Martin - No Foot, No Stress!
Transkript
Martin - No Foot, No Stress!
D r u h é ž i vot y Martin Slávik Marťasi, ty jsi to dal. Jsi vítěz! V neděli držel svoje první zlato na mistrovství České republiky v hip-hopu. Ve středu běžel na další trénink. Když na tramvajové zastávce viděl, že už nestíhá, zabrzdil. Po rozbředlém sněhu sklouzl nohama přímo pod rozjíždějící se tramvaj. Táhla ho dvanáct metrů... 66 „L ežel jsem pod tramvají a říkal si: Jo, hodně lidí se na mě dívá. Jen tam stáli. Tak fajn. V hlavě mi naskočilo – zkus hejbnout nohou. Vůbec jsem necejtil bolest. Naštěstí. Jen jsem měl pocit, jako když strčíš prst do skleněné lahve od koly a najednou nejde vytáhnout. Asi polámaný nohy, ale není tam žádný důležitý orgán, takže se nemůže nic stát, myslím si. Jen to bude asi na dlouho. Řidič mi dal bundu pod hlavu. Povídám: To nestihnu asi trénink, že? On byl z toho strašně špatnej a jen hlesl: Hlavně abys chodil, chlapče. Mezitím volali záchranku. Nebyla tam nuda. Pak mi vypnul mozek,“ líčí s typickým humorem sedmnáctiletý Marťas. Byly čtyři hodiny odpoledne 4. listopadu roku 2009. Čtrnáctiletý Martin Slávik měl štěstí. Hasiči dorazili do tří minut, do deseti minut byl v brněnské dětské fakultní nemocnici. Dvanáct hodin na sále... „Bylo to hodně akční. Já jsem spal, takže si to nepamatuju. napsala Daniela Gaudlová foto z archivu rodiny Slávikovy Nějak nešlo zastavit krvácení. Pro rodiče fakt nervy, schválili nějakej lék, hrozně drahej, to zastavilo krvácení,“ vzpomíná Marťas. Netušil jsem, co se děje Tři týdny v umělém spánku, operace za operací, co dva dny na sále, v narkóze mu měnili obvazy, čistili rány. Bylo to jako na houpačce. Po zákroku doktoři vždycky říkali: Ten nám zase dal. Tak všichni společně bojovali. Na pravé noze měl přetnutý hlavní nerv, levá se občas nepatrně pohnula, byla silně poškozená, ale byla tu naděje. Jenže po týdnu mu praskla tepna na pravé noze a opět skoro vykrvácel. Jediná záchrana – amputace nohy v polovině stehenní kosti. „Z toho období si vůbec nic nepamatuju. Člověk leží pod tramvají a probere se v nemocniční posteli. Stejné, jako když dítě usne na gauči a rodiče ho přenesou do postýlky, kde se ráno probudí. Že jsem nohu měl a neměl, to jsem vůbec nevěděl. Jak mi to řekli, to taky nevím. Byl jsem nadopovanej léky a jinak vnímal čas. Přišel doktor a ptal se, jestli vím, kde jsem a co se stalo. Všechno jsem odkejval. Po pravdě? Netušil jsem, co se děje,“ směje se Marťas. Rodiče za ním chodili každý den, stejně tak o rok starší sestra Saša a babička. Měsíc ležel na ARO, měl tracheotomii, hadičky ze všech stran, nemohl mluvit. „Na ARO jsem měl takové blbé období. Byl jsem v místnosti, vedle brečí dítě, je tma, člověk jenom sleduje hodiny, čas neteče, nemůžeš nic dělat, ruce máš přikurtovaný k posteli. Nuda největšího kalibru. Aspoň jsem mlátil nohou o postel, abych byl trochu akční. Jednou jsem překecal sestřičku, aby mi nechala rozvázané ruce. Jak jsem měl zavedenou sondu do žaludku, tak jsem si ji vytáhl. Byli hodní, že mi to tam nervali zpátky. To bych asi nepřežil. Na „jipce“ jsem byl do Vánoc, to už bylo lepší. Kromě rodiny ke mně mohli i kámoši, kteří mě taky podrželi. Všem moc děkuju. Když jsem se poprvé posadil, tak jsem potom tři dny nespal. Hned od začátku jsem chtěl komunikovat. Dávali mi tabulku s magnetickými písmeny. Ukazoval jsem, ale bylo to hodně zmatený, ruce šly jinam, než jsem chtěl. To bylo o nervy. První propustku domů jsem si ukecal na Vánoce, snad jenom na dva dny. Ale nebyl jsem ještě zcela svůj. Měl jsem radost, že jsem doma, ale nebylo to úplně ryzí,“ popisuje Marťas. Dal si betl nad smrťou Kalestenika ve sportovním klubu Workout Brno „Než měli Martina budit z umělého spánku, byli jsme se radit s psychologem. Jak s ním mluvit, jak mu říct, že nemá nohu. Strašně jsem se bála, že bude mít poškozený mozek, aby se mi nevzbudil jako idiot,“ vzpomíná zoufalá máma. Bez urážky. Ležel deset minut pod tramvají bez měřitelného tlaku. „Když jsme přišli do nemocnice, doktor říkal, že Mates už všecko ví. Chtěla jsem běžet a obejmout ho, ale zároveň mi zdřevěněly nohy, bála jsem 67 Očima mámy Lucie I. Byli jsme s manželem na cestě do divadla. Zvedla jsem telefon a uslyšela: váš syn měl nehodu. Žije? Žije? Křičela jsem dokola. Jeli jsme do nemocnice. Čekáte, čekáte... To nemůže být pravda, to je jen noční můra... U nás v rodině jsme ani zlomenou ruku neměli... A doktorka řekne: Martin přijde asi o pravou nohu, možná i o obě... Šok... Tanečník bez nohou? To se přece dobrým lidem neděje. Klukovi, který se narodil s úsměvem, je kamarádský, každý ho má rád, žije aktivně, slušně... Čo som komu urobila, prečo? Najednou nám přišli říct, že nejde zastavit krvácení... Tak to je konec, proč řešíme jednu nohu nebo dvě? Mám přijmout smrt svého dítěte? Nepředstavitelné... Prý objednali ještě jeden lék... Co když to Maty nedá...? Můj muž to natvrdo odmítl: Všechno dobře dopadne, bude žít. Jaro, ale oni nedokáží zastavit krvácení. Ne, ne, ne..., řekl on. A já najednou bušila pěstmi do svého muže a řvala: Maty, ty jsi šampion, ty to dáš, ty musíš vyhrát tanec smrti! Potom jsme zase chodili po nemocniční chodbě. Lék zabral. Poslali nás domů. V šest ráno už jsme byli zpátky v nemocnici. Vezli ho ze sálu. Měl obě dvě nohy! D r u h é ž i vot y se, co uvidím... Opatrně jsme šli k jeho posteli... A on natahoval ruce a usmíval se... Chápete? On nás vítal úsměvem... Měl v sobě spoustu hadiček a ukazoval na nohu, že ji nemá. Běžela jsem k němu: Maty, je to strašná vec, ale žiješ, tys dal betl nad smrťou. Všeci ti pomáhajú, ty budeš chodit, neboj, to zvládneme. Jsi víťaz. Stiskl mi ruku. Bral to.“ Druhý den Martin sedí na posteli, pije kolu a chce DVD. Druhý den po probuzení. Neuvěřitelné. Samozřejmě potom přišly krize, šlo to pomaloučku, ale tohle byl jeho start. Z toho neskutečného průšvihu se dostal do naprosté euforie, naděje a štěstí. „Psycholog nás upozorňoval, jaké mohou nastat problémy, ale já i manžel máme s Martinem fantastický vztah. Díky tomu jsme společně přežili těžké chvíle, kdy je potřeba se vykřičet a vyplakat. Dávala jsem mu trhat časopisy, aby tu zlobu na posteli mohl dostat pryč. Teprve zpětně jsme přišli na to, že si nikdy nikomu nepostěžoval. Jak je, Maťo? Jo, v pohodě. Všem děkoval, poprosil, vyhověl. Věděla jsem, že Martin je bojovník, sportovec,“ vzpomíná maminka. Začátkem ledna roku 2010 už byl doma. Po dvou týdnech na kontrole na chirurgii to vypadalo takto: „Maťo, ukaž, co umíš!“ Zvedl nohu a udělal s ní kolečko. A dok- tor: Ty brďo! Nevěřil, že s tou nohou Martin někdy pohne. Jsem trochu lego Po amputaci se Marťasův stav rychle zlepšoval, tělo se oklepalo. I přes úraz dokázal dokončit se svou třídou osmičku. „Na základce jsme byli moc dobrá parta. Chtěl jsem v ní zůstat. A navíc, kdo by chtěl být o rok dýl ve škole? Naštěstí mi uznali známky z dětské nemocnice, dělal jsem jenom druhý pololetí. A doma. Hodně mi pomohla moje třídní Monika Svobodová, dvakrát týdně mě chodila doučovat. Vždycky donesla nějaké testy, já to před ní napsal. Bylo to jak z filmu. Nikdy by mě nenapadlo, že normálnímu člověku tuhle formu učení uznají a ředitel to podpoří. To bylo od školy největší a nejhezčí gesto. Když jsem se v září, necelý rok po nehodě, vrátil zpátky do školy, nebáli se, že přijedu na vozíku. Vytahovali mě po dlouhých školních schodech a snášeli dolů, měl jsem přizpůsobený plán výuky, všechny předměty jsem měl na jednom patře. Byli na mě moc hodní, měl jsem maximální pohodlí, můžu jen děkovat,“ dodává vděčně Marťas. Chtěl se vozíčku co nejdříve zbavit, zkoušel se postavit na nohy, ale měl špatnou protézu. Nemohl ji nosit. Navíc po dvou týdnech ve škole spadl ze schodů a zlo- mil si nohu. „Zavolali babičce: Mates si zlomil nohu. A ona: Ježíšikriste, kterou? A já: Mám jen jednu. I se sádrou jsem jezdil do školy. A začal jsem hrát basket na vozíčku. Zvládl jsem zkoušky na střední školu, i když v náhradním termínu, protože jsem měl zrovna další operaci. Dostal jsem se na všechny tři školy, na které jsem se hlásil. To jsem opravdu nečekal. Pedagogické lyceum v Brně mi přišlo jako nejlepší varianta. Jsem ve druháku, i tady mi vycházejí vstříc, mám individuální studijní plán. To jsem využil předloni v lednu. Druhý rok po úraze nastala krize. Zkrátily se mi šlachy, chodil jsem jak robot po malíkové hraně. Skoro už jsem nevstával z vozíku. Další operace mi hodně pomohla. Protažení achillovky a transplantace šlachy, můžu zvedat špičku docela rovně nahoru. Zdravou nohu mám ohlodanou, chybí mi tam asi šedesát procent svalů. Mám tam kus masa ze zad. Proto říkám, že jsem takové lego. Prostě skládačka. Nohu mám du. Musíme jít dopředu. Byl tam mladý fyzioterapeut, ten hodně Martinovi pomohl, ale byly to nepředstavitelné bolesti. Přes slzy se Mates snažil... Na jaře se byl poprvé podívat ve škole. Děti ho vydrncaly s vozíkem po schodech a vcucly do třídy. Byl tam s nimi psycholog. Po dvou hodinách vyjede ze třídy Mates s protézou na rameni. A psycholog se diví: „To není možný, on ještě utěšoval ty děti.“ Maty jen překročil bariéru ostychu, všechno vyvalil na rovinu a bylo. A jdeme se bavit. Fantastická síla přátelství a kamarádství. Během tří dnů po úraze mu na tisíc děcek poslalo na facebook přáníčka, všichni ho podporovali, psali mu dopisy, kupovali plyšáky. Byla to úžasná energie. Trenérka taneční skupiny mu do nemocnice vzkázala, že mu drží místo. I kdyby měla dát do sestavy vozík. Dodržela slovo. Mates mezi lázněmi a operacemi jezdil do tanečního klubu. A na Den dětí po nehodě opravdu předvedli sestavu. Martin na vozíku a děcka okolo něj. S kluky z basketu hrajeme rakouskou ligu. Ale jedině golf je pro mě sport opravdu na relaxaci, tam se dobiju. Tam se učím koncentrovat na jednu věc! zdevastovanou, ale funguje, dokážu chodit i bez berlí. Nechci to zakřiknout, ale tím by to snad mělo skončit. Další operace už nemám v plánu. Rozhýbat zatuhlé klouby je masakr. Snažím se berle co nejdřív zahodit. Člověk o to furt zakopává, když to chce někam položit, pořád to padá... Je to strašně neskladný,“ glosuje Marťas. Nelitovat se! „V únoru 2010 jsme jeli poprvé do Janských Lázní. Tady jsme dostali pomyslnou facku, abychom se ani na chvilku nelitovali,“ říká máma Lucie. Viděli jsme takových osudů... Nemá smysl plakat, že se něco takového stalo, nemá smysl se ptát proč, ani se ohlížet doza- 68 Bylo to fantastické. Do té doby to byl Martin, který se usmíval, ale měl smutné oči. Tam byl šťastný. Potom tanec přirozenou cestou opustil. Sám došel k závěru, že pokud nemůže být s ostatními tanečníky rovnocenný, že už to není ono. A našel se ve sportu. Měl vždycky velké štěstí na lidi. Když se Martinovi zkracovala noha a přestával chodit, nemohli jsme najít nikoho, kdo by měl odvahu operovat. Už úplně zoufalá jsem se obrátila na pana docenta Plánku, který se v nemocnici o Matesa staral. A ten sehnal operační tým. V lednu mu nohu odoperovali, dva měsíce měl Maty sádru od prstů po kyčel, seděl doma, ale byl v pohodě. Zas to dal. Pak následovala rehabilitace na pražských Malvazinkách. Tady potkal úžasnou fyzioterapeutku Hanku Kohoutovou. „A jednoho dne mi odtamtud zavolal. Mami, podívej se na facebook, něco jsem tam dal. A Martin tam chodí po chodbě bez berlí. Já slzy v očích... Chytím telefon: Martynko! A on: Prosím, žádné emoce, ano?“ Jestli je to odměna za to, jak bojuje, jak se s tím pere, jak nikoho nezatěžuje svými starostmi a bolestí... Věřím, že si druhou šanci zaslouží... Posilovna, plavání, basket a golf Před úrazem hyperaktivní a sportovně nadaný kluk po druhé šanci s vervou skočil. „V pondělí chodím do posilovny s trenérem, v úterý cvičím kalesteniku ve sportovním klubu Workout Brno. Už jsme měli vystoupení.“ Ve středu je basket, ve čtvrtek plavání a potom golf, v pátek zase basket. Loni se už podruhé účastnil republikového mistrovství v plavání pro hendikepované Strahov cupu. „Plavání nemám rád. Skočím do vody, zima, vylezu z vody, zima, plavu zima, furt zima. A ještě do toho je člověk mokrej... Ale když to všechno překonám, je to fajn. Teď mám nového trenéra. A ten mě nešetří.“ Sobotu a neděli mám sice volnou, ale většinou chodím na nějaké turnaje nebo na závody. S kluky z basketu hrajeme rakouskou ligu. Ale jedině golf je pro mě sport opravdu na relaxaci, tam se dobiju. Tam se učím koncentrovat na jednu věc,“ říká Marťas. Ke golfu se dostal loni na jaře. Při pobytu na Malvazinkách chodil na návštěvu ke známým, kteří bydlí v Praze. „A když jsme jednou hráli na konzoli golf, napadlo kamaráda Honzu, že bychom si mohli zajet zahrát. Vyrazili jsme na Černý Most, kde jsem si to vyzkoušel s trenérem. Hodně mě to chytlo. Je úplně odlišný od všech sportů, které jsem dělal do té doby. Úplně jsem vypnul a zrelaxoval, nemyslel jsem na žádné hlouposti. Jenom na švih. Volal jsem mamce, že mám dobrej plán, že chci hrát golf. A nějak samo z nebe přišlo, že jsem šel ke svému protetikovi Jindrovi a ten mi řekl o Mirkovi Lidinském, prezidentovi České golfové asociace hendikepovaných. Protože čistě náhodou chodíme ke stejnému protetikovi. Sešli jsme se s Mirkem, řekl mi o golfových možnostech pro hendikepované. Stal jsem se členem Asociace a díky její podpoře můžu zadarmo trénovat,“ konstatuje spokojeně Marťas. Trénuje v Golf resortu Kaskáda společně s vozíčkářkou Andreou Brzobohatou. Loni v říjnu si týden před mistrovstvím republiky hendikepovaných golfistů v Českém Krumlově uhrál handicap 54. „Šel jsem úplně čerstvě na svůj první turnaj. A hned na mistrovství České republiky. No, proč ne? Hraju s protézou, vestoje, nepotřebuju žádný paragolfer. Jen si půjčuju kárku na přesuny. Den se vydaří podle toho, jak si obuješ nohu. Když si ji obuješ špatně, tak tě to tlačí, je to nepříjemný, člověk je otrávený. V opačném případě jsi jak v bavlnce. Teď mám druhou nejlepší protézu na trhu. Elektronickou, která funguje na tlaková čidla. A vyhovuje. Takže jsem v Krumlově dal svou nejdelší ránu, asi dvě stě metrů. Ta sedla. Rána jedna z milionu,“ raduje se Marťas. Žiju naplno! Marťas při vystoupení s tanečním souborem v Olympii Brno Kromě sportovních aktivit hraje Mates na klavír, kytaru, na elektrickou kytaru a flétnu. A jeho nejnovější hit? „Loni v létě jsem si koupil ukulele, a tak nějak jsem se na ně naučil. Chci žít naplno. Vážím si toho, že jsem tak, jak jsem. Že to není horší. Byla by mi hanba si stěžovat, že nemám nohu. Prostě nikdy to už nebude takový jako před tou nehodou! S tím jsem se už smířil. Smířil? Doufám, že jo... Beru to s humorem, brečet nad tím nebudu. Když vidím kolem sebe lidi, kteří třeba jenom leží... To je průšvih. A tak si říkám: Marťas, ty máš jenom kosmetickou vadu.“ 69 Očima mámy Lucie II. Řekla jsem Martinovi: nebudeme sedět někde v koutě, nebudeme se schovávat, budeme dělat všechno jako předtím. Budeme chodit do kina, na bowling, do kaváren. U moře jsme s ním byli, na bobové dráze, na Sněžku jsme ho vytřepali první léto po nehodě. Nakupovali jsme šaty, boty, aby věděl, že bude chodit. V dětské nemocnici funguje Nadace Modrý hroch. Pomáhají dětem po traumatech. Chystali se na podporu konkrétního dítěte a vybrali našeho Martina. Stal se tváří nadace. Díky ní má sportovní vozík na basket a předplacenou posilovnu ve fitku s trenérem, což bychom si jinak nemohli dovolit. Začala se mu rýsovat postava, získal větší sebevědomí, je víc soběstačný. Je to nádherné, těšíme se z toho všichni. Nejsme rodina, jsme velmi silný tým. Náš taťulda by si zasloužil ocenění otec roku. Hodně lidí nám říkalo, že otcové to v těchto situacích nezvládají a často opouštějí rodiny. Jarino byl s námi od začátku. Velice mě podporoval, chodil do nemocnice, všechno, co bylo potřeba, vyřídil. Odjela jsem s Martinem do lázní a nestarala jsem se, jak bude fungovat domácnost. Hodně nám pomáhala i moje maminka. Úžasně se zapojovala dcera Alexandra. Musela to mít moc těžké, protože 205 procent pozornosti jsme věnovali Martinovi. Zvládala to a byla naší oporou. Ze začátku měl Mates asistenta, který ho vozil do školy. Ale bylo potřeba chodit na cvičení, plavání, sporty, do fitka. Já jsem se vrátila do práce, měla jsem dobrou pozici a po roce už byl čas jít s Martinem od sebe, aby nevznikla ponorka. Manžel zůstal doma a poletuje s Matesem, kde je třeba. Převzal chod domácnosti a dodnes si nestěžuje. Klobouk dolů, všichni v naší rodině si ho za to moc cení.