Untitled - WordPress.com

“Crisiswave”. Psychospiritual crisis and
the obsessive production of images
The story of “Doktoro Esperanto (Doctor
Hopeful)”, Ludvík Lazar Zamenhof, a Russian
physician of Jewish descent, who in 1887, after
many mishaps, published a textbook on an
artificial language called simply International
Language, would merit its own TV series.
As a young student growing up in Bialystok
(today a Polish city that at the end of the
19th century was part of the Russian Empire),
he was distressed by the sheer intensity of
misunderstanding and conflict between
the Polish, German, Russian and Jewish
communities. He regarded this as not only
an innately human attribute, but also the
consequence of the fact that each group
spoke its own language. And so at the end of
the 1870s he began working on a “universal
language” that would remove the obstacle
represented by the diversity of tongues. The
dream of a single common language was not
born in one of the great metropolises of the
West, in a centre of one of the vast colonial
empires in which the local population was
obliged to accept not only the culture and
religion but also the languages of its rulers.
Instead, it arose in the large, ill–defined region
of “Central Europe”, in which for centuries
the influences of Romance and Germanic
culture, Slavonic elements, Christianity in all
its guises and Judaism had intermingled.
The rapid spread of Esperanto from
the last decade of the 19th century to the
First World War was undoubtedly partly
due to the fact that it was a language
unencumbered by ideology or a religious
or nationalist agenda. However, this very
factor also represented a kind of glass ceiling,
a barrier beyond which it was not possible to
progress in a world in which the differences
and boundaries of competing centres of
power had never disappeared. The blow
delivered to the universalist ambitions of
Esperantists by the two world wars was in
a certain regard fatal. Within the context
of the post–war hegemonic competition of
global superpowers, national languages took
precedence over the neutral (and therefore
forever suspect) Esperanto.
At the same time that Zamenhof was
refining his concept of a universal language
while studying medicine in Warsaw and
Moscow, Frederic William Henry Meyers
was introducing the term “telepathy” to
the burgeoning dictionary of psychology.
A co–founder of the British Society for
Psychical Research, Meyers was fascinated
by the deep components of the psyche (one
of his influences being Jung’s theory of the
collective unconscious). He was convinced
that the “subliminal self ” was to be found in
the deep unconscious, and that this was the
source of paranormal experiences. Telepathy,
the “transmission of impressions (perceptions),
images, ideas, etc. from one person to another
without the mediation of our known sensory
channels”, was one of these phenomena. It is
perhaps unsurprising that the phenomenon
of telepathy caught the imagination of
parapsychologists and those interested in the
occult and the supernatural, rather than the
professional community of psychologists and
psychiatrists. Nevertheless, the concept of
telepathy has a place in clinical practice and
these days is cited, for instance, as one of the
symptoms of a psychospiritual crisis.
In the Czech Republic people afflicted
by psychospiritual crises are given assistance
by the civic association Diabasis. On the
organisation’s website we find the following
description of such a crisis: “… a difficult period
in the life of an individual that is manifest in the
form of episodes of unusual experiences that include
changes of consciousness, perception, emotion and
thinking. During these experiences the hitherto
customary boundaries of the experience of self
are dramatically exceeded, with the frequent
occurrence of transpersonal (extending beyond
the customary barriers of the perception of self)
or spiritual experiences. A psychospiritual crisis
takes place when the narrative and manifestations
of the personal development of an individual are
overly intense and he or she loses control over their
experiences and the patterns of behaviour they had
hitherto been able to rely on.” [1]
One section of the organisation’s website
is given over to the personal testimony of
sufferers, in particular the “story of JT”,
published on 17 August 2011, which begins
as follows: “I arrived in Prague in February 1999
with the feeling I was on the cusp of personal and
professional success. Having acquired an MBA with
flying colours, I was about to begin work with one
of the most prestigious international firms offering
consultancy services in the sphere of management
and sales. This position made me one of the top
earners in the Czech Republic and provided me
with an entrée to VIP circles. I was 25 years old
and at last the years of hard work were beginning
to pay off. Everything I had always wanted was
within reach. I was as happy as I could be and had
no idea whatsoever that in a few short years I would
experience a psychological crisis of such depth that
escaping or avoiding it was unimaginable.” [2]
After this introduction there follows the
life story of a manager who since childhood
had carefully progressed from one goal to
another, until his success and happiness was
pulled up short by a crisis. To begin with he
was paralysed by a fear of women. Next, on
the basis of a letter from a friend, he became
convinced he might be homosexual. “I had
never previously given it any thought, but over
time simply the possibility that I was gay prevented
me from functioning in the world. I found myself
obsessively wondering what the world around me
thought of me, whether I was genuinely gay, and how
in heaven’s name I could find out for sure.” This
crisis gave rise to hallucinations, altered states
of consciousness and “fireworks going off
in my head”, and these led the narrator into
the arms of a psychiatrist who, predictably,
prescribed psychotropic drugs. Finally the
narrator found his way to Michael Vančura
from Diabasis.
The story has a happy end, though
one that leaves the critically minded
reader in a state of confusion. So was this
psychospiritual crisis suffered by a successful
manager not so much the consequence
of the periodic crises of late capitalism,
but a symptom of repressed sexuality? It
is certainly a marginal story, possibly even
fictitious. So why concern ourselves with
it? For the simple reason that it is difficult
not to perceive it as significant. Especially
because it was the first and, at the time that
Diabasis won support for its activities from
the Vodafone Foundation, only published
illustration of how a psychospiritual crisis
takes place. Where did the imagination
of our psychiatrists come unstuck? And
what about our managers? How many of
them internalised the consequences of the
financial crisis in such a way that the result
was a panic–stricken fear of an unavoidable
coming out?
In 2009, when Czech many politicians
were still pretending that the crisis did not
relate to us (only then to begin, following
the example of their British friends in the
Conservative Party, to compete for the most
ruthless application of the policy of austerity),
the Danish group Superflex made a film
entitled succinctly The Financial Crisis. [3] The
action is divided into four “sessions”, through
which the viewer is accompanied by the calm,
yet somehow weary voice of a hypnotist.
At the start of each session (The Invisible
Hand, George Soros, You, Old Friends) we are
asked to close our eyes, after which we are
led into deeper and deeper layers of our
unconscious. We see the invisible hand of
the market, which to be begin with controls
everything with a lightness of touch, which
then becomes heavier and heavier until the
market collapses and people have nothing to
eat. This hand is ours... We see George Soros
skilfully conducting his transactions on the
stock market. We see ourselves as George
Soros. And then suddenly something happens,
our instructions arrive too late or can’t be
carried out. We’ve nowhere left to go... We
see our own home, where we live the good
life. We leave our house and travel to work,
where we’re happy. There’s an envelope on the
table: we’ve been sacked. The house, credit
cards, lifestyle... everything has vanished.
We’re standing in front of the house that
only recently still belonged to us. We enter
the house and hear the voices of old friends.
It’s George Soros and the invisible hand of the
market. Now we realise we don’t need them,
and we can wake up happy and satisfied.
The film, shot for the Frieze London art
fair at the peak of the financial crisis, takes
aim at its intended audience with merciless
sarcasm. To accept its premise means
accepting our own defeat. However, this is
simply the first layer of interpretation. In the
second the sarcasm is no longer aimed at the
film’s audience but at artists themselves, at
art, which during times of the most serious
crises offers the relief of catharsis and the
consolation of absolution. Today we can see
that the therapy took effect. Everyone lost
something, but now they’re no longer sure
what it was. Everyone is happy and contented
once again.
What caused the financial crisis of such
magnitude in 2008 was not simply the greed
of bankers and the speculative character of
modern markets, in which portfolio managers
behave as though they were playing poker. It
was also the superfast computers, on whose
calculating capacity the financial world
now stands and falls. Computers controlled
by programs, the first versions of which
(programs controlling mechanical looms)
appeared at the end of the 19th century,
i.e. at the same time as Zamenhof was
designing his universal language and Meyers
was connecting telepathy with the deep
unconscious. Programs and programming
languages entering instructions on the
Man–machine interface were invented at the
same time as Esperanto and telepathy, and
though at first sight their abstractness would
seem to set them apart, in fact they have a lot
in common. Like Esperanto, programming
languages seem free of any a priori ideological
content. From the moment it was created
Esperanto had to come to terms with
the competition represented by existing
languages, which in the 19th century formed
the cement binding together the nation states
being constructed and helping to maintain
colonial order. Programming languages have
no such competition. They can be filled with
any content, adapted to suit any purpose.
These became the “genuine Esperanto”, and
bear the brunt of the responsibility for the
fact that we live in a globalised world, even
though for most of us the operations of these
programming languages are as mysterious as
paranormal phenomena.
The profound integration of our lives and
computers driven by programming languages
has resulted in many concepts originally
created to describe areas of our cognition
and psyche being smoothly transferred into
the sphere of digital technology. These days
we speak of “communication”, “memory”
and the “intelligence” of computers, and
even of the “digital unconscious” or “digital
animism”. Over the last fifty years there has
been a revolution on the human–computer
interface, the consequences of which we are
only now beginning to appreciate. A turning
point in this development was reached in
1989/1990, when the power bloc led by the
Soviet Union collapsed. The way was opened
for neoliberalism to achieve a genuinely global
level, and at the same time the development
of computer networks transcended the phase
of experiments in the military and scientific
spheres and the history of the internet began
to be writ.
It’s difficult to say what since that time
has expanded more quickly, whether it be
speculative capital, which after the relaxation
of restrictions in the banking sector in
the United States and Great Britain in the
mid–1980s was able to run riot in the world
and inflate and burst bubbles (for the most
part property, though not exclusively), or the
internet and computer technology, which
during the last quarter of a century was
effectively integrated into all mechanisms
containing circuitry of some kind. However,
for every slump we can speak of a synergetic
effect. During the period of the much talked–
about financial crisis, which demonstrated
clearly that neoliberalism would not disappear
even though it had lost all legitimacy,
the development of the internet and the
capacity of computer networks approached
the dystopian vision of the Skynet from
Cameron’s Terminator to such an extent that
we should perhaps sit up and start worrying.
In fact, however, everyone is calm. Connected
to social networks and microblogs they work
on their profiles, on their virtual personas,
whose symbolic capital, with a little luck, they
dispose of even in the real world.
The combination of economic (financial)
globalisation and technological advances in
the sphere of computers and the internet
has created the conditions for the existence
of a universal language of contemporary art.
The use of English and identical hardware
and software allows artists around the world
to do the same thing at practically the same
moment. The inkling that when something
occurs to me it has simultaneously occurred
to many other people somewhere in the world
has become a certainty. We are all drawing on
the same resources. When we open a browser
we release ourselves from the shackles of our
individual memory, from the unique structure
of potentially accessible records, in order to
avail ourselves of access to a shared memory,
which, though it undeniably expands our
consciousness, has the effect of flattening
everything out. Though the individual, highly
complex structure of thought and memory
represents a barrier for digital telepathy, this
can be effectively debilitated by a sufficiently
long time spent online in a state of attentive
distraction.
When at the end of the film The Financial
Crisis our guide snaps his fingers for the last
time, we are supposed to wake up to a new
world, happy and contented. However, the
world does not want to return to the old
routines (to which exactly?) and refuses
to make any sense. It is difficult to adapt
to a reality that has ceased to make sense.
Could it be that we find ourselves in a state
of collective psychospiritual crisis? Was
not the inundation of swirling colours, the
gleaming gamboges and sparkling sapphires,
the vermilions and chartreuses and rouges,
the sunbursts and moirés that around the
start of our decade began to swamp first
blogs and quickly afterwards galleries, fairs
and glossy magazines in ephemeral waves of
seasonal styles the symptom of a collective
hallucination transmitted telepathically from
continent to continent? The rapidity with
which these bewitching images began to fill
up the blogosphere and social networks was
stunning. However, astonishment should not
cloud our judgement, it should not prevent
us from seeing that this does not involve the
production of autonomous subjectivities
(which is what we would expect from art),
but more the manifestation of what is these
days a subjectivity perfectly controlled by the
frenetic speed of automated systems. It’s not
like it was in A Clockwork Orange, in which
the resistance of the hero is broken by an
overwhelming deluge of images. These days
there is no need for an all–seeing apparat
that punishes dissenters. The instrument of
control is not the consumption of images but
their production. However, this productive
overdrive does not result in autonomous
subjectivities, as might appear from a glance
at the millions of profiles and blogs, but
a global hallucinating body without organs.
– Jan Zálešák
T
E
L
E
P
A
T
H
Y
•
T
E
L
E
A P
Y H T A
T
E
L
E
P
T
H
Y
•
O R
?
E
S
P
E
R
A
N
T
O
•
E
S
P
E
R
A
N T
O
•
E S
P
E
R
A
N
T O
„Crisiswave“. Psychospirituální krize
a nutkavá produce obrazů
Příběh „doktora Esperanta“,
Ludvíka Lazara Zamenhofa, ruského
židovského lékaře, který roku 1887 po
dlouhých peripetiích vydal učebnici
umělého jazyka nazvanou jednoduše
Mezinárodní jazyk, by jistě vydal na
pěknou televizní sérii. Mladého studenta,
vyrůstajícího v Bělostoku (dnes polské
město, které bylo na konci 19. století
součástí Ruského impéria), zneklidňovalo
množství nedorozumění a konfliktů mezi
polskou, německou, ruskou a židovskou
komunitou. Přičítal je nejen lidské povaze,
ale také faktu, že každá skupina mluvila
vlastním jazykem. Začal proto již na
konci sedmdesátých let pracovat na
„univerzálním jazyku“, který by přirozenou
bariéru rozmanitosti řečí odstranil.
Univerzalistický sen jednoho společného
jazyka, se tedy nezrodil v některé v některé
z metropolí Západu, v centru jedné
z ohromných koloniálních říší, v nichž bylo
místní obyvatelstvo nuceno přijímat nejen
kulturu a náboženství, ale také jazyky
svých porobitelů. Uzrál v místě typickém
pro široký a neuchopitelný prostor „střední
Evropy“, v němž se po staletí mísily vlivy
románské a germánské kultury s živlem
slovanským a křesťanství v celé škále svých
odnoží s židovstvím.
K rychlému šíření esperanta od
poslední dekády devatenáctého století
do první světové války jistě přispělo
i to, že se jednalo o jazyk nezatížený
ideologií, náboženskou nebo nacionální
agendou. Stejný faktor, který přispěl
k celosvětovému rozšíření esperanta,
ovšem zároveň představoval „skleněný
poklop“ – hranici, za kterou nebylo možné
ve světě, v němž nikdy nezmizely rozdíly
a hranice a soupeřící mocenské zájmy, jít.
Rána, již univerzalistickým představám
esperantistů zasadily první a druhá světová
válka, byla v jistém ohledu smrtelná.
V poválečném hegemonickém soupeření
světových supervelmocí dostaly národní
jazyky před neutrálním (a tím vždy
podezřelým) esperantem jasnou přednost.
Ve stejné době, kdy Zamenhof
vylepšoval koncepci svého univerzálního
jazyka během studií lékařství ve Varšavě
a v Moskvě, zavedl Frederic William Henry
Meyers do rodícího se psychologického
slovníku pojem „telepatie“. Spoluzakladatel
britské Society for Psychical Research
se zaměřoval na hlubinné složky psýché
(ovlivnil mimo jiné koncepci kolektivního
nevědomí Carla Gustava Junga).
V hlubokém nevědomí se podle Meyerse
nachází „podprahové já“ (subliminal self),
které je zdrojem paranormálních zážitků.
Telepatie, tedy „přenos dojmů (vjemů),
představ, myšlenek atd. od jedné osoby
ke druhé, bez prostřednictví známých
smyslů“, je jedním z takových jevů. Není asi
překvapivé, že spíše než profesní komunitu
psychologů a psychiatrů zaujal fenomén
telepatie parapsychology, zájemce
o okultismus a nadpřirozeno. Pojem
telepatie má ovšem místo i v klinické
praxi a dnes je uváděn např. jako jeden
ze symptomů tzv. psychospirituální krize.
V České republice se na pomoc
lidem zasaženým psychospirituální krizí
zaměřuje občanské sdružení Diabasis.
Na webových stránkách sdružení
najdeme následující charakteristiku
psychospirituální krize: „… náročné
období v životě jedince, které se projevuje
epizodami neobvyklých zážitků, které
zahrnují změny vědomí, vnímání, emocí
a myšlení. V těchto zkušenostech se
výrazně projevuje přesah do té doby
obvyklých hranic prožívání sebe sama
s častým výskytem transpersonálních
(přesahujících běžné hranice vnímání sebe
sama) nebo spirituálních (duchovních)
zážitků. Psychospirituální krize nastává
tehdy, když je průběh a projevy osobního
rozvoje jedince příliš intenzivní a on
přestává své zážitky zvládat zároveň se
svým dosavadním fungováním.“ [1]
Pozoruhodnou částí webu občanského
sdružení jsou osobní příběhy, specificky
„Příběh JT“, publikovaný 17. srpna 2011,
který začíná následovně: „Do Prahy jsem
přijel v únoru 1999 s pocitem, že jsem na
vrcholu osobních i profesních úspěchů. Poté,
co jsem s výbornými studijními výsledky
získal titul MBA, jsem se chystal nastoupit
do jedné z prestižních nadnárodních
firem poskytujících poradenství v oblasti
managementu a obchodu. Díky této pozici
jsem se dostal mezi nejlépe placené
lidi v České republice, ale také do VIP
společenských kruhů. Bylo mi 25 let a zdálo
se, že roky tvrdé práce se mi konečně
začínají vracet a vše, po čem jsem kdy
toužil, mám teď na dosah. Byl jsem se svým
životem maximálně spokojen a rozhodně
jsem netušil, že mne za pár let potká tak
hluboká psychologická krize, ze které únik
pro mne bude nepředstavitelný.“ [2]
Po tomto úvodu následuje životní
příběh manažera, který od dětství pečlivě
postupoval z jedné mety na druhou, dokud
jeho úspěch a štěstí nezastavila krize.
Nejprve jej ochromovala panická hrůza
z žen, pak jej ale, na základě dopisu od
jistého přítele, ovládl strach, že by mohl
být homosexuál: „Taková teorie mi nikdy
nepřišla na mysl, ale po určitém čase mi
jenom ta možnost, že jsem gay, znemožnila
jakkoliv fungovat ve světě. Dokázal jsem
myslet jenom na to, co si o mně pomyslí
moje okolí, jestli jsem opravdu gay, a jak
to proboha mám zjistit?“ Krize vyústila
v halucinace, stavy změněného vědomí,
„ohňostroje vybuchující v hlavě“, které
vypravěče příběhu vehnaly napřed do
náručí psychiatra, který očekávatelně
předepsal psychofarmaka, a nakonec
jej přivedly až k Michaelu Vančurovi
z Diabasis.
Happy end, kterým vyprávění
končí, zanechává kriticky myslícího
čtenáře v nejistotě. Psychospirituální
krize úspěšného manažera tedy nebyla
důsledkem periodických krizí pozdního
kapitalismu, nýbrž symptomem
potlačované sexuality? Jistě, je to příběh
naprosto marginální, dost možná i zcela
fiktivní, proč se jím vlastně tolik zabývat?
Protože je obtížné nevnímat jej jako
signifikantní. Zvlášť, když to je první,
a v době, kdy Diabasis o. s. získalo pro
svou činnost podporu Nadace Vodafone,
jediná publikovaná ilustrace toho, jak
asi psychospirituální krize probíhá.
Kam se poděla představivost našich
psychiatrů? A co naši manažeři? Kolik
z nich asi zvnitřnilo důsledky finanční
krize tak, že výsledkem byl panický strach
z neodvratného comming outu?
V roce 2009, kdy se v České republice
ještě mnozí politici tvářili tak, že se jich
krize netýká (aby jen krátce potom začali
se svými britskými konzervativními přáteli
soutěžit v důslednosti uplatňování politiky
„šetrnosti“ (austerity)), natočila dánská
skupina Superflex film nazvaný lapidárně
Finanční krize. [3] Jeho děj je rozdělen do
čtyř „sezení“, jimiž diváka provází klidný,
ale jakoby unavený hlas hypnotizéra. Na
začátku každé části (postupně jsou nazvané
Neviditelná ruka trhu, George Soros, Vy,
Staří přátelé) jsme vyzváni, abychom zavřeli
oči, a následně jsme vedeni do hlubších
a hlubších vrstev našeho podvědomí.
Vidíme neviditelnou ruku trhu, která
nejprve vše s lehkostí řídí, pak ale ztěžkne
natolik, že trh zkolabuje a lidé nemají co jíst.
Ta ruka je naše … Vidíme George Sorose,
jak na akciovém trhu realizuje své obchody
a je v tom dobrý. Vidíme sebe sama jako
George Sorose, ale pak se něco stane, naše
pokyny přichází příliš pozdě nebo nejdou
realizovat vůbec. Jsme v koncích… Vidíme
svůj dům, v němž se nám tak dobře žije.
Opouštíme dům a přijíždíme do zaměstnání,
v němž jsme spokojení. Na stole leží obálka,
jsme propuštěni. Dům, kreditní karty, životní
styl, to všechno je pryč… Stojíme před tím
domem, který nám ještě nedávno patřil.
Vcházíme dovnitř a slyšíme hlasy starých
přátel. Je to George Soros a neviditelná ruka
trhu. Teď už víme, že je nepotřebujeme,
a můžeme se probudit, šťastní a spojení.
Film, natočený pro londýnský veletrh
s uměním Frieze, mířil v čase vrcholící
finanční krize na své očekávané publikum
s neúprosným sarkasmem. Přijmout jeho
obsah znamenalo přijmout vlastní porážku.
To je ale jen první vrstva čtení. V té druhé už
není sarkasmus namířen proti adresátům,
ale proti umělcům samotným, proti umění,
které v časech nejtěžších krizí nabízí úlevu
katarze a útěchu rozhřešení. Dnes vidíme,
že terapie zabrala. Všichni něco ztratili, ale
už si ani nejsou jistí co. Všichni jsou zase
šťastní a spokojení.
To, co v roce 2008 způsobilo finanční
krizi takového rozsahu, nebyla pouze
nenasytnost bankéřů a spekulativní
povaha současných trhů, v nichž se správci
portfolií chovají stejně jako hráči pokeru.
Byly to také superrychlé počítače, s jejichž
výpočetní kapacitou dnes finanční svět stojí
a padá. Počítače řízené programy, jejichž
první verze (programy řídící tkalcovské
stroje) se objevily na konci devatenáctého
století, tedy ve stejné dobře, kdy Zamenhof
navrhl svůj univerzální jazyk a Meyers
uvedl telepatii do souvislosti s hlubokým
nevědomím. Programy a programovací
jazyky sloužící k zadávání příkazů na
rozhraní člověk – stroj, se tedy objevily ve
stejné době jako esperanto a telepatie,
a přestože se na první pohled zdají být
kvůli své abstraktnosti něčím zcela
odlišným, mají s nimi mnoho společného.
Stejně jako esperanto jsou programovací
jazyky alespoň na první pohled prosty
apriorního ideologického obsahu.
Esperanto se muselo od svého vzniku
vyrovnávat s konkurencí existujících
jazyků, jež v devatenáctém století tvořily
pojivo budovaných národnostních států,
respektive pomáhaly udržovat koloniální
řád. Podobnou konkurenci programovací
jazyky nemají. Lze je naplnit jakýmkoli
obsahem, přizpůsobit jakémukoli účelu.
To ony se staly „skutečným esperantem“,
největší měrou přispěly k tomu, že dnes
žijeme v globalizovaném světě, i přes to,
že pro většinu z nás je jejich fungování
stejnou záhadou jako paranormální jevy.
Hluboká integrace našich životů
a počítačů poháněných programovacími
jazyky způsobila, že mnohé pojmy, které
byly původně vytvořeny k popisu oblastí
naší kognice a psychiky, se přirozeně
přenesly i do oblasti digitálních technologií.
Mluvíme o „komunikaci“, o „paměti“
a „inteligenci“ počítačů, ale dokonce
i o „digitálním nevědomí“ nebo digitálním
animismu“. Na rozhraní člověk – počítač
se odehrála v posledním půlstoletí
revoluce, jejíž důsledky se teprve snažíme
pochopit. Pozoruhodný zlom v tomto vývoji
představuje rok 1989/1990, kdy se rozpadl
mocenský blok vedený Sovětským svazem.
Neoliberalismu se otevřela cesta k přechodu
na skutečně globální úroveň, a zároveň vývoj
počítačových sítí překročil fázi experimentů
v armádní a vědecké oblasti a začala se psát
historie internetu.
Těžko říct, co od té doby expandovalo
rychleji – jestli spekulativní kapitál, který se
po uvolnění restrikcí v bankovním sektoru
ve Spojených státech a Velké Británii
v polovině osmdesátých let mohl rozběhnout
do světa a v něm nafukovat a zase nechávat
splasknout bubliny (většinou realitní, i když
ne výhradně), nebo internet a počítačové
technologie, které byly v posledním
čtvrtstoletí efektivně integrovány snad
do všech zařízení obsahujících nějaké
obvody. Na každý pád ale můžeme mluvit
o synergickém efektu. V době tolikrát
zmiňované finanční krize, která v důsledku
jasně demonstrovala, že neoliberalismus
nezmizí, ani když ztratil veškerou legitimitu,
se už vývoj internetu a kapacita počítačové
sítě přiblížily dystopické představě Skynetu
z Cameronova Terminátora natolik, že
bychom se asi měli začít bát. Překvapivě
jsou ale všichni klidní, připojeni na sociální
sítě a mikro blogy pracují na svých profilech,
na svých virtuálních personách, jejichž
symbolický kapitál s trochou štěstí udají
i v reálném světě.
Kombinace ekonomické (finanční)
globalizace a technologického vývoje
v oblasti počítačů a internetu vytvořila
podmínky pro existenci univerzálního
jazyka současného umění. Používání
angličtiny a shodného hardware a software
umožňuje umělcům po celém světě dělat
prakticky ve stejný moment totéž. Ten
pocit, že když mě něco napadne, napadlo
to ve stejný čas nejspíš také několik
dalších lidí jinde na světě, se změnil
v naprostou jistotu. Všichni čerpáme ze
stejných zdrojů. Když si otevřeme okno
vyhledávače, odpoutáváme se od naší
individuální paměti, od jedinečné struktury
potenciálně dostupných záznamů, abychom
mohli využít přístup k paměti sdílené,
která naše vědomí nepochybně rozšiřuje,
ale přitom také zplošťuje. Individuální,
vysoce komplexní struktura mysli
a paměti, představuje sice pro digitální
telepatii bariéru, tu však lze účinně oslabit
dostatečně dlouhým pobytem online, ve
stavu pozorné rozptýlenosti.
Když na konci filmu Finanční krize
náš průvodce naposled lusknul prsty, měli
jsme se probudit do nového světa, šťastní
a spokojení. Svět se ale nechce vrátit do
starých kolejí (do jakých vlastně?), pořád
nechce a nechce dávat smysl. Realitě,
která přestala dávat smysl, je těžké se
přizpůsobit. Nacházíme se snad ve stavu
kolektivní psychospirituální krize? Nebyly
snad gejzíry barev, třpytky, lesky, duhy
a moaré, kterými se okolo na začátku naší
dekády začaly plnit v postupně plynoucích
vlnách sezónních stylů nejprve blogy
a pak rychle i galerie, veletrhy a časopisy
s lesklými přebaly, projevem kolektivní
halucinace, telepaticky přenášené
z kontinentu na kontinent? Rychlost,
s jakou tyto okouzlující obrazy začaly
zaplňovat blogosféru a sociální sítě, byla
ohromná. Údiv by nám ale neměl zatemnit
úsudek, neměl by nám bránit vidět, že se
nejedná o produkci autonomních subjektivit
(což bychom čekali od umění), ale spíše
manifestaci toho, jak je dnes subjektivita
dokonale opanována frenetickou rychlostí
automatických systémů. Není to jako
v Mechanickém pomeranči, v němž je
vzdor hrdiny zlomen nevstřebatelnou
porcí obrazů. Dnes už není potřeba žádný
dohlížející a trestající aparát. Nástrojem
ovládání totiž není konzumování obrazů, ale
jejich produkce. Jejím výsledkem ale nejsou
autonomní subjektivity, jak by se snad
mohlo zdát při pohledu na miliony profilů
a blogů, nýbrž globální halucinující tělo bez
orgánů.
– Jan Zálešák
Notes / Poznámky:
[1]
http://www.diabasis.cz/psychospiritualni–krize/
[2]
http://www.diabasis.cz/psychospiritualni–krize/osobni–pribehy/
[3]
https://vimeo.com/19787552
Printed on the occasion of the same–titled
exhibition curated by Jan Brož w/:
Aleš Čermák
B. Kleinhamplová
Deanna Havas
Irina Lotarevich
Martin Kohout
Micah Hesse
Peter Friel
Puppies Puppies
PWR Studio
Richard Nikl
Sara Magenheimer
Vojtěch Fröhlich
Essay: Jan Zálešák
English translation: Phil Jones
Graphic design: Parallel Practice
Printed on the risograph in the print run
200 copies.
Futura Prague Ⓟ April 2015