby.95 Epidemie HIV/AIDS negativně
ovlivňuje gramotnost obyvatel, ekonomickou aktivitu, sociální soudržnost rodin i boj s chudobou v regionu.
95 Easterly, W. Břímě bílého muže. Academia, Praha, 2010, s. 454.
68
Texty pro starší studenty a pedagogy
Zdraví a nemoci - HIV/AIDS
Lomborg uvádí, že virem HIV je v subsaharské Africe nakaženo 23 milionů lidí, tedy 3,6 % populace, a žije tam celkem
70 % všech případů HIV na světě.96 Easterly uvádí, že v celé Africe žije 29 milionů HIV pozitivních lidí. V současné
době je jednou z nejvíce postižených zemí JAR, na prenatálních klinikách je tam 30 % těhotných žen mezi dvaceti
a třiceti lety HIV pozitivních. HIV pozitivní je i třetina dospělé populace v Botswaně, Lesothu, Svazijsku a Zimbabwe.
V ostatních zemích jižní a východní Afriky je chorobou zasaženo 10 až 25 % dospělé populace. HIV/AIDS se šíří
také do dalších afrických zemí mimo „koridor AIDS“ táhnoucí se od Etiopie až po Jihoafrickou republiku.97 Virem
HIV/AIDS se nejčastěji infikují mladí lidé, očekávaná délka života se tak výrazně snižuje. Protože jde převážně o lidi
v produktivním věku, odráží se tato nemocnost na poklesu hrubého národního produktu, což se významnou měrou
podílí na prohlubování chudoby v jedné z nejchudších oblastí světa.
Většina nemocných pochází z prostředí slumů a chudých vesnic. Nemocným se nedostává lékařské péče, léků ani
základního lékařského vyšetření. Oficiální statistika nemocnosti HIV/AIDS je poněkud pochybná, protože spousta
nemocných na žádná vyšetření nechodí, ať už proto, že se v oblasti žádná neprovádějí, nebo z obavy ze společenské
stigmatizace. Lidé umírají, aniž vědí, že jsou infikováni virem HIV a virus se tak může šířit bez jakýchkoli zábran.
Jako příčina úmrtí bývá často uváděna tuberkulóza nebo malárie, aby nedocházelo ke stigmatizaci celé rodiny.
Negativní dopad nemoci je obzvláště markantní ve stále se zvyšujícím počtu sirotků, kteří většinou končí na ulici
jako HIV pozitivní street-kids (děti ulice) bez možnosti přístupu ke vzdělání a zdravotním službám, rychle podléhající
závislostem, podvýživě a následným oportunním infekcím. Tradiční systém velké rodiny, která se o děti postará,
se rozpadá, protože příliš mnoho dospělých zemřelo. HIV ničí rodiny i rodinné vazby.98 Epidemie AIDS negativně
ovlivňuje gramotnost obyvatel, ekonomickou aktivitu, sociální soudržnost rodin i boj s chudobou v regionu.
V důsledku ozbrojených konfliktů, válek a politických převratů dochází k velkým pohybům lidí (vojáků
a uprchlíků), kteří rozsévají nákazu všude, kudy projdou. Běžnou bojovou taktikou je totiž znásilňování žen
válečných protivníků. Virus dále šíří podél obchodních tras řidiči kamionů, kteří své sexuální choutky a dlouhou
odloučenost od manželek řeší sexuálními styky s prostitutkami. Virem HIV jsou více zasaženy ženy. Tvoří téměř
polovinu z celkového počtu nakažených ve věku 15-49 let, v subsaharské Africe téměř 57 %. Příčinou vysokého
výskytu HIV mezi ženami je jejich nerovné postavení vůči mužům. Navíc jako nakažené zažívají mnohem
větší stigmatizaci a diskriminaci.99 Většinou o nemocné pečují, často bývají z ekonomických důvodů nuceny
k prostituci, použití kondomu si prosazují jen velmi těžko.
Sociokulturní faktory
Mezi velmi rizikové sociokulturní faktory šíření HIV/AIDS v Africe lidé z komunit řadí dědění vdov100, časté sňatky
nezletilých, náboženské kmenové rituály.101
96 Lomborg, B. Skeptický ekolog. Dokořán, Liberální institut, Praha, 2007, s. 587.
97 Easterly, W. Břímě bílého muže. Academia, Praha, 2010, s. 454.
98 Tamtéž.
99 Rozvojové cíle tisíciletí, Česko proti chudobě, EDUCON, 2007.
100Např. kmen Luo v západní Keni – po zesnulém bratrovi dědí žijící bratr svou švagrovou i s dětmi, vyživovací povinností, ale
i sexuálním životem. Vzhledem k tomu, že Luo je kmen polygamní, stává se jeho další manželkou, ať už je či není známa příčina
smrti (HIV/AIDS).
101 Např. kmen Luo v západní Keni – rituál chodo koke – přetržení pouta mezi mrtvým a vdovou/vdovami prostřednictvím
pohlavního styku, a to zpravidla hned s několika muži z vesnice. Vzhledem k tomu, že většinou není známa příčina úmrtí manžela,
jsou tyto praktiky velmi riskantní a značnou měrou se podílejí na šíření HIV/AIDS. Sex má velký význam pro víru. Pohlavní styk
musí proběhnout před začátkem setí, před konzumací první úrody, tři dny po narození chlapce, před stavbou člunu atd.
69
Lidové léčitelství
Lidové léčitelství hraje v životě Afričanů velmi významnou roli. Víra v lidové léčitele, šamany a čaroděje je velmi silná
a podpořená hluboko zakořeněnými tradicemi a úctou k autoritě. Nedůvěru místních obyvatel ke zdravotnickému
personálu podporuje fakt, že lidé, kteří nejdříve využívají jen a pouze pomoci šamana či čaroděje a jeho amuletů,
přicházejí k lékaři často až v terminálním stádiu nemoci, kdy léčba již není možná a člověk umírá. Lidé pak obviňují
lékaře a zdravotnický personál z neschopnosti nemoc správně diagnostikovat a léčit a opět se vrací k lidovému
léčiteli. Z našeho pohledu tak silná víra samozřejmě postrádá racionální jádro.102 Je však potřeba si uvědomit,
jak obtížné je ve společnosti, která je tak málo vzdělaná a odkázaná na autority duchovního rázu, pochopit, že
silné mladé lidi zabíjí virus, který je lidskému oku neviditelný. V kombinaci s nezměrnou chudobou a nemožností
sehnat léky je tradiční léčitelství stéblem tonoucího. Proto by bylo velmi dobré při všech preventivních i léčebných
programech spolupracovat s místními autoritami, léčiteli a šamany. Bylo by to jistě účinnější, než víru v čarodějnictví
přehlížet ať už z důvodu politické korektnosti nebo vlastní arogance.
Antikoncepce
Za samostatnou zmínku stojí používání respektive nepoužívání kondomu při pohlavním styku. Mnoho žen se
domnívá, že kondom „používají pouze muži, kteří jsou nevěrní, aby se nenakazili pohlavní chorobou“. Pro ženy je
většinou nemyslitelné říci si o používání kondomu, předpokládají, že by tím „vyzývaly svého muže k nevěře“ a navíc
je to pokládáno za „výraz nedůvěry“. Vlastnění a případná likvidace použitého kondomu je u většiny tradičních
afrických komunit trapnou záležitostí – „kdo používá kondom, je v očích ostatních promiskuitní“. Odmítnout
nechráněný pohlavní styk žena nemůže, manžel by se „rozzuřil, v rodině by to vyvolalo nedůvěru, ba i násilí.“ Ženy
uvádějí, že mívají nechráněný pohlavní styk s HIV pozitivním partnerem a jedinou útěchou je jim modlitba. Dotázaní
muži uvádějí, že používání prezervativu je trapné a navíc by jím naváděli manželku k nevěře. Používání prezervativu
je ve většině tradičních komunit považováno za záležitost neslušnou a spojenou s promiskuitou. K tomu velmi
významnou měrou přispívají některé církve, včetně katolické. Jedna respondentka z Nairobi uvedla: „V kostele nám
říkají, že užití prostředků proti početí je zabíjení a používat tyto prostředky prý znamená dělat si v břiše hroby.“ Ve
většině zemí subsaharské Afriky hrají církve klíčovou roli v sociální sféře, poskytují lidem základní zdravotní péči,
vzdělání. Proto je vliv jejich direktiv na šíření HIV/AIDS velmi významný. Jako jedině možnou propagují monogamní
věrnost, a to i s nakaženým partnerem, a modlitbu.
FGM (Female Genital Mutilation – ženská obřízka)
Dalším velmi důležitým a nebezpečným zdrojem šíření viru HIV je FGM, v našich zeměpisných šířkách eufemisticky
překládané jako „ženská obřízka“. Aniž bychom se chtěli pouštět do podrobných popisů těchto praktik, lze
konstatovat, že vzhledem k velmi brutálním způsobům provádění FGM, velké krvácivosti, nedodržování jakýchkoli
hygienických opatření a následným vleklým infekcím, je skutečně tento jev velmi zásadní pro šíření viru HIV.103
Socioekonomické faktory
Primárním problémem Afriky je chudoba a její působení na strukturu tradiční společnosti a nedostupnost jakékoli
péče, ať už zdravotní nebo sociální.
102 Např. za jeden z nejrozšířenějších léčebných prostředků lze považovat doporučení pro muže HIV/AIDS pohlavní styk s pannou,
kdy tento akt má mít léčebné účinky na HIV pozitivitu. Dalším potom vhození HIV pozitivního dítěte do žhavého popela, což má
dítě očistit od zlého ducha.
103 Nicméně nelze říci, že by kmeny, které FGM nepraktikují, byly HIV/AIDS ušetřeny. Většinou praktikují jiné zvyky a rituály, které
k šíření HIV/AIDS přispívají též – polygamie, rituály založené na sexu atd.
70
Zdravotní péče
Zdravotní péče je ve většině zemí Afriky nedostupná pro chudé obyvatelstvo. Nízká dostupnost lékařské péče
je ovlivněna nejen ekonomickou nedosažitelností, ale i nedostupností teritoriální. Ve venkovských oblastech je
často do nejbližší nemocnice více než 80 km, což je při absenci silniční infrastruktury a nedostatku dopravních
prostředků velmi limitující. Navíc testování každého pacienta léčeného chirurgicky nebo nitrožilní aplikací léku
je něco jako sci-fi. Porody se většinou odehrávají mimo dosah oficiální medicíny, což při existenci FGM a vysoké
pravděpodobnosti HIV pozitivity nese závažné komplikace pro matku i dítě. Dalším z mnoha problémů je nízká
dostupnost antiretrovirálních preparátů, jejich neodborná aplikace, nedodržování dávkování a pravidelnosti
aplikace a následné vytváření rezistentních kmenů viru HIV. Levnější generické léky z hlediska mezinárodního
práva není možné pro chudé země vyrábět, což Noam Chomski považuje za kriminální protekcionismus.104
Ekonomická migrace
Značné množství mužů a žen odchází za prací do velkých měst. Většinou nejdříve odcházejí muži a za nimi
následně celé rodiny. Muži při svých dlouhých cestách za prací vyhledávají služeb prostitutek, které jsou také
velmi pravděpodobně HIV pozitivní.105 Ženy, které zůstávají doma na vesnici a přebírají celou zodpovědnost za
chod rodiny a uživení všech svých dětí i dětí, které mají z různých důvodů v péči, jsou často z ekonomických
důvodů nuceny k prostituci nebo tzv. placení sexem.106 Problematika užívání, respektive neužívání, bariérové
antikoncepce byla popsána výše. Do stejné kapitoly bychom mohli zařadit také problém protikorupčních
opatření, kdy muži, např. policisté, bývají přeřazování daleko od svých komunit a scénář s pohlavními styky bez
kondomu s prostitutkami se opakuje
Nedostatečná primární prevence
I když víme, jak se virus HIV přenáší, jsou rychlost šíření a zvyšující se výskyt v populaci velmi znepokojivé. Je ale
také překvapivé, že se to ví už velmi dlouho a přitom se virus stále tak rychle šíří. Easterly uvádí, že problém je
v neúčinné prevenci, tedy v absenci důsledného informování o tom, jak se před přenosem viru chránit. Je mimo
jakoukoli diskusi, že v boji s nemocemi, sociálně patologickými jevy a vším, co je člověku nepříjemné, je nejúčinnější
a nejvíce se vyplatí primární prevence. Je také nejlevnější. A Easterly se ptá: „Proč Západ nejednal rázně už na
počátku krize AIDS? Bylo to proto, že lidé netušili, do jaké míry se rozvine? Proto, že vše, co dělali, bylo neúčinné?
Nebo jednoduše proto, že reagovat stálo za to, teprve když zemřely miliony lidí a AIDS se dostal do novinových
titulků?“107 Pro mezinárodní společenství, pokud už se rozhodlo pomoci, bylo a je prioritou financování léčebných
programů s větším či menším úspěchem, a to kvůli korupci v cílových zemích, špatné strategii nebo výše zmíněnému
nerespektování místních tradičních kultur a jejich zvyklostí. Uvádí se však, že pokud by stejné množství peněz bylo
investováno do účinné primární prevence (zejména za spolupráce s místními komunitami a s respektem k nim),
bylo by zachráněno daleko více životů. Chránit životy pomocí prevence AIDS je mnohem levnější než léčba. Světová
banka odhaduje, že celkové roční náklady na nejrůznější zdravotnické intervence primární prevence se pohybují
mezi pěti a čtyřiceti dolary, a prodloužení života již nemocného člověka o jeden rok díky antiretrovirální léčbě
(ovšem velmi dobře vedené – dávkování, sledování pacienta, pravidelnost, kvalitní výživa a zdravý životní styl – což
je samo o sobě v prostředí nezměrné chudoby oxymóron) přijde na patnáct set dolarů. Z toho vyplývá, že čtyři
a půl miliardy dolarů, které WHO hodlá vydat za tuto léčbu pro tři miliony lidí po dobu jednoho roku, by mohlo
zaručit šest až sedm let života patnácti milionům lidí.108 Dále je potřeba podotknout, že i v případě HIV pozitivních
osob je účinnější léčba přidružených infekcí (jako je například TBC), protože to jsou zabijáci nemocných.
104 TV Reitre, Itálie, 1999, studijní materiály Humanistického hnutí.
105 Testování prostitutek ve Rwandě v Butare v roce 1983 odhalilo, že nakažených je 75 % (Easterly, 2010). Není důvod se domnívat,
že je to dnes výrazně jiné.
106 Např. v rybářských oblastech okolo Viktoriina jezera v Keni je velmi rozšířen jev, kdy žena, která jde koupit ryby na trh, je nucena
zaplatit za ryby penězi a sexem, protože při omezených úlovcích způsobených mj. omezujícími kvótami vlády, je ryb většinou
nedostatek.
107 Easterly, W. Břímě bílého muže. Academia, Praha, 2010, s. 454.
108 Tamtéž.
71
Tímto nechceme zpochybnit právo na léčbu již nemocných, ale v prostředí chudobou zmítaného afrického
kontinentu je potřeba volit strategii, která přinese co největší prospěch co největšímu počtu lidí. Uznáváme ovšem,
že je to jakási Sofiina volba.
Je chudoba šedou eminencí stojící za šířením viru HIV?
Problematika šíření HIV/AIDS má velmi komplikované pozadí. Cesty šíření viru tak, jak jsou popsány výše, jsou
umožňovány společenskými podmínkami, které se v různých typech společností liší. Je otázkou, co stojí jako hlavní
determinant za šířením viru v komunitách chudých zemí?
Mohli bychom zde vypsat mnoho příběhů dětí i dospělých HIV pozitivních a nemocných AIDS, které jsme potkali
při svých cestách po Africe a Ukrajině. Společným jmenovatelem drtivé většiny těchto osudů je život v chudobě. Lze
tedy usoudit, že chudoba je to, co umožňuje stále větší šíření onemocnění?
Koukolík uvádí: „Zdraví jedince je výsledkem jak socioekonomických vztahů skupiny, v níž žije, tak jeho osobnostních
vlastností, včetně jeho sociální a ekonomické pozice.“109 Chudoba stojí za mnoha mechanismy šíření viru HIV.
Velmi důležitým vlivem jsou ozbrojené konflikty a občanské války110, které zvedají migrační vlny provázené
šířením nemocí a způsobují i skutečnost, že v postižených oblastech není možné zasít a sklidit úrodu. Občanské
války bývají značně dlouhé. Většinou trvají mnoho let poškozují válčící zemi i její sousedy. Občanská válka
snižuje ekonomický růst přibližně o 2,3 %, to znamená, že za sedm let trvání konfliktu je země o 15 % chudší,
než by byla jinak111. To samozřejmě ke zlepšení sociální a zdravotní situace obyvatelstva nepřispívá. Válka má
ještě daleko horší důsledky než jen prodloužení hospodářské útlumu. Umírají lidé. Většina jich neumírá v bojích,
ale následkem nemocí. Války podporují migraci, kolaps infrastruktury a veřejného zdravotnictví, což napomáhá
vzniku epidemií, které nerespektují hranice a zdaleka nekončí s ozbrojeným konfliktem. Nemoci lokalizované
v určité geografické oblasti se kvůli běžencům šíří do jiných lokalit a postihují osoby s nižší odolností vůči těmto
nemocem a stejně tak jsou běženci vystaveni nákazám, vůči kterým zase nejsou imunní oni. Každá nemoc, hlad
a podvýživa snižují imunitu a zvyšují tak riziko přenosu HIV a následnou zvýšenou mortalitu. Je otázkou, zda
válečný konflikt způsobuje chudobu, anebo je tomu naopak. Collier praví, že občanská válka vznikne mnohem
pravděpodobněji v zemích s nízkými příjmy, kde je pomalý ekonomický růst, stagnace až úpadek.112 Ovšem nic
nelze namítnout proti tvrzení, že válka prohlubuje chudobu. Obě tvrzení platí zároveň.
Nicméně i v oblastech, kde zrovna neprobíhá ozbrojený konflikt, lze vysledovat vliv chudoby na šíření HIV/AIDS.
Chudoba s sebou nese zvýšenou míru deprivace, nárůst násilí v rodinách a celkový rozpad sociálních vazeb,
nerovnost, vyloučení ze společnosti a marginalizaci. Důsledkem toho je daleko snazší podlehnout sociálně
negativním jevům, jako je například prostituce v případě ženy, která má doma hladové děti, street-kids (děti
ulice) a jejich odcizení rodinnému prostředí se všemi negativy, která z toho plynou (různé drogové závislosti,
prostituce). Nedostatečná infrastruktura, nedostupnost zdravotní péče snižují možnost účinné léčby, malnutrice
způsobuje nízkou odolnost organismu a zvýšenou morbiditu. A tak bychom mohli pokračovat stále dál. Otázkou
zůstává: co s tím?
Collier vidí problém velmi chudých zemí v několika tzv. pastech, v nichž tyto země uvízly. Je to past dlouhotrvajících
a opakujících se konfliktů, past přírodních zdrojů, jejichž výnosy znemožňují diverzifikaci exportu a paradoxně tak
ekonomice škodí, past zkorumpované a nefunkční vlády, past špatných sousedů a past vnitrozemské polohy.113
Nemusí platit všechny tyto pasti současně, aby lidé dané země byli v nevýhodné situaci. Jak tedy pomoci? Pomoc
musí fungovat jako stimul k lepšímu vládnutí, lepšímu hospodaření s přírodními zdroji (což nemůže fungovat
bez dobrého vládnutí)114 a k podpoře komunit a jednotlivců ve vlastním úsilí vymanit se z chudoby. Rozvojová
109 Koukolík Fr., Drtilová J. Základy stupidologie – Život s deprivanty II. Galén, Praha, 2002, s. 490.
110 73% lidí v chudých zemích zažilo nebo zažívá občanskou válku, Collier 2009.
111 Collier P. Miliarda nejchudších, Vyšehrad, Praha, 2009, s. 217.
112 Collier P. Miliarda nejchudších, Vyšehrad, Praha, 2009, s. 217.
113 Tamtéž.
114 Např. zneužívání ozbrojeného konfliktu v Kongu k ovládnutí obchodu s coltanem.
72
pomoc musí přestat fungovat jako politikum a zdroj příjmů jednak pro zkorumpované vlády, ale i pro donátory. Je
potřeba dobře vážit, jakým směrem má pomoc plynout, aby přinesla co největší užitek pro co nejvíce lidí.115 Bývalý
generální tajemník OSN Kofi Annan uvádí, že chudoba spojená s hladem je jedním „z nejzávažnějších poškození
lidské důstojnosti“. Lze se tedy divit tomu, že zoufalství těchto lidí se mění na násilí? Hladovějící nemají co ztratit,
mají jen svůj bezbřehý hněv116 a jakési posunutí priorit. Prostitutka, matka sedmi dětí z nairobského slumu Kibera
na dotaz, jak vnímá nebezpečí onemocnění AIDS, odpověděla: „Ano, vím o tom, je to hrozná nemoc. Ale my řešíme
především hlad, násilí a nemoci, které zabíjejí rychle. AIDS můžeš dostat nebo nemusíš, ale dívat se na vlastní děti,
které umírají hlady, je pro mě daleko děsivější, než strach z AIDS.“ 117
115 Viz. kalkulace účinnosti pomoci primární prevence šíření HIV/AIDS versus léčba v neoptimálních podmínkách.
116 Ondrejkovič P. a kol, Sociálna patológia, VEDA, Bratislava 2009, s. 575.
117 Malárie, průjmová onemocnění, cholera, břišní tyfus apod.
73
Metodická stránka pro učitele
Rozvojová a humanitární pomoc
Klíčová slova: rozvojová spolupráce, humanitární pomoc, ekonomika, chudoba, dolar
Citát: „Sedím člověku na zádech, škrtím ho a nutím, aby mě nesl, a přitom ujišťuji sebe i druhé, jak moc je mi ho líto
a že mu chci jeho osud všemožně ulehčit, jenom ať po mě nikdo nechce, abych z něj slezl.“ Lev Nikolajevič Tolstoj
Možné aktivity: Použijte kteroukoliv techniku skupinové práce či aktivitu z Části 1.
Text: Pokud má být pomoc rozvojovým zemím efektivní, je třeba, aby byly dodrženy principy demokracie,
solidarity, reciprocity a autoorganizace lidí v prostředí, ve kterém žijí. To znamená, že lidé musejí přistupovat k řešení
problémů aktivně a nesmějí být v pozici pasivních čekatelů na pomoc. Tím dostanou tyto projekty mnohem větší
naději do budoucnosti a zároveň probudí lidskou důstojnost a důvěru ve vlastní schopnosti. Ti, kteří začnou aktivně
organizovat některý z projektů, by měli být podporováni, aby pak mohli nastartovat podobné projekty i jinde. Tím
hlavním cílem by měla být podpora vzdělávání tak, aby si jednotlivé projekty byli schopni místní lidé koordinovat
a rozvíjet sami, využívat tak své vlastní zdroje, jak ty přírodní, tak kapacitu vlastních lidí. Nemá význam si z takových
zemí činit dvojitý zlatý důl prostřednictvím vypisování drahých projektů, které tam zavede zahraniční firma se svými
vlastními lidmi, a tedy dostane opět zaplaceno někdo jiný, který pak peníze opět přiveze do Evropy nebo do USA.
Rozvojové země potřebují vybudovat vlastní strukturu, o kterou se budou moci opřít, a v tom jim musíme pomoci.
74
Texty pro starší studenty a pedagogy
Rozvojová a humanitární pomoc – co řeší, její vznik a funkce v současnosti
Je všeobecně známo, že v současném uspořádání světa existují obrovské, především ekonomické rozdíly mezi
jednotlivými zeměmi. Velikým problémem je hlavně prohlubující se rozdíl mezi tzv. „vyspělými“ a „zaostalými“
státy. Ve vyspělých zemích dnes žije pouze 20 % světové populace a tento podíl se neustále snižuje. Vytváří se
tak zdroje napětí, k němuž přispívá i fakt, že pětina nejbohatších zemí spotřebovává 82,7 % světových příjmů,
zatímco pětina nejchudších pouze 1,4 %.118 Za jeden z prostředků, kterými lze předcházet světové nestabilitě,
konfliktům a velké chudobě v rozvojových zemích a kterým lze zároveň pomoci ochraně životního prostředí
a podpoře udržitelného lidského rozvoje bývá považována tzv. rozvojová či humanitární pomoc. Očekává se, že
taková pomoc má vést k podpoře trvale udržitelného způsobu života, k vyšší participaci obyvatel na rozhodování
o klíčových otázkách a na ekonomickém životě v daných zemích, k zajištění trvalé udržitelnosti dobrého stavu
životního prostředí a ke zpomalení růstu populace v těch zemích, kde je tento růst příliš vysoký. Významnou roli
hraje v této oblasti OSN a v jejím rámci např. Program OSN pro rozvoj (UNDP) a další specializované programy. Ve
vyspělých zemích, které v současnosti poskytují devět desetin všech prostředků na rozvojovou pomoc, pak OECD
(Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj).
Historie
Počátky zahraniční pomoci můžeme nalézt ve 40. letech 20. století. První agenturou na světě, která se zabývala
zahraniční pomocí, byla United Nations Relief and Rehabilitation Administration (UNRRA), založená v roce 1943.
Jejím cílem bylo napomáhat odstraňování škod vzniklých v důsledku 2. světové války (UNRRA byla předchůdcem
UNHCR a UNICEF). V roce 1946 poskytla první půjčku (do Evropy) nově vzniklá Mezinárodní banka pro obnovu
a rozvoj (IBRD). Tak se zrodil systém multilaterální pomoci. Po 2. světové válce bylo potřeba najít řešení, jak znovu
pozdvihnout zdevastovanou Evropu, a tak v roce 1948 započala realizace Marshallova plánu. Během čtyř let tak
bylo do Evropy posláno téměř třináct miliard dolarů – z toho 90 % v grantové formě (nevratně). Pomoc přinesla
hmatatelné výsledky takřka okamžitě. Nedostala se však za „železnou oponu“, ačkoliv byla nabídnuta. Pomoc
poskytnutá v rámci Marshallova plánu se tak logicky stala jedním z prostředků, který posiloval „kapitalistický západ“
před „komunistickým východem“
Zrod rozvojové pomoci by se dal charakterizovat třemi procesy:
1. vůle k mezinárodní spolupráci, vyjádřená založením OSN v roce 1945.
2. narůstající rivalita vzniklá (po roce 1945) vlivem studené války, která se stala silným motorem programů
bilaterální zahraniční pomoci.
3. osvobozenecké hnutí v bývalých koloniích. Závazek poskytovat nově nezávislým zemím zahraniční pomoc
se tak zároveň stal prostředkem k pokračování dřívějších ekonomických vztahů. Mezi dárcovskými zeměmi
však byly již od počátku značné rozdíly; např. Francie byla ve svých programech mnohem štědřejší než Velká
Británie, což pochopitelně odráželo povahu politických vztahů s koloniemi po získání jejich nezávislosti.
V případě Francie směřuje podstatná část zahraniční pomoci do jejích bývalých kolonií ještě v současnosti.119
Počáteční motivy pro bilaterální pomoc byly tedy jednak strategické a jednak historické. Vždy bylo třeba počítat
se souhlasem na straně příjemce a poskytování pomoci zároveň vyžadovalo, aby nezávislá země obětovala za
pomoc část své suverenity. Ačkoliv na konferenci nově nezávislých zemí v roce 1955 v indonéském Bandungu byla
proklamována filozofie nezúčastněnosti, brzy převážilo pragmatické hledisko. Nezúčastněnost totiž předpokládala
buď zřeknutí se jakékoliv zahraniční pomoci nebo její přijímání z obou ideologicky znepřátelených bloků. Asi
nejlepším historickým příkladem „nezúčastněnosti“ byl Egypt v 50. letech a Somálsko v 70. letech, které byly
schopny přejít od loajálnosti k jednomu bloku k loajálnosti k bloku druhému.
118 Human Development Report.
119 Schumacher E.F., Malé je milé, aneb ekonomie, která by počítala s člověkem, Doplněk, Brno 2000
75
Novou fázi v poskytování multilaterální pomoci můžeme datovat od 60. let. Na počátku dekády se nejvýznamnější
dárci shodli na založení International Development Association (v rámci Světové banky), která se rychle stala
finančně nejvýznamnějším zdrojem pomoci prostřednictvím zvýhodněných půjček.V rámci OSN zahájil v roce
1959 svou činnost „Special Found“, který byl později zařazen k Rozšířenému programu technické spolupráce OSN
– předchůdci UNDP (Program OSN pro rozvoj).
Ve stejné době se také vynořilo několik nových dárců, kterým bylo společné jejich východisko – neposkytovali
žádnou pomoc na vojensko-strategickém nebo post-koloniálním základě. Do této skupiny tzv. „stejně smýšlejících“
zemí se řadí Kanada, Nizozemsko a skandinávské země. Ačkoliv pomoc poskytovaná těmito zeměmi byla (a dosud
zůstává) pochopitelně také součástí jejich zahraniční politiky, jejím prvotním motivem byla lidská solidarita a úsilí
o rozvoj, spojené se snahou přispět k politickému porozumění. Některými odborníky je tato pomoc označována
termínem „real aid“.
Konec studené války znamenal přehodnocení strategických cílů rozvojové pomoci na ryze politické a komerční.
Hromadění peněz v soukromém sektoru a rychlé změny související s expanzí světové tržní ekonomiky související
s globalizací zvětšily nerovnováhu mezi nejbohatšími a nejchudšími zeměmi světa. To má mimo jiné za následek
i rozsáhlou světovou migraci a sílící nepřátelství vůči přistěhovalcům. Vlivem anonymity elektronických transakcí
roste i síla organizovaného zločinu. Mezi všeobecně známé patří výnosy z obchodu s kokainem v Severní či Jižní
Americe nebo z obchodu s diamanty v západní Africe. Tyto organizace nejen, že pomáhají přiživovat konflikty, které
pak plodí milióny uprchlíků, ale dokonce se podílejí i na pašování migrantů.
Během uplynulého půlstoletí uvolnily bohatší země chudším zemím na rozvoj částku přesahující bilion amerických
dolarů. Dá se říci, že většina zemí světa zaznamenala v posledním půlstoletí hospodářský růst. Příkladem zemí,
které se z krizové situace dostaly do stadia mohutného rozvoje, jsou např. Botswana a Jižní Korea v 60. letech,
Indonésie v 70. letech, Bolívie a Ghana na konci let 80., Uganda a Vietnam v 90. letech.
Současnost
Skutečností je, že každoročně je v rámci tzv. oficiální rozvojové pomoci do rozvojových zemí poskytováno více jak
60 mld. dolarů (USD). Tyto peníze jdou do projektů na podporu rozvoje ve formě grantů či se projevují ve formě
zvýhodněných půjček apod. Velký podíl této pomoci je poskytován v případech likvidace následků přírodních
katastrof, ozbrojených konfliktů (například v případě USA činí podíl vojenské „pomoci“ až jednu třetinu celkového
objemu zahraniční pomoci).
Paradoxem ovšem je, že spousta států – příjemců rozvojové pomoci – je chudších než před započetím rozvojové
pomoci a jejich ekonomická a především sociální situace je čím dál hrozivější.
Jaká je tedy efektivita využití těchto prostředků?
Už historický vývoj rozvojové či humanitární pomoci ukazuje, že tato pomoc není neutrální, většinou sleduje
nějaký strategický cíl (územní nebo surovinové nároky, úroky z půjček, tedy zisk, loajalitu) a často se tedy nutně
stává součástí konfliktu a nezřídka k němu i přispívá. Joseph E. Stieglitz píše: „Značná část zahraničí pomoci byla
v minulosti poskytnuta nikoli na podporu rozvoje, nýbrž ve snaze koupit si něčí přátelství, obzvláště za studené
války. Když západ věnoval peníze Mobutovi, věděl, že tyto prostředky poputují na účty ve švýcarských bankách,
místo aby z nich měli prospěch občané Zairu (dnešní Demokratické republiky Kongo). Peníze pak zafungovaly
přesně tak, jak bylo zamýšleno – nikoliv aby podpořily rozvoj, nýbrž aby udržely Zair na straně Západu.“ Mobutova
(a nejen jeho) bezbřehá zkorumpovanost nás samozřejmě nutí stavět se k zahraniční pomoci uvážlivěji, a to jak co
do způsobu vynakládání tak i co do otázky, kdo ponese odpovědnost za „doručení“ pomoci.
76
Současná situace v Africe očima keňského ekonoma120
Keňský ekonom James Shikwati pro časopis Spiegel řekl: „Prosím, zastavte pomoc Africe!“
Uvádí, že navzdory miliardám proudícím na pomoc Africe zůstávají země chudé. Tento paradox vysvětluje tím, že
nepřehledné byrokratické systémy dostávají peníze, které pak využívají ke korupci a pro své pohodlí. Afrika je tak
ožebračována. Shikwati říká, že pokud by se pomoc zastavila, obyčejní obyvatelé to ani nepocítí a jen vládní úředníci
budou „plakat“. Afričané si musí pomoci sami. A pokud opravdu chce rozvinutý svět pomáhat, tak rozhodně musí
začít tím, že přestane učit Afričany jednat tak, aby chtěli „jen dostávat peníze.“
Co James Shikwati, významný keňský ekonom, soudí o WFP (Světovém potravinovém programu) a další pomoci?
Chudého Afričana se takový program příliš netýká. Jen málokdy se dostane konkrétní pomoc až na konec, tedy
k chudákům ve slumech, podvyživeným dětem nebo těhotným ženám na vesnicích. Humanitární pomoc neřeší to,
co by se mělo řešit prioritně, tedy obrovskou nezaměstnanost, nestabilitu trhu, stagnující ekonomiku, nespravedlivé
nastavení obchodních podmínek. Pro vládu rozvojové země je jednodušší žádat o peníze než realizovat funkční
program rozvoje v rámci vlastní země. Koneckonců by zástupci těchto vlád přišli o velmi kvalitní zdroj svých příjmů.
Fakta hovoří za vše. V roce 2004 bylo 94 mld uloženo na konta patřící africkým politikům. V roce 2005 se částka
zvedla na 150 mld. Asi 80% z celkové pomoci Africe zmizelo kvůli korupčním vládám a bylo převedeno zpět na
západní konta. Pokud se tedy někam investovalo, určitě to nebylo v Africe.
Tisíce a tisíce tun kukuřice došlé z Evropy a Ameriky končí v přístavu v Mombase, kde část z ní jde rovnou k rukám
politiků, kteří z ní velkou část doručí k vlastním kmenům, a tak si připraví dobré podmínky pro následující volby. Další
část skončí na černém trhu, kde samozřejmě způsobí pád cen kukuřice a znemožní tak zemědělcům prodávat za
takové ceny, které by je neožebračovaly. Farmáři samozřejmě nemohou v takové konkurenci obstát a ti v Africe, na
rozdíl od těch evropských, žádné dotace do zemědělství nedostávají. To způsobuje další roztáčení koloběhu chudoby.
Korupce v Africe dělá službu i HIV/AIDS. „Stal se z něj v podstatě velký business,“ řekl v rozhovoru Shikwati. Nic
nedokáže generovat tak rychle peníze na pomoc jako šokující čísla nakažených virem HIV. Kde ovšem většina těchto
peněz vzhledem ke korupčnímu jednání vlád končí?
„Spousta lidí nám pomáhá tak, že nám posílá oblečení. My tu ale nemrzneme. Naopak, spousta našich krejčích ztrácí
obživu. Nikdo nemůže konkurovat cenám šatstva z humanitárních sbírek. V roce 1997 bylo v Nigérii zaměstnáno
137 000 pracujících v textilním průmyslu, v roce 2003 jich bylo jen 57 000. Proč by to mělo být jiné i v jiných
průmyslových odvětvích?“
Mnoho pracovních míst vzniklo naopak uměle. Nejpopulárnější jsou samozřejmě ta u zahraničních organizací. Ty ale
vybírají své kandidáty velmi selektivně a vybírají jen ty nejlepší z nejlepších. Když světová organizace na podporu
čehokoli potřebuje řidiče, dostane spoustu přihlášek. Takový řidič ovšem nemůže mluvit jen svou mateřštinou,
musí umět také velmi dobře anglicky a ideální je, když se v zemi dobře vyzná, ale rozumí i evropské kultuře. A tak
skončí nadějný africký biochemik jako řidič a posluhovač distribuující evropské jídlo a způsobující to, že místní
zemědělci ztrácejí svou práci. Není to šílené?
Shikwati říká, že si země v Africe mohou pomoci vzájemně mezi sebou. Keňa má například dobré vztahy s Tanzánií
a Ugandou. Tento způsob obchodu je pro Afriku zásadní a životodárný.
Bývalý president Středoafrické republiky Jean-Bedel Bokassa doslova řekl: „ Francouzská vláda nám platí v naší
zemi vše. My si řekneme o jejich peníze, my je dostaneme a pak je utratíme.“
Něco jiného je pomoc zemím, které byly i před rozvojovou pomocí poměrně vyspělé a pomoc šla tedy do jejich
rekonstrukce, jako byly například země po 2. světové válce, ale například i Thajsko po tsunami. Afrika musí udělat
první kroky k modernizaci sama. Musí změnit mentalitu. Musí přestat být chápána jako žebrák. Proto by bylo
120 http://www.spiegel.de/international/spiegel/0,1518,363663,00.html
77
nejlepší zastavit pomoc Africe nebo se nad jejím způsobem zamyslet a začít opravdu vnímat to, co je pro tuto zemi
nejnutnější, a to je vzdělání, posílení sociálních struktur a zdravotnictví, podpora ekonomického rozvoje a nastavení
spravedlivých obchodních podmínek pro všechny. Vzdělaní afričtí podnikatelé budou tak důstojnými partnery pro
ty zahraniční a změní se tedy i způsob nahlížení na tento kontinent.
Generální ředitelství pro humanitární pomoc Evropské komise (ECHO) je největším poskytovatelem humanitární
pomoci na světě. Každým rokem věnuje EU prostřednictvím 200 partnerských organizací (nevládní organizace
a agentury OSN) přes 700 milionů eur na pomoc přibližně 18 milionům lidí ve více než 60 zemích. V roce 1990
představovala tato pomoc 2 miliardy amerických dolarů, v roce 2004 již 12 miliard. Na první pohled ohromná suma.
Ovšem uvážíme-li, že tyto vyspělé země ročně věnují například na subvence zemědělcům 300 miliard dolarů a celý
svět utratí za zbraně celý bilión dolarů (válka v Iráku už stála USA 3 biliony USD – J. E. Stieglitz)121, je to částka
opravdu směšná. Přitom je odhadováno, že zlomek těchto sum, ovšem poukázaný do projektů, kam patří, by byl
schopen zachránit milióny životů ročně.
Má tedy rozvojová či humanitární pomoc vůbec význam? Lze ji využít efektivněji?
Pokud si přiznáme výše uvedená fakta, musíme uznat, že z rozvojové či humanitární pomoci se staly jen pouhé
berle, které současný stav rozvojového světa pomáhají podpírat a leckdy situaci i zhoršují.
Z historického pohledu měla rozvojová, ale i krátkodobější humanitární pomoc určitě i mnoho dobrých výsledků.
Bez intervencí při přírodních katastrofách by mnohé země a jejich obyvatelé nemohli přežít. Situace se ale
podstatně změnila. Je potřeba si uvědomit, že zařazovat do humanitární a rozvojové pomoci poskytované úvěry je
přinejmenším diskutabilní. Ty, byť jsou částečně zvýhodněné, musí být vráceny, a to zpravidla s příslušnými úroky.
Většinou to dopadá tak, že „obdarované“ státy jsou po dlouhá léta vysávány ve prospěch „pomáhajících“ států
a jejich bank. Mělo by tedy jít jen o skutečné dary a skutečnou pomoc. A i tady je nutno dobře posuzovat, na co jsou
prostředky vynaloženy, zda nekončí na účtech mocenských špiček nebo neslouží k vojenskému zabezpečování
vlastních strategických zájmů „dárcovských“ států a hlavně přímých vysoce výhodných zakázek pro jejich zbrojovky
spíše než konkrétní pomoci lidem rozvojových zemí. Dost podobné je to i s další částí „darů“, s nimiž jsou spojovány
závazky nákupu často předraženého (nebo dokonce zcela nepotřebného) zboží a služeb od podniků a korporací
ze zemí donátorů.
V posledních desetiletích se ukázalo jako daleko smysluplnější a efektivnější, když byla rozvojová a humanitární
pomoci poskytována skrze granty a organizace, které mají v rozvojových zemích vlastní strukturu, již tvoří místní
obyvatelé. Ti totiž nejlépe vědí, co místní lidé potřebují a jsou schopni vybudovat vlastní síť distribuce takové
pomoci, která ovšem bude transparentní a bude mít daleko větší šanci na to přinášet výsledky dlouhodobě. Takové
projekty už existují a fungují, svou udržitelnost a efektivnost dávno prokázaly. Je pravda, že se rozrůstají pomaleji
z důvodů hodných prozkoumání, ale o to větší přinášejí úspěchy a jistoty, že pomoc nebyla proinvestována marně.
Takové projekty jsou poškozovány v rozvoji tím, že zkorumpované vlády a úřady nedovolí dovážet konkrétní pomoc
přímo na místo určení, vyžadují platit clo, a to i přesto že jde o pomoc humanitární a místním lidem. Malé neziskové
organizace a jejich dobrovolníci tak hledají různé cestičky, jak do cílových zemí dostat takovou pomoc např. na úkor
vlastních kilogramů při svých cestách. Nicméně to samozřejmě není řešení.
Pokud má být pomoc rozvojovým zemím efektivní, je třeba, aby byly dodrženy principy demokracie, solidarity,
reciprocity a autoorganizace lidí v prostředí, ve kterém žijí. To znamená, že lidé musejí přistupovat k řešení
problémů aktivně a nesmějí být v pozici pasivních čekatelů na pomoc. Tím dostanou tyto projekty mnohem větší
naději do budoucnosti a zároveň probudí lidskou důstojnost a důvěru ve vlastní schopnosti. Ti, kteří začnou aktivně
organizovat některý z projektů, by měli být podporováni, aby pak mohli nastartovat podobné projekty i jinde. Tím
hlavním cílem by měla být podpora vzdělávání tak, aby si jednotlivé projekty byli schopni místní lidé koordinovat
a rozvíjet sami, využívat tak své vlastní zdroje, jak ty přírodní, tak kapacitu vlastních lidí. Nemá význam si z takových
zemí činit dvojitý zlatý důl prostřednictvím vypisování drahých projektů, které tam zavede zahraniční firma se svými
vlastními lidmi, a tedy dostane opět zaplaceno někdo jiný, který pak peníze opět přiveze do Evropy nebo do USA.
Rozvojové země potřebují vybudovat vlastní strukturu, o kterou se budou moci opřít, a v tom jim musíme pomoci.
121 http://www.blisty.cz/2008/2/29art39250.html
78
Ještě jednou je tedy třeba zdůraznit: Nejlepší pomoc, kterou lze rozvojovým zemím poskytnout, je pomoc
intelektuální, je to dar užitečných znalostí, know-how. Darovat znalosti a vzdělání má daleko větší význam než
dovážet materiální věci. Hmotná pomoc vede k závislosti, ovšem poskytnuté vzdělání osvobozuje – pokud ovšem
jsou poskytnuty ty správné znalosti. Zde můžeme opět použít známé rčení: „Dejte člověku rybu a pomůžete
mu na chvíli; naučte ho rybařit, pomůžete mu na celý život.“ Programy zahraniční pomoci by se měly stále více
orientovat na poskytování znalostí vedoucích ke svépomoci, k nezávislosti a ke spoléhání se na vlastní síly. Je nutné
přemýšlet o tom, jaké potřeby chudí lidé mají a jaké informace jsou jim tedy ku prospěchu. A je nutno přiznat,
že to sami nevíme. Dokud se s touto skutečností nevyrovnáme, budeme stále chudým lidem v rámci rozvojové
pomoci předvádět úžasné výdobytky moderní doby, ovšem bez jakékoliv použitelnosti a prospěšnosti pro lidi
v rozvojovém světě. Dokud nepochopíme, jaké mají potřeby v rámci své komunity a své kultury, nebudeme schopni
svou energii účelně vynaložit v jejich prospěch. Dlužno říct, že chudí lidé mají relativně prosté potřeby a pomoc
potřebují především v souvislosti s nimi. Kdyby nebyli schopni svépomoci a nespoléhali sami na sebe, nebyli by
dnes na světě. Podmínky ve většině zemí subsaharské Afriky jsou tak otřesné, že lidé neschopní se o sebe postarat
by nepřežili. Pomoc, kterou je potřeba poskytovat, musí mít přímý vztah k tomu, co už dělají, co potřebují a co je
pro ně prospěšné. Pomoc v duchu radikálních změn, které jim diktují ze svých okázalých kanceláří úředníci různých
finančních a „humanitárních“ institucí v duchu postoje: „Uhni, ať ti můžu ukázat, jak jsi zbytečný a jak skvěle se to
všechno dá zvládnout se spoustou cizích peněz a bizarních strojů.“122, tyto požadavky rozhodně nesplňuje.
Další problém, na který je třeba myslet, je nerovnováha mezi městem a venkovem. Velkoměsto se stává univerzálním
magnetem pro spoustu chudých lidí z venkova. Venkov atrofuje a města se stávají gigantickými, aniž jsou schopna
vůbec pojmout takové množství lidí, natož je uživit. Města jsou ovšem navzdory svému bohatství na venkově
závislá. Všichni celkem chápeme, že je potřeba vyřešit masovou nezaměstnanost a migraci do měst. To je možné
jedině tím, že se zvýší celková úroveň venkovského života a lidé tak nebudou mít důvod odcházet pryč. Život na
venkově je uživí a naplní jejich potřeby. Bude-li nadále pokračovat rozklad venkovského života (a to se netýká
pouze rozvojových zemí), žádná pomoc nebude dost účinná, i kdybychom za ni utratili daleko víc peněz, než
v současné době utrácíme. Pokud se ovšem podaří pomoci lidem z venkova tak, aby sami zmobilizovali své síly, aby
si pomohli sami, je jisté, že nastane rozvoj venkova, aniž by stále vznikali další a další chudinské čtvrti a pásy bídy
okolo velkých měst a všech hrůz z toho pramenících. Toho lze ovšem docílit pouze růstem vzdělání a organizace
celé populace, což nám opět potvrzuje předchozí tvrzení, že největší důraz rozvojové pomoci by měl být kladen na
předávání potřebných znalostí, autoorganizaci komunit a podporu smysluplných a udržitelných projektů a aktivit
vycházejících z potřeb lidí dané kultury.
Lev Nikolajevič Tolstoj:
„Sedím člověku na zádech, škrtím ho a nutím, aby mě nesl, a přitom ujišťuji sebe i druhé, jak moc je mi ho líto a že
mu chci jeho osud všemožně ulehčit, jenom ať po mně nikdo nechce, abych z něj slezl.“123
Výraz „třetí svět“ použil poprvé v roce 1952 francouzský demograf Alfred Sauvy124 a označoval tak chudé vrstvy
obyvatelstva, které kvůli své chudobě neměly potřebnou moc k ovlivňování svého okolí. V průběhu studené války
došlo k významovému posunu tohoto označení na celosvětový politický koncept. Vznikem železné opony se svět
rozdělil na západní první svět, východní socialistický druhý svět. Země, které nepatřily ani do jednoho z těchto
dvou světů, začaly být nazývány právě třetí svět.
První a druhý svět jsou ve svém vymezení celkem jasné. Na rozdíl od toho definovat správně třetí svět bylo poněkud
složitější. Zahrnuje totiž země od těch nejchudších (např. Niger) až po ty ekonomicky poměrně vyspělé (Jižní Korea).
Jaká je tedy spojovací linka pro tyto země? V období studené války byly celkem rovnoměrně ideologicky rozdělené
mezi příznivce „západního“ a „východního“ bloku. Země se lišily i úrovní vzdělání a kvalitou zdravotní péče, stejně
tak jejich HDP na obyvatele v porovnání parity kupní síly (Botswana vs. Laos). Za spojovací linku bychom mohli
označit důležitý fakt, že všechny tyto země byly alespoň nějakou dobu kolonizovány. Dále pak nízkou ekonomickou
vyspělost, značně nerovnoměrné rozdělení bohatství uvnitř státu vytvářející tak velmi úzkou střední třídu, chabé
122 Schumacher E.F., Malé je milé, aneb ekonomie, která by počítala s člověkem, Doplněk, Brno 2000.
123 Schumacher E.F., Malé je milé, aneb ekonomie, která by počítala s člověkem, Doplněk, Brno 2000.
124 Hoch T. Základy rozvojové pomoci, FF Ostravské univerzity, Ostrava 2007.
79
povědomí o lidských právech a demokracii, vysokou porodnost apod. Neznamená to, že tato kritéria splňují
naprosto všechny země třetího světa, ale drtivá většina z nich ano.
Pádem berlínské zdi došlo k symbolickému zániku druhého světa a země střední a východní Evropy se postupnou
transformací sociálního, politického i ekonomického systému dokázaly včlenit do světa prvního. Tím ztratila
klasifikace na tři světy své opodstatnění a tato terminologie byla nahrazena pojmem země globálního Jihu, což
sice velmi dobře odpovídá geograficky v případě Afriky nebo Jižní Ameriky a částečně i Asie, ale už hůře v případě
Austrálie nebo Nového Zélandu. S tím je tedy nutno počítat. Opakem k zemím globálního Jihu jsou země Severu.
Ty se shodují se zeměmi dříve označovanými jako první svět, ke kterým se po pádu komunistického bloku přidaly
země střední a východní Evropy.
Další možností je pak členění na země rozvinuté a rozvojové. Rozvojové země mají nízkou životní úroveň a málo
rozvinutý průmysl, s tím je spojen obvykle nízký sociální rozvoj, nedostupnost zdravotní péče, nezávadné pitné
vody, stravy, nízká kvalita bydlení, průměrná délky života, úroveň gramotnosti atd.
80
Metodická stránka pro učitele
Pasti chudoby
Klíčová slova: chudoba, konflikt, vláda, geografie, přírodní zdroje
Citát: „Svět je báječné místo k narození, jestli vám nevadí, že někteří lidé umírají po celý čas, což se dá celkem snést,
pokud to nejste zrovna vy.“ Lawrence Ferlinghetti
Možné aktivity: Použijte kteroukoliv techniku skupinové práce či aktivitu z Části 1.
Text: Vyjíždím z Etiopského hlavního města Addis Abeby na venkov. Proti mně se vine nekonečný had žen a dívek,
které jdou do města. Je jim od devíti do devětadevadesáti. Všechny se hrbí pod nákladem palivového dřeva. Ta tíha
je nutí,aby téměř klusaly. Připadají mi jako otrokyně, které žene neviditelný otrokář. Nesou dřevo z míst, kde ještě
rostou eukalypty, vzdálených desítky kilometrů, pláň kolem Addis Abeby už je vyklučená. Míří s ním na centrální
tržiště, kde za ně dostanou pár dolarů. Jsou to jediné peníze, které za ten den vydělají. Donést dřevo do města
a vrátit se domů jím trvá celý den.
Desetiletá Amaretch vstává ve tři ráno, jde sbírat eukalyptové větve a listy a pak se vydá na dlouhou a strastiplnou
cestu do Addis Abeby. Amaretch, jejíž jméno znamená v překladu „ta krásná“, je nejmladší ze čtyř dětí. „Nechci nosit
dřevo celý život“, říká. „Ale teď nemám na vybranou, protože jsme moc chudí. Já i všichni moji sourozenci nosíme
dřevo, abychom pomohli rodičům a oni nám mohli koupit jídlo. Chtěla bych chodit do školy a nemuset se bát, jak
seženeme peníze.“
(William Easterly, Břímě bílého muže)
81
Texty pro starší studenty a pedagogy
Pasti chudoby125
Téměř kdekoliv se zapřede debata na téma, proč je na světě tolik chudých lidí, stočí se argumenty diskutujících
směrem – vždyť oni jsou líní, tak si to zaslouží, přirozený výběr, no prostě je to chudý kontinent, tak co by chtěli apod.
Situace je ovšem poněkud jiná. Pokud si vezmeme za příklad právě Afriku – je to jeden z nejbohatších kontinentů na
přírodní zdroje. A že jsou tam líní lidé? Kdyby byli tak líní, jak se v naší společnosti traduje, nepřežili by. Kde je tedy
„jádro pudla“? Paul Collier je odborník na ekonomiku afrických zemí a tvrdí, že problém je v tzv. pastech. O jaké pasti
se jedná, se podíváme dále.
Země, které jsou nejchudší a které podle Colliera uvízly v rozvojových pastech, čítají něco okolo 1 mld. lidí. Tato
miliarda nejchudších řeší zcela jiné problémy, než které řešily tzv. „rozvojové země“ v uplynulých padesáti letech.
Počet lidí, které jsme vždy řadili do rozvojových zemí, byl něco okolo 5 až 6 miliard. To se už dávno změnilo a spousta
z těchto rozvojových zemí spěje k ekonomickému růstu a zvyšování životní úrovně svých obyvatel. Přesto tu ale
zůstává ona jedna miliarda nejchudších, které se stále nedaří nastartovat byť i jen minimální ekonomický růst, který
je nezbytnou podmínkou pro rozvoj ve všech oblastech života. Země na dně dnes sice nějakým způsobem koexistují
s jednadvacátým stoletím, obklopuje je ovšem realita století čtrnáctého: občanské války, epidemie, nevzdělanost.
Past konfliktu
Konflikt probíhá ve všech společnostech, je přirozenou součástí politiky. Pro typickou zemi spodní miliardy není
problém konflikt samotný, nýbrž jeho forma a rozsah. Někdy se jedná o občanskou válku, jindy o státní převrat. Oba
druhy politického konfliktu jsou nákladné a mohou se opakovat. A mohou také uvrhnout zemi do chudoby. Collier
dokazuje řadou statistických šetření, že občanská válka vypukne daleko snáze v zemi s nízkými příjmy; zmenší-li se
stávající příjmy země na polovinu, zdvojnásobí se riziko vypuknutí občanské války. A zatímco nízké příjmy zvyšují
pravděpodobnost vypuknutí občanské války, občanská válka naopak snižuje příjmy. Tady už tušíme, že se jedná
o past, ze které je únik velmi komplikovaný. Je evidentní, že nízké příjmy se rovnají nízkému růstu. A nízké příjmy
znamenají chudobu a malý růst zase beznaděj. Je snadné rekrutovat do povstaleckých armád mladé muže, kteří žijí
v zoufalé chudobě a nevidí z ní žádné reálné východisko. Život stejně nemá téměř žádnou hodnotu a připojení se
k nějaké povstalecké armádě přináší alespoň nějakou aktivitu a naději na získání majetku, byť rabováním a násilím.
Když vůdce povstalců Laurent Kabila poskytoval rozhovor novinářům při pochodu Zairem, řekl, že k tomu, aby mohl
začít povstání, stačí v Zairu 10 000 dolarů a satelitní telefon. Vysvětloval, že v zemi je každý tak chudý, že s 10 000
dolary lze najmout malou armádu. A co se satelitním telefonem? No s tím si už během svého povstaleckého tažení
dojednával obchody s mezinárodními těžařskými společnostmi, které velmi ochotně uzavírají obchody s kýmkoliv,
kdo má přístup k nerostným zdrojům, aniž řeší něco tak „banálního“, jako jsou lidská práva, chudoba a utrpení obyvatel
pod nadvládou povstalců. Je zdokumentováno několik případů, kdy mezinárodní těžební společnosti dopředu
financovaly povstalce velkými částkami, aby si v případě jejich vítězství zajistily těžební licence. Jedním z příkladů
může být Denis Saskou-Ngueso, současný prezident Republiky Kongo (neplést s Demokratickou republikou Kongo,
dříve nazývanou Zair). Přírodní zdroje tedy pomáhají financovat konflikt a někdy jej také výrazně stimulují. Ale pozor,
není to vina přírodních zdrojů. Na vině je chamtivost, sobectví a prospěchářství všech zúčastněných. Tedy těch, kteří
dotyčné přírodní zdroje ovládají a za cenu lidských životů s nimi kupčí, a těch, kteří pro jejich získání udělají cokoli,
podporují kohokoli a obchodují s kýmkoli, aniž by se ohlíželi na důsledky.
Jedním momentem, který stojí za to prozkoumat, je domněnka, že občanské války jsou způsobeny etnickým napětím.
Samozřejmě je možné, že se různé bojové frakce skládají ze stejných etnik, ale rozhodně to není jednoznačné. Většina
společností na světě, které žijí dlouhodobě v míru, se skládá z etnicky různorodých skupin. Naopak například Somálsko
(země s nízkými příjmy) je etnicky zcela homogenní, a přesto zde proběhla krvavá občanská válka, po níž následoval
úplný a dodnes trvající rozpad vlády, hlad a stále neutichající násilí. Je samozřejmě pravda, že zde také máme situaci ve
Rwandě a Burundi, kde proběhly velké krvavé konflikty mezi Hutuy a Tutsii. Otázkou ale zůstává, zda by se k něčemu
takovému dali Hutuové strhnout bez předchozích historických událostí, které jednoznačně živily toto etnické napětí,
125 Tato kapitola byla zpracována podle knihy: Collier Paul, Miliarda nejchudších, Vyšehrad, Praha, 2009, případné ostatní zdroje
jsou uvedeny v poznámce.
82
a zda by k němu došlo i v případě, že by Rwanda a Burundi byly země s vysokými příjmy, kde by nebyla chudoba
a beznaděj. Příslušníci různých etnických skupin se sice nemusejí mít rádi a může dojít k vzájemnému obviňování
a násilným atakům, ale mezi etnickým nepřátelstvím a občanskou válkou je velký rozdíl. A to nejen co do intenzity
konfliktu a jeho trvání, ale i co do dopadů na ekonomickou sféru.
Důležitým faktorem, který předurčuje stát ke vzniku občanské války, je geografické umístění. Rozlehlé hornaté země
s nízkým osídlením, jako např. Nepál nebo Demokratická republika Kongo (bývalý Zair), jsou ohroženy vznikem
ozbrojeného konfliktu daleko více než země rovinaté a hustě zalidněné. V nich se povstalecké armády nemají kde
zformovat a skrývat.
Další otázkou je, proč trvají občanské války tak dlouho. Jsou totiž skutečně poměrně vytrvalé. Průměrná mezinárodní
válka (můžeme-li to tak poněkud s nadsázkou nazvat) trvá 6 měsíců a dokáže napáchat nesmírné škody. Ovšem
průměrná občanská válka trvá i desetkrát déle, a je-li země na začátku konfliktu chudá, může trvat ještě déle. Na obou
stranách konfliktu postupně vzniknou zájmové skupiny, které konflikt udržují, protože se jim to vyplatí – prosperují jen
v čase války. Ukončení takového vnitrostátního konfliktu je tedy věc velmi složitá a závislá na ekonomické výhodnosti
pro všechny zúčastněné strany, nikoliv řadové vojáky samozřejmě.
Po skončení občanské války stále existuje velmi vysoké riziko opětovného rozhoření konfliktu, což samozřejmě nutí
vlády udržovat vysoké vojenské výdaje, a to má opět dopad na ekonomický růst, brzdí rozvoj a zvyšování příjmů
a prohlubuje chudobu v zemi. A opět se dostáváme k tomu, že chudoba zvyšuje riziko vzniku občanské války
nebo státního převratu. Náklady na občanské války nesou i země sousední, protože nemoci a násilí neznají hranic
a hospodářský úpadek se šíří do okolí. Válečné náklady nejsou nijak omezeny na konkrétní geografickou oblast.
Jakmile jednou začne válka, anulují ekonomické škody veškerý růst, kterého země dosáhla v době míru. Nechává
po sobě dědictví organizovaného vraždění, které lze jen těžko překonat. Násilí a vydírání je výnosné. Zabíjení se pro
povstalce stává jediným způsobem, jak si vydělat. Navíc po jakémkoli válečném konfliktu zůstávají v zemi zbraně,
většinou levné samopaly kalašnikov. Co s nimi? Politický mír s sebou nepřináší mír společenský. Násilí přetrvávající i po
skončení konfliktu, vzájemná nedůvěra a obviňování z krutostí způsobují, že typická postkonfliktní země nemá příliš
vysokou šanci prožít dalších deset let v míru. Země, jako je Demokratická republika Kongo, bude potřebovat přibližně
půl století na to, aby se při své dnešní míře růstu dostala na úroveň, na níž byla v roce 1960. To je ovšem podmíněno
životem v míru, na což nemá tato země s nízkými příjmy, pomalým růstem, závislostí na surovinách, prodělaným
konfliktem a přetrvávajícím násilím ze strany všech ozbrojených složek působících v zemi příliš velkou naději. Tato
země je a zůstane uvězněná v pasti konfliktu bez ohledu na to, kolikrát změní svůj název, pokud jí nějak nepomůžeme.
Past přírodních zdrojů
Přírodní zdroje, jako jsou diamanty, ropa, zemní plyn, coltan apod., budí dojem, že vždy a zákonitě musejí být zdrojem
bohatství. Jistě, tyto suroviny bohatství přinášejí, jen je otázkou pro koho. V této kapitole se pokusíme vysvětlit, jak
přírodní bohatství působí na obyvatele chudých zemí a jejich životní úroveň.
Přírodní zdroje se pro chudé země paradoxně staly pastí. Nejenže přírodní zdroje často prohlubují past konfliktu
a přispívají ke korupci špatných a slabých vlád, ale i samy o sobě jsou příčinou ekonomických problémů chudých
zemí. Jak je to možné?
Rozdíl mezi celkovými náklady a výnosy nazývají ekonomové rentou. Celá společnost může žít z renty, je-li tato
dostačující. Tedy celá země může žít jako rentiér a může si zřejmě dovolit zanedbávat běžné ekonomické aktivity.
Taková je situace v zemích Perského zálivu, jako je Kuvajt nebo Saúdská Arábie. Jejich příjmy z ropy jsou enormní.
Ovšem většina zemí, které těží přírodní zdroje, patří do skupiny zemí se středními příjmy. Tyto země, aby se mohly
dobře rozvinout, musejí své přírodní bohatství a výnosy z něj využít pro svůj růst. Ukazuje se, že to není zas tak snadné
a že u většiny z nich došlo ke stagnaci nebo ke vzestupu a recesi pohybující se okolo celkem plochého trendu. Tedy
žádný zaručený ekonomický zázrak. To se týká zemí Středního východu a například Ruska. Nejvíce znepokojující
skupinou zemí jsou však země chudé s velkými zásobami nerostných surovin.
V chudých zemích s velkými zásobami nerostných surovin žije přibližně 29 % lidí ze spodní miliardy. To rozhodně
není málo. Nerostné bohatství je nevyhnutelnou součástí jejich chudoby. Jak je to možné? Pokud vyvstane potřeba
83
nakupovat dovozní zboží (a taková potřeba samozřejmě nastává), jediným způsobem, jak za takové zboží zaplatit je
vývoz zboží, za které se platí valutami. A těmi se pak zaplatí zboží dovážené. Exportéři tedy zahraniční měnu vytvářejí
a importéři ji od nich kupují, aby mohli zaplatit zboží dovážené. Vyvážené zboží je tedy pro zemi hodnotné, protože
díky němu se zaplatí zboží dovážené. Do této situace vstoupí nerostné suroviny126 a jejich export. Nerostné bohatství je
pro společnost zdrojem zahraniční měny. Kde je tedy problém? V tom, že ostatní vyvážené produkty tak ztrácejí svou
hodnotu.127 Vývoz takových produktů pak přestává být ziskový. A to samozřejmě poškozuje jak výrobce tak vývozce, ale
i celou ekonomiku. Lidé přicházejí o práci, zdroje obživy mizí. Ekonomika orientovaná jen na jednu vývozní komoditu
nemůže fungovat stabilně, obzvlášť pokud se jedná o komoditu, která může být zdrojem ozbrojených konfliktů, její
naleziště jsou lokalizována jen v některých částech země a nepřináší tak pracovní příležitosti všem a navíc je země
v pasti špatného vládnutí, tedy výsledky a výnosy diskutovaných přírodních zdrojů nejsou vynakládány účelně, tedy
pro blaho všech obyvatel země.
Z dlouhodobých výzkumů vyplývá, že výnosy z rent z přírodních zdrojů, podporují autokratickou vládu: ropa
podporovala Saddáma Husseina. Paul Collier tvrdí, že situace je ještě daleko horší. Tvrdí, že podstatou prokletí
nerostných surovin je fakt, že renty z těchto zdrojů způsobují nesprávné fungování demokracie. Pokusíme se problém
vysvětlit na příkladu ropy, která je přírodním zdrojem číslo jedna. Donedávna jsme prakticky neznali výraz ropná
demokracie, bylo to něco naprosto nepředstavitelného. Střední východ se svými zásobami ropy byl jednoznačně
autokratický, což podporovalo názor, že renty z ropy zcela jednoznačně snižují pravděpodobnost, že společnosti
ropou disponující budou řízené demokraticky. Nastala ovšem změna. Demokratické zřízení se šíří do ropných
ekonomik (Indonésie, Mexiko, Nigérie, Venezuela) a ropa se šíří do států s demokratickým zřízením a nízkými příjmy
(Gambie, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Senegal a Východní Timor). Proč demokracie podlamuje schopnost dobře
využívat renty z přírodních zdrojů? Jedním z důvodů je přebujelý veřejný sektor a tím utrácení velkého množství
peněz – což je opakem minimalistického státu s nízkými náklady. To však není rozhodující faktor. Collier se svými
spolupracovníky zjistil, že mladé a špatně fungující nestabilní demokracie nedostatečně investují do rozvoje země.
Příliš se soustředí na příští volební vítězství a to do takové míry, že zanedbávají to, co se bude dít po volbách, a proto
také opomíjejí investice, které své plody přinesou v budoucnu. Ve společnostech s velkými zásobami nerostných
surovin je obzvláště důležité dobře investovat, protože se tím zisky z vývozů mohou transformovat do stabilního růstu
a nárůstu příjmů. Nedostatečné investice jsou tedy závažnou chybou. Největším problémem však není míra investic,
ale jejich návratnost. Demokracie bohaté na přírodní zdroje nejenže investují málo, ale mnohdy investují špatně, do
velkého množství nákladných, avšak málo realistických projektů.
Navíc v etnicky rozrůzněných společnostech se vyplácí klientelisticky vedený předvolební boj více než příslib veřejných
investic a rozvíjení veřejných služeb. Klientelismus a korupce jsou velmi závažným problémem ve všech společnostech,
ale v chudých zemích bohatých na přírodní zdroje to platí dvojnásob. Proč? Protože chce-li strana uspět ve volbách
v chudé, etnicky rozrůzněné společnosti uplatňováním klientelistické politiky, politici uplácejí voliče veřejnými
finančními prostředky. Klientelismus a korupce je v etnicky bohatých společnostech velmi účinnou metodou, jak
získat volební hlasy. Stejně jako v každé jiné marketingové oblasti se vždy úsilí směřuje na ty, kdo formují názory lidí,
které chceme získat, obracejí se i politici na vůdce jednotlivých komunit. Etnická loajalita a nedostatek objektivních
informací zaručují volební úspěch korumpujících. Tyto rysy jsou charakteristické pro země spodní miliardy – etnická
rozrůzněnost, loajalita s kmenem, nedostatek informací a vzdělání vůbec. Výzkumy jednoznačně prokázaly, že čím
je určitá na přírodní zdroje bohatá společnost etnicky různorodější, tím hůře funguje její demokracie. Podobně platí,
že čím je v těchto zemích menší svoboda tisku, tím je jejich ekonomický výkon slabší. Lze tedy přijmout, že v případě
výrazné etnické loajality a nepřítomnosti svobody tisku je klientelistická politika rentabilnější pro výhru ve volbách
než příslib rozvíjení veřejných služeb. To ale stále neodpovídá na otázku, proč je korupce ve volbách daleko větším
problémem pro země bohaté na přírodní zdroje.
Už jsme pochopili, že klientelistická politika je pro výhru ve volbách rentabilnější než zajišťování veřejných služeb.
Přesto je ale tato politika příliš nákladná, aby bylo možné ji jen tak realizovat. Aby mohla vláda financovat klientelistické
praktiky, musí být ochotna a schopna rozvrátit veřejné fondy, odcizit veřejné peníze, vytvořit černé fondy a využít
je k soukromému protekcionismu. Jsou-li opatření proti zpronevěře dostatečně účinná, stává se klientelismus příliš
drahou cestou, někdy i nemožnou. A zde právě hrají renty z přírodních zdrojů neblahou roli. Jak? Jedna z příčin je ta,
126 „Stejným způsobem jako nerostné suroviny a renta z nich plynoucí,“ uvádí Collier, „působí i rozvojová pomoc.“
127 Dobrým příkladem je Nigérie 70. let minulého století, kdy velmi prudce začaly stoupat její příjmy z ropy a přestával být ziskový
vývoz burských oříšků nebo kakaa a jejich produkce se rychle zhroutila. To poškodilo místní rolníky.
84
že renty radikálně snižují potřebu zdaňovat. A pokud stát nevyžaduje placení daní, nebo alespoň ne příliš vysokých,
nepodněcuje v občanech pocit, že je třeba dohlížet na způsob jejich využití, respektive využití veřejných prostředků.
Neexistují-li tedy v těchto zemích dobré pojistky proti zpronevěře a korupci, nemají občané šanci nijak ovlivnit a ohlídat
zacházení s veřejnými prostředky, ovlivňování a uplácení kmenových vůdců a následně ani zacházení s přírodními
zdroji a penězi z nich plynoucích. Což je u těchto mladých a nestabilních demokracií jev více než častý.
Na základě těchto informací rozhodně není na místě se domnívat, že autokracie by byla v jakémkoli slova smyslu
žádoucnější než demokracie. Demokracie je žádoucí pro každého, ať už má vliv na ekonomiku jakýkoli. Autokracie
by byla pro etnicky rozrůzněné země naprosto nesmyslná a z pochopitelných důvodů by nemohla fungovat. Etnicky
rozrůzněné země potřebují demokracii, která se vyznačuje tím, že klade silnější důraz na politická omezení než na
volební soutěžení. Takové demokracie v zemích chudých příliš časté nejsou.128 Demokracie, v nichž se země spodní
miliardy většinou nacházejí, jsou takového typu, který hospodářskému vývoji nevyhovuje z výše uvedených důvodů.
Během přechodu od autokratických režimů existuje velká motivace k volebnímu boji, ale pramalá k budování
politických omezení.
Navíc bohatství přírodních zdrojů je často provázáno s pastí konfliktu, případně pastí vnitrozemské polohy a situace
je pak více než tristní.
Past vnitrozemské polohy – bez přístupu k moři a se špatnými sousedy
Na zeměpisné poloze státu záleží. Výzkumy ukazují, že vnitrozemské státy mají daleko menší šance na růst než
země přímořské. Samozřejmě není zárukou, že pokud je země vnitrozemská, nemůže mít rychlý hospodářský růst,
ale fakt, že 38 % lidí spodní miliardy žije ve státech, které nemají přístup k moři, vybízí přinejmenším k zamyšlení se
nad tímto tématem.
Jeffrey Sachs tvrdí, vnitrozemská poloha ubírá zemi na ekonomickém růstu přibližně půl procenta. Častým
argumentem jeho odpůrců je příklad Švýcarska, které je ve vnitrozemí, ale přesto nevykazuje žádné tendence
k nižšímu ekonomickému růstu, než země okolní (Německo, Francie, Itálie), které přístup k moři mají.
Proč je tedy Švýcarsko bohaté a Uganda chudá? Důležitým faktorem, který hraje roli v této problematice, je infrastruktura
okolních zemí. Tedy kudy a po jakých dopravních cestách může vnitrozemská země, která nemůže využít vodní cestu,
dopravovat své zboží, které by jí mělo přinést zisk a hospodářský růst. Už sám fakt, že země nemůže využít vodní
cestu je nepříjemný, protože z údajů Světové banky vyplývá, že přepravní náklady jsou v případě použití pozemních
komunikací daleko vyšší než u cesty vodní. A je celkem evidentní, že infrastruktura Německa, Itálie a Francie je
nesrovnatelná s infrastrukturou zemí sousedících s Ugandou. Vnitrozemská poloha tedy komplikuje zapojení se do
mezinárodního obchodu. To, že se to neděje i Švýcarsku, je dáno tím, že trhem pro Švýcarsko jsou z velké míry právě
okolní země. Pro Ugandu její sousedi nijak významným trhem nejsou a být ani nemohou, protože samy nejsou stabilní
v hospodářském vývoji. Uganda sousedí s Keňou, která již téměř tři desetiletí stagnuje ve svém ekonomickém růstu,
se Súdánem, který je pohlcen občanskou válkou, se Rwandou, která prošla genocidou, se Somálskem, které se zcela
zhroutilo, s Demokratickou republikou Kongo, kde dodnes vládně chaos, násilí a ekonomická stagnace, a s Tanzánií,
která Ugandu jednou dokonce napadla. Lze celkem jednoznačně konstatovat, že Švýcarsko má na sousedy větší štěstí.
Uganda se svými sousedy nemůže ani obchodovat, ani nemůže využívat jejich cesty k zapojení se od mezinárodního
obchodu. Její situace je tedy na tomto poli mírně řečeno nevýhodná.
Dalším příkladem k pochopení důležitosti dobré geografické polohy může být Středoafrická republika. Jedná se
o vnitrozemský stát, který mohl nicméně jako transportní cestu pro své zboží využívat řeku Ubangi. Ta také byla pro
tuto zemi jednou z nejrentabilnějších cest, jak dopravit dřevo, klíčový artikl země, na mezinárodní trhy. Dolní tok řeky
leží v oblasti, která je sice formálně součástí Demokratické republiky Kongo, ale ve skutečnosti je to území občanských
válek, a tak tam neplatí žádné zákony, jen násilí, loupežení a zabíjení. Doprava po silnicích Středoafrické republiky
a okolních zemí je finančně příliš náročná, efektivita obchodu tak klesá a nekvalitní dopravní infrastruktura se pod
takovou zátěží stává ještě nekvalitnější.129
128 Příkladem může být Botswana. Té se podařilo propracovat mezi země se středními příjmy a vyhnout se tak pasti chudoby.
129 Poškození silnic vzrůstá úměrně třetí mocnině nárůstu nápravového tlaku.
85
Závěrem lze tedy říci, že chtějí-li vnitrozemské státy růst, musejí se spoléhat na své sousedy, to však lze uskutečnit
jen v případě, že tito sousedi sami nevězí v některé z rozvojových pastí. Zrekapitulujeme-li případ Ugandy a jejích
sousedů, zjistíme, že Keňa a Tanzanie stagnují vinou špatného vládnutí (past probraná v následující části) již delší
dobu, Demokratická republika Kongo, Súdán a Somálsko jsou sužováno konflikty a Rwanda se nachází ve stejné
vnitrozemské pasti jako Uganda, a pokud se týká konfliktů, také na tom není zrovna nejlépe. Takže Uganda na jedné
straně nemá přístup na mezinárodní trhy kvůli vysokým přepravním nákladům zboží po zanedbaných keňských
silnicích, na straně druhé se nemůže spoléhat na přesměrování svého hospodářství do okolních zemí, které jsou také
chyceny v pasti chudoby. Situace je tedy pro Ugandu více než vážná.
V Africe žije více než 30 % populace ve vnitrozemských státech s nedostatkem přírodních zdrojů, nekvalitní a slabou
vládou, v zemích, kde probíhá nebo v nedávné době probíhal nějaký ozbrojený konflikt (nebo v zemích sousedních).
Lidé těchto zemí tedy mají daleko horší pozici pro růst své životní úrovně, než kdekoliv jinde.
Past špatné vlády v malé zemi
Způsob vládnutí a hospodářská politika země se odrážejí na ekonomické výkonnosti státu. Dobré vládnutí a vhodné
hospodářské kroky mohou růstový proces urychlit. I to jen do jisté míry.130 Dobré vládnutí a správná politika pomáhají
realizovat zemi její možnosti, nedovedou však vytvořit příležitosti tam, kde žádné nejsou. Špatné řízení a nesprávná
hospodářská opatření ovšem dovedou zničit ekonomiku i slibně se rozvíjející země neuvěřitelně rychle a na velmi
dlouhou dobu.131 I ty nejslibnější vyhlídky může špatná vláda minimálně velmi výrazně oslabit, ne-li úplně zničit. To
znamená, že i země s potenciálem nebýt chudou zemí se může mezi chudými zeměmi ocitnout, pokud její vláda bude
dělat vše proto, aby tam byla. Důvodů a metod, jak toho dosáhnout, může mít vláda mnoho, od korupce přes přelévání
státního bohatství na zahraniční účty elit až po chybná neefektivní ekonomická opatření činěná opět z různých
důvodů. Nevhodná politická a ekonomická opatření nemusejí být pastí, společnost se může z chyb poučit.132 Proč
se takto z tristní situace svých zemí nepoučí i elity ostatních chudých zemí, které se ocitly v pasti špatného vládnutí?
Jedním z důvodů bude patrně skutečnost, že důsledky špatného vládnutá a chudobu v zemi nenesou všichni a že
vůdci mnoha opravdu nejchudších zemí patří mezi nejbohatší lidi světa. Mnozí politikové a vysocí státní činitelé jsou
bohužel lumpové. Nejen sobectví úzké skupiny lidí stojí za problémem špatného vládnutí. Často je to i neodbornost.
Hospodářské reformy nejsou vždy jen otázkou politické vůle, ale i dobrých a kvalifikovaných rozhodnutí. Země
nejspodnější miliardy se potýkají s nedostatkem vzdělaných lidí a těch pár, kteří získají vzdělání na zahraničních
univerzitách, se většinou rozhodne pro emigraci.
Závěr
Touto kapitolou jsme chtěli říct a vysvětlit na konkrétních případech (za pomoci pan Colliera, jehož knihu Miliarda
nejchudších doporučujeme všem s hlubším zájmem o toto téma), že svět není tak černobílý, jak se zdá z tepla našich
klidných moderních domovů. Chtěli jsme ukázat, že to, že někdo žije v chudobě, většinou není jeho vina a většinou
není v jeho moci si sám z takové situace pomoci. Chtěli jsme ukázat, že na vině situace, ve které se nacházejí lidé zemí
spodní miliardy, je celé mezinárodní společenství. A celé mezinárodní společenství by také mělo udělat vše proto, aby
se tato situace dále neprohlubovala a ještě lépe, aby nabrala obrat k lepšímu. A možná je tento závěr i dobrým závěrem
celého našeho textu. Snad pomůže učitelům i žákům pootevřít dveře k poznání, otevřít srdce k soucitu a probudit
mysl k hledání řešení, aby citát Lawrence Ferlinghettiho: „Svět je báječné místi k narození, jestli vám nevadí, že někteří
lidé umírají po celý čas, což se dá celkem snést, pokud to nejste zrovna vy,“133 nebyl pochmurným mementem naší
doby, ale stal se minulostí.
130 Collier tvrdí, že udržitelná výše růstu je 10 %. Hospodářství se nemůže rozvíjet o moc rychleji, jakkoli by se vláda snažila.
131 Prezident Mugabe a hospodářský kolaps Zimbabwe v roce 1998.
132 Mao Ce-tung uvrhl v 60. letech 20. století Čínu do záhuby. Toto selhání obrátilo čínskou politiku o 180 stupňů a dnes jsme
svědky největšího hospodářského úspěchu v dějinách země.
133 Ferlinghetti L., Čtu báseň, která nekončí. Československý spisovatel, Praha 1984.
86
PŘÍLOHY
87
Kmeny
příloha 8
El Molo
Gabra
Kikuju
88
Masajové
Rendile
Samburu
Turkana
89
GLOSÁŘ
Glosář
AROP
alternativa FGM, tzv. obřízka slovem, kdy jsou dívky shromážděny ve škole na faře apod., jsou
poučeny o manželství, lásce, sexu, výchově dětí. Jedná se o alternativní vstup do dospělosti
BEA
British East Afrika – Britská východoafrická společnost
Carrier Corps
armádní sbory britské armády, kde sloužili příslušníci kmene Gusi jako nosiči zbraní a střeliva
během první světové války
Diskriminace
rozlišování poškozující někoho, neuznávání jeho rovnost s jinými, popírání a omezování práv
určité kategorie obyvatelstva nebo určitých států, mezinárodních organizací apod.
Duka
obchody indické komunity v Keni
FGM
Female Genital Mutilation – mrzačení ženských pohlavních orgánů, ženská obřízka
Gábila
obřezávačka, porodní bába, vražednice – označení ženy, která provádí FGM
Gudžárátci
významná asijská menšina je tvořena lidmi indického původu, kteří přišli z indického Gudžarátu
GSU
General Servis Unit – jednotka rychlého nasazení, která měla působit jako vnitřní bezpečnostní
síla v Keni na přelomu 60. a 70. let 20. století, byla nezávislá na policii i armádě
Harambee
táhnutí za jeden provaz - srazy harambee se staly unikátní národní institucí, pořádaly se na nich
veřejné peněžní sbírky, na kterých místní prominentní politici věnovali dary na zdravotní péči
a výukové programy
HIV/AIDS
syndrom získaného selhání imunity
Hutu
kmen, z jehož příslušníků se rekrutovali členové vraždících komand během genocidy ve Rwandě
v roce 1994
IBRD
Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj
IDA
International Development Association
IMF
Interantional Monetary Found – Mezinárodní měnový fond
Infibulace
faraonská obřízka, nejbrutálnější forma FGM
KADU
Kenya African Democratic Union – politické uskupení v Keni
Kalenjin
skupina úzce příbuzných kmenů. „Kalenjin“ v jejich společném jazyce znamená „Povím ti – Říkám
ti.“ Koloniální vláda dala dohromady kmeny Nandi, Pokot, Elgeyo, Marakwet, Tugen a další.
Kaliko
řidší bavlněná látka z režných nebo obarvených přízí, nazvaná podle indického města Kalkata
KANU
Kenya African National Union – politické uskupení v Keni
KAU
Kenya African Union – politické uskupení v Keni
Kasawa
známá spíše jako maniok či yuca, kulturně tropická rostlina z čeledi pryšcovité
KCA
Kikujská ústřední asociace
Kikuju
početně nejsilnější a politicky nejmocnější kmen v Keni
Kolonie
země zbavená politické a hospodářské samostatnosti ovládaná a využívaná cizím státem
Klitoridektomie
forma FGM při které jsou odstraňovány stydké pysky a klitoris
KPU
Kenya Peoples Union – politické uskupení v Keni
LFA
Land Freedom Army – Armáda země a svobody
Luo
jeden z politicky nejmocnějších a početně nejsilnějších kmenů v Keni
Luya
třetí nejpočetnější kmen v Keni
Maa
jazyk kmene Masajů
Madarass
církevní škola propagující islám podporovaná Saúdskou Arábií
Marshallův plán
největší a nejúspěšnější program zahraniční pomoci, který byl uskutečněn vládou USA po druhé
světové válce
Masai Mara
National Reserve
národní rezervace zřízená v 60. letech 20. století, kam byli zahnáni lidé kmene Masajů
Mira
plodina, jejíž stonky obsahují mírně povzbuzující látky
Mungiki
militantní sekta v současné Keni, která mj. prosazuje obřízku pro všechny ženy bez výjimky
Mau Mau
podzemní hnutí, které vedlo ozbrojené povstání v Keni v 50. letech minulého století
Nacionalismus
ideologie a politika, která jednostranně zdůrazňuje význam národa jako společenské jednotky
Nepotismus
protěžování, prosazování příbuzných, chráněnců apod. z moci svého postavení
OECD
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj
PATH
nezisková organizace zabývající se osvětou v problematice FGM
Patriarchát
forma rodového zřízení, ve které má vedoucí úlohu otec
Pandžábci
významná asijská menšina tvořená lidmi indického původu
Polygamie
soužití jedné nebo několika osob jednoho pohlaví s několika osobami pohlaví opačného,
mnohomanželství (opak monogamie)
Rasismus
nevědecká proti-humánní teorie o nadřazenosti lidských ras a etnických skupin, nenávist k lidem
určité rasy a její projevy
Resentiment
zášť, hněv proti původci křivdy nebo urážky
Ruothové
luoští králové
Segregace
způsob rasové diskriminace spočívající v oddělování nebělošského obyvatelstva od bělošského
Sepse
chorobný stav způsobený proniknutím choroboplodných mikroorganismů a jejich toxinů do
krevního oběhu, neodborně otrava krve
Sisal
pevná tuhá lesklá vlákna z listů agáve, používaná k výrobě provazů, hrubých pláten aj.
Spavá nemoc
(resp. africká trypanosomiáza) je onemocnění člověka způsobené prvokem Trypanosoma brucei
a přenášené mouchou respektive bodalkou tse-tse
Sunna
1. „nejšetrnější“ forma FGM, 2. ústní podání o výrocích a činech Mohameda a jeho čtyř nástupců
pokládané vedle Koránu za základ islámu u jeho ortodoxních vyznavačů (sunnitů)
Svahilština
Kiswahili je jazyk příbuzný s jazyky skupiny Bantu a vznikl jako prostředek komunikace mezi
Afričany a cizími obchodníky, jako byli Arabové, Peršané nebo Portugalci
Šaría
soubor předpisů a pravidel tvořících základ islámského náboženského práva, systém kultovních
povinností a právních zásad
Tutsi
kmen účastnící se konfliktu ve Rwandě v roce 1994, během kterého bylo vyvražděno více než
800 000 jeho příslušníků
Uhuru
nezávislost – heslo současné Keni
UNDP
United Nations Development Program – Program OSN pro rozvoj
UNFPA
Populační fond OSN (United Nations Population Fund) – založen roku 1969 z podnětu Valného
shromáždění OSN a je největším mezinárodně financovaným zdrojem rozvojové pomoci
v oblasti populace a související problematiky.
UNRRA
United Nations Relief and Rehabilitation Administration
UNHCR
United Nation High Commissioner for Refugees – Úřad vysoké komisaře OSN pro uprchlíky
UNICEF
United Nations Children‘s Fund – Dětský fond OSN
Wabenzi
bohatí podnikatelé v Keni, kteří tak byli nazýváni pro svou velkou oblibu vozů Mercedes Benz
WB
World Bank – Světová banka
WHO
World Health Organistaion – Světová zdravotnická organizace
Xenofobie
odpor, nepřátelství, nedůvěra ke všemu cizímu, strach z cizinců, nenávist k nim
SEZNAM LITERATURY
1. Andreas Joel, Válečná závislost, :intu:, 2004
2. Broža Michal, Abeceda OSN, Informační centrum OSN, 2007
3. Cílková Eva, Schonerová, Náměty pro multikulturní výchovu, Portál, 2007
4. Easterly Wiliam, Břímě bílého muže, Academia, 2010
5. Ferro Marc, Dějiny kolonizací, Nakladatelství lidové noviny, 2007
6. Foltýn Jaroslav, Jeníček Vladimír, Globální problémy a světová ekonomika, C.H.Beck, 2003
7. Halaxa, P. a kol. (1998) Cíle české rozvojové pomoci (se zřetelem na zkušenosti zemí OECD), grantový úkol MZV,
Praha 1998
8. Hertzová Noreena, Plíživý převrat, Dokořán, 2003
9. Hoch Tomáš, Základy rozvojové pomoci, Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2007
10. Chomsky Noam, Hegemonie nebo přežití, Mladá fronta, 2006
11. Chomsky Noam, Intervence, Euromedia group,2008
12. Chomsky Noam, 9/11, Mezera, 2001
13. Kamín Tomáš, Machalová Tatiana, Kritika rasy a rasismu, Masarykova univerzita, 2003
14. Klein Naomi, No logo, Argo, Dokořán, 2002
15. Klein Naomi, Šoková doktrína, Argo, Dokořán, 2010
16. Kolektiv, Kompas, Argo 2003
17. Koukolík František, Drtilová Jana, Život s deprivanty I a II, Galén 2001
18. Kung Hans, Světový étos, Vyšehrad, 2000
19. Lebeda, P. (1998) Globální problémy současného světa a zahraniční pomoc, Diplomová práce, VŠE Praha.
20. Lomborg Bjorn, Skeptický ekolog, Dokořán, 2006
21. Lomborg Bjorn, Schalďte hlavy, Dokořán, 2008
22. Nádvorník Ondřej, Volfová Andrea, Jeden svět, Člověk v tísni
23. Oxfordský slovník světové politiky, OTTOVO nakladatelství s.r.o., 2000
24. Pike Graham, Selby David, Cvičení a hry pro globální výchovu, Portál, 2000
25. Plesková Kateřina, Průvodce na cestě k rovnosti žen a mužů, Nesehnutí, 2005
26. Roztočil Aleš, Peschout Radek Genitální mutilace žen, www.afrikaonline.cz
27. Schumacher E.F., Malé je milé, aneb ekonomie, která by počítala s člověkem, Doplněk, 2000
28. Šišková Tatjana ed., Výchova k toleranci a proti rasismu, Portál, 1998
29. Tesař Filip, Etnické konflikty, Portál, 2007
30. Tožička Tomáš ed., Česko proti chudobě, Educon, 2007
31. Toffler Alvin, Tofflerová Heidi, Válka a antiválka, Dokořán, 2002
32. Trillo Richard, Keňa, turistický průvodce, Jota, 2003
33. Wichterich Christa, Globalizovaná žena, Profem, 2000
94