hrdina jugoslávského a srbského odboje: dragoljub - Sky-Tech

Komentáře

Transkript

hrdina jugoslávského a srbského odboje: dragoljub - Sky-Tech
HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE:
DRAGOLJUB „DRAŽA“ MIHAILOVIČ
Bc. Marek Skřipský
Jeho životní příběh by vydal na celovečerní film. Patřil ke schopným a zároveň
vzpurným armádním důstojníkům, jako první zorganizoval hnutí odporu proti okupaci své
země. Byl vyzdvihován a oslavován, posléze zatracen a opuštěn a znovu nalezen.
Pro mnoho příslušníků svého národa zůstává legendou boje proti nacismu i komunismu, která
se
komunistům
nepodvolila
ani
během
zmanipulovaného soudního procesu. Jeho jméno
neodmyslitelně
spjato
s největší
zůstane
záchrannou
akcí
v dějinách
amerických
vojenských sil, během níž se dostalo do bezpečí
více než pět set sestřelených amerických letců.
Jiní jej považují za válečného zločince, který
navzdory svému protiněmeckému angažmá
minimálně toleroval etnicky motivované násilí.
Řeč je o generálu Dragoljubu Mihailovičovi,
veliteli nominálně jugoslávského, fakticky spíše
srbského, protinacistického odboje za druhé
světové války.
Sedmnáctého dubna 1941, po necelých
dvanácti dnech bojů, Jugoslávie oficiálně
podlehla německému útoku. Jugoslávské státní
mechanismy přestaly existovat a král Petar II.
uprchl do Velké Británie.
Přesto však měly Němce i ostatní státy Osy čekat
na území Jugoslávie po celou dobu jejich
přítomnosti
velmi
tvrdé
boje.
Z těžko
kontrolovatelných hornatých částí země se totiž
stala území těch, kteří se s porážkou nesmířili a
pokračovali v boji.
Dragoljub Mihailovič.
Hlavní proudy tohoto domácího jugoslávského
odboje byly dva: Levicoví (převážně komunističtí) partyzáni v čele s notoricky známým
Josipem Brozem –Titem a na zcela opačné straně politického spektra stáli nacionalističtí
velkosrbští monarchisté pod vedením plukovníka Dragoljuba Mihailoviče, svými stoupenci i
odpůrci familiérně nazývaným přezdívkou „Draža“.
Zatímco postava Tita byla již mnohokrát důkladně popsána i analyzována, o Mihailovičovi
toho v našich zeměpisných šířkách příliš nevíme. Jaký byl generál Draža Mihailovič,
komunistickým režimem lživě vydávaný za téměř kolaboranta a velkosrbskou propagandou
devadesátých let zase účelově nafukovaný do role největšího vojenského génia Balkánu ?
Dragoljub „Draža“ Mihailovič se narodil roku 1893 a svou kariéru už od raného mládí
spojil se srbskou armádou. Jako důstojnický čekatel bojoval v balkánských válkách z let 1912
– 1913, do první světové války už zasáhl na pozici důstojníka. Během bojů projevoval vysoký
2
stupeň odvahy, talentu i učenlivosti, což byly vlastnosti, které mu umožnily solidní hodnostní
postup.
V meziválečném období se vypracoval do pozice respektovaného štábního důstojníka,
přednášel na vojenské akademii a koncem třicátých let sloužil jako vojenský atašé
v Bulharsku a Československu. Mihailovičova slibná kariéra však byla narušována několika
excesy. Na vojenské akademii nesměl přednášet od doby, kdy vyučoval partyzánskou taktiku
a doporučoval ji jako jediný možný způsob boje jugoslávských národů proti silnému
protivníkovi (ukázalo se, že měl pravdu). Další nepříjemnosti mu způsobily násilné incidenty
jeho vojáků s německou menšinou v Celje.
Jako přesvědčený srbský nacionalista Mihailovič navrhoval rozdělení jugoslávské armády do
segregovaných, národnostně určených jednotek. Svým úsilím o mobilizaci jugoslávské
armády již koncem roku 1940 si dokonce vykoledoval třicet dní posádkového vězení.
Plukovník Mihailovič byl před napadením Jugoslávie německými ozbrojenými silami
v roce 1941 považován za talentovaného, avšak zároveň „potížistického“ důstojníka, jemuž
by nemělo být dáváno mnoho prostoru. Jeho chvíle však měla teprve přijít.
Při ústupu do hor, bezprostředně po dubnovém pádu Jugoslávie, měl kolem sebe
Mihailovič pouze jedenatřicet vojáků, většinou v důstojnických hodnostech. Draža však
projevil své organizační schopnosti, takže už počátkem června mohl postavit několikati
tisícové „Jugoslávské vojsko ve vlasti“ se základnou v západním Srbsku, jehož členové se
označovali jako „četnici“, podle někdejších bojovníků s Turky (s četnictvem jako
bezpečnostní složkou státu nemá tento název nic společného).
Politický program četniků stál na monarchických a velkosrbských základech. Mihailovič se
stylizoval do role regenta jugoslávského krále Petara, hlásal obnovení předválečné Jugoslávie
s dominantní pozicí Srbska, vyhnání německých i italských okupantů a zrušení „Nezávislého
chorvatského státu“.
Mihailovičův štáb sídlil na náhorní planině Ravna Gora v nepřístupných hornatých oblastech
západního Srbska.
První drobné diverzní akce provedli četnici již koncem dubna 1941, přičemž počátkem
června téhož roku poprvé úspěšně napadli jednotku vojáků wehrmachtu. Při této akci zastřelili
i německého důstojníka a Mihailovič si tak mohl potvrdit účinnost své taktiky drobné, ale
soustavné guerilly, kterou přednášel v meziválečných dobách studentům vojenské akademie.
Mihailovičovi „ravnogorští četnici“ (nezaměňovat, prosím, s kolaborantskými
formacemi „legálních četniků“ pod vedením Kosty Pečanace) byli zpočátku poměrně aktivní.
V srpnu 1941 podnikají řadu útoků na menší německé cíle, v září si troufnou proniknout do
západosrbského Čačaku. Přes zásadní ideové neshody podnikli četnici některé akce
v součinnosti s levicovým odbojem Titových partyzánů, ovládaným komunisty.
Až do listopadu 1941 dokázala obě hnutí koexistovat a na nižších místních úrovních vcelku
solidně spolupracovat. Největší společná četnicko – partyzánská operace se odehrála koncem
října 1941 v okolí Valjeva a Krsljeva, kdy Mihailovičem vyslané síly četnického majora
Aleksandra Mišiče významně pomohly zle tísněným Titovým jednotkám odrazit německý
nápor.
Celkový vývoj vztahů však oboustranně spěl ke konfliktu. Mihailovič i Tito usilovali o
exkluzivní roli v domácím odboji a vzájemnému střetu tak nezabránila ani usmiřovací snaha
©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB
„DRAŽA“ MIHAILOVIČ.
3
Velké Británie. Tou byl pověřen kapitán Duane Hudson, velitel první britské mise
v Mihailovičově štábu.
V prosinci 1941 definitivně propuká občanská válka mezi oběma odbojovými hnutími,
provázená oboustrannými krutostmi. V Srbsku je úspěšnější Mihailovič, v Bosně a
„předustašovském“ Chorvatsku jeho sok Tito.
Rozhádaný odboj nesjednotila ani zimní německá ofenzíva proti jeho oběma složkám,
která donutila Mihailoviče i Tita k dočasnému ústupu ze srbského prostoru, kdy Mihailovič
s hrstkou věrných utekl přímo přes nepřátelské linie.
Sedmého prosince 1941 se Adolf Hitler na základě analýzy, podle níž Mihailovičovi četnici
od června do prosince 1941 usmrtili více než tisícovku příslušníků německých ozbrojených
sil, rozhodl k vyhlášení „operace Mihailovič“
Její cíl spočíval v usmrcení či zatčení velitele četnického odboje, přičemž za Dražovu hlavu
okupanti nabídli sto tisíc říšských marek ve zlatě. Stejnou sumou krátce nato hodlali odměnit i
dopadení Tita.
Mihailovičův věhlas rostl i za hranicemi někdejší Jugoslávie. Exilová vláda v Londýně
povýšila Mihailoviče několikrát do generálských hodností (od brigádního po armádního
generála) a král Petar II. jej v lednu 1941 jmenoval „na dálku“ ministrem obrany.
Už v polovině září 1941 Britové vysílají k Mihailovičovi první vojenskou misi (k Titovi až
v létě 1943) a počátkem listopadu četnici obdrží první leteckou zásilku britské výzbroje a
výstroje.
Ve stejné době ovšem začíná četnické hnutí stagnovat. Mihailovič pod vlivem krutých
represí proti obyvatelstvu a také občanské války, začíná považovat za primárního nepřítele
partyzány. Konfrontaci s Němci omezuje pouze na nejnutnější sebeobranu, jakož i ty
nejdrobnější diverze.
Taktiku drobné, avšak soustavné guerilly střídá zhruba od února 1942 vyčkávací postoj.
Četnici se tak soustředí na rozvoj ovládaného území, shromažďování zbraní a čištění země
od komunistů. Britský člen elitních commandos Bill Jenkins, sám veterán jugoslávských
bojů zhodnotil problémy tohoto přístupu stručně, ale výstižně: „Mihajlovič měl zprvu výhodu
lepšího výcviku a kvalitnější výzbroje svých mužů oproti partyzánům, ale jeho politika šetření
zásob vedla k dlouhým obdobím nečinnosti, jež nabourávala morálku bojovníků a časem bylo
čím dál tím složitější kontrolovat aktivity podřízených.“
Tato změna nakonec zapříčinila úpadek četnického odboje. Britové postupem času
kritizují Mihailoviče za nevyužívání štědrých dodávek a pošilhávají po Titových partyzánech,
kteří naopak stupňují svou aktivitu.
Generál Mihailovič navíc plně ovládá četnické hnutí pouze v tzv. užším Srbsku. Četnické
oddíly mimo Srbsko, zejména v Bosně, se chovají zejména podle rozkazů svých lokálních
velitelů, podřízených Mihailovičovi pouze formálně. Někteří lokální velitelé na těchto
územích zůstali loajální ravnogorskému štábu, jiní ovšem účelově měnili strany konfliktu,
další zůstávali naprosto pasivní, jiní kolaborovali s Němci nebo partyzány, ojediněle i
s ustašovci.
Četnické jednotky ve vlastním Srbsku byly rovněž podstatně kvalitnější než divoké oddíly
z Bosny či Černé Hory.
Mihailovičova koncepce „srbské Jugoslávie“ navíc nebyla schopna výrazněji oslovit nesrbská
etnika, na rozdíl od internacionálního přístupu partyzánů.
©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB
„DRAŽA“ MIHAILOVIČ.
4
Představitelé německých sil na Balkáně se snažili s četniky vyjednávat i později,
pokud šlo o Mihailoviče a jeho oddíly v užším Srbsku, nebyli příliš úspěšní. Jednání s četniky
navíc špičky třetí říše striktně odmítaly. Hitler, Himmler i von Ribbentrop smetli ze stolu
plány generálů von Horstenaua a Löhra, štvát obě složky odboje proti sobě a požadovali
zničení partyzánské i četnické rezistence.
Na jaře 1943 tak zmařili návrh dohody mezi generálem von Horstenau a partyzánskými
veliteli.
Konec konců, ani ti velitelé, kteří nakonec stejně uzavřeli s Němci dohodu o neútočení
si nemohli být ničím jistí. Příkladem budiž major Jezdimir Dangič, kterého Němci později
zatkli a odvezli do koncentračního tábora v Polsku.
V reakci na brutální ustašovskou genocidu Srbů na chorvatském území odpověděli
někteří četničtí velitelé mimo Srbsko (major Dangič, major Djurišič, major Djujič)
nekompromisním vyvražďováním chorvatského a bosenského obyvatelstva. Mihailovič sice
rozkazy k těmto akcím nevydal, avšak nepokusil se jim zabránit. Pravdou je, že ani neměl
reálnou možnost vymoci v bosenských oblastech na „neposlušných vojvodech“ svou autoritu.
Přesto až do konce
roku 1943 požívá Mihailovič
na Západě značné autority.
Jeho (notně idealizovaný)
portrét se objevuje na titulní
stránce
časopisu
Time.
Eisenhower, Auchinleck či
De Gaulle mu zasílají osobní
pozdravy a v lednu 1943
uvede Hollywood premiéru
dobrodružného
filmu
„Četnici – bojující guerilly“ a
Heinrich Himmler koncem
roku
1942
prohlašuje
následující: „Základní úkol
každého snažení v Srbsku a
v celém
jihovýchodním
prostoru
je
zničení
Mihailoviče.
Vynaložte
všechny síly, aby mohl být
zničen. Každý prostředek,
který k tomu povede, je
oprávněný.“
Britové se mezitím
sbližují s Titovým odbojem a
jejich názor už nezmění ani
„podzimní
probuzení“
četniků z podzimu 1943.
©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB
„DRAŽA“ MIHAILOVIČ.
5
Mihailovič tehdy vydává rozkazy k vystoupení z pasivity a jeho síly až do konce roku úspěšně
konfrontují německé posádky. (Četnici majora Ostojiče dokonce v říjnu a listopadu 1943
vyhánějí Němce z Visegrádu, Barane a Prijepolje).
V prosinci 1943 rozhodl britský premiér Winston Churchill – přes protesty některých
důstojníků a politiků – o ukončení dodávek Mihailovičovým silám. V lednu 1944 začínají
z Ravne Gory odcházet všichni britští poradci a instruktoři.
Zůstávají pouze americké mise, které jsou však nepočetné a mají čistě zpravodajsko
záchranné poslání.
V červnu 1944 je Draža Mihailovič opuštěn i králem Petarem, který jej zbavuje
ministerského postu a po nátlaku Britů v září 1944 vyzve četniky, aby přešli do Titových
formací.
I v této nepříznivé době však Mihailovičova hvězda ještě jednou zazáří v plném lesku.
Počínaje rokem 1944 až
do
února
1945
Mihailovičovi četnici ve
spolupráci
s americkou
OSS
zachrání
513
amerických sestřelených
letců, jakož i 80 letců
jiných národností. Dražovi
muži
dokáží
členy
spojeneckých
posádek
ochránit před Němci i
kolaborantskými silami a
z improvizovaných letišť
v Pranjani, Kočeljevu a
Boljanici zajistit jejich
dopravu do bezpečí.
Pamětní deska v Pranjani, Srbsko.
Tato operace s názvem Halyard měla těžiště v létě a na podzim 1944 a zajistila Mihailovičovi
úctu Američanů i v poválečných desetiletích.
Počínaje říjnem 1944 proniká do Srbska Rudá armáda, která s četniky dohodne
účelový modus vivendi, nicméně krátce po společných bojových vystoupením proti Němcům
(např. osvobození Kruševace) četniky odzbrojuje.
Mihailovič se zbytkem věrných prchá do Bosny, kde je po sérii honiček a přestřelek
zatčen teprve v březnu 1946, kdy ho zradil jeden z jeho důstojníků.
Soud s generálem Mihailovičem měl být Titovým triumfem, minimálně v mediální
rovině však skončil porážkou nového jugoslávského režimu. Draža odmítl všechna
obvinění a za pozornosti západních médií je dokázal poměrně přesvědčivě vyvracet. Obrazu
tribunálu nepomohl ani fakt, že Jugoslávie oficiálně odmítla připustit svědky z řad
zachráněných letců a členů spojeneckých misí, kteří chtěli svědčit v generálův prospěch.
©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB
„DRAŽA“ MIHAILOVIČ.
6
Na Mihailovičovu obranu vystoupil i čerstvý autor románu „Farma zvířat“ a později slavné
antiutopie „1984“, George Orwell.
O rozsudku však bylo rozhodnuto předem – Sedmnáctého července 1946 ukončila
Mihailovičův život popravčí četa.
Spojené státy, Velká Británie a Francie proti celému průběhu procesu vznesly ostré
protesty.
Od Mihailovičovy smrti neuplynuly ani dva roky, když americký prezident Harry
Truman posmrtně udělil veliteli četnického odboje Řád cti. Šlo o nejvyšší americké
vyznamenání, jaké mohl Draža obdržet.
Mihailovičova památka z myslí Američanů nezmizela. Jeho odkaz připomínali mnozí
američtí politici jako Richard Nixon, Dwight Eisenhower či Barry Goldwater.
Kalifornský guvernér Ronald Reagan pronesl rok před svým zvolením do prezidentské funkce
na Mihailovičovu adresu následující slova : „Přeji si, aby bylo jasně řečeno, že tento hrdina
byl poslední obětí zmatené a nesmyslné politiky západních vlád vůči komunismu… Generál
Mihailovič není důležitý jen z prostého historického hlediska – také nás dnes něčemu naučil.
Žádný západní národ, včetně Spojených států, nemůže doufat, že vyhraje svou vlastní bitvu
za svobodu a přežití obětováním statečného druha politice mezinárodní účelnosti.“
Rozšiřující stať
Četnici a Němci
V následující stati se podrobněji podíváme na vztah Jugoslávského vojska ve vlasti
k německé okupační moci. Tomuto tématu je také podřízen můj další koncepční záměr textu.
V zájmu stručnosti nebudu hovořit o celkovém kontextu jugoslávského bojiště a vztazích se
Spojenci, které jsou zmíněny již výše. O partyzánech a kolaborantech budu dále psát co
nejméně jak souvislosti dovolí. Řeč nebude ani o záležitostech mezinárodní politiky a
jugoslávského exilu.
Jak již jsme si ukázali na předcházejících stránkách, první
drobné sabotáže četnici provedli na sklonku dubna 1941,
přičemž začátkem června téhož roku zaútočili poprvé na
jednotku vojáků Wehrmachtu, když se jim podařilo zastřelit i
německého důstojníka.
Německá okupační správa odpověděla brutálními represemi proti
srbskému obyvatelstvu, včetně okamžité popravy jednoho sta
civilistů coby odvetu za mrtvou „šarži“.
Přestože Mihailovič – podle mnoha svědectví překvapivě velmi
citlivý introvert – byl německým chováním otřesen, prozatím
aktivita četnického hnutí nepolevila. Naopak, četnici zpočátku
své akce krátkodobě stupňovali. Vrcholu dosáhly v srpnu a září
1941.
Četnické síly, někdy samostatně jindy v kooperaci s partyzány,
podnikaly množství drobnějších útoků proti německým
posádkám.
Způsob boje, používaný četnickým i partyzánským odbojem
byl typickou přepadovou guerillou, leckdy okořeněnou
Mihailovič (vlevo) a
Vučkovič (vpravo).
©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB
„DRAŽA“ MIHAILOVIČ.
7
„špinavými“ praktikami. Němce existence silných odbojových skupin zaskočila a zpočátku
nebyli schopni nepříjemné guerille adekvátně čelit.
Během srpna četnici a partyzáni zajali třiadevadesát německých vojáků, v září se četnikům
pod vedením mimořádně schopného důstojníka Zvonimira Vučkoviče dokonce podařilo na
čas ovládnout městské centrum Čačak.
Zvonimir Vučkovič vůbec představuje postavu u které považuji za vhodné se zastavit.
Vučkovič, přezdívaný také jako „Zvonko“ nebo „Feliks“ se připojil k Mihailovičovu odboji
jako mladý poručík (dříve sloužil v jugoslávské královské armádě) a do prosince 1944 se
vypracoval do hodnosti podplukovníka. Původně velel takovskému oddílu, s nímž
se vyznamenal právě při guerille proti Němcům ze druhé poloviny roku 1941. Jeho oddíl byl
vůbec nejaktivnější a také nejúspěšnější v boji s německými posádkami. Krom osvobození
Čačaku svedl Vučkovič s Němci několik úspěšných půtek u Gorneho Milanovce a v okolí
Kraljeva. Tím jeho raketová kariéra u četnického vojska zdaleka nekončila. Po německé
ofenzívě z listopadu a prosince 1941 uprchl spolu s Mihailovičem přímo přes německé
linie do Černé Hory. V roce 1942 jej Mihailovič ustanovil velitelem prvního ravnogorského
sboru, tedy vůbec nejelitnějšího tělesa Jugoslávského vojska ve vlasti.
Proti německým jednotkám účinně zasáhly i oddíly majora Aleksandra Mišiče, který,
mimo jiné, koncem října 1941 za výrazné asistence Titových sil při největší společné akci
partyzánů a četniků odrazil německý nápor v oblasti Valjeva a Krsljeva. Mezi četnické
velitele, kteří podnikli proti Němcům akce většího rozsahu můžeme zařadit i majora Miodraga
Paloševiče a kapitána Jovana Deroka.
Němci, zaskočení aktivitou obou hnutí domácí rezistence, převzali iniciativu teprve
v polovině listopadu 1941, kdy za podpory kolaborantských formací mohutně udeřili proti
Užici (partyzánské centrum) a Ravne Goře.
V listopadu 1941 navázal kapitán německé vojenské rozvědky (Abwehru) Josef Matl
kontakt s vysokým představitelem ravnogorského hnutí, plukovníkem Branislavem Pantičem.
Přes něj pak dohodl v Divci schůzku Mihailoviče s vysokými důstojníky Wehrmachtu, kteří
se pokusili četnického velitele neutralizovat. Mihailovič sice byl ochoten k určitým ústupkům,
jednání však zkrachovalo na německém požadavku Mihailovičovy bezpodmínečné kapitulace.
Slovy historika Waltera Robertse: „Němečtí vyjednavači…požadovali Mihailovičovu úplnou
kapitulaci. On to ale odmítl. Byl připraven opustit německé komunikační linie a nechat na
pokoji ekonomicky důležitá města výměnou za to, že ho Němci nechají v horách na pokoji,
nehodlal se však bezpodmínečně vzdát.“
Sám Mihailovič komentoval jednání takto: „Jediné co jsem od nich obdržel byl požadavek mé
bezpodmínečné kapitulace a nazvání rebelem. Byl jsem udiven a řekl jsem jim, že bojuji za
svou zemi, což musí jako vojáci pochopit. Bál jsem se, že jeden z mých přítomných velitelů na
ně ze vzteku hodí svůj granát. Odmítl jsem s Němci pít víno a k žádné dohodě nedošlo. Řekl
jsem Němcům, že budu pokračovat v boji… Velmi krátce nato Němci zaútočili na můj štáb na
Ravne Goře a mnoho nás zabili. Unikl jsem přes jejich linie.“
Po krachu jednání přistoupili Němci k naplánování úderu proti ravnogorskému štábu a
krátce nato tvrdě atakovali partyzánské i četnické pozice.
Četniky i partyzány ofenzíva německých ozbrojených sil těžce zasáhla. Nejpozději do konce
prosince přišli o všechny územní zisky a ztratili i svá centra v Ravne Goře, Užici (Mihailovič
se na Ravnu Goru vrátil v polovině roku 1943).
©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB
„DRAŽA“ MIHAILOVIČ.
8
Draža Mihailovič byl také v bojích u Ravne Gory v bezprostředním ohrožení života díky
úspěšnému postupu nepřátel, avšak podařilo se mu vyváznout. V německé síti naopak uvízl
major Mišič, jenž byl zajat a krátce nato jako „bandita“ popraven.
Němci zasadili ravnogorskému hnutí tvrdou ránu. Některé četnické oddíly byly
zcela rozprášeny, několik set četniků z užšího Srbska bylo zabito a činnost Horského štábu
byla načas paralyzována. Stovky četniků rezignovaly pod dojmem německého úspěchu
na odbojovou činnost a v tichosti se vrátily domů. Desítky Mihailovičových odbojářů
dokonce přešly ke kolaborantské Srbské národní stráži, podléhající loutkové vládě
premiéra Milana Nediče.
V únoru 1942 pak gestapo vypátralo v Bělehradě se skrývajícího plukovníka Pantiče, do té
doby „druhého muže“ četnického odboje. I on byl zatčen a popraven.
Mihailovič se zbytkem štábu nalezl útočiště v černohorské oblasti Kolašinu, která byla mimo
německý zábor (formálně zde vládli Italové) a pod kontrolou četnického majora Pavla
Djurišiče, tou dobou Mihailovičova blízkého přítele a po mém soudu nejvíce rozporuplného
četnického důstojníka, jak ukážu později.
Tou dobou se Mihailovič přiklání ke zdůraznění pasivních a vyčkávacích prvků
taktiky, což vede k celkovému úpadku ravnogorského hnutí.
Představitelé německých sil na Balkáně se snažili s četniky v čase jejich
nečinnosti vyjednávat, ale pokud šlo o Mihailoviče a jeho oddíly v užším Srbsku, nebyli
příliš úspěšní. Tyto rozhovory navíc špičky třetí říše striktně odmítaly. Jak již bylo výše
uvedeno: Hitler, Himmler i von Ribbentrop ostře nesouhlasili s plány generálů von
Horstenaua a Löhra, štvát obě složky odboje proti sobě a požadovali zničení partyzánské i
četnické rezistence.
Na jaře 1943 tak šéf německé diplomacie Joachim von Ribbentrop zmařil návrh dohody
mezi generálem von Horstenau a partyzánskými veliteli.
O něco většího úspěchu dosáhli Němci při jednání s některými lokálními
četnickými veliteli mimo kontrolu Mihailovičova vedení. Vzájemnými dohodami o
nenapadání a nepřímé spolupráci s kolaboračními silami premiéra Nediče proti
partyzánům se Němcům – zejména v první polovině roku 1943 – podařilo četnické hnutí
do jisté míry eliminovat.
Tomu napomohla i četnická pasivita, neboť v období od února 1942 do první poloviny
září 1943 neprovedli četnici proti Němcům žádnou bojovou akci. Primárně se soustředili
na boj s partyzány, sekundárně svedli několik úspěšných bojů s kolaborantskými silami
Nedičovy Srbské národní stráže a Ljotičova Srbského dobrovolnického sboru.
I přes četnický „klid zbraní“ v tomto období podnikly německé jednotky v květnu
1943, v rámci třetí fáze operace Weiss (primárně zaměřené proti Titovým partyzánům u
Neretvy) preventivní úder na pozice černohorských četniků majora Pavla Djurišiče.
Djurišičovy černohorské oddíly prokázaly až neuvěřitelnou neschopnost a sám Djurišič se
projevil jako mizerný velitel. Německé jednotky za minimálních ztrát zabily či zajaly (v
drtivé většině platilo to druhé) více než dvě tisícovky Djurišičových četniků včetně jejich
velitele. Mihailovič, který se tou dobou už nacházel znovu na Ravne Goře, naštěstí ohrožen
nebyl.
©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB
„DRAŽA“ MIHAILOVIČ.
9
Djurišičovi sice chyběly velitelské schopnosti, nechyběla mu však dravost a odvaha.
Krátce po svém zajištění totiž „mlad major“ utekl z německého vězení a úspěšně
kontaktoval četnické hnutí.
O to více „někoho“ překvapí, že tento muž ve druhé polovině roku 1944 Mihailoviče zradil a
opustil. Přeběhl k Němcům, pro něž zorganizoval Černohorský dobrovolnický sbor,
kterého si Němci poměrně cenili pro dobrou morálku.
Četničtí velitelé ovšem fluktuovali i opačným směrem. Major Radoslav Djurič, dlouholetý
důstojník Horského štábu na Ravne Goře, dezertoval v létě 1944 na stranu partyzánů.
Situace mezi některými četnickými veliteli nebyla růžová, což konstatoval sám
Mihailovič: „Někteří mí velitelé, navzdory mým rozkazům, kolaborovali, jiní bojovali proti
sobě navzájem, další zkoušeli dosadit na mé místo některého z mých rivalů.“
Konec konců, ani ti velitelé, kteří uzavřeli s Němci dohodu o nenapadání si nemohli
být ničím jistí. Příkladem budiž již zmiňovaný major Jezdimir Dangič, kterého Němci později
stejně zatkli a odvezli do koncentračního tábora v Polsku. Dangič doplatil na složité
pletichaření, jehož se dopouštěl. Formálně byl tento důstojník jedním z Mihailovičových
emisarů v Bosně, fakticky však vedl svou soukromou válku.
Zpočátku Dangič krátce spolupracoval s partyzány a bojoval proti Italům, velmi brzy však
zaměřil svou prioritní činnost na masakrování chorvatského a bosenského obyvatelstva,
sekundárně pak na ochranu srbské menšiny před ustašovci. Dangič pohotově uzavřel
několik dohod s Italy, nedičovci i Němci a choval se jako by zastupoval „Dangičovo
vojsko ve vlasti“.
Navzdory subordinaci přijal pozvání do Bělehradu, kde se sešel se zástupci Abwehru,
dále s generály Baderem a Kuntzem a emisary „premiéra“ Nediče.
Dangič ujistil přítomné, že se chce vyhnout za každou cenu střetům s okupační mocí a
projevil ochotu podílet se na akcích proti komunistům, což bylo pochvalně kvitováno.
Major Dangič, který se díky svým lžím a špatným výsledkům dostával do Mihailovičovy
nemilosti, měl sehrát ve východní Bosně roli trojského koně v četnickém hnutí.
Je možné, že okupační síly chtěly aby se z něj stal východobosenský Kosta Pečanac (velitel
kolaborantských „legálních četniků“, zastřelený roku 1944 Dražovými muži za kolaboraci).
Dangič však pokračoval v bojích proti chorvatským ustašovcům a to vedlo nakonec k jeho
zatčení.
Ve druhém zářijovém týdnu roku 1943 četnici vystoupili z pasivity vůči německé
branné moci, neboť si zřejmě uvědomili nebezpečí izolace a přesměrování spojenecké
podpory ve prospěch partyzánů. Mihailovič tedy vydal svým důstojníkům rozkazy k boji.
A ti se začali činit
Již jedenáctého září četnici vyhnali německé vojáky z Prijepolje a dodali si tak kuráže
pro další akce. Největší z nich se odehrála pátého října 1943, kdy Mihailovičovy oddíly
vedené majorem Zaharijem Ostojičem zaútočily na početnou německou posádku ve
Visegrádu a dokázaly ji porazit. Souběžně s tím četnické komando, pod odborným dozorem
britského majora Archieho Jacka, vyhodilo do povětří důležité železniční mosty na trase
Užice – Visegrád – Sarajevo. Úspěšný útok na Visegrád proběhl za přítomnosti vysokých
důstojníků britské i americké mise.
Krátce nato zaútočili četnici na Němci obsazenou železniční stanici Raška. Po
krátkém, avšak intenzivním střetu nad ní získali kontrolu a zničili mimo jiné více než
©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB
„DRAŽA“ MIHAILOVIČ.
10
padesát německých kanónů rozličných ráží (od osmdesáti do sto dvaceti milimetrů). I zde
byl přítomen spojenecký důstojník, jmenovitě poručík John Jock.
Do konce října 1943 se četnici vítězně střetli s Němci u Rogatice a pod vedením majora
Boško Šarkoviče podnikli mnoho útoků na německé transporty v úsecích Niš – Skoplje a
Raška – Kosovska Mitrovica. Menší četnické oddíly s relativním úspěchem atakovaly
německé říční stanice na Dunaji.
Krom jiného, v oblasti italského záboru přinutil četnický podplukovník Rudi Perhinek
ke kapitulaci dezorientovanou italskou divizi „Venezia“, jejíž velitel, generál Antonio
Ogzillia, následně oznámil plukovníku Baileymu, britskému poradci v Mihailovičově
štábu, že přechází na stranu Spojenců.
Po ztrátě britské podpory v prosinci 1943 však četnici ve své aktivitě polevují a
omezují se na menší akce, jako třeba útok na těžební zařízení v Dragačevu.
Jejich významná chvíle však přichází roku 1944 během již výše uvedené operace Halyard,
kdy četnici zachrání 513 amerických a 80 dalších sestřelených spojeneckých letců, přičemž
umožní jejich bezpečný návrat domů formou leteckého mostu. Na této operaci se přirozeně
podíleli také američtí důstojníci v Mihailovičově štábu, zejména kapitán George Musulin.
Bezpečnost zachráněných letců měl na starosti nám již
dobře známý Zvonimir Vučkovič (tehdy již kapitán), který
z pozice velitele prvního ravnogorského sboru zajišťoval obranu
klíčové oblasti okolo Pranjani. Jeho síly zde úspěšně odolaly
menším německým jednotkám a zřejmě odradily dost
zaměstnané německé velení od masivního úderu proti Pranjani.
Za své zásluhy byl Vučkovič opět povýšen.
Koncem prosince 1944 odletěl podplukovník Vučkovič na
Mihailovičův rozkaz s Američany do Itálie, aby tam působil jako
poradce. Tím Mihailovič nejspíš zachránil Vučkovičovi život.
„Zvonko“ Vučkovič zemřel v USA roku 2004.
V polovině září, kdy do Srbska začínají pronikat
podplukovník
partyzánské
jednotky,
zprostředkoval
McDowell, člen americké mise na Ravne Goře, druhou a
poslední schůzku Mihailoviče se zástupci německé okupační
moci.
Musulin (vlevo) a
Podplukovník McDowell, před válkou učitel moderních dějin
Vučkovič (vpravo).
Balkánu na Michiganské univerzitě, domluvil přes německého
diplomata Hermanna Neubachera na pátého září 1944 schůzku Dragoljuba Mihailoviče
s vysoce postaveným německým zpravodajcem Rudolfem Stärkerem, Neubacherovým
osobním zmocněncem.
Americký důstojník tímto setkáním od počátku sledoval dva záměry – německé
soustředění se výhradně proti Rudé armádě a partyzánům, což by poskytlo možnost
rychlejšího postupu angloamerickým vojskům a četnikům pak více času a prostoru pro
jejich aktivity vůči zaneprázdněným partyzánům. Finální cíl McDowella spočíval
v kapitulaci německých sil v Srbsku do rukou Mihailoviče a důstojníků amerických
misí.
Podle McDowella samotného Mihailovič schůzku s představitelem německé okupační moci
zpočátku odmítal: „Generál Mihailovič byl naprosto neochoten učinit jakýkoliv kontakt
s Němci. Teprve po mém neúprosném naléhání svolil k osobnímu setkání se Sterkerem
©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB
„DRAŽA“ MIHAILOVIČ.
11
(myšlen Rudolf Stärker – poznámka autora článku)…Generál Mihailovič byl v průběhu
jednání i po něm se mnou a neměl možnost promluvit si se Sterkerem mezi čtyřma očima.“
K samotné schůzce v dohodnutém termínu skutečně došlo. Stärker projevil
ochotu ke stažení německých jednotek směrem z balkánského prostoru na linii Sáva –
Dunaj, přičemž toto postavení mělo být namířeno výhradně proti Rudé armádě. Na
oplátku požadoval závazný slib, že angloamerické síly tuto linii nebudou atakovat
z jižního směru.
McDowell s plánem souhlasil, podmínil ho ale požadavkem, aby při svém ústupu Němci
odevzdali zbraně ravnogorským četnikům.
K realizaci této předběžné dohody ale nikdo nikdy nepřistoupil. Velká Británie nehodlala
činit jakékoliv ústupky, které by zvýhodnily četniky na úkor partyzánů a proměnlivý sled
válečných událostí na Balkáně postavil všechny aktéry před hotovou věc.
V říjnu 1944 se na srbském území objevuje Rudá armáda. Přes ideové rozpory si
Mihailovič uvědomil, kdo je nyní hlavním nepřítelem a jeho rozkaz zněl jasně: „nikde nesmí
dojít k boji s Rusy, kvůli nim nesmí být v propagandě napadán komunismus, k Rusům je
třeba chovat se jako ke spojencům a pokud dojde s nimi ke kontaktu, nebavit se o politice,
naopak k Němcům je třeba se chovat jako k nepřátelům.“
Četnická delegace v čele s podplukovníkem Piletičem kontaktovala sovětskou stranu již
desátého září 1944 v rumunské Craiově, kde také obě strany uzavřely neurčitou dohodu.
Sověti byli ochotni spolu s četniky bojovat proti Němcům, odmítli však dát ravnogorcům
záruky do budoucna.
Mihailovičovi četnici pod vedením podplukovníka Dragutina Keseroviče tak spolu se Sověty
osvobodili Čačak a Kruševac, krátce nato však došlo k jejich odzbrojení a velmi často
také k internaci.
Rudá armáda tak po vyhnání Němců umožnila partyzánům upevnit svůj vliv v tradičně
„četnickém“ užším Srbsku.
Tou dobou, tedy koncem podzimu 1944, už se „Jugoslávské vojsko ve vlasti“ rozpadá
a Mihailoviče opouští mnoho důležitých osob z řad ravnogorského hnutí – major Ostojič,
plukovník Baletič nebo hlavní ideolog Dr. Vasič jsou jen ta nejdůležitější jména. Mnoho
četniků naprosto rezignuje na jakoukoliv aktivitu, jiní přebíhají k Němcům či partyzánům.
Z výše uvedeného tak jasně vyplývá, že navzdory složitostem, pasivitě, účelovým
vazbám, či kolaboraci jednotlivých četnických lokálních velitelů byly vztahy Jugoslávského
vojska ve vlasti s německou ozbrojenou mocí vždy ve své většině nepřátelské.
Doporučená literatura:
Freeman, G.: Forgotten 500. The untold story of the men who risked all for the greatest rescue
mission of World War II, New american library, 2007.
Hoare, M.: Genocide and resistance in Hitler´s Bosnia. The partisans and the chetniks 1941 –
1943,Oxford university press, 2006.
Karchmar, L.: Draža Mihailovic and the rise of the cetnik movement, 1941-1942, Garland
Publisher, 1987.
©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB
„DRAŽA“ MIHAILOVIČ.
12
Lees, M.: The rape of Serbia: The British Role in Tito's Grab for Power 1943-1944, Harcourt
Brace Jovanovich, 1991.
Martin, D.: The web of disinformation. Churchill’s Yugoslav blunder, Harcourt Brace
Jovanovich, 1990.
Martin, D.: Patriot or traitor. The case of general Mihailović, Hoover Institution Press,
Stanford University, 1978.
Pešič, M.: Operation Air bridge. Serbian chetniks and the rescued american airmen in World
War II (doplněno o „Testimonies of participants“), Serbian masters society, 2002.
Tomasevich, J.: The chetniks. War and revolution 1941 – 1945, Stanford university press,
1975.
Vučkovič, Z.: Balkan tragedy 1941 – 1946. Memoirs of a guerilla fighter, Columbia
university press, 2004.
Poznámka: pro informační a vědecké účely KVH Königsberg II, o.s. zdigitalizoval a se souhlasem autora upravil
Mgr. Radek Přepiora v červenci 2009.
©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB
„DRAŽA“ MIHAILOVIČ.

Podobné dokumenty

agrotip - BASF Ochrana rastlín

agrotip - BASF Ochrana rastlín BUTISAN MAX je herbicid určený k hubení jednoletých dvouděložných a  jednoděložných plevelů v  porostech řepky ozimé. Dimethenamid-P je přijímán především prostřednictvím koleoptyle trav a  dále ko...

Více

Uznání Kosova je českou národní hanbou

Uznání Kosova je českou národní hanbou ukončení nepřátelství na Kosovu a Metohiji odvlekli do Albánie řádově kolem 300 zajatých Srbů a Rómů, tam je zavraždili a odebrali jim některé orgány, které pak prodali k transplantacím. Nynější pr...

Více

GLOSY Z RADNICE - Město Stráž pod Ralskem

GLOSY Z RADNICE - Město Stráž pod Ralskem apod.), které byly objeveny při „čištění“ zámku. Abychom jsme se do zámku Vartenberku bezpečně dostali, tak k tomu musí být i bezpečný most, který vede přes hradní příkop. I letošní rozpočet města ...

Více

Stáhnout zde - Svobodné noviny na internetu

Stáhnout zde - Svobodné noviny na internetu Marsu a přesunout co nejvíce obyvatel tam – k zajištění přežití lidstva. Původní rozbor a doporučení pro omezení růstu populace zvažoval nejlepší řešení bez ohledu na lidskost a takové „zbytečnosti...

Více

stáhnout - Slovanský výbor ČR

stáhnout - Slovanský výbor ČR Sojuzu 17 a Saljutu 4), podruhé v březnu 1978 s Vladimírem Remkem (téměř osmidenní let na Sojuzu 28 a Saljutu 6). Šlo o první mezinárodní let v rámci programu Interkosmos. Gubarev byl vyznamenán Zl...

Více

Legionarsky smer 3 2014 - Československá obec legionářská

Legionarsky smer 3 2014 - Československá obec legionářská na druhou legionářskou národní pouť. Jejím cílem byl na konci září ukrajinský Kyjev, kde před 100 lety přísahala jako vůbec první čs. jednotka – Česká družina. O průběhu této cesty se dočtete v pos...

Více