Giddens_Anthony_Treti_cesta

Komentáře

Transkript

Giddens_Anthony_Treti_cesta
kapitola 1 .
SOCIALISMUS
A NÁSLEDNÉ OBDOBÍ
V únoru 1998, po programovém semináři s americkým vedením ve Washingtonu, vyjádřil Tony Blair ambiciózní předsevzetí docílit v jedenadvacátém století mezinárodní shody ohledně politiky levého středu . Nový přístup
měl vyvinout programový rámec, který by reagoval na změny ve světovém uspořádání . „Stará levice se těmto změnám
brání a nová pravice se nechce stát jejich řídící silou . Musíme tyto změny zvládnout, abychom vytvořili společenskou solidaritu a prosperitu ."' Úkol jistě nelehký, nebot,
jak vyplývá z výše uvedeného výroku, existující politické
ideologie již nenacházely ohlas.
Před sto padesáti lety Marx napsal, že „Evropou obchází
strašidlo" - strašidlo socialismu či komunismu . To platí
i dnes, ale z jiných důvodů, než které měl na mysli Marx .
Socialismus a komunismus opustily scénu, ale stále nás
znepokojují . Představy a ideály, které byly jejich hnací silou, nelze jen tak zahodit, nebot některé z nich ztělesňují
podstatné hodnoty kvalitního života, který je samotným
smyslem sociálního a ekonomického rozvoje . Výzva spočívá v oživení těchto hodnot tam, kde se ekonomický program socialismu zdiskreditoval.
Zdá se, že v současné době ztratily politické ideály
schopnost inspirovat a političtí vůdci schopnost vést . Ve
veřejných diskusích se nejčastěji objevuje téma morálního
úpadku, narůstajících rozdílů mezi bohatými a chudými
a slabých míst sociálního sidtu . Optimismus neztrácejí
pouze lidé věřící ve všemocnost techniky. Technické změny však mají rozporuplné důsledky a technika sama nemůže v žádném případě poskytnout základ pro efektivní politický program . Má-li se stát politické myšlení znovu
12
podnětným, nesmí pouze reagovat nebo se omezit na běžné
či lokální problémy. Politický život je bez ideálů nicotný .
Ideály, které se nevztahují ke skutečným možnostem, jsou
ale prázdné. Musíme tedy především vědět, jaký typ společnosti chceme vytvořit, ale zároveň také znát konkrétní
způsoby, jak toho docílit. Tato kniha se snaží ukázat, jak je
možné dosáhnout předsevzatých cílů a jak oživit politický
idealismus .
Nejčastěji se v ní odvolávám na Británii, přestože mají
mé argumenty širší platnost . V Anglii, stejně jako v mnoha
jiných zemích, v současné době pokulhává teorie za praxí .
Vlády, zbavené starých jistot, které tvrdí, že reprezentují levici, vytvářejí svou politickou teorii za chodu . Kostru, kterou představuje tvorba politiky, je třeba „obložit teoretickým masem" - nejen aby vlády obhájily své činy, ale aby
politice dodaly hlubší smysl svého zaměření a účelu . Je
toho třeba proto, že levice byla vždy spojována se socialismem, který, přinejmenším jako systém ekonomického řízení, již neexistuje .
Smrt socialismu
Počátky socialismu jsou spojeny s vývojem raně industriální společnosti ve druhé polovině osmnáctého století . Totéž platí i o jeho hlavním protějšku, konzervatismu,
který se zformoval jako reakce na Francouzskou revoluci .
Myšlenkové jádro socialismu spočívalo na opaku individualismu, jeho snaha kritizovat kapitalismus se objevila až
později . Než komunismus získal se vznikem Sovětského
svazu svůj specifický význam, značně se se socialismem
překrýval. Oba se snažily hájit nadřazenost sociálního a pospolitého .
Socialismus představoval především filozofický a etický
impulz, ale již před Marxem začal přebírat znaky ekonomické doktríny. Byl to ale Marx, kdo socialismu poskytl
propracovanou ekonomickou teorii . Zároveň ho zasadil do
kontextu dějin. Základní Marxovy postoje přijali všichni
13
socialisté bez ohledu na to, do jaké míry se lišili v jiných
oblastech . Socialismus se snažil čelit nedostatkům kapitalismu s cílem učinit ho lidštějším nebo ho zcela překonat .
Ekonomická teorie socialismu stojí na myšlence, podle které je kapitalismus sám o sobě ekonomicky neefektivním,
přispívá k rozdělení společnosti a není se schopen dlouhodobě reprodukovat.
Představa, že je možné socialistickým řízením ekonomiky kapitalismus zlidštit, poskytuje socialismu veškeré
zbraně, kterými disponuje . Bývá ovšem různě vykládáno,
jak lze těchto cílů dosáhnout . Podle Marxe socialismus stál
a padal se svou schopností vytvářet větší bohatství než kapitalismus a také jej spravedlivěji rozdělovat . Socialismus
je dnes mrtev, nebot tyto nároky neplnil . Stalo se tak zvláštním způsobem : čtvrt století po druhé světové válce se zdálo, že se socialistické plánování etablovalo nejen na Východě, ale i na Západě . Přední ekonomický pozorovatel E . F.
M. Durbin v roce 1949 napsal : „Ted plánujeme všichni . . .
Úpadek všeobecně rozšířené víry v laisser-faire se od války
dramatickou rychlostí . . . rozšířil po celém světě ."2
Na Západě se socialismus stal doménou sociální demokracie - umírněný, parlamentní socialismus -, jejímž cílem
bylo konsolidovat stát blahobytu . Ve většině zemí včetně
Británie byl stát blahobytu společným výtvorem pravice
i levice, přestože ho v poválečném období začali socialisté
vydávat za vlastní . Nějakou dobu se dokonce zdálo být všeobecné plánování přijaté zeměmi sovětského typu ekonomicky efektivním, i když vždy politicky despotickým . Tvrzení, že Sovětský svaz během následujících třiceti let
Spojené státy ekonomicky předstihne, nepovažovaly americké vlády v šedesátých letech za nereálné .
Ohlédneme-li se zpět, není pochyb o tom, proč Sovětský
svaz Spojené státy nejen nepředběhl, ale navíc za nimi dramaticky zaostal, a proč musela sociální demokracie čelit
vlastní krizi . Socialistická ekonomická teorie kapitalismus
v jeho schopnosti inovovat, ° adaptovat se a zvyšovat produktivitu příliš podcenila . Socialismus také nepochopil
význam trhu jako informačního zdroje pro prodávající i ku14
pující . Tyto nedostatky začaly být plně odhalovány procesem prohlubující se glbalizace a technických změn již od
počátku sedmdesátých let .
Od poloviny let sedmdesátých, ještě dlouho před rozpadem Sovětského svazu, byla sociální demokracie stále více
konfrontována s filozofiemi volného trhu, především s nástupem thatcherismu a reaganismu - obecněji označovanými za neoliberalismus . Před jejich nástupem byla myšlenka
liberalizace trhu považována za přežitek minulosti . Názory
Friedricha von Hayeka, hlavního zastánce volného trhu,
a dalšfch liberálních kritiků socialismu, které byly zpočátku obecně považovány za výstřední, začaly náhle představovat sílu, se kterou bylo třeba počítat . Důsledky neoliberalismu se v zemích kontinentální Evropy neprojevily tolik
jako ve Velké Británii, Spojených státech, Austrálii a Latinské Americe . I na kontinentě však měly myšlenky volného
trhu významný vliv.
Kategorie „sociální demokracie" a ,,neoliberalismus" jsou
široké a zahrnují skupiny, hnutí a strany různých programů
i přesvědčení . Vlády Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové, přestože se navzájem ovlivňovaly, měly v některých
oblastech odlišné politické přístupy . Když se Thatcherová
poprvé dostala k moci, neměla plně vyzrálou ideologii . Tu
si vytvořila až během svého působení . Thatcherovská politika prováděná „levicovými" stranami, jak je tomu například na Novém Zélandě, dodala klíčovým programovým
idejím opět nový ráz . Nejen to, neoliberalismus má dva
proudy. Ten hlavní je konzervativní, ze kterého vychází pojem „nová pravice" . Neoliberalismus se stal perspektivou
mnohých konzervativních stran na celém světě . Dále zde
však existuje důležitý myšlenkový proud spojený s filozofií svobodného trhu, který oproti konzervativnímu proudu
zastává požadavek svobody v morálce i v ekonomice . Na
rozdíl od konzervativců typu Thatcherové jsou libertariáni
(zastánci svobody jednotlivce - pozn . překl.) například pro
svobodu sexuální orientace a proti kriminalizaci drog.
Sociální demokracie je termínem ještě širším a mnohoznačnějším . jd ho užívám k označení stran a hnutí reform-
15
ní levice, tedy i britské Labour Party . Těsně po válce se sociální demokraté v mnoha zemích ve svých postojích víceméně shodovali . Hovořím-li o klasické sociální demokracii
nebo o sociální demokracii starého stylu, mám na mysli
právě toto období . V osmdesátých letech se začali sociální
demokraté ve všech zemích od těchto původních stanovisek odchylovat, čímž reagovali na nástup neoliberalismu
a problémy socialismu .
V praxi se sociálnědemokratické režimy mezi sebou zásadně liší, stejně jako systémy sociálního zabezpečení, které prosazují . Evropské sociální státy je možné rozdělit do
čtyř základních skupin, které se shodují v historickém původu, cílech i struktuře :
• britský systém, který klade důraz na sociální služby
a zdraví, zahrnuje ale i závislost sociálních dávek na příjmu;
• skandinávský nebo severský typ sociálního státu, pro
který je typické velmi vysoké zdanění, univerzalistické
pojetí a který nabízí vysoké dávky a dobře financované
státní služby včetně zdravotní péče ;
• středoevropské systémy, pro které je příznačná relativně
nízká pozornost věnovaná sociálním službám, které ale
poskytují sociální podpory v jiných oblastech, financované především zaměstnanou částí populace a z příspěvků na sociální pojištění ;
• jižní systémy, formou podobné středoevropským, avšak
měně komplexní a s nižší úrovní podpory .3
Přijmeme-li tyto odlišnosti, klasická sociální demokracie
a neoliberalismus představují dvě velmi rozdílné politické
filozofie . Následující rámečky jejich odlišnosti shrnují . Hrubá srovnání tohoto typu sice zvyšují riziko zkreslení, uvedené rozdíly jsou však skutečné a důležité . Pozůstatky klasické sociální demokracie jsou všude stále poměrně silné .
16
Klasická sociální demokracie (stará levice)
- Všudypřítomná účast státu v sociální i ekonomické
sféře života
- Převaha státu nad občanskou společností
- Kolektivismus
- Keynesiánské řízení poptávky a korporativismus
- Omezená úloha trhů : smíšená ekonomika nebo sociálně tržní hospodářství
- Plná zaměstnanost
- Silné rovnostářství
- Komplexní pojetí sociálního státu, který své občany
chrání „od kolébky až do hrobu"
- Lineární modernizace
- Nízké ekologické vědomí
- Internacionalismus
- Součást bipolárního světa
Thatcherismus nebo neoliberalismus
(nová pravice)
- Minimální role státu
- Autonomní občanská společnost
- Tržní fundamentalismus
- Morální autoritářství a silný ekonomický individualismus
- Selektivnost trhu práce stejně jako u ostatních trhů
- Akceptovaná nerovnost
-Tradiční nacionalismus
- Sociální stát jako záchytná sít
- Lineární modernizace
- Nízké ekologické vědomí
- Realistická teorie mezinárodního uspořádání
- Součást bipolárního světa
17
Sociální demokracie starého stylu
Sociální demokracie starého stylu vnímala kapitalismus volného trhu jako příčinu mnoha problematických
jevů, které popsal Marx, ale věřila, že je lze zmírnit nebo
odstranit pomocí státních intervencí . Stát je povinen zajišťovat ty veřejné statky, které trh zajistit nemůže vůbec nebo
je zajišťuje nedostatečně . Přítomnost státu v ekonomice
i v jiných oblastech společnosti je normální a žádoucí, neboť veřejná moc představuje v demokratické společnosti
kolektivní vůli . Kolektivní rozhodování, které zahrnuje
správu, podnikatelskou sféru a odbory, částečně nahrazuje
tržní mechanismy.
Klasická sociální demokracie považuje účast státu v rodinném životě za nezbytnou a plně ji schvaluje . Sociální
dávky, které stát poskytuje, jsou pro některé rodiny životně
důležité a stát by měl převzít zodpovědnost všude tam, kde
se jednotlivci, ať už z jakéhokoli důvodu, o sebe nedokáží
postarat. Až na zřejmé výjimky bývali přívrženci klasické
sociální demokracie nedůvěřiví vůči dobrovolným sdružením . Podobná uskupení často napáchají více zla než dobra,
neboť ve srovnání se sociálními službami poskytovanými
státem bývají neprofesionální, často chybují a straní těm,
kterým služby poskytují .
John Maynard Keynes, který ekonomicky inspiroval poválečný konsenžuš ohledně státu blahobytu, nebyl socialista, a přesto se v některých otázkách shodoval s Marxem
i socialismem. Keynes, podobně jako Marx, přisuzoval kapitalismu určité iracionální vlastnosti, věřil však, že je lze
kontrolovat a tím kapitalismus ochránit před sebou samým. Marx i Keynes výkonnost kapitalismu spíše podceňovali. Skutečnost, že keynesiánská teorie věnuje straně
nabídky relativně málo pozornosti, odpovídá pojetí sociální demokracie . Keynes ukázal, jak je možné tržní kapitalismus stabilizovat řízením poptávky a vytvořením smíšené
ekonomiky. Jedním z projevú smíšené ekonomiky v Anglii
bylo znárodnění, přestože hó Keynes neschvaloval. Někte-
ré sektory ekonomiky by měly být z trhu vyňaty, nejen z důvodu nedokonalosti trhu, ale také proto, že odvětví klíčová
pro národní zájem by neměla být v soukromých rukou .
Otázka rovnosti byla vždy pro celou sociální demokracii,
a tedy i pro Labour Party, velmi důležitá . Větší rovnosti by
mělo být dosaženo různými vyrovnávacími strategiemi . Například progresivní zdanění jako jeden z nástrojů sociálního státu bere bohatým, aby dávalo chudým . Sociální stát
má dva cíle : vytvořit společnost s menšími sociálními rozdíly, ale také chránit jedince během jejich celého života .
První sociální opatření, používaná od devatenáctého století, byla zaváděna liberály i konzervativci a často odmítána
dělnickými organizacemi . Poválečný sociální stát však měl
silnou základnu většinou právě mezi manuálně pracující
třídou, která byla pro sociálnědemokratické strany ještě
před dvaceti lety hlavním zdrojem voličů .
Sociální demokracie až do svého ústupu koncem sedmdesátých let sledovala všeobecně model lineární modernizace - „cestu socialismu" . Snad nejvýznamnější hlasatel
nástupu státu blahobytu ve Velké Británii, sociolog T . H .
Marshall, nabídl přesvědčivou interpretaci tohoto modelu .
- gtg 'blahobytu představuje vrchol dlouhodobého procesu
vývoje občanských práv . Marshall, podobně jako většina jiných v poválečném období, očekával, že sociálně orientované systémy budou postupně expandovat a ekonomický
rozvoj bude vždy doprovázen stále širší realizací sociálních práv.
Všeobecně nelze říci, že by klasická sociální demokracie
byla vůči ekologickým otázkám přímo zaujatá, bylo pro ni
však obtížné se jim přizpůsobit . Orientace na korporativismus, na plnou zaměstnanost a ohromný důraz na sociální
stát ji činily neschopnou čelit ekologickým problémům
systematicky. Ani v praxi nedisponovala silnou globální
perspektivou . Sociální demokracie byla ve své orientaci
spíše internacionalistická s cílem vytvořit solidaritu mezi
podobně smýšlejícími stranami, než aby řešila globální
problémy jako takové . Nicméně byla silně spjata s bipolár-
18
19
ním světem, jenž se pohybuje mezi sociálním minimalismem typickým pro Spojené státy a komunistickými direktivně řízenými ekonomikami .
Neoliberální perspektiva
Zaujatost vůči „velkým vládám", která je hlavním
rysem neoliberálních teorií, má několik příčin . Edmund
Burke, zakladatel britského konzervatismu, vyjadřoval
svoji nechuf ke státu, který, pokud jeho role příliš naroste,
se stává nepřítelem svobody a sebedůvěry . Americký konzervatismus se dlouho stavěl odmítavě k centralizované
vládě . Thatcherismus vychazf nejen z těchto idejí, ale také
z klasické nedůvěry k roli státu, která je podložena ekonomickými argumenty o nadřazené povaze trhu . Teze o minimální roli státu je úzce spojena s přesně vymezeným pohledem na občanskou společnost, která je samovolně
vznikajícím mechanismem společenské solidarity. Malým
skupinám občanské společnosti musí být umožněno prosperovat, což se stane jen v případě, že jim v tom nebudou
bránit státní intervence . Mezi přednosti svobodné občanské společnosti patří„dobrý' charakter, poctivost, smysl pro
povinnost, sebeobětování, čest, laskavost, sebekázeň, tolerance, úcta, spravedlnost, vzdělávání se, důvěra, zdvořilost, statečnost, odvaha, bezúhonnost, píle, vlastenectví,
ohleduplnost, šetrnost a uctivost " . 4 Podle autora mohou
tyto přednosti znít poněkud staromódně, je tomu tak ale
proto, že je státní moc potlačila sabotováním občanské společnosti .
Říká se, že stát, a zejména ten sociální, narušuje občanský řád, na rozdíl od trhu, kterému se naopak daří v prostředí, kde přebírají iniciativu jednotlivci . Občanský řád
i trh jsou pro společnost nejpřfnosnější, pokud se do nich
nezasahuje . 1Yhy jsou jako „stroje v neustálém pohybu, které potřebuji pro trvalý růst pouze právní rámec a vládní nevměšování" .s
Neoliberálové spojuji nespoutané tržní síly s obranou
tradičních institucí, zejména rodiny a národa . Iniciativa
jednotlivce se má v ekonomice rozvíjet, ale závazky a povinnosti by měly vycházet z těchto dvou sfér. Tradiční rodina, podobně jako tradiční národ, je pro společenský řád
funkční nezbytností . Jiná rodinná uspořádání, jako například domácnost s jedním rodičem nebo partnerství homosexuálů, pouze přispívají ke společenskému úpadku . Zhruba totéž platí pro všechno, co oslabuje národní integritu .
V prohlášeních neoliberálních autorů a politiků se běžně
vyskytují náznaky xenofobie; vůči multikulturalismu mají
ty nejvážnější výtky .
Pro thatcherismus je charakteristická lhostejnost k nerovnosti nebo dokonce její aktivní podpora . Myšlenka, že
„nerovnost je ve své podstatě špatná či škodlivá", je „naivní a nepřijatelná" .6 Nejvíce ze všeho je proti rovnostářství . Rovnostářská politika, uplatňovaná především v Sovětském svazu, vytváří šedou, jednotvárnou uniformitu
a může být prováděna jen despotickou mocí . Rovnost příležitostí je však neoliberály vnímána jako žádoucí a nezbytná . V tomto smyslu mluvil John Major o svém záměru
vytvořit beztřídní společnost, aniž by se však odvolával na
Marxe . Ve společnosti s volným trhem mohou vznikat veliké ekonomické rozdíly, ty však neškodí, pokud si mohou
lidé, chtějí-li, vydobýt lepší společenskou pozici, která odpovídá jejich schopnostem .
Antagonismus vůči sociálnímu státu je jedním z nejvýraznějších rysů neoliberalismu . Sociální stát je vnímán
jako zdroj veškerého zla, stejně jako kdysi chápala revoluční levice kapitalismus . „Na sociální stát jako na prostředek
organizace efektivní, motivované práce bychom dnes měli
pohlížet se stejně pobaveným úsměvem, s jakým pohlížíme
na otroctví," píše jeden autor . Sociální stát „způsobuje
značnou újmu těm, kterým by měl pomáhat: zranitelným,
znevýhodněným a všem, kterým osud nepřál . . . mrzačí
podnikavou a na sebe spoléhající mentalitu svobodných
mužů a žen a hluboko do základů naší svobodné společnosti zabudovává nálož výbušných emocí" .7
Co zajistí blahobyt, má-li být stát blahobytu zavržen? Od-
21
20
povědí je ekonomický růst poháněný trhem . Blahobyt by
měl být chápán nikoli ve smyslu výhod poskytovaných státem, nýbrž jako maximalizace ekonomického pokroku,
a tedy celkového bohatství tím, že bude trhům umožněno
„dělat zázraky" . Tato orientace je běžně doprovázena odbýváním ekologických problémů coby strašidelných pohádek .
Thatcherová sice udělala jistý náznak ve směru „zeleného
kapitalismu", ale obvyklý přístup k ekologickým otázkám
byl spíše nepřátelský. Bylo řečeno, že ekologická rizika jsou
přehnaná či dokonce neexistují a jsou jen výmyslem těch,
kteří chtějí vytvářet planý poplach . Fakta naopak svědčí
o období větší a všeobecnější : prosperity, která dosud neměla
obdoby. Toto je lineární pohled na modernizaci, který vylučuje téměř všechna omezení ekonomického růstu .
Neoliberalismus je na rozdíl od klasické sociální demokracie globalizační teorií a přímo přispívá ke globalizačnímu procesu . Filozofii, kterou neoliberálové aplikují na lokální úroveň, uplatňují i v celosvětovém měřítku . Pro svět
bude nejlepší trh fungující s malými, nejlépe však žádnými
intervencemi . Pro mezinárodní vztahy však neoliberálové
jako zastánci tradičního národa přijímají teorii realismu globální společnost je společností národních států a v takovém světě je důležitá moc . Připravenost na válku a udržování vojenské síly jsou nezbytnými prvky státu v mezinárodním systému . Stejně jako klasická sociální demokracie
vznikl neoliberalismus v podmínkách bipolárního uspořádání, což se do něj výrazně promítlo .
Srovnání doktrín
Může se zdát, že ve světě zvítězil neoliberalismus . Sociální demokracie prochází ideologickými změnami, a jestli
před padesáti lety každý plánoval, dnes se zdá, že neplánuje
nikdo . Vzhledem k tomu, že socialismus byl téměř celé století považován za předvoj historie, jde o značný obrat .
Avšak i neoliberalismus prochází v současné době krizí
a je důležité si uvědomit proč . Hlavní důvod spočívá ve
22
skutečnosti, že jeho dvě poloviny - tržní fundamentalismus a konzervatismus - jsou ve vzájemném napětí . Konzervatismus vždy představoval opatrný, pragmatický přístup ke společenským i ekonomickým změnám - přístup,
kterým reagoval Burke na mesianistické nároky Francouzské revoluce . Kontinuita tradice je ústřední myšlenkou
konzervatismu . Tradice uchovává akumulovanou moudrost minulosti a poskytuje tak vodítko do budoucnosti . Filozofie volného trhu má přístup zcela odlišný, nebot své
naděje vkládá do nekonečného ekonomického růstu, který
umožní liberalizace tržních sil .
Oddanost volnému trhu na jedné a tradiční rodině a národu na druhé straně samy sobě odporují . Hranice individualismu a možností volby by měly končit tam, kde začíná rodina a národní identita a kde musí tradice zůstat
nedotčena . Nic však tradici nerozleptává více než ,neustálá revoluce" tržních sil . Dynamika tržní společnosti podkopává tradiční autority a narušuje lokální společenství .
Neoliberalismus vytváří nová rizika a nejistoty a žádá po
občanech, aby je prostě ignorovali . Opomíjí dokonce sociální základnu samotných trhů, které závisejí právě na pospolitých formách, jež tržní fundamentalismus lhostejně
hází přes palubu .
Co můžeme říci o sociální demokracii starého stylu? Je
možné rozlišit množinu sociálních rysů, jež keynesiánský
model sociálního státu považoval za samozřejmé, které
však následně přestaly platit :
• sociální systém a především rodinná forma, kde muž je
živitel a žena-matka se stará o domácnost, což počítalo
s jednoznačnou definicí plné zaměstnanosti ;
• homogenní trh práce, ve kterém muži ohrožení nezaměstnaností, především manuální dělníci, byli ochotní
dělat jakoukoli práci za mzdu, která jim i jejich rodinám
umožňovala přežít ;
• převaha masové produkce v klíčových sektorech ekonomiky, která pro většinu pracovní síly vytvářela stabilní,
ač nevděčné podmínky práce ;
23
• elitářský stát s malými skupinami veřejně zainteresovaných expertů ve státní správě, kteří ve veřejném zájmu
kontrolovali používanou fiskální a měnovou politiku ;
• národní ekonomiky, které fungovaly především v rámci
státních hranic, nebot keynesiánství předpokládalo převahu domácí ekonomiky nad zahraničním obchodem se
zbožím a službami .$
Rovnostářství staré levice bylo ve svém úmyslu ušlechtilé, jak však tvrdí jeho pravicoví kritici, mělo občas opačné výsledky . Jako viditelný důkaz nám poslouží dědictví
sociálního inženýrství v podobě rozpadajících se sídlišť
s vysokou kriminalitou . Stát blahobytu, který je většinou
považován za ústřední myšlenku politiky sociální demokracie, dnes vytváří téměř stejný počet problémů, jaký se
snaží řešit .
Současná diskuse
Sociálnědemokratické strany v Evropě i jinde ve
světě si jsou těchto otázek'vědomy a minimálně od počátku
osmdesátých let na ně aktivně reagují . Potřeba udělat za
minulostí tlustou čáru byla umocněna pádem komunismu
ve východní Evropě v roce 1989 . Většina západních komunistických stran změnila své názvy a přiblížila se sociální
demokracii, zatímco v zemích východní Evropy se nově
zformovaly strany sociální demokracie .
V Británii byl první systematický pokus o odklon od
principů klasické sociální demokracie učiněn v říjnu 19$7
na Výroční konferenci Labour Party a je zformulován v programové zprávě (angl . Labour Party's Policy Review) . Bylo
sestaveno sedm hodnotících skupin, z nichž se každá zabývala jinou politickou oblastí . Hodnocení měla probíhat
za účasti veřejnosti, avšak veřejných mítinků se zúčastnilo
málo lidí a nakonec nehrály důležitou roli . S vědomím
obecného zájmu o thatcherismus se programové skupiny
všeobecně shodly na tom, že Labour Party musí klást větší
24
důraz na svobodu jednotlivce a osobní volbu . Od původních slibů rozšířit veřejné vlastnictví průmyslu a od keynesiánského řízení poptávky bylo upuštěno a byla omezena
závislost na odborech . Tematizovaly se ekologické otázky,
nesehrály však klíčovou roli a nebyly efektivně zasazeny
do programového rámce .
Podobné reformní procesy proběhly ve většině evropských zemí, většinou začaly o něco dříve a někde vyvolaly
hlubší ideologické změny. Sociálnědemokratické strany se
začaly více zabývat otázkami spojenými s výkonností ekonomiky, participačními programy, rozvojem pospolitostí
a především ekologií . Sociální demokracie „se ve vyspělých kapitalistických zemích začala kromě oblasti přerozdělování zdrojů orientovat i na fyzickou a sociální organizaci výroby a kulturní podmínky spotřeby" .$
Například v Norsku se v letech 1986-88, tedy po období
vlády Thatcheřové, konala „Svobodná debata" labouristické
strany. V celé zemi se na úrovni místních pracovních skupin
rozebíraly otázky v šesti oblastech : rovnováha mezi veřejným a soukromým sektorem, pružnost v rámci pracovního
dne, příležitost vzdělávání, životní prostředí, bydlení
a ekonomická demokracie . Na obhajobu individuálních zájmů se již nepohlíželo jako na nežádoucí a strana se měla
stát „otevřenou stranou", jejímž prostřednictvím by mohly
prosazovat své požadavky různé skupiny . Kolumbijský delegát na shromáždění Socialistické internacionály v roce
1989 na adresu tohoto programového posunu poznamenal :
„Má strana si říká liberální, ale její politika je v podstatě socialistická . S Evropany je to přesně naopak ." 7 O
Některé z předních západních komunistických stran
prodělaly podobné změny v osmdesátých letech . Italská
komunistická strana se v roce 1991 znovuzrodila v podobě
Demokratické strany levice . Ale již dlouho předtím tato
strana věnovala větší pozornost otázkám, které řešily i strany sociálnědemokratické . Hlavní diskuse o tom, do jaké
míry si kategorie levice a pravice zachovávají význam, začala v Itálii v polovině osmdesátých let . Do popředí se dostaly ekologické otázky, sociální účast a ústavní reforma.
25
Pravděpodobně nejvýznamnější diskuse probíhaly v Německu . I tam měly za cíl reagovat na nástup teorií volného
trhu, avšak požadavek programových změn byl silně ovlivněn přítomností vlivného hnutí zelených . Pět let intenzívních debat vyústilo v nový Základní program pro SPD, který byl vyhlášen v symbolickém roce 1989 . Program klade
největší důraz na ekologické otázky. Německá strana sociální demokracie byla první velkou sociálnědemokratickou
stranou, která se chopila průlomu v ekologickém myšlení,
k němuž došlo v druhé polovině sedmdesátých let . V klasickém pojetí sociální demokracie bylo třeba činit mezi
ekonomickým rozvojem a ochranou životního prostředí
kompromis . Podle nového přístupu k ekologické modernizaci začala být ochrana životního prostřední naopak chápána jako zdroj ekonomického růstu .
Základní program zároveň uznal v rozvinutých zemích
vliv ,postmaterialismu" . . Jde o myšlenku politologa Ronalda Ingleharta, podle které se voliči začnou po dosažení
určité úrovně blahobytu zajímat více o kvalitu svého života než o ekonomiku . Základní program končí konstatováním, že se pohled „bohaté většiny" odklonil od sociálnědemokratického étosu kolektivismu a solidarity a že je třeba
do popředí povznést individuální výkon a hospodářskou
soutěž .
Od svého zlomového prohlášení v Bad Godesbergu
v roce 1959 se SPD zaměřila na „tržní disciplínu" . Tento záměr má být v současné době doprovázen dalším ústupem od
státního intervencionismu . „Pro nás není státní podíl dogma. . . Záleží na tom, co kvalitě života poslouží lépe : růst
soukromé spotřeby, nebo zlepšení fungování státu ." Základní program mluví o potřebě „sladit výkonnost ekonomiky se
sociálním zabezpečením" a zdůrazňuje, že ,individualismus a solidarita by neměly být kladeny proti sobě" . V závěru se říká, že „dokud nezačnou důležité skupiny voličů věřit schopnostem SPD v otázce modernizace ekonomiky
a s důvěrou přijmou pouze ujištění o zachování sociálních
záruk, bude velice obtížné získat volební většinu ." 11
26
Struktura politické podpory
O tom, že byl programový posun nezbytný, svědčí
změny ve složení struktury voličů, na které musely reagovat všechny sociálnědemokratické strany . Třídní poměry,
které určovaly politickou příslušnost i volební preference,
se dramaticky změnily především díky radikálnímu úbytku továrních dělníků . Masový vstup žen do pracovního
procesu narušil volební preference podle třídního klíče ještě více . Poměrně velká minorita přestala volit a v podstatě
stojí mimo politický proces . Za poslední roky získala nejvíce členů strana, která není vůbec v politice : „ne-strana
nevoličů" .12 A konečně, je zcela jasné, že došlo k hodnotovým změnám, způsobeným zčásti generačními změnami
a zčásti v reakci na jiné vlivy.
V procesu hodnotových změn lze sledovat dva trendy :
již zmíněný posun od „nedostatkových" k ,postmaterialistickým hodnotám" a změny v rozložení hodnot, které nesledují ani třídní kritéria, ani kategorie pravice/levice . Inglehartova teze ohledně hodnotových změn, přestože čelí
kritice z mnohých stran, disponuje významným' empirickým pozadím . 13 Na základě srovnání průzkumů z řady vyspělých zemí dochází Inglehart k názoru, že s rostoucím
blahobytem se skutečně snižuje význam hodnot ekonomického úspěchu a růstu . Snaha o maximální ekonomický zisk
je nahrazena potřebou seberealizace a smysluplné práce .
Takové potřeby sice souvisejí se skeptickým přístupem
k autoritám, což se může projevit snahou o odpolitizování,
ale celkově se jedná o směřování k větší demokratizaci
a angažovanosti, než jak nám to umožňuje současná konvenční politika.
Společenské průzkumy uskutečněné v některých zemích potvrzují změny v politických postojích a nevhodnost pravo-levého rozlišování jako prostředku k jejich pochopení . Například John Blundell a Brian Gosschalk se
domnívají, že lze politická stanoviska britské společnosti
rozdělit do čtyř skupin . Označují je jako skupinu konzervativnf, socialistickou, libertariánskou (skupinu zastánců
27
svobody jednotlivce - pozn . překl .) a autoritářskou . Na jedné ose pak měří stupeň víry v ekonomickou svobodu - či
volný trh - a na druhé míru osobní svobody .
Pozice „konzervativců" je shodná s neoliberalismem :
konzervativci volají po svobodě trhu, ale v otázkách rodiny,
drog a potratů požadují silné kontrolní zásahy státu . „Libertariáni" podporují individualismus a nízkou účast státu
na všech frontách . „Socialisté" zosobňují opak konzervativců: chtějí větší intervence státu v ekonomickém životě,
nevěří trhu a jsou opatrní ohledně státní účasti v otázkách
morálních témat . „Autoritáři" požadují silnou roli státu ve
všech oblastech, tj. v ekonomické i morální . Politické postoje ostatních tak jednoznačné nejsou .
Podle průzkumu tvoří zhruba jednu třetinu britské populace takto definovaní konzervativci, necelých 20 procent
zastánci absolutní svobody, 18 procent socialisté, 13 procent stoupenci autoritářství a 15 procent zbytek . Pod vedením Tonyho Blaira byla těsně před volbami v roce 1997 zrenovovaná Labour Party nejčastěji volenou stranou všemi
zmíněnými skupinami kromě konzervativců . Z těch, kteří
měli v úmyslu volit Konzervativní stranu, se jich 84 procent hlásilo ke konzervativcům či zastáncům absolutní
svobody. Výsledky ukázaly jasné rozdíly podle věkového
složení, což potvrdilo Inglehartovu tezi : pouze 18 procent
lidí ve věku 15-24 let se přihlásilo ke konzervatismu oproti 54 procentům lidí starších 55 let . 72 procent 15-241etých
souhlasilo s tvrzením, že „stát nemá právo zakazovat žádný
sexuální akt, ke kterému dochází za souhlasu dospělého
člověka", zatímco ze skupiny starších 55 let stejný názor
zastávalo jen 36 procent respondent-d . 14
Srovnáním těchto výsledků s výzkumem ve Spojených
státech dochází volební expert Robert Worcester k závěru,
že:
Označování dnešních labouristických a konzervativních stran . . . jako stran levicových a pravicových zakrývá, jak události, kterými byly obě strany v posledních dvaceti letech ovlivněny, rozm12ují sémantiku
28
včerejška popisující jejich role dnes . . . srovnávaná
čísla v Americe a v Británii pod vedením Labour Party se značně shodují, což je vzhledem k tomu, že ideologie obou zemí byly v posledních padesáti letech velice odlišné, dost překvapivé . 15
Ze srovnání více zemí vyplývá, že se struktury politické
orientace a podpory celkově změnily . Prakticky ve všech
západních zemích již politická volba neodpovídá třídní
příslušnosti a posunula se od pravo-levé polarizace ke složitějšímu obrazu . Ekonomická osa, která dříve rozdělovala
voliče podle „socialistické" a „kapitalistické" pozice, se
stala méně významnou, na důležitosti naopak získaly rozdíly mezi libertariánskými a autoritářskými postoji a mezi
„modernisty" a „tradicionalisty" . Současně oproti minulosti vzrostla úloha jiných, nahodilejších vlivů, jako je například styl vedení .
Vznikají nová dilemata politické podpory, současně
však nové možnosti konsenzu . Sociálnědemokratické strany se již nemohou spoléhat na trvalou podporu jednoho
„třídního bloku" . Vzhledem k tomu, že se již nelze odvolávat na svou původní identitu, je třeba si ve společensky
i kulturně rozmanitějším prostředí vytvořit novou.l s Dokonce i ve Švédsku, které bylo hlasováním podle třídního
klíče proslulé, klesl význam třídy jako prvku předvídatelnosti volebních výsledků podle společenské skladby z 53
procent v roce 1967 na 34 procent v roce 1985 . Během tohoto období naopak postupně vzrostl význam názoru na
konkrétní problémy . Pravděpodobnost volby podle třídní
příslušnosti je nejmenší u žen a mladších voličů .
Osud sociální demokracie
Sociální
zeni k okrajové
v polovině roku
nebo středo-levé
demokraté nebyli těmito změnami odsoupolitické úloze . V západní Evropě jsou
1998 u moci sociálnědemokratické strany
koalice mimo jiné ve Velké Británii, Fran29
cii, Itálii, Rakousku, Řecku a některých skandinávských zemích, ve střední Evropě jejich význam neustále roste .
Navzdory volebním úspěchům si sociální demokracie
dosud nevytvořila novou a integrovanou politickou perspektivu. Sociální demokracie byla vždy spojována se socialismem . Jaká by měla být její orientace ve světě, ve kterém
neexistuje ke kapitalismu alternativa? Poválečná sociální
demokracie byla zformována v kontextu bipolárního světa .
Sociální demokraté sdíleli některé z idejí komunismu,
přestože se prohlašovali za jeho opozici . Má levicová politika ještě nějaký význam v době, kdy komunismus na Západě naprosto ztroskotal a socialismus v obecnější rovině
v podstatě zanikl?
Politické diskuse, které probíhaly v Evropě v druhé polovině osmdesátých a na začátku devadesátých let, sociální
demokracii zajisté podstatně změnily, zároveň však způsobily mnoho ideologických nejasností . Jeden z iniciátorů
Základního programu SPD situaci shrnul velice výstižně :
Rozhodnutí pustit se do přehodnocení programu bylo
učiněno ve chvíli, kdy je nesmírně obtížné si udělat
jasnou představu o budoucím vývoji ve světě i ve společnosti . Právě v takovém dilematu se strana nachází .
Je si vědoma, že reorientace je v současném období
proměn nezbytná, ale zároveň tyto změny reorientace
velmi znesnadňují. Věda nenabízí vhodnou diagnózu
doby, nepřináší žádný obecný klíč k pochopení toho,
co právě probíhá a jaký bude budoucí vyvoj .l'
tento termín použil český ekonom Ota Šik k označení tržního socialismu . Švédští sociální demokraté mínili na konci osmdesátých let třetí cestou nejčastěji důležitou programovou obrodu .
Nejnověji se užití termínu „třetí cesta" Billem Clintonem a Tonym Blairem setkalo u většiny sociálních demokratů na kontinentě a stejně tak u domácích kritiků staré levice s vlažným přijetím . Kritici považují třetí cestu v tomto
pojetí za oprašování dávno zapomenutých myšlenek neoliberalismu . Spojené státy pro ně představují velice dynamickou ekonomiku a rozvojový svět společnost s extrémními sociálními rozdíly. Clinton sliboval „konec sociálního
zabezpečení tak, jak jsme jej dosud znali", čímž jako by kopíroval některé z přístupů neoliberálních konzervativců .
Když přišla k moci Labour Party včele s Tonym Blairem,
pokračovala podle kritiků v hospodářské politice Margaret
Thatcherové .
Cílem následujícího textu není stanovit, do jaké míry
jsou tato tvrzení pravdivá, nýbrž zvážit, kde se nachází debata o budoucnosti sociální demokracie . Vycházím z pojetí, že „třetí cesta" se týká myšlenkového rámce a rámce
tvorby politiky, které se snaží sociální demokracii přizpůsobit světu, jenž se za posledních dvacet či třicet let podstatně změnil. Je to třetí cesta v tom smyslu, že se snaží
přesáhnout sociální demokracii starého stylu i neoliberalismus .
Vyjdeme-li z tohoto scénáře, jaký smysl má debata o třetí
cestě? Tento výraz pochází nejspíše z počátku století a stiál
se populárním v pravicových uskupeních dvacátých let .
Nejvíce jej však používali sociální demokraté a socialisté.
Těsně po válce měli sociální demokraté za to, že jsou to právě oni, kdo najde cestu odlišnou od amerického tržního kapitalismu i sovětského komunismu . V tomto duchu mluvila o třetí cestě v době svého znovuzaložení v roce 1951
Socialistická internacionála . Zhruba o dvacet let později
30
31
kapitola 2 .
PĚT DILEMAT
Diskuse o budoucnosti sociální demokracie probíhající v posledních deseti až patnácti letech vyvolaly řadu
různých obecných otázek a obtíží, což dokládá, jak se oblast politiky stala problematickou . Není však možné vytvořit žádný ucelený sociálnědemokratický program, dokud
nebudou tyto otázky alespoň předběžně zodpovězeny .
V této kapitole se budu zabývat pěti základními dilematy,
která jsou v polemice oprávněně považována za nejspornější . Ke každému nabídnu úhel pohledu, ale chtěl bych
čtenáře požádat o shovívavost . Jedná se o velké otázky . Na
tomto omezeném prostoru mohu poskytnout jen souhrnné
odpovědi bez náležitého podkladu, který by mohl v konkrétních případech přesvědčit všechny skeptiky .
Jde o následujících pět dilemat :
• Globalizace - o co se přesně jedná a jaké má důsledky?
• Individualismus - v jakém smyslu, pokud vůbec, se moderní společnost stává více individualistickou?
• Pravice a levice - jak máme chápat tvrzení, že již nemají žádný význam?
• Politické jednání a prostředí - opouští politika ortodoxní mechanismy demokracie?
• Ekologické problémy - jak by měly být začleněny do politiky sociální demokracie?
Globalizace
Dějiny nenáviděného pojmu „globalizace" jsou velice zajímavé . Ještě před deseti lety bychom jej ve vědeckých
pracích nebo v tisku sotva našli . Dnes na něj narážíme všude -žádný politický projev není kompletní nebo podnika-
32
telská příručka akceptovatelná, aniž by se nějak nevyjadřovaly ke globalizaci . V sociálnědemokratických akademických kruzích i literatuře se o globalizaci zaníceně debatuje .
Postřeh, že se globalizace stala během posledních let sUedem mnohých politických a ekonomických diskusí, je zcela správný. 1
Většina aspektů globalizace je předmětem sporů : jak bychom měli pojmu rozumět, zda se jedná o nový jev a jaké
jsou jeho možné důsledky . Objevily se dva protichůdné názory, které jsou do určité míry spojeny s rozdílnými politickými postoji . Podle některých je globalizace především
mýtem nebo maximálně pokračováním již dlouho probíhajících trendů . Jistě nás nepřekvapí, že tento postoj je zastáván sympatizanty klasické sociální demokracie . Ti považují globalizaci za výmysl neoliberálů . Jakmile tento klam
prohlédneme, můžeme pokračovat dál . Protipól tvoří autoři a tvůrci politiky, podle kterých je globalizace nejen skutečným, ale také velmi pokročilým jevem . Jak praví guru
podnikatelů Keniche Ohmae, dnešní svět, ve kterém žijeme, je světem bez hranic, v němž se národní stát stal ,fikcí" a kde politici ztratili svou faktickou moc . 2
Globalizace je obyčejně chápána jako ekonomická globalizace, jež - jak napovídá její název - zahrnuje vztahy,
které se rozpínají po celém světě . Paul Hirst a Graham
Thompson ji ve své knize na toto téma definují následovně : „Má se za to, že vznikla nebo právě vzniká ryze globální ekonomika, ve které mají národní ekonomiky, a tedy
i hospodářské politiky jednotlivých států čím dál tím menší význam . "3 Tento názor čelí ostré kritice . Převážná část
obchodu si zachovává regionální povahu . Členské země
Evropské unie například obchodují především mezi sebou .
Podíl exportu z tohoto regionu do zbytku světa se za posledních třicet let zvýšil jen nepatrně . Ekonomika Spojených států se stala otevřenější do té míry, že se její export
během stejného období zdvojnásobil, takový vývoj ale ještě
zdaleka nevytvořil „plně globalizovanou ekonomiku" .
S rozvojem obchodu v rámci jednotlivých ekonomických
bloků i mezi nimi navzájem se jednoduše vracíme zpět na
33
konec devatenáctého století, kdy, jak tvrdí Hirst a Thompson, byl obchod - podobně jako dnes - liberalizován .
Tomuto tvrzení však lze poměrně snadno oponovat .
I kdyby byla současnost pouhým opakováním situace před
sto lety, stále je dost odlišná od poválečného období keynesiánského sociálního státu . Národní ekonomiky byly
tehdy mnohem uzavřenější než dnes . V roce 1950 činil vývoz zboží zemí OEM pouze 7 procent HDP ve srovnání
s 12 procenty v roce 1911 . Na začátku 70 . let bylo znovu dosaženo dvanáctiprocentní úrovně a v roce 1997 stoupl na
17 procent . V současné době se navíc obchoduje s mnohem
větším okruhem druhů zboží a služeb, než tomu bylo před
sto lety, a na vzájemném obchodě se podílí podstatně více
zemí .
Nejdůležitější změnu představuje významná úloha světových finančních trhů, které stále více operují v reálném
čase . Denní obrat devizových transakcí činí přes bilion dolarů . Poměr finančních operací vůči obchodu vzrostl za posledních patnáct let pětinásobně .4 Objem „odpojeného kapitálu" („odpojeného" od reálně fungujícího kapitálu pozn . překl .), tedy institucionálně řízených peněz, vzrostl
ve světě od roku 1970 ve`srovnání s jinými formami kapitálu o 1100 procent . Pouze finanční instituce se sídlem v USA
investující peníze do cenných papírů držely v červenci
1996 v aktivech 11,1 bilionu dolarů . Základ této obrovské
sumy tvoří privatizované penzijní fondy nebo dluhopisy
vydané za účelem financování důchodových systémů .
V roce 1995 disponovaly americké penzijní fondy, investiční fondy a nadace jměním ve výši 331 miliard dolarů-5
Ekonomická globalizace je tedy skutečností a ne pouze
pokračováním či návratem k předchozím trendům . Zatímco převážná část obchodu zůstává regionální povahy,
o „plně globalizované ekonomice" lze mluvit na úrovni finančních trhů . Přesto je chápání globalizace ve smyslu
spojování, která se uskutečňují celosvětově a která se chápou pouze či primárně jako ekonomická, nesprávné . Globalizace, jak ji budu charakterizovat, rozhodně není a ani
původně nebyla o ekonomické propojenosti, nýbrž o trans-
formaci času a prostoru v našem životě . Vzdálené skutečnosti, ekonomické i neekonomické, nás ovlivňují mnohem
příměji a bezprostředněji než kdy předtím . A naopak, rozhodnutí, která činíme jako jednotlivci, mají často globální
dopad . Pro příklad můžeme uvést stravovací návyky jednotlivců, které mohou mít určující význam pro výrobce potravin z druhého konce světa .
S globalizačními procesy je úzce spjata revoluce v oblasti komunikací a růst významu informačních technologií .
Obdobně je tomu také v ekonomické oblasti . Dvacetičtyřhodinový finanční trh je závislý na satelitním spojení a počítačových technologiích, čímž zároveň ovlivňuje mnoho
dalších aspektů společnosti . Svět neustávající elektronické
komunikace, do které jsou zataženy i ty nejchudší oblasti,
otřásá lokálními institucemi a každodenním způsobem života . Už jen vliv televize je značný . Většina reportérů například souhlasí s myšlenkou, že nebýt televize, události ve
východní Evropě by se v roce 1989 vyvíjely jinak .
Stává se národní stát, jak podotýká Ohmae, „fikcí" a vláda zastaralou institucí? Sice tomu tak není, ale jejich podoba se mění . Globalizace působí ve směru „oddalování" od
národního státu v tom smyslu, že oslabuje některé pravomoci, kterými dříve národní státy disponovaly, včetně těch,
které byly východiskem pro keynesiánské řízení ekonomiky. Globalizační „tlak směrem dolů" ale současně vytváří
nové požadavky a nové možnosti pro obnovu místních
identit . Nedávná vlna skotského nacionalismu ve Velké
Británii by neměla být chápána jako izolovaný jev . Jedná se
o reakci na stejné strukturální procesy, které probíhají třeba v Quebecu nebo Katalánsko . Lokální nacionalismus nemusí nutně vést k fragmentaci státních celků . Quebec se
možná od Kanady odtrhne, stejně tak jako Skotsko od Spojeného království . Alternativně však mohou zvolit podobnou cestu jako Katalánsko, tj . zůstat do určité míry autonomní součástí většího státního útvaru .
Globalizace zároveň „působí do stran" - vytváří nové
ekonomické a kulturní regiony, které mnohdy procházejí
napříč hranicemi národních států . Například Barcelona,
34
35
jako část Katalánsky a Španělska, je součástí hospodářské
oblasti, která sahá až do jižní Francie . Třísměrné působení
globalizace ovlivňuje postavení a moc států na celém světě .
Státní svrchovanost již není záležitostí „všeho a ničeho",
pokud jí vůbec kdy byla : hranice se stávají vágnějšími, než
bývaly kdysi. Tento proces je nejzřejmější zejména v rámci
Evropské unie . Přesto národní stát nezaniká a působnost
vlády jako celku se spolu s pokračující globalizací spíše
rozšiřuje, než omezuje . V konkrétních oblastech mají některé státy větší pravomoci, než měly dříve, například
země východní Evropy po pádu komunismu .
Státy si zachovávají, a v blízké budoucnosti zachovají,
nad svými občany i navenek značnou správní, ekonomickou a kulturní moc . Často však budou moci vykonávat tyto
pravomoci pouze za aktivní spolupráce s jinými státy,
s vlastními oblastmi a regiony, nadnárodními skupinami
a organizacemi . „Vládnutí" již nebude možné tolik ztotožňovat se „státní vládou", stane se širším pojmem . „Systém
vládnutí" se stává výstižnějším označením některých forem
administrativního nebo řídícího výkonu . Organizace, které
bud nejsou součástí vlády - nevládní organizace -, nebo
mají nadnárodní povahu, k systému vládnutí přispívají .
O globalizací se často mluví jako o přírodní síle, kterou
ale není . Ke globalizačnímu procesu aktivně přispívají státy, firmy i jiné skupiny . Převážná část výzkumu, která posílila možnost zrodu satelitních komunikací, byla financována vládami, podobně jako před časem v případě rané fáze
vývoje internetu . Na expanzi světových finančních trhů se
podílely vlády vydáváním dluhopisů za účelem zajištění
prostředků na financování domácích závazků . Ke zvýšení
světového obchodu a hospodářské výměny přispívají liberalizační a privatizační programy. Podniky se čím dál tím
více podílejí na přímých zahraničních investicích . Prodej
přidružené výroby nadnárodních společností byl v roce
1997 o 20 procent vyšší než celkový světový export zboží
a služeb.
Souhrnně představuje globalizace složité spektrum procesů podporovaných jak politickými, tak ekonomickými
36
vlivy. Mění každodenní způsob života, především v rozvojových zemích, a současně vytváří nové nadnárodní systémy a síly . Globalizace je více než jen horizont současné politiky : jako celek transformuje instituce společností, ve
kterých žijeme . Bezesporu přímo souvisí s nástupem „nového individualismu", který se tak často vyskytuje v sociálnědemokratických diskusích .
Individualismus
Dlouhou dobu byla tématem sociální demokracie
otázka solidarity. Původní odkaz marxismu zanechal k problému individualismus versus kolektivismus ambivalentní
postoj . Marx mluvil o zániku státu v souvislosti s nástupem
plně vyspělé socialistické společnosti, ve které „svobodný
rozvoj každého je podmínkou pro svobodný rozvoj všech" .
V praxi to znamenalo, že socialismus i komunismus zdůrazňovaly roli státu jak ve vytváření solidarity, tak rovnosti . Kolektivismus se stal jedním z nejvýznamnějších rysů,
kterými se sociální demokracie lišila od konzervatismu,
jenž kladl ideový akcent na význam „jednotlivce" . V zemích kontinentální Evropy byl zároveň kolektivistický
přístup dlouho součástí křesťanské demokratické ideologie.
K významnému obratu došlo na konci 70 . let . Sociální
demokracie byla nucena reagovat -na výzvu, kterou představoval neoliberalismus, ještě důležitější však byly změny probíhající v západních zemích, díky nimž získal svůj
ideologický vliv thatcherismus . Při značném zjednodušení lze říci, že klasická sociální demokracie byla nejúspěšnější a nejrozvinutější v menších státech nebo zemích s homogenní národní kulturou . Všechny západní země se
nicméně staly kulturně pluralitnějšími, s větší rozmanitostí životních stylů, která byla do jisté míry důsledkem blahobytu vytvořeného „společností sociálních služeb" .
Vzhledem k tomu, že se sociální demokraté odklánějí od
starých názorů spíše s určitým váháním než s pozitivní mo37
tivací, není nikterak překvapivé, že jim činí problémy se
přizpůsobit rostoucímu významu individualismu a rozmanitosti životního stylu . Nedokázali se dohodnout, do jaké
míry se nový individualismus shoduje s představou zastávanou ekonomickou teorií neoliberalismu, podle které si
jedinec hledí jen vlastních zájmů a kterou je třeba celkově
omezit . Vždyť socialismus vznikl právě s cílem bojovat
proti myšlence „autonomního jedince" .
Nejprve je však třeba si zodpovědět pár otázek . Co přesně nový individualismus znamená? Jak souvisí s dnešní
rostoucí úlohou trhů? Jsme svědky nástupu „generace-já"
vytvářející společnost „osobních zájmů", která nevyhnutelně podkopává společné hodnoty a starost o veřejné problémy? Bude-li osobní svoboda sociálními demokraty prosazována více než v minulosti, jak bude řešen letitý problém
vztahu mezi svobodou a rovností?
O společnosti, ve které mají přednost zájmy jednotlivce,
i o jejích ničivých důsledcích pro společenskou solidaritu
si dělá vážné starosti pravice i levice . Každá však vidí za jejím vznikem jinou příčinu . Sociální demokraté viní tržní
síly, které spolu s ideologickým působením thatcherismu
zdůrazňovaly pojetí, že jednotlivci se mají starat především
sami o sebe a na stát se příliš nespoléhat . Neoliberálové
s konzervativci vidí naopak příčinu v toleranci šedesátých
let, kdy se dal do pohybú proces morálního úpadku .
Ani jedna z hypotéz však po důkladném prozkoumání
neobstojí . Výzkumy v různých zemích napovídají, že celý
spor je třeba postavit znovu a jinak . „Generace-já" je zavádějícím označením nového individualismu, který nesignalizuje proces morálního úpadku . Ba naopak, průzkumy
ukazují, že dnešní generace mladých je vůči širšímu okruhu morálních otázek citlivější než generace předchozí .s
Hodnoty však nevztahuje k tradici a ani nepřijímá tradiční
formy autority upravující životní styl . Některé z těchto
morálních hodnot jsou ukázkovým příkladem postmaterialistických hodnot, tak jak je chápe Inglehart . Týkají se například ekologických problémů, otázek lidských práv
a svobody v sexuálním životě .
38
Podle sociologa Ulricha Becka nový individualismus :
. . . není thatcherismem, ani tržním individualismem,
ani atomizací . Naopak, jde o „institucionalizovaný
individualismus" . Například většina práv a výhod sociálního státu je určena spíše jednotlivcům než rodinám . V mnoha případech předpokládají zaměstnanost . Zaměstnanost zase implikuje vzdělání a obojí
dohromady mobilitu . Lidé jsou pak těmito požadavky
pobízeni chovat se jako individuality : plánovat, chápat se a utvářet jako individuality .'
Shrneme-li, nový individualismus je spojen s ústupem tradice a zvyků, představuje fenomén spojený s působením
globalizace pojímané šířeji než jen jako působení trhů . Sociální stát svou roli sehrál : sociální instituce vytvořené pod
záštitou kolektivismu usnadnily jednotlivcům osvobodit se
od daností minulosti . Naši dobu je třeba chápat jako období morálního přechodu, ne morálního úpadku . Není-li institucionální individualismus totéž co egoismus, nepředstavuje sice pro společenskou solidaritu takovou hrozbu,
implikuje však, že je třeba nalézt nové prostředky, jak tuto
společenskou solidaritu vytvořit . Sociální soudržnost není
možné zaručit působením státu shora dolů ani odvoláváním se na tradice . Musíme žít mnohem aktivněji než předchozí generace a zároveň aktivněji přijmout zodpovědnost
za důsledky svého chování a životního stylu, pro který se
rozhodneme . Otázka odpovědnosti nebo vzájemných povinností se vyskytovala již v pojetí klasické sociální demokracie, ale z velké části byla latentní, neboť byla potlačena
konceptem kolektivního zajištění . Dnes musíme najít novou
rovnováhu mezi individuální a kolektivní odpovědností .
Značný počet levicových kritiků se staví vůči novému
individualismu rezervovaně . Nejsou pojmy seberealizace
a využití potenciálu jen formou terapeutického tlachání či
projevem sebeuspokojení bohatých? Jistěže jimi mohou
být, ale nepřikládat jim jiný význam by znamenalo neuvědomit si velkou změnu v lidských postojích i cílech . Nový
39
individualismus jde ruku v ruce s tlakem směrem k větší
demokratizaci . Všichni musíme žít otevřeněji a reflektovat
více své prostředí než předchozí generace . Tato změna
v žádném případě nepřináší jen výhody : vynoří se nové
problémy a obavy . Stejně tak ale další pozitivní možnosti .
Levice a pravice
Dělení na pravici a levici se objevilo již na konci
osmnáctého století a od -samého počátku je velmi nejasné
a obtížně definovatelné . Přesto nezmizelo . Francouzský
historik zabývající se fašismem Zeev Sternhell se ve svých
dějinách politických skupin a stran, které se nedefinovaly
ani jako „pravicové, ani jako levicové", zmiňuje, jak sporná
vždy byla povaha tohoto dělení .$ Význam pravice a levice
se také během času měnil . Letmý pohled na rozvoj politického myšlení ukazuje, že stejné myšlenky chápané v jednom období jako levicové byly v jiném období či kontextu
vydávány za pravicové a naopak . Obhájci teorie volného
trhu byli například v devatenáctém století považováni za
příslušníky levice, dnes však patří k pravici . Názor, že rozlišení mezi levicí a pravicí je již vyčerpáno, byl vysloven
v devadesátých letech devatenáctého století syndikalisty
a zastánci „solidarismu" . Tento názor se objevoval opakovaně znovu a znovu . V šedesátých letech tímto způsobem
argumentoval Jean-Paul Sartre, teze však byla stejně často
vznášena i přívrženci pravice . Historik Alain (Emile Chartier) v roce 1930 poznamenal : „jsem-li tázán, jestli má rozlišení mezi pravicí a levicí ještě nějaký význam, okamžitě
mě napadne, že osoba, která se mě ptá, nepatří k levici" .9
V roce 1994 publikoval italský politolog Norberto Bobbio nejdiskutovanější knihu, která se v současnosti tímto
tématem zabývá .10 Když se v prvním roce prodalo na
200 000 výtisků, stalo se původní vydání v Itálii bestsellerem . Bobbio se snažil další existenci tohoto dělení hájit navzdory přívalu prací, které je považují za zastaralé . Jejich
autoři byli tentokrát převážně levicové orientace . Bobbiovy
40
argumenty stojí za pozornost . Podle něj si kategorie levice
a pravice svůj vliv na politické myšlení zachovávají, nebot
politika je nezbytně konfliktní . Podstatou politiky je střet
protichůdných názorů a programů . Levá a pravá vychází ze
dvou částí téhož těla . Přestože „to, co je napravo" a „to, co
je nalevo" se může měnit, nic nemůže být napravo i nalevo
zároveň . Toto rozlišení na pravici a levici vede k polarizaci .
Bobbio píše, že když jsou strany nebo politické ideologie
víceméně v rovnováze, o relevanci rozdělení na pravici
a levici se tolik nepochybuje . Pokud však jedna získá převahu nad druhou a stane se jedinou politickou silou, začnou mít obě strany na zpochybnění tohoto rozlišení zájem .
Silnější straně jde o to, a Margaret Thatcherová je toho důkazem, aby mohla prohlašovat, že „neexistuje jiná alternativa" . Slabší strana, jejíž étos se stal nepopulárním, se snaží převzít některé z postojů svého oponenta a propagovat je
jako své vlastní . Klasickou strategií prohrávající strany je
vytvořit „syntézu protichůdných postojů se záměrem prakticky zachovat co nejvíce ze svých vlastních pozic . Adoptuje protichůdné postoje a tím je neutralizuje" . 11 Každá
strana se snaží vyvolat dojem, že překračuje staré dělení
pravice a levice nebo že kombinuje jejich prvky za účelem
vytvoření nového životaschopného směřování .
Politická pravice se například „převlékla" v období po
druhé světové válce, po pádu fašismu . V zájmu přežití bylo
zapotřebí, aby si pravicové strany osvojily některé z hodnot
levice a přijaly základní koncept státu blahobytu . Od počátku osmdesátých let se situace obrátila kvůli ideologickému vzestupu neoliberalismu a pádu komunismu . Tvrzení, že Tony Blair převzal většinu postojů thatcherismu
a použil je znovu jako nové, je ihned srozumitelnější . Tentokrát je to levice, která může tvrzením, že staré kategorie
ztratily svůj význam, získat co nejvíce . Podle Bobbia se rozlišování mezi pravicí a levicí, stejně jako tomu bylo i v minulosti, znovu prosadí . Vzhledem k tomu, že v případě sociální demokracie dochází k oživení a nová pravice rychle
ztrácí na novosti, přestanou možná sociální demokraté brzy
váhat, jestli jsou kategorie pravice a levice zastaralé .
41
Z Bobbiova pohledu není rozdíl mezi pravicí a levicí jen
otázkou polarity . Pro rozlišování pravice a levice je dlouhodobě důležité jedno kritérium : postoj k otázce rovnosti .
Levice podporuje větší rovnost, pravice naopak chápe společnost jako nutně hierarchicky rozvrstvenou . Rovnost je
relativním pojmem . Je třeba se ptát : rovnost mezi kým,
čeho a v jaké míře? Levice usiluje o snížení nerovnosti, její
cíl je však možno vykládat různě . Problém nelze chápat
tak, že levice chce omezit všechny nerovnosti, zatímco pravice je chce vždy zachovat. Záleží na kontextu . Například
v zemi, která přijímá imigranty, je možné vyjádřit rozdíl
mezi levicí a pravicí v té míře, v jaké by měla být přistěhovalcům poskytnuta základní občanská práva a materiální
ochrana.
Ačkoli polemika o dělení na pravici a levici bude pokračovat, Bobbio na konci „Odpovědi" kritikům své knihy
přiznává, že ono rozlišování dnes nemá takový vliv, jaký
mívalo :
Je nepopiratelné, že důvodem pro současnou neexistenci ideového směřování levice je fakt, že se v moderním světě objevily problémy, se kterými se tradiční levicová hnutí nikdy nesetkala, a některé
z předpokladů, na nichž zakládala svou sílu a plány
na transformaci společnosti, se neuskutečnily . . . Žádný levičák nemůže popřít, že dnešní levice není tím,
čím byvala .l 2
Bobbio se jistě nemýlí, když tvrdí, že rozlišování mezi pravicí a levicí nezanikne, a když chápe nerovnost jako jeho
jádro . Přestože lze myšlenku rovnosti a sociální spravedlnosti vykládat mnoha růzr=ými způsoby, je pro perspektivu
levice klíčová . Přívrženci pravice je neustále napadána .
Bobbiovu definici je nicméně třeba dále rozpracovat . Zastánci levice nejenže prosazují sociální spravedlnost, ale
také věří, že vláda musí sehrát v jejím dosažení klíčovou
roli . Raději než mluvit o sociální spravedlnosti jako takové
je přesnější říkat, že být vlevo znamená věřit v politiku
42
emancipace . Rovnost je ze všeho nejdůležitější, protože na
ní závisí životní možnosti, blahobyt a sebedůvěra . Oxfordský filozof Joseph Raz říká :
Důvodem, proč nás různé formy nerovnosti znepokojují, . . . je hlad hladových, nouze chudých . . . Podstatné
je, že v důležitých směrech jsou na tom hůře než jejich
sousedé . Je to však podstatné nikoli jako zlo nerovnosti samo o sobě . Podstata tkví v tom, že jejich hlad
je větší, potřeby naléhavější a utrpení bolestnější . Proto díky našemu zájmu o rovnost mají přednost . 13
Jsou tu i další důvody, proč o rovnost dbát . Společnost
s velkou mírou nerovnosti sama sobě škodí tím, že nedokáže nejlépe využít talentu a schopností svých občanů . Nerovnost může navíc ohrozit sociální soudržnost a mít jiné
společensky nežádoucí důsledky (vyvolává například vysokou úroveň kriminality) . Je sice pravda, že existovaly
společnosti dlouhodobě velmi nerovné, a přesto stabilní
(tradiční indický kastovní systém) . V době masové demokracie je situace jiná . Demokratická společnost, která vytváří vysokou míru nerovnosti, může vyvolat všeobecnou
nespokojenost a konflikt .
Globalizace spolu s rozpadem komunismu změnily profil levice i pravice . V případě rozvinutých zemí není možné mluvit o radikální levici . Existuje tam ale radikální pravice, která sama sebe stále více definuje jako reakci na
globalizaci - jedná se o společný trend, který spojuje pravicové politiky, jako je Pat Buchanan ve Spojených státech,
Jean-Marie Le Pen ve Francii a Pauline Hansonová v Austrálii . Totéž platí dokonce i o samém okraji radikální pravice, do které patří američtí Patrioti . Ti spatřují v OSN a federální vládě spiknutí proti národní integritě Spojených
států . Tématy radikální pravice jsou ekonomický a kulturní
protekcionismus . Buchanan například hlásá : „Amerika
především!" Národního izolacionismu a tvrdé imigrační
politiky ze zastává jako vhodných alternativ ke ,globalománii" .
43
Rozlišování pravice a levice je stále aktuální, ale základní otázkou pro sociální demokracii zůstává, zda-li toto rozdělení pokrývá stejné pole politiky jako dříve . Nacházíme
se snad, jak naznačuje Bobbio, jen v přechodném období do
té chvíle, než se levice a pravice znovu v plné síle prosadí,
nebo došlo ke kvalitativním změnám jejich významu?
Bylo by obtížné odporovat závěru, že k této změně došlo .
Důvody, proč tomu tak je, byly v posledních letech velmi
podrobně probádány v diskusích sociální demokracie . Af
už byla většina levicových filozofů a aktivistů přímo ovlivněna marxismem nebo ne, přijala progresivistický pohled
na dějiny. Spojila se úzce nejen s „předvojem socialismu",
ale také s vědeckým a technickým pokrokem . Konzervativci jsou oproti tomu ohledně velkolepých plánů skeptičtí,
ve věci sociálního vývoje pragmatičtí a zdůrazňují kontinuitu . Tyto rozdíly se v současné době otupují . Levice
i pravice musí přijmout dvojsečnou povahu vědy a techniky, nebof věda a technika přináší kromě značných výhod
nová rizika a nejistoty .
S odchodem socialismu jako teorie ekonomického řízení zanikla jedna z hlavních dělicích čar mezi levicí a pravicí, alespoň pro blízkou budoucnost . Marxistická levice
usilovala o svržení kapitalismu a jeho nahrazení novým
systémem . Také mnozí sociální demokraté věřili, že kapitalismus lze a je třeba postupně modifikovat tak, aby ztratil
většinu svých charakteristických vlastností . Dnes již nikdo
alternativu ke kapitalismu nenabízí - pokračující debaty
řeší, jak dalece a jakým způsobem by měl být kapitalismus
ovládán á regulován . Tyto spory jsou jistě významné, ale
neřeší základní rozpory názorů minulosti .
Změny vnějších podmínek vyvolaly celou řadu nových
problémů a možností, kterým je třeba čelit, rámcové schéma levice a pravice na to však nestačí . Platí to zejména
o ekologických problémech, ale i o otázkách týkajících se
měnícf se povahy rodiny, práce a osobní i kulturní identity.
Hodnoty jako sociální spravedlnost a emancipace s tím
všfm samozřejmě souvisejí, ale každý ze zmíněných problémů hranice těchto hodnot přesahuje . Emancipační poli44
tiku klasické levice je třeba doplnit tím, co jinde nazývám
politikou pro život . 14 Termín možná není úplně nejlepší .
Chci jím vyjádřit, že zatímco emancipační politika se zabývá životními možnostmi, politika pro život se zabývá životními rozhodnutími . Jedná se o politiku volby, identity
a vzájemnosti . Jak bychom měli reagovat na hypotézu globálního oteplování? Je správné přijmout atomovou energii,
či nikoli? Do jaké míry by měla práce zůstat ústřední životní hodnotou? Měli bychom podporovat decentralizaci? Jak
by měla v budoucnosti vypadat Evropská unie? Ani jeden
z těchto problémů není ve výhradní kompetenci levice
nebo pravice .
Tyto úvahy napovídají, že by sociální demokraté měli
přehodnotit svůj pohled na politický střed . Sociálnědemokratické strany se přiblížily středu především z oportunistických důvodů . Politický střed v kontextu pravice a levice
neznamená samozřejmě nic jiného než kompromis, „střed"
mezi dvěma protilehlými alternativami . Jsou-li dnes pojmy
pravice a levice méně obsažné než kdysi, pak tento závěr
přestává platit . Ideu „aktivního" či „radikálního středu",
v současné době mezi sociálními demokraty diskutovanou,
je třeba brát vážně .
Tato myšlenka implikuje, že „levý střed" nemusí být totéž, co „umírněná levice" . Téměř všechny výše zmíněné
otázky politiky pro život vyžadují radikální řešení nebo nabádají k radikálním programům na různých úrovních vlády. Všechny vedou potenciálně k rozdělení na levici a pravici, ale podmínky a spojenectví, nezbytné k jejich řešení,
nesledují nutně dělicí čáry mezi rozdílnými ekonomickými zájmy. Ekonom J . K. Galbraith ve své knize Kultura spokojenosti (angl. Culture of Contentment) upozorňuje, že
v současné společnosti ztrácejí bohatí zájem na osudu chudých. 15 Přesto z průzkumů v evropských zemích vyplývá,
že skutečnost je opačná . Spojenectví vycházející zdola je
schopné zajistit dostatečnou základnu pro radikální programy . Například řešení ekologických problémů někdy zajisté vyžaduje radikální výhled, ačkoliv tento radikalismus
může v principu vytvářet všeobecnou shodu . Totéž platí
45
pro všechny otázky od přístupu ke globalizaci až po rodinnou politiku .
Pojem „levý střed" néní zcela nevinným označením . Obnovená sociální demokracie musí být nalevo od středu, nebot jejím ústředním zájmem zůstane sociální spravedlnost
a emancipační politika . „Střed" by však neměl být chápán
. Spíše mluvíme o spojenectví, které se sojako bezobsažný
ciálním demokratům podaří utkat z nitek rozmanitých životních stylů . Stejným způsobem je třeba přemýšlet o problémech tradiční i nové politiky. Například reformovaný
sociální stát musí splňovat kritéria sociální spravedlnosti,
současně však musí uznávat a začlenit možnost aktivní volby životního stylu, být doplněn o ekologické strategie a hledat řešení k novým rizikovým scénářům .
„Radikalismus" býval chápán jako něco, co staví levici
proti pravici, i levici proti levici, neboť samozvaní revolucionáři a marxisté se považovali za zcela odlišné od pouhých „reformistů" . Rovnice, že být na levici a být přitom radikální, neplatí, pokud vůbec někdy platila . Mnohým
sociálním demokratům tato situace nevyhovuje, nabízí
však značné výhody, neboť umožňuje výměnu přes politické hradby, které kdysi bývaly mnohem vyšší . Vezměme například znovu v úvahu reformu sociálního zabezpečení .
Představy sociálních demokratů a neoliberálů o budoucnosti státu blahobytu se značně rozcházejí a tyto rozdíly
odpovídají pravo-levému rozdělení . Většina sociálních demokratů usiluje o zachování vysokých výdajů na sociální
zabezpečení, neoliberálové jsou naopak zastánci sociálního systému ve formě minimální bezpečnostní sítě . Reformátoři systému sociáln5ího zabezpečení však čelí i společným problémům . Například otázka, jak řešit problém
stárnoucí populace, se netýká jen určení výše důchodů .
VXžaduje mnohem komplexnější přehodnocení vztahu
k měnící se povaze stárnutí jako takového, změně zdravotního profilu společnosti a mnoho dalších otázek .
46
Politický mechanismus
Při každém pokusu o politickou změnu se objeví
otázka politického mechanismu . Jsme-li schopni sestavit
ucelený politický program, jak jej realizovat? Sociálnědemokratické strany na konci 19 . a začátku 20 . století původně začínaly jako sociální hnutí . Kromě toho, že procházejí
vlastní ideologickou krizí, jim dnes konkurují nová sociální hnutí a podobně jako jiné strany se nacházejí v situaci,
kdy politika ztrácí na své vážnosti a role státu slábne . Neoliberalismus roli státu v sociálním a ekonomickém životě
trvale kritizuje, což odpovídá i trendům reálného světa . Je
načase, aby sociální demokracie tyto názory, které při důkladnějším prozkoumání neobstojí, začala napadat .
Témata konce politiky a potlačování moci státu globálním trhem zaujímají v současné literatuře přední místo . Považuji proto za rozumné zdůraznit, čeho může stát v dnešním světě dosáhnout .
Stát se svými orgány existuje proto, aby :
• zajistil prostředky pro zastupování různých zájmů ;
• poskytl fórum pro hledání kompromisních řešení konkurujících si požadavků těchto zájmů ;
• vytvořil a chránil veřejný prostor, ve kterém může probíhat otevřená a ničím neomezovaná diskuse o politických problémech ;
• zajistil různé veřejné statky včetně forem kolektivní bezpečnosti a sociálních služeb ;
• ve veřejném zájmu reguloval trhy a zabezpečil hospodářskou soutěž tam, kde hrozí monopol ;
• podporoval sociální smír kontrolou prostředků násilí
a zajištěním bezpečnostních složek ;
• podporoval aktivní rozvoj lidského kapitálu a jeho
ústřední roli ve vzdělávacím systému ;
• udržoval fungující právní systém ;
• hrál přímou ekonomickou úlohu : jako primární zaměstnavatel, pomocí makro- i mikroekonomických intervencí a zajištěním infrastruktury ;
47
• tato úloha je diskutabilní - aby měl civilizační poslání -,
stát vnímá široce uznávané normy a hodnoty, může se
však podílet na jejich utváření, například v systému
vzdělávání ;
• podporoval regionální a nadnárodní spojenectví a sledoval globální cíle.
Tyto úkoly lze samozřejmě vykládat nejrůznějšími způsoby
a vždy existovaly oblasti, které se překrývaly s působením
nestátních organizací . Výše uvedené body jsou ale natolik
závažné, že mluvit o ztrátě významu státu a vlády je nesmyslné.
Stát nemůže nahradit v žádné z těchto oblastí ani trh,
ale ani společenské hnutí či jiná nevládní organizace, byt
sebevýznamnějšf . Sociální hnutí ani takzvané „strany-vyzyvatelé" nesehrály v osmdesátých a zkraje devadesátých
let v Británii tak důležitou roli jako v ostatních evropských
zemích . Změny vyvolané globalizacf však postavení ortodoxních politických stran ohrozily všude . V osmdesátých
letech se sociální demokraté ocitli bez účinného ideologického rámce, který by na dané změny dostatečně reagoval,
zatímco společenská hnutí a jiné skupiny vnesly do popředí otázky, které se vymykaly tradiční politice sociální demokracie - ekologii, práva zvířat, téma sexuality, spotřebitelská práva a mnohé další .
To, co někteří považovali za proces depolitizace - pokles
vlivu státních vlád a politických stran -, jiní měli za růst
politické angažovanosti a aktivismu . Ulrich Beck mluví
o vzniku „sub-politiky", tj . politiky, která se přesouvá
z parlamentu na půdu společenských skupin zaměřujících
se na jednotlivé problémy . 1 ó Mnohé z nich, jako například
Greenpeace nebo Oxham, fungují na celosvětové úrovni .
Epizoda Brent Spar představuje pro Becka a mnoho dalších
klíčovou událost . Naftařská společnost Shell měla v roce
1995 v úmyslu odstranit vrtnou plošinu Brent Spar tím, že
ji chtěla potopit na dno oceánu . Ekologické organizace zahájily masivnf protesty a spotřebitelé v mnohých zemích
48
přestali u Shellu nakupovat benzin a naftu . Od té doby prodělala strategie společnosti značné změny .
V roce 1998 Shell publikoval významnou zprávu, která
je věnována novým přístupům k firemní zodpovědnosti .
Zpráva hovoří o účasti v „celosvětové diskusi", „abychom
se učili od ostatních" a ,,objasnili své aktivity" . Přiznává, že
„podnik je zodpovědný za etickou přípustnost firemních
aktivit pro okolní svět" a že je třeba „dát na srozuměnou, že
tak činíme pomocí nezávisle ověřených záruk" . Shell se
pyšní tím, že jako první velká energetická společnost veřejně podporuje Všeobecnou deklaraci lidských práv OSN .
V roce 1997 byl založen Výbor pro společenskou odpovědnost, aby prověřoval strategie, metody a chování firmy
Shell.17
Cor Herkstroter, prezident firmy Shell, ve svém projevu
mnohé vysvětluje . O ekologických a spotřebitelských organizacích říká : „Příliš dlouho nám trvalo, než jsme pochopili, že tyto skupiny získávají vliv . Podcenili jsme rozsah
změn, nebot jsme nepřistoupili k vážnému dialogu s těmito novými skupinami ." A dodává, že „stručně řečeno, s postupnou proměnou vztahu mezi jednotlivci a organizacemi
vyvolanou novými technologiemi jsou znovu nalézány instituce globální .
společnosti"
Nová hnutí, skupiny a nevládní organizace jsou tedy
schopny na světové scéně ukázat zuby a dokonce je musí
vzít v potaz i nadnárodní korporace . Beck srovnává ,strnulost vládního aparátu" s „mobilitou aktivistů na všech možných rovinách společnosti" a „ústup politiky" s „aktivací
sub-politiky" . Tvrdí, že občanské iniciativy jednostranně
přebírají moc, aniž by čekaly na politiky . Ony, a ne politici,
začlenily ekologické otázky a mnoho jiných problémů na
program dne . Díky občanům se dala v roce 1989 do pohybu
situace ve východní Evropě : „bez kopírek či telefonů dokázali donutit vládnoucí síly k odchodu a pádu tím, že se
shromáždili na náměstí" .18
Kulturní kritik Hans Magnus Enzensberger píše o Německu - a implicitně i o jiných zemích :
49
Politici jsou uraženi, že se o ně lidé zajímají stále
méně . . . [avšak] inoZace a rozhodování o budoucnosti
již nějakou dobu nevycházejí z politické třídy . . . [Německá] Federální vláda je relativně stabilní a relativně úspěšná, navzdory, a ne kvůli tomu, že je řízena
lidmi, kteří se na nás usmívají z volebních plakátů . . .
Německo si může dovolit nekompetentní vládu, protože na lidech, kteří nás nudí v denních zprávách,
skutečně nezáleží .19
Tento komentář je v souladu s výsledky průzkumů o klesající důvěře vůči politikům a ortodoxnímu politickému aparátu, které jsou srovnatelné ve všech rozvinutých zemích .
V průzkumu veřejného mínění uskutečněném ve Spojených státech roku 1964 odpovědělo na otázku „jak často
věříte, že vláda ve Washingtonu jedná správně?" 76 procent lidí „vždy" nebo „téměř vždy" . Průzkum se opakoval
v roce 1994 . Vyplynulo z něj, že důvěra klesla na 25 procent . Z lidí, kteří vládě vyjádřili trvající důvěru, se
61 procent zúčastnilo předchozích prezidentských voleb, ve srovnání s 35 procenty těch, kteří mají důvěru menší . Mladí
lidé se vůči parlamentní politice stavějí rezervovaněji než
starší generace, ale více než starší se zajímají o otázky „sub-politiky" . Většina příslušníků „široké občanské generace"
s datem narození mezi roky 1910 a 1940 politikům důvěřuje a účastní se voleb . 20 Průzkum uskutečněný v jedenácti
západoevropských zemích v roce 1981 a opakovaný v 1990
vypovídá, že důvěra ve vládní instituce v šesti zemích poklesla, ve čtyřech zůstala na stejné, poměrně nízké, úrovni
a v jedné zemi vzrostla (Dánsko) . Nejde jen o to, že lidé důvěřují politikům méně než dříve . Totéž platí i o jejich vztahu k jiným autoritám, = apříklad policii, právníkům či lékařům . 21
„Strany-vyzyvatelé" se snaží těchto pocitů využít tím, že
na ortodoxní strany zaútočily přímo . Téměř ve všech průmyslových zemích usilují strany zelených a krajně pravicové populistické strany o podíl na moci . Oba typy stran
jsou spojeny s širším společenským hnutím a oba otevřeně
protestují proti etablovaným stranám a systémům vládnutí .
Od roku 1998 mají zelení zástupce v jedenácti evropských
parlamentech . Pravicové populistické strany, z nichž většina byla založena v osmdesátých letech, jsou zastoupeny
různě . V některých zemích mají až dvacetiprocentní podporu (rakouská Freiheitliche Partei), jinde prakticky nejsou
(Velká Británie, Holandsko, Španělsko či Norsko) .
Neexistuje důvod, proč se domnívat, že tyto strany získají větší volební podporu, než jakou doposud mají, přestože jim jejich pozice dovoluje hrát roli politických makléřů . Podobně jako u společenských hnutí a aktivistických
skupin má jejich význam spíše symbolický ráz : protlačují
různé problémy do politických programů a dávají konkrétní podobu sporům, které je obklopují . Krajní pravicové
strany a hnutí by byly nebezpečné, kdyby začaly přerůstat
svůj minoritní rozměr. Zelení na druhou stranu předkládají ideologické otázky, které není možné ignorovat, což
zpochybňuje některé ze základních orientací sociální demokracie . Navzdory desetileté diskusi o „ekologické modernizaci" není správné tvrdit, že se sociální demokracie
dokázala ekologickému myšlení adekvátně přizpůsobit .
„Etablované levici většiny zemí se ani v opozici nepodařilo do konce devadesátých let přesvědčivě demonstrovat, že
svůj postoj vzhledem k novým problémům změnila . 1122 Obtíž tkví částečně v tom, že se dotyčné intelektuální a programové spory týkají opravdu velmi obtížných otázek . Velká část sociálnědemokratických stran je navíc rozdělena
díky tomu, že se nachází na určitém mezistupni, kde si
myšlenky staré levice udržují stále svůj vliv a kde nebyla
dosud vytvořena zralá alternativa .
Do jaké míry budou tradičnější oblasti politiky a vlády
nahrazeny „sub-politikou"? Beck se nemýlí, když tvrdí, že
klesající zájem o stranickou a parlamentní politiku není totéž co depolitizace . Sociální hnutí, skupiny zabývající se
jednotlivými problémy, nevládní organizace a ostatní občanská sdružení budou zajisté i nadále součástí politiky na lokální i celosvětové úrovni . Vlády se budou muset naučit je poslouchat, reagovat na problémy, které jim předlo-
50
51
ží, a vyjednávat s nimi . Stejný přístup budou muset přijmout i soukromé firmy .
Myšlenka, že tyto skupiny mohou převzít roli vlády tam,
kde selhává, nebo nahradit politické strany, je však iluzí .
Národní stát a jeho vláda možná mění svou formu, oba si
ale v současném světě zachovávají rozhodující úlohu . Na
lidech, „kteří nás nudí v každodenních zprávách" záleží
a záležet bude i v budoucnosti . Změny ve východní Evropě
v roce 1989 fakticky závisely na němém souhlasu států
a státníků, především pak na rozhodnutí sovětského vedení nevyslat k potlačení demonstrací vojsko . Jakkoli významná hnutí či zájmové skupiny nemohou jako takové
vládnout . Jednou z hlavních funkcí vlády je právě smiřovat
divergentní nároky jednotlivých zájmových skupin jak
v praxi, tak podle zákona . „Vládu" bychom zde měli chápat
obecněji než jen jako vládu národních států . Sociální demokraté musí zvážit, jak by měl být stát obecně reformován, aby co nejlépe odpovídal současným potřebám .
Ekologické otázky
Význam ekologické politiky dalece přesahuje možný vliv ekologických společenských hnutí či volební podporu, kterou se jim podaří získat . Vliv ekologickýchh skupin
na konkrétní politiku je značný, zejména v Německu . Není
proto překvapením, že pojem „sub-politiky" vznikl právě
zde . Andrei Markovits a Philip Gorski ve své práci Mmecká levice (angl. The German Left) podotýkají, že „během
osmdesátých let se zelení stali významným prvkem německé levice, protože téměř všechny nové myšlenky, politické inovace, strategie, formulace i styl . . . vycházejí z hnutí zelených a jeho prostředí" . 23 Kancléř Willy Brandt rád
říkával, že zelení jsou „ztracenými dětmi SPD", přestože ve
skutečnosti byla sociální demokracie revitalizována právě
konfrontací s ekologickým hnutím . Důsledky jsou zřejmé .
Německo patří ve světovém měřítku do čelné skupiny zemí
podle pozitivních ekologických ukazatelů, jakými jsou na52
příklad energetická efektivnost (množství energie potřebné
k produkci jednotky národního důchodu) či emisí škodlivých látek na hlavu (oxidu uhličitého a oxidu siřičitého) .
Ekologická hnutí samozřejmě nejsou jednotná a na poli
ochrany životního prostředí dochází k mnohým sporům .
Předtuchy hrozící globální katastrofy se poprvé objevily
v 60 . letech a brzy byly vystřídány konkrétními předpovědmi . Varovaly, že přírodní zdroje jsou spotřebovávány
hrozivým tempem a že znečištění narušuje ekologickou
rovnováhu, nezbytnou pro přírodní kontinuitu . Tato naléhavá varování vyvolala masivní odezvu kritiků, kteří zastávali názor, že je naopak možný neomezený hospodářský
růst . Vycházeli především z neoliberální ekonomické teorie, podle níž každou překážku růstu vyřeší tržní principy .
U nedostatkových přírodních zdrojů stoupne cena a klesne
spotřeba, stejně jako u jiných statků . Pokud jejich cena
klesne, bude to znamenat, že nabídka převyšuje poptávku .
Ekonom Julian Simon uzavřel s enviromentalistou Paulem
Ehrlichem v roce 1980 proslulou sázku, že cena jakékoli
skupiny přírodních zdrojů, kterou si Ehrlich zvolí, bude
v předem dohodnutém budoucím okamžiku nižší . Ehrlich
určil rok 1990 a zvolil měd, chrom, nikl, cín a wolfram . Do
roku 1990 jejich ceny poklesly v rozmezí od 24 do 78 procent . Ehrlich musel zaplatit .
Co se týká znečištění, Simon spolu s jinými uklidňovali
okolní svět, že se není ani v této oblasti čeho obávat . Podle
nich ke globálnímu oteplování bud vůbec nedochází, a pokud i ano, jedná se o přírodní jev, a nikoli o výsledek lidské
aktivity . Přírodní regenerační schopnosti prý dalece přesahují možný negativní vliv lidského působení na životní
prostředí - i v samotné přírodě přece vznikají a zanikají
nové druhy. 24
Je možné tyto názory dlouhodobě uhájit? Myslím, že nikoli . Pro některé ekologické problémy je řešení pomocí tržních sil na místě, podobně jako jinde by však neměl být
prosazován tržní fundamentalismus . Brát ekologická nebezpečí na lehkou váhu by samo bylo velmi nebezpečnou
strategií . Jak správně pochopila většina sociálnědemokra-
53
tických stran, uznat tento fakt znamená přijmout myšlenku
trvale udržitelného rozvoje a ekologické modernizace .
Od té doby, co se v roce 1987 objevil ve zprávě Světového výboru pro životní prostředí a rozvoj, stal se koncept trvale udržitelného rozvoje ústředním zájmem ekologických
skupin a politici většiny orientací mu věnují alespoň formální pozornost . Brundtlandová, vedoucí tohoto výboru,
nabídla až příliš jednoduchou, a tedy zavádějící definici trvale udržitelného růstu, formulovanou jako schopnost současné generace „uspokojit své současné potřeby bez ohrožení možnosti uspokojéní potřeb generací budoucích" . 2 5
Vzhledem k tomu, že nevíme, jaké budou potřeby budoucích generací ani jak bude způsob využití zdrojů ovlivněn
technickými změnami, není upřesnění pojmu trvale udržitelného rozvoje možné . Nikoho proto nepřekvapí, že se objevilo až čtyřicet různých definicí .
Trvale udržitelný rozvoj tedy spíše představuje určité
vodítko ve formě principu než přesný recept . Přesto byl
schválen v Agendě 21, programu garantovaném OSN, jako
konkrétnější výsledek snahy Brundtlandové . Několik zemí
se pokusilo o jeho začlenění do svého hospodářského myšlení . Britská konzervativní vláda v roce 1988 překvapivě
prohlásila, že její hospodářská politika princip trvale udržitelného rozvoje respektuje, což jen dokazuje, jak je tento
koncept neurčitý.
Britský přístup se na konci osmdesátých a začátkem
devadesátých let od postojů ostatních evropských zemí
značně lišil . Například Holandsko v roce 1989
zahájilo národní plán pro integraci ekologických kritérií do běžného
fungování všech vládních ministerstev . Každý úsek má
kvalitativní cíle týkající se zlepšení životního prostředí
i časový rozvrh jejich realizace . Trvale udržitelný rozvoj
byl definován jako vystříhání se technologií typu „odpady
rovnou do řeky" ve prospěch výrobních procesů, které jsou
od počátku až do konce kóncipované s ohledem na životní
prostředí a co nejmenší znečištění . Občanská sdružení se
účastní jednání o plánovaných cílech s představiteli průmyslových firem . Model je sice doprovázen obvyklou
řa54
dou obtíží a překážek, ale právě díky němu se Holandsko
stalo jednou ze zemí s nejlepšími ukazateli v oblasti životního prostředí .
Pojem udržitelného rozvoje dobře odpovídá širšímu pojmu ekologické modernizace . Maarten Hajer, jeden z jejích
předních teoretiků, chápe ekologickou modernizaci jako
sloučení několika „věrohodných a přitažlivých tezí" : trvale udržitelný rozvoj namísto „přesně stanoveného růstu",
přednost prevence před nápravou již vzniklého stavu, položení rovnítka mezi znečištování a neefektivnost a chápání ekologické regulace a ekonomického růstu jako vzájemně se posilujících kategorií . 26 K prosazení rozumných
ekologických zásad je zapotřebí vládní intervence, ekologická modernizace ale také předpokládá aktivní spolupráci
průmyslových podniků - doufejme ochotnou spolupráci,
formou uznání, že ekologická modernizace je pro podniky
výhodná . „Ekologická modernizace vyžaduje partnerskou
spolupráci, v rámci které vláda, podniky, umírnění ekologové a vědci společně restrukturalizují kapitalistickou politickou ekonomii podle ekologicky obhajitelných principů
respektujících životní prostředí . "27
Nezní to příliš optimisticky, než aby to byla pravda? Je to
pravda . Není pochyb, že ekologická modernizace vybízí sociální demokracii k mnohem aktivnějšímu přístupu k otázkám ekologie, než si bylo možné v minulosti představit .
Ekologické modernizaci jsou připisovány skutečné úspěchy : země zmiňovanou myšlenkou nejvíce inspirované
jsou nejčistší a nejzelenější ze všech průmyslových zemí .
Zatímco si činí nárok spojovat nejlepší stránky obou sfér,
vyhýbá se ekologická modernizace některým z hlavních
výzev, které ekologické problémy stavějí před sociálnědemokratické myšlení . Není příliš přesvědčivé předpokládat,
že ochrana životního prostředí a ekonomický rozvoj jdou
dobře dohromady - jeden z nich musí někdy být nutně
v rozporu s druhým . Ekologická modernizace je navíc především záležitostí státní politiky, přestože ekologické hrozby většinou státní hranice přesahují nebo mají rovnou globální dosah .
55
Poněkud příliš jednoduché předpoklady
ekologické
modernizace odvracejí pozornost od dvou základních otázek vyplývajících z ekologických úvah : náš vztah k vědeckému pokroku a naše reakce na riziko . Vědecko-technický
pokrok se zrychlil částečně vlivem globalizace a jeho dopad na život se stal bezprostřednějším a hlubším . Pod pojmem „životní prostředí" si stále představujeme svět přírody, přestože tomu tak již dávno není . Většina všeho, co
dříve bývalo přírodní, je dnes bud' produktem lidské aktivity, nebo je If přinejmenším ovlivněno
. Mám na mysli nejen okolní svět včetně zemského klimatu, ale i „vnitřní prostředí" lidského těla . At už to dopadne dobře nebo špatně,
věda a technika pronikla do lidského těla a posunula hranici mezi tím, co člověk může ovlivnit, a tím, co od přírody prostě musíme přijmout .
Věda a technika bývaly chápány jako oblasti ležící mimo
politiku, toto pojetí je ale již zastaralé . Náš vztah k vědě
a průmyslové inovaci dnes vyvolává více otázek než dříve .
„Nové dálnice, spalovny odpadků, chemičky, jaderné a biotechnologické továrny a výzkumné ústavy narážejí na odpor bezprostředně postižených skupin obyvatelstva . Dnes
lze předpovídat spíše rezistenci, a ne radost z pokroku
(jako v rané fázi industrializace) ."28 Rozhodování v těchto
oblastech není možné přenechat „expertům", ale musí se
na něm podílet politici i občané . Stručněji, věda a technika
nemohou být z demokratického procesu vyňaty. Nelze automaticky spoléhat na to, že odborníci vědí, co je pro nás
dobré a co ne, ani že nám vždy řeknou jednoznačnou pravdu . Své závěry a programy by měli vždy veřejně obhajovat
.
Krize nemoci šílených krav ve Velké Británii je mnohými vnímána jako speciálně britský problém, některými
přívrženci levice dokonce jako selhání regulace za vlády
Margaret Thatcherové . Není projevem ani jednoho z nich,
nebo jen obou těchto okolností . Problém nemoci šílených
krav by měl být spíše chápán jako typická riziková situace,
která nastane, když „příroda již není přírodou" . Pro nové
rizikové situace je charakteristické, že odborníci nezastávají jednotný názor . Místo aby politikům poskytli jednoznač56
né postupy, jak krizovou situaci řešit, přicházejí s neurčitými závěry a spornými interpretacemi .
Z historie lze u mnoha standardních rizikových situací
odvodit určité trendy . Rizika je možné předvídat na základě minulé zkušenosti . Míru rizika, že se řidič stane v určitém časovém intervalu účastníkem dopravní nehody, je
možné statisticky vypočítat . Nové rizikové situace takové
které bychom mohnejsou . Žádnou minulou zkušenost, ze
li vycházet, nemáme, a dokonce lze diskutovat o tom, jestli nějaká rizika vůbec existují . Převážná většina vědců příslušné oblasti věří, že dochází ke globálnímu oteplování, že
má příčiny v lidské aktivitě a že pro lidstvo představuje
možnou katastrofu . Významná menšina specialistů ničemu
z výše uvedeného nevěří, jiní autoři zabývající se životním
prostředím jsou opět pro toto tvrzení .
Krize nemoci šílených krav zdaleka neskončila . Nikdo
neví, v kolika dalších zemích se nemoc objeví nebo jak
dlouho se její důsledky mohou projevovat . Přesný způsob
přenosu mezi živočišnými druhy je záhadou, nemoc navíc
může mít dlouhou inkubační dobu . Jen její ekonomický dopad dosáhl značných rozměrů . Podle posledních odhadů
šetření BSE z roku 1998 dosahují náklady britské ekonomiky až 3 miliard liber, měřeno pouze objemem kompenzací
vyplacených britským farmářům a náklady likvidace nakažených kusů dobytka . Spotřeba hovězího masa klesla
i v řadě zemí nemocí BSE ještě přímo nepostižených .
Události nemoci šílených krav poskytují dostačující důkaz, pokud nějaký vůbec potřebujeme, že ekologická rizika
není možné „udržet na uzdě" a že naopak pronikají do základních sfér současné politiky . Je zřejmé, že například
program zdravotní péče nemůže být koncipován tak, jako
by kontrola znečištění patřila do jiné oblasti, tedy jen do
oblasti „životního prostředí", či jako by se jednalo o procesy oddělené od technických změn . Zvládat ekologická rizika bude v blízké budoucnosti značně problematické .
Literatura pojednávající o ekologické modernizaci obvykle nabízí jako prostředek, jak ekologickým hrozbám čelit,
princip obezřetnosti . Model byl jako první použit v N&
57
mecku v osmdesátých letech a do jisté míry se stal součástí německé veřejné politiky. Tento přístup zjednodušeně řečeno stanoví, že opatření na ochranu životního prostředí je
třeba přijmout dokonce i v případě, že neexistuje jednoznačný vědecký názor ." V několika kontinentálních zemích
byly v osmdesátých letech zahájeny programy proti kyselému dešti, v Británii byl naproti tomu nedostatek jednoznačných závěrů využit k ospravedlnění nečinnosti v řešení tohoto i dalších problémů týkajících se znečištění .
Princip obezřetnosti ale vždy nepomůže nebo jej nelze
aplikovat . Ekologická nebezpečí často není možné tímto
způsobem odstranit, neboť v mnohých případech už nemáme možnost „zůstat blízko přírodě" a nebo proto, že poměr
výhod a rizik vědeckého a technického pokroku nelze zjistit . Často je třeba při podpoře vědeckých a technologických
inovací postupovat spíše odvážně než opatrně .
Složitá povaha nových rizikových situací zasahuje
i způsob, jakým se stávají předmětem veřejných diskusí .
Použijme znovu pro názornost případ BSE . Tehdejší vláda
byla značně kritizována za to, že možné nebezpečí BSE pro
lidské zdraví nejprve popírala a potom svůj postoj na základě nových vědeckých poznatků změnila . Je příliš snadné odbýt takovou nedůslednost nekompetentností vlády .
V situacích, kdy hrozí nová nebezpečí a vědecké poznatky
jsou nedostačující, musí vlády činit rozhodnutí, která jsou
nutně skokem do tmy . Základní nejistota panuje i ohledně
toho, kdy a jak nebezpečí, která z nových vědeckých poznatků vyplývají, oznámit . Jak ukázala krize BSE, mohou
mít veřejná oznámení o nových rizikových scénářích vážné
následky. je-li nebezpečí zveřejněno či mu je zásahem vlády udělen „oficiální" statut a později se ukáže, že žádné
nehrozilo nebo že bylo přehnané, kritici vládu nařknou
z „šíření paniky" . Předpokládejme však, že se úřady domnívají, že je hrozící nebezpečí malé, nebo že jsou příliš
opatrné oznámení učinit . Kritici pak budou vládu obviňovat ze snahy nebezpečí zamlčet a budou se domáhat vysvětlení, proč nebyla veřejnost informována dříve .
Ale věc je ještě složitější . V některých případech může
58
být nezbytné lidi vystrašit, aby vůbec uznali za potřebné
své chování změnit či přijmout proti nebezpečí nutná opatření . Například účinné celosvětové opatřeni proti globálnímu oteplení bude přijato pouze v případě, že se vlády a jiné
organizace začnou dostatečně obávat možných následků .
Zřejmě však existuje hranice počtu hrozeb, které mohou
nebo by měly být veřejnosti oznámeny . Po jejím překročení
nemusí být žádná hrozba brána vážně .
Dlouhodobým zájmem sociální demokracie vždy bylo
zajištění bezpečnosti občanů . Sociální stát byl chápán jako
nástroj této bezpečnosti . Z existence ekologických problémů by bylo dobré vyvodit důležité ponaučení, že stejná pozornost by měla být věnována riziku . Nová intenzita rizika
spojuje autonomii jednotlivce na straně jedné s rozsáhlým
vlivem vědeckých a technologických změn na straně dru- z nichž nejhé . Riziko upozorňuje na hrozící nebezpečí
důležitější jsme vytvořili sami, ale také na možnosti, které
- něčím,
je provázejí . Riziko není jen negativním jevem
čemu je třeba se vyhnout nebo co je třeba minimalizovat .
Zároveň představuje stimul pro společnost, která se odtrhla
od tradice a přírody .
Tradice a příroda jsou stejné v tom smyslu, že jsou mnohá rozhodnutí předem dána . Aktivity a události „probíhají
vždy tímto způsobem" nebo jsou přijímány jako ,přirozené" . jakmile jsou tradice a příroda transformovány, je třeba
činit rozhodnutí s ohledem na budoucnost a my za následky svých rozhodnutí neseme odpovědnost . Otázka, kdo by
měl nést odpovědnost za budoucí následky současného jednání (ať už jednotlivců, států nebo jiných skupin) a kdo zajistí bezpečnost v případě, že se události vyvinou špatně, jak
a jakými prostředky, jsou hlavními otázkami nové politiky .
Matice rizika
Příležitost
Inovace
Bezpečnost
Odpovědnost
59
a pravděpodobně spolu bojujících ekonomických bloků .
Politika třetí cesty by neměla globalizaci ztotožňovat s bezvýhradnou podporou volného obchodu . Volný obchod
může sloužit jako motor pro ekonomický růst, ale vzhledem ke společensky a kulturně zhoubnému působení trhu
je nutné vždy jeho širší důsledky řádně probádat .
Jednou z předních starostí politiky třetí cesty by měla zůstat sociální spravedlnost . Zároveň je nutné akceptovat, že
okruh otázek, které se vymykají pravo-levému rozdělení, je
širší než dříve . Rovnost a svoboda jednotlivce si mohou odporovat, ale rovnostářská opatření často mohou jednotlivcům rozšířit okruh svobod . Svoboda by pro sociální demokraty měla znamenat svobodu jednání, což vyžaduje účast
širší občanské společnosti . Poté, co byl zavržen kolektivismus, hledá politika třetí cesty nový vztah mezi jednotlivcem a společností a nově definuje práva a povinnosti .
Mohlo by se zdát, že vhodným heslem nové politiky by
mohlo být žádná práva bez povinností . Vláda má vůči
svým i ostatním občanům celou řadu povinností včetně
ochrany sociálně slabých . Sociální demokracie starého stylu ale práva chápala jako bezpodmínečná . Růst významu
individualismu by měl být doprovázen větší mírou povinností jednotlivce . Například pobírání podpory v nezaměstnanosti by mělo být vázáno na povinnost aktivně hledat
práci a je jen na vládě zajistit, aby systém sociální podpory
nesnižoval ochotu to opravdu činit . Etický princip „žádná
práva bez povinností" by měl být uplatňován na každého,
nejen na příjemce sociálních výhod . Je velmi důležité, aby
tuto zásadu sociální demokraté zdůraznili, jinak by se vztahovala jen na chudé a sociálně slabé, jak hlásá pravice .
Druhým společenským pravidlem by se měla stát teze
žádná autorita bez demokracie . Pravice vždy pohlížela na
tradiční symboly jako na hlavní prostředek ospravedlnění
autorit, at už ve státě, vládě, rodině či jiných institucích .29
Pravicoví teoretici a politici tvrdí, že bez tradice a tradičních forem podřízenosti se autorita rozpadá - lidé ztrácejí
schopnost rozlišovat mezi tím, co je správné a co špatné .
Výsledná demokracie pak může být jen částečná . S tímto
Příležitost a inovace jsou pozitivní stránkou rizika . Riziku se samozřejmě nedá vyhnout, ale mezi pasivní zkušeností a aktivním prozkoumáním rizikového prostředí existuje základní rozdíl . Pozitivní zacházení s rizikem je
nezbytnou součástí společenské a ekonomické mobilizace .
Některá rizika se snažíme co nejvíce minimalizovat . Jiná,
například riziko investičního rozhodnutí, tvoří pozitivní
a nevyhnutelnou součást úspěšné tržní ekonomiky .
Riziko není přesně totéž co nebezpečí . Rizikem rozumíme nebezpečí, kterému se snažíme aktivně čelit a odhadnout je . V naší společnosti, orientované na budoucnost
a přesycené informacemi, sjednocuje otázka rizika mnoho
jinak neslučitelných oblastí politiky : reformu sociálního
státu, zapojení do světových finančních trhů, reakci na
technické změny, ekologické problémy a geopolitické
transformace . Proti riziku potřebujeme všichni ochranu,
ale také schopnost mu čelit a přijímat ho produktivně .
Politika třetí cesty
Dosud jsem o každém z pěti dilemat hovořil odděleně, jako by byla na sobě nezávislá . Pochopitelně se však
o nezávislé okruhy nejedná, a proto je třeba je v této i následujících kapitolách propojit .
Konečný cíl politiky třetí cesty by měl spočívat v pomoci občanům zorientovat se v hlavních převratných změnách naší doby : globalizaci, změnách v osobním životě
a v našem vztahu k přírodě. Politika třetí cesty by měla ke
globalizaci zvolit pozitivní přístup, ale - a to je důležité jako k fenoménu širokého významu a nejen jako ke globálnímu trhu . Je zapotřebí, aby sociální demokracie zpochybnila ekonomický a kulturní protekcionismus, v současné
době teritorium radikální pravice, která chápe globalizaci
jako hrozbu národní integritě a tradičním hodnotám . Je
zřejmé, že ekonomická globalizace má ničivé účinky na lokální soběstačnost . Ale ani protekcionismus není rozumný
a žádoucí . I kdyby fungoval, vznikl by svět sobeckých
60
61
C
t
názorem by sociální demokracie souhlasit neměla . Ve společnosti, kde tradice a zvyky ztrácejí vliv, může autorita
vzniknout jen cestou demokracie . Nový individualismus
autoritu nutně nepodrývá, ale požaduje, aby byla založena
na aktivitě nebo spoluúčasti .
cept však může fungovat pouze v případě, že sociální demokraté o něm mají propracovanou představu .
Modernizace, která bere ohledy na životní prostředí,
neprosazuje princip být „více a více moderní", ale je si vědoma potíží a omezení modernizačního procesu . Vnímá
potřebu znovu nastolit kontinuitu a ve světě nevypočitatelných změn, kde skutečně nepředvídatelné síly vědecké
a technologické inovace hrají tak významnou roli, vybudovat sociální soudržnost .
Téma filozofického konzervatismu je ústřední . Pojmy
modernizace a konzervatismus jsou běžně chápány jako
protiklady . Musíme však používat moderní nástroje, abychom uměli žít ve světě „po tradici" a „na druhé straně přírody", ve kterém jsou riziko a odpovědnost v jiném poměru .
„Konzervatismus" v tomto smyslu má pouze volnou
spojitost s tím, jak je chápán politickou pravicí . Pro vyrovnání se se změnami doporučuje pragmatický přístup, diferencovaný pohled na vědu a techniku vycházející z vědomí
jejich rozporuplných důsledků na společnost, respekt
k minulosti a historii a v oblasti životního prostředí přijetí
principu obezřetnosti všude tam, kde je to vhodné . Nejenom že jsou tyto cíle s modernizačním programem slučitelné, ale dokonce jej předpokládají . Jak bylo zmíněno
výše, věda a technika nemohou být již déle ze sféry demokracie vyjímány, neboť náš život ovlivňují bezprostředněji
a více než život minulých generací .
Jako další příklad uvedu rodinu, která představuje jednu
z nejproblematičtějších otázek moderní politiky. Udržení
kontinuity rodiny, především pak ochrana blahobytu dětí,
jsou nejdůležitějšími cíli rodinné politiky . Těch však nelze
dosáhnout reakcionářskými postoji či snahou obnovit „tradiční rodinu" . Na následujících stránkách se pokusím dokázat, že nezbytným předpokladem je modernizační program demokratizace .
Hodnoty uznávané třetí cestou
- Rovnost
- Ochrana sociálně slabých
- Svoboda jako autonomie
- Žádná práva bez povinností
- Žádná autorita bez demokracie
- Kosmopolitní pluralismus
- Filozofický konzervatismus
Ostatní otázky, kterými se politika třetí cesty zabývá, nepatří do rámce emancipační politiky nebo do tohoto rámce
zasahují jen částečně . Jde o reakce na globalizaci, vědecké
a technické změny a náš vztah k přírodě . Otázky, které zde
vyvstávají, neřeší problém sociální spravedlnosti, ale způsob, jak bychom měli žít po zániku tradic a zvyků, jak znovu vytvořit společenskou solidaritu a jak reagovat na ekologické problémy . V reakci na tyto otázky je třeba zdůraznit
celosvětové hodnoty a to, co by se dalo nazvat filozofickým
konzervatismem . V době ekologických rizik nemůže být
modernizace pouze lineární a rozhodně se nemůže rovnat
jen ekonomickému růstu .
Téma modernizace je pro novou politiku zásadní . Jedním aspektem je ekologická modernizace, ale existují i další . Například projevy Tonyho Blaira jsou okořeněny slovy
o modernizaci . Co si pod ní máme představit? Jedním
z možných významů je pochopitelně modernizace samotné
sociální demokracie, tj . odtržení se od postojů sociální demokracie klasické . Modernizační strategie jako širší kon62
rt
63

Podobné dokumenty