24. Panoptikum

PANOPTIKUM
Seděli jsme s mým výstředním kamarádem Šimonem - horlivým studentem psychologie,
nenapravitelným sociopatem a misantropem - na náměstí Republiky a krátili si životní čas
pozorováním návštěvníků tradičních čtvrtečních trhů.
„Vidíš toho zamračenýho černovlasýho týpka u stánku s klobásama?“ ukázal Šimon
prstem. „Dodnes se nesmířil s rozvodem rodičů. Dost možná si ho dává za vinu a
negativismus je jediná cesta, kterou se může dát, aby sám se sebou přežil. Všimni si, že má
odporně křivý zuby. Hotová noční můra ortodontistů. Mohli by na něm vydělat slušnej balík
peněz, jenže on se rozhodl protestovat. Jeho zuby jsou vzkaz celýmu světu: já jsem originál a
vy mi nesaháte ani po nehty na nohách. Vsadim se s tebou o langoš, že se věnuje nějakýmu
bojovýmu umění, aby se zbavil nahromaděnýho hněvu. Odevzdal se náruči egoismu, poněvadž
mu nic jinýho nezbylo, a dal bych ruku do ohně za to, že jeho břišní dutina postrádá
apendix.“
Beze slova jsem se usmál a čekal, kdo se stane další obětí Šimonova
nekompromisního a vševidoucího zraku.
„Hele, hele!“ Zbystřil jsem. „Krpatej kudrnáč v kostkovaný košili. V zadní kapse
kalhot má právě ukradenej kousek uzenýho sýra z obchůdku s mléčnýma výrobkama. Všímáš
si toho vzrušení a jiskřičky v jeho očích? Dneska má druhý Vánoce. Kleptoman jak Brno.
Podvědomá potřeba trestu, možná potíže v sexuálním životě, těžko říct. Jen ho asi mrzí, že ho
nikdo nepřistihl při činu. Hotová Winona Ryder, akorát s penisem.“
Šimon, náležitě pyšný na své záviděníhodné a nadpřirozené schopnosti, se na kratičký
okamžik odmlčel, aby načerpal energii k dalšímu vysilujícímu rozboru.
„Tak to je gól,“ rozzářil se s ukazováčkem namířeným proti chlapci, jenž ve snaze
vyhnout se propastem v podobě spár přeskakoval jako laňka z jedné dlažební kostky na
druhou, podobně jako Jack Nicholson v oscarovém snímku Lepší už to nebude. „Krásná
demonstrace obsedantně kompulzívní poruchy. Tu mám obzvlášť v lásce.“
Během následujících patnácti minut jsem se dozvěděl o rozličných podobách
schizofrenie a neuróz, oniomanii, což je impulsivní chorobné nakupování vedoucí až
k závislosti, nosofobii, tedy strachu z nemocí a nakažení, a mnohých dalších duševních
poruchách, o nichž není potřeba se dlouze rozepisovat, neboť to převážnou většinu
obyčejných smrtelníků vůbec nezajímá.
„Jak tě tak poslouchám, začínám nabývat dojmu, že po týhle planetě nechodí jedinej
psychicky zdravej a vyrovnanej člověk.“
„Přesně tak,“ řekl Šimon suverénně.
„Co třeba támhleta krásná holka u fontány, co se směje na celý kolo? Jakou chorobou
trpí?“
Šimon si dokonale tvarovanou brunetku s mandlovýma očima změřil podezíravým
pohledem. „Typická mánie. Jen se na ní pořádně podívej: nepřiměřená euforie, pátej hot dog,
což signalizuje zvýšenou chuť k jídlu, všechny ty svý kamarádíčky oblejzá jak nějaká coura,
takže libido až na Mars, působí, jako kdyby se jí nemohlo nic stát, abnormální pocit
nezranitelnosti… mohl bych pokračovat do kuropění, ale už mě to nebaví.“
Upřímně jsem se rozchechtal. „Ty musíš bejt strašně nespokojenej a utrápenej.“ Na
rovinu jsem se Šimona zeptal, kdy naposledy onanoval, načež si zapálil cigaretu, světácky
potáhl a blahosklonně mě poplácal po rameni, čemuž jsem měl zřejmě rozumět tak, že je
objektem touhy celého regimentu lačných krasavic.
„Beze srandy. Že se trápíš tim, že tě nikdo nemá rád, že jo?“
„Běž někam! Nebo si vezmu na paškál tebe, provokatére.“
„Prosim. Prosim, udělej to!“ Sepjal jsem dlaně a zaúpěl.
„To určitě. Poznal bys pravdu a naštval se. Jsi z nějakýho neznámýho důvodu jedinej
člověk, kterýho ve svý přítomnosti snesu, tudíž si tě musim trochu hýčkat. Žádná analýza
nebude!“
„Ty se bojíš?“
„Zapomeň na to.“
„Takže je to jasný. Bojíš se, hrdino!“
„Já jsem hotovej Green Lantern, abys věděl, strach je pro mě bezobsažnej pojem.“
„No tak se dej do díla!“
„Ani náhodou,“ prohlásil Šimon rezolutně.
„Dělej,“ naléhal jsem.
„Ne.“
„Srabe.“
„Ne!“
„Srabe, srabe, srabe!“
Šimonova ústa se zkroutila do nevzhledného šklebu. Jeho hrdost toužila předvést svou
palebnou sílu.
„Chceš to?“
„Chci.“
„Vážně to chceš?“
„JO!“
„A odpřisáhneš, že se neurazíš?“
„Přísahám, přísahám!“ V rychlosti jsem sepsal prohlášení o tom, že ať mi Šimon
sdělí cokoliv, zůstanu ledově klidný a přátelský.
„Máš, co sis přál. Tvoje diagnóza zní: polymorfní psychopat.“
„To zní jako kompliment.“
„Jenže neni.“
„Tak mi to přibliž, Freude!“ (Člověk by se neměl bát dát najevo neznalost,
nemyslíte?)
„Registruju u tebe symptomy typický pro různý poruchy osobnosti.“
„Například?“
„Je toho přehršel. Jsi výbornej příklad narcistický osobnosti. Máš tendence využívat
druhý ve svůj prospěch, jsi přesvědčenej o svý neomylnosti a unikátnosti, což plyne z toho, že
jsi nikdy nezažil skutečný starosti, rodiče tě rozmazlovali, jak jen mohli, a zařídili ti hezkou
budoucnost, nejsi schopnej akceptovat cizí pravdu, jsi přehnaně sebevědomej a zároveň velice
zranitelnej…“
„Počkej, počkej,“ přerušil jsem tok Šimonových myšlenek. „Já chtěl, abys mluvil o
mně, ne o sobě.“
„Ty vole, přesně tohle jsem čekal. Seš kus debila. Už ti vůbec nic neřeknu, sráči
jeden.“
„Ne, promiň. Já jen chtěl bejt vtipnej. Nezlob se. Bylo to nevinný rejpnutí. Pokračuj,
prosím.“
„Ne,“ odmítal Šimon tvrdošíjně.
„Ale no tak. Já už budu hodnej. Nejhodnější.“ Ze všech sil jsem se snažil, abych při
tom kňourání vypadal jako pes, jehož každou chvíli čeká smrtící injekce.
„Jsi emočně nestálej, nevypočitatelnej,“ pokračoval Šimon. „Do autisty máš sice
daleko, ale žiješ ve svým vlastním světě, izolovanej od reality, protože si jí prostě musíš za
každou cenu přibarvovat, máš sklony k hysterii, zároveň trpíš paranoidníma stavama, všechno
vztahuješ na sebe, jsi svědomitej, aby tě nikdo nemohl nařknout z liknavosti, jelikož neustále
očekáváš nějakej komplot, tvoje afekty jsou neadekvátní, jsi jako herec, co potřebuje
publikum…“
Vypadalo to, jako kdyby Šimon ztratil niť, a tak jsem onoho prostoru využil:
„Nedávno jsem se v jedný knížce dočetl, že býváme hořcí i zlí, když příliš dlouho a beznadějně
po něčem toužíme a o čemsi sníme, zatímco se nám lhostejnost světa vysmívá.“
„Co tim chceš, sakra, říct?“ zeptal se neurvale.
„Ale nic,“ odpověděl jsem rádoby dotčeně.
„No co?“ nedal se Šimon odbýt.
„Říkám, že nic.“
„Že se záměrně zaměřuju víc na lidi kolem než sám na sebe?“
„Kašli na to,“ snažil jsem se vyhrocenou situaci uklidnit.
„Kdybych dal ten žvást přečíst svojí mámě, která je vyučená cukrářka, nevěděla by,
chudinka, kde jí hlava stojí, jak je to zbytečně patetický, obecný a prvoplánově vděčný.
Narostly ti snad kozy, že se vyjadřuješ v šifrách? Přesně jsem věděl, že to takhle dopadne!“
Co nejsrdečněji jsem se pousmál. „Asi se shodneme, že nejlepší obrana je útok, viď?“
„Polib si, ty diplomate!“
K mému překvapení se Šimon rychlostí geparda zvedl a bez rozloučení odešel. Jen co
se ztratil v davu, došlo mi, že se člověk rodí a umírá nepochopený a že největšími blázny jsou
ti, kteří se to snaží změnit.