Doufat v Boha, ne v člověka Jr 17,5-8

Doufat v Boha, ne v člověka
Pozdrav
Píseň: 627 (1)
Má duše Boha velebí
Introit: Ž 71,1-3
Utíkám se k tobě, Hospodine
Píseň: 71
V tebe, doufám Hospodine
Modlitba
Čtení: Mt 6,1-8 Konat skutky před lidmi
Píseň: 671
Dej mi, Pane, bdělé srdce
Text: Jr 17,5-8 Doufat v Boha, ne v člověka
Kázání
Píseň: 434 sl. 1-3
Jezu Kriste Synu Boží
Večeře Páně: Slovo milosti - Iz 49,15n; Pozvání - Mt 1,28;
Propuštění - 2 K 5,1; Ko 3,17; Fp 4,6; Kol 4,2; 1Te 5,18 Během
vysluhování - 682 Dnes k svému stolu zve nás Pán; dál bude
vysluhování svátosti probíhat v tichosti
Píseň: 162 Pane Bože, budiž chvála
Oznámení
Přímluvná modlitba
Čtení: Iz 43,18-21 Činím něco docela nového
Požehnání: Jr 17,7-8
Píseň: 697
Moc předivná
1
Matouš 6,1-8
Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte
odměnu u svého Otce v nebesích. Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit
pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u
lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní,
ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj
Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. A když se modlíte, nebuďte jako
pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na
očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když se modlíš, vejdi do
svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který
zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Při modlitbě
pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro
množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete,
dříve než ho prosíte.
Jeremiáš 17,5-8
Toto praví Hospodin: "Proklet buď muž, který doufá v člověka,
opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. Bude
jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro. Bude
přebývat ve vyprahlém kraji, v poušti, v zemi solných plání, kde
nelze bydlet. Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina,
který důvěřuje Hospodinu. Bude jako strom zasazený u vody;
své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár.
Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává,
nepřestává nést plody."
Doufat v Boha, ne v člověka
Bůh a člověk
Oba texty, Ježíšovo varování před konáním dobrých skutků a
modlitbami před očima lidí a Jeremiášovo slovo o doufání v
člověka, mají společnou myšlenku – vztah k Bohu v souvislosti
se vztahy vůči lidem. Bůh a člověk zde stojí v jakémsi
protikladu. Jsme těsně po Vánocích, slavnosti Božího lidství
mezi námi, kdy jsme slyšeli o tom, že Bůh a člověk patří k
sobě. Že Bůh přišel mezi nás v těle Ježíše z Nazareta. Zdá se,
že dvojí přikázání lásky (o lásce k Bohu a člověku) je vyřešeno,
že už se není čeho bát, když se v Ježíši spojilo božství s
lidstvím. A přece zde zůstává nebezpečí. Ježíš ho vidí v
pokrytectví, kdy člověk sice chce sloužit Bohu, ať skutky nebo
modlitbou, ale přitom se ve skutečnosti dívá a soustřeďuje na
lidi. Člověk touží dobře vypadat v očích lidí. Z Jeremiášova
proroctví slyšíme, že tato záměna upínání se namísto k Bohu k
člověku je od pradávna a spočívá v lidském jednání a doufání.
Člověk sice hledá útěchu v Bohu, ale ve skutečnosti se jen
upíná k vlastní představě, tedy k člověku a k lidskému jednání.
Stojíme na prahu roku 2015 a vyhlížíme, co nám přinese a jak
se nám podaří obstát. Máme nějaká předsevzetí a doufáme, že
nám vyjdou naše záměry. Část našeho sboru si přeje mít
nového kazatele a část si přeje, aby zůstal kazatelem stávající
farář.
Jeremiášovo proroctví nám může pomoci uvidět sebe sama, nás
v pravém světle a pomoci nám se zorientovat. Na prvním místě
je láska k Bohu - Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým
srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a
první přikázání, říká Ježíš a druhé je mu podobné: 'Miluj svého
bližního jako sám sebe.'
2
Dvojí přikázání lásky tedy platí v tomto pořadí, láska k Bohu a
pak láska k člověku, protože teprve láska k Bohu nás učí lásce
k člověku. A o to jde. Nejdříve má člověk ve svém srdci
myšlenku, rozjímání, naslouchání Boží lásce, jeho slovu a pak se
vydává na cestu za člověkem. To je to pořadí, ve kterém už
člověk o svém jednání vůči druhým ani moc nepřemýšlet
nemusí. Rozhovor s Bohem otevírá vztahy k lidem. Záleží na
nás, jak jsme otevřeni Bohu.
Naše vztahy s lidmi, i když se na první pohled jeví jako láska,
se mohou stát pokřivenými a škodlivými pro dobrý život. Stává
se to tehdy, když namísto lásky se do vztahu k člověku vloudí
doufání, spoléhání, tedy víra v člověka. Důvěřuj, ale prověřuj
sice platí, ale skoro jako rouhání zní, když bychom chtěli
pochybovat o tom, že je dobré věřit v lidský um, v lidskou
solidaritu, přátelství, v dobrou vůli a úmysly.
I sám Ježíš staví dobré lidské vztahy a důvěru v ně na přední
místo. Samařan, skoro pohan, nepotřeboval zvláštní duchovní
výbavu k tomu, aby jednal s láskou vůči zbitému pocestnému na
rozdíl od kněží, kteří mu nepomohli. I dnes slyšíme, že lidé bez
vyznání se často chovají lépe a laskavěji než věřící.
Kde je tedy zakopaný pes zrady vůči Bohu? Kdy se naše dobré
vztahy k lidem mění na škodlivé modlářství? Kam se namísto
důvěry v Boha může vloudit spoléhání na člověka?
Na co spoléháme
Je spousta věcí, které dělají lidé a na které v životě
spoléháme. Těžko by se nám žilo, kdybychom měli neustále o
všem pochybovat. Potřebujeme se opřít o jistotu, že můžeme
Doufat v Boha, ne v člověka
důvěřovat svým blízkým, že platí podepsané smlouvy, že
dostaneme svou mzdu, že nás v nemocnici ošetří, že nám
poteče voda z kohoutku, že si ráno v obchodě koupíme pečivo.
Je toho hodně, na co spoléháme a v co doufáme a nedovedeme
si představit, že bychom bez této důvěry mohli klidně žít a
dělat svou práci.
Když přemýšlím o jaké doufání v člověka jde Jeremiášovi,
vzpomenu si na nekritický obdiv k vědě (poručíme větru dešti,
vymyslíme věci líp než příroda), vzpomenu na důvěru lidí v
některé vládce a politiky (jak ve starověku, tak dnes), ve
zdravotnictví nebo v náboženské vůdce. Jsou to oblasti života,
které však jsou pro křesťana zřetelně relativní, kde si
uvědomuje, že Boží pravda je nad vědou, nad lékařovou
dovedností, nad vládou i politikou i nade všemi náboženstvími.
Jsou to pro život důležité věci, ale málokdy se křesťan nechá
strhnout tak vrtkavou budoucností, jakou nabízejí.
Je pravda, že spoléháme na běžné fungování společnosti, ale
neohrožuje nás víra v její dokonalost či neomylnost. Křesťan
se nenechá snadno zapojit do ohrožujícího spoléhání na
člověka.
V čem spočívá doufání v člověka
Od spoléhání je však už jen krůček k doufání. Doufání je
spojeno s nadějí na záchranu – spasení. Když řekneme spasení,
nedovedeme si představit nikoho jiného než Boha a Ježíše
Krista a přece tak snadno nás přemůže naděje, že někdo,
někdo moudrý, spolehlivý, pilný, komunikativní, odvážný,
charismatický, mladý s rodinou konečně zaplní prázdné místo a
změní politickou atmosféru v zemi nebo vyřeší letité konflikty
3
v našem sboru.
K novoročnímu přemítání má vždy patřit motto z knihy Kazatel:
„marnost nad marnostmi, a všecko marnost“.
S doufáním v člověka se setkáváme i v docela jemné podobě a
snad o to nebezpečnější. Jsou to některé způsoby, které jsme
přijali z výchovy, ze společenského života, ze vztahu s
druhými lidmi a na kterých lpíme. Důvěra ve společenský
systém, spoléhání na zaručené pravdy a obrazy o životě i Bohu.
Podobně nás ohrožuje nebezpečné doufání v člověka, když
jsme dlouhodobě nespokojeni v zaměstnání, v rodině, v
partnerském vztahu a čekáme, že s tím někdo něco udělá.
Čekání na zachránce způsobuje, že člověk zůstává jako to
křoví v pustině, kde ne a ne zapršet. Jakoby člověk žil na solné
pláni, kde všechno štípe, pálí a takový život se nedá vydržet.
Jako další prohra, která mění důvěru v Hospodina na důvěru v
člověka se nabízí v představě o sobě sama. Existuje mnoho
různých projektů, které se zaměřují na rozvoj osobnosti a
sebedůvěru považují za základní kámen sebevzdělávání. Proti
tomu se někteří křesťané ohrazují a připomínají Ježíšovo
slovo o tom, že člověk má svou duši ztratit, aby ji našel. Ale
přiznejme si, že bez důvěry ve své schopnosti a dovednosti
bychom nemohli založit rodinu ani chodit do práce. Přesto
může být doufání v sebe sama člověka ohrožující. Nemám na
mysli riskantní jízdu autem ani adrenalinové sporty nebo
neschopnost některých lidí kriticky posoudit své možnosti.
Nebezpečný je způsob přemýšlení, který nás vede k pesimizmu
vůči druhým lidem. Někteří se chlubí tím, že spoléhají jen sami
Doufat v Boha, ne v člověka
na sebe. Skoro každého to někdy svádí říkat, co si neudělám,
to nemám. Z doufání v Boží jednání se tak stane nebezpečné
doufání v člověka, tedy v sebe sama a uzavírá nám to cestu k
Bohu a jeho pomoci skrze druhé.
A ještě jedno nedobré doufání v člověka vidím v souvislosti s
Ježíšovým varováním k rozdávání darů před očima jiných lidí a
v mnohomluvných modlitbách na veřejnosti, které možná mají
jen vylepšit mediální obraz dárce a druhé oslovit. Jde o
zbožnost. Zbožnost, která přichází jako důsledek víry. Když
by tomu bylo obráceně, nejdříve zbožnost a pak čekání na víru,
tak člověk zůstane jen u člověčiny a při doufání v člověčinu
případně zápas s ní. Výkon zbožnosti a spoléhání na svou
zbožnost považuje Ježíš za pokrytectví, i když slyšíme
modlitbu a rozdávají se dary potřebným.
Spoléhání na člověka odpoutává od Hospodina, připoutává k
lidským výkonům a nakonec přináší prokletí, život v pustině.
Člověk čeká a čeká, ale vysvobození nepřichází, protože s
Bohem nepočítá. Takový člověk vůbec neokusí, že Bůh přichází,
mluví, vysvobozuje a dává naději.
Člověk díky Kristu odhalil ohromné možnosti své vlastní
angažovanosti a odpovědnosti. Ale stáváme se nebezpečnými
sobě i druhým, když se z naší mysli ztratí pokora, pokání,
upřímnost, které v člověku probouzí Boží láska a naše odpověď
na tuto lásku.
Jakou budoucnost má člověk, který doufá v Hospodina?
Bude jako strom zasazený u vody - je velmi dobře vidět rozdíl
4
mezi stromem, kterého kořeny dosahují k vodě a stromem,
který roste na suchu. Zvlášť patrné to je ve zlých dobách. Tak
je tomu i s člověkem, který si buď zoufá nebo bere sílu z
neviditelného Božího zdroje.
Své kořeny zapustil u vodního toku - pramen síly a naděje z
Boží lásky nevysychá, napájel a napájí lidi od dávnověku po
dnešní den. Vždy znovu člověka potěšuje nečekanými dary.
Nezakusí přicházející žár - žár přichází na každého, ať
dobrého či zlého, ale podobně jako v letním vedru, tam, kde má
člověk dostatek tekutin a trochu stínu je chráněn před
spalujícím žárem. Ať člověk chce nebo nechce, v určitý čas se
nevyhne přicházejícímu žáru. Řekla bych, že by to mohla být
nějaká nepřízeň osudu, těžká nemoc, nepřátelství, neštěstí
nebo selhání, vlastní, rodiny, společenství, církve, sboru.
Přichází žár, ale ten, kdo má kořeny své bytosti zasazeny u
pramene Boží lásky není žárem nepřízně spálen.
Jeho listí je zelené – Takový člověk přináší mezi lidi svěžest
a sám je stínem, jako zelená koruna stromu. Sám se stává
zdrojem osvěžení, útěchy a naděje.
V roce sucha se ničeho neobává - nebojí se budoucnosti, i
když ví, že nebude lehká.
A nepřestává nést plody – doufání v Hospodina má ohromné
zaslíbení.
Věrný Bože, plný milosti, na tebe spoléháme, k tobě se utíkáme
a chceme každý den čekat na tvou pravdu a tvou vůli. Amen.