docStáhnout - Klášter sester klarisek
download 
Stížnost Transkript
Stáhnout - Klášter sester klarisek
PRAMENITÉ PUTOVÁNÍ PO STOPÁCH SVATÉHO FRANTIŠKA „Buď Bohem požehnané, Assisi, svaté město. Neboť skrze tebe se zachrání mnoho duší a mnoho Božích služebníků bude v tobě přebývat a z tebe budou mnozí vyvoleni do království věčného života.“ (svatý František) I. „CHIESA NUOVA“ – aneb, kde to všechno začalo Chiesa nuova (neboli Nový kostel) byla postavena roku 1615 na místě, kde stával rodný dům svatého Františka, z něhož se dochovaly některé části: vstupní brána do obchodu, sklad, kde Františkův otec uchovával látky, vězení, kam Františka zavřel v době jeho obrácení. Zde se tedy narodil František, syn Pietra Bernardone a urozené ženy jménem Pica, v lednu či únoru 1182. Zde také prožil svých prvních 24 let plných veselí a snů o slávě, až do doby svého obrácení. V kostele, který byl nedávno restaurován, se nacházejí díla Giorgettiho a Sermeie. Tradice, podle níž se měl svatý František narodit jako Ježíš ve stáji, spadá až do období pozdějších legendárních pramenů, zatímco bezprostřední zprávy svědků a prvních životopisců o ní mlčí. V přilehlém klášteře Menších bratří sídlí významná františkánská knihovna, k níž je připojena malá musejní sbírka vzácných památek pocházející z Františkova rodného domu: plátna, ikony, měděné rytiny, kříže; relikviáře z foukaného skla; vzorník starých liturgických látek. NA SKOK U JEŽÍŠOVÝCH NOHOU Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. (Lk 2,1-11) NA PÁR SLOV S FRANTIŠKEM František se narodil v Assisi roku 1182 jako syn podnikavého a bohatého obchodníka s vzácnými látkami, Pietra Bernardoneho, a ženy, která se pravděpodobně jmenovala Pica. O jeho dětství a dospívání víme jen málo. Později se samozřejmě objeví některé legendární příběhy, jež měly poukázat na výjimečný život Světce již od jeho dětství, ale ve skutečnosti jak jeho narození, tak i růst měly běžný, obvyklý průběh, který by byl naprosto zapomenut, kdyby život nového občánka Assisi nebyl životem muže zcela obráceného k Evangeliu. Vyrůstal v zámožné, třebaže ne šlechtické rodině, a pracoval v podniku svého otce. Biografické prameny ho popisují jako jiskřivého mladíka, milujícího luxus a slavnosti, snícího o slávě, ale na druhou stranu dobrotivého a soucitného. Toto je František, jak ho znaly assiské ulice, když jimi procházel veselý a elegantní. Bůh má však jiné, zatím skryté, plány: v nich ho mají assiské ulice poznat snad po radosti, ovšem ve zcela jiných šatech. K ZAMYŠLENÍ POD OKAPEM MILOSTI Také já jsem se jednoho dne narodil. Dostal jsem jméno a vyrůstal jsem. Proč ale existuji? Kdo jsem? Jaký smysl má můj život? Odpověď na tyto otázky, kterým se nemáme a nesmíme vyhýbat, může dát jen víra. A pouze víra má tu moc vymanit můj život z temnoty, banality, nesmyslnosti a vnést do něho naději, která jediná překračuje i nevyhnutelnou hranici smrti. Křesťanská víra mi dává jistotu, že existuji, protože mě Bůh stvořil, tak jak mě od věčnosti z lásky zamýšlel k svému obrazu a podobě; obdařil mě dary a talenty, abych jimi rozvíjel dílo jeho lásky; vykoupil mě a přijal mě za své dítě; předurčil mě, abych se s Ním navěky radoval v jeho království. Přišel jsem na svět jako kamínek velkolepé mosaiky, jako nota nebeské melodie, abych sehrál svou část, aby se svět mohl stát úplnějším a harmoničtějším. Buďme proto pozorní, abychom svět nepřipravili o krásu, kterou máme ve svých rukou, a směli se stát lahodným tónem v symfonii celého stvoření. S MODLITBOU DO KROKU „Všemohoucí, nejsvětější, nejvyšší a svrchovaný Bože, Otče svatý a spravedlivý, Pane, Králi nebe a země, pro tebe samého ti vzdáváme díky, že ze své svaté vůle a skrze svého jediného Syna spolu s Duchem svatým stvořil jsi všechno duchovní i tělesné; a nás, vytvořené ke tvému obrazu a k tvé podobě, umístil jsi do ráje. A my jsme svou vinou padli. A vzdáváme ti díky, neboť jako jsi nás stvořil skrze svého Syna, tak ze své svaté lásky, kterou sis nás zamiloval, nechal jsi narodit se ze slavné vždy Panny přeblažené svaté Marie samotného pravého Boha a pravého člověka jeho kříž, krev a smrt.“ a chtěl jsi nás, zajatce, vykoupit skrze (sv. František: Nepotvrzená Řehole XXIII, 1-3) II. KATEDRÁLA SAN RUFINO – aneb, u pramene milosti Katedrála byla postavena ve 12. století Janem z Gubbia k poctě svatého Rufina, patrona města. Průčelí je klasickou ukázkou románského, umbrijsko-spoletského stylu a je bohatě zdobeno. Jeho první část uzavírá římsa, na níž jsou ztvárněny podoby bizarních zvířat. Falešný pilířový ochoz tvoří přechod k druhé části s dvěma laterálními a jednou centrální rosetou, obklopenou symboly čtyř evangelistů. V katedrále se nacházela jediná křtitelnice ve městě, v níž byli pokřtěni svatý František, svatá Klára a svatý Gabriel od Panny Marie Bolestné. Vnitřní prostor trojlodní basiliky byl ovšem roku 1517 přestavěn z podnětu Galeazza Alessiho. Při vstupu se setkáme se sochami svatého Františka (Giovanni Dupré, 1881) a svaté Kláry (Amalia Dupré, 1888). V centrální lodi na pravé straně je pak umístěno vyobrazení Svatého Rufína (Paul Leymone, 1823); nad posledním oltářem vpravo najdeme obraz Krista a svatých od Dona Doniho (1555) a od stejného autora ještě oltářní obrazy Uložení do hrobu (1555) a Ukřižování (1563). Od děl uměleckých přejděme nyní k divům Božím: NA SKOK U JEŽÍŠOVÝCH NOHOU Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?"Ježíš mu odpověděl: "Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá." Tu mu již Jan nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: "Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil." NA PÁR SLOV S FRANTIŠKEM „František, služebník a přítel Nejvyššího, bylo jméno, které mu Boží prozřetelnost určila, aby tím neobvyklým a vzácným jménem svět rychleji poznal poslání jejího služebníka. Jeho matka mu však dala jméno Jan, když se stal znovuzrozením z vody a Ducha svatého z dítěte hněvu dítkem milosti.“ (2Cel 3,1) Je to první životopisec svatého Františka, Tomáš z Celana, který nám jako jediný podává tuto zprávu o křtu malého Jana, jehož svět bude znát jako bratra Františka z Assisi. Místem křtu byl kostel Santa Maria del Vescovado, ovšem křtitelnice, v níž se František stal křesťanem, byla později přenesena a umístěna do katedrály San Rufino. V ní se tedy prvorozený syn Pietra di Bernardone a paní Piky narodil znovu z vody a Ducha. Poslechněme si nyní, co vkládá do úst Františkovy matky Tomáš z Celana: „Tato žena, milovnice vší počestnosti, podobala se svým životem svaté Alžbětě a zrcadlila i její ctnosti, jako ona směla dát svému synu jméno, měla ducha proroctví a výsadu být jí i v mnohém jiném podobná. Když se totiž sousedé obdivovali Františkově ušlechtilosti a mravní pevnosti, odpověděla, jakoby poučena Božím vnuknutím: „Co myslíte, že z mého syna bude? Uvidíte, že z milosti Boží bude synem Božím.“ (2Cel 3,2) K ZAMYŠLENÍ POD OKAPEM MILOSTI Janův křest byl výzvou k obrácení a vyznání hříchů, ovšem Ten, který přichází, nemá hříchy, neboť je Synem Božím. Ježíš chce, aby se naplnila Otcova vůle: a touto vůlí bylo, aby vydal sám sebe v oběť za naše hříchy, za hříchy celého lidstva na znamení lásky Boží, lásky bez hranic. Proto se Ježíš vmísí mezi hříšníky, činí se s nimi solidární, přistupuje k Janovi, aby přijal křest hříšníků. Zde začíná jeho cesta, na jejímž konci stojí golgotský kříž a prázdný hrob. V tuto chvíli také zaznívá Otcův hlas a Duch nového stvoření sestupuje na Ježíše v podobě holubice. Na konci svého poslání uloží vzkříšený Ježíš svým učedníkům tento příkaz: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. (Mt 28,19) Poslušná příkazu Páně bude církev ohlašovat jeho slovo všem lidem, bude křtít věřící a ve křtu je nořit do tajemství Kristovy smrti, z níž povstanou k novému životu spolu s Ním. Tento zázrak milosti se znovu udál v okamžiku, kdy byl malý František přinesen ke křtitelnici, uchovávané v katedrále San Rufino. Znovu zrozen z „vody a Ducha“ začíná v církvi svou cestu připodobnění Kristu. Ten samý zázrak se udál i s námi, kteří jsme byli pokřtěni: V okamžiku našeho křtu jsme byli ponořeni do Kristovy smrti, abychom povstali jako děti nebeského Otce, jako chrámy Ducha svatého a údy církve. To je naše důstojnost i bohatství – sám Bůh přebývá v nás a my v Něm. Ve křtu nám bylo do duše vloženo semínko věčného života, života lásky a pravdy. Zbývá si tak položit otázku: Do jaké krásy již rozkvetl tento květ a jaké plody přináší v mém životě? S MODLITBOU DO KROKU Všemohoucí, věčný, spravedlivý a milosrdný Bože, dej nám ubohým, abychom kvůli tobě samotnému konali to, co víme, že chceš, a vždy chtěli to, co se ti líbí, abychom vnitřně očištěni, vnitřně osvíceni a ohněm svatého Ducha zapáleni mohli jít ve šlépějích tvého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, a jen tvou milostí mohli dojít k tobě, Nejvyšší, který v dokonalé Trojici a prosté Jednotě žiješ a kraluješ všemohoucí Bože, po všechny věky věků. Amen. (sv. František, závěr Listu celému Řádu) a jsi oslavován, III. SAN DAMIANO – aneb cesta obrácení Starý kostelík zbudovaný pravděpodobně v VII. století byl ruinou v době, kdy se František na výzvu Ukřižovaného pustil do jeho opravy (1207). Později se stal klášterem svaté Kláry a jejích sester, které zde přebývaly od roku 1212 do roku 1260. Celý vnitřní prostor kostela je jedinou výzvou k usebranosti. U vchodu vpravo je vidět okno, do kterého František vhodil peníze, jež získal prodejem látek a svého koně na opravu kostelíka, které ovšem místní kněz odmítl přijmout. Nad oltářem se pak nachází kopie Kříže, odkud k Františkovi promluvil Ukřižovaný. Maličký chór svaté Kláry si uchoval svůj ráz z doby Světice, s tehdejšími lavicemi i pultíkem. Na konci úzkého schodiště se nachází oratoř, kde byla vlevo, ve výklenku vedle oltáře, uchovávána Eucharistie, před níž komunita trávila dlouhé hodiny v modlitbě. Z oratoře se vchází do dormitáře, největší místnosti kláštera, kde spávala celá komunita na prostých lůžkách vyrovnaných podél stěn. Kříž a květy označují místo, na kterém Světice spávala a kde 11. srpna 1253 zemřela. Rajský dvorek je koutkem podivuhodné harmonie. Odtud Světice v září 1240, zaštítěna Nejsvětější Svátostí, zázračně zahnala Saracény Fridricha II., a tak uchránila město Assisi od vojenského vpádu. A konečně refektář – místo, kde se komunita scházela ke společnému jídlu. Ještě dnes váza květin označuje místo, kde sedávala svatá Klára. V domku bratří, který přináležel klášteru, složil František roku 1225 svůj „Chvalozpěv stvoření“, který patří k nejstarším textům italské literatury. NA SKOK U JEŽÍŠOVÝCH NOHOU „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium. Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu." (Mk 1,14-15) NA PÁR SLOV S FRANTIŠKEM Krátce před svou smrtí nadiktoval František svou „Závěť“, která začíná těmito slovy: „Pán dal mně, bratru Františkovi, abych takto začal dělat pokání, neboť když jsem byl ještě v hříších, zdálo se mi příliš trpkým vidět malomocné; a Pán mě přivedl mezi ně a prokázal jsem jim milosrdenství. A když jsem od nich odcházel, to, co se mi zdálo hořkým, změnilo se mi ve sladkost duše i těla.“ Nacházíme se v roce 1205. František má asi třiadvacet let a Pán začíná dobývat jeho srdce. Dává mu zakoušet prázdnotu lehkovážného života a pozvolna si ho přitahuje novou, dosud nepoznanou, okamžiky: sladkostí. setkání Za zásadní s malomocnými Ukřižovaným v kostelíku San Damiano. můžeme a označit následné dva oslovení Při prvním setkání František vítězí nad odporem, který v něm vyvolával pohled na ony ubožáky, a prokáže jim milosrdenství svou službou. Je to skutek milosrdenství, který proměňuje jeho odpor ve sladkost duše i těla. K druhému setkání dochází před Křížem v San Damianu. Zde mu Kristus říká: „Františku, jdi a oprav můj dům, který, jak vidíš, se celý rozpadá.“ (2Cel 10) František poslechne a pustí se do opravy rozpadlého kostelíka. Až později pochopí, že mu Pán svěřil poněkud větší úkol, který se týká celé Církve. K ZAMYŠLENÍ POD OKAPEM MILOSTI Boží království, o němž mluví Ježíš, je království přítomné v Něm samém, v jeho díle spásy, kterým osvobozuje svět z moci zla a uvádí ho pod Boží svrchovanou vládu. Aby člověk směl do tohoto království vstoupit, potřebuje obrácení – tedy přechod od otrockého života v hříchu k životu osvobozenému k dobru a svatosti. Sám Ježíš vyžaduje ochotu k obrácení. To je ovšem možné pouze skrze víru v Evangelium, skrze srdce otevřené pro radostnou zvěst o bezmezné lásce Boha k člověku. Víra je tak důvěrným přijetím Kristova slova a milosti, které se projevuje životem utvářeným láskou. Pro každého je nový život svobodně přijatým darem milosti; v odmítnutí tohoto daru pak spočívá stav hříchu. Bůh však nepřestává volat své marnotratné syny k návratu do otcovského domu. František tomuto Božímu volání porozuměl a odpověděl na ně velkodušným srdcem. Jeho obrácení bylo radikální, silné, rozhodující. Vneslo do jeho života rytmus stálého vrůstání do Kristovy podoby, který se uzavře až odevzdáním jeho stigmatizovaného těla sestře smrti ve svobodném přechodu do radosti svého Pána. Obraťte se a věřte evangeliu: co ve mně vyvolávají tato Ježíšova slova? Je pro mě víra opravdu otázkou přijetí Boží lásky, která očekává mou odpověď? A znám Otcovu náruč i štědrost? S MODLITBOU DO KROKU Nejvyšší, slavný Bože, osviť temnoty mého srdce a dej mi, Pane, pravou víru, pevnou naději a dokonalou lásku, moudrost a poznání, abych splnil tvůj svatý a pravý příkaz. (sv. František: Modlitba před Křížem v San Damianu) IV. SANTA MARIA MAGGIORE - aneb radikalita Evangelia Santa Maria Maggiore je starobylou assiskou katedrálou, v jejíchž základech byly objeveny ještě pozůstatky stavby z doby římského osídlení. V důsledku požáru pak byla v letech 1212-1228 přestavěna. Románská zvonice pochází z XIV. století. V katedrále se nachází množství zajímavých fresek z XIV. a XV. století. Mezi nejznámější patří vyobrazení Jesliček ve stylu umbrijské školy, které je možné spatřit na levé stěně. V blízkosti chrámu se nachází budova Biskupství, před níž, v přítomnosti biskupa Guida a pod jeho ochranou, učinil mladý František radikální gesto, jímž se vzdal veškerého svého majetku, když otci navrátil dokonce i šaty, které měl na sobě. Zde také došlo k usmíření mezi assiským starostou a biskupem, poté co mezi nimi došlo k ostrému sporu. Zprostředkovatelem usmíření byl svatý František, který právě při této příležitosti složil jednu strofu svého Chvalozpěvu: „Buď pochválen, můj Pane, za ty, kteří odpouštějí pro tvou lásku…“ Odtud se pak Světec, který zde ve své nemoci pobýval, nechal v předvečer své smrti přenést do Porciunkuly. NA SKOK U JEŽÍŠOVÝCH NOHOU Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh. Jeden zákoník přišel a řekl mu: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš." Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil." Jiný z učedníků mu řekl: "Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce." Ale Ježíš mu řekl: "Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé." (Mt 8,18-22) NA PÁR SLOV S FRANTIŠKEM V mladém Františkovi již dozrálo rozhodnutí pro následování Krista. Aby opravil San Damiano prodává koně a látky, které vzal v otcově obchodě, a utržené peníze věnuje knězi maličkého kostelíka. Otec se obrací na městskou radu, aby získal zpět své peníze, o které přišel díky synovu počínání. Ten se však mezitím vstoupil do stavu kajícníků, a proto se jeho případ dostává k projednání před biskupem. Biskup (Guido I.) se mladíka ujímá a nabádá ho, aby otci peníze navrátil. A pak Legenda Tří druhů vypráví: Muž Boží tedy povstal, rozradostněn a posílen slovy biskupa, přinesl před něho peníze a řekl mu: „Pane, chci mu s radostným srdcem vrátit nejenom peníze, které pocházejí z jeho věcí, ale také šaty.“ Vstoupil do místnosti biskupa, svlékl všechny své šaty, na ně položil peníze a v přítomnosti biskupa, otce a dalších přihlížejících vyšel ze dveří nahý a řekl: „Slyšte všichni a pochopte. Až doteď jsem nazýval Petra Bernardone svým otcem, ale protože jsem se rozhodl sloužit Bohu, vracím mu peníze, pro které se zlobil, i všechny šaty, které jsem měl z jeho majetku. A od této chvíle chci říkat jen: Otče náš, jenž jsi na nebesích, a ne otče Petře Bernardone.“ (Leg3Dr 20,1-3). K ZAMYŠLENÍ POD OKAPEM MILOSTI Ježíš zve všechny, aby přišli k němu. Na různých místech v Evangeliu se pak setkáváme s podmínkami pro jeho následování, jež vycházejí z poznání, že jen v Kristu je možné dosáhnout spásy a věčného života, který může dát jedině On. Odtud jejich radikalita a absolutní hodnota: království je třeba vždy upřednostnit před každým jiným dobrem: před prací, domovem, rodinou… dokonce i životem. Pro většinu křesťanů si věrnost Kristu nebude žádat tak radikální oběť. Ježíš však některé povolává, aby ho následovali více zblízka, protože jim chce svěřit zvláštní poslání pro Církev a pro svět. Kdo ho chce následovat, bude muset přijmout jeho stav chudoby a nezajištěnosti, jak je zřejmé z uvedeného výroku Písma. To se stalo i s Františkem. Gesto, jímž se vzdal otcovského dědictví, je znamením extrémní radikality: vysvléká se ze všeho pozemského, aby zakoušel svobodu toho, že patří výlučně Otci, který je v nebesích. Ve Františkově životě zůstane Kristova chudoba, pokora a láska trvalými zdroji jeho modlitby i následování. Ptáme-li se po naší věrnosti Kristu a uvažujeme-li o ceně, kterou jsme ochotni pravděpodobně zaplatit nuceni za jeho přiznat, že následování, nepočítáme budeme ve si velkém. Vyprošujme si proto odvahu, abychom po Františkově příkladu učinili z Evangelia naše jediné bohatství. Bohatství, které má cenu života v plnosti. S MODLITBOU DO KROKU Ó nejsvětější Otče náš: Stvořiteli, Vykupiteli, Utěšiteli a Spasiteli náš. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi: abychom tě milovali z celého srdce tak, že na tebe budeme vždy myslet; z celé duše tak, že budeme po tobě vždy toužit; z celé mysli tak, že všechny své úmysly budeme směřovat k tobě, že ve všem budeme hledat tvůj půvab; a ze všech svých sil tak, že dáme všechny své síly a schopnosti duše i těla do služby tvé lásky a na nic jiného je nebudeme vynakládat; a své bližní abychom milovali jako sami sebe tak, že všechny ze všech sil potáhneme ke tvé lásce, že z dobra druhých se budeme radovat tak jako ze svého a že ve věcech zlých s nimi budeme mít soucit a že nikomu nedáme příležitost k pohoršení. (sv. František: Parafráze na Otčenáš) V. RIVOTORTO – radost ze společenství Rivotorto nás přivádí na místo, kde svatý František shromáždil své první druhy a kde společně pobývali po krátkou, blíže neurčenou nějakým dobu: když venkovanem, pak byli usadili se zcela nezdvořile definitivně vyhnáni v Porciunkuli. Současná stavba v novogotickém stylu – vystavěná po zemětřesení v roce 1854, jež zničilo kostel z XVI. století – se skládá ze tří lodí, kam se vstupuje stejným počtem bran. Fasáda je zdobena ztvárněním známého zázraku, který se měl stát v těchto místech: Zatímco svatý František pobýval v Assisi, kde očekával audienci u biskupa Guida II, měli bratři vidění, jak se zjevil nad Rivotortem na ohnivém voze k povzbuzení a roznícení svých bratří. Interiér je charakteristický působivou Chatrčí, která má být připomínkou onoho prvního františkánského příbytku, jehož přesné umístění není známo. Velmi cenná je sbírka dvanácti pláten z XVII. století od Cesara Sermeie, které znázorňují některé epizody ze v Rivotorto. života svatého Františka během jeho pobytu NA SKOK U JEŽÍŠOVÝCH NOHOU Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi." bude NA PÁR SLOV S FRANTIŠKEM „A když mi Pán dal bratry, nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia. To jsem několika slovy a jednoduše nechal napsat a pan papež mi to potvrdil.“ (Závěť sv. Františka) S prvními bratry se František vydává do Říma, aby zde od papeže získal schválení své první řehole, velmi prosté a dnes již neznámé, a uznání nového způsobu života Petrovým nástupcem. Po návratu se malá rodina chudých Menších bratří usadí „na místě zvaném Rivotorto . Stála tam opuštěná chatrč, pod jejíž střechou se před prudkými dešti skrývali a žili ti, kdo pohrdli velkými a krásnými domy. Vždy jak řekl jeden světec: „Snadněji se přijde do nebe z chudé chýše než z paláce“. (1Cel 42) Z tohoto ubohého obydlí jsou však vyhnáni jakýmsi venkovanem, který tam zavedl svého osla. Tehdy tedy František a jeho bratři opustili onu chatrč a odešli k Panně Marii Andělské v Porciunkuli. K ZAMYŠLENÍ POD OKAPEM MILOSTI Ježíš nenechává své společenství, církev, aby se zmítalo v lidských omylech a slabostech. Sám zůstává úhelným kamenem, přítomným ve svém slově a ve svátostech, dává ovšem také viditelný základ, skálu (Petra), na níž bude církev pevně vystavěna. Petrovi a jeho nástupcům je svěřena moc autenticky vykládat tajemství zjevené víry, spravovat a posvěcovat nový Boží lid. Říci: „Kristus ano, církev ne“, ve skutečnosti znamená odporovat samotnému Kristu a opustit onu skálu, která i přes zápasy a slabosti jejích členů, včetně těch, kteří stojí v čele, zůstane pevná. Františka jeho prorocký rozlet nevynesl mimo církev, jak se stalo jiným reformátorům. On i jeho bratři budou chtít být „vždy podřízeni a pod nohama této svaté církve a stálí v katolické víře“. (Řehole 12) Nepatrné společenství bratří začíná svou cestu s prostou, papežem Innocencem III. schválenou, řeholí v Rivotortu. Poroste však dál až v nesmírný zástup těch, kteří budou svědky Kristova Evangelia na všech kontinentech již po osm století. Co by ale bylo z Františka a jeho bratří, kdyby se místo podřízenosti autoritě Církve odloučili od Kristova těla? Také my jsme snad někdy vystaveni pokušení poodstoupit od autority církve, když se nám předkládané učení víry zdá obtížné a nepohodlné. Ale je třeba mít jako František důvěru v ty, které Pán povolal, aby vedli jako pastýři Boží lid naší doby. Jen tak zůstaneme věrní Kristu a budeme žít v jeho pravdě. A náš život bude svědectvím o pravé svobodě těch, kteří si mohou dovolit poslouchat. S MODLITBOU DO KROKU Ó nejsvětější Otče náš: Stvořiteli, Vykupiteli, Utěšiteli a Spasiteli náš. Přijď království tvé: abys v nás kraloval svou milostí a abys nám dal přijít do svého království, kde je patření přímo na tebe, kde je láska k tobě dokonalá, kde je blažené společenství s tebou a kde je věčné okoušení tebe. (sv. František :Parafráze na Otčenáš) VI. PORCIUNKULA – aneb povolání k poslání Maličký kostelík Porciunkula se stal ústředním života i místem života celého jeho Františkova bratří. Když František dorazil počátkem XIII. století ke kostelíku zasvěceném Panně Marii Nanebevzaté, našel ho v dubovém lesíku zcela opuštěný a zanedbaný. Opravil ho vlastníma rukama. A právě zde – 24. února 1208 – jeho srdce zasáhlo Ježíšovo slovo: „Jděte… a hlásejte, že se přiblížilo Boží království; neberte si zlato ani stříbro ani brašnu; zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.“ Tehdy František vnitřně zapálen a plný radosti řekl Pánu své největší „ano“: „To je to, co chci, to je to, po čem toužím z celého srdce!“ Ihned změnil svůj šat, oblékl si hrubou tuniku ušitou do tvaru kříže a začal Evangelium. všude hlásat Usadil se v Porciunkule, kterou dostal od benediktinů z Monte Subasia darem. Zde přijal své první druhy. Zde vznikl Řád Menších bratří. Odtud se vydali první bratři vyslaní Františkem na svou první misijní cestu. Zde v noci na květnou neděli roku 1211 přijal Světec Kláru z Assisi a zasvětil ji Pánu. Bylo to zde, kde se konaly první kapituly, shromáždění, kterých se účastnili všichni Františkovi bratří. Zde jedné červencové noci roku 1216 obdržel od Krista a Panny Marie, kteří se mu zjevili, mimořádný příslib, že všichni, kteří by se kdy vydali na pouť do Porciunkuli, obdrží úplné odpuštění svých vin: tzv. „assiské odpustky“ A zde nakonec František uzavřel svou životní cestu, když s písní vítal sestru smrt. Bylo to 3. října 1226. Na tomto místě nechal pak v letech 1569-1679 sv. Pius V. vybudovat mohutnou basiliku, podle návrhu Galeazza Alessiho. Odpustky z Assisi Podle starodávné z Porciunkuli roku tradice 1393 (zachycené Hilariem na oltářním z Viterba), když plátně bratr František prožíval jedné noci silné pokušení, aby opustil kající způsob života, vrhl se Světec do trní šípkového keře, který rostl vedle jeho cely. Keř se však zázračně proměnil v záplavu růží bez jediného trnu. Na to byl František přiveden anděly ke kostelíku Porciunkuli, kde se mu zjevil Kristus a Panna Maria. Assiský biskup Teobald vydal roku 1310 dekret, v němž dosvědčil, že oné noci bylo blaženému Františkovi „Pánem zjeveno, aby se vydal k nejvyššímu veleknězi Honoriovi, který se v té době zdržoval v Perugii, aby si od něho vyžádal odpustky ve prospěch zmíněného kostela Svaté Marie z Porciunkuly“. Od papeže František žádal, aby „těm, kteří přijdou do tohoto kostela, vyzpovídají se, vykonají pokání a dostanou od kněze rozhřešení, byly odpuštěny tresty a viny, jichž se dopustili ode dne jejich křtu až do okamžiku, kdy vstoupili do onoho kostela“. S udělením takového privilegia, které se v té době udělovalo jen zřídka a bylo vyhrazeno jen několika málo poutním místům, papež váhal, ale když se dozvěděl, že žádost pochází od samotného Pána, privilegium udělil. Takový je původ odpustků v Porziunkuli, známých jako „odpustky z Assisi“, které je možné obdržet za následujících podmínek: · návštěva svatyně spojená s modlitbou Otčenáš a Věřím v Boha · svátost smíření a svaté přijímání · modlitba na úmysl svatého otce (např. Otčenáš, Zdrávas a Sláva Otci) NA SKOK U JEŽÍŠOVÝCH NOHOU Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Těchto dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: "Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. přiblížilo království nebeské. Jděte a kažte, že se Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasku; neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť hoden je dělník své mzdy´. (Mt 10, 1.5-10) NA PÁR SLOV S FRANTIŠKEM František pak odešel na další místo, které se nazývá Porciunkula, kde byl kdysi vystavěn kostelík blažené Panny, Matky Boží, ale nyní byl opuštěný a nikdo se o něj nestaral. Když světec Boží viděl, jak je kostelík zničen, byl pohnut soucitem, a protože choval vroucí zbožnost k Matce veškerého dobra, začal tu pobývat… Jednoho dne se v tomto kostelíku četlo evangelium, ve kterém Pán rozesílá apoštoly, aby kázali. Světec Boží byl přítomen, a protože chtěl slova evangelia pochopit, po slavné mši svaté prosil naléhavě kněze, aby mu toto evangelium vyložil. Když mu to po pořádku vysvětloval a když svatý František slyšel, že Kristovi učedníci neměli mít ani zlato, ani stříbro nebo peníze, že si na cestu neměli brát ani brašnu, ani měšec, ani chléb, ani hůl, že neměli mít ani obuv, ani dvoje šaty, ale že měli hlásat Boží království a pokání, hned se zaradoval v Duchu Božím a řekl: „To je to, co chci, to je to, co hledám, toto všechno chci z celého srdce dělat.“ (1Cel 21,22) To je epizoda první Františkovy zkušenosti spojené s Porciunkulou, jak ji vypráví Tomáš z Celana. A mnohé další ji budou následovat, neboť Porciunkula se stane středem života Chudičkého a jeho bratří, kteří budou přicházet, aby se připojili k rodině Menších bratří. A zde nakonec, položený na holé zemi, opustí tento svět, aby právě odtud vešel do radosti svého Pána. K ZAMYŠLENÍ POD OKAPEM MILOSTI Hned na počátku svého veřejného působení povolává Ježíš některé muže, aby ho následovali. Jako první to jsou čtyři rybáři: Pojďte za mnou, učiním z vás rybáře lidí“ (Mt 4,19). Pak povolává ještě další, až je jich dvanáct: jsou nazváni apoštoly, což znamená „poslaní“. Jejich úkolem je sdílet Mistrův život, naslouchat jeho učení, učit se jeho způsobu myšlení, jednání, lásky. Když je poprvé rozešle, dá jim pokyny pro jejich misii: mají hlásat příchod démonů, Božího žít království, prostě a uzdravovat z nemocí chudě v naprosté důvěře a zbavovat v božskou prozřetelnost. Tento způsob života se stane přitažlivým pro mnoho křesťanů, takže někteří, povolaní Kristem, opustí všechno, aby se jim Bůh stal jediným smyslem a jedinou láskou jejich života; připraveni nechat se poslat kamkoli, aby hledali všechny ztracené ovce, jež by mohli přivést zpět do Božího stáda. To je to, co František žádá, co chce, po čem celým srdcem prahne. Bude to právě v Porciunkuli, kde naslouchá evangeliu a světa o rozeslání učedníků, v němž rozpozná své povolání: žít zcela pro Krista, modlit se, kontemplovat ho jít do hlásat evangelium o spáse, pokoji a jediné skutečné radosti, kterou je Kristus pro každého člověka. Také mnozí křesťané, získáni Františkovým planoucím svědectvím evangelia, ovšem ne povoláni k řeholnímu životu, toužili sdílet s ním jeho ducha. Proto Světec založil Třetí františkánský řád, v němž nabídl laikům, také manželům, řeholi života usilujícího o dokonalost odpovídající jejich životnímu stavu. Všichni se máme a můžeme podílet na poslání Církve s apoštolským duchem i Františkovým zápalem. Jen je třeba nechat se oslovit, nechat se zasáhnout Božím slovem a znát Boží hlas, který každého povolává jeho jménem k jedinečnému poslání. Františkův příběh nás učí, že Bůh nepotřebuje mnoho místa: stačí mu „porciunkula“, kousíček lidského srdce, otevřeného pro jeho slovo a jeho lásku. Být „porciunkulou“, nepatrným místem, kde přebývá Bůh se svým odpuštěním, je nádherným posláním těch, kteří jdou Františkovou cestou. S MODLITBOU DO KROKU „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, klaníme se i směrem ke všem tvým kostelům na celém světě a chválíme tě, protože svým svatým křížem jsi vykoupil svět.“ (sv. František: Závěť) VII. CARCERI – pozvání k modlitbě V ústraní hory Monte Subasio, ve výšce 800 m, ukryté v zeleni dubového lesa se nachází poustevna Carceri (vězení), jejíž jméno upomíná na přísnou odloučenost od světa, v jaké žili první poustevníci, kteří ji obývali. Sem se František často uchyloval, aby se zde věnoval modlitbě a rozmlouval s Bohem. Na základech starobylé poustevny nechal sv. Bernardin ze Sieny (v XV. století) vybudovat malý a prostý klášter, odkud se nabízí překrásný pohled do umbrijského údolí. Ke klášteru přináleží refektář, zčásti vytesaný do skály, a dormitář s maličkými, typicky františkánskými celami. Kostel, oltář i maličký chór jsou pozváním k modlitbě a rozjímání. Z kostela se vchází do oratoře Svaté Marie a do chóru Svatého Bernardina. Pod kostelem se pak schází do jeskyně svatého Františka, kde se dodnes uchovává kámen, který používal jako lůžko. Z jeskyně se vychází rovnou do přírody: po cestě nelze minout stařičký strom, na který se slétávali ptáci, aby dostali Františkovo požehnání. Po lese jsou pak roztroušeny jeskyně, které obývali první Františkovi druzi. NA SKOK U JEŽÍŠOVÝCH NOHOU Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. V tom se ti muži začali od něho vzdalovat; Petr mu řekl: "Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví. Než to dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň. A z oblaku se ozval hlas: "Toto poslouchejte." (Lk 9, 28-35) jest můj vyvolený Syn, toho NA PÁR SLOV S FRANTIŠKEM Když se modlíval v lesích a na osamělých místech, naplňoval les vzdycháním, zemi smáčel slzami, bil se rukou v prsa. Jako by tam objevil ještě skrytější, tajnou komoru, často rozmlouval slovy se svým Pánem. Tam odpovídal svému Soudci, tam snažně prosil Otce, tam rozmlouval s Přítelem, tam důvěrně pobýval se Snoubencem. Aby vskutku každý záchvěv svého srdce učinil ještě více celopalem, rozvažoval různými způsoby o svrchovaně Jediném. Často se modlíval jen srdcem, aniž pohnul rty. Svého ducha obracel od vnějšího dovnitř a směřoval vzhůru. Všechen svůj rozum i cit soustředil pak na to jediné, co od Pána žádal, takže nejen se celý modlil, ale spíše se stával modlitbou. (2Cel 95) ZAMYŠLENÍ POD OKAPEM MILOSTI Ježíš se modlí. V Evangeliu se vícekrát mluví o tom, že se uchýlil na opuštěné místo, aby se modlil. Ježíši je vlastní modlit se k Otci ve skrytosti, ale z několika zmínek, které se v Evangeliu objevují, nacházíme Ježíše, jak velebí Otce, že tajemství Božího království zjevil „maličkým“ (Mt 11,25); jak žádá Otce, ať se stane jeho vůle, jestliže není možné, aby ho minul hořký kalich jeho utrpení (Mt 26,42); jak prosí Otce o odpuštění pro ty, kteří ho ukřižovali, neboť nevědí, co činí (Lk 12,33). V modlitbě během Poslední večeře, v 17. kapitole Janova Evangelia, žádá Ježíš Otce, aby Otec oslavil svého Syna - v jeho smrti a zmrtvýchvstání - , a prosí za své učedníky a za ty, kteří v něho uvěří. Také František byl mužem modlitby a to natolik, že se sám stal modlitbou. Františkánskou „geografii“ tvoří místa, kde se Světec zdržoval po delší dobu, aby se zde věnoval modlitbě a kontemplaci: obracel se k Bohu s pokorou, aby ho chválil a děkoval mu. Ježíš připomíná i nám „že je nezbytné stále se modlit a neochabovat“ (Lk 18,1), protože rozhovor s Bohem zůstává pro všechny základem křesťanské cesty a duší každého poslání. Je třeba se naučit modlitbě, důvěrnému rozhovoru s milujícím Otcem, který dává své Slovo a svého Ducha, abychom také my mohli v našich slovech a v otevřenosti našeho ducha sdílet tutéž lásku, kterou je Bůh sám. Od Františka se můžeme naučit, jak se vymanit z hluku světa, aby do našich životů proniklo oživující Slovo Boha, které by se v nás a skrze nás stalo tělem, živou událostí Boží lásky, jak je i cílem autentické, křesťanské modlitby. S MODLITBOU DO KROKU Všemohoucí, nejsvětější, nejvyšší a svrchovaný Bože, všechno dobro, svrchované dobro, celé dobro, ty jediný jsi dobrý, tobě vzdáváme všechnu chválu, všechnu slávu, všechen dík, všechnu čest, všechno dobrořečení a všechno dobré. Staň se, staň se. Amen. (sv. František: Chvály ke každé hodince) VIII. BAZILIKA SVATÉ KLÁRY – aneb s Marií, naší Matkou Bazilika svaté Kláry je kostelem vystavěným k poctě první a nejvěrnější Františkovy následovnice – svaté Kláry. Její stavba byla zahájena roku 1257, čtyři roky PO její smrti a dva roky od její kanonizace. Bazilika byla dokončena roku 1265 a 3. října téhož roku bylo zde pod hlavním oltářem uloženo Klářino tělo. Bazilika se nachází nedaleko starobylé kaple Svatého Jiří, kde nejprve spočívalo tělo svatého Františka (až do roku 1230) a následně také tělo svaté Kláry (až do roku 1260). Interiér baziliky má gotickou strukturu, s jedinou lodí o čtyřech obloucích. Nad hlavním oltářem je zavěšen nádherný členitý kříž (1255-1260), na němž u Kristových nohou svatý František a svatá Klára adorují Božího Syna. Na pravé straně příčné chrámové lodi, za oltářem, se nachází velký deskový obraz z roku 1283, který představuje postavu svaté Kláry obklopenou osmi výjevy z jejího života. Nejvzácnějším místem je ovšem kaple Ukřižovaného, v níž je žárlivě střežena ikona Ukřižovaného ztvárněná v byzantském stylu (dílo assiského umělce z poloviny XII století). Je to tentýž kříž, který se původně nacházel v kostelíku San Damiano a z kterého podle Legendy promluvil k mladému Františkovi Ukřižovaný Kristus v rozhodující fázi jeho obrácení (1206). Po schodech, umístěných uprostřed baziliky, se sestupuje do Krypty, vystavěné v druhé polovině XIX. století, která byla nově zrestaurována. Zde jsou uchovávány některé vzácné relikvie a především tělesné Klářiny ostatky, vyzdvižené 23. září 1850. Při bazilice žije již po více než 800 let komunita klarisek, která tak nepřestává být znamením věrné Boží lásky. NA SKOK U JEŽÍŠOVÝCH NOHOU U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: "Ženo, hle, tvůj syn!" Potom řekl tomu učedníkovi: "Hle, tvá matka!" V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě. NA PÁR SLOV S FRANTIŠKEM „Muži ať tedy následují nové učedníky vtěleného Slova (Františka a Dominika), ženy ať napodobují Kláru, obraz Matky Boží, novou vůdkyni žen“. (Předmluva k Legendě sv. Kláry) „Vroucně důvěrné jí bylo oplakávání utrpení Páně. Jeho svaté rány jí někdy byly zdrojem pocitů hořkých jako myrha, někdy však z nich čerpala nejsladší útěchu. V mysli tak často zaměstnávala rozjímáním o Pánu, že jí ho láska vtiskla do srdce, takže byla jako opilá touhou po utrpení Páně. Novicky učila oplakávat Ukřižovaného Krista a to, co radila slovy, projevovala i příkladem. Neboť když k tomu v soukromí vybízela, ještě než začala mluvit, byla zaplavena slzami. Aby bez ustání sytila svou mysl sladkostmi Ukřižovaného, modlila se často modlitbu k Pěti Pánovým ranám. Naučila se i Oficium o Utrpení Páně, které složil František, milovník kříže, a recitovala ho se stejnou vroucností jako on.“ (Legenda sv. Kláry 30) K ZAMYŠLENÍ POD OKAPEM MILOSTI V „hodinu“, kdy Ježíš vydává svůj život za spásu světa, stojí u paty kříže – kromě učedníka, kterého On miloval – také tři ženy: Ježíšova Matka, Maria, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. „Ženo, hle tvůj syn“: to je „hodina“ nové „Ženy“, nové Evy, nové matky vykoupeného lidstva. Tak tomu také rozuměli starověcí křesťanští autoři: jestliže bylo přestoupení Božího zákona, které uvrhlo lidstvo do stavu hříchu a smrti, zaviněno ženou a mužem, Evou a Adamem, jsou přítomni také v poslušnosti, která lidem navrací svobodu, rovněž muž, Kristus – nový Adam, a žena, Maria – nová Eva. Matka je nablízku svému Synu v celém tajemství spásy: je dokonalým uskutečněním ženy podle Božího plánu. Tím, že je Klára nazvána „stopou“ (vestigium) Matky Boží, může ji její první životopisec představit jako novou vůdkyni žen stejně tak, jako je František inspirací pro muže. V Evangeliu nacházíme ženy, které následují Ježíše a učedníky. Také v dějinách církve se mnoho žen – neznámé obětavé matky, zasvěcené přítomnosti panny, a odvážné moci misionářky… Kristovy milosti, - stalo která znamením je učinila spolupracovnicemi na díle vykoupení. Staly se „Mariinou stopou“. Kláru můžeme považovat za nejkrásnější uskutečnění ducha svatého Františka ženským způsobem. Každá žena, která chce žít své povolání a poslání, nalezne v Marii, v Kláře, ve svatých různého životního stavu, bezpečnou inspiraci, jak Pánu sloužit a následovat ho. A my se v tuto chvíli můžeme zastavit u výzvy Františkovy Sazeničky, kterou zanechává ve své Závěti: Poznej své povolání... Syn Boží se nám stal cestou. Kam a jak se tedy v našem životě vydáme dál? S MODLITBOU DO KROKU Svatá Panno Maria, nenarodila se mezi ženami na světě tobě podobná, dcero a služebnice nejvyššího a svrchovaného Krále, nebeského Otce, Matko našeho nejsvětějšího Pána Ježíše Krista, snoubenko Ducha svatého: pros za nás se svatým archandělem Michaelem, se všemi nebeskými mocnostmi a se všemi svatými u svého nejsvětějšího milovaného Syna, Pána a Mistra. Amen. (Antifona sv. Františka k Panně Marii) IX. BAZILIKA SVATÉHO FRANTIŠKA – aneb naděje na život věčný Bazilika Svatého Františka představuje jeden z nejnádhernějších stavebních komplexů, který dokázalo italské umění vytvořit, zkrášlený navíc o fresky všech větších malířských škol XIII. a XIV. století. Stavba byla zamýšlena bratrem Eliášem jako důstojné a slavné místo, které mělo uchovávat tělesné ostatky svatého Františka. Práce na bazilice započaly 17. července 1228, krátce po kanonizaci Chudičkého z Assisi. Jedná se o dvojitou baziliku vystavěnou nad kryptou. Spodní bazilika byla dokončena roku 1230. K hlavní lodi jsou pak připojeny četné boční kaple na vyšších stupních; na zdech pak nacházíme fresky od Giotta, Simona Martiniho, Dona Doniho a dalších známých autorů. Plátna zavěšená nad oltářem představují Slávu svatého Františka se slavnou Alegorií tří slibů (poslušnosti, chudoby a čistoty), za jejichž autora je pokládán Giotto. Na levé straně presbytáře se nachází velký cyklus fresek od Pietra Lorenzettiho, zatímco na pravé straně je umístěno jedno z nejznámějších vyobrazení Světce z Assisi, dílo z Cimabue. Jsou zde tuchovávány aké některé vzácné relikvie svatého Františka: tunika, kapuce, sandály, původní text Řehole a jeden autograf Světce. Vrchní bazilika, plná světla, je svou lehkostí a čistotou architektonických linií oslavou slávy svatého Františka. Byla dokončena kolem roku 1253 a patří k nejvýznamnějším dílům italské gotiky. Různé cykly umístěné v presbytáři, již poněkud zchátralé časem, pocházejí z Cimabue. Zásadní pozornost se ovšem soustřeďuje na velký cyklus 28 Giottových fresek, znázorňujících život Chudičkého, umístěný po celé délce hlavní lodi. A sestupujme k Hrobu svatého Františka: jeho tělo bylo na toto místo přeneseno 25. května 1230, a zůstalo zde skryto po šest století. Dne 12. prosince 1818 bylo vyzdviženo a pro důstojnější uložení byla vybudována krypta. Dokola, kolem hrobu svatého Františka, pak byly uloženy ostatky jeho nejvěrnějších druhů: Lva, Rufína, Angela a Massea. NA SKOK U JEŽÍŠOVÝCH NOHOU Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. (Jan 14,1-3) NA PÁR SLOV S FRANTIŠKEM „V roce 1226 od Vtělení Páně, ve 14. indikaci, v neděli 4. října, náš přeblažený otec František ve svém rodném městě Assisi u Svaté Marie v Porciunkuli, kde nejprve sám založil Řád menších bratří, dvacet let po svém úplném přilnutí ke Kristu, kdy následoval život a šlépěje apoštolů, opustil vězení svého těla a přešťastně spěchal do nebeských příbytků, poté co dokonale dokončil to, co začal. Za zpěvu hymnů a chval bylo přeneseno jeho posvěcené a svaté tělo do tohoto města a s poctami uloženo tam, kde se děje ke chvále Všemohoucího mnoho zázraků. Amen. Byl poslán od Boha, aby po příkladu apoštolů všeobecně v celém světě vydával svědectví pravdě: Svým učením jasně ukázal, že všechna moudrost světa je jen pošetilostí, a v krátké době, pod Kristovým vedením, svým pošetilým kázáním obrátil lidská srdce k pravé Boží moudrosti. Jako nový evangelista vyléval v tomto posledním čase jakoby jednu z rajských řek, zbožnou vláhou evangelia zavlažoval celý svět a skutky zvěstoval cestu Božího Syna a učení pravdy. I staré divy byly skrze něho obnoveny, když v poušti tohoto světa byla zasazena plodná vinice, která rozkvetla líbeznými květy vydávajícími vůni svatých ctností. K ZAMYŠLENÍ POD OKAPEM MILOSTI Kristus se stal jedním z nás, aby nám skrze svou oběť na Kříži daroval nový život a uvedl nás do domu Otcova, do své slávy a blaženosti. Slova, která pronesl k učedníkům během Poslední večeře, jsou plná naděje a mají moc překonat každou obavu. Svatý Pavel píše: Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. (Řím 8,18) Proto mohl svatý František na konci svého života říci: „Buď vítána, má sestro smrti“ a prohlásit za blažené ty, kteří v pokoji snášejí nemoci a trápení, neboť budou Nejvyšším korunováni. V tomto pohledu se smrt stává přechodem k pravému životu; a to je i důvodem, proč kaple, která byla vystavěna na místě, kde se skončila Františkova životní cesta, nese název „cappella del Transito“ (neboť v latině transitus znamená „přechod“). Zamilován do Kristovy chudoby, vstupuje František do slávy nebeského království, aby se ujal svého dědictví – nevýslovného bohatství věčné blaženosti. Jeho spolubratři a ctitelé si přáli vystavět nad jeho hrobem jeden z nejbohatších monumentů křesťanského umění, jehož krása nám má připomínat, že jsme všichni povoláni stát se obyvateli nebeského Jeruzaléma, kde, jak píše svatý Augustin, „nebude žádné zlo, kde nezůstane skryté žádné dobro, kde bude chvála Boha, který bude všechno ve všem… On bude naplněním našich tužeb.“ A to je naděje, velká, skutečná naděje, kterou církev nepřestává hlásat světu. S MODLITBOU DO KROKU A vzdáváme ti díky za to, že sám tvůj Syn přijde ve slávě své vznešenosti, aby zlořečené, kteří nečinili pokání a tebe nepoznali, poslal do věčného ohně a všem, kteří tě poznali, uctívali tě a sloužili ti v pokání, aby řekl: Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte království, které je pro vás připraveno od počátku světa. (sv. František: Nepotvrzená Řehole XXIII)
