Čtení pro lidi - Městys Čestice

Čtení pro lidi
Z ČESTIC, DOUBRAVICE, DOBRŠE, DRÁŽOVA, DŘEŠÍNA, DŘEŠÍNKA, HOŘEJŠIC,
CHVALŠOVIC, KOBYLKY, KONOPICE, KRUŠLOVA, NAHOŘAN, NĚMČIC, NUZÍNA,
PRKOŠÍNA, POČÁTEK, RADEŠOVA, STŘÍDKY A VACOVIC
Dvouměsíčník Kulturního spolku Čestice
září - říjen 2010
Cena 15.- Kč
„Česticko včera a dnes“ je název výstavy, kterou si budete moci o pouti
prohlédnout v malé zasedací síni zámku
Co je v Čtení, jinde není: Občasníček, Občasníček před sto lety, Slovo starosty, Divadla na
nádvoří, Vzpomínkové DVD, Šumava pod kůží, Den v Němčicíchch, Dětský den, Utajený
zločin, Posvícení – původ, zvyky, říkadla, O čestický brambor, Smrad z Dallasu, Blahopřání,
Tábor – Střelka, Svatý Václav, Kandidátky do zastupitelstva městyse,
Listování v občasníku:
1.7. Začaly hlavní prázdniny
5.7. Státní svátek –Den příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje
6.7. Státní svátek – Den upálení mistra Jana Husa
8.7. Čestičtí hasiči měli výjezd k požáru – v Sousedovicích hořel seník
9.7. Na nádvoří se konalo představení Divadla Klauniky z Brna
10.7. Nohejbalisté se sešli na Pařmen cupu na čestickém hřišti. Večer po utkání následovala
živá hudba v podání dvojice Jan Hartl – Zdeněk Valenta.
16.7. Koncert legendární rockové skupiny Abraxas na nádvoří čestického zámku. Jako
předkapela se představila skupina Glasswall
28.7. Výbor členek ČSŽ Čestice
1.8.
7.8.
15.8.
15.8.
22.8.
22.8.
29.8.
31.8.
Děti ze Střelky nastoupily na tábor – tentokrát do Hubenova u Blatné
Noční soutěž hasičů se konala na hřišti v Česticích
Schůze členů ČSV Čestice v salonku Lidového domu
Členky ČSŽ Čestice pomáhaly organizovat Dětský den v hoslovickém mlýně
Schůze členů ČSCH Čestice
Halo halo ples v sále Lidového domu Čestice
Malá pouť. Na nádvoří koncertovali Babouci.
Končí dva měsíce prázdnin
Občasníček před sto lety:
3.7. V Českém Brodě byl slavnostně odhalen pomník Prokopa Holého
5.7. Bylo otevřeno zdymadlo na Labi v Dolních Beřkovicích.
7.7. V Sofii byl zahájen Druhý slovanský sněm. Zahajovací projev přednesl český politik
Karel Kramář.
22.7. Při požáru svého statku v Jasné Poljaně přišel ruský básník Lev Nikolajevič Tolstoj o
cenné rukopisy.
25.7. Státní department USA se usnesl, že Panamský průplav bude po otevření přístupný pouze
soukromým plavidlům; průjezd cizích, tedy neamerických válečných lodí bude povolen
jen po předchozím schválení státním departmentem
1.8.
14.8.
15.8.
19.8.
20.8.
29.8.
Ve Stockholmu byl zahájen 18. světový mírový kongres, jenž vypracoval předlohu
kodifikace mezinárodního práva.
Při velkém požáru na Světové výstavě v Bruselu byly zcela zničeny pavilony Velké
Británie a Francie.
V Japonsku způsobil tajfun katastrofální záplavy, při nichž zahynulo 800 lidí a bylo
zničeno několik desítek tisíc obydlí.
Na stavbě Panamského průplavu bylo ve směru od Atlantského oceánu dokončeno
prvních 10 km.
Císař Vilém II. povýšil povýšil při slavnostním otevření nové zbudovaného poznaňského
zámku Poznaň na německé sídelní město.
Černohorský kníže Nikla vyhlásil svou zemi za království nezávislé na Otomanské říši.
Kníže Nikola se opíral o Rusko, které mělo být i garantem tohoto jeho rozhodnutí.
Když se léto v podzim mění,
nezapomeň koupit ČTENÍ
Vážení spoluobčané,
dovolte mě, abych Vás dnes na počátku měsíce září seznámil s děním v našich obcích
v uplynulém období a co dalšího období připravujeme.
Jak jste si jistě všimli, finišují práce na opravách chodníků v Česticích, již jsou téměř
hotové chodníky u mateřské školy, v ulici u hřiště a na starých parcelách. Na chodníku okolo
pošty se v současné době intenzivně pracuje a měl by být hotov do velké čestické pouti. Poté
budou následovat ještě opravy některých místních komunikací.
Na veškeré tyto akci jsme obdrželi stoprocentní podporu od Ministerstva pro místní
rozvoj.
V průběhu prázdnin jsme realizovali i některé úpravy v základní škole. Kompletní
rekonstrukcí prošly sociály, které již po letech nevyhovovaly, a byly rekonstruovány i šatny
žáků. Dnes má každý z žáků svou uzamykatelnou skříňku, kde si může bezpečně uložit své věci.
V mateřské škole proběhne v nejbližších dnech výměna dětského nábytku, který také
nevyhovuje současným normám a jeho používání ve školce je omezeno do konce roku 2010. Na
tuto akci se nám podařilo získat část financí z Grantového programu Jihočeského kraje.
V postupných opravách základní školy hodláme pokračovat i nadále, máme zažádáno do
programu Ministerstva životního prostředí „Zelená úsporám“, kde bychom chtěli získat finanční
prostředky na zateplení a zastřešení budovy školy.
Druhý zářijový víkend bude ve znamení velké čestické pouti. I v tomto roce je připraven
bohatý kulturní program, který zahájí již v pátek 10.9.2010 předpouťová taneční zábava, na které
zahraje hudební skupina Fatima .
Na neděli 12.9.2010 jsou zajištěny tradiční pouťové atrakce, na nádvoří zámku bude po
celý den probíhat kulturní program, kde si budete moci poslechnout několik hudebních žánrů
v podání různých interpretů. V budově zámku budou připraveny dvě výstavy. První je výstava
pana Agustina Lišky staršího a mladšího pod názvy „ Obrazy z kraje prácheňska“ a „Fantazie“.
Druhou výstavu připravuje Kulturní spolek Čestice a je to výstava fotografií pod názvem
„Česticko včera a dnes“.
Na čestické Kalvárii proběhne od půl dvanácté Mše svatá, kterou bude celebrovat P.
Pavel Liška z Netolic. Již od jedenácti hodin zde však můžete vyslechnout povídání pana
Václava Hrušky, rodáka z Doubravice u Volyně, o zdejší křížové cestě, která hlavně jeho
zásluhou došla zasloužené opravy a dnes se může pochlubit novým kabátem.
Všichni jste srdečně zváni.
Jak již jsem psal v některém minulém vydání časopisu ČTENÍ, provoz sběrny v Česticích
byl ukončen. Přesto se dost často stává, že někteří občané zde i nadále odkládají nepotřebný
odpad a to i takový, který se zde nevybíral ani v době provozu sběrny.
V současné době máme připravený projekt na vybudování sběrného dvora v této budově
a čekáme na vyhlášení vhodného dotačního titulu, ve kterém bychom získali prostředky na jeho
vybudování.
Proto žádám občany, aby odpad, který lze vytřídit odevzdali do kontejnerů k tomu
určených (plasty, kartonové obaly, sklo, papír), ostatní (velkoobjemový odpad, nebezpečný
odpad a elektroodpad) přivezte na pravidelný sběrný den, který pravidelně 2x ročně
organizujeme a kde je možno tyto druhy odpadů legálně zlikvidovat.
Nejbližší sběrný den se uskuteční v sobotu 30.10.2010 ve všech místních částech a
v neděli 31.10.2010 v Česticích a Radešově.
Milan Žejdl, starosta
ČTENÍ už zná celý svět.
Kam se hrabe internet!
Divadlo na nádvoří
V červenci sehrál divadelní spolek Čelakovský na nádvoří čestického zámku hru Pavla
Němce Doba kamenná. Ten, kdo se v dusném letním večeru vypravil na představení, nelitoval.
Hovořit o kvalitním výkonu členů tohoto spolku je nošením dříví do lesa, ale přesto tak činím. Je
třeba ocenit dobrou výslovnost, hlasitý projev, přirozenost hereckých výkonů a spontánnost, s
jakou se snažili přiblížit nám životní představy a
touhy pravěkých lidí.
Po počátečním dialogu šamana a boha,
kterým nás tito divadelníci uvedli do děje,
následoval bouřlivý vpád ostatních na jeviště. O
tom, jak působivá byla tato scéna, svědčí
vyjádření jednoho z malých diváků. Když
Kristián viděl skupinu křepčících lidí, řekl:
„Babi, Tarzan!“ Myslím, že to nebyla špatná
asociace u dítěte, které netuší, že takto žili naši
předkové. Nevím ovšem, zda herci zapůsobili
vždy dobře na citlivou dětskou duši. To v
případě, když předváděli, že je třeba milovanou
osobu klepnout paličkou do hlavy. Nutno říci, že Kristián to pozorně sledoval. Písařova žena
pořád naříkala, že ještě nemá jizvu na hlavě. Když konečně dostala ránu, Kristián pravil: „Taky
ji má rád.“ Tolik dětský divák ale i ostatní se dobře bavili.
Nebudu zde jmenovat jednotlivé herce a popisovat jejich výkony, avšak kdo opravdu
překvapil, byla stará babka klímající u ohně. Její proměna v šamana, který dokázal pohnout
myšlením lidí, byla dokonalá. Když jsem viděla náčelníka, jak si stoupá na židli, říkala jsem
si, že to bych tedy neriskovala. Odvážnému štěstí přeje, dopadlo to dobře.
Šamani provázeli celou hru, proplouvali dějem bez valné újmy jenom proto, že dokázali
využít lidskou nevědomost. Když bylo zle a viděli, že už jim „pšenka nepokvete“, podívali se do
dáli, kde možná sídlí další kmen, a vydali se na cestu.
I my jsme se zvedli a odcházeli k domovu s myšlenkou na ženy, pro které motyka byla
posledním výdobytkem techniky, a proto si ji cenili.
Mgr. Věra Rodová
Don Quijote de la mAncha
Posledním hostem letošního malého divadelního festiválku v Česticích bylo Divadlo
Klauniky z Brna. Již stabilní parta diváků se sešla na zámeckém nádvoří. Tentokrát se divadelní
představení trochu lišilo od ostatních. Hráli pouze dva herci. No hráli – spíš improvizovali.
Představitel Dona Quijota se zaměřil na publikum a vtahoval je jako účastníky do děje a jeho
asistent(ka) Sancho Panza Anča mu zdatně sekundovala. Jména neznali, tak lidem dávali
přezdívky podle toho, jak se jim jevili. Takže jsme tam měli Ovečkovou, Řehtáčkovou,
Zelenou,Gelinku, Vinetoua a mnoho jiných. Don Quijote reagoval na situace, které před sebou
viděl, reagoval na politickou situaci, vzhled obce a reakce diváků. Výsledkem bylo to, že
všichni, kdo jsme tam byli, jsme si tak o rok prodloužili život, protože byly jen chvilky, kdy jsme
se nemuseli smát. Dlouhotrvající potlesk závěrem byl oceněním trochu netradičního představení.
Jana Vlažná
Vítr fouká, venku leje –
- ČTENÍ, to vás rozehřeje
Vážení čtenáři,
zdravím vás opět na stránkách Čtení. V minulých číslech jste se dočetli o aktivitách u nás ve
škole, o úspěších našich žáků během školního roku z příspěvků žáků a pracovníků (učitelů) ZŠ a MŠ
Čestice.
Ráda bych se zmínila o tom, co se dělo ve škole o hlavních prázdninách. I když si děti užívali
letních radovánek, ve škole bylo velmi rušno.
Začalo se pokládkou podlahové krytiny - lina ve třídě hudební výchovy - bývalá 9. třída.
Také v kabinetě tělesné výchovy bylo položeno lino, nově vymalováno a opraveny vstupní dveře do
kabinetu, které naše děti dokázaly pěkně zničit. Bohužel viník se nepřiznal, ani žádný svědek nebyl
přítomen tomuto vandalství (snad).
Vzhledem k tomu, že projevy vandalství v našich šatnách jsme ve školním roce řešili ne
jednou i s Policií ČR Volyně, přistoupili jsme po dohodě se zřizovatelem, Městysem Čestice, k
rekonstrukci šaten, které si všichni určitě dobře vybavujete. Šedé klece. Po důkladném zvážení všech
možností a později provedeném výběrovém řízení, které proběhlo na jaře letošního roku, má každý
žák svoji šatní skříňku, kde si bude ukládat svoje svršky, přezůvky, cvičební úbor či florbalovou
hokejku. Investice žáka - vlastní zámek a ohleduplné chování. V celém šatním prostoru byly
odstraněny klece, provedena nová elektroinstalace, opravena dlažba a barevně vymalováno. Celý
prostor působí velmi pozitivně.
Nová elektroinstalace a malba čekala i sborovnu, kde byl položen nový koberec, a část
chodby u toalet.
Největší rekonstrukcí však prošly toalety v základní škole. Zůstaly jen pisoáry, které byly
zrekonstruovány o jarních prázdninách 2001. Musely se odstranit i původní odpady, s kterými byly v
poslední době velké problémy. Tímto základní škola splňuje hygienické požadavky na toalety včetně
hygienické kabinky pro dívky.
Nesmím však zapomenout na mateřskou školu. Z grantové podpory JK, o který požádal
Městys Čestice, jsme pořídili do obou tříd mateřské školy nový koberec, sedací nábytek, šatny, stolek
na výtvarné potřeby a sedací pohovky. Mateřská škola tak splňuje hygienické požadavky na sedací
nábytek.
A školní jídelna? Každého strávníka jistě potěší konzumace nápojů z nových skleniček. Pro
školní družinu se budeme i v letošním roce snažit získat podporu z nějakého grantového programu
JK, pokud bude vyhlášen, neboť si i školní družina zaslouží modernější vybavení.
Co je pro naši školu nejdůležitější? Nová okna a zateplení školy. I o to se Městys Čestice
snaží už několik let. Získat finanční podporu na tuto velkou akci je však velmi obtížné. Snad se
dočkáme.
Vidíte, není toho zrovna málo, co se o prázdninách událo.
Ráda bych proto poděkovala za vstřícnost a ochotu řešit naše problémy panu starostovi M.
Žejdlovi a za finanční podporu a zájem zlepšit technický stav školy našim zastupitelům.
Velký dík patří všem, kteří se podíleli na všech rekonstrukcích o hlavních prázdninách (p.
Brabec a spol., p. Lácha a kol., p. Tesárek a spol., p. Roučka, p. Novák a kol., brigádníci Městyse
Čestice, Alva Čestice).
Poděkování patří i všem pracovníků školy, kteří se podíleli na přípravě, opravách a zajištění
hladkého průběhu všech akcí, zejména p. Trojanové, p. Kozákové, p. Zámečníkové, p. Zdeňkové, p.
Smolové a p. Zdeňkovi.
První slova příchozích do nových šaten: „Pěkné, jen aby to zase děti nezničily."
Ano. Přeji si, aby se děti chovaly alespoň tak, jak se chovají doma. Určitě byste jako rodiče nechtěli,
aby vám děti zničily novou pohovku, rozmlátily dveře, rozstříhaly svršky, zničily baterie na
záchodech, rozbily vypínače či zničily hmyzí dům, který jste tak pracně postavili. I toto naše děti
umí. Nebo duchové?
Přeji všem dětem a pracovníkům školy radost z nových věcí a příjemný vstup do nového
školního roku.
Mgr. Martina Kalová, ředitelka školy
Každý dobrý lékař praví,
že ČTENÍ je základ zdraví.
31. července 2010 v Němčicích
Dnes se starší lidé potkají jen u lékaře, anebo na pohřbu, pokud ještě mohou chodit. I na
vesnici se málo potkají. Dříve se vídali na polích, nebo v krámu, na poště. Lidé měli k sobě blíže.
A tak je dobře, že alespoň občas jsou na vesnici pořádaná setkání, která připomenou
nějaké výročí, anebo setkání občanů a příznivců obce. A to právě 31. července bylo
v Němčicích. Pozvání viselo dlouho před datumem konání na návsi. To bylo pro němčické
občany. Ti, kteří tu pracovali nebo bydleli. Byli pozváni písemně.
Těm, kterým se to z pracovního času nebo zdravotních důvodů nehodilo, aspoň
poděkovali za pozvání. A kdo měl zájem a dobré vzpomínky na Němčice, a cítil se třeba i na
dlouhou cestu, přijel. Kdo neměl zájem nebo měl své důvody, nebyl přítomný. To už je každého
věc. Ale je dobře, že se na vesnici vůbec něco děje. Hlavně jsou aktivní hasiči a pár lidí, kteří
organizují setkání.
Dříve, za první republiky a i přes válku se hrálo divadlo. Poslední divadlo bylo, když se
psal rok 1955. Přes zimu se hrála i tři divadla. Byly hasičské plesy, maškarní, zábavy
velikonoční, pouťové, posvícenské. Dnes, kdyby nebylo alespoň něco od hasičů, nebylo by na
vesnicích nic. Také tu byla za první republiky „Benátská noc“. Ale to všechno zařizoval major
Dlauhoweský. Na rybníku tehdy byl ostrůvek se smuteční vrbou. Do všech stran natažené dráty a
svítící barevné lampiony. Kolem vrby dřevěné pódium s lavicemi a od silnice na ostrůvek lávka.
Pod vrbou hrála kapela. Byly tam tři lodičky a mladí, zaměstnaní na velkostatku, vozili děti po
rybníku, než byla docela tma. Potom už se vozili jen ti mladí a dospělí a kdo měl zájem.
Přítomných tehdy bylo hodně, ze všech okolních vesnic. Tehdy hostinský Šťastný tam u rybníka
točil i pivo a řezník Krása z Čestic u bývalé hasičárny opékal buřty.
Tenkrát byla lidí plná hráz i silnice. Tehdy auta nejezdila. Jen pivovarské auto, občas
doktor a co přes den jen rozváželi sodovku nebo něco do krámů. Jinak vidět vesnicí projet auto
byla vzácnost. Jediné auto ve vsi měl tehdy baron Dlauhoweský. Takové sportovní, malé a to
ještě před druhou válkou.
Někde jsou lidé dohromady a něco se přece ve vesnici děje. Všechno, i vztahy, záleží na
lidech. Jen v té přírodě vypadalo všechno úplně jinak. Lidské zásahy jsou v přírodě dost vidět. A
pak se lidé diví, že se příroda brání.
Všechno se ukradne nebo shoří, vítr vezme nebo voda, jen vzpomínky, dobré i špatné,
nikdo neukradne a zůstávají věrné.
15. srpna 2010
Změna počasí celé republice a v každém kraji jiné. Ten Pán nad námi se asi kvůli
dětičkám a na jejich počest rozhodl poslat pohádkové počasí na pohádkové odpoledne do
Hoslovického mlýna. Až ty děti dospějí a budou mít opět malé potomky, připomenou jim toto
odpoledne fotografie v pohádkovém prostředí, s postavami dříve čtených pohádek
Fantazii se meze nekladou. Ale dík za ochotu a šikovnost rukou i obětování svého
volného času pro druhé. Dnes při přetechnizovaném čase je vzácné si připomenout a porovnat
dobu dětství i několika generací. Pohádkovými bytostmi využitý každý kout v přírodním,
opravdu pohádkovém prostředí. Všem, čí je to zásluha patří vřelý dík.
Z minulého dětství je málo důkazů, jen vzpomínky. Dnes jsou kamera, fotoaparát i
v mobilu. Aspoň pro budoucnost budou důkazy.
M. Staňková, Němčice
Když máš CTENÍ po ruce
netrápí tě nemoce.
Vzpomínkové DVD
SOD vydalo vzpomínkové DVD na Pátera Vícha, ze kterého se má financovat
pomníček, připomínající jeho působení.
DVD obsahuje na 500 fotografií ze života farnosti a P. Martina F. Vícha, dobových,
historických i z doby nedávné, dále řadu autentických dobových záznamů z různých příležitostí,
rozhlasových (pořad „kazatelna místě kazatele“ 27 min, a rozhovor pro Český rozhlas č.
Budějovice, 28min) i televizních pořadů a filmových dokumentů, a také elektronickou podobu
sborníku „ na Dobrši 1967 – 2007 / List z Pošumaví 1993 – 2007“, sborníku „Ondřej Jakub de
Waldt (1685 – 1752)a jeho doba“ i ukázky z dalších knih, kde je P. Martin zmiňován.
Informace pro zájemce: V Dobrši a Praze vydalo Sdružení pro obnovu Dobrše, Dobrš č.1, PSČ
384 73 Stachy, e-mail: [email protected]
Cena 280,- Kč.
Z výtěžku bude financován pomníček připomínající působení MFV na Dobrši i v sousedících
farnostech.
Psali o mně ve ČTENÍ. Jenom blb se mi teď směje.
Zadřel jsem si kamínky do rukou a obličeje.
Šumava pod kůží
Poslední červencový pátek na Šumavě, se dvěma němčickými exklienty se vracím
z lehkého tréninku, zítra náš bike team jede další ze seriálu České spořitelny „Kolo pro život“
(mimochodem jezdíme už jedenáctou sezónu), tentokráte šumavský maratón se startem a cílem
v lyžařském běžeckém areálu na Zadově. Prudký sjezd z vrcholu již k Churáňovu, prasknutí
duše, pneumatiky, pád, odřeniny, naražená a dvě zlomená žebra a šok, zimnice. To vše během
několika sekund. No a když ve strakonické nemocnici, kam mě dovezl exklient TK Němčice P.J.
po rentgenu a sonu mi dostávali zadřené kamínky z obličeje a různých částí těla, tak jsem
ironicky říkal, že mám šumavské kamínka pod kůží, potažmo Šumavu pod kůží, ale že Šumavu
mám přece jenom raději jinak, takže rád uvítám, když se jí „v této podobě zbavím.“ Jako suvenýr
mi zůstala moje cyklopřilba, která mě vlastně zachránila, protože tři velké praskliny ji sice
vyřadily z provozu, ale nebýt jí, dopadlo by to podstatně hůře.
Šéf MTB České spořitelny, který „Kolo pro život“ založil a zůstává i nadále naším
příznivcem a podporovatelem, mi řekl, že vypadám drsně a jestli nechci poplácat po zádech. To
jsem opravdu s díky odmítl. Závod se tentokráte jel beze mne, což mě sice právě na Šumavě
mrzelo, ale budou další, hned v srpnu v Liberci startuje úplně poprvé i současný klient TK
Medvědí Kámen, který se chce také „kolem probojovat ke svojí abstinenci“. To se mu zatím již
osm měsíců daří, má vzor – ve své matce, která byla také uživatelkou drog, před deseti lety se
léčila v terapeutické komunitě, nepodcenila doléčování a od té doby úspěšně abstinuje.
Negativním příkladem je naopak jeho otec, mnohaletý uživatel návykových látek, který
v současné době sedí ve vězení za distribuci drog. Poslední relaps zmíněného klienta byl právě
s jeho otcem.
A tak se osudy životní i lidské, závislostí i jiné dlouhá léta prolínají, teď se zrovna
zastavily na Šumavě – pro mě osobně, ale pokračuji dál, v seriálu České spořitelny „Kolo pro
život“, české Tour de France, který nemá v Evropě obdoby. Ale nemá obdoby ani pro mě – již
jsem si myslel, že díky mé nevyléčitelné nemoci nebudu moci ve sportu prožívat to, co dřív, leč
naštěstí jsem se mýlil, lze to. „Kolem pro život“ potkávám osudy i dalších lidí, kteří uvízli
v bludném kruhu závislosti na drogách. Ale i z něho se „dá vyjet“. Rád v tom pomáhám.
Miroslav Zachariáš
Blahopřejeme všem, kteří se v září a říjnu dožívají významného životního jubilea a přejeme do
dalších let vše nejlepší, zdraví, štěstí, spokojenost a osobní pohodu.
paní Marie Profesová z Čestic
81 let
pan Jan Brůha z Nuzína
paní Marie Hrušková z Doubravice 86 let
paní Jiřina Náhlíková z Němčic
60 let
pan Jaroslav Janout z Čestic
pan František Roučka z Čestic
paní Jana Randáková z Čestic
60 let
paní Marie Čtveráková z Chvalšovic
pan ing. Jindřich Šašek ze Dřešína
60 let
paní Amalie Harantová ze Dřešínka
pan Jiří Lenc z Čestic
83 let
paní Růžena Hrušková z Němčic
paní Anna Magová z Čestic
60 let
paní Miloslava Staňková z Němčic
pan Vladimír Červeň z Němčic
paní pan Václav Staněk z Chvalšovic 60 let
paní Anna Čtveráková z Krušlova
86 let
pan Karel Matějka ze Dřešína
paní Růžena Jáchymová z Čestic
70 let
paní Anna Pavlíková z Čestic
pan Václav Voldřich z Chvlašovic
89 let
paní Marie Humpolcová z Čestic
paní Vlasta Jelínková z Prkošína
80 let
paní Marie Pelešková z Čestic
Pan Milan Novotný z Hořejšic
60 let
80 let
60 let
55 let
55 let
84 let
85 let
82 let
50 let
81 let
75 let
75 let
55 let
Potkala jsem jednu dámu: Prý zabili Doubka v krámu
„Proč?“ musela jsem se ptát. Prý jim ČTENÍ nechtěl dát.
Utajený zločin (krimipovídka z 50. let)
Jiří Kolář
Kalendář ukazoval pokročilý podzim a za okny studený vítr hnal vrstvy spadaného listí.
Venku už byla tma a Václav Doubek se právě chystal zavřít svůj krámek. Tedy svůj – ještě před
šesti lety byl jeho, ale od devětačtyřicátého tady dělal vedoucího, opraváře i prodavače v jedné
osobě. Obchod připadl pod komunální družstvo Hodinářství a klenotnictví. Posledního zákazníka
obsloužil před deseti minutami, nějaká prkotina na hodinkách, to jsou nejčastější zakázky.
Zlatnické práce teď nejdou moc na odbyt, zlato prostě není v kurzu, ještě tak snubní prstýnky.
Zlato, šperky a klenoty považují soudruzi za nežádoucí buržoazní přežitek a rozmařilost.
Václav Doubek se ještě na chvilku zaposlouchal do mnohohlasého tikotu nástěnných
hodin. Má rád ten tiše šumící chór hodinových strojků, uklidňuje mu to nervy. Zbývá spočítat a
sebrat denní tržbu; ráno ji nosí do banky. Pak stáhnout roletu z ulice, zamknout krám a hajdy
domů.
Spočítal utrženou hotovost a bankovky i mince vložil do kovového pouzdra. S krámkem
sousedí vzadu malá dílnička, kvelb, kde se provádějí opravy, odkládá si tam svršky, ve chvílích
volna si tu může uvařit na vařiči kafe nebo poslechnout rozhlas po drátě. Odtud se vychází
zadem na dvorek, utopený mezi smutnými zdmi činžáků.
Právě se chystal zajít dozadu pro stahovací tyč na roletu, tak jako pokaždé před zavřením
krámku. Vtom uslyšel odvedle zapraskání, jako by někdo na dřevěné podlaze přešlápl z nohy na
nohu. Mohl se i mýlit, poryvy větru hlasitě narážely na průčelí a výlohu krámku a vzadu na
dvorku se kvílivě proháněla meluzína. Jenomže stejný zvuk se teď ozval znovu a Václav Doubek
zřetelně uslyšel zapraskání podlahy.
„Je tam někdo?“ zavolal a vykročil do vedlejší místnosti. V okamžiku, kdy překročil
práh, se cosi mihlo po jeho pravé straně a za sebou uslyšel rozčilené zafunění. Současně ucítil
prudký úder na temeno hlavy spojený s tupou bolestí. Ještě uslyšel svůj pád na zem a pak ho
zalila beztvará tma.
Když se krátce po půlnoci dostavila výjezdová skupina oblastní kriminálky do otevřeného
krámku, našla ležet mrtvého hodináře a zlatníka v kaluži krve. Hned zběžný podhled do obou
místností napověděl, že šlo o loupežnou vraždu.
Jako první učinila tragický objev manželka zavražděného, Julie Doubková, která ještě
večer zalarmovala okres. Také sousedé si všimli večer otevřeného krámku, a řada lidí teď
postává venku a čeká na výsledek vyšetřování. Na výzvu uniformovaného příslušníka se
zvědavci jen neochotně a pomalu rozcházejí.
Uvnitř to teď připomíná scénu z detektivního filmu. Dva kriminalisté v civilu provádějí
předběžnou prohlídku místa činu, fotograf pořizuje snímky. Úřední lékař jako příčinu smrti
uvedl proražení spodiny lebeční úderem do hlavy, nejspíše kovovou koncovkou stahovací tyče
na rolety, která ležela vedle. Po ohledání mrtvoly odnášejí dva zřízenci nebožtíka do auta
k soudní pitvě.
Uniformovaný příslušník přivádí manželku zavražděného, která je dosud v psychickém
šoku. Je ale obeznámena s vnitřním zařízením a s vybavením zlatými cennostmi a mohla by tedy
vědět, co a v jaké ceně se ztratilo. Prořídlé regály, vybrakovaná šuplata a nepořádek na podlaze
svědčí o tom, že pachatel měl naspěch a že pásl po zlatě. „Ano,“ odpovídá stísněným hlasem
žena, „chybí zlaté šperky, náušnice, prsteny, zlaté přívěsky. Řetízky.“ Když to spočítají, celková
hodnota vyjde asi na padesát tisíc korun. V poreformní měně tedy značná částka. Žena pak
odchází v doprovodu příslušníka domů. Kriminalisté jsou zatím nespokojeni, otisky prstů
chybějí, pachatel měl zřejmě rukavice.
„Soudruhu kapitáne, podívejte se, co jsem našel,“ říká mladší z vyšetřovatelů a podává
tomu druhému jakousi miniaturní knížečku. Našel ji ležet mezi bižuterií na zemi a pachateli asi
nepozorovaně vypadla, když se skláněl a hledal v bižuterii zlato.
Major srdceryvně plakal, že nepůjde do vězení,
že by mu tam nenosili každé dva měsíce ČTENÍ.
„A sakra,“ říká překvapeně kapitán a bere do ruky řidičský průkaz. „Teďka už je to věc
vojenské kontrarozvědky. Poslechněte, takhle se podepsat a takovouhle vizitkou, to jsem ještě
nezažil. Zatím nikomu ani slovo!“
Ještě téhož odpoledne vešla do pracovny zástupce velitele pluku skupina uniformovaných
mužů. Dva důstojníci kontrarozvědky, vojenský prokurátor, velitel pluku a politický pracovník
útvaru. Velitelská budova byla v tu dobu prázdná, a tak neobvyklá návštěva unikla pozornosti.
Zástupce velitele v hodnosti majora, libový elegán hladkého zjevu, viditelně znejistěl, ačkoliv o
ztrátě řidičského průkazu na místě zločinu neměl ještě vůbec tušení.
„Máte řidičský průkaz?“ zeptal se rovnou jeden z kontrášů.
„Mám, ale ne tady, doma, v civilních šatech,“ zakoktal major, nevěda ještě, kam míří
otázka.
„Nemáte. Zde je. Našli jsme ho v krámu zlatníka Doubka, kde jste včera večer spáchal
loupežnou vraždu.“
Pod tíhou tohoto fatálního důkazu se major zhroutil a přiznal se ke všemu. K vyloupení
zlatnictví i k vraždě, i když chtěl zlatníka prý jen omráčit. Uloupené zlato a klenoty se našly
schované v jeho pracovním stole.
Majorovi pak bylo sděleno společné stanovisko, které přednesl vojenský prokurátor. „Je
nepřípustné, aby se veřejnost dozvěděla šokující skutečnost, že vyšší důstojník ČSLA a člen
strany spáchal takový kriminální zločin. Vážně by to poškodilo dobré jméno útvaru, celé naší
armády i strany. Zvláště dnes, kdy je třeba upevňovat jednotu armády a strany s lidem v boji
proti remilitarizaci západního Německa a jeho začlenění do NATO, si takovou věc nemůžeme
dovolit. Je jen jediné východisko. Vyřešit to po vojensku. O vašem zločinu se nikdo nedoví, vaše
rodina zůstane ušetřena hanby. Armáda i strana od vás očekávají jistou poslední službu…“ Při
těchto slovech se prokurátor významně dotkl své služební pistole.
Major ihned pochopil, co se od něho očekává. Za pět minut po odchodu návštěvníků se
ozval z kanceláře zástupce velitele pluku výstřel.
Majorova rodina, přátelé, vojenský útvar (kromě pěti zasvěcených) i veřejnost si nad jeho
sebevraždou marně lámali hlavu. Souvislost mezi ní a událostí v klenotnictví pochopitelně
nikoho ani nenapadla. A oficiální zpráva oblastní kriminální služby zněla: „Po pachateli se dosud
intenzivně pátrá.“
Prodej zelí – Čestice – 9.10.2010 v 8,00 hodin
Objednávky p. Kubeš tel. 602 199 111, 383 396 221
Zelí – hlávky
Krouhanka
Cibule
5,00 Kč/kg
9,00 Kč/kg
8,00 Kč/kg baleno po 5 kg a 10 kg
Zelí kysané – dovoz 6.1.2010 – baleno po 10 kg (dovoz mezi 8,00 – 10,00 hod)
☺ ☺ ☺ ☺ ☺ ☺ ☺ ☺ ☺ ☺
Když se slaví posvícení,
každý má mít doma ČTENÍ
☺ ☺ ☺ ☺ ☺ ☺ ☺ ☺ ☺ ☺
☺
☺ ☺ ☺ ☺
☺ ☺
☺ ☺ ☺ ☺
☺
☺ ☺ ☺ ☺
☺ ☺
☺ ☺ ☺ ☺
Posvícení - původ a historie
Podle legendy slavil první posvícení Šalamoun, když světil svůj chrám v Jeruzalémě.
Každý rok v ten stejný den pak pořádal hostinu pro své přátele na počest vysvěcení chrámu.
Jak již tato legenda naznačuje, posvícení bylo výroční slavností, která se slavila v neděli před
nebo po svátku světce, jemuž byl zasvěcen místní kostel.
Posvícení bývalo jedním z nejoblíbenějších svátků prostého venkovského lidu, kterým
zároveň oslavovali ukončení polních prací. Posvícení v Čechách a hody na Moravě se slavívaly
na podzim, tedy v období kdy již byl nový mák do buchet, zásoba čerstvé mouky a vajec, zralé
švestky na povidla a vykrmené husy na pekáč, zkrátka ideální doba na posvícení.
Za starých časů se posvícení slavilo téměř v každé farnosti v jinou dobu. Lidé chodili na
posvícení konaná v okolních obcích, nejen aby navštívili své příbuzné a přátelé, nebo aby něco
utržili prodejem různého zboží, ale také proto, že se jim díky této slavnosti naskýtala možnost
dobrého jídla a zároveň odpočinku od práce. A tím, jak se lidé bavili, pracovní morálka trpěla.
Císař František Josef II. chtěl nějakým způsobem sjednotit oslavy v celé zemi a proto roku 1787
vydal nařízení, kterým lidu nařídil slavit posvícení v jeden čas. Termín stanovil na neděli po
svátku svatého Havla. Poslušní poddaní přijali toto nařízení velice nadšeně. Od té doby slavili
třetí neděli v říjnu tzv. „císařské hody nebo také havelské posvícení“ a mimo nich dál i svoje
místní posvícení tzv. „naše posvícení“.
Průběh posvícení
Dříve se posvícení slavilo většinou od sobotního večera do úterního rána, někde do
čtvrtka, místy dokonce týden tzv. „od starého posvícení do mladého posvícení“, tedy od neděle
do neděle. Avšak samotné přípravy na posvícení začínaly mnoho dnů předem čistěním stavení a
dvorku. Zároveň s oslavami se konávalo mnoho zásnub a uzavíralo plno sňatků. O posvícení se
scházela celá rodina včetně širokého příbuzenstva a všichni svorně zasedali u bohatě prostřených
stolů. Obecně platilo: Čím více hostů, tím větší pocta pro hostitelku.
Dva dny před posvícením, tedy v pátek se zabíjela kuřata, kachny a husy, aby bylo
dostatek masa. Chasníci postavili na návsi vysokou a rovnou posvícenskou májku, ozdobenou
pestrými pentlemi jako svědka a strážce nadcházejícího veselí.
V sobotu před hodovou nedělí se posílaly přátelům z okolí koláče s pozváním, aby přišli
na posvícení či na hody a proto se zvacím koláčům začalo říkat „zváče“. Zároveň s koláči se
pekla posvícenská husa.
V neděli zahajoval posvícení slavnostní oběd, který se podával po návratu ze slavnostní
mše a dokončení kuchyňské práce, zpravidla až kolem druhé hodiny odpolední. Tradičně
nesměly na stole chybět různé koláče, husa nebo kachna se zelím, knedlíky, omáčky a na zapití
pivo. Lidé si při obědě vyprávěli a povídali o úrodě, dobytku, o svatbě, o pohřbu, zkrátka se
probíralo vše, co se událo od jejich posledního setkání. Po obědě se šlo do kostelíka na
požehnání a jen skončilo požehnání, ozvala se hudba z hospody nebo z prostranství, kde byla
umístněna májka.
Nejdůležitějším symbolem posvícení byla dobře vykrmená posvícenská husa. Ta musela
mít hodně sádla. Někde jí kvůli tomu dávali do volete minci, prý aby hodně trávila. Jinde husu
krmili šiškami zadělávanými s dřevěným uhlím. Aby měla husa žluté sádlo, dostávala kukuřici.
Při zabíjení neměl nikdo husu litovat, mělo se za to, že by se dlouho trápila.
Hostům, kteří se vraceli domů, se dávala výslužka (koláče, buchty, zelí a maso).
Při pohledu na koláče mladá Anča skoro pláče.
Při pohledu do ČTENÍ však úžasem oněmí.
Odsouzení kohouta
Dříve posvícení a přípravy na něj probíhaly v určitém sledu. Večer před posvícením
vyvěsili z kostelní věže prapor na znamení, že všechny přípravy jsou u konce a koláče napečeny.
Chlapci pak v neděli časně ráno chodili po vsi a snažili v nějakém stavení „ukrást“ kohouta.
Toho pak dva chlapci nesli svázaného přes celou ves. Za nimi šel chlapec s vykasanou košilí,
který představoval kazatele, následován výskající chasou. Když průvod došel na náves, „kazatel“
vylezl na židli nebo na nějaké vyvýšené místo a začal „kázat“. Dával všem za špatné skutky
kohouta-zloducha jako výstrahu a poté sťali kohoutovi hlavu šavlí nebo ostrým nožem.
Jinde se „mlátil“ kohout o posvícenském úterý. Při této velmi brutální hře uvázali k tyči kohouta
a dva soutěžící muži se šátkem na očích a s cepem v ruce se jej snažili zasáhnout a utlouci jako
první. Nejen kohout to tenkrát škaredě odnesl. Ten, kterému se podařilo kohouta usmrtit, se stal
vítězem.
Na Moravě se o posvícenském pondělí (posvícenské pondělí bývalo místy zvané jako
„pěkná“ nebo „zlatá hodinka“) stínala šavlí hlava beránkovi.
Posvícenská říkadla
Vítáme tě, posvíceníčko,
vítáme tě, posvícení,
přineslo nám potěšeníčko,
přineslo nám potěšení.
Dnes je zlatý posvícení, dnes je zlatá neděle,
všecky kola zastavili, ve mlejně se nemele,
zejtra zlatý posvícení, potom zlatý pondělí,
starý báby ať sou doma, ať tancujou v posteli.
Už máme posvícení, za dveřmi v síni.
Jdeme pro řezníka, ať bije svini.
Voda se vaří, z měděnce skáče
a zejtra zas budeme dělat koláče.
A co jich napečem, to po dvou pecích,
ty je pak rozneseš, Vašku po strejcích.
Když přijdeš do domu dej pozdravení:
že je zvem oba dva na posvícení.
O posvícení všechno to voní,
tak jako v apatyce.
Tu voní jitrnice,
tam zase koláče z pece.
Ten kdo by nešel na posvícení,
ten je blázen přece.
Úryvky z knihy "Lidové obyčeje a nápady pro šikovné ruce – Podzim“
Až mi bude osmdesát, už vím, co si budu přát.
Na planetu XL2K ČTENÍ vezmu ukázat.
Až mi bude 80…..
Jdu po ulici, v uších MP10, přesto na mě koukají jak na někoho z jiné planety. Kráčím si
to rychlým krokem do práce, jako šéfredaktorka tam přece musím být první. Po cestě potkám,
jako každé ráno, spoustu známých. Nakonec stejně přijdu poslední. Zkontroluji zprávy, nové
články. Většinou jsem spokojená. Práce už mě ale začíná nudit. Už ať mám důchod. To si ale
ještě tak 10 let počkám.
Směřuji domů, do své vily. Doma na mě čekají 3 generace mých příbuzných. Dětem je
50, jejich dětem 30 a jedinému pravnoučeti, které mám, je 5 let. Čekám jich víc. Všichni
poletíme na naši chatu na Měsíc. Raketa už je připravená. Můj manžel bude asi ještě v práci.
Takže si půjdu zabruslit na in-linech. Dojdu nakoupit. Na Měsíci sice obchody jsou, ale všechno
je tam hrozně předražené. A ještě musím zajít ke kadeřnici. Chci si nechat udělat nový fialový
proužek. Když se dostanu domů, všichni už mají sbaleno. Manžel je překvapivě také doma.
Nakládáme raketu. Moc se těším na stav beztíže. Opravdu báječný pocit. Konečně nasedáme do
rakety. Mám ráda chvíle strávené se svojí rodinou. Doufám, že si je ještě pořádně užiji, což při
dnešním průměrném věku 140 let nebude žádný problém.
Julie Pomahačová, 8. třída ZŠ a MŠ Čestice
Můj sen
Crr…Crr 6:30. Zazvonil budík a já jsem věděla, že už je čas vstávat. Musím po krásném,
slunném víkendu do školy. Ach jo. Vylezu z postele a rozhlédnu se kolem sebe. Stojím uprostřed
luxusně zařízeného velkého dívčího pokoje. „Co se stalo?“ říkám si pro sebe, „takhle můj
pokojíček přece nevypadá.“ Zachovám chladnou hlavu. Sejdu několik schodů do přízemí.
Jdu do kuchyně připravit si jídlo. Otevřu ledničku. Prázdná. Že by mamka zapomněla
nakoupit? Najednou si všimnu jakýchsi tlačítek s obrázky na vnitřní straně dveří. Na jednom
z nich ryba, na dalších broskev, hranolky, coca-cola a všechno možné jídlo. Zmáčknu tlačítko
s obrázkem toastu. Z boční strany se sune něco voňavého ven. Krásně propečený toast se
šunkou, sýrem a kečupem. Mňam! Ještě něco k pití. Tlačítko džus. Svačinu dávám do batohu.
Podivím se. Proč nevidím žádné učebnice ani sešity? Uvnitř pouze notebook. Zajásám!
Stoupnu si ke skříni. Chystám se otevřít dvířka. Slyším jakýsi hlas, přemýšlím, odkud
jde. Ze skříně. Poslouchám pozorněji a zjistím, že mluví ke mně. „Dobré ráno, chcete sukni,
kalhoty nebo šaty? Na dnešní den předpovídám slunečno, ojediněle oblačno, teplota se vyšplhá
až k 32 stupňům, na horách okolo 23 stupňů. Doporučuji letní zelené šaty.“ Skříň se otevře.
Přistoupím blíže. Najdu zelenkavé letní šatičky na ramínka. Rychle si je obléknu. Už jen
poslední úpravy. Vejdu do koupelny. Nenajdu však žádné kartáčky, hřebeny ani líčidla. Opět
tlačítka. Mohu si vybrat vůni mého dechu, barvu očních stínů a nejrůznější účesy, od prostého
culíku po exotický sestřih. Zmáčknu na svěží dech, zelenkavé oční stíny a vlasy si nechám učesat
do drdolu. Běžím ze schodů, pak chodbou k hlavnímu vchodu.
Zabouchnu dveře a najednou se ozve: „Leni, vstávej! Cožpak jsi neslyšela budík? Už je 7
hodin. Za chvíli musíš do školy.“ Vylezu z postele. Rozhlédnu se kolem sebe a zjistím, že stojím
ve stejném pokoji jako včera, když jsem šla spát. Ve škole vyprávím o snu kamarádkám a říkáme
si, jak by naše rána mohla za několik let vypadat.
Kalová Lenka, 9. třída, ZŠ Dukelská Strakonice
Přišel ke mně mimozemšťan
a povídá: „Dejte mně
všechna čísla časopisu
ČTENÍ od vás ze Země.
Mimozemšťané
V úterý odpoledne jsem přišel ze školy domů. Rodiče byli ještě v práci a sestra ve škole.
Připravil jsem si svačinu, posadil se do křesla a pustil televizi. Náhle v obýváku začala blikat
různá světýlka a z jednoho místa se šířila pronikavá záře. Co to asi je? Najednou vše zmizelo a v
pokoji se rozlehlo nepříjemné ticho. Zpozorněl jsem. Náhle jsem to spatřil. Létající talíř. Vystupovali
z něj dva podivní mužíčci. Schoulil jsem se do klubíčka, aby mě nezpozorovali, a ani jsem nedutal.
Vtom ke mně jeden přistoupil a cloumal se mnou. Křičel na mě: „Honzíku, vstávej, slyšíš, vstávej!“
Byla to maminka, právě přišla z práce. Musel jsem asi usnout a zdál se mně tento podivný sen.
Často se mi sen vrací. Jednou můžeme objevit nové planety, kde je život jako na naší Modré
planetě. Možná, že tam budou naše děti jezdit na dovolenou.
Jan Hradecký, 8. třída, ZŠ a MŠ Volenice
Až mi bude 30...
Až mi bude třicet, tak bude všechno tady létat, třeba auta, autobus, vlak, všechna doprava se
přesune do vzduchu.
Je mi třicet. Bydlím ve vile a mám auto Lamborghini. Jsem hokejista jako Jaromír Jágr, často
jsem v televizi. Mám manželku a syna. Syn hraje florbal a manželka studuje na učitelku a jmenuje se
Nataša a kluk se jmenuje Mario. Rád zpívá a chce být zpěvák.
Až skončím s hokejem, tak budu trenér. Pozítří oslavím 30 let a pozvu své kamarády a rodiče
a rodiče mé manželky a nesmí chybět můj kamarád Mario. Pojedeme s mojí rodinou a rodinou mého
kamaráda do Chorvatska, už se tam těším. Část dovolené budeme trávit na mé lodi a mé narozeniny
tam oslavíme.
René Červeňák, 7. třída, Dětský domov Volyně
Věštění budoucnosti z křišťálové koule
Na půdě domu jsem ve staré skříni po prababičce objevil zaprášenou křišťálovou kouli. Kdysi
asi sloužila k předpovídání budoucnosti.
Kouli jsem vyleštil a postavil v mém pokoji na knihovnu. Odtud na mě vrhala odlesky, ale já
jsem si jí nevšímal. Až jednou jsem viděl v televizi věštkyni předpovídat z podobné koule
budoucnost.
Ten večer mě tak přitahovala, že jsem ji postavil na stůl a rozsvítil na ni lampu. Napadlo mě,
jestli bych ji ovládl tak, aby mi ukázala, co bude v budoucnosti.
Nevěděl jsem, jak na to, a tak jsem do ní jen upřeně zíral a zíral. Začalo mi hučet v hlavě a
naskočila mi husí kůže. Před očima se mi objevilo, jak se snažím přes nějaké překážky dostat do
brány hradu. Všude jsou stráže a vlají vlajky. Vypadá to na Pražský hrad. Náhle jsem se ocitl uvnitř.
Procházím se v obrovských sálech po vysokých kobercích. Potom sedím za zdobeným stolem, plným
papírů a knih.
Odpočívám v rudém křesle, odjíždím a přijíždím v nablýskaném autě. Znovu procházím sály,
ale nějaké osoby se mi staví do cesty. Musím se s pomocí rukou probojovat dál.
Situace se zhoršuje, vypadá to, že se snad budu muset prát. Náhle všechno vybledne. Já se
zadýchaný a s bolením hlavy ocitnu zase na židli v pokoji.
V křišťálové kouli je vidět už zase jenom odraz rozsvícené lampy. Přemýšlel jsem, jestli mi
křišťálová koule předpověděla, že budu prezidentem, kancléřem, vládním ředitelem, a nebo třeba
vrátným na Hradě. Byl jsem spokojený, protože každá z těch možností se mi líbí. Mohlo to také
dopadnout hůř.
Jakub Klíma, 7. třída, ZŠ a MŠ Katovice
Kup si ČTENÍ za pár šupů
a zbavíš se v hlavě lupů.
SMRAD Z DALLASU ( 1/2 )
Jan Pavel Jarkovský
(čtenářům tento název bude připadat známý. První část vytištěnou kurzívou jsme již otiskli loni
v listopadu, pro osvěžení ji však uvádíme znovu)
Hlava mě bolela jak střep. A teď se ještě přidalo to zvonění. Zašátral jsem po cigaretě a
rukou se přitom dotkl telefonu. To mě probudilo. Zvedl jsem sluchátko, abych tomu balíkovi vysvětlil,
že i tady v tý díře, který říkaj Dallas, začínám pracovat až v jedenáct. „Haloó Marlowe…?“ Sakra
ženská a ještě k tomu zoufalá to bylo vždycky moje slabý místo. A navíc mi ten hlas zněl povědomě.
„Jó Philip Marlowe“. Snažil jsem se zmátožit jazyk. „Marlowe tady Queenová, prosím musíš přijet..!
Susan miláčku uklidni se, o co jde? „Nevím, v ústavu je totální spoušť. Nějaká epidemie nebo nás
někdo otrávil, volám z motorestu U Alla a nevím, jestli budu mít sílu dojet zpátky, poslala jsem pro
pomoc…“ Dál už bylo ve sluchátku slyšet jen vzlykot jedný zdravý kočky.
S dr. Queenovou jsem se seznámil před válkou v jednom lazaretu pro černý z chudinskejch
čtvrtí. Byla to jedna z těch obětavých holek, který si myslej, že spasej svět. Po válce si pak otevřela
takovej malej cvokhaus pro veterány, který zničila samota, chlast a hlavně vzpomínky. Bylo to na
severu Dallaskýho okresu v German Village. Malá zapadlá díra kam nejezdila ani pošta. Já přijel do
Texasu rok nato na její doporučení, že ty místní křupani maj plný kapsy dolarů. Jo a taky jsou cejtit
hnojem, slepicema nebo v lepším případě naftou.
U Alla jsem nikoho nenašel. Tak jsem jel rovnou do German Village. Všude bylo boží
dopuštění a nepředstavitelnej smrad. Ještě jsem nestih vystoupit a už ke mně běžel All „Marlowe
zaplať Bůh, že jste tady. Rychle potřebuju pomoc s doktorkou.“ „Co je s ní ?“ „Je na tom špatně,
ale nedá si říct. Nechce tu nechat toho blábolícího dědečka z Arménie nebo odjinud z východu.
Podrousek. K čertu, jak mám vědět jakým je to jazykem, beztak to má zpočtený. Každopádně ji
musíme dostat do špitálu. Pomoc by měla být na cestě, ale teď jde o ni.“
Když jsme vešli dovnitř, puch ještě zesílil. Plynárna, kterou mohli zásobit menší město.
Vyběhl jsem zpátky na verandu. Od rána jsem měl žaludek na vodě, ale tohle bylo moc.
S kapesníkem před pusou jsem se vrátil do domu. Susan seděla u blouznícího starce v posledním
tažení. „Ahoj Susan..“ Otočila ke mně svoji tvář. Ježíši. Tváře měla propadlé a oči zanícené
z nevyspání. Pochopil jsem, že jestli ji hned neodvezu, bude ležet vedle toho dědy. „Susan pojď,
odvezu Tě“. „Nemůžu je tady nechat..“ řekla a slzy jí pří tom tekly po tváři. „Neboj se, pomoc už je
na cestě a ty se musíš dát do pořádku, jinak jim nepomůžeš.“ Dívala se na mě přes proud svých slz a
němě přikývla. Kývl jsem na Alla.,,Zvládneš to tady?“ „Jo, je tu ještě sestra a pár lidí z personálu,
pomůžu vám do auta.“ Podepřel Susan z druhé strany. Přede mnou se ozval plačtivý hlas. „Vemte mě
s sebou, mě nic není, je mi jen trochu zle od nervů.“ Proti mně stál chlap jak hora podle tetování
mariňák. Teď ale jen roztřesená troska, přerostlé dítě. Na tohle jsem fakt neměl nervy. „Pojďte, pane
Helisan, musíte odpočívat.“ Docela pohledná sestra s přísným upjatým výrazem ve tváři ho zatlačila
zpět. Byl jsem jí vděčný. „To je sestra Jurkowicz “ vysvětlil mi. A mě projelo hlavou, proč jsou
všechny židovky tak strohé. „Díky, Alle ozvu se“ řekl jsem mu, když mi pomohl posadit Susan do
mého buicku a radši jsem sešlápl plyn, protože po cestě proti nám přijíždělo auto šerifa a sanitka.
Akorát. Nechtěl jsem nic vysvětlovat.
V st.Jś Hospital v Dallasu šlo všechno rychleji, než jsem čekal. Blondýnka za přepážkou se
podívala na Susan a okamžitě zavolala pro doktora. „Můžete mi říct svoje jméno? Musím zapsat,
kdo jí přivezl“. Sáhl jsem do náprsní tašky a podal jí vizitku. Velké oči ke mně vzhlédly a našpulené
rtíky vzdechly „Vy jste detektiv?“ Prr kočičko, dneska fakt nemám den na tuhle konverzaci,
pomyslel jsem si, ale přesto jsem odpověděl „jó kdybyste potřebovala, zavolejte.“ Otočil jsem se
k doktorovi, který právě přicházel. „Dobrý den jsem doktor Pitzinger. Vy jste ji přivezl? Potřebuji
nějaké podrobnosti“ řekl. Vše jsem mu vysvětlil a dohlédl na Susan, než ji uložili. Doktor mě ujistil,
že se mohu kdykoliv informovat o jejím stavu. Hlas blondýnky z recepce v hale mě zastavil. „Pane
Marlowe.“ Ne holka, dnes opravdu potřebuju jít spát. „Pane Marllowe volali z kanceláře starosty.
Máte k němu zajet. Tady je adresa.“ Ksakru co má tohle zase znamenat. „Díky,“ řekl jsem unaveně a
odcházel, doprovázen jejím upřeným pohledem.
Nové ČTENÍ v Česticích!
Nekoupit je byl by hřích.
Místo oběda jsem si koupil sendviče a zamířil ke starostovi. „Halo, jste vzhůru?“ řekl jsem a
zaklepal na sklo vrátnice. Děda sebou trhl a překvapivě na mě zamžoural skrz staromódní brýle.
Přistrčil jsem mu vizitku a zeptal se kudy ke starostovi. „Musíte do druhého patra a dveře na konci
chodby“ zachrčel a ukázal k výtahu. Poděkoval jsem a počkal, až klec sjede dolů. Když jsem
nastupoval, zahlédl jsem, jak si zády ke mně přihýbá z příruční placatice. Vyjel jsem nahoru a podle
instrukcí zaklepal na těžké dubové dveře na konci chodby. Odměřený hlas mě vyzval ke vstupu.
Ocitl jsem se v obrovské hale nevkusně zařízené v gregoriánském stylu. Za stolem velikosti
baseballového hřiště na mě zírala postarší vyzuna. Její pohled byl asi tak tklivej jako dva mokrý
šutry. ,,Přejete si?“ zapráskal vzduchem elektrickej výboj jejího hlasu. ,,Philip Marlowe, soukromý
detektiv. Jdu za panem starostou.“ Aniž by ze mě spustila oči, zvedla telefonní sluchátko a zmáčkla
jedno z mnoha tlačítek na ovládací desce. „Je tu pan Marlowe. Ano.“ Položila sluchátko a trhla
hlavou směrem k pohovce „sedněte si“. Bezděčně jsem ji poslechl. Vylovil jsem zmačkanou
krabičku Pall Mallek a vytáhl poslední cigaretu. „Tady se nekouří“ okřikla mě ta stará šusparáda.
Zastrčil jsem tedy cigaretu za pásku klobouku a položil si ho na klín. Minuty se v hrobovém tichu
vlekly jak věčnost, jen občas bylo slyšet zaškrábání pera. Konečně se na pultu telefonu rozsvítila
žárovka. Vyzuna prstem propíchla neviditelného nepřítele mezi jejím stolem a starostovými dveřmi.
Gesto doprovodila jen suchým: „Jděte“. Vešel jsem do starostovy kanceláře a s ulehčením za sebou
zaklapl dveře. „Dobrý den pane Marlowe, posaďte se.“ Starostova prasečí očka na mě mrkala ze
sádelnaté tváře a obrovské tělo v kovbojské košili částečně zakrývala švihácká vestička z teletiny.
„Kouříte?“ tlustou rukou se zlatými prsteny mi přisunul krabici doutníků. „Děkuji, mám svoje.“
Vytáhl jsem zpoza pásky klobouku Pall Mallku a zapálil si. „Asi jste trochu překvapený, že jsem Vás
zavolal, že?“ Přisvědčil jsem kývnutím hlavy a čekal, co bude dál. „Víte volal mi šerif z German
Village. Viděl, jak vezete dr. Queenovou do nemocnice. Prý jste měl úspěšnou praxi v New Yorku?“
Opět jsem přikývl. Vida co si o mně všechno zjistil. „Víte případ v German Village není ojedinělý.
Před pár dny se něco podobného stalo v sirotčinci na okraji Dallasu. Napadlo mě využít Vašich
zkušeností. Kdybyste ve spolupráci se šerifem pomohl zjistit, o co jde. Pochopitelně diskrétně a
informoval mě o výsledcích vašeho pátrání. Pochopte, chystají se volby, a nechci v okrese žádný
skandál.“ Nechal jsem si chvilku na rozmyšlenou a snažil se pochopit, o co mu jde. Na nic jsem
nepřišel. No co, když platí, dacan, nic mi do toho není. Vybalil jsem svoje karty. „Víte, jsem zvyklý
pracovat sám. Zpovídat se budu jen Vám. Šerif ať si dělá svoji práci. Moje cena je stovka za den plus
výdaje.“ „Dobrá, peníze nejsou problém. Tady máte šek na 1 000 $ a berte to jako okresní zakázku.“
Jeho hlas evidentně ztvrdnul. Podepsal šek a přistrčil ho přes stůl ke mně. Dalších tisíc dostanete
potom. A pamatujte, buďte diskrétní.“ Chvili jsem zíral na šek. Jestli se chce ten páprda vytahovat
tak si vybral zatraceně blbý publikum. „Spolehněte se, ozvu se Vám, jak budu něco vědět“ řekl jsem
a zvedl jsem se od stolu. Když jsem procházel vstupní halou, vyzuna tam nebyla. Nedalo mi to a
pohlédl jsem na její psací stůl. Dnešní Herald Tribune byl otevřený na burzovní stránce. Červenou
tužkou tam byly zaškrtnuty kurzy Cocochicken Dallas a Kentucky Fried Chicken. Vyšel jsem ven
okolo vrátného, který už zase spal a svalil se na sedadlo svého buicku. Byl jsem ztahanej jak kotě,
měl jsem hlad a vyhlídka, že musím ještě dnes jet do Germanvillage se mi vůbec nelíbila.
Prázdninový pobyt dětí z DD Volyně v Praze
Ve dnech 24. - 31.7.2010 vyrazilo pět dětí společně se svou tetou vychovatelkou na týdenní pobyt
do Prahy. Díky peněžitému sponzorskému daru mohly děti prožít týden plný akcí se spoustou zážitků.
Děti měly možnost navštívit Letecké muzeum Kbely, ZOO Praha, Satalickou bažantnici Vinořskou oboru, oběd v McDonald's, výstavu Prvorepublikových fotografií, prohlídku centra města,
Staroměstské nám. - orloj a jiné.
Sponzorský dar poskytl p. Josef Smola st. a p. František Smola st., kterým patří velké
poděkování od zúčastněných dětí a také od vychovatele.
B. Horká – vychovatelka
ČTENÍ ví vždy co se děje,
kdo zas pláče, kdo se směje,
komu ztratilo se děcko.
U nás dozvíte se všecko.
Střelka - tábor
Letošní tábor Střelky čekalo několik změn. Ty, kteří tak rádi četli naše zápisy z našeho
tábořiště Kolčava, musím letos zklamat. Základnu jsme sice postavili, ale jejích krás jsme letos
nechali užívat oddílů ze vzdálenějších koutů republiky, aby věhlas a slávu Pošumaví šířili i
daleko za hranicemi našeho krásného kraje. Čtyři roky na stejném místě na jednu stranu není
mnoho, ale pro oddíl, který byl do té doby zvyklý jezdit každý rok jinam to je přece jenom dost
dlouhé období. Proto při rozmýšlení, kde se letošní oddílový vrchol bude odehrávat, padla
spousta návrhů, většinou tábořišť na kterých jsme již byli a prožili tam už pěknou řádku zážitků.
Nakonec i s ohledem na termín a obsazenost padl náš výběr na tábořiště nedaleko Kocelovic u
Blatné, známé podle rozlehlého rybníka v bezprostřední blízkosti jako Hubenov. Právě rozlehlý
rybník a členité, leč rovinaté lesy nám po letech dávaly možnost realizovat i dlouho nehrané hry,
ke kterým potřebujeme právě tyto přírodní podmínky. Další změny už pro nás tak pozitivní
nebyly, nicméně vyrovnali jsme se s nimi snad dobře. Věcí, která nás lehce zaskočila, byla
žádost poskytovatelů tábora, abychom se nastěhovali na tábořiště až v neděli. Po týdnech
chaotické komunikace s provozovatelem jsme pokus o nastěhování se v sobotu vzdali a poprvé
tedy vyrazili na tábor v neděli 1.8., kdy byl na desátou naplánován tradiční sraz před školou a
objednaným autobusem přesun na tábořiště. Perličkou je, že v sobotu, v předvečer odjezdu, nám
zvonil telefon, kde se rozčilený hlas ptal, kdeže jsme a kdy hodláme přijet☺. Přijeli jsme tedy až
v neděli a po vybalení, nutném proškolení, ubytování a všech formalitách jsme se hned vrhli do
celotáborové hry. Letošní námět na hru bylo hledání Zlatého Grálu. Ve hře nechyběli dobráci
typu pana profesora Krále, jež se celý život pokoušel Zlatý Grál najít, a bez jehož informací by
měly družiny pramalou naději na naleznutí této relikvie, ale samozřejmě tu byl i největší zloun
jež nesl tajemné jméno Šedá excelence. Tento barbar chtěl Zlatý Grál jen pro splnění vlastní
touhy, kterou byla nadvláda nad světem. Během této hry jsme samozřejmě nezapomínali ani na
výuku tábornických dovedností a znalostí. Proto se členové vraceli obohaceni o znalosti
Morseovy abecedy, poznávali zvířata, stromy, květiny, účastnili se vodáckého výcviku na
kanoích, který právě z důvodu malé vodní plochy není na kolčavském tábořišti realizovatelný,
rozdělávali oheň jen s pomocí mokrého dřeva, zpívali písně u slavnostních táborových ohňů atd.
atd. Tábor byl také díky větší vzdálenosti od našeho bydliště zatraktivněn několika výlety na
kole, pěšky i autobusem. Vděčným místem našich výletů byla nedaleká Příbram, kde se krom
mnoha památek jako je Svatá Hora či hornické muzeum nachází i aquapark s tobogány a
vířivkami. Další zastávky byly například v Kadově u místního viklanu či v Pičíně v pohádkovém
království. Samozřejmostí byl i návštěvní den, Zlatá vařečka, boj o vlaječky a další a další již
tradiční táborové soutěže. Nicméně o den zkrácený tábor se neúprosně blížil do konce.
Táborová hra spěla do svého vrcholu a tak v pátek mohli všechny družiny jít hledat kýžený Zlatý
Grál. To se také konkrétně Amazonkám povedlo, ale stále zde ještě byla hrozba šedé excelence,
které Zlatý grál mohl zneužít k nadvládě nad lidstvem. Proto se družiny musely vypravit
k hledání částí duše šedé excelence, po jejichž zničení by od ní byl nadobro pokoj. Družinám se
toto podařilo a táborová hra tak dospěla ke svému závěru, kdy se nakonec z první pozice mohli
radovat Tuláci. Poslední den je také tradičně dnem příprav k odjezdu, a proto všichni sklízeli, seč
jim síly stačily, abychom mohli tábořiště následující den v pořádku předat. To se také stalo a po
desáté hodině děti spokojeně a v pořádku nasedly do autobusu, jenž je přímou linkou tábor
Hubenov – Čestice dovezl v pořádku domů. Nutno dodat, že po příjezdu domů a téměř
navazujícím odjezdu na balení naší Kolčavy jsme se s vedoucími shodli, že všude dobře, doma
nejlíp, a tak s velkou pravděpodobností zavítáme příští rok znovu na naší domovskou základnu.
Buf
Řekl mi profesor Král, že mám hledat Zlatý Grál.
Ve ČTENÍ byl návod jak mám vyhrát závod.
Úterý
Budíček byl v půl osmé, hned na to rozcvička s hygienou. Po snídani rozchod na práce.
Po 9. hodině se starší odebrali na cyklovýlet.
Jeli do Bělčic do sklárny a poté se vykoupat
do Blatné k rybníku. Ti, co zatím zůstali
v táboře, dělali své práce a hráli hry. Po
poledním klidu jsme si udělali dvojice a
jezdili slalom na kánoích. Pak se po
jednotlivcích jezdilo na matračce, neboli
lochnesské příšeře. Hry nám zabraly celé
odpoledne. Poté nám Kolibr zapískal
morseovkou zprávu. Následně jsme si
přečetli kapitolu z deníku, zpívali písničky a
šli spát. Dlouho jsme nespali, protože nás
kolem půlnoci vzbudili, přečetli nám
historku a po dvojicích vypustili na stezku,
která měla ukázat, jestli máme dobré srdce (čistou duši). Prošli jsme lesem, přepluli jezero a
všichni přežili. Pak jsme šli opravdu spát.
Zapsala: Šicu
Pátek
Ráno něco po páté hodině nás vzbudil posel a dovedl nás k poustevníkovi, který nám
v hádance řekl, kde se grál nachází. Einstein si vzal na pomoc mapu a vydali jsme se na
vzdálenou louku. Místo po krásné cestě jsme šli lesem, kde jsme stále bloudili. Nakonec jsme
našli osudnou louku, kde uprostřed ní byl dřevěný kříž. A tak jsme začali hrabat. Po chvíli jsme
našli měšec a v něm Zlatý Grál – kalich. Šťastní, ale promočení jsme se vrátili zpátky do tábora a
pak šli ještě spát. Kolem deváté hodiny byl budíček, snídaně a rozchod na práce. Celé dopoledne
jsme uklízeli a balili tábor. Po poledním klidu jsme šli zničit duše šedé excelence. Prošli jsme
úzkou stezkou, která byla plna strážců duší, a úspěšně zničili excelenci. V táboře nám nechala
vzkaz „já se vrátím“. Poté přišel profesor Král a děkoval nám. S jeho pomocí jsme také grál
zničili vhozením do středu Hubenova. Navečer jsme si ugrilovali maso, zazpívali písně,
vyhodnotili táborovou hru a šli spát.
Zapsala: Áďa S.
Na svatého Václava ať se pivo pění.
Že tu bude zábava píšou přece v ČTENÍ
Sv.Václav - zvyky a obyčeje
Svátek svatého Václava byl mezi lidmi natolik oblíben, že jej slavila doslova celá země.
V tento slavný den se konávaly slavnostní mše, poutě, svatováclavské posvícení a lidové
veselice. Počet věřících, putujících do Prahy k hrobu svatého Václava, se každým rokem se
zvyšoval. Tento den byl i zlomovým dnem v hospodářství. Toho dne se pasáci vraceli se stádem
ze salaší zpět do nížin.
Na Plzeňsku v neděli před nebo po svátku svatého Václava se scházeli na návsi čeledíni a
děvečky a volili chudého krále, královnu a královské služebníky. Zvoleného krále vyzdobili
korunou z pozlaceného papíru s pestrobarevnými stužkami. Nato vytvořili „královský“ průvod,
který pak procházel celou vsí a prosil po staveních o dárek. Když průvod vešel za doprovodu
hudby na dvorek domu, vystoupil jeden z královských služebníků a zazpíval:
Chudý král a králka prosí
o pár buchtiček nebo vajíček.
Nadělte raděj víc vajíček,
nežli vdolečků a buchtiček,
protože náš chudý král,
těžkou stravu požíval.
My mu chceme zdraví zachovati,
proto musíme mnoho vajec sebrati.
Když mu několik kop vajec dáte,
ty vy leckdes v domě ležet máte.
Vy to na statku nepoznáte,
když je králi, králce shledáte,
těmi se jim život prodlouží,
svatý Václav se Vám odslouží.
Poté vystoupil další sloužící a pokračoval ve zpívání:
Naše králka bosa chodí,
tluče nohy v kamení,
bílé nohy v rose brodí.
Prosíme, pomozte lidi,
naší chudé králce,
jako ňákej žebračce.
Královna a služka bosa,
musí chodit když je rosa.
Chudá královna, chudý král,
běda kdyby nic nedostal.
Nemají volů ani krav,
velmi nuzný je jejich stav.
Prosíme Vás pomozte,
proto Vy neschudnete,
když hojných vajec, chlebů
a sejrů nadělíte.
Hospodyně pak většinou podarovala průvod několika vejci, chlebem nebo kouskem
pečínky. Všichni účastníci průvodu hezky poděkovali, popřáli mnoho štěstí a pokračovali k
jinému stavení. Večer se všichni sešli v místním hostinci, kde se z výslužky konala hostina.
Po svátku svatého Václava nastával čas, kdy se platila poddanská daň z půdy majiteli panství.
Tato daň bývala vyměřena v naturáliích jako například: vejce, obilí, mák nebo drůbež.
Zůstane to, jak to bylo nebo se to změní?
Kandidátky jako první přináší vám ČTENÍ
Komunální volby 2010
Vážení čtenáři, 15. a 16. října 2010 půjdeme k volebním urnám a budeme
rozhodovat o složení zastupitelstva městyse na další čtyři roky. Čtení pro lidi vám
představuje kandidáty na volby do zastupitelstva městyse a je jen na vás, abyste
zvážili, jak dobře pracovalo současné zastupitelstvo, podívali se, kdo již kandidovat
nebude a kdo si myslíte, že by v novém zastupitelstvu měl pracovat. Přeji nám pro
rozvoj městyse i lidi „šťastnou ruku“
Jana Vlažná
Sdružení nezávislých kandidátů pro Čestice a okolí
(současný člen zastupitelstva)
1. Jan Zábranský, Čestice
2. Jaroslav Janout, Čestice
(současný člen zastupitelstva)
3. Jana Bláhová, Čestice
(současná členka zastupitelstva)
4. Hana Ježková, Krušlov
5. Mgr. Jiří Švehla, Čestice
6. Jaroslav Chalupný, Střídka
7. Mgr. Marcela Ouředníková, Čestice
8. Jan Kubát, Čestice
9. Věra Němcová, Čestice
10. Dušan Vávra, Čestice 168
11. Kamil Chochol, Čestice
Sdružení nezávislých kandidátů – za Čestice a okolí
1. Milan Žejdl, Čestice
(současný člen zastupitelstva)
(současný člen zastupitelstva)
2. Ing. Zdeněk Pilný, Čestice
3. František Vozobule, Nahořany
4. Jan Staněk, Čestice
(současný člen zastupitelstva)
5. Ing. Miloslav Kala, Čestice
6. Miroslav Rataj, Doubravice u Volyně (Prkošín)
7. Ing. Vladimír Jelínek, Čestice
8. Zdeněk Valenta, Čestice
(současný člen zastupitelstva)
9. Mgr. Jan Hartl, Radešov
10. Vladimír Kačmár, Čestice
11. Martin Levý, Čestice
Čtení pro lidi – dvouměsíčník Kulturního spolku pro Čestice a okolí
Rediguje Jana Vlažná, Čestice 169
Neprošlo jazykovou úpravou
Uzávěrka vždy 20. den sudého měsíce
září – říjen 2010
Cena 15,- Kč
Sazba a tisk: ČZ Strakonice a.s.
Registrační známka: EČ EMKČR 12994
IČO: 47255846