rozhovor s Martinem Hrochem

Legendy, na které se chodívalo
Nový sportovní seriál Deníku
Bývalý kapitán volejbalové reprezentace Martin Hroch dosáhl řady úspěchů. Jeho kariéra ale nebyla bezproblémová a současný trenér Šternberku říká:
Když jsem dostal ránu, tak mě to nakoplo
šel jako otec volejbalové rodiny. Začal jsem kluky
usměrňovat a posouvat je ke
sportovním cílům. Po třech
letech přišel slovenský trenér
Ivan Husár, který byl zvyklý
pracovat s mládeží. Nabídl
mi pozici asistenta s tím, že
na hřišti už toho času moc
mít nebudu.
MAREK PALATKA
Šternberk – V dětství mu dokonce navrhovali osvobození
od tělocviku. Martin Hroch se
však stal kapitánem volejbalové reprezentace, jedenáct let
úspěšně působil ve Francii
a teď se dal na trenérskou
dráhu. „Má sportovní kariéra
se zlomila dvakrát. Napřed
jsem dostal takovou facku ze
strany reprezentace. Z prvního soustředění mladších dorostenců mě trenér poslal už
po třech dnech s tím, že tam
nemám co dělat. Za rok už jsem
hrál v juniorském družstvu
v základu. To bylo takové první nakopnutí. Potom se mi potvrdilo, že jsem na správné
cestě, když jsem dostal příležitost hrát ve Francii,“ vrací
se ke své hráčské kariéře současný trenér Šternberku.
Jaká byla vlastně vaše cesta
k volejbalu?
Volejbal jsem poprvé viděl,
když rodiče plácali někde na
Ramzové balon přes natažený
provaz. Podruhé jsem se k tomuto sportu dostal přes učitele Schillera, který na naši
základní školu přišel dělat
nábor. Vytáhl si mě na Základní školu bratří Cerviů
a tam začalo moje první seznamování s volejbalem. Pak
jsem se přes Gymnázium
Hejčín, středisko vrcholového sportu a vysokou školu
dostal do extraligy.
Co říkáte na to, že vzhledem ke
kolapsu mužského volejbalu na
Olomoucku v dohledné době nebudete mít žádného následovníka?
Je to smutné z toho pohledu, že záštita chlapeckého
volejbalu tady měla kvalitu.
Byli tu dobří trenéři, kteří se
věnovali začátku. Zmíním
jméno Slávek Matěj, který
nás k volejbalu přivedl takovým způsobem, že nás to
chytlo za srdíčko. Když jsme
měli nějaké chlapecké trable,
tak nadšení Slávka Matěje
nás přetáhlo na tu sportovní
stranu. To jsem si nesl celou
svou volejbalovou kariéru.
Vaše cesta k volejbalu ale nebyla úplně jednoduchá. V dětství
vás údajně provázely zdravotní
problémy a byl jste dokonce
navržen na osvobození od tělocviku.
To je pravda. Ještě předtím, než si mě vybral trenér
Schiller v náborech, tak tehdejší tělocvikářka se na mě
nemohla dívat. Měl jsem problémy s dýcháním a moje pohybová koordinace nebyla na
úrovni. Tělocvikářka si jednou do školy zavolala rodiče
a navrhla jim, jestli mě nechtějí zbavit povinnosti cvičit tělocvik, protože se na mě
nedá dívat a nic nevydržím.
V současnosti se už věnujete
trenéřině. Přitom jste začínal
u mužského týmu a pak přešel
k ženám. Předpokládám, že to
nebylo úplně jednoduché, že?
Po návratu z Francie, kde
jsem trénoval druhou ligu,
jsem neměl trvalé angažmá.
V Brně mi nabídli působení
u juniorek, kde hrála moje
dcera. Říkal jsem si, že dceři
vynahradím, že jsem byl rok
pryč a budu s ní trávit více
času. Ten čas byl super, ale
dcera z toho nebyla nadšená.
Fungování týmu totiž má svá
specifika. Zvlášť u ženského
družstva to není záviděníhodná situace. Na druhou
stranu jsme se s tím nějak
porvali. Po roce, kdy jsem
dostal nabídku ze Šternberku, jsme si oddychli.
V NOVÉ ROLI. Trenér Martin Hroch druhou sezonu vede šternberské volejbalistky, kde se snaží rozvíjet talentované hráčky. Foto: Deník/S. Heloňa
To byly moje první začátky.
Vždycky, když jsem dostal
takovouhle ránu, tak mě to
spíš nakoplo. Chtěl jsem ukázat, že to takhle není.
„
Kdy jste si ve vašem životě vůbec řekl, že volejbal bude vaší
životní náplní?
Má sportovní kariéra se
zlomila dvakrát. Napřed jsem
dostal takovou facku ze stra-
Kariéra dostala jednoznačný
směr. Předtím to bylo spíše
studium a volejbal na boku.
Studia si dodělávám až teď.
Ještě bych se vrátil na začátek
kariéry. Začínal jste v Olomouci,
pak jste přestoupil do VŠ Praha
a následovala Odolena Voda, což
byl špičkový český klub, kde
jste získal i titul. Jak vzpomínáte na toto období?
Můj životní zápas
Zápas, který si pamatuju doteď, byla
kvalifikace s Holanďany. Tenkrát to byli
olympijští vítězové z Barcelony a my
jsme je v Českých Budějovicích porazili
3:0. Nikdo to nečekal. To si pamatují
všichni. Holanďani sem přijeli se všemi
hvězdami. Památný turnaj bylo mistrovství Evropy ve Vídni, kdy jsme hráli
o bednu. “
ny reprezentace. Z prvního
soustředění mladších dorostenců mě trenér poslal už po
třech dnech s tím, že tam nemám co dělat. Za rok už jsem
hrál v juniorském družstvu
v základu. To bylo takové
první nakopnutí. Potom se mi
potvrdilo, že jsem na správné
cestě, když jsem dostal příležitost hrát ve Francii. Odešel
jsem tam jen na zkušenou
naučit se jazyk, vydělat si nějakou korunu a po roce se
vrátit zpátky. První sezona
mi vyšla a měly o mě zájem
další francouzské kluby. Bylo
to potvrzení správné volby.
Profil Martina Hrocha
j Narodil se 23. března 1972 ve
Šternberku.
j Ve své kariéře strávil jedenáct
let ve Francii v týmech Grenoble,
Rennes, Montpellier, Saint Brieuc
a Dunkerque.
j Vrcholem kariéry bylo působení
v Montpellier, s nímž pravidelně
hrál evropské poháry. V sezoně
1995/96 byl druhým nejlépe bodujícím hráčem francouzské Pro A.
j Jako reprezentant startoval na jednom mistrovství světa a čtyřech
evropských šampionátech. V roce 1999 zaznamenal v podobě čtvrtého
místa největší úspěch.
j Žije v Brně, je ženatý a má dcery Veroniku a Terezu.
(map)
Na to, jak jsem byl mladý,
tak to pro mě byl úžasný rok.
Sešel se tam extrémně kvalitní kádr pod vedením zkušeného trenéra Petra Kopa, který se vrátil z Belgie. Vrátil se
i Přemek Bláha, v klubu hráli
i Marek Pakosta a Pavel Holčík, odchovanci olomouckého
volejbalu. Kromě titulu jsme
vyhráli i Český pohár
a interligu, ve které startovaly týmy ze Slovenska, Chorvatska, Slovinska a Rakouska.
V Odoleně Vodě jste vydržel jen
rok a pak se vrátil do třetiligové
Olomouce. Proč jste se tak rozhodl?
Souviselo to se školou. Začal jsem v Olomouci studovat
a volejbal byl na vedlejší koleji. Ve volejbale nebyly takové peníze a hlavně jsem se
soustředil na studijní část.
O tom, že mě bude živit volejbal, jsem v téhle době neměl
ani ponětí.
Vy jste přitom z třetiligového
klubu reprezentoval.
(smích) To byla rarita. Už
tenkrát k tomu měli reprezentační trenéři poznámky.
Říkali, že ještě jednu sezonu
tě v reprezentaci udržíme, ale
pokud bys chtěl v Olomouci
zůstat déle, tak už v reprezentaci nemáš co dělat. Po
roce jsem ale dostal nabídku
z Francie. Hrála se totiž kva-
lifikace na mistrovství světa
v Paříži. Já jsem tam odjel
jako třetiligový hráč. Odehrál jsem výborně zápas
s Američany. Byli tam skauti
a jeden mě okamžitě kontaktoval. V té době přestup nešel
udělat, ale po sezoně jsme se
domluvili na působení v první francouzské lize.
Předpokládám, že jste školu nedokončil a na první místo šel
volejbal, že?
To bylo ještě půl na půl.
Nevěděl jsem, co od volejbalu
venku mám očekávat. Platy
začínajících volejbalistů
v zahraničí nebyly nic extra.
Šel jsem tam vydělat nějakou
korunu a naučit se francouzsky. Přestože klub byl v tabulce nízko, tak mě to tam
chytlo. Všechno se mi tam líbilo, a když po mě sáhly jiné
kluby, tak jsem neváhal
a školu jsem odložil.
A pak se rozjelo vaše nejúspěšnější období v kariéře. Na jedenáct let ve Francii určitě máte
jen ty nejlepší vzpomínky, že?
Je to tak. Z úplného dna
tabulky jsem se dostával nahoru. Nejúspěšnější období
jsem prožil mezi lety 1997 až
2002, kdy jsem hrál v Montpellier. Pravidelně jsme hráli
evropské poháry a postupovali do čtvrtfinálových kol.
Kádr byl složen ze samých
reprezentantů různých zemí.
Na to období vzpomínám nejraději.
Ve Francii jste strávili dlouhých
jedenáct let. Neuvažovali jste,
že byste se už nevrátili?
Od začátku jsme to měli
srovnané tak, že doma je doma. Trvalé bydliště mám
v Brně a po sezoně jsme se
tam vždycky vraceli. Od
května do července byla rodina tady, já jsem byl v reprezentaci. V srpnu jsme se
vrátili do Francie. I když se
nám ve Francii narodily dcery, tak jsme to vždycky měli
nastavené tak, že se vracíme
domů, do Čech. Nikdy nebyla
na stole otázka, že ve Francii
zůstaneme natrvalo.
Dlouhodobě jste hrál za českou
reprezentaci, s níž jste čtyřikrát
postoupil na mistrovství Evropy
a jednou na světový šampionát.
Nejlepšího umístění jste dosáhl
v roce 1999 ve Vídni, kde jste
skončili čtvrtí. Jak daleko byla
medaile?
Pro nás bylo tenkrát úplně
normální dostat se na mistrovství Evropy. Na šampionátu už to bylo horší. My
jsme se pohybovali mezi šestým a devátým místem.
Zrovna v Rakousku se nám
podařilo postoupit do první
čtyřky. Je ale pravda, že semifinále a zápas o třetí místo
byly nad naše síly. Uvědomovali jsme si, že na medailové
celky jsme neměli. Úspěchem
ale byla i ta bramborová
placka. V roce 2000 jsem končil a o rok později česká reprezentace na mistrovství
Evropy v Ostravě tento
úspěch zopakovala. Pak už
reprezentace začala ustupovat z předních pozic.
Po jedenácti letech ve Francii
jste se přemístil do Brna. Proč
jste se rozhodl zrovna pro tento
klub?
Bylo mi dvaatřicet a v tom
věku mi už více než jednole-
Musel jste si zvykat i na specifika fungování ženského týmu?
Vztahy jsou jiné, trénování
je jiné. Chlapy přesvědčit
o nějakém sportovním cíli
znamená, že se pro to musí
obětovat. U ženských je to
velký problém. Dnešní generace tomu sportu odevzdává
tak šedesát, sedmdesát procent. Jako trenér se s tím
strašně těžko srovnávám.
Vím ale, že se společnost
změnila a trenéři na to
musejí reagovat.
Přešel jste do Šternberku, což je
poněkud atypický klub. Týmu
nejde až tak o výsledky, ale
o výchovu talentů. Jak se s tím
trenér srovnává?
Bylo by špatné, kdyby každý trenér nechtěl vyhrávat.
Na druhou stranu je tady
hledisko výchovy mladých
hráček. Přešel jsem z konkurenčního celku KP Brno, který je založen na podobném
principu, takže jsem na to byl
trošku připravený. Není to
ale nic příjemného, když trenér má motivovat každý týden hráčky po prohře 3:0
k dalšímu tréninku. Svou roli
hraje i psychika.
Řekla o něm
„Je určitě obrovským přínosem. Dodal týmu novou energii a motivaci. Je
to trenér, který sleduje nejnovější trendy. Snaží se posunout naše výkony
někam dál.“
Markéta Janečková, kapitánka TJ Sokol Šternberk
tou smlouvu nikdo nenabídl.
Ozval se mi Martin Gerža
z Volejbalu Brno, jestli bych
nešel k nim a nezastřešil
mladé družstvo. Nabídl mi
smlouvu na tři roky. V těch
letech, když vám někdo nabídne tak dlouhou smlouvu,
a ještě u mě doma, tak nebylo
o čem váhat. S celou rodinou
jsme se vrátili zpět do Čech.
Holky navíc začaly chodit do
školy, a tak naskočily do českého školství. Tato nabídka
se mi hodila. Na konec kariéry jsem ještě nemyslel. Pak
jsem ještě v Brně prodloužil
o dva roky a pak jsem se začal přesouvat na pozici asistenta trenéra.
Jak probíhal přerod v trenéra?
V závěru kariéry jste už usměrňoval mladší spoluhráče?
Jako zkušenější hráč už
jsem si na tuto pozici zvykl
ve Francii. Do Brna jsem při-
Mimo trenérských povinností
dokončujete i vysokou školu.
Jak všechno zvládáte?
No, už aby to bylo za mnou.
(smích). Teď jsem v páťáku
v posledním semestru a čekají mě státnice. Mám rozpracovanou magisterskou
práci, která je spojena s trenérskou jedničkou. Musím
říct, že toho mám plné zuby.
Chtěl bych už tu hlavu uvolnit a kapacitu směřovat někam jinam. Tři měsíce to ještě vydržím.
Vy jste vlastně na podobné
úrovni jako některé vaše svěřenky, že?
To je pravda, naštěstí se
mnou nechodí do kruhu. Na
fakultě se potkáváme a někdy
se pousměju, že probírají věci, které jsem měl před pár
lety. Občas jim přispěju nějakou radou. Už aby to bylo za
mnou.