Kompletní přehled ryb našich vod ve formátu PDF

Transkript

Amur bílý
celoroční lov 50 cm
Latinský název: Ctenopharyngodon idella
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
průměrná délka: 120 - 150 cm
věk: 15 – 20 let
pohlavní dospělost: 3-11 let
Popis:
Kaprovitá ryba, pochází z čínských řek a z řeky Amuru; odtud před lety dovezena a aklimatizována do rybníků v okolí Moskvy a později i
k nám. Je býložravý a velmi rychle roste. Amur bílý by se dal stručně popsat jako velká ryba tvarem těla podobná tloušti, ale zbarvená jako
kapr. Má širokou hlavu s nízko postavenýma očima a zvláštními ústy, která mají střední postavení a silné kožnaté pysky. Ploutve jsou dobře
vyvinuté, jejich tvar a rozmístění nápadně připomíná jelece tlouště, ale naprosto tu chybí jakýkoli náznak červené barvy. Šupiny jsou veliké a
lehce nazlátlé. V čistých vodách s rostoucím věkem ryby postupně tmavnou.
V rybnících je možno jej přikrmovat jetelem, vojtěškou a jinými hospodářskými plodinami. V našich teplejších oblastech místy chován v
rybnících. Z rybníků unikl do tekoucích vod. Do ČR dovezen v 60. letech 20. století ze SSSR. V teplém období se zdržuje při hladině v
mělkých prohřátých porosty zarostlých zátokách, kde pro něj bývá dostatek rostlinné potravy. S blížící se zimním obdobím, se stahuje do
hlubších vod, kde s ostatními kaprovitými rybami přezimuje. Kříží se s tolstolobcem pestrým. Průměrná váha lovených ryb se pohybuje mezi
2 – 4 kg. Na závěr je třeba zmínit pověstné chování větších kusů po zaseknutí na udici – i metrová ryba se často nechá poměrně snadno
přitáhnout do blízkosti břehu, kde pak náhle prudce vyrazí na volnou vodu a překvapený rybář má obvykle plné ruce práce, aby o ni v této
chvíli nepřišel. Toto chování nemusí být pravidlem. Řada ryb bojuje naplno už od záseku. Amur je pro svou bojovnost oblíben milovníky
sportovního rybolovu.
Autor
Karel Litoš
Podklady poskytl
internet a odborná literatura
Bolen dravý
Hájen od 1.1. – 15.6.
Minimální lovná délka: 40 cm
Latinský název: Aspius aspius
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: okolo 15 let
pohlavní dospělost: 3 - 5 rok
Popis:
Tělo je štíhlé, protáhlé, hřbetní linie téměř rovná. Koncová ústa jsou hluboce rozeklaná, koutky sahají až po úroveň velkého oka. Na konci
spodní čelisti je výběžek, zapadající do příslušné vyhloubeniny v horní čelisti. Dolní čelist je o něco delší než horní. Na spodní straně těla je
za břišními ploutvemi kýl pokrytý šupinami. Ve hřbetní ploutvi jsou 3 tvrdé a 8—9 měkkých paprsků v řitní ploutvi 3 tvrdé a 12—14 měkkých
paprsků. V postranní čáře je 64—76 šupin, nad ní 11—12, pod ni 5—6 šupin. Žaberních tyčinek je okolo deseti. Požerákové zuby jsou
dvouřadé, hladké, hákovité (3.5 — 5.3 nebo 2.5 — 5.3). Tře se poměrně časně při teplotě vody 5—1O °C v mírně proudivých úsecích na
čisté písčité či štěrkovité dno. Větší samice mají až 500 000 žlutavých jiker o průměru I přes 2 mm. V mládí, býložravá - hmyzožravá v
dospělosti loví převážně malé rybky. Dravá ryba dolních toků řek a větších údolních nádrží. Živí se rybami i jinými drobnějšími obratlovci. V
některých velkých vodách, např. v údolních nadržích, patří k velmi hojným a důležitým dravým rybám. Loví hlavně v povrchových vrstvách
vody. Dorůstá poměrně velkých rozměrů a je známý svým aktivním způsobem lovu v horní části vodního sloupce. Přes svůj razantní způsob
lovu je bolen velmi opatrný a opakované úlovky této ryby jsou výsadou zkušenějších rybářů. Často se zdržuje ve vodě naplavených nebo
uměle člověkem vytvořených překážek, mostní pilíře atd. S blížící se zimním obdobím, se stahuje do hlubších vod, kde s ostatními
kaprovitými rybami přezimuje.
Candát obecný (dravý)
Hájen od 1.1. – 15.6.
Latinský název: Sander lucioperca
pásmo:
řád: Ostnoploutví
čeleď: Okounovití
věk: okolo 15 let
Popis:
Poznat candáta není těžké, je to ryba natolik typická, že případná záměna je možná jen s příbuzným candátem východním žijícím u nás jen
na jižní Moravě. Typickým znakem candáta je dlouhé protáhlé tělo s drobnými drsnými šupinami vybavené dvojicí hřbetních ploutví.
Základní barva je šedá s nádechem žlutavých a zelenavých tónů s tmavým hřbetem a bílým břichem. Na bocích je několik tmavších svislých
pruhů, které se s rostoucí velikostí ryby postupně vytrácejí. Oči candáta jsou přizpůsobeny k životu ve špatných světelných podmínkách
a obsahují vysoce odrazivou vrstvu, díky níž budí dojem, jakoby vyzařovaly světlo. Břišní ploutve jsou posunuty hned za úroveň prsních, což
candátovi umožňuje nenápadný kradmý pohyb těsně nade dnem. V tlamě candáta obecného najdeme mezi ozubením několik
výrazných zubů označovaných jako „psí zuby“. Jejich přítomnost odlišuje tento druh od candáta východního. Druhým znakem dovolujícím
tyto druhy rozlišit je ošupení hlavové části těla. U candáta obecného najdeme šupiny jen v nejhořejší části skřelové kosti, u východního
zasahují až do okolí oka. Jednorázové tření zpravidla probíhá v dubnu až červnu na mělčinách s čistým písčitým nebo mírně zarostlým
dnem. Samec tam vyčistí část dna nebo porostu od jemných nánosů a po výtěru hlídá a očišťuje jikry až do vylíhnutí. Je přitom agresivní,
útočí na kolem plující ryby a neváhá napadnout jakéhokoli narušitele prostoru hnízda včetně člověka. Toto chování je někdy zdrojem paniky
a různých novinářských perliček anebo je naopak využíváno pytláky pro nezákonný lov starostlivých candátích otců. Pokud se však člověk
delší dobu dívá na starostlivého nervózního candáta střežícího svůj poklad, vyrážejícího za rybami, které se přiblížily příliš blízko a rychle se
vracejícího ve strachu, aby se snad nevzdálil příliš, působí jeho chování spíš sympaticky až dojemně.
Množství jiker je u candáta poměrně vysoké, běžně je to od 40 000 do 900 000 kusů a u jikernaček nad 10 kg jistě může překročit i jeden
milión. Žije dosti hojně při dně v hlubších úsecích řek s nezabahněným dnem. Vysazován do rybníků, řek i přehradních nádrží. Osidluje
střední a dolní úseky řek i stojaté vody. Zdržuje se ve volné vodě (dále od břehu) a v hlubších partiích. Významně se uplatňuje při regulaci
plevelných ryb (nekonkuruje si se štikou). Je hospodářsky i sportovně velmi ceněnou rybou. Průměrná váha lovených ryb je mezi 1,5-2,5 kg.
Doba rozmnožování: duben-červen. Samci chrání své jikry, až do rozplavání plůdku. O candátech se traduje, že je to ryba velmi náchylná na
zacházení a že po vylovení na udici stejně zahyne. Je to pravda i není to pravda. Candát je velmi choulostivá ryba, trpící zdlouhavým
pobytem na suchu. Pokud to jde, 2-3 minuty jsou limitní. Hodně candátů hyne díky spolknuté nástraze s dvoj-trojháčkem. O včasném
záseku, správné montáži toho bylo již napsáno mnoho, není tudíž problém toto používat v praxi. Není nic hezčího, než když vámi puštěný
candát ladně odplave.
Candát východní
Hájen od 1.1. – 15.6.
Latinský název: Sander volgensis
pásmo:
věk: okolo 10 let
Popis:
Menší druh okounovité dravé ryby velmi připomínající candáta obecného. Je to tedy ryba spíše ve velikostní kategorii okouna a navíc
štíhlejší. Od candáta obecného ho odlišuje několik dalších znaků – nemá pověstné psí zuby, tlama je menší, šupiny na hlavě
najdeme i v blízkosti oka, tmavé pruhy jsou výrazněji vytvořeny a setkáme se s nimi i u starších jedinců. Dvě hřbetní ploutve, první
ostnité ploutve šedé až bělavé barvy v tlamě jen drobné zuby šupiny až na lících kolem oka. U nás kdysi býval velmi vzácný nebo
se v některých obdobích ani nevyskytoval, ale postupně se bez výraznějšího přispění člověka začal objevovat ve větším počtu.
Hojněji se vyskytuje až od začátku 90. let 20. století (literatura uvádí první oficiální nálezy z dolní Dyje v letech 1992 – 93) a není
zákonem nijak chráněn, takže je v místě výskytu běžně loven sportovními rybáři. Výtěr probíhá v březnu - dubnu. Vytírá se na dně
do připravených hnízd. Samec do vykulení jikry hlídá.
Cejn perleťový
celoročně hájen
Latinský název: Abramis sapa
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: okolo 10 let
pohlavní dospělost: 4 - 5. rok
Popis:
Má velmi dlouhou řitní ploutev a poměrně velké oči. Ústa jsou spodní. Spodní lalok ocasní ploutve je výrazně protáhlý.
Hřbet bývá zbarvený tmavomodře až zeleně, boky jsou stříbřité párové ploutve šedé, na koncích tmavé.
Žije pouze v přítocích Dunaje, kde patří mezi hojné druhy ryb lovené na udici. Tření probíhá v období od dubna do května. V tomto období
cejni táhnou proti proudu řek. Třou se nejčastěji na vodní rostliny. Jedna samice může běžně naklást 10 000 - 50 000 jiker. Pro odlišení od
cejna siného se stačí podívat na polohu úst, cejn siný má ústa namířená mírně vzhůru, zatímco cejn perleťový má spodní ústa velmi
podobná ústům cejna velkého. Dobře viditelným znakem je hrubost ošupení, která je podobná jako u cejna velkého, zatímco cejn siný má
šupiny podstatně jemnější.
Cejn siný
Latinský název: Abramis ballerus
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: okolo 10 let
Popis:
Z našich cejnů má nejštíhlejší tělo, z boků nápadně stlačené. Řitní ploutev je velmi dlouhá. Hlava je zakončena ústy mírně obrácenými
nahoru.Ve hřbetní ploutvi jsou 3 tvrdé a 8—9 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 3 tvrdé a 34—46 měkkých paprsků. V postranní čáře je 62—
77 šupin, nad ní 13—20,pod ní 7—11 šupin. Žaberních tyčinek je 30—39, požerákové zuby jsou jednořadé (5—5). Hlavní potravou je
živočišný plankton, hlavně perloočky. V Čechách a na Moravě vzácný, na Slovensku místy hojný, tvoří podstatnou část úlovku cejnů z
dunajských ramen. Každý, kdo si oblíbil lov cejnů, by si měl aspoň jednou zkusit ulovit i tento druh. Potravu přijímá pouze ve dne. Živí se
hlavně planktonem, příležitostně také bentosem a částmi rostlin.
Tření probíhá v období od dubna do května. Třou se nejčastěji na potopené kmeny a větvě stromů, vzácněji na rostlinstvo či kamení. Jedna
samice může běžně naklást 5000 - 30000 jiker.
Cejn velký
Latinský název: Abramis brama
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
průměrná délka: okolo 30 cm
věk: 15 - 20 let
Popis:
Vysoké, ze stran zploštělé tělo je pokryto drobnějšími, méně lesklými šupinami. Ploutve jsou tmavé, dlouhé a špičaté. Hřbet je zbarven až do
černa, boky šedožluté až zlatavé, břicho je světlé, ústa spodní a vysunovatelná. Dosahuje délky vzácně až 95 cm a hmotnosti 10 kg. Živí se
potravou dna. Patří k nejběžnějším rybám našich vod. V tekoucích vodách se cejn velký, často nazývaný lopaťák, vyskytuje samozřejmě
v cejnovém pásmu, ale i ve vodách mnohem proudnějších.
Tření probíhá bouřlivě v období od poloviny dubna do června, vždy v závislosti na teplotě vody, která musí být vyšší než 12°C. Ryby se
shromažďují v zarostlých mělčinách, kde samice kladou na vodní rostliny asi 1,5 mm velké žluté jikry. Jediná samice muže může naklást až
300 000 jiker. Velmi často se kříži s jinými druhy kaprovitých ryb, jako například s ploticí, perlínem nebo cejnkem malým.
Cejnek malý
Latinský název: Abramis bjoerkna
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 10 - 17 let
Popis:
Tělo je vysoké, zploštělé, hlava poměrně malá, oči velké, ústa se spodním postavením. Malá hlava s velikýma očima, které mohou
opalizovat. Za břišními ploutvemi je kýl bez šupin. Na přední části hřbetu je rýha nekrytá šupinami. Ve hřbetní ploutvi 3 tvrdé a 7—9
měkkých paprsků, v řitní ploutvi vždy 3 tvrdé a 19—23 měkkých paprsků. V postranní čáře 41—52 šupin, převážně 45—50. Žaberních
tyčinek je 14—21, požerákové zuby jsou hladké, dvouřadé (2.5—5.2,3.5—5.2 nebo 3.5—5.3). Kříženec cejnka s cejnem velkým má v řitní
ploutvi 3 tvrdé a 23—26 měkkých paprsků, v postranní čáře 48—55 šupin, žaberních tyčinek 20—28, požerákové zuby jsou obyčejně
dvouřadé kříženec cejnka s podouství má za hřbetní ploutví vytvořený kýl, požerákové zuby mohou být jedno — či dvouřadé. Při srovnání s
ostatními cejny kratší řitní ploutev. Základny párových ploutví jsou červenavé.
Žije v nížinných, pomalu tekoucích řekách, říčních ramenech a jezerech; místy patří mezi nejhojnější ryby.
Tření probíhá v období od května do června. Samice klade jikry na zatopené pobřežní rostliny. Plodnost cejnka se pohybuje v rozmezí 10
000 - 80 000 jiker na samici. Často se kříží s ostatními druhy cejnů, ploticemi nebo s perlíny.
Drsek menší
celoročně hájen
Latinský název: Zingel streber
pásmo:
věk: okolo 5-ti let
pohlavní dospělost: 2 - 3 rokem.
Popis:
Tělo je vřetenovité, výrazněji nižší než u drska velkého. Také kořen ocasu má delší a štíhlejší. Šupiny jsou na pohmat drsné. V přední
hřbetní ploutvi jsou jen tvrdé paprsky a bývá jich 7—9, v zadní hřbetní ploutvi 1—3 tvrdé a 10—13 měkkých, v řitní ploutvi 1 tvrdý a 10—11
měkkých paprsků. V postranní čáře je 70—82 šupin, nad ní 4—5, pod ní 12—15 šupin. Přední část břicha není pokryta šupinami.
Základní zbarvení je Žlutohnědé nebo šedohnědé, břišní část vždy světlejší. Černé skvrny na těle chybějí, je však přítomno 4-5 příčných,
poměrně širokých tmavě hnědých pruhů. V době tření nabývá zbarvení těla kovového lesku. Vzhledem připomínající candátka, břicho bez
šupin. Tře se dávkovaně v jarním období na kameny v proudící vodě. Klade kolem 3000 jiker. Drsek menší je po úhořovi druhým
kandidátem na titul naší nejhubenější ryby. Málokdo to ale mohl na vlastní oči ověřit.
Drsek větší
celoročně hájen
Latinský název: Zingel zingel, Linnaeus
pásmo:
věk: okolo 11-ti let
pohlavní dospělost: 2 - 3 rokem.
Popis:
Tělo je protáhlé, spíše nižší, vřetenovité. Hlava je poměrně velká,shora výrazně zploštělá a zčásti pokrytá šupinami. Ústa polospodní. Na
hřbetě jsou dvě ploutve. Šupiny jsou na omak drsné, přední část břicha je pokryta šupinami. V první hřbetní ploutvi je 13—15 paprsků, ve
druhé 1 tvrdý a 18—20 měkkých, v řitní ploutvi 1—2 tvrdé a 11—13 měkkých paprsků. V postranní čáře 83—95 šupin, nad ní 7—9, pod ní
12—15 šupin. Žaberních tyčinek je 13—15. Základní zbarvení je žlutošedé, ve hřbetní části s nahnědlým odstínem. Břicho světlejší až
bělavě žluté. Po celém těle jsou rozptýleny malé tmavé skvrny. Na bocích jsou čtyři příčné pruhy, které však mohou být i nezřetelné. Šupiny
na hlavě jsou pouze na její horní části. Oko je žluté. Hřbetní ploutve jsou oddělené. Na našem území žije kromě vlastního toku Dunaje
vzácně v dolním toku Moravy až po Hodonín a v Dyji po Břeclav, dále v dolním toku Váhu, Hronu a lperu. Na východním Slovensku se
vyskytuje v Tise a v dolních úsecích Bodrogu, Latorice, Laborce a Uhu. Jeho početnost je nízká a výskyt pouze pomístní. Žije v proudech
dolních toků řek, živí se bezobratlými i drobnými rybkami v dospělosti žere rybí potěr (i vlastní-kanibalismus). Jeho biologie je málo známá,
stejně jako u jeho příbuzných až k břišním ploutvím nepravidelné hnědé skvrny. Barva boků je pískově žlutá s tmavými skvrnami. Má
zakrnělý plynový měchýř a tak neumí plavat, po dně se pohybuje drobnými poskoky nebo se dokonce postrkuje ploutvemi, podobně jako
Vranka obecná. Jeho ocasní násadec je velmi dlouhý a štíhlý. Dorůstá délky až 50cm, hmotnosti 1,3kg. Tře se v březnu až květnu, má až 10
000 jiker které mají žlutou barvu. V době tření mají třecí vyrážku, samci výraznější, kromě toho mají také delší prsní a břišní ploutve. Vytírá
se v proudu na kamenité nebo štěrkovité dno.
Hlavatka obecná (podunajská)
Hájena od 1.1. – 30.9.
Latinský název: Hucho hucho
pásmo:
řád: Bezostní
čeleď: Lososovití
věk: 30 let
pohlavní dospělost: 3 - 4rokem.
Popis:
Poznat hlavatku není příliš obtížné. Potíže mohou nastat jen u jedinců menší velikosti, kde dochází k záměně s pstruhem duhovým – po
pravdě řečeno, záměny se dopouštějí lidé buď z velmi hrubé neznalosti anebo často i záměrně. Tělo hlavatky je protáhlé, oproti duhákovi
skoro vždy znatelně štíhlejší, narůžověle až hnědočerveně zbarvené s červenavou ocasní ploutví, která je na rozdíl od pstruha duhového
vždy bez teček. Tuková ploutvička je velká načervenalá a rovněž bez teček – jen u některých populací (např. z řeky Oravy) se tečky na
tukové ploutvičce vyskytují. Jinak jsou tmavé tečky pouze na hlavě a na bocích. Jsou méně výrazné než u pstruha duhového, často mají tvar
křížků a není jich tolik. Hlavatce chybí růžový pruh na boku, zato má někdy načervenalou zadní část těla včetně ocasní ploutve. Zvláště
patrné je to u větších kusů. Hlava je velká a protáhlá s prostornou tlamou proporcionálně větší než u pstruhů. Podobně jako u jiných
lososovitých ryb se na bocích mladých hlavatek vyskytují namodralé proužky, které obvykle zmizí ve druhém roce života. Potrava: V
mládí drobní vodní živočichové, v dospělosti loví ryby. Doba rozmnožování: duben. V našich podmínkách se rozmnožuje uměle.
Hořavka duhová
celoročně hájena
Latinský název: Rhodeus amarus
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
průměrná délka: 5-8 cm
věk: 5 let
pohlavní dospělost: 1. rok
Popis:
Tělo je poměrně vysoké, řitní ploutev začíná přeci svislou čárou vedenou od zadního konce báze hřbetní ploutve. Postranní čára je neúplná
nemá více než 8 šupin (obvykle je perforováno 4—6 šupin). Ve hřbetní ploutvi jsou 2—4 tvrdé a 7—11 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2—4
tvrdé a 8—10 měkkých paprsků, příčných řad šupin podél těla je 32—42. Žaberních tyčinek 9—13, požerákové zuby jsou hladké, jednořadé
(5—5). V ČR žije poddruh hořavka duhová západní Rhodeus sericeus amarus. Hřbet je šedavě zelený, boky a břicho stříbřitě bílé. Podél
boků těla se táhne modře zelený pruh, který se v zadní části těla rozšiřuje. V době tření se barvy samců ještě více zvýrazní, ruh září
tyrkysově modrou barvou a je obklopen růžovým zbarvením. Navíc se na rypci a nad očima samců objeví bělavé hrbolky připomínající třecí
vyrážku. Samice jsou barevně poněkud skromnější, ale zato se u nich v období výtěru objeví dlouhé kladélko potřebné k dopravení jiker
dovnitř těla mlžů. Kladélko může být dlouhý jako tělo ryby a mezi našimi druhy jde o naprosto unikátní znak. Navíc se na rypci a nad očima
samců objeví bělavé hrbolky připomínající třecí vyrážku. Ploutve hořavky jsou výrazně vyvinuty. Zvláště hřbetní ploutev je dlouhá i vysoká a
je vyklenutá do oblouku. Vyskytuje se ve stojatých a mírně proudících vodách téměř v celé Evropě, kromě Skandinávie a Finska. Její výskyt
je podmíněn výskytem mlžů, proto je velmi ohrožována znečišťováním životního prostředí. Hořavka se živí rostlinným i živočišným
planktonem, drobnými živočichy a částmi rostlin. Potravu přijímá i v zimě. Pokud se podaří hořavku ulovit, například při čeřínkování, není
problém ji odlišit od ostatních druhů kaprovitých ryb nebo jejich potěru. Hořavka sice není mimořádně vzácným druhem, ale počet lokalit
jejího výskytu pomalu klesá. Limitující je pro její výskyt dostatek vhodných vod s početným zastoupením mlžů jako je škeble rybničná nebo
velevrubi. Proto byla v Červeném seznamu zařazena mezi druhy patřící do kategorie „ohrožený“. Podle vyhlášky 395/1992 Sb., která je z
hlediska zákonné ochrany druhu směrodatná, však chráněna není.
Hrouzek Kesslerův
celoročně hájen
Latinský název: Romanogobio kesslerii
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 5 let
pohlavní dospělost: 2-3 rok
Popis:
Podobný hrouzku obecnému, ale menší a štíhlejší vousky dosáhnou na úroveň zadního okraje oka hrdlo je holé bez šupin prsní ploutve
dosahují téměř k základně ploutví břišních skvrny na ocasní ploutvi vytvářejí dvojitou čáru. Jako druh dunajského povodí u nás žije pouze
na východní Moravě. Vyskytuje se v Bečvě na dolních zhruba 40 km jejího toku a v posledních letech byl jeho výskyt zaznamenán i v
Moravě – v asi desetikilometrovém úseku nedaleko soutoku s Bečvou. Hojnější je na Slovensku, kde se místy vyskytoval celkem běžně, ale
dnes jeho stavy klesají. Stejně jako hrouzek obecný je typickou rybou dna. Obývá pouze čisté tekoucí vody a na rozdíl od výše uvedeného
příbuzného druhu nepreferuje písčité, ale kamenité (oblázkové) dno. Tvoří malá hejnka a živí se především drobnými organismy, které
vyhledává mezi kameny. Údaje o růstu i stáří nejsou dostupné, lze předpokládat určitou analogii s hrouzkem obecným. Znamenalo by to
maximální věk do 5 let, možná i méně a ještě pomalejší růst než má jeho větší a hojnější příbuzný.
Rozmnožuje se od dubna do června. Samice kladou jikry na mělčiny v silném proudu.
Jako vzácný a zranitelný druh vyskytující se na omezeném počtu lokalit, je jak v textu vyhlášky 395/1992 Sb., tak i v Červeném seznamu
ryb a mihulí ČR veden v kategorii „kriticky ohrožený“.
Hrouzek obecný
Latinský název: Gobio gobio
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 6 let
Popis:
Tělo je vřetenovité, s úzkým a protaženým ocasním násadcem. Velká, vysunovatelná ústa jsou spodního postavení s párem vousků, které
mohou, ale I nemusí sahat až k oku. Ve hřbetní ploutvi jsou 3 tvrdé a 7 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2—3 tvrdé a 6—7 měkkých,
v postranní čáře je 39—43 šupin, nad ní 5—6, pod ní 3—4 šupiny. Požerákové zuby jsou dvouřadé,v postavení 3.5—5.3, 2.5—5.3, 2.5—5.2
nebo 2.4—5.3. Hrdlo je často holé, bez šupin, pouze u některých jedinců je podél střední linie řídce pokryté šupinami. Hřbet je hnědý až
hnědozelený, boky světlejší, žlutavé, s 6—12 velkými tmavými skvrnami, umístěnými za sebou v podélné linii. Skvrnitá bývá i vrchní část
hlavy. Břicho je světlejší, někdy bělavě namodralé. Hřbetní, prsní a ocasní ploutve jsou šedožluté a mají příčné pruhy složené z malých
černých skvrn. V ocasní ploutvi tvoří tyto skvrny obvykle tři, někdy i více nepravidelných pruhů. Hrouzek obecný je typickou rybou
proudnějších úseků našich řek od lipanového pásma až do nížin. Může se vyskytovat i v čistých stojatých vodách, zvláště je-li uspokojen
jeho požadavek na čisté písčité dno. Běžně se vyskytuje i na velmi mělkých místech nebo v nepatrné vzdálenosti od břehu. Žije u dna, kde
si i hledá potravu. Pokud pomineme druhy patřící do stejného rodu (hrouzek běloploutvý, dlouhovousý a Kesslerův) vzácně se vyskytující
na východě naší republiky, pak není v našich vodách žádný podobný druh, s nímž bychom mohli hrouzka zaměnit. Potravu hrouzka tvoří z
velké části larvy chrostíků, jepic a pakomárů, místy i plankton (perloočky), detrit a omezený podíl rostlinné složky. Při hledání potravy jsou
hrouzci velmi shánčliví, systematicky prohledávají dno a víří písek pohyby tlamky. K výtěru dochází v průběhu května až června v několika
etapách (porcionální výtěr) na písčité dno. Ryby se před výtěrem shlukují do hejn. Celkový počet jiker od jedné samice kolísá v rozmezí
zhruba 2 000 – 5 000 jiker.
Celkově se o hrouzkovi dá říci, že je u nás zejména v tekoucích vodách významným a nezastupitelným druhem využívajícím produkci
nejmělčích úseků a poskytujícím potravu mnoha dalším druhům organismů včetně dravých ryb.
Jelec jesen
Hájen od 16.3. - 15.6.
Na revírech ČRS Územního svazu města Prahy
Začínajícím trojčíslím 401 - mimopstruhové pásmo
403 - pstruhové pásmo
Je celoročně hájen.
Latinský název: Leuciscus idus
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 10 let
pohlavní dospělost: 3-4. rok
Popis:
Jesen se dost podobá jelci tloušti, ale jeho tělo je daleko vyšší. Svým tvarem spíše připomíná tělo plotice.
Dalším výrazným rozdílem mezi oběma druhy je ošupení. Šupiny jesena jsou ve srovnání s tlouštěm drobnější.
Tělo má jesen protáhlé, ze stran zploštělé. Boky jsou zbarveny stříbřitě, malé oči jsou žluté a ploutve načervenalé. Ústa jsou malá, i když
větší v porovnání s většinou kaprovitých ryb. Ozdobné verze pro chov v zahradních a parkových jezírkách mohou být různě zabarveny od
zlatava až do tmavá či ‚strakata‘.
Tře se v dubnu a květnu, výtěr je pravděpodobně dávkovitý (v těle samic byly zjištěny jikry v různém stupni vývoje). K výtěru si vybírá mělčí
proudy, jikry klade na voní rostlinstvo nebo na kameny. Samcům se tvoří lehká třecí vyrážka zejména v přední části těla. Počet jiker se
pohybuje podle velikosti samice mezi 10 000 a 100 000, výjimečně dosahuje až 200 000.
Jelec jesen je rybou plachou a zdržuje se v hejnech. Patří mezi všežravce, potravu mu tvoří plankton, hmyz, měkkýši, kousky rostlin, ale
i plůdkem ryb, větší jedinci i menšími rybkami. U nás dorůstá délky 30–40cm a váhy do 1kg, úlovky nad 50cm bývají již spíše vyjímečné.
Dříve býval loven ve větším počtu a na některých revírech se pohyboval na předních příčkách ve výkazech evidujících množství vykázaných
úlovků. V současnosti je jesen podle vyhlášky 395/1992 Sb. stále veden jako chráněný druh v kategorii "ohrožený" a pokud není jeho lov na
daném revíru ošetřen výjimkou, musí být po ulovení šetrně vrácen vodě.
Jelec proudník
Latinský název: Leuciscus leuciscus
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 13 let
Popis:
Celková stavba jeho těla je ve srovnání s jelcem tlouštěm mnohem jemnější. Tělo má nižší, protáhlé, ze stran zploštělé. Malá hlava s
výrazným okem je poněkud zašpičatělá, koncová ústa jsou situována mírně směrem dolů. Ve hřbetní ploutvi jsou 3 tvrdé a 7-8 měkkých
paprsků. Řitní ploutev je zřetelně vykrojená a má 3 tvrdé a 7-9 měkkých paprsků. Hřbet je šedomodrý, boky světlé a břicho bílé. Párové
ploutve jsou nažloutlé, řitní je načervenalá. V postranní čáře bývá 46-56 šupin, nad ní 7-9, pod ní 4-5 šupin. Požerákové zuby jsou
dvouřadé. Žaberních tyčinek je 6-9. Jelec proudník je typickým obyvatelem proudivých úseků tekoucích vod, se značnými nároky na čistotu
vody. Jeho potravu tvoří téměř výlučně larvy vodního hmyzu (chrostíci, pakomáři, muchničky, jepice aj.), sbírá i suchozemský hmyz spadlý
na vodní hladinu. V menší míře se v jeho potravě vyskytují i úlomky rostlin a řasy. Roste velmi pomalu a mezi samci a samicemi není v růstu
podstatných rozdílů hmotnosti 0,2-0,5 kg je však velmi vzácný. Vytírá se jednorázově v dubnu nebo květnu na písčité či štěrkovité dno,
popřípadě na kořínky a vodní rostliny. Samice klade 2 000 až 20 000 lepkavých jiker ve velmi proudné vodě. Samci mají v době tření
vyrážku, která se objevuje i na párových ploutvích. Vyskytuje na celém území v čistých tocích, v úsecích parmového a lipanového pásma a
také v některých údolních nádržích. I když je v našich vodách poměrně běžný, není obecně rozšířeným druhem. Pouze v některých místech
je hojný, většinou však je proudník málo početný.
Jelec tloušť
Hájen od 16.3. - 15.6.
Latinský název: Leuciscus cephalus
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 20 let
pohlavní dospělost: 3 rok
Popis:
Válcovité tělo velká kulatá ústa velké šupiny s černým síťováním zakulacené ploutve řitní ploutev spolu s břišními má červenou barvu ocasní
ploutev černá. Tloušťovy smysly jsou více než dokonalé. Přes svůj pověstný zájem o vše poživatelné je neustále ve střehu. Perfektně vidí, je
citlivý na hluk na břehu a po vyrušení nadlouho opouští nebezpečné místo. Jeho chuťové buňky patří mezi rybami k nejvýkonnějším, rychle
najde i jedinou nástrahu, skvěle reaguje na krmení, ale snadno krmené místo opouští. Potrava tlouště je neuvěřitelně pestrá. Potravu tvoří
larvy vodního hmyzu a ostatní vodní bezobratlí, suchozemský hmyz a u větších jedinců i drobnější ryby. Po povodních konzumuje tloušť
veškeré uhynulé živočichy unášené proudem od žížal a slimáků až po utopené myši. Potravu drtí silnými požerákovými zuby, které rozdrtí i
krunýře raků. Rostlinná složka tlouští potravy je stejně bohatá jako ta živočišná. Zahrnuje řasy, listy rostlin a prakticky veškeré plody
napadané do vody. Při rozmnožování se tloušti shlukují do hejn a třou se v mělkých proudech někdy i s hloubkou pouhých 20 cm. Výtěr je
porcionální, což znamená, že jikry jsou uvolněny ve více dávkách 2-4. První (obvykle větší) dávka je uvolněna při výtěru během května, další
kolo výtěru se odehrává o několik týdnů později v závislosti na podmínkách. Samice klade v průměru asi 30 000 jiker, maximum u velkých
jikernaček bude za hranicí 100 000. Samcům se v době výtěru tvoří jemná třecí vyrážka.
Jeseter malý
Hájen od 16.3. - 15.6.
Latinský název: Acipenser ruthenus
pásmo:
řád: Jeseteři
čeleď: Jeseterovití
věk: 15 let
Popis:
Zvláštní starobylá ryba s protáhlým tělem, špičatým rypcem, asymetrickou ocasní ploutví a kostěnými štítky na povrchu těla. U nás je
původní na dolních tocích řek jižní Moravy. Zbarvení je šedavé, nahnědlé nebo nazelenalé. Hlava přechází v dlouhý špičatý rypec, v jehož
spodní části se nacházejí ústa a čtyři vousky. Hřbetní ploutev je posazena až za úroveň břišních ploutví. Na hřbetě má v řadě 11 - 17, na
boku 60 - 70 a na břiše 10 - 18 kostěných štítků. Ocasní ploutev je nesouměrná. V Česku se vyskytuje velmi vzácně v řece Moravě kam
proniká z Dunaje. Živí se drobnými bezobratlými (larvy hmyzu, červi, korýši), vzácně také drobnými rybkami. Potravu většinou sbírá ze dna,
ale příležitostně i z vodního sloupce a z hladiny. Tření probíhá zpravidla v květnu. Jeseteři v této době táhnou proti proudu řeky do vyšších
partií. Jikry jsou kladeny na štěrkové dno. Plodnost se pohybuje mezi 10 000 a 140 000 jikrami na samici. Jeseteři jsou jednou z
nejprimitivnějších skupin v současnosti žijících ryb. Jejich tělo nese řadu znaků, se kterými se už u pokročilejších ryb nesetkáme. Především
je to chrupavčitá kostra, jejíž osou je nezaškrcovaná struna hřbetní bez vyvinutých těl obratlů. Tu a tam se setkáváme i s jednotlivými
náhodnými úlovky po celém území státu, kde byl jeseter vysazen nebo unikl z chovů. Většina takto ulovených jeseterů jsou ale zástupci
jiných druhů, nejčastěji se jedná o jesetera sibiřského, který je díky svým rozměrům a relativně snadnému chovu nejběžnějším jeseterem na
našem území. Pokud jde o ochranu druhu, jeseter malý má poměrně zvláštní status - podle vyhlášky 395/1992 Sb. není řazen mezi
chráněné druhy. V Červeném seznamu ryb a mihulí byl v roce 2000 veden jako nevyhodnocený s odvoláním na nedostatek informací o
přírodních populacích. Ve verzi z roku 2005 je už ale zařazen jako druh "kriticky ohrožený".
Z pohledu rybářských předpisů se zřejmě předpokládá, že se naši rybáři setkají spíše s rybami vysazenými nebo uniklými z chovů. Snad i
proto má běžně stanovenou minimální lovnou délku a dobu hájení. Pro ty, kdo jesetera malého uloví na některé z jihomoravských řek, je na
místě připomenout, že čistě z etických důvodů by na těchto vodách měl být jako původní a velice vzácný druh ryby vrácen s maximální
šetrností zpět do revíru.
Ježdík obecný
Latinský název: Gymnocephalus cernuus
pásmo:
průměrná délka: 8 -15 cm
věk: 6 let
Popis:
Tělo je ze stran zploštělé, hřbetní linie je mírně vyklenutá. Ústa jsou relativně malá. Hřbetní ploutve jsou spojeny v jednu tak, že první
ploutev s ostnitými tvrdými paprsky přechází plynule ve druhou, která má pouze měkké paprsky. Ve hřbetní ploutvi je 11-16 tvrdých a 10-15
měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2 tvrdé a 4-6 měkkých. V postranní čáře je 34-40 šupin, nad ní 6-7, pod ní 10-12 šupin. Žaberních tyčinek je
8-13. Hřbet je šedozelený, boky jsou hnědavé, břišní část je žlutobílá. Na hřbetě a bocích jsou dále rozmístěny početné tmavé skvrny
nepravidelného tvaru. Skřele jsou zbarveny namodrale, s kovovým leskem. Na nepárových ploutvích jsou nepravidelně rozmístěny tmavé
skvrny. Tření probíhá v období od března do května. Samice klade jikry na kameny i vodní rostlinstvo. Jeho plodnost se pohybuje v rozmezí
1 000 - 10 000 jiker na samici. V povodí Dunaje žijí další dva příbuzné druhy – ježdík žlutý, pronikající občas i na naše území a ježdík
dunajský, se kterým se u nás nesetkáme. Na většině našeho území tak nehrozí, že bychom si mohli splést s některým příbuzným druhem.
Možná se poněkud podobá okounovi, ale jeho tělo postrádá pruhy a na ploutvích nenajdeme jakoukoli stopu červeného nebo oranžového
zbarvení.
Ježdík žlutý
celoročně hájen
Latinský název: Gymnocephalus schraetser
pásmo:
věk: 6 let
Popis:
Tělo z boků zploštělé, poměrně nižší než u ježdíka obecného. Hlava je nápadně protažena do délky. Ve hřbetní ploutvi je 17—19 tvrdých
a 12—14 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2 tvrdé a 6—7 měkkých. V postranní čáře je 55—62 šupin, nad ní 7—9, pod ní 13—14 šupin.
Hřbet je olivově zelený, boky žlutavé až nahnědlé, břicho stříbřitě bílé. Podél boků a hřbetu se táhnou 3—4 tmavé pásy, někdy ve svém
průběhu přerušované. Na přední části hřbetní ploutve jsou rozmístěny tmavé oválné skvrny ve 2—3 podélných pruzích. Skřele jsou
namodralé s kovovým leskem. Ježdík žlutý má tělo protáhlejší než ježdík obecný. Od řitní části se tělo silně zužuje k ocasní části. Zadní
skřelová kost končí zdvojeným trnem. Oči jsou menší, posazené výše. Hřbetní ploutev je delší, s tvrdšími ostnitými paprsky v předním díle.
Ocasní ploutev je více vykrojená. Šupiny jsou poměrně menším více vrostlé v kůži a méně slizké než u ježdíka obecného. Tření probíhá v
dubnu a květnu, kdy dvouleté až tříleté ryby táhnou do mělčích míst a kladou okolo 4 – 6 tisíc jiker v pásech na dno, kořeny a potopené
větve. Dále je neochraňuje. V době tření je sameček výrazněji zbarven. Mláďata se po vylíhnutí živí drobnou planktonní potravou. Ježdík
žlutý je na našem území velmi vzácným druhem, který je loven jen náhodně. Pro svou vzácnost byl zařazen mezi chráněné druhy živočichů
a v Červeném seznamu je veden jako kriticky ohrožený druh. V textu vyhlášky 395/1992 Sb. je zařazen pouze do kategorie "ohrožený".
Kapr obecný
Latinský název: Cyprinus carpio
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 40 let
pohlavní dospělost: 3 -5 rok
Popis:
Tělo kapra je robustně stavěné. Jde prakticky o největší českou rybu. Jeho tělo je pokryté šupinami. Má krátkou hlavu s ústy směrovanými
dolů. Na horním rtu má čtyři fousky. Hlava plynule přechází přes záhyb v hřbet a směřuje dolů až ke hřbetní ploutvi, která je velmi široká.
Celkově jsou ploutve kapra obecného mohutné a jejich paprsky jsou silné. Barva ploutví je většinou šedomodrá.
Kapr je nedravá ryba, takže v tlamě nemá zuby, ale ani jazyk. Má pouze tzv. „požeráky“. Na požerákové kosti je pět stoličkových zubů,
kterými drtí a dále upravuje potravu. Ta posléze putuje přes hltan do jícnu a odtud do žaludkové části střeva.
K rozmnožování kaprů dochází při teplotě vody cca 18 ℃ v období jejich pohlavní zralosti, ke které v našich podmínkách dochází kolem 3.
až 4. roku jejich života v květnu a červnu. V horkém podnebí (tropy) dochází k pohlavní zralosti již dříve.
Kapr obecný ( Cyprinus Carpio ) je nejvýznamnější rybou našeho i evropského rybníkářství, je velmi cennou sportovní rybou
mimopstruhových tekoucích vod i nádrží. (U kulturních kaprů jsou známy 4 fenotypy ošupení) Š-šupinatý, L-lysec, Ř-řádkový, H-hladký. Pro
ozdobu byli vyšlechtěni kapři zlatě a tříbarevně (koi) zabarvení. Kříží se s oběma karasy, tolstolobikem bílým, tolstolobcem pestrým, línem a
amurem bílým. Průměrná váha lovených ryb je okolo 2 kg.
V Čechách a na Moravě má chov kapra dlouhou tradici. První zmínky o něm pocházejí z 11. století a největší rozvoj zaznamenalo
naše rybníkářství v 15. - 16. století, kdy se stalo velmi výnosným oborem podnikání. Založení tisíců nových rybníků v této době
změnilo tvář krajiny na mnoha místech našeho státu. Jména největších stavitelů rybníků jako byli Štěpánek Netolický nebo Jakub
Krčín, nebyla dodnes zapomenuta.
Karas obecný
Latinský název: Carassius carassius
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 10 let
Popis:
Základní zbarvení karasa je šedozelené, s nádechem do zlatova, hřbet je tmavý, boky světlejší, břicho zlatožluté. Hřbetní a ocasní ploutve
jsou nahnědlé, párové hnědožluté, často načervenalé. Pobřišnice je světlá,pouze u některých populací má jemný nádech do tmavošeda.
Tělo je vysoké, kratší, zavalité, hlava malá, skřele vypouklé, na omak drsné, koncová ústa bez vousků. Horní okraj hřbetní a dolní okraj řitní
ploutve je vypouklý. Největší (třetí) tvrdý paprsek ve hřbetní ploutvi je ze zadní strany jemně ozubený, asi s třiceti stejně velkými
zoubky.Ocasní ploutev je mělce vykrojena. Ve hřbetní ploutvi jsou 3—4 tvrdé a 14—21 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2—3 tvrdé a 5—8
měkkých paprsků, v břišní ploutvi 2—3 tvrdé a 7—8 měkkých paprsků, v prsní ploutvi 1 tvrdý a 12—13 měkkých paprsků. V postranní Čáře
je 32—36 šupin, nad ní 6—8, pod ní 5—7 šupin. Žaberních tyčinek je 22—23, požerákové zuby jsou jednořadé (4—4).Při nepříznivých
potravních podmínkách vytváří nízkotělé a pomalu rostoucí populace, označované jako Carassius carassius morka humiiis Heckel,1840, u
nichž bývá postranní čára neúplná, přerušovaná.
Karas se kříží s kaprem. Kaprokaras má silně vydutý horní okraj hřbetní ploutve a dolní okraj řitní ploutve, ocasní ploutev je silně vykrojená.
Na zadním okraji nejdelšího tvrdého paprsku hřbetní ploutve bývá nad dvacet drobných, stejně velkých zoubků. Žaberní víčko je silně
vypouklé, u úst je 1—2 páry slabých a krátkých vousků, které však mohou i chybět. V postranní čáře je 34—39 šupin, žaberních tyčinek je
26—32. Požerákové zuby jsou dvou— až trojřadé, s různým počtem zubů.
Karas obecný je naší původní kaprovitou rybou, která se v mnohém podobá kaprovi. Je to druh obývající teplé stojaté vody často s
nedostatkem kyslíku v letním i zimním období. Díky životu v nepříznivých podmínkách je karas nesmírně odolná a životaschopná ryba.
Od kapra se pozná nepřítomností vousků a drsností skřelí. Odtud pochází oblíbená finta starých rybníkářů, kteří předvádí, jak dokáží
neomylně a poslepu najít jediného karase ve vaně s kapří násadou. Navíc má karas kratší a klenutější hřbetní ploutev než kapr a o poznání
menší ústa.
Karas stříbřitý (eurasijský)
Latinský název: Carassius auratus
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 10 let
Popis:
Tělo je poměrně vysoké, ze stran zploštělé. Horní okraj hřbetní ploutve a dolní okraj řitní ploutve je vypouklý, ocasní ploutev je silně
vykrojená. Na zadním okraji nejdelšího (třetího) tvrdého paprsku hřbetní ploutve bývá 10—15 zoubků, které se směrem ke špičce paprsku
zvětšují. Žaberní víčko je silně vypouklé. V postranní čáře je 27—34 šupin, nad ní 6—8, pod ní 5—7 šupin. Ve hřbetní ploutvi jsou 3—4 tvrdé
paprsky a 16—19 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 3 tvrdé paprsky a 5—6 měkkých paprsků. Žaberních tyčinek je 39—50, požerákové zuby
jsou jednořadé (4—4). V našich vodách žije poddruh karas stříbřitý eurasijský, Carassius auratus gibelio (Bloch, 1783).
v našich vodách tvoří tento druh tzv. monosexuální populace, ve kterých jsou až na výjimky zastoupeny pouze samice. Karas střibřitý se u
nás rozmnožuje tzv. gynogenezí, při které se samice vytírají se samci jiných druhů kaprovitých ryb, přičemž ale nevznikají kříženci, neboť
oplození je neúplné a zárodek se vyvíjí v podstatě jen ze samičí buňky. Z takto oplozených jiker se vyvíjejí opět pouze samice karasa
stříbřitého, které dospívají ve věku 1—3 roky. Na jednu samici připadá až 400 000 jiker, které jsou vytírány v květnu až červnu na vodní
rostliny, popř. na náhradní podklad.
U nás není původním druhem, pronikl k nám v 70. letech z povodí Dunaje a Tisy. Jeho původ je pravděpodobně někde ve východní Evropě.
Vyskytuje se po celém našem území. A v dnešní době je rozšířen takřka po celé Evropě. Většinou se vyskytuje v slepých zarostlých
ramenech a zátokách řek, v rybnících, jezerech a v klidnějších tocích cejnového pásma.
Koljuška tříostná
Latinský název: Gasterosteus aculeatus
pásmo:
řád: Volnoostní
čeleď: Koljuškovití
průměrná délka: 4,5 - 7 cm
věk: 4 roky
Popis:
Hřbet je šedomodrý, olivově zelenavý nebo šedavý, boky stříbřitě bílé.
Tělo je štíhle protáhlé, před hřbetní ploutví jsou zpravidla tři izolované ostny, které vzájemně nejsou spojeny blánou. Ve vlastní hřbetní
ploutvi jsou 3—4 tvrdé a 10—14 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 1 tvrdý a 8—10 měkkých. Tělo je holé nebo na bocích s různým počtem
kostěných štítků, kterých může být až 35, zpravidla je jich méně. Podle uspořádání těchto štítků rozlišujeme formu trachura, která má tělo
pokryté štítky, forma semiarmata má štítky jen vpředu a na zádi, forma gymnura jen vpředu, záď má hladkou, a forma hologymna má celé
tělo holé.
Rozmnožování: březen - květen / během roku stihne i více výtěrů. Samci jsou v době tření výrazněji barevnější, kdy břišní partie jsou až sitě
oranžové. Samec staví z vodních rostlin hnízda, do kterého samice kladou jikry. Samec jikry a plůdek po nějaký čas hlídá. Plodnost samice
se pohybuje v rozmezí 90 - 500 jiker.
Nepůvodní druh. Do našich vod byla přivezena pravděpodobně akvaristy. Škůdce na jikrách a potěru původních druhů ryb.
Lín obecný
Je lovná míra stanovena na 25 cm
V jednom dni si lovící může ponechat pouze 4 ks,
jestliže nebude v jednom dni přesáhnuta celková hmotnost ulovených druhů ryb 7 kg
Latinský název: Tinca tinca
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 10 let
Popis:
Tělo je robustní, nepříliš vysoké a silné. Pokrývá ho silná slizová vrstva, která ho chrání při prodírání vegetací. Pod ní jsou drobné šupiny
pevně zarostlé v silné kůži. Barva boků je obvykle zelená, což není mezi kaprovitými rybami obvyklé. Podle typu vod jsou ale mezi líny
značné rozdíly ve zbarvení. V čistých rašelinných vodách jsou až černozelení, jinde nazlátlí a někde, zpravidla tam, kde voda není příliš
průhledná, bývají velmi světlí až do béžova. Ploutve jsou veliké, silné a mají kulaté zakončení. Normálně slouží ke klidnému a pomalému
pohybu mezi stonky rostlin, ale dovedou udělit línovu tělu i celkem slušné zrychlení. Hlava je rovněž zakulacená s velkými masitými ústy,
vedle nichž najdeme jeden pár vousků. Oko lína má načervenalou duhovku a vypadá velmi působivě. Délka břišních ploutví je jednoduchý
rozpoznávací znak pohlaví — samci mají tyto ploutve delší, sahají až k řitnímu otvoru. Dospívá ve třetím a čtvrtém roce života, tře se
dávkovitě, od května do července, při teplotě vody nad 18 stupňů Celsia. Jako svá trdliště si volí své životní prostředí, nikam za třením
neodplouvá, jen se v daných místech shromažďuje a po malých skupinkách se oddávají aktu tření. Před výtěrem tvoří líni hejna, z nichž se
vydělují menší skupinky 2 – 3 ryb, které se společně vytírají na vodní rostlinstvo. Počet jiker od jedné samice se jako u většiny kaprovitých
ryb pohybuje v řádech desetitisíců až statisíců. U samice o hmotnosti 1,83 kg byl odhadnut počet jiker na 607 000 jiker
Lipan podhorní
Hájen od 1.12. - 15.6.
Latinský název: Thymallus thymallus
pásmo:
řád: Bezostní
věk: 10 let
Popis:
Tělo je štíhlé, protáhlé vřetenovitého tvaru. Hlava je poměrně malá,s velkýma očima, ústa malá, spodního postavení pod přesahujícím
rypcem. Na čelistech jsou drobné zoubky. Tělo je pokryto poměrně velkými šupinami. Typickým znakem je dlouhá a vysoká hřbetní ploutev.
Za touto ploutví se nachází tuková ploutvička. Ocasní ploutev je hluboce vykrojena- ve hřbetní ploutvi je 6—9 tvrdých a 12—17 měkkých
paprsků v řitní ploutvi 2—4 tvrdé a 9—11 měkkých, v prsní ploutvi jeden tvrdý a 12—14 měkkých, v břišní ploutvi jeden tvrdý a 9—11
měkkých paprsků v postranní čáře je 75—95 šupin, žaberních tyčinek je 19—28.
Lipani ve věku 1—2 roky bývají na bocích stříbřitě zeleni až šedí, břicho je bílé, hřbet šedozelený. Na hřbetě a části boků jsou šedomodré
oválné skvrny. Starší a pohlavně dospělí jedinci jsou pestřejší: hřbet mají tmavě šedozelený až do modra, boky se světlejším odstínem
šedomodré až šedozelené. Břicho je bílé či nažloutlé. Na bocích od prsních k břišním ploutvím se táhne podélný bronzový pruh. Skřele jsou
nafialovělé. Za hlavou na hřbetě a na bocích jsou rozmístěny různě velké černé, nepravidelné skvrny o průměru 2—3 mm. Hřbetní ploutev je
u dospělých pásově pruhovaná což způsobuje střídání políček hnědé, černé nebo hnědočerné barvy. Zbarvení lipanů je značně proměnlivé
v závislosti na typu lokality.
V našich vodách dospívá nejdříve ve věku dvou let. Začátek tření spadá do doby, kdy teplota vody vystoupí během dne na 7—10 °C. Vytírá
se v proudivých úsecích toku na kamenité, štěrkovité či písečné dno. Tře se v párech: samice se vytírá v několika dávkách během 2—3 dnů
postupně s několika samci. Plodnost dosahuje až přes 25 000 jiker, které jsou žlutavé či oranžové, o průměru i přes 3 mm. Při vlastním tření
bývá část jiker přikryta a zahrabána pod písek či štěrk (tuto ochranu zajišťuje samec).
Potravu lipan získává především na dně. Tvoří ji hlavně larvy chrostíků, jepic a pakomárů. Kromě nich konzumuje i další vodní bezobratlé –
někde to může být korýš beruška vodní, jinde třeba mlž kamomil říční, blešivci, larvy pošvatek apod. Je samozřejmě schopen přijímat i
hrubší složku potravy jako jsou žížaly nebo drobné rybky. Někdy se živí i jikrami ryb. Samostatnou kapitolu potravního spektra lipana tvoří
náletový hmyz a stadia vodního hmyzu stoupající před líhnutím k hladině. Vyznat se v této části lipanovy potravy je důležité při jeho lovu m
muškařením, zejména pak na suchou mušku. Potravu lipan přijímá i v zimě a za jistých okolností je možno ho úspěšně lovit muškařením i v
zimních měsících.
Losos obecný
Latinský název: Salmo salar
pásmo:
řád: Bezostní
věk: 13 let
pohlavní dospělost: ?
Popis:
Losos má dlouhé protáhlé tělo se štíhlým ocasním násadcem, na kterém se ve přední části nachází relativně malá hlava začínající malým
špičatým rypcem. Na hlavě je umístěna široká tlama, která se táhne až za oči. Tělo je na stranách stříbro-modře zbarveno při pobytu v moři.
V době návratu do třecích oblastí jeho tělo postupně tmavne. Hřeb samců začíná být postupně hnědý, bok přechází do namodralé barvy a
zespodu je červený. Tělo je pokryto drobnými šupinami, kterých je přibližně 120 až 150 v oblasti postranní čáry a 11 až 15 mezi tukovou
ploutvičkou a postranní čárou. Losos obecný je dravec, který se živí ve sladké vodě larvami hmyzu, korýši a drobnými rybkami. V době
života v moři loví výhradně menší ryby, jako jsou například sledi. Čerstvě narozený plůdek se živí larvami jepic pošvatek, chrostíků či larvami
mušniček. Dospělí lososi se vždy vracejí do řeky, ve které se narodili. Tento jev je vysvětlován schopností lososa si zapamatovat typické
složení (tzv. „vůně“) řeky a na jejím základě ji pak objevit a vydat se k ní. Typickým trdlištěm lososů jsou prudce tekoucí bystřiny, ve kterých
se vytírají. Tah lososů začíná nejednotně, což je nejspíše způsobeno rozdílnými vzdálenostmi jednotlivých řek od sebe. K tomu, aby mohl
losos přirozeně migrovat je nutné, aby byly pro něj řeky splavitelné. Pro umožnění migrace se budují často speciální propusti na přehradách
či schody, které umožňují rybě se přes umělou bariéru dostat. Lososi jsou známí tím, že jsou schopni vyskočit do značné výšky a tím se
dostat přes překážku (např. vodopád). Během migrace jsou schopni urazit vzdálenost až 4000 km a překonat bariéry, které jsou až 3 metry
vysoké. Doba rozmnožování: rijen - prosinec . V současnosti probíhají projekty na jeho návrat na území Česka za pomoci vysazování
mladých jedinců do řek. Jedná se například o projekt Losos 2000, který vznikl v roce 1997 za spolupráce Českého rybářského svazu a
Německého rybářského svazu. Projekt byl zahájen přípravou programu v roce 1994 německou stranou. Hledal se losos, který by odpovídal
původní populaci žijící na Labi. Byl vybrán losos žijící na území Švédska, který byl v počtu 1,4 miliónů kusů plůdku vysazen v Německu. V
návaznosti na to v roce 1997 přistoupila k projektu česká strana, kdy byly využity zkušenosti z Německa.
Mihule ukrajinská
celoročně hájena
Latinský název: Petromyzon marinus
pásmo:
řád: Mhulotvaří
čeleď: Mihulovití
věk: 9 - 11 let
pohlavní dospělost: 3 – 4 roky
Popis:
Úhořovité tělo bez párových ploutví. Okrouhlá terčovitá ústa s roztřepeným okrajem. V přední části těla má na každé straně sedm žaberních
štěrbin. Nepárový nosní otvor na čele. Jazyk kyjovitě ztloustlý a ozubený. Hřbetní ploutev rozdělená do dvou částí oddělených mezerou.
Zbarvení v závislosti na věku a původu velmi rozdílné. Žije v Evropských pobřežních vodách od bílého moře až po Gibraltar; západní
středomoří a Jaderské moře. Živí se jako rybí parazit. Do Čech se dostávala v minulosti Labem. Poslední doložený exemplář byl uloven v
Labi u Děčína v roce 1902. Mihule jsou prazvláštní stvoření. Jsou, ale zároveň nejsou rybami, a také to jsou obratlovci, kteří ovšem žádné
obratle nemají. Jejich kostra je chrupavčitá, páteř tvoří jakýsi nečlánkovaný prut, tzv. struna hřbetní. Mihule mořské se někdy přisají i na loď
a mimoděk tak použijí lidský výtvor jako dopravní prostředek. Touto cestou se dokonce mohou dostat až k nám, nejednou byly uloveny na
Labi. Všechny druhy jsou ovšem přísně chráněny. Tření probíhá od března do června, v této době táhnou ryby v malých hejnech proti
proudu řek do svých trdlišť. Počet jiker závisí na velikosti samice, pohybuje se od 30 do 240 tisíc. Larvy (minohy) se líhnou po 1 – 2 týdnech.
Když larvy dorostou délky 15 – 20 cm, což je asi za 2 – 5 let, stěhují se mladé rybky do moře.
Mihule potoční
celoročně hájena
Latinský název: Lampetra planeri
pásmo:
řád: Mhulotvaří
čeleď: Mihulovití
věk: 5 - 6 let
pohlavní dospělost: 6 - 7 let
Popis:
Systematicky nepatří mihule mezi ryby, i když ji rybáři často mezi ně řadí. Je představitelem vývojově nižší třídy kruhoústých (Cyclostomata)
žijícím v našich vodách. Je to vodní obratlovec válcovitého těla bez párových končetin. Na hřbetě jsou dvě nepárové ploutve, které se u
samců před výtěrem dotýkají. Skelet těla tvoří hřbetní struna spolu s chrupavčitými paprsky. Ústa jsou nálevkovitá, přísavná a bez čelistí.
Místo žáber má mihule na každém boku za očima sedm míšků, na které navazují žaberní váčky se zřasenou výstelkou. V dospělosti má
mihule ústní nálevku vystlanou rohovitými zoubky. Těchto zoubků je na dolnočelistní destičce sedm, může jich však být i více. Tělo je
pokryté hladkou slizkou neošupenou kůží. Na hlavě má mihule jen jednu nozdru a velmi malé oči. Samci mají v době tření prodlouženou
močopohlavní trubičku. Mihule se vytírá v čistých proudivých potocích. Jikry klade do písku a zasypává je. Plůdek žije do ztráty žloutkového
váčku na dně. Potom se larvy zavrtávají do písčitých nánosů dna. Larvy jsou větší než dospělé mihule a žijí asi 4 roky. Mají velká
trojúhelníkovitá ústa. Oči jsou jakoby zakrnělé, kryje je totiž neprůhledná pokožka. Mihule dorůstá maximálně do délky 10 - 16 cm, v
dospělosti žije jen několik měsíců a nepřijímá potravu. Mihule se u nás vyskytuje jen velmi omezeně v některých přítocích Labe a Odry.
Rozmnožuje se při teplotě asi 11 °C a samice může mít až 2600 jiker. Po vytření samec i samice do jednoho měsíce hynou.
Mník jednovousý
Hájen od 1.1. - 15.3.
V popisu revíru musí být poznámka „lov mníka jednovousého povolen”
nebo MNÍK
Latinský název: Lota lota
pásmo:
řád: Hrdloploutví
čeleď: Mníkovití
věk: 6 let
Popis:
Tělo má protáhlé a válcovité, zužující se směrem k ocasu. Široká a zploštělá hlava je charakteristická velkými žabími ústy, na spodním rtu
má jeden lichý vous. Oči jsou poměrně malé, uložené na vrchu hlavy. Dvojitá hřbetní ploutev má menší přední část, zadní je dlouhá a
dosahuje až k ocasní ploutvi, ke které je připojena kožovitým lemem. Také řitní ploutev je dlouhá a dosahuje až k ocasu. Břišní ploutve jsou
předsunuty před prsní a jejich tvar je protáhle zúžený. Všechny ploutve mají pouze měkké paprsky. Zbarvení mníka je velmi proměnlivé,
odpovídá prostředí a stáří ryby. Základním zbarvením je tmavá až šedavá hněď různého odstínu, na níž je vytvořeno tmavší či světlejší
mramorování, přecházející i na hřbetní ploutev. Boky, břicho a spodní část hlavy jsou světle šedé. Šupiny má velmi malé a hluboce uložené
v kůži, takže na první pohled se jeví jako lysý. Jeho kůže je na pohmat hladká a slizovitá. Výtěr se odehrává nejčastěji ve druhé polovině
prosince a v lednu. Předchází mu krátká migrace na vhodná trdliště – obvykle mírnější mělčí proudy s písčitým nebo štěrkovitým dnem.
Mníci se vytírají ve skupinách tvořených obvykle jednou samicí a několika samci, kteří kolem ní vytvářejí vířící klubko. Jikry po výtěru klesají
pomalu na dno. Jsou velmi malé stejně jako vylíhlý plůdek, ale zato je jich obrovské množství. Běžně se pohybuje v řádu statisíců, ale u
samice s hmotností 2225 g bylo odhadnuto na 1,3 miliónu kusů. Velmi zajímavá je mníkova chladnomilnost. Nejaktivnější bývá v zimních
měsících, kdy se i rozmnožuje a proto mnohem lépe než u nás prospívá tento druh například v chladných vodách Skandinávie či Ruska, kde
je i významným komerčně loveným druhem. Původně byl řazen mezi treskovité ryby, v nedávné době ale byla zavedena čeleď mníkovití a
mník je u nás jediným jejím zástupcem. Navíc je jediným druhem této čeledi, který se přizpůsobil životu ve sladké vodě. Podle vyhlášky
395/1992 Sb. je u nás mník řazen mezi chráněné druhy a je veden v kategorii "ohrožený". Navzdory tomu, že má vypsanou minimální
lovnou délku a dobu hájení, může si ho rybář ponechat jen na revírech, kde byla udělena výjimka a byla vysloveně uvedena v soupisu
revírů. Takových revírů není mnoho, takže na většině našich vod by mělo být s mníkem zacházeno jako s chráněnou rybou.
Mřenka mramorovaná
celoročně hájena
Latinský název: Noemacheilus barbatulus
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Mřenkovití
věk: 5 let
Popis:
Tělo je válcovité, hlava zaoblená (není zmáčklá z boků). Okolo ústního otvoru je šest vousků. Ve hřbetní ploutvi jsou 3—4 tvrdé, 6—10
měkkých paprsků. V řitní ploutvi 3—4 tvrdé a 4—6 měkkých. V břišních ploutvích 1—2 tvrdé a 5-7 měkkých. V prsních ploutvích 1 tvrdý
a 9—12 měkkých paprsků. Drobné šupiny jsou rozmístěny na těle jen pomístně.
Hřbet je hnědý či zelenavý, boky nažloutlé s nepravidelnými černohnědými skvrnami. Břicho šedé až bělavé, někdy narůžovělé. Na hřbetní
a ocasní ploutvi jsou rozmístěny drobné tmavé skvrny, uspořádané do příčných řad. Z našich vod je známo několik nálezů žlutě až oranžově
zbarvené mřenky mramorované (Noemacheilus barbatulus aber. erythrina), a to z povodí Berounky, Ondavy a Bebravy.
Samci mají prsní ploutve trojúhelníkovité, poměrně delší než samice, u nichž mají tyto ploutve spíše vějířovitý tvar. V době tření je vnitřní
strana prsních ploutví u samců pokryta drobnými třecími bradavkami.
obvykle dorůstá délky 12 cm, vzácně více. Dožívá se asi pěti let. V roce 1983 byla v Dyji ulovena mřenka o délce 18 cm a o hmotnosti 65 g.
Potrava: larvy pakomárů a další vodní bezobratlí.
Pohlavně dospívají ve 2. roce života. Samice mívají až přes 25 000 bezbarvých jiker o průměru kolem 1 mm. Tření probíhá v květnu až
červenci. Jikry lze nalézt na koříncích rostlin nebo na písčitém dně.
Mřenka je spolu se střevlí často hlavní složkou potravy pstruhů. I přes svoji poměrně značnou odolnost ke znečištění vody mají její stavy
klesající tendenci. Šupiny zarostlé v kůži a jen na bocích (vzniká dojem holé kůže bez šupin) 3 páry vousků mramorované zbarvení boků
(sekavci mají řádku skvrn, piskoř pruhy).
Okoun říční
celoroční lov
Latinský název: Perca fluviatilis
pásmo:
věk: 15 let
Popis:
Tělo je poměrně vysoké. Na hřbetě se nacházejí dvě samostatné hřbetní ploutve. V první se nachází 23 - 17 tvrdých paprsků, ve druhé 1 - 2
tvrdé a 13 - 16 měkkých paprsků. Břišní, řitní a ocasní ploutve mají obvykle načervenalý nádech. Ústa jsou koncová. Šupiny jsou drobné
ostré a ktenoidní. Na bocích jsou výrazné tmavé příčné pruhy. Tlama je opatřena drobnými zoubky, které vytvářejí spíše jen drsné plochy a
rozhodně nijak nevyčnívají. Svaly ovládající stisk čelistí jsou poměrně slabé, proto má okoun vyvinutý silný polykací reflex a potravu
uchopenou do tlamy ihned posunuje do jícnu. Dá se to pozorovat na ulovených okounech, kteří někdy ještě v ruce rybáře polykají vláčecí
nástrahu, jejíž háček se jim v tlamě uvolnil. Při lovu na měkké vláčecí nástrahy se tento fakt úspěšně využívá a zkušení vláčkaři nechávají
své gumy okounům několik sekund „dobrat“. Tření probíhá od března do června, při teplotě vody okolo 8 °C. Samice klade jikry na vodní
rostliny nebo jiné potopené předměty. Jikry jsou spojeny do větších provazcovitých útvarů. Okoun říční má jikry spojené v dlouhých pásech,
které se snadno zachytí na kamenech a spadaných větvích v mělkých a pomalu tekoucích vodách. Okoun patří mezi dravce. Často tvoří
hejna, v nichž napadá jiné ryby, někdy taky stejného druhu. Další složkou potravy jsou žížaly, bezobratlí a rybí potěr.
Ostroretka stěhovavá
Hájena od 16.3. - 15.6.
Na revírech jsou povoleny pouze 2 ks denně.
Latinský název: Chondrostoma nasus
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 20 let
Popis:
Tělo je protáhle štíhlé, kryté velkými šupinami, hlava poměrně malá oko velké. Ústa jsou spodní a mají tvar příčné štěrbiny s ostrými
rohovitými rty, pouze u zcela malých jedinců (asi do 10 cm) jsou poněkud obloukovitá. Ocasní ploutev je silně vykrojená. Ve hřbetní ploutvi
(2)3(4) tvrdé a (8)9(10) měkkých paprsků, v řitní ploutvi (2)3(4) tvrdé a 9—12 (převážně 10—11) měkkých paprsků. V postranní čáře je 53—
66 šupin s převahou hodnot 56—63, pod postranní čárou (4)5—6(7), nad ní (7)8—9(10) šupin. Žaberních tyčinek je 27—35, požerákové
zuby jsou jednořadé, v postavení nejčastěji 6—6, popř. 5—6, 6—5 či 7—6. hřbet šedý s modravým nebo zlatistým leskem, boky a břicho
stříbřitě bílé. Všechny ploutve kromě hřbetní jsou načervenalé. Pobřišnice černá. Ostroretky spásají z kamenů nárosty řas a na nich
přisedlých živočichů. Při sběru rostlinných nárostů se otáčejí na bok a přítomnost prozrazují „blýskáním svých stříbřitých těl. Tření nastává
brzy na jaře při teplotě vody do 10 °C. Jako trdliště jí slouží peřejnaté úseky toků se štěrkovitým až kamenitým dnem, kam podniká různě
dlouhé tahy. Na samici připadá až 40 000 jiker o průměru i přes 2 mm. Tření probíhá v hejnech a je poměrně bouřlivé. Ostroretka osídluje
dolní části pstruhového pásma, pásmo lipana a někde celou horní část parmového pásma, pouze úseky s tvrdým, kamenitým dnem.
Ostrucha křivočará
celoročně hájena
Latinský název: Pelecus cultratus
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 16 let
Popis:
Tělo je protáhlé, silně z boků stlačené, s nápadně zvlněnou postranní čárou. Hřbetní linie je rovná, břišní obloukovitě vyklenutá, Od hrdla po
řiť je vytvořen ostrý kýl. Prsní ploutve jsou protažené, přesahující kolmici od báze břišních ploutví. Ústa horní. Ve hřbetní ploutvi jsou 2—3
tvrdé a 6—7 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2—3 tvrdé a 23—28 měkkých paprsků. V postranní čáře je 95—115 šupin, nad ní 12—15, pod
ní 3—5 šupin. Žaberních tyčinek je 18—23, požerákové zuby jsou dvouřadé (2.5—5.2), slabě ozubené, hákovité. Hřbet je stříbřitě šedavý
nebo modrozelený, boky stříbřitě bílé. Hřbetní a ocasní ploutve našedlé, ostatní ploutve načervenalé. Tření probíhá při teplotě 14—20 °C
v proudu řek. Na jednu samici připadá až 50 000 jiker, které mohou mít v průměru až 6 mm. Jikry se vznášejí ve vodním sloupci a zde
prodělávají svůj vývoj. Značnou část potravy tvoří vodní bezobratlí, tedy různí korýši a hmyz, dále pak také náletový hmyz, který sbírá z
hladiny. Mimoto přijímá i rybí potěr a větší ostruchy také menší rybky. Záměrný lov tohoto vzácného a navíc chráněného druhu nelze
doporučit. Protože chování ostruchy v mnohém připomíná mladší ročníky bolena, je pravděpodobné, že náhodné úlovky mohou být uloveny
na plavanou, ale i muškařením nebo lehkou přívlačí. Dříve vytahovala Moravou až po Hodonín, byla pozorována i v dolním úseku Dyje.
Celkově lze v současné době hodnotit její výskyt jako málo početný.
Ouklej obecná
Latinský název: Alburnus alburnus
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 8 let
Popis:
Štíhlé, protáhlé tělo s téměř rovným hřbetem. Ústa jsou malá,vrchního postavení. Tělo je ze stran zploštělé. Mezi břišními ploutvemi a řitním
otvorem je ostrý kýl. Šupiny jsou větší, lehce opadavé. Ve hřbetní ploutvi jsou 3—4 tvrdé a 7—9 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 3 tvrdé
a 14—20 měkkých paprsků. V postranní čáře je 45—52 šupin (většinou 47—50), nad postranní čárou 7—9, pod ní 3—4 šupiny. Žaberních
tyčinek je 16—22, požerákové zuby jsou dvouřadé, mírně rýhované nebo hladké, v postavení 2.5—5.2. Hřbet je zelenošedý s modrým
odstínem. Boky stříbřitě bílé, břicho bílé. Hřbetní a ocasní ploutev jsou šedavé, ostatní ploutve mají zbarvení do žluta. Tře se v hejnech při
teplotě vody nad 16 °C na rostliny, popř. na náhradní podklad (štěrk, kameny). Největší samice mívají až 10 000 jiker, které jsou lepkavé,
žlutavé, o průměru asi 1,5 mm. Z Dunaje jsou známi kříženci oukleje s tlouštěm a bolenem. Dnes je ouklej vnímána jako druh tvořící
důležitou složku potravy dravců a používá se jako nástražní rybka – spíše mrtvá, protože živá na háčku dlouho nevydrží. Jako mimořádně
hojný druh je často cílovou rybou na závodech v plavané. Pro její lov se vyrábí speciální náčiní i vnadicí směsi. Kromě plavačkářů se
s ouklejemi často setkávají muškaři lovící na mimopstruhových revírech.
Ouklejka pruhovaná
celoročně hájena
Latinský název: Alburnoides bipunctatus
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 7 let
Popis:
Ryba podobná oukleji obecné, ve hřbetní čáře je však vyšší (výška těla obsažena 3—4krát v délce těla). Ústa jsou koncová nebo s mírně
horním postavením. Ve hřbetní ploutvi jsou 2—3 tvrdé a 7—8 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 3 tvrdé a 11—17 měkkých paprsků.
V postranní Čáře je 44—51 šupin, nad ní 9—10, pod ní 4—5 šupin. Požerákové zuby jsou hladké, dvouřadé (2.5—4.2 nebo 2.5—5.2). Hřbet
je tmavě olivově hnědý, boky nad postranní čarou světlejší, břicho stříbřité, břišní a řitní ploutve narůžovělé, po obvodu až červené,ostatní
ploutve šedavé. Typickým znakem je tmavý dvojitý přerušovaný proužek, lemující postranní čáru.
Třecí vyrážka se objevuje u samců, někdy ale i u samic. Samci mají poměrně delší párové ploutve. Ouklejka pruhovaná je rozšířena v
řekách celé Evropy. U nás se vyskytuje zejména v proudivých úsecích středních či horních částí toků, ale setkáváme se s ní na některých
místech i v dolních částech řek. Žije v hejnech a je poměrně náročná na čistotu vody. Základní složkou její potravy je zoobentos, zejména
larvy chrostíků a dalšího vodního hmyzu. Tře se v květnu až červnu v proudivých úsecích na kamenitý a štěrkovitý podklad. Počet jiker
kolísá mezi 3-6 tisíci podle velikosti samice a jejich vývoj trvá 4-7 dnů v závislosti na teplotě vody.
Parma obecná
Hájena od 16.3. - 15.6.
Na většině revírů je celoročně hájena.
Latinský název: Barbus barbus
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 15 let
pohlavní dospělost:
Popis:
Má špičatou hlavu se spodními ústy, se dvěma páry krátkých masitých vousků a válcovité, svalnaté tělo s poměrně velkými ploutvemi, takže
jí nečiní potíže setrvávat v silném proudu u dna, kde se hejna parem nejčastěji zdržují a vyhledávají potravu. Parma je svojí anatomií
uzpůsobena k životu v tekoucích vodách, zejména u dna. Má štíhlé, válcovité tělo. Její rypec je poměrně dlouhý, s masitou tlamou ve
spodním postavení, která je vybavena čtyřmi vousky. Dorůstá obvykle do délky 50 cm a hmotnosti
1–2 kg. Při hledání potravy mezi balvany se často zlatavě zablýsknou a tak z vysokého břehu či mostu jejich stanoviště můžeme často
poměrně dobře lokalizovat. Menší ryby občas vyskočí i nad hladinu, snad jen tak z přebytku energie. Parmy se vytírají v mělčích proudech
na přelomu května a června (pravděpodobně především v závislosti na teplotě a stavu vody). Mlíčáci rostou výrazně pomaleji, teprve ve
věku třinácti až patnácti let dosahují délky okolo půl metru. Jikernačky rostou rychleji, hlavně se také dožívají vyššího věku a tak se občas
uloví i ryby dlouhé přes sedmdesát centimetrů. Z neověřených zdrojů se lze dozvědět i o údajných úlovcích či pozorování parem v délkách
kolem metru či snad ještě větších. Taková ryba je ale opravdovou vzácností a už pěkná „šedesátka"dokáže rybáři (i s jeho náčiním) připravit
skutečnou „zatěžkávací zkoušku".
Při rozmnožování se parmy shlukují do hejn a migrují do mělkých kamenitých úseků. Vlastní tření je poměrně bouřlivé a s jednou
jikernačkou se obvykle vytírá několik podstatně menších mlíčáků. Relativně velké jikry (20 000 až 80 000 na 1 kg hmotnosti samice) nejsou
nijak ukrývány. K výtěru dochází obvykle během května až června, tedy později než u většiny kaprovitých ryb.
Vyskytuje se v proudech s tvrdým dnem v řekách nebo i potocích na celém našem území. Místy vzácná, někde i celoročně hájená. Na
některých revírech naopak zcela běžná. Dobrý stav parem mají např. Berounka, Bečva, Dyje, Lužnice, Svitava, ale i některé úseky Labe a
Vltavy.
Perlín ostrobřichý
Latinský název: Scardinius erythrophthalmus
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 12 let
Popis:
Tělo je ze stran zploštělé, vyšší než u plotice. Za břišními ploutvemi směrem k řitnímu otvoru je na břiše vytvořen kýl pokrytý šupinami. Ústa
jsou malá, horního postavení. Hřbetní ploutev je posunuta za kolmici vztyčenou z hráze břišních ploutví. Ve hřbetní ploutvi jsou 2—3 tvrdé
a 7—10 měkkých paprsků, v řitní ploutvi jsou 3 tvrdé a 9—12 měkkých. V postranní čáře je 37—43 šupin, nad ní 7—9, pod ní 3—4 šupiny.
Žaberních tyčinek je 11—12, požerákové zuby jsou dvouřadé (3.5 — 5.3, výjimečně 2.5 — 5.2). Kříženec perlína s ouklejí má kýl za břišními
ploutvemi, který může být pokryt šupinami. V řitní ploutvi jsou 3 tvrdé a 14—15 měkkých paprsků, v postranní čáře je 44—47 šupin,
požerákové zuby jsou dvouřadé. Kříženec s cejnkem malým má za břišními ploutvemi kýl pokrytý šupinami po celé délce nebo jen v přední
části. V řitní ploutvi jsou 3 tvrdé a 12—17 měkkých paprsků.
Hřbet je zelenomodrý, břicho je střibřitě bílé. Hřbetní ploutev je načernalá, jen při svrchním okraji červenavá, prsní ploutve jsou šedavé,
slabě načervenalé. Ostatní ploutve výrazně krvavě červené. Oko nažloutlé nebo oranžové, nikdy ne červené.
Tření probíhá při teplotě vody alespoň 18 °C. Na samici připadá až 100 000 lepkavých jiker, jejichž průměr je přes 1 mm a lze je po výtěru
nalézt na vodních rostlinách, popř. i kamenech. Kříží se s cejnkem malým, ploticí, ouklejí a tlouštěm.
Potrava perlína je do jisté míry unikátní, protože zahrnuje možná největší podíl rostlinné složky ze všech našich původních druhů ryb. Jedná
se o různé jemnolisté vodní rostliny a řasy. Z rybářského hlediska je perlín zajímavý hlavně pro plavačkáře jako jeden z běžných druhů
menších kaprovitých ryb, výborně se ale loví i na mušku.
Piskoř pruhovaný
celoročně hájen
Latinský název: Misgurnus fossilis
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Sekavcovití
věk: 10 let
pohlavní dospělost:
Popis:
Tělo je výrazně protáhlé do délky, válcovité, v zadní polovině ze stran zploštělé. Na předním konci hlavy je deset vousků. Ve hřbetní ploutvi
jsou 2—4 tvrdé a 5—7 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 3—4 tvrdé a 5—6 měkkých paprsků. V málo zřetelné postranní čáře je 135—175
šupin. Hřbet je nahnědlý, boky a břicho žluté, vzácněji červenavé. Podél boků těla se táhne Od očí až po ocasní ploutev podélný tmavý
a poměrně široký pás. Ploutve jsou žlutohnědé s malými černými skvrnkami. Žije při dně v bahnitých stojatých vodách. Při nedostatku
kyslíku ve vodě si pomáhá tím, že polyká vzduch a vstřebává jej střevem. V západních oblastech u nás vzácnější než na východě.
Tření probíhá v dubnu až červnu. Samice mívá až 150 000 jiker o průměru do 2 mm, které klade při teplotě vody 11—15 °C na porosty
vodních rostlin nebo na kořeny. Vylíhlý plůdek má charakteristické nitkovité vnější žábry, které později mizí
Piskoř je dnes natolik vzácný, že pravděpodobnost ulovení je jen malá. Na prut by mohl zabrat na drobnou živočišnou nástrahu,
pravděpodobnější je úlovek do čeřínku. Jako chráněný druh by rozhodně neměl být loven záměrně.
Plotice lesklá ( Dunajská )
celoročně hájena
Latinský název: Rutilus pigus
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 12 let
Popis:
Její podobnost s ploticí obecnou je na první pohled zřejmá a většina rybářů obě pokládá za tentýž druh. Při rozlišování je třeba si všímat
protáhlejšího těla plotice lesklé, menších a nepatrně dolů směřujících úst, mírně dozadu posunuté hřbetní ploutve a v průměru většího
počtu šupin v postranní čáře. Výstelka břišní dutiny je vždy černá. Největší výška těla je obsažena v jeho délce 3,7—4,5krát, délka hlavy
v délce těla 5,6—6,3krát. Ve hřbetní ploutvi 3 tvrdé a 9—11 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 3 tvrdé a 10—13 měkkých, v postranní čáře
je 44—49 (nejčastěji 46—47) šupin, nad postranní čárou 7 a pod ní 4 šupiny. Požerákové zuby jednořadé (6—5 nebo 5—5). U nás žije
poddruh plotice lesklá dunajská (Rutilus pigus virgo, (Heckel, 1852)). Hřbetní strana těla je tmavozelená až šedozelená, boky a břicho
jsou stříbřité s vysokým leskem. Hřbetní ploutev je načervenalá, prsní a ocasní ploutve jsou nažloutlé, břišní a řitní červené. Růst a věk:
z našeho území je nedostatek údajů. Předpokládá se, že zde dosahuje hmotnosti kolem 1 kg a věku patnácti let. V nádrži Domaša byla
v roce 1987 chycena plotice lesklá o délce 39 cm, a o hmotnosti 0,87 kg, v Dunaji ulovené plotice (43,5 cm, 1,21 kg) byl stanoven na
14+. Chráněná, vedena jako "ohrožený druh"
Plotice obecná
Latinský název: Rutilus rutilus
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 18 let
Popis:
Tělo je ze stran zploštělé, za břišními ploutvemi je ostrá hrana pokrytá šupinami. Hlava je s malými ústy, v podstatě koncového postavení.
Ve hřbetní ploutvi jsou 2—4 tvrdé a 7—11 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2—4 tvrdé a 8—12 měkkých paprskú, v postranní čáře je 38—46
šupin, nad postranní čárou 7—9 šupin, pod ní 3—5 šupin, žaberních tyčinek je 11—18, požerákové zuby jsou jednořadé, v postavení 6—5,
méně často 6—6 či 5—5. Břišní výstelka (peritoneum) je většinou světlá, ale může býti tmavá až černá. Kříženec mezi ploticí a cejnem
velkým má výrazný kýl za břišními ploutvemi, tento kýl je celý nebo jen v přední části ošupený. V řitní ploutvi jsou 3—4 tvrdé a(14) 15—20
měkkých paprsků. Požerákové zuby jsou většinou jednořadé, někdy i dvouřadé. U křížence plotice s cejnkem malým chybí šupinami
nepokrytá rýha před hřbetní ploutví. V řitní ploutvi jsou 3 tvrdé a 14—16 měkkých paprsků, požerákové zuby jsou jednořadé nebo dvouřadé.
Pro křížence plotice s ouklejí jsou charakteristické 3 tvrdé a 13—15 měkkých paprsků v řitní ploutvi, v postranní čáře je 45—52 šupin,
požerákové zuby jsou jednořadé či dvouřadé. Hřbet je tmavě zelený nebo zelenohnědý, kovově lesklý, boky jsou střibřité, břicho matně
bílé. Hřbetní a ocasní ploutev je slabě červenohnědá, párové ploutve jsou načervenalé, duhovka oka je červená. Tření probíhá při teplotě
vody 11—17°C na rozmanitý podklad (rostlinstvo, kameny, štěrk). Samice mívá až 100 000 jiker, které jsou lepkavé, nažloutlé nebo
šedavé,o průměru kolem 2 mm. Kříží se s cejnem velkým, cejnkem malým, ouklejí, perlínem, jesenem, tlouštěm i ostroretkou.
Podoustev říční (nosák)
Hájena od 16.3. - 15.6.
Na revírech jsou povoleny pouze 2 ks denně.
Latinský název: Vimba vimba
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
průměrná délka: až 50 cm
věk: 10 let
Popis:
Původní druh na většině našeho území. Tělo je protáhlé, z boků mírně stlačené. Za hřbetní ploutví se nachází ostrý kýl pokrytý šupinami za
břišními ploutvemi je kýl bez šupin. Ústa jsou spodní obloukovitá, pod masitým rypcem. Ve hřbetní ploutvi jsou 3 tvrdé a 8-9 měkkých
paprsků v řitní ploutvi 3 tvrdé a 17-22 měkkých paprsků. v postranní čáře je 51—64 šupin, nad ní 9—10, pod ní 6-7 šupin. Hřbet je
modrošedý intenzita tmavého zbarvení klesá směrem k břišní části, břicho je stříbřitě bílé. V době tření se hřbet a boky zbarvují tmavě až
černě, spodní část hlavy přední a břišní část těla, břišní a prsní ploutve jsou v této době jasně oranžové až červené. Vysoké tělo
charakteristický „nos“ možný výskyt žlutého zbarvení spodku těla – hlavně zjara spodní ústa podobná cejnům všechny ploutve relativně
tmavé poměrně dlouhá řitní ploutev. Tření obvykle probíhá v mělkých proudech se štěrkovým nebo kamenitým dnem. Na jeho počátku ryby
očistí dno od jemných usazenin. Jikry unáší proud a protože jsou lepivé, zachycují se na kamenech a mezi nimi. Výtěr je dávkový, často
až ve třech dávkách následujících s odstupem 2 – 3 týdny, přičemž více než polovina jiker je vytřena v první dávce. S věkem samic klesá
počet dávek, staré exempláře se mohou vytírat už pouze v jediné dávce a ryby nad 10 let věku se výtěru často neúčastní. Samice běžně
klade od 10 000 do 100 000 jiker, ale jsou uváděny i vyšší hodnoty až do 300 000jiker, pocházející zřejmě od samic výrazně nadprůměrné
velikosti. Podoustev je oblíbenou rybou plavačkářů. Na rozdíl od cejnů je to ryba, která na udici velice slušně bojuje a využívá při tom i sílu
proudu. Dalším plusem je skutečnost, že je aktivní po velkou část roku a je možno ji za teplého počasí lovit i v zimě. S rostoucím počtem
rybářů lovících na feederové pruty se objevuje další skupina zájemců o lov tohoto druhu.
Pstruh duhový
Latinský název: Oncorhynchus mykiss
pásmo:
řád: Bezostní
věk: 10 let
Popis:
Stavbou těla se podobá pstruhovi potočnímu. Hlava je klínovitá, čelisti ozubené, koutky úst sahají až pod oko. Před ocasní ploutví je na
hřbetě tuková ploutvička. Ve hřbetní ploutvi jsou 2—3 tvrdé a 10—11 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2—3 tvrdé a 8—10 měkkých.
V postranní čáře je 120—150 šupin. Radličná kost má člunkovitý tvar, na přední trojúhelníkovité plošce této kosti je v příčné řadě 2—6 zubů
a na zadní člunkovité liště 9—18 zubů v jedné až dvou podélných řadách. V literatuře se můžeme běžně setkat s latinským názvem pstruha
duhového Salmo gairdnerii Richardson, 1836, popř. pstruha amerického duhového Salmo gairdnerii irideus Gibbons, 1855. Nejnověji však
bylo zjištěno, že pstruh americký je totožný s druhem Salmo mykiss z řek Kamčatky. Druh Salmo mykiss byl později přeřazen do rodu
Oncorhynchus, takže podle práce se musí nyní pro pstruha amerického používat vědecké jméno Oncorhynchus mykiss. Hřbet je modře či
olivově zelený, boky stříbřité, břicho bílé. Středem boků probíhá podélný růžový či načervenalý pás. Na hlavě, hřbetě, bocích a na hřbetní
i ocasní ploutvi jsou rozmístěny poměrně hustě černé skvrny. Albín pstruha amerického byl znám z proslulého Vackova chovu v LitomyšliNedošíně V posledních letech se objektem záměrného šlechtění stala zlatě zbarvená barevná odchylka s tmavými skvrnami. Ve zbarvení a
proporcích těla jsou značné rozdíly dané lokalitou, podmínkami chovu a konkrétní chovnou linií. Můžeme tak najít pstruhy štíhlé i nestvůrně
zavalité, někdy jen s torzy ploutví. U barvy kolísá hlavně celková intenzita zbarvení od stříbřitých až po úplně tmavé. Do Čech byl pstruh
duhový poprvé dovezen v roce 1888 z Německa. Pozdější dovozy ve 20. století pocházely zejména z chovů v Dánsku a jejich základem by
měla být jezerní forma duháka z jezera Kamloops v Britské Kolumbii (tehdy uváděná jako Salmo gairdnerii kamloops). Dnes se pstruh
duhový hojně vysazuje i do sportovních revírů a v některých řekách se i přirozeně vytírá. Bohužel díky nadměrnému vysazování ryb z
umělého odchovu dochází k situaci, kdy jsou loveni duháci s nedostatečně vyvinutými ploutvemi bez mnoha prvků chování divokých ryb.
Tření hodně připomíná pstruha obecného. Dochází k němu v říjnu až lednu (existují i linie s jarním výtěrem) a tak jako jeho příbuzný se i
duhák vytírá do hnízda, které vybuduje samice v písčitém nebo štěrkovitém dně mělkého proudu. Jedinci žijící v nádržích vytahují většinou
za výtěrem do přítoků. Jikry jsou o něco menší než u pstruha obecného (do 5 mm) a samice jich klade 800 až 5 000. Výskyt dnes zcela
závisí na vysazování, které probíhá nejen na většině pstruhových revírů, ale i na mnoha mimopstruhových a soukromých revírech.
Legendární řekou s dlouhodobým výskytem pstruha duhového, kde bylo asi poprvé prokázáno jeho přirozené rozmnožování u nás, je
Loučná (levostranný přítok Labe).
Pstruh obecný (potoční)
Hájena od 1.9. - 15.4.
Na některých revírech lovná míra 40 cm
Latinský název: Salmo trutta
pásmo:
řád: Bezostní
věk: 5 – 9 let
Popis:
Pstruzi mají vřetenovité, svalnaté tělo, které je ze stran mírně zploštěno. Má poměrně velkou klínovitou hlavu, s hluboce rozštěpenými
a širokými ústy. Silné čelisti jsou opatřeny drobnými zuby. Má zaokrouhlené břišní i hřbetní ploutve, které jsou poměrně krátké. Pro pstruha
je klasická tuková ploutvička. Pstruh se v českých vodách vyskytuje v mnoha podobách. Na straně jedné, se můžeme setkat s vysokým a
krátkým tělem, na průřezu oválným či zploštělým, na druhé straně jsou jedinci s tělem protáhlým a nízkým, zpravidla však mají tvar mezi
oběma uvedenými extrémy. Hřbet bývá zbarven zelenohnědě, jindy žlutočerně, existují však i další barevné varianty. Břišní část bývá vždy
světlejší, s odstíny do žluté či špinavě bílé. Na hřbetě, bocích i na hřbetní a tukové ploutvičce bývají červené skvrny, které jsou většinou na
bocích světle olemovány. Někdy tyto skvrny mohou chybět, nebo mají jiný odstín. Samci mají delší hlavu než samice, u starších jedinců se
objevuje hákovité zahnutí spodní čelisti. Pstruzi v našich podmínkách dospívají mezi druhým a třetím rokem života. Relativní plodnost samic
kolísá v intervalu 2000 – 3000 ks/kg, ale v málo úživných horských potocích je to méně. Jikry bývají žluté a relativně velké, mají průměr 4 až
6 milimetrů. Ke tření dochází v říjnu a listopadu a závisí především na teplotě vody v daném toku. Do trdlišť dlouze migrují, přičemž jsou
schopni překonávat poměrně vysoké vodní překážky, jako jsou vodopády a jezy. Jako trdliště si vybírá místa s písčitým nebo štěrkovitým
dnem, s pomaleji proudící vodou a hloubkou do 0,5 metru. Vytloukají břichem ve dně oválné jamky až 50 centimetrů dlouhé, do kterých v
několika dávkách ukládají jikry, které samec oplodňuje. Během tření oba rodiče víří písek a drobný štěrk, který jikry překrývá. V přírodních
podmínkách dochází k vylíhnutí larev v únoru až březnu. Pstruh se dožívá věku 3 až 5 let, starší jedinci se vyskytují velmi zřídka. Jeho růst
je závislý na množství potravy v dané lokalitě, v málo úživných tocích dorůstá ve věku 5 let do velikosti okolo 20 centimetrů, v lepších
podmínkách větších řek přes 30 centimetrů. Pstruh obecný je původně mořským druhem, který migruje na tření do řek obdobně jako losos.
Pstruh obecný mořský k nám kdysi táhnul Labem a na Slovensko Dunajcem. Vodní stavby ovšem jeho cestu definitivně přehradily. Část
potomstva z vytřelých jiker pstruha obecného mořského zůstala natrvalo v potocích a řekách a byla základem pro dnes u nás žijící formu
pstruha obecného potočního. Pokud se pstruh obecný dostane do jezera či údolní nádrže, vytváří tam další formu – pstruha obecného
jezerního. Jednotlivé formy mají určité vlastnosti fixovány (např. zbarvení, stěhovací pud, nástup pohlavní dospělosti), ale ne trvale.
Dovezeme-li pstruha obecného mořského a zabráníme mu v migraci do moře, během jedné či dvou generací se změní ve formu potoční.
Obdobně z potoční formy vzniká v jezerech během jedné až tří generací forma jezerní. rekordní hodnoty: U nás přes 7 kg , mořská forma
kolem 20 kg.
Sekavec písečný
celoročně hájen
Latinský název: Cobitis elongatoides
pásmo:
řád: Máloostní
věk: 4 roky
Popis:
Tělo je protáhlé, z boků silně stlačené, stejně tak i hlava. Kolem úst šest vousků. Pod okem vztyčitelný trn, na konci rozdvojený.Mezi hřbetní
a ocasní ploutví není kožní kýl. Ve hřbetní ploutvi 2—3 tvrdé a 6—7 měkkých paprsků. V řitní ploutvi 2—3 tvrdé a 5—6 měkkých paprsků.
Hřbet je šedohnědý s početnými drobnými tmavými skvrnkami, boky a břicho bílé nebo nažloutlé. V podélné hřbetní linii je dále přítomno
12—20 okrouhlých šedohnědých skvrn. Na bocích podél postranní čáry jsou dvě podélné řady šedohnědých skvrn. V horní řadě jsou skvrny
drobnější a většinou splývají, v dolní řadě jsou větší a jejich počet kolísá mezi 12—20. Na hřbetní a ocasní ploutvi jsou rozmístěny drobné
hnědé skvrnky ve 2—3 příčných řadách. Při bázi ocasní ploutve, blíže hřbetu, je větší černá nebo tmavošedá skvrna. Tření probíhá v dubnu
a květnu při teplotě vody nad 16 Jikry o průměru do 2 mm jsou ukládány na vodní rostliny. Všechny naše druhy sekavců žijí poměrně skrytě,
vedou noční život a den tráví zahrabané v sedimentu. Proto je poměrně složité vůbec je na některé konkrétní lokalitě objevit a ještě
obtížnější je mapovat jejich výskyt. Také informací o jejich životě nemáme příliš mnoho. Živí se drobnými vodními bezobratlými, zčásti lze
v trávicím ústroj í najít řasy a detrit. Původní druh. Je řazen mezi ohrožené druhy
Sekavčík horský
celoročně hájen
Latinský název: Sabanejewia balcanica
pásmo:
řád: Máloostní
věk: 4 roky
Popis:
Tělo protažené ze stran zploštělé stejně tak i hlava. Okolo úst je 6 vousků a pod okem vztyčitelný trn, na konci rozdvojený. Na spodní
i svrchní straně zádě je silný kožní kýl. Ve hřbetní ploutvi (1 ) 2—3 tvrdé a (5)6—7 měkkých paprsků, V řitní ploutvi
2—3 tvrdé a 4—7 měkkých, žaberních tyčinek 7—9(10). Základní zbarvení je šedavě bílé, na bocích a břiše nažloutlé, na hřbetě přechází
do šedé. V podélné linii hřbetu je umístěno 4—12 tmavohnědých skvrn. Na bocích těla je podélná řada 8—15 červenohnědých a tmavě
fialových skvrn. U báze ocasní ploutve jsou nad sebou dvě tmavé skvrny, často splývající v proužek. Obývá většinou podhorské řeky
a potoky se štěrkovitým dnem a jemnými nánosy detritu v zátočinách. Vyskytuje se v čistých tekoucích vodách s tvrdším dnem od nížin do
středních poloh, u nás asi do výšky 600 m nad mořem. Preferuje mělčí úseky, často jen 50 cm hluboké. Dokáže ale žít i ve stojatých vodách
– například v záplavových jezírkách kolem Dunaje. U nás byl v 50. letech minulého století doložen z Bečvy u Lipníka nad Bečvou, ale
později už nebyl jeho výskyt na této lokalitě potvrzen. V současnosti je u nás známa pravděpodobně jen jediná populace v povodí říčky Vláry
na východní hranici naší republiky. Živí se zooplanktonem a zvířenou dna, sbírá suchozemský a vodní hmyz. V trávicím ústrojí byla
potvrzena i rostlinná složka. Je řazen mezi kriticky ohrožené druhy.
Siven americký
Latinský název: Salvelinus fontinalis
pásmo:
řád: Bezostní
věk: 15 let
Popis:
Tělo je vyšší než u pstruha obecného, ze stran zploštělé. Ústa jsou koncová, silně rozeklaná, s ozubenými Čelistmi. Mezi hřbetní a ocasní
ploutví je tuková ploutvička. Šupiny velmi drobné, hluboce zapuštěné v kůži. Ve hřbetní ploutvi jsou 3—5 tvrdých a 8—10 měkkých paprsků,
v řitní ploutvi 3—5 tvrdých a 7—9 měkkých paprsků. V postranní Čáře je 109—130 šupin, žaberních tyčinek je 11—22. Hřbet olivový až
modrozelený, s meandrovitými proužky a skvrnami. Boky světlejší, břicho oranžové až načervenalé. Na bocích a často i na hřbetě jsou žluté,
modré nebo karmínové skvrny. Prsní, břišní a řitní ploutve jsou načervenalé, lemované výrazným bílým a Černým proužkem. Zbarvení
sivena je velmi proměnlivé podle typu lokality a mění se i během roku. U nás nepůvodní druh. Je rozšířen jen v některých potocích
a řekách. Dlouhodobý výskyt je např. znám z horního toku Labe a říčky Pančavy v Krkonoších. Dříve se vyskytoval i v Černém jezeře na
Šumavě, jeho výskyt je uváděn ze Štrbského plesa v Tatrách, z nádrže Richtárovo u Podbrezové, Nitře a z pstruhových potoků v Pohroní
a Pováží. Přizpůsobil se životu v některých údolních nádržích. Snáší kyselejší vodu (nižší hodnotu pH) než pstruh obecný. K výtěru dochází
na podzim podobně jako u našeho pstruha obecného. Ojediněle přitom dochází ke zkřížení obou druhů a vznikají pozoruhodně zbarvení
kříženci označovaní jako „tygří“ nebo „tygrovité“ ryby. Jsou neplodní a občas se s nimi na našich vodách můžeme setkat. Jako většina
lososovitých ryb se i siveni vytírají v mělkých proudech, kde samice hloubí jakési hnízdo ve štěrkovitém dně a následně do něj oplodněné
jikry zahrabává. Inkubace jiker závisí na teplotě vody, ale obecně se dá říct, že je dlouhá, v extrémním případě (území Kanady) i přes půl
roku. U nás se plůdek líhne někdy koncem zimy. Počet jiker není velký a hodně závisí na velikosti jikernačky. Kolísá od zhruba stovky jiker u
zakrnělých populací až po asi 5 000 jiker u samic vážících kolem 2 kg.
Síh severní (maréna)
Latinský název: Coregonus maraena
pásmo:
řád: Bezostní
věk: 10 let
Popis:
Síh severní, zvaný běžně maréna, má ze stran stlačené, protáhlé tělo, hlava je malá s výrazným okem, štěrbinovitá ústa mají spodní
postavení nad protáhlým rypcem. Tělo je kryto velkými, opadavými šupinami, za hřbetní ploutví je tuková ploutvička. Ve hřbetní ploutvi jsou
3—4 tvrdé a 8—11 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 3—4 tvrdé a 9—12 měkkých paprsků, v postranní čáře 84—96 šupin, (v průměru 91),
nad postranní čárou 10—12, pod ní 8—10 šupin, žaberních tyčinek je 24—32. Sih severní se kříží se síhem peleděm; počet žaberních
tyčinek u těchto kříženců má většinou intermediární charakter. U nás je chován poddruh síh severní maréna Coregonus Iavaretus maraena.
U nás nepůvodní druh. Síh severní přežívá v chladných prostornějších vodách s bohatším obsahem kyslíku. Je přisazován do některých
rybníků i do údolních nádrží (např. Slapská, Jesenická, Lipenská), na Slovensku je znám např. z Oravské přehrady, Belianského jazera u
Banské Štiavnice či Štrbského plesa. V Oslavě byla jeho početnost místy až 6 ks.ha-1. Samice dozrávají k výtěru v průběhu listopadu, kdy
teplota vody poklesne na 4—6 C°.Na jednu samici připadá až 70 000 žlutě až oranžově zbarvených jiker o průměru kolem 2 mm. Tře se na
hlubších místech nad tvrdším štěrkovitým nebo písečným dnem. Většinou se u nás vytírá uměle, jsou však již známy případy přirozeného
rozmnožování, např. v některých nádržích (Jesenická Lipenská) či rybnících na Českomoravské vrchovině. Živí se zooplanktonem
příležitostně i zvířenou dna.
Slunka obecná
Latinský název: Leucaspius delineatus
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 5 let
Popis:
Tělo je štíhlé, ze stran zploštělé, ústa horní. Šupiny jsou poměrně velké, lehce opadavé. Postranní čára neúplná (tvoří ji 1—12
proděravělých šupin). Ve hřbetní ploutvi jsou 3 tvrdé a 8—9 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 3 tvrdé a 10—13 měkkých paprsků. Počet
příčných řad šupin podél těla je 40—50.Žabernich tyčinek 14—16. požerákové zuby bývají u menších jedinců jednořadé (5—5),u větších
dvouřadé, z boků stlačené, slabě rýhované, hákovitě zakončené (1.5—4.1., 2.5-4.1, 2.5—4.2, nejčastěji 1.5- 5.1). Hřbet je nazelenalý, boky
a břicho stříbřitě bílé. Párové ploutve mají jemné zbarvení do červena. ostatní jsou šedavě bílé. Tře se na mělčinách při teplotě vody 18—19
°C od dubna až po červen. Svůj nevelký počet jiker (asi 300 ks o průměru kolem 1,5 mm) lepí samička pomocí krátkého kladélka na spodní
stranu listů vodních rostlin, popř. na jiný podklad. Sameček jikry střeží až do vylíhnutí. U nás všeobecně rozšířený druh stojatých a mírně
tekoucích vod, menších nádrží a rybníků, slepých ramen a tůní Vyhledává především prohřátá, bohatě zarostlá místa, kde se dokáže při
chybění dravců silně namnožit. Dnes je na slunku třeba nahlížet jako na mizející původní druh a její roli plevelné rybky konkurující na
chovných rybnících kaprům dnes převzala zavlečená daleko agresivnější střevlička východní.
Střevle potoční
celoročně hájena
Latinský název: Phoxinus phoxinus
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 5 let
Popis:
Menší rybka s výrazně zaoblenými ploutvemi, ocasní ploutev má zaoblené laloky. Hřbetní ploutev je posunuta mírně dozadu. Šupiny jsou
velmi drobné. Postranní čára není úplná. Podle LOHNISKÉHO (1964) ve hřbetní ploutvi jsou (2)—3 tvrdé a (6)7(8) měkkých paprsků, v řitní
ploutvi jsou (2)—3 tvrdé a 6—8 měkkých paprsků, v prsní ploutvi 1 tvrdý a 13—16(17) měkkých a v břišní ploutvi 1—2 tvrdé a 6—8 měkkých
paprsků. Podél těla je 80—100 příčných řad šupin s převahou hodnot 83—90. Žaberních tyčinek je 5—11,požerákové zuby jsou dvouřadé,
postavení 2.5—4.2 či 2.4—4.2. Hřbet je hnědozelený, boky jsou světle zelené se zlatavým leskem, břicho je bělavé až slabě narůžovělé. Na
hřbetě a bocích jsou tmavé skvrny až pruhy, které někdy v boční linii splývají v podélný tmavý pás. Ploutve jsou nažloutlé až slabě růžové.
Tření probíhá v dubnu až červnu při teplotě vody nad 15 °C. Tehdy střevle vytahují i do těch nejmenších potůčků. Jikry jsou kladeny
samicemi na dno i do porostů rostlin. Na samici připadá několik set až několik tisíc jiker o průměru do 1,5 mm. Ještě v nedávné minulosti
byla u nás častým a hojným druhem čistých úseků horních toků řek a potoků. V souvislosti se znečišťováním a nežádoucími úpravami toků
z mnoha míst vymizela. Její početnost je omezována také přítomností dravců. Výjimečně žije i v některých stojatých vodách.
Střevlička východní (rasbora)
Latinský název: Pseudorasbora parva
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 5 let
Popis:
Vzhledově se jedná o drobnou stříbrnou rybku s tmavším pruhem na bocích a malými nezaměnitelně tvarovanými okrouhlými ústy. Ta mají
střední postavení a dají se vysunout poměrně daleko dopředu. Při sběru potravy v akváriu vydává zvláštní cvakavé zvuky. Další, co nás na
střevličce upoutá, je výrazná kresba šupin – jsou větší a zřetelnější než šupiny našich ryb, s jejichž potěrem by mohla být zaměňována.
Ploutve jsou dobře vyvinuté, mírně vypouklé a řitní ploutev je poměrně krátká. Střevlička východní je u nás nepůvodním druhem. Do Evropy
pronikla společně se zásilkami plůdku býložravých ryb – amura a tolstolobika. I její objevení na našem území mělo stejný průběh - dorazila
se zásilkami plůdku těchto ryb z Maďarska v letech 1981 – 2 a bleskově se začala šířit. Jedná se o odolný, přizpůsobivý a rychle se množící
druh a navzdory snaze rybníkářů potlačit její výskyt se dnes rozšířila téměř na celé území naší republiky. Proniká i do sportovních revírů,
kde se ale zatím nikde nedokázala namnožit do počtu, který by působil větší potíže. Střevlička prý nemá u nás přirozené nepřátele, není to
pravda. Hlavně candáti a okouni jsou schopni zredukovat nebo úplně zlikvidovat (ku prospěchu věci) něžádoucí populaci střevličky.
Sumec velký
Hájen od 1.1. - 15.6.
Latinský název: Silurus glanis
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Sumcovití
věk: přes 30 let
Popis:
Sumec velký má protáhlé tělo, které je pokryté slizkou kůží nemající šupiny. Barva těla je olivově zelená až modrošedá. Na bocích je vidět
mramorování a břicho je světle šedé či bílé. Někteří samci jsou bíle zbarvené.
Tělo nenápadně přechází v širokou nízkou hlavu. Ta je vybavená dvěma dlouhými vousy v horní čelisti. V dolní čelisti má pak čtyři kratší
fousy. Jde o chemoreceptory, ve kterých má sumec chuťové buňky. Ty představují kompenzaci pro jeho špatně vyvinutý zrak. Sumec má
silné čelisti s velkým množstvím zubů. Mají sklon dovnitř tlamy. Oči jsou malé, nevelká je i hřbetní ploutev, která nemá tvrdé paprsky. Řitní
ploutev je široká. Ocasní část těla je zploštělá a dlouhá. Sumec pohlavně dospívá ve stáří kolem čtyř let. Samci jsou pohlavně zralý
průměrně o rok dříve než samičky. Sumci se třou v párech. Nejvhodnější období je květen a červen. V této době má teplota vody 18 – 22 ℃,
a to je pro ně ideální. Chce-li se sumec velký rozmnožovat, přesouvá se z hloubky do větších přítoků. Pro rozmnožování volí klidnější vody
pod podemletými břehy. Nejlépe v takových místech, ve kterých je dostatek kořenů a rostlin. Sumec se vytírá na kořínky stromů či na měkký
travnatý porost. K tření dochází při poklesu barometrického tlaku, většinou před bouřkou. Jikernačka má až několik desítek tisíc jiker, o které
pečuje mlíčňák. Jeho hlavním úkolem je hlídat je. To ovšem není vůbec jednoduché. Sumci jsou nepřáteli mnohých ryb, a tak jich většina
zahyne. Výtěr přebývá v hnízdech, které rovněž připravují samečci. Malý sumci připomínají pulce. Plodnost sumce je ovlivněna potravou,
kterou jikrňačka přijímá na jaře. Podle toho dozraje menší či větší počet plůdků. Vývoj jiker trvá cca 3 dny. Sumec se živí různou potravou,
která se mění i jeho věkem. Mladší jedinci se živí zooplanktonem Dospělý jedinec filtruje bahno, aby z něho dostal mikroskopické
bezobratlé, chytá červy, obojživelníky, plazy, měkkýše, korýše, z ryb hlavně líny a kapry, vodní savce a dokonce i vodní ptáky (kachny).
Sumeček americký
Latinský název: Ameiurus nebulosus
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Sumečkovití
věk: přes 5 let
Popis:
Má válcovité tělo, s nízkou a širokou hlavou. Na horní čelisti jsou 4 vousky, z nichž jeden pár je značně dlouhý. Na dolní čelisti jsou rovněž 4
vousky. Oči jsou poměrně malé. Sumeček má tukovou ploutvičku, umístěnou mezi hřbetní a ocasní ploutví. Řitní ploutev není tak široká a
nesahá až k ocasní ploutvi, jako je tomu u sumce velkého. Tvrdé paprsky ve hřbetní a zejména v prsních ploutvích jsou nebezpečně ostré a
pichlavé. Ve hřbetní ploutvi je 1 tvrdý a 6 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 3 tvrdé a 17-24 paprsků měkkých. V břišních ploutvích je 8
paprsků a v prsních ploutvích 1 tvrdý paprsek a 8 měkkých. Hřbet je zbarven tmavozeleně, až do hněda, boky jsou světlejší, břicho je
nažloutlé až bělavé. Původní areál rozšíření zahrnoval Severní Ameriku. Dovozem byl rozšířen do takřka celého světa, kde je mnohdy
považován za invazivní druh. V ČR se vyskytuje v nejteplejších oblastech a dává přednost stojatým prohřátým vodám. V některých řekách
tvoří dokonce dominantní druh. V 19.století byl vysazen na Třeboňsku, ale chov se nezdařil, neboť v našich nedostatečně teplých vodách
nedosahuje potřebné velikosti pro trh. Pohlavně dospívá ve 2-3 letech života a tře se koncem dubna a v květnu. Staví si hnízdo na písčitém
dně, kam samice ukládá 1-5 tisíc jiker. Oplozené jikry a vykulený plůdek samec ochraňuje.
Štika obecná
Hájen od 1.1. - 15.6.
Na revírech lovná míra 60 cm
Není-li v popisu revíru uvedeno jinak.
Latinský název: Esox lucius
pásmo:
řád: Bezostní
čeleď: Štikovití
věk: přes 15 let
Popis:
Tělo je válcovité, s širokým hřbetem. Hlava má široká ústa s mohutně rozevíratelnými ozubenými čelistmi, ostré zuby jsou i na dalších
kostech ohraničujících ústní dutinu. Řitní a zejména hřbetní ploutev jsou posunuty dozadu směrem k ocasní ploutvi. Prsní ploutve jsou
posunuty dopředu až na hrdlo pod konec skřelí. Šupiny jsou poměrně malé, oválné. Ve hřbetní ploutvi je 6—10 tvrdých a 12—16 měkkých
paprsků, v řitní ploutvi je 4—8 tvrdých a 10—13 měkkých paprsků, v postranní čáře je 121—14.4 šupin, nad ní 14—17 a pod ní 12—15
šupin. Zbarvení: velmi proměnlivé. Hřbet bývá tmavě či světle hnědozelený, břicho bílé až nažloutlé. Tělo i hlava jsou pokryty nažloutlými
skvrnami, na bocích jsou někdy přítomny tmavší svislé pruhy. Šupiny, zejména na bocích,mohou mít zlatavý lem. Oko je žlutavé. Prsní
a břišní ploutve jsou světlé hřbetní a řitní ploutve bývají tmavší, žlutavě šedé. Na nepárových ploutvích jsou tmavé skvrny uspořádané
nepravidelně nebo v příčných řadách. Počátek tření spadá do období těsně po roztání ledů; probíhá, když teplota vody dosáhne 7—8 °C
a končí při trvalé teplotě 14 °C. Velké samice mívají až 127 000 žlutooranžových jiker, o průměru obvykle větším než 2 mm. Lepkavé jikry
lze nalézt na rostlinách v mělkých pobřežních partiích. Už tohoroční štičky s celkovou délkou pod 20 cm mohou mít plně vytvořené pohlavní
orgány a v příštím roce se účastnit výtěru.
Potěr se živí hlavně zooplanktonem, larvami a kuklami pakomárů a larvami jepic. Od délky kolem 5 cm začíná přecházet na typický dravý
způsob života a v potravě se objevuje již i rybí plůdek. Jakmile štika dosáhne délky asi 20 cm, tvoří její potravu téměř výlučně ryby, a to
zejména nejběžnější druhy, např. plotice, okoun, jelci.
Tolstolobik bílý
Latinský název: Hypophthalmichthys molitrix
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 20 let
Popis:
Robustní trup je z boků stlačený, hlava je poměrně menší než u tolstobika pestrého. Ústa mají horní postavení (nad podélnou osou těla),oči
jsou posazeny nápadně nízko. Spodní čelist mírně přesahuje horní a zapadá do ní malým výběžkem. Žábry jsou zakryty mohutnými
skřelemi, jejichž zadní okraj zpravidla zasahuje až k bázím prsních ploutví. Tyto ploutve nedosahují za kolmici vedenou z báze ploutví
břišních. Břišní kýl bez šupin probíhá od hrdla až po řitní otvor. Ve hřbetní ploutvi jsou 2—3 tvrdé a 6—7 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2—
3 tvrdé a 11—14 měkkých paprsků, v břišních ploutvích 1 tvrdý a 6—8 měkkých a v prsních ploutvích 1 tvrdý a 16—18 měkkých paprsků.
V postranní čáře je 111—129 šupin, požerákové zuby jsou hladké, jednořadé (4—4). Žaberní tyčinky jsou velmi dlouhé, tenké, při bázi
srostlé a vytvářejí hustou filtrační mřížku. Hlava a hřbet šedozelené, boky a břicho stříbřitě bílé. V původní domovině se tře v hlavním toku
řeky při teplotě vody nad 20 o. Jikry jsou vytírány přímo do vodního sloupce, kde se vznášeli a prodělávají svůj vývoj. v maďarském úseku
Tisy se pravidelně vytírá. V našich podmínkách je rozmnožován uměle. Jsou známi údajně plodní kříženci mezi tolstolobikem bílým
a pestrým. kteří v růstu předstihují rodičovské druhy. Tito kříženci svým vzezřením a uspořádáním břišního kýlu více připomínají tolstolobika
bílého. KOUŘIL a VALENTA (1979) upozorňují na křížence mezi kaprem a tolstolobikem bílým. Kříženci připomínají šupinatého kapra. Jsou
však světlejší barvy a mají protáhlejší trup. Zavedení zmíněných kříženců může představovat další intenzifikační prvek v našem rybníkářství.
U nás nepůvodní druh. Po introdukci clo našich vod v polovině šedesátých let byl ve volných vodách poprvé chycen v Dunaji u Radvaně
v roce 1968. Vyhovují mu rybníky a údolní nádrže ležící v nižší nadmořské výšce. Hejnový druh.
Tolstolobec pestrý
Latinský název: Arisichthys nobilis
pásmo:
řád: Máloostní
čeleď: Kaprovití
věk: 20 let
Popis:
U dospělých kusů je obvyklé šedavé zbarvení boků doplněné nepravidelnými tmavšími skvrnami. Ploutve jsou velice dobře vyvinuté –
zejména ocasní je přímo obrovská. Jejich barva je tmavě šedá až hnědá. Už samo skvrnité zbarvení postačí, je-li dobře vyvinuté, k odlišení
tolstolobce od tolstolobika bílého. Dalším typickým znakem tohoto druhu je ostrý kýl na břiše, který je narozdíl od tolstolobika vyvinut pouze
v úseku mezi břišními ploutvemi a ploutví řitní. Kůže tolstolobce je velice dobře prokrvena a při manipulaci s rybou často dochází k
poškození krevních kapilár a následnému krvácení na velké části povrchu těla. Stává se to jak při sportovním rybaření, tak i během
manipulace na výlovech. Komerční rybáři si pak stěžují, že tato poranění nemající žádný vliv na kuchyňské upotřebení snižují prodejnost
tohoto druhu. Společně s tolstolobikem bílým se tolstolobec odlišuje od ostatních našich ryb nízko položenýma očima. Jejich pozice na
spodku obrovské hlavy působí až nepřirozeným dojmem. Ústa mají svrchní polohu a jsou mimořádně veliká, aby bylo množství profiltrované
vody co největší. Potrava se zachycuje na žaberních tyčinkách, které jsou velmi jemné. K nám byl dovezen ve dvou hlavních vlnách - v roce
1964 byl proveden první import z území tehdejšího SSSR a v letech 1971 - 76 byl chov doplněn jedinci pocházejícími z Maďarska. Dnes je
celkem běžně chován jako součást obsádky komerčních rybníků a vysazuje se i do sportovních revírů. Tam je jakožto druh živící se
planktonem jen ojediněle uloven na udici a tak se na mnoha vodách můžeme běžně setkat s hejny těchto ryb o hmotnosti 15 – 30 kg. Jeho
velkou výhodou je, že se živí potravou nacházející se na velmi nízkých patrech potravní pyramidy (čím níž, tím je potravy víc) a jen omezeně
si konkuruje s kaprem. Jeho zařazením do obsádky se proto znatelně zvýší produkce rybníků.
Úhoř říční
Hájen od 1.9. - 30.11.
Latinský název: Anguilla anguilla
pásmo:
řád: Holobřišní
čeleď: Úhořovití
věk: 20 let
pohlavní dospělost: 10 - 15 let
Popis:
Úhoře si určitě nespleteme s žádnou jinou rybou. Štíhlé, hadovité tělo je lemováno ploutvovým lemem, který tvoří srostlé nepárové ploutve,
nevýrazné prsní ploutve jsou umístěny hned za hlavou, břišní ploutve úhoř nemá. V tuhé kůži jsou pevně vrostlé drobné šupiny, celé tělo
pokrývá vrstva slizu, který úhoři kromě jiného umožňuje protáhnout se úzkými škvírami mezi kameny, ve spleti kořenů a pod. Tento sliz také
velmi znesnadňuje jeho uchopení a pokud se dostane do otevřené rány či do kontaktu se sliznicí, může způsobit nepříjemné záněty. A
navíc - krev úhoře je toxická, následky případné otravy připomínají účinky zmijího uštknutí. Po tepelné úpravě však svou jedovatost ztrácí
a poněkud tučné maso úhoře patří mezi vyhledávané lahůdky, v jakékoliv úpravě. Oči úhoře jsou malé, úhoři se totiž řídí především svým
výtečným čichem. Poměrně široce rozeklaná ústa jsou ve středním postavení, podle tvaru hlavy rozdělujeme formu úzkohlavou a
širokohlavou. Samci jsou menší, jen vzácně dosahují přes padesát centimetrů, samice pak mohou dorůstat délky až přes jeden metr.
Zbarvení úhořů je nejčastěji černohnědé, někdy se ale podaří ulovit jedince zlatavě nahnědlé či až strašidelně brčálově zelené. Larvy úhořů
jsou nejprve prúhledné, začínají se zbarvovat až při vstupu do řek, kde jsou také nejčastěji loveny.
V tomto stádiu se nazývají monté a bývají loveny ve velkém. Bohužel ale hlavním cílem není vysazení úhoří omladiny do nedostupných
toků, ale lov za účelem konzumace. V mnoha zemích jsou tito úhoříci žádanou lahůdkou.
Ve sladké vodě stráví přibližně šest let a potom se vydávají na opět většinou nerealizovatelnou pouť zpět do Sargasového moře. Turbíny
elektráren bývají pro ně osudnými. Zábrany či odpuzovače nejrůznějších typů a koncepcí se zatím prostě neosvědčují a ani rybí přechody
a skluzy nejsou zatím na odpovídající úrovni. Určité procento úhořů se sice podaří ulovit do lapadel, slupů a vrší, ztráty ale bývají opravdu
velké. A cena monté stále stoupá.
Pro úhoře tedy dost neradostné vyhlídky i přes zavádění nových forem ochrany. U nás je to poměrně nedávno zavedené podzimní hájení.
Kdysi dávno nebylo známo nic o místě a způsobu rozmnožování úhoře a tak se zrodily teorie o zrodu malých úhoříků z bahna v hlubinách.
Později při zkoumání úhořů, napadených cizopasnými červy, přišli vědátoři na myšlenku o živorodnosti úhořů. Teprve v devatenáctém století
došli vědci ke zjištění, že drobné, průhledné rybky tvaru a velikosti vrbového listu, považované do té doby za samostatný živočišný druh,
jsou ve skutečnosti larválním stádiem úhoře říčního
Vranka obecná
celoročně hájena
Latinský název: Cottus gobio
pásmo:
čeleď: Vrankovití
věk: 8 let
Popis:
Tělo je vřetenovité se shora zploštělou mohutnou hlavou, ústa velmi široká, ozubená. Tělo holé bez šupin. Postranní čára je patrná podél
celého těla, na špičce dolní čelisti je jeden pór. Prsní ploutve vějířovité, břišní ploutve menší, posunuté na hrdlo. Ocasní ploutev mírně
zaoblená. Délka vnitřního paprsku v břišní ploutvi tvoří 79—83 procent její délky. Konce břišních ploutví nedosahují k řitnímu Otvoru.
V první hřbetní ploutvi (6) 7—8 (9) tvrdých paprsků, ve druhé (14—15)16—18(19—20) měkkých, v řitní ploutvi (9)10—13(14) měkkých
paprsků. V břišních ploutvích je 1 tvrdý a 4 měkké a v prsních ploutvích 13—14 měkkých paprsků. Hřbet a boky jsou hnědavé či šedohnědé
s různě zřetelnou mramorovanou kresbou, břicho je světlé. Na ploutvích bývají tmavší pásy s výjimkou ploutví břišních, které postrádají
pruhování. Zbarvením těla se může přizpůsobovat charakteru dna. Vytírá se v dubnu až květnu. Snůška jiker je obvykle umístěna na spodní
straně kamenů. Jikry jsou oranžově žluté, o průměru až přes 2 mm. Samice o délkách těla 56—125 mm měly 83—702 jiker. Nakladené jikry
samec stráží. Ze Švédska bylo popsáno křížení vranky obecné s vrankou pruhoploutvou. Vranka je rybou čistých chladných vod s
kamenitým dnem a dostatkem úkrytů. Pokud tyto podmínky má, je na takové lokalitě naprosto běžným druhem. Vzhledem ke své citlivosti
ale z mnoha vod vymizela a dnes je na seznamu chráněných druhů.
Vranka pruhoploutvá
celoročně hájena
Latinský název: Cottus poecilopus
pásmo:
čeleď: Vrankovití
věk:6 let
Popis:
Tělo je vřetenovité, dozadu se zužující, hlava shora zploštělá s ústy širokými, ozubenými. Tělo holé bez šupin, na hřbetě jsou dvě ploutve.
Prsní ploutve jsou mohutné, vějířovité, břišní ploutve posunuty na hrdlo. Celkově je podobná vrance obecné, od které se liší tím, že vnitřní
paprsek břišní ploutve tvoří 41—44% její délky. Břišní ploutve přesahují řitní otvor. Póry postranní čáry nedosahují báze ocasní ploutve, na
špičce dolní čelisti jsou dva póry. V první hřbetní ploutvi je 8—9 tvrdých paprsků, v druhé 16—20 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 13—15
měkkých, v břišních ploutvích 1 tvrdý a 4 měkké a v prsních 14 měkkých paprsků. Zbarvení těla je velmi přizpůsobivé okolnímu prostředí.
Hřbet a boky jsou hnědavé nebo našedlé s různě intenzívním mramorováním. Břicho vždy světlé. Na ploutvích jsou různě zřetelné tmavé
pásy. Břišní ploutve vždy zřetelně pruhované. Celkově je zbarvení ve srovnání s vrankou obecnou spíše tmavší a kontrastnější. Tře se
obvykle v dubnu. Jikry jsou žlutě pomerančové, lepkavé a bývají nalepené na spodní straně kamenů. Snůška obsahuje až 800 jiker
o průměru do 2,5 mm a je samcem hlídána. Vyskytuje se v pstruhových a lipanových tocích v povodí Odry (tj. na severu Moravy). Její výskyt
byl prokázán a zmapován až po 2. světové válce. Byla uváděna z Opavice, Moravice, Desné, Olše a Černé Ostravice. Poměrně hojný
výskyt byl zaznamenán i v povodí Vsetínské Bečvy. Současný výskyt závisí na aktuálním stavu kvality vody a zachování původního rázu
říčních koryt.

Kompletní přehled ryb našich vod ve formátu PDF

Transkript

Podobné dokumenty

Sladkovodní ryby

Paprskoploutvé ryby

SYSTEMATIKA PARYB

Cena za obě bedny 24.000 Kč!!

Pozvánka na pilotní ověření prezenční formy

Vaření s Matějem Good Charlotte Úhoř říční Básničky o Lásce UDG

GN49_05

2.cislo Ptacek Bonza..