AUTOŘI: Jan Malíř, Petr Jarchovský

Komentáře

Transkript

AUTOŘI: Jan Malíř, Petr Jarchovský
koncept celovečerního povídkového filmu odehrávajícím se v paláci Lucerna
Film bude věnovaný Miloši Havlovi
AUTOŘI: Jan Malíř, Petr Jarchovský
ZÁMĚR
Koncept povídkového filmu s pracovním názvem LUCERNA vychází z představy kameramana Jana Malíře. Jeho filmařským snem je setkání několika jeho filmových přátel a
kolegů při práci na jediném, svobodně a hravě pojatém filmovém díle, koncipovaném jako jakési „jam session“ filmových tvůrců. Podobně jako v jazzové skladbě, si zde společně akceptovaný motiv postupně přebírají jednotliví sólisté, do improvizace otisknou svůj jedinečný styl, výraz a pohled na svět. Dohromady tak vytvoří bohatou a barevnou
filmovou mozaiku provázanou s konkrétním místem, se kterým se tvůrci cítí být tak či onak provázáni.
Ve svých představách se Jan Malíř inspiroval slavným povídkovým filmem Paříži, miluji Tě, ve kterém se sešli světoznámí režiséři jako bratři Coenovi, Gus Van Sant, Gurinder
Chadha, Wes Craven, Walter Salles, Alexander Payne a Olivier Assayas, aby společně ukázali Paříž způsobem, jaký tu ještě nebyl. Natočen byl lidmi stejně kosmopolitními jako
je město samo. V jednotlivých krátkých povídkách zde americký turista vidí rasové napětí a paranoidní vize města, mladá emigrantka pracuje v buržoazním prostředí, americká hvězdička natáčí film, muž neví, zda být s manželkou nebo milenkou, mladík pracuje v tiskárně a touží po jiném muži, otec se pere se vztahem ke své dceři, milenecký pár
se snaží okořenit svůj sexuální život. To je jen pár motivů, které tvoří filmovou skládanku PAŘÍŽI, MILUJI TĚ, portrét města vytvářený drobnými momentkami ze života lidí, kteří
v něm žijí.
Úspěšný producentský koncept vedl k pokračování v projektu NEW YORKU, MILUJI TĚ a v současné době se pracuje na dalších portrétech světových metropolí, které spojuje
princip netradičního pohledu na městskou kulturu, genia loci vybraných prostředí a širokého tématu lásky, kterou prožívají lidé v těchto městech žijících.
Jan Malíř, úspěšný filmový kameraman, který se podílel na takových filmech, jakými jsou Praha neklidné srdce Evropy, Faunovo velmi pozdní odpoledne a Šašek a královna
Věry Chytilové, Šakalí léta, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo, Horem Pádem a další filmy Jana Hřebejka, spolupracoval s režiséry Jaromilem Jirešem, Karlem Smyczkem,
Helenou Třeštíkovou, Jiřím Bartou a mnoha dalšími, zatoužil vytvořit podobnou tvůrčí platformu pro společenství kolegů z filmové profese, ke kterým jej pojí dlouholeté přátelství a obdiv k jejich práci, originalitě a příbuznému, humanistickému pohledu na svět.
Se svojí vizí vytvořit kolektivně pojatý filmový projekt, který by propojením krátkých hraných etud vytvářel portrét města a tvůrců, kteří v něm žijí, anebo je k němu váže silné
pouto, oslovil několik producentů. Oslovil také řadu kolegů filmových tvůrců, jejichž práci obdivuje anebo se kterými spolupracoval, aby mu poskytli své nápady pro takto pojatý
projekt a oni mu je nezištně poskytli.
Projektu se nakonec ujal o generaci mladší režisér a filmový producent Viktor Tauš (Fog’n’Desire Films), který jako producent v nedávné minulosti realizoval snímky Dům (Zuzana Liová), Líbánky (Jan Hřebejk) a Klauni (Viktor Tauš). V současné době připravuje ve své produkci několik filmových projektů s mezinárodním koprodukčním zastoupením,
jako kupříkladu Rudý kapitán (Michal Kollár), Zahradnictví (Jan Hřebejk) anebo Amerikánka (Viktor Tauš). Na poli filmové produkce získal Viktor Tauš během posledních let
vysoký kredit a zaujímá pevné místo v kontextu naší filmové tvorby.
VYMEZENÍ DĚJOVÉHO RÁMCE
Následné dramaturgické úvahy vedly autory konceptu k vytvoření užšího vymezení dějového rámce budoucího filmu. Důvodů k novému vymezení bylo několik: Jednak
bychom se rádi vyhnuli nežádoucí příbuznosti s úspěšným producentským projektem a jednak bychom se chtěli pokusit objevit a prozkoumat nový, stejně inspirativní a
vzájemně přirozeně propojený magický prostor.
Proto jsme se rozhodli zúžit původní bezbřehý záběr celé metropole na jedno místo a soustředit se na určitý prostor, který ducha města a života v něm silně odráží.
Zároveň poskytuje spoustu možností pro inspiraci a zaručuje velkou volnost pro fabulaci a fantasii. Záběr celého města Prahy jsme tedy zúžili na jediné místo, bohatě
strukturovaný komplex budov v jejím samotném centru - a sice na PALÁC LUCERNA.
Jde o prostor, který v sobě podivuhodným způsobem odráží ducha města, jeho moderní historii a její vzlety i pády. Jde o prostory naprosto jedinečné svým průkopnickým
urbanistickým a architektonickým řešením, které v sobě odráží nejslavnější epochu podnikatelského a kulturního vzestupu moderní pražské metropole po vzniku
Československa.
Komplex pražské Lucerny vytváří škálu možností k bohatému využití jejich prostorů. Je sem možné zasadit veškeré představitelné žánrové polohy budoucích příběhů a vytvořit
jim zajímavou a ojedinělou kulisu, která je může dramaturgicky, výtvarně i pocitově propojit do kompaktního organického tvaru. Na malém a výhodně propojeném komplexu
budov v samotném srdci moderního centra Prahy máme k dispozici přirozený a překvapivě situovaný model labyrintu města. Vedle sebe či nad sebou zde existují jak
honosné a prostory jakými jsou Velký sál Lucerny, Kino Lucerna, Mramorový sál anebo Lucerna Music Bar, tak interiéry obchodů, kaváren, klubů a restaurací nebo světu
skryté prostory chodeb, kanceláří, soukromých bytů, schodišť a historických výtahů typu páternoster, skladů, sklepení a podzemních chodeb. Rozvětvené pasáže, jakési
zastřešené ulice a náměstí přirozeně propojují „vysoké“ i „nízké“, setkávání i míjení, kulturu, zábavu i obchod, restaurace, kluby, kavárny a bary. Dle našeho mínění LUCERNA
reprezentuje koncentrovanou Prahu a poskytuje ideální východisko pro inspiraci.
PALÁC LUCERNA A JEHO VZTAH K PRAZE, FILMU A KINEMATOGRAFII
Lucernu najde každý a nemusí ani znát Prahu. Stačí, když se ocitne na Václavském náměstí,
zabočí vlevo do Štěpánské ulice, nebo se dá projít pasáží přímo z Václavského náměstí anebo
vstupem z Vodičkovy ulice. Její umístnění v organismu města je naprosto unikátní a zásadní,
je jakýmsi jeho pomyslným srdcem. Zdá se, jakoby všechny cesty v centru Prahy vedly právě do Lucerny…
Palác Lucerna, projektovaný jako obchodní a kulturní centrum, je tvořený komplexem domů, které byly
postupně postaveny v letech 1907 až 1921 podle návrhu architekta Stanislava Bechyně a projektu J.Čámského
a ing.Vácslava Havla, dědečka spisovatele, politického aktivisty, disidenta a prezidenta České republiky Václava Havla.
Prezidentův dědeček také celou náročnou a do té doby nevídanou stavbu realizoval. Po jeho smrti, rok po dokončení Paláce Lucerna, se o rodinný podnik staral otec
pozdějšího prezidenta stavitel a podnikatel Václav Havel a jeho bratr Miloš Havel. Spojení pražské LUCERNY s touto pro české dějiny a umění je jedinečné a osudové.
Odráží se v ní osud moderní Prahy i celé země.
Miloš Havel je zásadní a zakladatelskou postavou české národní kinematografie. Po roce 1917 stal jako velice mladý ředitelem Bio Lucerna, z jehož tržeb byla dostavba
Paláce Lucerna výrazně financována. Později, společně s bratrem Václavem, se Miloš stal šéfem všech podniků Lucerny. Velice se zajímal o český film a jeho výrobu již za
první světové války.
Jeho otec a stavitel Lucerny Ing.Vácslav Havel zakoupil již v roce 1912 Pechovu filmovou výrobnu Kinema, která byla před krachem. V souvislosti s tím vytvořil rodinnou společnost s ručením omezeným LUCERNAFILM. S firmou také převzal několik filmových amatérů, kterým umožňoval filmovat příležitostné události. Jako střižny a laboratoře filmové
společnosti sloužily od počátku místnosti v areálu Lucerny.
Jedním z prvních hraných filmů vzniklých ve společnosti LUCERNAFILM bylo POLYKARPOVO DOBRODRUŽSTVÍ režírované již v roce 1916 J.S.Kollárem. Později organizoval Miloš
Havel natáčení PRAŽSKÝCH ADAMITŮ, ve své době velmi úspěšné veselohry. Hned po válce v roce 1919 odjíždí Miloš Havel do Paříže a do Londýna aby nakupoval filmy pro Bio
Lucernu. Následně nato založil filmovou půjčovnu AMERICANFILM pro distribuci americké filmové produkce v Československu. Ve spolupráci s firmou bratří Deglů se v posledních patrech terasovité budovy do Štěpánské a Vodičkovy ulice na řadu let usídlili čeští filmaři, jak půjčovny, tak výrobny.
První zprávy o vynálezu zvukového filmu Miloše Havla velice zaujaly. Rozhodl se být prvním, kdo je u nás zavede. Stalo se tak v roce 1929, kdy byl jako první zvukový film
dvacáté jubilejní sezóny Bia Lucerna uveden americký film LOĎ KOMEDIANTŮ vyrobený firmou UNIVERSAL. Měl ještě zvuk na synchronizovaných gramofonových deskách a
jeho uvedení zanechalo u tehdejšího publika obrovský dojem. Později se Miloši Havlovi podařilo zakoupit skvělý anglický zvukový film ŠEST ŽEN JINDŘICHA VIII s Charlesem
Laughtonem v hlavní roli z roku 1933 a zaznamenal s jeho uvedením, navzdory probíhající hospodářské krizi, veliký úspěch.
Navzdory hospodářským obtížím inicioval Miloš Havel výstavbu velkých moderních atelierů pro natáčení zvukových
filmů na Barrandově a zajišťoval jejich hospodářské prosperity.
Nejvýznamnější filmová společnost LUCERNAFILM existovala od jejího založení roku 1912 do z zániku výnosem
ministerstva informací a osvěty roku 1949, kdy byl Československý státní film
ustanoven národním správcem.
Po celou tuto dobu sedmatřiceti let měl LUCERNAFILM své stálé sídlo v Paláci Lucerna
a ta se tak stala středobodem filmové produkce rodící se české národní kinematografie.
Žádná jiná soukromá společnost pro výrobu českých filmů neměla delší trvání.
Nesporně nejvýznamnější období činnosti LUCERNAFIMU spadá do období druhé světové války.
V boji s Němci o filmové ateliery na Barrandově vymohl Miloš Havel na okupačních úřadech
právo vyrábět v barrandovských atelierech pro LUCERNAFILM české filmy.
Za okupace bylo LUCERNAFILMEM vyrobeno celkem 35 filmů, mezi nimi i zásadní díla jakými jsou:
PANENSTVÍ, KRISTIÁN, BABIČKA, HOTEL MODRÁ HVĚZDA, NOČNÍ MOTÝL,
MLHY NA BLATECH a ROZINA SEBRANEC.
Z HISTORIE PALÁCE LUCERNA
Velký sál v Paláci Lucerna měl původně sloužit jako kluziště a hokejový stadion. Na počátku jeho výstavby však došlo ke zjištění, že pro tyto účely nevyhovuje ani technicky ani
rozměrově a projekt byl přepracován na velký společenský sál. Jednalo se jednu z prvních železobetonových staveb v Praze s unikátní pasáží propojující celý komplex
prosklenou střechou. Architektonické řešení je nádherné, stavba nese typické rysy doznívající secese a nastupujícího modernismu, tedy stylů, které vtiskly jedinečnou tvář moderní metropoli.
Palác Lucerna se záhy po svém postavení stal přirozeným středobodem kulturního a společenského života metropole mladé republiky, která byla založena v průběhu
jeho výstavby v roce 1918 a je jím dodnes. Po roce 1989 byl Palác Lucerna v restituci vrácen zpět rodině Havlových a nyní je v majetku manželky
Ivana Havla paní Dagmar Havlové.
Areál Paláce Lucerna tvoří sedmipatrový dům rozdělený do tří traktů se třemi suterény a několika schodišti, který byl vybudován v letech 1906-1910. K němu byl ve Štěpánské
ulici přistavěn čtyřpodlažní dům, který byl s původní budovou propojen dvorem. Ten byl následně ve výši druhého patra zakryt unikátní skleněnou konstrukcí vytvářející typický
urbanistický znak moderního pražského centra – pasáž. Nad tím byla budova rozšířena o třetí trakt a o dvoranu zakrytou kupolí, která vyvolává dojem výrazně zvětšené
skutečné lucerny. Její železobetonová konstrukce byla vyplněna zvláště silným sklem.
V roce 1909 otevřel spisovatel a světoběžník Joe Hloucha v suterénu Lucertny japonskou čajovnu Yokohama, ze které později vznikla restaurace Černý kůň. Ve stejném roce
1909 zahájilo také provoz Bio Lucerna s 824 místy. Jde o jednoznačně nejkrásnější prostor kina v zemi provedený v secesním stylu. V roce 1920 bylo jako úplně první
kino v zemi vybaveno promítacími přístroji firmy Western Elektric pro promítání zvukových filmů. Po dlouhou dobu šlo také o jediné kino umístěné nad úrovní terénu, schodištěm propojené s kavárnou opatřenou velkými obloukovými okny obrácenými do pasáže.
Jako poslední byl v roce 1920 dokončen Velký Sál Lucerny, tehdy největší společenský prostor v Československu. Zabírá celkem tři podzemní podlaží a vejde se do něj
zhruba 4000 sedících diváků. Sál je po celém svém obvodu obkroužen dvěma balkony a několika lóžemi.
Během stavby se při geologických sondách zjistilo, že stavba stojí na pravěkém rameni Vltavy, na ložisku sedimentů, štěrkopísku a nad velkým rezervoárem podzemní vody.
Z původního projektu zimního stadionu tedy sešlo, technologie se musela přizpůsobit zjištěným podmínkám. Stavitel Havel uvažoval o tom, že by v podzemí mohly vzniknout
podzemní garáže. Nic takového dokonce ani v celé Evropě tehdy neexistovalo. Na tom, že k tomu nakonec nedošlo, má zásluhu Bedřich Spurný, nehonorovaný čestný ředitel
České filharmonie a organizátor koncertů umělců mnoha žánrů.
Producent Spurný přesvědčil stavitele, aby projekt garáží opustil a vybudoval koncertní síň, která se stane ozdobou a centrem moderní evropské metropole. Vznikl nádherný
sál obložený mramorem a štukaturou z čistého dukátového zlata. Vestibul sálu byl vyzdoben díly významného národního malíře Mikoláše Alše.
Sál měl na tehdejší dobu vynikající parametry. Prostor velkého sálu tvoří 1300m2, délka 54 metrů, šířka 25,5metrů a výška 9,5metrů. Plocha přízemí pro taneční parket anebo
sedadla má rozměr 42x16metrů a celá spočívá na desce podepřené z podzemí čtrnácti železobetonovými sloupy. K větrání sloužily dva turbínové ventilátory, které vháněly v
mezistění za hodinu až padesát tisíc krychlových metrů vzduchu do mříží ve stropě, zatímco pět šroubových ventilátorů vysávalo žaluziemi na balkonech osmačtyřicet metrů
krychlových opotřebovaného vzduchu ze sálu. Přetlak vzduchu znemožňoval průvan. V zimě byl sál vytápěn turbínovými ventilátory. Na svoji dobu šlo o převratnou technologii.
Bohužel, když se po komunistickém převratu, v roce 1949, dostala Lucerna do správy restauračních podniků, nekompetentní správce, který nepochopil systém větracích
šachet, nechal systém přepažit anebo zazdít a od té doby má Velký sál problémy s ventilací.
Jakousi zmenšenou kopií Velkého sálu je Mramorový sál, který je naopak umístěn nad úrovní, v prvním patře Paláce Lucerna
u východu do Štěpánské ulice a dlouhá léta sloužil jako škola moderních tanců. Nad Mramorovým sálem byla rozlohou
stejná o něco nižší přednášková síň sloužící České teosofické společnosti. Nyní je přestavěna na kanceláře.
KABARET LUCERNA, dnes známý jako Lucerna Music Bar má stejně jako Velký sál svoji tradici a genia loci.
Původně tady bylo centrum Českého kabaretu, které vedl choreograf Joe Jenčík, tanečník a choreograf, který
působil jak v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha, tak v Divadle D-34 Emila Františka Buriana.
Původně hrával v Kabaretu Lucerna čtrnáctičlenný orchestr Teddyho Sinclaira, který později vystřídal
orchestr R.A.Dvorského a vystupoval zde tehdy nejznámější český písničkář Karel Hašler.
Na svoji dobu velmi originální je pohyblivé pódium, které je otáčivé a výsuvné.
Jeho průměr je 5,4metru, je opatřeno hvězdicovými parketami a uprostřed je
90centimetrové kruhové propadlo, jehož provoz je bezhlučný,
zvedá se na elektrický pohon do výšky 120 centimetrů nad úroveň podlahy.
Sloužilo pro zvýšení efektu během kabaretních pěveckých a tanečních čísel.
Osvětlení Kabaretu Lucerna bylo od samého počátku centrálně obsluhováno z kabiny operátora.
PASÁŽ LUCERNY, které se původně, pro její orientální ráz říkalo Bazar, byla v Praze úplně první svého druhu.
V současnosti jej tvoří kavárny, obchody s vínem, dárkovými předměty, trafika, obchod s hudebními nástroji, ale i čínská restaurace.
Vysoké se zde přirozeně mísí s nízkým a vytváří tak zvláštní kolorit, jakési zmenšený model „zastřešeného města“, v jehož samotném centru je komplex umístěn.
Za zmínku stojí i legendární střešní terasy, které kdysi byly oblíbeným místem Pražanů a turistů. Naskýtá se z nich unikátní třistašedesátistupňový výhled na Prahu a její
panorama. Bohužel, kvůli havarijnímu stavu jsou terasy pro veřejnost dnes nepřístupné. Tyto terasy mají čtyři stupně a jsou propojeny vnějšími betonovými schodišti se zábradlím a betonovými květinovými truhlíky. Původně měly terasy Lucerny sloužit jako vyhlídková kavárna nebo ke společenským událostem. Pobyt zde však byl znepříjemňován
množstvím sazí z vytápění okolních domů uhlím. Terasy byly často využívány tehdejšími filmaři jako otevřený atelier a byly zde stavěny a natáčeny nejrůznější scény němého
filmu z období úsvitu národní kinematografie.
UMĚLECKÉ DĚJINY PALÁCE LUCERNA
V nejslavnějším období Velkého sálu Lucerny zde vystupovali nejvýznamnější umělci své doby a hvězdy první
velikosti: operní pěvci Enrico Caruso, Ema Destinová, Karel Burian, Benjamino Gigli, Fjodor Šaljapin,
Umberto Urbano, Marie Jeritza, Jarmila Novotná. Koncertovala zde Česká filharmonie, dvakrát pod
vedením legendárního dirigenta Artura Toscaniniho. Vystupovala zde i další významná tělesa –
Vídeňská filharmonie, Berlínská filharmonie, Société Filharmonique Paris, které dirigovali slavní
světoví dirigenti jakými byli Johann Strauss vnuk, Bernardo Molinari a samozřejmě Václav Talich.
Koncertovala zde řada vynikajících houslových virtuozů jakými byli Jan Kubelík , Josef Suk mladší,
Otakar Ševčík, Henri Marteau, Zoltán Czekely... Vystupoval zde i světoznámý violoncellista Pablo Casals,
klavíristé Rubinštejnův žák Emil Von Sauer, Alexander Brailowsky, Fredéric Lamond anebo Sergej Rachmaninov.
V roce 1924 zde vystupoval se svým proslulým ansámblem průkopník moderního divadla a zakladatel Salcburského festivalu Max Reinhardt.
V listopadu 1922 do Lucerny zavítalo během svého světového turné Moskevské umělecké divadlo pod vedením K.S.Stanislavského. Rodina producentů Spurných pořádala
před válkou v Lucerně nejen klasické koncerty a recitály, ale i besedy se slavnými spisovateli a herecké večery, které byly neuvěřitelně oblíbené. V roce 1921 sem zavítala velká
hvězda němého filmu a představitel Ben Hura Ramón Novarro. V roce 1922, v rámci Večera amerického filmu zde vystoupili Stuart Weebs, Henri Weisse a za Čechy, kteří se
prosadili v Americe Anny Ondrak a Karel Lamač. Z českých hvězd v Lucerně vystoupili Marie Hübnerová, Eduard Vojan, Rudolf Deyl st., Václav Vydra st., Jiří Steimar, Bedřich Karen, Jaroslav Průcha, Andula Sedláčková, Zdeněk Štěpánek. Svoji scénu zde nacházeli nejvýznamnější komici své doby: Vlasta Burian, Eman Fiala, Ferenc Futurista,
Franta Paul, Ruda Princ, Fanda Mrázek a Jindřich Plachta.
V Lucerně vystupovali mistři baletu, choreografie a tance. Své průkopnické choreografie zde předváděl Joe Jenčík, na počátku třicátých let zde vystoupila superstar Josefina
Bakerová. Kromě kultury sloužila někdy Lucerna i jako sportovní hala pro pořádání utkání v boxu anebo řecko římském zápasu za účasti fenomenálního Gustava Frištenského,
anebo pro besedy se sportovci jakými byl světoznámý tenista Karel Koželuh.
Samostatnou kapitolu v dějinách Paláce Lucerna tvoří český kabaret. Syn Bedřicha Spurného František jej otevřel v roce 1938 a po celou dobu nacistické okupace, neděli co
neděli zde dodávali kabaretní umělci vyprodanému sálu optimismus a naději v temných dobách. Kabaret byl lidový, nejdražší vstupenka stála třináct korun a nejlevnější šest.
Estrádní program byl od půl čtvrté do osmi, poté hrál až do deseti hodin k tanci Orchestr Karla Vlacha.
V Českém kabaretu se zpívalo a mluvilo výhradně česky i když se to okupačním úřadům nelíbilo. Vystupovali zde přední divadelní a estrádní umělci své doby: Jan Werich a
Jiří Voskovec než odešli do emigrace, Jára Kohout, Oldřich Kovář, Eman Fiala, Ferenc Futurista. Účinkovaly zde nelepší dechové kapely své doby pod vedením Karla Vacka,
Karla Valdaufa anebo Jaromíra Vejvody. Oblíbená byla vystoupení Otomara Korbeláře, který zpíval Kmochovy písničky z filmu „To byl český muzikant“ režiséra Slavínského.
Svá vystoupení zde měl multiinstrumentalista, jazzový zpěvák, recesista a hudební komik Arnošt Kavka, nesmírně populární
písničkář Karel Hašler jehož některé písně zcela zlidověly, a zejména nejpopulárnější
swingový zpěvák své doby R.A. Dvorský se svým orchestrem a zpěvačkami
sestrami Alanovými a Inkou Zemánkovou.
Jazz v Lucerně tvoří význačnou kapitolu. V letech 1932 a 1937 zde vystoupil proslulý britský Orchestr Jacka Hyltona.
Po válce, v roce 1946 se zde odehrál koncert dvou jazzbandů, Orchestru Erika Winstona z Velké Británie a
nejlepšího českého swingového tělesa Orchestru Karla Vlacha. Rok nato zde hrál Leslie Jiver Hutchinson se svým bandem.
Po přestávce, vynucené komunistickým převratem v zemi a době, která nepřála západní „úpadkové“ muzice
na slavnou linii navázal v roce 1964 Paramount Jazz Band se slavným klarinetistou Ackerem Bilkem a vzápětí
zde s ohromným úspěchem vystoupila slavná černá jazzová zpěvačka Sarah Vaughan, která
spolupracovala s Oscarem Petersonem i Milesem Davisem. Vrcholem škály koncerů jazzových hvězd v Lucerně
byly koncerty jazzového krále Louise Satchmo Armstronga, které se uskutečnily 12.-18.března 1965 a slavný
koncert Elly Fitzgeraldové, který se stihl odehrát ještě rok po sovětské okupaci Československa 30. Června 1969.
V roce 1970 jej ještě následoval koncert Orchestru Dukea Ellingtona a také Orchestru Bennyho Goodmana.
Samostatnou podkapitolou byla vystoupení slavných šansoniérů – v roce 1933 zde zpíval Maurice Chevalier,
v roce 1957 Yves Montand, v roce 1967 Mireille Mathieu a Gilbert Bécaud.
Za svoji dlouhou dobu existence hostila pražská LUCERNA nepřebernou řadu
českých i světových umělců všech žánrů…
POJĎTE S NÁMI VYPRÁVĚT PŘÍBĚHY PALÁCE LUCERNA
Domníváme se, že Palác Lucerny poskytuje ohromnou inspiraci pro svobodnou a tvůrčí fabulaci.
Poskytuje bezpočet motivů a plánů, vzájemně se překrývajících, spolu rezonujících a vytvářejících zajímavé
asociace a metafory. Je vlastně zastřešenou velkoměstskou ulicí ukrytou v podivuhodném domě, kdysi moderním,
průkopnickém a dnes již historizujícím paláci.
Tak, jako na ulicích každé metropole, se i zde na malém, vzájemně propojeném prostoru snoubí
vysoké s nízkým, staré s moderním, vkusné s nevkusným, noblesní s pokleslým. Některé prostory jakoby
se zastavily v čase, jiné na sobě nesou známky chátrání a rozkladu, jiné stále nesou svoji původní noblesu a krásu,
další se dynamicky proměňují. A zároveň všechny tyto prostory vytvářejí podivuhodný celek, živoucí organismus,
tepající srdce pražské metropole.
Je zcela na Vás, na tvůrcích, kterou kulisu si pro svůj příběh vyberete, zda a jak svým příběhem více motivů propojíte.
Vaše postavy mohou začít svůj minipříběh v kavárně v pasáži Lucerny, posléze zajít do kina a skončit v Lucerna Music Baru na nějaké hudební produkci…
Můžete se nechat inspirovat bohatou kulturní historií prostorů Paláce Lucerny. Váš příběh může být inspirován nejen aktuálním prostředím, živou, současnou kulisou Paláce
Lucerna, ale může se obrátit do historie, můžete prolínat minulost s přítomností. Mohou se zde, jako ve snu potkávat přízraky a stíny minulosti, ať té slavné, radostné a krásné
anebo temné, dramatické a tíživé.
Všemi těmito prostorami kráčely dějiny Evropy dvacátého století a zůstaly v nich otištěny. Reálie, jejich různorodost a pestrost se můžou stát kulisou pro všechny myslitelné
stylizace a žánrová pojetí. Bude nesmírně zajímavé a vzrušující, jak reálie inspirují Vás, jednotlivé tvůrce, z čeho se rozhodnete vycházet, jaký úhel pohledu zvolíte.
Pokud se váš nápad opírá o stylizaci taneční, můžete vycházet přímo z prostorů, které tanci slouží, ať už jde o Velký sál, kde se po generace pořádají velké bály a plesy anebo
přímo pro taneční školu projektovaný Mramorový sál či Lucerna Music Bar. Pokud je pro vás inspirující hudba, můžete se nechat inspirovat bohatou hudební historií místa,
jeho historickými anebo současnými kontexty a možnostmi. Komplex budov LUCERNY ideálně umožňuje propojit privátní svět (byty, kanceláře, chodby, schodiště) se
světem veřejným (sály, bary, restaurace, obchody, kavárny, pasáže).
Chceme Vás oslovit a požádat Vás, zda byste se neinspirovali naší představou a nepokusili se zasadit svůj budoucí anebo již existující příběh do kontextu, který Vám
nabízíme. Domníváme se, že takové vymezení inspiraci dobře slouží jako výborné východisko pro vaši svobodnou tvorbu! Těšíme se na Vaše podněty a nápady, pokud
se rozhodnete přispět společnému dílu. Je jen na Vás, které z mnoha kulis si pro svoje krátké vyprávění vyberete, jak ji vytěžíte a jaký příběh do nich zasadíte, aby jste
pak ve výsledku, společně s ostatními vytvořily co nejbohatší „vitráž filmového okna Paláce LUCERNA“.
JAN MALÍŘ, PETR JARCHOVSKÝ

Podobné dokumenty