42 JUDr. Ludmila Lochmanová, Ph.D. Právnická fakulta Univerzity

Transkript

Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 5/2002
JUDr. Ludmila Lochmanová, Ph.D.
Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Faculty of Law, Palacký University Olomouc
-
odborná asistentka pro obor obchodni pravo,
poveřena řízenim Katedry soukromeho prava,
proděkanka pro studijni a pedagogické záležitosti,
členka Vědecké rady PF UP
Mimofakultni aktivity:
- členka Komise pro obchodni právo Legislativni rady vlády
- členka /rozhodce/ Akciove spolecnosti pro rozhodci rizeni v Praze
-
Senior Assistant in Commercial Law,
Delegate Head of the Private Law Department,
Vice Dean for Study and Pedagogical Issues,
Member of the Scientifical Board of the PU Law School
Other activities:
- Member of the Commission for Commercial Law of the Legislation
Council of the Government
- Member /Arbitrar/ of the Joint-stock Company for Arbitration in Prague
Praze
42
International and Comparative Law Review
No. 5/2002
II. K vybraným institutům obligačního práva po
harmonizační a technické novele obchodního zákoníku
Zák. č. 370/2000 Sb., tzv. druhá velká (harmonizační) novela obchodního
zákoníku (dále též jen „ObchZ“) nabyla s drobnými výjimkami účinnosti 1. ledna
2001. Novela je naplněním závazků České republiky z Evropské dohody o
přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími a jeho členskými
státy z příslušných směrnic, v níž se ČR mimo jiné zavázala uvést své právo
obchodních společností do souladu s požadavky evropského práva. Jejím přijetím
je vyjádřen požadavek dosažení plné slučitelnosti českého práva s právní úpravou
platnou v ES v oblasti upravené obchodním zákoníkem, jež byla přijata podle čl.
54 odst. 3 písm. g) Římské smlouvy v jednotlivých směrnicích.
Ve třetí části obchodního zákoníku nastávají s účinností od 1. 1. 2001 změny,
které jsou sice menšího počtu, nikoli však významu. Jedná se zejména o
koncipování nového smluvního typu Smlouvy o nájmu podniku, rozšíření výčtu
absolutních obchodů, změnu tzv. absolutních neobchodů na relativní obchody s
občanskoprávním prvkem, výslovné úpravy základních ustanovení jako kogentních
a takové úpravu i pro právní úkony, u nichž zákon předepisuje písemnou formu,
změnu výčtu kogentních ustanovení v § 263, změnu základního ustanovení kupní
smlouvy ohledně určení kupní ceny atd. Mimo jiné je do obchodního zákoníku
implementována i směrnice č. 86/653 o obchodních zástupcích.
Dne 15. prosince 2001 byl s účinností od 31. prosince 2001 přijat zák. č.
501/2001 Sb., kterým se mění zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů a celá řada dalších zákonů. V pořadí již dvaadvacátá novela
obchodního zákoníku se podobně jako novela harmonizační zaměřila především na
změny a doplnění právní úpravy obchodních společností. V první a třetí části došlo
k formulačnímu i obsahovému zpřesnění několika ustanovení zejména z důvodu
odstranění výkladových nejasností. Pozornost zasluhovala především právní
úprava sídla, fyzických osob povinně zapisovaných do obchodního rejstříku,
obchodní firmy, obchodních listin, obchodního rejstříku a tzv. fakultativních
obchodů.
Následující řádky si nekladou za cíl detailně pojednat o všech institutech
týkajících se obchodních závazkových vztahů, ale spíše popsat jejich členění,
vznik, změnu a zánik a upozornit na některé změny provedené dvěma výše
uvedenými novelami obchodního zákoníku.
43
číslo 5/2002
1. Pojem a druhy obchodních závazkových vztahů
Právní úpravě obchodních závazkových vztahů vytváří základ občanský
zákoník jako obecný právní předpis. Ten upravuje i smlouvy pro oblast podnikání,
pokud obchodní zákoník jako předpis zvláštní neobsahuje odlišnou úpravu.
Obchodní smlouvou je smlouva, jejímž uzavřením vzniká obchodní závazkový
vztah. Obchodní právo je v kontinentálním pojetí charakteristické tím, že stojí na
dvou základních pojmech - obchodník a obchody. Naše obchodní právo má
specifické rysy a operuje dvojicí pojmů, které jsou poněkud odlišné - podnikatel a
obchodní závazkový vztah.
I pro obchodní závazkové vztahy platí ustanovení občanského zákoníku:
závazkovým vztahem je právní vztah, z něhož věřiteli vzniká právo na plnění
(pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek (dluh).
Stranami jsou věřitel a dlužník, obsahem závazkového vztahu jsou jejich
vzájemná práva a povinnosti. Subjekty obchodních závazkových vztahů mohou být
jak podnikatelé ve smyslu obchodního zákoníku, tak i ostatní subjekty (srov. ust. §
4 ObchZ).
Obchodní závazkové vztahy vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv,
jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností
uvedených v zákoně.
Široká smluvní volnost, na níž spočívá obchodní zákoník, se při uzavírání
obchodních závazkových vztahů projevuje zejména v těchto zásadách:
strany nemají kontraktační povinnost a závazek uzavřít smlouvu jim může
vzniknout jen na základě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy, jestliže ji uzavřou
v souladu se zákonem (§ 289 a násl. ObchZ),
písemná forma je k platnosti smlouvy nezbytná pouze v případech stanovených
zákonem nebo když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví
vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě (§ 272 odst. 1 ObchZ), v
ostatních případech může mít smlouva formu ústní,
lze uzavřít smlouvu, která není jako typ smlouvy upravena, a stanovit v ní závazky
s přihlédnutím k cílům sledovaným stranami (tzv. inominátní kontrakt, § 269 odst.
2 ObchZ),
strany se ve smlouvě mohou odchýlit od všech ustanovení zákona
upravujících smlouvy s výjimkou omezeného počtu ustanovení
vypočtených v § 263 ObchZ.
Výčet kogentních ustanovení taxativně vypočtených v § 263 odst. 1 doznal
změn jak harmonizační, tak i technickou novelou.
44
No. 5/2002
Harmonizační novelou se v § 263 odst. 2 ještě zdůrazňuje, že se strany
nemohou odchýlit od základních ustanovení ve třetí části zákona a od ustanovení,
která předepisují povinnou písemnou formu právního úkonu.
2. Druhy obchodních závazkových vztahů
Relativní obchodní smlouvy jsou závazkové vztahy mezi podnikateli,
jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají
jejich podnikatelské činnosti. Případná změna právního postavení subjektů za
trvání vztahu nezakládá změnu právního režimu, tzn., že ve svých právech a
povinnostech se účastníci smlouvy budou až do zániku vztahu řídit obchodním
zákoníkem.
Za relativní obchodní smlouvy se považují i závazkové vztahy mezi státem,
územní samosprávní jednotkou, rozpočtovou či příspěvkovou organizací,
ministerstvem aj. na straně jedné a „typickým podnikatelem“ dle § 2 odst. 2 ObchZ
na straně druhé, avšak pouze v případě, že vstupují do vztahu, jehož výsledkem je
zabezpečování veřejných potřeb. Není rozhodné, zda se jedná o potřeby celostátní
či lokální, úplatné nebo bezúplatné (§ 261 odst. 1 a 2 ObchZ).
Bez ohledu na povahu smluvních stran se obchodním zákoníkem řídí tzv.
absolutní obchodní smlouvy, tj. závazkové vztahy vyjmenované v ust. § 261 odst.
3 ObchZ. Jejich výčet byl doplněn již zákonem č. 591/1992 Sb., o cenných
papírech a dále harmonizační novelou.
Jedná se např. o vztahy mezi zakladateli obchodních společností, mezi
společníkem a společností, mezi společníky navzájem, pokud jde o vztahy týkající
se účasti na společnosti, dále např. o vztahy z burzovních obchodů a jejich
zprostředkování, smlouvy o úvěru, smlouvy o tichém společenství, smlouvy o
otevření akreditivu a další.
Od 1. 1. 2001 se mezi absolutní obchody nově zařadily:
- vztahy mezi členy družstva navzájem,
- smlouva o nájmu podniku,
- smlouva o zástavním právu k obchodnímu podílu,
- vztahy mezi společností nebo družstvem a osobou, která je statutárním
orgánem nebo jiným orgánem nebo jeho členem,
- vztahy mezi zakladateli a správcem vkladu.
Charakter těmto závazkovým vztahům nedává právní postavení stran, ale
jejich obsah.
45
číslo 5/2002
Zcela nový pohled na vztah občanského a obchodního zákoníku v úpravě tzv.
relativních obchodů s občanskoprávním prvkem (dř. absolutní neobchody)
přináší změna § 261 odst. 6 první věty, jež zní následovně: CSmlouvy mezi
osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části
zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí
příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a
obchodním zákoníkem.“
Směnná smlouva se i nadále řídí obchodním zákoníkem a přiměřeně se na ni
použijí jeho ustanovení o kupní smlouvě. Při plnění závazku dodat zboží má každá
ze stran postavení prodávajícího a při převzetí zboží postavení kupujícího.
Technická novela doplňuje v § 261 odst. 7, který stanoví, že pojistná
smlouva se řídí občanským zákoníkem a zvláštními zákony.
Obchodní zákoník umožňuje, aby strany rozšířily jeho působnost i na jiné
závazkové vztahy. V souladu se zásadou smluvní volnosti se mohou dohodnout, že
jejich závazkový vztah se bude řídit obchodním zákoníkem, i když nespadá pod
vztahy vymezené v § 261 odst. 1 a 3. Jedná se o tzv. fakultativní obchody (§ 262
odst. 1 a 2 ObchZ). Harmonizační novelou zcela změněné znění § 262 umožňovalo
dohodu stran, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §
261, se řídí obchodním zákoníkem. Jestliže taková dohoda směřovala ke zhoršení
právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, měla být neplatná.
Dohodou nebylo možné vyloučit použití ustanovení občanského zákoníku o
spotřebitelských smlouvách nebo adhezních smlouvách a zneužívajících klauzulích
a ustanovení zvláštních právních předpisů směřujících k ochraně spotřebitele.
Nevyplývalo-li z obchodního zákoníku nebo ze zvláštního právního předpisu
něco jiného a byla-li jenom jedna ze stran právního vztahu podle § 261 odst. 1
nebo 3 podnikatelem, použila se ustanovení třetí části obchodního zákoníku na obě
strany. Ustanovení o odpovědnosti, spotřebitelských smlouvách nebo adhezních
smlouvách, zneužívajících klauzulích a společných závazcích občanského
zákoníku a ustanovení zvláštních zákonů směřujících k ochraně spotřebitele je však
třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem.
K fakultativním obchodům výše uvedené přečkalo v takto zakotvené podobě
lhůtu jednoho roku.
Technickou novelou je ust. § 262 členěno na čtyři odstavce, které precizněji
charakterizují postavení stran. Je dána ochrana subjektu, který není podnikatelem a
na základě písemné dohody vstupuje s podnikatelem do závazkového vztahu dle
obchodního zákoníku.
Znění ust. § 262 odst. 1 se ve srovnání s posledním stavem omezuje pouze na
dvě věty. Strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá
46
No. 5/2002
pod vztahy uvedené v § 261, se řídí obchodním zákoníkem. Pokud by taková
dohoda směřovala ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není
podnikatelem, je neplatná.
Harmonizační novela nedopatřením vypustila dřívější odst. 2, který stanovil
povinnost uzavřít předmětnou dohodu v písemné formě. Technická novela
písemnou formu znovu vyžaduje, a to i tehdy, je-li vlastní smlouva uzavírána ve
formě ústní.
Třetí odstavec se zabývá otázkou zajištění závazků ze smluv, pro něž si strany
zvolily použití obchodního zákoníku. Obchodním zákoníkem se řídí i vztahy
vzniklé při zajištění závazků, jestliže osoba poskytující zajištění s tím projeví
souhlas nebo v době vzniku zajištění ví, že se zajišťovaný závazek řídí obchodním
zákoníkem. Forma a obsah souhlasu, jakož i způsob prokázání vědomí o použití
zákona, není tímto ustanovením určen. Jelikož většina právních prostředků
zajištění závazků užívaných v obchodní praxi musí mít ex lege písemnou formu, ať
už se jedná o smlouvu či jednostranný právní úkon, nebude činit větší potíže
začlenit souhlas přímo do jejich textu. Vědomí o použití obchodního zákoníku lze
řešit čestným prohlášením.
V posledním odstavci se konstatuje, že ve vztazích podle § 261 nebo
podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle § 262 odst 1 se použijí,
nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného,
ustanovení třetí části obchodního zákoníku na obě strany. Ustanovení občanského
zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách,
adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení k ochraně
spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která
není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za
porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné
závazky se použijí ustanovení téhož předpisu.
3. Technologie kontraktace - principy
Smluvní proces probíhá v rámci kogentních a dispozitivních právních norem
určitého právního řádu, takže „technologie kontraktace“ se v jednotlivostech v
právních úpravách různých států liší. Postupně však dochází nejen v evropském,
ale i celosvětovém měřítku k organizované unifikaci psaného obchodního práva i k
přirozené unifikaci obchodních zvyklostí. Právní úpravy smluvního procesu v
zemích s tržní ekonomikou jsou založeny na několika zásadních a jen výjimečně
modifikovaných principech, vycházejících z tzv. teorie dokonalého kontraktu. Jako
předpoklady existence smlouvy se uvádějí:
47
a)
b)
c)
d)
e)
f)
g)
h)
číslo 5/2002
oferta (platná nabídka),
řádná akceptace oferty,
vzájemné dostačující protiplnění,
právní způsobilost stran,
zákonem vyžadovaná forma smlouvy,
absence nátlaku, podvodu, právně významného omylu,
slučitelnost s veřejnými zájmy,
soulad se zvláštními pravidly, upravujícími příslušný typ smlouvy.
3. 1 Náležitosti oferty
Z pohledu právní teorie i občanského zákoníku (§ 34 a násl.) je oferta
jednostranným právním úkonem směřujícím zejména ke vzniku, změně nebo
zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je
neplatný (§ 37 odst. 1 ObčZ). Oferta - ať už písemná nebo ústní - musí být jasná,
specifikující záměr navrhovatele, nabízet budoucímu smluvnímu partnerovi účast
na smlouvě a specifikovat obsah konsensu. Nabídka musí být rovněž učiněna
výslovně a s vážným úmyslem smlouvu uzavřít. Splňuje - li uvedené znaky, je pro
oferenta závazná.
3. 2 Náležitosti akceptace
Akceptace je druhým krokem v rámci smluvního procesu. I ona musí splňovat
znaky jednostranného právního úkonu. Provádí se reálným chováním, nikoliv
mlčky. V obchodním právu platí zásada, že kdo mlčí, ten se zkrátka nevyjadřuje a s
jeho mlčením nelze spojovat žádné právní důsledky. Mlčení nebo nečinnost sama
neznamenají přijetí návrhu na uzavření smlouvy.
3. 3 Stanovení ceny ve smlouvě
Cena (provize) může být ve smlouvě sjednána těmito způsoby:
1. cena musí být dohodnuta (cena pevná) nebo v musí být určen způsob
jejího dodatečného určení (srov. např. ust. § 409 odst. 2 ObchZ),
2. cena podle rozpočtu (např. ust. § 547 ObchZ rozlišuje rozpočet neúplný a
rozpočet nezávazný), nebo
3. z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít ji i bez určení
ceny.
48
No. 5/2002
Není-li ve smlouvě cena dohodnuta a není-li stanoven ani způsob jejího určení
a je-li smlouva platná, může prodávající požadovat zaplacení kupní ceny, za kterou
se prodávalo obvykle takové zboží nebo srovnatelné zboží v době uzavření
smlouvy za smluvních podmínek obdobných obsahu této smlouvy. S žádostí o
určení ceny se mohou strany obrátit na nezávislou fyzickou nebo právnickou osobu
(cenová arbitráž).
Součástí ujednání o ceně mohou být i doložky, např. cenová, měnová či
inflační.
V tuzemských obchodních vztazích se hojně využívá cenová doložka.
V ust. § 473 až 475 ObchZ se počítá s možností cenových změn v případě,
kdy podle kupní smlouvy má být kupní cena dodatečně upravena v závislosti na
změnách výrobních nákladů. K tomuto účelu si strany mohou sjednat - už při
uzavření kupní smlouvy - cenovou doložku. Pokud v ní však strany neurčí, které
složky výrobních nákladů jsou rozhodné, mění se kupní cena v poměru k cenovým
změnám hlavních surovin potřebných k výrobě prodávaného zboží.
Co se týká rozhodné doby, tj. doby rozhodující pro posuzování cenových
změn, určuje se v následující posloupnosti:
1. dohodou stran,
2. není-li takové dohody, přihlíží se k cenám v době uzavření smlouvy a v
době, kdy měl prodávající zboží dodat,
3. jestliže se má dodání zboží uskutečnit během určité lhůty, je rozhodná
doba skutečného včasného plnění, jinak konec této lhůty,
4. je-li prodávající v prodlení s dodáním zboží, přičemž v době skutečného
dodání jsou ceny u rozhodných složek výrobních nákladů nižší než ceny v
době stanovené některou z předchozích variant, přihlíží se k těmto nižším
cenám.
Právo přizpůsobit cenu zvýšeným výrobním nákladům, jak vyplývá z cenové
doložky, musí však prodávající uplatnit bezodkladně po dodání zboží. V opačném
případě toto právo zaniká.
3. 4 Obchodní zvyklosti
Obchodní zákoník upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové
vztahy, jakož i jiné vztahy s podnikáním související. Právní vztahy se řídí
především obchodním zákoníkem, nelze-li je však podle jeho ustanovení řešit, řeší
se podle předpisů práva občanského, nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů,
posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, pak podle zásad, na kterých
spočívá obchodní zákoník.
49
číslo 5/2002
Obchodní zákoník rozlišuje dvě varianty obchodních zvyklostí - podle toho,
zda se účastníci obchodních vztahů na obchodních zvyklosti ve smlouvě výslovně
odvolávají či nikoliv.
1. Pokud si účastníci použití obchodních zvyklostí ve smlouvě přímo
nesjednali, přihlíží se k obchodním zvyklostem, které jsou v příslušném
odvětví obecně zachovávány, ale jen za podmínky, že nejsou v rozporu s
obsahem smlouvy nebo se zákonem. V takovém případě mají dispozitivní
ustanovení (o kogentních ani nemluvě) obchodního zákoníku přednost před
použitím obchodních zvyklostí.
2. Jestliže je však vůle účastníků postupovat podle obchodních zvyklostí ve
smlouvě vyjádřena, mají obchodní zvyklosti přednost před ustanoveními
obchodního zákoníku, která nemají donucující povahu (jsou dispozitivní).
Ve smlouvě musí být tyto zvyklosti dostatečně určeny, nemusí však jít jako v předchozím případě - o zvyklosti obecně zachovávané v příslušném
obchodním odvětví.
3. 5 Obchodní podmínky
V kogentním ustanovení § 273 odst. 1 obchodní zákoník připouští, aby část
obsahu smlouvy byla určena odkazem na obchodní podmínky. Jedná se o
nepřímá smluvní ujednání, která se mohou za předpokladu, že se na ně účastníci
v textu smlouvy odvolávají, stát součástí obsahu smlouvy.
Obchodní zákoník rozeznává obchodní podmínky dvojího druhu:
a) všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými
organizacemi,
b) jiné obchodní podmínky, které jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé
nebo jsou k návrhu přiložené.
4. Změna závazkových vztahů
V průběhu jejich existence se může týkat jak subjektů, tj. věřitele a dlužníka,
tak i obsahu, tj. jejich vzájemných práv a povinností. Změnu však nelze připustit
tam, kde je závazek svou povahou vázán na určitou osobu, kde by změna závazku
znamenala zánik závazku původního a jeho nahrazení závazkem novým, nebo tam,
kde by to bylo v rozporu s dohodou stran.
Ke změně subjektu může dojít právním úkonem, např. dohodou stran, nebo ze
zákona anebo na základě rozhodnutí státního orgánu. Obsah může být změněn
zejména dohodou stran, výjimečně ze zákona. Ke změnám závazkových vztahů
náleží postoupení pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k dluhu a poukázka.
50
No. 5/2002
5. Splnění závazku a jeho zánik
Závazek zanikne, je-li věřiteli splněn řádně a včas. Splnění smluvních
závazků ze smlouvy je hospodářským i právním cílem uzavírání obchodních smluv
a je proto tím nejčastějším způsobem, jak smluvní závazky zanikají. Náležitosti,
které zákon vyžaduje pro zánik závazku splněním se týkají předmětu závazku,
způsobu jeho plnění, osoby, která závazek plní a které je plněn, doby plnění a
místa plnění.
Věřitel je povinen přijmout i částečné plnění závazku, pokud částečné plnění
neodporuje povaze závazku nebo hospodářskému účelu sledovanému věřitelem při
uzavření smlouvy, jestliže tento účel je ve smlouvě vyjádřen nebo v době uzavření
smlouvy dlužníkovi znám (srov. ust. § 329 ObchZ).
Doba plnění závazku je obvykle určena ve smlouvě, i když není její
podstatnou náležitostí. V opačném případě ji podpůrně stanoví obchodní zákoník
(srov. ust. § 340 a násl. ObchZ). Podle obecné úpravy je věřitel oprávněn
požadovat splnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen plnit
bez zbytečného odkladu. Při posouzení této doby je rozhodující povaha plnění a
místo plnění, přičemž se nepočítá automaticky od uzavření smlouvy, ale od
doručení požadavku věřitele, aby dlužník svůj závazek splnil. Není-li doba plnění
ve smlouvě stanovena, má právo ji určit věřitel. Většinou je však stanovena ve
prospěch dlužníka, což platí zejména u peněžitých závazků (srov. např. právní
úpravu smlouvy o úvěru, § 497 a násl. ObchZ).
I místo plnění bude zpravidla uvedeno ve smlouvě (srov. ust. § 335 a násl.).
Pokud je smlouva nestanoví, je dlužník povinen plnit nepeněžitý závazek v místě,
kde měl v době uzavření smlouvy své sídlo nebo místo podnikání, popřípadě své
bydliště. Vznikl-li závazek v souvislosti s provozem závodu nebo provozovny
dlužníka, je dlužník povinen splnit závazek v místě tohoto závodu nebo této
provozovny. Peněžitý závazek plní naopak dlužník na své náklady a nebezpečí v
sídle nebo bydlišti věřitele, popř. v místě provozovny nebo závodu věřitele, jestliže
peněžitý závazek vznikl v souvislosti s nimi.
Peněžitý závazek lze též plnit u banky věřitele ve prospěch jeho účtu, jestliže
to není v rozporu s platebními podmínkami sjednanými mezi stranami. Závazek je
splněn připsáním placené částky na účet věřitele.
Závazek zaniká i způsoby nahrazujícími plnění, tzn. jednostranným nebo
smluvním započtením a uložením do úřední úschovy. Nesplněný závazek zaniká
odstoupením od smlouvy, dodatečnou nemožností plnění, zaplacením odstupného,
zmařením účelu smlouvy, výpovědí smlouvy, uplynutím doby, neuskutečněním
právního úkonu aj.
51
číslo 5/2002
6. Odpovědnostní závazky
Jestliže dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas, dostává se do prodlení, a
to až do doby, než poskytne řádné plnění nebo do doby, než závazek zanikne jiným
způsobem. Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže plnit závazek v důsledku
prodlení věřitele. Odpovědnost za prodlení tedy stíhá tu stranu, která nesplnila
svou povinnost ve stanovené době.
-
Vady plnění mohou být faktické a právní. Faktické vady lze dále třídit na:
množstevní a kvalitativní,
skryté a zjevné,
odstranitelné a neodstranitelné,
podstatné a nepodstatné,
záruční a mimozáruční.
Vady právní jsou takové, které se týkají právních poměrů předmětu plnění. V
podstatě se jedná o zatížení prodaného zboží právem třetí osoby (typicky zástavní
právo). Nároky z právních vad nevznikají, jestliže kupující o právu třetí osoby
věděl nebo s tímto omezením souhlasil.
Úprava odpovědnosti za škodu je v obchodním zákoníku založena na
objektivním principu. Povinný subjekt se může své odpovědnosti zprostit, pokud
prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími
odpovědnost. Za takové okolnosti se považuje překážka, která nastala nezávisle na
vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně
předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo
překonala, a dále, že by v době vzniku tuto překážku předvídala. Účinky vylučující
odpovědnost jsou omezeny pouze na dobu, dokud trvá překážka, s níž jsou tyto
účinky spojeny. Za překážku způsobující liberaci povinného se nepovažují jeho
hospodářské poměry a překážky, které vznikly teprve v době, kdy byla povinná
strana v prodlení se splněním své povinnosti. Zpráva o překážce musí být druhé
straně podána bez zbytečného odkladu poté, kdy se o ní povinná strana dověděla
nebo při náležité péči dovědět mohla.
Předmětem náhrady je majetková škoda, která se projeví v majetku
poškozeného a je ocenitelná určitou peněžitou částkou. Tato újma zahrnuje
skutečnou škodu, ušlý zisk a náklady, které poškozené straně vznikly v souvislosti
se škodní událostí. Škoda se nahrazuje v penězích. Pouze v případě, kdy o to
poškozená strana požádá a když je to vzhledem k povaze škody možné a v
obchodním styku obvyklé, nahrazuje se v naturální formě, tj. uvedením v předešlý
stav. Nároku na náhradu škody se nelze vzdát před porušením povinnosti, z níž
může škoda vzniknout. Náhradu škody nemůže soud snížit.
52
No. 5/2002
7. Vybrané instituty z části první obchodního zákoníku ve vazbě na
část třetí
7.1 Sídlo a místo podnikání
Nedílnou součástí každé obchodní smlouvy je identifikace kontrahentů, k
jejímž povinným náležitostem patří i uvedení sídla.
Harmonizační novela obchodního zákoníku nabourala tradovaný formalismus
pojetí sídla společnosti v podnikatelské praxi devadesátých let. Do 31. 12. 2000
bylo v ust. § 2 odst. 3 definováno sídlo právnické osoby a místo podnikání fyzické
osoby jako adresa, která je jako sídlo nebo místo podnikání zapsána v obchodním
nebo živnostenském rejstříku nebo v jiné evidenci.
Harmonizační novela rozšířila cit. ust. nejen o konkrétnější podobu sídla
cestou požadavků jeho specifikace podle obce (části obce), poštovního
směrovacího čísla, čísla popisného, popřípadě názvu ulice nebo náměstí, ale rovněž
zavádí nový institut "skutečné sídlo", což mohlo v podnikateli laikovi vzbuzovat
dojem, že vedle sídla musí mít i skutečné (tj. možná i odlišné) sídlo, kterým je dle
zákona míněna adresa místa, z něhož je právnická osoba svým statutárním
orgánem řízena.
Obchodní zákoník připouštěl v období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 sídlo
právnické osoby v bytě, ovšem pouze v případě, že to umožňovala povaha
předmětu podnikání. Interpretace této nově zavedené možnosti se rozcházely. Jako
nejasné se jeví, zda je nezbytné podnikatelskou činnost v bytě přímo vykonávat,
nebo postačí, že podnikatelská činnost bude z bytu řízena a organizována.
Obsahové naplnění uvedeného ustanovení mělo být následným úkolem pro
judikaturu, která nemohla v krátkém časovém období jednoho roku ani vzniknout,
natož se ustálit. A již je tady zák. č. 501/2001 Sb., měnící původní znění § 2 odst 3,
které nyní velmi jednoduše a pro praxi zejména rejstříkových soudů i dotyčných
podnikatelů lakonicky uvádí, že místem podnikání fyzické osoby je adresa zapsaná
jako její místo podnikání v obchodním rejstříku nebo v jiné zákonem upravené
evidenci. Podnikatel je povinen zapisovat do obchodního rejstříku své skutečné
místo
podnikání.
Sídlem
organizační
složky
podniku
(§ 7) se rozumí adresa jejího umístění. Jak vidno, o sídle právnické osoby,
požadavcích na přesné určení adresy a možnost umístit sídlo právnické osoby v
bytě ani zmínka.
Stejně jednoduše se k uvedené problematice staví již dřívější úprava sídla v
zák. č. 455/1991 Sb., zákon o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších
předpisů, za což ji nelze vinit, neboť cílem zde nebylo přesné podání definice, ale
pouze speciální vymezení ve vztahu k základní úpravě pojmu v občanském a
obchodním zákoníku. V nadšeném očekávání přijatá úprava sídla v harmonizační
53
číslo 5/2002
novele neuspokojila ani teorii ani praxi. Nakolik ji uspokojí úprava současná nelze
vůbec odhadnout.
7.2. Neoprávněné podnikání
Harmonizační novelou zařazené znění § 3a ObchZ vymezuje tzv.
neoprávněné podnikání. Povaha nebo platnost právního úkonu není dotčena tím,
že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání. Tím
není dotčen § 49a občanského zákoníku „Neplatnost z důvodu omylu“: Právní
úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze
skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon
určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž
neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní
úkon neplatným nečiní.
Dle § 3a odst. 2 odpovídá za způsobenou škodu též:
a) osoba, která uskutečňuje činnost, k níž se podle zvláštních právních
předpisů vyžaduje ohlášení nebo povolení a tato osoba je nezískala,
b) osoba, která takovou činnost uskutečňuje jménem jiné osoby anebo na její
účet.
Tím není dotčena jejich odpovědnost podle zvláštních právních předpisů.
7.3. Obchodní firma
Nedostatečně nebo v rozporu s obvyklou zahraniční úpravou byla do 31. 12.
2000 řešena i problematika firemního práva. Pojem „obchodní jméno“ byl
názvem nevhodným, neboť přílišnou šíří ztrácela úprava reálný význam a
racionalitu. Obchodní zákoník se vrací k termínu známému ve středoevropském
regionu, a to nejen v našem předválečném právu a v Německu a Rakousku, ale také
např. v Rusku a Polsku. Pojem obchodní firmy je užší než dosavadní pojem
obchodní jméno a je vázán na zápis do obchodního rejstříku. Názvy, které budou
užívat subjekty do obchodního rejstříku nezapsané, mají být chráněny právem
nekalé soutěže a občanským zákoníkem.
Změna právní úpravy nemění nic na svobodě každého podnikatele (fyzické
osoby) nezapsané v obchodním rejstříku, aby v obchodním styku užíval libovolné
označení nebo dodatky vedle svého jména a příjmení. K podepisování právních
úkonů však musí tato osoba používat své jméno a příjmení. Tolik z Důvodové
zprávy k harmonizační novele. Normativní úprava uvedeného výkladu má být
přijata o rok později (srov. zák. č. 501/2001 Sb., bod 5). Přechodná ustanovení
harmonizační novely zajišťují, že nová úprava obchodní firmy nebude mít dopady
do již vydaných podnikatelských oprávnění, popř. jiných dokumentů.
54
No. 5/2002
Ust. § 11 ObchZ se zabývá problematikou přechodu a převodu obchodní
firmy, průlomem do principu pravdivosti obchodní firmy připuštěním tzv. staré
firmy a užíváním nástupnického dodatku. Cit. ustanovení má velmi těsnou vazbu
na příslušná ustanovení občanského zákoníku (srov. ust. § 11 a násl. a ust. § 460 a
násl.).
Harmonizační novelou zůstalo nedotčeno pouze ust. § 12 odst. 2 a 3.
Technickou novelou dochází k doplnění ust. § 8 odst. 2, který je ukončen větou:
„U svého jména a příjmení nebo názvu může podnikatel nezapsaný v obchodním
rejstříku užívat při podnikání odlišující dodatek nebo další označení za
předpokladu, že nepůsobí klamavě a jeho užívání je v souladu s právními předpisy
i dobrými mravy soutěže, takový dodatek nebo označení není firmou a je chráněn
právem proti nekalé soutěži.“ Citované ustanovení reaguje na spory vzniklé v praxi
od 1. ledna 2001. Obchodní zákoník výslovně umožňoval užívání dodatků pouze
podnikatelům - fyzickým osobám zapsaným v obchodním rejstříku, tj. těm, na něž
se vztahují ustanovení o firmě. O dodatcích ke jménu, příjmení či názvu
podnikatele v obchodním rejstříku nezapsaném, potažmo o jejich ochraně, mlčel.
Ochrana jména a příjmení nebo názvu je dána občanským zákoníkem,
ochrana dodatků k nim právem proti nekalé soutěži dle obchodního zákoníku.
Ochrana obchodní firmy je zakotvena jako obecná v § 12 ObchZ a jako speciální
ust. § 44 a násl. ObchZ.
7.4. Úroky z prodlení
Závěrem je vhodné zmínit se o novelizované právní úpravě úroků z prodlení.
V ust. § 369 ObchZ se uvádí, že pokud je dlužník v prodlení se splněním
peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je
dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě,
jinak určené předpisy práva občanského. Jedná se o Nařízení vlády č. 142/1994
Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle
občanského zákoníku. Dle § 1 Nařízení činí výše úroků z prodlení dvojnásobek
diskontní sazby stanovené Českou národní bankou a platnou k prvnímu dni
prodlení s plněním peněžitého dluhu.
Ustanovení § 369 odst. 1 ObchZ o úroku z prodlení se použije i na vztahy
vzniklé před účinností harmonizační novely, nastalo-li prodlení kdykoliv počínaje
dnem účinnosti tohoto zákona.
55
číslo 5/2002
Použitá literatura:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
56
Bejček, J.: Obchodní závazky (Obecná úprava a kupní smlouva),
Masarykova univerzita v Brně, 1993
Hajn, P.: Jak uzavírat obchodní smlouvy, Linde Praha, a. s., 1992
Jehlička/Švestka a kol.: Občanský zákoník, komentář, 4. vydání, C. H.
BECK, Praha 1994
Nesnídal, J.: Smlouvy při podnikání, Poradce 99/10
Štenglová/Plíva/Tomsa a kol.: Obchodní zákoník, komentář, 5. vydání, C.
H. BECK, Praha 1998
Ševčík, D.: Společnost s ručením omezeným, PROSPEKTRUM, Praha
2001
Švarc, Z. a kol.: Základy soukromého práva, PROSPEKTRUM, Praha
1998
No. 5/2002
II. Zu den ausgewählten Instituten des Schuldrechts nach
der Harmonisierungs- und technischen Novelle des
tschechischen Handelsgesetzbuches
Gesetz 370/2000 Sb., die sog. zweite große (Harmosierungs-) Novelle des
tschechischen Handelsgesetzbuches (im Folgenden: ObchZ.) tritt mit geringen
Ausnahmen am 1. Januar 2001 in Kraft. Die Novelle erfüllt die Verpflichtungen
der ČR aus dem EU-Beitrittsvertrag zwischen der Tschechischen Republik und der
EG sowie den Mitgliedstaaten von einschlägigen Richtlinien, in denen sich die ČR
verpflichtet hat, das Gesellschaftsrecht in Einklang mit Forderungen des
Europarechts zu bringen. Durch diese Annahme wird die Forderung zum Erlangen
der vollen Vereinheitlichung des tschechischen Rechts mit der in der EG im
betreffenden Bereich gültigen Regelung geäußert, die nach Art. 54 Abs. 3 lit g
EGV in einzelnen Richtlinien beschlossen wurde.
Im dritten Buch des Handelsgesetzbuches treten mit dem In-Kraft-Tretten ab
1.1.2001 die Änderungen in Kraft, die geringerer Zahl sind, aber doch bedeutsam
sind. Es handelt sich um das Aufsetzen eines neuen Vertragstyps Betriebspachtvertrag,
Erweiterung
der
Aufzählung
von
absoluten
Handelsgeschäften, Umwandlung der sog. absoluten Nichthandelsgeschäften in die
relativen Handelsgeschäfte mit dem zivilrechtlichen Element, ausdrückliche
Regelungen der grundlegenden Bestimmungen als kogent und Regelungen der
Rechtsgeschäfte, bei denen das Gesetz die schriftliche Form vorschreibt, Änderung
der Aufzählung von kogenten Bestimmungen gemäß § 263, Änderung der
grundlegenden Bestimmungen des Kaufvertrags hinsichtlich der Festsetzung des
Kaufpreises usw. Es wird u. a. auch die Richtlinie 86/653 über Handelsvertreter im
Handelsgesetzbuch durchgesetzt.
Am 15. Dez. 2001 wurde Gesetz 501/2001 Sb. mit der Gültigkeit ab 31.Dez.
2001 verabschiedet, wodurch das Gesetz 513/1991 Sb., Handelsgesetzbuch
(ObchZ.), in der Fassung späterer Vorschriften, und andere Gesetze geändert
werden. Es handelt sich um die 22. Novelle, die sich ähnlich wie die
Harmonisierungsnovelle auf Änderungen und „Ergänzungen“ der Regelung der
Handelsgesellschaften richtet. Im ersten und dritten Buch wurden die
Formulierungen und der Inhalt durch einige Bestimmungen präzisiert, um die
Unklarheiten bei Auslegung zu beseitigen. Bemerkenswert sind vor allem die
Regelungen über Sitz, ins Handelsregister eintragungspflichtige natürliche
Personen, Handelsfirmen, Handelsurkunden, Handelsregister und die sog.
fakultative Geschäfte.
Nachstehend betrachten wir nicht alle Instituten der „handelsrechtlichen
Schuldverhältnisse“ detailliert, sondern wir bemühen uns die Gliederung,
Entstehung, Änderung und Erlöschen zu beschreiben sowie auf einige durch beide
57
číslo 5/2002
oben genannten Novellen des Handelsgesetzbuches durchgeführten Änderungen
hinzuweisen.
1. Begriff und Arten der „handelsrechtlichen Schuldverhältnisse“
Die Grundlage der Regelung der „handelsrechtlichen Schuldverhältnisse“
gestaltet das Bürgerliche Gesetzbuch (im Folgenden: OZ) als eine allgemeine
Rechtsvorschrift. Das regelt auch die Verträge für den Bereich Unternehmen,
soweit das Handelsgesetzbuch als Sondervorschrift nicht abweicht. Der
Handelsvertrag ist ein Vertrag, wodurch ein handelsrechtliches Schulverhältnis
entsteht. Das Handelsrecht ist in der kontinentalen Fassung charakteristisch
dadurch, dass es von zwei Grundbegriffen ausgeht – Kaufmann und Geschäfte.
Das tschechische Handelsrecht hat spezifische Merkmale und verwendet zwei
Begriffe, die ziemlich unterschiedlich sind – „Unternehmer“ und
„handelsrechtliches Schulverhältnis.“
Auch für handelsrechtliche Schuldverhältnisse gelten die OZ-Bestimmungen:
Das Schuldverhältnis ist ein Rechtsverhältnis, wobei der Gläubiger wird berechtigt
von einem Schuldner eine Leistung (Forderung) zu fordern und der Schuldner hat
die Verpflichtung (Schuld) zu erfüllen.
Parteien sind Gläubiger und Schuldner, Inhalt des Schulverhältnisses sind die
gegenseitigen Rechte und Pflichten. Subjekte der „handlesrechtlichen
Schuldverhältnisse“ können sowohl Unternehmer im Sinne des tschechischen
Handelsgesetzbuches als auch andere Subjekte (vgl. § 4 ObchZ.) sein.
Die handelsrechtliche Schuldverhältnisse treten durch Rechtsgeschäfte ein,
besonders durch Verträge, sowie durch verursachte Schäden, durch
ungerechtfertigte Bereicherung oder durch andere im Gesetz geregelte Tatsachen.
Die breite Vertragsfreiheit, auf der das Handelsgesetzbuch beruht, spiegelt
sich beim Abschluß der handelsrechtlichen Schuldverhältnisse besonders in
folgenden Grundsätzen wider:
a) für die Parteien besteht kein Kontrahierungszwang und die Verpflichtung,
einen Vertrag abzuschließen, kann nur auf Grund des Vorvertrags
entstehen, falls sie im Einklang mit dem Gesetz (§ 289 ff. ObchZ.)
abgeschlossen wird,
b) schriftliche Form ist zur Wirksamkeit des Vertrags nur in durch Gesetz
geregelten Fällen erforderlich oder, falls wenigstens eine Partei bei den
Verhandlungen vom Vertragsabschluss den Willen erklärt, den Vertrag in
schriftlicher Form abzuschliessen (§ 272 Abs 1 ObchZ.), in anderen
Fällen kann der Vertrag eine mündliche Form haben,
58
No. 5/2002
c)
es ist der Vertrag abzuschliessen, dessen Typ nicht geregelt wird, und es
sind die von der Parteien zu ihren Zielen gefolgten Verpflichtungen
festzulegen (der sog. Innominatkontrakt, § 269 Abs. 2 ObchZ.),
d) die Parteien können sich von allen gesetzlichen Bestimmungen, die die
Verträge regeln, abweichen, mit Ausnahme der beschränkten Zahl der
Bestimmungen in § 263 ObchZ.
Das Verzeichnis der kogenten taxativ in § 263 Abs. 1 aufgezählten
Bestimmungen wurde durch die Harmonisierungs- und technische Novelle
verändert.
Die Harmonisierungsnovelle betont noch in § 263 Abs. 2, dass sich die
Parteien von den grundlegenden Bestimmungen im dritten Buch des Gesetzes und
von den Bestimmungen, die eine obligatorische Schriftform des Rechtsgeschäftes
vorschreiben, nicht abweichen können.
2. Arten der „handelsrechtlichen Schuldverhältnisse“
Die relativen Handelsverträge sind Schuldverhältnisse zwischen
Unternehmern, wenn es bei der Entstehung hinsichtlich aller Umstände deutlich ist,
dass sie deren unternehmerische Tätigkeit betreffen. Etwaige Änderung der
Rechtsstellung der Subjekte während der Dauer des Verhältnisses begründet keine
Änderung des Rechtsregimes, d.h. dass die Beteiligten ihre Rechte und Pflichten
bis zum Erlöschen des Verhältnisses nach dem tschechischen Handelsgesetzbuch
regeln werden.
Unter relativen Handelsverträgen versteht man auch Schuldverhältnisse
zwischen dem Staat, der territorialen Selbstverwaltungseinheit, der
Haushaltsorganisation oder der Beitragsorganisation, dem Ministerium und
anderem einerseits und dem „typischen Unternehmer“ gemäß § 2 Abs. 2 ObchZ.
andererseits, jedoch nur im Fall, dass sie ein Verhältnis eintreten, dessen Ergebnis
eine Besorgung des öffentlichen Bedarfs ist. Es ist nicht maßgebend, ob sich um
einen staatlichen oder regionalen, entgeltlichen oder unentgeltlichen Bedarf (§261
Abs. 1 und 2 ObchZ.) handelt.
Ohne Rücksicht auf die Art der Vertragsparteien regelt das tschechische
Handelsgesetzbuch die sog. absoluten Handelsverträge, d.h. die in § 261 Abs. 3
ObchZ. aufgezählten Schuldverhältnisse. Das Verzeichnis wurde schon durch
Wertpapiergesetz 591/1992 Sb. und weiter noch durch die Harmonisierungsnovelle
ergänzt.
Es handelt sich um Verhältnisse zwischen Begründern der
Handelsgesellschaften, zwischen dem Gesellschaftler und der Gesellschaft,
zwischen Gesellschaftlern untereinander, soweit es um Verhältnisse geht, die die
59
číslo 5/2002
Beteiligung an der Gesellschaft betreffen, weiter z.B. um Verhältnisse von
Börsengeschäften und ihre Vermittlung, Kreditverträge, Verträge über stillen
Gesellschaftler, Verträge über Eröffnung des Akkreditivs und andere.
Seit 1.1.2001 wurden neu unter die absoluten Handelsgeschäfte eingeordnet:
1. Verhältnisse zwischen Genossenschaftsmitgliedern untereinander
2. Betriebspachtvertrag
3. Vertrag über Pfandrecht auf Geschäftsanteil
4. Verhältnisse zwischen der Gesellschaft oder der Genossenschaft und der
Person, die ein statutares Organ oder ein anderes Organ oder dessen
Mitglied ist,
5. Verhältnisse zwischen Begründern und dem Einlageverwalter.
Diese Schuldverhältnisse sind nicht durch die Rechtsstellung der Parteien,
sondern durch deren Inhalt charakteristisch.
Eine ganz neue Auffassung des Verhältnisses des Bürgerlichen Gesetzbuches
(OZ) und des Handelsgesetzbuches (ObchZ.) in der Regelung der sog. relativen
Handelsgeschäfte mit dem zivilrechtlichen Element (früher absolute
Nichthandelsgeschäfte) bringt eine Änderung des § 261 Abs. 6 Satz 1, der besagt:
„Verträge zwischen den in Abs. 1 und 2 genannten Personen, die nicht im
Hauptstück II dieses Buches des Gesetzes geregelt sind und die als Vertragstyp im
Bürgerlichen Gesetzbuch geregelt sind, unterliegen den einschlägigen
Bestimmungen über diesen Vertragstyp im Bürgerlichen Gesetzbuch und im
Handelsgesetzbuch.“
Den Tauschvertrag regelt weiterhin das Handelsgesetzbuch und dessen
Bestimmungen über Kaufvertrag werden hierbei angemessen angewendet. Bei der
Erfüllung der Verpflichtung der Übergabe hat jede Partei die Stellung des
Verkäufers und bei der Übernahme die Stellung des Käufers. Die technische
Novelle ergänzt in § 261 Abs. 7, der festlegt, dass der Versicherungsvertrag im
Bürgerlichen Gesetzbuch und in Sondergesetzen geregelt ist.
Das Handelsgesetzbuch ermöglicht, dass die Parteien seine Wirkung auch an
andere Schuldverhältnisse angewenden können. Im Einklang mit dem Grundsatz
der Vertragsfreiheit können sie sich vereinbaren, dass ihr Schuldverhältnis das
Handelsgesetzbuch regeln wird, obwohl es nicht unter die Verhältnisse nach § 262
Abs. 1 und 3 fällt. Es handelt sich um die sog. fakultativen Handelsgeschäfte ( §
262 Abs. 1 und 2 ObchZ.). Der durch die Harmonisierungsnovelle ganz veränderte
Wortlaut des § 262 ermöglichte die Vereinbarung der Parteien, dass ihr
Schuldverhältnis, das nicht unter die in § 261 genannten Verhältnisse fällt, das
60
No. 5/2002
Handelsgesetzbuch regelt. Wenn solche Vereinbarung zur Verschlechterung der
Rechtsstellung des Beteiligten, der nicht unternimmt, führte, dann sollte sie nichtig
sein. Durch die Vereinbarung war nicht möglich, die Anwendung der
Bestimmungen des Bürgerlichen Gesetzbuches über Verbraucherverträgen oder
„adhäsiven Verträgen“ und der missbräuchlichen Klauseln und der Bestimmungen
der zum Verbraucherschutz führenden Sondervorschriften auszuschließen.
Wenn aus dem Handelsgesetzbuch oder aus der Sondervorschrift nicht etwas
anderes hervorgegangen ist und wenn nur eine der Parteien des Rechtsverhältnisses
nach § 261 Abs. 1 oder 3 Unternehmer war, wurden die Bestimmungen des dritten
Buches des Handelsgesetzbuches an beide Parteien angewendet. Die
Bestimmungen über Verantwortlichkeit, Verbraucherverträge oder adhäsive
Verträge, missbräuchliche Klauseln und gemeinsame Verpflichtungen des
Bürgerlichen Gesetzbuches und Bestimmungen der zum Verbraucherschutz
führenden Sondergesetze sind jedoch immer anzuwenden, wenn es vorteilhaft für
die Partei ist, die kein Unternehmer ist.
Das zu den fakultativen Handelsgeschäften oben Genannte überlebte in so
verankerter Form die Frist von einem Jahr.
Die technische Novelle gliedert die Bestimmung des § 262 in vier Absätze,
die die Rechtsstellung der Parteien präziser charakterisieren. Es besteht ein
Subjektschutz für den Subjekt, der nicht unternimmt, und auf Grund der
schriftlichen Vereinbarung tritt er mit dem Unternehmer ein Schuldverhältnis nach
dem Handelsgesetzbuch ein.
Der Wortlaut des § 262 Abs. 1 wird im Vergleich mit dem letzten Stand nur
auf zwei Sätze beschränkt. Die Parteien können vereinbaren, dass deren
Schuldverhältnis, das nicht unter die im § 261 genannten Verhältnisse fällt, nach
dem Handelsgesetzbuch geregelt wird. Sofern solche Vereinbarung zur
Verschlechterung der Rechtsstellung eines Beteiligten, der nicht unternimt, führte,
ist sie nichtig.
Die Harmonisierungsnovelle hat den früheren Abs. 2 versehentlich
ausgeschlossen, der die Pflicht vorsieht, die Gegenstandvereinbarung in der
Schriftform abzuschließen. Die technische Novelle erlangt die schriftliche Form
wieder, auch im Fall, wenn der Vertrag mündlich abgeschlossen wird.
Der dritte Absatz befasst sich mit der Frage der Sicherung der
Verbindlichkeiten von Verträgen, für die die Parteien die Anwendung des
Handelsgesetzbuches gewählt haben. Das Handelsgesetzbuch regelt auch
Verhältnisse, die bei der Sicherung der Verbindlichkeiten entstanden sind, wenn
die die Sicherung leistende Person damit übereinstimmt oder wenn sie während der
Entstehung der Sicherstellung weiß, dass die Verbindlichkeit das
Handelsgesetzbuch regelt. Die Form und der Inhalt der Übereinstimmung sowie
61
číslo 5/2002
die Art des „Gewissensnachweisen“ der Rechtsanwendung, ist nicht von dieser
Bestimmung festgesetzt. Die meisten Mittel zur Sicherung der Verbindlichkeiten,
die in der Praxis benutzt werden, müssen ex lege eine schriftliche Form haben.
Handelt es sich um einen Vertrag oder ein einseitiges Rechtsgeschäft, ist es
problemlos, die Übereinstimmung gerade in den Text einzugliedern. Das Gewissen
von der Anwendung des Handelsgesetzbuches ist durch eine Ehrenerklärung zu
lösen.
Der letzte Absatz besagt, dass die Bestimmungen des dritten Buches des
Handelsgesetzbuches an beide Parteien in den Verhältnissen gemäß § 261 oder in
den dem Handelsgesetzbuch durch Vereinbarung untergeordenten Verhältnisse
gemäß § 262 Abs. 1 angewendet werden, wenn aus diesem Gesetz oder der
Sondervorschriften nicht etwas anderes folgt. Die Bestimmungen des Bürgerliches
Gesetzbuches oder der Sondervorschriften über Verbraucherverträge, „adhäsive“
Verträge, missbräuchliche Klauseln und andere Bestimmungen zum
Verbraucherschutz sind jedoch immer anzuwenden, wenn es vorteilhaft für die
Vertragspartei ist, die kein Unternehmer ist. Die Vertragspartei, die nicht
unternimmt, trägt die Verantwortlichkeit für die Pflichtverletzung von diesen
Verhältnissen nach dem Bürgerlichen Gesetzbuch und an deren gemeinsamen
Verpflichtungen werden die Bestimmungen derselben Vorschrift angewendet.
3. Grundsätze der „Kontrahierungstechnologie“
Das Vertragsverfahren verläuft im Rahmen der kogenten und dispositiven
Normen
einer
bestimmten
Rechtsordnung,
so
das
sich
die
„Kontrahierungstechnologie“ im einzelnen in Regelungen verschiedener Staaten
unterscheidet. Allmählich kommt nicht nur im europäischen, sondern auch im
Weltmaßstab zur organisierten Vereinheiltichung des geschriebenen Handelsrecht
und zu der natürlichen Vereinheitlichung der Handelsbräuche. Die Regelungen des
Vertragsverfahren in den Ländern mit der Marktwirtschaft beruhen auf
grundlegenden Prinzipien und nur ausnahmsweise auf modifizierten Grundsätzen,
die aus der sog. Theorie des vollkommenen Kontrakts hervorgeht. Zu den
Voraussetzungen der Vertragsexistenz gehören:
a) die Offerte (gültiges Angebot)
b) ordentliche Annahme des Angebotes
c) gegenseitige hinreichende Gegenleistung
d) Rechtsfähigkeit der Parteien
e) die vom Staat erlangene Vertragsform
f) Abwesenheit des Zwangs, Betrugs, Irrtums
g) Vereinheitlichung mit öffentlichen Interessen
h) Einklang mit den Sonderregeln, die den entsprechenden Vertragstyp
regeln
62
No. 5/2002
3.1. Erfordernisse der Offerte
Aus Sicht der Rechtstheorie und des Bürgerlichen Gesetzbuches (§ 34 ff) ist
die Offerte ein einseitiges Rechtsgeschäft, das besonders zur Entstehung,
Änderung oder Erlöschen der Rechte und Pflichten führt. Das Rechtsgeschäft muß
frei und ernsthaft, gewiß und verständlich bewirkt werden, sonst ist es nichtig (§ 37
Abs. 1 OZ). Die Offerte – schriftliche oder mündliche – muß klar sein, das Ziel des
Antragsstellers spezifizieren, dem künftigen Vertragspartner die Teilnahme am
Vertrag anbieten und den Inhalt des Konensus spezifizieren. Das Angebot muß
auch ausdrücklich gemacht werden , und das mit der Absicht den Vertrag
abzuschließen. Falls sie die genannten Merkmale erfüllt, ist sie verbindlich.
3.2. Erfordernisse der Annahme
Die Annahme ist der zweite Schritt im Rahmen des Vertragsprozesses. Auch
sie muß die Merkmale des einseitigen Rechtsgeschäfts erfüllen. Sie wird durch das
reale Verhalten durchgeführt, nicht schweigend. Im Handelsrecht gilt der
Grundsatz, wer schweigt, der sich nicht äußert und mit seinem Schweigen kann
man keine rechtliche Konsequenz verknüpfen. Das Schweigen oder die Untätigkeit
stellen keine Annahme des Angebots zum Vertragsabschluß dar.
3.3. Preisfestsetzung im Vertrag
Der Preis (Provosion) kann im Vertrag folgend vereinbart werden:
a) der Preis muss festgesetzt werden (Festpreis) oder es muss die Art der
nachträglichen Festsetzung bestimmt werden (Vgl. z.B. § 409 Abs. 2
ObchZ),
b) der Preis nach der Kalkulation (z.B. gemäß § 547 ObchZ unvollständig
oder unverbindlich)
c) aus den Verhandlungen ergibt sich, dass beide Parteien den Willen
haben, den Vertrag ohne Preisfestsetzung abzuschliessen.
Wenn der Preis im Vertrag nicht vereinbart wird und die Art der Festsetzung
nicht festgelegt wird und wenn der Vertrag gültig ist, kann der Verkäufer die
Bezahlung des Kaufpreises fordern, der üblich zur Zeit des Vertragsabschlusses ist.
Das Gesuch um die Preisfestsetzung können die Parteien an eine unabhängige
natürliche oder juristische Person (Arbitrage) stellen.
Der Bestandteil der Vereinbarung können auch Klauseln sein, z. B. Preis-,
Währungs- oder Inflationsklausel.
In den inländischen handelsrechtlichen Verhältnissen wird oft die Preisklausel
angewendet. In § 473 bis 475 ObchZ kommt die Möglichkeiten der
63
číslo 5/2002
Preisänderungen in Betracht, falls der Kaufpreis laut Kaufvertrag abhängig von
Änderungen der Produktionskosten zusätzlich geregelt werden soll. Zu deisem
Zweck können die Parteien vereinbaren – schon beim Kaufvertragsabschluß – die
Preisklauseln. Wenn die Parteien nicht festlegen, welche Komponenten der
Produktionskosten maßgebend sind, ändert sich der Kaufpreis im Verhältniss zu
den Preisänderungen der Hauptrohstoffe.
Die entscheidende Zeit, d.h. die für die Beurteilung der Preisänderungen
maßgebende Zeit, wird nach dieser Nachfolge festglegt:
1. Vereinbarung der Parteien
2. Ohne solcher Vereinbarung werden jene Preise berücksichtigt, die zur
Zeit des Vertragsabschlusses und der Zeit der Übergabe aktuell waren
3. Falls die Übergabe befristet wird, ist die Frist der tatsächlichen
rechtzeitigen Leistung entscheidend, oder sonst das Fristende
4. Gerät der Verkäufer in Verzug mit der Übergabe und ist der Preis bei
den entscheidenden Komponenten der Produktionskosten zur der Zeit
der tatsächlichen Übergabe niedriger als in 1., 2. oder 3., dann sind die
niedrigeren Preise berücksichtigt.
Das Recht den Preis den erhöhten Produktionskosten laut Preisklausel
anzupassen, muss der Verkäufer unverzüglich nach der Übergabe geltend machen.
Sonst erlischt das Recht.
3.4. Handelsbräuche
Das Handelsgesetzbuch regelt die Stellung der Unternehmer, die
handelsrechtlichen Schuldverhältnisse und andere mit dem Unternehmen
zusammenhängende Verhältnisse. Die Rechtsverhältnise regelt vor allem das
Handelsgesetzbuch, in einigen Fällen die Vorschriften des Bürgerlichen Rechts,
falls man die nicht anwenden kann, dann die Handelsbräuche, und wenn keine
sind, dann die Grundsätze des Handelsgesetzbuches.
Das Handelsgesetzbuch unterscheidet zwei Varianten der Handelsbräuche –
es hängt davon ab, ob sich die Beteiligten auf sie im Vertrag ausdrücklich berufen
oder nicht.
1. Falls die Beteiligten die Anwendung der Handelsbräuche nicht direkt
im Vertrag vereinbart haben, berücksichtigt man die Handelsbräuche,
die in dem entsprechenden Bereich als allgemein eingehalten sind, aber
nur unter der Bedingung, dass sie nicht im Widerspruch zu dem
Vertragsinhalt oder zum Gesetz sind. In solchem Fall werden die
dispositiven Bestimmungen des Handelsgesetzbuches vor der
Anwendung der Handelsbräuche bevorzugt.
64
2.
No. 5/2002
Falls der Wille der Beteiligten im Vertrag erklärt wird, nach den
Handelsbräuchen zu vorgehen, werden die Handelsbräuche vor den
Bestimmungen des Handelsgesetzbuches bevorzugt, die nicht zwingend
sind (also dispositiv). Im Vertrag müssen diese Bräuche genügend
festgesetzt werden, es muss sich nicht um die Bräuche, die allgemein in
dem entsprechenden Bereich eingehalten sind, handeln.
3.5. Geschäftsbedingungen
In der kogenten Bestimmung § 273 Abs. 1 ObchZ wird zugelassen, dass ein
Teil des Inhalts mit dem Hinweis auf Geschäftsbedingungen bestimmt wird. Es
handelst sich um die undirekte Vertragsvereinbarungen, die zum Bestandteil des
Vertrgsinhaltes unter der Bedingung werden können, dass sich die Beteiligten auf
sie im Vertragstext berufen.
Das Handelsgesetzbuch unterscheidet zwei Typen der Geschäftsbedingungen:
a)
allgemeine Geschäftsbedingungen, die von Fach- und
„Interessenorganisationen“ erarbeitet werden
b)
andere Geschäftsbedingungen, die den Vertragsparteien bekannt
sind oder dem Antrag beigelegt sind.
4. Änderung der Schuldverhältnisse im Ablauf ihrer Existenz
Diese Änderung kann für die Subjekte, d.h. Gläubiger und Schuldner, oder
den Inhalt, d.h. gegenseitige Rechte und Pflichten, gelten. Die Änderung ist jedoch
nicht zulässig, wenn die Verpflichtung an eine bestimmte Person gebunden ist und
die Änderung der Verpflichtung das Erlöschen der ursprünglichen Verpflichtung
und der Ersatz durch eine neue Verpflichtung heißen würde, oder falls es mit der
Vereinbarung der Parteien widerspricht. Die Änderung des Subjekts kann duch ein
Rechtsgeschäft eintreten, z.B. durch eine Vereinbarung der Parteien, laut Gesetz
oder auf Grund einer Entscheidung des Staatsorganes. Der Inhalt kann besonders
durch eine Vereinbarung der Parteien geändert werden, ausnahmsweise gemäß
dem Gesetz. Zu den Änderungen der Schuldverhätnisse gehören Zession,
Schuldübernahme, Schuldbeitritt und Anweisung.
5. Erfüllung der Verpflichtung und deren Erlöschen
Die Verpflichtung erlischt, wenn sie ordentlich und rechtzeitig erfüllt wird.
Die Erfüllung der Verpflichtungen vom Vertrag ist ein wirtschaftliches und
rechtliches Ziel beim Handelsvertragabschluß und ist die häufigste Art, wie die
Schuldverhältnisse erlöschen. Die Erfordernisse, die das Gesetz für das Erlöschen
des Verhältnisses durch Erfüllung verlangt, sind Verpflichtungsgegenstand, Art der
65
číslo 5/2002
Erfüllung, Person, die die Verpflichtung erfüllt und für die die Verpflichtung
erfüllt wird, Erfüllungszeit und –ort.
Der Gläubiger ist verpflichtet auch eine Teilerfüllung der Verpflichtung
anzunehmen, sofern es der Verpflichtung oder des wirtschaftlichen Zweckes beim
Vertragsabschluß nicht widerspricht, wenn der Zweck im Vertrag erklärt wird oder
beim Vertragsabschluß dem Schuldner bekannt ist (Vgl. § 329 ObchZ).
Die Erfüllungszeit ist meistens im Vertrag festgesetzt, obwohl es kein
wesentliches Erfordernis ist. Sonst wird sie im Handelsgesetzbuch subsidiär
vorgesehen (Vgl. § 340 ff. ObchZ). Nach der allgemeinen Regelung ist der
Gläubiger berechtigt die Erfüllung der Verpflichtung sofort nach dem
Vertragsabschluß zu verlangen und der Schuldner ist verpflichtet es unverzüglich
zu leisten. Bei der Beurteilung der Zeit ist die Art der Erfüllung und der Ort
entscheidend, sie beginnt nicht automatisch ab Vertragsabschluss, sondern ab
Zustellung der Forderung, dass der Schuldner die Verpflichtung erfüllen soll. Falls
die Zeit im Vertrag nicht festgesetzt wird, kann sie der Gläubiger festlegen.
Meistens ist sie zu Gunsten des Schuldners festgesetzt, vor allem bei den
Geldverpflichtungen (Vgl. Regelung des Kreditvertrags , § 497 ff. ObchZ).
Der Ort wird in der Regel auch im Vertrag festgesetzt (Vgl. § 335 ff). Sofern
sie der Vertrag nicht festgesetzt, ist der Schuldner verpflichtet die Verpflichting am
Ort zu erfüllen, wo er zur Zeit des Vertragsabschlusses seinen Sitz hatte, event.
seinen Wohnsitz. Wird die nicht in Geld beruhende Verpflichtung im
Zusammenhang mit der Tätigkeit des Betriebes oder der Betriebsstätte begründet,
ist der Schuldner verpflichtet die Verpflichtung am Ort diese Betriebs oder dieser
Betriebsstätte zu erfüllen.
Die Geldverpflichtung erfüllt der Schuldner auf seine Kosten und Gefahr im
Sitz oder im Wohnsitz des Gläubigers, event. am Ort der Betriebsstätte oder des
Betriebes des Gläubigers, wenn die Geldverpflichtung im Zusammenhang mit
deren gegründet wurde.
Die Geldverpflichtung kann auch bei der Bank des Gläubigres zu Gunsten
seines Kontos erfüllt werden, wenn es nicht im Widerspruch mit den zwischen den
Parteien vereinbarten Zahlungsbedingungen ist. Die Verpflichtung ist durch die
Zuschreibung der Geldsumme an das Konto des Gläubigers erfüllt. Die
Verpflichtung erlischt auch durch die Arten, die die Verpflichtung ergänzen, d.h.
einseitige oder vertragliche Aufrechnung oder durch die Hinterlegung in die
amtliche Verwahrung. Die nicht erfüllte Verpflichtung erlischt durch den Rücktritt
vom Vertrag, zusätzliche Unmöglichkeit der Erfüllung, Bezahlung der Abfindung,
Vereitelung des Vertragszweckes, Kündigung des Vertrags, den Ablauf der Frist,
das Nichtzustandekommen des Rechtsgeschäftes u.a.
66
No. 5/2002
6. Die Verantwortlichkeit
Falls der Schuldner seine Verpflichtung nicht ordentlich und rechtzeitig
erfüllt, gerät er in Verzug binnen der Zeit, bis er eine ordentliche Erfüllung leistet
oder binnen der Zeit, bis die Verpflichtung durch eine andere Art erlischt. Der
Schuldner ist nicht in Verzug, sofern er die Verpflichtung dem Verzug des
Gläubigers nach nicht erfüllen kann. Die Verantwortlichkeit für den Verzug betrifft
die Seite, die die Pflicht in der vorgesehenen Zeit nicht erfüllt hat.
Die Mängel der Erfüllung können faktisch oder rechtlich sein. Die faktischen
gliedern sich weiter in:
- Mengen- und qualitative
- latente und offene
- behebbare und unbehebbare
- wesentliche und unwesentliche
- Garantie- und Mängel ohne Garantie
Die rechtliche Mängel sind jene, die die rechtliche Verhältnisse des
Erfüllungsgegenstandes betreffen. Es handelt sich um die Belastung der verkauften
Ware durch das Recht der dritten Person (typisch ist das Pfandrecht). Der
Anspruch von rechtlichen Mängeln entsteht nicht, wenn der Verkäufer vom Recht
der dritten Person wußte oder mit dieser Beschränkung einverstanden war.
Die Regelung der Schadenhaftung beruht im Handelsgesetzbuch auf dem
objektiven Grundsatz. Der Pflichtsubjekt kann von der Verantwortlichkeit
entbinden, wenn es nachgewiesen wurde, dass die Pflichtverletzung durch die
Umstände, die die Verantwortlichkeit ausschließen, verursacht wurde. Für solche
Umstände halten wir das Hindernis, das unabhängig vom Willen der Pflichtseite
entstand und das ihr in der Erfüllung der Pflicht hindert, wenn es vernünftig nicht
voraussetzen kann, dass die Pflichtseite dieses Hindernis oder seine Folgen
abwenden oder überwinden konnte, und dass sie zur Zeit der Entstehung dieses
Hindernisses voraussah. Die Auswirkungen, die die die Verantwortlichkeit
ausschließen, sind nur auf die Zeit beschränkt, solange das Hindernis dauert. Für
das Hindernis, das den „Rechtfertigungsgrund“ (liberace) des Pflichtigen
verursacht, halten wir nicht die wirtschaftlichen Verhältnisse und Hindernisse, die
erst in der Zeit entstanden sind, wenn die Pflichtseite in Verzug mit der Erfüllung
geriet. Der Bericht über das Hindernis muss an die andere Seite unverzüglich
gestellt werden, sobald es die Pflichtseite erfuhr.
Ersatzgegenstand ist der Vermögensschaden, der im Vermögen des Verletzten
besteht und der durch eine bestimmte Geldsumme schätzbar ist. Dieser Schaden
schließt den tatsächlichen Schaden, den entgangenen Gewinn und Kosten ein, die
der geschädigten Seite im Zusammenhang mit dem Schadenereignis entstanden
haben. Der Schaden wird in Geld ergänzt. Nur im Falle, wenn es die geschädigte
67
číslo 5/2002
Seite begehrt und wenn es hinsichtlich der Art des Schadens möglich und im
Handelsverkehr üblich ist, ergänzt man in es der Naturalform, d.h. durch die
Setzung in den vorigen Stand. Auf den Anspruch auf den Schadensersatz kann man
vor der Pflichtverletzung, wenn einen Schaden entstehen kann, nicht verzichten.
Den Schadensersatz kann das Gericht nicht vermindern.
7. Ausgewählte Institute vom ersten Buch des Handelsgesetzbuches
im Zusammenhang mit dem dritten Buch
7.1 Sitz und Ort des Unternehmens
Unteilbarer Bestandteil jedes Handelsvertrags ist die Identifikation der
Kontrahenten, zu deren Pflichterfordernissen auch das Anführen des Ortes gehört.
Die Harmonisierungsnovelle des Handelsgesetzbuches hat den Formalismus der
Auffassung des
Sitzes der Gesellschaft in der Praxis des Unternehmens der 90. Jahren gestört.
Bis zum 31.12.2000 wurde in § 2 Abs. 3 den Sitz der juristischen Person und der
Ort des Untrenehmens der natürlichen Person definiert als die Adresse, die als Sitz
oder Ort des Unternehmens im Handels- oder Gewerberegister oder einer anderen
Evidenz eingetragen wurde.
Die Harmonisierungsnovelle hat die zitierten Bestimmungen nicht nur um
eine konkrete Form des Sitzes mittels der Forderungen wie Spezifikation nach der
Gemeinde (Teil der Gemeinde), nach der Postleitzahl, nach der
Konskriptionsnummer, gegebenenfalls nach dem Namen der Straße oder des
Platzes erweitert, sie führt ein neues Institut „der tatsächliche Sitz“ ein, darunter
konnten die Unternehmer Laien verstehen, dass es neben dem Sitz noch einen
tatsächlichen (d.h. also auch anderen) Sitz notwendig ist, den Sitz gemäß dem
Gesetz mit der Adresse zu haben, von der die juristische Person durch statutares
Organ geleitet wird. Das Handelsgesetzbuch ließ im Zeitraum vom 1.1.2001 bis
zum 31.12.2001 den Sitz der juristischen Person in der Wohnung zu, jedoch nur im
Fall, dass es die Art des Unternehmens ermöglichte. Die Auslegungen dieser neu
eingeführten Möglichkeit gingen auseinander. Als unklar erweist es sich, ob es
unentbehrlich ist die unternehmerische Tätigkeit direkt in der Wohnung auszuüben,
oder es reicht, dass die unternehmerische Tätigkeit von der Wohnung geleitet und
organisiert wird. Die Inhalterfüllung der angeführten Bestimmung sollte eine
Folgeaufgabe für die Judikatur werden, die in dem kurzen Zeitraum von einem
Jahr nicht selbst entstehen konnte, geschweige denn sich festigen konnte. Es
besteht das Gesetz 501/2001 Sb., das die ursprüngliche Fassung § 2 Abs. 3 ändert,
die jetzt sehr einfach und für die Praxis besonders der Registergerichte und der
betreffenden Unternehmer lakonisch beasgt, dass der Ort des Unternehmens der
natürlichen Person die Adresse des im Handelsregister oder in einer anderen nach
68
No. 5/2002
dem Gesetz geregelten Evidenz eingetragenen Ortes des Unternehmens ist. Der
Unternehmer ist verpflichtet, ins Handelsregister seinen tatsächlichen Sitz
einzutragen. Unter dem Sitz des organisatorischen Teiles des Betriebes versteht
man (§ 7) seine Adresse. Vom Sitz der juristischen Person, der Erfordernissen für
die genaue Adresse und der Möglichkeit den Sitz der juristischen Person in der
Wohnung zu haben ist keine Rede.
Eine genauso einfache Stellung nimmt die vorherige Regelung des Sitzes
gemäß Gesetz 455/1991 Sb., Gesetz über das „Gewerbeunternehmen“, in der
Fassung späterer Vorschriften zu dieser Problematik, sie ist aber nicht daran
schuld, denn das Ziel war keine genaue Definition, aber nur eine spezifische
Bestimmung im Verhältnis zu der grundlegenden Regelung des Begriffes im
Bürgerlichen Gesetzbuch und im Handelsgesetzbuch. Die angenommene Regelung
des Sitzes in der Harmonisierunfsnovelle befriedigte weder die Praxis noch die
Theorie. Wie befriedigend die neue Regeleung sein wird, ist nicht zu schätzen.
7.2. Das nicht genehmigte Unternehmen
Der durch die Harmonisierungsnovelle gestaltete Parapraph § 3a ObchZ.
definiert das sog. nicht genehmigte Unternehmen. Die Art und Gültigkeit des
Rechtsgeschäfts sind nicht dadurch berührt, dass einer bestimmten Person verboten
ist zu unternehmen oder dass sie keine Genehmigung zum Unternehmen hat.
Dadurch wird § 49a OZ „Ungültigkeit wegen Irrtums“ berührt: Das Rechtsgeschäft
ist ungültig, wenn es die handelnde Person im Irrtum bewirkt hat, der von der
Tatsache ausgeht, die für die Verwirklichung entscheidend ist, und die Person, der
das Rechtsgeschäft bestimmt wurde, diesen Irrtum hervorgerufen hat oder davon
wissen mußte. Das Rechtsgeschäft ist ebenfalls ungültig, wenn der Irrtum von
dieser Person absichtlich hervorgerufen wurde. Der Irrtum in dem Beweggrund
macht das Rechtsgeschäft nicht ungültig.
Gemäß § 3a Abs. 2 haftet für den verursachten Schaden auch:
a) die Person, die die Tätigkeit betreibt, zu der man nach den
Sondervorschriften eine Anmeldung oder eine Genehmigung
erforderlich ist, und diese Person hat sie nicht erlangt.
b) Die Person, die solche Tätigkeit durch den Namen einer anderen Person
oder auf ihre Rechnung betreibt.
Damit wird ihre Verantwortlichkeit nach der Sondervorschriften nicht berührt.
7.3. Die Handelsfirma
Ungenügend oder im Widerspruch mit der gewönlichen ausländischen
Regelung war bis zum 31.12.2000 auch die Problematik des Firmenrechts. Der
69
číslo 5/2002
Begriff „Handelsname“ war unpassend, weil die Regelung wegen der Breite die
reale Bedeutung und die Rationalität verloren hat. Das Handelsgesetzbuch kehrt
zum Terminus zurück, der in der mitteleuropäischen Region bekannt ist, und das
nicht nur in unserem Vorkriegsrecht und in Deutschland und Österreich, aber auch
z.B. in Rußland und Polen. Der Begriff die Handelsfirma ist enger als der bisherige
Begriff Handelsname und ist an die Eintragung ins Handelsregister gebunden. Die
Namen, die die nicht ins Handelsregister eingetragenen Subjekte verwenden
werden, sollen durch das Recht des unlauteren Wettbewerbes und das Bürgerliche
Gesetzbuch geschützt werden.
Die Änderung der Rechtsregelung ändert nichts hinsichtlich der Freiheit jedes
Unternehmers (natürlichen Person), der nicht ins Handelsregister eingetragen ist,
dass er im Handelsverkehr beliebige Bezeichnung oder Ergänzungen neben seinem
Vornamen und Zunamen verwenden kann. Zur Unterfertigung der Rechtsgeschäfte
muß jedoch diese Person seinen Vor- und Zunamen verwenden. Bloß aus der
Gesetzbegründung zur Harmonisierungsnovelle. Die normative Regelung der
angefürten Auslegung soll um ein Jahr später angenommen werden (Vgl. Gesetz
501/2001 Sb. 5). Die Übergangsbestimmungen der Harmonisierungsnovelle
sichern, dass die neue Regelung der Handelsfirma keine Auswirkungen für die
schon erlassenen Genehmigungen zum Unternehmen, event. andere Dokumente
haben wird.
§ 11 ObchZ befasst sich mit der Problematik des Überganges und der
Übertragung der Handelsfirma, mit der Bresche in den Grundsatz der
Wahrhaftigkeit der Handelsfirma mit der Zulassung der sog. alten Firma und der
Verwendung der Sukzessionsergänzung. Die zitierten Bestimmung hat eine enge
Bindung an einschlägige Bestimmungen der Bürgerlichen Gesetzbuches ( Vgl. §
11 ff. und § 460 ff.).
Nach der Harmonisierungsnovelle bleibt nur § 12 Abs. 2 u. 3 unberührt. Die
technische Novelle ergänzt § 8 Abs. 2, der mit dem Satz endet: „Zu seinem Vorund Zunamen oder Namen der Firma kann der nicht ins Handelsregister
eingetragene Unternehmer beim Unternehmen die unterscheidende Ergänzung oder
eine andere Bezeichnung verwenden, falls es nicht irreführend wirkt und seine
Verwendung im Einklang mit Rechtsvorschriften und den guten Sitten des
Wettbewerbes ist, solche Ergänzung oder Bezeichnung ist keine Firma und ist
gegen den unlauteren Wettbewerb geschützt.“ Die zitierte Bestimmung reagiert auf
die in der Praxis ab 1. Januar 2001 entstandenen Streitigkeiten. Das
Handeslgesetzbuch ermöglichte ausdrücklich die Verwendung der Ergänzungen
nur den Unternehmern – ins Handelsregister eingetragenen natürlichen Personen,
also denen, die sich auf die Bestimmungen über Firma beziehen. Von den
Ergänzungen des Vor- und Zunamens, des im Handelsregister nicht eingetragenen
Namens der Firma, von ihren Schutz hat es geschwiegen.
70
No. 5/2002
Der Schutz des Vor- und Zunamens oder des Namens der Firma wird durch
das Bürgerliche Gesetzbuch und der Schutz der Ergänzungen zu denen durch das
Recht des unlauteren Wettbewerbs gemäß dem Handelsgesetzbuch gesichert. Der
Schutz der Handelsfirma ist als allgemeine in § 12 ObchZ. verankert und als
spezielle in § 44 ff. ObchZ.
7.4. Verzugszinsen
Zum Schluß wollen wir von der novellierten Rechtsregelung der
Verzugszinsen sprechen. Der § 369 ObchZ besagt, wenn der Schuldner in Verzug
mit der Erfüllung der Geldverpflichtung oder deren Teiles ist und der Tarif der
Verzugszinsen nicht vereinbart ist, ist der Schuldner pflichtig aus der unbezahlten
Summe die vertraglichen oder durch andere Vorschriften des Bürgerlichen Rechts
festgesetzten Verzugzinsen zu zahlen. Es handelt sich um die
Regierungsverordnung 142/1994 Sb, die die Höhe der Verzugszinsen und der
Verzugsgebühren nach dem Bürgerlichen Gesetzbuch festsetzt. Gemäß § 1 der
Verordnung beträgt die Höhe der Verzugszinsen das Doppelte des von der ČNB
festgesetzten Diskontsatzes, der zum ersten Tag des Verzuges mit der Erfüllung
des Geldschuldes gültig ist.
Die Bestimmung des § 369 Abs. 1 ObchZ über den Verzugszins wird auch an
die vor der Wirksamkeit der Harmonisierungsnovelle entstandenen Verhältnisse
angewendet, wenn der Verzug irgendwann ab Tag der Wirksamkeit dieses
Gesetzes läuft.
Literaturverzeichnis:
1. Bejček, J.: Obchodní závazky (Obecná úprava a kupní smloouva), Masarikova
univerzita v Brně, 1993
2. Hajn, P.: Jak uzavírat obchodní smlouvy, Linde Praha, a.s., 1992
3. Jehlička/Švestka a kol.: Občanský zákoník, komentář, 4. vydání, C. H. BECK,
Praha 1994
4. Nesnídal, J.: Smlouvy při podnikání, Poradce 99/10
5. Štenglová/Plíva/Tomsa a kol.: Obchodní zákoník, komentář, 5. Vydání, C.H.
BECK, Praha 1998
6. Ševčík, D.: Společnost s ručením omezeným, PROSPEKTRUM, Praha 2001
7. Švarc, Z. a kol.: Základy soukromého práva, PROSPEKTRUM, Praha 1998
71
Begriffe und Abkürzungen:
Sb.
- Sbírka zákonů (Gesetzblatt)
ObchZ. - Obchodní zákoník (Handelsgesetzbuch)
ČNB
- Česká národní banka (die Tschechische Nationalbank)
EGV
- Römische Verträge
příslušné směrnice
- einschlägige Richtlinien
v souladu
- im Einklang
závazkové právo
- das Schuldrecht
právní úkon
- das Rechtsgeschäft
čestné prohlášení
- die Ehrenerklärung
odpovědnost za škodu
- die Schadenhaftung
absolutní obchody
- absolute Handelsgeschäfte
dostat se do prodlení
- in Verzug geraten
72
číslo 5/2002

42 JUDr. Ludmila Lochmanová, Ph.D. Právnická fakulta Univerzity

Transkript

Podobné dokumenty

Versicheru n gs-Police zur Verkeh rshaftu ng Nr. w

Článek je ke stažení zde

Aby Tylenol s kodein

SLOVAKIARING 22.April 2012 - Moto