Me and my rhythm box

16
hudba
a2 – 21/2010
Me and my rhythm box
Disko před zrcadlem
Scéna unavená noisem (ne proto,
že by se etabloval jako žánr, ale
protože se stal hudbou) sní o své
diskotéce: o okamžiku, kdy se
po léta vrstvené stěny hluku
rozpadnou na ostré útržky, které
se mnohonásobným opakováním
zformují v povědomé syntetické
rytmy a uvolní prostor dosud
potlačovaným melodiím. Po
období konstantního vytěsňování
popu svět zapíraných rozkoší
už nemůže být privilegiem
soukromých úniků. Sílící euforie
„homemade diska“ si zaslouží svůj
manifest.
head in body
Svůdná je představa, že správně vybraný
(ne moc velký!) prostor naplní pár mutantů
postnoiseového věku – určitě jich není moc,
vyžaduje se určitá zkušenost, vědomí stylu
a aspoň minimální mutace. Na nějaký čas je
přestane zajímat hudba a zatančí si. Nehybnost přitom není na škodu, zvlášť pokud ji
vystřídá epileptický záchvat, jde jen o to přemazat zažité rozložení vztahů ve prospěch
diskotéky nebo něčeho, co se jí blíží v době
roztříštění fetiše výlučné diskokolekce.
Původní, radikální noiseovou touhou bylo
zrušit klasickou synestezii koncertu: stát
a dívat se, zda něco neuslyším. V extrémním zvuku se mělo ztratit rozložení sil a rolí
a v ledabylém způsobu manipulace s libovolnou (primitivní nebo komplikovanou) technikou a v téměř posedlém oddání se chybě
měla povolit konstituce ega nejen na straně
produkce, ale i reprodukce – protože to samé
mohl dělat kdokoliv. Došlo vlastně ke sblížení a nakonec i k určité formě kýženého rozpuštění v tekutosti. Styl začal homogenizovat svůj prostor.
Co však může být zdrojem hvězdnosti na
postnoiseové scéně, která dosud veškerý
lesk překrývala metry magnetického pásu,
boosterem, zmnožováním identit nebo vrstvením omylů? Tím zdrojem už nemůže být
cosi naprosto cizího a neuchopitelného, ale
právě jen něco citelně i samo o sobě dokonalého, něco známého, ale ještě neprožitého.
Zdá se, že obojí v sobě nese kombinace automatu a zrcadla. A neodbytné představy, že
někdo se už přece musí stát králem – to lze
ale jen na diskotéce.
Nové funkce
Ty nejfantastičtější věci vznikají před zrcadlem. Před zrcadlem v předsíni. Veškerá
pompéznost, plameny šlehající z popelnic,
záblesky zlatých klenotů na zpocených chlupech, horečka srdce a tvář zakrytá svůdnou
maskou z řetězů neožívají v efektním klipu, ale v očích, které se na tebe dívají v zrcadle, zatímco ústa ze sebe pomalu vypouštějí: „My name is Prince…“ Je ještě příliš brzy
na to, aby se někdo stal králem, je ale možné
se před zrcadlem donekonečna pohybovat, zkoušet různé kreace a sledovat všechno, o čem si myslíš, že to uvidí ostatní, až se
odtrhneš. Když tato skutečná chvíle přijde
(skutečná, protože už ji nelze vidět), všechny
obrazy se najednou zhroutí v kruté pochybnosti (bude to tak, jak to bylo?), aby se pak
v malých příslibech, lžích a halucinacích objevovaly v odrazech jiných náhodných zrcadel,
skel, očí a diskokoulí. Samy o sobě dokonalé,
odrážejí a ozařují tě zároveň a potvrzují tvoji pozici na parketu.
Jako by touha směřovala k mírnému posunu. Automaty mohou zůstat tytéž, změní se
jen funkce: kdysi extra kousek speciální noci,
dnes ústřední mutace, součást tvého vlastního modelu. Přibyla by ale zrcadla a cokoli lesklého. Lesklé plochy v prvé řadě vracejí
odraz (sebereflexe noisu), za druhé zdvojují tělo i automat, takže se obojí náhle objevuje v mírně posunuté pozici, a za třetí všemu dodávají patřičný lesk – čeho jiného než
hvězdnosti a patosu (posvátné hrůzy), jejichž
kombinace byla z noiseové hudby eliminována. Slyšet před dvěma lety Salem, anticipující celou dětskou horečku witch housu, Dead
Luke nebo Zola Jesus na raných EP, bylo jako
slyšet něco hodně povědomého nebo dlouho
skrytého. Ulpívala na tom špína a tma násilného zapomnění a místy to zářilo patosem ani
ne tak objevu, jako znovunalezení.
Fetiš světla
Automat i zrcadlo spojuje jistý druh světla,
které jsou schopné vrhat na hrající tělo. Ve
chvíli, kdy přestane znít pouhá reprodukovaná hudba, všechno na chvíli ztichne. Automat,
který je tak sladký, protože „nikdy nezapomíná rytmus, nikdy nejí, nesere a nespí“, jak zpívá dominantní infantka Adrian v klíčové scéně temné diskotéky ve filmu Slavy Tsukermana Liquid Sky (1982), staví tělo do odlesku své
vlastní dokonalosti. A tělo se v té výlučnosti dovede i vyžít: já a můj automat… žárlíte,
lidi?… je pořád na vrcholu… a já taky.
Noise se v základu varoval čehokoli temného – jeho barvou měla být bílá. Neutralita v libovůli, jak nakládat se zvukově politickým gestem, i neutralita v jakémkoli názoru.
Jeho diskotéka taková nikdy nebude: počínaje rozšklebeným Pictureplanem (který na
desce jménem Temná trhlina zpívá jako náctiletá dívka) a blikajícími Darktown Strutters (s blonde/dark převleky smíšeného dua)
bude spojená s Luciferem popu (princ pekla,
nosič světla z temnoty zapomnění, luxfer),
s volným vizuálním fetišem pestrobarevného, zářícího, duhového, neonového trojúhelníku a s epickými, ritualizovanými seancemi
Donny Summer, při nichž automaty měly ještě ďábelskou moc otevírat nové pole energie
– všechny následující experimenty s elektronickým diskem. Poslední kyberpunková diskotéka měla svoji „pointu“: také tělo a vy všichni jste naprogramovaní. Teď je třeba spatřit
v zrcadle suverénní spojení automatu a fyzičnosti a ve stavu retrovytržení se definitvně
rozloučit s představami o radikální antidiskotéce, v níž by se donekonečna přehrávaly jen
ty nejkýčovitější melodie, s oním „dilematem
zatemněného sklepa a pop-music“.
Autor je hudební interpret.
Tělo, automat a zrcadlo si posílají odlesky. Darktown Strutters a zátiší Pictureplanova diska. Foto Myspace