dějiny mezinárodních vztahů terminologický slovník
Transkript
dějiny mezinárodních vztahů terminologický slovník
DĚJINY MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ TERMINOLOGICKÝ SLOVNÍK PhDr. Lukáš Novotný, Ph.D. a kol. Slovník vznikl v rámci projektu OPPA „Inovace studijního programu Ekonomie a hospodářská správa s akcentem na internacionalizaci výuky, individuální práci se studenty a praxi“; CZ.2.17/3.1.00/33332. Tato publikace neprošla jazykovou ani redakční úpravou. Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti Katedra hospodářských dějin Národohospodářská fakulta Vysoká škola ekonomická v Praze Praha 2013 Úvodní slovo Výkladový slovník vznikl v rámci projektu OPPA „Inovace studijního programu Ekonomie a hospodářská správa s akcentem na internacionalizaci výuky, individuální práci se studenty a praxi“; CZ.2.17/3.1.00/33332. Připravili jej z velké části pracovníci a doktorandi Katedry hospodářských dějin Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze s cílem zkvalitnit výuku hospodářských a politických dějin a zlepšit tak přípravu budoucích odborníků v rámci magisterského studia. Předkládaná publikace je určena především pro studijní a výukové účely vedlejší specializace Dějiny mezinárodních vztahů, konkrétně pro předměty Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů (5HD413), Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů (5HD411), Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 (5HD409), Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 (5HD410) a Diskusní seminář (5HD401). Předmět Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů se zabývá problematikou mezinárodních vztahů v kontextu světové ekonomiky se zřetelem na analýzu dopadů vybraných událostí a procesů na mezinárodní hospodářské vztahy. Předmět Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů je zaměřen na roli státu coby dominantního aktéra dějin a mezinárodních vztahů, zároveň představuje alternativní přístupy k historickému výzkumu mezinárodních vztahů. Předměty Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 a Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 poskytují studentům zevrubný přehled historického vývoje mezinárodních vztahů v 19. a 20. století se zaměřením na vybraná mezinárodně politická, diplomatická i ekonomická témata. Předmět Diskusní seminář nabízí praktický nácvik vědecké argumentace, rozvíjí politickoekonomický styl myšlení, především formou řízené diskuze nad širokým spektrem témat. Obsah 5HD413................................................................................................................................................................... 5 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů ...................................................................................................... 5 1. seminář ............................................................................................................................................................6 2. seminář ............................................................................................................................................................9 3. seminář ..........................................................................................................................................................12 4. seminář ..........................................................................................................................................................14 5. seminář ..........................................................................................................................................................17 6. seminář ..........................................................................................................................................................21 7. seminář ..........................................................................................................................................................23 8. seminář ..........................................................................................................................................................27 9. seminář ..........................................................................................................................................................31 10. seminář ........................................................................................................................................................35 11. seminář ........................................................................................................................................................38 12. seminář ........................................................................................................................................................42 13. seminář ........................................................................................................................................................44 5HD401................................................................................................................................................................. 48 Diskusní seminář ................................................................................................................................................. 48 1. seminář ..........................................................................................................................................................49 2. seminář ..........................................................................................................................................................52 3. seminář ..........................................................................................................................................................56 4. seminář ..........................................................................................................................................................58 5. seminář ..........................................................................................................................................................60 6. seminář ..........................................................................................................................................................62 7. seminář ..........................................................................................................................................................64 8. seminář ..........................................................................................................................................................66 9. seminář ..........................................................................................................................................................69 10. seminář ........................................................................................................................................................71 11. seminář ........................................................................................................................................................72 12. seminář ........................................................................................................................................................75 5HD411................................................................................................................................................................. 78 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů ................................................................................... 78 1. seminář ..........................................................................................................................................................79 2. seminář ..........................................................................................................................................................81 3. seminář ..........................................................................................................................................................83 4. seminář ..........................................................................................................................................................86 5. seminář ..........................................................................................................................................................89 6. seminář ..........................................................................................................................................................91 7. seminář ..........................................................................................................................................................94 8. seminář ..........................................................................................................................................................97 9. seminář ..........................................................................................................................................................99 10. seminář ......................................................................................................................................................101 11. seminář ......................................................................................................................................................104 12. seminář ......................................................................................................................................................106 13. seminář ......................................................................................................................................................108 5HD409............................................................................................................................................................... 110 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 ............................................................................................................ 110 1. seminář ........................................................................................................................................................111 2. seminář ........................................................................................................................................................113 3. seminář ........................................................................................................................................................116 4. seminář ........................................................................................................................................................120 5. seminář ........................................................................................................................................................123 6. seminář ........................................................................................................................................................126 7. seminář ........................................................................................................................................................129 8. seminář ........................................................................................................................................................132 9. seminář ........................................................................................................................................................135 10. seminář ......................................................................................................................................................138 11. seminář ......................................................................................................................................................141 12. seminář ......................................................................................................................................................144 13. seminář ......................................................................................................................................................147 5HD410............................................................................................................................................................... 151 Dějiny mezinárodní vztahy po roce 1945 ........................................................................................................ 151 1. seminář ........................................................................................................................................................152 2. seminář ........................................................................................................................................................155 3. seminář ........................................................................................................................................................159 4. seminář ........................................................................................................................................................162 5. seminář ........................................................................................................................................................166 6. seminář ........................................................................................................................................................168 7. seminář ........................................................................................................................................................171 8. seminář ........................................................................................................................................................174 9. seminář ........................................................................................................................................................178 10. seminář ......................................................................................................................................................181 11. seminář ......................................................................................................................................................184 12. seminář ......................................................................................................................................................186 13. seminář ......................................................................................................................................................190 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 1. seminář Pax Romana Pax Romana (latinský výraz pro římský mír) představuje pojem, jímž se označuje období, trvající přes dvě stě let (27 př. Kr. – 180) a vyznačující se mírem a prosperitou národů v rámci Římské říše. Tento mír byl zajištěn vojenskou nadvládou Říma nad oblastí Středozemního moře, kde neměl žádného mocenského, ekonomického a kulturního oponenta. Koncept Pax Romana prvně rozpracoval britský historik Edward Gibbon v díle Úpadek a pád Římské říše (The Decline and Fall of the Roman Empire). Pax Americana Pax Americana (latinský výraz pro americký mír) představuje pojem, jímž se označuje historický koncept relativního míru a prosperity, který panoval na západní polokouli či v Euroatlantickém prostoru po skončení 2. světové války do konce Studené války. Tento mír byl zajištěn především prostřednictvím vojenské a ekonomické dominance Spojených států amerických a aktivní zahraniční politikou, rozvíjející intenzivní diplomatické vztahy s ostatními zeměmi. Pax Britannica Pax Britannica (latinský výraz pro britský mír) představuje pojem, jímž se označuje období v letech 1815–1914, které se vyznačovalo relativní mírem a prosperitou. Tento mír byl zajištěn především prostřednictvím námořní dominance Britského impéria. Ačkoli Britské impérium nedisponovalo rozsáhlou pozemní armádou, představovalo hegemona na světových mořích, díky čemuž mohlo efektivně prosazovat svou politiku rovnováhy sil (balance of power) mezi velmocemi. Vídeňský kongres Vídeňský kongres představoval setkání zástupců evropských národů na mírové konferenci, která se konala v letech 1814–1815. Za cíl si kladl urovnat politické a územní nároky jednotlivých států po skončení napoleonských válek, a proto se mezinárodní smlouvy nesly v duchu restauračních snah, tj. nastolení původního stavu před Velkou francouzskou revolucí, dosazení legitimních panovnických rodů (legitimismus) a kvietismu, jenž měl být zachován na základě křesťanské solidarity nově vytvořenou Svatou aliancí, v níž měly hlavní slovo Prusko, Rakousko a Rusko. Koncert velmocí Koncert velmocí je pojem, jímž se v mezinárodních vztazích označuje systém rovnováhy sil mezi světovými velmocemi – Velká Británie, Prusko (od roku 1871 Německé císařství), Rakouské císařství (od roku 1867 Rakousko-Uhersko), Francie, Itálie (od roku 1861) a Ruska). Používá se pro období od konce Vídeňského kongresu (1814–1815) do vypuknutí 1. světové války v roce 1914, kdy velmoci čelily různým krizím, během nichž se snažily preferovat diplomatické řešení před vojenským střetem. Doktrína svobodného obchodu Doktrína svobodného obchodu představuje pojem, jímž se označuje vládní ekonomická politika, která nesvazuje dovoz a vývoz zboží celními tarify a jež subvencuje některá výrobní odvětví. Svobodný obchod, mezi jehož přední zastánce se řadí ekonomové Adam Smith a David Ricardo, stojí v protikladu merkantilismu. 6 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Rovnováha sil Rovnováha sil je označení pro teoretickou myšlenku, že národní bezpečnost je zajištěna ve chvíli, kdy vojenské kapacity států jsou rozloženy takovým způsobem, že žádný z nich není silnější než spojené síly ostatních zemí. Teoretikové rovnováhy sil varují, že když jeden stát získá nějakou mocenskou či vojenskou výhodu, díky níž výrazně posílí, ohrozí tím účinnost a jednotu obranné koalice. Rovnováha sil je také založena na skutečnosti, že státy ve vlastním zájmu společně a aktivně usilují o to, aby tato potencionální nerovnováha v mezinárodním společenství nevznikla. Klasická politická ekonomie Klasická politická ekonomie (někdy též klasická ekonomie) představuje moderní ekonomický směr, mezi jehož přední zastánce se řadili ekonomové Adam Smith, David Ricardo a John Stuart Mill. Dílo Adama Smitha Bohatství národů z roku 1776 se považuje za počátek klasické ekonomické teorie, která prosazuje přirozenou svobodu trhů, protože podle Smithe působení „neviditelné ruky“ trhu jej směřuje k přirozené rovnováze i bez vládních regulačních zásahů. Liberalizace zahraničního obchodu Liberalizace zahraničního obchodu představuje proces v rámci ekonomické liberalizace, jímž se označuje transformace národního obchodu se zahraničními zeměmi do neutrální roviny, tj. bez jakýchkoli vládních regulačních zásahů. Cílem liberalizace zahraničního obchodu je povzbudit zahraniční výměnu tím, že se ponechá větší prostor a volnost soukromým subjektům a svobodnému vývoji tržních mechanismů. Cobden-Chevalierova smlouva Cobden-Chevalierova smlouva představuje pojem, jímž se označuje britsko-francouzská smlouva o svobodném obchodu z roku 1860, kterou signovali Brit Richard Cobden a Francouz Michel Chevalier. Smlouva snižovala francouzská dovozní cla na britské manufakturní zboží; Britové recipročně přistoupili na redukci cel na francouzská vína a lihoviny. Díky těmto krokům došlo ke zdvojnásobení vzájemné obchodní výměny s těmito komoditami v 60. letech 19. století. V roce 1892 byla Cobden-Chevalierova smlouva nahrazena protekčním celním sazebníkem. Richard Cobden Richard Cobden (1804–1865) byl britský průmyslník a radikální liberální státník, který výrazně vstoupil do historie tím, že ve spolupráci s Johnem Brightem založil v roce 1839 Ligu proti obilným zákonům (Anti-Corn Law League) a že v roce 1860 podepsal s Francouzem Michelem Chevalierem smlouvu o svobodném obchodu. Zastával liberální ekonomické názory založené na kritice protekcionismu (tzv. cobdenismus). Spor o obilní zákony Spor o obilní zákony (1815–1846) ve Velké Británii představuje střet mezi zastánci volného obchodu a ochranářských cel. Na jedné straně obilní zákony chránily britské zemědělství před levnou konkurencí ze zahraničí, zvyšovaly cenu chleba, kvůli čemuž rostly výdaje průmyslového dělnictva na tuto základní potravinu, na druhou stranu vyvolávaly odvetná opatření, poškozující britský export. V roce 1839 vznikla Liga proti obilným zákonům (AntiCorn Law League), mezi jejíž přední představitele patřili průmyslníci z Manchesteru a stoupenci principů volného obchodu Richard Cobden a John Bright. Proti lize se postavili velcí pozemkoví vlastníci, argumentující, že továrníci chtějí levnější obilí, aby mohli platit 7 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů nižší mzdy. Nakonec parlament učinil konec protekcionismu a 26. května 1846 přijal Zákon o dovozu (Importation Act), čímž definitivně zrušil obilní zákony. Průmyslová revoluce Průmyslová revoluce představuje proces, jímž se v 18. a 19. století označuje přechod od ruční manufakturní výroby k masové tovární strojové výrobě. Tento proces, který byl iniciován vědeckými a technickými objevy a nalezením nových zdrojů energie, jako první probíhal ve Velké Británii (1760–1830), z níž na několik desetiletí učinil pověstnou „dílnu světa“. Průmyslová revoluce se později rozšířila i na země na evropském kontinentě a v zámoří. Napoleonské války Napoleonské války představují pojem, jímž se označuje řada válečných konfliktů po skončení válek s revoluční Francií v letech 1803–1815, kdy Francouzské císařství čelilo koalicím evropských států. Ačkoli se Napoleonovi dařilo prosadit své cíle, katastrofické tažení do Ruska v roce 1812 znamenalo počátek jeho konce. Definitivní Napoleonova porážka u Waterloo vedla k restaurování bourbonské monarchie ve Francii a vzniku koncertu velmocí v rámci v systému po Vídeňském kongresu (1814–1815). William Gladstone William Ewart Gladstone (1809–1898) byl britský liberální státník a několikanásobný ministerský předseda. Gladstone, jenž představoval jednoho z nejvýznamnějších liberálních politiků 19. století, se nemalou měrou zapsal do historie především svými sociálními a politickými reformami, mezi nimiž je nejpodstatnější přijetí zákonů o irské půdě, školství a omezení privilegií anglikánské církve. Usiloval i o prosazení autonomie Irska (Home Rule), což vedlo k odchodu unionistů z liberální strany. 8 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 2. seminář Zlatý standard Zlatý standard (též známý jako standard zlaté mince) představuje základní pojem, jímž se v měnovém systému označuje standardní měnová jednotka vázaná na váhu zlata, jež je v ideálním případě konstantní. Zlatý standard sloužil ke krytí národní měny (mince, bankovky) a garantoval její volnou směnitelnost za fixní částku zlata. Cílem zlatého standardu bylo působit jako protiinflační faktor měnové politiky a zamezit nekontrolovatelnému tisknutí nekrytých bankovek. Monometalismus Monometalismus představuje pojem, jímž se v ekonomii označuje peněžní systém, který je založen na existenci jednoho drahého kovu, zpravidla zlata nebo stříbra, jako základního stabilizačního faktoru peněžní soustavy. Nejznámější je zlatý monometalismus, který byl hojně zastoupen v národních měnách od konce 19. století až do vypuknutí první světové války a během něhož zavládla ve světových ekonomikách nebývalá stabilita, umožňující volný pohyb kapitálových prostředků. Bimetalismus Bimetalismus představuje pojem, jímž se v ekonomii označuje peněžní systém, který je založen na souběžném oběhu zlata a stříbra, jejichž vzájemný poměr je vyjádřen fixní hodnotou předepsanou zákonem. Nejznámější bimetalistický systém vznikl ve Spojených státech amerických v letech 1787–1873, které měly k dispozici bohaté zdroje obou drahých kovů. Nevýhoda bimetalismu tkvěla ve skutečnosti, že docházelo k časté fluktuaci vzájemného poměru kovů, vedoucí k systémovému stahování cennějšího kovu. Komoditní standard Komoditní standard představuje pojem, jímž se v ekonomii označuje peněžní systém, který je založen na oběhu jedné či více cenných komodit. Zlatý nebo stříbrný standard představuje nejznámější typ komoditního standartu v historii. Kupříkladu v koloniálních dobách existoval ve Virginii komoditní standard založený na tabáku nebo v 18. století dokonce plnila úlohu oběživa v Japonsku rýže. Bullionismus Bullionismus představuje pojem, jímž se v ekonomické teorii označuje bohatství národa, založeného na drahých kovech (především zlatu a stříbru). Bullionismus, který se v 16. století především rozšířil v Anglii jako hospodářský systém, se dá charakterizovat rovněž jako raná fáze merkantilismu. I když Anglie zlato nebo stříbro přímo netěžila, získávala je z rozsáhlého obchodu. Mezi hlavní teoretiky bullionismu se řadili Thomas Milles (1550–1627) a Gerard de Malynes (1586–1641). Greshamův zákon Greshamův zákon představuje pojem, jímž se v ekonomii označuje princip, v rámci něhož se snaží státy v monometalistickém peněžním systému zabránit nežádoucímu stahování či „ztrácení“ mincí z cennějšího kovu, aby v oběhu nezůstávalo jen oběživo s menší hmotností drahého kovu. Někdy se tento jev nazývá „dobré“ a „špatné“ peníze a je znám od středověku. Jako první tento negativní jev komplexně popsal anglický finančník sir Thomas Gresham (1519–1579), který dospěl k závěru, že stát se mu musí zákonnou cestou tomu bránit a sám včas stáhnout z oběhu kvalitní oběživo. 9 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Standard zlaté devizy Standard zlaté devizy představuje pojem, jenž v národním hospodářství souvisí s centralizací emise bankovek. Současně se jedná vedle standardu zlatého slitku o jednu z omezených forem zlatého standardu, umožňující směňování národní měny za zlato jen v limitovaném režimu. Důležitým rysem tohoto systému je držba zahraničních měn směnitelných za zlato jako rezervních měn v zemích, které nemají vlastní dostatečné rezervy zlata ke krytí jejich měn přímo. V rámci standardu zlaté devizy mohly být národní bankovky zemí volně směněny za zahraniční měny, jež byly volně směnitelné za zlato, protože národní oběživo udržovalo fixní kurz ke směnitelným měnám. Standard zlatého slitku Standard zlatého slitku představuje pojem, jímž se v ekonomii označuje princip, pomocí něhož se některé evropské státy pokusily po 1. světové válce obnovit zlatý standard. Současně se jedná vedle standardu zlaté devizy o jednu z omezených forem zlatého standardu, umožňující směňování národní měny za zlato jen v limitovaném režimu. V rámci standardu zlatého slitku mohly být předem dané hodnoty národních bankovek zemí, nemající dostatečné zlaté rezervy ke krytí vlastní měny zlatem, vyměněny za zlaté slitky o určité váze či ceně. Šterlinkový blok Šterlinkový blok (též někdy šterlinková oblast) představuje pojem, jímž se označuje blok zemí především britských dominií a kolonií (později států Britského společenství národů – Commonwealthu), které po opuštění zlatého standardu v roce 1931 vytvořily v roce 1935 blok zemí, mající většinu domácích měnových rezerv v britských librách šterlinků, aby jednak udržely paritu vlastní měny k britské libře šterlinků, čímž se nechtěly vázat na zlato a stříbro, jednak posílily hodnotu liber šterlinků. Zpravidla tak země šterlinkového bloku činily kvůli zahraničnímu obchodu a touze o větší ekonomické propojení s mateřskou zemí. Dolarový blok Dolarový blok představuje pojem, jímž se označuje blok zemí (především Kanada a latinskoamerické státy), které se v roce 1933, kdy washingtonská vláda rozhodla o devalvaci dolaru a o opuštění zlatého standardu, seskupily kolem Spojených států amerických a jež udržovaly většinu domácích měnových rezerv v amerických dolarech, aby jednak udržely paritu vlastní měny k dolaru, čímž se nechtěly vázat na zlato a stříbro, jednak posílily hodnotu amerického dolaru. Zlatý blok Zlatý blok představuje pojem, jímž se označuje blok zemí, které během Velké hospodářské krize v první fázi neopustily zlatý standard a nedevalvovaly měny jako Velká Británie a Spojené státy americké a jež se sdružily do tzv. zlatého bloku v čele s Francií. Francie zpočátku odolávala tlakům na domácí měnu, protože nebyla závislá na zahraničním obchodě jako anglosaské země, a proto se snažila k sobě ekonomicky připoutat státy střední a jihovýchodní Evropy. Koncem roku 1931 však krize zasáhla i Francii a zlatý blok se postupně zhroutil. 10 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Brettonwoodský měnový systém Brettonwoodský měnový systém představuje mezinárodní měnový systém, jehož základy byly z americké iniciativy položeny na konferenci 44 států v Bretton Woods (New Hampshire) v červenci 1944. Došlo zde i k založení Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj a Mezinárodního měnového fondu. Hlavní slovo měly na jednání USA a Velká Británie. Jednající se zavázali dodržovat pevně stanovené směnné kurzy a neomezovat pohyb mezinárodního kapitálu. Americký dolar získal status oficiální celosvětové rezervní měny, od které navíc budou směnné kurzy měn ostatních zemí odvozeny. Současně Spojené státy musely garantovat směnitelnost dolaru za zlato v pevně stanoveném kurzu 35 dolarů za trojskou unci zlata (jednalo se o jistou formu zlatého standardu). 11 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 3. seminář Teorie hegemonní stability Teorie hegemonní stability představuje v mezinárodních vztazích teorii, která je založena na předpokladu, že mezinárodním systém zůstává politicky a ekonomicky stabilní, pokud existuje jeden dominantní národní stát neboli hegemon. Úpadek a následný mocenský pád hegemona podle teorie hegemonní stability snižuje pravděpodobnost na existenci stabilního systému mezinárodních politických a ekonomických vztahů. Pozlacený věk Pozlacený věk představuje pojem, jímž se ve Spojených státech amerických označuje období, následující po válce Severu proti Jihu do počátku 20. století. Termín je odvozen od románu spisovatelů Marka Twaina a Charles Dudley Warnera The Gilded Age: A Tale of Today, který satiricky reaguje na „pozlacenou“ éru spojenou s rozsáhlým ekonomickým růstem a industrializací v amerických dějinách na jedné straně a nemalými skrytými sociálními problémy na straně druhé. Politika otevřených dveří Politika otevřených dveří představuje pojem, jímž se v zahraniční politice označuje koncept, že žádná velmoc nemá mít výhradní kontrolu či sféru vlivu na určitém území. Ačkoli politiku otevřených dveří původně formulovali Britové v souvislosti s první opiovou válkou s Čínou (1839–1842), výrazněji se termín rozšířil v zahraničněpolitických vztazích v roce 1899, kdy americký státní tajemník John Hay vyzval zainteresované velmoci v Číně, aby nebránily svobodné využívání přístavů v jejich sférách vlivu. Princip reciprocity Princip reciprocity představuje v mezinárodních vztazích pojem, kterým se označuje vzájemnost ve vztazích mezi státy. Reciprocita se především projevuje stejným přístupem, kladným či záporným, jednoho státu vůči druhému jak v zahraničněpolitických otázkách, tak ekonomických. Principu reciprocity se zpravidla využívalo k při změnách celních tarifů, garantování autorských práv, uznávání soudních rozsudků či režimu pobytu cizích státních příslušníků. Izolacionismus Izolacionismus představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje politická doktrína, izolující jednu zemi od záležitostí, dotýkající se ostatních národů (aliance, celní tarify, zahraniční obchod, mezinárodní smlouvy aj.). Státy praktikující izolacionismus jsou zpravidla přesvědčeny o správné cestě svého vývoje. Na jedné straně do značné míry zastávají zásady neintervence a přejí si udržet mír se zahraničními národy, na druhé straně se uchylují k ekonomickému protekcionismu. Payne-Aldrichův celní sazebník (Payne-Aldrich Tariff Act) Payne-Aldrichův celní sazebník představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje zákon z roku 1909, pojmenovaný na počest předkladatelů Serana R. Paynea a Nelsona W. Aldriche. Zákon snižoval celní tarify pro zboží importované do Spojených států amerických. S vydáním zákonu souviselo i zřízení výboru, zaměřeného na zkoumání problematiky změn celních sazebníků a jejich vlivu na národní hospodářství. 12 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů McKinleyho celní sazebník (McKinley Tariff Act) McKinley celní sazebník představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje zákon z roku 1890, pojmenovaný na počest předkladatele Williama McKinleyho. Zákon zvýšil v průměru o 50 % clo na importované zboží do Spojených států amerických ve snaze ochránit domácí producenty průmyslového zboží před levnější zahraniční konkurencí. McKinley Tariff představoval vrchol tehdejšího protekcionismu ve Spojených státech amerických. Underwoodův celní sazebník (Underwood Tariff Act) Underwoodův celní sazebník (někdy označovaný jako Revenue Act) představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje zákon ve Spojených státech amerických z roku 1913, pojmenovaný na počest předkladatele Oscara Underwooda. Zákon znovu vyhlásil federální daň z příjmu a snížil základní celní sazbu ze 40 % na 25 %, tj. na nižší úroveň než stanovil Payne-Aldrichův celní sazebník v roce 1909. Progresivismus Progresivismus představuje v politické filozofii a historii pojem, jímž se označuje směr, usilující o postupný politický, ekonomický a sociální pokrok. Progresivistické (pokrokové) hnutí vznikalo na přelomu 19. a 20. století v Evropě a v Kanadě a reagovalo na rozsáhlé sociální změny, způsobené především překotnou industrializací v průběhu 19. století. Představitelé progresivismu se snažili zlepšit pracovní podmínky žen a omezit práci dětí. Dolarová diplomacie Dolarová diplomacie představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje koncept zahraniční politiky Spojených států amerických především z dob prezidenta Howarda Tafta vůči zemím Latinské Ameriky a Dálnému východu. Vláda a některé korporace ze Spojených států amerických využívaly ekonomických, diplomatických a vojenských nástrojů, aby ovlivnily tamní státy do té míry, jež by jim umožnila získat mimořádné ekonomické postavení na tamních trzích. Imperiální preferenční systém Imperiální preferenční systém představuje ekonomii pojem, jímž se označuje soubor recipročních celních sazebníků nebo smluv o volném obchodu, dojednaný mezi dominiemi a koloniemi Britského impéria. Na počátku 20. století byly imperiální preference zvažovány jako jeden z možných způsobů většího hospodářského propojení jednotlivých částí Britského impéria a současně posílení ekonomické pozice mateřské země. Do značné míry se jednalo o reakci na vzrůstající konkurenci ze strany Německa a Spojených států amerických, uplatňující více zásady protekcionismu než volného trhu. Doložka nejvyšších výhod Doložka nejvyšších výhod představuje v mezinárodních hospodářských vztazích a politice pojem, jímž se označuje úroveň smluv, vyjednaných mezi dvěma státy, v oblasti mezinárodního obchodu. Termín znamená, že signující země si na základě reciproční doložky nejvyšších výhod poskytovaly stejné hospodářské výhody (kupříkladu nízké celní tarify nebo importní kvóty). V realitě doložka nejvyšších výhod mezi dvěma státy znamenala automaticky stejně výhodné smluvní podmínky, pokud jeden z nich je poskytl třetí zemi. 13 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 4. seminář Čtrnáct bodů Čtrnáct bodů představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označují podmínky amerického mírového návrhu pro ukončení 1. světové války, které ve svém prohlášení předložil prezident Spojených států amerických Woodrow Wilson 8. ledna 1918. Kladly důraz především na svobodu moří, snižování stavu armád, rovnoprávné podmínky odchodu, navrácení Alsaska a Lotrinska do francouzských rukou, úpravu koloniálních říší, autonomní vývoj národů ve střední a východní Evropě aj. Čtrnáct bodů nakonec dohodoví spojenci přijali a stal se východiskem pro jednání o poválečném uspořádání. Společnost národů (Liga národů) Společnost národů (Liga národů) byla mezinárodní organizací v období mezi dvěma světovými válkami. Vznikla v roce 1919 na základě mírových jednání ve Versailles a usilovala pomocí zásad kolektivní bezpečnosti udržet světový mír. Z tohoto důvodu prosazovala omezení zbrojení, aby se minimalizovaly mezinárodní spory, jež se v případě vzniku měly řešit arbitráží, nikoli vojenskou silou. Ačkoli se Společnost národů snažila aktivně vystupovat v krizích, které zasáhly světové společenství v meziválečném období, absence účinných nástrojů proti agresorovi, nedůvěra některých členů v ideály Společnosti a v neposlední řadě i neochota některých států dát přednost mezinárodním zájmům před vlastním národním ziskem vedla k tomu, že Společnost nezabránila expanzivní politice Německa, Itálie a Japonska ve 30. letech 20. století. Pařížské mírové smlouvy Pařížské mírové smlouvy představují v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označují mírové smlouvy s poraženými Ústředními mocnostmi (Německo, Rakousko, Maďarsko, Bulharsko a Turecko). Mírové smlouvy vyplynuly z jednání na Versailleské mírové konferenci (někdy též Pařížská mírová konference) v letech 1919–1923, kdy největší dohodové státy jako Francie, Velká Británie a Spojené státy americké řešily uspořádání po 1. světové válce. Soubor mírových smluv vznikal postupně – a to s Německem ve Versailles, s Rakouskem v Saint-Germain-en-Laye, s Maďarskem v Trianonu, s Bulharskem v Neuilly a Tureckem v Sèvres a Lausanne. Smlouva z Versailles Versailleská mírová smlouva představuje hlavní smlouvu vzešlou z Pařížské mírové konference v roce 1919. Smlouvu uzavřely vítězné dohodové státy (kromě Spojených států amerických, které ji neratifikovaly) s Německem, jehož zástupci ji museli podepsat bez možnosti jednat o jejím obsahu. Německo bylo nuceno přijmout veškerou zodpovědnost za rozpoutání 1. světové války, platit značné válečné reparace dohodovým zemím, ztrátu zámořských držav a některých evropských území a omezit ozbrojené síly. Versailleský systém Versailleský systém (někdy též Versailleský mírový systém) představuje pojem, jímž se označuje v mezinárodních vztazích řád, který vzešel z jednání Versailleské mírové konferenci (někdy též Pařížské mírové konference) v letech 1919–1923 a jenž do značné míry ovlivňoval vztahy mezi evropskými státy v meziválečném období. Významným symbolem versaillského mírového uspořádání bylo zřízení Společnosti národů, jež usilovala pomocí zásad kolektivní bezpečnosti především udržet evropský mír. 14 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Washingtonský systém Washingtonský systém představuje pojem, jímž se označuje v mezinárodních vztazích řád, který vzešel z jednání na Washingtonské námořní konferenci (někdy též Washingtonské odzbrojovací konferenci) v letech 1921–1922 a jenž do značné míry ovlivňoval vztahy mezi zeměmi (Spojené státy americké, Japonsko, Velká Británie, Belgie, Portugalsko, Francie, Itálie, Nizozemí a Čína) na Dálném východě v meziválečném období. Během jednání se smluvně schválilo omezení námořního zbrojení, potvrdila se nezávislost Číny a dosáhlo utlumení expanzivních aktivit Japonska, které ve 30. let 20. století představuje hlavního narušitele stability Washingtonského systému. Georges Clemenceau Georges Benjamin Clemenceau (1841–1929) byl francouzský novinář, státník a několikanásobný ministerský předseda, jenž dovedl Francii k vítězství v 1. světové válce. Ve francouzské politice nesmazatelně působil od roku 1870, kdy do ní vstoupil jako vůdce Radikální strany. V ministerských postech si počínal velmi nekompromisně, což mu vyneslo přezdívku „tygr“ (le tigre). Georges Clemenceau současně do značné míry představoval hlavního architekta Versailleského mírového systému, který byl dojednán na Pařížské mírové konferenci, a předního zastánce tvrdého míru vůči poraženému Německu. David Lloyd George David Lloyd George, první hrabě z Dwyforu, (1863–1945) byl britský liberální politik, státník, a ministerský předseda, jenž dovedl Velkou Británii k vítězství v 1. světové válce. Během svého působení jako ministr financí získal nemalé renomé, neboť je pokládán za klíčovou osobu, jež položila základy moderního sociálního státu ve Velké Británii. Vedle francouzského ministerského předsedy Georgese Clemenceaua představoval i nejvlivnější osobu na Pařížské mírové konferenci, řešící mírové uspořádání po 1. světové válce. Reparace Reparace (někdy též válečné reparace) představují v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označují platby ze strany poražené země, kompenzující majetkové i nemajetkové škody, újmy a utrpení z období válečného konfliktu vítězné zemi či koalici států. Všeobecně se spíše preferuje, aby zajištění plnění válečných reparací proběhlo prostřednictvím peněžních plateb či ve formě odvodu předem specifikovaného zboží, než přímou anexí území poraženého státu a následného násilného výběru ze strany vítězné země či koalice. Velmi často jsou reparace i podmínkou k uzavření mírové smlouvy. Rúrská krize Rúrská krize představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje okupace Porúří belgicko-francouzskými vojsky v lednu 1923 v reakci na neplnění válečných reparací ze strany Německa, vyplývající z Versailleské mírové smlouvy z roku 1919. Německá vláda Wilhelma Cuna zareagovala vyhlášením politiky pasivní resistence na obsazených územích, což vedlo k destabilizaci německého hospodářství, jež zachvátila hyperinflace, vedoucí k pádu měny. Krize skončila v září 1923, kdy nastoupil nový kabinet Gustava Stresemanna, který zavedl tzv. rentovou marku, díky níž se podařilo stabilizovat německou ekonomiku, a jenž zahájil politická jednání mezi zástupci Německa, Francie, Velké Británie a Spojených států amerických o budoucí podobě plnění reparačních povinností. 15 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Hyperinflace Hyperinflace představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje extrémně vysoká míra inflace zpravidla přesahující 100% úroveň. V rámci národního hospodářství dochází k překotnému zhroucení základních ekonomických vztahů, což způsobuje rozpad peněžního systému do té míry, že oběživo ztrácí reálnou hodnotu. Z poptávky a nabídky jsou tak peníze vytlačeny směnou zboží. Hyperinflace často představuje sekundární jev, doprovázející především válečné konflikty a způsobující hluboký sociálně-politický rozkol, destabilizující státní útvary. Standard zlaté devizy Viz 2. seminář Standard zlatého slitku Viz 2. seminář Konference v Lausanne Konference v Lausanne představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje setkání zástupců Francie, Velké Británie a Německa s cílem dosáhnout dohody o pozastavení reparačních plateb, uvalených na Německo po 1. světové válce v rámci Versailleské mírové smlouvy. Jednání se konala v době prohlubující se Velké hospodářské krize (v červnu a červenci 1932) ve švýcarském Lausanne, kde došlo k dohodě o vyhlášení moratoria na placení válečných reparací, protože německé hospodářství se ocitlo v hluboké ekonomické depresi. 16 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 5. seminář Izolacionismus Viz 3. seminář Půjčky svobody (Liberty Loans) Půjčky svobody (Liberty Loans) představují v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označují válečné půjčky zorganizované ze strany Spojených států amerických za 1. světové války na podporu spojeneckého úsilí. Jejich upsání reagovalo i na jistou vlnu patriotismu, která se mezi Američany vzedmula, a ochotu podpořit dohodové státy svými úsporami. Během let 1917–1918 se podařilo shromáždit prostřednictvím čtyř sérií Půjček svobody, do nichž se zapojilo přibližně 100 mil. Američanů, 17 mld. USD. Půjčka vítězství (Victory Loan) Půjčka vítězství (Victory Loan) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se specificky označuje pátá a současně poslední z řady Půjček svobody, jež byly zorganizované ze strany Spojených států amerických na podporu spojeneckého úsilí. Půjčka vítězství byla upsána v dubnu 1919 s primárním cílem ekonomicky podpořit poválečný vývoj ve válkou poničených dohodových zemích a snížit tak poválečné útrapy civilního obyvatelstva. Díky ní se podařilo shromáždit za poměrně krátkou dobu 4,5 mld. USD. Woodrow Wilson Thomas Woodrow Wilson (1856–1924) byl 28. prezident Spojených států amerických v letech 1913–1921 a dovedl zemi k vítězství v 1. světové válce. Před svým zvolením do úřadu prezidenta za Demokratickou stranu patřil mezi významné vysokoškolské autority v oblasti práva a politické ekonomie, a proto jako prezident prosadil nemalé množství úspěšných správních a daňových reforem. Když Spojené státy americké vstoupily do 1. světové války, zapojil se Wilson do úsilí o světový mír jednak přednesením mírového návrhu pro ukončení války (Čtrnáct bodů) v lednu 1918, jednak plánem na vytvoření Společnosti národů, jež měla pomocí zásad kolektivní bezpečnosti udržet světový mír. Warren Harding Warren Gamaliel Harding (1865–1923) byl 29. prezident Spojených států amerických v letech 1921–1923. Před svým zvolením do úřadu prezidenta za Republikánskou stranu patřil mezi významné vydavatele novin a v Senátu působil jako dlouholetý senátor za Ohio. Vzhledem k tomu, že měl plnou důvěru jen ke svým spolupracovníkům z Ohia, kterým se přezdívalo Ohijský gang, přivedl je do Bílého domu, kde se zapletli do velkých korupčních afér a skandálů, kvůli nimž se na Hardinga snesla nemalá kritika. Nejvýznamnější případ korupce představovala úplatkářská aféra Teapot Dome, kvůli níž byl jeden člen kabinetu a několik jeho spolupracovníků zatčeno. Před vypuknutím skandálu Watergate znamenala aféra Teapot Dome největší skandál v amerických dějinách. Calvin Coolidge John Calvin Coolidge (1872–1933) byl zvolen jako kandidát Republikánské strany 30. prezidentem Spojených států amerických v letech 1923–1929. Oproti Hardingovi byl Coolidge vnímán Američany pozitivně, neboť proslul svou poctivostí a šetrností. Usiloval o snížení daňové zátěže pro obyvatelstvo a všeobecného zadlužení a proslul i vydáním zákonů, omezující imigraci Japonců a Číňanů do Spojených států amerických. Během období, kdy zastával úřad prezidenta, se prohloubil americký izolacionismus, protože Coolidge přijal 17 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů politiku nevměšování se do zahraničních záležitostí, což vyvrcholilo signováním BriandKelloggova paktu v roce 1928, především vůči Evropě, i když současně zesílil politický vliv Spojených států amerických v Latinské Americe. Reparační komise Reparační komise (též někdy Mezispojenecká reparační komise) představuje pojem, jímž se označuje mezinárodní komise (1919–1929), ustanovená spojeneckými vládami po skončení 1. světové války v souvislosti s články Versaillské mírové smlouvy, předepisující Německu zaplatit válečné reparace. V rámci přípravné fáze vypočítávala komise celkovou sumu reparací, které v květnu 1921 vyčíslila na 132 mld. zlatých marek, které měli Němci zaplatit v rámci ročních splátek jako odškodnění dohodovým spojencům. V následujících letech dohlížela na splácení reparací, které se na základě Dawesova (1924) a Youngova plánu (1929) snížily a platby modifikovaly. Rúrská krize Viz 4. seminář Dolarový déšť Dolarový déšť představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje řada půjček a investic ze strany Spojených států amerických k podpoře německého hospodářství. Rúrská krize iniciovala jednání mezi zástupci Německa, Francie, Velké Británie a Spojených států amerických o budoucí podobě plnění reparačních povinností. Přijetí Dawesova plánu z roku 1924, upravující dosavadní výši a způsob placení válečných reparací ze strany Německa vítězným státům, představovalo provázání aspektu ekonomického oživení Německa se schopností Němců platit předepsané reparační povinnosti. Prostřednictvím finančních půjček zvaných dolarový déšť došlo k navázání Německa na anglo-americký ekonomický svět. Dawesův plán Dawesův plán představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje mezinárodní dohoda z roku 1924, modifikující dosavadní výši a způsob placení válečných reparací ze strany Německa vítězným státům. Dawesův plán reagoval na neschopnost Německa splácet předepsané reparace, které stanovila Reparační komise v květnu 1921, což způsobilo Rúrskou krizi. Spojené státy americké iniciovaly jednání pod vedením severoamerického finančníka Charlese Dawese, jenž si kladl za cíl nově provázat reparační plnění s plánem hospodářského oživení Německa. Spojenecká reparační komise následně přijala schéma, umožňující platit Německu podle jeho ekonomických možností. Současně pevně stanovila strop a výši ročních splátek, které se rok od roku zvyšovaly a postavila německou centrální banku (Reichsbank) pod mezinárodní dohled. Youngův plán Youngův plán představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje mezinárodní dohoda z roku 1929, modifikující dosavadní výši a způsob placení válečných reparací ze strany Německa vítězným státům. Po přijetí Dawesova plánu v roce 1924 se ukázalo, že je potřeba definovat časové údobí splácení, a proto výbor, zasedající v Paříži, pod předsednictvím severoamerického finančníka Owena D. Younga a snížil celkovou částku, jež měla být ze strany Německa uhrazena, na 121 mld. říšských marek splatných v 59 ročních splátkách. Youngův plán zrušil i mezinárodní kontrolu Říšské banky. Německo následně zaplatilo pouze jednu splátku v roce 1930. 18 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Hooverovo moratorium Hooverovo moratorium představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje veřejné prohlášení prezidenta Spojených států amerických Herberta Clarka Hoovera z roku 1931 na podporu mezinárodního hospodářství těžce otřesené Velkou hospodářskou krizí. Na základě Hooverova moratoria měly být na jeden rok zastaveny všechny platby (včetně běžících úroků), mající nějakou spojitost s 1. světovou válkou (válečné reparace, mezispojenecké dluhy). Navzdory velkým nadějím, které do tohoto moratoria vkládal Hoover, nesetkalo se všeobecnou kladnou reakcí především ze strany Francie a nepodařilo se mu odvrátit ekonomický propad v Evropě. Herbert Hoover Herbert Clark Hoover (1874–1964) byl 31. prezident Spojených států amerických v letech 1929–1933. Před svým zvolením do úřadu prezidenta jako kandidát Republikánské strany vynikl především organizováním humanitární pomoci válkou poničené Evropě. Hooverovo působení v úřadu prezidenta do značné míry ovlivnilo vypuknutí Velké hospodářské krize po krachu na newyorkské burze. Hoover se pokusil zmírnit ekonomické dopady krize, a proto vyhlásil tzv. Hooverovo moratorium, zastavující na jeden rok zastaveny všechny platby (včetně běžících úroků), mající nějakou spojitost s 1. světovou válkou (válečné reparace, mezispojenecké dluhy). Po skončení 2. světové války navázal na své zkušenosti s koordinací distribuce humanitární pomoci a organizoval potravinové dodávky válkou poničené Evropě. „Zlatá dvacátá léta“ („Roaring twenties“) Roaring twenties představuje pojem, jímž se označuje ve 20. letech 20. století kulturní dekáda ve světových metropolích (především v New Yorku, Londýně, Paříži a Berlíně), spojená s výrazným hospodářským vzestupem. Byla to éra spjatá s nebývalým rozvojem ve společenské oblasti, kultury a umění. Dochází k masovějšímu rozšíření používání automobilů, telefonů, kinematografie a dalších produktů začínající konzumní společnosti. Toto období ukončilo vypuknutí Velké hospodářské krize po krachu na newyorkské burze. Krach na Newyorské burze Krach na Newyorské burze (též někdy Černý čtvrtek) představuje pojem, jímž se označuje katastrofický propad na burze v New Yorku na konci října 1929. V následné panice došlo k řetězovému zhroucení celého trhu s cennými papíry, stažení bankovních aktiv amerických bank z Evropy a překotnému vybírání vkladů ze strany střadatelů, což odstartovalo Velkou hospodářskou krizi, která ovlivňovala světové hospodářství následující dekádu a jež zasáhla západní průmyslové země. Fordney-McCumberův celní sazebník (Fordney-McCumber Tariff Act) Fordney-McCumberův celní sazebník představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje zákon z roku 1922, pojmenovaný podle předkladatelů Josepha Fordneye a Portera McCumbera. Celní sazebník prosadili konzervativní republikáni navzdory výtkám liberálních demokratů. Zákon zvýšil celní ochranu výrobců průmyslového zboží a producentů zemědělských komodit ve Spojených státech amerických před levnější zahraniční konkurencí. V reakci na FordneyMcCumberův celní sazebník většina amerických obchodních partnerů zvýšila vlastní cla na podobnou úroveň, a proto koncem 20. let 20. století někteří američtí průmyslníci (kupříkladu Ford) začali požadovat odvolání tohoto celního sazebníku, svazující americký export. 19 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Smoot-Hawleyho celní sazebník (Smoot-Hawley Tariff Act) Smoot-Hawleyho celní sazebník představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje zákon z roku 1930, pojmenovaný podle předkladatelů Reeda Smoota a Willise C. Hawleye. Celní sazebník zvýšil americká cla pro dovoz zahraničního zboží, aby chránil americké výrobce před levnější zahraniční konkurencí, na rekordní úroveň, na níž ostatní země briskně zareagovaly recipročními protekčními celními tarify, kvůli nimž se v krátké době propadl americký export a import o více než 60 % a prohloubila se Velká hospodářská krize. 20 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 6. seminář Standard zlaté devizy Viz 2. seminář Protekcionismus v první polovině 30. let Protekcionismus v první polovině 30. let představoval svým rozsahem do té doby nevídaný jev. Po krachu burzy v New Yorku v říjnu 1929 došlo v následné panice k řetězovému zhroucení celého trhu s cennými papíry, což odstartovalo Velkou hospodářskou krizi, spojenou vlnou protekcionistických opatření. Novou fázi protekcionismu v první polovině 30. let zahájil americký Smoot-Hawleyho celní sazebník, který jednostranně zvýšil cla na dovoz zahraničního zboží do Spojených států amerických a jenž vyvolal vydání recipročních protekčních celních tarifů ze strany ostatních zemí. Míra protekcionismu úměrně vzrůstala s prohlubující se hospodářskou depresí. Ve chvíli, kdy žádný stát nechtěl jako první jednostranně snížit celní tarify a tím znevýhodnit domácí producenty, se jako jediné řešení jevilo zahájení bilaterálních jednání o recipročním snížení celních tarifů. Smoot-Hawleyho celní sazebník (Smoot-Hawley Tariff Act) Viz 5. seminář Zákon o recipročních obchodních dohodách (Reciprocal Trade Agreements Act) Zákon o recipročních obchodních dohodách (Reciprocal Trade Agreements Act) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje zákon z roku 1934, umožňující bilaterální jednání o recipročním snížení celních tarifů mezi Spojenými státy americkými a zahraničními státy, především se zeměmi Latinské Ameriky. Zákon znamenal reakci na zavedení recipročních protekčních celních tarifů americkými obchodními partnery po vydání ochranářského Smoot-Hawleyho celního sazebníku v roce 1930, kvůli němuž se zhoršily odbytové možnosti amerických exportérů. Politika ožebračování svého souseda (beggar-thy-neighbor policy) Politika ožebračování svého souseda (beggar-thy-neighbor policy) představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje hospodářská linie jedné země s cílem jednostranně vyřešit vlastní ekonomické obtíže na úkor sousedního státu. Tato politika se často projevovala zaváděním domácích protekcionistických opatření (celní sazebníky a importní kvóty) či vedla k obchodním válkám mezi zeměmi. Většina hlavních světových ekonomik ji v různé míře praktikovala především v prvních letech Velké hospodářské krize. Devalvace libry v roce 1931 Devalvace libry představuje v ekonomii událost, jíž se označuje znehodnocení britské libry šterlinků v roce 1931. V důsledku ekonomického propadu britského zahraničního obchodu během Velké hospodářské krize se rozhodla londýnská vláda devalvovat libru šterlinků o 25 % a opustit zlatý standard. Tento krok umožnil pomocí vlastní měnové politiky stimulovat hospodářství snížením úrokových sazeb. Následně se kolem Velké Británie seskupil blok zemí především britských dominií a kolonií (tzv. šterlinkový blok), který vázal většinu domácích měnových rezerv v britských librách šterlinků. 21 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Devalvace dolaru v roce 1933 Devalvace dolaru představuje v ekonomii událost, jíž se označuje znehodnocení amerického dolaru, které začalo v roce 1933 a vyvrcholilo o rok později. V důsledku ekonomického propadu amerického zahraničního obchodu během Velké hospodářské krize a postupnému opouštění zlatého standardu ze strany jiných států se washingtonská vláda rozhodla devalvovat dolar o 41 % a odpoutat měnu od zlatého standardu pomocí série zákonů, vrcholící přijetím Zákona o zlaté rezervě (Gold Reserve Act) v roce 1934. Tento krok umožnil pomocí vlastní měnové politiky stimulovat hospodářství snížením úrokových sazeb. Londýnská konference Londýnská konference (též někdy Londýnská ekonomická konference) představuje v mezinárodních vztazích událost, jíž se označuje setkání zástupců 66 národů v červnu a červenci 1933, řešící společná opatření na zmírnění důsledků Velké hospodářské krize, oživení mezinárodního obchodu a stabilizaci měnových kurzů. V průběhu konference došlo k rozhodnutí americké vlády o stabilizaci dolaru prostřednictvím devalvace a opuštěním zlatého standardu. Tento krok Spojených států amerických přispěl ke krachu londýnských jednání. Celní preferenční systém Velké Británie Celní preferenční systém (někdy též Imperiální preferenční systém) Velké Británie představuje pojem, jímž se označuje soubor recipročních celních sazebníků, případně smluv o volném obchodu, dojednaný mezi dominiemi a koloniemi Britského impéria. Systém byl smluvně zakotven v roce 1932 na ekonomické imperiální konferenci v Ottawě, kde se britská vláda na jedné straně přiklonila k protekcionismu vůči mezinárodnímu obchodu, na straně druhé začala důsledně praktikovat reciproční či volný obchod uvnitř Britského impéria. V praxi tudíž Velká Británie upřednostňovala dovoz z vlastních dominií a kolonií, které na oplátku zvýhodnily importované britské zboží na svých trzích. Trojstranná dohoda o stabilizaci (Tripartite Stabilization Agreement) Trojstranná dohoda o stabilizaci představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje mezinárodní měnová dohoda mezi Spojenými státy americkými, Francií a Velkou Británií v září 1936. Uzavřená smlouva stabilizovala nejen americkou, francouzskou a britskou měnu, ale i domácí a zahraniční trhy. Nicméně světový obchod se nepodařilo plně obnovit. Součástí dohody byla i podmínka, že zbývající země zlatého bloku včetně Francie přistoupí na devalvaci domácích měn. Zlatý blok Viz 2. seminář Šterlinkový blok Viz 2. seminář Dolarový blok Viz 2. seminář 22 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 7. seminář Zákony o neutralitě (Neutrality Act) Zákony o neutralitě představují sérii zákonů, první byl přijat 31. srpna 1935 a zakazoval vývoz zbraní, munice a dalšího válečného materiálu do všech zemí ve válečném stavu, producenti zbraní v USA museli žádat o exportní licence a Američané na lodích plujících pod vlajkami znepřátelených států podstupovali tyto cesty pouze na vlastní nebezpečí. Tento a další zákony pramenily z amerického izolacionismu, jeho stoupenci chtěli předejít tomu, aby USA byly zataženy do nějaké války. V únoru 1936 přišlo upravení a rozšíření zákazu také na půjčky a úvěry pro válčící země. Dalším faktorem, který znamenal opětovné změny v legislativě o neutralitě, se stala španělská občanská válka v letech 1936–1939. V lednu 1938 přijaly Senát a Sněmovna reprezentantů společnou rezoluci, která rozšířila stávající embarga taktéž na občanské nepokoje ve Španělsku. Zákony týkající se neutrality platily jen do 1. května 1937, a proto byl k tomuto datu přijat již čtvrtý zákon. Tento zákon potvrdil předchozí zákazy a přidal některá nová ustanovení: zákaz prodeje zbraní válčícím zemím (včetně občanské války); americká plavidla nesměla převážet takovýto náklad, i když byl vyroben mimo USA; zákaz půjček a úvěrování válčících zemí. Zákon Cash&Carry Zákon Cash&Carry (Zaplať a odvez) představoval modifikaci zákonů o neutralitě. K jeho přijetí došlo v listopadu 1939. Tato zásada spočívala v jednoduchém mechanismu: případný zájemce si mohl ve Spojených státech nakoupit zbraně, pokud za ně zaplatil v hotovosti a odvezl si je na vlastních plavidlech. Bylo jasné, že tato zásada pomohla západním velmocím, protože mocnosti Osy se kvůli námořní blokádě do USA nedostaly. Zákon o půjčce a pronájmu (Lend&Lease Act) Zákon o půjčce a pronájmu představoval náhradu zákonů o neutralitě. Prezident mohl na základě této normy zapůjčit nebo pronajmout zbraně nebo prostředky k jejich výrobě, potraviny a jiné předměty kterékoli zemi, jejíž obranu považuje za životně důležitou pro obranu Spojených států amerických. Zákon prosadil prezident Franklin Delano Roosevelt, aby pomohl především Velké Británii a Francii. Tato pomoc měla být uhrazena po válce. USA poskytly za celou dobu války pomoc v celkové hodnotě 48 mld. dolarů, z nichž 60 % směřovalo do Velké Británie a 20 % do SSSR. Platnost zákona ukončil prezident Harry Truman v srpnu 1945. Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu (The United Nations Relief and Rehabilitation Administration, UNRRA) Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu představovala instituci založenou v listopadu 1943 na základě dohody 44 spojeneckých států. Jejím účelem bylo plánovat, koordinovat, spravovat nebo zajišťovat pomoc obětem druhé světové války ve všech oblastech pod kontrolou Organizace spojených národů prostřednictvím poskytování potravin, paliva, oblečení, přístřeší, základních potřeb a zdravotních a dalších nezbytných služeb. Zvláštní důraz byl kladen na pomoc uprchlíkům. UNRRA byla činná především v Itálii, Polsku, Jugoslávii nebo Albánii. Dvě třetiny veškeré pomoci pocházely z USA (přibližně 11 mld. dolarů). Instituce přestala formálně existovat na jaře 1949. 23 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Trumanova doktrína Trumanova doktrína představovala zahraničně politický koncept amerického prezidenta Harryho S Trumana, který vyhlásil v březnu 1947 a jenž reagoval na oznámení britského kabinetu, že už nebude schopný dostát svým finančním a politickým závazkům vůči legitimní řecké vládě v boji s komunistickými partyzány. Současně se jednalo o hrozbu, že Turecko spadne do sféry vlivu SSSR. Prezident Truman se rozhodl poskytnout oběma zemím finanční pomoc, o níž však musel přesvědčit Kongres, kde měli převahu opoziční republikáni. 12. března 1947 pak přednesl projev, který později vešel do dějin jako Trumanova doktrína. Prezident naznačil představu světa rozděleného na dva ideově nesmiřitelné tábory, v němž USA musí podporovat svobodné národy, které vzdorují pokusům o podrobení ozbrojenými menšinami nebo vnějšími tlaky. Poté požádal Kongres o pomoc Řecku a Turecku ve výši 400 mil. dolarů k 30. červnu 1948, což Kongres schválil. Marshallův plán (European Recovery Program, E. R. P.) Oficiální název zněl Plán evropské obnovy a představoval program hospodářské obnovy, který Spojené státy americké poskytly válkou poničené západní Evropě (země východního bloku plán pod tlakem SSSR odmítly) a jejž schválil americký Kongres 3. dubna 1948. Ve stejný den podepsal zákon i prezident Harry S Truman, platnost pomoci byla stanovena na 4 roky (ve výši přibližně 13 miliard dolarů). Americká pomoc se skládala především z potravinových přebytků a nejrůznějšího zboží. Plán nese jméno podle amerického ministra zahraničí George C. Marshalla, vypracovalo ho ministerstvo zahraničí. Pomoc se týkala 16 zemí západní a jižní Evropy (Velká Británie, Francie, Itálie, SRN – do podzimu 1949 jako Trizonie, Nizozemsko, Řecko, Rakousko, Belgie, Dánsko, Irsko, Švédsko, Švýcarsko, Norsko, Island. Lucembursko a Turecko). George Catlett Marshall George Catlett Marshall (1880–1959) byl americký generál a politik. V roce 1901 úspěšně absolvoval Virginský vojenský institut a rok později vstoupil do americké armády. Když začala druhá světová válka, stal se náčelníkem generálního štábu pozemní armády; v této funkci setrval až do konce války. Marshall reformoval armádu a připravil ji na válku. Po skončení války byl poslán jako vyslanec do Číny, aby dojednal příměří mezi nacionalisty a komunisty. Při tomto úkolu neuspěl a po dvou letech se vrátil zpět do USA. Po návratu se stal ministrem zahraničí (do roku 1949), v letech 1950–1951 vykonával i post ministra obrany, odkud odešel po obviněních ze strany senátora Josepha McCarthyho. V roce 1953 získal Nobelovu cenu míru. Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (Organization for European Economic Cooperation, OEEC) Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci vznikla v srpnu 1947 (formálně až v dubnu 1948) a představovala koordinační orgán při použití prostředků plynoucích z Marshallova plánu. Jejími členy se staly Belgie, Dánsko, Irsko, Francie, Lucembursko, Itálie, Island, západní okupační zóny Německa, Nizozemsko, Řecko, Norsko, Rakousko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko a Velká Británie. Organizace se zabývala především odstraňováním překážek evropského obchodu a otázkami evropské hospodářské spolupráce. Na konci 50. let 20. století se přetransformovala na Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organization for Economic Cooperation and Development, OECD), jež vznikla v roce 1961. 24 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Atlantická charta Atlantická charta představovala společné prohlášení států bojujících proti nacistickému Německu, vydané v srpnu 1941. Šlo o prohlášení amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta a britského ministerského předsedy Winstona Churchilla o společném postupu v probíhající válce. Dokument byl především výrazem snahy neuznat jakékoliv válečné územní zisky, uvolnit obchodní omezení a podpořit politické svobody národů. Oba muži se také přihlásili k zásadám svobodného obchodu, svobodné plavby a volného přístupu k surovinovým zdrojům a vyjádřili rovněž přesvědčení, že státy, které představují hrozbu agrese, by měly být po válce odzbrojeny. Do dubna 1950 podepsalo Atlantickou chartu na 50 států. Brettonwoodský měnový systém Viz 2. seminář Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund, IMF) Mezinárodní organizace přidružená k OSN, jež si klade za cíl usnadňovat mezinárodní měnovou spolupráci, podporovat stabilitu směnných kurzů a prostřednictvím půjček podporovat státy, jež zažívají hospodářské potíže. Jeho založení bylo schváleno v červenci 1944 na jednání v Bretton Woods (samotné založení proběhlo v prosinci 1945 ve Washingtonu). Původním účelem bylo dohlížet a řídit systém pevných devizových kursů, kdy se hodnota všech světových měn vztahovala ke zlatu a americkému dolaru. Měl také poskytovat krátkodobou finanční podporu zemím, které vyčerpaly své zahraniční měnové rezervy a ocitly se v potížích. V současnosti má 187 členských států (z členů OSN do něj z různých důvodů nepatří jen Andorra, Kuba, Lichtenštejnsko, Monako, Nauru a Severní Korea). Československo obnovilo své členství v roce 1991. Hlavní rozhodnutí vyžadují 85% většinu. Po celou historii MMF tak nelze bez souhlasu Spojených států amerických rozhodnout. Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (International Bank for Reconstruction and Development, IBRD) Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj představuje součást Skupiny Světové banky. Její stanovy byly vytvořeny na konferenci v Bretton Woods v roce 1944 a v roce 1946. Původním cílem byla finanční podpora evropským zemím při jejích hospodářské obnově po druhé světové válce. Nyní IBRD usiluje o snižování chudoby v zemích se středními příjmy a úvěruschopných chudších zemích prostřednictvím půjček, garancí a další pomoci včetně analytických a poradních služeb ve prospěch udržitelného rozvoje. Téměř veškeré své prostředky získává prodejem vlastních obligací s ratingem AAA a dalších cenných papírů na mezinárodních kapitálových trzích. Zvláštní pravidla čerpání (Special Drawing Rights, SDR) Zvláštní pravidla čerpání představují jednotné měnové a účetní jednotky užívané v rámci Mezinárodního měnového fondu a při některých složitějších transakcích i v soukromém sektoru. Zvláštní pravidla čerpání jsou hlavním rezervním aktivem Mezinárodního měnového fondu a od roku 1999, kdy bylo zavedeno euro, jsou hlavními měnami americký dolar, euro, libra a jen. Základ celkového finančního obnosu, ze kterého Mezinárodní měnový fond poskytuje půjčky jednotlivým zemím, tvoří členské kvóty, které také určují výši půjček pro jednotlivé země. 25 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Pax Americana Viz 1. seminář Všeobecná dohoda o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade, GATT) Všeobecná dohoda o clech a obchodu představuje součást poválečného hospodářského a politického uspořádání, kdy se měl zavést princip svobodného obchodu, který by vzájemnou ekonomickou provázaností odradil státy od vedení válek. Volání po založení organizace, jež by koordinovala odstraňování obchodních bariér v celosvětovém měřítku, začalo již na konci druhé světové války v USA. Vlastní dohoda byla podepsána v říjnu 1948 a připojilo se k ní 23 zemí světa (80 % světového obchodu), které se zavázaly soustavně snižovat obchodní bariéry na základě reciprocity. Nejednalo se tedy o celosvětovou organizaci, nýbrž o sérii mezinárodních konferencí. Důležitou roli hrál také fakt, že se země východního bloku součástí aktivit GATT nestaly. GATT byl v roce 1995 nahrazen Světovou obchodní organizaci (World Trade Organization, WTO). 26 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 8. seminář Východní blok Nebo také sovětský blok představuje označení Sovětského svazu a jeho satelitů po druhé světové válce, kdy se svět polarizoval na dva soupeřící tábory. Proti východnímu bloku, organizovanému vojensky do Varšavské smlouvy (vznikla v roce 1955) a hospodářsky do Rady vzájemné hospodářské pomoci (vznikla v roce 1949), stál Západ a jeho organizace (především NATO). Východní blok nebyl monolitickou organizací, v roce 1948 došlo k sovětsko-jugoslávské roztržce, Jugoslávie se poté orientovala jak na Východ, tak i na Západ. V roce 1956 se Albánie přeorientovala na Čínu a přestala být součástí tohoto bloku. Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) Rada vzájemné hospodářské pomoci představovala ekonomickou organizaci zemí východního bloku. Jejími zakládajícími členy se v lednu 1949 staly Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a SSSR; o měsíc později přistoupila Albánie. V roce 1950 se připojila NDR a později i další země. Nejvyšším orgánem bylo zasedání Rady, dalšími výkonný výbor a jednotlivé výbory a stálé komise. Sekretariát RVHP sídlil v Moskvě. Původní cíl organizace ležel v koordinaci plánování a urychlení ekonomického a technického pokroku. Samozřejmě se jednalo o mocenský nástroj pro centrální ovládání ekonomiky socialistických států Sovětským svazem. Po roce 1956 nastala větší centralizace v rozhodování a integrace v rámci RVHP. Rozšířil se vzájemný obchod a měla se uskutečnit „mezinárodní dělba práce“. Kvůli centrálnímu plánování se RVHP nepodařilo vytvořit efektivní ekonomický mechanismus, který by fungoval v nadnárodním měřítku. Po roce 1989 se organizace začala rozpadat a v roce 1991 svou činnost ukončila. Soustava bilaterálních smluv Bilaterální smlouva představuje (nejčastěji mezistátní) dohodu, která řeší obchodní či politické vztahy mezi dvěma stranami. Soustava bilaterálních smluv je soubor dohod mezi dvěma stranami, které se mohou například týkat volného obchodu nebo volného pohybu pracovních sil. Typický příklad pro soustavu bilaterálních smluv tvoří soubor dohod mezi SSSR a ČSR. Mezinárodní banka hospodářské spolupráce (MBHS) Mezinárodní banka hospodářské spolupráce představuje organizaci, která byla založena vládami členských států RVHP v roce 1963 na základě dohody o mnohostranném zúčtování v převoditelných rublech a jejíž sídlo bylo v Moskvě. Dohodou byly zřízeny pro jednotlivé státy účty u MBHS, jejichž prostřednictvím se prováděla vzájemné zúčtování veškerých platů. MBHS sdružovala socialistické země, jež byly také členy RVHP. Uskutečňovala mnohostranné zúčtování, úvěrování zahraničních obchodních operací, provádění bankovních operací v převoditelných rublech a jiných měnách. Původní kapitál banky byl stanoven na 300 mil. převoditelných rublů. Vzhledem k tomu, že od roku 1991 přešly státy RVHP na tržní formy obchodování, bylo mnohostranné zúčtování fakticky ukončeno a MBHS tím ztratila hlavní náplň své činnosti. Členské státy se rozhodly pro zachování MBHS s tím, že je nutné zásadně změnit její základní cíle a aktivity na přísně komerčních základech. Přidružený člen RVHP Od roku 1964 měla tento status Jugoslávie, která se však zúčastňovala činnosti jen v některých orgánech RVHP. 27 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Převoditelný rubl Převoditelný rubl představuje zúčtovací mezinárodní peněžní jednotku, používanou členskými státy RVHP podle dohody o mnohostranném zúčtování v převoditelných rublech uzavřené roku 1963 (viz Mezinárodní banka hospodářské spolupráce). Tato jednotka byla zavedena od 1. ledna 1964. Převoditelný rubl byl krytý zlatem. Jeho zlatý obsah činil 0,987412 gramů ryzího zlata. Veškeré dvoustranné i vícestranné kontrakty o vzájemných dodávkách zboží, či finanční záležitosti vyplývající z jiných dohod se zúčtovávaly v této jednotce. Převoditelný rubl vycházel z pětiletých poměrů světových cen zboží ve volně směnitelných cenách, jen se přepočítávaly devizovým kurzem na rubl. Počátkem 90. let 20. století tato jednotka zanikla. Centrálně plánovaná ekonomika Centrálně plánovaná ekonomika představuje ekonomický systém, v němž významnou roli hraje stát, který určuje, co a jak se bude vyrábět, a částečně nebo plně se snaží nahradit roli trhu. Převážně se opírá o několikaleté plány, kterými definuje budoucí vývoj země. Ve druhé polovině 20. století se tento systém projevil především v tzv. reálně socialistických ekonomikách. Pokud jde o Československo, byla zde v červenci 1959 zřízena Státní plánovací komise (SPK), která přímo navazovala na Státní úřad plánovací. Úkolem SPK bylo vypracování návrhů plánu rozvoje národního hospodářství. Návrhy plánů pak Státní plánovací komise předkládala vládě. Dalším úkolem bylo předkládání návrhů zásadních opatření v oblasti plánování a tvorby cen. Pětiletý plán Nebo tzv. pětiletka představovala základní formu plánování a organizování rozvoje národního hospodářství i celé společnosti ve východním bloku. Plány direktivně stanovovaly úkoly na všech stupních řízení a pro všechna odvětví ekonomického a politického života. Vymezovaly limity prostředků, které byly nezbytné pro jejich splnění, a určovaly i ekonomické podmínky. Tento strnulý systém byl jednou z hlavních příčin zaostávání ekonomik zemí východního bloku. Destalinizace Destalinizace představuje snahy části vedení Komunistické strany Sovětského svazu omezit po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina (1953) negativní důsledky jeho vlády. Nový sovětský vůdce, Nikita Sergejevič Chruščov, začal kritizovat zločiny stalinské diktatury a snažil se změnit zahraniční politiku SSSR. Spolu s dočasným urovnáním roztržky s Jugoslávií bylo překonáno schématické dělení světa na dva tábory. Přes založení Varšavské smlouvy v roce 1955 tak došlo ke zklidnění mezinárodních vztahů. Změnil se i způsob řízení ovládaných států. Místo zrušeného Informbyra (založeno v roce 1947), odvolaných sovětských poradců a přímých příkazů Moskvy nastoupily dvou i vícestranné porady a konzultace. Podstata závislosti sovětských satelitů se však nezměnila. Roztržka s Jugoslávií Představuje výrazné zhoršení sovětsko-jugoslávských vztahů, které nebyly po druhé světové válce idylické a jež v první polovině roku 1948 vygradovaly vzájemnou roztržkou. Hlavní příčinou byla snaha SSSR podřídit svému mocenskému vlivu všechny země východní Evropy a tedy i Jugoslávii. Její vůdce, Jozip Broz Tito, však tlak sovětského vůdce Stalina ustál. V březnu 1948 přišel špičkám jugoslávských komunistů dopis od sovětské komunistické strany, v němž byla sdělena různá nařčení ze sektářství, přílišného revolučního nadšení a z kritičnosti k sovětským odborníkům. Následovaly ještě další dopisy, na jejichž konci byla v červnu rezoluce Informbyra „O situaci v komunistické straně Jugoslávie“. V rezoluci stála 28 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů kritika a obviňování jugoslávských komunistů ze sektářství, z nedodržování zásad demokratického centralismu, z nacionalismu a nesprávné politiky na vesnici. Stalin dal téhož dne souhlas k vyloučení Bělehradu z Informbyra. Následovaly vypovězení obchodních smluv od sovětských satelitů a „hon“ na Titovy příznivce v ostatních komunistických stranách. Krize roku 1956 (Polsko, Maďarsko) Polské protikomunistické povstání představuje reakci na špatnou hospodářskou situaci v zemi. Polští dělníci demonstrovali v Poznani (červen 1956) a požadovali zlepšení pracovních podmínek i politické reformy (např. odchod sovětských vojsk ze země). Nepokoje byly brutálně potlačeny speciálními jednotkami, několik desítek demonstrujících zahynulo, stovky byly zraněny. V říjnu nakonec došlo ke kompromisu, kdy se do čela polských komunistů postavil Władysław Gomułka. Byla uvolněna hospodářská kontrola, omezena cenzura a uvolněn církevní život. Vývoj událostí v Maďarsku po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu byl nejdramatičtější ze všech zemí komunistického bloku. Na jaře 1956 začaly rehabilitace části odsouzených z počátku 50. let 20. století, vláda uvolnila politiku ve vztahu k soukromým rolníkům. Pod vlivem událostí odstoupil stalinista Mátyás Rákosi a nastoupilo nové vedení strany, kde hrál důležitou roli Imre Nagy. V říjnu nastaly v Budapešti nepokoje, které velmi brzy přerostly v protisovětské boje. Situace vyvrcholila na začátku listopadu, kdy do země vstoupila sovětská vojska, které velmi brzy rozdrtily maďarský odpor. Nastaly represe, Imre Nagy byl odsouzen k trestu smrti. Roztržka s Čínou Roztržka s Čínou představuje zhoršení sovětsko-čínských vztahů, a to v jistém smyslu již po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (1956). V roce 1958 nastínil Mao Ce-tung nastínil svou hospodářskou politiku „velkého skoku“ (potvrzená byla na VIII. sjezdu Komunistické strany Číny v květnu 1958), kterou chtěl během několika málo let modernizovat čínské hospodářství. SSSR varoval, že tento projekt je naprosto nerealistický. Mao se nedal odradit a Čína se v dalších letech ocitla v hluboké hospodářské krizi. V říjnu 1959 navštívil Nikita Chruščov Peking a otevřeně kritizoval „velký skok“, což přiostřilo vzájemné vztahy mezi oběma zeměmi. Na setkání zástupců komunistických a dělnických stran v Bukurešti, 24. – 26. června 1960 se naplno prokázala nemožnost dohody mezi oběma mocnostmi. V tomtéž roce se také na vzájemných hranicích objevily první, zatím jen malé konflikty a SSSR odvolal z Číny své poradce. Druhá polovina 60. let 20. století zastihla Čínu v další nebezpečné krizi. Zemí se začala šířit tzv. „kulturní revoluce“. Čína se ještě více izolovala, dokonce začala odvolávat své velvyslance. Zároveň s tím se stupňovaly i vojenské příhraniční konflikty, i když ještě nepřerostly ve větší boje, a dramaticky se přiostřila také rétorika čínských představitelů. Na plenárním zasedání ÚV KS Číny v srpnu 1966 označil Mao SSSR doslova za „smrtelného nepřítele“. Do roku 1969 vstoupila Čína s informací, že SSSR je pro ni větším nepřítelem než USA. Čína začala vypovídat některé dvoustranné smlouvy – např. zakázala přelety sovětských odborníků přes své území. Současně s tím se vyhrotily příhraniční boje. Nejenže oba státy balancovaly na pokraji války, ale v některých případech lze situaci skutečně jako válku posoudit. Nejprudší boje vypukly začátkem března 1969 o ostrov Damanskij. Další těžké boje na Amuru vypukly v létě. 13. srpna pak provedli Číňané otevřený výpad do Semipalatinska. Z vojenského hlediska lze však konstatovat téměř naprostá sovětská vítězství. 29 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Pražské jaro Pražské jaro představuje obrodný proces v Československu v roce 1968, přerušený vojenskou intervencí armád pěti států Varšavské smlouvy. V lednu 1968 nastoupil do čela KSČ Alexander Dubček, který chtěl o rozšíření dialogu mezi komunistickou stranou a společností, i když hodlal udržet vedoucí postavení strany. V dubnu byl přijat Akční program, na jehož základě se měla společnost postupně demokratizovat, a to prostřednictvím svobody tisku, shromažďování a vyznání. Uvolnění poměrů vedlo k aktivizaci společnosti, s níž nepočítali ani reformní komunisté. Ostatní státy Varšavské smlouvy sledovaly vývoj v ČSSR se znepokojením a československé vedení několikrát varovaly, aby dostalo situaci pod svou kontrolu. Situace vyvrcholila v noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy na území Československa vstoupily jednotky pěti států Varšavské smlouvy (Bulharsko, Maďarsko, NDR, Polsko a SSSR). Období Pražského jara skončilo a 16. října byla podepsána smlouva o „dočasném pobytu sovětských vojsk“. Začalo období postupné normalizace. Perestrojka Perestrojka představuje ekonomické a politické reformy v SSSR prováděné Michailem Gorbačovem v letech 1985–1991. Nový vůdce SSSR chtěl po svém nástupu (1985) reformovat zemi, která byla po období Leonida Iljiče Brežněva politicky, hospodářsky i morálně zdevastovaná. Úkolem perestrojky byla především restrukturalizace sovětské ekonomiky. Na ekonomické reformy perestrojky navazovaly také širší změny k demokratizaci společnosti, soustředěné v procesu tzv. glasnosti, politiky otevřenosti. Veškeré změny ale měly být prováděny tak, aby zůstala zachována vedoucí úloha komunistické strany a socialistického systému. Proto se také hovořilo o demokratizaci a nikoli demokracii a o otevřenosti, a však nikoli svobodě slova. Přistoupilo se k volbám mezi více kandidáty, a to jak v rámci Komunistické strany Sovětského svazu, tak v rámci sovětů, nebyly však povoleny strany nové. 30 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 9. seminář Brettonwoodský měnový systém Viz 2. seminář Triffinovo dilema Tzv. Triffinovo dilema představuje tvrzení, že v systému, v němž dolar slouží jako centrální měna, muže dojít k nárůstu likvidity jedině tehdy, když Spojené státy poskytnou světu více dolarů nárůstem deficitu platební bilance. Čím víc se tak ale děje, tím víc upadá důvěra v konvertibilitu dolaru za zlato. Obecně lze hovořit o faktoru nedostatku bezpečných aktiv. Triffinovo dilema původně tvrdilo, že země s globální rezervní měnou musí vytvořit více peněz, než potřebuje ve své ekonomice, protože musí uspokojit světovou poptávku po měně. To ovšem vyžaduje deficity běžného účtu, což zpětně ohrožuje statut rezervní měny. Země, která světu dodává bezpečná aktiva, musí také dosahovat deficitu běžného účtu. Tím se však zadlužuje a její aktiva se stávají rizikovými. To je i případ Spojených států – nabídka vládních dluhopisů a rozpočtové deficity mohou ohrozit poptávku po nich. Uzavření zlatého okna Uzavření zlatého okna představuje krok amerického prezidenta Richarda Nixona, který v srpnu 1971 odmítl podle brettonwoodské dohody konverzi dolaru za zlato, když o tento krok požádaly Francie a Velká Británie. Samotná konverze dolaru za zlato nebyla podle tohoto systému vymahatelná jednotlivcem, ale měly na ni nárok centrální banky jiných zemí. V důsledku to znamenalo, že centrální banka Spojených států byla povinna na žádost bank jiných zemí směnit dodanou sumu dolarů za odpovídající množství zlata. Když Paříž a Londýn žádaly o tento postup, Nixon jim nevyhověl a tzv. uzavřením zlatého okna brettonwoodský systém v podstatě zrušil, což vedlo k éře pohyblivých devizových kurzů. Dohoda z hotelu Plaza (Plaza Accord) Dohoda z hotelu Plaza představuje dohodu, která byla uzavřena mezi zástupci pěti hospodářsky nejvyspělejších států (USA, Velká Británie, Francie, SRN a Japonsko) v newyorském hotelu Plaza v září 1985 a jež znamenala kontrolovanou devalvaci dolaru vůči západoněmecké marce a japonskému jenu. Důvodem pro tento krok byla snaha o oživení jak amerického, tak světového hospodářství. Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) Evropské společenství uhlí a oceli (zkráceně ESUO), někdy též Montánní unie, představuje organizaci, která vznikla v roce 1952, když se Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Francie, Itálie a Německá spolková republika rozhodly spolupracovat v oblasti společného trhu s uhlím a oceli na nadnárodní úrovni. Jedním z důvodů vzniku tohoto uskupení byl fakt, aby se v budoucnu neopakoval válečný konflikt mezi Německem a Francií. Seskupení těchto států představovalo základ pro evropský integrační proces. Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM) Evropské společenství pro atomovou energii (zkráceně EURATOM) představuje organizaci, která vznikla v roce 1957 (s platností od roku 1958) na základě Římských smluv. K zakládajícím členům se řadily Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Francie, Itálie a Německá spolková republika, které se rozhodly spolupracovat v oblasti výzkumu, mírového využití a bezpečnosti jaderné energie. EURATOM představoval významnou součást evropského integračního procesu. 31 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Evropské hospodářské společenství (EHS) Evropské hospodářské společenství představuje jednu z evropských integračních struktur, která vznikla 1. ledna 1958 na základě podpisu Římských smluv (březen 1957). Členské státy (Francie, SRN, Itálie a země Beneluxu) se dohodly na vytvoření společného trhu a oblasti volného pohybu kapitálu a pracovních sil a na vypracování společné celní a dopravní politiky. Jednalo se o uskupení založené na mezivládní úrovni, v čele EHS stála Rada ministrů, která měla poslední slovo ve všech projednávaných otázkách, a Komise EHS, jež měla především předkládat návrhy a stanovovat agendu Rady. Každý nový člen mohl být do EHS přijat pouze na základě jednomyslného souhlasu. Euroskleróza Pojem euroskleróza představuje období počátku 70. let 20. století, které nejprve slibovalo obnovení dynamiky integračního procesu. Na summitu Evropského společenství (ES) v Paříži v prosinci 1974 bylo rozhodnuto o vytvoření Evropské rady, která nahradila dosavadní praxi neformálních setkání na nejvyšší úrovni. Nejvyšší představitelé členských států též vyjádřili souhlas se zavedením přímých voleb do Evropského parlamentu. První volby se konaly v roce 1979. Duch pařížského summitu, plný nadějí z možností dalšího rozvoje spolupráce, však netrval dlouho. První ropná krize v roce 1973, během níž prudce vzrostla cena ropy, na níž byly evropské ekonomiky závislé, způsobila v hospodářstvích zemí ES zaznamenávajících již od konce 60. let klesající tempa růstu, obrovské problémy dlouhodobého charakteru. Přítomnost nových členů ve společenství, bez zkušeností mnoha let vzájemného přizpůsobování a hledání schůdných cest spolupráce, situaci dále komplikovala. Evropská unie (EU) Evropská unie představuje jednu z evropských integračních struktur, která vznikla na základě Maastrichtské smlouvy (podepsána 1992, vstoupila v platnost v listopadu 1993). Je to politická a hospodářská unie, kterou od posledního rozšíření v roce 2007 tvoří 27 evropských států s 500 miliony obyvatel (přibližně 7,3 % světové populace). Zakládajícími členy byly Francie, Německo, Itálie, země Beneluxu, Velká Británie, Irsko, Dánsko, Řecko, Španělsko a Portugalsko. Česká republika vstoupila do EU v roce 2004. Evropská hospodářská a měnová unie (EMU) Zkráceně Evropská měnová unie představuje označení měnového systému, jehož základem je jednotná evropská měna (euro). Myšlenka jednotné měny se objevila již v Římských smlouvách v roce 1957, konkrétní návrh EMU byl předložen v říjnu 1970 ve zprávě vypracované výborem, který vedl lucemburský premiér Pierre Werner. Myšlenka jednotné evropské měny pak byla podrobně rozpracována v Maastrichtské smlouvě. V lednu 1999 vznikla Evropská centrální banka a vznikla evropská měna euro (v dané době pro bezhotovostní platební styk v účastnických státech). Euromince a eurobankovky pak byly dány do oběhu 1. ledna 2002. Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) Zóna volného obchodu západoevropských zemí představuje organizaci vzniklou v roce 1960 a sdružující země, které se nestaly členy EHS. Iniciátorem byla Velká Británie, dalšími členy se staly Dánsko, Finsko, Island, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko a Švýcarsko. Po vstupu Velké Británie a Dánska do Evropského společenství v roce 1973 a odchodu dalších členů jsou nyní členy ESVO pouze čtyři státy – Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. V roce 1992 byla podepsána dohoda o evropském hospodářském prostoru, která zahrnuje země ESVO i EU s výjimkou Švýcarska. 32 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Všeobecná dohoda o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade, GATT) Viz 7. seminář Kennedyho kolo jednání GATT Kennedyho kolo jednání GATT představuje jednání signatářů GATT, která probíhala v letech 1964–1967. Proběhlo ve znamení reformulování obchodní politiky USA. Byl přijat nový, přeshraniční přístup ke snižování cel pro průmyslové zboží. Celní úlevy pokrývaly odhadem obchod za 40 mld. dolarů (75 % světového obchodu). Konečným výsledkem bylo 35% snížení cel s výjimkou textilu, chemikálií, oceli a dalších citlivých produktů. Dále 15–18% snížení cel na zemědělské a potravinářské výrobky. Vypracován byl také kodex antidumpingu. Rozvojové země hrály v tomto kole vedlejší roli, nicméně i pro ně bylo přínosem výrazné snížení cel především u nezemědělských produktů. Jejich hlavním úspěchem byla tehdy možnost nepřijmout reciproční úlevy a většina je také nepřijala. Tokijské kolo jednání GATT Tokijské kolo jednání GATT probíhalo v letech 1973–1979 a představuje první vážnější pokus o reformu světového obchodního systému. Výsledkem bylo výrazné snížení cel a především dojednání nových dohod či kodexů, zabývajících se mimocelními opatřeními a příznivějším zacházením s obchodem v rozvojových zemích. Tokijské kolo učinilo pokrok v zemědělství, vznikly zvláštní mnohostranné dohody o hovězím mase a mléčných produktech. Dále se podařilo snížit dovozní poplatky a další obchodní bariéry na tropické produkty, které uvalovaly průmyslové země na rozvojové. Nepodařilo se však liberalizovat obchod zemědělskými produkty, neboť by to vyžadovalo reformu domácích podpůrných politik, např. zemědělských dotací, na něž nebyly smluvní vlády připraveny. Zemědělství tak zůstalo stranou hlavního proudu pravidel GATT. Uruguayské kolo jednání GATT Uruguayské kolo jednání GATT probíhalo v letech 1986–1994. Úvodní deklarace stanovila velmi ambiciózní program jednání, plánovaných na čtyři roky. Na programu byly i problematické sektory zemědělství a textilu spolu s novou oblastí služeb, kterou se dosud GATT nezabývala. Plánovalo se dojednání revidovaných pravidel ochrany, antidumpingu a dotací a také nových pravidel investičních opatření a ochrany duševního vlastnictví. Dále se jednalo o zdokonalení procedur dozoru, řešení sporů a fungování systému GATT. Hlavními výsledky uruguayského kola bylo 38% snížení vážených průměrných celních sazeb, uzavření Dohody o zemědělství, která poprvé zahrnula obchod zemědělskými produkty plně pod principy GATT, vznik jednotného a předvídatelného systému řešení sporů a ustavení Světové obchodní organizace (WTO). Dalšími výsledky kola bylo posílení ustanovení o antidumpingu, dotacích a ochraně. Světová obchodní organizace (World Trade Organization, WTO) Světová obchodní organizace představuje mezinárodní organizaci se sídlem v Ženevě, která se zabývá regulací obchodních a hospodářských vztahů. Světová obchodní organizace vznikla v dubnu 1994 transformací GATT (General Agreement on Tariffs and Trade) po sedmiletém vyjednávání. Svou činnost zahájila 1. ledna 1995. Cílem organizace je odbourávání překážek a liberalizace světového obchodu cestou multilaterálních dohod mezi svými členskými státy. V současné době má 159 členů, jako poslední do ní vstoupil v březnu 2013 Tádžikistán. 33 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organization for Economic Cooperation and Development, OECD) Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj představuje mezinárodní organizaci, která má v současné době 34 členů. Většina z nich patří mezi vyspělé země. Vznikla v roce 1961 jako nástupkyně Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC). Mezi úkoly OECD patří koordinace ekonomické a sociálně-politické spolupráce členských států a prosazování liberalizace mezinárodního obchodu. Hlavním cílem organizace pak je přispívat k optimálnímu hospodářskému vývoji členských zemí, potlačení nezaměstnanosti, stabilizaci a rozvoji mezinárodních finančních trhů. Mandát OECD je široký, s výjimkou obranné politiky se týká téměř všech politických oblastí. Jejími orgány jsou rada, výkonný výbor, sekretariát a odborné komise. 34 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 10. seminář Potravinová krize 1972 Potravinová krize 1972 představuje krizové období v 70. letech 20. století, kdy došlo v zemědělských oblastech ke snížení produkce a navýšení cen potravin. Kritickými se staly roky 1972 a 1974, kdy se na zemědělské produkci projevily nepříznivé klimatické podmínky. Zásoby se rychle vyčerpaly, zvláště v zemích tradičně vyvážejících obiloviny. Ceny potravin se v mnoha regionech zvýšily, což ztížilo dostupnost potravin a prohloubilo chudobu obyvatel. Nejhorší situace vypukla v Africe. Produkce potravin se snížila na třetinu stavu z let 1961–1965, několik set tisíc obyvatel zemřelo na hladomor. Další sucho, které zapříčinilo hladomor, postihlo Etiopii v letech 1972–1974. Jelikož potravinová pomoc nedorazila nebo přišla pozdě, způsobilo to rozsáhlé mezinárodní diskuze o hladomoru a jeho příčinách a dopadech a také se začalo hovořit o nerovnováze mezi přírodními zdroji a růstem počtu obyvatel. První ropný šok První ropný šok začal na podzim roku 1973 a jeho příčinou byl konflikt mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy (Jomkipurská válka). Země OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) záměrně snížily těžbu ropy (o zhruba 5 % měsíčně), aby mohly její cenu ovlivňovat ve svůj prospěch, a arabské země zároveň vyhlásily v říjnu 1973 embargo na dodávky ropy hlavně Američanům kvůli podpoře Izraeli. Od konce druhé světové války se cena ropy držela přibližně na třech dolarech za barel. Po omezení vývozu začala její cena prudce stoupat, aby se za čtvrt roku dostala na jedenáct dolarů za barel. Embargo bylo odvoláno v březnu 1974, zvýšené ceny ropy však přetrvaly. Arabsko-izraelské války Arabsko-izraelské války představují konflikty, které proběhly mezi Izraelem a arabskými státy v letech 1948–1949, 1956, 1967, 1973. První válka (Palestinská válka) vypukla po odchodu britských jednotek z Palestiny a vyhlášení židovského státu (květen 1948). Nový stát svou existenci uhájil, a to ve válce proti Egyptu, Zajordánsku, Iráku, Sýrii a Libanonu. Druhý konflikt (Sinajská válka) začal na počátku roku 1956, když egyptský vůdce Gamál Abd anNásir nařídil blokádu izraelského přístavu Ejlát. V červenci pak vyhlásil znárodnění Suezského průplavu. Izraelská armáda zaútočila (po dohodě s Francií a Velkou Británií) v říjnu na Sinaj a postoupila až k Suezu. Izrael okupoval pásmo Gazy, Sinaj pak v roce 1957 vyklidil. Třetí válka (Šestidenní válka) vypukla v červnu 1967, kdy izraelská armáda zahájila preventivní úder na egyptská letiště a velmi rychle obsadila Sinajský poloostrov. Izraelské jednotky dobyly zároveň i celý Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny na hranicích se Sýrií. Poslední konflikt (Jomkipurská válka) začal na židovský svátek Den smíření (Jom Kipur) v říjnu 1973, kdy egyptské a syrské jednotky zaútočily na Izrael. Zatímco egyptský útok byl zpočátku úspěšný, syrský neuspěl. Z vojenského hlediska skončila válka vítězstvím Izraele, ovšem při těžkých a z dlouhodobého hlediska neakceptovatelných ztrátách; z politického a globálního hlediska šlo o remízu nebo velmi mírné vítězství arabské koalice, která si své ztráty mohla dovolit. Organizace zemí vyvážejících ropu (Organization of the Petroleum Exporting Countries, OPEC) Organizace zemí vyvážejících ropu představuje organizaci, která sdružuje země vyvážející ropu. Jejím oficiálním cílem je udržování stabilních cen ropy na světových trzích. Založilo ji pět zemí na konferenci v Bagdádu v roce 1960, stanovy byly přijaty o rok později v Caracasu. 35 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Zakládajícími členy byly Saúdská Arábie, Irák, Írán, Katar, Kuvajt a Venezuela. Později přistoupily další státy, např. Libye, Spojené arabské emiráty, Nigérie a další. Zakládající země vytvořily kartel určující objem a cenu exportované ropy, zejména pomocí zavedení těžebních kvót. Díky novým nalezištím a nedodržování společných rozhodnutí se daří význam OPEC na mezinárodních trzích snižovat. Druhý ropný šok K druhému ropnému šoku se začalo schylovat se vzrůstajícím neklidem v Perském zálivu na konci 70. let 20. století. V únoru 1979 provedl ajatoláh Sajjid Rúholláh Músaví Chomejní v Iránu tzv. islámskou revoluci, země začala vyvážet méně ropy a její cena velmi brzy stoupla z 13 na 35 dolarů za barel. Několik měsíců nato zastavil americký prezident Jimmy Carter import ropy z Íránu do USA. Ostatní země OPEC zvýšily těžbu a výsledné celkové snížení světové produkce bylo pouze okolo 4 %, i když panika zajistila, že zvýšení ceny černého zlata neodpovídalo vážnosti situace. Íránská islámská revoluce Íránská islámská revoluce představuje převzetí moci v Íránu islámskými šíitskými fundamentalisty. Íránský šáh Mohammad Rézá Páhlaví se během své vlády (1941–1979) snažil o zavedení některých liberálních reforem a o sekularizaci země. Špatná hospodářská situace a fundamentalistická agitace vedly na podzim 1977 ke studentským bouřím. Pokračující demonstrace požadovaly během roku 1978 konec šáhovy vlády a návrat šíitského duchovního vůdce ajatoláha Sajjida Rúholláha Músavího Chomejního (toho času v Paříži). Šáh nakonec v lednu 1979 opustil zemi a Chomejní se mohl o měsíc později vrátit do země (v exilu od roku 1964). Ihned zavedl teokratický stát (zakotveno v ústavě), kde se stal fakticky neomezeným vládcem. Své odpůrce brutálně zlikvidoval a velmi brzy se odklonil od šáhovy sekularizační politiky. V zemi byla zavedena náboženská kontrola všech státních funkcí a podřízení všech politických stran ideovému dozoru náboženské rady. Chomejní zemřel v roce 1989, ale systém vedoucí úlohy duchovních zůstal zachován (jeho nástupcem se stal ajatoláh Sajjid Alí Chameneí). Irácko-íránská válka Irácko-íránská válka představuje válku, již začaly (bez vyhlášení) jednotky iráckého prezidenta Saddáma Husajna v září 1980. Čekaly, že se nesetkají s velkým odporem. Fanatický odpor íránských sil vedl k tomu, že válka nabyla vleklého charakteru. Od roku 1984 se konflikt změnil na materiální válku ve snaze vyčerpat zdroje protivníka. Obě strany utrpěly ve válce výrazné ztráty a škody. Odhaduje se, že jeden a půl milionu iráckých a íránských vojáků a civilistů zemřelo v důsledku bojových akcí. V průběhu konfliktu nařídil Husajn použít bojové plyny. V červenci 1988 se podařilo generálnímu tajemníkovi OSN Javieru Perézovi de Cuéllar zprostředkovat příměří. Petrodolary Petrodolary představují termín, který poprvé použil v roce 1973 profesor ekonomie Ibrahim Oweiss. Obecně lze říci, že se jedná o americký dolar, vydělaný prodejem ropy. V 70. letech 20. století se dolar stal jedinou měnou, kterou se mohlo platit za koupi, resp. prodej ropy. Z tohoto monopolu začal dolar těžit a pomalu, ale jistě se stal rezervní měnou při mezinárodních obchodech s většinou komodit. Následovala obrovská poptávka po dolaru, čímž se jeho hodnota zvyšovala. Země dokonce ukládaly své přebytečné dolarové rezervy u amerického ministerstva financí, čímž poskytovaly americké vládě obrovské množství úvěru, ze kterého mohla čerpat. Tento systém přetrval do roku 2000, kdy Francie a několik ostatních členů EU 36 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů přesvědčili Saddáma Husajna, aby vzdoroval petrodolarovému procesu a začal prodávat iráckou ropu v eurech. Přidaly se i Rusko, Írán, Indonésie nebo Venezuela. Stagflace (slumpflace) Stagflace představuje spojení dvou hospodářských jevů – stagnace a inflace, které v sobě nesou kombinaci vysoké inflace a zároveň ekonomické stagnace s vysokou nezaměstnaností. Podobný jev se rovněž označuje jako slupmflace. Příkladem příčiny stagflace může být negativní nabídkový šok, zapříčiněný například ropným embargem v 70. letech 20. století. Neokonzervatismus Neokonzervatismus představuje oživení idejí a hodnot konzervatismu. Jeho nástup spadá do 70. let 20. století a souvisí s dozníváním antiautoritářského studentského hnutí konce 60. let, se silným rozšířením keynesiánských teorií a s hospodářským otřesem euroamerické kultury při ropné krizi v první polovině 70. let 20. století. Neokonzervativci sdílejí s konzervativci důraz na tradiční hodnoty jako rodina, vzdělání, tradiční morálka, ale neodmítají ani státní zásahy přinášející podporu těchto hodnot. V hospodářské politice je spojen s neoliberalismem. Neoliberalismus Neoliberalismus představuje ideologii důsledné liberalizace ekonomiky a minimální regulace ze strany státu, která se v praktické hospodářské politika uplatnila například po druhé světové válce v SRN, v 80. letech především v USA (vlády prezidenta Ronalda Reagana) a Velké Británii (vlády Margaret Thatcherové). Zastánci neoliberalismu vystupují jak proti zásahům státu, tak proti silným monopolům a naopak prosazují volnou konkurenci. Stát má vytvářet tržně-konformní pravidla a zajišťovat podmínky pro svobodné fungování trhů a volnou konkurenci. V hospodářské politice se soustředí zejména na měnovou politiku, fiskální politika není pokládána za účinnou. Ekonomie strany nabídky Ekonomie strany nabídky představuje ekonomickou školu, která stojí proti propagátorům keynesiánství. Zastánci ekonomie strany nabídky se domnívají, že stát by neměl příliš zasahovat do ekonomiky. Soustředí se na nabídkovou stranu trhu – její efektivní fungování považují za stěžejní věc, aby mohla ekonomika dosahovat růstu. Představitelem této teorie je mimo jiné Arthur Laffer, jenž vymyslel Lafferovu křivku, která znázorňuje kauzální vztah mezi změnou daňové sazby a výnosem z této daně pro stát. Římský klub Římský klub představuje globální think tank, který byl založen v dubnu 1968 a celosvětovou pozornost získal o čtyři roky později svou zprávou Meze růstu (Limits to Growth). Autoři dokumentu upozorňovali na skutečnost, že tehdejší hospodářský růst ve vyspělých ekonomikách není udržitelný, jelikož brzy narazí na vyčerpání fosilních paliv (zejména ropy) a také proto, že je produkováno rostoucí množství skleníkových plynů. Římský klub je spolkem stovky bývalých politiků, byznysmenů a dalších vlivných osobností z celého světa. Počet 100 členů je striktně dodržován, a proto je členství vysoce prestižní záležitostí. Z Čechů byl členem pouze Václav Havel. Uruguayské kolo jednání GATT Viz 9. seminář 37 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 11. seminář První svět První svět představuje označení vyspělých zemí, které mají vysoký podíl HDP na hlavu, rozvinuté sektory průmyslu a služeb. Dalšími znaky jsou velký podíl lidí zaměstnaných ve službách nebo orientace na vědu a výzkum. Zástupci této skupiny zemí jsou země zpravidla ležící na severní polokouli - USA, Kanada, země Evropské unie (SRN, Velká Británie a další), Japonsko nebo Austrálie. Druhý svět Druhý svět představuje označení zemi východního bloku, které se orientovaly na centrálně řízené a extenzivní hospodářství a výraznou exploataci přírodních zdrojů. Po roce 1989, kdy zanikl východní blok, přestalo být toto označení používáno. Třetí svět Třetí svět představuje označení ekonomicky málo rozvinutých států. Výraz třetí svět pro skupinu rozvojových zemí použil poprvé v roce 1952 francouzský akademik Alfredem Sauvy, který se snažil ukázat postkoloniálním státům třetí cestu mezi kapitalismem „prvního světa“ a komunismem „druhého světa“. Výraz třetí svět je používán pro souhrnné označení některých zemí Latinské Ameriky, Asie a Afriky. Jde o takové země, které vykazují obdobné rysy problémů při snaze překonat svoji hospodářskou a sociální zaostalost. Termín třetí svět má politický i socioekonomický význam. Rozvojová země Obecně neexistuje jedna všeobecně platná definice rozvojové země. Rozvojovou zemí se rozumí podle všeobecného měřítka stát, který vykazuje nízkou úroveň politického, hospodářského a sociálního systému. Světová banka považuje za rozvojové všechny země s nízkým a středním příjmem (vyjádřeným hrubým národním důchodem na obyvatele). Dnes patří k nejuznávanějším měřítkům Index lidského rozvoje (Human Development Index, HDI), který zohledňuje jak ekonomické, tak sociální aspekty rozvoje. Za rozvojovou tak bývá obvykle označována země s nízkou životní úrovní obyvatelstva, nerozvinutým průmyslem a nízkým HDI. Za typické příklady rozvojových zemí se uvádí země Latinské Ameriky, Asie a Afriky (samozřejmě s výjimkami jako jsou například Korejská republika, Japonsko, Izrael a další). Rozvinutá země Rozvinutá země představuje opak rozvojové země. Rozvinutá země je charakteristická významným technologickým, ekonomickým a lidským potenciálem. Lze sem zařadit země, které mají vysoký podíl HDP na hlavu, rozvinutý průmysl a služby. Dalšími znaky jsou velký podíl lidí zaměstnaných ve službách nebo orientace na vědu a výzkum. Zástupci této skupiny zemí jsou státy zpravidla ležící na severní polokouli – USA, Kanada, země Evropské unie (SRN, Velká Británie a další), Japonsko nebo Austrálie. „Rozvíjející se trhy“ (Emerging markets) Emerging markets představují označení pro státy většinou tzv. druhého světa, které se mohou vykázat velmi vysokým hospodářským růstem a rychlou industrializací. Jako typické příklady se uvádí Čína, Brazílie, Rusko nebo v poslední době Indie, Mexiko a Turecko. Investování v takových státech je však spojeno s riziky, jako jsou kolísavé kurzy měny, nečekané státní 38 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů zásahy nebo nepředvídatelnost právního rámce. Mezi kladné stránky rozvíjejících se trhů patří naopak relativně vysoký zisk nebo levnější pracovní síla. Nově industrializované země Nově industrializované země představují označení používané pro skupinu rozvojových zemí, které ještě zpravidla nedosáhly hospodářské úrovně zemí prvního světa, ale dosahují lepších makroekonomických výsledků než jiné státy třetího světa. Obecně lze říci, že tyto země (především ve východní a jihovýchodní Asii) využily levné pracovní síly a pomoc Japonska a USA. Mohou se vykázat rychlým hospodářským růstem a orientací na export kvalitního a při tom levného spotřebního zboží. Můžeme mezi ně zařadit Korejskou republiku, Hongkong, Singapur, Malajsii, Thajsko, Indonésie, Filipíny nebo Macao. Globalizace Globalizace představuje proces, který souhrnně označuje politickou, ekonomickou, sociální a kulturní propojenost na celosvětové úrovni. Proces začal po druhé světové válce postupnou provázaností euroatlantického prostoru a následně dálněvýchodní oblasti. V posledních dekádách se s nástupem nových informačních technologií tempo globalizace zrychluje, což zviditelňuje jeho záporné rysy především v kulturně a sociálně odlišných civilizačních okruzích (kupříkladu arabský svět), které se staví s ohledem na svůj tradiční konzervativní ráz k přijímání globalizačních vlivů zdrženlivě či přímo negativně. Outsourcing Outsourcing obecně označuje zajištění určité části činnosti firmy jinou, externí organizací někdy i v jiné zemi. Zjednodušeně tedy outsourcing představuje jakýsi pronájem externích zdrojů (kapitálových, lidských). Jeho smyslem je dělba práce, kdy se firma soustředí na část výroby, v níž má komparativní výhodu a další činnosti přenechává externímu dodavateli. Cílem je snížení nákladů a zvýšení konkurenceschopnosti. Asijští tygři Asijští tygři nebo také asijští draci je obrazné označení takzvaně nově industrializovaných zemí v jihovýchodní Asii, které zaznamenaly v poměrně krátké době rychlý a strmý růst ekonomických ukazatelů. Ten byl větší než u vyspělých států světa. Do skupiny takzvaných asijských tygrů nejprve patřily expandující státy Honkong, Singapur, Tchaj-wan a Korejská republika. Tyto země tvoří první vlnu nově industrializovaných zemí s rychlým přechodem na tržní kapitalismus. Tyto země započaly svůj „hospodářský převrat“ na počátku 60. let 20. století. Druhá vlna „tygrů“ čítá další země jihovýchodní Asie. Jsou jimi Indonésie, Malajsie, Thajsko a Vietnam. Svůj rychlý hospodářský růst započaly v 80. letech, tedy téměř o 20 let později nežli země první vlny a jsou proto někdy označováni také jako „malí tygři“. Zelená revoluce v zemědělství Zelená revoluce v zemědělství představuje technickoekonomickou změnu zabezpečující pokrok v zemědělství rozvojových zemí ve druhé polovině 20. století. Spočívá zejména v zavádění vysoce výnosných odrůd obilovin (filipínská rýže, mexická pšenice), zajištění dostatečného množství průmyslových hnojiv a ochranných látek proti škůdcům a nemocem, rozšíření výstavby zavodňovacích systémů nutných k zabezpečení pravidelného zavlažování, zajištění větších výdajů práce na kultivaci. Výsledkem byl podivuhodný nárůst výnosů z úrody. Díky zelené revoluci se např. Indie, Pákistán, Thajsko, Indonésie nebo Čína staly v produkci obilnin soběstačnými samozásobiteli. 39 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Hnutí nezúčastněných zemí (států) Hnutí nezúčastněných zemí představuje hnutí států převážně třetího světa odmítající bipolární rozdělení světa a studenou válku. Většina nových států, které vznikly v důsledku dekolonizace, se odmítala přidat jak k západnímu, tak k východnímu bloku. Aktuální se naopak jevila jejich možná spolupráce. První konference afrických a asijských států se konala v indonéském Bandungu v roce 1955, kde se egyptský prezident Gamál Abd an-Násir a indický předseda vlády Džaváharlál Nehrú dohodli na jednání s jugoslávským vůdcem Josipem Broz Titem. Všichni tři pak ve společném prohlášení odmítli účast svých zemí ve vojensko-politických blocích. Snažili se o mír na světě a zdůrazňovali, že nezúčastněnost se liší od neutrality tím, že je aktivní. První konference nezúčastněných se konala v roce 1961 v Bělehradě. Skupina zemí G77 Skupina zemí G77 představuje skupinu rozvojových zemí při OSN, která vznikla v roce 1964 vyhlášením „Společné deklarace sedmdesáti sedmi zemí“ na konferenci OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) v Ženevě. Cílem tohoto sdružení bylo podporovat společné ekonomické zájmy, zvýšit svou vyjednávací kapacitu ve všech hlavních ekonomických otázkách a podporovat jižní spolupráci pro rozvoj. Skupina G77 měla vytvořit platformu hospodářsky nejvyspělejším zemím. Dnes má skupina přibližně 130 zemí a pobočky po celém světě. Dekolonizace Dekolonizace představuje pojem, jímž se označuje proces politického, ekonomického, sociálního a kulturního osamostatnění koloniálních území od mateřské země. Dekolonizační proces začal v 18. století, kdy získalo nezávislost třináct britských severoamerických kolonií a pokračoval v průběhu 19. a v první polovině 20. století. Druhá světová válka však urychlila tento proces do té míry, že po roce 1945 došlo k překotné dekolonizaci rozsáhlých koloniálních říší Velké Británie a Francie (v menší míře Belgie, Portugalska, Nizozemí a Spojených států Amerických) především v Asii a Africe. Severoamerická dohoda o volném obchodu (North American Free Trade Agreement, NAFTA) Severoamerická dohoda o volném obchodu představuje obchodní dohodu mezi USA, Kanadou a Mexikem vznikla 1. ledna 1994 jako reakce na ustavení Evropské unie. Mezi hlavní cíle patří odstranění překážek obchodu, podpoření konkurence, rozšíření investičních příležitostí, zajištění dostatečné ochrany duševního vlastnictví a nastolení efektivních postupů při realizaci dohody a řešení sporů. Těchto cílů má být dosaženo při dodržování zásad – národního zacházení, nejvyšších výhod a procedurální transparentnosti. Sdružení zemí jihovýchodní Asie (Association of South East Asian Nations, ASEAN) Sdružení zemí jihovýchodní Asie představuje regionální organizaci vzniklou v roce 1967 na konferenci v Bangkoku, jejímiž zakládajícími členy byly Indonésie, Malajsie, Filipíny, Singapur a Thajsko, v roce 1964 přistoupil Brunej. V současné době jsou členy i Vietnam, Laos, Myanmar a Kambodža. ASEAN si klade za cíl nejen hospodářskou spolupráci ve formě zrychlení hospodářského růstu, sociálního pokroku a kulturního rozvoje, ale i zahraničně politickou koordinaci v důležitých otázkách ve vojenskopolitické a mezinárodněpolitické oblasti. 40 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Asijsko-pacifická hospodářská spolupráce (Asia-Pacific Economic Cooperation, APEC) Asijsko-pacifická hospodářská spolupráce představuje sdružení zemí ležících při březích Tichého oceánu v Asii, Oceánii a Americe. Toto sdružení vzniklo v listopadu 1989 na schůzce ministrů zahraničních věcí a obchodu zemí tichomořské oblasti, kterou tehdy uspořádal australský ministerský předseda v australském hlavním městě Canberra. Původně se jednalo o 12 zemí (Austrálie, Brunej, Filipíny, Indonésie, Japonsko, Jižní Korea, Kanada, Malajsie, Nový Zéland, Thajsko, Singapur, USA), v současné době má organizace 21 členů. Paradoxně prvotní impuls nevyšel z převažujícího zastoupení zemí Asie, ale z Austrálie. Dnes se jedná o ekonomické sdružení zemí z nejrychleji se rozvíjející oblasti světa. V těchto zemích žije 40 % světové populace a země z této oblasti tvoří 50 % celosvětového hrubého domácího produktu, na celosvětovém obchodu se podílí téměř 50 %, do oblasti směřuje 40 % severoamerického zahraničního obchodu. Jihoamerický společný trh (Mercado Común del Sur, MERCOSUR) Jihoamerický společný trh představuje sdružení volného obchodu vzniklé smlouvou z Asunciónu v roce 1991 (Tratado de Asunción), kterou uzavřely Argentina, Brazílie, Paraguay a Uruguay. Dalšími členy jsou Venezuela a Bolívie. Integrační proces čtyř sousedních zemí navázal na integraci, kterou v 80. letech 20. století započali dávní rivalové Brazílie a Argentina. Mercosur si dal za cíl vytvořit nejprve zónu volného obchodu, později celní unii a nakonec společný trh. 41 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 12. seminář Země BRIC Země BRIC představují uskupení čtyř globálních ekonomických lídrů – Brazílie, Ruska, Indie a Číny. Toto označení použil poprvé v roce 2001 investiční bankéř Jim O’Neill z banky Goldman Sachs. Původní analýza zpracovaná v roce 2001 porovnávala postavení rozvinutých a rozvíjejících se trhů v tehdejší globální ekonomice a odhadovala změny, jimiž světové hospodářství projde v následujících dekádách. Mezi budoucí lídry globální ekonomiky měly původně patřit kromě Brazílie, Ruska, Indie a Číny také Mexiko s Jižní Koreou, ty však byly nakonec z této kandidátky vyškrtnuty. Uskupení BRIC však není uskupením ekonomicky a politicky si navzájem podobných zemí. Tím jediným, co je alespoň trochu spojuje, je odhadovaný ekonomický růst. Země BRICS Země BRICS představují uskupení pěti globálních ekonomických lídrů. Na konci roku 2010 přistoupila k uskupení zemí BRIC Jižní Afrika (formální členství ustaveno v únoru 2011), čímž se změnil název na země BRICS. Podle názoru Goldman Sachs by se tyto země měly v polovině století vzhledem ke svému rychlému růstu stát dominantními ekonomikami světa. Zástupci těchto rychle rostoucích ekonomik se pravidelně schází (v roce 2008 Jekatěrinburg, 2010 Brazílie, 2011 San-ja). V březnu 2012 se členové uskupení sešli v Novém Dillí, kde se dohodli na plánu vytvořit společnou mezinárodní rozvojovou banku. Tento plán oznámil po skončení jednání indický premiér Manmohan Singh. Podle jeho názoru nedokáží globální politické a ekonomické instituce vytvořené před více než 60 lety udržet krok s měnícím se světem. Teď by alternativu vůči Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance měly nabídnout země BRICS. Goldman Sachs (Jim O’Neill) Goldman Sachs představuje globální investičně bankovní společnost, která podniká v cenných papírech, investičním bankovnictví, řízení investic a dalších finančních službách, zejména s institucionálními klienty. Jim O’Neill, rodák z Manchesteru, pracoval v bance od roku 1995 do počátku roku 2013. Po odchodu svého předchůdce Gavyna Daviese se O’Neill stal v roce 2001 šéfem ekonomické sekce banky. V témže roce také vymyslel označení BRIC pro uskupení čtyř globálních ekonomických lídrů – Brazílie, Ruska, Indie a Číny (ve studii s názvem Building Better Global Economic BRICs). „Rozvíjející se trhy“ (Emerging markets) Viz 11. seminář Program ekonomických reforem (čtyři modernizace) Program ekonomických reforem představuje program reforem čínského hospodářství, který se měl týkat zemědělství, průmyslu, obrany a vědy a techniky. Potřeba modernizace Číny se projevila již za života Mao Ce-tunga, ale až po jeho smrti (1976) bylo možné k procesu modernizace přistoupit. Zahájil ho Teng Siao-pching, od roku 1978 do počátku 90. let 20. století nejmocnější osoba v čínské politice, byť formálně zastával jen nižší funkce. Jedním z hlavních prvků modernizačního procesu byly tržně orientovaná reforma zemědělství a důraz na hospodářskou soběstačnost. Otevřením domácího trhu se pak měly zvýšit objem zahraničních investic, provést modernizace výrobní základny nákupem strojů z Japonska a ze Západu a získat přístup k moderním výrobním postupům. Reformy vedly od 80. let 20. století k rychlému růstu čínské ekonomiky. 42 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Duální ekonomika Duální ekonomika představuje situaci, kdy podniky ve vlastnictví domácích subjektů zaostávají například ve výrobě, produktivitě práce a jiných ukazatelích za podniky pod zahraniční kontrolou, které typicky vlastní modernější technologie a používají vyspělejší manažerské postupy. Duální ekonomika může být důsledkem přílivu zahraničních investic, pokud zcela nebo dostatečně rychle nedochází k tzv. efektu přelévání technologií mezi zahraničními a domácími podniky. Zvláštní ekonomická zóna Zvláštní ekonomická zóna představuje vyčleněné území, v jehož rámci jsou definovány výhodnější podmínky pro ekonomické aktivity než na zbytku území (např. nižší daně nebo osvobození od cel). Cílem takovýchto zón bývá obvykle zvyšování investic ze zahraničí, což má přispět zejména k urychlení hospodářského růstu vybraných regionů, k podpoře vývoje a využití inovací a nových technologií, ke zvýšení konkurenceschopností zboží a služeb, ke zvýšení exportního potenciálu, k obnově staré dopravní infrastruktury a k vytváření a zajištění nových pracovních míst. Podobné zóny vznikly např. v Brazílii, Číně, Indii, ale i v ČR. Exportně dominovaná strategie růstu (export-led growth, „růst čistým exportem“) Exportně dominovaná strategie růstu představuje strategii, jejímž cílem je podporovat vývoz produktů vybraného průmyslového odvětví a která má komparativní výhodu na světových trzích, a to vládními pobídkami a zvýhodněními. Pomocí exportu se do národní ekonomiky dostává zahraniční měna, za níž jsou nakupovány komodity, které daná země nevyrábí, a jsou prováděny inovace výroby, jež zvyšují produkci exportních sektorů průmyslu. Příklady pro použití této strategie lze nalézt v Korejské republice nebo Číně. Industrializace nahrazováním dovozu (import-substitution industrialization) Industrializace nahrazováním dovozu představuje strategii, kdy po určitou dobu existuje snaha chránit domácí výrobce za účelem vybudování vlastního průmyslu a zvýšení míry industrializace. V praxi to znamená, že země je relativně obchodně uzavřená vnějšímu světu a na své trhy nepouští zahraniční konkurenci, aby se mohl její vlastní průmysl nerušeně rozvíjet (pomocí cel nebo kvót na dovoz). Tento rozvoj průmyslu je také typicky řízen a financován státem. Problém s touto strategií však spočívá v tom, že v praxi téměř nikdy nefunguje a navíc je velice nákladná. Navíc může nastat situace, kdy je nutné více vyvážet než dovážet (např. kvůli splacení dluhů), ale protože výrobky nejsou mezinárodně konkurenceschopné, nedaří se dluhy snižovat. 43 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 13. seminář „Bohatý“ sever, „chudý“ jih „Bohatý“ sever, „chudý“ jih představuje obecně přijímané tvrzení (přibližně od 70. let 20. století), že země na severní polokouli vykazují v mnoha ohledech lepší vývoj než ty na jižní polokouli. Tyto pojmy údajně vyslovil tehdejší německý spolkový kancléř Willy Brandt na světovém ekonomickém fóru. K porovnání ekonomické úrovně jednotlivých zemí slouží hrubý domácí produkt (HDP), který ukazuje, jak se daří hospodářství daného státu. Mezi „bohatý“ sever patří USA, Kanada, Japonsko, Evropa a jen výjimečně země jižní polokoule – Austrálie a Nový Zéland. Tyto země mají vysoký podíl HDP na obyvatele, ve struktuře ekonomiky převládá terciérní a sekundární sektor a většina obyvatel dosahuje vysoké životní úrovně (hygiena, sociální zabezpečení nebo vzdělání). Mezi „chudý“ jih patří obecně země v Africe na jih od Sahary, některé země Latinské Ameriky, z asijských států pak Afghánistán nebo Bangladéš. V ekonomice těchto zemí převažuje spíše primární sektor (těžba surovin, zemědělství). Doprava je nerozvinutá, nízká je i produktivita práce. Velké procento lidí žije v chudobě, v nevyhovujících hygienických podmínkách, značný počet trpí podvýživou a mnozí akutním hladem. Je zde také vysoká negramotnost a nízká střední délka života. Absolutní chudoba Absolutní chudoba představuje stav (sociální status člověka), který člověku nezajišťuje podmínky pro důstojný život a uspokojení základních potřeb. Absolutní chudoba je situací, kdy se jedná o nemožnost přiměřeně uspokojit ani zcela základní lidské potřeby (např. stravování, ošacení, ubytování, péče o zdraví). Podle některých údajů jsou příjmy člověka nižší než 1,25 dolaru na den a existuje reálné nebezpečí smrti daného jednotlivce. Relativní chudoba Relativní chudoba představuje chudobu, kdy lidé (jednotlivci, rodiny, sociální skupiny) uspokojují své sociální potřeby na výrazně nižší úrovni než je průměr v dané společnosti, regionu, státu (kvalita bydlení, složení stravy atd.). Zatímco absolutní chudoba se vyskytuje spíše v rozvojových zemích, ve vyspělých zemích jde především o chudobu relativní. Chudý Evropan se proto jeví chudému Afričanovi jako bohatý, což je jeden z důvodů migračních tlaků a ekonomické emigrace. Chudobu lze dělit na objektivní a subjektivní. Prvně jmenovanou se označuje stav, v němž nejsou podle názoru státu (společnosti, tripartity, parlamentu) uspokojovány základní lidské potřeby na přijatelné úrovni. Subjektivní chudoba je stav, o němž se zpravidla ten, kdo je v takové situaci, domnívá, že je chudý, neboť nemůže uspokojovat své potřeby podle svých představ. Bludný kruh chudoby Bludný kruh chudoby představuje situaci, kdy se důsledky chudoby stávají pro další generace samotnými příčinami tohoto socioekonomického statutu. Podle dané teorie nízké příjmy vedou k nízkým úsporám, které znemožňují růst kapitálu. Málo kapitálu (malá akumulace) zabraňuje technologickému pokroku a růstu produktivity práce, což v důsledku vede k nízkým příjmům. Možným řešením chudoby jsou snahy o přerušeni tohoto řetězce, a to hlavně finanční podporou chudých zemí. Přičemž se jedná o investice do vzdělání, zdravotnictví či omezení populačního růstu. 44 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů „Trade, not aid“ (obchod namísto pomoci) „Trade, not aid“ představuje nový pohled na rozvojovou pomoc, již zaujala OSN v 60. letech 20. století. Heslem trade, not aid („Obchod namísto pomoci“) deklarovala upřednostnění rozvojových tržních řešení před jednorázovými pomocemi. Finanční podpora měla být napříště nahrazena obchodem, který bude zvýhodňovat země „chudého“ Jihu v tržním systému zemí „bohatého“ Severu. Human Development Index (Index lidského rozvoje) Human Development Index představuje indikátor, který se snaží lépe postihovat skutečnou kvalitu lidského života a nepodřizovat vše pouze hospodářskému růstu. Index lidského rozvoje se skládá z HDP na osobu, úrovně dosaženého vzdělání a očekávané délky života. Agregovány do jednoho čísla indexu jsou průměrná očekávaná délka života při narození, úroveň vzdělanosti stanovená jako podíl gramotného obyvatelstva a jako kombinovaný podíl populace z příslušné věkové skupiny navštěvující školy prvního, druhého a třetího stupně. V neposlední řadě zahrnuje index hmotnou životní úroveň, jež je vyjádřena jako hrubý domácí produkt na osobu v amerických dolarech v přepočtu na paritu kupní síly. HDI se používá pro měření potenciální sociální prosperity. Index vymyslel v roce 1990 pákistánský ekonom Mahbub al Hak a OSN jej od roku 1993 používá ve své každoroční zprávě. Rozvojový program OSN (United Nations Development Programme, UNDP) United Nations Development Programme představuje speciální instituci OSN, která vznikla v roce 1966 (na základě VS OSN č. 2029). Rozvojový program OSN vytváří globální síť rozvojové činnosti OSN a působí přibližně ve 166 zemích, kde podporuje řešeních globálních i místních rozvojových problémů. Zasazuje se o změny a výměnu informací, zkušeností a zdrojů mezi státy. Rozvojový program poskytuje rozvojovým zemím podporu pro snižování chudoby a dosažení rozvojových cílů a zaměřuje se především na rozvoj kapacit nejméně vyvinutých států světa. Konference OSN o obchodu a rozvoji (United Nations Conference on Trade and Development, UNCTAD) United Nations Conference on Trade and Development představuje konferenci OSN o obchodu a rozvoji vznikla v roce 1964 a je základním orgánem Valného shromáždění pro problematiku obchodu a rozvoje. Cílem její činnosti je posilování obchodu a ekonomického růstu zejména v rozvojových zemích a jejich zapojení do světové ekonomiky. Konference provádí výzkum a analýzy, organizuje mezivládní jednání, technickou spolupráci a také součinnost s občanskou společností a soukromým sektorem. Jejím nejvyšším rozhodovacím orgánem je Konference, která sestává ze 192 (někde 193) členských států a zasedá každé čtyři roky. Výkonným orgánem je Rada pro obchod a rozvoj, která se schází jednou ročně. Skupina zemí G7 (Group of Seven) Skupina zemí G7 představuje skupinu sedmi hospodářsky nejvyspělejších zemí světa (USA, SRN, Japonsko, Velká Británie, Francie, Itálie a Kanada). Uskupení se začalo tvořit od roku 1973 v důsledku ropné krize. Pravidelné schůzky hlav států G7 se konají od roku 1975, kdy francouzský prezident pozval zástupce USA, SRN, Japonska, Velké Británie a Itálie (Kanada přistoupila až v roce 1976), a zabývají se problémy globální ekonomiky. Od roku 1992 se schůzek zúčastňuje i ruský prezident, uskupení se pak nazývá G8 (Rusko bylo přijato v roce 1997). Summity členů skupiny zemí G8 se konají jednou za rok a probírají se na nich záležitosti společného zájmu i globálního významu a zahrnují témata jako zdraví, ekonomický 45 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů a sociální rozvoj, energetika, životní prostředí, zahraniční záležitosti, právo, terorismus nebo obchod. Giniho koeficient Giniho koeficient představuje číselné vyjádření charakteristiky diverzifikace. Sestrojil ho italský statistik Corrado Gini v roce 1912 a poměřuje skutečnou Lorenzovu křivku s křivkou ideální. Poměřuje se jím například ekvivalence rozložení bohatství a důchodů v jednotlivých územních celcích, nejčastěji státech. Koeficient nabývá hodnoty mezi 0 a 1. Čím je hodnota blíže k 0, tím se rozdělení důchodu domácností blíží absolutně rovnostářskému. V této situaci nejsou relativně příliš veliké rozdíly v jejich důchodech. Koeficient blížící se k hodnotě 1 by poukazoval na stav absolutní nerovnosti. Společnost s vyšším Giniho indexem je charakteristická velkými rozdíly v příjmech jednotlivých domácností. Lorenzova křivka Lorenzova křivka představuje grafické znázornění kumulativní distribuční funkce rozdělení důchodů domácností, které přiřazuje poměrně rozděleným skupinám obyvatelstva (domácnostem) poměrná rozdělení důchodů. Křivka vyjadřuje vztah mezi absolutní rovností, absolutní nerovností a skutečnou nerovností v rozdělení příjmů. Absolutní rovnost zachycuje teoretickou Lorenzovou křivkou a představuje situaci, kdy všechny domácnosti dostávají stejný důchod. Absolutní nerovnost je v případě teoretické Lorenzovy křivky stav, kdy jedna domácnost dostává všechen důchod a ostatní nic. Skutečnou nerovnost zachycuje skutečná Lorenzova křivka, která vychází ze statistik. Nový mezinárodní ekonomický řád Nový mezinárodní ekonomický řád představuje výsledek hlasování Valného shromáždění OSN z roku 1973. Země G 77 se snažily postavit dovozním bariérám vyspělým státům a vymýtit nevýhodné obchodní podmínky, které zvýhodňovaly bohaté země severu vůči chudým zemím jihu. Rozvojové země pro sebe požadovaly ve zmíněné rezoluci výhodnější podmínky v surovinové politice a v mezinárodním obchodu, posílení industrializace, odpuštění dluhů nebo navýšení rozvojové pomoci. Pařížský klub Pařížský klub představuje neformální sdružení zástupců 19 nejbohatších zemí světa, které jsou zároveň věřiteli zadlužených států. Klub vznikl v roce 1956 (nejdřív jako fórum), kdy Argentina souhlasila s tím, že se setká se svými největšími věřiteli v Paříži a pokusí se s nimi dohodnout na podmínkách splácení svého dluhu. K institucionalizaci uskupení došlo v 70. letech 20. století. Od té doby se setkávají bohaté věřitelské země a hledají společný postup pro řešení těžké splátkové situace chudých a rozvojových zemí. Pařížský klub sdružuje především země OECD, jeho jednání se zúčastňují i pozorovatelé z Mezinárodního měnového fondu, Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj a UNCTAD. Londýnský klub Londýnský klub představuje neformální sdružení věřitelských bank, které vzniklo v roce 1976, se poprvé sešlo v Londýně, aby řešilo finanční problémy a neschopnost dostát svým závazkům Demokratické republiky Kongo (tehdejší Zair). Zástupci Londýnského klubu se schází ad hoc, kdykoliv je potřeba projednat situaci konkrétního dlužníka. Organizace nemá podobně jako Pařížský klub oficiální mandát. Jeho hlavní jádro tvoří přibližně 15 bank, další banky se účastní jen některých jednání. Výsledná podoba dohody mezi dlužníky a 46 5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů věřitelskými institucemi musí být podporována institucemi, jejichž podíl na závazcích dané země je alespoň 90 %. Mikroúvěr Mikroúvěr představuje poměrně nový finanční produkt, který se vyvinul v rozvojových zemích. Poskytnutí velmi malé půjčky umožňuje chudým lidem provozovat samostatnou výdělečnou činnost, což přináší zisk, schopnost akumulovat majetek a v mnoha případech se těmto lidem podaří z chudoby uniknout. Mikroúvěry v současné době získávají stále více na oblibě a mnoho (i tradičních) finančních organizací o nich uvažuje jako o zdrojích možného budoucího růstu. Mikroúvěr je součástí širšího oboru, tzv. mikrofinancování. Správcem mikroúvěrových aktivit jsou desítky světových organizací, které lze nazvat „mikroúvěrové banky“. Do mikroúvěrů je možné se také individuálně zapojit, některé tyto organizace nabízejí možnost individuálního mikrofinancování projektů či jednotlivců v chudých zemích a oblastech. Exportně dominovaná strategie růstu (export-led growth, „růst čistým exportem“) Viz 12. seminář Industrializace nahrazováním dovozu (import-substitution industrialization) Viz 12. seminář 47 5HD401 Diskusní seminář 5HD401 Diskusní seminář 1. seminář Etika Pojem etika se označuje také jako teorie morálky. Ve filozofickém smyslu se jedná o disciplínu, jejímž předmětem jsou hodnotící soudy, které se týkají rozlišování dobrého a zlého. Jako součást tradiční filozofie pak usiluje o poskytování pravidel a norem lidského chování a jednání. Etika reflektuje morálku a ptá se na její založení, zdůvodnění, legitimizaci a legalizaci. Může si klást otázky typu Co je dobré? Jak mám jednat? atd. Dělí se na řadu směrů – analytická, teologická, transcendentálně pragmatická, enviromentální, feministická atd. Protestantismus Protestantismus představuje jeden z hlavních směrů křesťanství. Označuje církve, sekty a náboženské malé skupiny v západním křesťanství, které se odvolávají na reformaci 16. století a odmítají v zájmu křesťanské svobody nárok římskokatolické církve reprezentovat jedinou legitimní podobu křesťanské církve. Protestantismus je specificky moderní pojem, který lze prokázat sice už v pozdním 16. a 17. století, dosahuje však svého významu teprve v osvícenství 18. století. Podle některých zdrojů lze rozlišit sedm hlavních směrů protestantismu: 1) luteránství (Martin Luther); 2) kalvinismus (Jan Kalvín, Huldrych Zwingli a Martin Bucer), 3) anglikanismus (Church of England); 4) menší sekty, vzniklé v době reformace, jako schwenkfeldští, mennonité a unitáři, i pozdně středověké reformní skupiny, posílené reformací, tj. valdenští a Jednota bratrská; 5) protestantská svobodná společenství, usedlá zejména v anglosaském světě, independenti, baptisté, kvakeři a metodisté, jakož i různé nové sekty, vyznačované probuzeneckým hnutím 18. a 19. století, jako např. Armáda spásy; 6) unionované církve, které vznikly především v Německu v raném 19. století ze splynutí luteránských a reformovaných církví; 7) četné „mladé církve“ v zemích třetího a čtvrtého světa, které vznikly vnějšími misiemi 19. a 20. století a snaží se vyvinout od 60. let vlastní teologickou a nábožensko-kulturní identitu. Kapitalismus Kapitalismus představuje ekonomický systém, který je charakterizován tím, že výrobní prostředky jsou v soukromém vlastnictví, které je provozuje za účelem dosažení zisku. Ceny (včetně cen práce) určuje volny trh (za pomoci poptávky a nabídky) a nejsou řízeny pouhými zásahy státu. Stát si pouze ponechává možnost takový systém regulovat prostřednictvím zákonů (např. zákoník práce). Kapitalismus se naplno rozvinul s rozvojem průmyslové revoluce a zastínil dosavadní hospodářské a ekonomické systémy. Náboženství Náboženství představuje kulturně-dějinný jev, symbolickou formu kultury, která v nejrůznějších podobách (např. jako specifický prožitek skutečnosti, ritus, kult apod.) doprovází a spoluvytváří nám známé dějiny lidstva. Každé náboženství má společné rituály nebo bohoslužby, určité představy o světě a místě člověka v něm a většina náboženství vyžaduje i určitou morálku. Během nich vzniklo natolik široké spektrum empirických náboženských fenoménů, k nimž náleží analogicky široká a relativně velmi nesourodá paleta užití pojmu náboženství, že soudobá filozofie náboženství i religionistika stále očividněji rezignují na formulaci obecně platné a vědeckou komunitou přijímané definice obecného pojmu náboženství. 49 5HD401 Diskusní seminář Konfese Konfese neboli vyznání představuje formálně ústřední výpovědi víry specifického náboženského společenství, nepředstavuje však žádné sumární krátké shrnutí jeho obsahu, nýbrž má svůj význam jen jako akt vyznání, to jest tím, že ho věřící vysloví. Tím vyznává za prvé zvláštní vztah Boha a člověka, jak je charakteristické pro jeho víru; za druhé vyznává vztah či přiznává se ke společenství, které je na této víře založeno. Za třetí slouží vyznání k vymezení vůči jiným společenstvím víry. Historicky vyplývá vznik vyznání ze vzájemné konkurence univerzálních náboženství a z potřeby dát původně sociálně a politicky heterogenní skupině národa společnou kulturní základnu. Církev Z řečtiny kyriake (dům Páně) nebo později z latiny ecclesia (shromáždění obce). Představuje označení, které se již v raném křesťanství užívalo k vyjádření vzájemného sociálního vztahu křesťanů, institucionalizovaného řádu obecenství věřících s více či méně hierarchickými rysy. Např. křesťanská církev je viditelné, Ježíšem z Nazareta založené společenství těch, kteří věří v Ježíše jako Spasitele a Božího Syna. Vedle historických reálných společenství křesťanů značí církev též v teologickém významu jejich vztah k Bohu. Tento dvojí sociologický a teologický vztah vyjadřuje nejčastější, biblicky založený pojem církve jako „lidu Božího“, resp. „lidu putujícího k Bohu“. Kalvinismus Kalvinismus představuje souhrnný název pro řadu církevních seskupení a teologických proudů, které se v různé míře hlásí k duchovnímu odkazu Jana Kalvína. Je rozšířen ve střední a západní Evropě a severní Americe, v České republice nemá větší význam. Jeho podstatu tvoří učení o predestinaci (v Kalvínově pojetí to znamenalo, že je předem rozhodnuto, který člověk dojde spásy a kdo bude zatracen). Kalvinismus nemá společné vyznání víry, dva hlavní věroučné proudy v jeho rámci se odvolávají na Theodora Bézu (kalvínská ortodoxie) a Philippa Melanchtona (reformová teologie v Německu). Katolicismus Katolicismus představuje mnoho církevních pospolitostí. Nejpozději v 7. století se objevuje v římské kurii stále více tendence zužovat universalis ecclesia (všeobecná církev) na romana ecclesia (římská). Tyto snahy souvisely s důsledně prosazovanou teoretickou i praktickou profilací cathedra Petri (stolce Petrova). V čele katolické církve stojí římský biskup (papež). Nejtěžší ránu utrpělo papežství, které do té doby ovládalo západní (katolickou) církev, českým husitstvím a reformním hnutím Martina Luthera, které neskončilo obnovou římskokatolické církve, nýbrž rozštěpením na konfesní církve, které teď dostaly vlastní označení (římskokatolická, protestantská, luteránská, kalvinistická, reformovaná, českobratrská evangelická). Reformace Reformace představuje souhrnný název aktivit, vyvolaných původně snahou po nápravě církve, které se datují do třetí čtvrtiny 14. století, kdy v Anglii katolický kněz John Viklef kritizoval některé zlořády v církvi a ve sporu anglického parlamentu s papežskou stolicí se postavil na stranu parlamentu s tím, že církvi nepřísluší žádná vláda ve světských věcech. Kolem let 1401–1402 se Viklefovy spisy dostaly do Prahy, a protože kritika soudobých církevních praktik byla již do značné míry na zdejší půdě započata, nalezly tu silný ohlas. Čeští kněží Jan Milíč z Kroměříže, Konrád Waldhauser a Jan Hus ve svých promluvách k věřícím vyslovovali některé myšlenky Viklefovi blízké, rozhodně však Viklef nebyl prvotní 50 5HD401 Diskusní seminář inspirací české reformace, která je na kontinentě nejstarší. Pro tu je ústřední postavou katolický kněz Jan Hus, který ve svých kázáních předjímal už mnoho myšlenek, později hlásaných Lutherem a Kalvínem (odpor proti autoritě papežově, důraz na Písmo) a ve své dobré snaze po očištění církve se v mnohém mýlil. Husovy myšlenky předcházely a do značné míry motivovaly reformaci německo-švýcarskou, jejímiž hlavními postavami jsou augustinián Martin Luther, který odmítl církevní odpustky a nutnost papežského primátu a formuloval tehdy odvážnou větu, že koncily se mohou mýlit. Hlásal, že Bůh, udělující člověku spásu, je sám důležitější než církevní instance, které se stavějí mezi člověka a Boha. K Bohu má prý přístup každý člověk, pro kterého získal Kristus na kříži Boží spravedlnost: spravedlnost, která osvobozuje a vykupuje hříšného člověka, kterou si sám nemůže vytvořit, nýbrž se mu dává milostí Boží. Tradicionalismus Tradicionalismus představuje vztah ovládaný výlučně tradicí, ve zvláštním smyslu pak filozofický a teologický antiracionalistický směr 19. století, který se rozšířil hlavně ve Francii (od konce francouzské revoluce do 1830), Belgii a Německu a jenž se při vymezování vztahů mezi vírou a vědou opírá o zjevení a o tradici jako o jediné zdroje. Vysvětluje se jako reakce na osvícenský racionalismus a antropocentrismus. K hlavním představitelům francouzského tradicionalismu první poloviny 19. století patřili Joseph de Maistre, Louis de Bonald a Félicité de Lammennais. „Kulturní boj“ (Kulturkampf) Kulturkampf představuje snahu německého kancléře Otto von Bismarcka podřídit římskokatolickou církev státní autoritě (časově vymezena léty 1871–1887). Konflikt vznikl jednak z kancléřových obav z ambicí katolické církve po 1. Vatikánském koncilu (1869– 1870), kde bylo přijato dogma o papežově neomylnosti ve věcech víry a jednak v důsledku vzniku katolické strany Centrum. Některé akty Kulturkampfu zasáhly celé Německo (vyhnání jezuitů, zavedení povinného civilního sňatku), nejvíce se však projevily v Prusku (např. zákaz mnišských řádů s výjimkou pečovatelských). Cestu k diplomatičtějšímu postupu umožnil rok 1878 a zvolení Lva XIII. papežem. Po roce 1879 byla většina proticírkevních zákonů zmírňována a rušena. Askeze Askeze představuje ve svém původním významu jakékoliv cvičení – fyzické, duševní a mravní – prováděné určitým způsobem a s výhledem na dosažení pokroku. V křesťanství nabyla askeze téměř technického významu a označuje souhrn snah, jímž se chce dosáhnout pokroku v mravním a náboženském životě se záměrem dosáhnout ideálu křesťanské dokonalosti, navržené v kázání na hoře. Křesťanská askeze, která uznává odříkání a sebezápor, je však podřízena přednosti Božího působení v duchovním životě. Askeze je založena na myšlence sepětí duše a těla, předpokladem duševního rozvoje je překonání tělesného pudu jako nečistého. 51 5HD401 Diskusní seminář 2. seminář Třetí říše Třetí říše představuje propagandistické označení pro nacistickou Velkoněmeckou říši v období 1933–1945, které se však nikdy nestalo oficiálním názvem státu. První v pořadí byla středověká Svatá říše římská (zanikla v roce 1806), druhou říší bylo Německé císařství (mezi roky 1871–1918). Třetí říše měla trvat tisíc let. Liberalismus Liberalismus představuje pojem s politologickou, ekonomickou a zčásti i filozofickou a etickou konotací. Základním znakem liberalismu je odmítání jakýchkoli omezení, která brání člověku ve svobodném rozvoji. Již tím je zjevné, že liberalismus disponuje určitým, ne vždy obecně přijímaným konceptem svobody. Historický souvisí s osvícenstvím a jeho důrazem na lidskou racionalitu, pojatou jako schopnost autonomně definovat a naplňovat své sebeurčení. Osvícenský liberalismus se vymezoval vůči církvi a slepé poslušnosti vůči autoritě. V ekonomické oblasti je liberalismus spjat s Adamem Smithem (Bohatství národů), který prosazoval minimální zásahy státu do procesu ekonomické reprodukce společnosti. V politologii patří liberalismus mezi základní teoretické přístupy k mezinárodním vztahům. Liberální uvažování o mezinárodní politice se vyznačuje především důrazem na roli jednotlivců a sociálních skupin v zahraniční politice a postupné posilování kooperativní povahy mezinárodních vztahů. Liberální demokracie Liberální demokracie představuje jednu z forem zastupitelského demokratického zřízení. Mezi její hlavní body patří na prvním místě spravedlivé a svobodné volby, dále pak pluralita politických stran a občanská práva a svobody, které však nejsou bezbřehé, nýbrž musí být stanoveny určité limity (např. zákony proti pomluvě nebo autorský zákon), aby se demokracie nestala anarchií. Mezi základní charakteristický rys liberální demokracie patří i fakt, že se menšina v rámci daných politických organizačních struktur podřizuje rozhodnutí většiny, ale ta je zároveň zavázána k respektování nezadatelných práv menšin a jednotlivců. Jako příklady pro liberální demokracie lze uvést Francii, Německo, Velkou Británii, USA a další. Výmarská republika Výmarská republika představuje historické označení pro německou republiku v letech 1919– 1933, i když oficiální název státu zněl Německá říše. Výmarská republika byla jedním z nástupnických států, které se ustavily po skončení první světové války. Zrodila se z trosek Německého císařství a musela se vyrovnat s přijetím tvrdých mírových podmínek (zmenšení území, ztráta kolonií, omezení početního stavu armády a námořnictva a reparace) a po celou dobu existence čelila faktu, že ji značná část obyvatel (armáda, státní úředníci, nejrůznější pravicové strany) odmítala a neidentifikovala se s ní. Politicky se jednalo o republiku, kde se střídaly u moci koaliční vlády, na vrcholu mocenské pyramidy stál říšský prezident (Friedrich Ebert a po něm Paul von Hindenburg). Po nástupu hospodářské krize se Výmarská republika dostala do obtížné situace, vlády nepracovaly ve standardním režimu, kdy by se opíraly o většinu v Říšském sněmu, nýbrž je u moci držely dekrety prezidenta, jež mohl vydávat v případě nouze a které měly platnost zákona. Od poloviny roku 1932 se Výmarská republika dostala do permanentní krize, již ukončilo až jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem (30. ledna 1933). 52 5HD401 Diskusní seminář Parlamentní demokracie Parlamentní demokracie představuje formu vlády opírající se o demokratický systém nebo demokratickou metodu uskutečňování státní moci. Základním principem parlamentarismu je rozdělení zákonodárných a výkonných orgánů. Většinou však jde o součinnost tří orgánů, když další odpovědnou institucí je hlava státu, představovaná prezidentem nebo panovníkem (monarchou). Zákonodárnou moc v systémech parlamentní demokracie vykonává parlament, představovaný sborem zástupců těch příslušníků státního společenství, kteří mají právo volit své zástupce do zastupitelského orgánu státní moci. Státní systémy parlamentní demokracie se v soudobých podmínkách vyznačují třemi modelovými podobami jako: 1) parlamentní forma vlády (kde je nejvyšším orgánem uplatňování státní moci zastupitelský sbor, parlament), 2) prezidentská forma vlády (kde je nejvyšším orgánem hlava státu) a 3) vláda parlamentu (kde je nejvyšším orgánem vláda). Důležitým faktorem je samozřejmě i vertikální dělba moci mezi soustavou nejvyšších státních orgánů (hlavou státu, parlamentem i vládou) a soustavou místní správy, do níž lze zahrnout i systém správy zemské, krajské, v provinciích, vojvodstvích, župách, départementech, kantonech atp. Decisionismus Decisionismus představuje v právní filozofii Carla Schmitta rozhodující myšlení, které stojí proti normativismu či myšlence zákona jako jediného způsobu myšlení. Měřítkem decisionismu není předem daný řád, nýbrž vlastní, nepodmíněné chtění, vůle. Rozhodnutím – decisí, se zde rozumí neodvoditelný, čistě volní akt. Ve svých suverénních rozhodnutích se stát neřídí normami, ale v prvé řadě je zakládá. Novověký stát Novověký stát představuje situaci, kdy ve většině států docházelo k centralizaci politické i vojenské moci a k úpadku významu lenních vztahů a k nahrazování feudálních správních struktur moderním úřednickým aparátem. Dalším znakem novověkého státu bylo zefektivnění daňového systému. Pod vlivem reformace však došlo k rozpadu duchovní jednoty Evropy a k náboženským válkám. Po Vestfálském míru se prosadilo moderní uspořádání mezinárodních vztahů. Diktatura Diktatura představuje autoritativní (nedemokratickou) formu vlády, kdy neomezenou politickou moc drží diktátor nebo nějaká politická skupina. Politická moc může být spojená i s armádou. Stejně jako všechny diktatury, může být vojenská diktatura oficiální nebo neoficiální. Existují i smíšené formy, kde má armáda velmi silný vliv, ale není zcela dominantní. Diktatura obecně se od absolutní monarchie odlišuje zejména tím, že pozice diktátora není formálně dědičná (existují výjimky, typickým příkladem je KLDR). Politická teologie Politická teorie představuje pojem, který zavedl konzervativní německý právní a politický teoretik Carl Schmitt. Napsal spis, který se jmenoval Politická teologie, kde tvrdil, že politika je sekularizovaná teologie a že suverén má právo zavést výjimečný stav: „Suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu", o překročení vlády zákona ve veřejném zájmu.“ Legalita Legalita představuje stav, kdy existuje vnější, formální shoda činu se zákonem daným v pozitivním právu (psané právo, které lze odvodit z v dané době platného systému právních norem). Legalita vyjadřuje je zákonnost, tedy nejnutnější normy, které by člověk měl 53 5HD401 Diskusní seminář dodržovat, a zároveň práva, která mu přináleží. Vyjadřuje tedy nejen povinnost dodržovat zákon, ale znamená rovněž konstrukci, že právní norma může být vydána jen na základě zákonem stanoveného postupu, zákonem oprávněným subjektem v zákonem stanovené formě. Legitimita Legitimita představuje oprávněnost, tedy obecné uznání práva na výkon moci. Sociologové se jí zabývají ve dvou základních rovinách – nejběžněji se zkoumá legitimita politického řádu, tedy fungování politického systému nebo jednotlivých politických institucí; lze ji však vztáhnout i k nejobecnější úrovni sociálního řádu. Legitimita představuje přesvědčení o spravedlivosti a náležitosti určitého, nejčastěji politického uspořádání. Je odpovědí na otázku, proč si řád zasluhuje loajalitu členů společnosti. Lidé přijímají a uznávají politické instituce, protože věří, že jsou to ty nejlepší možné. Rasismus Rasismus představuje názor, který tvrdí, že někteří lidé jsou nadřazení a jiní méněcenní z důvodu příslušnosti k určité rase. Rasisté definují rasu jako skupinu lidí stejného původu. Rozlišují různé rasy (a rasové podtypy) podle fyzického charakteru, jako je barva kůže nebo kvalita vlasů, apod. Slovo „rasismus“ se používá k označení agresivního či ponižujícího chování k příslušníkům „jiné rasy“. Rasismus bývá někdy podporován vědeckými i pseudovědeckými teoriemi, náboženstvím a tradovanými předsudky. Oportunismus Oportunismus představuje jednání a rozhodování člověka, kdy se jedinec neřídí vlastními zásadami, názory a postupy, nýbrž se jednoduše a podle okolností přizpůsobuje nejrůznějším vnějším podnětům, příležitostem a výhodám. Takovýto postup mu většinou přináší nějaký prospěch. Stát Stát představuje formu organizace lidské společnosti, historicky značně proměnlivou, opírající se o instituce, jejichž cílem je prosazování zájmů jejich zřizovatelů, obvykle s přihlédnutím k přijatým právním normám a v rámci určitého ohraničeného území. Moderní státy se po řadě vývojových peripetií strukturují zpravidla na složku zákonodárnou, výkonnou a soudní. Politologicky lze stát charakterizovat jako aktéra mezinárodních vztahů, který efektivně ovládá určité území, reprezentuje stálé obyvatelstvo (a zároveň disponuje autoritou nad ním) a má schopnost vstupovat do vztahů s ostatními státy (diplomacie). Autoritativní stát Autoritativní stát (režim) představuje režim umístěný na ose mezi demokracií a totalitarismem, který se ale neblíží ani k jedné z těchto hranic. Takovýto stát se dá definovat: jako politický systém s limitovaným politickým pluralismem; jako politický systém bez vedoucí ideologie, zato s typickou mentalitou; jako politický systém bez extenzivní či intenzivní politické mobilizace (s některými výjimkami); jako politický sytém, ve kterém vůdce či výjimečně malá skupina lidí uplatňuje moc uvnitř formálně špatně definovaných, ale předvídatelných hranic. Znakem autoritativního státu je limitovaná pluralita, většinou existuje jedna politická strana, jež však není zdrojem veškeré moci. Tím bývá vůdce. Režim nevylučuje existenci dalších uskupení, základní podmínkou jejich existence je však loajalita k režimu. 54 5HD401 Diskusní seminář Válka Válka představuje označení stavu, během něhož propukne minimálně mezi dvěma státy, národy či nestátními skupinami nepřátelství, které je charakteristické svou výraznou násilností, krutostí a sociálním a ekonomickým utrpením. Násilí je ve válce vnímáno jako způsob, jimž se snaží bojující strany prosadit své politické, ideologické, ekonomické, náboženské či další cíle. V mezinárodních vztazích je válka vnímána jako extrémní a nežádoucí prostředek k prosazování cílů, a proto mezinárodní společenství usiluje o mír, jenž představuje opak války. Pluriversum Pluriversum představuje podle Carla Schmitta pluralismus politických jednot. Z povahy pojmu politična vyplývá pluralismus ve světě států. Politická jednota předpokládá reálnou možnost nepřítele, a tudíž jinou, současně existující politickou jednotu. Pokud vůbec existuje stát, existuje na zemi vždy více států, a nemůže existovat žádný světový „stát“ zahrnující celou zemi a celé lidstvo. Politický svět představuje pluriversum, nikoli universum. Etika Viz 1. seminář 55 5HD401 Diskusní seminář 3. seminář Demokracie Demokracie představuje politologickou kategorii. V obecné rovině je demokracie forma společenského a politického uspořádání (resp. vlády), v níž činí občané politická rozhodnutí právem většiny v respektu k nezadatelným právům menšiny – přímá demokracie. Častější je však nepřímá (reprezentativní, parlamentní) demokracie – moc vykonávají volení zástupci v parlamentu, kam je občané zvolí ve svobodných volbách. Konsensus Konsensus představuje něco, co splývá s kulturní a sociální homogenitou, založenou na souladu ohledně hodnotových systémů, náboženských představ, politického přesvědčení, interpretací světa a člověka a na principu solidarity. Existuje např. minimální konsensus (shoda na elementárních věcech) nebo fundamentální konsensus (shoda na základních tezích). Intelektuální tradice Intelektuální tradice představuje soubor zvyků a zvyklostí týkajících se duševní, resp. rozumové činnosti člověka. Intelektuální tradice může být definovaná na bázi globálního či lokálního sociokulturního myšlení nebo zvyklostí jednotlivých společností anebo na bázi systematického poznávání skutečnosti v rámci různých vědních disciplín. V posledně jmenovaném případě vytváří intelektuální tradici základ předmětu výzkumu jednotlivých vědních disciplín a problematik s ním spojených. Teoretické vědní disciplíny však mohou mít několik intelektuálních tradic, vyplývající jak ze samotného vývoje daných disciplín, tak z jejích jednotlivých směrů či „škol“. Preference (přednost) Preference představuje nějakou záležitost, již lidé dávají přednost, tedy ji preferují. Pojem lze použít všude tam, kde existuje možnost více méně svobodné volby nebo výběru. Jednotlivci mohou preferovat názory, politické strany, knihy a kulturu obecně, jiné jednotlivce atd. V neposlední řadě je nutné zmínit i sexuální preferenci. Racionalita Racionalita představuje schopnost člověka myslet a konat na základě rozumných norem. Soulad mezi činností a rozumovými pravidly, jejichž zachovávání je předpokladem k dosáhnutí cíle. Racionalitu chápejme jako relativní stabilní souhrn pravidel, norem, standardů a etalonů duchovní a materiální činnosti, stejně jako hodnot, které všeobecně přijímají a jednoznačně chápou všichni členové daného společenství. Iracionalita Iracionalita představuje opak racionality, tedy o neschopnost člověka myslet či konat na základě rozumových norem. Iracionalismus zdůrazňuje buď nerozumové cesty poznání, zpravidla duchovní, duševní a citové cesty, nebo možnost poznání zcela odmítá (agnosticismus). V tomto případě, kdy nemůžeme poznat, nezbývá nic jiného, než věřit. 56 5HD401 Diskusní seminář Volební právo, všeobecné volební právo, tajné volební právo, rovné volební právo, přímé volební právo Představuje právo občanů určitého státu účastnit se voleb do státních a samosprávných orgánů a funkcí. Primární rozdělení volebního práva je na volební právo aktivní, které znamená, že občan smí volit, a volební právo pasivní, které znamená, že občan smí kandidovat a být volen. Obě tato práva jsou omezena dosažením určitého věku. Volební právo se s výjimkou Velké Británie, kde proběhly v 19. století tři volební reformy (1832, 1867, 1884), nebo Německa začalo rozšiřovat až ve 20. století. Na území Rakousko-Uherska bylo volební právo pro muže zavedeno v roce 1907. Všeobecné volební právo znamená, že právo volit mají všichni zletilí občané ČR bez jakýchkoliv omezení týkajících se rasy, barvy pleti, příslušnosti k národu nebo k národnosti, jazyka, pohlaví, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. Zásada tajného volebního práva znamená, že nesmí být možné spojit voliče s odevzdaným hlasem. Rovné volební právo představuje princip, podle něhož má každý volič jeden hlas a váha všech hlasů je stejná. Toto pravidlo se promítá do praktické konstrukce volebního systému, kdy je vyžadováno, aby jednoho poslance volil stejný nebo téměř stejný počet voličů. Přímé volební právo znamená, že volba je prováděna přímo voličem. Právo volit nesmí být žádným způsobem převedeno na jinou osobu. Politická ekonomie Politická ekonomie představuje vzájemný vztah mezi politikou a ekonomikou. Původně znamenala studium podmínek, za kterých byla organizována produkce nebo spotřeba v rámci národních států. Nejznámější je klasická politická ekonomie (někdy též klasická ekonomie), která představuje moderní ekonomický směr, mezi jehož přední zastánce se řadili ekonomové Adam Smith, David Ricardo a John Stuart Mill. Dílo Adama Smitha Bohatství národů z roku 1776 se považuje za počátek klasické ekonomické teorie, která prosazuje přirozenou svobodu trhů, protože podle Smitha umí „neviditelná ruka“ trhu jej vést k přirozené rovnováze i bez vládních regulačních zásahů. (Politická) Propaganda Propaganda představuje způsob, jakým lze systematicky formovat společensky žádoucí názory mas a manipulovat s nimi pomocí úmyslného šíření pravdivých, nepravdivých nebo polopravdivých informací v tištěné nebo audiovizuální podobě. Propagandu jako politický nástroj vůči veřejnosti, zpravidla ospravedlňující vládní linii, sice používá většina zemí světa, diktátorské či autokratické režimy jí však obratně využívají proti vnějším, vnitřním či ideologickým oponentům. 57 5HD401 Diskusní seminář 4. seminář Civilizace Civilizace představuje pojem, který etymologicky i historicky souvisí s evropskou kulturou. Začal se používat v 18. století jako výraz nové epochy osvícenství, společnosti, jejíž základy rostou na ideálech spravedlnosti a rozumu. Někdy bývá pojem civilizace spojován s materiálními základy prvního stupně utváření společnosti, z níž vyrůstá kultura. Společnost Společnost představuje základní pojem sociálních věd, který začal nabývat na významu během 19. století, kdy ustupuje do pozadí pojem civilizace. Společnost se stává centrem zájmu nového oboru, sociologie. Obecně se definuje jako skupina jednotlivců, která je charakterizována společnými zájmy a může mít i svou vlastní kulturu a instituce. Členové společnosti mohou pocházet z různých etnických skupin, mohou ale mít i různý věk, pohlaví, státní příslušnost a náboženské vyznání. Vůbec první, kdo použil termín, „občanská společnost“, byl skotský osvícenec Adam Ferguson v 18. století. Společenská třída Společenská třída obecně představuje kategorii lidí, kteří mají stejné postavení, většinou chápané jako stejný způsob obživy nebo bohatství. Třídy se vztahují k sociální diferenciaci vznikající na základě strukturovaných socio-ekonomických životních šancí lidí různých sociálních kategorií. Sociální třídy se mohou vyvinout na základě rozdílného přístupu k výrobním prostředkům (na což kladl důraz Marx) nebo k zaměstnání či spotřebě (Max Weber). Lze říci, že třídní vědomí vzniká tehdy, vyvinou-li se u těchto kategorií odlišné subjektivní názory, kultura a ustálené vzorce chování. Dělení na třídy se zpravidla používá v hierarchickém smyslu, třídy tedy jsou obvykle uspořádány od nejvyšší, elitní třídy, která zahrnuje nejmocnější a nejbohatší členy společnosti, až po spodní třídu, která shrnuje osoby s nejnižší prestiží. Modernizace Modernizace představuje proces, jehož úkolem je specifikovat temporální a obsahové diference nových, nyní a zde přítomných fenoménů proti jevům „starým“, z dějinného hlediska včerejším a zastaralým. Časově lze období moderny vymezit osvícenstvím, kdy nastal přechod od společností tradičního typu (feudálních, založených na stavovských privilegiích) k společnosti „moderní“ (ústavně řízené a legitimované vůlí lidu), a druhou polovinou 20. století. Globalizace Globalizace představuje proces, který souhrnně označuje politickou, ekonomickou, sociální a kulturní propojenost na celosvětové úrovni. Proces začal po druhé světové válce postupnou provázaností euroatlantického prostoru a následně dálněvýchodní oblasti. V posledních dekádách se s nástupem nových informačních technologií tempo globalizace zrychluje, což zviditelňuje jeho záporné rysy především v kulturně a sociálně odlišných civilizačních okruzích (kupříkladu arabský svět), které se staví s ohledem na svůj tradiční konzervativní ráz k přijímání globalizačních vlivů zdrženlivě či přímo negativně. 58 5HD401 Diskusní seminář Kauzalita Kauzalita představuje termín užívaný v širokém smyslu pro vyjádření vztahu mezi dvěma událostmi, z nichž jedna vyvolává druhou, tedy je jeho „příčinou“. Pojem příčina je předmětem mnoha diskuzí a není jednoduché podat jeho závazné vymezení, zpravidla je však kauzální vztah (vztah mezi příčinou a účinkem) vymezen třemi vlastnostmi: stálostí spojení, asymetrií a podmínkovým spojením. V současné filozofické diskuzi zahrnuje pojem kauzalita několik složek: kauzální relaci (vztah mezi příčinou a účinkem); kauzální zákon (taková formulace vědeckého zákona, že buď užívá pojem příčiny, nebo se vztahuje na kauzální relaci); kauzální princip (princip formulující obecnou platnost a závaznost kauzální relace); kauzální vysvětlení; kauzální determinismus (předpokládá možnost vysvětlit každou událost kauzálním zákonem). Etika Viz 1. seminář Legitimizace Představuje přesvědčení o spravedlivosti a náležitosti určitého, nejčastěji politického uspořádání. Je odpovědí na otázku, proč si řád zasluhuje loajalitu členů společnosti. Lidé přijímají a uznávají politické instituce, protože věří, že jsou to ty nejlepší možné. K dosažení legitimity působí procesy zdůvodňování a ospravedlňování, které nazýváme legitimizace (někdy také legitimace). Dlužno říci, že většina autorů tyto termíny nerozlišuje a často je zaměňuje. Blíže viz legitimita. 59 5HD401 Diskusní seminář 5. seminář Liberalismus Viz 2. seminář Individualismus Individualismus představuje myšlenkový směr tvrdící, že jednotlivec je nadřazen kolektivu; opak kolektivismu. Přiznává lidem právo prosazovat své zájmy a nestarat se o zájmy ostatních, pakliže tím zájmy ostatních nenarušují. Velkou váhu přikládá nezávislosti a samostatnosti jednotlivce. Tvrdí, že společnost nemá vnucovat lidem své normy a nemá jim překážet v jejich jednání. Usiluje o co nejmenší roli státu. Postoje stoupenců individualismu k soukromému vlastnictví se různí. Oscar Wilde byl toho názoru, že teprve jeho zrušení dá lidem možnost plně rozvinout svoji individualitu. Naopak Ayn Randová soudila, že jedině kapitalistický systém dokáže individualismus plně respektovat. Socialismus Socialismus představuje jednak ucelený myšlenkový systém, založený na třídní analýze společnosti a společenském pojetí práce, a jednak politické hnutí usilující o zespolečenštění výrobních prostředků (tedy jejich nacionalizaci) a likvidaci společenských tříd. Moderní teorie socialismu vznikla ve Francii, Německu a Velké Británii v období industrializace a její první systematická podoba je spojena se jmény Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Nejobecnější dělení socialismu je na marxistický sociálně-demokratický a utopický (komunistický). Základní tezí marxismu je historický materialismus, podle něhož je hybnou silou dějin rozpor mezi výrobními silami a výrobními vztahy, který vede k sociálním revolucím, během nichž dosud utlačované třídy nahrazují v pozici vládnoucí třídy své utlačovatele. Sociálně-demokratický socialismus dává na rozdíl od marxismu přednost postupnému a ne revolučnímu vývoji a usiluje o moc parlamentními prostředky. Komunismus naopak usiluje o zisk moci jakýmikoli prostředky. Demokracie Viz 3. seminář Řízené hospodářství Nebo také centrálně řízené hospodářství představuje hospodářství s převahou centrálního řízení, na rozdíl od tržního hospodářství převládá státní vlastnictví (většinou spolu s družstevním). Centrálně řízené hospodářství se někdy také nazývá centrálně přídělové nebo příkazové, neboť jeho typickým rysem není plánování, nýbrž příkazová nebo přídělová forma rozhodování. Základní ekonomické problémy řeší v tomto systému stát, o tom co se bude vyrábět rozhodují plánovači, kteří tvoří dlouhodobé plány (např. pětiletky) nebo krátkodobé pro následující rok. Jedna z výhod tohoto hospodářství je omezení nezaměstnanosti. Zdánlivě lze totiž každému zajistit místo, za předpokladu, že stát bude rozhodovat o rozdělení lidí do jednotlivých povolání. Pracovníci jsou rozdělováni do povolání podle potřeb plánu, tím je omezena osobní volba povolání a místa práce. Vláda také rozhoduje o rozdělování produkce a to podle potřeb lidí. Centrálně řízené hospodářství se vyznačuje svévolným stanovením cen, měnových kursů, úroků a struktury výroby, poměru investic a spotřeby, dovozu a vývozu. Úloha trhu je potlačena nebo zcela vyloučena. 60 5HD401 Diskusní seminář Hospodářství volné soutěže Hospodářství volné soutěže představuje souhrnný termín označující veškeré směny probíhající v lidské společnosti. Každá směna představuje dobrovolný souhlas mezi dvěma lidmi či mezi skupinami lidí reprezentovanými svými zástupci. Tito dva lidé (či zástupci) směňují statky; buďto hmotné komodity, či nehmotné služby. Volný trh je trh svobodný od státní intervence a regulace, kromě minimální funkce udržování právního systému a ochrany vlastnických práv, a je svobodný od soukromého násilí a podvodů. Cena je na něm spíše výsledkem značného množství dobrovolných transakcí než politického nařízení jako na centrálně řízeném trhu. Svoboda Svoboda představuje možnost jednat podle své vlastní vůle. Absolutní svoboda (která by byla subjektivní libovůlí) však neexistuje a v konečném důsledku by sama narážela na překážky, které by ji omezovaly. Proto je třeba vázat volní rozhodování na vědomé zhodnocení podmínek, účelů a výsledků, k nimž má nebo může jednání dospět. Ve svobodě je tak vždy obsažena i určitá míra odpovědnosti. Součástí všeobecných úvah o problému svobody bývá proto i úvaha o tom, zda je lidské jednání předem nezvratně určeno (determinismus, fatalismus), nebo naopak nezávislé na jakýchkoli předpokladech (indeterminismus). Svoboda se může rozlišovat na negativní (od čeho) a pozitivní (k čemu). Laissez-faire (nechte nás konat) Představuje základní myšlenku ekonomického liberalismu, že vláda má zasahovat do ekonomického dění co nejméně. Stát by měl maximálně omezit na roli arbitra a tvůrce pravidel, jejichž dodržování by od ekonomických subjektů vymáhal. Tato zásada se objevila na konci 18. a na počátku 19. století a její zastánci jsou přesvědčeni, že si trh v každém případě nakonec s každým problémem poradí sám. 61 5HD401 Diskusní seminář 6. seminář Civilizace Viz 4. seminář Symboly Symboly mohou být například v jazyce, kde má vedle tvarové charakteristiky i charakteristiku významovou (význam), tedy něco označuje (denotát) a něco vyjadřuje (smysl). Symbol jako součást nějakého jazyka je zpravidla spojován s jazyky formalizovanými. V obecné rovině je symbol buď poznávací znamení, emblém, značka nebo obraz, nebo předmět nesoucí hlubší (většinou skrytý) význam. Symboly používají také všechna náboženství, která jejich prostřednictvím vyjadřují své ústřední koncepty: např. kolo (symbol věčného návratu) nebo prázdný hrob (symbol vzkříšení). Se symboly se můžeme setkat rovněž v politice, např. srp a kladivo či zelený prapor (symbol islámu). Identita Identita představuje prožívání toho, čím jedinec je (vlastní autenticity, jedinečnosti, konzistentnosti v čase a prostoru). Identita se vždy vyvíjí v konkrétním sociálním a kulturním kontextu. Proto můžeme rozlišovat identitu personální – přesvědčení o svých zručnostech, schopnostech a vlastnostech jako jedince, tedy o své jedinečnosti – nebo identitu sociální – odvozená od poznání svého členství v sociální skupině / skupinách, spolu s emocionálním významem tohoto členství. Další definice identity hovoří o binární relaci, kterou splňuje jakýkoliv objekt sám se sebou, tedy nikdy nemůže nastat případ, že by tu relaci splňovaly dva odlišitelné objekty. Úplná shoda dvou objektů ve všech jejich vlastnostech je možná jen tehdy, jde-li o tentýž objekt. Identita tedy vyjadřuje zaměnitelnost různých jmen pro jediný objekt. Kulturní identita Kulturní identita představuje mnohovrstevnou identifikaci jednotlivce s nejrůznějšími kulturními, etnickými, sociálními, profesními, zájmovými a jinými skupinami. To znamená, že se jeden člověk vymezuje vůči různým modelovým kulturám a skupinám. Může se s nimi ztotožňovat, ale také nemusí, v různé situaci a v různé míře. Kulturní identita jedince tvoří jen část jeho identity. Charakteristiky kultury nikdy nejsou totožné s charakterem osobnosti. Multipolární svět Multipolarita představuje v teorii mezinárodních vztahů rozdělení moci mezi více než dva aktéry systému. Uzavírání spojeneckých svazků je zde pružné, a to mezi státy společných zájmů a cílů. Tato spojenectví se neustále mění s cílem dosažení rovnováhy celku a ideologie není zpravidla rozhodujícím faktorem. Za tvůrce multipolárního modelu světa je považován Samuel Huntington, jehož teorie vychází z názoru, že dřívější střet ideologií, určující dění ve dvacátém století, bude vystřídán střetem civilizací jako nejčastější příčinou konfliktů století současného. Do vážných konfliktů už nebudou vstupovat společenské třídy, ale celé civilizační (kulturní) okruhy. Huntington pracoval s teorií, že ve druhé polovině 20. století rozdělovala Evropu jakožto hlavní hranice železná opona. Nyní se tato linie posunula o několik set kilometrů na východ a odděluje národy západního křesťanství od národů muslimských a pravoslavných. 62 5HD401 Diskusní seminář Multicivilizační svět Multicivilizační svět představuje termín, s nímž je možné se setkat u Samuela Huntingtona, který tvrdí, že po zhroucení komunistického bloku nehrají na mezinárodním jevišti nejdůležitější roli ideologické, politické, či ekonomické rozdíly mezi národy, nýbrž rozdíly kulturní – otázka identity. Nejdůležitější rozdělení světa už nemá podobu dvou soupeřících ideologických a mocenských bloků a třetího neangažovaného, ale 9 hlavních civilizací (africká, čínská, hinduistická, buddhistická, islámská, japonská, latinskoamerická, pravoslavná a západní). V budoucnosti bude ke konfliktům ohrožujícím svět docházet mezi národy náležejícími k různým kulturním celkům, když se na podporu blízkých zemí začnou spojovat státy pocházející z těchto civilizací. Je zřejmé, že na základě kulturní spřízněnosti spolupracují státy s mnohem většími úspěchy. Realismus Realismus představuje v oblasti mezinárodních vztahů teorii, která chce ukazovat mezinárodní vztahy, takové, jakými skutečně jsou. Ústřední role je v této tradici přisuzována státům, které jsou nejvýznamnějšími hráči na poli mezinárodních vztahů, a problému moci. Základním cílem aktérů mezinárodních vztahů je podle realismu shromažďování moci, již lze ztotožnit s vojenskou silou. Evropa Evropa představuje jeden z kontinentů a zároveň kolébku západní civilizace (antické Řecko). Evropa hrála jako kontinent dominantní roli přibližně od počátku 16. století do roku 1918, kdy skončila první světová válka a těžiště se přesunulo do Spojených států amerických. To se potvrdilo po roce 1945, kdy se nejen Evropa, ale celý svět rozdělil na dva bloky (byť existovaly nezúčastněné státy), které spolu soupeřily. USA se staly jednou ze supervelmocí, druhou byl SSSR, jehož části zasahovaly i do Asie. Po skončení druhé světové války zároveň začal proces evropské integrace, jehož původním smyslem bylo zabránit opakování válečných hrůz a pokusit se o výraznější spolupráci mezi evropskými státy. Západ Západ představuje označení pro světovou stranu a směru, kterým zapadá slunce. Tímto výrazem se označovalo během studené války území za železnou oponou. Poslední význam má tento výraz pro pojmenování západní poloviny starého světa (occident) nebo pro prostor, který obývají národy, jež si osvojily západní kulturu. Východ Východ představuje označení pro světovou stranu a směru, kde vychází slunce. Tímto výrazem se označovalo během studené války území za železnou oponou. Poslední význam má tento výraz pro pojmenování prostoru (orient), který obývají národy, jež si osvojily východní kulturu. Modernizace Viz 4. seminář 63 5HD401 Diskusní seminář 7. seminář Spravedlnost Spravedlnost představuje jeden z ústředních termínů morální filozofie a teologie. Subjektivně se chápe jako ctnost, vyznačující lidský postoj „být spravedlivý“. Objektivně jako idea či princip spravedlnosti, který slouží jako měřítko úsudku o normách jednání, např. o politických, právních nebo sociálních pravidlech. Může být vymezena také psychologicky jako výraz vůle splnit oprávněné požadavky každého jednotlivce. Pokusy vymezit spravedlnost jako objektivní princip však zpravidla ztroskotávají na nemožnosti materiálního, obsahového určení lidských práv, protože faktické zájmy a vůle jsou individuální, diferentní a nesjednotitelné jinak než zideologizovanou představou „společné vůle“. Utilitarismus Utilitarismus představuje filozofický směr v normativní etice usilující podat empiricky uchopitelné kritérium mravního posuzování lidského jednání, norem. Kritérium utilitarismu (zvláště novějšího) není pouze princip užitečnosti, prospěšnosti. Mravní hodnocení zohledňuje rovněž očekávané následky a účinky jednání. Utilitarismus tedy nepovažuje žádné jednání za mravně správné nebo nesprávné samo o sobě. Samotný užitek a prospěšnost pak záleží na uspokojování lidských potřeb a zájmů. Dobrem pak rozumí lidské štěstí chápané tolerantně a pluralitně. Podle jedné definice je cílem lidského jednání „co možná největší štěstí co možná největšího počtu lidí“. To, co je lidem nejvíce k užitku, a to pokud možno všem lidem, má být dobrem. Závoj nevědomosti (veil of ignorance) Závoj nevědomosti představuje pojem, který zavedl John Rawls a jenž se vztahuje k teorii spravedlnosti (férovosti). Vychází ze stavu, kdy neexistují žádné zákony. Rawls navíc pracuje se „závojem nevědomosti“, který zaručuje, že nikdo není zvýhodněn nebo znevýhodněn při výběru principů v důsledku přírodních náhod nebo nahodilostí společenských okolností. Protože všichni jsou obdobně situovaní a nikdo není s to si vymyslet principy, které by upřednostnily jeho specifickou situaci, jsou principy spravedlnosti výsledkem slušné dohody nebo jednání. Racionalita smluvních stran Racionalita smluvních stran představuje pojem, který je spojen s Johnem Rawlsem, jenž označením racionalita smluvních stran důsledně předpokládá, že lidé v původním stavu (kdy se scházejí jako svobodné a sobě rovné osoby) jsou rozumní. Při volbě principů se podle jeho názoru každý snaží, jak může nejlépe, prosazovat své zájmy. Svoboda Viz 5. seminář Rovnost Rovnost představuje koncept, podle kterého jsou si všichni občané rovni ve svých právech a povinnostech. V antickém světě, ze kterého pojem „občanství“ pochází, zdaleka ne každý obyvatel obce byl zároveň občanem. Magna Charta Libertatum z roku 1215 zaručovala všem obyvatelům právo na řádný proces. Myšlenka rovnosti občanů byla významnou součástí americké Války za nezávislost i Francouzské revoluce. Ve většině evropských zemí byly přežitky minulosti odstraněny v 19. století, zejména pod vlivem revoluce 1848–1849. Kromě rovnosti před zákonem představuje zásadní aspekt rovnosti občanů rovné volební právo pro 64 5HD401 Diskusní seminář muže (v mnoha zemích dosaženo před první světovou válkou) i pro ženy (ve většině zemí dosaženo v průběhu 20. století, zejména v důsledku společenských změn po první světové válce). Společenské instituce Společenská instituce představuje pojem ze sociologie, který se obecně charakterizuje jako souhrn žádoucích, uznávaných a kodifikovaných sociálních vztahů vyskytujících se opakovaně a dlouhodobě v určité oblasti společenského života. Herbert Spencer například dělil společenské instituce na rodinné (manželství nebo rodina), válečné (policie nebo vojsko) a obřadové (svatby, pohřby nebo křtiny). Další definice zní: společenské instituce (sociální struktury) plní funkci tvorby, udržení a změny kulturních hodnot a norem, funkci produkce, rozdělování a spotřeby statků, funkci politické aktivity společnosti a funkci integrace lidí a udržování lidské soudržnosti. Společenské statky Společenské statky představují pojem, který je spojen s Johnem Rawlsem, jenž předpokládal, že lidé v prastavu neznali své zájmy a cíle a že své preference vztahovali na takové společenské statky, které jsou pokládány za základní pro uspokojení lidských cílů a pro uskutečnění lidských životních plánů, bez ohledu na to, jaké cíle a zájmy jsou v jednotlivých případech sledovány. Mezi takové statky patří podle něj politická práva a občanské svobody, životní šance, moc, status, příjmy, majetek a sociální podmínky sebeúcty a cílem je jejich spravedlivé rozdělování. Rawls vycházel z předpokladu, že každý jedinec má své plány, cíle a koncepci dobra. K tomu, aby mohl svůj plán či svou koncepci dobra realizovat, je nutné, aby měl k dispozici jak přirozené tak společenské primární statky. Jsou to univerzální prostředky a sociální podmínky k dosažení jakýchkoliv individuálních cílů a jejich nárokování je obecně považováno za přiměřené. 65 5HD401 Diskusní seminář 8. seminář Mír Mír představuje označení harmonického nebo ideálního stavu, během něhož neprobíhají mezi státy, národy nebo nestátními skupinami žádné rozsáhlé násilné konflikty. Mezinárodní společenství usiluje o mír, jenž představuje opak války, která je vnímána jako nejzazší nástroj k prosazení především politických, náboženských a ideologických cílů. Udržení světového míru patří k hlavním úkolům Společnosti národů, jež vznikla v roce 1945 a na jejíž činnosti se podílí všechny státy světa. Jejím cílem je udržovat na bázi kolektivní bezpečnosti světový mír, bezpečnost a rozvíjet mírovou politickou, ekonomickou a kulturní spolupráci mezi národy světa. Válka Viz 2. seminář Stát Viz 2. seminář Republikanismus / republika Republikanismus představuje opak monarchismu. Zatímco v tradiční monarchii měl král osobní moc nad svými poddanými a vládl svému království jako osobní državě (dnes tomu tak již ve většině případů není), vláda republiky je v zásadě společnou záležitostí všech občanů, je věcí veřejnou (res publica) a občané ji provádějí ve prospěch všech. První příklady vzniku republik představovaly republiky ve starověkém Řecku a Římě, i když se v těchto dobách jednalo o omezené instituce, kde měly volební právo jen privilegované vrstvy obyvatel (šlechta, případně svobodní muži). Teprve v Římě se však republika stala ústředním aspektem ideologie. Řečníci, satirikové a historici udělali z římské republiky, v protikladu k osobní vládě králů a později císařů, mýtus spojující vojenskou slávu, svobodu a ctnost. Despocie Despocie představuje ničím neomezenou vládu (spíše způsob výkonu moci než formu vlády). Lze jím však pojmenovat i většinu státních útvarů, které vznikaly v období starověku. Jednalo se o despotické monarchie, ve kterých byl vládce považován za bytost božského původu. Jeho výsadou bylo stanovovat zákony, kterým však sám nepodléhal. Tím se podle Montesquieua odlišoval od panovníka absolutní monarchie, který vládl s absolutní mocí založenou na zákonech. Demokracie Viz 3. seminář Federalismus Federalismus představuje politické a teoretické stanovisko, které navrhuje řešit základní mezinárodní problémy vytvořením mezinárodního státu v čele s mezinárodní vládou (univerzální nebo regionální). Příznivci federalismu považují federaci států za jediné možné řešení problémů spjatých se systémem suverénních států. Federalismus bývá tradičně spojován s liberálně-idealistickou tradicí v přístupu k mezinárodním vztahům. V praktické politice pak inspiroval část politiků a intelektuálů k prosazování evropské integrace (federalismus je jednou z teorií evropské integrace). 66 5HD401 Diskusní seminář Národ Národ představuje kulturní entitu, pospolitost lidí, kteří obvykle žijí ve stejném zeměpisném prostoru a jsou spojeni společnými hodnotami a tradicemi, jazykem, dějinami nebo náboženstvím. Zde existuje rozdíl od státu, který je politickou institucí, suverénní v rámci vymezených hranic (cílem nacionalismu je pak úsilí po ztotožnění národa a státu). Objektivní hledisko pro vymezení národa neexistuje. Podle Georga Wilhelma Friedricha Hegela mohou žít národy bez státu, ovšem teprve se vznikem státu začínají žít dějinně, tedy stát dává národním dějinám smysl. Johann Gottfried Herder naopak prohlašoval stát za něco umělého a do popředí vyzdvihl národ. Národní stát Národní stát představuje ideu spočívající v teritoriálním splynutí státu (jakožto geografické a politické jednotky) a národa (jako jednotky kulturní a/nebo etnické). Jinými slovy, národ je považován za klíčovou jednotku státu, který mu poskytuje suverenitu nad daným územím. Jedná se o problematický pojem, vyplývající z obtížnosti srozumitelné definice národa. Morálka Morálka představuje proměnlivý, historicky a kulturně podmíněný souhrn hodnotících soudů, zvyků, názorů, ideálů, pravidel, institucí a norem, jimiž se lidé v určitém ohledu řídí ve svém praktickém mravním jednání. Morálka jako normativní systém spočívá na vnitřní sankci. Konstituuje se v ní sociální identita člena společenství (pocit studu, viny, rozmrzelosti) a od každého je rovněž vyžadována. Morálně dobré nebo špatné jednání znamená shodu nebo neshodu jednání s vlastním svědomím a právě platnými morálními pravidly. Politika Politika představuje v obecném smyslu označení pro schopnost řídit stát (vnitřní politika), resp. vztahy mezi státy (zahraniční politika). Politika je společenskou oblastí, kde dochází ke střetu zájmů mezi individui, politickými institucemi a politickými stranami, jejím cílem je zajistit funkčnost státu. Politika je rovněž chápána jako vyvažování a usmiřování výše zmíněných zájmů. Je také spjata s pojmem moci, o níž subjekty usilují, aby získaly vládu nad ostatními. Transcendentalismus Transcendentalismus představuje označení takového filozofického postoje, který zkoumá nikoli reálné věci a události, nýbrž předměty zkušenosti, podmínky jejich konstituce a pojmového zpracování. Důsledným transcendentalismem byla kritická transcendentální filozofie Immanuela Kanta. Příznivci této filozofie hlásali víru v duchovní podstatu světa blízkou panteismu a vyzdvihovali duši a duchovní sebezdokonalování ve smyslu personalismu. Veřejné právo Veřejné právo představuje vedle práva soukromého druhé právní odvětví. Z hlediska četnosti právních předpisů tvoří veřejné právo převahu nad úpravou soukromoprávní. Důvodem je široký okruh právních odvětví (ústavní, správní, finanční a trestní), které veřejné právo upravuje. Veřejné právo není na rozdíl od práva soukromého kodifikováno v jednom předpise, ale v desítkách právních předpisů různé právní síly. Pro úpravu veřejnoprávních vztahů platí, že jedním ze subjektů je vždy orgán veřejné moci (správní či soudní orgán). Dále se zde uplatňují princip nerovnosti účastníků ve vztahu ke správnímu či soudnímu orgánu, 67 5HD401 Diskusní seminář princip závaznosti (kogentnosti) právních norem a princip vynutitelnosti (uložením sankce) v případě nedodržení postupů a povinností uložených právním předpisem. Mezinárodní právo Mezinárodní právo představuje pojem, kterým se od počátku 19. století označuje soubor právních norem, jimiž se řídí právní vztahy mezi příslušníky mezinárodního společenství – subjekty mezinárodního práva veřejného, jimiž jsou státy a mezinárodní (vládní) organizace (původně se užíval termín právo národů); v průběhu druhé poloviny 20. století se v určitém rozsahu přímým subjektem mezinárodního práva stávají i jednotlivci (mezinárodní právo lidských práv, právo na ochranu investic nebo mezinárodní trestní právo). 68 5HD401 Diskusní seminář 9. seminář Prognostika Prognostika představuje označení pro teorii vypracovávání prognóz, vědu o prognózách. Existují však spory o tom, zda ji zařadit mezi samostatné vědecké disciplíny. V anglosaském světě je považována za postup, který je možné použít v mnoha oborech vědy a podnikání. V zemích bývalého východního bloku získala především v 80. letech 20. století význam, který ji stavěl na úroveň ostatních společenských věd. Realita Realita představuje označení pro skutečnost, která je opakem fikce. Definice Josefa Ludvíka Fischera například hovoří o tom, že skutečnost je vždy specificky limitovanou, primárně extenzivní, protenzivně vyznačenou kvalitativní rozrůzněností v dialektickém procesu, zaměřeném – v jednotlivých fázích – ke krajně dosažitelnému stupni přiměřenosti reálných struktur a jejich reakcí. Pojem skutečnosti se pak ve filozofii zkoumá ve dvojím ohledu. Jednak jako ontologická otázka bytí a jsoucího, jednak – a zejména v novověku – jako otázka poznání čili epistemologická. V prvním případě se ptáme na povahu jsoucího, ve druhém na možnosti jeho poznávání. Třetí francouzská republika Třetí francouzská republika představuje označení pro období francouzských dějin v letech 1870–1940 (ve francouzských dějinách nejdéle trvající republika). Její ústava pocházela z roku 1875, někdy se proto její počátek klade až do toho roku. O čtyři roky později pak byla přijata Marseillaisa za státní hymnu a 14. července za státní svátek. Až do přelomu 19. a 20. století republika zápasila se silným monarchistickým hnutím, klerikalismem (v roce 1905 proběhla odluka státu od církve), antisemitismem (např. Dreyfusova aféra) a politickým zasahováním armády (např. činnost generála Boulangera). Od konce 19. století se do politického života země stále více zapojovali socialisté. Po první světové válce, v níž Francie utrpěla ohromné ztráty, nastalo období, kdy Paříž výrazným způsobem ovlivňovala děni na evropském kontinentě. Její vnitropolitickou scénu však oslabovaly stranicko-politické boje a korupční aféry (např. Staviského aféra v roce 1934). V roce 1940 země prohrála válku s Německem a Třetí republika zanikla. Libertarianismus Libertarianismus představuje svého druhu radikální formu liberalismu, která odmítá donucování a naopak vyzdvihuje politickou i obecnou svobodu a aktivitu. Zasazuje se také o společnost s minimálními zásahy státu nebo v krajních případech o společnost zcela bez státního zřízení. Libertariáni jsou metodologičtí a političtí individualisté. Věří, že jsou to pouze jedinci, kdo přemýšlejí, hodnotí, jednají a vybírají. Věří, že každý člověk má právo vlastnit sám sebe, právo, které mu nemůže být násilím odňato. Ale žádný individualista nepopírá, že se lidé trvale navzájem ovlivňují ve svých cílech, hodnotách, pocitech a činnostech. Epistemokracie Epistemokracie představuje utopickou společnost postavenou na vládě epistemokratů, tj. společnost řízená ne na základě vědomí znalosti, ale neznalosti, a to nikoliv na bázi totalitarismu, ale na bázi výsledků voleb, které by dokázali demokratickou cestou vyhrát epistemokraté. Jedná se prakticky o opak reálné společnosti, v níž lidé následují vůdčí, silné a za neomylné se považující jedince, kteří dokáží sjednotit. Epistemokracie je tedy založena na 69 5HD401 Diskusní seminář přirozené autoritě schopnosti přiznání vlastní omylnosti, jež by nabyla potenciál ke sjednocení potřebné většiny společnosti, zaručující volební úspěch epistemokratů a tím tak epistemokracii. Epistemokrat Epistemokrat představuje člověka pochybujícího o vlastní kvalitě poznání a svých schopnostech (nikoliv však člověk postrádající sebedůvěru) se vzácnou odvahou přiznat: „Nevím.“ Jedná se tedy o váhajícího jedince, který se odmítá vyjádřit s určitostí, přičemž psychicky trpí při představě možných následků z případných chybných závěrů. Jeho pochybování je tak silné a hluboké, že může vést k fyzickému a nervovému zhroucení. Volatilita Volatilita představuje míru kolísání hodnoty aktiva nebo jeho výnosové míry (obvykle jako směrodatnou odchylku těchto změn během určitého časového úseku). Volatilita vyjadřuje míru rizika investice do určitého aktiva, obvykle se přepočítává na roční volatilitu a může se udávat buď v absolutních hodnotách či relativně. Jiná definice označuje volatilitu za faktor udávající, jak živý a rychlý je daný trh. V živých trzích lze vydělat více peněz za menší časové období, ale současně lze hodně peněz ztratit, nejedná-li obchodník rychle. Volatilnější trhy mívají logicky mnohem vyšší marginy než trhy pomalé a líné, neboť se v nich riskuje více peněz. Volatilita se na první pohled pozná v grafech. Strategie činky Strategie činky představuje metodu kombinující defenzivní i vysoce agresivní postoj s cílem racionální ochrany vlastního jmění před veškerými potenciálními zdroji neurčitosti při současné vysoce rizikové investici malé části kapitálu. Technicky lze tuto kombinaci označit za „konvexní“. Školometské poznání Původně se slovem školomet označoval ten, kdo zametal školu, tedy školník. Až později se význam slova posunul na pedanta a puntičkáře, který se až moc křečovitě přidržuje naučených pouček a frází. Školometské poznání je tedy poznání naučené jen pro naučení samotné, pro opakování pouček a frází. Nejedná se tedy o poznání, kde by se člověk něco dozvěděl. 70 5HD401 Diskusní seminář 10. seminář Kapitál (Marx) Kapitál představuje hlavní dílo německého filozofa a myslitele Karla Marxe (s podtitulem Kritika politické ekonomie), v němž podal sociálně ekonomickou kritiku kapitalismu 19. století (první díl vyšel v roce 1867, druhý a třetí posmrtně v letech 1885 a 1894). Marx se zaměřil především na analýzu a kritiku kapitalistické společnosti a zejména kapitalistického způsobu výroby a distribuce statků. Společenská třída Viz 4. seminář Laissez-faire Viz 5. seminář Intervencionismus Intervencionismus představuje státní zásahy do hospodářství ve snaze zlepšit fungování tržního mechanismu nebo regulovat zejména ekonomické procesy v zemi. Stát zasahuje do průběhu reprodukčního procesu tím, že ovlivňuje zejména investiční činnost, tempo růstu ekonomiky, rozsah zaměstnanosti, úroveň mezd, mění odvětvovou strukturu národního hospodářství a usiluje o optimální mezinárodní ekonomické vztahy. Přibližným opakem intervencionismu (po ekonomické stránce) je liberalismus a princip laissez-faire. Socialismus Viz 4. seminář Sociální revoluce Sociální revoluce představuje formu přechodu od jedné sociálně ekonomické formace k druhé. Není to nic jiného než změna způsobu v životech lidí. Obecně lze říci, že revoluce nastává, když lidé přestávají věřit v to, co věřili, a začínají věřit v něco jiného; když lidé odkládají svůj dosavadní způsob života a ohlížejí se po novém nebo když lidé přestávají věřit ve stávající instituce a začínají se chovat tak, jako by žádné instituce neexistovaly. Hodnoty a instituce jsou totiž sociální konstrukty, které člověku ani nepředal Bůh, ani je nevytvořila příroda. „Vynalezl“ je člověk. A když neslouží jeho potřebě, je potřeba je změnit a člověk má moc je změnit. Kapitalismus Viz 1. seminář Manifest (dělnický program) Lze říci, že nejznámější manifest, který se stal dělnickým programem, představoval Manifest komunistické strany, který poprvé vyšel na počátku 1848 v Londýně jako brožura o 23 stranách a jehož autory byli Karl Marx a Friedrich Engels (sepsali ho na konci roku 1847). Autoři ho napsali z pověření Svazu komunistů a jedná se o jakousi programovou formulaci základů vědeckého socialismu a komunismu. Jeho základní ideou bylo vytvoření socialistické společnosti pomocí socialistické revoluce proletariátu. Manifest komunistické strany dále popisoval úlohu proletářské strany, nastiňoval základní teorie a taktiky revoluce proletariátu, formuloval stanovisko komunistů k ostatním opozičním a revolučním hnutím namířeným proti existujícímu společenskému řádu. 71 5HD401 Diskusní seminář 11. seminář Veřejnost Veřejnost představuje podle sociologie skupinu, která se zajímá o veřejné dění (politické, ekonomické, sociální nebo kulturní) a řízení státu a usiluje o vliv na správu věcí veřejných, a to zpravidla prostřednictvím masových médií. Mezi její základní funkce patří funkce politické a sociální kontroly a funkce legitimizace (o veřejnost jeví zájem subjekty, jež pro svou legitimizaci potřebují podporu veřejného mínění). Historicky lze o veřejnosti hovořit v jistém smyslu už v antice. V současnosti je pojem veřejnost strukturovanější. Veřejnost jako celek se dále „štěpí“, takže v dnešní společnosti koexistuje více veřejností (venkovská, odborářská, lékařská); jmenovatelem jejich vzniku je společný zájem. I z toho důvodu mohou být velmi nestabilní – vznikají a zanikají podle aktuálních okolností. Občanská veřejnost Občanská veřejnost představuje v sociologickém pohledu legitimní opozici veřejné moci. Vytváří totiž veřejné mínění, které by mělo být aktivní, kritické a racionální. Veřejné mínění masové společnosti je naopak pasivní, receptivní a manipulované. Občanská veřejnost může vytvořit jedno veřejné mínění (universalismus), kdy se angažovaní občané semknou za prosazení svých občanských práv a svobod (např. sametová revoluce), nebo více veřejných mínění, kdy existuje více veřejností s různými zájmy (pluralismus), kdy jednotlivé občanské aktivity a sdružení prosazují své zájmy (např. iniciativy pro a proti jaderné energetice). Kapitalismus Viz 1. seminář Parlamentní systém Parlamentní systém představuje nejstarší systém moderního západoevropského konstitucionalismu. Prototypem tohoto systému se stal systém Velké Británie z počátku 19. století a dále se rozšířil do více zemí. V tomto politickém systému náleží nejvyšší státní moc parlamentu. Vláda je složena z jednotlivých ministrů a v jejím čele je ministerský předseda. Vláda je výkonnou mocí. Podstata parlamentního systému je, že vláda je odpovědná parlamentu. Hlava státu (prezident) má v tomto systému jen reprezentativní postavení a nemá mnoho pravomocí (reprezentuje stát v zahraničí, jmenuje vládu a sjednává a podepisuje mezinárodní dohody a může např. udělovat amnestie). Mezi nejvyšší státní orgány náleží v parlamentním systému parlament, vláda a hlava státu. V jednotlivých zemích se parlamentarismus mírně liší (např. ve Velké Británii je na rozdíl od ostatních parlamentarismů uplatněna tzv. suverenita parlamentu (nikoli lidu) a existuje tu nevolená horní komora parlamentu). Konstituční monarchie Konstituční monarchie představuje formu monarchie, kde moc panovníka stanovuje a omezuje ústava. Jako příklady konstituční monarchie můžeme uvést Nizozemské království, Dánské království nebo Japonsko. Stavovská společnost Stavovská společnost představuje společnost, která je rozdělena na stavy, které mají větší či menší podíl na moci. Jako typický příklad stavovské společnosti může posloužit České království od 15. do počátku 17. století. Patřily do ní vedle příslušníků privilegovaných stavů neprivilegované vrstvy, tvořila tedy souhrn všech obyvatel určitého území, kteří stavovská 72 5HD401 Diskusní seminář práva aktivně užívali nebo se stávali předmětem jejich aplikace. Stavovský stát představoval zřízení, v němž se jedna nebo několik stavovských obcí prostřednictvím svých institucí podílelo na moci zákonodárné (sněm), výkonné (úřady zodpovědné stavům, popřípadě společně stavům a panovníkovi) a soudní (stavovské tribunály). V tomto státě bylo teoreticky uznáváno dualistické zřízení, které se podle okamžitého poměru sil mohlo značně vychýlit ve prospěch panovníka, nebo stavů. Politika Viz 7. seminář Právní stát Právní stát představuje vykonávání státní moci na základě ústavně vydaných zákonů, jejichž cílem je ochraňovat svobodu, spravedlnost a právní jistotu. Princip právního státu je jedním ze základních pilířů euroamerické teorie státu a práva. Historicky se princip právního státu prosadil nejprve v anglických ústavních konfliktech v průběhu 17. století. Samotný pojem právní stát (Rechtsstaat) je produktem středoevropského (zejména německého) právního vývoje v 19. století. Hlavní rysy právního státu jsou: státní orgány mohou činit jen to, co jim zákon umožňuje a existují v něm nezadatelná, nezrušitelná, nepromlčitelná, nezcizitelná lidská práva. Autonomie Autonomie představuje sebezmocnění, sebeurčení, nezávislé na vnějších účelech a podléhající pouze vlastnímu rozumu (podle Immanuela Kanta). Původně se tak označovala formální svoboda vůči tyranii a cizí nadvládě. Autonomie také znamená samosprávnost a v širším smyslu samostatnost a svébytnost. Soukromá autonomie Soukromá autonomie představuje podle Jürgena Habermase disponování majetkem. Samostatnosti vlastníků na trhu odpovídá také sebeprezentace lidí v rodině. Soukromá autonomie, která zapírá svůj ekonomický původ, a je praktikována jedině mimo oblast účastníků trhu, dává měšťanské rodině založené na třech momentech – lásce, dobrovolnosti a vzdělání, určité sebevědomí. Odtud také pramení humanita, která je jako taková lidstvu vlastní, ale která se zároveň střetává s reálnou funkcí měšťanské rodiny, jenž hraje svou přesně definovanou roli v procesu zhodnocování kapitálu. Ideje svobody, lásky a vzdělání jsou vzešlé právě ze zkušenosti intimní sféry nukleární rodiny a nejsou tedy ideologií v pravém smyslu. Soukromé právo Hlavní rys soukromého práva představuje rovnoprávné postavení obou subjektů právního vztahu (hmotněprávní postavení). Subjekty mají rovné postavení, tzn. žádný z nich není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého. Vztahuje se především k soukromým osobám a vztahům mezi nimi. Právo soukromé je např. právo občanské, obchodní, rodinné (např. náhrada mzdy, náhrada škody apod.). 73 5HD401 Diskusní seminář Občanské právo (civilistika) Občanské právo představuje právní odvětví, zabývající se soukromoprávními vztahy. V nejobecnějším pojetí pokrývá civilistika celou oblast těchto vztahů, častěji se však chápe zúženě a omezuje se na ty vztahy, které nejsou obchodní nebo pracovní a nejsou proto předmětem zájmu zvláštních soukromoprávních odvětví jako je obchodní právo nebo pracovní právo, které jsou pro svůj význam a složitost pojímána samostatně. Ústava Ústava představuje v materiálním smyslu soubor norem, které rozdělují státní moc a stanovují pravomoci nositelů státní moci. Ve formálním smyslu se jedná o základní zákon státu, který stanoví náležitosti státního zřízení a upravuje postavení občanů vůči státu. Ústava bývá až na výjimky (Velká Británie, kde neexistuje ústava, jak ji známe např. z kontinentu, nýbrž se jedná o soubor psaných i nepsaných ustanovení) psaná a většinou i rigidní, tzn. jsou stanovena poměrně přísná pravidla, za nichž ji lze změnit. Některá její ustanovení bývají absolutně rigidní, tzn. nezměnitelná, jiná jsou rigidní relativně, takže procedura jejich změny je přísnější než v případě prostých zákonů, změna však není vyloučena. Některé státy ústavu ve formálním smyslu nemají, např. Spolková republika Německo nebo Stát Izrael. Absolutismus Absolutismus představuje způsob vlády, kdy vladař vykonává funkci i moc zákonodárnou a není vázán souhlasem jiného orgánu ve státě, vládne tedy neomezeně. Dalšími charakteristikami jsou hospodářský a politický centralismus, důležitost armády a správního aparátu a existence státní církve. Historicky se období absolutismu vymezuje od poloviny 17. století (nástup francouzského krále Ludvíka XIV. jako jeho nejtypičtějšího představitele) do konce 18. století (Francouzská revoluce), kdy tento systém vlády skončil. Zvláštní termín představuje např. osvícenský absolutismus, který reprezentovali Marie Terezie nebo Josef II. Merkantilismus Merkantilismus představuje hospodářskou teorii, která se stala východiskem pro praxi, uplatňovanou především v období panovnického absolutismu v 17. a 18. století. K význačným teoretikům patřili Thomas Mun nebo Josiah Child. Merkantilismus považoval za hlavní zdroj bohatství států obchod probíhající za předpokladu aktivní bilance. Preferoval dovoz surovin a vývoz hotových výrobků, podporoval zakládání státních manufaktur, těžbu nerostů, budování silnic a prosazoval jednotnou mincovní politiku státu. Nejvíce je tento systém spojen se jménem francouzského ministra Jeana-Baptista Colberta. 74 5HD401 Diskusní seminář 12. seminář Imperialismus Imperialismus představuje pojem, kterým se obecně vyjadřuje velmocenská, expanzivní a dobyvačná politika, vedená snahou o rozšíření vlivu jednoho státu nad jinými s cílem vytvoření velmoci. Nejvíce je tento pojem spjat s budováním Britského impéria od konce 18. do počátku 20. století. Během studené války se pojem imperialismus stal ideologickou nálepkou kapitalistických států. Pokud definujeme imperiální politiku jako celosvětovou, tak v současné době jsou jedinou takovou velmocí USA. Expanze Expanze představuje zvětšování, rozšiřování nebo rozpínání. Může se použít v řadě odvětví, např. ekonomická expanze, kdy subjekty expandují na další trhy, nebo koloniální expanze, jež představuje snahu států o zisk většinou zámořských území. Národní stát Viz 8. seminář Lůza Lůza představuje hanlivé označení spodní (deklasované, vyloučené) složky společnosti. Další výrazy jsou chudina, chátra, holota nebo sebranka. Kapitál Viz 10. seminář Společenská třída Viz 4. seminář Rasa Rasa představuje skupinu lidí, kterou spojuje dlouhodobý společný vývoj, v jehož průběhu se vlivem rozdílného prostředí vytvořily shodné morfologické a fyziologické znaky (např. barva pleti nebo tvar lebky). První vědecké pokusy o klasifikaci ras pocházejí ze 17. století. Dnešní lidé jsou „bílé“, „žlutohnědé“ nebo „černé“ pleti a mimo tohoto rozdílného zbarvení mají i různou barvu kůže, očí, vlasů a také velmi rozmanité tvarové tělesné vlastnosti (výška postavy, tvar hlavy, tvaru uší atd.). Podle těchto odlišností je můžeme rozdělit do čtyř velkých současných antropologických skupin: europoidní, mongoloidní, negroidní a australoidní. V současné době však převládají vědecké teorie, které rasu považují za přežitý termín bez reálného obsahu patřící k minulosti. Tyto teorie vnímají rasu jako „sociální konstrukt“ (společensky vytvořenou představu), která nemá své biologické opodstatnění. Přesto se pojem stále používá. Např. v anglickém jazyce a v anglosaských zemích, kde bývá užíván hlavně jako synonymum k výrazům „národ“, „národnost“, „etnikum“. Rasismus Viz 2. seminář 75 5HD401 Diskusní seminář Emancipace Emancipace představovala původně termín z římského práva, který znamenal akt propuštění syna z otcovského domu. Teprve od 19. století se význam posunuje k zaujímání osvobozujícího odstupu, sebeurčení, sebeidentifikace a vymanění se z tradičních sociálních, politických a náboženských vazeb. Jako příklad může posloužit emancipace žen na konci 19. a počátku 20. století. Identita Viz 6. seminář Společenská identita Identita, její hledání i pocit její ztráty se staly ústředními tématy moderního člověka a současného světa. Společenská identita vznikala např. rozhovory člověka žijícího ve městě o jeho vnímání života ve vztahu ke konkurenčním identitám, např. pohlaví, politice, povolání nebo národnosti. Tímto způsobem lidé chápali sami sebe, tímto způsobem chápali svůj svět. Národní identita Národní identita představuje jednu z historicky významných forem společenských identit. Podstata národní identity je stejná jako v případě ostatních společenských identit (rodinná, politická, profesní atd.), tj. její princip vyplývá ze samotného obsahu slova „identita“: totožnost, resp. definice významu „já“ a „my“ a vymezení se vůči druhým, přičemž primární bází národní identity je sebeidentifikace a vymezení se vůči jiným na národním/ národnostním základě. Národní sebeidentifikace nabývá na významu na přelomu 18. a 19. století a stává se hlavním určujícím faktorem principu národní státnosti a posléze, především od druhé poloviny 19. století, pak nacionalismu. Národně identické vnímání světa tak v průběhu 19. stol. nahradilo dosavadní tradiční integrační roli náboženství a dynastické loajality ve společnosti. Síla národní myšlenky a nacionalismu oproti dalším identitám a ideologiím se ukázala v průběhu první světové války, kdy vlády prakticky v celé Evropě byly schopny v zájmu národních cílů aktivizovat takové společenské skupiny (např. organizované dělnictvo), o nichž se zdálo, že na ně nebude národní princip a nacionalismus působit. V první polovině 20. let 20. stol. se tak národní sebeidentifikace stala jednou ze základních platforem společensko-politických konfliktů, resp. jednou z hlavních společenských určovatelů procesu politického organizování společnosti, tj. jednou z ústředních společenských štěpících linií. Byrokracie Byrokracie představuje buď systematickou administrativní činnost, pro kterou je charakteristické hierarchické uspořádání, specializace funkcí, objektivní předpoklady pro výkon správy a činnost podle pevných pravidel, nebo obecnou kategorii lidí, kteří tuto činnost vykonávají. Poprvé toto označení použil Francouz Vincent de Gorany v roce 1745. Termín byl samotným jeho autorem užíván v pejorativním smyslu – de Gournay mluvil o rostoucí moci úředníků jako o nemoci zvané byromanie. Max Weber zase viděl rozvoj byrokracie s expanzí kapitalismu. Nacionalismus Nacionalismus představuje moderní kolektivní ideologii, která vznikla v 18. století, aby se naplno projevila v 19. století, v období vzniku národních států. V jistém smyslu navázala na vlastenectví nebo patriotismus, které se spíše omezovaly na územní nebo politický celek. Staví na vědomí příslušnosti k jednomu národu, což často souvisí s vymezením vůči národu jinému a s pokusem tyto národy považovat za méněcenné. Definovat nacionalismus není 76 5HD401 Diskusní seminář jednoduché, existuje řada teorií a názorových směrů. Mezi nejznámější teoretiky nacionalismu patří Ernst Gellner (autor knih Národy a nacionalismus a Nacionalismus), který se spojuje nacionalismus s érou průmyslové revoluce. Domnívá se rovněž, že nacionalismus stvořil národy, a ne naopak. Dalším významným teoretikem v oblasti nacionalismu je Benedict Anderson, který tvrdí, že národy jsou „imaginární společenství“, složitě konstruované různými politickými technikami. Národnostní menšina Národnostní (etnická) menšina představuje každou skupinu lidí, která se odlišuje významnými etnickými znaky od většinové společnosti (jazykem, kulturními tradicemi, mentalitou atd.), která nepřijímá národní identitu většinové společnosti, disponuje etnickým (národním) vědomím a projevuje kolektivní vůli se deklarovat ve své osobitosti. V kulturních souvislostech může národnostní (etnická) menšina odvozovat svou identitu ze základu etnického, jazykového, náboženského nebo kulturního ve smyslu kulturní tradice. V dějinách existovaly státy, v nichž žily početné národnostní menšiny. Jako příklad může posloužit meziválečná Československá republika, kde menšiny tvořily přibližně třetinu obyvatel. 77 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů 1. seminář Vědecká argumentace Vědecká argumentace představuje způsob prezentování nějakého názoru za pomoci důkazů a faktů. Na konci tohoto procesu by mělo být přijetí nebo vyvrácení nějakého tvrzení. Vědecká argumentace by se měla držet paradigmatu (viz 5. seminář) příslušné vědní disciplíny, tedy především vycházet z dosavadních prověřených fakt a poznatků a pouze na jejich základě vést diskuzi. Vědecká argumentace napomáhá v první řadě rozvíjet schopnost kritického myšlení a posiluje komunikační a prezentační dovednosti. Analytické myšlení Analytické myšlení obecně představuje schopnost vyvozovat faktické a logické spojitosti na základě myšlenkového rozkladu zkoumaného předmětu na jeho jednotlivé složky (poté následují zjištění vlastností těchto částí a na základě tohoto kroku závěrečná dedukce vlastností celku). Jedná se tedy o rozebírající myšlení, které stojí v protikladu ke skládajícímu (syntetickému) myšlení. Kontextuální vnímání Kontextuální vnímání představuje schopnost poznávat věci, které nás obklopují (jedná se tedy o proces orientace v situaci), a zasadit tyto poznané věci do kontextu určitého oboru či vědecké disciplíny. Aktivní čtení Aktivní čtení představuje důležitý předpoklad pro schopnost porozumět odbornému textu. Dále rozvíjí předpoklady ke srozumitelnému psaní. Obě tyto schopnosti dohromady pak podporují rozvoj strukturovaného a kritického myšlení, které usnadňuje čtení a psaní odborných textů. Aktivní čtení vyjadřuje také čtenářův postoj k danému textu. Prvořadým cílem aktivního čtenáře je především nabytí určité informace a pochopení dané problematiky, která je v textu obsažena. Aktivní čtenář by měl daný (většinou odborný) text vnímat jako celek a ne pouze jako sled jednotlivých vět a čtení takového textu by mělo vyžadovat jeho vnitřní spoluúčast. Pasivní čtení Pasivní čtení představuje schopnost číst převážně beletristické texty. Jedná se o opak aktivního čtení a vyznačuje se především bezmyšlenkovitým klouzáním očí po textu, čtenář postrádá vlastní iniciativu a většinou dočítá text bez jeho hlubšího pochopení. Postrádá rovněž cíl čtení a nevyznačuje se nějakou zvláštní snahou. Prostě pouze pasivně přijímá předložené informace. Pasivní čtenář se nechává vést textem, který čte, a není tak schopen rozpoznat, že daný text mu neposkytuje požadované informace. Erich Fromm Erich Fromm (1900–1980) byl německý filozof, sociolog a psycholog. Ve svém díle se nezaměřoval na katedrovou filozofii, nýbrž se věnoval běžným a smysluplným aktivitám každodenního života, což ovlivnilo jeho orientaci na sociální psychologii. Fromm se nechal inspirovat Sigmundem Freudem a formuloval teorii člověka, dějin a svobody, podle níž je člověk definován pouze svou svobodou, momentem volby a rozhodováním mezi dvěma základními pojetími lidského života. Mezi jeho hlavní díla patří Strach ze svobody, Člověk a psychoanalýza nebo Mít nebo být?. 79 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů Mít nebo být? Mít nebo být? je název knihy německého filozofa, sociologa a psychologa Ericha Fromma, která kritizuje konzumní přístup životu. Pracuje se dvěma základními postoji (mody) k životu. Modus MÍT vyjadřuje životní styl vlastnit co nejvíce věcí a povrchních zážitků. V rovině poznání to podle Fromma znamená MÍT různé znalosti a poznatky, což je samotným cílem poznání, tedy vlastnění poznatků. Modus BÝT vyjadřuje životní styl s cílem život bohatě prožít. V rovině poznání to pak znamená mít nejen poznatky, ale také něco znát! Takový člověk se podle Fromma dobere poznání, protože MÍT poznatky neznamená něco poznat. Předpokladem modu BÝT jsou tesy nezávislost, svoboda a existence kritického rozumu 80 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů 2. seminář Slovanský nacionalismus Slovanský nacionalismus představuje slavofilní filozofii, která zdůrazňuje důležitost slovanské kultury a způsobu myšlení jako klíče pro budoucí přežití Slovanů. Je přirozeným prodloužením a přítelem jednotlivých slovanských nacionalismů (ruského, polského atd.), protože nadevše zdůrazňuje odhodlanost všech slovanských národů, důležitost slovanské tradiční a jedinečné kultury, a zvýraznění Slovanů jako samostatné rasy. Pangermanismus Pangermanismus představoval původně hnutí, které usilovalo o politické sjednocení všech německých národů a jež v druhé polovině 19. století podporovalo německé expanzivní plány a koloniální aktivity v zámoří (především v Asii a Africe). Od roku 1891 se stal hlavním šiřitelem těchto myšlenek Všeněmecký svaz. Když Německo prohrálo první světovou válku, tyto ideje opět ožily. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 se staly oficiální součástí nacistické ideologie, ospravedlňující agresivní politiku a územní expanzi. Příčiny první světové války Příčiny vedoucí k vypuknutí první světové válce (též někdy Velké válce) představují komplex faktorů, které se postupně řetězily do té míry, že válečný konflikt byl časem nevyhnutelný. K hlavním příčinám se řadí stoupající německé zbrojení, dlouholetý německo-francouzský antagonismus, rozpory v mezinárodních vztazích a rozdělení velmocí do soupeřících bloků (Dohoda vs. Trojspolek). Jako katalyzátor, vedoucí k vypuknutí války, posloužil atentát na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu v červnu 1914. Revizionismus Revizionismus obecně představuje soustavné úsilí o znovupojetí, změnu nebo úpravu (revizi) nějakého většinového názoru, a to ve společensky významné věci. V oblasti historie se tento pojem poprvé vyskytl v roce 1934 v souvislosti s názory na příčiny první světové války. Filozofie vědy Filozofie vědy představuje oblast filozofie, která zkoumá vědu jako specifickou sféru lidské činnosti i jako vyvíjející se systém poznatků. Opírá se z jedné strany o pozitivistické koncepce v teorii poznání, z druhé strany o přírodní vědy (fyziku, chemii a biologii), z nichž čerpá materiál pro svá metodologická zobecnění. Samotný pojem se rozšířil počátkem 20. století v dílech představitelů logického pozitivismu. Jako samostatná disciplína se ustavila až na počátku druhé poloviny 20. století. Mezi představitele můžeme jmenovat například Imreho Lakatose, představitele pozitivismu a historické školy metodologie. Tautologie Tautologie představuje v logice vždy pravdivý složený výrok, bez ohledu na pravdivostní hodnotu jednotlivých částí takového výroku, zpravidla v symbolickém zápisu, tedy jako formule. Tautologie je každá věta, která je pravdivá díky své stavbě. Jako příklad může posloužit věta: „Prší nebo neprší.“ 81 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů Teorie mezinárodních vztahů Teorie mezinárodních vztahů představuje soubor tvrzení popisujících a vysvětlujících určitou skupinu jevů. Mezi základní teoretické perspektivy se řadí liberalismus (v jeho rámci se se může rozlišovat mezi idealismem, neoliberalismem atd.), realismus, marxismus, behavioralismus, sociální konstruktivismus a postmodernismus. Každá teorie v sobě samozřejmě zahrnuje řadu konkrétnějších teoretických přístupů. V širším slova smyslu se teorie mezinárodních vztahů označuje za samostatný vědní obor, který se konstituuje v období mezi světovými válkami. 82 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů 3. seminář Vestfálský mír (systém) Vestfálský mír představuje označení pro uspořádání, které vzniklo po ukončení Třicetileté války v roce 1648, kdy byly ve městech Münster a Osnabrück uzavřeny mírové smlouvy. Došlo zde k definici hlavních principů vztahů mezi státy. Za nejdůležitější rysy lze označit státní suverenitu, teritorialitu a autonomii. Mírové smlouvy poprvé v dějinách garantovaly nezávislost států a lze říci, že ukončily univerzalistické aspirace papežství a císařství. Jediným typem aktérů se pozvolna stávaly územně svrchované státy. V období po roce 1648 se také začala rozvíjet diplomacie jako specifický nástroj vnější politiky a jako způsob komunikace mezi státy. Existují však i názory (B. de Carvalho, H. Leira, J. M. Hobson), které označují vestfálský systém jako „mýtus“. Eurocentrismus Eurocentrismus (někdy též europocentrismus) představuje systém hodnot, zvyků a představ, vycházejících z předpokladu o výjimečnosti evropského kontinentu ve světě a jeho civilizačnímu poslání tyto hodnoty sdílet s ostatními národy. V mnoha směrech eurocentrismus představoval jakýsi způsob ospravedlnění kulturní nadřazenosti Evropanů nad mimoevropskými národy, kolonizačních aktivit evropských velmocí v průběhu novověku a imperiální politiky na sklonku 19. a 20. století. First Great Debate (první velká debata) První velká debata představuje první diskuzi v oboru mezinárodních vztahů. Proběhla ve 30. a 40. letech 20. století a týkala se odlišného pohledu realismu a idealismu jako teoretického proudu na vývoj nebo možnosti vývoje mezinárodních vztahů. Realisté zdůrazňovali důležitost anarchické struktury mezinárodních vztahů. Realista Edward Hallett Carr označil liberály (idealisty) za utopisty a vyčítal jim, že zapomněli na faktor moci. Idealisté naopak zdůrazňovali význam mezinárodních institucí, např. Společnosti národů a kolektivní bezpečnosti. První velká debata má nezastupitelnou úlohu při sebeidentifikaci oboru mezinárodních vztahů, v jejím průběhu došlo k etablování oboru a vymezení vůči konkurenčním disciplínám. Suverenita Suverenita představuje pojem, kterým se v rámci mezinárodního práva označuje omezená suverenita nějakého státního útvaru. Zpravidla se jedná o rozsáhlou autonomii v domácích záležitostech a o omezení či přímo zákazu provádění samostatné zahraniční politiky. Suverenita se do jisté míry vyznačuje i vazalským a tributárním vztahem k suverénovi a především se pojem historicky používal k označení vztahu konstantinopolského sultána k autonomním oblastem v rámci Osmanské říše. Metanarace Metanarace představuje celkový, všezahrnující příběh vysvětlující a zároveň legitimující podobu i složky určité kultury. Je to jeden z klíčových pojmů postmoderny, zavedl ho francouzský filozof Jean-François Lyotard, který tvrdil, že každá kultura potřebuje své složky a rysy vyložit a obhájit tím, že je zařadí do svého „velkého vyprávění“, které jim dává smysl a jež všichni její účastníci znají a uznávají. 83 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů Ontologie Jedná se o nauku o jsoucnu a bytí. Tento pojem se začal používat v 17. století. Nejvýznamnější myslitelé, kteří se ontologií zabývali, byli Aristotelés, Tomáš Akvinský, Christian Wolff nebo Martin Heidegger. Augšpurský náboženský mír Augšpurský náboženský mír představuje náboženský mír, který byl vyhlášen 25. září 1555. Světská říšská knížata získala právo vyznávat buď katolictví, anebo augšpurskou konfesi (luteránství), čímž určili náboženskou orientaci celého knížectví. Jejich poddaní měli dle zásady cuius regio, eius religio vyznávat náboženství svého panovníka, ať to byl katolicismus nebo luteránství, mohli však využít přechodné lhůty a vystěhovat se i s majetkem, aby si uchovali svoji víru. Církevní jurisdikce v luteránských knížectvích připadla panovníkovi. Sekularizace církevního majetku před rokem 1552 byla legalizována. Idealismus Idealismus představuje v oblasti mezinárodních vztahů liberální teorii, která se vyznačuje přesvědčením o možnosti trvalého míru a spolupráce na poli mezinárodních vztahů a jenž přisuzuje důležitost mezinárodním institucím. Idealistická, resp. liberálně-idealistická tradice zpochybňuje roli státu jako výlučného aktéra mezinárodních vztahů a oddělování vnitřní a zahraniční politiky. Realismus Realismus představuje v oblasti mezinárodních vztahů teorii, která chce ukazovat mezinárodní vztahy, takové, jakými skutečně jsou. Ústřední role je v této tradici přisuzována státům, které jsou nejvýznamnějšími hráči na poli mezinárodních vztahů, a problému moci. Základním cílem aktérů mezinárodních vztahů je podle realismu shromažďování moci, již lze ztotožnit s vojenskou silou. Second Great Debate, Third (Four) Great Debates (druhá, třetí (čtvrtá) velká debata) Druhá velká debata představuje druhou diskuzi v oboru mezinárodních vztahů. Proběhla na přelomu 50. a 60. letech 20. století a týkala se sporu mezi realisty (tradicionalisty) a behavioralisty. První skupina, kterou tvořili právníci, historikové či bývalí diplomaté, obhajovala zkoumání činnosti institucí. Druhá skupina, již představovala nová generace vědců, kombinovala přístupy politické vědy, matematiky, ekonomie a přírodních věd (behaviorální přístup) a kladla důraz na roli člověka v politice, na chování jednotlivce i skupin. Behavioralisté se také nebránili kvantifikaci zkoumaných dat, vytváření statistických analýz a simulací. Třetí debata (Third Debate, začala v polovině 70. let 20. století; někdy se její pozice opomíjí) proběhla mezi realismem, přístupy náležejícími k liberalismu (pluralismus, transnacionalismus, modernismus)a přístupy vycházejícími z marxismu, a její základ opět tvořily rozdílné pohledy na povahu mezinárodních vztahů jako části sociální reality. Čtvrtá debata (Four Debate, od 80. let 20. století; někdy označována na Third Debate) se týkala sporu mezi pozitivistickými a postpozitivistickými teoriemi mezinárodních vztahů. Někdy se také označuje jako debata mezi racionalisty (neorealisté, neoliberalisté, neomarxisté) a reflektivisty (postmodernisté, zastánci feministických teorií, kritické teorie, normativní teorie nebo historické sociologie). 84 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů Mandáty Společnosti národů Mandáty Společnosti národů představují v meziválečném období svěřenecké území, jehož mandát do doby než bude připraveno se osamostatnit vykonával některý ze členů Společnosti národů. Mandátní území se dělila na tři typy: 1) typ A zastupoval bývalá území Osmanské říše (Mezopotámie, Palestina a Sýrie), 2) typ B byl určen pro některá bývalá území Německa v Africe (Ruanda-Urundi, Tanganika, Kamerun a Togo) a 3) typ C představoval území, jež mohla být administrována jako integrální součást vlastního území (Německá jihozápadní Afrika, Německá nová Guinea, Nauru, Německá Samoa a jihopacifické ostrovy). Mandátní území, která se neosamostatnila do konce 2. světové války, přešla jako poručnická území pod správu Organizace spojených národů. Eugenika Eugenika představuje sociálně-filozofický směr zaměřený na studium metod, které povedou k dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka. Jedná se o geneticky i sociologicky podložené snahy o biologické i sociální zušlechtění lidstva a zlepšení jeho genofondu. Pojem eugenika použil poprvé v 19. století britský matematik Francis Galton. Tento směr zneužili například nacisté, kteří propagovali sterilizaci „méněcenných osob“ a podporovali plození dětí „kvalitními“ osobami. Prezentismus Prezentismus představuje filozofický směr, který podporuje přeceňování přítomnosti a zpochybňuje význam objektivního poznání historie. Zastánci tohoto názoru (například američtí historikové) tvrdí, že v historii není objektivních pravd a že soudy historiků odrážejí jejich současné subjektivní prožitky, jejich touhy a naděje promítané do minulosti. 85 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů 4. seminář Národní indiferentnost Národní indiferentnost představuje stav, kdy příslušníci určitého etnika intenzivněji nevnímají svou příslušnost k širšímu kolektivu přesahujícímu hranice malých lokálních společenství, cítí se tedy národnostně indiferentní. Tento fenomén není podle Tary Zahry artefaktem předmoderní doby, nýbrž „vynálezem“ moderního nacionalismu. Jako příklad uvádí situaci, kdy se 300 000 Čechů stalo během nacistické okupace Českých zemí „Němci“. Střední Evropa Střední Evropa představuje zvláštní zónu nebo region ve smyslu historického subkontinentu v rámci „velkého“ dělení Evropy na západní a východní. Poprvé byl pojem střední Evropa použit v roce 1815 na Vídeňském kongresu, tehdy však pro prostor dnešního Německa a Beneluxu (Europe intermédiaire). Střední Evropa bývá ze zeměpisného hlediska označována jako západní okraj východní Evropy a z hlediska historického a sociokulturního pak za východní okraj západní Evropy. Středoevropský prostor tak lze charakterizovat jako přechodové území mezi Západem a Východem s typickými, navzájem souvisejícími a determinujícími znaky: např. národnostní rozdrobení (hustá koncentrace národnostních menšin), konfliktní soužití, slabší či méně rozvinutá občanská společnost, provincionalismus, nedostatek míry konsenzuálních dohod, výrazné rozdíly a odcizení mezi elitami a masami, z nichž vyplývají tendence ke společnému nepřátelství, ignoraci a nejednotě prakticky na všech úrovních společensko-politického života. Setkat se lze i s interním dělením střední Evropy na západní a východní střední Evropu. Z hlediska hospodářských, sociálních, demografických nebo kulturních hledisek má střední Evropa v každé epoše jiný rozsah a jiný význam či výměr. Po druhé světové válce býval prostor střední Evropy definován jako širší útvar středovýchodní Evropy tvořený státy sovětského bloku. Po roce 1989 dochází k renesanci pojmu „střední Evropa“, ovšem díky absenci vědomí společných politickohistorických a částečně sociokulturních dějin nemá zatím dostatečný potenciál pro vytvoření regionální nadnárodní identity ve smyslu neinstitucionálního „středoevropského společenství“. Nejčastější ústřední teritoriální definice prostoru: Polsko, Československo, Maďarsko spolu s 1) Balkánem; 2) pobaltskými státy a Finskem na severu a Tureckem na jihu (odpovídajícím Masarykem zdůrazňovaného pojetí střední Evropy jako pásma mezi Německem a Ruskem), 3) Rakouskem. Nacionalismus Nacionalismus představuje moderní kolektivní ideologii, která vznikla v 18. století, aby se naplno projevila v 19. století, v období vzniku národních států. V jistém smyslu navázala na vlastenectví nebo patriotismus, které se spíše omezovaly na územní nebo politický celek. Staví na vědomí příslušnosti k jednomu národu, což často souvisí s vymezením vůči národu jinému a s pokusem tyto národy považovat za méněcenné. Definovat nacionalismus není jednoduché, existuje řada teorií a názorových směrů. Mezi nejznámější teoretiky nacionalismu patří Ernst Gellner (autor knih Národy a nacionalismus a Nacionalismus), který se spojuje nacionalismus s érou průmyslové revoluce. Domnívá se rovněž, že nacionalismus stvořil národy, a ne naopak. Dalším významným teoretikem v oblasti nacionalismu je Benedict Anderson, který tvrdí, že národy jsou „imaginární společenství“, složitě konstruované různými politickými technikami. 86 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů Histoire croisée Histoire croisée představuje jeden ze současných dominujících přístupů ke zkoumání evropských dějin, jehož zakladateli jsou Bénédicte Zimmermann a Michael Werner. Poskytuje odlišný pohled na transnacionální dějiny, který umožňuje překonat nedostatky klasických komparativních dějin. Autoři definují svůj model jako „propojené dějiny“, které se zaměřují na vzájemné transfery dvou a více srovnávaných objektů (např. národy, civilizace nebo náboženství), a tím analyzují charakter historického procesu vzájemných vlivů a recepčních mechanismů. Transnational history Transnational history představuje relativně nový pojem, spojený se jmény David Thelen nebo Thomas Bender, který se zabývá činností lidí, působností idejí, technologií a institucí napříč národními hranicemi. Týká se období od vzniku národních států jako důležitého fenoménu světových dějin. Mezi reflektovaná témata patří například cestopisectví, rozšiřování znalostí, dějiny hranic a pohraničních oblastí, intelektuální dějiny, dějiny prostoru, lidová kultura a další. Národní stát Národní stát představuje ideu, která spočívá v teritoriálním splynutí státu (jakožto geografické a politické jednotky) a národa (jako jednotky kulturní a/nebo etnické). Jinými slovy, národ je považován za klíčovou jednotku státu, který mu poskytuje suverenitu nad daným územím. Jedná se o problematický pojem, vyplývající z obtížnosti srozumitelné definice národa. Národnost Národnost představuje příslušnost osoby k určitému národu, přičemž národ se chápe jako společenství, na jehož utváření mají největší vliv společné dějiny, společná kultura a společné území a jehož členové mají také povědomí sounáležitosti s tímto společenstvím. Podle definice použité při sčítání lidu v České republice (2011) se národností rozumí příslušnost k národu, národnostní nebo etnické menšině. Podle této definice není pro určení národnosti v České republice rozhodující mateřská řeč ani řeč, kterou člověk používá nebo lépe ovládá, ale jeho vlastní rozhodnutí. Národní identita Národní identita představuje jednu z historicky významných forem společenských identit. Podstata národní identity je stejná jako v případě ostatních společenských identit (rodinná, politická, profesní atd.), tj. její princip vyplývá ze samotného obsahu slova „identita“: totožnost, resp. definice významu „já“ a „my“ a vymezení se vůči druhým, přičemž primární bází národní identity je sebeidentifikace a vymezení se vůči jiným na národním / národnostním základě. Národní sebeidentifikace nabývá na významu na přelomu 18. a 19. století a stává se hlavním určujícím faktorem principu národní státnosti a posléze, především od druhé poloviny 19. století, pak nacionalismu. Národně identické vnímání světa tak v průběhu 19. stol. nahradilo dosavadní tradiční integrační roli náboženství a dynastické loajality ve společnosti. Síla národní myšlenky a nacionalismu oproti dalším identitám a ideologiím se ukázala v průběhu první světové války, kdy vlády prakticky v celé Evropě byly schopny v zájmu národních cílů aktivizovat takové společenské skupiny (např. organizované dělnictvo), o nichž se zdálo, že na ně nebude národní princip a nacionalismus působit. V první polovině 20. let 20. stol. se tak národní sebeidentifikace stala jednou ze základních platforem společensko-politických konfliktů, resp. jednou z hlavních společenských určovatelů procesu politického organizování společnosti, tj. jednou z ústředních společenských štěpících linií. 87 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů Hranice Hranice zpravidla představuje nějakou myšlenou čáru (v praxi je obvykle nejčastěji vedena přímo po zemském povrchu) oddělující dvě navzájem různé přírodní či společenské entity, např. dva státy nebo dvě jiné územně administrativní jednotky, dva kontinenty, dvě moře či oceány, apod. Hranice může být i jazyková, oddělující od sebe dvě a více jazykových společenství. Nemusí být stejná jako historická a státní hranice. Kresy Kresy původně představovaly označení pro území, která připadla Polskému království po rozpadu Kyjevské Rusi. V moderní době se takto označovala území, jež se v období 1918– 1939 nacházela na východ od Curzonovy linie (nazvána podle britského ministra zahraničí lorda Curzona, tvořila západní hranice SSSR s Polskem). V roce 1939 obsadila území sovětská vojska. Po rozpadu SSSR se tento region stal součástí Litvy, Běloruska a Ukrajiny. Národnostní menšiny Národnostní (etnická) menšina představuje každou skupinu lidí, která se odlišuje významnými etnickými znaky od většinové společnosti (jazykem, kulturními tradicemi, mentalitou atd.), která nepřijímá národní identitu většinové společnosti, disponuje etnickým (národním) vědomím a projevuje kolektivní vůli se deklarovat ve své osobitosti. V kulturních souvislostech může národnostní (etnická) menšina odvozovat svou identitu ze základu etnického, jazykového, náboženského nebo kulturního ve smyslu kulturní tradice. V dějinách existovaly státy, v nichž žily početné národnostní menšiny. Jako příklad může posloužit meziválečná Československá republika, kde menšiny tvořily přibližně třetinu obyvatel. 88 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů 5. seminář Filozofická antropologie Základní definice není jednoduchá a jednotná. Můžeme ji chápat jako filozofický způsob myšlení, který proniká různými filozofickými obory a dává jim sjednocující motiv v úsilí o uchopení reálné, plné existence člověka, jeho podstaty a místa v kosmu. Toto pojetí se odvolává na zakladatele moderní filozofické antropologie Maxe Schelera. Jiné názory (Helmut Plessner, Jürgen Habermas nebo Odo Marquard) zdůvodňují filozofickou antropologii jako novověkou otázku po sobě samém, která se filozoficky systematizuje v první třetině 20. století. Idealismus Viz 3. seminář Realismus Viz 3. seminář Legitimita Legitimita představuje pojem z oblasti filozofie práva a státu. Je to jev, kdy existuje shoda mezi jednáním, normami jednání a zejména formou vlády a politickým řádem na jedné straně a právně fixovanými, historicky vzniklými a uplatňovanými představami o nároku na vládu a o spravedlnosti na straně druhé. Rovnost občanů Rovnost občanů představuje koncept, podle kterého jsou si všichni občané rovni ve svých právech a povinnostech. V antickém světě, ze kterého pojem „občanství“ pochází, zdaleka ne každý obyvatel obce byl zároveň občanem. Magna Charta Libertatum z roku 1215 zaručovala všem obyvatelům právo na řádný proces. Myšlenka rovnosti občanů byla významnou součástí americké Války za nezávislost i Francouzské revoluce. Ve většině evropských zemí byly přežitky minulosti odstraněny v 19. století, zejména pod vlivem revoluce 1848–1849. Kromě rovnosti před zákonem představuje zásadní aspekt rovnosti občanů rovné volební právo pro muže (v mnoha zemích dosaženo před první světovou válkou) i pro ženy (ve většině zemí dosaženo v průběhu 20. století, zejména v důsledku společenských změn po první světové válce). Individualismus Individualismus představuje myšlenkový směr tvrdící, že jednotlivec je nadřazen kolektivu; opak kolektivismu. Přiznává lidem právo prosazovat své zájmy a nestarat se o zájmy ostatních, pakliže tím zájmy ostatních nenarušují. Velkou váhu přikládá nezávislosti a samostatnosti jednotlivce. Tvrdí, že společnost nemá vnucovat lidem své normy a nemá jim překážet v jejich jednání. Usiluje o co nejmenší roli státu. Postoje stoupenců individualismu k soukromému vlastnictví se různí. Oscar Wilde byl toho názoru, že teprve jeho zrušení dá lidem možnost plně rozvinout svoji individualitu. Naopak Ayn Randová soudila, že jedině kapitalistický systém dokáže individualismus plně respektovat. Racionalita Racionalita představuje schopnost člověka myslet a konat na základě rozumných norem. Soulad mezi činností a rozumovými pravidly, jejichž zachovávání je předpokladem k dosáhnutí cíle. Racionalitu chápejme jako relativní stabilní souhrn pravidel, norem, standardů 89 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů a etalonů duchovní a materiální činnosti, stejně jako hodnot, které všeobecně přijímají a jednoznačně chápou všichni členové daného společenství. Morální agnosticismus Agnosticismus představuje filozofické stanovisko popírající možnost poznání mimoempirických skutečností, tedy předmětů nedostupných zkušenosti. Morální agnosticismus je myšlenka, že člověk nemá vynášet morální soudy o ostatních, že má vše morálně tolerovat a že dobro spočívá v tom, že nikdy nemá rozlišovat dobro od zla. Právní pozitivismus Právní pozitivismus představuje směr právního myšlení, který zdůrazňuje význam pozitivního práva (psané právo, které lze odvodit z v dané době platného systému právních norem) na úkor práva přirozeného (nepsané právo, označuje právní řád nebo soustavu práv, které platí nezávisle na vůli zákonodárce a plynou buďto z přirozenosti člověka a společnosti, rozumu nebo z ustanovení božské autority). Právní pozitivisté uznávají pouze platné právo, ostatní normativní systémy (např. morálka) je nezajímají. Paradigma Paradigma představuje určitý vzor vztahů či vzorec myšlení. Jedná se o souhrn intuitivních postojů vůči oblasti jevů, druh problémů, které jsou uznány jako legitimní a relevantní pro vědu, souhrn přípustných metod, resp. kritéria platnosti vědeckých poznatků. Ve filozofii se jedná o určitý způsob myšlení, charakteristický pro celou epochu. Anarchie V oblasti mezinárodních vztahů představuje anarchie myšlenku, že nad suverénními státy neexistuje vyšší autorita. Idealisté tento stav kritizovali, protože podle nich se státy mohly snadno uchýlit k válce, pokud by se jim zdálo, že jim jejich mocenská pozice zajistí vítězství. Navrhovali proto anarchii překonat, např. systémem kolektivní bezpečnosti nebo mezinárodními institucemi. Realisté naopak anarchii považují za něco, co k mezinárodní politice patří. Určité názory považují anarchii za stav bez ústřední autority, ale to podle nich neznamená, že by existovala válka všech proti všem, protože vztahy mezi státy regulují nejrůznější mezinárodní normy a pravidla. Opakem je hierarchická struktura domácí politiky – vztahy mezi jednotlivými subjekty jsou vymezeny ústavou a kde existuje suverén, kterému jsou subjekty v konečném důsledku podřízeny. Rovnováha sil Rovnováha sil představuje označení pro teoretickou myšlenku, že národní bezpečnost je zajištěna ve chvíli, kdy vojenské kapacity států jsou rozloženy takovým způsobem, že žádný z nich není silnější než spojené síly ostatních zemí. Teoretikové rovnováhy sil varují, že když jeden stát získá nějakou mocenskou či vojenskou výhodu, díky níž výrazně posílí, ohrozí tím účinnost a jednotu obranné koalice. Rovnováha sil je také založena na skutečnosti, že státy ve vlastním zájmu společně a aktivně usilují o to, aby tato potencionální nerovnováha v mezinárodním společenství nevznikla. Synergie Synergie představuje spolupráci, společné působení. Původně se toto označení používalo pro spolupráci více lidí i jako teologický pojem pro spolupráci člověka s Bohem (synergismus). 90 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů 6. seminář Konceptualizace, typologie Konceptualizace představuje proces, pomocí něhož specifikujeme termíny, které používáme v rámci nějakého výzkumu nebo sémantické vymezování konceptů, tj. hypotetických a teoretických pojmů, kategorií, taktik, strategií, scénářů, námětů a vztahů. Za typologii označujeme vědeckou metodu založenou na rozčlenění soustavy objektů a jejich seskupování pomocí zobecněného modelu nebo typu. Konflikt nízké intenzity Konflikt nízké intenzity představuje konflikt, u něhož je patrný odklon od tradičního způsobu vedení válek. Jako příklady pro takovéto konflikty mohou posloužit válka na síti (netwar) nebo nejrůznější prostorově omezené a vleklé války, kdy válčící strany užívají téměř výhradně metod nepravidelné války (např. v 90. letech 20. století v Africe). Netwar Původní koncept tzv. netwar představoval sice určen pro organizaci konfliktů obecně, ale nejčastěji se aplikuje na nestátní aktéry a v současnosti jej lze označit za hlavní či alespoň nejcitovanější a nejužívanější přístup k výzkumu a konceptualizaci nestátních aktérů. Terorismus Terorismus představuje použití násilí nebo hrozbu násilím, mající za cíl šíření strachu a/nebo prosazení požadavků politického, náboženského nebo podobného charakteru. Může nabrat podobu atentátů, útoků na vojenské cíle, na civilní obyvatelstvo nebo na důležité objekty (infrastruktura, kulturní objekty, průmyslové podniky apod.), únosu dopravních prostředků, nebo jiných forem. Teroristické skupiny mohou být podporovány zahraničními tajnými službami, nebo tajné služby mohou terorismus přímo provozovat (útoky severokorejské tajné služby proti jihokorejským cílům). Terorismus může být motivován např. sociálními (Rudé brigády, Frakce Rudé armády), náboženskými (odnože muslimského terorismu) nebo národně osvobozeneckými (ETA nebo IRA) požadavky. Zvláštní formu terorismu představuje státní terorismus, zaměřený proti nespolehlivému obyvatelstvu. Organizovaný zločin Organizovaný zločin představuje hierarchicky uspořádané, dlouhodobě existující seskupení, zvané „mafie“ a mající za cíl soustavné páchání závažné trestné činnosti za účelem zisku – obchod s drogami, organizace prostituce, vybírání výpalného, praní špinavých peněz atd. Nejnebezpečnější a nejtrvalejší skupiny organizovaného zločinu vznikají na základě rodinných, klanových a etnických vazeb. Mezi tradiční skupiny tohoto druhu patří italská mafie (sicilská Cosa Nostra, neapolská Camorra, kalábrijská ’Ndrangheta), čínské Triády nebo japonská jakuza. Warlord Určitou formu warlordismu lze vypozorovat již během Třicetileté války (např. Albrecht z Valdštejna), existence současného warlordismu je spojena zejména se vznikem tzv. slabých anebo zhroucených států. Warlord nahrazuje monopol státní moci svým vlastním, nebo individuální zájem povyšuje nad veřejný zájem. Warlord svou činností sleduje zejména dva cíle – rozšiřování a udržení moci a zisku. Typickým zdrojem zisku jsou zejména nerostné suroviny na obsazeném, respektive dobitém území, jako jsou například diamanty v Sierre Leone anebo obchody s opiem v Afghánistánu či v Thajsku. Zajímavá je rovněž samotná 91 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů osoba warlorda, která bývá často popisována jako charismatická osobnost, často s minulostí v armádě či se zkušenostmi z konfliktu a velmi často působící na kmenovém či etnickém základě. Gerila Gerila představuje jiný výraz pro partyzánskou válku; doslova „malá válka“. Specifický způsob vedení boje proti vládní nebo okupační moci, při kterém se jedna ze stran nedokáže postavit hlavním silám protivníka v přímém střetnutí a místo toho v jeho týlu útočí taktikou „udeř a zmiz“ primárně na nepřátelské hlídky nebo zásobovací linie. Pro provozování gerily je nejvhodnější nepřístupný terén (hory, lesy, bažiny). Lze ji kombinovat s teroristickými metodami i regulérními vojenskými operacemi. Je-li tato forma boje dílčí součástí většího konfliktu, pomáhá narušovat protivníkovu logistiku a váže jeho síly, jež pak scházejí na hlavním bojišti. Výraz vešel ve všeobecnou známost v souvislosti s bojem Španělů proti napoleonské okupaci v letech 1808–1814. V kontextu 20. století je výraz „partyzánská válka“ používán spíše v souvislosti s větším konfliktem mezi suverénními státy nebo s bojem proti okupační moci, kdežto „gerila“ je chápána jako boj proti vládě vlastního státu. Gerilová válka je jedním z hlavních způsobů vedení asymetrické války (konfliktu, v němž slabší strana používá nekonvenční metody boje). Povstalectví, vzbouřenectví Povstalectví, vzbouřenectví představují násilné a otevřené vystoupení skupiny osob proti vyšší autoritě, vládnoucí vrstvě nebo okupační moci. Může být organizované či neorganizované. Bývá zásadní součástí většiny pučů, převratů a revolucí. Motivace jednotlivých účastníků může být různá až protichůdná. Mezi typické cíle patří: zlepšení hmotných poměrů, změna formy vlády nebo splnění ideologických požadavků. Bývá běžné, že výsledky úspěšného vystoupení neodpovídají původním představám většiny účastníků. Výrazy „povstání“ a „vzpoura“ jsou v současném jazykovém úzu v zásadě zaměnitelné. Jako vzpoura se označuje hromadné vystoupení příslušníků ozbrojených sil proti nadřízeným nebo odepření poslušnosti, pokusy o převzetí kontroly lodi stejně jako nepokoje ve věznicích. A naopak, ozbrojené vojenské vystoupení lze označit i za povstání, obzvlášť je-li podpořeno civilisty. Rozlišení je do jisté míry subjektivní, výraz „vzpoura“ je mírně pejorativní. Odpor proti okupační moci se jako vzpoura neoznačuje. Pirátství Pirátství představuje útoky na plavidla a letadla, vedené bez opory v mezinárodním právu. Dle Mezinárodního námořního úřadu se pirátstvím rozumí „akt nalodění nebo pokusu o nalodění na jakoukoli loď s úmyslem spáchat krádež nebo jakýkoli jiný zločin a se záměrem nebo schopností použít sílu k posílení tohoto aktu“. Pirátství může být provozováno nejen na mořích, ale i řekách a jezerech. V současnosti je provozováno především ve vodách kolem Afriky nebo jihovýchodní Asie. Specifickou podobu pirátství tvoří pirátství letecké. Jako „pirátství“ je přeneseně označována i jiná trestná činnost („silniční“, „počítačové pirátství“ nebo bombardování měst). Hybridní aktér Hybridní aktér představuje nestátního aktéra mezinárodních vztahů, který je schopen kombinovat aspekty a specifické vlastnosti jednotlivých typů. Hybridní nestátní aktér užívající násilí je unikátní svou propojeností ekonomických a politických cílů, aktivit a prostředků a zároveň vytváří specifickou organizační strukturu, v níž pojí síťové i tradiční prvky. Navíc je schopen kombinovat postupy a metody vícero typů nestátních aktérů. 92 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů Transnacionální vztahy Transnacionální vztahy představují zvláštní kategorií mezinárodních vztahů. Patří mezi ně takové interakce, kterých se účastní alespoň jeden nevládní aktér (aktér, který není vládou ani mezinárodní organizací). V rámci těchto interakcí se přes státní hranice dostávají peníze, osoby nebo informace. Transnacionální vztahy nabývají na významu od druhé poloviny 20. století, a to v souvislosti s rozmachem nadnárodních firem. Studená válka Studená válka představuje nevojenský konflikt mezi východním blokem v čele se SSSR a západním blokem v čele s USA. Obecně se tento konflikt časově vymezuje roky 1947–1991. Jednalo se o kombinaci několika elementů, které ji odlišovaly od válek v minulosti. Asi nejzásadnější charakteristika spočívá v tom, že ačkoli se používá označení válka, k použití zbraní nikdy nedošlo. Dalšími rysy byly snaha o naprosté zničení nepřítele a bipolární rozdělení světa na dva tábory. Hlavní účastníci vedli boj především budováním vojenských koalic, pomocí zranitelným státům, zástupnými válkami, špionáží, propagandou, závody ve zbrojení, rivalitou při sportovních kláních a předháněním se v technické vyspělosti (např. kosmické závody). V 80. letech 20. století zvýšily Spojené státy americké (prezident Ronald Reagan) diplomatický, vojenský a ekonomický tlak na Sovětský svaz v době, kdy stát trpěl ekonomickou stagnací. Sovětský vůdce Michail Sergejevič Gorbačov se snažil o reformu systému (perestrojka, česky přestavba, a glasnosť, česky otevřenost), ale sovětský systém (včetně zemí východního bloku) již nešlo zachránit. Studená válka tak po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 skončila. 93 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů 7. seminář Politický rituál Pojem obřad lze volně zaměnit za v odborné literatuře častěji se objevující se pojem rituál odvozený z latinského slova „ritus“ značícího řád, obřad nebo obyčej. Jazykem rituálu jsou především symboly a symbolická gesta. Politický rituál lze označit za ustálený způsob jednání při vykonávání určitých činností. Setkání významných státníků a jejich oficiální návštěvy mají vedle projednání více či méně závažných otázek také význam určitého rituálu, jsou gestem pro veřejnost. Politický život je upředen z rituálů, ať už jsou to oslavy různých výročí, zahájení rozličných akcí nebo staveb, kladení věnců a kytic nebo předávání vyznamenání, medailí, řádů apod. Tyto obřady mají ovšem pro společnost nezastupitelnou hodnotu a nesou významný emocionální náboj. Svatá říše římská národa německého Svatá říše římská národa německého představuje státní útvar existující v letech 962–1806 a zahrnující v době svého největšího rozmachu v 12. století kraje od Lotrinska a Rhôny po Pomořany a Moravu a od Holštýnska po Řím. Slovní spojení „Svatá říše římská“ je poprvé doloženo roku 1254, výraz Svatá říše římská národa německého teprve roku 1474. Svatá říše římská navazovala na Východofranskou říši a na universalistický odkaz Karla Velikého. Říši vládl volený král, korunovaný papežem na císaře. Od 13. století volbu prováděl sbor kurfiřtů, od 16. století panovník užíval císařský titul i bez korunovace. Jádrem říše byly německé oblasti. Od 14. století byla říšská území ztrácena, v 16. století byla jednota říše fatálně oslabena reformací, vedoucí k Třicetileté válce. Po roce 1648 byla císařova autorita spíše symbolická. Říše v 17. a 18. století nedokázala obnovit svoji jednotu ani tváří v tvář francouzské agresi a roku 1806 byla rozpuštěna. Středověk, novověk, moderní doba Středověk, novověk, moderní doba představují standardní periodizaci západních dějin po skončení starověku. Pojem „středověk“ byl vymyšlen italskými renesančními vzdělanci a byl chápán pejorativně. Nehledě na regionální rozdíly se jedná o období, ve kterém dominovalo feudální uspořádání společnosti. Přechod od pozdní antiky ke středověku byl pozvolný. Za výrazný milník se považuje sesazení posledního západořímského císaře Romula Augustula roku 476. Výraznými mezníky přechodu k novověku jsou rok 1453 (pád Konstantinopole a konec Stoleté války), vynález knihtisku (polovina 15. století), rok 1492 (konec reconquisty a objevení Ameriky) a počátek reformace (1517). Evropská civilizace začala objevovat a dobývat zbytek světa. Ve většině států docházelo k centralizaci moci a k úpadku významu lenních vztahů. Pod vlivem reformace však došlo k rozpadu duchovní jednoty Evropy a k náboženským válkám. Po Vestfálském míru se prosadilo moderní uspořádání mezinárodních vztahů. Počátkem modernity je průmyslová revoluce v osmnáctém století a Francouzská revoluce z roku 1789. Vytvořila se moderní občanská společnost, docházelo k odbourávání feudálních výsad. Moderní doba ve smyslu nejnovějších dějin však začíná sarajevským atentátem z 28. června 1914. Přinesla celosvětové konflikty, zideologizování mezinárodních vztahů, dekolonizaci, úpadek moci Západu a vzrůst mimoevropských velmocí. Zázrak Zázrak představuje označení pro mimořádný jev, skutek nebo událost, které nejsou vysvětlitelné známými přírodními zákony. Považují se za projev zásahu nadpřirozených sil. 94 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů Solemnity (slavnostnost) Solemnity představovala ve starém Římě úkony (actus solemnes), které se veřejně prováděly stejným způsobem jednou za rok (solus annus), a to se striktní formálností a závazným charakterem. Investitura Investitura představuje uvedení do úřadu, zejména vazala v léno nebo biskupa na jeho stolec. V raném středověku králové považovali uvedení biskupů do úřadu za své právo, zejména proto, že jim propůjčovali církevní statky v léno. Pod pojmem „boj o investituru“ se rozumí spor mezi papežem a císařem Svaté říše římské o to, kdo má právo jmenovat biskupy na říšském území. Císařská a papežská moc dospěla ke kompromisu teprve Wormským konkordátem z roku 1122, jímž papež získal právo jmenovat biskupy dle své vůle v přítomnosti císařových zástupců a císař jim pak udělil v léno církevní statky. Spor mezi papežem a císařem vedl k oslabení císařské autority v říši. Vazalita Vazalita představuje typický rys středověkého Západu, jehož kořeny spadají do dob Franské říše. Systém podřízenosti nižších příslušníku elity vyšším na základě propůjčení léna, tj. půdy nebo jejího ekvivalentu. Výměnou za poskytnutí léna byl vazal nucen přísahat svému lennímu pánu věrnost a sloužit mu ve válce nebo při jiných stanovených příležitostech. Léno bylo původně propůjčováno doživotně, světští vazalové si však postupně vymohli jeho dědičnou držbu. Panovníkovi přímí vazalové mohli části svého léna dále propůjčovat vlastním vazalům, což vedlo ke vzniku složité hierarchie vyšší a nižší šlechty. Osvícenství Osvícenství představuje programové emancipační a intelektuální hnutí 17. a 18. století vyrůstající z renesance a humanismu a založené na konsekventním rozvinutí myšlenky individuace, subjektivizace a autonomizace člověka a na instrumentalizaci rozumu. Osvícenství odmítlo barokní religiozitu, proti níž postavilo vlastní prostředky a možnosti člověka: racionalismus, logiku a humanismus. Nejvýznamnějšími historickými událostmi, které osvícenství ovlivnilo, byly Francouzská revoluce a boj amerických kolonií za nezávislost. Reformace Reformace představuje náboženské a sociální hnutí, o úsilí o reformu (nápravu) církve. Znamenala rozpad církevní jednoty na katolíky a protestanty. Byl to proces, který se snažil dostal církev z krize, protože v církvi byl rozpor mezi slovy a činy. Zvláště pak vyzývalo k reformě církve a k návratu k chudobě duchovních. Odpor vzbuzoval též prodej odpustků. Podle center reformace se hovoří o německé reformaci, v čele s Martinem Lutherem, která byla základem pozdější lutherské církve, a švýcarské reformaci pod vedením Ulricha Zwingliho a Jana Kalvína, která vedla k založení reformované církve. Hlavní autoritou by měla být podle Luthera Bible. Odmítal také celibát a oženil se a odmítal papežství jako hlavu církve, zpověď a církevní majetek. Zavedl přijímání podobojí a bohoslužby v národním jazyce. 95 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů Ancien régime Ancien régime představuje absolutistický režim ve Francii před Francouzskou revolucí. Za jeho počátek je považován buď sklonek 15. století, kdy královská moc zahájila centralizaci země, nebo až období vlády Ludvíka XIV. (1643–1715), jenž definitivně nastolil absolutismus. Francie zůstávala rozdělena na tradiční celky, daňový systém nebyl sjednocen, existovala vnitřní cla. Kraje však byly podřízeny královským intendantům, obvyklé bylo prodávání úřadů. Výraz „starý režim“ bývá rozšiřován i na absolutistické režimy na evropském kontinentu před rokem 1789, nebo obecně na jakýkoli „přežilý“ režim. 96 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů 8. seminář Veřejná diplomacie Veřejná diplomacie (též lidová diplomacie) představuje jednak široce diskutovaný pojem v mezinárodních vztazích, jednak způsob komunikace se zahraniční veřejností, s níž se zahajuje diskuze na vznesená aktuální témata. Jedná se o prostředek či metodu, kterou mohou jedinci či nějaké skupiny pomocí osobních kontaktů, mediálních prostředků či formou vzdělávacích programů ovlivnit či změnit názor cílové veřejnosti. „Měkká moc“ (Soft Power) „Měkká moc“ (Soft Power) představuje koncept socio-ekonomické moci, usilující spíše o kooperaci než užití silových (vojenských) prostředků. K prosazení svých cílů používá především diplomacie a kulturních a historických vlivů, nevylučuje však použití finančních zdrojů nebo jiných „měkkých“ hospodářských stimulů. Tato politika „měkké moci“, jež je některými teoretiky vnímána velmi kontroverzně, se široce uplatňuje v mezinárodních vztazích především ze strany kulturně, společensky a ekonomicky vyspělých velmocí vůči hospodářsky slabším či méně rozvinutým národům. „Tvrdá moc“ (Hard Power) „Tvrdá moc“ (Hard Power) představuje koncept politicko-vojenské moci, usilující spíše o rychlá a rázná řešení, mající často nevybíravou formu. Státy, praktikující tuto politiku, používají k prosazení svých cílů buď nabídek různých forem ochrany či obranných aliancí, anebo vojenských a ekonomických nástrojů, k nimž se řadí diplomatické či vojenské intervence, hospodářské sankce, různé hrozby nebo jiné podoby nátlaku. Studená válka Viz 6. seminář Transnacionální vztahy Viz 6. seminář Propaganda Propaganda představuje způsob, jakým lze systematicky formovat společensky žádoucí názory mas a manipulovat s nimi pomocí úmyslného šíření pravdivých, nepravdivých nebo polopravdivých informací v tištěné nebo audiovizuální podobě. Propagandu jako politický nástroj vůči veřejnosti, zpravidla ospravedlňující vládní linii, sice používá většina zemí světa, diktátorské či autokratické režimy jí však obratně využívají proti vnějším, vnitřním či ideologickým oponentům. Média Média představují komunikační pojem, který označuje sdělovací prostředky, jimiž se šíří informace. Média se běžně dělí na dva základní typy dle míry jejich účinnosti na recipienta, a to na hromadná a individuální. Mezi hromadné sdělovací prostředky se kupříkladu řadí rozhlas, televize, tisk a v poslední době internet, zatímco individuální zastupuje například leták či adresné reklamní sdělení. Zatímco individuální média mají spíše propagační charakter, hromadná představují masový sdělovací prostředek, a proto mohou být i v krajním případě zneužita k šíření propagandy. 97 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů Lobbing Lobbing (někdy též lobbování) představuje pojem, jímž se označuje opakované prosazování cílů určité zájmové skupiny zpravidla u vysokých reprezentantů státní moci. Lobbing slouží k tomu, aby předtím, než se učiní definitivní politické rozhodnutí, přesvědčil o správnosti postojů lobbující skupiny (neboli lobbistů). Na druhé straně lobbing přestavuje do jisté míry i kontroverzní způsob přesvědčování či prosazování cílů, protože často hraničí s korupcí. Nation branding Nation branding představuje jednu z dimenzí veřejné diplomacie. Nation branding je mimořádně komplexní proces, který postihuje velký počet různých cílových skupin s užitím řady témat. Jeho působnost je dlouhodobá, to znamená že úspěchy jsou měřitelné teprve v dlouhodobém horizontu, a jejím výsledkem je postupná celková proměna image dané země. V tomto fenoménu se jednoznačně ukazuje význam masových médií, které mohou být a jsou často užívány jako nástroj k jeho realizaci. Nation branding je výsledkem společného soustředěného úsilí všech významných subjektů dané země včetně ekonomických subjektů (velkých firem). Nestátní aktéři Nestátní aktéři představují jiné aktéry mezinárodních vztahů než státy. Řadí se mezi ně mezinárodní nevládní organizace, nadnárodní obchodní společnosti a mezinárodní skupiny organizovaného zločinu (včetně teroristických skupin). Nestátní aktéři (s výjimkou Mezinárodního výboru Červeného kříže) nejsou subjekty mezinárodního práva, proto nemohou uzavírat mezinárodní smlouvy atd. realismus nebere nestátní aktéry vážně, liberalismus jim naopak přisuzuje velkou váhu. 98 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů 9. seminář Legitimita Viz 5. seminář Ideologie Ideologie představuje světonázor. Ucelený, vnitřně konzistentní souhrn názorů na otázky, jež mají vztah k uspořádání společnosti. Může být odvozena z ekonomických, filozofických nebo náboženských doktrín a představ a dále obohacena zkušenostmi prostředí, v němž se rozvíjí. Sebe sama prezentuje jako nejvýstižnější formu náhledu na svět. Sjednocuje své stoupence, odvíjí se od ní politický program daného proudu. Ideologie vládnoucí skupiny slouží k posílení její legitimity a určuje podobu politického a právního systému země. Studená válka Viz 6. seminář Evropská integrace Evropská integrace představuje proces, který byl zahájen po 2. světové válce a jenž vede k postupnému ekonomickému a politickému propojení evropského kontinentu. Ačkoli se snahy o integraci Evropy objevovaly již v průběhu novověku a první poloviny 20. století, reálný za počátek integrace lze považovat založení Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC) v roce 1948. Následně pokračoval integrační proces vznikem Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) v roce 1952 a Evropského společenství pro atomovou energii (EURATOM) s Evropským hospodářské společenství (EHS) v roce 1958 přes Evropské společenství (ES) v roce 1967. Celý proces vrcholí vznikem Evropské unie v roce 1993. Dekolonizace Dekolonizace představuje pojem, jímž se označuje proces politického, ekonomického, sociálního a kulturního osamostatnění koloniálních území od mateřské země. Dekolonizační proces začal v 18. století, kdy získalo nezávislost třináct britských severoamerických kolonií a pokračoval v průběhu 19. a v první polovině 20. století. Druhá světová válka však urychlila tento proces do té míry, že po roce 1945 došlo k překotné dekolonizaci rozsáhlých koloniálních říší Velké Británie a Francie (v menší míře Belgie, Portugalska, Nizozemí a Spojených států Amerických) především v Asii a Africe. Paradigma Viz 5. seminář Mezinárodní právo Mezinárodní právo představuje soubor pravidel, který organizuje vztahy mezi jednotlivými suverénními státy a národy mezinárodního společenství. Oproti národnímu právu neřeší vnitřní právní záležitosti daného státu, ale zaměřuje se na národy jako celky. Národní právo se stane součástí mezinárodního právního systému ve chvíli, kdy státy delegují část pravomocí na nadnárodní soudní tribunály jako kupříkladu na Evropský soud pro lidská práva (zkráceně ESLP), založený v roce 1959 a sídlící ve Štrasburku, a Mezinárodní trestní soud (zkráceně MTS), jenž vznikl v roce 2002 a který má sídlo v Haagu. 99 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů Červený kříž Červený kříž (někdy též Mezinárodní červený kříž) představuje označení pro mezinárodní organizaci, zabývající se zmírňováním dopadů válečných konfliktů nebo přírodních katastrof na civilní obyvatelstvo. Červený kříž byl formálně založen v roce 1863 z popudu švýcarského filantropa Jeana Henriho Dunanta a během své existence získal za svou záslužnou činnost dvakrát Nobelovu cenu míru. Červený kříž představuje nadnárodní, neutrální, humanitární, dobrovolnickou a neziskovou organizaci, a proto důsledně respektuje i náboženskou heterogenitu světa tím, že v muslimských zemích působí jako Červený půlměsíc či v Izraeli jako Červená hvězda Davidova. Nevládní organizace Nevládní organizace představuje státem nezřizovanou a na státu nezávislou organizaci, která je určena k obecně prospěšné činnosti nebo k neziskové činnosti pro soukromý prospěch. Aktivity těchto organizací by měly zmírňovat utrpení, podporovat zájmy chudých nebo chránit životní prostředí. Materialismus Materialismus představuje označení pro filozofický směr, vyzdvihující hmotu nebo energii nade vše. Podle názorů představitelů materialismu jsou všechny věci a mimořádné jevy (fenomény) výsledkem vzájemného působení hmoty. Vedle materialismu jako filozofického směru existuje ekonomický materialismus, který reflektuje získávání a konzumaci materiálních statků společností, a křesťanský materialismus, jenž kombinuje křesťanskou teologii s idejemi materialismu. Utilitarismus Utilitarismus představuje označení pro filozofický a zčásti etický směr, který se vyznačuje tím, že k jeho základním hodnotám patří přinášet užitek, prospěch a blaho společnosti. Současně usiluje o minimalizování lidské bolesti a utrpení. Utilitarismus jako směr vznikl v druhé polovině 18. století a k jeho průkopníkům se řadí britský filozof a právní teoretik Jeremy Bentham. V průběhu 19. století převzal utilitarismus i některé hodnoty ekonomického materialismu a britského empirismu. 100 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů 10. seminář Válka Válka představuje označení stavu, během něhož propukne minimálně mezi dvěma státy, národy či nestátními skupinami nepřátelství, které je charakteristické svou výraznou násilností, krutostí a sociálním a ekonomickým utrpením. Násilí je ve válce vnímáno jako způsob, jimž se snaží bojující strany prosadit své politické, ideologické, ekonomické, náboženské či další cíle. V mezinárodních vztazích je válka vnímána jako extrémní a nežádoucí prostředek k prosazování cílů, a proto mezinárodní společenství usiluje o mír, jenž představuje opak války. Mír Mír představuje označení harmonického nebo ideálního stavu, během něhož neprobíhají mezi státy, národy nebo nestátními skupinami žádné rozsáhlé násilné konflikty. Mezinárodní společenství usiluje o mír, jenž představuje opak války, která je vnímána jako nejzazší nástroj k prosazení především politických, náboženských a ideologických cílů. Udržení světového míru patří k hlavním úkolům Společnosti národů, jež vznikla v roce 1945 a na jejíž činnosti se podílí všechny státy světa. Jejím cílem je udržovat na bázi kolektivní bezpečnosti světový mír, bezpečnost a rozvíjet mírovou politickou, ekonomickou a kulturní spolupráci mezi národy světa. Mezinárodní řád Mezinárodní řád představuje pojem, jimž se označuje systém vztahů a vazeb mezi státy. Skládá se z několika principů, které se jsou navzájem propojeny a jež jsou uznávány světovými národy za výchozí aspekt mezinárodních vztahů. V rámci mezinárodního řádu respektují státy prostřednictvím mezinárodního práva vzájemnou suverenitu, rovnost, světové hodnoty a další hlediska vzájemných vztahů. K uplatňování těchto principů jsou zřízeny mezinárodní organizace, dohlížející na tento systém vztahů a vazeb mezi státy. Rovnováha sil Viz 5. seminář Vídeňský kongres Vídeňský kongres představoval setkání zástupců evropských národů na mírové konferenci, která se konala v letech 1814–1815. Za cíl si kladl urovnat politické a územní nároky jednotlivých států po skončení napoleonských válek, a proto se nesly mezinárodní smlouvy v duchu restauračních snah, tj. nastolení původního stavu před Velkou francouzskou revolucí, dosazení legitimních panovnických rodů (legitimismus) a kvietismu, jenž měl být zachován na základě křesťanské solidarity nově vytvořenou Svatou aliancí, v níž měly hlavní slovo Prusko, Rakousko a Rusko. Berlínský kongres Berlínský kongres, jenž se konal v roce 1878, představoval setkání zástupců evropských velmocí, řešící Velkou východní krizi z let 1877–1878, během níž propukla rusko-osmanská válka. Za předsednictví německého kancléře Otto von Bismarcka především došlo k omezení ruské námořní expanze, Černé Hoře, Rumunsku a Srbsku byla potvrzena nezávislost, Rakousko-Uhersko mohlo vojensky obsadit Bosnu a Hercegovinu a území Bulharska bylo rozděleno na Velké Bulharsko a Východní Rumélii. Navzdory rozsahu změn v mezinárodních vztazích, které kongres přinesl, neuspokojil ruské nacionalisty a panslavisty. 101 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů Versailleská mírová konference Versailleská mírová konference (někdy též Pařížská mírová konference) byla svolána vítěznými státy Dohody do Versailles poblíž Paříže, aby po První světové válce řešila poválečné uspořádání a mírové smlouvy s poraženými Ústředními mocnostmi (Německo, Rakousko, Maďarsko, Bulharsko a Turecko). Na jednáních, které začaly v lednu 1919, měly vliv především největší dohodové státy jako Francie, Velká Británie a Spojené státy americké, částečně Itálie a Japonsko a další. Mírové smlouvy, jejichž součástí byla i klauzule o vzniku Společnosti národů, byly s poraženými státy, jež neměly možnost podílet se na vyjednávání o podobě finálních smluvních textů, podepsány odděleně. Soubor mírových smluv vznikal postupně v letech 1919–1923 a to s Německem ve Versailles, s Rakouskem v Saint Germainen-Laye, s Maďarskem v Trianonu, s Bulharskem v Neuilly a Tureckem v Sèvres a Lausanne. Společnost národů (Liga národů) Společnost národů (Liga národů) představovala mezinárodní organizací v období mezi dvěma světovými válkami. Vznikla v roce 1919 na základě mírových jednání ve Versailles a usilovala pomocí zásad kolektivní bezpečnosti udržet světový mír. Z tohoto důvodu prosazovala omezení zbrojení, aby se minimalizovaly mezinárodní spory, jež se v případě vzniku měly řešit arbitráží, nikoli vojenskou silou. Ačkoli se Společnost národů snažila aktivně vystupovat v krizích, které zasáhly světové společenství v meziválečném období, absence účinných nástrojů proti agresorovi, nedůvěra některých členů v ideály Společnosti a v neposlední řade i neochota některých států dát přednost mezinárodním zájmům před vlastním národním ziskem vedla k tomu, že Společnost nezabránila expanzivní politice Německa, Itálie a Japonska ve 30. letech 20. století. Kolektivní bezpečnost Kolektivní bezpečnost představuje systém multilaterálních regionálních a mezinárodních vztahů, na jehož základě usilují státy o udržení světového míru a bezpečnosti. V rámci kolektivní bezpečnosti se státy snaží řešit vzájemné spory pomocí mezinárodní arbitráže, nikoli silovými prostředky. Pokud dojde k pokusům o porušení suverenity států, případně přímo jejich napadení, ostatní země kolektivně a aktivně zasahují proti agresorovi. Většina regionálních a mezinárodních organizací (Organizace spojených národů, Severoatlantická aliance, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) má ve svých stanovách zakotvenu zásadu kolektivní bezpečnosti. Korejská válka Korejská válka představuje třetí největší válečný konflikt v dějinách, který probíhal v letech 1950–1953 na Korejském poloostrově. Válku zahájil severokorejský režim Kim Ir-sena za podpory sovětského vůdce Josifa Stalina a čínského Mao Ce-tunga. Na stranu Jižní Koreje se postavila Organizace spojených národů, která útok označila za agresi, a proto na základě její rezoluce došlo ke společnému zásahu členských států pod vedením Spojených států amerických. Vylodění spojeneckých jednotek u Inčchonu umožnilo jednak zvrátit dosavadní nepříznivý vývoj, jednak zahájit úspěšnou protiofenzívu do Severní Koreje. Následně zasáhly oddíly čínských dobrovolníků, které přinutily spojenecké jednotky k ústupu na 38. rovnoběžku, na níž se fronta zastavila. V patové situaci zahájily válčící strany zdlouhavá mírová jednání, jež vyústily v podpis smlouvy o příměří v červenci 1953, potvrzující rozdělení Korejského poloostrova na dva státy. 102 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů Organizace spojených národů (OSN) Organizace spojených národů (zkráceně OSN) představuje mezinárodní organizaci, která vznikla v roce 1945 jako nástupkyně meziválečné Společnosti národů. Od založení sídlí v New Yorku a postupem času jsou jejími členy všechny státy světa. Jejím cílem je udržovat na bázi kolektivní bezpečnosti světový mír, bezpečnost a mírovou cestou rozvíjet politickou, ekonomickou a kulturní spolupráci mezi národy světa. Celosvětový význam a dosah aktivit OSN zapříčinil, že vedle hlavních orgánů (Valné shromáždění, Rada bezpečnosti, Mezinárodní soudní dvůr, Hospodářská a sociální rada, Poručenská rada a Sekretariátu) se časem vytvořily i specializované instituce a organizace, naplňující ideály a poslání OSN. Spojené národy vede generální tajemník, který je volen Valným shromážděním na dobu pěti let. 103 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů 11. seminář Feminismus Feminismus představuje proud v teorii mezinárodních vztahů, který se výrazněji objevuje na přelomu 80. a 90. let 20. století. První vlna feministek odsoudila realismus za to, že odsouvá ženy a s ženami spojené hodnoty do pozadí, a uvedla do praxe feministickou terminologii. Druhá vlna rozpracovala politicky aktuální témata. Feminismus také kritizuje fakt, že většinu pozic ve světové politice zastávají muži. Feministická kritika rovněž míří na skutečnost, že moderní suverénní stát je založen na představě suverénního aktéra, subjektu, kterým je implicitně muž. Gender Gender představuje označení pro soubor rolí a atributů vázaných na pohlavní příslušnost, ale ukotvených v kultuře. Jedná se o sociální konstrukt, který reprodukuje kulturní sféra společnosti, zejména různé úrovně socializace. Gender představuje základní výzkumné téma pro feminismus. Novopozitivismus Novopozitivismus představuje filozofický směr, který vznikl na počátku 20. století, je to označení pro filozofii vídeňského kroužku. Od staršího pozitivismu 19. století se liší tím, že prioritní význam připisuje moderní logice a její aplikaci na řešení filozofických problémů. Základními prvky tohoto učení jsou empirismus a racionalismus resp. scientismus. Za hlavní osoby tohoto směru lze označit Ernsta Macha, Bertranda Russella, Ludwiga Wittgensteina nebo Rudolfa Carnapa. Androcentrismus Androcentrismus představuje jeden z ústředních pojmů feministické filozofie ve významu kulturní soustřednosti na muže. Je to hodnotová, resp. předsudková struktura, příznačná pro patriarchálně organizované společnosti. Jedná se o nadřazování maskulinity nad femininitou, o tendenci stavět mužský pohled na svět do centra dění a o sklon vydávat mužské hledisko a mužskou zkušenost za jediné správné vidění světa. Postpozitivismus Postpozitivismus představuje souhrnné označení pro filozoficko-vědní přístupy, které se od 80. let 20. století vymezují proti různým rysům pozitivistické filozofie. Lze je rozdělit na základě toho, jaké konkrétní rysy pozitivismu odmítají – např. kritické teorie, které odmítají pozitivistickou představu neutrálního poznání, nebo hermeneutické přístupy, jež se zejména proti pozitivistickému naturalismu. Reflektivismus Reflektivismus představuje odkaz na obecně postpozitivistické směry v teoriích mezinárodních vztahů. Vznik tohoto označení se klade do 80. let 20. století a byl zaveden jako protiklad racionalismu ve výzkumu mezinárodních institucí. Reflektivismus odpovídá sociologickému pohledu, který nepovažuje instituce za výsledek vědomých rozhodnutí aktérů maximalizujících svůj užitek. Ontologie Viz 3. seminář 104 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů Emancipace Emancipace původně představovala termín z římského práva, který znamenal akt propuštění syna z otcovského domu. Teprve od 19. století se význam posunuje k zaujímání osvobozujícího odstupu, sebeurčení, sebeidentifikace a vymanění se z tradičních sociálních, politických a náboženských vazeb. Jako příklad může posloužit emancipace žen na konci 19. a počátku 20. století. Národní bezpečnost Za jeden z nejvýznamnějších příspěvků k diskuzi o proměně (respektive rozšíření) konceptu národní bezpečnosti je považována práce autoru kodaňské školy, především Barryho Buzana a Oleho Waevera. Barry Buzan vychází z předpokladu, že bezpečnostní hrozby nemají jen charakter vojenských hrozeb, ale že zdrojem hrozeb muže být i politická, ekonomická, societální a environmentální oblast, a že stát ztrácí výjimečné postavení referenčního objektu ve prospěch sociálních skupin. Buzanova bezpečnostní analýza se stala na přelomu 80. a 90. let 20. století hlavním ukazatelem strategických studií a jejich vojenského pojetí národní bezpečnosti. Marginalizované skupiny obyvatel Marginalizované skupiny obyvatel obvykle představují menšinovou a více méně zřetelně odlišenou skupinu obyvatel, která je kromě toho vytlačována „na okraj“ společnosti. Skupina žije na okraji společnosti, její členové v ní nezastávají významnější postavení a jsou obvykle i sociálně a hospodářsky slabší. Jako příklady mohou posloužit přistěhovalci, lidé žijící na ulici, osamělí mentálně postižení lidé nebo propuštění vězni. 105 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů 12. seminář Národní stát Viz 4. seminář Funkcionalismus Funkcionalismus představuje myšlenku společnosti jako organizovaného celku nebo struktury. Tato teorie se poprvé objevila u antropologů jako nová metodologie analyzující kulturu jako dynamický a funkční celek. Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) Evropské společenství uhlí a oceli (zkráceně ESUO), někdy též Montánní unie, vzniklo v roce 1952, když se Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Francie, Itálie a Německá spolková republika rozhodly spolupracovat v oblasti společného trhu s uhlím a oceli na nadnárodní úrovni. Jedním z důvodů vzniku tohoto uskupení byl fakt, aby se v budoucnu neopakoval válečný konflikt mezi Německem a Francií. Seskupení těchto států představovalo základ pro evropský integrační proces. Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM) Evropské společenství pro atomovou energii (zkráceně EURATOM) vzniklo v roce 1957 (s platností od roku 1958) na základě Římských smluv. K zakládajícím členům se řadily Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Francie, Itálie a Německá spolková republika, které se rozhodly spolupracovat v oblasti výzkumu, mírového využití a bezpečnosti jaderné energie. EURATOM představoval významnou součást evropského integračního procesu. Evropské hospodářské společenství (EHS) Evropské hospodářské společenství představuje jednu z evropských integračních struktur, která vznikla 1. ledna 1958 na základě podpisu Římských smluv (březen 1957). Členské státy (Francie, SRN, Itálie a země Beneluxu) se dohodly na vytvoření společného trhu a oblasti volného pohybu kapitálu a pracovních sil a na vypracování společné celní a dopravní politiky. Jednalo se o uskupení založené na mezivládní úrovni, v čele EHS stály Rada ministrů, která měla poslední slovo ve všech projednávaných otázkách, a Komise EHS, jež měla především předkládat návrhy a stanovovat agendu Rady. Každý nový člen mohl být do EHS přijat pouze na základě jednomyslného souhlasu. Lucemburský kompromis Lucemburský kompromis z roku 1966 představoval reakci na první velkou krizí Evropského hospodářského společenství. V důsledku nesouhlasného stanoviska Francie s plánovaným přechodem od jednomyslného hlasování k většinovému principu a s navrženou společnou zemědělskou politikou došlo ke změně procedurálních postupů v rámci společenství tak, že členský stát nemůže být v případě velmi závažných zájmů přehlasován prostou většinou přítomných a jednání musí pokračovat do té doby, než dojde k jednomyslnému nalezení shody. Suverenita Suverenita představuje odkaz na podmínky, kdy stát nepodléhá žádné vyšší právní autoritě a kdy není limitován vnějšími politickými omezeními. Vláda suverénního státu disponuje svrchovanými pravomocemi v rámci vymezeného území. Suverenita (svrchovanost) je kombinací vnitropolitické svrchovanosti a mezinárodní nezávislosti. 106 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů Víceúrovňové vládnutí (Multi-level Governance) Víceúrovňové vládnutí představuje koncept, kdy se na rozhodování nepodílejí jenom národní vlády, ale i další aktéři na různých úrovních – jednak nadnárodní instituce (Evropský parlament, Evropský soudní dvůr a další), jednak subnárodní orgány (regionální a lokální orgány). Na těchto úrovních se odehrává rozhodování nezávislé na pokynech národních vlád, přičemž rozsah těchto oblastí se postupně, samovolně rozšiřuje. Tento model odmítá striktní dělení mezi domácí a mezinárodní politikou. Historický institucionalismus Historický institucionalismus představuje instituce jako formální a neformální procedury, rutiny a konvence vtělené do organizační struktury politického zřízení. Instituce si s sebou nesou podmínky svého vzniku a nepřizpůsobují se automaticky změnám ve svém okolí. Vývoj samotných institucí je velmi pomalý. Sociologický institucionalismus Sociologický institucionalismus představuje instituce dosti široce. Podle sociologického institucionalismu je nutné analyzovat nejenom strategie aktérů mezinárodních vztahů, ale i jejich zájmy a vysvětlovat je jako výsledek intersubjektivních institucionálních struktur a společenských interakcí. Konstruktivismus Konstruktivismus se začal v teorii mezinárodních vztahů objevovat od 80. let 20. století a kritizoval neorealismus, neoliberalismus a neomarxismus. Domníval se, na rozdíl od tří výše zmíněných teorií, že zájmy aktérů mezinárodních vztahů jsou vytvářeny sociální interakcí a komunikací. 107 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů 13. seminář Globalizace Globalizace představuje proces, který souhrnně označuje politickou, ekonomickou, sociální a kulturní propojenost na celosvětové úrovni. Proces začal po druhé světové válce postupnou provázaností euroatlantického prostoru a následně dálněvýchodní oblasti. V posledních dekádách se s nástupem nových informačních technologií tempo globalizace zrychluje, což zviditelňuje jeho záporné rysy především v kulturně a sociálně odlišných civilizačních okruzích (kupříkladu arabský svět), které se staví s ohledem na svůj tradiční konzervativní ráz k přijímají globalizačních vlivů zdrženlivě či přímo negativně. Světová obchodní organizace Světová obchodní organizace představuje mezinárodní hospodářskou organizaci, která vznikla v roce 1995 jako nástupce Všeobecné dohody o clech a obchodu a jež sídlí ve švýcarské Ženevě. Organizace si klade za cíl, aby participující země dodržovaly odsouhlasená liberalizující pravidla mezinárodního obchodu a aby se v případě sporů neuchylovaly státy k celním válkám či se světová ekonomika nevrátila k principům protekcionismu, které by s ohledem na probíhající proces globalizace mohly destabilizovat světové hospodářství. Transformace Transformace obecně představuje přeměnu nebo přetvoření a můžeme se s ní setkat v matematice, ekonomice nebo archeologii. V rámci globalizace se hovoří o situaci, kdy se tento pojem začal vztahovat na řadu přeměn (transformací), které jsou spojené se zhuštěním a zrychlením transnacionálních a mezikontinentálních interakcí ve všech sférách lidské činnosti. Nestátní aktéři Viz 8. seminář Evropská unie (EU) Evropská unie představuje nadnárodní politickou a hospodářskou unii na evropském kontinentě, která vznikla na základě Maastrichtské smlouvy v roce 1992 (s platností od roku 1993) jako nástupce Evropského společenství (od roku 2007). Její vznik znamenal vyústění integračního procesu, probíhající v Evropě od 50. let 20. století. Hlavním cílem Evropské unie je vznik monetárně a ekonomicky propojené unie, jež by měla stát na čtyřech základních principech svobodného trhu, tj. volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, a jejíž členové provádí a koordinují společnou vnější i vnitřní politiku. Světová banka (SB) Světová banka (zkráceně SB) představuje instituci, kterou v roce 1945 zřídila Organizace spojených národů na hospodářskou podporu obnovy členských států po 2. světové válce. V současné době se SB, sídlící ve Washingtonu, především zaměřuje obvykle prostřednictvím grantů, nízkoúročených či bezúročných úvěrů na finanční a technickou pomoc rozvojovým zemím (těž někdy zemím tzv. Třetího světa či zemím Jihu) s cílem snížit chudobu, zvýšit dostupnost tamního vzdělání a zdravotnictví a povzbudit jejich ekonomickou úroveň v rámci udržitelného rozvoje. 108 5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund, IMF) Mezinárodní měnový fond představuje organizaci přidruženou k OSN, jež si klade za cíl usnadňovat mezinárodní měnovou spolupráci, podporovat stabilitu směnných kurzů a prostřednictvím půjček podporovat státy, jež zažívají hospodářské potíže. Jeho založení bylo schváleno v červenci 1944 na jednání v Bretton Woods (samotné založení proběhlo v prosinci 1945 ve Washingtonu) a má v současnosti 187 členských států (z členů OSN do něj z různých důvodů nepatří jen Andorra, Kuba, Lichtenštejnsko, Monako, Nauru a Severní Korea). Československo obnovilo své členství v roce 1991. Hlavní rozhodnutí vyžadují 85% většinu. Po celou historii MMF tak nelze bez souhlasu Spojených států amerických rozhodnout. Neoliberalismus Neoliberalismus se objevuje ve studiu mezinárodních vztahů ve dvou rovinách – 1) politická ideologie důsledné liberalizace ekonomiky a minimální regulace ze strany státu (v 80. letech především USA a Velká Británie, tedy Ronald Reagan a Margaret Thatcherová); 2) současný směr liberální teorie mezinárodních vztahů (mezi hlavní představitele tohoto směru patří Robert Keohane, Duncan Snidal a Arthur Stein). Nová levice (New Left) Nová levice představuje ideový směr a společensko-politické hnutí, prosazující se od přelomu 60. a 70. let 20. století zejména v USA i západoevropských zemích. V 60. letech se stále více objevovala kritika sociální nespravedlnosti a morálky stávající buržoazní společnosti. Autoři této kritiky usilovali o vymanění se ze zažitých společenských norem a schémat a prosazovali „kulturní revoluci“, na rozdíl od „sociální revoluce“, již prosazovali zastánci tzv. staré levice. Mezi hlavní představitele můžeme zařadit Stewarta Edwarda „Stewa“ Alberta, Daniela CohnBendita, Jerryho Rubina a další. 109 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 1. seminář Sedmiletá válka Sedmiletá válka představuje v mezinárodních vztazích rozsáhlý konflikt mezi Pruskem, Velkou Británií, Hannoverskem a Portugalskem na jedné straně a Francií, Ruskem, Švédskem, Rakouskem a Ruskem na straně druhé v letech 1756–1763. V předvečer konfliktu došlo k výměně aliančních partnerů prostřednictvím westminsterské konvence, v níž navázali spojenectví Prusové s Brity a díky versailleským smlouvám Francouzi s Rakušany. Válka zpočátku vypukla kvůli sporům v koloniích mezi Francií a Velkou Británií a následně se rozšířila v Evropě. Vzhledem k tomu, že se bojovalo na severoamerických, evropských a indických bojištích je někdy Sedmiletá válka považována za první světový konflikt. Úspěchy Britů v Indii a Severní Americe, smrt ruské carevny Alžběty Petrovny a nástup cara Petra III. představovaly obrat ve válce a přiměly válčící strany jednat o míru, jenž byl podepsán v roce 1763 v Paříži a Hubertusburgu. Trojí dělení Polska Trojí dělení Polska představuje v mezinárodních vztazích proces, jímž se označuje rozdělení území Polska mezi Prusko, Rakousko a Rusko v letech 1772–1795. Od počátku 18. století se nacházelo Polsko v krizi, která byla dána slabou mocí panovníka a silným postavením šlechty. V roce 1772, kdy proběhlo první dělení, Polsko ztratilo 30 % území a 50 % obyvatel. Rusko získalo polské Livonsko a běloruská území, Rakousku připadly části Haliče a Podolí a polské a Prusko dostalo Západní (Královské) Prusy, části Kujavska a Velkopolska. V roce 1793 se uskutečnilo druhé dělení, během něhož Rusku připadly části Ukrajiny a Běloruska a Prusko získalo Gdaňsk, Toruň a podstatnou část Velkopolska; Rakousko se druhého dělení neúčastnilo. Konec existence polského státu nastal v roce 1795, kdy Rusku připadla Litva, Kuronsko, Žmuď, Podlesí a část Volyně, Rakousko obsadilo zbytek Haliče, části Malopolska a Mazovska a Prusko ovládlo zbývající část Velkopolska s Varšavou. Francouzská revoluce Francouzská revoluce (někdy též Velká francouzská revoluce) představuje v mezinárodních vztazích událost, jež proběhla ve Francii v letech 1789–1799 a nemalou měrou ovlivnila vývoj evropského kontinentu. Od roku 1789 Francie prošla radikální sociální a politickou proměnou, během níž došlo ke svolání generálních stavů, pádu Bastily, svržení monarchie a popravě krále Ludvíka XVI. v roce 1793. Revoluce vyvrcholila jakobínskou diktaturou v čele s Maximilienem Robespierrem, proti němuž samotnému se nakonec obrátit teror a byl v roce 1794 popraven. Poté se situace stabilizovala, když se vlády chopilo direktorium, jehož období ukončil převrat Napoleona Bonaparta. Války s revoluční Francií Války s revoluční Francií představují v mezinárodních vztazích řadu střetů, jež proběhly mezi revoluční Francií a sousedními evropskými mocnostmi v letech 1792–1802 a které nemalou měrou ovlivnily vývoj evropského kontinentu. Od roku 1792 se podařilo Francii podmanit si Rakouské Nizozemí, Spojené nizozemské provincie, Švýcarsko a Apeninský poloostrov. V roce 1798 Napoleon Bonaparte dokonce vedl výpravu do Egypta. Války s revoluční Francií ukončil mír s Rakouskem v Lunéville (1801) a Velkou Británií v Amiensu (1802). Napoleon Bonaparte Napoleon Bonaparte (1769–1821) byl francouzský vojevůdce, státník a císař (1804–1814, 1815), který v roce 1799 ukončil převratem období direktoria a stal se prvním konzulem. 111 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Během válek s revoluční Francií vynikly jeho vojenské úspěchy a časem se stal i neomezeným vládcem země. V roce 1804 se nechal korunovat francouzským císařem a zahájil řadu vojenských kampaní, tzv. napoleonské války. Ačkoli dosáhl řady vítězství, prohra v tzv. bitvě národů u Lipska v roce 1813 vedla k jeho abdikaci a odchodu na ostrov Elba. I když se nakrátko vrátil k moci v roce 1815 během tzv. stodenního císařství, zemřel ve vyhnanství na ostrově Sv. Helena. Napoleonské války Napoleonské války představují v mezinárodních vztazích řadu střetů, jež proběhly mezi napoleonskou Francií a sousedními evropskými mocnostmi v letech 1803–1815 po válkách s revoluční Francií a které nemalou měrou ovlivnily vývoj evropského kontinentu. Ačkoli Francouzi dosáhli řady vítězství (kupříkladu v bitvě u Slavkova v roce 1805), napoleonská Francie byla definitivně poražena v bitvě u Waterloo v roce 1815, po níž došlo k restauraci dynastie Bourbonů. Kontinentální blokáda Kontinentální blokáda (někdy též kontinentální systém) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje protekcionářský ekonomický systém zavedený napoleonskou Francií v roce 1806 na svém území a v dalších oblastech, podléhajících jejímu vlivu. Systém byl zaměřen proti dovozu britského zboží na kontinent s cílem hospodářsky oslabit Velkou Británii. Blokáda však nebyla účinná, protože řada zemí na kontinentě ji dodržovala laxně a nedostatečně postihovala podloudnictví či pašeráctví, nebo ji otevřeně nedodržovala, což vedlo kupříkladu k francouzskému tažení do Ruska v roce 1812. Na druhé straně znemožnění britského dovozu zboží do Evropy načas pomohlo odstranit levnou konkurenci pro výrobce v nejvyspělejších oblastech Evropy, kde započal proces průmyslové revoluce. Rýnský spolek Rýnský spolek představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje konfederace vazalských států Francouzského císařství v letech 1806–1813. Napoleon Bonaparte vytvořil toto uskupení z německých států po porážce Rakouského císařství v bitvě u Slavkova v roce 1805. Členové Rýnského spolku patřili mezi bývalé země Svaté říše římské národa německého, kterou Napoleon rozpustil. Po francouzské porážce v bitvě národů u Lipska v roce 1813 se spolek rozpadl. Tažení do Ruska Tažení do Ruska (někdy též v ruské historiografii Vlastenecká válka) představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje vojenské tažení napoleonské Francie a jejich spojenců (tzv. Grande Armée) do Ruska v roce 1812 kvůli ruské neochotě dodržovat principy kontinentální blokády. Ačkoli se zpočátku Napoleonovi dařilo, po nerozhodné bitvě u Borodina a obsazení Moskvy se začala pomyslná karta obracet v jeho neprospěch. Následný ústup z Ruska a katastrofický přechod řeky Bereziny urychlil Napoleonův pád, jenž byl dokonán v bitvě národů u Lipska v roce 1813. Tzv. bitva národů u Lipska Tzv. bitva národů u Lipska představuje v mezinárodních vztazích rozhodující střet, který svou velikostí znamenal největší bitvu napoleonských válek. V říjnu 1813 se u saského města Lipsko střetly početně slabší jednotky napoleonské Francie pod Napoleonovým velením se spojenou armádou Pruska, Ruska, Rakouska a Švédska. Francouzská prohra přiměla Napoleona k abdikaci a odchodu do exilu na ostrov Elbu. 112 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 2. seminář Vídeňský kongres Vídeňský kongres představoval setkání zástupců evropských národů na mírové konferenci, která se konala v letech 1814–1815. Za cíl si kladl urovnat politické a územní nároky jednotlivých států po skončení napoleonských válek, a proto se mezinárodní smlouvy nesly v duchu restauračních snah, tj. nastolení původního stavu před Velkou francouzskou revolucí, dosazení legitimních panovnických rodů (legitimismus) a kvietismu, jenž měl být zachován na základě křesťanské solidarity nově vytvořenou Svatou aliancí, v níž měly hlavní slovo Prusko, Rakousko a Rusko. Kongresovka Kongresovka (někdy též Kongresové Polsko či Ruské Polsko) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje státní útvar, existující v letech 1815–1867 v personální unii s Ruskem; formálně součástí Ruského impéria až do roku 1915. Kongresovka vznikla ze zmenšeného území bývalého Velkovévodství varšavského na základě výsledků Vídeňského kongresu. Vznik Kongresovky potvrdil rovněž výsledky trojího dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Hlavou tohoto území byl nominálně polský král, jímž se vždy stával ruský car. Německý spolek Německý spolek (1815–1866) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje nástupnický konfederační politický útvar Svaté říše římské národa německého (962–1806) a Rýnského spolku (1806–1813), ustanovený během jednání Vídeňského kongresu v letech 1814–1815. Jednalo se o svazek německých států a svobodných měst, čítající 38 členů. Hlavním tvůrcem tohoto útvaru byl rakouský kancléř kníže Metternich (kancléřem se stal v roce 1821), díky němuž si v Německém spolku podrželo Rakouské císařství hlavní slovo, čemuž nelibě přihlíželo sílící Prusko. Kníže Metternich Klemens Wenzel Nepomuk Lothar kníže Metternich (1773–1859) byl rakouský politik a státník, jenž od roku 1809 až do revolučních dní roku 1848 zastával funkci rakouského ministra zahraničí a posléze i kancléře. Metternich představoval jednoho z hlavních organizátorů Vídeňského kongresu, konajícího se v letech 1814–1815 a upravujícího uspořádání evropských záležitostí po napoleonských válkách. Podoba Evropy a vztahy mezi velmocemi v letech 1815–1848 odrážely do značné míry jeho konzervativní postoje, směřující k potlačení liberálních a národních hnutí, a proto se někdy tato éra nazývá Metternichův systém. Revoluční události roku 1848 ho donutily odstoupit z úřadu a uchýlit se načas do exilu. Alexandr I. Alexandr I. (1777–1825) byl ruský car, vládnoucí v letech 1801–1825. Zpočátku pokračoval v politice svého otce a podporoval protinapoleonské koalice. Po porážce v bitvě tří císařů u Slavkova v roce 1805 se sice načas kvůli Tylžskému míru přiklonil na stranu Francie, ruská neochota dodržovat principy kontinentální blokády však vedla k Napoleonově katastrofálnímu tažení do Ruska v roce 1812. Po porážce napoleonské Francie představoval Alexandr I. jednoho z hlavních organizátorů Vídeňského kongresu, konajícího se v letech 1814–1815 a upravujícího uspořádání evropských záležitostí po napoleonských válkách. Návrhem na vznik 113 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Svaté aliance v duchu myšlenky kvietismu, podpořil Metternichovy konzervativní postoje, směřující k potlačení liberálních a národních hnutí. Talleyrand Charles Maurice de Talleyrand-Périgord (1754–1838) byl francouzský státník z dob revoluční a napoleonské Francie. Za direktoria zastával úřad ministra zahraničí od roku 1797 a podržel si jej i po Napoleonově převratu do roku 1807, kdy na úřad rezignoval a kdy začal tajně vyjednávat s Napoleonovými protivníky. Po Napoleonově pádu se již jako francouzský ministerský předseda podílel na restauraci Bourbonů ve Francii a díky jeho diplomatickému umu se mu podařilo na Vídeňském kongresu minimalizovat dopady Napoleonovy porážky pro Francii. Během Červencové revoluce 1830 se podílel na svržení Karla X. (1824–1830) a pomohl při nástupu Ludvíka Filipa (1830–1848). Svatá aliance Svatá aliance představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje volný spolek evropských států, jež se zavázaly hájit princip panovnické legitimity a kvietismu na základě křesťanské solidarity proti revolučním změnám. Návrh Svaté aliance inicioval ruský car Alexandr I. na Vídeňském kongresu. Diplomatická aktivita Svaté aliance vrcholila na kongresech, na nichž se státy domlouvaly na společném postupu. Hlavní slovo na kongresových jednání Svaté alianci měly Prusko, Rakousko a Rusko, zatímco Velká Británie a Francie (od roku 1818) se časem vůči intervenčním aktivitám Svaté aliance vyhradily. Cášský kongres Cášský kongres představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje jednání členů protinapoleonské koalice (Velká Británie, Prusko, Rusko, Rakousko) v Cáchách v roce 1818. Kongres primárně projednával otázku stažení okupačních vojsk z Francie, jež byla na základě tzv. Cášského protokolu přijata jako plnohodnotný člen Svaté aliance zpět do evropského koncertu velmocí. Kongres dále projednával způsob potlačování obchodu s otroky, otázku nepokojů na německých univerzitách a vydal rozhodnutí v otázce bádensko-bavorského pohraničního sporu. Opavský kongres Opavský kongres představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje jednání Svaté aliance (Velká Británie, Prusko, Rusko, Rakousko a Francie) v Opavě v roce 1820. Kongres projednával revoluční vývoj ve státech jižní Evropy (Španělsko, Portugalsko, Neapolsko). Metternichův návrh na zásah v těch zemích, kde by byly stávající poměry ohroženy revolucí, přijaly jen tři východní dvory, tj. Prusko, Rusko a Rakousko, zatímco Velká Británie a Francie zaujaly zdrženlivé stanovisko. Lublaňský kongres Lublaňský kongres představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje jednání Svaté aliance (Velká Británie, Prusko, Rusko, Rakousko a Francie) v Lublani v roce 1821. Kongres opakovaně projednával revoluční vývoj především na Apeninském poloostrově, a proto přizval na jednání i neapolského krále Ferdinanda I., zástupce Sardinského království, Toskánska a Papežského státu. Rakouská armáda obdržela pověření s intervenčním zásahem na Apeninském poloostrově; Francie a Velká Británie opět zaujaly zdrženlivý postoj. 114 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Kongres ve Veroně Kongres ve Veroně představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje jednání Svaté aliance (Velká Británie, Prusko, Rusko, Rakousko a Francie) ve Veroně v roce 1822. Kongres opakovaně projednával revoluční vývoj ve Španělsku a na Apeninském poloostrově. Rozhodl o snížení rakouských vojsk v Neapolsku a Piemontu (Sardinské království). Rakouská armáda obdržela pověření s intervenčním zásahem ve Španělsku s cílem obnovit pozice tamní bourbonské monarchie. Velká Británie zaujala rozhodný postoj a odmítla podobné vměšování do vnitřních záležitostí cizích států. Probíhajícímu povstání Řeků proti osmanské nadvládě nevyjádřila konference plnou podporu. Červencová revoluce ve Francii Červencová revoluce ve Francii představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje revoluce, jež propukla v červenci 1830 v Paříži a přivodila pád francouzského krále Karla X. z rodu Bourbonů. Bezprostřední příčinou vypuknutí revoluce bylo vydání tzv. Červencových ordonancí knížete Julese de Polignaca, které cenzurou omezily svobodu tisku, rozpustily poslaneckou sněmovnu a upravily volební zákon. Koncem července 1830 vystavěli Pařížané v ulicích velké množství barikád a po třídenních bojích revoluce zvítězila. Král Karel X. musel prchnout do Velké Británie. Liberální poslanci následně prosadili zřízení konstituční „červencové“ monarchie v čele s králem Ludvíkem Filipem z vedlejší orleánské větvě bourbonského rodu. Revoluce 1848–1849 Revoluce v letech 1848–1849 (někdy též Rok revoluce či Jaro národů) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje revoluční vlna, která kromě Velké Británie a Ruska zasáhla takřka celý evropský kontinent. Prvně revoluce vypukly na Apeninském poloostrově a ve Francii. Následovaly nepokoje v zemích Německého spolku, Rakousku a v Uhrách. Ačkoli revoluce z let 1848–1849 byly většinou poraženy, představovaly svou velikostí mezník v evropských dějinách, protože ukončily období let 1815–1848, označované za dobu předbřeznovou či Metternichův systém. 115 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 3. seminář Východní otázka Východní otázka představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje soubor problémů související s velmocenským přístupem vůči slábnoucí Osmanské říši od míru v Küčük Kajnardži v roce 1774 do zániku Osmanské říše po skončení 1. světové války. Východní otázku nejvíce ovlivňovala politika Ruska a Velké Británie, jen částečně Francie, Rakousko (Rakousko-Uhersko) a Německé císařství. V případě Rusů a Britů se jednalo o dvě protichůdné koncepce, jak dosáhnout vyřešení Východní otázky. (1) Rusko chtělo dosáhnout řešení rozdělením Osmanské říše, což vedlo k řadě rusko-osmanských válek, zatímco (2) Britové vycházeli ze zásady udržení celistvosti a územní nedotknutelnosti panství konstantinopolského sultána. Krymská válka (1853–1856) představovala střet těchto dvou základních přístupů v rámci Východní otázky. Mír v Küčük Kajnardži Mír v Küčük Kajnardži představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje mírová uzavřená smlouva z roku 1774 mezi Ruskem a Osmanskou říší. Dokument nejen ukončil válečný konflikt z let 1768–1774 a znamenal porážku Osmanů, ale i otevřel tzv. Východní otázku, tj. vztah velmocí ke stále více slábnoucí Osmanské říši, která trvala do zániku Osmanské říše po skončení 1. světové války. Mír v Küčük Kajnardži znamenal pro Rusko zisk území na Krymu, ruské obchodní lodi získaly právo volné plavby v osmanských vodách, Konstantinopol musela uznat formální nezávislost krymských Tatarů, podunajská knížectví Moldavsko a Valašsko byly navráceny Osmanské říši (nicméně Rusové si zde zajistili právo intervenovat) a současně Osmanská říše se zavázala respektovat náboženskou nedotknutelnost křesťanských chrámů. Grigorij Potěmkin Grigorij Alexandrovič Potěmkin (1739–1791) byl ruský státník, vojevůdce a oblíbenec carevny Kateřiny II. Veliké. V roce 1774 se stal generálním guvernérem jižních oblastí a s jeho působením je spojeno úsloví „Potěmkinova vesnice“, což je označení pro fiktivní přikrášlení míry rusifikace tamních kozáckých krajů a současně zastírající neblahý stav věcí. Mezi jeho největší vojenské úspěchy patří poklidná anexe Krymu v roce 1783 a vojenské úspěchy za rusko-osmanské války v letech 1787–1792. Rusko-turecké války Rusko-turecké války představují v mezinárodních vztazích řadu konfliktů, jež spolu svedly Rusko a Osmanská říše v letech 1568–1878. V 16. století střety probíhají v oblasti Povolží a souvisí se snahou o ovládnutí Astrachaně při Kaspickém moři. Od druhé poloviny 17. století sílí ruský tlak jižním směrem s cílem ovládnout část pobřeží, nicméně do nástupu Kateřiny II. Veliké se Rusům příliš nedařilo. Mezník představuje válka z let 1768–1774, kdy mírem z Küčük Kajnardži získává Rusko nemalá území při pobřeží Černého moře. Následující válečná střetnutí, kromě Krymské války v letech 1853–1856, jsou ve znamení ruských vítězství a dalších územních zisků na úkor slábnoucí Osmanské říše v oblasti Kavkazu a při pobřeží Černého moře směrem k ústí Dunaje. Řecké povstání Řecké povstání (někdy též Řecká válka za nezávislost) představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje povstání Řeků proti osmanské nadvládě v letech 1821–1829. Povstání vypuklo roku 1821 na Peloponésu, posléze se přeneslo do severních oblastí Řecka i 116 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 na ostrovy v Egejském moři. Turecká represivní akce jako kupříkladu masakr na ostrově Chios (1822) vyvolaly vlnu solidarity s Řeky ze strany západního světa do té míry, že v povstaleckých řadách bojovalo i mnoho dobrovolníků ze zahraničí. Vylodění vojsk osmanského vazala egyptského paši zvrátilo vývoj konfliktu v neprospěch Řeků, a proto v roce 1827 zakročila britsko-francouzsko-ruská flotila a porazila egyptsko-osmanská plavidla v bitvě u Navarina. Poté, kdy se Francouzi vylodili na Peloponésu a Rusové dobyli Drinopol, sultán souhlasil s uzavřením drinopolského míru, ukončující řecké povstání. Řeckou nezávislost potvrdila Londýnská smlouva z roku 1830. Lord Byron George Gordon Noel, šestý baron Byron (1788–1824) byl anglický básník a vedoucí představitel romantického hnutí. Lord Byron proslul svými extravagantními výstřelky, milostnými aférami a obviněními z incestu a sodomie. Proslavil se rovněž jako cestovatel po Orientu, v němž ho výrazně oslovili filhelénské myšlenky, a proto se zapojil jako zahraniční dobrovolník do Řeckého povstání proti osmanské nadvládě v letech 1821–1829. Zemřel v řeckém Misolonghi a dodnes je Řeky vnímán jako národní hrdina. Egyptsko-osmanská válka První egyptsko-osmanská válka představuje v mezinárodních vztazích konflikt mezi Egyptem a Osmanskou říší v letech 1831–1833. Válečný střet zahájil egyptský místodržící Muhammad Alí Paša s požadavkem na získání syrských provincií za pomoc osmanskému sultánovi během Řeckého povstání. Egyptské jednotky byly úspěšné a načas obsadily celou Sýrii a postoupily až k Adaně. Na základě smluvního ujednání Osmanská říše tyto území postoupila Egyptu. Krymská válka Krymská válka představuje v mezinárodních vztazích konflikt mezi Ruskem na jedné straně a Francií, Velkou Británií, Osmanskou říší a Sardinským královstvím na straně druhé v letech 1853–1856. Příčina války tkvěla v dlouhodobých rozporech mezi evropskými velmocemi v tom, jak přistupovat ke slábnoucí Osmanské říši. Primárně se jednalo o střet britského a ruského přístupu v řešení Východní otázky. Oproti předchozím střetům znamenala Krymská válka první moderní konflikt. Po pádu ruského přístavu Sevastopol a po smrti ruského cara Mikuláše I. se otevřela cesta k míru, který byl uzavřen na kongresu v Paříži v roce 1856. Východní krize Východní krize (někdy též Velká východní krize) představuje v mezinárodních vztazích událost, probíhající v letech 1875–1878 a související s dlouhodobými rozpory mezi evropskými velmocemi v tom, jak přistupovat ke slábnoucí Osmanské říši. Bezprostřední příčinou krize bylo vypuknutí povstání v osmanských provinciích Bosna a Hercegovina. Konflikt následně eskaloval a časem se do něho zapojily i Srbsko, Černá Hora a nakonec i Rusko. Rusko-osmanská válka, probíhající v letech 1877–1878, se nevyvíjela pro Konstantinopol příznivě, a proto musel uzavřít Sanstefanský preliminární mír. Mírové smlouvy byly následně podepsány na Berlínském kongresu, který ukončil Velkou východní krizi. Sanstefanský mír Sanstefanský mír představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje preliminární mírová smlouva podepsaná mezi Ruskem a Osmanskou říší v březnu 1878. Rusko smluvně prosadilo vznik velkého bulharského státu mezi Ochridským jezerem a Černým mořem, sahající od Dunaj ke břehům Egejského moře. Osmanská říše dále měla uznat nezávislost 117 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Černé Hory, Srbska a Rumunska. Rusku mělo opětovně získat část Besarábie, ztracené za Krymské války (1853–1856), a na Kavkazu oblasti Ardahanu, Batumi a Karsu. Osmanská říše se současně zavázala zaplatit vysokou válečnou náhradu. Vzhledem ke skutečnosti, že ostatní evropské velmoci znepokojila míra územních zisků Ruska, prosadily do finální mírové smlouvy, podepsané na Berlínském kongresu, snížení ruských teritoriálních požadavků. Berlínský kongres Berlínský kongres, jenž se konal v roce 1878, představoval setkáním zástupců evropských velmocí, řešící Velkou východní krizi z let 1877–1878, během níž propukla rusko-osmanská válka. Za předsednictví německého kancléře Otto von Bismarcka především došlo k omezení ruské námořní expanze, Černé Hoře, Rumunsku a Srbsku byla potvrzena nezávislost, Rakousko-Uhersko mohlo vojensky obsadit Bosnu a Hercegovinu a od území Bulharska bylo oddělena Východní Rumélii. Navzdory rozsahu změn v mezinárodních vztazích, které kongres přinesl, neuspokojil ruské nacionalisty a panslavisty. Bulharská krize Bulharská krize představuje v mezinárodních vztazích událost, která proběhla v letech 1885– 1888. Na základě rozhodnutí Berlínského kongresu nevzniklo původně proponovaný velký bulharský stát, ale menší Bulharsko, od něhož byla oddělena Východní Rumelie, bulharské území jižně od pohoří Balkán, které bylo tureckou provincií. V roce 1885 zde vypuklo povstání, usilující o vznik jednoho Bulharska pod vládou knížete Alexandra Battenberského. Rusko však sjednocení neuznalo. Krize eskalovala a časem se do ní zapojily vojensky Srbsko a diplomaticky Rakousko-Uhersko. Po abdikaci Alexandra Battenberského přispěla rakouskouherská podpora ke zvolení vévody Ferdinanda Sasko-Koburského bulharským knížetem v roce 1887. Bulharská krize znamenala i zánik druhého Spolku tří císařů a přispěla k růstu rakousko-ruského antagonismu. Bagdádská dráha Bagdádská dráha představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje plán velkých německých bank na vybudování kontinuálního železničního spojení z Konstantinopole do oblasti Perského zálivu. Proponovaná trať měla nejen být napojena i na evropský železniční systém, ale i posílit vliv Německa v Osmanské říši, resp. na celém Blízkém východě. Vzhledem ke skutečnosti, že mezi evropskými velmocemi po dlouhou dobu panovaly rozpory v tom, jak přistupovat ke slábnoucí Osmanské říši, narazil tento projekt na silný ruský a britský odpor, protože narušoval jejich koncepce v rámci Východní otázky. Německu se podařilo s nimi uzavřít kompromisní dohody o stavbě Bagdádské dráhy až v předvečer 1. světové války. Anexe Bosny a Hercegoviny Anexe Bosny a Hercegoviny představuje v mezinárodních vztazích událost, která proběhla v říjnu 1908. Rakušané sice Bosnu a Hercegovinu s Novopazarským sandžakem okupovaly na základě rozhodnutí Berlínského kongresu od roku 1878, vypuknutí Mladoturecké revoluce v létě 1908 ale vyvolalo obavy, že by tento rakouský zisk nemusel být trvalý, a proto usilovali o anexi. S ohledem na rakousko-ruský antagonismus v balkánských otázkách si RakouskoUhersko zajistilo ruský souhlas s tímto krokem za kompenzaci v záležitosti statutu Úžin. Rakousko-uherská anexe Bosny a Hercegoviny, nesouhlas Britů a Francouzů s ruskými požadavky ohledně Úžin a nátlak Berlína vedly k vypuknutí Bosenské krize (1908–1909). 118 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Balkánské války Balkánské války představují v mezinárodních vztazích řadu konfliktů, jež spolu svedly Bulharsko, Srbsko, Černá Hora, Řecko a Osmanská říše v letech 1912–1913 a které do značné míry změnily mapu Balkánu. V první balkánské válce, probíhající v letech 1912–1913, se střetly Bulharsko, Srbsko, Černá Hora a Řecko s Osmanskou říší. Londýnskou mírovou smlouvu ztratil Konstantinopol téměř všechna Evropská teritoria. Druhá balkánská válka, probíhající v létě 1913, s cílem přerozdělit územní zisky z prvního střetu. Bulharsko čelilo koalici Srbska, Černé Hory, Řecka, Rumunska a Osmanské říše, jež ji donutila podepsat mírovou smlouvu v Bukurešti, v níž ztratilo Bulharsko nejen zisky z první balkánské války, ale i část svého původního území. Balkánské války přispěly ke sblížení Bulharska a Osmanské říše s trojspolkovými mocnostmi. Během Balkánských válek vznikla i nezávislá Albánie. 119 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 4. seminář Risorgimento Risorgimento (it. vzkříšení, znovuzrození) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje proces, jenž na Apeninském poloostrově probíhal od roku 1815 prostřednictvím řady politických nepokojů a který vyvrcholil sjednocením v roce 1870. Ke sjednocení Itálie významnou měrou v první fázi přispěli stoupenci karbonářů a následně členové revolučního hnutí Mladá Itálie s Giuseppem Mazzinim v čele. Během revolučních let 1848–1849 se do čela sjednocovacích snah postavil liberální sardinský král Karel Albert a jeho syn Viktor Emanuel II. a revolucionář Giuseppe Garibaldi. Jejich úsilí přispělo k vyhlášení Italského království v roce 1861, rozšířené roku 1866 o rakouské Benátsko a roku 1870 o Řím, jenž se stal novým hlavním městem. Karbonáři Karbonáři představuje označení pro tajný politický spolek, jenž vznikl v Itálii, působil však i ve Francii a na Pyrenejském poloostrově. Zpočátku jeho členové usilovali o osvobození země od francouzské nadvlády. Po skončení napoleonských válek znamenalo sjednocení Apeninského poloostrova společný cíl karbonářů, a proto se aktivně podíleli na revolucích v Království obojí Sicílie a Sardinském království v letech 1820–1821. Počátkem 30. let 19. století jejich vliv v důsledku revolučních idejí Giuseppeho Mazziniho poklesl a většina jejich stoupenců se přidala k hnutí Mladá Itálie. Giuseppe Mazzini Giuseppe Mazzini (1805–1872) byl italský revolucionář a národní vůdce, usilující o sjednocení Apeninského poloostrova. Během svého exilu ve Francii založil v roce 1831 hnutí Mladá Itálie, usilující o vytvoření nezávislé a jednotné Itálie jako republiky. Mazzini byl vnímán za předního představitele risorgimenta, a proto byl často vězněn. V 50. letech 19. století se zapojil do plánování řady povstání. V kampani za republiku pokračoval, i když v roce 1861 vzniklo Italské království. Mladá Itálie Mladá Itálie představuje pojem, jímž se označuje tajný vlastenecký spolek, který založil někdejší karbonář a italský revolucionář Giuseppe Mazzini v roce 1831 ve francouzském Marseille. Navázala na odkaz karbonářů a nahradila je jako nová hybná síla risorgimenta, tj. procesu směřujícímu ke sjednocení Apeninského poloostrova. Mladá Itálie si vytkla jako primární cil odstranění rakouského vlivu z Apeninského poloostrova, protože Mazzini vycházel z představy, že Italové musí dosáhnout tohoto cíle bez cizí pomoci. Mazzini rozpustil organizaci Mladá Itálie v roce 1848. Sardinské království Sardinské království byl evropský stát, existující od 14. do roku 1861 a představující předchůdce Itálie. Než roku 1720 nastoupila Savojská dynastie a spojila kontinentální (Piemont s hlavním městem Turínem) a ostrovní (Sardinie) panství, patřilo toto území k méně významným zemím. Centrem království se stala oblast. Díky účasti v Krymské válce (1853– 1856) se Sardinské království zařadilo po bok Velké Británie, Francie a Osmanské říše proti Rusku. V roce 1848 se sardinský král postavil do čela sjednocovacích snah na Apeninském poloostrově (tzv. risorgimento) a v roce 1861 bylo slavnostně vyhlášeno Italské království. 120 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Camillo Benso hrabě Cavour Camillo Benso hrabě Cavour (1810–1861) byl italský státník a jeden z předních představitelů sjednocovacích snah na Apeninském poloostrově. Jako sardinský ministerský předseda (1852–1859, 1860–1861) provedl vojenské, správní a hospodářské reformy a prosadil účast Sardinského království v Krymské válce (1853–1856) po boku Velké Británie, Francie a Osmanské říše proti Rusku. Po porážce Rakouska během sardinsko-francouzsko-rakouské války v roce 1859 připojil k Sardinskému království Lombardii a v roce 1861 přispěl ke konstituování Italského království. Bitvy u Custozzy a Novary Bitvy u Custozzy a Novary představují vojenské střety, které se udály během první italské války za nezávislost v revolučních letech 1848–1849 mezi Sardinským království a Rakouskem o vliv na severu Apeninského poloostrova. V roce 1848 se sardinský král Karel Albert postavil do čela sjednocovacích snah na Apeninském poloostrově (tzv. risorgimento) a vyhlásil válku Rakousku. V červenci 1848 byl poražen rakouským maršálem Radeckým v bitvě u Custozzy, která vedla k dočasnému uzavření příměří. S ohledem na pokračující revoluční změny na Apeninském poloostrově došlo k obnovení válečných akcí, vedoucí k sardinské porážce u Novary v březnu 1849 a abdikaci Karla Alberta ve prospěch syna Viktora Emanuela. Jednání v Plombières Jednání v Plombières představují v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje setkání sardinského ministerského předsedy hraběte Cavoura s francouzským císařem Napoleonem III. v lázních Plombières v červenci 1858. Jednalo se o schůzku, na níž se projednávaly plány o dalším vývoji a uspořádání poměrů na Apeninském poloostrově a podmínky francouzské pomoci Sardinskému království pro případ jeho války s Rakouskem. Závěry dohod z Plombières byly smluvně potvrzeny v lednu 1859. Napoleon III. Charles-Louis Napoléon Bonaparte, Napoleon III., (1808–1873) byl v letech 1852–1870 francouzským císařem v období druhého císařství. V průběhu revoluce ve Francii v roce 1848 byl ve volbách zvolen prezidentem. O čtyři roky později provedl protiparlamentní puč a prohlásil se císařem. Během svého panování rozhodl o vojenském zapojení Francie do Krymské války (1853–1856) po boku Velké Británie, Sardinského království a Osmanské říše proti Rusku a následně předsedal mírovému kongresu v Paříži. V roce 1859 se Francie zapojila jako spojenec Sardinského království do války s Rakouskem. Francouzsko-sardinsko-rakouská válka 1859 Francouzsko-sardinsko-rakouská válka 1859 představuje v mezinárodních vztazích konflikt, který se udál roku 1859 mezi Sardinským královstvím a Francií na jedné straně proti Rakousku a jenž souvisel s dlouhodobými snahami sardinského krále Karla Alberta o sjednocení a nezávislost Apeninského poloostrova (tzv. risorgimento). Válka začala útokem rakouské armády do Piemontu a rozhodující bitvy byly vybojovány v červnu 1859 u Magenty a Solferina, v nichž byli Rakušané poraženi. Konflikt byl ukončen podepsáním preliminárního míru, osobně dojednaným císaři Napoleonem III. a Františkem Josefem I. ve Villafrance v červenci 1859. Definitivní mírová smlouva, na základě níž Rakousko ztratilo Lombardii, byla podepsána v listopadu 1859 v Curychu. 121 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Příměří ve Villafrance Příměří ve Villafrance představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje preliminárního mír, uzavřený po rakouských porážkách v červnu 1859 u Magenty a Solferina mezi Francií a Rakouskem. Mírovou dohodu osobně dojednali francouzský císař Napoleon III. a jeho rakouský protějšek Františkem Josefem I. ve Villafrance v červenci 1859. Na základě jeho podmínek Rakousko předalo Lombardii Francii, jež jí obratem postoupila sardinskému spojenci. Ve střední Itálii mělo dojít k navrácení trůnů vypuzeným panovníkům. Preliminárního mír ve Villafrance vzedmul vlnu obrovského pobouření v celé Itálii a sardinský ministerský předseda hrabě Cavour dokonce ostentativně rezignoval. Giuseppe Garibaldi Giuseppe Garibaldi (1807–1882) byl italský vlastenec, revolucionář a člen hnutí Mladá Itálie. Vedle Giuseppeho Mazziniho představuje předního představitele risorgimenta (hnutí za sjednocení a nezávislost Itálie). Ve 30. a 40. letech 19. století se podílel na bojích proti rakouskému vlivu na Apeninském poloostrově. V letech 1860–1861 velel výpravě dobrovolníků, tzv. výprava „tisíce“, již osvobodili Sicílii a Neapolsko. Následně Garibaldi významně přispěl ke vzniku Italského království v roce 1861, i když se mu tehdy nepodařilo dobýt Řím, hájený francouzskou posádkou. Výprava „tisíce“ Výprava „tisíce“ představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje výprava 1 250 dobrovolníků pod velením předního představitele risorgimenta Giuseppe Garibaldiho na Sicílii v roce 1860. Po vylodění se jejich řady zněkolikanásobily, a proto Garibaldiho oddíly snadno dobyly celý ostrov a přes Kalábrii vstoupily do Neapole. Počátkem října 1860 zvítězily v bitvě na řece Volturno, ukončily vládu Bourbonů v Neapolsku a následně předaly moc nad těmito územími sardinskému králi Viktoru Emanuelovi II. 122 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 5. seminář Německý spolek Viz 2. seminář Buršenšafty Buršenšafty (z něm. Burschenschaften) představuje pojem, jímž se označují nacionalisticky orientované studentské organizace, působící v Německu v 19. století. Vznikaly po napoleonských válkách a většina z nich vyznávala liberální až konzervativní politické názory spojené s myšlenkou na národní sjednocení Německa. Nemalý vliv na studentské buršenšafty měl německý pedagog a vlastenec Friedrich Ludwig Jahn. V roce 1819 karlovarská usnesení zakázala buršenšafty. Jejich renesance nastala v 60. letech 19. stoletý, do značné míry však ztratily svůj původní pokrokový a liberální charakter. Německý celní spolek Německý celní spolek (něm. Deutscher Zollverein) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje hospodářské uskupení německých států pod dominancí Pruska. Od napoleonských válek se opakovaně vynořoval požadavek na zrušení celních bariér mezi jednotlivými německými státy. Německý celní spolek vznikl v roce 1834 spojením velkých severních (Pruska a Hesensko-Darstadtska) a jižních (Bavorska a Württemberska) celních spolků a představoval počátek společného ekonomického prostoru německých zemí. Německý celní spolek zanikl vznikem Německého císařství. Maloněmecká koncepce sjednocení Německa Maloněmecká koncepce sjednocení Německa představuje pojem, jímž se označuje jedna ze dvou politických idejí sjednocení Německa v revolučních letech 1848–1849. Maloněmecká koncepce vylučovala účast Rakouska a měla proběhnout pod vedením Pruska bez německých i neněmeckých území Rakouského císařství. V protikladu maloněmecké koncepci stála velkoněmecká koncepce, usilující o sjednocení Německa včetně německých území Rakouského císařství a pod vedením Vídně. Velkoněmecká koncepce sjednocení Německa Velkoněmecká koncepce sjednocení Německa představuje pojem, jímž se označuje jedna ze dvou politických idejí sjednocení Německa v revolučních letech 1848–1849. Velkoněmecká koncepce usilovala o sjednocení Německa včetně německých území Rakouského císařství a pod vedením Vídně. V protikladu velkoněmecké koncepci stála maloněmecká koncepce, která vylučovala účast Rakouska a měla proběhnout pod vedením Pruska bez německých i neněmeckých území Rakouského císařství. Frankfurtský sněm Frankfurtský sněm představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje Národní shromáždění zasedající v důsledku propuknutí revoluce v Německu ve Frankfurtu nad Mohanem od dubna 1848. Od počátku nastal mezi německými zástupci v parlamentu rozkol, zda sjednocení Německa má proběhnout prostřednictvím maloněmecké nebo velkoněmecké koncepce. Po dlouhých debatách se prosadila maloněmecká koncepce a byla v březnu 1849 přijata říšská ústavu. Ačkoli ji spolkové země přijaly, odmítnutí císařské koruny pruským králem Fridrichem Vilémem IV. znamenalo její neúspěch. Poté, kdy byla potažena revoluce, nový Spolkový sněm frankfurtskou ústavu zrušil. 123 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Olomoucké ponížení Pruska Olomoucké ponížení Pruska (někdy též Olomoucké punktace) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje pruský ústupek Rakousku, znamenající obnovení předrevoluční podobu Německého spolku. Vojenská a diplomatická slabost přiměly Prusko v listopadu 1850 podepsat v Olomouci velmi nevýhodnou smlouvu s Rakouskem. S ohledem na revoluční léta 1848–1849, kdy se Prusko snažilo provádět samostatnou politiku v německých zemích, se tudíž často hovoří o „olomouckém ponížení“. Podpisem smlouvy Prusové souhlasili s rozpuštěním Erfurtské unie, což vedlo k dočasnému zřeknutí se maloněmecké koncepce sjednocení Německa. Olomoucké punktace přispěly k prohloubení prusko-rakouského antagonismu, jenž vyvrcholil ozbrojenou konfrontací v roce 1866. Otto von Bismarck Otto, kníže Bismarck, vévoda z Lauenburgu (1815–1898) byl pruský (posléze německý) politik a státník, jemuž se často přezdívá „Železný kancléř“. Od roku 1862 zastával úřad pruského ministerského předsedy a ministra zahraničí. Bismarck usiloval o sjednocení Německa pod pruským vedením, a proto neváhal zapojit se do prusko-rakousko-dánské války (1864) a iniciovat prusko-rakouskou (1866) a prusko-francouzskou válku (1870–1871), jež vedly ke vzniku Německého císařství. Jako kancléř sloužil třem německým císařům; v roce 1890 odešel poté, kdy se neshodl na zahraničněpolitickém směřování Německa s mladým císařem Vilémem II. Šlesvicko-holštýnská otázka Šlesvicko-holštýnská otázka představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje dlouhodobý spor mezi Pruskem, Rakouskem a Dánskem. Holštýnsko bylo tradičně součástí Svaté říše římské a Šlesvicko zpravidla představovalo dánské léno. Po Vídeňském kongresu 1815 bylo Šlesvicko-Holštýnsko spravováno Dánskem, Holštýnsko se však stalo součástí Německého spolku. Během revolučních událostí v roce 1848 vyhlásilo Dánsko anexi Šlesvicka, což vedlo k dánsko-pruské válce, kterou zakončil londýnský protokol z roku 1852 kompromisně. V roce 1864 Dánsko opět anektovalo Šlesvicko, což vedlo k prusko-rakouskodánské válce, v níž bylo Dánsko poraženo. Prusko-rakouská válka Prusko-rakouská válka (též někdy sedmitýdenní válka) představuje v mezinárodních vztazích konflikt, který se udál roku 1866 mezi Pruskem a Itálií na straně jedné a Rakouskem, Bavorskem a dalšími menšími německými státy na straně druhé. Válečný konflikt znamenal vyústění prusko-rakouského antagonismu v rámci Německého spolku. Ačkoli Rakušané porazili Italy v bitvě u Custozzy, rozhodující vojenské operace probíhaly v Čechách, kde Prusové porazili Rakušany v bitvě u Sadové. Střet ukončil pražský mír, na jehož základě došlo k nahrazení Německého spolku Severoněmeckým spolkem s jednoznačnou pruskou dominancí. Rakousko se muselo rovněž vzdát Benátska ve prospěch Itálie. Severoněmecký spolek Severoněmecký spolek představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje uskupení Pruska s 17 menšími severoněmeckými státy (časem se počet členů zvýšil na 22). Spolek vznikl v roce 1866 jako nástupce rozpuštěného Německého spolku. Dle spolkové ústavy funkci prezidenta Spolku zastával pruský král a úřad spolkového kancléře pruský ministerský předseda. Spolek měl rovněž Spolkový sněm a radu, představující exekutivní orgán. 124 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Emžská depeše Emžská depeše představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje telegram, který odeslal pruský král Vilém I. kancléři Ottu von Bismarckovi z Emže v červenci 1870. Tento dokument řešil dynastické záležitosti hohenzollernského rodu ve Španělsku. Kancléř jej pro tisk umně upravil do té míry, že vyprovokoval francouzského císaře Napoleona III. k vyhlášení války Prusku. Prusko-francouzský konflikt v letech 1870–1871 vedl ke vzniku Německého císařství na jedné straně a pádu druhého císařství ve Francii na straně druhé. Vilém I. Vilém I. (1797–1888) byl pruský král v letech 1861–1888 a německý císař od roku 1871 do své smrti. Kvůli tvrdému zakročení proti revolučním událostem v Německu v letech 1848– 1849 se mu přezdívalo „kartáčový princ“. Od roku 1862 v politických záležitostech spoléhal na svého ministerského předsedu a ministra zahraničí Otto von Bismarcka, usilující o sjednocení Německa. Po porážce Francie během prusko-francouzské války v letech 1870– 1871 vyzvala německá knížata Viléma, aby se stal německým císařem. Prusko-francouzská válka Prusko-francouzská válka představuje v mezinárodních vztazích konflikt, který se udál v letech 1870–1871 mezi Pruskem Francií. Vzájemné vztahy se časem zhoršovaly, protože po porážce Rakouska (1866) představovala Francie poslední významnou překážku na cestě ke sjednocení Německa. Emžské depeše posloužila jako zástupná příčina války, kterou v roce 1870 vyhlásil francouzský císař Napoleon III. Prusku. Poté, kdy byla francouzská armáda poražena u Sedanu a u Mét, došlo k pádu druhého císařství ve Francii, vyhlášení republiky a v lednu 1871 ke slavnostnímu vzniku Německého císařství. Mírová smlouva z Frankfurtu nad Mohanem přinutila Francii vzdát se ve prospěch Německa Alsaska a Lotrinska a zaplatit válečné reparace. 125 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 6. seminář Spolek tří císařů Spolek tří císařů představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje řada dohod mezi Rakousko-Uherskem, Německem a Ruskem z roku 1873. Vznik Spolku tří císařů je spojen se snahou německého kancléře Bismarcka zabránit Francii získat spojence po pruskofrancouzské válce z let 1870–1871 a současně zlepšit vztahy na základě konzervativních a monarchických principů s Ruskem a Rakousko-Uherskem. Prostřednictvím dvou smluv (tzv. Petrohradská vojenská konvence mezi Ruskem a Německem a tzv. Schönbrunnská konvence mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem) došlo k položení základů užší politické a vojenské spolupráce uvedených mocností. Během Velké východní krize (1875–1878) však Spolek tří císařů fakticky přestal fungovat. Jistý kompromis se podařilo dojednat v červnu 1881, kdy se Německo, Rusko a Rakousko-Uhersko zavázaly k vzájemné blahovolné neutralitě pro případ ozbrojeného konfliktu se čtvrtou mocností. Bulharská krize (1885–1875) definitivně ukončila spolupráci na bázi Spolku tří císařů. Dvojspolek Dvojspolek představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje vojenské spojenectví mezi Rakousko-Uherskem a Německem z října 1879. Jednalo se o snahu Německa předejít hrozbě mezinárodní izolace podepsáním spojenecké dohody s Vídní. Kdyby nastal ruský útok na jednoho ze členů Dvojspolku, měl druhý partner povinnost přispěchat mu na pomoc s vojskem. V případě útoku jiné mocnosti na jednoho ze členů spolku byl druhý zavázán zaujmout alespoň neutrální postoj. Smlouva o Dvojspolku znamenala jeden z aspektů, ovlivňující vývoj mezinárodních vztahů před 1. světovou válkou. Trojspolek Trojspolek představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje tajné vojenské spojenectví mezi Rakousko-Uherskem, Itálií a Německem z října 1882. Německo se obávalo možného rusko-francouzského sblížení, a proto iniciovalo toto uskupení. Země si přislíbily vzájemnou pomoc pro případné napadení ze strany Francie či Ruska. Alianční smlouva vyžadovala, aby byla po pěti letech obnovována. Navzdory smluvním podmínkám zachovala Itálie v roce 1914 neutralitu a o rok později vstoupila do války na straně Dohody, tj. protivníka Trojspolku. Politika skvělé izolace („splendid isolation“) Politika skvělé izolace (angl. splendid isolation) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje zásada uplatňovaná v britské zahraniční politice od konce Vídeňského kongresu do roku 1902. Velká Británie se opírala o silné válečné loďstvo, a proto se vyhýbala vstupování do aliancí a účasti ve válkách na evropském kontinentě. Britská účast v Krymské válce (1853–1856) znamenala výjimku z této politiky skvělé izolace. V souvislosti se vznikem kontinentálních bloků na konci 19. století a zvýšenou aktivitou velmocí v mimoevropských oblastech, nebyl již tento britský přístup výhodný. Z tohoto důvodu Britové ukončili politiku skvělé izolace uzavřením spojenecké smlouvy s Japonskem v roce 1902. 126 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Dohoda Dohoda představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje spojenecký svazek Velké Británie, Francie a Ruska. Spojenectví vznikalo postupně a jako první došlo k uzavření francouzsko-ruského spojenectví v letech 1893/1894. Srdečná dohoda uzavřená Velkou Británií a Francií v roce 1904 znamenala další mezník. Britsko-ruská dohoda z roku 1907 dotvořila Dohodu, jejíž členové následně vstoupili jako spojenci do první světové války. Tzv. rvačka o Afriku Tzv. rvačka o Afriku (někdy též závod či zápas o Afriku) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje okupace, anexe a kolonizace afrických oblastí evropskými imperiálními mocnostmi v letech 1881–1914. V souvislosti s politickou a ekonomickou rivalitou evropských velmocí znamenaly výboje v Africe pomyslný přetlakový ventil vzájemných sporů v Evropě. Fašodská krize Fašodská krize představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje vyvrcholení britsko-francouzského soupeření v oblasti Horního Nilu v roce 1898. Jednalo se o střet dvou koloniálních expanzivních koncepcí v Africe: 1) britská usilovala o vytvoření souvislého pásu kolonií v severojižním směru mezi Káhirou a Kapským Městem a 2) francouzská počítala se vznikem souvislé oblasti držav mezi pobřežím Atlantiku a Rudého moře. Tyto koloniální cíle se střetly ve Fašodě a vedly k Fašodské krizi v roce 1898, která takřka přerostla ve válečný konflikt mezi Velkou Británií a Francií. V důsledku probíhající Dreufusovy aféry, způsobující vnitřní krizi republiky, Francouzi ustoupili a uznali britské nároky v oblasti Horního Nilu. Helgolandská smlouva Helgolandská smlouva představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje uzavření smlouvy mezi Německem a Velkou Británií 1. července 1890. Na základě podpisu konvence získalo Německo ostrov Helgoland a pás území v jihozápadní Africe (tzv. Capriviho cíp) a došlo k delimitaci hranic mezi německou kolonií Togo a britským Zlatým pobřežím. Britové získali území sultanátů Zanzibar a Witu, v Ugandě i v oblasti Horního Nilu. Búrové Búrové představuje označení pro usedlíky nizozemského původu na jihu Afriky. Od 17. století kolonizovali Búrové Kapsko, které bylo natrvalo přiřčeno rozhodnutím Vídeňského kongresu Britům. Búrové zahájili roku 1835 Velký trek, znamenající přesun do oblastí na sever a východ od Oranžské řeky, mimo dosah britské správy. Po letech chaotického vývoje zde vznikly nové búrské republiky – Svobodný oranžský stát a Transvaal. Druhá búrská válka Druhá búrská válka představuje v mezinárodních vztazích konflikt, který se udál v letech 1899–1902 mezi búrskými republikami a Velkou Británií. Válečný konflikt znamenal vyústění neuspokojivých vzájemných vztahů po první búrské válce (1880–1881), kdy v souvislosti s objevením rozsáhlých nalezišť zlata došlo ke zvýšení tlaku Britů na búrské republiky. Ačkoli v první fázi bojů byli Búrové úspěšní, časem získali navrch Britové kvůli své vojenské převaze. Poté, kdy búrští generálové ukončili partyzánský styl boje, došlo k uzavření míru v květnu 1902 ve Vereenigingu a búrské republiky se staly součástí Britského impéria. 127 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Rusko-japonská válka Rusko-japonská válka představuje v mezinárodních vztazích konflikt, který se udál v letech 1904–1905 mezi Japonskem a Ruskem. Válečný konflikt znamenal vyústění vzájemných sporů o Mandžusko a Koreu. Zahájili jej Japonci překvapivým útokem na ruskou základnu Port Arthur a město Mukden, které následně dobyli. Když Japonci potopili ruské loďstvo u Cušimy, otevřela se cesta k uzavření mírové smlouvy, jež byla podepsána v Portsmouthu. Rusko muselo Japonsku postoupit Liaotungský poloostrov a jižní část ostrova Sachalin a uznat japonské nároky v Mandžusku. Marocké krize Marocké krize představují události, jimiž se označují mezinárodní konflikty v letech 1905 a 1911, během nichž došlo k diplomatickému střetu mezi Německem a Francií kvůli zájmům v Maroku. Zájem Němců o Maroko souvisel s ekonomickými aktivitami některých velkých firem. První marocká krize vypukla na jaře 1905, kdy německý císař Vilém II. během návštěvy Tangeru vyjádřil podporu nezávislosti Maroka. Situaci řešila mezinárodní konference v Algecirasu (1906), potvrzující integritu Maroka. Druhá marocká krize vypukla v roce 1911, kdy německý dělový člun vplul do přístavu Agadir. Západoevropské velmoci se obávaly, že Němci zde chtějí vybudovat námořní základnu, a proto vyvinuly na Německo diplomatický tlak, aby se z oblasti stáhlo. V roce 1912 se Maroko stalo francouzským protektorátem. Haldanova mise Haldanova mise představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje diplomatická cesta britského ministra války Richard Burdon Haldanea v únoru 1912. Haldane usiloval jednak o zlepšení vztahů s Německem, jednak o dosažení dohody, omezující námořního zbrojení. Během setkání podmiňovali Němci limitaci maritimního zbrojení signováním politické konvence, kterou však nemohli Britové s ohledem na existenci Dohody přijmout. Haldanova mise znamenala poslední větší pokus dosáhnout snížení napětí mezi Británií a Německem před první světovou válkou. 128 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 7. seminář Schlieffenův plán Schlieffenův plán představuje pojem, jímž se označuje německé strategické útočné schéma pro případ vojenského střetnutí s Francií. Plán je nazýván podle německého polního maršála náčelníka generálního štábu Alfreda von Schlieffena. Jádro plánu tkvělo v mohutném obchvatném manévru přes neutrální Belgii směrem do severní Francie s cílem do několika týdnů obklíčit francouzskou armádu a dobýt Paříž. Západní fronta Západní fronta představuje pojem, jímž se označuje bojová linie za 1. světové války (1914– 1918) mezi Vogézami přes francouzský Amiens k belgickému Ostende. Fronta vznikla v roce 1914, kdy německá armáda postupovala podle Schlieffenova plánu přes neutrální Belgii směrem do severní Francie. Francouzské armádě se však podařilo Němce zastavit v bitvě na Marně. Obě strany se následně soustředily na zákopovou válku, jež byla typickým způsobem vedení bojových operací na Západní frontě. Tzv. „běh k moři“ Tzv. „běh k moři“ představuje pojem, jímž se označuje vojenská operace za 1. světové války (1914–1918) na Západní frontě od poloviny září do listopadu 1914. Když se podařilo francouzské armádě zastavit Němce v bitvě na Marně, pokusily se obě armády o strategický přesun severním směrem s cílem obejít protivníka. Tento krok se nepodařil a došlo jen k prodloužení bojové linie až k pobřeží moře. Bitva u Verdunu Bitva u Verdunu představuje pojem, jímž se označuje německá útočná operace za 1. světové války (1914–1918) na Západní frontě od února do prosince 1916 v oblasti francouzského města Verdun. Boje o Verdun znamenaly pro obě strany otázku cti a národní prestiže. Skutečnost, že Francouzům se podařilo Verdun udržet za cenu velkých ztrát, z nich udělala vítěze. V bitvě u Verdunu padlo na 700 000 mužů, svými ztrátami do značné míry symbolizuje hrůzy zákopových bojů. Bitva na Sommě Bitva na řece Sommě představuje pojem, jímž se označuje vojenská operace za 1. světové války (1914–1918) na Západní frontě od července do listopadu 1916. Vedle bitvy o Verdun se řadí k nejkrvavějším střetům na Západní frontě. Jednalo se o francouzsko-britský pokus prolomit německé obranné linie a proniknout do týlu nepřítele a současně odčerpat německé síly, útočící v bitvě u Verdunu. Výsledek střetnutí byl neurčitý, neboť ani jedna ze stran nedosáhla stanovených cílů. Ztráty v bitvě na řece Sommě se dohromady čítaly na 1 000 000 mužů. Východní fronta Východní fronta představuje pojem, jímž se označuje bojová linie za 1. světové války (1914– 1918) mezi Baltským mořem a Minskem a Petrohradem a Černým mořem, mající délku až 1 600 kilometrů. Oproti Západní frontě, pro niž byl zákopový boj typický, Východní fronta nebyla příliš stabilní a často se měnila, a proto se zde zákopy neuplatnily, což bylo dáno i její délkou a menší hustotou bojových jednotek na frontě. Současně fronta na východě nedisponovala rozvinutou infrastrukturou, což neumožňovalo rychlé soustředění velkých bojových skupin. 129 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Bitva u Tannenbergu Bitva u Tannenbergu představuje pojem, jímž se označuje vojenská operace za 1. světové války (1914–1918) na Východní frontě v srpnu 1914 v oblasti Tannenbergu ve Východním Prusku. Střetly se zde ruské jednotky s německými oddíly, které drtivě vyhrály. Německé armádě se podařilo obklíčit ruskou armádu, jejíž generál Samsonov ze zoufalství spáchal v obklíčení sebevraždu. Skoro 100 000 Rusů se během této operace dostalo do německého zajetí. Brusilovova ofenzíva Brusilovova ofenzíva představuje pojem, jímž se označuje vojenská operace za 1. světové války (1914–1918) na Východní frontě od června do září 1916 v jihozápadním Rusku. Když vypukla bitva o Verdun, Rusové se rozhodli spojencům odlehčit mohutnou ofenzívou přes Východní frontu. Ruský generál Brusilov vedl vítězné tažení proti rakousko-uherským silám. Za cenu takřka milionových ztrát na životech donutil německé vojenské velení stáhnout část jednotek na Sommě a přiměl Rumunsko vstoupit do války na straně Dohody. Vylodění u Gallipoli Vylodění u Gallipoli představuje pojem, jímž se označuje vojenská operace za 1. světové války (1914–1918) na pobřeží Egejského moře od února 1915 do ledna 1916. Jednalo se o neúspěšný pokus dohodových armád (především novozélandských a australských sborů) vynutit si průjezd Dardanelami do Marmarského moře. Cílem bylo, jednak donutit rychlím tažením Osmanskou říši, aby ukončila nepřátelství, jednak navázat bezpečné námořní spojení s Ruskem. Navzdory velkým ztrátám na obou stranách dosáhly osmanské síly velkého vítězství. Neúspěch z vylodění padl i na Winstona Churchilla, který za operaci zodpovídal. Sykes-Picotova dohoda Sykes-Picotova dohoda představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje tajná britsko-francouzská dohoda o dělení Osmanské říše během 1. světové války (1914–1918) z roku 1916. Francii měla připadnout Sýrie, Libanon, Kilikie a Mosul a Velká Británie měl získat pod svou kontrolu Bagdád, Basru a severní Palestinu. Dohoda navazovala na britskofrancouzsko-ruskou z roku 1915. Během bolševické revoluce v Rusku (1917) došlo ke zveřejnění smluv, což stavělo především Brity do nepříjemné situace, protože sliby Arabům dle Husajn-MacMahonovy korespondenci (1915–1916) a Židům v Balfourově deklaraci (1917) si protiřečily. Balfourova deklarace Balfourova deklarace představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje dopis zaslaný britským ministrem zahraničím lordem Arthurem Jamesem Balfourem předsedovi britské sionistické organizace lordu Lioneli Rotschildovi z listopadu 1917. Britové v něm přislíbili podporu zřízení židovské národní domoviny v oblasti Palestiny, kterou po 1. světové válce Osmanská říše ztratila. Balfourova deklarace nekorespondovala se sliby, které Britové dali Arabům během války. Únorová revoluce v Rusku Únorová revoluce v Rusku představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje revoluce, která proběhla v březnu 1917 (v únoru podle juliánského kalendáře). V carském Rusku vedla nespokojenost obyvatel se zásobováním a válečnými poměry ke generální stávce, kterou podpořila i armáda a jež donutila odstoupit cara Mikuláše II. Ačkoli se vlády chopila liberální Prozatímní vláda v čele s knížetem Lvovem, živelně docházelo ke vzniku 130 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 revolučních sovětů, z nichž nejvýznamnější byl petrohradský, které nemalou měrou přispěly k radikalizaci situace do té míry, že došlo v listopadu 1917 k Říjnové revoluci. Říjnová revoluce v Rusku Říjnová revoluce v Rusku (někdy též Bolševická revoluce či Velká říjnová revoluce) představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje revoluce, která proběhla v listopadu 1917 (v říjnu podle juliánského kalendáře). Kerenského Prozatímní vláda musela čelit rostoucímu odporu Petrohradského sovětu, v němž získali převahu bolševici, již s Vladimírem Iljičem Leninem v čele provedli Říjnovou revoluci. Rady dělníků (sověty) převzaly kontrolu ve velkých městech a zahájili jednání s Německem o příměří. Bolševický převrat znamenal velký rozkol v ruské společnosti, který vyústil v ruskou občanskou válku v letech 1917–1920. Brestlitevský mír Brestlitevský mír představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje smlouva mezi sovětským Ruskem na jedné straně a Německem, Rakouskem-Uherskem, Bulharskem a Osmanskou říší na straně druhé z března 1918. Mírová smlouva z Brestu Litevského postupovala Německu téměř polovinu evropské části Ruska jako Finsko, Pobaltí, Bělorusko, část Polska, Ukrajinu a některé oblasti Kavkazu. Ačkoli příměří na Západní frontě v listopadu 1918 tento mír anulovalo, Versaillská mírová smlouva oficiálně navrátila Rusku pouze Ukrajinu. 131 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 8. seminář Rada deseti Rada deseti představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje sestava vedoucích představitelů hlavních vítězných států, jež jednali na Pařížské mírové konferenci o poválečném uspořádání. Rada deseti fungovala od ledna do března 1919 a skládala se z ministerských předsedů, prezidenta a ministrů zahraničních věcí Velké Británie, Francie, Spojených států amerických, Itálie a Japonska. Rada pěti Rada pěti představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje sestava ministrů zahraničí Velké Británie, Francie, Spojených států amerických, Itálie a Japonska, jež jednali na Pařížské mírové konferenci o poválečném uspořádání. Na jaře 1919 došlo k reorganizaci Rady deseti, a proto v ní přestali zasedat ministři zahraničí. Současně se přikročilo k rozdělení agendy na významné body, jež dále řešili ministerští předsedové, a menší problémy, které měla na starost Rada pěti. Rada tří Rada tří představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje sestava ministerských předsedů Velké Británie (David Lloyd George) a Francie (Georges Clemenceau) a prezidenta Spojených států amerických (Thomas Woodrow Wilson), jež jednali na Pařížské mírové konferenci o poválečném uspořádání. Pokud se jednání účastnil zástupce Itálie, používá se označení Rada čtyř; japonský zástupce docházel na porady jen sporadicky. Rada tří řešila klíčové otázky spojené s přípravou mírových smluv. Woodrow Wilson Thomas Woodrow Wilson (1856–1924) byl 28. prezident Spojených států amerických v letech 1913–1921 a dovedl zemi k vítězství v 1. světové válce. Před svým zvolením do úřadu prezidenta jako kandidát za Demokratickou stranu patřil mezi významné vysokoškolské autority v oblasti práva a politické ekonomie, a proto jako prezident prosadil nemalé množství úspěšných správních a daňových reforem. Když Spojené státy americké vstoupily do 1. světové války, zapojil se Wilson do úsilí o světový mír jednak přednesením mírového návrhu pro ukončení války (Čtrnáct bodů) v lednu 1918, jednak plánem na vytvoření Společnosti národů, jež měla pomocí zásad kolektivní bezpečnosti udržet světový mír. Georges Clemenceau Georges Benjamin Clemenceau (1841–1929) byl francouzský novinář, státník a několikanásobný ministerský předseda, jenž dovedl Francii k vítězství v 1. světové válce. Ve francouzské politice nesmazatelně působil od roku 1870, kdy do ní vstoupil jako vůdce Radikální strany. V ministerských postech si počínal velmi nekompromisně, což mu vyneslo přezdívku „tygr“ (le tigre). Georges Clemenceau do značné míry představoval hlavního architekta Versailleského mírového systému, který byl dojednán na Pařížské mírové konferenci, a předního zastánce tvrdého míru vůči poraženému Německu. David Lloyd George David Lloyd George, první hrabě z Dwyforu, (1863–1945) byl britský liberální politik, státník, a ministerský předseda, jenž dovedl Velkou Británii k vítězství v 1. světové válce. Během svého působení jako ministr financí získal nemalé renomé, neboť je pokládán za klíčovou osobu, jež položila základy moderního sociálního státu ve Velké Británii. Vedle 132 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 francouzského ministerského předsedy Georges Clemenceaua představoval i nejvlivnější osobu na Pařížské mírové konferenci, řešící mírové uspořádání po 1. světové válce. Čtrnáct bodů Čtrnáct bodů představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označují podmínky amerického mírového návrhu pro ukončení 1. světové války, které ve svém prohlášení předložil prezident Spojených států amerických Woodrow Wilson 8. ledna 1918. Kladly důraz především na svobodu moří, snižování stavu armád, rovnoprávné podmínky odchodu, navrácení Alsaska a Lotrinska do francouzských rukou, úpravu koloniálních říší, autonomní vývoj národů ve střední a východní Evropě aj. Čtrnáct bodů nakonec dohodoví spojenci přijali a stal se východiskem pro jednání o poválečném uspořádání. Společnost národů (Liga národů) Společnost národů byla mezinárodní organizací v období mezi dvěma světovými válkami. Vznikla v roce 1919 na základě mírových jednání ve Versailles a usilovala pomocí zásad kolektivní bezpečnosti udržet světový mír. Z tohoto důvodu prosazovala omezení zbrojení, aby se minimalizovaly mezinárodní spory, jež se v případě vzniku měly řešit arbitráží, nikoli vojenskou silou. Ačkoli se Společnost národů snažila aktivně vystupovat v krizích, které zasáhly světové společenství v meziválečném období, absence účinných nástrojů proti agresorovi, nedůvěra některých členů v ideály Společnosti a v neposlední řade i neochota některých států dát přednost mezinárodním zájmům před vlastním národním ziskem vedla k tomu, že Společnost nezabránila expanzivní politice Německa, Itálie a Japonska ve 30. letech 20. století. Mírová smlouva s Německem Mírová smlouva s Německem (někdy též Versailleská mírová smlouva) představuje hlavní smlouvu vzešlou z Pařížské mírové konference v roce 1919. Smlouvu uzavřely vítězné dohodové státy (kromě Spojených států amerických, které ji neratifikovaly) s Německem, jehož zástupci ji museli podepsat bez možnosti jednat o jejím obsahu. Německo bylo nuceno přijmout veškerou zodpovědnost za rozpoutání 1. světové války, platit značné válečné reparace dohodovým zemím, ztrátu zámořských držav a některých evropských území a omezit ozbrojené síly. Demilitarizace Demilitarizace představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje radikální redukce národních zbrojních arzenálů na minimum. Odzbrojení je zpravidla součástí mírových smluv, ukončující větší vojenské konflikty. Versailleská mírová smlouva s Německem obsahovala demilitarizační články, z nichž nejznámější byly demilitarizované zóny v Porýní. Po 1. světové válce však výrazně zredukovala svou vojenskou sílu i Velká Británie, i když stála na straně vítězné koalice. Polský koridor Polský koridor představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje bývalá oblast Polska, sahající až k pobřeží Baltského moře a oddělující od sebe Východní Prusko a Německo. Polsko získalo tento koridor, ležící na území Pomořanska, jež bylo do 18. století místem s intenzivní německou kolonizací, po 1. světové válce, aby mělo zajištěný přístup k moři. Tento koridor Německo anektovalo v roce 1939. 133 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Alsasko-Lotrinsko Alsasko-Lotrinsko představuje pojem, jímž se označovalo říšské území vytvořené Německým císařstvím v roce 1871. Po prusko-francouzské válce anektovalo Německo na základě frankfurtské smlouvy Alsasko a Lotrinsko. Ztráta těchto území opakovaně vyvolávala před 1. světovou válkou ve Francii značný antagonismus vůči Německu. Francouzští politici se totiž nikdy nesmířili s odstoupením těchto oblastí a doufali, že je Francie získá jednou zpět. Vhodná příležitost přišla po 1. světové válce, kdy navrácení Alsaska a Lotrinska byl jeden z územních požadavků Dohody vůči poraženému Německu. Mírová smlouva s Rakouskem v Saint Germain Mírová smlouva s Rakouskem v Saint-Germain-en-Laye byla jedna z pařížských mírových smluv. K jejímu podpisu došlo 10. září 1919 vítěznou koalicí dohodových států na jedné straně a Rakouskem na straně druhé. Rakousko souhlasilo se ztrátou území ve prospěch nástupnických států, nesmělo se spojit s Německem, muselo platit reparace a nesmělo disponovat větší armádou než 30 000 mužů. Mírová smlouva s Maďarskem v Trianonu Mírová smlouva s Maďarskem v Trianonu byla jedna z pařížských mírových smluv. K jejímu podpisu došlo 4. června 1920 vítěznou koalicí dohodových států na jedné straně a Maďarskem na straně druhé. Maďarsko muselo souhlasit se ztrátou tří čtvrtin území ve prospěch nástupnických států, muselo platit reparace a nesmělo disponovat větší armádou než 35 000 mužů. Mírová smlouva s Bulharskem v Neuilly Mírová smlouva s Bulharskem v Neuilly byla jedna z pařížských mírových smluv. K jejímu podpisu došlo 27. listopadu 1919 vítěznou koalicí dohodových států na jedné straně a Bulharskem na straně druhé. Bulharsko ztratilo Dobrudžu, část Makedonie a přístup k Egejskému moři přes Thrákii, muselo platit reparace a nesmělo disponovat větší armádou než 20 000 mužů a budovat válečné loďstvo. Mírová smlouva s Tureckem v Sèvres a Lausanne Mírová smlouva s Osmanskou říší v Sèvres byla jedna z pařížských mírových smluv. K jejímu podpisu došlo 10. srpna 1920 vítěznou koalicí dohodových států na jedné straně a Osmanskou říší na straně druhé. Osmanská říše se vzdala všech nároků na neturecké území, čímž ztratilo čtyři pětiny své předválečné rozlohy. Mír ze Sèvres odmítli turečtí nacionalisté, a proto došlo v roce 1923 k revizi mírové smlouvy a uzavření nové ve švýcarském Lausanne. 134 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 9. seminář Reparace Reparace (někdy též válečné reparace) představují v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označují platby ze strany poražené země, kompenzující majetkové i nemajetkové škody, újmy a utrpení z období válečného konfliktu vítězné zemi či koalici států. Všeobecně se spíše preferuje, aby zajištění plnění válečných reparací proběhlo prostřednictvím peněžních plateb či ve formě odvodu předem specifikovaného zboží, než přímou anexí území poraženého státu a následného násilného výběru ze strany vítězné země či koalice. Velmi často jsou reparace i podmínkou k uzavření mírové smlouvy. Konference v Boulogne Konference v Boulogne (1920) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje dílčí konference mezi jednáními v San Remu a Spa (1920). V Boulogne byl zformulován první dosti obecný návrh, aby Německo platilo reparace po dobu 42 let a to následujícím způsobem: prvních 5 let 3 mld. ročně, dalších pět let 6 mld. ročně po zbývajících 32 let 7 mld. ročně, tedy celkem 269 mld. Tento návrh měl neblahý vliv na průběh jednání německých a spojeneckých expertů v Bruselu 1920. Konference ve Spa Konference ve Spa představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje setkání mezi Nejvyšší válečnou radou a představiteli Výmarské republiky v červenci 1920. Jednalo se o první poválečnou konferenci, na níž byli pozvaní i Němci. Na setkání se diskutovalo odzbrojení Výmarské republiky a válečné reparace, vyplývající z Versailleské mírové smlouvy. I když nedošlo k dohodě o samotné podstatě věci, ale alespoň se určilo pevné rozdělení reparací mezi spojence (Francie měla obdržet 52 % reparací) a ujasnily se dodávky uhlí. Londýnské ultimátum Londýnské ultimátum představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje ultimativní požadavek spojenců, zainteresovaných na reparacích. Během jednání mezi spojenci a Němci na konference v Londýně v březnu 1921 nedošlo k dohodě, protože němečtí delegáti předložili nepřijatelné požadavky, na něž spojenci okamžitě odpověděli ultimátem, posléze obsadili Duisburg a Düsseldorf a zahájili další sankce. Pro obsazení německých měst neměli spojenci žádné přímé oprávnění. V dubnu 1921 stanovila Reparační komise konečně celkovou finální sumu reparací ve výši 132 mld. zlatých marek. Janovská konference Janovská konference představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje konference, probíhající v Itálii od dubna do května 1922. Účastnili se jí zástupci 34 zemí a diskutovali celosvětové ekonomické problémy, jež nastaly po skončení 1. světové války. Účelem bylo prodiskutovat ekonomické zapojení střední a východní Evropy. Z debat byla vypuštěna otázka případné revize německých reparací. Na pozadí jednání v Janově došlo ke sblížení Německa a Sovětského Ruska v Rapallu, čímž konference v Janově nedosáhla vytyčených cílů. 135 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Rapallo Rapallo představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje smlouva, uzavřená mezi Německem, zastoupené ministrem zahraničí Waltherem Rathenauem, a Sovětským Ruskem, zastoupené lidovým komisařem zahraničních věcí Georgijem Čičerinem, v roce 1922 v italském letovisku Rapallo, během paralelně probíhající konference v Janově. Signatáři se vzdali všech teritoriálních a finančních nároků, vyplývající z brestlitevské mírové smlouvy a 1. světové války. Současně došlo k normalizování diplomatických vztahů a uzavření ekonomické spolupráce. Rúrská krize Rúrská krize představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje okupace Porúří belgicko-francouzskými vojsky v lednu 1923 v reakci na neplnění válečných reparací ze strany Německa, vyplývající z Versailleské mírové smlouvy z roku 1919. Německá vláda Wilhelma Cuna zareagovala vyhlášením politiky pasivní resistence na obsazených území, což vedlo k destabilizaci německého hospodářství, jež zachvátila hyperinflace, vedoucí k pádu měny. Krize skončila v září 1923, kdy nastoupil nový kabinet Gustava Stresemanna, který zavedl tzv. rentovou marku, díky níž se podařilo stabilizovat německou ekonomiku, a jenž zahájil politická jednání mezi zástupci Německa, Francie, Velké Británie a Spojených států amerických o budoucí podobě plnění reparačních povinností. Politika pasivní rezistence Politika pasivní rezistence představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje kampaň, reagující na okupaci Porúří belgicko-francouzskými vojsky v roce 1923. Německá vláda Wilhelma Cuna zareagovala vyhlášením politiky pasivní resistence na obsazených územích, což vedlo k destabilizaci německého hospodářství, jež zachvátila hyperinflace, vedoucí k pádu měny. Krize skončila v září 1923, kdy nastoupil nový kabinet Gustava Stresemanna. Gustav Stresemann Gustav Stresemann (1878–1929) byl německý liberální politik a státník, který krátce zastával úřad kancléře v roce 1923 a jenž byl dlouholetým ministrem zahraničí Výmarské republiky v letech 1923–1929. Jako kancléř v krizovém roce 1923 zavedl tzv. rentovou marku, díky níž se podařilo stabilizovat německou ekonomiku, a jenž zahájil politická jednání mezi zástupci Německa, Francie, Velké Británie a Spojených států amerických o budoucí podobě plnění reparačních povinností. Za dojednání Rýnského garančního paktu během konference v Locarnu obdržel Nobelovu cenu míru za rok 1926. Stresemann prosazoval i přijetí BriandKelloggova paktu v roce 1928, zavrhující násilí jako prostředek v mezinárodních sporech. Dawesův plán Dawesův plán představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje dohoda z roku 1924, modifikující dosavadní výši a způsob placení válečných reparací ze strany Německa vítězným státům. Dawesův plán reagoval na neschopnost Německa splácet předepsané reparace, které stanovila Reparační komise v květnu 1921, což způsobilo Rúrskou krizi. Spojené státy americké iniciovaly jednání pod vedením severoamerického finančníka Charlese Dawese, jenž si kladl za cíl nově provázat reparační plnění s plánem hospodářského oživení Německa. Spojenecká reparační komise následně přijala schéma, umožňující platit Německu podle jeho ekonomických možností. Současně pevně stanovila strop a výši ročních splátek, které se rok od roku zvyšovaly a postavila Německou centrální banku (Reichsbank) pod mezinárodní dohled. 136 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Youngův plán Youngův plán představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje mezinárodní dohoda z roku 1929, modifikující dosavadní výši a způsob placení válečných reparací ze strany Německa vítězným státům. Po přijetí Dawesova plánu v roce 1924 se ukázalo, že je potřeba definovat časové údobí splácení, a proto výbor, zasedající v Paříži, pod předsednictvím severoamerického finančníka Owena D. Younga a snížil celkovou částku, jež měla být ze strany Německa uhrazena, na 121 mld. říšských marek splatných v 59 ročních splátkách. Youngův plán zrušil i mezinárodní kontrolu německého hospodářství. Německo následně zaplatilo pouze jednu splátku v roce 1930. Velká hospodářská krize Velká hospodářská krize (někdy též Světová hospodářská krize či Velká deprese) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje katastrofický propad akcií na burze v New Yorku na konci října 1929. V následné panice došlo k řetězovému zhroucení celého trhu s cennými papíry, stažení bankovních aktiv amerických bank z Evropy a překotnému vybírání vkladů ze strany střadatelů, což odstartovalo Velkou hospodářskou krizi, která ovlivňovala světové hospodářství následující dekádu a jež zasáhla západní průmyslové země. Hooverovo moratorium Hooverovo moratorium představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje veřejné prohlášení prezidenta Spojených států amerických Herberta Clarka Hoovera z roku 1931 na podporu mezinárodního hospodářství těžce otřesené Velkou hospodářskou krizí. Na základě Hooverova moratoria měly být na jeden rok zastaveny všechny platby (včetně běžících úroků), mající nějakou spojitost s 1. světovou válkou (válečné reparace, mezispojenecké dluhy). Navzdory velkým nadějím, které do tohoto moratoria vkládal Hoover, nesetkalo se všeobecnou kladnou reakcí především ze strany Francie a nepodařilo se mu odvrátit ekonomický propad v Evropě. Konference v Lausanne Konference v Lausanne představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje setkání zástupců Francie, Velké Británie a Německa s cílem dosáhnout dohody o pozastavení reparačních plateb, uvalených na Německo po 1. světové válce v rámci Versailleské mírové smlouvy. Jednání se konala v době prohlubující se Velké hospodářské krize (v červnu a červenci 1932) ve švýcarském Lausanne, kde došlo k dohodě o vyhlášení moratoria na placení válečných reparací, protože německé hospodářství se ocitlo v hluboké ekonomické depresi. 137 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 10. seminář Společnost národů (Liga národů) Viz 8. seminář Malá dohoda Malá dohoda představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje vojenskopolitické uskupení Československa, Jugoslávie a Rumunska v letech 1921–1939. Malá dohoda byla vojensky a politicky podporována Francií, protože tvořila součást francouzského spojeneckého systému ve střední a jihovýchodní Evropě. Mezi hlavní cíle Malé dohody patřila snaha zabránit anšlusu Rakouska a obnově Rakouska-Uherska a především čelit revizionistickým snahám Maďarska. Rusko-polská válka Rusko-polská válka představuje v mezinárodních vztazích konflikt, který se udál v letech 1919–1921 mezi Polskem a sovětským Ruskem. Příčinou střetu byly spory o delimitaci hranic po 1. světové válce obnoveného Polska, které si nárokovalo velké části Ukrajiny a Běloruska, jež byly součástí polského státu v 18. století. Ačkoli pomyslné válečné štěstí se přiklánělo střídavě na obě strany, s malou převahou zvítězilo Polsko. Válečné střetnutí ukončil mír z Rigy (1921), na základě něhož Polsko získalo některé oblasti (Vilno, Rovno) a sovětské Rusko muselo uznat nezávislost Ukrajiny a Běloruska, což nedodrželo. Washingtonská konference Washingtonská konference (někdy Washingtonská námořní konference či Washingtonská odzbrojovací konference) představuje pojem, jímž se v mezinárodních vztazích označuje jednání mezi Spojené státy americkými, Japonskem, Velkou Británií, Belgií, Portugalskem, Francií, Itálií, Nizozemím a Čínou v letech 1921–1922. Státy zainteresované na Dálném východě v meziválečném období se smluvně schválily omezení námořního zbrojení, potvrdily nezávislost Číny a dosáhly utlumení expanzivních aktivit Japonska, které ve 30. let 20. století představovalo hlavního narušitele stability Washingtonského systému. Haagská konference Haagská konference (1922) představuje pojem, jímž se v mezinárodních vztazích označuje jednání, které navázalo na mezinárodní finanční a ekonomickou konferenci v Janově, probíhající od dubna do května 1922. Oproti konferenci v Janově se haagská jednání lišila v tom, že se jich neúčastnili němečtí zástupci a že v západních delegacích převládali představitelé obchodních kruhů. Haagská konference řešila nároky západních zemí vůči sovětskému Rusku za znárodnění cizího kapitálu a dluhy z carského období a otázku poskytnutí úvěru sovětskému Rusku. Konference skončila krachem, neboť západní delegáti odmítli ruské návrhy a požadovali navrácení znárodněného majetku jeho původním vlastníkům. Korfský incident Korfský incident představuje pojem, jímž se v mezinárodních vztazích označuje diplomatická krize mezi Řeckem a Itálií v roce 1923. Příčinou incidentu se stala vražda italského generála Enrika Telliniho v Řecku při vymezování albánské hranice. V reakci na to vyslal Benito Mussolini námořnictvo k obsazení řeckého ostrova Korfu. Řecká vláda podala na italský postup stížnost u Společnosti národů, která nebyla schopna účinně jednat, a proto Velká 138 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Británie a Francie donutily Itálii stáhnout se. Řekové však muselo zaplatit Italům značné odškodné. Ženevský protokol Ženevský protokol (někdy též Protokol o pokojném uspořádání mezinárodních sporů) představuje pojem, jímž se v mezinárodních vztazích označuje diplomatický návrh, který předložil Společnosti národů britský labouristický ministerský předseda James Ramsay MacDonald a jeho francouzský protějšek Édouard Herriot v roce 1924. Návrh protokolu, na jehož vypracování se podílel i československý ministr zahraničí Edvard Beneš, byl založen na třech oddělených, ale navzájem propojených principech, kterými se měly řídit mezinárodní vztahy – arbitráž, bezpečnost a odzbrojení. Rýnský garanční pakt Rýnský garanční pakt představuje pojem, jímž se v mezinárodních vztazích označuje dohoda mezi zástupci Československa, Belgie, Německa, Velké Británie, Francie, Itálie a Polska uzavřená na konferenci ve švýcarském Locarnu v prosinci 1925. Podstatou smluvního ujednání byly mezinárodní garance německých západních hranic. Mezi garanty patřily Velká Británie a Itálie. Smlouva stanovila, že všechny spory, které signatáři nebudou schopni vyřešit vzájemnou dohodou, předají k arbitráži Radě Společnosti národů. Konference v Locarnu Konference v Locarnu představuje událost, kterou se v mezinárodních vztazích označuje jednání mezi zástupci Československa, Belgie, Německa, Velké Británie, Francie, Itálie a Polska ve švýcarském Locarnu v říjnu 1925. Došlo k uzavření řady mezinárodních smluv, z nichž nejznámější je Rýnský garanční pakt a které uvolňovaly tehdejší mezinárodní napětí garancí německých západních hranic. Během konference však německá strana odmítla uznat nezměnitelnou podobu východní hranice Německa s Československem a Polskem. Na základě locarnských smluv byla Výmarská republika přizvána ke vstupu do Společnosti národů. Briand-Kelloggův pakt Briand-Kelloggův pakt (někdy též Pařížský pakt) představuje pojem, jímž se v mezinárodních vztazích označuje smlouva mezi Spojenými státy americkými, Austrálií, Kanadou, Německem, Indií, Irskem, Itálií, Novým Zélandem, Jihoafrickou unií, Velkou Británií, Československem, Polskem, Japonskem, Belgií a Francií v srpnu 1928. Briand-Kelloggův, pojmenovaný podle předkladatelů francouzskému ministru zahraničí Aristidu Briandovi a jeho americkému protějšku Franku Kelloggovi, pakt vylučoval válku jako prostředek řešení mezinárodních sporů kromě případů sebeobrany. Ženevská odzbrojovací konference Ženevská odzbrojovací konference představuje událost, kterou se v mezinárodních vztazích označuje jednání mezi zástupci 61 zemí včetně Spojených států amerických, Sovětského svazu a Německa v roce 1932. Konferující se snažili domluvit na všeobecné redukci zbraní. Nástup Hitlera v Německu k moci v roce 1933 znamenal odchod Němců z konference a následně i ze Společnosti národů. 139 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Balkánský pakt Balkánský pakt (někdy též Balkánská dohoda) představuje pojem, jímž se v mezinárodních vztazích označuje smlouva mezi Řeckem, Tureckem, Rumunskem a Jugoslávií v únoru 1934. Cílem paktu bylo udržení geopolitické stability Balkánského poloostrova po 1. světové válce. S dohodou nesouhlasily Albánie, kterou zcela ovládala Itálie, a revizionistické Bulharsko. Balkánský pakt měl znamenat jihoevropský protějšek východního Locarna. Východní Locarno Východní Locarno představuje pojem, jímž se v mezinárodních vztazích označuje snaha francouzského ministra zahraničí Louise Barthoua prolomit mezinárodní izolaci Francie sblížením se Sovětským svazem v roce 1934. Jednalo se o pokus vytvořit Východní Locarno, tj. multilaterální garanci vzájemných hranic mezi Německem, Polskem, Československem, Finskem, Estonskem, Litvou a Lotyšskem a bilaterální smluvní propojení mezi Francií a Sovětským svazem, pojící Východní Locarno k Rýnskému garančnímu paktu. Proti jeho návrhu se ostře postavilo Polsko a Německo a po smrti Louise Barthoua odmítl Pierre Laval jeho zahraničněpolitickou koncepci. Luis Barthou Jean Louis Barthou (1862–1934) byl francouzský státník a politik třetí republiky. Zastával nejrůznější ministerské funkce a v roce 1913 i post ministerského předsedy. Jako ministr zahraničí se pokusil v roce 1934 prolomit mezinárodní izolaci Francie sblížením se Sovětským svazem, prostřednictvím pokusu o vytvoření Východní Locarno, jež se v omezené míře realizovalo francouzsko-sovětskou smlouvou o vzájemné pomoci z roku 1935. Během návštěvy Marseille, kde se v říjnu 1934 sešel s jugoslávským králem Alexandrem I., došlo ke spáchání atentátu, v důsledku něhož král i Barthou zemřeli. 140 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 11. seminář Politika appeasementu Politika appeasementu (usmiřování) představuje pojem, jímž se v mezinárodních vztazích označuje snaha nejen britských politiků a předních představitelů veřejného života, ale i francouzských státníků, o uspokojení mocenských a územních požadavků zemí Osy ve 30. letech 20. století. Tato politika usmiřování umožnila Hitlerovu Německu obsadit Porýní, anektovat Rakousko a během Mnichovské konference v roce 1938 získat pohraniční území Československa. Tzv. desetileté pravidlo Tzv. desetileté pravidlo představuje pojem, jímž se označuje zásada, s níž přišel po 1. světové válce britský liberální ministerský předseda David Lloyd George, jenž v poválečné atmosféře všeobecného uvolnění a optimismu, předpokládal, že Velké Británii v následujících deseti letech nehrozí žádný velký ozbrojený konflikt, a proto může snížit armádu na desetinu válečné úrovně a současně adekvátně upravit výdaje na obranu země. Mandžukuo Mandžukuo představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje loutkový stát v Mandžusku a ve východním Mongolsku v letech 1932–1945. Po Mukdenském incidentu v roce 1931 zřídili Japonci tento stát, v jehož čele stanul poslední čínský císař z dynastie Čching Pchu-I. Události spojené se vznikem Manžukua zkoumala Lyttonova komise. Mezinárodní společenství kromě Japonska Manžukuo neuznalo, na což Japonci zareagovali vystoupením ze Společnosti národů. Stimsonova doktrína Stimsonova doktrína (někdy též doktrína o neuznání) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje veřejná deklarace ministra zahraničí Spojených států amerických Henryho Lewise Stimsona v roce 1931. Stimson v reakci na japonskou okupaci Mandžuska po Mukdenském incidentu prohlásil, že Spojené státy americké diplomaticky neuznají jakékoli jednání narušující územní celistvost Číny nebo odporující klauzulím BriandKelloggova paktu. Lyttonova komise Lyttonova komise představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje skupina vyšetřovatelů ze Spojených států amerických, Francie, Německa a Itálie pod vedením Brita lorda Lyttona. Komise Spojených národů, jejíž vyslání inicioval japonský delegát, působila šest týdnů v Mandžusku v roce 1932 a měla za úkol zdokumentovat zde situaci před a po září 1931. Zpráva Lyttonovy komise vyzněla v neprospěch Japonska, a proto Společnost národů na mimořádném zasedání odsoudila japonskou agresi. Následně Japonci vystoupili z této mezinárodní organizace (1933). Římské protokoly Římské protokoly představují v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje smlouva mezi Itálií, Maďarskem a Rakouskem v roce 1934. Dohoda obsahovala klauzule o politické spolupráci a vzájemných konzultací, italsko-rakouských obchodních vztazích a snížení cel vybraného rakouského zboží v Itálii. Římskými protokoly se Mussoliniho Itálie pokoušela o vytvoření sféry vlivu v těchto státech, usilující o revizi versaillského mírového systému. 141 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Římské protokoly reálně přestaly platit, když došlo ke sblížení fašistické Itálie s nacistickým Německem. Pakt čtyř Pakt čtyř představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje smlouva mezi Itálií, Německem, Francií a Velkou Británií z roku 1933. Pakt, jehož podpis iniciovala Mussoliniho Itálie a prostřednictvím něhož chtěla vytvořit velmocenské direktorium nad Evropou mimo rámec Společnosti národů, prosadit revizi mírových smluv a realizovat rovnoprávnost ve zbrojení, však nebyl nikdy ratifikován francouzským parlamentem. Dle italského předpokladu měli signatáři paktu koordinovat svůj postup ve všech důležitých otázkách světového dění, v důsledku čehož by byl z rozhodování vyloučen Sovětský svaz. Italsko-habešská válka Italsko-habešská válka (někdy též italsko-etiopská válka) představuje v mezinárodních vztazích konflikt, který se udál v letech 1935–1936 mezi Itálií a Etiopií (Habeší). Střetu předcházelo několik uměle vyvolaných incidentů ze strany Itálie, jež nakonec rozpoutala válku. Ačkoli se Etiopané bránili, nemohli čelit moderně vyzbrojené a vycvičené italské armádě. Boje s Etiopany pokračovaly i po oficiálním skončení konfliktu. Hoare-Lavalova dohoda Hoare-Lavalova dohoda představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje návrh britského ministra zahraničí Samuela Hoarea a jeho francouzského protějšku Pierra Lavala z prosince 1935. Smlouva si kladla za cíl ukončit probíhající Italsko-habešskou válku rozdělením Etiopie. Záměrnou indiskrecí novinářů pronikl obsah smlouvy na veřejnost. Následný skandál postupně vedl k politickému pádu Hoarea a zanedlouho i Lavala. Streská fronta Streská fronta představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje dohoda mezi britským ministerským předsedou Ramsay MacDonaldem a jeho italským protějškem Benitem Mussolinim a francouzským ministrem zahraničí Pierrem Lavalem z dubna 1935. Streská fronta si kladla za cíl společně zabránit budoucím pokusům Německa o změny versaillského mírového systému. Britsko-německá námořní dohoda Britsko-německá námořní dohoda představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje smlouva mezi Velkou Británií a Německem z roku 1935. Dohoda si kladla za cíl regulovat velikost německého válečného loďstva ve vztahu ke Královskému námořnictvu. Němci dostali možnost postavit plavidla o výtlaku 35 % celkové tonáže britských lodí. V případě obou států se jednalo o snahu zlepšit vzájemně pošramocené vztahy. Remilitarizace Porýní Remilitarizace Porýní představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje vstup německé armády do Porýní v březnu 1936. Tento krok nacistického Německa znamenal otevřené porušení podmínek Versaillské mírové smlouvy (1919) a dohod ze švýcarského Locarna (1925), jež po obou březích Rýna stanovovaly demilitarizované pásmo v šíři 50 km. Západní země proti tomu nijak nezakročily. 142 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Osa Berlín-Řím Osa Berlín-Řím představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje vojenskopolitická aliance mezi Německem a Itálií z října 1936. V listopadu 1936 se k Ose připojilo Japonsko, čímž vznikl tzv. pakt proti Kominterně (Komunistické internacionále). Na dohodu z října 1936 navázal tzv. Ocelový pakt z května 1939, který obsahoval klauzule o společné vojenské a ekonomické spolupráci v případě vypuknutí války na evropském kontinentu. Pakt proti Kominterně Pakt proti Kominterně (někdy též proti Komunistické internacionále) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje smlouva mezi Japonskem a Německem z listopadu 1936. V roce 1937 se k němu připojila Itálie a během 2. světové války i další státy; zpravidla spojenci Osy. Pakt si kladl za cíl spolupracovat proti aktivitám mezinárodního komunismu a nepřímo byl zaměřen proti Sovětskému svazu. Když v roce 1941 Německo zaútočilo na Sovětský svaz, došlo k revizi smlouvy. 143 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 12. seminář Španělská občanská válka Španělská občanská válka představuje v mezinárodních vztazích konflikt, který se udál v letech 1936–1939 ve Španělsku mezi silami levice a pravice. Vítězství levicového bloku ve volbách v únoru 1936 vedlo k řadě stávek, které vyústily v pokus o státní převrat ze strany generálů José Sanjurja a Francisca Franka. Následná občanská válka vedla k zasahování cizích zemí do španělských záležitostí. Německo a Itálie vojensky i politicky podporovaly pravicové falangisty, zatímco Sovětský svaz prostřednictvím Kominterny (Komunistické internacionály) pomáhal levicovým republikánům. Válka, vyznačující se velkými ztrátami na civilním obyvatelstvu, skončila dobytím Madridu v dubnu 1939 a vítězstvím generála Franka. Neintervenční výbor Neintervenční výbor představuje v mezinárodních vztazích pojem, který vznikl z uzavření smlouvy o neintervenci v srpnu 1936. Ve výboru zasedali zástupci Velké Británie, Francie, Sovětského svazu, Itálie, Německa a dalších 24 signatářských zemí. Ačkoli účastnické země deklarovaly politiku neutrality a nevměšování a zavázaly se dodržovat zákaz přímého i nepřímého vývozu zbraní a válečného materiálu do Španělska, nacistické Německo, Itálie a Sovětský svaz dohodu porušovaly. Interbrigády Interbrigády (někdy též Mezinárodní brigády) představují v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označovaly dobrovolnické vojenské jednotky z různých zemí, účastnící se Španělské občanské války v letech 1936–1939 na straně levicové republikánské vlády. Dobrovolníci, jejichž celkový počet dosahoval více než 30 000, byli organizováni převážně prostřednictvím Kominterny (Komunistické internacionály) na národním základě. Legie Condor Legie Condor představují v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označovaly dobrovolnické vojenské jednotky, složené z německých leteckých (Luftwaffe) a pozemních sil a účastnící se Španělské občanské války v letech 1936–1939 na straně nacionalistických sil generála Franka. Během konfliktu neváhala legie Condor používat brutální vojenské metody jako bombardování civilních cílů. Nechvalně proslulé zničení Guerniky v roce 1937 symbolizuje aktivity těchto vojenských dobrovolníků ve Španělsku. Guernica Guernica označuje město v Baskicku, které se stalo během Španělské občanské války v letech 1936–1939 symbolem hrůz a utrpení tamních bojů. Dne 26. dubna 1937 došlo k vybombardování Guerniky legií Condor, skládající se z německých dobrovolníků, bojujících na straně nacionalistických sil generála Franka. Letecký útok, který proměnil město v ruiny, si vyžádal několik stovek obětí. Tato událost výrazně ovlivnila malíře Pabla Picassa a stala se námětem jeho obrazu Guernica. 144 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Hossbachův protokol Hossbachův protokol představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje písemné shrnutí ze setkání německého diktátora Adolfa Hitlera s předními představiteli vojenských kruhů a ministerstva zahraničí 5. listopadu 1937. Během tohoto jednání došlo ze strany Hitlera k představení expanzionistických plánů, v důsledku nichž zahájil radikálnější postup v zahraničněpolitických otázkách. Anšlus Rakouska Anšlus (něm. Anschluss) Rakouska představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje připojení Rakouska k Německu, které bylo Versaillskou mírovou smlouvou výslovně zakázané. Během meziválečného období proběhlo několik neúspěšných pokusů o anšlus (kupříkladu v roce 1934). Dne 13. března 1938 došlo ke vstupu německé armády do Rakouska a k jeho následnému připojení (anšlusu) k Německu. Sudetští Němci Sudetští Němci (někdy též čeští Němci) je označení pro etnické Němce, žijící v bývalých zemích Koruny české. Sudetští Němci především obývali pohraniční území, přiléhající k Německu, Rakousku a Polsku. Po 1. světové válce byly tyto oblasti (Sudety) se třemi miliony sudetských Němců začleněny do nově vzniklého Československa. Koncem 30. let 20. století znamenala otázka postavení sudetských Němců v československém státe jádro sporů mezi Německem a Československem. V roce 1938 se do této záležitosti vložily především Velká Británie, Francie a Itálie. Na základě mnichovské dohody ze září 1938 byly Sudety odstoupeny Německu. Karlovarský program Karlovarský program představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označují politické požadavky Sudetoněmecké strany vůči vládě Československa, které na sjezdu v Karlových Varech v dubnu 1938 vyhlásil Konrad Henlein. Osmibodový program zahrnoval předpoklad úplného zrovnoprávnění Sudetských Němců s českým národem, zřízení sudetoněmecké správy v oblastech sudetoněmeckého osídlení ve všech sférách veřejného života a další kroky posilující postavení sudetských Němců v rámci Československa. Runcimanova mise Runcimanova mise představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje cesta Brita lorda Waltera Runcimana do Československa v létě 1938. Lord Runciman se řadil k zastáncům politiky appeasementu a obdržel od britského ministerského předsedy Nevilla Chamberlaina úkol, aby prozkoumal národnostní poměry v Československu a aby dojednal dohodu mezi československou vládou a sudetskými Němci o autonomii Sudet podobající se svou formou švýcarským kantonům. Následná Runcimanova zpráva však jediné řešení problému viděla v připojení Sudet k Německu. Neville Chamberlain Sir Arthur Neville Chamberlain (1869–1940) byl britský konzervativní politik a státník, jenž v letech 1937–1940 zastával post ministerského předsedy Velké Británie. Jako britský premiér nechvalně proslul tím, že uplatňoval vůči Německu, Itálii a Japonsku politiku appeasementu (usmiřování), v níž viděl řešení mezinárodních problémů. Po podpisu mnichovské dohody v září 1938 předpokládal, že se mu podařilo dojednat mír. Politiku appeasementu ukončil ve chvíli, kdy hitlerovské Německo obsadilo zbytek Československa, a zahájil přípravy na válku. 145 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Édouard Daladier Édouard Daladier (1884–1970) byl francouzský politik a státník, jenž v letech 1933, 1934, 1938–1940 zastával post ministerského předsedy Francie. Spolu s britským ministerským předsedou Nevillem Chamberlainem se podvolili požadavkům Hitlera na připojení československých pohraničních oblastí se sudetoněmeckým obyvatelstvem k Německu a v září 1938 podepsal mnichovskou dohodu, která tuto územní změnu autorizovala a jenž je vnímána za vrchol politiky appeasementu. Mnichovská konference Mnichovská konference představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje jednání mezi představiteli Velké Británie (Neville Chamberlain), Francie (Édouard Daladier), Německa (Adolf Hitler) a Itálie (Benito Mussolini) 29–30. září 1938 v Mnichově. Na konferenci, kterou iniciovala italská strana, se jednalo bez přítomnosti československých zástupců o sudetoněmecké otázce. Na základě podepsané mnichovské dohody muselo Československo odstoupit pohraniční území obývané sudetskými Němci (Sudety) Německu. Mnichovská dohoda je z hlediska ústupků hitlerovskému Německu vnímána za vrchol politiky appeasementu. Pakt Molotov-Ribbentrop Pakt Molotov-Ribbentrop představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje nonagresivní smlouva mezi hitlerovským Německem a Sovětským svazem z 23. srpna 1939. Pakt je pojmenován podle dvou hlavních vyjednavačů: sovětského lidového komisaře zahraničních věcí Vjačeslava Molotova a jeho německého protějšku Joachima von Ribbentropa. Signatáři se ve smlouvě zavázali zdržet vzájemného ozbrojeného konfliktu a nevstupovat do aliancí, namířených proti jedné či druhé straně. Na základě dohody došlo i k vymezení sfér vlivu v Evropě včetně vzájemné hranice po německém útoku na Polsko v září 1939. 146 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 13. seminář Zákony o neutralitě (Neutrality Act) Zákony o neutralitě představují sérii zákonů, první byl přijat 31. srpna 1935 a zakazoval vývoz zbraní, munice a dalšího válečného materiálu do všech zemí ve válečném stavu, producenti zbraní v USA museli žádat o exportní licence a Američané na lodích plujících pod vlajkami znepřátelených států podstupovali tyto cesty pouze na vlastní nebezpečí. Tento a další zákony pramenily z amerického izolacionismu, jeho stoupenci chtěli předejít tomu, aby USA byly zataženy do nějaké války. V únoru 1936 přišlo upravení a rozšíření zákazu také na půjčky a úvěry pro válčící země. Dalším faktorem, který znamenal opětovné změny v legislativě o neutralitě, se stala španělská občanská válka v letech 1936–1939. V lednu 1938 přijaly Senát a Sněmovna reprezentantů společnou rezoluci, která rozšířila stávající embarga taktéž na občanské nepokoje ve Španělsku. Zákony týkající se neutrality platily jen do 1. května 1937, a proto byl k tomuto datu přijat již čtvrtý zákon. Tento zákon potvrdil předchozí zákazy a přidal některá nová ustanovení: zákaz prodeje zbraní válčícím zemím (včetně občanské války); americká plavidla nesměla převážet takovýto náklad, i když byl vyroben mimo USA; zákaz půjček a úvěrování válčících zemí. Zákon Cash&Carry Zákon Cash&Carry (Zaplať a odvez) představoval modifikaci zákonů o neutralitě. K jeho přijetí došlo v listopadu 1939. Tato zásada spočívala v jednoduchém mechanismu: případný zájemce si mohl ve Spojených státech nakoupit zbraně, pokud za ně zaplatil v hotovosti a odvezl si je na vlastních plavidlech. Bylo jasné, že tato zásada pomohla západním velmocím, protože mocnosti Osy se kvůli námořní blokádě do USA nedostaly. Zákon o půjčce a pronájmu (Lend&Lease Act) Zákon o půjčce a pronájmu představoval náhradu zákonů o neutralitě. Prezident mohl na základě této normy zapůjčit nebo pronajmout zbraně nebo prostředky k jejich výrobě, potraviny a jiné předměty kterékoli zemi, jejíž obranu považuje za životně důležitou pro obranu Spojených států amerických. Zákon prosadil prezident Franklin Delano Roosevelt, aby pomohl především Velké Británii a Francii. Tato pomoc měla být uhrazena po válce. USA poskytly za celou dobu války pomoc v celkové hodnotě 48 mld. dolarů, z nichž 60 % směřovalo do Velké Británie a 20 % do SSSR. Platnost zákona ukončil prezident Harry Truman v srpnu 1945. Atlantická charta Atlantická charta představovala společné prohlášení států bojujících proti nacistickému Německu, vydané v srpnu 1941. Šlo o prohlášení amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta a britského ministerského předsedy Winstona Churchilla o společném postupu v probíhající válce. Dokument byl především výrazem snahy neuznat jakékoliv válečné územní zisky, uvolnit obchodní omezení a podpořit politické svobody národů. Oba muži se také přihlásili k zásadám svobodného obchodu, svobodné plavby a volného přístupu k surovinovým zdrojům a vyjádřili rovněž přesvědčení, že státy, které představují hrozbu agrese, by měly být po válce odzbrojeny. Do dubna 1950 podepsalo Atlantickou chartu na 50 států. 147 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Deklarace spojených národů Deklarace spojených národů představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje společné prohlášení 26 spojeneckých vlád z ledna 1942. Na základě této deklarace přistoupili signatáři k cílům a zásadám Atlantické charty ze srpna 1941 a zavázali se, že využijí veškerého ekonomického a vojenského potencionálu proti silám Osy a že neuzavřou separátní mír s nepřítelem. V této deklaraci byl poprvé použit termín „spojené národy“, který se stal významný pro vznik Organizace spojených národů, nahrazující meziválečnou Společnost národů. Josif Vissarionovič Stalin Josif Vissarionovič Stalin (1879–1953) byl sovětský státník a v letech 1922–1953 zastával post generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu. Během jeho působení v čele Sovětského svazu systematicky budoval kult osobnosti a země prošla rozsáhlou industrializací a kolektivizací zemědělství. Tato politika vedla k milionům obětí v důsledku hladomorů a poprav, jež ji doprovázely. V druhé polovině 30. let se uskutečnily velké procesy namířené proti inteligenci, členům strany a vojenským činitelům. Přese všechno se Stalinovi podařilo přivést Sovětský svaz k vítězství ve 2. světové válce. Spolu s americkým prezidentem Franklin Delano Rooseveltem a britským ministerským předsedou Winstonem Churchillem tvořil Stalin tzv. Velkou trojku, rozhodující do značné míry o poválečném uspořádání světa. Franklin Delano Roosevelt Franklin Delano Roosevelt (1882–1945) byl 32. prezident Spojených států amerických v letech 1933–1945. Roosevelt jako kandidát Demokratické strany zastával úřad nejdéle v historii, ačkoli měl handicap v podobě ochrnutí dolních končetin v důsledku dětské obrny. Jako prezident prosadil soubor ekonomických opatření New Deal, jenž přispěl k překonání Velké hospodářské krize ve Spojených státech amerických. Již krátce po vstupu Američanů do 2. světové války (po napadení Pearlu Harboru Japonci v prosinci 1941) se výrazně podílel na užší spolupráci mezi spojenci. Když došlo k napadení Sovětského svazu Německem, sepsal společně s britským ministerským předsedou Winstonem Churchillem Atlantickou chartu, jež byla přijata v srpna 1941 a jejíž zásady a principy formovaly poválečné uspořádání. Spolu se sovětským vůdcem Josifem Stalinem a britským ministerským předsedou Winstonem Churchillem tvořil Roosevelt tzv. Velkou trojku, rozhodující do značné míry o poválečném uspořádání světa. Winston Churchill Sir Winston Leonard Spencer Churchill (1874–1965) byl britský konzervativní politik, držitel Nobelovy ceny za literaturu a státník, který v letech 1940–1945 a 1951–1955 zastával post ministerského předsedy Velké Británie. V roce 1940 vystřídal v úřadu premiéra Nevilla Chamberlaina, s nímž byla spojena nechvalně proslulá politika appeasementu (usmiřování), a jako válečný vůdce dovedl svou zemi k vítězství nad mocnostmi Osy. Spolu s americkým prezidentem Franklin Delano Rooseveltem a sovětským vůdcem Josifem Stalinem tvořil Churchill tzv. Velkou trojku, rozhodující do značné míry o poválečném uspořádání světa. Konference v Teheránu Konference v Teheránu představovala první setkání představitelů tzv. Velké trojky (amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta, britského premiéra Winstona Churchilla a sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina), které se konalo ve dnech 28. listopadu až 1. prosince 1943 v íránském hlavním městě. Přítomní státníci jednali především o 148 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 spojenecké strategii na evropských bojištích. Stalin odmítl Churchillův požadavek na bojové operace v oblasti Středomoří. Americký prezident se přiklonil k sovětskému stanovisku a nakonec bylo rozhodnuto o otevření druhé fronty na západě Evropy (vylodění ve Francii). Stalin dále požadoval územní Polska, které sovětské jednotky obsadily v roce 1939. I v tom mu západní politici vyšli vstříc. SSSR se v Teheránu také zavázal, že po skončení války v Evropě vstoupí do války proti Japonsku. Druhá fronta Druhá fronta představuje označení pro frontu vytvořenou západními Spojenci za druhé světové války proti nacistickému Německu. Termín vznikl v době formování protihitlerovské koalice v letech 1941–1942, kdy na evropském bojišti vedl boj proti Německu jen Sovětský svaz. Definitivní rozhodnutí o otevření druhé fronty padlo na konferenci v Teheránu (28. listopadu až 1. prosince 1943). Britský premiér Churchill sice požadoval vojenské operace v oblasti Středomoří, ale americký prezident Roosevelt se přiklonil k sovětskému stanovisku a nakonec bylo rozhodnuto o otevření druhé fronty na západě Evropy (vylodění ve Francii). Druhá fronta byla otevřena vyloděním v Normandii, které začalo 6. června 1944 (den D, operace Overlord) pod vedením generála Eisenhowera. Jednalo se o největší vyloďovací operaci v dějinách lidstva. Otevření druhé fronty zahájilo osvobozování západní Evropy. Tzv. Morgenthauův plán Tzv. Morgenthauův plán představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje koncepce amerického ministra financí Henryho Morgenthaua mladšího o poválečné podobě a okupaci Německa. Plán, jenž vznikl v době, kdy se objevily první explicitní důkazy o existenci a rozsahu německých vyhlazovacích táborů, byl předložen v září 1944 a kladl si za cíl znemožnit vést Německu v budoucnu jakoukoli další válku. Toho se mělo dosáhnout zničením německé průmyslové základny a transformací země v agrární stát v údobí dvaceti let. Ačkoli plán vypracoval člen americké vlády, bylo od něho rychle upuštěno a nikdy se nestal oficiálním americkým programem, řešící poválečné uspořádání. Procentová dohoda Procentová dohoda představuje dohodu, kdy se v říjnu 1944 sešli v Moskvě sovětský vůdce Stalin s britským premiérem Churchillem. V průběhu této návštěvy Moskvy byla dohodnuta tzv. procentová dohoda o rozdělení odpovědnosti obou velmocí v jihovýchodní Evropě. V podstatě se jednalo o rozdělení vlivu na Balkáně, který měl po válce vypadat takto: Rumunsko a Bulharsko – SSSR 90 %, Spojenci 10 %, Jugoslávie – SSSR 50 %, Spojenci 50 %, Řecko – SSSR 10 %, Spojenci 90 %. Je potřeba dodat, že Stalin tuto dohodu dodržel a obětoval řecké partyzány v průběhu občanské války v Řecku. Jaltská konference Jaltská konference představuje schůzku tzv. Velké trojky (amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta, britského premiéra Winstona Churchilla a sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina), která se konala na Krymu od 4. do 11. února 1945 (krycí jméno Argonaut). Hlavní projednávané otázky se týkaly spojenecké politiky vůči Německu, Francii, Polsku, vzniku Organizace spojených národů a vstupu SSSR do války proti Japonsku. V otázce Německa spojenci opustili ideu jeho rozdělení na několik států, dohodli se na vzniku okupačních zón a na potrestání německých válečných zločinců. Západní spojenci ustoupili Stalinovi v otázce loutkové (lublinské) vlády, již dosadil na území okupovaném SSSR. Stalin také zopakoval, že po skončení války v Evropě SSSR vstoupí do války proti Japonsku (vymohl si však územní zisky – jižní část Sachalinu, Kurilské ostrovy a další). 149 5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 Postupimská konference Postupimská konference představuje setkání zástupců tří hlavních mocností antihitlerovské koalice (USA, SSSR, Velká Británie) v Postupimi (zámeček Cecilienhof) u Berlína ve dnech 17. července až 2. srpna 1945 (krycí název Terminal). Za Spojené státy americké byl přítomen nový prezident Harry Truman, za Sovětský svaz Josif Vissarionovič Stalin a za Velkou Británii Winston Churchill (v průběhu konference však jeho strana prohrála volby, a tak ho nahradil labourista Clement Attlee). Předmětem konference byly poválečná správa Německa, které o devět týdnů dříve kapitulovalo, uspořádání a rekonstrukce válkou poničené Evropy. Cílem okupace Německa měly být jeho úplné odzbrojení a demilitarizace, německá politika měla být důsledně demokratizována a státní správa decentralizována (to se týkalo i hospodářství). Plán denacifikace se týkal všech oblastí života v Německu (jednalo se o tzv. plán 4D – demokratizace, demilitarizace, dekartelizace a denacifikace). Součástí konference byly i úprava Německých hranic (posun směrem na západ) a také schválení odsunu německých menšin z Polska, Československa a Maďarska. Na této konferenci se již projevily budoucí rozpory mezi dřívějšími spojenci, především mezi USA a SSSR. Organizace spojených národů (OSN) Organizace spojených národů (zkráceně OSN) představuje mezinárodní organizaci, která vznikla v roce 1945 jako nástupkyně meziválečné Společnosti národů. Od založení sídlí v New Yorku a postupem času jsou jejími členy všechny státy světa. Jejím cílem je udržovat na bázi kolektivní bezpečnosti světový mír, bezpečnost a mírovou cestou rozvíjet politickou, ekonomickou a kulturní spolupráci mezi národy světa. Celosvětový význam a dosah aktivit OSN zapříčinil, že vedle hlavních orgánů (Valné shromáždění, Rada bezpečnosti, Mezinárodní soudní dvůr, Hospodářská a sociální rada, Poručenská rada a Sekretariátu) se časem vytvořily i specializované instituce a organizace, naplňující ideály a poslání OSN. Spojené národy vede generální tajemník, který je volen Valným shromážděním na dobu pěti let. 150 5HD410 Dějiny mezinárodní vztahy po roce 1945 151 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 1. seminář Druhá světová válka Druhá světová válka představuje největší ozbrojený konflikt v dějinách lidstva, který trval od 1. září 1939 do 2. září 1945 a v němž se na jedné straně střetly Německo, Itálie, Japonsko a jejich satelity a na druhé straně USA, SSSR, Velká Británie a jejich spojenci. Války se zúčastnila většina států světa a podle některých údajů měla 60 milionů obětí. Od předchozího konfliktu se odlišovala v řadě aspektů, zejména v počtu aktérů, rozsahu front, úrovně vojenské techniky a škod, jak materiálních, tak lidských. Ohledně úrovně použitých zbraní je třeba vedle masového nasazení tanků a letadel zdůraznit i nasazení jaderných zbraní v závěru války proti Japonsku. Vysoké ztráty lidských životů v bojových akcích výrazně doplnily oběti, k nimž docházelo v důsledku represí proti civilnímu obyvatelstvu na okupovaných územích (věznice a koncentrační tábory), a to především ze strany nacistického Německa. Válka jako celek skončila porážkou nacistického Německa a jeho spojenců. Konference v Teheránu Konference v Teheránu představovala první setkání představitelů tzv. Velké trojky (amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta, britského premiéra Winstona Churchilla a sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina), které se konalo ve dnech 28. listopadu až 1. prosince 1943 v íránském hlavním městě. Přítomní státníci jednali především o spojenecké strategii na evropských bojištích. Stalin odmítl Churchillův požadavek na bojové operace v oblasti Středomoří. Americký prezident se přiklonil k sovětskému stanovisku a nakonec bylo rozhodnuto o otevření druhé fronty na západě Evropy (vylodění ve Francii). Stalin dále požadoval územní Polska, které sovětské jednotky obsadily v roce 1939. I v tom mu západní politici vyšli vstříc. SSSR se v Teheránu také zavázal, že po skončení války v Evropě vstoupí do války proti Japonsku. Druhá fronta Druhá fronta představuje označení pro frontu vytvořenou západními Spojenci za druhé světové války proti nacistickému Německu. Termín vznikl v době formování protihitlerovské koalice v letech 1941–1942, kdy na evropském bojišti vedl boj proti Německu jen Sovětský svaz. Definitivní rozhodnutí o otevření druhé fronty padlo na konferenci v Teheránu (28. listopadu až 1. prosince 1943). Britský premiér Churchill sice požadoval vojenské operace v oblasti Středomoří, ale americký prezident Roosevelt se přiklonil k sovětskému stanovisku a nakonec bylo rozhodnuto o otevření druhé fronty na západě Evropy (vylodění ve Francii). Druhá fronta byla otevřena vyloděním v Normandii, které začalo 6. června 1944 (den D, operace Overlord) pod vedením generála Eisenhowera. Jednalo se o největší vyloďovací operaci v dějinách lidstva. Otevření druhé fronty zahájilo osvobozování západní Evropy. Procentová dohoda Procentová dohoda představuje dohodu, kdy se v říjnu 1944 sešli v Moskvě sovětský vůdce Stalin s britským premiérem Churchillem. V průběhu této návštěvy Moskvy byla dohodnuta tzv. procentová dohoda o rozdělení odpovědnosti obou velmocí v jihovýchodní Evropě. V podstatě se jednalo o rozdělení vlivu na Balkáně, který měl po válce vypadat takto: Rumunsko a Bulharsko – SSSR 90 %, Spojenci 10 %, Jugoslávie – SSSR 50 %, Spojenci 50 %, Řecko – SSSR 10 %, Spojenci 90 %. Je potřeba dodat, že Stalin tuto dohodu dodržel a obětoval řecké partyzány v průběhu občanské války v Řecku. 152 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 Jaltská konference Jaltská konference představuje schůzku tzv. Velké trojky (amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta, britského premiéra Winstona Churchilla a sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina), která se konala na Krymu od 4. do 11. února 1945 (krycí jméno Argonaut). Hlavní projednávané otázky se týkaly spojenecké politiky vůči Německu, Francii, Polsku, vzniku Organizace spojených národů a vstupu SSSR do války proti Japonsku. V otázce Německa spojenci opustili ideu jeho rozdělení na několik států, dohodli se na vzniku okupačních zón a na potrestání německých válečných zločinců. Západní spojenci ustoupili Stalinovi v otázce loutkové (lublinské) vlády, již dosadil na území okupovaném SSSR. Stalin také zopakoval, že po skončení války v Evropě SSSR vstoupí do války proti Japonsku (vymohl si však územní zisky – jižní část Sachalinu, Kurilské ostrovy a další). Postupimská konference Postupimská konference představuje setkání zástupců tří hlavních mocností antihitlerovské koalice (USA, SSSR, Velká Británie) v Postupimi (zámeček Cecilienhof) u Berlína ve dnech 17. července až 2. srpna 1945 (krycí název Terminal). Za Spojené státy americké byl přítomen nový prezident Harry Truman, za Sovětský svaz Josif Vissarionovič Stalin a za Velkou Británii Winston Churchill (v průběhu konference však jeho strana prohrála volby, a tak ho nahradil labourista Clement Attlee). Předmětem konference byly poválečná správa Německa, které o devět týdnů dříve kapitulovalo, uspořádání a rekonstrukce válkou poničené Evropy. Cílem okupace Německa měly být jeho úplné odzbrojení a demilitarizace, německá politika měla být důsledně demokratizována a státní správa decentralizována (to se týkalo i hospodářství). Plán denacifikace se týkal všech oblastí života v Německu (jednalo se o tzv. plán 4D – demokratizace, demilitarizace, dekartelizace a denacifikace). Součástí konference byly i úprava Německých hranic (posun směrem na západ) a také schválení odsunu německých menšin z Polska, Československa a Maďarska. Na této konferenci se již projevily budoucí rozpory mezi dřívějšími spojenci, především mezi USA a SSSR. Okupace Německa Okupace Německa představuje rozdělení Německa na čtyři okupační zóny po druhé světové válce (původně měly být jen tři, ale britskému premiérovi se podařilo vyjednat ještě čtvrtou pro Francii). Hlavní město Berlín byl vyňat ze sovětské zóny a rovněž rozdělen na čtyři zóny. Svrchovanou moc v Německu vykonávala Spojenecká kontrolní komise (SKK). Cílem okupace Německa měly být jeho úplné odzbrojení a demilitarizace, německá politika měla být důsledně demokratizována a státní správa decentralizována (to se týkalo i hospodářství). Plán denacifikace se týkal všech oblastí života v Německu (jednalo se o tzv. plán 4D – demokratizace, demilitarizace, decentralizace a denacifikace). Zatím však nemělo dojít k ustavení celoněmecké vlády, po dobu okupace však mělo být s Německem nakládáno jako s jednotným hospodářským celkem. Ohledně reparací bylo dohodnuto, že každá okupační velmoc bude je bude čerpat ze své zóny. 23. října 1954 pak západní mocnosti ukončily okupační statut v SRN. Denacifikace, demokratizace, demilitarizace, dekartelizace (politika 4D) Denacifikace, demokratizace, demilitarizace, dekartelizace představují program úplné odzbrojeného a demilitarizace Německa (likvidace válečného průmyslu), německá politika měla být důsledně demokratizována a státní správa decentralizována (to se týkalo i hospodářství, kde se hovoří o dekartelizaci, tedy o vynuceném rozdělení kartelů). Plán denacifikace se týkal všech oblastí života v Německu, jednalo se o vyčištění poválečného Německa od nacionálního socialismu. Mimo jiné to znamenalo zákaz činnosti NSDAP a 153 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 potrestání jednotlivců i organizací, které kolaborovaly s nacistickým režimem. Politika 4D se měla stát zárukou, že dojde k vymýcení německého militarismu a nacismu. Norimberský proces Norimberský proces představuje sérii procesů vedených Spojenými státy, Sovětským svazem, Francií a Velkou Británií proti nacistickým válečným zločincům, které proběhly před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946. Obvinění museli čelit z této obžaloby: spiknutí proti míru, zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Hlavní pře se vedla proti 24 špičkám nacistického Německa, z nichž bylo 12 odsouzeno k trestu smrti (např. náčelník generálního štábu armády Wilhelm Keitel, Hitlerův tajemník Martin Bormann, který byl souzen v nepřítomnosti, velitel německého letectva Hermann Göring, který před vykonáním rozsudku spáchal sebevraždu, ministr pro okupovaná východní území stranický ideolog Alfred Rosenberg, guvernér obsazeného Polska Hans Frank a další). K trestu odnětí svobody byli odsouzeni Hitlerův zástupce a vůdce NSDAP Rudolf Hess (doživotí), ministr hospodářství Walter Funk (doživotí, v roce 1957 byl propuštěn), velitel námořnictva Erich Raeder (v roce 1955 propuštěn). Tři obžalovaní byli osvobozeni – Hjalmar Schacht, Franz von Papen a Hans Fritzsche. Jako zločinecké byly odsouzeny i organizace SS, SD, gestapo a vedení NSDAP. Organizace spojených národů (OSN) Organizace spojených národů (zkráceně OSN) představuje mezinárodní organizaci, která vznikla v roce 1945 jako nástupkyně meziválečné Společnosti národů. Od založení sídlí v New Yorku a postupem času jsou jejími členy všechny státy světa. Jejím cílem je udržovat na bázi kolektivní bezpečnosti světový mír, bezpečnost a mírovou cestou rozvíjet politickou, ekonomickou a kulturní spolupráci mezi národy světa. Celosvětový význam a dosah aktivit OSN zapříčinil, že vedle hlavních orgánů (Valné shromáždění, Rada bezpečnosti, Mezinárodní soudní dvůr, Hospodářská a sociální rada, Poručenská rada a Sekretariátu) se časem vytvořily i specializované instituce a organizace, naplňující ideály a poslání OSN. Spojené národy vede generální tajemník, který je volen Valným shromážděním na dobu pěti let. 154 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 2. seminář Studená válka Studená válka představuje nevojenský konflikt mezi východním blokem v čele se SSSR a západním blokem v čele s USA. Obecně se tento konflikt časově vymezuje roky 1947–1991. Jednalo se o kombinaci několika elementů, které ji odlišovaly od válek v minulosti. Asi nejzásadnější charakteristika spočívá v tom, že ačkoli se používá označení válka, k použití zbraní nikdy nedošlo. Dalšími rysy byly snaha o naprosté zničení nepřítele a bipolární rozdělení světa na dva tábory. Hlavní účastníci vedli boj především budováním vojenských koalic, pomocí zranitelným státům, zástupnými válkami, špionáží, propagandou, závody ve zbrojení, rivalitou při sportovních kláních a předháněním se v technické vyspělosti (např. kosmické závody). V 80. letech 20. století zvýšily Spojené státy americké (prezident Ronald Reagan) diplomatický, vojenský a ekonomický tlak na Sovětský svaz v době, kdy stát trpěl ekonomickou stagnací. Sovětský vůdce Michail Sergejevič Gorbačov se snažil o reformu systému (perestrojka, česky přestavba, a glasnosť, česky otevřenost), ale sovětský systém (včetně zemí východního bloku) již nešlo zachránit. Studená válka tak po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 skončila. Harry S Truman Harry S Truman (1884–1972) byl 34. viceprezident a 33. prezident Spojených států amerických (1945–1953). Do úřadu nastoupil v dubnu 1945 po smrti svého předchůdce Franklina D. Roosevelta. Pocházel ze střední vrstvy, po celou kariéru si uchoval lidovou image a přes počáteční nedůvěru v jeho schopnosti si dokázal získat respekt a pověst rozhodného státníka. Dobu jeho úřadu poznamenala začínající studená válka a zhoršování vztahů k bývalému spojenci, SSSR. Jako prezident také musel rozhodnout o použití jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki. Do dějin se asi nejvíce zapsal tzv. Trumanovou doktrínou, spojen je i s Marshallovým plánem. Když se v roce 1949 stal podruhé prezidentem, snažil se prosadit zákony spojené se sociální politikou pod názvem Fair Deal. Během svého úřadování musel zvládnout mnoho těžkých zkoušek, např. první berlínskou krizi nebo korejskou válku. V roce 1953 se Truman vrátil do Independence, hodně psal (mimo jiné své paměti), přednášel a sbíral soukromé dary na vytvoření prezidentské knihovny, kterou poté daroval vládě (tato praxe byla převzata i jeho následovníky). Íránská krize Íránská krize představuje krizi, již vyvolalo znárodnění anglo-íránské naftové společnosti íránskou vládou Muhammada Mossadeka v květnu 1951. Krize vlastně začala již v březnu, kdy íránský parlament (madžlis) odhlasoval znárodnění přírodních zdrojů, což znamenalo i znárodnění ropného průmyslu včetně Anglo-íránské ropné společnosti (Anglo-Iranian Oil Company) a jejich holdingů. Britská vláda zareagovala nátlakem (včetně obchodního embarga) a vysláním vojsk do Perského zálivu. Diplomatické pokusy o vyřešení sporu neuspěly, Mossadek hodlal prodávat ropu zemím sovětského bloku. Odpor proti vládě vyvolaly i její snahy omezit šáhovy pravomoci. Po prvním neúspěšném pokusu o vojenský převrat, který Mossadek ještě dokázal odrazit, se jeho pozice zhoršila a v srpnu 1953 ovládla Teherán armáda, moci se ujal generál Fazlulláh Záhidí a Mossadek byl uvězněn. Šáh se vrátil do Íránu a o rok později došlo k dohodě o těžbě ropy s Mezinárodním naftovým konsorciem. 155 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 George Kennan George Kennan (1904–2005) byl americký diplomat, historik, politický poradce specializující se na dějiny a politiku Sovětského svazu (resp. Ruska). Vystudoval univerzitu v Princetonu a po ukončení studia nastoupil do diplomatické služby. Od poloviny 30. let 20. století se stal jedním z velkých odborníků na Sovětský svaz, rozpoznal podstatu stalinského režimu a varoval před příliš úzkou spoluprací se SSSR. Od dubna 1944 do května 1946 působil v čele americké mise v Moskvě. Na konci svého funkčního období napsal telegram o 8000 slovech (Dlouhý telegram), kde vytyčil novou strategii vztahů se SSSR. V červenci (už jako zaměstnanec ministerstva zahraničí) publikoval stať (pod pseudonymem „X“) Zdroje sovětského jednání, v níž prezentoval ideje Stalinovy politiky. V letech 1951–1952 působil na postu amerického velvyslance v Moskvě, ale po diplomatické chybě musel místo opustit. O dekádu později ještě zastával pozici velvyslance v Jugoslávii (1961–1963), aby se poté stáhl do akademického prostředí, kde se věnoval historii (i dějinám Ruska). Dlouhý telegram Dlouhý telegram představuje telegrafickou zprávu (rozsah přibližně 8000 slov), kterou poslal George Kennan prezidentu Trumanovi v únoru 1946. Kennan v ní především deklaroval, že dosavadní předpoklady, z nichž vycházely USA ve vztahu k SSSR, jsou naprosto mylné. Jedinou cestu, jak zastavit sovětskou expanzi, Kennan viděl v dlouhodobém, trpělivém, ale tvrdém a rozhodném zadržování ruských expanzivních tendencí. Fulton Fulton představuje projev (jmenoval se Opory míru) Winstona Churchilla z 5. března 1946, která se tradičně, byť ne zcela oprávněně pokládá za počátek studené války. Bývalý britský premiér vystoupil na půdě Westminsterské koleje na univerzitě ve Fultonu a v přítomnosti amerického prezidenta Trumana analyzoval situaci v Evropě. Dospěl k závěru, že USA a Velká Británie musí spolupracovat a pokusit se zastavit sovětskou expanzi. Churchill ve svém projevu použil označení „železná opona“, která vznikla v Evropě a rozdělila ji na dvě části, demokratickou a tu pod sovětským vlivem. Bezprostřední reakce na jeho projev byla v USA odmítavá, až po nějaké době si lidé začali uvědomovat, že se britský politik nemýlil. Občanská válka v Řecku Občanská válka v Řecku představuje vojenský konflikt, který se odehrál v letech 1946–1949. Na jedné straně konfliktu stála konzervativní část řecké společnosti a silové složky řecké vlády (Národně republikánská řecká liga, EDES), nejdřív podporované Velkou Británií, poté USA. Druhou bojující část tvořila levicová Národně osvobozenecká fronta (EAM) a její vojenská část – Národně osvobozeneckou armádou Řecka (ELAS), které podporovaly komunistické režimy ze sousedních států. Na základě procentové dohody mezi Stalinem a Churchillem (říjen 1944) se Řecko ocitlo v britské sféře vlivu. Poté se rozhořely boje mezi levicovými partyzány a britskými oddíly. Vlastní počátek občanské války se klade březen 1946 a mezníkem se stal rok 1947, kdy se podpory řecké monarchie chopily USA (Trumanova doktrína). Sovětsko-jugoslávská roztržka (1948) pak ukončila veškeré angažmá Moskvy v tomto prostoru. Trumanova doktrína Trumanova doktrína představovala zahraničně politický koncept amerického prezidenta Harryho S Trumana, který vyhlásil v březnu 1947 a jenž reagoval na oznámení britského kabinetu, že už nebude schopný dostát svým finančním a politickým závazkům vůči legitimní řecké vládě v boji s komunistickými partyzány. Současně se jednalo o hrozbu, že Turecko 156 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 spadne do sféry vlivu SSSR. Prezident Truman se rozhodl poskytnout oběma zemím finanční pomoc, o níž však musel přesvědčit Kongres, kde měli převahu opoziční republikáni. 12. března 1947 pak přednesl projev, který později vešel do dějin jako Trumanova doktrína. Prezident naznačil představu světa rozděleného na dva ideově nesmiřitelné tábory, v němž USA musí podporovat svobodné národy, které vzdorují pokusům o podrobení ozbrojenými menšinami nebo vnějšími tlaky. Poté požádal Kongres o pomoc Řecku a Turecku ve výši 400 milionů dolarů k 30. červnu 1948, což Kongres schválil. Marshallův plán (European Recovery Program, E. R. P.) Oficiální název zněl Plán evropské obnovy a představoval program hospodářské obnovy, který Spojené státy americké poskytly válkou poničené západní Evropě (země východního bloku plán pod tlakem SSSR odmítly) a jejž schválil americký Kongres 3. dubna 1948. Ve stejný den podepsal zákon i prezident Harry S Truman, platnost pomoci byla stanovena na 4 roky (ve výši přibližně 13 miliard dolarů). Americká pomoc se skládala především z potravinových přebytků a nejrůznějšího zboží. Plán nese jméno podle amerického ministra zahraničí George C. Marshalla, vypracovalo ho ministerstvo zahraničí. Pomoc se týkala 16 zemí západní a jižní Evropy (Velká Británie, Francie, Itálie, SRN – do podzimu 1949 jako Trizonie, Nizozemsko, Řecko, Rakousko, Belgie, Dánsko, Irsko, Švédsko, Švýcarsko, Norsko, Island. Lucembursko a Turecko). Bizónie, Trizónie Bizónie představovala označení pro spojenou anglo-americkou okupační zónu v Německu, která vznikla v prosinci 1946 (v platnost vstoupila 1. ledna 1947). Toto spojení se uskutečnilo v době, kdy se debatovalo o přípravě mírové smlouvy s Německem. Bizónie zahrnovala víc než polovinu poválečného Německa a obývalo ji 60 % obyvatelstva. Jednalo se o ekonomicky nejvýznamnější německé země. Za zhoršující se mezinárodní situace souhlasila Francie s připojením k Bizónii (duben 1948, čímž vznikla Trizónie), v prosinci 1947 pak USA zastavily čerpání sovětských reparačních pohledávek z Bizónie. Také se zde budovaly prozatímní parlamentní a vládní instituce. Trizónie se stala 23. května 1949 základem nově vzniklé Spolkové republiky Německo (vznikla 7. září 1949). První berlínská krize První berlínská krize představuje vrchol sporů mezi západními spojenci a SSSR, který v březnu 1948 vyhlásil omezení železničního spojení západních zón v Berlíně se západními okupačními zónami. V červnu pak Stalin nařídil přerušit veškeré vodní a pozemní cesty mezi, čímž nastala blokáda Západního Berlína. Přerušení letecké cesty nenastalo, Stalin se domníval, že letecký most sám o sobě nebude stačit na zásobování a rovněž se obával eskalace napětí. USA a Velká Británie však vytvořily letecký most a během 14 měsíců trvající blokády dopravily do blokovaných částí Berlína přibližně 2,5 milionu tun zásob (12 000 tun potravin a paliv denně). Sovětský vůdce již v únoru 1949 poznal, že blokáda neuspěla a o tři měsíce později ji odvolal. Letecký most Letecký most představuje pružnou reakci USA a Velká Británie na vzniklou okupaci Západního Berlína a vytvořily letecký koridor, díky němuž zásobovaly Západní Berlín. Spojenecké posádky přepravovaly denně na 12 000 tun potravin a paliva. Do Západního Berlína vedly ze západních zón tři vzdušné koridory široké cca 30 km, v oblasti mimo ně hrozilo zásobovacím letounům sestřelení sovětskými stíhači. Za 14 měsíců trvání blokády dopravila letadla do města celkem 2,5 miliónu tun nákladu. Letecký most měl velký morální 157 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 dopad, protože se Západ přihlásil k úloze ochránce formující se Spolkové republiky Německo. SSSR naopak uznal neúspěch a krize dovršila započatý proces dělení Německa na dvě politické jednotky. Severoatlantická aliance (North Atlantic Treaty Organization, NATO) Severoatlantická aliance představuje alianci a organizaci (euroatlantický mezinárodní vojenský pakt), která vznikla podpisem Washingtonské smlouvy 4. dubna 1949. K původním zakládajícím členům patřily Belgie, Dánsko, Francie, Island, Kanada, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Velká Británie a USA. V roce 1955 se členem NATO stala SRN. Zpočátku se jednalo spíše o proklamativní politický charakter smlouvy, ale na počátku 50. let 20. století byla pod vlivem mezinárodních událostí (vítězství komunistů v Číně nebo počátek Korejské války) urychlena přeměna NATO v akceschopnou vojenskou organizaci. V březnu 1999 se členem NATO stala i Česká republika. Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (Organization for European Economic Cooperation, OEEC) Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci představuje organizaci, která vznikla v srpnu 1947 (formálně až v dubnu 1948) jako koordinační orgán při použití prostředků plynoucích z Marshallova plánu. Jejími členy se staly Belgie, Dánsko, Irsko, Francie, Lucembursko, Itálie, Island, západní okupační zóny Německa, Nizozemsko, Řecko, Norsko, Rakousko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko a Velká Británie. Organizace se zabývala především odstraňováním překážek evropského obchodu a otázkami evropské hospodářské spolupráce. Na konci 50. let 20. století se přetransformovala na Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (vznikla v roce 1960). Korejská válka Korejská válka představuje třetí největší válečný konflikt v dějinách, který probíhal v letech 1950–1953 na Korejském poloostrově. Válku zahájil severokorejský režim Kim Ir-sena za podpory sovětského vůdce Josifa Stalina a čínského Mao Ce-tunga. Na stranu Jižní Koreje se postavila Organizace spojených národů, která útok označila za agresi, a proto na základě její rezoluce došlo ke společnému zásahu členských států pod vedením Spojených států amerických. Vylodění spojeneckých jednotek u Inčchonu umožnilo jednak zvrátit dosavadní nepříznivý vývoj, jednak zahájit úspěšnou protiofenzívu do Severní Koreje. Následně zasáhly oddíly čínských dobrovolníků, které přinutily spojenecké jednotky k ústupu na 38. rovnoběžku, na níž se fronta zastavila. V patové situaci zahájily válčící strany zdlouhavá mírová jednání, jež vyústily v podpis smlouvy o příměří v červenci 1953, potvrzující rozdělení Korejského poloostrova na dva státy. 158 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 3. seminář Sovětský (východní) blok Sovětský blok představuje označení Sovětského svazu a jeho satelitů po druhé světové válce, kdy se svět polarizoval na dva soupeřící tábory. Proti východnímu bloku, organizovanému vojensky do Varšavské smlouvy (vznikla v roce 1955) a hospodářsky do Rady vzájemné hospodářské pomoci (vznikla v roce 1949), stál Západ a jeho organizace (především NATO). Východní blok nebyl monolitickou organizací, v roce 1948 došlo k sovětsko-jugoslávské roztržce, Jugoslávie se poté orientovala jak na Východ, tak i na Západ. V roce 1956 se Albánie přeorientovala na Čínu a přestala být součástí tohoto bloku. Informbyro (Informační byro komunistických a dělnických stran) Informbyro představuje označení organizace, která byla založena v září 1947 na schůzce ve Szklarské Porębě, kde se sešli zástupci komunistických stran ze zemí východní Evropy. Navazovala na činnost předválečné Kominterny, a i když se oficiálně jednalo o koordinační instituci mezinárodního charakteru, Informbyro bylo ve skutečnosti plně pod vlivem Moskvy, která za jeho pomoci kontrolovala vznikající východní blok. Tiskovým orgánem organizace byl časopis Za trvalý mír, lidovou demokracii (někde také Pro věčný mír a lidovou demokracii). Informbyro nikdy vlivu Kominterny nedosáhlo a dubnu 1956 bylo v rámci smíření s Jugoslávií rozpuštěno. Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) Rada vzájemné hospodářské pomoci představuje ekonomickou organizaci zemí východního bloku. Jejími zakládajícími členy se v lednu 1949 staly Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a SSSR; o měsíc později přistoupila Albánie. V roce 1950 se připojila NDR a později i další země. Nejvyšším orgánem bylo zasedání Rady, dalšími výkonný výbor a jednotlivé výbory a stálé komise. Sekretariát RVHP sídlil v Moskvě. Původní cíl organizace ležel v koordinaci plánování a urychlení ekonomického a technického pokroku. Samozřejmě se jednalo o mocenský nástroj pro centrální ovládání ekonomiky socialistických států Sovětským svazem. Po roce 1956 nastala větší centralizace v rozhodování a integrace v rámci RVHP. Rozšířil se vzájemný obchod a měla se uskutečnit „mezinárodní dělba práce“. Kvůli centrálnímu plánování se RVHP nepodařilo vytvořit efektivní ekonomický mechanismus, který by fungoval n nadnárodním měřítku. Po roce 1989 se organizace začala rozpadat a v roce 1991 svou činnost ukončila. Varšavský pakt (Varšavská smlouva) Varšavský pakt představuje vojenskou organizaci evropských komunistických zemí během studené války, která vznikla 14. května 1955 (na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci). Jejími členy byli od zpočátku Albánie, Bulharsko, Československo, Maďarsko, NDR, Polsko, Rumunsko a SSSR. Formálně se jednalo o reakci na ustavení Západoevropské unie a vstup SRN do NATO, ve skutečnosti si Moskva chtěla pojistit vliv nad východním blokem. Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a o šest let později ji na protest proti intervenci armád pěti členských zemí do Československa vypověděla. Cílem Varšavské smlouvy byla koordinace politiky a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, resp. spolupráce ve vojenské oblasti při společné obraně socialismu, suverenity a nezávislosti. Nejvyšším politickým orgánem Varšavské smlouvy byl oficiálně Politický poradní výbor složený z nejvyšších stranických a státních představitelů členských zemí. V praxi však direktivy 159 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 Spojenému velení a štábu Spojených ozbrojených sil přicházely z Moskvy. Pakt přestal existovat v roce 1991. Josip Broz Tito Josip Broz Tito (1892–1980) byl jugoslávský komunistický politik, maršál Jugoslávie a vrchní velitel ozbrojených sil SFRJ a vůdce jugoslávského národněosvobozeneckého boje druhé světové války, v letech 1953–1980 prezident Jugoslávie. Narodil se v Chorvatsku, bojoval v první světové válce na straně Rakousko-Uherska na frontě v Srbsku, později byl přeložen do Karpat. Po válce vstoupil do Komunistické strany Jugoslávie, v meziválečném období byl několikrát vězněn. Když vypukla druhá světová válka, ihned se dal na odboj. Stal se vůdcem komunistického odboje a získal si neotřesitelnou autoritu, která mu po válce pomohla, když se nestal jedním z poslušných vykonavatelů Stalinovy politiky. V roce 1948 došlo k sovětsko-jugoslávské roztržce, na jejímž konci bylo vyloučení Jugoslávie z „rodiny“ socialistických států. Jugoslávie nastoupila třetí cestu, kdy lavírovala mezi Západem a Východem, Tito si uvědomoval, že otevřený příklon k Západu není možný. Jugoslávie se 1. ledna 1967 stala první socialistickou zemí, která otevřela svoje hranice cizincům, a zrušila vízovou povinnost pro příslušníky všech zemí světa. Ke konci jeho života začal být postupně napadán i jeho kult osobnosti. Balkánský pakt Balkánský pakt představuje vojensko-politickou aliance Řecka, Turecka a Jugoslávie, která vznikla v srpnu 1954 jako smlouva o alianci, spojenectví a vzájemné pomoci s platností na 20 let (již v únoru 1953 byla podepsána smlouva o přátelství a spolupráci v Ankaře). Uzavření Balkánského paktu bylo výrazem snah západních velmocí využít dočasné roztržky Jugoslávie s ostatními státy a svázat ji prostřednictvím Řecka a Turecka s NATO. Reálně však přestala fungovat o několik měsíců později kvůli řecko-tureckému napětí v otázce Kypru (v roce 1955). Sovětsko-jugoslávská roztržka Představuje výrazné zhoršení sovětsko-jugoslávských vztahů, které nebyly po druhé světové válce idylické a jež v první polovině roku 1948 vygradovaly vzájemnou roztržkou. Hlavní příčinou byla snaha SSSR podřídit svému mocenskému vlivu všechny země východní Evropy a tedy i Jugoslávii. Její vůdce, Jozip Broz Tito, však tlak sovětského vůdce Stalina ustál. V březnu 1948 přišel špičkám jugoslávských komunistů dopis od sovětské komunistické strany, v němž byla sdělena různá nařčení ze sektářství, přílišného revolučního nadšení a z kritičnosti k sovětským odborníkům. Následovaly ještě další dopisy, na jejichž konci byla v červnu rezoluce Informbyra „O situaci v komunistické straně Jugoslávie“. V rezoluci stála kritika a obviňování jugoslávských komunistů ze sektářství, z nedodržování zásad demokratického centralismu, z nacionalismu a nesprávné politiky na vesnici. Stalin dal téhož dne souhlas k vyloučení Bělehradu z Informbyra. Následovaly vypovězení obchodních smluv od sovětských satelitů a „hon“ na Titovy příznivce v ostatních komunistických stranách. Nikita Sergejevič Chruščov Nikita Sergejevič Chruščov (1894–1971) byl sovětský politik, v letech 1953–1964 první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, v letech 1958–1964 předseda rady ministrů Sovětského svazu. Narodil se v ruské vesnici v Kurské gubernii a v mládí pracoval jako kovodělník. Ve 30. letech 20. století podporoval Stalinovy čistky, v roce 1939 jej Stalin poslal vládnout na Ukrajinu, kde Chruščov pokračoval v čistkách. 160 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 Během druhé světové války působil jako politruk. Po roce 1945 se vrátil na Ukrajinu, aby se později vrátil do Moskvy jako jeden ze Stalinových blízkých poradců. Tento „muž s visáží prosťáčka Ivana a hlavou geniálního mužika“ se stal překvapivě po Stalinově smrti (1953) jeho nástupcem. O tři roky později, 25. února 1956, přednesl na XX. sjezdu KSSS na uzavřeném jednání projev Kult osobnosti a jeho důsledky, v němž poodhalil a odsoudil diktátorské praktiky svého předchůdce. Ve vnitřní i zahraniční politice se pouštěl do experimentů, jedním z nich byla i Karibská krize v roce 1962, kdy se svět dostal na práh jaderného konfliktu. V roce 1964 byl zbaven všech svých funkcí, ale dožil v klidu na venkovské dače poblíž Moskvy. XX. sjezd KSSS XX. sjezd KSSS představuje sjezd, který se konal od 14. do 25. února 1956 a na němž proběhly rozchod se stalinismem a kritika kultu osobnosti. Sovětský vůdce Nikita S. Chruščov zde přednesl na uzavřeném jednání projev s názvem Kult osobnosti a jeho důsledky, v němž poodhalil a odsoudil diktátorské praktiky svého předchůdce a poměrně pravdivě popsal Stalinovu cestu k moci. Kritika kultu osobnosti však nebyla následována kritikou systému jako takového a jednalo se spíše o jednorázovou akci. Odsouzení Stalina přesto znamenalo otřes v mezinárodním komunistickém hnutí, Albánie označila takovýto postoj za revizionismus. Samotný projev se přes snahu o utajení dostal na veřejnost. Jednu z jeho kopií se totiž podařilo získat polskému novináři židovského původu Viktoru Grajevskému. Kult osobnosti Kult osobnosti obecně představuje neúměrné zveličování vlastních zásluh a vlastností, jež je současně nemožné kritizovat. Kult osobnosti dále spočívá také v nestřídmé popularizaci inkriminované osobnosti za pomoci vědy, umění a propagandy. Nejvíce se tento pojem spojuje se sovětským diktátorem Josifem Vissarionovičem Stalinem. Jeho cestu k moci poodhalil a prostředky, které při tom používal, odsoudil na uzavřeném jednání na XX. sjezdu KSSS (únor 1956) sovětský vůdce Nikita S. Chruščov (projev s názvem Kult osobnosti a jeho důsledky). Polský říjen Polské protikomunistické povstání představovalo reakci na špatnou hospodářskou situaci v zemi. Polští dělníci demonstrovali v Poznani (červen 1956) a požadovali zlepšení pracovních podmínek i politické reformy (např. odchod sovětských vojsk ze země). Nepokoje byly brutálně potlačeny speciálními jednotkami, několik desítek demonstrujících zahynulo, stovky byly zraněny. V říjnu nakonec došlo ke kompromisu, kdy se do čela polských komunistů postavil Władysław Gomułka. Byla uvolněna hospodářská kontrola, omezena cenzura a uvolněn církevní život. Maďarské povstání Maďarské povstání představuje vývoj událostí v Maďarsku po XX. sjezdu KSSS, který byl nejdramatičtější ze všech zemí komunistického bloku. Na jaře 1956 začaly rehabilitace části odsouzených z počátku 50. let 20. století, vláda uvolnila politiku ve vztahu k soukromým rolníkům. Pod vlivem událostí odstoupil stalinista Mátyás Rákosi a nastoupilo nové vedení strany, kde hrál důležitou roli Imre Nagy. V říjnu nastaly v Budapešti nepokoje, které velmi brzy přerostly v protisovětské boje. Situace vyvrcholila na začátku listopadu, kdy do země vstoupila sovětská vojska, které velmi brzy rozdrtily maďarský odpor. Nastaly represe, Imre Nagy byl odsouzen k trestu smrti. 161 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 4. seminář Britský mandát Palestina Britský mandát Palestina představuje mandátní území Velké Británie, které země dostala do správy od Společnosti národů v roce 1919. Mezi hlavními cíli tohoto bylo napomoci při realizaci Balfourovy deklarace z roku 1917, která měla zřídit národní domovinu pro židovský národ. I po druhé světové válce spravovala území Palestiny (již značně okleštěné oddělením Jordánska a Golanských výšin) Velká Británie. Ta se však dostávala do stále větších problémů nejen na území samotné Palestiny, kde mezi sebou navzájem a také proti Britům bojovali Židé a Arabové, ale i ve svých koloniích a konec konců i doma. 15. února 1947 proto Británie oficiálně prohlásila, že předává problém Palestiny k vyřešení Organizaci spojených národů. V polovině května 1947 byl ustanoven zvláštní výbor pro Palestinu, známý pod zkratkou UNSCOP (United Nations Special Committee on Palestine), který měl odcestovat do Palestiny a na základě šetření rozhodnout o nejlepším možném řešení. Nakonec vznikl 14. května 1948 Stát Izrael. Poté armády arabských států napadly nově vzniklý, a začala tak tzv. první izraelsko-arabská válka (válka za nezávislost). Zbývá jen poznamenat, že Arabové svůj stát na přiřknutém území nikdy nevytvořili. Biltmorský program Biltmorský program představuje konferenci, která se konala v květnu 1942 v newyorském hotelu Biltmore a na níž z Ben Gurionových úst zazněla myšlenka, že „Židé se již nemohou při zřízení Židovské národní domoviny v Palestině opírat o Británii a že k dosažení tohoto cíle by měla Židovská agentura vládnout v Palestině místo britské mandátní správy“. Program tedy jasně deklaroval vytvoření židovského státu cestou ozbrojeného zápasu jak s Brity, tak s Araby. Hagana Hagana představuje tajnou židovskou polovojenskou organizaci v Palestině. Vznikla již před první světovou válkou (jako Spolek hlídačů), kdy ji založili židovští osadníci k ochraně svých sídlišť. V letech 1920–1929 postrádala silné centrální vedení. Její „jednotky“ byly velmi početně omezené a slabě vyzbrojené. Během druhé světové války organizovala ilegální přistěhovalectví do Palestiny, po skončení války se její příslušníci stali základem pravidelné izraelské armády. Mezi významné členy Hagany patřili Jicchak Rabin, Ariel Šaron nebo Moše Dajan. Irgun Irgun představuje tajnou židovskou vojenskou organizaci v Palestině, působící v letech 1931 až 1948 v britské mandátní Palestině. Své útoky nejprve zaměřovala proti Arabům, od roku 1939 i proti Britům. Irgunu se připisuje víc než 200 teroristických útoků, např. i výbuch v hotelu Král David (1946), při němž zahynulo 91 lidí. V září 1948 byl rozpuštěn. Významným členem byl Menachem Begin. Lechi Lechi představuje ozbrojenou tajnou sionistickou skupinu v britské mandátní Palestině. Podle svého zakladatele Avrahama Sterna se občas označuje jako Sternova skupina či Sternův gang (to používali Britové). Lechi se odtrhla od organizace Irgun, když ten po začátku druhé světové války oznámil zastavení protibritských útoků v Palestině. Sternisté odmítli příměří a pokračovali v útocích. V roce 1948 zavraždili švédského diplomata Folke Bernadotta. 162 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 Grady-Morrisonův plán na rozdělení Palestiny V říjnu 1946 oznámil americký prezident Harry Truman podpoření plánu na rozdělení Palestiny na židovskou a arabskou část, čímž nemile překvapil britského premiéra Clementa Attleeho. Ten se rozhodl ke kompromisu – do Londýna byli pozváni zástupci Židů a Arabů, byl jim zde předložen tzv. Grady-Morrisonův plán na rozdělení Palestiny. Jednalo se o britsko-americkou komisi, již vedli Herbert Morrison a Henry Grady. Podle plánu měl Negev (poušť na jihu Izraele) připadnout arabskému státu. Židé v reakci na to předložili také svůj návrh – požadovali území celé Galileje, pobřežního pásu a Negevu. Nový státní celek měl být spojencem Velké Británie. Suezská krize Suezská krize představuje druhý arabsko-izraelský konflikt, který začal na počátku roku 1956, když egyptský vůdce Gamál Abd an-Násir nařídil blokádu izraelského přístavu Ejlát. V červenci pak vyhlásil znárodnění Suezského průplavu. Izraelská armáda zaútočila (po dohodě s Francií a Velkou Británií) v říjnu na Sinaj a postoupila až k Suezu. Izrael okupoval pásmo Gazy, Sinaj pak v roce 1957 vyklidil. Rozhodujícím se stal postoj USA, které akci Francie a Velké Británie nepodpořily a na počátku listopadu přijalo OSN rezoluci o zastavení bojů a vyklizení obsazených území. Americký prezident Dwight Eisenhower dokonce pohrozil blokováním půjček z Mezinárodního měnového fondu. Obě tradiční velmoci utrpěly porážku (britský premiér Anthony Eden zanedlouho opustil svůj post) a naopak se zvýšila popularita Gamála Abd an-Násira. Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Organizace pro osvobození Palestiny představuje organizaci, která byla založena v roce 1964 z iniciativy Ligy arabských států a jež měla sjednotit různé skupiny Arabů, které bojovaly proti přítomnosti Izraele na území Palestiny. Největší a nejsilnější organizací v rámci OOP je al-Fatáh. Program OOP se vyslovoval pro vytvoření sekulárního státu a pro zničení Izraele. V roce 1969 se do čela OOP postavil Jásir Arafat (1969–2004), nyní je v čele Mahmúd Abbás. V roce 1974 uznaly arabské státy a OSN OOP za jediného mluvčího Palestinců. V prosinci 1998 při návštěvě amerického prezidenta Billa Clintona se na shromáždění palestinského vedení v Gaze vypustily věty z Charty OOP, které vyzývaly ke zničení Izraele. Od tohoto data již není de jure cílem organizace likvidace Izraele. Ten pak OOP uznal za legitimního představitele palestinského lidu a 13. září 1993 byla mezi Izraelem a OOP podepsána mírová dohoda z Osla. Jásir Arafat Jásir Arafat (1929–2004) byl nejznámější palestinský politik, předseda Organizace pro osvobození Palestiny, prezident Palestinské autonomie. Od roku 1965 stál v čele největší palestinské ozbrojené organizace al-Fatáh. Většinu svého života strávil bojem za právo na sebeurčení Palestinců. V roce 1988 vyhlásil vznik Nezávislého palestinského státu a o rok později byl v Tunisu jmenován exilovým prezidentem Palestiny. Za svou snahu o dohodu obdržel v roce 1993 Nobelovu cenu za mír (spolu s Jicchakem Rabinem a Šimonem Peresem). 163 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 Šestidenní válka Šestidenní válka představuje třetí arabsko-izraelský konflikt, který vypukl v červnu 1967 (5.10. června), kdy po neuvážených výrocích egyptského prezidenta Gamála Abd an-Násira zahájila izraelská armáda pod vedením Moše Dajana preventivní úder na egyptská letiště a velmi rychle obsadila Sinajský poloostrov. Izraelské jednotky dobyly zároveň i celý Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny na hranicích se Sýrií. Arabskou koalici tvořily Egypt, Sýrie a Jordánsko, jednotkami přispěly i Irák, Saúdská Arábie, Súdán, Tunisko, Maroko a Alžírsko. Přesto arabské státy utrpěly drtivou porážku a výsledky války jsou patrné ještě dnes. Golanské výšiny Golanské výšiny představují strategickou plošinu a hornatou oblast při jižním konci pohoří Antilibanon, která dodnes zůstává sporným bodem mezi Izraelem a Sýrií. V roce 1944 se Golanské výšiny staly součástí samostatného státu Sýrie. Dvě třetiny území jsou okupovány Izraelem, který je drží od Šestidenní války (1967). Do roku 1981 pak území podléhalo vojenské správě, poté izraelský parlament schválil zákon, na jehož základě se Golany staly integrální součástí Izraele. Tzv. Bar-Levova linie Tzv. Bar-Levova linie představuje systém opevnění, které Izrael vybudoval na východním břehu Suezského průplavu pro obranu Sinaje, který obsadil během Šestidenní války (1967). Svoje jméno dostala po generálovi Chajimu Bar Levovi, který byl v letech 1968–1972 náčelníkem Generálního štábu Izraelských obranných sil. Linie navzdory velkým investicím nesplnila během jomkipurské války očekávání, když rychle podlehla dobře připravenému úderu egyptské armády. Jomkipurská válka Jomkipurská válka představuje poslední arabsko-izraelský konflikt, který začal na židovský svátek Den smíření (Jom Kipur) v říjnu 1973, kdy egyptské a syrské jednotky zaútočily na Izrael. Zatímco egyptský útok byl zpočátku úspěšný, syrský neuspěl. Z vojenského hlediska skončila válka vítězstvím Izraele, ovšem při těžkých a z dlouhodobého hlediska neakceptovatelných ztrátách; z politického a globálního hlediska šlo o remízu nebo velmi mírné vítězství arabské koalice, která si své ztráty mohla dovolit. Jednání v Camp Davidu Jednání v Camp Davidu představují mírová jednání o urovnání na Blízkém východě mezi egyptským prezidentem Anvarem as-Sádátem a izraelským premiérem Menachemem Beginem, které se konaly v letním sídle amerického prezidenta v Camp Davidu v září 1978. Rozhovory hostil prezident Jimmy Carter. Mírová dohoda, která z jednání v Camp Davidu vycházela, pak byla podepsána v březnu 1979 ve Washingtonu. Oba státy ukončily třicetileté nepřátelství a navázaly diplomatické a obchodní vztahy. Ostatní arabské státy a OOP dohodu odmítly. Sádát na dohodu doplatil, když na něj byl v roce 1981 spáchán atentát. První intifáda Nebo také „válka kamenů“ představuje nepokoje arabského obyvatelstva zaměřené na ukončení 20 let trvající izraelské okupace a vojenské správy území západního břehu Jordánu a pásma Gazy. Vypuklo v prosinci 1987 a vyžádalo si oběti na izraelské i arabské straně. Oficiálně podporovalo tyto akce OOP, ale stále více se do popředí dostávalo radikální hnutí Hamas. Palestinské akce zahrnovaly porušování veřejného pořádku, demonstrace, generální 164 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 stávky, bojkoty, házení kamenů, zapalování pneumatik nebo graffiti. Nepokoje ukončily mírové rozhovory z Osla (1993). Druhá intifáda Zvaná též intifáda Al-Aksá, začala v září 2000 a trvala čtyři roky. Vyvolala ji návštěva Ariela Šarona na Chrámové hoře v Jeruzalémě, která patří ke třem nejsvětějším místům muslimů. Následovaly demonstrace rozehnané střelbou. Druhá intifáda byla krvavější a přinesla řadu sebevražedných atentátů na území Izraele, při nichž umírali nevinní lidé. V roce 2001 začal Izrael z bezpečnostních důvodů budovat kolem svého území bezpečnostní bariéru. 165 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 5. seminář Státní smlouva s Rakouskem Podepsána 15. května 1955 v mramorovém sále vídeňského zámku Belvedere, kde se shromáždili ministři zahraničí vítězných zemí v druhé světové válce, Rakouska a další hosté. Jako první smlouvu podepsal sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov, následován svými kolegy – Haroldem Macmillanem (Velká Británie), Johnem Fosterem Dullesem (USA) a Georgesem Antoinem Pinayem (Francie). Na závěr připojil svůj podpis i rakouský ministr zahraničí Leopold Figl. Obsahem smlouvy bylo znovuobnovení rakouské suverenity a demokracie. Ženevský summit Ženevský summit představuje jeden z klíčových momentů vedoucích k liberalizaci 60. let a začátku kulturní výměny mezi Východem a Západem. V červenci 1955 se v Ženevě sešli nejvyšší představitelé čtyř velmocí. Bylo to první podobné setkání vrcholných představitelů, protože Francie nebyla přítomna na jednání v Postupimi. Na jednání byli přítomni Dwight Eisenhower a John Foster Dulles (USA), Nikolaj Bulganin, Nikita Chruščov a Vjačeslav Molotov (SSSR), Anthony Eden a Harold Macmillan (Velká Británie) a Edgar Faure s Antoinem Pinayem (Francie). Tento summit nevyřešil žádný zásadní problém, ale jeho význam spočíval v tom, že došlo k otevřené a společné výměně názorů s projevem vůle o problémech dále jednat. Jednající se o možném sjednocení Německa nedohodli. „Duch Ženevy“ V červenci 1955 se v Ženevě uskutečnilo první velké mezinárodní setkání nejvyšších státníků od vypuknutí studené války. Ve švýcarském městě se sešli Dwight Eisenhower a John Foster Dulles (USA), Nikolaj Bulganin, Nikita Chruščov a Vjačeslav Molotov (SSSR), Anthony Eden a Harold Macmillan (Velká Británie) a Edgar Faure s Antoinem Pinayem (Francie). Potřesení rukou mezi americkým prezidentem a sovětským vůdcem vzbudilo iluzi tání. „Duch Ženevy“ se pak stal na kratší dobu pojmem, ale jednalo se spíše o prázdný pojem, který nebyl doplněná žádnými konkrétními kroky. Víra v komunikaci se SSSR se ukázala jako falešná. Uvolnění pak skončilo v roce 1956, kdy SSSR potlačil maďarské povstání. Tzv. Rapackého plán Tzv. Rapackého plán představoval plán na vytvoření bezjaderného pásma ve střední Evropě (týkal by se SRN, NDR, Polska a Československa), který předložil polský ministr zahraničí Adam Rapacki na zasedání Valného shromáždění v říjnu 1957. Západní velmoci plán odmítly, protože by vedl ke snížení obranyschopnosti NATO, aniž by jakýmkoli způsobem omezil údernou sílu SSSR a jeho spojenců. Sovětský kosmický program, Sputnik 1, Sputnik 2 Založen v rámci v druhé polovině 50. let 20. století a od začátku byl koncipován jako projekt na podporu sovětské armády (spíše jako doplněk vývoje vojenských raket), která měla dosáhnout vojenské převahy nad kapitalistickým Západem. Od samého počátku byl přísně utajován. V lednu 1956 byly schváleny plány umělých družic Sputnik, vojenských průzkumných satelitů Zenit a na rok 1964 byl plánován let prvního člověka do vesmíru. Dne 4. října 1957 se uskutečnil let Sputniku 1, což byla sovětská umělá družice. Byla vypuštěna pět měsíců před americkým satelitem Vanguard. Tento sovětský úspěch otřásl nejen sebedůvěrou Západu ve vlastní technologický náskok před Sovětským svazem, ale také ukázal, že SSSR bude brzy moci zasáhnout jadernými raketami i území USA. 166 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 Sputnik 2 byl vypuštěn 3. listopadu 1957 a na jeho palubě byl pes Lajka, potulný pes odchycený na jedné z moskevských ulic. Lajčin návrat na Zem nebyl kvůli nevyvinuté technologii plánován. Třebaže se očekávalo, že prožije na oběžné dráze jeden týden, uhynula následkem stresu a přehřátí už zhruba 5 až 7 hodin po startu. Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (National Aeronautics and Space Administration, NASA) Národní úřad pro letectví a kosmonautiku představuje americkou vládní agenturu zodpovědnou za americký kosmický program a všeobecný výzkum v oblasti letectví, která vznikla v červenci 1958 na základě zákona, který podepsal prezident Dwight Eisenhower. NASA převzala veškeré zaměstnance a objekty NACA (Národní poradní výbor pro letectví, National Advisory Committee for Aeronautics, vznikl v roce 1915) – čtyři laboratoře a zhruba 8000 zaměstnanců. První programy NASA byly zaměřeny na výzkum letů člověka do vesmíru, od druhé poloviny 70. let se její úsilí zaměřilo na projekt raketoplánu. Hallsteinova doktrína Hallsteinova doktrína představovala nepsaný princip politiky SRN v 50. a 60. letech 20. století nazvaný podle západoněmeckého politika Waltera Hallsteina (v letech 1958–1967 byl předsedou Evropského hospodářského společenství). Ještě jako poradce kancléře Konrada Adenauera navrhl v roce 1955 zásadu, že SRN nenaváže diplomatické styky s žádnou zemí, která uznává NDR. V praxi bylo obtížné tuto zásadu dodržovat (výjimkou byl SSSR), v 70. letech ji fakticky ukončila tzv. Ostpolitik kancléře Williho Brandta. Druhá berlínská krize, Berlínská zeď Druhá berlínská krize představuje krizi, která vyvrcholila v polovině roku 1961, kdy došlo ve Vídni ke schůzce amerického prezidenta Johna F. Kennedyho a sovětského vůdce Chruščova, jež však nevedla k žádnému výsledku ani v otázce Západního Berlína, ani Německa. V červenci pak Kennedy potvrdil právo západních spojenců být v Berlíně a používat svobodný přístup do tohoto města. Situace vyvrcholila 13. srpna 1961, kdy po formální schůzce zemí Varšavské smlouvy východoněmecká státní bezpečnost uzavřela přechody mezi NDR a Západním Berlínem a sovětské jednotky obehnaly celý Západní Berlín ostnatým drátem a betonovou zdí. USA reagovaly přesunutím tankové divize do Západního Berlína. Došlo k bojové pohotovosti armád na obou stranách konfliktu, ale k vážnějším problémům nedošlo. Rozdělené město se stalo symbolem studené války. John Fitzgerald Kennedy John Fitzgerald Kennedy (1917–1963) byl americký politik a 35. prezident Spojených států amerických (1961–1963). Absolvoval Harvard (1940) a poté nastoupil do armády, kde dokonce obdržel Řád purpurového srdce. Po skončení války pracoval krátce jako novinář, ale velmi rychle se dal na politiku (již v roce 1947 se stal kongresmanem). V roce 1960 porazil v prezidentských volbách Richarda Nixona a stal se prezidentem. Jeho krátké funkční období nebylo jednoduché, musel se vyrovnávat s řadou vnitro- i zahraničněpolitických problémů (segregace černošského obyvatelstva nebo průběh studené války). Jistým vrcholem se pro něj stala Karibská krize v roce 1962, kdy se svět dostal na práh jaderného konfliktu. 22. listopadu 1963 na něj byl při návštěvě Dallasu spáchán atentát, kterému podlehl. Povaha atentátu nebyla uspokojivě vyjasněna a existuje pouze řada podezření. 167 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 6. seminář Kubánská revoluce Kubánská revoluce představuje revoluci, kdy v červenci 1953 podnikla skupinka odpůrců Fulgencia Batisty, které vedl právník Fidel Castro, neúspěšný útok na kasárna Moncada. Útočníci byli zatčeni a odsouzeni, Castro na 15 let. V roce 1955 však byl v rámci amnestie propuštěn a odešel do exilu. Hnutí 26. července, jak se nyní Batistovi odpůrci nazývali, se aktivizovalo a v prosinci 1956 se 82 jeho členů vylodilo na Kubě a zahájilo partyzánskou válku. Do konce roku 1958 se jim podařilo ovládnout podstatné části ostrova, Batista nakonec 1. ledna 1959 uprchl do Dominikánské republiky. Castro se v únoru 1959 stal předsedou vlády. Téměř okamžitě se začaly zhoršovat vztahy s USA a naopak rozvíjet kontakty se SSSR. Fidel Castro Ruz Kubánský vůdce, prezident a revolucionář. K moci se dostal v roce 1959, kdy musel ze země uprchnout diktátor Fulgencio Batista. Do roku 1976 byl předsedou vlády, poté až do své abdikace v roce 2008 předsedou státní rady (prezidentem) Kuby. Narodil se jako nemanželský potomek. Vystudoval vysokou školu, stal se právníkem, ale od počátku 50. let 20. století se věnoval politické kariéře. Po svém nástupu znárodnil veškeré pozemky a průmyslové podniky, které byly ovládány hlavně Američany, a nastolil na Kubě autoritativní režim. Asi nejvíce se o Kubě hovořilo během Karibské krize v roce 1962, kdy se svět dostal na práh jaderného konfliktu. Kubánská raketová krize (Karibská krize), operace Anadyr Kubánská raketová krize představuje pravděpodobně nejvážnější krizi v průběhu studené války, kdy se svět dostal na práh jaderného konfliktu. Sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov se rozhodl, že se na Kubě vybudují sovětské vojenské základny, kde by byly umístěny rakety s jadernými hlavicemi. Mělo se jednat o reakci na rozmístění amerických raket v Turecku a Itálii. V polovině října 1962 se americký prezident Kennedy dozvěděl, že na Kubě stojí odpalovací rampy na rakety, ty se na ostrově ještě nenacházely. Kennedyho reakce spočívala ve vyhlášení námořní blokády Kuby. Sovětské lodě se blížily ke Kubě, ale Chruščov nakonec ustoupil a nařídil jim, aby se otočily a pluly zpět. Trval i na tom, aby se USA zavázaly, že nenapadnou Kubu a demontují své rakety v Turecku. Námořní blokáda pak skončila v listopadu 1962. Nepochybný neúspěch sovětského vůdce uspíšil jeho mocenský pád o dva roky později, jeho kritici mu oprávněně vytýkali, že přivedl svět na pokraj jaderné katastrofy. Jako vedlejší produkt Karibské krize byla instalace „horké linky“ mezi Washingtonem a Moskvou. ExComm ExComm představuje zkratku pro Executive Committee of the National Security Council (Výkonný výbor Národní bezpečnostní rady). Prezident J. F. Kennedym vytvořil tento orgán (skupinu poradců) 16. října 1962, v první den Karibské krize, v den, kdy viděl snímky z letounu U-2 zachycující odpalovací rampy na Kubě. K oficiálnímu ustanovení Výboru došlo až 22. října 1962. ExComm zasedal po dobu krize v různém složení, někdy za účasti prezidenta, někdy bez ní. Zasedání se zúčastňovali i lidé nepatřící k ExCommu. Výbor vyhodnocoval měnící se situaci a vydával doporučení. 168 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 Robert Kennedy Robert Kennedy (1925–1968) byl americký politik, mladší bratr prezidenta Johna F. Kennedyho. Prezident jej po svém zvolení jmenoval do vlády jako ministra spravedlnosti. Po atentátu v Dallasu se Robert Kennedy stal senátorem za stát New York a v roce 1968 kandidoval na prezidenta. V průběhu kampaně byl zavražděn v hotelu Ambassador v Los Angeles. Stejně jako v případě jeho bratra existují pochybnosti o motivu jeho odstranění. Karanténa Karanténa představuje pojem, který se používá v souvislosti a Karibskou krizí (1962), kdy americký prezident John F. Kennedy vyhlásil tzv. karanténu, tj. námořní blokádu Kuby. Mnozí Američané však žádali přímý letecký úder proti základnám, případně námořní invazi na Kubu. Svět se ocitl na pokraji jaderné války. Sovětský vůdce Chruščov nakonec ustoupil a rakety na Kuby nedopluly. Druhá indočínská válka (válka ve Vietnamu) Druhá indočínská válka představuje konflikt, jehož vymezení není jednotné, lze se setkat s lety 1959–1975, 1955–1975 (někde 1964–1975). Jedná se o občanskou válku mezi Severním a Jižním Vietnamem. V prosinci 1960 komunisté založili Národní frontu osvobození Jižního Vietnamu. Založení doprovázelo široce koncipované programové prohlášení. V něm byly požadovány běžné politické a hospodářské reformy a celý program měl sjednotit opoziční síly, které vystupovaly proti režimu jihovietnamského diktátora Ngo Dinh Diema. Zároveň s touto propagandistickou aktivitou byla v deltě Mekongu a v pobřežních provinciích zahájena partyzánská válka. V roce 1964 bylo jasné, že Jižní Vietnam se bez pomoci neudrží, v srpnu došlo k incidentu v Tonkinském zálivu a USA se rozhodly vojensky zasáhnout. Válka se rozrostla do nevídaných rozměrů, provázely ji brutální činy na obou stranách, ale USA se obávaly, že porážka Jižního Vietnamu by mohla geopoliticky ohrozit pozici Washingtonu. Mírové rozhovory začaly již v květnu 1968 v Paříži, ale kvůli neústupnosti obou stran se protahovala až do roku ledna 1973, kdy byla podepsána mírová smlouva, a v březnu opustily poslední americké jednotky Vietnam. Sjednocení země bylo dovršeno o dva roky později invazí do Jižního Vietnamu a pádem Saigonu. Válka ve Vietnamu stála USA na 57 000 padlých a 150 miliard dolarů. Konflikt zasáhl nebývale i společnost, projevující se v několika rovinách. Tonkinský incident, tonkinská rezoluce Od jara 1964 začaly americké lodě provádět průzkumnou činnost v Tonkinském zálivu. 4. srpna zaútočily severovietnamské torpédové čluny na americké torpédoborce Maddox a Turner Joy. Prezident Lyndon Johson využil tohoto incidentu k eskalaci vojenských akcí proti Severnímu Vietnamu. O několik dní později (7. srpna) schválily obě komory Kongresu rezoluci, která opravňovala prezidenta k tomu, aby přijal veškerá opatření o odražení jakéhokoli útoku proti ozbrojeným silám USA a zabránil další agresi. Tím dostal de facto mandát k válce. Rezoluce byla odvolána v roce 1970. Ofenzíva Tet Ofenzíva Tet představuje ofenzívu severovietnamské armády (generál Vo Nguyen Giap) a Vietkongu (komunisticky orientovaná povstalecká organizace vedoucí během vietnamské války partyzánský boj proti vládě Vietnamské republiky) z ledna 1968 (trvala do září). Ofenzíva začala na vietnamský nový rok – Tết. Komunisté tím porušili příměří a nečekaně napadli jihovietnamské a americké jednotky. Ofenzíva představuje zlom ve válce, přestože po vojenské stránce zcela ztroskotala, byla politickým vítězstvím Severního Vietnamu. 169 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 Incident v My Lai Incident v My Lai představuje masakr několika stovek neozbrojených vietnamských civilistů, hlavně žen a dětí počet kolísá mezi 347 až 504), kterou spáchali vojáci 23. pěší divize americké armády 16. března 1968 ve vesnici My Lai v době války ve Vietnamu. Oběti byly před smrtí zohaveny, ženy znásilněny. Tento čin nebyl podrobně vyšetřován, viníci nebyli ani obviněni (s jednou výjimkou). Snímky zohavených těl se však staly jedním ze symbolů hrůzy této války. „Vietnamizace“ války Představuje proces, kdy americký prezident Richard Nixon nařídil stahování amerických jednotek z Vietnamu, ale nechtěl válku ukončit. Jeho cílem bylo vytvoření samostatné jihovietnamské armády, která by byla schopná bojovat sama proti Severnímu Vietnamu. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa představuje násilné přerušení obrodného procesu (Pražské jaro). V lednu 1968 nastoupil do čela KSČ Antonín Dubček, který chtěl o rozšíření dialogu mezi komunistickou stranou a společností, i když hodlal udržet vedoucí postavení strany. V dubnu byl přijat Akční program, na jehož základě se měla společnost postupně demokratizovat, a to prostřednictvím svobody tisku, shromažďování a vyznání. Uvolnění poměrů vedlo k aktivizaci společnosti, s níž nepočítali ani reformní komunisté. Ostatní státy Varšavské smlouvy sledovaly vývoj v ČSSR se znepokojením a československé vedení několikrát varovaly, aby dostalo situaci pod svou kontrolu. Situace vyvrcholila v noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy na území Československa vstoupily jednotky pěti států Varšavské smlouvy (Bulharsko, Maďarsko, NDR, Polsko a SSSR). Období Pražského jara skončilo a 16. října byla podepsána smlouva o „dočasném pobytu sovětských vojsk“. Začalo postupné období normalizace. Brežněvova doktrína Brežněvova doktrína představuje doktrínu omezené suverenity států východního bloku, která dostala své jméno po sovětském vůdci Leonidu Iljiči Brežněvovi. Doktrína vycházela z teze o socialistickém internacionalismu a z faktu, že zájmy socialismu se musí chránit za každou cenu. SSSR měl právo zasáhnout v jakékoli zemi bloku, pokud by „vnitřní“ nebo „vnější“ síly ohrožovaly socialismus. Nejnápadnějším dokladem doktríny byl zásah v Československu v roce 1968. 170 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 7. seminář Rada Evropy (RE) Rada Evropy představuje mezivládní organizaci evropských států, která existuje odděleně od ostatních evropských integračních struktur. Vznikla v květnu 1949 v Londýně a jejím sídlem je Štrasburk. Rada Evropy sdružuje v současné době 47 zemí a členství je otevřené všem evropským zemím, které akceptují a zaručují právní stát, základní lidská práva a svobodu pro své občany. Její náplní je usnadňovat koordinaci evropských států v oblasti kulturní, sociální, vědecké a administrativní. Nejvyšším orgánem je Výbor ministrů, který přijímá rozhodnutí na základě jednomyslnosti. Česká republika se stala členem v roce 1991 (ještě jako Československo). Jean Monnet Jean Monnet (1888–1979) byl francouzský politik, diplomat a ekonom, tvůrce Monnetova plánu z roku 1947. Svůj život zasvětil úsilí o evropskou integraci. Je považován za inspirátora slavného Schumanova plánu (květen 1950), který vedl k vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli a považuje se za okamžik zrodu budoucí Evropské unie. Slavný a často citovaný výrok Jeana Monneta zní: „Nesjednocujeme státy, nýbrž lidi.“ Monnet vykonával letech 1952–1955 post předsedy Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Schumanův plán Schumanův plán představuje návrh integrace evropského hutního a důlního průmyslu. Plán, inspirovaný Jeanem Monnetem, přednesl francouzský ministr zahraničí Robert Schuman v květnu 1950 a navrhl v něm, aby byl hutní a důlní komplex evropských zemí integrován pod pravomoc nadnárodního úřadu, čímž by vznikl společný evropský trh uhlí a oceli. Plán řešil jednak rozpory mezi USA, Velkou Británií a Francií ohledně budoucnosti německého důlního a hutního průmyslu a jednak přispíval k myšlence evropské integrace. Na základě Schumanova plánu vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) Evropské společenství uhlí a oceli (zkráceně ESUO), někdy též Montánní unie, představuje organizaci, která vznikla v roce 1952, když se Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Francie, Itálie a Německá spolková republika rozhodly spolupracovat v oblasti společného trhu s uhlím a oceli na nadnárodní úrovni. Jedním z důvodů vzniku tohoto uskupení byl fakt, aby se v budoucnu neopakoval válečný konflikt mezi Německem a Francií. Seskupení těchto států představovalo základ pro evropský integrační proces. Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM) Evropské společenství pro atomovou energii (zkráceně EURATOM) představuje organizaci, která vznikla v roce 1957 (s platností od roku 1958) na základě Římských smluv. K zakládajícím členům se řadily Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Francie, Itálie a Německá spolková republika, které se rozhodly spolupracovat v oblasti výzkumu, mírového využití a bezpečnosti jaderné energie. EURATOM představoval významnou součást evropského integračního procesu. Evropské hospodářské společenství (EHS) Evropské hospodářské společenství představuje jednu z evropských integračních struktur, která vznikla 1. ledna 1958 na základě podpisu Římských smluv (březen 1957). Členské státy (Francie, SRN, Itálie a země Beneluxu) se dohodly na vytvoření společného trhu a oblasti 171 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 volného pohybu kapitálu a pracovních sil a na vypracování společné celní a dopravní politiky. Jednalo se o uskupení založené na mezivládní úrovni, v čele EHS stála Rada ministrů, která měla poslední slovo ve všech projednávaných otázkách, a Komise EHS, jež měla především předkládat návrhy a stanovovat agendu Rady. Každý nový člen mohl být do EHS přijat pouze na základě jednomyslného souhlasu. Evropská společenství (ES) Evropská společenství představuje název hlavní evropské integrační struktury v letech 1967– 1992. ES vznikla sloučením ESUO, EHS a EURATOMu. Posláním organizace bylo pokračovat ve vytváření užších politických a hospodářských pout mezi členskými zeměmi v postupném integračním procesu. Hlavními orgány byly: Rada ministrů, Komise, Evropský parlament a Evropský soudní dvůr. Rada ministrů zajišťovala mezivládní konsenzus a o většině otázek rozhodovala jednomyslně. Komise byla jmenována jednotlivými členskými zeměmi a jejím úkolem bylo iniciovat činnost a směr celé organizace. V roce 1979 se konaly první všeobecné volby do Evropského parlamentu. Jednotný evropský akt z roku 1986 rozšířil pravomoci parlamentu a nastartoval další proces politické integrace. Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) Zóna volného obchodu západoevropských zemí představuje organizaci vzniklou v roce 1960 a sdružující země, které se nestaly členy EHS. Iniciátorem byla Velká Británie, dalšími členy se staly Dánsko, Finsko, Island, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko a Švýcarsko. Po vstupu Velké Británie a Dánska do Evropského společenství v roce 1973 a odchodu dalších členů jsou nyní členy ESVO pouze čtyři státy – Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. V roce 1992 byla podepsána dohoda o evropském hospodářském prostoru, která zahrnuje země ESVO i EU s výjimkou Švýcarska. Tzv. Plevenův plán Tzv. Plevenův plán představuje návrh na zřízení evropské armády, který přednesl francouzský premiér René Pleven v říjnu 1950. V souvislosti se vzrůstající intenzitou studené války a vypuknutím Korejské války byla nastolena otázka vyzbrojení SRN, která v tuto dobu neměla vlastní vojenské jednotky. Pleven navrhl, aby byla vytvořena nadnárodní evropská armáda, do níž by byl začleněn i německý kontingent. Podle Plevena tak měli být vyzbrojeni Němci, ale ne Německo. Na základě plánu vznikl projekt Evropského obranného společenství, který však nakonec ztroskotal. Evropské obranné společenství (EOS) Evropské obranné společenství představuje jeden z ambiciózních, avšak neúspěšných projektů politické integrace Evropy v 50. letech 20. století. Zrodil se ve Francii v roce 1950, přičemž původním podnětem byla kontrola vyzbrojení armády SRN v evropském rámci. Základem Evropského obranného společenství měla být evropská armáda. Projekt byl šířeji chápán jako nástroj k budoucí federalizaci Evropy. Jednání probíhala od roku 1951 a o rok později (květen 1952) vyústila v podpis Smlouvy o Evropském obranném společenství zástupci šesti států tvořících nově vzniklé Evropské společenství uhlí a oceli. Vnitropolitické důvody ve Francii (odpor gaullistů a komunistů k nadstátnímu charakteru této organizace) znemožnily ratifikaci této smlouvy Francií a tím i její vstup v platnost. 172 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 Delorsova komise, Jacques Delors Nazvaná podle Jacquese Delorse (1925), francouzského politika, který se stal v roce 1985 předsedou Evropské komise (do roku 1995). Delorsova komise iniciovala Jednotný evropský akt (1986), kterým se završilo budování jednotného evropského trhu. Díky aktu se zavedlo poprvé v historii Evropského společenství hlasování kvalifikovanou většinou, zvýšily se rozhodovací kompetence Evropského parlamentu i kompetence Evropské komise na úkor členských států v hospodářské a sociální politice. V roce 1987 Komise připravila tzv. „Delorsovy“ balíky, které reformovaly rozpočtovou politiku, společnou zemědělskou politiku a strukturální fondy. Po úspěšné kampani pro zavedení těchto nezbytných reforem se Delorsova pozornost obrátila k sociálním aspektům. Jeho komise navrhla Sociální chartu (1989) a kladla velký důraz na sociální dialog a dimenzi. V roce 1988 Delors zahájil kampaň za vytvoření Evropské měnové unie (EMU) a poté podpořil snahy Německa a Francie i na vytvoření politické unie. Tyto snahy vyústily v Maastrichtskou smlouvu (1992). Maastrichtská smlouva Evropská unie představuje nadnárodní politickou a hospodářskou unii na evropském kontinentě, která vznikla na základě Maastrichtské smlouvy v roce 1992 (s platností od roku 1993) jako nástupce Evropského společenství (od roku 2007). Její vznik znamenal vyústění integračního procesu, probíhající v Evropě od 50. let 20. století. Hlavním cílem Evropské unie je vznik monetárně a ekonomicky propojené unie, jež by měla stát na čtyřech základních principech svobodného trhu, tj. volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, a jejíž členové provádí a koordinují společnou vnější i vnitřní politiku. Lisabonská smlouva (Reformní smlouva) Vstoupila v platnost 1. prosince 2009 (byla podepsána v prosinci 2007). Zajišťuje Evropské unii moderní instituce a optimalizované pracovní postupy, aby mohla efektivně čelit výzvám, před kterými v současné době stojí. V dnešním rychle se měnícím světě si Evropané přejí, aby se EU zabývala otázkami globalizace, změny klimatu, demografických změn, bezpečnosti a zajištění energií. Smlouva pokračuje v nastoleném trendu dalšího prohlubování integrace, přičemž např. dále omezuje v některých oblastech možnost států vetovat rozhodnutí v Radě EU. 173 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 8. seminář Dekolonizace Dekolonizace představuje pojem, jímž se označuje proces politického, ekonomického, sociálního a kulturního osamostatnění koloniálních území od mateřské země. Dekolonizační proces začal v 18. století, kdy získalo nezávislost třináct britských severoamerických kolonií a pokračoval v průběhu 19. a v první polovině 20. století. Druhá světová válka však urychlila tento proces do té míry, že po roce 1945 došlo k překotné dekolonizaci rozsáhlých koloniálních říší Velké Británie a Francie (v menší míře Belgie, Portugalska, Nizozemí a Spojených států Amerických) především v Asii a Africe. Britské impérium Britské impérium představuje největší koloniální říši, která kdy existovala. Největšího územního rozsahu dosáhlo v první světové válce, kdy se však již paradoxně dostalo za svůj zenit a začalo pomalu upadat. V roce 1921 se jednalo o rozlohu 33 milionů km², tedy přibližně čtvrtinu celkové rozlohy zemské souše s počtem obyvatel kolem 458 milionů, což představovalo čtvrtinu tehdejší světové populace. K Britskému impériu patřily na počátku 20. století Kanada, Austrálie, Nový Zéland, celý indický subkontinent, Barma, Malajsie, po první světové válce se pod jeho kontrolu dostala území od Mysu Dobré naděje, přes Rhodesii Keňu, Egypt až k Palestině. Britské impérium se rozpadlo v desetiletích následujících po druhé světové válce, kdy nastalo období dekolonizace. Většina nástupnických zemí je dnes sdružená ve Společenství národů (Commonwealth of Nations). Dominium Dominium představuje označení jednoho ze skupiny politicky autonomních celků v rámci Britského impéria mezi léty 1907–1948. Statut dominia získala jako první Kanada (rok 1867). Označení Kanadské dominium (Dominion of Canada) bylo vypůjčeno z 72. žalmu, kde se píše: „Panovati bude od moře až k moři.“ V anglickém originále: „He shall have Dominion from sea to sea.“ Dalšími dominii se staly Austrálie (1901), Nový Zéland (1907), Newfoundland (1907), Jihoafrická unie (1910), a Irský svobodný stát (1922). Commonwealth Přesněji Commonwealth of Nations představuje svazek Velké Británie a jejich bývalých kolonií a dominií. Od roku 1931, kdy byl přijat Westminsterský statut, se název Britského impéria změnil na Britské společenství národů a zároveň došlo k redefinici vztahu mezi mateřskou zemí a zeměmi impéria. Až do roku 1947 byl britský panovník hlavou každého státu Britského společenství, od této doby je hlavou pouze Commonwealthu a ne jednotlivých států. Dnes je členem Commonwealthu 54 samostatných zemí a dále závislá území a teritoria pod správou Velké Británie, Austrálie a Nového Zélandu. V Commonwealthu žije přibližně 1,8 miliardy obyvatel. Hlavním úřadem společenství je Sekretariát Commonwealthu (Commonwealth Secretariat) se sídlem v Londýně. Francouzské impérium Budování francouzského koloniálního impéria začalo na počátku 17. století a postupem času se z něj stala jedna z rozhodujících světových koloniálních velmocí. V 19. a 20. století měla po Velké Británii nejrozsáhlejší koloniální říši. K impériu v této době (po napoleonských válkách) patřily Guadeloupe, Martinik, Francouzská Guyana, některá obchodní místa v Senegalu, Réunion, po roce 1830 přibylo Alžírsko, za období Třetí republiky (1871–1940) Francouzi získali celý dnešní Vietnam, poté Kambodžu a Laos (Francouzská Indočína). V 174 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 roce 1881 byl v Tunisku ustanoven francouzský protektorát, pod francouzský vliv se dále dostaly rozsáhlá území v severozápadní Africe na území dnešní Mauretánie, Senegalu, Guineje, Mali atd. Francouzské impérium se začalo rozpadat v průběhu druhé světové války, kdy Japonsko okupovalo Indočínu, a po ní v období dekolonizace. Francie byla konfrontována s celosvětovým tlakem na dekolonizaci a s možnou ztrátou svých kolonií se nechtěla smířit. V současné době Francii zbývá jen několik bývalých koloniálních území roztroušených po celém světě, s větší či menší mírou autonomie. Protektorát Protektorát obecně představuje formu závislosti slabšího státu na mocnější zemi. Jedná se o formálně autonomní státní útvar, který je pod ochranou nebo přímou správou jiného státu. Jde o mezistupeň mezi kolonií a plně suverénním státem. V minulosti vzniklo několik protektorátů, např. francouzský protektorát nad Tunisem (1881), britský nad Egyptem (1914) nebo Protektorát Čechy a Morava (1939). Indický národní kongres Indický národní kongres představuje politickou stranu v Indii, která byla založena v roce 1885 Angličanem Allanem Humem s cílem dosáhnout většího podílu Indů na správě země a vytvoření odpovědné vlády. Od roku 1920 stál v jeho čele Móhandás Karamčand (Mahátma) Gándhí (1869–1948), který hlásal nenásilné metody politického boje formou občanské neposlušnosti. Do 30. let 20. století kongres zahrnoval všechny složky indického národního hnutí, poté došlo k rozkolu na hinduisty a muslimy. Po roce 1947, kdy byla vyhlášena nezávislost Indie, kongres představoval hlavní politickou sílu Indické republiky. Hlavní postavy byly Džaváharlál Néhrú (1889–1964) a jeho dcera Indira Prijadaršiní Gándhíová (1917–1984). Muslimská liga Muslimská liga představuje politickou stranu v Britské Indii a Pákistánu, která vznikla v roce 1906 a jež zpočátku podporovala politiku Indického národního kongresu. Od 30. let 20. století liga začala více akcentovat muslimské zájmy, v roce 1934 se do jejího čela postavil Muhammad Alí Džinnáh (1876–1948), který podporoval vytvoření sjednocení indických muslimů, rozdělení Indie a vytvoření muslimského státu. Po vzniku nezávislého Pákistánu tvořila liga rozhodující politickou sílu (do roku 1957). Móhandás Karamčand (Mahátma) Gándhí (1869-1948) Móhandás Karamčand (Mahátma) Gándhí (1869–1948) byl jeden z největších politických a duchovních vůdců Indie a indického hnutí za nezávislost. Prosazoval filosofii aktivního, ale nenásilného odporu satjágraha, založeného na jogínském principu ahimsá (nenásilnost). Jako mladý odešel do Anglie, kde vystudoval práva. Rovněž se věnoval četbě různých náboženských textů. Když byl vyslán do Jižní Afriky, aby obhajoval svého klienta, ještě nevěděl, že tam stráví mnoho let jako bojovník za práva utlačovaných Indů. Gándhí se postavil proti rasové segregaci, za což byl ponižován a několikrát vězněn. Gándhí zahájil kampaň „občanské neposlušnosti“. Když se Gándhí vrátil do svého rodiště, viděl, že lidem stále více vadí anglická nadvláda a indický kongres neměl žádnou moc. Gándhímu se brzy podařilo rozpoutat hnutí za svobodnou Indii. Toto hnutí bylo založeno na odmítání jakéhokoli druhu násilí. Hnutí se účastnily i menšiny žijící v Indii, a tak se stalo masovým. Hnutí šlo však nesnadnou cestou a často docházelo k násilnostem – především ze strany Angličanů. Nakonec se však podařilo Indii osvobodit. Nebylo to ale takové vítězství, o kterém Gándhí snil, protože se z náboženských důvodů Pákistán oddělil od Indie. 175 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 Indočína Indočína představuje region v jihovýchodní Asii na poloostrově Zadní Indie. Historicky se toto území nejvíce vztahuje na Francouzskou Indočínu (protektoráty Tonkin, Annam, Kambodža a Laos a kolonie Kočinčína), tedy území dnešních států Kambodža, Laos a Vietnam. Francouzská Indočína vznikla v říjnu roku 1887, v roce 1893 byl připojen Laos. V roce 1940 provedlo invazi do Francouzské Indočíny Japonsko a francouzské panství v regionu se de facto zhroutilo. Po roce 1945 se Paříž snažila získat ztracené kolonie zpět, ale navzdory krátkodobému úspěchu se o nezávislost přihlásil Vietnam (poprvé v roce 1945, podruhé o pět let později). V roce 1954 museli Francouzi kapitulovat u pevnosti Dien Bien Phu, což znamenalo konec jejich koloniální nadvlády v jihovýchodní Asii. Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu představuje termín, kterým byly v Jižním Vietnamu, USA a na Západě označovány protivládní ozbrojené jednotky (Vietcong). Vznikly v prosinci 1960 (i když partyzánské jednotky působily v zemi od roku 1958) z rozhodnutí severovietnamské komunistické strany z kádrů Národní fronty osvobození Vietnamu a postupně zahájily protivládní vojenské operace s cílem spojení celé země pod nadvládou komunistického Severního Vietnamu. Od poloviny 60. let 20. století na něm byly jednotky Vietcongu již zcela závislé. Jejich síly se vyčerpaly během ofenzívy Tet (1968), rozhodující tíhu války poté převzala severovietnamská armáda. Bitva u Điện Biên Phủ Představuje rozhodující bitvu první indočínské války, která proběhla od března do května 1954. Francouzská armáda zahájila v listopadu 1953 operaci Castor (s cílem vybudovat opěrný bod u Điện Biên Phủ), které měly zabránit Viet Minhu (osvobozenecké levicové hnutí na území Vietnamu vedené Ho Či Minem) do Laosu a případně s ním svést rozhodující bitvu. Francouzi podcenili své protivníky, kteří byli podporováni Čínou a SSSR. Od března, kdy začaly vietnamské útoky, začala upadat morálka koloniálních jednotek a vietnamské bojové akce se stupňovaly. Francouzské zálohy postupně vykrvácely a zbytek posádky musel 7. května kapitulovat. Tím také skončilo francouzské koloniální panství v Indočíně. Ho Či Min Ho Či Min (1890–1969) byl vietnamský politik, vůdce voje za národní osvobození a první prezident Severního Vietnamu (1955–1969). Vlastním jménem se jmenoval Nguyễn Sinh Cung, pseudonym Ho Či Min znamená „Ten, kdo je osvícený“. V letech 1915–1924 pobýval ve Francii, kde četl Marxův Kapitál, zúčastňoval se levicových shromáždění, a když se ve Francii v prosinci 1920 vznikla komunistická strana, stal se jejím zakládajícím členem. Po vpádu Japonska do Indočíny (1940) začal organizovat v Číně vojenské jednotky známé jako Vietminh. V září 1945 vstoupil s Vietminhem do Hanoje, ale Postupimská konference dala správu Indočíny do rukou Velké Británie, která ji předala Francii. Sever země však začne bojovat proti Francii (vrcholem je francouzská kapitulace u Điện Biên Phủ v květnu 1954), Ho se pak stal prezidentem Severního Vietnamu. Ho se podílel na represích proti odpůrcům nezávislosti a socialismu. V roce 1978 pak byl Saigon (bývalé hlavní město Jižního Vietnamu) přejmenován na Ho Či Minovo město. 176 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 Fronta národního osvobození (Front de Libération National) Fronta národního osvobození představuje alžírskou politickou stranu vytvořenou roku 1954 sloučením většiny muslimských stran a organizací v zemi, která prosazovala konec setrvání země ve svazku s Francií (v letech 1954–1962 stála v čele národně osvobozeneckého francouzské koloniální nadvládě). Po vyhlášení nezávislosti Alžírska se stala dominantním politickým subjektem v zemi. Strana existuje dodnes, ale po roce 1988 ztratila své výsadní postavení. Armáda národního osvobození (L’Armée de libération nationale) Armáda národního osvobození představovala ozbrojené křídlo Fronty národního osvobození během války o nezávislost Alžírska. Po vzniku nezávislého státu (1962) byla Armáda národního osvobození včleněna do pravidelné alžírské armády, i když její vedení si ponechalo vliv na politiku (viz např. převrat plukovníka Houariho Boumédiènna v roce 1965). Organizace tajné armády (Organisation armée secrète) Organizace tajné armády představovala teroristickou (militantní) organizaci bojující proti vyhlášení nezávislosti Alžírska (viz moto: „Alžírsko je francouzské a tak to zůstane“). Vznikla na počátku 1961 v Madridu jako odpověď na rozhodnutí většiny Francouzů poskytnout Alžírsku nezávislost. Uchýlila se i k páchání atentátů, a to jak ve Francii, tak v Alžírsku. Po uzavření dohod v Evianu (březen 1962) přesunula svou aktivitu do Francie (dokonce se pokusila zavraždit i prezidenta Charlese de Gaulla). Nakonec byli někteří její členové zatčeni a policie zbytek aktivit potlačila. Tzv. dohody z Evianu Tzv. dohody z Evianu představují dohody o ukončení alžírské války za nezávislost (březen 1962). Jednání mezi francouzskou a alžírskou delegací začala již v prosinci 1961. Dohody, které byly podepsány, přinášely okamžité příměří, propuštění zajatců a vězňů, uskutečnění referenda o nezávislosti Alžírska do šesti měsíců a ustavení prozatímní francouzsko-alžírské správy pro přechodné období. Francie uznala právo Alžířanů na sebeurčení a zavázala se poskytnout nezávislému alžírskému státu technickou, hospodářskou a kulturní pomoc. Fronta národního osvobození se naopak zavázala garantovat osobní a majetková práva evropských kolonů v Alžírsku. Francouzská veřejnost podpořila dohody referendem v dubnu, alžírská pak v červenci 1962. 3. července pak byla vyhlášena Alžírská republika. 177 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 9. seminář Détente Détente představuje uvolnění v mezinárodních vztazích v období studené války. Impulsem se staly události z počátku 60. let 20. století (Druhá berlínská krize, Karibská krize), které přivedly svět na pokraj jaderné války. Západ i Východ se pokusily regulovat své vztahy na principu vzájemné bezpečnosti. Nastalo postupné uvolňování mezinárodního napětí, od konce 60. let si obě supervelmoci (USA a SSSR) respektovaly vzájemné sféry vlivu (např. americká nečinnost během invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, převrat v Chile v roce 1973). Nejvíce se politika détente projevila v oblasti kontroly zbrojení – smlouvy o zákazu jaderných zkoušek v atmosféře, pod vodou a v kosmickém prostoru (1963), o nešíření jaderných zbraní (1968) atd. V tomto období také došlo k normalizaci vztahů SRN k jejím východním sousedům. Za vrchol celého procesu se považuje podpis Závěrečného aktu Helsinské konference v roce 1975. Konec détente nastal na konci 70. let 20. století (sovětská invaze do Afghánistánu v roce 1979). Čínská karta v politice USA Po celou dobu druhé světové války podporovali Američané boj čínských vojsk proti japonským okupantům. Od počáteční, spíše symbolické podpory, po pozdější skutečnou vojenskou. Prezident Roosevelt věděl, že poválečný svět bude muset počítat s Čínou jako s potenciální velmocí. Po vyhlášení Čínské lidové republiky v roce 1949 se USA rozpadla jejich koncepce dálněvýchodní politiky. Oba státy nenavázaly diplomatické styky, pokud si chtěly předat nějakou nótu, musely použít bizarní prostředek – diplomatické vztahy se totiž odbývaly od roku 1955 ve Varšavě mezi tamním americkým a čínským diplomatickým zástupcem. Tento stav trval do roku 1968, kdy jej s konečnou platností vyřešila Maova kulturní revoluce, která se promítla stažením téměř všech čínských velvyslanců. Výrazné zlepšení vztahů obou zemí nastalo po nástupu prezidenta Nixona. Nejprve byl v červenci 1969 zrušen zákaz cestování občanů USA do Číny, došlo k omezení embarga na dovoz obilí a americké námořnictvo zrušilo své hlídky v tchajwanské úžině. V prosinci 1970 se čínský vůdce Mao Ce-tung rozhodl pozvat na návštěvu ČLR zplnomocněnce americké vlády, kterým se měl stát Nixonův poradce pro otázky národní bezpečnosti Henry Kissinger. Jako první však navštívili Čínu američtí hráči stolního tenisu (duben 1971, viz pingpongová diplomacie). Kissinger přijel až v červenci, setkal se premiérem Čou En-lajem a oba muži se dohodli na pozvání prezidenta Nixona do Číny. Návštěva se měla odehrát v první polovině následujícího roku (v únoru 1972). Výsledkem jednání nebylo navázání standardních diplomatických styků. Nixon výsledek prezentoval spíše jako první kroky v budoucí spolupráci v různých oblastech zájmu, zejména v hospodářských stycích. USA tímto krokem především demonstrovaly, že Čína představuje v jejich politice důležitý faktor, a takto varovaly SSSR. Triangulární systém Triangulární systém představoval v minulosti situaci, kdy namísto bipolárního rozdělení světa na dvě supervelmoci nastalo rozdělení na tři subjekty – USA, SSSR, Čína. V zásadě se držely vzájemně v šachu a např. ani Peking, ani Moskva nedokázaly využít svých zlepšených vztahů s Washingtonem k tomu, aby se vzájemně sblížily. Nixonova administrativa využívala zlepšení vztahů s Čínou k nátlaku na SSSR v otázce kontroly jaderného zbrojení, Peking zase potřeboval po vyčerpání z kulturní revoluce a roztržce s Moskvou americké trhy (např. omezení obchodního embarga). 178 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 Pingpongová diplomacie Pingpongová diplomacie představuje označení pro aktivity americké a čínské diplomacie, které vedly k normalizaci vztahů mezi USA a Čínou v 70. letech 20. století. Bezprostředním impulsem pro zahájení rozhovorů mezi diplomaty bylo pozvání amerického reprezentačního družstva ve stolním tenise na přátelské utkání do Pekingu v dubnu 1971. O tři měsíce později je následoval Nixonův poradce pro otázky národní bezpečnosti Henry Kissinger, který mohl připravit návštěvu pro amerického prezidenta (konala se následující únor). Strategic Arms Limitation Talks (SALT I, SALT II) Strategic Arms Limitation Talks (Rozhovory o omezení strategických zbraní) představují rozhovory o snížení stavu strategických zbraní vedené mezi USA a SSSR. První kolo probíhalo od listopadu 1969 do května 1972 (převážně v Helsinkách a ve Vídni), kdy byla uzavřena smlouva SALT I (s platností od července 1972), jež omezovala na pět let tehdejší početní stavy mezikontinentálních balistických raket. Washington a Moskva se zároveň zavázaly nerozmisťovat protiraketové systémy (smlouva ABM). Proces jednání o SALT II odstartovala schůzka ve Vladivostoku v listopadu 1974, kde se sovětský vůdce Leonid Brežněv a americký prezident Gerald Ford dohodli na omezení počtu nosičů balistických raket. Smlouva byla nakonec podepsána ve Vídni v červnu 1979 a omezovala počet nosičů na 2250. V souvislosti se sovětskou invazí do Afghánistánu Kongres smlouvu neratifikoval. Anti-Ballistic Missile Treaty (ABM) Anti-Ballistic Missile Treaty představuje dohodu mezi USA a SSSR o omezení systémů antibalistických raket použitých proti raketovým nukleárním zbraním podepsaná v květnu 1972 prezidentem Richardem Nixonem a sovětským vůdcem Leonide Brežněvem (v rámci SALT I). Smlouva byla v platnosti po 30 let (1972–2002). Spojené státy po 11. září od této smlouvy v řádné šestiměsíční výpovědní lhůtě jednostranně odstoupily (13. června 2002). Willy Brandt (1913–1992), Ostpolitik Vlastním jménem Herbert Ernst Karl Frahm, německý politik, západoněmecký kancléř (1969–1974) a velká osobnost nejen západoněmecké sociální demokracie. V roce 1974 odstoupil z funkce spolkového kancléře poté, co se ukázalo, že jeden z jeho nejbližších spolupracovníků pracoval pro východoněmeckou Stasi. Jeho největším počinem byla tzv. Ostpolitik – jednalo se mnohovrstevnatou politiku zlepšení vztahů Spolkové republiky Německo s Německou demokratickou republikou, Polskem a v neposlední řadě se SSSR. Od roku 1955 platila v SRN tzv. Hallsteinova doktrína. Když se Brandt stal kancléřem, byla v květnu 1970 uzavřena smlouva se SSSR, kde se signatáři zavázali nepoužít sílu při řešení vzájemných rozporů. V prosinci téhož roku následovala smlouva s Polskem, která uznala hranici na linii Odra-Nisa. V listopadu 1972 pak došlo k uzavření smlouvy s NDR, v níž se Bonn vzdal výlučného práva na reprezentaci německého národa. Oba státy si vyměnily diplomatické mise, ačkoli nedošlo k plnému vzájemnému diplomatickému uznání. Willy Brandt dostal za své úsilí v roce 1971 Nobelovu cenu za mír. Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě představuje konferenci, jejíž přípravné rozhovory začaly v listopadu 1972 a při nichž byly stanoveny hlavní tematické okruhy – 1) otázky evropské bezpečnosti, 2) spolupráce v oblasti ekonomiky, vědy a životního prostředí, 3) spolupráce v oblasti humanitární a kulturní, 4) následné akce. V září 1973 začala jednání o závěrečném textu dokumentu, která však nebyla jednoduchá. SSSR a jeho satelity požadovali záruky nenarušitelnosti hranic, západní demokracie zase obhajovaly dodržování lidských 179 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 práv. Výsledný dokument byl nakonec podepsán za přítomnosti 33 představitelů evropských států, USA a Kanady 1. srpna 1975 v Helsinkách. Přijatý dokument neměl být jednorázovou akcí, nýbrž počátkem dlouhodobějšího procesu. Západoevropské státy si i po roce 1975 stěžovaly na porušování lidských práv ve střední a východní Evropě. Jedním z vedlejších produktů KBSE byla i Charta 77. Helsinský proces Helsinský proces představuje pojem pro evropský a mezinárodní vývoj v období studené války spojený s úsilím o překonání bipolárního blokového systému v Evropě (především 60. a 70. léta 20. století, tento proces završila Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě) a po jejím skončení s procesem budování nové evropské bezpečnostní architektury. Tzv. Sonnenfeldtova doktrína Nazvaná podle amerického diplomata Helmuta Sonnenfeldta, člena Národní bezpečnostní rady, poradce amerického ministerstva zahraničí a odborníka na střední a východní Evropu. Doktrína stanovila, že střední a východní Evropa patří jednoznačně do rámce sovětských státních zájmů. USA se tak údajně chtěly vyhnout případné třetí světové válce. Sám Sonnenfeldt označil později svá slova za nedorozumění a špatný výklad novinářů. Ropné krize Ropné krize představují krize, kdy byl nedostatek ropy. První ropný šok začal na podzim roku 1973 a jeho příčinou byl konflikt mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy (Jomkipurská válka). Země OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) záměrně snížily těžbu ropy (o asi 5 % měsíčně), aby mohly její cenu ovlivňovat ve svůj prospěch, a arabské země zároveň vyhlásily v říjnu 1973 embargo na dodávky ropy hlavně Američanům kvůli podpoře Izraeli. Od konce druhé světové války se cena ropy držela přibližně na třech dolarech za barel. Po omezení vývozu začala její cena prudce stoupat, aby se za čtvrt roku dostala na jedenáct dolarů za barel. Embargo bylo odvoláno v březnu 1974, zvýšené ceny ropy však přetrvaly. K druhému ropnému šoku se začalo schylovat se vzrůstajícím neklidem v Perském zálivu na konci 70. let 20. století. V únoru 1979 provedl ajatoláh Sajjid Rúholláh Músaví Chomejní v Iránu tzv. islámskou revoluci, země začala vyvážet méně ropy a její cena velmi brzy stoupla z 13 na 35 dolarů za barel. Několik měsíců nato zastavil americký prezident Jimmy Carter import ropy z Íránu do USA. Ostatní země OPEC zvýšily těžbu a výsledné celkové snížení světové produkce bylo pouze okolo 4 %, i když panika zajistila, že zvýšení ceny černého zlata neodpovídalo vážnosti situace. 180 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 10. seminář Ronald Reagan Ronald Reagan (1911–2004) byl americký politik, 40. prezident Spojených států (1981– 1989), jedna ze zásadních postav 80. let 20. století a konce studené války. Před vstupem do politiky byl hercem a předsedou hereckých odborů. Období jeho prezidentství nastartovalo jistou politickou dominanci Republikánské strany a amerického konzervatismu. Nevyhýbal se ostré konfrontační politice vůči Sovětskému svazu, jeho satelitům a obecně komunistickému hnutí po celém světě. Když zvítězil v roce 1980 ve volbách, stal se po dlouhé době prvním vítězem, který porazil úřadujícího prezidenta. Ke konci života onemocněl Alzheimerovou nemocí a skoro nevycházel z domu. Michail Sergejevič Gorbačov, perestrojka, glasnosť Michail Sergejevič Gorbačov (1931) je sovětský politik a generální tajemník ÚV KSSS (1985–1991), první a poslední prezident SSSR (1990–1991). Studoval práva na Lomonosovově univerzitě v Moskvě, v roce 1952 vstoupil do KSSS. V listopadu 1979 byl zvolen kandidátem politbyra ÚV KSSS a v říjnu 1980 pak řádným členem politbyra. Po smrti Konstantina Černěnka byl v březnu 1985 ve svých 54 letech zvolen generálním tajemníkem ÚV KSSS. Stal se prvním vedoucím představitelem Sovětského svazu, který se narodil po VŘSR. Jako první muž SSSR se pokusil reformovat stagnující komunistickou stranu a státní ekonomiku změnami, spuštěnými po XXVII. sjezdu KSSS v únoru 1986. Gorbačov nechtěl komunismus svrhnout, ale rekonstruovat. Ihned po svém nástupu do funkce zahájil generální tajemník systém ekonomických reforem – perestrojku, která měla zvýšit životní úroveň a produktivitu práce. Po perestrojce následovala tzv. glasnosť (otevřenost), jež spočívala v otevřenosti politické situace, omezení cenzury a informací. Hovořilo se o demokratizaci a ne o demokracii. Byly také propuštěny tisíce politických vězňů. Od ledna 1987 požadoval zavedení některých demokratických prvků, jako např. volby z více kandidátů. Změny se však minuly účinkem. Cílem reformy bylo především potlačit dosavadní konzervativní trend v komunistické straně. Volnější podmínky ale měly za následek spíše to, že národy násilím spojené v Sovětský svaz začaly volat po samostatnosti. V roce 1988 se vydal opět nečekaným směrem, když oznámil, že Sovětský svaz opouští takzvanou Brežněvovu doktrínu, která de facto umožňovala zemi intervenovat v ostatních socialistických zemích. Nyní si tyto země mohly samy rozhodovat o vnitřních otázkách. Změna rozpoutala v mnoha východoevropských zemích revoluce, a přispěla tak k rozpadu Sovětského svazu. „Říše zla“, Reaganova doktrína „Říše zla“ představuje označení Sovětského svazu Ronaldem Reaganem (ve svém projevu 8. března 1983). Ukončil tím de facto politiku détente, která se po sovětské invazi do Afghánistánu stejně nacházela v troskách. Reagan prohlásil, že SSSR je „říše zla“, a byl odhodlán zastavit jeho další mocenskou expanzi. Rozhodl se, že Moskvu porazí rozsáhlým zbrojním programem, který způsobí zhroucení jeho ekonomiky. Vycházel z jednoduchého přesvědčení: „My vyhrajeme, oni prohrají.“ Charakter jeho doktríny by se dal popsat jako tvrdý postup vůči agresi komunistických režimů podporovaných sověty, humanitární a vojenská podpora protikomunistických povstaleckých armád v Jižní Americe, Africe a Asii, masivní podpora rozhlasového vysílání pro východní blok či globální snížení tehdy úplně přemrštěné ceny ropy, čímž snížil i zisky Moskvy z jejího prodeje. 181 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 Rakety SS-20 Rakety SS-20 patří mezi kvalitní rakety středního doletu, které byly v době studené války schopné zasáhnout jakýkoli cíl v západní Evropě. Na konci 70. let 20. století začaly rozhovory mezi USA a SSSR jejich demontáži. Po jejich neúspěchu rozmístily USA v některých státech Evropy (např. Velká Británie, SRN, Dánsko a další) rakety středního doletu Pershing. Až v prosinci 1987 se Ronald Reagan a Michail Gorbačov dohodli na stažení sovětských raket SS-20 a amerických Pershingů – Smlouva o likvidaci jaderných raket středního doletu (Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty – INF) – s doletem 500–5500 km. Strategická obranná iniciativa (Strategic Defense Initiative, SDI) Strategická obranná iniciativa představuje poněkud nepřesné novinářské označení tohoto projetu je Hvězdné války. Americký prezident Reagan oznámil v březnu 1983, že USA budou financovat rozsáhlý výzkumný program zaměřený na konstrukci zařízení, která by byla rozmístěna v kosmickém prostoru a byla by schopná zneškodnit mezikontinentální balistické střely, čímž by se území Spojených států stalo fakticky nezranitelných. Proti projektu protestoval SSSR, nadšeni nebyli ani američtí spojenci v Evropě. Odborníci zase tvrdili, že současné technologie takovýto systém neumožňují. V roce 1989 byl projekt omezen a prezident Bill Clinton jej o čtyři roky později zastavil. SALT III, START I SALT III, START I představují další kolo rozhovorů o omezení stavu strategických zbraním, které začalo v červenci 1982 v Ženevě. Jednání se nyní mělo týkat i snížení stavu, proto se hovoří o START (Strategic Arms Reduction Talks). V listopadu 1983 došlo k přerušení rozhovorů a obnoveno bylo až v roce 1988. Jednání byla završena až v Moskvě v červenci 1991, kdy smlouvu podepsali americký prezident George Bush a sovětský prezident Michail Gorbačov. Dohoda vstoupila v platnost 5. prosince 1994. Předpokládala snížení počtu nosičů na 1600, maximální počet nukleárních bojových hlavic byl stanoven na 6000. Irácko-íránská válka Irácko-íránská válka představuje válku, již začaly (bez vyhlášení) jednotky iráckého prezidenta Saddáma Husajna v září 1980. Čekaly, že se nesetkají s velkým odporem. Fanatický odpor íránských sil vedl k tomu, že válka nabyla vleklého charakteru. Od roku 1984 se konflikt změnil na materiální válku ve snaze vyčerpat zdroje protivníka. Obě strany utrpěly ve válce výrazné ztráty a škody. Odhaduje se, že jeden a půl milionu iráckých a íránských vojáků a civilistů zemřelo v důsledku bojových akcí. V průběhu konfliktu nařídil Husajn použít bojové plyny. V červenci 1988 se podařilo generálnímu tajemníkovi OSN Javieru Perézovi de Cuéllar zprostředkovat příměří. Íránská islámská revoluce Íránská islámská revoluce představuje převzetí moci v Íránu islámskými šíitskými fundamentalisty. Íránský šáh Mohammad Rézá Páhlaví se během své vlády (1941–1979) snažil o zavedení některých liberálních reforem a o sekularizaci země. Špatná hospodářská situace a fundamentalistická agitace vedly na podzim 1977 ke studentským bouřím. Pokračující demonstrace požadovaly během roku 1978 konec šáhovy vlády a návrat šíitského duchovního vůdce ajatoláha Sajjida Rúholláha Músavího Chomejního (toho času v Paříži). Šáh nakonec v lednu 1979 opustil zemi a Chomejní se mohl o měsíc později vrátit do země (v exilu dlel od roku 1964). Ihned zavedl teokratický stát (zakotveno v ústavě), kde se stal fakticky neomezeným vládcem. Své odpůrce brutálně zlikvidoval a velmi brzy se odklonil od šáhovy sekularizační politiky. V zemi byla zavedena náboženská kontrola všech státních 182 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 funkcí a podřízení všech politických stran ideovému dozoru náboženské rady. Chomejní zemřel v roce 1989, ale systém vedoucí úlohy duchovních zůstal zachován (jeho nástupcem se stal ajatoláh Sajjid Alí Chameneí). Schůzka Reagana a Gorbačova v Reykjavíku Schůzka Reagana a Gorbačova v Reykjavíku představovala schůzku, která proběhla v říjnu 1986. Tentokrát již nebyla vybrána čistě neutrální půda, neboť Island je členem NATO. Jednání se točila téměř výlučně okolo problému jaderného zbrojení. Gorbačov přišel s návrhem na úplnou likvidaci raket středního doletu v Evropě (zopakoval tak původní Reaganovu „nulovou variantu“). Dále souhlasil i s návrhem plánu na postupnou likvidaci balistických raket v období deseti let. Na pořadu jednání byly i otázky nosičů jaderných zbraní a možnosti kontroly provádění dohodnutých likvidací. Jednání v Reykjavíku vyústilo v podepsání Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu (INF) v roce 1987. Schůzka Reagana a Gorbačova v Ženevě Schůzka Reagana a Gorbačova v Ženevě představovala schůzku, která proběhla v listopadu 1985. Šlo o první osobní setkání obou politiků, proto se neslo spíše v duchu poznání protivníka. Hovořilo se o vzájemném strachu z druhé velmoci, oba státníci kritizovali počínání té druhé. Gorbačov tvrdil, že je americká vláda ve vleku zbrojařských koncernů, Reagan kontroval kritikou sovětských poválečných metod ve svých satelitech. Další schůzka se týkala otázka SDI. Gorbačov kritizoval, že lpění na SDI zahájí další kolo jaderného zbrojení a že je v rozporu se smlouvou ABM. Reagan oponoval, že jde o čistě defenzivní záležitost a pro obranu Spojených států má prvořadý význam. Význam schůzky je nutné hledat především, že se oba politici sešli a hovořili spolu. 183 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 11. seminář Special relationship (zvláštní vztah) Představuje vyjádření specifického vztahu mezi Spojenými státy americkými a Velkou Británií. Termín „zvláštní vztah“ poprvé použil britský premiér Winston Churchill a popsal jím výjimečně těsné politické, diplomatické, kulturní a historické vztahy mezi Velkou Británií a USA. Mezi nejznámější spojence své doby patřili Winston Churchill s Franklinem D. Rooseveltem nebo Margaret Thatcherová s Ronaldem Reaganem. „Zvláštní vztah“ se týká hospodářských vztahů, obchodu, vojenské oblasti, jaderných technologií a tajných služeb. Suezská krize Viz 4. seminář Margaret Thatcherová Margaret Thatcherová (1925-2013) byla britská politička, premiérka vlády Jejího Veličenstva (1979–1990) a vůdkyně Konzervativní strany, známá pod přezdívkou „Železná lady“. Vyrůstala v obchodnické rodině, v průběhu druhé světové války a několika poválečných letech vystudovala chemii na Oxfordské univerzitě. V parlamentních volbách roku 1959 byla zvolena do Dolní sněmovny jako poslankyně britské Konzervativní strany za severolondýnský volební okrsek Finchley a později působila střídavě několik let v konzervativních vládách Harolda Macmillana, Aleca Douglase-Homea a Edwarda Heathe jako ministryně školství. V roce 1979 a ve funkci vydržela 11 let, tedy nejdéle ze všech britských premiérů ve 20. století. V domácí politice se zaměřila na sanaci státních financí a boj proti vysoké inflaci. K těmto krokům se později přidala reforma trhu práce, daňová reforma, privatizace státních podniků (z velké části znárodněných po druhé světové válce) a politika vedoucí k omezení vlivů oborů na chod hospodářství. V zahraniční politice podporovala např. režim apartheidu v Jihoafrické republice, měla dobré vztahy s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem, odtažitě se stavěla k procesu evropské integrace. Vrcholem se pro Británii stala válka o Falklandy v roce 1982. Ronald Reagan Viz 10. seminář Aféra Westland Aféra Westland představuje aféru, která vypukla na britské vnitropolitické sféře v roce 1986. Společnost Westland, která patřila mezi poslední britské výrobce helikoptér, se dostala do potíží a bylo nutné ji zachránit. Zatímco ministr obrany Michael Heseltine preferoval „evropské“ řešení, v jehož rámci by se společnost Westland and British Aerospace (BAe) spojila s italskými a francouzskými společnostmi, premiérka a ministr průmyslu Leon Brittan chtěli společnost sloučit s jednou americkou společností. Heseltine nakonec rezignoval. Válka o Falklandy Válka o Falklandy představuje konflikt mezi Argentinou a Velkou Británií o ostrovy Falklandy (nebo také Malvíny, od roku 1833 pod britskou správou). K oficiálnímu vyhlášení války ani jednou ze stran nedošlo. Argentinská junta generála Leopolda Galtieriho se rozhodla řešit konflikt vojenskou silou a na počátku dubna 1982 se na Falklandách vylodily argentinské jednotky, které snadno přemohly malý počet britských vojáků. Britská vláda Margaret Thatcherové se s tímto odmítla smířit a vyslala do oblasti námořnictvo. Argentinské síly 184 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 nebyly schopné čelit britské převaze a v polovině června se poslední z nich vzdaly. Uvádí se, že Velká Británie přišla o 250 mužů, Argentina přibližně o 650. Tzv. falklandský faktor Tzv. falklandský faktor se projevil se během britských voleb v roce 1983, kdy tento mezinárodněpolitický faktor (vyhraný konflikt nad Argentinou v roce 1982) odvrátil pozornost od stagnujícího vývoje hospodářství Velké Británie v letech 1979–1981 k otázce obrany národních zájmů země, která se stala jedním z nejdůležitějších témat volební kampaně. Strategická obranná iniciativa (Strategic Defense Initiative, SDI) Viz 10. seminář Invaze do Grenady Invaze do Grenady představuje zásah amerických sil (za pomoci jednotek pěti karibských států) proti marxistickému režimu, k němuž došlo v říjnu 1983. Rozkaz k jeho provedení vydal americký prezident Ronald Reagan. Jako záminku využil obavu o životy amerických občanů dlících na Grenadě. Boje trvaly asi týden, jediní, kdo vzdorovali, byli kubánští poradci. Invazi odsoudila řada států včetně Číny a SSSR a část amerického veřejného mínění. Jednalo se o první velký počin od vietnamské války. Výsledek invaze byl vnímán jako jasný signál Kubě a Sovětskému svazu, že USA nebudou tolerovat tzv. vývoz revoluce do zemí střední Ameriky. Invaze zároveň zvedla i popularitu prezidenta Reagana. Organizace amerických států Organizace amerických států představuje organizaci, která sdružuje téměř všechny státy obou amerických kontinentů. Vznikla na 9. meziamerické konferenci v dubnu 1948 v Bogotě, základním dokumentem je Charta, která vešla v platnost v roce 1951. Sídlem organizace je Washington, nejvyšším orgánem Valné shromáždění, nejvyšší výkonnou moc má generální tajemník (nyní je to chilský politik José Miguel Insulza Salinas). V současné době má 35 členů. Od roku 1962 má Kuba pozastavené členství. Bombardování Libye V dubnu 1986 provedlo americké letectvo z britských vojenských základen útoky na libyjská města Tripolis a Benghází. Jednalo se o odvetu za atentát libyjských služeb na bar v Západním Berlíně, hostící americké vojáky. Tři z nich byli zabiti a dalších přibližně 230 zraněno. Tuto operaci nařídil libyjský vůdce plukovník Muammar Kaddáfí jako odvetu za potopení dvou libyjských lodí americkou armádou v Siderském zálivu na sever od Libye. Aféra Írán-Contras Aféra Írán-Contras představuje aféru, kdy někteří členové americké exekutivy (především poradce Národní bezpečností rady Oliver North) prodávali zbraně Íránu a získané peníze používali – bez schválení Kongresem – na podporu partyzánů v Nikaragui (Contras, což byly různé povstalecké skupiny, které bojovaly proti nikaragujské Sandinovské frontě národního osvobození). Aféra s prodejem zbraní do státu, který byl na seznamu zemí podporujících terorismu, se provalila v listopadu 1986. Prezident Reagan tvrdil, že o ničem neví a volal po nezávislém vyšetřování. To potvrdilo, že skutečně nevěděl, ale že nedostatečně dohlížel na své podřízené. 185 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 12. seminář Sovětský (východní) blok Viz 3. seminář Polská krize Polská krize představuje krizi komunistického režimu, na jejímž konci bylo v prosinci 1981 vyhlášení výjimečného stavu generálem Wojciechem Jaruzelským. Již v létě 1980 byla polská vláda nucena oznámit zdražení potravin, což vyvolalo vlnu stávek. Signál vyšel z Gdaňsku, kde v Leninových loděnicích vypukla stávka dělníků. Pod velením elektrikáře Lecha Wałęsy začali dělníci obsazovat loděnice a v srpnu 1980 založili svůj vlastní odborový svaz Solidarita. Stávka ustala, až když bylo komunistické vedení ochotné zasednout se stávkujícími za jeden jednací stůl. Solidarita si stanovila 21 požadavků, přičemž základním bodem bylo uznání nezávislých odborů, což by znamenalo vážné ohrožení monopolu moci polských komunistů. Polské vedení muselo nakonec pod tlakem událostí nekomunistické odbory uznat. Avšak Solidarita začala požadovat více a ostatní komunistické státy (především NDR a ČSSR) začaly být znepokojené. SSSR sice hrozil opakováním zásahů jako v Maďarsku a Československu, ale fakticky svůj vojenský zásah neplánoval. Situaci se nakonec rozhodl vyřešit generál Jaruzelski. 13. prosince 1981 vyhlásil výjimečný stav a stal se předsedou nově vzniklého „Vojenského výboru národní záchrany“. Solidarita byla zakázána, Wałesa a s ním tisíce dalších odborářů byli uvězněni. Nepokoje, které po vyhlášení výjimečného stavu vypukly, byly krvavě potlačeny polskou armádou. Výjimečný stav byl zrušen až v roce 1983. Solidarita Solidarita představovala první nezávislou odborovou organizaci uvnitř sovětského bloku. Solidarita vznikla pod velením elektrikáře Lecha Wałęsy v srpnu 1980. Komunistická vláda byla nucena uznat její existenci v říjnu 1980. Organizace vybudovala v krátké době svou pevnou strukturu a v průběhu roku 1981 začala stále více přecházet od odborářských aktivit k politickým požadavkům na politickou reformu Polska. Její činnost ukončilo 13. prosince 1981 vyhlášení výjimečného stavu. Solidarita byla zakázána, Wałesa a s ním tisíce dalších odborářů byli uvězněni. Na scénu se Solidarita opět dostala v roce 1989, kdy získala garantovaných 35 % křesel s Sejmu a dokonce 99 ze 100 křesel v Senátu. Její zástupce, Tadeusz Mazowiecki, se stal v srpnu 1989 prvním nekomunistickým politikem v poválečných dějinách Polska, který měl zformovat vládu. Maďarské demokratické fórum (MDF) Maďarské demokratické fórum představuje politickou stranu, která vznikla jako opozice vůči vládnoucí Maďarské socialistické dělnické straně v září 1987 (jako první opoziční strana). V jejích řadách dominovala maďarská inteligence. MDF poté následovaly v březnu 1988 Maďarská občanská unie (Fidesz) a v listopadu Svaz svobodných demokratů – Maďarská liberální strana. MDF se profilovala jako tradiční pravicová konzervativní strana. V březnu a dubnu 1990, kdy se konaly první svobodné volby, MDF zvítězilo, když získalo 164 mandátů. Tehdejší předseda strany, József Antall, se stal premiérem. Od té doby nastal postupný pád MDF, který vyvrcholil volbami v roce 2010, kdy se strana ani nedostala do parlamentu. 186 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 Sovětská intervence v Afghánistánu V roce 1978 proběhl v zemi převrat, na jehož konci byl marxistický režim, který ihned uznal SSSR. O rok později však došlo k nepokojům, kdy se proti režimu postavily kmeny i stoupenci bývalého vedení země. Zároveň vypukl frakční boj i uvnitř vládnoucí Lidové demokratické strany Afghánistánu. Situace se nelíbila Moskvě (část vlády ji i tak žádala o pomoc), která nakonec nařídila na konci roku 1979 ozbrojenou intervenci, kdy byl velmi rychle obsazen Kábul. Následujících deset let vedl režim Babraka Karmala (ten v roce 1986 musel své funkce opustit) s podporou sovětských vojsk boj proti povstaleckým kmenům a protivládních organizací (viz mudžáhedíni – angažovaní bojovníci za islám), který byl neúspěšný. Zemi se nepodařilo ovládnout. Invaze rovněž výrazným způsobem zhoršila vztahy mezi Západem a Východem a v podstatě ukončila předchozí období politiky détente. Po nástupu Michaila Gorbačova se začalo uvažovat o stažení sovětských vojsk (jejich pobyt stál astronomické sumy peněz). Nakonec byla v dubnu 1988 uzavřena dohoda (mezi SSSR, USA, Afghánistánem a Pákistánem) o stažení vojsk a ukončení války. Poslední jednotky opustily zemi v únoru 1989. Michail Sergejevič Gorbačov, perestrojka, glasnosť Viz 10. seminář Rok 1989 Rok 1989 představuje symbolický začátek konce studené války, konce sovětského bloku a počátek demokratizačních procesů v zemích střední a východní Evropy. Úspěch by nebyl možný bez mocenských změn, které nastaly v SSSR, kde se v roce 1985 stal generálním tajemníkem ÚV KSSS Michail Gorbačov. Jeho nástup nejen otevřel perspektivu pro již existující silné demokratizační procesy, jež představovaly disent v Polsku a obrodné křídlo komunistické strany v Maďarsku, ale odstartoval i podobné procesy do té doby v konzervativních režimech – NDR, ČSSR a Bulharsku. Již od počátku roku se komunistické panství začalo pomalu hroutit, v únoru spolu jednaly odborové hnutí Solidarita s polskou komunistickou vládou, v červnu se pak v zemi konaly první částečně svobodné volby. V Maďarsku již v září 1987 vznikla první opoziční strana. V této zemi vycházely demokratizační snahy ze samotné vládnoucí strany. Konzervativní režimy (NDR, ČSSR a Bulharsko) jakékoli ústupky odmítaly, východoněmečtí komunisté dokonce zavrhli i perestrojku. Nejdramatičtější přechod k demokracii nastal v Rumunsku, kde vůdce Nicolae Ceauș escu nařídil použít proti demonstrujícím tanky. Na konci prosince 1989 byl po rychlém soudu popraven. Sjednocení Německa Po pádu východoněmeckého režimu (podzim 1989, volby proběhly v březnu 1990) začaly sílit hlasy po sjednocení se západním sousedem. Již na konci listopadu 1989 převzal západoněmecký kancléř Helmut Kohl iniciativu a začal jednat o modifikaci německoněmeckých vztahů. Největším oponentem sjednocení se stal SSSR, ale situace v NDR nedávala naději na jinou variantu. V lednu 1990 vyhlásil západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher plán na sjednocení obou států, přičemž jeho plán počítal s členstvím nového státu v NATO, což odmítl SSSR. Od května probíhaly rozhovory ve formátu 2+4 (dva německé státy a čtyři vítězové druhé světové války. V červenci pak proběhlo setkání Helmuta Kohla s Michailem Gorbačovem, kde západoněmecký kancléř přislíbil SSSR dlouhodobé úvěry, čímž nakonec získal pro sjednocovací snahy souhlas sovětského vůdce. Oficiální sjednocení pak proběhlo 3. října 1990, čímž přestala existovat Německá demokratická republika. 187 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 Helmut Kohl Helmut Kohl (1930) je západoněmecký politik, „kancléř sjednotitel“, významná osobnost sjednocovacího procesu dvou německých států. Dlouholetý kancléř (1982–1998) a v letech 1973–1998 předseda CDU (Křesťanskodemokratická unie Německa). Studoval práva, politologii a historii, od počátku 60. let 20. století se věnoval politické činnosti. V roce 1982, po neshodách mezi vládnoucími stranami (SDP a FDP) jej Spolkový sněm zvolil spolkovým kancléřem. Jako kancléř prosadil umístění raket NATO v Německu, v roce 1984 jako první německý kancléř promluvil v izraelském parlamentu a setkal se i s francouzským prezidentem Françoisem Mitterrandem ve Verdunu, což byl významný symbol německo-francouzského smíření. V červenci 1990 proběhlo jeho setkání s Michailem Gorbačovem, kde západoněmecký kancléř přislíbil SSSR dlouhodobé úvěry, čímž nakonec získal souhlas sovětského vůdce pro sjednocovací snahy obou německých států. V roce 1998 prohrál volby s Gerhardem Schröderem a o rok později vypukl skandál s financováním CDU z nelegálních zdrojů, hlavně v souvislosti s prodejem tanků do Saúdské Arábie a s nelegální privatizací východoněmecké petrolejářské firmy ve prospěch francouzského koncernu Elf Aquitaine. Nyní se věnuje psaní pamětí. Rozpad Sovětského svazu Rozpad Sovětského svazu představuje období konce 80. let 20. století, kdy se naplno projevily politické, ekonomické a morální problémy Sovětského svazu. Nejvíce vyčnívaly ekonomický propad a krize ideologie (včetně KSSS). Ekonomický propad byl dán vyčerpáním direktivního řízení národního hospodářství, které snad bylo vhodné pro zaostalé a teprve se rozvíjející hospodářství, ale vyspělou ekonomiku řídit nedokázalo. Sázka na rozvoj velkých státních podniků a extenzivní metody řízení se ukázaly jako vyčerpané, negativní problémy předstihly všechna možná pozitiva. K negativním jevům patřilo morální zaostávání techniky (Sovětský svaz ani nenastartoval nový technologický trend), nízká kvalita výrobků a trvalý deficit zboží denní potřeby. K tomu se přidala krize ideologie, od Brežněvovy smrti se státní ideologie stala více méně rituálem a rychle se vzdalovala realitě. Negativní roli sehrála i nákladná a neúspěšná intervence v Afghánistánu, která skončila stažením posledních sovětských vojsk na jaře 1989. Postupně se kupily náboženské, národnostní i sociální nepokoje, které později přerostly do neřešitelných mezí. Vnitřní a vnější faktory proto přispěly k tomu, že se SSSR začal na počátku 90. let 20. století rozpadat. Nejprve se odtrhly pobaltské republiky (Estonsko, Litva, Lotyšsko), když jejich vlastní Nejvyšší sověty vyhlásily nezávislost. Na podzim 1991 byla Moskva nucena uznat právo těchto svazových republik na sebeurčení a nezávislost. Sovětský svaz přestal oficiálně existovat 26. prosince 1991; většina nástupnických států současně utvořila Společenství nezávislých států. Boris Jelcin Boris Jelcin (1931–2007) byl sovětský (ruský) politik, první a zároveň poslední prezidentem Ruské sovětské federativní socialistické republiky, v letech 1991–1999 vykonával funkci prezidenta Ruské federace. Vystudoval Uralskou technickou univerzitu ve Sverdlovsku, obor stavitelství. Na počátku 60. let 20. století vstoupil do KSSS, od roku 1985 zastával funkci předsedy KSSS v Moskvě, z níž byl o dva roky později odvolán a ocitl se v nemilosti. V červnu zvítězil v prezidentských volbách a stal se hlavou Ruské federace. Po roce 1991 se stalo jeho hlavní prioritou urychlení ekonomické restrukturalizace a masivní privatizace státního podnikání. Konkrétní provedení této změny se ale ukázalo být nesmírně nešťastným a ruská ekonomika po celá devadesátá léta stagnovala. 188 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 Visegrád Visegrád je malé starobylé město na severu Maďarska. V únoru 1991 se zde sešli zástupci Maďarska (József Antall), Československa (Václav Havel) a Polska (Lech Wałęsa) a podepsali deklaraci blízké spolupráce tří středoevropských zemí na jejich cestě k evropské integraci (Visegrádská trojka). Poté, co se Československo v roce 1993 rozdělilo, připadlo členství na oba státy a vznikla tzv. Visegrádská čtyřka. Cílem skupiny je prosazování spolupráce a stability v širším regionu střední Evropy. 189 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 13. seminář Kosovská krize Kosovo tvořilo historické jádro srbského státu, i když většinové etnikum bylo později převážně albánské. Jugoslávský vůdce Josip Broz Tito sice utlumil nacionální konflikty, ale Kosovo nezískalo statut jugoslávské svazové republiky (pouze autonomii v rámci Srbska). Na jaře 1989 proběhly oslavy 600-tého výročí bitvy na Kosově poli, albánská komunita reagovala pasivní rezistencí. O tři roky později byla vyhlášena neoficiální Republika Kosovo, v jejímž čele stanul Ibrahim Rugova, o rok později se pak objevily první teroristické bojůvky Kosovské osvobozenecké armády. V roce 1998 vypukla regulérní válka, kdy proti sobě stanuly albánští partyzáni a srbské bezpečnostní síly. Brutální akce prováděly obě strany. V únoru 1999 začaly ve Francii rozhovory o poskytnutí „významné autonomie“ Kosovu. Protože jugoslávský vůdce Slobodan Milošević odmítl jakékoli ústupky, začaly v březnu 1999 útoky NATO proti Jugoslávii, byť je neschválila Rada bezpečnosti OSN. Útoky skončily v červnu dohodou, kdy se srbské a jugoslávské ozbrojené síly stáhly z Kosova, kde byla instalována mezinárodní správa OSN za spolupráce NATO a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Kosovo obdrželo autonomii v rámci Srbska, to však fakticky ztratilo nad Kosovem kontrolu. Zdejší Albánci zde záhy vytvořili místní parlament, vládu, jakož i další nezávislé instituce. Kosovský parlament pak vyhlásil 17. února 2008 nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát, i když představitelé Srbska jeho nezávislost odmítají uznat a považují oblast nadále za součást Srbska. Válka v Čečensku Čečensko tvořilo od 30. let 20. století autonomní republiku v rámci SSSR. V březnu 1991 se do čela čečensko-ingušské autonomní republiky dostal Džóchar Dudajev a záhy se rozvinulo separatistické hnutí. Loajální Ingušsko se oddělilo od separatistického Čečenska. O tři roky později se Moskva odhodlala k silovému řešení a zaútočila na hlavní město Groznyj. Vypukla přibližně půlroční krvavá válka, na jejímž konci bylo sice na první pohled patrné vítězství ruských sil, ale situace v zemi se neuklidnila, část Čečenců se uchýlila ke gerilové válce a teroristickým akcím. V srpnu 1996 bylo podepsáno příměří, které ukončilo první ruskočečenskou válku. Na základě příměří byl problém statusu republiky odložen na 5 let. O tři roky později však vypukla druhá rusko-čečenská válka, na jejímž konci bylo v roce 2003 zvolení Achmada Kadyrova prezidentem země, která měla zůstat integrální součástí Ruské federace (Kadyrov sám zahynul v roce 2004 při atentátu). Válka v Zálivu (1990-1991) Válka v Zálivu (1990–1991) představuje operaci známou pod kódovým označením operace Pouštní bouře. Jednalo se o ozbrojený konflikt mezi Irákem, který bezdůvodně napadl svého souseda Kuvajt, a koalicí 28 států v čele s USA, kterým poskytla mandát k provedení vojenské operace OSN. Irácký vůdce Saddám Husajn poznal, že jeho země je po válce s Íránem vyčerpána, a doufal, že Kuvajt a jeho zásoby ropy by mohly svízelnou situaci Iráku vyřešit. Irácké jednotky proto na počátku srpna 1990 Kuvajt napadly. Prakticky ihned se sešla OSN, která vyzvala Husajna, aby své jednotky stáhl. Po neúspěšném vyjednávání nakonec začala v lednu 1991 operace Pouštní bouře, která trvala do konce února, kdy se irácké ozbrojené síly musely tváří v tvář drtivé převaze vzdát. Válka skončila osvobozením Kuvajtu. Američané ani jejich spojenci se však ke svržení Saddáma Husajna neodhodlali. 190 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 Válka v Perském zálivu (2003) Válka v Perském zálivu představuje označení pro konflikt, který zahájil vpád vojsk skupiny států vedených USA do Iráku v roce 2003 (konflikt trval do 15. prosince 2011). Jako záminka (jednalo se o odvetu za teroristické útoky z 11. září 2001) pro zahájení operací posloužila tvrzení o zbraních hromadného ničení v rukou iráckého režimu a jeho údajné podpoře AlKáidě, jež se později ukázala jako nepravdivá. Ve Velké Británii kvůli tomu např. vznikl vyšetřovací výbor. Součástí operace bylo i svržení iráckého diktátora Saddáma Husajna, který byl zatčen (prosinec 2003) a o tři roky později odsouzen k trestu smrti. Saddám Husajn Saddám Husajn (1937–2006) byl irácký prezident, premiér a diktátor. Do vysoké politiky vstoupil v roce 1957 (strana Baas). O dva roky později se podílel na neúspěšném atentátu na iráckého prezidenta a musel uprchnout do syrského exilu (poté do Egypta). Husajn hrál důležitou roli v převratu v roce 1968, kdy se k moci dostala strana Baas. Poté působil jako místopředseda Rady revolučního velení, ale žádné další funkce nezastával. V roce 1979 se dostal k moci jako irácký prezident a de facto neomezený vládce. Vedl dvě neúspěšné války (proti Íránu a Kuvajtu), ale obě politicky přestál. Konec znamenala až invaze spojeneckých vojsk z roku 2003, kdy se musel skrývat před zatčením, kterému stejně neunikl. Po soudu, kde byl obviněn z válečných zločinů, byl v prosinci 2006 popraven. Terorismus Terorismus představuje použití násilí nebo hrozba násilím, mající za cíl šíření strachu a/nebo prosazení požadavků politického, náboženského nebo podobného charakteru. Může nabrat podobu atentátů, útoků na vojenské cíle, na civilní obyvatelstvo nebo na důležité objekty (infrastruktura, kulturní objekty, průmyslové podniky apod.), únosu dopravních prostředků, nebo jiných forem. Teroristické skupiny mohou být podporovány zahraničními tajnými službami, nebo tajné služby mohou terorismus přímo provozovat (útoky severokorejské tajné služby proti jihokorejským cílům). Terorismus může být motivován např. sociálními (Rudé brigády, Frakce Rudé armády), náboženskými (odnože muslimského terorismu) nebo národně osvobozeneckými (ETA nebo IRA) požadavky. Zvláštní formu terorismu představuje státní terorismus, zaměřený proti nespolehlivému obyvatelstvu. Al-Kájda (Al-Káida), útoky z 11. září 2001 Al-Kájda představuje militantní islámskou teroristickou organizací, která stojí za řadou velkých atentátů a únosů po celém světě. Se jménem této organizace je spjat saúdskoarabský multimilionář Usáma bin Ládin (zabit v roce 2011), který se podílel na jejím financování a řídil její činnost. Organizace označuje za svého úhlavního nepřítele USA a její spojence. Vznikla na konci 80. let 20. století a orientovala se na teroristické útoky a atentáty proti nepřátelským subjektům. Za největší její akci se považuje útok na budovy Světového obchodního centra v New Yorku z 11. září 2001, kdy členové Al-Kájdy (uvádí se, že jich bylo 19) unesli čtyři dopravní letadla, z nichž dvě navedli na zmíněné budovy, které se brzy po útoku zřítily. Jedno unesené letadlo bylo navedeno na budovu amerického ministerstva obrany (Pentagon), poslední se díky odporu cestujících zřítilo v Pensylvánii. Uvádí se, že při těchto útocích zahynulo přibližně 3000 lidí. Další útoky provedli příslušníci Al-Kájdy například na americké ambasády v Keni nebo Tanzánii. 191 5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 Útoky v Londýně 7. července 2005 V tento den provedli útočníci masivní sebevražednou akci v londýnském metru během ranní dopravní špičky. Bomby vybuchly nejen v metru, jedna explodovala v autobuse, přičemž se ukazuje, že vybuchla předčasně, protože původně měla explodovat v podzemním systému metra. Policie úmyslně dezinformovala veřejnost a hovořila o technických nehodách, a až později potvrdila teroristické útoky a zabránila panice. Celkem bylo identifikováno 52 obětí. Napojení na al-Kájdu bylo při vyšetřování vyloučeno, podle policie stáli za útokem samostatní čtyři sebevražední atentátníci. Východní Timor Ostrov Timor původně náležel Nizozemsku a Portugalsku. V roce 1949 se nizozemská část stala součástí Indonésie, portugalská byla o dva roky později prohlášena zámořským územím – Východní Timor. Když padl v Portugalsku autoritativní režim (1975), získal Východní Timor nezávislost. S tím nesouhlasila Indonésie a o rok později zemi obsadila (následovaly masakry domorodých obyvatel). USA a další tyto kroky zpočátku tolerovaly (jednalo se o těžbu ropy), ale situace se změnila v roce 1998. V létě se ve Východním Timoru konalo referendum, které se jednoznačně vyslovilo pro nezávislost. Opět následovaly masakry domorodců, a proto se v září 1999 vylodily síly OSN (INTERFET). Samostatnost země byla většinou států uznána v roce 2002. 192 Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti