migrante, nezlob se příčiny války v gruzii rozhovor s

Komentáře

Transkript

migrante, nezlob se příčiny války v gruzii rozhovor s
MIGRANTE, NEZLOB SE
ROZHOVOR S NAČEVOU
PŘÍČINY VÁLKY V GRUZII
novy_prostor_312.indb 1
26.8.2008 23:29:29
ekolo.cz
elektrokola a ekologická doprava
novy_prostor_312.indb 2
26.8.2008 23:29:35
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
EDITORIAL
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
titulek na obálce Vás možná zarazil. Psát o Česku
jako o nehostinné zemi zavání laciným sebemrskačstvím. Jenže zkušenosti migrantů v Česku
hovoří často jasně. Policejní a byrokratické
obstrukce ztrpčují život lidem jen proto, že
se narodili za našimi hranicemi a teď chtějí
žít uvnitř těchto hranic. Naopak české úřady
nedokážou účinně čelit obchodu s lidmi, vydírání a vykořisťování, chránit oběti a trestat
viníky (viz s. 6-8 a 10-11). Nejde ale jen o úřady
– dokáže česká společnost brát někoho, kdo
např. neumí plynně česky nebo má jinou barvu
pleti, jako rovnocenného?
Migrace je složitý jev. Netleskáme přesunům lidí
jako „levné pracovní síly“ s cílem snížit náklady
místním firmám, přičemž na ně v ubytovnách
a na pracovišti čeká leckdy až polovojenský
režim. Je třeba sledovat podmínky jejich práce
a stavět se proti tomu, aby byla zneužívána.
To ale nic nemění na našem přesvědčení, že
každý má právo na hledání štěstí a že odlišnosti
jsou přínosem, nikoli ohrožením. I proto číslo
o migraci.
Věříme ale, že si i v tomto čísle najdete také
jiná témata. Reportáž jsme v čase prázdnin
a dovolených zaměřili na místo, které si jako
cíl cesty asi vybral málokdo. Albánie dneška
není turistickým rájem, jakým by ho chtěli
mít místní i nadnárodní podnikavci. Není
ani temným místem nebezpečí, jakým ji vidí
převažující stereotyp. Čím tedy je? Dozvíte se
na s. 14-15.
Rubrika dějiny přítomnosti se věnuje smutně
aktuální válce v Gruzii. V Česku má zvláštní
osud – čím méně se o jejích příčinách a okolnostech ví, tím hlasitěji k ní kdekdo vyslovuje
názor. Zkusili jsme to naopak (s. 16-17). Srdce
příznivců alternativní hudby potěší rozhovor
s Monikou Načevou (s. 18-20). Rozhovor najdete
i v rubrice Uličníci: tentokrát půjde o rozlučku
s naší pravidelnou autorkou Evou Bořutovou.
Za redakci jí přejeme všechno dobré do jejího
literárního i jiného života a těšíme se, že se
s jejím svěžím stylem brzy někde setkáme.
Hezké babí léto přeje
OBSAH
fejeton:
PŘÍMLUVA
ZA ŠKOLU
A PŘILEHLÉ
POZEMKY
ČESKO –
NEHOSTINNÁ
ZEMĚ:
NOVÝ DŮM, VE
KTERÉM STRAŠÍ
/Stern/
/Harasimowicz/
ČESKO –
NEHOSTINNÁ
ZEMĚ:
ÚŘEDNÍ POSTUPY
A VYJMENOVANÁ
SLOVA
ČESKO –
NEHOSTINNÁ
ZEMĚ:
DVA PŘÍBĚHY BEZ
HAPPY ENDU
/Pavlíček/
/Vinkelhoferová/
Pošli to dál
4–5
6–8
dějiny
přítomnosti:
KONFLIKT
O OSETII JAKO...
reportáž:
KDYŽ NA
DOVOLENOU,
TAK DO ALBÁNIE
/Klepárník/
/Porteš, Potfajová/
12 – 13
~:
LESK A BÍDA
NAŠÍ KRÁSY
14 – 15
komiks:
SAMOROST
/Bažant, Novák/
/Cozlová/
9
referát:
MIGRANTE,
NEZLOB SE
10 – 11
rozhovor:
MONIKA NAČEVA
/Pospíšil/
/Harasimowicz,
Novotná/
16 – 17
18 – 20
kultura:
LITERATURA
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
/Marečková/
/Ptáček/
křížovka
21
22
23
kultura:
HUDBA
kultura:
DIVADLO
kultura:
FILM
/Veselý/
/Šourek/
/Procházka/
24
uličníci:
BOŘUTOVÁ
ODCHÁZÍ
/Zichar/
25
26
27
Andrea Novotná
Obálka: Slowalk
SPOJENÍ
VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ
Redakce Nový Prostor
Vyšehradská 27/423,
Praha – Nové Město, 128 00
tel.: 220 199 301 (302)
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
V příštím čísle se dočtete Kam zmizela poezie? Mrtvé
básníky známe všichni z hodin českého jazyka a literatury,
ale co ti živí? Přijde řeč na pokles významu básníků v dnešní
společnosti, přesun básnického vyjadřování do kyberprostoru
či do hip-hopu i na aktuální diskuzi o vzdělávání: má mít
literatura dosavadní privilegované postavení, nebo se o něj
má dělit s dalšími podobami umění?
28 – 29
3
novy_prostor_312.indb 3
26.8.2008 23:29:37
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Autor: Jan Stern
PŘÍMLUVA ZA ŠKOLU A PŘILEHLÉ POZEMKY
Vážení čtenáři,
v kurzu „Bezproblémový fejeton za všech časů
a režimů“, který jsem absolvoval pod vedením
špičkových lektorů ze všech časů a režimů, jsem
se na první lekci dozvěděl, že existuje několik
témat, které bezproblémový fejetonista nesmí
vynechat, neboť v nich nelze šlápnout vedle.
Jde o následující soubor témat: 1) potíže se
zubní pastou, 2) problematika uvolňování míst
k sezení mladšími osobami v městské hromadné dopravě, 3) štrapáce s počasím, 4) „naše
rodina si pořídila štěně a co z toho vyplynulo“
(s přihlédnutím k problematice rozkousaných
bačkor), 5) zahradní trpaslík (jeho ironické
a jiné zhodnocení) a 6) začátek školního roku.
Jistě chápete, že vzhledem k situaci v kalendáři
dnes dojde na téma posledně jmenované.
Musím se přiznat, že jsem kvalitativním výzkumem české populace nabyl dojmu, že tato
populace školu nijak zvlášť nemiluje. Hloubková
analýza pak ukázala, že školu milují v zásadě jen
ti, co už zapomněli, jaké to ve škole vlastně bylo.
Toto zjištění mě velmi zamrzelo. Jde o důkaz,
že Češi nejsou obeznámeni s nejnovějšími
vědeckými poznatky. Špičkové badatelské týmy
totiž v poslední době jednoznačně prokázaly
přínosnost návštěvy škol všeho druhu. Dovolil
jsem si z jejich poznatků vybrat ty nejzásadnější
a představit je v následujícím popularizujícím
přehledu.
Nuže, dříve než ohrnete nad školou nos, uvědomte si, že škola může mít například tyto
přínosy:
1) Pohled z okna může inspirovat! Ano, je
bezpečně dokázáno, že obtížně ukotvitelnou
pozornost lze při vyučování fixovat pohledem
z okna. Výjevy takto spatřené mohou mít nejen
estetickou kvalitu, ale odborníci upozorňují, že
mohou vysloveně inspirovat. Sugestivní výjev
na školníkovu zahrádku může probouzet intenzivní vztah k zelenině, což vhodně ovlivňuje
stravovací návyky. Je dokázáno, že láska ke
sportu u mnoha špičkových sportovců vznikala
v součinnosti se zasněným pohledem na školní
hřiště během vyučovacích hodin. A nelze pominout ani to, že v blízkosti školních budov se
nezřídka nachází zeleň, pohled na niž uklidňuje
a zlepšuje zrak.
2) Dlouhé procházky po chodbách. Je to skutečně
tak: stačí při vyučovací hodině požádat pedagoga
o možnost odskočit si na WC a zdánlivě nudný
čas se procházkou po školních chodbách může
proměnit v malé dobrodružství. Pouhých dvacet
minut denně této činnosti navíc prokazatelně
zlepšuje fungování krevního oběhu a působí
preventivně ve vztahu k riziku cévních chorob.
3) Škola – ideální přístřešek při špatném počasí.
Podzim a zima bývají časem plýskanic, deštů,
chladu, ba i mrazu. Těžko nalézt vhodnější
úkryt před touto nepřízní, jíž platíme daň za
podnebné pásmo naší republiky, než právě
prostornou a vytápěnou budovu školy. A co si
budeme povídat: i jaro je v našich podmínkách
dosti nevyzpytatelné.
4) Škola jako zdroj surovin. Naučit se myslet
ekonomicky je rozhodně jednou z podmínek
úspěšné seberealizace v naší společnosti. Je
třeba si neustále připomínat, že každý kousek
toaletního papíru, který člověk spotřebuje
ve škole a nikoli doma, uleví rozpočtu vlastní
rodiny. Každé spláchnutí ve škole a nikoli doma
může ve svém souhrnu znamenat nemalou ušetřenou částku. Nemluvě o tom, že takové cenné
suroviny jako jsou kupříkladu křídy, špendlíky či
lavice už se dnes nedají sehnat prakticky jinde
než právě ve škole.
5) Učebnice mohou být zdrojem zábavy. Mnozí
žáci stále ještě podceňují, jak zábavné může být
prolistovat některou z učebnic. V mnohých se
skrývají vtipné komentáře či karikatury předchozích uživatelů. V jiných učebnicích vaši
předchůdci vhodnou úpravou textu dosáhli
komických efektů – například vymazáním
jednoho písmene ve slově „špička“ apod.
Nemluvě o zapomenutých dopisech, tahácích,
bankovkách či pornoobrázcích, které se mohou
uvnitř učebnic skrývat. Nepřehlédněte tento rys
učebních textů, i tyto publikace se mohou stát
zdrojem poučení a zahnat hrozící nudu.
6) Pravidelný kontakt s opačným pohlavím. Ano,
je to skutečně tak. To je jeden z klíčových bonusů, který školní prostředí přináší. Kontinuální
kontakt se spolužačkami umožňuje mnohým
žákům kupříkladu sledovat změny ve vývoji
sekundárních pohlavních znaků právě v časech,
kdy k těmto hmatatelným změnám dochází,
což je v budoucnu téměř nemožné. Dlouhé
vyučovací hodiny, které se mnohdy zdají být
k nepřečkání, jsou také ideálním časem k rozvíjení erotické představivosti a nenápadnému
poměřování kvalit jednotlivých dívek. Bez této
průpravy hrozí, že mladý chlapec bude volit
sexuální objekt bezmyšlenkovitě a nekvalitně.
A odborníci radí: nezapomeňte zahrnout do své
erotické pozornosti i příslušníky pedagogického
sboru. Pozornost vůči generačně vzdáleným
spoluobčanům je dobrou přípravou na dobu,
kdy bude jedinec institucionálně tlačen věnovat
erotickou pozornost i těm objektům, jejichž
stárnutí nedokáže zastavit, i kdyby sebevíc
chtěl.
Myslím, že i tento krátký vhled do nejmodernějších poznatků současné vědy o člověku je
prostým důkazem, že do školy se stále ještě
vyplatí chodit. Byť křídy jsou bohužel stále
více nahrazovány fixy, jejichž počet bývá
evidován.
4
novy_prostor_312.indb 4
26.8.2008 23:29:42
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
ČESKÁ TEKNO-ZKUŠENOST NA BULHARSKÉ PLÁŽI
Stejně jako v pěti předchozích letech proběhl
i letos v srpnu na pláži černomořského pobřeží
BulgariaTek. Jedná se o freetekno festival, který
se podobně jako mnohé další akce tohoto druhu
(např. legendární CzechTek, ale i méně známý
SlovTek či RomaniaTek) koná živelně, bez oficiálních organizátorů a bez snahy vydělat peníze
– nenajdete zde proto vysoké ploty oddělující
vyvolené majitele předražených vstupenek od
těch „ostatních“, ani arogantní ochranku s image
vysloužilé fašistické gardy, ani pódia nesoucí
názvy firem, jež jsou momentálně „trendy“.
Naopak. Přijet a zúčastnit se může každý. Rozdíl
mezi účinkující „hvězdou“ a účastníkem se stírá
k nerozeznání.
Tento rok dorazilo na jih Bulharska již více než
deset soundsystémů a kolem tisícovky účastníků
z celé Evropy (velká část tradičně z České republiky). Možná i díky tomu se akce, která se tradičně
koná v „hlukově“ dostatečné vzdálenosti od nejbližší vesnice, poprvé neobešla bez zvýšeného
zájmu místní policie, která tentokrát nevystačila
s drobným úplatkem. Bylo přitom vidět, že jí se
zákroky podobného typu chybí jakékoliv zkušenosti – ať už se jednalo o zmatečné objíždění
a „domlouvání“ jednotlivým účastníkům, neustálé stanovování a znovuposouvání termínů,
do kterých musí být prostor zaručeně vyklizen,
či s roztomilostí hraničící bagrování příkopů na
příjezdových cestách, které byly tanečníky znovu
a znovu zahazovány případně objížděny. To vše
v kombinaci se stále patrnou úctou k „západním“
turistům, kteří jsou navzdory tušenému blahobytu, jež je za běžných okolností staví do role
posvátné dojné krávy, nepochopitelně špinaví
a vlastně blahobytně vůbec nevypadají, vytvářelo mnohdy takřka tragikomické scénky. Ještě
dlouho si určitě budu pamatovat linii bulharských
policistů zmateně přehazujících obušky z ruky do
ruky, před které napochodoval drobný dredatý
Angličan a zapíchl kousek před ně do země velkou
pirátskou vlajku, aby se potom v klidu vrátil na
křesílko před svým obytným náklaďákem.
Po pěti dnech se nakonec podařilo bulharským
policistům samovolně končící teknival přeci
jen postupně uzavřít. Spíše než triumfálním
vítězstvím policie však tento konec byl vyhověním technařů, kteří již beztak pomalu mířili
do svého dalšího prozatímního cíle (GreekTek).
Hlavním výsledkem předčasného vyklizení pláže
tak byly odpadky, které na rozdíl od předchozích
let zůstaly částečně na místě – kvůli předčasnému
ukončení teknivalu je neměl kdo uklidit. Průběh
celé akce a především policejního „zákroku“, který ji provázel, nakonec nemohl nepřipomenout
situaci u nás v polovině devadesátých let, kdy
se policisté i česká společnost s volně konanými
teknoparties teprve seznamovala. Doufejme, že
v Bulharsku nezopakují naše chyby.
Zuzana Brodilová
AKČNÍ PLÁN ZNOVU ZASAHUJE!
Nekonečný seriál Dobrodružství Akčního plánu
pokračuje dalším dílem a děj je plný zvratů.
Naneštěstí stále není jasno, o jaký se jedná
žánr, ani bude-li nakonec happyend nebo aspoň
mravní ponaučení. Poslední události nasvědčují, že horor se pomalu mění v sitkom až frašku.
Magistrát svolal k řešení bezdomovecké problematiky pracovní setkání odborné veřejnosti.
Způsobně rozdělena do tematických skupinek
zde měla možnost Akční plán připomínkovat
a skutečně ho nešetřila. Jeden z nejtvrdších
úderů přišel ze zcela nečekané strany. Metodik
pražské městské policie se ostře ohradil proti
představám radních o strážnících v roli krysařů,
vyhánějících z města všechny pochybné živly.
Úkolem Městské policie skutečně není vyvážet
vagabundy v antonech kamsi do polí, nemá
k tomu ani prostředky a oporu v zákoně. Snad si
to radní od pana metodika nechají vysvětlit.
Zlatým hřebem semináře bylo rozdávání jmenovacích dekretů, kterými se vybraní účastníci stali
členy poradní skupiny, mající za úkol formulovat
koncepci magistrátní bezdomovecké politiky.
Ta prý bude stát nad Akčním plánem. Už teď
je ale zřejmé, že oba dokumenty budou zcela
neslučitelné. Místo aby, jak velí zdravý rozum,
plán vycházel z koncepce, snaží se nám radní
zapřáhnout vůz před koně. Do osmého září mají
jednotliví členové skupiny odevzdat své vize
řešení bezdomovectví. Jak s nimi na radnici
naloží,budeme samozřejmě bedlivě sledovat.
Alexandr Budka
ŘÍŠE POD OCHRANOU POLICIE ČR
Zajímavě projevili své vlastenectví češti krajní
nacionalisté z organizace Národní odpor a z Dělnické strany, což jsou odpadlíci od republikánů
Miroslava Sládka. Kdovíproč právě 16. srpen si
vybrali jako „Den svobody“ (název vznikl patrně
jako zkratka a v plném znění by mělo být „Den
svobody pro ty, kteří chtěji omezit svobodu
všech ostatních“). Svou demonstraci uspořádali
v Hradci Králové a pozvali na ni řečníky z řad
německých neonacistů. Jeden z nich v projevu,
patrně aby zalichotil hostitelům, uvedl, že „Česko
se nachází v centru Velkoněmecké říše“. Lze jen
doufat, že podobným umístěním do centra byli
polichoceni nejen účastníci akce, ale i policisté,
kteří je hlídali, a úředníci, kteří ji umožnili. Být
v centru Velkoněmecké říše je přece tak povznášející – jeden by skoro až zapomněl, že Čechy
v této říši svého času měl čekat odsun kamsi na
Sibiř a české Židy a Romy vyhlazení…
Andrea Novotná
5
novy_prostor_312.indb 5
26.8.2008 23:29:43
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Autorka: Marta Harasimowicz
Í NOVÝ DŮM, VE KTERÉM STRAŠÍ
BUDETE-LI MÍT PŘED SEDMOU HODINOU RÁNO CESTU KOLEM KONĚVOVY ULICE NA PRAŽSKÉM ŽIŽKOVĚ, JISTĚ SI VŠIMNETE PODIVNÉ SKUPINY LIDÍ NERVÓZNĚ POSTÁVAJÍCÍCH VE FRONTĚ, JEJÍŽ KONEC
SOTVA UVIDÍTE.
Možná zahlédnete prodavačku z oblíbené
večerky, třeba i vašeho učitele angličtiny nebo
slovenskou doktorku, která vás ošetřovala na
pohotovosti. Uvidíte mnoho rodičů s dětmi,
nebudou však chybět ani lidé v důchodovém
věku. Budou se dívat nevyspanýma očima na
hodinky, chaoticky prohlížet papíry, někdo
možná zabuší na dveře. V sedm se vchod vedlejší budovy odemkne a dav se začne rázně
hrnout dovnitř. V nastalém zmatku už ani
nepoznáte, zda mezi pár stovkami lidí není
i váš instalatér.
Je ráno. Na cizinecké policii začíná další den.
K 31. květnu 2008 evidovala tato instituce na
území ČR přes čtyři sta tisíc cizích státních
příslušníků.
Evidovaní cizinci tvoří nejpočetnější skupinu
migrantů v ČR. I tato skupina se ovšem dá
rozdělit do podskupin – podle země původu
a typu uděleného povolení k pobytu. Máme tedy
v Česku přistěhovalce z členských státu Evropské unie (nejvíce ze Slovenska a Polska) a z tzv.
„třetích zemí“ – mimo EU (největší skupinu tu
tvoří Ukrajinci, pak Vietnamci a Rusové), dále
cizince s trvalým pobytem na území ČR (má ho
zhruba 40 % všech evidovaných cizích státních
příslušníků), s různými typy dlouhodobých
pobytů (přechodné pobyty občanů EU, povolení
k dlouhodobému pobytu či dlouhodobá víza
občanů třetích zemí) a azylanty. Z hlediska
právní a sociální situace se tyto podskupiny
mezi sebou podstatně liší – v žádném případě
nelze brát legální migranty jako jednu společenskou vrstvu.
Důvody, proč se tito cizí státní příslušníci
rozhodli žít v Česku, jsou různé. Většinu
migrantů přivádí ke změně státu perspektiva
vyšších výdělků a lepšího zaměstnání. Platí
to především pro v ČR nejpočetnější skupiny
přistěhovalců, kteří přicházejí ze středoa východoevropských zemí. Zároveň je třeba
zdůraznit, že ne všichni cizinci pobývající v Česku za účelem práce mají stejný přístup: někteří
plánují zůstat, jiní (podobně jako např. Češi
ve Velké Británii) berou svůj pobyt spíše jako
krátkodobější příležitost finančně si polepšit
a chtějí se po čase vrátit do své vlasti.
FOTO: HZA BAŽANT
DĚLNICE, STUDENTI, MANŽELKY
Významnou skupinu tvoří zahraniční studenti, kteří do ČR přicházejí kvůli vzdělávání na
českých školách (dle statistik ČSÚ tvoří 7,5 %
všech českých studentů).
Dalším možným motivem migrace do Česka je
podnikání (často přitom sociální situaci podnikajících cizinců v praxi jen těžko odlišíme
od zaměstnaných migrantů – což je vidět na
příkladu migrantů z Vietnamu), dále rodinné
a společenské vazby s migranty, kteří již žijí
v ČR. Podstatnou skupinu přistěhovalců tvoří
také migranti motivovaní politickými nebo
společenskými důvody. V mnoha případech
se tento faktor překrývá i s ekonomickými
motivy (např. u migrantů z bývalých sovětských republik či z Mongolska).
CVIČÁKY VŠEDNÍHO DNE
Ačkoli počet cizích státních příslušníků trvale
žijících v České republice roste, jejich integraci pořád stojí v cestě mnohé problémy.
Jde jednak o nepříliš vstřícný přístup českých
6
novy_prostor_312.indb 6
26.8.2008 23:29:44
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
občanů k imigrantům, jednak o způsob, jakým
se k rostoucí imigraci přistupuje ve veřejné
debatě – a potažmo i ve veřejné správě či
v legislativě.
Bohužel, česká společnost stále nepatří k nejpohostinnějším. Setkání s projevy rasismu (ať
už viditelného nebo skrytého) bývá jednou
z prvních zkušeností migrantů na českém
území. Dalším problémem, se kterým se mnozí přistěhovalci těžko vyrovnávají, je také
nezájem Čechů o navazování bližších osobních
vazeb s cizinci (mají s tím problém zejména
přistěhovalci vychovávaní v kulturách více
založených na komunitních vztazích). Budování pozitivního obrazu cizince u českých občanů nenapomáhá ani obecný mediální přístup,
ve kterém nejsou vzácné projevy netolerance
nebo stereotypního myšlení (naopak docela
běžné je strašení veřejnosti údajnými negativními následky multikulturalismu v západní
Evropě, aniž by si publicisté používající tento
rétorický nástroj uvědomili, že situace v ČR má
k vývoji na Západě hodně daleko).
Za vystižnou alegorii vztahu Česka k cizincům
ať poslouží cizinecká policie. Kromě dlouhých
front a strkanic u dveří se tam klienti mohou
vždy těšit na spoustu dalších nepříjemných
zážitků. Arogantní chování úředníků, z nichž
mnozí připomínají spíše vojenské cvičitele
(včetně hojného používání nástrojů jako řev
nebo oslovování tykáním), jejich nedoinformovanost (stane se, že na konkrétní otázku
položenou více úředníkům dostanete několik
odlišných odpovědí) a mnohdy velmi slabá
jazyková výbava (nemluvíš perfektně česky?
tak to si najdi tlumočníka nebo se vrať domů!)
jsou bohužel běžnou součástí fungování této
instituce. Když k tomu přidáme ne moc vstříc-
Od chvíle, kdy jsem přijela do ČR, jsem stále
nucena odpovídat na otázku: „A kdypak se vrátíš
domů?“ Do jakéhopak domu, přemyšlím, ptám se
snad já vás, zda budete dneska přespávat u sebe
v Holešovicích? Samozřejmě ale jde o Polsko
– zemi, z níž pocházím. Mé snahy vysvětlit, že
do Polska se vracet neplánuji, že můj „dům“
(a spousta s tímto pojmem spojených věcí) se
teď nachází v Praze, ne vždy účinkují. Dokonce
občas vyvolávají smích. Netuším, co může být
na tom, že chci zůstat v Česku, legračního, a tak
se sama nikdy nesměji a tuhle otázku upřímně
nenávidím. Stejně jako nemusím i některé další
věty, pronášené lidmi při setkání se mnou: „Ty
asi budeš věřící?“ „Tuhle jsem byl ve Varšavě
– moc se mi tam nelíbilo.“ „Vy tak směšně šišláte!“
„Spolubydlící bratra přítele mé kadeřnice je také
Polák, to vás musím seznámit.“ Sama si myslím,
že je na mně tisíc zajímavějších věci než země
původu... Diskriminace nespočívá jen v čistě
negativních reakcích – mnohdy už jen přílišná
excitace „cizinectvím“ migranta dokáže být
hodně nepříjemná...
nou politiku českého státu vůči migrantům,
odneseme si dost pesimistický dojem.
Od vstupu ČR do Evropské unie se pochopitelně
zpřísnila pravidla udělování víz a povolení
k pobytu státním příslušníkům třetích zemí.
Ani situace občanů členských státu EU se ale
v této otázce příliš nezlepšila. Neexistuje pro
ně už sice ohlašovací povinnost (teoreticky
by přistěhovalec ze země EU mohl pobývat
v ČR i několik let, aniž by ho evidovaly orgány
ministerstva vnitra) ani institut pracovního
povolení – stále se však z mnoha důvodů (zdravotní pojištění, využívání služeb veřejných
institucí, zdanění a úlevy na daních, někdy
i zaměstnání) i pro tuto skupinu přistěhovalců víc vyplatí mít oficiální status. Pravidla
udělování trvalého pobytu (nižší status
dlouhodobého pobytu dává občanům třetích
zemí jen málo výhod, v případě občanů EU se
jedná dokonce o téměř nic neměnící formalitu)
se ovšem zpřísňují. Dnes je udělován po pěti
letech od získání přechodného nebo dlouhodobého pobytu (oproti dřívější lhůtě tří let)
– ale jen v případě, že dlouhodobý pobyt byl
udělen za účelem zaměstnání nebo podnikání. V případě, že cizinec studuje nebo je v ČR
„jen“ jako rodinný příslušník Čecha či druhého
ohlašeného cizince (což se týká žen v domácnosti, dětí nebo důchodců pobírajících důchod
v jiném státu), počítá se jeden skutečný rok
pobytu jako půl roku. Navíc byla 20. prosince
2007 – přes protesty lidskoprávních organizací
– schválena novela cizineckého zákona, která
zpřísňuje pravidla udělování trvalého pobytu
na základě sňatku s českým občanem (údajným
důvodem je zabránit fiktivním sňatkům): kdysi
byl v takové situaci pobyt udělován automaticky, teď je třeba čekat jeden až dva roky.
PŘESTÁVKA V ŽIVOTĚ
Představte si tvrz uprostřed lesa, vzdálenou
několik kilometrů od nejbližší civilizace,
do níž se nedostanete jinak než se speciálním povolením, ve které jsou – v několika
desítkách maličkých místností – ubytovány
stovky lidí. Vězení? Samá voda, je to jedno
z českých zařízení pro uprchlíky...
Každý žadatel o azyl je povinně umístěn
v takovémto zařízení na dobu tří týdnů až šesti
měsíců karantény (po uplynutí této lhůty se
většina žadatelů přesouvá do jiného druhu
pobytových středisek). I když pro mnohé
uprchlíky je chvíle příchodu do uprchlického
tábora první, ve které se nemusí obávat o svůj
život a zdraví, odnést si z toho pobytu milé
vzpomínky je velmi těžké. Odcizení, špatné
ubytovací podmínky (donedávna většina
uprchlických středisek nenabízela ani tak
prozaické vybavení jako elektrické zásuvky na
jednotlivých pokojích), stísnění se spoustou
lidí na malém prostoru... Pro mnohé žadatele
je doba čekání na rozhodnutí o udělení azylu
časem úzkosti a deprese. Žadatelé o azyl se
v Česku nemohou legálně zaměstnat, a tak jsou
(nemají-li v ČR rodinu nebo přátele, kteří by
je finančně podporovali) odkázáni na pomoc
státu (ubytovaní v uprchlickém zařízení mají
nárok jen na malé kapesné) nebo na přivýdělek
prací v táboře. Obojí však nestačí na zajištění alespoň částečné samostatnosti. Navíc
i možnosti přivýdělku ( jedná se nejčastěji
o úklid, vaření nebo drobné opravy) bývají
velice omezené a neodpovídají počtu zájemců.
Také soustředění velkého počtu lidí pocházejících z různých kultur, mluvících odlišnými
jazyky, různého věku a s různými životními
zkušenostmi způsobuje každodenní
7
novy_prostor_312.indb 7
26.8.2008 23:29:45
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
konflikty a nenapomáhá ani tomu, aby se sžili
s českou kulturou a společností. K tomu ještě
přidejme nejistotu trvající občas i několik let
– od roku 1990 český stát vyhověl jen necelým
4 % žádostí o mezinárodní ochranu.
Co však po získání azylu? Zkušenosti mnoha
úspěšných žadatelů vypovídají o tom, že tím
problémy nekončí. Potíže s uznáváním průkazu azylanta jako plnohodnotného dokladu,
nemožnost vzít si úvěr v bance či koupit něco
na splátky – konečně i další běžné problémy
migrantů s integrací ve společnosti... „Troufám
si tvrdit, že mnohá práva existují jen na papíře.
Ve skutečnosti se opakovaně setkáváme s tím, že
jsme vnímáni jako lidé jiné kategorie, se kterými
se v této zemi nepočítá,“ píše na stránkách
migraceonline.cz azylantka z Čečenska, paní
Raisa Edilbieva.
HON NA NELEGÁLNÍHO
Zabývali jsme se zatím jen situaci evidovaných,
tedy legálních migrantů. Vedle legální migrace
existuje ale v ČR i obrovská migrace neregulérní. Jen v roce 2006 zaregistrovala policie
10 793 takových případů, lze ale předpokládat,
že je to pouhá špička ledovce.
Pod pojmem nelegální migrace si hned
představíme cizince, kteří se neoprávněně
dostali na území státu. Problém se ovšem
spíše týká migrantů, kteř í př išli o oprávnění k pobytu (např. př ijeli na turistické
vízum, které vypršelo, než se jim podařilo
najít legální zaměstnání). S neoprávněným
pobytem je úzce spojen problém práce
načerno (která k nabytí povolení k pobytu
neopravňuje, ba naopak – jakožto ilegální
činnost – bývá překážkou). Jen málokdy
je nezákonný pobyt a práce v ČR záměrem
migrantů. Nejčastěji se do takové situace
dostávají shodou náhod: kvůli problémům
s nalezením řádného zaměstnání, bydlení
či jiným formálním záležitostem. Jedná se
většinou o přistěhovalce motivované ekonomickými důvody, kteří jen málokdy ovládají
češtinu, často také v Česku nemají žádné
sociální zázemí. Nezvládají se orientovat
se v českých právních předpisech. Obávají
se (především kvůli nedostatečné jazykové
výbavě) obrátit přímo na úřady či jiné oficiální zdroje, a tak čerpají informace týkající se
pobytu v ČR hlavně ze zdrojů neformálních:
od spolupracovníků, známých nebo zpro-
středkovatelů práce. Není těžké představit
si, jak moc takové podmínky př ispívají ke
zneužití. Každodenní život neregulérního
migranta je poznamenán strachem před odhalením – ilegálové se snaží vyhýbat možným
konfrontacím s policií. Proto také nenavazují
společenské vztahy, nevyužívají zdravotní
péči, pohybují se jen mezi domovem a prací.
I to z nich dělá snadné oběti vykořisťování,
vydírání, podvodů a jiné trestné činnosti,
včetně obchodování s lidmi.
Přestože se jedná o celospolečenský problém
– pro některá odvětví průmyslu a služeb je
práce ilegálů zaměstnávaných zprostředkovateli dokonce dominantní formou zaměstnání
– policii se podaří odhalit jen malou část
tohoto druhu trestné činnosti. Nejčastějším nástrojem, jaký v boji proti ní používá,
je vyhoštění. To ovšem znamená, že trest
dopadne na oběti – zatímco většina zprostředkovatelů zůstává beztrestných.
Vzpomeňme si znovu na byrokracii, problémy ze získáním trvalého pobytu, zamítnuté
žádosti o azyl. Těžko vyhnout se dojmu, že
kdyby státní orgány část energie věnované
zbytečnému obtěžování migrantů daly do lepší
prevence proti opravdové trestné činnosti
kolem přistěhovalectví, kdyby se uvolnily
podmínky pro obyčejné migranty a získání
potřebných dokladů nepředstavovalo křížovou cestu, neexistovalo by mnoho dnešních
problémů a migrace by snad přestala být
strašákem pro veřejnost.
Autorka je studentka Filozofické fakulty
Univerzity Karlovy.
Co mají společného Jan Ámos Komenský, Josef Boleslav Pecka, Tomáš Garrigue Masaryk, Jan Masaryk, Edvard Beneš, Jiří Voskovec,
Hugo Haas, Josef Škvorecký, Yvonne Přenosilová, Arnošt Lustig, Milan Kundera a Karel Kryl?
Všichni byli migranti.
8
novy_prostor_312.indb 8
26.8.2008 23:29:46
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Autorka: Markéta Vinkelhoferová
ÚŘEDNÍ POSTUPY A VYJMENOVANÁ SLOVA
DOSTALI V ČESKU AZYL A NEJISTOTA PRO NĚ ZDÁNLIVĚ SKONČILA. JAK VSTŘÍCNÁ SE ALE VŮČI NIM
UKÁŽE ČESKÁ SPOLEČNOST? TUTO OTÁZKU ŘEŠÍ ŘADA RODIN, VYBRALI JSME SI DVĚ Z NICH.
Po několika vlnách uprchlíků – zejména
v době konfliktů na Kavkaze – od roku
2003 počet žadatelů o azyl (neboli mezinárodní ochranu) u nás klesá. Snížil se
i počet pobytových zařízení pro uprchlíky.
Pozornost se přesouvá z prvotní pomoci utečencům na otázku, jak těm, kteří
obdrželi azyl, či těm, kteří na něj čekají,
ale mohou si již legálně vydělávat na živobytí mimo uprchlické tábory, zjednodušit
integraci do naší společnosti.
Obdržením azylu či pracovního povolení
těžkosti pro cizince v Česku nekončí, právě naopak. „Byla jsem šťastná, když jsme
konečně opustili tu jednu místnost v táboře.
Měla jsem psychické problémy, které byly
spojením strachu z toho, co by se nám
bývalo mohlo stát, kdybychom neodešli,
a zároveň velkého stesku po domově,“ líčí
matka čtyř dětí z jedné muslimské středoasijské země. Rodina se ocitla téměř
bez prostředků. Matka kvůli psychické
nemoci nemohla pracovat a otcův plat
vystačil tak tak na živobytí. Díky pomoci
solidárních lidí, kteří se jim věnovali již
v táboře, se pro ně nicméně podařilo najít
levné bydlení.
Taková pomoc však není nekonečná,
nemluvě o tom, že muslimové z asijských
zemí jsou vesměs velmi hrdí lidé, kteří by
nejraději pomocnou ruku nepřijali. Zejména pro muže je nemožnost uživit rodinu
nedůstojná. Uvedená rodina z našeho
příběhu se po nějaký čas protloukala,
všechny čtyři děti (ve věku od osmi do
osmnácti let) začaly chodit do školy
a velmi brzy měly vynikající výsledky.
Pro děti se zdá být integrace mnohem
snazší než pro rodiče – velmi rychle se
naučí česky a mohou být výbornými
studenty. Otázkou však zůstává, jak se
srovnají s odlišným sociálním prostředím.
Z rodiny jsou vedeni k víře v boha, udržují
zvyky a tradice (včetně jazyka) své rodné
země, a zároveň se ve škole či mezi českými kamarády snaží „zapadnout“. Pokud
mluví plynnou češtinou jako rodilí Češi,
jde to mnohem snadněji. Někdy mohou
mít problémy s odlišnou barvou pleti,
nicméně situace v českých školách je dnes
v tomto ohledu jistě lepší než v prvních
letech po roce 1989 – s českými dětmi
sedí v lavicích nejen děti uprchlíků, ale
i mnoho vietnamských dětí či potomků
ze smíšených manželství. Je však ještě
brzy na to posuzovat, jak se budou děti
uprchlíků mít jako dospělí lidé a jaký na ně
má integrace v dětském věku vliv.
Daleko složitější situaci mají jejich
rodiče.
„Vystudovala jsem historii a dnes jsem ráda,
že mohu pracovat jako uklízečka a přivydělat si vařením,“ líčí mladá matka dvou
dětí z jedné kavkazské republiky. Jelikož
umí rusky, čeština pro ni není takový
problém jako u první ženy ze Střední
Asie. Jejímu manželovi se však neustále
nedaří sehnat pořádnou práci. Také studoval humanitní obory, ale v Česku se s tím
neuplatní. V době, kdy měla celá rodina
statut žadatelů o azyl, první rok pobytu
nemohl ani jeden z nich legálně pracovat.
Žít z dvanácti korun pro dospělého a šesti
korun pro dítě na den v uprchlickém táboře jim připadalo pod lidskou důstojnost,
a otec proto – jako mnozí jiní – vyrážel na
občasné „fušky“ (jak tomu říkají) načerno.
Poté, co již mohli legálně pracovat, odešli
z tábora a chvíli bydleli u přátel. „Sami
jsme si nemohli dovolit pronajmout byt, tak
nás ubytovali naši krajané u sebe. Někdo
je též vzal předtím k sobě, než se trochu
zmohli,“ vysvětluje muž z Kavkazu. „Dnes
již naštěstí máme azyl, sehnat slušnou práci
na pracovní smlouvu je však stále problém.
Ještěže moje žena má práci. Stejně neustále
řešíme dilema: Co dřív pořídit? Něco dceři do
školy, nebo synkovi do školky? O nějakých
drobných výdajích na zábavu či dovolenou
si můžeme nechat jenom zdát,“ posteskne
si. Jsou ale rádi, že bydlí „ve svém“. Měli
štěstí, že jim, cizincům, pronajali byt za
únosnou cenu a bez velké kauce.
Rodině ze Střední Asie pomohli přátelé
získat byt v rámci státního integračního
programu, kde stát přispívá určitou částkou
na nájem, ne však přímo azylantovi, nýbrž
nepřímo – formou dotace tomu kterému
obecnímu úřadu. Obecní úřad však musí
nejprve projevit zájem o zapojení do státního integračního programu. Procedura
byla proto velmi složitá a nebýt záruky
od českých přátel a neziskových organizací zabývajících se integrací cizinců,
nedokázala by si rodina takový byt zařídit
a nadlouho by zůstala co se týče bydlení
odkázaná na pomoc přátel. „To by jen zhoršovalo naše vztahy s našimi českými přáteli,
na kterých jsme byli závislí. Cítili jsme, že jim
pomalu dochází trpělivost a my jsme byli ve
velkém napětí. Nechtěli jsme být na obtíž…“
vysvětluje žena ze Střední Asie.
V rodině Kavkazanů nyní oba rodiče
pracují a starší dcera má ve škole velmi
dobré výsledky. Také díky dobrovolníkům
z neziskové organizace, kteří s ní občas
procvičují vyjmenovaná slova či psaní
velkých písmen a lákají ji k četbě českých
pohádek. S mladším bráškou mezi sebou
mluví česky, on se tu totiž už narodil.
Občas musejí být do večera sami doma,
dokud se rodiče nevrátí z práce. „Uvidíme,
na jak dlouho tuhle práci budu mít. Musím
si ji udržet, abychom naspořili nějaké peníze, rádi bychom si s ženou založili malou
firmičku – bistro nebo tak něco. Abychom
měli aspoň něco svého,“ svěřuje se muž
z Kavkazu. Je patrné, že příchozí cítí
velkou nejistotu, kterou by mohly překonat lepší podmínky pro uplatnění se na
pracovním trhu, vstřícnější postoj českých
úřadů, stejně jako chápavější postoj české
veřejnosti.
Autorka působí v občanském
sdružení Berkat.
9
novy_prostor_312.indb 9
26.8.2008 23:29:48
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Autor: Martin Pavlíček
DVA PŘÍBĚHY BEZ HAPPY ENDU
DMITRIJ A ANJA BY MOHLI BÝT KLIDNĚ SOUSEDY Z JEDNOHO MALÉHO MĚSTA, PŘÁTELI, KTEŘÍ SE
Z EKONOMICKÝCH DŮVODŮ ROZHODLI ODJET VYDĚLÁVAT DO ČESKÉ REPUBLIKY. TO, CO JE ALE VE
SKUTEČNOSTI SPOJUJE, JE TO, ŽE SE STALI DVOJITÝMI OBĚŤMI – OBĚŤMI TRESTNÉHO ČINU, KTERÝ
NA NICH SPÁCHALI JEJICH KRAJANÉ, A SYSTÉMOVÝMI OBĚŤMI ČESKÉ IMIGRAČNÍ POLITIKY.
DMITRIJ
Stavební inženýr Dmitrij potřeboval uživit
ženu a děti, proto se rozhodl najít si v Česku
práci jako dělník. Věřil, že se mu později podaří
založit si vlastní firmu a přivede svoji rodinu
do Čech.
Při zajišťování práce se Dmitrij obrátil na svého
souseda, tak jak bylo na maloměstě zvykem.
Za zprostředkování mu dal 1000 Euro. Bylo to
rychlejší a jistější než jet do Kyjeva a pokoušet
se pracovní vízum získat na české ambasádě.
Stejně by se nakonec musel spokojit s tamějším
prostředníkem, což bylo daleko nejistější než
věřit, že sousedův příbuzný spolehlivě zajistí
práci na stavbě v Česku. Při schůzce se zprostředkovatelem Dmitrij trval na tom, že chce
pracovní vízum a zdravotní pojištění. Dostalo se
mu ujištění, že vše bude zařízeno po příjezdu.
Dmitrije na nádraží vyzvedl Ilja. Dmitrij věřil,
že se dostal k dobrému klientovi. (Pozn.: slovo klient označuje zprostředkovatele práce,
který osobám z bývalého východního bloku
v České republice zprostředkovávají téměř
vše, od povolení k pobytu, přes ubytování až
po shánění práce. Klientský systém se pak užívá
novy_prostor_312.indb 10
jako označení pro soubor neformálních vztahů,
které mezi jednotlivými klienty a mezi klienty
a „zaměstnanci“ vznikají). Brzy ale poznal, jak
moc se mýlil.
Ilja odvezl Dmitrije a další tři muže, se kterými
cestoval, z nádraží rovnou na stavbu na okraji
Prahy. Už na nádraží vylákal Ilja z Dmitrije jeho
pas s tím, že ho potřebuje k jakémusi řízení
na úřadu práce a k vyřízení pracovního víza.
Dmitrij byl rád, že se dohody plní a že bude mít
pracovní povolení, a proto mu pas předal. Po
skončení práce byli dělníci převezeni na polorozpadlou ubytovnu, plnou dalších Ukrajinců,
Moldavanů a Mongolů. Dmitrij se dozvěděl,
že cena za ubytovnu 4500,- měsíčně mu bude
strhávána ze mzdy.
Další dny Dmitrij tvrdě pracoval 10-12 hodin
denně šest dní v týdnu na různých stavbách
v Praze. Každý týden dostal Dmitrij zálohu na
jídlo ve výši 500,- Kč. Po dvou měsících začal
Dmitrij po Iljovi požadovat slíbený plat. Ilja
si stěžoval, že doba je těžká, investoři neplatí. Sám však přijížděl na stavbu a ubytovnu
v luxusním osobním autě. Po dalším měsíci
došla Dmitrijovi trpělivost, manželka volala
z Ukrajiny, že rodině docházejí peníze, a Dmitrij
znovu žádal Ilju o výplatu. Ilja oznámil dělníkům, že se druhý den stěhují na stavbu za
Prahu a že jejich novým šéfem bude Alexandr.
Večer téhož dne byl Dmitrij a několik dalších
dělníků svědkem rozhovoru mezi Iljou a Alexandrem, ze kterého vyplynulo, že dělníci byli
jako námezdní síla koupeni v ceně 30 000,- za
jednoho. Dmitrij se cítil ponížen a rozhodl se
ze stavby odejít a protlouct se sám.
Ráno tedy Iljovi oznámil, že odchází, a požadoval po něm pas. Ilja se mu vysmál, kam že si
Dmitrij myslí, že bez platného povolení
k pobytu dojde a kde bude bez pracovního
povolení pracovat. Tak se Dmitrij dozvěděl,
že naletěl podvodníkům, že vízum v pase je
pouze turistické, že jej na pracovní z území
ČR změnit nejde a že žádné pracovní povolení
nikdy neměl. Ačkoli tedy od začátku chtěl
v České republice pracovat legálně, dostal se
podvodem do postavení ilegálně pracujícího
migranta. Byl v pasti.
Dmitrij řekl Iljovi, že trvá na tom, aby mu vyplatil dlužnou mzdu a zajistil jeho pobyt, jinak že
na něj podá trestní oznámení na policii. Ilja
se smál a ptal se, jestli Dmitrij ví, co se může
stát jemu nebo dokonce jeho ženě a dětem.
Dmitrij tedy ještě několik týdnů pracoval na
stavbě pouze za jídlo a ubytování na špinavé
ubytovně. Pak se ještě jednou pokusil s Iljou
vyjednávat o dlužné mzdě. Druhý den ubytovnu, kde bydlel, navštívila cizinecká policie na
anonymní udání. S Dmitrijem, který v Čechách
pobýval již druhý měsíc bez povolení, zacházela
jako se zločincem.
Na policejní stanici se v Dmitrijovi cosi zlomilo.
Věděl, že se stal obětí trestné činnosti. Nejen
že byl podveden, ale Ilja a další osoby zapletené
do vztahů kolem stavby a ubytovny s ním zacházeli jako s nevolníkem, vydírali jej a vyhrožovali
jemu a jeho rodině. „To se již nesmí opakovat,“
rozhodl se Dmitrij a chtěl na cizinecké policii
podat trestní oznámení.
Po určitých dohadech byl Dmitrij vyslechnut
zástupci specializovaného policejního útvaru, který má na starosti obchodování s lidmi.
Policisté zjišťovali podrobnosti, vypadalo to,
že Dmitrijův případ není ojedinělý a že osoby,
které zneužívaly Dmitrije, byly zapleteny do
široké sítě podvodníků a vykořisťovatelů.
Policisté také přislíbili Dmitrijovi, že bude-li
s policií spolupracovat, Česká republika mu legalizuje pobyt. Novela cizineckého zákona totiž
umožnila, aby cizincům, kteří se stanou obětí
obchodování s lidmi a spolupracují s policií, byl
udělen dlouhodobý pobyt za účelem ochrany.
Dmitrij s policií spolupracovat chtěl, domníval se
také, že by jej návrat na Ukrajinu mohl ohrozit,
a proto přivítal i možnost zůstat v Česku.
Jedinou vadou na kráse jeho příběhu byla
skutečnost, že cizinecká policie Dmitrijovi
udělila správní vyhoštění. Během spolupráce
s policií a trvání dlouhodobého pobytu za účelem ochrany sice nemohlo být toto vyhoštění
vykonáno, ale jeho vykonatelnost po skončení
trestního řízení visela nad Dmitrijem jako
Damoklův meč.
Dmitrij ve spolupráci s právníkem, kterého si
sehnal přes českého známého, zjistil, že správní
26.8.2008 23:29:49
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
vyhoštění může být zrušeno, pokud kriminální policie potvrdí, že jeho svědectví přispělo
k odhalení trestného činu obchodování s lidmi.
Dmitrij jásal, budoucnost si vysnil v růžových
barvách: „Proti podvodníkům bude svědčit, je
to sice nebezpečné, ale za to, co udělali jemu
a dalším lidem, musí tvrdě pykat. Policie určitě
vydá potvrzení o tom, že s ní spolupracuje, vždyť
si přece policisté pochvalovali, jak jeho svědectví
krásně zapadá do celého případu a je důležité pro
odhalení špiček překupnického gangu. Cizinecká
policie mu na základě potvrzení zruší správní
vyhoštěn a Dmitrij si najde práci a přiveze ženu
a děti do Čech. Měl by je opravdu rád tady u sebe,
protože výhrůžky, kterými jej častoval Ilja, nebral
opravdu na lehkou váhu.“
Deziluze přišla, když žádal kriminalisty o vydání
potvrzení, že s nimi spolupracuje. Ukázalo se,
že policie nemá dostatek důkazů, že se jedná
o obchodování s lidmi. Státní zástupce přikázal policistům případ odložit. Příběh Dmitrije a dalších jako by se nikdy nestal. Podle
Dmitrijova právníka byly ve vyšetřování patrné
určité formální chyby, Dmitrij se v tom ale příliš
nevyznal a hlavně řešil úplně jiný problém.
Žádné potvrzení o spolupráci s policií nedostane, svědectví, které podal proto, aby pomohl
odhalit osoby, které zneužívají, vykořisťují
a obchodují desítky cizinců a poškozují českou
ekonomiku a sociální systém neodváděním
povinných daní a pojištění, bylo úplně zbytečné. Pokud si Ilja a další přečtou Dmitrijovu
výpověď, může si být téměř jist, že se pomstí
jemu nebo jeho rodině.
Když bylo trestní řízení definitivně ukončeno,
bylo Dmitrijovi oznámeno, že musí do deseti
dnů opustit Českou republiku. V očích cizinecké
policie se tím, že se stal obětí trestného činu,
tím, že mu jiný znemožnil včas si prodloužit
vízum, stal nežádoucím cizincem, podvodníkem a kriminálníkem, kterému bude na tři roky
znemožněno vstoupit na území České republiky
a schengenského prostoru. Pro Dmitrije a jeho
rodinu bude mít tento zákaz fatální důsledky,
z chudoby, z níž si snažil pomoci poctivou prací
na území jiného státu, se následujících několik
let nedostane.
Dmitrij se cítil podveden a zneužit dvakrát. Ten
druhý podvod ho mrzel mnohem víc, přišel totiž
ze strany, ze které by to nečekal, od státních
orgánů, na které se obrátil v situaci, kdy nutně
potřeboval pomoci a se kterými spolupracoval,
protože věřil, že jsou tu od toho, aby chránily
slabší a vykořisťované. Místo toho se stal obětí
české restriktivní imigrační politiky, která sice
provedla Směrnici upravující pobyt osob, které
se staly oběťmi obchodování s lidmi, ale tak
formalistickým a podmínkami zatíženým způsobem, že předně zkoumá, zda se obchodovaná
osoba na území České republiky nenachází nelegálně, a pak jí teprve dochází, že právě ilegalita
je jedním z nástrojů, kterým obchodníci s lidmi
drží své oběti v šachu.
ANJA
Absolventka zdravotní školy Anja nemohla
dlouho sehnat slušně placenou práci. Jednou
ji zaujal inzerát shánějící pomocný zdravotnický
personál v pražských nemocnicích.
Anja cestovala do Česka prostřednictvím pracovní agentury, také ona za zprostředkování
zaplatila nemalou finanční částku. Ještě na
Ukrajině podepsala zprostředkovatelskou
smlouvu o budoucím zaměstnání v nemocnici, legálnímu výdělku již nemohlo stát nic
v cestě.
Možná jeli Anja s Dmitrijem stejným autobusem, který je dovezl na pražskou Florenc. Anju
zde vyzvedla zprostředkovatelka, odebrala jí
pas a odvezla ji do soukromého bytu v centru
města. Ráno jí zde její noví šéfové všechno
vysvětlili. Za zprostředkování cesty a „práce“
Anja dluží 3 000 dolarů, které musí splatit
z peněz, které vydělá poskytováním sexuálních služeb zákazníkům tohoto utajeného
privátního bytu. Kdyby chtěla utéct, může se
jí stát něco velmi velmi ošklivého nebo něco
podobného může potkat její příbuzné na Ukrajině. Anja ani nepotřebovala přesně popsat co,
jedna z dalších žen, které obývaly byt, si právě
zakrývala make-upem modřiny.
Po několika týdnech, kdy byla Anja nucena
k prostituci, bylo s ní zacházeno jako s předmětem bez vlastní vůle, nemohla svobodně
opustit byt, telefonovat ani dát někomu
o sobě zprávu, se jí podařilo přesvědčit jednoho ze zákazníků, aby zaplatil za to, že s ní
bude moci jít z bytu ven na kávu. Z kavárny
pak jednoduše utekla do rušných pražských
ulic. Na policii detailně popsala trauma, které byla nucena v minulých týdnech prožít.
V očích cizinecké policie, kterou obvodní
policisté neprodleně uvědomili, však na
území České republiky pobývala nelegálně,
turistické vízum, které pro ni zařídila fiktivní
agentura, totiž vypršelo čtrnáct dní poté, co
Anja přicestovala do Prahy a byla zavřena
v klubu. Jako nelegálně pobývající cizinka
byla umístěna do zařízení pro zajištění cizinců společně s dalšími cizinci, kteří pobývali
v Česku nelegálně nebo s těmi, kteří úmyslně
zapírali svoji totožnost, aby nebyli z území
České republiky vyhoštěni.
V zařízení pro zajištění cizinců byla Anja navštívena kriminální policií. A podobně jako Dimitrij
dostala nabídku, že pokud bude spolupracovat
s policií a bude vypovídat proti pachatelům
trestné činnosti, může jí být udělen dlouhodobý
pobyt za účelem ochrany. Jinak bude vzhledem
k nelegalitě svého pobytu vyhoštěna. Anja
dostala lhůtu na rozmyšlenou, třicet dní se
za dvojitým ostnatým drátem, denně kontrolována ostrahou a bez trochy soukromí. Mohla
se dobrovolně a svobodně rozhodnout, zda
s policií bude spolupracovat či nikoli. Vystresovaná souhlasila se svojí rolí svědka, žádala
však utajení své totožnosti. Kriminalisté zprvu
chápali Anjiny obavy, později však její žádost
o utajení zamítli s tím, že pachatelé trestné
činnosti Anju podle výpovědi stejně poznají.
Marně Anja argumentovala svým obrovským
strachem o svůj život a zdraví. Pár měsíců po
svém útěku z bytu, kde byla nucena k prostituci,
stanula osobám, které její ponížení způsobily,
tváří v tvář v soudní síni. Trest pro pachatele
trestné činnosti byl vyměřen ve výši tří let.
Situaci psychicky nevydržela a zhroutila se.
Stala se obětí podruhé.
VZPOMÍNKA NA DOŽIVOTÍ
Když Dmitrij odjížděl na dlouhé tři roky z České
republiky, říkal svým přátelům: „Naučil jsem se
tu mnoho zajímavých věcí, uvažuji, že si příště
otevřu podobně výhodný byznys jako Ilja. Nic mi
totiž ze strany české policie nehrozí.“ Dmitrij se
přitom sice smál, ale byl to úsměv, u kterého
mrazí, mrazí z důsledků, které jednomu obyčejnému člověku přineslo rozhodnutí udělat
správnou věc.
Anja pomohla české policii proto, aby nemusela dlouhé týdny žít za mřížemi detenčního
střediska, které více než cokoli jiného připomíná koncentrační tábor. V intencích platného
cizineckého zákona se svobodně ve lhůtě na
rozmyšlenou rozhodla spolupracovat s orgány
činnými v trestním řízení na odhalení trestné
činnosti. Doufala, že policie pochopí, jak traumatické je vyprávět znovu a znovu o otřesných
zážitcích z nucené prostituce, že pochopí, jak
nebezpečné je vypovídat proti osobám zapleteným do výhodného obchodu, který se točí
kolem nucené prostituce. Nepochopila. Anja
se vrátila na Ukrajinu, pět měsíců o ní nemá
její rodina žádné zprávy.
(pozn. Dmitrijův a Anjin příběh je kompilací příběhů několika cizinců, kteří byli oběťmi obchodování
s lidmi a pobývali v posledních letech v České
republice. Veškerá jména jsou fiktivní.)
Autor je právník.
11
novy_prostor_312.indb 11
26.8.2008 23:29:50
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Autor: Vít Klepárník
KONFLIKT O OSETII JAKO…
JIŽNÍ OSETIE, GRUZÍNSKÝ REGION, KTERÝ ALE JIŽ DLOUHO POD ZÁŠTITOU RUSKA EXISTUJE SAMOSTATNĚ, SE STAL DĚJIŠTĚM VÁLKY. TA BÝVÁ VNÍMÁNA JAKO BOJ DOBRÝCH „DEMOKRATICKÝCH
GRUZÍNCŮ“ PROTI AUTOKRATICKÉMU „RUSKÉMU MEDVĚDOVI“, NEBO NAOPAK JAKO VÁLKA „NAŠICH
SLOVANSKÝCH BRATŘÍ“ PROTI „KAVKAZSKÉMU BARBARSTVÍ“. V TOMTO ČLÁNKU NENABÍZÍME PODOBNĚ JASNÉ A ZAVÁDĚJÍCÍ ODPOVĚDI, CHCEME VÁLKU VNÍMAT V RŮZNÝCH VRSTVÁCH, KTERÉ MÁ, A SE
ZŘETELEM K JEJÍM HISTORICKÝM KOŘENŮM. NABÍZÍME NĚKOLIK „JAKO“, PODLE NICHŽ LZE VÁLKU
CHÁPAT A JEJICHŽ SPOJENÍM JÍ LZE POROZUMĚT.
Shrňme si krátce nedávné události. V červenci a na počátku srpna se Gruzie i Jižní Osetie
navzájem obviňovaly z vyprovokování pohraničních ozbrojených konfliktů. Sedmého srpna
uzavřely příměří, v noci na pátek 8. srpna však
gruzínské jednotky zahájily útok. V důsledku
masivního nasazení vojenské techniky – tanků,
raketometů a také letectva – obsadily během
pátečního dopoledne řadu jihoosetských vesnic
a dosáhly předměstí správního centra Cchinvali.
Ruské jednotky reagovaly a ještě téhož dne
večer jejich jednotky vstoupily zpět do města.
Během konfliktu označovaného někdy jako
„víkendová válka“ Rusové vytlačili gruzínské
jednotky z regionu a boj přenesly na vlastní
gruzínské území.
Ruské jednotky se z regionu postupně stahují,
ale až do data redakční uzávěrky se nestáhly úplně. Rusko se přiklonilo k možnosti
držet určitou malou část gruzínského území
(„nárazníková zóna“) jako nástroj strategie
a vyjednávání.
JAKO ETNICKÝ KONFLIKT
Dnešní Gruzínci a Osetinci jsou potomky dvou
odlišných národů či národností, které dnešní
území osídlily hluboko ve středověku. Předchůdci gruzínských kmenů zde žili již v prvním
tisíciletí našeho letopočtu. Osetinci se považují
za potomky alanských a skýtských kmenů, kteří
údajně žili na témže území ve stejné době jako
Gruzínci. Ve skutečnosti pravděpodobně přišli Osetinci do oblasti dnešní Severní Osetie
teprve ve středověku po zničení jejich říše v Asii
Mongoly. Kdy došlo k migraci části z nich na
jih, zůstává dodnes předmětem velkých debat,
pravděpodobně to však bylo někdy mezi 17. a 19.
století. Gruzíncům to nabízí argument, že z tohoto důvodu mají na území větší právo. Tyto úvahy
sice mohou obsahovat určitou část historické
pravdy, ale z hlediska historie a politické reality
(a uplatnění) jsou absurdní. Ukazuje to i izraelsko-palestinský konflikt (mají mít právo na stát
pouze ti, kteří před třemi tisíciletími osídlili
území „jako první“?). Dokonce i my bychom si
mohli položit otázku, zda máme právo na tento
stát, neboť jsme nebyli prvními historickými
obyvateli středoevropského prostoru.
Etnicky a nábožensky rozmanitý Kavkaz s desítkami kmenů, národů a nárůdků usilovali moskevští
vládci zkolonizovat už od konce vlády cara Petra
I. (přelom 17. a 18. století). Severní Osetie se
stala součástí ruské říše patrně roku 1774. Region Jižní Osetie a Gruzie si Rusko podrobilo roku
1801. Ve druhé polovině 19. století projevovali
Gruzínci větší snahy o emancipaci ze sociálního,
národního a náboženského nátlaku. Bylo tvrdě
potlačeno jejich chystané spiknutí, které usilovalo o vytvoření samostatného státu. Ani Osetinci
však nepřijímali ruskou nadvládu vstřícně.
Zlomem v dosavadním vývoji byly ruské
revoluce v roce 1905 a zejména v roce 1917.
Události roku 1917 umožnily Gruzii se na
krátké čtyři roky osamostatnit. Menševická
gruzínská vláda přitom Osetince nařkla ze
spolupráce s bolševiky. V letech 1918-1920
došlo k několika osetským povstáním, proti
kterým v roce 1920 krutě zasáhla gruzínská
Národní garda (3000 mrtvých). Střety Osetinců a Gruzínců ukončila až invaze Rudé
armády v roce 1921. Gruzie se spolu s Osetií
– přes určité integrační snahy na Kavkaze
na přelomu dvacátých a třicátých let – staly
až do roku 1991 prostřednictvím Gruzínské
ASSR součástmi Sovětského svazu. Přičlenění
Severní Osetie do Ruské federace a Jižní Osetie do gruzínské svazové republiky definitivně
potvrdilo rozdělení Osetinců jako národa či
národnosti.
12
novy_prostor_312.indb 12
26.8.2008 23:29:51
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Sami Jihoosetinci se však během sovětské
éry cítili znevýhodněni, protože na rozdíl
od Severní Osetie resp. Abcházie, které měly
statut autonomních republik (v rámci Ruské
federace resp. Gruzínské SSR), byla jižní Osetie
pouze gruzínskou autonomní oblastí. Gruzínci
naopak považovali postavení Jižní Osetie za
nepřiměřeně privilegované (někteří dokonce
ještě dnes rozhořčeně prohlašují, že „na všech
možných pozicích velel vždy Osetinec“). O status
autonomní republiky začali Osetinci usilovat
ještě za existence Sovětského svazu, jejich
snahy však Gruzínce od počátku popuzovaly.
Většina Gruzínců, Jihoosetinců (a také Abcházců) – navzdory dlouhodobému silnému vlivu
osmanské říše – vyznává stejné náboženství,
pravoslaví. Osetinci však nemluví gruzínsky,
ale rusky.
JAKO STÁTOPRÁVNÍ KONFLIKT
Státoprávní rozměr gruzínsko-osetinského
konfliktu vyjadřuje známá otázka: „Má mít
každý národ vlastní stát?“ Gruzínská a osetská
kauza jsou si v určitém smyslu podobné. Ani
jedno z etnik se nemůže opřít o silnou tradici
soudobé státnosti. Obě tak nedávno sáhly
k tomu, co můžeme označit jako „vymýšlení
dějin“ a tradice. Osetinci se tak např. v jedné
ze svých učebnic označují za „nejvzdělanější
a nejkulturnější kavkazský národ“. Gruzínci
ve snaze se vymezit vůči své historii v rámci
Sovětského svazu označují Rusko za „dějinného
nepřítele“ vedle Iránu a Turecka. Celé období
sovětské historie pak hodnotí jako éru ponižování, okupace, útlaku a rusifikace a odkazují
na krátkou existenci vlastní „demokratické“
republiky po první světové válce.
Gruzínská státoprávní i národní tradice sahá
hluboko do historie (a je zjevně starší než
státoprávní a národní tradice ruské říše), sami
Gruzínci ji však nyní do značné míry zneplatňují
úpornou snahou dokázat historickou a kulturní
převahu nad Ruskem. Už za předchozího prezidenta Ševarnadzeho slavili tři tisíce let vlastní
státnosti. Od roku 1991 odmítají připomínat
Den vítězství; prezident Michail Saakašvili
předloni odmítl navštívit oslavy šedesátého
výročí vítězství druhé světové válce s tím, že
to „není náš svátek“.
Gruzii po rozpadu Sovětského svazu (1991)
státy všeobecně uznaly, to už však Jižní Osetie
směřovala k odštěpení. Gruzínská Gamsachurdiova vláda v létě 1990 zakázala regionální
strany, zrušila výsledky regionálních voleb
a vyhlásila výjimečný stav. Od ledna 1991 do
léta 1992 probíhaly boje, do nichž se v závěru
zapojili i Rusové. Příměří podepsané prezidenty Gruzie a Ruska Ševarnadzem a Jelcinem
vymezilo jižně od Cchinvali bezpečnostní
koridor a přivedlo sem Společné mírové síly
(Gruzie, Osetie a Ruska). Jižní Osetii de facto
vládla samostatná administrativa podporovaná Ruskem. Pozici této vlády, v jejímž čele
stojí od roku 2001 bývalý funkcionář oficiální
komunistické mládeže Eduard Kokojev, se
však Gruzie pokusila zviklat s pomocí režimu
Dmitrije Sanakojeva, který sídlí ve městě Kurta
a ovládá několik osetských vesnic.
Sami Osetinci se již několikrát po roce 1990
vyslovovali k možnosti osamostatnit se. Již
v roce 1992 se obyvatelstvo vyjádřilo pro
odtržení od Gruzie a spojení s Ruskem. Stanovisko vzešlo také z referenda a de facto
jihoosetských prezidentských voleb v roce
2006. Vyplynulo z nich, že údajně 98 % obyvatel
podporuje Kokojevovu administrativu; pro-gruzínské sčítání skončilo v témže roce s podporou
94 % obyvatel pro Sanakojeva („referendům“
nebyli přítomni zahraniční pozorovatelé anebo
je provázely právní pochyby).
Jedním z nejpalčivějších problémů regionu
zůstávají utečenci. Podle sčítání obyvatel
z roku 1989 žilo na území Gruzie (vyjma Jižní
Osetie) kolem sto tisíc Osetinců, v roce 2005
jich zde bylo již necelých čtyřicet tisíc a dnes
existuje již minimální šance, že se vrátí. To stejné platí o gruzínských uprchlících z Osetie.
Státoprávní problémy Gruzie a Osetie jednoznačně neřeší ani mezinárodní právo. Zásada
práva národa na sebeurčení jednoznačně podporuje věc Osetinců. Princip, podle kterého
nelze měnit hranice státu bez souhlasu tohoto
státu, naopak podepírá gruzínské argumenty.
Případ Kosova sice není s Osetií totožný, ale
uznání Kosova Německem, Francií, Velkou
Británií, USA a posléze i Českou republikou
nepochybně vytváří silný argument pro právo
Osetinců na svrchovanost. Velikost, počet obyvatel, ekonomická síla i malá schopnost získat
podporu Jižní Osetii patrně přinutí usilovat
o určitou formu autonomie v rámci Ruska.
dnešnímu převažujícímu mínění přinesl rozpad
SSSR řadu negativních důsledků, s nimiž se
bude i tento region vyrovnávat řadu let.
Je třeba kritizovat jak gruzínský útok, jehož
tragické důsledky v Cchinvali zůstaly stranou
pozornosti řady světových médií, tak i nepřiměřené a vypočítavé akce ruských vojsk v některých částech Gruzie. Válka nebyla ale pouze
mocenským střetem Gruzie a Ruska, Davida
a Goliáše. Je konfliktem dvou diametrálně
odlišných vizí o uspořádání v Evropě a v jejím
nejbližším okolí. Je proto nutné spojit místní
historické souvislosti s procesem rozpadu
Sovětského svazu a rozšiřování NATO.
Evropská bezpečnost spočívá víc než šest dekád
na úspěšné spolupráci pěti mocností, USA,
Německa, Velké Británie, Francie a Ruska. Proces rozšiřování NATO, který pohání americká
domácí politika, tuto shodu přinejmenším
v posledních deseti letech podkopává. NATO
prosazuje takové pojetí bezpečnosti, která se
vymezuje proti vnější hrozbě a Rusko se pak
stává tím nejpravděpodobnějším rivalem.
Německo, Francie a Velká Británie se na dubnovém summitu NATO v Bukurešti postavily proti
pozvání Gruzie a Ukrajiny do tzv. akčního plánu
členství v NATO. Jejich rozhodnutí je však pouze
dočasné a konflikt kolem Osetie činí budoucí
kroky ještě dramatičtějšími.
Autor je historik a politolog.
INZERCE
JAKO BOJ ZA DEMOKRACII
Úsilí Gruzie za územní suverenitu vykládají
někteří žurnalisté jako střet demokratické
Gruzie a autoritářského/autokratického
Ruska. To ale v rusko-osetinsko-gruzínském
konfliktu výrazně kulhá. Problémy s právním
státem a demokratizací veřejného života má
totiž většina postsovětských států (pokud ne
všechny). Rusko značně diskvalifikuje to, že je
považováno za dědice Sovětského svazu, stejně
jako Putinův tvrdý kurz. Gruzie ale pro změnu
bývá některými autory kritizována jako polovojenský režim, lidskoprávní organizace upozorňují
na potlačování opozice a kontrolu médií a sám
gruzínský prezident Saakashvili proslul výrokem
o možných původcích nepokojů proti jeho vládě:
„na takové lidi nebudeme šetřit kulkami“.
JAKO GEOSTRATEGICKÝ KONFLIKT
K pochopení osetinsko-gruzínského (a ruského)
konfliktu nestačí rozumět etnicko-národnostním rozporům, snahám Jihoosetinců o sebeurčení a úsilí Gruzínců o územní svrchovanost
ani upřít pozornost k ruské politice. Navzdory
13
novy_prostor_312.indb 13
26.8.2008 23:29:51
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Autorství: Petr Porteš, Katarína Potfajová
,
U
O
N
E
L
O
V
O
D
A
KDYŽ N
E
I
N
Á
B
L
A
O
D
K
TA
Jako z pohlednice vypadají hory kolem Valbone
ALBÁNII SI NEJDE PŘEDSTAVOVAT JAKO NEBEZPEČNÝ RÁJ ZLOČINU, JAK VELÍ NÁŠ STEREOTYP.
VHODNOU CESTOU K JEJÍMU POZNÁNÍ NENÍ ALE ANI PROPAGAČNÍ SPOT ALBÁNSKÉHO MINISTERSTVA
CESTOVNÍHO RUCHU – JAKO VYSTŘIŽENÝ ZE SBÍREK FOLKLORISTICKÉHO KÝČE.
MALEBNÁ RYBÁŘSKÁ VESNIČKA
„Kdo vám prosím vás doporučil, abyste přijeli zrovna sem?“ ptala pokojská hotýlku v Shengjin, do
něhož jsme po několika dnech pěstění vzhledu
otrlých cestovatelů zavítali smýt prach z cest.
„Vždyť tady není nic, co by stálo za vidění,“
pokračovala. Marně jsme se dovolávali tvrzení
nejmenovaného průvodce, že tady někde nás
čeká malebná rybářská vesnička. Pokrčila rezignovaně rameny a s milým úsměvem Albánců nám
popřála hodně štěstí. Ani pohled z balkónu nám
najít vesnici nepomohl. Přímo naproti hotelovému vstupu čněly stříbrné věže rafinerie
ropy, která se svým hukotem připomínala až
do zítřejšího rána…
Jak jsme viděli cestou, Albánie se za poslední roky změnila. Za okny furgonu (minibusu
v soukromém vlastnictví, který zde představuje nejčastější způsob hromadné dopravy) se
střídaly rozestavěné budovy menších hotelů
a vil, prach a hlína ze zakládacích prací tvořily
umělý reliéf desítek hektarů podél silnice. Když
chceme vystoupit v centru vesnice, řidič k našemu překvapení zastavuje uprostřed opuštěného
staveniště. Betonové skelety nedostavěných
vysokopodlažních hotelů, zrezivělé armatury
betonových konstrukcí porůznu zpola zakryté
pískem, pohozené obaly od stavební chemie
s částmi zrezivělého nářadí tvoří nepřirozenou kulisu pro nízké domky, obchůdky a malé
provozovny původní zástavby krčící se v dlouhých pravoúhlých stínech sousedních velikánů.
Prodíráme se džunglí betonových monster,
ozdobených nezbytnou vlaječkou nadnárodní
společnosti, která hotelovou výstavbu financovala, směrem k pláži.
Od místních obyvatel se později dovídáme, že
tato část pobřeží byla vytipována jako místo
pro vybudování turistického letoviska. Masový
příliv turistů se ale nekonal. Zahraniční investoři
odešli stejně rychle, jako se rozplynuly jejich
marketingové kalkulace, a zanechali po sobě
torza megalomanské výstavby s nápisem Shitet
(Na prodej) a velkoplošné tabule s počítačovými
vizualizacemi budoucích hotelových komplexů
ostře kontrastujícími s jejich nynějším stavem.
Přesto se na bývalá staveniště vrací život. Betonové základy zarůstají trávou a tvoří ohrádky pro
pasoucí se krávy a kozy místních obyvatel, které
za soumraku okupují opuštěné pláže a nacházejí
pamlsky ve všudypřítomných odpadcích. Železobetonové skelety nedostavěných hotelů jsou
zase příhodným místem pro sušárnu prádla.
Stísněná realita někdejší rybářské vesnice se
na optimismu a dobrosrdečnosti shengjinských
obyvatel, jak se zdá, nijak nepodepisuje. Dál provozují svoje malé, přívětivé kafetérie, holičství
a obchůdky se zeleninou a typickým burkem,
improvizované myčky aut a opravny všeho druhu.
Prožitá zkušenost v nás ale zanechává nepříjemný pocit, že na „albánské rybářské vesničky“
ohrožené megalomanskými turistickými projekty
čekají nejisté časy.
HOST DO DOMU – BŮH DO DOMU
Toto rčení ve světě individualit a rozpadu společenství ztrácí lesk. Ne však v Albánii, kde je
postavení hosta výjimečné. Kanun – kodifikace
tradičního zvykového práva, jehož kořeny sahají
až do ilyrských časů a jímž se dosud řídí život
zvláště v horských oblastech severu Albánie,
hovoří o vztahu hosta a příslušníků rodiny domu,
do kterého je pozván, jasně. I když Kanun už
dnes přísně dodržuje jen málokdo, základní
pravidla stále platí. Host je opravdu polobohem
a stát se jím může každý, kdo zaklepe na dveře,
nebo je pozván obyvateli domu. V okamžiku, kdy
se nejskromnější pocestný svěří se rodině jako
14
novy_prostor_312.indb 14
26.8.2008 23:29:52
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
host, stává se mimořádnou a nedotknutelnou
osobností. Přímých zkušeností s albánskou
pohostinností máme několik a nebylo možné
si po nich Albánce nezamilovat. Každá návštěva
je fascinujícím, hlubokým prožitkem.
V Albánii se nikdo nepodivuje na otázkou dvou
ušpiněných turistů s batohem, zda si mohou
postavit stan na jeho pozemku. Naopak je vám
zpravidla okamžitě nabídnuto vstoupit a požívat
albánského pohostinství. Milé úsměvy s lehkými
rozpaky z jazykových bariér, lahodné jídlo připravené z místních produktů, které bez dalšího
zkoumání snesou, zvláště v horských oblastech,
přísná kritéria BIO potravin, nezbytná rakije
či albánský koňak a káva rozptylují jakékoliv
obavy. Albánci jsou v pohostinnosti velice
nenucení. Když nám docházela témata v rámci
velice omezené slovní výbavy (co děláme, odkud
jsme a že Albánie je „míre“ – dobrá), strávili
jsme několik hodin se zážitky jednotlivých členů rodiny. Albánci, se kterými jsme se setkali,
prokazovali neuvěřitelnou schopnost vyjádřit
i složitější příběhy, aniž by použili nám srozumitelného jazyka, a tak dochází (po vypití několika
albánských koňaků) k diskuzi o pověstné krevní
mstě. Večer nám hostitelé nabídli svoje vlastní
postele a nedbaje našich protestů si odnesli
matrace do jiné místnosti. Do noci se bavili
diskuzí o dvou pocestných s batohem z Česka
a Slovenska...
Pohostinnost se projevovala i jinak. Snaha Albánců vám pomoci, i přes jazykovou bariéru zjistit,
co potřebujete, hledáte, kam jdete a pomoci
vám s řešením situace má často za následek, že
kolem vás stojí asi půl vesnice místních, kteří
se zuřivě domlouvají, jak nejlépe váš problém
vyřešit. Když v jednom obchodě nemají něco, co
potřebujete, sami vás zavedou ke „konkurenci“.
Taxikář, kterého služby jsme odmítli, protože
jsme neměli dost peněz, nám sám zastavil furgon
a vyjednal dobrou cenu.
V ALBÁNII NIC NENÍ PROBLÉM
„Hallo“,“ How are you?“, „Where are you from?“,
„Anglez?“ ptají se s zájmem Albánci různého
věku, nebo jen tak nenuceně mávají na pozdrav,
aby se vrátili ke svojí partii šachu, koňaku
Skenderbeu a zakysanému jogurtu. Vůbec
nejsou překvapení z toho, že ani jeden z nás
Angličan není a že v kontrastu s jejich čistým
zevnějškem zrovna nevoníme. Zvyknout si na
to, že v Albánii jsou všechny problémy řešitelné,
pro nás znamenalo menší kulturní šok. Chcete
se vrátit skrz polovinu Albánie za jediný den,
protože zjišťujete, že vám docházejí peníze?
Není problém. Každý vám nabízí různé možnosti,
jak cestu uskutečnit. Všudypřítomné malé mikrobusy a dodávky (furgony) jezdí sice bez jízdních
řádů, ale za to pokrývají snad všechny kouty
Albánie. Stačí jen přijít na shromaždiště nebo
si ho stopnout po trase, dojednat si případné
odchylky od trasy a cenu za odvoz. Pro Albánce
je dohadování o ceně a umísťování pasažérů do
dodávky společenskou zábavou, které je třeba
nechat volný průběh. V Albánii se nespěchá. Že je
cestujících v dodávce víc, než by mělo? Nevadí.
Volně položené plastové stoličky rozšíří kapacitu
míst k sezení. Přetahování se o cestující mezi
řidiči skončilo vždy smířlivým poplácáním po
ramenou a nezbytnými vtípky.
V autokarech jste okamžitě vtaženi do bouřlivých diskuzí mezi cestujícími, kteří se jinak
neznají, a řidičem o tom, jakou hudbu budeme
v průběhu cesty poslouchat, jestli zapneme
klimatizaci, kdo se kde chystá vystupovat,
nebo naopak, co dělal ve místě, kde se rozhodl nastoupit. Nic není od počátku jisté a vše
se ustavuje v průběhu konkrétních situací.
Nestandardní situace jsou v Albánii standardem. Odbočování do protichůdných jízdních
pruhů pro nákup paprik v místním stánku se
zeleninou či kuřácké zastávky v průběhu jízdy
nikoho významně nevzrušují. Řidiči zastavující
v různých směrech, aby si v dopravní zácpě
vzájemně popovídali o životě, nevyvolávají
v ostatních účastnících silničního provozu
návaly mrtvice, ale poskytují čas k zapálení
další cigarety a k nové historce. Problém
s umístěním často přesouvaných zastávek
státních autobusových linek je tématem, do
kterého se zapojí veškeré osazenstvo kafetérie.
Než po nezbytné poradě a diskuzi o aktuálnosti jednotlivých zkušeností získáte konečný
verdikt, odcházíte s několika darovanými
cigaretami nebo s chlazeným nápojem. Všudypřítomné muly a chodci vstupují do vozovek
stejně nenadále, jako jsou místní řidiči schopni
rychle reagovat na jejich přítomnost. Nad tímto včelím úlem dohlíží nepříliš přísně působící
policista s píšťalkou, kterou užívá nejčastěji
k tomu, aby pozdravil projíždějícího známého
a na chvíli znovu zabetonoval průjezd silnicí
prohozením několika veselých poznámek přes
stažené okýnko.
Albánie je oproti jiným oblastem Balkánu také
až nezvykle nábožensky tolerantní. Existence
mešity v těsném sousedství katolického kostela
a pravoslavného chrámu nikoho neudivuje a vzájemné volné střetávání různých náboženských
kultur a jejich soužití, jak se zdá, posiluje.
„Malebná rybářská vesnice“ Shengjin
novy_prostor_312.indb 15
Albánci jsou nábožensky vlažní, ale otázky na
naše vyznání měli často. Zkuste jim ale říct,
že jste ateista, a dostane se vám přednášky
zakončené otázkou „A v co věří tvoji rodiče?“.
Odpověď, že otec je katolík, vyloudí na jejich
tvářích vítězoslavný úsměv. „No vidíš, tak ty
taky,“ kontruje veselým poplácáváním muslim,
se kterým cestujeme do hor.
PLÁŽ DHERMI, TAK TROCHU
Z(A)TRACENÝ RÁJ
Sjíždíme z dvoutisícových hor k pláži Dhermi,
neboli Drymades – nejkrásnější jižní části albánského pobřeží. Průzračná voda, bílé oblázky,
lávové vyvřeliny, žádné hotely a frajeři ve
sporťácích… Ale i tady se už rozmohl stavební
ruch, který má z kdysi panenského kusu pobřeží
stvořit turistický „ráj“. Nepochopil jsme ale pro
koho. Počet návštěvníků, které jsme za tři dny
potkali, by se dal spočítat na prstech několika
rukou. Plážová lehátka nové restaurace zela
prázdnotou, v jinak příjemném kiosku na pláži,
kde kdoví proč koupíte jen produkty zahraničních
značek, posedávalo asi dvanáct lidí a s nudícími
se barmany jsme si krátili čas testováním soudržnosti boxovacího pytle.
Na otázku, jestli do Dhermi jezdí víc lidí než
ti, kteří momentálně polehávají kolem kiosku,
nám barman odpoví, že přes víkend to tady bývá
„really crazy“, a tak zvědavě vyčkáváme do pátečního večera. Nával se ale nekonal. V půl třetí
ráno nás vzbudilo hlasité disko z nově otevřené
restaurace. V očekávání nejhoršího je odcházíme
požádat, aby se to otravné a lehce ubíjející duc
duc pokusili ztlumit. Na prakticky opuštěné pláži
a v ještě opuštěnějším baru to nebyl problém.
Albánci se zřejmě raději rekreují na bulvárech
a na plážích lehce ušmudlaného Vlore a o podobně i někteří zahraniční turisté. A dobře jim tak.
Jestli má jejich vkus udržet alespoň část jižního
albánského pobřeží relativně nedotčenou, jen
ať v něm zůstanou. Dhermi ale jeho budoucnost
zřejmě přece jenom dostihne.
Autor je student Filozofické fakulty Masarykovy
Univerzity.
Autorka působí v Hnutí Duha.
15
26.8.2008 23:29:54
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
16
novy_prostor_312.indb 16
26.8.2008 23:29:55
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
17
novy_prostor_312.indb 17
26.8.2008 23:30:00
18
novy_prostor_312.indb 18
26.8.2008 23:30:02
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Autor: Petr Pospíšil
JSME JEDEN KMEN
ROZHOVOR SE ZPĚVAČKOU MONIKOU NAČEVOU
MONIKU NAČEVU ZNAJÍ STOUPENCI ALTERNATIVNÍHO ROCKU VELMI DOBŘE. V KAVÁRNĚ JSME SI S NÍ
POVÍDALI O JEJÍM VZTAHU K TEXTŮM JÁCHYMA TOPOLA, O ZKUŠENOSTECH S HRANÍM V NĚKOLIKA
KAPELÁCH I O NÁZORECH..
ČEKALI ZPĚVÁKA
Jak jste se vlastně dostala k hudbě,
k dráze zpěvačky? Jaké byly vaše
začátky?
Když jsem byla teenager, tak jsem moc nepřemýšlela o tom, co budu dělat, neměla jsem
žádné plány. Spíš jsem hodně seděla na stromě
a fantazírovala. V šestnácti jsem začala hrát
ochotnické divadlo a v osmnácti dělala zkoušky
na DAMU, kam jsem se nedostala. Odešla jsem
do Prahy, živila se jako uklízečka a začala hrát
v A-studiu Rubín. Potom jsem chvíli pracovala
v České televizi, kde jsem se seznámila s Lexou
Guhou, který měl happeningovou skupinu
Hloupý přítel. S nimi jsem hrála pár představení, kde jsem už zpívala. Jedno z představení
viděl David Vávra a já začala hrát se Sklepem.
Rok před revolucí a za revoluce jsem hrála
v Ha-divadle v Brně s Arnoštem Goldflamem.
Potom jsem se vrátila do Sklepa. O zpěvačce
jsem začala přemýšlet, až když mi zavolal
jeden známý, že shání do kapely Něžná žláza
zpěváka. Domluvili jsme se, a tak jsem začala
zpívat.
Jakou zkušeností byla první
kapela? Jaké tam byly vztahy, jak
to bylo s očekáváním, že chtěli
původně zpěváka a nakonec měli
zpěvačku?
Hned jsme si začali rozumět. Když začnu
něco dělat, tak se do toho vrhnu po hlavě,
jsem emocionální typ, hned tomu dám
úplně všechno. Takže si myslím, že měli
radost, že jim přišel do kapely takovýhle
živel. Začali jsme převzatýma věcma,
např. od Doors nebo Patty Smith, takže
to bylo hodně divoké. Hráli jsme hlavně
na různých večírcích a svatbách, například i v sutích začínající Akropolis.
Kolem roku 1994 jsem potkala kytaristu Tadeáše Verčáka, který mě seznámil
s Michalem Pavlíčkem. Zrodil se plán
natočit můj debut. A tak vzniklo mé
první album Možnosti tu sou...
Z té desky potom vznikl delší, dlouhodobý projekt, spolupráce na dalších
deskách?
Během natáčení jsme dali dohromady kapelu
Načeva a s ní nějakou dobu vystupovali. Mělo
to veliký úspěch... o to větší zklamání přišlo,
když jsem kapelu rozpustila. Chtěla jsem něco
syrovějšího, temnějšího, psychedeličtějšího
a hlavně osobnějšího. Začala jsem hledat nové
muzikanty.
A našla jste?
Našla jsem v Havířově členy z rozpadlé kapely
Masomlejn a oni se odstěhovali do Prahy.
Přibrali jsme ještě jednoho a pustili se do
práce. Bylo to super… dali jsme dohromady
nové věci přes jamy, naprosto mi taková práce
vyhovovala. Rodila se nová deska Nebe je rudý,
na které už více spolupracujeme s Jáchymem
Topolem.
Já ho vůbec neznala. V rámci dělání nových
věcí v kapela Něžná žláza někdo přinesl samizdatovou sbírku Miluju tě k zbláznění a tam mě
nadchla báseň Udržuj svou ledničku plnou…
Hned mi sedla její poetika, bylo to nadčasové,
o člověku, o jeho vnitřním světě, o jeho myšlení. Takže jsem si ho vyhledala, byl redaktorem
v začínajícím Respektu, a požádala ho o svolení.
Musím říci, že Jáchym Topol je doteď můj nejoblíbenější žijící český spisovatel.
A jak on se díval na to, že slyšel ty básně
zhudebněné úplně jiným způsobem, než
jakým je svého času zhudebňoval on?
Když jsme letos vydali s Respektem v reedici
Možnosti tu sou..., Jáchym napsal o té době
mimo jiné do bookletu: „...Netušil jsem, že
končím s novinařinou na spoustu let a že pravděpodobně ta práce na textech mě vykopne do
prózy...“ Byla jsem šťastná, když jsem to četla,
tohle jsem ani netušila.
UNDERGROUND JE DŮLEŽITÝ
Jaká to byla spolupráce? Jáchym Topol
měl sám v osmdesátých letech svůj
hudební projekt Národní třída, několik
svých textů, které jste zhudebnila, on
nazpíval úplně jinak...
A nepoznala jste se v některé postavě
z jeho románu Sestra nebo jiné knihy?
Sestru mám moc ráda a pořád se k ní vracím...
i na poslední desku jsem použila text Ohnivá
voda. Jáchym psal svůj první román
19
novy_prostor_312.indb 19
26.8.2008 23:30:06
protože jsme se plížily lesem a nesměly jsme
natrefit na policii. Bylo to dobrodružství, byli
jsme v zakázaném území... myslím, že děti si
to budou pamatovat.
Sestra ve stejné době jako většinu textů, takže
je to určitě propletené.
Vy ale máte k undergroundu z dob minulého režimu celkový vztah, jednou jste
řekla, že vaše tajné přání bylo zahrát si
s Mejlou Hlavsou. Přitom to byla starší
generace než vy, která měla třeba i jiný
pohled na svět. Dnes tvoří většinu
vašich posluchačů spíš mladší generace,
která zase vyrůstá s jiným pohledem
A jakou mělo to vystoupení atmosféru?
Na místě, kde má stát radar, Greenpeace postavili dřevěný most a my všichni, co tam byli, jsme
chodili naproti sobě a na vrcholku toho mostu
jsme se potkali a podali ruce v tichém souhlasu
s přáním zastavit všechny války. Ty děti tam
byly jako taková naděje… bylo to silné. A pak
jsme zahráli s Justinem Lavach. Chodili tam
i místní lidé , třeba nějaký pán s ochočeným
kancem, nebo přijely holky na ponících. Jsem
moc ráda, že jsem to zažila.
Byla bych nejraději, kdyby mou muziku poslouchaly všechny generace, tak jako já poslouchám
muziku všech generací. A o undergroundu si
myslím, že je důležitý v každé době, protože
v něm vznikají nejzajímavější věci a hlavně
odtud přichází něco nového. Člověk by měl vyjít
se svojí aktivitou ze sebe, z hloubky, nenechat
se ovlivnit, najít si pravdu sám. Naštěstí je jen
jedna!
A s Mejlou Hlavsou jsem si nakonec i zazpívala
svou nejblíbenější píseň Magické noci.
V září budete hrát na koncertu pro
uprchlíky. Co vás přivedlo k podpoře
nevládek, které se jim snaží pomoct?
Jsem kosmopolita, mám ráda lidi a nenapadlo
by mě přemýšlet o tom, že támhleten je odtamtud, tamten vypadá takhle, takže bych o něm
měla smýšlet nějak jinak. Jsme jeden kmen,
a proto bychom si měli pomáhat. Tomuhle rozdělování vůbec nerozumím a nikdy rozumět
nebudu a nechci. Sama jsem napůl Bulharka
a napůl Češka. Moje děti mají jednu půli rozdělenou mezi Čechy a Bulharskem a druhou
polovinu mají z Anglie... a proč ne, ať se to
všechno mísí.
A umíte bulharsky?
No, já jsem tam dlouho nebyla, ale chystáme
se tam. Jako malá jsem hodně času trávila
v Bulharsku v hornaté části za Sofií s mým
dědou – pastevcem ovcí. Mám v paměti dlouhé
sezení pod stromem, mlčení a pozorování ovcí,
jejich klidu. Ten klid mám v paměti, takže pro
mě dodnes není problém sedět pod stromem,
nic nedělat...
Bulharštinu jsem pak dlouho nepoužívala. Ale
nedávno jsem byla v rámci festivalu Jeden svět
na bulharském filmu a rozuměla jsem všemu,
takže bych se do toho asi dostala, mám to pořád
v sobě.
PLÍŽILI JSME SE LESEM
Nedávno jste hrála v „nezávislém státě“
Peaceland, který vyhlásila organizace
Greenpeace na místě, kde má stát
americký radar. Co vás k tomu přivedlo?
Mám ráda organizace Greenpeace a když mě
o něco požádají, tak do toho většinou jdu. Už
jsem pro ně uváděla nějaký koncert. A s umístěním radaru také nesouhlasím... Vzala jsem
sebou obě děti, takže měly velký zážitek,
Už hrajete šestnáct let, když se za tím
ohlédnete, co vám to dalo a co vzalo?
Uvažujete o tom někdy?
Monika Načeva (1966) zpěvačka, v letech 1992-1994 ve skupině Něžná
žláza, 1994-1997 ve skupině Načeva, dále
pod svým jménem. Vydala Možnosti tu sou...
(1994), Nebe je rudý (1996), Mimoid (1998),
Fontanela (2001), singl na vinylu Tyhle dny
(2006), Mami (2007, zatím poslední album
společně s Michalem Pavlíčkem a Djem Five)
a reedici Možnosti tu sou... (2008).
Udržuj svou ledničku plnou…
Text: Jáchym Topol
Máš to rád když den posype tě popelem
Jó mám to rád když mi popeláři končej den
Tím rachotem jo tím rachotem
Máš to rád když den posype tě popelem
A duše na talíři rozprostřená je jak lágr
Sebe si nesu svůj otrok sebenegr
A duše na talíři rozprostřená je jak lágr
Sebe si nesu svůj otrok sebenegr
A co seš shrbenej co to taháš
A co seš shrbenej
Každej si hledá svý kam sebe vrazit
každej si hledá svý
Každej si hledá svý kam sebe vrazit
každej si hledá svý
Nejsem temný jsem jemný v hezkým svetru
Jsem sekáč všech svejch rodin
Udržuju svou ledničku plnou
Se sousedy nekomunikuju kontempluju
Udržuju svou ledničku plnou
Nevzalo mi to nic, naopak! Jsem šťastná, že
dělám to, co mě baví, co chci dělat a co má
pro mě smysl. Moje písně jsou takovým mým
deníkem. Je pár písní, které se povedly, tím, že
překročily osobní výpověď. Z toho mám největší
radost. Přeji všem, aby se jim podařilo najít
práci, kterou budou dělat od srdce a s láskou
a nadšením. To je důležité.
Na co se teď chystáte vedle koncertu pro
uprchlíky v září?
Chtěla bych pořádat takový cyklus koncertů,
kde chci představit hudební projekty z různých
končin světa a s kterýma chci společně vystoupit na dvojkoncertě. První bude v Lucerna music
baru 15. 10. a jde o kapelu JAHCOOZI, jehož
členové pocházejí z Londýna, Tel Avivu a Kasselu v Německu a jejichž frontmanka pochází ze
Srí Lanky. S nimi vystoupí raper RQM narozený
v Polsku, žijící ve Španělsku.
A jaké další kapely plánujete představit?
Dalším koncertem této série bude představení
londýnské skupiny My Toys Like Me, jehož hvězdou je Lazlo LaGeezer, který mi v roce 1998
produkoval CD Mimoid a zvláštní představení
Načevy, Pavlíčka & DJ Five, kde se jako host
objeví anglický elektronik Tim Wright.
Poslední otázka: Žila jste v Praze
a odstěhovala jste se z ní…
Odstěhovala, kvůli dětem. Mně jde jejich výchova mnohem líp mimo město, je tam prostor,
vzduch a jsou tam víc cítit základní věci. Vždycky si říkám, že děti si to stejně zažijí, odejdou
tam a čím později, tím pro ně lépe. Jsem ráda,
že odmalička vědí, jak se sázejí brambory a chodí pro mléko, chodí pro vajíčka a pro jahody…
vidí, že, to co jíme, někde roste a učí se jak.
Navíc tam zažívám úplné ticho a klid, což mi
dělá dobře k vyvážení mé práce.
Děkuji za rozhovor.
20
novy_prostor_312.indb 20
26.8.2008 23:30:08
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR |
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Autorka: Klára Cozlová
LESK A BÍDA NAŠÍ KRÁSY
O TOM, ŽE BLONDÝNY TO MAJÍ V ŽIVOTĚ LEHČÍ, ČI ŽE TO JSOU NAOPAK BRUNETKY, KTERÉ JSOU
KRÁSNĚJŠÍ, SE VEDOU V MNOHA ŽENSKÝCH MAGAZÍNECH SPORY. PŘESTO MAJÍ JEDNU VĚC VŠECHNY
TYTO ČLÁNKY SPOLEČNOU – A TO, ŽE KRÁSA JE PRO ŽENU VLASTNĚ NEJDŮLEŽITĚJŠÍ. JE TOMU ALE
OPRAVDU TAK? KVŮLI ČEMU, PROČ, NAČ A ZAČ?
Na negativní stránky, stíny krásy zbude trocha
pozornosti tehdy, když se v médiích spustí
otázka anorexie, vyhublých modelek, kolapsu
z nedostatku výživy. Jsou to však jen ojedinělé
výkřiky, krátké epizody, které se dále nevyvíjí. Nic to nemění na způsobu, jakým se ženy
zobrazují a jak v médiích vystupují. Vlastně
se nad tím ani nikdo nezamýšlí. Ale možná to
za zamyšlení stojí.
Skutečnost, že se více zobrazují ženy a ženská těla v reklamě, televizi i umění, je často
obhajována tím, že nejen muž se rád podívá
na ženské tělo, ale i žena raději uvidí ženskou
nahotu. Ženské tělo se představuje jako přirozeně krásné – ovšem i přirozenosti je evidentně třeba pomoci. Nejen že je téměř každá
fotografie upravená počítačem (retušovaná),
ale téměř každá žena má vlasy obarvené, s melírem či přelivem. O malování a make-upu ani
nemluvě. Než vznikne fotka či záběr v televizi,
dotyčná projde rukou kadeřnic a kadeřníků,
stylistek, vizážistů a vizážistek. Pokud je žena
ŽENSKÉ TĚLO PRODÁ COKOLIV
Udělám si to sama! Ty naše kozičky české....
Vychutnej si svého kozla! To všechno jsou
reklamní slogany, které byly doprovázeny
vyzývavou fotografií ženy. Bylo to ale potřeba? A proč se neobjevují také všude nahá či
polonahá těla mužů?
Jeden čas jsme téměř na všech reklamních poutačích viděli spíše tělo ženy. Tím, že se užívá
k prodeji jakéhokoli produktu, ztrácí vlastní
obsah. Oblíbeným sloganem marketingových
expertů a expertek bylo heslo: nahé ženské
tělo prodá vše! Proto se objevovaly reklamy
na nožířství s nahou figurou ženy či reklama
na barvy a laky s ženou s velkými ňadry. To
naštěstí dnes není tak běžné. Společnost se
mění a s ní i to, co je ochotná akceptovat. Na
druhou stranu se evidentně heslo marketingu
nezměnilo, jen se stalo trochu záludnější – dnes
se již ženské tělo jen nevystavuje, dnes se
i vyfukuje a z ženy již není ani objekt k dívání,
ale věc (viz nejmenovaná reklama na alkoholický nápoj) odsouzená k umlčení.
odhalená, není většinou vidět ani gram tuku,
záhyby kůže, znaménka, vrásky či povislá prsa.
Jistě držela dietu a co dieta nezvládla, zvládl
fotoeditor. Kam se tedy všechna ta přirozená
krása poděla?
OBJEKTEM POHLEDU
Jestliže se věnujeme kráse, nutně narazíme
i na přitažlivost. Musíme si ale také říci, jak
působí. Je za vším biologie a pouhá touha po
rozmnožování? Pokud bychom se přiklonili
k tomuto názoru, degradovali bychom lidský
druh na „pouhá zvířata“ se zájmem jen o zachování druhu.
Na touhu po kráse lze pohlížet také kulturně.
Ten, kdo umí užívat vládnoucí normy, získává
plus v podobě moci. Pokud přijmeme skutečnost, že o ženskou krásu jde prvotně, zjistíme,
že je také pro někoho určena. Ve společnosti,
kde jsou jasně rozděleny role žen a mužů
a kde jsou očekávány nejen způsoby chování,
ale i způsoby prezentace na veřejnosti, není
divu, že se ten/ta, který/á chce uspět, těmto
požadavkům přizpůsobuje. V tu chvíli se ale
žena ze subjektu stává objektem. Již není
jen ona – ona, která rozhoduje, ale je to ona
– objekt, jenž je pozorován, na nějž „se dívá“,
potažmo na nějž se dívá muž.
sklop oči a rychle pryč. Co kdyby... Ve zdravé
společnosti však žena zůstává i subjektem,
protože o veškerých svých aktivitách si může
rozhodnout a může se jim i vyhnout. Nikdo jiný
nemá právo o ní rozhodovat, rozhodovat o tom,
co svým zjevem myslela.
Nikdo jiný by také neměl mít právo určovat,
jak má vlastně vypadat. Kdy byla jen krásná
a kdy byla již vyzývavá. Krása je relativní
pojem. V průběhu dějin se mění a vyvíjí. To,
že nejsme všechny stejné a ani nebudeme,
jistě může změnit i budoucí normy. A možná
je nejvyšší čas.
TEN POHLED SE ŽENĚ PŘECI LÍBÍ!
Ano, samozřejmě z pohledu mužů žena i získává. Nedá se zamaskovat, že sexualita je do
určité míry (hlavně u mužů) spojena s vizuální
stránkou. Žena tak může svým vzhledem získat
určitou moc nad člověkem, který se na ni dívá.
Někdy jí to i dělá dobře, potěší ji to a zvýší
sebevědomí. Na druhou stranu i v této poloze
zůstává pouhým objektem, navíc omezeným
na objekt sexuální touhy. Na ženu „se dívá“,
protože to lze. Protože je všude a protože
tělo ženy je krásné... Kam tato logika vede?
Na ženu se i píská, protože jí to vlastně „dělá
dobře“. Na ženu si lze sáhnout, protože tu je
pro dotyk…
Ne, nemusí to být takto vyhrocené. Ale může
a mnohdy je. Jistě i vy máte tu zkušenost, kdy
jste si samy říkaly – nedívej se mu/jim do očí,
21
novy_prostor_312.indb 21
26.8.2008 23:30:18
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Dokončení citátu Billyho Wildera „Mnozí, kdo promilovali třeba celý život, dovedou...“ naleznete v tajence.
Vyluštění tajenky z čísla 311: „Touha státi se nepostradatelnými jest pákou pokroku. Ale brzdou pokroku je naše touha zůstati nepostradatelnými.“
(Tomáš Baťa), Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Blanka Belzová (Brno-Lesná), Žofie Kvasničková (Praha 2), Ondřej Slačálek (Praha 6)
Ceny do soutěže – 3x CD ve formátu MP3: Pro každého nebe od Květy Legátové – v hl. rolích rozhlasové nahrávky z r. 1991 se představili
Václav Postránecký a Karel Pospíšil – poskytl Radioservis, a.s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod:
www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected] Firemní prodejna
– Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
22
novy_prostor_312.indb 22
26.8.2008 23:30:19
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Autor: Jiří Ptáček
TŘEBA SE JEDNOU VRÁTÍ SLAVNÍ
START POINT ZAČAL JAKO MALÁ SOUTĚŽNÍ VÝSTAVA PRO ABSOLVENTY ČESKÝCH UMĚLECKÝCH ŠKOL.
BĚHEM ŠESTI LET SE ROZROSTL VE VELKOU MEZINÁRODNÍ PŘEHLÍDKU, KVŮLI NÍŽ GALERIE KLATOVY/KLENOVÁ MUSÍ UVOLNIT VŠECHNY SVÉ PROSTORY: GALERII U BÍLÉHO JEDNOROŽCE, KOSTEL SV.
VAVŘINCE V KLATOVECH A SÝPKU NA KLENOVÉ.
NEBEZPEČNÍ DIPLOMANTI
Je víc než pravděpodobné, že účastníci Start
Point neměli při přípravě diplomových prací
myšlenky na nějaké soutěžení, natož kdesi
v západních Čechách. Nic proti Klatovům, jen
se nedá předpokládat, že o nich diplomanti
ze čtrnácti evropských zemí někdy slyšeli. Ambicí
klatovské galerie ale je, aby se o nich dozvěděli. Kurátoři Pavel Vančát, Marcel Fišer a Edith
Jeřábková objeli osmadvacet akademií a v každé
vybrali jednoho diplomanta. Vítězi a držitelům
čestných uznání pak nabídli měsíční rezidenční
pobyty. Vítězi rovněž uspořádají výstavu a vydají
katalog. Když se podíváme na krásně vypravený
katalog loňské laureátky Petry Herotové, je zřejmé, že právě to je největší odměnou. Málokdo
by si podobně nákladnou publikaci mohl dovolit
tak krátce po ukončení studií.
Pořadatelé se musejí připravit na riziko, že
některá škola mohla mít neplodný rok a jiná
naopak plodný přespříliš. Na některých školách
je diplomantů málo, na jiných zase člověk musí
požádat o předběžný výběr těch „nejlepších“.
Klatovští kurátoři přiznávají, že si někde situaci
ulehčili a „nejlepší“ si nechali vytipovat. Pokud
to ale bylo v jejich silách, prohlédli si maximum.
Nejspíš díky tomu je přehlídka vyrovnaná a třebaže neboří žádné hranice, výslovně slabých
děl je na ní jen malý zlomek.
ČERNÁ SKŘÍŇKA
Pracovní pobyt, výstava a katalog letos připadly
Danielu Permanetterovi z mnichovské Akademie
der Bildenden Künste. Do jeho instalace divák
musí strčit hlavu a zjistit, že střešním okénkem nahlíží do auta převráceného na střechu.
Zšeřelým interiérem zní rozhovor unaveného
řidiče s Bobem Dylanem. Končí hlasitou havárií.
Diváka může napadnout, že je vtažen do paměti
vozu, poslouchá jeho černou skříňku, na kterou
se shodou okolností zaznamenalo přemítání
o osamělosti a strachu ze tmy.
Komisi je možné dát za pravdu, že Permanetterova instalace patří k nejsilnějším dílům
výstavy. Mimořádné jsou také jemné akvarely
a poetická 3D animace od Michiko Isogai,
Japonky studující v Helsinkách, hravé objekty
Adély Svobodové vycházející z absurdní logiky
quinessovských rekordů, nebo video Nicolase
Sancheze z Valencie, který svůj aktivistický
postoj metaforicky vyjádřil sběrem odložených
věcí z městských planin a jejich následnou
přestavbou ve vor, na němž nakonec odpluje
po řece.
Do přehlídky je začleněna i malá výstava Petry
Herotové. V duchu mimimalistické estetiky na
ní přeskupila bílé a barevné papíry formátu
A4 uvnitř balení, jaká svým kopírkám a tiskárnám kupujeme v papírnictvích. Je ovšem
dobré podívat na autorčin katalog, abychom
ucítili sepjetí těchto formálních variací s její
posedlostí kresbou. Tentokrát se Herotové
zdálo zajímavější nakládat přímo s materiálem,
na nějž obvykle kreslí, a odlišně využít postup
z její loňské diplomové práce. Tehdy rozkreslila
pohyb nohy při spinningu, jenže nakonec kresby
poskládala do jednoho sloupce na sebe. Člověk
si mohl prohlédnout jen tu svrchní a důvěřovat,
že je pokreslený i zbytek.
Akce koncipované podobně jako Start Point
nemohou vnášet do umění nové, zásadní
myšlenky. Nevadí, když připomínají koloniál
s rozličnými druhy zboží. Rozhodující je, jestli
nabízené zboží nemá prošlou záruční lhůtu.
Letos není na Start Pointu co reklamovat.
Talentovaných osobností je zde víc, než bylo
jmenováno. S řadou bychom měli počítat do
budoucna. Je dobré, když i oni získají ponětí
o malé středoevropské zemi. Třeba se do ní
jednou vrátí.
Start Point 2008. Galerie Klatovy/Klenová
(www.gkk.cz). Výstava potrvá do 29. září.
CENA OD VLADIMÍRA SKREPLA
Před rokem se umělci Dominik Lang a Michal Pěchouček dohodli, že by bylo dobré, aby mladí kurátoři, galeristé a umělci dali najevo, kdo je
ve starší generaci inspiruje. Nejdříve požádali umělce Jiřího Kovandu, aby nultému ročníku ceny propůjčil své jméno a hned nato oslovili
stovku kolegů, aby nominovali po dvou kandidátech. Nejčastěji jmenovaní se dostali do finále a celkovým vítězem se stal malíř a pedagog
pražské AVU Vladimír Skrepl. Od organizátorů dostal, co si přál – kytarové kombo – a jako jediný občan ČR je držitelem Ceny od Jiřího
Kovandy. Letošní ročník ceny se právě rozjíždí. Cena se však letos jmenuje po Skreplovi a příští rok se bude jmenovat po čerstvém držiteli.
www.laureat.cz
23
novy_prostor_312.indb 23
26.8.2008 23:30:21
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Autor: Tereza Marečková
STRASTI A SLASTI SKROMNOSTI
KDO NETOUŽÍ PO NÁVODU. RECEPTY, POKUD NÁS NEVODÍ ZA NOS, JSOU OBLÍBENÝMI RÁDCI NA CESTÁCH DUCHOVNÍCH I POZEMSKÝCH. OBÉ NEPŘÍMO PROPOJUJE NOVÁ KNÍŽKA: „PRAKTICKÉ A VYZKOUŠENÉ NÁVODY PRO EKOLOGICKY CITLIVĚJŠÍ PÉČI O DOMÁCNOST A OSOBNÍ HYGIENU.“ NAŠE DUCHOVNÍ
BYTOST SE PO POČÁTKU PRAXE V KNIZE POPISOVANÉ ZBAVÍ ZNAČNÉ ČÁSTI ZDUŘELÉ EKOLOGICKÉ
STOPY, NAŠE KARMA NÁS V PŘÍŠTÍM ŽIVOTĚ S VĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOSTÍ NEPŘESUNE DO OBŘÍ
TŘÍDÍRNY ODPADU.
VYKROČIT ZPĚT
Řečeno bez nadsázky: přítulná, na nechlorovaném papíře tištěná příručka je skvělým
přírůstkem na poličku v kuchyni vedle kuchařek. Nelže a skutečně nabízí velmi konkrétní
a srozumitelné nápady na údržbu domácnosti
i jejích obyvatel v přirozené, nikoli hysterické
čistotě. Alchymistické postupy v ní popisované nejsou nijak krkolomné a nabízejí prostor
i pro vlastní nápady a různé kolektivní kejkle.
Když se do výroby domácího gelu na praní
zapojí celá rodina, může se z nudné uklízecí
rutiny stát povedená taškařice. Škoda jen, že
v této kapitole chybí zmínka o teplotách, při
kterých je dobré to které prádlo prát. To totiž
hraje velkou roli v šetrnosti provozu pračky
a spotřeby energie.
Většina těchto pokrokových postupů, jak
sama autorka uvádí, jsou osvědčené a tradiční metody našich pra- nebo babiček, na
které se jaksi pozapomnělo, když lidé začali
podléhat sugesci, že jejich byt i tělo musí být
totalitaristicky vyčištěné a nadto ukrutánsky
voňavé. Leckdo si v kapitole o osobní hygieně
vzpomene, jakým býval v dětství ekologem,
když ještě smrkával do obyčejných bavlněných
kapesníků. Dnes je mnohde člověk po vytažení
této vymoženosti ohrožen sociálním vyloučením, podobně jako děvče s neoholenými lýtky.
V Sebezpytu se dočtete, jakým nešetrným
a hrubiánským procesem přicházejí na svět
krásné a vybělené papírové kapesníčky na
jedno použití…
Péče o domácnost i sebe sama je v podání
Kalistové skutečně tvořivým procesem. Po
domě pak nepochoduje armáda Mr. Musclů
a jiných tajemných agresorů, kteří jdou přes
mrtvoly už při výrobě, nemluvě pak o horách
odumřelých přátelských bakterií pokojně usídlených ve spárách koupelnových dlaždic. Tato
cesta vyžaduje samozřejmě víc času a energie,
než stisknutí tlačítka na prostředku na čištění
oken. Záleží na tom, zda člověk chce podléhat
vychytralé propagandě jedů obalených v syntetických vůních.
ROZŘEDĚNÉ SDĚLENÍ
Při očividně tak vážně míněném sebezpytování nadané autorky snad jen zarazí, že se
nerozhodla jít ve svém hledačství do všech
nabízejících se i skrytých souvislostí. V knize se poměrně soustavně objevují výrobky
zahraničních ekologicky šetrných značek, jako
je Ecover nebo Lavera. Jejich dovážení, ale
i celkový způsob prezentace obávám se nabádají spíše k „zelenému konzumu“, jak o něm
píše socioekoložka Hana Librová. Místo těchto
kamionových návštěvníků z Belgie a jiných
bašt environmentálně šetrných výrobků se na
našem trhu dají nalézt v některých případech
i lépe fungující české produkty a značky. (Viz
spotřebitelské testy na webových stránkách
časopisu Ekolist, kde se Ecover rozhodně neumisťuje na prvních příčkách.)
A zde je pravděpodobně jádro vnitřního
sporu celé knihy: souboj mezi duší ekologa
a tvořivým nutkáním grafika. Je pravda, že
i ekologicky citlivější přístup ke světu se musí
umět prodat, aby pronikl k veřejnosti, na oltář
efektnosti ovšem padá tolik bolestně prázdného místa! Názornosti a přesvědčivé obrazové prokomponovanosti by jistě dosáhla i na
skromnější a uživatelsky praktičtější rozloze.
Na nejplýtvavější stránku začal dokonce můj
muž neovladatelně vpisovat poznámky o tom,
že forma je přece obsah a že takováto kniha
podprahově popírá své vlastní poselství…
Osobní sdělení Magdaleny Kalistové tedy
působí trochu rozředěně. Zachovává si ale
příjemnou věcnost a osobní tón, díky němuž
cítíme za suchými návody příběh a také to,
že není lehké přisvojit si tuto dobrovolnou
skromnost.
Můj domácí sebezpyt
Magdalena Kalistová
Revolver revue, 2008
NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:
Vážná známost
Karel Šiktanc
Karolinum, 2008
Zik a Cháta
Petr Šmalec a Markéta Šimková
Baobab, 2008
Nakolik vážnou známost navázal Karel Šiktanc s poezií, je možné zjistit ve sbírce, v níž jsou soustředěny
verše z let 2003–2007. V bibliofilském vydání je
doprovázejí ilustrace výtvarníka Jana Koblasy.
Bylo nebylo, za devatero horami kdysi kdosi začal vyprávět
pohádku o kohoutkovi a slepičce. Nyní se dostává do tvůrčí
dílny, z níž už se zrodila například Šmalcova Abeceda, a noří
se z ní v naprosto novém hávu a s překvapivým rozuzlením…
24
novy_prostor_312.indb 24
26.8.2008 23:30:23
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Autor: Karel Veselý
ORIGINÁL, JEŽ NEZKOPÍRUJÍ
SLÁVA HIPHOPOVÝCH SAMURAJŮ WU TANG CLAN UŽ JE NEJSPÍŠE VĚCÍ MINULOSTI. GZA THE GENIUS
VŠAK NA SVÉM NOVÉM SÓLOVÉM ALBU PRO TOOLS PŘESVĚDČUJE, ŽE JEŠTĚ MÁ KE STAVU SOUČASNÉHO HIP HOPU CO ŘÍCT.
Přesně před patnácti lety vydal newyorský
kolektiv Wu Tang Clan své debutové album
Enter the Wu-Tang (36 Chambers). Osm rapperů
z Long Island tehdy natočilo milník hiphopové
historie, jež je měřítkem kvality dodnes. Jejich
pouliční mytologii, která si vypůjčuje z kung-fu
či samurajských filmů nebo třeba numerologie,
skvěle zachytil Jim Jarmusch ve filmu Ghost Dog:
Cesta samuraje. V našem desetiletí se rappeři
z Wu Tang věnují svým vlastním kariérám a celý
klan se schází jen příležitostně. Loňské společné
album 8 Diagrams bylo sice mírně schizofrenním
počinem, přesto ale dokázalo rozčeřit vlny zájmu
a naznačilo, že nejslavnější newyorská hiphopová skupina ještě pořád může promlouvat do
aktuálního dění. Potvrzení teď přináší jeden ze
zakladatelů Wu Tang Clan – Gary Grice alias GZA
alias The Genius na své sólovce Pro Tools.
RECYKLACE KONKURENTŮ
GZA natočil své první album už v roce 1990, ale
deziluze z nahrávacího průmyslu ho přiměla
k tomu, aby se svými bratranci The RZA a Ol‘
Dirty Bastard založili Wu Tang Clan a vydali se
vlastní cestou. Po průlomu s Enter the Wu-Tang
natočil GZA sólové album Liquid Swords, které
bývá – stejně jako zmíněný debut klanu – zařazováno mezi nejlepší hiphopová alba všech dob.
GZA si udělal jméno jako skvělý rapper a výtečný
textař v dobách, kdy to ještě něco znamenalo.
V novém tisíciletí sláva Wu Tang Clan a jeho rapperů postupně uvadala, revoluční minimalismus
jejich tracků se ohrál a v žebříčcích je vystřídala
nová párty generace reprezentovaná svalovcem
50 Centem. Právě jemu GZA nedávno věnoval
hořkou litanii Paper Plate, která newyorskou
hvězdu obviňuje z vyprázdnění obsahu hip hopu
na pouhé líbivé ódy na gangsterský život, které
ještě navíc nemají nic společného se skutečnos-
tí. Papírový talíř v názvu skladby je metaforou
recyklovatelnosti rýmů 50 Centa.
Na Pro Tools GZA místo hitových refrénů
a popových melodií servíruje syrové pouliční
příběhy do jednoduchých, ale maximálně účinných beatů sestavených ze smyček soulových
samplů. Přesně takové mu před léty ukuchtil na
Liquid Swords producent RZA a byla to vítězná
kombinace. Šéf Wu Tang Clan tentokrát připravil
jen dvě skladby (včetně výtečné Life Is A Movie),
zbytek desky ale měli na starost mladší producenti ze sdružení Wu-Elements. Ty si RZA
vychoval, a tak je jeho starý styl cítit z každé
skladby. A to dokonce i ze 7 Points, kterou pro
desku napsal detroitský talent Black Milk.
WU TANG NAVĚKY
GZA se na předchozích albech pokoušel reagovat na aktuální komerční proudy, nedopadlo
to ale příliš dobře. Teprve tři roky staré album GrandMasters natočené s DJem Muggsem
z Cypress Hill ho nasměrovalo zpět k dřevnímu
zvuku ranných devadesátých let. GZA strávil
letošní rok na cestách s koncertním programem
postaveným kolem své klasiky Liquid Swords
a Pro Tools se také vezou na současné vlně
nostalgie po zlatých časech newyorského
rapu. Její vzestup je samozřejmě reakce na
zaměnitelné teenagerské hvězdičky, které plní
současné žebříčky. Imitovat sound prvního
albu Wu Tang Clan se dnes v undergroundu
pokouší spousta rapperů a producentů, ale
GZA před nimi vždy bude mít obrovský náskok.
On je totiž originál.
Ačkoliv nemá rád teenagerský rap, GZA má na
desce také jednoho mládežníka. Je jím jeho syn
Justice, který hostuje ve dvou skladbách. Možná
se syn jednou potatí, zatím ovšem drážkám desky neohroženě vládne jeho otec. Jeho přednes
připomíná parní válec a texty je často potřeba
poslouchat několikrát, než z nich vystoupí
příběh. Pro Tools se paradoxně jmenuje stejně
jako sofistikovaný software používaný dnešními
hudebními producenty, jež se stal synonymem
zaměnitelnosti současné popové produkce. Nové
Album GZA je jejím přesným opakem.
Pro Tools, GZA, Babygrande
CONOR OBERST – KLUK Z MYSTICKÉHO ÚDOLÍ
Do klubu Roxy přijede z americké Nebrasky zahrát Conor Oberst, jeden z nejvýraznějších hudebníků na současné americké
indie-rockové scéně. Mozek kapely Bright Eyes je srovnáván s Bobem Dylanem a nestraní se politických témat. Často hraje na
akcích pro organizaci PETA a otevřeně podporuje Baracka Obamu. Ze zástupu současných písničkářů ho však vydělují především
poetické texty a cit pro melodii. Do Prahy přijede představit nové bezejmenné album. Doprovází ho na něm kapela The Mystic
Valley Band a soudě podle desky můžeme čekat folk říznutý rockem.
www.conoroberst.com
Conor Oberst & The Mystic Valley Band (USA), 10. 9., Roxy, Praha
25
novy_prostor_312.indb 25
26.8.2008 23:30:25
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Autor: Petr Šourek
VIRULENTNÍ PERFORMANCE
NA INTERNETU SE OBJEVIL NOVÝ ŽIVOT. V POČÍTAČOVÝCH SÍTÍCH SE SAMOVOLNĚ ŠÍŘÍ SOFTWARE.
POČÍTAČOVÉ VIRY MUTUJÍ, MNOŽÍ SE A VŠE NASVĚDČUJE TOMU, ŽE TAKÉ DOKÁŽOU HRÁT DIVADLO.
Čas od času se objeví zpráva, že v tom nebo
onom koutě světa bylo otevřeno první internetové divadlo. V únoru letošního roku to byl
například první polský projekt www.nettheatre.pl. Ti, co byli před ním, svou činnost již
většinou opět ukončili. Odkaz vás dovede na
stránku divadla, kde máte možnost většinou
z archivu, občas i živě sledovat představení
v zoufalé kvalitě.
Polský projekt umožňuje interakci s jevištěm
v podobě chatu, jiná internetová divadla se
spokojí s přímým přenosem po internetu.
Streamování či divadelní chat je vedle nízké
kvality obrazu postižen také častými problémy
se spojením a zpožděním, se kterým zpětná vazba od diváků dorazí k hercům. Je tak naprosto
přirozené, že se dosavadní pokusy streamovat
a chatovat divadelní představení nesetkaly
s větším ohlasem.
ROBOTI BEZ ROBOTY
Internet již prokázal svou schopnost přetvářet
lidskou společnost a vytvářet nová společenství
lidí a strojů. Každému z nás nabízí množství
identit a spolu s nimi možnost vyzkoušet vlastní
herecké schopnosti a fantazii. Prostřednictvím
avatarů můžeme žít jiný život ve virtuálním
prostředí, s jiným nebo žádným pohlavím,
s odlišnými nebo žádnými vlastnostmi a zálibami. Ve virtuálních světech se již uskutečnily
koncerty popových hvězd před zraky stejně
virtuálních fanoušků.
Ve virtuálním světě, na chatech nebo v e-mailové korespondenci se můžeme setkat také s roboty, kteří jsou na první pohled k nerozpoznání
od lidí komunikujících ve stejném prostředí.
Mezi nejslavnější chatterboty patří ELIZA,
která funguje jako automatický psychoanalytik
a zároveň i jako parodie psychoanalytických
stereotypů. Firmy vyvíjející umělou existenci
již zjistily, že se virtuální světy znamenitě hodí
pro softwarové testování jejich výtvorů. Nejsou
totiž o nic méně komplexní než skutečný svět
a robot se nemusí složitě maskovat do lidského
hardwaru. Robot Edd v Second Life tak testuje
své zatím omezené konverzační schopnosti.
NEZÁVISLÝ ŽIVOT SOFTWARU
Nezávislý život softwaru ještě tradičními prostředky naznačuje instalace Extraordinateur.
Programy, nebo lépe řečeno jejich funkce tu
mají lidskou podobu. Na scéně stojí Mister
Processor, pošťák E-mail ve žlutém plášti mu
přiveze zprávu na kole… Softwarově zajímavější je instalace Milenci Snehy Solankis, ve
které jeden počítač nakazí druhý milostným
románem. Debata počítačů postupně ztrácí
logiku. Obdobný, sebevražedný efekt předvádí
v hardwarové podobě robot v performanci To je
kola (Coke Is It) od SWAMP. Robot je naprogramován tak, že na sebe lije Coca colu tak dlouho,
až si rozleptá spoje.
A pak jsou ty počítačové viry. Když první z nich,
zvaný Creeper, utekl v roce 1970 Bobu Thomasovi do sítě, musel ho pronásledovat dalším
– Reeperem. Od té doby je stále zřejmější, že
počítačové viry vedou nezávislou existenci.
Dokážou se totiž samy překódovat tak, že je
pronásledovatel již nerozpozná. Starší viry žijí
a množí se v symbióze s imunizovanými operačními systémy. Jiné viry vznikají samovolně,
některé v inkubátorech. Většinou jsou zcela
neškodné a hravé. Jako dva milenci jménem
Yazna a ++, kteří bloudí po internetu. Pokud
navštíví váš počítač, zjistí pouze, jestli u vás
není jejich protějšek, a pak se opět smažou
a putují dál. Protože se nemnoží, nejspíš se
nikdy nepotkají, ale právě oni ukazují, jak by
mohli vypadat herci skutečného internetového
divadla.
POTKALI SE VE VAŠEM POČÍTAČI?
Dva viry se milují a hledají po celém webu.
Možná, že už Yazna nebo ++ byli na Vašem počítači. Jejich přítomnost je krátká a přechodná.
Oba viry žijí v dočasných a rychle přepsaných
souborech vašeho počítače. ++ chvíli čeká,
jestli se neobjeví Yazna. Yazna ale nejspíš
čeká na docela jiném počítači. Byli nebo jsou
u Vás? Zamilované viry vytvořil italský umělec Luca Bertini, informace na http://runme.
org/project/+ViCon/, kde se právě nacházejí,
se ovšem nedozvíte.
HIC SUNT LEONES 2008
V sobotu 13. září od 13 hodin se koná v Bohnické psychiatrické léčebně již 5. ročník mezinárodního festivalu bezdomoveckých divadel HIC SUNT LEONES 2008. Tento festival probíhá ve spolupráci s festivalem
Babí léto, který již tradičně pořádá sdružení Unijazz.
Vystoupí bezdomovecké divadelní společnosti ze Slovenska, Maďarska a pořádající divadelní společnost
Ježek a čížek, která kromě legendární Potopy světa uvede premiéru loutkové verze kultovního komixu
Pixy. Vstupné 80 Kč.
26
novy_prostor_312.indb 26
26.8.2008 23:30:27
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Autor: Petr Procházka
PROSÍME, PŘETOČTE
FANTAZIE, HRAVOST, NADŠENÍ A UMĚNÍ FILMOVÉ ZKRATKY BEZ OMEZENÍ HRANIC ŽÁNRU – TO JSOU
ZBRANĚ, JIMIŽ JE VYZBROJEN FRANCOUZSKÝ REŽISÉR MICHEL GONDRY, KTERÝ SE PROSLAVIL VIDEOKLIPY PRO RADIOHEAD, BJÖRK NEBO ROLLING STONES.
Už přecpané projekce a vřelé divácké přijetí
Prosíme, přetočte na festivalu v Karlových
Varech naznačily, že Gondryho díla padají
v Česku na úrodnou půdu. Ale nejen u českých
fanoušků je tento Francouz zapsán fantaskně
snovými kreacemi i elegantními nápady, jejichž
přitažlivost spočívá v jednoduchosti a kde se
originalita snoubí s řemeslnou kvalitou. Za
spletitý dějový vír řešení vztahové agónie
vymazáním určitého člověka z mozku ve filmu
Věčný svit neposkvrněné mysli si spolu s renomovaným scenáristou Charlie Kaufmanem (např.
Adaptace) odnesli Oscara za scénář. Další dílo
Nauka o snech – podivínský výlet do kolážové
říše divů, která je vyrobena z papíru, celofánu a představ, odehrávající se v chaotickém
mozku hlavního hrdiny – tento úspěch jen
prodloužilo.
ŠVÉDOVÁNÍ
Prosíme, přetočte je opět originální. A také
vyrazně vybočuje z Gondryho dosavadní tvorby.
Jerry (Jack Black) a Mike (Mos Def) jsou kámoši
už od dětství. Jerry je mechanik, pracuje na
skládce a žije v karavanu poblíž elektrárny.
Mike bydlí a pracuje ve videopůjčovně, kde
se snaží zachránit skomírající obchod. Žádný
div, že se uprostřed jejich nudných a nicotných životů zrodí v Jerryho hlavě paranoidní
představa, že mu elektrárna ničí mozek. Jednoho dne se tedy rozhodne, že na elektrárnu
spáchá sabotáž. Plán mu nevyjde, ale cosi
šíleného se opravdu stane. V továrně utrpí
úraz elektrickým výbojem, je ozářen a jeho
zmagnetizovaný mozek vysíláním elektromagnetických vln začne v Mikově videopůjčovně
mazat kazety. Jak tuhle katastrofu odvrátit?
Protože nechtějí hrstku posledních zákazníků
zklamat, nenapadne je nic lepšího, než s pár
dolary v kapse vzít kameru a filmy „přetočit“.
Nejlepším zákazníkem je osmdesátiletá babička s příznaky demence, jejíž oblíbené filmy
jsou Křižovatka smrti, Krotitelé duchů, Návrat
do budoucnosti, Řidič slečny Daisy, Vesmírná
Odyssea, Robocop nebo Lví král. Dvojice vyřeší
nastalou situaci s nervákem, ale elegantně
ve stylu generace YouTube. Rodí se tak nové,
většinou dvacetiminutové amatérské verze
hollywoodských hitů. Celý proces nazývaný „švédování“ pozvolna profesionalizují.
Z nouze udělají ctnost. Po jejich svérázných
předělávkách se strhne poptávka, časem do
natáčení zapojí celou místní komunitu a dozví
se o nich i právní zástupci mediálních korporací, které zde zastupuje Sigourney Weaverová,
jejíž role čarodějky byla pár scén předtím
„našvédována“.
Prosíme, přetočte sice na první pohled vypadá
jako nejvíc ukotvená v realitě, zde v realitě
maloměsta Passaic, odkud je to do tepajícího
New Yorku jen přes řeku, Gondry je však příliš
hravý na to, aby se držel ve vymezených hranicích. Příběh umístěný na pomezí fantaskního
a iluzorního je možno vnímat jako kontra způsobu, jakým je nakládáno s filmovou historií,
jak je digitálně upravována, pozměňována,
přerušována reklamami či ořezávána televizním
formátem. Na druhé straně si autor pohrává
s myšlenkou demokratizace filmu a nostalgicky volá po ztraceném světě VHS, který
reprezentuje autenticitu a sdílení filmových
fanoušků. Historie mizí nejen proto, že není
zaznamenávána, ale i proto, že není sdílena.
Nadšení je to, co poznamenává vyznění filmu
nejvíce. Jakmile se snímek dostane za vtipnou
část „švédování“, v níž se skvěle propojuje
excentrická Jerryho komika a Mikova civilnost,
jako bychom přetočili do jiného filmu... Všiml
jsem si, že se usmívám.
HANK A MIKE
NÁŠ VŮDCE
Oba pracují jako velikonoční králíčci pro Velikonoční korporaci. Do práce chodí jednou
za rok, ale výplatu pobírají celoročně. Když jeden z parťáků nedoručí velikonoční vejce,
následuje výpověď. Protože však nikdy nedělali nic jiného, stane se pro ně návštěva
úřadu práce hotovou pohromou. Ultranezávislý film těží ze syntézy reálného života
a absurdního povolání ovládaného zlou organizací spravující veřejné svátky.
Středoškolský učitel má za úkol během týdne vysvětlit
studentům princip života v diktátorském režimu. K neobvyklému
pokusu hry na hrůzy fašismu jsou žáci zprvu neteční, ale výuka
se brzy vyvine překvapivým směrem a ve třídě se začnou dít věci,
které by nikdo nečekal.
Hank a Mike (Kanada-USA, 2008, r.: Matthiew Klinck, 86 min.)
Náš vůdce (Něm., 2008, r.: Dennis Gansel, 110 min.)
27
novy_prostor_312.indb 27
26.8.2008 23:30:28
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
Autor: Martin Zichar
OSVALDE SBOHEM, BOŘUTOVÁ ODCHÁZÍ
KDYŽ PŘED JAKÝMKOLIV PRODEJCEM ŘEKNETE JMÉNO EVA BOŘUTOVÁ, NASKOČÍ MU NA TVÁŘI
ŠIBALSKÝ ÚSMĚV. JEJÍ ZPŮSOB PSANÍ JE OBDIVOVÁN I ZATRACOVÁN – CHLADNÝ VŠAK NEZŮSTANE
NIKDO. EVA BOŘUTOVÁ JE POJEM, KTERÝ JE NEROZLUČNĚ SPJAT SE STRÁNKAMI ULIČNÍKŮ V NOVÉM
PROSTORU. I PŘESTO LOUČENÍ BUDE, A TO SE TÝKÁ NEJEN PRODEJCŮ, ALE TAKÉ ČTENÁŘŮ, KTEŘÍ
BUDOU MUSET SNÉST ZTRÁTU NENAPODOBITELNÝCH FEJETONŮ STALO SE, ŽE...
Evo, ty odcházíš z Nového Prostoru.
Končí tedy nejen tvé psaní do NP, ale
také tvůj kontakt s prodejci. Jaké máš ty
sama s prodejci zkušenosti? Jací jsou?
Prodejci jsou různí. Někteří nesnesitelní, jiní
v pohodě a pak je tu několik prodejců, kteří
jsou naprosto kouzelní a když se na ně koukáte, tak vám je jasné, že tenhle svět je fakticky
nespravedlivý, protože umí kvalitním lidem vzít
vlastně všechno. A trošku se stydíte, protože
ti prodejci to občas v té hlavě mají srovnané
mnohem víc než my.
V čem?
Mají priority. Vědí, že v pondělí musí někde
sehnat teplou vodu a na příští měsíc pokoj nejlépe bez plísně, jídlo, několik kamarádů a v zimě
pokud možno hrubé ponožky. To my jsme často
takoví zmatení, protože toho máme mnohem
víc a nemáme čas definovat cíle a požadavky,
které na ten svůj život máme.
a já se ho ptala, proč to dělá a on mi řekl, že chce
vypadat jako Johny Depp. A z toho šílím.
Ovlivňují média tebe osobně?
Jasně, že jo. Nejvíc mě berou reklamy na deodoranty, auta a dětské piškoty. V tomhle to ti
prodejci mají zase o něco jednodušší, protože
díky tomu, že nemají peníze, tak o takových
věcech nepřemýšlejí. A proto jsou svobodnější.
My zabíjíme životy v obchodech, kde si tři hodiny
vybíráme mobilní telefony, potom plazmovou
televizi a den zakončíme na poště, kde stojíme
dvě hodiny, abychom zaplatili složenku za byt.
Jde to snad udělat jinak?
Jde. Právě že člověk musí mít odvahu postavit se
před zrcadlo a říct sám sobě: Takže se smiř s tím,
že budeš bílá a tlustá a nebudeš mít luxusní
byt a auto a nebudeš pracovat celé dny a tvůj
manžel nebude Johny Depp. No a co? Však se
sám koukni, na čem je ten svět postavený. Společnost od tebe vyžaduje, abys pracoval jako
magor a za to ti dá peníze, který ty pak vložíš do
dovolené, tedy zpět do společnosti, protože jsi
Podobáš se ty sama v tomhle spíš
prodejcům nebo „těm ostatním“?
Já mám jasno.
A tvé priority?
Bůh, můj muž, moje rodina, několik přátel
a ještě si chci začít pravidelně lakovat nehty.
Na nohách.
Když už jsme u těch nehtů – často jsi ve
svých fejetonech psala o vzhledu, boji
člověka sama se sebou a vztahu k názorům většinové společnosti. Je to tvoje
téma?
Píšu o tom, protože mě to štve a vím, že jiné ženské taky. Prostě nemám ráda, jak nás média tlačí
do nějaké formy, že my ženy musíme vypadat
všechny stejně. Musíme být opálené a štíhlé
a kupovat si vložky nad čtyřicet korun, protože
ty lépe sajou a nepáchnou a když si koupíme
levnější, tak jsme prostě prasátka. A to
platí i o chlapech. Minulý týden jsem se
brzo ráno probudila a můj muž cvičil
s činkami, dělal kliky a nevím co ještě
28
novy_prostor_312.indb 28
26.8.2008 23:30:30
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
To zní jako touha po usedlejším životě...
Já bych to nazvala „touhou po opravdovém
životě“.
Vím, že máš několik rozepsaných rukopisů. Pracuješ na nějaké knize?
Snažím se pracovat alespoň tak, že z nich pravidelně utírám prach. Ale mám plán je jednou
z té složky vyndat a dopsat je, alespoň jednu.
Trošku se bojím, co tam bude. Přece jen člověk
roste a to, co napsal včera, se mu už nelíbí.
Tvoji čtenáři tě buď milují, nebo tě
nemohou vystát. Jaký máš vztah ke
svému publiku ty sama?
Eva Bořutová s prodejkyní Majkou
a Borisem Hybnerem
udřený k smrti. To je začarovaný kruh. Angličané
tomu říkají „krysí závod“, „rat race“. Znám ale
několik lidí, kteří dokázali z toho kruhu vyskočit
a být v pohodě.
Co vlastně teď po odchodu z NP budeš
dělat?
Ještě nevím.
V minulosti jsi dostala několik literárních cen, tvoji tvorbu jsme mohli slyšet
na Českém rozhlase, dostudovala jsi
literární akademii, takže tvůj směr je
jasný, ne?
Hmm... no… chci konečně pořídit ubrus do
kuchyně a závěsy do pokoje a snídat a číst si
na Kampě a mít čas čekat v nemocnici, než mé
matce vytrhají všechny zuby. To je můj směr.
Věnovat se věcem, které mají smysl. Když napíšu
skvělý fejeton, u kterého se směje několik tisíc
čtenářů, ale nedokážu doma rozesmát svého
vlastního muže, pak je něco špatně a je úplně
jedno, kolik je za to peněz.
Stránky Uličníků s fejetonem Stalo se, že...
byly speciální objednávkou redakce Nového
Prostoru. Tehdejší šéfredaktorka Erika Hníková
mi řekla: Evo, chceme dvě stránky, které budou
naprosto jiné a originální a budou křičet, že
do Nového Prostoru nepatří. No a ony pravdu
křičí. Když vyšly loni první fejetony, stalo se
mi, že jsem nastoupila do tramvaje a posadila
se naproti moderně oblečenému muži, který
si četl Nový Prostor a já se nemohla dočkat,
až dojde na uličnické stránky a až se začte do
mého fejetonu a bude to jako ve filmu – on
se bude smát až k slzám a já se k němu vrhnu
a vykřiknu: To jsem napsala já... a mezitím ten
muž opravdu otočil list na uličnické stránky,
dal oči v sloup a přelistoval rychle na rubriku
o literatuře. Ale mě to nevzalo. Po tom, co
mě v jedenácti letech vyhodili z klavíru se
slovy, že mě rodiče mají dát raději na trubku,
se mně už máloco dotkne. Na druhou stranu
je hodně lidí, kteří čtou rádi to, co píšu. Vím
určitě o třech.
Já jsem četl některé tvé texty a popravdě řečeno, ne všechny tvé práce jsou
humorné a odlehčené. To se týká zvláště
tvé poezie.
Já myslím, že to je normální. Každý člověk je
občas děsně nešťastný a brečí a jde na most
a tam skočí nebo jde zpátky a zase brečí. No a já
taky vždycky brečím a jdu na most, ale po cestě
se zastavím u nějaké výkladní skříně a mají tam
krásné boty nebo čerstvé croissanty a tak si to
všechno koupím a skok odložím na zítra. No
a takhle mi to funguje už přes dvacet let. Ale je
jasné, že v tom psaní se to musí projevit. Takže
jo, někdy jsem děsně nešťastná.
Já bych se ještě rád vrátil k tvým
fejetonům Stalo se, že... Asi každý jejich
čtenář si někdy položil otázku, jestli sis
všechny ty příhody vymyslela nebo se
opravdu staly. Jak to tedy je?
Hranici mezi realitou a smyšleným světem
jsem ztratila už v dětství, kdy jsem až do
svých sedmnácti let tvrdila rodičům, že náš
soused je zakletá princezna. A hrozně mě to
bavilo. Hermann Hesse navíc řekl, že jakýkoli
příběh je pravda ve chvíli, kdy je vyřčen nebo
napsán. No a já to s Hermannem vnímám stejně.
Takže všechno je pravda. Osvald, matka a my
všichni.
Ve svých fejetonech často píšeš o své
matce. Proč?
Mám k tomu několik důvodů. Za prvé moje matka je skutečně sama o sobě výborná literární
postava, má všechny náležitosti a vytváří sama
kolem sebe příběhy tím jak vypadá, mluví, chodí, vším. Kdybych psala o někom jiném, musela
bych sama příběh vymyslet a taky udělat na
té osobě hodně změn, ale matka je už hotová.
Za druhé je zvyklá na černý humor a to, jak
píšu Stalo se, že..., to je běžná komunikace,
jakou jsme se vždycky bavily doma, a proto
když píšu, tak nemusím myslet na to, jestli
už to není přehnané... Není. A za třetí, moje
matka miluje to, jak píšu, a je spokojená, když
ji řádně vykreslím. Zato Osvald, ten oplakal
každý fejeton.
Osvald zůstane s tebou, ale co prodejci
a tví čtenáři?
Až bude zima, ať mi prodejci napíšou na email
([email protected]), protože jsme zvyklí
spolu pít čaj a já přijdu. A pokud bude zima
i nějakým čtenářům, tak taky přijdu.
Autor je publicista.
Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců,
kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou
průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená
fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce,
který kazí pověst skutečných prodejců i samotného
časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou
průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují
a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým
Prostorem pro vykonávání této činnosti.
29
novy_prostor_312.indb 29
26.8.2008 23:30:32
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY
OBJEDNEJTE SI PŘEDPLATNÉ NOVÉHO PROSTORU A STAŇTE SE ČLENY KLUBU PŘÁTEL NP
Neprodává se ve vašem městě Nový Prostor nebo nemáte cestu místy, kde
můžete zastihnout naše prodejce?
www.novyprostor.cz/casopis
nebo na telefonech:
774 150 552; 220 199 302.
Nevadí. Nový Prostor si můžete také objednat v rámci akční nabídky
předplatného.
Výhody , které jsme pro vás připravili:
Polovina částky, kterou při přímém prodeji obdrží naši prodejci, tak
poputuje na sbírkový účet.
Prostředky, které se sem dostanou, využíváme na mimořádné výdaje
našich prodejců, jako například poplatky za léky, ošetření u lékaře
a podobně.
VÝHODY PRO ORGANIZACE
• 20% sleva při zadání inzerce v časopise Nový Prostor
• Zařazení do pravidelného losování o drobné ceny
• 1x za rok zdarma možnost účastnit se benefiční kulturní akce,
kterou pořádá Nový Prostor
Můžete si vybrat z těchto variant předplatného:
• Půlroční předplatné (6 měsíců, čili 12 čísel) za 480,- + první číslo
zdarma (obdržíte od nás tedy 13 čísel)
• Roční předplatné (12 měsíců, čili 24 čísel) za 960,- + první dvě čísla
zdarma (obdržíte od nás tedy 26 čísel)
VÝHODY PRO JEDNOTLIVCE
• Zdarma drobná soukromá inzerce (seznamka, bazar) do 4 řádků
• Přednostní zpracování námětů na články a příspěvků od čtenářů
do klubové rubriky v časopise Nový Prostor
• Zařazení do pravidelného losování o drobné ceny
• 1x za rok zdarma možnost účastnit se benefiční kulturní akce,
kterou pořádá Nový Prostor
Objednávejte e-mailem: [email protected]
Do e-mailu napište: své jméno a příjmení, adresu, kam chcete časopis
zasílat. A samozřejmě také délku předplatného.
Více informací naleznete na našich webových stránkách v části
Předplatné:
VÝHODY PRO DROBNÉ PODNIKATELE (Živnostníky)
• Platí kombinované výhody obou předchozích skupin.
POMOCI MŮŽETE I PŘÍMO:
Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší
a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet:
1061013598/5500
Jak se s Vaším finančním příspěvkem nakládá, můžete sledovat
na www.novyprostor.cz/casopis v rubrice JAK POMOCI.
Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru.
Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis
v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší
kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak
bylo s vašimi penězi naloženo.
SMS A E-MAILY
Dobry den,
311.
chci Vam podekovat za
cislo Noveho prostoru.
rna
Krome clanku pana Ste
ry
o updatu ces tiny, kte
sim
byl opravdu ‚cool‘, mu
nk y
pochvalit zajimave cla
a
ru
lva
bu
a
ach
o celebrit
fiku.
hlavne povedenou gra
atymi
S titulni str anou a ‚sv
obrazky ‘ Gotta a jinych
e
celebrit jste si ev identn
ji za
vyhrali a vysledek sto
to. Pripravili jste mi pri
e dve
posezeni u dobreho caj
y.
din
ho
ne
ave
str
prijemne
Zdrav im
Pavel Franc
30
Dobrý den,
zdravím pana Jaroslava, prodejce z Náměstí
Republiky a děkuju za vzkaz, který pro nás,
čtenáře, vkládá do Nového Prostoru. Je to milé
a potěší to.
Jana Matulíková
Pisete velmi dobre o roznych aktualnych komunalnych a politickych
problemoch. Myslite ale, ze sa to dostane do
ruky aj kompetentnym uradnikom? Nechceli by
ste skusit presvedcit napriklad magistrat, aby
si Novy Prostor predplatil? Tych 80 Kc za mesiac
ich nezabije a zhliadnutie ineho nazoru by im iba
prospelo.
Petra Nahalkova
Vážení přátelé v redakci Nového prostoru,
Váš list považuji za kvalitní nejen pro tématickou šíři,
ale i vyváženost a věcnost. Z toho, bohužel, velmi
vybočila reportáž Petra Pospíšila „Tenkrát poprvé“ v NP
309. Co mi připadá v Pospíšilově textu neprofesionální
a nefér, je směšování reportáže – popisu brněnské
akce – se záměrem propagovat homosexualitu za cenu
devalvace, bagatelizace a zesměšňování těch, kdo s
její propagací nesouhlasí.
S přáním sil a všeho dobrého,
Irena Pulicarová, Plzeň
Ahoj redakce NP poslední číslo je prima, jsem
z něho nadšená. Koupila jsem ho včera na
nám. J. z Poděbrad, sympatičt í manželé.
Děkuji, Hanka z Liberce
Zdravim! Dlouho jsem se tak nezasmal jako nad fejetonem
Jana Sterna, tak vam to hned musim napsat.
Petr z Plzne
sms: +420 774 789 079 / e-mail: [email protected]
novy_prostor_312.indb 30
26.8.2008 23:30:34
Deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
TIRÁŽ
KODEX PRODEJCE
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor
je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci.
Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní
prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní
práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Vyšehradská 27/423, Praha - Nové Město,
128 00 , tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, e-mail: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktor: Alexandr Budka,
redakce: Petr Procházka, Andrea Novotná, Zuzana Brodilová,
korektury: Petr Pospíšil, art director: Štěpán Bartošek,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309,
Martin Hadaščok (koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová
([email protected]), Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová,
tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům
Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]),
Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha,
tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16,
301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt,
tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová,
tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách
700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32,
Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE.
MINISTERSTVO PRÁCE
a sociálních věcí ČR
ISSN 1213-1792
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu
financujeme například nákup léků pro
prodejce, provoz kuponového obchodu,
ubytování a ošacení některých prodejců
či tréninky fotbalového týmu.
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500
novy_prostor_312.indb 31
26.8.2008 23:30:45
UNIJAZZ VE SPOLUPRÁCI S HL. M. PRAHOU, PL BOHNICE, O. S. JEŽEK A ČÍŽEK, ZA FINANČNÍ PODPORY MINISTERSTVA KULTURY ČR POŘÁDÁ
V P S YC H I AT R I C K É L É Č E B N Ě
19. ROČNÍK FESTIVALU HUDBY A DIVADLA V RÁMCI TÝDNŮ PRO DUŠEVNÍ ZDRAVÍ
S
O
B
O
T
A
13. ZÁŘÍ 2008
O D
1 3
H O D I N
BUDOÁR STARÉ DÁMY / UŽ JSME DOMA / FOOLK (SK) / JIŘÍKOVO VIDĚNÍ /SM LOMOZ / JIŘÍ BÍLÝ & BAND
ZAUM / DEVEROVA CHYBA / SPORTO / LYSSA /ARAN EPOCHAL / AGÁVE 9 / ZABLOUDILA
BIRDS BUILD NESTS UNDERGROUND / 01 / TORZE POSTIŽENÉ OBLASTI / RUINU / MAHAUT / DIVADLO V OKOVECH
PT DIVADLO / PADNI JAK PADNI / LACHTANÍ DIVADLO HONZY KOVAŘÍKA
5. ROČNÍK MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU BEZDOMOVECKÝCH DIVADEL
DIVADLO AHA SZÍNPAD (HU)
DIVADLO BEZ DOMOVA (SK)
DIVADLO JEŽEK A ČÍŽEK (CZ)
BDS PRAHA (CZ)
DÁLE: PSYCHOHRÁTKY / PSYCHOPORADNY / CHRÁNĚNÉ DÍLNY / ZÁŽITKOVÉ KOUTY /
ŠACHOVÉ SOUBOJE / VÝROBA ŠPERKŮ / DESKOVÉ HRY / KELTSKÁ VESNIČKA / VÝTVARNÉ DÍLNY
OBCHOD FAIR TRADE A MNOHO DALŠÍHO
ZMĚNA PROGRAMU VYHRAZENA
VSTUPNÉ POUZE 80 KČ!
novy_prostor_312.indb 32
np 210x297.indd 1
W W W. U N I J A Z Z . C Z
26.8.2008 23:30:48
26.8.2008 17:03:28

Podobné dokumenty

Dostaň se do rytmu stylu!

Dostaň se do rytmu stylu! detailů účesu aplikujte na suché vlasy.  Look 2: Když omrzí rovná ofina, což takhle zkusit ji jednou na stranu? Z extravagantní dámy se rázem stává romantička. Look 3: Jak rychle vyměnit uhlazené...

Více

mlha 2/II*2000

mlha 2/II*2000 „V tom okamžiku, kdy jsme se postavili, se staly dvě věci. Za prvé se zadní část těla musela vyvinout do nové podoby. Potřebovali jsme lépe vyvinuté svaly na zadnici, abychom se udrželi zpříma. Tyt...

Více

Téma: Za práva zvířat

Téma: Za práva zvířat a společném řešení našich problémů…

Více

cen a: k č / Polo vin a Pr o Pr odejce

cen a: k č / Polo vin a Pr o Pr odejce Redakce Nový Prostor Nádražní 56/740 Praha 5 – Smíchov, 150 00 tel.: 220 199 301 (302) e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz

Více