ke stažení zde

Exkluzivně
Krasa
a bolest
Rwanda se snaží opět postavit na nohy. Lze ale vůbec
zahojit rány, které zemi mačetami a pochodněmi zasadili její
vlastní lidé? O rwandské bolesti, kráse a vůli žít si přečtete
v exkluzivní reportáži Michala Horáčka.
TEXT A FOTO: M D
Koktejl 10/2010
57
Exkluzivně
G
orila, gorila, gorila! / Přináší nám mír a klid. / Gorila, gorila, gorila! / Dá nám
vše, co můžem chtít…,“
zpívá z autorádia nadšený
dětský sbor. Tak mi to aspoň překládá
řidič jménem Costa, znalý jazyka kinyarwanda.
Důvěra v zázračnou moc nejmohutnětšího lidoopa není úplně dětinská; do
chudé Rwandy dokáže přivábit hledače
nevšedních zážitků z lecjakého koutu
bohatého světa. Huňaté horské gorily
na billboardech podél silnice, zdá se mi,
nicméně hledí na poutníky s velice zamyšlenými výrazy. Nedivím se jim: na
nevelkém území rozkládajícím se mezi
Rwandou, Ugandou a Kongem jich zbývá posledních několik set.
R
wanda je rozlohou menší než Morava. Cesta za gorilami z hlavního
města Kigali, nalézajícího se v zeměpisném středu země, trvá ovšem nejméně
tři a půl hodiny. Sestává převážně ze
zatáček a vesměs vede po úzkých hřebenech strmých kopců. Na nepohodlí, řekl
bych, si přesto může postěžovat jen nevyléčitelný kverulant – je to cesta jedním
z nejkrásnějších míst planety. Kopce jsou
zelenomodré vegetací a rudé úrodnou
železitou hlínou a je jich spousta, však
se Rwandě také přezdívá Země tisíců
vrchů. Bizarní homole, každá sebevědomě svérázná, se tyčí nad úzkými údolími, po jejichž dnech se klikatí vodnaté
řeky. Ten, kdo sem zavítá ze sousední
Tanzanie nebo z Keni, věčně zápasících
s nedostatkem vláhy a jeho drastickými
následky, nemůže než užasnout. Erozi
půdy brání importované, promyšleně
vysazované eukalypty a každý čtvereční
metr země, jakkoli vysoko na svahu, tu
lidé obdělávají. Pole a políčka čili, kukuřice, fazolí, jahod, brambor, banánů, čajovníků, kávovníků, stromových tomatů
a palem obroubily hospodyně bujně
kvetoucími keři a záhony s květinami.
Většina lidí jdoucích po krajnici silnice
vám zamává a každý se aspoň usměje.
Hluboce modrá obloha a příjemná teplota a stále svěží voňavý vánek a… Tak
možná kdysi vypadala zahrada Adama
a Evy v biblickém ráji.
A přesto právě tady se před šestnácti
lety rozevřelo pozemské peklo.
z
ačátkem dubna 1994, několik dní
poté, co se ve Rwandě rozpoutala občanská válka, zachytili vojáci mezinárodních sil OSN zprávu z polské katolické
misie v obci Gikondo. Pár jejich mužů se
tam vydalo, ve škole však našli jen mrtvoly dětí a v kostele další stovky mrtvých
nebo umírajících. Polští kněží popisova-
58
kOkTEjl 10/2010
li, jak předešlého večera obklopily misii
oddíly Hutuů. Hutuové všechny místní
obyvatele legitimovali. Pak ty, kteří měli
v papírech zanesenou příslušnost k etniku
Tutsi, nahnali do kostela. Tam se „za velkého smíchu“ začali věnovat popravám
zadržených mačetami.
Dřív než si muži OSN mohli celou
zprávu vyposlechnout, vrátili se vrazi
s dalšími obětmi. Kněží i vojáci si museli
stoupnout ke zdi a pokračování masakru
sledovat na vlastní oči, ozbrojenci nasadili
nedobrovolným divákům hroty bajonetů pod brady, aby nemohli sklopit hlavy.
Mnozí Tutsiové prosili o život alespoň
pro své děti, kati však neušetřili ani jediné. Ženy byly podrobovány zvlášť potupnému mrzačení, těhotným rozpárali
břicha, dalším usekali končetiny a nechali je vykrvácet. Velitel bezmocného
mezinárodního kontingentu ve Rwandě,
generálporučík Roméo Dallaire, později
ve své knize Podat ruku ďáblovi věnoval
zvláštní odstavec důstojníkovi, který byl
v Gikondu přítomen a potom sloužil
v Kigali: „...a zdvihl nevybuchlou bombu,
vynesl ji z budovy našeho velitelství a přes
ulici. Mohla kdykoli vybuchnout. Jsem si jis-
TExT: MICHAL HORÁČEK, FOTO: MATĚJ STRÁNSKÝ
tý, že po tom, čeho byl svědkem, si nejvíc ze
všeho přál umřít.“
Scén podobných těm z Gikonda se během sta dní rwandské genocidy odehrálo
nespočet. Strašným způsobem zahynulo
nejméně tři čtvrtě milionu lidí. Dallaire,
jemuž mezinárodní společenství neposkytlo dost vojáků a zbraní a vůbec žádné
pravomoci, mohl vesměs jen přihlížet.
Deset let po odchodu ze Rwandy také on
už touze po smrti neodolal, pokus o sebevraždu přežil pouze náhodou.
Dallaire napsal svou knihu jako zprávu z bojiště. Nejsou v ní žádné metafory,
ale jen chronologicky řazené, vojácky
přesné údaje. Tím větší hrůza z ní vyvěrá – podobně jako z kigalského Muzea
genocidy. Na obrazovce tam nepochopitelně nevzrušenými hlasy vyprávějí
ti, co přežili, o svém setkání s ďáblem.
„Nejvíc na mě dolehlo to ticho,“ říká
krásná černá žena s rudým, elegantně
svázaným šátkem kolem hlavy. „Mlčeli
mrtví a poprvé a naposled v životě jsem
si všimla, že i ptáci a toulaví psi oněměli.“
Costa, který mě do toho muzea na jednom z vršků v centru Kigali odvezl, po
chvíli odešel do jiné místnosti. Kradmo
jsem tam nahlédl a viděl, že pláče.
Dal jsem mu pokoj. Ostatně, měl jsem
co dělat s vlastním pohnutím. Myslím, že
je to místo, kde se nerozbrečí jen blázen.
Jsou lidé, kteří vám vysvětlí, že Hutu
a Tutsi jsou dvě rozličná etnika, ti druzí
jsou prý „vyšší a světlejší“. V tom případě se musím ptát, proč vrazi s mačetami
potřebovali ty občanky. A snáze přijmu
jiné vysvětlení: obě skupiny mají společný
jazyk i dějiny a etnicky jsou k nerozeznání. „Hutu“ tvoří 84 % populace, „Tutsi“
jen 13 %, ale právě ze druhé skupiny se
rekrutovali nejen rwandští králové (změnu státního zřízení z monarchie na republiku si z evropského popudu vymohli
Hutuové, jejichž nápad počátkem 60. let
snadno zvítězil v referendu), ale i všichni
vyšší hodnostáři a hlavně „boháči“. Jakmile se nějaký Hutu domohl deseti krav,
obvykle se z něj stával Tutsi – a tak se jeví,
že se jedná spíš o svérázné kasty, případně
o příslušnost k institucionalizované klientelské síti. Dost možná se ve Rwandě
nepodařilo udržet to, čemu se leckde říká
sociální smír, chudou a nevzdělanou většinu frustrovala menšina, disponující aspoň
deseti kravami, gramotností a známostmi
na vlivných místech. Když frustrace nalezla své vůdce a svou ideologii, byla půda
pro masakr nakypřená. Záměrně říkám
„masakr“, protože „genocida“ znamená
vyvražďování etnika, zatímco rwandská
tragédie mi připomíná spíš „třídní boj“.
Ten hutuští ideologové po vzoru těch
stalinských „zostřovali“, až byl ostrý navýsost. Jako mačeta.
v
ysvětlete mi, Costo, proč se nezbavíte toho dělení na Hutu a Tutsi? Proč
si to píšete i do občanek? ptal jsem se ho
později toho odpoledne.
„Už se snažíme. Náš prezident to zapověděl. V legitimacích se etnický původ
objevit nesmí. A kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem Hutu nebo Tutsi, spáchal
by trestný čin.“
„Tak to si musím dát pozor.“
„To si dejte. Prezident je moudrý člověk, ale taky přísný.“
„Říkám si, jestli se ta jeho přísnost neprojevuje i v tom, že Rwanda je tak čistá.
Žádné papíry, plechovky, hadry, dokonce
ani vychrtlí toulaví psi. Na venkově i ve
městě… to se v Africe často nevidí. Vlastně ani jinde. Naposled jsem tak poklizené
ulice viděl ve Švýcarsku.“
„Odpadky házíme do odpadkových
košů. Přesto prezident zavedl Velký úklid.
Každou poslední sobotu v měsíci všichni
jdeme a odpadky sbíráme. On první.“
„Jak uklízíte toulavé psy?“
„Za genocidy bylo tolik mrtvol… Tolik, že ucpaly i potoky a ještě po létech se
kOkTEjl 10/2010
59
objevovaly až na ugandském pobřeží jezera Viktoria. Hnily ve vesnických domech
i kolem cest… A psi je trhali. Dostali
z toho nemoci a sami nakonec pomřeli,“
vysvětluje Costa za volantem a upřeně
kouká na cestu před sebou.
Radši se vracím k dnešku: „Co když
někdo odpadky neuklízí?“
„Není to povinné. Ale pokud třeba
jedete autem, musíte zastavit a čekat, až
ti ostatní dometou. To už je lepší se taky
přidat, no ne?“
„Má prezident i další nápady?“
„Ovšem. Horu nápadů. Třeba že dostane do politiky ženy. V parlamentu jich
dnes sedí šestapadesát procent. A jsou i ve
vládě. Ministryně dopravy například zavedla pravidlo, že když vás policie chytí
za volantem s alkoholem v krvi, dostanete
čtrnáct dní natvrdo. Bez výjimky.“
„Hm, neznám mnoho žen, které by
měly slabost pro opilé řidiče. Jenže nemívají tu pravomoc, aby jim mohly zatnout
tipec.“
„Naši ministři takovou moc dostávají. Ale nesmějí ji zneužívat. Jednou za
půl roku podávají prezidentovi obsáhlou
zprávu, jak plní své programy. Když se
jim nevede, prezident je propustí.“
„Jako by mi to připomínalo Singapur…“
„Přesně tak! Právě k Singapuru se prezident hlásí. Minulý měsíc byl v televizi
a ukazoval tam obrázky nějakého zaneřáděného chudého města. Pak povídal,
že to byl Singapur před lety… `Když to
dokázali v Singapuru, proč bychom to
nedokázali my?` ptal se.“
„Třeba proto, že Singapur je strategicky položený ostrov. Vy moře nemáte,
namítl bych já.“
„Jenže singapurskou prosperitu vytvářejí hlavně pracovití a vzdělaní lidi. A zákon a pořádek. Říká prezident.“
z
a jednou z nesčetných zatáček se před
námi objevuje tak úchvatný výhled do
údolí, že musím Costu požádat o zastávku. Jakmile vysednu z auta, sbíhají se ke
mně děti.
Běloch je pro ně zřídka vídaným stvořením. Nejsměšnější jim připadá, že na
předloktí mám nějaké chloupky. Asi jim
připomínám gorilu. Čerpám povzbuzení
ze slov písně – Gorila! Dá nám vše, co
můžem chtít – a jdu zpátky k autu, abych
našel pytlík bonbonů. A pár bankovek
v místní měně. Přestože nemám v úmyslu rozdávat ty nejhodnotnější (ve Rwandě
to jsou pětitisícovky, ale na rozdíl od těch
našich je nezdobí zasloužilý muž, nýbrž
gorila), Costa mě zadrží: „Nic jim nedávejte. Nechceme učit naše děti žebrat.
Chceme, aby se naučily učit se. Prosperitu vytvářejí vzdělaní lidé.“
60
kOkTEjl 10/2010
„Jak říká prezident.“
„Přesně tak. Jestli máte tužku, to je
jiná. Ve škole přijde vhod. Ještě ne všechny naše děti mají čím psát.“
Dávám nejstaršímu, asi devítiletému
děvčátku propisku z hotelu; všimnu si přitom, že jeden kluk má stejné zelené gumové trepky, jaké jsem si na trhu v muslimské čtvrti Kigali koupil i já. Costa mu
to sděluje a kluk povídá anglicky: „Tak to
budeme tutově příbuzní.“
Říkám, že na tom něco bude, už proto,
že podle mě jsou si příbuzní všichni lidé.
Než mi v tom Costa zabrání, navlékám
klukově malé sestřičce tričko s velbloudem. Žlutá barva látky zazáří na temně
kakaové pleti… mám radost jak jí to sluší
a mnohokrát si ji fotografuji.
A říkám si: kéž se té holčičky nikdo
nikdy nezeptá, jestli je Hutu nebo Tutsi.
A kdyby se snad přece ptal, zejména s mačetou v ruce, kéž řekne: mí příbuzní jsou
z Česka.
k
romě jazyka kinyarwanda ovládá nemálo Rwanďanů i svahilštinu. Starší
lidi vesměs i francouzštinu, mladší angličtinu. Dramatickou změnu v jazykové
orientaci zahájil samozřejmě prezident.
Jmenuje se Paul Kagame. Na oficiálních podobiznách vyhlíží jako poněkud
upjatý universitní profesor, původní
profesí je nicméně voják. Jako dvouletého ho rodiče, prchající před prvními násilnostmi Hutuů proti Tutsiům, odvezli
do Ugandy. Tam se o dvacet let později
přidal k partyzánům, usilujícím o svržení
stávajícího režimu. V roce 1985 se jim to
podařilo; Kagame se pak dal do služeb
Rwandské vlastenecké fronty (RPF), vytvořené v Ugandě převážně z tutsijských
uprchlíků. Praktické zkušenosti z války
v buši si odjel doplnit o teoretické poznatky do amerického Fort Leavenworth, právě v té době však RPF zahájila útok zamířený proti rwandské vládě
kontrolované Hutuy. Dva dny po zahájení operace velitel RPF padl a novým
vojenským vůdcem byl jmenován právě
Paul Kagame.
V čele zprvu nevelkého, ale disciplinovaného a pohyblivého sboru dosáhl takových úspěchů, že mu světová média začala
přezdívat Napoleon Afriky. Především si
na vládě vynutil jednání o novém politickém uspořádání Rwandy, které znovu
braly do hry Tutsie. Dohody se však nikdy nepodařilo uvést v život; události nabyly dramatického spádu a zauzlily se tak,
že je dodnes nikdo nedokázal přesvědčivě
vyhodnotit. Dne 6. dubna 1994 bylo totiž
před přistáním v Kigali sestřeleno letadlo
s hutuským prezidentem Habyarimanou
– Hutuové z toho obvinili Tutsie, zatímco
Tutsiové tvrdili a tvrdí, že pachateli byli
radikální Hutuové, kterým se Habyarimana zdál příliš smířlivým vůči Tutsiům.
Každopádně došlo k výbuchu etnického
(případně kastovního) násilí, jež se zvrhlo
v genocidu.
Napoleon Afriky dobyl Kigali o 88 dní
později. Statisíce Tutsiů však mezitím
zahynuly a zemí prchaly miliony Hutuů
na severozápad k jezeru Kivu a do Konga, zatímco přeživší Tutsiové se protloukali opačným směrem. Pole spálená, psi
napadení vzteklinou, epidemie zabíjející
vysílené…
V řadách Rwandské vlastenecké fronty
nebojovali pouze Tutsiové, ale i ti Hutuové, kteří viděli budoucnost ve spolupráci
obou skupin. Novým prezidentem se stal
Hutu, Paul Kagame pokračoval ve válce. Přenesl ji do Konga, kam se početné
zbytky armády svrženého režimu uchýlily. Dnes mnozí tvrdí, že skutečným motivem nebylo dopadení „pachatelů zločinů
proti lidskosti, spáchaných během genocidy“, ale ovládnutí konžských přírodních
zdrojů. Složitá historie navazovaných
a zrazovaných spojenectví (války se účastnila i Uganda, konžští rebelové, konžské
vládní síly a její spojenci z různých afrických států) je dosud v mnoha ohledech
nejasná. Jisté je jen to, že zahynulo dalších
nejméně pět milionů lidí a že svět nad tím
de facto zavřel oči.
Rwanda, od roku 2000 ovládaná Paulem Kagamem z postu prezidenta, vehementně zdůrazňuje, že v Kongu už dávno
žádné vojáky nemá. Mnozí se takovému
tvrzení ovšem jen smějí…Nemyslím si,
že návštěvou jakékoli země se rychle doberete pochopení její situace, ve Rwandě
to však platí stonásobně – zpochybní se
kOkTEjl 10/2010
61
Exkluzivně
vám i to, co jste si z nejdůvěryhodnějších
zdrojů nastudovali předem a považovali
za jisté. Konečně, i události zachycené
v působivém filmu Hotel Rwanda, nominovaném na Oskara. Muž jménem Paul
Rusesabagina – napůl Hutu, napůl Tutsi
– tu měl jako manažer kigalského hotelu
Mille Collines zachránit před jistou smrtí
hodně přes tisíc lidí, a to za cenu obrovského osobního rizika. Costa, a nejen on,
ovšem film označil za nehoráznou lež:
Rusesabagina prý od každého ze svých
„svěřenců“ co tři dny žádal výpalné. Kdo
neměl peníze, ten musel z hotelu pryč
– přímo do rukou hutuské milice, která
nešťastníka umučila. Ptal jsem se, zda zná
jména konkrétních lidí, které čekal takový osud. Odříkal mi je. Palčivě si stěžoval
na západní svět, který udělal hrdinu z člověka, který se „napakoval“, jak přímo řekl,
na lidské tragédii.
62
Koktejl 10/2010
Ale co je skutečně pravda? „Paul Rusesabagina z Rwandy odjel do Belgie,
kde se nevěnoval životu zbohatlíka, ale
prokazatelně začal pracovat jako taxíkář,
Costo…“ Na mou námitku jen odfrkl:
„Chytrák!“
Později jsem se dozvěděl, že Rusesabagina se na Západě nechal slyšet, že letadlo s prezidentem Habyarimanou prý
nechal sestřelit Paul Kagame osobně.
A tak – a ještě složitější – je to ve
Rwandě s jakýmkoli příběhem, na který narazíte.
J
sou na světě místa, kde nemůžete
nevidět na jedné straně nepřebernou spoustu bídně živených, zoufale
ošacených a očividně nesmírně chudých lidí, a na druhé absenci jakékoli
činnosti, která by se dala vykládat jako
práce. Nebudu je vypočítávat, ale řek-
nu: Rwanda mezi ně nepatří. Chudoby
je mnoho, na polích a na silnicích se
ovšem pracuje neustále. Po cestách Afrikou mě to tak zarazilo, že jsem občas
nějakou partu požádal, abych si ji směl
vyfotografovat. Dělníci vesměs kývli,
krátce mrkli do objektivu a pracovali
dál.
Usilovnost práce tu není předstíraná.
Poctivě si myslím, že ji plodí zvláštní víra
v to, že budoucnost může být a bude jiná
než pekelná minulost. A jen kdo peklem
prošel, může a do hloubi srdce musí uvěřit v ráj. Jinak se budete nadosmrti trýznit
otázkou, jestli tomu člověku, který jde
ulicí proti vám, taky zabili bratra, anebo
to byl právě on, kdo rozřezal vaši těhotnou sestru.
A podle prezidentova tvrzení je pozemský ráj možný. Dokládají to přece
fotky toho Singapuru. Taky je maličký
a taky v něm žijí rozličná etnika, a jak se
vzmohl! A proč? Protože v něm prý platí:
Zákon, pořádek, práce, vzdělání.
Chiméra?
S ideou „pořádku“ prosazovanou autoritativní hlavou státu tady rozhodně
není radno laškovat. Ve Rwandě je to
ovšem tradiční koncept. Před chatrčí
někdejších králů vždycky stával velký
buben ozdobený uřezanými genitáliemi
těch mužů, kteří „pořádek“ nebrali dostatečně vážně.
A vzdělání? Rychle tu rostou školy
a mezi nimi nemálo těch, které zřizují a vedou misionáři z celého světa.
Sám jsem si popovídal s jihokorejskými křesťany a kolem silnice viděl misie
presbyteriánů, jehovistů a hlavně adventistů sedmého dne. Sekulární síly
se ovšem nedávají zahanbit a do Rwandy přinášejí světlo vzdělanosti i Skan-
dinávci, Američané a zejména Britové
– ti hlavně od chvíle, kdy Kagame sáhl
ke kurióznímu kroku a přihlásil svou
zemi do Britského společenství národů, ačkoli předchozí britský vliv tu byl
z historického hlediska mizivý.
Costa sice právě šoféruje, ale v Jihoafrické republice absolvoval studium politologie. Plynně ovládá čtyři jazyky a chystá se na doktorandská studia ekonomie.
A pak na vlastní podnikání v dopravě.
P
rojíždíme městem, které se teď jmenuje Musanze (jako mnoho jiných je
Kagame nechal přejmenovat, protože
tradiční jméno se pojilo s dalším z masakrů genocidy). Uprostřed fotbalový
stadion. Velká vzácnost, už proto, že
dostatečně velkých ploch je v kopcovité Rwandě pomálu. Před bránou hlučí
početný dav dětí. Chtějí podpořit svůj
foto: profimedia.cz
TEXT A FOTO: M D
tým, i když na vstupné (asi osm korun)
nemají.
Velím k zastávce. Máme štěstí, utkání má začít za několik minut. Zvu Costu na tribunu. Volných míst je většina,
a tak si sedáme přímo za lavičku domácích. Fotbal je to dost bizarní – žádná
přihrávka nejde po zemi a hlavičkuje se
tu mnohem víc než kope – hráči jsou
nicméně v neustálém pohybu. A přesto žádný z nich, zdá se mi, neběží tak
rychle jako ty stovky dětí, které ředitel
stadionu posléze nechá vpustit zadarmo. Řítí se od brány po škvárové atletické dráze a na tribunu a ještě v běhu
začínají s bojovnou písní o hrdinných
mužích svého města, kteří na fotbalovém trávníku triumfují nad jakýmikoli
soupeři. Věkový průměr publika rázem dramaticky klesá někam ke dvanácti letům.
Koktejl 10/2010
63
Podobně jako v celé Rwandě. Ačkoli
je třikrát menší než Česká republika, žije
v ní právě tolik obyvatel – kolem 10,5
milionu. A valem přibývají. Nikdo si netroufá odhadnout, co to bude znamenat
za dvacet let. Za deset.
O
tázka životního prostoru je pořád palčivější – pro lidi i lidoopy.
Dokonce i hranice Národního parku
vulkánů (Park National Des Volcans),
vzácného habitatu horských goril, se musely posunout výše do svahu. Z rwandské
strany však mají být konečné – což vláda
naznačila i tím, že lidem zaplatila, aby posbírali kameny a kolem celého prostoru
z nich navršili dva metry vysokou zeď. Za
ni smějí jen ptáci, hadi, buvoli, opice, zatoulaní sloni a gorily. A strážci s mačetami a kalašnikovy, kteří dnem a nocí střeží
jejich klid.
Vulkánů je v pohoří Virunga celkem
osm, pět z nich uvnitř parku. Nejmohutnější má úctyhodných 4500 metrů nadmořské výšky, a vrcholky jsou tak vidět
zdaleka… s trochou štěstí. Kolem hor se
neustále obtáčejí oblaka, střídající se jako
tanečníci v menuetu. Chvíli prší, chvíli
svítí slunce; věčný apríl. Někdy se sluneční svit a déšť potkávají a místní tomu říkají
monkey wedding, opičí svatba. Každopádně se přes oblohu skoro pořád rozvinuje
duha; sem tam jsem dokonce viděl dvě
mohutné duhy najednou.
Na otázku, jestli si na cestu za gorilami
máte vzít pohorky a pláštěnku nebo zda
bude stačit tričko, vám tu nikdo neodpoví.
Vzal jsem si nepromokavou bundu a bylo
mi horko. Za kamennou zdí nejsou cesty,
jen stezky vyšlapané zvěří. Hustý deštný
prales otevírá vysoko nad hlavou – zdá se
mi, že někdy je to nejméně padesát metrů – ohromný zelený deštník. Cesta vede
jediným směrem, a to do svahu, příkrého
a kluzkého.
Nevím, zda gorily poskytují místnímu lidu „vše, co může chtít“, rozhodně
jim ale nevydělávají málo. Jako návštěvník z ciziny nepořídíte jednu návštěvu
za méně než 500 dolarů. Za tento obnos
dostanete kromě povolení ke vstupu i vedoucího výpravy s mačetou, nosiče s ruksakem, strážce s kalašnikovem, obsáhlou
ukázku gorilí „řeči“ a mnohá upozornění.
Nesmíte si přinést žádné jídlo, nesmíte hlučet, smrkat, kýchat, jít jinudy než
ve stopách vůdce. Musíte se obeznámit
s rostlinami, které by vám při neopatrném doteku způsobily žahavou bolest
a posléze puchýře. Fotografovat můžete,
ale rozhodně ne s bleskem.
Nemáte-li štěstí, můžete cestou za některou z dvaceti gorilích skupin strávit na
svahu i šest hodin. Já štěstí měl – na to, že
jsem znal Costu. Ukázalo se, že je vzdále-
64
Koktejl 10/2010
ným příbuzným posledního rwandského
krále, a to pořád něco platí. Přinejmenším to, že mě díky jeho přímluvě poslali
k nejbližší skupině, což se dalo přeložit
jako „mohl byste to zvládnout za dvě hodiny“.
Jednou z hlavních příčin katastrofálního poklesu gorilí populace bylo pytláctví, to se však za posledních deset let
podařilo takřka zažehnat. Jako spásný
nápad se totiž ukázalo rozhodnutí přijmout za strážce parku právě pytláky;
cestovateli se více či méně taktně (záleží
na jeho chápavosti) naznačuje, aby jim
dával vysoké spropitné, a tak je pomáhal
motivovat k životu na té správné straně
zákona. Dnešní situace, kdy gorilí počty
začínají pomalu, ale stabilně vzrůstat,
by jistě potěšila slavnou bioložku Dian
Fosseyovou, která tu po osmnáct let
za přežití goril bojovala – dokud ji na
Vánoce roku 1985 dosud nevypátraný
pachatel nezavraždil.
Horské gorily jsou symbolicky tak významné, že ke každoročnímu ceremoniálu pojmenovávání mláďat přijíždí až z Kigali lecjaký potentát v čele se samotným
Napoleonem Afriky. Vůdce gorilí tlupy,
k níž jsme posléze dorazili, se jmenoval
Agaša. Napravený pytlák se samopalem
mi to šeptem přeložil: Výjimečný. Šeptal
proto, že z čista jasna jsme se ocitli gorilám na nějakých deset metrů.
Byla to rodina o třinácti mláďatech
a samicích. Samec tu byl jediný a nedal se přehlédnout. Přesto mi ho vůdce
výpravy ukázal: „Koukni na něj. Silver-
back!“ Jako všichni sexuálně dospělí
samci měl i Agaša na zádech výrazný
stříbrný pruh. Metodicky okusoval listí
mladého bambusu a přitom pozoroval,
zda jeho rodině nehrozí nějaké nebezpečí. Nás za hrozbu rozhodně nepovažoval, očividně lidským obdivovatelům
dávno přivykl.
Na setkání s dominantním samcem
horských goril vás nedokáže nic připravit. V žádné zoologické zahradě
světa se tato zvířata nechovají a fotografie nedokážou vystihnout celý jeho
majestát. A hlavně podivuhodnou příbuznost s lidmi – jako bych po letech
potkal dávného známého, který se mezitím domohl dvou a půl metru v rozpětí paží a vzhledem k tomu, že denně
zkonzumoval na pětatřicet kilo potravy,
i hmotnosti kolem čtvrt tuny.
Gorily, jak jsem se dozvěděl, sdílejí s lidmi přes 97 % DNA. Když jsem
hleděl Agašovi do tváře, připadal mi
ten údaj spíš podhodnocený. Průvodce
mě v tom ještě utvrdil, protože cestou
zpátky mi obsáhle popisoval, že Agaša si
už na počátku své kariéry dominantního samce osvojil schopnost vymaňovat
své méně obezřetné druhy z pytláckých
pastí. „Zahyne-li mláděti matka, dokáže
se o něj postarat. Jak říkám, Výjimečný,“ zakončil to strážce. Přišlo mi líto,
že po tak namáhavé cestě jsem mohl
gorilí rodinu obdivovat jen deset minut,
ale hodinky mě usvědčily z omylu, byla
to přesně hodina, maximální čas stanovený zákonem.
Koktejl 10/2010
65
• Konflikt změnil
život Paulu Rusesabaginovi,
tehdejšímu asistentu ředitele hotelu
Mille Collines.
V hotelu před smrtí
zachránil 1268 Tutsiů. V roce 1998 vyšla
jeho autobiografická kniha Obyčejný muž, za
svůj čin získal řadu ocenění včetně Prezidentské
medaile svobody z rukou George W. Bushe.
• Rusesabagin vede dlouholetý spor se
současným rwandským prezidentem Kagamem. Ve své knize jej otevřeně kritizuje.
Rusesabagin, žijící v Belgii, je tak některými
kruhy ve Rwandě vnímán jako člověk, který
obchoduje s genocidou.
• Rwanda byla osudnou
i pro současného kanadského senátora a generálporučíka ve výslužbě Roméa
Dallaira. V letech 1993
a 1994, v době rwandské
genocidy, velel mírovým
jednotkám. Snažil se zachránit životy tisíců lidí, aniž
by se mu dostalo podpory
ze strany OSN.
• Po návratu ze Rwandy nešetřil kritikou na
účet této organizace. Začal trpět depresemi,
kladl si za vinu, že jako velitel mise selhal.
Po tom, co ho našli ležet v parku pod vlivem
alkoholu a antidepresiv, napsal knihu „Shake
Hands with the Devil“. Podle ní byl natočen
film „Hotel Rwanda“, nominovaný na
několik Oscarů.
D E M O K R AT I C K Á
REPUBLIKA
Národní park
KO N G O
vulkánů
jezero
Kivu
UGANDA
RWA N DA
Musanze
Gikondo
TA N Z A N I E
Kigali
TVÁŘE RWANDY
SPŘÍZNĚNI RWANDOU
Exkluzivně
D
ruhého dne jsem se vypravil za gorilami znovu. Tentokrát byla cesta
delší, Costa mi však zařídil šanci setkat
se s vůbec nejslavnějším samcem Rwandy, osmatřicetiletým Guhondou. Jeho
jméno znamenalo „Údery do hrudníku“, a když jsem se s ním konečně potkal, bylo mi jasné, že začne-li se bušit
do prsou, musí to být slyšet až na sousedním vulkánu.
Guhonda vůči nám nezaujal tak filosofický postoj jako Agaša. Jakmile nás
uviděl, vztyčil se na zadních a se šokující
rychlostí kolem nás v nejtěsnější blízkosti
opsal kruh. Tím nám dal najevo, kdo je
v místě pánem. Přesvědčen, že jsme to
museli pochopit, si zase sedl a po zbytek
návštěvy nás víceméně ignoroval. Uvítal
jsem to, protože po pravdě přiznávám, že
z tance takového stvoření nebylo úplně
snadné se vzpamatovat.
Strážce jménem Francois můj úlek pobavil. „Gorilí samci bojují i na život a na
smrt, ale jen s jinými gorilími samci – to
když jde o kontrolu nad rodinou. Vůči
lidem nejsou agresivní; to lidé jsou hrozbou pro ně.
„Třeba pytláci?“ ptal jsem se vyléčeného pytláka.
„Taky. Ale daleko víc tím, že na ně přenášejí své nemoci. Proto neradi vidíme,
66
kOkTEjl 10/2010
BURUNDI
0
když někdo přijde i s obyčejnou rýmou.
A pak, lidí je mnoho a potřebují půdu pro
pole a dřevo na oheň…“
„... a bojují kalašnikovy…“
„Ano, a bojují. Když se po prohrané
občanské válce pokusily oddíly milice
o návrat, zahnaly mnoho vyděšených lidí
z vesnic právě sem, do Parku vulkánů.
Na konžské straně takový nápor zničil
přes deset tisíc hektarů gorilího habitatu
a taky tady vznikly hrozné škody. Třeba
jen tím, kolik se tu navršilo lidských exkrementů…“
„Takže boj o přežití horských goril ještě není vyhraný?“
Francois si bere do úst hrst eukalyptového listí, přemýšlivě je rozžvýká a pak
řekne: „Ne, to není. Myslím, že ještě
dlouho nebude.“
n
a zpáteční cestě do Kigali usilovně
přemítám, jak o svém setkání s Agašou, Guhondou a jejich rodinami budu
20
40 KM
vyprávět. Vím, že to nedokážu. Stejně
marné bude mé úsilí říct cokoli výstižného o Rwandě.
A tak si do notýsku zapisuju: Rwanda
kráčí po ostří břitvy mezi štěstím a neštěstím, mezi peklem a rájem. V tomto okamžiku je však překrásná.
Teď dodám ještě jednu větu: Můžeteli, jeďte tam.
MICHAL HORÁČEK
*1952, spisovatel,
novinář, textař a producent. Byl redaktorem
Mladého světa, v roce
1989 založil s Michaelem Kocábem iniciativu
Most. Absolvoval
Macalester College v St. Paulu, na UK
vystudoval obecnou antropologii. Sám také
na univerzitách v Praze a Brně vedl kurzy
tvůrčího psaní.
Máte právo vìdìt vše
Nejlepší zahranièní zpravodajství
v èeském rozhlasovém éteru
› nejširší síť zpravodajù
› exkluzivní reportáže z celého svìta
› aktuální informace pøímo z centra dìní
více informací na webu 
www.rozhlas.cz
zpravy.rozhlas.cz